ostravská univerzita v ostravě

Transkript

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ
FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
(Bez)mocná sociální práce?
HABILITAČNÍ PRÁCE
Autor práce:
Alice Gojová
2012
UNIVERSITY OF OSTRAVA
FACULTY OF SOCIAL SCIENCES
Power(less) social work?
THESIS
Author:
Alice Gojová
2012
ABSTRAKT
Hlavním cílem textu je hledání odpovědi na otázku, jak je sociální práce
konstruována v pozdně moderní společnosti, jak je vnímána svými aktéry –
sociálními pracovníky a jaké možnosti či limity v řešení soudobých problémů má.
Při zpracování tématu byl využit morfogenetický přístup, který zkoumá, jak „aktéři
reprodukují nebo proměňují sociální struktury a jsou přitom v témž procesu sami
reprodukováni nebo proměňováni.“ (Archer, 2008: 9). Klíčový tématem práce je
ambivalence moci a bezmoci v sociální práci. Konkrétněji bude pozornost
zaměřena na proces
zplnomocňování,
jako jeden ze základních konceptů
sociální práce, v oblasti komunitní práce.
Klíčová slova:
sociální práce, pozdní moderna, bezmoc, zplnomocnění, participace, komunitní
práce
ABSTRACT
The main aim of the text is to answer the question of how is social work in late
modern society constructed, how is understood by social workers and what
opportunities and limits in addressing contemporary problems it has. Work is
based on morphogenetic approach that explores how "actors reproduce or
transform social structures and how they are reproduced or transformed in the
process themselves." (Archer, 2008: 9). The key topic of this thesis is the
ambivalence of power and powerlessness in social work. More specifically, the
text will focus on empowerment process, as one of the fundamental concepts of
social work in the area of community work.
Keywords:
social
work,
late
community work
modernity,
powerlessness,
empowerment,
participation,
OBSAH
ÚVOD .................................................................................................................................... 7
1
SOCIÁLNÍ PRÁCE VE SPOLEČENSKÉM KONTEXTU ................................... 12
1.1
Výzvy pro sociální práci ..................................................................................... 12
1.1.1
Nová sociální rizika ..................................................................................... 16
1.1.2
Sociální vyloučení ....................................................................................... 19
1.2
Současná sociální práce ................................................................................... 27
1.2.1
2
Sociální práce a sociální vyloučení .......................................................... 31
KONSTRUOVÁNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE JEJÍMI AKTÉRY .................................. 36
2.1
Metodologie výzkumu ........................................................................................ 36
2.2
Charakteristika výzkumného souboru ............................................................. 38
2.3
Analýza a interpretace dat ................................................................................ 40
2.3.1
Chápání společnosti ................................................................................... 41
2.3.2
Politizace sociální práce............................................................................. 46
2.3.3
Vždyť je to o penězích ................................................................................ 48
2.3.4
Sociální politika bez sociálních pracovníků............................................. 52
2.3.5
Individualizovaná rodina............................................................................. 57
2.3.6
Stárnutí populace ........................................................................................ 60
2.3.7
Sociální práce „podle šablony“ „to nevytrhne“, „tak sorry“ .................... 63
2.3.8
Sociální problémy........................................................................................ 69
2.3.9
„Ztráta bydlení, to je začátek čertova kolečka“ ....................................... 91
2.3.10
Sociálně vyloučené lokality .................................................................. 101
2.3.11
Na obcích komunitně plánujeme......................................................... 103
2. 3. 12 Začarovaný kruh bezmocnosti................................................................ 108
3
INKLUZIVNÍ POTENCIÁL ZPLNOMOCNĚNÍ A PARTICIPACE
V KOMUNITNÍ PRÁCI ................................................................................................... 114
3.1
Zplnomocnění ................................................................................................... 117
3.1.1
Zplnomocnění jako proces, metoda a cíl............................................... 122
3.1.2
Individuální a strukturální zplnomocnění ............................................... 124
3.1.3
Měření zplnomocnění ............................................................................... 128
3.1.4
Závěrem ke zplnomocnění ...................................................................... 129
3.2
Participace ......................................................................................................... 130
3.3
Vztah participace a zplnomocnění ................................................................. 135
3.4
4
Zplnomocnění a participace v komunitní práci ............................................ 138
3.4.1
Komunitní práce ........................................................................................ 138
3.4.2
Pojetí zplnomocnění v pluralistickém diskurzu komunitní práce ....... 145
3.4.3
Pojetí zplnomocnění v radikálním diskurzu komunitní práce ............. 147
3.4.4
Závěrem ke zplnomocnění a participaci v komunitní práci ................ 149
MOŽNOSTI A MEZE KOMUNITNÍ PRÁCE ....................................................... 151
4.1
Akční výzkum .................................................................................................... 152
4.1.1
Co je akční výzkum ................................................................................... 152
4.1.2
Postupy v akčním výzkumu ..................................................................... 156
4.1.3
Komunitně orientovaný participativní akční výzkum ............................ 159
4.2
Komunitní práce – cesta od nadávání k lepšímu bydlení .......................... 160
4.2.1
Metodika ..................................................................................................... 162
4.2.2
Problém nedostatku spolupráce při zajišťování kvality bydlení ......... 164
4.2.3
Komunitní práce s obyvateli a majiteli bytového fondu ....................... 167
4.2.4
Třífázový model komunitního rozvoje .................................................... 174
4.2.5
Bilance rozvoje komunity ......................................................................... 183
4.2.6
Závěry výzkumu ........................................................................................ 186
ZÁVĚR .............................................................................................................................. 188
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................. 194
SEZNAM SCHÉMAT ...................................................................................................... 210
SEZNAM TABULEK ...................................................................................................... 211
ÚVOD
Cíl práce a její hlavní východisko
Hlavním cílem textu je hledání odpovědi na otázku, jak je sociální práce
konstruována v pozdně moderní společnosti, jak je vnímána svými aktéry –
sociálními pracovníky a jaké možnosti či limity v řešení soudobých problémů má.
Sociální práce je v kontextu druhé moderny konfrontována a sebekonfrontována
ve smyslu reflexivní sebekonfrontace, jak o ní píše Beck (2007a), se svými
vlastními základy a mezemi vlastního modelu. Sociální práce se v kontextu druhé
moderny stává reflexivní, slovy Becka (2007a: 47) se „stává sama sobě tématem
a problémem“. Začíná pochybovat o sobě samé. Mnozí autoři předpovídají její
zánik, kritizují ji za neschopnost řešit současné problémy (především sociální
vyloučení některých skupin obyvatel) a reagovat na nová sociální rizika. Sociální
práce je ohrožována i zevnitř, mimo jiné například do jisté míry vynuceným
přejímáním mechanismů trhu, tzv. ekonomizací sociální práce. Záměrem práce je
analyzovat možnosti a limity sociální práce v řešení problémů a rizik, které
s sebou nástup druhé moderny přináší.
Metodologické pojetí
V období pozdní moderny se podle Becka (2007a: 88) uvolňuje klasická
sociologická dialektika struktury a aktéra. Místo o reprodukujících aktérech teorie
reflexivní modernizace mluví o „struktury měnících aktérech“. Struktury se tak
stávají „předmětem sociálního vyjednávání a změny“ v souvislosti s rozkladem
„samozřejmostí industriální epochy“ v důsledku které se do „centra dostává
jednání individua“.
Z těchto důvodů byl při zpracování tématu využit morfogenetický přístup, který
zkoumá, jak „aktéři reprodukují (morfostáze) nebo proměňují (morfogeneze)
7
sociální struktury a jsou přitom v témž procesu sami reprodukováni nebo
proměňováni.“ (Archer, 2008: 9). Vychází z předpokladu, že každá strukturální
vlastnost je závislá na aktivitě a současně zdůrazňuje závislost sociálního jednání
na struktuře. „Jedná se o příběh oboustranně rozvíjejícího vzájemného působení
v čase mezi strukturou a aktérstvím“. (Archer, 2008: 10) Zdůrazňuje „moc lidské
reflexivity uschopňující aktéry k tomu, aby formulovali a určovali své odpovědi na
strukturované okolnosti, v nichž se nacházejí“. (Archer, 2008: 14) Právě reflexivitu
Archer (2008: 18) konceptualizuje jako „proces, který zprostředkovává dopad, jaký
na nás mají sociální formy, a určuje, jak na ně odpovíme“, je jakýmsi pojítkem
mezi strukturou a aktérstvím
a dělá z nás „aktivní aktéry“. Tito aktéři mohou
zavádět praktiky, jejichž prostřednictvím naplňují závazky. Na stejném východisku
je založena i Giddensova teorie strukturace, podle které „aktéři vstupují do
ustálených struktur, ale svým užíváním je současně mění.“ (Potůček, Musil,
Mašková, 2008: 10). Struktura sociální jednání umožňuje a omezuje a sociální
jednání současně tuto strukturu produkuje a reprodukuje.
Druhým východiskem práce je konstruktivistické a participativní výzkumné
paradigma. Sociální realitu chápe jako sociální konstrukt vytvářený v interakci
jedinců a skupin. Sociální svět je konstituován významy, které mu lidé připisují.
Významy jsou utvářeny a přetvářeny v procesu interakce (Berger, Luckmann,
1999) Z toho vyplývá, že zkoumané patří ke stejnému typu reality jako zkoumající,
slovy Barši (2006 :21) „na obou stranách poznávacího aktu jsou lidé, kteří vždy
nějak rozumí světu a sami sobě… jejich vztah … je vztahem dvou představ(ování)
reality“. Pro poznání je nutná intervence do zkoumané reality, je výsledkem
komunikativní interakce mezi zkoumanými a výzkumníkem, která se, jak píše
Barša (2006) „neodehrává v sociálním vzduchoprázdnu“, nýbrž ve strukturálním
kontextu. Poznávací akt tak má hermeneutickou povahu (vztah dvou seberozumění) a je sociálně ukotven (příslušnost výzkumníka i zkoumaných ke
společenské struktuře). Poznání se stává momentem participace, slovy Barši
(2006: 33) „věda již není primárně „zúčastněným pozorováním“¨, nýbrž
„pozorujícím se účastněním“… jde o „jednotu jednání a poznání“. Výzkumník se
8
tak stává součástí fenoménu, který hodlá studovat a výsledky výzkumu je třeba
vždy chápat v sociálním kontextu a nejsou převeditelné na další skupiny či
fenomény.
Slovy Becka (2007a: 211) se jedná o reflexivní zkoumání, které „ruší nárok na
jednoznačnost a jeho monopol, a zároveň zvyšuje jak závislost všech argumentů
na zdůvodnění, tak i jejich nejistotu.“ Nastává tam, kde se odborné disciplíny (tedy
i sociální práce) zabývají svými „základy, důsledky svého jednání, kde vysvětluji
své chyby.“1 (Beck, 2007a: 210) Ve druhé moderně podle Becka (2007a: 267)
„zůstává už jen obtížná cesta co možné největší kritiky vlastních tvrzení. Tak musí
fungovat nová sebekritická teorie“. Jak dodává Web (2006: 36) je stavem „sebe
konfrontace“ v nejistotě dnešní společnosti. Na těchto myšlenkách je postavena
kritická teorie sociální práce2 (Fook, 2002), která se zabývá strukturální analýzou
osobních problémů, analýzou sociálně kontrolní funkce sociální práce a sociálního
státu a usiluje o dosažení sociální spravedlnosti skrze sociální změnu. Je úzce
spojena s myšlenkami zplnomocnění, participativního a akčního výzkumu a
komunitní prací. Kritická sociální práce si klade otázku, zda to, jak si sociální
pracovníci konstruují chápání oblastí a způsobů své práce, jim nebrání
v dosahování změn. Toto konstruování se však děje v určitém kontextu a
očekávání společnosti, který nechceme opomíjet.
Struktura práce
Analýza sociální práce v pozdně moderní společnosti je založena na jednotlivých,
dílčích projektech, které vznikaly průběžně a původně nebyly zamýšleny jako
součásti jednoho celku. Nicméně během práce na jednotlivých tématech se
1
Sebereflexi sociologie, „sebepochopení toho, co vlastně sociologie prezentuje“ ve své stati
provádí Keller (2012: 407).
2
V odborné literatuře se můžeme setkat také s označením „antioppressive“ či „anti-discriminatory
perspectives“ (Payne, 1997; Thompson, 2006 ) či „radical social work“ (Ferguson, Woodward,
2009; Ferguson, 2009).
9
kladené otázky a jednotlivá témata začala propojovat a stávala se různými úhly
pohledu na jedno téma.
V první kapitole budeme charakterizovat základní znaky druhé moderny (tedy
sociální struktury) a popíšeme hlavní výzvy, které před sociální práci vývoj
společnosti klade. Zaměříme se především na dva významné fenomény, sociální
vyloučení s důrazem prostorovou segregaci a nová sociální rizika. Stručně
zrekapitulujeme současnou situaci v oblasti sociální práce, soustředíme se na
dominantní teorie a metody, ve kterých jsou zakotveny představy o příčinách a
způsobech řešení sociálních problémů. Výsledkem kapitoly bude popis a analýza
kontextuálního rámce sociální práce.
Druhá kapitola je věnována porozumění současné sociální práci samotnými jejími
aktéry, konkrétně sociálními pracovníky obecních úřadů v Moravskoslezském
kraji. Výsledky výzkumu ukázaly, že sociální pracovníci konstruují sociální práci
jako profesi, která je závislá na okolních faktorech (především na politice a
ekonomice) a svoji pozici charakterizovali jako „bezmocnou“. Beznaděj a bezmoc
byla tematizována jako hlavní rys jejich práce coby sociálních pracovníků.
Na základě tohoto zjištění (ačkoliv výzkum nebyl reprezentativní a jeho výsledky
nelze zobecňovat) jsme považovali za důležité výsledky výzkumu konfrontovat
s představou mnohých autorů o zplnomocnění a komunitní práci jako účinných
způsobech řešení problémů, především sociálního vyloučení. Jinými slovy jsme si
kladli otázku, jak sociální pracovníci mohou naplňovat myšlenky zplnomocnění,
které můžeme chápat jako pomoc dosahovat svým klientům vliv (moc) nad těmi
oblastmi života, ve které ji nemají, když sami svoji vlastní situaci jako sociální
pracovníci vnímají jako „bezmocnou“, v jazyce konceptu zplnomocňění jako
„nezplnomocněnou“.
Nejprve jsme na základě studia odborné literatury z oblasti sociální práce koncept
zplnomocnění analyzovali. Pokusili jsme se vytvořit vyčerpávající přehled anglicky
psané literatury. Po teoretické analýze jsme se zaměřili na roli zplnomocnění a
participace (která se ukázala jako klíčový související koncept) v oblasti komunitní
10
práce, která je některými autory označována za budoucnost sociální práce. Kladli
jsme si otázku, nakolik a za jakých podmínek mají koncepty zplnomocnění a
participace, užité v kontextu komunitní práce, inkluzivní potenciál. Pro tuto
výzkumnou úlohu jsme zvolili akční výzkum. Akční výzkum není v české literatuře
dostatečně popsán a analyzován, natož rozveden do konkrétních metod realizace
na poli sociální práce. Proto jsme považovali za důležité věnovat jednu
samostatnou kapitolu přehledu jeho základních východisek a pojetí.
11
1 SOCIÁLNÍ PRÁCE VE SPOLEČENSKÉM KONTEXTU
Sociální práci nelze zkoumat bez reflexe povahy společnosti (Gray, Webb, 2009;
Chytil, 2007; Webb, 2006). Navrátil (1998) zdůrazňuje nutnost reflexe sociálních,
ekonomických, kulturních a politických podmínek, která je nutná pro porozumění a
praktikování sociálně konstruované sociální práce. Podle Webba (2006: 25) je
každý pokus o vysvětlení povahy sociální práce nutné činit v kontextu společnosti,
„reflexe sociální práce a moderny jsou neoddělitelné“. Z tohoto důvodu se budeme
věnovat charakteristice rysů pozdní moderny3.
První a druhou modernu rozlišuje Beck (2007a). První moderna je podle jeho
názoru charakteristická chápáním společnosti jako národního státu, ve které je
plná zaměstnanost, lidí jsou zakotveni v sociálních třídách a žijí v malých rodinách
s tradiční dělbou práce mezi mužem a ženou. Tyto základní předpoklady ztrácejí
svoji stabilitu s nástupem druhé moderny. Místo klasické rodiny nastupují
„uznávané pluralizace rodinných životních forem“, místo „normální práce
pluralizace forem námezdní práce“. Je to slovy Becka (2007a: 15) období
„rozchodu s řádem“, „rostoucí bezradnosti“ a „z toho plynoucí strach“. Součástí
druhé moderny je riziková společnost, která začíná tam, kde „selhávají normativní
systémy slibující jistotu“. (Beck 2007a: 41) Teorie reflexivní modernizace
nahrazuje kritickou teorii společnosti. (Beck, 2007a)
1.1 Výzvy pro sociální práci
Společnost se mění a proměňuje se i charakter sociálních problémů, především
chudoby a znevýhodnění (Bauman, 2008; Byrne, 2005; Humphries, 1996; Keller
2010, 2011; Tomeš, 2004). O krizi sociálního státu se hovoří již několik desetiletí a
3
Druhá fáze modernity či tekutá fáze modernity podle Baumana (2008), reflexivní modernizace
podle Becka (2007a) druhá moderna či radikalizovaná modernizace podle Becka (2007b).
12
je spojována s několika procesy, které probíhají souběžně a ve svých dopadech
se navzájem posilují. Jedná se především o proměny trhu práce (jejichž součástí
je tzv. flexibilizace a prekarizace práce), rostoucí křehkost rodiny, demografický
proces stárnutí populace a pokles solidarity uvnitř společnosti. Tyto procesy navíc
podle Kellera (2005) probíhají ve změněném vnějším prostředí, které přináší
proces globalizace. V této souvislosti se mluví o fenoménu nových sociálních rizik
(Keller, 2011; Sirovátka, Winkler, 2010; Taylor-Gooby, 2004; Taylor-Gooby, Zinn,
2006; Webb, 2006), který s sebou přinesla proměna společnosti industriální ve
společnost post-industriální. (Keller, 2011)
Dalším problémem, kterému sociální práce čelí na úrovni teorie i praxe je
komplexní, dynamický a nejednoznačně pojímaný problému sociální exkluze
(Byrne, 2005; Elsen 2005; Pierson, 2002; Defourny, 2001; Dowling, 1999; Postle,
Beresford, 2007; Jordan 2001; Hills, Le Grand, Pichaud, 2002).
Oba fenomény (nová sociální rizika a sociální exkluze), které lze chápat jako
důsledek selhání trhu práce a sociálního státu, kladou na sociální práci značné
nároky a zároveň zpochybňují její dosavadní cíle a hodnoty, kterými bylo
dosahování sociální spravedlnosti, rovnosti a sociální inkluze.
Například
Humphries (1996) si klade otázku, co může sociální práce, jejíž tradiční
východisko sociální spravedlnosti bylo otřeseno, nabídnout marginalizovaným a
exkludovaným skupinám, jejichž možnosti se neustále zmenšují. Sociální práce na
cíle sociální spravedlnosti a inkluze zatím nerezignovala. (Definition of Social
Work by IFSW4; Elsen 2005; Pierson, 2002; Defourny, 2001; Postle, Beresford,
2007). I přes popsaný jev
flexibilizace a prekarizace práce je však myšlenka
integrace do společnosti skrze začlenění na trhu práce považována za klíčovou, a
to ve všech typech sociálních států. Placená práce je kromě zdroje financí také
zdrojem sociálního statusu, identity a sebevědomí. Například v oblasti integrace
Romů v České republice se myšlenka o významu integrace na trh práce stala
východiskem hlavních strategických dokumentů současné národní sociální
politiky. Jiným příkladem může být studie (Vyžvaldová, 2010) na téma řešení
4
International
Federation
of
Social
Workers.
http://ifsw.org/policies/definition-of-social-work/, 8.6.2012.
Definition
of
Social
Work:
13
nezaměstnanosti romských sociálně znevýhodněných žen 5, která vznikla jako
součást Strategického plánu sociálního začleňování. Řešení autorka studie vidí
v podpoře romských žen k nalezení pracovního místa (a to jak prostřednictvím
poradenství, job klubů a rekvalifikačních kurzů, tak podnikání žen na vlastní
živnostenský list, a konečně i založení sociální firmy, která by ženy zaměstnávala).
Je otázkou, zda tyto představy o způsobech řešení sociálních problémů a roli
sociální práce jsou v kontextu současného společenského vývoje realizovatelné.
Na tuto skutečnost upozorňuje i Mareš (2000: 289), který píše: „Nejistota
v zaměstnání a na trhu práce se stala životním pocitem velkého počtu lidí… Jak
však dále v situaci, kdy dosud dominující strategie selhávají, neboť lidí se vyvazují
z tříd [Beck, 1992] … a současně se zužuje i prostor solidarity?“.
Názory na možnosti sociální práce ovlivnit sociální exkluzi se různí. Castel (in
Keller 2007) nevidí žádné možnosti, jak by sociální práce mohla na tyto podmínky
reagovat. Podle Kellera (2010) se sociální práce dostává do nezáviděníhodné
situace, protože se již nemůže spoléhat na integraci masivně zajišťovanou
fungujícím trhem práce a ze sociálního pojištění. Jestliže podle Kellera (2010: 151)
dosud bylo rolí sociální práce „doladit integraci u jedinců různými způsoby
handicapovaných, dnes by měla stejnými prostředky zvládat integraci velkých
skupin lidí, které trh práce odsuzuje k nejistotě, přičemž sociální stát má stále
méně prostředků k tomu, aby je proti vzrůstající pracovní a životní nejistotě účinně
pojistil“. Sociální práce navíc podle Kellera (2010: 152) „přistupuje k tomuto
novému úkolu s výbavou, kterou si pořídila při řešení úkolu starého a mnohem
méně náročného. K těm, kdo i v době rostoucího blahobytu zůstávali chudí,
přistupovala jako k někomu, komu něco chybí. Asociální chtěla napravit,
nevědoucí vzdělat, nemocné vyléčit, neadaptované adaptovat, marginální
integrovat. A všechny pak – pochopit“. Podle Kellera (2010) sociální práce
přistupuje na logiku individuální odpovědnost klientů za jejich problémy.
5
Sociálně znevýhodnění romské ženy jsou v situaci několikanásobné diskriminace. Jedná o
příslušnice etnické menšiny, které mají většinou velmi nízké nebo žádné dosažené vzdělávání a
jsou dlouhodobě nezaměstnané.
14
Výstižně toto názorové stanovisko shrnuje Castel (in Keller, 2010: 152): „Pro
sociální práci je v nových podmínkách stále iluzornější klást si za cíl opětné
začlenění svých klientů do společnosti. Stále totiž žijeme ve společnosti, kde
základní podmínkou trvalého začlenění je plnohodnotný pracovní poměr, tedy
právě to, čeho se nedostává a co samotná sociální práce vytvářet nedokáže.
Sociální práce na to reaguje tím, že namísto o integraci hovoří právě jen o inzerci
– o doprovázení lidí, než si sami najdou pevnou pozici… a z doprovázení,
původně míněného jako přechodný stav, se stává stav trvalý… zadání se mění –
namísto zpětné integrace do společnosti se jím stává snaha oddálit pád, anebo ho
učinit alespoň o něco snesitelnějším“.
Sociální práce selhává v řešení chudoby a exkluze i podle dalších autorů (KrumerNevo, Weiss-Gal, Monnickendam, 2009), chudoba se pro sociální práci stává
marginální. Roli v tomto procesu sehrává ekonomizace sociální práce6, která
„může vést k vylučování chudých a exkludovaných ze systému sociální péče.
(Holasová, 2012; Keller, 2010; Sanderson, 2000) Ferguson (2009: 83) se
domnívá, že sociální práce je formě, do jaké se během posledních dvaceti let
vyvinula, „žalostně neschopná“ řešit sociální problémy.
Mnoho autorů ( Elsen, 2005; Pierson, 2002; Defourny, 2001; Bauman, 2004;
Hautekeur a Hendeson, 2008) však očekává, že se sociální práce na teoretické i
praktické úrovni s touto výzvou vyrovná a bude formulovat teorie a na jejich
základě rozvíjet metody, které budou reagovat na měnící se charakter sociálních
problémů.
Pro
mnoho
sociálních
pracovníků
jsou
tyto
proměny
jejich
profese
neakceptovatelné. Podle výzkumu Jonese (2001) prováděném ve Velké Británii se
sociální pracovníci (především jejich starší generace) domnívají, že procesy
ekonomizace a manažerismus v sociální práce „vyrvaly sociální práci srdce“ a
sociální práce rezignovala na své emancipační ideály.
6
Ekomomizací sociální práce rozumíme zavádění ekonomické racionality a tržních principů do
oblasti sociální práce. (Holasová, 2012)
15
Budeme si klást otázku, jaká může být role sociální práce v pozdní moderně,
konkrétně při řešení problémů sociální exkluze a zvládání nových sociálních rizik.
1.1.1 Nová sociální rizika
Rizika jsou vnímána jako nečekaný, vedlejší efekt fungování společnosti (Beck,
2004). Podobně jsou vysvětlována i sociální rizika, tedy jako vedlejší efekt
modernizačních procesů (Sirovátka, Winkler 2010). Nová sociální rizika jsou
novými v tom, že nejsou účinně zvladatelná tradičními postupy, tj. sociálním
státem, fungujícím trhem práce, solidárními vztahy v rodině a systémem
pomáhajících profesí (Keller, 2011; Sirovátka, Winkler 2010). Jak píše Beck
(2007b) „stará hra“ jménem „národní stát blahobytu“ již není možná. Dalším
specifikem je jejich překrývání s riziky starými, jejich kumulace a objevení se
nových kategorií klientů (Keller, 2010; Sirovátka, Winkler 2010). Bauman (2008:
11) upozorňuje, že ačkoliv jsou rizika produkována „silami, jež pramení za
hranicemi chápání a schopností jedince“, je očekáváno jejich řešení na úrovni
jednotlivce.
Beck (2007b) znaky druhé moderny a současně za rizika z ní plynoucí považuje
ekologické a ekonomické krize, zostřující se nadnárodní nerovnosti, individualizaci
a křehkou námezdní práci.
Nejprve se budeme věnovat flexibilizaci práce, která znamená nahrazování
pracovních smluv dílčími a krátkodobými kontrakty na omezenou pracovní dobu a
tendence přecházet od klasického zaměstnaneckého poměru k volnějším vztahům
mezi firmou a formálně samostatnými dodavateli a subdodavateli. Obojí má za
důsledek přesun části tržní nejistoty z firem na zaměstnance či subdodavatele.
Muffels (1998) rozlišuje následující typy flexibility ve vztahu k práci: časová
flexibilita, flexibilní časové poměry, flexibilní pracovní náplň (úkoly), flexibilní
pracovní prostor a flexibilní mzda.
16
Ačkoliv flexibilizace práce může přinášet některým skupinám výhody (např. může
usnadňovat slaďování profesního a pracovního života), přináší rizika, na které se
budeme koncentrovat především. Ačkoliv flexibilizace práce snižuje opticky míru
nezaměstnanosti, tak ale stoupá podíl nízko placené práce a narůstá riziko, že
výdělek pracujícího člověka se bude pohybovat na hranici bídy. Vzniká tak jev
označovaný jako „pracující chudoba“ (working poverty) (Keller, 2005; Kotýnková,
2004; Rocks, 2008; Rodgers, Robson, 2008). Minimální zajištění ze strany
sociálního státu je podmiňováno ochotou vzít jakoukoliv, i špatně placenou práci
(Keller, 2010). Riziko nezaměstnanosti se rozšiřuje na nové skupiny obyvatel,
mezi které patří například absolventi či kvalifikovaní úředníci apod. (Saraceno,
2002; Sirovátka, Winkler 2010).
Dalším jevem je flexibilizace rodiny, která se projevuje zvyšováním rozvodovosti,
růstem podílu neúplných rodin a domácností samoživitelek, které jsou více
ohroženy chudobou než dvojpříjmové domácnosti. Participace žen na trhu práce
ovlivňuje rozsah péče o malé děti, seniory a nemohoucí osoby, kterou ženy
v domácnosti tradičně zajišťovaly (Klimplová, 2010;
Sirovátka, Winkler 2010).
Flexibilizace rodiny je mnohem riskantnější pro ženy než pro muže a je otázkou,
zda slábnutí sociálního státu povede ke vzrůstajícímu sociálnímu úpadku
neúplných rodin a domácností s jedním živitelem, či naopak, vyvolá reakci v
podobě posílení širších rodinných a příbuzenských sítí (Keller, 2005).
Mezi nejvýraznější demografické změny patří pokles míry fertility, stárnutí
populace,
pokles
sňatečnosti,
větší
rozvodovost
a
rostoucí
chudoba
jednočlenných domácností (Muffels, 1998; Klimplová, 2010) Především měnící se
věkové složení populace (její stárnutí) představuje finanční nároky na státní
výdaje. Zároveň zvyšuje nároky na mezigenerační solidaritu, k jejímuž poklesu
však uvnitř společnosti dochází. Ledwith (2011) píše o eskalaci krize sociální
spravedlnosti. Podle Kellera (2005) existuje v oblasti práce desolidarizace mezi
těmi, kdo jakoukoliv práci mají, a těmi, kdo nemohou na trh práce proniknout.7
Nové formy desolidarizace vznikají také v důsledku zvýšení křehkosti rodiny a
7
„Fakt, že jedinec je vystaven rozmarům trhu práce a komodit, podněcuje rozpory…“. (Bauman,
2008:10)
17
proměn jejího charakteru. Zdrojem napětí je v této oblasti rozpor mezi těmi, kdo
omezili počet svých dětí a získali tím zvýhodnění, oproti těm, kdo si děti pořídili. A
podobně je ohrožena i solidarita mezigenerační. Ti, kdo na dnešní důchodce v
průběžném systému platí, budou mít však penze výrazně nižší. Byrne (2005)
proces desolidarizace přičítá procesům postindustrializace a oslabování sociálních
vazeb v sousedstvích dnešních měst.
Pro sociální práci je významná narůstající desolidarizace, která provází flexibilizaci
práce a rodiny. (Keller, 2005). Podle Kellera (2005) proces desolidarizace
prochází určitými stupni a může dosáhnout různě velké hloubky s různě
závažnými důsledky. V počínající fázi lze hovořit o “individuální desolidarizaci”.
Jde o obyčejnou snahu jednotlivců mít výhody z účelového využívání zákonů,
které může mít podobu zneužívání sociálních výhod, ale také daňových úniků, či
podobu účasti v šedé ekonomice. Systematičtější formou desolidarizace –
můžeme ji označit jako „desolidarizaci kolektivní“ - je snaha celých organizací a
firem přehodit břímě financování sociálního státu na ty, kdo mají ve společnosti
horší postavení a menší vliv. Tato snaha bývá doprovázena třetí a nejradikálnější
formou, takzvanou “kulturní desolidarizací”, tedy snahou revidovat hodnoty, na
nichž je sociální stát založen, nastolit právo silnějšího a výkonnějšího, a tak
zpochybnit samotné normativní základy sociálního státu.
Bauman spojuje „uvadání solidarity“ s individualismem, rozvolňováním vztahů
mezi lidmi, na které je obtížné se spoléhat, a s tlakem soutěživého trhu. „Je
obtížné být solidární“, dodává Bauman (2008: 30). Individualizaci zvládání
problémů popisuje Beck (2007a). Problémy, které se dříve zvládaly v rodině,
komunitě musí nyní zvládat sám jednotlivec.
Riziko vzájemného působení nových sociálních rizik popisuje Muffels (1998: 286).
Upozorňuje na zhoršování postavení starších pracujících na flexibilním trhu práce,
který
by
v zájmu
udržení
konkurenceschopnosti
měl
přijímat
„mladší,
přizpůsobivější a levnější pracovníky“. Muffels (1998: 295) ve svém příspěvku
uzavírá: „Konvenční systém sociálního státu nenabízí jasné odpovědi na základní
otázky, které vyvstávají v souvislosti se stárnutím a flexibilizací“.
18
Dalším rysem rizik je jejich demokratizace, to znamená, že ohrožují dosud
chráněné sociální vrstvy (střední třídu). (Beck, 2004) Slovy Baumana (2008: 37)
„… začíná se tato možnost rýsovat pro kohokoli z nás…“. Dalším rysem je
„privatizace rizika“, přesun odpovědnosti za řešení problému na lokality, rodiny a
jednotlivce. (Webb, 2006)
1.1.2 Sociální vyloučení
Pojem sociální exkluze se dostává do popředí evropských zájmů od devadesátých
let minulého století (Byrne, 2005; Hills, Le Grand, Pichaud, 2002; Mareš,
Sirovátka, 2008; Toušek, 2007) a to zejména z obavy ze segmentarizace a
partikularizace společnosti v důsledku nerovností, z nestability sociálních vazeb a
sociální solidarity, ale také z obav z rostoucího podílu imigrantů, kteří často nejsou
ochotni nebo schopni integrovat se do nové kultury, podobně jako je majoritní
kultura neochotná je přijmout. Problémem do budoucnosti nemusí být pouze
situace etnických subkultur, ale např. také zvyšující se podíl starších občanů.
(Sirovátka 2004). Sociální exkluze je chápána jako ohrožení sociální integrity a
koheze dané společnosti. (Mareš, Sirovátka, 2008)
Sociálně vyloučení jedinci bývají chápáni jako občané společnosti, kteří z důvodů,
které nemají pod kontrolou, nemohou participovat na obvyklých aktivitách, k nimž
by je jejich občanství opravňovalo a na něž aspirují (Burchardt, Le Grand,
Piachaud 1999). Mareš a Sirovátka (2008: 273) ho popisují jako proces, který
„jedince zbavuje práv, ale i povinností, jež jsou spojena s jeho členstvím ve
společnosti“. Podle Giddense (2004: 108) jde „o mechanismus sociální, materiální
a kulturní izolace“. Koncepty sociálního vyloučení se odvolávají na lidská a
občanská práva. (Mareš, 2000; Mareš, Sirovátka, 2008; Toušek, 2007) Tady lze
19
vystopovat francouzské kořeny8 pojmu a vysvětlení akcentu na principy občanství,
solidarity a participace. (Hills, Le Grand, Pichaud, 2002; Toušek, 2007)
Koncept sociálního vyloučení nahradil pojem chudoby od poloviny osmdesátých
let minulého století (Toušek, 2007) a podle Mareše a Sirovátky (2008: 273) se
jedná o „snahu převyprávět základní sociální problémy dnešní Evropy jazykem,
jenž přesouvá pozornost od vertikálních nerovností pojímaných v tradičních
termínech sociální stratifikace („nahoře“ versus „dole“ neboli bohatství/ moc versus
chudoba/bezmoc či privilegia versus deprivace s akcentem na redistribuci)
k nerovnostem horizontálním („uvnitř“ versus „vně“ či separace versus participace
s akcentem na začleňování a integraci).“ Podle některých autorů tak umožňuje
elitám zastírat rostoucí nerovnosti a demontáž sociálního státu. (Keller, 2010;
Levitas, 1998). „Chudoba tak skrze exkluzi mění univerzální občanství v občanství
elitní“. (Mareš, 2000: 293)
Mareš (2000) popisuje mezi koncepty chudoby a sociální exkluze určité napětí,
které pramení ze dvou odlišných tradic evropských sociálních politik. Liberální
individualizující tradice je spojována s konceptem chudoby, rovnostářská a
kolektivistická tradice s konceptem sociálního vyloučení.
Mareš a Sirovátka (2008) odkazují na autory, podle kterých je posun od konceptu
chudoby k sociálnímu vyloučení snahou o zachycení nových rysů chudoby a to je
přetrvávání v čase, prostorová koncentrace doprovázená marginalizací a sociální
patologií, závislost na sociálním státu, rozpad tradičních institucí (například rodiny)
a vzdorování proti normám většinové společnosti. Podle Gregga, Waldfogela a
Washbrooka (2006) sociální vyloučení zdůrazňuje sociální dimenzi znevýhodnění,
dlouhodobý a mezigenerační charakter chudoby.
Giddens (2004: 108) nesouhlasí s užíváním pojmů sociální exkluze a chudoba
jako synonym. Sociální exkluze podle jeho názoru není otázkou ekonomické
úrovně, ve které se jedinec nachází. Jde o „zablokování přístupu k příležitostem,
které jsou běžné pro členy většinové společnosti…. Deprivovaní jsou zkrachovalé
existence, exkludovaní nedostali ani sebemenší šanci“.
8
Pojem v sedmdesátých letech použil ve Francii René Lenoir k označení lidí, kteří „propadli“
záchrannou sociální sítí, především se jednalo o občany se zdravotním postižením, osamělé
rodiče, nepojištěné nezaměstnané. (Hills, Le Grand, Pichaud, 2002)
20
Chudoba je tak vnímána jako jedna z dimenzí a příčin sociální vyloučení. Není ale
jeho podmínkou (sociálně vyloučený nemusí být chudý). Mezi další dimenze
sociálního vyloučení patří ekonomická, sociální, politická, komunitní, individuální,
skupinová a prostorová dimenze (Percy-Smith, 2000) Dimenze jsou však
propojeny a podle Touška (2007) je rozlišení mezi nimi pouze analytické. Dochází
i k symbolickému vyloučení a stigmatizaci, jejímž projevem je rozlišování mezi
deserving a underserving chudými9. (Mareš, 2000)
Právě tato multidimenzionalita příčin sociální exkluze je podle Mareše a Sirovátky
(2008) výzvou pro sociální politiku. Ti, kteří se nepodílí na produkci a konzumu,
jsou vnímáni jako zbyteční. (Ledwith, 2011) Sociální exkluze je chápána jako
proces (vylučování) a stav (vyloučení). (Mareš, Sirovátka, 2008)
Toušek (2007) dělí příčiny sociálního vyloučení na vnější a vnitřní. Jako vnější
(strukturální) vlivy označuje ty, které jsou „mimo dosah a kontrolu vyloučených
osob“, tudíž je sami mohou velmi obtížně či vůbec ovlivnit. Jsou to především trh
práce a jeho charakter, bytová politika, sociální politika, praxe samospráv,
rasismus a diskriminace. Vnitřní (individuální) vlivy jsou důsledkem jednání
jednotlivců, které ale nelze vytrhnout ze společenského kontextu. Vlivy způsobují
adaptaci, přizpůsobení se sociálnímu vyloučení, která nemusí být zcela v souladu
s normami a hodnotami majoritní společnosti10.
„V důsledku adaptace na sociální vyloučení si lidé osvojují návyky a životní
vzorce, které znemožňují uspět ve většinové společnosti a zpětně tak posilují a
reprodukují stav vyloučení“ (Toušek, 2007: 6) a vytvářejí tak kulturu chudoby,
která má tendence k sebereprodukci. (Mareš, 2000)
9
Tedy mezi těmi, kdo jsou za svoje vyloučení zodpovědní v důsledku svých špatných vlastností
(lenost, nezodpovědnost) a těmi, jejichž situace je „zaviněna“ systémovou povahou společnosti
nebo dysfunkcemi v jejím fungování.
10
Podle Touška (2007) mohou být funkční pouze v podmínkách sociálního vyloučení a jsou
nepoužitelné ve většinové společnosti.
21
Levitas (1998) rozpracovává tři diskurzy sociální exkluze, které v české odborné
literatuře uvádí např. Mareš a Sirovátka (2008) nebo Šimíková, Navrátil, Winkler
(2004).
Prvním je redistributivní diskurz, který se zabývá především chudobou a tu vnímá
jako hlavní faktor vyloučení. Jedině redistribucí statků (daně, dávky, služby) lze
redukovat chudobu a nerovnosti. Druhým je moralizující diskurz, ve kterém jsou
jako příčina sociálního vyloučení vnímány určité charakteristiky (morální a kulturní)
jednotlivců a základním mechanismem jejich integrace je resocializace. Třetím je
integrativní diskurz, který chápe jako hlavní prostředek integrace pracovní trh a
výkon placené práce.
Podle Mareše se Sirovátkou (2008: 281) se diskurzy v politikách sociálního
začleňování protínají: „redistributivní politika je nutná tam, kde integrace na trhu
práce selhává“ a podpora uplatnění na trhu práce může být účinná jen při práci
s osobní odpovědností a vůlí. Strategie začleňování se odlišují ve zdůraznění
jednoho z aspektů. Mareš se Sirovátkou (2008) v této souvislosti popisují
individualizující přístup a přístup objektivizující.
Individualizující přístup při začleňování především skrze trh práce zdůrazňuje
nutnost individuálního přizpůsobení se jednotlivce podmínkám, omezuje a
selektuje výplatu dávek, zdůrazňuje individuální odpovědnost, soběstačnost a
morální vlastnosti jedince. Přístup objektivizující příčiny klade větší důraz na
redistribuci, která má zabránit materiální deprivaci a vyloučení z většinové
společnosti. Začleňování skrze trh práce klade důraz na rozvoj posílení sociálního
kapitálu a zplnomocnění.11 Jednotlivé přístupy a diskurzy jsou zachyceny v tabulce
č. 1.
11
Mareš s Sirovátka (2008) uvádí pro typologii označení i jiných autorů, např. workfare model a
social inclusion model, workfare a insertion, vynucená participace a začlenění pomocí participace.
22
Tabulka č. 1: Modely sociálního začleňování v oblasti integrace na trh práce a
redistribuce (Zdroj: Mareš, Sirovátka, 2008: 283)
Redistribuce
Slabá
Silná
Začlenění na trhu práce a v sociálních aktivitách
Flexibility model
Capability model (rozvoj lidského a
(zaměstnatelnost flexibilitou)
sociálního kapitálu/ potenciálu)
vynucená účast na trhu práce
podpořená účast na trhu práce a
sociální participace
redistribuce slabá
flexibilizace silná
redistribuce slabá
rozvoj lidského a sociálního potenciálu
MORALISTICKÝ DISKURZ
MORALISTNÍ a INTEGRATIVNÍ
DISKURZ
ochráněná neúčast na trhu práce
podpořená účast na trhu práce,
ochráněná neúčast
redistribuce silná
flexibilizace silná
redistribuce silní
rozvoj lidského a sociálního potenciálu
REDISTRIBUTIVNÍ a MORALISTICKÝ
DISKURZ
REDISTRIBUTIVNÍ a INTEGRUJÍCÍ
DISKURZ
Prostorové vyloučení je jedním z významných projevů sociálního vyloučení
(Byrne, 2005;
Hills, Le Grand, Piachaud, 2002; Růžička, 2011). Jeho nárůst
považují Lupton a Power (2002) za alarmující a píší o polarizaci obyvatel
především ve městech. Sociálně prostorové nerovnosti jsou předmětem mnoha
studií (př. GAC 2006; Hirt, Jakoubek, 2006; Kašparová, Ripka, Sidiropulu Janků,
2008; Topinka, Janoušková, 2009; Kvasnička, 2010; Růžička, 2011; Víšek, 2002).
Česká republika od roku 2004 přijímá národní akční plány sociálního začleňování,
ve kterých zdůrazňuje tzv. sociální partnerství. Podle „Strategie boje proti
sociálnímu vyloučení 2011-15“ (Strategie, 2011) je jedním z nejviditelnějších
dopadů sociálního vylučování vznik a existence lokalit s nízkou kvalitou
domovního a bytového fondu12.
12
Jedná se často o byty s nevyhovujícími hygienickými podmínkami (vlhké zdivo, plísně) a
nevyhovujícím technickém stavu, který se postupně zhoršuje. Ve špatném stavu jsou zpravidla
vstupní prostory, sklepy, rozvody elektřiny a vodovodní potrubí. (GAC, 2006)
23
Sociálně vyloučené lokality vznikají jednak koncentrací sociálně vylučovaných
osob a skupin na určitém území, ale také v důsledku určitých charakteristik lokalit
(špatná kvalita bydlení, chybějící služby atd.)13. (Mareš, Sirovátka, 2008) Jejich
vznik je považován především za důsledek ekonomické dimenze vyloučení.
Růžička (2011: 275) ve svém výzkumu otáčí optiku pohledu a všímá si, „jaké
efekty prostorová exkluze – byť sama částečným produktem ekonomických efektů
nerovnoměrné distribuce moci – produkuje“, tedy jak se prostorová exkluze
spolupodílí na vylučování. Ve své práci konstatuje, že „prostorová exkluze je nejen
důsledkem či manifestací exkluze ze společensko-ekonomického systému, nýbrž
zpětně také jeho příčinou“. Odvolává se na práci Kosteleckého (2000), který
charakterizuje vztah mezi bydlením a sociálními nerovnostmi jako komplexní a
popisuje nerovnost v bydlení jako produkt nerovnosti příjmů, ale také jako možný
zdroj nerovností.
Vedle hranic prostorových se vytváří hranice sociální. Young (Růžička, 2006: 122123) tvrdí, že konceptualizace sociálních diferencí vyplývají z materiálního a
morálního charakteru současnosti. Jedinci jsou dnes „sžíráni pocity ontologické a
ekonomické nejistoty, což je dle Younga extrémně výbušná směsice produkující
institucionální trestné reakce… a vedoucí k možnosti vytváření obětních
beránků…je to underclass, která žije v zahálce a kriminalitě“.
V souvislosti s prostorovým vyloučením jsou užívány také pojmy kolektivní
chudoba či sociálně znevýhodněné lokality a sousedství. (Rossa, Deng, Nair,
Burrell, 2005). V české literatuře se setkáváme s výrazem ghetto, které je výrazem
pro extrémní formou residenční segregace14, ale nemusí vždy naplňovat
podmínku segregace na základě etnicity. (Toušek, 2007)
13
Vznik sociálně vyloučených lokalit v České republice souvisel také s transformací společnosti
(zánik státního systému přidělování bytů, restituce domů, nekoncepční privatizace bytového fondu,
gentrifikace center měst). (GAC, 2006)
14
Rozlišuje mezi dobrovolnou prostorovou (residenční) separací a nedobrovolnou segregací.
24
Lupton a Power (2002) popisují vznik a udržování sociálně vyloučených lokalit
jako spirálový proces (viz schéma č. 1).
Schéma č. 1: Vznik a udržování sociálně vyloučených lokalit (Lupton, Power,
2002: 131)
neoblíbená
oblast
rostoucí
exodus
„schopnějších“
rodin
rostoucí
stigma,
zhoršování
pověsti
nárůst kriminality,
pokles zajištění
bezpečnosti v
lokalitě
pokles sociální
kontroly, nárůst
antisociálního
chování,
vandalismu
prázdné
nemovitosti
méně příjmů
z nájmů a
pronájmů
více
havarijních
stavů,
poškození,
zanedbání
usazují se
rodiny
s omezenými
možnostmi
volby bydení
více chudoby
a problémů
méně zdrojů, méně
stability, méně
pocitů přináležitosti,
méně lokálních
vazeb
Život v prostorově vyloučené lokalitě s sebou, kromě uvedeného násobení
vyloučení, přináší mnoho důsledků. Roosa, Deng, Nair a Burrell (2005)
zdůrazňující omezené zdroje pomoci a podpory, které rodiny žijící v těchto
oblastech mají. Růžička (2011: 276) na základě svého etnografického výzkumu
25
upozorňuje na specifické překážky související s životem v sociálně vyloučené
romské lokalitě. Zdůrazňuje především vyšší ekonomickou a časovou nákladnost
života, které jsou spojeny s překonáváním nevyhovujícího technického stavu
bydlení, s překonáváním prostorových bariér a omezeným přístupem k jinak běžně
dostupným infrastrukturám (tento jev označuje jako „infrastrukturní exkluzi“). Horší
infrastrukturální vybavenost sociálně vyloučených lokalit konstatuje i „Analýza
sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů v této oblasti“
(GAC, 2006).
Důsledkem ekonomické náročností15 života v segregované lokalitě může být
zadlužení či předlužení, které snižuje motivaci k hledání práce na legálním trhu
práce.16 Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit tak na základě ekonomické
kalkulace mohou upřednostňovat krátkodobé či nelegální pracovní příležitosti,
které jsou pro ně nevýhodné. (Růžička, 2011)
Objekty v sociálně vyloučených lokalitách jsou většinou ve špatném technickém
stavu. Ten je často vysvětlován jako důsledek špatného zacházení nájemníky a
tzv. vybydlování. Nevyhovující podmínky je ale třeba chápat také jako důsledek
procesu omezování investic ze strany majitele nemovitosti. (Růžička, 2011)
K procesům sociálně prostorové exkluze ve snaze problémy řešit může svými
postupy přispívat nevědomě i komunální politika. (Mareš, 2000)
Za určitých okolností může mít podle názoru Touška (2007) segregace i kladné
stránky. Obyvatelům vyloučené lokality může přinášet pocit sounáležitosti, být
zdrojem identity, chránit před marginalizací ze strany majority, poskytovat
příležitosti k rozvoji ekonomických činností (včetně těch nelegálních).
S odvoláním na Foucaultovo (2000) chápání role prostoru v uplatňování moci a
Durkheimovo (2002) propojení prostorové a sociální klasifikace17 považuje
15
Růžička (2011) například uvádí náklady na městskou hromadnou dopravu pro celé rodiny a
případné dluhy u dopravních podniků, vysoké náklady na vytápění elektřinou či tuhými palivy
v kombinaci s netěsnícími okny a neefektivní izolací staveb, vaření na plynu na kupovaných
bombách atd.
16
Z důvodu krácení legální mzdy o dluh.
17
Čas a prostor jsou propojeny se sociální organizací. („… společenská organizace se přirozeně
promítá i do prostoru, který společnost obývá. Aby se zamezilo jakýmkoliv střetům, je třeba, aby
26
Růžička (2006: 128) sociálně prostorovou exkluzi v českých městech za
„specifickou formou sociální kontroly prováděnou prostřednictvím tzv. prostorové
purifikace“ vedená snahou u udržení dominantního řádu.
1.2 Současná sociální práce
Vývojem sociální práce v kontextu vývoje společnosti se věnovala a věnuje řada
autorů. (Staub-Bernasconi, 1997; Lorenz, 2005; Webb, 2006) Pro naši práci jsme
zvolili etapizaci Webba (2006), která pracuje s našimi klíčovými pojmy, kterými
jsou pozdní moderna a riziko.
Sociální práce ve fázi první moderny regulovala, kalkulovala, přinášela lidem
zabezpečení a záruky. Druhá moderna s sebou přináší ambivalence, sociální
práce se přesouvá od uspokojování potřeb ke zvládání rizik. Přehledně tento
posun ilustruje Webb (2006: 32) v tabulce č. 2.
Tabulka č. 2: Sociální práce v jednotlivých fázích moderny (Webb, 2006: 32)
Období
Typ sociální aktivity
Zaměření
Klasická moderna
Charitní a filantropická práce
Zlepšení
Univerzalistická, sociálním
Potřeba
1850-1935
Moderna
státem financovaná sociální
1945-1979
práce
Pozdní moderna
Neoliberální sociální práce
Riziko
trendy
patří
Od roku 1979
Mezi
hlavní
současné
v sociální
práci
pokračující
proces
ekonomizace, manažerizace a privatizace sociálních služeb, který je reakcí na
každé skupině připadlo určité místo“. (Durkheim, 2002: 476)
27
omezování veřejných výdajů do sociální oblasti a důsledkem neoliberalismus
(Ferguson, 2009, McDonald, 2006, Sommerfeld, 2005; Holasová, 2009, 2012;
Smutek, 2008) Jedním z projevů těchto trendů je požadavek na racionalizaci
sociální práce, jejímž projevem může být například důraz na kalkulaci rizika,
hodnocení potřeb cílových skupin a kontrolu využívání služeb a zpřísňováním
podmínek jejich nároku. S tím je spojen rozvoj metod zvládání rizik (tzv. risk
management). (Sirovátka, Winkler, 2010). Dalším projevem může být způsob
financování sociálních služeb systémem veřejných soutěží vyhlašovaných každý
rok a tlak na snižování nákladů. (McDonald, 2006) Harris (2003) užívá dokonce
výraz „social work business“.
Podle názoru Fergusona (2009) je to důsledek situace, kdy minimálně evropská
sociální práce je stejně jako ostatní sociální profese hluboce ovlivněna
neoliberalismem. Domnívá se, že sociální práce nevnímá žádnou alternativu
k projektu volného trhu a neoliberalismu, což ji stále více odvádí od jejich hlavních
hodnot.
Holasová (2012) analyzuje možné důsledky ekonomizace sociální práce pro
klienty, sociální pracovníky a organizace. Nové postavení klienta jako zákazníka
posiluje jeho rovnoprávné postavení a rozšiřuje možnosti volby18, ale má i svá
rizika a může některé „tržně neatraktivní“ klienty a vylučovat. V praxi sociální
práce je pak pozornost soustředěna na výsledky, které lze prokázat a vykázat.
Důsledkem těchto tendencí je i rozvoj praxe založené na důkazech (tzv. evidencebased practice).
Webb (2001) evidence-based pojatou praxi sociální práce kritizuje z důvodu jejího
ukotvení v deterministické racionalitě, na myšlenkách optimalizace jednání
v systematicky plánovaném a organizovaném prostředí.
Argumentuje tím, že
rozhodování se neděje na základě objektivních důkazů, ale jde o komplexní jev,
který má reflexivní charakter a děje se na základě omezené racionality. Dále
upozorňuje na skutečnost, že tendence oddělovat fakta od hodnot, které se
18
Ferguson (2007) upozorňuje, že za tvrzeními o zvyšování možností volby klientů může být trend
privatizace rizik.
28
projevuje zaváděním na důkazech založených postupů, ohrožuje odborný úsudek
a „obezřetnost“ v sociální práci, lapá sociální pracovníky do rámce technické
racionality a zároveň legitimizuje jen určité formy práce.
Protikladným trendem v sociální práci, který odmítá pozitivismus, vědecky ověřené
důkazy a technickou racionalitu, je reflexivní19 praxe, která vychází z práce
Schöna (1983). Podle jeho názoru i mínění dalších autorů (DĆruz, Gillingham,
Mendez, 2007; Parton, O´Byrne, 2000) je možné komplexnost a nejistotu práce
s klientem zvládat kontinuální reflexí. Ve své práci popisuje dva druhy reflexe:
reflexi během jednání a reflexi po jednání. Reflexe je pak východiskem pro rozvoj
modelu pro další jednání v obdobné situaci.
Mnoho autorů (DĆruz, Gillingham, Mendez, 2007; Jeyasingham, 2012; Navrátil,
2010) poukazuje na různé způsoby užívání přídavného jména „reflexivní,
reflektivní a kritické“ v sociální práci. Podle jejich názoru se jedná o reakci na
nejednoznačnost a pocity nejistoty světa v období pozdní moderny. Navrátil (2010)
či DĆruz, Gillingham a Mendez (2007) se pokouší rozlišit mezi různými způsoby
chápání pojmu.
V první významu je reflexivita podle Navrátila (2010: 26) chápána „jako dovednost,
s jejíž pomocí člověk rozhoduje a volí svou trajektorii života ve fluidních
podmínkách pozdní modernity“. Podle DĆruz, Gillinghama a Melendeze (2007) je
pro jednotlivce novou příležitostí konceptualizovat svoji vlastní identitu a činit
životní rozhodnutí.
V dalším pojetí je podle Navrátila vnímána jako „praktická moudrost“, pomocí které
sociální pracovníci čelí tlaku byrokratizace a ekonomizace jejich práce. Podle
DĆruz, Gillingham a Mendez (2007) jde o práci s emocemi v praxi sociálních
pracovníků.
Třetím pojetím je chápání reflexivity jako „analýzy utváření poznatků s důrazem na
otázky moci, která se uplatňuje při tvorbě a aplikaci profesních znalostí“. (Navrátil,
19
Schön (1983) ve své práci „The Reflective Practitioner“ používá výraz „reflection“, „reflective
practice“. Budeme se držet překladu, který v české odborné literatuře zavedl Navrátil (2010) –
reflexivní, reflexe.
29
2010: 29) Podle DĆruz, Gillingham a Mendez (2007) jde o kritickou analýzu
systému znalostí užívaných sociálními pracovníky. Toto pojetí obsahuje „sociálně
emancipační rovinu“ a „kritičnost“ sociálního pracovníka vůči stávajícímu
sociálnímu uspořádání. Vzniká tak pojem „kritické reflektování“, které Navrátil
(2010: 29) definuje s využitím práce Fook, jako kritický postoj k mocenskému
způsobu utváření poznatků. Reflexivní kritičnost má „povzbuzovat sociálního
pracovníka, aby zpochybňoval nezbytnost a definitivnost stávajícího sociálního
řádu, o jehož větší spravedlnost má sociální pracovník usilovat“. Jak Navrátil
uzavírá, jde o „reflexivitu jako kritiku poznání“. Podle názoru Se shodným pojetím
kritické reflexivní praxe v sociální práci přichází např. Webb (2006).
Navrátil (2010: 42) popisuje chápání reflektivní praxe Paynem (2005), které
spočívá ve strukturovaném „zvažování vlivu sociálního pracovníka na situaci i o
zpětné vyhodnocování průběhu a výsledku intervence“, které je založeno na
zkušenosti, reflexi a činnosti20.
Autoři, kteří neakceptují, jejich slovy „neoliberální ideologii“ (Ferguson, 2009),
formulují myšlenky, které bývají označovány jako kritická sociální práce či kritická
teorie sociální práce21 (Fook, 2002). Ta se zabývá strukturální analýzou osobních
problémů, analýzou sociálně kontrolní funkce sociální práce a sociálního státu a
usiluje o dosažení sociální spravedlnosti skrze sociální změnu. Je úzce spojena
s myšlenkami zplnomocnění, participativního a akčního výzkumu a komunitní
prací. Kritická sociální práce si klade otázku, zda to, jak si jako sociální pracovníci
konstruují chápání oblastí a způsobů své práce, jim nebrání v dosahování změn.
Ferguson (2009: 82) se domnívá, že problémem při prosazování alternativy
k liberálně zakotvené sociální práci je nejasnost představ o stavu, kterého by mělo
být dosaženo.
K ilustraci uvádí slova jednoho z demonstrantů proti Světové
obchodní organizaci: „Zničte kapitalismus a nahraďte ho něčím hezčím“.
20
Expirience, reflection, action.
V odborné literatuře se můžeme setkat také s označením „antioppressive“ či „anti-discriminatory
perspectives“ (Payne, 1997; Thompson, 2006 ) či „radical social work“ (Ferguson, Woodward,
2009; Ferguson, 2009), „structural social work“ (Mullylly, 1997).
21
30
1.2.1 Sociální práce a sociální vyloučení
Sociální inkluze má být dosahováno především skrze uplatňování občanských
práv (včetně těch sociálních). Liberální koncepty inkluze však počítají se
začleňováním jednotlivců, s jejich individuálními právy a ne s právy kolektivit.
(Byrne, 2005) Ale jak připomíná Mareš (2000: 293-294), exkluze menšinových
skupin je založena „na odmítnutí jejich kolektivních (kulturních) práv. Identita
minorit je sice tolerována jako fatální aspekt plurality dnešního světa, ale
občanská integrace jejich příslušníků je podmiňována oslabením této identity.
Jejich skupinová identita je v lepším případě tolerována, ale ignorována. Zahrnutí
kolektivit pak zřejmě nelze řešit jen skrze nediskriminaci jejich jednotlivých členů,
ale jen uznáním jejich kulturních práv (po výtce kolektivních).“
V tomto
kontextu
se
Fraserová
(Fraserová,
Honneth,
2004)
pokouší o
reaktualizaci kritické teorie a přichází s duální dimenzí sociální spravedlnosti.
Podle jejího názoru se nerovné rozdělování kříží s nedostatečným uznáním.
V souvislosti se sociální spravedlností se vedle požadavku na spravedlivé
přerozdělování objevuje i požadavek na uznání. Odepírání uznání22 vede podle
Fraserové k vylučování.
Freaserová za základ nerovnosti považuje „institucionalizované kulturní hodnotové
vzory“ (Fraserová, Honneth, 2004: 53-54) na základě kterých jsou „některé
kategorie sociálních aktérů hodnoceny jako normální a jiné jako nevyhovují a
méněcenné“. Cílem je uvést v život vzorce, které umožní účast (participaci) těmto
„méněcenným“ sociálním skupinám.
Růžička (2011) kritizuje snahy o sociální integraci za jejich individualizaci 23 a
přehlížení nadindividuálních (strukturálních) aspektů a příčin sociální exkluze.
22
Odepírání uznání Fraserová (Fraserová, Honneth, 2004: 29) definuje jako „vylučování
z rozhodujících reprezentačních, komunikativních a interpretačních praktik naší vlastní kultury“.
Projevem neuznání je neúcta, ke které dochází „jestliže je člověk pravidelně osočován nebo
znevažován ve stereotypních veřejných kulturních aktech reprezentace a/ nebo v interakcích
každodenního života“. Odkazuje se například na kulturu chudoby, kterou považuje za ideologii,
která legitimizuje, „že chudí dostávají pouze to, co si zaslouží“. (Fraserová, Honneth, 2004: 45)
23
Podle Růžičky (2011) to znamená jejich zaměření na individuální kompetence vyloučených, kdy
31
S odkazem na Víška (2005) označuje situaci, kdy jsou deklarovány snahy o
sociální integraci a stát a samosprávy svými praktikami sociální exkluzi prohlubují,
za „schizoidní“. Uzavírá: „Teprve po odstranění „materiálních“ bariér, o které se
snahy individuálních aktérů nutně oslabují a tříští, mohou být programy integrace,
jež by se
orientovaly na
zvyšování individuálního
lidského
kapitálu
u
exkludovaných aktérů, plně realizovatelné“. (Růžička, 2011: 290)
Od klientů se ale očekává, že se budou svobodně rozhodovat a přebírat
odpovědnost za řešení svých problémů (viz například Zákon o sociálních
službách.) Jak píše Bauman (2008: 11) „že veškeré následky svých rozhodnutí
ponesou a unesou“.
Podobně upozorňuje na tendence individualizovat a patologizovat sociální
problémy ve své práci Ledwith (2011) nebo Anderson (1996). Anderson (1996)
uvádí příklad programu, který se v USA soustředil na práci s chudými ženami,
které byly vzdělávány v hospodaření s rodinným rozpočtem, hledání práce a
výživě dětí. Program vyzníval paradoxně, protože ženy neměly dostatek
finančních prostředků, se kterými by hospodařily, práce k hledání pro ně
neexistovala, věděly, jak výživně uvařit, ale neměly za co koupit suroviny. Jejich
chudoba byla vnímána jako jejich individuální selhání. Anderson (1996) vnímá
izolaci (často způsobenou pocity studu, zahanbení) jako bariéru řešení problémů.
Také Fraserová (Fraserová, Honneth, 2004: 101) popisuje tendence stigmatizovat
příjemce sociální pomoci, „odlišovat je od „výdělečně činných“ a „plátců daní“, kteří
„se sami uživí“. Sociální programy… činí z chudých „terč“. Poukazuje na pomoc
matkám samoživitelkám v USA24, která byla interpretována jako „získat něco za
nic“. Autorka upozorňuje, že reforma sociální politiky nemůže být úspěšná bez
pokusu o kulturní změnu.
25
V liberálním diskurzu jsou chudí prezentováni jako
„neschopní a nenasytní“, kteří chtějí „stále víc a víc“. (Fraserová, Honneth, 2004:
118)
Šanderová (2007: 13) diskutuje trend převádět problém sociálních nerovností na
individuální patologii. Sociální problémy většinou souvisí s nezaměstnaností, která
život v exkluzi je vnímán jako důsledek individuálního selhání či nedostatku kompetencí.
24
Aid to Families with Dependent Children (AFDC).
25
Slovy Fraserové: „žádné přerozdělování bez uznání“. (Fraserová, Honneth, 2004: 102)
32
„bývá v rovině sociální politiky implicitně a nezřídka zcela otevřeně spojována
s nízkou pracovní morálkou, ne-li s chronickou leností, dysfunkčními hodnotovými
preferencemi a asociálním jednáním“. Z tohoto důvodu jsou, jak píše Šanderová
(2007), vedle vyplácení sociálních dávek realizovány různé programy, které usilují
o poskytnutí kvalifikace a upevnění pracovních návyků. Jak dodává trefně
Šanderová
(2007:
13)
„s
jistou
nadsázkou
lze
říci,
že
nejdůležitější
charakteristikou takto postižených je, že nevyhovují požadavkům trhu, a je tedy
třeba je naučit podávat výkony, které uznává trh. Proto je třeba vytrénovat je pro
nároky trhu, aby dokázali podávat stále detailněji definovaný „výkon“ a zasloužili si
uznání na trhu práce“.
V praxi sociální práce jsou pak popisovány jevy jako je disciplinace klientů či
penalizace chudoby a sociálního vyloučení (Vyhlídal, Šimíková 2010). Otázkou
tedy je, zda zůstane cílem sociální práce jen vylepšení adaptability klientů.
(Klimplová, 2010).
Šanderová (2007: 14) s odkazem na práci Fraserové a Lockwooda26 navrhuje
dosahovat sociální integrace dopřáním uznání těm, kterým je odepřeno.
Argumentuje, že se nemusí jednat o změnu řádu (jak ji například požaduje
Fraserová), ale účinná by podle jejího názoru mohla být „inovace interpretace
principů uznání směrem k jejich větší flexibilitě, která však předpokládá, abychom
nalezli cestu, jak klást účinné překážky výše zmíněným praktikám nespravedlnosti
uznání“.
Šanderová s využitím práce Tillyho
27
kritizuje individualizující i strukturálně
pojatou analýzu sociálních nerovností. Mechanismus jejich produkce ale podle
Tillyho leží v oblasti sociálních interakcí. Ke zmírnění nerovností (tedy i sociálního
vyloučení) nemůže podle jeho názoru vést úsilí o strukturální změny, ani
ovlivňování individuálních charakteristik. Šanderová (2007: 16) uzavírá: „K
takovému cíli spíše povede, zaměříme-li se na organizační procesy v mezorovině,
26
LOCKWOOD, D. Solidarity and Schisma. The Problem of Disorder in Durkheimian and Marxist
Sociology. Oxford: Clarendon Press, 1992.
27
TILLY, C. Durable Inequality. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press,
1998.
33
v reálných sociálních prostředích (organizacích), neboť zde se utváří podhoubí
odolných nerovností čerpajících svoji sílu z nerovností existujících vně organizací,
které zpětně upevňují. Domnívám se, že právě zde je třeba hledat konkrétní
praktiky nespravedlnosti uznání, jež stojí v pozadí stále užšího vymezování
„trhem“ uznávaného výkonu“.
Podívejme se perspektivou tohoto tvrzení například na koncepci komplexního
přístupu k řešení problému sociální exkluze, prezentovanou Marešem (Mareš,
Horáková, Rákoczyová, 2008: 33). Jedná se o koncepci předsedy vlády Velké
Británie28, která vychází z chápání exkluze jako kombinace jevů individuální 29 a
strukturální30 úrovně. Řešení pak navrhuje nápravu jedné či druhé úrovně.
Příklady „strukturální nápravy“ jsou podle matriálu revitalizace místní ekonomiky,
zvyšování kvality bytového fondu. Příklady „individuální nápravy“ jsou zvyšování
kvalifikace sociálně vyloučených a tím jejich uplatnitelnost na trhu práce, zvyšovat
kompetence rodin při spolupráci se školami. Je třeba poznamenat, že opatření
strukturální povahy jsou většinou zcela mimo rámec běžného repertoárů
sociálních pracovníků (alespoň v České republice).
Pojďme se ve světle těchto závěrů vrátit k oblasti sociální práce a jejím
představám k řešení problému sociálního vyloučení a nových sociálních rizik.
V sociální práci s v rovině teorií vede diskuse o příčinách vzniku sociálních
problémů. S jistým zjednodušením lze tvrdit, že v sociální práci se ustavili tři
základní pohledy: 1) příčiny problémů leží v nedostatečné socializaci jedince či
jeho patologii, 2) problémy produkují strukturální faktory, 3) problémy vznikají
v interakci jedinců, rodin, skupin a prostředí. (Erath, Hämälläinen, 2001; Turner,
1996)
28
Prime Minister’s Strategy Unit 2005
Nízká kvalifikace a špatná uplatnitelnost na trhu práce, špatný zdravotní stav, nekompetence
rodin spolupracovat se školou, nedostatečná motivace ke vzdělání.
30
Strukturální příčiny vzniku sociálního vyloučení: slabá ekonomika, nedostatečný trh práce,
nedostatek či špatná kvalita bytového fondu, špatné životní prostředí, nekvalitní veřejné služby.
29
34
Z důvodů výše uvedené argumentace lze předpokládat, že šanci řešit účinně
současné sociální problémy má interakční pojetí sociální práce. Interakční přístup
v sociální práci popisuje například Shulman (1992).
35
2 KONSTRUOVÁNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE JEJÍMI AKTÉRY31
Pro uchopení postavení a role sociální práce v pozdně moderní společnosti je
důležité porozumění tomu, jak ji chápou samotní její aktéři, sociální pracovníci.
Zaměřili jsme se na pracovníky sociálních odborů obecních úřadů z důvodu jejich
klíčového postavení, to jak v rozsahu pravomocí, tak v objemu poskytovaných
služeb. Cílem zkoumání bylo tedy porozumět tomu, jak sociální pracovníci
obecních úřadů (konkrétně představitelé sociálních odborů) chápou postavení a
cíle sociální práce, její klienty, problémy, kterými se sociální práce má podle jejich
názoru zabývat, jejich příčiny a možná řešení kontextu současné pozdně moderní
společnosti.32
2.1 Metodologie výzkumu
Jak
jsme
již
uvedli
v Úvodu,
výzkum
vycházel
z konstruktivistického
a
participativního paradigmatu (Creswell, 2007). Hlavní metodou analýzy byla
interpretace. Interpretace významů, které jedinci a skupiny vytváří, a které vedou
jejich jednání. Důraz je kladen na „na subjektivní význam jednání a institucí
v sociálním světě“. (Harrington a kol., 2006: 161) Interpretativní teorie chce vědět,
jaké to je být sociálním aktérem určitého druhu, a zajímá se o to, jak tito lidé
chápou
svou
sociální
situaci.“
(Harrington
a
kol.
2006:
162)
Využívá
interakcionalistické logiky vzájemného sociálního utváření.
Detailní informace o provedeném výzkumu obsahuje výzkumná zpráva autorky: Dílčí zpráva č. 2.
Nová sociální rizika pohledem vedoucích odborů sociálních věcí. Podpora vědy a výzkumu
v Moravskoslezském kraji RRC/03/2010. Ostrava: Fakulta sociálních studií Ostravské univerzity
v Ostravě, 2011.
32
Výzkum probíhal v rámci projektu „Nová sociální rizika a možnosti uplatnění moderních metod
sociální práce v Moravskoslezském kraji“ v rámci programu Podpora vědy a výzkumu
v Moravskoslezském kraji, RRC/03/2010, realizovaném v období 2010 – 2011.
31
36
Výzkum byl realizován s využitím kvalitativní výzkumné strategie (Miovský, 2006),
metodou zakotvené teorie (Strauss, Corbinová, 1999).
Zakotvená teorie byla
rozvinuta v sociologii B. Glaserem a A. Straussem. Podle jejich názoru by měly být
teorie „zakotveny“ v datech z terénu, především v jednání a interakcích a
sociálních procesech. (Creswell, 2007)
Data byla vytvořena metodou moderovaných skupinových diskusí (metodou
ohniskových skupin). Využívali jsme interakce skupiny při tvorbě významů tématu
změny sociálního kontextu ve vztahu k sociální práci a sociálním službám. Metoda
nám umožnila v omezeném čase pozorovat velké množství interakcí vyvolaných
tématem, srovnávat názory a zkušenosti účastníků, porozumět způsobům
přemýšlení a interpretacím jevů. Kladli jsme důraz na zkušenosti účastníků
s daným tématem (Morgan, 2001).
Diskuse byly realizovány ve třech ohniskových skupinách, které podle předem
připraveného scénáře vedli dva moderátoři33. Pro vedení skupin byla použita
kompromisní „trychtýřová“ strategii popsaná Morganem (2001). Miovský (2006) ji
označuje jako polostrukturovanou (semistrukturovanou) ohniskovou skupinu. Při
využití
této
strategie
začne
skupina
každé
z témat
diskutovat
méně
strukturovaným přístupem a postupně přechází v diskusi strukturovanější.
Využívali jsme analogii trychtýře, která „spočívá v široce otevřeném počátku a
užším, kontrolovanějším konci“ u každého z diskusních témat a vyšší strukturou v
závěru diskuse. Kompromis mezi strukturovaným a nestrukturovaným přístupem
k diskusi nám umožnil na počátku explorovat vlastní perspektivy účastníků
(diskuse byla uvedena otázkou „Ve společnosti se děje mnoho věcí, které ovlivňují
oblast, ve které pracujete. Co vy ve vaší práci teď aktuálně vnímáte? Co oproti
dřívějšku, jaké jsou klíčové vlivy, co očekáváte od budoucího vývoje?“) a
v pozdější fázi se zaměřit na konkrétní témata našeho výzkumu (nová sociální
rizika a sociální vyloučení) ve vztahu k sociální práci. Scénář rozhovoru by
vystavěn tak, aby respektoval předmět výzkumu a zároveň splňoval kritéria pro
Autorka textu byla autorkou scénáře a hlavním moderujícím (v přepise diskuse označována jako
„moderátor 1“).
33
37
vytvoření efektivní ohniskové skupiny, kterými jsou škála, specifičnost, hloubka a
osobní kontext (Morgan, 2001).
Účastníci ohniskových skupin34 byli seznámeni s cílem výzkumu pouze velmi
obecně a rámcově, abychom minimalizovali jejich počáteční ovlivnění. Stanovili
jsme si časový harmonogram skupinové diskuse, byl však pouze orientační.
Moderátoři přistupovali k dalším tématům až po vyčerpání diskuse. Kromě
zaznamenávání průběhu skupinové diskuse na diktafon a videokameru byly
hlavním moderátorem pořizovány terénní poznámky a účastníci diskuse vyplnili
kartu účastníka a svým podpisem stvrdili souhlas s pořízením video a audio
záznamu a s jeho archivací.
Při interpretaci rozhovorů je třeba reflektovat termín konání ohniskových skupin.
Na začátku roku 2011, kdy se výzkum realizoval, se začala připravovat rozsáhlá
Sociální reforma Ministerstva práce a sociálních věcí, která pro odbory sociálních
věcí znamenala potenciálně významné změny. Byla provázena kritikou a obecně
rozšířenými obavami z konkrétního způsobu realizace.
2.2 Charakteristika výzkumného souboru
Výzkumný soubor tvořilo 22 vedoucích sociálních odborů a jejich zástupců z obcí
s rozšířenou působností v Moravskoslezském kraji. Jednalo se o účelově vybraný
vzorek (Morgan, 2001). Hlavním kritériem byla jejich komplexní znalost současné
34
Byly realizovány tři ohniskové skupiny v lednu a únoru 2011 v prostorách obecně prospěšné
společnosti Accendo, kterých se zúčastnilo celkem 19 diskutujících. V každý den konání skupiny
došlo k omluvě 2-3 účastníků ze zdravotních důvodů, některé účastníky se podařilo přesunout na
jiný termín, u některých to však z důvodu jejich časové zaneprázdněnosti nebylo možné. Proto byly
podle stejného scénáře uskutečněny 2 polostrukturované rozhovory se třemi pracovnicemi, které
se konaly 16.2.2011 a 22.2.2011.
38
aktuální situace v jednotlivých správních obvodech a schopnost posuzovat možné
dopady připravované Sociální reformy.35
Celkem 7 vedoucích sociálních odborů odmítlo přijet či vyslat zástupce
z finančních či časových důvodů (Bílovec, Bohumín, Frýdlant nad Ostravicí,
Jablunkov, Kravaře, Orlová, Rýmařov), proto bylo zvoleno náhradní řešení, a to
oslovení vedoucích sociálních odborů z 5 největších městských částí města
Ostravy. Ohniskových skupin se nakonec zúčastnili zástupci ze sociálních odborů
z obcí s rozšířenou působností: Bruntál, Český Těšín, Frenštát pod Radhoštěm,
Frýdek-Místek, Havířov, Hlučín, Karviná, Kopřivnice, Krnov, Nový Jičín, Odry,
Opava, Ostrava, Třinec, Vítkov. Za městské části Statutárního města Ostravy to
byli kromě zástupce z Magistrátu města Ostravy účastníci z městských částí
Vítkovice, Moravská Ostrava a Přívoz, Ostrava Jih, Poruba a Slezská Ostrava.
Každý z účastníků vyplnil kartu účastníka, získané údaje byly anonymizovány a
vloženy pro přehlednost do tabulky č. 3.
Tabulka č. 3: Údaje o účastnících ohniskových skupin a rozhovorů
Označení
účastníka Označení
(Ž=žena, skupiny
M=muž)
Datum
ohniskov Věk
é skupiny
Ž1
Ž2
Ž3
M1
Ž4
Ž5
FG1
FG1
FG1
FG1
FG1
FG2
27.1.2011
27.1.2011
27.1.2011
27.1.2011
27.1.2011
28.1.2011
61
41
58
47
42
40
Ž6
FG2
28.1.2011
57
Ž7
FG2
28.1.2011
43
Vzdělání
VŠ - Mgr.
VŠ - Mgr.
VŠ - Bc.
VŠB - Ing.
VŠ - Mgr.
VŠ - Ing.
SŠ s
maturitou
VŠ - Mgr.
Praxe ve
Praxe
Vzdělání
funkci
v sociální
v sociál
vedoucíh
oblasti
ní práci
o odboru
(v letech)
(v letech)
ne
36
16
ne
2
2
ano
20
20
ne
9
8
ano
22
3
ne
10
5
ne
30
16
ano
21
8
35
Vedoucí odborů byli nejprve osloveni telefonicky. V průběhu telefonátu byli seznámeni se
skutečností, že ohniskové skupiny jsou realizovány jako součást projektu Fakulty sociálních studií
Ostravské univerzity v Ostravě „Nová sociální rizika a možnosti uplatnění moderních metod
sociální práce v Moravskoslezském kraji“ a budou pořádány ve 3 termínech a tematicky budou
zaměřeny na sociální oblast, diskuze se bude týkat jejich zkušeností jako expertů z praxe.
39
Označení
účastníka Označení
(Ž=žena, skupiny
M=muž)
Datum
ohniskov Věk
é skupiny
Ž8
Ž9
M2
FG2
FG2
FG2
28.1.2011
28.1.2011
28.1.2011
60
54
55
Ž10
FG3
3.2.2011
42
Ž11
M3
Ž12
Ž13
Ž14
Ž15
Ž16
FG3
FG3
FG3
FG3
FG3
FG3
FG3
Rozhovor
1
Rozhovor
2
Rozhovor
2
3.2.2011
3.2.2011
3.2.2011
3.2.2011
3.2.2011
3.2.2011
3.2.2011
46
35
62
52
53
46
38
VOŠ
VŠ - Bc.
VŠ - Mgr.
SŠ s
maturitou
VŠ - Ing.
VŠ - Mgr.
VOŠ
VŠ - Mgr.
VŠ - Ing.
VŠ - Mgr.
VŠ - Ing.
16.2.2011
51
22.2.2011
22.2.2011
Ž17
Ž18
Ž19
Vzdělání
Praxe ve
Praxe
Vzdělání
funkci
v sociální
v sociál
vedoucíh
oblasti
ní práci
o odboru
(v letech)
(v letech)
ano
30
8
ano
27
14
ne
20
16
ne
1,5
0*
ne
ne
ano
ne
ne
ne
ne
5
6
21
19
9
17
5
0*
5
11
19
11
17
1,5
VŠ - Bc.
Ano
19
7
46
VŠ - Bc.
Ano
20
18
40
VOŠ
Ano
11
0*
Pozn. : *účastníci nepracovali jako vedoucí odboru sociálních služeb, ale byli to jejich zástupci vedoucí oddělení v rámci těchto odborů
2.3 Analýza a interpretace dat
Při analýze jsme pracovali s přepisem průběhu jednotlivých ohniskových skupin.
Nejprve jsme provedli otevřené kódování (Strauss, Corbinová, 1999). Text jsme
rozčlenili na jednotky a takto vzniklým jednotkám jsme přidělili kód. Vzniklé kódy
jsme seskupili do deseti kategorií a začali jsme vytvářet hierarchický systém textu.
Pracovali jsme s vlastnostmi a dimenzemi kategorií.
Po otevřeném kódování jsme realizovali axiální kódování fenoménu sociální
práce, při kterém jsme vyhledávali mezi jednotlivými kategoriemi vazby a
postupovali v duchu paradigmatu, který zahrnuje příčinné podmínky, kontext,
intervenující podmínky, strategie jednání a následky. (Strauss, Corbinová, 1999)
40
2.3.1 Chápání společnosti
Diskutující sociální pracovníci jako vlastnost společnosti označují její polarizaci.
Odlišují se v jejím zasazení do časového rámce (přítomnost – budoucnost). Část
účastníků skupin popisuje již vnímanou polarizaci, kterou interpretují jako úbytek
střední vrstvy:“…vidím z té praxe, že nám polarizace společnosti hodně (rukou
naznačí růst), ano, hodně bohatých, střední vrstva nikde a že se nám to hodně
tlačí do té kategorie (rukou naznačí prudký pokles!)“36((FG1/Ž2) a nárůst nejnižší
společenské vrstvy, „ která je nemotivovaná, bez budoucnosti.“ (FG3 /Ž13)
Část účastníků předpokládá, že „dojde k polarizaci společnosti. Že bude na jedné
straně vrstva těch bohatších a na druhé straně ta vrstva těch chudších, daleko
zřejmější než je to dnes“. (FG1/Ž1) a „Že ten propad mezi vrstvami bude
obrovský.“ (FG1/Ž4)
Polarizaci označují jako nepředvídatelnou a nepředstavitelnou. „A myslím si, že
zatím nikdo z nás to není schopen spočítat a ani si představit... přijde něco, na co
společnost není připravená, za těch 20 let.“ (FG1/ Ž4)
Jejich představy o polarizaci společnosti rezonují s názory Novaka (1996), Kellera
(2010), Ledwith (2011), Baumana (2008) kteří se domnívají, že společnost
vstupuje do období nepředvídatelných změn, ve kterém zmizely všechny iluze
stability. Jsme v nejisté době globalizované tekuté modernity. (Bauman, 2002;
2008) Podle Kellera (2000, 2005, 2010) se atmosféra ve společnosti radikálně
mění. Dřívější víra v to, že pokud možno všichni se již brzy stanou členy široké a
prosperující střední vrstvy, se rychle vytrácí a na její místo nastupuje strach z
uzavírání úspěšných a z polarizace celé společnosti. Sociální rizika se začínají
týkat stále více také středních vrstev. Na růst sociálních nerovností a snižování
sociální soudržnosti, související s individualismem, upozorňuje také Musil
(Potůček, Musil, Mašková, 2008). Uvádí sociologické analýzy, které potvrdily
36
Některé z přímých výpovědí jsou z důvodu čtivosti textu stylisticky upraveny, především se jedná
o vypuštění „slovní vaty“ (př. vlastně, takové to, jako atd.)
41
nárůst
individualizace
v evropských
společnostech
v důsledku
rozkladu
geografické a třídní identity.
Diskutující sociální pracovníci vnímají „Zvětšující se napětí ve střední vrstvě, která
má pocit, že v podstatě pokaždé, když to dospěje k horšímu, tak je to ona, která to
odnese. Zvýšením daní, ztrátou prostě výhod…“. (FG3/ Ž13) Měli na mysli
především to, že rostoucí požadavky na stát ústí ve větší daňové zatížení.
Majetnější tak mají pocit, že na přerozdělování nejvíce doplácejí. (Giddens, 1999)
Pohled sociálních pracovníků je v souladu s popisem sestupu středních vrstev
podaných Kellerem (2000). Podle Večerníka (2010) bychom však místo o
vyprazdňování středu měli hovořit o proměnách podoby a pozice střední třídy.
Zároveň však dodává, že koncept střední třídy je dosti nejasný, protože není
jasné, uprostřed čeho se tato vrstva nachází.
Další část sociálních pracovníků v kontextu očekávaného nárůstu sociálních
nerovností vyjadřovala obavy z nárůstu napětí a konfliktů ve společnosti:
„…
sociální napětí a ty potíže, že budou dosti velké…“. (FG1/ Ž4) a „…to musí
směřovat k nějakému společenskému konfliktu.“ (FG3/ Ž13) Jejich představy jsou
v souladu například se závěry Becka (2007b), podle jehož názorů s růstem
nerovností a chudoby vznikají sociální a politické konflikty, deformace a rizika.
Diskutující sociální pracovníci popisovali pokles solidarity ve společnosti, který
vnímají především ve vztahu k seniorům a osobám bez přístřeší. „Já si myslím, že
ta společnost přestala být jakoby už od školy jakoby ohleduplnější vůči svým
starším spoluobčanům. To stáří, teď mluvím o stáří nebo i to bezdomovectví.
…nikoho nenapadne, že taky bude starý a tu pomoct bude taky potřebovat… Ano,
přesně proto to říkám, že to není jen to stáří, je to i skupina těch bezdomovců…“.
(FG2/ Ž7)
Pokles solidarity je popisován jako důsledek individualizace společnosti. „ Tahle
společnost klade velký důraz jen na sebe sama, na tu individualitu, ale vytrácí se
solidarita… že jsem součástí něčeho, jenom prostě každý sám za sebe… jenom
42
já, já, já, a to ostatní, pokud je to pro mě užitečné. Pokud to pro mě není užitečné,
tak mě to nezajímá, nebo se od toho distancuji.“ (FG2/ Ž9)
Pokud se solidarita ve společnosti objevuje, je založena na logice zásluh,
hodnocení toho, kdo si pomoc zaslouží nebo kdo si „objektivně“ nemůže pomoci
sám díky své bezbrannosti či bezmocnosti. „… pokud jsou ochotní, ti dávají, ale
pokud, tak domy seniorů jsou ještě ochotni připustit a dětské domovy, všechno
ostatní je mimo jejich okruh zájmů.“ (FG2/ M2) Mareš (1999) tuto situaci popisuje
s využitím konceptu chudých hodných péče37 (tzv.„deserving poverty“) a chudých
nehodných péče (tzv. „undeserving poverty“), který souvisí se společenským
konsensem o příčinách chudoby. Společnost rozlišuje chudé podle míry, s jakou
jsou podle jejího názoru schopni ovlivnit svůj život a akceptuje, že jsou jisté
skupiny osob, které nemohou svoji situaci ovlivnit a oprávněně spoléhají na pomoc
společnosti. U jiných skupin však společnost očekává, že se o sebe postarají sami
(především pokud jsou práce schopní). „Pokud to neudělali, lze předpokládat, že
je chudoba důsledkem jejich lenosti, nedbalosti, neprozíravosti a nemorálního či
kriminálního způsobu života. Nemohou se proto odvolávat na sociální solidaritu,
společnost vůči nim nemá žádné závazky.“ (Mareš, 1999: 66)
Obdobně Šanderová (2007) popisuje situaci nezaměstnaných, kteří z důvodu své
neuplatnitelnosti na trnu práce nemohou aspirovat na uznání a zaslouženou
odměnu a je založena na principu výkonu definovaným trhem.
Za příčiny poklesu solidarity ve společnosti diskutující sociální pracovníci označují:
(1) odlišnost od mládí, která je společností vnímána jako přítěž,
„… prostě
jakákoliv odlišnost od mládí, které se považuje za nějakou prestiž, nějaký kredit,
že prostě je to přítěží pro tu společnost. Nikoho nenapadne, že taky bude starý a
37
Tuto kategorii tvoří tradičně staří, nemocní a lidé se zdravotním postižením. Dále oběti
přírodních katastrof a lidských neštěstí (př. ovdovělé matky). Mareš (1999) se odvolává na
výzkumy Goldinga a Middletona, publikované v roce 1982, kteří našli u veřejnosti vysokou míru
hostility vůči příjemcům sociálních dávek a přesvědčení, že jsou tyto dávky zneužívány. Veřejnost
schvalovala poskytování pomoci především starým a nemocným, měla tendenci přeceňovat výši
podpor a podceňovat potřeby chudých rodin.
43
tu pomoct bude taky potřebovat. Spíše se ta společnost k tomu staví „mě se to
netýká, ještě teď se mě to netýká. Vy jste staří a jako co teď s vámi?“ (FG2/ Ž7)
(2) odlišnost „ od toho správného směru, nebo podnikatelského směru, protože
teď se v podstatě klade velký důraz na podnikatelství a tyhle ty příjmy
z podnikatelů.“ (FG2/ Ž7) (3) „strašnou materiální orientaci společnosti“ (FG2/ Ž9),
která je podporována médii a politiky, a v důsledku které lidé, „kteří berou od státu,
jsou jakýmisi parazity a všechno se schovává za tím, že jsou lidé, kteří zneužívají
dávky.“(FG2/ Ž9)
(4) narušením reciprocity, „pokud tomu nějakým způsobem dávám, chci
samozřejmě taky dostávat. Ať už je to teda vzdělání, že studuji vysokou školu,
nebo podobně, ale teď opravdu se začínám setkávat i s tím, že bude opravdu boj.“
(FG3/ Ž14). „Ta nejvyšší společenská vrstva, která si udržuje takové izolované
postavení a nepodílí se solidárním způsobem v podstatě na těch nákladech té
společnosti.“ (FG3/ Ž13)
(5) anonymitu, převedším ve městech a izolaci, která je interpretována jako
aktivní („se hodně lidí izoluje“ (FG3/ Ž15) a podporovaná stavebními bariérami.
Jako důsledek poklesu solidarity ve společnosti sociální pracovníci vnímají
problém legitimizovat pomoc sociálně slabým. „…názor občanů, my se třeba
hodně setkáváme s názorem, že proč to řešíme, proč jim pomáháme, proč jim
vlastně vůbec něco dáváme a ještě zadarmo třeba. Nebo nedej Bože, za 5 korun
polívku jim dáváme. Takže na jednu stranu, město by to třeba chtělo řešit, když
má, dalo by se říct garanta, který to chce podporovat a na druhou stranu i to přijetí
okolí není jednoduché a není jednoduše obhajitelné.“ (FG1/ Ž4) Podobně Ledwith
(2011) upozorňuje na eskalaci krize sociální spravedlnosti.
Za podmínku udržení a rozvoje solidarity považují účastníci její uznání společností
jako hodnoty („…kdyby společnost… taky je nějakým způsobem odměnila…“)
(FG2/ Ž7) a tím legitimizaci problémů klientů. Ačkoliv jsou sami k logice zásluh
vzhledem k sociálně slabým kritičtí, sami ji uplatňují ve vztahům k potenciálním
podporovatelům sociální pomoci. To je ve shodě s konceptem tzv. „rozdvojeného
44
vědomi“, sdílení protikladných přesvědčení o redistributivní spravedlnosti (Matějů,
Smith, 2012)
Dalším rysem dnešní společnosti je podle sociálních pracovníků nejistota, „kterou
společnost prožívá na všech frontách a nejde o to, jestli je systém nastaven tvrdě
nebo měkce, ale že není nastaven. A ta nejistota se netýká jenom nás, jako
pracovníků v té sociální oblasti, ale jako občanů obecně…. společenská nejistota
charakterizuje potom i naši práci. Protože v té naší konkrétní oblasti sociální se
samozřejmě projevuje ještě víc.“ (FG3/ M3) „…v té nejistotě jsme všichni a ještě to
na nás valí ze všech stran média…“ (FG3/ Ž15) „Ta nejistota, kterou oni v těch
lidech skrz média vyvolávají, je někdy opravdu velmi neúnosná.“ (FG3/ Ž16) „Ten
systém se tak výrazně mění a nikdo neví, kam až se změní, že ta nejistota, tu já
vidím jako klíčovou.“ (FG3/ M3) „… já, asi jako každý člověk, chci nějakou jistotu.
Alespoň v něčem.“ (FG3/ Ž14)
Charakteristickým rysem společnosti je podle sociálních pracovníků také
nezodpovědnost, kterou vnímají jako akcent na práva bez vyžadování povinností.
„…o povinnostech se dneska moc nemluví, ale pořád se všude jenom zviditelňuje,
že máme na všechno právo, ale potom že máme i ty povinnosti, to už moc
nechceme slyšet a podle mého názoru tak ubývá taková, svým způsobem,
nemožnost vymoct třeba i takovou věc, jako je rodičovskou zodpovědnost.“ (FG3/
Ž16)
Názory sociálních pracovníků rezonují s představami zastánců tzv. Třetí cesty
(Giddens, 2004), podle jejichž názoru nestačí poskytovat občanům sociální
ochranu, ale je třeba po nich vyžadovat převzetí zodpovědnosti za jejich vlastní
životy. „Máme nejenom práva, ale i zodpovědnost“, slova bývalého holandského
ministerského předsedy, která cituje Giddens (2004: 13). Podle názoru Giddense
(2004: 14) množství sociálních výhod, kdy práva postupně převážila nad
zodpovědností, působilo proti pocitu sounáležitosti a mělo za následek „úpadek
smyslu pro povinnost a solidaritu“.
45
Při popisu současné společnosti sociální pracovníci akcentovali především její
rysy, které dle jejich názoru brání, či přinejmenším velmi komplikují realizaci
sociální práce. Vyjadřují obavy z nárůstu polarizace a napětí ve společnosti.
V nejistotě a ohrožení nežijí jen jejich klienti, ale i oni sami, příslušníci středních
vrstev a také samotná jejich profese, kterou ohrožuje krize solidarity. Uvedené
rysy společnosti popisují jako status quo, jako situaci, kterou nemohou příliš
ovlivnit.
2.3.2 Politizace sociální práce
Politické ideologie podle diskutujících sociálních pracovníků významně ovlivňují
praxi sociální práce. Jako převažující vnímají vliv liberálního přístupu, který
ovlivňuje představy o příčinách a řešení sociálních problémů. „Stanovisko našich
politiků… i na většině samospráv - každý je sám za sebe zodpovědný, do jaké
situace se dostal, tak ať si s tím poradí sám.“ (FG2/ Ž6)
Právě vliv politiky považují za příčinu diskontinuity sociální práce a sociálních
služeb. „… rychlé politické změny, vlády a ti ministři se nám tam střídají, že to
nemá žádnou návaznost….Teď se vám to všechno pomění, už není žádná
kontinuita“ (FG1/ Ž2)
Dalším důsledkem politizace sociální práce je odtržení profesionálů (sociálních
pracovníků) od jejího konstruování. „ Není čas zeptat se těch lidí dole, protože
reformy se musejí zpracovávat rychle. Nikdo se nikoho neptá a najednou to máte
na stole. Ono dřív se fakt pracovalo v pracovních skupinách. Protože, když se
něco tak obrovského chystá, tak přece musím mít k tomu nějaké podklady.
Nepřipomínkujeme, nebo připomínkujeme pozdě“. (FG1/ Ž2)
Diskutující sociální pracovníci však spíše očekávali, že je „ti nahoře“ s žádostí o
jejich připomínky, názory a zkušenosti osloví. Nezmiňovali se o vlastních
iniciativách a reakcích, individuálních ani kolektivních. Politická rozhodnutí vnímají
jako prosazená silou. „ Ať už se to týká jakékoliv oblasti, nebudeme mluvit jen o té
46
sociální, proč teď, no protože si to můžou dovolit. A můžou to třeba být už i věci,
které fakt nutně potřebují řez, na kterém se nikdo nemohl dříve shodnout, třeba
důchodová reforma atd., ale zároveň s tím se setkáváme s tolika různými
rozhodnutími této vlády, které prostě mají tak neuvěřitelný dopad, a některé
nejsou vůbec prodiskutovány. No tam je nějaká skupina úředníků, kteří to dostali
prostě jako úkol a my. Najednou to prostě nějaký inženýr informatik vystřelí
s partou nějakých borců, kteří ale mají sílu na to, že se 117, nebo kolik jich je v té
sněmovně, hlasy mají šanci prosadit. A to je dělá natolik silné, že diskuze tam
neprobíhá, ani v rámci toho ministerstva.“ (FG3/M3)
Výrazné dopady střídání politických reprezentací na sociální systém spojují
s krátkou tradicí politického systému u nás. „…jsme postkomunistická země a ty
politické změny, které u nás nastávají s každým tím volebním obdobím, mají
daleko větší dopad na společnost, než když je to vyspělá, vyspělá země, kde
jednou je ta vláda, podruhé je ta vláda sice, ale jde to v takových menších vlnách,
kdy ty změny, nebo ten dopad na tu společnost není tak velký. Řekla bych, že
prostě se neumíme pohybovat v tom prostředí zatím, a je to o tom politikařením,
jak jsem už řekla jednou – není tam zájem řešit tu věc, ale řešit to prostě z tohoto
politického pohledu, který je prvotní.“ (FG1/Ž1)
Politika ovlivňuje i poskytování sociálních služeb a pomoci až na úroveň
jednotlivých obcí a lokální politici podle názoru některých účastníků nemají zájem
o rozvoj a podporu sociální oblasti. „ A ve vedení jsou lidé, kteří nemají ani
potuchy, a bojím se, že ani zájem, o sociální věci.“ (FG2/ Ž5) V tomto kontextu
bychom mohli parafrázovat výrok Bourdieu (Fraserová, Honneth, 2004) o tom, že
většina případů bídy stále nedosahuje prahu vnímání politické veřejnosti.
Ve vztahu k lokální politice popisovali svoji aktivní roli, snahu změnit vnímání
sociální práce u vedení města: „…je to stále náročnější a náročnější nějakým
způsobem vedení radnice zdůrazňovat význam sociální práce a vůbec postavení
sociálního odboru. Zatím se mi to daří, ale jak dlouho to ještě bude, protože říkám,
47
volby od voleb jsou stále a stále složitější. Takže ten standard, ta podpora tady je,
ale jestli se nám to bude dařit i do budoucna, to opravdu nevím.“ (FG2/ Ž8)
Politika má podle diskutujících sociálních pracovníků zásadní vliv na podobu
sociální práce, popisovanou situaci bychom mohli nazvat politizací sociální práce.
Především proto, že působení politiků je krátkodobé a každá politická strana se
snaží realizovat politickou zakázku bez skutečného zájmu o zkušenosti z praxe.
Politická zadání jsou podle sociálních pracovníků „natolik silná“, že vylučují jejich
možnost vlivu. Lze konstatovat, že vůči politickým zájmům se cítí bezmocní.
Čekají, až budou ke svým stanoviskům vyzváni. Aktivně zájmy sociální práce
prosazují pouze na lokální úrovni, většinou v rámci svých obcí. Politizaci sociální
práce vztahují k podmínkám České republiky jako postkomunistické země, ve
které si sociální práce, v důsledku přerušení svého vývoje, nevybudovala
dostatečně silnou pozici a tradici jako profese.
2.3.3 Vždyť je to o penězích
Ekonomika je podle názoru sociálních pracovníků významným determinantem
lidského chování, vždyť „ Vždyť je to o penězích“. (FG3/ Ž13) Vliv ekonomiky
považují účastníci ohniskových skupin za zásadní v rozhodnutích týkajících se
kompetencí sociálních pracovníků: „Kvůli penězům. Úplně krásným příkladem je
příspěvek na péči. Oni vlastně v jakémsi nadšení tu kompetenci dali nám,
sociálním pracovníkům. Pak ale zjistili, když se drbali na hlavě, že prostě sociální
pracovníci to vyhodnotili dráž, než posudkový lékař, že? A takže vlastně to
vyhodnotili jednoduše, že to přesunuli prostě někam jinam.“ (FG3/ M3)
V současné době vnímají trend zdůvodňovat omezování výdajů na sociální pomoc
a sociální služby šetřením, které považují za populistické a nevycházející z reálné
situace v oblasti financování sociálních služeb. „Nelíbí se mi ani, že se všude
vykládá, kolik se ušetří práce a nejenom práce, ale i těch finančních prostředků.
48
Všichni naši klienti, kteří jsou na dávkách pomoci v hmotné nouzi jsou závislí na
tom, že brali sociální příplatek, takže de facto od března ho nevyplatí státní
sociální podpora, ale stát ho vyplatí ve formě dávek pomoci v hmotné nouzi…
Takže se neušetří. Možná těch 10 %, co budou nad těsnou hranicí toho životního
minima.“ (FG1/ Ž3)
Také
připravovaná reorganizace
systému
vyplácení sociálních
dávek je
zdůvodňována šetřením. Účastníci ohniskových skupin však mají o skutečných
úsporách pochybnosti.
„Na ministerstvu se prohlašuje – ano, my zachováme
objem dávek, ale ušetříme na administraci systému. Já to nechápu, já jsem sice
taky ekonom, ale nemůžu pochopit, jak najednou přiberu mnoho lidí z různých
magistrátů, vměstnám je na úřad práce. Budu muset pořizovat vybavení, protože
vybavení je města. Akorát počítače, tiskárny jsou v zápůjčce Ministerstva. Budou
se kupovat auta, aby se třeba zajelo na vzdálené místo na šetření. Protože u nás
třeba máme 36 obcí, další ve správním obvodu od podhorských vesnic až někde
po Ostravu a teď to všechno se má zajistit. A jak ministr prezentuje – on ušetří na
administraci systému. Já to nechápu, to znamená, že přiberu lidi, musím koupit
vybavení a další specifické prostředky a ušetřit.“ (FG1/ M1)
Kriticky hodnotí zavádění škrtů bez odborné diskuse a vyhodnocení možných
dopadů.
„…alfou omegou jsou peníze. Když si vezmete rozpočet státu jako takový a
ministerstvo práce a sociálních věcí, tak mám zkušenost, že vždycky se začíná
škrtat tam, kde se říká, že je toho nejvíc, ať to jsou peníze nebo lidé. A tenhle
systém je opravdu třeba důchodový systém, který bohužel je pořád nedořešen,
právě od toho roku 1991. To byl tehdy první pilíř třech pilířů reformy, a dodneška
není dotažen. Takže jde to od těch peněz a to jsme před půl rokem zažili, když
začalo to škrtání, bez odborné diskuze, bez toho, jestli tenhle ten škrt neudělá
šílenost někde jinde, v nějaké jiné oblasti, jak jste řekl, že končí ta kadeřnice, o
tom to je. Že momentálně se škrtá bez provázanosti, návaznosti co to udělá
v jiném systému.“ (FG3/ Ž12)
49
Tyto procesy vnímají jako diskontinuitní. Od devadesátých let dvacátého století se
mluvilo o rozvoji sociálních služeb a sociální práce. Nyní dochází k opačnému
trendu. „… dříve vznikaly nové instituce. Ať to bylo v 90. letech státní podpora.
Nová agenda se vytvořila, jo. Teď je – teď byla vlna vlastně rozvoje sociálních
služeb. A na druhé straně, ta věc se brzdí tím, že státní dotace na sociální služby
se snižují… A zase teď jsme ve fázi, kdy ten sektor sociální služeb bude nějakým
způsobem škrcen těmi financemi.“ (FG1/ M1)
Účastníci ohniskových skupin popsali projevy ekonomizace sociální práce, zmínili
především využívání finančního kritéria jako hlavního kritéria efektivity intervencí.
Pro popis činnosti sociálních pracovníků jedna z účastnic užila termín „produkt“.
„… začne srovnávat, takže si vezme statisticky podobné město, příslušný odbor a
srovnává to na základě nějakých produktů, tzn., kolik jste vyprodukovali
rozhodnutí třeba. …a když oni zjistí, že máte ten údaj jiný, tak vám řeknou, že jste
pod průměrem. A je nezajímá, to, co tady říkáte, že oni se vás zeptají, na to jsem
teda úplně alergická, kdokoliv mě tuto otázku položí, „kolik máte spisů na hlavu?“.
Prostě já jsem říkala, to už mě taky jednou rozčílilo, donesla jsem z SPOD38 spis
takový, a donesla jsem z SPOD spis, kde byly jenom desky a jenom zpráva
k soudu, protože vzácně se teda rodiče v tom první kole dohodli, že se rozvedou a
co bude atd. a nebyl tam problém. Říkám, můžete mi teda říct, jak to mám jako
nazvat? Toto je 50 spisů a toto je 1 spis nebo jak jako? Tohle to nikoho nezajímá,
pořád jenom suchá a suchá fakta. Kolik máte rozhodnutí? No tak tam jich měli víc
nebo míň, takže s tím budete muset něco udělat. …navrhne vedení radnice, aby
tam prostě ušetřili.“ (FG3/ Ž16)
V důsledku ekonomizace se podle jejich názoru objevuje trend soustředit se na
práci s nejméně nákladnými (drahými) klienty a hrozí tak riziko propadu některých
sociálních skupin.
„Trh
pronikl do sociálních služeb, pracujeme tak, aby ta
organizace mohla přežít. Takže pokud pracuje se zdravotně postiženými, se
seniory, tak
38
si vyberou skupinu, kde se jim ty peníze prostě dostanou. Mají
SPOD = sociálně právní ochrana dětí
50
příspěvek na péči, mají docela slušné důchody, takže pro tu skupinu budeme,
můžeme ji zajistit, my můžeme přežít, určitě je to záslužné, protože ti lidi někde
musí být. Ale tady touto skupinou lidí, protože oni nejsou pro ně dost lukrativní, tak
se prostě nikdo nezabývá. Trh nemůže fungovat v sociálních službách. Prostě stát
neměl takto…to nemělo být připuštěno. ... je to určitá skupina lidí, kteří fakt jako
nepřinesou ty finance.“ (R2/ Ž18)
Dalším rizikem ekonomizace sociální práce je podle diskutujících sociálních
pracovníků omezování autonomie, která je deklarována jako jeden z hlavních
principů sociálních služeb.39 …„ten systém finanční a celá reforma sociální…kam
sociální služby směřují. Já jsem si nazvala ten problém: kupčení s klienty.
Poskytovatelé sociálních služeb si silně uvědomují rizika existenciální a vede je to
– v obchodním právu bych to nazvala – k zákonným nebo polozákonným fúzím a
k obchodování s finančními prostředky, … se různými kvóty, klienty, teritoriemi a
podobně. Domnívám se, že to je způsob, který podvazuje svobodnou volbu
klienta. Lobby v sociální službě.“ (FG3/ Ž13)
Zákon o sociálních službách a standardy kvality jsou podle jejich názoru užívány
jako nástroj vylučování určitých skupin klientů, za kterým stojí tendence organizací
pracovat s „finančně méně náročnými“ skupinami. : „… neumíme, díky našim
standardům a inspekcím, udělat prachobyčejné Pastoušky.“ (FG2/ M2) „ Ani
v rámci sociálního systému, když se takovýto člověk vytáhne odněkud, tak
zjistíme, že nemá jak zaplatit služby. A všechna zařízení mi začnou dávat na stůl
své standardy, svou cílovou skupinu a tady pro ty tam místo není. A žádná obec to
sama nevyřeší.“ (FG2/ M2) „ Vyberou si
méně obtížnou skupinu, která jim
vyhovuje, ne kterou my potřebujeme jako obec…. Takhle si postaví standardy,
takhle si postaví registraci a tím pádem mají argument i pro obec, která je nakonec
jejím zřizovatelem, když to tak vezmu z pohledu té obce, mají pro nás argument,
že prostě mají to takhle zaregistrované a že třeba ten alkoholik se tam nehodí a je
konec. A moc s nimi nezadiskutujete, protože oni opravdu tímhle argumentují a
39
Paragraf 2 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
51
nakonec když ve finále ta inspekce přijde, a třeba tam toho alkoholika mají, byť to
je potřeba obce ho někde umístit, tak je to závada.“ (FG2/ Ž7)
Sami přesto přes svůj kritický postoj na logiku trhu přistupují. Poukazují na velmi
omezené finanční možnosti obcí být subjekty sociální politiky a jako řešení krize
sociálního státu navrhují sociální služby více diferencovat a požadovat finanční
spoluúčast klientů, pokud jim to jejich situace umožňuje. „Proč movité seniory tady
do toho systému dávat? Ať ti movití jdou a platí si to se vším všudy. Ať tam mají
zlaté kohoutky. Pak je střední skupina, kde se bavíme o nějakém solidním
standardu…“ (FG2/ M2)
Můžeme shrnout, že diskutující pracovníci vyjadřovali ambivalentní postoj
k ekonomizaci sociální oblasti, kterou považují za řešení udržitelnosti sociálních
služeb v současné ekonomické situaci a zároveň ohrožení sociální práce a
sociálních služeb. Naznačují, že ekonomické hledisko je využíváno k racionalizaci
politických rozhodnutí.
Dochází k vytváření obrazu klientů, ale také sociálních pracovníků, jako těch, kteří
zatěžují ekonomiku, jsou „viníky“ současné špatné finanční situace. Ekonomizace
sociální oblasti, které je spojena s určitou politickou zakázkou, „škrtí“ rozvoj
sociální práce. Jejím důsledkem je koncentrace sociálních služeb na kategorií tzv.
„lukrativních klientů“ a či tzv. „levných klientů“. V důsledku pronikání tržních
mechanismů na trh práce se tak sami sociální pracovníci podílí na dalším
vylučování již vyloučených s komentářem „že stát to neměl připustit“.
2.3.4 Sociální politika bez sociálních pracovníků
Jak již bylo uvedeno, systém sociální politiky považují sociální pracovníci za silně
determinovaný politickými zájmy, pro které je v současné době sociální oblast
„někde na chvostu zájmu“ (FG1/ Ž2) Za jeho hlavní nedostatky označili
52
neprovázanost
a „hroznou
roztříštěnost sociálních dávek“ (FG1/
Ž1) a
nepřehlednost celého systému. „…dělám v tom dlouho a mě strašně štve celou
dobu a vadí mi to, takový nedobře zpracovaný systém sociální politiky, nejasný,
neprovázané dávky, žádný systém to nemá…“.
Roztříštěnost a neprovázanost sociálních dávek vede k tomu, že „lidi mezi tím
pochodují a samozřejmě pak vyhledávají možnosti, jak třeba využít dávek, já
nemám ráda slovo, že se zneužívají dávky, jo, no tak asi se využívají, když je
možnost a i nástroje… způsobuje to zbytečné tlaky a znechucení lidí.“ (FG1/ Ž2)
Systém tak činí odpovědný za chování lidí, pokud to umožňuje, tak „využívání“ je
„samozřejmé“.
Špatný stav sociální politiky vnímají jako důsledek způsobu její tvorby. Sociální
politika, která prochází častými změnami, je z pohledu některých účastníků
ohniskových skupin vytvářena „shora“ a „od stolu“ lidmi, kteří nemají kontakt
s praxí. „Sociální systém tvoří podle mě lidé, kteří z praxe nemají vůbec žádné
zkušenosti a prostě si to tam odbouchnou, odhlasují tak, jak jim to vyhovuje.“
(FG1/ Ž3) „ Dříve jsme byli v situaci, kdy nám dlouho platil jeden zákon, nebyly
změny, mohli jsme dopracovávat metodiku a mohli jsme precizovat, takže k těm
málo dávkám nebo k výkonu státní správy se vypracovávala metodika a mohli
jsme se do toho zapojovat i my z těch obcí, kteří to realizovali.“ (FG1/ Ž2)
„…kontinuita na tom ministerstvu vlastně není …. Ale jde opravdu o to, aby se
k tomu došlo nějakou rozumnou kontinuitou.“ (FG1/ M1)
Diskutující sociální pracovníci se pokouší o interpretaci krize sociálního státu.
Důsledkem modernizace podle jejich názoru je zvýšení finančních nároků na
zajišťování péče o blízké, které současný pojistný systém není schopen unést.
„Dřív prostě byl baráček, a byl tam vejminek, tam babička zestárla a umřela, ale
její náklady byly malé. Teď
bydlí v domě pro seniory nebo v domě
s pečovatelskou službou, kde musí platit pečovatelskou službu, nájem, elektřinu
atd., ty výdaje jsou na toho seniora obrovské. Teď vy máte převzít odpovědnost za
tu svoji maminku tatínka, prababičku, pradědečka“. (FG3/ M3)
53
Podle jejich názoru je finanční náročnost sociálního státu neúnosná, souhlasí
s trendem přenášení odpovědnosti na rodiny, na jedince. Domnívají se ale, že to
nelze provést „skokově“, ale je potřeba zvolit pozvolnější tempo „… jako znovu to
vlastně hodit na nás. A trend znamená, že to musí být něco dlouhodobého.“ (FG3/
M3)
V době konání ohniskových skupin byla aktuálním tématem připravovaná sociální
reforma. Se záměrem reformovat současný systém diskutující sociální pracovníci
souhlasili, kriticky se vyjadřovali k motivaci „rychle ušetřit“ (FG1/ Ž2) a způsobu její
přípravy „a teď to tam plácají.“ (FG1/ Ž2) „značně neuváženě“. (FG1/ Ž1) Ačkoliv
jedním z oficiálních cílů sociální reformy je sjednocení dávkové agendy, tak je pro
sociální pracovníky, kteří právě sjednocení dávkového systému požadují,
neakceptovatelné. Formulací z tiskové zprávy k záměrům sociální reformy „mít k
dispozici dostatek prostředků pro výplatu dávek osobám, které je skutečně
potřebují“40 interpretují jako legitimizaci sociálních škrtů.
Sociální reforma by podle jejich názoru „… měla jít zespodu“ či alespoň „… v těch
pracovních skupinách, přípravných nějakých skupinách by měli být určitě
lidi
zespodu a kraj by na to měl mít vliv, protože určitě umí přenášet, on má ten
kontakt na ministerstvo.“ (FG1/ Ž2) Zároveň však uvádějí, že sami „zespodu“
změny neiniciují: „ My už se teď nekontaktujeme přímo na ministerstvo, pokud
nejsme vyloženě vyzváni a tak dál.“ (FG1/ Ž2)
Vyjádřili obavy z dopadů aktuálně připravované reformy, která se podle jejich
názoru omezuje především na vyplácení dávek a nijak nepracuje s řešením
dalších problémů klientů.
Její dopady mohou podle jejich „být razantní… na
obyvatelstvo“. (FG1/ M1) „… mě se z toho úplně vytratila práce s člověkem. Já
tam vidím jenom vyplácení dávek a kontrolu, ale vůbec nevidím řešení sociálních
problémů klienta, které se na ten nedostatek těch peněz nabalují.“ (FG2/ Ž6)
40
Tisková zpráva MPSV: Sociální reforma po zapracování připomínek. v Praze dne 18. dubna 2011.
Dostupné na: http://www.mpsv.cz/cs/3829
54
Připravovaná sociální reforma podle jejich názoru existenčně ohrožuje sociální
pracovníky „… jsme byly ve stejné situaci, takže už je to asi po třetí, kdy jsme
opravdu postaveny do situace, řekla bych existenční, co se týče pracovníků
odboru a všeho ostatního, co se děje, a myslím si, že taková situace jako je dnes,
snad ještě nebyla.“ (FG3/ Ž12) a je příznakem končícího sociálního státu. „ Končí
sociální stát a starej se sám o sebe, snaž se zajistit své potřeby, své problémy,
svá rizika sám nebo ve spolupráci s rodinou. Stát bude až ten poslední, který ti
pomůže.“ (FG3/ Ž10)
Zneužívání dávek jako legitimizace sociální reformy
„Konec sociálního státu“ potřebuje svoje zdůvodnění. Tím se podle sociálních
pracovníků stalo zneužívání sociálních dávek. Téma zneužívání dávek bylo
jedním z mála témat, na kterém se účastníci ohniskové skupiny zcela neshodli.
Hlavním bodem diskuse byla samotná definice pojmu „zneužívání dávek“ a jeho
odlišení od termínu „využívání dávek“ a chápání nezaměstnanosti jako chtěného
stavu. Již samotné pobírání dávek se některým jeví jako „zneužívání“: „…ale chci
věřit tomu, že se konečně přistoupí k nějaké reformě, která naplní zcela základní
princip toho zákona a pomoci v hmotné nouzi, že se musí mít lépe člověk, který
pracuje, než ten, který nepracuje.“ (FG1/ Ž1) Zároveň však referovali o situacích
rodin, které jsou jejich vlastními silami neřešitelné: „…nějaká slabá romská rodina,
kde jsem si uměla představit toho tatínka, že si přijde žádat o práci, s tím svým
intelektem, s tím, jak vypadá, jak se chová a jedná, tak jsem si uměla představit,
že tu práci nezíská.“ (FG2/ Ž5)
S tématem zneužívání sociálních dávek jsou podle účastníků ohniskových skupin
často veřejností spojováváni Romové. Účastníci skupin to považují za významný
stereotyp ve společnosti, proti kterému se ohrazují a „ vysvětluji, říkám ne,
hodnotím je úplně stejně jako každého jiného. Jestliže existuje pozitivní
diskriminace, tak pouze u některých věcí směřujících ke školství, že tam mají
určitá znevýhodnění, jiné dávky tam jsou. V našem systému žádná nejsou.
55
Jestliže vidím rozdíl, a Romy hodnotím podle toho, do které té kategorie patří tady
v těchto obecných kategoriích, jestliže vidím mezi nimi rozdíl, tak pouze v tom, že
to je nějakým způsobem uzavřená komunita, a v rámci té uzavřené komunity
dochází k rychlejšímu přenosu informací a tedy daleko rychleji než ostatní
dokážou ten systém využívat a zneužívat. Ale díky tady této věci, ne díky jiným
vlivům. Protože se jich to týká stejně jako ostatních.“ (FG2/ M2)
Za zneužívání bylo označeno také pobírání dávek v souběhu s nelegální pracovní
činností. „…kluci mladí, kteří zneužívali fakt ty dávky, pracovali na černo a ještě si
pro ně jezdili autem.“ (FG2/ Ž5)
Lze shrnout, že sociální pracovníci uvedli dva důvody, kvůli kterým dochází ke
zneužívání dávek:
 roztříštěnost dávek „…dáváme možnost ke zneužívání, protože je
roztříštěný ten systém, kdy lidi mohu přeskakovat z dávky do dávky, a
hledají ty možnosti.“ (FG1/ Ž2)
 absence dostačující kontroly „A zneužívání je vlastně v podstatě tehdy, kdy
není dostatečná ta kontrolní činnosti.“ (FG1/ Ž3)
Zároveň pochybovali o tom, že dostatečnou kontrolu přinese sociální reforma,
která spočívá v centrálním převodu dávkové agendy na úřady práce. Kontrolní
činnost úřadů práce již dříve selhávala oblasti nelegální práce. „…ministr říká, že
teprve úřady práce a ta jeho kontrola bude schopná tomuto nešvaru zabránit. My
dnes, pokud zjistíme práci na černo, dáváme kontakty úřadu práce a oni nereagují
ani na světlo, natož tady na ten problém. Takže já pochybuji, že ten systém by se
tímto od 1. 1. 2012 změnil, ale doufejme, že ano. Takže my ty podněty dáváme,
ale…“. (FG2/ Ž9) „To mohu potvrdit, u nás je to úplně stejné, my to pošleme na
úřad práce, ale to je úplně marná práce.“ (FG2/ Ž8)
Celá řada výtek směřovala k fungování úřadů práce i v jiných oblastech. Je
otázkou, zda lze tuto kritiku do určité míry interpretovat také jako projev
konkurence v kontextu připravované reformy pramenící z aktuálního pocitu
ohrožení a nejistoty. Úřadům práce bylo vytýkáno, že se nevěnují své hlavní
56
činnosti, kterou má být zprostředkovávání práce, ale realizují pouze evidenci
nezaměstnaných. „…úřady práce se zvrhly v evidování těch bez práce, ale už
nějaká samostatná nabídka, už vůbec nemluvím o vyhledávání, o rekvalifikacích,
ne rekvalifikacích pro rekvalifikace, aby se utratili peníze, to vůbec.“ „Pokud tam
člověk dojde dvakrát, jednou za dva měsíce, jednou za tři měsíce, tak asi těžko se
můžeme bavit o pomoci přímé.“ (FG2/ Ž6)
2.3.5 Individualizovaná rodina
„Rozpadají se rodiny. Vnímání toho pojmu rodiny upadá.“ (FG1/ Ž2) „… ztrácí se
model rodiny. Ten tradiční model, jak fungovala rodina“. (FG2/ Ž5) Rozpad rodiny
má vliv na oslabování soudržnosti a vzájemné pomoci v rámci rodiny, je
problematický z hlediska výchovných vzorů a vzorů způsobu řešení náročných
životních situací, ale také finančního zázemí. „Nemají sociální zázemí. Rodina,
rodinné vazby nejsou, neexistují…“. (FG2/ Ž9) „Ta soudržnost mezi rodinami, ty
vazby tam jsou tak zpřetrhané, že vlastně té rodině nezáleží na tom, jak….“ (FG2/
Ž7) „Já jsem to zaregistrovala u jedné paní učitelky… ona mi říkala: „Já už se
bojím dětem zadat nějakou práci na téma moje rodina, nebo rodina…“ (FG3/ Ž13)
Proměny, resp. „rozpad“ rodin interpretují jako důsledek kombinace několika
vnějších vlivů. „Stát rodinu vlastními kroky, on ji sám přinutil, aby se rozpadala.“
(R2/ Ž18) Tím dominantním jdou ekonomické vlivy: „institut rodiny se vyloženě
rozpadá. Ale rozpadá se tím ekonomickým tlakem nebýt svoji“. (FG3/ M3)
S rozpadem rodiny souvisí i pokles vzájemné pomoci v rámci rodiny, který je také
přisuzován ekonomickým vlivům, „… na to ta rodina prostě nemá.“ (FG2/ Ž6),
stejně jako jejich rozpad „Tam bude docházet i v těch funkčních rodinách ke
konfliktu. Rodiny, které fungovaly se tímto systémem, který bude nastaven, ještě
více rozbijí. Proč já bych se měl starat o svého příbuzného nebo děcko, které
57
funguje napůl, mám s ním nějaké problémy, ale není to o tom, že ho úplně
zavrhnu, prostě nějak mu budu pomáhat, ale nejsem ochoten mu tam ze svých
financí dotovat jeho živobytí. Ještě ty funkční rodiny se nám rozbijí. A ty co
nefungují, ty generace nezaměstnaných, tam se nic nezmění.“ (Rozhovor 2/ Ž19)
Ekonomické důvody mohou stát i za rozpadem rodin „na oko“, kdy „…některé
ženy se schválně asi tváří jako neúplné rodiny. Protože oni zase na těch dávkách jim to vychází líp, když je sama s dítětem a ten otec, jakoby, se nemotá.“ (FG1/
Ž2)“ Na oko se rozvedou, oba na tom vydělají“. (FG3/ M3)
Dalším vlivem působící na rozpad rodin je individualizace společnosti. „Dneska
připadá těm lidem, řekla bych, mezi 20, 30 lety, naprosto normální, že si
zachovávají, jakože, tu osobní svobodu v tom, že mění partnery a děti jsou
takovým vedlejším produktem soužití… Protože takhle je ten společenský vzor
nastavenej.“ (FG3/ Ž13) „… klima společnosti – vezměte si, co za posledních 20
let, co se vlastně stalo. Před 20 lety, svobodná matka a rozvedená, to byl
vyděděnec společnosti. Dneska je to pomalu plus.“ (FG3/ Ž12)
Zmiňovány byly i další vnější vlivy působící rozpad rodiny, především pocity
nejistoty. „Všechny změny, které byly řečeny, působí na změnu v mezilidských
vztazích a konkrétně třeba i rodinách…. více je kladen důraz opravdu na péči ze
strany rodiny, ale pokud zase ten rodinný příslušník nemá nějakou tu jistotu, neví
vůbec, kdy půjde do důchodu, jaké bude mít finanční prostředky, snižují se zase
příspěvky na péči, první stupeň, čili i tady je to takové zvláštní.“ (FG3/ Ž11) Za
viníka rozpadu rodinný vazeb vzájemné pomoci je označován i sociální stát, který
„odnaučil“ rodiny spoléhat se na své členy. „…se u nás objevují rodiny, které jsou
v naší evidenci 20 let, od začátku sociálního odboru. Jsou tam rodiče, prarodiče,
rodiče, děti a pořád se to točí na jednom odboru, takže ti lidé ani nejsou zvyklí si ty
vazby mezi sebou třeba nějak uchovat.“ (FG2/ Ž7) Popisují tak jev, který Beck
(2007b: 275) označuje „individualizace státu blahobytu“ či „institucionalizovaný
individualismus“, který vedl k „rozbití tradičních hierarchií a připravenosti
v každodenním životě rodiny“.
58
Rozpad rodiny vnímají jako ohrožující i pro stát, protože „… i pro ten stát je
důležité, aby ty rodiny byly. Úplné.“ (FG1/ Ž4) Jako rizikovou označují výchovu
dětí v neúplných rodinách a rodinách, které jsou tvořeny nesezdanými partnery
„Když žijí v partnerství, tak dobře, ať žijí v partnerství, ale v momentě, kdy se
chystají přivádět děti na svět, tak mají žít v manželství“. (FG3/ Ž16) či rodinami
rekonstruovanými „… narůstá počet maminek malých dětí s různými otci. Tam
nevzniká ani v podstatě ten pocit zodpovědnosti a potřeba – vůbec předpoklad, že
s tím partnerem, se kterým zplodím dítě, strávím alespoň nějaký delší životní
časový úsek. Dneska připadá těm lidem, řekla bych, mezi 20, 30 lety, naprosto
normální, že si zachovávají, jakože, tu osobní svobodu v tom, že mění ty partnery
a ty děti jsou takovým vedlejším produktem tohohle soužití, a které zůstávají
zpravidla v péči matek.“ (FG3/ Ž13)
Tyto „volnější svazky“ spojují s absencí rodičovských (především otcovských)
vzorů a smyslu pro zodpovědnost za svůj osobní život i za druhé, Nechci
zavrhovat děti z těchto rodin, ale je tam větší pravděpodobnost, že ty děti budou
kopírovat tu svou rodinu, ze které vyšly. Protože opravdu jim chybí sociální vzory,
to sociální chování, ty návyky. Ti mladí, kteří k nám přijdou na dávku, oni nemají
návyky pracovní. Oni přijdou značkově oblečení od hlavy až k patě, a nemají
pracovní návyky. Při představě, že on by měl ráno v 6 hodin vstávat a jít do práce,
to je pro něj naprosto nepřijatelné. Mě řekne „za 14 000 hrubého vám do práce
nepůjdu“. Čili i ty vzory, ta kritéria jsou pro něj někde úplně jinde.“ (FG2/ Ž9,
dovednosti řešit konflikty: „…na sociálně-právní ochraně je stále více klientely,
rodiče se neumí dohodnout ohledně úpravy styku, ohledně základních záležitostí,
a teď ty děti v tom žijí a vidí ten příklad, jak ti rodiče se k sobě chovají, a nesou si
to do života.“ (FG2/ Ž5)
Řešení dříve rodinných záležitostí je očekáváno od státu a obce a je to
interpretováno jako „zbavování se takové té zodpovědnosti… povinnosti“, které „je
velký problém a bude to zatěžovat do budoucna ty obce.“ (FG1/ Ž3)
59
„Pociťujeme velkou sociální nezralost rodiny, schopnost zabojovat o tu situaci.
Pořád přenášejí odpovědnost na úředníky za všechno, co se v té rodině děje.
Jsou to běžné situace, které by rodina mohla komunikací zvládnout, ale oni neumí
vůbec spolu komunikovat, okamžitě ať řeší ten problém někdo jiný, a přenášejí,
mají velkou touhu to přenést na někoho jiného, aby za ně ten problém vyřešil.“
(FG3/ Ž10)
Objevily se názory, že tendence oslabování rodiny jsou silnější ve větších
městech.
Situace rodin je z pohledu sociálních pracovníků značně paradoxní. Jejich rozpad
rodin je způsoben vlivy prostředí (ekonomickým tlakem a praxí sociálního státu,
který „naučil“ rodiny se na něj spoléhat) a zároveň produkuje další problémy. Na
druhou stranu právě ona rozpadající se a individualizovaná rodina má být pro své
členy zdrojem pomoci a péče.
Proměny a oslabování funkcí rodiny vnímají jako neovlivnitelný proces. „To je o
myšlení lidí. To ani nástrojem, nějakým přímým, nezměníte…“. (FG3/ Ž13)
Navrhují posílit zodpovědnost vůči dětem skrze posílení významu vyživovací
povinnosti, tedy skrze nástroj státní polit, protože „vyvázat se z vyživovací
povinnosti je velice jednoduché dneska. Neplnit si vyživovací povinnost vůči dítěti.“
(FG3/ Ž13)
2.3.6 Stárnutí populace
Další charakteristikou společnosti, jejímž důsledkům budeme čelit především
v budoucnosti, je podle účastníků ohniskových skupin stárnutí populace.
Během diskuse referovali o narůstající chudobě seniorů. „Je jich víc, kteří končí
v té síti hmotné nouze.“ (FG1/ M1 a již pozorovatelných obtížích zajistit pomoc
seniorům, kteří ztrácí schopnost zvládat život v domácím prostředí vlastními
silami. „Naše město už není mladé město, ale opravdu tam je velký problém
60
demografický, kdy obyvatelstvo zestárlo najednou, tak tam máme velkou skupinu
lidí, kteří potřebují pomoct. Jsou nesoběstační, závislí na pomoci jiných. Ve větší
míře jsou to lidé, kteří tu pomoc potřebují a vzhledem ke svému věku už mnohdy
jsou sami.“ (FG3/ Ž10)
V souvislosti se stárnutím populace poukazovali na riziko rozvoje mezigenerační
nesnášenlivosti a rozvoj ageismu: „starý – nepotřebný, mladý –skvělý“. (FG3/ Ž12)
Sociální pracovníci zdůvodňovali svoje chápání stárnutí jako problému tím, že
společnost na něj není připravena a nemá vyvinuty adekvátní mechanismy k jeho
zvládání. „… my se nedokážeme o ty lidi postarat, …jak zabezpečit smysl pro ně,
smysl života. To znamená že, senioři se nám v našich domovech pro seniory
dneska dožívají vyššího věku, to je super, ale za jakou cenu? Kdo jim ten život
umí zkvalitnit tím, že někdo je doprovází v těch jejich posledních, v uvozovkách,
posledních 10 letech života. To my neumíme, nemáme na to dost lidí, umíme těm
lidem prodloužit život, ale neumíme jim ho zajistit dostatečně kvalitní. To já vidím
jako veliké ohrožení a teď – to je až filosofická otázka…“. (FG3/ M3)
Především se však diskutující sociální pracovníci vyjadřovali k neudržitelnosti
stávajícího důchodového pojištění a problémům nároku na důchod u lidí, kteří se
pojištění neúčastní, kteří „budou mít důchodový věk, ale, avšak bez nároku na
výplatu.“(FG1/Ž3) či jsou celý život závislí na dávkách, případně nelegálně pracují.
„….nebudou mít peníze ani na důchod, protože nebudou mít pojištění… ti lidé
krátkodobě žijí tím, že on bere nějaké dávky, někde na černo dělá, takže
krátkodobě má nějaký příjem, ale v tom pojištění se mu to projeví.“ (FG2/ M2) I
v tomto případě berou v úvahu systémové faktory, „… ten problém je opravdu teda
hlavně u těch zaměstnavatelů, protože …určitě některým těm klientům může věřit
a ví, že on řekne „on mi smlouvu nedá“. I kdyby chtěl smlouvu, tak ji nedostane…
co jiného mu zbývá, když si chce vydělat. A pak se to takhle množí a to budou
lidé, kteří nemají nárok na důchod.“ (FG2/ Ž8) „Anebo mají smlouvu, kde mají
nějaký minimální příjem, ve skutečnosti dostávají daleko víc a potom mají nízký
důchod.“ (FG2/ Ž5)
61
Problémy se stárnutím populace násobí i individualizace společnosti a proces
flexibilizace rodinného soužití. „Generačně nám dospívají rodiny s jedním nebo
žádným dítětem… při tom tlaku vlastně, ať se rodina postará, není, kdo by se
postaral… Ale když vlastně teď už dospívají ty generace, které ty děti nemají,
není, kdo by se postaral.“ (FG3/ M3) Dalším faktorem je podle sociálních
pracovníků neochota rodiny péči o seniora převzít či se na ní finančně podílet.
Zároveň však připouští, že výše příspěvku na péči neumožňuje členovi rodiny, aby
zůstal doma a místo zaměstnání se staral o seniora v rodině „Postoj společnosti je
ale takový… velmi často vysvětluju klientům, že je to příspěvek. Že to nemá pokrýt
náklady, …oni přijdou – ale za to se nadá postarat o maminku… A nikdy ta péče
nejde zajistit úplně, nebo zaplatit úplně, ale ti lidi po tom volají… jsou odkázáni na
ten systém, že po tom volají. Říkají: „Já chci víc, z toho se to zaplatit nedá“. „Jak
mám žít z 8000?“. (FG3/ M3)
Diskutující sociální pracovník, který upozornil na klesající trend zajišťovat péči o
seniory v rodinách, při přemýšlení o své vlastní situaci se na svoji vlastní rodinu
spoléhá: „Nejlepší důchodové připojištění v současné době je mít děti, protože
doufám, že aspoň jeden z těch mých synů se o mě postará.“ (FG3/ M3) Péči o
seniory jako úkol rodiny vnímali i další diskutující. „…proč se o ně nepostarají
jejich děti?“ (FG3/ Ž12)
Základní podmínky pro péči o seniory by rodině měl vytvářet stát „…příspěvek na
péči je super nástroj proto, aby se rodina mohla aspoň částečně postarat.“ (FG3/
M3), pomoc rodiny je však očekávána i bez podpory státu. Zodpovědnost za péči
o rodiče má být vštěpována výchovou.Ž15 „…pocházím z 5 dětí, jsem bezdětná a
rodiče na mě převedli dům, teda ve snaze teda, že se o ně jednou postarám. Já
jsem v tom vychovaná a i kdyby nebyl přídavek na péči, tak se o ně budu starat a
teda teďka už o maminku. Ale protože mi systém nabídl, že mohu využít aspoň tu
nejnižší částku, tak proč bych do toho nešla.“ (FG3/ Ž15) Od koho očekává pomoc
ve stáří tato sociální pracovnice jsme se během diskuse nezeptali, nicméně by to
vzhledem k jejímu rodinnému stavu byl opodstatněný dotaz.
62
Často uváděný předpoklad, že pomoc seniorům bude zajišťována především
prostřednictvím terénních služeb, je podle názoru diskutujících sociálních
pracovníků nerealistický. Na základě této představy považují omezování kapacit
v pobytových zařízeních za nežádoucí. „Proč se stydíme za něco takového, vždyť
máme seniory, kteří nepotřebují mít barevnou plazmovou televizi na pokoji,
nepotřebují mít luxus. Potřebují mít teplé jídlo, střechu nad hlavou a čistou postel.
Nepotřebují všechno. Kdežto dnes to prostě bereme tak „ano, když mám seniora,
on potřebuje to, na co třeba ani nebyl v domácnosti zvyklý“, ale ten standard nám
to ukládá, že musí mít tady toto, tuto luxusní péči, toto vybavení. Nevím, jak to
máte u vás, ale my máme zkušenosti, že u nás, pokud jde nějaký domov do
rekonstrukce, vždy se snižuje kapacita. Vždy je to na úkor kapacity a my z terénu
voláme „my potřebujeme naopak vyšší kapacitu“. Protože byl takový trend
nastavený, podporujme terénní sociální služby, pobytové služby budeme
snižovat, podstatě kapacitu, ale dnes je ten trend, ta potřeba zase někde úplně
jinde. Terén to zajistí jaksi jen do určité míry. Takže dnes ten tlak na pobytové
služby je daleko větší, a to jsou lidé, kteří jsou trojky, čtyřky, myslím stupeň
závislosti, a ten my nejsme schopni na terénu zajistit.“ (FG2/ Ž9)
2.3.7 Sociální práce „podle šablony“ „to nevytrhne“, „tak
sorry“
Tématem diskuse bylo postavení sociálních pracovníků ve společnosti obecně,
které podle názoru diskutujících „není jednoduché jak směrem ke společnosti tak i
na úřadech“ (FG2/ M2). „Práce sociální je fakt hodně podceňována.“ (FG1/ Ž4)
„Kredit sociálního pracovníka nikdy nebyl moc doceněný. Nikdy jsme nebyli ani
finančně doceněni, ani nijak takovým tím společenským oceněním. Vždycky
sociální pracovník, ať už je to v médiích nebo možná i v té široké veřejnosti, je
vnímán jako někdo, kdo chce ubližovat, škodit, kdo je, když to přeženu,
63
čarodějnice, která vždycky nějak zasáhne do toho jiného prostředí a taková jakoby
opora v té společnosti, aby ten sociální pracovník byl nějakým způsobem, neřeknu
chválen, ale nějak doceněn, ta nikdy moc nebyla. To mě teda mrzí a myslím, že to
mrzí všechny mé kolegyně.“ (FG2/ Ž7)
Sociální pracovníci se vnímají neuznaní, nedocenění jak od veřejnosti, tak od
svých nadřízených orgánů na pracovištích. Popisují prožívání nedůvěryhodnosti
„…ten nadřazený orgán nás při tom odvolacím řízení nepodrží. Vždycky prostě ten
klient má navrch, jak se říká, a to právo je spíše na jeho straně a z naší strany
jsou potom některé věci opravdu těžko prokazatelné.“ (FG2/ Ž8)
Sociální pracovníci se podle účastníků ohniskových skupin potýkají s nejistotou,
obavami do budoucna, které souvisí s připravovanou sociální reformou a možnou
reorganizací či propouštěním, očekávaným nárůstem klientů, znehodnocováním
jejich kvalifikace a „tlaky ze všech stran“ (FG1/ Ž4), které silně ovlivňují pracovní
atmosféru „… ti lidi chodí už někdy znechuceně do té práce“ (FG1/ M1), samotnou
práci s klienty a přináší napětí.
„Obrovská pracovní zátěž“ (FG1/ Ž2) sociálních pracovníků souvisí s množstvím
řešených případů, administrativními nároky, nutností vzdělávat se a absencí
psychohygieny.
Dalším faktorem ovlivňujícím pracovní zátěž je nárůst klientů, který souvisí se
sociálními reformami, které sociální pracovníci očekávají a v přítomnosti již
zažívají41, bez možnosti navýšení počtu pracovníků. „… ty nároky jsou tady
obrovské. Když jednáte třeba s vedením města o nějakém navýšení vůbec,
v žádném případě, to spíše se ještě hledají možnosti, jestli někdo nejde do
důchodu nebo na mateřskou, aby ta práce se přerozdělila a to místo se ušetřilo.
Takže opravdu jsme v takovém velmi hektickém období a je to problém všude na
těch úřadech a magistrátech.“ (FG1/ M1)
41
např. uváděli změny v souvislosti s výplatou sociálního příplatku.
64
Podle názoru diskutujících sociálních pracovníků začíná „až devalvace té sociální
práce“. (FG3/ Ž12) Je spojena s:

jejich přetížeností, „Nemají čas (na další vzdělávání – pozn. autorky)
protože skutečně té práce a té klientely je tolik… Je velmi poddimenzovaný stav
pracovníků.“ (FG3/ Ž10)

s důrazem na administrativní charakter práce a její standardizaci, který jim
brání v práci s klienty „ Model, který se chystá, je o administrativě pracovníků…je
to opravdu o něčem úplně jiném, než o sociální práci s klientem a s rodinou. …ono
se to zvrhne do té byrokracie….a do formalismu a neschopnosti“. (FG3/ Ž13) a
„…ten člověk se nám vytrácet. Musíme dělat něco podle šablony.“ (R2/ Ž19) „…
systém, který se na nás hrne, je více administrativy, méně člověk.“ (FG3/ Ž12)
Zvládání administrativních nároků a práce s klientem se podle názorů některých
diskutujících vzájemně vylučuje. „Je to i o přístupu těch jednotlivých inspektorů,
jestli nám jde o to, aby ten klient dostal tu péči, kterou potřebuje, aby se tam cítil
příjemně, anebo jestli nám opravdu záleží na tom, abychom měli dokonalé
standardy, metodické postupy, piktogramy všude, aby to prostě bylo perfektní,
hromada papírů, a v rohu nám sedí hladový a pokálený klient, a je nám to úplně
jedno. Hlavně, že ten papír snese všechno. Takže my to máme barevné,
upravené, ale teď to záleží jen na poskytovateli, jestli půjde do rizika, že nebude
mít dokonalý standard nebo metodický postup, ale bude tam mít spokojeného
klienta, který zbytek života prožije nějakým důstojným způsobem a spokojeným.
Anebo, říkám, dá přednost té první alternativě.“ (FG2/ Ž9)

se snižováním financování a zaváděním úspor, které jsou spojeny s
připravovanou (v té době – pozn. autorky) reformou a reorganizací, které byly
jedním účastníkem diskuse interpretovány jako řízený proces devastace sociální
práce, která začala být příliš autonomní. „Čím víc, prostě, jsme se stali, nebo ti
sociální pracovníci se stali kompetentními, tím více začali požadovat po tom
systému dražší řešení a ten stát toto prostě zatrhl. Proto nemám vůbec důvěru
v to, že by za současné tendence sociální práce byla zkvalitňována. Nemyslím to
v osobní rovině těch lidí, těch pracovníků, ale těch nástrojů. Domnívám se, že je to
65
na úbytě a že pokud vláda prosadí některé reformy, tak to bude dost těžko vratný
proces.“ (FG3/ M3)

se snižováním kvalifikačních nároků, které jsou vnímány jako důsledek
reformy a úspor. „To je devalvování té odbornosti, opět se setkávám s názory, že
sociální práci může dělat v podstatě každý, kdo má dobré srdce a ochotu
pomáhat. A to si myslím, že jsou zase obrovské posuny zpátky. Jestli to nabere
tady tento trend, takové nějaké stálejší podoby, vracíme se daleko zpět.“ (FG3/
Ž13)
Za hlavní překážku v práci sociálních pracovníků účastníci ohniskových skupin
označili nedostatek nástrojů využitelných pro řešení situace klientů a to jak
v důsledku legislativy, tak společenské představy o její realizaci. Kladli si
řečnickou otázku „…co ten sociální pracovník může? Jaké on má nástroje?“ (FG1/
Ž2) „Sociální práce se posouvá, myslím si, že je to úplně správně, do roviny, kdy
se má pracovat s motivací. Abyste mohl klienta motivovat, musíte mu něco
nabídnout. A my se dostáváme do situace, že nemáme co nabídnout. … sociální
pracovník je legislativně úkolován s klientem pracovat určitým způsobem, ale
nejsou mu pro to vytvářeny nástroje, nejenom ty konkrétní, v tom zákoně, který
upravuje práci, ale celospolečensky.“ (FG3/ Ž1) „Ale já bych měl být schopen
zadluženého klienta, být schopen poslat do instituce A, kde s ním taky jen tak
nepoklábosí, ale že mu pomohou. Do instituce B, kde mu pomůžou v jiné věci. Do
instituce C. Proč ne, já klidně můžu být tím koordinátorem tady této pomoci, ale
zdá se mi, že tady ten systém bere, prostě bere ty kompetence oboustranně.
Proto, třeba, po vzniku toho zákona o sociálních službách, jsem byl nadšený
z toho, že sociální práce najednou vyletěla. Pro mě to bylo najednou na úroveň
doktorské práce v podstatě. Chceš říznout do těla, měj doktorský titul, chceš
říznout do duše člověka, tak měj vysokou školu v oblasti sociální, že. Super, ale ty
dílčí změny, kolegové, kteří vědí o příspěvku na péči a teďka to tom, že vlastně,
sociální šetření je na úbytě, že najednou to zase převzali doktoři, vlastně, tu
zodpovědnost za to, jestli po té sociální stránce ten člověk bude brát příspěvek
66
takový nebo makový. Najednou se to, jako, jde to prostě špatným směrem a
myslím si, že nám to nezachrání ani ty neziskovky, ani nikdo jiný, protože prostě
stát legislativně ty účinné nástroje, prostě odnímá.“ (FG3/ M3)
Nástroje ve smyslu finanční a materiální pomoci považují za hlavní předpoklad
výkonu sociální práce „protože celá sociální oblast, a my jsme v podstatě poslední
článek té pomoci tomu člověku, tady přijde a já už cítím odpovědnost za toho
člověka, že mu musím pomoct. Jemu nikdo nepomůže, odstavili ho. Z nemocnice,
vystěhovali ho, on už nemá kam jít, jde sem a my bychom mu měli pomoct. To je
zase o té bezmoci. V současné době na to alespoň nějaký nástroj máme.“ (R2/
Ž18) „…když nebudou nástroje a to jak ty negativní, v tom smyslu, jako, sankcí,
tak i ty pozitivní nástroje, ve smyslu dávek… moje základní principiální námitka
proti Drápkově reformě, je právě v oblasti sociální práce. Protože, dejme tomu, že
na obci zůstanou nějací sociální pracovníci, ale když jim stát – když stát vezme
obcím nástroj (pozn. autorky: nástrojem měl na mysli vyplácení sociálních dávek),
k tomu – kterým můžou motivovat, tak to bude jenom poklábosení.“ (FG3/ M3) Bez
možnosti poskytnout materiální pomoc se cítí bezmocní: „… od toho odvíjí pro nás
ta bezmoc v té práci.“ (R2/ Ž18)
Vnímané omezování svých kompetencí a interpretují ho jako projev nedůvěry ve
svoji odbornost. „Takže já se domnívám, že buď bude důvěra v sociální
pracovníky, v jejich schopnosti a odbornost, budou jim vytvořeny legislativní
nástroje, kde bude na jejich uvážení jak je použít při individuálním posouzení – ať
už samostatně nebo v týmu. A tady tohle může vést potom ke zkvalitnění sociální
práce.“ (FG3/ Ž13) „…je nějaká naše obava, co bude dál v naší práci, jako
profesně, jestli budeme moct realizovat, to co jsme už dělali nebo chceme dělat,
jak se k tomu postaví vedení města, jak se k tomu postaví zákonodárci, jaké
zákony budou schváleny, protože ze všech stran co slyšíme, tak to není pro nás
pozitivní“. (FG3/ Ž12) Sociální pracovníci vyjadřovali obavy, že se přesunem
dávkového systému na jednotné výplatní místo (Úřad práce ČR), nebudou schopni
motivovat klienty ke spolupráci (nebudou jim moci nic nabídnout) a zároveň pro
67
mě bude obtížné legitimizovat jejich postavení na obecních úřadech.42
V souvislosti převedení dávkové agendy na jedno výplatní místo vyjadřují obavy,
že „…že to sklouzne k tomu přepážkovému systému, splňuješ-nesplňuješ, a když
splňuješ, tak sorry, výplatní termín máme za měsíc. To, že teď nemáš peníze,
není náš problém.“ (FG3/ M3)
Během skupinových diskusí byly uváděny možnosti, jak s tímto vlivem mohou
sociální pracovníci pracovat, jak mohou situaci ovlivnit. Především by podle
účastníků ohniskových skupin měli vždy hledat řešení, neztrácet optimismus, být
aktivní, upozorňovat na problémy a hledat alternativy řešení. O možném vlivu
hovořili ale jen na lokální úrovni (úrovni města), „…mým úkolem je, co nejvíce o
tom hovořit. Se všemi, kdekoliv, jakkoliv, nezastírat problém, hovořit o problému,
nastiňovat ho a navrhovat určité alternativy řešení, které pak ale musí někdo
schválit. A hodně o tom mluvit, hodně o tom psát, hodně mapovat terén, aby se o
tom vědělo v tom městě, na úrovni města.“ (FG3/ Ž10), či v jiném způsobu řešení
problémů klienta, ale za stávajících podmínek „…sociální pracovníci by se měli
ptát – Co můžu udělat? Tímto směrem to nepůjde, tak hledám způsob, jak to jde.
A to je to důležité, optimismus pro tu práci, že hledáme vždycky ten způsob, jak to
jde. A to se mi vždycky u těch pracovníků hodně líbí, že vždycky nakonec, se to
řešení najde. To je ta vize – vždycky hledat, jak to jde a ne jak to nejde, protože to
umíme říct všichni: „Nejde to“. Postavit se k tomu čelem, no. Prostě být aktivní a
snažit se.“ (FG3/ Ž12) Ale v „jen“ z vnějšku nastavených mezích, podle zvnějšku
nastavených pravidel.
Za svůj potenciál ovlivňovat podmínky své práce označili komunikační a
vyjednávací kompetence, opět ve vztahu k představitelům obce. „Umění
sociálního pracovníka je vycházet s lidmi, takže si myslím, že sociální odbor se
domluví se starosty mnohem lépe než starostové mezi sebou“. (FG1/ Ž3) V jejich
42
Při rozhovoru s pracovnicí odboru sociálních služeb a sociální práce MPSV ČR dne 17.9.2012
se tato obava sociálních pracovníků ukázala jako oprávněná. Pracovnice referovala o situaci, kdy
některé obce sociální pracovníky propustila a sociální práci na obcích nerealizují. Oddělení
dávkové agendy od výkonu sociální práce hodnotila pozitivně, výplata dávek dle jejích slov
„sociální práci na obcích pokazila“.
68
úsilí je mohou podpořit i samotní klienti: „… hledáme cestičky, které jsou třeba fakt
i na hraně. No a teďka sama i starostka se do toho zapojila… vnímá tu potřebu,
vidí, že si chodí lidé stěžovat, že nemají na nájem… Oni jdou za tou starostkou…
Je to nezajímá, že to tam nahoře někdo vymyslel, vždycky to chytne ten úředník,
který je nejblíže.“ (R1/ Ž17)
Sociální pracovníci charakterizovali svoji profesi především výčtem negativ a
ohrožení zvnějšku (od společnosti obecně, od státu, od obcí, od klientů). Výkon
sociální práce bez materiálních nástrojů (výplaty dávek, poskytnutí bydlení) je pro
ně těžce představitelný. Pokud uvažují o možnosti věci ovlivňovat, tak na úrovni
obecních úřadů, na kterých působí a v rámci zvnějšku nastavených podmínek.
2.3.8 Sociální problémy
Nejprve v diskusi, která byla zahájena dotazem „S jakými problémy se Vaši klienti
potýkají?“, účastníci ohniskových skupin charakterizovali sociální problémy
obecně. Sociálním problémům, které jejich klienti zažívají, připisují následující
charakteristiky:
 „mnohaproblémovost, … to není jenom jeden problém… ti občané, závislí
na dávkách – není to jenom nedostatek peněz, ale zase těch problémů se
nabaluje čím dál, tím víc.. jsou všichni nezaměstnaní a pak mají problém
s bydlením.“ (FG1/ Ž3)
„Nezaměstnaní, bydlení a do hmotné nouze se
dostanou.“ (FG1/ Ž2)
 neřešitelnost „…lidi se dostanou do neřešitelných problémů. Třeba máme
maminku se dvěma těžce zdravotně postiženýma dětmi. Jí se to rodilo
jedno za druhým, manžel ji opustil. Je to vysokoškolačka, která měla dobré
místo a teďka už 11 nebo 12 let pečuje jenom o děti. Má nedostatek financí,
cítí se jako – já nevím – jako opravdu odstrčená. Že je jí odepřeno, co by si
mohla normálně dopřát a nemůže jít do zaměstnání. Je vyčerpaná, teď
69
jenom kam by ty děti mohla dát, jaké má možnosti?
Tam potřebuje
rehabilitaci, tam zdravotní péči….“ (FG1/ Ž2)
 narůst sociálních problémů a klientů, „Myslím, že se ta situace bude
zhoršovat.“ (Rozhovor 2/ Ž19), „Přibydou klienti.“ (FG1/ Ž1), včetně nových
kategorií klientů: „Já to vidím katastroficky, že přibude opravdu sociálně
slabších, bude narůstat sociální vyloučení, dopadne to – postihne to i ty
střední vrstvy, které spadnou.“ (FG1/ Ž3)
Druhy sociálních problémů
V další diskusi se účastnici ohniskových skupin věnovali konkrétním sociálním
problémům, které v současné době považují za významné. Rozebírali jejich
příčiny a navrhovali možná řešení.
Zadlužování
Zadlužení není novým jevem, nový je jeho rozsah, počet lidí, kterých se týká.
Masovost jevu ovlivňuje i složitost řešení jeho následků. „Nikdy nebyla taková
zadluženost těch lidí, tak jak je dnes.“ (FG/ Ž9)
Podle názoru účastníků ohniskových skupin se zadlužování týká především
seniorů, kteří mají nízké důchody a musí splácet půjčky. „…přicházejí senioři,
kteří mají důchody, třeba něco pod průměrem toho důchodu a teď on řekne: „Já
mám tady jednu půjčku, druhou půjčku a jak mi pomůžete, já už … pomalu ani na
jídlo mi nezůstává, jo, a ještě musím léky kupovat, takže my řešíme takové
případy, že opravdu ti senioři se nechávají nalákat na různé ty kampaně, já nevím,
výhodná koupě a teď půjčka a všechno možné, protože některé ty společnosti
půjčují seniorům, bez problémů, že.“ (FG1/ M1)
Další kategorií jsou lidé, kteří se „dostanou do nějaké té dluhové pasti… půjčku
vytloukají půjčkou a nejhorší je, že tam jsou třeba malé děti v těch rodinách. A
70
mnozí jsou takové jednodušší osoby, oni si to nedokážou spočítat, neví.“ (R1/
Ž17)
Za příčiny zadlužení byly označeny spíše faktory na straně jednotlivců, kteří se
„nechají zlákat“ (FG1/ M1), „nedokážou si to spočítat“ (R1/ Ž17).
Přesto sociální pracovníci zadluženost vnímají jako důsledek kombinace několika
faktorů:

tlak konzumu: „Jsme konzumní společnost.“ (FG3/ Ž13), kdy se „ se
poměřujeme podle toho kdo, co má. A to chci mít taky, nebo přinejmenším
taky.“(FG1/ Ž2) a „ „to musím mít hned“(FG1/ Ž4), protože „…většina lidí žije
pouze přítomností. To je jediné, co je zajímá…Nedokážou docenit důsledky toho
svého chování… je to dáno tím, že ta společnost je materiálně založena. Tzn.
dnes, chci okamžitě teď mít toto.“ (FG2/ Ž9), „…teď to mám, teď to spotřebuji a co
bude zítra, mě nezajímá.“ (FG2/ Ž7), souvisí to i s „s …kultem mládí, být in,
neodkládat spotřebu…“. (FG2/ M2)

dostupností půjček „…výhodná půjčka jenom na občanský průkaz, bez
zkoumání“ (FG1/ M1), „…dneska všechno chtějí mít už hned. Berou si půjčky a
všechno a nechtějí čekat.“ (FG3/ Ž11), „…různé úvěrové společnosti, a myslím si,
i docela renomované, podepíši smlouvy s nesvéprávným“. (FG2/ Ž6)

finanční negramotnost: „ nejsou schopni si říct na, co mají a na co nemají“
(FG1/ Ž4), …hodně lidí na to skočí a neuvědomí si v počátku… co to bude do
budoucna obnášet.“ (FG1/ M1)

nedostatečná prevence, především ze strany školy a rodiny (stesk po
jistotách, po předvídatelnosti, ze selhání jsou obviňovány instituce, které se
v důsledku procesu modernizace také proměňují.
„…kdysi
v té škole byly
předměty, nebo v rámci té školy ten kantor dětem řekl „tak, to asi bude tak, toho
se vyvarujte“… v té škole, moc se tam o nějaké té prevenci nemluví, proti
zadlužování, proti chudobě, aby ty děti si vážili práce, peněz… zdůrazňování toho,
že se něco může stát, že prostě člověk by měl být připraven, že by měl dodržovat
nějaká pravidla, chybí, si myslím já.“ (FG2/ Ž7) „ …v rodině se to opakovalo, ty
děti žily s tím, že asi budu muset šetřit, když si budu chtít pořídit byt, asi budu
muset mít nějaké zaměstnání, když budu chtít mít peníze, a asi budu muset v tom
71
zaměstnání někoho poslouchat, když budu chtít si to zaměstnání udržet. Teď to
neexistuje, teď prostě taková ta prevence proti těmto jevům není nikde. Není
v rodině, protože tam to neumí, nebo ta rodina žije tímto způsobem života druhou
generaci.“ (FG2/ Ž7)
Zadlužení je chápáno jako jakýsi startovací bod dalších problému, především
ztráty bydlení (ztráta schopnosti hradit nájem) a zaměstnání (demotivace nebo
hrozba exekuce). „Ztráta bydlení a ztráta zaměstnání. Ne, ten člověk už nevidí
východisko z té situace.“ (FG3/ Ž12) „A i když bude třeba pracovat, tak třeba
nedosáhne ani na to, aby si to bydlení zaplatil.“ (FG3/ Ž16) „Oni nemohou
pracovat na smlouvu, protože skutečně jsou tak zadluženi různými půjčkami atd.,
že v momentě, kdy by si zřídili účet nebo zaměstnavatele na smlouvu, tak
okamžitě exekuce a z té výplaty není nic. To je další faktor, proč oni se
nenechávají zaměstnat.“ (R 2/ Ž19)
Jako překážku řešení zadluženosti sociální pracovníci vnímají nemotivující systém
sociálních dávek „U těch lidí opravdu na těch dávkách, oni neřeší ty dluhy, oni
někteří ani nemají přehled, kde všude jsou zadluženi a kolik dluží. Protože oni ví,
že stejně jim na to nikdo nesáhne na tu dávku, takže v rámci té sociální práce i
zkoumáme, kde ten člověk má ty dluhy a teda nějakým způsobem jak to řešit atd.,
někteří opravdu neví. Oni sami neví, protože oni obsílky nepřebírají.“ (FG2/ Ž8) a
nezájem lidí svoji zadluženost řešit „Protože dneska už existují poradny, ale ten
člověk tam musí chtít jít.“ (FG2/ Ž6)
Závislosti
Poměrně okrajově byl zmiňován problém závislosti, která je spíše vnímána jako
přitěžující faktor nebo jako příčina dalších problémů. Ve složité situaci se podle
zkušenosti sociálních pracovníků ocitají senioři se zdravotními problémy, kteří mají
za sebou kariéru závislosti a sociální služby nejsou na tento typ klientů připraveny.
72
„A úplně nejhorší je, když máte seniora, který měl bouřlivý život, dneska už je
neškodný, ale azylové domy vám ho nevezmou, protože potřebuje nějakou péči a
systémy seniorů vám ho taky nevezmou. S kolegyní, která to má u nás na starosti,
říkáme utopit, jiná cesta není.“ (FG2/ M2) „Pak jsou tady i klienti, kteří jako už
dlouho žijí ve vyloučených lokalitách a tak dál, bezdomovci. Do té doby, někde do
91., 92. roku jsme o nějakých bezdomovcích ani nemluvili a já vidím, že nám
vyplouvají teď na povrch takoví klienti, kteří sice jdou do služeb, netýká se to už
moc těch dávek, ale hodně zatěžují systém, protože už nám v té kategorii zestárli.
Jsou to feťáci, jsou to takoví ti lidi, kteří žijí tady tím způsobem života, kteří žili na
ulici, onemocněli, teď už potřebují služby a tak dál. Je to obrovská zátěž. Do
služeb se to teď hodně promítá. Jak se postarat o tyto lidi, kteří žili tak, onemocněli
a tak podobně.“(FG1/ Ž2 „Jsou to bývalí alkoholici, tak s nimi bude vždycky
problém. Ale i tak se musí zajistit, přece je nemůžeme nechat na ulici. A
v současné době to vypadá tak, že někteří na té ulici zůstanou.“(R2/ Ž18)
I v případě problémů závislostí je současná situace klientů přičítána jejich
nezodpovědnému chování v minulosti („feťáci“, „bývalý alkoholici“).
Nezaměstnanost
Za významný a obtížně řešitelný sociální problém je považována nezaměstnanost,
která byla účastníky vnímána dvojím způsobem:
 jako cílená volba, životní styl: „… teď už je spousta lidí nezaměstnaná
cíleně.“, v některých výpovědích vztahovaná především k Romům (FG1/
Ž1) „Cíleně. Kdykoliv se potkáme, takže já ty Romy znám, znám už vnuky,
když jsem znala jejich rodiče i prarodiče, a vím, kdo u nás pracoval a vím,
kdy přestali pracovat, a jaké problémy tím následně vznikaly. A jaké jsou.“
(FG2/ Ž6), který se stává mezigeneračním životním stylem: „….ta klientela
je, já bych řekla, stejná. Akorát, že už nám tady přibývají děti
nezaměstnaných, další generace.“ (R2/ Ž18) „…to už je hodně těžké, když
tady
budeme
mít
třetí
generaci
nezaměstnaných.“
(R2/
Ž19)
73
Nezaměstnanost jako životní styl vidí jako osobní volbu, ale také jako
důsledek strukturálních podmínek, která ho podle části diskutujících
umožnila, podle další části zapříčinila.
 jako důsledek změn v oblasti trhu práce, které nejcitelněji podle jejich
názoru zasáhly Romy: „… pokud se vrátím do situace před 20 lety, byť
nerada, ale kolik bylo nezaměstnaných Romů? Já se jich nechci zastávat,
ale ti Romové pracovali. Bylo minimum Romů, kteří nepracovali, byť měli
nízké vzdělání, ale pracovali na méně kvalifikovaných místech. Po revoluci
šmahem letěli ven z práce. Kdo je dneska zaměstná? A od toho se to
odvíjí, zase, od vzdělávání, od toho, aby byla pro ně příležitost tu práci
najít. Minimum těch lidí má příležitost se opravdu zaměstnat.“ (FG2/ Ž6) či
je opět umožnil „nesprávné“ rozhodnutí „ … hodně Romů dělalo vlastně za
totality, dělali i na šachtách, teď u těch starších generací, kolem 50. roku,
on řekne „já jsem dělal kdysi na šachtě“, přišla revoluce, přišla taková ta
uvolněná demokracie, nemusím, a oni v podstatě odešli…“. (FG2/ Ž8)
 jako důsledek ekonomické krize: „Je spousta drobných živnostníků, kteří
končí, krachují, nemají zakázky, především teda ze stavebnictví se tam
takoví lidé objevují, a kteří nebyli v minulosti třeba vůbec na takovou to
situaci vůbec zvyklí. Oni 10-15-20 let podnikali, a nepočítali třeba s tím, že
by se až do takové krizové situace mohli dostat. Takže toto je možná jedna
oblast. A potom tím, že vlastně ta práce není, tak přibývá těch, kteří vlastně
tu práci nemají a nejsou jakoby nová místa a nevím, jak dlouho to bude
trvat. Vidím tu krizi, že se prostě promítá tady do této situace.“ (R1/ Ž17) I
zde je kladen důraz na osobní odpovědnost jednotlivců, kteří „s tím
nepočítali“.
Účastníci diskutovali svoje zkušenosti s využíváním veřejné služby jako nástroje
aktivní politiky zaměstnanosti. Zamýšleli se nad jejím významem pro samotné
nezaměstnané, kteří díky ní mohou získat práci, ale i pro samotné obce.
Nabourávali obraz veřejné služby jako podřadné, diskriminující a stigmatizující
74
práce43. Zmiňovali přínosy, které podle jejich názoru pro nezaměstnané může mít.
„Co se týká veřejných služeb, tak si myslím, že nejde jen o hlídače přechodů, ale
je tam celá skladba prací… Ti lidé mají příležitost. Protože někteří opravdu jenom
sbírají papírky po cestě a listí, až po to, že někdy nějakého toho středoškoláka,
který se tam objeví, tak já využiji pro náš odbor“. (FG2/ M2) „Znám případy, kdy
třeba z veřejné služby postoupili na veřejně prospěšné práce a nakonec si je ta
firma nechala. Takže i takové lidi znám, i takové lidi máme.“ (FG2/ Ž7)
Někteří klienti byli pro výkon veřejné služby označeni jako nevhodní z důvodu
jejich nezodpovědnosti. Jako nezodpovědní byli označeni příjemci sociálních
dávek obecně. „Oni totiž nejsou schopni. Protože jestliže veřejná služba je o tom,
že hlídám nějaký ten přechod pro chodce, tak je třeba, aby to hlídal zodpovědný
člověk. A opravdu těch máme málo na těch sociálních dávkách.“ (FG2/ Ž5)
Využívání veřejné služby podle jejich názoru komplikuje fenomén nelegální práce.
„Že jim sníží dávky, to jim nevadí, opravdu. Což znamená práce na černo
samozřejmě, zase jsme u nedostatečné kontrolní činnosti a tak dále, zneužívání
dávek, to je prostě pořád dokola…“. (FG1/ Ž1)
Jako podmínku, předpoklad řešení nezaměstnanosti zdůrazňovali osobní motivaci.
„Někteří prostě vyjdou i s tím existenčním minimem, jim to stačí, než by měli
udělat 20 nebo 30 hodin měsíčně na těch veřejných službách. Takže ono se třeba
říká, že je velká nezaměstnanost a prostě já nemám práci, tak mi ji dejte, chodí ti
klienti atd., ale opravdu někteří nechtějí, prostě nechtějí. Může se s nimi dělat, co
chce, ale nechtějí.“ (FG2/ Ž8) „Řekněme si na rovinu, že na těch našich sociálních
dávkách, dneska už zůstávají opravdu jen ti, kteří už nemají šanci nikde jinde,
zůstávají u nás na dávkách… Anebo nechtějí, ano.“ (FG2/ Ž7) „My máme takové
lidi, kteří jsou na těch dávkách dlouhodobě, a v ten moment, když s nimi začnete
pracovat a proč ne veřejná služba, přece by si přilepšil, zvedlo by se mu to
existenční minimum, on má potvrzení od lékaře, on nemůže ani ten papírek
zvednout.“ (FG2/ Ž6)
43
Veřejná služba stigmatizuje například podle Potůčka (2012).
75
Dalším jevem, zmiňovaným v souvislosti s nezaměstnaností, je nelegální práce,
která je vnímána jako:

vynucená volba, když člověk selhává na legálním trhu práce.: „… člověk si
řekne Rom, on mi nedá dohodu nebo nedá mi smlouvu, když chci pracovat.
Tak proto ta práce na černo je u nich nejvíc, takové ty výkopové práce
apod., to i určitě běžně všichni vidíme, když jdeme někde kolem a kope se
nějaký kanál, tak většinou…“ (FG2/ Ž8)

lépe odpovídající potřebám klientů: „Je možná rychlá nějaká práce na
černo, placená třeba týden nebo každý týden. To taky, že proč on by měl
čekat měsíc na nějakou výplatu, takže to jim připadá prostě zbytečné, ty
peníze mají hned na ruku.“ (R19/ Ž19)
Chudoba
Jako samostatný problém byla označena chudoba, která má podle účastníků
ohniskových skupin vzrůstající charakter a anticipují její nárůst i do budoucna.
Bylo to jedno z témat, na kterém se shodli všichni diskutující. „Že více lidí padá do
chudoby. Takže nárůst chudoby – nárůst nízko příjmových kategorií“ (FG1/ Ž2).
„…ta situace ekonomická se ve velké části populace bude zhoršovat.“(FG1/ M1
“… doufám, že to nedojde tak daleko, že tady budou nějací, opravdu
žebráci.“(FG1/ Ž1)„Protože slýcháme názory pana ministra Drábka o snížení
vyplácení sociálních dávek, tak se obáváme, že opravdu k větší chudobě těch
nejpotřebnějších občanů“. (FG2/ Ž5)
V diskusi se objevil problém definice chudoby a její relativnosti, která může
některým sociálním pracovníkům činit potíže. „To vnímání té kvality života jak my
máme rozlišit, který člověk je chudobný, který jako je sociálně potřebný, jestliže
nám klient přijede běžným autem, tak jako – má na benzín, má na to, že nejezdí
MHD, ale vozí si zadek pořád v autě… Je to sociálně potřebný občan?“(FG1/ Ž2:
„To auto není napsané na něho.“ (FG1/ Ž3) „Nebo ho potřebuje pro výkon
76
zaměstnání.“ (FG1/ Ž1) „… nebo, když mám byt, bydlení a vedle toho mám 20 km
chatu, tak – jsem sociálně potřebný občan?“ (FG1/ Ž2)
V diskusi byly definovány kategorie obyvatel, které jsou podle sociálních
pracovníků nejvíce ohroženy chudobou:
 lidé plně invalidní bez nároku na výplatu důchodů: „…otázky lidí plně
invalidních bez nároku na výplatu důchodů, řešení jejich zázemí, řešení
jejich budoucnosti, řešení bezdomovectví.“ (FG2/ Ž6) „U nás se stává, že
některým důchod třeba odejmou. Do té doby měli důchod invalidní, teď
nemají nic. Objevují se nám často v poslední době i bývalí horníci, kteří
měli náhradu za ztráty na výdělku z důvodu nějakého pracovního úrazu a
pokud jim se třeba stane, že utrpí jiným úrazem, který je obecný, tak to
posoudí, že kdyby měl teď pracovat, a neměl by ten úraz, který utrpěl v tom
běžném životě a ne pracovní, tak by stejně nemohl vykonávat povolání toho
horníka, takže jim odebírají tyto renty. Takže opravdu už jsme měli několik
klientů, kteří se ocitli bez příjmu a stali se osobami v hmotné nouzi.“ (FG2/
Ž8)
 senioři s nízkými příjmy: „…chudí senioři“. (FG1/ Ž3) „Senioři se sociálním
vyloučením, tak bych to možná řekl.“ (FG2/ M2) „…mezi klienty se bude
objevovat více a více seniorů. Prostě dobíhá ten věk, prostě hodně lidí bylo
bez práce na ÚP, v těch 90. letech měli 50. Teď mají přes 60 a mají nějaký
důchod, velmi malý, a nebo budou mít problém vůbec získat ten důchod. A
to vidím, jako problém, pozorujeme pomalu, že ten podíl těch seniorů bude
narůstat v rámci toho systému hmotné nouze.“(FG1/ M1) „Vlastně už
nastupuje ta generace, kdy už po těch 90. letech nebyla povinnost
pracovat, takže nemají vlastně odpracované roky.“ (FG2/ Ž8) Problém
chudých seniorů byl dáván do souvislosti s obtížemi umístit seniora, který
potřebuji péči, do příslušného zařízení. „Problém seniorů já vidím spíš u lidí,
kteří mají nízké příjmy, protože ti se nedají dostat vůbec nikam, žádné
zařízení je nevezme. A jejich taková ještě extra skupina jsou senioři
77
s nízkými příjmy a důvody pro to, aby nebyli umístěni v těch zařízeních.“
(FG2/ M2) „My třeba máme hodně seniorů, kteří nemohou dále existovat ve
své domácnosti, ve svém přirozeném prostředí, přitom zase nedosáhnou
na to umístění v domově pro seniory, tím že mají třeba dvojku příspěvek na
péči. Takže těch případů máme taky hodně. Že z důvodu nízkého
příspěvku na péči nesplňují požadavky pro celou skupinu na domov pro
seniory třeba.“ (FG2/ Ž5)
 matky samoživitelky: “…matky samoživitelky.“ (FG2/ Ž8) „No tak kdybych
třeba zase vzala matku s dětmi, která bude na mateřské dovolené, tak ona
má možnost si přivydělat. Kolik, tam vlastně už několik let funguje nebo
platí to, že ona si může přivydělat, kolik chce, nikdo se jí nebude ptát, kde
to vzala atd., ale kdo jí ty děti pohlídá. Pokud žije třeba sama v nějakém
bytě, a má malé děti, které třeba ještě nejsou na školku, tak nemá možnost
si nějakým takovým způsobem tady na to bydlení nebo na cokoliv
přivydělat.“ (R2/ Ž19)
 rodiny s dětmi, pokud rodiče mají málo placené zaměstnání nebo je jeden
z nich nezaměstnaný: „To mohou být rodiny vícečetné, romské, i s jedním
dítětem, když mají nějaká méně placená místa.“ (FG2/ M2) „Prostě pokud
v těch rodinách oba rodiče nepracují, tak ty rodiny jsou vždycky.… „. (FG2/
Ž8)
 lidé
se
zdravotním
znevýhodněním:
„…řešíme
problematiku
nízko
příjmových občanů, kteří jsou zdravotně tělesně, mají teda nějaký zdravotní
handicap, a může to být způsobeno jejich způsobem života v minulosti,
zejména myslím alkoholiky a tady tuto skupinu obyvatel, bezdomovce, a ty
není kam umisťovat. A my víme, že nejsou tady pro ně kapacity. Oni nám
zůstanou na ulici, a to je ta bezmoc, skutečně, já tady sedím a telefonuju a
doprošuju se, aby mi toho člověka někdo někam vzal. A to je špatně, toto je
špatně. Takže určitě více pracovat na tom systému.“(R2/ Ž18)
78
Sociální pracovníci uvedli, že chudým nebo „žijícím těsně nad hranicí chudoby“
může být i člověk, který pracuje. „…oni většinou pracují, jen to jsou takové
příležitosti pro ty nezaměstnané, dohody o provedení práce, když to třeba není
práce vysloveně na černo….“ (FG2/ Ž8) Důsledkem je ztráta motivace řešit svoji
situaci. „A ztrácí motivaci, totálně.“ (FG1/ Ž2)
Příčiny vzniku sociálních problémů
Mezi příčiny vzniku sociálních problémů obecně účastníci ohniskových skupin
zařadili jak důvody na osobní úrovni, tak společenské podmínky a jejich
vzájemnou interakci.
Za hlavní příčinu sociálních problémů je považován nedostatek finančních zdrojů
obyvatel („o financích je všechno“ FG1/ Ž2), který může být způsoben několika
vlivy:

malou osobní odpovědností, především u mladých lidí, jejíž absenci spojují
se ztrátou pozitivních vzorů a autorit a s výchovou, která nereaguje na
změny ve společnosti (tlak na osobní odpovědnost) a možnosti sociálního
státu. Malá osobní odpovědnost se u mladých lidí projevuje spoléháním se
na sociální stát a na rodiče. „Ta osobní odpovědnost, mi připadne, že to je i
o výchově. Byl tady systém, který zaručovat, že o všechny bude postaráno
a teďka je razantní změna a teprve teďka jsou důsledky ve společnosti.“
(FG1/ Ž4) „Taková malá zodpovědnost některých klientů za svůj stav, že
oni ho nevnímají … i u hodně mladých lidí, kteří jakoby nevnímají svou
zodpovědnost za svoji úroveň života. Neženou se do práce, máme hodně
mladých lidí, kteří setrvávají u rodičů a tak dál a hledají možnosti, jak by
žádali o dávku, když jsou posuzováni společně s rodiči a nemají na to, aby
na tu dávku dosáhli. Mně se zdá, že možná v té výchově, nebo já nevím,
nechci být nijak vzletná, ale: „kde jsme udělali chybu“, že ti mladí necítí
zodpovědnost za svoji budoucnost, za to svoje, aby se – aby si zajistili své
79
zabezpečení a neviseli na rodičích.…ztráta pozitivních vzorů, autority, jako
takové. I ve škole, mně se zdá, že dřív pro nás kantor byl autorita. Dneska
je to, jakoby kámoš, partner.“(FG1/ Ž2) „…po základní škole se umožňuje
mladým lidem jít se zaevidovat na úřad práce. Nebo nastoupit 1. září do
školy a 2. září zjistí, že je to makačka, že se musí učit, tak skončí a rodiče
ho v tom podporují, jasně jdi na dávky... systém umožňuje, aby dítě po
skončení základní povinné školní docházky se šlo zaevidovat na úřad
práce. Vždyť v podstatě, my si je tak vychováváme, že nemusí nic
dělat.“(FG1/ Ž3)

nevyužitá kvalifikace (překvalifikovanost) a nezájem o manuální práci:
„Každý jde dneska na školu, můžete mi říct, proč každý musí jít na školu,
když na to nemá, nebo nechce, nebo já nevím co. Lidi o manuální práci
moc zájem nemají a neuvědomí si, že třeba nemají na to, aby šli na školu.“
(FG1/ Ž2)

nerealistická očekávání absolventů ve vztahu k výši mzdy a typu práce,
která pramení z tlaku společnosti na dosahování úspěchu a konzum:
„…pokud i mladý člověk náhodou projeví aktivitu, tak tady vidím problém ze
strany zaměstnavatelů, kteří požadují praxi, aspoň tu minimální praxi a oni
ti kluci, vlastně absolvují školy, jsou bez praxe a tam si myslím, že třeba
absolventské praxe, co přes úřad práce nebo přes další instituce jsou
pořádané, u nás taky na magistrátu i jinde to funguje, takže vlastně ty
děcka získají aspoň nějaké zkušenosti s administrativou a s dalšími
agendami a vidím i třeba problém, že pokud třeba projeví zájem, tak že
zaměstnavatel řekne: „Nemáš praxi. Radši nevezmu.“ Možná někdy jsou
rozčarováni těmi penězi, které mohou obdržet.
…Někdo má představu,
mám školu, výborně, teď všichni na mě čekají, dají mi slušný plat.
Průměrný plat je v republice tolik a potom třeba i když někde jdou, tak jsou
rozčarovaní, že tam třeba někde nezůstanou 8 hodin, ale třeba když je
potřeba 10 u toho podnikatele, tak je tam třeba 10 hodin zůstat, a nebo
80
pracovat odpoledne anebo vypomáhat jinde, takže s tím se taky
setkáváme, že třeba seženou si práci a velmi brzo skončí. Očekávání
mladých lidí je trošku jiné jak finanční, tak i té vlastní práce, než je
skutečnost.“ (FG1/ M1) „No ale to je podporované těmi médii a tak dále.
Vždyť otevřete si cokoli a všude jsou krásní, slavní, bohatí a tak dál. Člověk
má očekávání…“. (FG1/ Ž2)

strukturální změny na trhu práce: „…zpočátku pád těžkého průmyslu a pak
zavření šachet, a tak dál, to bylo hrozné období, fakt, lidi z toho asi měli
těžké stavy.“ (FG1/ Ž2) „Terciární sektor těch služeb a státní správy, ten už
prostě dospěl do určitého stádia, kdy i tam se snižují stavy. Vidíme to u
hasičů, u policie, že už se redukují místa, zájem je u úředníků. Vytvořil se
jeden úřad, nebo zanikl jeden úřad, vytvořily se dva další, ti lidé se nějakým
způsobem přelévali a teď jsme ve stádiu, kdy se počty úředníků z toho
obslužného sektoru snižují. Ten sektor není schopen pohltit další a snižovat
nezaměstnanost“. (FG1/ M1)
Řešení sociálních problémů
V souvislosti s řešením sociálních problém bylo zmiňováno spoléhání se lidí na
pomoc státu, které je částečně vnímáno jako důsledek dosavadní sociální politiky
„Ano. Ale na druhou stranu, já se jim třeba osobně nedivím. Protože tady skutečně
bylo nějakých 20 let, kdy stát o ně staral. Jako myslím teď, v té nové době. Těma
dávkami, tím, co jim vlastně bylo umožněno.“ (R2/ Ž19) „Čekají. Oni čekají, co se
pro ně udělá atd. Takže toto, určitá nezodpovědnost v těch rodinách je, oni to
kopírují.“ (R2/ Ž18) a současné atmosféry ve společnosti „Tohle všechno vyvěrá
z toho, že lidi mají obavy, strach, a zlobu. Prostě chtějí, ať to za ně někdo vyřeší,
fakt to neumí, nejsou, jak jste řekla, sociálně zralí.“(FG3/ Ž15)
81
Dalším aktérem, který by se měl podle účastníků ohniskových skupin řešením
sociálních problémů zabývat, především ve vztahu k seniorům, je rodina: „…o
zadlužených seniorech. Pokud mají rodinu, tak tam doporučíme v rámci rodiny, ať
to řeší a jinak se domluvit na strukturalizaci dluhu“. (FG1/ M1) a když rodina není k
dispozici, tak je to na jedinci samotném: „…Nebo pak samostatně ti senioři, kteří
už nemají rodinu.“ (FG1/ Ž2)
V oblasti řešení sociálních problémů diskutující hovořili o pociťované narůstající
bezmoci sociálních pracovníků. Sociální pracovníci se cítí bez nástrojů. „Bezmoc.
V některých případech velice těžko lidem pomáháme a nemáme nástroje k tomu,
abychom případ vyřešili rychle, efektivně a ke spokojenosti všech. Nedaří se to,
nebo je to velice složitě.“ (R2/ Ž18) „Já bych taky mohla říct, že bezmoc. Já jsem o
tom zrovna včera mluvila, protože se zase vracíme o pár let zpátky. Pociťuji třeba
u mladých rodin nebo hlavně u samotných maminek s dětmi naprostou bezmoc
pomoci jim v tom, abych jim sehnala vhodné bydlení. Já jim doslova můžu ty
problémy jenom odkývat, můžu se obrátit na různé charity, můžu dejme tomu
obtelefonovat kohokoliv, ale v současné době… Máme, jak my tady říkáme, holé
ruce…Můžu mít pro ně samozřejmě pochopení a všechno, já vím, že jsou v tom
problému, ale bez finančních prostředků a např. i s handicapem, že se jedná třeba
i o romské rodiny, to je takový handicap, takže opravdu bezmoc.“ (R2/ Ž1)
„Dostáváme se do situace, kdy přijde klient a říká „Pomozte mi“, vykreslí svoji
situaci. Když já zvážím, v jakých intencích zákona teď pracujeme, vím, že mu
nemůžu pomoct. Nemůžu. V té jeho konkrétní situaci, do které se jeho rodina
dostala, opravdu nemůžu, protože nemám možnost. Já ho můžu navázat, říct mu,
tam máte nějakou poradnu, tam to, toto, ale on potřebuje pomoct v určité chvíli
finančně, takže jsou v tom i ty finance, protože zadluženost, o které se pořád mluví
a finanční gramotnost a takové, začíná vycházet na povrch. Já myslím, že teď už
lidé přijdou a řeknou „já jsem si vzal půjčku, vím, že je to špatně“ jo a teď mi úplně
vykreslí, jak mu každý týden stojí u dveří paní, která jde pro splátku a teď si
přivedla pána takového, říká, já nevím, proč ona s ním přišla. No je to jasné,
protože minulý měsíc nebo minulý týden chtěla odklad a tak ona si přivedla… Jako
82
tohle začíná být, že lidé, kteří by tohle nikdy nepřiznali a nepřišli by, už začínají
chodit a říkají „prosím, pomozte mi“. A my mu nemáme co nabídnout. My s ním
můžeme pracovat, všechno ostatní, ale jestliže mu nepomůžeme v určité chvíli i
finančně, a tu možnost teď opravdu nemáme, tak bude propad těch rodin stále
větší. Protože oni to v té chvíli budou řešit další půjčkou anebo něčím jiným…. tam
se vyhrotí vazby, vztahy, ta nevyřčená ublížení a podobné věci, takže si myslím,
že to bude mít vliv i na rodiny, na skladbu rodin, na konflikty mezi rodinami.“
(FG3/ Ž12) „Nemáme jim ani moc co nabídnout a nemáme ani nástroje, jak toho
docílit. Takže my bychom mohli třeba určité věci řešit prostřednictvím dávek a
větší nátlak na ně udělat, určitě by se možná někam více hnuli, ale zatím prostě
můžeme dělat ty, ty, ty, a tím tady končíme. Nikomu nevyhrožujeme jako
samozřejmě jo,… Prostě někdy ty rodiny a i ti lidé mají pocit, jako když vy jim tady
toto říkáte, tak vy nám ty děcka seberete, nepomůžete nám, jenom ty děti nám
berete a takové ty jejich závěry pro ně samotné. Ale je pravda, že některé rodiny,
a je jich docela hodně, se fakt nechtějí pohnout. A jestliže někdo nechce tak s ním
neuděláte vůbec nic.“(R2/ Ž18)
Sociální pracovníci mají, podle jejich názoru, jen málo možností, jak řešení
problémů ovlivnit, jejich intervence se omezují spíše jen na zmírňování důsledků
problémů. Zdůrazňují strukturální příčiny vzniku problémů a zároveň překážky
strukturální povahy, které brání či znesnadňují jejich řešení. Ačkoliv tedy u příčin
sociálních problémů byly spíše zdůrazňovány individuální aspekty, při jejich řešení
je větší důraz kladen na podmínky strukturální. „… ten sociální pracovník to
nevytrhne. Že pokud nebude klima jiné a to nastavení… tak my už v tom jenom
realizujeme tu svoji sociální práci… podmínky, podmínky bydlení. Pokud nebudou,
tak co sociální pracovník tak udělá, rozumíte? Nic, my jenom chodíme po těch
starostech a po těch – prostě – ti, co mají na starosti byty a jak je to zařízeno, že
jo a prosíme a škemráme o byty. Dobře, to je jedna věc. Sociální pracovník
všechno jakoby hasí, ale to je normální zaměstnanec, takže když on bude chtít, a
potřebuje, aby klient pracoval, tak on mu nezřídí místo, že jo, on nevytvoří
podmínky, nebo já nevím co. On může chodit na úřad práce nebo apelovat na
83
úřad práce a hledat mu nějaké zaměstnání, nebo pomáhat mu nebo podporovat
ho v tom. A to je tak akorát všecko. Pokud se něco nestane obecně, že vyřešíme
bydlení a sociální bydlení, že vyřešíme zaměstnávání nebo dáme možnost
zaměstnávat se lidem, kteří, já nevím, nemají takové vzdělání a tak dál. Pokud
obec nevytvoří nebo nepřijde někdo s nabídkou jakéhosi zaměstnání, kde
naberete kopu lidí a nebo pokud se v té výchově, nebo v něčem jako něco
nestane a lidi nebudou k tomu vedeni, že třeba prací se vydělávají peníze a ne
jako něčím jiným (rukama naznačí krádeže), že. Ale mnohdy nenajdete řešení,
protože on tu práci nemá, on ji nenajde. Prostě ona pro něho není. Třeba není
nabídka zrovna nebo je zdravotně postižený a má invalidní důchod. A on chce
pracovat, on říká: „Já jsem zoufalý, já nechci být pořád na dávkách, já se plácám
jenom doma“. Já nevím, jak to mám udělat, jo.“(FG1/ Ž2)
Řešení problému často ovlivňují skutečnosti, které klienti ani sociální pracovníci
nemohou ovlivnit. „… asi tomu nepomůžeme jenom dávkami, že jo. … musí
změnit něco jiného, aby nám tak rychle lidi nepadali úplně dolů.“(FG1/ Ž2)
„Protože ve chvíli, kdy on má exekuci na sebe, ať to máte toho zaměstnaného
bezdomovce, ale vy ho nemáte kam posunout. Prostě kdysi azyláky byly
průtokovým ohřívačem, člověk tam prostě přišel a šel dál. Momentálně to tak není.
On tam přijde a ztvrdne, protože není kam. Nemáte žádný nástroj. Protože jestli
má exekuci, tak ani na oddlužení osobní nemůže jít. Protože nedosáhne na
příjem, který by mu pomohl sanovat jeho příjmy. Nehorázné poplatky z těch
dluhů.“ (FG3/ M3)
„Myslím, že se ta situace bude zhoršovat. Jestliže já na sociálně-právní ochraně,
kde jsem minulý týden četla jakousi navrhovanou novelu, kde se píše, že nebude
moct nebo vůbec jako nemůže sociální pracovnice umístit dítě z důvodu
nedostatku bydlení nebo nedostatku finančních prostředků, tak je skutečně…
Samozřejmě to chápu, ale jestliže ty dávky v hmotné nouzi nějakým způsobem
nebudou upraveny k tomu zákonu, tak bohužel, nevím, co my s tím uděláme.
Jestliže budeme řešit maminku, mě tady přijme maminka se čtyřmi dětmi, že je
třeba bez bydlení, což se stává, v několika letech x krát, a já ji nemohu pomoci,
84
protože samozřejmě na dávkách hmotné nouze se musí kolegyně řídit svými
zákony. Jestliže ona přijde a nebude v té hmotné nouzi, já nemám žádný nástroj
k tomu, jak ji pomoci. Protože nemá peníze na bydlení, nemá jak zajistit děti,
takže…“ (R2/ Ž19)
Účinná pomoc je podle účastníků ohniskových skupin často finančně nedostupná.
„…jsou nesoběstační, závislí na péči jiné osoby, ono dneska se říká, ty služby a ta
síť služeb je tady docela nabídce dobrá, ale jako, když někdo potřebuje celodenní
péči, jako asistenční službu, tak, já nevím, 115, 120 Kč/hod. na 24 hodin prostě
nezaplatíte ani kdyby jste měli já nevím, co, že. S důchodem 11000,- třeba a
s příspěvkem na péči, prostě to nezaplatíte.“ (FG1/ Ž2) „…pak je to nedostatek
nebo nedostupnost těch sociálních služeb.
Buď jich je málo, anebo jsou
nedostupné, protože jsou finančně náročné nebo jsou daleko….“ „… najednou je
jakési takové vakuum, že nemáte kam klienty dát. Není to už na terénní péči, máte
nedostatek pobytových, a ani to asi není reálné všechny narvat do pobytových
zařízení. A v té terénní péči, i když třeba kapacita je dostatečná, tak ti lidi nemají
na to vhodné bydlení a ani ho nezaplatí. Fakt to nezaplatí.“ (FG1/ Ž2)
Za další překážku řešení sociální problémů byla označena nedostatečná
spolupráce jednotlivých subjektů, konkrétně spolupráce mezi obcemi nebo přímo
v rámci obce a střet zájmů samosprávy a výkonu státní správy a problém
spolupráce mezi resortem zdravotnictví a sociálním. „…obce vlastně ani moc
spolu nespolupracují, protože v jedné obci zřídili jakoby chráněné bydlení, kam se
přestěhoval ústav sociální péče a my jsme se to dozvěděli až jako hotovou věc,
takže tam není taková moc spolupráce. My na té sociálce, vzhledem k tomu, že se
staráme o všechny lidi – tak jako, samospráva se na to dívá jinak, než zase na
tom sociálním odboru. Pro nás je třeba jedno, jestli je to někdo z podlesí, kde
opravdu lišky dávají dobrou noc, nebo jestli je to někdo přímo z našeho města. Jak
říkám, my na sociálce neděláme rozdíly, neuzavíráme se nikomu. Ba naopak
naše, terénky i samy vyhledávají – třeba tam ta babička dlouho neotevřela nebo
něco… Tak buď kontaktujeme obec, nebo se tam samy jdeme podívat. Ale když
85
beru samosprávu, tak si myslím, že každá obec si jede na svém.“(FG1/ Ž3) „Já
teď narážím na ten systém nedopracovaný zdravotnictví i sociální, jako
přehazování si klientů ze zdravotnictví do sociálního a nebo že nemáte některého
klienta, vůbec kde zařadit, nebo kde dát a nějak ulevit té rodině, když o takového
klienta má pečovat.“ (FG1/ Ž2)
V těchto výpovědích můžeme zachytit určitou snahu o ovlivnění strukturálních
podmínek. Ačkoliv přímo pracovní místa sociální pracovníci vytvořit neumí,
popisují způsoby, jak situaci na trhu práce či v oblasti sítě sociálních služeb
mohou nepřímo ovlivňovat. Ale i v těchto oblastech jsou závislí na rozhodnutí
představitelů obce a finanční situaci města či obce. „My nemůžeme vůbec nic, i
ten rozpočet města už i tak jenom se používá na nejnutnější věci. I když tam ta
vůle je, tak je to o těch financích.“ (FG1/ Ž3)
V této souvislosti byla diskutována možnost využívání různých projektových výzev
„No ale mohli by něco udělat, vždyť dneska je tolik otevřených výzev všelijakých, i
pro třeba ty venkovské okresy…“. (FG1/ Ž2), které je ale podle diskutujících
komplikované z důvodu rozsáhlosti některých venkovských regionů. „… výzvy
jsou, ale naše město je opravdu strašně malinké. I s těmi pověřenými obcemi
máme úplně ten nejmenší počet obyvatel, aby vůbec jsme mohli být trojková
obec… a jsme strašně velké území, kdybychom to řešili na celý region To jsou
obce, kde soused nevidí sousedovi do okna, protože ty domečky stojí daleko od
sebe. Je tam špatná dostupnost jak dopravní, není tam škola, není tam obchod.
Oni opravdu, tak jak říkala paní (ukazuje na Ž 4), oni jsou odkázaní, rodina na
sebe. A v podstatě, o těch rodinách, my ani nevíme, že tam jsou. My víme, že tam
možná mají větší problémy než v nějakém městě, ale oni si s tím poradí sami a
nebo už jsou za tu dobu – tam vlastně to jsou všechny obce, které byly
vystěhované, pak se tam zase nastěhovali a přestěhovali. Oni tam vždycky byli
chudobný kraj. Oni jsou na to zvyklí, je to ani nenapadne řešit. Oni si nezávidí, že
soused má tři auta, protože tam nikdo skoro nemá žádné.“ (FG1/ Ž3)
86
Obce jsou podle názoru některých diskutujících stále více tlačeni přebírat
povinnosti za rodinu a místní společenství. Zmiňováno to bylo především
v souvislosti s opatrovnictvím osob zbavených právní způsobilosti a řešení jejich
problémů. „Četla jsem teďka rozbor od ombudsmana, ten jednoznačně říká, že
vzhledem k tomu, že ta nesvéprávnost znamená, v momentě kdy je obec veřejný
opatrovník, tak protože to na tu obec přenesl stát zákonem díky přenesené
působnosti, teďka to vyšlo v posledním čísle časopisu Sociální péče, názor
z kanceláře ombudsmana. Takže by na to ty obce taky měly dostávat příspěvek.
My jsme měli teďka takový speciální případ, že jsme se najednou stali veřejným
opatrovníkem celé rodiny. Matka, plus 3 děti a všichni byli zbaveni způsobilosti
k právním úkonům. Byli zadluženi, měli skoro půl milionu dluhů, a tam jsem byla
taková vcelku optimistická v tom, že se nám podařilo i u těch různých
„homecreditů“ teda, že neplatili ty úroky a že jsme platili teda opravdu jen to, co si
půjčili. A takové niance nás zachraňovaly, že právní moc soudního rozhodnutí o
zbavení způsobilosti k právním úkonům byla ve stejný den, jako kdy nabyl právní
moc rozhodčí nález rozhodčího soudce o něčem, takže tam jsme si toho prostě
všimli a ten spor jsme vyhráli. A tehdy my jsme museli u nás na obci zřídit nové
pracovní místo, protože to byla situace opravdu hrozná, a pak nám k tomu přibyly
ještě další dvě osoby.“ (FG3/ Ž16)
Názory sociálních pracovníků rezonují se stanoviskem Baumana (2008: 82), který
se domnívá, že došlo k „beznadějnému přetížení lokální – a zejména městské
politiky, byly překročeny limity její nosnosti i výkonnosti.“
Role nestátních neziskových organizací byla zmiňována ojediněle. „I ty nestátní
organizace tady sehrávají určitou roli. Protože tam můžou prostě s tou rodinou
trošičku intenzivněji pracovat.“ (R2/ Ž18)
Řešení sociálních problémů je ovlivněno místními specifickými podmínkami. „Já
bych řekla, že ba naopak ta oblast je pracovně lépe využitelná, než přímo naše
město. Tam jsou dva podnikatelé, …, tak já si myslím, že možná tyhle ty menší
87
obce jsou na tom pracovně lépe. Více využitelné.“ (FG1/ Ž3) Ačkoliv i menší obce
mohou vytvořit dobré podmínky, tak podle větší části diskutujících je „Ve městě je
více pracovních příležitostí.“ (FG1/ Ž3) a „Možná i těch služeb je ve větším městě
více.“ (FG1/ Ž1)
Ve městech lidé více spoléhají na pomoc obce a státu. „…na dědinách už –
jednak si vzájemně vypomohou, ale jednak ta osobní zodpovědnost – ta rodina –
je úplně běžná. Že se postarám o babičku, o dědečka a že tam všichni dohromady
bydlí v tom domě….„To v tom městě, prostě, mám tu babičku, tak se o ni
postarejte. Ten život je tam fakt jiný a ta osobní zodpovědnost a ten rodinný
přístup je tam jiný na té vesnici než v tom městě.“ (FG1/ Ž4)
Při řešení nezaměstnanosti je třeba využívat i jiné nástroje, než sociální služby.
Účastníci navrhovali především rozvoj průmyslu, tvorbu nových pracovních míst a
zlepšení podmínek pro malé a střední podnikatele. „My v našem regionu vidíme
pozitivně existenci Hyundai, taky si myslím, že předtím, celkově jak byla ta státní
politika nastavena, tak že pokud byla nezaměstnanost, tady se zavíraly doly a
podobně, takže se to kompenzovalo nějak ve službách.“ (FG1/ M1) „…podpora
rozvoje průmyslu je nutná. Sociální služby jsou obrovský zaměstnavatel. To zase
zaměstnalo spoustu lidí, vzniklo spoustu oborů, ale ne každý, může podnikat,
nebo ne každý může být OSVČ. pracovní příležitosti jako takové, běžná práce pro
lidi, nabídka tu měla být. Já neříkám, třeba že naše město se nesnaží nebo
nestará, protože ty průmyslové zóny a tak dál, to zase fakt jako, oni na to dbali,
aby připravili ta území jako na to, aby nějaký strategický partner tady vstoupil a tak
dál. No ale strategičtí partneři se moc neženou a byl to Hyundai, to je velký
zaměstnavatel, ale tak teď nevím, jestli ta další průmyslová zóna, jestli tam se
něco
stane,
prostě,
já
nevím…“.
(FG1/
Ž2):
„…prostředí
pro
střední
podnikatelskou vrstvu u nás není dobré. To znamená, že tady, kdyby se něco
zlepšilo, tak určitě by nějaký prostor pro další zaměstnání byl.“ (FG1/ Ž1)
88
Tabulka č. 4: Sociální problémy pohledem účastníků ohniskových skupin
SOCIÁLNÍ PROBLÉMY
OBECNÉ
CHARAKTERISTIKY
mnohočetné, provázané, nabalují se, neřešitelné či obtížně řešitelné,
narůstající tendence, nové skupiny klientů
DRUHY
PŘÍČINY
SOCIÁLNÍCH
DUSLEDKY
ŘEŠENÍ
PROBLÉMU
ZADLUŽOVÁNÍ
nízké starobní důchody
ztráta bydlení
jedinci
osobní nezodpovědnost
(neschopnost platit
rodiny
konzum a dostupnost půjček nájem)
komplexní
dluh se řeší další půjčkou
ztráta zaměstnání
řešení
finanční negramotnost
(demotivace a
vzdělávání
systém nemotivující k řešení hrozba exekuce)
prevence
ZTRÁTA BYDLENÍ
NEZAMĚSTNANOST
rozpracováno v kapitole 2.3.8
cílená volba
(životní styl)
trh práce
překvalifikovanost
konzum
CHUDOBA
nízké starobní důchody
špatný zdravotní stav
změny v systému invalidních
důchodů
nezaměstnanost v kombinaci
s péčí o děti
málo placená práce
v kombinaci s péčí o děti
osamělý rodič
ZÁVISLOST
další problémy
pobytové
nedostupnost
služby
pobytových služeb
zhoršení zdravotního
stavu
osobní odpovědnost, nevyužitá kvalifikace, nerealistická očekávání,
konzum, nedostatek finančních zdrojů z důvodů: ztráta práce,
nemoc, stáří, péče o malé děti.
Chápání příčin
Individuální úroveň
podpořená
strukturálním
kontextem
Chápání příčin
Strukturální podmínky
Příčiny v interakci
závislost na
sociálních dávkách
nezaměstnanost jako
životní styl
chudoba
ztráta bydlení
nedostupnost služeb
pro nesoběstačné a
chudé seniory
ztráta bydlení
veřejná
služba
veřejně
prospěšné
práce
osobní
motivace
vytváření
pracovních
míst
podmínky pro
malé a
střední
podnikatele
zaměstnání
Pomoc
rodiny
změny na trhu práce, privatizace bytového fondu, systém
důchodového pojištění, systém sociálních a zdravotních služeb
předsudky, diskriminace
89
Schéma č. 2: Sociální pracovník pohledem účastníků ohniskových skupin
ekonomika
politika
sociální
politika
standardizace
vysoká zátěž
byrokracie
Sociální
pracovník
nízká prestiž
degradace
odbornosti
nedostatek
kompetencí
napětí a
nejistota
pocity
bezmocnosti
90
2.3.9 „Ztráta bydlení, to je začátek čertova kolečka“
Sociální pracovníci označovali jako jeden z největších problémů ztrátu bydlení
v důsledku neplacení nájemného. „Když člověk nemá tu střechu nad hlavou, tak
už potom, to už se veze všechno, to je gró, to je základ.„…bydlení. Tím, že jsem i
v bytové komisi, tak vnímám, že lidé neplatí nájem. A pak jsou nastavené dneska
už ta pravidla dost tvrdě, takže když neplatí, tak prostě mohou přijít o bydlení.“
(R1/ Ž17)
Osob bez domova podle jejich názoru přibývá. Objevují se nové skupiny a zhoršují
se možnosti jejich situaci řešit. „Určitě bezdomovců přibývá. …A nejsou to už
jenom čtyřicátníci a padesátníci, jsou to mladí lidé ve věku 30-ti let, kteří se třeba
právě díky drogové závislosti dostali až sem… Těžce se skutečně hledají pro tady
tyto lidi nějaká zařízení. Protože něco je omezeno, mají cílovou skupinu, věk, atd.
Ale trh, jestliže je trh v sociálních službách, je to špatně.“ (R2/ Ž18)
Setkávají se s novým typem osob bez domova. Jsou to lidé, kteří pracují, ale
ztratili bydlení v důsledku zadlužení.„…se teď množí nebo přibývají, a v azylových
domech, vždyť tam máme pořád plno. Já ty statistiky sleduji, my máme u nás
azylový dům, vznikl tam na pozvání tehdejšího vedení někdy v roce 1992 nebo tak
nějak, Armáda spásy, a ze začátku prostě měli problém s naplněností a ještě
říkali, že se nám tam tím pádem stahují lidé z okolí. Teď? Prostě to je na 130140%. Prostě ti lidé se tam poskládají, jenom aby si někde lehli, a to jsou třeba
pracující. To není, jako že by to byli jenom lidi, kteří jsou společensky úplně mimo,
zkrátka se dostal do dluhů, pronajímatel jeho bytu mu dal výpověď a teď je to
člověk, který pracuje, akorát nemá kde bydlet…“. (FG3/ M3)
Problém ztráty bydlení má podle jejich názoru v přítomnosti narůstající charakter a
anticipují ho nárůst v budoucnu. „…čím dál tím víc lidí spadá do té kategorie, že
nejsou schopni platit nájmy.“ (FG3/ M3) „Uvedu jenom jeden takový ukazatel… na
konci roku 2009, odkdy se u nás nějakým způsobem monitorují sociální služby
91
bylo kolem 150 bezdomovců. Teď jich máme 250 během jednoho roku.“ (FG1/
M1) „…my máme nárůst klientů, kteří přicházejí o své bydlení“. (FG1/ Ž3) „Jsem
zvědav, jestli my v našem městě budeme schopni naplňovat naše obecní byty,
protože máme tu podmínku, že obecní byt získá jenom ten, kdo nedluží. Postupně
začínáme mít problém naplňovat ty byty, protože všichni téměř začínají dlužit. Ti
co ne, tak ti se na město ani neobrátí, ti si postaví nebo koupí vlastní barák, nebo
si vezmou hypotéku, ale ti co zůstávají na bedrech té obce, včetně toho bydlení,
tak začínají mít velký problém splnit ty podmínky, které ještě nezareagovaly na
tento vývoj.“ (FG3/ M3) „…to vidíme jako problém do budoucna.“ (FG1/ M1)
Důvody ztráty bydlení
Příčinou ztráty bydlení je podle diskutujících je neschopnost hradit náklady na
bydlení, která vzniká v důsledku kombinace několika faktorů, mezi ty hlavní patří:
A. Neschopnost platit nájemné z důvodu:
 nezaměstnanosti, a to i jednoho z členů rodiny: „To znamená, že zejména u
těch nízkopříjmových, i když jsou ti lidé zaměstnaní a jeden přijde o práci,
kdy to nebude schopen utáhnout v rámci té rodiny…“. (FG1/ M1): „…mít na
to zaplacení toho bydlení a to znamená zase práci. A ti lidé většinou těžce
získávají práci.“ (FG3/ Ž12: „Že jsou všichni nezaměstnaní a pak mají
problém s bydlením.“ (FG1/ Ž3))
 pobírání starobního důchodu : „…dneska je u těch seniorů problém taky to,
že skončila deregulace nájemného třeba ve městech nad 50 tis. obyvatel se
objevují senioři, kteří mají určitý důchod, ale tím, že mnoho z nich bydlí
v bytech RPG, kde opravdu uvolnili ten nájem, dost je teda vysoký ten
neregulovaný, tak oni třeba od nás dávku nedostanou, protože my tam
můžeme zohledňovat, předtím to bylo nějaké cílové nájemné, dnes je to
nájemné odůvodněné, které je obvyklé v té dané lokalitě, které můžeme
zohledňovat, takže jim dávka hmotné nouze nevyjde, ale když oni zaplatí
nějaký šesti-sedmi tisícový nájem tak jim zbude pár korun.“ (FG2/ Ž8)
92
Neschopnost platit nájem se umocňuje v kontextu obecných společenských
podmínek v oblasti bydlení.
B. Situace v oblasti bydlení:
 privatizace bytového fondu: Vlastně ta privatizace byla neuvážená, že se ta
města snažila zbavit co nejvíce těch bytů.“ (FG1Ž1) „Ona je to taková
paradoxní situace, že na jednu stranu, prostě, naše město nemá dostatek
kvalitních, volných bytů pro své občany“. (FG3/ Ž13)„Kolik je státních bytů
to víme sami, kolik mají obce bytů, kolik jich zprivatizovali, kolik jim zůstalo
a kolik se ještě chystají zprivatizovat.“ (FG2/ Ž6) „Ale to je problém bytů
jako ve městě, my máme třeba ten problém, že město v těch fázích
rozprodalo obecní byty, že je minimum obecních bytů. Jsou tam družstevní,
jsou tam různé formy bydlení. Byty v podstatě jsou, ale komerční – nájem –
takže byty by byly, ale ti lidé nedosáhnou na zaplacení.“ (FG3/ Ž12)
 zvyšování nájmů, často v důsledku privatizace bytů. O zdražování se však
diskutující zmiňovali i v souvislosti s byty obecními: „Víte co, stačí, když
bydlí, tam co bydlí. Zvyšují se nájmy, že, co si budeme povídat, ty náklady
na to, to je… předražené“. (FG1/ Ž2) „…mnoho z nich bydlí v bytech RPG,
kde
opravdu
uvolnili
ten
nájem,
dost
je
teda
vysoký
ten
neregulovaný…“(FG2/ Ž8) „Navíc máme hodně bytů RPG u nás, takže ty
nájmy se poměrně razantně zvyšovaly v současné době a objevily se tam
skupiny, pro které to bude problém vlastně na to dosáhnout.“ (FG1/ M1)
„No tak určitě teď spadnou do té sítě lidé, kterým byl nehorázným
způsobem zvýšen nájem, u nás právě městské byty, těch městských bytů
není hodně a není ani těch malometrážních bytů. Takže ty právě má CPI a
ti opravdu chtějí 85 Kč – 90 Kč za m2. Takže přestože jsou to malé byty, ti
lidé za to zaplatí hodně peněz“. (R1/ Ž17) „…a u nás je ještě problém
v tom, že je v naší oblasti spousta bytů, které nejsou ve vlastnictví města,
jedná se asi o 4,5 tisíc bytů, které měly dříve ve vlastnictví železárny a ty je
prodaly nějaké pražské společnosti, CPI se teď ta společnost jmenuje, a oni
nehorázně zvedli nájemné… A to je další důvod, proč je u nás teď takový
nápor, i tím, že mají zvýšené to nájemné.“ (R1/ Ž17) „Takže u nás je velkým
93
problémem bydlení, ale ne, že nejsou byty, jsou byty, ale jsou drahé.“ (FG3/
Ž12)
 bytová politika obcí, konkrétně počet a struktura obecních bytů:
„Druhá
věc je, co městské byty. U nás bylo třeba původně od počátku 90. let
nějakých 4 500 bytů, měl jsem možnost do toho vstupovat, s ostrými lokty
jsme se hádali, nakonec zhruba nějakou tisícovku bytů si to město
ponechalo, s tím, že jsou tam určité skupiny. Kolem 80-ti tzv. holobytů,
kolem, já nevím, 50-ti, 60-ti sociálních bytů, které zůstaly, nebo možná ještě
míň, ale do 50-ti těch sociálních bytů, kde byli různí ti Romové a bylo to
v různých těch lokalitách, tam kde to bylo, tak to zůstalo.“(FG2/ M2)
C. Důvody na osobní úrovni
 absence dovednosti pohybu na volném trhu s byty „Je to problém, to určitě,
ale přece jenom ti lidé se pohybují s tím nájemným, byť to není zrovna malá
částka, ale je to těsně nad tou hranicí toho regulovaného nájemného.
Problém je spíš u těch lidí, kteří uzavírají nové smlouvy s RPG a to jsou
v mnoha případech lidé mladších věkových kategorií, jsou to lidé, kteří
nebyli zvyklí nějakým způsobem plánovat, uvažovat, prostě vidí „já mám
šanci získat rychle byt, já tu nájemní smlouvy podepíši“ a tam je částka,
která se u nás, v atraktivnějších lokalitách pohybuje kolem 100-120 Kč za
m2. A ti lidé nejsou absolutně schopni pochopit, následně, že s touto
částkou jim nevyjde žádná dávka. Protože jak státní podpora tak my
počítáme s úplně jinou částkou za m2. A oni, dneska jsou situace, kdy za
dvoupokojový byt, platí holé nájemné kolem 9 000. Plus k tomu jsou služby.
A ti lidé v těch bytech bydlí. A jak se to bude do budoucna řešit, si neumím
představit. Jakmile vyjde cenová mapa, budeme s něčím počítat a nevím,
jakým způsobem se bude toto řešit. Protože samozřejmě tito lidé
nedosáhnou na hypotéky, nedosáhnou na to, aby si zařídili vlastní bydlení.“
(FG2/ Ž6) „A třeba nás (město nad 50 tis. obyvatel) nejvíc v té sociální
oblasti tíží to, že se tam rozšiřuje bezdomovectví, které vzniká následkem
toho, že obec privatizovala byty a ty byty, když většinou šly v podstatě do
94
těch družstev, tak byla asi nedostatečná nebo téměř žádná osvěta u těchto
lidí. Jsou to jak důchodci, tak nízko příjmové rodiny a jednotlivci a podobně,
takže oni prostě, když to řeknu zjednodušeně, nalétli prostě různým
podvodníkům nebo lidem, kteří oslovují tady ty lidi a skupují byty, protože
oni jim řeknou, že nemají na to, aby šli do toho družstva, poskytnou jim
nějakou částku za ten členský podíl na to odkoupení s tím, že vlastně oni
odprodají tady ten byt té osobě. Takže ten člověk se potom vlastně ocitne
na ulici. V naší obci hodně lidí, kteří takovýmto způsobem přicházejí o byty,
pak nám končí na ubytovnách.“ (FG2/ Ž8)
 osobní zodpovědnost: „osobní zodpovědnost, ta je na prvním místě… i ta
ztráta bydlení – mnohdy ti lidé, jak už bylo řečeno, si naberou různé půjčky
a teď, když jde do tuhého, tak oni jsou si vědomi toho, že prostě půjčku
musí splatit a tím pádem přestane platit nájem. A upřímně se diví: „Kde
mám na to vzít, když musím splatit půjčku?“. Že oni to berou prostě jako to
poslední, však oni to nějak udělají, oni mě tam nechají v tom bytě, ale ve
skutečnosti ta situace je taková, že nenechají samozřejmě. Tam ty
výpovědi jsou a ti lidé o to bydlení přijdou. To je prostě zase o té osobní
zodpovědnosti. Že je třeba si uvědomit, na jaké té úrovni ve společnosti,
v tom žebříčku, jsem. Prostě, já vím, že soused tam má čtyři auta, já vím,
že na to nemám, že teda nemůžu chtít čtyři auta a stačí mi jedno. A to ti lidé
prostě často nejsou schopni si uvědomit. Začíná to od těch mladých…“.
(FG1/ Ž1)
Přístupy obce k řešení dluhů na nájemném, konkrétně obec svým postupem při
řešení dluhů na nájemném problém jen prohlubuje a nenabízí lidem téměř žádné
alternativy řešení
„…náš region uzavírá v městských bytech nájemní smlouvu
pouze na dobu určitou a to na dobu jednoho roku a pokud opravdu je dluh na
nájmu, nedostane tento člověk novou nájemní smlouvu. V tom bytě sice ještě
nějaký čas může bydlet, ale bez nájemní smlouvy nemůže si nic vyřídit – příplatek
na bydlení, ztrácí nárok na bydlení a vlastně jsou to potom klienti, kteří i když jsou
na hmotné nouzi, tak jsou vlastně pod hmotnou nouzí, protože nesplňují podmínky
95
přiznání
dávek
souvisejících
s bydlením.“
(FG1/
Ž3)
„…sociální
bydlení
neexistuje.“ (FG2/ Ž6)
Celý proces ztráty bydlení, jak k němu dochází podle názoru diskutujících
sociálních pracovníků, je zachycen ve schématu č. 3.
Schéma č.3: Proces ztráty bydlení
privatizace bytového fondu
situace obyvatel: výše příjmu
(nejčastěji v důsledku
nezaměstnanosti
či pobírání starobního důchodu)
zvyšování nájmů
bytová politika obce
a přístup obce k řešení
dluhů na nájemném
zadlužení
systém
sociálních dávek
nedostatek možností řešení
osobní zodpovědnost
ztráta bydlení
ztráta práce nebo konzervace
nezaměstnanosti
96
Řešení problémů s bydlením
Sociální pracovníci rekapitulovali současné způsoby řešení problémů s bydlením.
Reagovali na otázku „Jaké možnosti sociální práce v řešení problémů vidíte?“
Všechna popsaná řešení byla založena na poskytnutí bydlení (městské ubytovny,
sociální bydlení, startovací byty, azylové domy). Roli sociální práce viděli tedy
přímo v poskytnutí ubytování či jeho zprostředkování.
Městská ubytovna je v jednom případě spravována přímo odborem sociálních
věcí. Diskutující také navrhovali nepojímat městskou ubytovnu jako sociální službu
a vyhnout se tak z jejich pohledu komplikacím ve vztahu k Zákonu o sociálních
službách a Standardům kvality.„… v loňském roce se otevřela první taková
městská ubytovna. A to jako odboru, si myslím, že nám to strašně moc pomohlo,
protože máme kam ty lidi dávat.“ (FG1/ Ž4)
Zákon o sociálních službách a jejich standardy, které měli posílit postavení
sociální práce a zkvalitnit služby jejím klientům, jsou vnímány jako překážka
v řešení problémů. „Říkám, že existuje řešení, nechte mi peníze na městskou
ubytovnu, která nebude podle nějakých standardů, ale plaťte ji zcela sami, jako
město.“ (FG2/ M2)

Sociální bydlení
Sociální bydlení je podle sociálních pracovníků charakteristické časovým
ohraničením pobytu a doprovodným sociálním programem, je vybudováno obcí a
provozovatelem je nestátní nezisková organizace. Je vnímáno jako prostředek
integrace. „My u nás máme sociální byty, které má ve správě Armáda spásy. Ve
chvíli, kdy tam někdo rok prostě takhle bydlívá, nějak se začlení, má práci. Tak
přesto, že je třeba tím dlužníkem a tak dále, tak je možné, že on jde do toho bytu,
ve kterém je maximálně 2 roky, aby si během té doby našel klasický byt, jo. Tak
myslím si, že je to skvělý model“. (FG3/ M3)
97
„Máme následný projekt, kdy Armáda spásy bude vykonávat sociální službu v
bytech. My ty domy na půl cesty nebo ty byty máme taky, ale tam ten ta rodina,
bude to pro rodinu, dostane celý byt, oni budou nějakým způsobem garantovat
platbu toho bytu, ano, a pokud se osvědčí ten člověk, tak město tomu člověku
přidělí byt kdekoliv jinde. Aby už byl úplně mimo. Takže, ano, je to v důsledku
toho, že ty byty jsou, staly se volné a město využije toho, že se nebude starat,
nebude mít neplatiče, někdo jim to bude garantovat.“ (FG3/ Ž10)

Startovací byty
O startovacích, jako způsobu řešení problému s bydlením, mluvil jeden sociální
pracovník, který za hlavní riziko označil setrvávání obyvatel i po uplynutí lhůty.
„Ale pak jsme přišli s myšlenkou tzv. startovacích bytů, kde jsme měli představu,
že ti lidé by tam byli zhruba 6-9 let, původní myšlenka 9, ale pak jsme podlehli
určitým tlakům na 6 let, že by se to od nějakého základního nájmu zvedalo až
k tomu tržnímu nájemnému a ti lidé by měli jedno, kde jsou… směřováno
k rodinám, tady byly velké diskuze, protože ti lidé tam měli tendence zůstávat, a
vždycky se to celé vracelo, jestli to bude dál nebo nebude dál. Když jsem s touto
myšlenkou přišel tak jsem prostudoval bytovou problematiku půlky Evropy, ale o to
se pořád bojuju, těchto bytů je v současné době nějakých 360 zhruba, ale problém
je v tom, že ti lidé tam zůstávají, takže se to zakonzervuje.“ (FG2/ M2)

Azylový dům
Účastník vnímá kapacitu azylových domů jako nedostatečnou, především
v zimním období. „Vidím problém v tom bezdomovectví. Problémem jsou zimy,
takže já aspoň vidím ten problém jako nedostatečnou kapacitu toho azylového
domu v současné době. Bezdomovců tam přibývá.“ (FG1/ M1)
Azylové domy nejsou koncipovány jako pomoc pro rodiny s dětmi nebo rodiče se
speciálními potřebami, a pokud se takové zařízení vyskytne, je velmi těžce
dostupné. „My se ještě snažíme sehnat nějaké přístřeší nebo něco, ale jsou tam i
rodiny s dětmi. A my zase na druhé straně se snažíme, aby byly nějaké sociální
98
služby tomu odpovídající, tzn., že na našem území máme azylový dům pro muže
a azylový dům pro ženy, azylové domy pro ženy s dětmi, ale mohou tam být už
nově i muži. Už i tyto případy jsme právě měli, že zůstal muž, který má svěřené
dítě do péče, protože manželka nebo družka nezvládla nějak tu životní situaci,
takže se snažíme, aby nějaké ty záchytné body pro ně byly. Ale to jsou zařízení
soukromá dneska, je to na pořadníky.“ (R1/ Ž17)
„Ztráta bydlení = ztráta rodiny, protože azylový dům = dům pro muže a dům pro
matky s dětmi.“ (FG3/ Ž13)
„Ano, velmi málo je takových, kde by mohli být spolu.“ (FG3/ Ž10)
„Je problém najít azylový dům pro chlapa s dětmi, které si vezme, ještě větší je,
aby byli pohromadě, to je neřešitelný problém. Anebo jak my jsme měli problém
rodiny, kdy ta maminka je slepá a tatínek je na vozíčku, to je neřešitelný problém.“
(FG3/ M3)
Návrhy řešení ztráty bydlení
Sociální pracovníci, jako řešení ztráty bydlení, navrhují sociální bydlení, které
spojují především s určitými cílovými skupinami (matky s dětmi, senioři) a které by
mělo být realizováno obcí a mělo by mít doprovodný sociální program. Některými
účastníky je vnímáno jako dočasné, jako přechodný stav k vyřešení životní
situace.
„U nás, já nevím, oni tam snad asi pořád spí, oni nemají pocit, že je třeba stavět
sociální byty ať už pro matky s dětmi, nebo pro nějaké staré občany. Neřeší se
tady tahleta otázka.“ (FG1/ Ž3)
„A co se týče toho sociálního bydlení, bavily jsme se s kolegyní se sociálně-právní
ochrany, že co se týče takového bydlení opravdu pro ty maminy s těma dětmi,
které momentálně nemají kam jít, které by se omezovalo na rok, tak bychom raději
zase, aby to bylo v rámci nějaké sociální služby. Aby to byla sociální služba a
s tím spojené, aby to bylo cílené a za ten rok, aby si ta mamina opravdu nějakým
způsobem tu situaci vyřešila.“ (FG2/ Ž5)
„Obec nemá azylový dům, azylový dům má nestátní nezisková organizace, a bere
od obce nějakým způsobem dotace na to zařízení, jako jednu z možností dotace
99
na to zařízení. A protože je to sociální zařízení, musí se chovat podle zákona o
sociálních službách, musí mít standardy, musí mít registrovanou službu, která je
v nějakém rozsahu. Takže jestli by se to mělo dít tou cestou obce, tak by obec
měla ubytovnu, nikoliv sociální službu, protože tu by musela registrovat, a dělala
by to jakože nějaké bydlení. Nějaká ubytovna, kde by si stanovila sama sobě
pravidla. De facto situaci by to řešilo, ale nebyla by to sociální služba.“ (FG2/ Ž7)
Podle názoru účastníků ohniskových skupin jsou projekty sociálního bydlení
obtížně prosaditelné z několika důvodů:

je spojováno s nutností výstavby, která je pro obce finančně náročná
„A nebude ani. Nikdo ho nebude stavět.“ (FG2/ Ž7)
„…je na bedrech obce. Se vším všudy. Vybudování toho bytu, to jsou nové byty
postavené. To není žádná unimobuňka, to fakt ten člověk může být hrdý na to, že
po x letech dostal bydlení. Ale na to jsme nedostali žádnou dotaci. To je na
bedrech obcí a my jsme to vybudovali v době, kdy těm obcím se relativně dařilo.
Ale kdo do toho půjde teď, jako, v té dnešní situaci?“ (FG3/ M3)

negativní postoje veřejnosti, která si sociální bydlení spojuje s určitými
cílovými skupinami, se kterými nechce žít v sousedství.
„Sociální byty jsou nepopulární… Hned se zvedne vlna nevole. My jsme jenom
zaváděli terénní centrum na kraji města a tam s tím byl problém, že tam chodí, já
nevím, 5-6 bezdomovců, a lidé se okamžitě proti tomu…bránili.“ (FG2/ Ž5)

nezájem obce
„A město si myslím, že do toho ani nepůjde.“ (FG2/ Ž5)
100
2.3.10
Sociálně vyloučené lokality
Diskutující sociální pracovníci se zamýšleli nad mechanismem vzniku sociálně
vyloučených lokalit.
Sociálně vyloučené lokality jsou vnímány jako důsledek obecní bytové politiky:
a) volné obecní byty ve špatné kvalitě, které jsou kumulovány v určité lokalitě
a které podněcují migraci obyvatel za dostupným bydlením.
„Ona je to taková paradoxní situace, že na jednu stranu naše město nemá
dostatek kvalitních volných bytů pro své občany a přesto existuje nezanedbatelná
skupina migrujících, která směřuje k nám, protože tam najde v podstatě byty velice
nízké úrovně, (kdysi byly myslím 4 bytové kategorie, já to bych řekla, že tohle je
tak sedmá), za který musí zaplatit nehorázné peníze, ale jsou volné.“ (FG3/ Ž13)
„U nás nejsou třeba lokality, kde jsou přímo Romové nebo tak, ale je oblast, kde
právě jsou staré baráčky ještě z třineckých železáren, které jsou třetí až čtvrté
kategorie, kdy je třeba ještě i voda venku atd., a právě tam jsou ti lidé, kteří mají
nejméně penízků na život. Tam vlastně nám vzniká taková…dá se říct, že začíná
se vylučovat tam ta oblast“. (R1/ Ž17)
Migrace obyvatel podle jejich zkušeností komplikuje kontinuální sociální práci.
„A tou jsou ty rodiny, které sebou nesou prostě ten batoh obrovských problémů
z toho minulého působiště.“ (FG3/ Ž13)
„Jste v začarovaném kruhu… A my máme tu zkušenost, že ti lidé, kteří jsou v těch
zařízeních, nám kolují po celé republice. Tam můžou zůstat rok, tak tam zůstanou,
pak se přesunou jinam. To se týká i těch omezených nebo zbavených
způsobilostí. Takže nám to taky ten pošťák říká, jo už je zase tam, teď tam,
protože vám okamžitě navážou ti sociální pracovníci, vám dají zprávu a píšou, že
je to i vázáno na dávkách.“ (FG3/ Ž12)
„Oni pobudou, jakmile ten batoh zase zatíží takovým způsobem, tak jsou
v podstatě během 24 hodin schopni migrovat někam dál. Vesměs jsou to rodiny
101
s dětmi a mnoha dětmi. Tohle si myslím, že je obrovský problém a pro sociální
systém velice těžko uchopitelný.“ (FG3/ Ž13)
b) koncentrace sociálních bytů či sociálně znevýhodněných občanů v určité
lokalitě
„Mohu potvrdit, … znám celou řadu domů, kde původně bydleli Romové,
přistěhovali se tam v rámci nějakých snah to rozptýlit, rodina jedna romská, a
v průběhu pěti sedmi let se z tohoto stával celoromský dům. Ti ostatní si pomáhali
nejrůznějšími způsoby odtamtud. Neříkám, že je to ve všech případech, to bych
nechtěl generalizovat, ale je to značné procento. Ale to už jsme u začátku 90. let.“
(FG2/ M2)
„Vlastně že se tam stěhovali do těch nájemních bytů podobné rodiny, nebo lidé,
kteří mají stejné problémy, takže se tam ten sociální problém kumuluje, např.
nezaměstnanost.“ (FG2/ Ž8)
Další příčinou vzniku sociálně vyloučených lokalit jsou podle sociálních pracovníků
změny na trhu práce, konkrétně pak uvedli případ vzniku sociálně vyloučení
lokality v důsledku útlumu průmyslu. „Ty podhorské oblasti v rámci správního
obvodu. Tam pod horami, to je tam problém, tam asi nějaké ty chudší lokality
budou, ale když to vezmu třeba na pohled našeho města, tak my máme takovou
vyloučenou lokalitu v jedné konkrétní ulici. Další oblast-sídliště má naběhnuto na
velkou sociálně vyloučenou lokalitu, jakmile tam skončí těžba, protože to bylo
vybudováno kdysi, historicky jako hornické sídliště. Část těch bývalých horníků ze
Slovenska a okolí už odcestovala, takže našemu městu také klesá počet obyvatel.
I na tom sídlišti, tam by to mělo náběh, pokud by skončila ta těžba v budoucnu a
vzhledem k tomu, že tam je lokalita, kde jsou nejnižší ceny bytů, jo, koncentruje se
tu takové problémové obyvatelstvo, už pomalounku. Ta zmiňovaná ulice už
nestačí i tam je většinou romská obsada. A tam v budoucnu máme obavu z toho,
že může vzniknout sociálně vyloučená lokalita.“ (FG1/ M1)
102
Upozornili také na riziko vzniku sociálně vyloučených lokalit z velkých sídlišť. Za
rizikovou byla označena především velikost.
„Ale, co je třeba konkrétní velké sídliště? Já si myslím, že tam je daleko větší
problém, že ty malé lokality, jakoby vyloučené, se dají eliminovat, pak že tam
nasunete prostě nízkopráh, sociální práci, občanská sdružení tam působí. Jsou
tam denní centra a tak dál. Že ono se to dá nějak eliminovat, i s Policií třeba. Sice
nám to trvá, ale dalo by se…Ale co ta velká, třeba jako to konkrétní sídliště a
spol.? To není ideální. Jako ta problematika určitě tu bude a byla na těch sídlištích
vždycky. I když ti havíři byli zaměstnaní a jejich ženské, tak jsme pořád chodili a
říkali jsme, že havíři hodně vydělají, ženy nemají do čeho píchnout a doma a
nasávají, že jo. A byl to problém, prostě když se ty ženy tam sdružovaly a opravdu
se tam hodně pilo a tak dál.“ (FG2/ Ž7)
Jen ojediněle byly zmíněny důsledky života v sociálně vyloučené lokalitě a to
pouze pro původní obyvatele, kteří nemají možnost lokalitu opustit, ačkoliv je pro
ně život v ní obtížný. Sociální pracovníci v této souvislosti uvedli seniory. „To je
třeba u nás, tak tam je problém s důchodci. A někteří ti důchodci si vysloveně
stěžují, jsou úplně nešťastní, pokud tam musí žít. Protože oni potřebují klid a ti lidé
žijí jiným způsobem, oni žijí v noci.“(FG2/ Ž8)
2.3.11
Na obcích komunitně plánujeme
Hlavním nástrojem rozvoje koncepce sociální práce a sociálních služeb a
možnosti vlivu představitelů sociálních odborů na obcích je komunitní plánování.
„Stejně
jako v ostatních obcích, máme sociální práci postavenou na nějakém
komunitním plánování.“ (FG2/ Ž7)
Komunitní plánování považují obecně za vhodný nástroj pro prosazení a realizaci
svých představ v oblasti sociální práce a popisují úspěchy při jeho naplňování. „U
103
nás máme komunitní plán už třetí, daří se nám spousta opatření plnit, začali jsme
v roce 2005, první plán jsme měli na začátku roku 2006 a za rok jsme dělali další,
protože se nám téměř všechna opatření podařila naplnit. Takže u nás město fakt
tu snahu má.“ (R1/ Ž17)
Za limitující však považují závislost tvorby komunitního plánu na politické
reprezentaci obce, která svými zásahy ohrožuje jeho kontinuitu a brání
v prosazení tzv. „nepopulárních témat“ „nepopulárními sociálními odbory“ (FG1/
Ž3) „Na druhou stranu byly volby, měnilo se politické vedení, takže teď máme
starosti s tím obhájit, co se nám v komunitním plánu podařilo prosadit. A s tím
souvisí třeba i to, že v loňském roce jsme otevřeli denní centrum pro bezdomovce,
protože když jsme v rámci komunitního plánování mapovali tyto klienty, tak jsme
zjistili, že jich máme opravdu hodně. Takže nějakým způsobem se podařilo
prosadit … a otevřelo se denní centrum pro bezdomovce a v současné době zase
stojíme před tím udržet ho, aby to bylo ještě letošní rok a vůbec, jestli budeme
pokračovat ještě v tom dalším období.“ (FG1/ Ž4)
„Máme před schvalováním dotací z rozpočtu města. A mám přehled i o počtech
žádostí do jiných oblastí než do sociálních. Město, samospráva by si konečně
měla definitivně uvědomit, že je taky zodpovědná, jak tady kolegyně říkala, za své
občany podle zákona a obcích apod., a že by měla do toho sociálu víc peněz
věnovat. Bohužel my nestavíme mosty a pomníky, my se staráme o lidi, což není
vidět.“ (FG3/ Ž10)
I když se podaří komunitní plán rozvoje sociálních služeb schválit podle jejich
představ, tak mají obavy z jeho naplňování, a to především z finančních důvodů.
„Obávám se dalšího naplňování našeho komunitního plánu.“ (FG2/ Ž5) „Zádrhel je
v tom¸ že když se začne jednat o tom, kdo ty služby začne platit …, při plánu,
našich komunitních plánů nebo krajských, jakýchkoliv, tak vždycky se začne horký
brambor přehazovat někam jinam.“ (FG2/ M2)
104
Podle názoru diskutujících se komunitní plánování uplatňuje spíše ve větších
obcích a městech. V malých obcích se řeší především problémy seniorů, funguje
zde sousedská výpomoc a osobní angažovanost pracovníků úřadu (bez ohledu na
to, zda se jedná o sociální pracovníky). „My máme třeba pod sebou desítky obcí
s rozšířenou působností, a co vím, tak aktivně tam komunitní plánování funguje,
teď to střelím od boku, v pěti. Tzn., že ta obec nějakým aktivním způsobem řeší
sociální politiku, zabezpečení občanů sociálními službami. A to se týká zejména
starých občanů, směřuje se to spíše do té oblasti pečovatelské služby, jinde ty
potřeby nemají.“ (FG3/ Ž13)
„A čím dále od té trojkové obce, čím menší vesnička, čím dále, tím horší
zabezpečení služeb. Protože tam jednak ubývá lidí, kteří tu službu potřebují, je to
specifická služba, a myslím si, že dneska jsou na tom nejhůř okrajové obce
okresů. Ten člověk nemá jinou možnost a prostě musí. Já si myslím, že ti lidé,
kteří žijí ve městech, mají třeba vyšší náklady na bydlení, ale mají lepší
dostupnost služeb, mají možnost výběru, mají možnosti, co dělat, na koho se
obrátit. V těch menších obcích tam je ten starosta většinou neuvolněný na té obci,
takže on má obsáhnout x agend, ti lidé ho znají, takže okamžitě tam je ta zpětná
vazba, okamžitě tam na něho přiletí nebo jako jsou tam i nějaké vazby, vztahy,
takže zajistit něco je problém, protože většinou ty obce nemají zdroje peněz a
pokud peníze má, tak je to spíše výjimka, ale i ty peníze na to ... je šíleně drahá,
takže tam to sklouzne na seniory, právě zajistit něco těm starším lidem a alespoň
nějak jim pomoct, ale jinak je to fakt vazba na rodiny, apel na rodinné příslušníky,
a sousedská výpomoc také tam je velká.“ (FG3/ Ž12)
Účastníci ohniskových skupin popisovali trend přenášení odpovědnosti za řešení
sociálních problémů ze státu na úroveň obcí. „Stát od toho ustupuje, takže to
přesouvá nejenom na rodinu, ale i na obec.“ (FG3/ Ž10) Tento trend považují pro
obce za neúnosný, nejen z hlediska finančních možností, ale odvolávají se i na
pocit odpovědnosti státu vůči svým občanům. „O tom už jsme se tady bavili, že se
to všechno hází na ta města, a ta města taky mají nedostatek finančních
prostředků.“ (FG2/ Ž5) „Navíc nás do budoucna tlačí k tomu, že máme určitým
105
procentem spolufinancovat sociální služby, přičemž si myslím, že jako město
dáváme dost a máme teda i hodně služeb, které poskytujeme. Hodně, opravdu. A
aby někdo prostě říkal, kolik přesně máte dávat třeba na poradny atd., nevím, ten
systém financování se mi nelíbí vůbec.“ (R1/ Ž17) „Na obci zůstane jenom
samostatná působnost obce a přenesená působnost půjde pryč a opravdu na té
obci zůstanou ty nejpalčivější problémy, jako bezdomovci, zbaveni způsobilosti
k právním úkonům, nestátní neziskové organizace v mnoha případech bez
finančních prostředků závislé na dotacích obce. Příspěvkové organizace obce,
které zajišťují sociální služby, jsou bez peněz, řekněme si to na rovinu, protože
finanční prostředky, které stát poskytuje na sociální služby, jsou čím dál tím nižší a
nižší. A je opravdu na obci, jak ty služby pokryje, to je působnost samostatná. A
myslím si, že jako ta odpovědnost státu vůči těm občanům i vůči obcím je možná
čím dál tím menší. Všechno se nechává na obci a možnosti obce nejsou až
takové, aby naplnila všechny potřeby, které ta obec má.“ (FG2/ Ž7) „ Kraj se ale
chová opačně, kraj říká „pro nás je to náročná služba, obci starej se“. (FG2/ M2)
Sociální pracovníci se míry odpovědnosti obce za své občany nezříkali. „Město by
si to mělo čím dál víc uvědomovat, že je určitým nositelem starosti o své občany,
se vším všudy.“ (FG3/ Ž10) V tomto kontextu upozorňují na nezájem obcí řešit
sociální problémy. Roli obce vidí zejména v oblasti sociálního bydlení. „… ale
spíše jde o to, že obec nemá zájem o to, aby ty lidi nějakým způsobem podržela,
třeba aby zřizovala nějaké sociální byty, nebo aby ubytovnu vzala třeba do nájmu,
třeba od toho RPG a podobně.“ (FG2/ Ž8)
Obce se dostávají do složité situace, protože jsou závislé na poskytovatelích
sociálních služeb a zároveň mají nedostatek finančních prostředků k jejich
podpoře. „A u nás je to teď znatelné, protože do konce února se podávají žádosti
o dotace, o granty na sociální služby, takže máme spoustu nových žadatelů, ze
stran poskytovatelů sociálních služeb, kteří nikdy nežádali po městě peníze, dříve
dostali z ministerstva, teď si žádají. A zase je určitý omezený balík financí, takže je
možné, že ta charita, která je největším poskytovatelem, dostane nakonec
106
mnohem méně než v loňském roce. A ostatní dostanou po nějakých malých
částkách, ale je to opravdu otázka do budoucna, zřejmě omezení sociálních
služeb. Protože my jako město jsme zřizovatelem jenom jedné malé sociální
služby, takže jsme závislí na sociálních službách od nestátních neziskových
organizací, krajských organizací atd.“ (FG2/ Ž5)
Jako řešení diskutující navrhli vzájemnou spolupráci obcí při provozu určitých
služeb. Ale i v tomto návrhu vyčleněny určité skupiny klientů, o kterým by péči měl
financovat vyšší správní celek (např. kraj či stát). Ačkoliv sociální pracovníci volají
po spolupráci, zaznívá konkurenční rétorika „naše“ a „vaše“. „Třeba domovinky,
stacionáře, to může některá obec udělat ještě i pro okolní obce, uzavřít s nimi
třeba i smlouvu o spolupráci, nebo nějakým způsobem je motivovat. Protože zase
ty malé obce by rády nám ty lidi daly, ale proč my bychom to měli dělat a doplácet
tam milion korun, když jsou to cizí lidi. Logicky by té samosprávě ty peníze někde
chyběly. Obec se teď bude dostávat do problémů, jak se spojit s těmi ostatními
obcemi, protože v okamžiku, kdy ten člověk se stane naším občanem města, ta
druhá obec nám nebude mít zájem na něho ani přispívat, a proto je to pro nás
nemotivující. A pak je tu ještě další, na této úrovni jsme na sociálním vyloučení,
tak ta péče pro ty lidi, kteří spojují jak to sociální vyloučení, tak zdravotní, tak ten
věk seniorů, tak by měl zřídit kraj pro nějaké větší, vždycky dané, území. Tak ať je
to rovnoměrně pokryté. Tak to vidím ideálně, ale bohužel to tak nefunguje. Někde,
když se vezme analýza, tak někde těch služeb je hodně, protože tam byli
šikovnější, a někde není vůbec žádná, a ta obec k tomu není ani motivována.“
(FG2/ M2) Navíc každá obec má podle M2 obavu ze skupin klient, kteří jsou
obcemi vnímáni jako nežádoucí. „Protože má strach, že si tam natáhne i
nepříjemné věci. V tom vidím hlavní problém.“ (FG2/ M2)
Komunitní plánování na úrovni obcí je zásadním nástrojem koncipování a rozvoje
sociálních služeb. Podle názoru diskutujících sociálních pracovníků je však
politicky a finančně závislé a navíc schválený komunitní plán je nevymahatelný.
Krajské plánování sociálních služeb (krajské střednědobé plány rozvoje sociálních
107
služeb) nezmiňovali vůbec, ačkoliv je například zpracován Střednědobý plán
rozvoje sociálních služeb v Moravskoslezském kraji na léta 2010-2014.
2. 3. 12 Začarovaný kruh bezmocnosti
Představitelé sociálních odborů vnímají proměny společnosti, které interpretují
jako nárůst polarizace a nejistoty, která ústí v rostoucí sociální napětí a projevy
nesolidarity. Tyto procesy, zásadně ovlivněny politickou ideologií neoliberalismu a
tržní ekonomikou, vedou podle jejich názoru k degradaci sociální práce. Sociální
práce čelí fenoménu ekonomizace, která podle představitelů odborů sociální věcí
poškozuje kvalitu práce s klienty. Upozorňují na možný propad klientů, kteří se pro
sociální práci a sociální služby ukazují být jako „neekonomičtí“. K degradaci
sociální práce přispívá také tlak na administrativní výkon a její standardizace.
Představitelé sociálních odborů zároveň reflektují neschopnost sociální práce
reagovat na nově vznikající problémy v situaci, kdy jsou její nástroje zcela závislé
na politice a ekonomice. Pokud představitelé sociálních odborů uvažují o
možnostech, jak tuto situaci ovlivnit, pohybují se ve svých úvahách pouze na
úrovni obce.
Proměny společnosti jsou interpretovány jako rizikové pro „tradiční“ skupiny
klientů, kterým hrozí větší propad a jejich situace začíná být vnímána jako
neřešitelná, tak pro „nové“ skupiny klientů ze střední společenské vrstvy.
108
Schéma č. 5: Sociální práce
příčinné podmínky
tržní ekonomika
politika
individualizace
konzum
kontext
sociální reforma
sociální práce
strategie jednání
ekonomizace sociální práce
standardizace sociální práce
byrokratizace sociální práce
koncentrace na lokální
politiku
intervenující
podmínky
napětí ve společnosti
pokles solidarity
nejistota
následky
degradace sociální práce
„propad“ určitých sociálních skupin
formalismus
pocity bezmocnosti sociálních
pracovníků
Sociální problémy jsou vnímány jako mnohočetné, vzájemně provázané a
neřešitelné či obtížně řešitelné. Na jejich vzniku se podílí kombinace individuálních
a strukturálních příčin. Ačkoliv při analýze příčin problémů sociální pracovníci
zdůrazňovali osobní odpovědnost, návrhy řešení směřovaly spíše do oblasti
strukturální. Při úvahách o možnostech řešení měli tendenci zvažovat míru
zavinění problémů samotným klientem. U skupin klientů vnímaných jako oběť
vnějších vlivů předpokládali větší angažovanost státu. Za nejvýznamnější
problémy považují předlužení, ztrátu bydlení, nezaměstnanost a chudobu. Sociální
práce má podle jejich názoru omezené možnosti reagovat na problémy svých
klientů a účastníci ohniskových skupin mluvili o bezmoci a beznaději.
109
„Oni nám zůstanou na ulici, a to je ta bezmoc, skutečně, já tady sedím a telefonuju
a doprošuju se, aby mi toho člověka někdo někam vzal. A to je špatně, toto je
špatně.“ (R2/ Ž18)
Ve výzkumu se ukázalo, že účastníci ohniskových skupin interpretují proměny
společnosti zcela v kontextu teorie nových sociálních rizik a teorie modernizace a
jsou kritičtí k možnostem a vývoji sociální práce. Popisují procesy flexibilizace
rodiny a trhu práce, rizika související se stárnutím populace, krizí pojistných
systémů a poklesem solidarity ve společnosti
Zároveň je však jejich chápání řešení nových sociálních rizik zakotveno v
„tradičních přístupech“, tj. řešení skrze trh práce, sociální stát a vzájemnou pomoc
v rodině a individuální zodpovědnost. Ilustrativní je například ambivalence u
problému nezaměstnanosti, kdy tržní ekonomika je chápána jako viník a řešení
zároveň. Obdobně je vnímáno i téma osamělých seniorů či zadlužení. (blíže
schéma č. 4)
„Žijeme ve věku ambivalence“. (Beck, 2007a: 29) S tím se naši sociální pracovníci
nechtějí smířit a slovy Becka (2007b) se dovolávají „starých záruk“ a
“antimoderních
resentimentů“,
v podobě
obnovy
starých
hodnot
(rodina,
pospolitost atd.) Domnívají se, že musí vyléčit úpadek. Jejich chápání situace je
zakotveno v logice ¨“jednoduché modernizace“, kde „neexistuje alternativa
k základním institucím.“ Pokud budeme pokračovat v citaci Becka (2007a: 79),
můžeme uvést jeho příklad: „Na otázku, jak se vyrovnáme s danými výzvami, se
odpovídá známým spolehlivým prostředkem: více techniky, více trhu atd.“. Podle
Becka (2007a) je to projevem myšlení v kategoriích „buď – anebo“ (např. o seniory
se má starat buď rodiny anebo stát).
Sociální práce je účastníky ohniskových skupin chápána především jako
poskytování materiální pomoci (ať již finanční nebo např. poskytnutí bydlení, péče
atd.). Bez možnosti materiálně klientovi pomoci se sociální pracovníci cítí „bez
nástrojů“, neví, co jiného klientům nabídnout, či jak jinak je ke spolupráci motivovat
(finanční pomocí, sankcí) se cítí bezmocní. „Tato nejistota a neurčitost se rodí
110
z pocitu nemohoucnosti: už zřejmě nejsme u kormidla, a to ani individuálně, ani
kolektivně“. (Bauman, 2008: 32)
Schéma č. 4: Sociální problémy – začarovaný kruh jejich příčin a řešení
VINÍK
tržní ekonomika
rozpad rodiny
ztráta osobní
zodpovědnosti
PROBLÉM
nezaměstnanost
osamělí senioři
zadlužení
ŘEŠENÍ
tržní ekonomika
rodina
Osobní
odpovědnost
Po identifikaci bezmoci jako klíčového tématu námi zkoumaných sociálních
pracovníků nás zajímalo, zda k obdobným výsledkům dospěli i jiné výzkumy.
Featherstone, Broadhurst a Holt (2012) publikovali studii z oblasti sociální práce
s dětmi a rodinou. Sociální pracovníci podle jejich zjištění pracují v nejistých
podmínkách, s omezenými výdaji a pod tlakem byrokratizace jejich práce.
Všechny toto aspekty podle autorů podkopávají jejich možnosti efektivní práce
s klienty.
Podařilo se najít také několik výzkumů, které popisovali negativní reakce
sociálních pracovníků na zavádění manažerismu do praxe. Jedním z nich by
výzkum realizovaný na konci devadesátých let 20. století Jonesem (2004) se 40
sociálními pracovníky v Anglii. Z jeho výsledků vyplynulo, že se sociální pracovníci
cítili přetížení, frustrovaní změnami, ke kterým v jejich profesi došlo a které jim
neumožňovaly pracovat způsobem, o kterém byli přesvědčeni, že je v nejlepším
zájmu jejich klientů. Negativně byla hodnocena především proceduralizace a
standardizace jejich práce, důraz na administrativu a stále méně času na přímou
111
práci s klientem. Důsledkem byly jejich pocity neodbornosti, neschopnosti a
pochyby: „Jen se divím, proč to dělám. To není sociální práce“. (Jones, 2004: 102)
V roce 2006 vyšla zpráva skotské vlády „Changing Lives“ o stavu sociální práce,
která dospěla k podobným výsledkům jako Jones (2004). Ve zprávě byla sociální
práce označena jako „devastovaná“ byrokracií, jako „mechanistický a technický
přístup k poskytování služeb“. (Changing Lives, 2006: 28)
Poslední výzkum, citovaný Fergusonem (2009), byl realizovaný v roce 2009
odborovou organizací veřejných služeb UNISON ve Velké Británii s 369 sociálními
pracovníky z oblasti pomoci rodinám. Sociální pracovníci mluvili o svém přetížení,
nedostatku zdrojů a byrokratizaci práce. Smysl sociální práce se podle jejich
názoru ztratil, z jejího vývoje jsou deprivovaní.
Nejen sociální pracovnici z našeho výzkumu si kladou otázky, jakou roli má
„ekonomizovaná“ sociální práce ve společnosti, ve které bude podle jejich názoru
docházet k nárůstu chudoby, mezigenerační nesnášenlivosti, poklesu solidarity a
polarizaci a kdy výkon sociální pomoci je závislý na společenské představě o její
podobě, politických ideologiích a ekonomice.
Právě míru polarizace a reakci společnosti na ni považuje Jiří Musil za klíčové
faktory možného vzniku otevřených sociálních konfliktů. Domnívá se, že po
proběhnutí tohoto cyklu zvyšování sociální diferenciace a polarizace, a po
uvědomění
se
důsledků
tohoto
vývoje,
dojde
„k obnovování
sociální
zodpovědnosti, soudržnosti a posilování rovnosti příležitostí.“ (Musil in Potůček,
Musil, Mašková, 2008: 293) Vyhnout se tomuto vývoji (či ho alespoň zmírnit) lze
podle jeho názoru kultivací současných politických sil, posílením občanské
společnosti, „aktivní kritičností a zodpovědnosti širších vrstev obyvatelstva.“ (Musil
in Potůček, Musil, Mašková, 2008: 294) Blíží se tak pojetí sociálních aktérů podle
Touraina (Frič, Nekola, Prudký in Musil in Potůček, Musil, Mašková, 2008: 228),
který akcentuje kolektivní iniciativu a inovativnost v procesu změn sociálních
vztahů a procesů.
Otázka, jakou kapacitu jednat jako sociální aktér, mají sociální pracovníci. Jak
zdůrazňuje Touraine (Potůček, Musil, Mašková, 2008: 229) je pro konání aktéra
zásadní mít identitu a hodnoty, na kterých mu záleží, vědět „čím jménem, proti
112
komu a na jaké půdě bojuje“.
„Aktéři vznikají teprve svými herními tahy, na
základě své sebeinterpretace, artikulace, mobilizace, organizace, svou identitu
nebo moc získávají (nebo ztrácejí) ve vzájemném setkávání“. (Beck, 2007b: 42)
Způsob, jak se mohu sociální pracovníci stát aktéry, představuje Ferguson (2009).
Podle jeho názoru je třeba zaměřit se a několik oblastí. Tou první je prosazování
sociální práce jako oboru založeného na hodnotách, kterými jsou sociální
spravedlnost a lidská práva. Významným potenciálem jsou pro sociální pracovníky
také organizace uživatelů služeb, které mohou podpořit kritiku ekonomizace
sociální práce a tokenismu44. Třetím návrhem Fergusona (2009: 93) je na základě
hodnotové
orientace
a
participace
uživatelů
vytvoření
„nového,
nebo
revitalizovaného modelu praxe.“ Podle Fergusona (2009: 93) je třeba „překonat
bědování nad krizí sociální práce a začít aktivně ovlivňovat současné trendy“.
Jako příklad uvádí iniciativu, sociální hnutí ve Velké Británii, do které je osobně
zapojen. Jedná se o vytvoření organizace „Social Work Action Network“, která
vydala v roce 2004 prohlášení s názvem „Social Work and Social Justice: a
Manisfesto for a New, Engaged Practice“45.
Ferguson (2009) za klíčové považuje obnovení kolektivních přístupů jako je
skupinová a komunitní práce, protože mají podle jeho názoru větší potenciál
k dosažení
změn.
Zdůrazňuje
také
nutnost
sebeorganizování
sociálních
pracovníků, stejně jako jejich aktivitu v sociálních hnutích obecně.
44
45
Tokenismus ve smyslu formální participace. Více k pojmu v kapitole 3.2 Participace.
http://www.socialworkfuture.org/attachments/article/56/SWAN%20Social%20Work%20Manifesto.pdf, autory
prohlášení jsou: Chris Jones (University of Liverpool), Iain Ferguson (University of Stirling), Michael
Lavalette (University of Liverpool), Laura Penketh (University of Manchester).
113
3 INKLUZIVNÍ POTENCIÁL ZPLNOMOCNĚNÍ A
PARTICIPACE V KOMUNITNÍ PRÁCI
V této části textu se budeme snažit odpovědět na otázku, zda využití konceptů
zplnomocnění a participace v komunitní práci může přinést řešení (případně jaké)
problémů sociální exkluze a zda a jakým způsobem mohou sociální pracovníci (z
nichž někteří, jak jsme měli možnost číst ve druhé kapitole, se vnímají jako
bezmocní) zplnomocňovat své klienty. Téma zplnomocnění se tak váže k oběma
námi analyzovaným tématům. Zplnomocnění můžeme chápat jako opak stavu
bezmoci. Zároveň je zplnomocňování chápáno jako nástroj řešení situací klientů,
které jsme v kapitole první nazvali jako výzvy pro sociální práci.
S možnostmi dosahování sociální inkluze jsou v sociální práci používány v rovině
teorií, ale i výkonu praxe koncepty zplnomocnění46 a participace47 (nebo také
partnerství a spoluúčast) a mnoho autorů v této souvislosti zdůrazňuje roli
komunitní sociální práce (Adams, 2003; Campfens, 1996; Burkett, 2001; Hauteker,
2005; Dixon and Hoatson in Pierson 200248; Parsons, 2002; Bengtsson, Hulgard,
2001; Thomson, 1998; Chanan, 2000). Specht a Courtney (Burkett, 2000) hovoří o
komunitní práci jako o „misi sociální práce v 21.století“. Podle Burkett (2000) bude
komunitní
práce
marginalizovanými
nabývat
a
významu
znevýhodněnými
především
jako
v
metoda
práci
řešení
s těmi
nejvíce
obtížných
a
nezvládnutelných sociálních problémů. Campfens (1996) vidí komunitní práci jako
budoucnost sociální práce, protože v souvislosti s oslabováním vlivu sociálního
státu dochází k přenosu aktivit a odpovědnosti na lokální úroveň a komunální
iniciativy.
46
V anglickém originále „empowerment“.
Adams (2008: 160) definuje sociální vyloučení jako nedostatek participace.
48
Autoři hovoří o 3 efektivních přístupech při odstraňování sociální exkluze: komunitní práce,
ekologický přístup a antiopresivní přístup, které lze podle našeho názoru spojit teoreticky i
prakticky.
47
114
Vedle komunitní práce je, nejen v sociální práci, zdůrazňován požadavek na
lokální řešení problémů. Na lokální úroveň se přesouvá i odpovědnost za vznik
problémů, například ve Strategii boje proti sociálnímu vyloučení na období 20112015: „Existence sociálně vyloučených lokalit je také projevem hlubších
strukturálních problémů měst a regionů, ve kterých se nachází.“ (Strategie, 2011:
5) Feřtrová, Temelová (2011) ve své studii prostorových specifik strukturální
nezaměstnanosti potvrzují potřebu lokálně orientovaných opatření (v jejich případě
zaměřených na problémy na trhu práce), která mohou lépe reflektovat lokální
specifika a diferencované potřeby obyvatel. Frič (Potůček, Musil, Mašková, 2008)
dodává, že naděje řešení těch nejpalčivějších problémů bývá v poslední době
spojována s rozvojem občanské společnosti. Ke stejnému závěru dospěli Mareš
se Sirovátkou (2008), kteří zdůrazňují nutnost komplexních, stejně jako
individualizovaných a lokálních řešení sociálního vyloučení. Giddens v tomto
kontextu uvádí (2004: 27): „Občanská společnost by měla začít řešit úkoly, se
kterými si stát neumí dobře poradit. Zatím ale není jasné jak to provést, a jediné,
co můžeme dělat, je řešit jednotlivé dílčí otázky celé problematiky“.
S tímto trendem souvisí i dříve v textu kriticky tematizovaná tendence přesouvat
řešení problémů na privátní rovinu.49 Příkladem z oblasti bydlení je vize
předložená ve Strategii boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011 – 2015
(Strategie, 2011: 19): „Trendem mezi příklady dobré praxe ze zahraničí je větší
flexibilita a škála nástrojů, větší zapojení soukromého kapitálu i soukromého
nájemního bydlení (různými formami „prostřednictví“) a zejména pak větší role
neziskových organizací v oblasti bytové správy, resp. užší spolupráce obcí s
neziskovým sektorem. Tato nová podoba sociálního bydlení zvyšuje nejen
motivaci domácností při hledání svého bydlení, ale také svobodu jejich volby.
Sociální bydlení tak představuje škálu modelů, které a) umožňují cílové
domácnosti výběr a b) tento výběr činí fakticky možným. Možnost volby se stává
hlavním imperativem udržitelného modelu sociálního bydlení: domácnost nemá
být nucena k jedné možnosti, ale má mít šanci si vybrat mezi různými
alternativami – například, zdali ji více vyhovuje žít v komunitních formách bydlení,
49
Bauman (2008) v této souvislosti píše o „privatizovaných problémech“.
115
v obecním bytě, v bytě neziskové organizace či v soukromém nájemním bydlení.
Se zvyšující se odpovědností za zajištění vlastního bydlení získávají cílové
domácnosti také větší svobodu hledat bydlení podle vlastních preferencí.“
Ve vztahu ke zplnomocnění a participaci v komunitní práci v kontextu měnících se
sociálních podmínek50 je třeba zvažovat několik klíčových otázek. Komunitní práce
je postavena na principech kolektivního jednání a solidarity, Musíme si proto klást
otázku, zda lidé jsou a budou schopni a ochotni jednat jako kolektivní aktéři v době
individualismu a klesající solidarity. Dále je třeba se zamyslet na tím, zda můžeme
pomocí komunitní práce dosáhnout výsledků v době, kdy očekáváme nárůst
chudoby a sociálního vyloučení, se kterým je úzce spojena prostorová segregace.
Již dnes jsou některé lokality natolik uzavřené, homogenní a chudé na zdroje, že
můžeme mít velké pochybnosti o šanci dosáhnout v nich pomocí komunitní práce
jakýchkoliv výsledků.
Podle názoru Baumana (2008: 70) se sociální a prostorová exkluze vylučuje
s pojmem komunity. „Sdílení stigmatu a veřejného ponížení nepřemění trpící
v bratry; posiluje vzájemný výsměch, opovržení a nenávist.“ A lokální řešení jsou
podle jeho názoru neúčinná, protože nejsou schopna působit na problémy, které
jsou globální povahy. Na druhou stranu Bauman (2008: 74) tvrdí, že příslušníci
spodních pater společnosti jsou „odsouzeni k tomu zůstat lokálními – takže se dá
předpokládat,
že
jejich
pozornost
a
zájem,
včetně
vyjádření
vlastních
nesposkojeností, snů i nadějí se zaměří na „místní otázky“ “. Téma uzavírá: „…
města se proměnila ve skládky globálně počatých a globálně zrozených problémů.
A obyvatelé těchto měst a jejich volení zástupci bývají konfrontováni s úkolem,
který sotva mohou splnit: s úkolem najít lokální řešení globálně počatých
problémů.“ (Bauman, 2008: 81)
Při
hledání
odpovědí
na
uvedené
otázky
nejprve
obecně
oba
pojmy
(zplnomocnění a participace) vymezíme, podáme přehled jejich chápání na poli
sociální práce v různých teoretických diskurzech a následně je budeme
charakterizovat v kontextu komunitní práce. Možnost jejich využití v komunitní
50
Změny sociálních podmínek jsou analyzovány v první kapitole textu.
116
práci budeme zkoumat s využitím akčního výzkumu na konkrétním příkladu
prostorového vyloučení v Ostravě.
3.1 Zplnomocnění51
Tématu zplnomocnění a participace v publikační ani výzkumné činnosti v České
republice není věnována příliš pozornost. Koncept zplnomocnění je u nás
zpracováván především ve smyslu jeho konceptualizace v rámci feministického
myšlení (Veselá, 2007).
Pojem zplnomocnění je obtížné definovat (Dominelli, 2000). Adams (2008) ho
považuje za mnohovýznamovou myšlenku, která nabývá různých významů
v různých kontextech. V akademickém diskurzu tematizuje vztah lidí a moci ve
společnosti, v řečnickém jde o povzbuzování lidí v dosahování a uplatňování moci.
Jiní autoři vnímají zplnomocnění jako projev radikalismu.
V anglické literatuře z oblasti sociální práce začíná být pojem hojně užíván
v devadesátých letech dvacátého století (buď jako kriticky chápaný koncept nebo
jako způsob reflektivní praxe) a vychází přitom podle Adamse (2008: 6-9, 50-58)
z mnoha historických kořenů. K těm nejvýznamnějším patří:
1. Sociální aktivismus, který čerpá z činnosti hnutí za občanská práva
černochů a dalších amerických sociálních hnutí, která se začala rozvíjet
v šedesátých
letech
dvacátého
století.
Významnou
představitelkou
sociálního aktivismu byla Barbara Solomon, která v roce 1976 publikovala
knihu „Black Empowerment: Social Work in Oppressed Communities“.
2. Paulo Freire a jeho pedagogika osvobození, především kniha „Pedagogika
utlačených“ vydaná v roce 1972, ve které zdůrazňoval roli vzdělání jako
prostředku osvobození občanů od mocenských struktur tím, že budou
Text rozvádí předchozí publikované práce autorky: Gojová (2006), Gojová, Nedělníková (2009),
Gojová (2011).
51
117
schopni pojmenovat své problémy a analyzovat jejich příčiny. Vzdělávání
přitom podle Freireho musí vycházet z vlastních zkušeností.
3. Myšlenky neformálního vzdělávání dospělých a teorie řízení organizací,
které byly inspirovány a ovlivněny prací americké sociální pracovnice a
spisovatelky Mary Parker Follett52.
4. Termín zplnomocnění začal být používán v osmdesátých letech minulého
století organizacemi zabývajícími se právy dětí a rodičů.
5. Ve Velké Británii se koncept rozvíjel na základě tradice svépomoci a
vzájemné pomoci, kterou velmi ovlivnil vznik a rozvoj družstevních
záložen.53 Dalším významným vlivem bylo dílo anglického spisovatele
Samuela Smilese54 „Self Help“ z roku 1859 či práce Petra Kropotkina55
z roku 1922, který pospolitost spojoval se vzájemnou pomocí.
6. Radikální a politický aktivismus kolektivních aktérů, k jehož rozšíření došlo
především v šedesátých letech minulého století. Jeho představitelé vyzývali
k přímým kolektivním akcím, prostřednictvím kterých mohou lidé společně
ovlivňovat okolnosti svého života. Příkladem tohoto typů hutí v současnosti
je například anglické Reclaim The Streets, americké Occupy Wall Street, u
nás například Hnutí DUHA či epizodická aktivita „Děkujeme, odejděte!“
v devadesátých letech minulého století (Císař, 2008).
7. Antipsychiatrické hnutí, které vzniklo ve Velké Británii v šedesátých letech
minulého století pod vedením psychoanalytiků Ronalda Davida Lainga a
Davida Coopera a mimo jiné kladlo velký důraz na participaci uživatelů
služeb (u nás o tématu více např. Kalina, 2008)
8. Neformální
pečovatelé
a
dobrovolníci
začali
formovat
skupiny
a
organizace, skrze které kolektivně hájili svoje zájmy.
52
Mary Parker Follett (1868-1933).
Družstevní záložna je řízena a vlastněna svými členy (členy družstva), k hlavní činnosti patří
přijímání vkladů svých členů a následné poskytování půjček. Často byly nazývány jako „banky pro
chudé“. První vznikla v polovině devatenáctého století v Německu, později se rozšířily do Velké
Británie, Kanady a USA. V ČR vznikla první záložna roku 1858 ve Vlašimi. Jejich propagátorem se
stal F. C. Kampelík, po kterém jsou v obecné češtině nazývány jako kampeličky. (Vencovský,
1999)
54
Samuel Smiles (1812-1904) byl skotský spisovatel a reformátor.
55
Petr Kropotkin (1842-1952) byl ruský anarchista prosazující ideály vzájemné pomoci a
spolupráce.
53
118
9. Příjemci zdravotnických a sociálních služeb začali upozorňovat na svůj
pohled na jejich situaci. Z počátku se jednalo především o jedince se
zdravotním postižením či psychiatrické pacienty, kteří rozvíjeli hnutí na
ochranu uživatelů služeb.
Humphries (1996) považuje koncept zplnomocnění za rozporuplný a je zapotřebí
porozumět
jeho
zjevení
v historických
a
sociálních
souvislostech.
Podle
Humphries (1996) je třeba vzít v úvahu dva jevy, které koncept zplnomocnění
konstituovaly: politiku rovných příležitostí a fenomén sociální hnutí. Humphries se
kriticky vyjadřuje o politice rovných příležitostí a afirmativních akcích, které vnímá
jako naivní pokus o změnu sociálních struktur a jejichž implementaci provázela
řada mylných předpokladů. Jedním z nich byl podle autora například předpoklad,
že určité uměle vytvořené kategorie (např. ženy, homosexuálové, etnické minority)
jsou homogenní skupiny znevýhodněných. Podobně podle Fraserové (Fraserová,
Honneth, 2004) afirmativní akce „pouze“ korigují nerovné výsledky společenského
uspořádání, ale nedochází ke kritice sociálních struktur, které nerovnost a
nespravedlnost vyvolávají.56
Přes uvedené kritické námitky je zplnomocnění podle Dominelli (2000)
akceptovatelné jak pro pravicové diskurzy sociální politiky, tak pro ty levicové
usilující o sociální spravedlnost pro sociálně vyloučené skupiny. Pravicové
chápání vychází z tradice idejí o svépomoci57, levicové z aktivit sociálních hnutí,
kritiky nerovnosti a oprese. (Adams, 2008)
Z tohoto důvodu jsou pojmy zplnomocnění a participace hojně užívány v sociálněpolitických koncepcích a v odborné teoretické literatuře, často však bez jasnějšího
obsahu. K tomu podle některých autorů (Payne, 2005; Thompson, 1998;
Dominelli, 2000; Humphries, 1996) přispívá nevhodné užívání až zneužívání
pojmu, který nabývá podoby dobře znějící odborné, politické nebo módní fráze.
Podle Fraserové se afirmace zaměřuje na konečné výsledky a transformace na základní příčiny
nespravedlnosti.
57
Adams (2008) vnímá svépomoc jako jednu z forem zplnomocnění. Upozorňuje však na
skutečnost, že svépomoc, alespoň ve Velké Británii, vycházela z hodnot středních tříd. Svépomoc
často bývá stavěna do kontrastu k profesionální pomoci, proti které zdůrazňuje obhajování a
sebeobhajování, samosprávu, anti-byrokracii, spolupráci a společné prožité zkušenosti.
56
119
Příkladem je Big Society (2012), projekt konzervativní vlády D. Camerona ve
Velké Británii, který usiluje o zplnomocňování komunit, které chápe jako „masivní
transfer moci z vlády na lokální komunity“. Koncept se hlásí k myšlence
komunitního zplnomocnění, které chápe jako posílení lokální politiky a sousedství
v rozhodování a plánování, usiluje o privatizaci veřejných služeb a podporu
obyvatel v jejich aktivnější roli ve společnosti. Myšlenky posílení „občanské a
komunitní mobilizace“ prosazovala i Labouristická strana T. Blaira na základě
myšlenky tzv. Třetí cesty.58 (Giddens, 2004)
Definice zplnomocnění pracují se základem tohoto slova, kterým je moc. Některé
navíc zmiňují politický vliv, kontrolu nad všemi aspekty života a dosahování
sociální
spravedlnosti.
Friedmann
(1996)
uvádí
čtyři
diskurzy
chudoby
59
(byrokratický, moralistický, akademický a diskurz samotných chudých ). Pro téma
zplnomocnění se jeví jako nosný diskurz akademický a diskurz samotných
chudých. Oba pracují s konceptem bezmocnosti a zabývají se způsoby, jak ji
překonat. Bezmocnost představuje znevýhodněný přístup ke zdrojům, chybějící
politický vliv a je provázena pocity méněcennosti a podřízenosti.
Téma moci je nedílnou součástí teorií a praxe sociální práce. (Anderson, 1996)
Mnohé přístupy sociální práce si kladly a kladou za cíl změnu rozložení moci a
můžeme si klást otázku, zda to je (a zda kdy byl) realistický cíl. Smith (2008)
dodává, že sociální pracovníci jsou konfrontováni s paradoxní situací. Ačkoliv mají
omezené možnosti změnit strukturální aspekty oprese, očekává se od nich, že
budou zplnomocňovat své klienty. (Smith, 2008)
Právě koncept moci tolik komplikuje chápání a následnou realizaci zplnomocňující
praxe. Moc je problematickým a mnohoznačným konceptem. Navíc, jak jsme již
uvedli, sociální pracovníci nemohou svým klientům moc „dát“. Navíc sociální
pracovníci jsou zavázáni mnoha legislativními předpisy, veřejnou zakázkou
společnosti, pracují v různých organizacích. Z tohoto důvodu se mohou sociální
pracovníci cítit bezmocní, neschopni jednat, jak jsme uvedli v kapitole druhé.
58
59
Třetí cesta je politickou alternativou mezi levicí a neoliberalismem sociologa A. Giddense.
České překlady názvů diskurzů byly převzaty od Mareše (1999)
120
Adams (2008) se domnívá, že tuto skepsi sociálních pracovníků může narušit
využití
konstruktivistické
perspektivy,
která
jim
umožní
měnit
způsoby
konstruování (rekonstruovat či dekonstruovat60) životních situací klientů a jejich
kontextu (struktury).
Moc můžeme podle Wallersteina (Anderson, 1996) rozlišovat jako „power - to“
(jako kapacitu jednat) a „power – over“ (jako dominanci). Také Adams (2008)
chápe moc v několika významech. Jednak jako kapacitu, způsob, jakým
využíváme naše schopnosti, náš potenciál. To odpovídá Wallersteinovu pojetí
„power – to“. Podobně ji definuje i Smith (2008) jako schopnost a kapacitu konat a
dosahovat vlivu. Moc může být vykonávána jednou osobou na druhé, pozitivně ve
smyslu podpory nebo ochrany, či v negativním smyslu donucováním, zneužíváním
či týráním (ve smyslu Wallersteinova „pover – over“). Dalším znakem moci je
podle Adamse to, že moc je mezi různými lidmi a skupinami různě rozdělena a
může mít preventivní roli (př. může chránit před určitými událostmi).
Adams (2008: 60) na základě svých výzkumu zplnomocňující praxe (např. výzkum
protestujících studentů či analýza historie protestů vězňů) konstatuje, že
zplnomocňující praxe může probíhat mnoha způsoby a nemusí se jednat pouze o
vzájemnou konfrontaci „slabších“ a „mocnějších“ (tedy ve smyslu „power – over“,
ale „spíše o uplatnění moci s ostatními lidmi než nad nimi“. Zároveň Adams (2003:
3) podotýká, že „sociální pracovníci potřebují zplnomocnění, aby interpretovali
svoji praxi jako transformační“, aby mohli odvrátit svoje pocity bezmocnosti.
Pokusme se tedy na základě tematizace pojmu moci porozumět konceptu
zplnomocnění. Podle Thomase a Piersona (Thompson, 1998, Adams, 2008) se
teorie zplnomocnění zabývají tím, jak lidé dosahují vlivu nad svými životy, jak
dosahují svých zájmů jako skupina. Jako metoda se používá tam, kde je třeba
posílit moc lidí, kteří ji nemají. Wallerstein (Anderson, 1996: 70) definuje
60
Blíže k tematizaci rekonstrukce a dekonstrukce například Barša (2006), dekonstrukce viz J.
Derrida.
121
zplnomocnění jako „sociální akci, která podporuje participaci lidí, organizací a
komunit, jejímž cílem je individuální a komunitní kontrola, politický vliv a zlepšení
kvality komunitního života a sociální spravedlnosti“. Podle Anderson (1996)
můžeme za zplnomocňující označit aktivitu, která umožňuje přístup ke
komponentům moci, za které považuje: vědění, dovednosti, rozhodování, sítě a
zdroje. Stejně tak Ledwith (2011) považuje moc za klíčový koncept zplnomocnění.
Podle jejího názoru můžeme konfrontovat znevýhodnění a exkluzi jen skrze
ovlivňování sociálních, politických a ekonomických struktur a procesů.
3.1.1 Zplnomocnění jako proces, metoda a cíl
Zplnomocnění je možné pojímat jako proces (Elisheva, 2004; Dominelli, 2000;
Coulshed, Orme, 1998), jako metodu sociální inkluze (Mullaly, 1997), ale také jako
cíl, výsledek intervencí sociální práce (Ahmad in Doel, Shardlow, 1998; Mullaly,
1997; Dominelli, 2000; Coulshed, Orme 1998).
Pojetí zplnomocnění jako výsledku znamená, že se jedinec či skupina stane
nezávislá a samostatná v řešení svých problémů a ve svém rozhodování (Walters,
Lygo-Barker, Strkljevic, 2001). Kirst-Ashman a Hull (1997) vidí ve zplnomocňování
diskriminovaných skupin a lidí trpících sociální a ekonomickou nespravedlností
legitimní cíl sociální práce.
Jako proces vymezuje zplnomocnění Mullaly (1997, s. 167): „zplnomocnění je
typicky chápáno jako proces, skrze něhož lidé redukují svou bezmocnost a
odcizení a získávají větší kontrolu nad všemi aspekty svých životů a svého
sociálního okolí“. Podle Ledwith (2011) proces zplnomocnění probíhá skrze
kritické uvědomění a participaci v lokálních záležitostech.
Zplnomocnění jako metodu vymezuje Adams (2003, s. 8): „zplnomocnění může
být definováno jako takové prostředky, jimiž se jednotlivci, skupiny nebo komunity
stávají schopnými převzít kontrolu nad okolnostmi svých životů a dosahovat svých
vlastních cílů a tak se stávají schopnými směřovat úsilí k pomoci sobě i jiným a
122
maximalizovat kvalitu svých životů“. V případě metody jde o způsob práce
sociálních pracovníků, který zvyšuje moc lidí (Thomas, Pierson in Adams, 2003).
Rozdíl mezi chápáním zplnomocnění jako procesu a výsledku lze stručně shrnout.
V procesu zplnomocňování jde o realizaci aktivit, jež směřují k získání větší moci.
Být zplnomocněn znamená získat určité kvality. (Walters, Lygo-Barker, Strkljevic,
2001). Chápání zplnomocnění jako procesu nebo cíle se navzájem nevylučuje.
Zplnomocňující proces může vést k výsledku zplnomocnění (Walters, LygoBarker, Strkljevic, 2001), ale také nemusí (Dominelli, 2000; Fook in Smith 2008).
Vztah mezi procesem a výsledkem nemusí být pojímán jen lineárně. Podle
Mondrose a Wilsona (Hardina, 2002) je zplnomocnění procesem, jehož
zplnomocňující výsledek může následně povzbuzovat participaci v dalším
zplnomocňujícím procesu.
Ahmad (Doel, Shardlow, 1998) přináší čtyři způsoby chápání zplnomocnění:

Zplnomocnění jako étos a ideologie sociální práce. Moc je chápána jako
centrální element sociální práce a jsou zdůrazňovány stejné šance pro
všechny občany.

Zplnomocnění jako služba a prostředek sociální práce. Profesionální úsilí
směřuje k ovlivňování politiky, objevování silných stránek utlačovaných skupin
a komunit a k jejich zapojování do procesů rozhodování.

Zplnomocnění jako praxe sociální práce je aktivita pomáhající získat lidem
kontrolu nad svými životy.

Zplnomocnění jako monitorování sociální práce zahrnuje identifikaci a
zaznamenávání změn plynoucích ze zplnomocňující praxe a evaluaci těchto
změn samotnými uživateli sociálních služeb.
123
3.1.2 Individuální a strukturální zplnomocnění
Podle Dominelli (2000) je třeba zplnomocnění podporovat na dvou úrovních, na
individuální a strukturální. Pouze na individuální úrovni, zaměřené na změny na
úrovni jednotlivců, jejich chování a kompetencí je zplnomocnění nedostatečné,
strukturální zplnomocnění zaměřené na systémové nerovnosti a strukturální zdroje
zase samo o sobě nese riziko znemožnění zplnomocnění na individuální úrovni.
„… změna se musí objevit na individuální nebo osobní úrovni a na strukturální
úrovni. Změna musí nastat v klientově chování, repertoáru profesionálních
dovedností, organizaci sociálních služeb, v kulturním a hodnotovém systému
společnosti tak, aby základy sociálních vztahů mohly být změněny. Jedině potom
může dojít ke zplnomocnění ve smyslu zrovnoprávnění“ (Dominelli, 2000: 130).
Zplnomocnění je transformativní koncept, ale bez kritické analýzy (strukturální
analýzy znevýhodnění) je příliš často naivně chápán jako zvyšování sebeúcty na
osobní úrovni – v kontextu paradigmatu sociální patologie spojován s osobní
odpovědností klientů za řešení své situace. (Ledwith, 2011)
O individuálním a kolektivním zplnomocnění píše také Rissell (Anderson, 1996).
Kolektivníí zplnomocnění je podle něj spojeno s redistribucí zdrojů. Sestavil jakýsi
žebříček postupujícího zplnomocnění, z něhož je patrno, že oba typy nepovažuje
za oddělené formy, ale osobní zplnomocnění za první krok ke zplnomocnění
kolektivnímu. Podobné pojetí popisuje i Rocha (1997).
Stupně zplnomocnění (podle Andersona, 1996: 70):
-
osobní zplnomocnění
-
skupiny vzájemné pomoci
-
identifikace témat, kampaně
-
komunitní organizace
-
participace v komunitní organizaci, koalice a obhajování
-
kolektivní politická a sociální akce
Poněkud skeptičtěji se k možnostem zplnomocňování na obou úrovních vyjadřuje
Thompson (1998), který koncept analyzuje s využitím PCS analýzy (P =
124
personální, C = kulturní, S = strukturální úroveň) a využívá ji k porozumění
diskriminaci a útlaku. Na zplnomocnění se podle Thompsona můžeme dívat
z těchto perspektiv:
1. Personální – jednotlivcům je pomáháno, aby získali větší kontrolu nad svými
životy, například skrze zvýšení sebevědomí a sebeúcty.
2. Kulturní – diskriminace a stereotypy mohou být narušeny pokusem ovlivnit
opresivní kulturu, ve které jsou normy a zájmy dominantní skupiny
prezentovány jako normální a přirozené. Zplnomocňování na této úrovni je
spojeno se zvyšováním uvědomění o ideologiích založených na nerovnosti.
3. Strukturální – vztahy moci jsou zakořeněny ve struktuře společnosti a
zplnomocnění na této úrovni zahrnuje vymýcení strukturálních nerovností. To
umožňuje hromadná politická reakce a programy aktivit vedoucích k sociální
změně.
Thompson (1998) vidí úlohu sociálních pracovníků především v personálním
zplnomocnění. Připouští jejich angažovanost také na kulturní úrovni, například tím,
že odmítají jazyk, který diskriminuje některé skupiny obyvatel. Změna na
strukturální úrovni přesahuje oblast působnosti sociálních služeb a sociální
pracovníci mají jen malé šance strukturální změny ovlivnit. Thompson (1998) však
podotýká, že čím vyšší je zplnomocnění na personální a kulturní úrovni, tím roste
potenciál pro změnu na úrovni strukturální.
Vztah mezi personálním zplnomocněním a strukturální změnou Thompson (1998)
vyjadřuje pomocí schématu č. 5.
Schéma č. 6: Vztah mezi personálním zplnomocněním a strukturální změnou
nízká úroveň zplnomocnění
=
struktury zůstávají nezměněny
vysoká úroveň zplnomocnění
=
potenciál pro strukturální změnu se zvyšuje
125
Podobně se pokouší Thompson (1998) graficky znázornit vztahy mezi jednotlivými
úrovněmi zplnomocnění (schéma č. 6).
Schéma č. 7: Vztahy mezi jednotlivými úrovněmi zplnomocnění
Personální zplnomocnění podlamuje dominanci
P
diskriminujících kulturních předpokladů.
K
Změny na kulturní úrovni iniciují
strukturální změny.
S
Autorka Lee (2001) píše o úrovních zplnomocnění a dělí je na osobní (personální)
úroveň, interpersonální a politickou úroveň. Při jejich koncipování vychází
z ekologického přístupu Germanina a Gittermena (1980) a aplikuje postupy Freira
(procesy uvědomění a kritického vzdělávání). Po té, co procesy proběhnou na
osobní a interpersonální úrovni (tou Lee myslí rodinu, místní společenství atd.),
mohou skupiny „začít jednat jako komunity“ (Lee, 2001: 52). Oprese je podle jejího
názoru politický problém, proto vyžaduje řešení na úrovni politiky. Toho mohou
znevýhodnění dosáhnout především kolektivní akcí.
Lee (2001) ve své práci vytváří určitý model zplnomocňující praxe, který je
vystavěn na základech ekologického přístupu a sociálního konstruktivismu
(schéma č. 7)
126
Schéma č. 8: Zplnomocňující přístup v transakční perspektivě (upraveno podle
Lee, 2001: 45)
Lidé
Jednotlivci, rodiny, komunity,
skupiny
Prostředí
Politika, programy, instituce,
socioekonomické struktury
Sociální pracovník
Procesy
Práce s jednotlivci na
zvyšování uvědomění,
reflexe jejich dosavadní
zkušenosti
Cíl
Osobní zplnomocnění –
uvědomění si silných
stránek, možností,
rekonstrukce reality
Procesy
Sociální pracovník
zprostředkovává a asistuje
změny prostředí
Cíl
Změny socioekonomických
struktur tak, aby
umožňovaly
zplnomocňující proces
Kolektivní akce
Procesy
Sociální pracovník pomáhá lidem
rekonstruovat realitu a
participovat v procesu kolektivní
změny.
Cíl
Změny ve znevýhodnění,
zpřístupnění zdrojů a příležitostí.
Změny v interakci jednotlivců a
skupin s prostředím.
Ve stejném duchu téma zplnomocnění analyzuje Leonardsen (2007), který na něj
pohlíží dvojí perspektivou, individuální a relační. Pokud se zplnomocnění
odehrává jen na individuální úrovni, stávají se ze sociálních pracovníků podle
Leonardsena moralisté neschopni klientům účinně pomoci. Jeho pojetí relačního
zplnomocnění rezonuje s myšlenkami Fraserové (Fraserová, Honneth, 2004),
která navrhuje transformativní strategie (nazývá je jako dekonstruktivní), která
destabilizují nespravedlivé rozdíly, narušují konformitu a podporují interakce
napříč rozdíly. Reformy by se podle jejího mínění neměly soustředit jen na
127
spravedlivé přerozdělování, protože tak by mohlo být jen posíleno jen zneuznání61.
Podle Fraserové je třeba realizovat integrační přístup, který bude směřovat proti
nerovnoměrnému rozdělování a zneuznání zároveň. Takto argumentuje i
Leonardsen (2007), který upozorňuje, že klienti sociální práce jsou často
považováni za klienty s nízkou hodnotou (ve svých očích i v očích společnosti).
Zplnomocnění by mělo vést k rozpoznání jejich hodnoty. Honneth (Fraserová,
Honneth, 2004: 171) s odkazem na práci Senneta a Coba62 uvádí, že „ve srovnání
s materiální nouzí mělo mnohem větší motivační váhu, jestliže zbylá část
společnosti neuznávala jejich životní formu nebo výkony, jež oni sami pokládali za
hodné úcty“. Problémem ale podle Fraserové (Fraserová, Honneth, 2004: 267) je,
že kritériem sociálního ocenění v dnešní západní společnosti je individuální výkon,
který slouží jako nástroj k morálnímu ospravedlnění nerovného rozdělování
životních šancí a statků. Fraserová však upozorňuje, že záleží na tom, jak výkon
interpretujeme, jak „hodnotíme příspěvek určitých skupin“ pro společnost.
3.1.3 Měření zplnomocnění
Pokud koncipujeme zplnomocnění jako výsledek (zplnomocňujícího) procesu, je
třeba se zamýšlet nad tím, jak ho výsledek můžeme měřit. Další otázkou je, zda
nechat míru zplnomocnění na subjektivním posouzení daného subjektu, či
přistoupit k určitým indikátorům, na základě kterých bychom mohli míru
zplnomocnění stanovit.
Koncept měření nabízí například autorky Alsop a Heinsohn (2005: 4). Podle nich
je zplnomocnění osobní kapacita učinit efektivní rozhodnutí a schopnost proměnit
volby do požadovaných činností a výsledků. Individuální zplnomocnění je podle
jejich názoru ovlivněno dvěma faktory: osobnostními předpoklady a příležitostmi.
Do osobnostních předpokladů řadí: psychologické vlastnosti, informovanost,
61
62
Chápání příjemců sociální pomoci jako „parazitů“ bylo popsáno v kapitole druhé.
R. Sennet, J. Cobb: The Hidden Injuries of Class z roku 1972.
128
sociální kontakty, materiální a finanční zázemí. Příležitostmi mají na mysli
legislativní podmínky, pravidla a normy ve společnosti. Shrnují, že „míra
zplnomocnění je měřena existencí volby, jejím využitím a dosažením.“
Vzhledem k problémům samotný pojem zplnomocnění definovat je iluzorní
domnívat se, že budeme schopni vytvořit objektivní nástroj k jeho měření. Pokud
ovšem chceme reflektovat možnosti využití konceptu v praxi, musíme také vytvořit
nástroj, kterým budeme rozsah a míru zplnomocnění reflektovat. Podrobněji se
otázce budeme věnovat ve výzkumné části věnující se konkrétnímu tématu praxe,
kdy jsme pracovali s indikátory zplnomocněné komunity. Konkrétní kritéria
zplnomocnění se také liší v závislosti na jeho úrovni (individuální a strukturální
zplnomocnění popsané v kapitole 3.1.2) a na teoretických východiscích, ze
kterých při jeho koncipování pracujeme.
3.1.4 Závěrem ke zplnomocnění
Závěrem můžeme konstatovat, že v odborné literatuře není zplnomocnění
jednotně definováno. Přesto panuje obecná shoda, že zplnomocnění je něco
žádoucího. Autoři se odlišují především v chápání jeho úrovně a rozlišují dvě
základní roviny - individuální a strukturální. Zaměření se pouze na jednu dimenzi
izolovaně podle některých autorů nepřináší zplnomocňující efekt nebo dokonce
zplnomocnění znemožňuje či komplikuje. Ačkoliv lze zplnomocnění vnímat jako
ústřední motivy obecných cílů a konceptů sociální práce, tak nejen na poli české
sociální práce je jejich význam mnohoznačný.
Adams (2008) ve své monografii věnované zplnomocnění na základě studia
odborné literatury identifikoval a shrnul způsoby, jak je zplnomocnění chápáno v
sociální práci. Jeho přehled uvádíme v tabulce č. 5.
129
Tabulka č. 5: Způsoby pojetí zplnomocnění v sociální práci (zpracováno podle
Adams, 2008: 68)
Způsob pojetí zplnomocnění
Hlavní představitelé, zásadní díla
Zplnomocnění jako kontinuita partnerství.
O´Sullivan (1994)
Zplnomocnění jako reflexivní praxe.
Schön (1991)
Zplnomocnění jako „žebřík“ a navazující aktivity.
Arnstein (1969), Hart (1992), Rocha (1997),
Wilcox (1994)
Zplnomocnění jako multidimenziální proces.
Rajani (2001)
Zplnomocnění jako proces zahrnující mnoho
Shier (2001)
cest k participaci.
Zplnomocnění jako proces zapojení do politiky.
Connor (1988), Dorcey and British Columbia
Round Table on the Environment and the
Economy (1994), Wiedermann a Femers (1993)
Zplnomocnění jako dialogický proces zvyšování
Freire (1972)
uvědomění.
Zplnomocnění jako obecný výraz pro
Phillipson (1992)
antiopresivní praxi.
3.2 Participace
Jak již jsme v předcházející části uvedli, participace je často vnímána jako
prostředek ke zplnomocnění a zároveň jako cíl zplnomocňujícího procesu.
(Adams, 2008; Schuringa, 2007; Henderson a Thomas 2007) Zplnomocnění je
chápáno jako plná participace ve společnosti (Doel, Shardlow 1998). Participace
však sama o sobě není garancí zplnomocňujícího procesu nebo dokonce může
zplnomocnění bránit (White, 1996, Ngunjiri, 1998).
Různým úrovním participace se věnovala již Arnstein v roce 1969. Její žebřík je
sestaven z osmi příček od nejnižší po nejvyšší míru participace, které třídí do tří
hlavních kategorií: neúčast (manipulace, terapie), tokenismus (informování,
konzultování, zapojení), občanský vliv (partnerství, delegovaná pravomoc,
občanská kontrola). Arnstein (2004) vidí zplnomocňující potenciál pouze
130
v participaci na úrovni partnerství, delegované moci a občanské kontroly. Pouze
tyto stupně, oproti těm zbylým (manipulace, terapie, informování, konzultace atd.),
poskytují participantům kontrolu a tím možnost věci ovlivňovat.
Na různé úrovně participace odkazuje také Wilcox (Anderson, 1996; Winter a
Munn-Giddings 2001; Wilcox, 1994). Nejnižší, první úrovní participace je
informování, kdy je občanům pouze sděleno, co je v plánu a nemají téměř žádnou
možnost to ovlivnit. Druhým stupněm participace jsou konzultace, při kterých jsou
lidé tázáni na názor či zpětnou vazbu. Třetí úrovní je zapojení do rozhodování.
Čtvrtá úroveň spočívá ve společném jednání, ve společném uskutečňování plánů.
Největšího občanského vlivu je dosaženo, když profesionálové podporují
nezávislé iniciativy komunit, například skrze finanční podporu, poradenství atd.
V tomto pojetí participace již můžeme vnímat silnou rezonanci s koncepty
komunitní práce.
Johnson (Adams, 2008) rozlišuje čtyři modely participace: vědecký, manažerský,
tržní a model vycházející ze sociální spravedlnosti, ve kterých můžeme
identifikovat zájmy, kterými je participace vedena. Podrobněji o tom pojednává
níže také White (1996).
Tabulka č. 6: Modely participace podle Johnson (cit dle Adams, 2008: 36)
Model
Charakteristika
Vědecký
Zlepšení výsledků služeb
Zajištění účinnosti služeb
Manažerský
Zlepšení efektivnosti nákladů
Zvýšení efektivnosti
Zlepšení bezpečnosti a kvality služby
Tržní
Zvýšení podílu na trhu
Poskytování služeb, které naplňují potřeby zákazníků
Vycházející ze sociální
Prosazování lidských práv a demokracie
Spravedlnosti
Dosahování posunu moci/ zplnomocnění
Dosahování rovnosti
Posilování občanství
Udržování veřejné odpovědnosti
131
Ngunjiri (1998) upozorňuje i na možné negativní důsledky užití participativních
metod. V této souvislosti píše o destruktivní participaci, která je překážkou v
dosažení zplnomocnění. White (1996) podotýká, že participace nemusí vždy
znamenat sdílení moci (viz shodně stupně participace podle Arnstein či Wilcoxe).
Participace má podle jejího názoru potenciál narušit vzorce dominance, ale je
třeba se zabývat zájmy, které za participací stojí. Zdůrazňuje, že zapojení lidí
pouze do implementace projektu je nedostatečné a jejich participace je nutná také
v oblastech řízení a rozhodování. Podle White (1996) všechny komunitní projekty
obsahují zájmy všech zúčastněných stran a ty se navíc v čase stále proměňují.
Participace je dynamickým procesem a jako koncept může být využívána pro
prosazení dílčích zájmů některé ze skupin a tím může docházet k jejímu zneužití.
Autorka tak zpochybňuje časté spojování participace s ideály dobré správy a s
nekritickými koncepty občanské společnosti. Rozlišuje různé typy participace na
základě identifikace zájmů a funkcí participace. Při nomimální participaci se
organizace realizující komunitní práci snaží o legitimizaci své existence a činnosti.
Klienti participují formálně, protože jim tato formální participace přináší inkluzi a
pouze účelově využívají výhod projektu či programu. Při instrumentálním typu je
participace klientů chápána jako doplňující zdroj a má vést především ke snížení
nákladů. Při representativní participaci jsou lidé přizváni k participaci, protože
organizaci zajímá jejich názor a chce, aby lidé ovlivňovali podobu projektu.
Realizátoři
projektu
si
tak
snaží
zajistit
jeho
udržitelnost.
Představa
transformačního typu participace jako cesty ke zplnomocnění je postavena na
teoriích, které vidí klienty jako znevýhodněné a nevědomé. Participace jim má
pomoci v získání větší důvěry v sebe sama a k poznání mechanismů dominance a
nerovné distribuce moci. Zplnomocnění může být dosaženo pouze na základě
aktivit „ze zdola“ a role komunitního pracovníka spočívá v podporování a
facilitování. White (1996) ve své typologii upozorňuje, že zplnomocnění může být i
opravdovým zájmem organizace, pokud pracuje v solidaritě s chudými a
znevýhodněnými. Dále dodává, že sami klienti zpočátku zplnomocnění jako cíl
neidentifikují a obvykle se soustředí na více bezprostřední, konkrétní a hmatatelné
zájmy a cíle. Zplnomocnění tak zpočátku může být pouze cílem organizace a až
132
v průběhu projektu začíná být tento cíl identifikován také klienty. Transformační
participace usiluje především o transformaci vědomí lidí o sociální realitě.
Participace se tak stává jak prostředkem ke zplnomocnění, tak cílem samotným.
Popsané typy participace jsou pozitivní. White (1996) v nich předpokládá určitou
shodu či kompatibilitu mezi zájmy klientů a organizací. Participace je ale také
proces, ve kterém mezi jednotlivými zájmy mohou vznikat tenze, či může dojít
k prosazování zájmů jen jedné ze stran.
Na podobnou situaci upozorňuje také Croft a Bereford (2000), když zdůrazňuje, že
participace může být využito k zapojení jen některé skupiny, k odkládání
rozhodnutí nebo k legitimizaci již předem rozhodnutých záměrů.
Tabulka č. 7: Formy participace podle White (1996: 7):
Forma
Zájmy v participaci z
Zájmy v participaci
Funkce
participace
perspektivy
z perspektivy
participace
„z vrchu dolů“
„ze zdola nahoru“
(jaký zájem na participaci mají (jak sami klienti vidí
ti, kdo projekty navrhují a
svoji participaci a co od
realizují)
ní očekávají)
Nominální
Legitimizace
Inkluze
Exhibice
Instrumentální
Snížení nákladů
Vklad, investice
Prostředek
Representativní
Udržitelnost
Vliv na projekt
Hlas
Transformační
Zplnomocnění
Zplnomocnění
Prostředek ke
zplnomocnění,
participace jako cíl
Participaci jsou u nás věnovány výzkumy63, popř. články především z oblasti
politické participace občanů na politickém životě (často ve smyslu volební
účasti/ochotě volit). Participace je také tématem komunitního plánování.
(Kubalčíková, Krchňavá, 2010; Bernard, 2010)
63
Např. výzkumné projekty GAČR: Participace, demokracie a občanství v ČR a mezinárodní
komparace (řešitel: Rakušanová). Participace občanů na veřejném životě venkovských obcí
(řešitel: Čmejrek) nebo publikace ČERMÁK, D. Politická participace. Socioweb, 2008. Dostupné
na: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=316&lst=108.
133
V oblasti sociální práce byl v rámci diplomové práce realizován výzkum, který
zjišťoval vzájemnou souvislost mezi vybranými znaky zplnomocnění (participace,
míra kontroly a kritické uvědomění) u účastníků komunitního projektu Vesnička
soužití v Ostravě64 (Fojtíková, 2007). Konkrétně bylo sledováno, zda a jak stupeň
zapojení a forma účasti obyvatel na dění ve Vesničce soužití ovlivňuje míru
kritického uvědomění a rozsah pociťované kontroly nad projektem. Výsledky
výzkumu potvrdily vztahy mezi těmito znaky. Rodiny, které více participovaly na
životě Vesničky soužití, více vnímaly možnost dění ovlivňovat a také si byly častěji
vědomy širšího významu své participace (projev kritického uvědomění). Zároveň
se ukázala jako efektivnější aktivní participace (tvorba aktivit) před participací
pasivní (pouhá účast na aktivitách). S vyšší mírou zapojení a aktivní participací
byla těsněji spojena vyšší míra kritického uvědomění, spíše než míra pociťované
kontroly. Vyšší míra kritického uvědomění však byla také častěji než míra
pociťované kontroly identifikována u rodin s pasivní participací nebo žádnou
participací. To podle autorky výzkumu (Fojtíková, 2007) může znamenat, že míra
kritického uvědomění je v porovnání s mírou pociťované kontroly méně vázána na
způsob a rozsah participace.
Během výzkumu však byla identifikována i skupina participujících rodin, která
nepociťovala žádný vliv na řízení chodu Vesničky. Výsledky výzkumu tak potvrdily,
že participace sama o sobě nemusí být zárukou pocitu kontroly nad projektem a
nemusí přispívat ke zplnomocnění (Fojtíková, 2007).
Výsledky výzkumu korelují s názorem White (1996), která podotýká, že participace
nemusí vždy znamenat sdílení moci. Jak jsme již uvedli, participace má podle
jejího názoru potenciál narušit vzorce dominance, ale je třeba se zabývat zájmy,
které za participací stojí. Zdůrazňuje, že zapojení lidí pouze do implementace
projektu je nedostatečné a jejich participace je nutná také v oblastech řízení a
rozhodování. Podle White (1996) všechny komunitní projekty obsahují zájmy
všech zúčastněných stran a ty se navíc v čase stále proměňují. Participace je
64
Vesnička soužití je projekt česko-romského soužití, který ve svých cílech deklaroval
zplnomocnění obyvatel také skrze participaci (např. v rovině rozhodování o podobě projektu, brigád
během výstavby domů, zastoupení obyvatel ve Správní radě).
134
dynamickým procesem a jako koncept může být využívána pro prosazení dílčích
zájmů některé ze skupin a tím může docházet k jejímu zneužití.
Mezi hlavní překážky využití participace v praxi sociální práce patří (Adams,
2008):
-
strukturální nerovnováha moci mezi sociálním pracovníkem a klientem
-
diskriminace klientů
-
obrana sociálních pracovníků a organizací – mohou se obávat ztráty
statusu, ztráty zaměstnání, soustředit se na rychlé vyřešení konkrétních
potíží klienta
Můžeme shrnout, že za žádoucí je v sociální práci považována participace, která
narušuje vzorce moci (ze strany klientů dochází k partnerství, je jim delegována
moc a vykonávají občanskou kontrolu). Taková participace může přinést
zplnomocnění, které by mělo přesahovat individuální (osobní) úroveň.
3.3 Vztah participace a zplnomocnění
Souvislost mezi zplnomocněním a participací dokládá například tendence
popisovat
zplnomocňující
(zplnomocnění
skrze
proces
participaci),
v termínech
či
participaci
narůstající
jako
cíl
participace
zplnomocnění
(zplnomocněn k participaci). (Adams, 2008) Oba koncepty spojuje také zájem o
sociální inkluzi (Walters, Lygo-Barker, Strkljevic 2001). Stevens, Bur a Young
(2003) však ve své studii upozorňují na nekonkrétnost termínu participace a
nejednoznačnost úlohy participace v dosahování sociální inkluze. Další autoři
zmiňují situace, ve kterých participace nemusí být garancí zplnomocňujícího
procesu nebo dokonce může zplnomocnění bránit (White, 1996; Ngunjiri, 1998).
135
Coulshed a Orme (1998) identifikují dva modely zplnomocnění, které akcentují
participaci:
1. Posilňující model (Strengths Model). V pomáhajícím procesu je pozornost
soustředěna na silné stránky klienta a jeho schopnosti, ne na jeho slabosti a
patologie. Klient významně participuje na rozhodování o pomáhajícím procesu
a jeho okolí je vnímáno jako zdroj možných prostředků, ne jako překážka či
komplikace.
2. Partnerství v sociální práci (Social Work in Partnership) je založeno na
požadavku dojednávání se s klientem na jeho problému, rozhodování klienta o
způsobu řešení a na aktivní participaci klienta ve všech stádiích práce.
3.
Stejně jako White považuje participaci za prostředek a možný cíl zplnomocnění
také Schuringa (2007). Podle jejího názoru jde o změnu pasivního postoje lidí k
postoji proaktivnímu, o uvědomění si vlastních kvalit a jejich využití ke změně
svých životních podmínek a řešení problémů.
Shodně Adams (2008) považuje zplnomocnění a participaci za překrývající se
koncepty. Argumentuje tím, že formy či úrovně participace jsou závislé na míře
sdílené moci. Ve své publikaci přináší přehled tematizace obou konceptů.
Rozpracovává výše popsané stupně participace podle Arnstein a Wilcoxe, přidává
„žebřík“ participace podle Hart a modely zplnomocnění podle Rocha, aby doložil
souvislost mezi zvyšující se participací (či stupněm participace) a zplnomocněním.
136
Tabulka č. 8: Participace a zplnomocnění: žebříky, modely a úrovně (Adams,
2008: 70)
Arnstein (1969)
Žebřík participace
Hart (1992)
65
Žebřík participace
Příčka 8: občanská
kontrola
Příčka 8: sdílení
rozhodování s dětmi a
mládeží
Příčka 7: akce
iniciované a vedené
dětmi a mládeží
Příčka 6: akce
iniciované dospělými
pracujícími s dětmi a
mládeží
Příčka 5: dospělí
konzultují s dětmi a
mládeží a informují je
Příčka 4: dospělí
přidělí dětem a
mládeží určitou roli a
informují je o jejich
zapojení
Příčka 3: tokenismus
– děti a mládež se
mohou vyjádřit, ale ve
skutečnosti mají velmi
malou možnost věci
ovlivnit
Příčka 2: „dekorace“ –
děti a mládež jsou
využity k propagaci
projektu
Příčka 1: „manipulace“
– dospělí s dětmi
manipulují, aby je
využili pro svoje
zájmy.
Příčka 7: delegovaná
pravomoc
Příčka 6: partnerství
Příčka 5: zapojení
Příčka 4: konzultace
Příčka 3: informování
Příčka 2: terapie
Příčka 1: manipulace
65
66
Rocha (1997)
Modely
66
zplnomocnění
Příčka 5: politické
zplnomocnění
Wilcox (1994)
Pět stupňů
(nehierarchických)
Podpora nezávislých
komunitních zájmů
Příčka 4: sociopolitické
zplnomocnění
Společné jednání
Příčka 3:
zprostředkované
zplnomocnění
Příčka 2: upevněné
individuální
zplnomocnění
Společné rozhodování
Konzultace
Informování
Příčka 1: atomistické
individuální
zplnomocnění
Roger Hart aplikoval žebřík participace podle Arnstein na práci s dětmi a mládeží.
Modely zplnomocnění se pohybují na kontinuu individuální účast – komunitní účast.
137
3.4 Zplnomocnění a participace v komunitní práci67
3.4.1 Komunitní práce68
Vymezení práce s komunitou či komunitní práce je závislé na chápání samotného
pojmu komunita, zvláště proto, že se jedná o pojem velmi mnohoznačný a
proměnlivý. Podle Popple (1995) má termín komunita deskriptivní a hodnotící
významy, jedná se jak o myšlenkový konstrukt, tak o popis lokality. Za hlavní znak
je považován „smysl pro komunitu“ (sense of community), který můžeme chápat
jako pocit blízkosti a zdroj solidárního jednání.
Procesy globalizace a modernizace jsou spojovány s fenoménem ztráty sociální
jistoty, kterou zaručovaly instituce jako je rodina a komunita. (Bauman, 1995;
Beck, 2004; Giddens, 1998).
Komunitu můžeme v tomto kontextu vnímat jako konstrukci, jako neustále měnící
se proces ve specifických kontextech, který je vytvářen komunikací, je produktem
společného jazyka a společných významů, které jsou uznány jako platné.
Komunita je vytvářena (ne nacházena) a interpretována. (Burkett, 2001) Pro
sociální práci je klíčové, že komunitu můžeme chápat jako výsledek cíleného úsilí,
hledání společných významů, které se stanou základem pro intervenci.
Nejčastěji je v textech z oblasti sociální práce komunita vymezována na základě
sdílení lokality, zájmu či určitých společných podmínek nebo problémů. (Popple,
1995) Fellin, Kramer a Specht (Kirst-Ashman, Hull, 1997) vnímají komunitu
v sociální práci jako: a) kontext, ve kterém pracujeme, b) cíl úsilí o změnu
(komunita je to, co chceme změnit), c) prostředek změny.
67
Text rozvádí dříve publikované práce autorky: Gojová (2006), Gojová, Nedělníková (2009),
Gojová (2011).
68
Text ke komunitní práci byl přijat k publikování jako výklad hesla práce s komunitou
v Encyklopedii sociální práce, kterou edituje O. Matoušek a bude vydána v nakladatelství Portál
v roce 2013.
138
Komunitní práce zdůrazňuje participaci lidí, sdílení a redistribuci moci, vzájemnou
solidaritu a pomoc, mobilizování pocitu sounáležitosti a budování mobilizované a
udržitelné komunity. (Sutton, 1998; Schuringa, 2007; Henderson, Thomas, 2007;
Hautekeur, Henderson 2008) Hautekeur a Henderson (2008: 101) komunitní práci
označují jako „participativní přístup ke kolektivním problémům“, který vychází
z konceptů občanské společnosti a participativní demokracie. (Henderson,
Thomas, 2007)
Popple (1995: 19) se pokouší o vymezení komunitní práce jejím cílem: „Účelem
komunitní práce je posílit schopnost lidí zvládat znevýhodňující a obtížné situace
tím, že získají větší míru kontroly nad těmi okolnostmi života, jimiž jsou společně
vystaveni. Komunitní pracovník podněcuje a podporuje skupiny lidí, které usilují o
zlepšení podmínek a příležitostí v místě bydliště. Bezprostřední cíle komunitní
sociální práce jsou často dílčí, jejím obecným cílem je posílení sebedůvěry,
dovedností a sebeorganizační kapacity komunity, které účastníkům umožní tyto
schopnosti používat a šířit poté, co je komunitní pracovník opustí“.
Kompetentní (nebo také zplnomocněná či mobilizovaná) komunita je chápana jako
cíl komunitní práce a zároveň jako prostředek, zdroj, strategie řešení samotných
problémů. Cottrell (Fellin, 1995: 5) vidí jako kompetentní komunitu tu, „ve které
jsou její dílčí části schopny efektivně spolupracovat v identifikaci problémů a
potřeb komunity, jsou schopny dosáhnout shody na cílech a prioritách, mohou se
dohodnout
na
způsobu
realizace
dohodnutých
cílů
a
mohou
efektivně
spolupracovat na požadovaných opatřeních“.
Schuringa (2007) používá označení mobilizovaná komunita, která vykazuje
následující charakteristiky – její členové nečekají pouze na pomoc, jsou připraveni
něco dělat, existuje zde organizační struktura pro tok myšlenek a iniciativ (jsou
ustanoveni lídři komunity), existuje perspektiva změny a zároveň vůle členů
komunity participovat na realizaci změny.
Podobně autoři Henderson a Thomas (2007: 34) považují spolupráci obyvatel na
ovlivňování svého života za jednoznačnou podmínku zplnomocnění komunity.
Komunitu, která zplnomocnění dosáhla, nazývají způsobilou komunitou –
„způsobilá a životaschopná komunita je taková, v které obyvatelé spolupracují na
139
ovlivňování různých aspektů jejich místního společenského pořádku, ve které si
obyvatelé určují cíle společného života, ve které mají schopnost pracovat na
dosažení těchto cílů“.
Warren si byl vědom i negativních souvislostí některých předpokladů kompetentní
komunity.
Autonomie
komunity
může
omezovat
možnost
využívání
mimokomunitních zdrojů, také široké zapojení veřejnosti do rozhodování nemusí
být vždy zcela efektivní. (Fellin, 1995)
Je možné shrnout, že komunitní práce je intervence usilující o řešení problémů,
které přesahují jednotlivce a řešení se děje skrze aktivizaci a participaci komunity.
Komunita se pomocí aktivizace mění a stává se nástrojem při řešení problému.
V komunitní práci se vyvíjelo mnoho modelů (Popple, 1995). Coulshed a Orme
(1998)
do
komunitní
práce
zahrnují
práci
s komunitními
skupinami,
interorganizační práci a plánování. Tuto kategorizaci můžeme považovat za
základ většiny pojetí komunitní práce. Popple (1995) uvádí osm modelů: komunitní
péče, komunitní organizace, komunitní rozvoj, sociální či komunitní plánování,
komunitní vzdělávání, komunitní akce, feministická a antirasistická komunitní
práce.
S využitím práce Popple (1995) lze tvrdit, že vymezení komunitní práce má vztah
k politickým hodnotám. Od šedesátých let byla její teorie a praxe ovlivňována
dvěma makro teoriemi společnosti, které autor označuje jako pluralismus a
radikalismus či socialismus a je tak možné rozlišovat pluralistický a radikální
model komunitní práce. Pluralistický model (označovaný také jako profesionální,
neutrální, tradiční) využívá myšlenku občanské společnosti, klade si za cíl
zejména podporu a rozvoj svépomoci a zlepšování poskytovaných služeb
(Henderson a Thomas, 2007; Thomas, 1983, Twelvetrees, 2002, Payne, 1995),
radikální model (někdy označovaný jako transformační) zdůrazňuje dosažení
strukturální změny, jejímž cílem je zmírňování nerovností a emancipace,
participace je vnímána jako podílení se na výkonu moci. (Mayo, 1998; Dominelli,
1990; Ledwith, 2011).
140
Tabulka č. 9: Tradiční a radikální komunitní práce podle Popple (1995)
Profesionální komunitní práce
Radikální komunitní práce
Podpora a rozvoj svépomocných skupin.
Zabývá se příčinami sociálního znevýhodnění a
Zlepšení poskytovaných služeb.
vyloučení.
Usiluje o sociální změnu.
Obdobnou logiku sleduje dichotomii perspektiv rozpracovaná Mayo (1998), která
vymezuje technicistický a transformační přístup a Dominelli (Mayo, 1998) která
píše o tradičním, neutrálním a radikálním přístupu.
Tabulka č. 10: Shrnutí pojetí dichotomií podle Mayo (1998: 166)
Perspektiva
Cíle
Profesionální
Rozvoj komunitních iniciativ, včetně svépomoci.
Tradiční
Zlepšení systému poskytování služeb.
Neutrální
Technicistická
Radikální
Podpora komunitních iniciativ, zlepšení systému
Transformační
sociálních služeb skrze zplnomocnění komunit.
Odstranění kořenů deprivace a diskriminace.
Rozvoj strategií a aliancí s cílem dosažení
sociální změny.
Zde si je třeba položit otázku, do jaké míry je možné v současném globalizovaném
světě věci veřejné ovlivňovat. Mnoho autorů si tyto limity uvědomuje a klade důraz
na podporu změn na místní úrovni.
Oblast práce s komunitami je rovněž ovlivněna myšlenkami komunitarismu, jejichž
základním východiskem je myšlenka participace na společné kultuře, „pospolité
zakotvení individuálního jednání“ (Endre in Velek, 1996: 115). Větší připoutání ke
komunitám podle jejich názoru přináší intenzivnější pocity odpovědnosti, rozvíjí
občanské ctnosti a posiluje sociální kontrolu. Myšlenky komunitarismu rozvíjí
Atkinson, který zdůrazňuje obnovu sousedství a regenraci komunit. (WarrenAdamson, 2001). Bookchin kritizuje komunitarismus za jeho povrchnost a přichází
141
s konceptem „komunitně ukotvené společnosti“. Používá pojem „municipalismus“
k označení „znovuotevření veřejné sféry, která by stála v ostrém protikladu vůči
státní moci“ a vedla by k solidaritě. (Bookchin, 2001) Giddens (2004) upozorňuje
na možná slabá místa komunitarismu. Podle jeho názoru může podporovat
společenskou nejednotu (pokud např. komunita získá příliš silný vliv a začne
vytvářet svou vlastní politiku identity) a vést k exkluzi, či až k rozpadu společnosti.
Počátky práce s komunitou jsou spojeny s hnutím settlementů (v češtině je
používán překlad „hnutí usazování“). Za jeho zakladatele je považován vikář
anglikánské církve Samuel A. Barnett, který byl nespokojen s neschopností
Charity Organisation Societies řešit životní a pracovní podmínky chudých. Tvrdil,
že poskytovatelé pomoci by měli sami zažít, jaké problémy s sebou chudoba
přináší. Přišel s myšlenkou založit v chudinských oblastech tzv. settlementy, které
by obyvatelům nabízely vzdělávací a rekreační příležitosti a bojovaly tak proti
chudobě. Byl inspirován prací oxfordského studenta Arnolda Toynbee a v roce
1884 spolu s několika univerzitními studenty v Londýna založil settlement Toynbee
Hall. Začali organizovat vzájemnou pomoc mezi samotnými členy komunity, poté
co začali objevovat spontánní snahy obyvatel zapojit se do činnosti. (Mayo, 1992;
Popple, 1995). Brzy začala vnikat podobná centra v USA, prvním bylo v roce 1886
Neighborhood Guild založený Stantonem Coitem, v roce 1889 následoval Hull
House založený Jane Addams a Ellen Gates v Chicagu, hnutí se rozvíjelo i
v Evropě. (Barker, 1995; Popple, 1995)
V roce 1929 vnikla Asociace komunitních center a v roce 1936 se v Londýně
konala konference na téma „Sociální práce a obec“. V roce 1939 se Robert P.
Lane ve své knize „The Field of Community Organization“ věnuje systematickému
popisu metod a rolí komunitního pracovníka. Rozvíjí předchozí studie Edwarda C.
Lindemana z roku 1921 („The Community“) a Jesse F. Steinera z roku 1930
(„Community Organization“). (Barker, 1995)
V roce 1946 byla v USA založena The Association for the Study of Community
Organization (ASCO) a v roce 1955 vnikla National Association of Social Workers
142
(NASW) spojením sedmi organizací, mezi kterými byla právě také ASCO. (Barker,
1995, Encyclopedia, 1987)
Od počátku 50. let se teorie komunitní práce rozvíjela především v Severní
Americe a měla vliv také na teorii a praxi v Británii. Nejvlivnější kniha té doby byla
napsána Kanaďanem Murrayem Roosem, který komunitní práci označoval jako
práci v sousedství a interagenturní práci. (Popple, 1995)
60. léta 20. století se takřka po celém západním světě nesla ve znamení snah
boje proti sociální nerovnosti, byla obdobím rozvoje sociálních hnutí. Komunitní
práce v tomto období inklinovala k radikálnímu pojetí. Jeho významným
zastáncem byl Saul Alinsky, který v roce 1946 v Chicagu publikoval „Reveille for
Radicals“ a v roce 1971 „Rules for Radicals“. Cílem takto koncipované komunitní
práce byla především změna lokace moci a rozdělování zdrojů. Sociální pracovník
vystupoval v roli obhájce práv klientů, vyjednavače, přívržence či stoupence.
(Johnson, 1992) Teoreticky vycházeli radikální přístupy komunitní práce například
z díla Antionia Gramsciho a později Paula Freira (1972).
V roce 1959 Eileen Younghusband definovala komunitní práci jako jednu z metod
sociální práce a její práce byla jedním z prvních pokusů o legitimizaci komunitní
práce v oblasti sociální práce ve Velké Británii. (Thomas, 1983) V 60.letech 20.
století britská vláda realizovala projekt boje proti chudobě „Community
Development
Projects“,
v USA
se
realizoval
obdobný
projekt
s názvem
„Community Action Project“. (Netting, Kettner, McMurtry, 1993) Ve stejném období
Rothman (Zastrow, 1989) přichází s prvním pokusem o rozdělení komunitní práce
na tři modely: a) lokální rozvoj či rozvoj komunity, b) sociální plánování, c) sociální
akci.
Počátek 70. let 20. století bývá považován za zlatý věk komunitní práce,
od poloviny 70. let ovšem spolu s ropnou krizí a následným příklonem politického
kursu k neoliberalismu a neokonzervatismu dochází k jejímu útlumu. Těžiště
komunitní práce se posunulo od mohutné podpory státní správy a samosprávy
k střízlivější podpoře komunitních projektů ze strany různých nadací a neziskových
organizací. (Hartl, 1997) Komunitní práce se stala nedílnou součástí tzv. „welfare
pluralismu“,
kdy
práce
s komunitou
(využívající
dobrovolnické
práce)
je
143
považována za nedílnou součást sociálního zabezpečení (Mayo, 1996) Popple
(1995) trendy posilňování dobrovolnického a privátního sektoru interpretuje jako
úsilí státu o snižování nákladů na zdravotní a sociální služby. Uvádí, že komunitní
práce v tomto kontextu začala být užívána lokálními autoritami k vyvázání se
z odpovědnosti za péči, která by byla obtížně realizovatelná s ohledem na
omezený rozpočet.
Specht a Courtney (Burkett, 2000) hovoří o komunitní práci jako o „misi sociální
práce v 21.století“. Podle Burkett (2000) bude komunitní práce nabývat významu
především v práci s těmi nejvíce marginalizovanými a znevýhodněnými, jako
metoda řešení obtížných a nezvládnutelných sociálních problémů. Campfens
(1996) vidí komunitní práci jako budoucnost sociální práce, protože v souvislosti
s oslabováním vlivu sociálního státu dochází k přenosu aktivit a odpovědnosti na
lokální úroveň a komunální iniciativy.
Komunitní práce je postavena na principech kolektivního jednání a solidarity.
Musíme si proto klást otázku, zda lidé jsou a budou schopni a ochotni jednat jako
kolektivní aktéři v době individualismu a klesající solidarity. Dále je třeba se
zamyslet na tím, zda můžeme pomocí komunitní práce dosáhnout výsledků
v době, kdy lze očekávat nárůst chudoby a sociálního vyloučení, se kterým je úzce
spojena prostorová segregace. Již dnes jsou některé lokality natolik uzavřené,
homogenní a chudé na zdroje, že můžeme mít velké pochybnosti o šanci
dosáhnout v nich pomocí komunitní práce jakýchkoliv výsledků.
V české praxi se komunitní práce využívá zejména v podobě komunitního
plánování sociálních služeb či zapojení veřejnosti do strategického plánování
v oblasti regionálního rozvoje. (Peclc, Rosecký, Oriniaková, 2001) Další aktivitou
je komunitní organizování, které se využívá především při tvorbě koalic
neziskových organizací. (Sip, Jindrová, 1998) Jsou realizovány projekty
komunitního rozvoje, především v sociálně vyloučených lokalitách. (Schuringa,
2007; Gojová, Geletičová, Mastná, Sadivová, Žembová, 2012), které vychází
z pokusů aplikovat komunitní práci při řešení problému sociální exkluze.
(Rákoczyová, 2003)
144
Při popisu etap komunitní práce je třeba vycházet z předpokladu, že cílem
komunitní práce je vytváření komunit, které se stávají aktivní v řešení svých
problémů. (Gojová, 2006) Ve všech etapách je proto důraz kladen na aktivitu a
participaci občanů. Realizace jednotlivých etap se liší také v závislosti na modelu
komunitní práce, v rámci kterého je pracováno. Pokud se bude realizovat projekt
komunitního plánování, je třeba se například více detailně věnovat analýze a
porozumění systému sociálních služeb než v projektu komunitní akce. Pro
jednotlivé modely je nutné etapy modifikovat a brát v úvahu jedinečné a specifické
podmínky každé komunity. Etapy nepřináší návod, ale návrh souboru aktivit,
kterými je vhodné se zabývat, abychom maximalizovali úspěch intervence. Vždy
budeme vytvářet specifický postup pro specifickou situaci. V komunitní práci
postupujeme od poznání komunity a jejich problémů, přes plánování strategií
intervence, připravujeme plán jejího uskutečnění a ukončujeme vyhodnocením.
Netting, Kettner, McMurtry (1993), kteří vychází ze systémové teorie, vymezují 5
etap práce s komunitou: 1) porozumění komunitě, jejím potřebám a sociálním
problémům, 2) porozumění systému sociálních služeb v komunitě, 3) příprava
intervence na makro úrovni, 4) rozvoj intervenční metody, 5) výběr vhodných
technik.
3.4.2 Pojetí zplnomocnění v pluralistickém diskurzu
komunitní práce
Pluralistický diskurz pracuje se zplnomocněním na individuální a komunitní úrovni.
Zdůrazňuje autonomii a zodpovědnost lidí za jejich životní situaci. Participace je
vnímána především jako účast na veřejném životě.
Pluralistický diskurz se
soustředí na zvyšování dovedností komunit, na zlepšování interagenturní
spolupráce a rozvoj sítí služeb.
145
Kompetentní komunita je chápana v pluralisticky orientované komunitní práci jako
cíl a zároveň jako prostředek, zdroj, strategie řešení samotných problémů. Cottrell
(Fellin, 1995: 5) vidí jako kompetentní komunitu tu, „ve které jsou její dílčí části
schopny efektivně spolupracovat v identifikaci problémů a potřeb komunity, jsou
schopny dosáhnout shody na cílech a prioritách, mohou se dohodnout na způsobu
realizace dohodnutých cílů a mohou efektivně spolupracovat na požadovaných
opatřeních“.
Se znaky „dobré“, kompetentní komunity přichází také Warren (Fenin, 1995)

Komunikace na osobním, neformálním základě.

Široká distribuce moci.

Různost skupin z hlediska sociálního postavení, etnické příslušnosti atd.

Velká míra sousedské, lokální kontroly.

Velká míra podílení se členů komunity na rozhodování a vytváření místní
politiky.
Warren si byl vědom i negativních souvislostí některých předpokladů kompetentní
komunity. Autonomie komunity může omezovat možnost využívání mimo
komunitních zdrojů, nebo široké zapojení veřejnosti do rozhodování nemusí být
vždy zcela efektivní.
Takovouto komunitu Schuringa (2007) nazývá komunitou mobilizovanou. Jako
taková vykazuje následující charakteristiky – její členové nečekají pouze na
pomoc, jsou připraveni něco dělat; existuje zde organizační struktura pro tok
myšlenek a iniciativ (jsou ustanoveni lídři komunity); existuje perspektiva změny a
zároveň vůle členů komunity na realizaci změny participovat.
Podobně holandští představitelé modelu komunitního rozvoje Henderson a
Thomas (2007: 34) považují spolupráci obyvatel na ovlivňování svého života za
jednoznačnou podmínku zplnomocnění komunity. Komunitu, která zplnomocnění
dosáhla, nazývají způsobilou komunitou – „způsobilá a životaschopná komunita je
taková, ve které obyvatelé spolupracují na ovlivňování různých aspektů jejich
146
místního společenského pořádku, ve které si obyvatelé určují cíle společného
života, ve které mají schopnost pracovat na dosažení těchto cílů“.
3.4.3 Pojetí zplnomocnění v radikálním diskurzu komunitní
práce
Na pravicově (pluralisticky) pojatý diskurs zplnomocnění reagují jeho kritici
konstatováním, že většina příjemců sociální práce jsou znevýhodnění dominancí
silných politických a ekonomických skupin, a tudíž mají jen mizivou šanci cokoliv
ovlivňovat. (Payne, 1995)
Radikální komunitní práce vychází z kritických analýz společnosti a usiluje o
změnu stávajícího rozložení moci ve společnosti. Naplnění potřeb a zlepšení
životních podmínek ve společnosti lze podle jejich zastánců dosáhnout jen
změnou stávajících mocenských poměrů. Metodou realizace komunitní práce
v tomto modelu je především mobilizování klientů k vytvoření opozice, která je
ochotna své zájmy prosazovat i prostřednictvím politické akce. (Ledwith, 2011)
Cílem kritické či radikální komunitní práce je tedy omezení nerovnosti a zlepšení
životních podmínek (Hatton, 2001) a emancipace (Ledwith, 2011).
Klíčové termíny tohoto konceptu jsou: znevýhodněná populace, sociální
nespravedlnost, deprivace, nerovnost, konflikt, konfrontace, moc. Cílem sociální
akce je změna lokace moci a rozdělování zdrojů a klienti jsou často vnímání jako
oběti strukturálních podmínek. Hlavními využívanými strategiemi jsou konfrontace,
konflikt a vyjednávání. Sociální pracovník vystupuje v roli obhájce práv klientů,
vyjednavače, přívržence či stoupence. (Johnson, 1992) Teoreticky vychází
radikální přístupy komunitní práce z díla A. Gramsciho (Ledwith, 2001) a P. Freira
(1972).
147
Radikální
diskurz
komunitní
práce
zdůrazňuje
nutnost
zplnomocnění
prostřednictvím strukturální změny. Cílem je zmírňování nerovností a emancipace,
participace je vnímána jako podílení se na výkonu moci.
Aktivizující komunitní práci koncipovali Karas a Hinte (Chytil, 2002) jako reakci na
výše popsané přístupy. Sdílejí koncepci společnosti, ve které neexistuje útlak, lidé
jsi jsou schopni sami si pomáhat a solidarita je vysoce ceněnou hodnotou. Karas a
Hinte jsou si vědomi, že vytvoření takovéto společnosti je pro komunitní práci
vysokým cílem, proto cíle komunitní práce „omezují“ na iniciování a podpora
skupinové svépomoci. Popisují koncept kontaktní osoby, na kterou se lidé
v lokalitě mohou ve svých obtížích obrátit. Komunitní pracovník obyvatele
podněcuje k výraznější politické participaci. Plní roli katalyzátora, který uvádí do
pohybu
změnu,
je
pozorovatelem,
informátorem,
instruktorem,
kritikem,
provokátorem, zprostředkovatelem a jak uvádí Karas a Hinte (Chytil, 2002) „a
v případě nutnosti, když už nic jiného nepomáhá, se musí dokonce nabídnout jako
obětní beránek, aby něčeho dosáhl.“ Svou činností nemá nahrazovat aktivitu
klientů, ale má je podporovat v jejich vlastní aktivitě, ale zároveň vždy musí stát na
straně komunity.
Ledwith (2011) rozpracovává model kritické komunitní praxe (viz schéma č. 8).
Praxi vnímá jako syntézu akce a reflexe, jejíž základem je kritické uvědomění a to
není možné bez analýzy hegemonie69 a „žitých“ zkušeností lidí.
69
Ledwith (2011) vychází z prací A. Gramsciho, který hegemonii vymezuje jako schopnost
dominantních skupin reprodukovat sociální a kulturní nerovnosti prostřednictvím manipulací. Blíže
např. Balík, Kubát, (2004).
148
Schéma č. 9: Model kritické praxe komunitní práce (Ledwith, 2011: 41)
ideologie
přesvědčení
hodnoty
kritické uvědomění
teorie
Freire Gramsci Focault
Anti-diskriminační
analýza
praxe
komunitní akce
komunitní rozvoj
komunitní organizace
praxe
reflexe
akce
hegemonie
gender třída věk rasa
etnicita disabilita
sexualita
komunita
politická sociální
ekonomická historická
kulturní
politika
lokální
regionální
národní
globální
3.4.4 Závěrem ke zplnomocnění a participaci v komunitní
práci
Dominelli (2000: 125) uzavírá: „zplnomocnění je při realizaci emancipační sociální
práce nezbytné, ale jedná se o protichůdný a nepostačující koncept“ a dodává
(Dominelli, 2000: 132): „zplnomocňování klientů k uplatňování jejich názorů a
149
zájmů je dalším efektivním způsobem, jak přimět profesionály k odpovědnosti za
jejich jednání… Ale jak dosáhnout toho, aby klienti přebírali kontrolu a byli
zplnomocněni, je stále vysoce kontroverzní“.
Ačkoliv jsou popsány určité zásady pro zplnomocňování a participaci na úrovni
komunitní práce v obou prezentovaných diskurzech (pluralistický a radikální)
(např. Adams, 2003; Lee, 2001; Parsons, 2002), zůstávají spíše na úrovni
obecných doporučení, především u tématu zplnomocnění. Téma participace je
více rozpracováno do konkrétních pracovních metod a postupů, například pro
oblast komunitního rozvoje (Schuringa, 2007; Henderson, Thomas, 2007), nebo
v práci Ngunjiri (1998), která upozorňuje na možné negativní důsledky užití
participativních metod. V této souvislosti píše například o destruktivní participaci,
která je překážkou v dosažení zplnomocnění.
Popsaný stav se pak promítá do praxe sociální práce (v našem případě komunitní
sociální práce), kde pojmy zplnomocnění a participace nejsou převáděny do
konkrétních metod práce, zůstávají v rovině pouhých deklarací a jejich role
(případně účinnost) v dosahování sociální inkluze je nejasná. Přitom právě v
těchto deklaracích o zplnomocnění a participaci může sociální práce porušovat
jednu ze svých základních hodnot, a to právo na autonomii a sebeurčení klientů
(není-li respektováno jejich právo na rozhodnutí nebýt zplnomocněn či
neparticipovat, nebo projevit zplnomocnění volbou neparticipovat).
Konstrukce zplnomocnění a participace pak ovlivňuje konkrétní praxi. Adams
(2003) upozorňuje na situaci, kdy je zplnomocnění používáno jako politické heslo,
které ale nijak nemění práci sociálních pracovníků s klienty nebo je redukováno na
koncept uschopňování (enabling).
Při procesu zplnomocňování klientů dochází k situaci, kdy sociální pracovník ztrácí
moc (Adams, 2003). Otázkou je, zda jsou na to připraveni nejen jednotliví sociální
pracovníci, ale profese jako taková.
150
4 MOŽNOSTI A MEZE KOMUNITNÍ PRÁCE70
Na základě provedených analýz považujeme i přes jejich ne zcela jasný obsah a
metody realizace zplnomocnění a participaci za integrální součást komunitní
práce.
Možnosti a meze komunitní práce (s možnosti uplatnění konceptů zplnomocnění a
participace) jsme se rozhodli zkoumat na případě problémů spojených se sociální
exkluzí ve společnosti. Také proto, že závažnost problému sociálního vyloučení
kontrastuje s nedostatkem relevantní odezvy jak v rovině teorií, tak výzkumu či
praxe sociální práce. Vybrali jsme si konkrétní problém s bydlením v ostravských
sociálně vyloučených lokalitách a rozhodli jsme s pomocí akčního výzkumu zjistit,
čeho můžeme při jeho řešení jako sociální pracovníci dosáhnout využitím
komunitní práce (za jejíž integrální součást, jak jsme již uvedli, považujeme
zplnomocnění a participaci). Při chápání problému a jeho řešení jsme vycházeli
z teorie sociálního konstruktivismu a na sociální realitu jsme nahlíželi jako na
sociálně konstruovanou. Dále jsme předpokládali, že výsledkem naší práce může
být habitualizace (Berger, Luckmann, 1999) čili že opakované způsoby jednání se
mohou pro naše aktéry (obyvatele sociálně vyloučených lokalit a majitele bytového
fondu v těchto lokalitách) stát vzorcem, určitým modelovým způsobem řešení
problémových
situací.
Vycházeli
jsme
z předpokladu,
že
„jakmile
se
habitualizované jednání stane recipročním, to znamená obapolně uznaným
jednáním, může se změnit v instituci.“ (Hubík, 1999: 181)
70
Poslední kapitola textu je psaná v činném rodě a množném čísle, protože chceme lépe zachytit
aktivní a týmový proces realizovaného výzkumu.
151
4.1 Akční výzkum
Pro zodpovězení naší výzkumné otázky jsme zvolili akční výzkum. Považujeme za
nezbytné ho nejprve detailněji popsat, protože není v podmínkách české sociální
práce příliš teoreticky popsán ani prakticky využíván.
4.1.1 Co je akční výzkum
Akční výzkum vychází z participativního paradigmatu, který je založen na
představě, že vědecké bádání by mělo zahrnovat také úsilí o změnu, která má
dopad na život „zkoumaných“ a ti skrze výzkum dostávají možnost ovlivnit svoje
životy. (Creswell, 2007) Měl by být prováděn „s lidmi“, ne „o lidech“ a usilovat o
změnu založenou na poznání, nabízet přístup „spoluvytváření“ znalostí (Ledwith,
2011) Akční výzkum je výzkumem založeným na spolupráci (Stringer, 2007;
Punch, 2005; Hendl, 2005; Miovský, 2006). Jeho zastánci kritizují nedostatek
praktického vlivu hermeneuticky a pozitivisticky orientované sociální vědy. (Hendl,
2005) Akční výzkum neusiluje „jen“ o porozumění situaci, ale i o dosažení změny
(Winter, Munn-Giddings, 2001) či zplnomocnění (Adams, 2008). Rozvinul se jako
kritika tradičních výzkumných přístupů, které byly vnímány jako elitářské a stavěly
subjekt výzkumu do pozice objektu. Kritici argumentovali tím, že subjekty, které
jsou výzkumem ovlivněny, by měli být zodpovědné i za jeho návrh. (Babbie, 2005)
Kemmis a Wilkinson (in Creswell, 2007: 22) shrnuli hlavní znaky participativního
paradigmatu: (1) zaměření na změnu praxe, (2) úsilí o vznik politické debaty či
diskuse, která přinese změnu. (3) cílová skupina výzkumu jsou aktivně participující
spolupracovníci. Hlavními znaky participativního výzkumu se zabývá také Hart
(2002), za klíčovou ve shodě s Kemmisem a Wilkinsonem považuje participaci
lidí, kterých se zkoumaný problém týká, dále zdůrazňuje, že zkoumaný problém by
152
měl být identifikován lidmi samotnými a výzkumník by měl být na řešeném
problému angažován. Zároveň odmítá námitky, že takto pojímaný výzkum je
neprofesionální, podle jeho názoru dodržování těchto principů povede k „reprofesionalizaci“ a konstituování nové role výzkumníka.
Adams (2008) píše o výzkumu založeném na participaci jako zplnomocňujícím
výzkumu a zároveň si klade otázku, zda právě participace může mít vliv na životní
podmínky zapojených a zdůrazňuje nutnost zvážit tyto okolnosti:
-
Každý jednotlivec může mít rozdílné představy o změně či řešení situace.
-
Výzkum bude mít tendenci zaměřovat se na krátkodobé či dílčí cíle a
nebude pokračovat v dlouhodobějším úsilí.
-
Výsledky výzkumu nemusí přispět ke zlepšení situace či mohou upozornit
na další problémy a překážky.
Loučková (2010) akční výzkum ve své práci pojmenovávání jako „výzkum jednání“
a
zařazuje
ho
do
integrovaného
výzkumného
přístupu
vycházející
z konstruktivistické teorie. Podle Loučkové (2010: 76) je podstatou těchto postupů
„snaha badatele udržet přímý kontakt s aktuálně probíhajícími změnami
v jednotlivých výzkumných situacích“ a nachází se v paradigmatu „prožívání –
vědění – jednání“ (Loučková, 2010: 79). Výzkum jednání definuje jako „metodický
přístup používaný pro realizaci sociální změny systému, na níž se podílejí všichni
jeho účastníci, včetně badatelů.“ (Loučková, 2010: 77)
Stringer (2007) akční výzkum vnímá jako fenomenologický (soustředí se na lidmi
aktuálně prožívanou zkušenost),
interpretativní (zajímá ho, jak lidé jednání
interpretují) a hermeneutický (a jaký význam lidé událostem přikládají).
Akční výzkum vychází z práce Kurta Lewina71, který ho koncipoval jako výzkum
směřují k řešení sociálních problémů (Stringer, 2007; Loučková, 2010; Winter,
Munn-Giddings, 2001) a z prací Johna Colliera, který se ve třicátých a čtyřicátých
letech dvacátého století zabýval americkou politikou ve vztahu k etnickým
71
Jeho článek ze čtyřicátých letech dvacátého století, „Action research and minority problems“ , je
považován na text zakládající tradici akčního výzkumu.
153
menšinám a upozorňoval na narušení soudržnosti a atomizaci společnosti Oba
(Lewin i Collier) skrze akční výzkum usilovali o posílení (zplnomocnění) lidí a
nápravu strukturálních problémů společnosti. (Winter, Munn-Giddings, 2001).
V participativním akčním výzkumu můžeme identifikovat dva směry. První vychází
z britské tradice, která ho vnímá jako výzkum orientovaný na zlepšování praxe,
zaměřený na sebereflexi účastníků sociálních situací. Druhý ho chápe jako
systematický sběr informací, který mají přinést sociální změnu. Tento druhý směr
je spojen s tradicí komunitní práce. (Smith, 2007; Ledwith, 2011)
Některé směry akčního výzkumu, např. emancipační akční výzkum popsaný
Ledwith (2011), se shodně jako radikální přístupy komunitní práce odvolávají na
teorie západního marxismu (Antonio Gramsci a jeho teorii hegemonie) a kritickou
teorii společnosti (frankfurtská škola a rané práce Jürgena Habermase). Vychází
také z teorie kritického uvědomění Paula Freireho a usilují o změnu založenou na
poznání. Pokud se lidé chápou „jako výzkumníci, automaticky znovu získávají moc
nad věděním“. (Babbie, 2005: 310)
V rámci paradigmatu participativního akčního výzkumu je výzkumník chápán jako
prostředek pro znevýhodněné skupiny, aby „mohli efektivně jednat ve vlastním
zájmu“. (Babbie, 2005: 309) Jak jsme již uvedli, jedná se o metodu výzkumu, ve
které je pozitivní sociální změna hlavním cílem. (Seymour-Rolls, Hughes, 2009)
Umožňuje lidem zkoumat jejich problémy, analyzovat je a přicházet s řešením.
Vychází z myšlenky, že funkce výzkumu není jen přinášet informace, ale je také
nástrojem vzdělávání, mobilizace uvědomění, aktivizace a jednání. (Aimers, 1999;
Babbie, 2005 ) Účastníci výzkumu nejsou jen jeho objektem, ale také subjektem,
což znamená, že připravují výzkum, sbírají informace a používají výsledky
výzkumu ke zlepšování a změně své situace. Mezi hlavní principy participativního
akčního výzkumu patří participace a spolupráce, zplnomocnění, znalost a sociální
změna. (Seymour-Rolls, Hughes, 2009). Lidé sami definují svoje problémy a podílí
se na designu výzkumu, který jim umožní realizovat jejich cíle. (Babbie, 2005)
Výzkumník a zkoumaní jsou spolupracovníci. (Punch, 2005). Z těchto důvodů
154
nemůže být akční výzkum „vědecky nestranný“. (Miovský, 2006: 105) či neutrální
(Winter, Munn-Giddings, 2001)
Adams (2008) ve své publikaci shrnuje přístupy k akčnímu výzkumu, který sám
nazývá jako zplnomocňující.
Tabulka č. 11: Zplnomocňující výzkum – směry a představitelé (Adams, 2008:
176)
Autor
Výzkumný přístup
Schön, D.
Reflexe v akci
„Reflection-in-action“
Lewin, K.
Akční výzkum
Moreno, J.
„Action research“
Stenhouse, L.
Wadsworth, Y.
Participativní akční výzkum
McTaggart, R.
„Participatory action research“
Reason, P.
Nové výzkumné paradigma či
Rowan, J.
spolupráce ve výzkumu
„New paradigm research“, „Collaborative
research“
Marsden, D.
Participativní výzkum
Oakley, P.
„Participatory research“
Holland, J.
Blackburn, J.
Chambers, R.
Cunningham, I.
Interaktivní holistický výzkum
„Interactive holistic research“
Význam akčního výzkumu nabývá podle některých autorů významu s tzv. praxí
založenou na důkazech72, která propojuje výzkum s praxí a reflexivním přístupem
72
V anglickém originále „evidence-based practice“.
155
v sociální práci73. (Winter, Munn-Giddings, 2001) Akční výzkum má s konceptem
reflexivní praxe společných řadu znaků. Schön (1983) považuje rozhodování
sociálního pracovníka za tak specifické, že pouhá aplikace obecných postupů (tzv.
technická racionalita) na specifickou situaci klienta není možná. Rozhodování o
typu sociální intervence by mělo být konstruované jeho účastníky, jako proces
„experimentování“ s interpretacemi na základě kritické reflexe.74 Akční výzkum i
reflexivní přístup usilují o zlepšení praxe, oba přístupy jsou založeny na osobním
rozhodnutí (posouzení) za určitých okolností. (Elliot, 1991)
V české odborné literatuře se možnostem a limitům akčního výzkumu a
sebevýzkumu věnuje Musil s Talašovou (2012), reflexivnímu přístupu Navrátil
(2010).
4.1.2 Postupy v akčním výzkumu
Stringer (2007) ve shodě například s Loučkovou75 (2010) chápe akční výzkum
jako jednotu pozorování, myšlení a jednání. Winter a Munn-Giddings (2001) ho
definují jako reflektované rozhodování.
Tabulka č. 12: Postup v akčním výzkumu (Stringer, 2007: 8)
Pozorování
Sběr relevantních informací
Vytváření obrazu: popis situace
Myšlení
Explorace a analýza: Co se tady děje?
Interpretace a vysvětlení: Jak/ proč jsou věci, tak jak jsou? (teoretizování)
Jednání
Plán
Uskutečnění
Evaluace
73
Přístup reflexivní praxe, který vychází z práce D. Schöna (1983).
Na podobném principu v česky psané literatuře popisuje Musil (2004) procedurální a situační
přístup v sociální práci.
75
Podle Loučkové „prožívání – vědění – jednání“.
74
156
V akčním výzkumu jsou všichni jeho účastníci výzkumníky, podílí se na přípravě a
realizaci tvorby dat, která jsou následně porovnávána, interpretována a
vyjednávána v komunikaci mezi jeho účastníky. Validita spočívá v pečlivosti a
rigorozitě procesu a zároveň jeho otevřenosti k rozdílným pojetím, kontrole a
rozpravě. (Winter, Munn-Giddings, 2001)
Specifický je jeho vztah k teorii. Svojí podstatou je zaměřen na praxi, která však
vždy obsahuje teoretický rozměr. Může ověřovat platnost teorii pro určitou cílovou
skupinu a či sociální situaci, ale může také teorii generovat. (Winter, MunnGiddings, 2001)
Akční výzkum je vnímán jako spirála aktivit: pozorování a reflexe, plánování,
jednání, pozorování a reflexe, které se opakují. Změny dosažené realizací plánu
(plánu sociální změny) jsou pozorovány a zaznamenávány pomocí výzkumných
nástrojů, pak jsou reflektovány a na základě reflexe je vytvářen další plán.
(Aimers, 1999; Stringer, 2007; Kemmis and McTaggart 1988) Základním vodítkem
je společný cíl, který by měl vzniknout na základě diskuse a reflexe účastníků
výzkumu. (Seymour-Rolls, Hughes, 2009)
Problematické je, že ne všechno „jednání“, „pozorování“ a „reflektování“ lze udržet
v rámci výzkumu, za přítomnosti badatele a ve výzkumném rámci, jak upozorňuje
Winter a Munn-Giddings (2001). Důležité podle autorů je, aby byl akční výzkum
odlišen od každodenních Interakcí.
157
Schéma č. 10: Interakční spirála akčního výzkumu (Stringer, 2007: 9)
Dalším rysem akčního výzkumu je podle Kemmise a McTaggarta (1988)
sebekritičnost, otevřenost k překvapení, schopnost reagovat na nečekané
příležitosti, vše s cílem pochopit vztah mezi akcí, okolnostmi a důsledky v dané
situaci. Kemmis a Mc Taggart (1988) zdůrazňují jeho systematičnost v pořizování
a zaznamenávání dat.
158
4.1.3 Komunitně orientovaný participativní akční výzkum
Stringer (2007: 10) uvádí specifický typ akčního výzkumu, který označuje jako
komunitně orientovaný akční výzkum76, pro který je typické „zapojení subjektů jako
rovnocenných
a
plnoprávných
účastníků
výzkumného
procesu“.
Vychází
z předpokladu, že ti, kdo jsou ovlivněni problémem, by měli být zapojeni do
výzkumného procesu a společně s výzkumníkem pracovat na zlepšení své
situace. Obdobně Winter a Munn-Giddings (2001) zdůrazňují vztah akčního
výzkumu a komunitní práce. Shodný je důraz na kolektivní akci a myšlenky
zplnomocnění. Výsledkem komunitně orientovaného akční výzkumu není jen
„společná vize, ale také smysl pro komunitu“ (Stringer, 2007: 11).
Kroky při použití participativního akčního výzkumu v komunitně orientovaných
výzkumných projektech popsal Aimers (1999).
Tabulka č. 13: Postup při komunitně orientovaném akčním výzkumu (Aimers,
1999)
A. Rozvoj základů pro participaci
1. Ustanovení pracovní skupiny
2. Koordinátor výzkumu
3. Další potenciální členové skupiny
4. Role a zodpovědnosti členů
5. Projekt – včetně časového plánu a finančního rozpočtu
B. Sběr dat a analýza
1. Sběr informací
2. Identifikace dalších informací, které nás zajímají
3. Analýza dat a informování (tak, aby všichni rozuměli)
C. Akce a evaluace
1. Plánování a akce na základě analýzy
2. Monitorování a evaluace akce
3. Úprava akce
4. Závěry, doporučení
76
V anglickém originále „community-based action research“.
159
4.2 Komunitní práce – cesta od nadávání k lepšímu
bydlení77
Jak již bylo uvedeno na začátku čtvrté kapitoly, s využitím akčního výzkumu jsme
se rozhodly prozkoumat dílčí oblast komunitní práce v sociálně vyloučených
lokalitách (tématem sociálního vyloučení a prostorového sociálního vyloučení jsme
se zabývali v první a druhé kapitole). Chtěli jsme zjistit, jaké konkrétní postupy
komunitní práce mohou mít zplnomocňující charakter, tedy zda naše aktivita
umožní klientům přístup ke komponentům moci (podle Anderson, 1996), tj.
znalostem, dovednostem, rozhodování, sítím a zdrojům.
V souladu požadavky na participativní akční výzkum jsme sestavily výzkumný tým
ze čtyř sociálních pracovnic občanského sdružení Vzájemné soužití a externího
spolupracovníka (autorka publikace). Až po ukončení našeho výzkumného
projektu se Musil s Talašovou (2012: 76) zamýšlí nad limity tohoto pojetí
výzkumného týmu, přesněji nad zapojením externisty. Dospěli k závěru, že pro
úspěch výzkumu je významné, aby sociální pracovníci akceptovali externího
spolupracovníka jako „domorodce“. V naší spolupráci jsme navázaly na předchozí
dlouhodobou spolupráci autorky s organizací, vzájemný respekt a znalost situace
v terénu. Důkazem vzájemné důvěry bylo i to, že na našich setkáních se otevírala
„citlivá“, „nepopulární“ témata, pracovnice sdělovaly nejen své pozitivní zkušenosti
a emoce.
V našem výzkumu jsme se pokusily odpovědět na otázku: „Čeho lze při řešení
problému nedostatku spolupráce mezi obyvateli a majiteli bytového fondu
v sociálně vyloučených lokalitách dosáhnout pomocí komunitní práce?“.
77
Jedná se o upravený text Gojová, Geletičová, Mastná, Sadivová, Žembová (2012), který byl publikován
v časopise Sociální práce/ Sociálna práca. Tým autorek byl zároveň týmem výzkumnic a společné autorství
článku je výrazem kolektivní shody na postupech a intepretacích výzkumu. Tento postup byl zvolen jako
jedna z metod zajištění validity (Winter, Munn-Giddings, 2001).
160
Pro dosažení cíle charakterizujeme problém nedostatku spolupráce mezi obyvateli
a vlastníky bytového fondu a vysvětlujeme hlavní východiska a etapy komunitní
práce. Následně objasňujeme, jak práce na zlepšení spolupráce mezi obyvateli a
majiteli bytového fondu podle uvedených etap komunitní práce ve vybraných
lokalitách probíhala a výsledky každé z etap popisujeme z hlediska principů
komunitní práce. V závěru výsledky jednotlivých etap shrnujeme a pokoušíme se
ukázat, co použití principů komunitní práce obyvatelům a majitelům bytů přineslo,
v čem se osvědčilo a v čem a proč případně nevedlo k očekávaným výsledkům.
Při práci v romských sociálně vyloučených lokalitách se na terénní sociální
pracovnice občanského sdružení Vzájemné soužití78, obyvatelé opakovaně
obraceli se žádostí o řešení špatné kvality bydlení. Po bližším seznámení se
situací79 jsme zjistily, že pro dosažení výsledků je nutné pracovat také s vlastníky
bytového fondu a definovaly jsme problém jako nedostatek spolupráce mezi
obyvateli a vlastníky bytového fondu při zajišťování kvality bydlení. Pokud obě
strany nespolupracují, je velmi obtížné dosáhnout jakýchkoliv výsledků. Při
chápání problému jsme vycházely z ekologické perspektivy a sociálního
konstruktivismu.
Ke zjištění, že mezi nájemníky a majiteli bytového fondu panují často velmi
napjaté vztahy, dospěli ve svém výzkumu vlastníků bytového fondu (majitelů
soukromých domů a představitelů obcí) např. Šmídová a Šafr (2009). Jak sami
v úvodu své studie uvedli, zaměřili se „na pohled těch mocnějších, kteří jsou
v oblasti nájemního bydlení formálně ve výhodnějším mocenském postavení“.
(Šmídová, Šafr, 2009: 167) Podle jejich zjištění je základním znakem vztahu mezi
nájemníky a majiteli soukromých domů nedůvěra, „kterou provází často až
patologická extrémní ostražitost, podezřívavost“. (Šmídová, Šafr, 2009: 183) Při
popisu problémových situací s nájemníky měli majitelé soukromých domů tendenci
vinu kolektivizovat či familiarizovat.
Podle Šmídové a Šafra (2009: 222-223)
Občanské sdružení Vzájemné soužití působí v Ostravě a jeho cílem je zlepšování soužití Romů
a neromů.
79
Opakované individuální i skupinové rozhovory s obyvateli lokalit a jednání se zástupci majitelů
bytového fondu.
78
161
„soukromovlastnická ideologie (mnohých obcí), která redukuje povinnost péče na
reziduum a nutné zlo, je varující i s ohledem na šířící se systémové diskriminační
praktiky obcí…. Staví právě na systémovém vylučování a diskriminaci přesunem
nežádoucích sociálních kategorií.“
Vacková, Galčanová, Hofírek (2011: 649-650) ve svém výzkumu, který usiloval o
porozumění procesům lokální politiky k řešení prostorového vyloučení, popisují
snahu pracovníků obecních úřadů80 „ o uplatňování pečovatelského přístupu“ a
potřebu „vychovávat a trénovat lidi, kteří nejsou schopni se sami o sebe a své
záležitosti postarat.“ Obyvatelé jsou těmito pracovníky chápáni jako „nedospělí a
nezodpovědní jedinci“, které je třeba „vychovávat“ a „dozorovat“ skrze sociální
pracovníky. Pokud dozor zmizí, „stav se zanedlouho vrátí do své původní podoby“.
Závěrem Vacková, Galčanová a Hofírek (2011: 653) shrnují, že obyvatelé sociálně
vyloučených lokalit jsou spojováni „s představou nečistoty, jež vede k potřebě
dozoru a disciplinace, případně purifikace, jejíž extrémní podobou jsou různé
formy vymístění obyvatel a přestavba či demolice „kontaminovaného“ prostoru.“
Tyto závěry se shodují s tendencemi, které jsme zachytili v první a druhé kapitole.
4.2.1 Metodika
Jak jsme již uvedly, pro dosažení cíle byl použit akční výzkum, protože se vztahuje
k potřebám praxe, zabývá se konkrétními problémy a jejich řešením, klade důraz
na interakci teorie a praxe. (Creswell, 2007; Miovský, 2009; Smith, 2007; Willis,
2007; Winter, Munn-Giddings, 2001)
Realizaci výzkumu jsme plánovaly tak, abychom naplnily požadavek cykličnosti
(cykly plánování – akce – evaluace) a zapojení praktiků, kteří realizují
naplánované akce (Willis, 2007) a spolu s výzkumníkem provádí reflexi jejich
Rozhovory byly vedeny s pracovníky na pozicích: starosta, místostarosta, zastupitel, vedoucí a
úředníci sociálních odborů, terénní sociální pracovníci, pracovníci z úseku správy majetku a
bytového fondu. (Vacková, Galčanová, Hofírek, 2011).
80
162
dopadů na zkoumanou oblast (Miovský, 2009). Vzaly jsme také v úvahu, že
výsledky akčního výzkumu mají lokální charakter (Willis, 2007) a je třeba brát
v úvahu ovlivnění výsledků výzkumníkem (Miovský, 2009). Takto vymezený akční
výzkum vyhovoval našemu záměru evaluovat dopady činnosti praktiků.
Realizovaný akční výzkum, provedený v letech 2008-2010, měl dvě dimenze.
První spočívala ve spolupráci s obyvateli vybraných sociálně vyloučených lokalit
na řešení problému nedostatku spolupráce s majiteli bytového fondu. Druhá se
týkala naší snahy systematicky reflektovat, popsat a prozkoumat způsob a
výsledky naší snahy využít při řešení uvedeného problému principy komunitní
práce. Výzkumný tým se scházel pravidelně jednou za dva měsíce, celkem bylo
realizováno 10 setkání. Výzkumnice si vedly po celou dobu terénní deníky, ze
setkání byly pořizovány zápisy, využívaly jsme spisové dokumentace vedené
pracovnicemi,
byla
pořizována
další
dokumentace
práce
s klienty
(fotodokumentace, monitorování zpráv o průběhu spolupráce v médiích, rozhovory
s vlastníky bytového fondu)81. Různost původu dat měla zajistit validitu, stejně jako
kolektivní shoda výzkumného týmu na postupech výzkumu, interpretacích a
publikovaných závěrech. Zpočátku jsme měly problém v chápání spojené role
praktika a výzkumníka. Po diskusi a reflexi jsme si v našem výzkumu měly potřebu
tyto dvě role symbolicky oddělit. Po dobu „akce“ a „plánování“ se účastnice
chápaly jako sociální pracovnice, v etapě „reflexe“ a „pozorování“ jako
výzkumnice. Strukturu výzkumného týmu uvádíme ve schématu č. 10.
81
Písemné materiály jsou archivovány o.s. Vzájemné soužití.
163
Schéma č. 11: Struktura výzkumného týmu
výzkumnice
konzultantka
výzkumnice
soc. pracovnice
výzkumnice
soc. pracovnice
lokalita
Liščina
výzkumnice
soc. pracovnice
lokalita
Zárubek
výzkumnice
soc. pracovnice
lokalita
Hrušov
Při hledání odpovědi na uvedené otázky jsme využily techniku reflexe. Vodítkem
pro reflexi byl popis modelu komunitního rozvoje rozpracovaný Schuringou (2007).
Tento model komunitní práce nabízí indikátory komunity, které se podařilo
„zmobilizovat“, realizuje se ve „třech fázích“ a postupuje po určitých liniích. Cílem
je „zplnomocnit“ komunitu k řešení jejího problému. Pojmy zplnomocnění,
zmobilizovaná komunita, třífázový model a linie rozvoje a způsob práce s nimi
vysvětlíme dále v textu.
4.2.2 Problém nedostatku spolupráce při zajišťování kvality
bydlení
Občanské sdružení Vzájemné soužití působí především v ostravských sociálně
vyloučených lokalitách Hrušov, Liščina a Zárubek. Pokusíme se zmíněné lokality
164
nejprve stručně charakterizovat82. Zárubek je bývalou hornickou zástavbou, ze
které dnes zůstaly dochovány pouze dvě ulice (Zárubecká a Šenovská) a jeden
dům na Počáteční ulici. Lokalita Zárubek čítá 11 obytných domů, vlastníkem třech
z nich na Šenovské ulici je obec (Úřad městského obvodu Slezská Ostrava),
zbývající nemovitosti vlastní soukromá společnost (Trimex Group a.s.). Vlastníkem
pozemků jsou dvě soukromé firmy (RPG RE Land a Trimex Group a.s.) a obec
(Úřad městského obvodu Slezská Ostrava). V lokalitě žije přibližně 50 rodin, tj. cca
200 obyvatel včetně dětí. Domy jsou ve špatném technickém stav. Lokalita Liščina
spadá do městské části Slezská Ostrava-Hrušov a je rozdělena na dvě části –
horní (starousedlíci) a dolní, která je asi z 98% tvořena Romy. Většina objektů a
pozemků na Liščině jsou majetkem soukromé společnosti (RPG). Jako Zárubek a
Liščina je i Hrušov neatraktivní městkou periferií, která byla v roce 1997 postižená
záplavami. I přesto v této lokalitě zůstává a v nevyhovujících podmínkách nadále
žije cca 150 obyvatel. Ve všech třech lokalitách chybí běžná občanská
vybavenost, zůstávají zde bydlet ti nejchudší. Lokalitu Hrušov obývají dva velké
rody a ostatní obyvatelé si s nimi příliš nerozumí. Členové těchto dvou rodů jsou
navzájem příbuzní a nejsou mezi nimi stabilní vztahy.
Při práci ve zmíněných lokalitách se na sociální pracovnice obyvatelé často
obraceli a obracejí s požadavkem řešení problémů s bydlením. Nejčastěji zmiňují
problémy se špatným stavem domů a jeho okolí, neřešením nahlášených závad,
vysokým nájemným a doplatky za služby. Zmíněné jevy často vnímají jako projev
rasové diskriminace a žádají o pomoc s řešením. Jejich pokusy o individuální
jednání s majiteli bytového fondu často končí neúspěšně a dochází ke zhoršování
vzájemných vztahů a stavu bytů, domů a okolí. Je evidentní, že bez vzájemné
spolupráce obyvatel a vlastníků bytového fondu jsou problémy spojené s bydlením
jen obtížně řešitelné.
82
Informace o lokalitách dlouhodobě shromažďují sociální pracovnice o.s. Vzájemné sdružení,
které v nich působí a v rámci své spisové dokumentaci si vedou tzv. sociální mapy lokalit, které
obsahují informace: historie lokality, demografické údaje, fyzická infrastruktura, sociální struktura,
životní styl obyvatel, institucionální infrastruktura.
165
Nedostatek spolupráce je posilován odlišným vnímáním problému obyvateli a
majitelů bytového fondu.
Pojetí problému na straně obyvatel83
Důvodem špatných vztahů s vlastníky bytového fondu jsou podle obyvatel:
-
Vysoké nájmy, které neodpovídají kvalitě bydlení.
-
Nezájem vlastníků bytů o svůj majetek, který často získaly jako „přívažek“
za domy v lukrativnějších oblastech nebo ho považují z důvodu technického
stavu nebo lokalizace za neperspektivní.
-
Diskriminace Romů ze strany vlastníků bytového fondu.
-
Obyvatelé mají malou nebo žádnou možnost se přestěhovat do jiných části
města a aktivně ovlivnit svoji situaci v oblasti bydlení.
Hlavním důsledkem této situace je podle obyvatel sociálně vyloučených
lokalit to, že vlastníci bytů neinvestují do oprav a údržby nebo jsou nahlášené
závady řešeny s velkou prodlevou. To má za důsledek především:
-
Zhoršující se stav bytů - často se objevují plísně, okna jsou ve špatném
stavu (shnilé rámy, chybějící skleněné výplně, špatné těsnění), špatné
odpady, mnohde původní neobnovované vybavení bytů (WC, umyvadla,
vany, vodovodní baterie), špatné podlahy (chybí části dřevěných podlah,
pod starým linoleem se objevuje plíseň a linoleum hnije).
-
Zhoršující se stav domů – zatopené sklepy, neizolované domy, chybějící
izolace, fasády, odpadávající omítka, promoklé a vlhké zdi, špatný stav
střechy (mnohdy je na střeše natažena jen IPA84), špatné vchodové nebo
chybějící vchodové dveře, stará elektroinstalace, špatná či nedokončená
kanalizace (při deštích jsou zatopené sklepy, obsah žumpy se vrací do bytů
a sklepů), špatné nebo chybějící okapy a parapety u oken, špatný stav
schodiště, chybějící zábradlí, balkony jsou v havarijním stavu.
83
Poznatky o pojetí problému obyvateli jsme získaly během opakovaných individuálních a
skupinových (opakující se schůzky obyvatel v jednotlivých lokalitách) rozhovorů.
84
IPA je hydroizolační asfaltová lepenka.
166
-
Vysoké nedoplatky za vodu a elektřinu společných prostor, vysoké
nedoplatky za plyn a elektřinu v bytech.
-
Vzrůstající nebezpečí a zdravotní ohrožení.
-
Další nespokojenost obyvatel se stavem bydlení a prohlubování špatných
vztahů s vlastníky bydlení.
Pojetí problému na straně vlastníků bytového fondu85
Důvodem špatných vztahů s obyvateli sociálně vyloučených lokalit jsou
podle vlastníků bytového fondu:
-
Skutečnost, že nájemníci jsou mnohdy dlužníky.
-
Obavy z devastace majetku obyvateli.
-
Nedostatek finančních prostředků vlastníků na údržbu a opravy bytového
fondu, který je dlouhodobě ve špatném stavu.
-
Pokud vlastníci provedou opravy, bude podle nich nutné zvednout
nájemmné.
Hlavním důsledkem této situace je, že vlastníci bytového fondu jsou
minimálně motivovaní reagovat na požadavky obyvatel a investovat do oprav
bytů a domů. Tato situace dále vede ke:
-
Zhoršování stavu domů a bytů.
-
Zhoršování vztahů majitelů s obyvateli sociálně vyloučených lokalit.
4.2.3 Komunitní práce s obyvateli a majiteli bytového fondu
Občanské sdružení Vzájemné soužití od počátků svého působení významně
prosazovalo myšlenky komunitní práce. Začátky komunitní práce byly spíše
intuitivní, postupně se sociální pracovníci ve své práci obraceli k teoretickým
85
Poznatky o pojetí problému vlastníky bytového fondu jsme získali během rozhovorů s jejich
zástupci.
167
zdrojům a v roce 2004 byl realizován projekt vzdělávání v komunitní práci pod
vedením Jefa Helmera a Leidy Schuringy z Holandska. Během tohoto vzdělávání
byla rozpracována metoda komunitního rozvoje jako jedna z metod komunitní
práce. Jedním z výstupů projektu byla také kniha Leidy Schuringy Komuntiní práce
a inkluze Romů vydaná nejprve v angličtině a v roce 2007 také v českém jazyce.
Při řešení problému nedostatku spolupráce mezi obyvateli a majiteli bytového
fondu jsme nejprve posuzovaly, zda je při řešení problému vhodné použít
komunitní práci. Použily jsme k tomu tzv. Kahnova kritéria86 (Schuringa, 2007).
Výsledkem posouzení podle těchto kritérií byla zjištění:

Z hlediska podmínky realizovat takové akce, které mohou přinést konkrétní
výsledky na místní úrovni jsme dospěly k závěru, že práce na tématu bydlení
může přinést konkrétní výsledky na místní úrovni, lidé mohou díky komunitní
práci vnímat nějakou perspektivu a prožít úspěch.

Z hlediska požadavku, aby téma lidi spojovalo, motivovalo ke spolupráci a
nebylo předmětem sousedských konfliktů, jsme téma bydlení shledaly jako
vyhovující.

Téma splňovalo i podmínku, aby se týkalo mnoha obyvatel lokality.

Téma naplňovalo i podmínku, aby kolem něj bylo možné organizovat konkrétní
aktivity a ve velké míře do nich obyvatele zapojit.

Téma bydlení splňovalo podmínku veřejného tématu. V našich lokalitách s ním
nebylo spojeno žádné citlivé téma či tabu.

Téma bydlení splňovalo požadavek silných emocí, které s ním byly spojeny.
Lidé byli se situací silně nespokojení a měli přání s ní něco udělat.
86
Kahnova kritéria (Schuringa, 2007: 60): 1. Téma je realistické a můžeme dosáhnout výsledků na
místní úrovni. Lidé potřebují vidět perspektivu a zakusit úspěchy. 2. Téma lidi sjednocuje, jsou
motivováni ke spolupráci. 3. Téma zahrnuje mnoho a ne pouze několik lidí. 4. Lidé se mohou
kolem tématu nebo aktivity organizovat, mohou mít v řešení aktivní roli. 5. Jedná se o veřejné či
zveřejnitelné téma. 6. Okolo tématu jsou silné emoce a lidé mají přání s tím něco udělat. 7. Téma
lze jednoduše vysvětlit ostatním. 8. Lidé skutečně chtějí něco udělat, chtějí přispět a stát se
aktivními.
168

Z hlediska podmínky vysvětlitelnosti tématu jsme považovali téma bydlení za
vhodné.

Podmínka ochoty lidí ve věci něco dělat, přispívat k řešení a stát se aktivními
byla v našem případě také splněna.
Na základě těchto závěrů jsme usoudily, že komutnitní práce může být užitečná
pro řešení problému spolupráce mezi obyvateli a vlastníky bytového fondu.
V následujícím textu popíšeme její hlavní principy a etapy.
Komunitní rozvoj je možné považovat za uschopňující přístup, který Schuringa
(2007) vymezuje v kontrastu s přístupem poskytujícím. V poskytujícím přístupu je
to sociální pracovník, kdo rozhoduje ve prospěch lidí a je přesvědčen, že lidí sami
nevědí, co je pro ně důležité a jak řešit své vlastní problémy. Svoji roli vidí
v přesvědčování lidí o svém pohledu na věc. Přístup bychom mohli označit také
jako paternalistický. Oproti tomu uschopňující přístup usiluje o zapojení lidí (v
našem případě obyvatel sociálně vyloučených lokalit a majitelů bytového fondu)
do přemýšlení o své situaci, její analýzy, plánování, vedení a realizace změny.
Lidé jsou také těmi, kdo monitorují a hodnotí dosažené výsledky. Jejich zapojení
do všech těchto činností je bude více motivovat k řešení své situace a dosažení
udržitelných výsledků.
Uschopňující přístup popsaný Schuringou (2007) je naplněním konceptu
zplnomocnění, který je v komunitní práci zdůrazňován právě v souvislosti se
sociálním vyloučením (Adams, 2003; Campfens, 1996; Burkett, 2001; Hardcastle,
Powers, Wenocur, 2004; Hauteker, 2005; Dixon and Hoatson in Pierson 2002;
Fraser, 2005; Parsons, 2002; Bengtsson, Hulgard, 2001).
Zplnomocnění jsme definovali v kapitole 3.1 a pro účely našeho výzkumu jsme ho
chápály jako účinnou participaci, to je účast na řešení vlastních problémů ve
společnosti (Doel, Shardlow, 1998) a jako dosahování vlivu nad okolnostmi života
(Thomas a Pierson in Thompson, 1998).
Skrze participaci na řešení tématu
bydlení ve všech fázích (plánování, realizace, hodnocení) by měli obyvatelé a
majitelé bytového fondu jednak dosáhnout změn v této konkrétní oblasti bydlení a
169
zároveň si osvojit způsoby možného řešení podobných situací v budoucnu již bez
asistence sociálních pracovníků. Participaci v komunitním rozvoji blíže specifikuje
Schuringa (2007: 20-21). Její podstatou je snaha o změnu postoje „obětního
beránka“ k postoji proaktivnímu. Podle autorky může být taková změna postoje
uskutečněna pomocí dvou okruhů – okruhu zájmu a okruhu vlivu. Okruh zájmu
zahrnuje vše, co se v našem životě a okolo nás děje. Okruh vlivu je oblastí, kterou
můžeme ovlivňovat. Tzn. okruh vlivu je podmnožinou okruhu zájmů, protože ne na
všechno, co se kolem nás děje, můžeme mít vliv. Většinou se lidé soustředí na to,
co se děje kolem nich a toto dění kritizují. Ve chvíli, kdy se zaměří na to, co mohou
změnit, se stávají aktivní a participují na změně. Schuringa (2007) zdůrazňuje, že
právě malými úspěchy se lidé učí být aktivnějšími občany a mají motivaci
participovat na dění ve společnosti. V našem případě jsme očekávaly jejich aktivitu
při ovlivňování problémů s bydlením, ne pouhé čekání, co za ně sociální
pracovníci vyřídí.
Podstatou komunitní práce je tedy aktivizace lidí, kteří se mají stát subjekty
aktivního řešení problému a mají přebírat kontrolu nad vlastními životy. Metodou
aktivizace při tom je soustředění pozornosti a činnosti členů komunity (obyvatel a
majitelů bytů) na okruh toho, co mohou ovlivnit. K tomu používají kompetence
získané prostřednictvím zkušeností z realizace společných akcí, jejichž cílem je
řešení problémů komunity. Je možné shrnout, že komunitní práce je intervence
usilující o řešení problémů, které přesahují jednotlivce a řešení se děje skrze
aktivizaci a participaci komunity. Komunita se pomocí aktivizace mění a stává se
nástrojem při řešení problému. (Gojová a kol., 2008) Za jeden z modelů komunitní
práce je považován komunitní či lokální rozvoj (Schuringa 2007; Popple, 1995;
Henderson a Thomas, 2007), který jsme v pojetí Schuringy (2007) v naší praxi
realizovaly.
170
Východiska komunitního rozvoje
Metodu komunitního rozvoje při řešení problému nespolupráce obyvatel a majitelů
bytového fondu jsme založily na základních východiscích popsaných Schuringou
(2007):
-
Sociální vyloučení je zapříčiněno souborem faktorů, které lze ovlivnit. Jako
k ovlivnitelné jsme přistupovaly také k na první pohled bezvýchodné situaci
v oblasti bydlení v romských sociálně vyloučených lokalitách.
-
Všechny komunity a lidé mají potenciál a schopnosti k řešení problémů,
tedy i k řešení situace v oblasti bydlení. Tyto silné stránky je třeba posilovat.
-
Komunitní rozvoj se neděje sám od sebe, ale musí být stimulován a
povzbuzován. To jsme chápaly jako úkol nás, sociálních pracovníků.
-
Spojení sil obyvatel je nezbytné pro získání většího vlivu na problém
nespolupráce obyvatel s majiteli bytového fondu.
-
Organizovanost komunity umožní dosáhnout v oblasti bydlení lepší
výsledky.
-
Každá komunita má tendence se rozdělovat, proto je třeba lidi při práci na
řešení problému bydlení sjednocovat.
-
Komunitní rozvoj se děje na místní úrovni. Problém bydlení jsme proto
řešily na úrovni konkrétní lokality, s jejími obyvateli a majiteli bytového
fondu.
-
Přinášení zdrojů zvenčí přispívá k syndromu závislosti a snižuje šance na
dosažení udržitelných změn. Z tohoto důvodu jsme se rozhodly problém
nedostatku spolupráce mezi obyvateli a majiteli bytového fondu řešit
s maximálním využitím zdrojů komunity, to je například zručnost obyvatel,
ochota dobrovolně pracovat, osobnosti požívající v komunitě autoritu apod.
V souladu s uschopňujícím přístupem (Schuringa, 2007) a koncepty participace a
zplnomocnění jsme doufaly, že výsledkem bude kompetentní nebo také
171
mobilizovaná či zplnomocněná komunita87. (Schuringa, 2007; Henderson a
Thomas, 2007). V našem případě tedy komunita, která je aktivní v řešení své
situace, umí stanovovat své cíle a spolupracovat na nich.88
Při naší práci jsme využily některé ze znaků kompetentní komunity 89 definované
Schoenbergem (Henderson, Thomas, 2007) který říká, že komunita je způsobilá
ve chvíli, kdy dokáže:

vytvořit mechanismy vyjednávání a prosazování dohod - v našem případě
jsme si kladly za cíl, aby si obyvatelé lokalit vytvořili mechanismy pro
vyjednávání s majiteli bytového fondu a naučili se dosažené dohody
prosazovat

založit v lokalitě formální i neformální organizace, které mají schopnost
definovat různé zájmy komunity ve vztahu k jejímu okolí - v našem případě
jsme usilovaly o vytvoření neformální organizace, která je schopna jednat
s majiteli bytového fondu v zájmu obyvatel

udržovat komunikaci s veřejnými a soukromými držiteli zdrojů – v našem
případě s majiteli bytového fondu

vytvořit mechanismy vytvářející dialog mezi soupeřícími zájmy a skupinami
uvnitř komunity – v našem případě mezi obyvateli navzájem a mezi
obyvateli a majiteli bytového fondu.
Podle Schuringy (2007) je mobilizovaná komunita schopna zvládat problémy, má
efektivní sociální strukturu a vztahy s okolím, je si vědoma svých občanských práv
a povinností. Může být analyzována na základě následující indikátorů uvedených
v tabulce č. 14. Pro naši situaci to znamená, že komunita umí zvládat problémy
87
Komunitu, která zplnomocnění dosáhla, nazývá Schoenberg (Henderson, Thomas, 2007: 34)
způsobilou komunitou – „způsobilá a životaschopná komunita je taková, v které obyvatelé
spolupracují na ovlivňování různých aspektů jejich místního společenského pořádku, ve které si
obyvatelé určují cíle společného života, ve které mají schopnost pracovat na dosažení těchto cílů“.
88
Pojmy „kompetentní komunita“, „mobilizovaná komunita“, „zplnomocněná komunita“ užíváme
jako synonyma.
89
Předpoklady kompetentního fungování lokální komunity popisují také například Cottrell (KirstAshman, Hull, 1997), Schuringa (2007) či Schoenberg (Henderson, Thomas, 2007). Schoenberg
(Henderson, Thomas, 2007) vcelku podrobně popisuje znaky zplnomocněné komunity.
172
související s nedostkem komunikace s majiteli bytového fondu a vytvořila pro tento
účel určitou vnitřní strukturu a mechanismy a zároveň si je vědoma svých práv a
povinností jako nájemců bytů. Schuringa (2007) rozpracovala indikátory
mobilizované komunity a otázky, kterými můžeme indikátory zjišťovat. Jejich
přehled včetně pomocných otázek uvádíme v tabulce. Otázky nám sloužily pro
účely naší reflexe. Snažily jsme se na ně odpovídat v jednotlivých, níže uvedených
fázích práce, abychom si ujasnily, zda a v čem se daří obyvatele a majitele
bytového fondu mobilizovat.
Tabulka č. 14: Indikátory (znaky) mobilizované komunity
Uvědomění
Přemýšlí lidé o své situaci v oblasti bydlení? O vztazích
s majitelem bytového fondu?
Aktivizace
Jak aktivní jsou lidé v oblasti bydlení?
Mentalita
Jsou lidé pozitivně orientováni do budoucnosti? Věří, že
v oblasti bydlení mohou dosáhnout změn?
Lidská kapacita
Jaké jsou kompetence lidí ovlivňovat oblast spolupráce
s majiteli bytového fondu?
Sociální struktury
Jak se komunita při řešení otázek bydlení organizuje?
Jakou má pro spolupráci s majitelem bytového fondu
vytvořenu strukturu?
Vůdcovství
Jsou zde místní lídři, kteří jsou respektováni a mají
důvěru v oblasti bydlení?
Demokratické
Je zde tradice demokratického rozhodování?
postupy
Vnější síť
Jaké jsou vztahy s vnějším světem v oblasti bydlení,
především tedy s majiteli bytového fondu?
173
I jiné modely jsou založeny na obdobném principu, např. model pro hodnocení
zplnomocnění
komunity
ABCD90
(Barr,
Hashagen,
2000),
který
hodnotí
zplnomocnění ve čtyřech dimenzích: osobní zplnomocnění, dosažené výsledky,
úroveň komunitní organizace a participace a zapojení.
4.2.4 Třífázový model komunitního rozvoje
Proces podpory komunitního rozvoje se podle Schuringy (2007) děje ve třech
fázích. Obsah jednotlivých etap popisují v české odborné literatuře Schuringa
(2007) a Henderson a Thomas (2007). Tři fáze prostupují propojené linie rozvoje –
linie organizační, vzdělávací, linie řešení problémů a linie vnějších vztahů. Při
realizaci třífázového modelu nám jde jak o řešení konkrétních problémů
v komunitě (tzv. „vnější strategii“), tak o dosažení mobilizované komunity (tzv.
„vnitřní strategii“). Při řešení problému vždy musíme brát v úvahu, jak naše aktivity
a práce na řešení problému mohou přispět k vnitřní strategii, tzn. co se lidé během
práce naučí, jak budou zapojeni. (Schuringa, 2007)
Komunitní rozvoj probíhá ve 3 fázích (Schuringa, 2007):
1. fáze: zapojení se – cílem je vzájemné poznávání se, vybudování důvěry,
dodání sebedůvěry a vytvoření první organizační struktury (nejčastěji spojené
s tématy infrastruktury).
2.
fáze:
rozrůstání
organizace
–
cílem
je
realizovat
několik
aktivit
organizovaných samotnými obyvateli a vytvořit stabilní organizační struktury,
posilovat schopnosti obyvatel.
3. fáze: činnosti směřující k nezávislosti – cílem je vybudování stabilní a
demokratické organizační struktury, kterí má stabilní vazby i mimo komunitu.
90
ABCD = achieving better community development
174
Tyto tři fáze popíšeme při práci v jednotlivých lokalitách. Projekty komunitní práce,
jejichž cílem bylo zlepšování spolupráce mezi obyvateli sociálně vyloučených
lokalit a majiteli bytového fondu, probíhaly ve třech lokalitách v obvodu Slezská
Ostrava – Zárubek, Liščina a Hrušov.
1. fáze – Zapojování se
Na začátku této fáze je jen několik lidí, kteří jsou do rozvoje komunity ochotni
investovat čas, energii a prostředky. Je třeba začít hledat témata a způsoby, jak
lidi mobilizovat a organizovat. Častým prostředkem jsou společné schůzky
obyvatel, na kterých se diskutují různá témata. V této fázi se lidé obvykle
koncentrují na záležitosti infrastruktury (např. opravy domů, údržba prostranství,
výstavba dětského hřiště, řešení dopravní situace apod.). (Schuringa, 2007)
V praxi iniciovali svolání setkání sami obyvatelé, ale častěji ji svolávala sociální
pracovnice na základě podnětů z rozhovorů. Termín a místo konání setkání byly
s obyvateli konzultovány, obyvatelé se podíleli na její organizaci – vylepovali
informační plakátky, oslovovali ostatní obyvatele, zvali hosty, sestavovali
s komunitním pracovníkem program apod. Osvědčilo se úvodní setkání pořádat
na veřejném prostranství před domy. V počáteční fázi komunitní práce na Zárubku
bylo zjištěno, že s komunitou v této lokalitě nelze pracovat jako celkem. Na
schůzky obyvatel, které byly svolávány na místa, kde se soustřeďuje dění
v lokalitě, se mnohdy žádný z obyvatel nedostavil. Postupně se zjistilo, že
obyvatelé nemají zájem o řešení problémů celé lokality, nýbrž aktivitu projevují jen
obyvatelé některých domů. Situaci dále silně ovlivňovalo klanové složení obyvatel.
Schůzky byly proto svolávány v jednotlivých domech. Největší aktivitu projevovali
na Zárubku obyvatelé Počáteční 1. Před domem se konaly schůzky obyvatel za
hojného počtu všech nájemníků, na nichž se identifikovaly problémy, které chtěli
obyvatelé řešit, návrhy jejich řešení byly předloženy jednateli soukromého
175
vlastníka bytů (RK Trimex). Obyvatelé domu Počáteční 1 měli zájem hlavně
zvelebovat prostředí, ve kterém žijí.
Podobně Hrušov obývají dva velké rody a ostatní obyvatelé si s nimi příliš
nerozumí. Členové těchto dvou rodů jsou navzájem příbuzní a nejsou mezi nimi
stabilní vztahy. Bylo velice těžké tyto obyvatele stimulovat ke společné práci na
společných problémech. Vzhledem k těmto skutečnostem se nám nedařilo
obyvatele komunity sjednotit a nadchnout pro společný cíl. Proto jsme se pokusily
pracovat komunitně s obyvateli jednoho domu, kteří aktivně přistupovali k řešení
svých problémů, měli zájem něco změnit k lepšímu, dokázali spolu navzájem
komunikovat, neměli mezi sebou rozpory, které by bránily společné práci.
Schůzky byly z počátku moderovány sociální pracovnicí. Obyvatelé byli vyzváni
k diskusi potíží a problémů, které vnímají. Problémy se zapisovaly a o každém
bodě se diskutovalo. Sociální pracovnice mapovala problémy a spolu s obyvateli a
s využitím kritérií podle Kahna zvažovala, které by bylo vhodné s využitím
komunitní práce řešit.
Schuringa (2007) doporučuje pro začátek vybrat malou dílčí aktivitu, při které
může komunita zažít úspěch a konkrétní zlepšení své situace. Téma by mělo
umožnit:
-
aby se lidé zapojili do konkrétní práce
-
proces je možné sledovat a zapojovat se do něj
-
výsledky jsou konkrétní, viditelné a pro obyvatele významné
-
je potřebná spolupráce s místními institucemi.
Ve všech třech lokalitách obyvatele nejvíce trápil špatný stav domů a jejich okolí.
Obyvatelé sami vybrali konkrétní téma, kterým se chtějí společně zabývat.
Neosvědčilo se nabízet problémy, které lidé nevnímají jako prioritní (např. úprava
dvorku nebyla pro dům prioritní, nájemníci byli spokojení s jeho dosavadním
stavem a jejich prioritou byla výměna vodovodního potrubí ve sklepě).
Obyvatelé o problému, který budou společně řešit, hlasovali. Při stanovování cílů
se osvědčilo používání flipchartů, na které se zapisovala témata obyvatel a návrhy
176
jejich řešení. Zaznamenání problémů pomáhalo při stanovování priorit, o kterých
se hlasovalo.
V této fázi se ustanovuje místní iniciační skupina, která je složena z komunitního
pracovníka a lidí, kteří chtějí být aktivní a reprezentují komunitu. Iniciační skupina
má často charakter místní rady, domovního výboru atd. a může být volena.
Důležitá je aktivita obyvatel, jejich zapojení a přebírání zodpovědnosti od samého
začátku. V této fázi se začíná budovat místní struktura, jejímž jádrem je iniciační
skupina. (Schuringa, 2007)
Na Liščině byla vytvořena pracovní91 skupina lidí, která se zapojila do budování
dětského koutku. Na vybudování měli obyvatelé velký zájem, protože koutek měl
sloužit jejich dětem. Skupina byla tvořena sociálními pracovníky, kteří měli za úkol
zajistit povolení k výstavbě a komunikaci s dodavatelem prolézaček. Obyvatelé
měli na starost úpravu terénu, podíleli se na budování plotu a zabudovávání
atrakcí, zajišťovali občerstvení, připravovali a realizovali slavnostní otevření.
Pracovní skupina se scházela na schůzkách, kde si lidé rozdělovali konkrétní
úkoly. Pokud mělo úkol na starost více lidí, byla vždy stanovena osoba, která byla
za daný úkol odpovědná. Rozdělení úkolů a zodpovědnosti se osvědčilo, protože
každý věděl, co má dělat a za co je odpovědný. Dětský koutek byl vybudován,
obyvatelé se nyní starají o zajištění jeho provozu (dětský koutek je oplocený,
uzamčený, obyvatelé se střídají v jeho správě). Tím, že se na vybudování
dětského koutku podíleli sami obyvatelé, nedochází k jeho devastaci.
V této
fázi
také
začíná
pracovní
skupina
spolupracovat
s místními
„mimokomunitními“ aktéry. (Schuringa, 2007) Například na na Liščině vyvstala
potřeba obyvatel komunikovat s vlastníkem domů. Od listopadu 2008 se začali
obyvatelé, sociální pracovníci a zástupci soukromého vlastníka bytů (RPG RE)
přibližně jednou za dva měsíce scházet na společných schůzkách v Komunitním
centru Liščina. Společná sezení svolávali sociální pracovníci a moderovali je.
Schůzek se pravidelně účastnilo okolo 20 lidí. Osvědčilo se stanovení pravidel
91
V terénu byl používán pojem pracovní skupina, ale jedná se o iniciační skupinu.
177
(například: každý nápad se zapisuje na flipchart a nehodnotí se, každý má prostor
na vyjádření se, neskáčeme si do řeči, na společná setkání jsou zváni zástupci
organizací, které považují ve vztahu k tématu za důležité členové komunity a na
jejich účasti jsme se předem dohodli, v prostoru, kde se setkání uskutečňuje, se
přezouvá, je určen způsob hlasování a dělání přestávek v jednání apod.), která
přispívala k účelnému a plynulému průběhu setkání. Při schůzkách se využívaly
flipchartové papíry, na které se zapisovaly projednávané body, nápady obyvatel,
možná řešení a rozdělení úkolů.
Na schůzkách se domlouvaly jednotlivé kroky - co, kdo, kdy udělá. Domluva byla
vždy taková, že každá strana udělá něco, např. soukromý vlastník bytů (RPG RE)
dodá materiál a obyvatelé si společné prostory domů sami vymalují, okna byla
vyměněna z přední strany odbornou firmou, kterou zajistil soukromý majitel domů,
a ze zadní strany si muži okna opravili svépomocí. Během menších oprav se
prováděly velké opravy, které byly zajišťovány ze strany soukromého vlastníka
bytů (RPG RE). Jednalo se o postupnou opravu kanalizace v lokalitě, opravu
fasád domů apod. Výsledem bylo zahájení spolupráce mezi obyvateli a
soukromým majitelem domů, který začal mít větší zájem na zlepšení bytové
situace.
Na Zárubku pracovní skupina koordinovala svépomocné úpravy dvorku. Byly
zasypány díry, zpevněno podloží a povrch zarovnán struskou. Obyvatelé oklepali,
opravili a nastříkali fasádu pod pavlačí, sami si zatmelili a zasklili okna, natřeli
rámy oken a parapety ve svých bytech. Postupně natřeli i zábradlí a nalepili
kachličky kolem schodů. Renovovali vstupní dveře, poštovní schránky a vyčistili
sklepy. Obyvatelé domu měli rovněž zájem o vybudování koupelen, kde by byly
instalovány bojlery na teplou vodu, a o WC uvnitř bytů. Z nestandardních bytů po
zhodnocení svépomocnými pracemi obyvatel se staly standardní byty. Obyvatelé
prováděli svépomocné práce v interiérech domů i jejich okolí za finanční podpory
soukromého majitele domů (RK Trimex). Obyvatelé domu na Počáteční 1 měli
zájem o zřízení domovníka, jehož si sami zvolili. Tato funkce trvá již od září roku
2008 a ukázalo se, že má smysl. Domovník dbá na pořádek a řád v domě, stará
178
se o jednotlivé opravy, které zároveň hlásí majiteli bytů. Na Počáteční 1 je funkce
domovníka dobře zaběhnutá a dobře funguje i přes počáteční nedůvěru více než
tři roky. Zpočátku se lidé přijmout funkci domovníka zdráhali, protože se obávali,
že by měli z výkonu této funkce problémy ostatními obyvateli. Často jejich
rozhodování ovlivňovaly například manželky, které to partnerům zakazovaly
z obavy z možných potíží se sousedy.
V Hrušově obyvatele nejvíce trápil stav sklepních prostor, který nedovoloval
využívat je pro skladování dřeva a uhlí k topení. Majitele domu (obecní úřad) bylo
obtížné přesvědčit, že opravy mají smysl a že se na nich budou podílet samotní
nájemníci domu. Členům pracovní skupiny se podařilo vyjednat dodání materiálu
pro potřebné opravy a přistavení kontejneru pro vyklizení sklepů. S majitelem bytů
(obcí) se pracovní skupina domluvila, že pokud obyvatelé vyklidí sklepy, obecní
úřad zajistí opravu kanalizace, aby se voda a splašky nevracely zpět do sklepa.
Obyvatelé domu sklep postupně vyklidili, z dodaného materiálu zazdili jeho okna,
aby nebylo možné do něj vhazovat odpad. Jednání s majitelem domu (obec) se
kromě sociálního pracovníka účastnil zvolený obyvatel domu. Práce pokračovaly
na základě dohody, kdy jeden krok ke zlepšení stavu bydlení udělal obecní úřad,
druhý potom samotní obyvatelé domu (obecní úřad dodal kontejnery, obyvatelé
domu sklepy vyklidili, obecní úřad dodal materiál na zazdění sklepních oken,
obyvatelé si je svépomocí zazdili, obecní úřad dodal materiál na opravu vstupních
dveří, obyvatelé si je svépomocí opravili). Tento postup měl zajistit, že nedojde
k úmyslné devastaci opravených a upravených záležitostí či zneužití poskytnutého
materiálu. Práce pokračovaly, objevil se však problém s neustále se objevující
vodou ve sklepech – voda byla vyčerpána, kanalizační přípojka k domu opravena,
ale voda se stále vyskytovala. Nedařilo se nalézt příčinu tohoto stavu. Obyvatelé
chtěli pokračovat v úpravách sklepních prostor vybudováním sklepních kójí pro
skladování dřeva a uhlí, ale vzhledem k neustále se objevující vodě motivace
obyvatel domu postupně opadala, obecní úřad příčinu neustále se objevující vody
ve sklepě neřešil, do domu se nastěhovali noví lidé, mezi obyvateli docházelo k
hádkám. Část obyvatel začala opravy ničit a dělat nepořádek. Zástupce obyvatel,
179
který se účastnil vyjednávání s obecním úřadem, se snažil opravy a pořádek
udržet, neměl podporu ostatních obyvatel. Obecní úřad tak od další spolupráce na
zvelebování domu ustoupil. Obyvatele se již nikdy nepovedlo aktivizovat natolik,
aby se společně zapojili do úklidu a oprav. Důvodem byla možná jejich špatná
zkušenost, demotivace, nechtěné bydlení v lokalitě, špatné vztahy mezi členy
komunity či nezájem majitele domu do těchto objektů více investovat.
2. fáze – Rozrůstání organizace
Tato fáze začíná v okamžiku, kdy má iniciační skupina (rada, výbor atd.)
vybudovanou pozici a dobrou pověst, je lidmi respektována a dokázala, že může
reprezentovat komunitu na místním úřadě a před ostatními skupinami. Jejím
úkolem je přebírat zodpovědnost za aktivity a informovat a aktivizovat lidi
v komunitě. Začínají se organizovat aktivity, do kterých jsou zapojováni i další
členové komunity. Iniciační skupina povzbuzuje obyvatele k přebírání iniciativy.
Nyní se témata aktivit většinou mění na vzdělávání, trávení volného času a aktivity
generující zisk. Role iniciační skupiny se proměňuje, více provází a podporuje
další skupiny a členy v jejich aktivitách. (Schuringa, 2007)
V této fázi začali být obyvatelé Liščiny a Zárubku samostatní, uměli sami
vyjednávat a dohodnout se na jednotlivých pracích s majitelem domu, s nímž
vytvořili dobré vzájemné vztahy. První úspěchy a dobrá organizační struktura
motivovali k rozšiřování aktivit a přebírání iniciativy.
Na Zárubku se vlivem aktivity obyvatel z Počáteční 1 začal zvyšovat zájem o
opravy interiéru i v dalších domech. Na Zárubecké 4 a 6 byly svolány schůzky
s nájemníky a jednatelem soukromého vlastníka (RK Trimex), na nichž obyvatelé
identifikovali problémy, které chtěli řešit. Jednalo se hlavně o opravy bytů, interiérů
domů, vyklízení sklepů a úpravy okolí domů a zavedení funkce domovníka.
Na Zárubecké 6 si obyvatelé natřeli vstupní i sklepní dveře, opravili a natřeli
poštovní schránky, dbali na pořádek kolem svého domu i na dvorku. V obou
180
domech (Zárubecká 4 a 6) se však nepodařilo zavést funkci domovníka, neboť
zvolení domovníci nechtěli mít problémy se sousedy, jejichž děti způsobovaly
opakované problémy.
Od roku 2010 obyvatelé Zárubku budovali zastřešené venkovní posezení a
připravovali zděné ohniště. Jednatel majitele domů (RK Trimex) obyvatelům sdělil,
že je nakloněn všem nájemníkům, kteří mají zájem na dobrých vztazích, platí
řádně nájem a udržují pořádek v domě a podmínkou spolupráce je plnění
stanovených
dohod
ze
strany obyvatel
(řádné
platby
nájmů,
zamezení
nelegálnímu odběru elektřiny, pořádek kolem domu).
S jedním z domů na
Zárubku byla po opakované porušování podmínek
zastavena vzájemná
spolupráce a postupně ustal i zájem ze strany nájemníků pokračovat
v dohodnutých opravách.
Co se týká obecního úřadu, dalšího majitele domů na Zárubku, spolupráce
spočívala převážně v zajištění velkoobjemových kontejnerů pro úklidy.
Aktivity se rozšiřovaly i na Liščině. Po dokončení dětského koutku převzali
iniciativu další obyvatelé a vybudovali odpočinkovou zónu s lavičkami a ruskými
kuželkami. Dosažené výsledky si obyvatelé chtěli udržet a hlídali si své vchody,
dětský koutek a odpočinkovou zónu, aby nebyly zdevastovány. Když byla možnost
zajistit velkoobjemové kontejnery na úklid v lokalitě, obyvatele sami od sebe
uklízeli okolí domů a společné prostory v domech.
Na Liščině byla vytvořena místní rada ze zástupců obyvatel a pracovníků
občanského sdružení Vzájemné soužití. Členové rady vystupovali jako zástupci
komunity, byli v neustálém kontaktu s obyvateli (zjišťovali, co lidi trápí,
shromažďovali potřebné informace k vyřešení problému) a naopak obyvatelům
informace poskytovali (př. zprávy od vlastníka domů o plánovaných úklidech,
opravách atd.)
Dalším výsledkem společného úsilí obyvatel na Liščině bylo zlepšení vztahů mezi
místními obyvateli. Nejsou již tak napjaté, lidé spolu dovedou komunikovat,
181
definovat problémy a spolupracovat na jejich řešení. V místní radě jsou aktivní
zástupci zvolení ostatními obyvateli, mají v komunitě respekt, jsou i ostatními
mimo komunitu bráni jako zástupci Liščiny. Liščina se pro obyvatele stává „dobrou
adresou“.
Došlo také k posilování vztahů s vnějším (mimokomunitním) světem. Příkladem je
prezentace dosažených výsledků směrem k majoritní veřejnosti. O dosaženém
pokroku na Liščině byla ve spolupráci se soukromým majitelem domů (RPG RE)
uspořádána fotografická výstava „Liščina!!!“, která dokumentovala roční práci
obyvatel na zvelebení lokality. Výstava se uskutečnila v prostorách Magistrátu
města Ostravy.
3. fáze – Získávání nezávislosti
V této fázi by se měla stabilizovat dobrá organizační struktura. Lidé v komunitě by
měli přebírat iniciativu, cítit se svobodní diskutovat nové problémy a nápady.
V této fázi se mohou řešit i komplikovanější témata. (Schuringa, 2007)
V lokalitě Liščina soukromý majitel domů (RPG RE) renovoval fasády domů.
Obyvatelé dokázali diskutovat s majitelem o kvalitě provedené práce a o
barevném provedení a na základě diskuze došlo ze strany majitele ke změně
barvy fasád. Také dovedli s majitelem vydiskutovat nutnost provedení dalších
prací, např. vybudování stříšek u jednotlivých vchodů. Pracovní skupina byla již
schopná obracet se v některých záležitostech na majitele domů bez pomoci a
podpory komunitních pracovníků.
Také v lokalitě Zárubek byli obyvatelé některých domů schopni vyjednávat se
zástupcem majitele o potřebnosti dalších oprav a úprav. Obyvatelé měli pozitivní
zkušenost s tím, že jejich potřeby jsou vyslyšeny a následně realizovány, a vedlo
je to k novým podnětům a zapojení se.
182
4.2.5 Bilance rozvoje komunity
Popíšeme souhrnně (viz tabulka č. 15) průběh linií rozvoje ve třech fázích práce
na Liščině a na Zárubku, tedy v lokalitách, ve kterých se podařilo realizovat
všechny tři fáze práce.
Tabulka č. 15: Průběh linií rozvoje ve třech fázích práce na Liščině a na Zárubku
Organizační linie
Vzdělávací linie
1. fáze –
zapojování
se
Formování pracovní
skupiny.
Zřízení funkce
domovníka.
Rozvoj
kompetencí
obyvatel (př. jak
organizovat a vést
setkání obyvatel,
realizace drobných
oprav).
2. fáze –
rozrůstání
organizace
Stabilizace funkce
domovníka.
Několik pracovních
skupin.
Kontaktní osoby pro
jednání s majitelem
bydlení.
Místní rada.
Rozvoj dovedností
vyjednávat a
organizovat.
Rozvoj dovednosti
formulovat
problém a
spolupracovat na
jeho řešení.
3. fáze –
získávání
nezávislosti
Fungující
organizační
struktura.
Obyvatelé sami
umí vyjednávat a
formulovat svoje
požadavky.
Linie řešení
problému
Dílčí zlepšení
situace (př.
dětský koutek,
oprava oken,
úprava terénu
v okolí domů,
renovace
vstupních dveří
atd.).
Několik dalších
úspěchů
v oblasti bydlení.
Komplexnější
opravy – např.
fasády.
Linie vnějších
vztahů
Vyjednávání a
první kontakt
s majiteli bytů.
Pravidelná
setkání s majiteli
bytů.
Finanční
podpora od
majitelů bytů.
Vzájemný
respekt a důvěra
mezi obyvateli a
majitelem
bydlení.
Větší ochota
majitele reagovat
na požadavky
obyvatel.
Společná akce
obyvatel a
majitele bydlení výstava Liščina!!!
Stabilní
spolupráce
s majitelem,
která není tolik
ohrožena
individuálním
jednáním
obyvatel.
Všemi třemi fázemi a liniemi rozvoje se nám podařilo projít především v lokalitě
Liščina. Výsledkem je fungující vzájemný vztah mezi obyvateli a soukromým
vlastníkem bydlení (RPG RE), který již není zásadně ovlivněn případným
neodpovědným jednáním jednotlivých obyvatel.
183
Pro reflexi průběhu a výsledků spolupráce s obyvateli a majiteli bytového fondu
jsme použily koncept mobilizované komunity (Schuringa, 2007), který byl naším
hlavním cílem. Lze konstatovat, že obyvatelé Liščiny a Zárubku vykazují některé
znaky mobilizované komunity (Schuringa, 2007), které popíšeme.
Uvědomění
Obyvatelé přemýšlí o své situaci a problémech a přichází s náměty na změnu či
řešení. Věří, že mohou něco dokázat, ale zároveň si uvědomují svoji závislost na
ostatních obyvatelích.
Aktivizace
V lokalitách jsou aktivní obyvatelé, kteří jsou ochotni pracovat i pro komunitní
zájmy. Jejich aktivita podněcuje k zapojení dalších a iniciuje další témata.
Mentalita
Tím, že lidé postupně vidí výsledky společné práce a snahy o zlepšení kvality
života, začínají přemýšlet o budoucnosti (co by se dalo ještě udělat, co bychom
tady ještě chtěli mít, aby se nám dobře bydlelo, co nám ještě chybí, co bychom
mohli udělat apod.) a oblast bydení vnímají jako téma, které mohou sami ovlivnit.
Lidské kompetence
Lidé umí uplatnit své kompetence (umí vyjednávat, jiní jsou zruční, další se podílí
na úklidu nebo přípravě společného posezení, někteří vědí, kde sehnat potřebný
materiál, jaký postup zvolit při řešení daného problému např. se zabudováním
laviček, plotu apod.) a zapojením do aktivit se učí kompetencím novým. Jsou
schopni o své situaci realisticky přemýšlet, vyjadřovat svá přání a potřeby a naučili
se přebírat iniciativu a uplatňovat demokratické postupy při rozhodování.
184
Sociální struktury
Komunita na Zárubku je rozdělena do tří klanových rodů, které spolu komunikují
velmi opatrně, aby nedocházelo ke střetům. Lidé se organizují spíše v rámci svých
domů.
Liščina je celistvější, domy jsou v blízkosti, příslušenství ke klanům zde nehraje
tak velkou roli a došlo ke zlepšení sousedských vztahů.
V každé lokalitě je existující pracovní skupiny a místní rada.
Vůdcovství
V každé lokalitě jsou aktivní obyvatelé, kteří jsou ostatními respektováni a mají
jejich důvěru. Na Zárubku jsou to představitelé jednotlivých domů, na Liščině jsou
to většinou lidé, kteří v lokalitě bydlí dlouhodoběji a ti, kteří chtějí něco ve svém
bydlišti změnit.
Většinou jsou to v obou lokalitách muži.
Demokratické postupy
V obou lokalitách se ve věcech komunitních aktivit rozvinuly způsoby rozhodování
na základě většinového názoru.
Každý má možnost se vyjádřit a rozhodovat o způsobu řešení, nejčastěji
prostřednictvím hlasování. Do pracovních skupin či místních rad jsou lidé často
voleni.
Vnější síť
Žádná z lokalit není vnějšímu světu uzavřená, do řešení problémů jsou
zapojovány další potřebné instituce. V lokalitách i mimo ně se uskutečňují
nejrůznější akce, na které jsou zváni zástupci institucí, které v dané lokalitě mají
své zájmy.
185
4.2.6 Závěry výzkumu
V našem výzkumu jsme chtěly zjistit, čeho lze při řešení problému nedostatku
spolupráce mezi obyvateli a majiteli bytového fondu v sociálně vyloučených
lokalitách dosáhnout pomocí komunitní práce. Pro účely cíle jsme popsaly a
analyzovaly realizaci komunitní práce ve třech ostravských lokalitách. Pro analýzu
jsme využili koncept mobilizované komunity, třífázového modelu práce a linií
rozvoje.
Nejúspěšnější jsme s metodou komunitní práce byli na Liščině. Obyvatelé vykazují
znaky mobilizované komunity a lze pozorovat úspěchy ve všech liniích rozvoje.
Osvědčilo se nám od počátku klást důraz na aktivitu a odpovědnost samotných
obyvatel. Od počátku obyvatelé sami rozhodovali o cílech. Práci jsme rozdělovaly
mezi obyvatele, majitele bytů a sociální pracovníky a každý úkol byl přesně
popsán a byli určeni konkrétní lidé, kteří jsou za jeho realizaci zodpovědní. Každý
tak věděl, co má dělat a za co je odpovědný.
Na počátku stáli majitelé bytového fondu na okraji naší pozornosti a měly jsme
tendence vnímat potíže jen ze strany obyvatel. Realizace výzkumu nám pomohla
tento náš postoj reflektovat a korigovat.
Důležité bylo také dosažení prvních viditelných výsledků, které stimulovaly
obyvatele k dalším aktivitám. Jako šťastné se ukázalo budování dětského hřiště
na Liščině. Hřiště bylo tématem, které obyvatele spojilo a umožnilo jim prožít
společný úspěch.
Využití komunitní práce ovlivňují i rizika, která nelze předvídat. Obtížné je
především zhodnocení šance na dosažení výsledků. Ukázalo se, že ne všechny
potřeby nebo nápady obyvatel jsou realizovatelné, protože jejich řešení závisí i na
jiných institucích nebo osobách, které mohou mít zájmy opačné či nemají dostatek
finančních prostředků na realizaci vyslovených potřeb. Tyto skutečnosti není
možné často zcela realisticky posoudit předem a projeví se až během spolupráce
s obyvateli. Mohou mít za důsledek zklamání obyvatel a jejich nechuť dále
v projektu pokračovat. Příkladem, jak může nepodařená první akce zabránit další
práci, byla situace v Hrušově. Úsilí obyvatel o úklid sklepů mařila vnější závada,
186
kterou nebylo v silách obyvatel a sociálních pracovníků vyřešit. Jejich aktivita
ustala a s ní i zájem majitele bytů (obce) o další spolupráci. Je třeba počítat i
s vlivy nepředvídatelnými. Například určitou aktivitu na Zárubku přerušilo
dlouhodobě špatné počasí (deště), aktivita obyvatel vyhasla a již se ji nepodařilo
znovu podnítit.
Dalším rizikem je vzájemná závislost obyvatel při plnění podmínek spolupráce
s majitelem bydlení. Tuto „kolektivní odpovědnost“ může velmi výrazně narušit i
jeden nájemce bytu.
Jako rizikový se jeví i příliv nových obyvatel do ještě nestabilní spolupráce. Pokud
jsou mezi obyvateli a majitelem bytového fondu již vytvořeny vztahy spolupráce, je
mnohem menším ohrožením nedodržování dohod ze strany jednotlivých obyvatel
(nedochází tolik ke generalizaci ze strany majitele bytového fondu). Na příkladu
Liščiny se ukazuje, že aktivní jsou především „starousedlíci“. Roli může sehrávat i
nechtěné bydlení v lokalitě (to bylo téma především Hrušova).
Lze také konstatovat, že úspěšněji se nám spolupráci dařilo nastartovat se
soukromými majiteli nemovitostí než s obcí.
Na Zárubku a v Hrušově jsme se potýkaly s klanovým rozdělením obyvatel92. Bylo
velmi obtížné je stimulovat ke společné práci na společných cílech. Proto jsme se
pokusily pracovat s obyvateli jednoho domu, kteří aktivně přistupovali k řešení
svých problémů, měli zájem něco změnit k lepšímu, dokázali spolu navzájem
komunikovat, neměli mezi sebou rozpory, které by bránily společné práci.
Naše závěry jsou ve shodě se Strategií boje proti sociálnímu vyloučení na období
2011-2015 (Strategie, 2011: 88): „ Komunitní práce není univerzální nástroj řešení
problematiky sociálního vyloučení, ale vhodný nástroj aktivizace a zapojení
obyvatel v místech, kde identifikujeme ustálená kooperující společenství, a kde
rozvoj komunity není segregačním nástrojem zamezujícím vzájemnému prolínání
společenských skupin.“
92
Na toto možné riziko při využití komunitních přístupů v sociálně vyloučených lokalitách
upozorňuje i Mareš (Mareš, Horáková, Rákoczyová, 2008).
187
ZÁVĚR
V první kapitole jsme popsali a analyzovali současnou situaci sociální práce ve
vztahu ke klíčovým soudobým problémům, sociálnímu vyloučení a novým
sociálním rizikům. Kapitolu uzavíráme požadavkem na interakční pojetí sociální
práce a důrazem na reflexivní kritickou praxi.
Při výzkumu sociálních pracovníků na obcích jsme zjistili, že jejich klíčovým
tématem konstruování sociální práce je pocit bezmocnost, do kterého se uzavírají
prostřednictvím „začarovaného kruhu bezmocnosti“ (viz kapitola 2.3.10) Klademe
si otázku, co (a zda vůbec) mohou sociální pracovníci udělat, aby se slovy
Baumana (2008: 44) necítili být „jen levnějším agentem odpadového průmyslu“,
který má posloužit „k umytí rukou viníků“. Případně „zombie-institucemi“93, jak o
nich píše Beck (2007a: 189). Kritériem by podle Becka měla být jejich „schopnost
projednávat“ a „sebeorganizovat“ zájmy (vyjadřovat a prosazovat je jako
organizovaní aktéři). Podobné stanovisko, které jsme podrobněji rozvedli v závěru
druhé kapitoly, vyjadřuje například i Ferguson (2009).
Kladli jsme si otázku, nakolik „nezplnomocnění“ sociální pracovníci mohou
vykonávat zplnomocňující praxi a zda může být přínosem pro řešení problémů
sociálního vyloučení některými autory „revitalizovaná“ komunitní práce. Po detailní
teoretické analýze konceptu zplnomocnění a souvisejícího konceptu participace
jsme je oba zasadili do oblasti komunitní práce. Možnosti či meze komunitní práce
jsme se rozhodli zkoumat s využitím akčního výzkumu.
Práci uzavírá výzkumný projekt komunitní práce, který integruje témata
předchozích kapitol. Na základě poznatků o procesech a reprodukci sociální a
prostorové exkluze jsme se pokusili uplatnit, analyzovat a reflektovat metodu
sociální práce, která nekopíruje logiku individualizace či „strukturalizace“
sociálních problémů, ale usiluje o „interakční“ pojetí sociální práce a zároveň
93
Zombie-instituce je podle Becka (2007a: 189) „historicky již dávno mrtvá, přesto však stále
nemůže zemřít“.
188
rozpracovává koncepty zplnomocnění a participace do konkrétní aplikace v oblasti
komunitní práce.
Až po ukončení výzkumu jsme se seznámili s argumentací Šanderové (2007: 16),
kterou uvádíme v první kapitole, vycházející z práce Tillyho. Podle jeho názoru ke
zmírnění nerovností (tedy ani sociálního vyloučení) nemůže vést snaha o
dosažení strukturálních změn. Jak jsme již uvedli v kapitole první, za efektivní
autor považuje zaměřit
se na „organizační procesy v mezorovině, v reálných
sociálních prostředích“, což jsme v našem akčním výzkumu činili. Jak Šanderová
na stejném místě v textu dodává: „… jedním z předpokladů omezení nerovnosti
uznání i rozdělování ohrožujících integritu společnosti je znalost konkrétních
praktik nespravedlnosti uznání“.
Akční participativní výzkum se ukázal jako vhodný prostředek pro odhalení
„konkrétních praktik nespravedlnosti uznání“ a komunitní práce skrze koncepty
participace a zplnomocnění jako prostředek získání „uznání“ ve smyslu práce
Fraserové (Fraserová, Honneth, 2004). O to jsme při samotné realizaci výzkumu
usilovali spíše intuitivně, až teď, při reflexi výzkumu, jsme si uvědomili, že nám šlo
i dosažení uznání Romů (změnu jejich obrazu jako neplatičů, vandalů) v očích
majitelů bytového fondu, tak i veřejnosti.
Akční participativní výzkum chápeme také jako vhodný prostředek pro změnu role
sociálních pracovníků jako aktérů a pro uchopení na první pohled velmi obtížných
či neřešitelných problémů. Tím, že mohou sociální pracovníci oddělit své role
(výzkumník/ sociální pracovník) a také činnosti (pozorování, myšlení, jednání),
mohou aktivně realizovat jednotlivé kroky své práce a úspěchy (či neúspěchy)
monitorovat a na základě jejich vyhodnocení plánovat další kroky. Vystupují tak
částečně z role „hasičů akutních požárů“ a mohou zmírňovat svoje pocity
nemohoucnosti a bezmoci. Connells (cit in Anderson, 1996) jako významnou
součást moci vnímá možnost kontroly nad definováním a chápáním situace.
Dále
jsme
v souladu
s Musilem
(2010:
16)
vycházeli
z přesvědčení
institucionalizovat sociální práci i na základě samostatné aktivity sociálních
pracovníků, „kteří budou schopni pomáhat se zvládáním potíží v interakcích a
dokážou se na využití tohoto typu pomoci dohodnout.“
189
Při aplikaci konceptu zplnomocnění v rámci komunitní práce jsme narazili i na
diskutabilní témata. Jedním z nich je to, co je zplnomocnění jako proces a jako
výsledek hodnoceno. Anderson (1996: 77) v této souvislosti podotýká: „Komunity
jsou vnímány jako zplnomocněné, když usilují o verzi dobrého života podle vzoru
středních vrstev“. Jedná se o požadavek v době prohlubující se polarizace a
proměny struktury společnosti značně problematický.
Dalším problematickým aspektem je skutečnost, že komunitní práce může
vyvolávat mylné očekávání, že pouhé spojení sil klientů může přinést nějakou
změnu. Jak upozorňuje Anderson (1996: 73): „Spojení sil je důležitým prvním
krokem, ale nemusí nutně vést ke konkrétním změnám“. O tom jsme se
přesvědčili i v námi realizovaném akčním participativním výzkumu. Co ale bylo
přesně důvodem neúspěchu (či naopak) úspěchu, nejsme, bohužel, schopni
identifikovat. Ukázaly se však určité faktory, které mohou proces zplnomocnění
podporovat či mu bránit.
V oblasti komunitní práce se množí zjištění, že lokálně rozvinutá řešení jsou
podstatně více zplnomocňující a umožňují tvořivější přístupy. (Rappaport cit in
Anderson, 1996). Podle jiných autorů je přesun na lokální úroveň důsledkem
přesvědčení, že to jediné může být skutečně ovlivněno. Úspěch projektů
komunitního rozvoje je podle názoru Hautekeura a Hendersona (2008) závislý i na
otevřenosti a podpoře ze strany lokální politiky. I to se ukázalo jako důležitý prvek,
především při práci v Hrušově.
Na základě studie sítí institucionálních aktérů rozvoje malého města Vajdová,
Bernard, Stachová, Čermák (2010) zdůrazňují sociální síť vazeb mezi regionálními
a lokálními aktéry ze soukromého, veřejného i neziskového sektoru jako důležitý
faktor regionálního a lokálního rozvoje. Svůj závěr podporují hypotézami o
sociálních sítí institucionálních aktérů lokality a regionu. Uvádí např. tvrzení
Cannarella a Piccioni (Vajdová, Bernard, Stachová, Čermák 2010), že teritoriální
sítě lokálních aktérů jsou předpokladem kooperativního prostředí, které je
považováno za klíčové pro endogenní rozvoj. Podobně Beugelsdijk, Van Schaik
190
(Vajdová, Bernard, Stachová, Čermák 2010) se domnívají, že dobře fungující
regiony mají husté sítě asociací a skupin, které podporují spolupráci spíše než
hierarchické nařizovaní. Podobně Fromhold-Eisebith (Vajdová, Bernard, Stachová,
Čermák 2010) vidí husté sítě a důvěryhodné vztahy jako předpoklad soudržnosti.
Autoři (Vajdová, Bernard, Stachová, Čermák 2010) ve své studii dospěli k závěru,
že místní veřejná správa je rozhodujícím aktérem místního rozvoje (nevytváří
uzavřenou skupinu a její relace k ostatním institucím jsou významné) a může plnit
roli
koordinátora,
případně
iniciátora
společných
aktivit
a
organizátora
participativních procesů v lokalitě. V této oblasti vnímáme nevyužitý potenciál
pracovníků sociálních odborů obecních úřadů.
Tato zjištění zdůrazňují roli komunitní práce v posilování sociálních sítí a vytváření
„kanálu k politice“ (Anderson, 1996). Nástrojem, který k tomu může sociální práce
v České republice využít je komunitní plánování94, které je široce uplatňované a
může přinášet možnost participace lidí na definování jejich potřeb a designování
způsobů jejich řešení. Mnoho autorů však upozorňuje na problémy spojené
s participací uživatelů sociálních služeb (Bernard, 2010; Kubalčíková, Krchňavá
2010).
Kubalčíková a Krchňavá (2010) v závěru své studie uvádějí, že
organizátoři komunitního plánování zřídka vytváří vhodné struktury podporující
účast uživatelů.
Na základě výše uvedené argumentace by sociální pracovníci měli usilovat o
vytváření prostoru pro participaci a artikulaci potřeb obyvatel, vytvářet a rozvíjet
sociální sítě a vycházet z konkrétních definicí situace klienty samotnými a spoléhat
se spíše na lokální zdroje a specifika.
Vzrůstající význam bude mít pravděpodobně také podpora svépomocných aktivit
s cílem obnovit primární vazby jako zdroj vzájemné pomoci a podpory. V tomto
smyslu vidí v České republice budoucnost sociální práce Chytil (2007).
Podpora rozvoje solidární ekonomiky je viděna jako další významná role
sociálních pracovníků (Chytil, 2007, Elsen, 2005) V českém kontextu na možnosti
využívání sociální ekonomiky při práci se sociálně vyloučenými odkazuje například
94
Komunitní plánování je jeden z modelů komunitní práce (Popple, 1996) Komunitní plánování je
plánování sociálních služeb na lokální úrovni, které by mělo probíhat za spolupráce široké
veřejnosti a vycházet z místních specifik.
191
Šťastná (2010) a navrhuje obnovit tradici družstevního bytového hnutí, ve kterém
vidí potenciál řešení dostupného bydlení i pro chudší vrstvy.
Autorka vyzývá
českou odbornou veřejnost k přemýšlení, jak využít sociální ekonomiku pro řešení
problémů sociálního vyloučení. Navrhuje sociálním pracovníkům, aby hledali nové
partnery, například odbory či bytová družstva.
Další hypotézou, kterou z provedené analýzy vyvozujeme je, že chápání role
sociálního pracovníka se bude více diferenciovat v závislosti na konkrétních
lokálních podmínkách, podle aktuálních potřeb. Jsme „nuceni hledat lokální řešení
problémů…“. (Bauman, 2008: 37) Jak ovšem upozorňuje Morley a Macfarlane
(2012: 700) je třeba lokální kontexty a jednání chápat v jejich širším politickém
rámci. Tato perspektiva, vycházející z kritické sociální práce, podle jejich názoru
„otevírá okno pro možnosti změn sociálních opatření, které jsou obvykle vnímány
jako institucionalizované a neměnné““.
Sociální práce ze své podstaty nemůže být bez hodnotových a politických
orientací. Lee (2001: 381) cituje tvrzení Richana: „Znevýhodnění musí přesvědčit
lidi s mocí, aby učinili ta správná rozhodnutí“. Otázkou je, kdo jsou to ti lidé s mocí.
Politici? Politizace sociální práce, je návod mnoha autorů (Holasová, 2012;
Leonardsen, 2007) .Je třeba ale zvážit argument Baumana o odluce moci a
politiky tlakem globálních sil. (Bauman, 2008)
Beck (2007b: 298) k diskusi dodává: „Kosmopolitní obnovení politiky je
podstatným zdrojem moci. Jinak řečeno: ztráta utopie znamená ztrátu moci. Jen
ten, kdo může nadchnout, získá souhlas a moc. Znovuobjevení velkých cílů, velké
politiky slouží obojímu: obsahovanému znovuoživení i jejímu zplnomocnění. Obojí
souhrnně vytvoří strategii repolitizace politiky.“
Beck (2007b: 300) vkládá naděje do strategie mnohostranných kosmopolitních
(tedy nadnárodních) a multidimenzionálních koalic, které chápe jako partnerství
představitelů různých sektorů (nevládní organizace, občanské společnost,
podniky, univerzity) a které se podle jeho názoru mohou stát nástrojem zvládání
globálních problémů.
Kromě lokálních řešení by sociální pracovníci neměli zapomínat na hodnoty a
tradice své profese a ve spolupráci s dalšími pracovníky vnímat potenciál
192
dosažení změny. Vraťme se k výroku Fergusona (2009: 93) je třeba „překonat
bědování nad krizí sociální práce a začít aktivně ovlivňovat současné trendy“.
U úvodu jsme si kladli otázku, jak sociální pracovníci mohou naplňovat myšlenky
zplnomocnění, které můžeme chápat jako pomoc dosahovat klientům vliv (moc)
nad těmi oblastmi života, ve které ji nemají, když sami svoji vlastní situaci jako
sociální pracovníci vnímají jako „bezmocnou“, v jazyce konceptu zplnomocnění
jako „nezplnomocněnou“. V naší práci jsme došli k závěru, že je třeba soustředit
se na oblasti, které sociální pracovníci ovlivnit mohou a nahradit metody, které ke
změnám nevedou. Morley a Macfarlane (2012: 700) zdůrazňují potřebu
„každodenního lokálního aktivismu“, který může vést k „dekonstrukci či
rekonstrukci“ praxe a mocenských vztahů a umožňuje pracovat s ambivalencí,
nejistotou a proměnlivostí, a potřebu kritické reflexivity.
193
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
ADAMS, R. Social Work and Empowerment. 3rd edition. Basingstoke: Palgrave,
2003.
ADAMS, R. Empowerment, Participation and Social Work. 4th edition.
Basingstoke: Palgrave, 2008.
AIMERS, J. Using Participatory Action Research in a Local Government Setting.
In: HUGHES, I. Action Research Electronic Reader [online]. The University of
Sydney [cit. 2009-10-06]. Dostupné z:
http://www.behs.cchs.usyd.edu.au/arow/reader/aimers.htm.
ALSOP, R. a N. HEINSOHN. Measuring Empowerment: Structuring Analysis and
Framing Indicators. In: Policy research working paper [online]. Washington DC:
World
Bank,
2005.
Dostupné
z:
http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=665062.
ANDERSON, J. Yes, But IS IT Empowerment? Initiation, Implementation and
Outcomes of Community Action. In: HUMPHRIES, B. Critical Perspectives on
Empowerment. Birmingham: Venture Press, British Association of Social Workers,
1996, s. 69-84.
ARCHER, M. S. Lze najít pojítko mezi vysvětlením a porozumením? Sociologický
časopis/ Czech Sociological Review, 1, 2008, s. 7-22.
ARNSTEIN, S. R. A Ladder of Citizen Participation [online]. 2004. Dostupné z:
http://lithgow-schmidt.dk/sherry-arnstein/ladder-of-citizen-participation.html.
BABBIE, E. The Basics of Social Research. 3rd edition. Thomson / Wadsworth,
2005.
BALÍK, S. a M. KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha:
Dokořán, s. r. o., 2004.
BARKER, R. L. Social Work Dictionary. 3rd Edition, NASW Press, 1995.
BARR, A. a S. HASHAGEN. ABCD handbook: A framework for evaluating
community development. London: Community Development Foundation, 2000.
194
BARŠA, P. Konstruktivismus a politika identity. Antropowebzin, 1-2, 2006, s. 2135.
BAUMAN, Z. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta, 2002.
BAUMAN, Z. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta, 2004.
BAUMAN, Z. Úvahy o postmoderní době. 2. vydání. Praha: SLON, 2006.
BAUMAN, Z. Tekuté časy. Život ve věku nejistoty. Praha: Academia, 2008.
BECK, U. Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně. Praha: SLON, 2004.
BECK, U. Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace. Praha: SLON,
2007a.
BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007b.
BENGTSSON, S. a L. HULGARD. Co-operative Activity and Community
Development. In: BORZAGA, C. a J. DEFOURNY. The Emergence of Social
Enterprise. London: Routledge, 2001.
BERGER, P. a T. LUCKMANN. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999.
BERNARD, J. Komunitní plánování sociálních služeb a problémy participace.
Sociální práce / Sociálna práca. 2010, č. 3, s. 100 – 109.
Big Society. [online] Dostupné z: http://www.cabinetoffice.gov.uk/content/bigsociety-overview.
BOOKCHIN, M. Od urbanizace ke městům. Sedmá generace. 2001, č. 3, s. 19-22.
BURCHARDT, T. a J. LE GRAND a D. PIACHAUD. Social Exclusion in Britain
1991 -1995. Social Policy and Administration. 1999, roč. 33, č. 3, s. 227-244.
BURKETT, I. The Globalised and Postmodern Frameworks and Justifiers of Local
Community Based Practice: Will Community Development Move to the Centre of
Social Work Practice and Education? St. Lucia: School of Social Work and Social
Policy University of Queensland, 2000.
BURKETT, I. Traversing the swampy terrain of postmodern communities: towards
theoretical revisionings of community development. European Journal of Social
Work. 2001, roč. 4, č. 3, s. 233-246.
BYRNE, D. Social exclusion. Berkshire: Open University Press, 2005.
CAMPFENS, H. Community Development Around the World: Practice, Theory,
Research, Training. Toronto: University of Toronto Press, 1996.
195
CASTEL, R. Les métamorphoses de la question sociale. In: KELLER, J.
Modernisation and Transformation of the Social. Eichstätt: ISIS, 2007.
CÍSAŘ, O. Politický aktivismus v České republice: Sociální hnutí a občanská
společnost v období transformace a evropeizace. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2008.
COULSHED, V. a J. ORME. Social Work Practice. An Introduction. 3rd edition.
London: Macmillan, 1998.
CRESWELL, J. W. Qualitative inquiery and research design: Choosing among five
approaches. London: Sage Publications, 2007.
CROFT, S. a O. BERESFORD. User Participation. The Blackwell encyclopedia of
social work. Malden: Basil Blackwell, 2000, s. 355-357.
DĆRUZ, H.; GILLINGHAM, P.; MELENDEZ, S. Reflexivity: A Concept and its
Meanings for Practitioners Working with Children and Families. Critical Social
Work,
1,
2007.
[online].
[cit
2012-09-15]
Dostupné
na
Internetu:
http://www.uwindsor.ca/criticalsocialwork/2007-volume-8-no-1
Definition of Social Work. International Federation of Social Workers [online]. [cit
2010-10-20]. Dostupné na Internetu: http://www.ifsw.org/en/p38000208.html.
DEFOURNY, J. Introduction – From third sector to social enterprise. In:
BORZAGA, C. a J. DEFOURNY. The Emergence of Social Enterprise. London:
Routledge, 2001.
DOEL, M. a S. SHARDLOW. The new social work practice. Hampshire: Arena,
1998.
DOMINELLI, L. Women and community action. Birmingham: Venture Press, 1990.
DOMINELLI, L. Empowerment: Help or Hindrance in Professional Relationship.
In: STEPNEY, P. a D. FORD. Social Work Models, Methods and Theories. Dorset:
Russell House Publishing, 2000.
DOWLING, M. Social Exclusion, Inequality and Social Work. Social policy
& administration. 1999, roč. 33, č. 3, s. 245-261.
DURKHEIM, E. Elementární formy náboženského života. Praha: Ikoymenh, 2002.
196
ELISHEVA, S. Developing a Theory of Empowerment. In: ELISHEVA, S.
Empowerment and community plannning [online]. 2004. Dostupné z: npow.org/elis
heva_saden_empowerment_intro.pdf.
ELLIOT, J. Action Research for Educational Change. Buckingham: Open
University Press, 1991.
ELSEN, S. Economic Selforganisation and Civil Society. Local Economy and
Sustainable Community Development. European IUCISD Konference: Face of
Research in European Social Development: Aims, Results, Impact. Graz, Austria,
2005.
ERATH, P. a HÄMÄLLÄINEN, J. Theory in Social Work. In: ADAMS, A., P.
ERATH a S. M. SHARDLOW. Key Themes in European Social Work. Lyme Regis:
Russell House, 2001.
FEATHERSTONE, B.; BROADHURST, K.; HOLT, K. Thinking SystemicallyThinking Politically: Building Strong Partnerships with Children and Families in the
Context of Risik Inequality. British Journal of Social Work, 4, 2012, s. 618-633.
FELLIN, P. The Community and the Social Worker. 2nd edition. Illinois: F. E.
Peacock Publishers, 1995.
FERGUSON, I. Increasing User Choice or Privatizing Risk? The Antinomies of
Personalization. British Journal of Social Work, 3, 2007, s. 387-403.
FERGUSON, I. „Another Social Work is Possible!“ Reclaiming the Radical
Tradition. In LESKOŠEK, V. Theories and Methods of Social Work. Ljubljana:
Faculty of Social Work, University of Ljubljana, 2009.
FERGUSON, I.; WOODWARD, R. Radical social work in practice. Making a
difference. Bristol: The Policy Press, 2009.
FEŘTOVÁ,
M.
a
J.
TEMELOVÁ.
Prostorová
specifika
strukturální
nezaměstnanosti na úrovni obcí. Sociologický časopis / Czech Sociological
Review. 2011, č. 4, s. 681-715.
FOOK, J. Social Work: Critical Theory and Practice. London: Sage, 2002.
FOUCAULT, M. Moc, subjekt a sexualita. Bratislava: Kaligram, 2000.
FRASER, H. Four different approaches to community participation. Community
Development Journal. 2005, roč. 40, č. 3, s. 286-300.
197
FRASEROVÁ, N. a A. HONNETH. Přerozdělování nebo uznání? Praha: Filosofia,
nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, 2004.
FREIRE, P. Pedagogy of the oppressed. Harmondsworth: Penguin, 1972.
FRIEDMANN, J. Rethinking poverty: empowerment and citizen rights. International
Social Science Journal. 1996, č. 148, s. 161-189.
FOJTÍKOVÁ, Z. Zplnomocnění a participace v komunitní práci. Diplomová práce.
Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta, 2007.
GAC. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity
subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal Analysis & Consulting, 2006.
GERMAIN, C. B. a A. GITTERMAN. The life model of social work practice. New
York: Columbia University Press, 1980.
GIDDENS, A. Důsledky modernity. Praha: SLON, 1998.
GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999.
GIDDENS, A. Třetí cesta a její kritici. Praha: Mladá fronta, 2004.
GOJOVÁ, A. Teorie a modely komunitní práce. Ostrava: Zdravotně sociální fakulta
Ostravské univerzity, 2006.
GOJOVÁ, A., H. SOBKOVÁ, D. NEDĚLNÍKOVÁ, L. MASTNÁ, S. ZAJDÁKOVÁ,
I. HRADECKÝ, H. MALINOVÁ, M. ZIMMERMANNOVÁ a D. ČERNÁ. Terénní
sociální práce s vybranými cílovými skupinami z hlediska vybraných metod a
přístupů sociální práce. In: JANOUŠKOVÁ, K. a D. NEDĚLNÍKOVÁ (eds.).
Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků. Sborník studijních textů.
Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta – katedra
sociální práce, 2008.
GOJOVÁ, A. a D. NEDĚLNÍKOVÁ. Inclusive potential of empowerment and
participation in community work. In: CHYTIL, O., G. J. FRIESENHAHN, F. W.
SEIBEL a J. WINDHEUSER (Hrsg). Sociální profese pro sociální Evropu.
Boskovice: Albert, 2009.
GOJOVÁ, A. Community Work and the Ideas of Empowerment and Participation in
the Changing Social Context. In: SEIDEL, F. W., W. LORENZ a O. CHYTIL.
(eds.). European Developments and the Social Professions. Community,
198
Education, Research, Professionalisation. ECPRESS – Edition 7. Boskovice:
Albert, 2011.
GOJOVÁ, A., A. GELETIČOVÁ, L. MASTNÁ, M. SADIVOVÁ a L. ŽEMBOVÁ.
Komunitní práce – cesta od nadávání k lepšímu bydlení. Sociální práce / Sociálna
práca. 2012, č. 1, s. 77-91.
GRAY, M. a S. A. WEBB. Social Work Theories and Methods. London: Sage
Publications, 2009.
GREGG, P., J. WALDFOGEL a E. WASHBROOK. Family expanditures postwelfare reform in the UK: Are low-income families starting to catch up? Labour
Economics. 2006, roč. 13, s. 721-746.
HABERMAS, J. Strukturální přeměna veřejnosti. Zkoumání jedné kategorie
občanské společnosti. Praha: FILOSOFIA, 2000.
HARDCASTLE, D. A., POWERS, P. R. a WENOCUR, S. Community practice:
theories and skills for social workers. 2nd edition. Oxford: Oxford University, 2004.
HARDINA, D. Analytical Skills for Community Organization Practice. New York:
Columbia University Press, 2002.
HARRINGTON, A. a kol. Moderní sociální teorie. Praha: Portál, 2006.
HARRIS, J. Social Work Business. London: Sage, 2003.
HART, R. Children´s Participation: From Tokenism to Citizenship. UNICEF ICDC.
Florence: International Child Development Centre, 1992.
HARTL, P. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: SLON, 1997.
HATTON, K. Social Work in Europe: Radical Traditions, Radical Futures? Social
Work in Europe. 2001, č. 1, s. 32-43.
HAUTEKEUR, G. Community Development in Europe. Community Development
Journal. 2005, roč. 40, č. 4, s. 385-398.
HAUTEKEUR, G. a P. HENDERSON. Community Development in Europe. In:
BRAKE, R. a U. DELLER. (eds.). Community Development – A European
Challenge. Opladen & Farmington Hills: Barbara Budrich Publisher, 2008.
HENDERSON, P. a D. N. THOMAS. Zručnosti komunitnej práce v susedstvách.
Nitra: Centrum komunitného rozvoja, 2007.
199
HILLS, J., J. LE GRAND a D. PIACHAUD. Understanding Social Exclusion.
Oxford: Oxford University Press, 2002.
HIRT, T. a M. JAKOUBEK. (eds.). „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení.
Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.
HOLASOVÁ, V. Manažerismus v sociální práci: prosazování a důsledky.
Disertační práce. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2009.
HOLASOVÁ, V. Sociální práce jako nová tržní příležitost? Sociální práce /
Sociálna práca. 2012, č. 2, s. 126-137.
HOWE, D. Modernity, Postmodernity and Social Work. The British Journal of
Social Work. 1994, č. 5, s. 513-532.
HUBÍK, S. Sociologie vědění. Praha: SLON, 1999.
HUMPHRIES,
B.
Contradicitions
in
the
Culture
of
Empowerment.
In:
HUMPHRIES, B. Critical Perspectives on Empowerment. Birmingham: Venture
Press, British Association of Social Workers, 1996, s. 1-16.
CHANAN, G. Community Responses to Social Exclusion. In: PERCY-SMITH, J.
Policy responses to social exclusion towards inclusion? Buckingham: Open
Changing Lives: Report of the 21st Century Social Work Review. Edinburgh:
Scottish executive, 2006.
CHYTIL, O. K problematice využívání terminologie ve výuce sociální práce.
Disertační práce. Trnava: Trnavská univerzita, Fakulta zdravotníctva a sociálnej
práce, 2002.
CHYTIL, O. Důsledky modernizace pro sociální práci. Sociální práce / Sociálna
práca. 2007, č. 4, s. 64-71.
JEYASINGHAM, D. White Noise: A Critical Evaluation of Social Work Education´s
Engagement with Whiteness Studies. British Journal of Social Work, 4, 2012, s.
669-686.
JOHNSON, L. C. Social work practice. A generalist approach. Boston: Allyn and
Bacon, 1992.
200
JONES, C. The Ne-liberal Assault: Voices from the Front-line of British Social
Work. In: FERGUSON, I., LAVALETTE, M., WHITMORE, E. (eds.) Globalisation,
Global Justice and Social Work. London: Routledge, 2004.
JORDAN, B. Tough love: Social work, social exclusion and the “third way”. British
Journal of Social Work. 2001, roč. 31, č. 3, s. 527–46.
KALINA, K. Terapeutická komunita: obecný model a jeho aplikace v léčbě
závislostí. Praha: Grada, 2008.
KAŠPAROVÁ, I., Š. RIPKA a K. SIDIROPULU JANKU. (ed.). Dlouhodobý
monitoring situace romských komunit v České republice. Moravské lokality. Praha:
Rada vlády ČR pro záležitosti romské komunity, 2008.
KELLER, J. Vzestup a pád středních vrstev. Praha: SLON, 2000.
KELLER, J. Soumrak sociálního státu. Praha: SLON, 2005.
KELLER, J. Modernisation and Transformation of the Social. Eichstätt: ISIS, 2007.
KELLER, J. Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti.
Praha: SLON, 2010.
KELLER, J. Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme. Praha: SLON, 2011.
KELLER, J. Sociologie jako konstrukt středních vrstev. Sociológia, 4, 2012, s. 407
– 431.
KEMMIS, S. a R. McTAGGART. Action Research Planner. Victoria: Deakin
KIRST-ASHMAN, K. K., G. F. HULL. Generalist practice with organizations and
communities. Chicago: Nelson-Hall Pubslihers, 1997.
KLIMPLOVÁ. L. Nová sociální rizika a reformní trendy evropských sociálních států
v reakci na ně. In: SIROVÁTKA, T. a J. WINKLER. (eds.). Nová sociální rizika. In:
Sociální studia. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 2010, č. 1,
s. 23-43.
KOSTELECKÝ, T. Housing and Its Influence on the Development of Social
Inequalities in the Post-Communist Czech Republic. Sociologický časopis / Czech
Sociological Review. 2000, č. 2, s. 177-193.
201
KOTÝNKOVÁ, M. Evropská výzva: vytváření začleňujících společností a
modernizace Evropského sociálního modelu. In: Sociální vyloučení a chudoba.
Praha: MPSV, 2004, s. 20-36.
KROPOTKIN, P. Pospolitost. Praha: Družstevní nakladatelství Kniha, 1922.
KRUMER-NEVO, M., I. WEISS-GAL a M. MONNICKENDAM. Poverty-Aware
Social Work Practice: A Conceptual Framework for Social Work Education.
Journal of Social Work Education. 2009, roč. 45, č. 2, s. 225-243.
KUBALČÍKOVÁ, K. a A. KRCHŇAVÁ. Komunitní plánování jako prostor pro účast
uživatelů na rozhodování: realita, nebo iluze? Sociální práce / Sociálna práca.
2010, č. 3, s. 110 – 121.
KVASNIČKA,
R.
Popis sociálně vyloučených
romských
lokalit
v regionu
Ostravska. Ostrava: Agentura pro sociální začleňování, 2010.
LEDWITH, M. Community development. A criticial approach. Bristol: The Policy
Press, 2011.
LEE, J. A. B. The Empowerment Approach to Social Work Practice. New York:
Columbia University Press, 2001.
LEONARDSEN, D. Empowerment in social work: an individual vs. a relational
perspective. International Journal of Social Welfare [online]. 2007, roč. 16, č. 1, s.
3
–
11.
Dostupné
z:
http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1468-
2397.2006.00449.x/pdf.
LEVITAS, R. The Inclusive Society? Social Exclusion and New Labour.
Basingstoke: Macmillan, 1998.
LORENZ, W. Reconstruction Processes in Europe: Social Work Theories and
Methods. In LITTLECHILD, B.; ERATH, P.; KELLER, J. De- and Reconstruction in
European Social Work. Stassfurt: BK – Verlag, 2005.
LUPTON, R. a A. POWER. Social exclusion and neighbourhoods. In: HILLS, J., J.
LE GRAND a D. PIACHAUD. Understanding Social Exclusion. Oxford: Oxford
MAREŠ, P. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: SLON, 1999.
MAREŠ, P. Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení. Sociologický časopis /
Czech Sociological Review. 2000, č. 3, s. 285-297.
202
MAREŠ, P., M. HORÁKOVÁ a M. RÁKOCZYOVÁ. Sociální exkluze na lokální
úrovni. Praha: VÚPSV, 2008.
MAREŠ, P. a T. SIROVÁTKA. Sociální vyloučení (exkluze) a sociální začleňování
(inkluze) – koncepty, diskurz, agenda. Sociologický časopis / Czech Sociological
Review. 2008, č. 2, s. 271–294.
MATĚJŮ, P. a M. L. SMITH. Kontinuita a změna přesvědčení o distributivní
spravedlnosti v České republice v letech 1991 až 2009. Sociologický časopis /
Czech Sociological Review. 2012, roč. 48, č. 1, s. 65-84.
MAYO, M. Community Work. In: HANVEY, CH. a T. PHILPOT. Practising Social
Work. London: Routledge, 1996.
MAYO, M. Community Work. Social Work: Themes, Issues and Critical Debates.
Basingstoke: Palgrave, 1998.
McDONALD, C. Challenging Social Work: The Context of Practice. London:
Palgrave, 2006.
MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha:
Grada, 2009.
MORLEY, CH.; MACFARLANE, S. The Nexus between Feminism and
Postmodernism: Still a Central Concern for Critical Social Work. British Journal of
Social Work, 4, 2012, s. 687-705.
MUFFELS, R. Stárnutí a flexibilizace. Sociologický časopis / Czech Sociological
Review. 1998, č. 3, s. 285-302.
MULLALY, R. P. Structural Social Work: Ideology, Theory and Practice. 2nd
edition. Oxford: Oxford University, 1997.
MUSIL, L. “Ráda bych Vám pomohla, ale”. Brno: Marek Zeman, 2004.
MUSIL, L. Tři pohledy na budoucnost sociální práce. In: SMUTEK, M.; SEIBEL, F.;
TRUHLÁŘOVÁ, Z. Rizika sociální práce. Sborník textů, VII. Hradecké dny sociální
práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010.
MUSIL, L. a R. TALAŠOVÁ. Sebevýzkum jako nástroj řešení problemů práce s
klientem. Sociální práce / Sociálna práca. 2012, č. 2, s. 75-89.
NAVRÁTIL, P. Sociální práce jako konstrukce. Sociologický časopis / Czech
Sociological Review. 1998, č. 1, s. 37 – 50.
203
NAVRÁTIL, P. Reflexivita v posouzení a v sociální práci. NAVRÁTIL, P.;
JANEBOVÁ, R. a kol. Životní situace klientek a klientů sociální práce. Hradec
Králové: Gaudeamus, 2010.
NGUNJIRI, E. Participatory methodologies: double-edged swords. Development
on Practice, 1998, roč. 8, č. 4, s. 466-470.
NETTING, F. E., P. M. KETTNER a S. L. McMURTRY. Social Work Macro
Practice. New York: Longman, 1993.
NOVAK, T. Empowerment and the Politics of Poverty. In: HUMPHRIES, B. Critical
Perspectives on Empowerment. Birmingham: Venture Press, British Association of
Social Workers, 1996, s. 85-98.
PARSONS, R. J. Guidelines for empowerment-based social work practice. Social
workers’desk Reference. Oxford: Oxford University, 2002.
PARTON, N.; O´BYRNE, P. What do we mean by constructive social wokr?
Critical Social Work, 1, 2000. [online]. [cit 2012-09-15] Dostupné na Internetu:
http://www.uwindsor.ca/criticalsocialwork/what-do-we-mean-by-constructivesocial-work
PAYNE, M. Social Work and Community Care. London: Macmillan, 1995.
PAYNE, M. Modern Social Work Theory. London: Macmillan, 1997.
PAYNE, M. Modern Social Work Theory. Basingstoke: Macmillan, 2005.
PELCL, P., D. ROSECKÝ a O. ORINIAKOVÁ. Zapojení veřejnosti do plánování
regionálního rozvoje. Přerov: Centrum pro komunitní práci, 2001.
PERCY-SMITH, J. Policy responses to social exclusion towards inclusion?
Buckingham: Open University Press, 2000.
PIERSON, J. Tackling Social Exclusion. London: Routledge, 2002.
PIERSON, J. Going Local: Working in Communities and Neighbourhoods. London
- New York: Routledge, 2008.
POPPLE, K. Analysing Community Work. Its Theory and Practice. BuckinghamPhiladelphia: Open University Press, 1995.
POSTLE, K. a P. BERESFORD. Capacity Building and the Reconception of
Political Participation: A Role for Social Care Workers? British Journal of Social
Work. 2007, č. 37, s. 143–158.
204
POTŮČEK, M., J. MUSIL a M. MAŠKOVÁ. Strategické volby pro českou
společnost. Teoretická východiska. Praha: SLON, 2008.
POTŮČEK, M. Veřejná služba stigmatizuje občany. Revue Sondy. 2012, č. 9, s.
17.
PUNCH, K. P. Introduction to Social Research. London: Sage Publications, 2005.
RÁKOCZYOVÁ, M. Komunitní sociální práce jako jeden z nástrojů řešení
problému sociální exkluze. Sociální práce / Sociálna práca. 2003, č. 1, s. 69-82.
REPKOVÁ, K. Participatívny prístup v sociálnej práci – ambiciózny projekt
slovenskej sociálnem administratívy. Sociální práce / Sociálna práca, 2009, roč. 9,
č. 3, s. 114-123.
ROCKS, P. The Working Poor in Ireland: an analysis of EU-SILC 2005. Research
Working Paper 08/09. Poverty Research Initiative, 2008.
RODGERS, J. R., D. ROBSON. Travail to no avail? Working poverty in Australia
since 2000. Australian Journal of Labour Economics. 2008, roč. 11, č. 1, s. 7-25.
ROCHA, E. M. A Ladder of Empowerment. Journal of Planning Education and
Research. 1997, roč. 17, č. 1, s. 31-44.
ROOSA, M. W., S. DENG, R. L. NAIR a G. L. BURRELL. Measures for Studying
Poverty in Family and Child Research. Journal of Marriage and Family. 2005, č. 4,
s. 971-988.
RŮŽIČKA, M. Geografie sociální exkluze. Sociální studia. 2006, č. 2, s. 117-132.
RŮŽIČKA, M. Časoprostorové a infrastrukturní aspekty procesu sociální exkluze.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2011, č. 2, s. 273-295.
SANDERSON, I. Access to services. In: PERCY-SMITH, J. Policy responses to
social exclusion towards inclusion? Buckingham: Open University Press, 2000.
SARACENO, CH. Social assistance dynamics in Europe. National and local
poverty regimes. Bristol: Policy Press, 2002.
SEYMOUR-ROLLS, K. a I. HUGHES, I. Participatory Action Research: Getting the
Job Done. Action research resources [online]. [cit. 2009-10-06]. Dostupné z:
http://www.scu.edu.au/schools/gcm/ar/arr/arow/rseymour.html.
SHULMAN, L. The Skills of Helping Individuals, Families and Groups. Itasca,
Illinois: F. E. Peacock Publisher, 1992.
205
SCHÖN, D. A. The Reflective Practitioner: How Professionals Think In Action.
London: Temple Smith, 1983.
SCHURINGA, L. Komunitní práce a inkluze Romů. Ostrava: Radovan Goj, 2007.
SIP, D. a P. JINDROVÁ. Komunitní organizování na Slovensku a v Čechách.
Brno: Centrum pro komunitní práci Plzeň, 1998.
SIROVÁTKA,
T.
(ed.).
Sociální
exkluze
a
sociální
inkluze
menšin
a
marginalizovaných skupin. Brno: Masarykova univerzita a Georgetown, 2004.
SIROVÁTKA, T. a J. WINKLER (eds.). Význam „nových sociálních rizik“
v současné společenské vědě. In: Sociální studia. Brno: Fakulta sociálních studií
Masarykovy univerzity, 2010, č. 1, s. 7-21.
SMITH, R. Social Work and Power. New Work: Palgrave Macmillan, 2008.
SMITH, M. K. Action Research. The informal education [online]. 2007 [cit. 201202-15]. Dostupné z: http://www.infed.org/research/b-actres.htm.
SMUTEK, M. Modernizace sociálního státu a analýza moci (celospolečenské
hledisko a hledisko klient pracovník). In: JANEBOVÁ, R., M. KAPPL a M.
SMUTEK (eds.). Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Hradec Králové:
Gaudeamus, 2008.
SOMMERFELD, P. (ed.) Evidence-Based Social Work: Towards a New
Professionalism? Peter Lang AG, 2005.
STAUB-BERNASCONI, S. Soziale Arbeit auf der Suche nach Autonomen
Paradigmen. Historische und aktuele bettrachtungen. In SEIBEL, F. W.; LORENZ,
W. Soziale Professionen für ein soziales Europa. Frankfurt am Main: Verlag für
Interkulturelle Komunikation, 1998.
STEVENS, A., A. M. BUR a L. YOUNG. People, jobs, rights and power: the roles
of participation in combating social exclusion in Europe. Community Development
Journal. 2003, roč. 38, č. 2, s. 84-95.
Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011 – 2015. Praha: Úřad
vlády ČR, 2011.
STRINGER, E. T. Action Research. London: Sage Publications, 2007.
SUTTON, C. Social Work, Community Work and Psychology. Leicester: The
British Psychological Society, 1998.
206
ŠANDEROVÁ, J. Praktiky nespravedlnosti uznání. Perspektivní dualismus a
morální monismus z pohledu sociologa. Sociologická řada SOC-011. Praha:
Fakulta sociálních věd UK, Filozofická fakulta UK, 2007.
ŠŤASTNÁ, J. Kudy kráčíš, sociální ekonomiko? Sociální ekonomika [online].
Praha: Nová ekonomika. [cit. 2010-10-28]. Dostupné z: http://www.socialniekonomika.cz/cs/odborne-informace/112-kudy-krai-socialni-ekonomiko.html.
ŠIMÍKOVÁ, I., P. NAVRÁTIL a J. WINKLER. Hodnocení programů zaměřených na
snižování rizika sociálního vyloučení romské komunity. Brno: VÚPSV, 2004.
ŠMÍDOVÁ, O. a J. ŠAFR. Nerovnosti v bydlení z pohledu vlastníků domů. In:
ŠANDEROVÁ, J. a O. ŠMÍDOVÁ. Sociální konstrukce nerovností pod kvalitativní
lupou. Praha: SLON, 2009.
TAYLOR-GOOBY, P. (ed.) New Risks, New Welfare. The Transformation of the
Welfare State. Oxford: Oxford University Press, 2004.
TAYLOR-GOOBY, P. a ZINN, J. (eds.) Risk in Social Science. Oxford: Oxford
THOMAS, D. N. The making of community work. London: George Allen & Unwin,
1983.
THOMPSON, N. Promoting Equality. London: Macmillan, 1998.
THOMPSON, N. Anti-Discriminatory Practice. London: Macmillam, 2006.
TRAXLEROVÁ, M.; RABUŠIC, L. Jak měřit bezmocnost: předběžné výsledky.
Data a výzkum – SDA Info 2008, s. 7 – 29.
TOMEŠ, I. Chudoba v soudobém globalizujícím se světě. Sociální vyloučení a
chudoba. Praha: MPSV, 2004, s. 7-19.
TOPINKA, D. a K. JANOUŠKOVÁ. (eds.) Výzkum rizikových faktorů souvisejících
s existencí sociálně vyloučených romských lokalit ve městě Přerově. Ostrava:
Sociofaktor, 2009.
TOUŠEK, L. Sociální vyloučení a prostorová segregace. Přehledové studie 07/11.
Centrum aplikované antropologie a terénního výzkumu, katedra antropologických
a historických věd FF ZČU, 2007.
TURNER, F. J. Social Work Treatment. Interlocking Theoretical Approaches. 4th
edition. New York: The Free Press, 1996.
207
TWELVETREES, A. Community work. Basingstoke: Palgrave, 2002.
VACKOVÁ, B., L. GALČANOVÁ a O. HOFÍREK. “Za čistší město”: Problémové
lokality a jejich obyvatelé. Sociologický časopis / Czech Sociological Review.
2011, č. 4, s. 633-656.
VAJDOVÁ, Z., J. BERNARD, J. STACHOVÁ a D. ČERMÁK. Síť institucionálních
aktérů rozvoje malého města. Sociologický časopis / Czech Sociological Review.
2010, roč. 46, č. 2, s. 281-300.
VAŠÁT, P. Mezi rezistencí a adaptací: Každodenní praxe třídy nejchudších.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2012, č. 2, s. 247-282.
VEČERNÍK, J. „Střední vrstvy v české společnosti a výzkumu: mizející nebo
zapomenuté?“ Lidé města. 2010, č. 12 (3), s. 475-497.
VELEK, J. Spor o liberalismus a komunitarismus. Praha: Filosofia, 1996.
VENCOVSKÝ, F. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha: Bankovní Institut,
a. s., 1999.
VESELÁ, L. Zplnomocnění žen – od praxe k teorii. In: Gender sociologie [online],
2007.
Dostupné
z:
http://www.genderonline.cz/view.php?
cisloclanku=2007010602.
VÍŠEK, P. Romové ve městě. Praha: Socioklub, 2002.
VÍŠEK, P. Romové v České republice. Praha: Socioklub, 2005.
VYHLÍDAL, J. a I. ŠIMÍKOVÁ. Sociální konstrukce systému sociální ochrany:
administrace klientů jako prostor interpretace. In: SIROVÁTKA, T. a J. WINKLER
(eds.). Nová sociální rizika. In: Sociální studia. Brno: Fakulta sociálních studií
Masarykovy univerzity, 2010, č. 1, s. 135-156.
VYŽVALDOVÁ, K. Romské ženy a možnosti podnikání: případ Roudnice nad
Labem. Agentura pro sociální začleňování [online]. Praha: Otevřená společnost
o.p.s. [cit 2010-10-19]. Dostupné z: http://www.socialni-zaclenovani.cz/v-roudnicinad-labem-vznikla-studie-o-moznostech-podnikani-romskych-zen.
WALTERS, N., S. LYGO-BARKER a S. STRKLJEVIC. Empowerment indicators:
combating social exclusion in Europe. Bristol: Policy Press, 2001.
WARREN-ADAMSON, CH. Family centres and their international role in social
action: Social work as informal education. Aldershot: Ashgate, 2001.
208
WEBB, S. A. Some Considerations on the Validity of Evidence-based Practice in
Social Work. British Journal of Social Work. 2001, roč. 31, s. 57-79.
WEBB, S. A. Social Work in a Risk Society. New York: Palgrave, 2006.
WHITE, S. C. Depoliticising development: the uses and abuses of participation.
Development in practice. 1996, roč. 6, č. 1, s. 6-15.
WILCOX, D. A Guide to Effective Participation. York: Joseph Rowntree
Foundation, 1994.
WILLIS, J. W. Foundations of Qualitative Research. Interpretaive and Critical
Approaches. London: Sage Publications, 2007.
WINTER, R. a C. MUNN-GIDDINGS. A Handbook for Action Research in Health
and Social Care. London: Routladge, 2001.
209
SEZNAM SCHÉMAT
Schéma č. 1: Vznik a udržování sociálně vyloučených lokalit
Schéma č. 2: Sociální pracovník pohledem účastníků ohniskových skupin
Schéma č. 3: Proces ztráty bydlení
Schéma č. 4: Sociální problémy – začarovaný kruh jejich příčin a řešení
Schéma č. 5: Sociální práce
Schéma č. 6: Vztah mezi personálním zplnomocněním a strukturální změnou
Schéma č. 7: Vztahy mezi jednotlivými úrovněmi zplnomocnění
Schéma č. 8: Zplnomocňující přístup v transakční perspektivě
Schéma č. 9: Model kritické praxe komunitní práce
Schéma č. 10: Interakční spirála akčního výzkumu
Schéma č. 11: Struktura výzkumného týmu
210
SEZNAM TABULEK
Tabulka č. 1: Modely sociálního začleňování v oblasti integrace na trh práce a
redistribuce
Tabulka č. 2: Sociální práce v jednotlivých fázích moderny
Tabulka č. 3: Údaje o účastnících ohniskových skupin a rozhovorů
Tabulka č. 4: Sociální problémy pohledem účastníků ohniskových skupin
Tabulka č. 5: Způsoby pojetí zplnomocnění v sociální práci
Tabulka č. 6: Modely participace podle Johnson
Tabulka č. 7: Formy participace podle White
Tabulka č. 8: Participace a zplnomocnění: žebříky, modely a úrovně
Tabulka č. 9: Tradiční a radikální komunitní práce podle Popple
Tabulka č. 10: Shrnutí pojetí dichotomií podle Mayo
Tabulka č. 11: Zplnomocňující výzkum – směry a představitelé
Tabulka č. 12: Postup v akčním výzkumu
Tabulka č. 13: Postup při komunitně orientovaném akčním výzkumu
Tabulka č. 14: Indikátory (znaky) mobilizované komunity
Tabulka č. 15: Průběh linií rozvoje ve třech fázích práce na Liščině a na Zárubku
211

ostravská univerzita v ostravě

Transkript

Podobné dokumenty

rozlosovani - FC TEMPO PRAHA

výzkumné metody v sociální práci

ESLI_VZ 2014_final

Propozice 2016 IBIS Pilsenman Easy – terénní triatlon Disciplíny

Pedagogicka´ praxe v pocˇa´tecˇnı prıpraveˇ ucˇitelu

Partners report

zde ke stažení

Argumentační základna - Národní rada osob se zdravotním

soubor PDF - Reprodukce sociálních nerovností

Srovnání vybraných přístupů k realizaci evaluací

Principy komunitního vzdělávání

Tisknout tento článek - Aktuální otázky sociální politiky

SÍŤOVÁNÍ JAKO NÁSTROJ LOKÁLNÍHO ROZVOJE V OBLASTI

ŽD P2-1 – Příloha č. 2 – Směrnice pro odbornou