z deníku studenta svše - Soukromá vysoká škola ekonomická Znojmo

Komentáře

Transkript

z deníku studenta svše - Soukromá vysoká škola ekonomická Znojmo
1
2
Anna Maixnerová
s přispěním prorektora školy Pavla Štohla
Z DENÍKU STUDENTA SVŠE
Praktický průvodce studiem
na Soukromé vysoké škole ekonomické Znojmo
1. vydání
SVŠE, prosinec 2009
3
© text: Anna Maixnerová
© ilustrace: Vladimír Jiránek
© foto: Zdeněk Mikeš
tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod a.s.
ISBN 978-80-87314-05-0
4
Předmluva
Notes, který se vám dostává do ruky, je ze všeho nejvíc informativní
příručkou o studiu na jedné docela specifické soukromé vysoké škole. Imaginární
student o ní podává v knize deníkovou formou zprávu a informativní text je
obohacen o pohled subjektivní. S nadhledem a lehkostí, jež jsou studentům
vlastní, prochází adept vysokoškolského studia třemi roky na Soukromé
vysoké škole ekonomické Znojmo.
Jak poznáte, následující stránky jsou určeny zejména těm, kteří se
rozhodují, co a kde studovat po maturitě. Ovšem nejen pro ně. Při listování
knihou mohou samozřejmě zavzpomínat také absolventi SVŠE a sem tam
něco může snad překvapit i současné studenty.
A pokud někdo stojí úplně mimo zdi školy, mohl by mu tento deník
pomoci nahlédnout alespoň za dveře poslucháren a kabinetů. Tak, aby si
učinil (případně zkorigoval) obrázek o studiu na soukromé škole nebo se
prostě s nostalgií vrátil do svých studentských let.
Autoři této publikace mají jedinou velkou ambici: zachytit v zápisníku
všechno, čím je znojemská vysoká škola charakteristická. Protože rozhodně
existují věci, které jsou tu jedinečné, věci, jaké byste stěží jinde hledali.
Vycházeli jsme z toho, že pokud se má maturant rozhodnout, kde nasbírá
vědomosti v oboru, jenž ho láká, je vždycky vděčný za každou informaci,
kterou dostane.
SVŠE se rozhodla ušetřit takovým studentům námahu. Nechá každého
z nich prostřednictvím knihy vstoupit do svého světa, aby se detailně
podíval z různých úhlů na možnosti, které mu znojemská škola nabízí, na
studentský život, jaký se tu vede.
I proto má deník studenta SVŠE několik tváří. Na úvod každé kapitoly
najdete sumář, který zcela seriózně informuje o oborech a systému studia,
o pedagogickém sboru, o vztahu mezi studenty a vyučujícími,
o individuálním přístupu, který se tu preferuje, a také o možnostech
zahraničních stáží, finančních podmínkách i ubytovacích možnostech
na kolejích. Všechny tyto záležitosti – od zápisu a imatrikulace
přes přednášky, zkoušky, večírky a plesy až ke stáním závěrečným
zkouškám a promocím – potom dál v textu komentuje ze svého pohledu
imaginární student znojemské vysoké školy. Velký důraz se klade také
5
na sportovní a kulturní vyžití studentů, takže čtenář získá informace
o nabídce vysokoškolského klubu Harvart i činnosti Sportovního centra.
Za ty měsíce a roky se toho hodně prožije. Zpětně se pak
samozřejmě vzpomíná hlavně na ty humorné zážitky, které jsou v knize
také zaznamenány. Autorům publikace je při setkáních v Harvartu
i jinde mnohokrát s chutí převyprávěli absolventi i studenti školy. Na
papíře sice tyhle příhody trochu ztrácejí na bezprostřednosti podání,
ale i tak je z nich patrné, že radost a humor ve Znojmě nechybějí.
A hlavně – že se tu rodí velká přátelství a taky respekt ke skutečným
autoritám.
A protože humor je solí života, tak i na Soukromé vysoké škole
ekonomické jsou rádi, když je ho všude plno. Dokazuje to i fakt, že na
přípravě knížky spolupracoval i karikaturista Vladimír Jiránek, jehož
kreslené vtipy dílo korunují.
6
Obsah:
Akademické Znojmo............................................................................ 8
Takže Znojmo
aneb proč studovat na SVŠE..................................................... 14
Akademický rok začal
aneb zahájení akademického roku na SVŠE........................... 19
Naše bezstarostná jízda
aneb studentský život na SVŠE................................................. 41
Cesta do hlubin kantorovy duše
aneb vyučující na SVŠE............................................................ 45
Není předmět jako předmět
aneb vyučované předměty na SVŠE.......................................... 53
Už zase skáčem před tabule
aneb zkoušky na SVŠE a jak je zvládnout................................ 58
Je kam hlavu složit
aneb ubytování pro studenty SVŠE........................................... 64
Jak šel student hrdě do světa
aneb zahraniční stáže na SVŠE................................................ 68
V Harvartu jsme jako doma
aneb jak funguje vysokoškolský klub Harvart......................... 89
Sport je tady volba a životní styl
aneb co studentům nabízí Sportovní centrum SVŠE............... 95
Tam v dřevěné boudě
aneb lyžovačka v Donovalech se SVŠE.................................... 99
A hurá na ples
aneb ples znojemské vysoké školy, na který se nezapomíná....... 101
Všechno jednou končí
aneb zakončení bakalářského studia na SVŠE...................... 106
7
Akademické Znojmo
Znojmo je staré moravské město. Kdybyste chtěli v kostce znát jeho
historii, pak asi stačí říct, že jej český král Přemysl Otakar I. před rokem
1226 povýšil na město královské. A tohle označení si dost hrdě nese
dodneška.
Díky tomu, že se Znojmo ve středověku hodně rozrostlo a jeho význam
nebyl zdaleka jen regionální, si můžete do sytosti užívat procházek
křivolakými uličkami starého města. Odtud už je jenom skok do Gránického
údolí. Nezní to sice možná moc zajímavě, ale je to nádherná část Znojma,
kam se chodí na špacír nebo taky na rande. Hledíte na krásnou řeku Dyji,
na znojemskou přehradu, na protější Kraví horu i na typický železniční most
nad údolím a je vám fajn. A to hlavně proto, že ve Znojmě vám nad hlavou
opravdu hodně často svítí sluníčko.
Proto je to samozřejmě vinorodý kraj. Což je kromě historie další věc,
která přitahuje do regionu turisty. Ten, kdo tu alespoň nějaký čas pobývá,
se prostě chtě nechtě naučí aspoň něco málo o tomto ušlechtilém nápoji. Ať
je jeho barva zlatá, rubínová nebo růžová, dokáže vždycky zaujmout. A žijí
tady lidé, kteří o víně umějí nádherně vyprávět. Jestli o to stojíte, dokážete
po absolvování příslušného počtu ochutnávek bravurně rozeznat odrůdu
a naučíte se charakterizovat její vůni i chuť.
Pokud však máte raději jiné požitky – prosím, jak je libo. Nemusíte hned
vysedávat ve sklípcích. Můžete se vydat na procházky nebo cykloprojížďky
Národním parkem Podyjí. Dostanete se na proslavenou vinici na Šobesu,
projedete kraj kolem vranovského zámku a u bítovského hradu vyšlápnete
na novou rozhlednu. Je to krása veliká.
Na své si samozřejmě přijdou i milovníci jiných sportů. Znojmo proslavil
hokej a především plavání. Sportovišť je tady dost a nechybí ani nová
plovárna.
Ty kulturně založené potěší pěkné kino s příjemnou kavárnou a nádherné
Městské divadlo.
Různých hospůdek, klubů a vinárniček, kde se setkávají mladí, je tu taky
dost.
Znojmo prostě mladému člověku, který touží nejen po akademickém
vzdělání, dokáže nabídnout od všeho kousek. Celkovou mozaiku si pak musí
poskládat každý sám. Když je z čeho, není to samozřejmě problém. A že je
z čeho, na to vemte jed.
8
Jmenuji se Jan a jsem absolventem Soukromé vysoké školy ekonomické
ve Znojmě. Opravuji: Jsem hrdým absolventem této školy.
Patřil jsem ke studentům, kteří vstupovali na nejistou půdu právě
vzniklé akademické instituce a zkoušeli opatrně, jak se budou cítit v dosud
neprobádaném terénu. Brzo jsme se osmělili a pochopili, že jsme udělali
dobře. Že se nám dostane výborného vzdělání. A že osobnost žádného
z nás nijak neutrpí. Ocitli jsme se totiž na svobodném teritoriu, kde
individualita je posvátná věc a tomu, kdo dodržuje základní pravidla, je
dáno rozvíjet se bez hranic.
Jak je známo, Znojmo se odedávna pyšnilo přívlastkem královské
město. Pak se začalo objevovat nejvíce ve spojení s okurkami a taky ve
spojení odkazujícím na píseň Znojmo – vidím tě dvojmo.
Ovšem časy se mění. I Znojmo se změnilo a vykročilo rázně ze stínu
obyčejného okresního města do světa. Od roku 2005 je to také město
akademické. Soukromá vysoká škola ekonomická se rodila tři roky, a když
spatřila světlo světa, byla to velká sláva.
Tehdejší starosta Ing. Pavel Balík o tom napsal:
Znojmo patřilo odjakživa ke kulturním a obchodním centrům regionu
a soustředila se tu logicky i nabídka vzdělání. Dosud však chyběl městu
přívlastek akademické. To se však mění vznikem Soukromé vysoké školy
ekonomické. A věřte, že je to změna, která velmi těší.
Vysoká škola dodává městu punc mládí, perspektivy, vzdělanosti.
Přináší nový rozměr do života města i jeho občanů, nabízí možnosti
spolupráce všech subjektů se studenty i jejich pedagogy, dává naději do
budoucna. Vzdělaných lidí je vždy třeba a Znojemsko si jako každý region
žádá nové přístupy ve svém směřování, hledá neotřelé nápady a čerstvé
síly, které oživí nejrůznější oblasti společenského a ekonomického života.
Město Znojmo s potěšením před třemi lety zaznamenalo snahu zřídit
tu vysokou školu. Obdivujeme úsilí, s jakým se tohoto úkolu zhostil
Ing. Pavel Štohl. K cíli, jak víme, vedla cesta dosti klikatá, jejíž úskalí by
zcela jistě mnoho lidí odradila.
Vážíme si toho, že SVŠE ve Znojmě otevírá své brány – město Znojmo
také od počátku vycházelo zřizovateli vstříc, aby pomohlo tam, kde bylo
jeho pomoci třeba. To se nezmění ani v budoucnu.
9
A naopak: město rádo přijme nabízenou spolupráci a pomoc a využije
možností, které plynou z existence vysoké školy v regionu. Pokud bude
zájem podělit se o řešení problémů každodenního života města a jeho
občanů v rámci výzkumné činnosti i praxe, pak zcela jistě neřekneme
ne. Očekáváme od této spolupráce nové podněty a mladistvý zápal,
neobroušený rutinou.
Vítáme ve Znojmě pedagogy, kteří se rozhodli být na startu nové vysoké
školy. Nebude to jistě lehká práce, ať se jim tedy daří.
Vítáme samozřejmě studenty školy, z nichž mnozí ze Znojemska
pocházejí. Čekají je perné roky studia, ale i hodně studentských radostí.
Nechť se jim Znojmo stane místem, které symbolizuje pohodu a pohostinnost
a nabízí krásu a bezpečí.
Je zvláštní, že i po těch letech jsou ta slova aktuální. Město Znojmo
se ostatně stalo generálním partnerem školy a je jím dodnes. Bez této
spolupráce by byla existence školy těžko představitelná. Doufám ovšem
za všechny své následovníky–studenty, že to tak cítí obě strany. Že ani
město by svůj akademický punc nechtělo ztratit.
10
Vysoká škola by ve Znojmě samozřejmě nikdy nevznikla nebýt jednoho
člověka – Ing. Pavla Štohla. Je zřizovatelem školy a její duší. Je všude,
stará se o blaho studentů i spokojenost vyučujících. Je nárazníkem, který
odráží nepříjemnosti a problémy. Slavnostní zahájení akademického roku probíhá v Městském divadle.
Hodnotí se zde uplynulý rok a hovoří se o tom, co škola připravuje. Při
takové příležitosti se samozřejmě také děkuje za práci všem, kteří se o to
zasloužili.
Pozornost si samozřejmě zaslouží i samotný pan rektor. Jak jsme se
dočetli v „dobových“ novinách, nejdříve učil na ekonomicko-správní
fakultě brněnské Masarykovy univerzity. V posledních letech vyučuje
marketing a cestovní ruch na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě
v Brně a zkušenosti má i se soukromými vysokými školami. První rektor
Soukromé vysoké školy ekonomické ve Znojmě se jmenuje Miroslav
Foret.
11
Novináři z MF Dnes mu při nástupu do funkce kladli zásadní otázky
a odpovědi na ně obsahují základní filozofii fungování školy dodnes:
Pane profesore, jaká by měla nová vysoká škola ve Znojmě vlastně
být?
Přes prázdniny jsem si to zformuloval do pěti hesel. Za prvé: škola
náročná, a to jak pro studenty, tak pro učitele. Jako ve sportu. Když diváci
vyhecují sportovce, pak jejich výkon je jiný. Druhá představa je, že bychom
chtěli studentům vycházet vstříc. Ať už výší školného, tak třeba možností
sportovních aktivit nebo připraveností učebních pomůcek.
A dál?
To je otevřenost. Chceme, aby tady panovala atmosféra, že o věcech
budeme vždy diskutovat. Ekonomie není matematika, kde jedna a jedna
jsou dvě. Jsou zde různé koncepce. Budeme rovněž konkrétní. Používat
příklady z praxe. Plánujeme spolupracovat s podnikateli ze Znojemska
či veřejnou správou v rámci seminárních prací i různých projektů. A na
to navazuje praktičnost. Chceme vycházet ze zdejší reality, praxe a také
té praxi pomáhat. Díky poloze Znojma bychom si přáli být školou, která
bude otevřena i přes hranice.
Co tím myslíte?
Zejména s rakouskými univerzitami bychom chtěli zavést v rámci
fondů EU jakousi výměnu či stáž pro studenty. Aby mohli naši studenti na
semestr do Rakouska a vše se jim tady mohlo uznat. Blízkosti Rakouska by
byl hřích nevyužít.
Čím ještě udržíte studenty, aby neodešli jinam?
Kromě možnosti získání uznávaného certifikátu Bilanční účetní
spoléháme i na další věc. Například v Brně na Mendelově univerzitě
je to jakási velkovýroba. Ve středu tam učím najednou tři sta padesát
studentů. Tady jich je dvaasedmdesát. Ta výuka tím pádem probíhá
úplně jinak. Proto jsem mluvil o otevřenosti. Chtěl bych zavést jakýsi
dialog mezi učitelem a studenty, což ve velkém počtu není možné.
Když to tak po letech čtu, myslím, že se panu rektorovi a všem kolem
něho daří naplňovat, co si předsevzali.
12
Předkládám vám jako důkaz tenhle notes. Je samozřejmě plný osobních
postřehů a zážitků a asi se vám bude místy zdát, že jsem zaujatý. Pozitivně
zaujatý tedy určitě jsem. Ale v jednom si můžete být jistí: nevymýšlím si,
všechno, co jsem kladl na papír, je pravda.
A vzít si z toho můžete, co chcete. Jen vás prosím, abyste měli trpělivost
a prolistovali moje záznamy alespoň zběžně. Vyberte si, co potřebujete
vědět a klidně si to ověřte i z jiných zdrojů.
Co ještě? – Těším se s některými z vás nashledanou ve Znojmě.
13
Takže Znojmo
aneb proč studovat na SVŠE
ü tým kvalitních vyučujících (přednáší přední vysokoškolští
profesoři a docenti)
ü rodinná atmosféra školy
ü generálním partnerem vysoké školy je Město Znojmo
ü přijatelné finanční podmínky (školné 16 000 Kč za semestr)
ü výuka dvou cizích jazyků (možnost přípravy na mezinárodně
uznávané zkoušky)
ü ubytování na VŠ kolejích (již od 100 Kč měsíčně)
ü možnost v průběhu studia požádat o uznání zkoušek pro
mezinárodně uznávaný diplom „Certifikovaný účetní“
ü příjemné studijní prostředí
ü možnosti sportovního a kulturního využití
Když už jsem se rozhodl referovat o svých studiích na SVŠE, pak
začnu pěkně od začátku. Vezměte následující řádky jako autentický
záznam o životě jednoho úplně obyčejného studenta, který se
z maturanta stal vysokoškolákem, z kluka mladým mužem a který
brzo bude muset už docela převzít odpovědnost sám za sebe. Přitom
se může opírat o vědomosti, které získal na jedné konkrétní, jeho srdci
milé škole. A taky o přátelstvích, která tam navázal – jak doufá – na
celý život. Jak to tedy všechno začalo?
Maturita rozhodla o mé dospělosti a bylo údajně na mně, abych se
zajímal o to, jak bude vypadat můj další život.
Samozřejmě jsem už od malička slýchal od starších a moudrých, že
největší hodnotou, kterou člověk může získat, je vzdělání. Proti tomu ani
moc neprotestuji, i když mám takový matný pocit, že jen toho se člověk
nenají. Pak ještě potřebuje příležitost k práci, nějakou tu ctižádost, taky
ostřejší lokty nebo vlivného přímluvce, aby mohl začít úročit léta vyplněná
biflováním a všelikým snažením. V každém případě ale už dneska vím, že
štěstí přeje připraveným a bez toho, abych něco znal a uměl, mi nepomůže
k dobrému bydlu ani pánbůh.
14
Kromě téhle „existencionální“ roviny, do které montují i odpovědnost
k vlastní budoucnosti a budoucí rodině, ale ti starší často mluví s leskem
v oku i o tom, jak si při těch svých studiích užili legrace a kamarádství
a lásky. O to jsem tedy rozhodně taky nechtěl přijít.
Podtrženo a sečteno bral jsem své příští studium na některé z vysokých
škol v České republice jako neoddiskutovatelnou potřebu a taky velké přání.
Byl jsem přesvědčený o tom, že je splnitelné. Jenom teď najít odpověď na
věčnou otázku: kam s ním? V tomto případě: kam se mnou? Kam bych se
jen měl vrtnout, abych byl spokojený, abych se něco naučil, abych si něco
užil? Jak už předchozí napovídá, jsem tak trochu zaměřený na bilancování,
sčítání, ale i mudrování. Viděl jsem to tedy na nějaký ekonomický obor,
třeba účetnictví, nebo snad management, či marketing?
Chtělo to tenkrát konzultaci. Chtělo to nahlédnout do nějakého
studentského notesu, který je a není určen pro cizí oči. Ale nic takového
nebylo po ruce. Nebylo co přečíst, zvážit pro a proti (zase to bilancování)
a pak se rozhodnout. Rázně a dobře. A tak jsem se pídil po informacích,
četl noviny, brouzdal po internetu a klábosil s kamarády. Taky chodil na
besedy. Na jedné z nich jistý týpek sekundoval prorektorovi školy. Z toho,
co nám vyprávěl, mě zaujalo zejména tohle:
Podle vyprávění mých přátel, kteří studují na renomovaných veřejných
vysokých školách po celé ČR, můžu říct, že studijní podmínky a náročnost
studia se na SVŠE od ostatních vysokých škol příliš neliší. Vyzdvihnout
musím kvalitní učitelský a profesorský sbor, který na této škole působí
a který je opravdu zárukou vysoké úrovně školy. V neposlední řadě chci
také ocenit rozmanitý kulturní a sportovní program organizovaný vedením
školy pro studenty. Pokud prospekty SVŠE vyzdvihují rodinnou atmosféru
školy, musím toto tvrzení jenom potvrdit. Podtrženo sečteno, z mého
pohledu za A!
Na závěr prohlásil: „My jsme spíš taková rodinná škola.“, což hned
potvrdil další větou: „Takže my budeme končit, spěcháme, protože dneska
večer máme ve škole náš oblíbený turnaj v bowlingu. Kolegové studenti
a vyučující čekají.“ Ten student se jmenoval Radim a byl ze Znojma. Ze
SVŠE Znojmo. Ještě mnohokrát jsem se s ním pak měl v příštích letech
setkávat. A rád.
15
Samozřejmě jsem nebyl tak naivní, abych stavěl jen na jednom zdroji.
Znalý zásad investigativní žurnalistiky jsem hledal i další prameny. A našel
jsem v novinách například vyznání studentky Petry Hubáčové:
Protože vím, že všechno je v lidech, chtěl jsem se dopředu ubezpečit
i o tom, že na znojemské škole vyučují pedagogové, kteří mají studentům
co předat.
Dnes už vím, že kvalita pedagogického sboru je na SVŠE velké téma
a věnuje se mu patřičná pozornost. Dobrý pedagogický sbor je základním
kamenem každé vysoké školy. Poměřuje se jím její úroveň i prestiž.
Dozvěděl jsem se, že v tomto ohledu se má znojemská vysoká škola
čím chlubit. Jednotlivé předměty přednášejí skutečné kapacity v daných
oborech. Jako například prof. Ing. Iva Živělová, CSc., děkanka Fakulty
regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendlovy zemědělské
a lesnické univerzity Brno. V Akademických listech jsem našel její
odpovědi na tyto otázky:
16
Paní profesorko, čemu vyučujete na SVŠE Znojmo?
Ve Znojmě učím podnikovou ekonomiku a finance podniku. Snažím se
studentům tuto problematiku vykládat spíš z praktického hlediska, abych
je nezahlcovala jen suchou teorií, ale přiblížila jim praxi a život.
Jak hodnotíte studenty ve Znojmě? Vy máte samozřejmě srovnání
s frekventanty své mateřské univerzity v Brně.
Musím říct, že se mi tady velice líbí. Studenti se mi jeví jako aktivní,
se zájmem o studium. Ve srovnání s těmi brněnskými opravdu chodí na
přednášky, chodí do výuky, prostě zdá se, že se tolik nerozptylují jako
jejich kolegové v Brně.
Ono je to možná dáno tím, že škola není tak anonymní. Myslím, že ono
rodinnější prostředí, o kterém se tu nejen mluví, má v této škole rozhodně
na výuku pozitivní vliv.
Co byste vzkázala těm, kteří se v těchto měsících budou rozhodovat
o svém dalším studiu, budou zvažovat obory a vybírat školy?
Rozhodně bych řekla, že pokud jim vyhovuje některý z oborů, které
nabízí SVŠE a jsou na vážkách mezi znojemskou školou a některou větší
třeba i veřejnou školou, nemusí mít ze Znojma obavy. Nemusí se bát toho,
že by šlo o nějakou regionální školu. Skutečně si myslím, že svou úrovní je
srovnatelná i s veřejnými univerzitami.
¡
¡
¡
Přihlášku jsem pak podal v řádném termínu. Ovšem stále jsem dost
dobře nevěděl, do čeho jdu…
Rozhodl jsem se studovat na Soukromé vysoké škole ekonomické ve
Znojmě. Nebyla to sice tak docela divoká karta, ale přece jen jsem byl
zvědavý, jak to skončí.
Abyste zbytečně netápali i vy, nenechám si svoje zkušenosti a zážitky
pro sebe. Nezištně před vámi otevírám svůj studentský notes. Nabízím
ho bez cenzury se vším všudy, takže občas to snad ani není určeno pro
pány rodiče. Anebo je, prostě si jen zavzpomínají na své studentské časy.
17
Protože ono se to asi nijak moc nemění. Studium je věc vážná i veselá,
a dá se k němu přistupovat různě. V každém případě – jak si přečtete – bez
legrace v pravou chvíli by to ale byla nuda.
18
Akademický rok začal
aneb zahájení akademického roku na SVŠE
ü slavnostní imatrikulace v Městském divadle
ü studenti prvních ročníků zahajují semestr dvoudenním
seznamovacím pobytem na Bítově
ü co přivedlo nové spolužáky na SVŠE do Znojma
ü jak hodnotí studium na znojemské vysoké škole studenti druhých
a třetích ročníků
Akademický rok začíná novým vysokoškolákům imatrikulací.
Imatrikulace se odehrává v Městském divadle ve Znojmě. Je krásné,
po rekonstrukci a i my tvrďáci v něm trochu vyměkneme a chováme se
uctivě. Takže jsme s novými kolegy – spolužáky vykonali slavnostní slib
přísahou na insignie SVŠE ve vší vážnosti – tak, jak to situace vyžadovala.
Insignie jsou samozřejmě originálně vyrobené právě pro SVŠE. Rektorský
řetěz a žezlo stvořil z pozlaceného stříbra, křišťálu a ořechového dřeva
turnovský šperkař Tomáš Procházka. Stejně jako mladá škola, působí
i design insignií moderním a svěžím dojmem. Nicméně umělec vycházel
z historie a použil, jak jinak, i motiv znojemské orlice.
19
Byli jsme tedy slavnostně přijati do akademické obce, což není jen tak
nějaký spolek. Ale když jsme si pak sdělovali své dojmy, trochu jsme se
pravda uvolnili.
A já jsem hned musel vyklopit, co mě tížilo. Těsně před tou slavnostní
chvilkou, kterou jsme měli absolvovat, mi totiž volali ze studijního
oddělení. Že prý je třeba, abych přednesl imatrikulační slib. „Proč já?“
bránil jsem se. Asi dost chabě, asi ve mně bylo i něco pýchy a touhy se
předvádět, neboť za pár hodin už jsem stál na jevišti divadla a důstojně
přednášel dodaný text. Číst samozřejmě umím, ale… narazil jsem na slovo,
které se mi stalo noční můrou. MAGNIFICENCE! Ono to sice vypadá nevinně,
ale zkuste to několikrát vyslovit před rektorem, prorektory, promotérem a ještě
i pedelem! Natěšené maminky a tatínky a škodolibé spolužáky nepočítaje. Měl
jsem prostě co dělat, jazyk se mi lámal, tvář pitvořila. Nakonec jsem to přežil,
ale dodnes si tím slovem nejsem zcela jistý. Musím ho vždycky říct rychle a na
jeden nádech… To je moje know-how.
Protože znojemská Soukromá vysoká škola ekonomická nabízí
budoucím studentům prvních ročníků (pokud mají zájem) už na začátku
20
září při zápisu i dvoudenní pobyt v hotelu v Bítově uprostřed přírody
a s možností sportovního, kulturního i jiného vyžití, většina lidí se už
tam stačí tak trochu oťukat. Je pak jednodušší jít si třeba po imatrikulaci
společně posedět.
Přitom se můžete dozvědět, co vaše nové spolužáky přivedlo do
stejných poslucháren jako vás:
PETRA (obor Účetnictví a finanční řízení podniku)
O SVŠE jsem se dozvěděla při studiu různých bulletinů a brožurek
a také od pedagogů ze střední školy. Slyšela jsem o ní jen to dobré. Jsem
sice až z Chomutova, ale zaměření studia je pro mě prioritou. Navíc jsem
se dozvěděla, že cena ubytování na koleji je spíš symbolická. Určitě je to
pro nás studenty výhodné.
MIROSLAV (obor Marketing a management)
Jsem Znojmák a přiznám se, že školu jsem si vybral právě kvůli tomu,
že je v místě bydliště. Ale: obor bych jistě neměnil, ten mi stoprocentně
vyhovuje, takže mi moc nahrálo to, že vysoká škola ve Znojmě existuje. Na
škole studují i dlouholetí kamarádi a ti se o ní vyjadřují pozitivně.
¡
¡
¡
Semestr na SVŠE startuje v polovině září a studenti si začínají okamžitě
užívat vysokoškolského života plnými doušky.
Ostatně posuďte sami, co všechno se může odehrát na půdě školy
i mimo ni. Veselé historky studentské se přece patří pečlivě oprašovat
a třeba i přikrášlovat, ne? Základem všeho je samozřejmě vstřebávání
nových vědomostí. Kromě toho je ale nutné naučit se chápat řád světa.
Tenhle předmět se učí nejen v posluchárnách, ale i v hospůdkách, na
hřištích a v tichu studentských pokojíků.
Přednášky a semináře se od začátku semestru hrnou jeden za druhým.
Pochopitelně to jsou věci vážné, musel jsem se občas dost soustředit, abych
zabral. Ale kdo chce, vždycky si najde uprostřed záplavy vědění třeba
i malý ostrůvek vtipu a legrace. Nechyběl nám samozřejmě po všechny tři
roky respekt k autoritám za katedrou, ale nic naplat, občas jsme se dusili
smíchy, když jsme se vzájemně zamotali do prekérních situací.
21
V prváku jsme se samozřejmě nejdřív rozkoukávali. Semináře jsou
povinné, přednášky nepovinné – to jsme se dozvěděli brzy. Každý to pak
zpracoval po svém. Někdo pilně absolvoval, co se dalo. Někdo se objevil
na prvních přednáškách (nebo dokonce jenom na té skutečně první)
a pak doufal, že to „dá“. Ale je fakt, že brzo se ukázalo, kdo pro nás bude
autorita: na takového pedagoga se prostě chodilo, co to šlo. Pan profesor
Kamil Fuchs je toho zářným příkladem, u něj bylo vždycky plno. Je to
samozřejmě jednak tím, že ekonomie je obávaný předmět, ale také tím,
že jeho přednášky jsou zajímavé a protkané vtipem. Spolužačkám říká
princezny a spolužákům náčelníci.
Jeho přednášky už začínaly v osm hodin ráno a po nich následoval
pravidelně seminář. Občas se stalo, že na přednášku – zvlášť, pokud jsme
večer před tím absolvovali nějakou hospůdku – se ráno nechtělo vstávat.
A tak když jednou spolužák Radim dospával flám z předchozího večera
a přikvačil až na povinnou část semináře, byl přivítán slovy pana profesora:
„Á, náčelník už se vyspal.“ To by se vám asi na veřejné vysoké škole,
kde jsou přednášky určeny stovkám studentů a vše je hodně anonymní,
nemohlo stát. Fakt je, že příště už si radši přivstal.
22
S tím vstáváním to ovšem bylo někdy těžké. Je to s podivem, ale uvolnit
jsme se často potřebovali právě před zkouškou. Tak jsme se jednou takhle
uvolňovali až do ranního rozbřesku a já pak musel po šesté hodině vstávat.
To se mi vlastně hlava jen tak odrazila od polštáře a už jsem mazal. Brácha
šel naštěstí stejným směrem, takže jsem měl oporu – teda hlavně morální.
Zkušené oko pedagogovo ovšem diagnostikovalo v posluchárně okamžitě
a správně můj stav. Aniž hnul brvou, přistoupil vyučující k oknu, otevřel
ho na mě a pravil: „Studentský život, to je řehole.“
¡
¡
¡
Když jsme se trochu oťukali, dali jsme se do řeči i se staršími studenty.
Nedali vesměs na školu dopustit:
JANA (III. ročník, obor Účetnictví a finanční řízení podniku)
Chtěla jsem vždycky studovat ekonomický obor a zároveň jsem moc
stála o to zůstat ve Znojmě. Obojí se mi splnilo. SVŠE je určitě škola
náročná, na které vyučující nikomu nic neodpustí. A ti, kteří si mysleli,
že soukromá škola rovná se ulejvárna, se raději brzo odporoučeli. U mě
nebyla problémem matematika, jako u některých spolužáků, ale zabrat
mi dala makro a mikroekonomie. Ovšem přístup pedagogů je tu opravdu
individuální, vše záleží na domluvě a věci se řeší bez stresu. I na kulturní
a sportovní akce, které se tu v hojné míře organizují pro studenty i pedagogy,
chodím často a ráda. Všichni se vzájemně známe, je to příjemné.
JOSEF (II. ročník, Marketing a management)
Při studiu mimo jiné oceňuji, že nevím, co je ve vztahu student –
pedagog neosobní přístup, s každým vyučujícím je možné se domluvit.
Všichni říkají, že je pro ně složitá matematika. Pro mě to neplatí. Ale zase
se potýkám se statistikou.
Vyhovuje mi i řada možností, které se nabízejí ve škole v oblasti kultury
i sportu. A zvlášť oceňuji možnost setkat se i s politiky nebo významnými
ekonomy. Škola se nám snaží zajistit co nejvíc informací, zahraniční stáže
a dává možnost udělat si vlastní názor.
23
Samozřejmě jsem jejich odpovědi pro vás trochu učesal. No co, jsme
kultivovaní mladí lidé. Kdybych to reprodukoval věrně a ve stručnosti,
pak byste si prostě přečetli něco ve stylu, že „ty jo, dobrý“.
24
Panorama Znojma
Dyje pod Znojmem
25
Radniční věž
Dolní náměstí
26
Insignie SVŠE a jejich autor Tomáš Procházka
Tisková konference
27
Na slavnostním zahájení akademického roku v Městském divadle
zahrála Cimbálová muzika Antonína Stehlíka
Vystoupení starosty Znojma Ing. Pavla Balíka
28
Budova školy na Loucké ulici
Areál školy na Loucké ulici
29
Učebna informatiky
Učebna informatiky
30
Malá posluchárna
Noví studenti na jedné z prvních přednášek
31
Hotel Bítov
Zápis nových studentů v Hotelu Bítov
32
Zápis nových studentů v Hotelu Bítov
Zápis nových studentů v Hotelu Bítov
33
Městské divadlo před zahájením imatrikulace
Slavnostní imatrikulace
34
Přednesení slavnostního slibu
Prorektor SVŠE prof. Kamil Fuchs
35
Hlediště znojemského Městského divadla
Prorektor SVŠE Ing. Pavel Štohl a rektor SVŠE prof. Miroslav Foret
36
Slavnostní slib na insignie školy
Čerstvě imatrikulovaní studenti SVŠE
37
Budova kolejí
Dvoulůžkový pokoj na kolejích
38
Studentský pokoj včetně sociálního zařízení
Internetové připojení je na VŠ koleji samozřejmostí
39
Nejoblíbenější vyučující v anketě JAK 2009 - Mgr. Milada Klímová
Státnicová komise při neformálním setkání
40
Naše bezstarostná jízda
aneb studentský život na SVŠE
ü studium je sice náročné, ale probíhá v příjemné atmosféře
ü funguje studentská rada, která se dle potřeby setkává s vedením
školy
ü studenti se znají navzájem, a tak jsou vytvořeny podmínky pro
pořádání společných „kruhových“ akcí
ü společné akce studentů a vyučujících, např. cyklovíkend ve
Chvalaticích
ü bohatý mimoškolní sportovní a kulturní život
Mockrát jsem slyšel lidi starší a pokročilé, jak si povídají o časech,
které se často označují jako doba her a malin nezralých. Opěvují
bezstarostnost, volnost, veselí. Ba radují se i z toho, jak těžko
sháněli tenkrát prostředky na nejrůznější radovánky, pookřejí, když
líčí, jak je deptali ti nejvýznačnější akademikové i prostí asistenti.
Přímo se tetelí radostí, když vzpomínají na nezdařené zkoušky
a následně proflámované noci. Je mi jasné, že tohle všechno je prostě
zpětné zrcátko pro léta jejich mládí. Zrcátko, ve kterém se v dálce ztrácejí
nepříjemné zážitky a všechno pěkné a ztracené se na vás zezadu řítí jako
nejrychlejší bourák.
Určitě se také jednou dostaneme do toho stádia. Zatím však katastrofy
typu nepovedeného zápočtu nebo opakované zkoušky prožíváme většinou
skutečně tragicky. Nebo aspoň jako nespravedlnost. Jednoho naštve, když
si myslí, že tomu dal, co mohl – a pak nula od nuly pojde.
Ale život studentský není jen o zkouškách. Jde o to, že sedíte takřka
denně se stejnými lidmi v lavicích a kromě toho, že nabíráte vědomosti,
taky studujete vztah, kterému se říká přátelství. Může být účelové nebo
na celý život, ale pořád je to fajn. Nám se podařilo dát dohromady partu,
která drží pohromadě. Prožíváme spolu dobré i to horší a těšíme se na
sebe.
41
A co víc – těšíme se často i na pedagogy. S některými je velká legrace,
k některým chováme přirozený respekt, pár lidí je pro nás dokonce vzorem
férového jednání.
A jak tak spolu a vedle sebe vegetujeme, prožíváme historky více
i méně veselé.
Nevím proč, ale ještě pořád nám někdy přijde zvláštní, že kantoři
prožívají věci stejně (tedy většinou) jako ostatní lidi. Nedávno jsme
například narazili na webových stránkách na úvahu naší jazykářky Jany
Pivničkové (zvané Pivňa). Co všechno jsme se o sobě nedozvěděli!
„Dneska si sedím v hodině, studenti píšou písemku, a tak si jen tak
hovím a piju kafe. Cvičně si test doplním taky, bude se mi podle mé
100% bezchybné verze snadno opravovat :-). Jenže po pár minutách
se začnu nudit. Zapomněla jsem si vzít něco na čtení... Pročítat si
zapsané „listening tapescripts“ v knížce testů mě nebaví, čím zabít
čas, čím se rozptýlit? No jasně! Napíšu příspěvek na blog! Vidíte? Už mám celý
odstavec... :-)
Studenti jsou velmi heterogenním živočišným druhem. Někteří při testu sedí,
ani nedutají, zarputile hledí do papíru, ale za boha by se při pochybnostech na
nic nezeptali, i kdybych tam jednou zkusmo napsala pár vět maďarsky. Věřím,
že budou dál sedět s nosem přilepeným na papíře a prostě se s tím poperou.
Možná jednou takovou fintu zkusím.
Jiní zase, když cokoli nevědí, zkoušejí, co všechno jim prozradím. Neboli
„dutají“. „Paní učitelko, „How long do you worked there“ je asi blbost, ne? Když
tam ještě pracuje, ne? Můžou v tom zadání být chyby?“ Tento druh studenta
si zase nepřizná, že chybu udělal on. Apriori nedůvěřuje tištěnému slovu,
přičemž svoje schopnosti na druhou stranu silně nadhodnocuje. Já teda taky
zrovna nevěřím v to, že se v zadání neobjeví chyba nebo překlep, ale pokud
ano, má student bod navíc za objevení takové neúmyslné záludnosti. Zase tak
často se tam ale nevyskytují.
Nejraději mám ty, co sedí, mlčí, za 30 minut odevzdají (takže to stihnu ještě
v hodině opravit) a mají skoro všechno dobře. Ale o čem bych pak psala na
blog? :-)
A protože posledně jmenovaných tolik není, jdu teď ty písemky opravovat...“
42
Jak se dají lidi v ročníku dohromady, je samozřejmě různé. A kupodivu
není rozdíl mezi deňáky a dálkaři. To se pak scházejí ve škole i mimo její
zdi a pomáhají si ve školních i mimoškolních věcech.
Nejvyhlášenější na škole je v tomto směru jedna skupina dálkařů, která
má dokonce svého předsedu třídy Jardu. Ten za své spolužáky spoustu
věcí vyřizuje a obráceně – postaví je „do latě“, když si neplní své
povinnosti. Jak je takový „mámatáta“, bere hned všechny pod svá křídla.
O tom vypovídá i následující příhoda:
Když byl jednou zase něco vyřizovat na studijním oddělení, potkal tam
mladou příjemnou ženu a zaslechl, že potřebuje poradit, kde najde
velkou posluchárnu, ve které teď zrovna čeká na přednášku Jardova
skupina. Předseda zbystřil – zase mohl být užitečný a nová spolužačka
navíc vypadala jako sympatické děvče. Cestu podrobně vysvětlil
a pak žoviálně pravil: „Ahoj, já jsem Jarda. Za chvíli se v té posluchárně
uvidíme.“ A taky se uviděli. Jenomže Jarda seděl jako vždy v lavici a mladá
paní stála za katedrou. Nová vyučující…
¡
¡
¡
Spousta zajímavých příhod je také z výuky. Neodpustím si příhodu
s jedním naším profesorem. Považuji ji totiž za svůj majstrštyk:
Posluchárna byla plná studentů. Jak jinak, když za katedrou stál náš
oblíbený profesor. Na začátku přednášky se začal shánět po ovladači
k projektoru. Když ho našel, zjistil, že technická vymoženost nefunguje.
Vyřešil to po svém:“Nepotřebujeme projektor, máme tabuli,“ děl hrdě
a začal pracovat postaru.
Nedalo mi to, i napsal jsem krátkou, leč výstižnou esemesku technickému
pracovníkovi školy: „Cendo, dobehni, poslucharna je plna bab, nejde
projektor.“
Po chvíli se ozvalo rázné zaklepání a bez vyzvání vstoupil Čenda se slovy:
„Jsem tu kvůli tomu projektoru.“
„Jak to víš?“ vyjevil se profesor.
„Jsem prostě s touhle školou sžitý,“ děl stoicky Čenda.
Když začal zkoumat stav přístroje, neodpustil si profesor uštěpačné:
43
„To jsem zkoušel taky.“
„Tam jsem taky došel.“
„Hm, tam už jsem nedošel...,“ uznal, když se projektor umoudřil.
Dlouho mu to ale nevydrželo – tomu projektoru.
Když už jsem byl úspěšný napoprvé, neodpustil jsem si to a napsal Čendovi
znovu. Ale přišla změna. Ve dveřích se záhy objevil náš ajťák Zdeněk.
Páně profesorovo „Co ty tady děláš, ty už to víš taky?“ už znělo poněkud
hystericky.
– „No já jdu kvůli tomu projektoru,“ bránil se Zdeněk, kterého vyslal do
posluchárny otrávený Čenda.
A profesor tam snad stojí dodnes s otázkou v očích: „Vždyť odsud nikdo
neodešel!“
No, pane profesore, vot těchnika…
44
Cesta do hlubin kantorovy duše
aneb vyučující na SVŠE
ü přednáší přední vysokoškolští profesoři a docenti, což je zárukou
kvality výuky na SVŠE
ü vyučují zde autoři učebnic „Účetnictví pro střední školy
a veřejnost“
ü pedagogický sbor je systematicky doplňován o mladé
perspektivní vysokoškolské učitele
ü uplatňuje se individuální přístup ke studentům, což zpravidla
nelze na velkých univerzitách
Pořád se někde omílá nutnost proniknout do hlubin duše studentské,
ale málokterý laik se seriózně zajímá o duši učitelskou. Takový pedagog
to jistě nemá lehké. A především – každý je jiný. Ono to trvá, než student
vystopuje trošku zevrubněji jeho myšlenkové pochody, aby – buďme si
upřímní – se snažil těchto poznatků využít ve svůj prospěch.
Ovšem co u někoho vychází, u jiného je absolutně neefektivní až
kontraproduktivní. Prostě co kantor, to originál, to známe všichni ze svých
letitých zkušeností ve školních lavicích všeho druhu.
Obecně se pedagogové dělí na „dávače“ (prostě ten zápočet dostanete,
i když prolezete s odřenýma ušima), na „nutiče“ (vnutí vám dokonce
dobrou známku za každou cenu – i když takových moc není), pak jsou tu
„tvrďáci“ (dokud se věc nenaučíte perfektně, máte smůlu, zadarmo nedají
nic a někteří dokonce využijí k vlastnímu pochybnému vítězství každého
studentského zaváhání) a taky „zákeřníci“ (ty jsou nejhorší, protože
nikdy nevíte, co od nich zrovna můžete čekat). Oblíbení jsou „pohodáři“,
„pohádkáři“ a „cíťové“. Ti mají rádi klídek, nacházejí pro studenty
pochopení ve většině situací a uklidňují je vyprávěním poučných příběhů
ze života. Kupodivu si většina mládeže nedovolí jejich slabosti využívat
zcela bezostyšně, přece jen cítí jisté zábrany a našlapuje opatrně, aby se
45
nedotkla kantorova jemnocitu. Zvláštním druhem jsou učitelé roztržití, ti
jsou moc roztomilí. Ale nenechte se mýlit: jejich roztržitost jde občas i na
vrub studenta. Třeba když nekompromisně vyžaduje vědomosti, kterých
se ještě v lavicích nedostává. Nebo když se dostaví na seminář jindy než
mají studenti v rozvrhu naplánováno.
I ve Znojmě můžete potkat exempláře různého druhu. Nechci však
kategoricky přiřazovat své oblíbené učitele do škatulek. Radši vám povím
pár historek, které povšechně charakterizují učitelský sbor na SVŠE.
Podotýkám, že pokud by se někdo snad v následujících řádcích hledal či
dokonce měl dojem, že se našel, jde o podobnost čistě náhodnou…
Mezi obávané učitele patří na většině ekonomických škol ti, kteří
přednášejí – jak jinak – ekonomii, matematiku či statistiku. Znojmo není
výjimkou. Vyučující ekonomie patří k těm nejobávanějším
(i když férovým a oblíbeným) a málokomu se podaří zkoušku z jeho
předmětu udělat na první pokus. A tak student látku opakuje a vstřebává,
dokud není pan profesor spokojen. Ale pak to stojí za to. Ten pocit!
Já jsem se kladný výsledek zkoušky (ovšemže už opakované) dozvěděl
při cestě autem kamsi. Cestoval jsem se spolužáky, kteří rovněž
dostávali postupně esemesky s výsledkem testu. Víte, jaký to byl
horor, když ani jeden z nich nebyl úspěšný, a já jsem se nemohl radovat
na plné pecky? Tvářil jsem se, že s nimi moc soucítím, ale ve skutečnosti ve
mně vybuchovaly rachejtle štěstí. Mimochodem – jedna spolužačka dokonce
přirovnala úspěšně složenou zkoušku z makro a mikroekonomie k jistému
příjemnému intimnímu zážitku.
No a to náš pan profesor tvrdí, že nepatří k nejpřísnějším ve svém
oboru. A jako příklad uvádí excesy jisté paní docentky, které prý nesahá
ani po kotníky. Ta ovšem nechá klidně studenta deset minut odříkávat
látku a až se tento ukolébá a utvrdí sám sebe, že je jednička, pedagožka
si na něm zgustne slovy: „Vy primitive!“ A je vymalováno, index můžete
schovat.
46
Opakem jsou učitelé, kterým trhá srdce, když mají dát studentovi, jenž
se „jistě učil“, horší ohodnocení. To už není „dávač“, ale prostě „nutič“.
Slyšel jsem příběh studenta, který se ke zkoušce z informatiky moc
nepřipravoval. Razil totiž zásadu, že zkouška je od slova zkusit. Buď
to vyjde nebo ne. A podle toho taky vypadal výsledek. Lezlo to z něj
jak z chlupaté deky a kantora to velmi rmoutilo. A tak odříkal odpověď
sám za souhlasného studentova přikyvování. Nezbylo tedy učiteli než
všechno v závěru shrnout do lakonické věty: „Dneska bych vám nemohl dát
pěknou známku, bylo by to na trojku. Přijďte raději znova, ať si nepokazíte
průměr.“ Žák zalapal po dechu – trojku by bral všemi deseti. Marně však
přemlouval pedagoga k ústupku, marně namítal, že jemu trojka nevadí, že je
to taky pěkná známka a že si ji navíc za svůj „výkon“ zaslouží. Neuspěl a musel
přijít na opravu. Ne že by na tom byl příště výrazně lépe, ale výsledek ho
nakonec uspokojil. Zkoušející s těžkým srdcem vepsal do indexu dvojku, řkouc:
„Nic lepšího než dvojku z toho bohužel neuděláme.“
Moc zajímaví bývají i učitelé psychologie. Bůhví čím to je.
Toho našeho jsme měli opravdu hodně rádi. Je to vynikající odborník
a skvělý člověk, který dokáže studenty pro svůj předmět zcela získat a na
jeho přednáškách je vždycky plno. Jen ho někteří kolegové podezřívali,
že se ve škole nenaučil celou abecedu, protože při hodnocení studentů
používá jen písmena A, B nebo C. – No, co. Možná je to tím, že dokáže
látku přednést tak, že ji studenti pochopí a znají.
V Harvartu si občas na studentská léta zavzpomínají nahlas
i pedagogové.
Jednou přišla řeč rovněž na učitele psychologie – a to na VŠE Praha.
Snad tam zapůsobila profesionální deformace či co, ale tento profesor
říkal všem dospělým žákům křestním jménem (nic proti tomu) – ovšem
zdrobnělým. Nejvíce nervózní z toho byl jistý student Tom, kterého
pedagog oslovoval libozvučným „Tomečku“. Tom se hrozně vztekal,
neboť mu to právem evokovalo slovo „pitomečku“.
47
Otřepané vtipy se vyprávějí o roztržitých profesorech. Většinou působí
roztomile – dokud tahle vlastnost nezpůsobí větší problémy jejich okolí.
To byl případ vyučujícího, jehož příspěvek byl zařazen do programu
mezinárodní vědecké konference, kterou SVŠE každý rok na podzim
pořádá. Hodně si na ní zakládá a všichni se snaží, aby všechno běželo
jako na drátkách. – Nebudu vás napínat: zmíněný kantor-vědátor
nezůstal své pověsti nic dlužen a pět minut před vystoupením po něm
nebylo ani dechu, ani slechu. Pořadatelé začali být mírně nervózní, ale věřili,
že všechno dobře dopadne. Není přece možné, aby někdo zapomněl, že má
předstoupit před velevážené auditorium a vyjevit své poznatky. Normálním
člověkem cloumá přece už pár dnů dopředu alespoň mírná nervozita.
Ovšem dotyčný nepřicházel a organizátorům nezbylo než neprodleně
zatelefonovat a zjistit, co nepříjemného se kolegovi přihodilo. V takovýchto
případech údajně omlouvá jen smrt… Kolega byl naštěstí živ a zdráv a telefon
zvedl. Na otázku „Kde jsi, Zbyšku?“ zvesela odpověděl: „V Brně, ale já dneska
přece neučím!“
Jak to dopadlo? Za padesát minut stál pedagog soustředěně za řečnickým
pultem a o jeho extempore vědělo jen pár zasvěcených.
Někteří pedagogové jsou chorobně podezíraví, jiní zase někdy až příliš
důvěřiví. Řídí se prostě heslem „podle sebe soudím tebe“ a co by sami
neučinili, neočekávají od druhých. A dokonce ani od studentů ne!
Jeden z pedagogů-inženýrů, který vyučuje odborný předmět, se těší
mezi žáky značné oblibě. Je to specialista na slovo vzatý a navíc dokáže
svoje přednášky opepřit příklady ze života a praxe. Že to nejsou jediné
důvody jeho favorizace mezi studenty, zjistil nedávno Pavel Štohl.
Pan inženýr onemocněl, ale studijním povinnostem muselo být učiněno
zadost. Požádal tedy prorektora, aby s jeho skupinou napsal zápočtový test.
Když Ing. Štohl otevřel dveře do posluchárny, zašumělo to. Bral to jako projev
přízně a neprodleně se hotovil ke splnění úkolu. Zastavila ho zdvižená ruka
a pak žádost, aby ještě jednou vysvětlil některá úskalí učiva, jimž osazenstvo
lavic nerozumí. Pedagog souhlasil.
Uplynul týden a situace se opakovala. Vyučující stále nemocen a test už bylo
potřeba napsat. Ing. Štohl vešel do posluchárny a vyčetl z tváří studentů děs.
A pochopil: ušili na něj boudu, čekali na svého dobráckého kantora. Protože
ten se neprochází při testování mezi lavicemi. Ten ví, jak trpí v těchto chvílích
48
nervová soustava, sedí za katedrou a pouze studenty nabádá: „Vždyť jste
dospělí, přece byste neopisovali.“
Závěr? Podruhé už studentům jejich lest u prorektora neprošla.
Jak to bývá, největší oblibě se i ve Znojmě u vysokoškolských studentů
těší pedagogové, kteří jsou přísní, ale spravedliví. A navíc jsou i jedničkami
ve svém oboru.
I na SVŠE pronikla móda různých žebříčků a TOP 10. Studenti přišli
s anketou o nejoblíbenějšího pedagoga a nazvali ji JAK 2009 (JAK = Jan
Ámos Komenský).
Vyhlášení výsledků bylo velkolepé a při ceremonii bylo narváno. Ve
scénáři dostal úkol nejčestnější předseda ročníku dálkařů Jarda
Novák. Student zodpovědný a své spolužáky dobře zastupující.
Vyloženě se na své vystoupení těšil, připravil si text a čekal, jak bude
přítomné napínat. Na úvod si vzal slovo pan rektor. Jak se sluší a patří.
Jenže pan rektor je taky výborný rétor a tak se rozmluvil – a mluvil a mluvil
a mluvil… Jarda Novák lehce znervózněl a později už jen trnul. Někdo mu
krade jeho výstup! Byl blízko kolapsu. Předtím se ještě naklonil k prorektorovi
Pavlu Štohlovi a truchlivě hlesl: „On to snad bude předávat sám…“
A jak to dopadlo?
1. Mgr. Milada Klímová, 2. prof. Kamil Fuchs 3. Ing. Pavel Štohl
A určitě nebude na škodu alespoň krátce s někým z nich pohovořit:
Mgr. Milada KLÍMOVÁ:
Máte, paní magistro, své studenty po letech praxe nějak
rozškatulkované a zařazené?
Nemám! V matematice jsou si všichni rovni. Anebo přece? Tak na:
mající z matematiky strach – nemající z ní strach....
Matematika bývá většinou pro studenty velkým strašákem. Čím se
vám ji daří odtabuizovat?
Znamená ta otázka, že se mi to opravdu daří, že jste zpovídali studenty?
Pokud ano, pak jste nehovořili s těmi, kteří se i po letech probouzejí
49
s bušícím srdcem z hrůzných snů, v nichž jsou zkoušeni z matematiky
a hodnou chvíli jsou ohroženi na životě, než si uvědomí, že to mají dávno
za sebou.... Naštěstí je spousta studentů, kteří pochopili, že i když je
matematika královnou věd, není třeba z ní „dělat vědu“. Stačí naučit se pár
definic a vět, vypočítat stovky příkladů na jejich aplikaci a je to! A potom
jenom s uspokojením konstatovat, jak je všechno logické, analogické,
triviální, tedy jednoduché, předložit index k zapsání známky a začít se bát
skutečných strašáků.
Jak vzpomínáte na svá studentská léta? Měnila byste s dnešními
studenty?
S nostalgií.... Ani ne, zatímco teď studenty „mučím“, tehdy jsem byla
mučena.
Ing. Pavel ŠTOHL:
Proč se, pane inženýre, snažíte, aby se studenti na SVŠE nejen
dobrali kvalitního vzdělání, ale také aby zažili kus nefalšovaného
studentského života?
Proto, že sám jsem zažil krásná „študácká“ léta na VŠE Praha. Dodnes
na ně nostalgicky a s úsměvem a rád vzpomínám. A proto se snažím našim
studentům nabídnout co nejvíce možností kulturního a sportovního vyžití.
Aby i oni mohli jednou, stejně jako já, hezky vzpomínat na roky strávené
na SVŠE Znojmo a mohli si říct: „Byly to krásné časy“.
(Musím nevychovaně vstoupit do hovoru a potvrdit, že
tento cíl se daří P. Štohlovi poměrně úspěšně plnit. Stačí si
projít studentské stránky na Spolužácích, kde letošní absolventi
vzpomínají na právě skončené tři roky bakalářského studia.
Nejkratší vyznání asi napsal Lukáš: „Byly to úžasný tři roky“.)
Na který okamžik za celou dobu existence znojemské vysoké školy
vzpomínáte s nostalgií?
Těch krásných vzpomínek za dosavadní čtyři léta existence SVŠE
je spousta a vystačily by snad na celou knížku. Zmíním tedy jenom dvě
z poslední doby.
50
Ta první je z letošních promocí. Přišla tam za mnou maminka jedné
naší bakalářky – prý se mi jde omluvit a zároveň poděkovat. Její dcera
totiž před třemi roky dala přednost studiu na naší škole před VŠE Praha,
kam byla tehdy přijata (byla to totiž premiantka na znojemském gymnáziu).
A její maminka nebyla tenkrát z takového rozhodnutí dcery příliš nadšena.
Po třech letech se však přišla omluvit, že nám příliš nedůvěřovala. Svěřila
se mi, že nyní je ráda, že dcera vystudovala právě u nás a že mně i celému
vedení školy děkuje za to, že vysoká škola ve Znojmě vznikla.
Druhá z milých vzpomínek je z návštěvy Petera Dvorského,
světoznámého operního pěvce. Když jsme ho provázeli budovou školy
a povídali jsme si s ním o fungování školy, tak nás pan Dvorský moc chválil
a nezapomenu snad do konce života na jeho opakovaná slova „Blahoželám
vám...“. A potom nás chválil i v místních novinách: „Měl jsem tam krásný,
dobrý, čistý pocit. A z krásného, čistého prostředí odcházejí krásní čistí
lidé. A myslím, že odtud také odcházejí dobře připraveni pro svoji profesi.
Je to chvályhodné a buďte rádi, že se ve Znojmě můžete pyšnit takovou
školou.“
Když jste školu zakládal, jistě jste doufal, že s vysokoškoláky Znojmo
omládne. To se do značné míry splnilo. Co byste si ještě přál?
Pokud se budeme bavit v rámci vzdělávání, pak jedno velké přání mám.
Vím ovšem, že se nedá splnit ze dne na den a dokonce ani za jeden rok.
Je to běh na dlouhou trať. Mám už jistou zkušenost, ke které to mohu
51
přirovnat: Když jsem v roce 1994 vydal svou první knihu o účetnictví pro
střední školy, prodalo se asi pět set kusů. Po deseti letech už učebnici
koupilo sedmdesát tisíc uživatelů. Takže trvalo deset let, než jsme se na
našem trhu prosadili. Se školou to je obdobné, ovšem ještě daleko těžší.
Také bude dlouho trvat, než o nás budou všichni vědět. Stále ještě špičkoví
studenti ze středních škol vesměs prvně vyhledávají renomované státní
univerzity a teprve jako další možnost volí SVŠE. To se doufám jednou
změní. Nejsem naivní a vím, že to chce tvrdou práci, že samo od sebe to
nepřijde. A tak tvrdě pracujeme a nepřestáváme věřit, že se do Znojma
bude chodit na špičkovou vysokou školu zaměřenou zejména na účetnictví
a finance.
52
Není předmět jako předmět
aneb vyučované předměty na SVŠE
ü výuka dvou cizích jazyků, možnost přípravy na mezinárodně
uznávané zkoušky
ü u předmětů mikroekonomie a makroekonomie se studentům
zkoušky ze semestru „započítávají“ ke státním závěrečným
zkouškám
ü jak charakterizuje výuku „obávané“ matematiky přednášející
prof. Klůfa
ü široké spektrum volitelných předmětů, včetně nabídky výuky
odborných předmětů v cizím jazyce
Znáte to určitě už ze střední. Některé předměty vám k srdci přirostly
více, jiné méně. Některé vědomosti jakoby do hlavy klouzaly samy, jiné
tam dostáváte horko těžko. A jsou věci, které člověk odmítá vstřebat tak
nějak z podstaty. Dělá se mu až fyzicky zle, když si sedá nad učebnice
a skripta.
No ale odmítaného bývá obvykle největší krajíc. Právě z těch nejtěžších
předmětů se skládají veledůležité zkoušky a na výsledku pak závisí vaše
bytí či nebytí na škole.
Každý to má samozřejmě jinak, ale třeba na znojemské vysoké škole
jsou pro prváky a druháky strašákem makro a mikroekonomie. Ne že
by základy ekonomického vědění profesor Kamil Fuchs nepřednášel
zajímavě. Má v posluchárně vždycky plno. Upřímně řečeno – pokud si
neposlechnete jeho přednášku, jste na povinném semináři úplně namydlení.
A pan profesor je z těch, kteří prostě nesleví.
Na druhé straně nepouští na studenty žádnou hrůzu a trpělivě se snaží
vnutit jim svoji milovanou vědu.
Prostě si studenty hýčká. Svědčí o tom i jeho otázka: „Ptejte se, ptejte,
zeptejte se, na co chcete!“ Fakt je, že trpělivost mu někdy dochází,
protože otázky jsou z rodu primitivních. Odpověď profesorova pak
tázajícího se studenta zmrazí: „Jak se na TOHLETO můžete vůbec
zeptat?“
53
Zaznamenali jsme na začátku prvního semestru i další obdobné případy: „Tak
ptejte se, pokud je vám něco nejasné!“
„Prosím, co znamenají ty přerušované čáry?“ – „Vy myslíte tu KŘIVKU??!!“
Není divu, že občas pedagog v zoufalství odpadá. A že si studenti občas
připadají jako v tom kresleném vtipu, kde žák stojí před hustě popsanou
tabulí plnou vzorečků a vydechne: Pochopil jsem, zkusím jinou školu.
Marketing, který se u nás taky studuje, je samozřejmě věda. A existují
jisté zákonitosti, které nelze nedodržet. V opačném případě vám hrozí
represe. Hlavu vám sice strážci marketingové čistoty nesetnou, ale mohou
vás poznamenat tak, že na veřejnosti budete vypadat jako špindíra…
Ono se totiž na semináři stačilo zamotat do vlastních slov při
interpretaci myšlenek z učebních textů a s vervou prohlásit třeba:
„Předmětem marketingu jsou ..., teda – já nevím, jak bych vám to
vysvětlil – prostě spotřebiteli těch výrobků – já nevím, jestli jsem se
správně vyjádřil...“ – a průšvih byl na světě.
Takřka nevinné použití inkriminovaného sousloví jako citoslovce bylo pak
zhoubné.
Za to „já nevím“ ona zmatená osoba při semináři o marketingové komunikaci
u vyučujícího okamžitě schytala černý puntík. To slovní spojení je u něho prostě
zapovězeno, tabu, nemožné. Správný marketingový mág ho nikdy nesmí
užít, i kdyby nevěděl ale zhola nic. – Černý puntík ovšem není imaginární
ohodnocení, to jsme si nosili opravdu domů na svých rukách. Bylo by zajímavé
vědět, kdo si takových znamínek odnesl nejvíc. Leckdo by byl označkován jako
slunéčko sedmitečné.
Marketing je ale pro studentstvo zajímavý také z toho důvodu, že se
v rámci učiva provádějí i průzkumy veřejného mínění, jejichž výsledky se
opravdu využívají v praxi. Třeba pro město Znojmo. To nás dost bavilo.
Jedním ze stěžejních oborů, které se na Soukromé vysoké škole
ekonomické ve Znojmě studují, je taky účetnictví.
Štěstí mají ti studenti, kteří se už s účetnictvím jako předmětem na
střední škole (většinou na obchodní akademii) setkali. Ti ostatní pak
musí zabrat, aby dostáli zápočtovým a zkouškovým testům. Jedna
54
spolužačka prohlásila, že kdyby vyučující mluvil čínsky, bylo by to pro ni
srozumitelnější. Ovšem ten, kdo má rád logické myšlení, ten je v účetnictví
jako doma. Všechno musí sedět, má dáti-dal se podřizuje neúprosným
zákonům.
Je v pořádku, že se velký důraz klade ve Znojmě také na výuku cizích
jazyků. Vedoucí katedry Marie Reháková je člověk, který má ke studentům
blízko a dokáže jim vyjít vstříc. Na druhé straně neodpustí ona ani její
kolegové lajdáctví a lenost. Ale je mi jasné, že se někdy při opravách testů
nebo i na seminářích upřímně pobaví. No uznejte, jde přece o kouzelná
nedorozumění. Studenti se prostě někdy ztrácejí v překladu:
The baby is crying, because he is hungry.
Správně: To dítě pláče, protože má hlad.
Studentský překlad: To děcko brečí, protože je to Maďar.
55
Smoking is a bad habit.
Správně: Kouření je zlozvyk.
Studentský překlad: Smoking, to je špatný hábit.
How do you do? – All right.
Správně: Jak se máš? – Dobře.
Studentský překlad: Jak si to děláš? – Vždycky pravou.
Make yourself at home. – That´s nice of you, thank you very much.
Správně: zdvořilostní fráze “Chovejte se jako doma”. – “To je od Vás hezké,
děkuji.“
Studentský překlad: “Udělej se doma.” – “To je od tebe hezké, dík.”
Hold the line, I´ll put you through
Správně: Nezavěšujte, já Vás přepojím
Tahle vazba spustila přímo stavidla studentské kreativity:
Drž se za čárou, já budu házet.
Drž se té linky, já tě převedu.
Nepřekračuj tu linii, já budu pokládat.
Teď se drž, teď ti řeknu pravdu.
Don´t worry, it doesn´t matter.
Správně: Nedělej si starosti, na tom nezáleží.
Studentský překlad: Klid, to není matka.
¡
¡
¡
Každý (nebo skoro každý) z nás se samozřejmě trošku pral s něčím
jiným. Já jsem třeba musel začít chodit na doučování z matematiky. To
jsem nikdy na žádné škole neudělal! A rozhodně jsem nebyl sám. Ani
matematika nepatřila k těm předmětům, které dáte levou zadní.
Můj kamarád se mi divil a na všechno měl jednoduchou odpověď:
„Klíííd.“ Pak šel na zkoušku, a pak podruhé a potřetí a počtvrté. A pak
šel ze školy.
Je fakt, že než jsme se rozkoukali, tak naše řady dost prořídly.
56
O hrůzách matematiky jdou sice po okolí fámy, ale možná bude poučné
přečíst si rozhovor s panem prof. RNDr. Jindřichem Klůfou, CSc. z Vysoké
školy ekonomické v Praze, který na SVŠE tento předmět také učí:
Proč jste přijal nabídku vyučovat na SVŠE Znojmo?
S nabídkou vyučovat na SVŠE ve Znojmě přišel můj kolega docent
Marek z VŠE Praha, který vyučuje také na znojemské vysoké škole.
Nabídku jsem přijal na základě jeho doporučení.
Jsou nějaké rozdíly mezi studenty na VŠE a studenty znojemské
vysoké školy?
Studenti jsou všude stejní. Pokud jde o znalosti matematiky, látka na
sebe navazuje, takže dost závisí na úrovni znalostí ze střední školy. V tomto
smyslu jsou asi lépe vybaveni studenti VŠE, ale je to individuální.
Obavy z matematiky kolují mezi potenciálními studenty SVŠE
Znojmo velmi často. Jsou opodstatněné?
Matematika na SVŠE ve Znojmě není zdaleka ten nejdůležitější
předmět, od studentů se neočekává „matematické myšlení“. Jde o to
zvládnout základní postupy, které jsou mechanické a které se může
v zásadě naučit každý student. Myslím, že obavy potenciálních studentů
jsou neopodstatněné.
57
Už zase skáčem před tabule
aneb zkoušky na SVŠE a jak je zvládnout
ü kreditní zkouškový systém
ü zakončení předmětu zápočtem nebo zkouškou
ü možnost získání plusových bodů ke zkoušce za aktivní práci
v průběhu semestru
ü nabídka mimořádných konzultací a doučovacích kurzů
ü individuální přístup ke studentům, tzn. škola pomáhá těm,
kteří o to projeví zájem
ü rozvoj komunikačních schopností již v průběhu studia
(např. powerpointové prezentace), které mohou studenti využít
při obhajobě bakalářské práce
Zkouškové období začíná hned po vánočních svátcích. Najednou se
ocitáme v situaci, která se dá vzdáleně přirovnat ke „svaťáku“ na střední
škole, který však trvá několikanásobně déle.
Každý z vyučujících pojímal zkoušky a zápočty samozřejmě jinak.
Někdo dával jen testy, někdo vyhodnotil písemnou zkoušku a na základě
výsledků pak dál zkoušel ústně. U někoho stačilo udělat alespoň jednu
část, jiný už se s námi po nezdařeném písemném pokusu nebavil. Měli
jsme rádi, když zkouška měla řád, když jsme dopředu věděli, co čekat
a jak na tom jsme.
U zkoušek se bojovalo všemi zbraněmi. Ani jedna strana však nebyla
zákeřná – leč drobných úskoků v mezích zákona jsme se přece jen
nevzdávali:
Spolužačka Veronika si třeba při testech z účetnictví schovala
rafinovaně tahák pod svoji minisukýnku. Stačilo jen ji tak trochu
povytáhnout – a bylo. Jenže oko prorektora Pavla Štohla bylo bdělé.
Jak později přiznal, byla to situace poněkud prekérní. Nemohl přece
říct: Veroniko, zvedněte sukni. Chodil tedy kolem a deptal ji svou
přítomností a posléze i tvrzením: „Vy máte tahák!“, přičemž odpověď byla
kategorická: „Nemám!“ Teď už šlo o věc osobní cti, kdo z těch dvou zvítězí.
Prorektor tedy zvolil taktiku dlouhodobého obléhání: „Budu tady stát, dokud
mi ho nedáte.“ A tak milá Veronika sáhla pod sukni…
58
Největší strach u studentů vyvolávají zkoušky z makro a mikroekonomie.
Většina jedinců se hodně zapotí, než je „dá“. Všichni se pak shodují, že
profesor je z těch, kteří studenty donutí se připravit i na pouhý seminář.
Skripta, která září na začátku semestru novotou, jsou před zkouškou
všemožně barevně vyzdobená a podtrhaná, až přechází zrak. Pro chudáky
zkoušené však stejně občas zní pedagogova otázka: „Jak to, že to nevíš,
když to máš podtržené?“ jako z Marsu. – Jinak řečeno – inzerát Prodám
učebnice – nepoužité, jako nové (jak se čas od času objevují na nástěnce)
se jistě netýká těch, ze kterých se student učí u profesora Fuchse. Právě
jeho se týká následující příhoda.
Jednou přinesl zkouškový test, papíry byly rozdány a hned na úvod
nás profesor důrazně upozornil, že v zadání je jistá chyba, my si jí však
nebudeme všímat, když už o ní víme a určitě na ni nebudeme znovu
upozorňovat. „Ne aby se mě na to někdo zeptal!“ zopakoval pedagog
výhrůžně. A my se zahloubali do testů. No a co myslíte? Radim náhle
prozřel ze své letargie a za chvíli se jeho ruka třepetala nad našimi temeny:
„Pane profesore, pane profesore, prosím, tady…“ Dál mu nebylo dopřáno
pokračovat, neboť prorektor se postavil jako hromovládce a zahřměl: „Vy
magore!“
Poté co obdržel tento titul, Radim se moudře stáhl.
Roztomilá je i příhoda s perníčky.
Obávaný, leč oblíbený pedagog prorektor Kamil Fuchs nám
naordinoval před Velikonocemi nějaké testy. Potom už všichni spěchali
domů a jemu na studijním předala vedoucí Jitka Krulová do rukou
balíček s velikonočními perníčky. Přinesla je už vyzrálejší studentkadálkařka a měla podmínku: aby se pan profesor nedozvěděl, kdo že
je vyráběl a daroval. Teprve doma pedagog zjistil, že perníčky jsou poněkud
netradiční. Místo vajíček a zajíčků se na nich objevovaly veličiny spjaté s jeho
předměty makro a mikroekonomie. Tedy inflační křivka, nabídka, poptávka.
Samozřejmě se po svátcích pídil po autorce těchto děl, leč Jitka slib splnila
a zachovala inkognito.
Prorektor to tedy zkusil jinak: „Udělala nebo neudělala?“ (čímž samozřejmě
myslel předvelikonoční test).
„Ne,“ zněla odpověď.
„Kolik měla bodů?“
„Málo.“
59
„Kdyby se radši učila,“ zamumlal si pod vousy profesor.
Ovšem po opakovacím testu se neopomněl zeptat, jak dopadla výtvarniceekonomka tentokrát.
„Udělala.“
A Kamil Fuchs nalezl klid.
60
Pedagogové občas při zkoušení nevěří svým uším nebo prostě potřebují
svědka převelikých blbostí, které studenti prezentují jako fakta. – A tak
jsme často slyšeli, jak vyděšený učitel volá k případu svého kolegu.
Moji rodičové jsou v tomto ohledu velmi chápaví. Příčina je zřejmá:
při vzpomínce na svá studentská léta mi nedávno otec přiznal, že i on byl
jednou téměř hanlivě titulován.
Na zkoušku se tenkrát vypravili rovnou z vojenského výcviku. Měli
pocit, že v maskáčích budou působit křehce až zranitelně a že se
mladých jinochů zželí jisté krásné zkoušející. No, sekli se. Neměla
s nimi ani za mák slitování a trvala na přesných odpovědích. Maskáče
sem, maskáče tam – vyletěli všichni. A můj tatík navíc s pochroumaným
61
sebevědomím, neboť pedagožka se ho tázala, jaké si myslí, že je zdanění
podniků v Československé socialistické republice? (tenkrát, v těch dřevních
dobách, to bylo kolem 70 %). Chudák táta se zamyslel a pravil nejistě: „Dvacet
procent…?“
Pedagožka se projela na svém křesílku až ke dveřím, otevřela je a volala na
svého kolegu: „Franto, pojď si to poslechnout, prosím.“ A požádala otce: „Pane
kolego, mohl byste ještě jednou zopakovat, jaké je zdanění firem“. Otec byl
vždycky hlava otevřená, takže pochopil, že někde je chyba. Furiantsky tedy
přihodil: „Třicet procent!“ I povzdechla si krasavice a jakoby chtěla říct: Tak ho
slyšíš, vola jednoho.
Už maturanti vědí, jak je důležité vytáhnout si u zkoušky na lístečku
tu správnou otázku. Jsou i tací, kterým se poštěstí probrat se nenápadně
portfoliem a zvolit si téma podle vlastního uvážení a hlavně znalostí.
Slyšel jsem kouzelnou historku. Neodehrála se na naší škole, ale
vypovídá mnohé o tom, jaké železné nervy musí student někdy osvědčit.
Při jakési zkoušce na té vysoké škole se stalo, že paní profesorka
musela opustit místnost a otázky přitom zůstávaly na stole. Protože
se obávala, aby jí lístečky s otázkami ze stolu někam „nezapadly“ ,
požádala jednoho studenta o službičku: „Pane kolego, pohlídejte to
tady, aby mi někdo nějakou otázku nevzal.“ Dotyčný to rád udělal, tím spíš,
že z kozla se stal rázem zahradník – a také tak konal. Protože se mu otázka,
kterou si předtím vytáhl, moc nezamlouvala, jal se probírat hromádkou
a hledat výživnější téma. Hloubal pečlivě a hlavně dlouho, takže byl přistižen
přímo při činu.
Zkoušející neztratila glanc, jen se vlídně zeptala: „Pane kolego, už jste si
vybral?“
A student pravil po pravdě a v naprostém klidu: „Ještě ne.“
Těm z nás, kteří prošli zkouškovým obdobím úspěšně, spadl velký
kámen ze srdce. Poznali jsme vyučující i z jiné stránky, než z přednášek
a seminářů a je fakt, že ti, kteří patřili k postrachu studentstva, nás naučili
62
nejvíc a vesměs šlo o autority a osobnosti, se kterými jsme se rádi setkali
i mimo posluchárny. Třeba na hřišti, ve vysokoškolském klubu nebo i na
parketu… Což je na SVŠE ve Znojmě úplně normální.
63
Je kam hlavu složit
aneb ubytování pro studenty SVŠE
ü ubytování na VŠ kolejích nedaleko od hlavní budovy vysoké
školy
ü moderně vybavené pokoje
ü připojení na internet
ü škola přispívá studentům na ubytování, po tomto příspěvku činí
cena za dvoulůžkový pokoj 450 Kč měsíčně a třílůžkový
pokoj 100 Kč měsíčně
ü tato cena je studentům garantována po celou dobu bakalářského
studia
ü při podání žádosti do konce června škola garantuje přidělení
kolejí
Hodně lidí je ve Znojmě (nebo někde poblíž na vesnici) doma, takže
to pak mají jednoduché. Bydlí a stravují se u rodičů. My přespolní si
ale nemůžeme stěžovat. Ubytování na moderních kolejích je finančně
supervýhodné a vlastně od školy kousek za rohem. Teď už začala fungovat
dokonce i menza.
Domácí pohodlí je bezvadná věc. Ale naučit se organizovat si čas po
svém taky není k zahození. Co si budeme povídat: volnost a svoboda je
k nezaplacení, hlavně když se trochu zapomeneme třeba v Harvartu. Jak
každý brzo pozná, třeba „středy ve Znojmě valijou“, takže ve čtvrtek se
pak brzo ráno těžko vstává.
Strážci veřejného pořádku nad námi ale bdí. Když si kolega Jan za
ranního rozbřesku vyzkoušel řečnické cvičení, přičemž si pochvaloval,
že na ulicích města jsou nainstalovány jen kamery, a ne mikrofony,
kde se vzali tu se vzali strážníci a ubezpečili ho, že mikrofony sice
nemají, ale uši ano. Honzík pak pokračoval v cestě s bločkem v ruce…
Rušit noční klid je i ve Znojmě drahý špás.
Páni rodiče se samozřejmě nemusejí bát. My studenti se chováme
vzorně. Přesně tak, jako se chovali oni, když třeba navštěvovali svou
alma mater. (Nedivil bych se ovšem, kdyby tohle konstatování některého
z rodičů při vzpomínce na vlastní studentská léta lehce vyděsilo.)
64
Kolej je prostě ideální místo pro různé oslavy a večírky. Důvod se
samozřejmě vždycky najde: první předtermíny, první zkoušky a s nimi
související úspěchy či neúspěchy, zlomená srdce nebo naopak radost
z nové lásky, kterou s vámi sdílejí všichni okolo.
V teple kolejního domova pořádáme mejdany se vším všudy.
Ale nejdřív řeknu, jak to normálně chodí. Kdo přijde, přinese
s sebou láhev, od vína přes jelzina až po zelenou. Výjimku tvoříval
s pravidelností takřka železnou náš kamarád Zbyšek, tak trochu
skrblík. Ten chodíval zpravidla jen tak naprázdno s tím, že se stejně
dlouho nezdrží. Jednoho dne nás však překvapil, když se objevil ve dveřích
s jedním lahváčem v každé ruce. Když spatřil nelíčený údiv v našich tvářích,
jen suše prohlásil: „Já toho stejně víc nevypiju.“
Když už jsme u toho ubytování: často se adepti studia na SVŠE ptají,
zda může na koleji bydlet holka s klukem. Můžu vás ubezpečit, že bez
problému. I když to pak není určitě ta romantika, kterou zažili naši rodičové,
když tatíci šplhali za svými láskami přes balkóny v přízemí. Slyšel jsem,
že ti, co obývali „průchozí“ pokoje, si přišli na pěkný balík…
65
Barvitě tady sice líčím naše studentské radovánky, ale pravda je taková,
že hlavní náplní je přece jen studium. Upozorňuji předem a poctivě, že
není nijak lehké.
Výhoda kolejí je i v tom, že si prostě zajdu vedle na pokoj, když
potřebuji něco vysvětlit nebo půjčit příslušné učební texty. Asi to tak
vždycky bývalo a trvá to dodnes, že „gympláci“ často pomáhají nám
z „obchodek“ s matematikou a my jim zase s účetnictvím.
Když člověk bydlí na koleji, má daleko k domácí ledničce a dalším
službám, které něco stojí. Musí tedy holt vystačit s financemi, které obdrží
z rodinné kasy, nebo nelze jinak než najít si prostě práci, která by něco
vynášela. Každá koruna je dobrá.
Jsme dospělí a máme své potřeby. Nejsou přehnané, ale přece jen někdy
korunky od rodičů nestačí na pěkné oblečení, dobré knížky a muziku nebo
docela prozaicky na veselé společenské sedánky.
Někteří spolužáci mají štěstí a mohou se nechat zaměstnat ve firmách
a firmičkách svých pánů rodičů nebo třeba blízkých známých. My ostatní
zůstáváme bezprizorní a hledáme jiné cesty k přivýdělku.
Dřív se tomu říkalo brigáda, ale my prostě hledáme nějaký „job“. Zní
to sice vznešeně, ale většinou to není bůhvíco. Prodáváme, pinglujeme,
šúrujeme.
Hodně těžké jsou práce na latifundiích v okolí Znojma. Úrodná půda
vydává své plody ostošest a my švorcoví se necháváme najímat na jejich
sklizeň.
To samozřejmě není nic nového. Už můj otec si na vejšce takhle
přivydělával. A pořád se ještě baví jednou historkou, kterou dává často
k lepšímu:
Bylo to na Slovensku a sklízeli jsme tam rajčata a papriky. Dohled
nad námi vykonávala starší paní, snad původem z Bulharska, protože
česky a dokonce i slovensky se vyjadřovala jen sporadicky. Ale byla
na nás hodná, mateřský přístup se u ní nezapřel. Jednoho rána jsme
přišli na pole poněkud skleslí. Bylo po dešti a do blátivého pole se nám
vstoupit nechtělo, takže se jeden z nás nesměle zeptal:
66
„Paní, prosím Vás, nedostaneme holínky?“
„Nebojte sa chlapci, tu nič nedostanete,“ odvětila konejšivě paní, která si tu
otázku vyložila po svém…
Takže uklidněni tím, že nám nic nehrozí (ani vhodné pracovní pomůcky), jsme
se vrhli do práce.
No – autorita je autorita, to se nedá nic dělat.
67
Jak šel student hrdě do světa
aneb zahraniční stáže na SVŠE
možnost absolvovat třítýdenní souvislou praxi v zahraničí
výběr zahraničních podniků z více než 10 zemí v Evropě
pro nejlepší studenty v ročníku možnost absolvovat stáž v Číně
pořadí studentů, ve kterém si mohou vybítat nejatratkivnější
destinace, stanoví vedení školy dle prospěchu, jazykových
znalostí a mimoškolních aktivit
ü škola hradí studentům ubytování, dopravu a pojištění
ü
ü
ü
ü
Většině z nás sebevědomí nechybí a taky toužíme po tom, abychom
vyrazili do světa. Kdekdo přece nabírá zkušenosti a poznává nové lidi
a taky způsob života v dalekých krajích. Ostatně z teplé pece slézal
v pohádkách i Hloupý Honza, aby pak brouzdal po světě a vysvobozoval
princezny. A vždycky se mu to vyplatilo. – I nám se naše alma mater snaží
takové zážitky zprostředkovat, za což jsme jí hluboce vděční. Nehledáme
samosebou princezny, spíš cestu, která by nás dovedla k vysněné
budoucnosti.
Samozřejmě nevyjede kdekdo, musíme si stáž pořádně zasloužit. A pak
je ještě diametrální rozdíl mezi pobytem například v Košicích (i když nic
proti nim) a třeba v Šanghaji.
Do prvně jmenovaného města byl vyslán za své dobré studijní výsledky
Zdeněk. Popisoval nám své zážitky prostřednictvím mailu a byl se svou
misí vcelku spokojen. Dokud však nezjistil, že spolužák Jarda putoval taky
na východ, ale o „pár“ kilometrů dál – do Číny. Pak se nad sebou Zdeněk
zamyslel a v hluboké sebereflexi napsal: „Kdybych nebyl blbej a víc se
učil, nemusel jsem být v Košicích, ale mohl jsem letět do Šanghaje.“
Docela nás to pobavilo…
Jak Jarda Hvězda putoval na Východ
O své zážitky se s námi podělil na besedě v Harvartu. Kdo nepřišel,
dočetl se o jeho stáži na webu nebo později v Akademických listech.
68
Dopisy, které nám prostřednictvím našich studentských stránek psal,
byly sice syrové, ale o to víc autentické. Všichni jsme se divili, kde se to
v tom klukovi vzalo. Kromě odborných záležitostí, s nimiž přicházel do
styku, nám psal i o ryze osobních zážitcích třeba s jídlem:
„Zašel jsem na oběd do závodní jídelny. Dostal jsem čínskou polévku.
Nebyla špatná, ale ke konci už mi nechutnala. Podávala se také kupodivu
rýže :-), ale byla velmi dobrá. Jak jsem se dozvěděl, je tady úplně všude
stejná. Chutnala hodně podobně jako rýže, jak ji vaří moje máma, a to
mám rád. Opět jsem jedl čínskými hůlkami a znovu jsem se k mému údivu
dokázal najíst, ale mám prý nějaký divný způsob držení.. :-) Ale tím zatím
moje dobré zkušenosti končí.. Trochu jsem dal si ještě zeleniny. Byly tři
druhy, to první bylo zřejmě čínské zelí, druhé byly fazolové výhonky, a to
třetí vypadalo jako opečený pomeranč, ale ten už jsem neochutnal. Dále
bylo kuřecí maso, které chutnalo trochu nedopečeně, bylo hodně hnědé.
Pár kousků jsem zblajzl. To by ještě bylo ok, ale poslední chod mě dostal.
Byly to prasečí nožky a na to jsem fakt neměl. Číňané si na tom prý velmi
pochutnávají. Vypadalo to trochu jako nějaká ryba, vonělo dost pochybně,
a když jsem to otočil a zkoumal, tak tam byly ještě i chloupky...“
Zajímavá je i pasáž, ve které popisuje svůj první pěší výlet po
Šanghaji:
„Na večer jsem si naplánoval menší procházku po okolí. Hned na
prvním přechodu mě málem přejela bílá toyota :-). Podle zažitého
postupu přecházení ulice z Čech, jsem vkročil na přechod, protože auto
bylo v bezpečné vzdálenosti. Už jsem byl v druhé půlce cesty a auto se
přibližovalo, avšak něco už bylo špatně. Ne, že by zpomalilo, jak jsem
zvyklý z ČR, ale jelo konstantní rychlostí stále dál, takže jsem se musel dost
rychle rozběhnout a skočit na chodník..:-). Lehce rozrušen (no zanadával
jsem si :-)) jsem pokračoval dál. Prošel jsem pár křivolakých uliček a po
chvíli jsem došel k velkému obchodnímu domu. Navštívil jsem pár pater
a trochu zklamán tím, že to byl klasický obchoďák evropského typu, jsem
si dal croisant v Paris Baguette a colu u McDonalda. Cestou nazpět jsem
míjel jednu věc, kterou opravdu nemůžu nezmínit. A to veřejné záchodky,
které vypadaly jako malý kostelík a nad dveřmi byly hodiny, které zřejmě
počítaly čas, strávený v oné místnosti. Těžko to asi byly časy světových
metropolí a nevím, jaký jiný účel by mohly mít...:-).“
69
V Akademických listech jsme si pak přečetli učesanější verzi. Třeba
tohle:
V Šanghaji má švýcarská firma Amann takový menší montážní závod
a vyrábí tam obalovny asfaltu.
Měl jsem možnost si prohlédnout, jak vše funguje nejen v závodě. Ale
i jak to vypadá v Šanghaji ve městě. Rozhodně je to zajímavé místo.
Je to prostě světové velkoměsto střižené podle evropského stylu. Já
jsem Znojmák, takže to byl úplně jiný svět. Je to civilizované město, ze
kterého chtějí Číňané udělat jedno ze světových center.
Co jsem dělal já, jak jsem se uplatnil?
Samozřejmě jsem pozoroval provoz a práci kolem sebe. Přitom jsem si
stačil posbírat materiály pro bakalářskou práci. Původně měl být tématem
dlouhodobý majetek. Ale dohodli jsme se na změně – pokusil bych se
srovnat, jak to funguje v čínské pobočce Amannu a jak v pobočce, která je
u nás v České republice v Ústí nad Metují.
Pokud jde o moji angličtinu, ze začátku jsem se musel trošku rozpovídat,
ale pak to bylo super takhle si „pokecat“.
A pak jsem si vlastně vyzkoušel i tu obchodní angličtinu při rozhovorech
s finančním ředitelem. Začátek byl krušnější, ale člověk se do toho dostane
a je dobré vyzkoušet si používaní různých odborných výrazů a formulace
myšlenek. Bylo to zajímavé a užitečné. Vyjet někam na delší čas znamená
určitě zlepšit se v komunikaci v cizím jazyce opravdu hodně.
¡
¡
¡
Jarda ovšem nebyl jediný, kdo dostal příležitost něco se přiučit
v Šanghaji. Vycestovala tam také Iva a nedávno Radim. I oni nám mailovali
ostošest. Například Radim se hned na začátku pochlubil svým netradičním
ubytováním:
„Oproti mým předchůdcům mě hned první den čekal jeden značný
rozdíl, který přetrvá po celou dobu mého pobytu. Místo Tomášova bytu
jsem byl zavezen před hotel Sunshine, který je zde mým útočištěm. Bydlím
v malém zajímavě upraveném pokoji. :-) Zejména umístění lůžka je pro
nás Evropany netradiční.
70
O „originalitě“ toho řešení vypovídá i diskuse na studentském webu.
Peťa: Wow, ten pokoj, to je tedy bomba!!! Si budes davat bacha na
alkohol, co? Vylezt na takovou postel, pripadne z ni, to je tedy zazitek...
Víťa: tak jako ta postel to je ukrutna vec si vem ze bys v ni nebyl sam
:-D to sklo by slo hodne rychle :-D
Tohle povídání o exotických stážích chci ale zakončit příhodou, která
dost charakterizuje naši školu. Vyslechl jsem ji úplnou náhodou a myslím
si, že jsem asi jediný student, který to tajemství zná.
Pan prorektor vstoupil jednou do posluchárny a přerušil nakrátko
výklad jednoho ze svých kolegů – a měl k tomu vážný důvod. Potřeboval
urychleně s druháky probrat, jestli by měl někdo z nich zájem o stáž
v Číně. Škole se zrovna podařilo získat dvě místa na zahraniční pobyt
v daleké Šanghaji. Aby se nevylekali, hned jim řekl, že škola stážistům
uhradí veškeré výdaje na cestu a ubytování. Určitě nám to moc přál také
vyučující, jenž musel přerušit svůj výklad o věci tak zásadní jako je audit. Teď
71
se jen potutelně usmíval a s vážnou tváří nás varoval před cestou do neznáma
a především poctivě upozornil mužskou část osazenstva, že lepší je vyjet na
Slovensko, protože tam jsou rozhodně hezčí děvčata.
Zatímco my studenti jsme museli tu horkou novinku urychleně strávit,
prorektor se odebral do své kanceláře. A jemu v patách zmíněný vyučující. Už
nežertoval, naopak neskrýval nadšení, jaká že je ta stáž v Číně příležitost,
prostě něco úžasného. A hned dodal: „Těm dvěma studentům, kteří pojedou,
poskytnu každému ze svých osobních podnikatelských zdrojů kapesné ve výši
5 000 Kč.“
Tohle se vám prostě nikde jinde nemůže stát.
72
Ze zahraničních stáží v Číně
Noční Šanghaj
73
Činnost VŠ klubu Harvart odstartoval koncert Ivo Jahelky
Večírek studentů v Harvartu
74
Režisér Zdeněk Troška po besedě se studenty
Soutěž v deskových hrách
75
Studentská afterparty po sportovním dni
Koncert Aleše Brichty a AB bandu
76
Vyhlášení výsledků sportovního dne
Setkání absolventů s vyučujícími po státnicích
77
Slovenští NO NAME vystoupili na prvním a třetím plese SVŠE
Richard Krajčo a skupina Kryštof na druhém plese SVŠE
78
Rektor SVŠE Miroslav Foret s Tomášem Matonohou při uvítání návštěvníků plesu
Taneční parket hotelu Dukla
79
Bruslení v Hostan aréně
Rektorský sportovní den
80
Pan rektor při sportovním dni
Rektorský sportovní den
81
Chvíle odpočinku při vánočním turnaji v badmintonu a squashi
Semifinále badmintonové části vánočního turnaje
82
Volejbalové utkání o putovní pohár prorektora školy - vyučující vs. studenti
Společné foto po volejbalovém klání
83
Poděkování studentů po úspěšném vykonání státnic
Studenti kombinované formy v den státní zkoušky
84
Vyhlášení výsledků státní závěrečné zkoušky
Přípitek s úspěšnými absolventy
85
Zahájení slavnostní promoce
Úspěšný absolvent po slavnostní promoci
86
Slavnostní promoce v nádherném prostředí znojemského Městského divadla
Úspěšná absolventka po slavnostní promoci
87
Závěrečné posezení studentů a vyučujících
Absolventi vyslechli naposled slova rektora a jeho zástupců
88
V Harvartu jsme jako doma
aneb jak funguje vysokoškolský klub Harvart
ü
ü
ü
ü
ü
slouží jako studentská hospůdka
konají se zde afterparty po školních akcích, studentské večírky
promítání filmů, sledování sportovních přenosů na plátně
pořádání koncertů a besed
místo pro neformální setkávání studentů s vyučujícími
Z Václavského náměstí vstoupíte do budovy naší školy a po strmých
schodech sestoupíte do sklepení. Přesunete se v prostoru a snad i v čase
do jiného světa. Sklepení je fascinující místo. Atmosféru tu není třeba
vytvářet, ta jednoduše existuje bez zásahu zvenčí. Není to sice ono známé
znojemské podzemí, ale zase se v místech, která navštívíte, budete cítit
útulně a mile. Jako doma. Minete bar s barmankou paní Lenkou a usadíte
se u kulatých stolků.
Vysokoškolský klub HARVART
Čeká vás posezení s dobrou společností nebo se zahledíte pod okénko,
kterým se do těchto dnes vyšperkovaných prostor v jistých dobách házelo
uhlí na topení.
Tam vpředu jsou totiž prkna, která znamenají svět. Jevišťátko jako
dlaň – ale kolik významných lidí už na něm stálo. Je o tom ostatně
knížka (i s obrázky), která se jmenuje Jedničkáři v Harvartu. Klidně si ji
můžete pořídit, je k dostání v některých knihkupectvích. V rozhovorech
se zpěváci, herci, hudebníci a jiní mistři svého oboru svěřují čtenářům se
svými zkušenostmi se školou a vůbec otevírají svá srdce. Zpovídali jsme
například Ivana Hlase, Michala Viewegha, sourozence Ulrychovi, Karla
Šípa, Pavla Bobka, Zdeňka Trošku, Jaromíra Bosáka, Vladimíra Mišíka,
Jana Hřebejka …. a další desítky lidí, kteří s námi pak většinou ještě
neformálně poseděli a – snad se neurazí – poklábosili. Ochutnávali jsme
přitom samozřejmě i vyhlášené znojemské víno. Musím říct, že kladný
vztah k tomuto zlatavému či rudému moku považujeme u každého jedince
za malinkatý bonus.
89
Máme taky pěkný štos památečních fotek. Postavili jsme se s každým
hostem před zeď, na které zvěčnil předtím svůj podpis a hrdě jsme se culili
do objektivu. Prostě poklady pro rodinná alba.
Klub vznikl takřka souběžně se Soukromou vysokou školou
ekonomickou ve Znojmě.
Otevíral se v dubnu 2006. Ještě před slavnostním zahájením provozu
se ve sklepních prostorách premiérově sešla studentská rada, aby všechno
otestovala. Klub prošel na jedničku, neměl však stále jméno. Nakonec ho
vybrali sami studenti – rozhodovali se mezi „Véčkem“ a „Harvartem“. Jak
to dopadlo, víme.
Jako první tady zazpíval Ivo Jahelka. A věřte-nevěřte od té doby se sem
ještě dvakrát vrátil. Naposledy spolu s Miroslavem Palečkem vystřihli
koncert, který se nahrával live a který si všichni zájemci schovali na
památku.
90
V místním tisku o otevření vysokoškolského klubu mimo jiné napsali:
Když budu upřímný, musím přiznat, že největší dojem na mě
v Harvartu vždycky udělala setkání se spolužáky, ale i s kantory. Je
to místo, kde se tak nějak obrušují ostré hrany a autority se sklánějí
k nám obyčejným pozemšťanům, aby ukázaly své lidské já. – Dělám si
samozřejmě legraci, ale fakt je, že ve vysokoškolském klubu si můžete
bez obav a rozpaků pohovořit s panem rektorem a také se pobavit
s pány prorektory a ostatními pedagogy – řečeno diplomatickou mluvou
– o věcech zajímajících obě strany. I na tanec někdy dojde. Třeba při
promoční after party byla atmosféra opravdu hustá a dala by se krájet.
Tím nemám na mysli, že by snad nebylo kvůli kouři na krok vidět
(v Harvartu jako v celé škole se ostatně nekouří). V prostoru se spíš
nahromadila radost z toho, že státnice jsou zdárně hotové, ale taky
nostalgie – něco hezkého končilo, a to bylo hodně smutné.
Ale Harvart tím určitě neosiřel. Přicházejí další ročníky a vždycky se
najde partička, která si svůj klub oblíbí víc než kdokoli jiný. Stačí pak jen
zavolat barmance paní Lence a přijít pobejt. Jen tak si posedět, podívat se
91
na televizi, promítnout film. Nebo zajít na besedu. Hodně do klubu jezdí
různí cestovatelé a taky sportovci, kteří dělají něco zajímavého.
Chtěli byste vědět, jak takový večer v Harvartu vypadá? Plánované
programy začínají vždycky v půl osmé, ale diváci se začínají trousit už
o dost dřív. Dají si něco dobrého podle vlastního gusta
a hloučkují se a posedávají a debatují. Povídá se o všem možném a je to
prosyceno těšením se na celý večer. Když čekáme nějakou velkou hvězdu,
či prostě člověka hodně oblíbeného, jsou židličky seřazeny pěkně v řadách
za sebou a každý si dávno před začátkem pečlivě hlídá své místečko.
Pokud „manager“ Pavel Štohl předpokládá, že přijde lidí méně (tedy elita
města, jak řekl při svém představení písničkář Jan Burian, když zhlédl své
věrné publikum), tak se rozesadíme pěkně pohodlně ke kulatým stolečkům
a konzumuje bez obav, že by nám snad do skleničky postavené na zemi
mohl někdo omylem kopnout.
Stal se ovšem i případ výjimečný, kdy rozmístění židlí neodpovídalo
standardu. To na pódium vyskočil Aleš Brichta and his boys a publikum
se shromáždilo dole „na parketu“. Židle putovaly ke zdi a my se
výtečně bavili. Teda upřímně: místo v 19.30 jsme se začali bavit až
po jedenadvacáté hodině, protože sólista i jeho spoluhráči dorazili do
Znojma kvůli poruše s téměř dvouhodinovou sekerou. Budiž nám ke cti řečeno,
že jsme všichni vydrželi čekat, i když některým už začínala docházet trpělivost
a jiným peníze na bar. Tahle situace není samozřejmě obvyklá, takže jsme ji
více či méně tolerovali.
A vyplatilo se nám to.
To, co nastalo, to byla bomba. Atmosféra, na kterou se nezapomíná.
Pohupovali jsme se do rytmu, pobrukovali si se zpěvákem, kolegové Petr
a Vašek fungovali před jevištěm jako regulérní roztleskávačky. Mejdan se
vším všudy a s arakainovým Brichtou na dosah. Závěrečnou píseň Černá paní
(aneb Slečna Závist) už zpíval celý klub. Aplaudovali jsme opravdu mocně
a Aleš se (myslím, že celkem rád) vrátil k mikrofonu. Ztichli jsme – a pak přišlo
překvapení. Karel Kryl a jeho Anděl vstoupil mezi nás. Muzikanti, kteří se
už mezitím utábořili u baru, se vrátili na pódium, protože nešlo nepřipojit se.
Byla to dojemná chvíle, vzácný okamžik.
Vůbec netvrdím, že tohle zažijete v klubu pokaždé. Ale čas od času
se ten zázrak stane. Klidně si vsadím na to, že i vy tady něco podobného
jednou okusíte.
92
Z jiného soudku bylo třeba vystoupení sexuologa Radima Uzla. Byla to
velká legrace, místy i „výchovná“. Na vztah dvou lidí samozřejmě můžete
nahlížet z různého úhlu a ten Uzlův je unikátní v tom, že nachází humor
tam, kde se jedni červenají a druzí výchovně zvedají prst. Doktor si s námi
po besedě ještě sedl ke skleničce bílého a hezky jsme si v úzkém kroužku
rozebrali, co jsme si netroufali říct předtím.
A taky jsme měli pro svého hosta i pár otázek. Třeba:
Jsme ve Znojmě, takže se musíme zeptat: co sex a víno?
Víno je absolutně sexuální droga. Samozřejmě v určité míře. Já se
každoročně zúčastňuji jednoho vědeckého sympózia, které se jmenuje
Víno a zdraví. Přednáším samozřejmě víno a sex a mám to nejjednodušší.
A potom ještě kardiaci, kteří podporují pravidelnou konzumaci vína
v přiměřeném množství a odkazují se přitom na tzv. francouzský paradox.
Protože Francouzi mají podstatně menší výskyt infarktů myokardu.
Tvrdí se, že se víno má konzumovat pravidelně – muž asi čtyři deci a žena
o deci méně, aby to udělalo sedmičku. Konzumovat se má každodenně a je
to lék na všechny nemoci.
93
Co se týče sexuologie, tak tam je to lék číslo jedna na předčasnou
ejakulaci.
A pak – víno je samozřejmě seznamovací droga. Ovšem nemělo by
se používat jako alibi. Myslím tím řeči svedených a opuštěných žen, že
„střízlivá bych to nikdy neudělala“.
Takže závěr: alkohol požívaný v rozumné míře může sex zkvalitnit.
V Harvartu jste, pane doktore, poprvé. Jak se vám tu líbí?
Já jsem se už dopředu podíval na moc pěkné webové stránky, abych
věděl, kam jedu. A přesto jsem byl příjemně překvapen prostředím
i přátelskou atmosférou. Přišlo hodně lidí a nebyli to jen samí studenti, bylo
tam i jiné publikum. Pro mě bylo potěšitelné, že se se mnou právě studenti
fotografovali u stěny s podpisy všech, kdo v Harvartu už vystupovali. Takže
jsem ve styku s těmi mladými lidmi trochu omládl.
94
Sport je tady volba a životní styl
aneb co studentům nabízí
ü
ü
ü
ü
ü
ü
Sportovní centrum SVŠE
tělocvična i tenisový kurt studentům k dispozici zdarma
sportovní rektorský den
ledové středy, aneb bruslení na zimním stadionu
společná utkání družstev studentů a pedagogů
pravidelné pořádání bowlingu a dalších sportovních soutěží
studují zde i vrcholoví sportovci
Vysokoškolský student je dospělý člověk, který sám dokáže zvážit, jak
důležitý je pro něj sport. Z toho se na znojemské vysoké škole vychází.
Tělesná výchova proto není na SVŠE přímo zahrnuta ve studijních plánech.
Nenutí tu nikoho, aby si „odcvičil“ povinný počet hodin.
Ovšem lidem, kteří si bez sportu nedokážou život představit, škola
nabízí velmi dobré podmínky. Sportovní vyžití se tu chápe jako životní
styl, jako volba ke smysluplnému naplnění volného času.
Proto vzniklo Sportovní centrum, jehož možnosti využívají vedle
studentů velmi často i jejich vyučující. Samozřejmostí je, že zájemci mají
kdykoli k dispozici zdarma tenisový kurt i tělocvičnu.
Velký zájem ovšem bývá pravidelně o rektorský sportovní den, který
se koná vždy v dubnu. V šesti disciplínách tu soutěží studenti i učitelé bok
po boku. Při závěrečné after party v Harvartu se nejen udílejí ceny, ale
také se všechno jaksepatří rozebere. A nakonec – i tanec lze přece pokládat
za sportovní disciplínu.
A ten název – rektorský sportovní den – není jen symbolický. Náš
pan rektor je totiž sportovec tělem i duší, takže třeba neváhá jezdit za
příznivého počasí z Brna do Znojma na kole! Jeden den sem, druhý den
zpět! A s písničkářem Vladimírem Mertou se na tenisovém kurtu zapomněli
tak, že koncert měl málem zpoždění.
Mezi dalšími sportovními turnaji a soutěžemi dominuje pak turnaj
dvojic v bowlingu. Soutěžní družstva se losují, takže spolu pak občas
95
zápolí zajímavé dvojice. Protože studenti si tenhle druh sportu a zábavy
velmi oblíbili, konají se takové turnaje i několikrát za semestr.
Mezi studenty a pedagogy to ale vře také při šestkovém turnaji ve
volejbale. Právě teď je putovní pohár v držení studentského družstva, ale
příště už může být všechno jinak.
Studenti mají také možnost jít si zabruslit nebo zahrát hokej, protože je
pro ně vymezen čas i na znojemském zimním stadiónu.
Já jsem se na „Ledové středy“ vždycky moc těšil. Sice jsem na zimák
přišel s hokejkou, aby spolužáci moc nekřičeli, ale tu jsem brzy odložil,
abych mohl při „promenádě“ doprovázet hezké spolužačky. Jezdili
jsme sice v kroužku jako magoři, ale aspoň bylo dost času zkusit
nějakou ukecat….
Znojemsko je vyhlášené krásnými cyklotrasami, takže je logické, že
společných studentsko-učitelských cyklovíkendů se zúčastňuje dost lidí.
Konají se vždy ve Chvalaticích na Vranovské přehradě, kde je jen pro nás
volný penzion Nova, a vzpomíná se na ně potom ještě dlouho.
Jak zdůrazňují mnozí studenti, kteří se jich zúčastnili, právě tam se
mezi sebou nejlépe poznávají a kromě sportovních výkonů si odnášejí
i nepřeberně jiných zážitků.
Jak je vidět, ani milovníci sportu ve Znojmě rozhodně nestrádají.
Bowling chytl hodně lidí. Možná proto, že při něm není potřeba se až tolik
honit a namáhat – naopak umožňuje i jisté společenské vyžití. Hlavně ti,
kdo konverzaci a konzumaci považují za fyzický výkon svého druhu, mají
bowlingové turnaje mezi studenty a učiteli v oblibě.
A potom jsem si užíval třeba tenisových utkání s pedagogy. Že by se
mělo ve sportu hrát naplno, regulérně a bez postranních myšlenek, dokládá
i fakt, že jednou se na kurtu zdravě naštval jistý náš vyučující.
Hned na začátku utkání dostal od jednoho studenta eso a onen mladík
ustrašeně a servilně pravil: „Pardon, já jsem nechtěl!“ Pedagog vrhl
přes síť jen zničující pohled. Hovořil však za vše –utěšovat potřebuje
jenom narcis nebo nemehlo. A na hřišti platí: já pán, ty pán.
Ovšem někteří vyučující nás i na hřišti převyšovali svou inteligencí.
Tradovalo se, že například pan prorektor Fuchs hraje údajně i badminton
96
hlavou… A jde mu to úžasně. Prostě vítězství myšlenky nad hmotou.
Opakem byl ovšem jeden z jeho kolegů, který se při školním turnaji dostal
k badmintonu snad poprvé v životě a podle toho to samozřejmě vypadalo.
Když tento borec-začátečník míček (pardon: košík) minul, což bylo poměrně
často, zvolal zvučným hlasem: „Nemám.“ To ani volat nemusel, protože všichni
jsme to samozřejmě viděli, a tak tohle komentované zpravodajství nás fakt
bavilo.
Dalším oblíbeným soutěžním kláním bývá na škole turnaj smíšených
dvojic v beachvolejbale. Na letošním sportovním dni spojili v této
disciplíně síly i vyučující Pavel s Majkou. Ovšem tahle favorizovaná
dvojice, která obhajovala loňské vítězství, neměla zrovna den. Hráčský
um nahrazovala alespoň svéráznou komunikací. Zvláště dámská část
deblu se činila. Dbalá své kantorské profese neustále parťáka, který se obětavě
vrhal za míčem, instruovala. Pokyn „Vstávej!“ se jí stal nejoblíbenější pobídkou,
až se zdálo, že má snad obavy, že bez toho by Pavel zůstal na vyhřátém písku
ležet jak široký tak dlouhý. Majce se tento pokyn tak zalíbil, že ho používala,
i když nebylo třeba. Pavel, který úspěšně vybral zrádný míč, se pak jen zmohl
na ohromené: „Vždyť já stojím!“
Většina studentů a pedagogů se sportu nejen aktivně věnuje, ale také
sleduje výsledky, kterých dosahují znojemští sportovci. Není proto divu,
že Akademické listy přinesly rozhovor s trenérem plavecké reprezentace
České republiky Jiřím Kyněrou, který bedlivě sleduje pokroky znojemské
vysoké školy. Dovedl už k titulům mistrů Evropy i účasti na světových
šampionátech a olympijských hrách řadu mladých lidí především ze
Znojma.
Je totiž rodilý Znojmák a po absolvování FTVS v Bratislavě se do
rodného města opět vrátil a působí tu jako vedoucí trenér oddílu plavání
již 28 roků.
O tom, že mu není lhostejný veřejný život ve městě, svědčí i to, že
byl několik volebních období členem zastupitelstva města. Jeho vztah
ke Znojmu i k mladým lidem předznamenal před lety samozřejmě i jeho
podporu úsilí založit ve městě vysokou školu. Co o tom řekl?
97
Jak jste vnímal snahu založit ve Znojmě vysokou školu?
„Je dobře, že byla ve Znojmě založena SVŠE, kde mají možnost studovat
nejen Znojmáci. Je to jedna z možností i pro některé sportovce, kteří se
u nás připravují a trénují tu.Už teď možnosti spojit vzdělání a sport využívá
i jedna naše plavkyně – slovenská reprezentantka.
Snahu o založení vysoké školy ve Znojmě jsem vnímal velmi intenzivně,
protože mě při zakládání oslovil osobně Ing. Pavel Štohl, abych mu byl
v rámci svých možností nápomocen. Což jsem rád udělal.
Zajímáte se i nadále o to, jak škola funguje?
Přehled o zázemí a nabídce této školy mám, protože sleduji její činnost,
pokroky, které jsou nesporné.
Všem studentům i jejich pedagogům přeji hodně nadšení, pohody
a úspěchu v práci a ve studiu.“
98
Tam v dřevěné boudě
aneb lyžovačka v Donovalech se SVŠE
ü dobré lyžařské podmínky
ü únosná cena
ü ubytování na chatě, která je jenom pro nás – ideální podmínky
pro vznik dobrého kolektivu, který potom funguje i po návratu
z hor
Skvelá horská panoráma, vynikajúce lyžiarske podmienky, akcie
plné adrenalínu, množstvo atrakcií. Čaká na Vás 11 km upravovaných
tratí a vleky s celkovou prepravnou kapacitou 14 100 os./hod., večerné
lyžovanie pri umelom osvetlení, diskotéky na snehu, preteky psích
záprahov, paragliding a množstvo ďalších prekvapení.
Takové skvělé doporučení jsme si přečetli na webu, když jsme zjistili,
kam nás, kteří máme zájem, škola vypravuje na hory. Donovaly, Nízké
Tatry. Lyžování a parta kamarádů, co víc si člověk unavený studiem může
přát. Přítomnost pedagogů – jak jsme záhy zjistili – nebyla na závadu.
Stejně jako my dávali průchod radosti z pohybu a jejich relaxace se od
naší výrazně nelišila.
Romantiku podtrhovala sama atmosféra místa. Dobré lyžování a žádný
nóbl luxus, prostě dřevěná bouda pro čtyřicet lidí. A majitel? Ideál: rockový
zpěvák, který neváhal uspořádat pro nás soukromý koncert. Prostě chata
šitá na míru.
Není třeba si hned představovat nějaký permanentní mejdan. „Zabávali“
jsme se i decentně a dokonce jsme ujížděli na společenských hrách. Hráli
jsem „Aktivity“, „Filmy“, „Poker“ – byla to hrozná legrace.
Jo – a co bylo nejdůležitější? Na těch horách jsme se prostě dali
dohromady jako parta.
V paměti mi utkvěla jedna historka. Vrátil jsem se ze svahu
a s nadhledem člověka, jenž – na rozdíl od těch, kteří sedí v chatě
a hledí na obrazovku – dělá něco pro své zdraví, jsem se zhnuseně
zahleděl na obal DVD, který ležel na stole.
Zapomněl jsem, že jsme v cizině a slovenština už je pro mě přece jen
99
trochu exotický jazyk, takže jsem si přečetl název filmu a nemohl uvěřit svým
očím: oni se dívají na nějaký ujetý ruský dokument!!
Titul zněl: RISA VLKOV.
Došlo mi to, až když se všichni začali smíchy prohýbat v pase. S napětím totiž
hleděli na thriller Říše vlků.
Divíte se, že jsem se ke spolužákům tenkrát nepřidal?
Zážitky z hor jsem slýchal často také doma od rodičů. A tak dnes už
působí téměř komicky jedna příhoda, kdy můj táta jezdil s kamarády
z vejšky lyžovat do Jeseníků. Dodneška se na ni na srazech spolužáků
vzpomíná.
V Malíně pod kopcem se tenkrát táta urputně snažil na vleku zkrotit
kotvu, aby na ni mohl nasednout a stoupat jako všichni ostatní plynule
k výšinám. Prostě to nešlo a nešlo. A čím víc se snažil, tím víc to nešlo.
Za ním se začala tvořit fronta místních dětí, které se určitě s lyžemi na
nohách narodily. Jejich netrpělivost se přetavila v povzdech: Proč ten
pán chvíli leží a chvíli stojí a kdy už odjede? Ponížení bylo hrozné, ale co mohli
ti lidé chtít po člověku z nížiny?
100
A hurá na ples
aneb ples znojemské vysoké školy,
na který se nezapomíná
ü největší ples v našem regionu, více než 1 000 účastníků plesu
ü čtyři hudby ve všech prostorách sálu hotelu Dukla
ü na hlavním sále kromě taneční hudby je vždy i hlavní hudební
host večera s „tanečním“ koncertem (No Name, Kryštof)
ü moderátory byli například Tomáš Matonoha nebo Martina
Válková
ü díky sponzorům bohatá tombola, ceny v hodnotě
více než 100 000 Kč
Spletl by se ten, kdo si myslí, že vysokoškolští studenti jsou jenom
lidé naprosto zahloubaní do své vědy. Náhodou jsme civilizované bytosti,
které se neštítí ani nóbl zábavy, která asi dost táhla naše rodiče.
Tou nóbl zábavou mám na mysli regulérní společenský ples se vším
všudy. Kdo se teď chystá můj notes s opovržením odložit, dělá chybu.
Ples SVŠE má totiž ve Znojmě vynikající zvuk a přece jen se od těch
klasických mysliveckých nebo dokonce stranických plesů výrazně liší.
Popravdě – i my jsme byli před prvním školním plesem dost zvědaví.
A chybět jsme tam samozřejmě nemohli. Na plakátech stálo, že přijede
skupina NO NAME. Když jsme se před časem v našem klubu Harvart
dozvěděli, že by mohli dorazit, brali jsme to s rezervou. Už jme viděli, jak
jsou „NOUNEJMÁCI“ nadšení z představy, že koncertují před plesovými
snoby.
A vidíte – stalo se roku 2007.
Hotel Dukla byl toho dne narvaný k prasknutí. Musím říct, že spolužačky
vypadaly ve svých bezva modelech úžasně a že i nám mužům to slušelo.
Tombola byla taky velkolepá. Notebook, víkendový zájezd, jazykový kurs
a sedmadevadesát dalších věcí. Jen mít štěstí.
Přítomní se roztančili při melodiích vyluzovaných skupinou Onkels, jiní
si zatancovali u skupiny Paroháči a ti zemitější si zazpívali s cimbálovou
muzikou. A pak to nastalo. Charismatický Igor Timko a další bezejmenní
pánové odehráli úžasný koncert a my jsme dole na parketu šíleli.
101
102
Napřesrok se situace opakovala v bledě modrém. Místo Igora se
objevil na jevišti Richard Krajčo a s ním skupina Kryštof. Po několika
úvodních písních přiznal barvu, když nadšeně řekl: „Já jsem myslel, že
tady budete takoví plesoví „připosránci“, a on je to regulérní koncert se
vším všudy!“
Už předtím jsme ale poznali, že se Richardovi na našem plese líbí.
Člověk, který jeho koncerty dobře zná, nás dopředu upozornil – pokud
do dvaceti minut po začátku začne šplhat po konstrukcích, tak to máte
v suchu. No – umělec opravdu odvedl překvapivé sportovní výkony při
šplhu o tyči s přírazem i bez a koncert byl úžasný…
A co je nejdůležitější? Že se tahle vysoko nastavená laťka pořád drží.
Už teď se těšíme na další ples. Nemůžeme tam přece chybět – zase přijede
Kryštof. A zase bude mezi kamarády a učiteli veselo.
Takhle třeba popsala své plesové dojmy naše milá vyučující zvaná
Pivňa (oficiálně Mgr. Jana Pivničková, učitelka anglického jazyka):
„V hlavním sále je atmosféra slavnostně naladěná, všem to sluší!
Onkelští kluci v černých brýlích zahrají na úvod pár cajdáků, aby se
neřeklo, a pak už rozbalí plesové hity. Najednou se mezi trsajícími
krasavicemi a elegány proplete pár kluků v riflích a mikinách. Jakoby
nic! No kidding! Chci říct – No name! A napjatě očekávaní se objevují
na pódiu... taneční parket se proměňuje v koncertní hlediště – takhle
načančané publikum ale snad ještě neměli. Kluci jsou skvělí, je vidět, že
si to i oni užívají. Asi v polovině odcházím na záchod a už se nevrátím –
v tom spočívá nebezpečí přílišné ochoty nechat se zlákat na skleničku od
známých, sedících na baru.
Závěr koncertu jsem si ale ještě vychutnala. Nastoupili zase Onkels
a hráli, dokud nezdolali i ty nejvytrvalejší tanečníky. Neuťali zábavu
v nejlepším, kdy je na parketu stále plno, jak to někdy dělají kapely
zaplacené do určité hodiny. Naopak, hráli snad ještě ve tři ráno poslední
skupince největších nadšenců... a našel se jen jeden podroušený tanečník,
který o půl čtvrté ve zcela vylidněném sále bušil do pódia a volal: „Onkels
nemůžou, nemůžou!“
103
S nostalgií na své zážitky vzpomíná spolužák Radim:
Bylo to po horách a všichni jsme byli prostě ve formě. Vzájemně jsme se
na lyžích poznali líp, než by to bylo možné v posluchárně a stále jsme
měli v paměti večery a noci, jež jsme společně prokecali a proflámovali.
Sejít se zase na plese byla tedy naprostá samozřejmost.
A tak jsme se hned zkraje večera sešli i s ostatními u velkého stolu
a s napětím vyhlíželi slavnostní zahájení. Abychom nečekali jen tak zbůhdarma
a na sucho, odkráčel jsem k baru pořídit si nápoj, který by mi vydržel delší
dobu.
Bylo to v prváku a autorita profesora Fuchse pro měl byla fakt tak nesporný,
jako že Země se točí. Stál u pultu se svou partnerkou. I když mi nehrozilo
nebezpečí, že by ze mě doloval vědomosti, trochu jsem se zarazil a znejistěl
jsem. Pan profesor se však laskavě usmál. Když se barman zeptal, co si dám,
objednal jsem pivo. Pan profesor smutně pohlédl na svůj protějšek a zažádal
o dvě matonky. Protože jsem od přírody prospěchář a navíc mám profesora
rád, chtěl jsem zaplatit všechno „zusammen“. Kamil Fuchs se pousmál pod
fousy a řekl: „To je na mě, náčelníku.“
Chápete to? Já jsem dostal pivo od profesora Fuchse! Běžel jsem ke stolu
a všem jsem o tom musel povědět: božská mana od náčelníka! Nejsem taky
žádná lakota, tak jsem z toho vzácného nápoje dal kdekomu u stolu cucnout..
Slavnostní ráz plesu podtrhuje vždycky osoba průvodce celým
programem. Minulý ples přijel uvádět populární Tomáš Matonoha.
Večerem proplouval elegantně, až před půlnocí doplul s prorektorem
Pavlem Štohlem a ajťákem Zdeňkem Mikešem k barovému pultu. Zdeněk
dloubnul do Pavla: „Řekni mu to…“ Jeho výzvu nebylo možno ignorovat,
neboť umělec propadl zvědavosti a dožadoval se informace.
A tak Pavel Štohl věren své pověsti pravdomluvného člověka
převyprávěl moderátorovi, jak o jeho angažmá diskutoval s panem
rektorem. Rektor je uznávaná kapacita ve svém oboru a dozajista nemá
čas hledět po večerech na seriály v televizi. I stalo se tedy, že neměl
o člověku jménem Tomáš Matonoha příliš povědomí. A tak mu Pavel
vysvětlil, že jde o populárního herce, komika a že bude legrace. Náš pan rektor
však zastává heslo „důvěřuj, ale prověřuj“ a nechal si od syna poslat e-mailem
informace o herci. Dotyčný mu asi předložil profil poněkud jednostranný,
neboť rektorovi utkvěl v hlavě především jistý „Otevřený dopis poslaneckému
klubu KSČM“, který obsahuje samé vulgarismy a má k uhlazené akademické
104
mluvě věru daleko. A tak se druhý den prof. Foret ptal svého kolegy: „A tenhle
člověk že nám bude moderovat ples vysoké školy?“
Tomáši Matonohovi se tato historka zřejmě zdála vtipná a vůbec mu
nevadilo, že jeho pověst je poněkud rozporuplná, a tak při půlnočním
slosování tomboly vyzval před zraky celého sálu nečekaně našeho prorektora:
„Pavle, řekněte, co říkal pan rektor o tom, že budu moderovat váš ples“.
A zkoprnělý prorektor si v tu chvíli možná pomyslel něco o poslední hodince.
Ale nakonec měl štěstí, protože profesor Foret má smysl pro humor a koneckonců
Tomáše Matonohu poznal i z jiné stránky.
105
Všechno jednou končí
aneb zakončení bakalářského studia na SVŠE
ü absolvováním školy nepřestáváte být součástí SVŠE – klub
absolventů
ü setkání na konci každého školního roku „na zahradě za školou“,
a to jak pro studenty, tak absolventy (např. letos se skupinou
Backwards – revival Beatles)
ü vysoká úspěšnost při přijímacích zkouškách na navazující
magisterské studium
ü jak hodnotí uplynulé tři roky studia letošní absolventi
Státnice – už to slovo, znějící tvrdě a cize vyvolává lehké mrazení
v zádech, přináší bezesné noci plné skript a poznámek, navozuje mírné
mdloby. Ale taky se jeví jako začátek opojného období „dnů poté“.
Až je uděláme, pořádně to oslavíme, až je budeme mít za sebou,
otevřou se před námi netušené možnosti. Až si odpočineme, přijdou zítřky
naplněné dalším studiem nebo snad prací, při níž zúročíme, co jsme za tři
roky na Soukromé vysoké škole ekonomické ve Znojmě nadřeli. Až…
Tohle všechno si prožívají všichni, kdo po tři roky vstřebávali více či
méně úspěšně vědomosti, které jim předkládali jejich pedagogové jako
na stříbrném podnose na přednáškách a při seminářích. Vím to, protože
jsem byl jedním z nich. Nikdo nebyl ušetřen. Kolegové studenti se mohli
tvářit jakkoli odvážně nebo flegmaticky, stejně žádný z nich nebyl úplně
klidný.
Ať už jsme se mezi sebou v té době bavili o čemkoli, stejně jsme
skončili u toho, co už umíme nebo na co jsme ještě nesáhli. Konzultovali
jsme spolu stav svých bakalářských prací a zlobili se na všechny okolo
kvůli nárokům, jaké na nás mají. Tvrdili jsme jeden druhému, že „to
prostě nedáme“ a v duchu jsme samozřejmě věřili, že od zkušební komise
budeme odcházet jako vítězové.
106
A jak to dopadlo? Jasně, že až na nějakou výjimku jsme odcházeli se
štítem. Sice „grogy“, ale šťastní a spokojení. Většina zkoušejících v čele
s předsedy zkušebních státnicových komisí nekladla otázky záludné,
a brali ohled na náš stav. Takže z nás vydolovali všechno, co bylo možné
vydolovat z uzlíčků nervů, které seděly proti nim.
Od pondělí do středy jsme se tedy postupně třásli a pak úlevně
vydechovali. Ale už ve středu večer jsme měli chuť nejen na oslavu,
ale taky na to, abychom se sešli se členy zkušební komise a taky všemi
vyučujícími v našem vysokoškolském klubu Harvart. Chtěli jsme jim
všem hned poděkovat a taky se s nimi rozloučit. Bylo to nejdřív dojemné,
pak veselé, potom dost smutné (to jak jsme děkovali, radovali se a taky
loučili) a nakonec jsme se – co budeme zapírat – pořádně odvázali. To je
ostatně vidět na fotografiích, které budeme navždycky střežit jako oko
v hlavě.
Slavnostní promoci jsme měli v Městském divadle ve Znojmě. Krásná
důstojná atmosféra.
107
Pan rektor v projevu řekl:
„…v září 2006 jste se stali členy akademické obce SVŠE a nyní po třech
letech obdržíte diplom za úspěšně ukončené bakalářské studium. Studium
nebylo vůbec jednoduché. Před třemi roky vás začínalo 69, dnes je vás
tady 42. Z těchto čísel je zřejmé, že studium nebylo lehkou záležitostí a že
ne každý, kdo nastoupí ke studiu na SVŠE se automaticky dostane až sem
k promoci… Po třech letech sami cítíte, co nového jste se naučili a že jste
lépe připraveni na další etapu života… Chci vám všem poblahopřát…“
Slavnostní slib jsme vykonali se vší vážností a upřímností a přijali jsme
titul bakaláře. Pak znovu dojetí, slzy, radost a zase loučení. Závěrečné
Gaudeamus igitur nás katapultovalo ke hvězdám.
Aby toho všeho nebylo málo, pozvalo nás vedení školy na rozlučkový
večírek – kam jinam než do Harvartu. Nejprve pro nás bylo připraveno
promítání nejzajímavějších akcí během uplynulých tří let. Bylo to hodně
dojemné… A potom k nám ještě promluvili rektor i jeho zástupci a ta slova
si většina z nás s sebou nese dál.
Řekli jsme si tam vzájemně mnoho vřelých slov a stvrdili jsme znovu
mnohá přátelství. Doufáme, že nás budou provázet po celý život. Tak jako
vzpomínky na tři krásná léta.
O tom, jak jsme se cítili, vypovídají nejlépe naše internetová vyznání:
Stýskat se nepřestane, ale bude to snazší, když se za čas sejdeme…
Dagmar
Tak i já se přidávám k loučení. Budete mi fakt moc chybět. Byly to tři
nezapomenutelné roky. Mějte se všichni moc hezky. Ať vám vyjdou další
školy, zaměstnání nebo cokoli… Elis
Seděl jsem při promoci, poslouchal hlasy z jeviště, které tvořily jen
jakousi clonu a podbarvení pro mé myšlenky. Hlavou mi běžel filmovej
pásek, na kterém se promítaly snímky a záběry z našeho 3letého společného
putování plného akcí a srandy. Byl to pěknej film – nabušenej nejrůznějšími
žánry pocitů. Seděl jsem v divadle a v hlavě měl tohle kino, ale ano…
chodil bych na tenhle kus pořád dokola. Chtěl bych poděkovat režisérovi
p. Štohlovi a jeho štábu! … Kabanos
¡
¡
108
¡
A co dělají první bakaláři?
Kromě jediného byli všichni studenti z našeho ročníku, kteří chtěli
pokračovat ve studiu, úspěšní při přijímacích zkouškách a pokračují
v magisterském stupni vzdělávání. Další odešli do praxe.
Jak se zařadila mezi ostatní frekventanty absolventka oboru Marketing
a management Jitka Veselá, která studuje obor Podnikové finance a obchod
na brněnské VUT. Zeptal jsem se jí na to:
Jitko, jak to jde? A proč jsi zvolila zrovna tenhle obor?
Zkoušek jsem absolvovala vícero a všude jsem byla přijata. Na fakultě
managementu VŠE Praha – pobočka v Jindřichově Hradci jsem byla
dokonce první v pořadí. Nakonec jsem ale zvolila brněnské VUT. Upřímně
řečeno – pokud bych mohla magisterské studium absolvovat ve Znojmě,
nebyla bych proti. Učí tu pedagogové ze státních univerzit, s kvalitou
výuky jsem byla spokojena, studium se mi líbilo, bavilo mě to, šlo mi to.
Navíc pokud nabízí VŠ bakalářské i magisterské studium, je zaručeno, že
na sebe předměty navazují, existuje jedna linka.
O Znojmě se říká, že je tu studium opravdu náročné.
Fakt je, že zatím nemohu příliš srovnávat, na VUT jsem na začátku. Ale
pravda je, že lehké to nebylo. Pozitivem bylo to, že nás končilo dvaačtyřicet
studentů, všichni jsme se znali, s profesory jsme bez problémů komunikovali.
Oproti anonymitě, která zákonitě panuje na velkých vysokých školách,
jsme byli uzavřenější kolektiv, svým způsobem rodina.
Ale byli jste první ročník. Tak trochu „na zkoušku“.
Už na začátku nás pedagogové upozornili, že jak oni, tak my začínáme.
A že bude třeba vychytat mouchy, najít optimální postupy. Fakt, že u nás
byla“úmrtnost“ až třicet procent, svědčí o tom, že nic nebylo zadarmo,
že se spletli ti, kteří si mysleli, že když si školu zaplatí, dostanou prostě
po čase diplom. Ostatně učí tu kapacity, jako profesoři Fuchs a Foret,
což samo o sobě zaručuje vysokou úroveň a náročnost. Ovšem kdo chtěl,
vždycky se mohl s vyučujícími domluvit. Panovala atmosféra důvěry,
109
snahy vzájemně si vyjít vstříc. Říká se, že některé bakalářské práce na
SVŠE Znojmo byly srovnatelné s diplomovými pracemi na magisterské
studiu. To také o něčem svědčí.
Co bys chtěla, Jitko, po studiích dělat?
Moc by mě bavila finanční matematika, možná bych se jí mohla věnovat.
Ale také mě láká marketing. Mít na dveřích kanceláře nápis „Marketing
manager“ by se mi moc líbilo.
To Šárka studuje kombinovanou formou studia univerzitu v Českých
Budějovicích a současně už nastoupila do praxe. Pracuje na obchodním
oddělení společnosti S Morava. Líbí se jí, že je v kontaktu s lidmi a těší
se, že využije v praxi, co se na vysoké škole naučila. To jí pak, jak doufá,
zase zpětně pomůže při dalším studiu.
Když vzpomíná na znojemská studia, nezapomene zdůraznit, že
pedagogové studentům vycházeli velmi vstříc. „Hodně nám naslouchali.
Tím, že škola nemá tisíce studentů, dokáže vytvořit intimitu, rodinnou
atmosféru. To bylo k nezaplacení zejména ve chvílích, kdy někteří studenti
měli nejrůznější problémy studijní či jiné. Znali jsme se všichni mezi sebou,
což umocňovala i řada společných školních akcí, jako hory, koncerty, život
v klubu Harvart. Všichni se, pokud měli zájem, mohli realizovat a duší
většiny akcí byl pan prorektor Pavel Štohl. Až jsme se divili, co všechno
zvládá – a s úsměvem,“ říká Šárka.
Čekají ji ještě měsíce studia a přitom musí zvládat i zaměstnání. Díky
tomu, co se naučila na SVŠE, se může jít dál s větší jistotou i sebevědomím.
Říká, že studentské časy ve Znojmě jí zůstanou v paměti jako vydařený
začátek.
¡
¡
110
¡
Tolik zkušenosti bývalých spolužaček. Jsem rád, že jsme pořád ve
styku, že o sobě prostě víme. I když už každý z nás vykročil jiným směrem
a starostí máme všichni nad hlavu.
Ani tak se však za námi dveře Soukromé vysoké školy ekonomické
ve Znojmě nezavřely definitivně. Často tam přicházíme – na koncerty do
Harvartu, posedět tam, zavzpomínat, vyměnit si nové zážitky a zkušenosti,
poradit se. Často tam přicházíme prostě pobýt. To se dělá, když vám bylo
a je někde dobře.
Ale ještě jsme snad neřekli všechno. Doufáme, že se některým z nás,
zejména těm mladším, poštěstí a dočkají se pokračování svého studia
v magisterské formě právě ve Znojmě. Všichni si to přejeme…
111
Anna Maixnerová
Z DENÍKU STUDENTA SVŠE
Praktický průvodce studiem na Soukromé vysoké škole ekonomické Znojmo
vydala:
SOUKROMÁ VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ ZNOJMO s.r.o.
Loucká 656/21, 669 02 Znojmo
e-mail: [email protected]
www.svse.cz
sazba: Zdeněk Mikeš
tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod a.s.
1. vydání – prosinec 2009
ISBN 978-80-87314-05-0
112