poslední číslo letošního školního roku

Transkript

poslední číslo letošního školního roku
Číslo 7
6/2006
Ročník 5
Rozhovor se starostou Králova
Dvora
Fastfoody-nutné zlo?
Tajemná organizace Opus Dei
Recenze hry Oblivion
Chcete vidět o prázdninách
chameleony? Tak jeďte na
Madagaskar! No, možná by
úplně stačilo, kdybyste se
podívali do pražské zoo, to
vyjde o něco levněji.
ChameLeon
Rozhovor se starostou Králova Dvora, Mgr. Karlem Menclem
3
O budoucnosti Králova Dvora, zaručeném způsobu relaxace a o fotbale
Fastfoody
5
Opravdu jsou stánky a restaurace a stánky s rychlým občerstvením tolik zdraví
nebezpečné, jak se tvrdí?
Setkání-závěr
7
Možná jste to čekali, možná ne. Potkáme někoho, bez nějž by naše Setkání nebylo kompletní
Anketa
9
Zajímalo nás, koho byste Vy podpořili nedávno proběhlých volbách do poslanecké sněmovny
Sportovní strana
10
Nepodléhá všudypřítomnému MS ve fotbale
Kulturní smršť
11
K vám žene recenzi knihy o Egyptě, hudebního alba a nechybí ani aktuality
Opus Dei
12
Mýty a fakta kolem nejpodivnější knihy posledních let
The Elder Scrolls IV: Oblivion-deník cestovatele
14
Přinášíme vám čerstvé dojmy našeho redaktora po více než měsíčním pobytu ve virtuálním
království Cyrodil!
Zábava
17
Pravděpodobně nejčtenější rubrika plná vtipů, hádanek a hříček
Tak vás konečně vítám u posledního čísla tohoto ročníku. Samozřejmě bych chtěl
poděkovat městu Králův Dvůr za finanční podporu, gymnáziu Beroun za tisk převážné
většiny nákladu. Také by rád poděkoval paní profesorce Knytlové, která nám s vydáním
každého čísla velmi pomohla a všemožně nás podporovala, a bez níž bychom grant vůbec
nezískali.
V příštím školním roce už bude vydávání časopisu pokračovat bez kulturního grantu,
takže všichni mimo gymnázium si můžou každé další číslo přečíst a stáhnout na adrese
www.ichameleon.wz.cz. Rozhodně během kvinty (a už 6. ročníku) nehodláme polevit,
chystáme několik nových rubrik, další změny vzhledu časopisu ( k lepšímu), a možná
přibereme i nové redaktory. A pokud si myslíte, že půjde jen od drobné změny, tak věřte,
že o prázdninách budu mít dost času k naplánování větších upgradů Chameleona. Máte se
na co těšit.
A aktuální číslo bych uvedl slovy Flanderse ze seriálu Simpsonovi. Děda Simpson
Flandersovi krade loď a on mu hodí klíče od té lodi se slovy: „Slibte mi, že si to užijete!“
2
Jak se máte?
Výborně! Ale samozřejmě u každého
probíhá jakási sínusovka života, jednou jsi
dole jednou nahoře. Snažím se ty kritické
chvíle utlumovat, pomáhá mi i fakt, že tahle
práce mě baví, a doufám, že se dokážu nad
některými nesmyslnostmi povznést.
Jak jste se vlastně dostal do politiky?
Kdysi jsem dělal ředitele integrované střední
školy na sídlišti v Berouně Bylo to
strojírenské učiliště železáren. Pak tu školu zrušili a dostal jsem nabídku kandidovat ve
volbách. Nabídku jsem přijal, a stal jsem se starostou.
Co bylo vaším snem v našem věku? Chtěl jste se už tehdy stát starostou?
Určitě jsem se nechtěl stát starostou. Mým největším, a také splněným snem bylo, udělat si
fakultu tělesné výchovy a sportu. Mým velkým koníčkem je totiž fotbal a celkově má rád sport.
Některé sny se mi ještě nesplnily, ale to už není tak důležité.
V letech 2001-2003 jste vlastnil profesionální trenérskou licenci. Jak moc se podle vás liší
řízení fotbalového mužstva a malého města?
To je naprosto nesrovnatelné. Řídit, vést a trénovat nějaký klub, to je jednoduchá záležitost.
Řízení šestitisícového města jako je Králův Dvůr je dost náročné. Už jsem ve funkci druhé
volební období a některé problémy města dobře znám, jsem zde rodák, a myslím si, že
s dobrými spolupracovníky se to dá zvládnout.
Co byste označil za v současnosti největší problém Králova Dvora?
Největším problémem je samozřejmě doprava a také řeka Litavka dokáže pořádně potrápit,
když se rozvodní a nadělá škody. Ty škody nejsou jen na majetku, ale i na duši našich občanů.
Až donedávna neměl Králův Dvůr status města, byl tak největší obcí u nás. Otravovali
vás kvůli tomu novináři často?
Samozřejmě to bylo zvláštní, protože už jsem měli šest tisíc obyvatel, a stále jsme byli obec,
ale samozřejmě jsme na tom už od mého nástupu do funkce pracovali. Nejdříve jsme získali
pro Králův Dvůr znak a prapor, a poté jsme požádali o statut města. Jsem hrdý na to, že se to
podařilo, protože se to za celých 700 let existence Králova Dvora nepovedlo, až nám.
Vy jste podepsal spolu s několika dalšími zastupiteli petici hnutí Arnika „Budoucnost bez
jedů“ a díky radnicí vypsaném referendu neprošla stavba továrny na maltové směsi.
Znamená to, že se z původně průmyslového města snažíte také udělat lepší místo pro
život?
Je jasné, že pro občany Králova Dvora se snažím udělat maximum co se týče zlepšení
životního prostředí. Kdo má oči tak to vidí.
3
A co průmysl? Nebude tím trpět?
Průmysl a výrobu bych tady chtěl obnovit, popřípadě zachovat, protože jde o hodně pracovních
míst, o vydělávání peněz pro rodiny. Podniky jako železárny nebo cementárny šly samozřejmě
po revoluci do útlumu. Teď se tyto firmy se trošku vzpamatovávají pod jinými majiteli. Věřím
tomu, že závody budou rekonstruovány tak, aby vyhovovaly i ekologickým podmínkám v tom
našem údolí. Největším zdrojem znečištění je dnes určitě dálnice.
Kdy se bude poprvé hrát v rozestavěné sportovní hale?
Sportovní hala se staví, měl jsem vizi, že bychom výstavbu urychlili, ale dlouhá zima plány
zhatila. Termín dokončení je nyní v říjnu 2007.
Jaké máte plány se zámkem? Bude zpřístupněn veřejnosti v dohledné době?
Za jak dlouho bude rekonstrukce zámku dokončena, to nemohu říct, jde o hodně peněz, cena
rekonstrukce je odhadována přibližně na 180 milionů korun. Také čekáme na územní plán,
s nímž připadnou k zámku zahrady okolo, i ty, co je předělila dálnice. Samozřejmě máme
vypracovaný celý plán rozvoje města do budoucnosti a je v něm zahrnut právě i zámek. Abych
to doplnil, tak minulý týden v úterý (úterý 6.6.-pozn. red.) jsem se zde setkal s panem
profesorem Knížákem, šéfem Národní galerie. Diskutovali jsme spolu o možnosti přesunutí
části expozice Národní galerie na náš zámek. V prvé řadě jde o to, abychom do města nalákali
turisty na prohlídku zámku a tím zvýšili prestiž města. Jde o složitou záležitost, ale doufám, že
se nám to podaří.
Jaké šance mají podle vás Češi na mistrovství světa ve fotbale?
Jako každému Čechovi by se mi líbilo, kdybychom se stali mistry světa. Tým máme kvalitní,
ale rozhodují maličkosti, jde i o štěstí. Důležitý je také zdravotní stav našich hráčů. Čím lepší
výsledek, tím lepší pocit na duši, i u mě.
Dokázali bychom porazit Brazílii?
O tom je takové otřepaná fráze: Míč je kulatý a může se stát všechno. My taky máme
vynikající hráče. V utkání s Amerikou jsme odehráli nejlepší zápas z celého mistrovství, dali
jsme tři krásné góly a vyhráli jsme zaslouženě. Když to takhle půjde dál, tak třeba dospějeme i
do toho finále s Brazílií A pak se uvidí
(smích)!(rozhovor byl natočen před
tragickým zápasem proti Ghaněpozn.red.).
Máte nějakou svou oblíbenou knihu,
ke které se rád vracíte?
Co se týče literatury, tak mě zajímá
historická literatura, science fiction,
ale moc toho nepřečtu, protože nemám
dost času. Z herců se mi velmi líbil
Jean Gabain, to byl skvělý umělec.
Jaký máte vztah k hudbě?
Hudba mě zajímá, záleží na mých
náladách jaký styl se mi právě líbí.
Samozřejmě mám rád populární hudbu, při které se dá sedět a rozjímat, ale někdy nepohrdnu
ani vážnou hudbou. Líbí se mi písničky Simona a Garfunkela a pak mi také hrozně utkvěl
v paměti zesnulý zpěvák Eddie Mercury. Jeho píseň „We are the Champions“ je fantastická.
4
Jak a kde byste strávil dovolenou?
Kdybych měl hodně peněz, tak by se moje představy umocnily, ale o prázdninách bych si chtěl
odpočinout a být se svou rodinou, se svými malými dvojčátky a manželkou.
Máte nějaký svůj způsob relaxace, která vás uklidní po krušném dni?
Už nesportuji, protože mi na to nezbývá čas, ale snažím se alespoň denně provádět dechová
cvičení Ty mi pomáhají, abych se zklidnil, protože jsem dost temperamentní člověk.
A na závěr: chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům?
Protože jsou mladí, tak bych jim chtěl popřát mnoho úspěchů v životní kariéře. Samozřejmě
také aby bojovali, aby se nenechali odradit neúspěchem a snažili se ho překonat. To souvisí
s tou sínusovkou života, jednou dole a jindy nahoře. Dále bych je požádal, aby se v tomto
městě snažili pomoci zastupitelům udržovat pořádek a nebáli se přijít se svými problémy a také
nápady. Určitě je nevyhodíme, ale vyslyšíme. Hlavně přeji všem zdraví!
Lidé chtějí už od dávných dob všechno dělat rychle. Rychle
se přesouvat, rychle pracovat, a také jíst v poklusu, protože
jak říká jedno pravdivé rčení: „čas jsou peníze“. A k tomuto
účelu jim nejlépe neposlouží luxusní restaurace, kde stráví
hodinu čekáním na jídlo, ale spíše kiosek, u kterého jim
prodavač vrazí do ruky párek v rohlíku a populární kolu.
Nebo půllitr „točenýho“. Jen jsem si jistý, že všeobecný
názor o fastfoodech jako o produktech dnešní uspěchané a
globalizované doby je naprosto mylný. Vždyť už při
vykopávkách starověkých Pompejí objevili archeologové i dům, kam se tamní obyvatelé
chodili rychle stravovat. Klidně bych se vsadil, že i ve středověkém městě byste našli nemálo
podnikavců, kteří prodávali pečená kuřata na ulici pospíchajícím kolemjdoucím. A slušně na
tom vydělávali. Jak to ale je s novodobou historií fastfoodů u nás?
Stánky a s rychlým a levným občerstvením tu byly samozřejmě už za komunismu, zvláště na
nádražích, ale za fastfoody by se daly klidně označit i všudypřítomné bufety a jídelny, jako byl
třeba Koruna, nebo Fénix na náměstí v Plzni. Dnes je můžete vidět v mnoha filmech z tehdejší
doby, třeba v Rumburakovi nebo Jáchyme, hoď ho do stroje. Ale teprve se sametovou revolucí
přišel rozkvět svobodného podnikání, a s s ním i spousta stánkařů (ať už s rychlým
občerstvením, nebo s textilem apod.).Většina stánkařů však už brzy
zjistilo, že konkurence je příliš veliká a přešla na jiný obor podnikání Svou
šanci vycítily i mezinárodní firmy, jako první přišel roku 1992 „král
hamburgrářů“ Mc Donald´s (byli jsme druhou zemí střední a východní
Evropy hned po Maďarsku) a o dva roky později jí následoval řetězec
s kuřecím KFC. Detaily a zajímavosti o těchto největších firmách se
dočtete v příštích dvou odstavcích.
První restaurace ozdobená charakteristickým „Mkem“ byla ve světě otevřena
roku 1955. Pochopitelně se tak stalo v Americe, konkrétně ve městě Des
Plaines, Illinois. Od svého vzniku vybudovala síť Mc Donalds celkově 30
000 prodejen ve více než 100 zemích a stala se tak největším provozovatelem
fastfoodů na světě. U nás můžete McDonald najít na 70 místech. Ve všech
zemích, kam firma vstoupila, se velmi rychle vytvořila pevná základna
fanoušků, kteří nemohou bez pravidelné dávky hamburgerů vůbec žít, na druhé straně má
McDonald´s nemálo odpůrců. Ti argumentují nezdravostí jídla, jeho návykovostí a
v neposlední řadě i dopadem obrovského množství papírových obalů na životní prostředí.
5
Zvláštní skupinu tvoří tlouštíci, kteří se společností soudí kvůli újmě na zdraví, jïž mají
z pravidelné konzumace hamburgerů. Pokud se i vy chystáte McDonald zažalovat, tak vězte, že
zatím ani jedna ze žalob proti nim neuspěla, na rozdíl od soudních procesů proti tabákovým
koncernům. Samozřejmě i McDonald se snaží jít s dobou, a tak před nedávnou dobou zařadil
do své nabídky i energeticky přijatelnější jídla, jako jsou saláty a ovoce. I přes mohutnou
reklamní kampaň se však tento nový styl příliš nechytá. Tak schválně, jeden příklad za
všechny. V minulém roce prodala jedna provozovna 4000 „Happy Mealů“. Do kolika z nich si
dítka místo hamburgeru nechala přibalit salát? Pokud jste hádali osmdesát, máte pravdu.
Hamburgery s hranolky a colou prostě populární byly, jsou a budou. Jen až si je zase budete v
„Meku“ dávat nezapomeňte na to, že ke spálení přijaté energie byste hned poté měli dvě hodiny
intenzivně běhat. Dobrou chuť
Z loga KFC na nás hledí Colonel Harland Sanders,
který roku 1930 otevřel motel a kavárnu v americkém
státě Kentucky. Za devět let poté vytvořil speciální
směs 11 druhů koření, na čemž se rozhodl postavit
svou další podnikatelskou dráhu. Kuřata podával
v restauraci a jeho zákazníci si chuť tak oblíbili, že si zajistil stále slušné
zisky (asi tehdy nepoužíval na jedno stehno tolik oleje jako dnes). Ale trvalo dalších 17 let, než
se rozhodl prodat svůj recept dalším podnikatelům, aby mohli založit síť restaurací s kuřecím,
nazvanou KFC (Kentucky Fried Chicken). V roce 1968 fungovalo po Spojených Státech 638
provozoven a o tři roky později už jejich počet stoupl na 3500 (a kolik jich tehdy bylo u vás? pozn. hodně zlomyslného amerického šotka). Páteř jídelníčku samozřejmě dodnes představuje
kuře s onou tajnou směsí bylinek, ale jinak se přizpůsobuje krajovým specialitám, jako jsou
lososové kousky v Japonsku nebo kuřecí pita v Kuvajtu. Ačkoli u nás se v drsné konkurenci
poměrně dobře drží jako dvojka na trhu za McDonaldem (44 restaurací KFC proti 70 Mc), ve
světě není KFC zdaleka tak velkou sítí, výběr byste měli „jen“ z 11 000 restaurací. Má to však i
své výhody, protože proti KFC se ozývá daleko méně kritiků. I když podmínky, za kterých jsou
chována jejich kuřata už byly také několikrát předmětem sporu. Na stránkách firmy se jako
zajímavost uvádí, že ročně se v KFC po celém svět prodá téměř 1 miliarda kuřecích kousků.
Nevím přesně, kolik „kousků“ je třeba poskládat, abyste dostali celé kuře, ale tahle statistika
zní spíše než zajímavě docela děsivě.
Ti třetí
I spousta dalších firem podniká na tomto zajímavém trhu. Mezi jinými je
to například Subway, která nabízí bagety a sendviče za lehce přemrštěnou
cenu a Pizza Hut o němž název (pizza bouda) řekne vše, co jste
potřebovali vědět. Samostatnou kapitolou jsou také párky v rohlíku,
geniální český vynález. No dobře, zkřížit párek s rohlíkem sice nenapadlo,
ale nerozřezávat rohlík, nýbrž udělat v něm díru a do té párek vsunout už
ano. To ve světě neuvidíte. Nejzajímavější, a také nejstravitelnější, jsou
podle mého názoru různé fastfoody, zaměřující se na určitou národní
kuchyni. Teď pochopitelně nemyslím tu americkou. Kdo by nechtěl
ochutnat řecký gyros, mexickou pitu nebo pikantní čínskou polévku. Samozřejmě všechno
přizpůsobené našim zvyklostem. Cizinec by svou „zaručeně autentickou“ kuchyni asi nepoznal
(jak by nám v Číně chutnalo vepřo-knedlo-zelo s pořádnou porcí sójové omáčky), ale určitě je
většina podobných jídel o dost zdravější než langoše nebo hranolky. O hamburgerech ani
nemluvě.
Vy chcete závěr? Tak tedy dobře: je těžké fastfoodům odolat, když jediným účelem takového
jídla je, abyste přišli zase do stejné restaurace. Obešli bychom se však bez nich? Sotva, ale jako
všude, i zde platí: všeho moc škodí (na čtení Chameleona se tahle poučka pochopitelně
nevztahuje). A nedejte na to, že všechny řetězce se tváří jako svaté, plné zdravých salátů a
veselých dětí, sportujících s hamburgerem/kuřetem/párkem v rohlíku v ruce. –Myn6
Po několika přesně mířených (a hlavně zcela vyjímečně legálních) kopancích se Vítkovi
podařilo prorazit dveře budovy, a tak jsme se mohli znovu vrátit do školy, kterou jsme před
tolika lety rádi opustili. Koho by tehdy napadlo, že se do ní jednou budeme dobývat násilím.
Všude ležela spousta prachu, polámané židle a zbytky pradávných výkresů téměř pokrývaly
celou podlahu. Vystoupali jsme do prvního patra a poprvé nás zamrzelo, že plošina pro
vozíčkáře už dávno nefunguje, což nám kdysi bylo tak trochu jedno. V prvním patře jsme se
začali dohadovat, kde vlastně proběhne samotný večírek. Formou hlasování (na střižbu nás
bylo příliš) nakonec bylo rozhodnuto o místě: stala se jím učebna 303, kde jsme za mladých (a
bohužel pro nás velmi dávných) let trávili polovinu času. Dá se říci, že vlastně ti zdravější
přehlasovali zbytek, churavé a těžko se pohybující, jelikož k dosažení učebny bylo třeba
překonat další dvě patra. Samozřejmě já jsem hlasoval pro sál v prvním patře, jak jinak.
V zápětí svého rozhodnutí všichni litovali, protože už ve druhém patře několik spolužáků (no
dobře, byl jsem to zase já, podpořený Vlastou, Simonou a Patokem) začalo tvrdě prosazovat
založení výškového tábora. Náš návrh neprošel, a za slabou čtvrthodinku se všem podařilo
dosáhnout vrcholu (ach jo, pochopitelně jsem myslel vrcholu budovy, takže se moc nesmějte).
Cestou se o dramatický okamžik postaral Důšr, kterému začal pípat kardiostimulátor,
vyžadující urychleně další baterie. Naštěstí měl zrovna nějaké pro ruce (vlastně je musel vyndat
z MP9 přehrávače) a tak se cesta naše cesta nahoru obešla bez větších komplikací. O deset
minut po nás dorazil konečně i Martin, snad proto, že si chtěl zavzpomínat na staré (hodně
staré) dobré časy.
Učebnu 303 bylo třeba nejdřív „trošku“ uklidit, což obnášelo vyházení všech odpadků
ven na chodbu a otevření oken, aby do místnosti mohl proudit čerstvý vzduch zvenku.
Zaprášené lavice po utření dobře posloužily jako improvizované stoly na jídlo a Vlasy se
Zahradou pověsili nad tabuli transparent s nápisem: „Žáci gymnázia v Berouně 2002-2010
znovu na scéně!“ Každý nějak na náš sraz přispěl: Někteří přinesli jídlo, jiní zase nakoupili
ještě před odjezdem spoustu různého alkoholu, takže o zábavu bylo postaráno. Když jsme už
celkem třídu upravili přišel čas, kdy se na podobných (no dobře, moc takhle podivných setkání
byste nenašli) srazech pronáší nostalgické proslovy. A tak si Jitka zjednala dupnutím klid (ne,
opravdu to nebylo dupnutím na něčí nohu, to bychom slyšeli) a slavnostním hlasem pronesla:
„Vážení spolužáci, nejdříve bych ráda řekla, jak jsem šťastná, že jsme se zde i po téměř
sedmdesáti dlouhých letech sešli v takovém počtu. Je obdivuhodné, jak málo jste se za tu dobu
změnili (z téhle věty každý z nás, vrásčitých starců a hrbících se stařenek cítil obrovskou
neupřímnost, ale nikdo to Jitce nedával za zlé). Přeji vám, abyste si tento večírek všichni
naplno užili. Tímto prohlašuji naše Setkání po letech za zahájené!“ Přišlo mi malinko
nespravedlivé, že první proslov musí mít zrovinka Jitka, když většinu času jsme pracovali jako
tým. Začal jsem proto brblat, ale kdosi z davu mě rázným šťouchnutím upozornil na fakt, že
většinu věcí v naší dosavadní výpravě platila právě ona. Zábava mohla vypuknout.
Všichni jedli pili (o dost víc pili, než jedli, a bylo to znát), bavili se o dávných
průšvizích (to druhé slovo sedne líp, ale neprošlo by cenzurou) a také o naplněných i
nenaplněných láskách. Mockrát za ten večer byste slyšeli větu jako: „Proč nám to vlastně tehdy
nevyšlo?.“ Už však bylo pozdě, čas se vrátit nedal. No, i když… Jak zábava pokračovala,
některé nově, nebo staronově vytvořené páry důchodců se vytrácely ze třídy a vracely se za pár
desítek minut o poznání rozcuchanější a unavenější. Na otázku kde byli odpovídali většinou:
„To byste nevěřili, jak krásná je noční procházka kolem školy.“ Z jedné takové procházky se
vrátil i Zahrada s Truny a oba vypadali velmi vyděšeně. Mluvit začala Truny: „Je tam! Viděli
7
jsme ve druhým patře mrtvolu! Normálně tam leží mrtvej chlap“ Většina z nás ztichla a
obrátila se na ně. „Truny, co si to vymejšlíš“, odpověděl Martin, ale zdálo se, že ho tahle
šokující zpráva dost zneklidnila. „Pojďme se tam podívat“, navrhl jsem také jen s předstíranou
odvahou a klidem. Všichni chtěli téhle záhadě přijít na kloub, a tak jsme se sebrali (až na těch
pár spolužáků, kteří nebyli kvůli nízkému obsahu krve v alkoholu schopni chůze) a šli se
podívat na místo, kde byla nalezena mrtvola.
„Mrtvýho chlapa“ naše dupání po chodbě vzbudilo, a když jsme tam došli už stál na
nohou. Je pravda, že se Truny a Zahradovi vůbec nedivím, že pokládali muže za mrtvého.
Musel mít nejméně sto let, kdysi možná býval urostlý, ale dnes vypadal opravdu docela
zbědovaně. Na sobě měl krátké kalhoty a zelenou mikinu, na které bylo více děr než látky. Celá
třída na něj chvíli civěla s úžasem, a vůbec nikdo ho nepoznal. On si na nás však asi dobře
pamatoval, a tak se nám hned stylově připomněl. Jak jinak, než že třesoucím se hlasem řekl:
„Hoššii…“. Najednou každý z nás věděl, o koho jde. Opravdu před námi stál, živý a opravdový
Ondřej Novák, kdysi dávno náš třídní učitel. Pomalu se na něj každý začal rozpomínat, a i rysy
jeho tváře nám najednou připadaly povědomé. To tedy bylo terno! Třída i po sedmdesáti letech
znovu nalezla svého třídního v poměrně živém stavu!
Je jasné, že se všichni okamžitě kolem pana učitele Nováka sesypali a div že ho
nepovalili na zem. Musel odpovídat na hroznou spoustu všelijakých otázek, a kdyby tam v tu
chvíli někdo stál a příběh, který postupně rýsoval z jeho odpovědí, napsal by asi toto: „Já jsem
na téhle škole stále pracoval i po vašem odchodu, učil jsem tady dalších dobrých 25 let. Hrozně
se mi tu líbilo, gymnázium mi za ta léta opravdu přirostlo k srdci. A tak se stalo, že když
gymnázium rušili (to jsou vyhlídky...) pro nedostatek žáků, tak jsem neodešel shánět jinou
práci. Zůstal jsem tady, ve škole, protože už bych bez ní nemohl být. Moje dcera, tak přibližně
ve vašem věku je, že, mi sem dnes nosí jídlo, a vůbec všechno, co potřebuju. To víte, pořád mě
moc a moc přemlouvá, abych se odstěhoval k nim, protože nemůžu žít tady. Jenže znáte mě.
Vždycky než má přijet, tak vyndám ze skříně novou košili, ale jinak chodím v tomhle triku. Je mi
v něm prostě líp. Už tu bydlím hroznou dobu! Pak jste sem přišli vy, a tak se stalo, že jsme se tu
setkali. A mám z toho ohromnou radost, že můžu být zase s těmi, co mi kdysi zdvojnásobili
počet vrásek na čele. Takže, vzhůru do učebny 303!" Šli jsme tedy znova nahoru po schodech a
já jen doufal, že mu znova nerozmnožíme vrásky, jelikož by ho pod nimi už asi ani nebylo
vidět. Když jsme se dohrabali do třídy, byli už ti co jsme je tam nechali docela střízliví, takže
mohli také s učitelem prohodit pár slov (v řadě mnoha naprosto nesmyslných vět a posuňků).
Hodinky ukazovaly půl hodiny po půlnoci, a stále se nikdo (aspoň na první pohled)
necítil ospalý. Pořád bylo o čem se bavit, jedním z největších témat se stal fakt, že tábor pro
bezdomovce a pobudy, kde jsme s Vlastou a Víťou strávili pár pěkných chvil během naší
stastiplné cesty, stál na místě dřívějšího rekreačního tábora, kam jsme jeli na náš vůbec první
školní výlet (jestli nevěříte, podívejte se do 3.dílu, že jsou tam zmíněny lesy na Vysočině).
Dost jsme se nasmáli při srovnávání podmínek, které tam panovaly tehdy a dnes. Na narychlo
instalovaném monitoru připojeném k webkameře bylo vidět, že Tůrl máchá rukama a o něčem
horlivě debatuje s Vlasym. Když se pak pohnul opravdu rychle, tak to starý rozvrzaný chudák
modem 5. generace s připojením 512 Mb/s nezvládl a zavařil se, a tím pádem Tůrl vlastně
opustil náš sraz, i když trochu jiným způsobem, než je obvyklé. Pan učitel teď co chvíli
přecházel mezi skupinkami a sbíral drby. My se zase dozvěděli od něj jeden náramně
zajímavou věc, a to že podobně jako on squatuje tady, podobně je na tom Fanda Kozel na
zavřené třetí základce. A to je ještě o víc než dvacet let starší než on! Jen nás pan učitel
upozornil, že bychom ho v tak pozdní dobu (bylo právě 01:44) neměli budit.
Kolem půl čtvrté, když už zábava začala pomalu opadat, navrhl Vítek, abychom si šli zahrát na
bývalé školní hřiště fotbal. Jeho návrh byl okamžitě přijat, takž si umíte sami dobře představit,
jak dobře jsme si zakopali. Ale to bych nebyl já, abych vám to příště celé nevyprávěl. Máte se
na co těšit.
A jak to dopadlo se dozvíte po prázdninách!
8
Vím že volby jsou docela aktuální téma, nicméně v době, kdy
čtete tento výtisk máme volby už dávno za sebou. Právě
když jsem přemýšlela, co zpracovat jako anketu (bylo to,
myslím, v autobuse) jsem uviděla obrovský billboard s nápisem:
„Myslíme to upřímně!“ V té chvíli mi bliklo v hlavě, že volby nejsou
vůbec špatným tématem do Chameleona. Vždyť my jsme přece
budoucí generace poslanců a senátorů (Paryba a Topol tu nebudou
přeci věčně). Vyrazila jsem tudíž do ulic a odchytávala jsem
nezletilé občany ve věku od 15 do 17 let a ptala jsem se jich na
otázku:
„Koho byste volili, kdybyste byli plnoletí??“
(vzhledem k utajení údajů uvádím pouze křestní jména)
1.Michaela: „Stranu zelených, protože chrání přírodu.“
2.Petr: „Balbínovu poetickou stranu, protože mají jen 1 člena“
(pozn. To je teda důvod)
3.Klára: „ODS, máma je členkou, tak bych musela.“
4.Lukáš: „ČSSD, jsou z těch deb.... nejlepší.“
5.Vlasta: „Komunisty, to je jasný.“
6.Martin1: „Zelený, páč mají nejlíp graficky udělaný spot v TV.“
7.Dáša: „Asi ODS, přijdou mi chytřejší než všichni ostatní dohromady.“
8.Pavel: „Já bych k volbám vůbec nešel, stejně je to zmanipulovaný.“
9.Markéta: „Volby jsou na hov..., kdo nejde volit, to je frajer.
10.Martin2: „ČSSD, Paroubek je sice kr..., ale všichni ostatní by to tu pos....
ještě víc, něž to tu máme.“
11.Jakub: „ČSSD, jsou nejvíc věrohodně se tvářící.“ (pozn. Cože??)
12.Jiřina: „Komunisty, chtějí dát peníze na nemocné děti.“ (pozn. Sliby-chyby)
13. Jarda: „ČSSD, jsem s nima spokojenej.“
14.Helča: „Já nevim, asi ODS.
15.Roman: „Volby bych bojkotoval.“
(celkový počet dotázaných 24 – všechno se mi sem nevešlo)
Výsledky: ČSSD by vyhrála na plné čáře – 8 lidí
ODS a Strana zelených získaly 4 příznivce
KSČM – 3 volící
Balb. poet. strana – 1 příznivec
Neví, nebo by se k volbám nedostavilo: 4
-JS9
Fotbalový útočník Jan Koller bude v příštích dvou letech hrát ve francouzském klubu
AS Monako.
Tomáš Rosický přestoupil z Dortmundu do Arsenalu Londýn
Čeští florbalisté skončili na MS ve Švédsku na 4.místě, když podlehli Švýcarsku 4:9
Motocyklista Pešek byl v závodě mistrovství světa v Itálii třetí.
O největší senzaci dosavadního průběhu druhého grandslamového turnaje roku Roland
Garros se postarala česká tenistka Nicole Vaidišová, která ve 4. kole vyřadila světovou
a nasazenou jedničku domácí Mauresmovou
Velkou cenu Monaka F1 vyhrál po technických problémech soupeřů Alonso z
Renaultu a zvýšil náskok v čele MS před M. Schumacherem, který skončil
pátý.
Klub: TK Sparta Praha
Sport: tenis
Narozena: 23. dubna 1989
Úspěchy: 5 krát už vyhrála turnaje WTA, na
Rolland Garros světovou jedničku Mauresmovou,
reprezentuje Českou republiku ve Fed Cupu,
v žebříku WTA je na 16.místě
Osobní stránka: www.nicolevaidisova.com
Pétanque proti sobě mohou hrát: -dvě družstva po 3
hráčích, kde každý má 2 koule - dvě družstva po 2
hráčích, kde každý 3 koule jeden hráč proti jednomu každý tři koule. Koule musí být kovová, hmotnost koule
se pohybuje od 0,65kg do 0,8kg. Cíl na který se hází
nazýváme "košonek","prasátko" Pétanque se hraje
(rekreačně) na různém terénu např.na trávě,písku atd.,
oficiální rozměr hřiště je 4x15m. Zápas se dohraje
tehdy,když se dosáhne 13ti bodů jednou stranou.Za bod
se považuje koule,která je nejblíže košonku z odházených
koulí. Košonek se odhazuje z místa odkud potom budou
házet ostatní. Jako první hází tým,které házelo i košonek,které v předchozí hře vyhrálo.Pro hod
koulí platí stejná pravidla jako pro košonek.
10
Recenze-Christian Jacq: Černý faraon
Současný francouzský spisovatel Christian Jacq se specializuje na
romány z prostředí starověkého Egypta a jedno z jeho nejnovějších děl
jménem Černý faraon není vyjímkou. Děj knihy se odehrává kolem roku
725 př.n.l., tedy na konci egyptské Nové říše, v době povstání lybijského
vůdce kmenů Tefnachta proti faronu Pianchimu. Fanatický Tefnachte
před prostým egyptským lidem hlásá, že černý faraon musí být svržen,
jelikož vládne z daleké Nůbie (dnešního Sůdánu) a o záležitosti dříve
nadřazeného Egypta nejeví zájem. I z pohledu čtenáře se po prvních
několika kapitolách může Tefnachte i přes svou krutost jevit jako menší
zlo. Pak se ale na scéně objevují fiktivní postavy jeho rádců, Jegeba a
Narteba, kteří jsou ztělesněným zlem, úlisností a krutostí. Občanská
válka je pro ně pouze způsobem, jak účinněji odírat chudé i bohaté bez rozdílu. Tito dva bohatě
stačí, aby se vaše sympatie převážily na stranu černého faraona Pianchiho a jeho nůbijských
válečníků.
Dál už je celý příběh poněkud „černobílý“, faraon koná velkorysé věci (starostu, který zradil a
otevřel brány města nepříteli nechá dál v úřadě), zatímco Tefnachtovi lidé se chovají zbaběle a
proradně. Samozřejmě si autor vymyslel pár dalších postav, aby dodal knize na zábavnosti a
vyhnul se stereotypu. Seznámí vás například s jednorukým velitelem pěchoty Lamerskénym
(není to moc egyptské jméno), nebo se zaslepenou Aurorou, spojenkyní Tefnachteho. Je velká
škoda, že po Lybijcích nám mnoho písemností nezbylo, na rozdíl od nesčetných egyptských
stél, vytesaných do kamene, popisujících skvěla egyptská vítězství. Bylo by velmi zajímavé
přečíst si o stejné válce také z druhého pohledu, když v této knize se pevnosti faraonovi
vzdávají jedna po druhé bez většího odporu a on ani jednou nezaváhá. Navíc vás zarazí, jak
moc úchvatné bojové scény a skvěle napsané dialogy (často zakončené brutálním zavražděním
jedné z diskutujících osob) kontrastují s nudným a nezáživným popisem náboženských obřadů.
Zvlášť když Christian Jacq zrovna moc přesností ve svých knihách vyhlášený není. Například
klidně nazve vedlejší postavu Maržolena (překlad francouzského Marjollayne-majoránka), a je
mu jedno, že tehdy Egypťané neměli o žádné majoránce ani páru. Přesto vás kniha černý faraon
nezklame, a pokud máte rádi Jacquovu klasiku a jste zvyklí na jeho občasné úlety čeká vás
zajímavý výlet do méně slavné části historie starověkého Egypta. Jinak si radši přečtěte
povedenější trilogii Královna svobody od stejného autora. –MynHodnocení:
Poznámka-Tuto knihu samozřejmě seženete i v králodvorské knihovně!
•
•
•
•
Novinky z planety kultury
Chinaski se koncem června chystají na turné. 24.6. vystoupí na hradě Loket, nejvíce
k Berounu se přiblíží 7.července, kdy zahrají na Točníku více na www.chinaski.cz
Režisér Oliver Stone představil nový katastrofický thriller o 11.září 2001
s originálním názvem 11.září. Veselá podívaná to určitě nebude, přesvědčíme se o
tom až 28.září tohoto roku
Film Superman se vrací se stane nejdražším snímkem historie. Autoři odhadují
celkové náklady na rovných 300 milionů dolarů (asi 6,5 miliardy korun). Jak se jim
povedlo „přečíslit“ Titanic nebo King Konga je pro mě záhadou. Do kin se
Superman vrátí už 27.července.
Prima zakoupila práva na reality show Torsečník (Survivor). Mix VyVolených a
tropického ostrova, patří to vůbec mezi kulturní zprávy?
11
No Doubt: The Singles 1992-2003
Žánr: pop s prvky rocku
Seženete na: www.popron.cz
Cena: 469 Kč
Jak už je dobře poznat z názvu alba, skupina No Doubt koncem roku
2003 tak trochu bilancovala svou dosavadní kariéru vydáním
„bestofky“. Jestli vám jméno kapely nic neříká, určitě už jste alespoň
někdy slyšeli o zpěvačce Gwen Stefani. Ta, spolu s třemi dalšími
podivně vypadajícími týpky, nazpívala několik superhitů, jako je It´s
My Life nebo Don´t Speak, které najdete na tomto albu, a také celou
řadu téměř stejně dobrých písní. Dva výše zmíněné singly se však od
všech ostatních liší jednou podstatnou věcí: jsou kvalitní, ale celkem
normální, takže je rádia klidně můžou hrát, zatímco téměř všechny ostatní by zkostnatělejší
posluchači nemuseli zkousnout. Na začátku písně Hella Good například začnou dva chlapíci
s hlasem jako z padesát let starého rádia cosi žvatlat, až poté začne vlastní song, a pochopitelně
stejným stylem ho i uzavřou. Doprostřed jiného, Underneath It All, zase vstoupí zpěvačka
reage Lady Saw a odzpívá si jednu sloku. Některé další písně jsou příkladem, kam až může
zajít kakofonie při velkém množství nástrojů atp. Ale neděste se, samotné písničky mají nápad,
zajímavou melodii, i inteligentní texty (no, přiznávám se, text jsem četl v přiložené brožuře).
Samozřejmostí je jejich skvělé podání celou kapelou a hlavně Gwen Stefani, jenž každý kousek
skvěle prožívá. Pokud máte rádi rychlý pop, který občas přejde až k rocku, a zároveň se
nebojíte občasných hudebních experimentů, určitě si toto album pořiďte. Je to jedno z mála
hudebních CD, o nichž můžete klidně říct: tohle CDčko je plné hitů, a přitom jsem skoro žádný
neslyšel milionkrát v rádiu. Dál nepřemýšlejte a jděte do toho! –MynHodnocení: 91%
Organizace Opus Dei byla založena skoro před osmdesáti lety, ale za celou dobu o ní
pravděpodobně nebyl takový zájem. Díky knize Dana Browna Šifra mistra Leonarda jí teď zná
kde kdo. Podle knihy její členové provádějí různé rituály, ovlivňují politiku a klidně se dopustí
i vraždy- vše ve jménu Božím. Ale jaká je skutečnost?
FAKTA
Opus Dei (v češtině Dílo Boží) byla založena ve Španělsku 2. října 1928. Zakladatelem
byl Josemaría Escrivá (založil ji na základě božího vnuknutí). Opus Dei byla založena jako
spolek, který má šířit poznání, že všichni, hlavně „laici“(tj. ti, kdo o víře v Boha nemají žádné
vědomosti), by měli přijmout Boha. Hlavní myšlenkou opus Dei je, že každý pokřtěný člověk
je „boží dítě“ a že příkladný životem podle Bible může následovat cestu Ježíše Krista. Opus
Dei mu má podat jen jakousi pomocnou ruku nebo ukázat cestu.
Tato organizace má kolem 85 tis. členů, většina z nich jsou ale obyčejní lidé, kteří mají
rodiny, děti, normálně pracují atd. Kněží tvoří jen malé procento členu.(cca 3%). jádro Opus
Dei tvoří tzv. numeráři. Tyto členové žijí v oddělených komunitách, dodržují celibát, ale chodí
do zaměstnání. Většinu platu se však dělí s Opus Dei. Členové musí plnit ještě různé „normy“.
Zde je ukázka z textu od bývalého členy:
Plnění „norem“ vyžaduje podstatnou část dne. „Normy“ je nutno plnit za všech
okolností. Protože každý člen musí vedle svých studijních nebo pracovních povinností plnit
značné množství příkazů, vzniká nezřídka velké vnitřní napětí a vnitřní tlak. Zažil jsem to často
sám na sobě i u jiných. Téměř denně docházelo k tomu, že někdo nervózně pobíhal po domě a
12
se slovy „ach, musím se přece ještě pomodlit“ spěchal do kaple. Samozřejmě byl u nás takový
člověk vždy napomenut, neboť – jak se říká v Opus Dei – „hektičnost je zřetelné znamení, že
člověk nežije v přítomnosti Boží“. Při všem, co se děje v průběhu dne, je důležité: „Nikdy
neztrácet radost!“ „Nemáš radost? – Pak si rychle uvědom, že je překážka mezi tebou a Bohem.
– Téměř vždy tomu tak je.“ Radost patří v Opus Dei k „trvalým normám“, je to povinnost.
Zejména lidem vně Opus Dei je třeba ukazovat, jak jsme tu radostní a šťastni. Stále znovu se to
členové snaží navenek výslovně zdůrazňovat a ukazovat. Usmívat se! „Zamračená tvář ...
příkré vystupování ..., směšný zevnějšek ..., nesympatická postava: myslíš, že takto přiměješ
jiné k následování Krista?“ V Opus Dei je podle mé zkušenosti mnoho úsměvů, ale málo
skutečně srdečného smíchu. Častěji mi vyprávěli lidé, kteří nejsou členy, jak se z tváře jejich
„přítele“, člena Opus Dei, vytratil úsměv a jak nabyla napjatého, smutného vzezření, jakmile se
domníval, že není pozorován.
Členové se nikde veřejně neshromažďují a ani (zvláště ti výše postavení) na sebe nijak
neupozirňují. Odlišují se jen svým pozdravem pax (pokoj) a in aeternum (na věky).
Majetek Opus Dei v USA se odhaduje na $ 344,4 milionů (ve světě na $ 3 miliardy)
(pozn. red. na církevní organizaci...) Také udělují různé peněžité dary a některé zprávy říkají,
že finančně pomohli i Vtikánu. ( pozn. red.Jan Pavel II. jim udělil statut prelatura církve. To je
rozhodně vyšší postavení, než meli před tím...)
V knize se také hovoří o bičování a ostnatém drátu. Tuto informaci nelze ani potvrdit ani
vyvrátit. numeráři prý nosí ostnatý pás alespoň dvě hodiny týdně a bičují se malými bičíky.
Vše se prý děje zcela dobrovolně ve snaze přiblížit se Ježíšovu utrpení.(pozn.red. pro ty, kteří
už viděli film: přece jenom to natočil Holywood...)
Cilice, ostnatý pás, který si
členové připínají na stehno
Josemaría Escrivá
A TO DALŠÍ...
Toto všechno byla fakta. Když jsem ale přečetla některé knihy na toto téma, došla jsem
k závěru, že fakta nemusí být nutně pravdivá na 100%.
Podle mého názoru už jen to, že se církev tak mocně brání tomuto filmu naznačuje, že
tam budou místa, která mají blízko k pravdě. Např. Na oficiálních českých stránkách Opus Dei
jsem našla článek, který mě celkem zaujal. Nějaký kněz tam vysvětloval jak je to všechno
doopravdy. Bylo zajímavé, že se odvolával na určité citáty z Bible, které když jsem si přečetla
v kontextu, znamenaly něco úplně jiného. (Pokud máte zájem tak www.opusdei.cz)
Když jsem se tedy podívala i do jiných zdrojů než těch „oficiálních“, tak bych Opus Dei, přes
všechno to, co o sobě prohlašují, přirovnala k něčemu jako „tajná policie ve službách církve“. I
přes všechno snažení se totiž církvi někdy stane nějaký „průšvih“ (např. zneužívání chlapců
knězi v USA), který nelze vyřešit pouhým podáním odpustku. Většina takových případu byla
odložena.( pozn.red. Záhada...)
Řekla bych, že takové věci se církvi stávali vždycky. Ani v dřívějších dobách by nebylo dobré,
kdyby byla církev spojována s nějakými necírkevními problémy a dnes by to bylo ještě horší.
Proto potřebovala někoho, kdo by to za ně nějak diplomaticky vyřešil. Od roku 1928 je to Opus
Dei, dříve to byli jiní.
(pozn.red. Toto prosím neberte jako žádný oficiální zdroj informací. To je ta první část článku.
Tato část by mohla být něco jako autorova úvaha nad tématem po přečtení hory různých
informací) –TČ13
Webové stránky:
Seženete na:
Cena: 899Kč
www.ellderscrolls.com
www.bonusshop.cz
HW nároky:
P4 2GHz, 512MB RAM,
Multiplayer: Ne
Žánr: RPG
128MB videokarta
Dvojice odporných skřetů si hází s knihou v kožené vazbě. Po chvíli je to přestane bavit, a
rozhodnou se, že bude užitečnější, když si pěkně zatopí. Jeden z nich mrskne knihou do pomalu
vyhasínajícího ohně a druhý jde přitáhnout mrtvou krysu, kterou před chvílí zabili. Opodál leží
lidská kostra v brnění. Nikdo už se nedozví o smutném osudu autora tohoto deníku. A co v něm
bylo napsáno? Zkrácenou verzi deníku i s komentářem vám přinášíme:
12.4.- Právě jsem se dozvěděl úžasnou novinku. Království Cirrodil, soused mého dosavadního
útočiště Morrowindu, otevírá své brány všem, kdo zaplatí vstupní poplatek 20ti „zlatých Tibera
Septima.“ (našich 1299Kč-pozn.red.) Neváhám. Kdo chvíli v Morrowindu stál, již stojí opodál.
13.4. - Sbalil jsem si vše potřebné a vyrazil na cestu. Tolik jsem toho už o Cirrodilu slyšel!
Nepředstavitelně krásná příroda, divoká krajina plná strašlivých příšer, přirozeně se chovající
lidé, spousta měst a vesnic na ne zas tak velikém, ale o to rozmanitějším území. To vše pod
šedesátiletou úspěšnou vládou krále Tibera Septima.
Humbuk kolem téhle hry byl opravdu veliký, a tak bylo velmi těžké, aby splnila všechno to, co
si předsevzala.
15.4. - Dorazil jsem na hranice a poté jsem se začal poohlížet po nějakém městě. Metropole
Imperial City je téměř přesně uprostřed, ale to by v tom byl čert, abych se brzo nedostal po
svých k vesničce či městu.
16.4. - Asi v tom čert opravdu byl, jelikož mě chytili v lese nějací jezdci a uvěznili v temných
kobkách. Doufám, že se to brzy vysvětlí.
Ano, je to tak, po cestách hlídkují stráže na koních a dbají na dodržování pořádku. Někdy to
trochu přehánějí. Ve vězení (jako v každém pořádném Rpg) začínáte hrát, co bylo předtím si
každý musíme domyslet, TES: Oblivion to opravdu nevysvětluje.
20.4. - Najednou se ozvaly kroky a do mé cely přiřítilo několik ozbrojenců, doprovázejících
Uriela Septima, krále Cirrodilu, který nebyl evidentně v náladě, už proto, že se ho někdo
soustavně pokoušel zabít. Proč jdou do mé cely mi došlo ve chvíli kdy kapitán Renaultová,
velitelka stráží otevřela tajnou chodbu ven. Ještě, než se celá družina odebrala na cestu onou
chodbou, pověděl mi starouš Uriel, jak jsem se mu zjevil ve snu (asi trochu noční můra) a že
zůstávám pro budoucnost království jedinou naději. No to snad ne! Proč zrovna já?
Tak tohle se odehraje na vašich monitorech v prvních minutách hry. Nikoho nepřekvapí fakt,
že grafika Oblivionu je jednoduše neuvěřitelná (nebo spíše uvěřitelná) a místy se cítíte jako při
sledování filmu. Filmu s otevřeným koncem a s vámi v hlavní roli. K tomu se ale ještě určitě
párkrát vrátím, to slibuji.
21.4.-Kapitánka Renaultová i král umřeli docela záhy a panovník mi ještě před svou neslavnou
smrtí mečem podivného zakuklence předal amulet, který musím zanést jakémusi Jauffremu. Tos
uhád. Zaplatil jsme takový peníze, abych někomu dělal poskoka. Budu se řídit jen podle sebe.
Jinde byste pohořeli, dokonce i v „úžasně svobodném GTA“ se bez plnění hlavích dějových
úkolů nedostanete ani do druhého města, tady svoboda konání (a někdy i skonání) kupodivu
14
funguje velmi dobře. Klidně se na celý příběh vybodněte a staňte se třeba jen zlodějem,
detektivem, gladiátorem nebo hrdinou prolézající zatuchlé kobky. Nikdo vám nebude bránit, i
když okrádáte sami sebe o krásný zážitek ze sledování opravdu povedeného příběhu spojeného
s plněním skvělých misí. Jo a mimochodem jde o osud celého světa Tamriel, nad kterým se
pomalu ale jistě otvírá děsivé peklo zvané Oblivion. Je to jen na vás, kterou cestou se dáte.
Příšerky, monstra, bandité a jiná havěť
Už jen podle toho, že hru pohání mimo jiné
známý engine Havok specializující se na
fyziku a pády, se dá vytušit, jak moc je boj
nepřáteli rozmanitý. Bojujete s nepříjemným
skřetem na vrcholu skály? Nic vám nebrání
v tom, abyste ho ze skály skopli a souboj si
tak ulehčili. Jen z věcí, které měl u sebe,
mnoho mít nebudete. Stejně působivé je,
když do někoho střelíte šípem, má ho v sobě
opravdu zabodnutý. Tím pádem si šíp
můžete později vzít zpět. Oblivion je sice
zcela určitě čistokrevným RPG, ale samotné
měření sil mezi vámi a monstrem probíhá
jako v běžné střílečce (mlátičce) z první
osoby. Žádnou roli tu nehraje náhoda, ani hody „virtuální kostkou“, za úspěch či neúspěch
vděčíte jen sami sobě. Z toho ovšem vyplívá i jedna o něco podivnější vlastnost, a totiž že
jakmile povýšíte na další úroveň dovedností (jednotlivé vlastnosti se celkem logicky zvyšují
jejich „praktikováním“), automaticky s vámi zvýší svou nebezpečnost i všechny příšery. Pokud
si tedy myslíte „já toho náčelníka banditů dostanu až budu mít vyšší úroveň“, zde budete
ošklivě vytrženi z omylu. Někdo za to Oblivion nenávidí, jinému to přijde zcela normální, já se
přikláním spíš k druhé skupině. Nikdo nemá vyhrát hru jen svou trpělivostí při mlácení slabých
potvor, nýbrž svými schopnostmi v boji.
Krajina kolem
Tes IV se odehrává na obrovském prostoru, který ale není, narozdíl od řady jiných her, jen
nudná pustina. Najdete zde celých 9 měst, každé s odlišným charakterem (moje oblíbená
Bruma velmi připomíná alpské středisko, Anvil zase vypadá jako městečko kdesi v Normandii)
Mezi městy najdete bezpočet vesniček, (ne zcela) opuštěných dolů a zapomenutých tvrzí.
Samozřejmě, že velkou část království tvoři nekonečný les, ale i v něm můžete narazit na
nepříjemné nepřátele i lovnou zvěř (už jste někdy ulovili srnku fireballem?). Nesmíme
zapomínat ani na nádherné hory, které stejně jako v Česku tvoří velkou část hranice. Všechno
do sebe krásně zapadá a tvoří tak zajímavý a fungující celek.
Vrchol grafické dokonalosti?
Stačí se podívat na jeden ze screenshotů na této stránce a poznáte, že Oblivion je graficky zcela
jinde než většina dnešních her. Tráva se skutečně vlní ve větru (ne jako v době, kdy s o každém
statickém 2D stromu tvrdilo, jak se potácí), postavy vypadají parádně a les je až kýčovitý, jako
vystřižený ze snu jakéhokoli člena hnutí Greenpeace. Každý model, ať už jde o finálního bosse,
nebo pouhé jablko na talíři, je propracován do posledního drobného detailu. Sotva by někdo
čekal, že i k takovéto grafice budu mít dost důležitou výtku. Z pohledu třetí osoby radši vůbec
neskákejte, pokud si nechcete přivodit akutní záchvat smíchu. Postava se odlepí ze země,
zatuhne jako socha „Skákající blbeček“ a tak nějak „levituje směrem dopředu“, slovy se to
snad ani nedá popsat. I první díl Prince Perského z roku 1989 měl skoky provedené daleko
lépe. Naštěstí po celou dobu hraní se můžete klidně dívat na království Cirrodil jen z vlastních
očí.
15
Žijící svět, který opravdu reaguje na vaše
činy…
Tuhle nálepku si na krabici dává každá
čínská Rpg hra za pár korun, to ale
neznamená, že tomu tak opravdu je. TES IV
se k naplnění této věty zatím přiblížil
nejvíce. Každý člověk má svou stupnici
„lásky či obdivu k vám“, kterou můžete
snadno zvýšit pomocí zajímavé minihry, kde
jde o správné načasování různých způsobů
vedení rozhovoru, jako je vyhrožování nebo
vtipkování. Taky vám nic nebrání občas sem
tam někoho uplatit. Ne každý se však nechá.
Když spácháte zločin, začnou se o vás
intenzivně zajímat stráže, ať už městské,
nebo hlídky na koních. Poté, co vás chytí,
vám dají vybrat, jestli půjdete do vězení
(zvýšení některých schopností za cenu
snížení jiných), zaplatíte pokutu, či budete
vzdorovat zatčení silou. Minimálně si tedy
vaše činy pamatují strážci zákona a pořádku.
Kromě toho tu najdete takové příjemné
maličkosti, jako že vás lidi zdraví na ulici a
někteří dokonce poznají vaši rasu. Ahoj
Norde! To potěší.
Žádná hra by neměla dostat absolutní
hodnocení
Nejinak tomu bude i v případě Oblivionu, který bodíky ztrácí na zpackaném pohledu třetí
osoby, velké náročnosti na útroby vašeho miláška (normální člověk by možná napsal „výkon
počítače“) a také častému padání do Windows. Uvidím, až se dostanu v příběhu trochu dál, ale
zatím se mi navíc zdálo, že ač jsou questy rozmanité (sehnat vzácnou vinětu, vrátit ožralci
paměť, zničit namalované trolly ukryté v podivném obraze, zachránit svět) mohlo by jich být
daleko více. Je to divné RPG, kde bloumáte hodiny a hodiny a za tu dobu dostanete třeba jen
jediný úkol. Naopak, z věcí co jsem zatím zapomněl zmínit, se mi moc líbila možnost rychlého
cestování (klik…loading…a jste třeba na druhém konci mapy) mezi městy, kuchtit si vlastní
jídlo (co vznikne, když smísíte, sýr, srdce pekelné potvory a rajče? - přece špíz šéfkuchaře!)
nebo třeba jezdit na koni. Na nějaké drobné výtky neberte ohled, tohle je skutečné „offline
MMORPG“, pár labilnějších jedinců dokonce tvrdí, že to je samostatný svět. Jestli to takhle
půjde dál, tak nás počítače neovládnou pomocí Matrixu, ale dalším dílem The Ellder Scrolls a
jeho neuvěřitelným pohádkovým světem Tamriel, kde můžete jít kamkoli, nejen po
vyznačených cestičkách mezi skalami. –Myn-
Ohromný svět, dechberoucí grafické efekty, svoboda
Náročné na HW, po nějakých 45 hodinách čistého času
stereotypní, technické problémy
Pro každého hráče by měla být pouť do Oblivionu něco jako
povinnost. A školy by měly pořádat exkurze!
16
Časový signál Rádia Jerevan:
Pip... pip... pip... pip... píp!
Je přesně 12:00. Upozornění pro příslušníky KGB: Neznepokojujte se
zmizením malé ručičky. Je skrytá za velkou.
Přijde slepec s vlčákem do potravin. Najednou ho (vlčáka) chytne za zadní nohy
a začne s ním točit nad hlavou. Prodavačka se ho ptá:
"Co to děláte, pane?!"
Slepec:"No co co, normálně se rozhlížím."
Anička je poprvé s maminkou na opeře a ptá se:"Mami, proč ten pán hrozí té paní hůlkou?" a maminka
odpoví:"On nehrozí, ale diriguje". A Anička:"Tak proč ta paní tak hlasitě křičí?!"
Petříkův tatínek zaklepe u souseda: "Tak jakpak, sousede, už jste udělal synovi úkol z matematiky?"
"Ano."
"A nedal byste mi ho, prosím, opsat?"
Ztroskotá letadlo na ostrově s lidojedy. Přežijí to jen Američan, Čech a Němec. Lidojedi je okamžitě
objeví a vezmou je do tábora. Tam si je náčelník postaví do řady a říká:
„My vás pustit do lesa a vy si přinést jedno ovoce. Potom já rozhodnout co s vy.“
Všichni tři se vydají do lesa. První se vrátí Němec a má banán. Přijde k náčelníkovi a ten říká:
„My ti to strčit do pr***. Ty zařvat a my sníst tě.“
A hned začali. Němec začal řvát jako by ho na nože brali. A tak byl lidojedy zabit.
Další přišel Čech s mandarinkou. Přijde k náčelníkovi a ten opět říká:
„My ti to strčit do pr***. Ty zařvat a my sníst tě.“
Začnou. Jenomže Čech chytne brutální výtlem. Lidojedi nechápou a tak se náčelník ptá:„Co ty smát?
Tebe nebolet?“
A Čech na to:„Ale jo bolí to, ale já jsem viděl
Američana a ten si nese meloun!“
Potápěč se kochá podvodním světem asi šesti metrů pod
hladinou, když ve stejné hloubce vidí nějakého kolegu.
Ten kupodivu nemá žádný dýchací přístroj.
Potápěč sestoupí o další dva metry a druhý ho po chvilce
následuje.
Sestoupí ještě hlouběji, ale po pár minutách je druhý
zase vedle něho.
Potápěči to nejde na rozum, a tak vyndá tabulku na psaní
pod vodou se speciální křídou a napíše:
"Jak to děláš bez přístroje???"
Druhý mu vytrhne tabulku a napíše: "JÁ SE TOPÍM,
VOLE!"
„Víte jak nejvíc naštvete pštrosa?“
„To nevím.“
„Když zabetonujete dvůr.“
17
1) Vězeň
Vězeň čeká na popravu. Král ohlásí lidu (aby jeho popularita vzrostla), že mu dá poslední šanci
se zachránit. Přichystá prý pytlík s jednou černou a jednou bílou kuličkou. Pokud vězeň vytáhne bílou,
je osvobozen. Pokud vytáhne černou, bude popraven. (Tohle všechno veřejnost ví.)
Kat, který má popravu provést, se ale dozví, že král podvádí a dá do pytlíku dvě černé kuličky
(ať se vězeň snaží jak chce, vytáhne vždy černou – smrt). Tohle vězni potají řekne.
Dalšího rána se koná celá „poprava“ za účasti veřejnosti. Co musí vězeň udělat, aby se
zachránil?
Nápověda:
Opravdu je to možné, řešení existuje. Král musí před veřejností dodržet slib, ať se mu to líbí nebo ne. Veřejnost je přítomna a
bude chtít vidět důkaz o popravě nebo o osvobození. Vězeň musí vytáhnout právě jednu kuličku (nesmí obě dvě a nesmí
vytáhnout prázdnou ruku).
2) Co dělá tatínek?
Maminka je o 21 let starší než její syn.
Za 6 let bude matka pětkrát starší než syn.
Kde je právě tatínek?
Nápověda
Nenechte se zmást, vyřešte rovnici a pak se procvičte v převodech jednotek.
3) Smrt tchýně
Muž přijde domu a co nevidí - přišla tchýně na návštěvu.
Ani nevím jak, začali se hádat. Záminka je naprosto nepodstatná.
...
Tchýně: Furt si jenom vymejšlíš.
Muž: Prosimtě...
Tchýně: Neřekneš nic, abys nelhal!
Muž: Nekecej!
Tchýně: Tak schválně, řekni mi teď jednu pravdivou větu.
Muž: Ok, ale vypadneš pak.
Tchýně: Pokud mi řekneš teď pravdivou větu, tak odejdu. Pokud mi ale zase budeš lhát, tak tu teda
zůstanu. To ti slibuju!
Muž se zamyslel a vyřkl větu. Tchýně si najednou uvědomila, že aby dodržela slib, tak se musí oběsit.
Co řekl muž za větu?
Nápověda
Chce to dobře spojit dva výroky: jeden o odchodu, druhý o oběšení.
1)Řešení
Muž řekl: „Ty neodejdeš ani se neoběsíš.“
Tchýně nemůže jen tak odejít. Muž by pak lhal a ona mu slíbila, že v takovém případě zůstane.
Pokud chce zůstat, tak muž nemohl mít pravdu, tzn. tchýně musí buď odejít nebo se oběsit. Nemůže najednou zůstat a odejít.
Takže tchýni zbývá jen oběsit se.
Tchýni jednoduše musíte říci opak toho, co chcete... (alespoň dle zadání hádanky).
2)Řešení
Když budete chvilku počítat, vyjde vám, že synovi je -3/4 roku. To je mínus devět měsíců.
Takže tatínek právě ....
3)Řešení
Vězeň vytáhne jednu černou kuličku, nikomu ji neukáže a rychle ji spolkne. Tak nikdo nevidí, jakou má barvu. Vězeň pak navrhne,
aby se podívali do pytlíku. V pytlíku je černá kulička. Pokud by tam prve byly černá a bílá (což král veřejnosti slíbil), musel vězeň
vytáhnout bílou – život.
Made by –tůrl-
Vyšlo 22.6. 2006
18

Podobné dokumenty

stáhnout - Panny Marie Královny míru

stáhnout - Panny Marie Královny míru lem Tomášem, dnes učitelem tělo- že bych mohla podat pomocnou cviku a počítačů v Základní škole ruku Tomáši Hroudovi a našim kněv Jílov

Více

pouze pro studijní úcely posluchacu prednášek ee 1 a dse 1

pouze pro studijní úcely posluchacu prednášek ee 1 a dse 1 výrobky subsaharské Afriky. A tak hned na samém zacátku tohoto období byl Egypt postižen závažným snížením príjmu ze svých bývalých držav. Podle narážek v Povídce o Venamonovi (vyprávení popisující...

Více

Rakovnickem za památkami - Místní akční skupina Rakovnicko

Rakovnickem za památkami - Místní akční skupina Rakovnicko kolem, než jsem ho objevil, jak se nedůstojně krčí v koutě zahrady, před lícem drátěný plot, v zádech kmen stromu. Kolik se toho o něm napovídalo! Ukryli pod ním poklad, zabili tu kněze, pohřbili p...

Více

ChameLeon - Èasopis Chameleon

ChameLeon - Èasopis Chameleon a pár vlasů (například Honza Zlámal). No dobře, přiznávám se bez mučení, já mezi ně určitě nepatřím. Naštěstí si díky skleróze takovou událost, jako bylo vypadnutí mého posledního vlasu, už ani nep...

Více

Selfnet magazín v elektronické podobě

Selfnet magazín v elektronické podobě i telekomunikační řešení pro firmy. Po zadání vaší lokality se okamžitě dozvíte, kde jsou k dispozici jaké služby. Hlavně však máte možnost se ještě před tím, než vůbec někoho kontaktujete, plně se...

Více

Prohlédnout - ZŠ Štáflova

Prohlédnout - ZŠ Štáflova Rádi hrajete hry? Tak si představte život jako hru. Rozdělte si ji na čtyři etapy: dětství, mládí, dospělost a stáří. Jako každej se narodíte, začnete růst a růst, až vás šoupnou do školky jako do...

Více