stáhnout - Farnost Stará Ves nad Ondřejnicí

Transkript

Katecheze
papeže Františka
o rodině a manželství
Obsah
Katecheze papeže Františka o rodině
I. cyklus: Rodina
1. Reflexe prvního zasedání synody o rodině
2. Nazaretská rodina
3. Matka v rodině
Dodatek 1. Setkání s rodinami v Manile
4. Otec v rodině (1.)
5. Otec v rodině (2.)
6. Potomstvo
7. Sourozenci
8. Prarodiče (1.)
9. Prarodiče (2.)
10. Děti (1.)
11. Modlitba za synodu
12. Děti (2.)
4
8
11
14
15
18
21
24
27
30
33
36
39
II. cyklus: Manželství
13. Muž a žena: první příběh stvoření
14. Muž a žena: druhý příběh stvoření
15. Ježíš na svatbě v Káně
16. Křesťanské manželství
42
45
48
51
III. cyklus: Život v rodině
17. Rodina: tři slova
18. Výchova
19. Zasnoubení
20. Rodina a chudoba
21. Rodina a nemoc
22. Rodina: Zármutek
23. Rodina: Zranění (Mt 18,2-6)
24. Zraněná rodina - 2. část
54
57
61
65
68
71
74
76
2
25. Oslavy v rodině
26. Rodina a práce
27. Rodina: modlitba
28. Rodina: evangelizace
29. Rodina: křesťanské společenství
30. Rodina a národy
79
82
85
88
91
94
IV. Cyklus katechezí od synody 2015
31. Rodinný duch je ústavou církve
32. O slibech, které činíme dětem
33. O manželské věrnosti
34. O odpouštění vin
35. O rodinném soužití
36. Rodina je brána přívětivosti
97
100
103
106
109
112
3
Katecheze papeže Františka
o rodině a manželství
Středeční generální audience
I. cyklus: Rodina
1.
Reflexe prvního zasedání synody o rodině
Generální audience 10. 12. 2014
Drazí bratři a sestry, dobrý den.
Tématem nového cyklu katechezí bude rodina. Vstupujeme tak do
mezidobí mezi dvěma synodními shromážděními, věnovanými této
natolik důležité realitě. Avšak ještě předtím, než budeme procházet
různé aspekty rodinného života, bych dnes rád vyšel právě z říjnové
synody, jejímž tématem byla „Rodina jako pastorační výzva v kontextu nové evangelizace“. Je důležité připomenout, jak synoda probíhala
a k čemu dospěla.
Během synody odvedly sdělovací prostředky svou práci. Reagovaly na
mnohá očekávání a věnovaly dění velkou pozornost. Děkujeme jim za
vydatnost, s jakou to činily, za nesmírné množství zpráv! Umožňovalo to tiskové středisko Svatého stolce, které organizovalo každodenní
brífink. Sdělovací prostředky nicméně na synodu pohlížely poněkud
4
ve stylu sportovních či politických reportáží. Často se mluvilo o dvou
mužstvech, zastáncích a odpůrcích, zpátečnících a pokrokářích. Chtěl
bych dnes proto krátce vyprávět o tom, jaká synoda byla.
Především jsem synodní otce požádal, aby upřímně a odvážně hovořili a pokorně naslouchali, aby se nebáli vyslovit vše, co mají na srdci.
Na synodě neexistovala předchozí cenzura. Každý mohl, ba spíše musel říci, co měl na srdci, co si upřímně myslel. Ale, otče, namítnete,
to vyvolá diskusi! To je pravda. Víme ale, jak diskutovali apoštolové.
Dlouze se tak a onak rokovalo, stojí v textu. Apoštolové na sebe také
křičeli, opravdu! Hledali totiž Boží vůli v otázce pohanů a jejich přijímání do církve či nikoliv. Vyskytlo se tu něco nového. Vždy, když se
hledá Boží vůle v synodním shromáždění, existují různé zorné úhly
a debatuje se, což není nic špatného! Pokud se to ovšem dělá v pokoře a v duchu služby bratrskému shromáždění. Špatná by byla předchozí cenzura. Tu odmítáme, protože každý má vyslovit, co si myslí. Po úvodním vystoupení kardinála Erdöho nastal první a zásadní
okamžik, kdy všichni otcové mohli promluvit a všichni naslouchali.
Tento postoj naslouchání, který otcové zaujali, byl následováníhodný. Nastala chvíle naprosté svobody, v níž každý předložil své myšlenky v důvěře a s odhodláním (parrésia). Základem těchto promluv
bylo Instrumentum laboris, plod předcházejících porad v rámci celé
církve. Na tomto místě tedy musíme poděkovat sekretariátu synody
za obrovskou práci, kterou vynaložil jak před synodou, tak v jejím
průběhu. Pracovali skutečně výborně.
Žádné z vystoupení, skutečně žádné, nezpochybnilo základní pravdy
o svátosti manželství: jednotu, nerozlučitelnost, věrnost a otevřenost
životu (srov. Gaudium et spes, 48; Kodex kanonického práva, 10551056). Toto nebylo dotčeno.
Po shromáždění všech těchto promluv se dospělo k druhému momentu, tedy předběžnému textu, nazvanému zpráva po diskusi. Také
tuto zprávu přednesl kard. Erdö. Členila se do tří bodů – naslouchání
kontextu a výzvám rodin, pohled upřený na Krista a evangelium rodiny, konfrontace s pastoračními perspektivami.
5
Nad tímto prvním shrnujícím návrhem se diskutovalo ve skupinách,
což byl třetí moment. Skupiny se dělily podle jazykové příslušnosti
na italské, anglické, španělské a francouzské. Je to tak lepší pro dobré sdílení. Každá skupina v závěru své práce představila svůj referát.
Všechny tyto skupinové zprávy byly ihned zveřejněny, aby vše bylo
transparentní a bylo známo, co se děje.
V tomto bodě – tedy čtvrtém momentu – komise prověřila všechny
podněty jazykových skupin a byla vypracována závěrečná zpráva. Ta
zachovala předchozí schéma – naslouchání realitě, pohled na evangelium a pastorační úsilí – avšak snažila se zanést výsledky z diskusních
skupin. Jako vždy bylo také schváleno závěrečné poselství synody, které je v porovnání se závěrečnou zprávou kratší a přístupnější.
Takový tedy byl průběh synodního shromáždění. Někteří z vás se mohou zeptat: Hádali se synodní otcové? No, nevím, jestli se hádali, ale
mluvili hodně nahlas, skutečně. V tom je ovšem svoboda, právě toto
je svoboda v církvi. Vše se dělo cum Petro et sub Petro, tedy za papežovy přítomnosti, která všem zaručuje svobodu, důvěru a pravost víry.
Ve své promluvě jsem nakonec synteticky vyložil, co jsme na synodě
zakoušeli.
Oficiální dokumenty, které ze synody vzešly, jsou tudíž tři: závěrečné
poselství, závěrečná zpráva a závěrečná papežova promluva. Nic jiného není.
Závěrečná zpráva, která byla cílovým bodem veškeré reflexe, od
diecézí až do nynějšího okamžiku, byla včera zveřejněna. Bude zaslána biskupským konferencím, které o ní budou diskutovat v přípravě na příští řádné synodní shromáždění v říjnu 2015. Zpráva už
byla publikována dříve, ale včera byla doplněna o dotazník, který je
adresován biskupským konferencím, aby tak tvořila lineamenta příští synody.
Musíme si uvědomit, že synoda není parlament, že na ni nepřicházejí zástupci z té či oné církve. To synoda skutečně není. Přijíždějí
sice církevní představitelé, ale synodní struktura není parlamentní,
6
nýbrž se od ní naprosto liší. Synoda je chráněný prostor, aby mohl
jednat Duch svatý. Nenastaly tu střety mezi frakcemi, jak je to běžné a přípustné v parlamentu. Biskupové zde porovnávali své názory,
ke kterým dospěli po dlouhé přípravné práci. Tato názorová výměna
nyní bude nadále pokračovat další prací k dobru rodin, církve a společnosti. Je to proces a normální synodní vývoj. Závěrečná zpráva se
nyní navrací do místních církví a tyto církve pokračují v modlitbě,
reflexi a bratrské diskusi s cílem připravit příští shromáždění. To je
biskupská synoda, kterou svěřujeme do ochrany naší Matky, Panny
Marie. Kéž nám pomáhá následovat Boží vůli a podstupovat taková
pastorační rozhodnutí, která by více a lépe pomáhala rodině. Prosím
vás, abyste tento synodní průběh doprovázeli modlitbou až do příští
synody. Ať nás Pán osvítí a dá uzrát tomu, co jako synoda máme říci
všem církvím. Je důležité, abyste se za to modlili. Děkuji.
7
2.
Nazaretská rodina
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Nedávno skončená biskupská synoda o rodině byla první etapou cesty, která skončí v říjnu příštího roku dalším zasedáním na téma „Povolání a poslání rodiny v církvi a ve světě“. Tuto cestu má doprovázet
modlitbou a reflexí celý Boží lid. Chtěl bych také, aby se pravidelné
středeční audience staly součástí této společné cesty. Rozhodl jsem
se proto uvažovat během tohoto roku spolu s vámi právě o rodině,
o tomto velkém daru, který Pán daroval světu hned na počátku, když
Adamovi a Evě svěřil poslání množit se a naplnit zemi (srov. Gen 1,28);
onom daru, který Ježíš potvrdil a zpečetil svým evangeliem.
Blízkost Vánoc začíná osvěcovat toto tajemství velkým světlem.
Vtělení Božího Syna otevírá nový počátek všeobecných dějin muže
a ženy. A tento nový počátek nastává v lůně rodiny v Nazaretu. Ježíš
se narodil v rodině. Mohl přijít okázale jako válečník či panovník.
Ne, přišel do rodiny jako dítě. Je důležité nazírat v jesličkách tuto
překrásnou scénu.
Bůh se rozhodl narodit se v lidské rodině, kterou utvořil On sám.
Utvořil ji v odlehlé vesnici na periferii Římské říše. Nikoli v Římě,
který byl hlavním městem této říše, nikoli v nějakém velkém městě, nýbrž na téměř neviditelné periferii, která měla dokonce poněkud nedobrou pověst. Evangelia to zmiňují téměř příslovečně: „Může
z Nazareta vzejít něco dobrého?“ (Jan1,46). V mnoha částech světa
tak možná ještě mluvíme, když slyšíme zmínku o nějakém periferním místě velkého města. A přece právě tam, v této periferii velké říše
se začalo dít to nejsvětější a nejlepší, totiž dějiny Ježíše mezi lidmi!
A tam se nacházela tato rodina.
8
Ježíš zůstal na této periferii třicet let. Evangelista Lukáš shrnuje toto
období takto: Ježíš „je poslouchal“ (tedy Marii a Josefa). Někdo by
mohl říci: „Tento Bůh, který nás přišel zachránit, ztratil třicet let na
této periferii s nevalnou pověstí?“ Ztratil třicet let. Tak to chtěl. Ježíšovou cestou byla ona rodina. „Jeho matka to všechno uchovávala ve
svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha
i u lidí“ (Lk 2,51-52). Není řeč o zázracích či uzdraveních, kázáních
– žádné tehdy nepronesl, nemluví se o zástupech, které by za ním
proudily. Zdá se, že v Nazaretu všechno probíhalo „normálně“ podle
zvyklostí zbožné a činorodé izraelské rodiny. Pracovalo se, maminka
vařila, pečovala o všechny domácí věci, žehlila košile… to co každá
maminka. Tatínek, tesař pracoval a učil pracovat syna. Třicet let. Někdo možná řekne: „Ale to je plýtvání, otče!“ Boží cesty jsou tajemné.
Důležitá tam ale byla rodina! A to nebylo plýtvání! Byli to velcí světci:
Maria, nejsvětější žena, neposkvrněná, Josef, spravedlivý muž. Rodina.
Určitě by nás dojalo vyprávění o tom, jak se mladistvý Ježíš účastnil náboženských shromáždění a jak plnil povinnosti společenského
života; kdybychom znali, jak jako mladý dělník pracoval spolu s Josefem a jakým způsobem naslouchal Písmu, modlil se Žalmy a jak
se choval v mnoha jiných okolnostech všedního života. Evangelia ve
svojí strohosti nepodávají o Ježíšově dospívání nic a ponechávají tento úkol našemu láskyplnému rozjímání. Cestou této představivosti se
vydalo umění, literatura a hudba. Není jistě obtížné představit si, co
mohou maminky chápat z Mariiných starostí o tohoto Syna! A co by
si mohli tatínkové vzít z příkladu spravedlivého muže Josefa, který věnoval svůj život opatrování a ochraně dítěte a manželky – své rodiny
– ve svízelných dobách! A nemluvě o tom, jak by mládež mohla být
povzbuzena mladistvým Ježíšem v chápání nezbytnosti a krásy péče
o svoje nejhlubší povolání a své velké sny! A Ježíš během těchto třiceti let rozvíjel povolání, kvůli kterému jej Otec poslal. Ježíš v té době
nikdy neklesal na mysli, nýbrž rostl v odvaze, aby pokračoval ve svém
poslání.
Každá křesťanská rodina – jako to dělali Maria a Josef – může v první řadě přijímat Ježíše, naslouchat Mu, mluvit s Ním, opatrovat Jej,
9
chránit Jej a růst spolu s Ním; a tak vylepšovat svět. Učiňme ve svém
srdci a ve svých dnech místo Pánu. Tak to dělali také Maria a Josef a nebylo to snadné: kolik jen těžkostí museli překonat! Nebyla
to nějaká fingovaná rodina, nebyla ireálná. Nazaretská rodina nás
zavazuje k objevu povolání a poslání rodiny, každé rodiny. A jako je
tomu během těchto třiceti let v Nazaretu, tak to může být také u nás,
totiž činit normálním lásku a nikoli nenávist, činit obvyklým vzájemnou pomoc, nikoli lhostejnost či nevraživost. Není tedy náhoda,
že jméno „Nazaret“ znamená „Ta, která uchovává“, jako Maria, která
– jak praví evangelium – „všechno uchovávala v srdci a rozvažovala
o tom“ (Lk 2,19.52). Od té doby, pokaždé když nějaká rodina uchovává toto tajemství, byť na periferii světa, působí tajemství Božího
Syna, tajemství Ježíše, který nás přichází spasit. A přichází zachránit
svět. A to je velké poslání rodiny: dělat místo Ježíšovi, který přichází,
přijímat Ježíše do rodiny v dětech, v manželovi, v manželce, v prarodičích… Ježíš je tam. Přijímat, aby se v rodině duchovně rostlo.
Kéž nás Pán obdaří touto milostí v těchto posledních dnech, které
předcházejí Vánocům.
10
3.
Matka v rodině
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes budeme pokračovat katechezí o církvi a přemýšlet o matce církvi. Církev je matka, naše svatá matka církev.
V těchto dnech nám liturgie církve klade před oči ikonu Matky Boží
Panny Marie. První den roku je slavnost Matky Boží a potom následuje slavnost Zjevení Páně, připomínka příchodu mudrců. Evangelista Matouš píše: „Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou
Marií, padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,11). Je to matka, která po
Jeho porodu, představuje Syna světu. Ona nám dává Ježíše, ukazuje
nám Ježíše, umožňuje nám spatřit Ježíše.
Pokračujeme v katechezích o rodině a v rodině je matka. Každý člověk vděčí za svůj život matce a mnoho jí vděčí téměř vždycky za svůj
další život, za lidskou a duchovní formaci. A třebaže je matka symbolicky vynášena množstvím poezie a spoustou krásných věcí, které
se o matce říkají, není jí dopřáváno sluchu, nedostává se jí pomoci
v každodenním životě a její ústřední postavení ve společnosti je málo
bráno v úvahu. Ochota matek obětovat se pro děti bývá dokonce využívána, aby se „ušetřilo“ na sociálních výdajích.
I v křesťanské komunitě se někdy stává, že matka není dostatečně brána v potaz a málo se jí naslouchá. Přece však je středem života církve
Ježíšova Matka. Matkám ochotným k mnoha obětem pro svoje děti
a nezřídka i pro děti druhých by se asi mělo dostávat více sluchu. Je
třeba více chápat jejich každodenní boj, když se snaží být efektivní
v práci, pozorné a vnímavé v rodině; je třeba lépe chápat, po čem matky touží, když usilují o lepší a autentičtější plody svojí emancipace.
11
Matka s dětmi má vždycky nějaké problémy, vždycky má práci. Vzpomínám si, že doma, kde nás bylo pět dětí, jedno chtělo něco, druhé myslelo na něco jiného, a ubohá maminka chodila od jednoho ke
druhému. Byla však šťastná a dala nám toho hodně.
Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus.
„Individuum“ znamená „to, co nelze dělit“. Matky se však dělí, jakmile přijmou dítě, aby jej přivedly na svět a vychovaly. Právě matky
nejvíce nenávidí válku, která zabíjí jejich děti. Častokrát myslím na
matky, které dostaly dopis, ve kterém jim bylo oznámeno, že jejich
syn padl při obraně vlasti. Ubohé ženy! Kolik jen trpí matky! Ony dosvědčují krásu života. Arcibiskup Arnulfo Romero říkával, že matky
žijí „mateřským mučednictvím“. V homilii na pohřbu jednoho kněze
zavražděného eskadrami smrti řekl s odkazem na Druhý vatikánský
koncil: „Všichni musíme být připraveni zemřít za svoji víru, i když se
nám této cti od Pána nedostane… Dát život neznamená jenom být
zabit. Dát život, mít mučednického ducha znamená splnit povinnost,
mlčky, v modlitbě, poctivým plněním povinností v každodenním
mlčení života, postupným dáváním života. Ano, jako to činí matka,
která bez bázně, v jednoduchosti mateřského mučednictví počne ve
svém lůně dítě, přivede jej na svět, kojí, chová jej a něžně se o ně stará.
Tak se dává život. Je to mučednictví.“ Tolik citát. Ano, být matkou
neznamená jenom přivést dítě na svět, nýbrž je to také životní volba.
Co volí matka? Jaká je volba matky? Životní volbou matky je darovat
život. A to je velkolepé, to je krásné!
Společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou
vždycky i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost,
mravní sílu. Matky často předávají také nejhlubší smysl náboženské
praxe. V prvních modlitbách, v prvních gestech zbožnosti, které se
dítě naučí, je vepsána hodnota víry v život lidské bytosti. Je to poselství, které věřící matky umějí předávat bez mnohého vysvětlování. To
přijde potom, avšak zárodek víry spočívá v oněch prvních nejdrahocennějších momentech. Bez matek by nejenom nebyli noví věřící,
ale víra by ztratila značnou část své jednoduché a hluboké vroucnosti. A spolu s tím vším je církev naší matkou! Nejsme sirotci, máme
12
matku! Matku Boží, Matku církev a naši matku. Nejsme sirotci, jsme
děti církve, jsme děti Matky Boží a jsme děti našich matek.
Drahé maminky, díky, díky za to, co jste v rodinách a za to, co dáváte
církvi a světu. A tobě, milovaná církvi díky, díky, že jsi matkou. A tobě
Maria, matko Boží, díky, že nám ukazuješ Ježíše, A díky všem zde
přítomným maminkám, které zdravíme potleskem!
13
Dodatek 1.
Setkání s rodinami v Manile
Dnes se budu věnovat apoštolské cestě na Srí Lanku a Filipíny, kterou
jsem vykonal minulý týden. (...) Cesta byla především radostným setkáním s církevními společenstvími, která v těchto zemích vydávají
svědectví Kristu: utvrdil jsem je ve víře a misijním poslání. V srdci mi
zůstane vzpomínka na radostné přijetí, jehož se mi dostalo od zástupů, které byly v některých případech nedozírné a provázely vrcholné
momenty této cesty. Kromě toho jsem povzbudil mezináboženský
dialog ve službách pokoje, jakož i cestu národů k jednotě a sociálnímu rozvoji, zejména protagonismus rodin a mládeže. (...)
Setkání s rodinami a mládeží v Manile byly vrcholnými momenty návštěvy na Filipínách. Rodiny jsou pro život společnosti podstatné. Je
potěšující a nadějné vidět tolik početných rodin, které přijímají děti
jako opravdový Boží dar. Ony vědí, že každé dítě je požehnáním.
Slyšel jsem, jak někteří tvrdí, že rodiny s mnoha dětmi a četné děti
jsou jednou z příčin chudoby. Domnívám se, že je to zjednodušující.
Mohu říci a můžeme říci všichni, že hlavní příčinou chudoby je ekonomický systém, který ze svého středu odstranil člověka a místo něho
tam umístil bůžka peněz; ekonomický systém, který neustále vylučuje
děti, staré, mladé a nezaměstnané… a vytváří skartační kulturu, v níž
žijeme. Na skartované lidi jsme si už zvykli. Toto je hlavní důvod chudoby, nikoli početné rodiny. S odkazem na postavu svatého Josefa,
který chránil život Svatého Dítěte a je v této zemi tolik uctíván, jsem
připomněl, že je zapotřebí chránit rodiny, které čelí různým hrozbám,
aby mohly dosvědčovat krásu rodiny v Božím plánu. Rodiny je třeba
chránit také před novými ideologickými kolonizacemi, které napadají
jejich identitu a poslání.
14
4.
Otec v rodině (1.)
Budeme pokračovat v katechezích o rodině. Dnes se necháme vést
slovem „otec“. Slovem, které je nám křesťanům drahé víc než každé
jiné, protože je to jméno, kterým nás Ježíš naučil nazývat Boha: Otec.
Význam tohoto jména dostal novou hloubku právě ze způsobu, jakým jej Ježíš používal ve vztahu k Bohu a ukázal svůj zvláštní vztah
k Němu. Požehnané tajemství niternosti Boha - Otce, Syna a Ducha
- zjevené Ježíšem je jádrem naší křesťanské víry.
„Otec“ je slovem, které znají všichni, slovem univerzálním. Označuje základní vztah, jehož realita je stará jako dějiny člověka. Nicméně v dnešní době se mluví o „společnosti bez otců“. Jinými slovy,
zejména v západní kultuře jako by postava otce symbolicky absentovala, zmizela, byla odstraněna. Nejprve to bylo vnímáno jako nějaké
osvobození: osvobození od otce-pána, od otce reprezentujícího zákon
ukládaný zvnějšku, otce, který cenzuruje štěstí svých dětí a překáží
emancipaci a autonomii mladých. V minulosti někdy v některých
domovech vládlo autoritářství, v některých případech svévole, když
rodiče zacházeli se svými dětmi jako s otroky a nerespektovali osobní
požadavky jejich růstu a otcové jim nepomáhali nastoupit cestu svobody a přijmout vlastní odpovědnost, aby mohli vytvářet budoucnost
svou i celé společnosti. Není to snadné vychovávat dítě ve svobodě.
Takový postoj zajisté není dobrý, avšak často dochází k přechodu
z jedné krajnosti do druhé. Zdá se, že problémem našich dnů již není
dotěrná přítomnost otců, ale spíše jejich absence, jejich nezvěstnost.
Otcové jsou někdy tak soustředěni sami na sebe, na svoji práci a někdy na svoje vlastní individuální vztahy, že zapomínají i na rodinu.
15
A nechávají maličké a děti samotné. Ještě jako biskup Buenos Aires
jsem si všiml, že dnešní děti se někdy cítí jako sirotci, a často jsem
se tatínků ptal, zda si hrají se svými dětmi, zda mají odvahu a lásku
ztrácet čas s dětmi. Odpověď byla ve většině případů ošklivá: „Já přece nemohu, mám tolik práce…“ Takovému vyrůstajícímu dítěti otec
chyběl, nehrál si s ním, neztrácel s ním čas.
Chtěl bych během této společné reflexe o rodině říci všem křesťanským komunitám, že musíme být pozornější. Absence otcovské postavy v životě maličkých a dětí způsobuje mezery a rány, které mohou
být i velmi závažné. Deviace dětí a dospívajících lze skutečně v mnoha
případech vysvětlit tímto nedostatkem, touto nouzí o příklady a spolehlivé průvodce jejich každodenním životem, nedostatkem blízkosti,
nedostatkem otcovské lásky. Dojem mnoha mladých, že jsou sirotky,
je hlubší než si myslíme.
Jsou sirotci, ale v rodině, protože tatínkové doma chybějí. Fyzicky
také, ale především tím, že když jsou doma, nechovají se jako otcové,
nevedou dialog se svými dětmi, neplní svoje výchovné poslání, nepředávají svým příkladem provázeným slovy dětem ony principy, ony
hodnoty a ona životní pravidla, která potřebují jako chléb. Výchovná jakost otcovské přítomnosti je tím nezbytnější, když je otec nucen
z pracovních důvodů být daleko z domu. Někdy se zdá, že tatínkové
nevědí přesně, jaké místo v rodině zaujmout a jak děti vychovávat.
V této nejistotě se pak svých odpovědností zříkají, vzdávají se jich,
opomíjejí je a někdy se možná vůči svým dětem utíkají do vztahu jakési pochybné „rovnocennosti“. Je pravda, že máš být druhem svého
dítěte, ale přitom nezapomínat, že jsi otcem! Pokud se chováš k dítěti
jenom jako druh na stejné úrovni, neprospívá to dítěti.
A tento problém vidíme také v občanské společnosti. Občanská společnost se svými institucemi má jistou - lze říci otcovskou – odpovědnost vůči mladým, ale někdy je tato odpovědnost opomíjena anebo
špatně plněna. Mladí tak osiří, postrádají bezpečné cesty, jimiž se mohou ubírat, důvěryhodné učitele, ideály, které zahřejí srdce, hodnoty
a naděje, které jsou jim denní oporou. Jsou možná zahrnuti idoly, ale
16
okrádáni o srdce; jsou podněcováni ke snům o zábavách a rozkoších,
ale není jim dána práce; jsou šáleni bůžkem peněz a je jim upíráno
pravé bohatství.
Prospěje proto všem, otcům i dětem, znovu naslouchat příslibu, který
Ježíš dal svým učedníkům: „Nenechám vás sirotky“ (Jan 14,18). On
je totiž Cestou, kterou je třeba se ubírat; Učitelem, kterému třeba naslouchat; Nadějí, že svět se může změnit, že láska přemáhá nenávist
a že všem nadejde budoucnost bratrství a pokoje. Někdo z vás mi
může říci: „Ale otče, dnes jste příliš negativní. Mluvil jste jenom o absenci otců a tom, co se stane, když otcové nejsou dětem nablízku…“
To je pravda, chtěl jsem to zdůraznit, protože příští středu budu v katechezi pokračovat objasňováním krásy otcovství. Rozhodl jsem se
tedy začít od temnoty, abychom došli ke světlu. Kéž nám Pán pomůže
tyto věci dobře chápat.
17
5.
Otec v rodině (2.)
Dnes bych rád podal druhou část reflexe o postavě otce v rodině. Minule jsem mluvil o problému absence otců, dnes chci pohlédnout na
pozitivní aspekt. Také svatý Josef byl pokoušen opustit Marii, když
zjistil, že je těhotná. Zasáhl však anděl Páně, který Josefovi představil
Boží plán i poslání pěstouna. Josef, muž spravedlivý „vzal svou ženu
k sobě“ (Mt 1,24) a stal se otcem nazaretské rodiny.
Každá rodina potřebuje otce. Dnes se zastavíme u hodnoty této role.
Chtěl bych přitom vyjít z několika vět, jimiž se v knize Přísloví obrací
otec ke svému synu: „Můj synu, bude-li tvé srdce moudré, bude plesat
srdce mé a mé nitro zajásá, když tvé rty budou říkat, co je správné“
(Př 23,15-16). Nelze lépe vyjádřit hrdost a dojetí otce, který poznává, že předal synovi to, co je v životě nejcennější, totiž moudré srdce. Tento otec neříká: „Jsem na tebe hrdý, protože jsi stejný jako já
a protože opakuješ věci, které říkám a dělám já.“ Nikoli. Říká něco
mnohem důležitějšího, co bychom mohli tlumočit následovně: „Budu
šťastný, kdykoli uvidím, že jednáš moudře, a budu pohnut, uslyším-li tě mluvit správně. Toto jsem ti chtěl zanechat, aby sis to osvojil:
schopnost cítit a jednat, mluvit a soudit moudře a správně. A abys
takovým mohl být, učil jsem tě, cos neznal, a opravoval chyby, které
jsi neviděl. Dal jsem ti pocítit hlubokou a zároveň diskrétní sympatii, kterou jsi možná plně nevnímal, když jsi byl mladý a nerozhodný.
Dal jsem ti svědectví náročnosti a pevnosti, které jsi možná nechápal, když sis přál jen náklonnost a ochranu. Já sám jsem musel jako
první podstoupit zkoušku moudrosti srdce, bdít nad přemírou citů
a nelibosti, abych unesl tíži nevyhnutelných nedorozumění a nalezl
18
správná slova, kterým bys rozuměl. Nyní – pokračuje otec – když vidím, že se snažíš být takovým vůči vlastním dětem a vůči všem, jsem
dojat.“ Tolik slova jednoho moudrého, zralého otce.
Otec dobře ví, kolik stojí předání takovéhoto odkazu: kolik blízkosti,
něhy a pevnosti. Avšak kolik útěchy a odměny přinášejí děti, které
tomuto odkazu vzdávají čest! Je to radost, která vykupuje veškerou
námahu, překonává každé nedorozumění a hojí každou ránu.
První nutností je tedy přítomnost otce v rodině. Aby byl nablízku
manželce, sdílel všechno: radosti i bolesti, námahy a naděje. Aby byl
nablízku dětem, když vyrůstají, hrají si a snaží se, když jsou lehkovážné a úzkostlivé, když se vyjadřují a jsou zamlklé, když se osmělují a obávají, když udělají chybný krok a nalézají novou cestu. Otec
musí být přítomný vždycky. Být přítomný však neznamená být kontrolorem, protože otcové, kteří příliš kontrolují, dusí děti a brzdí jejich růst. Evangelium mluví o příkladnosti Otce, který je v nebesích.
On jediný - říká Ježíš - může být skutečně nazýván „dobrým Otcem“
(srov. Mk10,18). Všichni znají ono výjimečné podobenství o marnotratném synu či o milosrdném otci v 15. kapitole Lukášova evangelia.
Jaká důstojnost a něha je v onom otci, který očekává doma ve dveřích
návrat svého syna! Otcové musejí být trpěliví. Častokrát nelze dělat
nic jiného než čekat, modlit se a čekat trpělivě, něžně, velkodušně
a milosrdně.
Dobrý otec umí čekat a odpouštět z hloubi srdce. Umí zajisté i rázně
napomenout. Není otcem slabým, povolným a sentimentálním. Otec,
který umí napomenout, aniž by odradil, dovede také neúnavně chránit. Jednou jsem slyšel na setkání s jedněmi manželi otce, jak řekl:
„Někdy musím dětem trochu naložit… ale nikdy ne na tvář, abych je
nepokořil.“ To je krásné. Má smysl pro důstojnost. Musí potrestat, ale
správným způsobem, a jde se dál.
Může-li někdo opravdu důkladně vysvětlit modlitbu Otče náš, kterou
učil Ježíš, pak je to ten, kdo žije otcovství v první osobě. Bez milosti, která přichází od nebeského Otce, ztrácejí otcové odvahu a utíkají z boje. Děti však potřebují nalézt otce, který je očekává, když se
19
vracejí po svých ztroskotáních. Dělají sice všechno, aby to nemusely
připustit a dát najevo, ale potřebují jej. A pokud jej nenajdou, způsobí
jim to zranění, které se hojí velmi obtížně.
Církev, naše matka, se snaží všemi svými silami podporovat dobrou
a velkorysou přítomnost otců v rodinách, protože jsou pro nová pokolení nenahraditelnými strážci a prostředníky víry v dobro, víry ve
spravedlnost a v ochranu Boží, jako svatý Josef.
20
6.
Potomstvo
Po zamyšlení nad postavami matky a otce bych v dnešní katechezi
chtěl mluvit o dítěti nebo lépe o potomstvu. Vyjdu přitom z krásného
Izaiášova obrazu. Prorok říká: „Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce“ (Iz 60,4-5a). Je to nádherný obraz, obraz štěstí
vzniklý shledáním rodičů a dětí, kteří společně putují vstříc budoucí
svobodě a pokoji, po dlouhém období odloučení a rozdělení, kdy se
židovský lid nacházel daleko od svojí vlasti.
Existuje totiž těsné spojení mezi nadějí lidu a harmonií mezi generacemi. To si musíme dobře uvědomit. Radost dětí rozechvívá srdce
rodičů a otevírá budoucnost. Děti jsou radostí rodiny i společnosti.
Nejsou problémem reprodukční biologie, ani jedním z mnoha způsobů seberealizace. A tím méně jsou majetkem rodičů. Nikoli, děti jsou
darem, dárkem. Děti jsou dar. Každé je jedinečné a neopakovatelné
a současně má nezaměnitelný vztah ke svým kořenům. Být synem
a dcerou podle Božího plánu, znamená nést s sebou paměť a naději
lásky, která uskutečnila sebe samu tím, že předala život jiné, původní a nové lidské bytosti. A pro rodiče je každé dítě sebou samým, jiným a odlišným. Dovolte mi jednu rodinnou vzpomínku. Pamatuji si
na svoji maminku, jak o nás říkala – bylo nás pět – „Mám pět dětí.“
A když jsme se ptali, které je nejoblíbenější, odpovídala: „Mám pět
dětí jako pět prstů. Když ublíží jednomu, pocítím bolest. Když druhému, tak také. Pocítí to všech pět. Všechno jsou moje děti, ale liší se
jako prsty jedné ruky. A taková je rodina. Děti jsou různé, ale všechny
jsou dětmi.
21
Dítě je milováno, protože je dítě. Nikoli proto, že je krásné, takové či
onaké, ale protože je dítětem! Nikoli proto, že smýšlí jako já anebo
ztělesňuje moje touhy. Dítě je dítětem: život zrozený námi, ale určený
jemu, jeho dobru. Dobru rodiny, společnosti a celému lidstvu. Zde
pramení také hloubka lidské zkušenosti být synem či dcerou, která
nám umožňuje objevit nezištnou dimenzi lásky, která nás nepřestává
udivovat. Je to krása toho, že jsme milováni dříve. Děti jsou milovány ještě než přijdou. Často potkávám maminky, které mi na náměstí
ukazují, že čekají dítě, a žádají požehnání… tyto děti jsou milovány
ještě před příchodem na svět. Taková je štědrost lásky. Jsou milovány
ještě před narozením podobně jako nás Bůh vždycky miluje první.
Jsou milovány ještě předtím než by si něco zasloužily, ještě před tím
než dovedou mluvit či myslet, dokonce dříve než přijdou na svět! Být
dětmi je zásadní podmínkou poznání Boží lásky, která je posledním
zdrojem tohoto autentického zázraku. Do duše každého, jakkoli křehkého dítěte Bůh vkládá pečeť této lásky, která je základem osobní důstojnosti, kterou nic a nikdo nebude moci zničit.
Dnes je pro děti těžší představovat si svoji budoucnost. Otcové, jak
jsem naznačil v předcházejících katechezích, možná učinili krok zpět
a děti jsou si méně jisté, když mají kráčet vpřed. Dobrému vztahu
mezi generacemi se můžeme naučit od našeho nebeského Otce, který ponechává každému z nás svobodu, ale nikdy nás nenechává samotné. A když chybujeme, On nás stále trpělivě sleduje a svoji lásku
k nám neumenšuje. Nebeský Otec ve svojí lásce k nám neustupuje
zpět. Vždycky jde vpřed a pokud nemůže vpřed, čeká na nás, nikdy
se nevrací zpět; chce aby jeho děti byly odvážné a postupovaly vpřed.
Děti nemají mít strach ze závazku tvořit nový svět. A je správné, touží-li, aby byl lepší než ten, který obdrželi! Je však zapotřebí činit to bez
arogance, bez domýšlivosti. Vždycky je třeba umět přiznávat dětem
hodnotu a rodiče je vždycky třeba ctít. Čtvrté přikázání požaduje po
dětech – a všichni jimi jsme – aby ctili otce i matku (srov. Ex 20,12).
Toto přikázání následuje hned po těch, která se týkají samotného
Boha. Obsahuje totiž něco posvátného, něco božského, co je u kořene každého jiného druhu mezilidské úcty. Biblická formulace ke
22
čtvrtému přikázání dodává: „abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti
dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Mocný svazek mezi generacemi je zárukou budoucnosti a zárukou opravdu lidských dějin. Společnost dětí,
které nectí rodiče, je společností beze cti. Nejsou-li ctěni rodiče, pak
mizí vlastní čest! Takovou společnost pak bude tvořit vyprahlá a chtivá mládež. Ale bude to také společnost lakomá, neochotná k rodičovství, nemilující děti, které považuje hlavně za starost, tíži a riziko.
Taková společnost je depresivní. Pomysleme na mnohé společnosti,
které známe tady v Evropě. Jsou to společnosti v depresi, protože nechtějí děti, nemají děti a porodnost nedosahuje ani jednoho promile.
Proč? Každý z nás o tom může přemýšlet a odpovědět si. Je-li na početnou rodinu pohlíženo jako na zátěž, pak tu něco nehraje! Rodičovství musí být zodpovědné, jak učí encyklika Humanae vitae bl. Pavla
VI., a mít více dětí se nemůže stát automaticky nezodpovědnou volbou. Avšak rozhodnutí nemít děti je egoistické. Rodičovstvím se život
omlazuje a získává energii, obohacuje se a nikoli ochuzuje! Děti se učí
brát na sebe starost o rodinu, dozrávají ve sdílení svých obětí, rostou
v doceňování svých darů. Radostná zkušenost sourozenectví sytí úctu
i péči rodičů, kterým náleží naše uznání. Mnozí z vás zde přítomných
mají děti a všichni jsme dětmi. Udělejme jednu věc. Ztišme se na minutu. Každý z nás ať v srdci mlčky přemýšlí o svých dětech, pokud je
má. A všichni mysleme na svoje rodiče a děkujme Bohu za dar života.
Mlčky. Ti co mají děti, ať myslí na ně, a všichni mysleme na svoje rodiče. Pán ať žehná našim rodičům a vašim dětem!
Ježíš věčný Syn, který se stal synem v čase, ať nám pomáhá hledat
cestu k novému rozjasnění této tak prosté a tak obrovské lidské zkušenosti, kterou jsou děti. Rodičovství je tajemstvím, které obohacuje
život všech a přichází od samotného Boha. Musíme jej znovu objevit,
překonat předsudek a ve víře a dokonalé radosti toto tajemství žít. Je
tak krásné, když chodím mezi vámi a vidím tatínky a maminky, kteří
zvedají svoje děti k požehnání. Takové gesto je skoro božské. Děkuji
vám, že jej konáte.
23
7.
Sourozenci
V našich katechezích o rodině dnes přichází řada na sourozence, poté,
co jsme uvažovali o roli matky, otce a dětí. „Bratr“ a „sestra“ jsou slova, která křesťanství velmi miluje. A díky zkušenosti v rodině jsou to
slova, která chápou všechny kultury a epochy.
Bratrský svazek má zvláštní místo v dějinách lidu, kterému se Bůh
zjevil v samém jádru lidského prožívání. Žalmista zpívá o kráse bratrského svazku: „Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu“ (Žl 132,1). Je to pravdivé, protože bratrství je krásné! Ježíš Kristus
dovedl k plnosti také toto lidské bratrství a sesterství tím, že je povýšil
do trojičné lásky a posílil natolik, že vysoce přesahuje příbuzenské
svazky a může překonat jakoukoliv hradbu odcizení.
Víme, že když se bratrský vztah naruší, když se pokazí vztah mezi
sourozenci, otevírá se cesta bolestným konfliktům, zradě a nenávisti.
Biblické vyprávění o Kainovi a Ábelovi je příkladem takového negativního vyústění. Poté, co Kain zavraždil Ábela, se ho Bůh ptá: „Kde je
tvůj bratr Ábel?“ (Gn 4,9a). Tuto otázku Pán opakuje každému pokolení. A bohužel se v každé generaci rovněž nepřestává opakovat dramatická Kainova odpověď: „Nevím. Copak jsem já hlídačem svého
bratra?“ (Gn 4,9b). Přerušení bratrského svazku je pro lidstvo špatné
a zlé. A také v rodině, když se bratři hádají kvůli maličkostem nebo
kvůli dědictví, a potom spolu nemluví a nezdraví se navzájem. To je
ošklivé! Bratrství je velká hodnota. Když jen pomyslíme, že všichni
sourozenci po devět měsíců obývali lůno téže matky a že pocházejí
z matčina těla. Bratrství nelze zrušit. Všichni známe rodiny, kde nastala roztržka mezi sourozenci, kteří se odloučili a pohádali, a možná
24
máme nějaký případ i ve vlastní rodině. Prosme Pána, aby těmto bratrům pomohl zpět k jednotě a opětovnému vybudování rodiny. Bratrství se nesmí zlomit, protože když k tomu dojde, stane se totéž co
Kainovi s Ábelem. Když se Pán ptá Kaina, kde je jeho bratr, Kain mu
odpoví: „Nevím, o svého bratra se nezajímám.“ Je zlé a velmi bolestné
něco takového slyšet. Neustále se ve svých modlitbách modleme za
rozdělené bratry.
Svazek bratrství, který v rodině utváří mezi sourozenci, je velikou
školou svobody a pokoje, pokud roste ve výchovné atmosféře otevřenosti vůči druhým. V rodině mezi sourozenci se člověk učí mezilidskému soužití, tomu, jak se má žít ve společnosti. Možná si toho
nejsme vždy vědomi, ale právě rodina nás uvádí do bratrství ve světě!
Zakusíme-li toto počáteční bratrství, živené láskou a rodinnou výchovou, rozšíří se tento bratrský styl jako příslib na celou společnost
a vztahy mezi národy.
Požehnání, kterým Bůh v Ježíši Kristu zahrnuje bratrský svazek, toto
pouto rozšiřuje nepředstavitelným způsobem a uschopňuje ho, aby
překonalo jakýkoliv rozdíl mezi národy, jazyky, kulturami a dokonce
i náboženstvími.
Pomyslete, co nastane se vztahem lidí, byť nanejvýš odlišných, když
mohou jeden o druhém říci: „Tento člověk je pro mne skutečně bratrem, je opravdu jako sestra“. To je velmi krásné. Ostatně dějiny nám
dostatečně ukázaly, že svoboda a rovnost bez bratrství mohou překypovat individualismem, konformismem a osobním zájmem.
Bratrství v rodině zazáří zvláště tehdy, když si všimneme péče, trpělivosti a lásky, jakými jsou zahrnováni nejslabší bratříček nebo sestřička, kteří jsou nemocní nebo nositelé zdravotního postižení. Sourozenců, kteří se takto svým bratrům a sestrám věnují, je na celém světě
velmi mnoho, ale možná si dostatečně nevážíme jejich velkorysosti.
A když je v rodině hodně dětí – dnes jsem pozdravil jednu rodinu
s devíti dětmi – nejstarší sourozenec pomáhá mamince nebo tatínkovi v péči o nejmenší. Je to krásná práce a pomoc mezi sourozenci.
25
Mít bratra nebo sestru, kteří tě mají rádi, je silná, nezaplatitelná a nenahraditelná zkušenost.Totéž platí pro křesťanské bratrství. Nejmenší, nejslabší a nejchudší nás mají rozněžnit, mají „právo“ na to, aby nás
vzali u srdce a pronikli do naší duše. Ano, jsou to naši bratři a jako
s takovými s nimi máme jednat a milovat je. Když se to děje a chudí
jsou u nás jako doma, ožije naše křesťanské bratrství. Křesťané totiž
vyhledávají chudé a slabé nikoli proto, aby naplnili jakýsi ideologický program, nýbrž kvůli Pánovu slovu a příkladu, které nám říkají,
že jsme všichni bratři. Toto je základ Boží lásky a každé mezilidské
spravedlnosti. Navrhuji vám, abychom se před koncem, do kterého
chybí už jen pár řádek, každý v tichu zamysleli na svými bratry a sestrami a v tichosti srdce se za ně pomodlili. Setrvejme ve chvíli ticha…
Touto modlitbou jsme všechny tyto bratry a sestry v myšlenkách
a srdci přivedli sem na náměstí, aby obdrželi požehnání.
Dnes je více než kdy jindy nutné bratrství opětovně postavit do středu
naší technokratické a byrokratické společnosti. Pokud toto nastane,
také svoboda a rovnost začnou správně intonovat. Nezbavujme tedy
s lehkým srdcem své rodiny toho, aby kvůli ostychu nebo strachu nezažívaly krásu, kterou přináší sourozenecká zkušenost mnoha synů
a dcer. A neztrácejme důvěru v šíři obzoru, kterou si je víra schopna
odnést z této zkušenosti, ozářené Božím požehnáním.
26
8.
Prarodiče (1.)
Dnešní i ta příští středeční katecheze je věnována starým lidem, jimiž
jsou v rodinném prostředí prarodiče, strýcové a tety. Dnes se zamyslíme nad nynější problematikou jejich života a příští středu pozitivněji
nad posláním, které je tomuto životnímu období vlastní.
Díky pokrokům v medicíně se prodloužil život, ale společnost se ve
vztahu k životu „nerozšířila“! Počet starých lidí se zvýšil, ale naše společnosti se dostatečně nezorganizovaly, aby jim udělaly místo náležitou úctou a konkrétním ohledem k jejich křehkosti a důstojnosti.
Dokud jsme mladí jsme nakloněni starobu ignorovat jako by to byla
nějaká nemoc. Když pak zestárneme, zejména jsme-li chudí, nemocní
a osamocení, začneme vnímat mezery společnosti, která je programována na efektivitu a staré lidi důsledně ignoruje. A staří lidé jsou
bohatstvím, nelze je ignorovat.
Benedikt XVI. během návštěvy jednoho domu pro seniory použil zřetelná a prorocká slova, když řekl: „Kvalita společnosti – chci říci civilizace – se poměřuje tím, jak nakládá se seniory a jaké místo vyhrazuje
ve společném životě starým lidem“ (12. listopadu 2012). Je pravdou,
že pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde
vpřed, pokud dokáže ctít rozvahu a moudrost starých lidí. Civilizace,
v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi
problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti.
Odborníci na Západě prezentují současnost jako epochu stárnutí: dětí
je méně, počet starých lidí roste. Tato nevyváženost nás interpeluje
27
a představuje dokonce obrovskou výzvu pro nynější společnost. Kultura profitu však nepřestává ukazovat staré lidi jako tíhu, „přítěž“.
Nejenom neprodukují – uvažuje tato kultura - ale jsou břemenem.
K čemu takové myšlení vede? K jejich skartaci. Je ošklivé vidět staré lidi odstrčené, je to ohavné, je to hřích! Nikdo se to neodvažuje
říci otevřeně, ale jedná se tak. V tomto návyku na skartační kulturu je
něco zbabělého. Zvykli jsme si, že lidé jsou skartováni. Chceme odstranit náš zvýšený strach před slabostí a zranitelností, ale tak vyvoláváme u starých lidí růst úzkosti, že s nimi bude zle zacházeno a že
budou opuštěni.
Již během své služby v Buenos Aires jsem se vlastnoručně dotknul
této skutečnosti a problematiky: „Staří lidé jsou opuštěni nejenom
materiálně. Jsou opuštěni egoistickou neschopností přijímat jejich
omezení, která odrážejí naše omezení, v četných obtížích, které dnes
musejí překonávat, aby přežili v civilizaci, která jim nedovoluje se
jí účastnit, ani říci svůj názor a podle konzumního modelu, že »jenom mladí mohou být užiteční a těšit se z života«, nejsou ani bráni
v úvahu. Staří lidé by měli být naopak pro celou společnost rezervou
moudrosti našeho lidu. Staří jsou naší rezervou moudrosti! Jak snadno lze uspat svědomí, když chybí láska!“ (Solo l´amore ci puo salvare,
Citta del Vaticano 2013, str. 83). A to se děje. Pamatuji si, že jsem při
návštěvách domovů důchodců od mnoha z nich na otázku, jak se daří
jim a jejich dětem, slyšel odpověď: »Dobře, dobře.« - Kolik máte dětí?
- »Hodně.« - A navštěvují vás? - »Ano, ano, vždycky přijdou« - A kdy
tady byli naposled? Jedna stará paní mi řekla: »Na Vánoce.« - A byl
srpen. Osm měsíců, aniž by viděla děti, osm měsíců opuštěna! Toto se
nazývá smrtelný hřích!
Jednou mi jako dítěti babička vyprávěla příběh o dědečkovi, který se
při jídle ušpinil, protože nebyl schopen udržet lžíci s polévkou. A syn,
tedy otec rodiny, se rozhodl odsunout jej od společného stolu a udělal
mu zvláštní stůl v kuchyni, kde nebylo vidět, aby tam jedl sám, nebylo
na něho vidět a nepůsobilo to rozpaky, když přišel někdo na návštěvu.
Několik dnů poté tento otec přišel domů a nalezl svého nejmenšího
syna, jak si hraje se dřevem a něco z něj vyrábí. Zeptal se jej: Co to
28
děláš? - »Dělám stolek, tati.« - Proč stolek? - »Abych ti jej mohl dát, až
budeš starý, a mohl jsi jíst.« - Děti mají více svědomí než my!
Církev má ve své tradici bohaté zásoby moudrosti a vždycky pěstovala kulturu blízkosti vůči starým lidem, ochotu srdečně a solidárně je
doprovázet na této závěrečné životní etapě. Tato tradice je zakořeněna
v Písmu svatém, jak dosvědčují například tato slova z knihy Sirachovcovy „Neopovrhuj řečí starců, neboť oni sami se učili od svých rodičů;
právě u nich se přiučíš rozvaze a umění odpovídat ve vhodnou chvíli“
(Sir 8,9).
Církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti,
a tím méně lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet kolektivní smysl vděčnosti, vážnosti, přívětivosti, aby se staří lidé mohli
cítit součástí své komunity.
Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné
cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život.
Jsou to muži a ženy, od nichž jsme dostali mnohé. Starý člověk není
vetřelec. Staří jsme všichni, dříve či později, ale nevyhnutelně, i když
o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými dobře, budou pak s námi jednat stejně.
Křehcí jsme tak trochu všichni, my staří. Někteří jsou však obzvláště
slabí, mnozí jsou osamocení a poznamenáni nemocí. Někteří závisejí na nezbytné péči a pozornosti druhých. Učiníme tady krok zpět?
Ponecháme je jejich údělu? Společnost bez blízkosti, kde se nezištnost a bezpodmínečné sympatie i vůči cizím vytrácejí, je společnost
perverzní. Církev, věrna Božímu Slovu, nemůže tuto degeneraci tolerovat. Křesťanská společnost, ve které by blízkost a nezištnost už nebyly považovány za nezbytné, by spolu s nimi ztratila svoji duši. Kde
není úcta vůči starým, není budoucnost pro mladé.
29
9.
Prarodiče (2.)
V dnešní katechezi budeme pokračovat v reflexi o prarodičích a uvažovat o hodnotě a důležitosti jejich role v rodině. Učiním tak tím, že se
s nimi ztotožním, protože také já k této věkové kategorii patřím.
Když jsem byl na Filipínách, tak mne obyvatelé Filipín zdravili slovy:
„Lolo Kiko“, což znamená „dědeček František“. „Lolo Kiko,“ říkali!
Nejprve je třeba zdůraznit jednu věc. Je pravdou, že společnost tíhne
k tomu, aby nás skartovala, Pán však nikoli. Pán nás nikdy neskartuje.
Volá nás, abychom jej následovali v každém věku. Také stáří obsahuje
milost a poslání, opravdové Pánovo povolání. Stáří je povoláním. Ještě
nenastal čas „dát vesla do loďky“. Toto životní období se od těch předchozích nepochybně liší. Musíme jej také trochu „vynalézt“, protože
naše společnosti nejsou připraveny duchovně, ani morálně přiznat
této životní etapě její plnou hodnotu. Kdysi skutečně nebylo normální mít k dispozici čas, dnes mnohem víc. A také křesťanská spiritualita byla poněkud zaskočena. Je třeba uchopit spiritualitu seniorů. Díky
Bohu však nechybějí svědectví světců a světic pokročilého věku.
Velmi mne oslovil „Den seniorů“, který jsme loni uspořádali tady na
Svatopetrském náměstí, které bylo zcela zaplněno. Naslouchal jsem
příběhům seniorů, kteří žijí pro druhé, a také manželských párů, jak
přicházejí a říkají: „Slavíme dnes 50. výročí – nebo 60. výročí - manželství“. Já říkám: Ukažte to mladým, kteří brzo ochabují! Senioři dosvědčují věrnost. A bylo jich tady v ten den mnoho. V této reflexi
je třeba pokračovat v církevním i občanském prostoru. Evangelium
nám v tom podává velmi krásný, dojemný a povzbuzující obraz. Jsou
to Simeon a Anna, o nichž referuje evangelium o Ježíšově dětství
30
napsané svatým Lukášem. Oba byli zajisté seniory: stařec Simeon
a čtyřiaosmdesátiletá prorokyně Anna. Věk této ženy nebyl zamlčen.
Evangelium říká, že denně s velikou věrností a dlouhé roky očekávali příchod Boha. Chtěli vidět ten den, zachytit znamení, vytušit jeho
svítání. Možná už byli také trochu smířeni s tím, že dříve zemřou.
Jejich dlouhé čekání však trvalo celý život, neměli důležitější závazky
než očekávat Pána a modlit se. A když Maria a Josef přišli do chrámu, aby splnili ustanovení Zákona, Simeon a Anna přišli podníceni
vnuknutím Ducha svatého (srov. Lk 2,27). Tíže věku a čekání z nich
okamžitě spadla. Rozpoznali Dítě, objevili novou sílu k novému úkolu:
vzdát díky a vydat svědectví tomuto Božímu znamení. Simeon pronesl improvizovaný chvalozpěv (srov. Lk 2,29-32), stal se v té chvíli
básníkem, a Anna se stala první hlasatelkou Ježíše, „mluvila o tom
dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,38).
Drazí prarodiče, drazí senioři, vyjděme po stopách těchto mimořádných starců! Staňme se také trochu básníky modlitby, zkusme hledat
svoje slova, osvojme si ta, kterým nás učí Boží Slovo. Modlitba prarodičů a seniorů je velkým darem pro církev!Je to obrovské bohatství.
A velká injekce moudrosti také pro celou lidskou společnost, zejména
pro tu, která je příliš zaneprázdněná, schvácená a roztěkaná. Někdo
musí zpívat rovněž pro ně a opěvovat Boží znamení, modlit se za ně.
Podívejme se na Benedikta XVI., který se rozhodl trávit v modlitbě
a naslouchání Bohu poslední úsek svého života! To je krásné. Velký
věřící pravoslavné tradice z minulého století, Olivier Clément, říkával:
„Civilizace, kde už se nikdo nemodlí, je civilizací, v níž stáří už nemá
žádný smysl. A to je děsivé. My potřebujeme především seniory, kteří
se modlí, protože k tomu je nám dáno stáří.“ Potřebujeme staré lidi,
kteří se modlí, protože k tomu nám bylo dáno stáří. Modlitba starých
lidí je krásná.
Můžeme děkovat Pánu za obdržená dobrodiní a zaplnit prázdnotu nevděčnosti, která Jej obklopuje. Můžeme se přimlouvat za touhy nových
generací a dávat důstojnost paměti a obětem z minulosti. Můžeme
připomínat ambiciózním mladým, že život bez lásky je vyprahlý. Můžeme ustrašeným mladým říci, že úzkost z budoucnosti lze překonat.
31
Můžeme učit mládež příliš zamilovanou samu do sebe, že větší radostí
je dávat než dostávat. Babičky a dědečci jsou stálým „sborem“ velkého
duchovního chrámu, kde jsou prosebná modlitba a chvalozpěv oporou společenství, které pracuje a bojuje na poli života.
Modlitba nakonec nepřetržitě očišťuje srdce. Chvála a prosba k Bohu
zamezují tomu, aby se srdce zatvrdilo v zášti a sobectví. Jak ohavný je
cynismus starce, který ztratil smysl svého svědectví, pohrdá mladými
a nepředává životní moudrost! A jak krásné je naopak povzbuzení,
které starý člověk dovede dát mladému, jenž hledá smysl víry a života! To je opravdové poslání prarodičů, povolání seniorů. Slova prarodičů mají pro mladé zvláštní smysl a oni si to uvědomují. Slova, která
mi moje babička napsala v den mého kněžského svěcení, nosím stále
s sebou, mám je v breviáři, často je čtu a mám z nich užitek.
Velmi bych si přál, aby církev čelila skartační kultuře tím, že bude
překypovat radostí z nového objetí mladých a starých lidí! A to je to,
oč dnes prosím Pána: toto objetí!
32
10.
Děti (1.)
Po té co jsme probrali různé postavy rodinného života – matku, otce,
potomstvo, sourozence a prarodiče – chtěl bych tuto první část cyklu
o rodině zakončit katechezí o dětech. Učiním tak ve dvou částech.
Dnes se pozastavím nad obrovským darem, kterým jsou pro lidstvo
děti. Jsou opravdu obrovským darem pro lidstvo, ale tvoří také obrovskou skupinu vyloučených, protože jim není dovoleno se narodit. Příště se budu věnovat zraněním, která dětství bohužel postihují.
Vzpomínám na spousty dětí, které jsem potkal během své poslední návštěvy Asie. Byly plné života a nadšení. Na druhé straně však
vidím, že ve světě mnohé z nich žijí v nedůstojných podmínkách…
Společnost lze skutečně posuzovat podle toho, jak jedná s dětmi, a to
nejenom morálně, ale také sociologicky, totiž zda je to společnost svobodná anebo otročí nějakým mezinárodním zájmům.
Děti nám především připomínají, že v prvních letech života jsme
všichni zcela závislí na péči a dobrotě druhých. A Boží Syn toto období nevynechal. Je to tajemství, o kterém na Vánoce každoročně
rozjímáme. Jesličky jsou ikonou, která nám tuto skutečnost sděluje
tím nejjednodušším a přímým způsobem. Je pozoruhodné, že Bohu
nečiní potíže nechat se pochopit dětmi a děti nemají problémy pochopit Boha. Ne náhodou se v evangeliu Ježíš často a krásně vyjadřuje
o „maličkých“. Termín – „maličcí“ – označuje všechny, kdo závisejí
na pomoci druhých, a zejména děti. Ježíš například říká: „Velebím tě,
Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými
a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). A dále: „Varujte se,
33
abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce“ (Mt 18,10).
Děti jsou tedy samy o sobě bohatstvím lidstva a také církve, protože
nás nepřetržitě přivádějí do stavu, který je nezbytný pro vstup do Božího království, to znamená nepovažovat se za soběstačné, ale uznávat, že potřebujeme pomoc, lásku a odpuštění. Všichni máme zapotřebí pomoci, lásky a odpuštění!
Děti nám připomínají další krásnou věc. Připomínají nám, že jsme
nepřetržitě syny a dcerami. I když je někdo dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, přesto
přese všecko mu zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a dcerami. Tak je nám ustavičně připomínáno, že život jsme si nedali sami,
ale dostali jsme jej. Obrovský dar života je první dar, který jsme obdrželi. Občas jsme v životě nakloněni zapomenout na to jako bychom
byli pány svého života. Jsme však radikálně závislí. A vskutku je motivem velké radosti, pociťujeme-li, že v každém věku, v každém situaci a v každém společenském postavení zůstáváme syny a dcerami. Je
zásadní poselství, které nám děti předávají samotnou svojí existencí.
Pouhou svojí přítomností nám připomínají, že my všichni a každý
z nás jsme syny a dcerami.
Mnoho je však darů a spousta je bohatství, které lidstvu děti přinášejí. Připomenu jenom některé. Přinášejí svůj způsob vidění reality
a to svým důvěřivým a čistým pohledem. Dítě má spontánní důvěru
v tatínka a maminku a spontánní důvěru v Boha, v Ježíše, v Matku
Boží. A zároveň má čistý vnitřní zrak, ještě neznečištěný zlomyslností, dvojakostí, životními „škraloupy“, které zatvrzují srdce. Víme, že
i děti mají prvotní hřích, že mají svoje sobectví, ale uchovávají si ryzost a vnitřní jednoduchost. Děti nejsou diplomatické. Říkají, co cítí;
říkají, co vidí, rovnou. A častokrát uvádějí rodiče do potíží, když před
ostatními lidmi řeknou: »Toto se mi nelíbí, protože to je ošklivé«. Děti
říkají, co vidí, nejsou obojaké, neosvojily si ještě umění dvojakosti,
které jsme si osvojili my dospělí.
34
Kromě toho jsou děti ve své vnitřní jednoduchosti schopny přijímat
a rozdávat něhu. Mít něhu znamená mít srdce »z masa« a nikoli »z kamene«, jak říká Bible (Ez 36,26). Něha je také poezií; cítí věci a události a nenakládá s nimi, jako s předměty, které používá, protože je
potřebuje…
Děti mají schopnost se smát i plakat. Když je beru, abych je objal,
některé se smějí; jiné, když vidí můj bílý oděv si myslí, že jsem lékař,
který je bude očkovat a pláčí… bezděčně. Děti jsou takové: smějí se
i pláčí. To obojí se v nás často „blokuje“, už toho nejsme schopni…
Častokrát se náš úsměv stává karikaturou, postrádá život. Stává se
neživým a umělým úsměvem klauna. Děti nás proto mohou znovu
naučit se smát i plakat. My sami se však musíme ptát: směji se spontánně, svěže a s láskou anebo uměle? Pláči ještě anebo už to neumím?
Tyto dvě velice lidské otázky nás děti učí.
Ze všech těchto důvodů Ježíš svoje učedníky vybízí, aby „byli jako
děti“, neboť „takovým patří Boží království“ (srov. Mt 18,3;Mk 10,14).
Drazí bratři a sestry, děti přinášejí život, veselí, naději, ale také trápení. Život je takový. Přinášejí také starosti a někdy spoustu problémů.
Lepší je však společnost s těmito starostmi a těmito problémy než
smutná a fádní společnost bez dětí. A když porodnost klesá na jedno
promile, lze říci, že se taková společnost stává smutnou a ponurou,
protože je bez dětí.
35
11.
Modlitba za synodu
V našem cyklu katechezí o rodině bude dnešní etapa trochu speciální,
bude to zastavení k modlitbě. 25. března totiž církev slaví svátek Zvěstování Páně, počátek mystéria Vtělení. Archanděl Gabriel navštíví
skromnou nazaretskou dívku a zvěstuje jí, že počne a porodí Božího
Syna. Touto zvěstí Pán osvěcuje a posiluje Mariinu víru stejně jako to
potom učiní s jejím snoubencem Josefem, aby se Ježíš mohl narodit
v lidské rodině.
Krásné je na tom, že se nám tím ukazuje, jak hluboce je v tajemství
Vtělení podle Boží vůle zahrnuto nejenom početí v mateřském lůně,
ale také přijetí do opravdové rodiny. Rád bych dnes spolu s vámi rozjímal o kráse tohoto svazku, kráse této Boží blahosklonnosti. A můžeme to učinit společnou recitací modlitby Zdrávas Maria, která je ve
své první části tvořena právě těmi slovy, jimiž se anděl obrátil k Panně
Marii. Společně se modleme: Zdrávas Maria, milostiplná…
A nyní druhý aspekt. Na 25. března, slavnost Zvěstování Páně, připadá v mnoha zemích Den pro život. V tento den před dvaceti lety sv.
Jan Pavel II. podepsal encykliku Evangelium vitae. Na připomínku tohoto výročí přišlo dnes na Svatopetrské náměstí mnoho členů Hnutí
pro život. Ve zmíněné encyklice zaujímá rodina ústřední postavení,
neboť je lůnem lidského života. Slova mého ctěného předchůdce nám
připomínají, že na počátku dostal lidský pár od Boha požehnání, aby
vytvářel společenství lásky a života a bylo mu svěřeno poslání předávat život. Křesťanští manželé slavením svátosti manželství vyjadřují
ochotu toto požehnání s Kristovou milostí celý život ctít. Také církev
se slavnostně zavazuje, že bude pečovat o rodinu, která se z ní rodí
36
jako Boží dar po celý její život v dobrém i zlém. Spojení mezi církví
a rodinou je posvátné a nezcizitelné. Církev jako matka nikdy rodinu
neopouští, i kdyby byla nejrůznějšími způsoby pošlapávána, zraňována a sužována. Ani když upadne do hříchu anebo se od církve vzdálí,
vždycky se všemožně snaží rodinu opatrovat a uzdravovat, vybízet ji
k obrácení a smiřovat ji s Pánem.
Je-li však toto její úkol, pak je zřejmé, že církev potřebuje mnoho
modlitby, aby byla s to jej neustále plnit. Modlitbu plnou lásky k rodině a životu. Modlitbu, která se dovede radovat s radujícími a trpět
s trpícími.
A právě to jsme spolu s mými spolupracovníky chtěli dnes nabídnout,
totiž opětovně se modlit za biskupskou synodu o rodině. Znovu tedy
vybízíme k tomuto závazku až do příštího října, kdy se řádné zasedání této synody bude konat. Rád bych, aby tato modlitba, jakož i celé
zasedání synody oživoval soucit Dobrého Pastýře se svým stádcem,
zejména s lidmi a rodinami, které jsou z různých důvodů „vysílení
a skleslí jako ovce bez pastýře“ (Mt 9,36). Takto podporována a oživována Boží milostí bude církev moci ještě usilovněji a jednotněji
dosvědčovat pravdu o Boží lásce a Jeho milosrdenství vůči rodinám
celého světa, nevylučujíce žádnou ať už je uvnitř ovčince nebo mimo.
Prosím vás, abyste tuto modlitbu neopomíjeli. Všichni – papež, kardinálové, biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, věřící laici – všichni
jsme povoláni modlit se za synodu. Toho je zapotřebí a nikoli řečí!
Vybízím k modlitbě všechny i ty, kdo se cítí vzdálení, anebo už nejsou zvyklí se modlit. Tato modlitba za synodu o rodině je pro dobro
všech. Dnes ráno jste dostali obrázek, který máte v rukou. Schovejte
si jej a noste s sebou, abyste v příštích měsících mohli tuto modlitbu
recitovat často a s posvátnou naléhavostí, jak nás o to žádal Ježíš. Nyní
ji společně recitujme:
Ježíši, Maria a Josefe,
ve vás kontemplujeme
zář opravdové lásky, k vám se s důvěrou obracíme.
37
Svatá Rodino Nazaretská, učiň z našich rodin
rovněž místa sdílení a modlitební večeřadla, opravdové školy evangelia
a malé domácí církve.
Svatá Rodino Nazaretská, ať už rodiny nikdy nezakoušejí
násilí, uzavřenost a rozdělení: kdo je raněn nebo pohoršen, ať rychle zakusí útěchu a zahojení.
Svatá Rodino Nazaretská, kéž příští biskupská synoda
probudí ve všech vědomí
posvátného a nezcizitelného charakteru rodiny, její krásy v Božím plánu.
Ježíši, Maria a Josefe, slyšte a vyslyšte naši prosbu. Amen. “
38
12.
Děti (2.)
Cyklus katechezí o rodině dnes uzavřeme reflexí o dětech, které jsou
nejkrásnějším plodem požehnání, jehož se muži a ženě od Boha dostalo. Mluvili jsme už o velkém daru, kterým jsou děti, a dnes musíme
bohužel mluvit o „utrpeních“, jež mnohé z nich prožívají.
Mnoho dětí je hned od počátku odmítnuto, opuštěno, okradeno o své
dětství i svoji budoucnost. Někdo se - jakoby na ospravedlnění - opovažuje říkat, že byl omyl přivést je na svět. To je hanebné! Nesvádějme
prosím svoje viny na děti! Děti nikdy nejsou „omyl“. Jejich hlad není
omyl, stejně jako jím není jejich chudoba, jejich křehkost, jejich opuštěnost – tolik dětí žije opuštěno na ulicích. Omylem není ani jejich
nevědomost nebo neschopnost – tolik dětí neví, co je to škola. Toto
vše nejsou omyly. Pokud vůbec, tak jsou to důvody, proč je milovat
více a velkodušněji. Co uděláme se slavnostními deklaracemi práv
člověka a práv dítěte, když potom děti trestáme za omyly dospělých?
Ti kdo jsou pověřeni vládnout a vychovávat, ale řekl bych, že vůbec
každý dospělý, všichni jsme zodpovědní za děti a za to, abychom se
všemožně zasadili o změnu této situace. Mám na mysli utrpení dětí.
Každé dítě, které je odsunuto na okraj, opuštěno, na ulici, žebrá a všemožně se protlouká životem, bez školy a bez lékařské péče, je křikem,
který stoupá k Bohu a žaluje na systém, který jsme vytvořili my dospělí. Tyto děti se pak bohužel stávají kořistí zločinců, kteří je vykořisťují k nedůstojným výměnám a obchodům, cvičí je k válce a násilí.
I v takzvaných bohatých zemích mnohé děti prožívají dramata, která
je těžce poznamenávají v důsledku krize rodiny, nedostatečné výchovy anebo - někdy nelidské - životní úrovně. V každém případě jde
39
o dětství znásilněné na těle i na duši. Žádné z těchto dětí však není zapomenuto nebeským Otcem! Žádná z jejich slz není ztracena! A stejně tak nemizí naše odpovědnost, sociální odpovědnost lidí, každého
z nás i států.
Ježíš se kdysi rozmrzel na své učedníky za to, že odháněli děti, které
mu rodiče přinášeli, aby jim požehnal. Tato evangelní pasáž je dojemná: „Tu k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se.
Ale učedníci jim to zakazovali. Ježíš jim řekl: »Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří nebeské království«. Vložil
na ně ruce a ubíral se dál“ (Mt19,13-15). Jak krásná je tato důvěra
rodičů i Ježíšova odpověď! Jak rád bych, aby to bylo normální pro
všechny děti! Je pravda, že se dětem s vážným postižením dostává
díky Bohu často mimořádných rodičů, připravených k jakékoli oběti
a všestranné velkodušnosti. Tito rodiče by však neměli zůstávat osamocení! Měli bychom provázet jejich námahy, ale také jim nabízet
chvíle sdílené radosti a nevázaného veselí, aby nebyli pouze v zajetí
terapeutické rutiny.
V každém případě, jde-li o děti, neměly by být slyšet ony obranné
úřední formule typu: „nejsme přece dobročinný spolek“ anebo „v soukromí si každý může dělat, co chce“ a také „je nám líto, ale nemůžeme
pro vás nic udělat“. Taková slova jsou k ničemu, když jde o děti.
Příliš často na děti dopadají účinky života opotřebovaného nejistou
a špatně placenou prací, nesnesitelným časovým vytížením, selhávající dopravou… Děti však platí i za nezralé svazky a nezodpovědné rozvody, jejichž prvními oběťmi jsou. Trpí účinky kultury vyhrocených
subjektivních práv a předčasně dospívají. Často absorbují násilí, které
nejsou schopny „strávit“, a před očima dospělých jsou nuceny zvyknout si na zanedbanost. Stejně jako v minulosti i dnes dává církev
svoje mateřství do služeb dětí a jejich rodin. Rodičům i dětem tohoto
našeho světa přináší Boží požehnání, mateřskou něhu, pevnou výtku
a rozhodný soud. Bratři a sestry, myslete na děti, s dětmi nejsou žerty!
Pomyslete, co by se stalo se společností, která by se rozhodla zavést
jednou pro vždy tuto zásadu: „Je pravda, že nikdo nejsme dokonalí
40
a dopouštíme se mnoha omylů. Ale jde-li o děti, které přicházejí na
svět, nebude se žádná oběť dospělých považovat za příliš drahou či
příliš velkou, jen když se předejde tomu, aby si dítě myslelo, že je
omylem, že za nic nestojí a že je vydáno napospas ranám života a lidské zvůli.“ Jak krásná by byla takováto společnost! Říkám, že takovéto společnosti by byly odpuštěny mnohé z jejích nesčetných omylů.
Opravdu mnohé.
Pán bude posuzovat náš život podle toho, co budou referovat andělé dětí, ti andělé, kteří „stále hledí na tvář nebeského Otce“
(srov. Mt 18,10). Stále se ptejme: co budou tito andělé dětí vyprávět
Bohu o nás? 41
II. cyklus: Manželství
13.
Muž a žena: první příběh stvoření
Dnešní katecheze se zaobírá ústředním aspektem tématu rodiny, totiž
velkým darem, kterým Bůh obdařil lidstvo, když stvořil muže a ženu
a ustanovil svátost manželství. Tato i příští katecheze se budou týkat
různosti a vzájemnosti muže a ženy, kteří jsou vrcholem božského
stvoření; další dvě pak budou věnovány jiným tématům manželství.
Začněme krátkým komentářem prvního textu o stvoření z knihy
Geneze. Čteme zde, že Bůh po stvoření světa a všech živých bytostí,
učinil mistrovské dílo, totiž lidskou bytost, kterou stvořil ke svému
obrazu: „stvořil člověka jako obraz Boží, stvořil je jako muže a ženu“
(Gen 1,27), jak říká kniha Geneze. A jak všichni víme, tato pohlavní
různost se vyskytuje v mnoha formách života v dlouhé řadě živých
bytostí. Avšak pouze v muži a ženě s sebou nese Boží obraz a podobu.
Biblický text to ve dvou verších opakuje třikrát (Gen 1,26-27): muž
a žena jsou obrazem a podobou Boha. To znamená, že nejenom muž
sám o sobě je Božím obrazem a nejenom žena sama o sobě je Božím
obrazem, ale také muž a žena jako pár jsou obrazem Božím. Různost
muže a ženy není výrazem protikladu anebo poddanosti, nýbrž sdílení a plození vždycky k Božímu obrazu a Boží podobě.
Učí nás tomu zkušenost. K důkladnému poznání a harmonickému
růstu potřebuje člověk vzájemnost muže a ženy. Když se jí nedostává,
42
má to důsledky. Jsme učiněni ke vzájemnému naslouchání a vzájemné pomoci. Lze říci, že bez vzájemného obohacení v tomto vztahu
– v myšlení i jednání, v cítění, v práci a také ve víře – nemůže nikdo
dostatečně chápat, co znamená být mužem a ženou.
Moderní a soudobá kultura otevřela nové prostory, nové svobody
a nové hloubky obohacující chápání této různosti. Zavedla však také
mnoho pochybností a spoustu skepse. Například se ptám, zda takzvaná genderová teorie není také výrazem frustrace a rezignace, která
hodlá smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat. A hrozí nám, že uděláme krok zpět. Odstranění této různosti je
totiž problém, nikoli řešení. Řešit vztahové problémy je zapotřebí tím,
že muž a žena spolu budou více mluvit, více si naslouchat, více se znát
a více se mít rádi. Musejí se k sobě chovat uctivě a spolupracovat přátelsky. Na těchto lidských základech podporovaných Boží milostí lze
stavět celoživotní manželskou a rodinnou jednotu. Manželský a rodinný svazek je vážná věc a to pro všechny, nikoli jenom pro věřící.
Chtěl bych vybídnout intelektuály, aby toto téma neopomíjeli, jako by
snad bylo druhotné vzhledem ke snaze o svobodnější a spravedlivější
společnost.
Bůh svěřil zemi smlouvě mezi mužem a ženou. Její nezdar vysouší
svět citů a zatemňuje nebeskou naději. Znepokojivé signály už se vyskytují, podívejme se na ně. Chtěl bych mimo mnoha jiných poukázat
na dva body, které by nás podle mého mínění měly naléhavěji zavazovat.
První. Nepochybně musíme učinit mnohem více pro ženu, pokud
chceme vzájemnost mezi muži a ženami posílit. Je totiž nezbytné, aby
bylo nejen více nasloucháno ženě, ale aby také její hlas měl skutečnou
váhu, uznanou vážnost ve společnosti a v církvi. Způsob, jakým uvažoval o ženě Ježíš, a řekněme, že i samo evangelium, v méně příznivějším kontextu než je ten dnešní, protože v oněch dobách byla žena
spíše na druhém místě, že tedy Ježíš o ženě uvažoval způsobem, který
skýtá silné světlo a osvěcuje cestu, která vede dál a z níž jsme ušli jenom kousek. Ještě jsme nepochopili do hloubky, co nám může přinést
43
ženský génius a co může dát žena společnosti a nám. Dovede totiž
vidět věci jinak, takže doplňuje mužské myšlení. Je to cesta, kterou je
třeba se ubírat tvořivěji a odvážněji.
Druhá úvaha se týká tématu muže a ženy stvořených k Božímu obrazu. Kladu si otázku, zda krize kolektivní důvěry v Boha, která nám
způsobuje mnoho škody, infikuje nevírou a cynismem, nesouvisí také
s krizí smlouvy mezi mužem a ženou. Biblické podání nám totiž velkou symbolickou freskou pozemského ráje a prvotního hříchu říká,
že právě společenství s Bohem se odráží ve společenství lidského páru
a ztráta důvěry v nebeského Otce plodí rozdělení a konflikt mezi mužem a ženou.
Odtud plyne obrovská odpovědnost církve, všech věřících a především věřících rodin při znovu objevování krásy stvořitelského plánu,
který vpisuje Boží obraz také do smlouvy mezi mužem a ženou. Země
se plní harmonií a důvěrou, když je smlouva muže a ženy prožívána
dobře. Pokud ji muž a žena společně hledají mezi sebou a s Bohem,
nepochybně ji naleznou. Ježíš nás výslovně povzbuzuje k vydávání
svědectví o této kráse, kterou je Boží obraz.
44
14.
Muž a žena: druhý příběh stvoření
V předchozí katechezi jsem se pozastavil u prvního biblického textu
o stvoření lidské bytosti v první kapitole Geneze, kde se píše: „Bůh
stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je
jako muže a ženu“ (Gen 1,27). Dnes bych toto zamyšlení chtěl dokončit druhým biblickým podáním, které nacházíme ve druhé kapitole.
Tady čteme, že Pán po stvoření nebe a země „utvořil člověka, prach ze
země, a vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gen 2,7). Je to vrchol stvoření, ale něco chybí. Bůh pak usadil
člověka v krásné zahradě, aby ji obdělával a chránil (srov. Gen 2,15).
Duch svatý, který celou Bibli inspiruje, předkládá zprvu obraz samotného člověka, kterému něco chybí: je bez ženy. A naznačuje záměr
či dojem Boha, který vidí a pozoruje samotného Adama v zahradě
Eden: je svobodný, je pánem… ale je sám. A vidí, že to „není dobré“.
Je to nedostatek společenství, chybí mu společenství, postrádá plnost.
„Není dobré, že člověk je sám“ – praví Bůh – a dodává: „Udělám mu
pomoc, která by byla jeho protějškem“ (Gen2,18).
Bůh tedy přivádí k člověku všechna zvířata. Člověk dává každému
z nich jeho jméno. Je to obraz vlády člověka nad stvořením. V žádném
živém tvoru však nenachází sobě podobný protějšek. Člověk zůstává
nadále sám. Když Bůh konečně představí ženu, muž s radostí rozpoznává, že toto a pouze toto stvoření je jeho součástí: „kost z mých
kostí a tělo z mého těla“ (Gen 2,23). Konečně je tu odlesk, vzájemnost. Když chce někdo například pomoci druhému, musí jej mít před
sebou. Pokud chce někdo pomoci a nemá komu, schází vzájemnost.
Člověku k dosažení plnosti něco scházelo, chyběla vzájemnost. Žena
45
není „replikou“ člověka, pochází přímo ze stvořitelského činu Boha.
Obraz „žebra“ není ani v nejmenším výrazem podřadnosti či podřízenosti, nýbrž stejné podstaty a komplementarity muže a ženy, kteří
se touto vzájemností vyznačují. A skutečnost, že v tomto podobenství Bůh vytváří ženu, zatímco člověk spí, zdůrazňuje právě to, že ona
v žádném případě není výtvorem člověka, nýbrž Boha. A naznačuje
něco dalšího: aby muž nalezl ženu - a řekněme lásku v ženě - musí
nejprve snít a potom ji najde.
Důvěra Boha v muže a ženu, jimž svěřil zemi, je velkorysá, přímá
a plná. Důvěřuje jim. Zlý však do jejich mysli vkládá podezření, nevíru a nedůvěru. A pak dochází k neposlušnosti vzhledem k přikázání, které je chránilo. Upadnou do blouznění všemohoucnosti, které
kontaminuje všechno a ničí harmonii. Také jej v sobě často všichni
zakoušíme.
Hřích plodí nedůvěru a rozdělení mezi mužem a ženou. Jejich vztah
je ohrožován tisícerými formami znetvoření a poroby, lstivých svodů a ponižující zvůle, včetně těch nejvíce dramatických a násilných.
Dějiny jsou tím poznamenány. Pomysleme například na negativní
excesy patriarchálních kultur. Pomysleme na četné formy mužského šovinismu, který považuje ženu za druhořadou. Pomysleme na
zpředmětnění a komercializaci ženského těla v nynější mediální
kultuře. Pomysleme však také na nynější epidemii nedůvěry, skepticismu ba nevraživosti, která se v naší kultuře šíří zejména u žen
pochopitelnou podezíravostí vůči smlouvě mezi mužem a ženou,
smlouvě, která má zároveň tříbit důvěrnost společenství a střežit
důstojnost různosti.
Nebudeme-li nacházet vzlet sympatií k této smlouvě schopný poskytnout ochranu novým generacím před nedůvěrou a lhostejností,
budou na svět přicházet potomci, kteří budou stále méně zakořeněni v této smlouvě již od mateřského lůna. Sociální devalvace stálé
a plodné smlouvy mezi mužem a ženou je zajisté pro všechny ztrátou.
Musíme navrátit vážnost manželství a rodině! Bible říká krásně: muž
nachází ženu, setkávají se, a muž musí něco opustit, aby ji plně našel.
46
A proto opustí muž svého otce i svou matku, aby šel k ní. To je krásné!
Znamená to začátek cesty. Muž je zcela pro ženu a žena je zcela pro
muže.
Pečovat o tuto smlouvu mezi mužem a ženou, i když hřeší a jsou raněni, zmateni, poníženi, malomyslní a nejistí, je tedy v dnešní situaci
pro nás věřící náročným a zaníceným povoláním. Samotné biblické
podání o stvoření a hříchu nám ve svém závěru podává jeden krásný
obraz: „Hospodin Bůh udělal člověku a jeho ženě kožené sukně a oblékl je do nich“ (Gen 3,21). Tento pohled plný něhy na onen hříšný pár
nás zanechává s otevřenými ústy. Bůh je vůči muži a ženě něžný. Je
to obraz otcovské péče o lidský pár. Samotný Bůh o svoje mistrovské
dílo pečuje a chrání je.
47
15.
Ježíš na svatbě v Káně
Naše reflexe o původním Božím plánu s lidským párem muže a ženy se
po zastavení u dvou vyprávění z knihy Geneze nyní zaměří přímo
k Ježíši.
Evangelista Jan na začátku svého evangelia podává příhodu ze svatby
v Káni, na které byli přítomni Panna Maria a Ježíš se svými prvními
učedníky (srov. Jan 2,1-11). Ježíš byl na této svatbě nejenom přítomen, ale „zachránil tuto slavnost“ zázrakem proměnění vody ve víno!
První ze zázračných znamení, kterým zjevil svoji slávu, tedy uskutečnil v souvislosti s manželstvím a bylo to gesto velké sympatie ke vznikající rodině, gesto podnícené Mariinou mateřskou péčí. Vrací nás
to ke knize Geneze, kde Bůh dokončuje stvoření mistrovským dílem
muže a ženy. Ježíš začíná se svými zázraky právě zde u tohoto mistrovského díla, v manželství, na svatbě muže a ženy. Ježíš nás tak učí,
že mistrovským dílem společnosti je rodina: milující se muž a žena!
To je mistrovské dílo!
Od časů svatby v Káni se změnilo mnoho věcí, ale toto Kristovo „znamení“ obsahuje poselství stále platné.
Zdá se, že je dnes nesnadné mluvit o manželství jako o slavnosti, která se obnovuje během času v různých životních obdobích manželů.
Vskutku je stále méně lidí, kteří uzavírají sňatek. Mladí se nechtějí
ženit a vdávat, to je fakt. V mnoha zemích však stoupá počet rozvodů
a klesá počet dětí. Těžkosti společného soužití manželů či rodiny vedou stále častěji a rychleji k rozpadu svazků a důsledky nesou především děti. Uvědomme si, že prvními oběťmi, největšími oběťmi, které
48
nejvíce trpí rozvodem jsou děti. Pokud odmalička zakoušíš, že manželství je svazkem „na dobu určitou“, nevědomky to tak bude i u tebe.
Mnozí mladí skutečně nemají v plánu uzavírat neodvolatelný svazek
a zakládat rodinu natrvalo. Myslím, že se musíme velice vážně zamyslet nad tím, proč se mnozí mladí „necítí na manželství“. Je to kultura
prozatímnosti, všechno je provizorní a zdá se jako by neexistovalo nic
definitivního.
To že mladí odmítají sňatek, je jedna ze starostí, které dnes vyvstávají.
Proč se nechtějí brát? Proč dávají často přednost soužití či „ redukované odpovědnosti“? Proč mají mnozí i mezi pokřtěnými malou
důvěru v manželství a v rodinu? Je důležité se to snažit pochopit, pokud chceme, aby mladí mohli nacházet správnou cestu. Proč nemají
důvěru v rodinu?
Těžkosti nejsou jenom ekonomické povahy, ačkoliv jsou opravdu vážné. Mnozí se domnívají, že tato změna nastala v posledních desetiletích v důsledku emancipace ženy. Ani tento argument však neplatí, je
falešný a nepravdivý. Je výrazem mužského šovinismu, který chce nad
ženou neustále panovat. Děláme ostudu jako Adam, když se jej zeptal
Bůh: „Proč jsi jedl plody z toho stromu?“, a on odpověděl: „Žena mi
dala jíst. Žena je tedy vinná…“ Ubohá žena! Musíme ženy bránit!
Ve skutečnosti takřka všichni muži i ženy chtějí stabilní citovou jistotu, solidní manželství a šťastnou rodinu. Rodina je na vrcholu oblíbenosti mezi mladými lidmi, ale ze strachu, že se spletou, mnozí na
ni ani nepomýšlí, a přestože jsou křesťané, neuvažují o svátostném
manželství, jedinečné a neopakovatelné smlouvě, která se stává svědectvím víry. Snad právě tento strach ze selhání je tou největší překážkou přijetí slov Krista, který přislibuje milost manželskému spojení
a rodině.
Nejvíce přesvědčivým svědectvím o požehnání křesťanského manželství je dobrý život křesťanských manželů a rodiny. Není lepšího
způsobu vyjádření krásy této svátosti! Bohem posvěcené manželství
chrání onen svazek muže a ženy, který Bůh požehnal již na počátku
stvoření, a je zdrojem pokoje a dobra po celý manželský a rodinný
49
život. Tato velká důstojnost svazku muže a ženy v prvních dobách
křesťanství vedla například k odstranění nešvaru, který byl tehdy
považován za zcela normální, totiž práva manželů rozejít se s manželkou a to z pohnutek naprosto lichých a ponižujících. Evangelium
rodiny, evangelium, které právě tuto svátost zvěstuje, překonalo tuto
zavedenou kulturu rozvodu.
Křesťanský zárodek radikální rovnosti manželů musí dnes přinést
nové plody. Svědectví o sociální důstojnosti manželství se stane přesvědčivým právě touto cestou, tedy přitažlivým svědectvím vzájemnosti a komplementarity mezi nimi.
Proto musíme jako křesťané v tomto ohledu požadovat více. Například: rozhodně podporovat právo na rovnou mzdu za tutéž práci.
Proč by mělo být samozřejmé, že ženy vydělávají méně než muži? Nikoli! Mají tatáž práva. Nerovnost je zjevný skandál! A zároveň uznávat, že mateřství ženy a otcovství muže jsou vždycky cenným bohatstvím, které slouží především dětem. Rovněž tak ctnost pohostinnosti
křesťanských rodin dostává dnes zásadní význam, zvláště v situacích
chudoby, degradace a násilí v rodině.
Drazí bratři a sestry, nemějme strach pozvat Ježíše na svatbu, pozvat
jej k sobě domů, aby byl s námi a opatroval rodinu. A nemějme strach
pozvat také Jeho matku Marii! Křesťané, kteří se berou v Pánu, jsou
proměňováni na účinné znamení Boží lásky. Křesťané neuzavírají
sňatek pouze kvůli sobě, ale berou se v Pánu k užitku celého společenství, celé společnosti.
O tomto krásném povolání ke křesťanskému manželství budu mluvit
také v příští katechezi.
50
16.
Křesťanské manželství
V našem cyklu katechezí o rodině se dnes přímo dotkneme krásy
křesťanského manželství. To není pouhý obřad, který se koná v kostele, s květinovou výzdobou, šaty a fotkami... Křesťanské manželství
je svátost, která se slaví v církvi a která také vytváří církev, neboť dává
počátek novému rodinnému společenství.
Apoštol Pavel to shrnuje známým výrokem: „Toto tajemství – říká
o manželství - je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,32).
Pavel inspirovaný Duchem svatým tvrdí, že láska mezi manžely je obrazem lásky mezi Kristem a církví. Nepředstavitelná důstojnost! Ve
skutečnosti je však vepsána ve stvořitelském plánu Boha a bezpočet
křesťanských manželů ji navzdory svým omezením a hříchům spolu
s Kristovou milostí uskutečnili!
Svatý Pavel mluví o novém životě v Kristu a říká, že všichni křesťané
jsou povoláni se mít rádi jako nás miloval Kristus a „podřizovat se
jedni druhým“ (Ef 5,21), což znamená jedni druhým sloužit. A v této
souvislosti uvádí tuto analogii mezi manželským párem a vztahem
Krista a církve. Je zřejmé, že tato analogie je nedokonalá, ale je třeba
chápat její duchovní smysl, který je vznešený a revoluční a zároveň
jednoduchý a dosažitelný každému muži a každé ženě, kteří se svěřují
Boží milosti.
Manžel – říká Pavel – má mít svou ženu rád „jako vlastní tělo“
(Ef 5,28); milovat ji jako Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za
ni“ (Ef 5,25). A vy, zde přítomní manželé, rozumíte tomu? Milovat
vlastní manželku jako Kristus miluje církev – to je míněno vážně,
51
nikoli žertem! Účinek této radikální oddanosti požadované po muži
láskou a důstojností ženy podle příkladu Krista, musel být v samotné
křesťanské komunitě mimořádný.
Tento zárodek evangelní novosti, který obnovuje původní vzájemnost
oddanosti a úcty uzrával v dějinách postupně, ale nakonec převážil.
Svátost manželství je obrovský úkon víry a lásky: dosvědčuje odvahu
víry v krásu stvořitelského úkonu Boha a život oné lásky, která pobádá jít stále dál, za sebe i za rodinu samu. Křesťanské povolání mít
rád bezvýhradně a bezmezně je spolu s Kristovou milostí základem
svobodného souhlasu, kterým je manželství vytvářeno.
Církev sama je plně zapojena do dějin každého křesťanského manželství: roste jeho úspěchy a strádá jeho nezdary. Musíme se však vážně ptát: přijímáme my sami jakožto věřící a také jako pastýři až do
nejzazších důsledků tento nerozlučitelný svazek dějin Krista a církve
s dějinami manželství a lidské rodiny? Jsme ochotni tuto odpovědnost na sebe seriózně brát? Znamená to, že každé manželství jde cestou lásky, kterou Kristus chová k církvi. A to je velkolepé!
V hloubi tohoto stvořitelského mystéria, poznaného a obnoveného
ve svojí ryzosti, se otevírá druhý velký horizont, který charakterizuje
svátost manželství. Rozhodnutí „vzít se v Pánu“, toto rozhodnutí, zahrnuje misionářskou dimenzi, což znamená ochotu srdce zprostředkovávat Boží požehnání a Pánovu milost všem. Křesťanští manželé
mají totiž jakožto manželé účast na poslání církve. K tomu je zapotřebí odvahy! Proto, když zdravím na generálních audiencích novomanžele, říkám jim, že jsou odvážní. Milovat jako Kristus miluje církev
- to vyžaduje odvahu!
Slavení této svátosti nemůže ponechávat stranou tuto spoluzodpovědnost rodinného života za obrovské církevní, misijní poslání lásky. Život církve se pokaždé obohacuje krásou svatební smlouvy, stejně jako
se ochuzuje pokaždé, když je zohyzděna. Aby církev mohla nabízet
všem dary víry, lásky a naděje, potřebuje také, aby manželé odvážně
prokazovali věrnost svojí svátostné milosti! Boží lid potřebuje jejich
52
každodenní putování ve víře, lásce a naději spolu se všemi radostmi
a námahami, které s sebou v manželství a rodině toto putování nese.
Směr cesty je tak vyznačen navždy. Je to trasa lásky, totiž mít rád jako
miluje Bůh, navždy. Kristus nepřestává pečovat o církev, stále ji miluje
a chrání a neustále odstraňuje z její lidské tváře skvrny a vrásky všeho
druhu. Dojemná a překrásná je tato zář Boží síly a něhy, která se předává od manželství k manželství, od rodiny k rodině! Svatý Pavel má
pravdu: toto je skutečně „veliké tajemství“! Muži a ženy dostatečně
odvážní, aby nesli tento poklad v „hliněných nádobách“ svého lidství,
jsou bytostným zdrojem pro církev a pro celý svět. Bůh jim za to natisíckrát žehnej!
53
III. cyklus: Život v rodině
17.
Rodina: tři slova
Dnešní katecheze je jakousi vstupní branou k sérii reflexí o životě
rodiny, reálném rodinném životě s jeho dobami a událostmi. Na této
vstupní bráně jsou napsána tři slova, která jsem již na tomto náměstí
několikrát použil. Jsou to slova: „dovolíš?“, „děkuji“ a „promiň“. Tato
slova totiž otevírají cestu k dobrému životu v rodině, k pokojnému
životu. Jsou to jednoduchá slova, ale jejich užití v praxi není tak
snadné! Mají v sobě velkou sílu, mají moc ochránit domov i uprostřed
tisícerých těžkostí a zkoušek; jejich absence však ponenáhlu působí
trhliny, které mohou domovu přivodit i zkázu.
Normálně tato slova považujeme za „dobré vychování“. Dobře
vychovaný člověk žádá o dovolení, děkuje a když pochybí, prosí
o prominutí. Dobré vychování je velice důležité. Velký biskup, svatý
František Saleský říkával, že „dobrá výchova je už polovina svatosti“.
Ale pozor, z historie známe také dobré způsoby formalismu, který
může být maskou, za níž se skrývá duševní suchopár a nezájem
o druhého.
Lze říci, že „za množstvím dobrých způsobů lze ukrývat špatnosti“.
Ani náboženství není chráněno před tímto rizikem, ve kterém
formálnost sklouzává do duchovního zesvětštění. Ďábel, který
pokoušel Ježíše, měl dobré způsoby, jež jsou vlastní džentlmenovi,
54
kavalírovi. Citoval Písmo svaté, budil zdání teologa. Jeho styl vypadá
korektně, ale má v úmyslu odvést od pravdy o Boží lásce. My však
máme na mysli dobrou výchovu v její autenticitě, kde je styl dobrých
vztahů pevně zakořeněn v lásce k dobru a úctě ke druhému. Z této
ryzosti lásky žije rodina.
První slovo je „dovolíš?“. Když si děláme starost s tím, abychom
zdvořile požádali také o to, co bychom mohli předpokládat, tak
upřednostňujeme pravého ducha manželského a rodinného soužití.
Vstup do života druhého, přestože je součástí mého života, vyžaduje
jemnocit nevnucujícího se postoje, který obnovuje důvěru a úctu.
Důvěrnost zkrátka neopravňuje považovat všechno za samozřejmost.
A láska, čím je důvěrnější a hlubší, tím více vyžaduje respektování
svobody a schopnost čekat, až druhý dveře svého srdce otevře. V této
souvislosti připomeňme Ježíšova slova z knihy Zjevení, která jsme
dnes slyšeli: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře
dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mně“ (Zj 3,20). Také Pán
žádá o dovolení, aby mohl vstoupit. Nezapomínejme na to.
Druhé slovo je „děkuji“. Někdy to vypadá, že se stáváme civilizací
špatných způsobů a špatných slov, jako by to byla nějaká znamení
emancipace. Nezřídka je slyšíme i na veřejnosti. Zdvořilost
a schopnost poděkovat bývají vnímány jako projevy slabosti a někdy
vzbuzují dokonce nedůvěřivost. Této tendenci je třeba čelit v lůně
rodiny samotné. Musíme být neústupní ve výchově k uznalosti
a vděčnosti. Právě tudy totiž vede důstojnost člověka i sociální
spravedlnost. Pokud se z rodinného života tento styl vytrácí, mizí
také ze společnosti. Vděčnost je pro věřícího samotným jádrem víry.
Křesťan, který nedovede děkovat, zapomněl Boží mluvu. A to je
nepěkné. Připomeňme si otázku, kterou položil Ježíš po uzdravení
deseti malomocných, když se jenom jeden vrátil, aby poděkoval. (srov.
Lk 17,18). Jednou jsem slyšel, kterak jeden starší a velice moudrý,
dobrý a obyčejný člověk, mající onu zbožnou životní moudrost,
řekl: „Vděčnost je rostlina, která roste pouze v zemi šlechetných
duší.“ Ušlechtilost duše, ona Boží milost v duši nás nabádá, abychom
děkovali a byli vděční. Je to květ šlechetné duše a je krásný.
55
Třetí slovo je „promiň“. Slovo jistě obtížné, ale přece velice potřebné.
Když chybí, trhlinky se – chtě nechtě – zvětšují, až jsou z nich hluboké
mezery. V modlitbě, které nás naučil Pán - Otče náš, která obsahuje
všechny prosby, jež jsou podstatné pro náš život – nacházíme nikoli
náhodou tento obrat: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme
našim viníkům“ (Mt 6,12). Uznání chyb a touha napravit, co bylo
opominuto – úcta, upřímnost, láska – si zasluhuje odpuštění. V domě,
kde se o odpuštění neprosí, začíná ubývat vzduchu, vznikají stojaté
vody. Mnohé zraněné city, mnohé rány v rodinách začínají, když se
vytratí toto cenné slovo - „promiň“. V manželském životě nastávají
občas hádky... někdy létají také talíře. Radím však jedno: nikdy
nekončit den bez usmíření. Poslyšte: hádali jste se někdy s manželem
či manželkou? S rodiči nebo dětmi? Hádali jste se moc? Není to dobré,
ale v tom není ten problém. Problém vzniká, zůstane-li ten pocit do
druhého dne. Proto, pokud jste se hádali, nikdy v rodině nekončete
den bez usmíření. Stačí drobný projev něhy beze slov. Nikdy však
neskončit rodinný den bez usmíření. Je to jasné? Není to snadné, ale
je nutné tak jednat. A tak se život stává krásnějším.
Tato tři klíčová slova rodiny jsou jednoduchá a možná nám na poprvé
připadají úsměvná. Když je však zapomeneme, není se pak čemu
smát, ne? Naše výchova je možná příliš přezírá. Kéž nám Pán pomůže
vrátit jim jejich správné místo v našem srdci, v našem domově a také
v našem občanském soužití.
56
18.
Výchova
Viděl jsem dnes mezi vámi, drazí bratři a sestry, mnoho rodin a proto
chci popřát dobrý den zvláště všem rodinám.
Pokračujme v úvahách o rodině. Dnes budeme mluvit o otázce, která
je pro rodinu podstatná, totiž o jejím přirozeném povolání vychovávat děti, aby rostli v odpovědnosti za sebe i za druhé. Ve čtení z listu
apoštola Pavla Kolosanům na začátku generální audience jsme slyšeli:
„Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů.
Otcové nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu“ (Kol 3,20-21).
Je to moudrá rada: dítě je vychováváno, aby poslouchalo rodiče, kteří však nemají poroučet nelítostně, aby děti neodradili. Když svému
dítěti řeknete: »Vyjdeme nahoru po schodech«, vezmete jej za ruku
a krůček za krůčkem vystupujete, tak je to dobré. Ale když mu řeknete: »Nahoru!« - »Ale já nemůžu.« - »Jdi!«, tak to znamená děti dráždit,
tedy chtít po nich něco, čeho nejsou schopny. Vztah mezi rodiči a dětmi tedy vyžaduje moudrost a velikou vyváženost. Vy, děti, poslouchejte rodiče, protože je to milé Bohu. A vy rodiče nedrážděte svoje
děti, nechtějte po nich, čeho nejsou schopny. Takto je třeba jednat,
aby děti rostly v odpovědnosti za sebe i za druhé.
Vypadá to jako samozřejmá konstatace, a přece ani v naší době nechybějí těžkosti. Stěží vychovávají svoje děti rodiče, kteří je vidí pouze
večer, kdy se unavení vracejí z práce, pokud mají to štěstí, že nějakou
práci mají! Ještě větší obtíže mají rozvedení rodiče, kteří nesou tíhu
své situace. Nezřídka se pak dítě stává rukojmím, tatínek před ním
špatně mluví o mamince a maminka zase o tatínkovi. Rozvedeným
rodičům však pravím: nikdy, nikdy nedělejte z dítěte rukojmí! Rozešli
jste se z různých důvodů, ocitli jste se v této životní zkoušce, ale tíži
57
rozvodu ať nemusejí nést děti, ať se nestanou vaším rukojmím a rostou s tím, že slyší o mamince i tatínkovi dobré věci, i když jste rozvedení. Pro rozvedené rodiče je toto velmi důležité a velmi obtížné, ale
lze tak jednat.
Především je tu však otázka: Jak vychovávat? Jaké tradice máme dnes
svým dětem předávat? Intelektuální „kritici“ všeho druhu překřikují
rodiče mnoha způsoby, aby chránili mladé generace před – skutečnými či domnělými – škodami působenými rodinnou výchovou. Rodina je obviňována mimo jiné z autoritářství, protekcionismu, konformismu a citové represe, která plodí konflikty.
Došlo skutečně k jakémusi rozkolu mezi rodinou a společností. Výchovná úmluva mezi společností a rodinou se ocitla v krizi, protože
byla podkopána vzájemná důvěra. Příznaků je mnoho. Ve škole jsou
například narušeny vztahy mezi rodiči a učiteli. Někdy se vyskytují
vzájemná napětí a nedůvěra, přičemž důsledky přirozeně dopadají
na děti. Na druhé straně narostlo množství takzvaných „odborníků“,
kteří zaujali místo rodičů dokonce i v těch nejintimnějších aspektech
výchovy. O citovém životě, osobnosti a vývoji, právech a povinnostech vědí tito „experti“ všechno: cíle, motivace a techniky. A rodiče
mají jenom poslouchat, učit se a přizpůsobovat. Jsou zbaveni svých
rolí a často trpí přetížeností a posesivitou ve vztahu ke svým dětem,
takže je vůbec nekorigují. Stále více tíhnou k tomu, že je svěřují „expertům“ i v těch nejvíce delikátních a osobních aspektech jejich života, a sami se stavějí stranou. Rodičům tak hrozí, že se z života svých
dětí sami vyřadí. A to je velice vážné!
Dnes existují takové případy. Neříkám, že se to děje vždycky, ale dochází k tomu. Učitelka ve škole dítěti něco vytkne a oznámí to rodičům. K tomu mám jednu osobní vzpomínku. Jednou když jsem byl ve
čtvrté třídě základní školy, řekl jsem něco nepěkného učitelce a učitelka, dobrá žena, si zavolala maminku, která se druhý den dostavila.
Promluvili si spolu a potom jsem byl zavolán. A moje maminka mi
před učitelkou vysvětlila, že to, co jsem udělal, je ošklivé a nedělá se
to. Maminka to však učinila s velkou něhou a chtěla po mně, abych
58
se učitelce omluvil. Učinil jsem tak a byl jsem spokojen, protože jsem
si řekl: dobře to dopadlo. Představte si to dnes. Když učitelka udělá
něco takového, tak rodiče, kteří se dostaví do školy, začnou učitelce
vyčítat, protože „experti“ tvrdí, že dětem se nesmí nic vytýkat. Doba
se změnila! Rodiče se tedy nemají zříkat výchovy svých dětí.
Je zřejmé, že tento přístup není dobrý: není harmonický, není dialogický a místo toho, aby prosazoval spolupráci mezi rodinou a různými vychovatelskými institucemi, školami, tělovýchovnými středisky,
staví je proti sobě.
Jak jsme do tohoto bodu došli? Není pochyb, že rodiče nebo lépe určité výchovné vzorce v minulosti měly určité meze. Nepochybně! Je
však také pravdou, že existují chyby, které jsou oprávněni dělat jedině
rodiče, protože je mohou také napravit způsobem, který je nedostupný komukoliv jinému. Na druhé straně dobře víme, že život se stal
skoupým na čas pro rozmluvu, reflexi a konfrontaci. Mnozí rodiče
jsou „rukojmím“ svého zaměstnání, když tatínci a maminky musejí
pracovat, ale i jiných starostí; jsou v rozpacích nad novými požadavky
svých dětí a nad komplikovaností nynějšího života - který je třeba brát
takový, jaký je - a jsou ochromení strachem z toho, že udělají chybu.
Problém však není pouze chybějící rozmluva. Určitý povrchní „dialogismus“ totiž nevede k opravdovému setkání mysli a srdce. Ptejme se
spíše, zda se snažíme zjišťovat, „kde“ jsou děti na svojí životní cestě?
Kde je jejich duše skutečně? Víme to? A především: chceme to vědět?
Jsme přesvědčeni, že vskutku neočekávají něco jiného?
Křesťanské komunity jsou povolány nabízet podporu výchovnému
poslání rodin a činí to především světlem Božího Slova. Apoštol Pavel
připomíná reciprocitu povinností mezi rodiči a dětmi: „Děti, ve všem
svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Otcové nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu“ (Kol 3,20-21). Základem všeho
je láska, kterou nám dává Bůh a která „nedělá, co se nepatří, nemyslí
jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží,...
všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží!“ (1 Kor 13,5-6). I v těch nejlepších rodinách je třeba se snášet a je
59
zapotřebí mnoho trpělivosti ve vzájemném snášení. Takový je život.
Ten se neuskutečňuje v laboratoři, ale v realitě. Sám Ježíš prošel rodinnou výchovou.
Také v tomto případě přivádí Kristova milost k naplnění toho, co je
vepsáno do lidské přirozenosti. Je tolik skvělých příkladů křesťanských rodičů, plných lidské moudrosti! Ukazují, že dobrá rodinná
výchova je páteří lidskosti. Její sociální vyzařování je zdrojem, který
umožňuje kompenzovat mezery, zranění a absence otcovství i mateřství, které se dotýkají těch méně šťastných dětí. Toto vyzařování může
dělat opravdové zázraky. A v církvi se takovéto zázraky denně dějí!
Doufám, že Pán obdaří křesťanské rodiny vírou, svobodou a odvahou, jež jsou k jejich poslání nezbytné. Pokud rodinná výchova znovu nalezne hrdost své ústřední role, mnoho věcí se změní k lepšímu
u nejistých rodičů i zklamaných dětí. Je čas, aby se otcové i matky
vrátili ze svého exilu, kam odešli zřeknutím se výchovy svých dětí
a opět plně přijali svoji výchovnou roli. Věříme, že Pán dá rodičům
milost nezříkat se výchovy dětí. Může to však učinit jedině láska, něha
a trpělivost.
60
19.
Zasnoubení
Dnes bych chtěl pokračovat v cyklu katechezí rodině a mluvit o zasnoubení. Zásnuby, jak lze slyšet v tomto slovu, mají co do činění s důvěrou, důvěrnou známostí, ujištěním. Je to důvěrné obeznámení se
s povoláním, které dává Bůh, protože manželství je především objev
Božího povolání. Je zajisté krásné, že mladí lidé se dnes mohou brát
na základě vzájemné lásky. Avšak právě svoboda tohoto svazku vyžaduje svědomitou harmonii rozhodnutí, nikoli pouhou shodu přitažlivosti či citů trvající chvíli či určitou dobu; žádá si cestu.
Jinými slovy, doba zásnub je čas, ve kterém je pár povolán ke krásnému dílu lásky, účastnému a sdílenému úsilí, které je hluboké. Postupně se navzájem objevují: muž se „učí“ ženě, osvojuje si tuto ženu,
svoji snoubenku; a žena se „učí“ muži, osvojuje si tohoto muže, svého
snoubence. Nepodceňujme důležitost tohoto osvojování: je to krásné úsilí a sama láska jej vyžaduje, protože nejde jenom o lehkomyslné štěstí, citové unešení... Bible podává celé stvoření jako krásné
dílo Boží lásky: „Bůh viděl všechno, co udělal – říká kniha Geneze
– a hle, bylo to velmi dobré“ (Gn1,31). Teprve na konci Bůh „přestal
s veškerou prací“. Z tohoto obrazu chápeme, že Boží láska, která dává
vzniknout světu, nebyla improvizovaným rozhodnutím. Nikoli! Byla
to podivuhodná práce. Boží láska stvořila konkrétní podmínky neodvolatelné, pevné a trvalé smlouvy.
Smlouva lásky mezi mužem a ženou, smlouva na život se neuzavírá improvizovaně, ze dne na den. Neexistuje manželství narychlo,
na lásce je třeba pracovat, je třeba spolu chodit. Smlouva lásky mezi
mužem a ženou se učí a tříbí. Dovolím si říci, že tato smlouva je
61
řemeslným dílem. Učinit ze dvou životů jediný je také skoro zázrak,
zázrak svobody a srdce ve víře. Možná bychom v tomto bodě měli
vyvinout větší úsilí, protože naše „citové souřadnice“ jsou poněkud
popletené. Kdo chce mít všechno hned, při první těžkosti (nebo příležitosti) všechno hned vzdává. Důvěra a věrnost sebedarování nemá
šanci, pokud převáží návyk konzumovat lásku jako nějaký potravinový doplněk psycho-fyzického blahobytu. To není láska! Zasnoubení je
koncentrovaná vůle společně opatrovat něco, co nikdy nebude možné koupit či prodat, zradit či opustit, jakkoliv by nabídka mohla být
atraktivní.
Také Bůh mluví o smlouvě se svým lidem v kategorii zásnub. V knize
proroka Jeremiáše promlouvá k lidu, který se od Boha vzdálil, a připomíná mu, že byl snoubenkou Hospodina: „Vzpomínám na oddanost
tvého mládí, na lásku tvého zasnoubení“ (Jer 2,2). To Bůh se zasnoubil a učinil pak slib, který jsme slyšeli ve čtení z proroka Ozeáše na začátku audience: „Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou
spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se
s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina“ (Oz 2,21-22). Pán se vydává se svým lidem na dlouhou cestu zásnub. Nakonec uzavírá Bůh
se svým lidem sňatek v Ježíši Kristu, bere církev za nevěstu. Boží lid
je Ježíšova nevěsta. Jak dlouhá cesta! – Vy Italové máte mistrovské
literární dílo o zásnubách (Manzoniho Snoubence). Je zapotřebí, aby
je mládež četla a znala. Je to mistrovské dílo. Vypráví příběh snoubenců, kteří zakusili mnohá utrpení, prošli spoustou těžkostí, aby nakonec uzavřeli manželství. Neodsunujte stranou toto mistrovské dílo
o zásnubách, které nabízí italská literatura právě vám. Přečtěte si jej
a nahlédnete krásu zasnoubení, utrpení, ale také věrnost snoubenců.
Církev ve svojí moudrosti střeží rozdíl mezi snoubenci a manžely.
Není to totéž právě vzhledem k delikátnosti a hloubce tohoto ověřování. Buďme pozorní a nepohrdejme lehkomyslně tímto moudrým
učením, které se živí také zkušeností šťastně prožitého manželství.
Mocné tělesné symboly jsou držiteli klíčů duše. Nemůžeme s tělesnými svazky nakládat lehkomyslně, aniž bychom otevřely dlouhotrvající
ránu v duchu (1 Kor 6,15-20).
62
Jistě, dnešní kultura a společnost se staly poněkud lhostejnými k delikátnosti a serióznosti tohoto přechodného období. A na druhé straně nelze říci, že by byly štědré vůči mladým lidem, kteří mají vážný
zájem založit rodinu a přivést na svět děti! Naopak, často jim kladou
tisíceré mentální i praktické překážky. Zásnuby jsou životní etapou,
která musí uzrát jako ovoce. Je to cesta, na níž uzrává láska a stává se
manželstvím.
Předmanželské kurzy jsou zvláštním výrazem této přípravy. A vidíme,
že mnohé páry přicházejí na tyto kurzy možná trochu nedobrovolně.
V duchu si říkají: »Kněží nám budou dělat kurz? Proč? My víme své!«,
jdou neradi, ale potom jsou spokojeni a děkují, protože tam skutečně našli příležitost – často jedinou – k reflexi nad svojí zkušeností
z pohledu nikoli banálního. Ano, mnohé páry jsou spolu dlouhý čas,
možná i důvěrně nebo spolu žijí, ale neznají se doopravdy. Vypadá to
divně, ale zkušenost ukazuje, že tomu tak je. Proto je třeba přehodnotit zásnuby, které jsou časem vzájemného poznání a sdílení jediného
plánu. Příprava na manželství musí být pojata z této perspektivy také
s využitím jednoduchého, ale intenzivního svědectví křesťanských
manželů. A také zde se zaměřením k tomu, co je podstatné: Bible
společně a svědomitě objevená, modlitba ve své liturgické, ale i „domácí“ dimenzi žitá v rodině, svátosti, svátostný život, zpověď a svaté
přijímání, kterým Pán přichází přebývat ve snoubencích a vzájemně
je připravuje, aby se přijali opravdu s Kristovou milostí; a bratrství
s chudými a potřebnými, kteří nás pobízejí ke střídmosti a sdílení.
Snoubenci, kteří se touto cestou vydají, společně rostou, a toto všechno je připravuje k uzavření manželství způsobem jiným, nikoli světským, ale křesťanským!
Pomysleme na Boží slovo, které jsme slyšeli a ve kterém Bůh mluví k svému lidu jako snoubenec ke snoubence: „Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš
Hospodina“ (Oz 2,21-22). Každý snoubenecký pár ať o tom přemýšlí
a vzájemně si říkají: „Budeš mojí nevěstou, budeš mým ženichem“.
Čekejte na tu chvíli. Je to proces, který postupuje vpřed pomalu, ale je
63
to proces zrání. Jednotlivé jeho etapy nemusí hořet. Zrání je takové,
jde krok za krokem.
Čas zásnub se opravdu může stát dobou iniciace. K čemu? K úžasu
nad duchovními dary, jimiž Pán skrze církev obohacuje horizont
nové rodiny ochotné žít v Jeho požehnání.
Nyní se pomodleme k Svaté Rodině Nazaretské: Ježíši, Josefovi a Marii. Modleme se, aby rodina šla touto cestou příprav, modleme se za
snoubence. Prosme všichni společně Matku Boží modlitbou Zdrávas
Maria za všechny snoubence, aby chápali krásu této cesty k manželství.
A všem snoubencům, kteří jsou na náměstí: požehnaný snubní čas!
64
20.
Rodina a chudoba
3. 6. 2015 Katecheze papeže na gen. audienci, nám. sv. Petra
Ve středu přemýšlíme o rodině a v tomto tématu budeme pokračovat.
V dnešní katechezi budeme uvažovat o zranitelnosti rodiny
v životních situacích, které ji vystavují zkoušce. Rodina má mnoho
problémů, které ji podrobují zkouškám. Jedním z nich je chudoba.
Myslíme na četné rodiny, které bydlí na periferiích velkoměst, ale také
v zemědělských oblastech. Kolik bídy, jaká zanedbanost! Situaci pak
v některých místech zhoršuje ještě válka. Válka je vždycky strašná.
Postihuje zvláště civilní obyvatelstvo, rodiny. Válka je vskutku
„matkou veškeré chudoby“, válka zbídačuje rodiny, pustoší životy,
duše i ty nejposvátnější a nejdražší city.
Navzdory tomu všemu existuje spousta chudých rodin, které
vedou svůj život důstojně a často jsou otevřeny Božímu požehnání.
Toto poučení však nemá ospravedlňovat naši lhostejnost, ale spíše
umocňovat naše zahanbení nad tím, že tolikerá chudoba existuje! Je
takřka zázrak, že se rodina utváří i v chudobě, ba dokonce uchovává,
jak se dá, specifickou lidskost svých pout. Tato skutečnost irituje ony
plánovače blahobytu, kteří považují city, plození a rodinné vazby za
sekundární proměnnou životní úrovně. Nechápou nic! Měli bychom
naopak pokleknout před rodinami, které jsou opravdovou školou
lidství a zachraňují společnost z barbarství.
Co nám zůstane, podlehneme-li vyděračství císaře a mamonu, násilí
a peněz, a zřekneme se také rodinných citů? Nová občanská etika
65
nastane jedině tehdy, když zodpovědní činitelé veřejného života
zreorganizují sociální vazby a začnou bojovat proti zvrhlé spirále,
která spoutává rodinu s chudobu a vede nás do záhuby.
Dnešní ekonomie se často specializuje na užívání individuálního
blahobytu, ale hojně praktikuje vykořisťování rodinných vazeb. To je
obrovská a závažná kontradikce! Nezměrná práce rodiny nefiguruje
v rozpočtech, samozřejmě! Ekonomie a politika jsou zde totiž skoupé
na uznání. Vnitřní formace člověka a sociální cirkulace citů má však
svůj sloup právě tam! Když jej odejmeš, zhroutí se všechno.
Není to jenom otázka chleba. Mluvíme o práci, o školství
a zdravotnictví. Je důležité to dobře chápat. Jsme vždycky velice
pohnuti, když vidíme fotky podvyživených a nemocných dětí, které
jsou nám ukazovány v různých částech světa. Současně nás také
velmi dojímá zářivý pohled mnoha dětí, které nemají nic, chodí do
chatrných škol, ale hrdě nám ukazují svoji tužku a svůj sešit. A s jakou
láskou se dívají na svého učitele nebo svoji učitelku! Děti opravdu
vědí, že člověk nežije jenom chlebem! V bídě strádají děti, protože
touží po lásce a rodinných vazbách.
My křesťané bychom měli být neustále nablízku rodinám, které jsou
zkoušeny chudobou. Přemýšlejte, každý z vás zná někoho, tatínka nebo
maminku, kteří jsou bez zaměstnání. Rodina pak trpí. To je ohavné.
Sociální mizérie totiž rodinu deptá a někdy ničí. Nedostatek či ztráta
práce anebo její tíživá nejistota dopadají na rodinný život a vystavují
vztahy tvrdé zkoušce. Životní úroveň v těch nejbídnějších čtvrtích,
kde jsou problémy s bydlením a dopravou, jsou omezeny sociální
služby, zdravotnictví a školství – to vše způsobuje další těžkosti.
K těmto materiálním faktorům přistupují škody, které působí rodině
falešné vzory šířené v médiích a založené na konzumismu a kultu
zdání, které ovlivňují ty nejchudší společenské vrstvy a zvětšují
rozklad rodinných vazeb. Je třeba se starat o rodiny a pečovat o city,
když je rodina v důsledku chudoby vystavována zkoušce!
66
Církev je matka a nesmí na toto drama svých dětí zapomínat. Také ona
musí být chudá, aby byla plodná a dávala odpověď na tolikerou bídu.
Chudá je taková církev, která praktikuje dobrovolnou jednoduchost
ve svém životě, ve svých institucích a v životním stylu svých členů,
aby byla zbořena přehrada každého rozdělení, zejména od chudých.
Je třeba modlitby a činu. Prosme intenzivně Pána, aby námi otřásl
a učinil naše křesťanské rodiny protagonistkami této revoluce
rodinného sblížení, která je nyní tolik potřebná! Touto rodinnou
blízkostí je od počátku církev tvořena. A nezapomínejme, že soud
potřebných, maličkých a chudých anticipuje soud Boží (Mt 25,3146). Nezapomínejme na to a čiňme vše, co lze, na pomoc rodinám,
aby mohly projít zkouškou chudoby a bídy postihující rodinné city
a vazby.
Chtěl bych ještě jednou přečíst biblický text, který jsme slyšeli na
začátku a každý z nás ať myslí na rodiny, které jsou zkoušeny mizérií
a chudobou. Bible v knize Sirachovcově praví: „Synu, neodmítej
chudému živobytí a nenechávej chřadnout ubožáka. Nenech trpět
toho, kdo má hlad, nedráždi nuzného. Nevrhej se na rozjitřené srdce,
nedopusť, aby potřebný zchřadl, než mu dáš almužnu. Neodstrkuj
těžce zkoušeného prosebníka, neodvracej svůj pohled od chudého.
Neodvracej své oči od potřebného, nikomu nedávej podnět, aby tě
proklínal“ (Sir 4,1-5). To totiž učiní Pán, jak říká evangelium, pokud
nebudeme takto jednat.
67
21.
Rodina a nemoc
10. 6. 2015 Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra
Pokračujeme v katechezích o rodině. V té dnešní bych se chtěl dotknout jednoho všeobecného aspektu života našich rodin, a tím je
nemoc. Je to zkušenost naší křehkosti, kterou prožíváme ponejvíce
v rodině již od dětství a zvláště potom ve stáří, když se dostaví potíže.
V rodinném prostředí je nemoc těch, které máme rádi, prožívána
s větší bolestí a úzkostí. To že ji pociťujeme více, způsobuje láska. Často je pro otce a matku onemocnění syna či dcery obtížněji snesitelné
než jejich vlastní nemoc. Lze říci, že rodina byla vždycky tou nejbližší
„nemocnicí“. Dodnes je v mnoha částech světa nemocnice privilegiem jenom některých, a často je vzdálená. Péči zajišťují a k uzdravení
pomáhají maminka, tatínek, bratři, sestry a babičky.
Evangelia často podávají setkání nemocných s Ježíšem a Jeho uzdravující zásahy. Veřejně se prezentuje jako Ten, který bojuje proti nemoci a který přišel uzdravit člověka z každého zla, zla na duchu i na těle.
Opravdu dojemná je evangelní scéna popsaná v Markově evangeliu,
které jsme slyšeli na začátku audience: „Když nastal večer a slunce
zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé“ (Mk 1,32).
Pomyslím-li na soudobá velkoměsta, ptám se, kde jsou ty dveře, ke
kterým bylo možné přinášet nemocné v naději, že budou uzdraveni! Ježíš o ně nikdy nepřestal pečovat. Nikdy je neobcházel, nikdy od
nich neodvracel tvář. A když mu nějaký otec či matka anebo jenom
přátelé přinesli nemocného, aby se jej dotknul a uzdravil ho, nikdy si
68
nedával na čas; uzdravení mělo přednost před zákonem i před oním
posvátným předpisem sobotního odpočinku (srov. Mk 3,1-6). Učitelé
Zákona vyčítali Ježíšovi, že v sobotu uzdravoval a prokazoval dobro.
Ježíšova láska však chtěla uzdravovat a prokazovat dobro. To je vždycky prvořadé.
Ježíš posílá učedníky, aby toto Jeho dílo uskutečňovali, a dává jim moc
uzdravovat, přibližovat se nemocným a důkladně o ně pečovat (srov.
Mt 10,1). Mějme dobře na paměti, co řekl učedníkům při uzdravení
člověka od narození slepého (srov. Jan 9,1-5). Učedníci v přítomnosti
tohoto slepce diskutovali o tom, zda zhřešil on či jeho rodiče, když
se narodil slepý. Pán řekl jasně: ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na
něm zjevit Boží skutky. A uzdravil jej. To je sláva Boží! To je úkol církve! Pomáhat nemocným a neutápět se v řečnění, vždycky pomáhat,
těšit, pozvedat, být nemocným nablízku. To je ten úkol.
Církev vybízí k ustavičné modlitbě za vlastní blízké, kteří jsou stiženi
chorobou. Modlitba za nemocné nikdy nesmí chybět. Ba dokonce je
třeba modlit se více, jak individuálně, tak společně. Pomysleme na
evangelní epizodu s kananejskou ženou (srov. Mt 15,21-28). Byla to
pohanka, nepatřila k Izraelskému lidu, ale úpěnlivě prosila Ježíše, aby
uzdravil její dceru. Ježíš, aby vyzkoušel její víru, odpověděl jí nejprve
stroze: „Nemohu, jsem poslán jen k Izraelským ovcím.“ Žena se však
nevzdává, maminka, která žádá o pomoc pro svoje dítě, se nevzdává
nikdy; všichni víme, jak maminky bojují za svoje děti. Tato žena tedy
odpovídá: „I psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů“,
jako by chtěla říci, aby s ní jednal alespoň takto. A proto jí Ježíš řekl:
„Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ“ (v.28).
Během nemoci také v rodině vyvstávají těžkosti, v důsledku lidských
slabostí. V nemoci však síla rodinných vazeb obvykle narůstá. A myslím, že je velice důležité vychovávat děti již odmalička k solidaritě
v době nemoci. Výchova, která odhlíží od vnímavosti pro lidskou nemoc, působí vyprahlost srdce. A způsobuje „necitlivost“ dětí k utrpení druhých, takže jsou neschopné vyrovnat se s utrpením a žít hraniční zkušenost. Kolikrát jen vidíme, jak do práce přichází muž či žena
69
s unaveným výrazem ve tváři, a když se zeptáme, co se děje, odpoví:
»Máme nemocné dítě, babičku, dědečka«. A den začíná prací. Toto je
hrdinství, hrdinství rodin. Je to skryté hrdinství, prokazované s něhou a odvahou, když doma někdo onemocní.
Oslabení a strádání našich nejdražších a nejposvátnějších citů může
být pro naše děti a vnuky školou života. Je důležité vychovávat děti
a vnuky k pochopení této rodinné blízkosti v nemoci. A stane se tak,
pokud je nemoc provázena modlitbou, citlivou blízkostí a starostlivou péčí příbuzných. Křesťanské společenství ví dobře, že je-li rodina
zkoušena nemocí, nesmí být ponechána o samotě. A je třeba děkovat
Pánu za ony krásné zkušenosti církevního bratrství, které pomáhá
rodinám překonat obtížnou chvíli bolesti a utrpení. Tato křesťanská
blízkost, od rodiny k rodině, je pro farnost opravdovým pokladem.
Je to poklad moudrosti, který rodinám pomáhá v obtížných chvílích
a umožňuje chápat Boží království lépe než spousta přednášek! Jsou
to Boží pohlazení.
70
22.
Rodina: Zármutek
Drazí bratři a sestry, dobrý den! V cyklu katechezí o rodině se dnes
budeme inspirovat přímo epizodou, kterou podává evangelista Lukáš
a kterou jsme právě vyslechli (srov. Lk 7,11-15). Je to velice dojemná
scéna, která nám ukazuje Ježíšův soucit s těmi, kdo trpí – v tomto případě s vdovou, která ztratila jediného syna – a ukazuje také Ježíšovu
moc nad smrtí.
Smrt je zkušenost, která se týká všech rodin bez jakékoli výjimky. Je
součástí života, ale přece, dotkne-li se rodinných citů, nikdy neumí
vypadat přirozeně. Pro rodiče je obzvláště trýznivé, když přežijí svoje
děti. To odporuje elementární povaze vztahů, které rodině samotné
dávají smysl. Ztrátou syna či dcery se jako by zastaví čas: otevře se
propast pohlcující minulost i budoucnost. Smrt, která odnáší dítě
v ranném či mladém věku, je facka příslibům, darům a obětem lásky
s radostí odevzdaným životu, který jsme přivedli na svět. Často přicházejí na mši do Domu sv. Marty rodiče s fotkou syna, dcery, dítěte,
chlapce či děvčete a se ztrápeným pohledem mi říkají: „Zemřel, zemřela“. Smrt udeří a když jde o potomka, udeří v hloubi. Celá rodina
je paralyzována, oněmí. A podobně je trýzněno také dítě, které zůstane osamoceno ztrátou jednou či obou rodičů. Ptá se: „Kde je tatínek?
Kde je maminka?“ – V nebi. – „A proč jej nevidím?“. Za touto otázkou se skrývá úzkost v srdci osamělého dítěte. Prázdnota opuštěnosti,
která se v něm otevírá, je o to úzkostnější, že mu chybí zkušenost
potřebná k tomu, aby mohlo „pojmenovat“ to, co se stalo. „Kdy se
vrátí tatínek? Kdy se vrátí maminka?“ Co odpovědět trpícímu dítěti?
Taková je smrt v rodině.
71
V těchto případech je smrt něco jako černá díra, která se v životě rodin otevře a na niž neumíme dát žádné vysvětlení. A někdy to dojde
dokonce tak daleko, že bývá kladena za vinu Bohu. Mnoho lidí – a já
jim rozumím – se na Boha hněvá, rouhá se: „Proč jsi mi vzal syna,
dceru? A Bůh není, Bůh neexistuje! Proč to udělal?“ Kolikrát jen
jsme to slyšeli! Tento hněv v srdci nějak souvisí s obrovskou bolestí.
Ztráta syna či dcery, tatínka či maminky je obrovská bolest. A toto
se v rodinách děje nepřetržitě. Tehdy, jak jsem už řekl, je smrt jako
nějaká díra. Fyzická smrt má však komplice, kteří jsou ještě horší než
ona a nazývají se nenávist, závist, pýcha, lakomství; zkrátka hřích
světa, který pracuje pro smrt a činí ji ještě bolestivější a nespravedlivější. Rodinné city vypadají jako bezbranné a předurčené oběti těchto - smrti nápomocných - mocností, které dějiny člověka provázejí.
Pomysleme na absurdní „normálnost“ událostí, které za určitých
okolností a na určitých místech přidávají ke smrti také hrůzu, způsobenou nenávistí a lhostejností druhých lidí. Kéž nás Pán uchrání
toho, abychom si na to zvykli!
V Božím lidu je mnoho rodin, které s milostí Božího soucitu darovaného v Ježíši, dokazují činem, že smrt nemá poslední slovo. To je
opravdový úkon víry! Pokaždé když rodina, která má zármutek, nachází sílu k zachování víry a lásky, jež nás sjednocují s těmi, které
máme rádi, už nyní brání smrti v tom, aby si vzala všechno. Temnotě
smrti je třeba čelit intenzivnější prací lásky. „Bože buď naším světlem
v temnotách“ - říká jedna z invokací večerní modlitby breviáře. Ve
světle vzkříšeného Pána, který neopouští nikoho z těch, které mu Otec
svěřil, můžeme odejmout smrti její „bodec“, jak řekl apoštol Pavel (1
Kor 15,55); můžeme jí zabránit, aby otrávila náš život, zmařila naše
city a uvrhla nás do nejtemnější prázdnoty. V této víře se můžeme těšit navzájem a vědět, že Pán přemohl smrt jednou provždy. Naši drazí
nezmizeli do temnot nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých
a mocných rukou Božích. Láska je silnější než smrt. Proto je cestou
umožňování růstu lásky, její upevňování. A láska nás bude střežit až
do dne, kdy bude každá slza setřena a „nebude už smrt ani zármutek,
nářek ani bolest“ (Zj 21,4). Necháme-li se udržovat touto vírou, může
doznaný zármutek zrodit ještě silnější solidaritu v rodinných svazcích,
72
novou otevřenost pro bolest jiných rodin, nové bratrství s rodinami,
které se rodí a obrozují v naději. Rodit se a obrozovat se v naději – to
nám dává víru. Chtěl bych však ještě zdůraznit poslední větu evangelia, které jsme dnes slyšeli (srov. Lk 7,11-15). Jakmile Ježíš vrátí život
mladíkovi, synovi matky, která byla vdovou, evangelium dodává: „Ježíš ho vrátil jeho matce.“ A to je naše naděje! Pán nám vrátí všechny
drahé, kteří od nás odešli, a my se s nimi znovu setkáme. Tato naděje
neklame! Dobře si pamatujme toto Ježíšovo gesto: „Ježíš ho vrátil jeho
matce“. Tak učiní Pán se všemi našimi drahými v rodině!
Tato víra nás chrání před nihilistickou vizí smrti stejně jako před falešnými útěchami tohoto světa, aby křesťanská pravda „nebyla zaměňována za mytologie nejrůznějších druhů“ (Benedikt XVI., Angelus
2.listopadu 2008) a nepodlehla starým či novým rituálům pověry.
Dnes je zapotřebí, aby pastýři a všichni křesťané konkrétněji vyjadřovali smysl víry vzhledem k zármutku v rodině. Nesmí být popíráno
právo na pláč – v zármutku máme plakat – také Ježíš „zaplakal“ a „byl
hluboce dojat“ velkým zármutkem rodiny, kterou miloval (Jan 11,3337). Spíše můžeme čerpat z jednoduchého a mocného svědectví mnoha rodin, které dovedly rozpoznat v tvrdém přejití smrti také bezpečné přejití ukřižovaného a vzkříšeného Pána a Jeho neodvolatelný
příslib vzkříšení mrtvých. Práce lásky Boží je silnější než práce smrti.
A právě s touto láskou máme spolupracovat, stávat se jejími činorodými „komplici“ svojí vírou! A pamatujme na ono Ježíšovo gesto: „Ježíš ho vrátil jeho matce“, tak bude jednat se všemi našimi drahými
i s námi, až se setkáme, a bude v nás definitivně poražena smrt. Je
přemožena Ježíšovým křížem. Ježíš nás všechny vrátí do rodiny!
73
23.
Rodina: Zranění (Mt 18,2-6)
V posledních katechezích jsme mluvili o rodině, která prožívá křehkost lidství, chudobu, nemoc a smrt. Dnes budeme přemýšlet o zraněních, která vznikají v rámci rodinného soužití. To znamená, když si
lidé ubližují v rodině samotné. To je to nejošklivější!
Dobře víme, že v žádné rodinné historii nechybějí chvíle, ve kterých
je důvěrnost těch nejdražších citů poškozena jednáním jejích členů. Slovy, skutky a opomenutími(!), jež místo aby lásku vyjadřovaly,
zpronevěřují ji nebo - ještě hůře – urážejí. Jsou-li tato dosud napravitelná zranění přehlížena, zhoršují se a stanou se neomaleností, zlostí
a pohrdáním. A v tomto bodě se mohou stát hlubokými roztržkami,
které manžela a manželku rozdělí, a přimějí je hledat porozumění,
podporu a útěchu jinde. Často však tato „podpora“ nemá na mysli
dobro rodiny!
Vyprázdnění manželské lásky vnáší do vztahů zášť. A často se tato
dezintegrace sesune na děti. Ano, děti. Chtěl bych se u tohoto bodu
trochu pozastavit. Navzdory naší zdánlivě rozvinuté sensibilitě a všem
našim rafinovaným psychologickým analýzám se ptám, zda nejsme
necitliví vůči zraněním dětské duše. Čím větší je snaha kompenzovat
dárky a sladkostmi, tím více se ztrácí cit pro bolestnější a hlubší rány
duše. Mluvíme mnoho o poruchách chování, psychickém zdraví, dětském pohodlí, úzkosti rodičů a dětí. Víme však ještě, co je to rána na
duši? Vnímáme tu obrovskou tíhu, která drtí dětskou duši v rodinách,
74
kde se k sobě chovají špatně a ubližují si až do té míry, že zlomí svazek
manželské lásky? Když dospělí ztratí hlavu, když každý myslí pouze
na sebe, když si tatínek a maminka ubližují, duše dětí velice trpí, zakoušejí zoufalství. A jsou to rány, které je poznamenají na celý život.
V rodině je všechno propojeno. Je-li tvoje duše v určitém bodě raněna, nakazí se všichni. A když muž a žena, kteří se rozhodli být „jedno
tělo“ a tvořit rodinu, utkvěle přemýšlejí o svých nárocích na svobodu
a spokojenost, postihuje tato deformace srdce a život dětí. Často se
děti schovávají, aby v samotě plakaly. Toto musíme dobře pochopit.
Manžel a manželka jsou jedno tělo. Avšak jejich děti jsou tělem z jejich těla. Pomyslíme-li na tvrdost, s níž Ježíš, napomíná dospělé, aby
nepohoršovali maličké, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu, můžeme lépe chápat i jeho slova o závažné odpovědnosti střežit manželský
svazek, který je počátkem lidské rodiny (srov. Mt 19,6-9). Když se
muž a žena stanou jedním tělem, odrážejí se všechny rány a zanedbání tatínka a maminky na živém těle dětí.
Z druhé strany je pravda, že existují případy, v nichž je rozdělení nevyhnutelné. Někdy to může být dokonce morálně nutné, když jde
o to uchránit slabšího z manželů anebo malé děti před ranami ještě
těžšími způsobenými zvůlí a násilím, ponižováním a vykořisťováním,
odcizením a lhostejností.
Díky Bohu nechybějí ti, kdo podpořeni vírou a láskou k dětem dosvědčují svoji věrnost svazku, ve který uvěřili, jakkoliv se může zdát,
že jej nelze žít. Ne všichni rozvedení však toto povolání cítí. Ne všichni
v samotě rozpoznají Pánovu výzvu určenou jim. Okolo sebe najdeme
různé rodiny v situacích takzvaně neregulérních – mně se toto slovo
nelíbí – a klademe si mnohé otázky. Jak jim pomoci? Jak je provázet?
Jak je doprovázet, aby se děti nestaly rukojmím tatínka či maminky?
Prosme Pána o velkou víru, abychom hleděli na tuto skutečnost Božím pohledem a s obrovskou láskou, abychom s Jeho milosrdným
srdcem byli těmto lidem nablízku.
75
24.
Zraněná rodina - 2. část
5. 8. 2015 Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.
Touto katechezí se vrátíme k našemu zamyšlení nad tématem rodiny. Posledně jsme hovořili o rodinách, které jsou zraněné vzájemným
nepochopením mezi manžely, dnes bych chtěl věnovat naši pozornost
jiné skutečnosti: totiž jak se starat o ty, kdo v důsledku nevratného
selhání jejich manželského svazku uzavřeli nový (civilní) sňatek.
Církev velmi dobře ví, že taková situace odporuje křesťanské svátosti manželství. Přesto ve svém pohledu učitelky čerpá vždy ze svého
mateřského srdce; srdce, které je oživováno Duchem svatým a vždy
hledá dobro a spásu lidí. To je důvod, proč cítí jako svou povinnost
„z lásky k pravdě … dobře rozlišovat jednotlivé situace“. Těmito slovy
se vyjádřil svatý Jan Pavel II. v apoštolské exhortaci Familiaris consortio (č. 84) a jako příklad uvedl rozdíl mezi tím, kdo utrpěl rozpad
manželství, a tím, kdo jej způsobil. Je třeba takto rozlišovat.
Když se díváme na tyto nové svazky očima malých dětí, ještě naléhavěji vidíme, že je třeba v našich společenstvích rozvíjet skutečné přijetí osob, které prožívají uvedenou situaci. Proto je důležité, aby styl,
jakým se v našich společenstvích mluví, a postoj vůči těmto osobám
byl veden opatrnou pozorností, zejména k nejmenším. Děti totiž těmito situacemi trpí nejvíce. Vždyť, jak bychom mohli těmto rodičům
doporučovat, aby dělali vše pro výchovu svých dětí v křesťanském životě a dávali jim příklad přesvědčivé a praktikované víry, kdybychom
je zároveň drželi v odstupu od života církevního společenství, jako by
76
z něho byli vyloučeni? Je třeba jednat tak, abychom nenakládali další
břemena nad rámec těch, která děti v těchto situacích už musí snášet!
Bohužel, počet těchto dětí je opravdu velký. Je důležité, aby pocítily,
že církev je jako matka pozorná ke všem (svým dětem) a vždy připravená k naslouchání a k setkání.
Církev v těchto posledních desetiletích ve skutečnosti nebyla necitlivá
ani nečinná. Díky prohloubení, jež učinili její pastýři a potvrdili moji
předchůdci (v papežské službě), velmi vzrostlo vědomí, že je potřeba
bratrského a pozorného přijetí, v lásce a v pravdě, vůči pokřtěným,
kteří uzavřeli nový (civilní) sňatek po selhání jejich svátostného manželství; ve skutečnosti tyto osoby nejsou exkomunikovány a nesmí se
s nimi jednat, jako by byly vyloučené z církve: tito lidé jsou stále součástí církve.
Papež Benedikt XVI. zasáhl do této otázky, když naléhavě vyzýval
k pozornému rozlišování a moudrému pastoračnímu doprovázení,
neboť si uvědomoval, že neexistují „jednoduché návody“ (Proslov na
VII. Světovém setkání rodin, Milán, 2. června 2012, odpověď č. 5).
Odtud se odvíjí opakovaná výzva pastýřů církve otevřeně a důsledně ukazovat připravenost církevních společenství přijímat (do svého
středu tyto osoby) a povzbuzovat je, aby žili a rozvíjeli svou přináležitost ke Kristu a k církvi, a sice modlitbou, nasloucháním Božímu
slovu, účastí na liturgii, křesťanskou výchovou svých dětí, obětavou
láskou a službou chudým a úsilím o spravedlnost a mír.
Biblický obraz Dobrého pastýře (Jan 10,11–18) v sobě shrnuje poslání,
které Ježíš dostal od svého Otce: totiž aby dal život za své ovce. Stejný
postoj je vzorem také pro církev, která přijímá své syny a dcery jako
matka, která za ně dává svůj život. „Církev je povolána, aby byla vždy
otevřeným domem Boha Otce.“ – Žádné zavřené dveře! – „Všichni se
mohou určitým způsobem účastnit života církve, všichni mohou být
součástí jejího společenství. Církev (…) je otcovským domem, kde
je místo pro každého člověka s jeho životními obtížemi.“ (Evangelii
gaudium, č. 47)
77
Podobně jsou všichni křesťané povoláni napodobovat Dobrého pastýře. Zejména křesťanské rodiny s ním mohou spolupracovat tím, že
se budou ujímat zraněných rodin a budou je doprovázet v životě víry
ve společenství. Každý ať přispěje svou částí k přisvojení si postoje
Dobrého pastýře, který zná každou ze svých ovcí a žádnou z nich nevylučuje ze své nekonečné lásky.
78
25.
Oslavy v rodině
Dnes otvíráme krátké zamyšlení nad třemi prvky, které rytmizují život rodiny. Jsou jimi oslavy, práce a modlitba. Dnes budeme mluvit
o slavení svátečních okamžiků. A hned řekněme, že slavení svátků je
Božím vynálezem. Vzpomeňme si na závěr vyprávění o stvoření světa
z 1. knihy Mojžíšovy, který jsme si vyslechli: „Sedmého dne dokončil
Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo.
A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo (Gn 2,2–3).“ Bůh sám nás učí, že je důležité
věnovat čas spokojenému pohledu na to, co se nám podařilo vykonat
v naší práci. Hovořím samozřejmě o práci nejen ve smyslu řemesla
nebo zaměstnání, ale v širším smyslu slova, totiž činnosti, kterou my
lidé, muži a ženy, můžeme spolupracovat na stvořitelském Božím díle.
Oslavy tedy nejsou lenošným vysedáváním v křesle nebo opojením
z naivního úniku před realitou … Nikoliv, každá oslava je především
zamilovaným pohledem plným vděčnosti za práci, která byla dobře
vykonána; oslavujeme práci. Také vy, mladí novomanželé, oslavujete dobré dílo vašeho zasnoubení, které je tak krásné! Je to čas, kdy
se díváme na své děti nebo vnoučata, jak rostou, a v duchu si říkáme: jaká krása! Je to čas, kdy se díváme na svůj dům, na své přátele,
kteří nás přišli navštívit, na společenství, ve kterém žijeme, a říkáme
si: jak krásná věc! Bůh udělal to samé, když stvořil svět. A pokračuje v tom nestále, protože Bůh stále tvoří, i nyní v tomto okamžiku! Může se stát, že oslava sváteční chvíle se odehrává za okolností, které jsou těžké a bolestné, takže se při nich člověku až úzkostí
79
svírá hrdlo. Avšak i v tomto případě prosme Boha o sílu, abychom
takovou slavnostní chvíli úplně nevyprázdnili. Vy, maminky a tatínkové, to dobře znáte: kolikrát jste z lásky k dětem schopni překousnout různé nepříjemnosti, jen abyste jim umožnili dobře prožít
sváteční den a zakusit krásu života. Kolik lásky je v takovém konání!
Také do pracovní oblasti – aniž bychom zanedbali své povinnosti –
umíme vnést trochu sváteční nálady: oslavu narozenin, oslavu sňatku, oslavu novorozeněte, stejně jako rozlučku nebo oslavu na přivítanou. Je důležité umět oslavit takové okamžiky. Jsou to chvíle lidské
blízkosti uvnitř soukolí pracovního procesu, které nám dělají dobře!
Avšak skutečný sváteční čas přerušuje naši výdělečnou pracovní činnost. Je to posvátný čas, protože člověku připomíná, že je stvořen
k Božímu obrazu. Bůh není otrokem práce, ale je jejím Pánem, a proto i my nemáme být nikdy otroky práce, ale jejími „pány“. Existuje
jedno přikázání, které se toho týká, přikázání, které se týká každého
člověka bez výjimky! A přesto víme, že existují miliony mužů a žen,
a dokonce i dětí, kteří jsou otroky práce! I dnes existují otroci! Jsou vykořisťováni a musí konat otrockou práci, a to vše je proti Bohu a proti
důstojnosti člověka. Posedlost ekonomickým ziskem a technická výkonnost ohrožují rytmus lidského života, protože život má své lidské
tempo. Je to rytmus odpočinku, zejména nedělního odpočinku, který
je nám dán, abychom při něm užívali toho, co se nedá vyrobit a co se
nespotřebovává, co se nedá koupit a nikde se neprodává. Ale místo
toho vidíme, že ideologie zisku a spotřeby by chtěla pohltit i sváteční
chvíle. I svátky bývají někdy zúženy na pouhý „obchod“, na vydělávání peněz a jejich utrácení. Ale copak pracujeme kvůli tomuhle? Nenasytná spotřeba, která vytváří odpad, je ošklivou nákazou, která kromě
jiného nakonec způsobí, že jsme mnohem unavenější, než předtím.
Poškozuje skutečnou práci a vysává život. Obětí nespořádaného rytmu slavení se stává zejména mládež.
Nakonec, sváteční čas je svatý, protože jej zvláštním způsobem obývá
Bůh. Nedělní mše svatá přináší k oslavě všechnu milost Ježíše Krista:
jeho přítomnost, jeho lásku, jeho oběť, to, že z nás vytváří společenství a přebývá s námi… A díky tomu získává každá skutečnost plnost
80
svého smyslu: práce, rodina, každodenní radosti i obtíže, utrpení
i smrt; to vše je proměněno Kristovou milostí.
Rodina je mimořádně uzpůsobená k tomu, aby pochopila, nasměrovala a podporovala pravou hodnotu svátečního času. Jak jsou krásné
rodinné oslavy, jsou přímo nádherné! Zvláště v neděli. Určitě to není
náhoda, že oslavy, kde je místo pro celou rodinu, jsou ty, které se lépe
vydaří! Samotný život rodiny, pokud se na něj díváme očima víry, se
nám jeví lepší než námahy, které nás to stojí. Připadá nám jako mistrovský kus ve své jednoduchosti, je krásný, protože není vyumělkovaný, není falešně předstíraný, ale je schopen v sobě zahrnout všechny
rysy pravého života. Jeví se nám jako „velmi dobrý“, jak to řekl Bůh na
konci stvoření člověka – muže a ženy (srov. Gn 1,31). Možnost slavit
je tedy drahocenným Božím darem, je to dárek, který Bůh dal lidské
rodině. Nepokazme ho! Děkuji.
81
26.
Rodina a práce
Po reflexi o hodnotě slavení v rodinném životě se budeme dnes věnovat jeho komplementární složce, kterou je práce. Součástí tvůrčího
Božího plánu je obojí: slavení i práce.
Obvykle se říká, že práce je nezbytná k obživě rodiny, k výchově dětí
a zajištění důstojného života pro blízké. Říci o seriózním a poctivém
člověku, že „je pracant“, je ta nejkrásnější věc, kterou lze říci. To je ten,
kdo pracuje, patří do společenství a nežije na úkor ostatních. Viděl
jsem tady dnes mnoho Argentinců a tak řeknu, jak to říkáme my: „No
vive de arriba - Nežije z druhých“.
Práce ve svých tisícerých formách, počínaje těmi domácími, totiž vytváří obecné blaho. A kde si lze tuto pracovitost osvojit? Především
v rodině. Rodina vychovává k pracovitosti příkladem rodičů: tatínek
a maminka pracují pro dobro rodiny a společnosti.
Svatá rodina Nazaretská se v evangeliu objevuje jako rodina pracujících a sám Ježíš je nazýván „syn tesařův“ (Mt 13,55) nebo přímo
„tesař“ (Mk 6,3). Svatý Pavel neopominul upozornit křesťany: „Kdo
nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10). To je dobrý recept ke zhubnutí:
nepracuješ, nejez! Apoštol výslovně poukazuje na falešný spiritualismus některých, kteří ve skutečnosti žijí na úkor bratří a sester, tedy
„zahálčivě“ (2 Sol 3,11). Pracovní závazek a duchovní život v křesťanském pojetí nestojí proti sobě. Je důležité to pochopit! Modlitba a práce mohou a mají být v harmonickém souladu, jak učí svatý
82
Benedikt. Nedostatek práce škodí na duchu jako škodí nedostatek
modlitby praktické činnosti. Opakuji: práce v tisícerých formách je
člověku vlastní. Vyjadřuje důstojnost jeho existence stvořené k Božímu obrazu. Proto se o práci říká, že je posvátná. A proto je péče
o zaměstnanost velkou lidskou a společenskou odpovědností, která
nemůže být ponechána v rukách několika jedinců anebo svalena na
zbožštěný „trh“. Způsobit úbytek pracovních míst, znamená způsobit
vážnou sociální škodu.
Zarmucuje mne, když vidím, že lidé jsou bez práce, nenacházejí práci
a postrádají tak důstojnost nosit domů chléb. A velmi se těším z toho,
když vidím, jak usilovně se vlády snaží nacházet pracovní místa a zajišťovat, aby všichni měli práci. Práce je posvátná, práce dává rodině
důstojnost. Musíme se modlit, aby žádná rodina nepostrádala práci.
Práce stejně jako slavení jsou tedy součástí stvořitelského Božího
plánu. Téma země jakožto domu či zahrady svěřené člověku, aby ji
chránil a obdělával (Gen 2,8.15), je v knize Geneze uvedeno těmito
působivými slovy: „Když Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná polní tráva,
protože Hospodin Bůh neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by
obdělával půdu“ (Gen 2,4b-6a). To není romantismus, ale Boží zjevení, za jehož důsledné chápání a vstřebávání neseme zodpovědnost.
Encyklika Laudato si´, která podává integrální ekologii, obsahuje také
toto poselství, že totiž krása země a důstojnost práce jsou učiněny
proto, aby se snoubily. Obojí jde spolu: země se stává krásnou, když
ji člověk obdělává. Je-li práce oddělována od Boží smlouvy s mužem
a s ženou, je-li odtrhávána od jejich duchovních kvalit, je-li rukojmím
logiky pouhého zisku a pohrdá životními city, úpadek duše kontaminuje všechno: ovzduší, vodu, rostlinstvo, potravu… Občanský život se
kazí a habitat je pustošen. Důsledky postihují především ty nejchudší lidi a nejchudší rodiny. Moderní organizace práce někdy vykazuje
nebezpečnou tendenci považovat rodinu za zábranu, obtíž a pasivní
položku produktivity práce. Ptejme se však: jaké produktivity? A pro
koho? Takzvané „chytré město“ nepochybně oplývá službami a organizací, je však často nevraživé například vůči dětem a starým lidem.
83
Někdy se ten, kdo projektuje, zajímá o správu individuálních pracovních sil, které hromadí a používá anebo odpisuje podle ekonomické
prospěšnosti. Rodina je velkým prubířským kamenem. Pokud ji organizace práce drží jako rukojmí anebo dokonce překáží jejímu rozvoji,
pak je jisté, že lidská společnost začala pracovat proti sobě samé!
Pro křesťanské rodiny představuje tato okolnost výzvu a velké poslání. Nesou na trh základy Božího stvoření: identitu a svazek muže
a ženy, plození dětí. Práci, která zdomácňuje zemi a činí obyvatelným
svět. Úbytek těchto základů je vážná věc a v našem společném domě
už existuje příliš mnoho trhlin! Úkol je nesnadný. Rodinná sdružení
si někdy mohou připadat jako David před Goliášem… Víme však,
jak tato výzva skončila! Je zapotřebí víry a prozíravosti. Kéž nám Bůh
umožní hledět si s radostí a nadějí Jeho povolání v této obtížné chvíli
našich dějin, povolání k práci, abychom dali důstojnost sobě samým
a svým rodinám.
84
27.
Rodina: modlitba
Po reflexi o tom, jak rodina prožívá sváteční chvíle a práci, budeme
nyní uvažovat o času modlitby. Nejčastější nářky křesťanů se týkají
právě toho času: „Měl bych se více modlit, chtěl bych, ale nedostává
se mi času.“ To slýcháme stále. Tato nelibost je upřímná, jistě, protože
lidské srdce se stále touží modlit, aniž si to uvědomuje. A nenachází-li čas, nemá klidu. Aby k tomuto setkání mohlo dojít, je zapotřebí
pěstovat v srdci „vřelost“ lásky k Bohu, citový vztah.
Můžeme si položit velmi jednoduchou otázku. Je dobré věřit v Boha
celým srdcem, je dobré doufat, že nám pomůže v těžkostech, je dobré vnímat povinnost poděkovat Mu. To vše je správné. Máme však
Pána trochu také rádi? Dojme nás, udiví nás či rozněžní nás pomyšlení na Boha?
Pomysleme na formulaci velkého přikázání, které nese všechna
ostatní: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší
a celou svou silou“ (Dt 6,5; srov. Mt 22,37). Tato formulace používá
ve vztahu k Bohu intenzivní slovník lásky. Duch modlitby přebývá
především tady. A pokud zde přebývá, je tam celý čas a nikdy odtud
nemizí. Dovedeme přemýšlet o Bohu jako o pohlazení, které nás udržuje při životě a kterému nic nepředchází? Pohlazení, od kterého nás
nic, ani smrt nemůže odloučit? Anebo o Něm přemýšlíme jenom jako
o velké Bytosti, Všemohoucím, který vše stvořil, Soudci, který každý
skutek kontroluje? To vše je přirozeně pravda. Avšak jedině, je-li Bůh
85
citem všech našich citů, nabývají tato slova plného významu. Potom
cítíme, že jsme šťastni a trochu také v rozpacích, protože na nás myslí
a především nás má rád! Není to úchvatné? Není úchvatné, že nás
Bůh s otcovskou láskou hladí? To je překrásné! Mohl by se jednoduše dát poznat jako nejvyšší Bytost, sdělit svoje přikázání a čekat na
výsledky. Bůh však učinil a činí nekonečně více. Provází nás cestou
života, ochraňuje a miluje.
Pokud cit k Bohu nerozdělá oheň, duch modlitby nerozehřeje čas. Pak
můžeme třeba násobit svoje slova „jako pohané“, říká Ježíš, anebo vystavovat na odiv svoje obřady „jako farizeové“ (srov. Mt 6,5.7). Srdce
obývané citem k Bohu udělá modlitbu také z bezeslovné myšlenky,
z prosby před svatým obrázkem anebo z polibku poslaného směrem
ke kostelu. Je krásné, když maminky učí malé děti posílat pusinku Ježíši či Matce Boží. Kolik je v tom něhy! V té chvíli se srdce maličkých
mění na místo modlitby. A to je dar Ducha svatého. Nikdy nezapomínejme vyprošovat tento dar každému z nás! Duch svatý má totiž svůj
zvláštní způsob, jak v našich srdcích volat „Abba – Otče“; učí nás říkat
„Otče“ právě tak, jako to činil Ježíš. Tento způsob bychom sami nikdy
nenašli (srov. Gal 4,6). Tento dar Ducha přebývá v rodině, kde se učí
o něj prosit a vážit si jej. Osvojíš-li si jej se stejnou spontaneitou, s níž
ses naučil říkat „tati“ a „mami“, budeš ho umět navždy. Když se tak
stane, je čas veškerého života rodiny zahrnut v Boží lásce a bezděčně
hledá čas na modlitbu.
Čas rodiny, jak dobře víme, je komplikovaný a stěsnaný, obsazený
a ustaraný. Vždycky je ho málo, nikdy nestačí. Je toho třeba tolik
udělat. Kdo má rodinu, brzo se naučí řešit rovnici, kterou nedovedou
vyřešit ani velcí matematikové, že totiž dvacet čtyři hodin obsahuje
jejich dvojnásobek! Jsou maminky a tatínkové, kteří by za to mohli
dostat Nobelovu cenu. Během dvaceti čtyř hodin jich mají osmačtyřicet. Nevím jak, ale dělají to tak! V rodině je hodně práce!
Duch modlitby navrací čas opět Bohu, uniká obsesi života, jemuž se
stále nedostává času, nachází pokoj v nezbytí a objevuje radost z nečekaných darů. Dobře v tom radí dvě sestry, Marta a Maria, o nichž
86
mluví evangelium, které jsme slyšeli (Lk 10,38-42) v úvodu. Naučily
se od Boha sladit rodinné rytmy: krásu slavení, pracovní vyrovnanost
a ducha modlitby. Návštěva Ježíše, kterého měly rády, pro ně byla slavností. Jednoho dne se však Marta naučila, že hostitelská práce, ač důležitá, přece jen není vším, a že opravdu podstatné je naslouchat Pánu
jako to dělala Maria, která si vybrala „ten nejlepší díl“ času. Modlitba
pramení z naslouchání Ježíši, z četby evangelia. Nezapomínejte číst
denně kousek evangelia. Modlitba pramení z důvěrného kontaktu se
Slovem Božím. Existuje tato důvěrnost v naší rodině? Máme doma
evangelium? Otevřeme jej někdy, abychom si v něm společně četli?
Rozjímáme o něm při recitaci růžence? Evangelium čtené a rozjímané v rodině je jako dobrý chléb, který živí srdce všech. Naučme se
ráno a večer a když usedáme ke stolu společně říkat nějakou modlitbu, velmi jednoduchou. Ježíš přichází mezi nás, jako přicházel do
rodiny Marty, Marie a Lazara. Na srdci mi leží něco, co jsem zahlédl
v různých městech: existují děti, které se neumějí pokřižovat! Maminko a tatínku učte dítě modlit se, dělat znamení kříže! To je krásný úkol
maminek a tatínků!
Modlitbou rodiny se ve chvílích silných i obtížných svěřujeme sobě
navzájem, aby byl každý člen rodiny chráněn Boží láskou.
87
28.
Rodina: evangelizace
V této poslední etapě našeho cyklu katechezí o rodině se podíváme
na to, jak rodina žije odpovědnost za sdílení víry, za předávání víry
uvnitř i navenek. V první chvíli se nám mohou vybavit určité evangelní výroky, které staví rodinné svazky zdánlivě do protikladu k následování Ježíše. Jako ona silná slova, která všichni známe a která jsme
slyšeli dnes v úvodu: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není
mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden” (Mt 10,37-38).
Ježíš tím přirozeně nechce rušit čtvrté přikázání, které je prvním
velkým přikázáním vůči lidem. První tři přikázání desatera se týkají vztahu k Bohu a ostatní vztahu k lidem. A je stejně nemyslitelné,
že Pán po vykonání svého prvního zázraku pro novomanžele v Káni,
po posvěcení manželského svazku muže a ženy a po navrácení synů
a dcer rodinnému životu, požaduje od nás, abychom byli k těmto
svazkům necitliví! To není to vysvětlení. Nikoli! Naopak, když Ježíš
potvrzuje primát víry v Boha, nenachází smysluplnější přirovnání než
rodinné vazby. A na druhé straně jsou samy rodinné svazky v rámci
zkušenosti víry a lásky k Bohu přetvářeny, dostává se jim většího smyslu a jsou uschopněny přesahovat se a vytvářet obsáhlejší otcovství
a mateřství, aby zahrnuly mezi bratry a sestry také ty, kteří se ocitli na
okraji veškerých vazeb. Jednou odpověděl Ježíš těm, kteří jej upozorňovali, že venku je jeho matka a bratři, kteří s ním chtějí mluvit: „To je
88
má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj
bratr i sestra i matka” (Mk 3,34-35).
Moudrost citů, které se nekupují ani neprodávají, je tím největším
talentem rodinného génia. Právě v rodině, v atmosféře oné moudrosti citů se učíme růst. Tam si lze osvojit jejich „gramatiku”, kterou
lze jinak velmi obtížně získat. Právě tímto jazykem se Bůh dává pochopit všem.
Výzva, aby se rodinné svazky kladly do rámce poslušnosti víry
a smlouvy s Pánem, tyto svazky neumrtvuje, ale naopak chrání, zbavuje je sobectví, opatruje před degradací a vede k bezpečí nesmrtelného života. Cirkulace rodinného stylu v lidských vztazích je požehnáním pro národy, přináší na zem naději. Když se rodinné city nechají
obrátit svědectvím evangelia, jsou schopny nepředstavitelných věcí
a umožňují se dotknout děl, která v dějinách koná Bůh, jako těch, která učinil Ježíš pro muže, ženy a děti, s nimiž se setkal. Jediný úsměv,
který zázračně vyloudíme na opuštěném a zoufajícím dítěti, které
znovu začne žít, nám vysvětluje Boží jednání ve světě více než tisíce
teologických traktátů. Muž a žena schopní riskovat a obětovat se pro
dítě druhých, nejenom pro to svoje, nám vysvětlují záležitosti lásky,
kterým mnozí vědci už nerozumějí. A kde jsou tyto rodinné city, rodí
se skutky srdce, které jsou výmluvnější než slova: skutky lásky. To je
k zamyšlení.
Rodina, která odpovídá na Ježíšovo povolání, vrací režii světa smlouvě muže a ženy s Bohem. Pomyslete na vývoj tohoto svědectví dnes.
Představme si, že by kormidlo dějin (společnosti, ekonomie, politiky)
bylo odevzdáno – definitivně! – smlouvě muže a ženy, aby jej ovládali s pohledem upřeným k pokolením, která přijdou. Témata země
a domu, ekonomie a práce, by vyluzovaly hudbu značně odlišnou!
Pokud, počínaje církví, vrátíme vedoucí roli rodině, která slyší a uskutečňuje Boží slovo, budeme jako nové víno na svatbě v Káni a jako
Boží kvas!
89
Smlouva rodiny s Bohem je dnes skutečně povolána čelit společenské
desertifikaci moderního města. Naše města se stala pouští z nedostatku lásky, nedostatkem úsměvu. Je tolik zábav, spousty kratochvílí
pro zasmání, ale láska chybí. Úsměv rodiny dovede tuto desertifikaci
našich měst překonat. To bude vítězství rodinné lásky. Žádné ekonomické a politické inženýrství nedokáže tento přínos rodin nahradit.
Babylonský projekt buduje neživotné mrakodrapy. Duch Boží však
působí, že rozkvétají pouště (srov. Iz 32,15). Musíme vyjít z elitních
obrněných věží a příbytků a znovu obydlet domy a prostory otevřené
zástupům. Otevřené lásce rodiny.
Společenství charismat - těch, která se pojí ke svátosti manželství,
i těch, která skýtá zasvěcení se Božímu království - má přetvářet církev na místo zcela familiárního setkání s Bohem. Touto cestou jděme,
neztrácejme naději. Milující se rodina dovede svým svědectvím lásky
rozehřát srdce celého města.
Modlete se za mne, modleme se jedni za druhé, abychom byli schopni
rozpoznat a přijmout Boží navštívení. Duch ať vnese do křesťanských
rodin lehký zmatek a město lidí vyjde ze své sklíčenosti.
90
29.
Rodina: křesťanské společenství
Chtěl bych dnes soustředit naši pozornost na spojení mezi rodinou
a křesťanským společenstvím. Je to spojení takříkajíc „přirozené“, protože církev je duchovní rodina a rodina je malá církev (srov. Lumen
gentium, 9).
Křesťanské společenství je domovem těch, kdo věří v Ježíše jakožto
zdroj bratrství všech lidí. Církev putuje uprostřed národů, v dějinách
mužů i žen, otců i matek, synů a dcer – toto jsou dějiny, s nimiž počítá Pán. Velké události světských mocností se zapisují do dějepisných
učebnic a tam zůstanou. Avšak dějiny lidských citů se zapisují přímo
do srdce Božího, jsou to dějiny, které potrvají navěky. Jsou místem
života a víry. Rodina je místem naší nezastupitelné a nesmazatelné
iniciace do těchto dějin, do dějin plných života ústících do věčného
nazírání Boha v nebi, ale začínajících v rodině! Proto je rodina tolik
důležitá.
Syn Boží si osvojil lidské dějiny touto cestou a až do dna (srov. Žid
2,18; 5,8). Je krásné vracet se k rozjímání o Ježíši a o znameních tohoto spojení! Narodil se v rodině, kde se „naučil světu“: dílna, pár
domů, nepatrná vesnička. Ježíš však během této třicetileté zkušenosti
asimiloval lidství, které přijal do svého spojení s Otcem i do svého
apoštolského poslání. Potom, když odešel z Nazareta a zahájil veřejný
život, začal kolem sebe Ježíš vytvářet společenství, „shromáždění“, začal svolávat lidi. Takový je význam slova „církev“.
91
V evangeliích má Ježíšovo shromáždění formu rodiny, pohostinné rodiny, nikoli uzavřené exkluzivní sekty. Jsou v ní Petr i Jan, ale také
hladový a žíznivý, cizinec a pronásledovaný, hříšník a celník, farizeové i zástupy. A Ježíš nepřestává přijímat všechny a mluvit se všemi,
včetně toho, kdo už nečeká, že se ve svém životě setká s Bohem. Je to
mocné ponaučení pro církev! Sami učedníci jsou vybráni, aby pečovali o toto shromáždění, o tuto rodinu Božích hostů.
Aby dnes ožila tato realita Ježíšova shromáždění je nezbytné oživit
spojenectví rodiny a křesťanského společenství. Mohli bychom říci,
že rodina a farnost jsou dvě místa, v nichž se uskutečňuje ono společenství lásky, jejíž posledním zdrojem je Bůh sám. Církev, která je
opravdu podle evangelia, nemůže mít jinou formu než pohostinného
domu se stále otevřenými dveřmi. Kostely, farnosti a instituce se zavřenými dveřmi se nemají nazývat církev, nýbrž muzeum!
A dnes je toto spojenectví klíčové. „Proti ideologickým, finančnickým
a politickým »centrům moci« vkládejme svoje naděje do těchto evangelizačních center lásky oplývajících lidskou vřelostí a založených
na solidaritě, účasti“ (Papežská rada pro rodinu, Gli insegnamenti di
J.M.Bergoglio – Papa Francesco sulla famiglia a sulla vita 1999-2014,
LEV 2014, 189) a také na vzájemném odpuštění.
Dnes je nezbytné a naléhavé posílit spojení mezi rodinou a křesťanským společenstvím. Zajisté je potřeba hluboké víry ke znovu nabytí rozumu i odvahy k obnovení tohoto spojenectví. Rodiny se někdy
drží zpátky s tím, že nejsou na výši, a říkají: „Otče, jsme chudá a tak
trochu rozbitá rodina“, „Nemáme na to“, „Máme doma tolik problémů“, „Nemáme síly“. To je pravda. Avšak nikdo není hoden, nikdo
není na výši, nikdo nemá sil! Bez milosti Boží bychom nemohli dělat
nic. Všechno je nám dáno, zdarma dáno! A Pán nikdy nepřichází do
nové rodiny, aniž by tam učinil nějaký zázrak. Pamatujme na ten, který učinil v Káni! Ano, Pán, svěříme-li se do jeho rukou, nám umožní
konat zázraky – a to ty každodenní! – když je v té rodině Pán.
Přirozeně, také křesťanské společenství musí něčím přispět. Snažit
se například překonat příliš direktivní a příliš funkcionářské postoje,
92
favorizovat mezilidský dialog, vzájemné poznání a vzájemnou úctu.
Rodiny ať převezmou iniciativu a cítí odpovědnost za vnášení svých
cenných darů do společenství. Všichni si musíme být vědomi, že
křesťanská víra se uskutečňuje na otevřeném poli života sdíleného se
všemi. Rodina a farnost musejí učinit zázrak pospolitějšího života pro
celou společnost.
V Káni byla Ježíšova matka, „matka dobré rady“. Slyšme její slova:
„Udělejte všechno, co vám řekne“ (srov. Jan 2,5). Drahé rodiny, drahá farní společenství, nechme se inspirovat touto Matkou, učiňme
všechno, co nám Ježíš řekne a staneme před zázrakem, před každodenním zázrakem!
93
30.
Rodina a národy
16. 9. 2015 Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Pavla
Tato naše reflexe je poslední z cyklu katechezí o manželství a rodině. Stojíme před krásnými a náročnými událostmi, které se přímo
pojí k tomuto velkému tématu, Světovým setkáním rodin ve Filadelfii
a biskupskou synodou v Římě. Obojí má světový rozměr, který odpovídá všeobecné dimenzi křesťanství, ale také všeobecné důležitosti
tohoto základního a nezastupitelného společenství, kterým je rodina.
Nynější civilizační etapa je poznamenána dlouhodobými účinky společnosti řízené ekonomickou technokracií. Podřízenost etiky logice
zisku má k dispozici nesmírné prostředky a enormní mediální podporu. V tomto scénáři se nová smlouva muže a ženy stává nejenom
nezbytností, ale i strategií emancipace národů od peněžní kolonizace.
Tato smlouva se musí znovu stát směrnicí politiky, ekonomie i občanského soužití! Ona rozhoduje o obyvatelnosti země, o přenosu cítění
života a o vazbách paměti a naděje.
Mohli bychom říci, že manželsko-rodinné společenství muže a ženy
je „zlatým jádrem“ této smlouvy, její životodárnou gramatikou. Víra
ji čerpá ze stvořitelské moudrosti Boha, který svěřil rodině nikoli péči
o samoúčelnou intimitu, nýbrž vzrušující plán „zdomácnění“ světa.
Právě rodina je počátkem, základem této světové kultury, která nás
zachraňuje před mnoha a mnoha útoky, destrukcemi, kolonizacemi,
včetně té peněžní, anebo před ideologiemi, které tolik ohrožují svět.
Rodina je obrannou základnou.
94
Právě biblické Slovo o stvoření skýtalo základní inspirací v našich
krátkých středečních meditacích o rodině. Z tohoto Slova můžeme
a musíme znovu, široce a hluboce čerpat. Čeká nás obrovská, ale také
velice vzrušující práce. Boží stvoření není pouhá filosofická premisa:
je to všeobecný horizont života a víry! Neexistuje jiný božský plán než
stvoření a jeho vykoupení. Pro spásu stvoření a každého tvora se Bůh
stal člověkem, „pro nás lidi a pro naši spásu“, jak říká Krédo. A zmrtvýchvstalý Ježíš je „dříve zrozený než celé tvorstvo“ (Kol 1,15).
Stvořený svět je svěřen muži a ženě. To co se děje mezi nimi, poznamenává všechno. Jejich odmítavý postoj k Božímu požehnání ústí nevyhnutelně do jakéhosi deliria všemohoucnosti, které obrací všechno
vniveč. Říkáme tomu „prvotní hřích“. A všichni přicházíme na svět
s touto dědičnou chorobou.
Přesto však nejsme prokleti, ani ponecháni sobě napospas. Už starozákonní podání první lásky Boha k muži a k ženě bylo psáno ohněm!
„Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým
a jejím“ (Gn 3,15a). Těmito slovy se obrací Bůh ke lstivému hadovi,
mágovi. A prostřednictvím těchto slov Bůh vybavuje ženu ochrannou
bariérou proti zlu, ke které se může, pokud chce, utíkat po všechna
pokolení. To znamená, že žena je nositelkou tajného a zvláštního požehnání na obranu svého stvoření před Zlým! Jako žena Apokalypsy,
která běží skrýt dítě před Drakem. A Bůh ji chrání (srov. Zj 12,6).
Pomyslete, jaká hlubina se zde otevírá! Vyskytují se mnohá a někdy
urážlivá klišé o ženě pokušitelce jako té, která navádí ke zlu. Existuje
však prostor pro teologii ženy, který je na výši tohoto Božího požehnání pro ni a pro její potomstvo!
Milosrdná Boží ochrana nad mužem a ženou však v každém případě pro oba nikdy neustává. Nezapomínejme na to! Symbolický jazyk
Bible nám říká, že ještě před jejich vyhnáním ze zahrady Eden, udělal Bůh muži a ženě kožené sukně a oblékl je do nich. Tento projev
něhy znamená, že Bůh ani v bolestných důsledcích našeho hříchu nechce, abychom byli nazí a vydáni svému údělu hříšníků. Tato božská
něha, tato péče o nás, se vtělila v Ježíši Nazaretském, Božím Synu,
95
„narozeném ze ženy“ (Gal 4,4). A svatý Pavel dále říká, že „Kristus
umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8). Kristus narozený ze ženy, z jedné ženy, je Božím pohlazením našich ran, našich pochybení, našich hříchů. Bůh nás miluje takové, jakými jsme a chce nás
v tomto plánu vést dál. Žena je ta silnější, která tento plán nese dál.
Příslib, který Bůh dává muži a ženě na počátku dějin, zahrnuje všechny lidské bytosti až do konce dějin. Budeme-li mít dostatek víry, rodiny
národů země se rozpoznají v tomto požehnání. Na každý pád, kdokoli se
nechá pohnout touto vizí, ať už patří k jakémukoli národu, lidu a náboženskému vyznání, je na cestě s námi. Bude naším bratrem a naší
sestrou. Bez jakéhokoli proselytismu! Kráčejme v tomto požehnání za
tímto Božím cílem, aby se z nás všech v životě stali bratři uprostřed
světa, který jde kupředu a rodí se z rodiny, ze spojení muže a ženy.
Bůh vám žehnej rodiny všech koutů země! Bůh žehnej vám všem!
96
IV. Cyklus katechezí od synody 2015
31.
Rodinný duch je ústavou církve
7. 10. 2015
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra
Před několika dny začala biskupská synoda na téma „Povolání a poslání rodiny v církvi a v současném světě“. Rodina, která kráčí Pánovou cestou, je zcela zásadní pro svědectví o Boží lásce, a proto si zasluhuje veškerou oddanost, které je církev schopna. Synoda je povolána
k tomu, aby dnešku vyložila tuto starostlivost a péči církve. Doprovázejme celý průběh synody modlitbou a pozorností. V této době se
budeme v katechezích zamýšlet nad některými aspekty vztahu mezi
církví a rodinou – o kterém můžeme říci, že je nerozlučitelný! – s obzorem otevírajícím se dobru celého lidského společenství.
Pozorný pohled na každodenní život dnešních mužů a žen ihned
ukazuje, že je všude zapotřebí silné injekce rodinného ducha. Styl našich vztahů – veřejných, hospodářských, právních, profesionálních
a občanských – se totiž jeví jako velmi racionální, formální a organizovaný, avšak zároveň velice vyschlý, vyprahlý, anonymní, někdy až
nesnesitelný. Ačkoli tento styl formálně usiluje o zapojení, ve skutečnosti ponechává stále větší počet lidí v osamělosti a odepisuje je.
Právě proto rodina otevírá pro celou společnost mnohem lidštější
perspektivy. Otevírá oči svých dětí, aby viděly život – a to nejenom
97
pohledem, nýbrž také všemi dalšími smysly. Rodina ztělesňuje vizi
mezilidských vztahů, které se zakládají na svobodné smlouvě lásky.
Rodina vytváří potřebu svazků, založených na věrnosti, upřímnosti,
důvěře, spolupráci a úctě. Povzbuzuje k plánování obyvatelného světa
a k víře ve vztahy, spočívající na důvěře, a to i za obtížných okolností. Rodina učí dodržování daného slova, úctě k jednotlivcům, sdílení
osobních i cizích omezení. Všichni jsme si vědomi, jak je nenahraditelná pozornost rodiny vůči jejím nejmenším a nejzranitelnějším členům, ale také vůči těm, kteří nesou největší zranění a svým chováním
si v životě přivodili nejtěžší pohromy. Jestliže někdo ve společnosti
uplatňuje takovéto postoje, je to díky jejich osvojení v rodinném duchu. Jistě nejsou dané soutěživostí a touhou po sebeuplatnění.
Přestože je vše vyslovené všeobecně známo, rodině se v politické
a hospodářské organizaci současné společnosti nepřičítá náležitá váha
– a uznání a podpora. Chtěl bych říci ještě více – rodina nejenom není
patřičně uznávána, nýbrž už není dávána za vzor a poučení! Moderní
společnost se všemi svými vědeckými a technickými výdobytky téměř jako by dosud nebyla schopna přetlumočit své poznatky do lepších forem občanského soužití. Organizace veřejného života nejenom
stále více vázne v byrokracii, na hony vzdálené základním lidským
svazkům, ale společenské a politické mravy vinou agresivity, vulgarity a pohrdání dokonce upadly natolik, že stojí notně pod úrovní
i té nejnepatrnější rodinné výchovy. Za těchto okolností se oba krajní
protiklady této vztahové zpustlosti – tedy technokratická omezenost
a amorální familismus – setkávají a navzájem sytí. To je paradoxní.
Církev dnes a v tomto přesném bodě stanovuje dějinný smysl svého
poslání v souvislosti s rodinou a skutečným rodinným duchem. Začíná přitom od pozorné kontroly vlastního života. Dalo by se říci, že
„rodinný duch“ je ústavou církve. Křesťanství se má projevovat rodinným duchem, má být takové. Jak bylo jasně napsáno: „Už nejste
cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové
Boží rodiny“ (Ef 2,19). Církev je a má být Boží rodinou.
98
Když Ježíš povolal Petra, aby jej následoval, řekl mu, že z něj učiní
„rybáře lidí“. Takové poslání vyžaduje nový typ sítí. Lze říci, že rodiny jsou dnes jednou z nejdůležitějších sítí petrovského a církevního
poslání. Nikoli sítí, která uvězňuje, nýbrž naopak sítí, jež vysvobozuje
z kalných vod samoty a lhostejnosti, ve kterých se mnoho lidí topí
v moři osamění a nezájmu. Rodiny dobře vědí, co znamená důstojnost Božích dětí, a nikoli otroků, cizinců, anebo pouhých čísel na dokladu totožnosti.
Ježíš v rodině začíná svou pouť mezi lidmi, aby je přesvědčil, že na
ně Bůh nezapomněl. Petr z rodiny čerpá sílu pro svou službu. A církev odtud zajíždí na hlubinu, poslušna Mistrových slov, s jistotou, že
pokud tak učiní, bude úlovek zázračně bohatý. Kéž by zanícení synodálních otců, oživované Duchem svatým, v církvi vzbudilo takové
vzepětí, že odloží staré sítě a opět se vydá na lov v důvěře ke slovům
svého Pána. Silně se za to modleme! Kristus ostatně přislíbil svého
Ducha a povzbuzuje nás slovy: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte
dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk1 11,9-13).
99
32.
O slibech, které činíme dětem
15. 10. 2015
Dnešní Ježíšova slova jsou mocná: „Běda světu, že svádí k hříchu!“.
Ježíš je realista a říká: „Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu
člověku, skrze kterého pohoršení přicházejí“. Dříve než přistoupím ke
katechezi, chtěl bych jménem církve požádat o odpuštění za skandály,
ke kterém došlo v poslední době jak v Římě, tak ve Vatikánu. Prosím
o odpuštění.
Dnes budeme přemýšlet o velmi důležitém tématu: o slibech, které
dáváme dětem. Nemám na mysli ani tak sliby, které tu a tam během
dne činíme, abychom je utěšili anebo aby byly hodné (někdy možná
nějakým tím nevinným trikem, slibem karamelky apod.), abychom je
pobídly k nasazení ve škole nebo jim rozmluvili nějaký jejich vrtoch.
Mám na mysli sliby důležitější a rozhodující pro jejich očekávání ve
vztahu k životu, pro jejich důvěru ve vztazích k lidem a pro jejich
schopnost chápat Boží jméno jako požehnání. Sliby, kterými se my
zavazujeme jim.
My dospělí pohotově mluvíme o dětech jako o příslibech života.
A snadno se dojímáme, říkáme-li mladým, že jsou naší budoucností. To je pravda. Někdy se však ptám, zda jsme stejně seriózní k jejich budoucnosti, k budoucnosti mladých! Otázka, kterou bychom si
měli často klást zní: Jak jsme poctiví ve slibech, které dáváme dětem,
které přivádíme na svět? Přivádíme je na svět a to je příslib. Co jim
slibujeme?
100
Přijetí a péče, blízkost a pozornost, důvěra a naděje jsou rovněž zásadními sliby, které lze shrnout jedním slovem: láska. Slibujeme lásku, která se vyjadřuje přijetím, péčí, blízkostí, pozorností, důvěrou
a nadějí. Tím největším slibem je však láska. Toto je ten nejsprávnější
způsob, jak přijímat lidskou bytost přicházející na svět, a všichni si jej
osvojujeme ještě dříve nežli si jej uvědomíme. Těší mne, když mezi
vámi procházím a vidím tatínky a maminky, kteří mi přinášejí svoje
maličké. Ptám se: kolik jim je? – Tři, čtyři týdny. A prosím Pána, aby
jim žehnal. Také to je láska. Láska je slib, který muž a žena dávají
každému dítěti, jehož početí jim přichází na mysl. Děti se rodí a očekávají potvrzení tohoto slibu: plně, důvěřivě a bezbranně. Stačí se na
ně podívat: v každém etniku, kultuře a v každé životní situaci! Když
nastane opak, jsou děti zraněny „pohoršením“, někdy nesnesitelným
pohoršením, které je o to závažnější, že ho nedovedou rozšifrovat.
Bůh nad tímto slibem bdí již od prvního okamžiku. Vzpomínáte, co
o dětech říká Ježíš? Jejich andělé odrážejí Boží pohled a Bůh nikdy
neztrácí děti ze zřetele (srov. Mt 18,10). Běda těm, kdo zradí jejich
důvěru, běda! Jejich důvěřivá odevzdanost našemu slibu nás od první
chvíle zavazuje a soudí.
A ještě něco bych rád dodal s velkým respektem ke všem, ale také
velice otevřeně. Jejich spontánní důvěra v Boha by nikdy neměla být
raněna, zvláště ne z důvodu našeho více či méně vědomého nároku
nahrazovat Boha. Tajemný a něžný vztah Boha a dětské duše by nikdy
neměl být zneužit. Je to reálný vztah, který Bůh chce a opatruje. Dítě
je od narození připraveno vnímat, že je milováno Bohem. Je k tomu
ochotné. Ještě dříve než je schopno vnímat, že je samo o sobě milováno, dítě už cítí, že existuje Bůh, který má děti rád.
Dětem, právě narozeným, se spolu s pokrmem a péčí začíná dostávat darem potvrzení duchovních kvalit lásky. Skutky lásky přicházejí s obdržením jména, sdílením řeči, v úmyslech pohledů a podnětech úsměvů. Učí se tak, že krása mezilidských vazeb míří k naší
duši, hledá naši svobodu, přijímá odlišnost druhého, uznává jej
a respektuje jako rovného. Druhý zázrak, druhý slib: my – tatínek
a maminka – se ti dáváme, abychom ti dali tebe samého! A toto je
101
láska, která v sobě nese jiskru Boží lásky. Vy, tatínci a maminky, tuto
Boží jiskru máte a dětem ji dáváte; jste nástrojem Boží lásky a toto
je krásné, moc krásné.
Jedině díváme-li se na děti Ježíšovýma očima, můžeme doopravdy pochopit, v jakém smyslu obranou rodiny chráníme lidství! Zorný úhel
dětí je zorným úhlem Božího Syna. Sama církev dává ve křtu dětem
velké sliby, jimiž zavazuje rodiče a celé křesťanské společenství. Svatá
Ježíšova matka, skrze niž k nám Boží Syn přišel, byl milován a narodil
se jako dítě, uschopňuje církev, aby ji následovala v jejím mateřství
a její víře. A svatý Josef, spravedlivý muž, který přijal, chránil a odvážně ctil toto požehnání a příslib Boží, ať nás všechny uschopní a učiní
hodnými přijímat Ježíše v každém dítěti, které Bůh posílá na zem.
102
33.
O manželské věrnosti
V minulé meditaci jsme reflektovali o důležitých slibech, které rodiče dávají dětem, jakmile jsou v lásce pomýšleny a počaty v lůně.
Můžeme dodat - a stojí za povšimnutí - že celá rodinná realita se zakládá na slibu. Identita rodiny se zakládá na slibu. Lze říci, že rodina
žije ze slibu lásky a věrnosti, který si muž a žena vzájemně dávají.
Obsahuje závazek přijmout děti a vychovat je, ale uskutečňuje se také
péčí o staré rodiče, ochranou a opatrováním nejslabších členů rodiny, vzájemnou pomocí při uskutečňování vlastních vloh a přijetím
vlastních omezení. A manželský slib se rozšiřuje ke sdílení radosti
a utrpení všech otců, matek a dětí ve velkodušné otevřenosti lidskému
soužití a obecnému dobru. Rodina, která se uzavírá v sobě, je jakýmsi
protiřečením a umrtvuje slib, který jí dal zrod a umožňuje jí žít. Nikdy nezapomínejme, že identita rodiny je vždycky slib vztahující se
na celou rodinu i na celé lidstvo.
V dnešní době se vážnost věrnosti slibu rodinného života zdá velmi
oslabena. Na jedné straně proto, že špatně chápané právo hledat za
každou cenu a v jakémkoli vztahu vlastní zadostiučinění je povyšováno na neoddiskutovatelný princip svobody. Na druhé straně proto, že
vztahové životní svazky a závazky k obecnému dobru jsou svěřovány
výlučně donucovací moci zákona. Ve skutečnosti však nikdo nechce
být milován pouze kvůli tomu, co má, anebo z povinnosti. Láska stejně
jako přátelství mají svou sílu a svoji krásu právě v tom, že rodí určitý
svazek, aniž by odnímaly svobodu. Láska je svoboda, slib zakládající
103
rodinu je svobodný a to je krásné. Bez svobody není přátelství, bez
svobody není láska a bez svobody není manželství.
Svoboda a věrnost si tedy neodporují, ba dokonce se vzájemně podporují jak v mezilidských, tak v sociálních vztazích. Pomysleme na
škody, které v civilizaci globální komunikace způsobuje inflace nedodržených slibů v různých oblastech a shovívavost k nedodržování
daného slova a přijatých závazků! Ano, drazí bratři a sestry, věrnost
je slib závazku, který potvrzuje sám sebe růstem ve svobodné poslušnosti danému slovu. Věrnost je důvěra, která „chce“ být reálně
sdílena, a naděje, která „chce“ být pěstována společně. Mluvíme-li
o věrnosti, napadá mne, co vyprávějí naši staří, naši prarodiče: „Kdysi
stačilo uzavřít dohodu podáním rukou, protože existovala věrnost slibu.“ I tento sociální fakt má totiž původ v rodině, v rukoudání muže
a ženy vydávajících se na společnou cestu životem. Věrnost slibům
je skutečně mistrovské dílo lidství! Hledíme-li na smělost jeho krásy, lekáme se, ale pokud jeho odvážnou houževnatostí pohrdneme,
jsme ztraceni. Žádný vztah lásky, žádné přátelství, žádná forma přízně, žádné štěstí obecného dobra nedosáhne výše naší touhy a naší
naděje, pokud nenastane tento zázrak duše. Říkám „zázrak“, protože
síla a přesvědčivost věrnosti nás navzdory všemu nepřestanou vábit
a udivovat. Vážnost daného slova, věrnost slibu nelze koupit a prodat.
Nelze jej vynutit silou, ale ani opatrovat bez oběti.
Žádná jiná škola nemůže naučit pravdě lásky, pokud to neučiní rodina. Žádný zákon nemůže uložit krásu a odkaz tohoto pokladu lidské
důstojnosti, jestliže jej osobní svazek lásky a plození nevpisuje do našeho těla.
Bratři a sestry, je nezbytné, aby se věrnosti lásky dostalo znovu sociální vážnosti. Je třeba navrátit sociální vážnost věrnosti lásky. Je nezbytné vyprostit z podzemí každodenní zázrak milionů mužů a žen
obrozujících svoje rodinné základy, z nichž každá společnost žije, aniž
by je mohla jakkoli jinak zaručit. Nikoli náhodou je tento princip věrnosti slibu lásky a plození vepsán do Božího stvoření jako trvalé požehnání, jemuž je svěřen svět.
104
Pokud svatý Pavel tvrdí, že v rodinném svazku se tajemně zjevuje rozhodující pravda také o svazku Pána a církve, znamená to, že církev
samotná tady nachází požehnání, které je třeba opatrovat a z něhož
je vždycky třeba se poučit, dříve než se začne vyučovat a ukázňovat.
Naše věrnost slibu je nicméně svěřena milosti a milosrdenství Boha.
Láska k lidské rodině v dobrém i ve zlém je pro církev otázkou cti!
Kéž nám Bůh dostát výši tohoto slibu.
A modleme se za synodální otce: Pán ať žehná jejich práci, kterou
vynakládají tvořivou věrností v důvěře, že Pán - jako první - je svým
slibům věrný.
105
34.
O odpouštění vin
4. 11. 2015
Nedávno skončené zasedání biskupské synody zevrubně reflektovalo
povolání a poslání rodiny v životě církve a současné společnosti. Tato
událost byla milostí. Synodální otcové mi na konci odevzdali text
svých závěrů. Chtěl jsem tento text publikovat, aby všichni mohli mít
účast na práci, které jsme se dva roky společně věnovali. Nebudeme se
nyní zaobírat těmito závěry, o nichž musím sám rozjímat.
Život se však nezastavuje a zvláště se nezastavuje rodinný život! Vy, drahé rodiny, jste stále na cestě. A na stránky konkrétního života nepřetržitě píšete krásy evangelia rodiny. Ve světě, kde občas život a láska vysychá, denně promlouváte o velkém daru, kterým je manželství a rodina.
Rád bych dnes zdůraznil jeden aspekt: rodina je velkou cvičebnou
vzájemného dávání a odpouštění, bez něhož žádná láska nemůže trvat dlouho. Láska bez dávání a bez odpouštění nevydrží, nevytrvá!
V modlitbě Otčenáš nás Ježíš učí prosit Otce: „Odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.“ A dodává k tomu: „Jestliže
totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský
Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6,12.14-15). Bez odpouštění žít nelze anebo přinejmenším nelze žít dobře, zejména v rodině. Každý den si vzájemně
působíme příkoří. Tyto poklesky způsobené naší křehkostí a naším
sobectvím musíme zaúčtovat. Od nás se však žádá, abychom rány,
které si způsobujeme, vzápětí hojili, a abychom porušené rodinné
106
tkanivo neprodleně opět obnovovali. Čekáme-li příliš dlouho, všechno se stává obtížnějším.
Hojení ran a rozvazování vin má jednoduché tajemství: nikdy nekončit den bez prosby o odpuštění, bez smíření mezi manželem a manželkou, rodiči a dětmi, mezi sourozenci... mezi snachou a tchýní! Naučíme-li se prosit bezodkladně o prominutí a vzájemně si odpouštět,
rány se hojí, manželství utužuje a rodina se stává domem, který je
kompaktnější a odolává otřesům našich malých i velkých špatností.
A není k tomu zapotřebí velkých prohlášení, stačí pohlazení a všechno pomine, a začíná se znovu. Nikdy den nezakončit válkou!
Naučíme-li se takto žít v rodině, budeme si tak počínat i navenek,
kdekoliv se ocitneme. Je snadné upadat v tom do skepse. Mnozí, včetně křesťanů, si myslí, že je to přehnané. Říká se: ano, jsou to krásná
slova, ale není možné je praktikovat. Tak tomu ale díky Bohu není.
Přijetím odpuštění od Boha jsme s to sami druhým odpouštět. Proto
nás Ježíš nechává denně opakovat tato slova v modlitbě Otče náš. A je
nezbytné, aby ve společnosti, která je někdy neúprosná, byla místa,
jako jsou rodiny, kde se vzájemnému odpouštění učí.
Také v tom oživila synoda naši naději. Schopnost vzájemně si odpouštět je součást povolání a poslání rodiny. Praxe odpouštění nejenom
chrání rodiny před rozpadem, ale pomáhá společnosti, aby byla méně
zlá a méně krutá. Ano, každé odpuštění zaceluje trhliny domu a upevňuje jeho zdi. Církev, drahé rodiny, je vám stále po boku, aby vám
pomáhala stavět váš dům na skále, o které mluvil Ježíš. Nezapomínejme na slova, která tomuto podobenství o domu bezprostředně předcházejí: „Ne každý, kdo mi říká: »Pane, Pane!«, vejde do nebeského
království, ale ten, kdo plní vůli nebeského Otce“, a dodává: „Mnoho
z nich mi řekne v ten den: »Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? « Ale tehdy
jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!“ (srov. Mt 7,21-23). Jsou to nepochybně silná slova, jejichž
cílem je otřást námi a povolat nás k obrácení.
107
Ujišťuji vás, drahé rodiny, že budete-li schopny ubírat se stále rozhodněji cestou blahoslavenství, učit se a vyučovat vzájemnému odpuštění, pak v celé velké rodině církve poroste schopnost dosvědčovat
obrodnou sílu Božího odpuštění. Jinak budeme možná krásně kázat
a třeba i vyženeme nějakého zlého ducha, ale Pán nakonec neuzná,
že jsme Jeho učedníky, protože jsme nebyli schopni odpustit druhým
a nechat si odpustit od druhých!
Křesťanské rodiny mohou opravdu mnoho vykonat pro dnešní společnost i pro církev. Rád bych proto, aby rodiny během Jubilea Milosrdenství znovu objevily poklad vzájemného odpuštění. Modleme
se, aby rodiny byly stále více schopny žít a tvořit konkrétní cesty
smíření, na kterých nikdo nebude vydán na pospas tíži svých vin.
S tímto úmyslem řekněme společně: „Otče náš, odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.“
108
35.
O rodinném soužití
11.11.2015
Dnes se zamyslíme nad jednou charakteristikou rodinného života,
kterou si osvojujeme od nejútlejšího věku: vzájemné soužití, tedy
schopnost sdílet životní dobra a tímto sdílením se těšit. Sdílet a umět
sdílet je cenná ctnost! Jejím symbolem či její „ikonou“ je rodina shromážděná u stolu. Společný pokrm - a kromě jídla také sdílení pocitů,
vyprávění a událostí - je fundamentální zkušenost. O svátcích, narozeninách a výročích se rodina schází u stolu. V některých kulturách
je zvykem sejít se také v zármutku a být nablízku tomu, kdo utrpěl
ztrátu blízkého.
Soužití u stolu je jistý teploměr ukazující zdraví vzájemných vztahů.
Pokud v rodině něco není, jak má být, anebo se tam skrývá nějaká bolest, u stolu je to hned jasné. Rodina, která skoro nikdy nejí společně
anebo se u jejího stolu nemluví, nýbrž sleduje se televize či smartphone, je „málo rodinou“. Když jsou u stolu děti přilepeny ke komputeru
anebo k mobilu, a chybí vzájemné naslouchání, pak to není rodina,
nýbrž penzionát.
Křesťanství má specifické povolání ke vzájemnému sdílení, všichni to
vědí. Pán Ježíš rád učil u stolu a přirovnával někdy Boží království ke
slavnostní tabuli. Ježíš zvolil stůl i k tomu, aby učedníkům – při večeři
- předal svoji duchovní závěť kondenzovanou v památném gestu svojí
Oběti: daru svého Těla a svojí Krve jakožto Pokrmu a Nápoje spásy,
kterým se živí pravá a trvalá láska.
109
V této perspektivě můžeme docela dobře říci, že rodina je „doma“
na mši, a to právě proto, že přináší k eucharistii zkušenost svého
soužití a otevírá ji milosti všeobecného soužití a Boží lásky ke světu.
Účastí na eucharistii je rodina očišťována od uzavírání se do sebe,
posilována v lásce a věrnosti a rozšiřuje hranice svého bratření podle Kristova srdce.
V naší době, poznamenané tolikerou uzavřeností a spoustou zdí, se
soužití rodinou zrozené a rozšířené eucharistií stává klíčovou příležitostí. Eucharistie a rodiny, které z ní žijí, mohou překonávat uzavřenost
a stavět mosty přívětivosti a dobročinné lásky. Ano, eucharistie rodinné církve čili rodin schopných vracet komunitě činorodý kvas soužití
a vzájemné pohostinnosti, je školou lidského začleňování (inkluze),
které se nebojí konfrontací. Neexistují maličcí, osiřelí, slabí, bezbranní,
ranění a zklamaní, zoufalí a opuštění, kteří by eucharistickým soužitím
rodin nemohli být syceni, občerstveni, opatrováni a uhoštěni.
Paměť rodinných ctností nám pomáhá chápat. Sami jsme poznali
a stále poznáváme, jaké zázraky mohou nastat, když některá matka
věnuje pohled a pozornost, starost a péči jiným dětem než svým vlastním. Donedávna stačila na všechny děti na dvorku jediná maminka!
A víme také dobře, jakou sílu má lid, jehož otcové se ochotně dávají
do pohybu, aby chránili děti všech, protože považují děti za nedělitelné dobro a jsou šťastní a hrdí, že je mohou opatrovat.
Mnohé sociální kontexty dnes kladou překážky rodinnému soužití. Dnes opravdu není snadné. Musíme najít způsob, jak jej obnovit.
U stolu se mluví, u stolu se naslouchá. Žádné mlčení, tedy takové
mlčení, které není mnišským silentiem, ale mlčením egoismu, kde
se každý zaobírá sebou nebo televizí či komputerem.. a nemluví se.
Žádné mlčení! Rodinné soužití je třeba obnovit, případně přizpůsobit
době. Zdá se, že soužití se stalo něčím, co se kupuje a prodává, ale tak
je něčím jiným. Stolování není vždycky symbolem správného sdílení dober, které umí dosáhnout k těm, jimž se nedostává chleba, ani
citů. V bohatých zemích jsme vedeni k přehnanému utrácení za jídlo
a potom za nápravu tohoto excesu. A toto nesmyslné „obchodování“
110
odtahuje naši pozornost od opravdového hladu těla i duše. Když chybí soužití, nastává egoismus, každý myslí sám na sebe. A mnohem víc
než reklama jej redukuje na marnivé svačinky a chutě na sladkosti.
A mezitím se mnoho, příliš mnoho bratří a sester ke stolu nedostane.
To je poněkud zahanbující.
Pohleďme na tajemství eucharistické hostiny. Pán láme svoje Tělo
a prolévá svoji Krev za všechny. Opravdu neexistuje žádné rozdělení,
které by mohlo odolat této Oběti přijímání; jedině lživý postoj a účast
na zlu z něj může vyloučit. Každá jiná distance nedokáže odolat bezbranné moci tohoto lámaného chleba a tohoto prolitého vína, svátosti jediného Pánova Těla. Živá a životná smlouva křesťanských rodin
předchází, nese a objímá dynamismem své pohostinnosti každodenní
námahy a radosti a spolupracuje s milostí eucharistie, která je s to
vytvářet stále nové společenství silou, která začleňuje a dává spásu.
Právě takto ukazuje křesťanská rodina šíři svého skutečného horizontu, kterým je horizont církve, matky všech lidí, všech opuštěných a vyloučených ve všech národech. Modleme se, aby toto rodinné soužití
mohlo růst a zrát v čase milosti nadcházejícího Jubilea Milosrdenství.
Přeložil Milan Glaser
111
36.
Rodina je brána přívětivosti
18.11.2015
Dnešní reflexí přicházíme na práh Jubilea, které se blíží! Před námi
je velká brána Božího milosrdenství, krásná brána, která přijímá naši
lítost a nabízí milost Jeho odpuštění. Brána je velkoryse otevřena, my
však máme její práh odvážně překročit. Každý z nás v sobě nosí něco,
co tíží. Všichni jsme hříšníci, využijme přicházející chvíle a překročme práh slitovného Boha, který nikdy neochabuje v odpouštění. Odvážně vstupme!
Od biskupské synody, která se konala v říjnu, se všem rodinám a celé
církvi dostalo velkého povzbuzení k setkání na prahu této otevřené
brány. Církev se osmělila otevřít své brány a vyjít v těchto těžkých
dobách spolu s Pánem vstříc někdy nejistým, někdy bloudícím putujícím synům a dcerám. Zejména křesťanským rodinám se dostalo
povzbuzení, aby otevřely bránu Pánu, který chce vstoupit a přináší
své požehnání a přátelství. Je-li brána Božího milosrdenství otevřena
nepřetržitě, musejí být otevřeny také brány našich institucí, abychom
všichni mohli vycházet a roznášet Boží milosrdenství. Jubileum znamená nechat Pána vcházet i vycházet.
Pán tuto bránu nikdy nerozráží. I on žádá o dovolení vstoupit, prosí
o svolení a nerozráží bránu, jak praví v knize Zjevení: „Hle, stojím
u dveří a klepu“ – představme si Pána klepajícího na bránu našeho
srdce – „Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst
u něho a on u mě“ (Zj 3,20). A v posledním velkém vidění této knihy
112
prorokuje o městě Božím takto: „Jeho brány nebudou ve dne zavřeny“ - což znamená, že budou vždy otevřeny, protože – noc tam vůbec
není“ (Zj 21,25). Ve světě existují místa, kde se brány nezamykají. Ještě jsou, ale je mnoho takových míst, kde jsou pancéřované brány normální. To nás neudivuje, ale zamyslíme-li nad tím, není to pěkné znamení! Nesmíme podléhat myšlence, že musíme tento systém zavést ve
svém životě, v rodině, ve městě a ve společnosti. A tím méně v životě
církve. To by bylo hrozné! Nehostinná církev, stejně jako rodina uzavřená do sebe, uráží evangelium a zatvrzuje svět. V církvi tedy žádné
pancéřované brány, všechno ať je otevřeno!
Způsob, jakým jsou spravovány „brány“ – prahy, přechody a hranice
– má symbolický význam a nabývá ústředního smyslu. Brána má střežit, jistě, ale nikoli odmítat. Brána nesmí být pancéřovaná, ale naopak.
Vyžaduje se dovolení, aby pohostinnost zazářila ve svobodě vlídného
přijetí a svévolná invaze ji zacloní. Brána se otevírá často, aby bylo
vidět, zda někdo nečeká venku, protože mu možná chybí odvaha, případně síla zaklepat. Kolik lidí ztratilo důvěru, nemá již odvahu zaklepat na bránu našeho křesťanského srdce, na bránu našich kostelů…
Jsou tam, ale nemají odvahu, připravili jsme je o důvěru. Ať k tomu,
prosím, nikdy nedochází. Brána říká mnohé o domu a také o církvi.
Správa brány vyžaduje pozorné rozlišování a zároveň má inspirovat
k velké důvěře. Chtěl bych všem strážcům bran vyjádřit vděčnost:
domovním správám, občanským institucím a kostelům. Obezřetnost
a zdvořilost vrátných nezřídka umožňuje udělat si obrázek o lidskosti
a vlídnosti celého domu již u jeho vchodu. Od těchto mužů a žen,
kteří jsou strážci míst setkání a vlídného přijetí v lidské obci, je třeba
se učit! Vám všem, strážci mnoha bran, příbytků či kostelů, patří vřelý
dík. Úsměv a přívětivost vždycky ukazují pohostinnost domu či kostela, takže přicházejícím dává pocit přijetí a štěstí.
Dobře víme, že vlastně my sami jsme strážci a služebníci Boží brány,
a touto branou je Ježíš. On nás osvěcuje v každé bráně našeho života,
včetně brány našeho narození i našeho skonu. On sám prohlásil: „Já
jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet
i vycházet a najde pastvu“ (Jan 10,9). Ježíš je branou, kterou můžeme
113
vcházet i vycházet. Boží ovčinec je totiž útočiště, nikoli vězení! Boží
dům je útočiště, nikoli vězení a Jeho brána nese jméno Ježíš! Je-li brána zavřena, říkáme: „Pane, otevři!“ Ježíš je branou a umožňuje nám
vcházet i vycházet. Lupiči se bráně vyhýbají. Je to kuriózní, ale lupiči
se vždycky snaží vejít jinudy, oknem či střechou; vyhýbají se bráně,
protože mají špatné úmysly. Vměšují se do stádce, aby oklamali ovce
a profitovali na nich. Branou máme procházet a naslouchat Ježíšovu hlasu. Slyšíme-li tón Jeho hlasu, máme jistotu a jsme zachráněni.
Můžeme vejít bez bázně a vyjít bez nebezpečí. V této krásné Ježíšově
promluvě je řeč také o vrátném, který má za úkol otevírat dobrému
Pastýři (srov. Jan 10,2). Pokud vrátný slyší Pastýřův hlas, otevře a nechává vejít všechny ovce, které Pastýř přivádí, všechny, včetně těch,
které zbloudily v lesích a které se dobrý Pastýř vydal hledat, aby je
přivedl zpět. Tyto ovce nevybírá vrátný, nevybírá je farní asistent či
asistentka. Všechny ovce jsou zvány, vybírá je dobrý Pastýř. Také vrátný je poslušný Pastýřově hlasu. Mohli bychom tedy říci, že máme být
jako onen vrátný. Církev je vrátnou, nikoli paní Pánova domu.
Svatá Rodina nazaretská dobře ví, co znamená otevřená či zavřená
brána pro ty, kdo čekají dítě, nemají útočiště a musí čelit nebezpečím.
Ať křesťanské rodiny učiní z prahu svého domu menší či větší znamení Brány milosrdenství a Boží vlídnosti. Právě tak má být církev
poznávána v každém koutu země, totiž jako strážkyně Boha, který
klepe, jako pohostinnost Boha, který ti nezavírá před nosem s odůvodněním, že nejsi z domu. V tomto duchu přistupujme k Jubileu: ke
Svaté bráně, k bráně obrovského Božího milosrdenství! Kéž je také
naše srdce branou, aby se všem dostalo Božího odpuštění a abychom
také my odpustili všem, kdo na naši bránu klepou.
114

stáhnout - Farnost Stará Ves nad Ondřejnicí

Transkript

Podobné dokumenty

73.Člověk v užší a širší rodině