meetingpoint 2 CZ.indd

(Ú)vodník
6°4°06
V předchozím díle našeho redakčního nekonečného seriálu jste
viděli:
Krásná, avšak chudá lingvistka Jitsmeralda slíbí své
umírající přítelkyni Juanitě, že se místo ní postará o náležitou
korekci následujícího čísla. Pracuje poctivě dlouho do noci, a
všechno nakonec stihne. Ovšem zákeřná sekretářka Hanstrella,
která již dlouho prahne po uvolnění funkce korektorky, jí
chce zabránit, aby přesvědčila vedení redakce o svých
mimořádných schopnostech, a získala tak její vytoužené místo.
Do zkontrolovaného textu, který má Hanstrella odeslat emailem
hlavnímu editorovi José Koordinandovi, tak zanese několik
závažných gramatyckých chyb. Pečlivá Jitsmeralda, které
Juanita mnohokráte vyprávěla o nespolehlivosti počítačové sítě
redakce, ovšem kopii správně opraveného čísla uloží na disketu,
kterou José Koordinandovi pošle vnitřní poštou. Na intriku
Hanstrelly se tak přijde a vnější poštou je jí zaslána výpověď.
Mezi José Koordinandem a Jitsmeraldou navíc přeskočí jiskra
lásky. Jitsmeralda se stává korektorkou Meeting Pointu a nebýt
toho, že Juanita v průběhu dne zemřela ve strašných bolestech
v Jitsmeraldině objetí, je naprosto šťastná.
Hanstrella se však chce pomstít, počká si na ni ve
výtahu a nastříká jí do očí tiskařskou čerň ve spreji. Způsobí
jí tak vážné poranění a Jitsmeralda oslepne. Je převezena do
nemocnice, lékaři však nevědí, jestli bude ještě někdy vidět,
což je pro někoho, kdo se živí čtením textů, poměrně závažný
problém.
Shrnutí dnešní epizody:
José Koordinando bojuje s milostným vzplanutím k
Jitsmeraldě. Následující den se totiž má po půl roce vrátit
jeho dlouholetá přítelkyně ze stáže v Lodži. Když se však
dozví o krutém činu Hanstrelly a jeho následcích, nedokáže
se ubránit tomu, aby okamžitě neodjel do nemocnice, kde u
lůžka bezvědomé Jitsmeraldy stráví celou noc. Nad ránem si
vzpomene, že jeden z jeho přátel z mateřské školy je světově
proslulý oftalmochirurg Enrico Santiago, který by snad jako
jediný mohl korektorce vrátit zrak, a mimo jiné tak zachránit další
vydání. Již v poledne přistává na střeše nemocnice helikoptéra
a riskantní operace začíná. Obvazy však není možné sejmout
dříve než pět hodin po skončení zákroku a na opravení textů by
tak Jitsmeraldě, i v případě, že by se operace zdařila, zbývalo
jen několik málo minut. Prostovlasá korektorka však díky použití
zatím nevyzkoušené metody získává zázračnou schopnost –
jakoukoliv hrubku, včetně chybějící čárky před a, vidí na padesát
metrů a skrz tři zdi. Nemocnice díkybohu sousedí s redakcí, a
další číslo je tak zachráněno. Hanstrella se ovšem svých ambicí
odmítá vzdát a vydává se na festival Zlomvaz…
Pokračování v další epizodě „Meeting Point Party“, která
se koná dnes večer od 21 hodin v klubu Fléda. Přijďte nám
pomoci překonat rekord ve sledovanosti…
Silvie Valentina Šustrová, šéfredaktorka
P.S.: Pro pochopení toho, proč se nám zrovna
dnes (v osmdesátých letech) žije v redakci
jako v telenovele, doporučuji přečtení rubriky
Vybubláno na straně patnáct.
strana
1
SETKÁNÍ
dnes
10:30 a 13:30, Marta
R. Levetan a Ch. Weare:
PANÍ KAPLANOVÁ A KOUZELNÍK
Kapské město
11:00 DIFA JAMU, učebna č. 104
RACEK PRO TŘETÍ TISÍCILETÍ?
Offprogram
12:00, Polárka
L´AMFIPARNASO
Offprogram
14:00 a 16:30, Astorka
N. Fainstein a kol.: BUĎ KRÁSNÁ
Tel Aviv
15:00 a 19:30, HaDivadlo
J. Tooming, A. Tyrnpu: LEMMINKAINEN
Tallin
21:00, Fléda
MEETING POINT PARTY
Drama Department, University of Cape Town
KAPSKÉ MĚSTO, JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA
Robin Levetan a Christopher Weare
PANÍ KAPLANOVÁ A KOUZELNÍK
Režie: Christopher Weare
Asistentka režie: Leila Anderson
Dramaturgie: Liz Mills
Scéna a kostýmy: Illka Louw
Hrají: Zwo Farisani, Mfundo Tshazibane, Leila Anderson, Cindy
Mkaza, Andrew Laubscher
Délka představení: 90 min.
Jazyk představení: angličtina
Příběh o rodině Kaplanových a jejich věrném kuchaři
Wellingtonovi nahlíží s humorem na postavení jednotlivých
kultur v Jihoafrické republice. Wellington reprezentuje onen typ
„prolezlý tradicemi“. Snaží se chránit vlastní tradiční hodnoty,
a zároveň přitom sledovat židovské tradice Kaplanových, o
kterých ovšem ví mnohem víc než oni samotní. Wellingtonův
synovec Conrad zastupuje dnešní mládež, která se ocitá kdesi
mezi uznáváním tradičních afrických hodnot na jedné straně
a přijetím moderního evropského životního stylu ve městě na
straně druhé. Děj vrcholí ve chvíli, kdy se Conrad nakonec
obrací k Wellingtonovi (šamanovi na částečný úvazek) a
tradičním metodám, aby ho očistili od něčeho, o čem se
domnívá, že jsou „zlí duchové“, kteří jej posedli. Wellington tedy
uvaří pokrm, které by mělo synovci pomoci, jenže
dojde k nešťastné záměně jídla pro Conrada a
strana
pro Kaplanovy. Následky na obou stranách
jsou nedozírné…
10:30 a 13:30, Marta
2
Theatre Arts Department, Faculty of Arts, Tel Aviv University
TEL AVIV, IZRAEL
Natalie Fainstein a kol.
BUĎ KRÁSNÁ
Režie: Shir Goldberg
Hudba: Adi Zisman
Choreografie: Ula Chevtzov, Roi Sarouk
Produkce: Natalie Fainstein
Hrají: Natalie Fainstein, Karin Tepper, Efrat Karmazin
Délka představení: 60 min.
Jazyk představení: hebrejština
Inscenace je založena na dvou příručkách z padesátých
let - „Buď krásná“ a „Vaše krása je ve vašich rukou“, pomocí
kterých se autorky zamýšlejí nad svou pozicí v dnešní
společnosti, jednak jako umělkyň, jednak jako žen vůbec.
A podobně jako tyto knihy inscenace pojednává o několika
důležitých ženských záležitostech: osobní šarm, „každoměsíční
zázrak“, jak správně chodit na jehlových podpatcích, úprava
účesu atd. Zároveň se herečky pokoušejí pomocí přímé řeči,
hořce humorných písní a tance o intimní kontakt s divákem. To
vše v kontextu odvěké otázky: „Co dělá ženu ženou?“.
14:00 a 16:30, Astorka
Drama School, Estonian Academy of Music and Theatre
TALLIN, ESTONSKO
Jaan Tooming, Anne Tyrnpu
LEMMINKAINEN
Režie: Anne Tyrnpu, Jaan Tooming, Eva Klemets
Scéna a kostýmy: Liina Tepand
Hudba: tradiční, etnická hudba
Délka představení: 70 min.
Jazyk představení: estonština
„Lemminkainen“ je hra, která se hraje v lesích i na
divadelních jevištích. Jde o příběh titulního hrdiny, jeho lásky,
boji a předčasné smrti. Děj vychází z finského eposu „Kalevala“
a sestává z tradičních písní a prastarých magických kouzel.
Divákovi se tak přibližuje pochopení ugrofinského způsobu
přemýšlení a nahlížení na svět. V inscenaci se neobjevuje
přímá řeč, veškerý text je herci zpíván. Režisérkou a autorkou je
herečka, pedagožka a režisérka Anne Tyrnpu, jejíž inscenace,
založené na různých ugrofinských mýtech a legendách, jsou
proslulé nejen v Estonsku, ale byly uvedeny i na festivalech ve
Finsku, Německu a Rusku.
15:00 a 19:30, HaDivadlo
strana
3
reflexe
M. Gorkij:
POZOR NA DÌTI!
KEĎ JE TECHNIKA DOBRÝM SLUHOM, DUŠA MOŽE
PREHOVÁRAŤ NAPLNO.
Už po tretí rok Festivalu Setkání som si zobrala na paškál
ruské predstavenie. Každý rok som zvedavá a plná očakávania,
čím nás moskovská škola opať prekvapí.
Divadelné predstavenie v réžii Grigory Lifanova sa nieslo v
duchu hravej a prirodzenej komiky. Všetky scény boli pre publikum
zrozumiteľné skrze divadelnú reč. Nikto nepotreboval vedieť
rusky na to, aby aspoň v hrubej krivke porozumel jednoduchému
príbehu a z chuti sa zasmial.
Príbeh, ako som ho pochopila ja : dvaja muži z ruskej
dedinky sa hádajú. Nerozumiem prečo. Hádku usmerňujú nejakí
ľudia, ktorí ich stále obkolesujú. Dvaja muži sa dohodnú. Pripravia
pohostenie. Prichádza muž v čiernom saku, predpokladám, že
je to nejaký podnikateľ z mesta. Všetci mu posluhujú. Snažia sa
ho pohostiť, jemu sa to prieči. Nie je zvyknutý piť! Alebo je pre
neho vodka nie moc dostojným nápojom? Ráno, po hostine to
dedinčania na muža z mesta rozbalia. Chcú kúpiť jeho les. Ten už
je ale predaný Nemcovi, ktorý s ním prišiel. Nikto si ho nevšímal a
práve on ich všetkých predbehol.
Réžia : každá postava mala svoj jednoduchý a jasný
charakter, ktorý bol počiarknutý naprosto presným hereckým
jednaním. Bolo jasné, do akej spoločenskej skupiny postavy
patria(svojím chovaním a kostýmovým zaradením), s akým
účelom jednajú, aký je ich cieľ. Zo všetkých situácií v príbehu
vystúpila prirodzená komičnosť. Mali sme možnosť sledovať
figúrky ľudí, ktorí sú schopní kvoli peniazom klamať, pretvarovať
sa, zapredávať sa. Nemyslím, že by predstavenie chcelo tieto
spoločenské neduhy kritizovať, stačí, že nám na nich opať
poukázalo v pravom svetle. Vo svojej podstate sme každý jednou
z týchto figúriek, aj keď si to nepriznávame. Ak ľudia sami nechcú,
zmeniť sa nedajú, na druhej strane tieto neduhy nie sú až tak
nebezpečnými pre svet, iba ak pre ľudí samých. Prapodivný
krásny smiešnosmutný svet ruského človeka.
Herectvo : typové. Aj keď hrali typy neupadali do
hereckého klišé, čo je dnes veľmi vzácné. Po dlhej dobe mohol
divák vidieť prirodzený herecký prejav s ľahkosťou, bez akejkoľvek
kŕčovitosti, nehovoriac o hlasových a rečových dispozíciách
každého jedného z nich. Fantasticky zvláduté pohybové kreácie,
to všetko pod záštitou slobodnej tvorby celého ansámblu. Režisér
sa nesnažil text nikam posúvať, boli sme svedkami prerozprávania
príbehu, čím naplno vyniklo herecké umenie študentov.
Scéna : jednoduchá - zavesená lampa, stol a
občerstvenie. Čo ale dávam ako plus je fakt, že všetky rekvizity a
scéna boli maximálne využité, naplno sa s nimi pracovalo v rukách
hercov, ktorí z nich vyťažili úplne všetko a neplýtvalo sa s nimi len
na efekt.
Záverom by som chcela povedať, že na festivale
pokladám za najviac doležité porozumieť predstaveniu, aj keď
neovládam ten či onen jazyk. Porozumieť v hrubej kostre príbehu,
čo sa dá hlavne cez herecké situácie. A tomuto predstaveniu som
rozumela.
Pripíjam Vám! (Samozrejme vodkou a
strana
určite nebudem sama.)
Melánia Krajancová
4
exelfer
:jikroG .M
!ITÌD AN ROZOP
UČIT SE, UČIT SE, UČIT SE...
Poslední dobou slýchávám ze všech stran varovné
věty o tom, jak je potřeba vyrovnávat se na divadle s národní
minulostí. Příjemnou změnou tak pro mě byl název moskevské
inscenace „Pozor na děti!“. Rusové jakoby tím vlastně dávali
najevo, že je potřeba vyrovnávat se nejen s minulostí, ale i s
přítomností a (nebo především) s budoucností. Gorkého hra
je „ruská“ v každém směru. Na základě hesla: „Bože, umřelo
mi prase, tak ať sousedovi umře taky!“ rozvíjí osud lesa v
provinčním městečku. Zájem o jeho koupi má kdekdo a jak
už to tak bývá, boj je nevyhnutelný. A také jako vždy zbytečný,
protože les, o který se hádají, opíjejí, usmiřují a zase hádají,
je už dávno prodaný někomu třetímu, šestému, devátému...
Což je konečně informace, která všechny místní zase sbratří,
a oni mohou spokojeně a v míru zasednout ke sklence vodky a
sterilovaným okurkám. Tleskám příběhu!
Jedním z úspěchů inscenace pro mě bylo maximální
využití rekvizit, které přesně splňovaly svůj účel, stejně jako
scéna. Scéna hrála. Tleskám scénografii!
Skvělým zjištěním pro ty, kteří, stejně jako já, neměli
už na škole povinnou výuku ruštiny, a tak moc nerozuměli
slovním vtípkům inscenace, bylo to, že nad slovními naštěstí
převažovaly vtipy vycházející z komičnosti situace, které měly
úspěch i přes své opakování. Obzvláště vděčná byla hra s
neustále se rozsvěcující a zhasínající žárovkou, reagující na
to, kde postava stojí nebo sedí. Což nebyla zdaleka to jediné.
Situace kdy přijde na jeviště postava s pusou plnou chleba a
snaží se ostatním něco vysvětlit, takže je samozřejmě všechny
poprská, ale zřejmě napsaná vůbec nevyzní. Zkrátka se musí
vidět. Bylo příjemné pozorovat, jak se text otevírá a plyne, a
přitom není nikam transformován. Využíváním všech prvků
především v práci herců, text nejen, že neztrácel, ale naopak
vynikl jeho smysl. Tleskám režii!
Silným nosným pilířem inscenace se ukázalo
právě neuvěřitelně přesné herectví moskevských studentů.
Pohybové, pěvecké, hlasové a v neposlední řadě herecké
výkony jednotlivých představitelů byly uchvacující. Skoro
bych se opovažovala tvrdit, že takhle má divadlo vypadat.
Živelně, bezprostředně, přirozeně, nápaditě. Bylo vidět, že si
herci představení užívají a divák díky energii, která se na něj
valila, získával pocit, že je za poslední dobu snad nic nebavilo
víc, než hrát Gorkého. Bylo jim zkrátka věřit. Každý pohyb,
úšklebek, gesto. Hra jich byla plná. Tleskám hercům!
Nedá mi to, než abych ještě jednou nevyzdvihla
úžasnost moskevských herců a nesměle navrhla, jak už
je napsáno v názvu, že bychom se od nich právě v rámci
přirozenosti a bezprostřednosti mohli něco málo naučit.
Opět se letos na Moskvě tleskalo ve stoje. Evidentně je proč.
Tleskám inscenaci! Do svidanija!
Brigita Lamserová
strana
5
reflexe
N. Koljada:
HUSA
exelfer
:adajloK .N
ASUH
ACH, TI HERCI...
SLEPICE ZVANÁ HUSA
Chtěla jsem být vtipná. Chtěla jsem reflexi nazvat Husa
v Martě a připojit vtip, že vtipnější by byla Husa v Huse. Teď
to beru zpět. Husa Nikolaje Koljady v lodžském podání měla
atmosféru poněkud jinou. Takže místo toho přemýšlím - o
hercích, o vztazích a uměleckých kruzích...
Když nevíš, jak začít, popiš scénu. Tak tedy: přeplněný,
vcelku nuzný interiér, postel, skříň, stolek, klavír (v postatě
bezúčelný), mezi tím rozvěšené prádlo. Zapálená cigareta.
Jako bychom si měli říct, že nic víc k životu herec nepotřebuje.
Jedna herečka zachumlaná v posteli. Druhá, právě příchozí, jí v
obdivuhodné kadenci vynadá, aby mezitím (nepozorovaně!) z
téže postele vyskočil muž, lépe řečeno herec. Dobře provedená
komická zápletka na úvod. A zcela logicky se odvíjející další
situace. Hádka, výčitky, obviňování. Teatrální výjevy včetně
opakujících se odchodů z jeviště a „řvaní za scénou“.
Příběh se komplikuje příchodem další herečky, ženy s
demonstrovanou slabostí pro alkohol, a druhého muže-herce.
Výčitky, hádky a obviňování se rozšiřují na všechny strany.
Pochopíme, že mladá herečka (ta z postele) „okouzlila“ oba
muže, a tudíž si poštvala zbylé dvě - jejich manželky - proti sobě.
Tím však povrchní komika končí. Herci se začínají propadat
do rozebírání problémů svých neutěšených stavů. Hra se
zintimňuje. A ztišuje. V jednom tahu se hraje až do vrcholného
momentu, kdy mladá herečka (ta husa z postele) odchází. Tohle
nemá zapotřebí, roli jí dá každý i jinde. Na scéně zůstávají dva
páry, které začnou sbírat a skládat střepy svých vztahů. Nejsme
povrchní hysterky. Nejde nám jen o role. Některá opravdu chce
raději manžela a děti... Vypadá to na smířlivý konec. A pak,
když už jsme skoro zapomněli, že jsme původně šli na divadlo
na divadle... rozsvítí se světla, herci zruší své rozjitřelé pózy,
začnou hodnotit, jak to dnes šlo. Bez delších prodlev odcházejí
domů. Aha, přece jen to hráli...
Je to zajímavé. Je zajímavé pozorovat ohromný náboj,
kterým herci hýří. Jsou skvělí ve střizích extrémních poloh - od
patetického vyřvávání emocí přes hysterické demonstrování
sebevražedných úmyslů až po tiché glosy a komentáře
zvnějšku. Je taky zajímavé přemýšlet o tom, jak se herci ve
skutečnosti vyrovnávají se svými pravými emocemi. Jestli se
od nich na divadle odstřihují, nebo je tam vybíjejí (psychiatře
- jásej!). Zajímavá byla i práce s komediálními klišé, včetně
stupňované rychlosti mluvy a valných hromad tlučících se těl.
Přesto jsem měla „nudná místa“ a přesto se místy akce hrozně
vlekla. A přece to nebylo tím, že patřím mezi menšinu Čechů
bez talentu pro porozumění polskému jazyku, a že mi tak unikla
spousta vtipných replik...
Čím na mě nejvíc Husa zapůsobila, byla právě
atmosféra. Pravda, částečně (a neúnavně) vyvolávaná
hudebním podkresem - podmanivou harmonikou (samozřejmě
ne westernovou, ale tou tahací - pařížskou - bohémskou). Co
naplat, režisér evidentně věděl, co dělá, a já si v
klidu můžu přemýšlet dál. O tom, proč herce
strana
tak milujeme a proč bychom je jindy nejraději
zrušili...
Alžběta Matoušková
Slepičí-husí vesmír je ohraničen kredencí, piánem,
postelí. Okolo jeho slunce-stolu obíhá několik planet: Kohout,
Krocan, Husa, Slepice, Kačena, které vyhasínají, znovu se
rozžínají, míjejí se, sráží...na svých nevypočitatelných drahách,
kdákají, kokrhají, pípají, naparují se při sebezničujícím letu
atmosférami.
Začátek se nese v duchu situační komedie postavené
na půdorysu klasického milostného trojúhelníku. Nadlehčené,
komické situace se ovšem začínají pod tíhou vlastní lidské
existence střídat s monology, při nichž se uplatní pohled
zapíchnutý do diváků, zrychlený dech a tklivé (někdy i dramatické)
tóny akordeonu. Tyto polohy se střídají střihově, nadlehčenost
shazuje hloubku. S rozšířením počtu postav sice získáváme další
groteskní pidilidičky (hlavně co se týče Wasilije), ale humor se
začíná ztrácet, nastupuje expresivita (křik, plazení, vjíždění si do
vlasů apod.).
Zatímco bratislavské výkřiky byly postaveny vcelku na
ničem, v případě těch lodžských se dá říci, že přeci jenom z
něčeho vyrůstají (kdo by, slečny, také nekřičel, když vás oblézají
dva chlapi, přičemž ani jednoho nemilujete, a kolik opilých
pánů nadávalo v noci do kurev, když je opustila jejich femme
fatale). Řekněme: energie je nakumulována. Jen mě přepadla
myšlenka, bylo-li té energie dostatek, popřípadě jestli se nezačalo
křičet příliš brzy. Já vím, je těžké pro mladého herce realisticko
-psychologicky zahrát, že jeho život ztratil veškerý smysl, že je
vyprázdněný a nikdy už jiný nebude, sám bych to nedokázal.
Křik je nejdostupnějším prostředkem, ale po několika minutách
začíná být nezajímavý (nehledě na to, že žena, která nás opustila,
by musela být minimálně bohyně Afrodíté a muži plazící se
po mladém a ještě živém těle satyry s ohnivými faly). Tíživou
atmosféru už neprosvětlují komické momenty. Nebo vlastně ano,
ale nazvěme je spíše nešťastně trapnými-v dobrém slova smyslu
(např. toužící propletenec z lidských těl nebo dva muži zápasící o
kravatu, na které se je možné oběsit).
Naštěstí nic z toho,
co jsme viděli, nebyla pravda.
To se jen tak zkoušelo,
hrálo. Skutečný život
není tak krutý, drsný,
nemilosrdný, nedávající
smysl. Postavy nejsou
postavami, jsou to
komedianti držící svůj
život pevně v rukách,
stejně jako my. Jelikož
jsem hru nečetl, nevím,
zda je „divadlo na divadle“ v
závěru výmyslem
Koljadovým
nebo
režisérovým
(Waldemar Śmigasiewicz), ale měl na mě, použijeme-li terminus
technicus, katarzní účinek. Herci hráli s nasazením, nechyběl vtip.
Postavy by se asi daly vystavit režisérsky ještě precizněji, což platí
i o práci s prostorem (jak se to dělá, zatím sice přesně
nevím, ale snad na to přijdu ve vyšších ročnících).
strana
Příjemné odpoledne. Mnohem příjemnější než
podvečer, během kterého smolím svou reflexi.
6
Merlin „Ondřej“ Mongol
7
reflexe
R. Queneau:
ZAZIE V METRU
exelfer
:uaeneuQ .R
URTEM V EIZAZ
PRO HRAVÉ ČI PROHRAVÉ?
„COS TEDA CELOU TU DOBU DĚLALA?“ „STÁRNULA JSEM.“
Takový poetický klaunovitý kabaretík šmrnclý
impresionismem to byl. Občas se zpívalo, trochu tancovalo,
jemně se týral klimpr a mezi tím probublával od pařížského
nebe zblankytnělý činoherní pramínek nenápadného příběhu
queneauovských všednodenních figurek.
A nabídla se nám hra. Ryze divadelní, i když vzniklá
přepisem z románu - že je Queneau artista jazyka, stavěla se tu
po jeho vzoru na hlavu kdejaká divadelní iluzivnost, žonglovalo se
s konvencemi a metaly kozelce napříč polysémantickou znakovou
strukturou či jinou šedivou teoretickou důrou. Kdo souzněl a chtěl
si s dětsky vyvalenýma očima hrát, mohl se i ze svého teplého
posedu pěkně duševně proskotačit. Ovšem ten, komu hrává
osobní divadelní cit(era) jinou písničku, musel nepochybně na
infantilní namodralý blázinec pod sebou koukat skrz ohrnutý nos.
Osobně mám tvořivé a hravé autorské divadlo z duše
rád. Odpustím mu ledacos. Herectví hraničící s ochotničinou,
je-li dostatečně upřímné. Zpěv výrazně slabší, než je obvyklý
herecký standard. Občasnou ztrátu dechu a zakolísání v tempu
představení. Dočasné vyčerpání nápadů, když se za chvíli vynoří
jiné. Chvilkový nadbytek invence, který vede k odbíhání do slepých
uliček. Jen když se hraje s vlastním zápalem o vlastních věcech.
Když se ovšem všechny tyto neduhy ale sejdou ve
studentské inscenaci, která navíc staví na dávno napsaném
románu renomovaného spisovatele, jeden aby sprásknul
ruce nebo zpráskal někoho zodpovědného. Od budoucích
profesionálních herců snad lze žádat trochu lepší hlasový projev a
přesnější pohybovou stylizaci. A od budoucí profesionální režisérky
schopnost brzdit na správném místě proud vlastní tvořivosti a víc
dbát na soudržnost celku.
Autorské složce – tedy velmi zdařilému textu svižné a
funkční adaptace prošpikované v duchu proklamované hravosti
intertextuálními narážkami (od Máchy přes Ortena až k českým
surrealistům) – lze naštěstí vytknout snad jen rozkolísaný rytmus
písní, ve kterých těžká doba verše často padala zcela jinam než
těžká doba hudby (s těžkou dobou je to touhle dobou zkrátka
těžké, ani naše hudební scéna v tomhle směru není prostá
škraloupů).
Ale ještě jednu věc jsem v tom eskamotérství postrádal.
Smysl příběhu, třebas mi nevadí koukat se očima dítěte, bezhlavě
si hrát a pátrat po smyslu nesmyslu. Významy ale zastínil masiv
formální ekvilibristiky a bujarého experimentování. Zazi vtrhla
do Paříže jako blesk z čistých nebes, zažehla pár požáru a
do blankytu zase plynule vplula. Proč? Nač? O tom jakoby se
nehrálo. Zbyl jen neurčitě modravý pocit.
Možná to poezii stačí...
Stačí to ale i divadlu?
Pražská DAMU přivezla na Setkání 2006 dramatizaci
románu Zazie v metru. V padesátých letech, kdy ho jeho autor
Francouz Raymond Queneau psal, šlo o experimentální a
poměrně šokující prózu. Co je na ní však zajímavého dnes, kdy
otevřený hovor o sexualitě, sprostá slova, nezvedené dítě, ani
záznam řeči využívající principu fonetického zápisu nemůžou
překvapit? S takovou otázkou jsem si sedala do sálu Divadla
Husa na provázku, zvědavá, jaké divadelní odpovědi se mi
dostane od režisérky Jolany Kubíkové (povědomé jméno pro
pravidelného návštěvníka Setkání - loni byla oceněna za režii
brněnské inscenace Fernando Krapp mi napsal dopis). Odvětila
něco v tom smyslu, že hravost, invence a humor má zelenou.
Vlastně pruhovanou.
Představení si hraje celou dobu. Servíruje přehršel
nápadů až po úplné detaily a drobnůstky, kterých si ani nemá
všimnout celé hlediště (záměrně odpudivá zmenšenina Eiffelovy
věže - již tak vtip - odtančí ze scény), pracuje se slovním humorem
(„Jste sama, samička“; Zazie miluje metro – “Metrosexuál? No,
to je sen.“), absurditou (švec visící po celou dobu nad jevištěm
jakoby nic, akcentovaný jen v několika scénách a v poslední
třetině nehybně mrtvý za okénkem s roletkou), důraz klade na
vizualitu (práce s velikostí, barevností, metaforou, metonymií).
Používá různé divadelní žánry, prostředky stylizace (groteska,
klaunérie, step, zpomalené hraní, stínohra, celé představení je
proloženo písničkami, někdy i s choreografiemi). V kombinaci s
ostrými střihy mezi scénami, jejich pointováním a různými délkami
evokuje leckdy Zazie v metru jakési kabaretní pásmo.
Herci si ho v sympaticky ztřeštěných kostýmech a na
příjemně využívané scéně pracující s horizontálním i vertikálním
členěním evidentně vychutnávají (stejně jako režisérka sama
v publiku). A spoluhrají. Nejen slovy, zpěvem, ale i mnoha
hudebními nástroji. Živá muzika přímo v podání protagonistů
nemůže být minusem představení. A zřejmě ne náhodou bylo v
nedávné době pokřteno CD s písněmi z inscenace.
Z Queneaua si samozřejmě
Kubíková bere jen něco (škoda
snad dvou vypadlých sekvencí,
kdy nejprve Zazie a později pán,
který ji vede domů, manipulují
s davem) a přidává své,
aktualizuje.
Všech
zmíněných
surovin, přísad a obzvlášť koření
potom může být na chudáka
konzumenta v publiku příliš, chutě se
přebíjí, skládají v nechtěné, představení především v druhé
části ztrácí na tempu, některé nápady se opakují a invenci by
neškodilo vzít na trochu kratší vodítko. A více se zaměřit na to, co
tvůrci zamýšlí sdělit, ne pouze jak (což upřednostnil už Queneau).
Protože někteří diváci se potom mohou v závěru Zazie v metru
až příliš ztotožnit s titulní hrdinkou, která na otázku: “Cos teda
celou tu dobu dělala?“ odpovídá: “Stárnula jsem.“ Odhlédnuto od
pesimistické pravdy těchto slov, já sama jsem ten pocit neměla.
Mikuláš Bryan
P. S.: Mezi klady inscenace patří nepochybně i
to, že mi umožnila v reflexi napsat slovo s v češtině
zcela absurdním shlukem samohlásek, a rozšířit
strana
tak sbírku jazykových kuriozit letošního ročníku
festivalového zpravovače.
8
Hana Hejduková
strana
9
O
T
M. Gorkij: POZOR NA DĚTI, Moskva
R. Queneau: ZAZIE V METRU, Praha
Mně se to moc líbilo. Fakt jo.
Velmi se mi líbí poetika Jolany Kubíkové, ale co mě trochu
zarazilo byly herecké výkony. Dál je také zajímavé, že se tam
objevilo spoustu prvků z inscenace Poslední večeře 1930 a
Fernando Krapp mi napsal dopis. Přesto se mi velice líbil
výkon hlavní představitelky, Zazie, a představitele Turandota.
Mravenec
Í O
Ø ET
Jiří Hájek
No, každopádně tohle představení
strašně dýchalo energií, očividně je to
bavilo. Nemám k tomu co dodat. Zatím
nejlepší co jsem kdy v Brně viděl. Nejen na Encounteru, ale
obecně.
Adam Doležal
K
Já nerozumím rusky, takže jsem se nemusel zalamovat věcmi,
kterými se obvykla zalamuji. Mohl jsem se tak soustředit na
to důležité. Bylo to klasické ruské divadlo, po herecké stránce
to bylo hodně bohatý. S takovým herectvím se v Čechách
nesetkávám, běžné české herectví je jako bilboard - z dálky
to vypadá docela dobře, ale pak člověk přijde blíž a zjistí, že
pleť je z hnusných fleků. A zde jsem viděl přesné herectví od
začátku do konce u všech účinkujících.
Jan Němec
Užívala jsem si to, bylo to velmi veselé, velmi příjemné.
Opravdu se mi to zamlouvalo.
Valerina z Rakouska
Mně se to celkově líbilo, obzvlášť ta hravost, která v tom byla
přítomna. Na druhou stranu jsem si tam povšimla některých
prvků, které už jsem někde viděla... Herecky byl zajímavý
Charles.
Zebra
Na rozdíl od předešlých inscenací, které jsem zhlédl na
Encounteru jsem rozuměl úplně všemu, takže se mi to bude
hodnotit lépe. Velmi bych ocenil stepařku a jsem rád, že jsem
tam slyšel klarinet, protože je to můj oblíbený nástroj. Nevím,
co to podnítilo, ale celou dobu mě studil zub. Dolní dvojka.
Dominik
Zazie je opravdu ve velkém dlouhém tunelu, který nikam
nevede.
G. I. Jane
Co říct? Snad jen: JAMU a DAMU letos vskutku triumfují.
N. Koljada: HUSA, Lodž
Já to asi nedovedu říct úplně objektivně, protože jsem na
Polsko vždycky natěšená. A zase mě nezklamali. Jsem velmi
spokojená, možná díky tomu, že jsem rozuměla téměř všemu,
což pro mě byla velká výhoda, ale věřím tomu, že spousta
diváků mohla mít problém, protože mluvili dost rychle. Líbil se
mi ten překvapivý moment na konci, jak to vlastně celé zrušili.
Žába
No, polská konverzačka. Měla jsem dojem, že to vůbec
negradovalo a taky mluvili strašně potichu, takže jsem se
musela hrozně soustředit, abych něco slyšela. A ženský jedna hezčí než druhá.
(Paní Lena)
Mně se to velmi líbilo. Trošku to souvisí s tím, že právě teď
se studenty druhého ročníku pracujeme na podobném typu
divadla. Oni to udělali velmi pěkně, tento typ emocionálního
divadla. Musím jim však vytknout, že to neutáhli hlasově.
Myslím, že diváci nahoře nic neslyšeli. Ale konec dobrý,
všechno dobré. (smích)
Aleš Bergman
Čisté, přesné. A strašně se mi líbilo, když se tam stalo něco
emocionálně vypjatého, nějaká emocionálně vypjatá situace,
jak to byli schopni dohrát pouze ve výrazu tváře.
Erika Stárková
Mně se moc líbila ta slečna s blonďatými vlasy, ta hubeňoučká.
Byla moc krásná. Mrzí mě, že na JAMU takové nejsou.
Dan Volný
strana
10
No, tak to já musím říct, že přesně ta se mi taky
líbila. Zaujala už jenom svojí přítomností na
jevišti, úžasný byl její setík na závěr.
ještě jednou Erika
Isis
A. N. Ostrovskij: I CHYTRÁK SE SPÁLÍ, Sofie
Myslím si, že zavřít někoho na dvě a půl hodiny bez pauzy
je trochu opruz. Co se týče zpracování, bylo na těch lidech
vidět, že spadali do nějakých šarží, bojovali s tím, ale občas
se stalo, že do toho upadli. Herecké vyjádření nebylo celistvé.
V hlasových a tanečních projevech byly rozdíly, někdo tančil
dobře, někdo opravdu ne. Co se týče režie, zdálo se, že
do toho nezasahovali nějakým časovým posunem, možná
to bylo lehce posunuto dopředu. Někdy tam byly použity
vyloženě jenom pro “humor” nějaké fórky ze současnosti
jako hra na kovboje a činky. To mi přišlo mimo rámec celého
časoprostoru.Temporytmus hodně upadl v druhé polovině
inscenace, nevím, jestli to bylo únavou herců nebo diváků.
Celé bych to zrychlil.
J. R.
Dát takhle dlouhou inscenaci v takovou hodinu... Je to věčná
škoda, člověk už neměl moc sil, aby si užil a vychutnal pozitivní
aspekty představení.
Zvláštní živočišnost, temperament, muziku, snové momenty,
humor. Sluha neměl chybu (oproti jiným postavám). Některé
pasáže by bylo třeba oživit. Kabaret zůstal jaksi napůl cesty,
zato cikáni byli jak z telenovely...
Včela
strana
11
P
A R
T Y!
Vážení všichni!
Dnes budete mít jedinečnou příležitost objevit se v
osmdesátých letech, v době, kdy mnozí z nás byli teprve malými špunty. Byla to doba, kdy vrcholila studená válka, kdy se
rozhodovalo kdo z koho, dekáda, na jejímž konci začalo „velké
tání“ - podobně tomu bude dnes od 21 hodin v klubu Fléda na
Štefánikově ulici, totiž i mezi námi, divadelníky ze čtyř světadílů, budou tát ledy. Bude to večer a noc a ráno plné hudby (prozradím, že část večera bude hrát kapela s příznačným názvem
Kuličky štěstí), tance, radovánek ve stylu osmdesátých let, jídla a dobrého pití. Bude to večer a noc a ráno neopakovatelných
a jedinečných setkání. Těšte se, bude to velkolepé. Těšte se,
bude to neobyčejný návrat do minulosti. Těšte se na opravdové hvězdy - Michaela Jacksona, Bon Joviho i Madonnu. Těšte
se na 21. hodinu dnes, v klubu Fléda.
K Ø Í Ž O V K A
„Obvykle chválívají dramatika, který umí vyvolat slzy. Stejný
talent má ovšem i...“ (řešení naleznete v tajence)
Svisle:
2. Typický český mok
4. „Burianovský“ přednes
5. Rychlé sklopení očního víčka
6. Opak antikoncepce
7. Nástroj na výrobu bublin
10. Perestrojka
11. Vlezdoprdelka
13. Gatesův první úspěch
15. Křestní jméno Jacksona
16. Jméno Hamletovy matky
17. Nezbytná výbava umělce
18. Karibská lihovina
23. Křestní jméno Bryana
24. 2. ČÁST TAJENKY
Vodorovně:
1. Primát
3. Dopravní prostředek
5. Opak od „makro“
8. Naše psovitá šelma
9. Opeřenec na provázku
12. Polské město
14. Středobod Setkání
19. Nikotinová tyčinka
20. Party (zastarale)
21. Počítačová klávesa
22. 1. ČÁST TAJENKY
25. Sněhová pohroma
26. Výt
2
1
pozvánka.
4
3
7
RACEK PRO TŘETÍ TISÍCILETÍ?
Postmoderní, groteskní, černobílý, divoký, fraškovitý,
údajně antičechovovský, a rozhodně INSPIRATIVNÍ!
V roce 1993 se stal režisér Petr Lébl uměleckým
šéfem Divadla Na zábradlí – jako jednu z inscenací své první
vstupní sezóny si vybral Čechovova RACKA. Poprvé se chopil
klasického textu a způsobil svou interpretací menší skandál,
nakonec po zásluze oceněný Cenou Alfréda Radoka za
nejlepší inscenaci roku.
Ve čtvrtek v 11.00 na učebně č.104 se MgA. David
Drozd pokusí tuto v mnoha ohledech převratnou událost nejen
českého divadla představit.
Přednáška bude v angličtině (bez tlumočení).
6
5
8
10
9
13
11
12
14
15
16
17
18
19
20
Občanské sdružení Divadlo Alfred a Cirkus Alfred uvádí:
minioperu Horatia Vecchiho L´AMFIPARNASO
Uváděná miniopera z roku 1597 je prvním pokusem o
zpívanou komedii. V druhé polovině šestnáctého století vznikaly
první profesionální soubory commedie dell´arte a Vecchiho
dílko využívá jak obliby typu divadelnosti, tak charaktery
commedie, včetně dramaturgických schémat. Parta nahodilých
komediantů Vecchiho vyslovené pochybnosti tvrdohlavě řeší
zpočátku s loutkami, v průběhu hry je pro jejich omezený
výrazový rejstřík opouští ve prospěch pantomimické hry.
Představení hrají studenti ateliéru komediální scénické a
filmové tvorby DIFA JAMU v režii jejich vedoucího
strana pedagoga prof.Ctibora Turby, zpívá soubor
Musica Fresca vedený Květou Cíznerovou.
Polárka, 12:00
12
21
22
23
24
25
26
strana
13
...režisérkou Platonova
Evou-Maria Baumaister
Proč jste si z Čechovových her vybrali zrovna Platonova?
Je to jeho první hra, kterou napsal, když byl ještě mladý, jsou tam
věci, kterým člověk v našem věku rozumí. Je to velmi současné,
moderní.
Celou hru jste výrazně zkrátili. Byl to problém? Nemáte pocit,
že to text nějak poškodilo?
Myslím, že ho to nepoškodilo, protože tento text je hodně
fragmentární, je složen z jednotlivých scén, které nejsou úplně
propojeny, je to sbírka materiálu pro další práci. Pozdější texty
A. P. Čechova mají silnější dramatickou linii, například Višňový
sad. Platonov je pro mě materiálem, se kterým lze ve velké míře
pracovat, přeskupovat scény a podobně, protože ta kauzalita
Čechovových pozdějších her tady není.
A tak je možné první obraz zkrátit do věty: Já se nudím, bavte
mě...
Přesně tak.
Co je pro vás hlavním tématem Platonova?
Hledání identity. To, co dělá člověka člověkem, jaký má na světě
úkol, roli. A i když člověk prochází krizemi a občas to vzdává, tak
stále hledá.
A proč lidé hledají svoji identitu?
Protože ztrácejí víru, protože člověk potřebuje něčemu věřit.
Jediný, kdo má v téhle hře víru, je Saša. Za ní pak přichází
Platonov, když už je z ostatních zklamán. Saša je jediným
člověkem, jenž má nějaké poslání, věří v to, že její existence má
nějaký smysl. Touto vírou sebe sama definuje, a to ji činí silnější.
A to je ten důvod, proč je Platonov se Sašou?
Ano, ona pro něj představuje místo, kde člověk může v klidu
spočinout.
Do postavy Platonova jste vložila silný erotický náboj...
Ano, to je pravda. Je to podle mě muž, který ženy fascinuje. V
inscenaci se před nimi nejprve obnaží, a potom teprve začne
mluvit, velmi chytře a přesně dokáže každé z nich říct, v čem
spočívá její problém. Proto za ním jdou.
V inscenaci je výrazným scénografickým prvkem bílá barva.
Co to pro vás znamená?
Znamená to, že je člověk otevřený všemu. Znamená čistotu
něčeho, co ještě není definováno, a tím pádem se může stát
čímkoliv.
Také scéna je řešena čistě, minimalisticky.
Mám to ráda. Když mají postavy hodně místa, hodně prostoru
kolem sebe, potom na jevišti můžou ten prostor uchopit a nějak
ho rozehrát. Nejsou použity skoro žádné rekvizity a herci mají k
dispozici pouze sami sebe.
A váš pohled na současné německé divadlo?
V Německu teď probíhá intenzívní diskuse, protože německé
divadlo je velmi direktivní, je v něm hodně agrese, hodně nahoty.
Projevuje se silná tendence k režisérismu, každý
režisér chce prosadit především sám sebe, svoji
strana
vlastní interpretaci, své vlastní téma, které ve hře
vidí. Toto je tedy nyní velmi diskutováno.
14
Děkujeme za rozhovor.
vy
Hovory s...
b
o
n
á
l
ub
Kanada, 12. 4. 1980
- Terry Fox vyráží z Newfounlandu směrem
Vancouver, rychlostí maraton/24 hodin. I přes
rakovinové onemocnění vydrží toto tempo 143 dní.
Francie, 15. 4. 1980 – Jean-Paul Sartre
doexistencializoval.
Itálie, 2. 8. 1980 – Pumový atentát pravicových extremistů na
nádraží v Bologni si vyžádal více než 80 mrtvých.
USA, 30. 3. 1980 – Atentát na prezidenta Reagana.
USA, 8. 12. 1980 – Imagine už bude navždy Yesterday. (Taky
atentát.)
Itálie, 13. 5. 1981 – Atentát na papeže Jana Pavla II.
Egypt, 6. 10. 1981 – Atentát na prezidenta Muhammada Anvara
Sadata. Tenkrát se to zřejmě prostě nosilo…
Československo, léto 1983 – Stanislav Moša absolvoval
divadelní režii na JAMU.
Československo, 1984 – George Orwell předpokládal leccos,
ale rekordní prodeje prvního alba Wabiho Daňka Rosa na
kolejích zřejmě ne.
Československo, 1. 5. 1985 – Přestože měl předcházejícího
dne Petr Oslzlý premiéru inscenace Rozvzpomínání, stihl
prvomájový průvod. (Ivo Krobot in Divadelní noviny, 17/2003)
Švédsko, 1984 – Jaroslavu Seifertovi byla udělena Nobelova
cena. Češi se namlsali a od té doby s Havlem nedají pokoj…
Belgie, 29. 5. 1985 – Brusel. Proč?
Velká Británie, 7. 7. 1985 – Sedmnáctiletý blonďák ze SRN
se ve Wimbledonu postaral o největší senzaci v dějinách
německého tenisu.
USA, 8. 11. 1985 - Telenovela Tak jde čas slaví 20 let od
odvysílání první epizody a „vesele“ pokračuje dál. Úspěch slaví i
Dallas a Dynastie.
USA, 27. 1. 1986 – V noci před startem požadují inženýři odklad
startu raketoplánu Challenger z bezpečnostních důvodů. NASA
tyto obavy ignoruje.
SRN, 29. 4. 1986 – Ministr vnitra prohlašuje, že je naprosto
vyloučeno, aby nehoda v 2000 km vzdálené elektrárně ohrozila
německé obyvatelstvo.
SRN, 10. 5. 1986 – Děti a rodiče obsadili radnici v Hamburku na
protest proti radioaktivnímu zamoření dětských hřišť.
USA, 22. 2. 1987 – Andy Warhol navždy usíná a nedožije se tak
25. výročí uvedení svého filmu Spánek do kin.
SSSR, 28. 5. 1987 – Devatenáctiletý sportovní letec z Hamburku
přistál s letadlem Cessna 172 na Rudém náměstí v Moskvě.
Nezachycen radarovými kontrolami přitom proletěl 800 km
sovětského vzdušného prostoru.
Bulharsko, září 1988 - Bulharská vláda požadovala po Turecku
milion dolarů za povolení, aby mohl vzpěrač Naim Süleymanoglu
soutěžit na letní olympiádě v tureckých barvách. A dostala je.
NDR, 9. 11. 1989 – Po otevření hranic SRN způsobily wartburgy
a trabanty dopravní kolaps v ulicích Západního Berlína.
Československo, 17. 11. 1989 – Milouš Jakeš
začíná ztrácet půdu pod nohama.
Švýcarsko, 1989 – Tim Berners-Lee dostává
nápad použít v počítačové síti hypertext, a tím
defacto vytváří World Wide Web.
strana
15
S P Á N E K
ANDYHO WARHOLA
k r e s l í :
m a r k é t a
&
r o m a n
TI v RÁŽi
dnešní číslo Meeting Pointu pro vás připravili:
šéfredaktorka: Silvie Šustrová
šéfredaktorka EN verze: Kateřina Boukalová
produkce: Martin Dudák
grafika a sazba: Jan Bolívar Pohořelický
korektorka CZ verze: Jitka Páleníková
korektor EN verze: Alexander Packer
redakce: Melánia Krajancová, Brigita Lamserová, Ondřej Novotný,
Alžběta Matoušková, Hana Hejduková, Mikuláš
Jan Havlice, Anna Saavedra
strana Bryan,
překladatelé: Majka Kyselá, Marek Procházka, Míša
Tvrdoňová, Alžběta Nagyová, Alena Zapletalová,
Zbyněk Michal
fotografie: Tomáš Gajdoš
16