designed by Epic

Komentáře

Transkript

designed by Epic
designed by Epic
EDITORIAL
Vzponám, vzpomínáš, vzpomínáme?
Je to více jak rok a půl, co vyšel poslední e-magazín. V průběhu té doby mi mraky lidí kladly tu
samou otázku: „Proč?“. Proč necháváš MFantasy na pospas, proč se nesnažíš využít potenciálu. Redaktoři
se ptali proč už nejsem ten Epic, kterého znali.
Někdy v životě si občas člověk musí udělat pauzu, i když nechce. Tempo v roce 2006 pro mě bylo
vražedné a nedalo se to vydržet. Omlouvám se tedy všem, které jsem tímto zklamal, především redaktory, kterým jsem vzal iluze o tom, jak vše bude dlouhodobě dokonale šlapat jako hodinky. Několika jednotlivcům se také omlouvám za to, že jsem je přivedl k ateizmu  (ahoj Geme). Ale co se dá dělat, život
už je někdy takový.
Avšak nadpis „Vzpomínám, vzpomínáš, vzpomínáme?“ jsem rozhodně nepoužil proto, abych v
editorialu řešil důvody, pro které jsem byl já, a se mnou tedy i podstatná část MFantasy mimo provoz.
Vzpomínáme proto, že za více jak tři roky, kdy MFantasy na internetu působí, prošlo skrze MFantasy
více redaktorů. Stejně jako mě, i je někdy dostihl čas a špatné okolnosti, a na psaní a činnost na internetu
prostě přestali mít čas. Přesto právě těch několik prvních redaktorů, kteří se pustili do dlouhého boje a
založilo se mnou MFantasy, bylo i pro můj život klíčových. Zdá se vám to nadsazené? Tak si to zkusme
trochu probrat. S MFantasy jsem začal v roce 2004. Nebýt podpory skupinky mladých středoškoláků z
Rakovníka, tak bych nikdy u MFantasy nevydržel. A pochybujete snad, že vést tři roky takový projekt,
jako je MFantasy, člověku nezmění život?
Díky toho, že mi pomohli zůstat u tvorby MFantasy, jsem zůstal také u tvorby webů, kterou jsem
ještě o něco málo zdokonalil a přeorientoval se později spíše na grafiku. Takže dá se říci, že mé budoucí
povolání jejich pomoc v počátcích také ovlivnila. A ve výčtu souvislostí by se dalo pokračovat ještě hodně
dlouho.
Toto číslo je tedy vzpomínkou na ně - na Hawrannu, Istimora, Hecubaha a další, kteří pomáhali
s MFantasy v plenkách, když jsme neměli ani tušení, kam až to s MFantasy dotáhneme. Vzpomínáme a
zároveň se s většinou z nich loučíme. Po pár letech provozu děláme definitivní čistku redakce a zůstávají
přirozeně jen aktivní členové. S tím souvisí také to, že v měsíci prosinci budeme přijímat několik nových
redaktorů.
V tomto čísle najdete pouze omezené množství aktuálních informací. Podepsal se na tom fakt, že
jde spíš o výběr z recenzí a článků za poslední rok. A pokud jde o tvorbu, je to v mnoha ohledech souhrn
toho nejlepšího, co na MFantasy kdy vyšlo. Právě v sekcích Povídky a Poezie si tedy myslím, že o zábavu
a dobré počtení je postaráno.
Za zmínku také stojí, co plánujeme do budoucna, když už jsme MFantasy e-magazín obnovili.
Rozhodně je toho více. V prvé řadě chceme trochu reorganizovat redakci. V několika týdnech hodně
změn zažije MF Ring, tedy různé projekty hostující u nás. Celé MFantasy se bude stěhovat na nový server
už v lednu a chystáme nový redakční systém, lépe uzpůsobený tomu, že e-magazín bude v budoucnu, a
možná už brzy, v tištěné podobě. Ano, slyšíte dobře. Nečekejte, že ho uvidíte v novinových stáncích, ale
přesto pro vás, čtenáře, bude dostupný v tištěné verzi. Objednávat se bude skrze internet.
Pro rok 2008 je také cílem vydat v tištěné verzi výběr toho nejlepšího z MFantasy. O tom je však
ještě předčasné mluvit.
A jestliže jste i nadále fandy MFantasy, zvláště pak nyní, když se věci začaly zase hýbat, máme pro
vás překvapení v podobě chystaného e-shopu, kde budou oficiálně k dostání trička a hrníčky MFantasy.
Přeji vám všem Vánoce bez zbytečných stresů, aby vám nechytl stromeček, abyste se příliš nezadlužili, a
aby tchýně pod stromeček nechtěla počítač s konstatováním, že chce využít Skype pro neomezená volání
k vám domů.
2
www.mfantasy.cz
Epic Arborius
OBSAH
FILM
5 Faunův labyrint
7 Beowulf a Grendel
HUDBA
10 Rhapsody of Fire
14 Irská hudba v ČR a zahraničí
15 James Horner – Krull
LITERATURA
16 Knižné novinky 10/2007
17 Meč z Flatlandu
18 Jonathan Carrol: Měsíční kosti
19 Co ještě (možná) nevíte o
Húrinových dětech
22 Robert Ervin Howard
PC HRY
24 Prince of Persia
27 Pirates of the Carribean - at world‘s end
PUBLICISTIKA
29 Irský tanec a step v ČR
30 Kam za fantasy uměním
ROZHOVORY
31 Rozhovor s Jurajom Červenákom
33 Rozhovor s Ondřejem Neffem
3
www.mfantasy.cz
OBSAH
TVORBA
POVÍDKY
35 J. Hons - Pozor na zdání...
to často klame
39 Yuyka - Řád Severních lesů
41 Filip Pivoňka - Kaple
47 Dia - Stříbřitá
POEZIE
50 Yuyka - Píseň války
51 Hawranna - Růže a trny
52 Hawranna - Zpoveď
53 Hawk - Poslední píseň
54 Tucna - Balada o duši
55 Aureola - Nemrtvá
56 Memphis - Z hlubin duše
MFANTASY
57 Necronomicon - kroinka děsu
58 Vampires - children of the night
59 ZAUJALO NÁS
60 CREDITS
4
El Laberinto del Fauno
FILM
text: Hawk
Faunův labyrint / El Laberinto del Fauno / Pan´s
Labyrinth
Mexiko, Španělsko, USA: 2006, česká premiéra 9. 8.
2007 (španělština, titulky)
Režie: Guillermo del Toro
Hrají: Ivana Baquero, Doug Jones, Sergi López,
Ariadna Gil, Maribel Verdú, Álex Angulo, Federico
Luppi
Guillermo del Toro, mexický režisér a scénárista, už přivedl na svět snímky jako Stroj času,
Hellboy a Blade 2. Nyní se k nám dostal poněkud
netypický film Faunův labyrint. Na první pohled
možná další Hollywoodský biják, který nezadržitelně spěje k nevyhnutelnému happy endu, ale del
Toro určitě není typický Hollywoodský režisér...
Z dětské fantazie vytvořil psychologické drama a
krutou realitu druhé světové války spojil s nadpřirozeným světem plným magie. A kupodivu tato
symbióza funguje.
Ocitáme se v roce 1944, ve Španělsku. Je
už po občanské válce, ale partyzáni dál bojují proti
fašistickému režimu. Ofélie (v podání dvanáctileté
Ivany Baquero) přijíždí se svou matkou (Ariadna
Gil) za nevlastním otcem, kapitánem španělské
armády. A právě toto je náš záporák. Sergi López
se ve své roli brutálního maniaka cítí jako blecha v
psím kožiše :o). Ano, tohle je důvod, proč film není
přístupný pro děti do patnácti let. Del Toro velmi
naturalisticky popisuje (nebo spíše ukazuje) utrpení a násilnosti války. Občas jsem vážně nevěřil
svým očím.
A co teprve potom, když jsem viděl ty
masky a kulisy... Vlézt se do rozpočtu 19 milionů
dolarů a přitom vytvořit dokonalé postavy fauna, či
„nečlověka“ (jakéhosi pojídače dětí), to chce talent.
Právě masky, to bylo to, čeho jsem se nejvíc obával,
ale ukázalo se, že celkem zbytečně.
5
Během vyprávění, kdy se Ofélie snaží utéct
do podzemního království, přičemž jí pomáhá
starý faun se splněním tří požadovaných úkolů,
se objeví několik rušivých prvků v podobě nelogického chování postav ve prospěch příběhu,
protože jinak by to asi del Toro nedotáhl tam, kam
zamýšlel. Ale co se dá dělat, takovou menší vadu na
kráse mu jsem schopný odpustit.
Ať už se jedná o pasáž hororovou, pohádkovou, psychologickou, či fantastickou, atmosféru
prostředí podkresluje hudba Javiera Navarrete.
Celý soundtrack se line v pomalém, řekl bych až
jednotvárném tempu. Nicméně, základní melodii
s textem: „hm-hm-hm-hm-hm-hm-hm“ z hlavy
nedostanete ještě pěkně dlouho po skončení filmu.
Musím říct, že z toho mám dobrý pocit. Krásně se
u toho píše.
Neméně dobře se na filmu podepsali i samotní
herci, s mladičkou Ivana Baquero v čele. Ostatní s ní jen drželi krok, přičemž nejlepší výkon
z nich předvedl López v roli „člověka“, jenž se
neštítí rozmlátit někomu obličej flaškou od piva;
a samozřejmě také Doug Jones pod maskou fauna
a pojídače dětí. Myslím si, že jeho výkon byl
přinejmenším skvělý.
Del Toro natočil pohádku pro dospělé, kdy
kamera neuhne ani při nejodpornějších scénách.
Faunův labyrint je příběh plný imaginace, tužeb
a snů. Reálný svět dostal možná až příliš prostoru na úkor fantastické linie příběhu. Ale i tak je
to vítané zpestření oproti americkým výtvorům.
Svou netypičností a vyjížděním ze zajetých kolejí
si získal mé sympatie. A ještě jednou chci vyzdvihnout úlohu maskérů a skladatele, kteří zařídili
tu neopakovatelnou atmosféru (o hercích ani
nemluvě).
Mé hodnocení: 85%
6
Beowulf a Grendel
FILM
text: Filip Pivoňka
Anglosaský epos o Beowulfovi patří k
nejstarším literárním památkám západní Evropy
a jako takový je častou inspirací pro novodobá
literární, dramatická i filmová díla. V říši filmu se
poslední dobou hodně mluví o dvou nejnovějších, rozdílně pojatých adaptacích. První z nich je
americký digitálně animovaný velkofilm Roberta
Zemeckise, který by měl přijít do kin o Vánocích
roku 1997. Dá předpokládat, že půjde o kasovní trhák, splňující veškerá hollywoodská kriteria
nutná pro udržení tohoto postu. Druhý z nich, film
Beowulf a Grendel je naprosto odlišný případ. Dílo
skoroevropské koprodukce (Island, Velká Británie,
Kanada), které předchází pověst téměř nezávislého
snímku; filmu, ve kterém je „všechno jinak,“ než
„to dělají v Hollywoodu.“ Je vyroben bez digitálních efektů, zbytečných ohledů na vkus zjemnělého
„průměrného“ diváka, křečovitého strachu „aby
to proboha vydělalo“, a jiných konformností typických pro americkou masovou produkci. Zkrátka,
že je to film pro skutečné fajnšmekry. Pověst nepřímo potvrdil i fakt, že film u nás neprošel distribucí
a je tedy (legálními prostředky) jen velmi těžko
dostupný.
Zní to krásně, že? Ale jaká je skutečnost, ptá se
kvalitní fantasy chtivý divák?
Bohužel, poněkud rozpačitá.
Přitom fakt, že si tvůrci filmu mírně pozměnili děj a tím i celkové vyznění eposu vůbec není
na škodu. V původním díle začne skrz naskrz zlý
lidožravý obr Grendel masakrovat družníky dán-
7
ského krále Hrothgara v jejich vlastní hale Heolot,
protože ho jejich opilecký zpěv ruší ve spánku.
Dánové si s nim sami poradit neumějí, sličných
družníků postupně ubývá a ubývá, až nakonec
musí do Dánska připlout Hrothgarův příbuzný, gaetský král Beowulf se svoji válečnickou squadrou a
nabídnout králi, že Grendela zabije. Což se mu také
nakonec po těžkém boji podaří, ale vyhráno ještě
nemá, neboť se musí střetnout ještě s Grendelovou
pomstychtivou matkou, mořskou příšerou hlídající úžasný poklad. I tento boj nakonec dopadne
úspěšně. Třetí část eposu zachycuje Beowulfa jako
stárnoucího muže, který se musí střetnout s drakem, ohrožujícího jeho lid. Draka sice zabije, ale
sám na četná zranění umírá.
Film zachycuje jen první dvě části eposu
(takže se žádného draka nedočkáme), a to, jak už
bylo řečeno, v poněkud pozměněné podobě. Na
začátku jsme svědky zavraždění Grendelova otce
Hrothgarem a jeho muži, a to jen proto, že jim
obr ukradl ryby. Grendel se tak náhle z tupého
lidožrouta mění v nešťastné stvoření mstící otcovu
vraždu a hranice mezi dobrem a zlem tak náhle
zdaleka není tak zřetelná, jako v literární předloze.
Zároveň se otevírá cesta ke komplikovanějšímu
vztahu mezi Beowulfem a Grendelem, než je obvyklý tandem „lovec – kořist,“ popřípadě „klaďas
– padouch.“
FILM
Jak již bylo řečeno, tyto změny vůbec nejsou
ke škodě věci, naopak dodávají příběhu určitou
hloubku. Takže kde je problém?
Je jich několik. První je pomalé tempo příběhu. Vítám upřímnou snahu natočit fantasy film
bez samoúčelné efektnosti a klipovitosti, trocha
dynamiky by ale přece jen Beowulfovi neuškodila.
Islandský režisér Sturla Gunnarson (u nás uvedena jen komedie Na ptáky jsme krátký) příběh
rozvíjí zcela v duchu „uměleckých“ počinů, tedy
bez jakéhokoliv ohledu na diváka. Zapomeňte na
snahu donutit jej opustit reálný svět a vtáhnout ho
do světa filmového. Buďto se, milý diváku, budeš
na film dívat, protože víš, že je to „umění,“ nebo
si jdi zpátky do Hollywoodu. Způsob vyprávění místy připomíná opusy těch „největších“ hurá
uměleckých režisérů, které sice všechny filmové
encyklopedie vynášejí do nebes, ale dívat se na ně
nedá. Tempo se zrychlí pouze v některých pasážích
(bojové scény, útok Grendelovy matky). Pomalost
vyprávění navíc vytváří zbytečný a nepravdivý
dojem řídkosti děje.
8
Další slabinou je určitá chaotičnost, zejména na
začátku filmu. Úplně zbytečná je scéna Beowulfa s
rybářem, která má snad za úkol představit hrdinu
jako slavného válečníka, ale v kontextu děje nemá
žádný smysl. (Juraj Červenák v Pevnosti soudí, že
by se mohlo jednat o část „krutě vystřižené scény,“
nyní naprosto nezapadající do celku). Také srozumitelnost dialogů občas klopýtne. A najdeme zde
také několik scén působících nechtěně komicky,
téměř parodicky, jako když Beowulf křičí na Grendela výzvy k boji a ten po něm místo odpovědi hází
kamení. (Těžko popisovati, nutno viděti).
I přes kritiku a spoustu nedostatků však
film není vyloženě špatný. Díky solidním hercům,
nádherné islandské přírodě a hlavně skvělé výpravě
se na něj dívat dá.
FILM
Nejvíc musím pochválit výpravu, která je
opravdu kompletně udělána „starou dobrou ruční
prací,“ bez současných digitálních obludností a
poctivě se snaží o co největší realističnost kostýmů,
masek a staveb. Zároveň se vše snaží zobrazovat
„civilně“, což vidím jako největší klad celého filmu,
hlavně v protikladu s ledabylým zacházením s
reáliemi a efektní pompézností všech těch Trój
a Alexandrů Velikých. Divoká islandská krajina (
tady mohou rýpalové oprávněně namítat, že Dánsko je ve skutečnosti rovinaté a ne kopcovité jako
ve filmu – no dobře, jakási úlitba laciné efektnosti
tu je, ale jen maličká), věčně zatažené nebe, drsní
zarostlí muži, skupina dánských jezdců ženoucích
se na koních, vikingská loď na rozbouřeném moři
– to vše by se mohlo s klidným svědomím promítat v hodinách dějepisu jako celkem věrný obraz
všedního života na severu Evropy šestého století.
Stejně jako je drsná krajina, jsou drsní i lidé. Smrt
je všudypřítomná, rodová a válečnická čest je
nejvyšší hodnotou, žena má velmi nízké sociální
postavení… I sex (a řeči o něm) je divoký a surový,
na romantiku a city není čas ani chuť. (Viz hlášky
typu: „A Hondsciohovi ulovte ženu, naše ovce už
toho mají dost,“ anebo rozhovor páru před milováním: „Už jsi dlouho neměla…?“ S lidmi ne,“ to
by v hollywoodkém filmu zřejmě zaznít nemohlo).
Vše celkově dotváří syrovou, více méně realistickou
atmosféru krutých časů ranného středověku, kvůli
které stojí film za vidění.
9
Herci odvedli solidní práci, která neoslní,
ale ani neurazí. Gerard Buttler, dobrý herec hrající
vesměs ve špatných filmech (Attila, Dracula 2000,
Království ohně, Fantom opery) si s hlavní rolí
poradil se ctí a rovněž Stellan Skargard (Král Artuš,
Troja, Prolomit vlny) se, zdá se, v rolích dávných
králů a vojevůdců celkem úspěšně zabydlel. Věrohodný výkon podala i Sarah Polleyová (Úsvit
mrtvých, eXistenZ, Tajemství slov) v roli odpadlické vědmy Selmy. Zajímavě jsou pojati Grendel
(Ingvar Sigurdsson – Sokoli, Andělé všehomira ) a
jeho matka (Elva Ósk Ólafsdóttir). V rámci „civilního“ pojetí výpravy to nejsou přeplácané hororové
nestvůry , ale „jen“ jacísi trošku větší, divočejší a
silnější lidé. Grendel poněkud připomíná pračlověka, jeho matka zase zdivočelou čarodějnici, což jim
nijak neubírá na působivosti, ve které se mísí divokost nespoutané přírody se zcela lidským trpením.
Není divu, že žádný český distributor film
neuvedl na český trh. Beowulf a Grendel kasy rozhodně nenaplní. Díky zbytečným chybám a pomalému tempu, ale také odlišnému pojetí zaujmou
hlavně čtenáře starobylých ság, znalce Eddy, Kalevaly a jiných dávných literárních památek, zájemce
o historii Vikingů a staré Evropy obecně a možná
některé artfilmové intelektuály. Běžný divák, včetně
fanouška komerční fantasy typu Harry Potter, nebo
Eragon se bude nejspíš nudit.
Beowulf a Grendel.
Island, Velká Británie, Kanada 2005
Zánr: historická fantasy
Režie: Sturla Gunnarsson
Scénař: Andrew Rai Berzins
Kamera: Jan Kiesser
Délka: 103 min.
HUDBA
Rhapsody of Fire
text: Filip Pivonka
Portrét veleúspěšné metalové kapely, zřejmě
nejvíce „fantasy“ na současné hudební scéně. Hudební těleso, jež bylo po většinu své kariéry známo
jako Rhapsody ( a které se v minulých měsících
přejmenovalo na RoF) je tvůrcem zcela nového subžánru symphonic metalu, zvaném někdy
„hollywood metal,“ „film score metal,“ nebo prostě
„epic metal.“
před ním pokoušeli Finové Stratovarius, švédští
Therion ve stejné době experimentovali s využitím
operních chorálů na tvrdém metalovém „spodku
atd. atd.“
Ne, tento metalový subžánr nemá nic společného
s našim šéfredaktorem, byť bych se tomu při jeho
energii a šíři zájmů ani moc nedivil. Nebo o tom
alespoň nevím. Název „epic metal“ prostě a jednoduše charakterizuje to, že pro kapelu Rhapsody
nejsou tím nejdůležitějším dunivé rify, ostrá rytmika, divoce vlající vlasy, ani řev vokalisty, nýbrž PŘÍBĚH. A to příběh ve stylu čisté, nezkalené hrdinské
fantasy. Vy, co nemáte rádi tvrdou muziku, zato
milujete fantasy a uvažujete o tom, že tento článek Turilli se v roce 1993 sešel se zpěvákem Christiopustíte – nedělejte to. Tahle „metalová“ kapela by anem Adacherem, baskytaristou Andreou Furlanem, hráčem na klávesy Alexem Staropolim a
totiž mohla zajímat i vás.
bubeníkem Danielem Carbonerem a společně s
Ale pěkně po pořádku. Nejprve, kde se tihle nimi založil kapelu Thundercross, jakýsi předchlapíci milující metal, klasiku a fantasy vzali. Když stupeň Rhapsody. O rok později s nimi natočil
anglicky zpívaný demosnímek s názvem Land of
se řekne světová metalová scéna, vybaví si většiImmortals. Demo se dostalo do ruky německému
na zainteresovaných nejčastěji USA, popřípadě
Velkou Británii. V případě evropského kontinentu producentovi a majiteli hudebního vydavatelství
Limbu Schnoorovi, který z něj byl natolik nadšený,
mají pro uši fanouška tvrdé muziky dobrý zvuk
že se kapely producentsky ujal. Ze všeho nejdřív
ještě Německo a státy drsné severské Skandinávie.
kapele doporučil přejmenování na Rhapsody. Po
Rhapsody of Fire však kupodivu nepocházejí ze
té doznala mírné změny sestava: místo Adachera
žádné z těchto metalových velmocí, ale ze slunné
jižanské země, hudebně proslulé hlavně na mando- do kapely nastoupil Fabio Lione, doposud zpěvák
línu drnkajícími gondoliéry a popovými pěvci typu progresivně metalových kapel Labyrinth a Athena.
A cesta ke slávě začala strmě stoupat!
Erose Ramazzotiho. Ano, jsou z Itálie. Přesněji
řečeno z Terstu.
Sedmisnímkové demo Eternal Glory z roku 1995
ještě díru do světa neudělalo. Jen pár největších
Jejich historie sahá k počátkům devadesáfajnšmekrů a znalců evropského metalu zaregistých let. Tehdy se ve výše zmíněném severoitaltrovalo, že na jihu Evropy vznikla celkem nadějná,
ském městě rozhodl syn významného hráče na
zajímavě znějící kapela.
violoncello, milovník klasiky a tvrdého rocku a
nadšený čtenář Tolkiena a dalších fantasy autoSkutečný ohlas zaznamenalo až první oficirů, kytarista Luca Turilli založit skupinu, která
ální album (vlastně, správně bychom měli říct „už
by všechny tyhle prvky spojovala. Celkem šílený
první oficiální album“) Legendary Tales, jež vyšlo
nápad, myslím, ale devadesátá léta už byla taková.
u firmy Limb Music Products v roce 1997. Sklidilo
Křížila zdánlivě nekřižitelné: klasiku s metalem,
potlesk celé evropské metalové komunity a získalo
rap s hardcorem, techno a elektroniku s jazzem…
Koneckonců, Turilli nebyl zdaleka sám, kdo tenhle kapele řadu nadšených fanoušků. Co na něm bylo
tak zvláštního?
nápad dostal. Kombinovat symfonické
orchestry s tvrdým rockem se dávno
10
HUDBA
Hudebně se jednalo o typický symphonic metal.
To znamená: výrazné melodické linky, snaha o
dosažení vznešené, monumentální atmosféru za
pomocí zvláštně zbarvených kláves, občas připomínajících kostelní varhany, občas vytvářejících
atmosferické plochy, a také s pomocí smyčcového
orchestru, ještě zdaleka ne tak mohutného, jako
na pozdějších albech. Pod těmito „obaly“ je slyšet
metalově zkreslená kytara a hlavně ostrá rytmika,
ženoucí celé album vpřed vesměs ve speed metalovém rytmu. Vokál je čistý, bez řevu či chropotu,
drží se spíše ve vyšších, až falzetových polohách,
občas se snaží o téměř operní výkony. V akustických mezihrách dostávají slovo také odborní hráči
na pravé historické nástroje, na albu účinkující
jako hosté. Cílem muzikantů není ani tak metalová
tvrdost, ale spíše heroická nálada, jako vystřižená z
nějakého fantasy filmu, podpořená kapku divočejším rytmem.
Až doposud to nebylo nic neobvyklého.
Symphonic metal, jaký hrají kromě zmiňovaných
Stratovarius a Therion také třeba Sonata Arctica
z Finska, švýcarští Lunatica, nebo američtí Symphony X. Co ale přinesli Rhapsody nového (kromě
toho, že byli jedni z prvních), byl důraz na příběh.
Dokonce takový, že se stal hlavní „devízou“ skupiny. Příběh je tím, co chce skupina Rhapsody vyprávět a hudba je “pouze” jejím prostředkem.
11
Album Legendary Tales, je tedy konceptuální dílo, jednotlivé písně na sebe textařsky navazují
a jsou propojeny uvozujícím hlasem vypravěče
(kterým byl na prvních čtyřech albech anglický herec Sir Jay Lansford). Příběh, který album
vypráví, je první epizodou rozsáhlé ságy Emerald
Word, pokračující na dalších deskách. Již z překladů názvů (Legendární příběhy, Smaragdový meč)
je patrné, že nás zavede do světa hrdinské fantasy
se všemi obvyklými proprietami: draky, čaroději,
elfy, hrdiny apod. a je více než klasický. Ocitáme se
v zemi Algalord, jež byla dlouho zmítána válkou
mezi „Svatou aliancí“ dobrých králů, vedených
Haroldem Statečným a vojskem zlého „Černého
krále.“ Dobro nakonec zvítězí pomocí magického
artefaktu: Smaragdového meče, který se po vyhrané válce ztratí.
Nyní, po mnoha pokoleních, se zlo chystá na Algalord vrátit. Věšťba říká, že jedinou nadějí je „ledový
rytíř,“ který projde cestou do Zemí Chaosu, získá
tam tři Klíče moudrosti a těmi odemkne Brány
ze slonoviny – brány vedoucí k magickému meči,
který má opět dopomoci dobru k vítězství…
Album nadále líčí jak cesty statečného ledového
rytíře, tak bitvy nové aliance proti armádám temnoty. Podívejte se jen na názvy skladeb: Warrior Of
Ice,Rage Of The Winter, Forest Of Unicorns, Lord
Of The Tunder… (Válečník z ledu, Zuřivost zimy,
Les jednorožců, Pán hromu). Fantasy jako Brno,
jako vystřižené z pera Terryho Brookse, Margaret
Weis a Tracy Hickmana, Davida Farlanda či jiného autora „krmné“ fantasy. Z literárního hlediska
vlastně ten nejhorší fantasy brak. Ale v kombinaci
s monumentálně, chytře zaranžovanou hudbou zapůsobilo na posluchače jako bomba. Příběh a texty
napsaly společně Luca Turilli s klávesistou Alexem
Staropolim, hudbu složila kapela společně a složité
aranžmá s klávesami a orchestrem vytvořil Turilli,
využívaje k tomu své klasické hudební vzdělání.
(Hold, syn klasického hudebníka, vyrůstající na
Chopinovi a Vivaldim se nezapře).
HUDBA
Album mělo úspěch, metaloví fanoušci po celé
Evropě kývali uznale hlavami, div si je nevykloubili. Legendary Tales určilo jasný, osobitý styl, který
se v průběhu let příliš neměnil. Pouze mohutněl a
nabíral na monumentálnosti.
Což byl případ hned druhého alba. Rhapsody nijak neusnuli na vavřínech a do nahrávání se
pustili ihned po vydání první desky, se stejnou vervou a nasazením. Symphony of Enchated Lands,
které vyšlo téměř přesně po roce, v říjnu 1998
přináší pokračování ságy o Smaragdovém meči, ale
v mnohem větším, monumentálnějším, grandióznějším stylu. Orchestry a chóry jsou mohutnější,
akustické mezihry epičtější, celé album je ještě více
posunuto do vypravěčské podoby s ještě větším
důrazem na příběh. V hudebním tisku se poprvé
objevily úvahy, že hudba Rhapsody připomíná soundtrack k nějakému monumentálnímu filmu.
Co bylo ale pro kapelu nejpodstatnější: na albu
hrál nový baskytarista Alessandro Lotta (původně z kapely Sinisthesia) a hlavně - Symphony of
Enchated Lands zaznamenalo ohromný komerční
úspěch, mnohem větší než Legendary Tales a kapelu vyhouplo mezi nejvyšší elitu evropského metalu.
Sto tisíc prodaných kopií a zástupy nových nadšených fanoušků vedly firmu Limb Music Products k
vydání výpravné limitované edice pro nejnadšenější fanoušky (pět tisíc kopií) s krásným, výpravným
bukletem, který kromě CD obsahoval šest kartiček
s fantasy obrazy, dvoje dračí tetování, přívěsek ve
tvaru Smaragdového meče a kovový odznak ve
tvaru draka. Kapela tak potvrdila svou image čistě
fantasy-epického hudebního souboru, u kterého je
fantastický příběh a rekvizity na prvním místě - i
před hudbou.
12
Z kapely přes její úspěch náhle odešel bubeník Danielle Carbonera, a tak na následné mamutí
evropské turné vyjel německý hromovládce Alex
Holzwath. K sestavě se připojil také hostující druhý
kytarista, Francouz Dominique Leurquin z kapely Dream Child. Psát o tom, že turné mělo velký
úspěch je zřejmě zbytečné.
Po dvou úspěšných albech a vyčerpávajícím
turné si kapela dala téměř dva roky pauzu, který
jednotlivý členové vyplnili buďto vlastními projekty, anebo hostováním. Teprve v průběhu roku
2000 začali pracovat na třetím albu. Předcházel
jej maxisingl Holly Thunderforce a jmenovalo se
Dawn of Victory a vyšlo v říjnu roku 2000. Podle
odborné kritiky bylo více kytarové. Podle mě na
něm sice zněly kytary trošku výrazněji, Luca Turilli
dva roky pilně cvičil, a tak byla jeho sóla technicky propracovanější a působivější než na minulých
albech. Přesto ale album nijak neuhnulo z původního velkolepého stylu a dalo fanouškům Rhap-
sody přesně to, co od něj očekávali: grandióznost,
chóry, symfonický orchestr a zejména porkačování
dobrodružného fantasy příběhu o Smaragdovém
meči a všech hrdinech Algalordu.
Zajímavostí je, že album nahrál tajuplný
bubeník, jež je na obale uveden jako Thunderforce.
Hudební veřejnost spekulovala o koho se jedná
a jelikož oficiální sestavu tvořili v tomto případě
pouze čtyři muzikanti, mluvilo se i o automatickém bubeníkovi. Ve skutečnosti se jednalo o hráče,
který byl smluvně vázán u jiné firmy a nemohl
tedy vystupovat pod svým jménem. Jeho totožnost
zůstala neodhalena.
HUDBA
Již rok po (podle očekávání) úspěšném albu
vydávají Rhapsody krátké EP Rain of A Thousand
Flames. Jednalo se o jakousi mezihru v příběhu
Smaragdového meče, která sama o sobě nestačila
na samostatné album. Épéčko samo o sobě je velmi
zajímavé: obsahuje mimo vlastních skladeb předělávky italských metalových pionýrů Goblin (Queen
Of The Dark Horizonts) a zejména Novosvětské
symfonie od Antonína Dvořáka (!), jež na EP vyšla
jako závěrečná The Wizard´s Last Rhymes. Tady se
raději zdržím komentáře, názor si udělejte sami.
Měsíc po vydání EP do kapely nastoupil
nový baskytarista, Francouz Patrice Guers a na
post bubeníka definitivně „dosedl“ koncertní host
Holzwarth, čímž se kapela změnila z italské na
mezinárodní.
Čtvrtá kapitola Emerald Sword Saga s názvem
Power of The Dragonflame
vyšla v březnu 2002 a obsahovalo temnější, děsivější část příběhu, čemuž odpovídalo také hudební
zpracování s dosud největším a nejmohutnějším
chórem, jaký kapela použila. Na albu hostoval také
operní pěvec specializující se na barokní hudbu
Bridget Fogle. Zejména zlověstná, téměř dvaceti
minutová suita Gargoyles, Angels of Darkness
zaznamenala ohromný úspěch.
Kapela se podle svého zvyku ihned po vydání alba začala připravovat na další projekty, zatím
svých vrcholných, ale o těch bude řeč až v druhé
části článku. Věřte mi, to nejlepší nás teprve čeká.
13
HUDBA
Irská Hudba u nás
text: Epic Arborius
Popularita irské hudby je u nás vcelku vysoká, a tak
jsem si řekl, že by byl vhodný minimálně stručný soupis
skupin hrajících irské a skotské tradicionály u nás.
Bandshees - http://rut.cz/bandshees
Kapela Bandshees hraje tradiční irskou hudbu k tanci
i poslechu. Kapela vystupuje samostatně nebo spolu
s taneční skupinou Coisceim, která předvádí ukázky
irského tance (i stepu) na profesionální úrovni. Obsazení kapely umožňuje jak komorní akustické hraní, tak
hraní se zvukovým aparátem na větších akcích jako jsou
festivaly, městské slavnosti a podobně.
Celtic Cross - www.celticcross.cz
Ostravská kapela, o které jsem donedávna nevěděl.
Vzhledem k tomu, že Ostrava pro mě není tak daleko,
tak se na jejich koncert brzy vypravím. Na velice graficky vydařeném webu je možné stáhnout také ukázky
v mp3. V repertoáru uslyšíte tradiční irské reely, jigy,
polky a airy v již poněkud netradičních aranžích.
Dún an Doras - www.dunandoras.cz
Má nejoblíbenější kapela, se kterou to není tak jasné,
pokud jde o zařazení mezi české či zahraniční kapely. Je
to taková mezinárodní kapela  Část z vás, která přepíná
z nesmyslných pořadů na TV Nova na ČT 2 měla určitě
možnost tuto kapelu vidět na vystoupení. Kapela funguje již od roku 1997 s různými obměnami ve složení
kapely.
Fiannan - http://www.volny.cz/fiannan/
Další z kapel hrající písničky převážně irského původu.
Na webu je možnost stáhnout ukázky v mp3. Díky této
kapele jsem překonal svou averzi vůči českým textům u
irských tradicionálů.
Irish Dew http://web.quick.cz/irishdew
Hraje tradiční irskou a skotskou hudbu a původní
skladby v keltském duchu. Staví na styčných bodech
naší keltské minulosti a irské hudby v akustické podobě.
14
HUDBA
James Horner – Krull
text: Luděk Čertík
Krull (česky Planeta Krull) představoval
pro Hornera velkou výzvu. Bylo to dílo, které mu
mělo v budoucnu otevřít širší prostor k další spolupráci v Hollywoodské továrně na sny. A nutno podotknout, že ve svém počinu uspěl dokonale. Krull
je dodnes podle mnohých sběratelů a kompletistů
soundtracků považován za stěžejní Hornerovo
dílo a především: dosud nepřekonané. Stejně jako
zesnulý Jerry Goldsmith tak i Horner vždy trpěl
především tím, že neustále chrlil velký počet prací
a to se chtě nechtě podepisovalo na jejich celkové
kvalitě. Málokdy se tak stalo, že se z tohoto přehršle polovičatých kousků vynořilo něco zásadního
a přelomového. Horner má často tendenci vykrádat sám sebe, některé pasáže až doslovně citovat
a má sklony k šablonovitosti. Avšak Krull je jiný.
Je to zřejmě tím, že je jedním z prvních Hornerových soundtracků a tak je dostatečně původní. Je
to kompozice bohatá na spoustu motivů, nádherné
akční pasáže, milostná témata a na vzletné melodie, které v podání Londýnského symfonického
orchestru uhánějí vpřed a vás na svou cestu strhávají s sebou. Tento soundtrack tak lze s dobrým
pocitem zařadit po bok takových velikánů výpravných soundtracků jakými jsou Debneyho Ostrov
hrdlořezů (Cutthroat Island), Poledourisův Barbar
Conan (Conan The Barbarian) či Williamsovi Star
Wars a Indiana Jones. Krull je mix toho nejlepšího,
co můžete ve filmové hudbě najít…
Následují dva kratší „spojovací“ kousky, které jsou
více, či méně podobné písním předešlým. Track
The Walk To The Seer’s Cave je pak jakousi snovou
vizí. Z reproduktorů se line zvláštní a líbivý přehršel různých cinkavých zvuků a hudba tak vytváří
dokonalý dojem prostor jeskyně – mistrovské. Již
zmiňované milostné téma je pak spodobněno v samostatném tracku Colwyn and Lyssa Love Theme.
A nyní se pomalu přehoupneme na druhé CD, kde
se více rozepíši až o skladbě s názvem The Widow’s
Web. Při jejím poslechu se nemůžete zbavit dojmu,
že vám podvědomě něco připomíná. A je tomu
skutečně tak, neboť již počátek tracku se strašidelným nádechem je nápadně podobný jistým
tématům z Vetřelců (Aliens) a je tak vidět, kde se
skladatel při pozdější práci pro Jamese Camerona inspiroval (vykradl). Nicméně je to výborná,
výrazná skladba a Horner dokázal, že je schopen
do hudby převést i podobně fádní věci jako je
šelest pavučin. Navíc jde o úžasný akčně-hororový part, zvládnutý s dokonalým přehledem.
A konečně se dostávám k zlatému hřebu celého
tohoto dvoj CD. Je jím track nazvaný prostě Ride
Of The Firemares, kde je hlavní motiv podaný s
takovou grácií a životností až naskakuje husí kůže.
Těžko najdete podobně povedený heroický motiv
a navíc v tak originálním a jednoduchém provedení. Skladby Battle Of The Parapets, Inside The
Black Fortress a The Death Of The Beast and The
Destruction Of The Dark Fortress jsou pak zno
První disk dvojalba otevírá track Krull
vu pěknými akčními sekvencemi bez výrazného
Main Title and Colwyn’s Arrival, který je složenizakolísání, téměř identického ražení a s typickou
nou všeho dobrého, co na soundtracku v budoucnu Hornerovskou autorskou pečetí. Po chvíli poslechu
zazní a dokáže perfektně naladit. Vzletné ženské
sice mohou působit poněkud monotónně, avšak
sbory podbarvené žesťovou sekcí, neustálá gradace i tak musíte chtě nechtě ocenit bohatost a zvučaž do hrdinských fanfár následovaných jemným
nost celé kompozice. Album je uzavřeno trackem
podáním hlavního motivu Krullu v režii smyčců.
Epilogue and End Title, která je ve svém počátku
A tak pořád dál a dál dokud nezazní varovné až
pohádkově dojemná a po dlouhých akčních maděsivé Netvorovo téma doplněné o elektronické
sážích, které ne každého mohou nadchnout působí
perkuse. Jedním slovem: nádhera. Další v pořadí
jako balzám na duši. Samozřejmě nesmí znovu
je skladba The Slayer‘s Attack, která začíná přechybět neustále obměňovaný hlavní motiv.
krásným něžným milostným motivem, ale vše se
s postupujícím časem mění z lehké idylky na boj
Hodnocení: 90%
o přežití. Dalším trackem, který stojí za zmínku je
Quest For The Glaive, kde je v nových proměnách
variován hlavní motiv, následován ženskými vokály a romantickými melodiemi.
15
Knižné novinky 10/2007
LITERATURA
text: Marcus
Mesiac ubehol ako voda a tak Vám opäť prinášam
prehľad niekoľkých zaujímavých knižných noviniek
za minulý mesiac. Takže vyberte svoje zoznamy
kníh, ktoré si plánujete kúpiť a dopisujte. Je toho
skutočne dosť.
Názov:
Imperium Bohemorum
Autor: Müller Ondřej (ed.)
Vydavateľstvo: Albatros
Obálka: Martin Zhouf
Strán:528 (paperback)
Cena: 319 Kč
Sedmnácté století - to byla nepochybně zlatá éra
české říše. Praha vzkvétá, přemyslovská vojska obsazují Hamburk a naše flotily se chystají řádně zatopit Britům a dobýt nové kolonie...
Ale jak je to možné? Vždyť Prahu přece už obsadili Turci! Město je v troskách a uprostřed nich se
náhle zvedá obří Golem...
Tak takhle nějak by mohly vypadat české dějiny,
kdyby se v minulosti něco odehrálo jinak. Deset
pohledů do minulosti i budoucnosti českých zemí,
deset povídek a novel z pera našich předních autorů
literární fantastiky.
Názov: Podzemní chrám
Autor: Thiemeyer Thomas
Vydavateľstvo:Alpress
Preklad:Jesika Schaft
Obálka: Tomáš Řízek
Strán:312 (paperback)
Cena: 229 Kč
Anglického vědce Davida
požádá matka jeho dávné
přítelkyně o pomoc. Emily
pracovala v africkém Kongu na výzkumu pro biotechnologickou firmu, náhle však zmizela. David se
v doprovodu dvou lovců vydá na záchranou akci a
sleduje stopy zmizelé výpravy až k velkému jezeru
v hlubinách pralesa. Proč se zdejší Pygmejové vyhýbají všem otázkám, které se týkají jezera, a před
jakou ničivou silou se je snaží varovat mladý
domorodec?
16
Názov: Milénium 2 - Země
bojující
Autor: Neff Ondřej
Vydavateľstvo: Millennium
Publishing
Obálka: Petr Sás
Strán:304 (paperback)
Cena: 299 Kč
- nové vydání Druhý díl trilogie Milénium
je časově posunut o čtvrtstoletí dál. Místo širokého
pohledu na globální události čtenář sleduje příhody
policisty Salzmanna, v závěru prvního dílu rovněž
proměněného na ještěra, který se stává hříčkou v rukou zločineckého gangu produkujícího nebezpečnou
drogu, schopnou proměnit člověka ve vraždící bestii - „dropauta”. Ačkoliv kniha intelektuálně nedosahuje prvního dílu, jde o autorův nejčtivější
román, s akcentem na napětí a prudkém ději. Autor
v ní rozehrává problém člověka, který sloužil zlu v
domnění, že koná dobro. Kniha získala cenu Ikaros
1994 jako nejlepší česká SF roku.
Názov: Jméno korábu
Autor: Renčín Pavel
Vydavateľstvo:
Euromedia
Group - Knižní klub
Obálka: Jarmila Marešová
Strán:160 (hardback)
Cena: 199 Kč
Rozbouřené moře promočí
člověka až na duši. Odplaví
nános pozlátka i špíny a ukáže
ryzost jeho srdce.
Román Jméno korábu vypráví příběh, ve kterém
šumí moře a naděje. Příběh o strastiplné cestě jednoho kapitána, který bude muset překonat strach i
nenávist, bude se muset spolehnout na sílu přátelství,
aby porazil beznaděj, bude muset obětovat mnohé,
aby poznal jediné. Jméno svého korábu. Aby se mu
to podařilo, musí však nejdříve najít sám sebe.
Putování začíná...
Meč z Flatlandu
LITERATURA
text: Henry
Petr Vyhlídka
Wolf Publishing
Další titul z edice Pevnost je povídkovou sbírkou,
kde všechny příběhy spojuje postava potulného
barda a „bojovníka“ Connora Hu Gwyna.
Všechny příběhy v knize jsou chronologicky řazeny,
takže v první povídce se s hlavním hrdinou setkáváme ještě než dovrší patnáctý rok života.
V úvodní povídce Květiny pro Tien , podle níž měla
kniha původně nést jméno, se Connor snaží oslnit
jednu dívku tím, že jí přinese poledničky, květiny
rozkvétající jen v pravé poledně, z prokletého Dacyanského pole. Setkání, které tu na něj čeká, je pak
první z řady smrtelně nebezpečných okamžiků jeho
života.
V příběhu s názvem Noc čarodějnic je z Connora
již dospělý mladý muž, který s mečem a loutnou
opustil svůj rodný kraj, aby doputoval na západní
pobřeží, do míst, která by měla ještě náležet jeho
lidu, ale o kterých již dávno nikdo nic nevěděl. Ani
nyní neujde setkání s magií a jeho život bude opět
viset na vlásku.
V podobném duchu by se mohly nést krátké náčrty i ostatních povídek, ve kterých Connor cestuje
napříč celou zemí, aby doputoval až na místo, kde
se kdysi rozkládala bájná říše Qwaarmor. Jeho cestu kříží nástrahy v podobě dávné magie, prostých
nedorozumění nebo strach a nepochopení prostých
lidí, kteří v něm pro jeho znalosti přírody vidí nebezpečného čaroděje. Někdy pak na počátku nového příběhu stojí pouhá náhoda, která se vyvine ve
sled neočekávaných událostí.
Pokud jste pravidelným čtenářem český SF periodik – Pevnost, Dech draka neb /Ikarie – určitě jste
se již s nějakým příběhem Petra Vyhlídky setkali.
Není proto náhodou, že nejlepší povídky z této knihy byly již před časem časopisecky otištěny.
17
K nejlepším povídkám lze jednoznačně zařadit delší
texty; Vůně lesa (
čas. Ikarie 6/1996 ),
Uctívači ( čas. Pevnost 7/2003 ) a Lví
poslání ( čas. Ikraie
11/1994 ). Pokud
totiž autor pracuje
na větším prostoru dostávají jeho
příběhy hloubku
a čtenář se daleko
víc dokáže vcítit do
postav, které nejsou
jen epizodními rolemi mihnoucí se dějem. Z mého pohledu jsou pak
nejslabšími pracemi povídky, které po úvodních, a
vcelku dobrých, Květinách pro Tien knihu otevírají. Noc čarodějnic a Jeskyně prokletých působí,
i díky své malé délce, spíš jako slohové cvičení na
rozepsání se než jako regulérní povídka. Také Meč
z Flatlandu uzavírající celou knihu není úplně tím
nejvybroušenějším závěrem, i když rozhodně má
svojí kvalitu.
Pokud od meče z Flatlandu nebudete očekávat říznou akci plnou krve a odlétávajících končetin ani
knihu sálající třeskutou magií, určitě nabudete zklamáni. Tato sbírka povídek nabízí kvalitní fantasy
pro ukrácení dlouhé chvíle, která plyne svým pokojným tempem k poslední stránce.
LITERATURA
Jonathan Carrol: Měsíční kosti
text: Filip Pivoňka
Jonathan Carrol je u nás málo známý, ale ve světě úspěšný americký autor fantastiky žijící ve Vídni.
Jeho knihy se dají těžko zařadit, obvykle jsou originální směsí volné fantastiky, fantasy a mainstreamu,
občas ochucenou kapkou hororu. Provází je pověst
čtivých, psychologicky velmi dobře propracovaných, i když občas hůře srozumitelných děl. Z autorovy tvorby u nás vyšla zatím jen jeho románová
prvotina Země smíchu, její vydání z roku 1993 však
bylo zmršeno nekvalitním překladem, nesmyslnou
obákou i odbytou redakční prací. Přesto se jednalo
o zajímavé a provokující čtení, potvrzující autorův
smysl pro originalitu a neotřelé zápletky. Proto je
pozitivní, že můžeme ochutnat dílo tohoto nedoceněného mistra v profesionálně ušitém redakčním
kabátě nakladatelství Laser-books, jež v rámci edice
Mistrovská díla fantasy vydalo Carrolův román Měsíční kosti.
Cullen je běžná americká žena středních vrstev. Má za sebou minulost povrchního ekoligickoprotispolečenského protestu (byla sedmdesátá léta
a na fakultě to dělal každý), několik nepovedených
vztahů a pracovních zkušeností a jeden potrat. Nyní
je šťastně vdaná za bývalého profesionálního basketbalistu Dannyho a nade vše miluje svou nedávno
narozenou dceru Mae. Vedla by obyčejný, spokojený
život, kdyby nebylo těch podivných snů. Pravidelně
se jí totiž zdává o pohádkově fantastickém ostrově
Rondua, kterým putuje, doprovázena tajemným
chlapcem Pepsim a několika mluvícími zvířaty, za
záhadným a skrytým cílem. Ostrov se postupně odkrývá, cíl jejich cesty nabírá jasné kontury, ukazuje
se, že mnohé osoby a události z jejího civilního života mají na Rondui svou „alternativní verzi.“ Čím
více se jí Rondua odhaluje, tím více přibývá otázek.
Je onen záhadný chlapec Pepsi jejím nenarozeným,
potraceným dítětem? Jakou úlohu má na Rondui
sehrát ona? Nenavštívila tento ostrov již někdy dříve? A co mají její sny společného s osobami z jejího
skutečného života: filmovým režiérem, který Cullen
ctitelsky obdivuje, a pološíleným vrahem, který s ní
dříve bydlel ve stejném domě a nyní ji z psychiatrické léčebny pravidelně píše dopisy?
Carrol v této knize zcela dostává pověsti, která
jej jakožto spisovatele provází. Postavy jsou psychologicky dopodrobna vykreslené: celá první
část příběhu, který Cullen vypráví v ich-stylu, je
podrobnou exkurzí do jejího současného i
18
minulého života. Dozvídáme se o všech
jeho uzlových bodech a mimoděk tak dokonale poznáme i její charakter i hodnotový žebříček. Jakoby
to nebyla fiktivní literární postava, ale živá, existující osoba, kterou již delší dobu známe. Trochu méně,
ale přesto velmi plasticky jsou zobrazeni také její
manžel Danny a rodinný přítel, homosexuální novinář Eliot. Jakobychom četli psychologický román
o životě současných Američanů z pera Johna Updika nebo Johna Irvinga.
Vše se mění s příchodem snů o Rondui. Společně s nimi přichází do přísného realismu prvek
okouzlení a úžasu z fantastična, doprovázený lehkých, ale mrazivým pocitem znepokojení z neznámého. Jak se postupně ronduiské sny čím dál více
přelévají do všední reality, tyto pocity houstnou a
mohutní. Carrol je nejen mistrovský psycholog, ale
umí i skvěle zacházet s náladou a atmosférou, přesně ví kdy a kde má přilít více a kdy méně. Nálady
znepokojení a strachu začínají postupně převládat a
mistrovsky napsané vyvrcholení knihy je již v pravém slova smyslu hororové. Nečekejte však žádné
„gore“ efekty, ani splatterpunk. Carrol je příliš dobrým autorem na to, aby čtenáře děsil laciným samoúčelným násilím. Navíc dokazuje, že se dá napsat
skutečně originální a inovativní příběh, aniž bylo
nutné zabíhat do zbytečných, bezúčelných bizarností, jako to dělají někteří autoři dnes tolik oslavovaného new weirdu.
Co se snad dá knize vytknout, je jistá nedůslednost. Mnoho detailů zůstane v příběhu nevysvětleno, spoustu otázek nezodpovězeno. Čtenář
se nedozví ani podstatu existence Rondui, ani způsobu, jakým je propojena s naším světem. Některé
prvky vyprávění ukazují, že by Rondua mohla být
esencí lidské fantazie a snů, podobně, jako Endeho pohádková říše Fantazie z Nekonečného příběhu. Odpovědi by snad mohlo dát opakované čtení
a přemýšlení nad textem tohoto nejednoznačného,
vícevrstevného příběhu. A pokud ani to nepůmožu,
pak nezbyde, než si počkat na vydání dalších příběhů z ostrova Rondua. Autor se totiž na něj vrátil ještě pětkrát a vytvořil tak volný cyklus The Answered
Prayers Sextet.
Jonathan Carrol: Měsíční kosti. Překlad Milan Žáček. Obálka Dagmar Krásná. Praha, Laser-books
(edice Mistrovská díla fantasy) 2006, 248 s. Cena
179 Kč. Hodnocení: 80 %
LITERATURA
Co ještě (možná) nevíte o Húrinových dětech
text: Filip Pivoňka
Ano, já vím, že se budu možná opakovat a že informace, obsažené v tomto článku budou pro spoustu
z vás jen mlácením prázdné slámy, ale nový Tolkien
je nový Tolkien, a kdyby se náš server této knižní
(nejen) fantasy události roku nevěnoval, neměl by
právo říkat si fantasy magazín. A třeba alespoň některé z vás překvapíme něčím novým…
Kniha Húrinovy děti (v originále The Children
of Húrin) vyšla 17. dubna 2007 zároveň ve Velké
Británii a Spojených státech. O její vydání se podělilo britské nakladatelství HarperCollins a americký
Hougton Mifflin. Obě vydání obsahují původní ilustrace Alana Leeho. Jak už jsme na MFantasy psali,
jedná se o příběh z Prvního věku o boji lidského hrdiny Húrina z rodu Hador, vůdce lidu Edain, proti
Melkorovi, prvnímu Temnému pánovi a následném
prokletí, pronásledujícím jeho rod. Dnes doplníme,
že se příbeh odehrává 6000 let před událostmi Pána
prstenů a jeho nástin můžeme najít v několika starších „tolkienských“ pramenech. V první řadě je to
dvacátá první kapitola Silmarillionu, která základní
kontury příběhu odvypráví v kontextu války o Beleriand. Dále najdeme odkazy na osud Húrinových
dětí v příběhu Narn i Chin Húrin z Nedokončených
příběhů. V Knize ztracených pověstí I. zase nalezneme příběh Turamba a Toaloké. Osu děje knihy
obsahuje také nedokončená epická báseň The Lay of
the Children of Húrin (Píseň o dětech Húrinových)
z u nás nevydané knihy The Lays of Beleriand - třetí
části rozsáhlého edičního projektu The History of
Middle-Earth. Dále je známá alernativní prozaická
verze Narnu zvaná Húrinssaga a ukončení Narnu
jménem The Wandering of Húrin. Tato dílka zatím
nebyla zařazena do žádného vydaného textu.
To, že Tolkien měl základní koncept příběhu hotový již v roce 1918 asi víte, stejně jako to, že
jeho synu Christopherovi trvalo přes třicet let, než
příběh přepracoval a dokončil. Mnohem méně známá je míra Christopherova přímého spoluautorství.
Jinými slovy: podílel se Christopher na knize jako
skutečný spoluautor, nebo zase „jen“ jako editor,
stejně, jako v případě Silmarillionu? Hledání odpovědi bude asi opět složitější. Nápis na obálce knihy
hlásá: J. R. R. Tolkien: The Children of Húrin.
Edited by Christopher Tolkien. Oficiálně je tedy autorem uznán Tolkien starší,
19
kdežto jeho synovi je opět přiřknuta role redaktora
otcova díla. Autorův vnuk Adam Tolkien k tomu na
Tolkienových oficiálních internetových stránkách
dodává, že kniha je napsána: „zcela v autorových
slovech“ a obsahuje jen „několik přepracování gramatické a stylistické povahy.“ Sám Christopher však
na stejném místě uvádí, že při tvorbě měl sice k dispozici mnoho zdrojů z otcovy pozůstalosti, často
to však byly pouhé útržky, fragmenty a zkratkovité
poznámky a tím pádem byla práce na Húrinových
dětech mnohem obtížnější, než na předchozích dílech. V tom případě by ale Christopherovi nezbylo nic jiného, než zapojit vlastní vypravěčský um a
příběh, anebo jeho podstatné části, sám dovyprávět, byť ve snaze co nejvěrněji napodobit styl svého
otce. Popření apoluautorství by mohlo pramenit z
úcty k Velkému profesorovi, ale stejně tak mohlo
být jen čistě marketinkovým tahem. Húrinovy děti
by vypadatly „méně od Tolkiena.“ Co kdyby si je
pak koupilo i méně lidí? Už to, že je Christopher na
obálce uváděn jako editor je velký ústupek, u Silmarillionu a Nedokončených příběhů se s tím nikdo
neobtěžoval.
LITERATURA
Ještě něco málo k obsahu knihy. Milovníci Středozemě zajisté ocení, že Christopher z mnoha nově
zpracovaných útržků vytvořil speciálně pro knihu
zcela novou mapu. Příběh samotný je údajně velmi
temný a smutný, rozhodně nekončí „happy endem“
Pána Prstenů a dokonce ani elfové a trpaslíci v něm
nevystupují v tak jednoznančně pozitivních rolích,
jako v nejslavnějších Tolkienových dílech. Odborníci v něm nalézají odkazy na finskou Kalevalu a
hlavně na germánský mýtus o Siegfriedovi a Niebelunzích. Stylisticky se kniha blíží úsečnému, zkratkovitému stylu Silmarillionu, obsahuje však lineární
příběh několika postav, odehrávající se v mnohem
menším časovém horizontu, takže se jedná spíše o
„klasický“ román, než o nadčasový „mytologický“
epos.
Ohlasy na knihu jsou pozoruhodně různorodé, objevuje se provolávání slávy i naprosté zatracování. Například Washington Post knihu popsal
jako „bezútěšný, temně krásný příběh, vyprávěný
na pozadí Tolkienova Prvního věku Středozemě,“
a přirovnává ji k antické tragedii. The Sunday Times trochu rezervovaněji přiznává, že „jako kniha,
ne jako zlonek nedokončeného projektu, Húrinovy
děti svým zvláštním způsobem fungují.“ Naproti tomu třeba Detroit Free Press příběh šmahem
20
odsuzuje jako „těžkopádný a neukončený,“ Entertaiment Weekly zase jako „nepovedený a nezralý.“
Nad těmito odsouzeními sice může sofistikovaný
český čtenář ledabyle mávnout rukou a říct si: „jsou
to Američané…,“ nakonec mu ale stejně nezbyde
nic jiného, než počkat do 1. června 2007, kdy u nás
Húrinovy děti vydá v překladu Stanislavy Pošustové-Menšíkové nakladatelství Argo. Ještě, že už je to
tak brzy…
LITERATURA
Robert Ervin Howard
text: Kaylin
Kdo by neznal
barbara Conana,
svalnatého Cimmeřana, který se před
ničím
nezastaví,
nikdo a nic ho nedokáže porazit. Ti,
kdož se s ním setkali, vědí, že jeho
duchovním otcem
je Robert Ervin
Howard, americký
novinář a povídkář
z první poloviny 20.
století. Howardovi
vděčíme za vznik sword and sorcery, tedy příběhů
meče a magie, světa, kde hrdinové jsou skutečnými
hrdiny a ti zlí jsou skutečně zlí. Ač se o Howardovi říká, že jeho rekové jsou inspirováni jím samým,
když se podíváme na život tohoto autora, zjistíme,
že ne vše v jeho životě je hrdinské.
R. E. Howard se narodil 22. ledna 1906 v texaském
Peasteru. Po častých stěhováních po celém státě se
v roce 1919 jeho rodina konečně usadila v Cross
Plains, kde Howard žil až do své smrti. V mládí nemocný chlapec chtěl být něčím víc, než jen nějakým
chudáčkem. Už v té době se v jeho hlavě rodily profily jeho hrdinů-kulturistů. V pokročilejším věku se
začal věnovat boxu, aby se z tintítka stal pořádný
muž. Již zde můžeme vidět spisovatelovu touho po
jistém druhu hrdinství, jež provázelo celou jeho
tvorbu a celý jeho život.
Psaní pro širší veřejnost se začal zabývat na střední
škole, kde přispíval do školního časopisu, zde však
jeho ambice zdaleka nekončily. V roce 1921 byla
magazínem „Western Story and Adventure“ odmítnuta jeho povídka „Bill Smalley and the Power of
the Human Eye“, čímž začala skoro nekonečná řada
vrácených prací. Až o čtyři roky později za osmnáct
dolarů prodal povídku „Spear and Fang“ (dílko z
doby neandrtálců) časopisu Weird Tales, legendě
pulpovým magazínů a měsíčníku, který se nakonec
stal Howardovou domácí scénou, kde uveřejňoval
své příběhy, ač samozřejmě s rostoucí popularitou se
o jeho tvorbu zajímalo stále více a více povídkových
periodik. Se „Spear and Fang“ se mu ještě nepodařilo dostat na obálku magazínu. K tomu došlo až roku 1926 s povídkou „Wolfshead“.
22
Po střední škole vystřídal mnohá různá zaměstnání,
což je u spisovatelů poměrně typické, pokud se neprosadí již v pubertě, což se stává skutečně velmi
zřídka. Podobně jako Howard na tom byli i takoví
autoři jako David Gemmel nebo Stephen King. Z
pracovních míst, jimiž prošel, bych jmenoval povolání osobního tajemníka v právnické kanceláři, stenografa a prodavače v drogerii. Nakonec, vzhledem
k neúspěchu u vydavatelů, si udělal kurz účetního.
Počet vrácených povídek narůstal a výrazně
převyšoval hromádku publikovaných. Přišel však
rok 1928 a s ním i postava Solomona Kanea, prvního
hrdiny, jež si mezi veřejností našel výraznější ohlas.
Ale od Solomona je ještě hodně daleko k barbaru
Conanovi. Solomon Kane totiž není žádný svalovec, jen člověk s ideály, který chce pomáhat světu,
a aby ho zbavil padouchů, bude je pronásledovat
kamkoli. Nepohybuje se však po žádném bájném
světě, ale po planetě Zemi zhruba v šestnáctém až
sedmnáctém století a jeho zbraní je rapír a pistole
a hlavním působištěm Afrika, hlavně z důvodů její
neprobádanosti.
To už tu ale máme rok 1929, kdy na scénu přichází
Kull. Barbar, který byl vyhnán z Atlantidy, kvůli
tomu, že byl shovívavý a místo upálení ženu, která
si vzala nepřítele, milosrdně zabil. Tím, že porušil
zvyky, musel odejít. Zde je jasně poznat Howardův
přístup k „civilizovanému“ světu. Divoký barbar
bez nějakých rytířských ctností je v podstatě lepší
a čestnější než civilizovaní lidé z Atlantidy. Kull je
předobrazem Conana, ale i zde chyběl ještě nějaký
ten krůček k dokonalosti a hlavně k většímu zájmu
čtenářů.
LITERATURA
Od roku 1930 Howard pravidelně publikuje ve
Weird Tales, ale i v dalších pulpech (Oriental Stories
a Fight Stories). Ovšem přichází Velká krize, což se
podepisuje i na vydavatelstvích. Aby byla schopna
uhradit náklady, musí změnit periodicitu svých produktů. Weird Tales se přes krizi dostávají poměrně
dobře, ale Oriental Stories se stávají čtvrtletníkem,
až jsou roku 1932 zastaveny úplně. Podobně je na
tom i časopis Fight Stories (tady nehledejte žádné
fantastické příběhy, ale povídky z boxerského ringu), který také v roce 1932 končí, ale po čtyřleté
přestávce se znovu vrací. To se Oriental Stories nepoštěstilo.
R. E. Howard ovšem nouzi o práci nemá. Zkouší
žánr detektivek, kde však zjišťuje, že mu pšenka příliš nepokvete. Kriminální příběhy mu nesedí. Nachází ovšem zálibu ve westernech, jež píše pro Action Stories. Ale ani zdaleka nezanevřel na fantasy, a
tak představuje světu dalšího svého hrdinu, piktského krále Bran Mak Morna, bojujícího za nezávislost
Piktů, jenž se setkává i s pradávným králem Kullem.
Ovšem nedlouho po Branovi na vrchol hory hrdinů
přichází Conan a nutno přiznat, že předešlé bojovníky dobra shazuje někam napůl cesty. Conan zastiňuje i Kulla Dobyvatele, ač jsou si velmi podobní,
neboť oba jsou svalnatí a neuvěřitelně silní barbaři,
oba se stávají králi, ale Conan je prostě lepší. Jeho
oblíbenost může vyvěrat z několika pramenů.
Conan je barbar, který má své nectnosti. Má rád
dobré pití, krásné ženy, často jde do bojů po hlavě a až potom se ptá, pokud se vůbec zeptá. Není
to úplně vzorový hrdina, má své zápory, což ho
polidšťuje a je tím pro čtenáře skutečnější. Dalším
výtečným prvkem je atmosféra, která není laděna
nijak vesele, ale spíš do temných barev. Magie je zde
onou temnou stránkou, tou špatnou, která jen těžko
může sloužit dobru. Povídky tím získávají hororový nádech a tím více upoutávají čtenáře. Posledním
důležitým prvkem, který třeba u Kulla naprosto
chyběl, jsou ženy. Všechny krásné, vnadné – tohle
je hodně důležité! – a skoro všechny končí v Conanově posteli. No řekněte sami, není skvělé být hrdinou v bájných světech, zachraňovat nevinné a
zabíjet grázly, potom hodovat a den zakončit s nádhernou ženou po boku? Conan je tím, čím člověk
našeho světa být nemohl, čím nemohl být ani Howard, i když si to přál. V postavě Conana autor zosobnil sám sebe, ale takového, jaký by mohl být a
jakým se na Zemi nikdy nestane.
Abych nemluvil jen o mužských hrdinech, najdeme
v bohaté spisovatelově tvorbě i jednu ženu, Rudou
Sonju. Ale my ji neznáme tolik díky Howardovým povídkám. O zájem o ni se postara-
23
la společnost
Marvel,
gigant světového
komiksu.
Až
díky obrázkům
se stala Sonja
známou hrdinkou, která v roce
1985
sekundovala Arnoldu
Swarzeneggerovi, filmovému Conanovi ve
filmu nesoucím
její jméno. A
když už jsme u
těch žen, říká
se: „Za vším
hledej ženu.“
I v životě R. E.
Howarda byla
jedna
taková
femme fatale – jeho matka. Velice k ní tíhl a když se
11. června dověděl, že se z komatu, do něhož upadla po vleklé nemoci, nikdy neprobere, psychicky
to neunesl a zastřelil se. Jeho matka zemřela druhý
den. Svět tímto dnem přišel o skvělého spisovatele,
ale stalo se něco, co se jen tak nestává. Mohlo by se
zdát, že s Howardem zemře i Conan (spisovatel sám
napsal o tomto hrdinovi spoustu povídek, ale jen
jediný román – Hodina draka), ale k tomu nedošlo.
Jeho díla se chopil muž jménem Lyon Sprague de
Camp, člověk, který se jako had prosmýkával všemi
oblastmi fantastiky, ať už beletristické nebo teoretické, dokončil Howardovy nedopsané příběhy a
sám vytvořil několik vlastních. De Campem to však
jen začalo. Barbarova oblíbenost po celém světě je
taková, že až do současnosti vznikají nové a nové
příběhy. A další jistě vznikat budou. O jejich kvalitě
se dá mnohdy hodně polemizovat, stejně jako o
záměrech jednotlivých autorů, ale Conan žije dál.
Mohl by si jeho stvořitel přát větší poctu, větší
uznání?
Robert Ervin Howard zemřel mladý, ale dokázal po sobě zanechat nedostižný odkaz, který i po
generace fascinuje a inspiruje čtenáře. Možná byl
trochu podivín, o čemž svědčí téměř oidipovský vztah k matce, ale nebývají takoví géniové? Jeho osud
trochu připomíná život dalšího pulpového mága,
Howarda Phillipse Lovecrafta, který zemřel jen o
rok později. Obrovské nadání, ale příliš málo času
na to ho pořádně využít.
PC HRY
Prince of Persia
text: Max Leonhart
Existujú dva typy hier – tie, ktoré si zahráte, prejdete fických kariet s podporou PixelShader 2.0), skvelé
a odložíte. A potom sú tu tie, ktoré prejdete, odpriestorové hlavolamy a nevídané animácie vyrazili
ložíte, no pri náznaku nudy či nedostatku nových
mnohým hráčom dych. Príbehovo to pravda až také
gamesiek po nich siahnete. Možno sú staršieho dáta, ružové nebolo, ale jednoduchosť zápletky vyvažoval
nemajú takú grafiku ako najnovšie pecky, no ich
unikátny dizajn levelov.
hranie vo vás zabíja nudu a tak si takéto hry skrátka
Ako mladý Princ ste sa zúčastnili lúpežnej
„pustíte“ znova, hoci už veľmi dobre viete, ako to
výpravy do ďalekých krajín a spolu s rozprávkocelé dopadne, ako sa vyhnúť ktorej pasci či ako riešiť vým bohatstvom ste získali aj „Piesky Času“ (Sands
ktorý problém. A práve z tejto druhej kategórie sú aj of Time), obrovské presípacie hodiny, pomocou
hry zo staronovej trilógie Prince of Persia. Tento člá- ktorých sa dá ovládať čas. Podlý vezír však nahovorí
nok nechce byť recenziou, ale akýmsi výkričníkom princa, aby piesky vypustil, tým však privodil smrť
pre všetkých, ktorým nová trilógia ušla.
všetkým obyvateľom paláca, vrátane svojho otca.
Na začiatok nezaškodí trochu histórie. Prvá Prežil len princ (vďaka Dýke Času, ktorú si prisvojil
hra zo série Prince of Persia vyšla už pred takmer
z lupu), vezír (vďaka svojej mágii) a jedna zo zajatdvadsiatimi rokmi a bola jednou z prvých, ktoré
kýň, princezná Farah (vďaka svojmu kúzelnému
som mal na svojej prvej 286-ke. Jej výrobca, Jordan amuletu). Princovi sa podarí újsť a pomaly sa preMechner, už vtedy využil techniku snímania reál- bojuje palácom, väzením, záhradami a hradbami až
neho pohybu (kamerou nahrával pohyby svojho
k záverečnému súboju so zlým vezírom, pričom mu
brata), ktorá sa stala základom pre dnešné „motion pomáha spomínaná princezná Farah (ktorá stihne
capture“ (pomocou ktorého sa snímajú pohyby do dokonca aj zomrieť, no princ ju na konci oživí keď
všetkých moderných hier). Prvý diel mal veľký ohlas vráti čas a všetky udalosti sa „vymažú“).
a tak pokračovanie na seba nenechalo dlho čakať.
Ako som už povedal, príbeh nie je silnou
Prinieslo lepší príbeh, viac farieb a stále skvelé ani- stránkou a podobne by sme mohli hovoriť aj o boji.
mácie a peknú grafiku, jednoduchosť ale zábavnosť V hre sa striedajú pasáže preliezania palácom, prisúbojov. Po čase sa dostavil Prince of Persia 3D, kto- čom princ musí skákať, behať po stenách, rúčkovať
rý sa ale stal „fackovacím panákom“ všetkých vted- a stvárať podobné vylomeniny, s bojovými úsekmi,
ajších recenzentov, ktorým nevyhovoval prechod do keď sa na nášho hrdinu vyrúti svorka príšer, ktoré
troch dimenzií na spôsob Tomb Raidera. Napokon, musí pekne jednu po druhej posekať. Boje sú síce zo
3D bolo v tom čase len v plienkach a tak niet divu, začiatku veľmi zaujímavé (hlavne vďaka vizuálnemu
že hráči sa v priestore nevedeli celkom dobre orien- spracovaniu), no postupom času sa stanú nutným
tovať. S odstupom času ale treba povedať, že ani tretí zlom. Ani v pokročilej fáze hry vás však neprestane
princ nebol vôbec zlý a ponúkol dostatočnú porciu udivovať dokonalosť animácií. Boje vďaka tomu
zábavy.
ostávajú atraktívne, no ako som už povedal, ku konVráťme sa však k objektu tohto článku, ktorým je
cu ich už budete chcieť mať čím skôr z krku.
novodobá trilódia Prince of Persia: Sands of Time,
Grafika, ako som už spomenul, je aj na dnešWarrior Within a The Two Thrones.
né pomery naozaj nádherná. Množstvo svetelných
efektov, fotorealistické textúry a hlavne úchvatné
PRINCE OF PERSIA: THE SANDS OF TIME
efekty spomaleného či dokonca vráteného času sú
dopilované do posledného detailu a dlhú dobu som
Spoločnosť Ubisoft sa po dlhých rokoch
ich sledoval s ústami dokorán. Vizuálne spracovanie
rozhodla oživiť perzskú legendu – kúpila licenciu, je skrátka skvelé.
zavolala pôvodného designera, Jordana Mechnera O hudbu sa postaral Stuart Chatwood. Soundtrack
a prenechala vývoj svojmu montrealskému študiu síce neobstojí pri samostatnom počúvaní, no v hre
(ktoré má doslova zlaté ruky, je zodpovedné za také perfektne dotvára atmosféru, perzský „feeling“ z
pecky ako je Splinter Cell a Splinter Cell: Chaos
neho priam vyžaruje. Tiché vokály počas adventúrTheory či mnohé iné). Po pár rokoch vyšiel na svetlo nej časti striedané rýchlymi rytmickými pasážami
sveta reinkarnovaný princ a vyvolal naozaj počas boja sú naozaj vynikajúcim výsledkom sklaveľkú vlnu ovácií – úžasná grafika (využí- dateľovej práce.
vajúca vtedy najnovšie efekty gra-
24
PC HRY
Hudba má však jednu veľkú nevýhodu a tou je, že jej nejšie než samotný boj (ku ktorému sa ešte dostaje veľmi málo. Melódie sa po krátkom čase ohrajú a nem). Bonbónikom je, že každá lokácia je pripravepôsobia trochu všedne, až si ich napokon prestanete ná nielen v „obyčajnom“ štýle, ale vďaka cestovaní
všímať...
časom sa na tie isté miesta môžte pozrieť o tisícky
Celkovo sa dá povedať, že prvý princ z novej rokov neskôr. Takže zatiaľ čo záhrady vládkyne
série sa tvorcom veľmi vydaril a zanechal hráčov v ostrova prekypujú zeleňou a pretekajú nimi potôčiočakávaní pokračovania.
ky, o tisíc rokov neskôr sú na tom istom mieste len
schátrané ruiny porastené hustými spleťami buriny.
PRINCE OF PERSIA: WARRIOR WITHIN
Už som načrtol bojové sekvencie, no tie si zaslúžia
Približne rok trval vývoj pokračovania Sands of
samostatný odstavec. Po kritike obmedzených možTime, ktoré nieslo názov Warrior Within. Príbeh bol ností boja v Sands of Time vyrukovali tvorcovia s
pokračovaním prvej časti. Po všetkých tých hrách novým, prevratným systémom – Free Form Fighting
s časom prišiel aj princov čas zomrieť. Ktokoľvek
System. Voľne by sa to dalo preložiť ako systém, v
totiž raz otvorí Piesky Času, musí zomrieť. Princo- ktorom si sám hráč vytvára svoj bojový štýl. Povi sa však na konci Sands of Time podarilo smrti
mocou neuveriteľných troch tlačítiek dokáže princ
uniknúť. To však znamená, že je paradoxom a na
vykonať desiatky pohybov. Pohyby sa navyše líšia
scénu prichádza Dahaka – obrovská mytologická
podľa toho, či zvierate len jednu (meč) alebo dve
obluda, ktorej cieľom je vymazať zo sveta všetky
zbrane (do ľavej ruky môže princ vziať sekerku, ďalší
anomálie, v tomto prípade princa. Ten sa však ne- meč alebo dýku, tieto zbrane sa však dosť rýchlo
mieni zmieriť so svojim osudom a tak sa rozhodne opotrebujú). S týmto vybaveným je kosenie piesočcestovať na Ostrov Času. Dúfa, že sa mu podarí
ných monštier naozaj lahôdka a dokáže vás baviť
cestovať do minulosti a zabrániť tajomnej Cisárovnej počas celej hry. Každý hráč si určite nájde svoj bojoČasu vo vytvorení Pieskov. Ak by totiž nevznikli,
vý štýl, ja osobne preferujem princovu modifikáciu
nikdy by ich neotvoril a teda by ho Dahaka nechal capoeiry (s dvoma mečmi) a odrazenie od steny
na pokoji.
spojené s nádhernou, niekoľkonásobnou piruetou,
za akú by sa nehanbil žiaden krasokorčuliar (no,
Príbeh je oproti Sands of Time omnoho zložitejší a možno by sa mu nepáčil počet odseknutých hláv :-)
zamotanejší, no treba povedať že aj oveľa napínavejší
a zábavnejší. Spolupracovali na ňom dokonca sce- Samozrejme tvorcovia nezabudli na podstatný detail
náristi z Hollywoodu a je to na ňom vidno. Skvelé akým je krv. Nie som z tých, ktorý k životu potrezvraty, vynikajúco vykreslené postavy a hlavne dejo- bujú počítačové násilie, no do temnej atmosféry
vá línia s mnohými neznámymi je zárukou skvelej Warrior Within to sadne naozaj skvele. Navyše, aj
zábavy na minimálne 12 hodín. Je pravda, že v dejo- princ dospel, je hrubší, už to nie je ten mladík, ktorý
vom klbku sa môžete ľahko stratiť, ale ak dokážete v prvom dieli iba dospieval. Tu je to už zrelý bojovprijať vetu „musím sa vrátiť späť do prítomnosti“,
ník, ktorého navyše dva roky naháňa nezničiteľné
tak si ho skvelo užijete. Napätie sa stupňuje a ak ste monštrum... (a samozrejme ho naháňa aj počas
naozaj pozorný a šikovný hráč, môžete si vychutnať hry, adrenalínové úteky pred Dahakom sú skvelou
alternatívny koniec...
obmenou skákania a boja)
Bolo by veľmi zlé, keby sa s celou hrou nezmeniGraficky je však na tom Warrior Within o málinko la aj hudba. Samozrejme sa tak stalo. K Stuartovi
horšie, už len preto, že druhý diel bol pôvodne vy- Chatwoodovi pribudol Inon Zur a hlavne skupina
vinutý pre PS2 a na PC sa len portoval. To znamená Godsmack, ktorá pre hru nahrala vynikajúce rockkrok späť vo vizuálnom spracovaní, hoci to nie je až ové sekvencie. Perzské motívy a elektrická gitara k
také zlé. Opäť si užijete nádherné efekty spomalené- sebe napodiv celkom dobre pasujú a vo Warrior Wiho času a piesky času vďaka ich žiare takmer nevid- thin navyše perfektne dotvárajú ponurú atmosféru.
no. Samostatnú pochvalu si zaslúži princov model
postavy, jeho niekoľkodňové strnisko vyzerá naozaj Celkovo by sa Warrior Within dal opísať vetou jedfotorealisticky...
ného z tvorcov: „Vytvorili sme Prince of Persia 2, nie
1,5. Je to plnohodnotné pokračovanie.“ Zlepšenie
Čo sa oproti Sands of Time nezmenilo, je po všetkých stránkach zaručilo princovi opäť vysoké
bezchybný design levelov. Skákacie časti hodnotenie, hoci temný podtón nie celkom sadol
sú naozaj skvelé a zábavne, občas zábav- niektorým recenzentom.
25
PC HRY
PRINCE OF PERSIA: THE TWO THRONES
Čakanie na „Dva Tróny“ bolo pre mňa doslova
Grafika sa oproti Warrior Within nezmenila, vyutrpením. Denne som sledoval oficiálnu stránku, zas
zerá stále rovnako (dobre). Zmenilo sa však prostredie,
a znova pozeral trailery a vývojárske denníky a nemo- z klaustrofobického paláca na takmer kompletné mesto,
hol sa dočkať. Prísľub syntézy Sands of Time a Warrior čo prinútilo grafikov zmeniť paletu (dominuje piesočná
Within, prechádzky po strechách Babylonu, štveranie sa hnedá) a mnoho iných vecí. Grafika však vo všetkých
po Babylonskej veži, princovo temné alter-ego a mnoho smeroch vyzerá naozaj veľmi dobre a animácie sú stále
iného...
rovnako úžasné.
Keď však tretí diel dorazil do mojich roztraseSkákacie časti sú výborné, v koži „temného
ných rúk a rozbehol sa na mojom monitore, začal som princa“ sú dokonca veľmi zábavné, nedostatok života
šípiť problémy. Prvým je hneď dej. Začína totiž tam, kde vás núti riešiť problémy v rekordne krátkom čase. Boj je
skončil Warrior Within, no napája sa na jeho druhý,
spracovaný rovnako ako vo Warrior Within, teraz má
tajný koniec, ku ktorému mnoho kráčov ani nedospelo. však rovnakú paletu pohybov aj druhá hrateľná postava,
Takže sa mohli oprávnene pýtať, ako je možné, že princ hoci pohyby s reťazou vyzerajú tak akosi menej rôznosa do Babylonu vracia s Kaileenou (vládkyňa ostrova
rodo. Pribudla aj špeciálna schopnosť rýchleho zabitia
času), keď ju na konci zabil. Vtip je v tom, že druhý
nepriateľa – ak sa k nemu dostanete nepozorovane
koniec je úplne iný a Kaileena ho prežije. Mňa by však zozadu či zhora, máte možnosť ho zabiť rýchlo a bez
skôr zaujímalo, kam sa podel princov charakter. Tvrdý boja, stačí ak v správny moment stlačíte správnu klávesu
a neľútostný bojovník sa za štyri týždne na ceste domov a je to. Akciu si teda rozhodne užijete, navyše je občas
zmenil na toho nechápavého hlupáčika, ktorého pozná- obohatená jazdou na koňskom záprahu.
me zo Sands of Time. Rovnako sa mu zmenil hlas, opäť
Hudba opustila rockový štýl a vrátila sa k svojmu
ho dabuje princ z jednotky. Hneď za touto nepochopi- perzskému základu. Ak som však v Sands of Time vyteľnou zmenou nasleduje ďalší úder pod pás, a to ten, že týkal nedostatočný počet skladieb, v The Two Thrones
po návrate je ich loď napadnutá. Kaileenu zajmú nepria- je tento nedostatok omnoho citeľnejší. Ja sám som si
telia, no princ miesto toho aby sa jej ponáhľal na pozapamätal asi len jeden track, ostatné boli príliš všedné
moc, buchne päsťou do najbližšieho predmetu a potom a nezaujímavé.
vyrazí (iným smerom...) Navyše, podľa slov rozprávača
Hovorí sa „do tretice všetko dobré“, no v prípade
nechce Kaileenu zachrániť z lásky, ale preto, lebo jej
perzského princa to neplatí. „Dva Tróny“ nie sú krokom
prisľúbil bezpečie v Babylone. Toto je tiež hlúposť, keďže spať, ale skokom spať. Spať ku Sands of Time, ďaleko od
v záverečnej animácií Warrior Withinu som práve tú
výčitiek recenzentov, naspäť k pohodlnému zárobku a
lásku videl až moc dobre.
bezproblémovému prijatiu. Zmizla krv, zmizol však aj
Ale vráťme sa k deju. Kaileena je po krátkej
adrenalín, napätie z deja sa pre istotu nedostavilo vôbec
dobe zabitá a vezír (záporák zo Sands of Time) sa stáva a zábavnosť prišla len z povinnosti. Bohužiaľ, tretí princ
„nesmrteľným“. Ako je možné že vezír žije? Opäť to nie dopadol hlboko pod moje očakávania a dohral som ho
je celkom vysvetlené, hoci pochopiť sa to dá (ak hráte viac menej z úcty k sérii, pričom som neveriacky krútil
celú trilógiu v kuse a máte udalosti predošlých dielov
hlavou. Nikdy viac som sa k tomuto dielu nevrátil, čo
v čerstvej pamäti). Skrátka princovi sa opäť dostáva do sa nedá povedať o prvých dvoch (Sands of Time som
rúk dýka času, sám je však pieskami sčasti pretvorený prešiel asi päť, Warrior Within asi dvanásť krát).
na piesočné monštrum. To konečne do hry vnáša ožiA ako zhodnotiť celú trilógiu? Je to skvelý úvod,
venie, jednak sú rozhovory medzi princom a jeho alter napínavé pokračovanie a neuspokojivý záver, ktorý je
egom zábavné, a jednak v koži „temného princa“ máte v príliš neoriginálny. V každom prípade však nové príberukách reťaz a v pätách smrť, keďže vám pomaly ubúda hy Princa z Perzie stoja za vyskúšanie, dokonca som si
život... Do hry sa postupne primieša aj princezná Farah, istý, že sa budete skvelo baviť. Aj po rokoch je legenda
čoby vezírov zajatec a princova pomocníčka.
teda živá a svieža, priniesla novú, skvelú hrateľnosť a
Dej má skrátka svoje nedostatky a oproti Warhromadu zábavy. Dúfam, že tí, ktorí túto sériu z nejakérior Within pôsobí amatérsky a spiatočnícky. Navyše
ho dôvodu minuli, si na ňu nájdu čas. Naozaj to stojí za
má priebeh veľmi podobný tomu zo Sands of Time.
to.
Prechádzky po Babylone, sem tam nejaký boss a presne
taký istý koniec – tesne pred sídlom záporáka sa princ PRINCE OF PERSIA: SANDS OF TIME: 8,5/10
prepadne do najspodnejšej časti paláca (do
PRINCE OF PERSIA: WARRIOR WITHIN: 9,5/10
väzenia a mučiarne) a odtiaľ sa štverá nahor PRINCE OF PERSIA: THE TWO THRONES: 7/10
inou cestou...
26
PC HRY
Pirates of the carribean
text: Max Leonhart
Na plátna kín dorazil tretí diel Pirátov Karibiku. Kto pirátskych lordov na snem. Nechajme však dej dejfilm videl, isto sa zaradí do jednej z dvoch skupín, om, kto videl filmy, vie o čo ide. Bohužiaľ je pravda,
ktoré sa okolo snímku vytvorili – jedná časť publika že autorom sa vôbec nepodarilo aspoň sa priblížiť
film oslavuje, druhá ho posiela do horúcich pekifilmovej atmosfére. Ja skrátka nie som schopný poel. Nech je už ako chce, Piráti Karibiku sú naozaj
chopiť, prečo je napríklad Jack Sparrow na lodi sám,
velkým úspechom (minimálne kasovým) a tak niet prečo nemá posádku a tak podobne. Skrátka dej a
divu, že k premiére filmu vydalo štúdio Eurocom
atmosféra je len zlomkom toho, čo zažijete v kine.
pod taktovkou Disney Interactive Studios rovnoMedzi jednotlivými levelmi uvidíte animámennú hru a to dokonca pre všetky platformy (PS3, cie, ktoré majú napodobňovať film, no príliš sa im
PS2, XBox, XBox360, Nintendo Wii, Nintendo DS, to nedarí. Jednak sú priamo v hernom engine, takže
PSP, PC). Ako pravoverný PC-čkár som siahol za
vyzerajú veľmi zle a navyše im chýba akákoľvek snapočítačovou verziou Pirátov, a hor sa do sveta plné- ha o atmosféru – postavičky sa postavia a prednesú
ho dobrodružstva... alebo nie?
svoj dialóg. A tak sa napríklad na konci hry ElizabeAk by sme sa pozreli do histórie, zistíme,
th rozlúči s Willom takým kľudným hlasom, akoby
že sa ani zďaleka nejedná o prvú hru pod značkou sa lúčili na týždeň a nie na 10 rokov. Nedokážem
Pirates of the Carribean. Už k prvému filmu vyšla pochopiť, prečo práve hra postavená na filme nemôhra, jediný problém bol, že sa takmer vôbec netýka- že obsahovať jeho úryvky. Určite by to bolo lepšie
la filmu – bolo to len pokračovanie hry Seadogs (Be- ako škaredé video bez duše...
thesda), ktorému mala zmena názvu len dopomôcť
A ako
k predajným výsledkom. Až k druhému dielu (Dead vyzerá samotMan´s Chest) vyšla „pravá“ hra pod názvom Pira- ná hra? Nuž,
tes of the Carribean – Legend of Jack Sparrow. Dej dalo by sa
bol vlastne rozprávaním Jacka Sparrowa o akýchsi povedať, že sa
bizarných dobrodružstvách a pravdu povediac som jedná o kópiu
ho vďaka úžasnej (ne)kvalite nedokázal dohrať.
predchádzaTo všetko sa malo zmeniť s tretím dielom, vy- júceho dielu
víjaním s veľkou slávou a reklamou, s novým „next- (myslím tým
gen“ enginom, so skvelými animáciami, s dobrým Legend of Jack
príbehom a hlavne so zameraním na darebáctva
Sparrow) obohatenú o pár prvkov z úspešných hier.
Jacka Sparrowa. Po zhliadnutí niekoľkých trailerov Na úvod poviem, že postavy v hre sa striedajú, a
som sa veľmi tešil... Nemôžem povedať, že zbytočne, to dosť často – zahráte si za Jacka, Willa, Elizabeth
ale rozhodne som sa nemusel až toľko...
a Barbossu, pričom po dokončení hry si môžete
Dej hry začína tesne pred úvodom filmu
prejsť jednotlivé úrovne aj za iné postavy, napríkDead Man´s Chest – pamätáte sa, ako Jack vyskočí z lad za Daveyho Jonesa. Smutným faktom je, že za
drevenej rakvy na mori a doplaví sa k svojej „Čiernej každú postavu je hranie takmer identické – počas
Perle“ ? Hra vám na úvod porozpráva, za vašej ak- bojov kombinujete 2 útoky (silný – pomalý a slabý
tívnej spolupráce, ako sa Jack do spomínanej truhly – rýchly) a ešte jednu špeciálnu vlastnosť, ktorou sa
dostal, ako získal nákres kľúča k truhle Davyho
postavy trochu odlišujú. Po aktivovaný špeciálneho
Jonesa a ešte zopár doplňujúcich informácií. Hneď útoku Jack odpúta pozornosť nepriateľa a stúpi
potom ale hra prestáva byť originálna a prestáva od- mu na nohu, Elizabeth predvedie efektné kombo
haľovať dejové pozadie. Jednoducho už len kopíruje zakončené napichnutím záporáka na meč a kapitán
dej filmu a aj to ešte s chybami (všetci vieme, že z
Barbossa kopne protivníka medzi nohy... Tieto tri
Isla de Pelegostos, kde takmer Jacka zjedli domorod- útoky sa dajú kombinovať, ale bohužiaľ som nepoci, ho nevyslobodil Will Turner, alebo aspoň nie tak, chopil, akým spôsobom. To však vôbec nevadí,
že by ho priamo odsekol z ražňa... A už nehovorím väčšinou úplne stačí stláčať ľubovoľné klávesy a
o fakte, že herná Tia Dalma stojí na ulici v meste
každý nepriateľ skôr či neskôr podľahne. Faktom je,
Port Royale...) Sem tam dej predsa len
že bojový systém je približne na úrovni Prince of
odbočí od filmu, hlavne preto, aby Jack a Persia : Sands of Time, čo nie je zlé, ale určite nie ani
jeho parta mohli povolávať jednotlivých dobré.
27
PC HRY
Súboje občas prinesú aj úsmevné momenty.
sem-tam pokrikujú, najzábavnejšie sú samozrejme
Ak napríklad stojíte pred nepriateľom a kryjete
hlášky Jacka Sparrowa. Nie som si istý, či sú herné
sa, on sa na vás rozbehne a stihnete sa uhnúť, váš
postavy nadabované svojimi filmovými predlohami
protivník prefrčí okolo vás a buď narazí do steny,
(ich mená som v titulkoch nezazrel), ale ak aj nie,
prevráti sa do suda s vodou, alebo proste spadne na hlasy znejú veľmi podobne. Bohužiaľ, opäť sa stretázem. Ako spestrenie bojov je to fajn a hlavne majú vame so syndrómom niektorých hier, a to, že dabintieto finty zábavnú formu, takže môžu vyčarovať
goví herci asi netušili, čo to vlastne čítajú z papiera,
hráčovi úsmev na tvári, čo sa napríklad mne osobne ktorý im niekto strčil do ruky. Takže momenty, v
nestáva často.
ktorých by sa žiadalo viac emócií, doplácajú na slabý
Bojové sekvencie sa striedajú s behaním
dabing a nedokonalý prednes dialógov.
po úrovni, ktoré trvá vždy len pár sekúnd kým sa
Herná hudba sa opiera o tú filmovú, čo je jedine
neobjavia ďalšie príšery. Na niekoľkých miestach sa dobre. Počas boja obvykle znie klasická Zimmerova
však dostanete k prvému zaujímavému obohateniu. téma. Občas ju však vystrieda hudba iná, nefilmová
A tým sú takzvané „Jackanism“. Ide o animáciu,
a je zle. Hlavne počas niektorých voľnejších momenpočas ktorej musíte rýchlo stláčať správnu klávesu. tov alebo animácií by to chcelo podporu muziky, ale
Ak sa vám to nepodarí, nevadí, ale prídete o odo- toho sa proste nedočkáte. Takže hoci hudba nie je
mykateľný obsah (nové postavy, zbrane...). A hoci sú zlá, ani tá neprispieva k budovaniu atmosféry.
„Jackanizmi“ len kópiou sekvencií z hry Fahrenheit,
Pirates of the Carribean: At world´s end je
sú zaujímavým oživením jednotvárnych bojov.
teda jedno veľké sklamanie. Neviem, prečo dostáObčas sa v hre zjaví aj boss, ale nejedná sa o vajú konzolisti iné hry ako PC-čkári – Piráti na PS3
nič prevratné. Väčšinou sú to ľahší súperi ako oby- alebo XBox 360 sú totiž trochu inou hrou, a podľa
čajné monštrá a aj to len preto, lebo boss je obvykle všetkého o dosť lepšou. Počítačoví hráči opäť raz dolen jeden. Celkovo je obtiažnosť hry postavená len stali niečo, čo je len zlomkom konzolovej hry. A to
na počte protivníkov, inak sa vám umrieť podarí
je škoda. Piráti Karibiku sú totiž taká silná značka,
naozaj len zriedkavo. Tento fakt je potvrdený aj tým, že človeku je až ľúto, že ju majú v rukách ľudia, ktože záverečný súboj s Davey Jonesom je až smiešne rým ide len o peniaze. Od hry podľa filmu by som
ľahký...
čakal, že mi dovolí prežiť dobrodružstvá z filmového
Keďže sme v hrateľnosti nezaznamenali nič plátna v koži svojich obľúbených hrdinov. Lenže to
prevratné, skúsime grafiku. Z trailerov som bol nao- by niekto spomedzi vývojárov musel vedieť, ako vyzaj nadšený, no realita je krutá. Viem, že môj počítač budovať poriadnu, filmovú atmosféru. Slabá grafika,
nepatrí ku špičke, ale ani Radeon X800 si nezaslúži jednotvárne boje, trápne videosekvencie, slabá hudto, čo mi Piráti predvádzali na obrazovke. Žiadne pi- ba a mizerný dabing však atmosféru neurobia – a
xel-shader efekty (t.j. škaredá voda, hnusný oheň...), pritom by stačilo tak málo. Vypilovať grafiku, vložiť
textúry sú pekné len z diaľky, modely postáv (a
medzi jednotlivé levely zábery z filmu, postrihať
hlavne model Jacka Sparrowa) by si zaslúžili viac
filmovú hudbu a hlavne zavolať na dabing pravých
polygónov a detailnejšie spracovanie... Ani scény,
hercov. Hneď by bolo moje hodnotenie o desiatky
ktoré vyrážajú dych v kine (napríklad Maelstrom) bodov vyššie. Takto však môžem hru doporučiť len
nie sú v hre spracované nijak špeciálne. Skrátka buď veľmi skalným fanúšikom, ktorí majú približne 7
je odfláknutá celá grafika, alebo len to, akým spôso- hodín voľného času (toľko hra zaberie pri normálbom sa hra prispôsobuje počítaču. Na mojej kon- nom tempe hrania). Tí, ktorí by chceli zažiť tvrdí
figurácií by som čakal niečo úplne iné – napríklad svet pirátov, nech si zahrajú Age of Pirates – Carrihra Age of Pirates: Carribean Tales (tiež pirátska, ale bean Tales, tí, ktorí hľadajú voľnejšie spracovanie,
oveľa lepšia) sa mi spustila na plných detailoch so nech sa obrátia na Sid Meier´s Pirates! Ostatní budú
všetkými efektmi... A najhoršie je, že ani detaily nie musieť počkať, kým vývojári konečne prestanú podsú nastaviteľné – takže milý hráč, ak nemáš konzolu ceňovať PC ako hernú platformu, prípadne kým im
alebo superpočítač, tak sa môžeš pozerať, ako vyzerá peniaze prestanú zapchávať oči a uši...
odfláknutá grafika... To, že autori použili systém
Hodnotenie: 4,5 / 10
„alebo má hráč Pixel Shader 3.0 (10 000 SK) alebo KLADY: zopár scén, hlášky Jacka Sparrowa, Jackanemá nič“ je naozaj trestuhodné.
nismi, občasné svetlé momenty počas bojov, humor
Hudba a zvuky sú možno prvou stránkou, ZÁPORY: hnusná grafika, dabing, nezaujímavý dej,
ktorú budem zväčša len chváliť. Zvuky
nulová atmosféra, spracovanie najlepších filmových
šermu sú... no sú to proste zvuky aké by scén, animácie medzi levelmi, väčšinová jednotvárste očakávali. Počas boja postavy po sebe nosť súbojov, krátka herná doba
28
PUBLICISTIKA
Irský tanec a step v ČR
text: Epic Arborius
Když jsem vybíral téma pro toto číslo e-magazínu,
bylo mi jasné, že jedním z tématu určitě musí být
irský tanec a step u nás. Obecně vzato se dá říct,
že popularita irských tanců má u nás tendenci se
zvyšovat, což je patrné i ze zájmu o výuku. Vybral
jsem pár informací ze stránek jedné školy irských
tanců, aby ti z vás, kteří třeba sní o budoucí profesionální dráze irského tanečníka, našli potřebné
informace. A ostatní budou alespoň o něco
chytřejší a informovanější :)
je věnována výuce dětí, které se do Školy irského
tance Coiséim mohou zapsat již od 4 let. Mezi
tradičně nejoblíbenější patří středeční „otevřené
kurzy“, v nichž se scházejí milovníci irského tance
všech věkových kategorií i tanečních úrovní.
COISCEIM
Pražskou školu irského tance Coiscéim [koškém]
založily v roce 2000 Irena a Lucie Samcovy. Přestože škola jako taková je tedy poměrně mladá, její
zakládající členky v této oblasti působí již od roku
1995.
Skupina Coiscéim se věnuje irským lidovým
tancům (tzv.“ceilí“), sólovému tanci v tzv. „soft
shoes“ a specifickému, v ČR dosud málo známému
irskému stepu. Vyučujeme také o setové tance pod
záštitou pana Brendana Taggerta z Dublinu. Lekce
Školy irského tance Coiscéim stabilně každý rok
navštěvuje okolo 130 dětských i dospělých frekventantů. Naši nejlepší tanečníci se pravidelně účastní
mezinárodních soutěží v irském tanci (tzv. Feisanna), kde v minulých letech získali řadu medailí.
Jsme první taneční školou v ČR, která se začala
systematicky věnovat také výuce dětí. Díky soutěžním úspěchům našich dětských tanečníků jsme
se stali v této oblasti nejúspěšnější školou irského
tance v ČR a jednou nejčastěji oceňovaných škol
kontinentální Evropy. Na mezinárodní scéně působíme pod záštitou certifikované lektorky a bývalé
tanečnice Riverdance, Anne-Marie Cunningham
(TCRG).
Ve snaze zpřístupnit irský tanec skutečně všem
zájemcům nabízí skupina Coiscéim velmi širokou
škálu tanečních lekcí pro veřejnost. Všechny druhy
irského tance jsou vyučovány na několika úrovních
od naprostých začátečníků po pokročilé
a vystupující tanečníky. Zvláštní péče
29
25.4.2007 - 10 let irského tance v ČR
Ofic. stránky: www.irskystep.cz
Škola irského tance patří v současnosti pod Klub
irských tanců - Rinceoirí.
Rinceoirí je taneční klub, který se věnuje irské
taneční kultuře, jejímu mapování, veřejnému
předvádění a šíření (výuce) a snaží se pokrýt
všechny ty taneční oblasti, které pocházejí z irské lidové kultury - ceilí dancing, irish tap dancing (irský step), set-dancing a seán-nos. Klub
vznikl v roce 1997 jako občanské sdružení. Od
roku 2001 pořádá letní školy irských tanců. Tato
akce se postupně stala největší a nejvýznamnější
vzdělávací akcí v kontinentální Evropě. Od roku
2002 uspořádali Rinceoirí již několik seminářů za
účasti kvalifikovaných zahraničních lektorů. Ve
svých aktivitách jsou napojeni na největší světovou
organizaci An Coimisiún Le Rincí Gaelacha se
sídlem v Dublinu sdružující irské tanečníky na
pěti kontinentech zeměkoule a která se stará o
vzdělávání učitelů irských tanců a pořádá taneční
soutěže podle standardizovaných pravidel.
Ofic. stránky: www.rinceoiri.cz
PUBLICISTIKA
Kam za fantasy uměním
text: Epic Arborius
Když mám tak možnost sledovat současný internet a také statistika MFantasy, zjišťuji, že zájem o
fantasy umění na internetu se neustále zvyšuje.
Samozřejmě nejvíce je to patrné na samotných galeriích. Když opomenu profesionální autory, jejich
jména každý známe, pak je nutné vzít v úvahu také
vznikající blogy, kde každý prezentuje s větším či
menším sebevědomím svá dílka.
Avšak zcela skvělým nápadem bylo vytvořit web,
který právě různé začínající, či už i dlouhodoběji
působící autory fantasy ilustrací, kreseb a obrazů,
sjednocuje pod jednu velkou střechu. Nemluvím o
ničem jiném, než o známem Elfwoodu
pár měsíců. Poslední člso vyšlo v prosinci 2004.
Jako cíl a hlavní myšlenku webu si autoři dávají
dát amatérským autorům fantasy umění z celého
světa možnost sdílet své výtvory, inspirovat další
autory, nechat si si své výtvory hodnotit od druhých, ale také učit se od zkušenějších.
Do budoucna je samozřejmé, že Elfwood
zůstane nadále místem, kde může každý zdarma
zviditelnit svůj talent, a kde se může setkávat s
dalšími lidmi se stejným hobby. Za těch více jak 10
let existence samozřejmě Elfwood do určité míry
přešel i do komerční části. Na stránkách najdete
e-shop s fan-věcmi. Také se zahájila spolupráce
s profesionálními autory a z Elfwoodu se
stala malá společnost.
Nesmíme ani zapomenout na
druhou podstatnou část, kterou ElfWood
kromě obrázků tvoří. Řeč je o Wyvern‘s
Library, která tvoří obrovskou databázi
fantasy příběhů.
Jak už samotný text pod logem říká, jde o
nejrozsáhlejší stránky s fantasy a sci-fi uměním na
internetu. S tím se nedá, než souhlasit. Najdete zde
nejvíce fantasy obrázků a textů na internetu pohromadě. A že jich je opravdu mnoho.
Autorům webu, zvláště zakladateli, klobouk
dolů, protože tak velký projekt je přeci jen náročný
a vyžaduje hodně administrátorů, skrze fórum a
diskuzi také moderátorů.
V současné době na Elfwoodu najdete
okolo 38 tisíc publikujících autorů, téměř 446 tisíc
obrázků.
Na webu lze samozřejmě zobrazit žebříčky,
a po jejich shlédnutí nutno dodat, že oči se mají
čím nabažit, a to na dlouhou dobu.
Díky velké komunitě lidí vznikají i samostatné weby Elfwood UK, ale třeba i Elfwood
Singapore. Zajímavým projektem je také Elftown.
com, s Elfwoodem se pojící. Tvoří uzavřenou část
pro autory z elfwoodu, slouží k jejich komunikaci
a zkrátka je to takové jejich malé, virtuální město.
Tak co říkáte, udělám MFtown.cz? :)
Nějaký čas vycházel také Woodworks e-zine v PDF, bohužel vydržel jen
Adresa: www.elfwood.com
30
Dalším projektem, pro změnu českým, jenž se dost
vyjímá, je internetový obchod Drakkaria.
Soriment je tak široký, že si zde najdou své skoro
všichni - příznivci historie, historického šermu,
fantasy obecně, ale zvlášť zajímavé jsou oddělení se
šperky a amulety. Pokud chtějí mít (nejen) dámy
na běžné nošení i do společnosti opravdu originální šperky s fantasy nádechem, pak našli svůj
oblíbený obchod.
PUBLICISTIKA
Rozhovor s Jurajom Červenákom
text: Marcus
Pozn.: rozhovor z 14.9.2006, některé informace
jsou již minulostí.
pútavý dobrodružný príbeh, v ktorom nie je miesto
na zbytočnú vatu. Cibrí sa tým remeslo.
Aké boli tvoje spisovateľské začiatky?
Do popredia si sa dostal aj vďaka časopisu Fantázia. Pomohlo ti to v tvojom raste?
J.Č.: Nebudem sa obšírnejšie venovať tomu, ako
som už v útlom detstve písal kovbojky a blbučké
vesmírne scifíčka v štýle Star Wars, ani o študentských poviedkach o partizánoch, s ktorými som
ešte za socialistických čias vyhrával všelijaké súťaže
s vlasteneckou tematikou :-). Prvýkrát som skutočne publikoval v roku 1992, a to hneď knižne.
Takže som to mal trochu naopak než iní autori –
keď mi v roku 1997 vyšla časopisecky prvá poviedka, mal som za sebou už tri publikované romány.
Viem, že si publikoval aj jeden komiks. Prečo bol aj
posledný?
J.Č.: Verím, že to nie je definitívne a ku komiksom
sa ešte vrátim. Vždy som ich zbožňoval a stále
zbožňujem. Dnes už len ako čitateľ (Moore, Miller,
Sláine...), ale stále sa pokúšam realizovať nejaké svoje scenáre a keďže nájsť výtvarníkov nie je
žiadna sranda, možno sa jedného dňa vrátim aj ku
kresleniu. Doteraz som na to nemal čas. Kreslenie
komiksu je totiž strašná babračka, chce to veľa času
a veľa trpezlivosti a keď má človek chodiť do práce
a ešte popri tom písať knihy a publicistiku, takéto
“záľuby” si proste musí odpustiť. Ale teraz som na
voľnej nohe, tak snáď sa návrat ku komiksu podarí.
Potom si presedlal na conanovky. Prečo?
J.Č.: Pretože ma začiatkom 90. rokov uchvátila
fantasy, a mojím prvým kontaktom s ňou bol práve
Howard. No a samozrejme v tom čase bol Conan
veľmi populárny, takže pre domáceho autora bolo
napísanie conanovky dobrou cestou k čitateľom, z
ktorej potom mohol odbočiť k vlastných hrdinom
a svetom. Začínali tak Ríša, Mostecký, Medek,
Kuglerová, dokonca aj Jirka Kulhánek svojho času
napísal novelu o Conanovi, a veľmi dobrú. Ale
nebolo to len nejaké komerčné písanie na zákazku. Conan ma bavil. Autor si na heroic
fantasy môže odskúšať, či dokáže napísať
31
J.Č.: No samozrejme. Úplne zásadne, možno
najzásadnejšie. Práve na stránkach Fantázie som
si urobil meno, a to nielen ako spisovateľ, ale aj
ako publicista, vďaka čomu dnes môžem písať do
viacerých časopisov, či už filmových, alebo zameraných na fantastiku. A v neposlednom rade som
sa spriatelil s celou tou komunitou okolo Fantázie,
siete Brloh a dnes už legendárnych bratislavských
Istroconov.
5. Kde bol podľa teba ten zlomový bod, po ktorom
si si povedal, tak toto je ten smer, ktorým sa mám
uberať?
J.Č.: Tým zlomom bolo práve fungovanie vo
Fantázii a moje prvé slovanské poviedky. V jednom okamihu ma Conan a všelijakí elfi a trpaslíci
prestali baviť a začal som hľadať námety v domácej
mytológii a histórii. Prekvapovalo ma, a vlastne
dodnes prekvapuje, že tunajších autorov nezaujímajú naše vlastné mýty. Veď je tam toľko úžasných
námetov na príbehy! A ja sa túto veľkú, nepochopiteľnú medzeru snažím vyplniť.
Trilógia Černokněžník ti priniesla azda najvýraznejší úspech, očakával si to ?
J.Č.: Ťažko povedať. Na začiatku to bolo celé
lotéria. Víťazstvá v nejakých súťažiach (napr. O
najlepšiu fantasy) mi naznačili, že moje texty nie
sú na zahodenie, a takisto som dúfal, že ich zaujmú práve príbehy, ktoré sa odohrávajú vlastne
“za kopcom”, na území Čiech, Moravy a Slovenska.
Nuž, a ukázalo sa, podľa mňa celkom logicky, že
ich táto cesta k vlastným koreňom naozaj zaujíma.
Fantasy čitatelia postupne zisťujú, že aj doma sme
mali zaujímavých hrdinov a pozoruhodné udalosti,
ktoré stoja za spracovanie.
PUBLICISTIKA
Asi najdôležitejšia otázka: je Černokněžník skutočne mŕtvy?
J.Č.: Pravdaže nie. Vlastne už mám spoznámkovaný ďalší samostatný román, ktorý sa bude
odohrávať asi desať rokov po udalostiach doteraz
vydaných štyroch kníh a bude o súboji kresťanstva
s pohanstvom a nebudú chýbať ani Mojmír a Pribina. A ďalšie Roganove príbehy mám v hlave. Ale
kedy sa dostanem k písaniu, to neviem, lebo teraz
pracujem na iných projektoch.
Vrátim sa k tvojmu oceneniu, ktoré si dostal na
udeľovaní cien českej akadémie SF/F/H. Čakal si,
že vyhráš v kategórií najlepšia pôvodná česká alebo
slovenská kniha?
J.Č.: Naozaj nie. Hlavne nie v konkurencii autorov
ako Žamboch alebo Šlechta. Ale podarilo sa, cením
si to a všetkým, čo za mňa hlasovali, ďakujem. Ale
pravdu povediac, viac než nejaké ceny ma zaujíma,
ako moje knihy prijímajú čitatelia.
Čo plánuješ do budúcnosti? Počul som niečo o
Bohatierovi z východu.
J.Č.: Počul si správne. Na Vianoce vyjde vo vydavateľstve Wales, v českom preklade Roberta
Pilcha prvá časť trilógie Bohatier s podtitulom
Oceľové žezlo. Odohráva sa v starej Kyjevskej Rusi,
na pozadí vojen kniežaťa Svjatoslava s Bulharmi,
Chazarskou ríšou a Byzanciou a jej hrdinami sú
legendárni bohatieri ako Ilja Muromec či Dobryňa
Nikitič. Momentálne už usilovne pracujem na
druhej časti, ktorá vyjde na jar 2007. No a potom
sú tu ďalšie projekty. Okrem viacerých poviedok
pre rôzne antológie a časopisy mám rozpracovaný
fantasy román o staročeskom hrdinovi Bivojovi
(nebudú chýbať Libuše a Přemysl), jeden akčný
western s hororovými a fantasy prvkami a jedného
dňa sa pustím do rozsiahleho románového cyklu o
protitureckých bojoch na Slovensku v 17. storočí.
Takže uchmatneš s Bohatierom ďalšie ocenenia
českej akadémie? J
J.Č.: :-) Nepredbiehajme. A ako vravím, podstatné
je, aby sa kniha páčila čitateľom. Aspoň tak ako
Černokněžník.
32
Máš nejaký spisovateľský vzor?
J.Č.: Dodnes mám rád Howarda, istý čas som
zbožňoval Sapkowského, teraz zbožne uctievam
Gaimana, veľmi sa mi páčila nedávno vydané Meče
a čertoviny od Fritza Leibera a teraz som začítaný
do Lukjanenka, ktorého štýl písania mi sedí maximálne.
Ak ťa môžem poprosiť, na záver pár rád začínajúcim autor.
J.Č.: Tá rada bude len jedna, ale zásadná. Buďte
trpezliví. Trpezlivosť je pre spisovateľa rovnako dôležitá ako talent. Trpezlivý autor sa skôr či
neskôr vypracuje, takisto bude dobre znášať prvé
neúspechy, neodradí ho vracanie textov redaktormi a vydavateľmi, a neskôr bude trpezlivý aj pri
čakaní na honoráre :-). Mnoho talentov sa nikdy
neprejaví, pretože im chýba práve trpezlivosť. Najprv so samotným písaním, keď narýchlo spichnú
nejakú poviedku a hneď ju posielajú do redakcií a
do súťaží, a keď neuspejú, s písaním jednoducho
skončia. Treba počkať, nechať text dozrieť, po čase
sa naň pozrieť kritickým okom a potom ho ešte
raz upraviť a nemilosrdne preškrtať. A keď vám
napriek tomu redaktori a porotcovia vašu prácu
obúchajú o hlavu, treba vydržať, napísať ďalšiu poviedku a snažiť sa, aby bola lepšia. A potom ďalšiu
a ďalšiu. A jedného dňa sa zadarí. Nikto z nás nie je
Paolini, ktorý v šestnástich napíše román a vďaka
premyslenému marketingu svojich prachatých
rodičov sa hneď stane bestselleristom. Takto to u
nás nefunguje. Takže ešte raz – pracujte na sebe a
vydržte. Trpezlivosť, trpezlivosť! :-)
Ďakujem za rozhovor.
PUBLICISTIKA
Rozhovor s Ondřejem Neffem
text: Martin Stručovský
Rozhovor z 30,4.2007 - platí tedy totéž, co u předchozího rozhovoru.
1. Jak si se dostal k fantastice? Kteří autoři ovlivnili
nejvíce?
Dodnes si myslím, že kdo se k fantastice nedostane v dětství jako čtenář, pořádně ji nenajde nikdy.
Když já byl kluk, nepřekládalo se skoro nic, takže
jsem četl, co bylo tenkrát na dosah: všechno od
Verna a Wellse a když vyšel od Lema román Astronauti a po něm K mrakům Magellanovým, chytlo
mě to. A dodnes nepustilo.
2.Vzpomínáš si na své autorské začátky? Bylo těžké
se prosadit?
K psaní prózy jsem se dostal dost pozdě. Studoval
jsem novinařinu, pak přišla normalizace a novinařinu jsem dělat nechtěl, takže se sci-fi jsem
to pořádně rozbalil až v roce 1985! A to mi bylo
čtyřicet…
3.Jaký jsi měl pocit, když jsi držel v ruce Jádro pudla - svou románovou prvotinu?
Tu největší radost jsem měl z Vejce naruby, to byla
sbírka povídek. Tam vyšel Největší vodvaz v dějinách svangu a Bílá hůl ráže 7.62, to jsou dodnes
moje oblíbené povídky.
4. Co tě inspirovalo k vytvoření hlavní postavy
románu - Rada Haagera?
Asi každý autor promítá do hlavních postav sám
sebe. Tehdy jsem se cítil hodně osamělý, hodně na
okraji, hodně vyvržený. Jako byl Rad Haager. Jméno je podle mé kolegyně z práce Radky Hagerové,
jestli chceš i tohle vědět… J
5. Zastavme se na chvíli u projektu JFK. Jak se
Miroslavu Žambochovi a J.W.Procházkovi povedlo
tě naverbovat? Jak se ti psal desátý díl s podtitulem
Jeruzalémský masakr a co si o sérii JFK vlastně
myslíš? Pokud to tedy můžeš prozradit...
To šlo snadno! Dokončil jsem román Rock mého
života a chtěl jsem si odfrknout. Na časovku z Kristových dob jsem myslel už dávno, námět jsem jim
nabídl, oni ho vzali a už to bylo. Skoro,
nejdřív se to muselo napsat, trvalo to tři
33
tejdny. Radostná práce to byla! Série se mi líbí, byl
bych rád, kdyby se projektu zúčastnili i další autoři.
Byloby pěkné, kdyby si jednoho Kováře vystřihnul
každý, kdo v naší fantastice něco znamená… To je
mé tajné, teď vykecané přání.
6. Co nového připravuješ?
Ve chvíli co spolu mluvíme se těším na román
Tušení podrazu, vyjde 5. května. Vymyslel jsem
pro něj označení „mys-fi“, tedy „mystification fiction“. Je to pravda, není to pravda? Opravdu mučil
Ludvík Souček ty americké zajatce? Proč tak najednou umřel ve svých padesáti a něco letech? Co
se to děje v tomhle světě? No, tak tenhle román je
hotový, teď dopisuju povídku Rudolfinská mystéria
– alternativní svět pro sbírku o alternativní Praze,
vyjde v Albatrosu ještě letos. Myslím, že z toho
bude román, asi se bude jmenovat Pátý element, a
rád bych, aby vyšel za rok.
7. Co bys poradil začínajícím autorům?
Připomenu Hemingwayovy tři rady: 1) Nemluvte.
2) Pište. 3) Co začnete psát, dopište.
8. Co děláš když nepíšeš?
Píšu.
9. Máš nějaké oblíbené filmy a knihy ke kterým se
rád vracíš?
Asi by to byl Matrix (jednička, proboha, to samozřejmě!), Highlander a Blade Runner. Bylo by toho
víc, ale tohle mě vždycky bere nejvíc.
10. Jakou posloucháš hudbu?
Jazz a klasiku, ale nejraději tu fakt klasickou, barokní. A nesmí moc řvát.
POVÍDKY
Pozor na zdání ... to často klame
autor: Jiří Hons
Byl teplý letní podvečer. Blížila se jasná, vlahá noc,
noc jako stvořená pro milence, tuláky a lupiče. A –
kromě toho – někde i pro upíry.
Cizinec v tmavém plášti, sedící na ztepilém koni
divoké jižní rasy, zvolna dojel k prvním domkům
malého, nenápadného městečka, ležícího pouhé tři
dny cesty od královského sídla. Městečko na první
pohled vyhlíželo stejně jako kterékoliv jiné městečko téhle polohy a velikosti – ospale a klidně. Vlastně
– až moc klidně, uvědomil si cizinec. Asi... Asi to
bude přece jen pravda.
Pobídl koně a vjel do prázdných ulic. Ne, nevládl tu klid – ze všech stran se ozývalo rytmické bušení kladiv. To lidé na noc zatloukali dveře a okenice
svých domků. Báli se. A měli věru proč se bát – poslední dva měsíce totiž v jejich městě řádil upír.
Cizinec, veden intuicí, dorazil před místní hostinec, přivázal koně k jedné ze skob, zatlučených k
tomuto účelu do průčelí a zabouchal pěstí na dveře.
Nic. Ticho. Cizinec stál a čekal. Byl trpělivý. Ostatně, trpělivost byla jednou z nezbytných vlastností
člověka, provozujícího jeho řemeslo.
„Kdo je?“ ozval se po hodně, hodně dlouhé
době ustrašený hlas z nitra budovy.
„Já,“ odpověděl cizinec, „já, Krinian.“
„Vážně? A jak vám mám věřit?“
Cizinec pokrčil rameny. Byl si jistý, že ho ten
člověk pozoruje nějakou skrytou špehýrkou a tak
jeho gesto nebylo bezúčelné. „To záleží jen na vás.
Já můžu kdykoliv odjet.“ Myslel to vážně. Bylo více
míst, na kterých ho potřebovali a kde by si o něm
nedovolili pochybovat ani náhodou.
„Máte... máte můj dopis?“ napadlo toho uvnitř.
„Ukažte mi ho!“
Ještě že jsem ho neztratil, pomyslel si Krinian a zalovil
v záhybech svého pláště. Vytáhl pergamenový svitek,
rozvinul ho a zamával jím přede dveřmi. „Tady je.“
„Je to váš dopis, ne?“ dodal po pár vteřinách, během kterých bylo ticho. Dveře hostince zaskřípěly
a pomalu se pootevřely. Vyhlédl z nich pár zapadlých očí, kolem nichž se rýsovaly temné kruhy. Ten
člověk už se hodně dlouho nevyspal, došlo Krinianovi.
„Ukažte,“ natáhla se ze dveří třesoucí se ruka
a uchopila dopis. „Ano, je to on,“ ozvalo se úlevné
vydechnutí. „Takže vy jste ten Krinian?“
„Jistě. Jsem to já. Ehm..., pustíte mě dovnitř?“
„Ale ano, ano, pane, samozřejmě...“ Dveře hostince se otevřely dokořán, aby vzápětí za-
35
bouchly a obě postavy pohltily do nitra hostince.
„Mám strašný hlad,“ podotkl cizinec, když
se usadil za dlouhým dubovým stolem, zjizveným
nesčetnými nárazy korbelů a hlav méně zdatných
hospodských rváčů. „Po cestě mi docela vyhládlo.“ Hostinský byl najednou ochota sama a mohl
si nohy uběhat, aby splnil všechna jeho přání. Husičku zařízl, mohutný korbel piva natočil a zatímco
se husa opékala v kuchyni na rožni, domácí uzené
jako předkrm donesl. Cizinec baštil uzené, zajídal
ho světlým chlebem a zapíjel výborným místním
pivem a mlčel. Hostinský už to ticho nevydržel a
zadíval se mu přímo do obličeje. „Tak takhle tedy
vypadá lovec...“
Krinian z rodu lovců neodpovídal. Byl na pochlebování zvyklý – naučil se je pouštět jedním uchem
tam a druhým ven. Věděl, že ho mnoho lidí zná a
snad i obdivuje, ale nevšímal si toho. Popravdě řečeno si toho ani všímat nesměl – lovec, který uvěří své
výjimečnosti a nadřazenosti nad ostatními, ztrácí
schopnost soustředit se a dělá spoustu chyb, aniž by
si jich byl vědom. Kořist mu pak uniká. A v případě
lovce upírů, jako byl Krinian, se stává často kořistí
on sám. Což není nikterak záviděníhodné.
„Kde se objevuje?“ zeptal se až poté, co společnými silami spořádali husu. Teď byl nasycen a mohl
se pustit do pátrání.
„Je nějaké zvláštní místo, kde útočí nejčastěji?“
Hostinský rozhodil bezradně rukama. „Ne.
Není – a – víte, on se dokáže dostat úplně všude.
nepomáhá ani zabednit dveře a okna – už kolikrát
jsme našli vysátého člověka právě v zabedněném
domě...“
Krinian se zachmuřil. Ač bytost nepatřící do
tohoto světa, upír byl přece jen stoprocentně hmotný, byť ho ovládaly zlé mocnosti. Nebyl to duch, aby
procházel zdí... Nejspíš zde bude mít co do činění se
zvlášť rafinovaným parchantem. To je ovšem dost
nemilé...
„Nebyla nikde žádná škvíra? Nebo... nevedly do
těch domů tajné chodby?“
„Ne, pane.“ Hostinský zavrtěl hlavou. „Víte,
my si myslíme,“ – zarazil se – „no, ne že bychom se
považovali za takové odborníky, jako jste vy, ale...
prostě si myslíme, že ten upír se proměňuje v netopýra a dostává se dovnitř komínem. Proto teď
raději zabedňujeme i komíny...“ Hleděl na Kriniana
trošku vystrašeně – kdoví, zda ho svou drzostí, že si
dovolil mít vlastní názor, neurazil...
POVÍDKY
Na Krinianově tváři ani hlase se však nedala
pozorovat žádná změna k horšímu. Naopak – trochu se pousmál. „To vůbec nemusíte,“ řekl. „Upíři
se nikdy v nic neproměňují, příteli. Jsou to jen zlem
ovládaní lidé.“
Hostinskému se ve tváři zračily silné rozpaky.
„Jak se ale potom dostává dovnitř?“ zeptal se. „Bednění nebylo nikdy porušeno, ani v nejmenším...“
„Na to snad přijdeme spolu,“ přerušil ho Krinian, „teď bych ale chtěl vidět oběti, které jste dosud
nalezli. Kde je máte?“
„Pojďte za mnou,“ řekl hostinský a odvedl ho
na rychtu.
Bylo jich dvanáct – magické číslo, napadlo Kriniana, ale to zde nejspíš nebude mít žádný zvláštní
význam.
Mrtvoly – neboť jejich život byl poměrně profesionálně ukončen vetknutím hlohového kůlu do
srdce a oddělením hlavy od těla, ležely vedle sebe
na zemi v temném, klenutém sklepě pod rychtou,
ve kterém míval místní rychtář sudy s vínem z jižních zemí. Už jen míval, protože rychtářovo bezhlavé tělo, s kůlem trčícím z hrudi, leželo na čestném
místě. I poté, co ho museli zabít, se k němu místní
chovali uctivě. Býval to dobrý rychtář.
Zabít upíra, který se právě stal upírem, tedy čerstvě vysátého člověka, není problém. Takový člověk
ráno nevstane a přes den leží a nehýbe se, nemá na
to dost síly – tu načerpá až v noci. Zpočátku nechápe, co se s ním děje – a v tomto období je jeho zneškodnění nejsnazší. Zabít takového upíra dokáže i
idiot. Zabíjet čerstvé upíry učil Kriniana jeho otec
už v době kdy mu bylo pouhých třináct let. Stačilo k
němu jen přijít – samozřejmě ve dne – a pak buch,
buch a dřevěný kůl byl na svém místě. Zlikvidovat
zkušeného upíra, který je přes den zalezlý na skrytém místě a přes noc vysává ostošest, je asi tisíckrát
těžší. A že se právě zde, v tomto městečku, jedná o
velmi zkušeného upíra, to bylo jasné. Proto místní
obyvatelé povolali Kriniana, aby jim pomohl. Dopis napsal hostinský, který po rychtářově smrti jako
jediný dokázal jakžtakž psát. Neuměl to sice nijak
dobře, nicméně k tomu, aby vzbudil Krinianovu pozornost, to stačilo. A to bylo hlavní.
Krinian si mrtvá těla důkladně prohlédl. Neshledal na nich zvláštního, po probodení kůlem a
stětí začínala vykazovat mírné známky rozkladu,
což bylo v pořádku. Pouze při ohledávání krčních
partií se poněkud zarazil. Charakteristické vpichy
upířích tesáků byly nějak jiné, než obvykle, byly..
No ano! Vpichy byly příliš blízko u sebe
a byly příliš drobné, špatně znatelné. Co
to má znamenat, podivil se Krinian v du-
36
chu, ale nahlas neřekl nic. Snad – snad je tím upírem dítě, pomyslel si. Dítě s velmi, velmi jemnými a
ostrými zoubky? Tak tohle je opravdu záhada...
Venku mezitím nastala noc a on se rozhodl
přespat v hostinci a s pátráním začít až druhý den
ráno. Už když spolu s hostinským kráčeli k rychtě,
vytipoval si několik možných upířích úkrytů a ty
hodlal prohlédnout jako první.
„Dostanu u vás nocleh,“ spíš konstatoval, než
se zeptal. Hostinský kývl. „Ale samozřejmě, pane.
S nikým se ve svém domě nebudu cítit bezpečněji,
než s vámi. Opravdu. S nikým jiným,“ opakoval a
mnul si přitom své mozolnaté ruce.
Krinian dostal ten nejlepší pokoj. Jak jinak. Pokoj se nacházel v prvním patře, zatímco hostinský
spal ve své komůrce v přízemí.
„Ráno budeme vstávat hned za kuropění,“ upozornil ho Krinian. „Budeme mít plné ruce práce.“
„Ano, pane,“ uklonil se hostinský. Lovec vzal
do jedné ruky zapálenou svíčku ze žlutého vosku a
do druhé láhev červeného vína a šel na kutě. Než se
uložil k spánku, několikrát si důkladně přihnul. Rád
si dal pár doušků červeného vína před spaním.
Ležel na posteli, převaloval se – a nemohl
usnout. To se mu nestávalo příliš často. Pouze, když
byl rozrušený, nebo když něco tušil...
Ale ano, měl pro nespavost velmi dobrý důvod.
Před očima se mu stále znovu a znovu promítaly
otisky upířích zubů na lidských hrdlech, podivné
otisky, jaké ještě nikdy nespatřil. A to bylo co říci.
Krinian během svého dosavadního života zlikvidoval už pěknou řádku upírů...
Nechme to na ráno, řekl si a snažil se uklidnit a
usnout. Počítal ovečky... Už – už zabíral, když vtom
jeho pozornost upoutal jakýsi zvuk. Posadil se na
posteli. Co to bylo?
Zvuk se ozval znovu – a trochu zesílil. Krinian vytáhl zpod polštáře stříbrnou protiupíří dýku,
kterou už nejednomu upírovi přeťal nit jeho života.
V rohu místnosti se cosi pohnulo. Cosi
tmavého... Krinian seskočil z postele a vrhl se tam
– načež se s úlevou rozesmál. Ne, nebyl to žádný
číhající upír. Jen velká zrzavá kočka, která v jednom
kuse předla. Zřejmě patřila hostinskému a když šel
nahoru po těch rozvrzaných schodech, přišla asi
s ním. A ten zvuk – to bylo samozřejmě obyčejné
kočičí předení.
„Čičiči,“ zavolal na ni, když opět ulehl a schoval
dýku pod polštář. Kočka se líně protáhla, došla až k
posteli a hupla k němu.
Krinian měl kočky rád – už od dětství. Doma
vždycky mívali dvě nebo tři.
POVÍDKY
Jak tak ležel a hladil kočku, která příjemně předla, začal se propadat do dřímoty. Klimbal, usínal...
Až usnul.
Probudil ho divný pocit. Takový zvláštní dotek
na krku – pichlavý a přitom nesmírně příjemný...
Pomalu otevřel oči – kočka byla zakousnuta do jeho
hrdla a hladově sála jeho krev. Stále přitom předla.
„Ne! To ne!“ zařvalo to v něm a ruce mu automaticky vystřelily k hrdlu. Jenomže... Byly strašně
těžké a on byl tolik, tolik slabý a vysílený... Nedokázal s nimi hnout o víc než několik palců. Pak mu
klesly zpět na přikrývku.
To snad ne, uvědomoval si malátně. On mě dostal... Jak jsem byl naivní! Ale kdo to kdy slyšel, aby
upír byl kočka? Anebo snad kocour? Tím si sice nebyl vůbec jist, ale v tuto chvíli to ani nebylo důležité.
Kdysi, uvažoval, kdysi se musel najít upír, který byl
velmi vyhládlý, ale nedokázal narazit na člověka. A
proto vysál kočku... Kdoví, jestli mu to pomohlo, ale
jedno je jisté – z té kočky se stal naprosto regulérní upír. Místní lidé tak vlastně měli pravdu – svým
způsobem se upír přece jenom může proměňovat.
Škoda, že tohle už nikdy nikomu neřeknu, pomyslel
si. Zítra ráno mě najdou se stopami upířího kousnutí na hrdle a zabijí mě. Vrazí mi kůl do srdce, do
úst mi nacpou česnek a useknou mi hlavu... A kočka
bude dál mimo podezření. Znovu zkusil sáhnout po
sající kočce – ne, tentokrát nezvedl ruce ani o píď.
Nemělo to cenu.
Asi bych se měl bát, napadlo ho. Jenomže...
Vždyť je to jedno.
A tak tam jen tak ležel, nechával ze sebe vysávat další a další krůpěje krve a bylo mu to všechno
jedno.
Hostinský, který ho šel za kuropění vzbudit, tak
zažil dost nepříjemný šok. Následující noci ale kočka dostala i jeho. Jak jen litoval, že Kriniana vlastnoručně zabil. Měl by si alespoň s kým povídat...
duben 1999
37
POVÍDKY
Řád Severních lesů
autorka: Yuyka
V těch dobách vládl v Severních lesích přísný Řád.
Platil pro všechny elfy, zejména ale pro vojáky Armády lesních elfů. Elfové oplývali věčnou krásou a
mládím, milovali mír, svobodu a čistotu lesů, přírody a bájných tvorů. Žili bezmála deset tisíc let,
jejich zbraní byl luk a dobře ovládali magii. Pouze
královna stála nad vůdcem Řádu. Ten měl proto
velkou moc a bylo nutné toto vůdcovství složit do
správných rukou. Královna ani na okamžik nezapochybovala, když vůdce vybírala. Stal se jím Lereth,
mladý muž, který dlouhou dobu sloužil pro královnu jako ochránce. Královna mu důvěřovala více než
komukoliv jinému.
mohl. Čest a spravedlnost pro něj znamenaly vše.
Musel přiznat Elveninu chybu. Dívka už věděla, co
ji čeká. Znala Leretha příliš dobře, aby věděla, že nezatají nic, co by bylo proti Řádu.
Dnes byla poprava. Lereth nemyslel na nic jiného.
Odhodil pergamen na zem a zvedl se ze židle. Potom přes sebe přehodil kabát z jemné hnědé kůže,
obul vysoké boty z měkkého materiálu, které byly
na lemu vyšívané motivy břečťanu. Vlasy zkroucené
všemi směry a černé jako uhel, které mu sahaly něco
málo pod ramena, stáhl do ohonu a naposledy si v
zrcadle prohlédl svůj pohled. Pohled pronikavých
očí, zářících smaragdově zelenou barvou. Neměl
Teď Lereth seděl v tichu svého velkého domu, před rád toho muže v zrcadle. Pro něj nikdo nic neznasebou měl mísu se salátem, a mlčky proklínal sám menal, žil pouze pro spravedlnost. Ale to je přece on
sebe. V ruce držel dlouhý pergamen, na němž byla sám! Zamračil se na sebe, pak se otočil a vykročil k
zapsána všechna pravidla Řádu. Viděl to jasně a místu, kde se poprava měla konat.
zřetelně – pravidlo číslo devět: Elfům je zakázáno
jakýmkoliv způsobem zasahovat do života jiných Od jeho domu to nebylo daleko. Popravy se u elfů
lesních tvorů. Výjimku tvoří lovci, kteří jsou opráv- nedělaly často, Řád trest smrti přisuzoval jen u tří
něni lovit nechráněnou zvěř, pouze však tolik, kolik prohřešků, u zbytku jako trest posloužilo vyhnání
jí potřebují. Jakékoliv jiné zasáhnutí do života lesní ze Severních lesů. Lereth procházel mezi košatými
zvěře je trestáno smrtí. Vždycky mu toto pravidlo listnatými stromy s voňavými bílými květy. Každou
připadalo příliš tvrdé. Uvažoval dokonce o jeho chvíli kolem něj proletěl nějaký pták, nebo se za ním
zrušení, což jako vůdce mohl udělat. Ale neudělal. prohnalo mládě medvěda. Ze všech stran Leretha
Teď si to vyčítal.
obklopovalo bujně rostoucí kvítí všelikých barev a
druhů. Na cestě musel překračovat nejeden potok a
Znovu si vybavil tu situaci. Byl se s částí Armády obcházet nejedno jezírko či malou lesní tůňku. Bylo
projít k nově vysázeným stromům, které měli členo- spousta elfů, kteří se z té nádhery uměli těšit. Lereth
vé rozpoznat a určit. Elven, jediná dívka v Armádě, mezi ně ale nepatřil. A nejen teď, v této úzké sitsi vedla nejlépe. Na cestě zpět procházeli místem, uaci, nikdy. Při procházkách lesem myslel vždy jen
kde je les nejhustší. Viděli něco strašného. Jednoro- na své povinnosti a na to, co by učinil, aby posloužil
žec, bílý jako sníh, se zlatou hřívou a zlatým rohem, Řádu. Protože Řád byl spravedlnost a spravedlnost
rychle běžel směrem k nim. Za ním se řítil velký še- byla Řád.
divý vlk, sliny a krev mu kapaly od huby. Jednorožec
byl zraněný, měl tržné rány na levém boku. Nikdo z Dlouhými kroky svých vysokých nohou překračoval
Armády nemohl nic dělat... tedy, nesměl nic dělat. kořeny starých moudrých stromů, proplétal se nízElven se ale jednorožce zželelo. Užuž ho vlk dostihl, kými větvemi a snažil se nezavadit o zvířata, která si
už se na něj sápal, když dívka vypustila šíp, který zde s takovou chutí hrála. Jeho myšlenky se přitom
vlkovi probodl hlavu. Vyděšený jednorožec odběhl upíraly na jediné: Elveninu popravu. Měl tu dívku
kdesi do hloubi lesa.
přece jen rád, pro její cílevědomou povahu, odvahu
a lásku ke zvířatům. Byla to zvláštní dívka. Přestože
Celá Armáda byla zděšená z Elvenina činu, všichni vyrůstala v Armádě mezi muži, nikdy se jako oni
znali Řád zpaměti, včetně devátého pravidla. Nejví- nechovala. Zachovala si svou ženskost, ale nebyla
ce vyvedený z míry byl Lereth. Bylo jeho povinností ani jako ostatní ženy. Byla to zkrátka Elven.
nahlásit vzepření proti Řádu a hrozila mu také smrt,
neudělá-li to. Věděl, že kdyby královně nic neřekl,
jeho Armáda by to zamlčela. Přesto ale ne-
39
POVÍDKY
Zanedlouho ji měli popravit. Zanedlouho měl její
život skončit. Proč? Kvůli Řádu. Lereth si nechtěl
přiznat, že kvůli jemu samotnému teď Elven zemře.
On byl Řád a spravedlnost, do jeho rukou přece královna tuto tíhu svěřila. Kdyby to proklaté pravidlo
zrušil... nic by se nemuselo stát... ale on to nechal
jen tak. Teď už se nedalo nic dělat. Ani od, velitel
Řádu, nemohl zrušit to, co rozkázal. Elven mohla
zachránit pouze královna. Ale za ní by Lereth prosit
nešel. Přestože ji miloval jako sestru, spravedlnost
pro něj znamenala víc. A ani na okamžik už nezapochyboval o tom, že poprava Elven je nespravedlná. Tak to nakázal Řád a tak se musí stát.
Konečně dorazil k dřevěnému pódiu. I když se
usmrcení obecně říkalo poprava, ve skutečnosti elfové upustili od barbarského stínání hlav či oběšení.
Dělali to jinak, dopřávali odsouzeným milosrdnou
smrt, jakou by si každý mohl přát. Tedy každý, kdo
nechce žít. Poprava spočívala v tom, že zločinci podali v nápoji jed a on pak bez bolestí klesl k zemi. V
Severních lesích se na popravy nechodil nikdo dívat. Proč pozorovat smrt? Každý se přece někdy něčím prohřeší. Proto zde ani tentokrát nikdo nepřihlížel. Byli tu jen dva kuchtíci s připraveným jedem,
voják Armády, který měl Elven hlídat, aby neutekla,
a správce, který na celou věc dohlížel. Podle zvyku
měl být přítomen také velitel Řádu, tedy Lereth. A
samozřejmě odsouzený.
Elven stála na dřevěné place, na sobě měla stále ještě tmavě zelenou uniformu Armády. Vysoké hnědé
boty, dlouhé úzké kalhoty, hrudník obepínala zelená páska, přes kterou měla být přehozená tětiva
luku. Ale nebyla. Lereth viděl Elven poprvé beze
zbraně. A s rozpuštěnými vlasy. V Armádě je vždy
musela držet stáhnuté do drdolu a přikryté šátkem.
Teď neměla ani drdol, ani šátek. Světle hnědé vlasy
se jí vlnily a stáčely se až k prsům, malé plné rty se
nezřetelně pohybovaly a černé oči byly upřené na
Leretha. Nedívaly se však vyčítavě. Zračil se v nich
spíše soucit, Lereth tomu nerozuměl. Kdyby věděl,
jak jej teď Elven lituje! Dobře věděla, co se teď v
Lerethovi odehrává. Znala ho jako sebe. Vždy byli
dobrými přáteli.
nost. Ale soucit? Vždyť si ho nezasloužil! “Pane?”
oslovil ho voják, který Elven hlídal.
“Ach ano, omlouvám se,” Lereth se vzpamatoval,
pohlédl na sklenici s jedem a z hluboha se nadechl
a opět vydechl. Elven už musí být smířená se smrtí.
Jistě se toho jedu chce napít. Tyhle popravy nenáviděl, přestože se za jeho působení konaly pouze třikrát. Věděl, že všichni už čekají až vysloví rozkaz. Je
tady pro spravedlnost. Splní své povinnosti.
“Elven, členka Armády lesních elfů,” začal pomalu
a hlas se mu nepatrně třásl, “je podle pravidla číslo devět Řádu Armády a všech elfů... odsouzena... k
trestu smrti... za porušení tohoto pravidla v zájmu...
v zájmu...” Lereth rychle přemýšlel. Proč na toho
vlka střílela? “V zájmu přežití zraněného jednorožce.” Nic jiného ho nenapadlo. Ale byla to pravda.
Podejte jí jed. Zbývala poslední kátká věta. Lereth
se nadechl. V očích vojáka Armády, někdejšího Elvenina společníka, se odrážela hrůza. Podobně jako
v očích všech ostatních.
“Podejte jí jed.” Konečně to řekl. Odsoudil Elven
k věčnému tichu, ke smrti, k životu v temnotách.
Nemohl se jí podívat do očí. Stále v nich ale nebyl
strach před smrtí. Pořád ta podivná lítost, soucit.
Lereth se otočil zády. Na tohle se nemohl dívat, nedokázal to. Přestože to byla spravedlnost, přestože
nedělal nic proti Řádu, cítil se hrozně.
Tím ale přišel o velkou podívanou. Elven nečekala,
až k ní kuchtíci s jedem dorazí, vysmekla se příteli
z Armády z pevného sevření a přitom ještě stihla
popadnout jeho luk, který mu visel přes rameno.
Vyděšený muž jen zíral do prázdna, zatímco Elven
co nejrychleji utíkala z popraviště. Byla to mrštná
dívka, běžela, co jí síly stačily, v běhu ji vždy dokázal
předhonit pouze Lereth.
“Ve... veliteli, utíká!” zakoktal správce, po těch slovech se Lereth rychle otočil a zrak upřel na prchající
Elven. Jakoby v něm v tu chvíli zajiskřil plamínek
neuvěřitelného štěstí a úlevy. Mohl by ji dohonit.
Nedohonil. Nechal ji jít, i když si to později odmítal
přiznat.
“Veliteli!” zavolal správce, spokojen, že Lereth konečně dorazil, “mysleli jsme, že už nepřijdete. Po- Tak Elven prchla jisté smrti Řádu. Tak jako tak už
prava tedy může začít, čekáme jen na váš povel.”
se ale nikdy nemohla vrátit do Severních lesů. Kdo
ví, kam šla. V Severních lesích už ji pak ale nikdo
Lereth se smutně odvrátil od Elveniny tváře. Snesl kromě Leretha nikdy neviděl...
by vše, kdyby ho chtěla zabít, kdyby po
něm křičela a vyčítala mu tu nespravedl-
40
POVÍDKY
Kaple
autor: Filip Pivoňka
Stál na úpatí kopce a díval se nahoru. Cesta,
po které přišel, vedla přímo vzhůru a asi ve třetině
svahu se měnila ve schodiště přerušované rovnými
plošinami. Lemovaly je zimou ožebračené stromy,
připomínající sloupy nějakého dávno zbořeného
chrámu.
Na vrcholku kopce se červenala a bělala
Kaple. Holé koruny stromů nějak nezakrývaly výhled, a tak si mohl i odtud dobře prohlédnout její
ploché průčelí se třemi velkými barokními okny a
dvě věže, tyčící se nad celý kraj, viditelné na kilometry.
Zafoukal studený vítr. Pavel se více zachumlal do větrovky a pomalým krokem vyrazil do schodů. Až na ten vítr vyhlížel den téměř jarně. Rtuť
teploměru se vyšplhala téměř k deseti stupňům,
vzduch přestal být mrazivý a obloha byla modrá,
bez mráčku. Těžko se věřilo, že je konec listopadu.
Je skoro tak pěkně jako tenkrát, když jsme
tu byli naposled spolu. Pamatuješ? Já ano.
Přidal do kroku, aby se zahřál. Kaple se s
každým krokem blížila a zdálo se, že roste.
Pavel ji obdivoval. Působila monumentálně,
při pohledu ze schodiště skoro děsivě, se svými masivními zdmi, vysokými věžemi, s veškerou barokní nadutostí, kterou vyzařovala. Nikdy nepochopil,
proč se jí říká Kaple, když se očividně jednalo o veliký poutní kostel. Kaple mu říkali místní a zřejmě
se jednalo o zvyk natolik starý, že si již nikdo nepamatoval jeho původ.
Zastavil se na jednom odpočívadle, v předklonu se opřel rukama o stehna a snažil se popadnout dech. Vždycky se zadýchal, když šplhal na tento kopec. Na rozdíl od tebe. Ty jsi nahoru pokaždé
vyběhla jako kamzík.
Zavřel oči a dýchal. V hlavě měl náhle prázdno.
*
*
*
Kristýna vyběhla poslední schody, rozesmátá a šťastná, a pak s ironickým úsměvem pohlédla
zpátky na schodiště.
„Jsi pomalý jako želva. Nemáš vůbec fyzičku. Takový kopeček…“ mávla rukou.
Pavel, který zrovna popadal dech ve svém
typickém předklonu, zvedl hlavu a kysele se zašklebil. Kristýna se zasmála a zmizela mu z očí.
Ještě chvíli odpočíval, pak se narovnal a záměrně
pomalým, rozvážným krokem, zdolal po-
41
slední schody. Nezlobil se, neměl k tomu důvod.
Byla půlka května, zlatavé slunce se prodíralo skrz
zelenou klenbu stromů, vzduch voněl teplem, životem a jarem. A navíc byl s NÍ. Cítil se lehce a bezstarostně jako už dlouho ne. Dokonce i Kaple, rozprostírající se nad ním, jakoby ztratila něco ze své
obvyklé strašidelné monumentálnosti.
Překročil poslední schod a rozhlédl se. Parčík v okolí kostela byl přívětivý a stinný, zemi pokrýval hustý koberec trávy, která přímo vyzývala
k ulehnutí. Opodál v ní seděla skupinka chlapců a
dívek, Pavlových vrstevníků v batikovaném oblečení, vesměs s dlouhými vlasy, drnkající na staré, potlučené kytary. Po kamenitém chodníčku, vinoucím
se parkem, se ruku v ruce procházel starší pár. Muž
měl košili nahoře rozepnutou, žena si volně rozpustila šednoucí vlasy. Oba vypadali klidně a uvolněně.
Ze vzdálenějšího koutu parku byl slyšet křik hrajících si dětí.
Celé tohle místo je klidné a uvolněné, pomyslel si Pavel. Vzápětí se zakabonil. Téměř celé.
Kristýna seděla před Kaplí, sotva pár kroků
od něj. Sandály zuté, nohy skrčené pod sebou, lokty
opřené o kolena, zahalená barevnou sukní dlouhou
až ke kotníkům, bradu v dlaních. Vypadala zamyšleně. A Pavel si byl jist, že ví na co myslí.
Usednul vedle ní a rukou ji objal kolem ramen. Otočila k němu hlavu a slabě se usmála.
„Tohle je zvláštní místo,“ řekla potichu.
„Je,“ odpověděl a navíc se nezmohl, protože byl znovu, jako už tolikrát před tím, okouzlen její přítomností a místo řečí přejížděl konečky prstů po jejích
dlouhých, hebkých, medově zbarvených vlasech.
„Má v sobě zvláštní… fluidum,“ pokračovala, aniž
by se od něj odtáhla a Pavel mlčky přikyvoval, aniž
by ji příliš poslouchal.
„Nebo možná auru. Nevím jak to přesně pojmenovat.“
Pavel taky nevěděl a ani ho to moc nezajímalo, neboť jej plně zaměstnávalo její ouško a záhyby tváře. Tentokrát už mírně ucukla, což Pavlovi
připomnělo, že by měl alespoň ze slušnosti něco
říct.
„Jo, je tu krásně,“ zarecitoval nepřítomně.
Podívala se na něj a obličej měla náhle velmi vážný. „To ano, ale to teď nemyslím. V paměti tohoto
místa je schováno něco zvláštního, něco tajuplného,
něco… možná i děsivého.“ Pokynula hlavou směrem ke Kapli. „Vychází to z ní.“
POVÍDKY
Pavel si v duchu povzdychnul. A je to tady. Na Kristýnku přišly „esoterické“ nálady.
„To jako, že je něco v tom kostele?“ zeptal se a připadal si jako pitomec.
Zakroutila hlavou. „Je to v celém tomto místě. Kostelem to jen nejsilněji vyzařuje.“
Pavel náhle nevěděl co říct, aby se ji nedotknul, a
tak jen pokrčil rameny.
„Já vím, že mi nevěříš,“ podívala se na něj. „Ty nevěříš ničemu, co nevidíš na vlastní oči, nebo co si
nedokážeš spočítat. Ale copak to necítíš, když se
šplháš po schodech nahoru a Kaple se přibližuje a
roste s každým krokem, necítíš tu zvláštní přitažlivost a děsivost? Jakobys byl najednou maličký a
bezmocný, uprostřed čehosi neuchopitelného a nepochopitelného.“
„Jakoby mě něco nutilo padnout na kolena a mlátit
hlavou o zem“ připustil. „To ano,“
„No vidíš. Sám jsi mi říkal, že tady na tomto kopci
našli zbytky obětiště už někdy v pravěku.“
„To je fakt,“ přikývnul. „Mladší doba bronzová, lužická kultura. Našli tu dokonce i několik unikátních
bronzových mečů, které…“
„…a dnes tu stojí kostel,“ skočila mu do řečí. „Myslíš, že je to náhoda? Lidé vždycky instinktivně poznali, kde mají nejblíž ke svému bohu. Až dodnes to
vždycky poznali,“ dodala jakoby lítostivě.
Povzdechnul si a hledal optimální tón, tak aby nezněl ani povýšeně, ani mentorsky.
„Na tomhle kopci,“ začal, „sice bývaly posvátné
místa už v pravěku, ale to určitě nebylo kvůli nějaké auře, nebo fluidu, nebo něčemu podobnému.
Má to tu svoje kouzlo, to určitě ano, ale podle mě
to není nic jiného než kouzlo krajiny. Je to nejvyšší vrchol v okolí, takže odnepaměti lidi přitahoval.
A co se týká Kaple,“ kývnul hlavou před sebe. „…
která ve skutečností není kaplí, ale kostelem,…“
Dívka se nadechla, aby něco řekla, ale nenechal se
přerušit. „… tak, jak je vidět, je to barokní kostel
a barokní kostely měly na lidi působit posvátným,
možná trochu i děsivým dojmem. To proto, aby
měli lidi strach z Boha, z jeho zástupců, knězů, biskupů a papežů a aby se jim moc nechtělo bouřit se
a narušovat Bohem daný řád světa,“ ukazováčkem
a prostředníkem obu rukou naznačil uvozovky, „to
znamená společenský řád, kde měla absolutní moc
církev, šlechta, urození panovníci… Nějaký šikovný architekt, který přijal zakázku od vrchnosti, jej
prostě schválně postavil na nejvyšší kopec v okolí,
na místo, kterého se lidi báli už stovky let, aby měly
ovečky dostatečnou úctu k panu faráři, biskupovi,
nebo knížeti, nebo komu to tu vlastně patřilo. Proto ten pocit posvátnosti který ty
42
nazýváš aurou. Není to nic jiného než hra s lidskými
strachy a pověrami. Kaple, je krásná, výstavná stavba, chlouba svého slohu, dokonce obsahuje vzácné
originální vitráže, největší svého druhu v kraji, ale
to je všechno. Není na ni nic tajemného, okultního,
nebo magického.“
Po celou dobu co mluvil, upírala Kristýna pohled
do jeho tváře. Po poslední větě jej sklopila a hleděla
na svoje nohy, jakoby z nich chtěla vyčíst dostatečně
údernou odpověď. Pavel doufal, že ji nijak neranil;
nikdy nebyl žádný diplomat, pokud se jednání týkalo „filozofických“ názorů na svět.
Začala si pohrávat s pramenem vlasů, obtáčet si jej
kolem prstu.
Nakonec zvedla hlavu:
„Když ty nevěříš ničemu, co nevidíš. Neposloucháš
svůj instinkt. Všechno, co ti napovídá překroutíš
rozumem tak, abys to zapadalo do tvého přesvědčení. Tvůj názor je předem daný a nic na světě ho
nezmění!“ Poslední větu řekla nazlobeně, pak dodala tišeji: „Vtom případě se nemůžeme v těchhle
věcech vzájemně pochopit. V tomhle jsme si moc
vzdálení.“
Pavel chvíli mlčel. Proč se musíme hádat o takových
blbostech? pomyslel si. Děvče, rozdíly mezi námi
nejsou způsobeny tím, že každý dáváme jiný důraz
na instinkt, ale tím, že čteš ty nesmyslné knížky, které se dneska tak skvěle prodávají, ty kraviny o existenci čarodějů, draků, mimozemšťanů, magických
sil a bůhví čeho všeho ještě v našem světě, hlouposti, které nás přesvědčují, že výskyt nadpřirozených
bytostí v pohádkách je důkaz,že Zemi kdysi navštívili mimozemšťani, které nám nabízejí zaručené
návody k čarování, probouzení „skrytých sil našeho
mozku“ a podobné voloviny, na kterých se už bohatě napakoval kdejaký magor a šarlatán. Já tyhlety
blbosti nečtu. Nevěřím jím, protože stojím nohama
pevně na zemi, zatímco ty se vznášíš v oblacích,
kdykoliv jen ucítíš náznak něčeho takového. Já si o
tom myslím své, ale přesto tě respektuju; respektuju,
že jsi jiná, nenutím tě, aby ses změnila, nebo změnila své názory, protože tě mám rád takovou jaká
jsi. Tak zkus taky respektovat ty mě a netvař se tak
ukřivděně, kdykoliv s tebou v tomhle nesouhlasím.
To vše proletělo Pavlovi hlavou, když si chystal odpověď na její výtku a současně s tím cítil, jak se odněkud z hlubin jeho mysli derou na povrch jemné,
ale přece jen zřetelné záchvěvy rozčilení a snad dokonce i vzteku.
POVÍDKY
Ale Pavel, protože ji měl opravdu rád, a protože věděl co se sluší, všechna tato vnitřní hnutí potlačil a
jediné co řekl nahlas bylo:
„A musíme se kvůli tomu hádat?“
Řekl to tak tiše a pokorně, že se Kristýna slabě, ale
mile usmála a pak se k němu s přivřenýma očima
přivinula a položila hlavu na rameno.
„Ale ne, nemusíme,“ zašeptala.
Pevně ji k sobě přitiskl a jemně políbil do vlasů. A
pak už oba mlčeli.
*
*
Nahoře na plácku před kaplí byl vítr ještě silnější
a studenější než na svahu. Tráva byla zašedlá a
ztrápená přešlým mrazem, stromy v parčíku holé a
mrtvé. Lavičky pokrývaly vrstvy zahnědlých zbytků
podzimního listí, které nikdo nesmetl.
Jenom Kaple je pořád stejná jako tehdy na jaře.
Pořád stejně majestátná, stejně zářivá.
Dvoukřídlé dveře do budovy byly prosklené a
zpevněné umělecky tepanou mříží. Mosazná klika
představovala ptáka s ženskou hlavou.
Uvnitř bylo přítmí a skleněná výplň dveří díky tomu
odrážela Pavlův obraz. Prohlédl si vysokou, hubenou postavu, zachumlanou do tlusté modré bundy;
rozcuchané hnědé vlasy, povlávající volně ve větru
a dávající tváři výraz nedbalého, roztržitého vědce;
podíval se do podivně prázdných hnědých očí, sice
bystrých a inteligentních, ale přesto vyhaslých.
Pavel se hořce usmál.
Už jsem kdysi takové oči viděl. Oči starých lidí. Oči
bez jiskry. Bez naděje…
Přiložil obličej ke sklu, oběma rukama si zastínil oči
před odraženým světlem a pohlédl dovnitř.
I přes šero, které uvnitř panovalo, spatřil, jak je vnitřek
krásný. Kostel se skládal ze tří lodí, oddělených od
sebe sloupořadím se zakulacenými barevnými oblouky. Podél stěn i na podstavcích umístěných na
stěnách stály sochy andělů a svatých v zanícených
pózách, prozrazující extázi nebo utrpení. Zdi i klenutý strop byly pomalovány barevnými freskami,
Pavel odsud nerozeznal podrobnosti, ale i tak dokázal vytušit bohatost motivů i dokonalost provedení.
A vpředu, přímo naproti dveřím, za dřevěnými,
klekátkovými lavicemi pro věřící, stál mohutný
barokní oltář, s velikou malbou ženské postavy ve
středu, obklopenou dvěma pseudořeckými sloupy
z červeného mramoru. Nad něj byla umístěna mohutná zlatá monstrance představující slunce.
A vitráže. Celkem osm barevných oken, šest v
bočních stěnách a dvě v zadní, vpravo a vlevo od
oltáře; každá složená ze stovek jednotlivých sklíček,
každé jiného tvaru a jiné barvy. Stejně
jako u fresek, ani zde nešlo rozeznat jed-
43
notlivé motivy, snad až na figury postav, ale i tak
okna zářila barevností a krásou.
A co z toho? K čemu to je? K čemu je všechna krása
světa když nemám JI?
Zafoukal vítr a svál zbytky listí z nejbližší lavečky.
Pavel k ní netečně došel a posadil. Cítil se najednou
hrozně unavený.
Proč jsem sem vůbec chodil?
Nikdo neodpovídal, slyšel jen skučení větru. Od
severu se dosud čistá obloha zatahovala hrozivě
se přibližujícím vojem tmavě modrých a černých
mraků, které by ve skutečné zimě jistě věštily sníh.
*
*
*
Kristýna zmizela pár dní po jejich posledním výletu
ke Kapli. Toho odpoledne klepal Pavel na dveře jejího pokoje marně. Večer mu Kristýnina spolubydlící řekla, že se na pokoj nevrátila. Když ji druhý
den nepotkal ve škole, a neobjevil ji ani na kolejích,
zavolal domů Kristýniným rodičům.
Druhý den oznámil její zmizení policii. Prohledali
celé okolí, ptali se všech známých, kamarádek, lidí
z kolejí i ze školy. Ukazovali Kristýninu fotku v televizi.
Několik prvních dní a nocí Pavel skoro vůbec nespal a nic nejedl. Chodit na přednášky
jej ani nenapadlo, škola šla úplně do háje. Každý
den volal na policii, dokud ho téměř hrubě neodbyli se sdělením, že se určitě ozvou, „až se to někam
pohne.“ Po týdnu náhle usnul vyčerpáním, v bundě
a botách, tak jak usínal v prváku po nějakém hodně
vydařeném tahu. A když se po osmnácti hodinách
probudil, konečně se rozplakal.
*
*
Už je to půl roku.
*
*
Hned další den navštívil Kristýnin pokoj.
Potřeboval si ji připomenout; získat naději z jejího
odlesku, zachyceného na jejích věcech, utvrdit se v
pocitu, že je stále tady, i když někde daleko a musel
to udělat dřív, než si její věci odvezou její rodiče.
Kristýnina spolubydlící jej pustila dovnitř bez
problémů a když viděla, že s ním nebude řeč, odešla
z pokoje, prý vařit večeři. Pavel se svalil na postel.
POVÍDKY
Byla to JEJÍ postel. Vzorně ustlaná, tak jak
měla Kristýna ve zvyku a celá protknutá její vůní.
Připomněla mu horké chvilky s ní, když měli náhodou pokoj pro sebe, vodopád jejích vlasů, padající
mu do obličeje, tvář zrůžovělou milováním a šťastný, zářivý úsměv na tváři. Zabolelo ho to, ale zároveň i zahřálo příjemným vnitřním teplem. Přejížděl
očima přes poličky, plné lahviček od sprejů, voňavek
a tekutých mýdel (Kristýna vždycky v žertu říkávala, že chlapecké a dívčí pokoje se dají na první pohled rozeznat podle toho, zda se v nich shromažďují
flašky od alkoholu, nebo od kosmetiky) a zastavil
se na jejím stole. Erární stolní lampa, malý přenosný CD přehrávač a hlavně knihy, její největší vášeň.
Dva díly učebnice angličtiny a přes ně otevřený sešit
s přednáškami, pohozený tak jak jej tam Kristýna
před týdnem nechala, v půlce založená kniha Thomase Pynchona v originále, dvě knížky z povinné
četby a pod nimi…
Pavel vstal a natáhnul se pro poslední svazek.
Nebyl si vědom, že by jej dřív v Kristýnině knihovničce viděl.
Kniha, přestože ležela pod hromádkou jiných
knížek, byla otevřená přibližně v půlce, jakoby si ji
právě někdo odložil, a protože neměl záložku, zatížil ji dalšími svazky. Byl to tlustý svazek v černé,
pevné vazbě, bez přebalu. První strana obálky byla
lemována zlatou, do obálky vyrytou čárou a uprostřed byl stejně zlatě vyryt autor a název:
„Jak již bylo řečeno, dnešní lidé ztratili kontakt se
starobylými silami přírody a všehomira a jen malokteří jsou schopni MZPA najít. (Obvykle se jedná
o mimořádně senzitivní jedince s ojediněle vyvinutou intuicí.) Ale to neznamená, že by MZPA přestala existovat. Některá vyjímečně silná MZPA mohou
dokonce projevovat paranormální aktivitu i sama
od sebe. Obvykle bylo k ovládnutí magické energie potřeba rituálu, nejčastěji spolu s obětí, který
prováděl osoba k tomu speciálně povolaná: šaman.
Rituály nebyly prováděny ledabyle, ale v určitých
periodicky se opakujících termínech, jež byly dány
přirozeným koloběhem přírodního času. Šaman vycítil, kdy je aktivita MZPA nejvyšší a v tuto dobu
provedl nejdůležitější rituál. Onen čas býval slaven
všemi národy jako svátek určitého božstva (můžeme připomenout např. známý keltský Beltine). Jak
probíhal rituál jsme vysvětlili v předchozí kapitole.
Je pravděpodobné, že některá výjimečně
energická MZPA nejsou ani v dnešní době úplně
„uspaná“ a mohou sami od sebe projevovat rituální aktivitu, vždy v oněch obvyklých časových termínech. Zejména se jedná o vizuální, nebo jinou
„komunikaci se šamanem.“ Jsou dokonce i takové
případy…“
Pavel knihu zavřel a znechuceně hodil na stůl.
Sračky! Stupidní, idiotské, pseudovědecké
sračky! Zas jeden kretén s tituly vpředu i vzadu, co
přišel na to, že takové okultistické hovadiny vydělávají mnohem víc, než seriózní knížky. A Kristýna
Dr. Geoffrey McNeal PhD
má těch volovin plnou hlavu, není divu, že má takoMagie v moderním světě vé divné nápady, jako tehdy u Kaple…
Náhle ho zamrazilo. Vzal knihu do ruky,
Pod názvem byl podobně vyrytý kříž ankh. nalistoval stránku, kterou před chvílí četl a přečetl si
Jo, to jsi celá ty, Kristy, pomyslel si smutně znovu celou pasáž. Pak knihu sklapnul a zahleděl se
Pavel. Magie, čáry, záhady…
na protější stěnu. Jejich poslední návštěva Kaple...
Odněkud zevnitř se v něm vzedmula mohutná vlna
„No a co,“ oznámil po chvíli ticha čekající zdi,
smutku a strachu. S knihou v ruce usednul na postel „stejně si to tu vyčetla už před tím.“
a snad proto, aby se uklidnil, začal číst na otevřené
stránce.
*
*
Náhlé leknutí, takové, jaké občas přichází na
„… tedy energii MZPA bylo možno získávat často hranici spánku a bdění, jej prudce vrátilo do reality.
pro ryze utilitární účely, pokud lidé byli schopni Byla mnohem větší tma a nebe bylo téměř celé potakové místo najít a správnými prostředky využít.“ tažené vrstvou modrošedých kupovitých mračen.
Zatraceně, já jsem tady snad usnul! Bodejť
MZPA, uvažoval Pavel, co to sakra je? Zalistoval o by ne, když spávám v noci tři hodiny. To bych pak
několik stran nazpět…
usnul i na nádražním hajzlu.
„MZPA – místa se zvýšenou paranormální aktivi- Udělal zkusmo několik kroků.
tou.“
Panebože, už se stmívá Kolik je vlastně hodin?Musel jsem tu trčet celé odpoledne.
No výborně…
Vítr byl mnohem studenější, než když sem přišel a
Obrátil oči v sloup a vrátil se zpět k zima se stávalo nesnesitelnou. Pavel se marně snažil
rozečtenému místu.
ještě víc zachumlat do bundy.
44
POVÍDKY
Zatraceně to je slota! Už abych byl v teple.
Byla to blbost sem jít, nechápu, proč jsem to vlastně
udělal.
Rychlým krokem se vydal přes loučku ke
schodům. Už stál na prvním schodě, když se ještě zastavil a ohlédnul se. Podíval se na místo, kde
s Kristýnou naposled seděli. Nebolelo to o nic míň
než před tím. Pak zvednul oči směrem ke Kapli.
V houstnoucí tmě se zdála temná a strašidelná, obrys mohutné budovy se dvěma věžemi, tyčícími se k podmračenému nebi, vypadala jako stín
té výstavné stavby, kterou byla přes den. Jako strašidelný kostel z béčkového hororu, pomyslel si Pavel. Kdyby tu byl hřbitov, už bych čekal, že začnou
z hrobů vylézat zombie. Pak se mu náhle vybavil
Kristýnin vážný, soustředěný výraz, když tu spolu
naposled seděli a bleskově po něm černá kniha se
zlatým křížem ankh na obálce. Obličej mu zvážněl,
ale jen na okamžik, potom se jen smutně pousmál a
se zakroucením hlavy se otočil k odchodu.
A pak se ozval ten zvuk.
Táhlé, vysoké, rezavé skřípění. Jak kdyby se
otevíraly hodně, hodně staré dveře.
Pavel ztuhnul. Pomalu, velmi pomalu se otočil.
Skleněné dveře do kaple byly otevřené.
Já jsem si naprosto jistý, řekl hlas v jeho hlavě, že když jsem odpoledne zkoušel kliku, tak bylo
zamčeno.
Jenom klid, odpověděl jiný hlas. Uklidňující
a konejšivý, hlas rozumu.Třeba tam zatímco jsem
spa, vešel kostelník a nechal dveře otevřené. Kdo ví,
třeba je ještě uvnitř.
„Haló,“ zavolal Pavel, a nechápal, proč je
jeho hlas najednou tak slabý a nejistý, „haló je tam
někdo? Nechal jste otevřené dveře!“
Pokud v kostele někdo byl, bylo mu to jedno.
Nikdo z kostela nevyšel, nikdo se neozval.
Jen dveře zůstávaly otevřené. Jako by ho zvaly dál!
Udělal opatrně krok směrem k nim. No, tak se
podíváme co se děje. Však ono se to nějak vysvětlí.
Panebože, vždyť o nic nejde, akorát se otevřely dveře do kostela. Aspoň se můžu podívat dovnitř.
Ke kostelu to nebylo víc než deset, dvanáct
kroků a Pavel opravdu nechápal, proč je překonával
tak dlouho a proč měl přitom tak zpocené dlaně a
sucho v ústech. Obě křídla dveří byla doširoka rozevřená, jako by chtěla uvítat vzácnou návštěvu (jako
otevřená hladová tlama!), Pavel zaregistroval každý
detail umně tepané ozdobné mříže a kliky v podobě
harpyje s ženskou hlavou. Hlava se dívala přímo na
něj.
Ztěžka polknul… a vkročil do portálu.
45
Uvnitř bylo ticho. Bylo jasné, že kaple je prázdná. Pavel ucítil zatuchlost, vznášející se ve vzduchu;
takovou, jakou lze najít jen v hodně starých stavbách. Zahlédnul smutné pohledy dvou kamenných
andělů, hledících na něj z výšky nejbližších sloupů
a zlatou monstranci, matně se lesknoucí ve slabém
světle svíček…
Svíčky! Někdo tu zapálil svíčky!
To uvědomění přišlo náhle a nečekaně; zasáhlo jej jako blesk z čistého nebe, neboť jeho mysl původně přijala představu kostela osvětleného svícemi
jako natolik samozřejmou, že ho vůbec nenapadlo,
že je tu neměl kdo zapálit.
Pavel náhle cítil, jak se mu na zádech řine pot
a jako stroužka si hledá cestu podél páteře někam
dolů. V ústech cítil podivnou kovovou pachuť.
Světlo čtyř svícnů bylo matné, jen slabě osvětlovalo hlavní loď kostela. Boční lodě, stěny, okna, to
vše zůstalo schováno v šeru.
To není dobré… To se mi vůbec nelíbí... Neměl bych tu být… Měl bych se otočit a zmizet…
Tahle myšlenka přišla Pavlovi naprosto logická a správná, proto nechápal, jakto, že dělá další
kroky a pokračuje stále hlouběji do nitra kaple.
To je všecko nějaké nedorozumění, šeptal
druhý, uklidňující hlas. To se všechno nějak vysvětlí. Jen si to tu pěkně prohlédnu a pak půjdu, vždyť
kdy jindy se sem příště dostanu. Náhle si vzpomněl.
Ty pověstné vitráže.
Zamířil do šera boční lodi. Teď už byl celkem
klidný. Zastavil se před prvním ze tří velikých oken
v pravé boční stěně a snažil se skrze přítmí rozpoznat motiv.
Oči si postupně zvykaly na tmu a rozeznávaly jednotlivé části skleněné barevné skládanky. Ano, lidská postava, pravděpodobně muž, podivně skrčená,
červené a žluté pozadí, zdá se, že drží za hlavu, jakoby ji bolela… Pavel přistoupil blíž a zamžoural
očima…
Panebože! Mimoděk ucuknul o kousek zpátky. Ten obličej! Hrůza! A zároveň… dokonalé!
Obličej byl křečovitě stažený, ústa rozevřená v
němém výkřiku, který vyšel z těch nejhlubších propastí čiré hrůzy a oči… Bože ty oči! Upřené kamsi
nahoru, snad k nebi, ale ten výraz v nich… Mohla
to být šílená fyzická bolest, neuvěřitelné zoufalství,
naprosté šílenství, všechno dohromady.
Tak mistrovsky zobrazené utrpení na malinkém
kousku skla… Ten člověk co to dělal musel být skutečný mistr. Ale… sakra…, to se mi snad zdá? To
oblečení, vždyť to není žádný historický… vždyť to
vypadá jako…
POVÍDKY
Pavel ucítil, jak jej znovu polil strach, ale jiný strach jazyce pojmenování; jakési husté, odporné bahno,
než ten, co tu byl před chvílí.
které mu zaplnilo hrdlo a zalepilo mozek, tak aby
nemohl křičet ani myslet. Svět se roztříštil na jedTamto byl strach z neznámého, tajemného, ale tohle notlivé nesourodé obrazy, jako prudce sestříhaný
bylo… z čeho?
film. Bezmyšlenkovitě běžel k protější zdi přelétl
očima další tři obrazy, tři další lidé na pokraji neMuž, namalovaný na okně, byla oblečená do smírné hrůzy; stařec v placaté čepici, pán v obleku,
moderního, blankytně modrého řadového obleku. který vypadal jako z předválečných filmů, žena, či
Kolem krku se mu houpala okrově žlutá vázanka.
snad muž, kryjící si hlavu rukama, aaaa! bahno povolilo, z jakéhosi cizího hrdla se dere zasténání; ještě
Co…, co… je to za vtipy?! Tohle přece má zbývají dva obrazy; dva, tři rychlé skoky před hlavní
být… barokní malba!
oltář, kolem podstavců na svícny, tam, vpravo nahoře nad ním…
Pavel udělal automaticky několik kroků
zpátky a potom směrem k dalšímu oknu, oči pořád
Sliz v hrdle náhle vybuchnul, rozprsknul
strnule zírající na ten děsivý obraz.
se po celém těle, rozmetaný poznáním a Pavel zavyl
silou bezbřehého děsu. Díval se na ty závoje dlouNa druhém okně byl znázorněn chlapec. Měl hých medových vlasů, na pestrobarevnou batiku, na
otevřená ústa, oči zavřené a víčka svraštělá, jak je k známé korále kolem krku; viděl ty nádherné, velké,
sobě tisknul. A něco křičel.
tmavé a neuvěřitelně smutné oči, které ho nyní přibíjely upřeným pohledem na studenou kamennou
Pavel by přísahal, že ten šílený, zoufalý křik podlahu. Čas se stal náhle velice pomalým, hustým
slyší, že se potichu a vzdáleně rozléhá tichým pro- a vláčným jako med a Pavel v něm pomalu, velmi
storem kaple.
pomalu odtrhnul zrak od ní a pohlédnul na poslední zbývající okno. Pak něco uvnitř jeho hlavy
Namalovaný chlapec měl na hlavě kšiltovku, klaplo, on se rozkřičel a svět se znovu roztrhal na
obrácenou kšiltem dozadu a tričko s nápisem Nike. cáry. Otočil se a v záchvatu šílenství utíkal pryč z té
strašné svatyně bůhvíčeho, sledován pohledem své
Pavel se uchechtl. Tohle je všechno nějaký vlastní tváře ze skla a barev, slyšel prudkou ránu, jak
pitomý vtip! Nějaký magorský kostelník sundal sta- se dveře zabouchly vteřinu před tím, než k ním doré vitráže a místo nich pověsil své úchylné obrázky! běhl; lomcování klikou, posměvačný pohled ženské
Anebo je to… nějaký šílený sen! Ano to je ono! Ještě tváře z mědi, řev a nářek, rány do dveří... A pak
pořád spím venku na lavičce a tohle všechno se mi se náhle stěny sevřely, dva smutní andělé jej objali
zdá!
bílými pažemi, pevnými jako kámen a v posledním
záblesku vědomí se odkudsi vynořila věta z nějaké
Zrychleně dýchal a čelo se mu lesklo po- kdysi dávno čtené knihy: „Některá vyjímečně silná
tem, když jako hypnotizovaný přecházel k dalšímu MZPA mohou dokonce projevovat paranormální
oknu.
aktivitu i sama od sebe…“
Na něm byla oním magorským kostelníkem
ztvárněna žena, snad ve středních letech, s dlouhými tmavými vlasy, v brýlých, oblečená v decentním
šedém kostýmku a s malou černou kabelkou pod
paží. Nekřičela, ústa měla zavřená. Jen oči měla rozšířené nadlidskou hrůzou a z celé její postavy vyzařovala ztuhlost králíka, který právě spatřil vztyčenou kobru.
Ty oči se upíraly přímo na něj.
46
*
*
Někdy po půlnoci se mraky začaly trhat, ale
vítr skučel stejně jako předtím, rval se s korunami
stromů, jakoby z nich chtěl strhat po listech i větve.
Škvírou v mracích proniklo na svět bledé měsíční
světlo a stříbrně osvítilo smutný parčík s osiřelými
lavičkami a mohutnou budovu Kaple. Pak se měsíc
osmělil a prodral se skrze řídnoucí mraky celý, aby
zaplavil krajinu sametovým světlem. Byl úplněk.
Noc svátku zemřelých.
Pavel ucítil, jak se odněkud z jeho nitra valí cosi, co už nebylo strachem, cosi hutného,
dusivého a slizkého, co nemělo v lidském
Zlín,duben 2004
POVÍDKY
Stříbřitá
autorka: Dia
Je temná noc. Bloudím lesem. Dešťové kapky mi
padají do tváří a vlhké studené oblečení se mi nepříjemně lepí na tělo. Jsem zmatená a unavená. Nemůžu najít cestu domů…Kapky, tiše dopadající na
zem pokrytou listím, znějí strašidelně. Našlapuji
pomalu a lehce, jako bych se bála probudit skryté
tvory noci… V dáli vidím obrys. Nemůžu přesně
rozeznat, co to je… už vidím… vypadá to, že to
bude jeskyně. Pomalu se k tomu dobelhám. Ano, je
to jeskyně, a docela velká. Aspoň, než se rozední,
se tady schovám a trochu se prospím… Naposledy
se bázlivě otočím za sebe a vstoupím dovnitř. Je tu
zima a vlhko, ale aspoň tady neprší. Pustím se na
průzkum… Ohmatávám kamenné stěny rukama…
asi bude docela prostorná, dokonce ani na strop nedosáhnu. Zajdu ještě trochu hlouběji a schoulím se
u zdi do klubíčka…
Probudím se a nevím kde jsem. Čekám můj bílý
pokojík a teplou huňatou peřinu… aha jeskyně…
jsem prochladlá. Celá se třesu. Rozhodnu se trochu
zahřát. Vstávám a začnu prohledávat jeskyni. Jdu
hloub a hloub. Je větší než bych čekala. Mám pocit,
že jdu podezřele dlouho. Zaplavuje mě tíseň. Jeskyní
se začne rozléhat tichá hudba… jako v cirkusu nebo
tak nějak… nikdy jsem ten zvuk neměla ráda… někde ke konci jeskyně se objevuje mdlé světlo. Mám
docela strach, ale moje zvědavost je silnější. Navíc
mám pocit, že cítím nějakou vůni, je starobylá,
schovávaná celé věky, čeká tu ne mě…
Cítím se omámeně. Něco mě neodvratně táhne k
tomu světlu. Volá mě!! Divná cirkusová hudba sílí.
Zjišťuji, že světlo vychází z něčeho, co vypadá jako
dveře. Tedy otvor v kameni ve tvaru oblouku. Ve
světle se něco třpytí. Jemná stříbrná pavučina pokrývá celý prostor. Je spletená do složitých obrazců… snad nějaké písmo. Je tak krásná a jako by se
mi v hlavě spojila s tou zvláštní vůní. Opatrně jsem
se jí dotkla, ale rozplynula se v stříbřitý prach, který
se na mě rozsypal… vycházela z něj jemná záře…
cítím, jak do mě vstupuje... teče mi žilami a já se měním. Bývala jsem 17-tiletá dívka se světle hnědými
vlasy a nahnědlou pletí. Moji kůži teď pomalu prostupuje chlad, od chodidel začíná bělet a dostávat
stříbrný nádech. Cítím, jak mi tuhne krev, ale nebolí
to, je to zvláštním způsobem jakási úleva. Právě teď
se zastavilo moje srdce, chlad mnou prochází výš a
výš. Prohlížím si svoje tělo zblízka a vidím, že není
pouze stříbrné, ale jsou na něm zvláštní obrazce
jemné jako pavučina. Chlad mě prostoupil
47
celou. Podívala jsem se na své vlasy. Jsou černé jako
noc až nejdou rozeznat jednotlivé prameny, žádný
lesk, tak celistvá barva to je. Podívám se dolů. Pod
mými chodidly je zamrzlá kalužina vody. Cítím sice
chlad, ale vítám ho, žiji s tímhle snad od narození?
Stále cítím tu vůni. Je teď intenzivnější. Rozhodnu
se jít dál. Tuším, že přijde vysvětlení.
Je to úzká chodba, na jejímž začátku je velké zrcadlo. Je absolutně hladké s černým kovovým
rámem. Na vrchu je napsáno: „Pro tu, která rozdává
život a bere dech.“ Podívám se do něho, je to zvláštní pocit. Jsem teď krásná, až nebesky, ale přitom
smutně, nedosažitelně a hlavně mrtvě. Kolem hlavy
mám čelenku z těch stříbřitých pavučin. Můj obličej je vyhublejší. Bez jediné chybičky. Moje oči jsou
zvláštní, až děsivé. Celé černé, žádné bělmo. Ne, nejsou to snad ani oči, ale nějaká tmavá tekutina nabitá
energií. Mé tělo zdobí ty stříbrné obrazce. Moje oblečení je celé zmrzlé. Opatrně si je sundám. Nejsem
však nahá. Moje oblečení tvoří pavučiny. Vypadají
křehce a přece drží pevně jako kámen. Ještě chvíli
se fascinovaně pozoruji. Konečně se donutím odtrhnout pohled od mé nové podoby. Už se nebojím.
Spíš očekávám. Jsem si jistá svým cílem a pokračuji
dál v cestě. Ať už mě čeká cokoliv…
Nejdu rychle, ale jistě. Podivná vůně štípe v
nose… jako kdyby mě vedla… míjím spoustu dalších chodeb. Nemám touhu je prozkoumat. Vidím
na cestu, protože ze mě samotné jde jemná chladná
záře. Na zdech vytváří zvláštní odlesky… vypadá
to, jako kdyby se honily a tančily… žily svým vlastním životem. Vím o tom, že můj cíl je velmi blízko.
Chodba se začíná rozšiřovat… Slyším tichý smích…
ostrý a velmi nepříjemný. Zvolna utichá…
Vejdu do obrovské místnosti… Celá je obrostlá slizkou fialovou rostlinou. Plazí se po zdech
a není to pomalu… obtáčí se mi kolem nohou. Můj
chlad na ni nepůsobí… zvláštní… Uprostřed místnosti je kašna, v ní se sbíhají různě barevné proudy
energie. A samotná kapalina v ní je čistá, nedotknutelná, dokonale průhledná, a přesto nekonečně černá… z ní proudí ta nepopsatelná starobylá vůně…
proudy energií vycházejí z komůrek, které jsou po
celém obvodu kruhové místnosti. Jedna však pozbyla svého jasu… její stříbrná záře je slabá, téměř
neviditelná. Mám podivné nutkání místnosti prozkoumat.
POVÍDKY
Mířím do první, vychází z ní červené světlo, které
voní po růžích a třešních. Komůrka má sytě červené stěny porostlé černými růžemi, uprostřed je skleněný sloup se zlatavou tekutinou, ve které se vznáší
dívka. Má nazelenalou kůži. Temné rudé vlasy a rty.
V očích jí plane oheň. S jejími plnými rty si hraje
úšklebek. Všimnu si, že na zdi je něco napsáno…
TOUHA… podivné znaky... nikdy předtím jsem
je neviděla, ale jsou mně bližší než má mateřština.
Chvíli se na ni dívám. Je překrásná. Stále se usmívá.
Její rudé vlasy se vznáší. Náhle cítím nesnesitelné
teplo v hrudi, jako by se i mé zmrzlé srdce mělo
roztavit. Vylekám se a s maximálním vypětím od ní
odtrhnu oči a utíkám pryč. Nesmím se ohlédnout…
rozhodnu se projít všechny místnosti… z další vychází temně černá energie. Jako kdybych dýchala
krev zpitou s těžkým prachem. Pomalu vejdu. Toto
místo je naprosto temné. Jen moje osobní světlo mně
dovolí pohlédnout na ženu, která sedí uprostřed jezera. Panebože, je to jezero z krve. Po její šedé pleti
stékají slzy… jsou krvavé. Její oči jsou pevně zavřené. Začíná se mě zmocňovat ZOUFALSTVÍ. Otevře
oči a není v nich nic. Hledí na mě prázdným pohledem a já lapám po dechu… Nevím, jak dlouho jsem
tam stála. V jednu chvíli už jsem byla přesvědčená,
že si lehnu a ona mě získá do svých spárů. Později,
když hledím opět na kašnu, nemůžu uvěřit, že jsem
se odtamtud dostala. Do mého nosu jde odporný
zápach spáleného oblečení, špíny a hladu. Lehce našedivělá barva mě vede vpřed. Do hlavy se mi vkrádají divné myšlenky o věcech, které snad neexistují.
Místnost má bílé stěny a na jejím konci je rezavá
vana. Mám příšernou chuť se smát. Jdu k ní blíž, leží
v ní siamská dvojčata… mají k sobě přirostlé hlavy i oční víčka, jejich ústa jsou otevřená dokořán v
němém ŠÍLENSTVÍ. Směji se a tančím. Můj smích
mně bolestivě trhá uši. Sedám si a jsem dítě. Je mi
šest let a chci si hrát, prosím…
kde je moje panenka?… někde tady byla… půjdeme
s mámou na houby, že??? Tati??
… tahám za hvězdy a dělám symfonii… velký pavouk mě chce chytit… bude honěná?… všude létají
velké modré koule a já musím uhýbat… co se stane
v příštím okamžiku?…
Zažírá se mně do kůže, do té nejniternější cévy v
mém těle. Podívám se nad sebe, odkud vychází ten
jekot. Je tam pověšená houpající se klec. V ní sedí
vrásčitá plesnivá stařena, její bíle rozcuchané vlasy padají dolů z klece… a její ústa jsou obrovská a
křičí. Na sobě má nechutně zelený potrhaný hábit.
Doširoka otevřené oči mě upřeně sledují. Sehnu se v
pase pod tím náporem. Zvracím na kamenné kostky, chtěla bych, aby to pocítil každý. Mlátím rukama
o zeď, až je mám úplně sedřené. Potácím se ven…
naposledy nakopnu kamennou podlahu a pak se
pomalu uklidním… vidím, že je tu ještě mnoho
skrytých místností, ale magická síla vycházející odněkud shora upoutá mou pozornost. Je tam nějaký
výklenek. Vypadá to jako místo pro důležité proslovy. Postava, která tam stojí, je ve stínu… vyzařuje z
ní zvláštní energie. Cítím, že je nejsilnější ze všech.
Mrazí mě… není pozitivní a všechno se v ní snoubí… z kašny se odlomí bílý proužek světla a osvětlí
tu bytost… je to ŠAŠEK…
Na sobě má barevný kostkovaný oblek a čepici s
rolničkami. Bílý obličej s rudě namalovanými ústy
znetvořenými v křečovitém, šíleném úsměvu.Rozpřáhne ruce.
„Vítám tě, vítám, dlouho jsem na tebe čekal.“ Probodnou mě jeho oči. “Jsi krásnější než by kdo čekal,
přesně tak, jak jsem si to přál.“ Jeho hlas je zvučný
a silný, ale je v něm posměch. Pořádně mě vyvedl
z rovnováhy, jsem zmatená. Už vím, že tohle místo
je důležité, řídí svět, náš známý svět, „lidský svět“.
Ne, ne neřídí ho, ono jím je. Jediná velká hra. Jestli
jste si snad mysleli, že Bůh je milosrdný a chce nám
pomoci, asi jste se celý život nerozhlédli kolem sebe.
Kdo jiný by mohl stvořit něco takového než… ŠAŠEK.
Napůl šílenec napůl malé dítě, které si hraje se svými postavičkami. Co je na tom tak špatného? A co je
vlastně zlo? …Opět promluví a vytrhne mě z mého
zamyšlení.
„Vidím, že hodně přemýšlíš, pokud tvůj názor je takový… tak máš asi pravdu.“ Hlasitě se zasměje…
Otřesu se.Jsem zpátky. Musela jsem se v prů- na chvíli se odmlčí a pokračuje: „Má milá, velmi
běhu té agonie dostat ven. Jsem v šoku. Pokračuji dlouho mně trvalo, než jsem tento svět dovedl k dovšak dál... moje nohy jako by šly samy, poháněné konalosti, je opravdu krásný, je tu tolik možností.“
pouhou vůlí prastaré země. Z další místnosti slyším Stále se směje, ale v jeho očích něco posmutní.
protivný křik. Jak se přibližuji, stoupá ve mně nekontrolovatelný vztek. Je tu šero. Vypadá to jako nějaká kobka. Nesnesitelný jekot mně drásá
uši a já necítím nic jiného než ZLOST.
48
POVÍDKY
„Krásný? Co je na tomhle krásné? Jsi blázen! Tohle
nemůžeš dělat!“ Konečně jsem se zmohla na slovo.
Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, stejně slyší
každou mou myšlenku.
Na strop, jestli tam nějaký je, není vidět. Spředené
sítě se ztrácejí ve tmě. Na stěnách se line příběh. Je
to dávný příběh života a smrti. Obrazy se v rychlém
sledu mění a mě zaplaví vlna poznání. Já nahrazuji místo smrti. Nemůžu se dočkat. Jako bych na to
„A proč bych to nemohl dělat, mně nikdo nebrání, celý život čekala. Vidím jak se Ona naposledy pokunedrží uzdy mé fantazii, navíc tu nejsi proto, abys sí pohnout prsty a mizí. Zachytím ještě její pohled
kladla otázky, které jsou zbytečné.“
plný poznání a hořkosti.
„Ale co tu tedy dělám, na co je tahle proměna? „Tak jsi připravená, vidím, že se nemůžeš dočkat,
Vidím, že všechny své služebníky máš při sobě,“ tak se můžeš posadit a budeme si hrát.“
ušklíbnu se.
Téměř nevnímám, jeho slova jsou teď pro mě zby„Myslíš si, že ano, ale musela sis všimnout, že stří- tečná. Lehce se dotknu opěradla. Cítím uspokojení
brná síla slábne, drží se jen na vlásku, a ty zaujmeš a posadím se. Černá tekutina mi proudí do těla. Jen
její místo.“
okrajově vnímám šaškův úšklebek. Ponořím se zcela do nitek smrti. Vidím velkou pavučinu, jak obeChci vzdorovat. Chci mu říct, že všechno změním. píná celý svět. Řídím ji. Lehce tahám za provázky.
Já se musím postavit tomuhle šílenci. Zachránit lidi Měním nevinnou náhodu na krutý osud.
z jeho spárů… Bohužel nemohu. Příliš jsem se změnila. Už to nejsem já. Jen můj prchavý stín. Dokonce
se těším, až se připojím k jeho chmurné družině zašlých citů. Teď pro mě není cesty zpět.
Čekám tu na vás… Na všechny. Vaše smrt.
„Ano hádáš správně… Ty mě bavíš, milá slečno..
dobře, jdeme do toho, ukážu ti tvoje místo.“
Usmívá se. Luskne prsty a náhle stojí vedle mě. Má
modré oči malého kloučka, ale takového, co zmlátí
svou malou sestřičku.
„Následuj mě.“
Jdu za ním. Na okamžik se mě dotkne ten stříbrný
paprsek a rozzáří se. Říkám si: Která budu já? Ledová královna? Co to může znamenat? Zataví se u
masivních železných dveří. Paprsek vychází z malé
škvíry mezi podlahou a nimi. Cítím z nich velký
chlad. Každá buňka mého těla po něm touží. Chce
s ním splynout a přijmout ho za své. Šašek švihne
rukou a dveře se otevírají samy. Postaví se zdvořile
na kraj.
„Račte.“
Prvním, co vnímám, je ledová podlaha. Kruhová
místnost. Z ledu podlahy se na mě dívají černé uzavřené duše. Nehýbou se, jen bezmocně těkají očima.
Uprostřed je trůn vyřezaný též z ledu. Žilky s černou
tekutinou v něm pulzují. Kdosi na něm sedí. Bývala
to snad žena, ale její tělo téměř pozbylo podoby. Je
průhledné a pomalu se ztrácí. Je prorostlá pavučinou, která jako by rostla z vrchu.
49
POEZIE
Píseň války
Autorka: Yuyka
Tisíckrát brnění se leskne
Tisíckrát těžké boty duní
Meče, co pějí písně teskné
Král, toužící stát na výsluní
Jak nešťastné jsou touhy králů
- co nemají, to chtějí mít
Pro pouhé moci chtíče pánů
Jich poddaní se musí bít
Ženy a děti doma pláčí
Království halí války dech
Tu silné vojsko k bitvě kráčí
Tu roste na něm černý mech
Řinčela brnění, zpívaly meče
Celou noc dlouhou až ku ránu
Nyní zde rudá krev proudem teče
Na nebi hejna havranů
Tisíckrát brnění se leskla
Tisíckrát těžké boty zněly
Krajinou zní teď píseň teskná
Píseň, jíž kdysi meče pěly
A přec zní teď trochu jinak
Někde v dáli zavyl pes
V doprovod duní prudký liják
- to havrani zpívají ji dnes
Do duší vniká smrti píseň
Temná a nešťastná a chladná
Nářek, žal, temnota, tíseň
Vojáka cesta není snadná
50
POEZIE
Růže a trny
Autorka: Hawranna
Jako loď z bitvy když se vrací
černý mrak pluje oblohou,
tak vysoko, že ani ptáci
doletět k němu nemohou.
Na přídi kormidelník sivý
stojí a zírá do dáli,
spaste svou duši, všichni živí!
S nimi jsme dávno prohráli!
Už ani spěch nás nezachrání
před vojskem v pekle stvořeným.
Kopyta ko??ská duní plání,
než zahubí je temný dým.
Otázku prostou položili:
Chceš zemřít, nebo v míru žít?
Každý snad pozná v pravou chvíli,
kdy kartu čas je obrátit.
Odvaha dnes se nevyplácí,
ztratil vše, kdo dnes zaváhal.
Zbabělec možná čest svou ztrácí,
alespo?? ale dýchá dál.
Naposled meče vzduchem sviští,
nepřítelův je láme smích.
ON vybírá, kdo padne příští.
Až nakonec hlas boje ztich.
Jak hojivý zpěv na krev padlých
snesla se mlha modravá.
Tisíce květů růží zvadly.
A trní pouhé zůstává.
51
POEZIE
Zpověď
Autorka: Hawranna
V zorničkách smutek zrcadlí se
Na duši odstín bolestný
Hlas - temná, těžká mešní písenˇ
Žiletkou zpřetrhané sny
Vím, že to víš. Vždytˇ tahle slova
Spíš mně dávají sílu žít
Mít ráda, dýchat, ráno znova
Odhodlaně se probudit.
Na bedrech tíhu světa nosí
Světa, co stavět dal si sám.
Takový je on. Nikdo. Kdosi.
Myslela jsem si, že ho znám.
Proč tedy marně plýtvám časem
Na tahle hloupá čtyřverší?
Napsat, že takhle omlouvám se
Byly by pouhopouhé lži.
Proč oči se tak často mýlí?
Proč dá se rozum oklamat?
Ze suché pecky v jedné chvíli
Nejsladší plod se může stát.
Vzít zpátky, zda mé srdce plane
Myšlenky, mnohdy vyřčené?
Napravit škody napáchané?
Ve sloce jedné písně? Ne.
Beránek s vlkem v jedné kůži
Krev na podlaze mešity
Slavík, co přitiskl se k růži
Taková jsem. Jsi to i ty.
Nehodlám kát se. Atˇ mé chyby
Jinému staví zlatou klec.
Mně se to takhle celkem líbí.
Nabídnout chci ti jinou věc:
Fenrirův řetěz ukovaný
Navléct ti možná dali též
??sové s všemocnými Vany.
Chceš tomu věřit? Tak si věř.
Jak slunce s lunou v den se pojí
Jak čest, když kárá zbabělé
Odvaha ty, co tmy se bojí...
Zůstanem my dva přátelé?
Tak, jako nad bohy se stmívá
Nad Atlantidou bouře zní
Kůnˇ Trojský nepřítele skrývá
- I pro tebe se rozední.
52
Poslední píseň
POEZIE
Autor: Hawk
Skončil čas draků,
skončil čas snění..
Poslední verše
a potom bdění.
Nic není právě tak,
jak se zdá být.
Jen s jednou možností
nedá se snít.
Trubadúr dozpíval
loutny už dohrály.
Zapadl měsíc.
Hvězdy zaplály.
Zmizela tajemství,
zmizel ten čas.
Snad jenom vzpomínka
zůstala v nás.
Minuly mýty,
pohasly báje,
Bílá z map zmizela.
Pravda, ta zlá je.
Na to, co nebylo.
Na to, co není.
Na staré legendy.
Na pouhé snění.
Včera není dnes
a nebude zítra.
Nebude iluze
z vlastního nitra.
Dny se krátí,
roky běží.
Kdo čas vrátí?
My jen stěží.
Zbude jen pravda,
a pravda je lež..
Je to jen kobka,
jen zamčená věž.
Zemřeli básníci,
nezbudu sám.
Zmizel ten čas.
Já též umírám.
Snad ještě naposled baladu zazpívám...
53
POEZIE
Balada o duši
Autor: Tucna
Černou tmou teče hustá mlha
dál cesta štěrkem posetá,
zkroucený strom po němž stín se šplhá,
v okolí žal a strach vykvétá.
Sto nadějí kleslých na kolena,
vítr co ve skalách tiše sténá.
Žár výkřiků, prázdnoty
ráj bolesti, samoty.
V dáli probliklo světélko
matné jak představa snová,
přesto však hory zbořilo...
než po chvíli vyrostly znova.
Stíny se zbraní chopily,
neb bály se toho co zažily.
Už nechtěly poznat lásky síly,
už nikdy nechtěly zhlédnout zář víly.
Veškeré pokusy odrazily,
dobro viselo na vlásku
„Konečně všichni pochopili,
že není tu místo po lásku“
řka jeden z nich připil na utrpení,
však zmýlil se - chaos nevyhrál...
Nebem světlo střelilo,
svou silou stíny zabilo.
Tma roztáhla pařáty do všech koutů,
přesto se na boj nezmohla.
Dobře cítila city jež jsou tu,
bojovat s láskou nemohla.
Mlhy odpluly do stran až zmizely,
záblesky semínka nových dnů zasely...
54
POEZIE
Nemrtvá
55
Autorka: Aureola
Krev, všude krev. Chci jí!
Cítím ji na svých rtech, na svém jazyku.
Svádí.
Je to zůstatek po tvém polibku.
Bolestné poznání, víra snad?
Pokušení, krev a čokoláda, hořká.
Slunce už nebude svítat.
Nechutná věčnost, prokletá.
Šílenství přítomné, neodbytné.
Žije z myšlenek na krev, touhu.
Myšlenky na tebe, oči nenasytné.
Čokoláda, hořká, chci chuť, ne hmotu!
Chci, chtíč věčný bez poznání ukojení.
Otázka hříšná, smrti předchůdkyně.
Dokážu jít, není zastavení.
Překážka? Snad výzva, snadně.
Bolest, ne, toužebné sténání.
Krev je ve mě, nikdy ne dost.
Miluji všechny umírající, mučící.
Jsem vše, nechci moc.
Zase ta chuť, čokoláda, hořká.
Tak chutná smrt, ne má.
Proto tu jsem, políbená.
S krví na rtu, je tvá, lahodná.
POEZIE
Z hlubin duše
Autorka: Memphis
Z hlubin duše
z ledových vod temného oceánu vzpomínek
vlnícího se každým závanem větru,
každým pohybem mysli jsme přišli,
zahalení do tmavých plášťů nocí tkaných,
z hvězd lem a oharky dva místo očí
září v dál plny naděje.
Neznámí a tajemní,
říkají lidé; my však chceme jen
poznávat život,
propadnout lásce.
Ze srdce
z prachem zavátých nesplněných přání,
nenaplněných životů,
ze smutku i radosti pozvaní na zem,
spatřit světlo však není nám souzeno,
jen chyby napravit,
chyby lidstva.
To je náš úkol, naše poslání,
to je ten důvod proč jsme tady!
Zpoza černého závoje zapomnění
z těch sametových, chladných záhybů,
černých a třpytících se jako noční obloha,
jako oči přítele –
poslaní sem,
nevím kým; vím však proč, za jakým účelem
vás poznat, vás pochopit
pomoci
56
To je náš úkol, naše poslání,
to je ten důvod proč jsme tady!
Necronomicon - o hororu
MFANTASY
text: Kaylin
Horor nebo horror, to už je na každém, jestli použije
počeštělý název nebo ne, vychází původně z latinského slova horrendus, které znamená strašlivý, děsný a
děsivý. Z toho odvozené slovo horror představuje tedy
strach, obavy, ale také krutost a nelidskost. Všechna tato slova horor vystihují, alespoň ten moderní.
V současné době se horor uchyluje hlavně k oněm
dvěma posledním významům, ale původní horor
rozhodně nestavěl pouze na násilí a nelidskosti. Prvotní horor, ještě jako ústní lidová slovesnost, ať už ve
formě děsivých příběhů nebo pohádek, sázel hlavně
na atmosféru, byl to horor, který chtěl děsit. Moderní
horor už tento předpoklad splňovat nemusí, mnohdy
ani nechce, a snaží se spíše lidi šokovat formami násilí, které jsou skutečně rozmanité až nepředstavitelné.
Mučení a utrpení jde ruku v ruce s moderním hororem. Dávno pryč jsou doby někdy až uměleckých
hororů 20. a 30. let, filmů Hitchcockových, které ale
nikdy nebudou zapomenuty. Nová jména hororu si
nechtějí hrát na atmosféru, na strach, chtějí hrát na
lidský žaludek a co ten všechno vydrží. Eli Roth, Rob
Zombie, tihle dva v tom rozhodně nejsou sami. Samozřejmě, i dnes existují horory, které nepotřebují
vyhřezlé vnitřnosti k tomu, aby uspěly v tomto žánru,
ale trend se v současnosti dostal někam trochu jinam.
Možná bohužel.
Ale proč vlastně horor tolik táhne? Co je na tom
žánru tak zajímavého? Proč se snaží lidi zaujmout už
od úplných začátků kinematografie? Ano, horor byl
skutečně jedním z prvních žánrů, které se dostaly na
„stříbrné plátno“, které tehdy ještě tolik stříbrné nebylo. Je to snad právě ten strach? Chtějí lidé v sobě
vzbuzovat strach? Ano, to je rozhodně správná odpověď. Důvod? Z biologického hlediska pravděpodobně adrenalin, který se dostává do krve v situacích,
kdy máme strach. Ten pak nahodí naše tělo na úplně
jinou frekvenci a my zjistíme, že se nám ten strach
vlastně líbí a že chceme vidět další film, který v nás
tohle způsobí. Na druhou stranu může být sledování
hororu čistě mainstreamové. Všichni moji kamarádi koukají na horor, budu taky. Přece nebudu takový
srab, abych se nemohl dívat s nimi. Může v tom být
určitá póza, kterou mladí kopírují od sebe navzájem,
protože v současnosti každý, kdo viděl pár hororů si
říká hororový fanda nebo znalec. Ale proč ne, je to
jen dobře, že tenhle žánr pořád letí a je nadále oblíbený. Ne, filmový horor rozhodně nevydělává tolik
jako nejvýnosnější díl Pirátů z Karibiku, ale oni ani
tolik nestojí. Horor může být poměrně nenákladnou
záležitostí a také proto se stává, že s ním začínají i
amatérští filmaři.
Jistě, nejde o peníze, jde o to diváka bavit.
57
A ani to pozérství není tak hrozné. Horor táhne a to je
důležité. Určitě pamatujete ty časy, kdy jste se koukali
na nějaký podobný film a pak jste nemohli usnout,
protože by k vám do snu přišel Fredie nebo někdo
podobný. Anebo se někdo, případně něco, skrývalo
pod vaší postelí. I já jsem měl takové období, ale bohužel jsem z toho nějak odrostl, což mě samotného
mrzí, protože jsem se u hororů prostě přestal bát. I
když ono mnohdy vážně není čeho. Tohle mi v nových hororech trochu chybí, ale aspoň je pořád o čem
psát, protože právě proto, že horor není finančně náročný a mezi mladými lidmi, hlavně mezi nimi, zůstává velmi oblíbený, je to pro ně i určitá výzva, točí
se hororové filmy neustále a každý měsíc můžeme
vidět v amerických kinech premiéru alespoň jednoho. Ano, jsou to hlavně Spojené státy americké, které
jsou jakousi hororovou baštou a produkují nejvíce
těchto filmů. A když se to tak vezme tak nejen s hororovými filmy jsou početně na špici. Hollywood je
prostě továrna... Ale zpět k hororu. Na paty Američanům šlapou Japonci, případně Korejci nebo Thajwanci, kteří se s nimi mohou srovnávat kvalitou, ne
tolik kvantitou, ale nutno říci, ona kvalita je někdy
skutečně rozhodující v tom, když si máte vybrat nějaký film. Japonské horory jsou mnohdy kvalitnější
než ty americké. Staví hlavně na atmosféře. Japonská
série Ju-On je zatím posledním hororem, kdy jsem se
skutečně bál. Bohužel ono i Japonsko a ostatní země
pomalu začínají vykrádat sami sebe.
Ač je horor oblíbeným žánrem u diváků, nesetkává se s pochopením kritiky. Ony k tomu také často
nejsou důvody. Hororové filmy se kvalitou prostě nevyrovnají jiným žánrům, protože z filmařského hlediska je podceňují i sami tvůrci. Avšak i mezi horory
najdeme výjimky, které dokázaly přesvědčit i kritiku o tom, že horor vůbec není podřadný žánr. Stačí
jmenovat Mlčení jehňátek, film se skvělou atmosférou a dokonalými hereckými výkony. Ale popravdě,
napadne vás v současné době nějaký novější horor,
který by u kritiky získal pozitivní hodnocení? Pokud
budeme hledat čistě v hororovém žánru, mnoho toho
nenajdeme, museli bychom zabrousit spíše do vod
thrillerů, což je v podstatě i případ Mlčení jehňátek.
Horor je velice rozporuplným žánrem, ale také žánrem, který si rozhodně zaslouží pozornost. Myslím,
že je nesprávné, aby byl tento žánr zatracován a aby
byl považován za něco méněcenného, protože pokud
v hororu schází kvalita, měli by se filmaři snažit právě
o to, aby se do něj ztracená kvalita vrátila a aby se z
hororu stal žánr, který si zaslouží souhlasné pokyvování všech, nejen mladých, kteří jsou v současnosti
cílovou skupinou.
Vampires - children of the night
MFANTASY
text: Virimith Stoker
Upír, vampýr, nemrtvý, vampire, strigoi, uppyr – to je jen malý výčet pojmenování, které náleží
tak fantastickým bytostem, jakými upíři bezpochyby jsou. Démoni vylézající v noci ze svých temných
doupat a sající nevinným obětem krev, aby se sami
udrželi naživu, doprovází člověka odnepaměti a zasahují hluboko do naší historie a lidového folklóru.
Co však činí upíry tak zajímavými stvořeními, že
se už dávno neodporoučeli do říše věčných legend
a brázdí našimi životy dodnes? Co dělá filmy jako
Underworld, Blade, Dracula a Van Helsing populárními? Proč se chápání upíra rapidně změnilo a
stal se z něj téměř romantický hrdina? A vůbec –
jak je možné, že se něco děsivého stalo zároveň tak
přitažlivým?
Touha po odpovědích na tyto a další otázky
dala vzniknout projektu Děti
noci, který si klade za cíl
zmapovat všechna odvětví
výskytu upírů jako jsou filmy, knihy, počítačové i karetní hry, gothic hudba, anime, historie, folklór a to vše
provázat tak, aby vznikla jakási ucelená Evoluce upířího
hororu. Navíc (po stále četnějších prosbách) plánujeme se v nejbližší době věnovat také vlkodlakům.
Vždyť i oni jsou dětmi noci!
58
Čtenáři mají skvělou možnost zapojit se prostřednictvím registrace do chodu samotného webu,
komentovat články, udílet jim hodnocení, stahovat
tisíce tématických obrázků z několika desítek galerií, sledovat filmové trailery či diskutovat s ostatními fanoušky na fóru.
Pokud je vám i toto málo, nabízíme šanci stát
se redaktorem největšího webu o upírech na českém
internetu. Je k tomu potřeba pouze chuť do práce a
znalost upířích reálií. Přitom nezáleží na tom, jestli
jednou měsíčně přispějete nějakou svou povídkou/
básní (ano, i na to máme speciální rubriku) nebo se
rozhodnete publikovat pravidelně.
Jste sympatizanty upírů? Oslovil vás tento text? Pak
není nic jednoduššího než nás navštívit na adrese:
http://vampires.mfantasy.cz
Zaujalo nás
ZAUJALO NÁS
text: Epic Arborius
I v tomto čísle se na závěr trochu podíváme, co se
děje ve světě i doma :)
FANTASYPORTAL.cz
Novinkou na českém internetu je tento fantasy portál, jehož účelem je shromažďovat aktuální
články z předních fantasy webů na jednom místě.
Kdo je tedy toho ražení, že si chce zkrátit čas a zkontrolovat nové články z několika svých oblíbených
webů, bude pro něj tento projekt jistě velice užitečný.
Satan Kalous bude nadílet ve čtvrtek 6.10.2007 od
15:00 ve Smíchovské pobočce Městské knihovny v
Praze, nám. 14. října 15, Praha 5 (objekt bývalé Smíchovské tržnice, asi 5 min chůze od metra Anděl.
Mapa: http://www.mlp.cz/mapky/m29.jpg). Každý
příchozí tak obdrží dárek v podobě tohoto mikulášsko-vánočního odpoledne (ano, pokud si stále
nejste jisti, vstupné je zdarma)
Více na http://www.maelstrom.xf.cz a na
http://www.mlp.cz
Temnoles.cz
... autor čtenářem, čtenář autorem ...
Pravda, trochu jiná filozofie, než u nás :)
Pokud jste toho názoru, že literární servery typu Pismak.cz a Liter.cz už zakrněly a chce to něco nového,
pak jste na pravém místě. Svá dílka můžete po registraci vydat a pak už jen čekat, jaké budou reakce.
Design webu se docela vydařil, především logo se
mi velice líbí.
Přejeme tedy autorům pevné nervy a hodně úspěchů, hodně čtenářů i autorů.
RPG magazín
Jistě si někteří z vás vzpomínají, ostatně není to
tak dávno, co vznikl časopis Alduron. I když bohužel dlouho nevydržel, tak zde máme pokračovatele, RPG magazín. První číslo vyšlo v PDF
a je ke stažení na webu www.rpg-magazin.cz
Od příštího čísla bude časopis opět tištěný.
59
CREDITS
Credits
grafika a zpracování:
Miroslav „Epic“ Kaleta
Obsah:
redakce magazínu MFantasy
+ příspivatelé
PARTNEŘI E-MAGAZÍNU:
časopis Pevnost
FantasyPlanet.cz
Annun.sk
Saspi.cz
RPG magazín
Sarden
RPG.sk
PODĚKOVÁNÍ:
Všem lidem, kteří nám píší emaily a dodávají nám sílu v našemu úsilí.
KONTAKT:
URL: www.mfantasy.cz
Email: [email protected]
ICQ: 238-661-681
60
www.mfantasy.cz

Podobné dokumenty

výroční zpráva 2004 - ZOO Ústí nad Labem

výroční zpráva 2004 - ZOO Ústí nad Labem bezesporu patřil téměř dva roky očekávaný sloní porod, ke kterému po úspěšně realizovaném umělém oplodnění v roce 2002 a téměř dvouletém období březosti dospěla slonice Delhi. Tento unikátní projek...

Více

2006 - Akademie science fiction, fantasy a hororu

2006 - Akademie science fiction, fantasy a hororu Williams, Tad: Stínové pomezí (Laser-books) F Stínové pomezí 1 Wilson, Robert Charles: Spin (Polaris) SF Woodová, Barbara: Poslední šamanka (Euromedia Group - Ikar) F Wooding, Chris: Tkalci saramyr...

Více

10 a půl aneb TEN ZACH

10 a půl aneb TEN ZACH hostovali ve sklepě, zvláště bylo-li narváno, tedy často: ale pokud to jen trochu bylo možné, preferovali jsme pódium, už jen proto, že si z něj člověk snáze udržoval přehled o dění v lokále a ve s...

Více

Fotbal a trénink číslo 2015 03

Fotbal a trénink číslo 2015 03 spokojit s tím, co vše už po osamostatnění dokázala. Naopak s jídlem roste naše chuť! Proto jsme se odhodlali k další revoluční změně. Tentokrát se udála mimo hřiště, a sice na půdě oficiálního web...

Více

č. 4 - letní speciál

č. 4 - letní speciál obličej stále pod maskou,jeho sestru Sibylu,která by ráda s Balianem očividně vedla jiný vztah,a řadu rytířů a váznamných představitelů Jeruzaléma.Jako největší nepřítel se ukáže manžel královy ses...

Více

XIV. ročník festivalu Masters of Rock

XIV. ročník festivalu Masters of Rock Megadeth je již druhá kapela z velké čtyřky „THE BIG 4“, která se zúčastní letošního ročníku Masters of Rock. Přiveze svoje novinkové album »Dystopia«, které je dle spousty zdrojů doposud nejvydaře...

Více

Tulák 3-4/08

Tulák 3-4/08 tančící kolem nešťastníka, který se chystá oběsit a pán lesů nazlobený na celé lidské pokolení, protože mu znečišťuje lesy, mi opravdu moc neříkalo. Když tam pak ještě přišla další bludička a počal...

Více