ve formátu PDF - michalrada.cz

Slovo úvodem
Moji přátelé a čtenáři,
Přiznávám hned, že tato povídka vznikala pro mne novým a docela zajímavým způsobem. A
rád bych se o něj s vámi všemi v úvodu jejího textu podělil. Jednou jsem seděl se švagrem na
pivečku a začali jsme si povídat o různých věcech, které se hodně točili kolem českého
fandomu a sci-fi a fantasy literatury u nás. Dostal jsem - právem - vynadáno, že jsem dlouho
už nic nenapsal. V debatě jsme pak přišli na inspirační asociační autorství a já chtěl švagrovi
Pavlovi předvést jak to funguje. Po hodince jsme měli námět na tuto povídku hotový. Ano, tu
tvůrčí část jsem na tom zase oddřel já, ale to neznamená, že Pavel není spoluautorem.
Naopak, jeho přispění je neoddiskutovatelné.
I přes mé zvyky uvádět čtenáře do souvislostí k mé tvorbě, si to tentokrát odpustím. Hodně lidí
mi řeklo, že je tahle moje povídka "dost těžká", že je spíš pro náročnější čtenáře. Já si to
nemyslím. Já si myslím, že k pochopení jejího smyslu není cesta ani dlouhá a ani trnitá. A
snad právě proto o ní nebudu nic podrobnějšího psát, posuďte to sami...
Spravedlnost Fredericka Browna
Michal Rada, Pavel Drienovský
"Pane Browne, pane Browne, počkejte prosím!" Postarší muž se otočil za hlasem vycházejícím od jednoho
plotu hezkého domku. Mávala na něj žena v modrém kostýmku s trochu avantgardním kloboukem: "Počkejte
chviličku, prosím. Chtěla bych se Vás zeptat." Zastavil se a počkal, až k němu žena dojde: "Víte, pane Browne,"
hlásila mu udýchaně, "my bychom byly moc rády, kdybyste mezi nás tuto neděli odpoledne přišel."
Frederick Brown se přívětivě usmál a pak lehce pokývl: "Paní McMillanová,, rád se do vašeho ženského
klubu přijdu podívat. A doufám, že budou i ty fantastické koláčky, které jsem měl tu čest ochutnat posledně."
"Ale jistě, pane Browne. To víte, že budou." Rozplývala se dáma a on jí srdečně potřásl rukou: "Takže ve tři
hodiny, pokud bychom směly prosit."
"Samozřejmě, bude mi ctí." Rozloučil se s ní, ještě se podíval směrem ke kostelu, odkud před chvílí vyšel a
pak pokračoval po cestě směrem do centra městečka. V neděli do místního ženského spolku, což byl vznešený
název pro babinec, spolek místních přítelkyň okrasné rostliny a pomlouvačskou akademii v jednom. Ale ano, rád
tam přijde. Budou určitě chtít mluvit o jeho nové knize. V každém malém městečku v každé zemi světa se
vždycky něco, jako tenhle ženský spolek, najde. On nebyl kněz, přestože se nechal vysvětit. Chtěl se věnovat
kazatelské službě, ale pak poznal Angelinu a ta mu změnila celý jeho život. Stal se z něj tedy teolog, dokonce
profesor, v celé zemi poměrně dost uznávaný. Zasvětil svůj život Bohu, ale jinak, než původně čekal. Přesto
věřil, že i to je boží dílo, jeho spravedlnost. A studiu této boží spravedlnosti se ve své celoživotní práci věnoval
asi nejvíce. Psal knihy, články, poukazoval na boží záměr, který se u mnoha důležitých událostí ukázal až s
odstupem času. Ano, jeho život byl skutečně zasvěcen Bohu. Po většinu svých dnů takřka neochvějně věřil, že
skrze něj a jemu podobné se Bůh snaží omezené lidské mysli alespoň poodhalit svou nekonečnou spravedlnost a
moc nepochopitelného božího plánu.
V Irsku byl dnes krásný letní den a červánky prozrazovaly, že takový bude i nadcházející večer. V duši
Fredericka Browna byl mír a klid a přesto v ní byla i bolest a vzpomínky. Ano, dnes. Dnes je tomu právě deset
let. Nechtěl na to myslet, ale bolest nedokázal v některých chvílích překonat. Připomněl si její tvář, tvář
Angeliny - své ženy. Své manželky, která je mrtvá. Sotva si ji v duchu vybavil, málem mu vhrkly slzy do očí.
Potřeboval tenhle výjev nějak zaplašit, vybavil si tedy tvář jinou. Mariu, jeho vnučku. Jediného člověka, kterého
měl z celé své rodiny. Ano, na ni musí myslet. Došel až k domku s obchodem s květinami. Jeho majitelka se na
něj vlídně usmála a pokynula mu, aby šel dovnitř. Tam se její úsměv stáhl do bolestné účastné grimasy: "Pane
Browne, už tu na Vás čekám. Stále na ně myslím, v modlitbách jim přeji jen to krásné, pokud to jde." Vzal si od
ženy připravenou smuteční výzdobu a poděkoval za přání účasti.
Vyšel z květinářství a pokračoval ve své cestě. Ano, dnes je tomu přesně deset let od té nehody. Už tolikrát
na to všechno myslel, tolikrát to mnoha lidem vyprávěl a stále se toho pocitu ošklivé pachuti nezbavil. Opět si
přehrál poslední roky svého života. S Angelinou měli krásný život. Narodila se jim dcera Lucy, která se však ve
svých osmnácti letech dala dohromady s takovou místní partou podivných lidí. A pak najednou - přišla s tím, že
je těhotná. Kdyby si to dokázal přiznat, musel by připustit, že se své dceři asi nevěnoval tak, jak by býval měl.
Dnes na ni vzpomíná se směsicí podivných pocitů. Otcovskou lásku časem přebila určitá zloba. Lucy se narodilo
děvče. On se vlastně nikdy nedozvěděl, kdo je otcem. Lucy o tom nechtěla nikdy moc mluvit. Dceři dala jméno
Maria. Krásné biblické jméno. No po pravdě jí to jméno dali spíš Angelina a on. Lucy nebyla dobrou matkou další jeho zklamání. Velmi brzy se o malou začali starat prarodiče. Zamilovali si vnučku takřka jako svoji. Maria
byla tím, čím Lucy možná nikdy moc nebyla. Pak, jednoho dne, se Lucy ztratila. Prostě odešla z domova a na
celý rok zmizela. Vlastně jí to nikdy úplně neodpustil. Jak Maria rostla a začala se ptát po matce, každý den se
modlil, ať se Lucy vrátí, ať je Marii matkou a ať z jeho vnučky vyroste dobrý a laskavý člověk. A pak se Lucy
skutečně vrátila. Pro něj to byl vlastně další důkaz o boží spravedlnosti a o jeho všemocné lásce a slitování.
Napsal o tom knihu. Angelina to snášela dobře, ale Lucy se vůbec nelíbilo, že se její život stal předlohou pro
teologické pojednání.
A pak, večer před šestými narozeninami, se stalo něco, co změnilo jejich životy. Vzpomněl s bolestí na ten
večer. Angelina s Lucy a malou Mariou odjely k lékaři, protože Maria byla nemocná. Celý den ji bolelo bříško a
k večeru se to hodně zhoršilo. Chtěl jet s nimi, ale potřeboval ještě chvíli pracovat. A pak, vždy praktická a
upřímná Angelina prohlásila, že chlap by se jim u toho jen motal a tak odjely samy ve třech. Dlouho si pak
vyčítal, že nejel s nimi. Řídila Lucy, už odpoledne se mu zdálo, že zase pije, že je mírně opilá. Pamatoval si,
když teď na to všechno vzpomínal, že když odjížděly tak si slíbil, že si s Lucy druhý den vážně o jejích
problémech promluví. Ale nepromluvil. Už nikdy si s ní nepromluvil. A co bylo pro něj osobně horší, už nikdy
si nepromluvil ani se svojí milovanou ženou. Nehodu přežila jen malá Maria. Jeho manželka i dcera na místě
zemřely. Do očí mu tentokrát už vhrkly slzy. Každý rok v tento den, který byl zároveň dnem před Marianinými
narozeninami, šel na hřbitov k hrobu své manželky a pak i k hrobu své dcery. Nedalo se říci, že by Lucy
nenáviděl, ale občas neměl k tomuhle pocitu daleko. Její chování a nezodpovědnost ho připravily o Angelinu.
Maria pak byla vlastně to jediné krásné, co z nich všech zbylo. Opatroval ji jako oko v hlavě a z ní vyrostla
krásná a milá dívka. Tmavé dlouhé vlasy jen dokreslovaly její takřka biblicky hezký obličej. Vypadala skutečně
jako ty Madonky na obrázcích. Občas ho to až zaráželo, jak se k ní jméno Maria hodilo.
Šel cestou směrem k hřbitovu a myslel teď už jen na Mariu. Jaká milá dívka z ní vyrostla. Ona byla opakem
své matky a v mnohém - včetně jejího laskavého hlasu - mu připomínala jeho manželku. Šel zadumaný ve svém
světě myšlenek, kolikrát přemýšlel, jak právě jeho osud a osud jeho rodiny zapadá do oné velké boží
spravedlnosti, a myslel na to, jak nesmírně je vděčný za Mariu. Toho muže si ve svém zadumání všiml, až když
se skoro míjeli. Skoro sebou trhl. Neznámý byl vysoký, měl skoro až temný výraz v obličeji a na sobě černou
košili, černé kalhoty s koženým páskem s velkou, černou sponou a přes to černý plášť. Jeho vzhled doplňovaly
černé vysoké boty. Hned jak ho Frederick uviděl, problesklo mu hlavou, že není místní. Svým vzhledem jako by
ani nepatřil ani sem a ani snad do této doby. Muž nesl kytici růží a šel směrem od hřbitova. Frederick Brown
pozdravil, stále ještě trochu ovlivněný svým vlastním vnitřním světem vzpomínek.
"Dobrý den, pane Browne." Řekl mu muž hlubokým a velmi zvučným a pronikavým hlasem.
"Ehm, my se známe?"
"Ne tak docela. I když svým způsobem. Znám Vaši práci, pane Browne." Muž se zastavil a upřeně ho
pozoroval. Jeho pohled nebyl příjemný, byl tak pronikavý, až skoro mrazil. Marně se snažil si vybavit, odkud by
jej měl znát. Na tom muži bylo něco, co ho fascinovalo. Jako kdyby ten muž sám přitahoval automaticky
pozornost. Usmál se na něj a něco ze zdvořilosti zamručel. Ano, byl dosti známý, to věděl. Spousta lidí s ním
diskutovala, psala mu, chtěla se s ním sejít. Proslavil se právě knihami o boží spravedlnosti a bylo až paradoxní,
že opravdu slavný začal být právě až po tragedii před deseti lety: "Pane Browne, nechtěl jsem Vás vyrušit, byl
jste asi zabrán do svých myšlenek." Řekl mu skoro omluvně neznámý.
"To nic, to nic." Roztržitě se na něj díval: "To je v pořádku. Vy nejste zdejší, že ne?"
"Ne, to opravdu nejsem. Byl jsem zde pouze vyřídit jednu neodkladnou záležitost." Frederick si neznámého
stále prohlížel. Upoutala ho kytice, kterou měl v ruce. Všiml si několika temně rudých růží a jednoho stonku
ulomeného v půli. Muž si všiml jeho pohledu a usmál se: "Ach, ty růže. Asi Vás překvapí, proč mám ty růže,
že?"
"Nic mi do toho není." Řekl Frederick snad až příliš příkře. Nebylo mu s tímto mužem dobře. Chtěl ho mít
už za zády. Chtěl jít na hřbitov, tam chvíli posedět a počkat tam na Mariu a pak s ní odejít domů a večer si
vyprávět, co zažila přes týden. Maria byla na jedné církevní internátní škole v Dublinu. Vracela se na víkend,
vždy se těšil až ji zase uvidí. A tentokrát - no zítra bude mít narozeniny. Své šestnácté narozeniny. A dnes je
tomu deset let, co přišla o matku i babičku. A on je jediný, který jí zbyl. A ona je jediná, která zbyla jemu.
"Pane Browne, mohu s Vámi kratičkou chviličku mluvit?" Tón v hlase neznámého muže byl skoro až
protivně pronikavý.
"Ehm, víte, teď není právě vhodná doba."
"Chápu Vás, dnes jistě vzpomínáte na svou dceru a manželku, že?" Ve Frederickovi jako by hrklo.
"Jak to víte?" Hned, jak se zeptal, toho už zalitoval. Nechtěl se o tom bavit. A vůbec ne s tímhle podivným
mužem.
"Někde jsem to slyšel, pane Browne, dovolte mi, abych Vám vyjádřil upřímnou soustrast." Už už se
Frederickovi zdálo, že k němu muž napřáhne ruku, ale ten se nepohnul. Stále držel v ruce kytici růží s jednou v
půli ulomenou. Na Frederickovu mysl to bylo jako rudý hadr. Jeho uspořádanou mysl a myšlenky ten ulomený
stonek přitahoval. Vypadal v té kytici tak nepatřičně a jinak nádherné růže tak absolutně neomluvitelně kazil.
Chvíli oba dva stáli mlčky.
"Děkuji za Vaši soustrast, ale už opravdu budu muset jít." Frederick chtěl projít kolem muže a pokračovat
směrem k hřbitovu, ale nakonec zůstal stát. Viděl, že se muž nadechuje, aby něco řekl.
"Ano, ano. Pane Browne. Myslíte si, že to, co říkáte, že je pravda?" Frederickovi myšlenky se snažily
rychle přeskupit.
"Ehm, prosím?" řekl zmateně.
"No, to co píšete. Jestli si myslíte, že je to i pravda?"
"Nechápu, jak to myslíte."
"Ano!" Skoro vyštěkl ten neznámý muž: "Nechápete, pane Browne. Po pravdě řečeno, nechápete vůbec
nic."
"Já nevím, co myslíte..." Musí se z tohohle rozhovoru nějak rychle dostat. Ten muž ho něčím znervózňuje.
Chtěl by už opravdu jít a tak se taky rozhodne. Udělá krok. Muž mu ustoupí, ale...
"Pane Browne. Vy to vůbec nechápete. Píšete o boží spravedlnosti, ale víte, jaká doopravdy je?"
"Poslyšte pane, já Vás vůbec neznám. Rád bych šel vzpomínat na své blízké a skutečně podle mne teď není
nejvhodnější čas a místo na podobné debaty."
"Pane Browne, obávám se, že naopak. Myslím, že právě tento čas a toto místo je na tuto debatu
nejvhodnější. Rád bych Vám odpověděl na Vaše otázky." Frederick se zastavil. Co to ten člověk proboha
drmolí?
"Na jaké otázky?"
"Ve svých knihách, ve svých pracích, tam všude se odvoláváte na boží spravedlnost. Ale znáte ji opravdu?
Víte, jaká opravdu je? Víte Vy vůbec něco o Bohu?"
"Poslyšte pane...," řekl už docela popuzeně: "Já nemám zájem o to se s Vámi teď o takových věcech bavit."
"Jistě, pane Browne. Nemáte zájem naslouchat. Nikdy jste nenaslouchal, že?"
"Co to tady melete?"
"Já, já říkám pravdu. Já ano, nic jiného ani říkat nemohu." Výborně, ještě k tomu je to nějaký blázen. Stále
se ale nedokázal od něj odtrhnout. A od té kytice: "Vidím, že Vás zaujaly květiny, pane Browne. Pokusím se na
nich vysvětlit a ukázat Vám, co je vlastně ta spravedlnost, o které tak často a rád píšete." Frederick chtě-nechtě
musel dál poslouchat. Byl zapálený debatér a strašně rád přesvědčoval druhé o své pravdě a vyvracel jim jejich
nesmyslné názory na Boha a jeho dílo: "Podívejte na ty květiny. Někdo je utrhl a svázal do téhle kytice. Někdo
je zabil."
"Jak to myslíte, zabil?"
"Pane Browne, ty květiny někdo utrhl. Nemohou dále růst a žít proto, že to někdo chtěl. Víte, důvodů, proč
utrhnout květinu je několik. Třeba jí můžete potěšit ženu. Nebo si ji můžete jen tak postavit doma do vázy a tím
potěšit sebe. Nebo ji utrhnete, chcete ji prodat v květinářství, ale nikdo si ji nekoupí a postupně uvadne. Ale
vždycky tu květinu zabijete."
"Květinu zabijeme?"
"Ano, jistě, je to dosti obrazné přirovnání. Ale kdyby ta květina byla živá bytost, zabili byste ji. Zabijete
květinu proto, abyste potěšil ženu."
"Ale já nechápu, co to má společného se spravedlností."
"Pane Browne. A v tom to právě je."Muži se znenadání zablýsklo v očích a ukázal prudce na Fredericka
prstem v jakémsi obviňujícím gestu: "Pokud to nechápete, pane Browne, jak si můžete dovolit vykládat boží
spravedlnost?" Už tohohle blázna měl dost.
"Pche. Boží spravedlnost je složitější, než nějaká kytka růží, člověče. A jak si Vy můžete dovolit mi tady
říkat, že já tomu vůbec nerozumím. Bůh mi ve své nekonečné dobrotě dal nahlédnout do svého díla. Byl jsem
obdařen tím úžasným darem pochopit tu jeho spravedlnost, o které Vy nemáte ani tušení."
"Vůbec nic jste nepochopil, pane Browne." Muž stáhl prst a smutně zavrtěl hlavou: "Ne, za celou dobu jste
vůbec nic nepochopil. To je veliká škoda. Ale pochopíte, pane Browne, pochopíte."
"Co mám podle Vás chápat? Jste nějaký bláznivý fanatik, nebo co? Studoval jsem, psal a přemýšlel a
rozumím boží spravedlnosti."
"Mýlíte se pane Browne. Nerozumíte vůbec ničemu. Nenašel jste druhou část odpovědi."
"Jaké odpovědi?"
"Pane Browne, copak Vás opravdu nikdy nenapadlo, že jste si to celé vyložil úplně špatně?" Muž znova
smutně zavrtěl hlavou a pak se pomalu otočil. Vykročil směrem k městu. Frederick ho pozoroval a slyšel, jak si
mumlá: "Ne, oni to nepochopí. Nikdy to nikdo z lidí nepochopí. Člověku není souzeno chápat a znát." Byl rád,
že tenhle rozhovor skončil a skoro přehnaným tempem vykročil ke hřbitovu. Tenhle blázen, nebo kdo to byl, ho
úplně rozhodil v jeho přemýšlení. Ale dokázal se velmi rychle vrátit do svých myšlenek, když kráčel cestou ke
hřbitovní bráně. Zasvětil svůj život výkladu božího díla. A Bůh mu vyšel vstříc. Dal mu dar pochopit a vysvětlit.
Nějaký podivín s kytkami nebude jeho poučovat. Přišel ve svém životě o hodně. O manželku, o dceru, staral se o
Mariu a stále se snažil být poctivým vykladačem boží spravedlnosti. Zaplatil velkou cenu v tom, co ztratil, ale
dostal za to hodně. Byl váženým a to nejen v teologických kruzích. Lidé poslouchali a ctili jeho názory. A na
tom se nebude nic měnit.
Došel k hřbitovní bráně z černých mříží s malými andělíčky a zase ho zabolelo u srdce. Dnes sem šel
vzpomínat na Angelinu. Na jeho jedinou a životní lásku. Vstoupil dovnitř a pomalu procházel mezi hroby, aby se
tak dostal k hrobu své manželky. Vždycky, rok co rok chodil nejdříve k ní. Když vcházel do té správné uličky,
upoutalo ho cosi. Něco bílého. Něco bylo u onoho hrobu. V poslední chvíli před uvědoměním co to je se mu
zase promítla Angelinina tvář. Skoro vykřikl a dal se do běhu. U jejího hrobu ležela jakási žena. Když dobíhal,
srdce se v něm zastavilo. Poznal ji dřív, než k ní doběhl: "Proboha!" Zakřičel. Byla to Maria. Ležela u hrobu, v
bílých šatech, ano, měla tyhle šaty hrozně ráda. Vždycky z legrace říkala, že v těchhle šatech vypadá opravdu
jako panna Maria. Doběhl k ní a sklonil se k ní. Proboha, co se jí stalo? Dotkl se její tváře. Ležela na zádech,
hlavu lehce nakloněnou doprava, měla zavřené oči a usmívala se. Na tváři měla šťastný úsměv. Dotkl se jí,
žádná reakce. Byla teplá, ale nepřirozeně nehybná. Sáhl jí na její bílý, dlouhý krk a už když jí zkoušel nahmatat
tep, přes slzy skoro neviděl. Jakoby odpověď už znal. Tep nenahmatal. Plakal. Mezi vzlyky si stále říkal, že to
musí být snad pouze nějaký děsivý sen. Tohle přece nemůže být pravda. Byla mrtvá. Vůbec nerozuměl tomu, co
právě prožívá. Pohladil mrtvou dívku po tváři a vzal její hlavu do dlaní. Šeptal její jméno a stále nedokázal
pochopit. V tom ho cosi upoutalo. Jedna její ruka na břiše něco držela. Opatrně jí rozevřel prsty a děsem úplně
ztuhl. Srdce se mu na chviličku zastavilo. Maria držela v ruce temně rudou růži, přelomenou kousek pod
krásným květem.
A v tu chvíli, jako kdyby slyšel onen hlas, hlas muže, se kterým před tím mluvil. Ale jako by mu ten hlas
zněl v jeho vlastní hlavě: "Vůbec nic jste nepochopil. Když zabijete květinu, potěšíte tím ženu. Abyste potěšil
květinu, můžete zabít ženu. Tohle je to, čemu Vy říkáte boží spravedlnost, pane Browne. Vůbec nic jste
nepochopil."
A Frederick Brown klečel nad tělem mrtvé dívky a plakal.