Miminka v bezpečí

Transkript

Miminka v bezpečí

př irozené rodičovství — péče o mimink a — r aná vazba
edice
Šťastné dítě
Julia Dibbernová (*1971) vystudovala stavebnictví a architekturu. Posléze se pustila do řady pracovních aktivit — pracovala
jako překladatelka i jako inženýrka v jednom mezinárodním
koncernu. Dnes podniká jako autorka a nakladatelka a pracuje
na dalších knižních projektech. Středem jejího zájmu je především globální dopad vnitřního rodinného chování. Zasazuje se
o to, aby se její „realistické utopie“ staly budoucností, kterou
bude stát za to žít. Žije s rodinou v blízkosti Hamburgu.
„Julia Dibbernová se naprosto identifikovala se svým mateřským
posláním. Umí skvěle pozorovat: sebe, své dítě, okolí. A zároveň svou
roli opouští, aby se nechytila do pasti. Je kritická, zkoumá získané
informace, nepřemýšlí podle zažitých vzorců, hodně si troufá, a nakonec
vítězí. Řídí se svými pocity a intuicí. A přitom se nebojí bádat, studovat
a klást otázky.“ Rita Messmerová, autorka
a rodinná terapeutka
Julia Dibbernová
Svým způsobem nekompromisní a radikální kniha nás zasáhne na mnoha
citlivých místech. Budeme-li však slova autorky vnímat s otevřenou myslí
a srdcem, brzy pochopíme, že tato vyhraněnost je opodstatněná. Jak Julia
Dibbernová sama píše, umírněné literatury je na trhu dost. A tak nás v kapitolách o porodu, bondingu, kojení, spánku, nošení, plenkách a pláči provádí
příběhy, které prožila ona sama i její přítelkyně, a popisuje svou proměnu
z běžné konzumní ženy do zastánkyně přístupu přirozeného rodičovství.
Autorka nastoluje otázky a vyzývá ke změně myšlení. Ukazuje, jak komplexní je náš společný život, a odhaluje souvislosti mezi tím, co na nás
působí v raném dětství, a problémy v naší společnosti. Jak drobné detaily
a maličkosti ovlivňují naše pozdější myšlení, konání a bytí.
Miminka v bezpečí
„Budoucnost Země máme ve svých rukou. Rozhodne o ní to,
jak budeme zacházet se sebou samými a se svými dětmi.“
Julia Dibbernová
Miminka v bezpečí
Průvodce pro odvážné rodiče
www.dharmagaia.cz
knížky pro přemýšlivé lidi
DharmaGaia
Knížky pro přemýšlivé lidi
V edici Šťastné dítě vyšlo:
Koncept kontinua
Jak rozvíjet dětskou spiritualitu
Bez plenky
Svoboda a hranice, láska a respekt
Bonding — porodní radost
Naše děti, naše světy
Učit se žít s dětmi
Julia Dibbernová
Miminka v bezpečí
DharmaGaia
Praha 2014
Z třetího přepracovaného vydání přeložila Barbora Berlinger
(Nosálková)
Předmluvu k českému vydání napsala Michaela Mrowetz
KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Dibbern, Julia
Miminka v bezpečí : průvodce pro odvážné rodiče / Julia Dibbernová ; [z německého originálu … přeložila Barbora Berlinger (Nosálková) ; předmluva k českému vydání Michaela Mrowetz]. — Praha :
DharmaGaia, 2014. — 200 s. — (Šťastné dítě)
Název originálu: Geborgene Babys
613.952/.954 * 159.922.7 * 159.922.72 * 612.65 * 173.5—055.52 *
173.5/.7
— péče o dítě
— psychologie dítěte
— vývoj dítěte
— rodičovství
— rodiče a děti
— příručky
613 — Hygiena. Lidské zdraví [14]
Copyright © Anahita-Verlag, Winsen (Luhe), 2010
Cover photo © by Marek Nespěšný, 2014
Translation © by Barbora Berlinger (Nosálková), 2014
Czech edition © by DharmaGaia, 2014
ISBN 978—80—7436—046—6
Obsah
Předmluva k českému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Úvodní slovo překladatelky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Vítejte u třetího vydání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Část první
Důstojnost miminka
je nedotknutelná
Část druhá
Základní potřeby
Co miminka potřebují. . . . . . . . 55
Na počátku byly úplně normální
názory…. . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Co považujeme za správné
dnes. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Co je to extrém? . . . . . . . . . . . . 24
Obhajoba otevřeného srdce. . . 25
Přirozené těhotenství. . . . . . . . . 57
Poznámky k standardním
vyšetřením . . . . . . . . . . . . . . . . 58
Strava v těhotenství. . . . . . . . . . 61
Těhotenské příběhy. . . . . . . . . . 63
Bonding . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
Nejdůležitější dar v životě . . . . 27
Z dětí s pevnou vazbou vyrostou
samostatní dospělí. . . . . . . . . . 28
Náš svět potřebuje silné
osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Chlapci a děvčata. . . . . . . . . . . 32
Pokud možno přirozeně. . . . . . 34
Kompetence a důvěra. . . . . . . . . 40
Svobodné zrození. . . . . . . . . . . . 68
„Jistota“ za každou cenu? . . . . 69
Zaujatě pro domácí porod . . . . 72
Komplikace způsobené
zásahem zvenčí . . . . . . . . . . . . 73
Vlastní zodpovědnost. . . . . . . . 78
Myslet pozitivně. . . . . . . . . . . . 79
Zbavit se strachu prostřednictvím
informací. . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
Porodní příběhy. . . . . . . . . . . . 82
Několik široce rozšířených
mylných představ. . . . . . . . . . 43
Kojení — jednoduché a dobré . . 96
Strach, že dítě rozmazlíme. . . . 43
Hodné dítě!. . . . . . . . . . . . . . . . 45
Mít dítě u sebe je náročné . . . . 46
„Tomu stejně ještě nemůže
rozumět“. . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
Alternativy neexistují. . . . . . . . 96
Kojením ke štěstí
a spokojenosti. . . . . . . . . . . . . . 98
Kojení podporuje přirozené
mateřské chování. . . . . . . . . . . 98
Společnost s nedostatkem
prolaktinu. . . . . . . . . . . . . . . . . 99
Často kladené otázky. . . . . . . . 101
Odstavit?. . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
Strach ze závislosti. . . . . . . . . . 107
Správný čas na příkrmy. . . . . . 108
A pak? Od prsu k rodinnému
stolu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
Několik příběhů o kojení. . . . . 115
Mýty a nedorozumění . . . . . . 123
Vnést do světa . . . . . . . . . . . . . 126
Miminka jsou nošenci . . . . . . 126
Nošené děti jsou šťastné
a společenské. . . . . . . . . . . . . 128
Tělesný kontakt — láskyplný
a životně důležitý. . . . . . . . . . 128
Vhodná nosítka. . . . . . . . . . . . 132
Mýty a nedorozumění . . . . . . 133
Během spánku spolu. . . . . . . . 136
Mýtus o nevyspalém rodiči . . 136
Téma „problémů se spaním“. . 140
Příběhy o spánku. . . . . . . . . . . 145
Mýty a nedorozumění . . . . . . . 148
Bez plenek!. . . . . . . . . . . . . . . . 151
Miminka nepotřebují pleny! . . 151
Jak to u nás začalo. . . . . . . . . 153
Proč bez plenek?. . . . . . . . . . . . 157
Praxe. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
V noci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
Na cestách. . . . . . . . . . . . . . . . . 166
Problémové fáze. . . . . . . . . . . . 167
Neboť ony vědí, co činí!
Několik příběhů. . . . . . . . . . . . 169
Mýty a nedorozumění . . . . . . . 175
Pláč. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
Právo na slzy. . . . . . . . . . . . . . . 181
Proč tolik miminek musí
plakat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
Co mi vadí na dudlíku . . . . . . . 188
Nechat vyplakat? . . . . . . . . . . 192
Mitakuye Oyasin: Všechno je navzájem propojené. . . . . . . . . . . . . . . . 194
Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196
Zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198
Bibliografie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202
Dodatky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204
Pro Januse, který mne poslal na cestu k sobě samé,
a pro všechny ostatní kolostrální děti na světě.
Kolostrální revoluce se musí stát součástí procesu, při kterém
se naše instinkty a naše vědecké poznatky, pocházející stejnou
měrou z primitivního mozku a z neokortexu, propojí do
vzájemné souhry. Nejedná se o nějakou utopickou teorii.
Tento proces už opravdu začal.
(…)
Během kolostrální revoluce budeme muset znovu definovat
mnoho zažitých představ o novorozencích.
(…)
Bude mít hluboký vliv i na náš vnitřní svět.
Ty výjimečné kultury, které v minulosti přežily i přes svůj
respekt vůči kolostru, nebyly agresivní vůči Matce Zemi. Naopak
ji uctívaly. Kolostrální revoluce tedy znamená také propojení
obrazu matky s obrazem Matky Země.
(Michel Odent)
Předmluva k českému vydání
Rodiče dnes dostávají mnoho dobrých rad ve formě různých barevných příruček a zaručených doporučení, zaštiťujících se různými nejen odbornými skupinami, které údajně znají tzv. „moudrou knihu“ rodičovství.
Pokud rodiče i odborníci sáhnou po knize Miminka v bezpečí
od Julie Dibbernové, mohou si být jisti, že zasáhne nejen jejich
složku mysli, ale také se silně dotkne jejich emocí, a to nejen emocí
růstových, ale také emocí po generace zraňovaných odkládáním
dětí do údajně zaručeně prospěšných institucí vedených cizími
lidmi.
Mnozí čtenáři budou nadšení velmi zdařilým příběhem o přerodu konzumní mladé ženy v empatickou matku, která se věnuje
svému dítěti intuitivně, naplno a citlivě, s respektem k jeho vývojovým potřebám. Kniha nabízí mnoho příkladů etologického, po
miliony let ověřeného chování v péči o mláďata, které opravdu stále
funguje. Jak potvrzují neuropsychologické vědy, lidská mláďata
mají totiž po miliony let stejné potřeby.
Americký psycholog Harry Harlow provedl mezi lety 1957 a 1963
řadu psychologických experimentů s makaky rhesus, jež měly
vysvětlovat podstatu mateřské lásky. Prokázaly, že mládě k matce
připoutává něco víc než jen potřeba výživy.
Pokusné opice měly na výběr mezi plyšovým náhradním objektem a kovovým náhradním objektem, jehož prostřednictvím
jim byla podávána výživa. Ke krmícímu objektu se chodily pouze
najíst, celý čas trávily schoulené u plyšového objektu.
Mláďata, která však vyrůstala zcela bez náhradních objektů,
pátrala ve svém okolí o dost méně a jejich vývoj byl ještě výrazněji
narušen než u mláďat vychovaných umělou plyšovou matkou.
8 | Předmluva k českému vydání
Bylo přesvědčivě prokázáno, že si mláďata vytvořila pevnější pouto k měkkým matkám nehledě na to, zda zároveň byly zdrojem
potravy.
Zdroj potravy je tedy vnímán jako objekt k nasycení, plyšový
objekt jako měkký objekt umožňující přitulení.
Opice vychovávané plyšovou matkou však měly v dospělosti výrazné potíže s reprodukcí, nebyly mnohdy schopny počít mláďata,
a pokud se jim to podařilo, chovaly se k nim agresivně, a často je
rozsápaly a sežraly.
Z toho lze usuzovat, že neměly zkušenost s živým, vazbu opětujícím objektem a pouhý zdroj možnosti přichýlení nebyl emočním
a korigujícím zdravým a živým mateřským objektem.
Harlow však málokde uvádí, že pro léčbu takto poškozených
jedinců posléze využíval jejich neseparovaných, zdravých sourozenců. V kontaktu s nimi se poškozené opice vychované umělými
objekty částečně zdárně socializovaly a byly schopné přiměřenějšího chování.
Z pokusů tedy vyplývá, že ideálně tvoří vztahovou vazbu živá
mateřská figura korigující a socializující chování, které dále vede
k reprodukci a přiměřené péči o mláďata.
Objekt, který zajišťuje pouze krmení, je upřednostňován nejméně. Věřím, že spojení krmícího, láskyplného — hebkého a zároveň korigujícího — mateřského objektu je nutné nejen pro opičí
mláďata.
Nadějným se jeví fakt, že zdraví jedinci a kontakt s nimi představovali pro poškozené jedince léčebné a trauma hojící spojení.
Zdraví jedinci podporovali u traumatizovaných socializované chování, navazování bezpečných emočních pout a povzbuzovali je ke
zdravé reprodukci.
Tato kniha však může i vzbuzovat odpor a silnou kritiku jedinců
zasažených institucionalizačními, separačními a totalitními praktikami ve výchově dětí, a to jak v pozici dětí, tak v pozici rodičů.
Zdá se příliš odvážné zauvažovat nad tím, kolik lidí má z výchovy
podobnou zkušenost jako Harlowovy opice? Kolik lidí bylo krme9 | Předmluva k českému vydání
no odděleně v zamřížované postýlce, kolik lidí strávilo mnoho
času v náručí oblíbeného plyšáka?
Tito zranění jedinci ve snaze ulevit své bolesti z toho, že sami
byli separováni a institucionalizováni či že sami dobrovolně svěřovali své děti cizím lidem či plyšovým hračkám, bez záruky rozvoje zdravého rozumu a emocí, budou knize zřejmě vyčítat, že
je dogmatická a očekávající toleranci, a přitom sama tolerantní
návody nenabízí a ještě navíc může vzbuzovat špatné svědomí.
Empatie k dětem není tolerantní. Empatie k potřebám dětí, rodičů a lidí obecně buď v míře větší či menší existuje, či neexistuje — to
je celé, jak vědí nejen mnozí psychologové a humanisté věnující
se potřebám dětí.
Proto je to kniha, která léčí zranění generačních traumat předávaných (mnohdy ne záměrně) necitlivou výchovou. Proto bude
tato kniha většinovou populací těžce přijímaná, a pokud jednou
skončí jako učebnice rodičovství pro většinovou společnost, bude
to znamenat, že společnost je z institucionalizačních a separačních
syndromů vyléčená. Bude to znamenat naději.
Naději pro všechny generace, pro děti, rodiče a rodiče rodičů, že
jsou schopni se vzájemně k sobě vztahovat a starat se o sebe podle
svých zdravých potřeb a že se dokáží podle toho k sobě chovat.
Nadějným se jeví fakt poznání, že tak jak se zachováme k dětem
při jejich zrození, tak se ony s největší pravděpodobností zachovají
k nám na konci života. A začátek i konec je vždy pro emoce všech
nejzdravější, strávíme-li ho v blízké náruči láskyplné osoby.
Mnohé z vás jistě napadne obligátní otázka, kterou slýchávám
nejen od čerstvých, ale i zkušených rodičů téměř denně: „Nemůžeme dítě rozmazlit, když budeme zcela uspokojovat jeho potřeby?“
Slovo „mazlit“ pochází z hebrejského výrazu mazel tov, tedy „hodně štěstí“. Všichni jsme motivováni projít životem co nejšťastněji,
proto je nutné děti rozmazlovat a rozmazlovat také rodiče v jejich
pocitu kompetentního rodičovství. Jak už jsem uvedla výše — děti
nám vždy vrátí to, co do nich investujeme. Mějme na paměti, že
tak jak se k dětem chováme, když jsou malé, budou se ony chovat
k nám, až budeme staří.
Přeji všem lidem, kterým se kniha dostane do rukou, aby ji četli
s otevřenýma očima, které mohou občas plakat, a s otevřeným
srdcem, jež může občas krvácet.
Kniha je zdravou medicínou rodičovství, a budu ji doporučovat
všem klientům, kteří již roky hledají pochopení pro své chyby
a snaží se nalézt cestu ke šťastným dětem i v mé ordinaci. Jsem
velmi šťastná, že do útlé knihovničky podporující empatické a kontaktní vztahové rodičovství, jak nazývám vhodnou formu společného života, mohu tuto knihu zařadit na čestné místo.
Michaela Mrowetz
klinická psycholožka, psychoterapeutka, soudní znalkyně
www.klinickapsycholozka.cz
Část první
Důstojnost miminka
je nedotknutelná
Opravdová rodičovská láska nespočívá v tom,
že zahrneme děti láskou, ale v tom, že je zcela vpustíme
do svého vlastního srdce.
(D. S. Barron)
Na počátku byly úplně normální
názory…
To, co opravdu potřebujeme, je pár šílených lidí;
podívejte se, kam nás dovedli ti normální.
(George Bernard Shaw)
Předtím, než jsem otěhotněla, předtím, než jsem vůbec začala
o vlastních dětech přemýšlet, jsem o miminkách neměla sebemenšího tušení. Jako většina mladých lidí v našem západním světě
jsem s nimi neměla dosud co do činění. Mnoho věcí jsem v podstatě brala jako danou věc. V mých představách se zhruba odrážel ten klasický obraz miminka, který nám s obrovským zaujetím
a velice odborně — a bohužel i účinně — předkládá průmysl na
výrobu potřeb pro nejmenší.
Miminko by mělo rodinný život obohatit, ale ne narušovat, myslela jsem si. A nejlíp jsou na tom rodiče, které to, že mají dítě, příliš
nezmění.
Na vycházky je nejlepší vozit miminko v kočárku, říkala jsem si.
Když začne plakat, musíte mu dát do pusinky dudlík nebo kočárkem více houpat. Malé děti jsou ufňukané, to je normální… Moje
sestřenice nosila své děti v šátku a rozplývala se nad tím, ale to
se mi nějak nezamlouvalo. Byla sice velice obezřetná a nevtíravá,
ale já jsem měla pocit, že mě do něčeho nutí a manipuluje mnou,
a proto jsem už z principu žádný šátek mít nechtěla. Navíc to silně
zavánělo eko-extrémismem a vypadalo to velice komplikovaně.
A nebylo to ani zdaleka tak moderní jako elegantní kočárek.
Kojení je zdravé, to jsem věděla už tenkrát. A až jednou budu
mít dítě, budu ho kojit. V tom jsem měla jasno, i kdyby to bylo
jenom z toho důvodu, že je to dobrý způsob prevence alergií.
21 | Na počátku byly úplně normální názory
Jak dlouho budu kojit, o tom už jsem nepřemýšlela. Nejspíš jsem
předpokládala, že se dítě odstavuje tak v šesti sedmi měsících.
Co bude potom, s tím jsem si hlavu nelámala. Pohled na kojící se
batole byl… no, neřekla bych, že rovnou odporný, ale přece jenom
velice nezvyklý.
Dokázala jsem si sice ještě vzpomenout, že jsem coby dítě měla
velikou radost, když jsem občas směla vklouznout k mamince
a tatínkovi pod peřinu, ale přesto jsem byla zásadně přesvědčená
o tom, že je pro miminko lepší spát ve vlastní postýlce. Když si moje
sestřenice, jejíž děti trávily noc v posteli rodičů, stěžovala, že je
nevyspaná, doporučila jsem jí se vší vážností jednu velice známou
knihu s „uspávacím programem“… Na ten telefonát si vzpomínám
ještě dnes. Zdůvodňovala jsem to tenkrát asi následovně: „O té
metodě se všude píšou samé dobré věci. Prý to skvěle funguje!“
Odpověď sestřenky jsem nepochopila. Prostě a jednoduše jsem ji
neslyšela. Nebyla součástí mé reality.
A pak ty pleny! Nejpraktičtější jsou samozřejmě jednorázové,
to je naprosto jasné. Všecky ty krámy kolem látkových plen by mi
nesměly do domu! Zejména proto, že vůbec není prokázané, že
by jejich ekologická bilance byla lepší — alespoň dle nejnovějších
výzkumů výrobců jednorázovek.
Rodiče jsou chronicky unavení a lehce nervní, myslela jsem si,
a musejí si život usnadňovat pomocí všech možných praktických
vychytávek, aby se moc nenadřeli.
Měla jsem relativně průměrné názory. Ačkoliv jsem v dětství
některé věci zažila jinak, přijala jsem za své ty ideály, které mi
neustále vtloukaly do hlavy noviny a časopisy, filmy i romány.
Co považujeme za správné dnes
Chci vám v krátkosti nastínit, jak to pak s naším miminkem
vypadalo ve skutečnosti. Nad názory davu naštěstí zvítězil můj
zdravý rozum a mé srdce. A ten divoký, nezkrotný mateřský instinkt někde v hloubi mé duše byl naštěstí dostatečně silný, takže
jsem jeho volání zaznamenala.
Náš syn byl od samého začátku intenzivní součástí rodinného
života. Do dnešního dne nefňuká jen tak, nevyvádí, neobtěžuje.
Nikdy nepláče bez příčiny — ostatně tak jako všechny ostatní děti.
V naší domácnosti se během tří let jeho života nashromáždilo
několik různých nosítek určených pro různé příležitosti. Používali
jsme je rádi a často. Všichni jsme si nošení užívali — jak nosič, tak
nošenec — takže nás ani ve snu nenapadlo vzít dítě do kočáru nebo
do golfek. Kočárek z přírodních materiálů a bez jediné škodlivé
látky — ten nejlepší z nejlepších, co jsme pro své miminko vybrali —
vypadá pořád skoro jako nový. Když na to přijde, použili jsme ho
na transport miminka asi tak desetkrát. Daleko častěji jsme v něm
vezli nákup. Takový kočárek je velice praktická věc!
Kojit? Tak dlouho, jak jen to bude možné! To je jedna z věcí,
jíž jsem sama sebe nejvíce překvapila. A bylo to milé překvapení.
Nikdy jsem netušila, že to může být tak příjemné.
Když bylo miminku asi osm měsíců, rozšířili jsme svou manželskou postel ze sto čtyřiceti na královských dvě stě centimetrů šířky.
Je to nádherné moci se probouzet vedle spícího miminka nebo se
nechat probudit jeho sladkým pusinkováním. (A věřím, že ještě
dlouho nebudu moct usnout bez jeho nohy ve svém uchu.) Dětskou
postýlku jsme nikdy nevlastnili a asi ani nikdy vlastnit nebudeme.
Koš na miminko, který jsem během těhotenství vyhrabala u svých
rodičů ze sklepa, oprášila jsem ho a opatřila fialověmodrými nebesy (v barvách dělohy!), velice rychle skončil u nás na půdě. Použili
jsme ho tak dvakrát na půl hodinky.
Pleny… Jednorázových plen jsme dohromady spotřebovali čtyři
balíky, a to na cestách. Náš syn nenosil skoro žádné pleny od svých
jedenácti týdnů. A v těch výjimečných případech, kdy nějakou
měl, to byla plena látková. Je přece daleko příjemnější mít na kůži
bavlnu než umělohmotný obal, bez ohledu na to, jak je „prodyšný“.
Na půdu pak putovala většina plen, když bylo malému asi devět
měsíců.
Tato kniha je mimo jiné něco jako můj cestovní deník. Zaznamenává mou cestu k uvolněnějšímu životu s miminkem. Chci vám
prostě vyprávět, co u nás dobře fungovalo a proč tomu tak bylo. To,
o čem budu psát, nechci prezentovat jako univerzální pravdu platnou pro všechny ani nechci nikoho urazit. Jde mi pouze o to ukázat,
jak snadný, nekomplikovaný a radostný může být život s miminkem, pokud si ho neztěžujeme ignorováním přirozených potřeb.
V dnešní době se za normální považuje tolik věcí, které jsou
při bližším pohledu nejenom nesmyslné, ale i neláskyplné. Tolik
záležitostí týkajících se těhotenství, porodu a miminek se provádí
v naší společnosti zbytečně složitě a naprosto proti přírodě.
Někdy je náročné a namáhavé pohybovat se mimo názorový
hlavní proud. Je to však neskutečně krásné a obohacující pro svou
autenticitu a upřímnost a odpovídá to tomu, co cítíme v hloubi
srdce, místo abychom bezmyšlenkovitě naplňovali společností
předepsané vzory. V naší rodině už to jinak dělat nemůžeme. Už
bychom nemohli být „normální“, museli bychom totiž zaprodat
své srdce.
Co je to extrém?
Dnes děláme skoro všechno jinak, než jak je obvyklé. Pro mnoho
rodičů, a také pro mnoho vědomých rodičů, je to příliš „extrémní“
nebo „příliš radikální“. Vtip je v tom, že se prostě chováme tak, jak
nám to připadá logické a správné, aniž bychom se začleňovali do
nějaké politické či společenské stupnice či se podle ní hodnotili.
Já nás v podstatě považuji za velice normální, ale kdoví. Je docela
dobře možné, že extrémní opravdu jsme. To vždycky záleží na
úhlu pohledu. Když nás budete hodnotit podle těch posunutých,
podivných měřítek, která na mnoha místech stále ještě platí jako
správná, tak to pak budu velice ráda radikálně jiná. Je-li normální, že se miminka po traumatickém porodu v porodnici odvážejí
pryč od maminek na takzvaný dětský pokoj, pokud je normální,
že dostávají chemickou potravu z umělohmotných lahví místo
sladkého mléka z měkkého prsu své mámy, pokud je normální,
že se nosí v autosedačce místo v náručí, pokud je normální, že je
jejich pokožka týraná mýdlem, šampónem a krémy — pokud je
normální toto všecko, tak děkuji, ale normální být nechci.
Pokud za měřítko nevezmeme společenské normy, ale biologické potřeby, pak bych řekla, že extrémní nejsme. Náš způsob
rodičovství není extrémní. Naopak. Naše společnost se extrémně
vzdálila od lidského, zdravého a životu prospěšného způsobu chování. Došlo to tak daleko, že to, co by vlastně mělo být přirozené,
spoustě lidí v dnešní době přijde podivné a přehnané.
Obhajoba otevřeného srdce
Jak už jsem zmínila, tato kniha není objektivní. Objektivita
v podstatě neexistuje a mozek si dokáže odůvodnit cokoliv. Já
jsem sesbírala přesně ty vědecké důkazy a zkušenosti rodičů, které
jsem potřebovala. Stejně tak bych ale mohla shromáždit argumenty,
které podporují pravý opak.
Já si totiž opravdu myslím, že to příroda zařídila tak, že lidské
mládě má pít lidské mléko, a ne chemicky upravené mléko kravské.
Jsem přesvědčená, že jsou děti nejšťastnější a že vyrůstají s pocitem naprostého bezpečí, stráví-li první dobu po narození v úzkém
kontaktu s rodiči, hlavně s matkou. Opravdu si myslím, že je pro
celou rodinu nejpřirozenější a ve většině případů i nejpříjemnější,
když mohou miminka a malé děti spát spolu s rodiči. Skutečně
si myslím, že mají miminka lepší startovní podmínky, když mají
dostatečný pocit blízkosti a bezpečí, než když jsou jejich přirozené
potřeby potlačovány a nenaplněné. Věřím, že si miminka zaslouží,
aby jejich rodiče nepapouškovali to, co dělají všichni, jenom proto,
že se to tak dělá. Zaslouží si rodiče, kteří přemýšlejí o tom, jak
se svým dítětem zacházet. Jsem přesvědčená, že miminka mají
vrozené právo na co nejlepší uspokojování biologických a emocionálních potřeb. A především věřím, že si zaslouží, abychom
k nim přistupovali jako k lidským bytostem, které mají vlastní
důstojnost, abychom se k nim chovali s respektem. Miminka si
zaslouží, abychom se my dospělí konečně vyrovnali s vlastními
emocionálními problémy a nepředávali je dalším generacím. Zaslouží si, aby jejich rodiče každodenně překračovali svůj vlastní
stín. Je to velký dar, který mohou svým dětem dát — možná ten
největší. Naše děti nám od první minuty dávají šanci, jak kriticky
nahlédnout na své vzorce chování a priority, šanci vyléčit si staré
rány, kterým bychom se s největší pravděpodobností jinak celý
život vyhýbali.
Jean Liedloffová ve své knize Koncept kontinua (The Continuum
Concept, česky DharmaGaia 2007) píše, že první doba po porodu formuje základní pocit člověka pro celý další život.1 Terence
Downling, psycholog prenatální a perinatální psychologie, jde ještě dál. Podle jeho názoru má pro pozdější život a prožívání světa
největší vliv období od početí až do třetích narozenin.2 V současnosti už je prokázané, že štěstí a neštěstí nejsou jenom pocity, ale
že se dané nervové spoje pro tyto vjemy utvářejí v mozku v prvních dvou až třech letech života — nervové spoje pro schopnost
lásky, vytváření vztahů a způsobilosti být šťastný stejně tak jako
pro sociální chování.3 Těmto poznatkům se budu ještě podrobněji
věnovat. Výzkum tohoto tématu má obrovský význam a poukazuje na to, jak velkou máme zodpovědnost.
Chceme ještě pořád tvořit společnost, ve které mají dospělí pocit, že jim něco chybí, že musí bojovat o něčí pozornost a že jim
nikdo nerozumí? Nebo že musí neustále sami proti něčemu bojovat? Chceme opravdu stále ještě podporovat společnost, která je
latentně nespokojená a neustále marně hledá někoho nebo něco,
co by zaplnilo tu mezeru, kterou měla vyplnit matka? Osobně jsem
přesvědčená, že naše planeta takovou společnost už déle neunese.
Nepřejeme si náhodou raději vytvořit společnost, kterou tvoří jistí,
čestní, kreativní a z hloubi duše spokojení lidé?
Z takové zodpovědnosti se mi točí hlava. Budoucnost Země
máme ale opravdu ve svých rukou. Rozhodne o ní to, jak budeme
zacházet se sebou samými a s našimi dětmi. Nezbývá nám už moc
času, a proto bychom se měli rozhodovat s rozmyslem.
Bonding
Vyvíjející se mozek a vyvíjející se tělo miminka budou celý život
odrážet to emocionální a smyslové prostředí, které si odnesly
z toho nejpůvodnějšího vztahu všech vztahů, ze vztahu k matce.
(Michael Mendizza)
První rána nejvíc bolí…
(Sheryl Crowová)
Nejdůležitější dar v životě
Největší a nejdůležitější dar, jaký může matka svému dítěti dát
do života, je ona sama. Zážitky dítěte z mateřského lůna a během
prvních minut, hodin, dnů a týdnů po porodu vytvářejí jeho emocionální jízdní řád na celý život. A nejenom to. Ovlivňují také do
velké míry jeho zdraví a vývoj inteligence.
Neviditelné a nezničitelné prvotní pouto mezi dítětem a matkou,
bonding, je životně důležité, a to nejen pro konkrétní dítě a ženu,
ale pro celou společnost. Proto musíme definovat, co vlastně naší
lidské přirozenosti odpovídá. Skoro všechny matky, které znám,
s naprostou jistotou tvrdí, že své dítě milují natolik, že by pro
ně udělaly cokoliv. A určitě to tak i cítí. Ale v praxi to „cokoliv“
bohužel končí už u prvních problémů s kojením nebo po první
probdělé noci. Neznamená to, že by ženy už své děti nemilovaly,
nebo že by dokonce byly „špatné matky“, vůbec ne. Staly se pouze
obětí současných porodnických praktik. V porodnici je bonding
v mnoha případech narušen a matky bez něj nemají přístup ke
svému prainstinktu, který by jim napověděl, co jejich miminko
potřebuje. A navíc se průmyslu opravdu podařilo přesvědčit nás,
27 | Bonding
Vnést do světa
Když si dítě dosyta užilo jistoty, kterou s sebou přináší nošení,
může se s radostí obrátit k tomu, co jej čeká venku, mimo matku,
a to s plným sebevědomím, je totiž navyklé na ten příjemný
pocit, který se jeho přirozenost pokouší zachovat.
(Jean Liedloffová)
Miminka jsou nošenci
Krátce po porodu syna nás v naší obci znali všichni. Byla jsem
„ta s tím žlutým šátkem“, „ta, která nikdy nejede s kočárkem“.
Později jsem pak byla ta, která to dítě „ještě pořád tahá“.
Nevěděli ale, jak jsem se musela držet a kousat do jazyka, když
kolem mě jiné matky tlačily kočárky, ze kterých byl slyšet hlásek žalostně plačících novorozenců. Ani to ty matky nepohnulo
k tomu, aby dítě vzaly do náruče. Jenom začaly ještě intenzivněji
houpat. A to je bohužel v naší společnosti normální. Naprosto.
Přitom to může být tak snadné. Miminka jsou nošenci. Člověk
je z pohledu fyziologie předčasně narozený. Ve srovnání s našimi
příbuznými primáty máme velice krátké těhotenství. Proto se děti
rodí moc brzy a jako malí „klokánci“ potřebují pro svůj vývoj ještě
dalších devět měsíců v chráněném prostoru, pokud možno v kontaktu kůže na kůži na těle matky. Většina miminek, která znám,
opouští tento „klokaní vak“ dřív než po devíti měsících. Ať už
se rozhodnou stát se samostatně pohyblivými kdykoliv, jedno je
jisté: nejsou vybavená na to, abychom je po okolí vozili izolovaná
ve vozítkách z plastu a aby se dívala na zavěšené hračky. (A až
na několik výjimek to děti vidí taky tak.) Tak jako naši nejbližší
příbuzní z říše zvířat, primáti, jsme uzpůsobení na to, abychom
126 | Vnést do světa
první dobu svého života strávili na těle matky (nebo otce či jiné
milující osoby) a objevovali tak svět z výšky a z bezpečí.
Stojí za zmínku, že šimpanzi bonobo, kteří patří mezi nejmírumilovnější primáty na této planetě, kojí svá mláďata do věku čtyř let.
Matka nosí své potomky na těle až do nástupu puberty (především
potomky mužského pohlaví).1
A jako u všeho, co odpovídá lidské přirozenosti, a ne spole
čenským normám, je většina lidí po první zkušenosti s nošením
dětí naprosto překvapená, jak klidné, milé a vyrovnané děti mohou být.
Srovnání s miminky v kočárku ukazuje, že nošená miminka
v průměru (!):
daleko méně pláčí;
mají menší strach
z cizích osob, než je
u nás zvykem, protože mají pevné pouto
s matkou a
jsou popředu ve vývoji motorickém a so
ciálním, jelikož vývoj
jejich mozku je neustále stimulován;
a pak je také nošení
praktické, levné a neuvěřitelně krásné!
Inuité v Manitobě v Kanadě
mají takzvané amautiky,
„mateřské bundy“, které mají
takový střih, aby se v nich
daly nosit děti bez plenek
dokonce i v zimě. Autorka
v zimě v Kanadě v Manitobě.
Nošené děti jsou šťastné a společenské
Několikrát jsem našeho syna vezla i v kočárku. Všimla jsem si
velice zajímavé skutečnosti. V šátku sedí vzpřímeně a aktivně se
účastní mého světa a já si s ním mohu povídat o všem zajímavém,
co po cestě vidíme. Je pro mě celou dobu sice malou, ale plnohodnotnou osobností. Když ho ale v látkové korbě kočárku tahám po
schodech do bytu, hlavně když spí, je z něj najednou objekt —
předmět, který lze podle potřeby odložit nebo si ho nevšímat. Ta
odlišnost je tak nepatrná, že si jí člověk možná vůbec nevšimne,
pokud je zvyklý přepravovat dítě výlučně v kočárku — ale je to
veliký rozdíl.
Myslím si, že způsob, jakým vnímáme své děti, silně ovlivňuje
to, jak s nimi jednáme. K dítěti, kterému se můžu podívat z očí do
očí, které cítím přímo na těle, které vnímám a ctím jako kompetentního partnera, se budu automaticky chovat jinak než k dítěti,
které mi v té tašce přijde jako „kufr“. A to dítě, se kterým zacházím s úctou, se bude automaticky cítit jako naprosto přijatá osoba
a později se podle tohoto vzoru bude sociálně kompetentně chovat.
Tělesný kontakt — láskyplný a životně důležitý
Neboť bez pohlazení by — nemohla žít.
(Ashley Montague)
Moje miminko bylo ještě skoro novorozenec, hodně plakalo, a na
mě to bylo moc. Bylo dosyta najedené, mělo čistou plenu, bylo
oblečené. A křičelo. Na návštěvu přišla moje matka, podívala se
na něj a řekla: „Svleč ho. Potřebuje nutně kontakt kůže na kůži!“
Jak už jsem zmínila, byla jsem naprosto vyřízená, nebrala jsem její
radu vážně a ignorovala ji. Koneckonců, čas od času jsme mu kontakt kůže na kůži dopřávali! Většinou to skončilo špatně, protože
se pokoušel pít, i když už byl „oficiálně“ nasycený, a pak začal
plakat, a já si nebyla vůbec jistá a nevěděla jsem, co mám dělat.
Přesto jsme každých pár dnů v pokoji pořádně zatopili a vzali si
ho na pár minut nahého na břicho. Nevěděla jsem, jak to udělat
líp. Už jsme to ale dohnali. Příroda umí naštěstí mnohé chyby
napravit.
Císař Friedrich II. chtěl jednou zjistit, jakou řečí by děti mluvily,
kdyby s nimi nikdo nemluvil, a udělal následující pokus. Kojné
děti sice kojily a staraly se o všechny jejich tělesné potřeby, ale
nesměly na ně mluvit ani je hladit. Všechna miminka zemřela.2
Tento příklad podle mého názoru ukazuje z té špatné stránky,
že láskyplná péče a tělesný kontakt jsou nejdůležitější. Dnes už se
podobné pokusy naštěstí na lidech nedělají. Ashley Montagu ale
upozorňuje na jeden pokus, který byl proveden na laboratorních
krysách (nebudeme teď řešit, do jaké míry je to morálně přijatelnější): dvě kontrolní skupiny krys byly chovány v naprosto stejných
podmínkách. První skupině však byla poskytována jen materiální
péče, druhé se dostalo mazlení a hlazení.
Hlazené krysy byly stabilnější v emočním životě, méně vylučovaly, lépe se učily, měly daleko více chuti zkoumat nové věci, jejich
mozek byl těžší a imunitní systém silnější (!). „Je dokázáno,“ píše
Montagu, „že kůže je prvotním smyslovým orgánem dítěte a její
taktilní prožívání (…) má velký vliv na jeho další růst a kontinuální
vývoj.“
Co opravdu tělesný kontakt a bonding pro vývoj člověka znamenají, ukazuje srovnání bezbranných miminek na Západě (těch,
která si prošla traumatickým porodem v porodnici, jsou izolovaná
od matky a kterým se skoro nedostává tělesného kontaktu), která
my považujeme za normální, s miminky z Ugandy:
„Marcelle Geberová (…) zjistila, že kojenci a děti jsou na tak vysokém
stupni vývoje, jaký ještě nikdy neviděla. Tito kojenci se nejpozději
od čtvrtého dne neustále blaženě usmívali. Krevní rozbory ukázaly,
že adrenalin způsobený porodním stresem už čtvrtý den po porodu
naprosto zmizel. Senzomotorické učení a celkový rozvoj byly fenomenální, téměř zázračné. Tito ugandští kojenci a batolata byli před
americkými a evropskými o měsíce napřed. (…)
Tyto děti se narodily doma a jejich matky je porodily samotné, bez
cizí pomoci. Kojence nikdo matce nebral, ta ho masírovala, hladila
a líbala a zpívala mu písně. Neustále ho nosila nahého v širokém
pruhu látky na nahé hrudi, a společně s ním spala. (…) Tyto děti
byly (…) pozorné, klidné, šťastné. Skoro nikdy neplakaly. (…) Dva
dny po porodu seděly tyto děti zpříma jako svíce, a to je matky pouze
lehce držely za předloktí, samy držely hlavičku a jejich výraz byl
intenzivní a inteligentní, když se dívaly na matku. A usmívaly se
a usmívaly.“3
Výše popsaná pozorování učinila Marcelle Geberová v roce 1956,
v době, kdy Ugandu právě začal dostihovat „pokrok“. Bylo tak
možné přímo srovnat tato přirozeně narozená a na těle nošená
miminka s těmi ugandskými miminky, která se po západním vzoru narodila v porodnicích evropského stylu. Tato druhá skupina
dětí se ve vývoji nelišila od euro-amerických dětí, takže genetický
původ tohoto rozdílu mohl být vyloučen. Marcelle Geberová sledovala podle zpráv vývoj tří set dětí doma narozených, masírovaných a na kůži nošených i dále:
„Všech tři sta dětí se ve věku šesti až sedmi týdnů velice dobře plazilo,
uměly samy sedět a seděly rády a s výdrží fascinovaně před zrcadlem, kde se mohly pozorovat. (…) Tuto schopnost nelze u amerických
a evropských dětí očekávat před šestým měsícem života. Mezi šestým
a sedmým měsícem života zvládaly ugandské děti už i následující
test: Marcelle Geberová ukázala dítěti hračku, prošla s ní velkou
místností a položila ji do velké bedny s hračkami. Dítě vyskočilo,
běželo přes celou místnost, vylovilo hračku z bedny a doneslo ji zpátky. Pokud odhlédneme od schopnosti chodit a nosit předměty, tento
test ukazuje, že už je schopno zachovat si vztah k předmětu, který
nevidí. (…) Tento test zvládají evropské a americké děti obvykle až
mezi patnáctým a osmnáctým měsícem života.“4
Moje kamarádka Birgit mě na tomto místě upozornila, že by zmíněná studie mohla pro mé čtenářky a čtenáře vyznívat neuvě130 | Vnést do světa
řitelně a přehnaně.
Otevřeně přiznávám,
že osobně neznám
žádné dítě ze Západu, které by umělo
v šesti nebo sedmi
měsících chodit. Neznám ale taky žádné
dítě ze Západu, které by se narodilo bez
intervencí, zároveň
bylo kojeno podle potřeby a zároveň bylo
v neustálém tělesném
kontaktu a zároveň by
se mu dostávalo masáží a zároveň by se
jeho matce dostávalo
během jejích aktivit
podpory a vědomostí
předešlých generací
a zároveň by vyrůstalo v klimatickém pásmu, které se hodí pro celodenní nahotu. Jak
odlišný život musel být v Ugandě, dokazuje článek Having A Baby
In Europe (Mít miminko v Evropě), který vydala v roce 1985 WHO.
Uvádí se v něm, že nikdo z těch, kteří v článku popsanou studii prováděli, nikdy nezažili fyziologicky normální porod, jelikož
k němu dochází tak zřídka.5 My žijeme tak vzdáleni přírodě, ale
i u nás prý existují miminka, která umějí chodit v devíti měsících.
A to i přesto, že vyrůstají za naprosto odlišných podmínek. Mně je
jedno, zda opravdu každé z těch popsaných tří set miminek, která uměla chodit, mělo šest měsíců, nebo zda opravdu uměla lézt
v osmi týdnech. To pro mě není tak důležité. Za daleko podstatnější považuji fakt, že tělesný kontakt podporuje vývoj lidského
mozku a bez něj vývoj zaostává.
Vhodná nosítka
Aby mohlo nošené miminko opravdu objevovat svět z jisté perspektivy, neobejdete se bez správného nosítka. Na trhu jich existuje
opravdu hodně, a hodně jich je také dobrých.
Železným pravidlem jsou dvě věci, které musíte při výběru
zohlednit:
1. Nosítko musí umožňovat ergonomickou polohu dítěte: nožičky
roztažené od sebe, kolínka alespoň tak vysoko jako zadeček,
dostatečně podepřená páteř opisuje křivku C (dítě nesmí mít
dutý kříž).
Tomu odpovídají: šátky a slingy na nošení dětí, nejlépe bez
polstrování, protože se lépe nastavují.
Vůbec se nehodí: klokanky, které používají hollywoodské
hvězdy a hvězdičky a kterým tak dělají reklamu. V klokankách
sedí dítě bez opory zad a nožičky mu visí rovně dolů. Obávám
se, že názvy těchto nosítek nemohu uvést.
2.Dítě byste neměli nosit obličejem napřed. Mělo by být otočené břichem k břichu nosiče. Dítě nošené obličejem ven nemá
žádnou oporu pro ruce a nohy a nemůže si tak vybudovat pocit
bezpečí, nezažívá žádnou jistotu. Navíc dítě, které se dívá ven,
se nemá šanci ochránit před vřavou okolního světa. (Tedy až na
možnost uzavřít se samo do sebe.) Miminko, které je obličejem
k nosiči, má neustále možnost opřít si hlavičku a schovat se
v šátku. Když to vezmeme čistě tělesně, je nošení obličejem
vpřed pro děti dost špatné (výjimkou je nošení v náručí). „Nemohou se rozkročit, což je špatné pro vývoj kyčlí. V této pozici spočívá u chlapců největší váha na varlatech, u holčiček na
měkké stydké kosti. To může způsobovat pohmožděniny. Ten
úzký kousek látky určený na sezení se dále může zařezávat do
stehen a omezovat tak přívod krve.“6
Jak už jsem uvedla, jedná se o základní pravidla pro zdravé děti.
Jako všude jinde je však i zde potřeba dbát na reakce miminka
a brát je vážně. Vzpomínám si například, jak mi jedna známá
psala, že jedním z obrovských výhod slingu je, že se miminku
nemusí násilně roztahovat nožičky do té abdukčně flekční polohy.
Tenkrát jsem jí nerozuměla ani jiné své známé, která mi vyprávěla, že její dítě chce mít nožičky pořád u sebe. Divná maminka,
myslela jsem si… Dnes už vím, že je to daleko komplikovanější.
Opravdu existují miminka, pro která je kvůli traumatu z těhotenství nebo z porodu důležité, aby mohla během prvních měsíců
nožičky — a tím i energetické pole kolem pupíku — zavřít. Pro
miminka z toxicky zaneřáděných těhotenství nebo z porodů pod
vlivem narkotik může být i tlustá látková plena mezi nožičkama
nepříjemná a způsobovat jim zvýšené tělesné napětí, které může
mít doživotní následky.7 (To je mimo jiné další plusový bod pro
život bez plen — tak si mohou miminka sama určit, jak chtějí nohy
roztáhnout nebo naopak stáhnout.)
Znamená to, že bychom některé děti neměli nosit? Ne, to si
nemyslím, ale aspoň to vysvětluje to známé tvrzení „Moje dítě se
chtělo nosit vždy jenom v náruči, ne v šátku“. Existují i jiné možnosti, jak nosit. Malinké kojence můžete nosit v šátku v kolébce
nebo prostě jenom na rukou. Náš syn byl poprvé v šátku v pěti
týdnech, předtím prostě jenom v náručí, zavrtaný do loketní jamky.
Mýty a nedorozumění
Mýtus: Nošení škodí zádům dítěte.
Bohužel tento předsudek podporují i dětští lékaři, ačkoliv je
dokázaný pravý opak. Jedna studie například potvrdila, že ke křivení páteře u novorozenců, kteří už v prvních dnech po porodu
stráví mnoho hodin ve svislé poloze ve správně uvázaném šátku,
nedochází v žádném případě častěji než u ležících novorozenců.8
V současnosti už se dokonce ozývají hlasy, které naopak tvrdí, že
náhlé „nepřirozené narovnání“ páteře po dlouhé době zakřivení
v lůně matky může mít negativní dopad. Ať už je tomu jakkoliv:
nošení odpovídá přirozenému anatomickému vybavení dítěte.
Když dítě zvednete, zaujme automaticky abdukčně flekční polohu
a aktivuje uchopovací reflex. To dokazuje, že dítě nošení biologicky
očekává.
Mýtus: Nikdy se nenaučí chodit!
Často to tvrdí sousedé, tetičky a jiní odborníci. Je to ale naprostý
nesmysl. Nošení pomáhá vývoji smyslu pro rovnováhu a taktilní
stimulace skvěle podporuje vývoj mozku. V okruhu mých známých se potvrdilo, že jsou nošené děti motoricky opravdu daleko
šikovnější.
Mýtus: Je moc těžký!
Moje známá z poporodní gymnastiky si jednou stěžovala, že její
dcera už je přece jenom „moc těžká“, takže už ji nemůže nosit.
Malé bylo šest měsíců. A matka ji nenosila v náručí, ale když už,
tak v autosedačce. Když se rozhlédnete, kolik rodičů nosí děti
v autosedačkách, nepřekvapí vás, že je podle jejich názoru dítě
na nošení těžké, i kdyby vážilo jenom pouhé kilo. Děti v šátku
tak rychle netěžknou. Jednak sílí svaly nosícího rodiče, jednak
nošení neuvěřitelně ulehčují vhodná ergonomická nosítka a šátky.
Já jsem vynesla svého rok a půl starého syna, který mi v klidu spal
na zádech, do pěti set prudkých schodů, když bylo 30 °C. Bylo
to nesmírně namáhavé, ale bez něj bych nebyla míň zadýchaná,
a na konci výstupu mě záda bolela ze všeho nejmíň. A i když má
dítě dva nebo tři roky, pomáhají nám nosítka ulehčit život hlavně
v extrémních situacích, jako třeba při dlouhých procházkách po
pláži, na túrách, když je dítě nemocné nebo během stěhování.
Mýtus: Mám slabá záda. Nemůžu dítě nosit.
To je pravda jen v několika málo případech. Mnoho matek mi
vyprávělo, že jim teoreticky špatná záda během nošení zesílila
a stala se zdravějšími.
Mýtus: Děti by se neměly nosit déle než hodinu denně.
Soused mi tvrdil, že se to před nedávnem psalo v regionálních novinách. Citoval plátek, že důvodem prý je „ten pohyb.
Po hodině už toho má dítě dost.“ Takhle se tedy tvoří veřejné
mínění, pomyslela jsem si a otočila se k němu zády, na kterých
jsem měla dítě — a to o hodně déle než jenom jednu hodinu.
Právě pohyb je pro miminko tak důležitý! Díky dvojitému energetickému poli se může dítě zbavit přebytečné energie, i když
se samo ještě nehýbe.
Nedorozumění: Moje dítě nechce, abych ho nosila.
Ano, je to pravda. Existují děti, které z nejrůznějších důvodů
nechtějí být nošeny. Tak jako všude jinde platí: sledovat a respektovat signály dítěte! Často se ale jedná o situaci, kdy matka o nošení
pochybuje a dítě jí to jenom zrcadlí. Někdy se nošení nelíbí dětem,
které nebyly nošeny v prvním půlroce života, protože nošení neznají.9 (Ve všech ostatních situacích, které zmenšují vzdálenost
mezi matkou a dítětem, jako je společný spánek apod., lze vysledovat podobnou reakci.) Montagu píše, že děti, které nezažily
blízkost, ji aktivně nevyhledávají.10
Během spánku spolu
— Mami, víš, jak jsem tě našel?
— Jak?
— Všude jsem se podíval, jestli miminka u ostatních maminek
musejí spát sama v postýlkách, a těm maminkám jsem pak řekl:
Ne, ne, takhle to nejde. K vám nechci.
— A kdo ti řekl, že to tak nemá být?
— To je přece jasné!
(Maxi, 4 roky)
nebo:
V pediatrii je společný spánek jako politické vysoké napětí. Kdo
se ho dotkne, zemře.
(D. Shifrin)
Mýtus o nevyspalém rodiči
„Tak co, už spí celou noc?“ Pokud čekáte první dítě, už teď se
na tuto otázku připravte. Nemine vás. Zaručeně. Položí vám ji
každý. Nikdo se vás nezeptá, jak se miminku daří nebo jak se mu
líbí na světě. Každého budou zajímat jeho spánkové zvyky, jako
by se jednalo o měřítko kvality. To krásně ukazuje, jak rozšířená je
představa nevyspalých rodičů s kruhy pod očima. Já jsem na tuto
otázku velice často podle pravdy odpovídala: „Nevím.“ A nelhala
jsem.
V noci jsme kojili v polospánku a žádný z nás se přitom úplně
nevzbudil. Můj syn nemusel v noci nikdy křičet a já jsem v noci
nikdy nemusela vylézt z postele. On se prostě jen potichu chrochtavě ozval, zamlaskal, a začal sebou mlít v posteli, já jsem ho
136 | Během spánku spolu
přiložila a spali jsme dál. Šlo to tak rychle a tak potichu, že o tom
můj muž skoro nikdy nevěděl, a to jsme měli postel širokou 1,40
metru a malý ležel někdy těsně vedle něho, nebo dokonce u něj
v náručí.
Tato spánková harmonie mezi matkou a dítětem je něco naprosto
jednoduchého a přirozeného. A přesto jsme se od toho přirozeného
vzdálili natolik, že nám to dnes připadá jako zázrak… Pouto, které
miminko a jeho matku spojuje, se postará o to, aby se mozkové
vlny obou vzájemně harmonizovaly, takže matka i dítě mají stejný
spánkový rytmus. Vždycky jsem se z hlubokého spánku probrala
několik sekund před synem, takže jsem byla vzhůru, když se začal
hýbat.
Tato synchronizace mezi matkou a dítětem je ale i zárukou
bezpečnosti. Jsem si naprosto jistá, že bych si okamžitě všimla,
kdyby s mým malým něco nebylo v pořádku, a to daleko lépe než
celá hlídací technika dohromady. MamaCare :-) je tím nejlepším
vynálezem, který zaručí bezpečí vašeho miminka: bez elektrosmogu, naprosto ekologicky, naprosto spolehlivě a k tomu ještě
s jednotkami mazlení a tělesného tepla.
Vzpomínám si ještě, jak jsem se ještě před porodem ptala mnoha
maminek na internetu, jaké mají zkušenosti s miminkem v posteli
rodičů. Tak jako většina z nás jsem byla nasáklá strachem naší
společnosti a měla jsem hodně obav. Všechny se nakonec v praxi
ukázaly jako neopodstatněné. (Teprve nedávno jsem se svému
muži přiznala, že jsem měla strach, že miminku „vydýcháme“
kyslík ze vzduchu, když bude spát blízko nás. „Vydechování“ je
přece často používaný a důležitý pojem, který se v této souvislosti
zmiňuje… Můj muž, který tenkrát trpěl strachem ze zalehnutí, se
mi skoro vysmál.)
Náš syn strávil prvních osm týdnů vleže na břiše jednoho
z nás — a to bylo tak nádherné! Ani můj muž ani já jsme si po
několika dnech nedokázali představit, že nás předtím svazovaly
civilizační strachy.
Jak už jsem zmínila, ještě během těhotenství jsem podlehla
bláznivé domněnce, že je pro děti postel rodičů nebezpečná,
že se mohou udusit nebo zemřít zalehnutím. Kdyby tomu tak
skutečně bylo, nepřežil by do dnešní doby ani jeden druh savců — žádný z nich totiž neodděluje ve spánku mladé od rodičů,
žádný, až na homo sapiens 20. a 21. století. Mateřský instinkt už
se postará o to, aby bylo miminko v bezpečí. Žádná matka, která
je s miminkem spojená díky nenarušenému bondingu, by dítě
nezalehla! A jen tak mimochodem, zdravé dítě se taky neudusí
jen tak, potichoučku. Už i novorozenec se pěkně hlásí, když
něco není v pořádku. Když miminko nemá dostatek vzduchu,
změní se složení kyslíku v krvi, dítě se vzbudí a začne plakat
nebo se ozve jinak. Já bych v takovém případě ležela daleko
radši vedle něj, abych si mohla všimnout, že se dítě snaží dostat
zpod deky (což se u nás nikdy nestalo), než abych spala ve
vedlejší místnosti.
„Trochu vám teď přiblížím, co jsme uznali za vědeckou pravdu. Antropologické studie, stejně tak jako studie vývojové, došly k závěru,
že matky a děti jsou stvořeny k tomu, aby reagovaly na přítomnost
toho druhého. A nikdy nic neukazovalo na to, že by si matky nebyly
vědomy blízkosti dítěte. Sledovali jsme dvojice matky a dítěte, které
spí kvůli kojení spolu v bezpečném prostředí. Tyto naše studie ze
spánkové laboratoře (…) ukazují, že stejně tak jako kojící matky,
tak i jejich (ve studii dva až čtyři měsíce staré) děti během spánku
velice citlivě vnímaly pohyby a tělesný stav toho druhého.“1
James McKenna je opravdový odborník na spánek. Ve zmíněném
textu se věnuje schopnosti kojence objevit možné zdroje nebezpečí a dát je matce najevo. A zdůrazňuje, jak je pro společný spánek
nutné bezpečné prostředí.
Jistě, bonding a s ním spojená vysoká senzibilita a vnímavost
matky mohou být naplněny i tehdy, když dítě nespí v rodinné
posteli, stejně tak jako se mohou vyvinout i navzdory císařskému řezu. Ale podle mého názoru všechno, co evoluční podstatě
člověka neodpovídá, tento proces velmi ztěžuje. A všechno, co na
druhé straně vede k podpoře bondingu, stojí za to podporovat.
Téma „problémů se spaním“
Pravidelně se dočítám a doslýchám o tom, že mají malé děti
„problémy se spánkem“. Znamená to, že navzdory přání dospělých
nechtějí spát celou noc v kuse. Je ale pěkná hloupost myslet si,
že všechny děti tohoto světa jsou pro život jaksi špatně vybaveny
jenom proto, že nefungují podle západního vzorce myšlení, který
rodičům připisuje nárok na osm hodin nerušeného spánku! A tak
se jim doporučí (a dělají to opravdu i pediatři!) nechat zdravé
miminko, které je biologicky naprosto v pořádku, jednoduše v dětském pokoji ve vlastní postýlce (sic!) vyřvat, až rezignuje a bude
z něj miminko „hodné“ — takové, které se naučilo, že na jeho potřeby nikdo nebere ohled. O cihlu víc ve zdi kolem dětské duše. Děsí
mě, že je tento způsob myšlení stále ještě tak rozšířený, přestože
jsou už tak dlouho známé práce Pearce, Odenta a Montaguho či
Liedloffové. A přitom by stačilo naslouchat vlastnímu srdci. Jak si
někdo může úplně vážně myslet, že je správné, když rodiče stojí
a pláčou před dveřmi do dětského pokoje a navzájem si brání vejít
dovnitř a plačící dítě utišit?
„Matka se nakloní, políbí miminko na sametovou tvářičku a odchází
směrem ke dveřím. Vzduch protne první bolestný výkřik.
Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle musí
zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její
kontinuum to jako takové chápe. Příroda by tak silné signály nepoužila, kdyby se o mučení nejednalo. Situace je opravdu tak vážná,
jak to zní.“2
Nejjednodušším způsobem, jak se zbavit problémů se spaním,
není být vůči dítěti krutý. Stačí problémům předcházet. Stačí nebojovat proti přírodě, ale pokusit se jednat v souladu s ní.
Jedna moje známá mi k tomu velice trefně řekla: „My nemůžeme nechat naše děti vyplakat. Na to, aby se takový program
dal aplikovat, musí spát dítě ve vlastní postýlce!“ Jde o to, že my
žádné programy Jak se naučit spát nepotřebujeme. Když se v noci
děti vzbudí v rodinné posteli (a to opravdu dělají, stejně jako každé zdravé miminko a tak jako dospělí, kteří taky v noci částečně
procitají), shledají, že jsou v bezpečí u rodičů a vlastně se vůbec
nemusí úplně probudit a volat někoho, kdo se nachází na druhém
konci bytu. Možná že se miminko trochu napije nebo zase usne
u tatínka v náruči. V každém případě se cítí bezpečně a jistě. A nikdo nemusí vylézat z postele.
„Když tady teď sedím a píšu, spí moje děti hlubokým spánkem
v rodinné posteli. My si potom půjdeme lehnout k nim. Je to pocit
naprostého naplnění. Jsem matka! Chci vás, děti, v tichu a temnotě
noci ochraňovat a dotýkat se vás. Chci nad vámi rozprostřít svou
lásku. Existuje něco krásnějšího?“3
Samozřejmě že u nás není všechno pořád jenom růžové a sluníčkové. Samozřejmě že máme noci, které jsou náročné. To když
miminku rostou zuby nebo když je moc horko nebo po náročném
dnu. To je normální. Ale v rodinné posteli to nepřeroste do problému s názvem „problémy se spaním“.
Cena za „spánek celou noc“ je příliš vysoká
„Já vůbec nechápu, co proti tomu máš. Moje sestra s tím má tak
dobré zkušenosti… po dvou nocích už jí děti spaly celou noc!“ Tuto
větu jsme v různých variacích slyšely jistě všechny, pokud jsme si
dovolily bránit se a nevyužít výhod jedné metody fungující přesně
podle hodinek, která dítě naučí spát celou noc a nerušit rodiče.
A občas nějaká ta poznámka přece jenom zviklá. Vždyť to přece
děti, které si takovým výcvikem prošly, nemají napsáno na čele
a na první pohled jsou naprosto normální, milé a spokojené.
Trošku jsem se tedy zabývala tematikou stresu. Ráda bych vám
teď přiblížila jednu teorii, která popisuje, jak vysoká je cena toho,
že pláč o samotě „tak dobře“ funguje. Ruský fyziolog Ivan Pavlov
zjistil, že se chování zvířete mění v závislosti na rozdílných hladinách stresových hormonů, a britský psycholog Frank Lake ukázal,
že je tomu tak i u lidí.
Když je dítě vystavováno stále silnějšímu stresu, mění se jeho
reakce na stres, až nakonec vědomí nemá k dispozici žádnou jinou ochrannou funkci než to, že naprosto vypne. „Tyto paradoxní
reakce hrají velkou roli, pokud chceme porozumět zcela obyčejným procesům lidské psychiky,“ píše psycholog Terence Dowling
a názorně to předvádí na příkladu kojence, který je během pobytu
v nemocnici oddělen od matky:
„Dítě pláče a volá ji. Zpočátku je ještě snadné odvést jeho pozornost
a uklidnit ho — přestane plakat. Když přijde matka na návštěvu,
přilepí se na ni, a když odejde, pláče a pláče. Ale když oddělení
trvá a ještě je zhoršeno injekcemi a lékařskými zákroky, dosáhne
dítě hranice tolerance. Pak už jen pláče a není možné je utišit ani
jinak zabavit či odvést pozornost od faktu, že tu matka není. Když
pak matka přijde na návštěvu, nalepí se na ni, ale je možné, že ji
z frustrace bude i škrábat a kousat. Dítě bude extrémně agresivní,
když bude chtít odejít, nebo bude vykazovat znaky zoufalství, např.
třes, nekontrolované a nekoordinované pohyby, studený pot, poruchy dýchání, neklid a nespavost. Pro většinu lidí je toto chování
normální a pochopitelné. Může se ale stát, a to v krátké době, že
dítě plakat přestane a na svou nesnesitelnou situaci nebude vůbec
reagovat. (…) Jeho hluboká důvěra v lásku matky, jeho přesvědčení,
že si lásku zaslouží, že je milované a že je dobré, toto přesvědčení je
těžce poškozené. A bohužel, jak mnoho terapeutů ví, i jeho schopnost
navazovat v budoucnosti vztahy plné lásky a důvěry.“4
Když kojenec sám v noci pláče, neví, že jeho matka možná stojí
za dveřmi a dívá se na hodinky nebo vedle v obýváku zesílí zvuk
televize, aby ho neslyšela plakat. On neví, jak dlouho trvá pět minut, tři minuty… pro něho je to celá věčnost a během této věčnosti
zažívá smrtelnou úzkost. Když potom někdy usne, neznamená
to, že pochopil, že má být „hodný“. Usne buď naprostým vyčerpáním, nebo — a to je ještě horší — jeho vědomí v té nesnesitelné
situaci vypne. A to je podle mého názoru opravdu hodně vysoká
cena za pár hodin nerušeného rodičovského spánku.
Existuje něco jako přirozený věk, kdy dítě prospí celou noc
v kuse?
Pro kojence je z hlediska fyziologie nesmyslné, aby spal v kuse
celou noc. Někteří hodně malí kojenci to dělají, ale většina ne.
Bibliografie
Arms, Suzanne: Immaculate Deception II: Myth, Magic and Birth (Neposkvrněný podvod II: mýtus, magie a porod), Celestial Arts 1994.
Bauer, Ingrid: DiaperFree!: The Gentle Wisdom of Natural Infant Hygiene,
Natural Wisdom 2001. (Česky: Bez plenky. Laskavá moudrost přirozené
hygieny nemluvňat, DharmaGaia 2009.)
Boucke, Laurie: TopfFit!: Der natürliche Weg mit oder ohne Windeln (Nočníkování kojenců), Tologo Verlag 2004.
Dröscher, Vitus B.: Nestwärme (Teplo rodného hnízda), Dtv 1994.
Eliacheff, Caroline: A corps et à cris. Etre psychanalyste avec les tout-petits
(Říkají to tělem a křikem. Být psychoanalytičkou malých dětí), Poches
Odile Jacob 2001.
Grimm, Hans-Ulrich: Die Suppe lügt (Polévka lže), Droemer Knaur 1999.
Grimm, Hans-Ulrich: Aus Teufels Topf (Z ďáblova kotlíku), Droemer Knaur
2001.
Harms, Thomas: Auf die Welt gekommen: Die neuen Baby-Therapien (Vítejte
na světě: nové terapie kojenců), Leutner, U 2000.
Janus, Ludwig u. Haibach, S.: Seelisches Erleben vor und während der Geburt
(Duševní prožívání během porodu a po něm), LinguaMed—Verlags GmbH
1997.
Jonsson, Ursula: Die Basisallergie (Základní alergie), Books on Demand 2004.
Juul, Jesper: Das kompetente Kind (Kompetentní dítě), Rowohlt TB—V. Rnb.
2003.
Kirkilionis, Evelin: Ein Baby will getragen sein (Dítě chce být nošeno), Kösel
1999.
Liedloff, Jean: The Continuum Concept: In Search of Happiness Lost, Da Capo
Press 1986. (Česky: Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás
a naše děti, DharmaGaia 2007).
McCracken, Leilah: Resexualizing Childbirth (Resexualizace rození), Birth
Love, Coquitlam 2003.
Mendelsohn, Dr. Robert S.: Wie Ihr Kind gesund aufwachsen kann… auch
ohne Doktor!, Mahajiva 1990. (Česky: Jak pečovat o zdraví vašeho dítěte…
navzdory vašemu lékaři, Malvern 2010.)
Messmer, Rita: Ihr Baby kann’s! (Vaše miminko to umí!), Beltz 1997.
Montagu, Ashley: Körperkontakt (Tělesný kontakt), Klett-Cotta /J. G. Cotta’sche
Buchhandlung Nachfolger 2000.
Odent, Michel: Geburt und Stillen (Porod a kojení), C.H.Beck 2000.
Odent, Michel: Die Wurzeln der Liebe (Kořeny lásky), 2001.
202 | Bibliografie
Opitz, Christian: Ernährung für Mensch und Erde (Strava pro člověka a Zemi),
Walter 1996.
Pearce, Joseph Chilton: Die magische Welt des Kindes (Magický svět dítěte),
Arbor 2005.
Shelton, Dr. Herbert: Richtige Ernährung mit natürlicher Nahrung (Správné
stravování s přirozenou stravou), Waldthausen 1991.
Solter, Aletha: Warum Babys weinen (Proč miminka pláčí), Kösel-Verlag 2000.
Stadelmann, Ingeborg: Die Hebammen-Sprechstunde, Ingeborg Stadelmann
Eigenverlag 1997. (Česky: Zdravé těhotenství, přirozený porod, One Woman Press 2001.)
Thevenin, Tine: Das Familienbett (Rodinná postel), FISCHER Taschenbuch
1984.
Virtue, Dr. Doreen: Natural Alternatives to Ritalin (Přírodní alternativy ritalinu), Hay House 2003.
203 | Bibliografie
Julia Dibbernová
Miminka v bezpečí
Z německého originálu Geborgene Babys (Anahita Verlag, 2010)
přeložila Barbora Berlinger (Nosálková).
Vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze roku 2014.
Edice Šťastné dítě.
Předmluva k českému vydání Michaela Mrowetz.
Odpovědná redaktorka Daniela Kučmašová.
Foto na obálce Marek Nespěšný.
Typografie, sazba a obálka [email protected].
Tisk PBtisk, Příbram. ISBN 978—80—7436—046—6
DharmaGaia, Uhelný trh 1, 110 00 Praha 1
tel. +420 224 238 551, e-mail: [email protected]
www.dharmagaia.cz
Distribuce: Kosmas, Lublaňská 34, 120 00 Praha 2
tel./fax +420 222 510 749, e-mail: [email protected]
www.kosmas.cz
př irozené rodičovství — péče o mimink a — r aná vazba
edice
Šťastné dítě
Julia Dibbernová (*1971) vystudovala stavebnictví a architekturu. Posléze se pustila do řady pracovních aktivit — pracovala
jako překladatelka i jako inženýrka v jednom mezinárodním
koncernu. Dnes podniká jako autorka a nakladatelka a pracuje
na dalších knižních projektech. Středem jejího zájmu je především globální dopad vnitřního rodinného chování. Zasazuje se
o to, aby se její „realistické utopie“ staly budoucností, kterou
bude stát za to žít. Žije s rodinou v blízkosti Hamburgu.
„Julia Dibbernová se naprosto identifikovala se svým mateřským
posláním. Umí skvěle pozorovat: sebe, své dítě, okolí. A zároveň svou
roli opouští, aby se nechytila do pasti. Je kritická, zkoumá získané
informace, nepřemýšlí podle zažitých vzorců, hodně si troufá, a nakonec
vítězí. Řídí se svými pocity a intuicí. A přitom se nebojí bádat, studovat
a klást otázky.“ Rita Messmerová, autorka
a rodinná terapeutka
Julia Dibbernová
Svým způsobem nekompromisní a radikální kniha nás zasáhne na mnoha
citlivých místech. Budeme-li však slova autorky vnímat s otevřenou myslí
a srdcem, brzy pochopíme, že tato vyhraněnost je opodstatněná. Jak Julia
Dibbernová sama píše, umírněné literatury je na trhu dost. A tak nás v kapitolách o porodu, bondingu, kojení, spánku, nošení, plenkách a pláči provádí
příběhy, které prožila ona sama i její přítelkyně, a popisuje svou proměnu
z běžné konzumní ženy do zastánkyně přístupu přirozeného rodičovství.
Autorka nastoluje otázky a vyzývá ke změně myšlení. Ukazuje, jak komplexní je náš společný život, a odhaluje souvislosti mezi tím, co na nás
působí v raném dětství, a problémy v naší společnosti. Jak drobné detaily
a maličkosti ovlivňují naše pozdější myšlení, konání a bytí.
Miminka v bezpečí
„Budoucnost Země máme ve svých rukou. Rozhodne o ní to,
jak budeme zacházet se sebou samými a se svými dětmi.“
Julia Dibbernová
Miminka v bezpečí
www.dharmagaia.cz
knížky pro přemýšlivé lidi
DharmaGaia

Miminka v bezpečí

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska