Uvnitř velryby a jiné eseje

ZPĚT na titulní stranu
Kniha pro mne
George Orwell
Uvnitř velryby a jiné eseje
Někdy od začátku října se prokousávám knihou esejí George Orwella. je to
prokousávání klopotné, ale věřím, že užitečné. Pětiset stránkový cvalík
zahrnuje eseje od roku 1931 až do konce autorova tvůrčího života v roce 1949
(zemřel po těžké nemoci v lednu roku 1950). S výjimkou předřazení eseje Proč
píšu na začátek výboru, je zbytek esejů řazen chronologicky.
To působí někdy dost legračně, neboť za sebou následuje nesouměřitelné.
Jednotlivé eseje mají zhruba od pěti do padesáti stránek a tématicky se dělí do
několika skupin.
Rozsáhlé jsou eseje politické či poliztologické. Což se není čemu divit, neboť
Orwell byl spisovatelem navýsost politickým a doba, ve které žil (nástup
fašidsmu, druhá světová válka, začátek války studené, předzvěsti rozpadu
britského imperia...) přímo volala po politických komentářích.
Dále je zde několik větších i menších esejů literárních o významějších
spisovatelých, viděných leckdy dost originálním prismatem a bez piety či
servítků. Takže i Čech si může udělat alespoň částečně obrázek, o čem se mluví
(Dickens, Yeats, Kippling, A. Miller, Swift...) i když naše znalosti jejich
literatury se od anglických liší vlivem různých výběrů a překladů. Například
Kippling je pro nás především autor Knihy džunglí, pak Stopky a spol a básně
Když (If...). Ale jeho vlasteneckou poezii nijak asi neznáme.
Ještě větší problémy mám s reáliemi fejetonů, které pojednávají o různé
okrajové a pokleslé kultuře - levných časopisech, detektivkách, kreslených
pohlednicích. I v nich lze ovšem najít kousek zevšeobecnitelného postoje a
leckdy opět kousek docela zajímavý a poučný.
Nu a konečně poslední kategorii činí “různé”. Směs esejů o dalších, vpravdě
různorodých tématech.
Půvabné je, jak Orwell, levičák a socialista nemarxistického typu jasně dokazuje nesouměřitelnou
ubohost kapitelistického hospodářství volného trhu ve srovnání s plánovitým hospodářstvím. Nedá
se nic dělat, kapitalismus musí podlehnout. Z tohoto rozsáhlého eseje Lev a jednorožec:
Socialismus a génius Anglie (1940) ocituji poměrně rozsáhlou část, neboť mám pocit, že si v ní
vybereme i leccos na naši současnou situaci.
ČÁST II: VÁLKA MAJITELŮ OBCHODŮ
(I)
Tuhle knihu jsem začal psát za výbuchů německých bomb a tuto druhou kapitolu začínám za
přídatného randálu protiletadlové palby. Zluté záblesky z děl osvětlují oblohu, na střechy domů
dopadají třísky a Londýnský most padá, padá, padá. Kdo dokáže číst z mapy, ví, že jsme ve
smrtelném nebezpečí. Nechci tím říci, že jsme poraženi nebo musíme být poraženi. Výsledek
téměřjistě závisí na naší vůli. Ale v tomto okamžiku jsme v kaši, víc než po uši, a dostali jsme se do
ní po,šetilostí, které se stále ještě dopouštíme a v které se úplně utopíme, pokud se rychle
nenapravíme.
Tahle válka nám ukázala, že soukromý kapitalismus - to jest ekonomický systém v němž je půda,
továrny, doly a doprava v soukromých rukou a jejich jediným cílem je zisk - nefunguje. Nedokáže
zboží dodávat. To je známo milionům lidí už pár let, ale nic z toho nikdy nevzešlo, protože zdola
nikdy nenastal skutečný tlak na to, aby se systém změnil, a ti, kdojsou nahoře, se vycvičili k tomu,
aby v tomto bodě zůstali neprůstřelně hloupí. Argumenty a propaganda nikam nevedly. Majetní
pánové prostě jen seděli na zadku a hlásali, že všechno je v nejlepším pořádku. Hitlerovo dobytí
Evropy však fyzicky zbavilo kapitalismus falešného nánosu. Přes veškeré zlo je válka rozhodně
neoddiskutovatelnou zkouškou sily, jako stroj na zkoušku si y stisku. Když máte velkou sílu, pence
vám vypadne zpátky - výsledek nemůžete zfalšovat.
Po vynálezu lodního šroubu vznikl léta trvající spor, zda jsou lepší parníky vrtulové, nebo kolesové.
Stejně jako všechny zastaralé věci měly kolesové parníky své zastánce, kteří je hájili důmyslnými
argumenty. Nakonec však jeden vynikající admirál připoutal k sobě záděmi vrtulový parník a
kolesový o stejném výkonu a spustil jejich motory. To otázku vyřešilo jednou provždy. A na
bitevních pláních Norska a Flander se stalo něco podobného. Jednou provždy bylo dokázáno, že
plánované hospodářství je silnější než neplánované. Ale zde je nutné nějak definovat ta velice
zneužívaná slova, socialismus a fašismus.
Socialismus se obvykle definuje jako “společné vlastnictví výrobních prostředků”. Zjednodušeně
řečeno: stát, který reprezentuje celý národ, vlastní vše, a každý je zaměstnancem státu. To
neznamená, že lidé jsou zbaveni osobního vlastnictví, jako je oblečení a nábytek, ale znamená to, že
všechny výrobní prostředky, jako je půda, doly, lodě a strojní zařízení, jsou majetkem státu. Stát je
jediným velkovýrobcem. Není jisté, že socialismus ve všem převyšuje kapitalismus, ale jisté je, že
na rozdíl od kapitalismu dokáže řešit problémy výroby a spotřeby. V normálních dobách
kapitalistická ekonomika nikdy nedokáže spotřebovat vše, co vyprodukuje, takže vždycky existuje
vyplýtvaný přebytek (pšenice pálená v pecích, ryby házené zpět do moře atd. atd.) a vždycky je tu
nezaměstnanost. Na druhé straně v dobách válečných má stát problémy s tím, aby vyráběl vše
potřebné, protože se nevyrobí nic, pokud někdo nevidí, že by z toho mohl mít zisk. V socialistické
ekonomice tyto problémy neexistují. Stát si prostě spočítá, jaké zboží bude potřebovat, a udělá, co
je v jeho silách, aby je vyrobil. Výroba je omezena pouze počtem pracovních sil a množstvím
surovin. Pro vnitřní účely přestávají být peníze tajemnou všemocnou věcí a stávají se jakýmisi
kupony či přídělovými lístky, které se vydávají v dostatečném množství, aby se skoupilo spotřební
zboží, jež je v daném okamžiku k dostání.
Během několika posledních let se však jasně ukázalo, že “společné vlastnictví výrobních
prostředků” není samo o sobě dostatečnou definicí socialismu. Je nutno dodat také následující:
přibližná rovnost příjmu (stačí, když je přibližná), politická demokracie a zrušení všech dědičných
výsad, zejména ve školství. Tojsou prostě nutné pojistky proti znovunastolení třídního systému.
Centralizované vlastnictví nemá skoro smysl, pokud většina lidí nežije zhruba na stejné úrovni a
nemá nějakou kontrolu nad vládou. “Stát” se totiž může rovnat pouhé samozvané politické straně a
oligarchie a výsady se mohou vrátit, založené na moci spíše než na penězích.
Ale co je pak fašismus?
Fašismus, tedy rozhodně jeho německá verze je formou kapitalismu, který si od socialismu
vypůjčuje takové rysy, jež ho dobře připraví na válku. Vnitřně má Německo hodně společného se
socialistickým státem. Soukromé vlastnictví nebylo zrušeno a stále tu jsou kapitalisté a dělníci a tohle je důležitý bod a skutečný důvod, proč boháči na celém světě spíše sympatizují s fašismem obecně řečeno jsou titíž lidé kapitalisté a titíž lidé dělníci jako před nacistickým převratem. Zároveň
však stát, což je prostě nacistická strana, řídí úplně všechno. Řídí investice, ovládá surovinové
zdroje, stanovuje úrokovou sazbu, pracovní dobu, mzdy. Majitel továrny ji dosud vlastní, ale pro
praktické účely se stává pouhým jejím ředitelem. Každý je vlastně zaměstnancem státu, třebaže
platy se velice různí. Efektivnost takového systému, vyloučení plýtvání a překážek výroby, je
zřejmá. Za sedm let vybudoval nejmocnější válečný nástroj, jaký kdy svět viděl.
Ale myšlenka, na níž spočívá fašismus, je neslučitelně odlišná od té, na níž spočívá socialismus.
Konečným cílem socialismu je světový stát svobodných a rovných lidských bytostí. Stejná práva
všech lidí jsou mu samozřejmostí, kdežto nacismus považuje za samozřejmost pravý opak. Hnací
silou nacistického hnutí je víra v lidskou nerovnost, nadřazenost Němců nad jinými národnostmi,
právo Německa vládnout světu. Mimo německou říši neuznává žádné závazky. Přední němečtí
profesoři pořád dokola “dokazují”, že pouze nordický typ je plně lidský, dokonce pronesli, že
nenordické národy (jako jsme třeba my) se mohou křížit s gorilami! Takže zatímco uvnitř
německého státu existuje jakýsi válečný socialismus, jeho postoj k dobytým národům je upřímně
řečeno vykořisťovatelský. Funkcí Čechů, Poláků, Francouzů atd. je prostě vyrábět takové zboží,
které Německo zrovna potřebuje, a za to dostávatjen to nutné málo, aby se nebouřili. Pokud
dobudou nás, naším úkolem bude patrně vyrábět zbraně pro Hitlerovu budoucí válku s Ruskem a
Amerikou. Nacistům vlastně jde o zavedení jakéhosi kastovního systému, se čtyřmi hlavními
kastami, které dosti přesně odpovídají hindským stupňům. Nejvýš stojí nacistická strana, na druhém
místě pak celý německý národ, na třetím dobyté evropské obyvatelstvo. Na čtvrtém a posledním
místě pakjsou barevné národy, poloopice, jak jim říká Hitler, které budou zcela otevřeně plnit
pouhou funkci otroků.
Byť se nám tento systém jeví jako hrozný, funguje. Neboť je to plánovaný systém vedený k
určitému cíli - dobytí světa -, který nepřipouští, aby mu nějaký osobní zájem, ať už kapitalisty či
dělníka, stál v cestě. Britský kapitalismus nefunguje, protože je to konkurenční systém, jehož
hlavním cílem je a musí být osobní zisk. Je to systém, kde všechny síly působí opačnými směry a
zájmy jednotlivce často, pokud ne vždy, odporují zájmům státu.
Během celé kritické doby se britský kapitalismus se svou obrovskou průmyslovou výrobou a
nesrovnatelným počtem kvalifikovaných pracovních sil nebyl schopen vyrovnat s válečnými
přípravami. Abyste se připravili na válku v moderním měřítku, musíte převést velkou část
národního důchodu na zbrojení, což znamená omezit spotřební zboží. Například bombardér se
cenou rovná padesáti malým automobilům či osmi tisícům párů hedvábných punčoch či milionu
bochníků chleba. Očividně nemůžete mít hodně bombardovacích letadel, aniž byste snížili životní
úroveň. Jsou to buď děla, nebo máslo, jak poznamenal maršál Göring. Ale v Chamberlainově Anglii
se takový posun nemohl uskutečnit. Bohatí nebyli ochotni vypořádat se s nutným zvýšením svých
daní, a pokud jsou bohatí viditelně bohatí, není možné ani těžce zatížit daněmi chudé. Navíc, dokud
byl hlavním cílem zisk, výrobce neměl žádný zájem na tom, aby přešel od výroby spotřebního zboží
na zbrojní průmysl. Hlavní povinností podnikatele jsou závazky vůči akcionářům. Možná potřebuje
Anglie tanky, ale možná se víc vyplatí vyrábět automobily. Zdravý rozum velí, že k nepříteli by se
neměl dostat válečný materiál, ale povinností podnikatele je prodávat na nejlepším trhu. Ještě
koncem srpna 1939 se britští obchodníci horlivě předháněli, kdo prodá Německu víc plechu,
kaučuku, mědi a šelaku - a to už se jasně vědělo, že válka propukne za týden dva. Bylo to asi tak
rozumné, jako když prodáte někomu břitvu, aby vás s ní podřezal. Ale byl to “dobrý obchod”.
A teď se podívejte na výsledky. Po roce 1934 už bylo známo, že Německo se znovu vyzbrojuje. Po
roce 1936 už každý, kdo má oči, věděl, že se blíží válka. Po Mnichovu šlo už pouze o to, jak brzy
válka propukne. A v září 1939 začala. Osm měsiců nato se zjistilo, že pokud jde o vybavení, britská
armáda je jen kousek nad úrovní roku 1918. Viděli jsme, jak se naši vojáci zoufale probojovávají na
pobřeží s jedním letadlem proti třem, s puškami proti tankům, s bajonety proti samopalům. Nebylo
ani dost revolverů pro všechny důstojníky. Po roce války chybělo stálé armádě pořád ještě tři sta
tisíc přileb. Předtím se dokonce nedostávalo i uniforem - a to v zemi, která patří k největším
výrobcům vlněného zboží na světě!
Majetná třída se totiž nechtěla smířit se změnou svého životního stylu, a proto zavřela oči před
povahou fašismu a moderní války. A bulvární tisk, který žije z reklamy, a má tudíž zájem na tom,
aby se normálně obchodovalo dál, krmil pak širokou veřejnost falešným optimismem. Rok za
rokem nás Beaverbrookův tisk palcovými titulky ujišťoval, že ŽÁDNÁ VÁLKA NEBUDE, a ještě
začátkem roku 1939 mluvil lord Rothemere o Hitlerovi jako o “velkém gentlemanovi”. A zatímco
Anglii se v okamžiku katastrofy nedostávalo veškerého válečného materiálu kromě lodí, není
známo, že by byl nedostatek automobilů, kožichů, gramofonů, rtěnek, čokolády či hedvábných
punčoch. A chce snad někdo tvrdit, že stejný konflikt mezi soukromým ziskem a veřejnou potřebou
nepokračuje? Anglie bojuje o život, ale podniky bojují o své zisky. Stěží můžete nahlédnout do
novin, abyste neviděli, že ty dva protichůdné procesy probíhají vedle sebe. Na téže stránce najdete
výzvu vlády, abyste šetřili, a reklamu na nějaké luxusní zboží, které si máte koupit. Půjčte na
obranu, ale Guinness je Vaše pivo. Kupte letadlo, ale také kupte si whisky, luxusní pleťový krém a
prvotřídní bonboniéru.
Jedna věc však dodává člověku naději - ta viditelná změna ve veřejném mínění. Jestli tuhle válku
přežijeme, porážka ve Flandrech se nakonec stane jedním z velkých mezníků anglické historie. V té
příšerné katastrofě viděli dělníci, střední třída, a dokonce i část podnikatelské sféry naprostou
prohnilost soukromo-vlastnického kapitalismu. Nikdy předtím se neobjevil takový důkaz. Rusko,
jediná jasně socialistická země, bylo zaostalé a daleko. Veškerá kritika se rozbíjela o tlamy bankéřů
a břitký smích makléřů. Socialismus? Ha! ha! ha! A kde se pak vezmou peníze? Majetní pánové
seděli ve svých sedlech pevně a věděli to. Ale po francouzském kolapsu se objevilo něco, co už se
nedalo odbýt smíchem, něco, na co nestačily ani šekové knížky, ani policisté - bombardování. Fí bum! Co to bylo? Á, to jenom na burzu spadla bomba. Fí - bum! Další kus něčího cenného majetku
uloženého ve slumech zmizel v nenávratnu. Hitler každopádně vstoupí do historie jako člověk,
který připravil Londýn o smích. Poprvé v životě se ti zazobanci cítili nejistí, i profesionální
optimisté museli přiznat, že něco není v pořádku. Byl to velký krok kupředu. Teď už snad ten
příšerný úkol přesvědčit uměle otupělé lidi, že plánovaná ekonomika může být lepší než “dělej
každý, co umíš”, kde vítězí ten nejhorší, nebude tak příšerný.
(II)
Rozdil mezi socialismem a kapitalismem není především rozdíl technický. Nelze přejít od jednoho
systému k druhému tak jednoduše, jako když se v továrně instaluje strojní zařízení a pak se
pokračuje jako dřív, se stejnými lidmi na vedoucích místech. Je samozřejmě nutný také úplný
přesun moci. Nová krev, noví lidé, nové myšlenky - revoluce v pravém smyslu toho slova.
Už dříve jsem mluvil o zdravosti a celistvosti Anglie, o vlastenectví, které jako pojítko prochází
téměř všemi třídami. Po Dunkerque to každý, kdo má oči, mohl vidět. Ale je směšné předstírat, že
příslib toho okamžiku se vyplnil. Masa lidí je skoro určitě teď připravena na dalekosáhlé změny,
kterých je zapotřebí; ale k těm změnám ještě ani nazačalo docházet.
Anglie je rodina, kde vládnou ti nesprávní členové. Téměř beze zbytku nám vládnou bohatí a lidé,
kteří se dostávají na vlivná místa díky svému původu. Jen málokteří z těch lidí jsou vědomí zrádci,
někteří nejsou ani pošetilí, ale jako třída nejsou schopni dovést nás k vítězství. Nedokázali by to, ani
kdyby jim v tom neustále nebránily jejich materiální zájmy. Jak jsem podotkl dříve, jsou uměle
otupení. I kdyby nebylo nic dalšího, vláda peněz se postará, aby nám vládli hlavně staří - to
znamená lidé, kteří nejsou vůbec schopni chápat, v jakém věku žijeme a s jakým nepřítelem
bojujeme. Na začátku této války nebylo nic tísnivějšího než způsob, jakým celá starší generace jako
jeden muž předstírala, že to bude zase taková válka jako první světová. Všichni ti staří panáci se
vrátili ke svému úkolu, jenomže o dvacet let starší, s lebkou, která už v té tváři jasněji prosvítala.
Ian Hay dodával vojákům náladu, Belloc psal články o strategii, Maurois vysílal do rozhlasu,
Bairnsfather kreslil vtipy. Bylo to jako čajový dýchánek duchů. A tenhle stav věcí se sotva změnil.
Otřes z katastrofy vynesl do popředí pár schopných mužů, jako je Bevin, ale vcelku nám pořád
vládnou lidé, kteří prožili léta 1931-39, aniž přišli vůbec na to, že Hitler je nebezpečný. Generace
nepoučitelných na nás visí jako náhrdelník z mrtvol.
Jakmile člověk uvažuje nad kterýmkoli problémem téhle války - a nezáleží na tom, zda je to ten
nejširší strategický aspekt či ten nejdrobnější detail domácí organizace -, vidí, že nutné tahy nelze
udělat, dokud společenská struktura Anglie zůstává stejná. Vládnoucí třída už kvůli svému
postavení a výchově samozřejmě bojuje o své výsady, které jsou rozhodně neslučitelné s veřejným
zájmem. Je omyl myslet si, že válečné cíle, strategie, propaganda a průmyslová organizace existují
vodotěsně oddělené. Všechny do sebe zapadají. Každý strategický plán každá taktická metoda
dokonce i každá zbraň ponesou známku společenského systému, který ji vyprodukoval. Britská
vládnoucí třída bojuje proti Hitlerovi kterého vždycky považovala, a někteří její příslušníci dosud
považují, za svého ochránce proti bolševismu. To neznamená, že nás úmyslně prodají; ale znamená
to, že v každém rozhodujícím okamžiku budou váhat, tahat za drátky a udělají špatné rozhodnutí.
Dokud Churchillova vláda nějak ten proces nezastavila, činili od roku 1931 s tím svým neomylným
instinktem špatná rozhodnutí stále. Pomohli Frankovi svrhnout španělskou vládu, třebaže každý,
kdo není úplný blbec, jim mohl říci, že fašistické Španělsko bude Anglii nepřítelem. Strkali Itálii
válečný materiál po celou zimu 1939-40, třebaže celému světu bylo jasné, že nás Italové na jaře
napadnou. Kvůli několika statisícům akcionářů dělají z Indie našeho nepřítele místo spojence. Krom
toho, dokud jsou u moci bohaté třídy, nemůžeme vyvinout jinou než obrannou strategii. Každé
vítězství znamená změnu statu quo. Jak můžeme vyhnat Italy z Habeše, aniž vyvoláme reakci mezi
barevnými národy našeho vlastního impéria? Jak můžeme rozdrtit Hitlera, aniž riskujeme, že se tím
dostanou k moci němečtí socialisté a komunisté? Levičáci, kteří naříkají, že “tohle je kapitalistická
válka” a že “britský imperialismus” bojuje o kořist, mají v hlavě asi něco v nepořádku. Získat nová
území, to je to poslední, co si britská majetná třída přeje. Bylo by z toho jen ztrapnění. Jejich
válečným cílem (nedostupným a nevyslovitelným) je pouze udržet to, co mají.
Uvnitř je Anglie stále ještě rájem bohatého člověka. Všechny ty řeči o “rovné oběti” jsou nesmysl.
Ve chvíli, kdy se po továrních dělnících žádá, aby vydrželi delší pracovní dobu, se v tisku objevují
inzeráty na “Komorníka, který je jedním členem rodiny, ale vydá za osm sluhů”. Obyvatelstvo
vybombardovaného East Endu hladoví a nemá střechu nad hlavou, zatímco bohatší oběti prostě
nastoupí do auta a prchnou do svých pohodlných venkovských sídel. Domobrana bude mít za pár
týdnů milion mužů a záměrně je shora organizována tak, aby velitelská místa mohli zastávat pouze
lidé se soukromými příjmy. I přídělový systémje zařízen tak, že stále postihuje chudé, zatímco lidé s
příjmem přes 2000 liber ročně jsou jím prakticky nedotčeni. Výsady maří dobrou vůli všude, kam
se podíváte. Za takových okolností je i propaganda téměř vyloučená. Jako pokus o podnícení
vlasteneckého cítění musely být ty červené plakáty vydané Chamberlainovou vládou na začátku
války rekordním propadákem. Ale přece nemohly být ani o moc jiné, protože jak by Chamberlain a
jeho stoupenci mohli riskovat, že podnítí silné lidové cítění proti fašismu? Kdo byl opravdu
nepřítelem fašismu, musel také stát proti Chamberlainovi a všem těm ostatním, kteří Hitlerovi
dopomohli k moci. A stejně tomu bylo se zahraniční propagandou. Ve všech projevech lorda
Halifaxe není ani jeden konkrétní návrh, pro který by jediný obyvatel Evropy riskoval koneček
svého malíčku. Jaký válečný cíl totiž mohou lord Halifax a jemu podobní mít kromě navrácení času
do roku 1933?
Pouze revolucí lze osvobodit přirozeného ducha anglického lidu. Revoluce neznamená rudé vlajky
a pouliční boje, znamená zásadní přesun moci. Zda k tomu dojde s krveprolitím, či bez něj, závisí
hlavně na době a místě. Ani neznamená diktaturu jediné třídy. Lidé v Anglii, kteří chápou, jakých
změn je zapotřebí, a jsou schopni je provést, se neomezují na nějakou jednu třídu, třebaže je pravda,
že mezi nimi je velice málo těch s příjmem přes 2000 liber ročně. Je zapotřebí vědomé otevřené
revolty obyčejných lidí proti neefektivnosti, třídním výsadám a vládě starých. Není to především
otázka změny vlády. Britské vlády obecně řečeno reprezentují vůli lidu, a pokud změníme strukturu
zdola, dostaneme vládu, kterou potřebujeme. Velvyslanci, generálové, vládní úředníci a koloniální
správci, kteří jsou senilní nebo profašističtí, jsou nebezpečnější než ministři vlády, jejichž
pošetilosti musejí být prováděny veřejně. V celém životě národa musíme bojovat proti výsadám,
proti představě, že slaboduchý absolvent soukromé školy je lepší vedoucí pracovník než inteligentní
mechanik. Třebaže mezi příslušníky majetné třídy jsou talentovaní a čestní jedinci, musíme zabránit
tomu, aby tato třída držela v rukou všechnu moc. Anglie musí znovu nabýt své skutečné podoby.
Anglie, která je přímo pod povrchem, v továrnách a redakcích novin a časopisů, v letadlech a
ponorkách, musí vzít do ruky svůj vlastní osud.
Prozatím je rovnost obětí či “válečný komunismus” důležitější než radikální ekonomické změny. Je
velice nutné, aby byl průmysl znárodněn, ale ještě naléhavější je, aby bezodkladně zmizely takové
hrůznosti, jako jsou komorníci a “soukromé příjmy”. Je téměř jisté, že Španělská republika byla
schopna odolávat dva a půl roku nemožné převaze proto, že tam nebyly hluboké majetkové rozdíly.
Lidé strašlivě trpěli, ale všichni stejně. Když neměl řadový voják cigaretu, neměl ji ani generál.
Kdyby existovala rovnost přinášených obětí, pak by patrně morálka země, jako je Anglie, byla
nezlomná. Ale v současné době se nemáme čeho dovolávat kromě tradičního vlastenectví, které je u
nás hlubší než jinde, ale jistě není bezedné. Může přijít chvíle, kdy bude nutno nějak se postavit k
člověku, který řekne: “Pod Hitlerem by mi nebylo o nic hůř.” Ale jakou odpověď mu můžete dát tedy odpověď, které by naslouchal -, když řadoví vojáci riskují život za dva a půl šilinku denně, a
tlusté paničky si jezdí v rolls-roycech s mopslíky na klíně?
Je docela pravděpodobné, že tahle válka potrvá tři roky. Bude to znamenat kruté přesčasy, studené,
temné zimy, nezajímavé jídlo, nedostatek zábavy, vleklé bombardování. Musí nastat všeobecné
snížení životní úrovně, protože základním požadavkem války je výroba zbraní místo spotřebního
zboží. Dělníci budou muset vydržet hrozné věci. A oni je vydrži, téměř věčně, pokud budou vědět,
za co bojují. Nejsou to zbabělci a nejsou internacionalisté. Vydrží všechno, co vydrželi španělští
dělníci, a víc. Ale budou chtít nějaký důkaz, že oni a jejich děti mají před sebou lepší život. Jedno je
jisté, že až budou platit další daně a budou přepracovaní, postarají se, aby se to bohatých dotklo
ještě více. A když budou bohatí hlasitě skučet, tím lépe.
To můžeme provést, pokud budeme opravdu chtít. Není pravda, že veřejné mínění v Anglii nemá
žádnou moc. Nikdy se neozve, aniž by to nemělo účinek; má na svém kontě většinu změn k lepšímu
za posledních šest měsíců. Ale zatím jsme se pohybovali pomalu jako ledovec a poučili jsme se
pouze z katastrof. Musela padnout Paříž, abychom se zbavili Chamberlaina, a muselo dojít ke
zbytečnému utrpení desetitisíců lidí v East Endu, abychom se zbavili nebo částečně zbavili sira
Johna Andersona. Nestojí za to prohrát bitvu, abychom mohli pohřbít mrtvolu. Neboť bojujeme
proti hbitým zlovolným mozkům, čas dotírá a
poraženým řeknou dějiny běda!
Ale změnit či odpustit už nelze.
Tolik tedy sáhodlouhý úryvek. Co se týče konkurenceschopnosti kapitalismu a socialismu, zdá se, že
se Orwell velice mýlil. Ale omyly velkých jsou mnohem insirativnější než jejich poznání, protože
ukazují, jak je lecketré jsoucno nesamozřejmé. i když je pravdou, že současný kapitalismus je asi o
něčem jiném než ten z roku 1940. Z téhož eseje ještě druhý zásadní úryvek. Orwell v něm
představuje svůj program lepšího uspořádání společnosti. Myslím, že to by ve vnitropolitických
aspektech dokázalo potěšit Gottwalda i Zemana, ale rozhodně ne Klause. A přiznám se, že je pro
mne záhadou, že toto napsal čtyři roky před Zvířecí farmou, která pro mne byla nejen kritikou
diktatury, ale i socialismu. Asi jsem se mýlil:
Domnívám se, že následující šestibodový program je to, co potřebujeme. První tři body se zabývají
anglickou vnitřní politikou, ty další tři impériem a světem:
1. Znárodnění půdy, dolů, železnic, bank a velkoprůmyslu.
2. Omezení příjmů tak, aby nejvyšší nezdanitelný příjem v Británü nepřesahoval nejnižší více než
desetkrát.
3. Demokratická reforma školského systému.
4. Okamžitý status dominia pro Indü, s možností odtržení, až skončí válka.
5. Vytvoření Všeobecné rady impéria, kde budou zastoupeny barevné národy.
6. Vyhlášení formálního spojenectví s Čínou, Habeší a jinými oběťmi fašistických mocností.
Obecná tendence tohoto programu je zjevná. Jeho jasným cílem je, aby se tato válka stala válkou
revoluční a Anglie socialistickou demokracií. Záměrně jsem do něj nepojal nic, čemu by ani
nejprostší člověk nerozuměl a neviděl k tomu důvod. Tak jak jsem jej formuloval, by mohl být
otištěn na první straně Daily Mirror. Pro účely této knihy je zapotřebí jistého rozšíření.
1. Znárodnění. Průmysl lze “znárodnit” škrtnutím pera, ale vlastní proces je pomalý a složitý. Je
zapotřebí, aby se vlastnictví veškerého velkoprůmyslu formálně převedlo na stát reprezentující
obyčejné lidi. Až se to stane, bude možné zrušit třídu pouhých vlastníků, kteří nežijí z toho, co
vyrobí, ale z toho, že vlastní právní listiny opravňující je k držení majetku a akcií. Státní vlastnictví
tudíž znamená, že nikdo nebude žít, aniž by pracoval. Jak náhlou změnu v chování průmyslu to
znamená, je méně jisté. V zemi, jako je Anglie, nemůžeme strhnout celou strukturu a začít budovat
znovu zdola, tím méně v době války. Pochopitelně většina průmyslových koncernů bude působit s
víceméně stejným osazenstvem jako dříve, někdejší majitelé či správní ředitelé budou pokračovat
ve své práci jako státní zaměstnanci. Lze se domnívat, že mnozí z menších kapitalistů by dokonce
nějaké takové uspořádání uvítali. Odpor nastane ze strany velkokapitalistů, bankéřů, velkostatkářů a
zahálčivých boháčů, zhruba řečeno třídy s příjmem nad dva tisíce liber ročně - a i pokud počítáme
všechny jejich rodinné příslušníky, není jich v Anglii dohromady více než půl milionu. Znárodnění
zemědělské půdy znamená zrušení velkostatkáře a pobírání desátku, ale nutně to neznamená postih
samostatně hospodařícího rolníka. Je těžké představit si jakoukoli reorganizaci anglického
zemědělství, která by nepodržela většinu stávajících farem jako jednotek, rozhodně na počátku.
Pokud je farmář schopný, bude pokračovat dál jako ředitel s platem. Vlastně už jím je, ale s tou
nevýhodou, že musí být ziskový a neustále ještě dluží bance. U drobného obchodu a dokonce i
drobného vlastnictví půdy stát patmě nezasáhne vůbec. Bylo by velkou chybou začít pronásledovat
například malozemědělce. Těchto lidí je zapotřebí, vcelku jsou schopní a množství práce, kterou
udělají, závisí od pocitu, že jsou “svými pány”. Stát však určitě stanoví horní hranici vlastnictví
půdy (patrně nejvýše patnáct akrů) a nikdy nepřipustí vlastnictví půdy v městských oblastech.
Jakmile budou veškeré nemovité výrobní prostředky prohlášeny za vlastnictví státu, obyčejní lidé
pocítí, tak jak to nemohou cítit nyní, že stát jsou oni. Pak budou připraveni přinést oběti, které před
námi stojí, válka neválka. A byť se tvářnost Anglie zdánlivě skoro nezmění, v den, kdy se formálně
znárodní veškerý náš velkoprůmysl, se zlomí nadvláda jedné třídy. Pak už se důraz přesune z
vlastnictví na řízení, z výsady ke schopnostem. Je docela dobře možné, že vlastnictví státu samo o
sobě přinese menší společenské změny, než které si vynutí společné válečné strádání. Avšak je to
ten nutný první krok, bez něhož je jakákoli skutečná rekonstrukce vyloučená.
2. Příjmy. Omezení příjmů znamená stanovení minimální mzdy, což implikuje řízenou vnitřní
měnu založenou prostě na množství dostupného spotřebního zboží. A to opět znamená přísnější
přídělový systém, než zatím platí. V tomto stadiu světových dějin nemá smysl navrhovat, aby
všechny lidské bytosti měly přesně stejný příjem. Znovu a znovu se prokázalo, že bez nějaké
peněžní odměny neexistuje motivace k výkonu určitých zaměstnání. Na druhé straně peněžní
odměna nemusí být příliš vysoká. V praxi je vyloučeno, aby se výdělky omezily tak přísně, jak jsem
navrhl. Vždycky tu budou anomálie a úniky. Ale není důvod, proč by deset ku jedné nemělo být
maximální normální rozlišení. V tomto rozmezí pak je možný nějaký smysl pro rovnost. Člověk
pobírající tři libry týdně a člověk s příjmem patnáct set liber ročně se mohou cítit jako bližní, kdežto
vévoda z Westminsteru a ti, kdo spí na lavičkách na nábřeží, ne.
3. Školství. V době války musí být školská reforma nutně spíše příslibem než provedenými
opatřeními. V současné době si nemůžeme dovolit zvýšit dobu povinné školní docházky nebo počet
učitelů na základních školách. Ale jsou určité okamžité kroky, které můžeme učinit směrem k
demokratické školské soustavě. Mohli bychom začít zrušením autonomie soukromých škol a
starších universit a zaplavit je studenty podporovanými státem vybranými prostě na základě
schopností. V současné době znamená vzdělání na soukromých školách zčásti výuku třídních
předsudků, a zčásti je to jakási daň, kterou střední třídy platí vyšší třídě za právo přístupu do
určitých profesí. Je pravda, že stav věcí se mění. Střední třídy se začaly bouřit proti drahotě
vzdělání, a pokud válka bude pokračovat další rok či dva, většina soukromých škol zbankrotuje.
Určité drobné změny způsobuje také evakuace. Ale je tu nebezpečí, že některé starší školy, které
budou schopny odolávat nepříznivým finančním podmínkám nejdéle, přežijí v té či oné formě jako
zahnívající centra snobství. Pokud jde o těch deset tisíc menších “soukromých” škol, které v Anglii
působí, většina z nich si nezaslouží nic jiného než zrušení. Jsou to pouhé komerční podniky a v
mnoha případech je jejich úroveň vzdělání vlastně nižší než na státních základních školách. Existují
pouze kvůli obecně rozšířené představě, že na vzdělání poskytovaném státem je cosi ostudného.
Stát by mohl tuto představu potlačit tím, že by převzal odpovědnost za veškeré školství, i když by to
na počátku bylo jen něco víc než pouhé gesto. Gesta potřebujeme stejně jako činy. Je víc než
zřejmé, že mluvit o “obraně demokracie” je nesmysl, dokud pouhý původ rozhoduje, že nadané dítě
dostane vzdělání, které si zaslouží.
4. Indie. Indii nesmíme nabídnout “svobodu”, která, jak už jsem řekl dříve, vlastně není možná, ale
spojenectví, partnerství -jedním slovem rovnost. Avšak musíme také Indům říci, že je na nich, zda
se rozhodnou odloučit. Jinak by to nebyla rovnost v partnerství a naše tvrzení, že bráníme barevné
národy proti fašismu, by nebylo důvěryhodné. Je ale omyl domnívat se, že kdyby se Indové mohli
svobodně rozhodnout, zda se odtrhnou, okamžitě by to udělali. Až jim britská vláda nabidne
bezpodmínečnou nezávislost, odmítnou ji. Neboť jakmile odtržení bude jejich svobodným
rozhodnutím, zmizí hlavní důvody pro to, aby to udělali.
Úplné oddělení těch dvou zemí by nebylo o nic menší katastrofou pro Indii než pro Anglii.
Inteligentní Indové to vědí. Za současného stavu věcí není Indie obranyschopná, je dokonce sotva
schopná se uživit. Celá správa země závisí na síti odborníků (inženýrů, lesních inženýrů,
železničářů, vojáků, lékařů), kteří jsou většinou Angličané a nelze je nahradit během nějakých pěti
či deseti let. Navíc, angličtina je hlavní lingua franca a téměř celá indická inteligence je hluboce
poangličtěná. Jakýkoli přesun pod cizí mocnost - neboť kdyby Britové odešli z Indie, okamžitě tam
přijdou Japonci a jiné mocnosti - by znamenal obrovské vykloubení. Japonci či Rusové, Němci
nebo Italové by nebyli schopni spravovat Indii ani na tak nízké úrovni, jako to dělají Britové.
Nemají potřebné štáby odborníků, neznají místní jazyky a podmínky a nejspíš by nezískali důvěru
nezbytných prostředníků, kterými jsou Euroasijci. Pokud by Indie byla pouze “osvobozena”, to jest
zbavena britské vojenské ochrany, prvním výsledkem by bylo její nové dobytí cizí mocností a
druhým série hladomorů, která by během několika let zabila miliony lidí.
Indie potřebuje mít svobodu vytvořit si vlastní uspořádání bez britského vměšování, ale v nějakém
partnerském vztahu, který by jí zaručoval vojenskou ochranu a technické poradenství. To je
nemyslitelné, dokud nebude v Anglii socialistická vláda. Nejméně osmdesát let Anglie uměle
bránila Indii ve vývoji, zčásti z obavy před obchodní konkurencí, pokud by se indický průmysl
vysoce rozvinul, zčásti proto, že zaostalé národy se ovládají snadněji než civilizované. Je všeobecně
známo, že průměrný Ind trpí daleko více od svých krajanů než od Britů. Indický malokapitalista
vykořisťuje městského dělníka s naprostou nelítostností, rolník žije od narození až do smrti v
sevření lichváře. Ale to je všechno nepřímý důsledek britské nadvlády, která se polovědomě
soustřeďuje na to, aby Indie zůstala co nejzaostalejší. Třídy, které jsou Anglii nejvěrnější, jsou
princové, latifundisté a podnikatelská komunita - tedy reakční třídy, kterým se za tohoto statu quo
daří...
a tak dál, a tak dál. Takže znárodnění čeho se dá, i s tím výhružným, že malé podniky “zatím” ne,
zglajchšaltování příjmů do jednoho řádu, znovu s oním hrůzostrašným, že zatím nemohou mít
všichni úplně stejně a konečně to, co dokázal bolševik u nás - jednotný vzdělávací systém, zřejmě
závislý na státu a tudíš zoufale loajální. Co se týče bodů vnější politiky, ta se nás tolik netýká,
citoval jsem ji jen proto, že případ Indie, která se nedlouho po válce skutečně osmostatnila,
dokazuje, že přes jisté hrůzy, ke kterým při tom docházelo, ani zde nedal čas Orwellovi za pravdu.
Ke cti Orwellovi dlužno dodat, že se poklonil po Gándího vraždě jeho velikosti ve svém posledním
eseji, na druhé straně trval na tom, že Indie bez Británie nepřežije. A vida, přežila.
Ale aby to nepůsobilo dojmem, že Orwellovy eseje má cwnu číst jen jako sbírku kuriozit a omylů.
Naopak! Někdy jsem byl vysloveně nadšen jeho pronikavým vhledem a průzračným citem pro
demokracii. Například v eseji věnovaném kresleným komickým pohlednicím (nepříliš vkusným a jak
dokazuje ani nappříliš vtipným), se jimi zabývá skoro s vědeckou pečlivostí, a v závěru si na otázku
k čemu jsou, a je-li dobré, aby byly, odpovídá takto:
Komické pohlednice jsou výrazem jeho pohledu (občana nižších a středních vrstev - pozn. JmB),
skromným, méně důležitým, než jsou estrády, ale přece zasluhujícím pozornosti. Ve společnosti,
která je stále ještě v zásadě křesťanská, se přirozeně soustřeďují na vtipy o sexu. V totalitní
společnosti, pokud je tam vůbec nějaká svoboda projevu, by se patrně zaměřily na lenost či
zbabělost, ale rozhodně na něco nehrdinného. Nelze je pouze odsuzovat, protože jsou vulgámí a
ošklivé. To právě mají být. Celý jejich význam a zásluha jsou v jejich otevřené nízkosti, nejen
pokud jde o nemravnost, ale nízkost ve všech směrech. I nejmenší náznak čehosi “vyššího” by je
naprosto pokazil. Představují pohled na život z perspektivy červa, svět kabaretů, kde je manželství
sprostým vtipem či legrační katastrofou, kde jste vždycky pozadu s placením nájemného a šaty
máte ve frcu, kde je právník vždycky mizera a Skot vždycky lakomec. Svět, kde se novomanželé
zesměšňují na ohyzdných postelích přímořských penzionů a kde si to opilí manželé s červenými
nosy valí domů ve čtyři ráno a za dveřmi je čeká manželka v noční košili a s pohrabáčem v ruce.
Jejich existence, to, že si je lidé žádají, je příznačně důležitá. Stejně tak jako kabarety jsou jakýmisi
saturnáliemi, neškodnou vzpourou proti ctnosti. Vyjadřují nejen jednu tendenci lidské mysli, ale
tendenci, která v lidech vždycky bude a jako voda si bude hledat, kudy by se prodrala ven. Lidské
bytosti celkem chtějí být dobré, ale ne příliš dobré a ne úplně pořád. Neboť:
Bývá spravedlivý, kterýž hyne se spravedlností svou; tolikéž bývá bezbožný, kterýž dlouho živ
jest ve zlosti své. Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu
přicházeti? Nebuď příliš bezbožný, aniž bývej bláznem. Proč máš umírati dříve času svého?
V minulosti mohla nálada komických pohlednic vstupovat do hlavního proudu literatury a skoro
stejné vtipy, jako produkuje McGill, se mohly trousit mezi vraždami v Shakespearových tragédiích.
To už dnes není možné, a tak se celá kategorie humoru, která byla součástí naší literatury asi tak do
roku 1800, scvrkla na tyto špatně kreslené pohlednice, které vedou pololegální existenci ve
výlohách levných papírnictví. Ten kout lidského srdce, za který promlouvají, by se mohl snadno
projevit v horší podobě, ajá osobně bych velice nerad viděl, kdyby zmizely.
Nu a podobných zajímavých názorů jsem si v knize zatrhl celou řadu. V eseji o Kiplingovi (ale i
leckde jinde) se objeví i drobná zmínka o Československu (Mnichov Orwell vnímal hluboce jako
důkaz shnilosti anglické demokracie). Zde se konkrétně odvolává poučeně na Čapka v dalším ze
svých drobných pronikavých postřehů.
Kipling je jediný anglický spisovatel naší doby, který obohatil jazyk o nová slovní spojení. Fráze a
neologismy, které přejímáme a pak používáme, aniž bychom si pamatovali jejich původ,
nepocházejí vždy od autorů, které obdivujeme. Je například podivné, když nacističtí hlasatelé v
rádiu mluví o ruských vojácích jako o “robotech” a tím si nevědomky vypůjčují slovo od českého
demokrata, kterého by byli zabili, kdyby se jim dostal do rukou. Předkládám šest frází, jež si
vymyslel Kipling a najdete je v úvodnících bulvárního tisku či je zaslechnete v hospodách od lidí,
kteří sotva znají jeho jméno.
Na předchozím postřehu je dokonalé i to, že se v autorství slova robot Orwell mýlí. Je sice z hry
Karla Čapka, ale vymyslel mu je jeho bratr Josef. A toho nacisté skutečně zavraždili v
koncentračním táboře.
Asi je všeobecně známo, že Orwell bojoval jako dobrovolník ve Španělské občanské válce na straně
republikánů proti Frankovi. V eseji Ohlédnutí za španělskou válkou (1942) se zabývá i otázkou, jeli vize nebezpečí totalitarismu jen strašákem, nebo reálnou hrozbou.
Není snad dětinské či morbidní děsit se vizemi totalitní budoucnosti? Než odepíšete totalitní svět
jako noční můru, k níž nemůže dojít, jen si vzpomeňte, že v roce 1925 se dnešní svět zdál noční
můrou, která nemůže nastat. Ve skutečnosti existují jen dvě záruky proti tomu nestálému
fantasmagorickému světu, v němž černá může být zítra bílá a včerejší počasí lze změnit dekretem.
Jedna je v tom, že jakkoli popíráte pravdu, pravda existuje dál, jakoby za vašimi zády, a v důsledku
toho ji nemůžete zrušit způsobem, který oslabuje vojenskou obranyschopnost. Ta druhá je v tom, že
dokud některé části světa zůstávají nedobyty, lze udržet naživu liberální tradici. Kdybychom
dopustili, aby fašismus nebo kombinace několika druhů fašismu dobyla celý svět, ty dvě podmínky
by přestaly existovat. V Anglii toto nebezpečí podceňujeme, protože naše tradice a bezpečí, v němž
jsme žili v minulosti, nám poskytují sentimentální víru, že všechno nakonec dobře dopadne a to,
čeho se nejvíc obáváme, se nikdy nestane. Stovky let jsme se živili literaturou, kde dobro
nepochybně v poslední kapitole zvítězí, a proto napůl instinktivně věříme, že zlo nakonec potře
samo sebe. Například pacifismus je z větší části založen na této víře. Neodporujte zlu, a ono se
nějak samo zničí. Ale proč by mělo? Jaké jsou důkazy, že tomu tak je? A jaký máme příklad
moderního civilizovaného státu, který by se zhroutil, aniž by byl dobyt zvenčí vojenskou silou?
Uvažte například znovuzavedení otroctví. Kdo by si byl před dvaceti lety pomyslel, že do Evropy se
vrátí otroctví? A otroctví bylo obnoveno před našima očima. Tábory nucených prací po celé Evropě
a severní Africe, kde Poláci, Rusové, židé a političtí vězni kdejaké národnosti dřou na stavbě silnic
nebo vysoušení bažin za holý příděl jídla, jsou otroctvím. Nejvýš můžeme říci, že kupování a prodej
jednotlivců ještě nejsou povoleny. V jiných ohledech - například rozbíjení rodin -jsou podmínky
patrně horší, než byly na amerických bavlníkových plantážích. Není důvod se domnívat, že tento
stav věcí se změní, dokud potrvá jakákoli totalitní nadvláda. Nechápeme, jaký to má dosah, protože
máme takový mystický pocit, že režim založený na otroctví se musi zhroutit. Ale stojí za to srovnat
si trvání starověkých otrokářských říší s dobou, po kterou zatím existují moderní státy. Civilizace
založené na otroctví trvaly třeba i čtyři tisíce let.
Když pomyslím na starověk, děsí mě ta maličkost, že stovky milionů otroků, na jejichž bedrech
stála civilizace generaci za generací, o sobě nezanechaly žádné zprávy. Neznáme ani jména. Kolik
jmen otroků je vám známo z celé řecké a římské historie? Já bych si vzpomněl na dvě, možná tři.
Jedním je Spartakus a druhým Epiktétos. V Britském muzeu je v místnosti věnované Římu také
skleněná dóza se jménem tvůrce na dně: “Felix fecit”. Mám v hlavě živou představu Felixe (Gal s
rusými vlasy a kovovým kruhem kolem krku), ale ve skutečnosti to třeba ani nebyl otrok; takže jsou
jen dva otroci, jejichž jména znám s určitostí, a patrně málo lidí by si vzpomnělo na víc. Ostatní
zmizeli v naprostém tichu.
Další zajímavou myšlenku vám nabízím z eseje Poezie a mikrofon (1943). V ní se Orwell snaží
zevšeobecnit a domyslet své poznatky ze spolupráce na realizaci sady rozhlasových pořadů anglické
poezie pro indický rozhlas.
Není pochyb o tom, že v naší civilizaci je poezie naprosto nejvíc znevažovaný druh umění, vlastně
jediné umění, v němž průměrný člověk odmítá vidět jakoukoli hodnotu. Arnold Bennett ani tak moc
nepřeháněl, když řekl, že v anglicky mluvících zemích by slovo “poezie” rozehnalo dav rychleji než
požární stříkačka. A jak jsem už upozornil, takový rozkol se už pouhou svou existencí spíše
zvětšuje, obyčejný člověk je stále více proti poezii, básník stále arogantnější a nesrozumitelnější, až
se rozštěp mezi poezii a populární kulturou přijímá jako přírodní zákon, třebaže ve skutečnosti
náleží až naší době a poměrně malé oblasti zeměkoule. Žijeme ve věku, v níž je průměrná lidská
bytost ve vysoce civilizovaných zemích esteticky na nižší úrovni než ten nejnižší divoch. Tento stav
věcí se obecně bere jako nenapravitelný jakýmkoli vědomým aktem, a na druhé straně se čeká, že se
upraví sám od sebe, jakmile společnost nabude lepší podoby. Pouze s menšími odchylkami vám
všechno tohle řeknou marxista, anarchista či věřící člověk a v obecnější rovině je to nepochybně
pravda. Ošklivost, v níž žijeme, má duchovní a ekonomické příčiny a nelze ji vysvětlit jen tím, že
tradice někde zbloudila. Ale z toho neplyne, že v rámci našeho současného uspořádání není možné
žádné zlepšení, ani že estetické zlepšení není nutnou součástí obecné spásy společnosti. Stojí tudíž
za to se zastavit a popřemýšlet, zda by nebylo možné už nyní vysvobodit poezii z jejího zvláštního
postavení jakožto nejnenáviděnějšího umění stejným stupněm tolerance, jaký existuje pro hudbu.
Ale nejdříve se musíme zeptat, jak a do jaké míry je poezie nepopulární?
(...)
Například právě předtím, než jsem tohle napsal, jsem poslouchal několik komiků BBC, kteří
předváděli své obvyklé číslo před zprávami v devět hodin. V posledních třech minutách jeden z těch
dvou náhle ohlásí, že “chce být chvíli vážný”, a zarecituje kousek vlastenecké patlaniny s názvem
“Starý dobrý anglický džentlmen” ku chvále Jeho Výsosti krále. A jaká je reakce posluchačů na
tuhle nejhorší sortu rýmované heroiky? Nemůže být prudce negativní, jinak by BBC dostala slušnou
hromádku dopisů, v nichž by ji posluchači žádali, aby tohle nevysílala. Lze tedy jen dojít k závěru,
že zatímco široká veřejnost je nepřátelská vůči poezii, není silně nepřátelská vůči veršům. Nakonec,
kdyby lidé neměli rádi rýmy a metrum pro ně samé, nemohly by být populámí písničky ani neslušné
veršovánky. Lidé nemají rádi poezii, protože si ji spojují s nesrozumitelností, intelektuální
domýšlivostí a obecným pocitem výlučnosti. Její označení už předem vyvolá podobně špatný
dojemjako slovo “Bůh” nebo “kněžský kolárek”. Do určité míry je popularizace poezie otázkou
překonání získaných zábran. Jde o to říkat něco, čemu by lidé naslouchali, ne ty mechanické žvásty.
Pokud by bylo možné předvést široké veřejnosti pravou poezii tak, aby jim připadala normální,
protože ten nesmysl, který jsem právě vyposlechl, jim patrně připadal normální, část předsudku
proti ní by se tím podařilo překonat.
Divil by se asi Orwell, jak vztah k poezii upadá i nadále, v dalších padesáti letech. Jedním z
nejobsažněšjších, byť ne nejrozsáhlejších esejů pro mne byl esej Výsada kněžtva: Několik poznámek
o Salvadoru Dalím (1944), kde se Orwell zabývá především otázkou, může-li být táž osoba
geniálním tvůrcem a lumpem zároveň, a co z toho plyne. Vzpomněl jsem si na verš z rukopisné
pozůstalosti Františka Halase: když je někdo básník, může být i prase. Ale pojďme k Orwellovi:
Ale pokud mluvíte s lidmi, kteří dokážou vidět Dalího přínos, reakce zpravidla není o moc lepší.
Řeknete-li, že Dalí, třebaže skvělý kreslíř, je sprostý darebák, dívají se na vás jako na divocha.
Řeknete-li, že se vám nelíbí hnijící mrtvoly a že lidé, kterým se líbí hnijící mrtvoly, jsou duševně
nemocní, rozumí se tím, že vám chybí estetické cítění. Jelikož “Manekýna hnijící v taxíku” je dobrá
kompozice (a to nepochybně je), nemůže to být nechutný, degradující obraz; zatímco Noyes, Elton
atd. by vám řekli, že protože je to nechutné, nemůže to být dobrá kompozice. A mezi těmito dvěma
klamnými závěry neexistuje střední cesta, či spíše existuje, ale málokdy o ní slyšíme. Na jedné
straně kulturní bolševismus, na straně druhé (třebaže to označení samo o sobě už není v módě)
“umění pro umění”. Debatovat otevřeně o obscénnosti je velice obtížné. Na to, aby byli lidé schopni
definovat vztah mezi uměním a morálkou, se příliš bojí, že buď budou vypadat, že je šokuje, anebo
že je nešokuje.
Zdá se, že zastánci Dalího nárokují pro něj cosi, jako je výsada kněžstva. Umělec má být zproštěn
morálních zákonů, které svazují obyčejné lidi. Stačí vyslovit kouzelné slovo “umění” a všechno je v
pořádku. Hnijící mrtvoly, po kterých lezou hlemýždi, jsou v pořádku; kopat malé holčičky do hlavy
je v pořádku; dokonce i film jako Zlatý věk je v pořádku. Taky je v pořádku, že Dalí léta využíval
Francie a pak se vytratil jako krysa, jakmile se Francie ocitla v nebezpečí. Pokud umíte natolik
malovat, abyste prošli zkouškou, vše se vám promíjí.
Jakmile tuto představu rozšíříme na normální zločiny, vidíme, jak je falešná. V naší době, kdy je
umělec naprosto výjimečný člověk, musí mu být dopřán jistý stupeň nezodpovědnosti stejně jako
těhotné ženě. Přesto by nikdo neříkal, že těhotná žena smí spáchat vraždu, ani by nikdo něco
takového nenárokoval pro umělce, jakkoli by byl nadaný. Kdyby se Shakespeare vrátil zítra na svět
a kdyby se zjistilo, že jeho oblíbenou zábavou je znásilňovat malé holčičky ve vlaku, neřekli
bychom mu, ať si poslouží, jen proto, že by třeba mohl napsat dalšího Krále Leara. A nakonec horší
zločiny nejsou vždy ty, které lze potrestat. Tím, že člověk podporuje někoho v nekrofilních
představách, škodí patrně stejně, jako když třeba kapsář okrádá lidi na dostizích. Člověk by měl mít
na paměti zároveň dvě skutečnosti - to, že Dalí je dobrý kreslíř a nechutná lidská bytost. Jedno
nepotírá či v jistém smyslu neovlivňuje druhé. Po zdi především požadujeme, aby stála. Pokud stojí,
je to dobrá zeď, a otázka, k jakému účelu slouží, je od toho oddělitelná. A přece i ta nejlepší zeď na
světě si zasluhuje, aby byla zbourána, pokud obklopuje koncentrační tábor. Stejně tak by mělo být
možné říci: “Tohle je dobrá kniha nebo dobrý obraz, a měl by je spálit obecní kat.” Pokud tohle
člověk nemůže říci, alespoň v duchu, pak pomíjí důsledky toho, že umělec je také občan a lidská
bytost.
Jistěže nejde o to, že by Dalího autobiografie nebo jeho obrazy měly být potlačovány. S výjimkou
pornografických pohlednic, které se prodávaly v přímořských městečkách Středozemního moře, je
sporné potlačovat cokoli, a snové představy Dalího patrně vrhají užitečné světlo na úpadek
kapitalistické civilizace. Ale jasně je třeba provést jeho diagnózu. Otázka nezní ani tak, co je, jako,
proč je takový. Asi by se nemělo pochybovat o tom, že je duševně nemocný a že se to příliš
nezměnilo jeho údajnou konverzí, protože ti, kdo svých činů skutečně litují, nebo lidé, kteří znovu
nabyli duševní rovnováhy, nevystavují své minulé neřesti takhle samolibě na odiv. On je příznakem
nemoci světa. Důležité je neodsuzovat ho jako sprosťáka, který by měl dostat výprask, ani ho
nehájit jako génia, o němž by nemělo být sporu, ale zjistit, proč vykazuje právě tyhle úchylky.
(...)
To je tedy asi základní obrys Dalího historie. Ale proč byly jeho úchylky právě takové, jaké byly, a
proč by mělo být tak snadné “prodávat” takové hrůzy jako hnijící mrtvoly vzdělanému a zkušenému
publiku - to jsou otázky pro psychologa a sociologa. Marxističtí kritici s takovými jevy jako
surrealismus udělali krátký proces. Jsou pro ně “buržoazní dekadencí” (hodně si vyhrají s
formulacemi “mrtvolné jedy” a “zahnívající rentiérská třída”), a je to. Ale třebaže to patrně fakticky
tak je, není tu zřejmá spojitost. Člověk by stále ještě chtěl vědět, proč Dalí tíhne k nekrofilii (a ne
řekněme k homosexualitě) a proč rentiéři a aristokraté kupují jeho obrazy, místo aby chodili na lov
a dvořili se dámám jako jejich dědečkové. Pouhý nesouhlas s jeho morálkou nám moc nepomůže.
Ale také bychom neměli ve jménu “odstupu” předstírat, že takové obrazy jako “Manekýna hnijící v
taxíku” jsou morálně neutrální. Jsou nemocné a nechutné a jakékoli zkoumání by mělo vycházet z
této skutečnosti.
V eseji o svém do jisté míry blíženci Arthuru Koestlerovi (1945) - levicovém spisovateli a
žurnalistovi, který z Maďarska po zážitcích s fašismem přešel do Británie, formuluje krásnou a
krátkou větu: Hříchem téměř všech levičáků od roku 1933 dál je to, že chtěli být antifašisty, aniž
by byli proti totalitě.
Slepotu levicových intelektuálů ukazuje na případě moskevských Stalinových čistek, a tom, jak je
Koestler popsal v románu Tma o polednách:
Doznání, jichž bylo dosaženo v ruských státních procesech, mají tři možná vysvětlení:
1. Že obvinění byli vinni.
2. Že byli mučeni a možná vydíráni vyhrožováním příbuzným a přátelům.
3. Že byla navozena zoufalstvím, duševní vyčerpaností a navyklou věrností straně.
Pro Koestlerovy účely v Tmě o polednách je první možnost vyloučena, a třebaže tady není místo,
abych probíral ruské čistky, musím dodat, že ta trocha existujícího věrohodného svědectví spíše
napovídá, že procesy s bolševiky byly zinscenované. Pokud tedy předpokládáme, že obvinění se
neprovinili - tedy rozhodně ne tím, k čemu se doznali -, pak je druhá možnost rozumné vysvětlení.
Koestler však sáhl po třetí možnosti, kterou také přijímá trockista Boris Suvarin ve svém pamtletu
Nočni můra v SSSR. Rubašov se nakonec přizná, protože v sobě nenachází důvod, proč by neměl.
Spravedlnost a objektivní pravda dávno přestaly mít pro něj nějaký význam. Celá desetiletí byl
pouhým nástrojem strany a strana po něm teď žádá, aby se doznal k neexistujícímu zločinu.
Nakonec, třebaže nejdřív ho museli trochu zastrašit a oslabit, je na své rozhodnutí přiznat se tak
nějak pyšný. Cítí se lepší než chudák carský důstojník, který obývá vedlejší celu a domlouvá se s
Rubašovem ťukáním na zeď. Carský důstojník je otřesen tím, že Rubašov hodlá kapitulovat. Jak on
to vidí ze svého “buržoazního” úhlu, každý by si měl stát na svém, i bolševik. Čest, jak říká,
spočívá v tom, že děláme, co si myslíme, že je správné. “Čest znamená pokorně sloužit,” ťuká
Rubašov zpátky; jistým zadostiučiněním mu je to, že on ťuká cvikrem, zatímco jeho soused,
přežitek minulosti, monoklem.
Tak člověka napadlo, jak se asi cítili ti naši Slánští a Clementisové, poslaní na smrt rodnou stranou.
Měli pocit, že jejich přiznání poslouží straně a že jde o nutnou oběť, kterou jí měli přinést? Na dobu
svého vzniku byl Orwellův pohled docela pronikavý, ale ve skutečnosti zřejmě ještě příliš mírný. V
tomtéž aseji dále uvažuje:
Pokud člověk píše o moskevských procesech, musí odpovědět na otázku: “Proč se obvinění
doznali?” a odpověď se pak stává politickým rozhodnutím. Koestler vlastně odpovídá: “Protože tito
lidé byli zkažení revolucí, jíž sloužili,” a tím téměř tvrdí, že revoluce jsou špatné svou podstatou.
Pokud člověk předpokládá, že obžalovaní v moskevských procesech byli donuceni k přiznání
nějakým teroristickým prostředkem, říká pouze to, že určitá skupina revolucionářů sešla ze správné
cesty. Vinu nesou jedinci, ne situace. Koestlerova kniha však implikuje, že pokud by Rubašov byl u
moci, nebyl by o nic lepší než Gletkin: nebo spíše, že by byl lepší jen o to, že jeho náhled je ještě
zčásti předrevoluční. Koestler jako by jinými slovy říkal, že revoluce je korumpující proces. Pokud
se do ní vážně zapojíte, musíte skončit buď jako Rubašov, nebo jako Gletkin. Nejde jen o to, že
“moc korumpuje”, ale stejně tak korumpují prostředky, kterými se moc získává. Veškeré snahy
obnovit společnost násilnými prostředky vedou tudíž do sklepení NKVD, Lenin vede ke Stalinovi, a
byl by se nakonec Stalinovi podobal, kdyby měl to štěstí a měl déle.
Nyní už víme, že koncentráky vznikaly již za Lenina a že Lenin byl stejná kreatura jako Stalin. To, že
vládl kratší dobu, znamenalo jen, že povraždil míň lidí. Jeho dekrety, jeho metody, jeho smýšlení
byly stejné.
Nejsilnější Orwellovy eseje jsou zřejmě z let 1942-1946, tedy z období, kdy vznikala i Farma zvířat
a 1984. V eseji Poznámky o nacionalismu (1945) jsem si zatrhl odstavec uvažující o tom, proč nám
nevadí, že naši političtí komentátoři se tak často mýlí:
Je to zvláštní zjištění, že ze všech “expertů” na všech školách nebyl ani jeden jediný schopen
předpovědět tak pravděpodobnou událost jako rusko-německý pakt z roku 1939. A když byla zpráva
o paktu zveřejněna, objevily se naprosto různé výklady a činily se předpovědi, které byly téměř
okamžitě falšovány, protože se skoro ve všech případech nezakládaly na zkoumání
pravděpodobnosti, ale na touze ukázat SSSR jako dobrý či špatný, silný či slabý. Političtí a vojenští
komentátoři mohou stejně jako astrologové přežít téměř jakoukoli chybu, protože jejich oddaní
stoupenci od nich nečekají zhodnocení skutečnosti, ale podporu nacionalistické oddanosti.
A z téhož eseje ještě jednu lahůdkovou jednohubku - důkaz toho, jak úsporně a vtipně dokázal
Orwell formulovat:
Slyšel jsem například kohosi, jak přesvědčeně tvrdí, že američtí vojáci nepřijeli do Evropy proto,
aby bojovali s Němci, ale proto, aby potlačili anglickou revoluci. Člověk musí být intelektuál, aby
věřil podobným věcem: žádný obyčejný člověk by nebyl takový blázen.
Po válce přijelo do Anglie Moskevské Dynamo hrát přátelská fotbalová utkání. Noviny to vítaly
jako akt prohlubování míru a přátelství. Sport - prostředník porozumění mezi národy. Do prvního
vstupu SSSR na OH ještě chybí přes dva roky, myšlenka podporovat sportem nacionální sebevědomí
dovedená pozdějším socialistickým státním amatérismem sportovců k dokonalosti je ještě v
embryonálním stavu, ale Orwell už ji vidí jasně. (Esej Sportovní duch (1945):
Místo žvástů o zdravé soutěživosti na fotbalovém hřišti a o velké roli, kterou plní olympijské hry při
sbližování národů, bylo by užitečnější ptát se, jak a proč tenhle moderní kult sportu vznikl. Většina
dnešních her je pradávného původu, ale jak se zdá, od dob Římanů až po devatenácté století se sport
nebral příliš vážně. Ani na anglických soukromých školách nezačal kult her dříve než koncem
minulého století. Dr. Arnold, který je všeobecně považován za zakladatele moderní soukromé školy,
pohlížel na sport pouze jako na ztrátu času. Později, hlavně v Anglii a ve Spojených státech se ze
sportu stala vysoce výnosná činnost schopná přilákat velké davy a vzbuzovat divoké vášně a
infekce se šířila ze země do země. Nejvíc se rozšířily ty nejbojovnější sporty - fotbal a box. Nelze
příliš pochybovat o tom, že celá věc souvisí se vznikem nacionalismu - tedy se slabomyslným
návykem moderní doby identifikovat se s většími mocenskými celky a vidět vše v pojmech soutěže
a prestiže. Organizované hry budou také mnohem pravděpodobněji vzkvétat v městských
společenstvích, kde průměrná lidská bytost žije sedavým nebo alespoň uzavřeným způsobem života
a nemá moc příležitosti pro tvůrčí práci.
V eseji Zakazování literatury (1946) uvažuje Orwell o svobodě autora v zpolitizované době blížící
se poloviny dvacátého století. Opět pár skvělých postřehů:
Katolík a komunista se opírají o stejný předpoklad, že totiž protivník nemůže být poctivý a
inteligentní zároveň. Každý z nich mlčky tvrdí, že “pravda” už byla zjevena a že kacíř, pokud není
pouze blázen, si potají je té “pravdy” vědom a odolává jí pouze ze sobeckých pohnutek. V
komunistické literatuře je útok na intelektuální svobodu obvykle maskován řečněním o
“maloburžoazním individualismu”, “iluzích liberalismu devatenátého století” atd., aještě zdůrazněn
nechvalnými přídomky jako “romantický” a “sentimentální”, na něž se těžko odpovídá, protože
nemají žádný všeobecně přijatý význam. Tím se odvádí pozornost od skutečného jádra sporu.
(...)
Organizované lhaní, jak je praktikují totalitní státy, není, jak se někdy říká, dočasná nutnost stejné
povahy, jako je vojenská taktika. Je to něco totalitě vlastního, něco, co by pokračovalo, i kdyby
koncentrační tábory a tajná policie přestaly být potřebné. Mezi inteligentními komunisty se traduje
neoficiální pověra, že třebaže ruská vláda se nyní musí věnovat lživé propagandě, vykonstruovaným
procesům a tak dále, tajně zaznamenává pravdivá fakta a někdy v budoucnuje zveřejní. Domnívám
se, že si můžeme být skoro jisti tím, že to tak není, protože takový čin by znamenal uvažování
liberálního historika, který zcela samozřejmě věří, že minulost nelze měnit a že správná znalost
historie je cenná. Z totalitního hlediska je historie cosi, co se má tvořit spíše než znát. Totalitní stát
je vlastně teokracie, a aby si jeho vládnoucí kasta udržela své postavení, musí vytvářet dojem
neomylnosti. Avšak protože v praxi nikdo není neomylný, je často potřeba přerovnávat minulé
události tak, aby ukazovaly, že ta nebo ona chyba se nestala, nebo že naopak k tomu či onomu
triumfu opravdu došlo. A opět - každá důležitější změna politiky vyžaduje odpovídající změnu
doktríny a přehodnocení významných historických postav. Něco takového se děje všude, ale
pravděpodobněji to povede k přímé falzifikaci ve společnostech, kde je v kterémkoli daném
okamžiku možný pouze jeden názor. Totalita vyžaduje vlastně neustálé pozměňování minulosti a v
dlouhé perspektivě patrně také nevíru v samu existenci objektivní pravdy. Přátelé totality u nás
často tvrdí, že protože absolutní pravda je nedosažitelná, velká lež není o nic horší než malá.
Zdůrazňuje se, že všechny historické záznamy jsou předpojaté a nepřesné, nebo na druhé straně, že
moderní fyzika prokázala, že to, co máme za skutečný svět, je iluze, takže věřit ve svědectví
vlastních smyslů je prostě vulgární filištínství. Totalitní společnost, které by se podařilo přetrvat
navždy, by patrně ustavila schizofrenní systém myšlení, v němž by zákony zdravého rozumu platily
v každodenním životě a v určitých exaktních vědách, ale politik, historik či sociolog by na ně
nemusel brát zřetel.
(...)
Na totalitě je nové to, že její doktríny nejsou pouze nenapadnutelné, ale také nestálé. Pod hrozbou
zatracení musejí být respektovány, ale na druhé straně vždycky podléhají náhlé změně. Uvažte
například ty různé postoje, navzájem naprosto neslučitelné, které anglický komunista či “souputník”
museli zaujmout vůči válce mezi Británií a Německem. V létech před zářím roku 1939 se od nich
očekávalo, že budou neustále pobouřeni “hrůzami nacismu” a že vše, co píší, přetvoří v odsudek
Hitlera. Po září 1939 museli dvacet měsíců věřit tomu, že proti Německu se hřešilo víc, než hřešilo
ono samo, a slovo “nacista”, alespoň pokud šlo o tisk, muselo zmizet z jejich slovníku. Hned po
zprávách v osm hodin ráno 22. června museli začít věřit znovu, že nacismus je to nejohavnější zlo,
které svět viděl. Pro politika je snadné takhle se měnit; pro spisovatele je to poněkud jiné. Jestliže
má změnit své názory v přesně ten pravý okamžik, musí buď lhát o svých subjektivních pocitech,
nebo je musí úplně potlačit. V každém případě zničí svůj hnací motor. Nejenže mu nepoplynou
myšlenky ale i slova, která používá, jako by pod jeho dotekem ztuhla. Politická literatura naší doby
pozůstává téměř výlučně z prefabrikovaných vět, které se spojují dohromady jako dětská skládanka.
Je to nevyhnutelný důsledek autocenzury. Aby člověk mohl psát jasným, působivým jazykem musí
myslet beze strachu, a pokud člověk myslí beze strachu nemůže být politicky ortodoxní. Jinak tomu
může být ve “věku víry”, kdy vládnoucí ortodoxie je už dlouho zavedená a nebere se moc vážně. V
tom případě by bylo možné, nebo mohlo by být možné, aby velké oblasti lidského myšlení zůstaly
nedotčeny tím, čemu se oficiálně věří. I tak stojí za povšimnutí že literatura v próze téměř vymizela
během jediného období víry, které Evropa kdy zažila. Po celý středověk téměř neexistovala tvůrčí
literatura psaná prózou a historické literatury bylo pouze poskrovnu. Intelektuální vůdci společnosti
vyjadřovali své nejvážnější myšlenky mrtvým jazykem, který se za tisíc let skoro nezměnil.
(...)
Potlačení intelektuální svobody ochromuje novináře, píšícího sociologa, historika, romanopisce,
kritika a básníka - v tomto pořadí. Je možné, že v budoucnosti třeba vznikne nový druh literatury,
který s sebou neponese individuální cítění nebo pravdivé pozorování, ale v současnosti není nic
takového možné. Zdá se mnohem pravděpodobnější, že jestliže liberální kultura, v níž jsme žili od
renesance, skutečně skončí, literární umění zhyne s ní.
Jistěže se dál bude používat tisku a je zajímavé zaspekulovat si, jaké druhy čtiva v totalitní
společnosti přežijí. Dokud televizní technika nedosáhne vyšší úrovně, dále budou nejspíš vycházet
noviny, ale je sporné, zda bude velká masa lidí v průmyslových zemích cítit potřebu jakékoli
literatury. V každém případě tito lidé nejsou ochotni utratit za čtení tolik, co utrácejí za různé jiné
zábavy. Romány a povídky budou patrně úplně nahrazeny flmy a rozhlasovými pořady. Nebo
možná přežije nějaké nižší senzační čtivo, které se bude produkovat jako na běžícím pásu, a lidská
iniciativa se tak omezí na minimum.
Jak můžete číst, jsou to celkem pochmurné předpovědi. Mám ale pocit, že úpadek literatury je
na(ne)štěstí víc než čím jiným způsoben právě televizí. Že tedy svět není na cestě k totalitě, ale že se
demokracie vyprázdňuje horším a zákeřnějším způsobem, který svého analytika dosud možná hledá.
Na závěr z Orwellova předposledního eseje ve sbírce, z eseje Spisovatelé a leviatan (1948) úvahy o
občanské angažovanosti spisovatele:
Takže co? Máme dojít k závěru, že je povinností každého spisovatele “nemíchat se do politiky”? To
určitě ne! Jak už jsem řekl, žádný myslící člověk se rozhodně nemůže politice opravdu vyhnout v
době, jako je ta současná. Snažím se jen říci, že bychom měli dělat větší rozdíl než dosud mezi
politickou a literární příslušností a měli bychom si uvědomovat, že ochota dělat jisté nechutné, ale
nutné věci nenese s sebou povinnost spolknout přesvědčení, které je obvykle doprovází. Když se
spisovatel politicky angažuje, měl by to činit jako občan, jako lidská bytost, a ne jako spisovatel.
Nemyslím si, že má právo, pouze z titulu své citlivosti, vyhnout se obyčejné špinavé politické práci.
Stejně tak jako kdokoli jiný měl by být připraven přednášet v síních, kde táhne, čmárat po
chodníku, účastnit se předvolební kampaně, roznášet letáky, dokonce i bojovat v občanských
válkách, pokud se to jeví nutné. Ale ať dělá ve službách své strany cokoli dalšího, neměl by pro ni
nikdy psát. Měl by jasně zdůraznit, že jeho psaní je někde mimo.
(...)
Pro většinu lidí ten problém nestojí v téže podobě, protože jejich život už rozdělwný je. Jsou
skutečně naživu pouze ve svém volném čase a mezi jejich prací a jejich politickou činností není
citová spojitost. Ani po nich většinou nikdo nežádá, aby se ve jménu své politické příslušnosti
snížili jako dělníci. Po umělci, a zejména po spisovateli, se právě tohle chce - je to vlastně jediná
věc, kterou po něm politikové chtějí. Pokud odmítne, neznamená to, že je odsouzen k nečinnosti.
Jedna jeho polovina, která je v jistém smyslu celým člověkem, může jednat tak rozhodně, dokonce
tak násilně, pokud je to zapotřebí, jako kdokoli jiný. Ale jeho psaní, pokud má nějakou hodnotu,
bude vždycky výplodem toho zdravějšího já, které stojí stranou, zaznamenává věci, jež se dějí, a
připouští jejich nutnost, ale odmítá se nechat klamat, pokud jde o jejich pravou povahu.
Knihu vřele doporučuji do vašich knihoven. Není to čtení na jeden večer, sám jsem s ní bojoval v
malých dávkách po dva měsíce, ale výsledek stojí za námahu. Dobré čtení. Nikdy ze mne sice
neudělá levicového intelektuála, jako křesťan a konzervativec jsem imunní, ale přesto, že s
Orwellem prostě často souhlasit nemohu, bylo to poučné.
Jiří moravský Brabec
George Orwell - Uvnitř velryby a jiné eseje. Atlantis 1997, z anglického originálu The Penguinn
Essays of George Orwell přeložila Kateřina Hilská, doslov Martin Hilsý. 504 stran. ISBN 80-7108140-X. Náklad a cena neuvedeny. Jiří moravský Brabec
ZPĚT na titulní stranu
Copyright (c) 1997, Zlin Net a.s.
All rights reserved.