Krteček aneb akční hrdina našeho dětství

Krteček aneb akční hrdina našeho dětství

Krteček aneb akční hrdina našeho dětství
Když jsem byla dítko ještě školkové a později školou povinné, příliš pořadů pro děti se v
televizi nevysílalo. A tak jedním z nejoblíbenějších byl Večerníček. Rumcajs, Křemílek a
Vochomůrka, Ovčí babička, později Maková panenka nebo Víla Amálka. Ještě dnes ochraňuji
ohmatanou knihu Jak krtek ke kalhotkám přišel, čtou ji mé děti a také jim předávám jako
poklad své oblíbené večerníčkovské pohádky z dětství. Ale konkurence je mnohem větší, mají
tyhle něžné pohádky s postavičkami, jimž je vlastní vtip a obyčejný fištrón, vůbec šanci vedle
všech pokémonů a digimonů, spidermanů a jiných kreslounů, hrdinských a neohrožených?
Dítě začíná televizi vědomě vnímat už okolo tří, čtyř let, tehdy mu ještě stačí pohádky a cíleně
sleduje pořady pro děti. I ty se však od sebe kvalitou velmi liší. Rychlé, klipovité, velmi
barevné a agresivní pořady děti vyžadují, náš starousedlík Rumcajs je zaujme až ve chvíli,
kdy skončí Kukačka polní svou šílenou honičku pouští. Pokud dítě sedí u počítače, pak jede s
rodiči třeba do Mc Donalda na hamburger, svět je pro něj bez hranic a zakázaného a
povoleného a zahraniční hračky pro ně nejsou nesplnitelným snem, musí být zákonitě jiné,
než jeho rodiče, tedy my, v tom věku. Jenže je také pravda, že dítě dělí stále své hrdiny
nekompromisně na dobré a zlé, i když dnes je bude spíše než prakem likvidovat třeba
laserovým mečem.
Jak máme ale my poznat kvalitní pořad a odlišit ho od obyčejného zabíjení času? Děti nám to
řeknou samy, stačí je poslouchat. Dívej se se mnou znamená zajímá mě to, potřebuji
diskutovat o tom, co se dozvídám .
Ne vždy ale můžeme sedět s dětmi u televize, pro takovou chvíli (třeba v neděli ráno, když si
chceme trochu přispat) jsou tu komponované kontaktní pořady, kde jsou pohádky a zajímavé
pořady a mezi nimi si s dětmi povídá moderátor, udržuje jejich pozornost, baví je. Měl by je
pobavit, měl by s nimi navázat důvěrný vztah, není tam pro koukání, je tam proto, aby si dítě
s televizí povídalo. Je to ale opravdu jen náhražka, na to bychom jako rodiče neměli
zapomínat. A jak by měl vypadat dobrý dětský pořad? Měl by pobavit, o něčem vyprávět, měl
by mít příběh i poučení. I když poučení by tam mělo být jako vůně vanilky ve vánočním
cukroví. Mělo by tam jen zavonět ...
Tohle všechno ale i dnes splňují večerníčkové příběhy. Maxipes Fík, Bob a Bobek, Broučci,
Hurvínek a nesmíme zapomenout na nejrozkošnějšího hrdinu dětských rozzářených očí na
Krtečka Zdeňka Milera. Všimněte si neohrabaných pohybů malých dětí, jejich jéje a jů, to je
přece celý Krtek! Jako ony se směje, stejně reaguje, je stejně bezprostřední a vždy ochotný
pomoci. Krtečkův svět je stejně laskavý a půvabný jako jsou malé děti a proto ho tak bezbřeze
milují. I dnes, v moderní době plné techniky a pokroku... I když je pravda, že i on musel
zakoupit mobil a používá i různé jiné technické vymoženosti. Okamžik zrození je pro něj
stejně samozřejmý jako pro dnešní děti, nakonec už asistoval i u porodu, tak proč ne?!
Jenže. Jenže v těchto dimenzích si povídáme pořád o dětech asi do devíti let věku. Pak jsou už
dospělé alespoň před televizní obrazovkou. Už dnes je podle statistik sledovanosti
televizních pořadů jasné, že děti se dívají v deseti letech pořady, které pro ně původně tvořeny
ani zdaleka nejsou. Místo pohádek je láká sex. Nejdříve jen tak trochu, třeba v legračně
nadzvednuté sukni v nějakém zábavném klipu z pořadu Neváhej a toč. Pak přejdou k Tele
Tele a k Městečku South Park, ani nestačí opustit základní školu a Peříčko už pro ně není nic
neznámého. Mezi svými nejoblíbenějšími pořady uvádějí desetileté děti Komisaře Rexe a
odpolední telenovely. Jsou hrozné ty děti? Ne, je v jejich přirozenosti hledat to, co se jen
vzdáleně blíží dospělosti, protože ony už touží být dospělé a nezávislé.
Celý svět se zrychluje, vše spěje do zkratky, není čas se čímkoliv zabývat déle než pár minut
popřípadě vteřin. Život se postupně stává videoklipem, ve kterém jsme unášeni stále vpřed,
bez zastávky, bez zamyšlení. My starší možná máme šanci najít páku, kterou zpomalíme to
tempo, ale co děti, které život neznají a té rychlosti ho ani nepoznají, nedostanou šanci najít ty
pravé hodnoty, které by mohly ctít. To, co ve zkratce poznají, přenesou i do svého vlastního
života.
Problémy? Nezajímají mě. Vztah s někým jiným? Jen na chvíli, dokud mě bude bavit. Pak
pryč s ním. Důležitější jsou stále nové vzruchy, ty nejmodernější věci, hudba, kterou si
nemusím pamatovat, životní zážitky, které ještě nejsou pro mě...
Je to tak opravdu? Jsou všechny děti takové? Samozřejmě, že ne. Naštěstí. Ale všechno je na
nás.Je na nás, jak jim život představíme, jestli je naučíme tolik, aby jim Městečko South Park
připadalo obhroublé a Peříčko vulgární. A hlavně, aby tyto pořady poznaly, až budou starší,
nakonec proč je asi vysílají po desáté hodině večer?
Pokud chodí děti pozdě spát, vytvářejí si spánkový deficit, který se v dospělosti projeví jako
nesoustředěnost, zvýšená agresivita a nervozita. Ale to je jen jeden aspekt. Pokud navíc
sledují pořady, které pro ně nejsou určeny, na jedné straně rychleji vyspívají, ale současně
jsou nejistější a zranitelnější. V šestnácti letech je nic nepřekvapí a ve dvaceti už vědí tolik, co
jejich rodiče ve čtyřiceti. A co si potom mají počít se životem a se sebou...
Jako rodiče bychom neměli zapomenout na to, že za své děti neseme zodpovědnost především
my. I když jsou právně bezúhonné, ať udělají cokoli. Ale když udělá naše dítě cokoli, budeme
s tím umět žít?
Autor: D.D.