1132

Fanny Greiplová, celoživotní nedosažená láska básníka Šumavy Adalberta Stiftera, se narodila jako
jedna ze čtyř dcer bohatého obchodníka ve Frymburku 28. června 1808.
Bratr Fanny Greiplové Mathias se ze studií přátelil s Adalbertem Stifterem, kterého o letních
prázdninách v roce 1826 pozval do výstavního domu Greiplových čp. 74 na náměstí ve Frymburku,
který do požáru v roce 1856 patřil k nejkrásnějším v širokém okolí. Černooká Fanny studenta Stiftera
zaujala natolik, že se do ní okamžitě zamiloval a rok poté se o prázdninách Frymburku znovu vrátil.
Adalbert se rodině Fanny pro svou nerozhodnost a nemajetnost nezdál jako perspektivní partner.
Stifter se několikrát pokoušel získat lásku mladé Fanny, pokaždé ovšem bezúspěšně.
V roce 1836 se Fanny vdala do Welsu za Josefa Fleischhandela. Tři roky po svatbě, v roce 1839 Fanny
Greiplová zemřela při porodu spolu se svým dítětem.
Příběh lásky Fanny Greoplové a Adalberta Stiftera dnes ve Frymburku připomína pouze pomníček
Adalberta Stiftera v parku na náměstí a pamětní deska rodičů Fanny na zdech kostela sv.
Bartoloměje.
Pozdně gotický farní kostel svatého Bartoloměje z roku 1277 se nachází na konci náměstí v městečku
Frymburk. Od 29. května 1305 až do roku 1946 patřila farnost pod správu kláštera premonstrátů v
hornorakouském Schläglu.
Svojí pozdně gotickou podobu získal kostel v roce 1530. Z tohoto roku se zachovala krásná síťová
klenba kněžiště. V roce 1648 byl kostel a fara vypáleny švédskými kyrysníky. Během opravy v letech
1649-1652 vznikla valená klenba lodi. Raně barokní oltář z roku 1662 vyrobil řezbář Jan Worath.
Interiér kostela je barokní.
Kostel potkal v roce 1866 další požár, při kterém shořela střecha kostela i fara. Stavba dnešní štíhlé
věžní špice kostela byla započata roku 1870, kdy byla zvýšena a novogoticky upravena.
Před kostelem je pomník 54 padlým frymburským občanům v 1. světové válce. V blízkosti kostela
stojí stará škola, která patří k nejstarším v jižních Čechách - již v roce 1474 se připomíná její první
kantor.
Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané v rodině tkalce. Byl uznávaným malířem,
spisovatelem i básníkem.
Poté, co nebyl přijat na gymnázium v Horní Plané ho poslal dědeček proti jeho vůli do latinské školy
benediktinů v hornorakouském Kremsmünsteru. Zde se zrodil jeho cit pro přírodu, literaturu a umění.
Stifter později toto období označil jako nejhezčí v jeho životě. Studia ukončil s vynikajicími výsledky.
Zde také začal potají psát své první básně.
Následovala studia práv na Vídeňské univerzitě (1826-1832). Často se vracel do svého rodného kraje,
mj. do Frymburku za svou nenaplněnou láskou Fanny Greiplovou, která později byla součástí řady
jeho básní. Od roku 1848 působil v rakouském Linci, byl několikrát vyznamenán císařskými medailemi
a uznáván za své vědecké práce. Většinu děje svých literárních děl zasadil do šumavské přírody a
nezřídka také psal o svém dětství v Horní Plané. Ne nadarmo je přezdíván "básníkem Šumavy".
Zemřel roku 28. ledna 1868 v Linci. Stifterův rodný dům v Horní Plané čp. 21 v současnosti slouží jako
memoriální expozice provázející jeho životem a dílem. Na vrcholu Plechý nad Plešným jezerem se
nachází Stifterův pomník.
Památní expozice slavného šumavského spisovatele Adalberta Stiftera byla slavnostně otevřena 23.
října 1960 v jeho rodném domě č.p. 21 v Horní Plané, kde Adalbert strávil své bezstarostné mládí,
které se tak intenzivně promítlo do jeho pozdější literární tvorby. Stifterův rod v tomto domě žil již od
doby kolem roku 1660. Majitelé domu hospodařili na svém statku, ale hlavně se živili jako tkalci,
pláteníci a obchodníci se lnem a přízí. Do 19. století se v domě vystřídalo celkem šest generací
Stifterova rodu.
V současné době je dům využíván jako stálá památní expozice “Adalbert Stifter a rodný kraj”, která
mapuje život a dílo “básníka Šumavy”. Návštěvník zde nalezne řadu autentických dokumentů,
fotografií a citátů s dějinami rodného domu, města a památných míst v okolí. Životopisná část
expozice se věnuje Stifterovu rodu, blízkým osobám a událostem, které měly zásadní vliv na
formování jeho osobnosti a díla.
Domek je zapsán do seznamu státem chráněných památkových objektů. Nyní je památník pobočkou
Regionálního muzea v Českém Krumlově.
Fanny Greiplová(1808 - 1839) přítelkyně Adalberta Stiftera
"PIRLINGU, ty milé městečko, jak jsem tě měl vždy rád! Ale kdo by si byl kdy pomyslil, že se mi staneš
tak drahý! Jak se rozraduje mé srdce, kdykoliv vzpomene na tvou krásu: jak půvabně ležíš ve své
samotě na sametově zeleném vrchu a tvé bílé domy shlížejí dolů k řece, svlažující své břehy a
pospíchající pod tvým dřevěným mostem, na kterém stojí červená věžička s obrazem svatého Jana.
Buď mi ode dneška požehnán a pozdraven na věky věkův." Tak vzpomíná básník Šumavy Adalbert
Stifter v jinotaji na svůj Frymburk v knize Z kroniky našeho rodu. Není se čemu divit, vždyť Frymburk
bylo místo jeho celoživotní nenaplněné lásky k Fanny Greiplové.
Fany se narodila jako jedna ze čtyř dcer bohatého obchodníka 28. června 1808 ve Frymburku. Asi by
se o ní nemluvilo a nepsalo, kdyby její bratr Mathias nepozval o prázdninách 1826 svého kamaráda a
přítele ze studií Adalberta Stiftera do výstavného domu na frymburském náměstí. Dům stával v
místech, kde je dnes dům číslo 74. Až do velkého požáru, který zachvátil Frymburk 7. srpna 1856, byl
Greiplův dům jedním z nejvýstavnějších nejen ve Frymburku, ale i v širokém okolí. Jeho barokní štít se
vysoko vypínal nad ostatní domy a ukazoval, že zde bydlí bohatý obchodník, který má své obchody i
ve Vídni a v Terstu. Student Adalbert tehdy nevěděl, zda bude malířem nebo přírodovědcem. Zaujala
jej však černooká Fanny, sestra přítele Mathiase, k níž vzplanul prudkou a horoucí láskou. Tehdy
napsal: "Já oněch dnů do věčnosti nezapomenu, byly to nejkrásnější z celé mé studenské doby."
Fanině matce Terezii mladíkovo vzplanutí neušlo, ale zároveň si uvědomovala, že nemajetný student,
jež se jí zdál i povahově rozkolísaný, neví, zda má studovat práva, která by mu zajistila poměrný
blahobyt, nebo umění, jež ho lákalo svou volností. O prázdninách o rok později přijíždí Adalbert
Stifter opět za svou Fanny ke Greiplovým a z tohoto pobytu se zachoval jeho obraz "Frymburk a
zřícenina Vítkova Hrádku". Je malován z míst, kde dnes u zátoky u Lipna stojí nové řadové domky a
kde se říká "Na rybízárně". Z borového hájku u ohrady pastviny na obraze vystupuje farní kostel
svatého Bartoloměje, ještě s červěnou bání, zřícenina Vítkova Hrádku, ale i barokní štít výstavného
domu Greiplových.
Naposledy básník spatřil Fanny při svatbě svého frymburského kamaráda Schifflera s Marií
Blechingerovou, která byla Fanninou přítelkyní. Povšiml si slz na tváři své milované a domníval se, že
by mohl znovu získat její lásku. Napsal dívce dopis, který však zůstal bez odpovědi, stejně jako tři
předcházející. Nikdy již pak Stifter nespatřil svou "nevěstu ideí", která se v jeho díle stala sestrou
nesmrtelných básnických milenek. Osmnáctého října 1836 se Fanny vdala za komorního sekretáře
Josefa Fleischhandela do Welsu a za tři roky po svatbě zemřela při porodu i se svým dítětem.
Když později navštívil básník se svou manželkou Frymburk a ubytoval se v domě Greiplových ve dvou
pokojích obrácených k západu, kde trávil své studenské prázdniny, byl přijat velmi vlídně. Prožil zde
chvíle, které tak dojímavě vepsal do závěrečných stránek Lesního poutníka. Příběh lásky básníka
Šumavy Adalberta Stiftera s Fanny Greiplovou připomíná dnes jen náhrobní deska rodičů Greiplových
na zdi kostela směrem k převozu.
Adalbert Stifter(1805 - 1868)
spisovatel, malíř
Narodil se v Horní Plané v rodině tkalce, studoval na klášterním gymnáziu v Kremsmünsteru (1818 1826), poté právo a přírodní vědy na universitě ve Vídni (1826 - 1830), působil v literárních salónech
Schwarzenberků a Metternichů.. Od roku 1848 žil v Linci, kde se zasloužil o reformu základních škol a
údržbu kulturních památek. Stifterovy literární práce byly silně ovlivněny vztahem k rodné Šumavě,
životu jejích obyvatel a historii - román "Vítek", povídky "Vesnička na suchopáru", "Hvozd", "Žula",
"Lesní poutník", "Popsaná jedlička", "Z kroniky našeho rodu". Malířská tvorba ve stylu biedermeieru
(Pohled na Horní Planou, Frymburk, Zřícenina Vítkova hrádku) s prvky raného impresionismu
(Čertova stěna, Studie kamenů a oblak).
Fanny Greiplová
PIRLINGU, ty milé městečko, jak jsem tě měl vždy rád! Ale kdo by si byl kdy pomyslil, že se mi staneš
tak drahý! Jak se rozraduje mé srdce, kdykoliv vzpomene na tvou krásu: jak půvabně ležíš ve své
samotě na sametově zeleném vrchu a tvé bílé domy shlížejí dolů k řece, svlažující své břehy a
pospíchající pod tvým dřevěným mostem, na kterém stojí červená věžička s obrazem svatého Jana buď mi ode dneška požehnán a pozdraven na věky věkův! Tak vzpomíná básník Šumavy Adalbert
Stifter v jinotaji na svůj Frymburk v knize Z kroniky našeho rodu. Jak by ne - vždyť Frymburk bylo
místo jeho celoživotní nenaplněné lásky k Fanny Greiplové. Narodila se jako jedna ze čtyř dcer
bohatého obchodníka 28. července 1808 ve Frymburku. Asi by se o ní nemluvilo, kdyby její bratr
Mathias nepozval o prázdninách 1826 svého kamaráda a studentského přítele Adalberta Stiftera,
pozdějšího "básníka Šumavy," k nim do
výstavného domu na náměstí. Byl to výstavní měšťanský dům čp. 74.
Dnes je zde nevzhledná novostavba se stejným číslem popisným. Až do velkého požáru, který
zachvátil Frymburk sedmého srpna 1856, byl Greiplův dům jedním z nejvýstavnějších nejen v obci, ale
i v širokém okolí. Jeho barokní štít se vysoko vypínal nad ostatní domy a ukazoval, že v něm bydlí
bohatý obchodník, který měl své obchody i ve Vídni a Terstu. O prázdninách 1828 se v tomto domě i
horlivě muzicírovalo a přijíždělo sem mnoho významných osobností. Z oken pokoje, kde tehdy strávil
prázdniny třiadvacetiletý Adalbert, byl krásný výhled na pohoří Svatého Tomáše, kterému vévodí
zřícenina Vítkova Hrádku. Student Adalbert tehdy nevěděl, zda bude malířem nebo přírodovědcem.
Zaujala jej však černooká dvacetiletá sestra přítele Mathiase Fanny, k níž vzplanul bezvýhradnou,
prudkou a horoucí láskou. Fannině matce Terezii neušlo toto vzplanutí, ale ani to , že nemajetný
student , jež se jí zdál i povahově rozkolísaný, neví, zda má studovat práva, která by mu zajistila
poměrný blahobyt, nebo umění, jež ho lákalo svou volností. O frymburských prázdninách 1828 napsal
později již známý básník "Já oněch dnů do věčnosti nezapomenu, byly to nejkrásnější z celé mé
studentské doby." O prázdninách o rok později přijíždí Adalbert opět za svou Fanny Greiplovou a z
tohoto pobytu se zachoval jeho obraz "Frymburk a zřícenina Vítkov Kamene." Je malován z míst, kde
dnes u zátoky lipenské přehrady u silnice od Lipna jsou nové řadové novostavby. Z borového hájku u
ohrady pastviny se tyčí nejen kostel sv. Bartoloměje a zřícenina Vítkova Hrádku, ale i barokní štít
výstavného domu Greiplových, tedy dům jeho lásky Fanny. Naposledy jí básník spatřil při svatbě
svého frymburského kamaráda Schifflera s Marií Blechingerovou, která byla přítelkyní Fanny. Povšiml
si Fančinných slz a domníval se, že by mohl znovu získat její lásku. Napsal jí dopis, který však zůstal
bez odpovědi jako tři předcházející. Sen mladé lásky byl dosněn a Frymburk se přestěhoval jen do
vzpomínek. Nikdy již nespatřil Adalbert Stifter svou "nevěstu ideí", která se v jeho díle stala sestrou
nesmrtelných básnických milenek. Když později navštívil básník se svou manželkou Frymburk,
ubytovali se v domě Greiplových ve dvou pokojích obrácených k západu, kde trávil své studentské
prázdniny a byl přijat velmi vlídně. Již nebylo ze strany rodičů Fanny důvodu k nepřízni. Prožil zde
chvíle,které tak dojímavě vepsal do závěrečných stránek Lesního poutníka. Tenhle příběh lásky
básníka Šumavy Adalberta Stiftera s Fanny Greiplovou dnes ve Frymburku připomíná již jen pomníček
Adalberta Stiftera v parku na náměstí a náhrobní deska rodičů Fanny Greipelové na zdi kostela
směrem k převozu. O této poslední návštěvě Frymburka napsal Adalbert Stifter ve svém slavném
Hvozdu: BOD, odkud lze skoro tak daleko, jak je zde popsáno, přehlédnout pouť této dcery lesa, je
zřícenina rytířského hradu, jež z údolí vypadá jako oblačně modrá kostka, vznášející se nad nejvyšším
okrajem širokého pásu lesa. Z oken Frymburka je jihozápadním směrem vidět zříceninu a jeho
obyvatelé jí říkají Tomášův vrch nebo Tomášova věž nebo krátce Svatý Tomáš, a vypravují, že je to
prastarý panský zámek, jejž kdysi obývali krutí rytíři, pročež je nyní zakletý a nebude se moci po tisíc
let rozpadnout, třebaže povětří a slunce o to usilují. Často jsem v uplynulých dnech sedával v tom
starém zdivu, četl v oblíbené knize nebo jsem naslouchal milým klíčícím citům mládí, hleděl
vydrolenými okny k modré obloze nebo pozoroval zlatá zvířátka, která vedle mne běhala mezi stébly,
nebo místo toho všeho jen líně a tiše vnímal němé sluneční paprsky opírající se do zdi a do kamenů často a rád jsem tam pobýval, i když jsem ještě neznal osud těch, kteří nakonec obývali toto truchlivé
místo. Téměř o sto padesát let později , v roce 1975, napsal jiný básník Šumavy Ladislav Stehlík ve své
knize Země zamyšlená o Frymburku: VZPOMÍNÁM-LI NA FRYMBURK, vrací se mi jeden dávný večer se
srpkem půlměsíce nad osamělou břízou, vůně rosy vanoucí ze ztemnělých luk za šedými šindelovými
střechami i záblesk říčního zákrutu pod stříbřitým nebem, v němž se téměř ztrácela rozmytá silueta
chrámové věže, jejíž štíhlost dává Frymburku typickou tvář. Tak vypadalo městečko dlouhá léta,
téměř bez proměny, než náš čas prostřel kolem něho předlouhou jezerní hladinu. Po letech jsem tu
byl hostem malíře Oty Matouška a jeho rodiny v typické šumavské chalupě, stojící u lipenské silnice, a
na společných toulkách krajem jsme byli okouzlováni novou krásou, zcela odlišnou od té, kterou tu
miloval Adalbert Stifter.
ADALBERT STIFTER
Březen 1848
Mohl bych Vám tak jen z desetiny vylíčit, co jsem od března 1848 vytrpěl. Když jsem viděl, kam věci
spějí, zmocnila se mne ta nejhlubší a nejtemnější sklíčenost nad lidstvím a sledoval jsem události s
pozorností a pohnutím, které bych od sebe sám nikdy netušil. Když nerozum, dutý entuziasmus,
špatnost a prázdnota, posléze dokonce i zločin se roztahovaly všude a zmocnily se světa, tu mi téměř
doslova puklo srdce, jak se pak mému ušlechtilému příteli Spaunovi i vskutku stalo, a on nyní shlíží z
věčnosti sem k nám. Častokrát jsem ho utěšoval, já, který jsem měl sám útěchy tak málo. Podlehl a
nespatřil už návrat mužného rozmyslu. Jak boje v Uhrách zraňovaly všechen můj cit, ani byste věřit
nemohl; každý výstřel z děla šel přece rovnou Rakousku do samého srdce. Vidět jasně poměry a
přece musit ponechat průchod pomatenosti a zlu, to jsou muka, která lze sotva popsat. Poznal jsem v
tomto roce city, o nichž jsem předtím neměl ani ponětí. Všechno krásné, velké a lidské bylo to tam,
mysl byla rozvrácena, poezie na ústupu. Teprve pomalu a zvolna vracely se útvary krásy znovu
nazpět, skála, strom, nebe začaly znovu promlouvat a ušlechtilí lidé tu přece také ještě byli, kteří stáli
za lásku a které člověk miluje tím horoucněji, čím věrnější zůstali, když tolik jiných propadlo zlu. (…)
Když je Rakousko opět pevné, a ono nyní je, vracejí se múzy nazpět. Neuvěřitelně toužím po tom,
abych se mohl znovu zaměstnávat krásou, a tak je tomu i s těmi všemi, jimž pustota a hrůzyplnost
toho, co minulo, zachmuřila srdce.
P.S. Citace z dopisu Gustavu Heckenastovi, datovaného v Linci 13.10.1849, projevuje jasně Stifterův
vztah k revoluci a k "jaru národů".
Denn was auch immer...
Co země trvá...
Denn was auch immer auf Erden besteht,
besteht durch die Liebe und Treue.
Wer heute die alte Pflicht verrät,
verrät auch morgen die neue.
Co země trvá, chce na duši
jen lásku opravdovou.
Kdo dávnou povinnost poruší,
zradí i zítra tu novou.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 168
Tageszeiten
Denní doby
Glänzend spannt das Firmament den Bogen
Unermesslich um die Erde aus,
Und in Hoheit kömmt der Fürst gezogen
Durch sein tiefgewölbtes Haus.
Segnend von dem blauen Saale
schaur das reine Angesicht,
Und mit ewig güt'gem Strahle
Gießt es rings das heilge Licht.
Wenn dann seine müden Strahlen alle
Nieder ihn zur Abendruhe ziehn,
Sieh da glüht die ungeheure Halle
Wie ein einziges Rubin.
Und in ungemessnen Räumen
Kann die Seele sich ergehn,
Und das Aug in süßen Träumen
In die goldne Tiefe sehn.
Und die lichte Kuppel fängt zu dunkeln,
Und der blasse Dom zu schweigen an Sieh - und Trillionen Lichter funkeln
Auf dem saphirdunkeln Plan.
Und des Schlummers Odem webet
Durch die eingewiegte Flur,
Und die Seele Gottes schwebet
Hütend über die Natur.
Nesmírný třpyt oblohy se klene,
obepíná celou zem,
výší táhne kníže ve vznešeném
lesku štíhlým palácem.
Z modra síně čistou tváří
pohled shůry žehná nás,
nepřestajně vlídnou září
prší kolem svatý jas.
Když pak paprsky, už unaveny,
táhle míří večer do stínů,
rozhoří se ta síň na plameny
jediného rubínu.
Poutí nezměrnými prostorami
duše může se tam dát,
oči sladkým snem než zmámí
v zlaté hloubi nahlédat.
Poznenáhla zářná báň se setmí,
bledý dóm pak zmlká do všech stran hleď - už miliony světel letmých
jiskří nebe, safírový stan.
Dřímotný dech po lukách tmou vane
a zkolébá je tiše k spánku, až
nade vším Boží duše stane,
nadpřirozeně mocná, bdělá stráž.
1829
P.S. Tato báseň byla v 58.-59. čísle staroříšských Archů roku 1940, kdy jsem se narodil, přeložena
Františkem Pastorem volně bez i náznaku rýmu. Na neinformovaného čtenáře může učinit silný
dojem právě ona volnost, kterou pak připíše mylně originálu Stifterovu. Pokusil jsem se k němu
pokorně vrátit. V Iniciálách stejné verše kdysi přeložil Roman Szpuk.
Kindheit in der Heimat Dětství ve vlasti
Sehnend sitze ich hier und hefte das Aug' in die Ferne.
Dort, wo des Himmels Blau sanft sich mit Bergen vermischt.
Dämmert das freundliche Land der verlassenen Heimat herüber,
Dorten der neblichen Streif, o ich erkenne ihn gut.
Dort ist hochaufragend der Wald der die Heimat beginnet.
Glänzendes Jugendland, wär ich doch wieder in Dir.
Ob, es war schön, da der Baum, worunter ich spielte,
Schön, da des Vaters Haus, schön, da das heimliche Tal
Meine Welt war. Nie umwölkte sich damals mein Himmel,
Immer war mir der Tag, immer der Abend so schön.
Damals kannte nicht Gram noch die unbefangene Seele,
Frohsinn tönte das Spiel, tönten die Berge zurück.
Sedím tu, toužebně upírám do dálky oči
tam, kde se něžně mísí lem hor a nebeská modř.
Až sem se šeří můj kraj, můj domov opuštěný,
znám ten mlhavý pás, až sem tuším zdaleka
i ten vysoký les, čnící tam, kde počíná domov.
Zářivá země mládí, jako bych znovu byl v Tobě.
Jak bylo tam krásně, strom byl tam, pod nímž jsem si hrával,
krásný otcovský dům, údolí domova krásné,
celý můj svět. Nikdy se nezachmuřilo nebe,
krásný byl den, překrásný každičký večer.
Tehdy neznala žal dosud nevinná ještě duše,
Ozvěnu radostných her vracely vrchy zpět.
Oberösterreich Horní Rakousko
Dort schau hin, und sieh wie Gottes Segen
Jenes Hügelland zum Garten schmückt,
Wie er Blumen sät an allen Wegen,
Wie das Feld die reichen Ähren bückt.
Wie der Fruchtbaumwald die dunklen Kronen
Über wohlstandvolle Dächer neigt
Und vom Herd, wo frohe Menschen wohnen,
Blauer Rauch in heit're Lüfte steigt.
Und ein Haus steht dort auf grünen Wiesen,
Schimmernd weiß blickts auf den Wald hinaus.
Ewig hat es mich von sich gewiesen Ach und ewid denk' ich an das Haus.
Pohleď jen, jak Boží požehnání
z těch vrchů sad činí pro krásu,
každou cestu kvítím v mezi chrání,
v polích hojnost žene do klasů.
Stromy tíhnou ovocem až k zemi,
bohatstvím se kloní na střechy,
nad lidmi a chalupami všemi
k nebi stoupá kouř modrodechý.
Dům tam prostřed zeleně se tratí,
vidím pod lesem ten bílý třpyt.
Kdoví, jestli se tam někdy vrátím,
navždy ho však budu v srdci mít.
Hoam!, 1982, č. 10, 2. str.obálky
Morgens nach dem Balle
Jitro po plese
Nun, so bist du auch entschwunden,
Kurze, himmelsvolle Nacht.
O wie leicht sind deine Stunden
Und wie lustig durchgemacht!
Alle Wesen, die da leben,
Weckt der Morgen aus der Ruh.
Uns kann er nur Ruhe geben,
unsre Augen schließt er zu.
O wie selig will ich träumen,
Alles will ich wieder sehn,
Wieder mich in hellen Räumen,
Mich in lieben Armen drehn.
Wie getragen, Mädchen, schwebte
Ich an deinem Herzen hin,
Eine jede Pulse bebte:
Liebe, liebe Tänzerin!
Wieder will ich dich umschlingen
In des Traumes Phantasien.
Und durch süßes Flötenklingen
Fliegen wir im Tanze hin.
Doch durch meine Fenster blinket
Schon aufs Bett das Morgengold Und das matte Auge sinket -Gott der Träume, sei mir hold!
Odešla jsi do minula,
krátká noci bez mraků,
jak lehce jsi uplynula
ve veselém zázraku!
Všechno kolem, co tu žije,
budí jitro ze spaní.
Nám však oddech příjemný je,
očím sladké klímání.
Blažen dal bych světu vale,
ve snu viděl všechno zas,
kroužil v tanci jasným sálem,
v objetí jak nesl nás.
Na tvém srdci jsem se cítil
kamsi vzhůru unesen,
každý jeho úder nítil,
milá, i v mém srdci sen.
Až se v tom snu s tebou znova
v nočním tanci rozletím,
sladké flétny preludovat
uslyším v tom objetí.
Ač se zlatě dere okny
k mému loži jitřní děj oči zpět se noří do tmy --
Bože snů, mně přízeň přej!
Glück ohne Ruh (Deutsche Liebesgedichte aus hundert Jahren), Berlin 1978
Laskavý zákon
Poněvadž už je řeč o tom, co je velké a co malé, chci vyložit své náhledy, lišící se pravděpodobně od
těch, které mají mnozí jiní lidé. Vanutí vzduchu a zurčení vody, růst obilí a vlnění oceánu, zeleň země,
jas nebe a třpyt hvězd považuji za cosi velkého: nádheru blížící se bouře, blesk, který poltí dům,
vichřici, ženoucí příboj, horu, jež chrlí oheň, zemětřesení, obracející v suť celé kraje, pak nepovažuji za
větší než jevy shora uvedené, ba mám je za menší než ony, poněvadž jsou jen pouhými účinky zákonů
daleko vyšších. Vyskytují se na jednotlivých místech a jsou důsledky jednostranných příčin. Síla, která
dá vzkypět a přetéci mléku v hrnku chudé ženy, je přece táž, která žene vzhůru lávu v té hoře chrlící
oheň a která jí dá stékat dolů po horském úbočí. Jen nápadnější snad jsou tyto menší jevy a strhávají
na sebe více pohled neznalý a nepozorný, zatímco duševní postup vědcův směřuje k celku a k
obecnému a jen v něm je s to poznat samu velkolepost, poněvadž jen v něm samém je to, co udržuje
svět. (…)
Jako je tomu ve vnější přírodě, tak je tomu i v přirozenosti lidského rodu. Život, plný spravedlnosti,
prostoty, sebepřemáhání, rozumnosti, činorodého působení ve vlastním okruhu, obdivu ke kráse,
život, končící posléze klidnou odevzdaností v smrti, je pro mne velkým životem. Mocná hnutí mysli,
která boří, ničí…, nepokládám za nic většího, nýbrž za něco menšího… My se snažíme odhalit laskavý
zákon, kterým je veden lidský rod.
P.S. Prvý odstavec úryvku z předmluvy k Pestrým kamenům (česky soubor nikdy nevyšel) je mým
vlastním překladem, druhý kratší odstavec je ukázkou převzatou z citace Ladislava Hegera v jeho
doslovu k českému překladu románu Vítek (Vyšehrad 1953!) od Jitky Fučíkové.
Lesní studánka
"… a ta voda, která prší z nebeských oblak dolů k zemi, vsakuje se do ní a vsakuje se tam stále
hlouběji a hlouběji a čistí se a hromadí se v kameni jako v nějakém čiročirém džbáně, poněvadž ten
kámen drží pevně jako hladká skořápka. A potom z něj přece vytryskne a vytvoří malý potůček nebo v
kamenné míse studánku vody tak čisté, že nevíš, kde přestává vzduch a kde začíná voda, a vodní nitka
se řine z té mísy dál, tisíce vodních nitek se odtud řine a všude to pilně a tiše crčí a to crčící se sbírá
dohromady a šumí pak zhloubi a ty mnohé a mnohé potoky jdou dál tam dolů do kraje. A ta voda
dává všemu živoucímu, zejména travinám, veselost a zdraví, které voda v kraji tam jinde venku, kde
je půda všelijak nečistá, neumí dát. A vzduch je v těch výšinách, které zabírá les, čistý, poněvadž je
čistý na všech výšinách, a pryskyřice toho lesa a dech milionů jeho listů a jehličí činí jej ještě
osvěživějším a vonnějším, že přináší stejnou veselost a zdraví jako ta voda. A kdo to obojí, veselost i
zdraví, ztratil, ten je znovu nabude, když se té vody napije a když se nadýchá toho vzduchu. Proto s
vámi jdu ke studánce, kterou v lese znám, a do toho vzduchu, který proudí kolem té studánky."
"Dědečku, copak my jsme ztratili zdraví a veselost?" zeptalo se děvčátko.
P.S. Citace pochází ze stejnojmenné novely Der Waldbrunnen, která vyšla poprvé roku 1866, tj. dva
roky před Stifterovou smrtí, ve sborníku Düsseldorfer Künstleralbum.
Linec
Ovšemže mě ta Tvá poznámka zasáhla velice bolestně, poněvadž mám vůči Tobě jistý dluh, že Ti totiž
tak málo píšu; ale nemůžu skutečně jinak; často projdou měsíce, kdy není dne, abych měl hodinu
času navíc, i když jdu spát teprve kolem půlnoci. Zeptáš se: to toho máš tolik co na práci? Ano, musím
odpovědět. Jsem školním radou a inspektorem obecných škol, konzervátorem památkové péče pro
Horní Rakousy, zastupujícím předsedou Kunstvereinu, členem a referentem muzejní rady. Ty věci
zabírají hodně času. Pak jsem ještě generálním zplnomocněncem své paní, a je s tím dost co činit,
dále jsem guvernantem dvou psů své paní, konečně pak se nedokážu stále ještě odříci hříchů mládí,
že musím básnit, básnit musím; jinak bych musel umřít. Básním pilně a ta múza mi musí i přinést
dostatek prostředků, abych mohl žít k stáru nezávisle a bez starostí; poněvadž můj úřad by mi to
zajistit nikdy nedokázal. Mám se ještě zmínit o kreslení, o svém kaktusu? Vždyť toho se zřeknout taky
neumím. Vypíšu Ti svůj denní pořádek, pokud nejsem na služebních cestách. V osm hodin snídaně, do
deseti úřední a spisovatelská práce, do dvou odpoledne úřední hodiny, potom jídlo, pak něco kolem
domu, hosty uvidět, a asi od půl páté do půl desáté psaní, potom večeře, pak noviny a cigáro, a kolem
půl dvanácté či o dvanácté spát. Návštěvy či kreslení, péče o květiny atd. se do toho musejí vejít.
Připisuju to, aby ses na mě snad nezlobila pro mou liknavost v korespondenci.
P.S. Citace pochází z dopisu Louise svobodné paní von Eichendorff 22.12.1860.
An die Heimat
Du kleiner Ort! --Sey immerhin unscheinbar, unbekannt.
Mein Herz bleibt doch vor allen dir gewogen.
Ty malé místo! ---
Na domov
Zůstaň provždy neznámé a vskrytu.
Mé srdce bude i tak patřit tobě přede všemi.
Wieland (Oberon)
Wieland (Oberon)
Wende dich ab, mein Herz, von den stolzen Palästen der Hauptstadt.
Dort, wo im Abendrot goldene Streifen erglühn,
Dorthin liegt mein Land, mein dunkel geschlossenes Waldtal.
Dorthin sehnsuchtsvoll - heftet das Auge den Blick,
Heftet ihn stundenlang, als zög' ein goldener Faden
Sanft aus dem Leibe das Herz immer und immer nach West
Sage, warum, Herz, sehnst du dich nach den düsteren Wäldern?
Lebt ja dort manch Bild süßer Vergangenheit auf.
Wieder erblick' ich den Hügel, geschmückt mit gästlichen Dächern,
Wie er in fröhlichem Grün sich aus dem Wasser erhebt.
Wieder auch seh' ich die Wellen des sanft hingleitenden Stromes,
Wie er in silbernem Band glänzend die Wiesen durchschlingt.
Rechts an dem Lauf des Flusses erhebt sich sacht die Landschaft,
Erst durch Dorf und Gefild, dann durch Gebüsche hinan,
Strebt dann jäher hinauf zu lieblich geschwungener Wiege,
Welche in sonnigem Grün glänzender Rasen bedeckt.
Birken vereinzelt stehn auf der schimmernden Weite und zeichnen
Goldig ihr glühendes Laub gegen den finsteren Wald,
Welcher hinter dem Hang in schwarzer Dämmrung hinaufsteigt,
Und von seinem Kamm blickt die Ruine herab.
Grau und verwittert, ein Zeuge längst versunkner Geschlechter,
Schaut der gewaltige Turm weit in die Länder hinaus.
Und so ruhig liegt der Forst, die glänzenden Lüfte
Weben geheimnisvoll über dem schweigenden Wald
Und so einsam ruht das Tal, nur einzelne Säulen
Blauen Rauches ziehn gastlich zum Himmel hinan. O süßes Land, du Land der herrlichen Wälder!
Einstens nimm mich auf, wenn sich die Locke mir bleicht,
Nimm mich auf in deinem Schatten und hege mein Alter.
Ruft mich dann der Herr einstens vom Tagewerk ab:
Schau ich noch einmal ringsum auf die Berge und lege
Dann das müde Haupt nieder zur ewigen Ruh.
Odvracím tě, mé srdce, od pyšných paláců města,
tam, kde zlatistě žhnou večerní červánky,
tam někam, kde leží můj kraj, mé údolí v lesích.
Tam - potisící snad - upírá se můj zrak
po celé hodiny, jakoby zlatistou nití
tíhlo srdce v touze kamsi k západu blíž a blíž.
Řekni jen proč, srdce, tak toužíš po tmáni těch lesů?
To že v nich dokáže ožít tolik vidin minuvších krás.
Znovu vidím ten vrch, jak krášlí ho hostinné střechy,
jak se v líbezné zeleni od vody zvedá výš.
Znovu vidím i vlny něžně plynoucího proudu,
jenž jako stříbřitý pás vine se uprostřed luk.
Vpravo po běhu řeky výš zvedá se pozvolna kraj,
níže ve vsích a polích, dál keři a lesy pak.
náhlejším svahem až k něžnému horskému sedlu,
krytému zářivě jasnou zelení slunných pasek.
Rozprchlé břízy stojí na daleké stráni a značí
zlatavě třpytným loubím, kde počíná tmít se les,
který se soumračně tyčí tam nad svahy vzhůru na hřebeni hory vidíš pak strmět rozpadlý hrad.
Šerá a zvětralá svědkyně dávno zapadlých rodů
hledí mohutná věž daleko do kraje odtud.
A tak pokojně leží ten hvozd, jen zářivý vzduch
spřádá tajemně nad ním mlčení své
a nad osamělým údolím jenom sloupy
modrého dýmu vlídně vinou se k nebi.
Má sladká zemi, kraji nádherných lesů,
přijmi mne jednou, až mi zešedne vlas,
přijmi mne do svého stínu, opatři mé stáří.
Až mne Pán jednou přece povolá potom,
pohlédnu na ty hory kolem a složím hlavu
do jejich klína, aby věčný tu nalezla klid.
Des Waldes Widerhall, s. 7
P.S. Báseň s původním názvem An ihre Heimath (Na její domov) otiskl Stifter 19. února 1830 pod
pseudonymem Ostade na stránkách měšťanského listu Österreichisches Bürgerblatt für Verstand,
Herz und gute Laune, který býval čten i ve Frymburku v domě Greiplových. Pseudonym skrývá vedle
iniciál autorova jména i označení básnické formy Ode (antická óda). Ve stopách Höltyho, Matthisona
a Salis-Sewise se v básni mísí poloha elegická s idylou. Teskná vzpomínka na zašlé štěstí,
nedosažitelná vzdálenost milované ženy, pomíjivost a pád, který zrcadlí i některé rysy rodné krajiny,
konečně pak i tušení smrti, to vše je tu zastíněno konkrétním jasem hornoplánského a frymburského
okolí. Ve vzácném tisku Adalbert Stifters früheste Dichtungen, jak jej roku 1937 poprvé vydal ze
Stifterova rukopisu Heinrich Micko, který ho i objevil, je při datu 1830, October (tedy o více než
půlrok po časopiseckém otištění textu!) uvedena tato báseň ostatně pod Stifterem upraveným
názvem Erinnerung an Friedberg a liší se jen v nepodstatných detailech.
An Fanni
Na Fanny
Wenn einst ich tot bin, wenn mein Gebein zu Staub
Ist eingesunken, wenn du mein Auge, Du
Der süßen Träne salzge Quelle,
Längst schon gebrochen, nun ausgeweint hast,
Und wenn mein Name, welche doch Manchem jetzt
Ein lieber Klang ist, und wenn das gesungne Lied
Die Frucht von meinem Jünglingsnächten,
Und von der Liebe zu Dir, o Mädchen, Seele,
Nun auch verweht ist,
wenn dann im Moder auch,
die
Až jednou umřu, až mé kosti na prach
se rozpadnou, až moje oči, ty
přesladkých slzí slané prameny,
dlouho už zhaslé, budou vyplakány,
a až mé jméno, které dosud blízkým
mile zní, až ta dozpívaná píseň,
ovoce mladých nocí mých
a lásky k tobě, až, duše milovaná, ty
zaváta budeš s ní,
až pak ztrouchniví ta,
co
P.S. Tato nedokončená juvenilní óda tvoří závěr rukopisu stejně nedokončené Stifterovy prózy Julius,
vzniklé někdy kolem roku 1829 jako ostatní mladistvé autorovy verše z nenaplněného vztahu k Fanny
Greiplové.
Herbstabend
Podzimní večer
Der Herbstwind weht durch salbe Auen,
Das Abendrot ist blass und kalt,
Zwei halberblichne Sterne schauen
Hernieder auf den Tannenwald.
Zerstörte Wolkenbilder ziehn
Vereinzelt durch den Himmel hin,
Und kalte Abendnebel wehen
Von jenen ausgestorbnen Höhen.
Und was dein Auge keimen sah,
Zerstörte ists, oder ist erkranket,
Nur ds in Stoppeln hie und da
Noch ein vergessnes Hälmchen wanket.
Das Abendglöcklein tönt von ferne,
Wehmütig schwillt das Herz mir an.
Die Astern sehn mit traur'gen Sterne
Aus diesem Blumenbeet mich an.
Und wie des Ostes feuchter Hauch
Die Blätter regt am Fliederstrauch,
So flüstert es, wie eine Klage
Um längst vergangne Friedenstage.
Und fröstelnd bricht die Nacht herein,
Und Nebel dehnt sich dort am Teiche,
Und hüllt die toten Gründe ein,
Wie weiße Tücher eine Leiche.
Po plavých lukách vítr vane
a z bledých červánků jde chlad,
přísvit dvou hvězd nad lesy stane,
než v temných jedlích zhasne snad.
Cáry mraků pak podvečerem
táhnou po nebi, vanou šerem
studené mlhy za obzor
z vymírajících, starých hor.
Co kdysi zahlédl tvůj zrak
klíčit, v zániku dohořívá,
na strništi se smutně tak
zapomenuté stéblo kývá.
Kdes v dálce na klekání zvoní,
srdce mně plní stesk a žal.
Hvězdy aster se smutně kloní
na záhonu, co v květech stál.
Východní vítr, když se šeří,
hne listy na bezovém keři
a šeptá jak z poslední síly
o dávných dnech, co šťastné byly.
Noc náhle vzejde s mrazným chladem,
mlha se nad rybníkem snáší,
na mrtvou hlubinu se klade,
poznáš ji, bílou po rubáši.
1831
P.S. Druhá z obou básní, které vyšly roku 1940 ve volném nerýmovaném překladu Františka Pastora v
58.-59. čísle staroříšských Archů. Jaká to byla pro mne po léta vzácnost - až jsem se k ní vrátil
pokorným pokusem o vlastní překlad v den padesátého výročí vyjití prvého čísla časopisu Hoam 15.
října 1998. V Iniciálách kdysi tytéž verše přeložil Roman Szpuk.
Vergissmeinnicht
Pomněnka
Die Moldau führt so klare Wellen
An die Blütenufer an.
Besuche, Emma, diese Stellen
Und sieh die Blümchen an:
Fünf Blätter - himmelblaues Kleid Ein Äuglein, glimmend in der Bläue 's ist unser Liebe Treue
Ist ihre Innigkeit.
Vltavské vlny narážejí
na pomněnkový břeh.
Emo, tvé kroky ať sem spějí,
zrak spočine na květech:
pět cípků modrý kvítek má očko v tom nebi chví se plaše
toť věrná láska naše
a vroucnost upřímná.
Franz Baumer: Das sanfte Gesetz (1978), s. 195
P.S. Emmou je tu míněna Fanny Greiplová, nedosažená Stifterova mladistvá láska z Frymburka, tehdy
jako jeho rodiště položeného nad stuhou mladé Vltavy. Tato krátká báseň jako z biedermeierovského
památníku je převzata z textu životopisného románu Franze Baumera o Stifterovi s názvem Das
sanfte Gesetz (1978).
Gegenwart
Přítomnost
An Erinnerung mich labend,
die das Herz sich rein bewahrt,
sel'ger Träume Dämmerabend
stillt den Drang der Gegenwart.
Wechselvoll verrauscht das Leben,
doch mein Streben wankelt nicht,
mag mich Schicksals Nacht umgeben,
wenn nur klar die Seele spricht.
Wo es noch so trostlos dunkelt,
glänzt des Abends Wehmutstern,
bald, wenn er am Morgen funkelt,
ist der Tag auch nimmer fern.
Vzpomínka mne osvěžuje,
kterou srdce uchová:
přítomnost v tom večeru je
ztichlá, sněním nachová.
Život zašumí a mine,
něco všaks mu nepředal:
byť tě osud zastře stínem,
duše jasem plane dál.
Sotva stmí se bez útěchy,
hvězda s touhou odvěkou
probouzí už jitřní vzdechy den už není daleko.
P.S. Báseň datovaná 11.7.1833 byla objevena roku 1933 a její originál býval uložen ve frymburském
muzeu.
Rosenberger Gut
Na jih od Třístoličníku a Plechého leží osada, která nese jméno Lackenhäuser. Její stavení neleží však
pohromadě, nýbrž roztroušeny po značně velkém prostoru. Jak se les prostírá dolů měkkými polštáři
návrší či něžnými chlumy, na nichž je zase les nebo rozptýlené lesíky, či zas jasné horské lučiny nebo
zelenající se pole, stojí na takových lučinách nebo při lesíku či na svahu domy. Jsou často ze dřeva a
mají plochou střechu, na níž leží velké kameny. Mnohé ze stavení má i kousek bílé zdi. (…) Jeden z
domů osady, ten málem nejsevernější, odlišuje se ode všech ostatních. Je to budova podobná spíše
nějakému zámečku, sestávající z hlavního stavení a jednoho bočního křídla. Je poschoďová a má ještě
podstřešní místnosti. Matthias Rosenberger, který se obchodem domohl blahobytu, ji zbudoval asi
roku 1818. Stal se dobrodincem a v jistém smyslu otcem ostatních Lackenhäuserských. Jeho
nejmladší syn, Franz Xaver Rosenberger, tu usedlost zdědil, rozšířil ještě své obchody a i on je, smí-li
se to tak říci, jakýmsi patriarchou celé osady. Vyzdobil svůj příbytek krásnými a ponejvíce
starožitnými předměty, několika obrazy i vzácnými knihami, a přivedl sem do svého lesa z váženého
mnichovského měšťanského domu krásnou dívku, která je teď matkou několika líbezných dětí. Franz
postavil vedle vlastního domu i patrový hostinec. To mu ovšem nijak nezabránilo v tom, aby ve svých
domácích prostorách mohl i nadále vlídně hostit přátele či jiné osoby významného postavení.
Je to půvabná vyhlídka z oken mého příbytku tady. Není snad tak úchvatná jako přímo někam do
vznešené alpské scenerie, čím déle se však díváš, tím líbezněji se ti vtiskne do duše. Okruh země leží
na jih a lemy sahá blízko domu z obou jeho stran, vzdaluje se pak na dvě až pět mil daleko. Hory,
vrchy, svahy, rokle, údolí, roviny, lesy, lesíky, luka i pole jsou v tom okruhu. Léta tu lze prodlívat a
nenasytíš se rozmanitosti jeho podob.
P.S. Úryvek je ze Stifterovy knihy Aus dem bayerischen Walde.
Der Blinde und der Lahme
Slepý a chromý
Ein Blinder und ein Lahmer kamen
Bei einem tiefen Bach zusammen.
Sie blieben stehen. Der Blinde sprach:
" Ich habe jüngst gehört, der Bach
Sei tief, du kannst es selber schauen,
Man müsse ihm so leicht nicht trauen,
Die Senkung decke hie und da
Nur leichtes Gras, du siehst es ja,
Wohin, hält man den Weg nicht mitten,
Man leicht bei ungewissen Schritten
Versinken kann. Ich traue nicht,
Ich bind ja blind." Der Lahme spricht:
"Bei Gott, ich kann es auch nicht wagen,
Der eine Fuß wird mich nicht tragen;
Denn er ist schwach, der andre lahm,
Doch was das Schicksal einem nahm,
Das hat der andre: Deinen Rücken
Wird meine Last wohl nicht viel drücken,
Gesunde Augen habe ich.
Entschließe dich und trage mich,
Ich will dann deine Schritten lenken."
Der Blinde macht nicht viel Bedenken,
und ihre Mühe wird belohnt.
Was jeder einzeln nicht gekonnt,
Das wirken sicher sie vereinet.
O Menschen! Ihr seid hier gemeinet,
Ihr sollt einander nützlich sein,
Und keiner lebe sich allein.
To slepého s chromým náhodou
svedla kdysi cesta nad vodou.
Zůstali stát. A slepý praví:
"Má tu být hluboko, co já vím.
Potok, co před sebou ty vidíš,
sotva mou důvěru kdy sklidí.
Jen tráva zlehka zakrývá
tu a tam, co se podíváš,
hloubku, kam při nejistém kroku
bych snadno spadl do potoku.
To jenom proto napadlo mi,
že jsem slepý." Dí nato chromý:
"Proboha, cožpak lišíme se?
Mně jedna noha neunese;
Prvá je slabá, druhá chromá:
co mně však chybí, ty zato máš.
Tvá ramena jsou samá síla,
aby mne vzhůru vysadila
a zdravé oči mám zas já.
Vezmi mě tedy na záda,
budu ti říkat kudy kam."
Najednou nebyl žádný sám,
stalo se po chromcově přání,
přešli vodu bez zaváhání.
Zvládli to snadno bez závrati.
Lidé! Na všechny z nás to platí:
druh druhu pomoz v každé době
a nikdo nežij jen sám sobě.
Kremsmünster, Mai 1823
P.S. Báseň napsal tehdy sedmnáctiletý Stifter jako "poučnou báseň" (Lehrgedicht), česky bychom řekli
nejspíš bajku, za svého žákovského pobytu v benediktinském klášteře v rakouském Kremsmünsteru.
Třístoličník
Na horském břitu lesa se tu a tam tyčí žulové štíty, které vyhlížejí, jako by byly složeny z obrovitých
kamenných kotoučů. Jsou to zřejmě zbytky nějakého zvětralého mocného žulového hřbetu. Mnohé
jsou právě jakoby strmě stojaté sloupy složené z kamenných talířů. Ty nejvýznamnější z nich jsou
Třístoličník (Sesselfels) a Vysoký kámen (Hohenstein). Dala by se k nim přičíst i skalní skupina zvaná
Seeturm při Plechém (Blöckenstein). O jiných podobných skalních skupinách, které ještě stojí na
celém tom obrovitém lesnatém hřebeni, tu není řeč. Do strmě stojaté skály Třístoličníku je vytesáno
kamenné schodiště. Když po něm vystoupíte, stanete na vodorovné kamenné plošině, na níž je místo
jen pro několik lidí. Chodidly jste právě vedle samých vrcholků vysokých stromů. (…)
I vyšší hory mají často méně vděčný daleký rozhled než tato skála. Na jih je vidět dolů tu tíhu lesa,
kterým se sem dojde, a teď teprve se ukazuje, jak nedovolí pohled nahoru. Pak přichází kopcovitý kraj
až k Dunaji s hluboko tam dole ležícími vzdouvajícími se zelenými svahy a bílými osadami, kostely a
domy na nich a s nespočetnými lesíky, lukami a poli a mnohými temnými hřbety, které by mohly být
zvány velkým lesem, kdyby nestály v lese ještě větším. (…)
Konečně jako hranice koruna toho všeho, alpský řetěz od Pinzgau až k dolnorakouskému pohoří
Schneeberge, v té nejněžnější zubatící se modři, že znalý nachází v ní každičký z jeho vrcholů a každý z
jeho ledovců. A nade vším ta pohádkově vzdušná vůně a třpyt, činící celou rozlohu krajiny tak
nevýslovně líbeznou. (…)
Dá-li se nádherný pohled na Alpy nazvat vzletnou lyrickou básní, pak je prostota tohoto lesa čímsi
uměřeně epickým.
P.S. Úryvky pocházejí ze Stifterovy knihy Aus dem bayrischen Walde, s. 575-576.
Im Felde
V poli
Wir wandeln durch die Felder und freuen uns.
Du, Emma, bist so glücklich an meiner Hand
Zu gehn, ich bin es auch an deiner.
Halte gefüget die treuen Hände.
Es wird ein Tag sein:freundlicher Sonnenschein
Wird sein, wie heute, wieder im Felde da
Die Ähren stehn, so reif, so schweigend
Drinnen der Mohn auch so einsam glühen:
Ich werde ruhn im Grabe. Dies Haus von Bein
Und Fleisch ist eingesunken in weißen Staub.
Das Aug', dein süßer Zeuge, Emma Aus ist sein Leuchten und aus die Tränen.
Und dieses Herz - es strebte so weit hinaus,
Es schloss dem Himmel, schloss sich der Erde auf,
Es schlug in Liebe, schlug in Wehmut,
Hoffte - verzagte - verwarf und suchte -
Nun ist es ruhig. - Modernde Erde sinkt
Durch diese Brust. Verwehet ist jedes Lied,
Und längst vergessen ist nmein Name.
Über die grünende Kirchhofdecke
Gehn fremde Menschen.- Freundlicher Sonnenschein
Wird sein, wie heute, wieder im Felde da
Die Ähren stehn, so reif so schweigend,
Drinnen der Mohn auch so einsam glühen.
Spolu šli jsme poli, plni radosti.
Ty, Emo, tak šťastná po mém boku
já po tvém, oba ruku v ruce.
Dál buďte spojeny, vy ruce věrné.
Ten den zas bude: laskavé slunečno
bude jako je dnes, a budou v poli zas
ty klasy stát, zralé a mlčící,
a mezi nimi máky tiše zářit.
Já budu v hrobě spát. A kostí klenutí
i maso sesune se v bílý prach.
I oči, tvoji svědci, Emo,
ztratí svůj lesk i sladkost slzí svých.
A toto srdce? tak vzpíná se teď výš,
nebi se otevírá, zemi též,
v lásce buší i v stesku napořád
doufá i zoufá - hledá, odmítá -
Teď ztichlo. - Padá země trouchnivící
teď hrudí mou. A píseň zaváta je
a jméno dávno zapomenuto.
A zelenajícím se hřbitovem
jdou cizí lidé. - Laskavé slunečno
bude jako je dnes, a budou v poli zas
ty klasy stát, zralé a mlčící,
a mezi nimi máky tiše zářit.
P.S. Podobně jako óda Na domov vyšla tato báseň s druhým titulem An Emma (Óda na Emu) pod
pseudonymem Ostade v časopise Österreichisches Bürgerblatt für Verstand, Herz und gute Laune v
Linci roku 1830.
In diesem Tal... V tom údolí...
Wie bin ich so glücklich in diesem Tal,
Der Wald und die Flur und der See sind mein All!
Sie schließen auf Erden den Himmel mir ein,
Ich dünke mir einer der Seligen zu sein Ich habe ja Liebe im Herzen.
Ihr Wellen des Sees, ihr Fluten so tief!
Wenn dunkel die Nacht und alles schon schlief,
Da trug ihr mich oftmals zur Liebsten hin,
Saht zu jenen blauen Bergen mich ziehn,
Ich hatte ja Liebe im Herzen!
V tom údolí jsem kdysi šťasten byl,
lesy až k jezeru pak vystoupil.
A země byla tu s nebem v objetí,
já blaženosti cele jsem se zasvětil -
poněvadž jsem v srdci měl lásku.
Jezerní vlny, máte hlubokou moc,
když všechno usne a temná je noc,
neste mne znovu zas k mé znejmilejší,
modravé hory srdce ukonejší až dosud v něm cítím tu lásku!
Des Waldes Widerhall, s. 8
Im Winter
V zimě
Kinder lieben sehr den Schnee,
Spielen gern darinn:
Erstgebornes Kindlein geh
Auch zum Schnee dahin.
Spiele mit dem weißen Flaum,
Sieh, er ist so rein:
Wird nach wenig Tagen kaum
Schnee u Kind mehr seyn.
Februar 1823
Děti mají rády sníh,
hrávají si v něm:
i ty, z prvorozených,
běž ven, za sněhem.
Hrej si s bílým pápěřím,
v čistu oči pas:
pár dnů, sejde sníh a s ním
i tvůj dětský čas.
únor 1823
Adalbert Stifters früheste Dichtungen (1937), s. 14
Vánoce*
Pokud sahají záznamy a paměť, měli lidé a národy nábožné svátky, při nichž se jejich duše ocitaly
nablízku bytostí, o kterých lidé věřili, že nad nimi existují jako vládci jejich osudů., vybaveny velikou a
často neomezenou mocí, opatřeny vlastnostmi mimo naše chápání a vládnoucí vůlí působit na lidi, ať
už jsou jimi nazývány bohy, blahoslavenými, nebešťany či jinak. A po všechny časy oblévá bezpochyby
záře a jas okouzlenou mysl o těchto svátcích a není-li tomu tak u všech lidí, snad je tomu tak alespoň
u těch, kdo pochopili původ, účel, význam a obsah těchto svátků, s nimiž se pojí jejich zbožné,
poetické a obrazné představy. A když pak přišlo na naši Zemi světlo čisté víry, svátky nepominuly, ale
staly se jen niternějšími a světějšími, a ona záře a onen třpyt a jas se o nich rozlévají dál přírodou i
srdcem, jen když se lidé dokážou tušivě ponořit do samé podstaty svátků a když si je umějí obklopit
malými a krásnými věcmi a byť i skromnými náležitostmi podle vzruchu a tepu svého vlastního života.
Každou část roku tak vyplňují a vyznačují takové svátky a stojí jako sloupy světla na cimbuří času.
Křesťanství má mnoho svátků, které povznášejí duši.
Jakkoli jsou Letnice svátkem přelíbezným a jakkoli jsou Velikonoce plny vznešenosti, Vánoce budou
asi nejblíže každému srdci. Je to svátek zasvěcený Dítěti, tomu věčnému, svatému, všemohoucímu,
nadevše laskavému Dítěti, Králi všech dětí.
Jedné noci se to dítě narodilo uprostřed chudé stáje a vzalo na sebe lidský úděl a odtud slaví tu noc
celý svět a jmenuje ji svatou, Velkou nocí, Vánocemi, jak je světí tolikero národů Země.
A jako za oněch dob, než se to Dítě narodilo, čekal svět Vykupitele, který by smetl temné a šířící se
zlo, a jak nám bylo řečeno, lidé volali: "Rosu dštěte, nebesa, shůry!" což v latinské řeči zní "rorate",
tak se církev připravuje po celý měsíc svátkem adventním, svátkem příchodu, na svátek Narození
dítěte a katolický kněz koná mešní oběť, zvanou roráty, a ty trvají až do oněch dlouho vytoužených
dnů.
Každý ze svátků připadá na jinou část roku. Zatímco o Letnicích se všechno zelená a voní, zatímco o
Velikonocích se pole i zahrada i les strojí k půvabům jara, je o Vánocích den nejkratší a noc nejdelší. A
přece, jak nadějeplný a oblažující srdce je to čas!
Když široko daleko kolem pokrývá pláně hluboký bílý nedotčený sníh a za jasných dní ho slunce zalévá
září, že se až všude jiskří a třpytí, když stromy na zahradě ční bílými větvemi k modrému nebi a když
lesní stromy, vznešené jedle, mají ratolesti obtíženy sněhem, jako by Jezulátko snad už rozestavilo
vánoční stromky, třpytící se cukrovím a drahokamy, mysl je obrácena vstříc svátečním dnům, které
mají nadejít. A i když pak pokryje krajinu tíživá hustá mlha nebo za dnů beze sněhu přižene vítr z
teplejších krajů olověné mraky, které s sebou nesou deště a bouře, a když slunce nízko nad obzorem,
jako by od nás odcházelo pryč do šťastnějších končin, jen místy prohlédá mlžnými závoji, tu mohou
hodné děti spatřit záři pronikající mlhou a olověně šedými oblaky, jak se Jezulátko vznáší oblohou, a
když se jen včas ohlédnou, uvidí, že letí kolem, poněvadž i Jezulátko se už dlouho chystá na den svého
narození, aby děti v pravý čas mohly dostat jeho dary. Naše babička aspoň o tom nám dětem často
vyprávěla. Měla v řeči obraty, které dokázaly ovládnout naši mysl podivnou silou. "Hleďte, děti," řekla
jednou, "tak velká je nebeská blaženost, že stačí, aby z nebeské zahrady spadl na zem jediný lísteček
a celý svět snad zahyne samou sladkostí." A jindy mi řekla: "Chlapče, věčnost je tak dlouhá, že i kdyby
zemská koule byla ze samé oceli a železa a jednou za tisíc let přiletěl komáříček, aby tu kouli odřel
svou nožkou, byl by čas, za který by ten komáříček rozedřel nožkami zeměkouli napadrť, jen pouhým
okamžikem proti věčnosti." Říkala, že Loritzbauer z Přední Zvonkové viděl jednou záři od Jezulátka,
když byl ještě malý chlapec. Na půlnoční straně nebes se zvedá o noci na svatého Ondřeje světlo a
když je z něho pak oblouk na způsob mostu přes celou oblohu, že přes něj prý jede malý chlapeček, a
ten most že je okrášlen zářivými ratolestmi a jak je to dítě míjí, hasne po řadě jejich třpyt a most sám
celý bledne, až je z něho pouhý zásvit jako stopa po místech, kudy Děťátko projelo. A rychtář ze Zadní
Zvonkové prý jednou viděl jako malý chlapec Ježíška jet na malém třpytem jiskřícím voze rychle
večerní oblohou. A hodně dětí už zahlédlo tu záři a svit a i my bychom je snad mohli ještě uvidět, když
budeme dobří a pokorní před Bohem a když se budeme dívat častěji k nebi. Já tu záři nikdy nespatřil.
Až když mi bylo dvacet let a už jsem zhola nevěřil na ten třpyt provázející nebem Jezulátko na jeho
pouti nocí v adventu, ležel jsem jednou v takových horečkách, v nichž mne pronásledovaly valící se,
do nevýslovné šíře se rozpínající koule, které vydávaly i řinčivé a břeskné tóny, a tu jsem často vídal i
záři Jezulátka, jelo v zázračně pestrém třpytícím se peří oblohou, viděl jsem jeho postavu, viděl jsem
mu i do tváře, usmívalo se na mě líbezně a já byl pokaždé samá blaženost. Tak i mnohý stařec, když
se mu svět stane šedým a pustým a nebeská klenba je prázdná a jen daleké hvězdy a blízké cáry par
jsou na ní, ještě uvidí ve vzpomínce tu pestrou záři a pocítí matnou radost, že měl to štěstí, když byl
ještě dítětem. A mnohý zralý muž, obklopený v síle a kráse svého věku radostmi přírody, umění, vědy,
přátelství, manželství, rodiny a vlasti, může k tomu všemu přiložit jako klenot i tu zázračnou víru
svého dětství.
A když čas adventu postupuje vždy dál, když jedna noc docela už podává ruku té druhé a den ležící
mezitím se jeví jen jako zjasněná noc a milované slunce, pokud je vůbec vidět, je tak nízko nad
obzorem, že se už vlastní silou nedokáže pozvednout, nebo když sněhové vločky naplňují vzduch a
ten už je jen ze samé páry a mlh: pak přichází, když už vše dospělo k nejzazšímu, ten den, o kterém
děti ve městě spatří nespočet stromků, jako by snad vtáhl mladý zelený les až do ulic a náměstí, o
kterém, jak říkají rodiče, stromek donesený do domu a skrytý kdesi v zapovězené místnosti čeká, až k
němu dá Ježíšek vskrytu své dárky. A dětem na venkově se zase říká: zítra, pozítří, až nadejde noc,
postavíme jedličku do komory, do světnice a Ježíšek ji ověsí dárky nebo se říká: prostřeme ubrus na
stůl, na truhlu, na židli a na tom ubruse bude pak ležet, co Ježíšek přinesl o svaté noci.
A konečně nadejde ta svatá noc. Dny jsou tak krátké, a přece jako by toho dne noc nechtěla přijít,
jako by den trval a trval. Jezulátko ale dává dary jen v noci svého narození. A ta teď skutečně nadešla,
ta noc. Už hoří světla v krásných pokojích městských lidí, ve světnici chudé lesní chalupy hoří louč
nebo dřevěná špánka v železných kleštích. V městském pokoji se světly i ve světnici s hořící loučí či
špánkou už čekají děti. Tu přichází maminka a řekne: "Ježíšek už je tady."
A teď se rozlétnou dveře dokořán a děti i všichni, kdo se shromáždili kolem, aby sdíleli vánoční
radost, vstoupí do dříve zapovězené místnosti. Tam stojí strom, který jinak vždy zářil toliko svou
zelení. Teď se na něm třpytí bezpočet světel, visí na něm pestré řetězy a pozlátka a mnohé podivné
drahocennosti. A těch dárků plno při něm, že se dají sotva pobrat. Děti vidí splněna svá nejtajnější
přání a také dospělí, sám tatínek s maminkou dostanou od Ježíška naděleno, poněvadž jsou s dětmi
zadobře a mají je rádi. Úzkost očekávání přejde teď v jásot a není konce vzájemného prohlížení toho,
co kdo dostal darem. Znovu a znovu to všechno každý ukazuje ostatním a září radostí, dokud
vzrušené okouzlení nepřejde v únavu a dětem neklesnou víčka dřímotou.
A také dveře ze světnice oné lesní chalupy se otevřou do komůrky vedle a děti vejdou dovnitř a na
stromku s mnoha světly visí nádherné zlaté ořechy a zlaté švestky a jablka a hrušky, vánoční cukroví a
jiné milé věci, třeba dřevěná krásná pomalovaná kukačka nebo trumpetka či dvě červené botky, které
spolu nejdou do páru. A když v komůrce není stromek, leží ty věci na čistém bílém ubruse a lojová
svíce je tiše ozařuje. A ty věci jsou pak přeneseny do světnice i s tou lojovou svící a ta zůstane hořet v
té svaté noci, než jdou děti spat. Radostí a vytržením stejně i potom nemohou dlouho usnout a
nadšeně spolu hovoří o tom, co dostaly naděleno. Konečně však je dřímota dostane pod peřinu a
mnoho dárků sdílí lože s nimi.
Dokonce i dětem v chaloupkách o jedné jediné světnici, kde není ani té zapovězené komůrky ve
stavení, Ježíšek naděluje. Smějí rozprostřít ubrus jen v předsíni, chodbě při stáji nebo někde jinde,
třeba na kámen, na kterém se jindy otlouká máčený len, na nějaký špalek či nějakou stoličku a
postavit tam prázdný košík. Když se po nějakém čase přijdou podívat, je košík plný zlatých ořechů,
švestek, hrušek, jablek, medových koláčků a jiných vytoužených věcí.
K takovým dětem, aby věděly, že už je košík plný, posílá často Ježíšek jednoho z těch zlatých koníků,
kteří ho vozí po nebi, a nechá jim ohlásit štědrovečerní nadílku. A ten koníček pak zazvoní za dveřmi
svým zvonkem a buší do nich vzpurně svými kopyty a když děti přispěchají otevřít, je už koník pryč a
před nimi stojí ten košík plný dárků. Často jsme o těch dávno minulých Vánocích v lesích nad mladou
Vltavou slýchali vyzvánět a dupat toho zlatého koníka.
A když ty miliony dětí, které braly podíl na štědrosti té noci, už přemohl spánek v jejich postýlkách a
jejich štěstí zrcadlí ještě tolikerý sen, ozve se z vysoké věže katedrály velkého města úder dvanácté
noční hodiny, aby se vzápětí rozezněly zvony té vysoké věže dómu a s nimi hlahol zvonů všech
kostelních věží toho města, aby spolu svolávaly lidi na půlnoční bohoslužbu. A ze všech stran se lidé
shromažďují do těch posvátných prostor. A ve vysokém gotickém dómu všechno září v moři světel a
jakkoli je velké moře, co se rozlévá dolními prostorami katedrály, nedosahá přece až vzhůru do jejích
kleneb, kam směřují štíhlá sloupoví, a v oněch výšinách vládne vznešená temnota, která činí i dóm
sám ještě vznešenějším. Hlavní z kněží toho dómu a ostatní kněžstvo konají bohoslužbu. A tak velký je
to svátek, že sloužit o něm a jen o něm samém smí každý katolický kněz mešní oběť třikrát. A jakkoli
už jen sama architektura katedrály přispívá síle bohoslužby, jakkoli už niterná nádhera chrámových
stěn dává lesk tomu svátku, přidává se nyní i hudba v plných vlnách tónů s veškerým liturgickým
důrazem ve sborovém provedení bez jediného kazu. A když přejde všechen posvátný úkon, rozptýlí se
zástup kněží i laiků, světla pohasnou a dóm se teď tyčí temný k měsíci, když září nebem, ke hvězdám,
proti stínu nočních oblaků.
A jako v tom dómu, tak se slaví ve všech kostelích velkého města církevní zp§sobou ta svatá půlnoční
mše, co jen stačí prostředky, horlivost a síla modliteb. A v každém z kostelů je množství věřících a
světí ten svátek spolu a rozcházejí se poté do svých domovů k popůlnočnímu spánku.
Stejně jako svolávají na půlnoční ty zvony velkého města, svolávají v touž hodinu k velkému svátku i
všechny kostelní zvony menších měst, i těch nejmenších měst, městysů a vsí, v jejichž kostelích se ten
svátek světí. Jsou to miliony chrámů, v nichž se slaví narození Dítěte. A jak se půlnoc překlání od
východu k západu, tak se nese i ten hlahol od východu k západu, než dojde k moři. Tam učiní
přestávku a začíná pak po několika hodinách na druhé straně oceánu.
Od nádhery hlavního města se vydáme do lesní vsi. Kostel tam stojí na kopci, kolem domy a
chaloupky a na všech výšinách a při všech daleko se táhnoucích výběžcích mocného lesa jsou v
různých vzdálenostech od sebe rozesety domy velké i menší, chalupy i chaloupky. Už dlouho před
půlnocí vánoční je kostel osvětlen a jeho okna září daleko do noci. A z lesních pohoří a z údolí ze
všech stran putují světla směrem ke kostelu. To lidé s lucernami jdou zimní nocí krajinou většinou už
sněhem pokrytou. A kdo má koníka a sáně, může se všemi svými i přijet, pokud není cesta zavátá.
Shromáždí se v kostele. Někteří se předtím i trochu posilní v hospodě. Konečně zazní z hodin na věži
úder dvanácté. A nato se rozhlaholí věžní zvony kostelíka jasnými tóny, ne jako velké zvony hlavního
města z jejich pomalé a klidné hloubi. Na volání zvonů teď spěšně přicházejí do kostela ti, kdo bydlí
blíž Božímu domu a čekali až na poslední znamení a také ti, kdo předtím navštívili hostinec. V kostele
většina zaujme místo, které je jednomu každému už nastálo určeno, jiní se posadí podle možnosti.
Místní učitel, který tu koná i službu kostelníka, zapaluje ještě ty svíce, které musely počkat až do
poslední chvíle. Potom jde do sakristie. Z kůru znějí jednotlivé tóny varhan, houslí, klarinetů, jak se
pokoušejí ladit navzájem, neboť noc, chlad a vlhko mají vliv i na struny a průduchy. Farář opouští
svou teplou komůrku a kráčí sněhem do sakristie kostela. Tam ho učitel ustrojí do liturgického roucha
a zařizuje všechno, co ještě zbývá zařídit. Pak učitel spěchá pryč. Farář ještě počká, až je učitel na
kůru, kde má teď působit v jiné své hodnosti jako regenschori. Farář očekává, že jeho vstup do
chrámu bude provázet správná a přiměřená hudba vpadá. Tolikero sil se v ní spojuje. Učitel vybral ze
svých žáků a vyspělejších dětí zpěváky a pro housle a pro klarinety a pro lesní rohy a pro trubky a pro
bubny i pro hluboké zpěvní hlasy se vždy najdou dobrovolníci, kteří zvládnou posvátné tóny. A je už
zakořeněným zvykem, že se takové hudební zařazení často dědí z otce na syna a dál na vnuky a
pravnuky. Tak v jedné šumavské obci byla od nepaměti basa v jednom domě, kde se dodnes říká u
Bas-Lorence. Varhany však zůstávají zpravidla doménou učitelovou. Zatímco farář koná bohoslužebný
obřad, věřící sedí v lavicích a čtou při světle voskovic ve svých modlitebních knížkách a ti na kůru se
radují, že mohou andělskými zpěvy zvěstovat narození Dítěte a v pastorelách naznačit úžas pastýřů z
betlémských plání. Měšec na milodary se plní k úhradám potřeb kostela a i ta nejchudší z žen sáhne
do kapsáře pro drobnou minci. Mše končí v nábožném povznesení, nejčastěji v opravdovém dojetí
všech. Farář pak odloží v sakristii svá roucha, uloží liturgické předměty a je doprovázen do farní
budovy. Lidé opouštějí kostel a muzikanti si řeknou, než se rozejdou: "Dneska to nebylo zlé, ve městě
by to líp nezahráli." Světla v kostele zvolna pohasnou, světla luceren se pohnou všemi směry od
kostela k lesním výšinám i do lesních údolí, sáně odjíždějí a lidé se vracejí domů ke svým spícím
dětem a k těm, kteří za jejich nepřítomnosti museli opatrovat dům i dvůr. A kostel na kopci stojí pak
temný po celý zbytek noci a i domy a chalupy potemní, jen vzácně kdesi ještě zableskne světýlko.
Následujícícho dne se lidé obléknou do svých nejsvátečnějších šatů, poněvadž je Boží Hod vánoční.
Koná se i ten den bohoslužba a k polednímu stolu se i v té nejchudší chaloupce schystá to nejlepší,
nač síly stačí. A že toho dne přišla na svět spása, je od ní počínaje i obraz zimy jiný, byť chladný, přece
jasnější, dny narůstají a všechno míří veselejším směrem.
A jako v lese je tomu i ve velkém městě. Lidé jsou o Vánocích v té nejsvátečnější ústroji a slaví ty
svátky nejen v kostele, ale i u domácího stolu a obracejí mysl i ke stále krásnějším zimním dnům a k
radostem budoucího jara.
Nevzpomenu tu těch, kdo před půlnoční bohoslužbou vysedávají v hostinci, ba často i během ní, či
kdo tak činí před i po ní v blikavém svitu lesní krčmy, neboť to není ten svátek ani tak ani onak. Kde
však v lesní noci hoří světýlko u lože nemocného, bude se jistě modlit on i se svými blízkými k Děťátku
narozenému.
P.S. Slova "les" a "lesní" by mohla být v překladu bez potíží nahrazena slovy Šumava a šumavský, tak
je patrna citová hloubka Stifterova v líčení jeho užšího domova.
Abendstern
Večernice
Abendstern, einsame Leuchte!
Blickst in Busens Grabesspalt
Und dein Strahl ist schaurig kalt.
Večernice osamělá!
Hledíš v mého nitra chlad
- chceš ten hrob snad otvírat?
Velikonoční týden
Je to podivně teskná něžná vzpomínka, když jen zaslechnu ta dvě slova: je v nich kus domova a
dětství; kus čehosi milého a nejvýš svátečního se mi vrací při jejich vyslovení.
Už sama roční doba, na níž Velikonoce připadají, vyvolává ten pocit. Z polí, která obklopují mou
rodnou obec, už sice sešel sníh, ležela však dosud černá a vlhká na slunci a ačkoli vzduch byl už vlahý
a obloha modrá, stály stromy dosud s holými černými korunami bez listí. Louky se potichu zazelenaly
a na potoce i při pramíncích lučních stružek se objevily temně zelené lemy listů s pupeny či dokonce
už i květy blatouchů, jimž se tam u nás doma krásně říkávalo "velikonoční kvítí".
Jarní touha všeho živého, zvláště překypující právě v dětských srdcích, propukla v ten čas jasným
plamenem.
A tu nadešel onen pašijový týden, plný nábožného povznesení a citu a zázračnou silou očaroval mladé
srdce jednou provždy.
Už o Květné neděli se náš kostel zaplnil celým lesem větví kočiček a jehněd. Venkované z okolních vsí
přinesli ten les do kostela - snad každý muž měl v rukou palmovou ratolest, jejíž štíhlý dřík byl zdobně
vyřezán ze suchého smrkového dřeva. Na vrcholu dříku se teprve čepýřil hustý palmový vějíř, rozuměj
z větví kočiček promísených temnou zelení jedlového jehličí. Jedlové snítky vydávaly těžkou
slavnostní vůni, zejména když se s ní ještě mísily něžně modravé prameny dýmu kostelního kadidla a
když se nad vrcholky ratolestí do vysoka vznesly majestátně klidné tóny varhan.
Pak přišlo pondělí a s ním přípravy na smutek slavných pašijových dnů. Oltáře byly odshora dolů
zahaleny černým suknem, místo povívajících cechovních korouhví tu teď stály jen jejich holé žerdě.
Horlivý tlukot kladiv a zvuky pil se odpoledne ozývaly z kostela, jak v něm pomalu rostlo dřevěné
lešení. Na Zelený čtvrtek umlkl naopak i jakýkoli zvuk zvonu, ba i údery věžních hodin ustaly a v mém
dětském srdci se rozhostil pocit nejhlubší úzkosti.
Následujícího dne už v mihotavém světle lamp stál v záblescích temné červeně, zeleně a modři černý
zející hrob a před ním zbožný zástup na kolenou v hlubokém bezhlesém tichu; v hlubokém bezhlesém
tichu klečeli tu i dva chrámoví sluhové jako stráž Božího hrobu. Pak se smutek jakoby pomalu
vytrácel. Prvou předzvěstí byl už v sobotu odpoledne navrátivší se zvuk zvonů. Jejich hlas oblažoval a
sliboval radost ještě mnohem větší. Večer byla slavnost vzkříšení. Kostel se rozzářil stovkami svící v
téměř slunečním jasu. Vznešeně zněla hudba, lidé byli svátečně ustrojeni, aby oslavili událost, která
je tím největším zázrakem, jehož je naše víra schopna: vzkříšení a přemožení smrti. Radost plynoucí z
této události je tak veliká, že se u nás vypráví zbožná pověst, podle níž slunce na Velikonoční neděli
nevychází jako obvykle, ale třikrát si prý k tomu radostí poskočí. Pokaždé jsem chtěl ten div spatřit
vlastníma očima a pokaždé jsem to nedělní jitro zaspal. Následujícího dne už o velké mši zářily
všechny oltáře, cechovní korouhve a poutní praporce z těžkého hedvábí už opět visely pod klenbou
kostela, k níž stoupala posvátná vůně kadidla, zvuky hudby a slavnostního mešního zpěvu.
Pln radosti jsem vyšel z chrámu, že se žal v jásot obrátil, smutek v srdci však z toho, že krásný týden
minul následován dlouhou řadou nekonečných všedních dnů.
Cokoli jsem od té doby prožil, zůstal pro mne velikonoční týden tím nejsvětějším svátkem ze všech,
které znám.
Vlastní životopis
Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v městečku Horní Planá na jihu Čech (v originále: in dem
Marktflecken Oberplan im südlichen Böhmen - pozn. překl.) Jeho otec Johann Stifter, syn Augustina
Stiftera, byl domkář a tkadlec. Později provozoval v malém i obchod se lnem a obilím. Stifterova
matka Magdalena Friepesová - její náhrobní deska je umístěna vlevo vedle vchodu do farního kostela
v Horní Plané - byla dcerou hornoplánského řezníka Franze Friepese. Stifter navštěvoval školu v Horní
Plané a měl v Josefu Jennem - jeho náhrobní deska s titulem "vzorný učitel" je umístěna vpravo vedle
vchodu do farního kostela v Horní Plané - příkladného vyučujícícho, který cvičil své žáky zvláště ve
slohu dopisů a pojednání. Tento učitel radil také poslat Stiftera na gymnazijní studia. Předběžnou
výuku v latině poskytl žáku hornoplánský kaplan. V listopadu roku 1817 usmrtil Stifterova otce vlastní
vůz s nákladem lnu, který se převrátil cestou mezi Welsem a Lambachem. Tím byla zpochybněna i
Stifterova studia na gymnáziu, zejména když ho kaplan z Horní Plané prohlásil za zcela
netalentovaného. Dědeček Franz Friepes však odvezl chlapce v létě roku 1818 do benediktinského
opatství Kremsmünster v Horním Rakousku, ve kterém se nacházelo gymnázium, a představil ho
učiteli a knězi Placidu Hallovi. Ten se chlapce na všelicos vyptal a řekl pak, ať ho sem jen dají. V říjnu
roku 1818 byl Stifter vyslán do Kremsmünsteru a velice dobře uspěl u přijímacích zkoušek. Na konci
prvního ročníku získal i prvou třídní prémii. Tak pokračoval v gymnáziu i nadále do dvou tříd filozofie.
Ve svém učiteli Placidu Hallovi našel Stifter druhého otce, podobně ho podporoval i učitel poezie
Ignaz Reischl. Stifter se v Kremsmünsteru věnoval vedle svých učebních předmětů s velikou zálibou
kreslení a malování vodovými barvami. Velká náklonnost poutala ho však především k básnictví. Už
jako dítě vyhledával knihy všeho druhu a četl vše, co se mu dostalo do rukou. V Kremsmünsteru se
zčásti obeznámil s řeckým, římským a německým básnictvím a s díly nejlepších jejich představitelů celý ten svět pak na něho působil nezvyklou silou. Psal v Kremsmünsteru také pořád, vždy většinou
potají, básně sám. Na podzim roku 1826 odešel do Vídně studovat práva. Vedle nich se věnoval
matematice a přírodním vědám a pokračoval i v osvojování si německého a cizího básnictví. Ani
kreslení a malování nezůstalo stranou. Po skončení studií nenastoupil žádný úřad, ale zůstal ve Vídni
a pěstoval dál pro sebe své vědecké snahy. Chtěl se připravovat k profesuře přírodních věd. V té době
se bavil také olejomalbou a pustil se do větších spisovatelských pokusů, z nichž však neposkytl nic k
otištění. Vydělával si jako domácí učitel, především matematiky a fyziky. 15. listopadu 1837 se oženil
s Amalií Mohauptovou, dcerou vysloužilého důstojníka z osvobozeneckých válek (proti Napoleonovi pozn. překl.) Philippa Mohaupta. Rokem 1840 počínajíce objevovaly se jeho příspěvky v časopise
Wiener Zeitschrift, v almanachu Iris a v některých jiných ročenkách. V roce 1844 vyšla část těchto
prací souborně ve dvou svazcích u nakladatele Heckenasta v Pešti pod názvem Studie. Stifter
postupně získával přístup k významným lidem, mezi nimi zvláště k Andreasi Baumgartnerovi,
profesoru fyziky a pozdějšímu ministrovi, s nímž pak udržoval přátelský svazek až do smrti tohoto
muže, dále pak v domě baronky von Münkowové, horlivé podporovatelky básnických umění, která
právě přiměla Stiftera, aby dal některé své práce do tisku, ke kněžně Anně ze Schwarzenbergu, vdově
po polním maršálovi Karlu ze Schwarzenbergu, ženě nezvykle nadané, k hraběti Ferdinandu Colloredo
von Mansfeldovi, jehož syna Josepha vyučoval, a když se pak ten, nakloněn jako otec všemu
ušlechtilému, stal později knížetem, zůstal i vřelým Stifterovým přítelem, konečně pak ke knížeti z
Metternichu, jehož syna Richarda, nynějšího rakouského vyslance v Paříži, učil v letech 1844, 1845 a
1846 matematice a fyzice. Stifter se v oné době šířeji zabýval i historií a politickými vědami a
neusiloval už o profesuru. Roku 1847 vyšel třetí a čtvrtý svazek Studií. Mezitím bylo otištěno mnoho
Stifterových prací v časopisech a almanaších. Na jaře roku 1848 odjel, jak už to činíval častěji předtím
v letních měsících, spolu se svou ženou do milovaného Horního Rakouska, nevrátil se však tentokrát
na podzim do Vídně, nýbrž strávil zimu a následující léto v Linci. Na podzim roku 1849 udělilo mu
ministerstvo vyučování titul školního rady a také inspektora vídeňských a dolnorakouských gymnázií,
on však svůj úřad odmítl a požádal ministra, aby mu dovolil působit jako školní rada a inspektor
národních škol v Horním Rakousku, poněvadž tam dobře zná zemi a lid, s čímž pak ministr vyslovil
souhlas. V roce 1850 přesídlil Stifter do Lince a nastoupil do úřadu, který pak vykonával až do roku
1865. Měl ve znamenitém, neúnavně činném a právě s ohledem na rozvoj školství tolik horlivém
hornorakouském místodržiteli Eduardu svobodném pánu von Bachovi nejen blahovolného
představeného, nýbrž i přítele plného náklonnosti. V roce 1850 vyšel pátý a šestý svazek Studií. Roku
1853 byly pak vydány dva svazky povídek pod názvem Pestré kameny. Roku 1857 vyšla ve třech
svazcích povídka nazvaná Pozdní léto a v letech 1865, 1866 a 1867 historické vyprávění Vítek. Četné
články a literární příspěvky z těch let jsou roztroušeny v časopisech a ročenkách. V roce 1850 obdržel
Stifter od císaře velkou zlatou medaili za umění a vědy a v roce 1854 pak rytířský kříž řádu Františka
Josefa. Koncem roku 1863 začal churavět a nalezl v té době účinnou pomoc u výtečného lékaře
chorob těla i duše Dr. Essenweina, který se mu stal i účastným přítelem a na jehož radu a radu
Oppolzerovu z Vídně navštěvoval na jaře roku 1865, 1866 a 1867 Karlovy Vary a pobýval pak v létě
většinou v Bavorském lese a na úpatí Třístoličníku. Karlovarský lékař Dr. Seeger prohlásil na jaře 1867
jeho neduh za překonaný. V listopadu roku 1865 byl Stifter jmenován dvorním radou a s plným
zajištěním přeložen do důchodu. Věnoval se v Linci svým literárním a vědeckým snahám a k svému
zotavení pěstoval i malířství a péči o květiny, z nich zvláště pak o kaktusy, jichž shromáždil ne právě
nepatrnou sbírku. V roce 1867 mu vévoda sasko-výmarský propůjčil rytířský kříž první třídy řádu
Bílého sokola. Stifter se rozhodl podržet si své bydliště v Linci a pracuje nyní právě na dokončení své
práce Z kroniky našeho rodu a na historické povídce Záviš (z Rožmberka).
Uvedené řádky jsou určeny doslova k zaslání redakci Brockhausova Konverzačního lexikonu, která si
ode mne vyžádala můj životopis. Je to přirozeně pouze látka, která musí být zpracována.
P.S. Stifterův dopis redakci nakladatelství Brockhaus je datován 26. prosince 1867: byl totiž požádán
o krátký životopis pro připravovanou encyklopedii a jeho blízký přítel Johann Aprent, linecký učitel,
který měl původně žádaný příspěvek pro Stiftera napsat, otálel s jeho dodáním. Tak byl Stifter měsíc
před svou smrtí (nastala 28. ledna 1868) donucen sepsat svůj životopis sám a činí tak ve třetí osobě. V
první osobě pak ještě pokračuje (další řádky jsou určeny Leo Tepeovi) :
Pro Tebe připojuji ještě několik vět.
Mé první literární pokusy spadají do dob mého dětství, kdy jsem se pokoušel popsat hromobití. Ty
listy se však ztratily.
Jako chlapec jsem trápil všechny lidi kolem sebe, zvláště pak otce a matku, otázkami po původu všech
věcí, které nás obklopují, zvláště nebeských jevů a světa rostlin, což zejména matku uvádělo do zlého
rozpoložení, v němž mne častovala výrazem "Grundschuhhiesel". Má pozdější záliba v přírodních
vědách však pramení právě tady. Když náš kaplan prohlásil, že jsem zcela bez nadání, řekl otec mé
matky Franz Friepes: "Tomu nikdy neuvěřím: ten chlapec je přece bystrý jako ptáček." A pak si mne
odvezl do Kremsmünsteru.
Když mi bylo deset let, bylo z podnětu našeho pana učitele Jennea uvedeno kruhem hudebních přátel
v Horní Plané Haydnovo Stvoření. Zpíval jsem v něm alt. Ta skladba na mne učinila tak nepopsatelný
dojem, jako potom už nikdy jiné umělecké dílo. Byl jsem unesen do těch nejvyšších nábožných sfér,
do okruhu uctívání Boha samého. Ze zkoušek a provedení jsem pochytil často celé dlouhé pasáže a
zpíval si je, když jsem byl pak sám na louce či na poli. Nevím, nakolik onen dětský vjem působil na mé
pozdější úsudky, i podle nich však dodnes považuji Stvoření za nejdokonalejší hudební dílo vůbec a
nemohu je nikdy vyslechnout bez toho nejhlubšího pohnutí. (Vedle Haydna je pro mě největším
básníkem tónů Mozart.) V Kremsmünsteru bývala pak často uváděna i Haydnova Roční období. V
Kremsmünsteru, který leží v jedné z nejkouzelnějších končin této země, jsem poznal i Alpy, které jsou
odtud jen pár mil na jih. Často jsem chodíval (a později zajížděl i z Vídně) vysoko tam do hor. V
posledních dvou letech mého tamějšího pobytu se mi, sotva jsem otevřel oči, až k samému loži třpytil
do místnosti zářivý řetěz alpských vrcholů. Kolik tajných básní jsem tenkrát složil, když jsem za večera
seděl sám na nějaké výšině pod ovocnými stromy a nad horami plula něžně růžová záře červánků.
V páté třídě gymnázia jsme měli často veršování za domácí úkol. Mělo to sloužit ke cvičení a bylo to
bez vlivu na školní výsledky. Jednou jsme dostali za úkol zpracovat nějakou látku v rýmovaných
jambech. Pracoval jsem po celé dny, piloval a piloval, až byla ta věc nadobyčej pěkná. Krátce před
lhůtou dodání mě poprosil spolužák Tröger, zda bych nepomohl s jamby i jemu, nestačil na to. Řekl
jsem mu, že času je velmi málo a že se to dá zvládnout už jen velice jednoduchým způsobem. Pomohl
jsem mu a dokázali jsme to stihnout. Když učitel Ignaz Reischl jako obvykle přinesl po nějakém čase
práce do školy, aby dal nejlepší z nich veřejně přečíst, řekl: "Tentokrát to nejlíp udělal Tröger." Když
se nato zvedl smích, vyšla má spoluúčast najevo a dostali jsme oba důtku.
V šesté třídě gymnázia musel jeden žák na závěr školního roku před a jeden žák po třídním hodnocení
a udělování cen pronést řeč. Ta hodnocení a udělování cen bývala velice slavnostní, za účasti všech
učitelů a kněží a značného množství lidí ve velké a krásné klášterní síni. Ceny předával osobně opat.
Ta událost byla každoročně skutečným radostným svátkem. Poněvadž však byl Kremsmünster založen
bavorským vévodou Tassilem roku 777 na místě, kde jeho syn Günther přišel na lovu o život, konal se
ten radostný svátek na místě, původně vyhrazeném vlastně smutku. Z toho titulu dal nám náš učitel
Ignaz Reischl za úkol pojednat vážně o založení Kremsmünsteru. Ten, jehož písemná práce bude
nejlepší, smí ji pak veřejně přednést při udílení cen. Úvod a závěr musely přitom být složeny v
pětistopém jambickém verši. Moje práce byla prohlášena za nejlepší, nic na ní nemuselo být
pozměněno a směl jsem ji také veřejně přednést. To bylo začátkem září roku 1824 v mých
devatenácti letech.
Vážený pane redaktore!
Aprent se nedostal k napsání mého životopisu. Je mi líto, že se tím věc tak zdržela. Posílám Vám
uvedené řádky, dejte je do rukou, které k tomu uznáte za vhodné. Psal jsem je v krátkých chvílích,
které jsem trávil mimo lože nemocných, když se v mém pokoji větralo, promiňte tedy, že už
nepřipojuji nic dalšího.
A. Sonnleitner, Adalbert Stifter führt durch den Böhmerwald und das Moldautal (1992), s. 2-9
P.S. Překlad Stifterova textu vyšel takto česky poprvé v Česko-bavorských výhledech 1993, č. 21, s. 5.
Je čirou náhodou, že se nyní tady ocitá v sousedství následné poslední verze snad nejkrásnější
Stifterovy práce Z kroniky našeho rodu (Die Mappe meines Urgroßvaters), kterou psal právě v té
době a která zůstala i v originále nedokončena. Johannes Aprent připsal toliko větu:Hier ist der
Dichter gestorben.
Z kroniky mého rodu
Poslední verze Dulce est, inter majorum versari habitacula, et veterum dicta factaque recensere
memoria.
Egesippus
I.
Starožitnosti
Latinské úsloví dobrého a nyní už dávno zapomenutého Egesippa, které tu uvádím, hrálo kdysi roli při
jednom z mých školních vyznamenání, a proto jsem si je zapamatoval. Napadalo mi pak velice často,
když jsem v prostorách rodného domu vídal všelijaké starožitné předměty. Tu se ve vzpomínce
hluboko z mlh dětství vynořuje černá vesta, slyším jak lidé říkají, že tak pevný levantin se už nikde
nevyrábí, a jak si máme takové staré látky považovat. Potom se vyskytovalo mezi našimi hračkami
temně zašlé už péro z klobouku, které mělo přelomenou páteř. Z hoblin a třísek dřevěné kolny
vyčouhla jednou odřená modrá oj. V zahradě bujela nevyhladitelná andělika, o které se vždycky
říkalo: "Ta je tu ještě po doktorovi." Vedle ní stál strom šedého kmene, který prý měl zasadit kdysi
také on a z jehož dvou větví dosud v létě rostly malé černé ptáčnice a na podzim pak opadávaly
krvavě červené listy dolů k zemi. Potom tu byla k vidění dvě kola od vozu, která jsem se tenkrát jako
chlapec snažil čistě umýt, poněvadž byla zaneřáděna špínou a blátem od pluhů a bran, které na ně
byly naházeny. Měla dosud krásnou nebesky modrou barvu. A poněvadž se říkalo, že si doktor, který
byl jedním z našich předků, vzal vznešenou slečnu, bylo ještě v kůlně i na patře lecjaké podivné
harampádí, o jehož původu nynější obyvatel domu nic nevěděli a které jistě nepocházely všechny od
něho; když ale se mezi věcmi patřícími k domu vyskytlo něco podivného a nevysvětlitelného, řeklo se
pokaždé: " To je po doktorovi."
Možná by se tenkrát, když jsem já a mí sourozenci byli ještě dětmi, našlo těch starožitností u nás
mnohem víc, kdybychom jen dokázali přemoci hrůzu před různými temnými kouty, kam se od
nepaměti házel všechen zbytečný krám. Tak tu byla například dřevěná temná chodba mezi sýpkou a
střechou se spoustou prastarých věcí; jen pár kroků dál tam však stála na velkém podstavci zlatem
svítící socha svaté Markéty, která vydávala pokaždé, když jsme na ni pohlédli, tak hrozivou záři, že
jsme si dál už netroufli jít. Pak zůstávala neobjevená místa úplně vzadu v kolně na vozy se změtí
zježených tyčí, s naditými otýpkami staré slámy, plnými ještě povědomých per z dávno zabitých kuřat,
se starými koly, z jejichž hlav civěly na nás oči velké jako talíře, a vedle v slámě zely díry ještě hlubší,
černé jako doktorův klobouk. Náš strach ještě vzrostl, když čeledín jednou řekl, že se dá těmi krámy
prolézt až ovesné parny ve stodole, čemuž jsme se sice podivovali, ale neodvážili se nikdy to zkusit.
To nejpozoruhodnější pro nás děti skrývala však naše maminka v přítmí své truhly. Byly v ní
drahocennosti, které neměly jiný smysl, než aby tam spočívaly a když se příležitostně ocitly v jejích
rukou, mohly ji přimět k nějaké vzpomínce. My děti jsme byly vždycky přitom, když šla maminka do
truhly hledat nějakou vzácnou věc, nakukovaly dovnitř a často i něco zahlédly. Byla tu šňůra
vypouklých stříbrných knoflíků, uzlík přezek, lžíce s dlouhými držadly, velká stříbrná mísa, o které
maminka vypravovala, že do ní doktor pouštěl krev ze žil svých vznešených pacientů - pak dva orlí
zobany, několik uzlíků zlatých port a jiné věci, které v temnu jen svitly temným třpytem a které jsme
neměli nikdy blíž poznat; poněvadž maminka neměla při takových příležitostech většinou nikdy čas a
truhlu vždycky rychle zavřela. Někdy však, když se v horní světnici, kde truhla stála, větralo a smýčilo
a maminka byla právě v dobrém rozmaru, ukazovala ráda sousedce nebo i nám dětem, které jsme při
všem musely být, ledacos i s patřičným vysvětlením. Došlo tak i na rodový poklad měšťanských domů,
na kterém si tolik zakládaly, totiž na skříň se svatebními šaty, opatrovanými v těch časech jako svaté
ostatky. Když vytáhla ty tuhé, hranaté věci, zazářily náhle ve slunečním světle, vybledlé a zvláštní.
Lecjaké sametové a hedvábné, zlatem se skvějící tkaniny tam byly, po doktorovi dokonce celý fialkově
modrý sametový svatební úbor s mnoha stužkami, vespod zdobený zlatými kvítky. K tomu zřejmě
patřily stejně fialkově modré punčochy, boty s mašlemi a růžově rudými podpatky, jakož i černý, zlatě
lemovaný sametový čepec. Po jeho nevěstě zůstal tu popelavě šedý sametový šat se zlatými květy,
podšitý ještě sírově žlutým hedvábím a přecházející vzadu v dlouhou vlečku. Nezvyklá byla i babiččina
svatební sukně z tuhé látky s četnými faldy a velkými hedvábnými květy. Oblékala ji dosud o velkých
svátcích, jako o Vánocích, Velikonocích či Letnicích. Můj otec měl na své svatbě červenavě hnědý
kabát a maminka sametové šaty v barvě zlatých lilií. Ze součástí tatínkova svatebního oděvu bylo už
mnohé prodáno a já dostal, když otec umřel a já musel na studia do opatství k benediktinům, ze
zbytků ušit sváteční kabát, který už svou barvou sklízel od mých spolužáků jen hrubý posměch. Když
jsem se maminky ptával, zda můj svatební úbor bude také jednou podobně uložen, odpověděla: "Ty
budeš nejspíš oddán v černém fraku a kdybys ho chtěl mít v téhle skříni, budeme ti ho v ní opatrovat
a stejně tak i svatební šat tvé nevěsty a pak i vašich dětí a jejich potomků tu bude opatrován, až
jednou snad přijde zase čas, kdy nijaké fraky už nebudou."
V těch letech bylo před námi dětmi k vidění ještě daleko víc. Vzpomínám si docela jasně, jak jednoho
zimního rána rozštípali sekyrami ohromnou skříň kávově hnědé barvy, která vždycky zabírala tolik
místa v předsíni domu a sama působila jako nenasytná vykrmená hnědá hora. Vím dodnes, že když se
před mýma očima, k mému překvapení uvnitř stejně bílá jako čerstvá jedlová polena ve dvoře,
rozpadala na pouhou hromadu třísek, cítil jsem velikou bolest. Dlouho potom, když se v předsíni
bílilo, měl jsem ještě nějak hořko v duši, když jsem viděl tu velkou a stále patrnou světlejší skvrnu na
zdi, při které skříň kdysi stávala.
A kolik se toho ztratilo asi v dobách ještě dřívějších! Jednou jsme si hráli na poutníky a připevnili jako
korouhev na dlouhou tyč kus staré hedvábné látky, vytažené předtím z hromady smetí v kolně na
vozy. Když jsme se už dost naputovali, odložili jsme ten cár hedvábí do trávy, hladili ho prsty a zpívali
přitom: "Markéto, Markéto", poněvadž maminka nám vyprávěla, že doktorova žena se jmenovala
Markéta. Zpívali jsme tedy "Markéto, Markéto", až jsme začali cítit jakýsi strach z toho kusu
roztřepené látky.
Jak jsme vyrůstali, vyprávěla nám maminka i to, že doktor byl náš vlastní pradědeček. Léčil lidi mnoho
mil daleko v okolí a byl to prý jinak veselý člověk. Stal se tím vším na vysoké škole v Praze, odkud ale,
sotva jen si stačil nasadit čerstvý doktorský klobouk, musel podle svých vlastních slov vystřelit jako
rychlý šíp, aby hledal své štěstí ve světě. Proč musel tak rychle pryč odtud, maminka neřekla a my
jsme se po tom dál neptali. Žili ještě staří lidé, kteří ho znali a vídali jezdit po kraji kolem s jeho dvěma
velkými vraníky. Mnoho lidí si o něm ještě vyprávělo.
Dožil se vysokého stáří, umřel potom a odkázal to, čeho v životě nabyl, svému synovi, našemu
dědečkovi. Nevěděli jsme, co to bylo; v nejlepší místnosti domu však ještě stále spočívaly ty věci po
doktorovi. Otec čítal v tom pokoji rád ve staré knize, psané ještě přímo doktorovou rukou. a dědeček
nám tam také o něm vypravoval.
Když tak za některého zimního večera, když venku bylo opravdu chladno a měsíční světlo se třpytilo
na zamrzlých oknech, hovořil dědeček o doktorových činech a dobrodružstvích, o jeho nebojácnosti,
kterou prokazoval ve dne i v noci, v lese i na pláních, když jezdíval ke svým nemocným, o tom, jak měl
rád žerty a šprýmy, jaké měl sklenice s lektvary, svítící rudě a modře a žlutě jako rubíny a jiné
drahokamy, jakou měl moc nad věcmi na zemi i ve vzduchu, - a když tu přišla řeč na některý z
předmětů, které stály rovnou před našima očima a začaly v tom vyprávění hrát nějakou úlohu, brzy
proto, že v něm ve významném okamžiku cosi zapraskalo, nebo že některá ze sklenic na polici změnila
své místo, poněvadž někdo zlý chtěl doktorovi uškodit, což on ovšem vždycky dokázal poznat, brzy
proto, že na některém z těch zařízení těžce raněný, jemuž lesní strom rozdrtil údy, úpěl a bědoval,
když ho doktor dával dohromady, jindy zas, že v jedné z přihrádek spočíval jed, jehož účinky byly však
vysoce léčivé, hleděli jsme s okouzlením a úctou na všechny ty věci. Vedle dveří stála skříň, vysoká a
štíhlá jako panna z rytířského příběhu, třpytila se ve světle svic a vrhala ostré stíny, nám se pak zdálo,
že na ní stojí věci, které tam ve dne vůbec nestály -
P.S. Jde o započatý překlad tzv. "třetí verze" Stifterova románu. O vydání se uvažovalo v Horní Plané,
nakonec byla dána přednost přetisku staršího překladu "verze druhé", který už u nás kdysi vyšel v
edici Světová četba.
Zima v lese
Tak přišla neděle. Pořád ještě bylo pěkně. Lidé pracovali na polích s vykasanými rukávy u košil a
dobytek se dosud popásal na lukách i ozimech.
V noci z neděle na pondělek se však zvedl vítr, který k ránu přerostl v bouři. Když se rozednívalo, viděl
jsem, že okolí je pokryto sněhem a jak nadešel den, znovu jsem mohl sledovat, jak silně sněží.
Teploměr byl na nule. Usuzoval jsem podle všeho, že přes den přijde déšť. Na nule však už zůstalo a
sněžení jen stále sílilo. Pojaly mne obavy. Ve dvanáct hodin přijel vůz. Kočí mi řekl: "Nemůžete se
vydat na cestu. Všude jsou už závěje. Na Rosenbergerovské cestě sem mi museli chlapi podržet vůz,
aby neuvízl a koně zapadli do sněhu často až po břicha. Zkusím to dolů na Schwarzenberg, odtud je
cesta sjízdnější, snad se dostanu až do Aigenu. Když to nepůjde, počkám ve Schwarzenbergu, co bude
dál." Všichni muži, nájemce, hostinský i ti, co seděli v hostinci, mi říkali, žese nesmím vystavovat
nebezpečí, že zůstanu i s převráceným vozem ležet někde na pusté pláni. Jak podle místa tady, tak
podle ročního období se to ostatně musí brzy změnit. Sníh je úplně mokrý, zítra zaprší a všechno
bude dobré. Anna mne zapřísahala, abych zůstal. Řekl jsem tedy kočímu, že může vzít i s muži vůz
zase do Schwarzenbergu a tam ať udělá, co sám uzná za vhodné. Když bude zítra ještě ve
Schwarzenbergu a přijde opravdu déšť, může sem pro mě zase přijet. Souhlasil, a během hodiny pak i
odjel.
Od té chvíle jsem byl svědkem přírodního zjevu, který jsem dosud nespatřil, který jsem ani
nepovažoval za možný a na který také nezapomenu, dokud budu živ. Byla to sněhová bouře, taková,
jakou jsem nemohl nikdy tušit ani v ředstavách a jejíž účinky přesahovaly všechno mé chápání. Trvalo
to dvaasedmdesát hodin od prvního příznaku nepřetržitě bez ustání.
Když se kočí vzdálil, stál jsem u okna a pozoroval, co se děje venku. Anna mi vyprávěla celé příběhy o
tom, jak lidé tady ve vsích zapadli sněhem a nemohli celý čas nikam. Poněvadž jsem se sám narodil ve
sněžném kraji, znal jsem dobře zimní bouře a vím i, jak probíhají, nedbal jsem tedy příliš jejího
vypravování. Moje pozornost patřila tomu, co se děje tam venku. Obrysy okolí už ztratily na
zřetelnosti. Byla to směsice neproniknutelné šedi a běli, světel a soumraku, dnění a tmění, jež se
neustále chvěla a jakoby uvnitř kypěla a bobtnala, všechno pohlcujíc, zdála se nekonečně růst, rodit
ze sebe tu bílé v letu se míhající čáry, tu celé bílé plochy, tu jakési trámoví a jiné bílé obrazce, přičemž
ani z poměrné blízkosti se nedaly rozeznat nějaké určitější linie či snad dokonce obrysy pevného
tělesa. Ani sám povrch sněhu nebylo lze určitěji zachytit pohledem. Zjev měl v sobě cosi hrozivého a
velkolepého zároveň…
Poněvadž jsem ven vyjít nemohl, vzal jsem si plášť a chodil jsem tam a zpátky chodbou hlavní budovy.
Vyhlížel jsem také tady s úžasem okny na obou koncích chodby, co se venku odehrává. I všude v
domě byl už ostatně sníh, jak pronikal dovnitř i nejužšími skulinami.
Přišlo úterý a už při prvním rozbřesku dne jsme uviděli, že venku trvá to, co bylo včera a že to má
trvat i nadále. Na zdech hlavní budovy jsem spatřili, jak čára sněhu stoupla. Pod samotnými okny ho
byla hora, ze zahrady se tměla další, vyšší už než zahradní domek, a dveře hlavní budovy byly zvenčí
zapadlé sněhem tak vysoko, že když je děvečka otevřela dovnitř, vevalila se bílá záplava do síně a
musela být vyházena ven dřevěnými lopatami. Samy zdi byly bílé sněhem a ze všech výčnělků a
střech těžce visely mnohotvaré sněhové spousty. Nemohl jsem dělat nic, než utkvěle hledět do té
bezbřehé běli. To nebylo sněžení jako jindy, to nepadaly sněhové vločky, které se jindy daly takřka
jednotlivě rozeznat: jako by snad z nebe vyprazdňovali mouku, sypal se dolů bílý vodopád, vřel však
jakoby zas přímo vzhůru, proudil zleva doprava a zprava doleva, ze všech stran do všech stran a ten
mihotavý třpyt a komíhavé víření trvalo dál a dál a dál, jak plynula hodina za hodinou. A když pak
člověk odstoupil od okna, viděl to v duchu stejně bez přestání a raději šel k oknu zase znova. Bouře
běsnila tak, že bylo přímo cítit, jak se dům chvěje. Byli jsme odříznuti od světa: první stromy aleje,
pouhých dvacet kroků naproti, už nebyly vidět. K nejbližšímu domu v sousedství to bylo jindy jen
několik minut chůze. Už nemohli k nám, my k nim také ne. O proházení cesty lopatou k byť i jen na
skok vzdálenému hostinci nemohlo být za takové bouře ani řeči. Dalo se jen přihlížet mlčky běsnění,
aniž by člověk jen tušil, kam to všechno povede.
Nadešla středa.
Denní světlo odhalilo týž obraz. Jen vrchol sněhové hory, jak se tyčila pár kroků před mým oknem,
sahal už teď až do jeho výše, sněhová peřina na zahradě vyrostla tak, že i ona dosahovala úrovně
oken v prvém poschodí a dveře dole na úpatí schodiště k místnostem, které jsem obýval, se už vůbec
nedaly otevřít. A to divoké víření venku trvalo s neztenčenou silou. Co bylo zpočátku velkolepé ve své
hrozivosti, působilo teď jinak: bylo to už jen hrozivé. Na duši padla úzkost. Úpornost toho vířivého
živlu obluzovala smysly a tomu podivnému oblouzení se nedalo nikam uniknout. Pomyslel jsem si,
kdyby třeba nedbalostí čeledě vypukl teď zrovna ve stodolách požár, co pak? Měli jsem toho dne také
už jen poslední kousek masa, tak jako tak jsem však nedokázal nic pozřít. Odpoledne náhle prudce
stoupl tlak na barometru a v mé mysli jako by se světle zablesklo. K rámu vítr ustal a rozhostilo se
ticho. Uviděl jsem hvězdy, jak září okny dovnitř.
Následujícího dne, byl čtvrtek, neobjevil se na hluboce modrém nebi ani mráček a slunce zrovna
oslepovalo svými paprsky v nevýslovně bílém sněhu. Nájemce statku dal proházet lopatami cestu k
hostinci. Lidé přicházeli, na nohou sněžnice, k nám i do hospody. I já tam zašel. Příchozí vypadali
rozrušeně a i ti, kterým už táhlo na osmdesátku, jen říkali, že dosud nezažili něco podobného.
Příští den byl pátek. Bylo klidno a mírně oblačno. V poledne jsem stál u okna a vyhlížel, kdy přijedou
sáně. Všechno bylo sbaleno, byl jsem už i přistrojen na cestu. Sáně se však neobjevily, nepřišla ani
žádná zpráva. Ovládl mne těžko popsatelný neklid. Odpoledne klesla rtuť barometru stejně rychle
jako ve středu stoupla. Napsal jsem tedy dopis hostinskému Weichselbaumovi do Schwarzenbergu.
Hostinský zařizuje poštovní zasilatelskou službu a každodenně vypraví přes Aigen do Rohrbachu dva
koně, kteří se večer zase vracejí. Má k tomu účelu i k jiným obchodům šest koní, ale žádný skutečně
způsobilý vůz. Napsal jsem mu, zda by mi mohl zítra poslat něco jako sáně a vzít mne do Aigenu.
Nazítří, v sobotu, byla sněhová bouře znovu stejně silná jako v předcházejících dnech, sotva
proházená cesta se stala opět neprůjezdnou, Weichselbaumovy sáně se nemohly objevit a všechno
bylo marné. Teploměr byl na nule, barometr ukazoval 25 a 1/4. Jak dlouho bude trvat bouře, co se
stane, až přibudou nové masy sněhu k těm dosavadním, co budou-li stejmně vysoké jako ony, co
budou-li vyšší? Lepil se mi jazyk na patro, nejedl jsem, kapal jsem si jen Liebigův masový výtažek do
horké vody a vývar pak vypil. Víření sněhu přímo děsilo a přitahovalo zrak i proti vůli člověka.
Odpoledne tlak vzduchu podle barometru opět rychle stoupl. Noc byla bezesná.
Neděle, která následovala, byla klidná, ale zachmuřená. Lidé k nám zase přicházeli a odcházeli a
zanechávali svými sněžnicemi v mokrém sněhu stopy tak výrazné, že se v nich dalo chodit. Každý krok
stranou ovšem znamenal uvíznout zcela v hluboké závěji. Odpoledne jsem si v těch stopách sněžnic
vyšel alejí a dál. Šel jsem tou zapadanou stezkou nahoru a pak dolů. Stromy v aleji vyhlížely ze sněhu
jen svými korunami jako pouhá houští. Všechno bylo jinak. Kde mělo být údolí, byl teď pahorek, kde
měl být pahorek, byl sněžný dol a kde vlastně vedla pod tím sněhem cesta, jsem nevěděl: vždyť
dřevěné tyče k jejímu vyznačení nebyly dosud vetknuty při jejích okrajích. Vznešený les, ačkoli
zasněžen, vyhlížel přece jen zřetelně temnější než všechna ta běl kolem a byl i v bílé záplavě patrný
jako obrovitý stín. Známé podoby dálek jsem náhle nebyl schopen určit. Vedle kaple při cestě se teď
tyčil sněžný hřbet a střechu svatyňky bylo vidět z ostří té obrovské závěje kus pod sebou. Potřeboval
jsem na cestu a zpět místo pouhých minut celou jednu hodinu.
Bylo to snad pozoruhodné pro přírodovědce: mne však, když toho všeho den ze dne neubývalo,
přiváděl stav věcí k zoufalství. Měl jsem ten sněhový vír odtud z Lackenhäuser doslova před očima už
deset až čtrnáct dnů. A když jsem dokázal zavřít oči, měl jsem ho před nima teprve. Jen trpělivé
přizpůsobení se tomu všemu a klidný pohled na vše jako na cosi, co prostě jednou existuje, učinilo
věc snesitelnější a dalo jí postupně vyblednout. Nedokážu teď udat časovou hranici, kdy se tak stalo,
poněvadž i když vše dávno minulo, vyvstalo to vždy znova při pouhém pomyšlení. Konečně i to přešlo
a já dokázal jen klidně se rozpomenout a vyprávět jen, co se tehdy stalo. I nervový neklid pak
ustoupil. Po dlouhé měsíce ještě však, jakmile jsem toliko pomyslel na tu nádhernou lesní krajinu, měl
jsem před sebou namísto zeleně, rudofialově, modře a šede se třpytícího pásu jejího obzoru jen obraz
nesmírné bílé záplavy. Nakonec i to zmizelo v dálce a dlouho vžitý ušlechtilý obraz se znovu vrátil na
své původní místo.
P.S. I podle znalců je to jedna z nejkrásnějších ukázek Stifterova slohového umění. Tento překlad byl v
únoru 1995 vysílán českobudějovickým rozhlasem.
To heslo v Riegrově slovníku naučném nejspíš (píše to alespoň Hugo Rokyta v drobné brožuře
Adalbert Stifter a Čechy, vydané památného roku 1968 tehdejší českobudějovickou Krajskou
knihovnou) neredigoval nikdo jiný než František Palacký. Zní takto:
Stifter Adalbert, novelista německý, nar. 23. října 1806 (1805!) v Plané v Budějovsku (!), nabyl prvních
vědomostí v benediktinském opatství v Kremsmünsteru, kde měl celé zaopatření, pak poslouchal
práva, filosofii a přírodní vědy na universitě Vídeňské, po odbytých studiích stal se učitelem kn.
Richarda Metternicha. R. 1848 přestěhoval se do Lince, r. 1849 jmenován byl školním radou a † 27.
ledna 1868 co c.k. dvorní rada při místodržitelství hornorakouském. Vydal Abdias a třísvazkový román
Nachsommer. Jiné jeho novely a básně vyšly sebrané s názvem Studien (v Pešti 1844-51, 6 dílů) a
Bunte Steine (2 díly, tamtéž 1852). Plody tyto vynikají něžností a bohatostí myšlének; za přední
zásluhy klade se S-ovi charakterisování až do nejmenších podrobností. Řeč jeho je přirozená a předce
lahodná. Původností vyznačuje se líčení přírody, kde básník nejmenší podrobnosti spojuje k
harmonickému celku.
Toulka po Frymburském náměstí
Náměstí ve Frymburku bylo od třináctého století, pravděpodobně i dříve, díky své poloze na
obchodní stezce až do prvé světové války trhové. Trhy až do roku 1452 se zde konaly jen
příležitostně, podle potřeby. Hlavní funkcí týdenních trhů bylo zásobování obyvatel nezbytnými
potravinami. Tehdejší trhový řád zakazoval vesnicím frymburské rychty prodej potravin mimo
frymburský trh. Při trhu upozornil měšťan, který měl na starosti konání trhu sedláka s obilím či babku
s košem vajec o povinnosti nabídnout zboží ke koupi výhradně na městském trhu. Při návratu z trhu
se museli venkované vykázat "kolkem", což byl kovový kotouč, který získali od správce tržiště. Kolek
byl důkazem, že se prodej uskutečnil dovoleným způsobem. Za prodej na trhu se platil poplatek z
místa k prodeji. Protože "všimné" je staré jaké lidstvo samo, bývalo zvykem, že správce tržiště dostal
"za shovívavost" či "slušné zacházení" snop obilí, poleno z fůry nebo alespoň rybu. A tak se frymburští
měšťané pravidelně střídali ve funkci správce tržiště. Kamennými plotnami byl vydlážděn umělý
potok, který protéká frymburským náměstím již koncem 16. století nebo začátkem 17. století. Pověst
říká, že strouhu v délce více než dva kilometry vykopal odsouzenec na smrt a za tento záslužný čin mu
byl hrdelní trest prominut. Tento potok, ve kterém se na frymburském náměstí máchalo prádlo a byla
napájena i městská kašna, přiváděl na tržiště i do městečka vodu z Podhorského potoka,který teče ze
zaniklé osady Podhoří kolem Svatoniny Lhoty do dnešní frymburské zátoky. Při stavbě domů nad
náměstím po roce 1950 byl uměle vykopaný potok přerušen a dnes tekoucí voda v parku je přivedena
plastovou hadicí až z pramene od lyžařského vleku pod Martou.
Kašna uprostřed náměstí v parku je napájena z onoho umělého potoka. Na její východní straně je
vytesán letopočet 1676 a rožmberská pětilistá růže. A přitom víme, že poslední Rožmberk zemřel již v
roce 1611 a Frymburk s celým panstvím věnovali již v roce 1600 svému synovci Janu Zrinskému. V
roce 1676 patřil Frymburk Buquoyům, kteří zde uplatňovali svůj vrchnostenský vztah až do zrušení
poddanství v roce 1848. Kašna se také v roce 1853 stěhovala, když původně stávala na druhé straně
potoka. Proč byla přemístěna, to je druhá záhada. Ví se o ní, že si zahrála ve filmu Stříbrný vítr.
Směrem od kašny nahoru je mohutný, více než pět metrů vysoký pranýř, který má vročení 1651.
Ladislav Stehlík ve své knize Země zamyšlená uvádí, že "mezi kameníky, kteří obnovovali kostel, byl
zřejmě i autor pranýře. "Mé první zaváhání bylo, když jsem v německé kronice Frymburka u letopočtu
1651 našel větu : " na pranýř byl umístěn požární zvonec." A o stavbě mohutného kamenného
pranýře ani řádka. Naopak, věta na mne činí dojem, že pranýř tam již v roce 1651 byl, ale tomu zase
odporuje onen letopočet 1651 a tak spolu s kašnou je to další záhada frymburského parku. O tom, že
zde byl pranýř již v roce 1648 nepřímo vypovídá další zápis ve frymburské kronice. Tentokráte je
mnohem delší a i vypovídá o třicetileté válce více, než si asi kronikář myslel: " Když švédská vojska
pustošila zdejší krajinu, tak zakopali frymburští na tajných místech cennější kusy bytového zařízení.
Některé ženy ukryly svoje cennější šactvo na půdě opuštěného výtoňského kostela s důvěřivým
vědomím, že tam budou v bezpečí. Jak byly ale překvapeny, když po několika dnech tyto šaty
vydražovali Švédové ve Frymburku na náměstí u pranýře. Jednu po druhé bylo slyšet - to je moje
sukně."
Z několika dalších pramenů bezpečně víme, že Švédové byli naposledy ve Frymburku a v okolí od 9.
května do 20. září 1648. Hlavním velitelem v kraji byl generál Arfwed Wirttenberger, který si zřídil své
velitelství v Zátesu a odtud posílal jednotlivé houfy do kraje, kde plenili, pálili a ničili. Za oběť
švédským nájezdům zřejmě padl nejen kostel svatého Bartoloměje ve Frymburku, ale i pranýř na
frymburském náměstí.
Pranýř v té doby byl pravděpodobně dřevěný, neboť po třicetileté válce byly například dřevěné
pranýře ve Schlägru, kam Frymburk patřil a v nedaleké Dolní Vltavici. Požární zvonec pravděpodobně
pochází z tehdy vypáleného frymburského kostela sv. Bartoloměje. Od pranýře v té době byl
pravděpodobně stejně dobrý výhled do kraje jako z kostela a postavit nový kamenný pranýř bylo
přeci jenom rychlejší než opravit vypálený kostel. Ale to jsou jen samé domněnky. Tehdy po
třicetileté válce se houfně stavěly pranýře, u kterých bývali připoutáváni provinilci a jejich "doplněk"
říkal, proč jsou na pranýři. Například hašteřivé ženy mívali náhubek a opakovaně padlé dívky slaměný
věneček. Frymburský pranýř má dodnes nahoře zvoneček, na který Antonín Cechner ve svém soupisu
památek zapomněl. Mne naopak připomenul, abych hledal oněch pět vytesaných lebek. Proč pět, to
nevím. Možná i proto, že Frymburk měl po roce 1604 i právo hrdelní. Rožmberská popravčí kniha
připomíná Frymburk jen třikrát. Teprve za císaře Josefa II. bylo pranýřování zakázáno, ale nejsem si
jist, zda to bylo správné rozhodnutí.
Směrem dolů od kašny je mariánský sloup, který nechal v roce 1635 postavit vyšebrodský cisterciácký
mnich Jan František Latich před domem svého bratra, frymburského měšťana Gregora Laticha. Dal
mu i třicet zlatých, aby on a po něm jeho rod se trvale starali o tento mariánský sloup, který měl
ochraňovat frymburské občany před morem a válkami. Sloup byl postaven již v roce 1635, což je
zřejmé z latinského chronogramu na jižní straně soklu. V celé řadě turistických průvodců je chybně
uváděn rok 1735, tedy o sto let později. Chyba zřejmě vznikla v 19. století špatným opsáním
latinského chronogramu a později autoři tento chybný údaj opisovali. Frymburský mariánský sloup
patří mezi nejstarší v Čechách, neboť většina těchto sloupů pochází z let 1680 až 1720.
Pod mariánským sloupem byl 14. srpna 1904 slavnostně odhalen pomník s bronzovou sochou císaře
Josefa II. v životní velikosti. Třináct metráků těžká bronzová socha však na podstavci vydržela jen
patnáct let, do roku 1919. Tehdy příliš připomínala tři století nadvlády Habsburků v Čechách, a tak
byla odstraněna. Pro podstavec se našlo nové uplatnění. Byl na něj z pomníku přenesen bronzový
reliéf Adalberta Stiftera, který byl doplněn úryvkem jeho básně o Frymburku. Po druhé světové válce
byl i tento reliéf básníka s úryvkem jeho básně odstraněn. Snad proto, že tento básník psal v 19.
století o kraji, kde žil německy. Na prázdný podstavec myla umístěna deska se znakem
Československé republiky a datem 9. 5. 1945. Dnes již Československo neexistuje a konec druhou
světové války se slaví o den dříve, než je na desce. To rozhodně není důvod na odstranění desky, ale
jen historií jediného století.
Na počátku dvacátého století dal frymburský rodák a pozdější ředitel vídeňské průmyslové školy
Jordán Kajetán Markus postavit pomníček Adalbertu Stifterovi. Pro jeho místo byl nakonec vybrán
prostor v dolní části parku proti rodnému domu mecenáše, když proti rodnému domu Fanny
Greiplové v té době již stála kašna a Latichův mariánský sloup. Pro základ pomníku sloužily, podobně
jako u Stifterovy mohyly u Plešného jezera, šumavské balvany. Bronzový reliéf Adalberta Stiftera v
roce 1902 vytvořil Hans Rathauský, který je také autorem pomníku tohoto básníka v Linci a reliéfu v
Horní Plané. Po přenesení tohoto reliéfu A. Stiftera na podstavec pomníku císaře zde byl umístěn
bronzový reliéf Jahna Thurnvatera, který kdysi organizoval v kraji sbory dobrovolníků proti
napoleonským vojskům. Po roce 1946 zůstal kamenný památník dlouho prázdný. Teprve po objevení
reliéfu A. Stiftera ve frymburské hasičské zbrojnici se navrátil na původní místo.
Frymburské náměstí zažilo desítky požárů během svého trvání. Ten největší, který téměř zničil
všechny staré frymburské domy na náměstí se odehrál 7. srpna 1856. Dopoledne kolem deváté
hodiny vypukl v domě čp. 51 na střeše u komína požár, který se rychle rozšířil po celé půdě, kde bylo
uloženo seno a sláma. Silný západní vítr způsobil rychlé rozšíření ohně na obě strany náměstí a
během jediné hodiny bylo celé náměstí v jednom plameni a " na hašení nebylo ani pomyšlení." Po
požáru bylo zjištěno, že padesát čtyři domů ve Frymburku zcela vyhořelo. Vedle zvířat přišli o život i
čtyři lidé. Frymburský farář v Oznamovateli z jižních Čech líčil tuto hrůzu takto:"Mnoha osobám
shořely šaty na těle, jiné ztratily z poloviny svůj zrak. Jedna ženská osoba zuhelnatěla, druhá se
udusila v kouři a třetí a čtvrtá se musely potopit do vody potoka a rybníka aby si zachránily život."
Překvapivá, téměř okamžitá byla pomoc z Českých Budějovic, kterou kolem poledne 7. srpna 1856
přivezl krajský komisař Schuster. Od budějovického biskupa Jana Valeriána Jirsíka přivezl dvě stě
zlatých a město Budějovice věnovalo 143 zlatých. Tento dar byl ihned rozdělen mezi nejpotřebnější.
Postupně přicházeli i další dary, takže sbírky vynesly celkem 10.028 zlatých. Na obnovu Frymburka
přispěl i císař František I. a excísař Ferdinand. Když 30. srpna 1856 psal o frymburském požáru do
Lineckých novin Adalbert Stifter, tak ani tentokráte nezapomněl na svoji celoživotní lásku Fanny
Greiplovou při větě: "zde stály upravené domy na náměstí a bělidla plátna obchodníka Greipla, která
se nacházela na úbočí, vzplanuly." Žádný z 54 shořelých domů nebyl pojištěn a k obnově dostali
poškození bezplatně dříví z městského lesa. Pivovar a radnice byly znovu postaveny z prodaného dříví
z městského lesa.
A samotný park? V dubnu 1880 byly podél potoka vysázeny topoly a následující rok, přesně 22. února
1881 večer se na náměstí rozsvítily poprvé lampy, které byly koupeny ve Vídni. V druhé polovině
března 1884 byla zahájena veřejná sbírka na zřízení frymburského parku na náměstí, která vynesla 40
zlatých. Již 3. dubna 1884 byl zasazen první strom, kaštan, frymburským starostou Gustavem
Greiplem a následujícího dne , 4. dubna 1884 bylo měšťany , radními, učiteli a farářem zasazeno
dalších devět stromů. Pátého dubna 1884 byly zasázeny další stromy a 7. dubna 1884 bylo započato
se stavbou tyčkového plotu od horní části parku. Knížecí schwarzenberský nadlesní pan Josef Rodler
dal ke zřízení tohoto plotu dřevo zadarmo."
Nedaleko pomníčku A. Stiftera v parku v trávě stojí malý kamenný skřítek. Zhotovil jej z umělého
kamene, stejně jako meteorologický sloup u bývalé školy v čp. 36, frymburský učitel Arnošt
Kundlatsch. Tento trpaslík celý frymburský park poctivě ve dne v noci hlídá. Jedné noci mu však
vandalové urazili hlavu a hodili ji do lipenské přehrady. Frymburští potápěči však nakonec přeci
jenom hlavu skřítka našli a tak je již opět socha dobrého skřítka v trávě parku úplná. Pod jeho
dohledem je nejen celý park dosazován a upravován, ale mnozí frymburští občané i tvrdí, že je skřítek
v noci napomínal ,když byli na cestě z hospody domů příliš hluční.
Procházka parkem ve Frymburku
Nejméně od 13. století až do první světové války bylo náměstí ve Frymburku díky své poloze na
obchodní stezce trhové. Za starostování Karla Sechtera byl v roce 1853 kamennými plotnami
vydlážděn umělý potok, který protékal frymburským náměstím a byl z obou stran lemován
kaštanovou alejí. Pověst říká, že strouhu v délce více než dva kilometry vykopal odsouzenec na smrt a
za tento záslužný čin mu byl hrdelní trest prominut. Potok, ve kterém se na frymburském náměstí
máchalo prádlo a kterým byla napájena i městská kašna, pochází z konce 16. nebo začátku 17. století.
Přiváděl na tržiště i do městečka vodu z potoka dnes uváděného na mapách jako Podhorský, který
teče ze zaniklé osady Podhoří kolem Svatoniny Lhoty do dnešní frymburské zátoky. Při stavbě domů
nad náměstím v padesátých letech 20. století byl uměle vykopaný potok přerušen; dnes tekoucí voda
v parku je přivedena polyetylénovým potrubím až z pramene od lyžařského vleku pod Martou.
Samotný park na frymburském náměstí byl založen v roce 1884 a nemá jen stromy, keře, cestičky a
lavičky. Nejvíce záhad je kolem kašny, kde je na východní straně vytesán letopočet 1676, ale i pětilistá
rožmberská růže. Poslední Rožmberk však zemřel v roce 1611 a Frymburk s celým panstvím věnoval
již v roce 1600 svému synovci Janu Zrinskému. V roce 1676 patřil Frymburk Buquoyům, kteří zde
uplatňovali svůj vrchnostenský vztah až do zrušení poddanství v roce 1848. Kašna se také v roce 1853
stěhovala; původně totiž stávala na druhé straně potoka - důvod jejího přemístění je druhou
záhadou. Starobylou frymburskou kašnu můžeme spatřit v některých sekvencích filmu Stříbrný vítr.
Směrem od kašny nahoru je mohutný, více než pět metrů vysoký pranýř z roku 1651. Tehdy po
třicetileté válce se houfně stavěly pranýře, u kterých bývali připoutáváni provinilci a jejich „doplněk“
uváděl důvod pranýřování. Například hašteřivé ženy mívaly náhubek a opakovaně padlé dívky
slaměný věneček. Frymburský pranýř má dodnes nahoře zvoneček, na který Antonín Cechner ve
svém Soupisu památek zapomněl. Tento soupis naopak uvádí, že se na pranýři dá najít pět
vytesaných lebek, které měly zžejmě symbolizovat odsouzence k trestu smrti. Rožmberská popravčí
kniha připomíná Frymburk jen třikrát. Teprve za císaře Josefa II. bylo pranýřování zakázáno.
Směrem dolů od kašny je mariánský sloup, který nechal v roce 1635 postavit vyšebrodský cisterciácký
mnich Jan František Latich před domem svého bratra, frymburského měšťana Gregora Laticha. Dal
mu i třicet zlatých, aby se on a po něm jeho rod trvale starali o tento mariánský sloup mající
ochraňovat frymburské občany před morem a válkami. Byl postaven uprostřed třicetileté války, což je
zřejmé z latinského chronogramu na jižní straně soklu. V celé řadě turistických průvodců bývá uveden
letopočet 1735. Chyba zřejmě vznikla v 19. století špatným opisem latinského chronogramu a
pozdější autoři tento chybný údaj přebírali.
Pod mariánským sloupem byl 14. srpna 1904 slavnostně odhalen pomník s bronzovou sochou císaře
Josefa II. v životní velikosti. Třináct metráků těžká bronzová socha však na podstavci vydržela jen do
roku 1919. Tehdy příliš připomínala tři staletí nadvlády Habsburků v Čechách, a tak byla odstraněna.
Pro podstavec se našlo nové použití. Byl na něj přenesen bronzový reliéf A. Stiftera doplněný
úryvkem básně o Frymburku. Po druhé světové válce byl i tento reliéf básníka odstraněn, snad proto,
že šumavský básník psal v 19. století o kraji, kde žil, německy. Na prázdný podstavec byla umístěna
deska se znakem Československé republiky a datem 9. 5. 1945. Dnes již Československo neexistuje a
konec druhé světové války v Evropě se slaví o den dříve, než je na desce uvedeno.
Na počátku 20. století dal frymburský rodák a pozdější ředitel vídeňské průmyslové školy Jordan
Kajetan Markus postavit pomník Adalbertu Stifterovi. Pro jeho místo byl nakonec vybrán prostor v
dolní části parku. Jako základ pomníku sloužily šumavské balvany; bronzový reliéf Adalberta Stiftera
vytvořil v roce 1902 Hans Rathauský, který je také autorem pomníku tohoto básníka v Linci a reliefu v
Horní Plané. Po přenesení reliéfu A. Stiftera na podstavec pomníku císaře, zde byl umístěn bronzový
reliéf Jahna Thurnvatera, který kdysi v kraji organizoval sbory dobrovolníků proti napoleonským
vojskům. Po roce 1946 zůstal kamenný památník dlouho prázdný. Teprve po objevení reliéfu A.
Stiftera ve frymburské hasičské zbrojnici se navrátila připomínka básníka šumavských hvozdů na své
původní místo.
V parku nedaleko pomníčku A. Stiftera stojí v trávě malý kamenný skřítek. Ten celý frymburský park
poctivě hlídá. Jedné noci mu však vandalové urazili hlavu. Skřítka restauroval v roce 1995 akademický
sochař Pavel Malovaný, a tak je tato socha dobrého skřítka zase úplná. Pod jeho dohledem byl i celý
park dosázen a upraven. Park se od Frymburských slavností 2001 pyšní i další atrakcí. V jeho horní
části byla oživena fontána ve tvaru kamenné žáby. Přibližně tunu vážící žába je vysoká necelý metr a z
úst chrlí vodu přímo do zavlažovacího kanálu. „Jde o netradiční žábu. Žába totiž nesedí na prameni,
jak je obvyklé, ale pramen do centra Frymburka přivádí z nedalekého kopce Marta“, řekl frymburský
starosta Oto Řezáč. Žába si vyžádala z rozpočtu obce přibližně 70 tisíc korun.
Toulky do minulosti
Každé místo v sobě ukrývá příběhy a tajemství minulosti a je lidskou touhou tyto příběhy rozmotávat,
poznávat a posuzovat. Pro milovníky záhad a romantiky jsme vybrali příběhy dvou osob, které si nyní
mohou sami „ohmatat“ a vydat se v jejich stopách.
První je známý spisovatel, kterým se Horní planá pyšní a který naše město proslavil po celém světě
(což dokazují nejen návštěvy z německy mluvících zemí, ale i z Japonska): Adalbert Stifter.
Postava druhá, mladšího data, je již méně známá: Jde o amerického pilota, Barryho Meekera, který v
době studené války přeletěl Lipenskou přehradu s východoněmeckými uprchlíky. Jeho příběh ukazuje
velkou odvahu a dokonalé organizační schopnosti. V souvislosti s ním vzniklo mnoho fám, pokusili
jsme se proto uvést věci na pravou míru.
Třetí část Toulek nazvaná „Magor Houžvička a jiné příběhy z Vítkova hrádku“ vypráví o vojenské
službě na Vítkově hrádku. Pro normální a slušné lidi je vyprávění nutno označit hvězdičkou, ale věční
„připomínači“ vojny by si mohli přijít na své.
Adalbert Stifter
Jeho nejznámějším dílem je novela Hochwald (podle ní je také nazván náš pension. Líčí v ní příběh
dvou princezen z Vítkova hrádku v dobách Třicetileté války (když Švédové napadli Rakouskou říši).
Majitel Vítkova hrádku, Heinrich von Wittinghausen, ukryl své dvě dcery před válečným běsněním u
starého přítele v malém srubu za Plešným jezerem. Zde je však záhy objevil mladý švédský šlechtic a
do jedné z nich se zamiloval. Osud však jejich štěstí nepřál. Mladík se vydal na Vítkův hrádek za otcem
princezny žádat o její ruku a odvrátit tak Švédy od dobytí hradu. Došlo však k omylu a mladík byl
obránci zabit. Nato švédské vojsko zaútočilo, hrad vyplenilo a všechny obránce usmrtilo.
Tolik stručně příběh; mnohem zajímavější je však autorův básnický styl, který vnímavého čtenáře
zcela uchvátí.
Cesta po Stifterových stopách začíná v jeho rodném domku, který nabízí zajímavou expozici. Zde si
můžete knihu Hochwald koupit a ponořit se tak do zvláštního příběhu. Následně lze doporučit výlet
na Plešné jezero, jedno z míst, kam autor umístil svůj děj. Nad jezerem se tyčí Stifterův pomník z
19.století, který sám o sobě má velice zajímavou minulost. Završení pátrání po Adalbertu Stifterovi
nabízí návštěva Vítkova hrádku, odkud je z rozhledny možno shlédnout celou Lipenskou přehradu. O
Stifterovi již bylo napsáno mnohé, proto vám raději předkládáme méně známé okolnosti při budování
jeho pomníku. Jedná se o skutečný příběh vypravovaný pra-pra-prasynovcem kameníka Adofla
Paleczka. Pan Raimund Paleczek žijící v bavorském Mnichově, navštívil v srpnu 2003 Horní Planou a
svolil k sepsání jeho pamětí, jak se u něj v rodině předávaly z generace na generaci:
Příběh Stifterova pomníku
Stane-li poutník na břehu Plešného jezera a pohlédne vzhůru k hoře Plechý, spatří mezi vysokými
smrky kamenný sloup. Sloup, pomník Adalberta Stiftera, je dnes viditelný jen stěží; svírají jej koruny
okolních stromů (stav v roce 2003, nyní, vzhledem ke kůrovcové kalamitě, pomník opět dominuje).
Od doby, kdy prostí obyvatelé Šumavy za nelehkých podmínek pomník vztyčili, uplynulo přes 130 let.
Vybudování se uskutečnilo již 9 let po spisovatelově smrti a i na dnešní dobu jde o pomník
mimořádných rozměrů.
Adalbert Stifter nikdy nepřerušil kontakt se svou rodnou Horní Planou. Naopak: Šumava její obyvatelé
jej při psaní knih neustále inspirovali. Udržoval také velmi přátelské kontakty se Šumavany, jejichž
profesní cesty vedly mnohdy do centra rakousko-uherské monarchie, Vídně. Sepjatost vídeňských
Šumavanů se svým starým domovem byla tak silná, že v 19.století založili krajanský spolek nazvaný
„Němci z jižní Šumavy ve Vídni“. Když Stifter v roce 1868 zemřel, byl právě předsedou spolku jeho
přítel Jordan Kajetan Markus (1831-1893), působící ve Vídni jako ředitel měšťanské školy (pocházel z
našeho blízkého Frymburku). Markus brzy připadl na nápad uctít básníka a jeho dílo monumentálním
pomníkem. Ten se měl zvláštním způsobem vztahovat k místům, která Stifter líčí ve svých knihách,
především pak v místům šumavského „Hvozdu“. Stanovy spolku se pro takový projekt výborně
hodily: Kromě jiného v nich totiž stálo, že cílem spolku je „uchovávati uctivou památku slavných
krajanů šumavského jihočeského domova“. Podle původního plánu měl být na skalní stěně nad
jezerem umístěn nápis „A.Stifter“, jehož dvoumetrová zlatá písmena měla zářit do dálky a být čitelná
dalekohledem až z Horní Plané. Další variantou bylo vytesat do skály citát z některého Stifterova díla.
15.července 1869 předložil Markus knížeti Janu Adolfovi za Schwarzenbergu (1799-1888), majiteli
lesů v okolí Horní Plané, žádost o povolení obou variant. Kníže souhlasil, s tím, aby nejprve bylo do
skály vytesáno jen básníkovo jméno (odpověď z 30.srpna 1869).
Avšak až do roku 1875 nebyly v této záležitosti podniknuty žádné další kroky. Lze předpokládat, že na
tom měl svůj podíl odmítavý postoj dědičného prince Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu, který v
projektech spatřoval hrozbu pro narušení přírodního charakteru šumavské oblasti. Také sochař
Johann Rint z Lince (1815-1878), od něhož mimo jiné pochází Stifterova posmrtná maska, od záměrů
kvůli technickým potížím odrazoval. Skalní stěna zde má totiž značný převis a postavit vhodné lešení
bylo v tehdejší době, navíc v tak odlehlé a těžko přístupné oblasti téměř neproveditelné. Teprve nyní
dozrál nápad vztyčit Stifterovi pomník ve tvaru obelisku. Podnět k tomu prý dal Rint.
Povolení knížete bylo již k dispozici. Rozpočet na uskutečnění projektu činil 1.600 zlatých,
prostřednictvím darů bylo vybráno 1.047 zlatých. Nyní nastalo hledání umělce, který by se ujal
ztvárnění obelisku. Jeho jméno mělo zaručovat určitou úroveň a umělec sám měl požadovat co
nejnižší honorář. Spolek jej našel prostřednictvím Rinta ve vídeňském staviteli a c.k. vrchním
stavebním radovi rytíři Heinrichu z Fersel (1828-1883). Po úspěšném naplánování v březnu 1876
pověřil Markus zednického mistra Wagnera z Frymburku, aby pro práci hledal vhodného kameníka.
Kameník byl nalezen v osobě knížecího hajného a kameníka Adolfa Paleczka (1837-1910) z Jeleních
Vrchů. Ten se kamenickému řemeslu naučil od svého otce Josefa Paleczka (1789-1876), který mimo
jiné v letech 1838-1840 vystavěl klenbu Schwarzenberského plavebního kanálu. Kníže Jan Adolf ze
Schwarzenbergu poskytl tomuto dřevomistru a dozorci nad kanálem „za jím provedenou klenbu
podzemního kanálu u Jeleních Vrchů“ sud piva z knížecího pivovaru z Černé v Pošumaví. Josef
Paleczek pocházel z ryze české vesnice Radostice u Kamenného Újezda. Adolf Paleczek požadoval za
celou zakázku 1.500 zlatých, což, i když bylo o 100 zlatých méně než rozpočet, představovalo o 453
zlatých více, než spolek vybral. Markus se proto ohlížel i po jiných kamenících. Ti však požadovali
stejnou cenu nebo ještě vyšší. Nakonec zakázku dostal přece jen Adolf Paleczek, zřejmě také proto,
že postavení kameníka zaměstnaného u knížete ze Schwarzenbergu nebylo zcela bez významu. Tak
bylo zajištěno alespoň „neoficiální“ spojení s knížecí lesní správou a dědičným princem, o jehož
souhlas musel Markus ještě usilovat.
Zahájení stavby se opět zdržovalo, neboť dědičný princ se nyní zasazoval o zřízení pomníku v Horní
Plané. Oproti tomu přesvědčoval Markus knížete Jana Adolfa ze Schwarzenbergu , že by pomník měl
být postaven nad Jezerní stěnou Plešného jezera, na „místě, které básník zvláště pojal do svého
srdce“. Bohužel však při svých argumentacích nešťastně poukázal na finanční dar ve výši 300 zlatých
od podnikatele Adalberta Lanny (1838-1909) z Českých Budějovic. Tím nechtěně zesměšnil knížecí
dar ve výši 20 zlatých z roku 1869. Rozlícený dědičný princ se nyní otevřeně postavil proti projektu s
tím, že představuje „zásah do života okolních lesů“ a že spolek nedostane „ani krejcar podpory“. Po
Markusových opakovaných omluvách a vysvětleních a po změně stanoviště na návrší u sklaní stěny
dědičný princ v dubnu 1876 projekt posléze schválil. Mimoto se Schwarzenbergové nenechali
zahanbit a rozhodujícím způsobem navýšili svůj dar formou naturálií (dřevo potřebné na lešení a
jiné). Čtenář se jistě podivuje nad rozhodovací pravomocí dědičného prince, neboť vládnoucí kníže
byl jeho otec. Ten však svému synovi brzy předával vedoucí pravomoci v „podniku Schwarzenberg“ –
jako svatební dar mu například přenechal v roce 1857 správu panství Netolice a Libějovice. Zde se
dědičný princ mohl výborně zaškolit ve vedení nosných hospodářských odvětví schwarzenbergského
majetku: Lesů a zemědělství. Kromě toho byl dědičný princ, člověk s nesmírným smyslem pro umění,
patronem „Umělecko topografických sdělení knížecích Schwarzenbergských držav v jižních Čechách“,
vycházejících ve Vídni a redigovaných od roku 1876 Albertem Iglem. Zřízení pomníku spadalo proto
jednoznačně do jeho kompetence.
Až nyní započaly stavební práce. Kameník Paleczek si ze svého okolí vybral čtyři pracovníky: Johanna
a Franze Saumera, Josefa Schrödera a Franze Stinyho. Odborná kvalifikace byla pro výběr zřejmě
méně rozhodující než sociální vazby. Všichni čtyři byli totiž povoláním dřevorubci, ale s Paleczkem byli
nějakým způsobem spřízněni a pocházeli ze stejné obce. Nejstarší byl 39-ti letý Palezcek, nejmladší
20-ti letý Saumer. Dřevorubecká osada Jelení Vrchy byla založena v roce 1796 v souvislosti s plány
knížete na zpřístupnění oblastí a hospodářskému využití vyšších partií Šumavy. Přímým podnětem
byla výstavba Schwarzenbergského plavebního kanálu v letech 1789 až 1791. Pomocí kanálu bylo
možné využít lesní plochy masivu Plechého. Jméno obce přijaté od stejnojmenného vrchu Jelenská
hora (1.068m) severně od obce napovídá, že se zde vyskytovalo hodně jelení zvěře. V době stavby
pomníku však byla vysoká zvěř už jen v chráněném území Boubínského pralesa. Ve zdejších lesích
byla zvěř záměrně vystřílena, protože kvůli ní tu docházelo k četným krvavým srážkám mezi pytláky z
Bavorska a knížecím lesnickým personálem. Pytláctví nabralo takových rozměrů, že ve třicátých
letech 19.století byli jeleni úplně vyhubeni. Toto kuriózní řešení již v roce 1819 navrhl knížeti tehdejší
lesmistr krumlovského panství Eustach Wlczek (1740-1828): „Když se vystřílí jeleni, nebudou pytláci!“
K uskutečnění tohoto záměru tedy opravdu došlo, avšak až po smrti Wlczka.
Novousedlíci pocházeli většinou z Volar a sousedních obcí, zejména bavorského Waldkirchenu. Byli
na 20 let osvobozeni od placení poddanských daní. Všichni obyvatelé Jeleních Vrchů byli bez výjimky
zaměstnáni v lese jako dřevorubci a u kanálu při splavování dřeva. V roce 1837 (o pouhých 40 let
později) zde již stálo 35 domů s 300 obyvateli. V době stavby pomníku měla obec 250 obyvatel a o
několik let později už jen 200. Úpadek plavení dřeva v souvislosti s jeho klesající potřebou od
padesátých let 19.století měl značný dopad na zdejší obyvatelstvo: Docházelo k odlivu do velkých
měst a emigraci do zámoří (zejména USA).
V květnu 1876 se pět Šumavanů pustilo do práce. Nejprve si (za jeden den!) postavili poblíž svého
pracoviště dřevěnou boudu, v níž budou přes týden nocovat. Do Jeleních Vrchů se vraceli vždy v
sobotu, aby si opatřili zásoby na další pobyt a pracovní nástroje. Zpět vyráželi v pondělí ve 4 hodiny
ráno a zhruba za 3 hodiny byli opět u své boudy. Zásoby dopravovali k jezeru po staré cestě pro pěší
na dvoukoláku taženém volem. Od jezera až nahoru k místu prací si však museli všechno vynosit
sami. Zpočátku trvalo celé tři dny, než vytahali k místu pomníku veškeré nástroje. Potom vybírali v
okolí vhodné kameny, z nichž měl být obelisk postaven. Největší žulový blok – základ pomníku – našli
210 metrů od jeho budoucího stanoviště. Transport balvanu v surovém neopracovaném stavu trval
16 dnů! Přepravovali jej pomocí válců vytvořených z mladých kmenů na dřevěných kolejnicích.
Kameny opracovávali přesně v souladu s dřevěnými modely, které byly vyhotoveny podle
Ferstelových nákresů. V létě práce pokračovaly poměrně rychle a na podzim téhož roku byl pomník
postaven. Příští rok na jaře (1877) již prováděli dokončovací práce: Zacementovali spáry mezi
jednotlivými kameny, vytesali nápisy určené spolkem a kousek od pomníku směrem k Jezerní stěně
zřídili vyhlídkovou terasu. Byl odtud nádherný pohled na údolí Vltavy, do roku 1956 ještě se slavným
„Srdcem Vltavy“ u Horní Plané, než jej pohltila hladina Lipenské přehrady.
Velkolepé odhalení pomníku se konalo 26.srpna 1877 za přítomnosti mnoha hostů z celé Šumavy,
Horního Rakouska a Bavorska. Časně ráno vyjela z Horní Plané řada vyzdobených vozů do Nové Pece,
odkud již bylo nutno pokračovat pěšky. Slavnostní řeč pronesl na vyvýšené tribuně před pomníkem
sám iniciátor stavby, ředitel Markus. Poté následovalo odhalení nápisů; oslava byla sice přerušena
silným deštěm (tak obvyklým pro zdejší krajinu), pokračovala však v Horní Plané. Odhalení pomníku
ale také mělo pro některé jeho účastníky nečekanou dohru: Markus sepsal, speciálně pro tuto
slavnost, drobnou knížečku o Stifterově životě a díle. Nesla název „Adalbert Stifter – Slavnostní spisy“
a Markusův bratr knížku při slavnosti prodával, ovšem bez úředního povolení. Za to byl několik dnů
uvězněn, a to k všeobecnému pobavení, zejména místního tisku, který celou záležitost šťavnatě
okomentoval. Pro Markusova bratra to byl jistě nezapomenutelný zážitek. Ve Stifterově rodném
domku je podnes vystaven opis listiny, která byla při stavbě pomníku zazděna do jeho podstavce.
Na stavebních pracích se již předek Raimunda Paleczka nepodílel. Jako knížecí lesmistr se koneckonců
musel věnovat svým povinnostem, a pro provádění prací na pomníku nebyl z řádné služby uvolněn.
Franz Saumer v roce 1936 uvedl, že Paleczek požadovaných 1.500 zlatých skutečně obdržel. Z těchto
peněz pak vyplatil své tovaryše, přičemž každý dostal za odpracovaný den 1 zlatý a 30 krejcarů, což
byla mimořádně dobrá odměna. Pro srovnání: Paleczek jako dominikální hajný měl tenkrát roční plat
160 zlatých, rozdělený na hotovost (40 zlatých) a naturálie (obilí, sýr, máslo, pivo a palivové dříví v
hodnotě 120 zlatých).
Pomník je vysoký 14,5 m a stojí na tehdy sotva porostlé plošině 221 m nad hladinou Plešného jezera,
v nadmořské výšce 1.211m. Jedná se o špičatý obelisk (špička dnes chybí) z neleštěných žulových
kvádrů, které se skládají z podstavce, několika kostek s nápisy a mohutného žulového sloup. Na
přední straně, která je odvrácená od jezera, stojí nápis „A.Stifter, dem Dichter des Hochwald“
(A.Stifterovi, básníkovi Hvozdu). Na zadní straně, lícem k jezeru, je psáno „Errichtet 1876-1877“
(postaveno v letech 1876-1877). Vlevo čteme řádky z básníkovi novely Hvozd „Auf diesem Anger, an
diesem Wasser, ist der Herzschlag des Waldes“ (na tomto trávníku, u této vody, bije srdce lesa).
Napravo jsou verše ze Stifterovy básně „Im Gebirge“ (V horách), kterou složil jako osmnáctiletý
student v roce 1823: „Lieg in hohes Gras gebettet, schaue sehnend nach der Felswand“ (ležíc ve
vysoké trávě, dívám se toužebně po skalní stěně).
Stavitelé ještě několik dnů setrvali na místě, aby vše uvedli do náležitého pořádku. Poté vytesali do
skály pod vyhlídkovou terasou počáteční písmena svých jmen: J.S., F.S., J.Sch., F.St. Paleczkovy iniciály
chybí, neboť, jak bylo zmíněno, se na pracích v roce 1877 sám nepodílel. Skromnost očividně čtyřem
spolutvůrcům nedovolila, aby tak učinili na postavci pomníku. Stavba byla pro ně posvátnou událostí,
na kterou pak vzpomínali celý život. Vyprávěli si o cestě z Jeleních Vrchů na vrchol Jezerní stěny, na
kterou se vydávali každý týden, o malé boudě, kde uprostřed noci plápolal oheň a kde spali na
lůžkách z větví a z mechu, o těžké, ale dobře placené práci v úplné odloučenosti uprostřed rozsáhlých
lesů. Vybavovali si pravidelné cesty do Bavorska do blízké vsi Lackenhäuser „na jednu holbu piva“
nebo i víc a také na to, jak se někdy už nestihli vrátit do své boudy a přenocovali v lese pod korunami
stromů. Také hovořili o posledních dnech strávených u pomníku po jeho slavnostním odhalení.
Společné zážitky mezi nimi vytvořili pevné pouto, i když po čase Johann Saumer a Josef Schröder
emigrovali do USA. Saumer zemřel v roce 1890 v Pine, Minesotě a Schröder 12.července 1934 v
Chicagu. Franz Stiny a Franz Saumer rok co rok vystupovali nahoru k pomníku a nově natírali své
iniciály i svých přátel: Černou barvou počáteční písmena těch, kteří zemřeli, bílou iniciály žijících. V
únoru 1936 vystoupal již osmdesátiletý Franz Saumer naposled k pomníku a natřel svá počáteční
písmena bíle, ostatní černě. Tehdejší lesní asistent v revíru Jelení Vrchy Friedrich Prantl jej
vyfotografoval jako posledního žijícího se společníků před „jejich“ pomníkem, hrdého a vzpřímeného,
s obligátní dýmkou v ústech. Dýmka patřila k Šumavanům jako kůra ke stromu. Právě tenkrát Saumer
vyprávěl, jak se všechno událo. Jeho vzpomínkám zaznamenaným lesním ředitelem z Horní Plané
Nikendeyem vděčíme za podrobné údaje o průběhu prací na odlehlém vrcholu Plechého. O rok
později Saumer zemřel a jeho iniciály zůstaly nezačerněny podnes. Tento prostý člověk s velkou
pravděpodobností nic ze Stifterova díla nečetl, ale vědomí, že se podílí na zvláštní poctě velikému
básníkovi, jenž líčil krásy jejich společného domova, spojilo Saumerův život i život jeho přátel se
Stifterem a básníkovým dílem.
V ústním podání v rodině našeho hosta se jako zvláštnost uchovává, že se Adolf Paleczek z prací na
pomníku vrátil s dlouhým plnovousem, který si měl oholit až po dokončení díla. Určitou dobu při
výstavbě pomáhal také jeho synovec Maximilian Paleczek, který později ve Vyšném u Českého
Krumlova vedl kamenickou firmu. Od něj pocházejí sloupy krumlovské radnice (1924) a bezpočet
náhrobních kamenů na šumavských hřbitovech. Adofl neměl žádné potomky. Jeho hrob je zachován
na hřbitově v Kájově.
V letech 1945 až 1989 bylo Plešné jezero a jeho okolí součástí vojenského uzavřeného území. Pomník
nebylo možno navštívit; pouze za přísného dozoru Pohraniční stráže (zvláštní hraniční policie) bylo
vyvoleným dopřáno dojít alespoň k jezeru. Přesto se v době Pražského jara v roce 1968 podařilo
historicky uvědomělým lesníkům získat zvláštní povolení Ministerstva vnitra a pomník navštívili.
Provedli několik oprav na vyhlídkové terase, zčásti obnovili litinové zábradlí, které v roce 1900 vyrobil
kovář Johann Posset z nové Pece a které lemovalo kamennou terasu. V roce 1969 pak dva prachatičtí
ochránci přírody Ing. Francl a kovář Krejsa umístili na pomník kovovou tabulku s reliéfem Stifterovy
hlavy s českým a německým textem, který zní: Básníkovi Šumavy – obyvatelé Jižních Čech.
Až tedy vystoupíte od Plešného jezera nahoru ke Stifterově pomníku, vzpomeňte na všechny
zúčastněné, kteří se na jeho vybudování podíleli.