nabitý rok vzduchem létaly
Transkript
nabitý rok vzduchem létaly
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ NAPŘÍČ 07 • 2 0 1 1 Studenty primy čeká letos nabitý rok [ŠKOLA] Ve čtvrtek 1. Září zavítali primáni ašského gymnázia vůbec poprvé do nové školy, už však ne jako hosté a „okukovatelé“, nýbrž jako řádní studenti naší školy. Letošní prima čítá 25 studentů, kteří zde prožijí 4 nebo 8 let. Za třídní učitelku jim byla, doufejme, že nejen pro letošek, přidělena paní magistra Dana Pěnčíková. První den školy byl ve znamení velkého seznámení, celá třída se rozkoukávala a seznamovala nejen se spolužáky, ale také s profesory a dalšími studenti gymnázia. V prvním školním dnu zavítala do školy a samozřejmě i do primy vážená návštěva, náš pan starosta, Mgr. Dalibor Blažek. Milé a vlídné popřání úspěchů ve studiích bylo velmi milým překvapením a potěšilo celou třídu. Co se pátku týče, začala to být dřina! Na programu byla jak prohlídka školy, všech učeben a zákoutí školy, tak rozdávání a následné podepisování učebnic, vyplňování žákovských knížek a potvrzení o studiích. Od pondělí však již konec srandiček a seznamování, začíná se s učením, s novými učiteli a předměty. Školní rok se ovšem zdaleka neskládá jen s pouhopouhé výuky, je sice prioritní, leč i zábavou a pestrými programy zabavujeme naše mozky. Navnadit vás mohu, ovšem jen trochu. V listopadu nás čeká pasování nově přijatých studentů, tj. primy a 1. ročníku IE, další očekávanou akcí bude naše vánoční besídka, rok co rok originálně přichystaná. Dalším velkým zážitkem pro primu bude jejich týdenní, environmentální kurz s panem Ing. Lhotákem a na konci roku též účast při studentském festivalu Majáles. Je to velmi nabitý rok. Já a samozřejmě celý náš tým, který tvoří Napříč přeje letošní primě mnoho úspěchů a co nejpestřejších zážitků, máte se opravdu na co těšit, ostatně to i vy, naši čtenáři. Student septimy Michal Trkal (Francis) Ašský dorost letos v pirátském [VOLNÝ ČAS] Tradičně, každým rokem, pořádá MěDDM letní tábor pod vedením Vlasty Cickové. Letos přišla změna, změna v podobě základny, pirátský, táborový řád se vrátil na základnu Palcát v lokalitě Na Černé u Plané nad Lužnicí. 12ti denní pobyt v jižních Čechách, v krásné přírodě a především ve skvělém kolektivu je příjemným zpestřením dvou prázdninových měsíců. Za celý pobyt se dalo stihnout leccos, nejprve samotné seznamování, jak se svými spolubydlícími, s areálem a možnosti tábora, s vedoucími a praktikanty tak s řádem a pravidly táborového života. K samotné hierarchii táborového dne: budíček (8:00), budíček služebního oddílu už 7:30. Osobní hygiena, nástup na snídani (8:30), úklid chatek, následný nástup + bodování pořádku v chatkách (10:00), dopolední program, opět hygiena, tentokrát před obědem (12:30), poté se „poledně klidělo“ až do 14:00, a to začínal odpolední program, zase si šli všichni umýt ruce, páč následovala večeře (18:00), osobní volno po náročném dni taktéž bodlo a v 19:30 byl písknut hlavní nástup. Od 20:00 pak probíhal večerní program. Každý den se konala také celotáborová hra, kdy jednotlivci, jednající však za svůj oddíl, měli za úkol získat poklad pro svého kapitána. Jednou to byly pásky přes oko, podruhé zas pirátské klobouky, bambitka, kosti. Pokud počasí přálo, odehrával se souboj o poklad na pramicích na Lužnici. Některé soutěže byly přichystány v lese. Za celých 12 dní se toho hodně nakřičelo, asi každý z vedoucích byl občas na nervy, ale ze své dlouholeté zkušenosti vím, že když se vrátíme zpět domů do Aše a sejdeme se u dobré večeře, vzpomínáme jen na to hezké a na to, při čem jsme se nejvíce nasmáli. Není totiž vůbec důležité, jestli si se mnou holčina na té diskotéce zatancovala nebo ne, nebo jestli jsem ten trest dostal právem, jde o to, že těch 60 dětí je jedna úžasná parta, parta, se kterou není nouze o skvělé zážitky. Za tým vedoucích a praktikantů Michal Trkal (Francis) Vzduchem létaly disky [SPORT] Letos se v Aši mezi dny 16.-17.7. konal již čtvrtý ročník turnaje Egrensis Banana Cup, turnaje, který prověřuje síly mnoha evropských týmů ve hře Ultimate frisbee. Tato hra se vyvinula v Americe už před 140 lety, když si studenti jedné university začali házet s pekáči na koláče. V Čechách si získala svou tradici teprve nedávno. V roce 1980 se zde poprvé objevil frisbee disk na Spartakiádě, o deset let později se začaly utvářet první týmy a vznikla Česká asociace létajícího disku. Dnes má již spousta českých vysokých škol své Utlimate týmy a do povědomí se pomalu dostávají i turnaje středních škol. V roce 2010 se v Praze konalo mistrovství světa (World Ultimate Club Championships) s více než 3 tisíci hráči, jako největší Ultimate frisbee událost na světě. Zde vybojoval český tým žen krásné 12. místo. V Aši si na tak veliké akce nepotrpíme, takže nám stačilo přes 300 hráčů, 21 týmů (z toho 12 mužských „Open division“ a 9 ženských „Women division“) z celkem 6 zemí Evropy (Čechy, Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko a slunná Itálie). Hrálo se na dvou hřištích – na „Tyršáku“ a na •1• NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ 07 • 2 0 1 1 hřišti v Krásné. Celý turnaj panovalo krásné počasí a celkem dobré povětrnostní podmínky (i přes to, že letošní léto se nám zrovna moc nepředvedlo), které jsou pro tuto hru důležité. Hráči byli spokojení s hřišti i organizací, a tak mohla vládnout celkem příjemná atmosféra. České týmy nehrály špatně, v open division uspěli pražští Trouble Band a skončili na 4. místě. Tato kategorie byla již tradičně pěkně napínavá, o první místo se utkal rakouský národní tým s italskými Aligators, jejichž temperamentu Rakušané podlehli. Na třetím místě byl pak další italský tým Canieporci. Za české ženy bojovaly Hot Beaches 2, které porazil jen rakouský tým žen W-ANT. Třetí pak skončily Hot Beaches 1. Mohu jen říci, že je převeliká škoda malé účasti diváků na turnaji. Tento sport je v Čechách teprve ve vývinu a zajímá se o něj čím dál více lidí, ať jako hráči, nebo jen diváci. V Aši tomu tak zatím není, přestože se zde konal takto veliký turnaj již čtvrtým rokem. Tímto bych chtěla pozvat všechny ašské sportovce i nesportovce na příští ročníky Banana Cupu, pokud budou mít organizátoři Radek a Martin Lomnický stále velkou chuť pořádat turnaj v našem malém, ale příjemném městečku. Za shlédnutí nic nedáte, poznáte nový sport, třeba i nové lidi z různých koutů Evropy a určitě si budete moci také vyzkoušet házení s diskem. My, studenti ašského gymnázia, jsme letos dostali, jakožto pomocníci na turnaji, takovou chuť hrát, že se chystáme založit na škole tým a pokusit se probojovat do středoškolských turnajů. Tento nápad je zatím ještě v plenkách, ale už se na něm pracuje a my moc doufáme, že vše klapne a budeme se moci přidat ke sportovcům, kterým nejde jen o vítězství, ale hlavně o „fair play“, což z nich činí skvělou partu lidí. Vždyť létat je tak snadné! (Prasárna) Co vy na to, pane Drahoši? [ROZHOVOR] Jsme zpět. Já jsem zpět. A se mnou přichází nová rovina, nový prostor. Prostor, o kterém byste ani nechtěli nic vědět a určitě se v něm nechtěli nacházet. Prostor, který nechceme znát ani v nejtemnějších koutech naší fantazie. Prostor, nad jehož existenci nepřemýšlíme, necheme. Srovnat se s tím, že tohle degustikativní divadlo se odehrává přímo pod našimi okny je jářku přetěžké, a tak se mnohdy zašťitujeme ignorantským odporem a opovržením, pramenící z přirozeného strachu ze symbolu úpadku, jehož lidé obývající onen prostor bezesporu jsou. Obraz toho, do jakých hlubin žumpy může až spadnou náš život, naše tak vznešená a jedinečná existence. Svět čpějícího pachu moči, zvratků, plísně a intentzivního tělesného pachu, v nemž se může stát latrýnou i vaše lůžko. Převrácená pyramida priorit, ve které hrajou základní potřeby jako jídlo, voda a teplo roli tolik vytouženého luxus. Komunity spojené posvátným svazkem totální chudoby a infekčních onemocnění žijící na okraji společnosti jsou staré téměř jako lidstvo samo. Pojďme tedy spolu nahlédnout do toho špinavého lůna pouličního života. Tenhle rozhovor nemá za úkol ani romantizovat, zesměšňovat ani s morálním poselstvím vnucovat pohled těchto lidí na jejich život. Jedná se znovu jenom o prostor. O prostor k vyjádření, který se těmto lidem nedostává. Hlas politických, kulturních a dalších elit, které neustále melou už kávu rozdrcenou na mikročástice, ať tedy nyní utichne. Nápad na to udělat rozhovor právě s ašským bezdomovcem číslo 1, ve mně dřímal už dlouho a když jsem jednoho dne šel koupit hořčici a uviděl muže, jemuž už jenom málo lidí řekne jinak než Drahoš, cítil jsem příležitost. Našel jsem ho při své přirozené činnosti, tedy ochomýtání se kolem plodné půdy konzumu a bez váhání a s menším finančním obnosem jako motivací, jsem s ním udělal rozhovor. Drahoš nemá absolutně žádný námitek a s nonašalantní slušností mě uvádí do svého obývacího pokoje (parkoviště vedle Penny). Vůně domova, která z něho sálá je přesně tou kombinací pouličních zápachů, při kterých se člověku dělá mdlo. Autenticita z něho úplně čpí. Pohledu na jeho zcela žluté bělmo v levém oku mě nabádá k ostražitosti, ale já ho chci vnímat. Hlas ulice začíná mluvit. Obecně, co si myslíš o situaci v Aši? Změnil bys něco? O situaci v Aši? O situaci v Aši?! Tak to ti řeknu tohleto: „je to tu úplně v prdeli“. Sociálka mě vyhodila, pracák mě vyhodil. Tady v životě... je to úplně v prdeli. Když přijdu na sociálku, nebo někam, za starostou, tak mi nedaj ani korunu. Tady žeru z popelnice, tady žeru z popelnice. No, tomu věř! (věřím) Takže tady žeru z popelnice, tady somruju (ukazuje na konzumní atrium Penny Marketu) a když nemám peníze a jdu na sociálku, tak mi paní řekne: „Běžte somrovat, vždyť vy už jste stejnak somrák. Běžte somrovat“. (následuje asi půl minutový kašlovitý smích) Přesně takhle! Popeláři mi teď tady (pokyne k popelnici) sebrali peřinu. Námět & Kresba: dw * * S P Ó R A #2 Je to ptak? Je to letadlo? ?! Černá skříňka podrobena výslechu na detektoru lži. // na beton podvod! tvrdí superman. // cena k ropy stoupá , cena vodky klesá a nikdo neví proČ ... •2• NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ Popeláři! A prej to bylo nařízení od technickejch. Naštěstí jsem teď dostal svetr od známejch (pěknej, pletenej... docela mu ho závidim). Spim venku no, v křoví, kde se dá spim, rozumíš jo? A když nemám co žrát, tak jdu sem do popelnice, nebo tam, nebo tam, nebo tam, nebo tam. Sháním, kde se dá. A změnil? Co já bych tady mohl změnit? No, ale hlavně bych změnil celou sociálku, kurátora, všechno bych změnil. Hlavně ty úředníky, protože to je úplně na hovno (s nádherným artikulačním důrazem na přízvuk v posledním slově), úplně na hovno. Přijdeš za kurátorem a říkáš mu: „Šéfe, dej mi aspoň stovku, mám hlad.” Co myslíš? Nedá ti nic. A už stačí, bolí mě zuby. Připadá-li vám, že to nemá výpovědní hodnotu, možná máte pravdu. Možná to je ale tím, že on sám je výpovědní hodnotou. Slovo Časoprostora [ M Ě S T O ] Důležité upozornění před čtením! Aby nedošlo k chybné interpretaci, jsou následující písmenka subjektivním pohledem autora, nevnucuje Vám je a ani se Vás nesnaží o něčem přesvědčit. Jen se snaží hodit na aktuální dění jiné světlo. Berte, neberte, čtěte, nečtěte, konstruktivní kritiku rád uslyším. Kulturní dění v Aši po vyhoření Klubíčka se snaží probudit, a jak se mu to dařilo o letních prázdninách, toť otázka, na kterou zkusím odpovědět.Vybral jsem si pár (lokálně) největších akcí, jež mě zaujaly. Začátkem prázdnin se na Tyršáku a na fotbalovém hřišti v Krásné konal již 4. ročník mezinárodního turnaje ve frisbee Banana cup (viz článek na str. 1). Akce na Aš veliká, účast týmů ještě větší, ale bohužel kvůli ne moc vypracované propagaci mnoho fanoušků nedorazilo. Řady dobrovolníků pro hladký průběh turnaje tvořili studenti gymplu a fanouškovskou základnu tím pádem oni samotní + pár jejich známých a ostatních občanů. To se především týkalo Tyršova stadionu, v Krásné byla podpora fanoušků ještě mizernější. Až když nastal večer, neboli doba velmi bujará, dostavili se ke stánkům s občerstvením na Tyršu i ostatní, aby otupili své smysly, vyčistili si hlavu nebo si jen příjemně popovídali či vyřádili se v „pártystanu“, kde se po dlouhé době staral o hudbu guru ašské hudebně-kulturní scény Václav Ponikelský. Většina aktivních účastníků přesto zalehla velmi brzo, aby na nastávající den byli patřičně čerství a ready. Dvoudenní turnaj proběhl podle očekávání, spokojení byli nakonec všichni, což je asi nejdůležitější. Důležité také ovšem je, že se v Aši vůbec takový turnaj s mezinárodní účastí uskutečnil, a bylo by dobré tuto tradici zachovat. Další akcí, která se uskutečnila přibližně v půli července, byl Rebecca fest. Dvoudenní festival, na jehož účasti se podílely především místní kapely metalového, rockového a punkového rázu, umělci všeho druhu, djs (ano, součástí byla i dvounoční dnb párty s ašskými Djs), filmový stan, workshopy a nemohly samozřejmě chybět stánky na dobití energie. Lidí přišly mraky, program byl nabitý na minuty, koncertům nechyběla šťáva => všichni si zřejmě užívali, jelikož akcí tohoto typu je na Ašsku jako šafránu. Bohužel tento čtvrtý ročník Rebecca festu byl zároveň i jeho posledním. Nevidím do hloubky věci, proč byl posledním, avšak dle mého toto svědčí o nedocenění významu podobných akcí, kde může prezentovat spousta kreativních lidí 07 • 2 0 1 1 svoje nápady nebo výsledky své dlouhodobé snahy. Dokud lidé o něco nepřijdou, tak nedokážou pochopit význam ztráty. Přesto doufám, že se znovu objeví někdo, kdo dá život jiné akci podobných rozměrů. Pár lidí to ocení. A abych nezapomněl – v kapelách se objevilo i pár studentů z ašského gymplu. A to byl asi i jeden z důvodů účasti mnoha jejich spolužáků ze školy. Poslední akce, o které bych se v krátkosti zmínil, je hranický Open Air festival, také už s několikaletou tradicí. Akce podobně zaměřená jako Rebecca fest, avšak jednodenní a letos kvůli špatnému počasí bohužel i s komornějším obsazením. Opět se zúčastnili někteří ašští dnb djs a pár kapel alternativnějšího založení. Párty trvala celou noc, účastníci si ji užili po svém, jak to umí jen oni. Na závěr bych chtěl všem, co říkají, že se v Aši o prázdninách nic nedělo, vzkázat, že se toho na třináctitisícové město dělo celkem dost. Samozřejmě, že tyto akce byly dosti specifického rázu, ale myslím, že čím víc originálnějších a alternativnějších nápadů a ideí, tím lépe pro ašskou společnost. Někteří z nás se nechtějí bavit komerční pseudozábavou. Proto vzdávám čest všem akcím, které v červenci a srpnu jakkoli obohatily naše (s)mysly, a díky těm, kteří se o ně zasloužili. (Časoprostor) Rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem Máte kromě Kuželny i jiné zkušenosti s restauracemi Ašského výběžku? Vůbec žádné. Jestli ano, tak jaké? Tak tahle otázka trošku padá… Co vás donutilo se pustit do další řady natáčení Ano, Šéfe!? Po skončení té poslední jste chtěl přestat, nebo to byl jen blábol bulváru a další řada byla plánovaná? Blábol bulváru to nebyl. Další řada opravdu plánovaná nebyla, ale já měl už svou vlastní produkci a začínal s dalšími pořady jako Na nože! a podobně. Prima mě oslovila, jestli nechci udělat ještě jednu řadu Ano, Šéfe! a já souhlasil. Tahle je ale doopravdy poslední. Co si myslíte o lidech, kteří vás nemají v lásce, řekněme, kvůli vašemu slovníku a určitému „barbarství“, a jste to skutečně vy, nebo to je váš scénář? Nemyslím si o nich nic, každý má právo na svůj názor. Nejsem o moc sprostší než většina populace. Je to jen kvůli televizi a navíc si nemyslím, že většina slov by byla výhradně vulgárních (hovno, prdel...). Dám Vám jednoduchý příklad. Je to stejné jako s pornografickým průmyslem, každý říká, že to nesleduje, ale většina stejně ano. Já jsem prostě svůj a nehodlám se omezovat. Jsou vaše pořady doopravdy inspirovány těmi, ve kterých vystupuje Gordon Ramsey jako například Kitchen Nightmares? Ano. Nemyslím si, že to děláme tak dobře. Tam je to doo•3• NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ pravdy zajetý a nedá se to s námi srovnávat. Je to o jiném trhu, o lidech, o možnostech. Myslím si, že Kitchen Nightmares je výborné a jsem rád, že jsme byli schopni to přinést k nám do Česka. A když jsme u toho:. Pro vás osobně, co se vaření týče, Gordon Ramsey, Jamie Oliver, nebo někdo úplně jiný? Můj oblíbenec je Francouz Joel Robuchon. Ramsey je shodou okolností jeho žák. Ale asi stejně budu mluvit o Ramseym, protože je to výborný kulinář, pracuje velmi dobře na trhu a umí nakládat s financemi. Je to člověk s obrovským charismatem, energií a je mu asi jedno, že ho lidé nemají moc v lásce. Obzvlášť teď, když je souzen. Jak to vidíte do budoucna s českou gastronomií plnou sýra? Myslím, že česká gastronomie je jen obrazem český společnosti. Jídlo je takový, jací jsme my. Plno falše, náhražek, místního optimismu. Zaostalé, totálně mimo současný trend, Takže vcelku ji čekají asi zlé časy. Není to náhoda. Souvisí to s mentalitou našeho národa, za co jsme ochotný dát peníze, a jak si sami sebe vážíme. A s politikou plnou syrových idiotů? Podobné jako v gastronomii, parlament nespadl z Marsu, rekrutoval se z českého národa a národ si ho zvolil. Ať se nám to líbí, nebo ne. Je to vzorek společnosti a zbytek ať si každý domyslí sám. Nemůžu mluvit za ostatní, ale abych vysvětlil, že je to podobné jako v gastronomii. Představte si smažený sýr, je to jídlo, za které je většina Čechů ochotná v našich restauracích zaplatit klidně 5x za sebou. Je jim prostě jedno, že si do žaludku rvou absolutní nesmysl, který nemá s gastronomií nic společného. Takhle jsou v politice stále lidi, kteří s ní taky nemají nic společného, ale lidé s tím nikdy nic neudělají. Proč zrovna kečup vás doprovází ve vašich nočních můrách? Kečup není moje noční můra. Jsou samozřejmě jídla, která se bez něj neobejdou, ale je to tak, že čeští kuchaři prostě vaří a jelikož nevědí, co s tím, tak hledají nějakou vítěznou formuli, a to je povětšinou kečup. Je to jen jeden z prefabrikátů, který se ve vaření používá, ale u nás je to doopravdy extrémní. Špagety s kečupem a podobně. U nás klasika, jinde by vám to rozmlátili o hlavu. Co z vás udělalo vášnivého kuchaře? Vášnivého nevím, ale úspěšného určitě zkušenosti. Chtěl jsem se mít líp než ostatní, chtěl jsem být dobrý. Naštěstí jsem v životě potkal lidi, kteří mi ukázali cestu, jak toho dosáhnout. A dnes to je pro vás už jen povolání, nebo i příjemný relax? Už to pro mě ani není relax. Já už toho moc nenavařím. V mých restauracích pro mě dělají lidi a já jsem spíš takový trenér, který se to snaží lidi naučit. Já si svoje odvařil a kariéra kuchaře končí stejně jako kariéra fotbalisty. Už v kuchyni stát nechci ani nemůžu. Teď trochu útočněji. Mně osobně přijde, že občas máte ten- 07 • 2 0 1 1 denci kritizovat doopravdy všechno, co vám na stůl někdo dá? Například názory vašeho kolegy v pořadu Na nože, Romana Vaňka, mi vždy přišly vskutku trefné, ale vy jste tam v 99% prostě něco našel. Znova. Každý má prostě právo vyjádřit svůj názor a já si myslím, že cesta dopředu není v tom, že někdo někoho chválí za to, že se snažil. Respektuju to, co zastává Roman Vaněk, ale já mám svoje názory takové, jaké je mám, tak jsem je prostě prezentoval. A myslíte si, že je doopravdy možné na 100% ohodnotit jídlo? Je to přeci to samé jako s uměním, každý máme trochu jiný vkus a od toho se odvíjí i moje další otázka. Lepší nedosolit nebo přesolit? Je to úplně stejný jako právě s tím uměním. Každý má právo se nějak prezentovat, cokoliv s tím udělat, je to veřejný majetek, ale je potřeba si uvědomit, že i ve vaření jsou nějaká pravidla a ta je potřeba respektovat. Nezastávám názor, že to, co bylo, tak na to se vyserem. Lepší noční hlídka než růžovej tank. Všechno dobrý už je vymyšlený, v gastronomii to tak určitě je, ale klasika je klasika a lidé se s tím prostě musí smířit. Děkuji za rozhovor a přeji příjemný zbytek přebývání zde v Kuželně. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce) Z předních českých festivalů [HUDBA] Rock for People 2011 Už přibližně začátkem června jsem každý den navštěvoval stránky tohoto festivalu a kochal se pohledem na ubývající dny v kolonce „do začátku festivalu zbývá“, doopravdy jsem si to užíval a dorazil jsem na festival už 1.7., což bylo den před začátkem. Když nebudu počítat, že jsme díky výborné práci ČD jeli jen do Hradce Králové celých 12 hodin, tak jsem si i tu cestu docela užil. Nevěděl jsem, co čekat, protože to byl můj první a v naší republice největší festival. Každopádně jsem byl ohromen, 5 hlavních pódií pro největší kapely, u dvou z nich byl prostor i pro 30 000 diváků, výborná organizace, osvobození od běžného života a poznávání nových lidí. To vše festival zahrnuje a celá atmosféra vás doslova vtáhne do sebe, jediné, co z vás rozhodně vytáhne, budou všechny vaše peníze, protože Staropramen napůl ředěný vodou za 32,- Kč a jakýkoli pokrm, kterým se nikdy vzhledem k únavě z koncertů a stálé dehydrataci nenasytíte za 60,- a více není moc potěšující. Samozřejmě jsem nejel jen tak a nejdřív jsem sledoval program, který pro nás pořadatelé připraví. Asi málokdo byl zklamaný, už jen proto, že mezi největší headlinery festivalu patřily kapely jako Pendulum, Sum 41, My Chemichal Romance, Paramore, Digitalism, Asian Dub Foundation a mnoho dalších. Počasí nám přálo a hned druhý den jsem se svými přáteli začal navštěvovat různé koncerty, ovšem první festivalový den to znamenalo vidět pouze revivaly kapel, které se pořadatelům nepovedlo na letošní rok domluvit. Já byl na revivalech Red Hot Chilli Peppers a SOAD, jediné, co k tomu •4• NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ můžu dodat je, že koncert revivalu SOAD mne doopravdy přesvědčil, abych se nutně necpal do toho největšího kotle, odkud vylezete nejlépe s modřinou na hlavě, a spíše se snažil schovat si pár sil na závěrečný den, kdy vystoupili již legen dární electro drum´n´bass Pendulum a pro mě nejočekávanější electro new rave nástupci Daft Punku, Digitalism (jako jejich nástupce jsem je neoznačil já, ale lidé, kteří je popisovali na stránkách RfP), já bych je označil jako kapelu mnohem lepší. První pro mě tradiční seskupení, které jsem nemohl promeškat, byli domácí UDG a pár hodin po nich už vystoupila punk-rocková ikona Sum 41, řekl jsem si, že zavzpomínám na dětství, kdy bych na ně nedal dopustit a půjdu se tam podívat. Nic tak megalomanského jsem nikdy nezažil. 25 000 lidí, kteří si společně vychutnávají jednu chvíli, a nikdo vám není cizí. Je to rozhodně lepší než kroutit boky na všelijaký párty (s)hity v Chilli, tomu věřte. Samozřejmě jsem si po takové mase pařících lidí, do které jsem patřil, připadal jako zkušený návštěvník festivalů, a dokonce ani v areálu jsem se už neztrácel. Ať už to byl dvojnásobný trapný nástup My Chemichal Romance, kdy jim selhal zvuk, energické vystoupení mladé a krásné Hayley Nichole Williams z Paramore, šílená drum´n bass rozsekávka v podání britských the Qemists, světelná show Pendulum, kterým se snad jako jediným povedlo rozpařit lidi až do 50. řady, či psycho-projekce na srdcích patřících albu „I love you dude“ od německých Digitalism, každý si přišel na své a zažil nezapomenutelných 6 dní jako já. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce) Colours of Ostrava 2011 I tento rok se milovníci barevných plechovek, stánků s jedlým, nejedlým, zdánlivě jedlým a v mnoha případech, na festivalové poměry, ne tolik předraženým zbožím (konopná semínka určená výhradně ke konzumaci bez obsahu THC, neloupaná, 150 gramů za pětatřicet kaček, orientální top „made in India“ stopade), ale především dobré hudby sjeli 14. července do centra Moravskoslezkého kraje, aby již po desáté okusili atmosféru jednoho z největších hudebních festivalů v ČR. A že jich nebylo zrovna málo – přes 25 tisíc. Na čtyři dny a čtyři noci se střed města Ostrava, zejména Černá louka a blízké okolí, proměnil v rozbouřený lidský oceán s proudy téměř neustále tekoucími od stage ke stagi, popřípadě do a ze stanového městečka, které se může „pyšnit“ festivalovou raritou: zákaz kouření a používání propanbutanových vařičů v celém prostoru. Organizátoři si zřejmě neuvědomili, že heslo „pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala“ má v našich luzích a hájích dlouholetou a pevnou tradici, jen je třeba nebýt dopaden, ale se ve stanovém městečku schovat, kde prochází security a nutí lidi típat nedokouřené cigarety a hlavně nechat nakoupené instantní jídlo v jeho původní, práškové formě pod pohrůžkou přestřihnutí pásky? No jasně! Kam jinam než do stanu... shořelo jich hned několik, naštěstí však nebyl nikdo zraněn. Na druhou stranu je ale nutné pochválit zajištění hromadného odvozu zavazadel z nádraží až před vstup (zdarma) pro všechny návštěvníky, kteří přijeli vlakem a hlavně poctivé a časté čištění ToiToiek, POZOR: od prvního do posledního dne. Ale zpět k samotnému festivalu. Letošní ročník nabídl opravdu bohatý a kvalitní program. 07 • 2 0 1 1 Vedle přibližně stodvaceti interpretů, kteří vystupovali na pěti stagích (a také v Evangelickém Kristově kostele) nechyběla pestá divadelní scéna, filmový ráj LFŠ 2011, celá řada besed a zejména tanečních workshopů. Již na první den, po záhájení festivalu v půl sedmé večer, byla přichystána vystoupení takových kapel, jako Public Image Ltd. s Johnny Rottenem (frontman legendárních Sex Pistols) a Santigold, anotovanou jako newyorský undegroundový pop. Z českých kapel však vystoupila první den pouze jedna kapela a tou byl Tleskač – ska, které přiskákalo z Plzně. Následující den se už samozřejmě začínalo mnohem dříve a program byl o to nabitější. V již zmiňovaném kostele vystoupil australský, velice osobitý písničkář Frank Yamma (ten následující den potěšil své fanoušky ještě jednou). Za zmínku dále stojí izraelskobritské, progresivní duo Blackfield, a z českých a slovenských kapel nelze zapomenout a zároveň nedoporučit Luno s Emou Brabcovou a jejím zlatem v hrdle (opravdu, ta žena má dar) a indie-rockové Talkshow. Z divadelní scény je pak rozhodně potřeba zminit Divadlo DNO a jeho divadelní adaptaci Fagi komixů nazvanou Svět podle Fagi. Vrcholnými dny však byly především sobota a neděle, tedy druhá polovina festivalu, kdy vyrážely dech a prolévaly potoky euforických slz takové skvosty jako The Horrors, Yann Tiersen (ne, nic ze soundtracku k Amélii nehrál), kapela Grinderman s legendárním Nickem Cavem, postrocková čtveřice Mono z dálného východu a znovuzrozený no-wave-noise z 80. let s názvem Swans. Nechyběli také již tradiční Tata Bojs, překvapili Priessnitz a svojí originalitou mě naprosto pohltili jedni z nejlepších, českých, hudebních experimentátorů DVA. Došlo také na besedu „vy se zeptáte, my odpovíme“ s Jiří X. Doležalem, redaktorem reflexu, a jeho družkou Alex, která se od 2010 se v rámci PhD. studia na katedře psychologie FFUK věnuje výzkumu sexuality uživatelů marihuany. Na závěr nutno dodat, že pivo rozhodně nejde udělat z uhlí (jinak si chuť toho zvláštního nápoje nedovedu vysvětlit), ale na Colour of Ostrava 2012 se i přesto s chutí vydejte, podle Mayů máte možná poslední možnost. (dw) Open Air v Panenském Týnci Jako každý rok jsme i letos vyjeli s partou přátel na fůru největších hudebních festivalů v Čechách a mým úkolem nyní je přiblížit vám letošní druhý ročník Open Air Festivalu na letišti v Panenském Týnci. Ačkoliv tento festival nemá ještě stálou tradici, nemusí se stydět za to, co nám předvedl, se svými 24 tisíci návštěvníků (a dalšími deseti tisíci diváků u on-line přenosu) a velkými jmény v programu jako The Chemical Brothers, Interpol, Good Charlotte, Leftfield nebo Goose. Chemičtí bratři opravdu zaváleli, jak jsme všichni očekávali. Toto anglické duo, hrající elektronickou hudbu, se řadí ke kapelám The Prodigy nebo Fatboy Slim jako průkopníkům žánru zvaného „big beat electronic dance“. Mohou se také pyšnit několika oceněními Grammy. Nám se podařilo vyčkat na jejich koncert v první řadě a musím říci, že se nám to vyplatilo. Ještě teď cítím silné vibrace v hrudi, když si vzpomenu na obrovské „repráky“ přede mnou a husí kůži, když slyším např. jeden z jejich nejznámějších hitů „Hey boy, hey girl“. TChB jsou také známí svými velice propracovanými světelnými efekty a •5• NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ působivou videoprojekcí. Jejich koncert shlédlo celkem 21 tisíc fanoušků, náramně se jim povedl a byla to celkově skvělá taneční párty s hvězdami na podiu. Stejně tak nezklamaly své fanoušky ani další hvězdy. Kromě zahraničních kapel však samozřejmě vystoupili i domácí interpreti jako J.A.R., kteří předvedli úžasnou show v čele s dokonalým zpěvákem Danem Bártou, všem známí vtipálci Nigthwork, na jejichž koncert jsem bohužel přes davy lidí ani nedohlédla, Skyline, energická partička, která rozproudí i mrtvého (jejich koncert byl bohužel přerušen kvůli silnému větru a následným úpravám hlavní stage) nebo indie-elektro uskupení Sunshine, jejichž zpěvák, Kay Buriánek, překvapil svým zcela novým outfitem. Pro někoho štěstím, pro někoho hororem byly taneční stage, hrající až do časných ranních hodin, což se na velkých festivalech moc nevidí. Bohužel byly tyto stage jen pár metrů vzdálené od stanového městečka, takže pod vámi celou noc vibrovala zem od silných basů a budily vás nejrůznější žánry hlasité, rychlé hudby všemožných DJů. Nutno podotknout, že OAF nemá ještě moc dobrou organizaci a musím se přiznat, že po účasti na loňském, prvním ročníku jsem si slibovala, že tam už ani nepáchnu. Přece jen, interpreti mě přesvědčili. Letos v areálu chyběla jednoznačně voda. Obyčejné koryto s pitnou vodou tam bylo totiž jen jedno jediné, a to na míle daleko vzdálené od areálu. Na druhou stranu, poprvé jsem se na festivalu sprchovala v teplé vodě a poměrně v soukromí, za to zaslouží bludišťáka. Ne však za to, že první sprcha byla zdarma, ty další však už za padesát korun. Když to vše shrnu, pokud nejste fajnovky a nevadí vám štreka po runway, která se zdá být nekonečná, vysoké festivalové ceny za jídlo a pití a nedostatek pitné vody, OAF je celkem pěkný třídenní festival za poměrně slušné vstupné (první vstupenky v předprodeji byly již od 330 korun a další výhody plynuly pro zákazníky O2, hlavního partnera festivalu), který si užije každý milovník hudby a tance. (Prasárna) Pokrok vystrkuje drápky [FEJETON] Byla tam za dveřmi ve tmě, v chladu bublinkových dlaždic. Číhala na mě s vyceněnými zuby v lovecké pozici plechové kostky. Vždy jsem si dávala pozor, abych s ní nezůstala sama potmě. Co kdyby po mně chňapla skleněným víkem? 07 • 2 0 1 1 Ve dne se z ní stávalo zábavné oživení pobytu v koupelně. Od ždímací masáže po barevný vír v podobě roztočených svetrů a triček. Byla mi lepší než bedna, ve které běhali placatí lidé. Odrostla jsem dětským očím a z té kouzelné krabice dávající voňavé a čisté se stala pračka peroucí prádlo. Roztřídit, otevřít, nacpat, zavřít, prášek, aviváž, otočit, zmáčknout a už se pere. Za dvě hodiny vypnout, otevřít, vyndat, pověsit. Kolečko každého majitele zázraku, který nás odpoutal od necek. Ne pro každého však oblíbené. Otázka praní prádla naplňuje i výzkumné laboratoře, my na druhé straně můžeme vidět výsledky vědátorských počinů. Šestý, sedmý, osmý smysl – člověk má pocit, že to poroste do nekonečna. Arzenál čistících prostředků se taktéž zvětšil, už nemáme jen klasický prášek, ale i gely, tablety, keramické kuličky. A vyberte ten správný, za to vše můžou ionty a chemie. Občas si říkám, jestli by nebylo jednoduší se navrátit k jádrovému mýdlu a valše... Nad digitálním časovým displejem se dnes nikdo nepozastaví, ale co zabudovaný port USB? Nebo e-mail s upozorněním, že je prádlo vyprané. Půjde-li vývoj stejnou cestou dál, budou lidé obdivovat místo dobře vypraného voňavého prádla její komunikační schopnosti. Je to však nutné a prospěšné? (tram) Pohoda 2011 [HUDBA] díl první Festival Bažant Pohoda. Touto větou bych mohl klidně skončit a lidé, kteří se tohoto třídenního svatostánku hudební orgasmistiky zúčastnili, by byli nanejvýš spokojeni. Není třeba více dodávat. Vše, co byste totiž snad chtěli o téhle události vědět, je dávno zakódováno v těch třech slovech, jež v pravdě vyjadřují celou její povahu. Festival; existují dvě obecně uznávané teorie o původu slova. Podle první verze pochází slovo festival z latinského festive, jenž znamená událost nebo svátek. Druhá verze zase tvrdí, že vzniklo ze středověké angličtiny a francouzštiny a základem pro ně bylo latinské slovo festivus, což znamená slavit nebo oslava. První doložené festivaly sloužily jako šamanské rituály kmenových společnosti k uctění přírodních cyklů. Ať přijmete jakoukoliv teorii, shodneme se na tom, že toto slovo označuje významnou společensko-kulturní-náboženskou událost. Že se jedná skutečně o náboženskou událost, vám dojde ve chvíli, kdy se střetnete s šílenstvím překypujícím pohledem jakési fanynky, jíž bráníte v její křížové výpravě do první řady a která je velmi ochotná použít vaše vykuchané tělo jako „živý štít“ ve své spanilé jízdě k oltáři svých bohů. Vypadat takhle naše demonstrace! •6• NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ Tahle charakteristika ale trochu ztrácí svůj lesk, když si uvědomíte, že jenom u nás existuje na 20 velkých festivalů nepočítaje samozřejmě ty menší a lokální. I z tohoto souboje ovšem vychází Pohoda jako vítěz, protože koncepce, se kterou je festival tvořen se nedá srovnat s ostatními českými nebo slovenskými festivaly. Obecně mi přijde, že se festivaly v česku se dělají podle receptu: hvězdy, pivo, špetka zábavy a hodně stánků. Festival se láká žánrovými hvězdami a lidé na ně jezdí (často jako jediný důvod) proto, aby je viděli. Jednoduše nechat lidi dělat si, co chtějí, udržovat je v pocitu, že festival řídí prakticky sami svou vůlí a potom jenom počítat chcehtáky. Pohoda si ono označení festival zaslouží proto, že mezi návštěvníky (a rozhodně jich není málo) najdete lidi, kteří se jí účastní už po desáté, čistě proto, že tam chtějí být, chtějí dýchat vzduch Trenčínského letiště a nasávat kožními póry ono třaskavé nadšení. Nedokážou si představit, že by někomu vyprávěli o svém létu bez toho, aby s náležitě nadšenou důležitostí oznámily, že byli zase na Pohodě a že to tam bylo jak jinak úžasný. A proč? Obligátní odpověď: to poznáte až na Pohodě. Bažant; lepší pivo není. Pohoda; obecně platí rovnice lidi = festival. Organizátoři Brutal Assault asi neočekávají přjezd introvertních asociálů, kteří si vystačí s tím, když si budou moci v přestáce mezi kapelami (na kterých budou stejně jenom stát, možná klepat nohou) číst Jiráska a pít kefírové mléko. Ne, očekávají příjezd apokalyptických maniaků, pro které je festival bez alespoň jednoho kolapsu z vyčerpání a pár vyražených zubu špatný festival. Lineup minulého roku Pohody byl, nepočítám-li fakt, že by se za něj nemusel stydět žádný alternativní festival ( jenom namátkou: Crystal Castles, The xx, Klaxons, Ian Brown, Leftfield, The Futureheads), jako stvořený pro salónní intelektuály, pozéry, hipstery a další kulturní verbež, která ovšem vnímá hudbu spíš niterně a bez nějakých projevů rebélie, násilí a anarchie. Spíš se zdálo, jako by se všechny tyhle pocity přeměnovali na nějaký stav duševní radosti a vděčnosti za to, že jim je vůbec umožněno takové kapely vidět. Lidi mají vlastní zájem na tom, aby to fungovalo a nechtějí někoho nechat, aby to kazil. Člověk zkrátka neměl čas na to dělat problémy, když musel pendlovat rychlostí zvuku mezi jednotlivými Stage, aby mohl být u toho, když bude NĚKDO hrát. Skutečnou pohodu tedy poznáte až na Pohodě. Stav ultimátní eufórie duše, kdy většinu problémů vnímáte jako banality a vaše perspektiva se obrací jenom k tomu, co bude. Ono natěšené: Co bude?! Letošní Pohoda pro mě nicméně začala ještě předtím, než jsem vystoupil z prasknutí přeplněného vlaku z Čadce do Trenčína. Vždycky mě fascinovalo stopování, znáte to, jenom vy, silnice, zvednutý palec a jistota, že někdo tam, kam potřebujete vždycky pojede. I přes všechny druhy námitek mé matky počínaje označováním mě za blázna a magora až k velmi vážným obavám o možnost, že se nevrátím v pevném skupenství, nakonec obdařila požehnáním k tomuhle vrtošivému rozmaru.. V úterý okolo poledne mě tedy s narvanou krosnou vyhodila za horečného bědování a sentimentálních mávání na jedné bezejmenné benzínové pumpě za Chebem, kde má Pohoda započala. Ještě ten den jsem se díky kamiónovému dvojčeti Raymonda Doyla z Profesionálů a smrduté dodávce jednoho podivného Poláka dostal až do Prahy, kde jsem v cestovní blaženosti se- 07 • 2 0 1 1 trval dva dny a ve středu ráno vyrazil z Prahy do Trenčína. Přes všechno moje flegmatické nadšení se ale právě z tohohle úseku stal úsek nejproblémovější, kdy jsem přelézal ploty ohraničující tovrání pozemky s hlídačem v zádech, stopování u výjezdu na dálnici až k vytouženému a spásnému nalezení mé hledané benzínové pumpy. Tam už na mě snad jako satisfakce za strasti (způsobené sám sebou) čekal nádherný slovenský kamión, který mě byl ochoten svézt až do Senice. Vlastně byl ochoten k vícero věcí. Za naší pěti hodinovou jízdu mě neustále zásobil cigaretami, pivem a dokonce i mému častému problému s močením. Mimoto mě odzbrojoval způsob, jakým ke mně promlouval. Většina lidí má svá parazitující slovíčka, ale u tohohle chlápka (Bůh mi odpusť, že si nevzpomínám najeho jméno) se mi zdálo, že má celou parazitující gramatiku. Počet vulgarismů v jeho jedné větě překonal počet těch „normálních“. Myslím, že mi nikdy nikdo nepřevyprávěl celý svůj život v tak barevné formě, jako to udělal on. Měl jsem po dlouhé době pocit, že někomu rozumím. Jeho dobrodivý potenciál byl ovšem tak mohutný, že neustál pozoroval, jako sova vyhlíží norka, jiné kamiony s poznávací značkou Trenčína, u kterých by se, jako silniční spolubratr, mohl přimluvit, aby mě vzali až tam. Mě naopak zaměstnávaloa přímo zuřivá bezmoc nad tím, že se v mé peněžence stále ještě nenacházé samotný lístek na Pohodu. Facebook, nesutálé hovory, psaní si čísel na ruku, permanentní odmítání. Nakonec jsem sehnal jednu holku, která se mě velmi horoucně doprošovala o mou důvěru v ní , proti čemuž jsem nemohl mít námitek. Když mě po pěti hodinách můj dobroděj vysadil v Senici a přišla ta chvíle, kdy si dva lidi podají ruce s vědomím, že mohou být vděční i za ten krátký průsečík v dvou životních cestách dvou zcela rozdílných lidi, chtělo se mi brečet. Troubil snad celý kilometr, který jsem ho viděl odjíždět a já vděčně mával. Ze Senice už nebyl problém dostat se autobusem do Piešťan a z Piešťan do Trenčína, kde jsem byl až k večeru, a ve kterém bylo hodně žhavé dusno. Za sebou jsem měl nějakých 600 kilometrů a v hlavě mi neustále cirkulovalo to, co jsem právě zažil. Mísilo se ve mně tolik pocitů, že jsem snad ani necítil žádné nadšené očekávání, prostě jsem věděl, že něco přijde. V epicentru toho návštěvnického mumraje jsem se cítil pyšný. Také mé obavy o lístek se ukázaly naprosto vágními, protože hned jakmile jsem vystoupil z kyvadlové dopravy před areálem, hnal se ke mně chlap držící v ruce lístek a nabízejcího mi za 85 euro. Po všech těch dohadech a nejistotách jsem byl šťastný za to, že vidím lístek v pevné podobě. Na můj smluvený akt jsem si už potom nevzpomněl. Neváhal jsem a dokonce i s jeho osobním doprovodem jako zárukou pravosti jsem se dostal až k akreditaci, kterou jsem prošel a stnul tváří v tvář tomu kosmopolitnímu mraveništi. Po nějaké době jsem se konečně shledal s mými ašskými spolufestivalníky, postavil stan a bez dlouhého okounění na dno jaksi láhve jsem se jal na nostalgickou exkurzi areálem. Přestože takřka žádný ze stánků, který jsem si minulý rok zapamatoval, tam teď nestál, připadalo mi, že se nezměnilo vůbec nic. Že dokonce stébla trávy vypadají stejně, že potkávám stejné lidi, že dýchám stejný vzduch. Nechci tu rozebírat festivalovou atmosféru, na to mi připadá moc posvátná. Ale je to takový souznění s vlastní nespoutaností. První večer byl hudebně vcelku o ničem, s čímž jsem ale počítal. Že bude Moby vcelku shit jsem tak nějak tušil, a proto mě nijak netrápilo, když jsem po patnácti minutách odcházel •7• NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ S jako POEZIE s vědomím, že jsem měl pravdu. Neslyšel jsem žádný rozdíl mezi ním a tisícem jeho žánrových příbuzných. Cítil jsem z toho šedou fádnost bez nápadu, nafouklá bublina. Dokonce ani B-Complex mě nenadchnul natolik, abych setrval dvě hodiny v pohybovém zápeku do rytmu dnb. První večer byl tedy spíš jenom o nasávání, sezení u piva a spánku ve stanu mých známých z minulého roku, kterým jsem slíbil, že s nimi jeden večer pobudu. Usínal jsem s úplně čistou hlavou. Probudil jsem se překvapivě v dost značné potní lázni, ve které jsem nechtěl setrvat ani chvíli navíc. Vystřelil jsem tedy ze stanu do toitoiky, načež jsem se pustil do bludného hledání mého stanu. Potkával jsem zmuchlané obličeje lidí, kteří předchozí večer nehodlaly na nic čekat. Konečně jsem za pomoci veliké intuice a rozsypaných puzzlí vzpomínek na předchozí večer dorazil ke svému stanu.Vedro bylo tak úmorné, že nás nakonec vyhnalo na Trenčínské koupaliště, ze kterého jsme se vraceli, myslím, až kolem 4. Tehdy začal party kolotoč, který se zasta vil až v pátek na nádraží, na které nemám sebemenší potuchy, jak jsem se dostal. Zážitek se nedá kouskovat, je jednolitý a konzistentní, přestože některé chvíle převažují nad jinými. Co mi tedy uvízne v paměti z onoho šíleného aspiku? Druhý den se to vezlo na ambietní vlně, kdy mě nejdřív rozmělnila éte rický opus ladně se pohupující na houpačce astrálního vědomí v podobě Braids. Tak krásnou souhru intimity s monumentální explicitností jsem nikdy neviděl. Bylo to asi jako vesmírná exploze. Neslyšná ale mohutná. V podobném ale rozjařelejším duchu proběhli i Islet. Dominique Young Unique. Pro mě jedno z největších překvapení téhle pohody. Devatenáctiletá bezejmenná, nádherná dě**a. Nemůžu si pomoct ale jinak se to říct nedá a jinak to říct ani nechci. Jediné, co bylo slyšet byl dunivý rachot přebassované smyčky a oprsklej vyhopsané holky v růžovém kostýmu, z níž byl cítit sex. Jmenovatel všeho, co předvedla, byl sex. Hudební cizoložství. Battles byli bez Tyondana Braxtona, alternativní duše v ryzí podobě, jenom stín toho, co bývali. Parodie sama na sebe. Z Pulp jsem kvůli festivalové metle, nutné potřeby se vymočit, odešel a taky jsem nijak zvlášť nelitoval. The Death Set už byli o něčem jiným. Dvouminutový smrště hodně pure agresivní energie přišly k chuťi. Krály večera pro mě ale stejně byl někdo úplně jiný. Simian Mobile Disco. Anglická analogová senzace, která remixuje i zremixované a do kolébavých rytmů čistoskvoucích drumů přikládá všemožné synthy a perkuse do takové míry, až se zdá, že spíš někdo přivezl jednotku intenzivní péče, ve který se zbláznily přístroje. Perfektní světelná show. Rozjařilý energii pumpující dav. Extatika. Dále v příštím čísle! 07 • 2 0 1 1 Paměti hlíny V době rozkvětu výstřel vyšel v ústrety. Záměry světských much, ten puch, cestovní ruch a ředěný vzduch. Zanícená minulost, hnisavá přítomnost, budoucnost v nezdaru, z nezmaru po staru v úniku, zániku, v mnoholasném křiku, v mžiku okamžiku zpěvu z údivu, kvílení a mamení dávných roků reků kroků, koňský řehot, škřehotavý nářek bitevních polí, řek a údolí. Minula hodina nad lahví od vína, v chatči zatlačí szlu za hrdinu. Pomatený chřest se usmívá na talíři a hliník v haléři, ustalenou vazbou drží to příměří s hořkou příměsí kapitálu. (dw) První vydání šk. roku 2011/12 připravili... [ŠÉFREDAKTOR] Michal Trkal [REDAKTOŘI] Dominik Čech Sarah Erbanová Marian Pekár Matěj Tkadlec Michaela Trávníčková [GRAFICKÁ ÚPRAVA] Marian Pekár Facebook : NAPŘÍČ // e-mail : [email protected] •8•