51 - Katolik.cz

číslo: 51
ročník: IX.
Občasník lanškrounské farnosti - březen 2005 -
neprodejné
KŘÍŽOVÁ CESTA
Křížová cesta je vlastně cestou života. Pravý křesťan by na to neměl zapomínat.
Chceme Tě, Pane, doprovázet na Tvé bolestné cestě od domu Pilátova až k hrobu.
Otevři naše srdce, abychom v rozjímání pochopili, že tys nesl tíži našich hříchů a skrze
svou smrt vykoupil svět. Nauč nás, abychom Tě následovali zde na světě a jednou s
Tebou žili na věky věků.
Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Upozorňujeme, že na stránkách farních webových stránek http://farnost.katolik.cz/lanskroun/ je možné navštívit oddíl duchovní
koutek – pobožnosti – křížová cesta. (od M. Quoista)
JAK SE POSTIT DNES?!
podle A. Grüna
Čtyřicetidenní postní dobu bychom neměli rozmělňovat pouze sbíráním peněz na dobré účely, nebo (jen) tím, že se méně
díváme na televizi. Postní doba znamená skutečný půst - půst tělem i duší. K tomu náleží obrácení, a to tělem i duší... Alespoň
v pátek bychom se měli v tomto období postit úplně. Oživení by si zasloužil Svatý týden jakožto příprava na Velikonoce. Kdo si
to může dovolit, měl by se po celý týden úplně postit. Pak by však bylo dobré, aby to dělal ve společenství... Společný půst by
měl být spojen s dobou společné modlitby.... Tak ztratí půst charakter výkonu....
K postu musím přistupovat ve svobodě ducha. Testuji se, zkoumám, pozvolna posouvám meze. Nesmím proti sobě zuřit. Od
svých závislostí se mohu osvobozovat jen pozvolna, za předpokladu, že se s nimi v hloubi srdce smířím a přijmu je. Měnit
můžeme jen to, co jsme přijali. Nikdy nezáleží na vnějším úspěchu, ale vždy jde o to, zda mě půst dělá člověkem citlivějším,
laskavějším a milosrdnějším. Nesmím přecházet své základní potřeby, nýbrž - půst mě má naučit jak s nimi lépe a laskavěji
zacházet. Nemám být závislý na jídle a pití, nýbrž mám jíst a pít s větší uctivostí. Nemám hltat, ale nemám jídlo ani trpět...
Tomu vy říkáte modlitba?
Podezřelý návštěvník kostela (James A. Feehan)
Jednoho kněze zaujaly časté návštěvy ošuměle oděného neznámého muže v jeho kostele. To,
co budilo jeho podezření, byl způsob, jak tyto návštěvy probíhaly. Muž vešel, postál pár vteřin vzadu v
kostele a zmizel. Kněz se bál o obsah kostelních pokladniček, a tak požádal kostelníka, aby na něho
dohlédl.
Jednoho dne kostelník muže oslovil a zeptal se ho, co tam dělá. "Jen tak si povídám s
Bohem," zněla odpověď. "Jak to?" řekl mu na to kostelník. "Sotva vejdete, hned jste zase venku. Tomu
říkáte modlitba?" Cizinec se hájil: "Jen tak sem za ním zaskočím a řeknu mu: `Ježíši, tady Jim.´"
Po nějaké době navštívil kněz jedno z oddělení nemocnice a vrchní sestra mu řekla, že mají
nového pacienta, který má na ostatní nemocné neuvěřitelný vliv. Nikdo nevěděl, odkud je, nikdo ho v
životě ani neviděl, ale bylo na něm něco zvláštního. Prostě, jako by ten člověk kolem sebe vyzařoval
dobro.
Když kněz přistoupil k jeho lůžku, okamžitě ho identifikoval jako onoho návštěvníka svého kostela, kterému tak těžce
ukřivdil. V náhlé touze poučit se od něho se ho začal ptát na jeho modlitební život, na jeho radostnou vážnost a na to, jak získal
takový vliv na druhé pacienty. "To moje návštěva, otče," přišla odpověď. Když se mu kněz s vědomím, že pacient žádné
návštěvy nemá, chystal skočit do řeči, rychle pokračoval: "Ano, otče, každý den ke mně přijde a postojí u nohou mé postele.
Koukne se na mě a řekne mi: `Jime, tady Ježíš!´"
1
Poděkování za Reakci autorky na článek
40 let od koncilu
Paní Králíková, děkuji Vám za věcnou a povzbuzující reakci, uveřejněnou v minulém čísle, na
článek ze Svítání č. 49 40 let od koncilu.
Jsem také přesvědčen o tom, že autor uvedeného článku uráží ty, kteří praktikují pro něho
nepřijatelné formy zbožnosti. Některé tyto lidi dobře znám a vím, že jejich zbožnost je opravdová a
prospěšná pro duchovní život farnosti !
Ještě jednou díky.
Ing. Jan Skalický
k poděkování se připojuje: Ing. Rudolf Minář
Semafor
Do kostela vešla babička, která držela za ruku vnoučka. Upřela zrak na červené světélko nad svatostánkem, poklekla a začala
se modlit. Vnouček těkal pohledem z babičky na světélko, ze světélka na babičku. Pak už to nevydržel: „Babi, až bude zelená,
tak jdeme pryč.“
To světélko nikdy zelené nebude. Nikdy nepřestane kolemjdoucím opakovat: Zastav se! Je to skála. Jediná opravdová skála, u
níž mohou lidé zakotvit. Jediná zastávka, která poskytuje opravdový odpočinek. „Přijďte ke mně všichni, kdo jste unaveni, a já
vám dám odpočinout“. Jediné Ježíšovo kázání zní: „Obraťte se, protože Boží království je mezi vámi.“ Je mezi námi. Ale kdo si
toho všimne?
KT 10/2006 Z knihy B.Ferrera Paprsek slunce pro duši.
Lidské oko je schopno rozeznat desítky odstínů různých barev, z nichž nejvýraznější, nejnápadnější i vykřičená je barva
červená. Svítí, září, teče, vystupuje i pláče, a proto ji člověk používá pro různé účely a symboly: zákazy, příkazy, upozornění,
výzvy. Proto ji používá i k upoutání pozornosti i při jiných příležitostech.
Červená svítí v noci do dálky na vysokých komínech a věžích, aby ukázala pilotům výškový bod, který by mohl ohrozit životy na
palubě letadla. Červená svítí na pobřeží mořských vod, aby vytyčila lodím nebezpečné mělčiny a útesy a uvedla je
bezpečně do přístavů. Svítí v jasu slunečních dní na křižovatkách ulic, aby svým STOP upozornila na přednost
v jízdě a zamezila možnému střetu v silničním provozu. Září rudě na vykřičených podnicích všemožné zábavy pro
utrácení času, peněz a vlastní cti. Rudá se stala i symbolem teroru i symbolem odporu bezbranných proti moci
zla. Rudá teče na všech bojištích světa z černých, bílých, hnědých, žlutých i rudých. Rudá je prolévána jako oběť
mučedníků i revolucionářů, teroristů i nevinných. Červená se objevuje i v podobě ruměnce na tvářích při
vyprávění oplzlých vtipů. Rdí se na nevinné tváři při prvním polibku probouzející se lásky. Pláče štěstím
i zármutkem na lících dospělých i dětí, aby uvolnilo nervové napětí. Červená se objeví turistovi na kmeni stromu,
či rohu domu, aby ukázala cestu za cílem poznání.
Rudá však také září v našich kostelích před svatostánkem v podobě “věčné lampy”, aby nabídla zastavení ve chvatu
uspěchaných dnů našeho života. Tato červená “STOPKA” by měla znamenat přednost pro Pána Ježíše, přepodstatnělého
a zhmotnělého v Chlebu a Víně v eucharistii, přednost v duchovním životě před shonem za penězi, majetkem, za podnikáním…
Toto STOP upozorňuje i na možné nebezpečí provozu praktik zaběhnutého a jistého života, který se smykem na opovážlivě
nakloněné zatáčející se vozovce vlastního sobectví sune k životní tragédii. Tato ČERVENÁ jak maják ukazuje a vyvádí
z životních úskalí, aby sebejistý člověk neztroskotal na mělčinách hříchu a nespadl z výšky své pýchy. Rudé Ježíšovo Srdce
nabízí hodnotný zdroj lásky pro neklidné srdce člověka. Lidské srdce však touží po světském vzruchu, zatímco láskyplná síla
Srdce Ježíšova, tohoto ZDROJE uniká, nepovšimnuta, nezachycena a neproměněna v dobro pro tento odlidštěný
a přetechnizovaný svět. Rudá krev z probodeného Srdce obětovaného Beránka je každou minutou prolévána nekrvavým
způsobem ve všech částech světa. Ochotná umýt naše duše do běla, aby smyla stopy zločinů a hříchů této Země, tohoto
života: minulého, přítomného i budoucího. A celého nepochopitelného kosmu. V nekonečných darech Ducha sv. by měla po
našich tvářích rozestřít ruměnec vzrušení z darující se lásky, uvolňujíc pláč, napětí a obavy z věčnosti, z nekonečna. Jako
červená turistická značka ve všech kostelích světa vede Boží lid za konečným cílem v nekonečném prostoru věčnosti, kde
poznání a patření Boha předčí všechny poznané krásy naší planety Země i vesmíru.
Věčný Bože v přesném souladu Otce, Syna a Ducha sv. ve svaté Trojici, buď nám pozemským neposlušným dětem nekonečně
trpělivým, shovívavým a milujícím Otcem, buď nám ve svém Synu podpírajícím bratrem a přítelem a v Duchu svatém
nevyčerpatelným zdrojem a pramenem milosti a moudrosti.
Poutník 98 (js)
2
Dnešní sedmdesátník Jiří Grygar v HN:
Věda a teologie už dlouho vedou vzájemně obohacující se dialog
17.3. 2006
Známý astrofyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar dnes poskytl při příležitosti svých sedmdesátých narozenin obsáhlý rozhovor
příloze Hospodářských novin Víkend. Kromě vědy přišla řeč i na Grygarovu křesťanskou víru. Ze čtyřstránkového rozhovoru s
redaktorem Jiřím Leschtinou vyjímáme:
A je ve vědě místo pro víru? Jste katolík a leckdo by mohl namítnout, že vaše náboženská víra je stejně iracionální jako
vámi tepané pavědy.
Vždycky, když tohle slyším, tak si připomenu Gilberta Chestertona, který prohlásil: "Od té doby,
kdy lidé přestali věřit v Boha, tak jsou ochotni uvěřit v kdejakou pitomost." Znám lidi, kteří říkají,
ten Grygar je nemožný, žádný pánbu přece není, a zároveň si nechávají doma měřit patogenní
zóny, věří v horoskopy. Myslím, že křesťanství je díky metodě, kterou rozvinul svatý Augustin a
mnozí další teologové, náboženství velmi racionální. A ta hranice nevede mezi vědou a vírou.
Ale buď mezi vědou a pavědou, nebo mezi vírou a pověrou.
Ale jako dobrý syn své církve byste měl věřit v neposkvrněné početí, zmrtvýchvstání
Ježíše Krista, anebo pokračování života po biologické smrti. Jak se s těmito katolickými dogmaty vyrovnáváte?
Každá racionalita samozřejmě obsahuje prvky iracionality. Tak je to i s křesťanstvím. Mimochodem, existuje silně rozšířené
nedorozumění, že neposkvrněné početí znamená, že Panna Marie počala Krista jako panna. Neposkvrněné početí je však
neposkvrněným proto, že Panna Marie při svém vlastním početí nedostala do vínku dědičný hřích, na rozdíl od nás všech. Po
pravdě řečeno myslím, že problém víry v církevní dogmata není problém náboženství jako takového. Podstatné je, zda si
myslíte, že vesmír vznikl náhodně, bez cíle, nebo zda je dílem mimořádně inteligentního Tvůrce.
Jestli tomu dobře rozumím, vy věříte v dílo Tvůrce, ale ne už třeba na Kristovo zmrtvýchvstání?
Ano, to jsou dvě naprosto rozdílné kategorie. Věřím ovšem svědectví nevěřícího Tomáše. Jenže ústřední otázka, jak to bylo se
stvořením, nepatří do oblasti přírodních věd. Jsou prostě otázky, na něž věda neumí odpovědět. Pak se dostává ke slovu
teologie a naopak. Věda a teologie už dlouho vedou ve světě - a poslední dobou i u nás - vzájemně se obohacující dialog.
www.christnet.cz více na http://hn.ihned.cz/2-18046150-500000_d-70
BŘEZEN - měsíc knihy …..
Březen býval označován měsícem knihy, dnes se již bojíme navazovat na klišé minulých dob, ačkoli právě určitá
kampaň, která by měla za cíl znovuuvědomění si významu literatury pro osobnost člověka, by nebyla marná! Proto
k březnovému rozhovoru byl pozván ředitel Karmelitánské nakladatelství P. Jan Fatka. Nakladatelství oslaví tento
rok 15 let své činnosti. Vyjímáme několik otázek z rozhovoru.
Jak hodnotíte současnou úroveň knižního průmyslu a dnešní literatury vůbec?
Díky technickým možnostem, digitálnímu zpracování a možnosti počítačových korekcí lze dnes vyrobit především
obrazové publikace v kvalitě, která nebyla dříve možná. Literatura má takovou úroveň, jací jsou spisovatelé. Ne všemu se dá
naučit. Ovšem problémem je agresivní reklama, která může zajistit, že balast je komerčně nejúspěšnější a kvalitní díla, nemající
podporu reklamy, zůstanou momentálně nepovšimnuta.
Čím dál častěji pláčeme nad tím, že člověk dnešního přetechnizovaného světa sahá po dobré knize velmi zřídka.
Vnímáte tuto situaci stejně bolestně, případně znáte nějaký úspěšný recept vedoucí k nápravě?
Konkurenty dobré knize jsou jistě hektický způsob života, mnoho nabídek televizních společností a internet. Jsem si
jist, že v části populace, která praktikuje křesťanství, by nezastupitelnou úlohu v procesu „zpět ke knize“ mohli sehrát spolubratři
kněží. Stále častěji se nyní setkávám u spolubratrů kněží s pasivitou, anebo i odmítnutím knižního apoštolátu. Dozvídám se, že
ve farnostech, kde v okruhu desítek kilometrů není nabídka křesťanského sortimentu knih, když přijde aktivní laik s návrhem, že
by zajistil ve farní místnosti nebo v kostele vzadu na stolku nabídku knih, reaguje kněz záporně s tvrzením, že přece nebude
podporovat obchodování v kostele.
Chystá nakladatelství nějakou knihu, na kterou byste čtenáře chtěl zvlášť upozornit?
Doufám, že než budou čtenáři číst tento rozhovor, budou již mít v rukou Pentateuch, což je po osmdesáti letech první
část připravovaného Katolického překladu Bible. Co bych však chtěl především čtenářům IKD z produkce KNA doporučit, není
konkrétní titul, ale řada Rozhovory, kde vychází každý rok několik pozoruhodných knih.
IKD 3/2006
3
Podivín
O tom, že je lepší být divný než zlý.
Leoš přišel do Milanovy třídy až ve druhém pololetí. Na první pohled vypadal celkem normálně, ale po čase děti
zjistily, že je to
pěkný podivín. Nejdřív si toho všimly v jídelně. Leoš položil talíř na stůl, sedl si, zavřel
oči a cosi
polohlasem odříkával. Oči všech spolužáků se něj zvědavě upřely. „Copak to asi
mumlá?“
zajímalo je. Nikdo však nenašel odvahu jít za ním a zeptat se. Místo toho začaly
pokřikovat:
„Nespi, vystydne ti polívka!“ „Abraka dabra, ať je v talíři kuře místo knedlíků!“
V jídelně
to hučelo jako v úle. Děti se smály, až jim slzy tekly. Leoš polekaně otevřel oči, vzal
lžíci
a
začal jíst. Moc mu ale nechutnalo. Byl středem pozornosti. Ruce se mu třásly a
červenal se až za ušima.
Jindy zase na vycházce pokazil klukům legraci, když prozradil
Andrejce, že se jí chystají hodit za krk pavouka. Totálně je to naštvalo.
Prskali vzteky jako ohňostroj: „To přece není možné! Je to práskač a
táhne to s holkama! Slaboch a třasořitka!“
Nejvíc ale kluky dohřál, když se zastal třídního šprta Vomáčky. Tím se
dovršila
míra jejich trpělivosti. Domluvili se, že mu po vyučování pořádně nabančí. Měli to
dobře
připravené.
Čekali u cesty ve křoví, rozdělené úkoly, vysoko vykasané rukávy. Leoš si cestou
hvízdal, ruce v kapsách. Nic netuše se zastavoval u každého stromu a květiny, pozoroval ptáky a brouky. Viděli ho
už z dálky. Hořeli nedočkavostí, až mu dají, co mu podle klukovského zákona náleží. První z křoví vyskočil Milan.
„Srabe, zastáváš se holek a šprtů!“, zakřičel na něj vyzývavě. „Zasloužíš nakládačku.“ Na ta slova se z křoví
vynořili i ostatní a Leoše obstoupili. Chvíli na ně vyjeveně hleděl, pak se mu nesměle vydralo z úst: „Srabi jste vy –
taková přesila.“
„No tohle!“ zakřičeli kluci jednohlasně a hned mu jedna přistála. „Tu máš, ty bábovko,“ povykovali jeden
přes druhého a každý přispěl svojí pěstí k dílu. Shodili ho na zem a nešetřili kopanci. Milan ho v zápalu boje chytil
za bundu a škubl. Ozval se zvuk trhané látky, křupnutí a límec mu zůstal v ruce. „No teda!“ vyjekl překvapeně.
„Padáme,“ zavelel k útěku, pustil límec a všichni byli v mžiku ti tam.
Leoš se pomalu zvedl ze země, otřel si krev z nosu, oprášil kolena a vydal se k domovu. Měl na kahánku.
Všechny urážky, kopance a rány ho palčivě bolely. „Proč to jen kluci udělali? Vždyť jsem jim nic zlého neprovedl,“
říkal si mezi vzlyky. Doma se zavřel u sebe v pokoji a hořce plakal“ „Nemám žádné kamarády. Nikdo mne nebere.
Proč, proč, proč?“ Cítil se jako ostrov uprostřed moře. Osamělý, opuštěný, úplně bezbranný.
Druhý den ve škole byli rváči pěkně zaražení. Seděli ve svých lavicích tiše jako pěna. Měli strach, že bude
průšvih. „Přehnali jsme to,“ šeptal o přestávce Milan. „Určitě to na nás práskl.“
„Co taky můžeš čekat od ufňukané bačkory?“ přidávali se ostatní. Nic se však nestalo. Uběhl týden a kluci
nabyli přesvědčení, že Leoš držel jazyk za zuby. „Kdo by to byl do něj řekl? Je to takový slaboch, ale o výprasku
ani necekl,“ vrtalo jim hlavou. Několik dní poté překvapil Milan Leoše v šatně. Zastoupil mu cestu a výhružně se na
něj podíval. Leoš cítil, jak se mu chvějí kolena. Po zádech mu stékala kapka ledového potu. Uvědomil si, že jsou ve
školní budově jen oni dva. Ostatní byli na hřišti. Nikoho by se nedovolal.
„Hele, bábovko, čím to je, že jsi tak divnej?“ spustil na něj povýšeně. Leoš neschopný slova polekaně
hleděl do země. „Tak řekni!“ vyzval ho znovu. Leoš ze sebe zajíkavě soukal: „J-jak divnej?“ „Kámošíš s holkama,
zastáváš se šprtů a ještě ke všemu to tvoje zaříkávání před jídlem.“ Leošovi se při těch slovech rozlil po tváři
ruměnec. „N-nechci ubližovat druhým.“ „Ubližovat? Je to jen legrace,“ namítl sebejistě Milan. „Máma mi čte příběhy
o Ježíši – a ten nikomu neubližoval ani z legrace. Chci být jako on,“ vyjelo z Leoše.
„O jakém Ježíši?“ kroutil Milan hlavou. „Snad ne o tom, jak nám o něm vyprávěla paní učitelka?“ vyštěkl
překvapeně. „Jo, o tom,“ pokýval hlavou Leoš. „Ten naopak slabé chránil, nikomu nic zlého neudělal. Všechny měl
rád, máma mi to říkala.“ „Pche! Kdo by věřil takovým povídačkám!“ prskal Milan podrážděně. „Já tomu věřím,“
zamumlal Leoš a vyběhl na chodbu. Milan se za ním díval, pusu dokořán. „Tak takhle to je,“ vydechl překvapeně.
„Je to pánbíčkář. Proto je takovej.“
Leošova slova mu dlouho nedala spát. Bedlivě ho sledoval na každém kroku. Cítil, že ho Leošovo
podivínství čímsi přitahuje. Co to však bylo, netušil. Snad to, že na Leoše byl větší spoleh než na ostatní.
Nevytahoval se a když něco řekl, tak to většinou i splnil.
„Možná by stálo za to s ním kamarádit,“ říkal si. Nenacházel však k tomu odvahu. Kluci by se mu určitě
vysmáli. Něco se však s Milanem přece jen stalo. Neútočil tolik na slabší, přestal se povyšovat, a občas druhým i
pomohl. „Leošovo nezvyklé chování má něco do sebe,“ uvažoval. „Koneckonců, možná je lepší být divný než zlý.“
Od té doby se už Leošovi neposmíval.
z knihy Povídá se, povídá … (R. Daniel & H.P. Knoblochová, nakladatelství Advent-Orion s.r.o. 2001)
4
Ticho po přijímání - chvíle pro vnitřní modlitbu
Všední den plný práce a starostí člověku nenabízí mnoho prostoru pro usebrání a modlitbu. Mnozí ho proto
právem hledají v kostele. Nedělní bohoslužba je často jedinou příležitostí člověka odevzdat své starosti Bohu a
načerpat Boží pokoj. Prostor pro ticho, na nějž má obnovená liturgie smysluplně vyhrazen čas, by měl být
předsedajícím liturgem také vědomě nabídnut a darován slavícímu Božímu lidu. Jednou z takových příležitostí je
chvíle po přijímání. Všeobecné pokyny k Římskému misálu říkají: „Po skončení přijímání se podle vhodnosti kněz i
věřící potichu modlí. Celé shromáždění může též zpívat nějaký žalm či jiný chvalozpěv nebo hymnus.“ (IG 88)
Posvátné mlčení je jistě bytostnější než zpěv, především ve chvíli, kdy už se mnoho zpívalo a mluvilo. Pro samou
aktivitu a přesné časové rozvržení se někdy ticho nedostane ke slovu. Přitom právě ticho vytváří příležitost pro
vnitřní modlitbu a zahání nebezpečí formalismu. V tichu se může modlící usebrat a poskytne Bohu,
nevyslovitelnému Tajemství, prostor k tomu, aby promluvil. Posvátné mlčení je tedy adekvátní výraz pro tajemství,
pro setkání Boha a člověka. Je to mlčení v lásce.
Současný křesťan nemusí čekat, až skončí mše, aby se pomodlil. Posvátné ticho je součástí bohoslužby a
důležitým liturgickým prvkem. Chvíle po přijímání je bezpochyby tou nejvhodnější chvílí pro aktivování modlitby
jednotlivce. Délka posvátného mlčení se bude měnit podle osob slavících liturgii a podle dané situace. Mělo by být
ale tak dlouhé, aby věřící měl možnost osobně poděkovat Bohu a chválit ho. Na druhou stranu by nemělo být příliš
dlouhé, aby nedocházelo ke zbytečné nervozitě účastníků. Prodlužováním mše se obyčejně dosáhne opaku
touženého. V osobním rozhovoru s přijatým Kristem by měla zaznít slova lásky a darování se. Vždyť přichází náš
přítel, bratr, král i soudce. Stal se naším pokrmem a přijímající jeho nositelem - Christophorem.
Mše svatá je zakončena posláním: „Jděte ve jménu Páně!“ Tímto zvoláním je Boží lid propuštěn a pro křesťana
začíná bohoslužba života.
red .kráceno (KT10/2006 P.Daniel P.Janáček Opraem, Římskokat. farnost Praha-Řepy)
Elias Vella
Pane, nezasloužím si, aby jsi ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena… Každý
jistě velmi dobře zná tato slova ze mše svaté a z Písma svatého. Objevujeme v nich věrnost, naději, víru
a důvěru v Toho, který svým Slovem tvoří svět a neopouští nikoho, kdo upřímně doufá v Jeho moc a
lásku.
P. Elias Vella je známou osobností a ve svých přednáškách i knihách nabízí inspirující formou objevování
křesťanského povědomí, vede ke kořenům křesťanských zásad a přístupnou formou hovoří jak o hříchu a
odpuštění, tak i o charismatech a obdarováních, které člověk smí zakoušet ve svém životě. Není typem tzv.
liberálního pokrokáře, ale ani patetickým řečníkem. Vyzývá především k životu s Kristem, nutí se zamýšlet nad tím,
zda skutečně náš život vydáváme do rukou Božích a nebo si jej uchováváme pro sebe. Zmíněná kniha: „Ježíš –
lékař těla i duše“ je přepisem přednášek z exercicií na téma „vnitřní uzdravení“. Vydalo ji Karmelitánské
nakladatelství, obj.č.10 962, www.kna.cz [email protected] cena: 259 Kč, stran: 351
25.03.2006 sobota -
Pochod pro život - Praha
Letošní Pochod pro život začne v sobotu 25. března ve 14 hodin na Staroměstském náměstí. Po krátkém
programu se účastníci odeberou na Václavské náměstí, kde mohou u sochy sv. Václava položit růže jako symbol
nevinných lidských životů.
Je možné se zúčastnit mše sv. např. v kostele sv. Jiljí (Husova 8, Praha 1) ve 12.30 hodin.
Účastníci Pochodu pro život chtějí ve společnosti pomoci probudit svědomí a připomenout, že každý lidský život je
dar, jehož cenu nelze ničím vyvážit.
Bližší informace: Zdeňka Rybová, tel.: 736 766 660
5
Vydání Evangelia podle Jidáše nemá přinést nic nového
Na Velikonoce bude publikován apokryfní text z časů ranného křesťanství
14.3. 2006 Česká tisková kancelář
Nic nového patrně nepřinese vydání Evangelia podle
Jidáše, apokryfního koptského textu z časů raného
křesťanství, který vzbudil pozornost kvůli osobě učedníka,
jenž zradil svého učitele Ježíše, píše agentura APOD.
James Robinson, vedoucí americký expert na staré
náboženské texty pocházející z Egypta, předpovídá v jedné
z publikací, že text neposkytne žádný vhled do Jidášova
života. Zdůvodnění? Text je sice starý, ale ne zase natolik,
kolik by bylo zapotřebí. "Sahá až do Jidášovy doby? Ne,"
tvrdí Robinson. Text v koptštině, tedy jazyku, který užívali
egyptští křesťané, je datován do třetího nebo čtvrtého století
našeho letopočtu a je kopií staršího dokumentu. Obsah
studovala společnost National Geographic Society spolu s
dalšími skupinami. Ve čtvrtek oznámila, že během "několika
příštích týdnů" vydá výsledky zkoumání, avšak nesdělila,
zda tak učiní v podobě publikace, časopiseckého článku
nebo televizního vystoupení. Robinson sice text neviděl na
vlastní oči, předpokládá nicméně, že jde o stejnou práci,
kterou napadl kolem roku 180 lyonský biskup Irenaeus.
Podle biskupa text pořídili kainisté, gnostická sekta, která se
bouřila proti křesťanské ortodoxii. Biskup je také obvinil z
chválení biblického vraha Kaina, sodomitů a Jidáše, kterého
považovali za nositele skrytého mysteria.
Maecenas, kalifornský Waittův ústav pro historické objevy a
bývalý pracovník ženevské univerzity Rodolphe Kasser.
Starověký rukopis byl objeven v Egyptě v 50. nebo 60.
letech 20. století, pak se krátce ocitl ve Švýcarsku a dalších
20 let ležel v trezoru v USA. Teprve koncem 90. let byl
zjištěn jeho obsah a v roce 2001 jej zakoupila právě
švýcarská nadace Maecenas. Robinson uvedl, že cesta
textu do Švýcarska nebyla jednoduchá. Naopak byla prý
plná "pašeráků, obchodníků se starožitnostmi, teologů,
přátel, kteří si píchli kudlu do zad a lakotných podnikatelů".
Je podle něj možné, že za tu dobu se části textu navždy
ztratily.Ve svých spekulacích jde ještě dále. Míní, že
zveřejnění obsahu spisu je načasováno na premiéru filmu
Kód mistra Leonarda, který líčí křesťanskou snahu zakrýt
manželství mezi Ježíšem a Máří Magdalenou, bývalou
lehkou ženou.
"Existuje hodně evangelií z druhého, třetího a čtvrtého
století, která se připisují různým apoštolům. Ale nemyslíme
si automaticky, že nám přinášejí pravdivé informace o
prvním století," vysvětluje svoji skepsi Robinson.National
Geographic odpověděl Robinsonovi sarkasticky. Jak může
bez přístupu k textu publikovat vlastní knihu, která se jím
zabývá? Kniha, která má vyjít 1. dubna pod názvem
Secrets of Judas (Jidášova tajemství) v San Franciscu,
popisuje hlavně klikaté osudy rukopisu.
Vedle National Geographic pomáhají s překladem a
výkladem textu jeho nynější majitel, švýcarská nadace
INFORMACE:
Postní křížová cesta
po celou postní dobu v pátek v 17.30 hod. a v neděli v 15.00 hod.
Křížová cesta pro děti a mládež
Adorace k Nejsvětější Svátosti
Sobota 1. dubna - kostel sv. Václava v 17.00 hodin
St
05.04.
kostel sv. Václava 17.00-19.00 hodin
příležitost ke svátosti smíření
KRÁSNÝ ŽIVOT POD PSA
vydavatelství Sypták r. 2005
Byli jsme požádání, abychom upozornili na hodnotnou knihu, která stojí za přečtení a
vyšla minulý rok.
S poslancem KDU-ČSL Jiřím Karasem rozmlouval Jan Schwarz.
Krásný život pod psa je kniha o mém životě, o mé práci, o úsilí změnit k lepšímu něco, co
možná není na pohled lehce pochopitelné …..
Věřím, že otevřenost a upřímnost mezi dobrými lidmi dělají přátele. Proto svěřuji čtenářům kus svého života a své
práce bez příkras, ale s láskou.
J. KARAS
Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f.
redakce:
Jana a Mirek Kuťákovi
textové korektury: Olga Skalická
( Lidická 823, LA )
6
Tel.: 602 828 751, 465 325 166
miro.kutak@tiscali .cz