PENÍZE A KAPITÁL Josef Menšík - Ekonomicko

Transkript

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
Ekonomicko-správní fakulta
PENÍZE A KAPITÁL
Dizertační práce
Josef Menšík
Brno 2005
Děkuji svému školiteli v rámci doktorského studijího programu docentu
Kamilu Fuchsovi za odborné konzultace jakož i za velkou trpělivost, se
kterou bděl nad mým studijím úsilím. Děkuji rovněž oponentům profesoru
Stanislavu Poloučkovi a docentu Vladimíru Gondovi za připomínky k první
verzi práci, které mi umožnily výrazně vyjasnit strukturu tohoto textu. Mé
poděkovaní patří také doktoru Michalu Kvasničkovi za četné konzultace témat obsažených v této práci.
Obsah
Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Kapitál
I. Výroba a kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Výroba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Vývoj teorie kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
Časová struktura výroby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Investice a deinvestice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Kapitálová rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
II. Kapitál ve společenském hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zkoumání společenského hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Společenské hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zúčtovací mechanizmus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hospodářský koloběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Změny časové struktury výroby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Přerozdělování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
25
25
27
30
34
38
43
Peníze
III. Peněžní hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Forma zúčtovacího mechanizmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Platební systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Historie úvěrové teorie peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dílčí trhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Aktivita peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
46
46
51
53
54
56
IV. Formy peněžních aktiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Peněžní aktivum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Umělé peněžní aktivum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Úvěrová peněžní aktiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Krytí peněžních aktiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
60
60
63
65
67
V. Bankovní peníze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vývoj vnímání peněžní role bank . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Banka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Emisní monopol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
71
71
72
76
3
OBSAH 4
Centrální banka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dvoustupňové bankovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ilikvidita bank . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Peníze dvoustupňového bankovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
80
83
87
92
Peníze a investice
VI. Vnucené úspory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Vývoj konceptu vnucených úspor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Koloběh peněžní ekonomiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
Úvěrová struktura a kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Investice v peněžní ekonomice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
Peníze, úvěrová struktura a investice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
Financování vnucených úspor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
Aktivita peněz a investice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
VII. Komentáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Wicksellova elastická měna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Schumpeterova potřeba úvěrů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Misesův hospodářský cyklus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
116
116
117
119
Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
Úvod
V ekonomické vědě je v současnosti již široce uznávaným faktem, že procesy v monetární sféře dokáží ovlivnit reálné ekonomické děje. Peníze tedy
nejsou neutrální, ale naopak jsou aktivní, jsou činitelem, který sám vyvolává
určité hospodářské jevy a nebo mění jejich průběh. Z toho důvodu musí být
zkoumání monetárních otázek součástí čisté ekonomie, děje se tomu tak v disciplíně monetární ekonomie, kde je právě rozebírání možností vlivu peněz na
hospodářství středobodem zájmu.
Jedním z možných způsobů, jak peníze ovlivňují hospodářství je jejich případný vliv na změnu akumulace kapitálu. Tato alternativa je v ekonomické
literatuře explicitně zmiňována minimálně od počátku 19. století, a pro možnost zvýšení akumulace kapitálu z monetárních příčin se nejvíce vžilo označení vnucené úspory. Cílem této práce je prozkoumání možnosti akumulace
kapitálu z monetárních příčin, analýza konceptu vnucených úspor.
Výklad možností vlivu peněz na kapitálovou akumulaci musí být součástí
každé monetární teorie, která si chce klást základní nároky na úplnost. Zvážení možnosti (a případně významu) vnucených úspor je prvkem teorie vysvětlující vliv peněz na hospodářství, aktivitu peněz. V tomto smyslu je
možné vidět každý příspěvek k problému vnucených úspor jako práci v základní problémové oblasti monetární teorie.
Vnucené úspory hrají rovněž klíčovou roli v tak významných a svým způsobem i protichůdných teoriích jako je rakouská teorie hospodářského cyklu a
Schumpeterova teorie hospodářského vývoje. Pro některé ekonomy tak tvoří
pozitivní jev, předpoklad hospodářského vývoje či alespoň jeho katalyzátor,
pro jiné se jedná o negativní jev, zakládající ekonomickou nerovnováhu a
budoucí problémy, ústící kupříkladu v ekonomickou recesi.
V některých obdobích bývá zdůrazňován první názor, aplikovaný do požadavku aktivní monetární politiky podporující kapitálovou akumulaci, jindy
je naopak upozorňováno na možná úskalí takovéto „volnéÿ (expanzivní) monetární politiky. Keynesiánské klima druhé třetiny 20. století bylo nakloněno
prvnímu přístupu, v současnosti je spolu s jistou renesancí rakouské ekonomie opět slyšet také hlasy na podporu přístupu druhého.
5
ÚVOD 6
Vedle základního teoretického zájmu tedy může vyjasnění vnucených úspor
pomoci i v orientaci v názorech různých ekonomů a v hodnocení jejich důsledků, včetně jejich doporučení hospodářské politice. Vnucené úspory se
tak mohou považovat za určité hledisko hodnocení a vzájemné komparace
monetárně-ekonomických teorií. Některé důsledky tohoto hodnocení a komparace budou provedeny v závěru práce.
Abychom mohli mluvit o vlivu peněz na kapitál, je nutné v první řadě vyjasnit co je to kapitál a jakým zákonitostem je podřízena jeho akumulace
ve společenském hospodářství, stejně jako objasnit podstatu peněz a jejich
fungování. Tyto dva částečně nezávislé dílčí cíle daly náplň prvním dvěma
oddílům práce, nazvaným „Kapitálÿ a „Penízeÿ. Třetí oddíl „Peníze a investiceÿ syntetizuje poznatky z prvních dvou oddílů a vyjadřuje se k problému
vnucených úspor. Třetí oddíl obsahuje rovněž komentáře k některým teoretickým konceptům – ačkoliv to není hlavním cílem, je v práci věnována
pozornost také vývoji a komparaci ekonomické teorie v dané oblasti.
Po objasnění konceptu kapitálu jako časové struktury výroby jsou řešeny
otázky kapitálu ve společenském hospodářství a v jeho koloběhu. Dále je
analyzována podstata peněz jako platebního systému ekonomiky. Po rozboru
obecných základů peněžních forem je provedena klasifikace současné formy
peněžního systému. Nakonec je rozebrána podstata vnucených úspor a jejich
důsledků v peněžním hospodářství současného typu.
Svým přístupem práce vychází především z tradic rakouské ekonomické
školy, neuzavírá se však názorům jiných ekonomických a monetárně teoretických přístupů. Práce navazuje na rakouskou teorii kapitálu a na institucionální a technické aspekty současného uspořádání peněžního systému,
které byly analyzovány zakladateli moderní monetární teorie napříč různými
ekonomickými školami, vedle rakouské školy tedy též například na britské
Cambridge. V oblasti hospodářského koloběhu je nepřímá návaznost na klasickou ekonomii před neoklasickou revolucí. Kromě explicitně citovaných
prací jsem byl mimo jiné přímo ovlivněn širšími obecně ekonomickými, sociologickými a filozofickými úvahami Jamese Buchanana, Friedricha Hayeka,
Karla Poppera, Josepha Schumpetera a George Shackla.
S určitým zjednodušením lze říci, že práce je kombinací a rozvinutím rakouské teorie kapitálu, teorie hospodářského koloběhu (jejíž fragmenty jsou
mně známy od Schumpetera) a úvěrové teorie peněz spolu se základy monetární teorie zabývající se rolí bank v peněžním systému (z osy Wicksell,
Mises, Hayek). Ekonomové rakouské školy většinou nepracovali s konceptem
hospodářského koloběhu a nezastávali úvěrovou teorii peněz. Schumpeter,
který oba tyto přístupy aplikoval, zase nepoužíval rakouskou teorii kapitálu
a v modelu hospodářského koloběhu nenacházel ve stacionární ekonomice
prostor pro kapitalisty.
V předložené práci jsou zaujaty jasné postoje k tradičním těžkým otázkám
ekonomické teorie: k otázce kapitálu a k otázce peněz. Za třetí hlavní přínos
ÚVOD 7
práce považuji to, že je zde vyvinut aparát, pomocí kterého je možno relevantně se vyjadřovat k otázce, jak se úspory přeměňují v investice. Zkoumání
otázky vnucených úspor je přitom pouze jednou z možných aplikací tohoto
aparátu, který lze použít při celé škále dalších otázek ohledně úspor a investic, hladkého chodu jejich transformace ale i problémům v jejich vztahu,
daných například konkrétním institucionálním uspořádáním v nějaké části
finančního systému.
Považuji za vhodné na tomto místě uvést rovněž poznámku k formátu textu.
Základní výklad je veden v poměrně kompaktní formě v hlavním textu, rozšiřující a podpůrné myšlenky jsou přesunuty do poznámek pod čarou. Hlavní
text tak obsahuje hutný, ale soběstačný výklad základního argumentu práce.
Snaha vyjasnit hlavní líni výkladu je též realizována použitím poznámek na
okraji (marginálií), které upozorňují na podstatu myšlenek jednotlivých odstavců. Poznámky pod čarou pak slouží k rozšíření a širšímu vyargumentování základních myšlenek, k prokrvení hlavní linie výkladu. Velkou část
poznámek pod čarou – ty, založené na citacích – lze však zároveň číst i jinak:
tak, že vypráví svůj vlastní příběh ve formě exkurzu do vývoje ekonomických
teorií, především v první polovině 20. století. Rozsáhlejších citací jsem použil zejména z toho důvodu, že použitý přístup se na mnoha místech vymyká
ze standardního ekonomického výkladu hlavního ekonomického proudu přelomu tisíciletí a jeho duch tak může ležet mimo obecné povědomí, přesto je
však pevně ukotven v tradici silné ekonomické teorie.
Kapitál
I. Výroba a kapitál
Hospodářská činnost je lidským jednáním orientovaným na zajištění spotřeby, jádrem hospodářství je výroba, která produkci spotřebitelných statků
zajišťuje. Jedním z podstatných rysů výroby je míra její orientace na budoucnost, v rámci struktury výroby hraje důležitou roli její časová struktura.
Tato struktura definuje kapitálové vybavení ekonomiky.
Výroba
Konečným cílem veškeré hospodářské aktivity je spotřeba. Lidé umně využívají všemožné jim dostupné prostředky, aby si zajistili co nejvyšší možnou
úroveň života, aby maximalizovali svou spotřebu. Způsob, jakým záměrně a
cíleně organizují využití dostupných prostředků za tímto účelem, tvoří jádro
ekonomické organizace společnosti a nazývá se výroba.1
Výroba: organizace vstupů
za účelem spotřeby
Dostupné prostředky jsou z pohledu výroby vstupy, její výsledky, produkty
– spotřební statky jsou potom jejím výstupem. Vstupy jsou tvořeny zejména
dvěma typy sil – lidskou pracovní silou, nazývanou práce, a přírodními silami,
nazývanými půda. Tyto dva čisté vstupy se nazývají též primární výrobní
faktory.2
Vstupy: práce
a půda, výstup:
spotřeba
1 Spotřebou, kterou lidé maximalizují, je spotřeba v nejširším slova smyslu, včetně spotřeby volného času a negativně vnímané spotřeby nežádoucích statků, například nepříjemné práce. Spotřeba je jen jiným názvem pro to, co lidé chtějí, výroba je označením
způsobů, jak toho dosahují. Menger (1871) chápe výrobu jako konverzi statků vyššího
řádu na statky nižších řádů až konečně na statky prvního řádu, spotřební statky. Ke spotřebě jako jedinému cíli výroby též například Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 108–
109: „[K]onkrétny cieľ každej výroby . . . [t]ýmto cieľom môže byť len výroba užitečných
statkov v podobe spotrebných statkov.ÿ
2 Podobně se vyjadřuje Menger (1871), Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 113, 115:
„Je bežné členiť statky podľa vzdialenosti od konečného aktu spotreby. . . . Ak zvyšujeme
rády statkov, musíme sa nakoniec vrátiť – z hľadiska nášho cieľa – k posledným prvkom
výroby. Netreba ďalej dokazovať, že týmito poslednými prvkami sú práca a dary prírody
alebo ,pôdy‘, výrobné služby práce a pôdy.ÿ, str. 122: „Jediným aktivným momentom [pre
ekonomickú teóriu] je snaha uspokojiť potreby; jej jedinými činiteľmi sú práca a pôda.ÿ,
Hayek (1931), Lecture II, pp 36–37.: „When I mean land and labour, I shall speak of
original means of production. When I use the phrase factors of production without further
qualification this will cover capital also, that is to say this term will include all factors
from which we derive income in the form of wages, rent, and interest.ÿ či Strigl (1934),
9
VÝROBA A KAPITÁL
10
Vstupy práce a půdy je možno používat různým způsobem a v rozmanité vzájemné kombinaci. Způsob jejich konkrétního použití a vzájemného
zkombinování se nazývá struktura výroby. Každá struktura výroby přináší
jiné možnosti spotřebního výstupu. Stálost struktury výroby znamená stále
stejný způsob zaměstnání primárních výrobních faktorů, produkující stálý
výstup. Použití konkrétní struktury výroby je společenskou volbou, která
má za následek určitou spotřebu.3
Struktura výroby: kombinace vstupů
Lidskému hospodaření jsou k dispozici samozřejmě pouze ty způsoby organizace výroby, které jsou lidem známy. Technicky možné kombinace práce a
půdy ve výrobě, o kterých lidé neví, nepatří do škály přístupných voleb, lidé
je mohou uplatnit jedině náhodou. Tyto možnosti jsou odkrývány pomocí
objevů a vynálezů, rozšiřujících tak alternativy organizace výroby. My však
tyto jevy nebudeme hlouběji analyzovat, a budeme dále obvykle pracovat se
zjednodušujícím předpokladem konstantní technické znalosti. Jinými slovy
řečeno, fenomén hospodářského vývoje nebude součástí hlavního záběru této
práce.4
Technologie měněna objevy,
vynálezy
Primární výrobní faktory jsou samozřejmě k dispozici v určité struktuře a
stejně tak spotřební výstup není jednolitou kvantitou. Změna struktury
výroby tak mění obvykle především složení výstupu. To je problém, který
leží v jádru standardního výkladu ekonomické teorie, ovšem kterým my se
zde budeme zabývat pouze okrajově, pro naše další úvahy je většinou vcelku
možné předpokládat, že se produkuje jediný typ spotřebního statku nebo že
nějak dokážeme kvantifikovat objem produkce souhrnu různých spotřebních
statků.5
Nezabýváme
se strukturou
spotřeby
Vývoj teorie kapitálu
Každá skutečná teorie kapitálu si uvědomuje, že kapitál není homogenní masou, která se dá lehce přesouvat z jednoho typu výroby do druhého, ale je
1.1., pp. 1–2: „Labor and land . . . have been called the originary factors of production,
and have been contrasted with capital as a produced factor of production.ÿ.
3 Srov. Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 111: „Z technického, ako aj ekonomického
hľadiska vyrábať znamená kombinovať veci a sily, ktoré sú k dispozícii. Každá výrobná
metoda predstavuje určitú kombináciu.ÿ
4 Inovace (nové kombinace ve výrobě) jako základní zdroj hospodářského vývoje a role
podnikatele při jejich prosazovaní je hlavním mottem slavné Schumpeterovy Theorie der
witschaftlichen Entwicklung. Více k inovacím lze proto nalézt v Schumpeter (1912), zejména Druhá kapitola. Schumpeter, stejně jako v jiné souvislosti Hayek či nověji Kirtzner,
upozorňují na to, že objevy jsou náhodami ve své podstatě, že se nejedná o předem známé
výsledky cílevědomé činnosti. (Pokud by byl objev známým výsledkem nějaké činnosti,
je již sám známý a o objev se tudíž nejedná.) Objevy tak nepatří do sféry výroby jako
takové, výroby coby cílevědomě činnosti vedoucí ke spotřebním statkům. Ovšem při této
činnosti k objevům často dochází, riskování s použití netradičních výrobních postupů
s nejistým výsledkem bývá často onou nahodilostí, která změní lidské poznání a zafixuje
se do budoucna.
5 Srov. Hayek (1941), který pracuje při řešení kapitálových problémů se spotřebou v jejím
celkovém hodnotovém vyjádření (viz. ch. VII, p. 158)
Kapitál není
homogenní
VÝROBA A KAPITÁL
11
naopak vtělen do konkrétních kapitálových statků, které jsou často v mnoha
ohledech specifické a vhodné jen k určitým typům použití. Teorie kapitálu
je pohledem na výrobu uvažující její časový rozměr, skutečná teorie kapitálu si uvědomuje, že nejen, že se veškerá ekonomická činnost neodehrává
v bezčasovém prostoru, ale že ekonomické jednání není ani zúženo pouze na
záběr dvou po sobě jdoucích období, že se v každém momentu rozhodujeme
s ohledem na širší budoucnost a náš současný stav je ovlivněn delší minulostí.
Pro neekonoma neznajícího souvislosti vývoje ekonomických teorií by mohlo
být s podivem, že když už ekonomové tyto očividné pravdy „objeviliÿ, rozpoutala se diskuse a mnozí k nim zaujali vzájemně nesmiřitelné postoje, ale
především zarážejícím by se mu mohlo zdát, že se toto „poznáníÿ z ekonomie opět vytratilo. Vysvětlit laikovi neznalému vývoje ekonomické teorie
po nástupu Keynesiánství proč jsou současné vysokoškolské učebnice většinou naplněny ekonomií zaměřenou na jediné období a pokud vůbec pracují
s kapitálem, tak pouze s homogenním, by nemuselo být snadné. Já osobně
bych tuto, prakticky vzato, bezčasovost a bezkapitálovost současné ekonomie jinak než poukazem na specifika vývoje ekonomické vědy ve 20. století
vysvětlit neuměl.
Rozpracování teorie kapitálu se výrazně posunulo na půdě neoklasické školy
19. století, nejdříve díky práci Williama Jevonse, ale především v průlomové
Positive Theorie des Kapitals (Positive theory of Capital) (druhý svazek obsáhlého díla Kapital und Kapitalzins (Capital and Interest) obsahující též
rozbor a kritiku dosavadních přístupů ke kapitálu) brněnského rodáka Eugena Böhm-Bawerka. Tato práce doplnila chybějící článek rakouské větve
neoklasické školy a etablovala tak tuto teorii jako rakouskou teorii kapitálu.
Teorie kapitálu
Böhm-Bawerka
Fascinován touto prací rozvedl její závěry v celém svém díle (od Über Wert,
Kapital und Rente (Value, Capital and Rent) (1893), přes Geldzins und
Güterpreise (Interest and Prices) (1898), až po Föreläsningar i nationalekonomi (Lectures on Political Economy) (1901 a 1906) ) Švéd Knut Wicksell.
Wicksell vlastně úvahami o kapitálu svou ekonomickou dráhu zahájil a postupně se propracoval k monetárním aspektům ekonomické teorie, kterými
se proslavil nejvíce.6
Wicksellova teorie kapitálu
Na něj potom navázal Friedrich Hayek, který se kapitálem zabýval z důvodů
jeho role v teorii hospodářského cyklu (Geldtheorie und Konjunkturtheorie
(1929), Prices and Production (1931)) a vlastní teorii kapitálu uzavřel v obsáhlé The Pure Theory of Capital (1941). Hayek tedy postupoval opačným
směrem než Wicksell – od monetárně-teoretických úvah k čisté (reálné) teorii
kapitálu.7
Hayekova teorie
kapitálu
6 O vztahu k Böhm-Bawerkovu dílu se Wicksell zmiňuje na mnoha místech, mimo jiné
právě již v předmluvě k Über Wert, Kapital und Rente: Wicksell (1893), Autor’s Preface,
pp. 17–26, kde též uvádí návaznost na Jevonse a vyjasňuje vztah k Walrasovi.
7 Hayek návaznost na linii Jevons – Böhm-Bawerk – Wicksell rozebírá mimo jiné v Hayek (1941), Ch. IV., pp. 41–49.
VÝROBA A KAPITÁL
12
Hayek musel být nepochybně zklamán, když se místo toho, aby The Pure
Theory of Capital utvořilo obecnou metodologickou základnu pro všechny
další budoucí diskuse o kapitálu a snad i jejich ukončení a zařazení teorie
v této podobě do standardního rámce ekonomie, na kapitál prostě zapomnělo.8
Velmi kvalitním příspěvkem korunujícím vývoj teorie kapitálu na půdě rakouské školy ve Vídni byla předválečná kniha Kapital und Produktion (1934)
našeho krajana Richarda von Strigla. Bohužel, větší dopad této knihy byl
znemožněn vnějšími okolnostmi: v souvislostí s nástupem národního socialismu v Německu se tou dobou již postupně rozpadalo inteletuální prostředí rakouské školy ve Vídni, mnoho ekonomů Rakousko opouštělo, Striglův přímý vliv byl dále omezen jeho předčasnou smrtí v roce 1942 a jeho
práce o kapitálu byla přeložena do angličtiny teprve nedávno (2000).9
Další vývoj teorie kapitálu v této linii, běžně označované jako rakouská teorie
kapitálu, byl oslaben poválečnou keynesiánskou reorientací hlavního proudu
ekonomie a poklesem vlivu rakouské tradice v ekonomické teorii. Příspěvky
k teorii kapitálu ve výše naznačeném pojetí tak byly spíše sporadické a na
okraji zájmu. Jde především o práci, v té době v Jižní Africe působícího,
Ludwiga Lachamanna Capital and Its Structure (1956). Ke kapitálu se také
vyjadřil, obvykle však rovněž okrajově vnímaný, americký žák Misese Murray
Rothbard. Oživení těchto úvah se objevuje až poměrně nedávno v souvislosti
s renesancí rakouských přístupů k ekonomii, autory zabývajícími se kapitálem v uvedeném duchu jsou například Mark Skousen či Roger Garrison.
Ještě musím učinit jednu metodologickou poznámku k rakouské teorii kapitálu – metodou výkladu se tato teorie vymyká z představy psychologicky
orientované školy subjektivního užitku. Rakouský přístup ke kapitálu je
namnoze makroekonomický a z velké části v podstatě velmi technický (jak
si jistě všiml každý kdo jen letmo zalistoval například Hayekovou The Pure
Theory of Capital). Důvod, proč přesto musela být takto teorie kapitálu
rozpracována právě rakouskými ekonomy vidím v jejich poctivém přístupu
odmítajícím nepatřičná zjednodušení pro zjednodušení, což je ostatně podle
8 Jak uvádí Lachmann, oproti bouřlivým debatám o kapitálu v 30. letech byla již v 50. letech prostě pozornost ekonomů přesunuta jinam – Lachmann (1956), Preface (written
1955), p. xiii.: „Twenty years ago, when Professor Knight launched his attack on the capital theories of Böhm-Bawerk and Wicksell, there opened a controversy which continued
for years on both sides of the Atlantic. Today very little is heard of all this. The centre of
interest has shifted to other fields.ÿ, ale ne že by se problémy vyjasnily, podle něj prostě
systematická teorie v té době kdy psal svou práci – v 50. letech 20. století – zkrátka
neexistovala – Lachmann (1956), Chpt. I., p. 1.: „[I]t would hardly be an exaggeration to
say that at the present time a systematic theory of capital scarcely existsÿ. A od té doby
se toho na tomto poli odehrálo jen málo.
9 Hülsmann (2000) a Steindl (1998) se shodují, že Strigl pocházel z Moravy, druhý z nich
však uvádí jako místo narození Rokytzan, což je běžná německá transkripce pro Rokycany
u Plzně. Možná se má jednat o Rokytnici u Přerova? Strigl byl účastníkem slavného
Böhm-Bawerkova semináře, mimo jiné spolu s Misesem a Schumpeterem. Jeho žáci jej
označují nejen za velice schopného odborníka, ale rovněž vynikajícího učitele ekonomie,
snad nejlepšího v předválečné Vídni.
Striglova teorie
kapitálu
VÝROBA A KAPITÁL
13
mého názoru také důvod, proč si jsou často rakušáci v mnohém bližší s institucionalisty případně postkeynesiány, než s masou středoproudových ekonomů, byť by i tito vyšli ze, s rakušáky společné, neoklasické tradice.10
Časová struktura výroby
Použití primárního výrobního faktoru vede ke spotřebnímu výstupu vždy
za určitý kratší či delší časový interval. Aktuální výstup je tedy důsledkem
kombinace použití výrobních faktorů v různě vzdálené minulosti a zároveň
současně aplikované vstupy se projeví na produkci v celé škále následujících
období. Tato konkrétní kombinace vstupů s ohledem na jejich časovou vzdálenost od konečného spotřebního výstupu výroby se nazývá časová struktura
výroby.11
10 Zjednodušením v kapitálové teorii míním především homogenizaci kapitálu, kterou například ve 30. letech 20. století atakoval rakouský přístup zakladatel chicagské školy Frank
Knight – viz. rozsáhlá intelektuální pře mezi ním a Hayekem na stránkách tehdejšího
ekonomického tisku, a která se stala v dalším vývoji středního proudu ekonomie realitou.
Lachmann vidí jiný metodologický přístup rakušáků ke kapitálu v ricardiánském založení zakladatele rakouské teorie kapitálu Böhm-Bawerka, který se v tomto duchu zajímal
o určité otázky teorie rozdělování, jmenovitě o otázku existence úroku, a teorii kapitálové
struktury vyvinul jen jako prostředek k tomuto účelu a ta proto působí tak „objektivistickyÿ a ricardiánsky – viz. Lachmann (1956), Preface to Second English Edition, p. viii.:
„For some time one particular feature of Austrian economics had puzzled me. Its theory of capital, an essential and perhaps its best known ingredient, did not appear to fit
the cannon of methodological individualism. Austrians in general accepted that we must
start with the individual and proceed by exploring the, often unintended, consequences
of its maximizing endeavors. The Austrian theory of capital, on the other hand, from
Böhm-Bawerk onward, proceeded along altogether different lines and offered little scope
for the effects of individual action. It was easy to see that this fact had something to do
with Böhm-Bawerk’s cast of mind. As much a Ricardian as an Austrian, he asked the old
Ricardian question, how it is possible in a competitive market economy for the owners of
augmentable capital resources to enjoy a permanent income. It was only in the persuit
of this endeavor that, as a means to his end, he came to construct the rudiments of a
theory of capital structure. No wonder, then, that his theory looked so ‘objectivist’ and
Ricardian.ÿ.
11 Důležitost faktoru času ve výrobě byla známa již Mengerovi, který upozorňuje, že proměna statku vyššího řádu ve statek nižšího řádu (tedy statek bližší ke spotřebě) je možná
jedině za určitý čas, že faktoru času nelze z tohoto procesu nikdy úplně eliminovat. Viz.
Menger (1871), I.4., p. 68: „It is impossible to transform goods of any given order into
the corresponding goods of lower order by a mere wave of the hand. On the contrary,
nothing is more certain than that a person having goods of higher order at his disposal
will be in the actual position having command of goods of the next lower order only after
an appredictable period of time, which may, according to the particular circumstances involved, sometimes be shorter and sometimes longer. . . . Yet however great the difference
between the various cases, one thing is certain: the time period lying between command
of goods of higher order and possession of the corresponding goods of lower order can
never be completely eliminated.ÿ Fakt aplikování vstupů na různě vzdálené cíle si rovněž
uvědomoval druhý ze zakladatelů neoklasických proudů: William Jevons, který ve své
Theory of Political Economy předběhl Hayeka ve způsobu grafické reprezentace časové
struktury výroby, proslavené později jako tak zvané Hayekovy trojúhelníky. (Hayek tuto
reprezentaci navrhl nezávisle, v Jevonsově práci ji objevil až později – viz. Hayek (1931),
Lecture II., p. 38., poznámka I.) Role času ve výrobě je v ekonomii plně uznávána uznávána od Böhm-Bawerkovy teorie kapitálu, která je širokým rozvinutím náznaků Mengera
Vstupy aplikovány na různě
vzdálené cíle
VÝROBA A KAPITÁL
14
Pokud jsou vstupy používány na vzdálenější cíle, znamená to ve výrobě stálou přítomnost meziproduktů, výsledků minulých užití primárních výrobních
faktorů, které však ještě nejsou hotovy ke spotřebě. Takto vázané služby
dříve použité půdy a práce se nazývají kapitálové statky.12
Kapitálové
statky: akumulované vstupy
Za meziprodukty se při definici kapitálových statků považují i hotové statky,
které však neslouží ke konečné spotřebě – na cestě ke spotřebě jsou to stále
jen meziprodukty. Rozdíl mezi částečně hotovými (spotřebními nebo výrobními) statky a hotovými výrobními statky samozřejmě existuje – je dán
dobou použitelnosti příslušného meziproduktu ve výrobě. Zásoby polotovarů spotřebních statků na své cestě výrobním procesem jsou považovány
za kapitálové statky, které plynule prochází jednotlivými fázemi výrobního
procesu a každý z nich má tak minimální životnost. Takovéto polotovary
se někdy označují jako oběžný kapitál. Naopak kapitálové statky dlouhodobého použití, jako například stroje, poskytují své služby výrobě po celou
dobu své životnosti a nazývají se fixní kapitál. Ovšem i tato delší životnost se
považuje za omezenou, výrobní statky neomezené či příliš dlouhé životnosti
se často do kapitálových statků vůbec nezahrnují. Důvodem je, že pokud
se nemusí uvažovat o jejich obnovování, prakticky do kapitálových úvah nevstupují a svým charakterem se blíží spíše primárním výrobním faktorům,
jmenovitě půdě.13
Kapitálové
statky se liší
životností
a Jevonse. Z Böhm-Bawerkových časově nejbližších následovníků následovníku zdůrazňuje
roli času ve výrobě Wicksell i Mises. Wicksell, který si jinak Walrase velice váží, vytýká
tomuto třetímu otci neoklasického přístupu právě opomenutí významu času pro výrobu.
Viz. Wicksell (1893), I.8., pp. 93, 95: „Production requires time[.] . . . However ingenious
[the] concept . . . developed by Walras in a strictly mathematical form . . . may appear, it
nevertheless suffers from a fundamental mistake, which must necessarily render the result
illusory. And this mistake is to have completely overlookes the significance of time in
production.ÿ, Wicksell (1898), 9.A. pp. 123–124: „According to Böhm-Bawerk (Positive
Theorie des Kapitales, i.ii., ii.ii.), the characteristic of capitalist production lies simply in
the fact that proportion . . . of the available labour and land is employed for the purposes,
not of current consumption, but of consumption in the more or less distant future; and
cuerrent consumption is mainly made up of the mature product yielded by labour and
land employed in the past.ÿ, Wicksell (1901–6), vol. 1., II.2.B., p. 150: „What emerges
is simply the importance of the time-element in production.ÿ, Wicksell (1901–6), Vol. I,
II.2.D, p. 172: „[T]he time-ellement . . . is the real kernel of the capital concept.ÿ. Mises
se faktorem času v lidském jednání (a tedy i ve výrobě) zaobírá v celé kapitole Human
Action, viz. Mises (1949), XVIII. Jaká část výstupu v určitý moment je důsledkem vstupu
z nějakého předchozího momentu, respektive jaká část vstupu z předchozího momentu se
projeví ve výstupu v daném budoucím momentu jsou základní úvahy, kterými Hayek definuje výstupní a vstupní křivku (output and input curve), jádro svého komplexního popisu
kapitálové struktury výroby. Viz. například Hayek (1941).
12 Wicksell označuje kapitál za akumulovanou („uspořenouÿ) práci a půdu – Wicksell (1901–6), Vol. I, II.2.B, p. 154: „Capital is saved-up labour and saved-up land.ÿ.
13 Potřebu stále obnovovat považují za podstatnou vlastností kapitálových statků Wicksell i Hayek. Statky, které bychom jednou vyrobili a ty už stále sloužily ve výrobě Wicksell
vyčleňuje jako tak zvané rent-goods, které řadí po bok půdy. Příkladem rent-good jsou
lidmi vyprodukované statky dlouhé životnosti (ať již spotřební či výrobní), například
úpravy půdy jako je třeba tunel. Klíčovou roli nestálosti kapitálových statků a stálou
potřebu obnovování veškerého kapitálu a důraz, který dává rakouská teorie kapitálu na
krátkodobý kapitál na rozdíl od důrazu na dlouhodobý kapitál v anglo-americké tradici
přelomu 19. a 20. století rozebírá Hayek (1941), Ch. IV., pp. 41–49.
VÝROBA A KAPITÁL
15
Pokud se výroba uskutečňuje s použitím fixních kapitálových statků, je nejprve třeba vyrobit tyto kapitálové statky – to může trvat dlouhou dobu a
může si to vyžadovat velký objem zdrojů. Jakmile jsou ale tyto fixní kapitálové statky používány na svých místech ve výrobních postupech, doba výroby
spotřebních statků v součinnosti primárních výrobních faktorů a těchto fixních kapitálových statků se může výrazně „zkrátitÿ. Fixní kapitálové statky
tedy mají v časové struktuře výroby specifickou pozici. Po dobu, co jsou
v provozu vlastně jen umožňují určitou technickou podobu výrobní struktury, časová struktura výroby vypadá jako-by vůbec neexistovaly, ale právě
díky nim je umožněna určitá konkrétní („kratšíÿ, „snazšíÿ) posloupnost použití primárních vstupů končící spotřebním výstupem. Jakmile je však třeba
nahradit některý fixní kapitálový statek, je nutné aktivizovat primární zdroje
pro tuto úlohu.14
Pokud budeme mluvit o vyrobených vstupech výroby, budeme je nazývat
kapitálové statky, případně fyzický kapitál. Jako kapitálovou strukturu, případně jako kapitál bez přívlastku, budeme označovat celou časovou strukturu výroby, včetně pozice fixních kapitálových statků v této struktuře a
jejich opotřebovanosti a z ní vyplývajících budoucích potřeb obnovování fixního kapitálového vybavení. Většinou však, aby se omezila možnost nedorozumění, bude používán jednoznačný pojem časová struktura výroby. Takto
pojatý kapitál je širší a přesnější koncept, než jakým je pouhý popis existující
zásoby kapitálových statků bez vyjádření jejich vazeb mezi sebou navzájem
a vazeb k výrobnímu procesu.
Kapitál: časová
struktura výroby
Kapitál, jak byl definován v předchozím odstavci, je kategorií výroby, pro
jasnější identifikaci bývá někdy označován rovněž jako kapitál reálný. Takto
zavedený kapitál je odvozený od ekonomického plánu výroby. Nejedná se
tedy o koncept ryze technický, neboť jeho podstatou není souhrn nějakých
hmotných objektů, nýbrž plán užití služeb primárních výrobních faktorů a
kapitálových statků ve výrobním procesu. Hmotné objekty se tedy v tomto
konceptu vyskytují, ale pro kapitálové úvahy není dostatečné konstatovat,
že existují, ale uvědomit si jak mohou být a jak budou ve výrobě použity a
rovněž jak budou případně nahrazeny. Jistou techničnost tohoto konceptu
však lze spatřovat v tom, že je definován pro individuální hospodářství, případně jako jednotný plán společenského hospodářství, aniž bylo řešeno, jak
se k tomuto plánu došlo a jak je zajištěno jeho naplňování. Technický je
Takto zavedený
kapitál je kapitálem reálným
14 Svým jazykem to vyjadřuje Strigl (1934), 1.4., pp 16–17: „The production of greater
amount of durable factors of production requires a relatively larger subsistence fund. It
is only possible if previously created (or continuously maturing) subsistence fund can
support the population during the investment period. However, once the investment
hase been made, only a relatively brief period of production is necessary for the purpose
of completing the now possible production process. . . . [I]nvestment in machines . . .
continuously permitted an ample provision for the population, and . . . finally this entire
investment is completely worn out and becomes useless. . . . [M]aintaining previous ample
provisions for the population is only possible if, in the meantime, a sufficient ‘renewal
fund’ has been accumulated; that is, a subsistence fund that provides for the population
during the reconstruction of the investment (and during the period of the production of
the first products).ÿ (záložní fond – subsistence fund – je vysvětlen níže).
VÝROBA A KAPITÁL
16
v tom smyslu, že je čistě popisný – říká jak jsou jednotlivé primární výrobní
faktory a kapitálové statky použity v časové struktuře výroby, popisuje tuto
strukturu. Tento koncept tedy ale nezahrnuje vzájemné vztahy různých ekonomických subjektů a v jeho rámci není prostor pro rozhodování a jednání
na úrovni jednotlivců. Těmto otázkám se budeme věnovat dále v rámci
úvah o společenském hospodářství, a teprve doplnění současných techničtějších úvah o roli jednotlivců v procesu národohospodářské výroby vykreslíme
smysluplný obraz kapitálu, jeho akumulace a případné spotřeby v hospodářství zahrnujícím množství jednotlivců.
Daná časová struktura znamená stálé zapojení výrobních faktorů v pevné
kombinaci, na konkrétních místech výroby, v určité vzdálenosti od konečné
spotřeby. Představa, že každý pracovník chodí stále na své pracoviště a provádí stále stejnou práci a že i každý přírodní zdroj je používán neměnným
způsobem je více měně přesná. Jediné zpřesnění, které je třeba dodat je to,
že výroba nemusí být až takto plynule spojitá, že může docházet k nárazovějším akcím ve výrobě, které váží po nějaký čas určité zdroje a pak je
zase uvolňují – tak se tomu děje například při výrobě kapitálových statků
s životností, která je delší, než čas potřebný na jejich výrobu. Fixní časová
struktura výroby v tomto zreálněném pohledu znamená, že v průběhu času
může docházet k jistým, stále se opakujícím cyklům ve využívání primárních
výrobních faktorů. Některé z těchto cyklů jsou denní a týdenní cykly v pracovním procesu, jinými jsou roční cykly v zemědělství a dalšími jsou delší
obnovovací cykly dlouhodobých kapitálových statků.
Chod výroby
s danou časovou
strukturou
Investice a deinvestice
Struktura výroby je dána zapojením jednotlivých primárních výrobních faktorů do výrobního prosesu a tato struktura se mění se změnami tohoto zapojení. Změna časové struktury výroby znamená vytažení určitého vstupu
z jeho používání na konkrétním místě v rámci národohospodářské továrny
a jeho zapojení na jiné místo, jinak časově vzdálené od konečného výstupu.
Přesněji řečeno, prakticky každá změna struktury výroby je i změnou v časové struktuře výroby, jde o otázku míry změny využití času ve výrobě;
pokud mluvíme o změně časové struktury výroby, faktor času zdůrazňujeme
a předpokládáme že došlo k výraznější změně ve využití času ve výrobě.
Časová struktura výroby měněna přesunem
vstupů
Pokud je vstup přepojen dále od výstupu, dochází k investici, pokud blíže,
dochází k deinvestici. V prvním případě to (ceteris paribus) znamená, že po
dobu, na kterou byl původně vstup vzdálen od výstupu, nedojde k žádné
změně ve výstupu. Na tato období byl totiž již vstup vynaložen a nedojde-li
ke změně použití jiných vstupů, které bývají používány blíže ke konečnému
výstupu, musí být tento výstup na stále stejné úrovni. Po dobu mezi původní a novou časovou vzdáleností zapojení přesouvaného vstupu od výstupu
dojde k poklesu výstupu. Tehdy již totiž ve výstupu chybí podíl původního
zapojení faktoru, ale nemohlo se ještě projevit zapojení nové. Nové zapojení
se projeví až po uplynutí celé doby oddělující nové místo zapojení vstupu
Ideální investice
a deinvestice:
přesun jednoho
vstupu
VÝROBA A KAPITÁL
17
od výstupu, a tehdy výstup opět vzroste. Má-li mít investice vůbec smysl,
musí spotřeba vzrůst na vyšší úroveň, než byla původně – nová metoda
výroby musí být produktivní. Opačně je tomu v případě deinvestice, kdy
je nejdřív spotřeba stálá, pak vzroste a následně poklesne, pravděpodobně
na nižší hodnotu než byla původně, jinak by bylo předchozí zainvestování
příslušného faktoru chybou.15
Pokud nejsou všechny existující kapitálové statky zcela specifické a použitelné pouze ve výrobách, pro něž se aktuálně používají, lze změnit strukturu
výroby, včetně časové struktury, tak, že jsou existující kapitálové statky
použity jinak. Pokud je konkrétního kapitálového statku použito pro výrobu končící později, než se původně očekávalo, je jakoby dále prodloužena
doba zainvestování primárních výrobních faktorů, použitých na výrobu tohoto statku. To se týká kapitálových statků ve formě meziproduktů, ale
samozřejmě rovněž hotových výrobních statků delší životnosti, tyto výrobní
statky lze také přemístit ve výrobě na místo vzdálenější od konečného spotřebního výstupu. Existující zásoba kapitálových statků tak dává k dispozici
širokou škálu voleb možných budoucích výstupů.16
15 Jak uvádí Hayek, „náklademÿ investování je pokles spotřebního výstupu, který to na
určitou dobu vyvolá, dočasná mezera v produkci spotřebních statků. Kdyby mělo dojít
k zaplnění této mezery, je třeba další reorganizace struktury výroby – Hayek (1941),
Ch. XII, pp. 154–155: „[T]here will always be numerous possibilities of increasing the size
of the product obtained from particular units of input or particular capital items by using
them in such a way that the date at which they will yield their products is postponed.
The range of these possibilities will be very wide. . . . The reason why only some of these
possibilities of increasing the product from particular units of input will be turned to
account is, of course, that every postponement of the return from these units of input will
cause, ceteris paribus, a gap in the expected income stream at some point, and this gap
will have to be filled, if the output stream is to be constant, by investing other units of
input for correspondingly shorter period.ÿ
16 Na skutečnost, že existující kapitálové statky nedeterminují jednoznačně způsob budoucí struktury výroby, že naopak existuje celá škála voleb, že kapitálové statky mohou
být ve výrobě použity jinak, než se původně zamýšlelo nebo jinak než se právě používají
upozorňuje rozsáhle Hayek – viz. například. Hayek (1941), Ch. XI, pp. 146–147: „In
place of . . . unrealistic concept of [free capital in the form] of an actual stock of consumers’ goods, Böhm-Bawerk introduced the more refined concept of the subsistence fund,
which consists, not of ready consumers’ goods, but of quantities of prospective or inchoate
consumers’ goods which are as yet only represented by intermediate products. This stock
of intermediate products, however, would correspond to one definite quantity of consumers’ goods, and therefore determine a single possible waiting period, only if all of the
intermediate goods were completely specific in the sence that each of them could only be
turned into a fixed quantity of consumers’ goods maturing at a particular date. In fact it
is only in exceptional cases that the goods of which stock of capital consists are specific
in this sense. As a rule the quantity of consumers’ goods that is obtainable from a given
intermediat product, and the date or dates when this quantity will become available, will
depend, just as in the case of pure input, on how the good is used, i.e. whith what kinds
and quantities of other capital goods it is combined. A given stock of capital goods does
not represent one single stream of potential output of definite size and time shape; it
represents a great number of alternatively possible streams of different time shapes and
magnitudes. In fact what is meant by ‘supply of capital’, in so far as this term refers to
things of outside world and not simply to psychical attitude (that is to a preference for
income streams of particular shapes), can be more exactly described only in terms of the
alternative ways in which the existing stock of non-permanent resources can be used to
provide contributions to income at different dates. Each of the constituent parts of this
Investování se
týká též kapitálových statků
VÝROBA A KAPITÁL
18
Výše popsané přepojení jediného výrobního faktoru představuje investici a
deinvestici ve své nejčistější podobě. V realitě obvykle dochází ke komplexnějšímu přeorganizování časové struktury výroby, které však nese stejné
společné znaky. U investice jde o přesunutí výrobních faktorů dále od výstupu, které se projeví dočasným poklesem produkce spotřebních statků a
následně jejím růstem. K poklesu dojde v závislosti na místě, odkud byly
výrobní faktory přesunuty, nemusí k němu dojít okamžitě a nejvýraznější
nemusí být v nejbližším období, v každém případě musí po určitou dobu
trvat. U smysluplné investice je toto období omezení spotřeby následováno
obdobím větší spotřební hojnosti, než bylo původně zvykem. Naopak u deinvestice, kapitálové spotřeby, dochází k růstu spotřeby v blízkých obdobích
a k jejímu pozdějšímu poklesu, pokud nebylo původně zainvestováno chybně,
tak k poklesu pod její původní úroveň.
Obecné investice a deinvestice
Komplexnost reálných investic a deinvestic je nejlépe vidět na přesunu v užívání stávajících kapitálových aktiv dlouhodobé použití – statků fixního kapitálu. Primární vstupy, ze kterých byl příslušný kapitálový statek vyroben
jsou v něm jakoby akumulovány a pokud se původně počítalo s nějakou pozicí
tohoto kapitálového statku ve výrobní struktuře, tyto akumulované primární
vstupy by se odtud postupně pomyslně „uvolňovalyÿ, po dobu životnosti kapitálového statku by z jeho místa v časové struktuře výroby ovlivňovaly objem spotřebního výstupu. Dochází-li k přesunu tohoto kapitálového statku
na jiné místo v časové struktuře, dochází vlastně jakoby k přeinvestování
původních primárních výrobních faktorů. To se na určitou dobu projeví
změnou ve spotřebním výstupu. Investování a deinvestování je v případě
změny užití statků fixního kapitálu, stejně jako v každém jiném případě,
rozhodnutím o změně proudu budoucího spotřebního výstupu. K takovéto
změně dochází v okamžiku rozhodnutí o změně používání výrobních prostředků.
Investování přesunem fixního
kapitálu
Předchozím rozborem investice (či deinvestice) formou přesunu fixního kapitálového statku však příklad o kompexnosti reálných investic a deinvestic
nekončí, ale naopak teprve začíná. Skutečnost na kterou chci upozornit
je totiž výrazná komplementarita kapitálových statků a rovněž primárních
vstupů ve výrobě. Přesun jediného fixního kapitálového statku si totiž obvykle vyžádá jednak přesun určitých statků oběžného kapitálu a rovněž přesun zapojení primárních výrobních faktorů. Obvykle tedy dojde jak k dalším
Komplementarita kapitálových
statků
stock can be used in various ways, and in various combinations with other permanent and
non-permanent resources, to provide temporary income streams while we wait for return
from other resources which have been invested in processes which will not yield their
product until a later date. What we sacrifice in order to obtain an income stream of a
particular shape is always the parts of the potencial income streams of other time shapes
which we might had instead. The datum usually called the ‘supply of capital’ can thus be
adaquately described only in terms of the totality of all the alternative income streams
between which the existence of a certain stock of nonpermanent resources (together with
the expected flow of pure input) enable us to choose.ÿ. Na Hayeka navazuje zejména Lachmann, který chápe, stejně jako Hayek, problém použití stávajících kapitálových statků
ve výrobě jako základní problém celé teorie kapitálu. Lachmann k Hayekovu přístupu přidává zejména důraz na očekávání, jejichž změny vyvolávají změny ve způsobech užívání
kapitálových statků.
VÝROBA A KAPITÁL
19
přesunům různých kapitálových aktiv v rámci časové struktury výroby, tak
k přesunům zapojení primárních výrobních faktorů do tvaru tohoto nového
výrobního schématu – dojde k více či méně komplexní reorganizaci struktury výroby. Pokud by se například jednalo o přesunutí stroje, musí se s ním
přesunout i tok meziproduktů, na jejichž opracování bude používán a rovněž
se musí v časové struktuře výroby přemístit pracovníci stroj obsluhující. To
jsou však jen přesuny, které jsou v časové struktuře v blízkosti onoho stroje,
k ještě výraznějším změnám však bude zřejmě muset dojít v časové struktuře výroby před a po místě, kde je využíván stroj. Přeorganizování toku
meziproduktů směrem ke stroji si může vyžádat přeorganizování využívání
půdu a práce před i za místem, kde tento stroj působí, stejně jako nutnost
náhlého přesunu kapitálových různých aktiv v této výrobní linii.17
Diskutovaná komplexnost se možná ozřejmí ještě více, pokud si uvědomíme
na jaké problémy může investice formou přesunu fixního kapitálového statku
narazit. Nepodařená investice tohoto druhu se může vyznačovat například
tím, že se pro fungování fixního kapitálového statku na novém místě nenajde dost potřebných komplementárních vstupů, ať již jde o práci, půdu
nebo meziprodukty a nebo, že se nenajde dost komplementárních vstupů ke
kapitálovým statkům produkovaným tímto přesunutým fixním kapitálovým
statkem, tedy že nebude například dobře připravena cesta pro oběžné kapitálové statky od tohoto fixního kapitálového statku směrem ke spotřebnímu
výstupu. Další problémy mohou nastat s reprodukcí fixních kapitálových
statků. S jejich různými přesuny na jiná místa než byly původně určeny sice
nemusí docházet ke změně doby jejich životnosti, ale může a bude docházet
ke změně názorů na jejich obnovu. To se samozřejmě děje rovněž v souvislosti s technologickým pokrokem, kdy některé fixní kapitálové statky morálně
zastarávají a nepočítá se již s jejich reprodukcí, nýbrž s výrobou jiných fixních kapitálových statků. Každopádně každé změny v reprodukčním plánu
mění celou časová strukturu výroby a v souvislosti s přesunem nějakého fixního kapitálového statku tak může dojít i k situaci, kdy nebude možná jeho
včasná reprodukce. Například k tomu dojde, pokud byl statek používán na
nějakém místě na „doslouženíÿ a na novém místě je vůle jej obnovit, nicméně
s jeho výrobou se ještě nezačalo, ačkoliv tato výroba trvá déle, než je čas
zbývající do ukončení doby životnosti tohoto statku.
Předcházející úvahy nás dovedly ještě k dalšímu zpřesnění představy časové
struktury výroby. Je to myšlenkové schéma zapojení primárních výrobních
faktorů do výroby spotřebních statků, které však nefunguje úplně prvoplánově, ale ve kterém jsou jako heterogenní prvky používány ještě různé fixní
kapitálové statky zděděné z minulosti, které se na příslušná místa v současné
časové struktuře dostaly postupným přesunem z původních míst plánovaného použití v časové struktuře vnímané v době, v nichž se započala jejich
výroba. Současná časová struktura tak kromě plánu na obnovu „novýchÿ
kapitálových aktiv musí myslet rovněž na nahrazení či vyřazení „starýchÿ
17 Komplementaritu kapitálových statků ve své práci velmi zdůrazňuje a široce diskutuje
Lachmann (1956).
Změny v užití
fixního kapitálu
VÝROBA A KAPITÁL
20
kapitálových statků a příslušnou změnu v budoucí struktuře výroby. Vzhledem k tomu, že žijeme v nejistém a měnícím se světě, nelze nikdy počítat
s tím, že by výrobní struktura fungovala tak, jak by ji navrhl inženýr, který
by ji budoval „na zelené louceÿ, jinak než původně zamýšlená používaná fixní
kapitálová aktiva budou vždy ve výrobní struktuře realitou a vždy bude také
pravděpodobně realitou, že obnovovací plán bude počítat s určitou změnou
v budoucím stavu kapitálových statků, tedy se změnou struktury fyzického
kapitálu.18
Řečeno jinými slovy, i pokud se rozhodneme vytvořit stálou časovou strukturu výroby, nemůže to znamenat nic jiného, než že tato struktura vyroste
na současných základech tvořených existujícími kapitálovými statky. Do stacionární pozice se tak chod výroby dostane až v okamžiku úplného dosloužení všech stávajících výrobních statků, které se nemají v budoucnu věrně
reprodukovat (a jejich produktů), těch kapitálových statků, které nemají
v budoucí výrobní struktuře své místo. Plán fixní časové struktury výroby
tak v sobě musí skrývat ještě plán přechodu k této struktuře ze současného
stavu.19
Kapitálová rozhodnutí
Důvod proč jsou výrobní faktory používány na vzdálenější cíle je ten, že
tak může být dosaženo jejich efektivnějšího využití. Zcela logicky, pokud se
rozšíří doba, na jakou mohou být ve výrobě použity stejné objemy vstupů,
rozšiřuje se tím automaticky škála možných voleb výrobní struktury. Není
vyloučeno, že nějaká z časově náročnějších struktur poskytne při stejném
objemu vstupů vyšší výstup. Praxe ukazuje, že tomu tak často bývá a někdy
výstup vzroste i velmi výrazně.20
18 Změnami v použití fixních kapitálových aktiv se zabývá Lachmann. Například na
str. 38 v Lachmann (1956) přejímá citaci popisující život lokomotivy, která prošla různými
požitími a již dávno neslouží původně plánovanému účelu.
19 V nejisté realitě dochází ke stálým změnám v používáním fixních kapitálových aktiv a
dále rovněž k vývoji nových typů fixních kapitálových aktiv. To činí z obnovování fixního
kapitálového vybavení stále přítomný problém. V realitě je tedy právě problém přechodu
k žádoucí výrobní struktuře to, co se musí neustále řešit. Jak říká Lachmann: obnovování
fixního kapitálu je úplným opakem rutinního postupu – Lachmann (1956), Preface to
Second English Edition, p. x.: „[C]apital replacement, far from being a matter of business
routine, is a most problematic activity.ÿ.
20 Wicksell říká, že při časové struktuře výroby pracující s větším objemem kapitálových statků dochází k poklesu objemu práce zapojené v poslední fázi výroby produkující spotřební statky, tato výrobní fáze však s tímto menším objemem přímo používané
práce produkuje větší objem spotřebních statků. Tento objem roste jak se prodlužuje výrobní perioda a zvětšuje objem používaných kapitálových statků – Wicksell (1893), II.3.,
pp. 116.: „In proportion as [the amount of fixed capital – capital goods] and, consequently,
the invested capital, are greater, the proportion of workers occupied in the final stage of
production decreases. This smaller number, however, produces a larger quantity of finished goods[.] . . . The greater the amount of capital . . . [and] the lengthier the average
period of production . . . the greater will be the annual production of finished consumption
goods[.]ÿ. Dále uvádí, že prakticky u každého výrobního postupu lze v tomto smyslu zvýšit výstup, pokud se výrobní perioda ještě prodlouží, mimo jiné tím, jak je akumulovaným
Produktivita
delších výrob
VÝROBA A KAPITÁL
21
To, že přináší některý časově náročnější výrobní postup vyšší výstup při
stejných vstupech v porovnání s kratším výrobním postupem neznamená, že
bude automaticky použito delšího postupu. Rozdíl v čase je pro rozhodování
službám práce a půdy umožněno nabýt forem, které by v kratším časovém úseku získat
nedokázaly – Wicksell (1898), Chap. 9.A., p. 133: „[I]n almost every enterprise it is posible to increase the efficiency of the factors of production by approprietely lengthening the
period of production (by introducing preparatory process, mechanical methods, etc.).ÿ,
Wicksell (1901–6), Vol. I, II.2.B, p. 150: „[I]n the interval of time . . . the acumulated
labour and land have been able to assume forms denied to them in their crude state,
by which they attain a much greater efficiency for a number of productive purposes[.]
. . . In this circumstance is also to be found the whole explanation of the value-creating
power of capital, or its so-called productivity. What emerges is simply the importance
of the time-element in production. In real sense, of course, only living human beings,
and self-perpetuating natural forces, especially sun and the earth’s physical and chemical
forces, are productive; only the original factors – man and nature. But productivity of
both becomes, or at any rate may become, greater if they are employed for more distant
ends[.]ÿ. Mises to rozvádí a upozorňuje, že větší produktivitu delších výrobních metod je
třeba vnímat ne jen v tom, že dokáží vyrobit více stejných statků, ale také že dokáží vyrobit statky, které se kratšími metodami nedají vyrobit vůbec – Mises (1949), XVIII.1.,
pp. 481–482: „Böhm-Bawerk speaks of the higher productivity of roundabout ways of
production requiring more time. It is more appropriate to speak of higher physical productivity of production processes requiting more time. The higher productivity of these
processes does not always consist in the fact that they produce – with the same quantity
of factors of production expended – a greater quantity of products. More often it consists
in the fact that they produce products which could not be produced at all in shorter periods of production. These processes are not raundabout processes. They are the shortest
and quickest way to the goal chosen.ÿ. Podle Hayeka je hlavní příčinou větší produktivity delších procesů to, že existují potenciální zdroje, které nejsou při kratších výstupech
používány, ale je možno je použít při delších. (Hayekův důvod, že je tomu tak především
proto, že služby z těchto potenciálních zdrojů projeví až určitý čas od jejich aplikace by si
zasloužil větší vyjasnění – pokud se jedná o projevení se v produkci spotřebních statků, je
to více méně tautologie, pokud se tím myslí něco jiného, nejsem si jistý, zda bych se s tím
mohl ztotožnit. To ale ani dělat nemusíme, neboť pro korektnost celé úvahy to nehraje
roli.) Na tyto zdroje se při používání kratších výrobních technologií nelze dívat jako
nezaměstnané vstupy, protože se o vstupy z pohledu těchto technologií vůbec nejedná,
z pohledu delších technologií to však nevyužité vstupy jsou a jejich využitím se produkt
zvýší – Hayek (1941), ch. V., p. 60: „There is . . . one general fact which makes it appear
propable that it will always be posible to increase the amount of final services which can
be obtained from given resources if more time is allowed to elapse between the time when
the resources are applied and the time when their final product emerges. . . . This general
fact is, brifly, that there will almost always exist potencial but unused resources which
could be made to yield a useful return, but only after some time and not immediately;
and that the exploitation of such resources will usually require that other resources, which
could yield return immediately or in the near future, have to be used in order to make
these other resources yielding any return at all. This simple fact fully suffices to explain
why there will nearly always be possibilities od increasing the output obtained from the
available resources by investing some of them for longer periods.ÿ Produktivita delších
výrobních procesu také úzce souvisí s dělbou práce a její produktivitou – Hayek (1941),
ch. VI., p. 71, 73: „The advantages of time-consuming processes of production are closely
connected with advantages of the division of labour.ÿ, „The vertical or successive division
of labour means that the process leading up to any one product is broken up into dis-
Prodlužování
výroby je nákladné
VÝROBA A KAPITÁL
22
důležitý. Přechod od určité časové struktury výroby k delší, kapitálově náročnější výrobě je totiž spojen s určitými náklady. Jejich podstata je skryta
v tom, že na výsledky výrobních procesů musíme opravdu déle čekat.21
Pokud je ale výrobní struktura s delšími výrobními procesy ve svém běžném
chodu, k žádnému čekání již nedochází. Výroba produkuje stálý proud spotřebních statků, který je „většíÿ, než ten původní. Čekání a s ním spojené
náklady se projevují jen po dobu transformace výroby do nové časové struktury – projevují se jen do okamžiku „naplněníÿ formy vytvořené plánem
časové struktury výroby skutečnými kapitálovými statky.
Náklady spojeny s procesem
reorganizace
Náklady spojené s tvorbou kapitálu se někdy ilustrují prostřednictvím tak
zvaného záložního fondu (angl. subsistence fund), který je představován spotřebními statky, které je potřeba použít k vydržování populace po dobu, než
se forma časové struktury naplní kapitálovými statky a než tedy začne daná
výrobní struktura produkovat spotřební výstup. Velikost tohoto záložního
fondu potom limituje možnosti ekonomiky prodlužovat výrobní procesy a
tvořit tak delším kapitálově vybavenější výrobní strukturu.22
Kapitál a záložní fond
Někdy se v myšlenkové linii pracující se záložním fondem rovněž zavádí rozlišení kapitálu na volný kapitál (free capital) a dále pak na meziprodukty
a fixní kapitál. Poslední dva pojmy používáme rovněž, není tedy potřeba
k nim více dodávat. Co se týká volného kapitálu: jedná se o sumu spotřebních statků, které bude použito na zálohování časově náročné výroby – na
tvorbu kapitálových statků. V tomto smyslu se volný kapitál jakoby „uvážeÿ
do konkrétní fyzické formy kapitálových statků, aby tak zůstal „uvázánÿ a
až později byl opět „uvolněnÿ ve formě nových spotřebních statků zase do
Volný kapitál
tinct ‘stages’ . . . which in the modern organisation will be performed by different firms.ÿ
(K produktivitě dělby práce obecně též například již klasický Smith (1776)).
21 Mises (1949), XVIII.1., pp. 481: „People embark upon . . . more time-consuming
processes because they value the increment in satisfaction expected more highly than the
disadvantage of waiting longer for their fruits.
22 Takto s tímto konceptem pracuje například Strigl – viz. Strigl (1934), 1.3., pp. 6–7:
„Let us assume that in some country production must be completely rebuilt. the only
factors of production available to the population besides laborers are those factors of
production provided by nature. Now, if production is to be carried out by a roundabout
method, let us assume of one year’s duration, then it is self-evident that production can
only begin if, in addition to these originary factors of production, a subsistence fund is
available to the population which will secure their nourishment and any other needs for
a period of one year. The population would in any case have an interest in stretching the
roundabout method of production as long as possible, as every ‘cleverly chosen’ lengthening of the roundabout method of production results in increasing output. The extent to
which the roundabout method of production can be lengthened is restricted, however, by
the limited nature of subsistence fund. The greater this fund, the longer is the roundabout
factor of production that can be undertaken, and the greater the output will be.ÿ.
Kapitálovou dimenzi výroby vnímanou z pohledu nutnosti uskutečnění výdajů v obdobích více či méně předcházejících tvorbě spotřebního výstupu si ekonomové uvědomují
již dávno. Pojem záloh používá například již Quesnay ve své Ekonomické tabulce. Rozlišuje zde zálohy původní, odpovídající fixnímu kapitálu v zemědělství, a roční zálohy,
odpovídající oběžnému kapitálu v zemědělství. Viz. Quesnay (1758), např. poznámky za
textem č. 3 a 4, str. 36. Quesnay si rovněž velmi dobře uvědomuje nutnost obnovování
opotřebovaného fixního kapitálu – amortizací.
VÝROBA A KAPITÁL
23
formy volného kapitálu. Tento způsob nazírání umožňuje nahlédnout na
vazbu kapitálu a spotřeby zase z poněkud odlišného úhlu, který je rovněž
vhodné mít při některých úvahách o kapitálu na paměti.23
Je samozřejmě možné, že při stávající časové struktuře výroby lze přepojit
zároveň více vstupů, některé dále od výstupu, některé blíže, a (nebo) využít stávající kapitálové statky jiným způsobem tak, že nedojde k poklesu
spotřeby v žádném budoucím období a v některém navíc dojde k jejímu
růstu. Pak je ale současná časová struktura výroby neoptimální. Technické
znalosti umožňují celou škálu kombinací výrob, některé z nich jsou ale technicky podřadné, a pokud bychom usilovali o technicky optimální strukturu
výroby, musíme všechny možnosti jejího čistého zvýšení díky její reorganizaci
využít – je-li možné „investovatÿ aniž bychom cokoliv (z budoucí spotřeby)
obětovali, měli bychom to učinit.24
Technicky optimální výrobní
struktura
Vlastností technicky optimální struktury výroby je samozřejmě i to, že neponechává zbytečně primární výrobní faktory zahálet. To je důležité zejména
v souvislostí s obnovovacími cykly fixních kapitálových statků. Tyto cykly
se musí ve stacionárním programu technicky optimální výrobní struktury
vhodně doplňovat. Jde o to, že pokud má například určitý stroj životnost
Optimální výroba nenechává
zahálet vstupy
23 Výklad pojmu volného kapitálu a jeho vztahu k tvorbě kapitálových statků viz. např.
Wicksell (1898), Chap. 9.A., pp. 124–126: „Consumption goods are usually consumed
as soon as they are ready, provided that the requirements of nature or of technique do
not stand in the way. The thing that is ‘saved’ is rather a portion of the labour power –
available, though relying on the provision of means of substenance, – and of the disposable
service of land, which are partly withheld from meeting current needs and are devoted to
the needs of the future. . . . [T]he total amount of consumption goods produced yearly,
monthly, or weekly can be regarded, on assumption of a stacionary state, as a fund for the
payment of wages and rents. This fund represents the (real) demand for labour and land.
An equivalent amount is provided by the combined operation of labour and natural forces
and this is added to the country’s stock of capital (invested capital), assuming various
forms in succession. . . . [E]ach individual piece of capital traveles, slowly or rapidly as the
case may be, around a circular path, and . . . both at the beginning and at the end it takes
the form of free capital, that is to say, of consumption goods.ÿ nebo též Strigl (1934), 1.5.,
pp. 27–28: „Free capital: This is the subsistence fund (supply of consumers goods) which
is made available for the support of roundabout methods of production[.] . . . Intermediate
products and fixed capital are goods which are characteristic of roundabout methods of
production. We will label them with term ‘capital goods’. In contrast, consumer goods
as such are never capital; they only assume the function of capital if they are used in the
specific way we previously described with term ‘reproductive consumption’, i.e., if they
serve to support roundabout methods of production. . . . The capital good is produced as
a result of the expenditure of free capital. Thus, new capital can be formed exclusively
by free capital. New capital can only become into existence because finished consumers
goods are ‘saved’ and employed so that they permit the choice of a roundabout method of
production. . . . [T]he tying up of capital is only temporara, and the once saved an then
invested free capital will later be set ‘free’ again in the form of consumers goods.ÿ.
24 Pokud by bylo možné plynule měnit dobu zainvestování jednotlivých vstupů, musí
být nárůst produktu dosažený prodloužením zainvestování libovolného vstupu o určitý
časový úsek roven ztrátě z produktu daný zkrácením zainvestování libovolného jiného
vstupu o přesně stejný časový interval (nejen co do jeho délky, ale i co do jeho umístění na
časové ose). Jinak řečeno, míra růstu produktu příslušného libovolnému vstupu vyvolaná
prodlužováním jeho zainvestování, mezní výnos z investování tohoto vstupu, musí být pro
všechny vstupy stejný. Viz. Hayek (1941), ch. VII, p. 160–169.
VÝROBA A KAPITÁL
24
10 let, ale vyroben je za 3 roky, příslušné výrobní faktory zaměstnané na
jeho výrobě mají vždy 7 let „volnoÿ, a je třeba je využít na jiném místě výrobní struktury, třeba na výrobu jiného stroje, který bude potřeba obnovit
dříve. Tyto různé cykly je potřeba do sebe „zapasovatÿ tak vhodně, aby
nikde nezůstávaly nevyužité vstupy. Stálá výrobní struktura pak bude mít
podobu nějaké delší periody stále se opakujících využití vstupů, jak to bylo
již uvedeno dříve.25
Pracovat mimo technicky optimální strukturu výroby je samozřejmě neekonomické. Za předpokladu ekonomičnosti chování by se to nemělo stávat. Pokud se ale pohybujeme v oblasti technicky optimální struktury výroby, není
možné „investovat aby nás to nic nestáloÿ. Investice je potom definována
právě tím, že obětujeme určitou výši výstupu za vyšší výstup v budoucnu.
Technická otázka jak je možné to učinit, kterou jsme se zabývali výše, je
z pohledu rozhodování nepodstatnou – pro rozhodování je pouze důležité
vědět, že příslušnou změnu v budoucí spotřebě technicky realizovat lze.
Investice definovány průběhem
budoucí spotřeby
Rozhodování o časové struktuře výroby je rozhodováním o výsledku těchto
různých výrobních uspořádání, není to tedy nic jiného, než rozhodování o budoucí časové struktuře spotřeby. Výroba je jen prostředkem k určitému cíli
a volba probíhá na bázi možného dosažení tohoto cíle. Zajímáme se o výsledek, podle žádoucího výsledku volíme odpovídající cestu k tomuto účelu,
odpovídající nástroj.
Rozhodování
o výrobě je
rozhodováním
o spotřebě
K dispozici je škála výrobních metod a ty umožňují různé modifikace budoucí
spotřeby – menší či větší obětování bližší spotřeby za různě velký nárůst spotřeby nějak vzdálené u investování a obráceně u deinvestic. Volit tedy lze
mezi řadou manipulací budoucím spotřeby, která je dána známými technickými možnostmi výroby. Volba probíhá na základě časových preferencí,
o kterých toho lze apriori říci nemnoho.
Technické možnosti a časové
preference
25 Přesně řečeno, je možné, že úplné harmonizace požívání jednotlivých vstupů nemusí
být dosaženo, zejména z důvodu komplementarity. Může například dočasně chybět nějaký
nutný komplement pro využití služeb některého výrobního faktoru – jako když třeba
spolupracuje parta pracovníků a pak je potřeba udělat nějaký úkon, při kterém nemohou
být přítomni všichni a někdo musí chvíli nečinně počkat. Je ale jasné, že ekonomická je
snaha, aby se takovéto prostoje minimalizovaly.
II. Kapitál ve společenském hospodářství
Hospodářství je lidským pohledem na určitou část fyzické reality a vykládat
hospodářské problémy je proto vhodné, a vlastně i nutné, v termínech lidského pohledu na tuto realitu. Společenské hospodářství je něco jiného než
hospodářství jednotlivce a jeho chod lze vysvětlit pouze s pochopením role
jednotlivců, kteří svým jednáním chod celého společenského hospodářství
formují.
Nejefektivnější známou formou organizace společenského hospodářství je individualistické společenské hospodářství. Takovéto společenské hospodářství
se vyznačuje vztažením přispívání jednotlivce do hospodářského mechanizmu
k možnosti jeho čerpání z tohoto mechanizmu. Tuto vazbu hlídá společenský
zúčtovací systém.
Vlastníci primárních výrobních faktorů práce a půdy mohou buď jejich příspěvek k výrobě spotřebovat nebo jej mohou ponechat k dispozici výrobě
delší dobu, mohou výrobu úvěrovat a stávat se tak kapitalisty. Rozhodování
o zaměření výroby je ve společenském hospodářství kapitalistického typu
v rukou příjemců důchodů, což jsou standardně vlastníci výrobních faktorů
– vlastníci primárních výrobních faktorů a kapitalisté.
Pokud však v této ekonomice dochází k přerozdělovacím procesům, vstupují
do hry i další subjekty. Přesněji řečeno, v kapitalistické ekonomice je jakoby
o podobě výroby hlasováno a hlasy jsou rozděleny jednotlivým subjektům
podle toho, jak si společnost cení jejich výrobních faktorů, přerozdělování
bohatství znamená přesouvání těchto hlasů podle jiného klíče.
Zkoumání společenského hospodářství
V předešlém výkladu se hovořilo z pozice individuálního hospodářství či
makroekonomicky nadhlíženého národního hospodářství (jednoduchého hospodářství) bez uvažování procesů, které v něm hrají rozhodovací roli. Pokud
by bylo rozhodováno a plánováno centrálně a existoval by nějaký způsob
stanovení optimální časové struktury spotřeby, ke změně výroby by došlo
centralizovaným rozhodnutím. V individualistickém společenském hospodářství, kde mají určitou svobodu a možnost voleb otevřenu jednotlivci, je
25
Uvážení individualistického
společenského
hospodářství
KAPITÁL VE SPOLEČENSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ 26
třeba naznačit, jakým způsobem jejich individuální akce ovlivňují celkový
hospodářský běh.26
Pokud bychom se na společenské hospodářství dívali z určitého nadhledu, a
nevnímali chování jednotlivců v jeho rámci, tak jako se člověk dívá například
na hemžení mraveniště, mohl by být technický popis uvedený dříve úplným
vyjádřením spatřeného obrazu. Viděli bychom jak tisíce anonymních lidé
manipulují s přírodními zdroji a sílami a jak zapojují svou vlastní dovednost. Jako nezasvěcenému pozorovateli by nám ani nebylo jasné, kdy, při
které činnosti se z pohledu jedinců jedná o práci a kdy o spotřebu. I pokud
by nám to někdo „vysvětlilÿ, nedovedli bychom si představit život jednotlivce
(jako to nedokážeme u mravence), tak jako u mravenců bychom nedokázali
sledovat celou dobu jednoho jedince a vžít se do jeho pozice. Takže i kdybychom pochopili co je to práce a co spotřeba (což je samo o sobě za těchto
podmínek neznalosti psychologie a kultury nemožné), viděli bychom jen, jak
někdy někde nějaké tisíce lidí pracují a jindy zase jiné tisíce spotřebovávají.
Jakákoliv vazba mezi prací a spotřebou na úrovni jedince by nám zůstávala
skrytá. Mohli bychom se domnívat, že například jedinec z vrozené poslušnosti k řádu (jak si to třeba někdo představuje o mravenci) chodí poctivě
pracovat a když cítí nějakou potřebu, zajde prostě do obchodu a tam mu
vydají příslušný statek.27
Hospodářství
z nezasvěceného
nadhledu
Pozorování hospodářství z nezasvěceného nadhledu však nejen že neodpovídá na otázky, které nás při zkoumání hospodářství zajímají, tento přístup
není příliš úspěšný ani ve svém vlastním výkladovém rámci nezasvěceného
popisu hospodářského obrazu. Nevysvětluje totiž pozorovaný obraz a nedokáže tak ani předpovídat jeho další vývoj a vysvětlovat jeho změny. Naštěstí
při zkoumání hospodářství nemusíme zůstat na úrovni nezasvěceného pozorovatele, dokonce na této úrovni vlastně ani zůstat nemůžeme, nikdy jsme na
ní totiž nebyli, mohli jsme se o to jen více či méně neuměle pokoušet. Ve skutečnosti se dokážeme dobře vžít do pozice jednotlivce, ze své vlastní osobní
zkušenosti, a problémem je spíš umět získat onen nadhled, který nemáme,
a který se snažíme pouze mentálně konstruovat. Hospodářský chod je formován akcemi jednotlivců, do jejichž pozice se umíme do určité míry vžít a
Hospodářství
chápeme z pohledu jednotlivce
26 Postup výkladu od jednoduchého hospodářství, kde se neřeší vzájemné vztahy jednotlivých ekonomických subjektů, směrem ke společenskému hospodářství se v ekonomii používá již od Wieserovy Social Economy (Wieser (1914), kde se právě takto jmenují dvě hlavní části). Jeho výhody jakož i podstatu rozebírá například Hayek (1941),
ch. XII, p 156, kde upozorňuje, že lépe než jako izolovaného Robinsona Crusoe je často
vhodné jednoduchou ekonomiku uvažovat jako direktivně řízené (komunistické) hospodářství. Z představy se tím neztratí charakteristické rysy velkého hospodářství jako je
například dělba práce.
27 Občas se objeví lidé, kteří si myslí, že by takto lidská společnost mohla i skutečně
fungovat.
pokud popisujeme hospodářství, děláme tak přirozeně a logicky v termínech
lidského vnímání hospodářských obsahů.28
Výsledný pohled na společenské hospodářství by například při zkoumání
kapitálu mohl v případě nezasvěceného nadhledu při nejlepší vůli maximálně
pozorovat zvýšení či snížení zainvestování určitých primárních výrobních
faktorů, ale nemohl by říct jak a proč k tomu došlo. My se ale naopak
budeme zajímat o to kdo a jakými akcemi takovéto změny v časové struktuře
výroby může docílit.
Nad reálnými procesy, pozorovatelnými i pozorovatelem nezasvěceným do
lidských zvyklostí, existuje institucionální nadstavba, která je společným
mentálním prostředím pro jednající lidi, vymezující jejich vzájemné vztahy
a vztahy k fyzickému prostředí. Instituce jsou způsob prostřednictvím kterého lidé chápou jednotlivé hospodářské procesy, v jejich rámci pro ně tyto
procesy mají význam. Instituce nabízí jednotlivcům způsoby řešení určitých
typických situací a zároveň jim omezují škálu možných voleb při různých
rozhodnutích, instituce tak každému jednotlivci vymezují prostor pro jeho
jednání
Jednání jednotlivců vymezeno
institucemi
Společenské hospodářství
Podstatou společenského hospodářství je ekonomická spolupráce, dělba práce, zapojení jednotlivců do hospodářských činností přesahujících jejich vlastní individuální záběr. Tím, že není každý nucen opatřovat si všechny své
potřeby samostatně, otevírá se prostor pro mnohé kombinace v rámci uspořádání výroby. Některé z těchto kombinací mohou umožnit dosažení výsledků
28 S metodologickým požadavkem přístupu ke zkoumání společenských jevů z pohledu
jednotlivce vystupuje se svou „rozumějícíÿ sociologii vykládající společenské jednání na
základě míněného smyslu jednajícího Max Weber – viz. například Weber (1921). Nutnost tohoto přístupu v ekonomii v kontrastu k „nezaujatémuÿ přístupu přírodního vědce
k podstatě jím zkoumaných jevů zdůrazňuje Hayek. Svou skladebnou (kompozitivní) metodou se snaží vysvětlovat pravidelnosti společenského života, které jsou nezamýšleným
důsledkem vědomé činnosti mnoha lidí. Více zejména viz. Hayek (1941–51), např. kap. 3,
str. 28: „Většina předmětů společenské nebo lidské činnosti nepatří ve skutečnosti mezi
,objektivní fakta‘ . . . [p]okud se týče lidské činnosti, věci jsou tím, čím si jednající člověk
myslí, že jsou.ÿ, kap. 3, str. 29: „[F]akta společenských věd [jsou] pouhými míněními,
pouhými názory, jichž se přidržují lidé, jejichž činnost zkoumáme . . . bez ohledu na to,
zda jsou pravdivá nebo nepravdivá, a která navíc nemůžeme pozorovat přímo v hlavách
lidí, nýbrž můžeme je poznávat v tom, co lidé dělají a říkají, a sice pouze proto, že myšlení nás samotných je podobné jejich myšlení. . . . [S]polečenské vědy se zabývají v první
řadě jevy individuálních vědomí, resp. mentálními jevy, a nikoliv přímo jevy materiálními. Pojednávají o jevech, jež lze pochopit pouze pro to, že objekt našeho zkoumání má
strukturu myšlení podobnou naší.ÿ, kap. 3, str. 31: „[O]bjekty ekonomické činnosti nelze
definovat objektivními termíny, nýbrž pouze ve vztahu k lidským účelům. Ani ,zboží‘
nebo ,ekonomický užitek‘ , ani ,stravu‘ nebo ,peníze‘ nelze definovat v termínech fyziky,
nýbrž pouze na základě názorů lidí na tyto věci.ÿ, kap. 4, str. 39: „Problémy, které se
snaží společenské vědy řešit, vznikají jen potud, pokud vědomá činnost mnoha lidí přináší
nezamýšlené výsledky a pokud lze pozorovat pravidelnosti, které nejsou nikým vědomě
plánovány.ÿ.
Základem společenského hospodářství dělba
práce
při samostatné činnosti jednotlivců nedosažitelných a realita potvrzuje, že
se tak skutečně děje. Důvody proč tomu tak je se obšírně zabývá již Adam
Smith.29
Jednotlivec ve společnosti významně ovlivňuje jiné, stejně jako je sám významně ovlivňován činností ostatních. Role jednotlivce ve společenském
hospodářství je taková, že svými akcemi jednak působí na zlepšování situace
jiných lidí a zároveň pak zlepšuje svou účastí na společenských hospodářských procesech situaci vlastní. Individuální účast v živoucím ekonomickém
organizmu je jednak charakteru přispívání do tohoto mechanizmu a dále
charakteru čerpání prospěchu z jeho existence.30
Jednotlivec přispívá a čerpá
Při čerpání určitého typu prospěchu z hospodářství si jednotlivci významně
konkurují, jeden svým odčerpáním snižuje možnosti pro ostatní. Zřejmé je
to zejména pokud se týká používání hmotných věcí a individuálně působících služeb. Přístup k takovýmto jednotlivým výdobytkům společenského
hospodářství, statkům, bude umožněn vždy jen někomu; vzniká problém
rozdělování.
Problém rozdělování
Společenská spolupráce znamená akce jedinců, ze kterých mají prospěch jiní
lidé. Zapojení se do spolupráce znamená přinášet něco ostatním a zároveň
těžit z této integrace něco pro sebe. Fungující široká spolupráce ve velké společnosti musí organizovat všechny akce dílčího přispívání i čerpání. Jádrem
organizace hospodářství je uspořádání výroby. Vedle problému výroby, jako
organizace dílčích ekonomických aktů jednotlivců, je otázkou i existence a
způsob vzájemné vazby organizace výroby a rozdělování.
Problém organizace výroby
a její vazby na
rozdělování
Jinak řečeno, problém výroby má dvě dimenze. Jednou dimenzí je technická stránka – organizace výroby, včetně její časové struktury, tak jak by
mohla být vidět případným superpozorovatelem sledujícím jak se na různých
momentech v různý čas používají různé výrobní faktory tak, aby vytvářely
v určitý čas jistý spotřební výstup. Technická stránka výroby je tím, čemu
říkáme (technická) struktura výroby, konkrétní kombinace zdrojů ve výrobě. Druhou dimenzí výroby je její institucionální zakotvení, její zasazení
Technická a společenská stránka
výroby
29 Viz. Smith (1776).
30 Pokud by bylo možné uvažovat o účasti na společenském hospodářství odděleně od
jiných otázek vztahu jednotlivce a společnosti, bylo by možné brát jeho účast na společenském hospodářství jako jeho volbu dokumentující že vnímá existenci prospěchu plynoucího
mu ze zapojení do společenského hospodářství. Problém vztahu jedince a společnosti je
podstatně složitější, přesto si troufám odhadovat, že uvedené hospodářské aspekty v něm
hrají nezanedbatelnou roli a z hlediska vztahu jednotlivce ke společnosti poskytují důležitý pojící prvek. O prospěchu ostatních z akci určitého jednotlivce, tedy o tom co on
společenskému hospodářství přináší, není možné mluvit bez uvážení způsobu organizace
hospodářství. Nemusí však tomu být tak, a ani tomu tak není, že by všechny akce každého jednotlivce byly všem vždy ku prospěchu. Dokonce ani nemusí být pravdou, že by
musel být každý vždy vnímán v celku jako přínosný pro společenské hospodářství, ať
tímto pojmem myslíme cokoliv. Spíše jde o uznání toho, že takový potenciál tu existuje,
a hospodářský vývoj různých společností nám ukazuje, jak ho dokázaly některé z nich
lépe a jiné hůře využít.
do chodu společnosti, implikace, které z konkrétní technické výrobní struktury plynou pro možnosti společenského chování jednotlivců. Jde o lidský
pohled na fenomén výroby, o vymezení rolí a vzájemných vztahů jednotlivců, kteří se procesu výroby účastní. Výroba se realizuje ze zájmu lidí,
společenská dimenze výroby vychází z těchto zájmů a dává výrobě jasnou
společenskou strukturu – institucionalizací vztahů ve výrobě umožňuje jejich
čitelnost pro jednotlivce, dává jim možnost předvídat důsledky svých činů a
staví je tak před volbu, týkající se jejich zapojení se do výroby a účasti na
jejích výsledcích.
Pokud by byla výroba řízena jednou vůlí, byla by dostatečně vymezena popisem své technické stránky. Pokud se však jedná o výrobu v rámci společnosti,
a to takové společnosti, kde zůstává byť i minimální svoboda pro jednání jednotlivců, je třeba k technickému popisu výroby připojit i vztahy jednotlivců
a prostor pro jejich rozhodování. Existence alespoň minimální svobody se
týká každé myslitelné společenské konstrukce. Dokonce ani socialistické centrální plánování neplánuje nepřidělí přesné pracovní místo a přesné objemy
spotřeby předem určených statků danému jednotlivci. Dokonce ani otrokářská společnost nefunguje tak, že je jediný vládce a všichni ostatní se přesně
řídí jeho vůlí. Prostor pro určitou individuální svobodu ve společnosti zůstane i pokud by se někdo snažil o opak, bezpodmínečné podřízení všech
by se mu totiž nepodařilo realizovat. Osobní svoboda však hraje důležitou
roli v hospodářské oblasti nejen proto, že nelze úplně zlikvidovat, ale především proto, že přináší pozitivní hospodářské efekty, jak je o tom pojednáno
dále. Jiný úhel pohledu na důvod, proč je třeba s osobní svobodou v ekonomických úvahách počítat je prostě to, že reálně existuje. Všechno předešlé
zdůvodňování v tomto odstavci míří k jedinému cíli: k ujasnění důležitosti
zabývání se společenskou stránkou výroby. Technická stránka výroby je jen
jedním aspektem výroby a bez přihlédnutí k její společenské stránce je obraz
neúplný a dedukce z něj činěné nevěrohodné.
Organizace a podoba chodu společenského hospodářství může být rozmanitá. Ukazuje se však, že má-li být co nejvíce užíván princip hospodárnosti,
musí se tak dít především již v jednotlivých dílčích částech hospodářství,
nejlépe na úrovni jedinců, kteří jediní mají znalosti a možnosti a zároveň i
motivaci ekonomicky spravovat své vlastní záležitosti. Síla individualistické
orientace společensko-hospodářské činnosti se projeví v její ekonomičnosti,
v její výkonnosti. Individualističnost se projevuje zachováním jisté osobní
svobody a individuálními rozhodovacími akty v jejím rámci.
Osobní svoboda
klíčem k hospodárnosti
Má-li individualisticky orientované hospodářství využít nejhlubšího potenciálu osobní motivace, musí vždy svázat možnosti jedince na čerpání z výsledků
hospodářství s mírou jeho přispění k hospodářskému chodu. Musí existovat
konkrétní vazba přispění a čerpání a problém rozdělování se tak posouvá do
roviny problému kvantifikace míry přispění a čerpání.
Při existenci
svobody vhodná
vazba výroby a
rozdělování
Tyto vazby mezi přispíváním a čerpáním různých jedinců tvoří podstatnou
část společenské dimenze výroby – institucionálního vymezení společenského
hospodářství. Pokud chápeme celou hospodářskou aktivitu jako akce zacílené na dosahování určité spotřeby, je z individuálního pohledu nejdůležitější
vědět jaké akce mohou vést k jaké spotřebě. Tuto možnost předvídání jednotlivcům právě institucionální vymezení výroby přináší a v jeho rámci se
jednotlivci rozhodují a tím potom formují celkový hospodářský běh.
V současných hospodářských systémech jsou otázky výroby a rozdělování řešeny dílčími trhy. Jde o distribuované řešení, které je ve své ideální podstatě
založeno na směnné aktivitě dvojice svobodných jedinců, ve své komplexnosti je pak ohromným informačním systémem přepočítávajícím a vzájemně
přizpůsobujícím přání, možnosti, naděje a očekávání jednotlivých ekonomických subjektů. Takovýto hospodářský mechanizmus řeší institucionalizovaným způsobem kvantifikaci přispívání a čerpání jednotlivců a institucionální
formou tak reguluje přístup ke statkům.31
Tržní hospodářství řeší institucemi přístup
ke statkům
Na směnné hospodářství se lze dívat v nejširším pohledu právě jako na směnu
přispívání za čerpání. Jak říká Strigl: tržní proces je tím, co se pohybuje
mezi dvěma póly: nabídkou výrobních faktorů a poptávkou po spotřebních
statcích. Každý subjekt v nejširším slova smyslu směňuje služby svých výrobních faktorů za vlastní spotřebu, to, co je mezi tím a detailizuje dílčí
aspekty této široké směny se v tržním hospodářství nazývá tržní proces.32
Směna přispívání za čerpání
Zúčtovací mechanizmus
Základní funkcí individualistického společenského hospodářství je produkovat spotřebitelné statky. O struktuře výroby rozhodují ti, kdo určují této
výrobě cíle, ti kteří říkají, co se má vyrábět. Znalost cílů spolu s technickými možnostmi výrobních postupů dává výrobě zadání, kterému se výroba
podřídí volbou příslušné výrobní struktury. Těmi kdo rozhodují o celkové
struktuře výroby jsou tedy spotřebitelé, nebo-li ti, kteří si z nějakých důvodů
mohou nárokovat a nárokují si určitou část produkce spotřebních statků. To
co platí o struktuře výroby obecně, platí samozřejmě i o její časové struktuře.
Detaily této skutečnosti se budeme nyní zabývat.33
31 Více viz. Hayek (1949), zejména chpt. II. „Economics and Knowledgeÿ a chpt. IV.
„The Use of Knowledge in Societyÿ.
32 Strigl (1934), 2.1., p. 37: „The market process moves between two poles: the supply of
factors of production and the demand for consumer goods. Insofar as this process is solely
determined by the principle of exchanging real goods (including labour expenditures),
the people demanding consumer goods and the people providing factors of production
are necessarily identical. No economic subject can obtain a consumer good from the
exchange economy who has not supplied a factor of production in return – thus the image
of circulation within economy. The individual owners of factors of production make them
available to the economis process and receive in exchange consumer goods.ÿ
33 Ohledně klíčové role spotřebitele – příjemce důchodu viz. např. Schumpeter (1912),
Prvá kapitola, str. 121: „[O]proti výrobným statkom a výrobnému procesu [nestojí]
vlastně nijaký vedúci. Vedúci je vlastne spotrebiteľ. Ten, kdo ,riadi‘ hospodárstvo, vykonáva len to, čo mu predepisuje potreba, resp. dopyt a dané prostriedky a výrobné metody.
Jednotlivé hospodárské subjekty majú vplyv jen patiaľ, pokiaľ sú spotrebiteľami, teda len
potiaľ, pokiaľ vyvolávajú dopyt.ÿ.
O produkci rozhodují spotřebitelé
Důvod proč si smí někdo příslušné spotřební statky nárokovat je v tržním
hospodářství spojen s používáním jeho výrobních faktorů ve výrobě, je odvozen od důchodů těchto výrobních faktorů. Institucionální nadstavba v tržním hospodářství jednak definuje vlastnictví a říká obecně jak je řízen vztah
lidí a věcí – tato část institucí je z velké části společná pro různé formy
organizace hospodářství, a dále pak konkretizuje vazbu čerpání a přispívání
pro jednotlivce. Nad celkovým přispíváním a čerpáním dohlíží celospolečenský zúčtovací mechanizmus, který hlídá čerpání jednotlivců a udržuje ho ve
vazbě k jejich přispívání.
Společenský
zúčtovací mechanizmus
Ve velké společnosti získávají na významu problémy organizace společenského hospodářství z hlediska praktické implementace jejich řešení. Jde o to,
jak zajistit složité procesy přenosu informace, jak by co kde kdy mělo být
vykonáno a kdo by kdy měl získat přístup ke kterým statků. A neméně významná je nutnost prakticky zajistit, aby se podle těchto informací příslušné
subjekty i řídily, problém jejich motivace.
Praktické problémy informace
a motivace
Podstatou společenské hospodářské spolupráce je různost. Pokud se někdo
zapojuje do široké dělby práce, přispívá k výrobě určitých statků, a v jistých momentech naopak získává jiné statky. Individualisticky orientovaný
hospodářský mechanizmus musí řešit tuto věcnou a časovou nesrovnalost.
Akomodace těchto nesrovnalostí je podstatou zúčtovacího mechanizmu ekonomiky, instituce, která je nedílnou součástí každého efektivního společenského hospodářského systému. Zúčtovací mechanizmus je rozhraním, které
dává jednotlivé dílčí akty spolupráce do kontextu celého hospodářského mechanizmu.
Věcná a časová
nesrovnalost při
spolupráci
Kvantitativní stránkou chodu hospodářství je domlouvání se o objemech přispívání a čerpání, vypůjčování a vracení – rozdělování v širším slova smyslu,
řízení přístupu ke statkům. V tržním hospodářství se to děje na systému
trhů a společenský konsenzus je vyjádřen existujícím souborem cen.
Tržní hospodářství kalkuluje
zúčtování na
trzích
Pokud pomineme faktor času, odehrává se kalkulace a proúčtování kvantitativní vazby přispívání různých typů služeb výrobních faktorů či spotřebních statků do hospodářství a čerpání rozličných typů spotřebních statků se
v tržním hospodářství na trzích reálných statků. Právě analýza těchto trhů
je základem standardního ekonomického výkladu.
Věcná nesrovnalost řešena trhy
reálných statků
Faktor času je však neodstranitelnou hospodářskou realitou, časová nesrovnalost přispívání a čerpání je stále přítomna a vyvstává při každém jednotlivém dílčím aktu přispívání či čerpání. Představa souběžného a ideálně
kvantitativně slazeného přispívání a čerpání je nereálnou. V podstatě při
žádném přispívání a čerpání jednotlivec nerealizuje zároveň protisměrnou
operaci v odpovídajícím objemu, ale naopak posouvá svoji kreditní (či debetní) pozici vůči hospodářství, mění velikost svého úvěru v nejširším slova
smyslu, který poskytuje (nebo čerpá na úkor) hospodářství. Tento úvěr
v nejširším slova smyslu znamenající zprostředkované nároky na budoucí
Časová nesrovnalost řešena
úvěrovým systémem
spotřební statky, nebo naopak povinnost budoucích přispívání do hospodářství, tvoří jádro úvěrového systému. Hlavní funkcí této úvěrové části
finančního systému je řešit mezičasové přesouvání čerpání a přispívání.34
Pojem kapitál se vedle výše zavedeného užití, zpřesněného jako reálný kapitál, používá někdy také jako úvěr v širším slova smyslu. V tomto použití se
jedná o tak zvaný finanční kapitál. Finanční kapitál pak představuje nárok
těch, kdo financují výrobu, jakýsi fond, celkový souhrn společenského úvěru.
Je to součást institucionálního uspořádání hospodářství, skutečnost, která
není viditelná pro nezasvěceného pozorovatele – je to součást dohody lidí
mezi sebou o tom, kdo se může kdy podílet na jaké spotřebě.
Finanční kapitál: celkový
úvěr
Někteří ekonomové, například Schumpeter, dokonce pojem kapitál používají
pouze ve smyslu finančního kapitálu. Používat slovo kapitál ve smyslu finančním je poměrně běžné a samo o sobě to není samozřejmě nic škodlivého,
je pak ale ovšem třeba vždy mít na paměti, že tímto slovem nepopisujeme
fundamenty podstatné k porozumění kapitálových problémů – jmenovitě časovou strukturu výroby, nýbrž odlišné záležitosti, týkající se způsobu jejího
financování a následného vyrovnávání mezi určitými ekonomickými subjekty.
Pokud se používá pojem kapitál v obou smyslech, je nutné je důrazně odlišovat, pokud se používá pouze ve smyslu finančním, je potřeba kapitálovou
teorii o časovou strukturu výroby doplnit. Já budu kapitál ve finančním
významu považovat za součást úvěru v širším slova smyslu a takto na něj i
odkazovat nebo explicitně uvedu, že se jedná o kapitál finanční.35
Finanční kapitál je samozřejmě velmi silně svázán s kapitálem reálným. Pokud finanční kapitál zaručuje někomu nějakou spotřebu, měla-by existovat
příslušná možnost v rámci reálného kapitálu – časová struktura výroby by
měla být nastavena tak, aby spotřebu předjímanou finančním kapitálem skutečně produkovala a tím i umožňovala. Pokud dojde k nesouladu mezi reálným a finančním kapitálem, hrozí to nerovnováhou ústící ve zklamaná
očekávání a příslušné ztráty některých ekonomických subjektů.
Vazba finančního a reálného
kapitálu
Pokusím se ještě přesněji vyjasnit, co považuji za finanční kapitál, respektive
úvěr v nejširším slova smyslu, aby se předešlo případným možným nedorozuměním. Tedy za úvěr v nejširším slova smyslu považuji veškeré nároky na
budoucí produkci, vzniklé v souvislostí s financováním jejího (reálně) kapitálového vybavení. Jde tedy o budoucí podíly na spotřebě získané výměnou
Finanční kapitál: pasiva firem
34 Ideální časové slazení přispívání a čerpání by mohlo vypadat tak, že někdo pracuje
pro společenské hospodářství a souběžně u toho spotřebovává některé jeho výstupy a to
navíc oboje ve stále stejném kvantitativním vyjádření, tak, jak to odpovídá poměrnému
vztahu příslušného druhu práce a typu spotřeby převládajícímu na trhu. Je otázkou,
zda by bylo vůbec možné takovou situaci navodit, pokud ano, pravděpodobně by to bylo
tak nákladné, že by se to nevyplácelo, především však to ale není situace běžná natolik,
abychom se jí museli vůbec zabývat.
35 Schumpeter považuje kapitál za pasivum, jak je uvažován v účetnictví – Schumpeter (1912), Tretia kapitola, Druhá časť, str. 268: „Čo je teda kapitál[?] . . . Je to fond
kupnej sily.ÿ, Tretia kapitola, Dodatok, str. 281: „[S]účet všetkých pasívných položiek
budeme nazývať kapitálom.ÿ
za vzdání se spotřeby současné, tedy o klasickou směnu současných statků za
statky budoucí, neboli o úvěr, přesně v té podobě, jak byl definován BöhmBawerkem. Znamená to, že do úvěru v nejširším slova smyslu tak patří
v ekonomice organizované na bázi (výrobních) firem především financování
těchto firem, a to ať již se jedná o úvěr v užším slova smyslu – tedy vzdání se
současné spotřeby záměnou za jasně dané budoucí náhrady (reprezentovaný
například firemními obligacemi) nebo o úvěr pojímaný volněji jako vzdání se
současné spotřeby záměnou za nejisté budoucí náhrady a za možnost podílet
se na rozhodování ve firmě (reprezentovaný například akciemi) nebo o jakoukoliv jejich kombinaci. Finanční kapitál tak vlastně znamená zejména pasiva
firem, tedy to, co účetnictví označuje za celkový kapitál (vlastní plus cizí).
Finanční kapitál jak byl výše zaveden odpovídá konceptu, který bychom též
mohli nazvat výrobní úvěr. Je to část budoucí produkce, která je již nyní
nárokována konkrétními subjekty a to v důsledku toho, že přispěly omezením vlastní spotřeby k financování příslušné výroby. Delší výrobní procesy
umožněné výrobním úvěrem povedou k většímu spotřebnímu výstupu v budoucnosti, který umožňuje vyplácet ve formě spotřebních statků poskytovatelům kapitálu vyšší nároky než odpovídá sumě jimi původně obětovaných
spotřebních statků, produktivita delších výrobních procesů umožňuje vyplácet úrok z výrobního úvěru.
Finanční kapitál: výrobní
úvěr
Poněkud jiné je postavení tak zvaného spotřebního úvěru. To je takový
úvěr, který jeho příjemce nepoužije na financování výroby nýbrž na spotřebu. Jedná se vlastně o mezičasový posun ve spotřebě uživatele tohoto
úvěru, který se úplně doplňuje s mezičasovým posunem ve spotřebě u poskytovatele úvěru. Jeden se uskromní dříve, druhý později, takovýto obchod
má často význam v umožnění rozložení spotřebního cyklu během života a
„napasováníÿ jednotlivých spotřebních cyklů na sebe. Je to typická finanční
veličina, která je pro jednoho aktivem a pro druhé pasivem a která již – narozdíl od výrobního úvěru – neváže na žádné změny v produkci spotřebních
statků. Poněkud obtížnější by bylo zdůvodnění, proč má i u tohoto úvěru
existovat (kladný) úrok a je otázkou, jak by tomu s tímto úrokem bylo pokud
by zároveň neexistovaly úvěry výrobní. Pokud by neexistovalo prodlužování
výrob prostřednictvím výrobního úvěru, vedla by existence úročeného spotřebního úvěru ke stálému růstu podílu nároků věřitelů na celkově neměnném
objemu spotřební produkce.36
Spotřební úvěr:
nefinancuje výrobu
Existence spotřebního úvěru má své dopady do života jednotlivců a plní
pro ně funkci přesouvání spotřeby blíže do současnosti, z hlediska národohospodářského se však jedná o průběžnou položku, která se nijak přímo
neprojevuje ve výrobě a tedy ani v jejím kapitálovém vybavení. Při pohledu
na celkový úvěr v širším smyslu se spotřební úvěr fakticky nemusí uvažovat,
neboť se započtou proti sobě nároky s kladným a záporným znaménkem
ve stejné výši. Na rozdíl od výrobního úvěru, který má svůj obraz rovněž
Spotřební úvěr:
mezipoložka
36 Tento úhel pohledu poskytuje zajímavý náhled na problém lichvy.
v reálné sféře výroby a který zakládá vznik určité „třídyÿ nárokující si „novou produkciÿ (jak o tom bude pojednáno dále), je spotřební úvěr pouze
o dohodě v rámci „třídyÿ spotřebitelů o rozdělování „původní produkceÿ.
Z uvedených příčin se, podobně jako většina autorů pojednávající o kapitálovém problému, spotřebním úvěrem nebudu dále zabývat a úvěr pro mne
bude znamenat úvěr výrobní.
Hospodářský koloběh
Hospodářský koloběh je představou o zapojení jednotlivých subjektů do individualisticky orientovaného společenského hospodářství, modelem popisujícím jak jsou v individualisticky orientované ekonomice produkovány spotřební statky a jak jsou za ně nakupovány služby výrobních faktorů pro
novou produkci spotřebních statků. Pokud nebudeme uvažovat s možností
změny časové struktury výroby, je jádrem modelu hospodářského koloběhu
představa stálého nakupování služeb primárních výrobních faktorů pro běžnou výrobu spotřebních statků a občasný nákup služeb primárních výrobních
faktorů na obnovu statků fixního kapitálu, všechny tyto nákupy se potom
dějí za aktuálně produkované spotřební statky.37
37 Z podobné základní představy, jaká je použita zde, vychází při popisu hospodářského
koloběhu Schumpeter – jeho výklad byl pro mne ostatně hlavní inspirací – Schumpeter (1912), Prvá kapitola, str. 150–152: „[V]ýmena výrobných služieb práce a pôdy za
spotrebné statky . . . sa uskutečňuje v každom hospodárstve. . . . Robotník, a majiteľ
pozemku predávajú svoje výrobné služby, ktoré prinášajú produkty až na konci každého
hospodárského obdobia, za spotrebné statky, ktoré už jestvujú. Ďalej predávajú svoje
výrobné služby za spotrebné statky, zatiaľ čo sa vyrábajú aj výrobné statky. . . . [V]
každom hospodárskom období sa vymieňajú ,živé‘ výrobné služby práce a pôdy, ktoré
eště nie sú obsiahnuté vo výrobných statkoch a ktoré sa majú použiť práve v danom
hospodárskom období, za spotrebné statky, ktoré sa vytvorili v predcházajúcom hospodárskom období. . . . Je jasné, v rukách koho sa nachádzajú výrobné služby práce a pôdy
pred touto výmenoul. Ale kto sú ľudia, čo stoja proti ich majiteľom, a v čích rukách
sa pred výmenou nachádzajú spotrebné statky, ktoré majú tí prví zaplatiť? Sú to jednoducho ľudia, ktorí v tomto období potrebujú výrobné služby práce a pôdy, t. j. tí,
ktorí chcú výrobné statky zhotovené v predcházajúcom období premeniť pridaním ďalších
výrobných služieb práce a pôdy na spotrebné statky – takto sem zahŕňame prekupníkov
atď. –, alebo tí, ktorí chcú vyrobiť nové výrobné statky. . . . [H]ospodárské subjekty,
ktoré vyrábali v predcházajúcom období spotrebné statky, odovzdajú v súčasnom období
časť týchto statkov robotníkom a majiteľom pôdy, ktorých výrobné služby potrebujú na
výrobu nových spotrebných statkov pre budúce hospodárske obdobie. Hospodárske subjekty, ktoré v predcházajúcom období vyrábali výrobné statky a ktoré chcú v súčasnom
období urobiť to isté v prospech budúceho obdobia, odovzdajú výrobné statky výrobcom
spotrebných statkov, a to za tie spotrebné statky, ktoré potrebujú na výmenu za nové
výrobné služby. Robotníci a majitelia pôdy vymieňajú preto svoje výrobné služby vždy
len za súčasné spotrebné statky, či sa už používajú priamo alebo nepriamo na výrobu spotrebných statkov. Preto nemusíme predpokladať, že svoje výrobné služby práce a pôdy
zamenia za budúce statky, za prísľuby alebo za preddavky na budúci spotrebný statok.
Jednoducho ide o výmenu, a nie o obchod na úver. Faktor času nemá pri tom nijakú
úlohu. Všetky statky sú iba produktmi, a nič viac. Pre jednotlivý hospodárský subjekt je
úplne ľahostajné, či vyrába výrobné statky alebo spotrebné statky. V obidvoch prípadoch
sa platí za produkt ihneď a za celú hodnotu. Jednotlivý hospodárský subjekt nemusí pozerať za hranice bežného hospodárského obdobia, hoci vždy pracuje pre budúce obdobie.
Dnešními spotřebními statky
placeno za výrobu budoucích
Za primární výrobní faktory zapojené do běžné výroby se považují i ty, zapojené relativně dále od spotřebního výstupu, i k nim se musí od současného
spotřebního výstupu posouvat část hotových spotřebních statků. Pokud
například tvoří navazující stupně výroby rozdělení výrobního procesu do
jednotlivých firem předávajících si postupně hotovější a hotovější meziprodukty, musí jít v protisměru proti těmto meziproduktům proud spotřebních
statků: producent spotřebních statků jimi platí vedle u sebe používaných
primárních výrobních faktorů také svým dodavatelům, ti zase svým a tak
dále, takže spotřební statky nakonec doputují k poskytovatelům služeb primárních výrobních faktorů v celé ekonomice. Obnovovací fond, požívaný pro
nahrazení dosloužených kapitálových statků delší životnosti, samozřejmě nemusí být akumulován v reálné podobě spotřebních statků, ale tyto statky
mohou sloužit pro podporování jiné výroby, jejíž produkce pak bude použita pro financování obnovy v původní výrobě – to je podstatou optimálního
„napasováníÿ obnovovacích cyklů na sebe, tak, jak o něm bylo hovořeno
dříve.38
Jednoducho sleduje príkaz dopytu, a mechanizmus hospodárského procesu pôsobí tak, že
sa pritom zároveň stará o budúcnosť.ÿ.
38 V tomto duchu, upozorňující narozdíl od nejzákladnějšího výkladu na nutnost tvorby
obnovovacího fondu, vykládá hospodářský koloběh například Strigl (1934), 1.4., pp. 19–
20: „[T]he production of consumer goods must also ‘support’ (alimentieren) the creation
of durable factors of production and the appropriation of raw materials, i.e., it must
supply these production processes, which themselves produce nothing that can be directly
considered consumer goods, with those consumer goods necessary for the subsistence of
those employed in these production processes. Naturally the form which this support
assumes depends on the organization of the economic system. In the case that is relevant
to us – a market economy based on division of labor – this process will be in the form
of exchange, such that the owner of a firm producing finished consumer goods first pays
from the returns of his production everyone who provides him with originary factors of
production for further production, then everyone who supplies him with raw materials,
and lastly, everyone who renews his stoct of machines. The manufacturer of machines
in turn will be able to ‘work’ with the fund he receives from the sale of his produced
factors of production. With this fund he in turn pays those who make originary factors
of production available to him, those who sell him raw materials, and those who deliver
replacements for ‘used up’ machines. In precisely the same way, the producers of raw
materials will support their production with that fund of consumption goods which they
hace attained through the sale of their products. That would be the simpliest model.
All of these exchange acts can also go through the hands of middlemen, In particular,
it will often be possible to smooth over discontinuities by employing middlemen. Thus,
prehaps an entrepreneur whose machinery is not yet in need of replacement, but who
already continually sets aside a part of his products in order to later be able to ‘support’
the reproduction of his equipment with this renewal fund, will not have to keep this
subsistence fund on natura. He can turn it over to someone who will only later return
this subsistence fund; and from this point on – since, of course, it is not necessary that the
same pieces be returned – this subsistence fund can temporarily (probably in the course of
further exchange) be employed for the purpose of supporting another production process
from whose product the timely return to those who originally set asside this subsistence
fund in the form of renewal fund should then be possible.ÿ, rovněž také Strigl (1934),
1.4., p. 24: „The labourer in the iron ore mine must recieve his support as continuously
as the labourer in the food industry, the labourer in the machine industry just as the
labourer in the weaving industry. All these expenditures of labourers are expenditures in
the roundabout method of production, They would not be possible, if a fund of means of
subsistence had not previously been accumulated and is made available for the support
of the labourers.ÿ, Strigl (1934), 1.4., p. 25: „Wherever originary factors of production
Tak, jak je uvedeno v předcházejícím odstavci, by zjednodušeně mohl vypadat hospodářský koloběh, pokud by neexistovaly žádné nároky na spotřebu
odvozené z minulosti, zejména tedy, pokud by neexistoval úrok placený za
zafinancování výroby. Tak by tomu bylo v jiné než kapitalistické společnosti.
Pokud by nedocházelo ke změnám v časové struktuře výroby, hospodářský
koloběh by mohl klidně probíhat takovýmto způsobem. Jediná věc, kterou
by bylo třeba hlídat by byla akumulace obnovovacího fondu – nutnost mít
k dispozici dostatek spotřebních statků na nákup služeb primárních výrobních faktorů starajících se o obnovu fixních kapitálových aktiv, když přijde
její čas. Problém by ovšem nastal v případě pokusu prodloužit některý výrobní postup – kdo by jej mohl být ochoten zafinancovat omezením vlastní
spotřeby, pokud by pak měl zase dostávat z budoucí produkce pouze podíl odpovídající jeho budoucímu poskytování služeb primárních výrobních
faktorů? V nekapitalistickém hospodářství samozřejmě také platí skutečnost větší produktivity vhodně zvolených delších výrobních metod, úrok tam
tedy v tomto technickém smyslu existuje. Pokud ale nemůže být vyplacen
těm, kteří jsou ochotni nést náklady za přechod k této kapitálově náročnější
struktuře výroby, mohou vzniknout problémy motivace k investování. Většinou by to asi muselo vést k politicky řízenému investování, například jako
součást centrálně plánovaného hospodářství, jak jej známe ze států reálného
socialismu 20. století.39
V kapitalistické společnosti mohou lidé zastávat následující role: jednak jsou
vlastníky primárních výrobních faktorů, dále se jako spotřebitelé podílejí se
na spotřebě a konečně mohou výrobu financovat a být kapitalisty.
Vlastníci, spotřebitelé a kapitalisté
Jednotlivec může zastávat více těchto rolí zároveň. Přesněji řečeno ve směnném hospodářství jednotlivec dokonce musí zastávat více těchto rolí zároveň.
Jak již bylo uvedeno výše, základním principem směnného hospodářství je
směna služeb výrobních faktorů za spotřebu. Podstatou tohoto mechanizmu
tedy je, že se každý v hospodářství střídá v roli vlastníka, poskytujícího své
výrobní faktory pro služby výroby, a v roli spotřebitele, získávající část výrobního výstupu pro vlastní potřeby. V kapitalistickém hospodářství je tato
situace trochu zjemněna o třetí možnou roli kapitalisty: vlastník se nemusí
být hned spotřebitelem, ale může se stát kapitalistou a naopak spotřebovávat nemusí jen vlastník používající aktuálně svých primárních faktorů pro
výrobu, ale také kapitalista.
Jednotlivec zastává více rolí
Pod kapitalisty se v tomto rozlišení považují ti, kteří mají nějaké nároky
na budoucí produkci z důvodu, že investovali vlastní primární faktory v její
prospěch, přispěli do hospodářského mechanizmu, ale dosud z něj příslušnou
Kapitalisté nárokují část budoucí produkce
serve the purpose of renewing the investment of (relatively) durable factors of production,
a renewal fund must be accumulated. We amphasized that such a renewal fund can only
be provided by the consumer-goods industry.ÿ
39 Úrok za reálného socializmu ovšem existoval, takže jistý zdroj financování socialistické
státy od občanů získávaly dobrovolně. Jeho objem se snažily ještě zvýšit propagací spořivosti a vedení úspor obyvatelstva v bankách. K financování požívaly potom rovněž ve
velkém rozsahu také monetární manipulace, jejichž podstata bude vyložena dále.
část neodčerpali. Odměnou za poskytnutí vlastních (primárních) výrobních
faktorů ve prospěch výroby se jednotlivec může podílet na produkci a nebo
se stávat kapitalistou (investorem). Investování a stávání se kapitalistou
znamená, že za poskytování služeb vlastních výrobních faktorů nepřijímám
náhradu ve formě spotřebních statků, ale získávám nárok na jistou budoucí
spotřebu. Deinvestování je používání kapitálových nároků tak, že to vede
k jejich destrukci, a zároveň ke zvyšování spotřeby v bližším období. Kapitalista je ten, kdo drží pohledávky ve formě výrobního úvěru, v podobě
finančního kapitálu.40
Základní nárys hospodářského koloběhu tady vypadá tak, že vlastnící za poskytování svých primárních výrobních faktorů buď dostávají okamžitě (respektive s minimální prodlevou odpovídající polovině průměrné výplatní periody) spotřební statky z běžné produkce a nebo se spotřebou počkají, úvěrují výrobu a stávají se kapitalisty. Vlastník poskytující své primární výrobní
faktory pro výrobní účely se tak stává buď spotřebitelem nebo, v případě že
nespotřebuje okamžitě celý svůj nárok, také kapitalistou.
Vlastník buď
spotřebitelem
nebo kapitalistou
Budoucí spotřeba nárokovaná kapitalisty přesahuje v jistém slova smyslu objem jejich současného přispívání. Přesněji řečeno, za dané služby výrobních
faktorů lze (při normálních podmínkách) získat buď určitý objem spotřeby
v bližší budoucnosti nebo větší objem spotřeby ve vzdálenější budoucnosti.
Tento rozdíl tvoří objem úroku z úvěru poskytnutého kapitalisty hospodářskému systému. Tento úrok ze společenského výrobního úvěru se bude platit
ze zvýšené produkce, dosažené díky příslušné investici primárních výrobních
faktorů, jak o ní bylo hovořeno v pasáži o vyšší produktivitě delších výrob.
Takto souvisí úrok s kapitálem, umožňujícím jeho placení, proto je na úrok
možno pohlížet též jako na důchod z kapitálu a proto se investoři nazývají
Úrok kapitalistům hrazen
z nárůstu výroby
40 Strigl označuje za kapitalistu („vlastníka kapitáluÿ) toho, kdo vlastní spotřební statky
poskytne jako volný kapitál k tvorbě záložního fondu výroby aby později dostal podíl na
této produkci. To je ten stejný princip. Představa, že za své služby spotřební statky nedostanu je bližší realitě peněžního hospodářství, jak o něm bude pojednáno dále, Striglův
popis předpokládající, že je dostanu abych je zase vzápětí odevzdal odpovídá spíše modelu čistě barterové ekonomiky, v důsledku se ale samozřejmě jedná o totéž. Strigl (1934):
2.5., p. 53: „If availibility of capital means nothing other than the possiblity of beginning
roundabout methods of production, thus using factor of production today which only
later provide a return, then capital market is essentialy characterized by an axchange
of ‘present goods’ for ‘future goods’ . The owner of capital gives the entrepreneur something making him possible to ‘invest’ what he has received in roundabout method of
production, whereby the owner of capital is satisfied with return that can only be made
when the production has been succesfully completed. And if we now ask what the owner of capital hands over to entrepreneur, then in the first step. . . we can identify this
capital with a subsistence fund.ÿ Všimněme si, že ačkoliv Strigl nepoužívá explicitně
slova „úvěrÿ, hovoří o poskytnutí (finančního) kapitálu jako o směně současných statků
za statky budoucí – tedy zavádí vztah kapitalistů k výrobě v tom duchu, jak jsme to
učinili výše my. O poskytnutí (finančního) kapitálu jako o směně současných a budoucích
statků se vyjadřuje i na jiném místě, kde již pojednává o peněžní ekonomice a nemluví zde
tedy již o dvojím přesouvání spotřebních statků, ale o přesunu libovolného „bohatstvíÿ –
Strigl (1934): 3.3., p. 110: „The moment an owner of capital makes wealth of any kind
available to an entrepreneur so that a roundabout method of production can be carried
out, there is an exchange of present goods for future goods.ÿ
kapitalisty – tím, že úvěrují výrobu, umožňují (a zároveň si vynucují) její
větší kapitalističnost.41
Velikost placeného úroku bude souviset s organizací alokace finančního kapitálu, při existenci volného trhu s finančním kapitálem bude existovat tlak
na eliminaci zisku z čerpání úvěru a jaho použití ve výrobě a úrok se tak
bude blížit k nárůstu produkce výroby dané použitím příslušného objemu
finančního kapitálu na danou dobu.
Vraťme se ještě k rozdílu mezi spotřebním a výrobním úvěrem, s právě získanou představou je možné jej ještě více vyjasnit. Veškerý společenský úvěr
lze započíst proti sobě tak, jak jsou pohledávky jedněch zároveň závazky
druhých, avšak až na úvěr výrobní, proti kterému v konečném důsledku leží
reálné změny ve spotřebním výstupu. S tím, jak společenské hospodářství
pracuje s větším a větším kapitálovým vybavení, narůstá objem ročního spotřebního výstupu, ale rovněž narůstá ta část z tohoto výstupu, která je nárokována kapitalisty, tedy těmi, kteří tento nárůst výstupu umožnili. Naopak
nevýrobní úvěr je samozřejmě možné stále poskytovat i v hospodářství, které
nemění časovou strukturu výroby a objem spotřebního výstupu – stačí když
se dva subjekty dohodnou na vzájemné záměně spotřeby v určitých obdobích. Nad reálnou stránkou ekonomiky tak existuje určitá úvěrová struktura,
která není ničím jiným, než lidskou dohodou o nárocích na budoucí produkci.
Část této úvěrové struktury realizuje pouze mezilidské přesunutí nároků, ale
část znamená skutečné navýšení nároku některých bez snížení nároků jiných,
které je z reálné strany ekonomiky umožněno zvětšením reálného výstupu.
Výrobní úvěr:
nové nároky,
jiné úvěry: přesuny nároků
Změny časové struktury výroby
Technicky se o organizaci výroby starají výrobci. To jsou subjekty bez rozhodovacích pravomocí v hospodářském dění, které plní požadavky spotřebitelů
tak, jak jim to umožňují kapitalisté a technické podmínky výroby. Označení výrobce používám pro to, že v přítomných úvahách potlačujeme inovativní funkci těchto subjektů, jinak klíčovou pro hospodářské procesy, která
41 Zde se ovšem neshoduji s Schumpeterem, jehož výklad jsem citoval v úvodu jako
prvotní inspirací mého výkladu hospodářského koloběhu. Citace v úvodu byla z pasáží,
které spíše podtrhují shodná základní východiska mého a jeho přístupu, pokud se týká
o kapitál a úrok, naše názory se liší. Schumpeter v případě stacionárního hospodářství
postrádajícího prvek vývoje a podnikatelského zisku z inovací nenachází v hospodářském
koloběhu místo pro úvěr, úrok, investice a kapitalisty. Já zde prostor pro tyto jevy vidím,
tak, jak jsem se je pokusil vysvětlit v této podkapitole. K Schumpeterovu názoru se ještě
vrátím v závěru práce. Naopak, přesně v tomto duchu se vyjadřuje Strigl (1934): 2.5.,
p. 57: „A part of the returns [of production], which can be described in terms of marginal
productivity, is dependent on the expenditure of a subsistence fund. For this reason,
an entrepreneur can pay interest according to the marginal product. [Here Strigl quotes
Wicksell’s Lectures (Vol. I., p 154) on greater marginal productivity of stored-up labour
and land.] However, the entrepreneur will also have to pay capital interest as long as a
limited supply of capital is faced with a demand which can increase its output by using
more capital, by lengthening the roundabout method of production.ÿ
Technicky výrobu organizují
výrobci
automaticky vyvstává ve vědomí, pokud bychom použili běžnější označení
podnikatel.
Investování je změnou časové struktury výroby, tuto změnu proto musí provést výrobce. Činí tak v součinnosti s vlastníkem příslušného výrobního
faktoru (což může být případně ta stejná osoba). Výsledkem je jednak jejich
dohoda o časovém rozložení náhrad za používání služeb výrobního faktoru
– úvěrová část příslušné společensko-hospodářské investice, její finanční pozadí – a zároveň předisponování použití výrobního faktoru ve výrobě, změna
časové struktury výroby, investice v pravém slova smyslu (reálná investice
v protikladu k finanční). Může samozřejmě dojít i k předisponování jiného
faktoru, ale k předisponování dojít musí, aby bylo z čeho platit pozdější vyšší
důchodové nároky. Kdo investuje svůj vstup, ten zkrátka umožňuje výrobci
překlenout dobu nižšího výstupu a stále platit běžné důchody používaným
primárním faktorům, které se nepovažují za investované. Ten kdo investuje tedy omezuje vlastní spotřebu tak, aby pokles výstupu nepoznamenal
spotřebu běžným pronajímatelům výrobních faktorů.
Investuje výrobce v součinnosti s kapitalistou
Pokud odhlédneme od existence podnikatelského zisku (což je z důvodu potlačení inovativní role výrobce myslitelné), rozpadá se celý objem produkce
spotřebních statků na důchody primárním výrobním faktorům a důchody
za kapitál – reálný důchod je totiž placen právě ve spotřebních statcích a
je pak beze zbytku rozdělen mezi vlastníky primárních výrobních faktorů a
kapitalisty. Představu investování tak můžeme zpřesnit – spořící jednotlivec,
který spotřebuje méně, než by odpovídalo jeho běžnému důchodu, umožňuje
výrobci přesouvajícímu primární výrobní faktory do vzdálenějšího použití
vyplácet stálé důchody primárním výrobním faktorům i při dočasném poklesu produkce. Na úsporu, která umožnila investici, se lze z individuálního
pohledu dívat jako na obětovanou spotřebu. Je však třeba zdůraznit, že
pouhé obětování spotřeby samo o sobě investici netvoří, podstatné je, aby
bylo tohoto snížení spotřeby použito k přeskupení výrobních vstupů do vzdálenějších období – to je investicí.42
Investice umožněna individuální úsporou
Podstatou kapitálové spotřeby je, stejně jako u investice, přesun zapojení
primárních vstupů do výrobního procesu, tentokrát směrem blíže ke konečnému výstupu. Realizace tohoto samotného aktu je, tak jako u investice,
plně v rukou výrobce. Ovšem výrobce si nemůže dovolit tuto akci udělat
bez součinnosti se svými kapitalisty, jinak by totiž po přepojení vstupu a
konečném snížení výstupu nebyl schopen hradit jejich nároky společně s nároky poskytovatelů primárních vstupů v původním rozsahu. Jedině pokud je
Deinvestuje výrobce v součinnosti s kapitalistou
42 Dvě nerozlučné stránky spoření: negativní stranu odepření si spotřeby a pozitivní
stranu zainvestování změnou užití vstupů ve výrobě zdůrazňuje Böhm-Bawerk (1901)
v odpovědi na jednu z kritik (dosti nefundovanou) jeho Positive Theory. V jednoduchém
hospodářství je tato vazba jasná, platí však stejně i ve společenském hospodářství, kde je
zastřenější díky tomu, že proces spoření a investování se rozpadá do akcí více subjektů.
Omezení spotřeby, které se neprojeví investicí (například přímá likvidace spotřebních
statků) těžko nazvat úsporou a i pokud bychom na použití tohoto slova trvali, jedná se
o jiný koncept, než ten, o kterém jsme pojednali výše.
některý kapitalista ochoten vzít za vděk dočasným nárůstem spotřeby a následným omezením nároků na důchod z kapitálu, pouze tehdy může výrobce
ke zkrácení výrobního procesu přistoupit.
V celku tedy můžeme říct, že o časové struktuře výroby v konečném důsledku rozhodují, v rámci technických možností, příjemci důchodů, o kapitálové spotřebě pak samozřejmě pouze ti z nich, kteří jsou i příjemci důchodu
z kapitálu, kapitalisty. Pokud technické možnosti výroby umožňují přechod
k takové časové struktuře spotřeby – a tudíž takové časové struktuře výroby – , která lépe vyhovuje jejich zájmům, mohou výrobci k takové změně
přistoupit, a jsou-li podnikateli, ziskový motiv je k tomu dovede – realizují
všechny ty přesuny zapojení výrobních faktorů, které z technického hlediska
překonají požadavky příjemců důchodů, a tento nadbytek vyinkasují jako
podnikatelský zisk.43
O časové struktuře výroby rozhodují příjemci
důchodů
Pokud existuje konkurence mezi výrobci, bude to znamenat tlak na srovnávání důchodů primárních výrobních faktorů při všech jejich použitích. Stejně
tak jejich kapitalizace bude podléhat podobným zákonitostem vztahu objemu a doby investice výrobního faktoru k časové vzdálenosti a velikosti
budoucího důchodu z toho plynoucího na různých místech výroby.
Konkurence
mezi výrobci
srovnává důchody
Tento předpoklad jsme mlčky používali při předchozích úvahách. Investující
výrobce musí platit (alespoň) stále stejné důchody primárním výrobním faktorům právě proto, že kdyby je snížil, tyto faktory by odešly za stávajícím
způsobem placeným uplatněním někde jinde. A stejně tak musí nabízet kapitalistům takové podmínky, aby nehledali své umístění jinde. Je, jasné, že
kapitalisté nevstoupí do nového projektu, který je pro ně nevýhodnější než
jiné dostupné alternativy. S výstupem z nevýhodného projektu (například
po jimi nežádané kapitálové spotřebě výrobcem) to může být komplikovanější, záleží, jakou mají s výrobcem dohodu. Fakticky se dá říct, že co bylo
z kapitálu zkonzumováno, je pro ně ztraceno, ale mají-li dobře ošetřen vztah
s výrobcem, měli by být schopni rychle zastavit jim nemilé procesy. Problém
výrobce jako pověřence neplnícího zadání kapitalistů jako jeho příkazců je
široký, pokud od něj budeme chtít odhlédnout, stačí si představit splynutí
rolí kapitalisty a výrobce, či výrobce jednajícího přísně v zájmu kapitalistů,
pracujícího s primárními výrobními faktory pod externím tlakem, vnucující
mu jejich důchody.
Konkurence a podnikavost by tak měly zajistit, že se realizují ty pro kapitalisty nejvýhodnější investiční projekty a pro vlastníky primárních výrobních
faktorů jejich nejvýhodnější uplatnění. Jsou-li v hospodářství volné pozice,
kde může být zaměstnán primární výrobní faktor za určitý důchod, nemůže
43 To, že jediným zdrojem akumulace kapitálu v tržním hospodářství je to, že někteří
příjemci důchodu jej nespotřebují ale nechají jej použít jako záložní fond ve výrobě uvádí
též Strigl (1934): 2.6., p. 61: „The sole sorce of any new capital in a market economy
is a change in the use of income, such that one who earns income and could otherwise
consume it makes the means of subsistence available in order to initiate a roundabout
production processÿ.
mu být nikde placeno méně, je-li možnost někde otevřená přesunout spotřebu vpřed či vzad za nějakých podmínek, nebude to nikdo jinde realizovat
za podmínek horších. U zaměstnaných primárních výrobních faktorů i kapitálu by mělo navíc vždy dojít k přesunu na jejich lukrativnější uplatnění.
Čtenář rozumí, jakou nadsázkou je sousloví „přesun kapitáluÿ ve společenském hospodářství. Jakkoliv snadno vysloveno, obecně za sebou skrývá
komplikovaný proces deinvestice na původním umístění, spojený s realizací zvýšené spotřeby, uplatněné na nákup vzdálených služeb primárních
výrobních faktorů a tedy zainvestování na jiném místě. Pouze ve vzácných
případech, kdy přesun probíhá mezi dvěma výrobami používajícími stejné
meziprodukty, a v případě, že kapitalisté získají možnost provést své kapitálové vyrovnání v těchto meziproduktech, může dojít ke zjednodušení tohoto
procesu na fyzické přesunutí hmotných objektů.
Přesun kapitálu
obecně netriviálním konceptem
Volná umístění pro kapitál a primární výrobní faktory se do určité míry
doplňují a překrývají. Žádné zapojení primárních výrobních faktorů nenese
okamžitý spotřební produkt, a tak jsou volné pozice pro jejich zapojení při
určitém placeném důchodu vždy spojena s jistými, menšími či většími, kapitálovými změnami. Stejně tak samozřejmě kapitálové přesuny znamenají
automaticky přesuny zaměstnání primárních výrobních faktorů.
Přesun kapitálu
svázán s přesunem primárních
faktorů
Statky, které používají investující pro potřebu vlastních výrobních procesů
jsou přetaženy z jiné části ekonomiky. V moment zahájení investice nemusí
v ekonomice existovat žádné odlišné statky od těch původních a investující
výrobce musí použít přímo to stejné zboží či materiál, jaký by jinak použil
někdo jiný, a použije část těch stejných primárních výrobních faktorů: práce
a přírodních sil. Dojde tedy k přesunu zaměstnání lidí a půdy a k přesunu
meziproduktů. Pokud bude tlak na zvýšenou spotřebu určitých statků trvat
delší dobu, dojde k příslušným změnám vedoucím ke zvýšení jejich produkce.
Bude rozšířena výroba žádaných meziproduktů, práce bude přeškolována na
žádané úkony, dojde k reorganizaci způsobu užívání přírodních zdrojů, kde
to připadá v úvahu. Částečně tomu tak bude i v případě, kdy je podnikatelský projekt financovaný úvěrem předem připraven a jsou předjednány jeho
vstupy.
Zahájit investování může fakticky kdokoliv, kdo má k dispozici nějaké spotřební statky, a nabídne je některému vlastníkovi primárního výrobního faktoru za jeho použití, libovolně vzdálené od spotřeby. Alternativní zaměstnání primárních výrobních faktorů mu určuje cenu, kterou za jejich služby
bude muset platit, alternativní umístění kapitálu mu určuje míru nárůstu
produkce, kterou musí dosáhnout, aby byl ochoten používat vlastní či mohl
přilákat cizí kapitál na zafinancování náběhu investice a její saturaci kapitálem.
Velikost důchodů primárních výrobních faktorů i kapitálu úzce souvisí s jejich
produktivitou při zapojení do výrobního procesu. Tyto veličiny jsou za daného stavu znalostí a vybavenosti ekonomiky primárními výrobními faktory
a dané časové struktuře výroby (vybaveností kapitálem) více méně technickými danostmi. Co však není technickým datem je vztah příjemců důchodů
k různým možným budoucím scénářům spotřeby. Pokud jsou jejich preference orientovány více do budoucnosti, než odpovídá současnému nastavení
výroby, iniciují změnu časové struktury výroby tímto směrem. V opačném
případě se budou snažit o zkrácení výrobních procesů a nárůst spotřeby
v kratším horizontu.44
Nemá-li se investice proměnit ve fiasko, musí dojít k jejímu kompletnímu
profinancování, úplné saturaci kapitálem, investice musí být dotažena až
do momentu zvýšení spotřebního výstupu. Pokud výrobce přecení objem
kapitálu, který bude mít k dispozici, a podaří se mu investici profinancovat pouze částečně, zůstanou mu v rukou meziprodukty, a pohledávky dosud zainvestovavších kapitalistů. Likvidace nedokončené investice bude spojena se značnými ztrátami, v případě specifického výrobního procesu může
jít o úplný jednorázový odpis nehotového reálného kapitálového vybavení.
Smlouvy s kapitalisty nebudou v původní podobě dodrženy, jejich vypořádání bude probíhat jiným způsobem než z budoucí produkce spotřebních
statků, a ztráty z likvidace se nejspíše promítnou i do tohoto nouzového vypořádání. Přesněji řečeno ztráty někdo nést musí – hodnotou těchto ztrát je
snížení produkce spotřebních statků v důsledku marného zapojení primárních výrobních faktorů, o tuto hodnotu poklesne něčí spotřeba – výrobce,
kapitalistů, nějakých ručitelů, případně někoho dalšího.
Pokud dojde v ekonomice obecně k nadměrnému zainvestování, k prodlužování výrobních postupů takového rozsahu, že ekonomické subjekty nejsou
srozuměny dobrovolně nést nutný pokles spotřeby, projeví se to v určitý moment nedostatkem spotřebních statků. Spotřebitelé by chtěli spotřebovávat
více, než je aktuálně spotřebních statků k dispozici.45
44 Samozřejmě, že hodnota produkce a tím i důchody se mění se změnami preferencí
subjektů ohledně skladby současné produkce. A rovněž dochází ke změnám produkce i
důchodů se změnami ve vnímání nákladů užívání výrobních faktorů, jako je kupříkladu
ohodnocení volného času u faktoru práce, neboť tím dochází ke změně nabídky služeb
výrobních faktorů – ve skutečnosti neexistuje jejich fixní zásoba, která je k dispozici,
ale nabídka jejich služeb v pravém slova smyslu. To jsou však další skutečnosti, od
kterých při úvahách o základních fenoménech ovlivňujících kapitálovou strukturu výroby
pro zjednodušení většinou odhlížíme.
45 Jak uvádí Strigl, ačkoliv je více kapitálových statků a potenciál na větší produkci
spotřebních statků, to co lidé v určitý moment chtějí, jsou spotřební statky, které aktuálně
k dispozici nejsou – Strigl (1934), 1.5., p. 31: „[I]t can become a problem that free capital
has been invested in too lengthy of roundabout methods of production, such that the result
is a production structure for which, along with too many capital goods, there is too little
free capital. . . . If an excessive investment of capital has taken place, then investments
in the economy certainly exist which might later permit the production of means of
subsistence, but the lacking right now is free capital which permits the continuation of
production.ÿ
Přecenění kapitálu a ztráty
z nedokončení
investice
Přerozdělování
Předpokládejme, že někdo má moc přerozdělit nějakým způsobem produkci
spotřebních statků. Odebere jejich část některým producentům a použije je
podle vlastního uvážení. Pak se lze na něj dívat jako na dalšího příjemce důchodu. Pokud je objem přerozdělení významný, je potřeba s tímto důchodcem počítat v úvahách o hospodářském chodu. Pokud se jeho preference
liší od standardních preferencí příjemců důchodu, může to mít významné
dopady.
Přerozdělení:
důchod na úkor
ostatních
V prvé řadě odebrání části produkce některým výrobcům snižuje jejich produktivitu a tedy i schopnost platit důchody primárním výrobním faktorům
i náhrady kapitalistům. Pokud producent ví o tomto zabavení produkce
dopředu, bude s tím počítat, a výrobu navrhne pouze v takovém rozsahu,
aby i po zabavení části produkce poskytla dostatek spotřebních statků na
všechny důchody. Pokud dojde k odebrání jeho produkce mimo jeho očekávání (nebo nad jeho rámec) aniž klesly důchody obecně v ekonomice, bude
muset reagovat, pravděpodobně omezením výroby. Naopak, pokud je někomu přidělována část cizí produkce, může být ve svých výrobních plánech
ambicióznější, než by jinak mohl.
Přerozdělení
ovlivňuje výrobce jimž je
odebráno
Běžným příkladem přerozdělování je danění, například zdanění výrobců. Pokud jsou jednotliví výrobci daněni proporcionálně k objemu výroby, může
být důsledkem snížení všech důchodů výrobních faktorů. Pokud by dále ti co
daně získají je vynakládali podobně jako ti, které zdanění postihlo poklesem
důchodů, mohlo by dojít k zachování proporcí a objemu výroby jednotlivých výrobců a pouze by se změnila struktura spotřebitelů – v obchodech
by vlastníky půdy a zaměstnance částečně nahradili například státní zaměstnanci. Dopadem by byl samozřejmě pokles spotřeby určité skupiny obyvatel,
spotřeba v celku by ale mohla zůstat zachována.
Příkladem přerozdělení zdanění výrobců
Ten, kdo rozhoduje o přerozdělení, rozhoduje taky o jeho užití. Může ku
příkladu všem výrobcům zabavit stejnou část produkce a tu následně spotřebovat či zlikvidovat. Tímto způsobem uměle sníží produktivitu všech
výrobních procesů z pohledu výrobců, jako by se jim změnila technická data
o přístupných výrobních procesech, a v důsledku poklesnou všechny důchody.
Může ovšem také rozdat získané spotřební statky jiným spotřebitelům, jak
bylo uvedeno v předešlém příkladě běžného zdanění výrobců, použitého na
platy státních zaměstnanců. Z ekonomického pohledu (a nejen z něj) je potom zajímavé, co tito zaměstnanci dělají – za jaké služby pro státní aparát
svůj podíl na spotřebě získávají.
Přerozdělující
volí použití získaného důchodu
Přerozdělující nemusí svou kořist spotřebovat, ale může ji použít produktivním způsobem a tím významně ovlivnit strukturu výroby, včetně časové
struktury. Možnost míry ovlivnění časové struktury závisí na jeho časových
preferencích, nepotřebuje-li část získávaných spotřebních statků konzumovat, může je použít k nákupu služeb výrobních faktorů. Pokud je pro něj
snadné zvýšit v případě touhy aktuální spotřebu zvýšeným přerozdělením,
Možnost investice přerozděleného důchodu
může být ochotný investovat kapitál za horších podmínek či na delší období,
než je jinak zvykem. Přesněji řečeno činit tak musí, protože výhodnější a
kratší projekty již jsou obsazeny, pokud tedy nenahradí ty, které přerozdělením utlumil, bude iniciovat nějaké kapitálově dříve neakceptovatelné.
Pro investice v důsledku přerozdělování platí to, co pro investice obecně:
pokud nejsou dotaženy do konce, lze počítat že jejich hodnota je částečně či
úplně ztracena. Důležitou otázkou je však jaká je životnost takovéto investice
– tohoto pozměnění časové struktury výroby, pokud se ji podaří dokončit.
Tehdy začíná investovaný kapitál nést svůj důchod, ten je ovšem menší, než
by odpovídalo objemu a času investovaných primárních faktorů (tj. objemu
kapitálu) při stávajících ekonomických podmínkách. Pokud jsou preference
vlastníka kapitálu ohledně časové struktury spotřeby a tedy ohledně jeho
příjmů z kapitálu stálé, je spokojen. Pokud by se však změnily a on chtěl
realizovat vyšší výnos, bude muset přemýšlet o přesunu kapitálu.
Nižší důchod
investice z přerozdělení
Je ovšem otázkou, nakolik si může svého zainvestovaného kapitálu cenit.
Něco jiného je jeho hodnota vyjádřená v historických nákladech a něco jiného je objem spotřebních statků, který dokáže při deinvestici získat, použít
na nákup jiných primárních výrobních faktorů a přeměnit tak na investici
jinde. Teprve tento objem a zejména důchod který by mu přinesl musí poměřovat s důchodem současným. Tyto transakční náklady z přechodu na
novou investici mohou tedy v některých případech zabránit jejímu uskutečnění i v případě změny preferencí kapitalisty.
Kapitál hodnocen jeho alternativním užitím
V kapitalistické ekonomice probíhá výroba tak, jako kdyby se sešli vlastníci
primárních výrobních faktorů a kapitalisté (tedy příjemci důchodů) a hlasovali co prostřednictvím svých výrobních faktorů (včetně kapitálu) vyrobí.
Každý má počet hlasů odvozený od jeho účasti na výrobě, od významu jeho
výrobních faktorů pro výrobu, měřený jejich důchodem. Pokud v ekonomice
dochází k přerozdělovaní výše uvedeným způsobem, výroba probíhá jinak.
Je otázkou má-li smysl ptát se zda lépe či hůře, ale zcela jistě to není v zájmu
vlastníků primárních výrobních faktorů a kapitálu váženém hodnotou služeb těchto faktorů ve výrobě. Dochází totiž k organizaci výroby na výrobní
strukturu která byla technicky možná i původně, je to jedna z možných voleb pro uvedené vlastníky, ovšem ta, kterou si nezvolili, tedy volba kterou
nepreferovali před tou, kterou zvolili – tudíž z jejich pohledu volba horší.
Přerozdělování:
reorganizace výroby dle jiných
zájmů
Přerozdělování důchodů může samozřejmě provádět například především
stát pomocí daní, a současné státy toho stále více využívají. Přerozdělování
ovšem mohou také provádět jiné subjekty, které jsou schopné od ekonomiky
získávat bezpracně ekonomický zisk, například na základě politického monopolu. Tyto subjekty jsou pak vlastně prodlouženou rukou státu a jsou
schopny odebírat ekonomice pro své potřeby část z běžné produkce spotřebních statků a pracovat s tímto přerozděleným důchodem, jako kdyby byly
státem nominováni jako další ministerstvo s vlastním, státním donucováním
zjištěným daňovým příjmem. Dále uvidíme jak tyto procesy mohou probíhat
v peněžním systému.
Peníze
III. Peněžní hospodářství
Peněžní hospodářství není jen jedním z možných způsobů fungování rozšířeného ekonomického řádu v distribuované podobě, ale pravděpodobně jediným prakticky realizovatelným. Peněžní ekonomika se vyznačuje přítomností platebního systému – systému, zajišťujícího snadný vstup do společenského zúčtovacího mechanizmu a usnadňujícího tak běžný chod společenského zúčtování. Hladce fungující společenské zúčtování pak nebrzdí běh
reálných ekonomických procesů a umožňuje ekonomičtější fungování společenského hospodářství.
Tak, jak je společenský zúčtovací mechanizmus založen na úvěru, je i podstatou platebního systému úvěr a především manipulace s ním – převádění
a transformace různých úvěrů. Toho si všímá ekonomie v myšlenkové linii
označované jako úvěrová teorie peněz.
Peněžní stránka je v peněžním hospodářství nedílnou součástí prakticky
všech hospodářských procesů, a opomínat tento fakt by mohlo vést k velkým zkreslením pohledu na hospodářskou realitu. Zkoumání působení peněz
na reálné ekonomické děje – zkoumání aktivity peněz je základním úkolem
monetární ekonomie.
Forma zúčtovacího mechanizmu
V ekonomice probíhají různé reálné procesy – přesuny a používání různých reálných statků – které jsou pozorovatelné i pro někoho, kdo nerozumí
organizaci lidské společnosti. Nad těmito procesy existuje institucionální
nadstavba zúčtovacího mechanizmu, lidmi interpretovatelné pozadí reálných
hospodářských procesů, které pro ně tvoří především východisko pro jejich
další jednání. Mezi aplikací hospodářských vstupů a spotřebou existují dva
typy procesů: reálné procesy výroby, kterými jsme se zabývali široce například v rámci rozboru časové struktury výroby (při studiu otázek reálného
kapitálu), a s nimi úzce svázané finanční procesy – zúčtovací procesy v lidmi
vytvořeném světě institucionálních vztahů.
Reálné a finanční ekonomické procesy
Společenský zúčtovací mechanizmus může být implementován v různé podobě. Tato podoba pak bude mít vliv na aspekty fungování tohoto mechanizmu, především na jeho nákladnost. Ideální zúčtovací mechanizmus by
Forma zúčtovacího mechanizmu a jeho
vlastnosti
46
PENĚŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ
47
měl samozřejmě svou funkci plnit při co možná nejnižších nákladech. Do
nákladů se však musí vztáhnout nejen krátkodobé náklady na provoz tohoto mechanizmu, ale i dlouhodobé náklady, které v sobě skrývají kvalitu
fungování tohoto mechanizmu včetně jeho stability.
Společenský zúčtovací mechanizmus má jedinou hlavní funkci: zařídit organizaci přístupu jednotlivců ke spotřebním statkům v souladu s danými zúčtovacími principy. Jak bylo výše rozebráno, v individualisticky orientovaném
hospodářství je nejefektivnější spojit možnosti čerpání těchto spotřebních
statků s přispíváním jednotlivců do společenského hospodářství. Tím je
dána základní osnova zúčtovacího mechanizmu, která na něj klade ty pravé
zúčtovací problémy – zaznamenávání úrovně jednotlivých příspěvků do společenského hospodářství a zaznamenání jednotlivých čerpání. Mimo jiné tak
bude obvykle součástí zúčtovacího mechanizmu nejen vymezování přístupu
ke spotřebním statkům, ale k reálným ekonomickým statkům vůbec.
Neuvěřitelná komplexnost zúčtovacího mechanizmu ve velké společnosti vede
k tomu, že jeho nejsnáze myšlenkově představitelná podoba – totiž podoba
jedné centrálně spravované účetní tabulky – bude prakticky neproveditelnou.
Důležitým východiskem všech myslitelných zúčtovacích mechanizmů je definice vlastnických práv, delegujících zúčtování na decentralizovanou úroveň.
Každý zúčtovací mechanizmus končí vymezením práva na určitou spotřebu –
vlastnického práva ke spotřebním statkům. Perzonalizace přispívání je velmi
usnadněna vymezením vlastnických práv k primárním výrobním faktorům.
Kapitalistická společnost vymezuje i vlastnická práva ke kapitálu, což, jak
bylo výše diskutováno, vede k zefektivnění kapitálových rozhodnutí. Z důvodu, že zúčtovací mechanizmy stojí na vlastnických právech, a to především
na vlastnických právech k reálným statkům a primárním výrobním faktorům,
nabízí se začít s jejich rozborem právě od těchto vlastnických práv. Začněme
modelem zúčtovacího mechanizmu, který obsahuje minimum dalších institucí – modelem čistého barteru – a představu pak obohacujme rozšířením
přítomných mezilidských konvencí.
Mimořádně těžkopádnou podobou institucionálního uspořádání společenského hospodářství je tak zvaný čistý barter. Je to hypotetická představa
ekonomiky fungující na základě existence minimálního množství institucionálních konvencí a příslušně rozsáhlého objemu jednání, které se snaží o zachování chodu hospodářství v rámci tohoto úzkého institucionálního rámce.
Existujícími institucemi je vymezené vlastnictví k primárním výrobním faktorům a následně pak k jejich produktům (tedy včetně reálného kapitálu)
a představa této ekonomiky se dá shrnout následně: každý jedinec vyrábí
statky za použití vlastních výrobních faktorů a případně nakoupených jiných
statků, hotovou produkci vlastní a sám ji směňuje na trhu za jiné statky.
Trhy jsou přitom k dispozici pro vzájemnou směnu různých dvojic statků,
v podstatě tak, jak by probíhala nahodilá směna. Barterový zúčtovací mechanizmus je zúčtovacím mechanizmem nejtěsněji spojeným s reálnými ekonomickými procesy, zúčtování v tomto mechanizmu se děje přímo reálnými
přesuny nějakých statků.
Čistý barter:
nákladný zúčtovací mechanizmus
48
Neexistence finančních vztahů a především tedy finančního kapitálu – úvěru
– v barterové ekonomice se projevuje tak, že výrobce, jako vlastník primárních výrobních faktorů, zálohuje úvěrem celou výrobu a rovněž následný
obchod. Nákladnost barteru se projevuje především v nákladnosti následného obchodu, který musí být vždy dotažen až do směny statku za statek.
Tento obchod váže vzácné zdroje včetně času což se na individuální rovině
projevuje tím, že každý výrobce je zároveň obchodníkem, který navíc drží
zásoby mnoha různých zástupných statků (které nevyrábí ani nepotřebuje
získat), jak to vyplynulo z uskutečněných směnných transakcí a nebo jak
považuje za vhodné s ohledem na očekávané transakce budoucí.46
46 Ačkoliv se zdá barterový systém „logicky jednoduššíÿ, není naprosto zřejmé, že historicky předcházel „složitějšímÿ zúčtovacím mechanizmům peněžního charakteru ve stejných
hospodářstvích, a totiž, že i v případě, pokud by se objevil barter dřív, že nedošlo místo
vývoje od barteru k penězům spíše k vývoji od jednoho hospodářství k jinému, jež si jiný
zúčtovací mechanizmus vynucoval. Ze stejného důvodu nemusí být ani logicky nejvhodnějším začínat představu zúčtovacího mechanizmu rozšířeného ekonomického řádu velké
společnosti úvahami o barteru, neboť to může být v těchto podmínkách velice komplikovaný systém. Přesněji řečeno, mají-li být úvahy o barteru jako zúčtovacím systému
hospodářství korektní, je třeba vždy uvažovat i praktické realizovatelnosti tohoto mechanizmu a jeho důsledcích.
Přesněji řečeno, barterový typ zúčtovacího systému není dost možná vůbec možné
představit si v chodu ve společenském hospodářství takového rozsahu, o jakých zde uvažujeme, nebo je to alespoň velice složité. Jednoduché se nám to může zdát pouze tehdy,
když zjednodušíme naše představy o hospodářství a abstrahujeme od okolností, od kterých
ovšem abstrahovat nesmíme. Jednoduchý pak není způsob zasazení barterového systému
do hospodářství, nýbrž pouze náš způsob uvažování.
Pokud by každý získával za statky které produkuje od ostatních přímo jejich produkty,
které sám potřebuje, a produkoval by v momentě kdy chce jiné statky získat, k žádné věcné
ani časové nesrovnalosti by nedocházelo. Rozsáhlá hospodářství však na takovéto bázi
přímého barteru nefungují. Rozsáhlost hospodářství, rozšířenost dělby práce, přímo souvisí s možností spolupráce v podstatně širším rozsahu, než jen u vzájemně si vyhovujících
dvojic s naprosto opačnými, ideálně se doplňujícími konečnými zájmy.
Teoretickým řešením rozšiřujícím podstatně možnost spolupráce je použití nepřímé
směny, kdy jeden ze směňujících získává statek pouze na dočasnou dobu, stává se obchodníkem který nakoupil aby dále prodal, během toho sám akomoduje časovou i věcnou
nesrovnalost. Jedinec tak nemusí nakupovat žádoucí statek od stejného subjektu, kterému
prodává svůj produkt, naopak se může obracet k naprosto odlišným protistranám.
Prostá barterová ekonomika by teoreticky mohla fungovat tak, že by existovaly trhy
pro mnoho různých dvojic statků a nepřímo směňující jedinci by na ně vstupovali tak, aby
se postupně přes několik z nich propracovali od svého produktu ke statkům které požadují.
Reálná rozsáhlá hospodářství však nefungují ani v této naivní formě, a je otázkou zda
někdy fungovala nebo by fungovat mohla. (Wieser (1914), § 32. Exchange, p. 170 se
domnívá, že by tomu tak nemohlo být ani v malé vesnici. Ačkoliv nemohu zcela souhlasit
s uvedenou formulací argumentu, myslím, že tato intuice je v podstatě správná.) Ještě
více než otázka teoretické nevhodnosti a historické nepodloženosti nás zde však zajímá
nerelevantnost tohoto modelu k současné realitě. V existujících hospodářstvích s širokou
dělbou práce je jasně odlišitelný akt prodeje a nákupu, tyto dva jsou separovány, věcná a
časová nesrovnalost vstupů na trhy je v současných společenských hospodářstvích řešena
lidskými konvencemi, finančním systémem.
Efektivní fungování širokého tržního hospodářství si vyžaduje zúčtovací mechanizmus
ekonomičtější prosté směny i náhodného pohybu na trzích prostého barteru. Je možné, že
tento systém z barteru vyrostl Mengerovým procesem zvyšování likvidity nejlikvidnějšího
aktiva barterového trhu. (Viz. Menger (1871), chpt. VIII. a Menger (1892).) Určitě se
však lze domnívat, že proces rozšiřování dělby práce a zefektivňování tržního systému za
úroveň barteru byly dva vzájemně podmíněné procesy, kde si jeden vyžadoval, ale zároveň
49
Aspekty barterové ekonomiky jsou přítomny v každém společenském hospodářství – barterový model totiž upozorňuje na směnu produktů vstupů
jednoho subjektu za produkty vstupů jiných subjektů, což je směna, která
se v konečném důsledku skrývá v pozadí každého směnného hospodářství.
Ovšem proces, který tuto směnu zajišťuje, nemusí být takto naivně přímočarý a pokud nemá být extrémně nákladný, ani takový být nemůže. Ohromné
přesuny reálných statků při čistém barteru široce rozšířeného směnného hospodářství by byly do očí bijící neekonomičností a, jak jsem uvedl v předchozí
poznámce pod čarou, nepředpokládám že se tomu tak někdy někde vůbec
dělo.
Druhým krajním případem podoby zúčtovacího mechanizmu je čistý úvěrový
systém. V takovýchto zúčtovacích mechanizmech je každé přispívání a čerpání zaznamenáno jako úvěr, dochází tedy jedině k těm reálným procesům,
které si vyžaduje výroba a spotřeba a veškeré vztahy v rámci zúčtovacího
mechanizmu jsou hlídány na bázi konvencí. Než se zamyslíme nad praktickou realizovatelností a nákladností čistě úvěrového systému, je třeba si
uvědomit, že tento systém výrazně zvyšuje riziko oproti barterovému systému – tam každý své bohatství drží ve formě reálných statků, zde jsou
všichni věřiteli a dlužníky, což může vést k nedodržení některých úvěrových
závazků a k následným výraznějším změnám v budoucí spotřebě oproti původním očekáváním – ztrátám pro jedny a ziskům pro druhé. Přítomnost
úvěru je přítomností operace zaměřené na budoucnost, která je vždy nejistá,
přítomnost úvěru přináší úvěrové riziko.
Čistý úvěrový
systém: rizikový zúčtovací
mechanizmus
Nejsnazší představa čistě úvěrového systému je v jeho centralizované podobě: zde existuje jedna centrální databáze určující pozice jednotlivců vůči
společenskému hospodářství, do níž je vždy zaznamenáno každé individuální
přispívání i čerpání. Modelem je každé hospodářství s centrálně řízeným
přidělováním. Nemusíme si je představovat pouze jako utopii komunistické
společnosti, analogický princip funguje v každé firmě. Pokud by firma produkovala spotřební statky, prostřednictvím nichž by platila zaměstnance, je
analogie dokonalá.
Centralizovaný
úvěrový systém
Distribuovaná podoba hospodářství zajišťující kooperaci ve velké společnosti
na bázi dílčích akcí anonymních jednotlivců musí umět časové a věcné nesrovnalosti spolupráce řešit na úrovni těchto akcí. Je-li kooperace rozložena
do akcí typu dvoustranného kontraktu, musí se každá tato akce, která se
v prvním okamžiku týká pouze oněch dvou jedinců a nikdo jiný o ní v první
moment nemusí vůbec vědět, tak tato akce se musí promítnout do celospolečenského zúčtovacího mechanizmu. V rámci hospodářských institucí musí
Potřeba distribuovaného
zúčtovacího mechanizmu
však svým postupem i umožňoval ten druhý. Nás však nyní zajímá především výsledek,
byť by se i dostavil jakoukoliv historickou dispozicí bez možnosti kauzální interpretace.
Tímto výsledkem je realita existence široké dělby práce nerozlučně spojené s institucionalizovaným platebním systémem jako neodmyslitelnou součástí praktického chodu takové
společenské spolupráce.
50
existovat informační systém, který bere v úvahu veškerá individuální přispívání a čerpání – zúčtovací mechanizmus, a vstup do tohoto zúčtovacího mechanizmu musí být snadno realizovatelný každým, kdo se na celospolečenské
hospodářské spolupráci podílí. Prakticky fungující distribuovaný mechanizmus spolupráce v individualisticky orientované společnosti musí být doveden až na individuální úroveň, musí umožnit snadno realizovat jednotlivé
dílčí akty spolupráce, a to pokud možno ve formě optimální z hlediska celkového hospodářského mechanizmu. Zúčtovací mechanizmus musí být snadno
přístupný každému.
Praktický průběh akomodace časových a věcných disproporcí lidské spolupráce při zachování jejího distribuovaného charakteru je řešen snadno dostupným vstupem do zúčtovacího mechanizmu ekonomiky, jak o tom bude
pojednáno dále. Dvojice anonymních jedinců dokáže s jeho pomocí učinit
individuálně prospěšné operace, které však mají svůj plný význam pouze
v kontextu celého hospodářství. Praktická implementace zúčtovacího mechanizmu je promítnutím řešení problémů výroby a rozdělovaní na nejnižší
úroveň. Srozumitelným a důrazným způsobem předkládá přijatá řešení jednotlivcům. Z individuálního pohledu je tak zúčtovací mechanizmus systémem omezujícím a řídícím přístup jednotlivce ke statkům, hlídajícím vztah
individuálního přispívání a čerpání ze společenského hospodaření. Ze společenského pohledu je prakticky fungující zúčtovací mechanizmus otiskem
celkového hospodářského mechanizmu, jeho reálnou reprezentací.
Je jasné, že reálné společenské zúčtovací mechanizmy nebudou nabývat krajních, ideálních podob. Například nelogičnost trvání čistého barteru s nahodilou směnou je zřejmá a i pokud by na tomto bodě nějaké hospodářství
začínalo (o čemž vážně pochybuji, jak jsem již popsal výše v poznámce pod
čarou), existují jasná zlepšení tohoto systému v souvislostí s opakováním
podobných směnných procesů a jejich institucionalizací.47 Založení zúčtovacího systému čistě na úvěru zase brání jeho rizikovosti a reálná aktiva
v tomto systému historicky stále vystupovala a uvedená rizika zmírňovala.
Na reálná aktiva v rámci zúčtovacího mechanizmu lze v tomto smyslu pohlížet jako na záruky úvěrů, které snižují riziko úvěrově chápaného zúčtovacího
47 Příkladem je Mengerův proces zlikvidňování nejlikvidnějších aktiv ústící ve vznik
směnného prostředku – reálného aktiva používaného obecně jako zástupné aktivum ve
směně. Menger sám zdůrazňuje roli zvyku v tomto procesu a tím i skutečnost, že se jedná
o instituci v pravém slova smyslu. Nejde již o prostý barter, nýbrž o peněžní hospodářství
v němž je instituce peněz reprezentována obíhající zásobou směnného statku, vydáváním
a přijímáním tohoto statku při každé běžné obchodní transakci (která má tedy podobu
nepřímé směny). Více viz. Menger (1871), chpt. VIII. a Menger (1892).
Jiným systémem založeným hodně na reálných aktivech, ale přesto podpořeným výrazným institucionálním rámcem jsou peníze založené na oběhu plnohodnotných kovových
mincí. Vývoj této formy peněz je spojen s epizodami zvýrazňujícími roli institucí v tomto
systému a odrazujícími přemýšlet o tomto systému jako o systému barterovém.
Reálný zúčtovací mechanizmus: kombinace principů
51
mechanizmu, ovšem znamenají zase dodatečné náklady.48 Co se týká distribuovanosti, jak již bylo naznačeno na příkladu firem, ani tato není v reálných
zúčtovacích systémech dokonalá. Spolu s rozvojem informačních technologií a s postupným narůstáním státní regulace zúčtovacích systémů dochází
k jejich centralizaci. Reálný zúčtovací mechanizmus v sobě tedy obvykle
nese určitou kombinaci všech předchozích principů. Během poslední doby
(posledních 200 let, zejména však posledních 100 let) však došlo k vymizení barterové složky ve prospěch úvěru, reálná aktiva byla ve zúčtovacím
mechanizmu nahrazena finančními a jsou to především důsledky této skutečnosti, čím se zabývá tato práce. V rámci úvěrové složky pak dochází
k zvýrazňování centralizace.
Platební systém
Jak jsme uvedli výše, v individualisticky orientované společnosti musí zúčtovací mechanizmus splňovat podmínku distribuovanosti. Podstatou takovéto
prakticky fungující ekonomiky je, že obsahuje distribuovaný zúčtovací mechanizmus, který tvoří pozadí na němž se odehrává široká hospodářská spolupráce. Má-li široká hospodářská spolupráce probíhat (byť i pouze zčásti)
decentralizovaně, má-li být společenský hospodářský mechanizmus (byť i
pouze částečně) distribuovaný tak, že zahrnuje dílčí kroky spolupráce dvojic
navzájem anonymních subjektů, vzniká problém jejich zasazení do celkového
hospodářského systému. Zúčtovací systém musí obsahovat část, která bude
dostupná k běžnému dennímu použití každému ekonomickému subjektu a
umožní tak hladký chod hospodářství díky snadnosti běžného proúčtovávání reálných ekonomických procesů.
Praktické provedení zúčtování individuálních dílčích kooperací v rámci společenského hospodářství je problém, který institucionalizovaným způsobem
řeší (distribuovaný) platební systém. Jednotlivý subjekt do společenského
hospodářství přispívá určitými vlastními statky v určitých momentech a jiné
statky chce v jiných momentech čerpat, tuto věcnou a časovou nesrovnalost
řeší zúčtovací mechanizmus. Reálná implementace převodu nároků jednotlivých subjektů v rámci zúčtovacího mechanizmu, má-li fungovat na distribuované bázi v individualistické společnosti, musí umožnit snadné zúčtování těchto nároků i při hospodářské spolupráci dvou navzájem anonymních
subjektů – toto je funkce platebního systému. Platební systém je snandno
dostupným vstupem do zúčtovacího mechanizmu.
Platební systém: vstup do
zúčtovacího mechanizmu
Akomodace věcné a časové nesrovnalosti zhruba váže na platební a úvěrovou
funkci finančního systému, chceme-li na jeho platební a úvěrový podsystém.
Platební a úvěrová funkce finančního systému
48 Z tohoto úhlu pohledu se lze dívat například i na peníze založené na oběhu plnohodnotných mincí. Ten, kdo přijímá minci, se v podstatě po dobu její držby vzdává svého
nároku na výstupu společenského hospodářství a po tuto dobu toto hospodářství úvěruje.
Jeho pohledávka ve společenkém zúčtovacím systému je však pro něj navíc zajištěna hodnotou kovu, který by byl případně schopen použít sám či prodat někomu jinému – je to,
jako by poskytl úvěr a držel po dobu jeho trvání reálnou zástavu.
52
Tyto dva systémy se částečně prolínají, a platební systém více méně odpovídá tomu, co jsme zvyklí označovat též jako peněžní část finančního systému a úvěrový systém je úvěrovou částí finančního systému, částí alokující
finanční kapitál.49
Praktická funkčnost decentralizovaného hospodářského mechanizmu je v tržním hospodářství zajištěna napojením zúčtovacího mechanizmu přímo na
trhy, proniknutím platebního systému do každého dílčího trhu. V tržní ekonomice je platební systém prostředkem usnadňujícím její chod, zajišťující
dobrou funkčnost tržního mechanizmu. Jako peníze označuji celý platební
systém: primární funkcí peněz v tržním systému je usnadňovat dílčí akty
hospodářské spolupráce, zajišťovat ekonomice platební systém, a naopak,
platební mechanizmus tržní ekonomiky je v ní definiční vlastností konceptu
peněz. Pojem peněz je tak neoddělitelný od pojmu dílčí trh, a na nejnižší
úrovni se peníze projevují právě ve způsobu organizace dílčích trhů a formě
průběhu jednotlivých akcích na nich se odehrávajících. Peníze jsou doslova
způsobem organizace dílčích trhů, hovořit o jednom bez druhého je nesmyslné, rozumět jednomu bez druhého nemyslitelné.
Peníze: platební
systém ekonomiky
Kdyby hospodářský mechanizmus fungoval naprosto hladce v tom smyslu,
že by neexistovaly časové a věcné nesrovnalosti, nebylo by třeba zúčtovacího
mechanizmu a tedy ani peněz. Neznáme efektivnější hospodářské mechanizmy velké společnosti než je mechanizmus tržní, a jeho bezproblémový chod
si vyžaduje zúčtovací mechanizmus a vyžaduje si rovněž jeho praktickou distribuovanou implementaci – kdykoliv někdo nějak přispívá nebo čerpá z produktů hospodářství, musí dojít k promítnutí této skutečnosti do zúčtovacího
mechanizmu, pokud se tato akce týká dvou jednotlivců, je třeba zohlednit
tuto operaci v pozicích obou dvou ve společenském zúčtovacím systému, a
o to se stará platební mechanizmus, tedy peníze. Peníze jsou tedy institucí,
kterou si vyžádalo praktické fungování tržního mechanizmu, Hume a po něm
Wicksell je přirovnávají k oleji, který promazává hospodářský stroj; kdyby
existoval ideální stroj s částmi přesně bez tření zapadajícími do sebe, nebylo
by oleje třeba, realita je však jiná.50
Peníze jako nutnost
49 Významná část praktické implementace zúčtovacího mechanizmu tvořícího institucionální nadstavbu nad procesy reálné ekonomiky formuje institucionální komplex označovaný jako finanční systém. Finanční systém je především místem (veřejné) alokace úvěru
(v nejširším slova smyslu). Částí této alokace je rovněž jeho pružné realokování související
se zúčtovacími procesy, tedy operace platebního systému. Při standardním pojetí rozsahu
finančního systému se jedná především o zúčtování operací mezi dvěma nezávislými subjekty – veřejné zúčtování oproti zúčtování uzavřenému, jak se odehrává například uvnitř
firmy či velké rodiny. Na tento aspekt upozorňuje slůvko „veřejnéÿ u vymezení typu
úvěrové alokace uskutečňující se v rámci finančního systému. Finanční systém lze ale
samozřejmě vnímat různě široce a pokud do něj zahrneme i úvěrové vztahy neformální a
implicitní (jako například ty vyjmenované před chvílí), můžeme slůvko „veřejnéÿ vypustit
a místo o zúčtovacím mechanizmu můžeme hovořit přímo o zúčtovací funkci finančního
systému.
50 Hume (1752a): „Money is not, properly speaking, one of the subjects of commerce;
but only the instrument which men have agreed upon to facilitate the exchange of one
commodity for another. It is none of the wheels of trade: It is the oil which renders
the motion of the wheels more smooth and easy.ÿ, Wicksell (1901–6), Vol. II., I.1.
53
Forma praktické implementace platebního systému může být různá a od ní
se potom odvíjí některé jeho vlastnosti. Může fungovat tak, že mezi subjekty
kolují nějaká reálná aktiva, může být ale založen více na úvěrové bázi, což
je nyní běžnější. V prvním případě je každý subjekt obchodníkem a mezi
jeho přispěním a čerpáním se skrývá obchod, jeho náklady jsou pak náklady
platebního systému. Ve druhém případě je platební systém založen více na
dohodě.
Forma platebního systému
ovlivní jeho
vlastnosti
Platební systém s sebou nese určité náklady a rovněž určitá rizika. Podstata
určité části rizik, vlastních každému systému pracujícímu s úvěrem, je zřejmá
– systém zahrnuje otevřené konce lidské spolupráce, nedokončené směny.
Tím je otočený do budoucnosti a proto i vystavený nejistotě. Tato rizika
mohou růst s tím, jak klesají náklady běžného provozu tohoto mechanizmu;
je tomu tak tehdy, když se tento akomodační mechanismus stává volnějším,
opatřeným flexibilnějším úvěrem.
Historie úvěrové teorie peněz
Teorie peněz, která vycházejí z jejich vztahu ke společenskému zúčtovacímu
mechanizmu, respektive která zdůrazňuje roli úvěru v peněžní sféře, má
v ekonomické vědě svou historii a většinou bývá označována jako úvěrová
teorie peněz (angl. credit theory of money). Je však třeba poznamenat,
že prozatím ležela většinou mimo zájem hlavní proudu ekonomických učení.
Při výčtu těchto historických příspěvků budu postupovat opačně v čase.
Názory na podstatu peněz jako na zúčtovací mechanizmus ekonomiky jsou
rozpracovány v Schumpeterově Das Wesen des Geldes, především v titulní
kapitole. Tato kniha byla vydána až v roce 1970, 20 let po Schumpeterově
smrti rekonstrukcí z jeho zápisků, které byly celoživotní snahou o publikaci
monografie z monetární teorie. Schumpeter však nebyl nikdy se svým dílem
dostatečně spokojen a jeho vydání tak stále odkládal a nakonec ho neuskutečnit.51
Schumpeterova
teorie peněz
Mostafa Moini, který prosazuje přístup k penězům založený na podobných
základech v současnosti a který svou teorii sám nazývaná úvěrovou teorií
peněz uvádí, že určité kroky tímto směrem lze mimo Schumpetera nalézt již
i v dílech Walrase a Wicksella. Nikdo z těchto tří však podle něj nezašel
dostatečně daleko. Nejsem si však jistý, zda je obeznámen se Schumpeterovým Das Wesen des Geldes, neboť říká, že Schumpeter se nepokusil tohoto
Walrasovy a
Wicksellovy názory na peníze
Smith (1776) nazývá peníze „mocným kolesem obstarávajícím oběh, mocným nástrojem
obchoduÿ (český překlad, str. 281). Viz též Mises (1912), I.1.1. : „Where the free
exchange of goods and services is unknown, money is not wanted. . . . The function
of money it to facilitate the bussines of the market by acting as a common medium of
exchange.ÿ
51 Viz. Schumpeter (1970), především Kapitel IX, „Das Wesen des Geldesÿ, pp. 206–
231. Viz. též anglický překlad prvních dvou kapitol Das Wesen des Geldes s připojeným
úvodem Richarda Swedberga publikovaný jako Schumpeter (1991).
54
tématu zhostit v jeho celistvosti a že se omezil pouze na skromné poznámy
roztroušené v jeho různých dílech.52
Za zakladatele úvěrové teorie peněz pak Moini považuje avantgardního a
rozporuplně přijímaného ekonoma Henryho Dunninga MacLeoda, který publikoval řadu bankovně a monetárně orientovaných knih v druhé polovině
19. století, především v jejím závěru. Schumpeter si byl MacLeodových příspěvků vědom. V pasáži o historii teorie úvěru je považuje za základy úvěrové teorie peněz, zároveň však uvádí, že ležely naprosto za hranicí obecně
vnímané ekonomické teorie.53
MacLeodova
teorie peněz
Kořeny analýzy úvěrové struktury otevírající cestu úvahám vedoucím k úvěrové teorii peněz nachází Schumpeter již v dílech předchozích velikánů Anglické ekonomie od Thorntona po Milla.54
Dílčí trhy
Dílčí trh v peněžní ekonomice je místem alokace určitého statku v protikladu
se všemi ostatními statky; obchoduje se s tímto statkem v záměně za nárok
na přístup ke všem dalším statkům. Dílčí trh je tedy nedílnou součástí
celého tržního systému, protože prodej na tomto trhu má význam jedině
jako doplněk nákupů na ostatních trzích. Tak je tomu vždy s nepodstatnou
výjimkou případu nepeněžního zájmu na obdržení peněžní platby.
Dílčí trhy fungují na peněžní
bázi
Z mikroekonomického pohledu jsou peníze univerzálním řešením nepřímé
směny: kdykoliv se sejdou dva subjekty s opačnými preferencemi ohledně
konkrétního statku ve vztahu ke všem ostatním statkům – jeden, který jej
chce za určitých podmínek směnit za přístup k ostatním statkům a druhý,
který jej chce za stejných podmínek získat při obětování přístupu k jiným
statkům, tehdy jsou schopni tuto směnu za pomocí jim známého, institucionalizovaného mechanizmu snadno uskutečnit. Tím mechanismem jsou
peníze, technické detaily uvedené operace nejsou podstatné, konceptuálně se
jedná o peněžní směnu ať již je její konkrétní podoba jakákoliv.
Peníze jsou univerzálním řešením nepřímé
směny
Možnost provedení takovéto směnné operace je dána možností zaúčtování do
pozic obou subjektů ve společenském zúčtovacím mechanizmu. Finančním
pozadím této operace je tedy změna v úvěrové struktuře ekonomiky, přesun úvěru. Co odlišuje peněžní směnu od „prodeje na úvěrÿ? Je to otázka
pružnosti segmentu úvěrového mechanizmu, do kterého se vstupuje. Existují různé úvěry, od specifického, před dobou splatnosti nelikvidovatelného,
52 Viz. Moini (2001), chpt. 6.–7., pp. 277–281, hodnocení Schumpetera – chpt. 6.,
p. 278.
53 Viz. Schumpeter (1954), III.7.4., p 718. Na jiném místě ve stejné knize – IV.8.8.,
p 1115 – o MacLeodovi uvádí, že jeho příspěvkům se dostalo málo zájmu a ještě méně
zájmu pozitivního, podle Schumpetera zejména proto, že nebyl schopen své názory publikovat v „odborně akceptovatelné forměÿ (professionaly acceptable form).
54 Viz. Schumpeter (1954), III.7.4., p 718.
55
nepřevoditelného úvěru konkrétnímu subjektu po obecný, snadno převoditelný úvěr. Peněžní směna je vstupem do likvidní části finančního systému,
možnost vyhnutí se dvojnásobné shodě potřeb spočívá totiž také v tom, že
prodávající prodá kupujícímu aniž by ho musel zároveň dlouhodobě úvěrovat. Směnit s někým statek A za statek B, pokud ten druhý chce činit
pravý opak, lze vždy, stejně jako lze vždy někomu zároveň poskytnout statek A a úvěr, pokud dotyčný chce tyto dva obchody realizovat. Vyhnutí se
dvojnásobné shodě potřeb spočívá právě v tom, že se dva subjekty shodnou
pouze na prvním z obchodů a na reciproké změně v obecné zúčtovací pozici
– implicitním to předpokladu každého tržního nákupu a prodeje.
„Mít penízeÿ znamená pro jednotlivce totéž co „být schopen je použít na
trhuÿ, jinými slovy být schopen zaplatit protistraně. Samotná platba potom
spočívá v tom, že kupujícímu se omezí možnosti dalších nákupů na trzích,
prodávajícímu se naopak rozšíří, bez ohledu na to, jak je tato skutečnost
věcně implementována – dochází ke změně jejich pozic v rámci společenského
zúčtovacího mechanizmu a systém, který to zařídil je platební systém, tedy
peníze. Dokonce zde neexistuje žádný přímý důvod pro nějakou symetrii a
analogii ve formě reprezentace nároků na vstup na trhy u obou subjektů (a
pokud je součástí platby i poplatek za platbu, skutečně jeden získá méně
než o co přišel druhý). „Mít penízeÿ znamená umět vyvolat tok v rámci
zúčtovacího mechanizmu a získat tak přístup ke statkům na nějakém dílčím
trhu.55
Pro jednotlivce
je podstatné
umět vyvolat
zúčtovací tok
Základní funkcí dílčího trhu je řešit aktuální konkurenci zájmů mezi jednotlivými účastníky trhu, mezi poptávajícími, mezi nabízejícími a rovněž mezi
oběma skupinami navzájem. Dochází tak k alokaci na trhu nabídnutého
objemu statku, přičemž toto množství není totožné s celkovým množstvím
statku který je k dispozici, ale je tím objemem, který je svými držiteli při
současných tržních podmínkách na tomto trhu nabízen. Konkurence napříč
trhem, mezi nabídkou a poptávkou, se realizuje v dosažené ceně a dává tak
do souvislosti tento trh se zbytkem ekonomiky. Trh je společensky uznaným
mechanizmem, společenskou institucí řešící uvedené rozpory, dosahující souladu v distribuci vlastnictví určitého statku za dané celkové hospodářské
situace.
Alokační funkce
dílčího trhu
Výsledkem operací na dílčím trhu jsou jednak přesuny zobchodovaného objemu statků a dále protisměrné pohyby peněžních nároků. Kromě posunů
statku tak dochází zároveň ke změně pozice zúčastněných stran co se týče
potenciálu vstupu na všechny ostatní trhy. Jak již bylo zmíněno, zachycení tohoto potenciálu může být rozmanité a může se u různých subjektů
lišit. Pro každý subjekt je podstatná jediná věc: aby tento potenciál dokázal uplatnit, aby jej uměl použít při platbě tak, že zvýší potenciál někoho
jiného. Podoba tohoto potenciálu souvisí s organizací zúčtovacího mechanizmu ekonomiky, může se jednat například o konkrétní úvěre poskytnutý
55 Slogan „mít penízeÿ je uveden v uvozovkách, protože se jedná o lidové vyjádření které
není v souladu se zde používanou terminologií. Zde by bylo třeba uvádět „mít peněžní
aktivaÿ, jak o tom bude pojednáno dále.
56
konkrétnímu subjektu (jak tomu v současnosti obvykle také je), může jít
také o držbou nějakého reálného aktiva, v obou případech se na něj však
lze dívat rovněž jako na obecný úvěr poskytovaný či čerpaný ze zúčtovacího
mechanizmu.
Praktickým znakem peněžní ekonomiky je, že v ní probíhají neustálé toky
peněžních hodnot proti tokům statků. Dílčí trhy jsou místy, kde se tyto
toky soustředí a míjí. Cena je zde odvozena z aktuální intenzity těchto
dvou protisměrných proudů. Má-li být jeden proud směňován beze zbytku
v druhý, musí být jejich konverzní poměr (cena) v průměru dán poměrem
jejich objemu, tak, aby si proudy po přepočtu odpovídaly.
Peněžní ekonomika: protisměrné proudy
peněžní a reálné
Peněžní hodnoty cen na dílčích trzích se stanovují podle aktuálního toku
nabídek a poptávek. Tyto toky mají svou časovou strukturu. Trh technicky
totožného statku v jiném období je jiným trhem. Tyto dva trhy jsou samozřejmě ve vzájemném vztahu, jako ostatně každé jiné dva trhy, ale jedná
se o různé trhy a obecně na nich budou existovat různé ceny. Přesahuje-li
životnost statku časovou disproporci mezi těmito trhy, lze jistým způsobem
mezi těmito trhy přejít a určitý vztah cen by proto měl existovat, v opačném
případě je však vztah mezi cenami na těchto trzích pouze nepřímý. Proto by
i v teoretické barterové ekonomice přihlížející k času existoval časový vývoj
jednotlivých relativních cen.56
Ceny se mění
dle intenzity
proudů peněz a
statků
Aktivita peněz
Peníze a současná společenská hospodářství jsou jevy nerozlučně spojené
dohromady, současný typ hospodářství se proto někdy rovněž označuje jako
peněžní hospodářství. Ekonomická teorie 19. století se pokusila tyto dva jevy
oddělit a v tradici přežívající dodnes ve vysokoškolských učebnicích vyložit
ekonomiku na barterovém principu a peníze nechat stranou. Toto zjednodušení má svůj význam jak pro pochopení hospodářského koloběhu, tak pro
objasnění funkce relativních cen na dílčích trzích. Jedná se o mocný nástroj
teoretické ekonomie, pro jeho korektní používání je ovšem potřeba mít vždy
na paměti jeho podstatná omezení. Oba barterové modely (bezpeněžní tokový model hospodářského koloběhu i bezpeněžní stavový model rovnováh
na dílčích trzích) jsou modely abstrahující od skutečného fungování tržního
mechanizmu na peněžně organizovaných dílčích trzích.
Při použití tohoto přístupu dochází k zásadnímu zploštění reality, ztrácejí
se informace. Pokud se například odděleně vyjádří výše relativních cen a
teprve dodatečně, stavějíc na těchto výsledcích, se pokoušíme zjistit jak je
hospodářství ovlivňováno penězi, nemůžeme uspět, ztracené informace se již
nedají získat. Ve zjednodušeném barterovém modelu se nemohou objevit
některé reálně probíhající procesy, a ani případnou zpětnou integrací peněz
se již do takovéhoto hybridního modelu nikdy nevrátí. Jedinou možností
56 Jak upozorňuje mimo jiné například Hayek (1928).
57
jak zjistit vliv peněz na hospodářskou aktivitu je zkoumat jej již od samého
počátku, od jednotlivých dílčích trhů.
Realita se neskládá z dvousektorového uspořádání oddělitelného a odloučitelného reálného a peněžního systému, žijícího každý svým vlastním životem, tyto dva jsou naopak vzájemně prorostlé v místě každého dílčího trhu.
Snaha oddělit je je pouze mentálním pokusem, a zůstává jím i přes případné
pokusy o legitimizaci tohoto postupu odkazem na možná, avšak nedoložená,
uspořádání primitivních společenských hospodářství.57
Svázanost reálného a peněžního sektoru
Každý zásah do zúčtovacího mechanizmu je zároveň zásahem do hospodářské reality v její celistvosti, je proto jasné, že tento zásah bude mít určité
hospodářské důsledky. Jsem přesvědčen o široké teoretické shodě ohledně
toho, že peníze jsou aktivní, že děje v peněžním systému ovlivňují vývoj
v ekonomice vůbec, při její umělé separaci na dvě části tedy ovlivňují i její
reálnou složku. Důkazem uznání této skutečnosti budiž kupříkladu široké
teoretické zkoumání i praktické používání měnové politiky. A dále věřím, že,
ačkoliv to mnohé směry nedokáží zapracovat to svých výkladových schémat,
jejich soudní zastánci by těžko popírali, že aktivita peněz se projevuje na mikroekonomické úrovni, procesy v ekonomické struktuře, nemimikovatelnými
agregátním makropohledem.58
Peníze ovlivňují
reálné ekonomické děje
Otázka po tom, jakým způsobem děje v peněžní a finanční sféře ovlivňují
hospodářství je jednou z klíčových problémů celé ekonomické vědy. Ptát
se takto je totiž důležité jak z teoretických důvodů – protože dopad peněžních procesů je nejširší možný, projevující se napříč všemi dílčími trhy, tak
i z důvodu praktických, neboť peněžní systém je polem mnoha výrazných
vědomých lidských zásahů. Znalost těchto souvislostí, či spíše rozpoznání
omezenosti této znalosti by mělo být předpokladem jakéhokoliv zásahu, a
důvodem k opatrnosti, která v historii manipulací s monetárním systémem
tak často scházela.
Misesovo označení peněz jako volného spojení (loose joint) vystihuje pregnantně podstatu problému aktivity peněz. Peněžní systém pomáhá zúčtovacímu mechanizmu akomodovat věcné a časové nesrovnalosti ve vstupu do
hospodářského systému na trzích pomocí jisté flexibility. Tato flexibilita
zde musí od podstaty věci být přítomna, jinak by akomodace nebyla vůbec možná. Tato flexibilita však zároveň znamená uvolnění pevných vazeb
rovnováh barterové ekonomie a umožnění jevů v teoretické barterové ekonomice nepozorovatelných, v praxi nás však obklopujících. Porušením Sayova
zákona trhů dokáží peněžní procesy (alespoň krátkodobě) rozesypat pevné
vazby bezpeněžních ekonomických modelů.
57 Více viz. též výše uvedená kritika přístupu k hospodářství v představě barteru.
58 Srov. Wicksell (1901–6), Vol. II, I.1., p. 6.: „The use – or the misuse – of money may, in
fact, very actively influence actual exchange and capital transaction.ÿ, Schumpeter (1912),
Tretia kapitola, Prvá časť, str. 238: „[P]rocesy v oblasti platobných prostriedkov nie sú
iba jednoduchým odrazom procesov vo sfére statkov, kde vzniká všetko podstatné.ÿ.
58
V tržním hospodářství se ekonomická aktivita odráží ve vstupu ekonomických subjektů na různé trhy, prodeji a nákupy. Aktivita peněz znamená, že
jsou tyto operace u některého subjektu ovlivněny peněžním uspořádáním a
procesy. Koupí či prodá na trzích jiné množství nebo v jiný moment než
by se mohlo stát jinak, přesněji řečeno než by tomu mělo být podle modelu
barterové ekonomiky.59
Volnost peněžního spojení spočívá především v jeho svázání s úvěrem. Ať
již jde o úvěr explicitní, který hraje v peněžním systému historicky stále
významnější úlohu, tak i o úvěr implicitní, umožněný platebním systémem
přímo v souvislosti s překlenováním časové nesrovnalosti přispívání a čerpání.
Každý kdo totiž okamžitě nečerpá své nároky, implicitně úvěruje ostatní.
V tržním systému se toto úvěrování projevuje nezvýšením cen, které by jeho
vstup na trhy znamenalo, a tím zvýšení možnosti čerpání pro všechny ostatní
– ti, kteří vstupují na stejné trhy, na které by vstoupil on, jsou jím implicitně
úvěrováni. Ovšem jen do té doby, než své nároky uplatní, a jiné tím zase od
koláče odstrčí.
Aktuální chování ekonomického subjektu na trzích souvisí s jeho představou o vlastním bohatství, jako dlouhodobou kostrou jeho možností čerpání
spotřebních statků z produkce společenského hospodářství, ale orientuje se
rovněž podle aktuálních podmínek. Své jednání mění ať již proto, že aktuálně může celý rámec bohatství ovlivnit svým rozhodnutím, a nebo i v jeho
rámci, kdy pro něj může vzniknout časově podmíněná výhodná či nevýhodná
situace určitým nákupům nebo prodejům. Pokud peněžní a finanční procesy dokáží ovlivnit tyto dva faktory, ovlivňují i celou ekonomickou aktivitu.
A peněžní procesy významně ovlivňují oba, jak subjektivně vnímané bohatství, tak časově podmíněnou situaci na trhu, danou temporálním vývojem
cen, mezi jinými úroku, ale rovněž celé škály relativních dílčích cen.
Platební systém je mechanizmem převádění určitých typů úvěrů a jeho fungování se tak projevuje ve stálém přesypávání úvěrové struktury ekonomiky.
59 Hayek definuje koncept neutrality peněz – protiklad k aktivitě peněz – jako teoretický
nástroj popisující situaci, kdy by bylo možné, aby se v peněžní ekonomice odehrály takové
děje, jako v teoretické rovnovážné – barterové ekonomice: „. . . [C]oncept of neutrality
[of money] . . . was destined . . . to provide an instrument for theoretical analysis, and
help us to isolate the active influence, which money exercised on the course of economic
life. It refers to the set of conditions, under which it would be conceivable that events
in the monetary economy would take place, and particuraly under which, in such an
economy, relative prices would formed, as if they were influenced only by the ‘real’ factors
which are taken into account in equilibrium economics.ÿ, viz. Hayek (1931), Appendix
to Lecture IV., pp. 129–30. A rovněž: „The concept of neutral money was designed to
serve as an instrument for theoretical analysis . . . . The aim was to isolate influence which
money actively exerts upon the economic process, and to establish the conditions under
which it is concievable that the economic process in monetary economy, and especially
relative prices, are not influenced by any but ‘real’ determinants – where ‘real’ relates
to the equilibrium theory developed under the assumption of barter. More precisely,
what is involved is the clarification of the significance of the assumptions customarily
employed in the theory of economic equilibrium: that, while money is indeed present to
facilitate indirect exchange, it can be neglected as a factor influencing the relative prices.ÿ,
viz. Hayek (1933a).
Aktivita peněz
a úvěr
59
Každý zásah do tohoto mechanizmu je proto automaticky zásahem do vývoje úvěrové struktury ekonomiky. A změna úvěrové struktury ekonomiky
znamená změnu situace jednotlivých ekonomických agentů a proto i možnost
pro změnu jejich chování. Není proto žádným překvapením, že monetární
manipulace přináší reálné ekonomické důsledky.
IV. Formy peněžních aktiv
Ačkoliv je běžné označovat za peníze určitá aktiva, nejsou peníze pouze těmito aktivy, nýbrž celým platebním systémem, v jehož rámci tato aktiva
působí. Peněžní systém není definován pouze tím, jaká aktiva v něm působí
a stejná aktiva mohou vystupovat v různých peněžních systémech. Ilustrací
budiž například vývoj peněžní role zlata či případně zlatých mincí a jejich
pozice v peněžních systémech dnes, po druhé světové válce, mezi světovými
válkami, v polovině 19. století ve středověku a ve starověku. Forma peněz je úplně popsatelná pouze vyjasněním organizace platebního mechanizmu. V peněžních systémech vystupovala a vystupují různá aktiva a na
typu těchto aktiv a organizaci příslušného platebního systému závisí vlastnosti příslušné formy peněz. V této kapitole se budeme zabývat obecným
rozborem jistých typů peněžních aktiv a forem peněz vůbec, které budeme
potřebovat pro konkrétní použití dále.
Peněžní aktivum
Pozice jednotlivého subjektu ve zúčtovacím mechanizmu v určitý moment
může být v zásadě aktivní nebo pasivní, může úvěrovat hospodářství nebo
jím může být úvěrován, projeví se to rozdílem celkové sumy jeho finančních
aktiv a pasiv. Pro jeho další možnosti v rámci hospodářství, pro umožnění jeho aktuálního hospodářského jednání, je však ještě důležité, jakými
způsoby a jak snadno je schopen tuto pozici měnit. To, jak snadno dokáže subjekt na úkor své pozice ve zúčtovacím systému vstoupit do čerpání
ze společenského hospodářství, jak lehce dokáže vyvolat tok ve zúčtovacím
systému, jak snadno dokáže snížit svou celkovou pozici ve zúčtovacím mechanizmu, se nazývá jeho likviditou. Část aktivní pozice bývá někdy zhmotněna
do držby určitých aktiv, a pokud jsou tato aktiva snadno uplatnitelná při
nákupu na trzích, jsou vysoce likvidní, bývají nazývána peněžní aktiva.
Peněžní aktiva:
likvidní část
aktivní pozice
ve zúčtování
Peněžní aktiva jsou pro jejich držitele ztělesněním určité složky likvidní části
průběžného úvěru, který drží umístěný ve zúčtovacím mechanizmu. Peněžní
aktiva mohou být více či méně obecně používaná či naopak individuální a
specifická pro konkrétní subjekt. Pro jedince je peněžním aktivem každá
likvidní aktivní bilance (pohledávka) v zúčtovacím mechanizmu. Jde ale
o to, pokud toto peněžní aktivum použije, jakým způsobem dojde u přijímajícího subjektu ke změně jeho pozice v zúčtovacím mechanizmu. U něj
Peněžní aktiva
obecná a individuální
60
FORMY PENĚŽNÍCH AKTIV 61
může dojít k navýšení libovolné aktivní nebo snížení libovolné pasivní složky
ve zúčtovacím mechanizmu. Původní peněžní aktivum plátce tak může buď
zaniknout a nebo být převedeno na příjemce, v druhém případě má peněžní
aktivum obecnější charakter. Obecné peněžní aktivum koluje ekonomikou a
bývá proto někdy též označováno jako oběživo, naopak individuální peněžní
aktivum je jako peněžní aktivum používáno určitým subjektem, případně určitou skupinou subjektů, není však jako peněžní aktivum používáno obecně
a nemůže proto stále kolovat, nýbrž musí být někdy (či stále) konvertováno
nebo používáno při placení podobným způsobem.
Peněžní aktivum je vlastně potvrzením o existence určité kreditní pozice ve
zúčtovacím mechanizmu. Může se jednat pouze o toto potvrzení, o aktivum,
které nemá žádné jiné použití, může se ale jednat rovněž o aktivum, které
má nějaké alternativní použití a které lze pak vnímat vlastně jako určité
zajištění příslušného zúčtovacího úvěru.
Penežní aktivum: potvrzení zúčtovacího
úvěru
Rozhodnutí o tom, co bude jednotlivec považovat v rámci svého bohatství
za peněžní aktiva a co nikoliv je přísně subjektivní. Ačkoliv je likvidita
odvozena z určitých technických skutečností, je pohled na ni individuální
záležitostí, ovlivněnou vlastními očekáváními. Navíc se nejedná o snadno
měřitelný koncept a dále se liší i preference jednotlivých subjektů ohledně jí.
To stejné aktivum může být pro některé subjekty peněžním aktivem a pro
jiné ne a dokonce pro jeden a ten samý subjekt mohou různá aktiva plnit
roli peněžního aktiva v různých momentech jinak. Proto je patrno, že přísně
regulovat či vymezovat peněžní aktiva není objektivně možné.60
Subjektivita
vnímání peněžních aktiv
Peněžní aktiva jsou v zúčtovacím systému přítomna od jeho podstaty vyrovnávající časové nesrovnalosti. Není ovšem důvod, aby to byla peněžní
aktiva obecná. Ačkoliv dříve to tak bylo běžné, dnes již je obecnost peněžních aktiv u většiny z nich zúžena na určité skupiny subjektů. Přesto, že
více či méně obecná peněžní aktiva hrají v platebním systému významnou
roli, bylo by nevhodným zjednodušením tato peněžní aktiva s tímto systémem zaměňovat. Peníze nejsou jen peněžní aktiva, nýbrž celý platební
systém, včetně mechanizmu jeho chodu. Ačkoliv je tedy obvyklé používat
výrazové zkratky a nazývat peněžní aktivum přímo peníze, je dobré vždy
pamatovat na to, že je to zjednodušené vyjádření a nepokoušet se například
z pouhé znalosti podoby tohoto aktiva odvozovat nějaké definitivní závěry
o peněžním mechanizmu, v rámci kterého vystupuje.
Peníze víc než
jen peněžní aktiva
Přesněji řečeno, v tomto textu navrhuji terminologii, která peníze chápe jako
fenomén, který řeší určitý ekonomický problém, plní určitou ekonomickou
funkci. Tuto funkci zcela jistě neplní nějaká aktiva sama o sobě, nýbrž
jedině institucionalizovaný způsob jejich používání. Proto považuji koncept
peněz, jak je zde zaveden, za logicky použitý. Je běžné za peníze přímo
označovat určitá peněžní aktiva. Pokud se tak činí, je však vždy třeba mít
na paměti, že na teoretické i praktické peněžní otázky pak nelze odpovídat
60 „[N]eexistuje striktně řečeno nic takového jako množství peněz v oběhu[.]ÿ
yek (1976), str. 93.
Ha-
bez zřetele k celému platebnímu systému a ačkoliv se tedy tento platební
systém za peníze v takové terminologii nepovažuje, automaticky do každého
uvažování o peněžních otázkách vstupuje (a pokud ne, dopouští se autor
úvah opomenutí, která mohou mít velmi významné důsledky).
V historii hrálo často roli obecného peněžního aktiva nějaké reálné aktivum, placení se pak odehrávalo prostým převáděním tohoto aktiva, peněžní
aktivum obíhalo ekonomikou – bylo oběživem reálného charakteru. Jeho
hodnota navíc fungovala jako určité zajištění úvěru v platebním systému.
Pokud bylo toto aktivum jediné a pokud navíc byla nevýznamná role krátkodobého úvěru v platebním mechanizmu, byl by model takového peněžního
systému jednoduchý.
Reálné aktivum
jako peněžní
aktivum
Později se v roli více či méně obecných peněžních aktiv začala objevovat též
finanční aktiva, pohledávky za určitými subjekty. Pokud tyto pohledávky
jako peněžní aktivum drží více subjektů, jsou do té míry obecným peněžním
aktivem. Někdy mohou být tato aktiva v rámci této skupiny subjektů přímo
převáděna a mohou kolovat, jako tomu bylo u reálných aktiv – mohou být
oběživem finančního charakteru. Reálná podoba reprezentace těchto pohledávek potom pro princip takovýchto peněz není podstatná.
Finanční aktivum jako peněžní aktivum
V podstatě jsou peníze o tocích v rámci zúčtovacího mechanizmu, o organizaci placení na dílčích trzích. Pokud existuje jediné obecné peněžní aktivum
a placení se odehrává prakticky výhradně jeho převodem, je zaměňování peněz a tohoto aktiva zřejmě na místě. Důvody, proč jsou peníze vnímány jako
nějaké aktivum jsou patrně historického charakteru, peněžní mechanizmus
totiž dříve fungoval právě takovýmto způsobem. V současnosti ale platba
spočívá obvykle v konverzi jednoho finančního aktiva v jiné či případně ve
vzniku jednoho finančního pasiva a jiného finančního aktiva, podstatné je
vlastně pouze aby příjemce platby získal nové finanční aktivum. Umět zaplatit znamená být schopen zařídit, aby příjemce získal ono finanční aktivum,
jím zvolené (individuální) peněžní aktivum. Jádro platebního systému je
pak ukryto v mechanizmu zajišťujícím, že jednotlivý platící subjekt dokáže
tuto operaci vyvolat.
Platební systém tak začíná mít čím dál více podobu systému snadné transformace úvěrů. Finanční systém je ve své statické podobě úvěrovou strukturou, jeho dynamickou složkou jsou změny v této struktuře a významnou
částí těchto změn jsou změny spojené s chodem platebního systému. Platební systém zajišťuje hladký chod těchto změn. Proces historického vývoje
platebního systému jen zvýrazňuje význam úvěrové teorie peněz – zanedbání
role úvěru v úvahách o penězích vede ke stále větším zkreslením reality. To
však samozřejmě neznamená, že klasický pohled na peníze jako na aktiva
nemá k peněžním otázkám co říci. Naopak, mezi těmito dvěma pohledy
existuje úzký vztah, pokud se totiž peněžními aktivy stávají finanční aktiva,
hovoříme zároveň o aktivech i úvěrech a rozbor takovýchto peněžních aktiv
je základní podmínkou pochopení jejich role v dynamice transformace úvěrů
v rámci platebního systému.
Umělé peněžní aktivum
Technicky nejjednodušší formou finančních aktiv jsou formální pohledávky
za nějakým subjektem, nesoucí pouze jedinou informaci – svou nominální
hodnotu, tedy nějaké číslo. U formálních pohledávek není nic dalšího ošetřeno, tedy zejména ani doba a způsob jejich splacení. Jedná se o umělé
aktivum, které nemá být nikdy proplaceno, toto umělé finanční aktivum
není u svého emitenta konvertibilní v jiné statky.
Umělé aktivum:
nekonvertibilní
pohledávka
Je otázkou, kdy může mít takováto umělá pohledávka skutečnou hodnotu
(převyšující formu její reprezentace, tedy například papíru na němž je vyjádřena), kdy může být skutečně aktivem. Pro ekonomický statek se uvádí
dvě podmínky: vzácnost a užitečnost. Pro existenci hodnoty umělých pohledávek a její úroveň hraje jistě jejich objem a jeho elasticita významnou
roli. Může však mít takové umělé aktivum hodnotu jen pro to, že je jeho
objem omezen?
Existuje jedna teoretická možnost, jak by mohlo umělé aktivum získat hodnotu, bez zásluh jeho emitenta, aniž by bylo jakkoliv přímo navázáno na
jiná aktiva. Mechanizmem budování jeho hodnoty by byl zvyk. Pokud totiž
již aktivum hodnotu má, může být používáno pro různé finanční účely, a
jeho hodnota tak může být budována na základě existující hodnoty. Z umělého aktiva se stává postupně aktivum skutečné tím, jak začíná mít hodnotu
pro některé subjekty. Není možné apriori zavrhnout, že by se taková událost mohla stát, ale v historii se vždy podobné budování hodnoty opřelo
o nějaké specifické vlastnosti budoucího aktiva, a tudíž o to, že se jednalo
o aktivum již původně a ne o aktivum vzniklé z umělého. Nahodilý proces
tvorby hodnoty, kdy budoucí hodnota vzniká na současné je navíc, pokud
není podepřen nějakými jinými důvody, stejně snadno reverzibilní, a aktivum, které si vybudovalo hodnotu náhodně tím, jak její minulou náhodnou
hodnotu uznali všichni jako základ pro své budoucí chování, může o svou
umělou hodnotu stejně tak přijít. Umělá aktiva nepodepřená jinou silou by
byla nestabilní. Ačkoliv se tento proces sám o sobě v čisté podobě nikdy
neodehrál, a jak je uvedeno, pravděpodobně by se též sám zlikvidoval, je
jeho role jako podpůrného procesu u tvorby hodnoty některých finančních
aktiv velice podstatná.
Budování hodnoty zvykem
Jak bylo uvedeno, ke vzniku a zejména udržování hodnoty umělého aktiva
je zpravidla třeba nějaké dodatečné síly. Jednou, v historii často používanou
možností je, že se jedná o sílu neekonomického charakteru, o užití donucovací
moci státu.
Hodnota podporována donucovací silou
Ekonomickou možností podporování hodnoty umělého aktiva je jeho vazba
na jiná aktiva. Nejpřímější možností je, že emitent sám bude tuto vazbu
garantovat. To od něj bude zpravidla vyžadovat nějaké kroky na podporu
hodnoty svého aktiva, pokud s ním existuje trh, může na tento trh aktivně
vstupovat nebo nějak nepřímo ovlivňovat dění na tomto trhu. Takovéto
Garance hodnoty umělého
aktiva
aktivum je ale již spíše než umělým aktivem aktivem skutečným – tím, jak
je zajištěna jeho vazba na jiné hodnoty, stává se samo hodnotou.
Státy vydávaly a vydávají umělá aktiva, která plní funkci peněžního aktiva,
nazývaného umělé peněžní aktivum (případně umělé peníze, někdy též nekonvertibilní peníze či papírové peníze), fiat money. Děje se tak především
proto, že donucovací silou, kterou disponují, podporují široký oběh tohoto
aktiva. Systém umělých fiat money funguje tak, že stát zajistí, že placení
se odehrává přímo prostřednictvím převodu tohoto umělého aktiva. Tímto
způsobem a případně nějakými dalšími tak stát podporuje hodnotu tohoto
aktiva, a činí tak rovněž v součinnosti s během času a formováním zvyků, ale
často také za využití své ekonomické síly (získané samozřejmě potažmo opět
díky donucovací moci) i ekonomickou podporou hodnoty umělých peněz.
Pokud je možno realizovat platby prostřednictvím převodu nějakého aktiva,
je logické, že se toto aktivum stává vhodnou zásobou kupní síly pro jednotlivce, že začne plnit funkci individuálního peněžního aktiva. Vazba peněžního aktiva a fungování peněžního systému je zde tak jednoduchá, jako je
tomu u peněz tvořených reálným aktivem. Fiat money jsou vlastně tvořeny
umělým aktivem obíhajícím jako obecné peněžní aktivum. Představit si,
že by umělá aktiva tvořila pro někoho peněžní aktiva, aniž by byla pre něj
přímo použitelná v platebním systému je nesnadné.
V historii nejen že umělé peníze vznikaly pouze za zásahu státního násilí,
ale vznikaly navíc z popudu státu a pro jeho vlastní potřeby. Ačkoliv zde
připouštíme teoretickou možnost, že by se mohly objevit peníze analogické
umělým penězům i bez státní intervence, v historii k takovým případům
většího rozsahu nedošlo. Jde tedy o to, že při zavádění a udržování fiat
money byla vždy přítomna vedle ekonomické i donucovací síla. Někteří autoři
jsou názoru, že tomu v historickém vývoji, který proběhl od komoditních
peněžních aktiv směrem k umělým peněžním aktivům, ani jinak být nemohlo,
a že by tento vývoj bez zásahu států nikdy neproběhl.61 62
61 To, že neexistuje spontánní, tržní cesta od komoditních k umělým peněžním aktivům
říká například White (1999), p. 18: „Is there a spontaneous or market-driven path from
[comodity] system to the noncomodity, or fiat, standards that prevails today? No.ÿ
62 Po světě existují tisíce lokálních měn, včetně těch, založených na umělých aktivech.
Příkladem jsou známé Ithaca Hours, které se rozšiřují i prostřednictvím ekonomické síly
tím, že kdo se zaváže je přijímat, získá jistý obnos zdarma. Pro fungování takovýchto
systémů existuje řada politických a rovněž ekonomických motivů (například daňové), jejich rozsah však nepřekračuje velikost menších komunit, přesněji řečeno nikdy nedosáhl
velikost srovnatelnou se společenským hospodářstvím běžného státu. Jedním z důvodů
jistě je, že se tomu státy brání. Pokud by komunita dosáhla takové autonomie, že by
se z vlivu příslušného státu vymanila, stává se sama státem a její peníze klasickými fiat
money. Otázka stojí tak, zda by v případě, že se komunita zbaví původních státních fiat
money a kdy dále nebude politicky trvat na své lokální měně, zda by se v tomto případě
nestalo peněžním aktivem něco jiného, než umělá aktiva.
Fiat money:
státem vnucené
umělé peněžní
aktivum
Úvěrová peněžní aktiva
Nejběžnější způsob vzniku nových finančních aktiv je pokud se jejich emitent
zaváže k nějakému plnění, které je podstatou těchto nových aktiv, v jiných
již existujících aktivech. Pokud někdo nevládne donucovací silou, pod kterou by přiměl ostatní uznat hodnotu jím vydaných umělých aktiv a pokud
nechce čekat na možnost že by si jím vydaná umělá aktiva vytvořila svou
hodnotu nahodile, má možnost vydávat pouze finanční aktiva skutečná. Ta
se vyznačují tím, že v sobě nesou nějakou vazbu na jiná aktiva, potažmo reálná aktiva a v konečném důsledku vlastně vazbu na spotřební statky. Část
této vazby je navíc zprostředkovaná přímo povinnosti emitenta, jeho závazkem. Finanční ujednání se pro něj stává skutečným (a ne pouze formálním)
finančním pasivem, aby mohlo být finančním aktivem pro protistranu, jede
zde o poskytnutí úvěru (v širším pojetí) v pravém slova smyslu, o vydání
úvěrového aktiva.
Skutečná finanční aktiva
jsou vázána na
jiné hodnoty
Finanční aktiva se stanou peněžními aktivy v momentě, kdy je nějaký subjekt začne považovat za součást své likvidní pozice, pokud je drží v rámci
svého záměru přístupu k produktům společenského hospodářství prostřednictvím zúčtovacího mechanizmu. Takovému rozhodnutí velmi napomůže,
pokud je finanční aktivum pro jeho aktuálního držitele snadno aktivizovatelné pro použití v rámci stávajícího zúčtovacího mechanizmu, pokud je
snadno likvidovatelné, proměnitelné v peněžní tok na dílčím trhu. Takovéto
technické vlastnosti spolu s osobním pohledem na situaci pro něj učiní ze
zmíněného aktiva aktivum peněžní.
Finanční aktiva
peněžními aktivy
Pro použití jako peněžní aktiva jsou vhodná jasně kvantifikovatelná finanční
aktiva. Pokud již v ekonomice existují jiná peněžní aktiva, mohou být nová
peněžní aktiva od nich odvozená. Začnou-li hrát roli peněžních aktiv, jsou
to peněžní aktiva odvozená od původních, základních peněžních aktiv.
Odvozená peněžní aktiva
Nejsnáze se vazba nových peněžních aktiv na stará docílí tak, když je zajištěna přímo emitentem, pokud jsou nová finanční aktiva emitentem splácena
v základních peněžních aktivech. Jako peněžní aktiva pak začnou vystupovat
klasické závazky emitenta, tedy určitý typ úvěrů. Peněžní aktiva, tvořená
(skutečnými) závazky nějakého subjektu se nazývají úvěrová peněžní aktiva
(angl. credit money). A to i v případě, že se nejedná o odvozené peníze, jak
bylo sugestivně naznačeno v rámci popisu jejich obvyklého způsobu vzniku
výše. Dále však budeme obvykle předpokládat, že úvěrové peníze jsou zároveň penězi odvozenými, což je nejběžnější skutečnost. Úvěrová peněžní
aktiva coby pohledávky musejí být vyjádřeny v nějakém aktivu, ve kterém
jsou splatné, tomuto aktivu se říká bazické aktivum, základní aktivum (angl.
base asset). Jsou-li bazickým aktivem nějaká jiná peněžní aktiva, jsou to základní peněžní aktiva (angl. base money).
Úvěrová peněžní aktiva:
závazky peněžními aktivy
V rozvaze emitenta figurují úvěrová peněžní aktiva na pasivní straně, z pohledu uživatelů peněz to jsou aktiva. U úvěrových peněžních aktiv tedy
Pozice emitenta
a držitelů úvěrových peněžních aktiv
výrazně záleží, na které straně barikády stojíme, na rozdíl od aktiva komoditního typu, které je aktivem pro každého, jsou úvěrová peněžní aktiva,
coby finanční aktiva, aktivem pouze pro jejich držitele, ale pasivem pro jejich emitenta. Je to logické, neboť se jedná o finanční operaci běžného typu,
tedy o úvěr, a jeden proto musí být věřitelem a jeden dlužníkem. Držitel
úvěrových finančních aktiv financuje jejich emitenta.
Pohledávky tvořící odvozená úvěrová peněžní aktiva se mohou lišit charakterem své směnitelnosti v bazické aktivum u emitenta, mohou u něj být
konvertována do základního aktiva více či méně snadno. Může jít o pohledávky splatné na požádání, konvertibilní v základní aktivum u emitenta bez
omezení, tedy o úvěrová peněžní aktiva s neomezenou směnitelností. Vazba
úvěrových peněz na bazické aktivum však může být oslabena, tak zvaná
úvěrová peněžní aktiva s omezenou směnitelností jsou sice finanční aktiva
v emitující instituci do bazického aktiva konvertibilní, ale této konverzi jsou
kladeny různé překážky. Překážky, jako je například minimální objem konvertovaných aktiv, omezení konverze na vybrané subjekty, časové omezení
konverze (neprovádí se na viděnou), prostorové omezení, a podobně. Jako
limitní případ lze chápat nekonvertibilní peněžní aktiva u kterých není výplata emitentem vůbec prováděna, tedy to, co jsme nazvali výše umělými
peněžními aktivy.
Konvertibilita
úvěrových peněžních aktiv
Různá může být i cenová vazba úvěrových peněžních aktiv na bazické aktivum. Mohou to být peněžní aktiva s fixním kurzem (peníze se zaručenou
cenou) nebo peněžní aktiva s pohyblivým kurzem. Fixace ceny peněžních
aktiv nemusí vždy souviset s jejich konvertibilitou u emitenta. Myslitelné je,
že emitent (nebo někdo) zařídí, že tržní kurz finančních aktiv vůči bazickému
aktivu na sekundárním trhu bude stálý, aniž by sám za tento kurz finanční
aktiva přijímal. Pokud je však garantovaný fixní kurz uplatnitelný přímo neomezovanou směnou u emitenta, u úvěrových peněžních aktiv s neomezenou
směnitelností a se zaručenou cenou, je situace speciálním případem peněžních aktiv se zaručenou cenou, kde je garance fixní ceny peněžních aktiv vůči
bazickému aktivu efektivně vynutitelná povinností emitující instituce v této
fixní ceně skutečně peněžní aktivum směňovat. Úvěrové peněžní aktivum
s fixním kurzem a neomezenou směnitelností je pak tvořeno bez omezení
a na požádání splatnými pohledávkami za vydávající (emitující) institucí
znějící na fixní množství základního aktiva.
Řízení ceny úvěrových peněžních aktiv
Jsou-li finanční aktiva snadno převoditelná (sekundárně obchodovatelná),
mohou začít obíhat tak, jak je tomu u peněžních aktiv reálné povahy. Pokud
jsou to závazky u emitenta snadno směnitelné za základní peněžní aktiva,
může je každý přijímat (v rámci platebního systému), protože pokud by jim
sám nedůvěřoval, může je ihned proměnit za základní peněžní aktiva, buď
na trhu a nebo jistě alespoň u emitenta. Pokud to však někdo neudělá a
zachází s těmito pohledávkami jako s peněžními aktivy, je ochotný je držet
a přijímat při placení, mění se pro něj tyto pohledávky z blízkých peněžních
substitutů v peněžní aktiva v pravém slova smyslu. Pokud se tento přístup
rozšíří v ekonomice, obíhají, zpočátku zpravidla vedle původních peněžních
Úvěrová peněžní aktiva
obecnými peněžními aktivy
aktiv, peněžní aktiva nová, úvěrová. Jinými slovy, okruh držitelů závazků
emitenta jako součást peněžní zásoby může mít tendenci se rozšiřovat popsaným způsobem a z příslušného peněžního aktiva se stane peněžní aktivum
obecné.
Snadno konvertibilní odvozená úvěrová peněžní aktiva se tedy mohou stát
obecnými peněžními aktivy poměrně nekomplikovaným způsobem. U převoditelných odvozených úvěrových peněžních aktiv s nižší konvertibilitou by
tento proces byl samozřejmě příslušně složitější, případně by se tato aktiva
stávala peněžními aktivy pouze do určité míry. Nepřevoditelná finanční aktiva se samozřejmě mohou stát peněžními aktivy pouze s ohledem na jejich
splatnost u emitenta, nic jiného s nimi provádět nelze.
Chce-li tedy emitent zařídit, aby se jeho závazky staly peněžními aktivy,
musí je tedy v prvé řadě dokázat zapojit do existujícího platebního systému.
Pokud se jedná a převoditelné závazky, může vzniknout trh, na němž budou
směňovány v ostatní formy peněžních aktiv, emitent může fungování tohoto
trhu podporovat. Pokud se jedná o nepřevoditelná aktiva, emitent musí pro
jejich držitele platbu obstarat – jejich splatnost musí vést snadno k realizaci
platby, tedy ve získání příslušného objemu peněžních aktiv příjemcem platby.
Fungování systému úvěrových peněz může nabývat rozmanitých forem a
nemá tedy smysl pokoušet se je nějak obecně vymezit. Důvodem je, že
souběžně s nimi obvykle působí i základní peníze, a také to, že těchto peněz může existovat v ekonomice mnoho druhů, může je poskytovat mnoho
různých emitentů. Fungování platebního mechanizmu je založeno právě na
způsobu převádění jedněch peněžních aktiv do jiných, to je moment, kdy se
uskutečňuje platba. Organizace tohoto mechanizmu je jádrem zúčtovacího
mechanizmu a tedy nejlépe odpovídá tomu, co nazýváme peníze. V kapitole
o bankách provedeme rozbor konkrétního typu úvěrových peněz odpovídajícího současné realitě – rozbor bankovních úvěrových peněz.
Úvěrové peníze:
systém vypořádání úvěrových
peněžních aktiv
Krytí peněžních aktiv
Nejjednodušším příkladem úvěrových peněžních aktiv jsou peněžní aktiva
úplně krytá. Tak se nazývají úvěrová peněžní aktiva směnitelná u emitenta
za dané množství bazického aktiva, pokud emitent drží v aktivech celou hodnotu bazického aktiva odpovídající těmto závazků. Taková peněžní aktiva
mohou vzniknout tak, že emitent vyměňuje bazické aktivum bez omezení
v kurzu jedna k jedné (tak zvaně v paru) za pohledávky na toto aktivum
tvořící úvěrová peněžní aktiva, a pokud si celý objem takto získaného základního aktiva ponechává ve správě. Úplně krytá úvěrová peněžní aktiva
jsou pohledávky na určité množství základního aktiva, které jsou obvykle
splatné na požádání v paru zpět v základním aktivu. Emitentem přijatý
obnos základního aktiva je stále uložen, dokud není předložena příslušná
pohledávka, která byla proti jeho uložení vystavena.
Úplně krytá
peněžní aktiva
Princip může fungovat podobným způsobem, jako je tomu u lístků do šatny,
kdy je přesně identifikováno která část bazického aktiva odpovídá které emitované pohledávce. Existují oddělené sejfy a doklady opravňující na jejich
obsah jsou převoditelné (aby mohly plnit funkci směnného prostředku). To
je čistá forma úplně krytých peněz, která je transparentní a věrohodná. Existuje i nečistá varianta, která znesnadňuje věřitelům kontrolu emitenta. Tak
je tomu, pokud emitent sloučí všechny zásoby základního aktiva (vytvoří tak
zvaný pool) a přeruší tak jasnou vazbu mezi emitovanými úvěrovými penězi
a jejich krytím bazickým aktivem. První případ je případem adresných rezerv, ve druhém případě jsou rezervy neadresné.
Adresné a neadresné rezervy
Pokud jsou úvěrová peněžní aktiva emitována na bázi jiných (základních)
peněžních aktiv, je jich při emisi úplně krytých zástupných peněžních aktiv
vydáno právě tolik, kolik je z oběhu staženo základních peněžních aktiv, a
následná situace je fakticky totožná se situací kdy obíhaly pouze základní
peněžní aktiva, jediný rozdíl je v tom, že část základních peněz nyní obíhá
v symbolické formě peněžních aktiv zástupných. Takováto peněžní aktiva
jsou pak sice formálně odlišná od základních peněžních aktiv, jejich ekonomická podstata je však naprosto totožná. Veškeré vlastnosti, například co se
týká stability či ceny zástupných peněžních aktiv, se tedy prakticky přímo
kopírují z vlastností základních peněžních aktiv. Změna, která je taky často
motivem pro zavedení zástupných peněžních aktiv, se odehraje s náklady
spojenými s tímto systémem. Zástupné peníze mohou s ohledem na jejich
formu (například papírová, účetní či elektronická) významně snížit transakční náklady spojené s prováděním plateb. Na druhé straně se se správou
úplně krytých peněžních aktiv pojí samozřejmě určité náklady pro emitenta
vážící se jak k depotní službě, tak k výrobě a obhospodařování emitovaných
zástupných peněz.
V poslední době jsou nejdůležitějším typem úvěrových peněžních aktiv peněžní aktiva částečně krytá (angl. fractional reserve money). To jsou jako
peněžní aktiva působící pohledávky za emitující institucí splatné v určitém
bazickém aktivu, emitující instituce však přitom nedisponuje objemem bazického aktiva do plné výše jí emitovaných úvěrových peněžních aktiv.
Částečně krytá
peněžní aktiva
Emitenti částečně krytých úvěrových peněžních aktiv drží obvykle určitou
rezervní zásobu základního aktiva, nazývanou rezervy, aby byli schopni vydaná peněžní aktiva vyplácet. Rezervy v širším slova smyslu tvoří i likvidní
aktiva a možnosti, které je emitent schopen lehce konvertovat do základního
aktiva. Rezervy jsou vlastně tím, co emitent považuje za peněžní aktiva
sám pro sebe. Protože však požadavky na konverzi obvykle dosahují pouze
zlomku celkově emitovaných peněžních aktiv, drží typicky emitenti ve formě
rezerv zásobu odpovídající pouze části vydaných peněžních aktiv. Odtud
název částečné krytí. Jako rezervní poměr (angl. reserve ratio) se označuje
poměr rezerv k emitovaným úvěrovým peněžním aktivům. U částečně krytých peněžních aktiv je tento poměr menší než 100%, této hodnoty naopak
dosahuje u úplně krytých peněžních aktiv.
Rezervy: emitentova zásoba
základního aktiva
Pokud jsou částečně krytá peněžní aktiva snadno převoditelná, mohou obíhat
a být přímo používána při placení. Pokud jsou nepřevoditelná, musí být
systém částečně krytých peněz realizován prostřednictvím emitenta, který
zařídí pro své věřitele provádění plateb.63
Částečně kryté
peníze
Ačkoliv částečně kryté peníze vznikaly historicky obvykle na základě již existujících peněz, lze si představit i situaci, kdy by bází systému částečně krytých peněz bylo aktivum nesloužící standardně jako směnný prostředek. Některé systémy částečně krytých peněz do tohoto stádia dospěly postupně
když bazická komodita tvořící původně peníze postupně opouštěla peněžní
oběh.
Cena finančních aktiv reprezentujících částečně krytá peněžní aktiva souvisí
s cenou bazického aktiva a se způsobem jejich vzájemné vazby a směnitelnosti. Lze-li například bez nákladů a rizika převádět peněžní aktiva v základní aktivum u emitenta, jedná-li se o peněžní aktiva s neomezenou směnitelností, musí být tržní kurz těchto peněžních aktiv a jejich kurz u emitenta
v souladu. Jinak řečeno, tyto ceny se mohou lišit jen o transakční náklady
přechodu, a o zahrnutí rizika spočívajícího v možnosti nezaplacení těchto pohledávek emitentem, nedodržení splatnosti na viděnou, či změnu výplatního
poměru. V době bezproblémového fungování částečně krytých peněz budou
tyto ceny zřejmě prakticky stejné. Jsou-li tedy úvěrová peněžní aktiva zástupnými peněžními aktivy jiných, základních peněžních aktiv, a pokud jsou
základní peněžní aktiva podstatně více rozšířena, přenáší se jejich cena více
méně na peněžní aktiva zástupná. U úvěrových peněžních aktiv s omezenou
směnitelností se může cena peněžních aktiv od ceny bazického aktiva do jisté
míry odpoutat.64
63 Z historie je známá epizoda o vzniku jedné formy částečně krytých peněz v Anglii 17.
století. Počátek má u místních zlatníků, u kterých si lidé zvykají, zejména v nejistých
válečných dobách, ukládat za určitý poplatek své zlaté prostředky. Zlatníci jim potom
oproti jejich deponovanému zlatu vystavují od roku 1633 poukázky. Protože poukázky
zaručují držiteli nárok na jistý objem zlata, nevadí mi že ve směně obdržím místo příslušné váhy zlata papírovou poukázku na stejný objem uložený u zlatníka. Ba naopak,
je pro mne jednoduší vzít si poukázku, se kterou lze podstatně snáze manipulovat. Poukázky tak začínají postupně obíhat jako úplně kryté úvěrové peníze místo samotného
zlata. Podnikaví zlatníci ale brzy zjišťují, že mohou kromě vystavení poukázek střadatelům oproti depozitu zlata vystavit i nekryté poukázky. Pokud se tyto poukázky neliší,
nikdo nerozezná že fakticky nejsou kryty zlatým depozitem a jsou tedy přijímány stejně
dobře jako ty původní. Tak se poukázky zlatníků bez vědomí veřejnosti mění z úplně
krytých v částečně kryté peníze. Tento podvod je podstatou vzniku částečně krytých
poukázek v Anglii okolo roku 1660, které se staly přímými předchůdci bankovek. (Právně
je legitimita vystavování zlatnických poukázek na doručitele potvrzena zákonem z roku
1704.)
64 Pokud je základním aktivem nějaká komodita, a kurz peněžních aktiv je k ní připoután,
je situace částečně podobná přímo existenci komoditních peněz. V širším slova smyslu
se za komoditní peníze proto považují i všechny systémy vážící peníze těsně k nějaké
komoditě. Poptávka po základní komoditě z důvodu změny držby zásoby této komodity
emitující institucí je v případě částečného krytí standardně nižší než poptávka po peněžní
komoditě v případě komoditních peněz (které odpovídají 100% krytí), ale může se někdy
chovat nestabilně a dosahovat obrovských rozměrů. Proto může neměnový trh s rezervní
komoditou při částečně krytých penězích vykazovat v kratším horizontu stabilnější cenový
vývoj než trh se stejnou komoditou, když je přímo komoditou peněžní. Tato krátkodobá
Cena částečně
krytých peněz
vázána na bazická aktivum
Logicky bývá ta část úvěrového peněžního aktiva, která není v aktivech emitenta kryta příslušnou zásobou rezervního aktiva nazývána nekrytá peněžní
aktiva (angl. fiduciar money). Tato peněžní aktiva můžeme sice u solventního emitenta považovat fakticky za krytá příslušnou částí jeho aktiv, ovšem
nejedná se zde o krytí aktivy rezervního peněžního charakteru.
Nekryté peněžní aktivum
Obvyklým emitentem úvěrových peněžních aktiv jsou banky, jak o tom
bude pojednáno dále, v historii se však vyskytují i případy jiných emitentů úvěrových peněžních aktiv. Jako úvěrová peněžní aktiva například
obíhaly směnky bonitních dlužníků, často ještě akceptované dalšími subjekty. A v současnosti mají formu peněžních aktiv do větší či menší míry
závazky mnoha typů finančních subjektů.
Emitenti úvěrových peněžních
aktiv
stabilita může však být v delším období vykoupena většími jednorázovými šoky. Cena
částečně krytých peněz těsně navázaných na bazické aktivum odpovídá ceně bazického
aktiva na neměnovém trhu, podobně jako cena čistých komoditních peněz odpovídá ceně
komodity na neměnovém trhu. Situace na těchto dvou trzích se vzájemně ovlivňuje a
záleží především na poměru jejich velikostí který trh bychom označili za primární. Někdy,
například v počátcích takovýchto peněžních systémů, by byla cena peněz odvozována od
ceny komodity, později však bývá častěji cena komodity odvozována od impulzů z peněžní
strany. Je potřeba si ale uvědomit, že tento trh nemusí vždy fungovat tak hladce jak je
popsáno – problém může být regulace tohoto trhu. Je-li tedy například regulován přístup
na trh bazického aktiva, může se cena peněz a cena bazického aktiva od sebe vzdálit.
Nebo může být na trhu bazického aktiva intervenováno a uměle tak udržována cena na
někým požadované úrovni.
Pokud je bazické aktivum tvořenou určitou komoditou, je tato komodita stažena z jiného použití a spočívá pasivně ve sklepích emitenta. Pokud však jsou úvěrové peníze
tvořeny na bázi peněz původně tvořených touto komoditou, peněžní sféra již nyní nemusí
díky částečnému krytí vázat takové objemy komodity, a tato komodita může být použita
jinde v ekonomice. To znamená jistou úsporu nákladů na peníze, kterou pocítí v prvé řadě
emitent. To, jestli se o tento zisk podělí s uživateli peněz závisí na organizaci peněžního
sektoru, především na konkurenci mezi emitenty. Nárůst užitku který pocítí emitent a
o který se případně do jisté míry podělí s některými dalšími subjekty je však zároveň
spojen s novými náklady které nesou všichni uživatelé, s náklady souvisejícími s nižší stabilitou peněz. V praxi tak může dojít k přerozdělení bohatství od uživatelů peněz k jejich
emitentovi a některým dalším subjektům, místo k celkovému zlepšení Paretova typu.
V. Bankovní peníze
Banky jsou institucemi hrajícími v peněžním systému posledních dvou století klíčovou roli. Podoba současného bankovního systému je však důsledkem
jen o něco málo delšího (a tedy historicky vnímáno relativně krátkého) historického vývoje. Ekonomické fenomény týkající se role úvěru v peněžním
systému či nepřímé formy financování jsou objektivně existující, ovšem konkrétní způsob jejich vzájemného namíchání a zafixování v podobě finančních
institucí je do značné míry historickou nahodilostí. Při zkoumání bankovního systému si proto nevystačíme s čistě teoretickým přístupem, ale musíme
brát ohled na určitá fakta, především historického a politického rázu.
Přes specifické rysy vyplývající z těchto skutečností odpovídají bankovní peníze stále obecným zásadám probraným v předchozím výkladu a jsou tedy
ve své podstatě založeny na umožnění snadného převodu úvěrů v rámci společenského zúčtovacího systému. Pro svoje potřeby využívají konkrétní část
úvěrové struktury ekonomiky a jejich fungování je založeno na dynamice
v rámci této úvěrové podstruktury.
Vývoj vnímání peněžní role bank
Role bank v peněžním systému se formovala vývojem a nebyla vždy okamžitě
dobře pochopena širší veřejností ani ekonomy. To, že vklady v bankách mohou plnit (za určitých podmínek, které se stávaly v zemích s nejvyspělejším
bankovnictvím realitou již hluboko v 19. století) funkci peněžních aktiv
(stejně jako to původně činily plnohodnotné mince a později bankovky) si
dlouho uvědomoval málo kdo.65
Ačkoliv byla v ekonomii tato skutečnost zmíněna již koncem 18. století,
museli ještě v počátku 20. osvícenější ekonomové vést širokou popularizaci v rámci ekonomické profese, aby svým kolegům místo bank v peněžním
mechanizmu objasnili. V návaznosti na zakladatele moderní monetární teorie Williama Jevonse, Knuta Wicksella a Ludwiga Misese to byli rakouští a
65 Jedním z možných dokladů může být, že komerčním bankám byla státy omezována
možnost emitovat bankovky, k omezení možnosti emitovat šekovatelné vklady, které plní
totožné funkce však nedošlo. Další skutečností je opomenutí bezhotovostních peněžních
aktiv vydávaných (tehdy soukromou) Bank of England v Pealových zákonech (1844), které
se právě o kontrolu vydávání peněžních aktiv snažily.
71
BANKOVNÍ PENÍZE 72
švédští ekonomové, mimo jiných Friedrich Hayek, a dále také zástupci britské
Cambridge jako například Dennis Robertson a následně John M. Keynes.66
Banka
Emitent úvěrových peněžních aktiv může mít různou náplň aktivní strany své
bilance. Emitenta úvěrových peněz, který zároveň rozsáhle poskytuje úvěry,
nazýváme banka. Banky jsou tedy subjekty financující svá aktiva, která
jsou představována zejména úvěry, převážně závazky vůči mnoha různým
věřitelům. To je běžné pro většinu finančních zprostředkovatelů, banky se
od nich liší tím, že poskytují velmi likvidní závazky, závazky, které plní pro
jejich držitele funkce peněžních aktiv.
Banka: úvěrující emitent úvěrových peněz
Závazky banky se mohou stát peněžními aktivy stejně jako je tomu v případě jakýchkoliv jiných úvěrových peněžních aktiv. Pokud jsou tyto závazky
převoditelné a jsou snadno směnitelné do užívaných peněžních aktiv, mohou
se stát jakýmsi prodloužením existujícího platebního systému a mohou začít
kolovat, být samy používány přímo při platbách – mohou se stát obecnými
peněžními aktivy, zástupnými peněžními aktivy odvozenými od původních
peněžních aktiv. Pokud se jedná o závazky nepřevoditelné, musí pro jejich
držitele existovat možnost snadného napojení na stávající platební systém,
pokud nevznikne samo, musí je zajistit banka. Tyto závazky banky pak
plní pro jejich držitele roli individuálních peněžních aktiv a právě toto je
v současnosti nejběžnější případ.
Peněžní aktiva emitovaná bankami mají v současnosti především podobu
bezhotovostních peněžních aktiv – účetních zůstatků na bankovních účtech.
To jsou nepřevoditelná úvěrová peněžní aktiva emitovaná na bázi existujících
hotovostních (papírových a kovových) peněžních aktiv. Zůstatky na bankovních účtech se stávají penězi tím, jak je možné je s nízkými náklady použít
pro provádění plateb. To je skutečností již od rozšíření šeků v 19. století,67
příkaz k převodu peněz z mého účtu vystavím vypsáním šeku kdekoliv a
kdykoliv potřebuji zaplatit. Převod peněz z plátce na příjemce je proveden vypsáním šeku, ať už jeho zpracování končí výplatou hotovosti nebo
připsáním prostředků na jiný bankovní účet. Při platbách již nejsem omezen stavem své peněženky ale rovněž zůstatkem na svém šekovatelném účtu
(v české terminologii je snad výstižnější vyjádření běžný účet, ovšem s vystavenou šekovou knížkou). Příkaz k provedení platby z běžného účtu lze
66 Hayek uvádí, že první jemu známá zmínka o tom, že vklady v bankách mohou plnit
snalogickou funkci jako papírová peněžní aktiva pochází z roku 1797 od Henryho Thorntona: viz. Hayek (1929), IV.4., p. 152: „The first author known to me who definitely
stated that ‘the balances in the bank are to be considered in very much the same light with
the paper circulation’, was Henry Thornton (see his evidence before the Committee on the
Bank Restriction, 1797).ÿ Co se týka Keynese, ten se k fungování bank v rámci peněžního
systému vyjadřoval před publikací své „Obecné teorieÿ, tedy například v A Treatise on
Money (1930).
67 Roku 1890 tvořily v USA transakce prostřednictvím šeků 90% všech transakcí.
Bankovní peněžní aktiva
především bezhotovostní
provést vždy přímo v bance, praktické používání bezhotovostních peněžních
aktiv (zejména v maloobchodě) si však vyžaduje možnost platit i na mnoha
jiných místech. Rozvoj komunikačních prostředků umožnil k tomu vedle šeků
používat i mnoho jiných prostředků – od off-line zpracovávaných platebních
karet, až po metody využívající počítačového či telefonního připojení.68
Úvěrová peněžní aktiva jsou pohledávky, které emituje jejich vystavitel.
Jaký má emitent impuls se někomu zavazovat? Jednou možností je směna.
Emitent přijme od nějakého subjektu jistý statek nebo službu a oplátkou
mu vystaví závazek – peněžní aktivum. Pokud je emitentem nakoupeno
aktivum, které má formu investice a je emitentem drženo, proběhla emise
nákupem, často může být při této emisi přijatým statkem právě bazické aktivum, potom se hovoří obvykle o jeho vkladu, není to však podmínkou.
Proběhne-li tato emise formou výdaje emitující instituce za statky či služby,
které jsou buď spotřebovány nebo budou v budoucnu těžko prodejné, proběhla emise výdajová. Mezi emisí nákupem a výdajovou emisí neexistuje
ostrá hranice a jde o rozlišení dvou pólů podobného procesu. Pokud má
systém úvěrových peněz dlouhodobě fungovat při zachování jejich konvertibility, může být výdajové emise užíváno jen ve velmi omezeném rozsahu.
Emise nákupem
aktiva či výdajem
Jinou možností emise je, že instituce vystaví někomu peněžní aktiva jen na
přechodnou dobu, samozřejmě za jistou provizi – úrok. Tedy vlastně poskytne úvěr, a pro jeho poskytnutí vytvoří, vyemituje nová peněžní aktiva.
Tomu způsobu vydání peněžních aktiv se říká úvěrová emise. Ve své podstatě
je emisí úvěrovou i emise nákupem dlužního úpisu. Historicky je u konvertibilních úvěrových peněz nejběžnější právě emise úvěrová, následována emisí
nákupem. Toho, že vedle možnosti použít nekryté poukázky mohou kdekoliv k nákupu statků, mohou též poskytnou nové (nekryté) poukázky někomu
jinému formou úvěru si povšimli již angličtí zlatníci 17. století, a hojně toho
využívali.
Emise oproti
úvěru: úvěrová
emise
Emise peněžních aktiv je tvorbou nových peněžních aktiv. U úvěrové emise
to kupříkladu v důsledku znamená, že instituce vlastně někomu půjčí něco,
co dříve neměla – peněžní aktiva, která úvěrem půjčuje právě pro ten účel
Emise: tvorba
nových peněžních aktiv
68 Významný rozdíl mezi hotovostními a bezhotovostními penězi je v jejich převoditelnosti, což se projeví i v jejich anonymitě. Hotovost je anonymní pohledávkou na doručitele
a emitující banka neví kdo tyto pohledávky drží, naopak bankovní účty jsou většinou na
jméno a banka má o těchto svých věřitelích větší přehled, bezhotovostní platbu pomáhá
banka sama zrealizovat, o hotovostní se vůbec nedozví. Této lepší kontrolovatelnosti
adresných bankovních účtů často využívají státy pro větší regulaci ekonomiky, zejména
z daňových důvodů – tak zvaný boj proti špinavým penězům. Nedávným příkladem u nás
bylo povinné zrušení anonymních vkladů nařízené z Evropské unie. Vzhledem k tomu,
že u platby bankovkami není potřeba kontaktovat banku, byla tato platba v porovnání
s platbou šekem nebo přímým převodním příkazem původně jednodušší. To bylo zřejmě,
možná i se spolupůsobením výhody anonymity, důvodem původně větší obliby bankovek
proti šekovatelným účtům. U většiny britských bank převažovala do poloviny 19. století
emise oběživa nad stavem běžných účtů. (viz. White (1999), p. 14) V současné době dávají možnost anonymních plateb bez vstupu banky některé typy elektronických peněžních
aktiv. (viz. White (1999), p. 13.)
vytvořila, to významně rozšiřuje možnosti úvěru.69 Fakticky vzato emisní
instituce může poskytnou úvěr kdykoliv, nezávisle na tom, jestli existuje nějaký střadatel a nějaké úspory. O tom jaké to však má důsledky promluvíme
později.
Banka
Rezervy
Úvěry
Peníze
Obrázek 1. Zjednodušená rozvaha banky
Situaci banky jako emitenta úvěrových peněz zachycuje její zjednodušená
rozvaha. Emise peněz úvěrovým způsobem probíhá tak, že banka účtuje
v jediné operaci poskytnutí úvěru (do svých aktiv) a jeho uvolnění úvěrovanému subjektu, tedy do (jeho) peněžních aktiv ve (svých) pasivech. Při
úvěrové emisi tedy dojde k nárůstu úvěrů v aktivech a k nárůstu úvěrových
peněžních aktiv v pasivech emitenta, opačně je tomu při splácení úvěru.
Emise nákupem (vkladem) rezerv se zase projeví nárůstem rezerv v aktivech a nárůstem úvěrových peněžních aktiv v pasivech, a opačně je tomu při
konverzi úvěrových peněžních aktiv do rezerv.
Pro situaci banky, reprezentovanou její rozvahou, není podstatný počáteční
impulz jejího vývoje, ale její konečná podoba. Pokud půjčí banka přímo své
rezervy a následně je někdo do banky vloží, výsledek je stejný, jako kdyby
zrovna emitovala peněžní aktiva úvěrově. Naopak, pokud emituje úvěrově
a někdo nově emitovaná peněžní aktiva konvertuje do rezerv, je to jako-by
přímo půjčila rezervy, a žádná peněžní aktiva neemitovala. Pro situaci banky
není rozhodující, jestli právě rezervami krytá část úvěrových peněžních aktiv
byla emitována nákupem (vkladem) rezerv a úvěrem krytá část emitována
úvěrově, ale právě a pouze to, jaké je konečné krytí. Částečné krytí pak může
být stejně tak důsledkem úvěrové emise jako i přímého zapůjčení rezerv.
V realitě se však obvykle jedná o první z těchto možností. Podstatné je, že
banka úvěruje, ne to, jak vypadá která konkrétní emise jejích peněz.
Úvěrová (nebo úvěrem krytá) emise úvěrových peněz je základem bankovního podnikání. To je ale samozřejmě poněkud strukturovanější, v aktivech
bank nejsou vždy pouze úvěry a rezervy a pasiva jsou rovněž členitější. Realitou současného bankovnictví je přítomnost státního dluhu v aktivech bank
(především v podobě státních dluhopisů). Co se týká pasiv, jsou vklady klientů strukturovány podle jejich požadavků na různou splatnost, nejsou tedy
69 „Fractional reserve banks create money out of thin air.ÿ, jak říká Rothbard (1983),
p. 98
Způsob úvěrování je druhotný
vždy splatné na požádání a tvoří tak pro své držitele aktiva s nižší likviditou.
Přesto zůstává zachována výrazná disproporce ve splatnosti aktiv a pasiv.
Uvedená tabulka zachycuje hlavní položky aktiv a pasiv banky v symbolické
rozvaze.70
AKTIVA
Rezervy
Státní dluh
Úvěry
Ostatní investice
PASIVA
Běžné účty
Termínované vklady
Kapitál
Tabulka 1. Zjednodušená struktura rozvahy banky
Poskytnutí úvěru je obchodování se statkem, který ještě neexistuje, je to
finanční operace namířená do budoucna a proto otevřená výraznému riziku.
Banka neví, co si myslí klient o své možnosti splácet a nikdo nedokáže odhadnout, do jaké míry je to, co si klient myslí o své možnosti splácet relevantní
pro skutečnou schopnost splácet v budoucnu. Úvěrový obchod je zatížen
značnou informační asymetrií, a i kdyby se tato nějak dokázala odstranit,
zůstává značné podnikatelské riziko. Banky a ostatní věřitelé se toto riziko
pokouší co nejvíce přenést na věřitele, používají zástavy, opírají se o společenské instituce ochraňující věřitele. Úvěrování se takto významně prodražuje, ale jeho možnost se tak otevírá pro výrazně širší škálu potenciálních
dlužníků.
Problémy úvěrování
Úvěrování bank má daleko k mechanické činnosti, úvěrové oddělení je srdcem
činnosti bank, na jeho efektivitě závisí finanční stabilita banky. Představa
banky fixující úrokovou sazbu a uspokojující veškerou poptávku po úvěrech
při této sazbě je mylná. Realita úvěrové činnosti bank je vybíraní mezi
uchazeči o úvěr, úvěrová selekce. Náplní práce úvěrářů je selektivní přístup
k různým uchazečům, volba těch žádoucích a diferenciace podmínek jejich
úvěrů, od různého zajištění až po různost úrokových sazeb. Na úvěrovém
oddělení leží fronta žádostí a první krok v úvěrování spočívá v seškrtávání
této fronty. Je jasné, že délka této fronty se bude odvíjet mimo jiné od
základní výše úrokových sazeb banky, může se stát, že tato fronta „vyschneÿ
a banka se bude v nesnázích s umísťováním svých aktiv, nic z toho však
nemění podstatu úvěrového procesu banky, kterou je úvěrová selekce.71
Úvěrová selekce
70 Pro zjednodušení nejsou zachyceny vzájemné pohledávky a závazky s jinými finančními
institucemi, které jsou u banky zasazené v reálném finančním systému běžné, při pohledu
z vnějšku, z nefinanční ekonomiky, však nepodstatné. Budeme se jimi zabývat v rámci
rozboru bankovního systému.
71 Srov. Brunner and Meltzer (1993), Second Lecture, 2.ii., pp. 73.: „Banks face considerable uncertainty about the potential losses on particular loans. The net return on
loans falls bellow the posted loan rate by the cost of expected losses and the costs of
acquiring the information required to control the losses. Consider the position of a loan
Banka, jak byla popsána v této podkapitole, je teoretickým konceptem, jakýmsi ideálním typem ve Weberově smyslu. Tato modelová podoba má za
cíl vystihnout základní rysy fungování bankovní firmy, nezabývá se však
různými praktickými omezeními, ať již technickými či právními, a jejich
důsledky pro fungování reálných bank. Abychom mohli uchopit fungování
reálných bank, musíme k ekonomickým úvahám připojit rovněž poznatky
z politickými okolnostmi ovlivněného historického vývoje bankovnictví a také
informace o technologickém vývoji ovlivňujícím tuto oblast. Teprve potom
se nám z teoretického konceptu vyloupne obraz současné reálné banky a
teoretické položky její bilance získají technicky konkrétnější náplň.
Emisní monopol
Emise úvěrových peněz vznikla historicky jako emise bankovek na na základě stávající kovové měny. To začalo dělat více bank. Státy si však velmi
rychle všimly snazší přístupnosti úvěru dané vznikem úvěrové emise, a snaží
se proto z těchto úvěrů pro sebe získat maximum. Brzdou je jim ovšem
soukromý charakter emitentů částečně krytých peněz, které poskytují úvěry
samozřejmě i jiným subjektům a stát se tak s nimi při přístupu k tomuto
zdroji financování musí dělit. A co více, soukromí emitenti úvěrových peněžních aktiv mohou panovníkovi přísun nových úvěrů dokonce odepřít! Tak
to například učinili angličtí zlatníci roku 1672. Následně, jako ústupek panovníka, z toto sdružení jeho věřitelů vzniká roku 1694, v době finančně
náročné války proti Francii, banka Bank of England. Stát si kupuje za
právní privilegia snadný přístup k emisnímu úvěru. Formálně je sice Bank
of England až do konce 19. století soukromá bankovní instituce vydávající bankovky, zároveň však vede státní účty a spravuje státní dluh. Přes
soukromý charakter banky je její vztah státem sice těžko čitelný, nicméně
zřejmý a mnohokrát projevený v různých zákonech, kde je pozice Bank of
England zakotvována naprosto odlišně od pozice ostatních bank. Tato banka
je státem vyčleňována ze systému ostatních bank. Bank of England se vyvíjí
office facing a range of potential customers. The loan office experiences a continual arrival
of loan applications. Applications are widely dispersed in terms of the information and
transaction costs required to reach a judgement about characteristics of the borrower and
the risk of the loan. Applications with sufficiently uncertain repayment or substantial
transaction costs are rejected. Their net return is too uncertain relative to risk-return
position that the bank chooses. Applications with potentially resolvable uncertainty upon
sufficient investment in information may be rejected also, if the required information cost
would lower the expected net return below some relevant opportunity cost. Banks accept
applications with expected net returns at least as high as the marginal benchmark set by
opportunity cost. The customers whose applications are rejected are often described as
‘rationed out’ at the posted loan rate. The process is not very different from the behavior
of a customer buying a second hand car. The buyer pays transaction cost (visiting car
lots), and incures costs of information to learn about the state of the car. He accepts
some unavoidable uncertainty about the quality of the car. Many cars are ‘rationed out’
in the decision process to control transaction and information costs.ÿ
Zájem států na
emisním úvěru
v banku s výrazně dominantním postavením na trhu, která postupně získává
většinu Anglických zlatých rezerv.72
Kromě získání přístupu k emisnímu úvěru od některé, bankovky emitující
banky, státy většinou omezovaly emisi ostatních bank a podporovaly emisi
jejich banky a vesměs nakonec přistoupily k omezení emisního práva na jedinou emisní (cedulovou) banku. Snížení počtu emitentů bankovek vede k odstranění nevýhod spojených s nepřeberným množstvím množství různých
bankovek, znesnadňujícím orientaci, usnadňujícím padělání, a vyžadujícím
důvěru v každého z emitujících bankéřů jehož bankovky přijímám. Stát
se v tomto dlouhodobějším procesu výrazně angažoval, ať již přidělováním
emisního práva, regulací povinné míry zlatého krytí bankovek, podporováním jistých platidel výsadou zákonného platidla (legal tender), kontrolou a
povolováním zakládání nových bank, či pouze preferencí některé ze stávajících. Centralizace emisní činnosti byla procesem dlouhodobým. Tato centralizace mohla do jisté míry (alespoň krátkodobě) zefektivnit platební styk,
ale v první řadě byla nepochybně vedena zájmem státu, snahou „koupitÿ si
za emisní privilegium přístup k úvěrům. Proto nebyla vynucena trhem, nýbrž státním zásahem, a je více než pravděpodobné, že bez výrazných zásahů
státu by se vývoj v bankovním odvětví ubíral poněkud odlišným vývojem.73
72 Blíže se vývojem v Anglii zabývá v průběhu celé Lombard Street Bagehot (1873). Za
všechny pasáže citujme například z kapitoly IX.: „If the Bank [of England] had not made
loans to the Government, . . . the Bank would not have existed, for the Government would
never have permited it.ÿ. V kapitole III. je navíc rozebráno, jak zájmy států po levném
financování svých výdajů sehrály roli při zakládání a vývoji bank i v jiných státech.
73 V období 1780–1810 dochází v výraznému nárůstu počtu bank v Anglii a Walesu na
počet přesahující 800. Tyto banky sehráli klíčovou roli při financování průmyslové revoluce. Od roku 1810 následuje boom spořitelen. Bank of England je však významně
preferována. Status zákonného platidla získaly bankovky Bank of England roku 1833.
Přesto i nadále pokračovaly ostatní banky ve vydávání vlastních, zákonem nepreferovaných bankovek. V Anglii roku 1840 bylo těchto různých emisních bank stovky. Období
1840–1844 je známé jako spor bankovní a měnové školy. Měnová škola prosazuje, že
peníze by měla emitovat pouze Bank of England, a že mají být 100% kryté zlatem. Bankovní škola naopak nevidí důvod proč by bankovky nemohly emitovat soukromé banky
bez státní regulace zlatého krytí. Peelovy zákony přijaté roku 1844 znamenají prakticky
jednoznačné vítězství měnové školy, důsledkem je mimo jiné, že Bank of England získává výsadní, časově neomezené emisní právo a stává se tak první centralizovanou emisní
bankou.
Z podobných pohnutek jako Bank of England vzniká banka emitující bankovky i v Rakousku. Vídeňská městská banka přebírá roku 1705 povinnost umořovat státní dluh a
později získává emisní právo. Prvními bankovkami Francie jsou ty vydávané bankou
Johna Lawa v letech 1716–1719, úzce navázané na stát. Po krachu této banky se znovu
objeví až v období 1776–1793 i tento pokus však krachuje – na poskytnutí příliš velkého
úvěru vládě a tím snížení krytí bankovek jejich nadměrnou emisí. Pro potřeby financování výpadů Napoleona Bonaparte vzniká 1800 Banque de France, která získává 1803
výsadní právo emise bankovek v Paříži (poté, co si násilím připojí soukromou emisní
banku Caisse de Comptes) a od roku 1848 má již výsadní emisní právo pro celé území
Francie. (Revenda (1999), str. 36–37)
Ve Švédsku poté, co soukromá Rikets Standers Bank přeruší v roce 1664 směnitelnost
svých bankovek za měď přichází vláda s pomocí (prý snad mimo jiné proto, že předtím
banka poskytla některým členům vlády půjčku za velmi výhodných podmínek). Reorganizace této banky z let 1664–1668 končí faktickým znárodněním a přeměnou názvu na
Riksbank. Od roku 1697 pak již banka vystupuje jako centrální banka „z pověření králeÿ
Monopolizace
emise bankovek
Státy se snaží při existenci bank těžit maximum z peněžní emise jako to
dělaly vždy i před vznikem bank. Celé dějiny peněz jsou z velké míry svědectvím o tom, jak si centrální moc přivlastňovala kontrolu nad vydáváním
peněz a jak této kontroly pomocí různých manipulací zneužívala k vlastnímu
obohacení. Období vzniku bankovních peněz není výjimkou. V době, kdy
byla bankovní peněžní aktiva představována především bankovkami, měla
centrální moc prakticky dvě možnosti jak se k jejich emisi dostat. Buď si nějakým způsobem podrobit existující emisní banku, jako tomu fakticky bylo
v Anglii, nebo založit novou. Dále bylo zájmem státu, aby tato banka zaujala na emisním trhu co nejvýznamnější místo, případně aby se stala emisním
monopolem. K tomu státy používaly všech možných způsobů podpory jejich
banky a bankovek a nezřídka i zákaz možnosti vydávání bankovek jiných.74
Centralizace emise bankovek vede ke vzniku určité charakteristické struktury
bankovního sektoru, nikoliv však k zániku ostatních bank. V 19. století
pod jménem Sveriges Riksbank. Mezi její hlavní úkoly patřilo sloužit v podobě banky
vlády, včetně úvěrování státní pokladny, a regulovat v rámci možností množství emitovaných bankovek. V roce 1824 zákon omezí právo emise bankovek na Sveriges Riksbank
a devět autorizovaných soukromých bank, na jejichž emisi jsou ale v letech 1846 a 1864
zavedeny tvrdé limity. Mezi emitujícími soukromými bankami a Sveriges Riksbank probíhal tvrdý konkurenční boj, a Sveriges Riksbank je ochotna přijímat ostatní bankovky až
od roku 1869, v době kdy za konkurencí zaostává. O 28 let později je přijat zákon, že po
určité přechodné době se Sveriges Riksbank stane jediným emitentem bankovek na území
Švédska, k čemuž dochází v roce 1904. Banka zároveň zanechává své činnosti v oblasti
obchodního bankovnictví. (Revenda (1999), str. 34–35)
V Itálii původně emitují bankovky mimo bank i soukromé nebankovní firmy až do roku
1874, kdy je právo emise omezeno na šest obchodních bank. Problémy jedné z nich končí
po zveřejnění celé řady machinací její likvidací roku 1893 a novým zákonem, který tři ze
zbylých bank sloučí v Banca d’Italia. Emitovat bankovky tak mohou zbylé dvě obchodní
banky a Banka d’Italia, od roku 1926 pak již pouze Banca d’Italia. (Revenda (1999), str.
35–36) Centrální banka Spojených států – Federal Reserve Systém je založena roku 1913
prvoplánově jako centrální emisní banka podle vzoru německé Reichsbanky. (Více viz.
Rothbard (1984))
74 S nepřeberným množstvím obíhajících bankovek různých bank se samozřejmě pojí
obtíže s jejich vzájemnou směnitelností, vzájemnými kurzy i rozpoznáváním pravosti, a
existují tedy ekonomické důvody pro omezení tohoto počtu. Nic však nenasvědčuje tomu,
že optimálním počtem je jediný typ bankovek, obíhající na geografickém území vymezeném hranicemi některého národního státu, a že by tržní síly k tomuto stejně dospěly.
Právě naopak, historie ukazuje, že tam, kde tomu nebylo státem bráněno, obíhalo větší
množství různých typů bankovek. Menší počet bankovek obíhajících na určitém území
usnadňuje jejich používání, ovšem pokud existuje pouze jediný typ, prudce roste riziko
spojené s jeho používáním. Jako u všech monopolů chybějící konkurence poskytuje monopolistovi možnost zneužít svého postavení, což se projeví poklesem užitku spotřebitelů.
V oblasti peněz jde zejména o cenovou stabilitu emitovaných peněz a ostatní náklady
spojené s jejich používáním, včetně rizika jejich kolapsu.
Přesto že tedy existují ekonomické důvody pro jisté omezení počtu typů bankovek,
nevedou tyto tržní síly k zredukování jejich počtu na jediný typ na určitém území. Síťové statky neznamenají redukci k přirozenému monopolu. Navíc území, na kterém by
se pravděpodobně etabloval jistý omezený počet silných bankovních měn nemusí souviset
s hranicemi státu a toto území může být podstatně menší či větší (to záleží zejména na
rozvoji obchodu a mobility vůbec). Jen málo států však na další dobu odolalo pokušení
zneužití emise bankovek pro vlastní obohacení, a historická zkušenost centralizace a monopolizace emise bankovek tak není důsledkem tržních tlaků, ale právě tohoto chování se
států.
Strukturace
bankovnictví
obíhají jako peněžní aktiva běžně plnohodnotné mince a bankovky emisní
banky (za tyto mince zpravidla v paru směnitelné). Ostatní banky však
mohou stále nabízet vkladatelům likvidní pasiva v podobě bankovních účtů.
Tím jak se rozvine placení šekováním těchto účtů, stávají se i bankovní účty
úvěrovými penězi, penězi založenými na základě mincí a bankovek.
Jedním z důsledků dopadů centralizace emise bankovek bylo nahromadění
zásob rezerv měnového kovu u emisní banky a utvoření jejího dominantního
postavení. Ostatní banky se pak ocitají v druhořadé pozici neemitentů bankovek, kteří si udržují vztahy s emisní bankou, například si u emisní banky
vedou vlastní účet, aby od ní byli schopni získávat její bankovky. Bankovky neemitující banku označujeme pojmem komerční banka či obchodní
banka. Emisní banka tvoří první stupeň strukturovaného bankovnictví, druhým stupněm jsou komerční banky, celý systém se potom nazývá dvoustupňové bankovnictví. Podstatou je, že pokud je v ekonomice široce užívající
oběživo jeho emise centralizována a bezhotovostní peněžní aktiva se emitují na základě hotovostních, stávají se pro banky hotovostní peněžní aktiva
rezervami, a jejich emitent získává výjimečné postavení.75
Centralizace
držby kovových
rezerv
Rozvojem bezhotovostních peněz opět ztrácí centrální autority kontrolu nad
peněžní emisí a bankovním úvěrem, kterou centralizací emise bankovek domněle získaly. Pokusy o její další nabytí a upevnění následují ve 20. století
zvýšením regulace bankovnictví, pokusem o řízení objemu úvěrové emise komerčních bank a konečně přesunutím státního dluhu do aktiv soukromých
komerčních bank.
Bezhotovostní
peněžní aktiva
bank
Komerční banky emitují úvěrová bezhotovostní peněžní aktiva v podobě
zůstatků na bankovních účtech, založená na základě existujících bankovek.
V systému, kde jsou bankovky emisní bankou volně směňovány v plnoobsažné mince tak existují v ekonomice souběžně tyto tři peněžní formy. Dochází pak k násobení částečného krytí, kdy na vrcholu pyramidy stojí peněžní
komodita, ta její část, která je držena v rezervách emisní banky je znásobena
v bankovky a ty jsou potom zmnoženy v účty u komerčních bank, bankovní
bezhotovostní peněžní aktiva. Pro emisní banku jsou rezervami její zásoby
měnové komodity, pro komerční banky jsou mimo to rezervami i bankovky
emisní banky a šekovatelné účty u emisní banky.
Rezervy emisní
banky a komerčních bank
Po určitou dobu (například v 19. století v Anglii) tak existovaly dva konkrétní typy bankovních institucí – běžné obchodní (komerční) a emisní
banky. Oba tyto typy byly skutečně konkrétními druhy bank, jak byly
popsány v teoretickém rozboru. Existoval mezi nimi jistý rozdíl v technice prováděných operací, existoval mezi nimi určitý asymetrický vzájemný
vztah, ale ve své podstatě se jednalo v obou případech o banky, tak, jak byly
zadefinovány výše, totiž o úvěrující emitenty úvěrových peněz. V obou případech se mohlo také jednat (jak tomu bylo například ve zmiňované Anglii)
o soukromé subjekty řídícími se ziskovými zájmy svých akcionářů. Vývoj
75 Velice pěkně rozebírá dopady tohoto uspořádání v Anglii Bagehot (1873).
však přinesl narůstání míry regulace komerčních bank a jednoznačné zestátnění emisních bank a z druhých jmenovaných se postupně vyvinuly instituce,
které se již v některých aspektech vzdálily obecné formě banky, byť si zachovaly její jméno v názvu.
Centrální banka
Možnost emisního úvěru u částečně krytých úvěrových peněžních aktiv je
ohromná, přesto však omezená, závislá na objemu rezerv. Proto se stávalo,
že státům tyto zdroje nestačily, zejména v období válek, kdy byly jejich výdaje nejvyšší. Přistoupily potom k přetržení vazby peněz a rezerv a vydaly
umělá peněžní aktiva. Formálně se rozlišuje forma prvoplánově vydaných
nekonvertibilních peněžních aktiv, vydávaných většinou přímo vládou (ministerstvem financí) a nazývaných státovky a nekonvertibilní peněžní aktiva
vydávaná bankou, která se stala umělými peněžními aktivy v důsledku přerušení konvertibility. Nekonvertibilní papírové bankovky vydané bankou pod
kontrolou státu se však od státovek liší jen v technických detailech. Banky
sice většinou vydávají vlastní peněžní aktiva úvěrově, pokud ale jde například o úvěr poskytnutý státu, který jej následně utratí, je rozdíl mezi výdajovou a úvěrovou emisí jen slovní hříčkou. Pokud je sice emitující banka pod
kontrolou státu, ale není jejím hlavním posláním financování schodků státních financí, může uplatňovat běžné formy emise – standardní úvěrovou emisi
i výdajovou emisi, z pohledu uživatelů jsou však umělá peněžní aktiva vydávané státem v podobě papírových státovek a bankovky, nepapírová umělá
peněžní aktiva i neplnohodnotné nekonvertibilní mince vydané bankou pod
státní kontrolou či ministerstvem financí, vlastně pouze jinou mutací téhož.
Jejich rozdílná jména jsou pouze důsledkem historického vývoje a postihují
jedině technické rozdíly, podstata však zůstává stejná.
Stát vydává
umělá peněžní
aktiva
Definovat ekonomicky centrální banku není snadné a vlastně ani možné. Za
její existencí se totiž neskrývá žádný ekonomický koncept, žádná ekonomická
funkce, která by si její existenci vynutila. Centrální banky vznikaly tak jak
bylo naznačeno a jejich pozice je neustále udržována zákonnými regulacemi,
jsou proto institucemi politickými a nikoliv ekonomickými. Jejich podobnost
napříč různými státy není dána ekonomickými zákonitostmi, nýbrž podobnými cíli, které lidé u moci v různých státech sledují, jakož i omezenou
představivostí politiků a jejich vzájemnou inspirací. Jako u mnoha politických institucí byly i u centrálních bank zákony v jednom státu často přesnou
kopií dřívějšího experimentu politiků jiné země.
Centrální banka
je pojem politický ne ekonomický
Co je v pravdě všem centrálním bankám společné je jejich političnost – v tom
smyslu, že se nejedná o fenomén tržní, nýbrž o organizaci tvořenou politickými regulacemi (nikoliv tedy ve smyslu neomezeného vlivu politických stran
či vlády na chod centrální banky). Centrální banka je státní instituce, řízená
Centrální
banka: státní
instituce
státními úředníky. Byrokracie jak má být, se všemi aspekty, co z toho vyplývají.76 Její ekonomická moc je přímo odvozena od přímé podpory státním
silovým aparátem – armády, police, soudů, věznic, . . . . Monopolizace emise
oběživa je jen jedním z příkladů této podpory. Bez příslušných zákonů,
jejichž dodržování hlídají represivní složky státní moci by centrální banky
nebyly, a ohromná ekonomická moc kterou soustředí by byla rozptýlena mezi
jiné ekonomické subjekty. Centrální banka je státní institucí, její vazba na
jiné státní úřady a instituce je v různých státech odlišná (v posledních desetiletích je diskutován vztah centrální banky a státu a tak zvaný problém
„nezávislosti centrální bankyÿ). Kapitál centrální banky je obvykle státní
(ať už jde formou o státní podnik nebo akciovou společnost vlastněnou státem), ale může být též složen z kapitálových vkladů soukromých subjektů
(například komerčních bank). Rozhodovací a řídící pravomoci, jsou však
v obou případech v rukou jistých výborů státních úředníků (například bankovní rada, nebo rada guvernérů) tvořících management centrální banky.
Řadoví zaměstnanci jsou podobně jako v soukromých společnostech přijímáni managementem. Samotný management je potom delegován různými
procedurami státní moci.
Primárním motivem při formování předchůdkyň dnešních centrálních bank
byla žádostivost států po dalších zdrojích. Role které centrální banky v současnosti plní jsou důsledkem faktu jejich existence a hledání dalších ekonomických funkcí, které by měly mít. To se dělo dílem průběžně v souvislosti
se státem podporovaným s upevňováním jejich postavení a dílem až ex post.
První centrální banky vznikly v rámci zásahů států do bankovnictví, vedoucích mimo jiné k centralizaci emise bankovek. Vyvinuly se postupným
vyčleňováním jedné bankovní instituce z okruhu svých konkurentů za významného přispění státu. Státy se rozhodly k preferenci určité banky výměnou za jisté výhody které spolu s tímto svým vlivem v bankovním odvětví
získaly, zejména šlo o snadnější přístup k úvěru.
Současné centrální banky jsou povětšinou emitenty umělých peněžních aktiv, které slouží jako základní peněžní aktiva pro domácí ekonomiku a její
bankovní systém. Centrální banky tak tvoří vrchol dvoustupňové bankovní
soustavy. Hlavním posláním centrálních bank bývá poskytovat světu svou
vlastní měnu. Kvůli státními regulacemi omezené možnosti jiných subjektů
emitovat jinou měnu na území tohoto státu se této roli říká emisní monopol. Centrální banka emituje pouze konečnou formu této měny, tedy hotovost a rezervní účty, které vede komerčním bankám – účty, jejichž zůstatky
banky považují za své rezervy. Snaží se však mít vliv na všechna peněžní
aktiva emitovaná na základě této měny. Jednak prostřednictvím vlivu na
domácí komerční banky, které jsou přirozeným emitentem likvidních pohledávek denominovaných v této měně a někdy rovněž omezováním případných
zahraničních emitentů prostřednictvím omezování směnitelnosti měny.77
76 Šířeji k těmto problémům viz. například White (1999), chpt. 8, „Central Bank as
Bureaucracyÿ.
77 Od těchto devizových restrikcí se v posledních 50 letech obecně ustoupilo.
Monopolní
umělé peníze
jako základní
peníze
Emisní monopol ve zkratce znamená monopolizace emise oběživa, ale funkčnost emisního monopolu a jeho skutečný význam je zajištěn pouze ve spojení
s dalšími regulacemi, které teprve činí systém závazků bank založených na
umělých penězích centrální banky měnou na daném území. Mimo jiné se
jedná o zajištění toho, aby banky pokládaly zůstatky svých pozic na účtech
u centrální banky za své rezervy. Zákaz emitovat bankovky by neměl žádný
význam, pokud by tyto bankovky nehrály svou roli v platebním mechanizmu
ekonomiky, podobně je to s bezhotovostními zůstatky na účtech u centrální
banky. V celku je tak emisní monopol vlastně monopolem na měnu, monopolem (byť ne dokonalým) na peníze vůbec.
Emisní monopol
na peníze vůbec
Že si emise oběživa nevyžaduje existenci centrální banky víme. Podobně
rezervy nemusí a v praxi rovněž vždy neemituje státní instituce podoby
centrální banky. Zde vidíme, že tyto dvě „funkceÿ, které někteří autoři
používají na definici centrální banky ve skutečnosti funkcemi vynucující si
její existenci vůbec nejsou a nanejvýš se jedná o projevy jejího fungování,
projevy dané politickou realitou. Zopakujme proto ještě jednou, že centrální
banka je zcela jednoznačně fenoménem politickým, nikoliv ekonomickým.
Centrální banky jsou významným státním regulátorem bankovního systému
a někdy rovněž jiných částí finančního systému. Státních (ale i soukromých)
regulátorů na tomto poli může působit více, centrální banky jsou však zpravidla alespoň v oblasti regulace komerčního bankovnictví regulátorem nejdůležitějším. Centrální banka obvykle přímo vede účty některým státním
institucím, zejména pak účet státního rozpočtu. Dále centrální banky často
přímo, či nepřímo úvěrují stát. Pro toto poskytování bankovních služeb
státu bývá centrální banka označována za banku státu. Centrální banky
obvykle (až na výjimky, jakou jsou například vlastní zaměstnanci) neposkytuje běžné bankovní služby jiným klientům – nevěnuje se komerčnímu
bankovnictví, „nekonkuruje komerčním bankámÿ.
Aktivity centrálních bank
Centrální banka rovněž většinou vede účty domácím komerčním bankám
v domácí měně a často jim rovněž organizuje mezibankovní platby prostřednictvím vlastního clearingového mechanizmu pro svoji (domácí) měnu. Centrální banka rovněž vstupuje s komerčními bankami jak do obousměrných
úvěrových kontraktů, tak i do jiných finančních obchodů. Pro tyto aktivity
bývá centrální banka nazývána bankou bank.
Kontrola platebního systému
AKTIVA
Devizové rezervy
Státní dluh
Úvěry bankám
Ostatní investice
PASIVA
Rezervy bank
Oběživo
Kapitál
Tabulka 2. Zjednodušená struktura rozvahy centrální banky
Rezervy centrálních bank byly historicky tvořeny zlatem, v současnosti se
však jedná především o devizové rezervy. Peněžní aktiva centrálních bank
jsou v současnosti obvykle nekonvertibilní – nesměnitelné u centrální banky,
jedná se tedy o umělá peněžní aktiva. Nejsou již směňována ani ve zlato, jako
tomu bylo v dobách zlatého standardy, ale většinou ani v devizy. Devizové
rezervy jsou potřeba pouze při snaze ovlivňovat kurz své měny. Centrální
banky vedoucích měn (například americký Fed) devizové rezervy příliš nepotřebují a kryjí celou svou emisi státním dluhem.78 79
Peníze centrálních bank
kryty devizami
a dluhy státu
Dvoustupňové bankovnictví
Pojem dvoustupňové bankovnictví charakterizuje strukturu a fungování bankovního systému při existenci emitenta základních, rezervních peněžních aktiv – emisní banky, a dále většího počtu dalších emitentů úvěrových peněžních aktiv, komerčních bank, kteří svá peněžní aktiva odvozují jako zástupná
peněžní aktiva od peněžních aktiv emisní banky. Reálnou reprezentací tohoto konceptu je obvyklá situace národních bankovních systémů s centrální
bankou v pozici emisní banky. Důvody existence takovéhoto systému s jedinou emisní bankou nejsou ekonomické, ale především politické, jak již bylo
diskutováno výše.
Každá z komerčních bank emituje jiná peněžní aktiva, které jsou navíc jako
peněžní aktiva přijímána jen jejími klienty. Tato peněžní aktiva jsou však
obvykle snadno konvertibilní v základní peněžní aktiva emitovaná emisní
bankou, a rovněž vůči sobě navzájem. Konkrétní podobě platebního systému
ekonomiky, konkrétní podobě peněz se říká měna. Běžnou podobou dnešních
měn je tak zvaná dvoustupňová měna: systém základních peněžních aktiv
a v základních peněžních aktivech denominovaných odvozených peněžních
aktiv spolu s platebním systémem, který je na jejich základě organizován;
dvoustupňová měna je škálou peněžních aktiv vyjádřených na stejném základě, vzájemně směnitelných a do jisté míry zaměnitelných s používaných
pro operace v platebním systému spolu s organizací tohoto platebního systému.
Dvoustupňová
měna: systém
základních a odvozených peněz
Dvoustupňový bankovní systém funguje s emisní bankou, emitující bankovní
rezervy, a bankovním systémem multiplikujícím tyto rezervy prostřednictvím úvěrů na vklady nefinanční sféry, jejichž zůstatky jsou používány jako
peněžní aktiva běžnými ekonomickými subjekty. Dvoustupňovost spočívá
v tom, že peněžní aktiva emitují a úvěr poskytují banky druhého stupně –
komerční banky. Peněžní aktiva (nefinanční sféry) se potom sice označují
názvem měny (tedy například „korunyÿ), nejedná se však již o pohledávku
Stupňovitost
měny
78 Data z bilancí některých centrálních bank viz. např. Menšík (2005), Příloha B.,
str. 129.
79 V důsledku toho, že peněžní aktiva emitovaná centrálními bankami nejsou aktivy
úvěrovými (a tedy u centrální banky konvertibilními), ztrácí rezervy ve svém původním
slova smyslu význam. De facto se tedy nejedná o rezervy, tak jak byly definovány, ale
o rezervy v přeneseném či poněkud pozměněném smyslu.
za autoritou měnu primárně emitující a spravující – za emisní bankou, ale
o pohledávku za konkrétní komerční bankou. Tato pohledávka nárok na
korunu emitovanou centrální bankou pouze zprostředkovává. Někdy se pro
rozlišení označují peněžní aktiva (nefinančního sektoru) v dané měně jako
„obchodní měnaÿ v kontrastu k „rezervní měněÿ emitované emisní bankou.
S růstem moci států dochází k utužování regulací národních bankovních systémů, podstata dvoustupňového bankovnictví však zůstává po celé 19. i 20.
století nezměněná. Zpravidla jediná emisní banka tvoří vrchol pyramidy
a emituje rezervní peněžní aktiva, které tvoří základ pro odvozenou emisi
zástupných úvěrových peněžních aktiv, realizovanou druhým stupněm – komerčními bankami. Základní peněžní aktiva emitovaná emisní bankou jsou
v 19. století obvykle částečně krytými úvěrovými peněžními aktivy založenými na kovové monetární komoditě, nejčastěji zlatu či stříbru a jsou tvořeny
bankovkami a účty u emisní banky. Postupně je však nahradí umělá peněžní
aktiva – fiat money, které se pak někdy kryjí mezi různými státy vzájemně
– devizovými rezervami.
Peněžní aktiva národní měny se tak v současnosti sestávají z umělých, u emitenta nekonvertibilních, a ve své podstatě obvykle i nekrytých, základních
peněžních aktiv (hotovostních i bezhotovostních) – fiat money – a od nich odvozených úvěrových bezhotovostních peněžních aktiv v podobě zůstatků na
účtech u komerčních bank druhého stupně. Současné komerční banky jsou
emitenti částečně krytých peněz konvertibilních do státních měn. Každá
z komerčních bank tedy sice emituje svou vlastní měnu, ta je ale snadno zaměnitelná za některou ze státních měn a je tak více méně pouze jejím dalším
stupněm. Hayek tuto formu odvozené měny nazývá parazitickou měnou.80
Národní měna:
úvěrové peníze
odvozené od
umělých peněz
Základní peněžní aktiva mohou být používány jako peněžní aktiva nefinanční
veřejností a nebo jsou drženy komerčními bankami jako rezervy. Protože
komerční banky emitují vlastní peněžní aktiva s částečným krytím a dokáží tedy při daném objemu emitovaných rezerv vyemitovat násobně více
vlastních úvěrových peněžních aktiv, hovoří se o multiplikaci rezerv v nová
peněžní aktiva.
Ekonomickou podstatou krytí současných měn je emise částečně krytých úvěrových peněžních aktiv komerčních bank, které jsou částečně kryty nekonvertibilními rezervními peněžními aktivy centrální banky. Rezervní peněžní
aktiva centrální banky jsou pak kryta opět pouze částečně, a to devizovými rezervami. Devizové rezervy však nejsou nic jiného než pohledávky
na nekonvertibilní peněžní aktiva jiné centrální banky nebo pohledávky na
ně, obvykle v podobě úvěrových peněžních aktiv emitovaných nějakými komerčními bankami. Proti peněžním aktivům, které ekonomika používá, tak
stojí především soukromý úvěr – úvěr od bank soukromému sektoru, a státní
dluhy. Malá část domácí měny může ležet v pasivech bankovního systému
80 Viz. Hayek (1976), kap. XI.
Krytí peněžních
aktiv úvěry a
dluhy státu
Centrální banka
Rezervy
&
Bankovní systém
Rezervy
Úvěry
Peníze
Reálná ekonomika
&
Peníze
Úvěry
Reálná
aktiva
Vlastní
jmění
Obrázek 2. Dvoustupňový bankovní systém
oproti aktivním devizovým rezervám, tedy v konečném důsledku oproti zahraničním úvěrovým operacím a dluhům cizích vlád.
Od doby, kdy nejsou peněžní aktiva tvořena komoditou, není způsobu jak
by se dostala do oběhu bez asistence bankovního systému. Jak hotovost,
tak i bezhotovostní peněžní aktiva jsou vyemitována a vpuštěna do oběhu
bankami. Děje se tak především úvěrovou formou, a nebo nákupem nějakých statků bankovním systémem. Z celkového pohledu tedy skutečnost
neodpovídá dílčí tradiční představě, že vkladatelé přináší „penízeÿ do bank.
Naopak banky poskytují „penízeÿ nefinanční veřejnosti, a to zejména úvěrovou formou, půjčí ji je.
Peněžní aktiva
tvořena v bankách
Má-li měna dvoustupňového bankovního systému skutečně zastávat poslání
peněz, musí společnosti poskytovat efektivní platební mechanizmus. Mají-li
být součástí peněžních aktiv i zůstatky na vkladových účtech u jednotlivých
komerčních bank, musí existovat snadný způsob jejich vzájemného převádění. Jsou-li totiž pro mne peněžními aktivy závazky jedné banky a pro
mého obchodního partnera závazky jiné banky, musí platba spočívat ve snížení mých pohledávek vůči mé bance a navýšení partnerova salda vůči jeho
bance, musí dojít k bankovnímu převodu, ke konverzi peněžních aktiv jedné
banky v peněžní aktiva druhé banky souběžně s převodem vlastnictví těchto
peněžních aktiv.
Použití závazků
bank pro placení
Bezhotovostní platba z jedné banky do banky jiné znamená odepsání určité
peněžní částky z klientských účtů jedné komerční banky a její připsání u jiné
komerční banky. Technicky jde pouze o přenos informace z jedné komerční
Klientská část
platby: přenos
informace
banky do druhé o tom kolik a kam má připsat. Jakmile toto připsání proběhne a klienti jsou o něm vyrozuměni, je klientská část platby hotova, pro
nefinanční subjekty je platba realizována. V současné době rychlého přenosu dat se tato operace může odehrát ve vteřinách, v počátcích moderního
bankovnictví se tak stalo po fyzickém doručení nějaké písemnosti, například
šeku.
Aby byly banky k této operaci svolné, musí ještě dojít k dalšímu převodu –
k vyrovnání mezi bankami, k mezibankovní platbě. Snížení stavu klientských
účtů u jedné banky totiž znamená snížení jejích závazků a zvýšení účtů
u druhé banky naopak jejich nárůst. Ačkoliv to tedy v momentě realizace
klientské části platby žádnou z bank „nebolíÿ, neboť se jedná pouze o změnu
čísla v databází, je to pro banku přijímající platbu potenciální výdaj – získala
nový vklad, ale tím i možnost jeho výběru v rezervách či převodu někam
jinam. Proto banka přijímající platbu navýší klientské vklady pouze s tím,
že bude kompenzována, obvykle ve formě rezerv – bankou plátce jí budou
navýšeny rezervy. Dostane tady zaplaceno v takovém aktivu, které považuje
sama za peněžní aktivum – v rezervách.
Mezibankovní
část platby: vyrovnání bank
v rezervách
Vypořádání mezibankovních plateb je institucionalizováno a probíhá v současnosti obvykle rovněž bezhotovostně. Vyrovnání vzájemných závazků
bank vzniklých z jednotlivých plateb se nazývá clearing. Pokud mají obě
banky bezhotovostní rezervy držené u stejné banky, stačí k realizaci mezibankovní platby provést změnu přesunem prostředků na účtech jednoho
emitenta, což je operace, kterou emitent dokáže snadno realizovat. Nejjednodušší bilaterální podoba se postupně rozšířila do efektivnějšího vícestranného clearingu. Banka, u níž si jiné banky pro tento účel drží bezhotovostní
zůstatky, se nazývá clearingová banka. Běžný je centralizovaný clearing prostřednictví rezervních účtů vedených u centrální banky. Při realizaci mezibankovní platby bank, které nemají rezervní účty u stejných bank je možnost
přesunout úkol realizace platby na banky, u nichž jsou rezervní účty vedeny,
a ty postupují podobně. V momentě, kdy se tyto dva vznikající řetězce – ze
strany banky plátce a ze strany banky příjemce – potkají na účtech u jediné
banky, je opět bezhotovostní převod snadný. Takto mohou probíhat některé
mezinárodní platby. Platby v domácí ekonomice většinou proběhnou pomocí
jednoduchého clearingu.81
Mezibankovní
vypořádání plateb clearingem
81 Již vypořádávání šeků vystavené na různé banky, které jsou předloženy v jiných bankách a bankovek cizích bank, stejně jako zpracování přímo zadaných bankovních převodů si
žádá mechanizmus organizace mezibankovních plateb. První clearingový dům zabývající
se vypořádáváním mezibankovních plateb, který pomáhá později vypořádávat zejména
šeky je založen v Londýně roku 1770. V počátečním období slouží pouze soukromým
bankéřům, akciové banky, zemské banky ani Bank of England nejsou po poměrně dlouhou dobu připuštěni. Clearing bývá organizován tak, že jednotlivé banky si vedou účty
u clearingové organizace a vzájemné závazky jsou pak vyrovnávány pouhými přesuny
mezi těmito jejich clearingovými účty. Pasiva clearingové organizace tak tvoří rezervy pro
její členy, jsou to rezervní peníze, které jsou obvykle konvertibilní ve vyšší stupeň rezerv,
například v měnový kov nebo bankovky centrální banky. Tyto rezervní peníze mohou mít
formu částečně krytých peněz, banky však obvykle vyžadují od clearingové organizace
konzervativnější přístup než zastávají při emisi samy, proto se jednalo historicky často
Clearing nemusí být nutně státní, a to ani v případě státní monopolizace
emise základních peněz.82 Státy však obvykle velmi usilují o jeho kontrolu,
protože jim to umožňuje lépe ovládat bankovní systém. Zvlášť ve světě klesajícího významu hotovosti a snižování či rušení zákonných požadavků na
minimální výši rezervního poměru, vnucujícího držet rezervy ve státem určené formě, tedy obvykle v rezervách emitovaných centrální bankou, zůstává
ovládnutí clearingového systému jediným způsobem udržením kontroly nad
vlastní měnou.83
Státní zájem na
kontrole clearingu
Ilikvidita bank
Částečné krytí úvěrových peněžních aktiv znamená nesoulad hodnoty rezerv
základních aktiv v držbě nebo snadno získatelných emitentem a jím emitovaných peněžních pohledávek v těchto aktivech vyjádřených. Pokud je
zároveň fixován kurz emitovaných úvěrových peněžních aktiv v jednotkách
základních aktiv, je situace přesným popisem toho, co se nazývá ilikvidita,
přesněji ilikvidita v základním aktivu.
Částečné krytí
úvěrových peněz
Nejjednodušší představa je, že emitent úvěrových peněžních aktiv emituje
pouze aktiva na požádání konvertibilní v pevném fixním poměru do základních aktiv, ale těchto základních aktiv nedrží tolik, kolik vyemitoval aktiv
peněžních. Znamená to, že zkrátka pokud se skutečně rozhodnou všichni držitelé úvěrových peněžních aktiv – a tedy na požádání splatných pohledávek
za emitentem znějící na pevné částky základního aktiva – opravdu své právo
uplatnit a pohledávky konvertovat, emitent jejich požadavek prostě nemůže
splnit.84
Obecněji lze koncept ilikvidity v určitém aktivu popsat jako časový nesoulad aktiv a pasiv v tomto aktivu denominovaných. V realitě nejsou sice
všechna klientská pasiva denominovaná v určité měnové jednotce splatná
bez omezení na požádání a rovněž v aktivech jsou přítomny položky denominované ve stejné měnové jednotce v různých časových splatnostech, avšak
výrazná převaha krátkodobě splatných aktiv nad pasivy je u současných
o peníze úplně kryté, jak tomu například u The New York Clearinghouse po většinu 19.
století (viz. White (1999), str. 22).
82 A historicky také nebyl – clearingové organizace jsou původně soukromé, vzniklé z iniciativy bank, postupně se však státy většinou clearingu zmocní a centralizují ho. Z clearingové banky může stát vytvořit státní centrální banku se státem garantovanými vklady,
čímž ji uměle vytvoří konkurenční výhodu přitahující nové klienty do jejího clearingu.
83 Nejmasivnější kampaň, kterou rozpoutala na svých webovských stránkách v době přechodu k Euro Evropská centrální banka, byla propagace jí poskytovaného clearingového
mechanizmu TARGET. Centrální banky jsou si dobře vědomy klíčové role, které ovládnutí jádra platebního systému má, je to totiž jediný způsob jak efektivně kontrolovat celý
platební systém – peníze jako takové.
84 Jak říká například též Mises (1912), 18.2.:„[A]ny bank that issues fiduciary media is
forced to suspend payments if everybody begins to present notes for redemption or to
withdraw deposits. Any such bank is powerless against a panic; no system and no policy
can help it then.ÿ.
Banka: ilikvidní
bank realitou (v historii byly běžné na pořádání splatné úvěry, která však
dnes poskytují banky jen minimálně, běžné účty však svou pozici v pasivech
neztratily) a ilikvidita je jejich charakteristickým rysem. Nesoulad aktivní
a pasivní strany bilance znamená, že banka se může dostat do situace kdy
není schopna dostát svým závazkům.
Pokud neočekávaně vzroste množství požadavků na konverzi, vzniká emitující instituci problém s nedostatkem rezervní zásoby bazického aktiva. Instituce se ho bude snažit řešit pomocí nákupu rezervního aktiva na trhu –
prodejem svých ostatních aktiv, případně půjčkami. Zde může narazit na
řadu problémů: špatnou prodejnost svých aktiv, nedostupnost půjček, nebo
nedostatek základního aktiva na trhu. I v případě dostupnosti základního
aktiva na trhu bude znamenat zvýšená poptávka nárůst jeho ceny a tedy
ztráty pro emitující instituci. Stejně tak bude při nouzovém prodeji jiných
aktiv narychlo (angl. distress selling) dosahováno obecně nižších cen, znamenajících rovněž ztráty pro emitenta. Prohloubení některého z uvedených
problémů může vést až k vypovězení směnitelnosti nebo dokonce i krachu
emitující instituce; od ilikvidity k insolvenci to může být v těchto podmínkách jen malý krůček.
Ilikvidita může
vést k insolvenci
Fixace konverzního kurzu znamená, že vyplácení částečně krytých peněz
funguje tak, že první co přijdou dostávají jejich plnou nominální výši až do
momentu, kdy bance dojdou její rezervní aktiva na výplatu, a další pak nedostanou nic. Zde je proto racionální strategií pokusit se být v řadě konvertujících mezi prvními, a to i v případě, že jsem původně o konverzi původně
neuvažoval. To vede k tomu, že v případě, že vznikne obava z výběru velké
části vkladů, každý se začne snažit vybrat si co nejdříve svůj vklad, a tím se
tato obava naplní, a to ať už původně vznikla z jakéhokoliv důvodu. Pokud
začnou vznikat obavy z této skutečnosti, prudce roste její pravděpodobnost.
Jelikož konečný dopad na jednotlivce závisí na tom, provede-li konverzi před
očekávaným vypovězením konvertibility nebo dokonce krachem či nikoliv,
pokusí se konverzi provést všichni okamžitě což může znamenat rychlý krach.
Této situaci se říká útok (angl. run) na emitenta.85
Bankovní run:
projev ilikvidity
při fixním kurzu
85 Existuje pěkné srovnání částečně krytých peněz s neomezenou konvertibilitou za fixního konverzního kurzu se speciálním podnikáním při provozování parkoviště (Block and
Garschina (1996), p. 90). Podnikatel zde prodává „částečně kryté parkovací lístkyÿ,
které vám dávají právo kdykoliv parkovat na tomto parkovišti ve středu města, ovšem
jen tehdy, je-li zrovna nějaké místo volné. Těchto lístku pak prodá podstatně víc než je
celkem parkovacích míst k dispozici, protože očekává, že většinu času málo kdo své možnosti parkovat zde využívá. Ve skutečnosti tedy neprodává právo na parkovací místo, ale
tiket do loterie, kde pravděpodobnost výhry závisí mimo jiné na podílu celkového počtu
parkovacích míst a počtu vydaných parkovacích lístků.
Pokud je kupujícím parkovacích lístků známo, že se nejedná o obyčejné parkovací
lístky, že je těchto loterijně-parkovacích lístků vydáno více než je míst (a zákazníky pak
jistě bude zajímat i o kolik víc), a že se tedy může stát že nezaparkují, je vše v pořádku.
Ne tak už v případě, kdy se prodejce tváří že prodává právo kdykoliv zaparkovat, a
že sice z takových a takových důvodů nedostaneme přiděleno konkrétní místo, ale že
si zkrátka vždy zajedeme na některé z volných. Pokud by se někdy stalo, že se nám
nepodaří zaparkovat, právem bychom se cítili oklamání a jistě bychom mohli provozovatele
parkoviště žalovat pro nedodržení smlouvy.
V historii emitenti částečně krytých peněz obvykle zprvu předstírali úplné
krytí jak jen dlouho to bylo možné a posléze sice uznali částečnost krytí, ale
tvářili se, že k problémům s konverzí v jejich případě nemůže nikdy dojít,
o této situaci veřejně vůbec neuvažovali a tím méně nenabízeli možný mechanizmus jejího řešení, naopak zarputile trvali na fixním kurzu jejich peněz
jako na časově neomezené garanci. Jak se začínaly možné nestability tohoto
systému projevovat, docházelo k jejich jednorázovým řešením i úpravám systému. To vše se však dělo souběžně s rostoucím vlivem státu v bankovnictví
a především se to týkalo formujících se centrálních bank. Konečným důsledkem těchto úprav byl výrazný pokles likvidity bank, a ještě výraznější nárůst
regulací bankovního systému.
Historický vývoj: růst ilikvidity a regulace
Úvěrem krytá emise úvěrových peněžních aktiv tvořící základ bankovního
podnikání se zrcadlí v rozdílné struktuře splatnosti aktiv a pasiv banky.
Likvidnější pasiva jsou kryta méně likvidními aktivy. Tomu se někdy říká, že
banka plní funkci zprostředkovatele likvidity, jinými slovy to ale znamená,
že je sama nelikvidní, a že podporuje fixování rozbíhajících se očekávání
vkladatelů a úvěrovaných subjektů – zakládá nestabilitu. Tato situace je
podtržena fixací konverzního kurzu úvěrových peněz emitovaných bankou.
Komerční banka v rámci národního dvoustupňového bankovního systému
funguje právě popsaným způsobem.86
Realitou národních dvoustupňových bankovních systémů je směnitelnost peněžních aktiv komerčních bank za základní peněžní aktiva v paru, stejně jako
vzájemná směnitelnost v paru peněžních aktiv všech komerčních bank navzájem. Státy tyto systémy podporují a snaží se různými prostředky čelit
možným útokům na banky. Případně pokud k nim dojde, angažují se v konsolidaci bankovnictví a přesvědčování veřejnosti o znovu nabytí důvěry.
Útok na jednotlivou banku může být zažehnán v rámci „solidarityÿ ostatních bank, přesněji řečeno potřebné rezervy může banka získat od ostatních
komerčních bank, například ve formě úvěru. Rezervy tvořené základními peněžními aktivy emitovanými centrální bankou budou nejsnadněji aktivovány
právě v bezhotovostní podobě od ostatních bank, možnost získání většího
objemu oběživa od jiných držitelů z řad veřejnosti ji možností spíše pouze
teoretickou.
Problém částečně krytých peněz s neomezenou směnitelností je, že jsou zpravidla právě
druhého typu. Emitující instituce vám zaručuje, že budete moci kdykoliv tyto pohledávky
vyměnit za rezervní aktivum v plné hodnotě. O možnosti, že by se na vás jaksi nemuselo
dostat se vůbec nezmiňuje. Právě proto považují někteří autoři vydávání částečně krytých
peněz za obyčejný podvod a pozastavují se nad tím, proč není trestně stíhán. (Jedním
z nich je zástupce rakouské ekonomické školy Murray N. Rothbard, který se tak vyjadřuje
na mnoha místech, mimo jiné např. v Rothbard (1983), pp. 95–103. Instituci emitující
částečně krytá peněžní aktiva zde označuje za již ve své podstatě zbankrotovalou.)
86 Ilikviditu bank vidí jako jejich funkci například Wicksell (1901–6), Vol. II., III.4., p 73:
„[I]t is a function of the banks to consolidate short credit, in other words, to create as it
were one long credit out of a number of short credits[.]ÿ .
Solidarita bank
Jiná je situace při současném útoku na více bank, při jevu nazývaném bankovní panika. Problémy s likviditou jedné banky se tak mohou snadno přelít
prostřednictvím mezibankovního trhu na jiné banky. Útok na jednu banku
může tedy snadno vyvolat útoky na banky s ní nejvíce svázané a postupně
na všechny banky v systému. Bankovní panika tak není jen náhodnou časovou koincidencí několika útoků na banky, ale procesem šíření těchto útoků
v jejich vzájemné podmíněnosti. Jako báze pro emisi částečně krytých peněžních aktiv a současně jako rezervy pro všechny komerční banky stojí
základní peněžní aktiva emitovaná centrální bankou. Vzhledem k obecně
nízkému stupni krytí úvěrových peněžních aktiv komerčních bank mohou likviditní problémy jediné z bank, které jsou jak víme potenciálně přítomny
u každé z nich v každém okamžiku, vytvořit takový tlak na odčerpávání
základních peněžních aktiv, který pocítí celý systém ostatních bank. I v případě, že by lidé považovali stav různých komerčních bank jako nezávislý a
vzájemně se neovlivňující – což by byla zjevně při jejich současné provázanosti trestuhodně naivní iluze, vzniká jednoznačně technický problém se
systémovým nedostatkem rezerv.
Bankovní panika
Pokud v dvoustupňovém bankovním systému dojde k nedostatečné likviditě
na mezibankovním trhu rezerv a tedy k celkovému, systémovému nedostatku
rezerv, není jiné síly která by je tam dodala, než centrální banka, která je emituje. Toho, že jediný, kdo může rezervy do systému přidat je jejich emitent –
centrální banka, si všímá již Walter Bagehot v roce 1873 ve své slavné Lombard street, kde poprvé formuluje dodnes odkazované požadavky na chování
centrální banky v těchto případech systémové ilikvidity. Centrální banka se
má tehdy zhostit role zvané věřitel poslední instance (LLR) (angl. lender of
last resort). Principy této instituce jsou půjčit bezodkladně, ale za zvýšenou
úrokovou sazbu, solventní, avšak ilikvidní komerční bance, pokud ana není
schopna získat zdroje na mezibankovním trhu.87
Věřitel poslední
instance
O co větší je však teoretická shoda ohledně těchto principů, tím je zároveň
obtížnější jejich praktická realizovatelnost. Rozpoznat která banka je jen
ilikvidní a která je již insolventní může být těžké i v případě, že máme k dispozici všechny informace co management této banky, o co horší to však musí
být v realitě, kde se bude jistě management insolventní banky snažit některé
informace tajit. Pokud ovšem neumíme nebo nechceme (nemáme sílu nebo
není politická vůle) nakreslit silnou čáru mezi ilikvidními a insolventními
bankami, nemůžeme teoretických principů LLR využívat, neboť jejich použití vyžaduje právě striktně odlišný přístup k těmto dvou skupinám bank.
Problémy praktického fungování LLR
87 Co se týká citací z Lombard street, viz. např. Bagehot (1873), ch. II., II.: „[W]hatever
bank or banks keep the ultimate banking reserve of the country must lend that reserve
freely in time of apprehension.ÿ, ch. XII.: „[T]he Bank of England . . . hold[s] the ultimate
reserve of the country, and [it] must discount out of it if no one else will: if [it] declined
to do so there would be panic and collapse.ÿ. Právě argumenty o tom, že centrální banka
bude moci plnit funkci LLR bylo argumentováno v debatách před vznikem FEDu roku
1913. To měl být podle některých zásadní přínos centrální banky na americké půdě, a
takzvaná elastická nabídka rezerv měla být její hlavní funkce.
V realitě pak často centrální banky udržovaly dlouho uměle při životě insolventní banky, zejména pak pokud tyto banky byly velké ve svém podílu na
trhu (angl. too big to fail).
Modernější zastánci principů LLR proto doporučují v případě ilikvidity mezibankovního trhu poskytovat rezervy neadresně prostřednictvím operací na
volném trhu oproti kvalitní protihodnotě. Pomyslnou čáru mezi bankami
k bankrotu a k přežití by tak měl místo centrální banky nakreslit trh. Pokud k tomu ale nedojde rychle a transparentně, bude muset centrální banka
v rámci uklidňování vkladatelů poskytnout pravděpodobně mnohem více
rezerv a to i bankám, které jsou nesolventní. A nakonec navíc stejně záleží pouze na chování vkladatelů, zda objem poskytnutých rezerv nutných
k utišení paniky bude či nebude muset přesáhnout velikost odpovídající protihodnoty v držení bank. Tento přístup toho tak v konečném důsledku příliš
neřeší kromě toho, že se komerční banky předhánějí v investování do státního dluhu – to je totiž zpravidla ona centrální bankou určená „kvalitníÿ
protihodnota. Bilance komerčních bank se tak začínají stávat nápadnou
reminiscencí Amerického National Banking druhé poloviny 19. století.
Podstatou možnosti fungování věřitele poslední instance je, že pokud run
končí u rezervních aktiv komerčních bank emitovaných centrální bankou,
tedy pokud se jedná o útok na částečné krytí druhého stupně bankovní soustavy a ne na rezervní aktiva emitovaná centrální bankou, stačí pro uklidnění
veřejnosti dodávat rezervní aktiva emitovaná centrální bankou. Samozřejmě,
pokud by se stupeň paniky zvýšil i na úroveň rezervních aktiv emitovaných
centrální bankou a veřejnost se snažila zbavovat těchto aktiv, taktika LLR
na úrovni těchto rezervních aktiv je neúčinnou. Může se však nalézt jiné aktivum, které bude veřejnost ochotna držet za stávajících podmínek, pokud
je toto aktivum aktivem finančním, může být možné ho elasticky dodávat
stejně jako se původně dodávalo rezervní aktivum a LLR může zafungovat
na této úrovni.88
88 Souvislosti použitelnosti klasického LLR a neohroženosti poptávky po rezervním aktivu si je dobře vědom i Bagehot (1873), viz. ch. II., II.: „Very commonly the panic
extends as far, or almost as far, as the bank or banks which hold reserve, but does not
touch it or them at all. In this case it is enough if the dominant bank or banks, so to
speak, pledge their credit for those who want it. Under our present system it is quite
enough that merchant or banker gets the advance made to him put to his credit in the
books of the Bank of England; he may never draw a cheque on it, or, if he does, that
cheque may come in again to the credit of some other customer, who lets it remain on
his account. An increase of loans at such time is often an increase of the liabilities of the
bank, not a diminution of its reserve. Just so before 1844, an issue of notes, as in quell
a panic entirely internal did not diminish the bullion reserve. The notes went out, but
they did not return. They were issued as loans to public, but the public wanted more;
they never presented them for payment; they never asked that sovereigns should be given
for them. But the acceptance of a great liability during augmenting alarm, though not
as bad as an equal advance of cash, is the next worst. At any moment the cash may be
demanded. Supposing the panic to grow, it will be demanded, and the reserve will be
lessened accordingly.ÿ, a hned v následujícím odstavci cituje Ricarda: „On extraordinary
ocassions . . . a general panic may seize the country, when every one becomes desirous of
possessing himself of the precious metals . . . against such panic banks have no security
on any system.ÿ
Uměle podporovaná integrace bank přináší riziko systémové ilikvidity. Jeho
řešení je potom nákladem, který je v konečném důsledku přenesen na daňové poplatníky. Aspekty tohoto „řešeníÿ jsou vidět rovněž v neustále rostoucí peněžní zásobě a nákladech, které tato peněžní inflace přináší. Co
se týká stability, kombinuje současné dvoustupňové bankovnictví chyby částečně krytých peněz a těsné integrace komerčních bank částečně kryté peníze
emitujících s chybami nekrytých peněz a centrálního bankovnictví.
Riziko integrace
bank
Peníze dvoustupňového bankovnictví
Platební systém organizovaný bankovním systémem, tedy to, co nazveme
bankovní peníze, je systém založený na držbě a převádění různých závazků
bank, které pro jejich uživatele znamenají peněžní aktiva. V současném
dvoustupňovém bankovnictví vystupují jako peněžní aktiva pro veřejnost
umělá peněžní aktiva emitovaná ve formě hotovosti (bankovek a mincí) centrální bankou a dále úvěrová peněžní aktiva jako bezhotovostní vklady vyšší
či nižší likvidity vedené u komerčních bank. Držená peněžní aktiva tvoří
určitou úvěrovou strukturu, část společenské úvěrové struktury. Z části se
jedná o jak o úvěry explicitní – jako smluvní vztah dvou stran, tak i o úvěry
implicitní, související s úvěrovou funkcí zúčtovacího mechanizmu, částečně –
v případě držby fiat money – jde pouze o úvěry implicitní.
Peněžní aktiva
jako závazky
bank
Bankovní peníze jsou systémem vypořádávání plateb založeným na převodu
nároků peněžních aktiv v podobě závazků bank. Platícímu jednotlivci se
sníží objem jeho hotovosti či zůstatků sald na bankovních účtech (včetně
možnosti čerpání úvěru od bank, jako například při platbě proti kontokorentu), přijímajícímu jednotlivci se některá z těchto položek zvýší, a to
o stejnou hodnotu, poníženou o poplatky za platbu bankám. V případě hotovostní platby jde o jednoduché předání oběživa, v případě platby z banky
do banky jde o konverzi jednoho aktiva – závazku banky plátce – v jiné
aktivum – závazek banky příjemce. Mezibankovní platba si vyžaduje další
procesy clearování, obvykle ve formě rezerv, to je však záležitost pro klienty neviditelná a klienty zpravidla ani nezajímající, pro ně je důležité jejich
vlastnictví peněžních aktiv a jeho změny.
Platební sytém
založený na závazcích bank
Emise peněžních aktiv je zásahem do úvěrové struktury ekonomiky, pokud se
jedná o úvěrovou emisi, je to navíc zásah dvojnásobný. Vydáváním umělých
aktiv a narušováním vlastní likvidity banky (centrální a komerční) zasahují do úvěrové struktury ekonomiky. Pokud by při zprostředkování úvěrů
nedocházelo k novému otevírání se riziku, jednalo by se o čisté zprostředkování, jako v případě nákupu a prodeje, kdy prodávám co jsem nakoupil.
Takovéto zprostředkování může učinit hospodářské procesy plynulejšími a
efektivnějšími, nic zásadního však k jejich podstatě nepřidává. Pokud však
jakoby prodávám něco jiného než jsem nakoupil, tato pevná vazba se rozvolňuje a zakládá se na nové přizpůsobovací procesy mající již formu zcela
nových hospodářských jevů. Za standardních podmínek není jednotlivým
ekonomickým subjektům povoleno vytvářet podobné iluze a skrytá rizika
Emise peněžních aktiv: zásah do úvěrové
struktury
a měnit takovýmto způsobem hospodářský běh. Banky však tuto možnost
mají a ptát se jaké to může mít důsledky je důležitým úkolem pro monetární
ekonomy.
Peníze a investice
VI. Vnucené úspory
Podstata vnucených úspor spočívá v možnosti emitentů peněžních aktiv půjčit tato aktiva přímo výrobcům na profinancování investic. Pokud by nedocházelo k vydávání nových peněžních aktiv, mohlo by investování v peněžní
ekonomice fungovat podobně jako v barterovém modelu, možnost vnucených
úspor však otevírá prostor pro nové ekonomické jevy.
Vývoj konceptu vnucených úspor
To, že vydávání (nových) peněžních aktiv může vést ke změně kapitálu ekonomiky, k jeho „nárůstuÿ, je známo již dlouho. Hayek vystopoval publikaci
těchto myšlenek až k Henry Thorntonovi – roku 1802, Jeremy Benthamovi –
1804. Dalšími autory 19. století pracujícími s tímto konceptem jsou Robert
Malthus – 1811, Dugald Stewart – 1811, Thomas Joplin – 1823, John Stuart
Mill – 1829 a Léon Walras – 1878.89
Označení tohoto fenoménu se vyvíjelo a u různých autorů se liší, nejvíce se
ustálilo pojmenování vnucené úspory (angl. forced savings). Neliší se však
jen názvy tohoto konceptu, ale rovněž detaily jeho náplně. Zejména jde
o to, že různí autoři vnímali tento koncept v různé šířce. Společným jmenovatelem jednotlivých přístupů však zůstává konstatování možnosti zvyšování
kapitálové vybavenosti ekonomiky v důsledku chodu peněžního mechanizmu,
obvykle v důsledku emise nových peněžních aktiv.90
89 Viz. Hayek (1931), Lecture I. a Hayek (1932a).
90 V totmo duchu, jako možnost nárůstu akumulace kapitálu v důsledku nárůstu množství peněžních aktiv, chápe vnucené úspory například i soudobý výklad v Palgravově
slovníku peněz a financí a rovněž v Palgravově ekonomickém slovníku, který je poskytnut
od stejného autora – Hansen (1992): „The doctrine of forced saving proposes that an
increase in the amount of money may be favourable to capital accumulation at the cost
of a reduction in consumption of certain individuals, but the latter have not saved voluntarily and they do not receive any immediate benefit.ÿ (Doktrína vnucených úspor tvrdí,
že nárůst množství peněz může být příznivý pro kapitálovou akumulaci, na úkor spořeby
určitých jednotlivců, kteří však nespoří dobrovolně a nemají z tohoto spoření žádný přímý
prospěch.) Druhá polovina citované pasáže týkající se problému financování nové akumulace kapitálu již není tak jednoznačná. Objasnění nutnosti snížení spotřeby jednotlivců
bude součástí dále provedeného rozboru, pasáž pojednávající o „nedobrovolném jednání
jednotlivcůÿ a o „okamžitém prospěchuÿ nepovažuji za úplně precizní a korektní. Tato
definice vychází více méně přesně z Hayekova pojetí.
95
Vnucené
úspory: nárůst
kapitálu z monetárních příčin
VNUCENÉ ÚSPORY 96
Různost pohledu jednotlivých autorů na vnucené úspory byla mimo jiné
ovlivněna jimi akceptovanou teorií kapitálu, peněz a hospodářského koloběhu. Vedle těchto teoretických odlišností však vystupuje snad ještě významnější faktor: role tohoto konceptu v teoretickém rámci příslušného autora. Různí ekonomové používají koncept vnucených úspor k vysvětlování
různých jevů a liší se tak velmi často v interpretaci důsledků vnucených
úspor.91
Různé pojetí a
hodnocení vnucených úspor
Knut Wicksell hovoří o vnucených úsporách v souvislosti s úvěrováním bank.
Wicksell staví na propracované teorii kapitálu – svém vlastním rozpracování
Böhm-Bawerkovy teorie – a uvědomuje si proto, že reálnou podstatou vnucených úspor je přesun zdrojů do užití vzdálenějšího od konečné spotřeby.
K tomuto jevu je v celku poměrně neutrální a závažné důsledky z něj nevyvozuje. Má práce ve velké míře přímo navazuje na Wicksella a zabývá se
detailizací a precizací základních myšlenek přítomných již v dílech tohoto
autora.92
Wicksellovy enforced savings
91 Rozbor různých přístupů ke vnuceným úsporám provádí například Machlup (1943).
92 V Interest and Prices uvádí, že úvěrové instituce si mohou svojí podporou dlouhodobých podnikatelských projektů do určité míry od veřejnosti vynutit reálný kapitál –
Wicksell (1898), Chap. 8., p. 111: „[T]he credit institution, by supporting long-term
enterprices, can to some degree force the necessary real capital out of public.ÿ, a že
při prodloužení výrobní periody na základě bankovních úvěrů jsou reálné úspory vnuceny
společnosti, právě v ten správný moment, kdy jsou potřeba (tedy když nutnost vyrábět reálné kapitálové statky vede k poklesu spotřebního výstupu) – Wicksell (1898), Chap. 9.B.,
p. 156.: „[If production period is being lengthened thanks to long-term loans granted by
banks though there are no long-time savings] [t]he real saving which is necessary for the
period of investment to be increased is in fact enforced – at exactly the right moment
– on consumers as a whole; for a smaller quantity than ususal of consumption goods is
available for the consumption [in the years until capital acumulation is completed].ÿ.
V Lectures on Political Economy zmiňuje, že k těmto efektům dochází prostřednictvím
nárůstu hladiny cen spotřebních statků – Wicksell (1901–6), Vol. II., I.2., p 14.: „[An]
enforced general reduction of consumption which results from [rise in prices after extra
money is put into circulation] constitutes . . . accumulation of real capital which is the
indispensable preliminary to a higher degree of capitalistic production. In other words,
increased enterprise withdraws some labour and natural resources from the production of
present commodities in order to employ them in preparation for the future production,
and this would be impossible in the long run if present consumption were not restricted
in the same degree.ÿ, Wicksell (1901–6), Vol. II., III.6.B., pp. 100–101.: „[I]t may also
happen that the enterprise was started without no means other than a bank loan . . .
the money or credit to be used in effecting the transfer of necessary capital comes into
circulation and exercises its purchasing power without any corresponding accumulation of
real capital. A larger portion of the available land and labour than usual is employed for
future production, and lesser part than usual remains for supplying the present demand for
necessaries, though the demand for them has increased rather than diminished, since the
increased demand of the entrepreneur for land and labour has presumably led to increase
of wages and rent. . . . [T]he price of all consumption goods would . . . rise considerably,
all incomes would buy less than usual and everybody irrespective of his income, would
be compelled to restrict his consumption, and this enforced restriction would in fact
constitute the real accumulation of capital which must under all circumstances be achived
if the total means of production for future consumption are to be increased.ÿ
VNUCENÉ ÚSPORY 97
Ludwig Mises položil základy rakouské teorie hospodářského cyklu, v níž
právě vnucené úspory hrají důležitou roli. Jsou prvkem utvářejícím vzestupnou fázi hospodářského cyklu, která musí, podle rakouské teorie hospodářského cyklu, končit bolestnou depresí. K těmto názorů se vrátíme ještě
v závěru této práce. Sám Mises zastává u vnucených úspor většinou poměrně úzký pohled, zdůrazňující buď důsledky zainvestování, které se projevují v (dočasném) omezení spotřeby a nebo (častěji) možnost dodatečných (dobrovolných) úspor příjemců vyšších důchodů po monetární expanzi.
Nejčastěji tak pojem vnucených úspor používá pro tento typ indukovaných
úspor, tedy pro fenomén, který je skutečně úsporami a nikoliv investicemi,
pro které je pojem vnucených úspor používán obvykle a rovněž i v tomto
textu.93 Většinu tvorby kapitálu spojenou s čerpáním nových úvěrů za sníženou úrokovou sazbu tak za vnucené úspory nepovažuje, v širším pohledu
(zde použitém) se však pod vnucené úspory vejde celá tvorba kapitálu ve
vzestupné části cyklu a tedy prakticky celá Misesova teorie hospodářského
cyklu je o vnucených úsporách a jejich kolapsu.94
93 Více k této odchylce v Misesově terminologii a ke dvěma způsobům jak tento pojem
užíval též Garrison (2004), Forced Saving: A Problem of a (Partial) Solution?, and
Overconsumption and then Forced Saving.
94 V ranější práci – The Theory of Money and Credit – Mises uvádí, že náklady na tvorbu
kapitálu financovaného emisí fiduciárních peněžních aktiv nesou ti, kdo jsou postiženi pozdější změnou hodnoty těchto aktiv – Mises (1912), 17.6.: „The cost of creating capital
for borrowers of loans granted in fiduciary media is borne by those who are injured by
the consequent variation in the objective exchange value of money[.]ÿ. Později zavádí
pojem vnucených úspor pro indukované úspory – omezení spotřeby díky spořivosti těch,
kterým vzrostly důchody v důsledku cenových změn následujících po emisi nových peněžních aktiv a díky omezení spotřeby všech v důsledku nárůstu cen spotřebních statků –
Mises (1928), II.II.2.: „If a depreciation of the monetary unit favors the wealthier members of society . . . its effect will probably be an increase in capital accumulation since
the well-to-do are the more important savers. . . . If monetary depreciation is brought
about by an issue of fiduciary media, and if wage rates do not promptly follow the increase in commodity prices, then the decline in purchasing power will certainly make this
effect much more severe. This is the ‘forced savings’ which is quite properly stressed in
recent literature. . . . [T]hree things should not be forgotten. First, it always depends
upon the data of the particular case whether shifts of wealth and income, which lead to
increased saving, are actually set in motion. Secondly, . . . by falsifying economic calculation, based on monetary bookkeeping calculations, a very substantial devaluation can
lead to capital consumption . . . . Thirdly, . . . any legislative measure which transfers
resources to the ‘rich’ at the expense of the ‘poor’ will also foster capital formation.
Eventually, the issue of fiduciary media in such manner can also lead to increased capital accumulation within narrow limits and, hence, to a further reduction of the interest
rate.ÿ, Mises (1928), II.II.6.: „‘[F]orced savings’ . . . may appear as a result of the drop
in purchasing power that follows an increase of fiduciary media, lead to an increase in
the supply of capital. The subsistence fund is made to go farther, due to the fact that
(1) the workers consume less because wage rates tend to lag behind the rise in the prices
of commodities, and (2) those who reap the advantage of this reduction in the workers
incomes save at least a part of their gain.ÿ, Mises (1949), XX.5.: „According to the
advocates of the inflationist view of history, inflation by and large tends to increase the
earnings of the entrepreneurs. They reason this way: Commodity prices rise sooner and
to a steeper level than wage rates. On the one hand, wage earners and salaried people,
classes who spend the greater part of their income for consumption and save little, are
adversely affected and must accordingly restrict their expenditures. On the other hand,
the proprietary strata of the population, whose propensity to save a considerable part
of their income is much greater, are favored; they do not increase their consumption in
Misesovy forced
savings
VNUCENÉ ÚSPORY 98
Na Misesovu teorii hospodářského cyklu navazují další rakouští ekonomové
a spolu s jejím základem přejímají i pohled na vnucené úspory jako na negativní jev, který je příčinou ekonomických fluktuací. Misesovy názory však
v mnohém rozvíjí a zdokonalují, především to činí Friedrich Hayek, pracující s mnohem rozvinutější představou kapitálu než Mises, který se zabývá
procesy změn relativních cen statků různých řádů a jejich rozdílů (marží) a
z toho vyplývajících změn v intenzitě produkce v odvětvích různě vzdálených
od spotřeby.95
Rakouská teorie
hospodářského
cyklu
Naprosto odlišnou pozici zaujímají vnucené úspory v teoretickém systému
jiného ekonoma vyšlého z rakouského prostředí – Josepha Schumpetera. Zdá
se, že pro něj jsou vnucené úspory nezbytnou technickou podmínkou možnosti realizace inovací a tím nutným předpokladem pro hospodářský vývoj. Ačkoliv korektně zdůvodňuje pouze to, že prosazování nových kombinací podnikateli, tedy základní prvek ekonomického vývoje v Schumpeterově
pojetí (které se stalo široce akceptovaným), je vnucenými úsporami velmi
usnadněno, často se vyjadřuje v tom smyslu, že toto usnadnění je kvantitativně tak významné, že rozdíl v ekonomickém vývoji bez vnucených úspor a
s nimi je prakticky rozdílem mezi stagnací a vývojem. Komentář k tomuto
aspektu Schumpeterovy teorie ekonomického vývoje bude proveden v závěru
práce. Hayek (pravděpodobně v reakci na Schumpeterovu teorii) uvádí, že
pokud se budeme snažit urychlit ekonomický vývoj prostřednictvím vnucených úspor, budeme muset platit cenu v podobě hospodářských cyklů.96
Schumpeterova
teorie hospodářského vývoje
proportion, but also increase their savings. Thus in the community as a whole there arises
a tendency toward an intensified accumulation of new capital. Additional investment is
the corollary of the restriction of consumption imposed upon that part of the population
which consumes the much greater part of the annual produce of the economic system.
This forced saving lowers the rate of originary interest.ÿ
95 Rakouskou teorii hospodářského cyklu lze mimo jiné nalézt v: Mises (1912, 1928,
1931, 1933, 1936, 1946, 1949), Hayek (1929, 1931, 1970), Haberler (1932), Rothbard (1963,
1969). Hayek hrubé náznaky své teorie hospodářského cyklu, nepracující ještě s rozvinutou
teorií kapitálu, prezentuje v Hayek (1929), rozvinutější teorii zvažující produkci různých
stupňů výroby podává v Hayek (1931). Ke vnuceným úsporám se vyjadřuje přesně v duchu
zde použité definice – Hayek (1929), V.VI., p. 218–219: „‘[F]orced saving’ . . . consists in an
increase in capital creation at the cost of consumption, through the granting of additional
credit, without voluntary action on the part of the individuals who forgo consumption,
and without their deriving any immediate benifit.ÿ a upozorňuje, že se jedná o zdroj
hospodářského cyklu a ne o jeho řešení – Hayek (1929), V.VI., p. 226: „[I]t is probably
more proper to regard forced saving as the cause of economic crises than to expect it
to restore a balanced structure of production [after changes in consequences of lowered
interest rate].ÿ, čímž nepřímo útočí na Misesovo použítí pojmu vnucených úspor, neboť
u něj se skutečně jedná o jev zmírňující důsledky úvěrového cyklu, totiž o skutečné úspory
částečně vyvažující nedostatek spořivosti vzhledem k započatým investičním projektům.
96 Schumpeterova teorie hospodářského vývoje je vyložena především v jeho světoznámé
práci Theorie der witschaftlichen Entwicklung (The Theory of Economic Development),
kterou se poprvé široce proslavil – Schumpeter (1912). Hayekův názor na roli vnucených
úspor v ekonomickém vývoji: Hayek (1929), VI.XI., p. 189–190: „So long as we make
use of bank credit as a means of furthering economic development we shall have to put
up with the resulting trade cycles. They are, in a sence, the price we pay for a speed of
development exceeding that which people would voluntarily make possible through their
saving, and which therefore has to be extorted from them.ÿ
VNUCENÉ ÚSPORY 99
Z pohledu chodu hospodářství je podstatná ta stránka vnucených úspor,
která se zabývá změnami v organizaci výroby, ke kterým v souvislosti s vnucenými úsporami dochází, investiční část tohoto konceptu, jakési ,vnucené
investice‘. Volit speciální název pro tuto nedělitelnou součást konceptu vnucených úspor však nepovažuji za vhodné, protože by to mohlo svádět k umělému vytrhování části z celku, jehož jednotu je nutné mít stále na paměti.
Druhou nedílnou součástí procesu vnucených úspor je strana omezení spotřeby, zkoumání toho, kdo vlastně vnucené úspory financuje. Velmi podrobnou analýzu různých typů úspor způsobených monetární expanzí provádí
například Robertson (1926).97 98
Vnucené investice
Koloběh peněžní ekonomiky
Hospodářský koloběh v peněžní ekonomice probíhá podobně, jak bylo naznačeno v barterovém výkladu společenského hospodářství před objasněním
role peněz. Zjednodušení dané existencí finančního systému a peněz spočívá
v tom, že ekonomikou nemusí kolovat spotřební statky dlouhými cestami od
jejich výrobců ke spotřebitelům tak, aby posloužily k proúčtování veškerých
důchodů a plateb, ale spotřební statky získávají spotřebitelé od výrobců
přímo (či prostřednictvím obchodníků) a veškeré proúčtování vzájemných
nároků ekonomických subjektů se projevuje ve společenské úvěrové struktuře.
Koloběh peněžní ekonomiky analogický
barterové
Běžné transakce v peněžní ekonomice probíhají tak, že oproti reálným ekonomickým akcím jsou do společenského zúčtovacího mechanizmu zaúčtovávány
jejich finanční protihodnoty. Například proti službám výrobních faktorů
jsou jejich vlastníkům navyšovány kreditním způsobem jejich pozice ve zúčtovacím mechanizmu. Obdobně jsou proúčtovávány prodeje meziproduktů,
fixních kapitálových aktiv i konečných spotřebních statků.
Reálné transakce vyrovnávány finančně
Pokud by se odehrávaly ekonomické transakce bez ohledu na jejich finanční
pozadí, docházelo by ke stále změně úvěrových pozic jednotlivých ekonomických subjektů. V prvním kroku je protioperací reálné ekonomické transakce
vznik úvěru mezi dvěma obchodujícími subjekty. Pokud by s tím subjekty
byly spokojeny, vznikl by obchodní úvěr. S postupem času by ekonomické
procesy vedly k vznikání dalších a dalších úvěrů a jednotlivé subjekty by
byly vzájemně zadluženy. U některých by se navíc suma úvěrů přijatých a
poskytnutých mohla výrazně odlišovat. Pokud by nedocházelo k umořování
jednotlivých úvěrů, fungovaly by jakoby některé subjekty na úkor jiných.
Důsledkem reálných ekonomických operací
vzájemné úvěry
97 Typologie financování vnucených úspor: Robertson (1926), Ch. V: ‘The Kinds of Saving’, pp. 40–58.
98 Na skutečnost, že koncept vnucených úspor tak, jak je zde zaveden, je spíše o investicích, neboť se jedná primárně právě o změnu reálného kapitálu, teprve důsledkem které
je změna v reálné spotřebě a tedy i úsporách, upozorňuje například také Garrison (2004),
Reconciling Within and Beyond the Austrian Theories: „Hayek’s use of ‘forced saving’, as
Schumpeter suggested, is better avoided, if only because what is called saving is actually
investment.ÿ (Hayekovo pojetí vnucených úspor je více méně to, jaké je použito zde).
VNUCENÉ ÚSPORY 100
V realitě se však subjekty samozřejmě zajímají o své finanční pozice a práva
která jsou v nich skryta. Uvažme druhý extrémní případ – totiž když žádný
subjekt není ochoten změnit svou finanční pozici. Můžeme si to reprezentovat na peněžním systému založeném na dvoustupňovém bankovnictví s centrální bankou v roli clearingové banky, tak jak existuje například v současnosti v ČR. Předpokládejme, že existuje nějaká úvěrová struktura spočívající
v určitých vzájemných úvěrech mezi jednotlivými subjekty, včetně úvěrů komerčním bankám ve formě úvěrových peněžních aktiv a formálních úvěrů
vůči centrální bance ve formě umělých peněžních aktiv. A dále předpokládejme, že subjekty na této struktuře trvají a nechtějí ji měnit – přesněji
řečeno, každý trvá na okruhu subjektů, které je ochoten financovat a velikost
úvěru, který je ochoten jim poskytovat hodlá měnit pouze dočasně.
Fixace finančních pozic vynucuje reálné
operace
Finanční stránku jednotlivé ekonomické transakce si lze pak představit v prvním kroku stejně jako v minulém případě – totiž jako vznik vzájemného
obchodního úvěru dvou transakčních stran. Ovšem strana která se dostala
do kreditní situace není ochotna úvěrovat svého obchodního partnera a trvá
na úvěrování pouze jí zvolených subjektů, řekněme její komerční banky. Je
tedy potřeba provést jistou transformaci úvěrů, nejběžnější způsob jak toho
může druhá strana docílit je požádat vlastní banku a provést platbu. Důsledkem této operace ja pak následující změna v úvěrové struktuře: zmizela
určitá část aktiv a pasiv jedné komerční banky a příslušné úvěry, které tomu
odpovídaly – mezi bankou a klientem a mezi bankou a centrální bankou, a
objeví se podobné úvěry u druhé komerční banky.
Bankovní peníze: omezení
počtu úvěrových párů
Tímto způsobem dochází ke konsolidaci, započítávání a clearování úvěrů,
takže v důsledku místo husté sítě úvěrů mezi všemi subjekty, kteří se kdykoliv spolu účastnili nějaké ekonomické transakce, jsou úvěry drženy pouze
mezi relativně omezeným počtem dvojic úvěrových partnerů. Stále však není
zaručena neměnnost úvěrové struktury. Pokud má být tato zachována, musí
každý subjekt, kterému se v důsledku nějakých reálných transakcí změnila
finanční pozice, usilovat o její navrácení na původní stav, tedy musí usilovat o kompenzační reálné operace. Příjemce důchodu jej musí spotřebovat,
firma, která obdrží tržby za vlastní produkci je musí použít na platbu důchodů výrobním faktorům či na nákup polotovarů nebo fixního kapitálu. Tak
jako v minulém případě reálné ekonomické transakce pevně determinovaly
následnou úvěrovou strukturu ekonomiky, tak si zase nyní fixovaná úvěrová
struktura vynucuje určité reálné ekonomické transakce. Reálné ekonomické
děje by v tomto případě probíhaly přesně stejně jako v barterovém případě.
Stálé finanční
pozice: shoda
s barterovou
ekonomikou
Realita se samozřejmě pohybuje mezi těmito dvěma extrémy, subjekty se
rozhodují jak o reálné, tak o finanční stránce jejich ekonomického jednání a
v krátkém období vždy existuje určitá flexibilita ohledně úvěrové struktury,
přesto lze realitu vnímat blíže ke druhému z popsaných extrémů. Jednotlivé
subjekty totiž skutečně nejsou lhostejné ohledně toho, kolik úvěru poskytnou ani komu jej poskytují, kromě celkového poskytnutého objemu mohou
rovněž sledovat a limitovat výši úvěrů jednotlivým subjektům. Představa
fixní úvěrové struktury je pak důsledek situace stálé poptávky po penězích
Realita: částečná flexibilita
finančních pozic
– tedy představě o konstantní úrovni úvěrů poskytnutých bankám – a rovněž poptávky po finančních aktivech v širším slova smyslu; je to důsledek
situace stálé úrovně úspor, kdy nevznikají žádné nové a ty původní chtějí
kapitalisté držet v jejich původní finanční formě. Pokud dochází k novému
finančnímu investování, je to obvykle v objemu zlomku již existujících úvěrů
a úvěrová struktura se drobně mění, ale stále ohromné množství běžných
finančních transakcí skončí jejich vzájemným započtením a vyclearováním
a na úvěrové struktuře se tak nakonec vůbec neprojeví. Tak jako mnoho
vody proteče za rok přehradou aby byl její vzhled nakonec stejný jako na
začátku, tak platební systém neustále mění úvěrovou strukturu ekonomiky
aby ji však udržoval nakonec stále v podobném stavu.
Úvěrová struktura a kapitál
Tak, jako je veškerá výroba nakonec o produkci spotřebních statků, jsou
zase veškeré finanční vztahy v podstatě o řízení přístupu ke spotřebě. Každý
úvěr je v konečném důsledku nárokem na spotřebu, odloženou spotřebou. Je
jasné, že firma, která poskytla úvěr nebude po jeho splacení sama provádět
nějakou zvýšenou spotřebu, to firmy nedělají, to je „úkolÿ pro spotřebitele,
avšak aktivní pozice, kterou firma získává je zprostředkováním aktivní pozice
pro její kapitalisty, kteří již tuto spotřebu podle vlastního uvážení realizovat
mohou. Finanční kapitál držený firmami je jimi držen pouze v zastoupení
jejich kapitalistů, je to finanční kapitál – úvěr, který patří jim. A pro tyto kapitalisty je má význam přesně do té míry, do které souvisí s jejich současnou
a budoucí spotřebou.
Úvěr: nárok na
spotřebu
Skutečně úvěrují (a kapitalisty se stávají) pouze lidé – potenciální spotřebitelé. Úvěry, které poskytují různé finanční i nefinanční firmy nejsou ničím
víc než zprostředkováním úvěrů, které poskytli konkrétní lidé těmto firmám,
ikdyž třeba zprostředkovaně přes řetězec dalších firem – úvěrových prostředníků. Poskytnout úvěr v důsledku znamená zříct se nároku na aktuální spotřebu, což může spotřebitel učinit přímo, nějaká firma pak pouze v zástupu
za něj.
Úvěrují pouze
lidé, byť někdy
zprostředkovaně
Pokud si subjekty v ekonomice rozdělíme do třech sektorů – výroba (firmy),
spotřeba (domácnosti) a finanční systém, umožní nám to ujasnit si, jaké typy
úvěrů se v rámci společenské úvěrové struktury vyskytují. Za prvé si mohou
půjčit dva subjekty v rámci stejného sektoru, ať již se jedná o spotřební úvěr
mezi dvěma domácnostmi, posun ve zprostředkování mezi dvěma finančními
subjekty nebo přesun finančního kapitálu v rámci výroby. Spotřební úvěr
mezi dvěma domácnostmi se vůbec netýká výroby a je pouze o rozdělování přístupu k jejímu výstupu v čase. Úvěry mezi dvěma finančními subjekty jsou průběžnou položkou, pro výrobu ani spotřebu nezajímavou. Úvěr
v rámci sektoru výroby může sloužit k jejímu lepšímu využití dostupného
finančního kapitálu, stejně jako spotřební úvěr mezi dvěma domácnostmi
slouží k lepšímu využití dostupné spotřební produkce.
Úvěry v rámci
sektorů spotřeby, výroby a
financí
Úvěry finančnímu systému jsou formou delegování umístění finančního kapitálu na finanční subjekty, je to základní způsob, jak získává finanční systém
kreditní pozici. Finanční subjekty získávají v konečném důsledku finanční
kapitál od konkrétních lidí a ten potom přesouvají dále, v celku je tedy úvěrování od finančního systému opět úvěrováním od spotřeby, liší se pouze tím,
že je provedeno nepřímo, zprostředkovaně. Úvěr od finančního systému spotřebitelům je nepřímou formou spotřebního úvěru, místo aby půjčila jedna
domácnost jiné, je půjčka zprostředkovaná přes finanční sektor (a případně
ještě před tím přes sektor výroby), v konečném důsledku si ale opět jedna
domácnost půjčuje na spotřebu na úkor jiných, které se své spotřeby vzdávají. Posledními dvěma typy úvěrů jsou ty, které mají pro nás mimořádný
význam v souvislosti s otázkami ohledně reálného kapitálu: jsou to dva typy
výrobního úvěru – přímý, od domácností firmám a nepřímý, zprostředkovaný
finančním systémem.
Úvěry mezi sektory spotřeby,
výroby a financí
Pokud budeme za stálou úvěrovou strukturu považovat stálost úvěrů mezi
jednotlivými subjekty, je jejím důsledkem pouze placení úroků. Jinak řečeno, jedná se o ze společenského nadhledu neviditelnou síť mezisubjektových vztahů institucionální povahy, které se projevuje pouze tím, že v rámci
daného výrobního výstupu obdrží ke spotřebě část vlastnící finančního kapitálu – kapitalisté. Úroky, které plynou z úvěrů ty by se teoreticky mohly
kumulovat, ale při stálosti úvěrové struktury je třeba je jako běžný důchod
spotřebovávat (a tedy nikoliv spořit). A spotřebovávat je mohou pouze
koneční vlastníci finančního kapitálu, nikoliv firmy, které jeho vlastnictví
zprostředkovávají. Úroky z úvěrů poskytnutých firmami tedy musí skončit
v rukou příslušných kapitalistů a to v podobě spotřebních statků, které oni
musí spotřebovat, aby se jejich finanční kapitál v rozporu s předpokladem
nenavyšoval.
Stálá úvěrová
struktura:
pouze platby
úroků
Pokud uvažujeme o společenském úroku jako o jednom z důchodů, který
tvoří podíl na spotřební produkci, o kterou se dělí se mzdou a rentou, jedná
se pouze o úrok za výrobní úvěr. Přerozdělení spotřebních statků v důsledku
úroku za spotřební úvěry se již činí v rámci objemů získaných za mzdy, renty
a úroky za výrobní úvěr. Jedna domácnost tedy přenechává v důsledku jejich
úvěrového vztahu jiné část svého důchodu na běžné produkci, například část
své mzdy.
Společenský
úrok jen z výrobního úvěru
Pokud dochází ke změnám úvěrové struktury změnami objemů jiných než
výrobních úvěrů, jde o záležitost nemající na výrobu přímý vliv. Reálné
hospodářské procesy mohou pokračovat stále ve stejném stylu – tedy v rámci
stále struktury výroby, včetně časové struktury výroby – kapitálu, změna se
odehraje jedině v rámci následného přerozdělování nároků na produkci. Tyto
změny se buď mohou kumulovat v růstu finančních nároků aniž by došlo
ke změně spotřeby jednotlivých subjektů nebo dojde naopak ke spotřebě
veškerých nových úroků a zachování změněné úvěrové struktury v zafixované
formě a nebo dojde k něčemu mezi těmito dvěma extrémy: část nových
úroků z nevýrobních úvěrů se spotřebuje a projeví se tak v částečné změně
struktury spotřeby a část se neprojeví na spotřebě nýbrž v další změně
Změny nevýrobních úvěrů:
mezisubjektová
reorganizace
v úvěrové struktuře v rámci nárůstu některých pozic v rámci nevýrobních
úvěrů.
Jiná je situace při změně objemu výrobního úvěru. Tato změna znamená
změnu v úrokových nárocích kapitalistů v rámci spotřební produkce. Pokud bude docházet (v případě nárůstu výrobního úvěru) ke kumulaci těchto
nároků a tedy k dalšímu nárůstu výrobního úvěru, nemusí se tato skutečnost projevit v aktuálním objemu spotřebního výstupu, výroba ovšem musí
být reorganizována aby vznikl potenciál k nárůstu produkce spotřebních
statků, existující pro případ, že by poskytovatelé výrobního úvěru chtěli
své úroky spotřebovávat nebo by případně chtěli objem svého úvěru výrobě snižovat. Výroba je při poskytnutí nového výrobního úvěru schopna
zvyšovat svou výrobní kapacitu prostřednictví prodlužování časové struktury výroby, prostřednictví akumulace reálného kapitálu, a k této akumulaci
reálného kapitálu musí v případě akumulace finančního kapitálu také docházet, aby byla výroba schopna dostát nárokům vlastníků nového finančního
kapitálu. A opačně, snižování objemu finančního kapitálu nutí firmy ke spotřebě reálného kapitálu a zkracování časové struktury výroby, které jedině
umožní poskytovat krátkodobé zvýšení spotřební produkce pro odstupující
kapitalisty. Výrobní úvěr je spojnicí, která propojuje společenskou úvěrovou
strukturu a časovou strukturu její výroby, dobré fungování této spojnice je
jedním z předpokladů dobrého fungování celého společenského hospodářství.
Změny výrobního úvěru souvisí s kapitálem
V peněžním hospodářství je většina úvěrů peněžního charakteru, což znamená, že jsou poskytovány i spláceny v peněžních aktivech, to však nijak
nemění podstatu předchozích úvah. Poskytnutí peněžního úvěru znamená
převedení určité aktivní úvěrové pozice (peněžního aktiva) na úvěrovaný
subjekt a placení úroků a splácení úvěru je zase převáděním úvěru v podobě peněžních aktiv na úvěrujícího. Úvěry jsou tedy spláceny jinými úvěry,
v dnešním peněžním systému úvěry vůči bankovnímu systému. Úroky se
v první fázi projevují stejně jako ostatní důchody v nárůstu finančního kapitálu jejich držitele – finančního kapitálu v podobě úvěru poskytnutého
finančnímu systému. Pokud se příjemce důchodu nechce stávat kapitalistou
a nechce zvyšovat objem svých pohledávek za finančním systémem, posouvá
tyto pohledávky směrem k těm, kteří je držet chtějí a sám získává takto
ve druhém kroku spotřební statky. V konečné pozici je tedy opět finanční
kapitál tvořen omezením spotřeby a snižován zvýšením spotřeby. Ačkoliv je
peněžní úvěr splacen jiným úvěrem, úvěrem vůči finančnímu systému, pokud
chce kapitalista snížit objem svého finančního kapitálu, není pro něj tato situace ještě konečným stavem, tím je až zvýšení spotřeby a snížení úvěru (ve
formě peněžních aktiv) vůči finančnímu systému – nakonec se tedy snížil objem úvěrů, které poskytuje a zvýšila jeho spotřeba, jako kdyby byl původní
úvěr splacen přímo spotřebními statky.
Peněžní úvěry
spláceny jinými
úvěry
Tak jako se úvěr objevuje oproti reálným ekonomickým operacím a výrobní
úvěr oproti omezení spotřeby, tak se úvěry umořují a ztrácí oproti reálným
ekonomickým operacím a výrobní úvěr se ztrácí oproti nárůstu spotřeby.
Operace s peněžními aktivy, které leží mezi poskytnutím či splacením peněžního úvěru a příslušnou reálnou operací (v případě výrobního úvěru zvýšením či snížením spotřeby), jsou pouze průběžnými záležitostmi a pokud
se nemění ochota subjektů držet peněžní aktiva a financovat takto jejich
emitenty, poskytnutí či splacení peněžního úvěru si příslušné reálné operace
vynutí. Poskytnutí a splacení úvěru tak skončí stejně jako by tomu bylo
v barterovém případě.
Investice v peněžní ekonomice
Zasáhnout do časové struktury výroby může každý, kdo dokáže po nějakou
dobu produktivně využívat aktuální či akumulované služby primárních výrobních faktorů, tedy kdo dokáže nakupovat služby práce a půdy a meziprodukty, vstupující do jeho výrobního programu, a kdo dále dokáže využívat
služeb fixního kapitálového vybavení – vlastního nebo pronajatého. Náběh
každé nové výroby si vyžádá určitý čas, po který jsou používány tyto aktuální
a akumulované služby výrobních faktorů, aniž došlo k produkci výstupu. Až
dojde k „naplnění výrobního programu kapitálemÿ, je jeho běžný chod souběžným využíváním služeb výrobních faktorů a tvorby výrobního výstupu,
zpestřeným v případě vlastnictví fixních kapitálových aktiv o jejich občasné
obnovování.
V peněžním hospodářství znamená náběh nějaké výroby vznik dlužnické pozice příslušného výrobního programu. V nejjednodušší představě je to dáno
nutností plateb za služby výrobních faktorů po celou dobu náběhu výroby
a realizace tržeb až když byly vytvořeny první produkty. Zahájení výroby
mohou zálohovat jak odběratelé, tak vlastníci poskytovaných primárních výrobních faktorů, nebo nějaké třetí subjekty, ty subjekty, které toto zálohování
výroby poskytují jsou kapitalisty této firmy. Každá výroba potřebuje určitý
finanční kapitál a její zahájení je proto spojeno s určitým zadlužením se –
zadlužením se vůči vlastním kapitalistům, těm, kteří tuto výrobu financují
aby se později podíleli na hodnotě jejího výstupu.
Ve finanční sféře toto zahájení výroby probíhá zhruba tak, že příslušné výrobní místo (firma) platí (převádí úvěry) poskytovatelům služeb primárních
výrobních faktorů a na nákup meziproduktů. Řekněme, že tyto výdaje mají
stále stejný objem v čase. Zpočátku však firma nerealizuje žádné tržby (příliv kreditních úvěrových pozic) a to až do produkce prvního výstupu. Do té
doby musí použít na placení kreditní úvěrové pozice – finanční kapitál – který
získala jinak, než ze své činnosti, který získala od svých kapitalistů. Jeho
objem je za daných předpokladů roven času náběhu výroby krát objemu výdajů na primární výrobní faktory a za meziprodukty za jednotku času. Dále
předpokládejme, že firma produkuje od okamžiku saturace výroby kapitálem
stále stejný objem výstupu. Hodnota tohoto výstupu přesahuje objem výdajů na primární faktory a meziprodukty a pokud pomineme možnost zisku,
celý tento přebytek náleží kapitálu. Pokud firma pracuje s nějakými fixními
kapitálovými aktivy a chce ve stejné výrobě pokračovat i dále, je potřeba
Zahájení nové
výroby: její zadlužení
s částí tohoto přebytku počítat na budoucí obnovu fixního kapitálu – odpisy. Ostatní část je důchod kapitálu, který mohou kapitalisté spotřebovat,
aniž by tím narušili současnou kapitálovou strukturu výroby. Jinak řečeno,
část z podílu kapitalistů na výnosech výroby zahrnuje amortizaci, opotřebení
kapitálu, které mohou buď reinvestovat, aby zachovali stálý objem kapitálu
nebo naopak spotřebovat, což se rovná spotřebě části kapitálu. Druhou částí
podílu kapitalistů na výnosech výroby zahrnuje úrok, který mohou kapitalisté buď spotřebovat a zachovat tak objem kapitálu nebo jej reinvestovat
což znamená nárůst finančního kapitálu kapitalistů umožňující a zároveň vyžadující prodloužení časové struktury výroby a tedy nárůst objemu reálného
kapitálu.
Aby mohla být zahájena nová výroba, je tedy mimo jiné třeba pro ni vedle
služeb primárních výrobních faktorů získat i určitý finanční kapitál. Pokud
nedošlo k nárůstu nabídky primárních výrobních faktorů ani finančního kapitálu, je třeba je získat z jiného užití. Aby to bylo ekonomické, musí nová
výroba nabízet vyšší důchody pro tyto výrobní faktory, musí být v tomto
smyslu produktivnější. Pokud však již ekonomika všech takovýchto ziskových příležitostí využila, je změna výroby ekonomickou jedině při nějaké
další změně, mimo jiné například při nárůstu nabídky finančního kapitálu.
Výrobní změna:
ekonomizace
nebo rozšíření
výroby
Jeden konkrétní výrobní program má význam pouze jako součást výrobní
linie končící spotřebním výstupem. Vyrábět něco, co se nijak neuplatní ve
výrobě spotřebních statků, je zbytečné. Důchody výrobních faktorů v libovolné výrobní fázi jsou odvozeny od tržeb za hotové spotřební statky na
konci příslušné výrobní linie.
Konkrétní výroba: součást
výrobní linie
Každá změna výrobní struktury má proto význam pouze jako změna v rámci
celých výrobních linií. Jmenovitě například investice má význam jedině
v kontextu celé výrobní linie. Začít vyrábět stroje či meziprodukty má smysl
jedině pokud existují navazující fáze výroby, které s nimi pracují. Má-li být
investice skutečně investicí a ne nešťastným výrobním omylem, musí být její
zavedení dotaženo do jejího podílení se na produkci spotřebních statků.
Investice má význam jen v kontextu výrobní
linie
Profinancování investice tedy nespočívá v pouhém umožnění zavedení výroby jednoho meziproduktu či stroje, ale v umožnění všech dalších výrobních
změn v následujících výrobních fázích. Jak bylo rozebráno dříve, výrobní
linie může po určitou dobu po investici dosahovat stálého spotřebního výstupu, který pak klesne, aby následně výrazněji vzrostl. Pokud se investice
realizuje přesunem výrobních faktorů v rámci dané výrobní linie a nejsou
tedy přitaženy žádné výrobní faktory z ostatních výrobních linií, je po určitou dobu daná výrobní linie kapitálově soběstačná. Produkuje totiž stálý
spotřební výstup a platí stálý objem důchodů. V jejím rámci může docházet
k „pouhémuÿ přesunu finančního kapitálu a nemusí docházet k zadlužování
navenek. V ekonomice nemusí po tu dobu existovat žádný nárůst finančního
kapitálu. Ovšem až přijde moment sníženého spotřebního výstupu výrobní
linie, musí jej někdo profinancovat. Má-li se tak stát dobrovolně, musí narůst
úspory, někdo se vzdá spotřeby, aby se stal kapitalistou.
Jinými slovy, výrobní změna, která je prvním krokem k investici nemusí být
sama spojena s potřebou nového finančního kapitálu, ale může dojít k jeho
přesunu spolu s přesunem výrobních faktorů. Zahájit investování může být
v tomto smyslu finančně nenáročným, jde vlastně „jenÿ o přesvědčení určitých subjektů o vhodnosti této výrobní reorganizace (tedy především o přesvědčení odběratelů a kapitalistů). Ovšem opravdové dokončení investice si
již potřebu skutečného nového finančního kapitálu žádá. A bez dokončení
investice zůstanou jednotlivé kroky změny výrobní struktury ztrátovými akcemi, které skončí částečným či úplným odpisem některých reálných kapitálových statků – totiž předmětů původně vnímaných jako reálné kapitálové
statky, které jsou nyní statky s nižší hodnotou nebo dokonce nemusí být
statky vůbec.
Nový finanční
kapitál potřeba
až pro dokončení investice
V peněžní ekonomice se stálou poptávkou po peněžních aktivech i všech
ostatních finančních aktivech nemá jednotlivá výrobní linie možnost dokončit novou investici, protože nemá možnost, jak přesvědčit ekonomické subjekty, aby na její produkci počkaly (to je řečeno tím, že je poptávka po finančních aktivech a tedy nabídka finančního kapitálu stálá) a zároveň musí
platit konkurenční důchody primárním výrobním faktorům. Výrobní linie se
může o reorganizaci pokusit a určitou dobu ji i sama z běžných tržeb úspěšně
financovat, zákonitě však musí nastat doba propadu jejích příjmů, kterou nebude schopna překlenout a její aktivity směrem k investování se tak ukážou
jako chybné. Z této restrukturace budou plynout ztráty úměrné specifičnosti výstupů nově zahájených výrob – ty se mohou ukázat jako použitelné
s menšími či většími ztrátami někde jinde či dokonce úplně zbytečné.
Bez nového fin.
kapitálu výrobní
linie investovat
nemůže
Kdo chce zahájit novou výrobu, musí získat kredit (a tedy i důvěru, kterou
toto slovo původně označovalo) od někoho jiného. Pokud však nedochází
k zaměstnání nových primárních výrobních faktorů, má výroba jako celek
možnost jejich důchody na novém místě platit stejně, jako to dokázala na
jejich původním umístění. Výroba jako celek na to má dostatek aktivní
pozice ve společenském zúčtovacím mechanizmu. V této počáteční fázi zahájení nové výroby je proto možno ji finančně pokrýt buď díky přesunům
úvěru uvnitř výroby – obchodním úvěrem, změnou mezipodnikové zadluženosti a nebo přímo prostřednictvím přesunu finančního kapitálu, který
přestává být zapotřebí někde a začíná být třeba jinde. První podnik by
mohl uspořené mzdy vyplácet kapitalistovi, který by tyto prostředky obratem půjčoval druhému podniku na vyplácení jeho mezd, třeba i pro stejného
člověka, který přešel z první firmy do druhé. K přesunu finančního kapitálu
dojde de facto vždy, tedy i v případě, že si podniky půjčí navzájem, protože
pokud jeden podnik půjčí jinému podniku, v konečném důsledku financují
kapitalisté prvního podniku podnik druhý.
Dosud nebyl potřeba žádný nový finanční kapitál. Muselo dojít k jeho přesunu, tak, jak se přesouval mezi firmami, mohl se rovněž přesouvat prostřednictvím úvěru i mezi kapitalisty, v celku se jeho objem ale nemusel měnit. Mohli zůstat stále ti stejní kapitalisté s původním objemem pohledávek
z kapitálu, mohlo dojít ke změně kapitalistů, ale celkový objem finančního
kapitálu, který poskytli na podporu výroby se nemusel změnit. To se projevuje také tím, že výroba prozatím produkuje stále stejný objem spotřebního
výstupu, který jí umožňuje hradit potřebné výdaje. Ke změně ovšem dojde,
jakmile poklesne spotřební výstup výroby. A pokud skutečně došlo k investici, k této události dojít musí. A tehdy výroba potřebuje skutečně nový
finanční kapitál, potřebuje někoho, kdo by se vzdal svého podílu na spotřebním výstupu, aby bylo z jeho menšího objemu možno uspokojit nároky
ostatních. Formulováno finančně: výroba musí obdržet kreditní úvěrovou
pozici ve zúčtovacím systému, aniž by za to poskytla výstup – přesně řečeno
obdrží stále část aktivní pozice za výstup, ovšem tato část je nyní menší, a
část v hodnotě propadu výstupu potřebuje ještě získat ve formě finančního
kapitálu. Co je potřeba pro dokončení každé investice je nový výrobní úvěr.
Peníze, úvěrová struktura a investice
Existence peněžních aktiv sama o sobě nevnáší do fungování společenské
úvěrové struktury ani do fungování reálné ekonomiky žádný nový prvek.
Platební systém by mohl teoreticky fungovat takovým způsobem, že by peníze neovlivňovaly žádným speciálním způsobem reálné ekonomické procesy.
Zúčtovací mechanismus by fungoval maximálně hladce a jediný jeho vliv na
reálné ekonomické dění by byl ten, který neodstranitelně vyplývá z jeho podstaty zúčtovacího mechanizmu – omezování přístupu jednotlivců ke statkům.
Investice, které by v takovémto systému vznikaly, by byly profinancovány
novými finančními úvěry a ekonomické děje by probíhaly shodně s barterovým modelem s tím, že by se zamezilo zbytečnému kolování reálných statků,
ty reálné operace, které by se měly následně vyrušit by vůbec nemusely probíhat, protože krátkodobě by byla příslušná práva a povinnosti zavedeny do
zúčtovacího systému aby z něj pak po chvíli zmizely – finanční systém by
poskytl příjemnou akomodaci k reálným ekonomickým dějům až do chvíle,
kdy se zase jednotlivé subjekty vrátí na své původní, případně o málo změněné pozice. Realita není od tohto ideálu vzdálena až tak dramaticky, jak by
mohl použitý podmiňovací způsob evokovat a souběžná představa dvou rovin
ekonomických dějů – reálných a finančních – jak byly nastíněny výše je dobrým výchozím bodem pro modelování hospodářské reality ve společenském
hospodářství.
Jak jsme rozebrali výše, k zahájení investování může stačit pro začátek zajistit přesunutí finančního kapitálu z některého z předchozích užití k nově
zahajovaným výrobám. Pro úplné dokončení investice však již je třeba získat
pro její výrobní linii nový finanční kapitál, nový výrobní úvěr. V peněžní
ekonomice lze předpokládat, že to bude ve formě peněžní, tedy, že investující
výrobní linie získá určitý objem peněžních aktiv nikoliv proúčtováním oproti
vlastní produkci, ale přímým přesunem ve formě úvěru.
Podržme i nadále několikrát použitý předpoklad – že objem úvěru finančnímu systému od veřejnosti je stálý. Za tohoto předpokladu musí v případě
Možnost neutrálních peněz
poskytnutí peněžního úvěru přejít dispozice části z tohoto úvěru od veřejnosti finančnímu systému na úvěrovaný subjekt. Jak jsou peněžní aktiva
předisponována na úvěrovaného, stává se on sám poskytovatelem úvěru –
úvěru finančnímu systému. To však není jeho konečným cílem, naopak, tohoto úvěru se bude úvěrovaný chtít zbavit a převést jej na subjekty, které
jsou ochotné tento úvěr finančnímu systému poskytovat. Toto převádění se
bude dít v rámci běžného zúčtovacího systému a proti němu budou úvěrovanému proudit reálné ekonomické toky – zejména služby výrobních faktorů
a meziprodukty.
Peněžní úvěr je schopný poskytnout každý, kdo shromáždil peněžní aktiva a
je ochoten se jejich používání vzdát ve prospěch úvěrovaného. Pokud je na
počátku nějaký stabilizovaný stav, kdy každý drží jistou zásobu peněžních
aktiv, dochází při kumulaci těchto peněžních aktiv v rukou budoucího úvěrujícího k jistému vychýlení z původního stavu. Toto vychýlení trvá ještě i
potom, když jsou peněžní aktiva převedena na úvěrovaného. Po určité době
však anomálie, kdy úvěrovaný úvěruje ve větším objemu finanční systém mizí
s tím, jak používá peněžní aktiva na placení v rámci zúčtovacího systému.
Peněžní aktiva se tak postupně přesunou k těm, kteří jsou ochotni je držet,
možná přímo k těm, kteří je drželi původně.
Právě jsme popsali nemonetární způsob financování reálných investic v peněžní ekonomice. Při tomto standardním způsobu financování investic naroste finanční kapitál s tím, jak se někdo (kdo se tím stává kapitalistou)
rozhodne poskytnout výrobní úvěr. Z finančního hlediska se tento kapitalista rozhodne postrádat po určitou dobu svou likvidní část pozice ve společenském zúčtovacím systému a to výměnou za méně likvidní výrobní úvěr,
likvidní pozice potom připadne k použití výrobě.
Nemonetární financování investic: redispozice
peněžních aktiv
Klasickým případem nemonetárního financování výroby je její přímé financování ve formě nákupu firemních obligací. Tento nákup znamená v detailu
v dnešním peněžním systému převod pohledávek kupce za bankovním systémem na firmu, včetně příslušné transformace těchto pohledávek, jako například z pohledávek za centrální bankou a za bankou kupce na pohledávky
za bankou firmy. A druhou částí akce je samozřejmě primární prodej obligací, potvrzující vznik příslušného výrobního úvěru a práv a povinností z něj
vyplývajících.
Příkladem nemonetárního
financování financování přímé
Pokud by bylo reálné investování v peněžní ekonomice vždy financováno
právě popsaným způsobem, příslušné ekonomické procesy by se vůbec nelišily od barterového modelu. Ve finanční sféře se mimo změny v objemu
přímého výrobního úvěru nic nemění, objem všech ostatních úvěrů zůstává
stejný, tedy zejména se nemění objem úvěrů poskytnutých finančnímu systému a objem úvěrů poskytnutých finančním systémem. Nemuselo dojít
ke změně preferencí ohledně akumulace finančního kapitálu, ohledně poskytování úvěrů, až na jednu výjimku – poskytnutý výrobní úvěr. Úvěrová
struktura se, až na tuto výjimku, nemusí měnit. Samozřejmě, že se tím
Nemonetární financování: soulad s barterovým modelem
míní až stav po usazení turbulencí v úvěrové struktuře způsobených šířením
peněžních aktiv od výrobce k jeho obchodním partnerům.
Nemonetární financování může probíhat i nepřímo, zprostředkovaně přes finanční systém – kapitalista poskytne peněžní úvěr zprostředkovateli a ten jej
dále poskytne konečnému dlužníku. Jako příklad může posloužit investování
prostřednictvím investičního fondu, který přijme peněžní aktiva od domácností a sám za ně koupí firemní obligace. Pokud se úvěr přijatý fondem od
domácností shoduje v parametrech s úvěrem poskytnutým v rámci firemních
obligací, situace se neliší od přímého nákupu obligací domácnostmi.
Nemonetárně
financovat lze i
nepřímo
Velmi podobně může fungovat i financování prostřednictvím termínovaných
vkladů u bank. Pokud se některý z klientů banky rozhodne spořit a část
svých likvidních prostředků konvertuje u banky na termínovaný vklad a
banka následně poskytne úvěr jinému klientu ve stejné výši a době splatnosti. V detailu vypadá operace tak, že díky navýšení termínovaného vkladu
se na určitou dobu o příslušnou částku sníží objem existujících likvidnějších
peněžních aktiv. Banka je ale potom opět emituje pro svého úvěrového klienta. Tyto dvě provedené operace fungují stejně, jako by klient jaksi „půjčilÿ
bance svá peněžní aktiva (což jsou zároveň pasiva banky) a ta je pak půjčila
úvěrovému klientovi. A dohromady, což je rozhodující, to vyjde nastejno,
jako by klient poskytl úvěrovanému přímo peněžní úvěr. Zprostředkování
tohoto úvěru je dokonalé.
Nemonetární
financování
termínovaným
vkladem
Při veškerém výše popsaném nemonetárním financování investic funguje vše
jako v barterovém modelu: existuje někdo, kdo je ochoten spořit a ten poskytne úvěr, v našem případě úvěr výrobě. Výroba pak tohoto finančního
kapitálu využije pro prodloužení časové struktury výroby, pro akumulaci
kapitálu reálného. Hospodářství i jeho finanční systém fungují v zájmu domácností, přesně podle jejich pokynů. Tuto možnost postavme do kontrastu
s monetárním financováním investic – s vnucenými úsporami:
Realitou bankovních peněz se však je, že banky nehrají ve zprostředkování
úvěrů neutrální roli, ale naopak svým chováním výrazně mění společenskou
úvěrovou strukturu. Takováto změna ve finanční stránce hospodářství s sebou může přinést rovněž změny v reálných hospodářských dějích, včetně
tvorby reálného kapitálu.
V současných peněžních systémech existuje i za podmínek nedostatku finančního kapitálu pro nové investice možnost, jak je zrealizovat. Tato možnost spočívá ve financování reálné investice prostřednictvím emisního úvěru
výrobě: banka emituje nová peněžní aktiva, která půjčí přímo výrobci. Teoreticky by se mohlo jednat jak o komerční, tak o centrální banku, v dnešních
dvoustupňových bankovních systémech je většinou používaná pouze první
z těchto možností.
Půjčení nových
peněžních aktiv
výrobě
Výrobce takto získává nový finanční kapitál ve formě nových peněžních aktiv. Získává kreditní pozici ve společenském zúčtovacím mechanizmu, která
Investice financovaná emisním
úvěrem
mu umožní provádět nákupy služeb primárních výrobních faktorů a rovněž
nakupovat polotovary a tedy reálně investovat nový finanční kapitál získaný
od banky. V produktivitě tohoto nového reálného kapitálu je vázán úrokovými podmínkami smluvenými s bankou.
Pozoruhodné na této možnosti je to, že byl poskytnut výrobní úvěr a umožněna tak reálná investice aniž bylo hovořeno o nějakých úsporách. Na první
pohled by se mohlo zdát, že je takto možno financovat výrobu aniž by byly
úspory vůbec potřeba. To je samozřejmě pouze iluze, realitou však zůstává, že subjekty, které o investici rozhodovaly nemusely od spotřebitelů
žádné úspory předem vyžadovat. Zádrhel je samozřejmě v onom slovíčku
„předemÿ, investovat bez úspor opravdu nelze, a některé subjekty se budou muset ve své spotřebě uskromnit. To, že se k tomu nerozhodly samy
dobrovolně předem je důvod, proč se takovéto úspory označují jako vnucené
úspory.99
Jak se liší nemonetární a monetární financování investic? Domácnosti se
v těchto dvou případech rozhodly různě – poprvé záměrně spořily ve formě
nákupu finančních aktiv, podruhé se nic takového nestalo. Avšak finanční
systém jako by to vůbec nebral v úvahu a dával výrobě v obou případech
stejné signály a poskytl podmínky ke stejnému jednání. . Pokud je nemonetární financování zprostředkováno přes finanční systém, finanční systém
při tomto úvěrovém zprostředkování nenarušuje vazbu mezi zájmy spořících
kapitalistů a firem investujících z jejich pověření jejich uspořený finanční
kapitál, agent by se chová tak, jak chce jeho principál. Ovšem úvěrování
bank oproti emisi peněžních aktiv nemusí vždy zájmy principálů – spořících
domácností – respektovat se stejnou precizností.
99 Takto se k emisnímu úvěru vyjadřuje Schumpeter (1912), Druhá kapitola, II., str. 205–
207: „Iným spôsobom získávania peňazí je vytváramie peňazí bankami. . . . [N]ejde
o transformáciu kúpnej sily, ktorá už predtým u niekoho jestvovala, ale o vytvorení novej
kúpnej sily z ničoho [.] . . . Pomocou [týchto nových úverových prostriedkov] si môže
osoba presadzujúca nové kombinácie otvárať – tak ako s hotovými peniazmi – vstup do
sveta výrobných statkov, resp. do sveta tých, od ktorých kupuje výrobné služby, aby
sprostredkovala bezprostredný prístup k trhom spotrebných statkov. V tejto súvoslosti
nikde nejevstvuje poskytovanie úveru v tom zmysle, že by niekto musel čakať na protihodnotu za svoje služby v podobě statkov a uspokojiť sa s požiadavkou; nejevstvuje
dokonca ani v tom zmysle, že by niekdo plnil osobitú funkciu tým, že by poskytoval životné prostriedky robotníkom, majiteľom pozemkov alebo vyrobené výrobné statky, ktoré
by mohli byť zaplatené až z konečného výsledku výroby. Z národohospodárského hľadiska
je však medzi platobnými prostriedkami, ktoré sa vytvárajú s novými cieľmi, a peniazmi
alebo inými platobnými prostriedkami v kolobehu podstatný rozdiel. Možno ich súčasně
chápať ako druh potvrdenia o skutočnej výrobe a ňou vyvolanom zväčšení spoločenského
produktu a tiež ako určitý druh poukážky na získanie častí tohoto produktu. Úverovým
platobným prostriedkom chýba prvá vlastnosť. Poukážkami, za ktoré možno bezprostredně nadobudnúť spotrebné statky, sú aj ony; nie sú však potvrdením o uskutečnenej
výrob. Podmienka, ktorá sa viaže na prístup k zdroju spotrebných statkov, prirodzene,
tu eště nie je splnená. Splní sa až po úspěšnom presadzení nových kombinácií. Preto
poskytovanie tohoto úveru má osobitý vplyv na úroveň cien. Banakár nie je ani tak
– predovšetkým nie – sprostredkovateľom v obchode s tovarom ,kúpna sila‘ , ale skôr
tvorcom tohoto tovaru.ÿ.
Emisní úvěr výrobě: investice
bez dobrovolných úspor
Finančním pozadím vnucených úspor je tedy získání finančního kapitálu, jak
je to potřeba pro financování všech investic v peněžní ekonomice. Ovšem
tento finanční kapitál není získán od dobrovolných kapitalistů, kapitalisté se
žádný úvěr poskytnout nerozhodli a to že jej nakonec výrobce skutečně od
bank obdržel neznamená nic jiného než narušení úvěrového zprostředkování
prováděného bankami.
Banky narušují
úvěrové zprostředkování
Financování vnucených úspor
Na první pohled by se mohlo zdát, že financování vnucených úspor je bezproblémovou záležitostí: pokud se nenajde dostatek kapitalistů ochotných
financovat výrobu nemonetárním způsobem, banky prostě vytvoří nová peněžní aktiva a ta výrobě půjčí. Nikde nejsou vidět žádné náklady. Ovšem
ona nedobrovolnost financování se ve finanční sféře jasně projevuje tím, že ačkoliv podle předpokladu nedošlo k zájmu veřejnosti zvýšit úvěr poskytovaný
finančnímu systému ve formě peněžních aktiv, banky přesto nová peněžní
aktiva vyemitovaly. Zde je založena nerovnováha, která při dnešní podobě
platebního systému musí vést k poklesu hodnoty peněžních aktiv. Výsledkem pak bude, že hodnota úvěru finančnímu systému v podobě peněžních
aktiv se nakonec vrátí na svou původní hodnotu.
Emise peněžních aktiv vede
k poklesu jich
hodnoty
To znamená, že dojde k přerozdělení vlastnictví v rámci úvěru poskytovanému finančnímu systému v podobě peněžních aktiv. V důsledku fixace
hodnoty všech peněžních aktiv v poměru jedna k jedné klesá hodnota jednotlivých peněžních aktiv společně, stejně u nově vyemitovaných jako i u původních peněžních aktiv. O peněžní majetek pak při poklesu hodnoty peněžních
aktiv přicházejí všichni držitelé peněžních aktiv a to úměrně k rozsahu této
držby.
O majetek přichází držitelé
peněžních aktiv
V konečném důsledku funguje financování výroby emisním úvěrem jako zabavení části majetku subjektům používajícím platební systém a držícím v jeho
rámci peněžní aktiva a půjčení tohoto majetku výrobě. Situaci si lze představit tak, jako by banka sama nakupovala za nová peněžní aktiva reálné
ekonomické statky a ty pak následně půjčovala výrobě.
Emisní úvěr
výrobě: investování přerozděleného majetku
Banka má možnost získat reálné bohatství při každé nové emisi peněžních
aktiv. Díky nepružné reakci cen, neklesne hodnota jednotky peněžních aktiv
okamžitě a po určitou dobu tak bude mít celkový objem bankou vyemitovaných aktiv větší hodnotu. Po určitou dobu tedy vznikne zdání tvorby nového
finančního bohatství, pokud nedošlo k nárůstu poptávky po peněžních aktivech, rozplyne se tato iluze v rámci následného klesání hodnoty jednotky
peněžních aktiv. Tento pokles hodnoty jednotky peněžních aktiv a tím i reálné hodnoty celého objemu bankou vyemitovaných peněžních aktiv se však
banky nijak přímo nedotkne, ta již nové reálné statky drží pevně ve svém
vlastnictví. Pokud se nová emise strefí do rostoucího zájmu veřejnosti o její
držbu a její cena nepoklesne, nebo-li pokud je růst nabídky peněžních aktiv vykompenzován růstem poptávky po peněžních aktivech tak že nedojde
Přerozdělení při
každé emisi
k znehodnocení peněžních aktiv (k růstu cen), i tehdy dochází k přerozdělení reálného bohatství směrem k bance, nyní ovšem spojenému s nárůstem
finančního bohatství společnosti, která si nyní cení sumy existujících peněžních aktiv více než předtím.
Pokud se podržíme představy, že banka nakupuje za novou emisi do vlastnictví reálné statky a ty potom půjčuje úvěrovaným, s každou další emisí navyšující nominální hodnotu vydaných peněžních aktiv tento objem vlastněných
reálných statků narůstá. Jeho celkový objem odpovídá reálným ekvivalentům příslušných nominálních bloků emise jak tomu bylo v momentě těchto
emisí; za starší emise větší reálné objemy na nominální jednotku, na mladší
objemy menší. Během každé nové emise peněžních aktiv a následné inflace
dochází k přesunům bohatství od ekonomiky k bance a následně k úvěrovaným. Takto přerozdělované bohatství je vybíráno od držitelů peněžních
aktiv, přesněji řečeno přímo je vybráno od příjemců nové emise při prvotním
nákupu prostřednictvím nových peněžních aktiv, tyto subjekty však nenesou
celou ztrátu, neboť se o ni podělí v rámci inflačních přerozdělovacích procesů
v průběhu celého období nárůstu cen s ostatními uživateli peněžních aktiv
– s celou ekonomikou. Pokud jsou emisní úvěry směřovány k výrobcům, je
hodnota statků, které by banka byla schopna nakoupit za emitovaná peněžní
aktiva, rovna objemu finančního kapitálu, který získala pro své financování
výroba.
Stejné použití statků pro výrobní proces jaký bude proveden v rámci vnucených úspor by samozřejmě mohl kdokoliv učinit i bez čerpání emisního
úvěru. Podstatný rozdíl je ovšem v ceně: pokud někdo statky získá zdarma,
nemusí si příliš lámat hlavu s jejich použitím. Tak by tomu bylo v případě,
kdyby banka sama zahájila výrobu se statky získanými za emisi peněžních
aktiv. Úvěrovaný sice statky zdarma nemá, platí za ně bance nájemné ve
formě úroku, otázkou je, zda jeho výše odpovídá tržní situaci. Z pravidla
tomu tak nebývá, banka poskytne úvěr za nižší úrok, než by jinak mohl
úvěrovaný získat. To je konec konců také důvod, proč se na banku obrací.
Levnější výroba
pro úvěrované
Snížením úvěrové úrokové sazby banka snižuje náklady úvěrovaných projektů. V podstatě jde o to, že se s úvěrovanými podělí o část výnosu z emise,
a ten kdo čerpá úvěr tak má ke svému projektu ještě automaticky navíc
„přibalen dárekÿ takovéhoto zisku. Je to, jakoby banka získala zdarma od
ekonomiky výrobní statky a pak je „pod cenouÿ poskytla úvěrovanému. Pro
úvěrovaného by vyšlo nastejno, pokud by banka statky skutečně zakoupila
a následně mu je prodala za nižší než obvyklou cenu, a pokud by zároveň
získal úvěr za běžnou sazbu z volného trhu.100
Dělba výnosu
z emise mezi
banku a úvěrované
100 Zajímavou sociologickou analýzu vztahů pramenících z ekonomických zájmů na výnosu z emise peněžních aktiv provádí Hoppe (1990). Nachází vazby státu, bankovní
lobby a průmyslu a existující situaci fakticky popisuje jako vzájemně výhodnou symbiózu
těchto kruhů založenou na dělbě výnosů z emise peněžních aktiv vybíraných od zbylé části
společnosti.
Pokud budeme uvažovat, že tento úvěr za standardní tržní sazbu získal přímo
od banky, popisujeme ještě věrněji skutečnou situaci. Vlastníkem statků se
totiž skutečně stává podnikatel, platí však bance nižší částky než odpovídají
hodnotě získaných statků a běžné úrokové sazbě, kterou část však připíšeme
snížené ceně statků a kterou sníženému úroku je víceméně arbitrární.
Každý bankovní úvěr na nákup výrobních statků si lze tedy představit tak,
že banka nejprve sama za emitovaná peněžní aktiva získá od ekonomiky
ony statky, pak je levněji prodá úvěrovanému, přičemž tuto nižší částku na
nákup mu zároveň půjčí, platby které platí úvěrovaný později bance, ať již
je chápeme jako úroky či splátky, pak odpovídají této nižší částce. Platby,
které platí úvěrovaný bance neodpovídají reálné hodnotě, kterou získal na
počátku k dispozici.
V celku lze říci, že konglomerát banky a úvěrovaných výrobců odebírá ekonomice nějaké výrobní statky a používá je dle svého uvážení. Tento konglomerát je tím, kdo má možnost přerozdělovat důchody a v důsledku toho i
měnit strukturu výroby v ekonomice, jak o tom bylo obecně pojednáno dříve.
Banka s úvěrovanými přepojuje vstupy na jiné pozice v národohospodářské
továrně a při tomto počínání není tento konglomerát omezen ekonomickými
principy. Takto mohou změnit časovou strukturu výroby a to v rámci svých
možností daných objemem výnosu z emise na celkovém důchodu naprosto
libovolně.
Reorganizace
výroby bankami
a úvěrovanými
Jednou z možných reorganizací časové struktury výroby je zvýšení její časové
náročnosti, investování vstupů dále od konečného výstupu a s ním spojený
krátkodobý pokles spotřeby. Takto se zvýší kapitálová náročnost výroby a
dojde k investování nad úroveň dobrovolných úspor, úspory jsou peněžním
mechanizmem ekonomice vnuceny. Takovéto vnucené zainvestování je nanejvýš pravděpodobné v případě, že budou banka a spolu s ní výrobci používat
získané zdroje alespoň trochu v souladu s ekonomickými principy, zaměstnávání získaných vstupů ve vzdálenějších fázích výroby jim totiž otevřou větší
možnosti zisku.
Uměle nízko udržovanou úrokovou sazbou činí banka ziskovými projekty,
které by jinak ziskové nebyly. Děje se to tím způsobem, že ti, kteří získají od
banky úvěr, jsou dotováni od uživatelů peněžních aktiv. Objem této dotace
souvisí s rozdílem úrokové sazby banky a úrokové sazby jak by převládla
na úvěrovém trhu mimo emisní úvěry banky. Tento objem se může měnit
s vývojem ceny peněžních aktiv. V takovémto prostředí jsou ziskové všechny
ty projekty, jejichž ztráta by jinak nepřevýšila objem dotace.
Aktivita peněz a investice
Pokud dojde k jednorázové změně pozic ve společenském zúčtovacím mechanizmu nesouvisející s jeho běžným chodem, tedy se změnami zaznamenávajícími průběh obchodu, nedochází samozřejmě automaticky k žádným
Ziskovost projektů díky dotaci
změnám reálných ekonomických procesům. Reálné ekonomické procesy jsou
důsledky jednání jednotlivých ekonomických agentů a k jejich změnám dojde
až se změnami konkrétních ekonomických jednání. Ačkoliv přímo a automaticky jednorázové změny ve zúčtovacím mechanizmu jednání ekonomických
subjektů nemění, dávají k této změně ekonomickým subjektům dostatek důvodů.
Zúčtovací pozice je pro jednotlivce objemem jeho potenciálu čerpání přínosů
ze společenského hospodářství, jeho potenciálním nárokem na tržní statky
a tvoří tak likvidní součást jeho bohatství. Pokud nedojde souběžně se zásahem do zúčtovacího mechanizmu k výrazné změně strategie jednotlivců
ohledně jejich přístupu k pozicím v peněžním systému a pokud se tedy například v případě, že někteří získají větší objemy zúčtovacích zůstatků nerozhodnou titíž, že budou souběžně více úvěrovat zúčtovací systém a potažmo
ekonomiku, musí se tento nárůst bohatství projevit i v reálné podobě.
Pokud jsou tedy zůstatky ve zúčtovacím mechanizmu tvořeny peněžními aktivy emitovaným finančními institucemi a tyto instituce některým subjektům
sníží a některým zvýší (reálný) objem těchto aktiv, který drží, a pokud tyto
změny nejsou zároveň úplně vyváženy změnami jednotlivých individuálních
poptávek po držbě peněžních aktiv, dojde v přímém důsledku z rozhodnutí
subjektů k jejich vstupům na dílčí trhy. Z pohledu zúčtovacího mechanizmu
to znamená vzájemné přesunutí si peněžních aktiv mezi subjekty, z hlediska
reálné ekonomiky pak dojde k protichůdnému přesunu reálných statků.
K takovýmto přerozdělovacím procesů dochází při každé emisi či deemisi
peněžních aktiv. Nejvýznamnějšími charakteristikami takovýchto přerozdělovacích procesů v současném peněžním mechanizmu jsou přesuny bohatství
k bankám a k jejich úvěrovým klientům. Bohatství je jim přerozdělováno od
všech uživatelů peněžních aktiv podle objemu a času jejich držby.
Každé přerozdělení bohatství samozřejmě znamená změnu ekonomické situace a tím i změnu následujícího ekonomického běhu. Pokud by došlo k přerozdělení zúčtovacích pozic mezi jednotlivými spotřebiteli, pak kromě toho,
že by se někteří měli lépe a jiní hůře, došlo by k projevení jiných preferencí
nyní bohatších subjektů a k tlakům na změnu struktury spotřeby. Ekonomické subjekty jsou však heterogennější, nejsou to jen spotřebitelé s různými
spotřebními preferencemi.
Pokud tvoří část úvěrovaných bankami výrobci, dojde v rámci procesů přerozdělování bohatství směrem k nim k podpoře výroby. Dochází ke zvyšování
zisku úvěrovaných výrobců. To umožňuje provozovat i výroby, které by dříve
byly ztrátové. Důsledkem může být vytlačení neúvěrovaných výrobců úvěrovanými, při zachování stávajících výrobních postupů. Avšak s ohledem na to,
že dostupnost finančního kapitálu umožňuje výrobcům použít produktivnější
delší výrobní metody, ziskový motiv je bude stimulovat k většímu využívání
kapitálu a tedy k prodlužování výrobních procesů, ke změně časové struktury výroby. Jinak řečeno, emisní úvěry by teoreticky mohly použít firmy
ze spotřebního odvětví pro vyšponování mezd svých zaměstnanců při vzájemném cenovém přebíjení, ziskovější pro výrobce a potažmo pro úvěrující
banky však bude reálně investovat.
Při emisi peněžních aktiv dochází vždy k přesunům bohatství a následným
efektům. Tyto přesuny bohatství jsou vždy součástí procesu transmise monetárního impulzu na reálnou ekonomiku a jedním z jejich důsledků bývá
změna časové struktury výroby.
VII. Komentáře
Vybudovaný teoretický aparát nám umožní zaujmout stanovisko k některým
názorům ekonomů, z nichž předložený výklad vycházel, a umožní je tak také
dát do souladu se historickou zkušeností, která následovala v období od
publikace jejich myšlenek.
Wicksellova elastická měna
Wicksell rozebírá možnost fungování elastického měnového systému, založeného na úvěru a úplně odtrženého od komodit, tedy systému, který v jeho
době neexistoval, ale jehož zárodky byli on a několik dalších monetárních
teoretiků schopni kolem sebe pozorovat.
Charakteristikou elastického měnového systému je jeho neomezená úvěrová
kapacita. V čistě úvěrovém systému peněz mohou banky uspokojit jakoukoliv poptávku po úvěrech, a to při jakkoliv nízké úrokové sazbě. Jejich
nabídka finančního kapitálu není vůbec omezena.101
Elasticita měnového systému
založeného na
úvěru
Peněžní zásoba se podle Wicksella v elastickém úvěrovém systému jako teoretický koncept buď úplně ztrácí nebo se stává automaticky identickou s poptávkou po penězích a v každém případě tedy teoreticky nezajímavou.102
Wicksell považuje flexibilní monetární systém, odpoutaný od komoditního
měnového standardu, za ideál, za jediný systém umožňující kombinaci ekonomizace použití původně monetární komodity a zároveň stabilizace cenové
101 „With a pure credit system the banks can always satisfy any demand whatever for
loans and at rates of interest however low[.]ÿ Wicksell (1901–6), Vol. II, IV.9., p. 192.
„The banks in their landing business are not only not limited by their own capital; they
are not, at least not immediately, limited by any capital whatever; by concentrating in
their hands allmost all payments, they themselves create the money required, or, what is
the same thing, they accelerate ad libitum the rapidity of the circulation of money. . . . In
a pure system of credit, where all payments were made by transference in the bank-books,
the banks would be able to grant at any moment any amount of loan at any, however
diminutive, rate of interest.ÿ Wicksell (1907).
102 „Money is continually becoming more fluid, and the supply of money is more and more
inclined to accomodate itself to the level of demand. . . . [I]n our ideal state every payment,
and consequently every loan, is accomplished by means of cheques or giro facilities. It
is then no longer possible to refer to supply of money as an independend magnitude,
differing from demand for money.ÿ Wicksell (1898), Chap. 8., p. 110.
116
Elastický měnový systém
jako ideál
KOMENTÁŘE 117
hladiny. Je to ideál ke kterému by podle něj měl vývoj v měnové oblasti
směřovat.103
Ačkoliv je Buchananem Wicksell považován za zneuznaného génia na poli
politické teorie a vlastně za zakladatele teorie veřejné volby, a práce za něž
o sto let později obdržel Nobelovu cenu považuje vlastně jen za rozpracování
myšlenek přítomných již ve Wicksellových dílech, v oblasti měny bohužel
Wicksell nedomýšlí možné politické důsledky elastického měnového systému
pod kontrolou politické instituce: centrální banky. Po zážitku cenového
vývoje ve 20. století zní představa flexibilního monetárního systému jako
ideální formy pro dosažení cenové stability dosti úsměvně.
Každopádně však Wicksell svým vhledem do podstaty peněžního mechanizmu a do role úvěru v jeho rámci o mnoho let předběhl své vrstevníky i
mnoho svých následníků. Svými představami dokázal navíc také předvídat
vývoj, kterým se finanční systém ubíral během 20. století i později.
Schumpeterova potřeba úvěrů
Schumpeter považuje emisní úvěr za nezbytnou podmínku ekonomického vývoje. Domnívá se, že jediná možnost jak může někdo podnikat je když si
vezme úvěr a že nové úvěry se objevují jedině jako úvěry emisní. Vzhledem k tomu, že základem hospodářského vývoje je podnikání spočívající
v zavádění inovací, je pro něj klíčová dostupnost emisních úvěrů.104
Tyto úvahy jsou velmi zavádějící. Podnikat lze samozřejmě i s vlastním
finančním kapitálem,105 a rozhodně lze podnikat na základě dobrovolně
investovaného finančního kapitálu, a není třeba použít jeho zabavení a nové
použití prosřednictvím emisního úvěru. Způsob, jak je možno zainvestovat
v reálné ekonomice bez použití peněžních procesů byl dostatečně probrán
v předcházejícím textu a není jej zde tedy třeba znovu opakovat.
Samozřejmě, že nový emisní úvěr, který se dostane do rukou podnikatele
mu podnikání značně usnadní. Použití nově tvořené kupní síly pro účely
kapitálové akumulace, vnucená tvorba kapitálu, může znamenat rychlejší
103 „Only by completely divorcing the value of money from metal . . . can the contradiction be overcome and the imperfection be remedied. It is only in this way that a
logically coherent credit system, combining both economy of monetary media and stability in the standard of value, becomes in any way concivable.ÿ Wicksell (1901–6), Vol. II.,
III.6.H., p 126. „As an independent measure of value, independend of material substance,
whether gold or silver, and kept stable in value both in space and in time in the manner
described above, the banknote, or in more general terms bank money, is undoubtedly the
ideal which currency systems should endeavour to approach.ÿ Wicksell (1901–6), Vol. II,
IV.10., p. 224.
104 Viz. Schumpeter (1912), Tretia kapitola, Prvá časť, str. 238–263.
105 Jak uvádí též Strigl (1934): 3.3., p. 109: „[I]t is clear that time-bridging exchange acts
are by no means a necessary condition for roundabout production methods. One could
easily imagine an economy in which only owners of capital appear as entrepreneurs.ÿ
KOMENTÁŘE 118
hospodářský vývoj. Přesněji řečeno jiný hospodářský vývoj, takový, který
by stávající a potencionální kapitalisté nebyli ochotni zafinancovat. Snažit
se říci více je však již podle mého názoru příliš ambiciózní.
Původ směru Schumpeterových úvah lze hledat v jeho odmítnutí úroku.
Schumpeter předpokládá, že ve stacionární stavu je veškerá produkce spotřebních statků používána na nákup služeb primárních výrobních faktorů
a nic nezbývá na placení nějakých „starýchÿ závazků vůči někomu, kdo
původně umožnil zafinancování současného kapitálového vybavení ekonomiky.106
Hospodářství samozřejmě takovýmto způsobem fungovat může. Dělo by se
tomu tak například po znárodnění kapitálu, ale při současném zachování
trhu pro služby primárních výrobních faktorů – půdy a práce. Pokud by byl
správně akumulován a následně používán obnovovací fond, mohl by chod
takovéhoto stacionárního hospodářství běžet tímto způsobem neustále.
Problém ale nastane právě v případě, kdy je potřeba zvýšit kapitálové vybavení novým zainvestováním. Pokud neexistuje úrok, neexistuje rovněž žádná
motivace pro ekonomické subjekty aby dobrovolně podpořily novou tvorbu
kapitálu. Proto Schumpeterovi nezbývá jiná možnost, než financování nových investic společnosti vnutit. V momentě, kdy se mají inovace uvést do
života příslušnými změnami ve výrobě, musí se proto, podle Schumpetera,
sáhnout po jejich monetárním zafinancování.
Řečeno jinými slovy: možnost nemonetárního financování nové tvorby kapitálu existuje vždy, Schumpeterovo pominutí této skutečnosti lze však ospravedlnit jeho předpokladem neexistence úroku – v takovéto situaci by tato
možnost sice existovala, ale nebyla by motivace ji používat. Jeho analýzu
je pak však třeba vnímat jako upozornění na problematičnost tvorby kapitálu v nekapitalistické společnosti než jako nějaký soud ohledně hospodářství
v kapitalismu.
Schumpeterova analýza hospodářského koloběhu je velmi kvalitním příspěvkem na toto téma, zůstává ovšem na úrovni nekapitalistického hospodářství,
ačkoliv je zřejmě míněna jako obecná. To, že si to Schumpeter neuvědomoval
a že ve svém modelu hospodářského koloběhu nenašel prostor pro kapitalisty
106 Viz. např. Schumpeter (1912), Tretia prvá, str. 153–154: „Ak predpokladáme, že
výrobné služby pôdy sa nachádzajú v súkromom vlastníctve, potom v rámci každej hospodárskej jednotky, odhliadnuc od monopolistiv, nejevstvuje nikdo, kto by bol oprávnený – pokiaĺ ide o výnos hospodárstva – niečo požadovať, okrem toho, kto vykonáva
prácu akéhokoĺvek druhu alebo poskytuje výrobné služby pôdy. Za takýchto podmienok
v hospodárstve nejevstvuje iná trieda ľudí. Predovšetkým nejestvuje trieda, pre ktorú je
charakteristické, že vlastní vyrobené výrobné statky alebo spotrebné statky. . . . Pre hospodárskú jednotku je ĺahostajné, či vyrába spotrebné alebo výrobné statky. V obidvoch
prípadoch sa zbavuje svojich produktov rovnakým spôsobom; za predpokladu voĺnej konkurencie dostáva odmenu, ktorá zodpovedá hodnotě jej výrobných služieb pôdy a práce,
nič viac.ÿ.
KOMENTÁŘE 119
a jejich úrok považuji za nedostatek jeho světoznámého díla Theorie der witschaftlichen Entwicklung. Doplnění jeho úvah o kapitálový rozměr je součástí
této práce. Jedním z důsledků této širší analýzy je podle mě přesnější pohled na roli vnucených úspor, který znamená výrazné přehodnocení názoru
Schumpeterova.
Misesův hospodářský cyklus
Velmi zajímavé a stále citované jsou Misesovy myšlenky ohledně hospodářského cyklu. Jeho práce položila základy rakouské teorie hospodářského
cyklu, kterou dále rozpracoval mimo jiné Hayek. Reálný hospodářský boom
je podle Misese hnán levnými úvěry a fakticky tedy financován emisí peněžních aktiv. Celou jeho obsáhlou analýzu vzestupné fáze cyklu necháme
stranou a zaměříme se na jediný dílčí aspekt jeho teorie: důvody, proč má
boom končit krizí.
Peněžní úroková sazba, která se odchýlí od rovnovážné (tzv. původní)
úrokové sazby podává mylné informace ekonomickým subjektům a způsobuje diskoordinaci hospodářství. Narušena je orientace hospodářství do budoucnosti, soulad časových preferencí, který právě úroková míra zajišťovala.
Praktickým projevem této diskoordinace je, že se podnikatelé snaží realizovat kapitálově náročnější projekty, prodlužují produkční dobu a orientují
výrobní stranu ekonomiky více do budoucna, aniž přitom došlo ke změně
časových preferencí ekonomických subjektů. Děje se to proto, že se podnikatelům při nižší úrokové sazbě jeví ziskovými projekty, které původně
ziskové nebyly.107
107 „The prices of the material factors of production, wage rates and interest rates on
the one hand and the anticipated future prices of the consumers goods on the other hand
are the items that enter into the planning businessmans calculations. The result of these
calculations shows the businessman whether or not a definite project will pay. If the market data underlying his calculations are falsified by the interference of the government,
the result must be misleading. . . . It is permissible to say that what proximately prevents
the execution of certain projects is the state of prices, wage rates and interest rates. It
is a serious blunder to believe that if only these items were lower, production activities
could be expanded. What limits the size of production is the scarcity of the factors of
production. Prices, wage rates and interest rates are only indices expressive of the degree
of this scarcity.ÿ Mises (1946), 4. „If [cash-induced changes in the money relation change
gross market interest rate although no change in the rate of originary interest has taken
place], the market rate deviates from the height which the state of originary interest and
the supply of capital goods available for production would require. Then the market
rate of interest fails to fulfill the function it plays in guiding entrepreneurial decisions. It
frustrates the entrepreneur’s calculation and diverts his actions from those lines in which
they would in the best possible way satisfy the most urgent needs of the consumers.ÿ
Mises (1949), XX.4. „A drop in the gross market rate of interest affects the entrepreneur
s calculation concerning the chances of the profitability of projects considered. . [T]he
drop in interest rates [after credit expasion by banks] falsifies the businessman s calculation. although the amount of capital goods available did not increase, the calculation
employs figures which would be utilizable only if such an increase had taken place.ÿ Mises (1949), XX.6. „[A] reduction of the rate of interest on loans must necessarily lead
to a lengthening of the average period of production. It is true that fresh capital can
Umělé snížení
úrokové sazby
přináší diskoordinaci
KOMENTÁŘE 120
Protože není v ekonomice k dispozici více primárních vstupů a v krátkém
období ani kapitálových statků, jedinou možností zahájení nových ambicioznějších projektů je přetažení vstupů a kapitálových statků z jiných použití.
Primární vstupy a kapitálové statky se tak dostávají do jiných použití než
je společensky optimální, jsou špatně realokovány. Charakteristikou boomu
vyvolaného úvěrovou expanzí bank tak není přeinvestování nýbrž špatné zainvestování.108
Reorganizace
výroby: špatné
zainvestování
Zahájené procesy jsou příliš ambiciózní co se týká budoucí potřeby kapitálu.
Mylně počítají s větší orientací společnosti na budoucnost a rozbíhají tak
souběžně tak kapitálově náročné projekty, že ekonomika nebude mít dostatek
kapitálu na jejich dokončení. Mises to obrazně přirovnává k situaci, kdy se
se stejným objemem stavebního materiálu pokoušíme postavit větší budovu,
začneme s masivnějšími základy, ale není možnost celou stavbu dokončit,
neboť v jejím průběhu nám zákonitě musí dojít materiál.109
Přecenění dostupnosti kapitálu podnikateli
be employed in production only if new roundabout processes are started. But every new
roundabout process of production that is started must be more roundabout than those
already started; new roundabout processes that are shorter than those already started are
not available, for capital is of course always invested in the shortest available roundabout
processes of production, because they yield the greatest returns. It is only when all the
short roundabout processes of production have been appropriated that capital is employed
in the longer ones. . . . [D]espite the fact that there has been no increase of intermediate
products and there is no possibility of lengthening the average period of production, a
rate of interest is established in the loan market which corresponds to a longer period
of production; and so, although it is in the last resort inadmissible and impracticable,
a lengthening of the period of production promises for the time to be profitable.ÿ Mises (1912), 19.4. „Assume . . . that the equilibrium, toward which the market is moving,
is disturbed by the interference of the banks. Money may be obtained below the ‘natural interest rate’. As a result businesses may be started which werent profitable before,
and which become profitable only through the lower than ‘natural interest rate’ which
appears with the expansion of circulation credit.ÿ Mises (1928), II.II.5. „The lowering
of the rate of interest stimulates economic activity. Projects which would not have been
thought ‘profitable’ if the rate of interest had not been influenced by the manipulations of
the banks, and which, therefore, would not have been undertaken, are nevertheless found
‘profitable’ and can be initiated.ÿ Mises (1936).
108 „Credit expansion cannot increase the supply of real goods. It merely brings about a
rearrangement. It diverts capital investment away from the course prescribed by the state
of economic wealth and market conditions. It causes production to pursue paths which it
would not follow unless the economy were to acquire an increase in material goods. As a
result, the upswing lacks a solid base. It is not real prosperity. It is illusory prosperity.
It did not develop from an increase in economic wealth. Rather, it arose because the
credit expansion created the illusion of such an increase. Sooner or later it must become
apparent that this economic situation is built on sand.ÿ Mises (1931), II.2. „The means
of production and labor which have been diverted to the new enterprises have had to
be taken away from other enterprises.ÿ Mises (1936). „The capital goods required for
the expansion of business activities must be withdrawn from other lines of production.ÿ
Mises (1949), XX.6. „It is customary to describe the boom as overinvestment. However,
additional investment is only possible to the extent that there is an additional supply of
capital goods available. As, apart from forced saving, the boom itself does not result in a
restriction but rather in an increase in consumption, it does not procure more capital goods
for new investment. The essence of the credit-expansion boom is not overinvestment, but
investment in wrong lines, i.e., malinvestment.ÿ Mises (1949), XX.6.
109 „At the interest rates which developed on the market, before any interference by the
banks through the creation of additional circulation credit, only those enterprises and
KOMENTÁŘE 121
Ztráta role úrokové sazby, jako ceny vyrovnávající a vzájemně přizpůsobující
plány budoucí spotřeby jednotlivých ekonomických subjektů je samozřejmě
sama o sobě velmi závažnou skutečností. Misesův výklad ovšem postupuje
v duchu toho, jako by si ekonomické subjekty nevšímaly skutečnosti monetární expanze a příslušné cenové inflace. Pokud by každý subjekt diskontoval
své investiční alternativy stávající úrokovou míru a ceny v celé budoucnosti
očekával v současné úrovni, chyby v rozhodování a následné ztráty by byly
značné. Nejisté inflační prostředí samozřejmě k určitým ztrátám povede, pokud se ale podaří subjektům odhadnout budoucí vývoj do té míry, že jejich
budoucí ztráty dosáhnout pokrýt výnosy z přerozdělení bohatství vyplývajícího z emise nových peněžních aktiv, neexistuje v této oblasti překážka
plynulého budoucího vývoje.
businesses appeared profitable for which the needed factors of production were available
in the economy. The interest rates are reduced through the expansion of credit, and then
some businesses, which did not previously seem profitable, appear to be profitable. It is
precisely the fact that such businesses are undertaken that initiates the upswing. However,
the economy is not wealthy enough for them. The resources they need for completion are
not available. The resources they need must first be withdrawn from other enterprises. If
the means had been available, then the credit expansion would not have been necessary
to make the new projects appear possible.ÿ Mises (1931), II.1. „Society is not sufficiently
rich to permit the creation of new enterprises without taking anything away from other
enterprises. As long as the expansion of credit is continued this will not be noticed,
but this extension cannot be pushed indefinitely.ÿ Mises (1936)„The artificial prosperity
cannot last because the lowering of the rate of interest, purely technical as it was and not
corresponding to the real state of the market data, has misled entrepreneurial calculations.
It has created the illusion that certain projects offer the chances of profitability when, in
fact, the available supply of factors of production was not sufficient for their execution.
Deluded by false reckoning, businessmen have expanded their activities beyond the limits
drawn by the state of society’s wealth. They have underrated the degree of the scarcity
of factors of production and overtaxed their capacity to produce. In short: they have
squandered scarce capital goods by malinvestment. The whole entrepreneurial class is, as
it were, in the position of a master builder whose task it is to construct a building out
of a limited supply of building materials. If this man overestimates the quantity of the
available supply, he drafts a plan for the execution of which the means at his disposal are
not sufficient. He overbuilds the groundwork and the foundations and discovers only later,
in the progress of the construction, that he lacks the material needed for the completion
of the structure. This belated discovery does not create our master builders plight. It
merely discloses errors commit ted in the past. It brushes away illusions and forces him to
face stark reality.ÿ Mises (1946), 5. „The entrepreneurs . . . embark upon an expansion of
investment on a scale for which the capital goods available do not suffice. Their projects
are unrealizable on account of the insufficient supply of capital goods. They must fail
sooner or later. The unavoidable end of the credit expansion makes the faults committed
visible. There are plants which cannot be utilized because the plants needed for the
production of the complementary factories of production are lacking; plants the products
of which cannot be sold because the consumers are more intent upon purchasing other
goods which, however, are not produced in sufficient quantities; plants the construction of
which cannot be continued and finished because it has become obvious that they will not
pay. . . . The whole entrepreneurial class is, as it were, in the position of a master-builder
whose task it is to erect a building out of a limited supply of building materials. If this
man overestimates the quantity of the available supply, he drafts a plan for the execution
of which the means at his disposal are not sufficient. He oversizes the groundwork and
the foundations and only discovers later in the progress of the construction that he lacks
the material needed for the completion of the structure.ÿ Mises (1949), XX.6.
KOMENTÁŘE 122
Jinak řečeno, pokud bychom si odmysleli ztráty plynoucí z inflačního prostředí, pokud by bylo přerozdělení důchodů spojené s emisí nových peněžních aktiv kalkulovatelné, ekonomický vývoj by mohl probíhat plynule. Sice
jinak než původně, protože se distribuce důchodů změnila, ale jinak podle
stejných principů a se stejnou hladkostí, stejně jako může hladce probíhat při
existenci daňových příjmů a jimi hrazených výdajů. Ztráty z inflace jsou neodstranitelným prvkem inflačního prostředí, jejich rozměr však souvisí mimo
velikosti inflaci též se schopností subjektů tvořit v situaci cenových změn svá
očekávání. Pokud bude tato tvorba očekávání dostatečně kvalitní, nemusí
nabýt ztráty z inflace dramatičnosti hospodářské krize.
Tím však samozřejmě není vůbec zpochybněna možnost diskoordinace ekonomiky spojená s narušením přenosu informací v jejím rámci, ke kterému
dochází při každém zásahu do společenského zúčtovacího mechanizmu a následně do cenového systému. Rakouskou teorii hospodářského cyklu vnímanou z tohto úhlu pohledu, který nastínil Mises a kterým se především zabýval
Hayek, nebyl v této práci vůbec prostor diskutovat. Zde byly diskutovány
pouze aspekty přerozdělování bohatství, které však tvoří nutný výchozí bod,
jakýsi technický pro úvahy ohledně informací a koordinace.
Hayekovy práce se vyznačují ohromnou vírou v informační roli cenového mechanizmu spojenou se skepsí k možnosti nějakého alternativního informačního rámce pro rozhodování ekonomických subjektů. V takovém rámci úvah
může být každé narušení cenového systému fatálním. Jiný pohled na tyto
otázky by samozřejmě měla například škola racionálních očekávání. V našem případě by to znamenalo, že za relevantní informace by jistě považovala
již údaje o úvěrování bank a nikoliv až konečnou změnu ceny nějakého spotřebního statku. Za takových podmínek by prostor pro hospodářský cyklus
nevznikal. Jak jsem však naznačil v předchozím odstavci, v této práci jsem
se významem informací v procesu vnucených úspor a snahou rozhodnout
tento spor nezabýval, předpokládám však, že jsem pro to připravil určité
výchozí podmínky.
Možnost cyklu
z narušení informací a koordinace
Závěr
První oddíl práce byl věnován analýze kapitálu. Pro zavedení konceptu kapitálu považuji za nejvhodnější přístup vycházející z rakouské teorie kapitálu,
pro úvahy o fungování kapitálově orientované výroby ve společenském hospodářství potom doplněný o model hospodářského koloběhu. V jednoduchosti
se dají tyto názory shrnout následně: veškerá výroba je organizována s jediným konečným cílem – dosáhnout produkce spotřebních statků. Používání
kapitálu ve výrobě znamená orientaci výroby více do budoucna. To umožní
zvýšit v budoucnu objem spotřebního výstupu, ale rovněž bude muset dojít
k jeho určitému poklesu v bližší budoucnosti. Ve společenském hospodářství
tak bude někdo muset po určitou dobu snížit objem své spotřeby. Tento někdo se zálohováním výroby stává kapitalistou a dělá to proto, že se později
získá nárok na část budoucího zvýšeného spotřebního výstupu – získá úrok.
V každém společenském hospodářství založeném na dělbě práce musí docházet mimo reálných ekonomických procesů také k jejich vztažení k jednotlivým ekonomickým subjektům, musí zde existovat společenský zúčtovací
mechanizmus. Podstatou tohoto mechanizmu je hlídání nároků jednotlivých subjektů, v konečném důsledku nároků na spotřebu, podstatou tohoto
mechanizmu je úvěr. O hladké fungování zúčtovacího mechanizmu při každodenních transakcích se stará vstup do zúčtovacího mechanizmu – platební
systém ekonomiky – peníze. Peníze jsou tak ve své podstatě o určité formě
úvěru a ještě lépe řečeno o mechanizmu jeho snadné transformace – převádění mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Za nejzdravější přístup
k penězům považuji tedy úvěrovou teorii peněz.
Peněžní systémy mohou nabývat různých forem, úvěrová teorie peněz umožňuje jednak sjednocený přístup k peněžním systémům různých forem, protože identifikuje jejich společný základ, zároveň však také díky vhledu do
podstaty peněz usnadňuje orientaci ve specifikách konkrétních typů peněz.
Tím pomáhá také k pochopení vývoje v rámci institucionálního uspořádání
peněžní sféry. Ačkoliv to v práci nebylo přímo rozebíráno, provedená analýza mimo alternativního pohledu na současné peněžní instituce přímo nabízí
také varianty pro jejich další možný vývoj. Při dnešním stavu informačních
technologií by například nebylo vůbec nemyslitelným, aby každý z nás držel svá peněžní aktiva v naprosto odlišné formě. Mohli bychom například
jako peněžní aktiva používat pohledávky za různými subjekty, denominované v různých jednotkách a podléhající různým režimům náhrad (úroků,
123
ZÁVĚR
124
výběrů či nějakých práv). Tak jako například platíme v současnosti v hypermarketu platebními kartami různých bank, nebyl by žádný problém platit i
kartami jiných společností poskytovanými oproti jiným formám úvěrů než je
běžný korunový vklad. Už dnes nebrání nic (samozřejmě kromě likvidační
úrovně poplatků) tomu, platit kartou k devizovému účtu, stejně snadno by
mohlo probíhat placení například kartou vystavenou pojišťovnou oproti nějaké formě pojištění, investičním fondem oproti portfoliu cenných papírů
nebo velkoobchodníkem oproti zásobě reálných aktiv. Úkolem pro platební
systém by bylo pouze konvertovat příslušné typy úvěrů z formy používané
plátcem do formy užívané příjemcem, což je ovšem úkol, který bez problémů
platební systém zvládá již dnes, ačkoliv si to uvědomuje málo kdo, zřejmě
z důvodu vzájemné fixace ceny jednotlivých peněžních aktiv v kurzu jedna
k jedné, které vede k zavádějící iluzi o existenci nějakého jednotného peněžního aktiva, nazvaného například koruna česká.
Současné nastavení peněžního systému umožňuje bankovnímu systému při
emisi nových peněžních aktiv odebírat určitý objem bohatství od držitelů
peněžních aktiv. Toto přerozdělování bohatství v současných monetárních
systémech funguje podobně jako výběr daní, jako by banky pobíraly nový
důchod na úkor jiných subjektů v hospodářství. Tento důchod mohou použít
podle vlastního uvážení, jednou z možností je zainvestování tohoto důchodu
a tedy tvorba vnucených úspor. Ve skutečnosti banky neinvestují samy, ale
přenechávají tuto roli firmám, které díky nižší úrokové sazbě, než by jinak
existovala na trhu, získávají také svůj podíl na přerozděleném důchodu. Kapitalisty, kterým se v konečném důsledku v rámci vnucených úspor zvyšuje
finanční kapitál jsou tak vlastníci bank a vlastníci firem. Naopak o část
kapitálu ve formě úvěru finančnímu systému v rámci držby peněžních aktiv přicházejí v důsledku fixace ceny peněžních aktiv jednotlivých emitentů
všichni držitelé těchto aktiv.
Ekonomický běh tak probíhá díky vnuceným úsporám jinak, než by tomu
bylo bez nich. Ekonomika se může stát kapitálově vybavenější, než by tomu
bylo jinak, stejně jako by se tomu stalo v případě zvýšení daní a použití
jejich výnosu na investice. Ekonomické procesy tedy probíhají jinak, než jak
by chtěli původní příjemci důchodů, vnucené úspory mění volbu organizace
výroby a objemu spotřeby oproti výběru vlastníků výrobních faktorů. Ti
by raději spotřebovávali, ale o část spotřeby jsou připraveni, aby mohla být
realizována investice, jejíž výnos navíc připadne někomu jinému, než kdo
byl o spotřebu připraven. Představa hladovějících lidí v socialistickém státě,
který se rozhodl stavět nové přehrady, dálnice a elektrárny je samozřejmě
velmi přehnanou analogií, hlavní ideu vnucených úspor však ilustruje velmi
názorně a je proto vhodné ji brát v úvahu při každém pokusu o hodnocení
vnucených úspor. Ovšem stejně tak jako je v případě pokusu o takovéto
hodnocení vhodné vzít v úvahu představu prosperity investující válečné ekonomiky.
ZÁVĚR
125
To však již nejsou otázky pro ekonoma, ekonomii nepřísluší hodnotit, zda
jsou tyto důsledky „dobréÿ nebo „špatnéÿ, „společensky žádoucíÿ či „nežádoucíÿ. Ekonomie však musí analyzovat důsledky současného peněžního
uspořádání a připomínat, že takovéto peněžní uspořádání není jediným možným a dokonce ani historicky nejobvyklejším. Už jen proto, kolika vědomým
lidským zásahům a regulacím je tato oblast vystavena. Takového charakteru
je část výsledků této práce s přesahem do oblasti hospodářské politiky. Za
ještě podstatnější však považuji její teoretický obsah zabývající se odpovědí
na prostou otázku, která je základem pro každou teorii: „jak věci fungujíÿ,
bez ohledu na to, zda je někdo schopen tuto odpověď nějakým způsobem
bezprostředně využít k nějaké politické akci či nikoliv.
Literatura
Aftalion, Albert (1927). ÿThe Theory of Economic Cycles Based on the
Capitalistic Technique of Production”, The Review of Economic Statistics, Vol. 9, No. 4., Oct., 1927, pp. 165–170.
Alchian, Armen A. (1950). ÿUncertainty, Evolution, and Economic Theory”, The Journal of Political Economy, Vol. 58, No. 3., Jun., 1950,
pp. 211–221.
Alchian, Armen A. (1977). ÿWhy Money?”, Journal of Money, Credit and
Banking, Vol. 9, No. 1, Part 2. (Feb., 1977), pp. 133–140.
Armstrong, Martin A. (1998). ÿThe Paper Chase”,
http://207.86.17.200/research/economy/pprchse1.htm (site visited
1.10.1998)
Bagehot, Walter (1873). Lombard street: A Description of the Money Market.
Batchelor, Roy A. (1992). ÿThe Avoidance of Catastrophe: Two Nineteenthcentury Banking Crises”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial
Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6
Bell, Stephanie (1998). ÿThe Hierarchy of Money”, SSRN Working Papers,
SSRN 98060206, http://www.ssrn.com/
Berg, Andrew and Catherine Pattillo (1999). ÿAre Currency Crises Predictable? A Test”, IMF Staff Papers, Vol. 46, No. 2, June, 1999,
International Monetary Fund
Bernanke, Ben S. (1983). ÿNonmonetary Effects of the Financial Crisis in
the Propagation of the Great Depression”, The American Economic
Review, Vol. 73, No. 3., Jun., 1983, pp. 257–276
Block, Walter and Garschina Kenneth M. (1996). ÿHayek, Busines Cycles
and Fractional Reserve Banking: Continuing the De-Homogenization
Process”, The Review of Austrian Economics, Vol. 9, No. 1, pp. 77–94
Boetke, Peter and Peter Leeson (2002). ÿThe Austrian School of Economics: 1950–2000”, prepared for: Biddle, Jeff and Warren Samuels,
eds. Blackwell Companion to the History of Economic Thought
Bordo, Michael D. (1986). ÿAustrian Infulence on Business Cycle Theory”,
The Cato Journal, Vol. 6, No. 2, Fall, 1986, pp. 455–459.
126
LITERATURA 127
Bordo, Michael D. (1990). ÿThe Lender of Last Resorts: Alternativ Views
and Historical Experience”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial
Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6
Bordo, Michael D. and White, Eugene N. (1991). ÿA Tale of Two Currencies:
British and French Finance During the Napoleonic Wars”, Journal of
Economic History, Vol. 51, No. 2. , Jun., 1991, pp. 303–316.
Bordo, Michael (1998).ÿCommentary”, commentary on Neal, Larry
(1998).ÿThe Financial Crisis of 1825 and the Restructuring of the British Financial System”, in Review, MAY/JUNE 1998 Vol. 80, No. 3,
Federal Reserve Bank of St. Louis, http://www.stls.frb.org/
Bordo, Michael D. and Wheelock, David C. (1998). ÿPrice Stability and
Financial Stability: The Historical Record”, in Review, SEPTEMBER/OCTOBER 1998 Vol. 80, No. 5, Federal Reserve Bank of St.
Louis, http://www.stls.frb.org/
Böhm-Bawerk, Eugen von (1901). ÿThe Function of Saving”, Annals of the
American Academy, Vol. 17, 1901
Breckenridge, Roeliff Morton (1893), ÿThe Paper Currencies of New France”,
The Journal of Political Economy, Vol. 1, No. 3., Jun., 1893, pp. 406–
431.
Brunner, Karl and Allan H. Meltzer (1993). Money and the Economy: Issues
in Monetary Analysis, Cambridge University Press, 1997, ISBN 0-52159974-1
Buchanan, James M. (1979). What Should Economists Do?, LibertyPress,
ISBN 0-913966-65-7
Calomiris, Charles W. (1988). ÿInstitutional Failure, Monetary Scarity, and
the Depreciation of the Contitnental”, Journal of Economic History,
Vol. 48, Issue 1, Mar., 1988, pp. 47–68
Calomiris, Charles W. (1989). ÿDeposit Insurance: Lessons from the Record”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2,
Cambridge, ISBN 1 85278 432 6
Calomiris, Charles W. and Schweikart, Larry (1991). ÿThe Panic of 1857:
Origins, Transmission, and Containment”, Journal of Economic History, Vol. 51, Issue 4, Dec., 1991, pp. 807–834
Capie, Forest (1995). ÿThe Evolution of Central Banking”, World Bank
Policy Research Working Paper, No. 1534, Nov., 1995
Cassel, Gustav (1928). ÿThe Rate of Interest, the Bank Rate, and the Stabilization of Prices”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 42, No. 4.,
Aug., 1928, pp. 511–529
Child, Josiah (1668). ÿBrief Observations Concerning Trade and Interest of
Money”, London, Printed for Elizabeth Calvert at the Black-spread
Eagle in Barbican, and Henry Mortlock at the Sign of the WhiteHeart in Westminster Hall.
LITERATURA 128
Chu, Kam Hon (1996). ÿIs Free Banking More Prone to Bank Failures
than Regulated Banking?”, The Cato Journal, Vol. 16, No. 1, Cato
Institute, Spring/Summer, 1996, http://www.cato.org/
Corsetti, Giancarlo, Paolo Pesenti, Nouriel Roubini (1998). ÿWhat Caused
the Asian Currency and Financial Crisis? Part I: A Macroeconomic Overview”, NBER Working Paper Series, Working paper 6833,
National Bureau of Economic Research, http://www.nber.org/
Cottrell, Allin (1994). ÿPost Keynesian Monetary Economics: A Critical
Survey”, Cambridge Journal of Economics, 1994, vol. 18, pp. 587–
605.
Davies, Glyn (1996). A History of Money From Ancient Times to the Present Day, 3rd. rev.ed. Cardiff: University of Wales Press, 2002,
ISBN 0 7083 1773 1
Davis, Andrew McFarland (1887a). ÿAn Historical Study of Law’s System”,
Quarterly Journal of Economics, Vol. 1, No. 3., Apr., 1887, pp. 289–
318.
Davis, Joseph S. (1920). ÿWorld Currency Expansion During the War and
in 1919”, The Review of Economic Statistics, Vol. 2, No. 1., Jan.,
1920, pp. 8–20.
Dědek, Oldřich (2000). ÿMěnový otřes 1997”, Výzkumné práce sekce
měnové, VP č. 15-00, ČNB, Praha, 2000
Dornbush, Rudiger and Frenkel, Jacob A. (1992). ÿThe Gold Standard and
the Bank of England in the Crisis of 1847”, in Bordo, Michael (ed.)
(1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6
Dweyer, Gerald P. Jr. (1996). ÿWildcat banking, banking panics, and free
banking in the United States”, Economic Review, December 1996, Volume 81, Numbers 3–6, Federal Reserve Bank of Atlanta, ISSN 07321813, http://www.frbatlanta.org/
Eichengreen, Barry J. and Sussman, Nathan (2000). ÿThe International
Monetary System in the (Very) Long Run”, IMF Working Paper,
WP/00/43, IMF, March 1, 2000
England, Catherine (1985). ÿPrivate deposit insurance: stabilizing the banking system”, Policy Analysis, No. 54, Cato Institute, June 21, 1985,
http://www.cato.org/
Engliš, Karel (1918). Peníze, Úřednický peněžní ústav, Brno, 1918
Engliš, Karel (1931). Krise a ceny, Nakladatelství Fr. Borový, Praha, 1931
Fels, Rendings (1951). ÿAmerican Business Cycles, 1865–79”, The American
Economic Review, Volume 41, Issue 3, Jun., 1951, pp. 325–349
Fels, Rendings (1952). ÿThe American Business Cycles of 1879–85”, The
Journal of Political Economy, Volume 60, Issue 1, Feb., 1952, pp. 60–
75
Fischer, Stanley (1998). ÿReforming World Finance, Lessons from a Crisis”,
The Economist, October 3rd–9th, 1998
LITERATURA 129
Fisher, Irving (1933). ÿThe Debt-Deflation Theory of Great Depression”,
Econometrica, Vol. 1, No. 4., Oct., 1933, pp. 337–357.
Frait, Jan (1996). Mezinárodní peněžní teorie, VŠB, Ostrava, ISBN 80-7078395-8
Friedman, David (1982). ÿGold, Paper, Or. . .: Is There a Better Money?”, Policy Analysis, No. 17, September 23, 1982, CATO Institute,
http://www.cato.org/
Friedman, Milton (1956). ÿThe Quantity Theory of Money – A Restatement”, in Friedman, Milton (ed.) (1956). Studies in Quantity Theory
of Money, University of Chicago Press
Friedman, Milton and Schwarz, Anna Jacobson (1963). A monetary history
of the United States 1867–1960, 9th ed., Princeton University Press,
1993, ISBN 0-691-00354-8
Friedman, Milton and Schwarz, Anna Jacobson (1963b). ÿMoney and Business Cycle”, The Review of Economic Statistics, Vol. 45, Issue 1,
Part 2, Supplement, February, 1963, pp. 32–64
Friedman, Milton (1971). ÿGovernment Revenue from Inflation”, The Journal of Political Economy, Vol. 79, No. 4, Jul.–Aug., 1971, pp. 846–856
Friedman, Milton (1987). ÿquantity theory of money”, in Eatwell, John,
Murray Milgate, Peter Newman (ed.) (1987). The New Palgrave
Dictionary of Economics, The MacMillan Press Limited, reprint,
1994, ISBN 0-333-37235-2, Vol. 3, pp. 3–20
Friedman, Milton (1992). Money mischief, Czech translation: Za všı́m hledej
penı́ze, Liberální institut, Grada Publishing, Praha, 1997, ISBN 807169-480-0
Galbraith, John Kenneth (1955). The Great Crash 1929, Hougton Miffin
Company, New York, 1997, ISBN 0-395-85999-9
Garrison, Roger W. (1986). ÿHayekian Trade Cycle Theory: A Reappraisal”,
The Cato Journal, Vol. 6, No. 2, Fall, 1986, pp. 437–453.
Garrison, Roger W. (1990). ÿThe Austrian Theory of the Business Cycle
in the Light of Modern Macroeconomics”, The Review of Austrian
Economics, Vol. 3, No. 1, pp. 3–29
Garrison, Roger W. (1992). ÿNew Classical and Old Austrian Economics:
Equilibrium Business Cycle Theory in Perspective”, The Review of
Austrian Economics, Vol. 5, No. 1, pp. 91–103
Garrison, Roger W. (1996a). ÿCentral Banking, Free Banking, and Financial
Crises”, The Review of Austrian Economics, Vol. 9, No. 2, pp. 109–
127
Garrison, Roger W. (1996b). ÿIntroduction: The Austrian Theory in Perspective”, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of
the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on
http://www.mises.org/
LITERATURA 130
Garrison, Roger W. (1996c). ÿThe Austrian Theory: A Summary”,
in Ebeling, Richard M. (1996).
The Austrian Theory of the
Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on
Garrison, Roger W. (2001). Time and Money, The macroeconomics of capital structure, Routledge, London and New York, ISBN 0-415-07982-9
Garrison, Roger W. (2004). ÿOverconsumption and Forced Savings in the
Mises-Hayek Theory of Business Cycle”, History of Political Economy, Vol. 36, No. 2, summer, 2004
Glick, Reuven (1998). ÿThoughts on the Origins of Asia Crisis: Impulses
and Propagation Mechanisms”, Pacific Basin Working Paper Series,
No. PB98-07, Center for Pacific Basin Monetary and Economic Studies Economic Research Department Federal Reserve Bank of San
Francisco
Gonda, Vladimír (1995).
Monetárna teória, J. M. Keynes versus
M. Friedman, ELITA, Bratislava, ISBN 80-8044-003-4
Goodfriend, Marvin and King, Robert G. (1988). ÿFinancial Deregulation,
Monetary Policy, and Central Banking”, in Bordo, Michael (ed.)
(1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6
Goodfriend, Marvin (1997). ÿMonetary Policy Comes of Age: A 20th Century Odyssey”, Federal Reserve Bank of Richmond Economic Quarterly, Volume 83/1, Winter, 1997
Goodhart, C.A.E. (1987). ÿWhy do Banks Need a Central Bank?”,
in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge,
ISBN 1 85278 432 6
Gorton, Gary and Mullineaux, Donald J. (1987).
ÿThe Join Production of Confidence: Endogenous Regulation and Nineteen Century
Comercial-Bank Clearinghouses”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6
Gowland, David (1990). The regulation of financial markets in the 1990s,
Edward Elgar Publishing Limited, ISBN 1-85278-177-7
Haberler, Gottfried von (1932).
ÿMoney and the Business Cycle”,
Haberler, Gottfried von (1937). Prosperity and Depression: A Theoretical
Analysis of Cyclical Movements, reprint of 1937 edition, University
Press of the Pacific, Honolulu, Hawaii, 2001, ISBN 0-89875-639-1
Haberler, Gottfried von (1986). ÿReflections on Hayek’s Business Cycle Theory”, The Cato Journal, Vol. 6, No. 2, Fall, 1986, pp. 421–435.
Hamilton, Earl J. (1936). ÿPrices and Wages at Paris under John Law’s
System”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 51, No. 1., Nov.,
1936, pp. 42–70
LITERATURA 131
Hamilton, Earl J. (1945). ÿThe Foundation of the Bank of Spain”, The
Journal of Political Economy, Vol. 53, No. 2., Jun., 1945, pp. 97–
114.
Harris, Ron (1994). ÿThe Bubble Act: Its Passage and Its Effects on Business Organization”, Journal of Economic History, Vol. 54, No. 3.,
Sep., 1994, pp. 610–627
Hawtrey, R. G. (1918). ÿThe Bank Restriction of 1797”, The Economic
Journal, Vol. 28, No. 109., Mar., 1918, pp. 52–65.
Hayek, Friedrich A. von (1928). ÿDas intertemporale gleichgewichtssystem
der Preise und die Bewegungen des ‘Geldwertes’”, originally published
in Weltwirschaftliches Archiv, July 1928, no. 1, pp. 33–76, English
translation republished in Kresge, Stephen (ed.) (1999). The Collected Works of F. A. Hayek, Volume V., Good Money, Part I.: The New
World, The University of Chicago Press, 1999, ISBN 0-226-32095-2,
pp. 186–227
Hayek, Friedrich A. von (1929). Geldtheorie und Konjunkturtheorie, English translation: Monetary Theory and the Trade Cycle, Augustus M.
Kelley Publishers, New York, 1966, reprint of first English edition
from 1933
Hayek, Friedrich A. von (1931). Prices and Production, first published 1931,
second, revisited and enlarged edition, George Routledge & Sons,
Ltd., London, 1935
Hayek, Friedrich A. von (1932a).
ÿA note on the Development of
the Doctrine of ‘Forced Saving’”, Quarterly Journal of Economics,
Vol. 47, No. 1, Nov., 1932, pp. 123–133
Hayek, Friedrich A. von (1932b). ÿMoney and Capital: A Reply”, The
Economic Journal, Vol. 42, No. 166, Jun., 1932, pp. 237–249.
Hayek, Friedrich A. von (1933a). ÿÜber ‘neutrales Geld’”, Zeitschrift für
Nationalökonomie, Vol. 4, English translation ÿOn ‘Neutral’ Money”,
republished in Kresge, Stephen (ed.) (1999). The Collected Works of
F. A. Hayek, Volume V., Good Money, Part I.: The New World, The
University of Chicago Press, 1999, ISBN 0-226-32095-2, pp. 228–231
Hayek, Friedrich A. von (1933b). ÿPrice Expectations, Monetary Disturbance, and Malinvestments”, shortened lecture from Sozialökonomisk
Samfund, Copenhagen, December 7, 1933, first published in German, in Nationalökonomisk Tidsskrift, vol. 73, no. 3, 1935, English
translation republished in Kresge, Stephen (ed.) (1999). The Collected Works of F. A. Hayek, Volume V., Good Money, Part I.: The New
World, The University of Chicago Press, 1999, ISBN 0-226-32095-2,
pp. 233–244
Hayek, Friedrich A. von (1934a). ÿCapital and Industrial Fluctuations”,
Econometrica, Vol. 2, No. 2, Apr., 1934, pp. 152–167., (also republished in Hayek, Friedrich A. von Prices and Production, second, revisited and enlarged edition, George Routledge & Sons, Ltd., London,
1935)
LITERATURA 132
Hayek, Friedrich A. von (1934b). ÿOn the Relationship Between Investment
and Output”, The Economic Journal, Vol. 44, No. 174, Jun., 1934,
pp. 207–231.
Hayek, Friedrich A. von (1936a). ÿEconomics and Knowledge”, presidential
address at London Economic Club, published in Economica, IV, 1937,
pp. 33–54, reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism
and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London
Hayek, Friedrich A. von (1936b). ÿThe Mythology of Capital”, Quarterly
Journal of Economics, Vol. 50, Issue 2, Feb., 1936, pp. 199–228.
Hayek, Friedrich A. von (1936c). ÿUtility Analysis and Interest”, The Economic Journal, Vol. 46, Issue 181, Mar., 1936, pp. 44–66.
Hayek, Friedrich A. von (1937b). ÿInvestment that Raises the Demand for
Capital”, The Review of Economic Statistics, Vol. 19, Issue 4, Nov.,
1937, pp. 174–177.
Hayek, Friedrich A. von (1941). The Pure Theory of Capital, MacMillan and
Co., Limited, London
Hayek, Friedrich A. von (1941–51). The Counter-Revolution of Science: Studies on the Abuses of Reason, first published in journals Economica,
1941–1944, and Measure, 1951; as book first published in 1952, Czech
translation of 2nd. ed., Indianapolis, LibertyPress, 1979: Kontrarevoluce vědy: Studie o zneužı́vánı́ rozumu, Liberálnı́ institut Praha,
1995, ISBN 80-85787-87-3
Hayek, Friedrich A. von (1942a). ÿThe Ricardo Effect”, Economica, IX.,
No. 34., May, 1942, reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948).
Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd.,
London
Hayek, Friedrich A. von (1942b). ÿThe Facts of the Social Sciencies”, read
before the Cambridge University Moral Science Club, published in
Ethics, LIV, No. 1., October, 1943, pp. 1–13, reprinted in Hayek,
Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London
Hayek, Friedrich A. von (1943). ÿA Commodity Reserve Currency”, The
Economic Journal, LIII., No. 210., June–September, 1943, pp. 176–
184, (also reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism
and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London)
Hayek, Friedrich A. von (1945a). ÿThe Use of Knowledge in Society”,
The American Economic Review, XXXV., No. 4., September, 1945,
pp. 519–530, (also reprinted in Hayek, Friedrich A. von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd., London)
Hayek, Friedrich A. von (1945b). ÿIndividualism: True and False”, lecture at
University College, Dublin, first published by Hodges, Figgis & Co.,
Dublin and Blackwell, Oxford, 1946, reprinted in Hayek, Friedrich A.
von (1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan
Paul Ltd., London
LITERATURA 133
Hayek, Friedrich A. von (1946). ÿThe Meaning of Competition”, lecture at
Princeton University, published in Hayek, Friedrich A. von (1948).
Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul Ltd.,
London
Hayek, Friedrich A. von (1947). ÿ‘Free’ Enterprise an Competitive Order”,
conference paper, Mont-Pélèrin, published in Hayek, Friedrich A. von
(1948). Individualism and Economic Order, Routledge & Kegan Paul
Ltd., London
Hayek, Friedrich A. von (1967b). ÿThe Results of Human Action but not
of Human Design” in Studies in Philosophy, Politics and Economics, Routledge & Keagen Paul, London, 1967, Czech translation:
ÿVýsledky lidského jednání, nikoliv však lidského záměru”, in Ježek,
Tomáš (ed.) (1993). Liberálnı́ ekonomie, kořeny euroamerické civilizace, Prostor, Praha, ISBN 80-85190-21-4
Hayek, Friedrich A. von (1969). ÿThree Elucidations of the Ricardo Effect”,
The Journal of Political Economy, Vol. 77, No. 2, Mar.–Apr., 1969,
pp. 274–285.
Hayek, Friedrich A. von (1970). ÿCan We Still Avoid Inflation?”, lecture
for Foundation for Economic Education, Tarrytown, NY, published
Hayek, Friedrich A. von (1973–9). Law, Legislation and Liberty, Routledge
& Kegan Paul Ltd., London, 1973 (part I), 1976 (part II), 1979 (part
III), Czech translation: Právo, zákonodárstvı́ a svoboda: Nový výklad
liberálnı́ch principů spravedlnosti a politické ekonomie, 2nd. ed., Academia, Praha, 1994, ISBN 80-200-0241-3
Hayek, Friedrich A. von (1974). ÿThe Pretence of Knowledge”, Nobel Memorial Lecture, reprinted in The American Economic Review, Vol. 79,
No. 6, Dec., 1989, pp. 3–7.
Hayek, Friedrich A. von (1976). Denationalisation of Money, 2nd. ed., The
Institute of Economic Affairs, London, 1978, Czech translation: Soukromé penı́ze: Potřebujeme centrálnı́ banku?, Liberálnı́ institut, Centrum liberálnı́ch studiı́, 1999, ISBN 80-902701-1-5
Hayek, Friedrich A. von (1988). The Fatal Conceit: The Errors of Socialism, 3rd. ed., Routledge, London, 1990, Czech translation: Osudná
domýšlivost: Omyly socialismu, SLON, Praha, 1995, ISBN 80-8585005-2
Hayek, Friedrich A. von (1994). Hayek on Hayek: Autobiographical Dialogue, ed. Kresge, Stephen and Wenar, Leif, Czech translation: Friedrich August Hayek: Autobiografické rozhovory, Barrister & Principal,
Brno, 2002, ISBN 80-86598-16-0
Hansen, Björn (1992). ÿforced saving”, in Newman, Peter, Murray Milgate,
John Eatwell (ed.) (1992). The New Palgrave Dictionary of Money
LITERATURA 134
and Finance, The MacMillan Press Limited, reprint, 1994, ISBN 0333-52722-4, Vol. 2, pp. 140–142
Hoppe, Hans-Herman (1990). ÿBanking, Nation States, and International
Politics: A Sociological Reconstruction of the Present Economic Order”, The Review of Austrian Economics, Vol. 4, 1990, pp. 55–87
Hoppit, Julian (1986). ÿFinancial Crises in Eighteenth-century England”,
ISBN 1 85278 432 6
Hume, David (1752a). ÿOf Money”, In Essays, Moral, Political, and Literary, available at http://www.econlib.org/
Hülsmann, Jörg Guido (1998). ÿToward a General Theory of Error Cycles”,
Quarterly Journal of Austrian Economics, Vol. 1, No. 4, Winter, 1998,
pp. 1–23
Hülsmann, Jörg Guido (2000). ÿIntroduction”, In Strigl, Richard von Kapital und Produktion, English translation Capital & Production, The
Ludwig von Mises Institute, Auburn, Alabama, 2000, ISBN 0-94546631-5
Hülsmann, Jörg Guido (2003). ÿvon Mises, Ludwig”, In American National
Biography Online, http://www.anb.org/articles/14/14-01132.html
Ito, Takatoshi (1999). ÿCapital Flows in Asia”, NBER Working Paper Series, Working paper 7134, http://www.nber.org/, National Bureau of
Economic Research
Jı́lek, Josef (2004). Penı́ze a měnová politika, Grada, Praha, ISBN 80-2470769-1
Jordan, Jerry L. and Edward J. Stevens (1996). ÿMoney in the 21st Century”, in The Future of Money in the Information Age, Cato Institute’s 14th Annual Monetary Conference, May 23, 1996
Kaufman, George G. (1996). ÿBank Failures, Systemic Risk, and Bank
Regulation”, The Cato Journal, Vol. 16, No. 1, Cato Institute,
Spring/Summer, 1996, http://www.cato.org/
Keynes, John M. (1924). A Tract on Monetary Reform, Prometheus Books,
2000, ISBN 1-57392-793-7
Keynes, John M. (1930). A Treatise on Money, Vol. 1 and 2, Macmillan,
London, 1953
Keynes, John M. (1936). The General Theory of Employment, Interest and
Money, Czech translation: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963
Kindleberger, Charles P. (1978). Manias, Panics, and Crashes, A History
of Financial Crises, Third edition, John Wiley & Sons, Inc., USA,
1996, ISBN 0-471-16171-3
Kirzner, Israel (1997). How Markets Work: Disequilibrium, Entrepreneurship and Discovery, IEA Hobart Paper No. 133, The Institute of
LITERATURA 135
Economic Affairs, Czech translation: Jak fungujı́ trhy, Liberální institut, Centrum liberálních studií, Praha, 1998, ISBN 80-902270-5-8
Klaus, Václav, Ivan Kočárník, Karel Dyba a další autoři (2000). Tři roky od
měnové krize, sborník textů č. 5/2000, CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, srpen 2000, ISBN 80-902795-3-8
Knapp, Georg Friedrich (1905). Staatliche Theorie des Geldes, Duncker &
Humblot, Leipzig
Kochhar, Kalpana, Prakash Loungani, and Mark R. Stone (1998). ÿThe
East Asia Crisis: Macroeconomic Developments and Policy Lessons”,
IMF Working Paper, WP/98/128, IMF
Lachmann, Ludwig M. (1939). ÿOn Crisis and Adjustment”, The Review of
Economic Statistics, Vol. 21. No. 2, May., 1939, pp. 62–68
Lachmann, Ludwig M. (1956). Capital and Its Structure, Institute for Humane Studies, Menlo Park, CA, USA, 1978, ISBN 0-8362-0740-8
Lachmann, Ludwig M. (1970). ÿMetodologický individualismus a tržní hospodářství”, v Ježek, Tomáš (ed.) (1993). Liberálnı́ ekonomie, kořeny
euroamerické civilizace, Prostor, Praha, ISBN 80-85190-21-4
Lachmann, Ludwig M. (1976). ÿFrom Mises to Shackle: An Essay on Austrian Economics and the Kaleidic Society”, Journal of Economic Literature, Vol. 14, No. 1, Mar., 1976, pp. 54–62
Lerner, Abba P. (1947). ÿMoney as a Creature of the State”, The American
Economic Review, Vol. 37, No. 2, Papers and Proceedings of the Fiftyninth Annual Meeting of the American Economic Association, May,
1947, pp. 312–317
Levasseur, E. (1894). ÿThe Assignats: A Study in the Finances of the French
Revolution”, The Journal of Political Economy, Vol. 2, No. 2., Mar.,
1894, pp. 179–202
Machlup, Fritz (1943). ÿForced or Induced Savings: An Exploration into
Its Synonyms and Homonyms”, The Review of Economic Statistics,
Vol. 25, No. 1, Feb., 1943, pp. 26–39.
Maslow, Abraham Harold (1943). ÿA Theory of Human Motivation”, in
Psychological Review, Vol. 50, pp. 370–396
Meltzer, Allan H. (1995). ÿMonetary, Credit and (Other) Transmission Processes: A Monetarist Perspective”, The Journal of Economic Perspectives, Vol. 9, No. 4., Autumn, 1995, pp. 49–72
Meltzer, Allan H. (1998). ÿA History of the Federal Reserve”, abstracts
published in SSRN Journal, SSRN, http://www.ssrn.com/
Meltzer, Allan H. (1998b). ÿAsian Problems, the IMF, and the World Economy”, Testimony Prepared for Joint Economic Committee, available on http://www.gsia.cmu.edu/afs/andrew/gsia/meltzer/, February 24, 1998
LITERATURA 136
Menger, Carl (1871).
Grundsätze der Volkswirtschaftslehre, English
translation: Principles of Economics, Libertarian Press, 1994,
ISBN 0-910884-27-7
Menger, Carl (1892). ÿOn the Origin of Money”, The Economic Journal,
Vol. 2, Issue 6, Jun., 1892, pp. 239–255
Menšı́k, Josef (2005). Penı́ze a peněžnı́ politika, distančnı́ studijnı́ opora,
Masarykova univerzita, Brno, 2005, ISBN 80-210-3642-7
Meyer, Laurence H. (1999). ÿLessons from the Asian Crisis: A Central Banker’s Perspective”, Levy Economics Institute Working Paper, No. 276,
August, 1999
Michener, Ron (1988). ÿBacking Theories and the Currencies of EighteenthCentury America: A Comment”, Journal of Economic History,
Vol. 48, No. 3. (Sep., 1988), pp. 682–692.
Minsky, Hyman P. (1977). ÿA Theory of Systemic Fragility”, in Bordo,
Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 1, Cambridge,
ISBN 1 85278 432 6
Mises, Ludwig von (1912). Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel, first
English edition published in 1934 as: The Theory of Money and Credit, with additions in 1953; LibertyClasics, 1980, ISBN 0-913966-70-3
Mises, Ludwig von (1923). ÿDie geldtheoretische Seite des Stabilisierungsproblems”, Schriften des Vereins für Sozialpolitik, Vol. 164,
Part 2, English translation ÿStabilization of the Monetary Unit –
from the Viewpoint of Theory” published in Mises, Ludwig von
(1978). On the Manipulation of Money and Credit, Greaves, Percy
L. Jr. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 2001, available on
Mises, Ludwig von (1928). Geldwetstabilisierung und Konjunkturpolitik, English translation: ÿMonetary Stabilization and Cyclical Policy” published in Mises, Ludwig von (1978). On the Manipulation of Money
and Credit, Greaves, Percy L. Jr. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 2001, available on http://www.mises.org/
Mises, Ludwig von (1931). Die Ursachen der Wirtschaftskrise: Ein Vortrag,
English translation: ÿThe Causes of the Economic Crisis: An Address” published in Mises, Ludwig von (1978). On the Manipulation
of Money and Credit, Greaves, Percy L. Jr. (ed.), The Ludwig von
Mises Institute, 2001, available on http://www.mises.org/
Mises, Ludwig von (1933). ÿDie Stellung und der nächste Zukunft der
Konjunkturforschung”, in Fesctschrift für Arthur Spiethoff, Duncker
& Humbolt, München, English translation: ÿThe Current Status of
Business Cycle Research and its Prospects for the Immediate Future”
published in Mises, Ludwig von (1978). On the Manipulation of Money and Credit, Greaves, Percy L. Jr. (ed.), The Ludwig von Mises
Institute, 2001, available on http://www.mises.org/
Mises, Ludwig von (1936). ÿLa Theorie dite Autrichienne de Cycle
Économique”, in Bulletin of the Sociéte Belge d’Etudes et
LITERATURA 137
d’Expansion, 1936, English translation:ÿThe Austrian Theory of the
Trade Cycle” published in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian
Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996,
available on http://www.mises.org/
Mises, Ludwig von (1938). ÿThe Non-Neutrality of Money”, in Mises,
Ludwig von (1990). Money, Method, and the Market Process: Essays
by Ludwig von Mises, Ebeling, Richard M. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 1990, available on http://www.mises.org/
Mises, Ludwig von (1940b). ÿA Critique of Böhm-Bawerk’s Reasoning in
Support of His Time Preference Theory”, an excerpt from Mises,
Ludwig Edler von (1940). Nationalökonomie: Theorie des Handelns
und Wirtschaftens, included in Greaves, Percy L. Jr. (1974). Mises
Made Easier: A Glossary for Ludwig von Mises’ Human Action, Free
Market Books, available on http://www.mises.org/
Mises, Ludwig von (1946). ÿThe Trade Cycle and Credit Expansion:
The Economic Consequences of Cheap Money”, from a memorandum for committee of businessmen, published in Mises, Ludwig von
(1978). On the Manipulation of Money and Credit, Greaves, Percy
L. Jr. (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 2001, available on
Mises, Ludwig von (1949). Human Action: A Treatise on Economics, Fox&
Wilkes, San Francisco, 1996, ISBN 0-930073-18-5
Mises, Ludwig von (1969). The Historical Setting of the Austrian School of
Economics, New Rochelle, NY, Arlington House, 1969, on-line edition, Mises Institute, 2003
Mises, Ludwig von (1969b). ÿOn Current Monetary Problems”, in Mises, Ludwig von (1990b). Economic Freedom and Interventionism: An Anthology of Articles and Essays., Greaves, Bettina
Bien (ed.), The Ludwig von Mises Institute, 1990, available on
Mishkin, Frederic S. (1998). ÿInternational Capital Movemens, Financial
Volatility and Financial instability”, NBER Working Paper Series,
Working paper 6390, http://www.nber.org/, National Bureau of Economic Research, January, 1998
Mishkin, Frederic S. (1999a). ÿLessons from the Asian Crisis ”, NBER Working Paper Series, Working paper 7102, http://www.nber.org/, National Bureau of Economic Research, April, 1999
Mishkin, Frederic S. (1999b). ÿInternational Experiences with Different Monetary Policy Regimes”, NBER Working Paper Series, Working paper
6965, http://www.nber.org/, National Bureau of Economic Research
Mitchell, Wesley C. (1898). ÿThe Value of the ‘Greenbacks’ During the Civil
War”,The Journal of Political Economy, Vol. 6, No. 2., Mar., 1898,
pp. 139–167.
Moini, Mostafa (2001). ÿToward a General Theory of Credit and Money”,
The Review of Austrian Economics, Vol. 14, No. 4, pp. 267–317
LITERATURA 138
Myrdal, Gunnar (1931). Om Penningteoretisk Jämvikt, German edition: Der
Gleichgewichtsbegriff als Instrument der Geldtheoretischen Analyse,
1933, English translation of German edition: Monetary Equilibrium,
first published 1939, reprint, Augustus M. Kelley, 1965
Nash, John F. Jr. (2002). ÿIdeal Money”, Southern Economic Journal, 2002,
69(1), pp. 4–11
Neal, Larry (1998).ÿThe Financial Crisis of 1825 and the Restructuring of
the British Financial System”, Review, MAY/JUNE 1998 Vol. 80,
No. 3, Federal Reserve Bank of St. Louis, http://www.stls.frb.org/
Němeček, Eduard (2000). Mezinárodní měnový systém, Univerzita Karlova,
Praha, 2000, ISBN 80-246-0081-1
North, Gary (2002). Mises on Money, available on LewRockwell.com
Ohlin, Beril (1936). ÿIntroduction”, in Wicksell, Knut Interest and Prices,
A Study of the Causes Regulating the Value of Money, first published
1936, reprinted 1965, Augustus M. Kelley, New York
Oppers, Stefan E. (2002). ÿThe Austrian Theory of Business Cycles:
Old Lessons for Modern Economic Policy?”, IMF Working Paper,
WP/02/2, January, 2002, IMF
Partnoy, Frank (2000).ÿWhy Markets Crash and What Law Can Do about
It”, Working Paper SSRN, http://www.ssrn.com/
Patinkin, Don (1952). ÿWicksell’s ‘Cumulative Process’”, The Economic
Journal, Vol. 62, No. 248, Dec., 1952, pp. 835–847
Patterson, Margaret and Reiffen, David (1990). ÿThe Effect of the Bubble
Act on the Market for Joint Stock Shares”, Journal of Economic
History, Vol. 50, No. 1., Mar., 1990, pp. 163–171
Popper, Karl R. (1934). Logik der Forschung, in English first in 1959 as
The Logic of Scientific Discovery, Czech translation of 14th English
ed. from 1995 and 10th German ed. from 1994: Logika vědeckého
zkoumánı́, OIKOYMENH, Praha, 1997, ISBN 80-86005-45-3
Popper, Karl R. (1944). The Poverty of Historicism, originaly presented as
lecture in 1936, first published in Economica, Vol. XI, No. 42 and 43,
1944, and Vol. XII., No. 46, 1945, as book first in Italian in 1954, in
English in 1957, Czech translation: Bı́da historicismu, 2. uprav. vyd.,
OIKOYMENH, Praha, 2000, ISBN 80-86005-80-1
Quesnay, François (1758).
Analyse du Tableau Économique, Czech
translation: Analýza Ekonomické tabulky, In Quesnay, François
(1758–68). Ekonomická tabulka a jiné ekonomické spisy, SNPL,
Praha, 1958
Revenda, Zbyněk (1999). Centrální bankovnictví, Management Press, Praha,
ISBN 80-85943-89-1
Ricardo, David (1819). The High Price of Bullion: a Proof of the Depreciation of Bank Notes, John Murray, London
LITERATURA 139
Richards, R. D (1927). ÿThe Evolution of Paper Money in England”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 41, No. 3. (May, 1927), pp. 361–404.
Rivoire, Jean (1997). Národohospodářské hlavolamy, HZ Praha, spol. s r.o.,
ISBN 80-86009-10-6
Robertson, Dennis H. (1926). Banking policy and the price level, reprint
of Fourth (revised) edition from 1949, August M. Kelley, New York,
1989, ISBN 0-678-00675-X,
Robinson, Joan (1951). ÿThe Rate of Interest”, Econometrica, Vol. 19,
No. 2., Apr., 1951 , pp. 92–111.
Robbins, Lionel (1934). ÿIntroduction”, in Wicksell, Knut Lectures on Political Economy, Vol. 1, Routledge, London, 1935
Rockoff, Hugh (1986). ÿWalter Bagehot and the Theory of Central Banking”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2,
Rockoff, Hugh (1990). ÿThe ’Wizard of Oz’ as a Monetary Allegory”, The
Journal of Political Economy, Vol. 98, No. 4. (Aug., 1990), pp. 739–
760.
Rothbard, Murray N. (1963). America’s Great Depression, 5th. ed., The
Ludwig von Mises Institute, Auburn, Alabama, ISBN 0-945466-05-6
Rothbard, Murray N. (1963b). What Has Government Done to Our Money?,
Czech translation of 4th. ed.: Peníze v rukou státu, Liberální institut,
Praha, 2001, ISBN 80-86389-12-X
Rothbard, Murray N. (1969). ÿEconomic Depressions: Their Cause and
Cure”, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the
Rothbard, Murray N. (1983). The Mystery of Banking, Richardson & Snyder, 1983
Rothbard, Murray N. (1984). ÿThe Origins of the Federal Reserve”, manuscript written 1984, published in Quarterly Journal of Austrian
Economics, Vol. 2, No. 3, fall, 1999, pp. 3–51.
Rothbard, Murray N. (1988). Ludwig von Mises: Scholar, Creator, Hero,
online edition, http://www.mises.org/, Ludwig von Mises Institute,
2002
Rothbard, Murray N. (1988b). ÿTimberlake on Austrian Theory of Money: A Comment”, The Review of Austrian Economics, Vol. 2, No. 1,
pp. 179–187
Salerno, Joseph T. (1993). ÿMises and Hayek Dehomogenized”, The Review
of Austrian Economics, Vol. 6, No. 2, pp. 113–146
Salerno, Joseph T. (). ÿCarl Menger: The Founder of the Austrian School”,
LITERATURA 140
Sargent, Thomas J., Francois R. Velde (1995). ÿMacroeconomic Features of
the French Revolution”, The Journal of Political Economy, Vol. 103,
No. 3., Jun., 1995, pp. 474–518.
Schubert, Aurel (1992). ÿThe Causes of the Austrian Currency Crisis of
1931”, in Bordo, Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 2,
Schuler, Kurt (2003a). ÿArgentina’s Economic Crisis: Causes and Cures”,
staff report, Office of the Vice Chairman, Jont Economic Committee,
U.S. Congress, June, 2003, available on http://www.house.gov/
Schuler, Kurt (2003b). ÿThe Collapse of Argentina’s ’Convertibility’ System:
A Failure of Central Banking”, April 12, 2004, working paper available
on http://www.dollarization.org/
Schumpeter, Joseph A. (1912). Theorie der witschaftlichen Entwicklung,
6. ed, Duncker and Humblot, Berlin, 1964, Slovakian translation:
Teória hospodárského vývoja, PRAVDA, Bratislava, 1987
Schumpeter, Joseph A. (1928). ÿThe Instability of Capitalism”, The Economic Journal, Vol. 38, Issue 151, Sep., 1928, pp. 361–386
Schumpeter, Joseph A. (1970). Das Wesen des Geldes, Vandenhoeck &
Ruprecht, Göttingen, Germany
Schumpeter, Joseph A. (1991). ÿMoney and currency”, Social Research, Fall
1991, Vol. 58, Issue 3, pp. 409–454
Schwarz, Anna J. (1986). ÿReal and Pseudo-Financial Crises”, in Bordo,
Michael (ed.) (1992). Financial Crises, Vol. 1, Cambridge,
ISBN 1 85278 432 6
Schweitzer, Mary M. (1989). ÿState-Issued Currency and the Ratification of
the U.S. Constitution”, Journal of Economic History, Vol. 49, No. 2,
The Tasks of Economic History. (Jun., 1989), pp. 311–322.
Schweitzer, Mary M. (1992). ÿcontinental and state issues of paper currency
in North America”, in Newman, Peter, Murray Milgate, John Eatwell
(ed.) (1992). The New Palgrave Dictionary of Money and Finance,
The MacMillan Press Limited, reprint, 1994, ISBN 0-333-52722-4,
Vol. 1, pp. 383–385
Sechrest, Larry J. (2002). ÿCapital, Credit Expansion, and the Subsistence
Fund”, November, 2002
Sejbal, Jiří (1997). Základy peněžního vývoje, Masarykova univerzita, Brno
Selgin, George A. (1988). ÿPraxeology and Understanding: An Analysis
of the Controversy in Austrian Economics”, The Review of Austrian
Economics, Vol. 2, Num 1., pp. 19–58
Selgin, George A. and White Lawrence H. (1994). ÿHow Would the Invisible
Hand Handle Money?”, Journal of Economic Literature, Vol. 32,
No. 4., Dec., 1994, pp. 1718–1749
LITERATURA 141
Selgin, George A. and White Lawrence H. (1999). ÿA Fiscal Theory of
Government’s Role in Money”, Economic Inquiry, Vol. 37, No. 1.,
Jan., 1999, pp. 154–165
Shackle, G. L. S. (1953). ÿForeword”, in Wicksell, Knut Value, Capital
and Rent, first published 1954, reprinted 1970, Augustus M. Kelley
Publishers, New York
Shackle, G. L. S. (1954). ÿThe Complex Nature of Time as a Concept in
Economics”, Economia Internazionale, Vol. 7, No. 4., Nov., 1954,
pp. 743–757, Reprinted in Shackle, G. L. S. (1990). Time, Expectations and Uncertainty in Economics: Selected Essays of G. L. S. Shackle, Ford, J. L. (ed.), Edward Elgar Publishing Limited, England,
ISBN 1 85278 362 1
Shackle, G. L. S. (1959). ÿTime and Thought”, British Journal for the
Philosophy of Science, Vol. 9, No. 36, 1959, pp. 285–298, Reprinted
in Shackle, G. L. S. (1990). Time, Expectations and Uncertainty in
Economics: Selected Essays of G. L. S. Shackle, Ford, J. L. (ed.),
Edward Elgar Publishing Limited, England, ISBN 1 85278 362 1
Shackle, G. L. S. (1976). ÿTime and Choice”, Keynes Lecture in Economics,
Procceiding of the British Academy, Vol. 62, pp. 309–329, Reprinted
in Shackle, G. L. S. (1990). Time, Expectations and Uncertainty in
Economics: Selected Essays of G. L. S. Shackle, Ford, J. L. (ed.),
Edward Elgar Publishing Limited, England, ISBN 1 85278 362 1
Smith, Adam (1776). An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of
Nations, Czech translation: Pojednánı́ o podstatě a původu bohatstvı́
národů, SNPL, Praha, 1958
Soros, George (1998). ÿTestimony of George Soros to the U.S. House of Representatives”, Committee on Banking and Financial Services, September 15, 1998
Sprague, O. M. W. (1915). ÿThe Crisis of 1914 in the United States”, The
American Economic Review, Vol. 5, No. 3., Sep., 1915, pp. 499–533
Steindl, Josef (1998). ÿStrigl, Richard von”, In Eatwell, John, Murray Milgate, Peter Newman (ed.) (1987). The New Palgrave Dictionary of
Economics, The Palgrave Publishers Ltd, reprint, 2004, ISBN 0-33374040-8, Vol. 4, p. 521
Strigl, Richard von (1934). Kapital und Produktion, English translation Capital & Production, The Ludwig von Mises Institute, Auburn, Alabama, 2000, ISBN 0-945466-31-5
Thies, Clifford F. (1988). ÿThe Crash and Its Aftermath: A Review Article”,
The Review of Austrian Economics, Vol. 2, No. 1, pp. 273–277
Timberlake, Richard H. Jr. (1987). ÿA Critique of Monetarist and Austrian
Doctrines on the Utility and Value of Money”, The Review of Austrian
Economics, Vol. 1, Num. 1, pp. 81–96
LITERATURA 142
Tobin, James (1956). ÿThe Interest-Elasticity of Transaction Demand For
Cash”, The Review of Economics and Statistics, Vol. 38, Issue 3, Aug.,
1956, pp. 241–247
Tomass, Mark (2001). ÿIncommensurability of Economic Paradigms: a case
study of the monetary theories of Mises and Marx”, Review of Political Economy, Vol. 13, Num. 2, 2001
Tullock, Gordon (1988). ÿWhy the Austrians Are Wrong about Depressions”, The Review of Austrian Economics, Vol. 2, Num 1., pp. 73–78
Uhr, Carl G. (1951). ÿKnut Wicksell: A Centennial Evaluation”, The American Economic Review, Vol. 41, No. 5, Dec., 1951, pp. 829–860
Warburton, Clark (1950). ÿThe Theory of Turning Points in Business
Fluctuations”, Quarterly Journal of Economics, Vol. 64, Issue 4, Nov.,
1950, pp. 525–549
Watts, Alan W. (1995). Cesta Zenu, Votobia, Olomouc, ISBN 80-900614-8-6
Weber, Max (1921). ÿWitschaft und Gesellschaft”: Vol. 3 of Grundriss der
Sozialökonomik, Czech translation of Chpt. 1: ÿZákladnı́ sociologické
pojmy”, In Weber, Max (1998). Metodologie, sociologie a politika,
OIKOYMENH, Praha, ISBN 80-86005-48-8
Weber, Max (1998). Metodologie, sociologie a politika, OIKOYMENH,
Praha, ISBN 80-86005-48-8
White, Eugene N. (1981). ÿState-Sponosored Insurance of Bank Deposits
in the United States, 1907–1929”, in Bordo, Michael (ed.) (1992).
Financial Crises, Vol. 2, Cambridge, ISBN 1 85278 432 6
White, Eugene N. (1995). ÿThe French Revolution and the Politics of Government Finance, 1770–1815”, Journal of Economic History, Vol. 55,
No. 2., Jun., 1995, pp. 227–255
White, Lawrence H. (1977). The Methodology of the Austrian School Economists, online edition, Mises Institute, http://www.mises.org/, 2003
White, Lawrence H. (1989). Competition and currency, essays on free banking and money, A Cato institute book, New York University press,
New York and London, ISBN 0-8147-9247-2
White, Lawrence H. (1999). The Theory of Monetary Institutions, Blackwell
Publishers Inc., Malden (USA) and Oxford (UK), ISBN 0-631-212140
White, Lawrence H. (1999b). ÿHayek’s Monetary Theory and Policy: A Critical Reconstruction”, Journal of Money, Credit and Banking, Vol. 31,
No. 1, Feb., 1999, pp. 109–120.
Wicksell, Knut (1893). Über Wert, Kapital und Rente nach den neuere
nationalökonomische Theorien, English translation: Value, Capital
and Rent, first published 1954, reprinted 1970, Augustus M. Kelley
Publishers, New York
Wicksell, Knut (1898). Geldzins und Güterpreise, eine Studie über die den
Tauschwert des Geldes bestimmenden Ursachen, English translation:
LITERATURA 143
Interest and Prices, A Study of the Causes Regulating the Value of
Money, first published 1936, reprinted 1965, Augustus M. Kelley, New
York
Wicksell, Knut (1901–6). Föreläsningar i nationalekonomi, first published in
Swedish, part one in 1901, part two in 1906, English edition: Lectures
on Political Economy, Vol. 1 and 2, Routledge, London, 1935
Wicksell, Knut (1907). ÿThe Influence of the Rate of Interest on Prices”,
The Economic Journal, Vol. 17, No. 66., Jun., 1907, pp. 213–220.
Wicksell, Knut (1907b). ÿKrisernas Gåta”, Satsøkonomisk Tidsskrift, 1907,
English translation: ÿThe Enigma of Business Cycles”, published
as appendix in: Wicksell, Knut Interest and Prices, A Study of the
Causes Regulating the Value of Money, first published 1936, reprinted
1965, Augustus M. Kelley, New York
Wicksell, Knut (1919). ÿProffesor Cassel nationalekonomiska system”, Ekonomisk Tidsskrift, 1919, pp. 195–226, English translation: ÿProfessor
Cassel’s System of Economics”, published as appendix in: Wicksell,
Knut Lectures on Political Economy, Vol. 1, Routledge, London, 1935
Wicksell, Knut (1923). ÿRealkapial och kapitalränta”, Ekonomisk Tidsskrift,
1923, pp. 145–180, English translation: ÿReal Capital and Interest”,
published as appendix in: Wicksell, Knut Lectures on Political Economy, Vol. 1, Routledge, London, 1935
Wicksell, Knut (1925). ÿValutaspørsmålet i de skandinaviska länderna”,
Ekonomisk Tidsskrift, 1925, pp. 205–222, English translation: ÿThe
Monetary Problem of Scandinavian Countries”, published as appendix in: Wicksell, Knut Interest and Prices, A Study of the Causes
Regulating the Value of Money, first published 1936, reprinted 1965,
Augustus M. Kelley, New York
Wieser, Friedrich von (1891). ÿThe Austrian School an the Theory of Value”,
The Economic Journal, Vol. 1, No. 1, Mar., 1891, pp. 108–121
Wieser, Friedrich von (1914). Theorie der gesellschaftlichen Wirtschaft, English translation: Social Economics, first published 1927, reprinted
1967, Augustus M. Kelley Publishers, New York
Willard, Kristen L., Timothy W Guinnane, Harvey S. and Rosen (1996).
ÿTurning Points in the Civil War: Views from the Greenback Market”, The American Economic Review, Vol. 86, No. 4., Sep., 1996,
pp. 1001–1018.
Wilson, Jack W.; Sylla, Richard E. and Jones, Charles P. (1990). ÿFinancial Market Panics and Volatility in the Long Run, 1830–1988”,
ISBN 1 85278 432 6
Wirth, Max (1893). ÿThe Crisis of 1890”, The Journal of Political Economy,
Vol. 1, No. 2., Mar., 1893, pp. 214–235
LITERATURA 144
Wray, L. Randall (1998). ÿModern Money”, Levy Institute Working Paper Series, No. 252, September, 1998, The Jerome Levy Economics
Institute
Jmenný rejstřík
Bagehot, Walter 77, 79, 90–91
Bentham, Jeremy 95
Block, Walter 88
Böhm-Bawerk, Eugen von 11–
13, 33, 39, 96
Brunner, Karl 75
Buchanan, James M. 6
Mises, Ludwig von 12, 14, 21–22,
53, 57, 71, 87, 97–98, 119–122
Moini, Mostafa 54
Garrison, Roger W. 12, 97, 99
Garschina, Kenneth M. 88
Robertson, Dennis H. 72, 99
Revenda, Zbyněk 77–78
Rothbard, Murray N. 12, 74, 78,
89, 98
Popper, Karl R. 6
Quesnay, François 22
Haberler, Gottfried von 98
Hansen, Björn 95
Hayek, Friedrich A. von 6, 9–11,
13–14, 17, 21, 23, 26–27, 30, 56,
58, 61, 72, 84, 95, 98, 122
Hoppe, Hans-Herman 112
Hume, David 52
Hülsmann, Jörg G. 12
Schumpeter, Joseph A. 6, 9–10,
12, 30, 32, 34, 38, 53–54, 57, 98,
110, 117–118
Selgin, George A.
Shackle, G. L. S. 6
Skousen, Mark 12
Smith, Adam 22, 28, 53
Steindl, Josef 12
Stewart, Dugald 95
Strigl, Richard R. von 9, 12, 15,
22–23, 30, 35, 37–38, 40, 42,
117
Swedberg, Richard 53
Jevons, William 11, 13, 71
Joplin, Thomas 95
Keynes, John M. 72
Knight, Frank H. 13
Lachmann, Ludwig M.
18–20
12–13,
Thornton, Henry 54, 72, 95
Machlup, Fritz 96
MacLeod, Henry D. 54
Malthus, Robert 95
Meltzer, Allan H. 75
Menger, Carl 9, 13, 48, 50
Menšík, Josef 83
Mill, John S. 54, 95
Walras, Léon 53, 95
Weber, Max 27, 76
White, Lawrence H. 64, 73
Wieser, Friedrich von 26, 48
Wicksell, Knut 11, 14, 20–21, 23,
38, 52–53, 57, 71, 89, 96, 116–
117
145

PENÍZE A KAPITÁL Josef Menšík - Ekonomicko

Transkript

Podobné dokumenty

stabilita a efektivnost amerického „svobodného bankovnictví“

Všeobecné obchodní podmínky smlouvy o zápůjčce společnosti

27 - ÚZPI

Měnová politika a ceny aktiv

Spiknutí centrálních bank (Proč centrální banky regulují elektronické