SEN - Squarespace

Vladímír Holan
SEN
Vydal v květnu 1939
František Borový v Praze
Památce Velemíra Chlebnikova
To, co by v rakvi součkem bylo,
jak luna tvrdne nad městem . . .
Jen paprskům a větru zbylo
ležatým písmem psáti v zem
o všem, co nebe nepřijímá,
z čeho je boží ruce zima,
té ruce, jež má políti
benzinem dějin blízké časy
a lupou hněvu sžehnout asi
hlad, lup a krveprolití.
A toto písmo, psané na zem,
to písmo, slibující mstu,
lhostejně zhlt‘ a zvracel rázem
hýkavý pohyb cyklistů,
ujíždějících do putyček
spánku a snú a pěkných líček,
kde za pakatel můžeš pít
a kde jsou ženy v šatech z plíšků
a kolem šíje mají lišku
a umějí tě pochopit.
Okousek dále noc už padá
hmatově jaksi, slepě svá.
Člověk by řekl, že si ráda
po cigaretě kroutívá
pro samu rozkoš dotýkání.
A vskutku, prstem, celou dlaní
teď na plocho se sune v zvyk
ssát všemi póry šišimiši . . .
Jen pokoutnosti dobře slyší
a vrhá tam svůj jazyčník.
Trud, který zatím vystál jamku,
chmolem chvátá v těsnou tram . . .
V kdejakém krámku plném sámků,
v pekařství pýchy, v hrozbách jam,
v sladovnách příštích opojení,
v cukrárnách, jež půst dlouhý plení,
a ve všech krocích jdoucích sem
lze vidět mrtvých umírání
a jiných mrtvých jedno přání:
tupit a luskat pod nosem.
Vladimír holan
DREAM
Published in May 1939
by František Borový in Prague
In Memory of Velemír Chlebnikov
Like a knot in a wooden coffin
the Moon turns hard above the town…
Just wind and sunrays are left wanting
to write obliquely on the ground
of all that Heaven is not taking,
which makes God’s hand so cold and shaking,
the hand that soon begins to pour
petrol on history’s new pyre
and, through magnifying glass of ire,
burn hunger, loot and bloodshed’s gore.
This writing, on the ground well scripted,
the writing that with revenge strikes,
was idly gulped, then fast vomited
by cyclists on their braying bikes,
speeding to low dives from their races
to find some dreams and lovely faces
where, for a cheap song, one can drink,
and women, attired in tinsel,
around their necks some fox or weasel,
guess always whatever you think.
A little farther, night is falling,
palpably somehow, lone and blind.
One would say surely it likes rolling
a cigarette, since, in its mind,
a touch already brings much pleasure.
And truly so, at one palm’s measure,
it moves, supinely solid, long,
all sucking pores prepared and ready…
It only hears what’s truly shady
when trusting in – its fork’ed tongue.
Grief, which embosses little hollows,
rushes with crowds in a tight tram…
In all kinds of stalls, full of baubles,
in bakeries, proud of their fame,
in malt-houses of intoxication,
in sweet-shops of fasting spoliation,
at every step that’s walking by,
one can observe the dead expire
and others having one desire:
to snap their fingers and vilify.
Na drobno zvětšen bacil hrůzy
chroupe si krevní oběh chmur . . .
Bez oddechu a stále v chůzi
tma žene stavby do figur
a žene tam i stromy z dáli
a uličky a sloupy, skály –
a jejich vrchol, starý hrad,
k pranýři poutá řemen řeky . . .
Skřek havranů,skřek dávnověký,
ač chtivý z věků spíše brát,
Subtly enlarged, the germ of horror
crunches the blood-stream of our fear…
Without a moment’s rest, so thorough
is darkness in its drive to rear
even the trees into strange figures
and lanes and cliffs and rocky pillars,
while, at the top, a bastion
pillories the belt of a river…
The shrieks of ravens, always eager
rather to take from what’s long gone,
Bubny a černá sukna hází
na hypnotisovaný čas,
jenž marně hledá v sobě basi
a celé lidstvo vněm jen zas,
lidstvo, jež rádo ptá se zšeda:
co s nesmrtelnem, které nedá
i věčné mládí, mladý dech?
To lidstvo, které k pláči nutí
křen oslav jen, strouhaný s chutí
k masu a krvi válek všech.
throw black sepulchral decoration
at a stunned time that seeks in vain
in itself some firmer foundation
and mankind seeks in it the same!
Mankind that enjoys asking glumly:
what is immortal, when it hardly
brings timeless life with youthful breath?
Mankind that grates its all desire
like horse-radish – an appetiser –
on blood of wars and meat of death.
Jak potom jihnou . . . Skoro na pel,
oplodňující zápory,
když z roztlučených hrnců kapel
vstříc tekou vlajky, prapory
a pudy, chtící hlasy všemi,
by matky poražených zemí
kojily za trest štěňata;
ty pudy, které sotva vzruší
uřezat mužství, nos i uši
všem, kdož se chytli v tenata.
How sentimental!… Pollen, flying
to inseminate what’s negative,
when flags and banners are welcoming
brass bands’ cracked pots on march to cleave
through instincts for pre-planned formations
of mothers from defeated nations,
punished, when forced to nurse their pets.
Those instincts barely feel elated
when genitals are mutilated
(of all who got caught in their traps).
To, co by v rakvi součkem bylo,
jak luna tvrdne nad městem . . .
Jen paprskům a větru zbylo
ležatým písmem psáti v zem
o všem, co nebe nepřijímá,
z čeho je boží ruce zima,
té ruce, jež má políti
benzinem dějin blízké časy
a lupou hněvu sžehnout asi
hlad, lup a krveprolití.
Like a knot in a wooden coffin
the Moon turns hard above the town…
Just wind and sunrays are left wanting
to write obliquely on the ground
of all that Heaven is not taking,
which makes God’s hand so cold and shaking,
the hand that soon begins to pour
petrol on history’s new pyre
and, through magnifying glass of ire,
burn hunger, loot and bloodshed’s gore.
Je skoro ticho, znalé hladit
a vyhladit . . .Tak . . . V hádankách . . .
Národy dupou . . . Zříš je pádit
a čistit obě misky vah,
vah kupeckých, vah z trhu Lític . . .
Nějaká kurva v mraku kytic
punčošné v duchu počítá.
Ponůcky trou se obezřele
o mlíčí barů v září skvělé
a o svědectví očitá.
It’s such a calm – well skilled in facing
and effacing… No one explains…
The nations tramp… You see them racing
to clean both pans of weighing scales –
the merchants’ scales from Furies’ markets…
In clouds of flowers, nameless strumpets
recount the garter-money they’ve earned.
Night-guards are full of circumspection,
as they spawn sperm in great reflection
of bars, and watch the evident.
Nalevo, stranou od baráků,
ubohé lípy vaří thé
na velký černý kašel vlaku,
dušený v křivce protáhlé,
již ruší něčí prosba klamná:
„Nevypalujte zejtra kamna,
věšíme prádlo! K desáté! . . .
Pak opět ticho – přítulníček
a pády brv a pády víček
pro vše, co má být přesáté.
Close to the left of shabby houses,
poor lime trees serve some tea with cream
relieving whooping cough that doses
a curving train, shrouded in steam,
stirred by the laments of a woman:
“Tomorrow, don’t light up your oven!
We hang out the washing at eight!”…
Then, lovey-dovey silence follows
Dropping down eye-lids, dropping eye-brows,
with all that’s supposed to be strained.
Toť chvíle, v které dívky sunou
kopejtka do střevíčků svých,
kdy pro hru dlouze mnohostrunnou
své vlasy ladí v prsténcích
na papírky je stáčejíce
jak na kolíčky v záři svíce –
a nechápavě mužem chví
na čistém vzpomínkovém plátně.
Ač zralé už, jdou ještě špatně
od stopky dětských tajemství.
This is the time when teenage girls
put shoe-trees in their bootikins.
List’ning to music with many swirls,
they prime their hair with little rings,
rolled on thin paper strips to dangle
like pegs, in the shine of a candle –
and, on clean screens of memories,
they agitate men without wonder.
Though ripe, it’s hard to tear them asunder
from roots of childhood mysteries.
Toť chvíle, kdy děravé baby,
kartářky, vědmi jdou už spat.
Slintají líně po hedvábí,
jak by se chtěly prokousat
do nových planet ke tvarůžkům,
k alkoholicky sdílným bůžkům
a v světla rozkošnicky mdlá . . .
Ústenky slov se rozplývají
a žhounek němot slin se nají,
válen v úvalech mluvidla.
This is the time when leaky witches
and fortune-tellers go to sleep.
They drool upon the finest stitches
as if they wished to get their teeth
into new planets, smelly cheeses,
godlings that alcohol appeases
under some lewdly dimmed light beams…
Lips full of words will soon be melted
by little tongues, with spittle sated,
when rolled in the vale of their dreams.
Toť chvíle, která líbá prsa
a nudu, běloručku žen . . .
Vzdor ze sobectví rád v nich mlsá
sám sebou dvojně opojen,
zatím co muže smrtky ženou
do léčky kyčlí po kolenou,
až, při pochodni nervů sťat,
zavile vilnou krví zase
věčnosti trochu pmoh‘ v čase
a nejčistčímu bytí snad.
This is the time that enjoys kisses
on breasts of weary womenfolk,
mixing defiance with selfishness
into a thrilling double yoke,
while man is forced by the Grim Reaper
the trap of thighs, on knees, to enter
and, nerves in flames, to meet his death.
His lustful blood might help the eternal
to create, in the ephemeral,
a perfect being with purest breath.
Toť chvíle, kdy se zmítá chorý
a cedí pulsy ve fantom,
který jej zábne za výtvory
obludně prosté v prázdnu tom.
Záhadné zvuky škrábou sluchem
brambory strachu v maloduchém
a on už neví, co je tma . . .
Kdo jeho hlavou házet slíbil?
Jak v polštáři by zašitý byl
orel, tlukoucí křídloma.
This is the time for sickly patients
to sift their pulses to the ghosts,
who freeze them up in their creations,
monstrously simple in such voids.
Strange sounds are scraping within hearing
tubers of angst, peeled with dumb feeling,
so they don’t know what darkness brings…
Who jerks their heads? Who might have promised?
As if there were, in pillows harnessed,
an eagle, beating with his wings.
A zatím město, touto dobou
už vždycky spící, jak byl zvyk,
boří se náhlou nepodobou
ve zdrcující pláč a křik,
jenž příliš hmotně slábne v steny,
obratně ihned umlčený
drdolem z vlasů falešných.
Co to jen bylo? . . . Osudenky? . . .
Teď zas jak víno, jako sklenky
odněkud tenký cinkl smích . . .
Meanwhile the town, at this late hour
always asleep, suddenly looks
as if bereft of all its dower,
when heart-breaking cries and loud hoots
quickly wear out its mundane substance.
Then, in no time, they become silenced
by a thick chignon of false hair.
What could this be?… One of weird sisters?…
Now like some wine, a glass that tinkles
and laugh resounds who knows from where…
Jsou k závrati ty zvuky dvojí . . .
A jak už tomu bývá v tmách,
i ten, kdo přímo v osud stojí,
bezbrannost cítí po stranách,
zatím co všchno viditelné
v neviditelnost chytře velne
a brousí tam svůj nůž a dráp . . .
Jsou k závrati ten sten a smíchy.
Soukají vlákna ze tvé míchy
a chytají v ně pohyb map.
Quite dizzy is that double tuning…
And even he, whom dark nooks hide
when facing his fate without swooning,
feels unprotected, far and wide,
while everything else that’s visible
imbues – though smartly invisible –
and sharpens, too, its knife and claw…
Head-turning are those groans, that laughter.
They spin your pith to a thin raster
and capture in a winning draw.
Z děr orákula fičí k tomu
rady, jak skvrny pochyb smýt,
jak ucpat uši vatou hromů
a lebečně se uzavřít,
jak chránit mythy semenité
pod hlínou veršů v hloubce, skryté
všemu, co nemá prvenství
svobody, touhy, vyšších zvaní
k velkému světa zživýchvstání
při rythmu milosrdenství . . .
Through oracle holes soughs great candour:
how to clean stains of odium;
how to plug ears with wool of thunder
and firmly close one’s cranium;
how to protect the myth of semen
under the clay of verses, hidden
from all that finds no primacy
in freedom, hope, or noble action
for living world’s great resurrection,
in rhythm with God’s clemency…
Leč zas a zas ten pláč a křiky
se blíž a blíže v strasti zvou.
Před chvíli vítr neveliký
(psán lupínkatou kursivou)
teď roste, roste a se tříští
o bývalost a o dech příští
a obé v přízrak zamotá,
v přízrak, jenž po dláždění lysém
pohřební věnce kutálí sem,
kde umřela má samota.
Again those tears, again that screaming
Neb před zrakem co mjí, to je
už bratrství a jeho rod . . .
Jde k o l m o na zoufalství moje,
jak jakýs němý bohosvod,
když je (jak tušíš) přece možné,
že vesmír ve své míře zbožné
má pohyb zcela opačný,
než pohyb lidského je hlasu,
než pohyb zvukového pásu,
i kdyby nahrál všechny sny . . .
comes near and near to woeful folds.
The wind, just lately barely streaming
(cursively written on thin foils),
now grows and grows and begins drumming
on what has been and what’s becoming
a spectre, wrapped and put away;
the spectre that’s now rolling, turning
funeral wreath along bald paving
where my solitude passed away.
What passes here before my eyesight
is brotherhood of flesh and blood…
It cuts my despair straight from upright,
a sort of god-conducting rod,
while it may be a mere reaction
of cosmos, in its pious action
to move directly to extremes,
and not the way of human voices,
neither the way of soundtrack traces,
despite recording all our dreams…
Chróm chromých svitů kmitá z ulic
po houfu příšer táhnoucích . . .
V popel a žíně tělo tulíc
láme se v paměť každá z nich.
Žebráci, slepci, hluchoněmí
a jednoocí, jdoucí s těmi,
již mají druhé oko zas,
pak dívky, jež si odvíjely
s přadýnka úst, co tušit směly
a co teď vědí bez příkrs.
Cramped chromous sparks explode from arcades
upon the march of monstrous hordes…
Bodies, in ash and horse-hair encased,
shatter the mind with all their sorts.
The blind, the mute-deaf, every beggar,
the one-eyed, too, stay close together
with those who saved the other eye.
Then girls, who, in a winding motion,
spew from their mouths some fuzzy notion
of what, unadorned, they can spy.
Přídešné v šatnách ne-hry jaté
antické larvy chtějí ven . . .
a děti (ještě baculaté
tím, oč jsou matky hlubší žen)
jimotvírati pomáhají
a bušit pěstí na čas bájí,
kdy prostor sám byl osudem . . .
Hmatají vpřed i vzad i stranou
a nemajíce na vybranou
naslouchají jen krutým zdem.
Breathily voiced in non-play storerooms,
the antique masks want to break out…
And children (in their chubby heirlooms,
pointing to mothers, deep and round),
helping to open all that’s urgent,
pound with their fists into the legend
of time when space kept its own fate…
They touch once forth, once back, then sideways,
and, with no choice for better hey-days,
they hear but walls through a frail gate.
Kůň, zapřažený do náhrobku,
vzepjal se prudkém empiru
a roztřískal jej na sta drobků,
vytušiv blízkost vampýrů,
již přissáli se na pdokrčí . . .
Krev ještě dlouho potom crčí . . .
I z jinochů se vyvalí . . .
Všichni jsou v černém . . . Pohleď přeci:
Melanchlainové dávnověcí
šat stejně černý mívali.
A horse, to a tombstone harnessed,
baulked up in forceful Empires
and smashed them to a heap of facets,
sensing the breath of vampires
on its neck, like leeches clinging…
It’s long time gone, yet it goes bleeding…
Even young boys are drained of blood…
All dressed in black… Look, nothing alters:
even the ancient witchcraft doctors
used to put on black cloak and hood.
A stejně chmurnou barvou zdobí
se také starci, svržení
do ježatého prázdna doby
se skály opovržení.
Též muži černá roucha vláčí
pod nezřenými karabáči,
kterými osud hartusí.
Mžouravě blednou za sví líce
a v boltcích mají náušnice
(znak rabství kdysi na Rusi).
A similar, saturnine colour
embroiders every senile man,
flung straight into this prickly hour
from the wet rock of their disdain.
And youngsters, too, drag their black vestments
under some obscure cat-o’-nine-tails,
the ones that destiny berates.
Their faces are pale, their eyes leering,
each of their ear-lobes shows an earring
(the sign of serfdom in Russian states).
Studené zvuky s nimi plují
a každý, každý ví, co ty:
to nástroje si připravují
porodní báby nicoty.
Vrtí se, rejdí, stále bdělé
utáhnout mašle kokrhele
a vbodnout zrůdná kladélka . . .
To potom cítíš v malé chvíli,
jak naděje plod ušlechtilý
je sžrán číms, co při tom lká
Cold are the sounds that find their bearing
and everyone knows what he sees:
pitiless midwives are preparing
their instruments of nothingness.
Always alert, they romp and fidget
to tighten the bow of each one’s bonnet
and thrust in vile, abortive bones…
In a short time you then feel strongly
how the proud fruit of hope is slowly
devoured by something that bemoans,
a co tím lkáním snadno mate,
jako nějakým mimikry . . .
Puchýřky vteřin vrchovaté
okřály na třaskavé kry,
do kterých vráží mroucí city
a rudé mžitky fatality
až k výbuchu, v němž ti jsou své,
kdož vyrostli i v dané změti
a dosáhnou už (bez paměti)
na barvy, barvy šílenství.
and, with that moaning, easily perplexes,
like with some sort of parody…
Brimful are blebs of time’s reflexes
of bursting ice-float’s prosody,
battered by moribund feelings,
while red spots dance with deadly dealings
until they burst. Yet some men see:
those who matured – despite commotion –
and reached (without the slightest notion)
all colours of their lunacy.
To potom prostor znou kyše
lemuroidním zástupem.
Níž, nežli níž, a výš, než výše
a jako ostří na tupém:
řinčivě táhnou v hloubce klecí
porušitelné časné věci
i ti, v nichž duše byla kdys
na byt a stravu, duše, která
výpověď dostala hned včera
a opouštěla už jen hmyz.
The space again is turning sour
from all that packed lemur-like horde.
Lower than low and high and higher,
drawn as a blade on a coarse board,
deep in the cages, something clatters.
It must be short-lived, mundane matters
and also those in whom the soul
once used to find cheap board and lodging;
the soul, on short notice this morning,
has left there just some vermin ghoul.
Tamboři boří hrubé ruby
obranných smyslů života.
Jich ruka,, zvyklá na záškuby,
sem tam se tmami mihotá,
až paličky, jež pálí září,
se ve svých tónech spodně vaří,
jak vejce hrůzy na mrskut . . .
Oklepky toho najdeš v tepu,
když pavouci ze svého dřepu
skokavě zježí dutý pud.
Tambours have started demolishing
crude concepts of the sense of life.
Their hands, accustomed well to itching,
flash, here and there, through a dark night,
till hot and sparkling fire-raisers
cook themselves to their deepest layers
like Easter eggs, tied to a whip…
In the heart’s beat, you’ll find their fragments,
when spiders, from their squatting knee-bends,
prick up their hollow urge and leap.
Z kontafug puklic pukle hvízdá
křivice, znalá almužen.
Z krysího hnízda cválá jízda,
cejch vypalujíc na sůj sen.
Na kroužcích červů šlape pedál
dech umrlčiny, který shledal
celý ten mumrja lemurů
dost připraveným pro nosovky . . .
Tak brouci ztratí naráz krovky,
dým svíce táhne přes můru,
The fugues of cymbals crack, then wallop
the alms that rickets may redeem.
Lancers, from rat nests in full gallop,
stigmatize your pellucid dream.
The smell of dead men stamps on maggots,
so be prepared for nasal vowels
of lemur-like scatter-brained schemes…
Beetles then lose their hard wing casing
and flick’ring candles start erasing
in rising smoke your nightmare dreams.
tak věčnoměr co měřit nemá,
když zastavil se okamžik,
jenž ze cinémado cinéma
rád dostával zde lehký smyk,
kde nesmrtelný fantom vidí
v přesnicích touhy žasnout lidi,
křížence času s obrazy . . .
Ach, čas a obraz, obraz, slovo:
troseční právo básníkovo
sbírat k n im rámy na hrázi,
Eterno-meters should not measure
the instants that stopped in their speeds.
From one cinema to the other,
they have enjoyed their lightened skids
to where famed phantoms could discover
unleavened lust that makes men wonder
at cross-breeds of image and time…
Oh, time and image, image, language:
the poet’s right to claim the wreckage
of frames without reason or rhyme.
na hrázi božských ztroskotání
prkýnka, která šplíchl sem
dar milosti svou tajnou dlaná,
zvědavý, co z nich stvoří zem . . .
Zem bědná, bědná, bědná, bědná,
ale zem pouze jednou jedna
a jako jednu zřít ji chci . . .
Bože, zda zříš ji též, jak leží?
Či přes tvou četbu lidé běží
co knižní štírci malouncí?
Oh, rhyme and reason of God’s shipwrecks:
those breadboards splashed here by His grace
as presents from His palm of secrets,
curious what the Earth creates…
The woeful Earth! So woeful, woeful!
The only one though and thus, hopeful.
I want to see it for aeons…
God, dost Thou see it as Thy reading?
And men across it, running, speeding
like minuscule book scorpions?
Zda se mnou zříš ten mumraj na ní,
který se sieně chichotá?
Tep srdcí všech, to nýtování
rozborceného života?
To jařmo, které obřad zlatí,
ty splašky lží, jež kanál vrátí? . . .
Proč žádná telefonistka
nás nespojí s tím přes – naproti?
Ne zánik ještě a už bezživotí,
toť, co v nás lká, toť, co v nás lká.
Can you behold that masquerading,
that giggling, with its brimstone laugh?
Those hearts thumping, rivets hamm’ring
into a fractured, ruined life?
That yoke, so gilt by ceremony,
that swell of lies no sewer can carry?…
Why none of switchboard girls knows
how to connect us with our neighbour?
Not dead yet, we’ve begun to moulder;
this is what moans in us, what moans.
Kdejaký brloh, díry, sluje
na droždí pekel kysnou v smích . . .
Štěkání lišek šišečkuje
pohřební stuhy na rakvích.
Mor v mordýách mordů slibně špoulí
a balí jazyk z žhoucí kouli,
z nž srší vábné sliby drog.
Opilci plijí přes obrysy
na brousek dlažby, o který si
svůj vrávoravý ostří krok.
A devil’s lair turns any grotto,
or dump, or den to surly brawls…
Some barking foxes lisp the motto
on ribbons for their funerals.
Murderous plagues at nozzles nuzzle,
wrapping the tongue in a glowing muzzle,
with promises of winsome drugs.
A drunkard spits across a railing
upon the whetstone of wet paving
to hone his steps by lurching tugs.
Pak posunky už vlastně vztekle
křísí umělým dýcháním
jek průvodů a tváře leklé,
jež jakýs obrovitý mim
zahání hanou přes kurhany,
kde z žírných chmur jsou v kruhy brány
a tančí v hrubých rubáších . . .
Brčadla jsou to, roztočená
bičíky tryzny, až jde pěna,
již mízdří jenom šikmý líh.
Then grimaces and enraged gestures
resuscitate, with kiss of life,
the yells from parades of faceless creatures
that, by some giant mimes of strife,
are, full of shame, to grave-mounds driven
and then, in gloom, to high orbs risen,
to dance there in rough overalls…
All like some grumblers, brought to spinning
by whip of homage, foaming, screaming,
then tanned by murky alcohols.
Sta prstů klouzá v rukavice
a myších a krtčích kožíšků
a Meluzině trhá plíce
jak křídla, nutná pro výšku.
Houf funí, mžitky převívaje
a zpošika mu k tomu hraje
trácení v břiše démonů,
dokud zlé bdění nevymkne si
v koleně slov svou nohu běsí,
když klopýtne o kámen snu.
Hundreds of fingers slide in gauntlets
made of some mice and moles’ fine hides.
They tear the lungs of wailing currents,
as wings may do, when reaching heights.
Crowds snort and pant, their twinkles fawning,
accompanied by slanted frowning
of ghouls, who pass digested winds,
till some grim nightmare, in its leggings,
dislocates knee-joints from their phrasings,
when stumbling at the stone of dreams.
To, co by v rakvi součkem bylo,
jak luna tvrdne nad městem . . .
Jen paprskům a větru zbylo
ležatým písmem psáti v zem
o všem, co nebe nepřijímá,
z čeho je boží ruce zima,
té ruce, jež má políti
benzinem dějin blízké časy
a lupou hněvu sžehnout asi
hlad, lup a krveprolití.
Like a knot in a wooden coffin
the Moon turns hard above the town…
Just wind and sunrays are left wanting
to write obliquely on the ground
of all that Heaven is not taking,
which makes God’s hand so cold and shaking,
the hand that soon begins to pour
petrol on history’s new pyre
and, through magnifying glass of ire,
burn hunger, loot and bloodshed’s gore.
Z děr orákula fičí k tomu
rady, jak skvrny pochyb smýt,
jak ucpat uši vatou hromů
a lebečně se uzavřít,
jak chránit mythy semenité
pod hlínou veršů v hloubce, skryté
všemu, co nemá prvenství
svobody, touhy, vyšších zvaní
k velkému světa zživýchvstání
při rythmu milosrdenství . . .
Through oracle holes soughs great candour:
how to clean stains of odium;
how to plug ears with wool of thunder
and firmly close one’s cranium;
how to protect the myth of semen
under the clay of verses, hidden
from all that finds no primacy
in freedom, hope, or noble action
for living world’s great resurrection,
in rhythm with God’s clemency…
(Duben 1939)
(April 1939)