Sv. Cuthbert - Římskokatolická farnost Cheb

Sv. Cuthbert - Římskokatolická farnost Cheb

Sv. Cuthbert
vyznavač 20. března
V sedmém století se setkáváme snad s nejpopulárnějším
anglickým misionářem, řeholníkem, knězem a biskupem, sv.
Cuthbertem. V samotné Anglii je mu zasvěceno 66 kostelů,
ve Skotsku 17. Patří k velkým postavám anglického nebe, a
to zcela právem, vždyť dovedl ve svém životě plně realizovat
Ježíšovu výzvu k dokonalému následování. Sv. Cuthberta
bychom mohli nazvat "anglickým Františkem", neboť tak jako
velký reformátor z Assisi, vynikal i tento anglický řeholník
velkou láskou ke zvířatům, která byla podle slov legend
opětována. Dovedl v každém živém tvoru vidět svého bratra,
Božího tvora, pronikal onou nádhernou harmonií stvoření
stejně tak, jako assiský "prosťáček Boží".
Stal se patronem pastýřů, neboť jako hoch pásal ovce a
věnoval se práci rolnické. A též patronem námořníků, neboť
jim několikrát utišil bouři, aby mohli plouti. Je zobrazován
nejen s vydrou, ale i s divokou labutí. (Cuthbert značí Učící
zručnosti: Gutbertus, cena [velikost] Boží).
O jeho životě psal sv. Beda ctihodný ve svých Dějinách církve (http://www.fordham.edu/halsall/basis/bedecuthbert.html). Zachoval se také starý latinský hymnus na sv. Cuthberta a čtyři latinské modlitby (MS v Bibl.
Cotton. č. 41, u Wanleye, p.184 /MS č. 190 knihovna Durhamská).
Sv. Cuthbert se narodil roku 634 poblíž anglo-skotských hranic v Northumbrii. Brzy ztratil rodiče, nic méně
soudobí životopisci o něm píší, že to byl chlapec veselé a přátelské povahy, obdařený krásným vzhledem a
fyzickou zdatností. Byl pastevcem a v legendách nacházíme zmínky o tom, že už jeho dětství bylo
provázeno řadou nadpřirozených úkazů. Viděl prý, jak andělé odnášejí do nebe duši sv. Aidana. Můžeme
předpokládat, že právě zde, na rozlehlých anglických pláních, tváří v tvář panenské přírodě, se formuje
nejenom Cuthbertova láska ke zvířatům, ale především jeho touha po zasvěcení se Bohu v životě řeholním.
Jako osmnáctiletý jinoch se definitivně rozhoduje a vstupuje do řeholní komunity v Melros na řece Tweed
pod vedením opata sv. Baisila. Zde, ve společenství bratří, vyniká svou horlivostí a přísností k sobě samému.
Vypráví se, že zůstával vzhůru až tři noci po sobě, aby ušetřil čas na modlitbu a službu svým bratřím.
Chodíval také v ledové vodě až po bradu a zpíval žalmy. Často strávil celou noc v modlitbě a někdy, aby se
ubránil spánku, pracoval nebo chodil okolo ostrova. Když slyšel druhé si stěžovat, že je vyrušil ze spánku,
zpravidla následoval výbuch, že sám dotyčný díky svému závazku měl být vzhůru a měl zpívat chvály na
svého stvořitele a pracovat pro jeho čest.
Legenda poznamenává, že jeho spolubratři prý jednou viděli vydry (tuleně), kteří se snažili ho osušit svými
těly. Jindy zase, při putování Northumbrií, skoro umíral se svým bratrem hlady, když tu najednou před ně
položil velký pták rybu. Cuthbert se ale se štědrým ptákem o rybu bratrsky rozdělil. Na jiném místě se
vypráví úsměvný příběh, který jen dokresluje veselou a radostnou stránku Cuthbertovy povahy. Na ostrov
Lindisfarne, kde se stal Cuthbert později převorem, přilétaly vrány. Ty, které svatého řeholníka neposlechly
a ozobávaly doškovou střechu kláštera, byly prý "slavnostně zavrženy". Po třech dnech se tyhle černé
hříšnice vrátily, prosily Cuthberta o odpuštění a každá z nich měla v zobáku kousek slaniny. Cuthbert
kajícím vránám odpustil a slaninu ponechal pro potřeby poutníků, kteří na Lindisfarne museli podstoupit
namáhavou cestu. Neznámý mnich, který nám ve svém životopise tento příběh zaznamenal, jen
poznamenává, že se slanina často používala i k mazání provlhlých bot poutníků…
Sv. Cuthbert zhusta vycházel mezi lid a s oblibou říkal: "Kdo věrně Bohu slouží, nikdy hlady neumře."
Zajímavé je i líčení života řeholníků komunit této doby. Klášter keltských mnichů se skládal ze skupiny
chatrčí. Nesetkáme se tu tedy se stavbami, které si u nás vybavíme pod pojmem klášter. Chatrče se stavěly z
1
klestí, dřeva, nebo kamene a byly vlastně obydlím vždy
jednoho řeholníka. Společná byla jen jídelna, tedy jakýsi
refektář, dále sýpky a samozřejmě kostel, nebo kaple.
Mniši spali v chatrčích na matraci a v hábitu. Ten se
skládal z bílé tuniky s kapucí, která se oblékala přímo na
tělo, a ze zástěry, či sukně, upevněné kolem pasu. V
chladném počasí nosívali řeholníci ještě plášť a boty.
Přísná byla i klášterní strava: jedlo se jen v poledne a večer
a to přirozeně velmi skromně. Kromě toho pátek a středa
byly postní dny. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že maso
nebylo na jejich jídelníčku nikdy, vyjma rybího, které bylo
od dávných dob považováno za postní jídlo.
Vraťme se však k životní cestě sv. Cuthberta. Ten se pro
svoje duchovní kvality stává záhy převorem komunity v
Melrose. Je vybrán, aby spolu s opatem kláštera, sv. Eatou,
založil klášter v Ripon v Yorkshire na pozemcích,
darovaných Oswinovým synem Alcfrithem. Sv. Cuthbert
péčoval o cizince a pocestné. Myl nohy druhým a sloužil
jim s pokorou a mírností. Vždy si připomínal, že Kristus
slouží v členech komunity. Byl opatrný, aby jeho funkce
Marty
nikdy
nepřekročila
rozměr
duchovního
napomenutí. Oba muži však museli brzy klášter opustit a předat jeho vedení sv. Wilfridovi, hlavnímu
zastánci římského ritu. Cuthbert byl přívržencem ritu keltského, který se kromě odlišného způsobu
řeholního života lišil i jiným datem velikonoc. Odchází zpět do Melrose, kde ho zastihuje synoda ve Withby
(663-4), která tento vleklý liturgický spor definitivně rozhoduje ve prospěch ritu římského. Eata i Cuthbert
přijímají rozhodnutí synody, i když to pro oba znamená velký sebezápor. Mnoho mnichů z Melrose i
Lindisfarne však na protest proti rozhodnutí synody odchází a hrozí tak narušení života těchto komunit.
Cuthbert spolu s Eatou je poslán do komunity na Lindisfarne jako převor a má za úkol neklidnou situaci
normalizovat. Není to práce lehká a atmosféra v komunitě je neobyčejně napjatá. Světec však svým
moudrým přístupem nedovolí destabilizaci situace v klášteře a nakonec se mu podaří řeholníky přesvědčit o
správnosti rozhodnutí synody. Je jisté, že i v této choulostivé situaci hrála důležitou úlohu Cuthbertova
radostná a přátelská povaha. Životopisci se však také shodují v tom, že přes všechnu radostnost Cuthbertovy
povahy vynikala především jeho zbožnost. Nebylo prý jediné mše svaté, kterou by nedosloužil bez slz v
očích. To také bylo důvodem jeho stále rostoucí touhy po poustevnickém způsobu života. Na Lindisfarne
přicházelo stále mnoho návštěv, kromě toho byl ostrov v době odlivu snadno přístupný z pevniny a to
všechno vedlo Cuthberta k rozhodnutí opustit ostrov a usadit se na Inner Farne, jednom z četných ostrůvků
okolo Lindisfarne, kde trávil poslední týdny svého života i sv. Aidan. Zde, na tomto ostrůvku, si postavil v
blízkosti sladkovodního pramene chatrč a oratoř a zde sloužil výhradně Bohu. To se stalo roku 676. Devět
let trvala jeho vytoužená samota ve společenství jeho Pána, když k ostrůvku dorazil člun s bratry z
Lindisfarne, kteří mu oznámili, že byl Canterburským arcibiskupem Theodorem a králem Egfrithem
jmenován biskupem v Hexham. Jeho věrný druh, opat Eata, pro změnu biskupem na Lindisfarne. Cuthbert
si vyžádal na Theodorovi ještě šest měsíců a mezitím si s Eatou mění svoje diecéze. Roku 685 se tedy sv.
Cuthbert stává biskupem na Lindisfarne. Tímto okamžikem začíná Cuthbertovi ještě náročnější období než
dosud. Northumbrie, o jejíž duše je nyní vázán pečovat, je pustá, rozlehlá země, plná hor a močálů, s velmi
řídkým osídlením. Cuthbert prochází svoji diecézi křížem krážem, cestuje pěšky i na koni, v zimě, v létě,
vždy podle slov Pavlových "alespoň některé získal". Káže Kristovu radostnou zvěst nejenom těm, kteří o ní
ještě neslyšeli, ale i křesťanům, kteří však byli ochotni každým okamžikem sklouznout zpět do pohanského
způsobu života.
Farní kostely byly v té době v zemi velmi vzácné. A tak byli lidé zvyklí shromažďovat se okolo kněží nebo
jiných církevních osob, které přišli za nimi do jejich vesnice. Lidé naslouchali jejich slovům a uskutečňovali
dobré lekce, kterým je učili.
2
Sv. Cuthbert vynikal nade všemi svou velice podmanivou a
dojemnou výmluvností. Taková záře se objevovala v jeho
andělské tváři při přednášení Božího slova, že nikdo si
netroufal skrývat před ním nějaký ze svých hříchů, ale všichni
před ním vyznávali své hříchy otevřeně a snažili se podle jeho
příkazů a rad odčinit vyznané hříchy a sklidit ovoce pokání.
Především navštěvoval ty vesnice a vesničky, které byly
položeny mezi vysokými a skalnatými horami a obydlené
krutými, nevzdělanými a divokými lidmi, kam méně často
chodili ostatní kazatelé
I toto období Cuthbertova života je vyzdobeno zázračnými
prvky, o jejichž pravosti můžeme, ale také nemusíme
pochybovat. Jednou prý putovali v kruté arktické zimě již třetí
den bez jídla a jeho společníci byli přesvědčeni, že smrt je již
nevyhnutelná. Svatý biskup je však povzbuzoval a říkal jim: "
Nebojte se, Bůh se o nás postará". A vskutku, za okamžik
uviděli na skalách kusy delfíního masa, které, ač prý nepříliš
dobré, pomohly hladovým poutníkům zachránit život.
Legendy nám líčí i zázračná uzdravení a jiné divy. Není divu,
že je nazýván " britským divotvůrcem".
Nadlidská námaha, se kterou denně světec plnil Ježíšovo přikázání lásky k bližnímu, musela přinést svoje
ovoce. A tak jednou za hrozného moru se i Cuthbert nakazil. Téměř v bezvědomí slyšel svoje bratry,
modlící se za jeho uzdravení, a prý se najednou k jejich údivu posadil a řekl: "Jak to, že jsem v posteli? Bůh
jistě naslouchá mužům tak svatým, jako jste vy". A hned prý vstal. Nicméně těžká choroba poznamenala
jeho tělo natolik, že již nikdy nenabyl zdraví. Když cítil, že se blíží konec jeho pozemského putování,
odebral se zpět do své milované poustevny na Inner Farne. V posledních dnech k němu přijížděli bratři z
Lindisfarne a pečovali o něho. Zvláště prý žádal o bratra Walstoda, kterého ještě před svou smrtí uzdravil z
těžké střevní choroby. Umíral ve své malé oratoři v bolestech, ale v klidu. Moc nemluvil, ale když ho bratři
prosili o poslední vzkaz, tak od nich žádal především lásku, úctu k sobě navzájem a mír se všemi, kdo
vyznávají Krista. "Nepovažujte se za lepší, než nějaký jiný křesťan", řekl a myslel tím asi stále živý spor mezi
keltským a římským ritem. Na smrtelné posteli prosil svatý biskup svoje bratry, aby zůstali věrni rozhodnutí
synody ve Withby a tedy římské církvi. Varoval je před schizmatiky, kteří narušovali katolickou jednotu.
Viděl zlo, které spor způsobil církvi a hlavně jeho milované komunitě na Lindisfarne a byl rozhodnut udělat
vše pro to, aby po jeho smrti opět nevypukl. Potom přijal Nejsvětější svátost, pozvedl oči k nebi a rozpřáhl
ruce. Když nastala noc, vydal se se dvěma rozžatými loučemi zemřít k moři, aby zbylí bratři na Lindisfarne
viděli, že Cuthbert zemřel. Psal se 20. březen roku 687, když svatý biskup odevzdal svou svatou duši
Věčnému veleknězi.
Pohřben byl na Lindisfarne a už v tento okamžik začíná být projevována zemřelému pastýři úcta. Ta se
výrazně prohlubuje po jedenácti letech, kdy je otevřen Cuthbertův hrob a jeho tělo je shledáno
neporušeným. Po téměř dvou stech letech je roku 875 zničen Lindisfarne Dány a zbylí bratři hledají pro
stále ještě neporušené ostatky svatého biskupa bezpečné místo. Putují po severní Anglii a Skotsku, až
nakonec naleznou toto místo v Durhamu. Sem, do nově vystavěné katedrály, je tělo sv. Cuthberta roku 999
přeneseno. Dodnes je tato, v současné době největší románská katedrála, v Anglii zachována. Za zmínku
stojí, že pod jejími klenbami nalezl místo posledního odpočinku i velký anglický historik sv. Beda
Venerabilis. Roku 1083 byl ke katedrále přistavěn klášter, osazený většinou anglosaskými mnichy z
Wearmouthu a Jarrowa. Ještě roku 1104, tedy po 417 letech, bylo Cuthbertovo tělo neporušené. V klidu
durhamské katedrály odpočívaly světcovy ostatky až do vlády Jindřicha VIII., z jehož nařízení byly ničeny a
vylupovány hroby svatých. Když komisionáři nalezli tělo světce opět zachovalé, žádali Londýn o zvláštní
instrukce. Bylo jim dovoleno ostatky světce pochovat na stejném místě a tak kosti zůstaly v hrobě, ale
druhotné relikvie, jako např. šaty, rakev, nebo biskupův pektorál, byly přeneseny do klášterní budovy v
Durhamu.
3
Světcův kult má široké kořeny zapuštěny již v 7. století. Záhy
po jeho smrti píše neznámý mnich jeho životopis. V letech
1000-1200 vzniká celá řada jeho životopisů, z nichž
nejdůležitější je první ilustrovaný životopis v Anglii, dnes
uložený v knihovně University College Oxford. Jiný takový
životopis z konce 12. století nacházíme v Londýně. Za
zmínku stojí i okna v yorské katedrále, nebo výjevy ze života
světcova na zadní straně křesel v katedrále v Carlis.
Život sv. Cuthberta byl téměř nepřetržitou modlitbou.
Nebyla žádná záležitost, žádná společnost, žádné místo,
které by mu nedalo příležitost a dobrý nový námět k
modlitbě. Cenil si bohatství, které nacházel v Božích
zjeveních, vzácných jako prchavé momenty, v jejichž síle se
radoval z rozhovoru s Bohem. Nesmírnost Boha, který je
přítomný v nás a ve všech tvorech, a kterého nemohou ani
miliony světů uzavřít nebo dosáhnout. I jeho nekonečnost, v
níž existuje všechen čas a která nemá žádný počátek ani
konec ani pokračování, bezedná propast jeho jsoucího,
sladkost jeho péče, jeho klanění hodné svatyně, jeho
spravedlnost, moudrost, dobrota, milost a láska, zvláště jak se
ukazuje v tajemství vtělení, toto vše, plnilo jeho duši a bylo mu ochutnáváním ráje.
Prameny:
http://www.pravoslav.gts.cz/svati/britan.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/St._Cuthbert
http://wikipedia.infostar.cz/c/cu/cuthbert_of_lindisfarne.html
http://www.newadvent.org/cathen/04578a.htm
http://www.britainexpress.com/History/saxon/cuthbert.htm
http://www.orthodoxcentral.com/saints/saintcuthbert.htm
http://www.melrose.border-net.co.uk/mha/5/cuthbert.html
http://www.fordham.edu/halsall/basis/bede-cuthbert.html
4