Zpráva o Venezuele

Zpráva o Venezuele
Revoluční projekt Huga Cháveze a jeho
dopad v mezinárodním kontextu
Autoři: Jan Ruml, Carlos González, Fredo Arias-King
03/09/2007
Po téměř jednom desetiletí u moci venezuelský prezident Hugo Chávez dal jasně na
jevo úmysl vyvážet svůj revoluční projekt za hranice své země, což se mu také za
použití silného protiamerického diskurzu v některých latinskoamerických zemích daří.
OBSAH
I. STRUČNÁ REKAPITULACE VLÁDY HUGA CHÁVEZE
II. NOVÁ ÚSTAVA: CESTA BUDOVÁNÍ KOMUNISMU
III. "CHAVIZMUS“ V LATINSKOAMERICKÉM KONTEXTU
IV. CHÁVEZOVI SPOJENCI A NEPŘÁTELÉ DEMOKRACIE
V. SBLIŽOVÁNÍ VENEZUELY S IRÁNEM
VI. VENEZUELSKÝ POKUS O VOJENSKÉ SBLÍŽENÍ S PRAHOU
VII.
CHÁVEZOVY SYMPATIE K “ŠAKALOVI”
VIII.
VIII. ZÁVĚR
I. STRUČNÁ REKAPITULACE VLÁDY HUGA CHÁVEZE
S odstupem téměř jednoho desetiletí Huga Cháveze u moci skutečnosti dovolují
podat ucelený obraz celého procesu. Chávezův útok na venezuelskou demokracii
začíná v únoru 1992 nezdařeným státním převratem proti vládě tehdejšího
prezidenta Carlose Andrése Péreze. Toho dne Chávez nařídí 440 vojákům, aby
provedli puč a obsadili půdu vojenské akademie. Během incidentu je zabito přes sto
osob. Puč se nezdařil a Chávez byl uvězněn. Po jeho propuštění na základě amnestie
prezidenta Chávez vyzývá v roce 1994 k bojkotu regionálních voleb, navštíví Fidela
Castra v Havaně, prohlásí se za nepřítele Spojených států a společně s kubánským
vůdcem usiluje o získání moci ve volbách, což se mu také po několika letech
ekonomické recese v prosinci 1998 podaří. V roce 1999 po svém uvedení do funkce
Hugo Chávez prohlašuje, že venezuelská ústava “schází na úbytě”, a že ji nebude
respektovat, razí politiku založenou na porušování zákonnosti a budování totalitního
státu.
Urychleně svolává zákonodárné shromáždění s cílem sepsat novou ústavu. Dále
prosazuje změnu volebního řádu tak, aby měl pod kontrolou 95 % shromáždění. V
reakci na soudní žalobu požadující zrušení zmíněných dekretů, Chávez zcela veřejně
vyhrožuje Nejvyššímu soudu represáliemi v případě, že rozhodne v jeho
neprospěch. Později se chavistické “národní shromáždění” rozhodne svévolně
uzurpovat pravomoce konstitučního dvoukomorového národního kongresu. V
červenci Chávez nezákonně a bez souhlasu senátu povyšuje příslušníky ozbrojených
sil, odvolává všechny soudce a jmenuje prozatímní soudce, kteří jsou odvoláváni,
činí-li rozhodnutí, jež vládě není po chuti. V prosinci jsou pak sesazeni zbývající
činitelé veřejné moci. Touto poslední událostí Chávez završuje státní převrat, jímž
získává naprostou kontrolu nad státní mocí ve Venezuele.
Budování autoritářského státu pokračuje i v následujícíh letech. V červnu 2000 je
schválen zákon o telekomunikacích, který umožní vládě rozhodovat o tom, co se
bude v mediích vysílat, a je vydáno 50 vládních nařízeních tvořících základ pro
vznik systému socialistického vlastnictví. Mezitím milice oddané vládě útočí na
všechny instituce, politické organizace či jednotlivce neprojevující loajalitu vůči
režimu. 21. listopadu 2001 venezuelským nevládním organizacím zakázáno přijímat
finanční podporu ze zahraničí. V tomto smyslu je veden soudní spor proti vedoucím
pracovníkům1 nevládní organizace SUMATE2
Vedoucí pracovníci SUMATE, María Corina Machadová a Alejandro Plaz, již dvakrát navštívili
Českou republiku. Během obou návštěv se sešli s představiteli politických a diplomatických
kruhů. Bývalý český prezident Václav Havel a někteří političtí činitelé a intelektuálové z celého
světa dne 11. listopadu 2004 napsali venezuelskému prezidentu Hugo Chávezovi dopis, ve
které jej vyzývají zastavit proces vedený proti Machadové a Plazovi.
2 http://web.sumate.org/
1
za přijetí částky USD 53.000 od National Endowment for Democracy (NED) v rámci
programu na obranu práv venezuelských voličů. 15. prosince 2002 Chávez ve svém
pravidelném televizním pořadu Aló Presidente (Haló, pane prezidente)3 nařizuje všem
veřejným činitelům nerespektovat soudní nařízení, jež by byla v rozporu s jeho
rozhodnutími. Počátkem roku 2003 Chávez v živém televizním vysílání propouští
18,000 zaměstnanců Státní naftařské společnosti (Empresa Petrolera Estatal) za to, že
se postavili proti zpolitizováním této instituce. Dále vydává zákaz státním
organizacím a podnikům, které uzavřely smlouvu s vládou, zaměstnat propuštěné
pracovníky. V květnu 2004 nezákonně zvyšuje počet soudců, aby mohl lépe ovládat
Nejvyšší soud. V červnu 2005 Chávez prosadí úpravu zákona o centrální bance, který
mu umožní zkonfiskovat mezinárodní rezervy. V prosinci téhož roku poté, co je
odhalen podvod připravovaný vládou v parlamentních volbách, se opozice
rozhodne tyto volby bojkotovat. Neúčast převyšuje 80%.
Po svém znovuzvolení na další šestileté funkční období v kontroverzních volbách v
prosinci 2006 se Hugo Chávez rozhodl skoncovat s tím, co ještě zbylo z venezuelské
demokracie. Národní shromáždění mu udělilo pravomoc schvalovat zákony pomocí
dekretů. Dále Chávez zestátnil telefonní společnost a energetické firmy a taktéž
nařídil uzavření jediné televizní stanice RCTV s celonárodní působností, jejíž
publicistické a zpravodajské pořady zastávaly kritickou linii. Vláda pak každému,
kdo by se odvážil tvrdit, že RCTV byla násilně uzavřena, pohrozila soudním
stíháním.4 Tyto kroky, jejichž cílem bylo konsolidovat Chávezův revoluční projekt,
byly kvalifikovány jako mimoústavní. Jedním z hlavních nástrojů, které režim
používá k oslabení soudní a zákonodárné moci, ujařmení tisku a opozice, je převážně
fyzické zastrašování prostřednictvím tzv. Bolívarských kruhů (Círculos
Bolivarianos), v nichž velkou měrou působí agenti vyslaní Havanou a jež fungují
jako ozbrojené buňky obdobně jako “lidové milice” v bývalých komunistických
zemích Východní Evropy.
V nedávné době Chávez oznámil své další počiny, které lze označit za jakýsi
politický blitzkrieg: možnost být donekonečna volen, přeměna Venezuely v
socialistickou marx-leninskou republiku5, vytvoření jediné vládní strany, odstranění
regionální moci, přeměna armády v milici podléhající výhradně jeho osobě,
zestátnění bankovního sektoru, masokombinátů, řeznictví a soukromých nemocnic a
taktéž vystoupení Venezuely z MMF a ze Světové banky.
3
Aló Presidente (Haló, pane prezidente!) je pravidelný nedělní televizní pořad s proměnlivým formátem
vysílaný od 11 hodin dopoledne, kde Chávez v živém přenosu za použití výrazné protiamerické rétoriky probírá
aktuální témata. Podle analytiků je tento pořad jedním z nejúčinnějších nástrojů Chávezovy administrativy.
4
http://www.tyden.cz/rubriky/media/venezuela-ztraci-posledni-nezavislou-televizi_12162.html
5
V roce 2007 byla ve Venezuele zavedena povinná výuka marxismu ve státních podnicích a veřejných
vzdělávacích institucích.
Všechny tyto ohlášené změny vyvolaly hluboký odpor obyvatelstva. Veřejné
průzkumy potvrzují, že 71% Venezuelců si nepřeje Chávezovo neomezené
znovuzvolení, 80% je proti uzavření RCTV, 86% odmítá nastolení marx-leninského
režimu a 78% odmítá konfiskace a znárodňování.
II. NOVÁ ÚSTAVA: CESTA BUDOVÁNÍ KOMUNISMU
Hugo Chávez připravuje novou ústavu, na jejímž základě se Venezuela má stát
komunistickou zemí, veřejně však proklamuje, že se jedná pouze o novelu Bolívarské
ústavy z roku 1999, jejíž cílem je oficiální přeměna Venezuely ve stát se
socialistickým zřízením. Nová marxistická ústava, kterou Chávez hodlá vyhlásit
prezidentským dekretem poté, co mu ji “schválí” národní shromáždění a nejvyšší
soud, není vpodstatě než kopií ústavy kubánské. Chávezův úmysl ustanovit sám
sebe doživotním prezidentem zcela zmilitarizovaného komunistického státu, je
zaznamenán ve čtyřset stránkovém dokumentu, jenž nedávno pronikl na veřejnost6
zřejmě díky osobám ve vládě, které se snaží zabránit prosazení tohoto plánu
podporovanému Kubánci.
Zmíněný dokument je srovnávací analýzou jednotlivých článků Bolívarské ústavy z
roku 1999 a navrhovaných “reforem”, na nichž pracuje skupina osob, která se řídí
pokyny kubánské vlády. Například, připravovaná marxistická ústava chce úplně
odstranit soukromé vlastnictví a vytvořit pět nových kategorií “vlastnictví”: státní,
společenské, kolektivní a smíšené. Pátá kategorie se nazývá “osobní vlastnictví”, kam
spadají předměty osobní spotřeby (oblečení, boty, pračky, sušičky apod.) a “výrobní
prostředky“ získané zákonným způsobem”, což je velice mlhavý pojem, který není
blíže objasněn na žádné straně obsáhlého dokumentu. Stát ovšem bude mít právo
bez náhrady kdykoli a z jakéhokoli důvodu veškeré vlastnictví zkonfiskovat. To ale
není vše, podle nové venezuelské komunistické ústavy stát žádným způsobem
nebude podporovat soukromé ekonomické aktivity. Právo na stávku bude silně
omezeno, nebude existovat podpora investic soukromých podnikatelů a většina
pracujících podle ústavy nebude smět stávkovat, a to za žádných okolností.
Autonomie centrální banky bude nulová, nebudou existovat žádné ústavně dané
limity ani kontrola pravomocí centrální vlády pokud jde o vytváření dalších dluhů.
Schválení nové marxistické ústavy by de facto znamenalo vypovězení všech
mezinárodních smluv a dohod, včetně smluv o dodržování lidských práv, které
Venezuela podepsala ještě před oficiální přeměnou v komunistický stát. Podle této
ústavy by novináři museli odhalovat své informační zdroje státním orgánům a
všechny sdělovací prostředky by byly nuceny dodržovat vládní politickou linii.
Výuka na všech státních i soukromých základních školách by musela mít výhradně
socialistický obsah a vyznávat socialistické hodnoty. V Chávezově komunistickém
6
http://www.ct24.cz/zesveta/index_view.php?id=225939
modelu by byla ústavně zakotvena možnost, aby příslušníci zahraničních armád
(např. kubánské, čínské, iránské, ruské) operovali na venezuelském území, a naopak
venezuelští vojáci by mohli zasahovat na cizím území. Za současné situace, kdy
Chávez vynakládá stovky miliard dolarů na nákup špičkové vojenské technologie
(ledadel, obranných protiraketových systémů, ponorek, vrtulníků a velké dopravní
techniky pro armádu), charakter nové komunistické ústavy Venezuely naznačuje, že
Chávez by mohl zcela legálně nařídit svým bolívarským vojenským jednotkám
zaútočit na jinou zemi (např. Trinidad, Guyanu, Curacao nebo Martinik 7), aniž by se
musel zatěžovat získáváním příslušného souhlasu parlamentu.
Na druhou stranu to také znamená, že Chávez s cílem posílit bolívarské ozbrojené
síly by mohl pozvat tisíce příslušníků kubánské armády a rozmístit je po
venezuelském území. Do kompetencí Národního shromáždění by spadalo kdykoli
odvolat kteréhokoli ze zvolených zákonodárců. Poslanci pověření veřejnou funkcí by
po skončení svého poslání ve vládě měli automaticky právo vrátit se do Národního
shromáždění a završit svůj mandát. Jednotlivé státy Venezuely by ztratily svoji
autonomii a staly by se z nich provincie ovládané centrální vládou prostřednictvím
“viceprezidentů” jmenovaných prezidentem republiky. Ačkoli se Chávez odvolává
na to, že k transformaci Venezuely v komunisticko – marxistický stát dostal legitimní
demokratický mandát, veškeré výzkumy veřejného mínění z poslední doby ukazují,
že více než 80 % venezuelské populace s diktátorskými ambicemi svého prezidenta
nesouhlasí. Přes tento obrovský nesouhlas lidu se Chávez snaží nastolit svoji
komunistickou bolívarskou diktaturu ještě předtím, než se země propadne do
hluboké hospodářské krize, která se pravděpodobně začne citelně projevovat
koncem roku 2007 a propukne v plné síle v roce 2008.
Ještě není jisté, zda se Chávezovi podaří dosáhnout společného cíle s Fidelem
Castrem, tj. naklonovat ve Venezuele kubánský režim. Nicméně již teď se zdá být
jasné, že tento proces Venezuelu nevyhnutelně vhání do situace, kdy odvrátit
obrovskou sociální explozi a krveprolití by mohlo být nemožné. Na úterý 26. června
2007 byl stanoven poslední termín pro podpis smluv na výplatu kompenzací za
vyvlastněná aktiva v naftařské oblasti na dolním Orinoku a pro stanovení termínů a
podmínek pro vznik nových smíšených společností, jejichž prostřednictvím PDVSA
zvýší svůj podíl ve čtyřech závodech na zpracování supertěžké ropy,
zkonfiskovaných 1. května, ze 40 % na 60 %. Čtyři společnosti (Chevron, francouský
Total, britský BP a norský Statoil) dohodu s PDVSA přijaly, ale Conoco-Phillips,
7
Tato teorie vychází z Chávezova prohlášení ohledně jeho připravenosti přezkoumat severní hranici Venezuely:
„Vše co se nachází ve vzdálenosti 200 mil od venezuelského pobřeží patří Venezuele.“ Na to ihned zareagoval
holandský ministr zahraničí Maxime Verhagen tím, že Chávez nemůže jednostranně přemístit mořskou hranici a
přičlenit území Nizozemského království k Venezuele. Zároveň Verhagen pověřil holandského velvyslance
v Caracasu, aby požádal venezuelské úřady o vysvětlení, neboť Nizozemské Antily a Aruba se nacházejí 40
námořních mil od Venezuely. Druhý muž nizozemského parlamentu, Hans van Baalen, se vyjádřil v tom
smyslu, že Nizozemí musí být připraveno vojensky zasáhnout, přestože by dalo přednost tomu, kdyby
venezuelský prezident „dal ruce pryč od našich ostrovů“.
ExxonMobil a PetroCanada asociační a kompenzační podmínky nabídnuté
venezuelskou státní ropnou společností odmítly. Prezident Chávez 22. června
prohlásil, že společnosti, které nepřistoupí na jeho podmínky, mohou z Venezuely
klidně odejít avšak bez nároku na odškodnění.
V případě, že se Exxonu a Conocu nepodaří dosáhnout přijatelné dohody, s největší
pravděpodobností zahájí proti PDVSA a venezuelské vládě mezinárodní arbitráž,
taktéž proti nim vznesou žalobu a budou požadovat vyplacení vysokých
kompenzací za vyvlastněná aktiva ve Venezuele. Cerro Negro je jediný projekt, jenž
má Exxon ve Venezuele. Conoco má však majoritní podíl ve zpracovatelských
závodech v Petrozuatě a Hamace, ropném poli v Corocoro a v projektech ve
východní a západní části zálivu Paria. Všechny výše uvedené projekty byly 1. května
znárodněny. PetroCanada vlastnil 50 % projektu v La Ceiba (stát Zulia).
III. „CHAVIZMUS“ V LATINSKOAMERICKÉM KONTEXTU
Hugo Chávez má v plánu vybudovat 20 vojenských základen v Bolívii. Základny se
budou nacházet na pěti hranicích, které tato země má s Chile, Peru, Paraguayí,
Argentinou a Brazílií. Základny budou pod kontrolou venezuelských a kubánských
ozbrojených sil ve spolupráci s bolívijskou armádou. Je dost dobře možné, že
Kubánci budou mít venezuelský pas i státní příslušnost (není snadné je rozeznat,
poněvadž jsou si navzájen velice podobní). Náklady na nový venezuelský zbrojní
arzenál budou činit 30 miliard dolarů, čímž se Venezuela stane prvním největším
nákupcem zbraní a vojenské techniky v celosvětovém měřítku.
Zmíněný plán je vpodstatě oprášením dávného snu a původní strategické koncepce
Fidela Castra a Che Guevary: učinit z Bolívie, ležící v srdci Jižní Ameriky, jakousi
baštu podvratné činnosti v Latinské Americe. Toto přesvědčení se Che Guevarovi v
roce 1967 stalo osudným. Bolívie je země, z níž lze rozněcováním etnických konfliktů
destabilizovat celý andský región. Je to též stát, který brzy bude mít odpovídající
vojenské základny, z nichž budou moci operovat válečné letouny nakoupené
Chávezem v Rusku.8 Chávez má v úmyslu získat Bolívijce pro své revoluční
dobrodružství prostřednictvím dodávek potravin a gigantické pomoci směrované do
zdravotnictví a na odstranění negramotnosti. Je si jistý, že tato masivní pomoc zlomí
jakoukoli národní podezřívavost. Je to metoda, kterou bolivijské masy velice oceňují
a zajisté ji budou umět ještě více ocenit v budoucnosti. Bolívie je totiž nejchudší zemí
latinoamerického kontinentu. Chávez počítá s tím, že několika sty milióny dolarů
rozdělenými správným způsobem si dokáže zázračně připoutat nejchudší vrstvy a z
radikálních skupin učinit nadšené spojence v boji za dobytí Latinské Ameriky a
nastolení socialismu 21. století.
8
Analytici soudí, že jedním z prvních cílů venezuelského plukovníka by se stalo Chile, což vzbuzuje
v střednědobém horizontu obavy této latinskoamerické země.
Podle spisovatele Carlose Alberta Montanera nová osa Caracas – Havana – La Paz
(nyní k nim přibyly také Quito a Managua) je jakousi novou Moskvou, jež si vytkla
za cíl revoluční konkvistu Jižní Ameriky a ustavení spřízněných režimů ve všech
těchto zemích, které by “společně svedly konečnou bitvu s kapitalismem”. To
znamená srazit na kolena Spojené Státy a jejich evropské spojence a jednou provždy
skoncovat s vykořisťováním třetího světa vytvořením velkolepé kolektivistické a
rovnostářské civilizace, která potrvá pro slávu lidstva na věky. Bylo by velikou
chybou nebrat tento projekt na ovládnutí Latinské Ameriky vážně jen proto, že se
jedná o šílený nápad několika bizarních postav. Ačkoli je Kuba zchudlou zemí třetího
světa, beznadějnou a hladovou, nezabránilo to její vládě podílet se na úspěšných
státních převratech na Madagaskaru a v Jemenu a kubánské armádě 15 let bojovat v
krvavých afrických řežích, ať už v Angole či Etiopii. Chávez s pomocí petrodolarů a
pod vedením zkušených kubánských poradců buduje největší španělsky mluvící
armádu: milión dvěstě tisíc mužů, kteří budou mít k dispozici nejničivější válečné
letectvo celé Jižní Ameriky. Až tuto armádu vybuduje, nebude váhat ji použít, stejně
jako tomu bylo v případě kubánských ozbrojených sil. Jakmile tato síla bude k
dispozici, bude - podle Montanera – bezpochyby uvedena v činnost.
Mexiko pro vysoký počet obyvatelstva, dlouhou hranici se Spojenými Státy,
rozsáhlou diasporou v USA, pro bohatá ložiska ropy a pověst mírumilovné a
nezúčastněné země vždy představovalo pro Castra a Sovětský Svaz během studené
války lákavou “hlavní kořist”. Chávez tento sen umírajícího Castra ve svých
geopolitickým kalkulacích znovu oživil tím, že finančně a slovně podpořil kandidáta
antiliberální mexické levice Andrése Manuela Lópeze Obradora. V Mexiku se
proslýchá, že mexická zpravodajská služba Centro de Investigación y Seguridad
Nacional (CISEN) zaznamenala šedesáti miliónovou dolarovou pomoc ze strany
Venezuely ve prospěch Obradora během prezidentské kampaně v letech 2005 – 2006.
Jak se zdá, s pomocí kubánského a venezuelského velvyslanectví López Obrador
ovládl mexickou levicovou stranu PRD a vytěsnil tím na okraj umírněnější politický
proud usilující o ústavnost v čele s Cuauhtecmocem Cárdenazem a jeho spojenci.
Proto nyní PRD vystupuje stále méně jako tradiční levicová mexická strana a stále
více se uchyluje ke konfrontačním a protiústavním heslům castrovského typu. To se
projevilo ve chvíli, kdy López Obrador prohrál těsným rozdílem volby proti
kandidátovi konzervativní strany PAN.
Tento způsob podpory a zasahování do vnitřní politiky selhal též v Peru, kde
kandidát Ollanta Humala podporovaný Chávezem prohrál volební boj se stávajícím
prezidentem Alanem Garcíou. Tento způsob podpory nicméně slavil úspěch v
Bolívii, Nikaragui a Ekvádoru. V případě Argentiny použil Chávez, aby získal
sympatie prezidenta Nestora Kirchnera, otevřenější způsob podpory, když
financoval jeho vládu odkoupením státních dluhopisů. Potencionálními cíli této
matastáze jsou nyní Salvador, kde Venezuela financuje radikální levicovou stranu
FMLN, dále Chile, kde Chávez udržuje blízké vztahy (a zřejmě ji též financuje) s
levicí sdruženou v několika mimoparlamentarních stranách, a několik karibských
států. Venezuela taktéž patrně nadále financuje kolumbijskou guerillu FARC.
Podle názorů odborníků v případě Brazílie nehrozí nebezpečí, že by prezident Luiz
Ignacio Lula Da Silva napodobil Chávezův příklad. Ačkoli mu někdy vyjadřuje
zdánlivou podporu, jeho politika jde proti etatismu a ekonomickému kolektivismu,
který vůdce Chávez uplatňuje ve své zemi. Tato politika směřuje k ekonomické a
institucionální katastrofě podobné té, jakou v Peru způsobil generál Juan Velasco
Alvarado, kromě Fidela Castra další z Chávezových vzorů. Lula se rozhodl
prosazovat moderní socialismus evropského střihu: podporuje trh a zahraniční
investice, otevřenou ekonomiku a soukromé podnikání, a proto je mezi brazilskými
podnikateli oblíben. Vědí totiž, že jeho příležitostné projevy sympatií Chávezovi jsou
pouhé slovní úlitby pro uklidnění radikální levice. Patrně se však míjejí účinkem,
neboť levice na něj útočí jako na zrádce revoluce. Lula tedy představuje spojence
kapitalismu a brazilské ekonomické pravice, která v bývalém odboráři spatřuje tu
nejlepší obranu proti Chávezovu revolučnímu projektu.
IV. CHÁVEZOVI SPOJENCI A NEPŘÁTELÉ DEMOKRACIE
Navázání vztahů se zeměmi s velmi pochybnou demokratickou kulturou9 odpovídá
Chávezově pojetí multipolárního světa, který venezuelský prezident hlásá od chvíle,
kdy se před téměř deseti lety dostal k moci. Zatímco na domácím poli se rozhodl
vybudovat socialistickou republiku (tzv. socialismus 21. století), na poli zahraničním
se vždy snažil co nejvíce omezit vliv Spojených Státu ve světě. Je si však vědom, že se
vlivu Spojených Států nemůže postavit sám, a proto vždy hledal spojence. Chávez si
zvolil podle svých slov své strategické spojence. Mezi ty nejdůležitější v této chvíli
patří Rusko, Irán, Čína a Bělorusko.10
Chávezovi spojenci mají v lepším případě odtažité a chladné vztahy se Spojenými
Státy, to však není jediný důvod, proč si je venezuelský prezident zvolil. Každý z
těchto partnerů mu má co nabídnout: Irán má rozsáhlé atomové know how, zatímco
Čína představuje obrovský trh11. Rusku pak nečiní potíže ignorovat stížnosti
Washingtomu a prodávat Venezuele zbraně. Chávez od Ruska nakoupil stíhací
letouny a lehké zbraně12, a nyní se hovoří o nákupu ponorek na dieselový pohon.13
Sbližování Venezuely s Ruskem však probíhá nejen na poli vojenském, ale i na
hospodářském. Vznikají smlouvy především mezi Lukoilem (největší ruská naftařská
9
http://www.youtube.com/watch?v=Kn4IH4k-xHY
http://www.youtube.com/watch?v=u5_ukb6eEqo (španělsky a rusky)
11
http://www.youtube.com/watch?v=3V-wP8DRmKc&mode=related&search
12
Venezuela nakoupila ruské zbraně v hodnotě tří miliard dolarů.
13
Venezuela se nejdříve pokusila nakoupit vojenská letadla ve Španělsku a Brazílii, Washington však tyto
obchody zablokoval, neboť tato letadla byla vybavena americkými technologiemi.
10
společnost) a PDVSA (Petroleos de Venezuela, S. A. / venezuelská státní ropná
společnost). Je třeba mít na paměti, že na území Venezuely v orinocké deltě se
nacházejí největší světová naleziště supertěžké ropy. Analytici však upozorňují na to,
že Cháveze nejvíce ze všeho zajímá spolupráce s Gazpromem (největší plynařskou
těžební společností na světě) a jeho technologická know how v oblasti těžby plynu.
Chávez si společně s Bolívií dal za cíl vybudovat jižní plynovod a společně s
Argentinou vytvořit projekt Opega-Sur (Organizace zemí těžících a vyvážejících
zemní plyn v Jižní Americe). Všechny tyto projekty by měl technologicky
zabezpečovat Gasprom.
Bělorusko a Venezuela podepsaly na konci července 2007 kontrakty na prodej zbraní
za více než miliardu dolarů. Tyto venezuelské závody ve zbrojení vyvolávají stále
větší obavy sousedních vlád. Podle nedávného prohlášení běloruské bezpečnostní
rady v oblasti vojenské spolupráce byly v součinnosti s venezuelským ministerstvem
obrany a prezidentem Hugem Chávezem dohodnuty kontrakty za více než miliardu
dolarů. Bilaterální spolupráce probíhá navíc v oblasti energetiky. Ke konci roku
běloruské společnosti mají zahájit těžbu ropy při nejmenším ve dvou venezuelských
lokalitách. Oba státy se též dohodly na vytvoření investičního fondu s kapitálem 500
miliónů dolarů na rozvoj společných projektů.
Je třeba se také zmínit o tom, že též několik demokratických zemí otevřeně
podporuje Chávezův režim. Např. Španělsko José Luise Rodrígueze Zapatera bylo
kritizováno za to, že vsadilo na zpátečnickou latinoamerickou levici, a nikoli na tu
moderní, podobně jako to učinila Francie Jaquesa Chiraca. Francouzsko-španělskoněmecko-ruská letecká společnost EADS měla prodat Chávezovi své vojenské
letouny C-295 navzdory vojenské blokádě, kterou Washington zavedl vůči
Venezuele.
V. SBLIŽOVÁNÍ VENEZUELY S IRÁNEM
Venezuela a Irán urychleně posilují vzájemné vztahy s cílem upevnit svou pozici
vůči USA. Hugo Chávez a Mahmud Ahmadínežád usilují o vytvoření společné síly,
která by “porazila imperialisticko politiku”, kterou podle jejich názoru uskutečňuje
pod vedením George Bushe americká vláda. Chávez si zároveň přeje upevnit
bilaterální vztahy s Iránem a využít ve svůj prospěch vzájemnou nevraživost, která
mezi Washingtonem a iránským režimem panuje kvůli neochotě Iránu zastavit
kontroverzní jaderný program. Chávez navíc v poslední době používá silně
antisemitskou rétoriku, což vzbudilo obavy ve venezuelské židovské komunitě.14
14
Na počátku Chávezovy vlády žilo ve Venezuele 30 tisíc Židů, dnes jich zde zůstalo pouze 18 tisíc. 12 tisíc
Židů odešlo do exilu. Chávez navíc přirovnává izraelskou ofenzivu v Libanonu k holokaustu. Izrael v reakci na
to odvolal svého velvyslance v Caracasu Shlomo Cohena.
Co však mají kromě silácké protiamerické rétoriky oba tito lídři společného? V
posledních několika letech stále těsněji spolupracují. Venezuela pomohla Iránu v
technickém rozvoji plynárenského a ropného sektoru, zatímco Irán se v této
latinskoamerické zemi angažuje v některých průmyslových projektech, jako je např.
výroba automobilů, traktorů a plastických hmot. Ale jak se zdá, je to především v
nukleární oblasti, kam se soustřeďuje společný zájem obou zemí. Venezuela se již
nějakou dobu snaží koupit nukleární reaktor, který – jak tvrdí caracaské úřady –
bude sloužit k ropném průzkumu. Potencionálního prodejce Chávez již hledal v
Argentině a Brazilii, ale vztahy s místními lídry poněkud ochladly od té doby, co
mezi nimi panují hluboké rozpory, pokud jde o buducnost MERCOSUR.15 Irán by
tedy mohl Venezuele poskytnout poznatky z jaderné oblasti, o které má takový
zájem. Chávez na oplátku, jako jedna z mála světovývh osobností, otevřeně vyjádřil
podporu kontroverznímu nukleárnímu programu Teheránu. V září 2005 byl jediným
prezidentem, který nesouhlasil s rezolucí Mezinárodní agentury pro atomovou
energii, která Iránu prokázala porušování mezinárodních dohod o jaderné energii.
Spojené Státy se dosud příliš nezmiňovaly o vztahu mezi Venezuelou a Iránem,
nicméně bude-li jejich spolupráce v nukleární oblasti vzrůstat, mohl by Washnington
zpozornět.
Irán a Venezuela projevily zájem v letošním červnu podepsat 20 nových smluv,
ačkoli smlouvy podepsané v loňském roce dosud nebyly realizovány. Jednání mezi
oběmi zeměmi se týkají oblasti energetiky, zpracování ropy, petrochemického
průmyslu, civilního letectví, stavebního, farmaceutického a bankovního sektoru.
Analytikové opakovaně vyjádřili znepokojení nad sbližováním mezi oběma státy,
poněvadž do tohoto procesu se zapojila rovněž Nikaragua Daniela Ortegy.
Venezuelský prezident několikrát společně s Ortegou opakoval, že podporují iránský
atomový program, a podtrhl, že jeho země plně podpoří Irán i v případě napadení ze
strany Spojených Států. Poprvé se vyjádřil v tomto smyslu na setkání
nezúčastněných států v Havaně v září 2006.16 Chávez přislíbil podílet se na
financování celé řady projektů, které má Irán v úmyslu uskutečnit v Nikaragui.
Podle nikaragujského prezidenta Daniela Ortegy jenom na modernizaci zařízení v
Puerto de Corinto, hlavního přístavu na tichomořském pobřeží země, bude zapotřebí
35 miliónů dolarů, kterými vláda v Managui nedisponuje.
S tímto cílem iránský ministr zahraničních věcí odcestoval do Nikaragui poté, co
oficiálně navštívil Venezuelu, kde jednal s Hugem Chávezem o společných
projektech, předpokládajících mhohamiliónové investice, a o nových oblastech
spolupráce. Iránský ministr zhodnotil své setkání s Chávezem “jako velice přínosné a
15
MERCOSUR je obchodní uskupení, jehož cílem je podpora obchodní výměny a volného pohybu zboží, osob a
kapitálu mezi členskými zeměmi. Členy uskupení jsou Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay. Venezuela ,
která svůj vstup podepsala teprve 17. června 2006, dosud není plnoprávným členem. Bolivie, Chile, Kolumbie,
Ekvádor a Peru mají status přidružené země.
16
„Nechci opustit toto setkání, dokud toto plénum nevyjádří plnou podporu Iránu“, prohlásil jihoamerický lídr.
produktivní“ a oznámil, že venezuelský prezident “velice brzy” navštíví Irán na
pozvání íránské hlavy státu Mahmuda Ahmadinežada. Společné iránsko venezuelské plány a projekty v oblasti ropného průmyslu, dopravy a živočišné
výroby předpokládají investice přesahující sumu 17 miliard dolarů. Prohlášení
iránské delegace ohledně mnohamiliónových iránských investic na výstavbu vodní
elektrárny a přístavů v Karibiku a Tichém oceánu vyvolává určitá podezření o
tajných záměrech Managui zbudovat jaderný reaktor na nikaragujském území, neboť
Daniel Ortega otevřeně vyjádřil podporu své země iránskému projektu na
obohacování uranu. Ortega dále dodal, že Irán je jednou z hlavních obětí terorismu a
obvinil Spojené Státy z podpory celosvětového terorismu. Následně se obě strany v
listopadu 2007 dohodly na vytvoření smíšené nikaragujsko – iránské komise na
vysoké úrovni, jejíž úlohou bude vytvořit nezbytné podmínky pro co nejrychlejší
plnění všech podepsaných dohod.
Jak před nedávnem uvedl uznávaný specialista na finanční kriminalitu Kenneth
Rijock, mezi Chávezem a Ahmadinežádem patrně existuje tajná dohoda o překládce
iránských raket s dlouhým doletem ve Venezuele, odkud budou na lodích s
venezuelskou vlajkou dále přepravovány na Kubu. Rovněž se domnívá, že ke
zmíněnému účelu budou využívány venezuelské cisternové lodě, aby zamaskovaly
skutečný náklad před americkými satelity a průzkumnými letouny. Přítomností
raket na Kubě by se zvýšila útočná síla Castrova režimu, což by zásadním způsobem
narušilo mocenskou rovnováhu v Karibiku a znamenalo hrozbu pro Spojené Státy.
Výše uvedené tvrzení je nesmírně závažné vzhledem ke skutečnosti, že některé
důvěryhodné zdroje se domnívají, že ne všechny sovětské jaderné hlavice dovezené
na Kubu před 40 lety (během raketové krize) si Rusové odvezli zpět. Pokud by to
bylo pravda a tyto hlavice byly náležitě uskladněny, bylo by možné je znovu použít
do iránských raket. Podle Kennetha Rijocka důvěryhodné zdroje tajných služeb
působících ve Venezuele již v roce 2004 odhalily spolupráci Iránu, Venezuely a Kuby
v oblasti “raketových střel” a informovaly o tom výzvědné služby vlády Spojených
Států. Ty se však rozhodly těmito zprávami dále nezabývat.
VI. VENEZUELSKÝ POKUS O VOJENSKÉ SBLÍŽENÍ S PRAHOU
Venezuelská vláda se po několik let pokoušela obchodovat s Českou republikou ve
vojenské sféře, což dokládá celá řada oficiálních návštěv a výměn odborníků z obou
zemí uskutečněných od roku 2001. Poslední zmínka o těchto jednáních je z 22. března
2006, kdy Českou republiku navštívila delegace složená z vysokých důstojníků
venezuelských leteckých sil. Delegaci vedl bývalý důstojník Luis Reyes Reyes,
guvernér státu Lara, jednoho z nejosídlenějších států Venezuely.
Vojenskou delegaci, skládající se z několika venezuelských důstojníků v aktivní
službě, mezi nimi např. plukovník I. D. G. Sánchez, přijali v Praze tehdejší
místopředseda Senátu Jiří Liška a předseda senátního výboru pro ekonomické
vztahy, zemědělství a dopravu Milan Balabán. Přestože Caracas žádal, aby tato
návštěva proběhla v naprostém utajení, proslýchá se, že venezuelské důstojníky v
Praze zajímala především česká vojenská technologie. Motivace Caracasu byla
zjevná. Washington totiž zakázal aplikaci americké technologie do letounů španělské
výroby, o jejichž nákup Venezuela projevila zájem, a tak bylo třeba hledat jinde.
Nemožnost získat radary či alternativní technologii zmařila celý projekt. Delegace
měla též údajně sondovat možnost, že by nejdůležitější letecký výrobce v České
republice, Aero Vodochody, zajistil školení pro piloty venezuelských bitevních
letadel. Nakonec se tato operace neuskutečnila zřejmě kvůli nátlaku Spojených Států.
Počátkem srpna 2006 Aero Vodochody stále ještě vedlo jednání s Caracasem, ale
vzhledem k námitkám českého ministerstva zahraničních věcí celá operace byla
definitivně pohřbena. Důvody, které tehdejšího ministra zahraničí křesťanského
demokrata Cyrila Svobodu vedly k zamítnutí této transakce, jež měla přinést
obrovské zisky, vyvolaly celou řadu otazníků, neboť Praha (ani žádná mezinárodní
organizace, jejíž je členem) nepřijala proti Venezuele žádná sankční opatření. Je
možné spekulovat o tom, že tento postoj Prahy byl odrazem špatných vztahů mezi
Venezuelou a Spojenými Státy.
Podle nejmenovaného bývalého funkcionáře venezuelského ministerstva vnitra jeho
země v minulosti v České republice uskutečnila nákup zbraní (nejspíše pistolí). Podle
téhož zdroje se Venezuela měla snažit o transakci podobného druhu. Nicméně
nedokázal blíže specifikovat, zda se uskutečnila či nikoliv. Dodal také, že v polovině
roku 2006 probíhaly snahy o získání odborné pomoci při výstavbě továrny na střelné
zbraně ve Venezuele. Jednání s velkou pravděpodobností probíhala “na černo”
vzhledem k existujícím omezením.
Liška a jeho kolega Balabán navštívili Caracas v dubnu 2005 v doprovodu obchodní
delegace, v níž byli i zástupci Aero Vodochody. Při té příležitosti byly doladěny
podrobnosti týkající se připravované květnové návštěvy venezuelských odborníků v
Praze, vedené Williamem Fariñasem, předsedou FONCREI (Fondu pro průmyslové
úvěry). Jak vyplývá z oficiálních dokumentů Senátu České republiky, tato návštěva
se konala na oficiální pozvání z Prahy, jež bylo předáno venezuelské straně
prostřednictvím české diplomatické mise v Caracasu a ve kterém byla učiněna
nabídka prodeje českých strojírenských výrobků (bez bližší specificace) do
Venezuely.
William Fariñas, podobně jako i ostatní dotazovaní venezuelští představitelé, během
návštěvy potvrdil, že Caracas má zájem nejen o nákup výrobků strojírenského
průmyslu, ale také o know how a školení techniků a odborného personálu. Při této
příležitosti Fariñas zdůraznil, že návštěva expertů v Praze má pro Huga Cháveze
prvořadý význam. Později zmíněná delegace při setkání s předsedou výboru pro
obranu a bezpečnost národního shromáždění Juanem Josém Mendozou uvedla, že
Praha je ochotna poskytnout Venezuele špičkovou technologii v případě, že Caracas
projeví zájem o podepsání dohody o spolupráci v oblasti civilního letectví, jelikož
jednání započatá v tomto smyslu téměř před dvaceti lety byla v roce 1991 zastavena.
Existují nezvratné důkazy o tom, že chybělo jen málo a Češi a Venezuelci zahájili
rozsáhlou spolupráci ve vojenské oblasti. Při zmíněné návštěvě senátorů v Caracasu
generál Melvin López Hidalgo, předseda komise národní obrany, tlumočil české
delegaci eminentní zájem Venezuely rozšířit dovoz zbraní z České republiky. Česká
strana zopakovala připravenost společnosti Škodaexport ujmout se modernizace
ruských vrtulníků zakoupených téhož roku venezuelskou armádou, spočívající
především v nainstalování avioniky odpovídající západním standardům. Při této
příležitosti zástupci Aero Vodochody podali generálovi Lópezovi podrobné
informace o letounu L-159 a sdělili mu, že zahájili jednání s dalšími venezuelskými
subjekty ohledně eventuelní spolupráce, což López přijal s uspokojením a
konstatoval, že vše musí ještě schválit zvláštní odborná komise. Společnost Aero
Vodochody projevila ochotu jednat o zřízení částečné výroby vybraných leteckých
součástek ve Venezuele.
VII.
CHÁVEZOVY SYMPATIE K “ŠAKALOVI”
Vše začalo rokem 1999, kdy Hugo Chávez napsal polemický dopis17, ve kterém
podpořil venezuelského teroristu Vladimíra Iljiče Ramíreze Sáncheze, přezdívaného
„Carlos Šakal”18, jenž si v Paříži za své teroristické aktivity odpykává doživotní trest.
Ve zmíněném dopise venezuelský vůdce označuje „Carlose“ za „úctyhodného
spoluvlastence“ a vyjadřuje „hlubokou víru ve společnou věc a poslání dnes i na
věčné časy“. I později Chávez opakovaně projevuje solidaritu s tímto Venezuelcem,
který po dlouhou dobu byl na jednom z čelných míst na seznamu nejhledanějších
zločinců Mezinárodní policií (Interpolem), a neúspěšně žádal Paříž o jeho vydání do
Caracasu.
Po mnoho let se Carlos těšil podpoře tajných služeb zemí komunistického bloku,
především Stasi (NDR), StB (ČSSR) a maďarské komunistické policie. Vzhledem ke
skutečnosti, že oficiální komunistická rétorika odsuzovala levicová teroristická hnutí,
mnozí levicoví intelektuálové v západní Evropě byli proti „reálnému socialismu“ a
vkládali své naděje do tzv. radikálních antiimperialistických skupin. Po
proběhnuvších demokratických změnách v této oblasti a zpřístupnění archívů
17
http://ntklac.blogspot.com/2006/06/chavez-trumpets-friendship-with-carlos.html
V srpnu 1994 byl Carlos dopaden v Sudánu a vydán do Francie, kde 24. prosince 1997 byl odsouzen k
doživotí za trojnásobnou vraždu spáchanou 27.června 1975 v Paříži. Carlos se přiznal i k provedení
ohromujícího únosu ministrů OPEC ve Vídni v roce 1975, dále je mu přisuzováno autorství některých dalších
násilných činů spáchaných v Evropě během 70. – 80. let.
18
středoevropských politických policií, vyšlo najevo, že se jednalo o skupiny – alespoň
z části – kontrolované tehdejšími východoevropskými totalitními režimy.
Carlos a jeho skupina čítající asi 30 lidí pravidelně jezdili do Maďarska v rozmezí let
1979 – 85. Maďarské tajné služby pro ně zajišťovaly ubytování, logistickou podporu a
zbraně. Tato politika vůči teroristům spadala pod přímou kontrolu členů politbyra.
Příslušníci Stasi, Stb a jejich maďarští kolegové průběžně koordinovali svoje aktivity
na podporu Carlose a dalších teroristů. V Budapešti se Carlos kromě členů Irské
republikánské armády, hnutí ETA a italských Rudých brigád, setkal též s Ulrikem
Meinhoffem, vůdcem německé Frakce rudé armády, v té době nejhledanější osobou
v Evropě, který zrovna trávil dovolenou v jednom z nejluxusnějších hotelů
v Budapešti. Je pravděpodobné, že Carlosovi během příprav k útoku na rumunské
sídlo Radia Svobodná Evropa pomáhali právě maďarští důstojníci.
26. června 1990 ministr vnitra první post-komunistické vlády Maďarska oznámil, že
existují důkazy o spojení komunistické vlády s Carlosem. Generální prokurátor
zahájil vyšetřování, které však po roce bylo zastaveno, poněvadž Carlos úspěšně
prchal před spravedlností. Nicméně po Carlosově vydání do Francie maďarská vláda
projevila značnou nechuť ve vyšetřování spolupracovat, což způsobilo určité tření
s Bruselem.
VIII. ZÁVĚR
Z analýzy vyplývá, že v Latinské Americe vznikl velmi nebezpečný fenomén, který
má veškerý potenciál ovlivnit politický vývoj na tomto kontinentu. Jde o pokračování
ideologie kubánské revoluce a indoktrinaci, která se již neopírá pouze o tzv.
revoluční nadšení, ale o obrovské zdroje finančních prostředků, pocházejících
z rozsáhlých ropných zásob ve Venezuele. Režim Huga Cháveze využívá především
ekonomických problémů zemí Latinské Ameriky a finančními injekcemi nejen
podporuje extrémně levicové vlády, ale snaží se je politicky i ekonomicky ovládat.
Lze předpokládat, že svým vlivem zkomplikuje situaci hlavně na Kubě, jež očekává
postcastrovské období.
Relace Venezuela-Bělorusko-Čína-Irán však představuje již geopolitické riziko.
Venezuela se může v krátké době stát obrovskou zbrojnicí, v jejímž vybavení budou
jak konvenční zbraně, tak zbraně hromadného ničení. Zdánlivě šílené plány mají tu
výhodu, že bývají často podceňovány. Hranice mezi autoritářským režimem a
totalitou nejsou nikdy ostré, proto je nutné sledovat trendy vývoje, které v případě
Venezuely svědčí o tom, že během deseti let zde za mlčení či dokonce spolupráce
demokratických zemí vznikl navýsost nebezpečný problém, jehož eliminace bude
značně složitá. Demokratický svět ve snaze nevměšovat se do vnitřních záležitostí
jednotlivých zemí vždy procitne, když už je pozdě. Proto je nezbytné okamžitě
hledat takové zahraničněpolitické, ekonomické i bezpečnostní nástroje, které zastaví
militaristické plány Venezuely a pomohou zvrátit dosavadní negativní vývoj v této
zemi. Jinak budeme slepě přihlížet jak se země Merkosuru, které mj. hledají také
spolupráci s Evropskou unií, stávají hříčkou v rukou megalomanských a
neovladatelných diktátorů.
Pro zahraniční politiku České republiky, angažující se ve věci lidských práv a svobod
na Kubě a v Bělorusku a hrající důležitou roli v obraně proti zbraním hromadného
ničení, nemůže být lhostejné, jakým směrem se Venezuela vyvíjí. Proto by měla
využívat podobných analýz k formulaci vlastního aktivního postoje k této situaci.