FSS MU 2005

Masarykova univerzita v Brně
Fakulta sociálních studií
Katedra environmentálních studií
Důsledky globalizace oděvního průmyslu
pro rozvojové země
a iniciativy za jejich zmírnění
Diplomová práce
Vypracovala: Šárka Špačková
Vedoucí práce: RNDr. Petr Daněk, Ph. D.
Brno 2005
-1-
Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které
uvádím v seznamu použitých zdrojů.
V Brně dne 3. května 2005
Šárka Špačková
-2-
Poděkování:
Za hodnotné podněty a připomínky děkuji zejména RNDr. Petru Daňkovi. Dále děkuji
všem, kteří mne s trpělivostí povzbuzovali a dodávali mi sílu při zpracovávání této práce, a
členům Společnosti pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání, kteří s pochopením převzali část
úkolů spojených s aktivitami sdružení během posledních dnů a týdnů před odevzdáním práce
na svá bedra. Sdružení vděčím za možnost účastnit se zajímavých setkání, která mi vnukla
myšlenku zabývat se ve své diplomové práci globálním rozměrem oděvního průmyslu.
V neposlední řadě chci poděkovat těm, kteří usilují o to, aby šaty opravdu mohly dělat
člověka.
-3-
OBSAH:
Seznam příloh........................................................................................................................... iv
Seznam použitých zkratek........................................................................................................v
Úvod............................................................................................................................................1
Několik poznámek k metodologii.............................................................................................4
1. Globální změny v rozmístění a organizaci výroby ............................................................ 6
2. Oděvní průmysl jako součást globalizující se světové ekonomiky................................... 9
2. 1. Změny v rozmístění oděvního průmyslu................................................................... 11
2. 2. Strategie oděvního průmyslu v systému globální ekonomiky................................. 13
2. 3. Oděvní průmysl a technologický pokrok.................................................................. 17
2. 4. Oděvní průmysl v systému mezinárodní obchodní politiky.................................... 18
2. 5. Strategie minimalizace výrobních nákladů v oděvním průmyslu – závod ke dnu?
............................................................................................................................................... 20
3. Přehled vybraných důsledků globalizace oděvního průmyslu pro rozvojové země..... 24
3. 1. Ekonomické aspekty přesunu oděvní výroby .......................................................... 24
3. 2. Sociální aspekty .......................................................................................................... 28
3. 3. Environmentální souvislosti přesunu oděvní výroby .............................................. 36
4. Srovnání oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši ................................................... 42
4. 1. Rozsah a organizace oděvního průmyslu.................................................................. 42
4. 2. Srovnání lokalizačních faktorů.................................................................................. 45
4. 3. Sociální a environmentální souvislosti ..................................................................... 47
4. 4. Perspektivy oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši......................................... 50
5. Iniciativy zaměřené na zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu................. 52
5. 1. Dobrovolné závazky a omezení v soukromém podnikovém sektoru...................... 54
Specifické cíle a dopady etických kodexů........................................................................ 54
Výhody a omezení etických kodexů v porovnání s ostatními iniciativami...................... 56
Perspektivy a příležitosti etických kodexů........................................................................57
Příklad firemního etického kodexu: Nike ........................................................................ 58
5. 2. Certifikační iniciativy zaštítěné širším okruhem podílníků.................................... 59
Příklady iniciativ se širším okruhem podílníků................................................................ 60
Labelling – značení oděvních výrobků ............................................................................ 64
Výhody a omezení iniciativ se širším okruhem podílníků................................................ 65
-i-
Perspektivy a příležitosti iniciativ se širším okruhem podílníků...................................... 65
5. 3. Fair Trade.................................................................................................................... 67
Fair Trade a oděvní průmysl............................................................................................. 68
Cíle a dopady Fair Trade................................................................................................... 69
Výhody a omezení oproti jiným iniciativám.....................................................................70
Perspektivy Fair Trade při řešení negativních důsledků globalizace obchodu oděvy...... 71
5. 4. Spotřebitelské kampaně – monitoring, osvěta a lobbying ...................................... 72
Cíle, prostředky a dopady ................................................................................................ 73
Výhody a omezení oproti jiným iniciativám.....................................................................74
Role spotřebitelských kampaní ve světě nerespektovaných standardů............................. 76
6. Příklady sociálně a environmentálně šetrnějších alternativ na českém trhu................ 77
6.1. Biooblečení na českém trhu......................................................................................... 78
6.2. Fair Trade..................................................................................................................... 78
6.3. Oblečení z přírodních materiálů................................................................................ 79
6.4. Oblečení z druhé ruky................................................................................................. 80
6.5. Oblečení šité na míru................................................................................................... 80
Závěr........................................................................................................................................ 82
Seznam použitých zdrojů....................................................................................................... 83
Anotace..................................................................................................................................... 93
Abstract.................................................................................................................................... 93
Key principles of Fair Trade............................................................................................ 105
Creating opportunities for economically disadvantaged producers................................ 105
Transparency and accountability.................................................................................... 105
Capacity building ........................................................................................................... 105
Payment of a fair price.................................................................................................... 105
Gender Equity................................................................................................................. 105
Working conditions......................................................................................................... 105
The environment............................................................................................................. 105
-ii-
Seznam tabulek v textu
Tab. 1: Dvacet největších producentů oděvů podle počtu zaměstnanců v odvětví...................12
Tab. 2: Vývoj poptávky po textilních tkaninách (podíl na světovém trhu 1780 - 1999).......... 38
Tab. 3: Srovnání vybraných socioekonomických ukazatelů Mexika a Bangladéše................. 43
Tab. 4: Srovnání oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši..................................................45
Tab. 5: Náklady na přepravu oděvů a textilního zboží do USA podle způsoby přepravy........47
Seznam vyobrazení v textu
Obr. 1: Zjednodušené schéma výrobního a obchodního řetězce v oděvním průmyslu............ 14
Obr. 2: Faktory, které ovlivňují charakter dopadů globalizace oděvního průmyslu.................25
Obr. 3: Základní proměnné ovlivňující kvalitu pracovních příležitostí v oděvním průmyslu..29
Poznámka: Vlastní text práce mimo obsah, anotace, seznam uvedených pramenů a příloh má
24 202 slov.
-iii-
Seznam příloh
Příloha 1: Největší vývozci oděvů, 2003
Příloha 2: Největší dovozci oděvů, 2003
Příloha 3: Srovnání hodinových mzdových nákladů v oděvním průmyslu
Příloha 4: Rozdělení zisků a nákladů v oděvním průmyslu: džíny z východní Evropy
Příloha 5: Deklarace základních zásad a práv při práci, ILO 1998
Příloha 6: Rozvojové cíle tisíciletí
Příloha 7: Vývoz oděvů z Bangladéše v letech 1990 - 2004
Příloha 8: Etický kodex firmy Nike
Příloha 9. Principy Fair Trade
-iv-
Seznam použitých zkratek
AGOA
African Growth and Opportunity Act
Africký pakt růstu a příležitostí
ATC
Agreement on Textiles and Clothing
Světová dohoda o textilu a oděvech
ATOK
Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu
BGMEA
Bangladesh Garment Manufacturers‘ and Exporters‘ Association
Asociace bangladéšských výrobců a vývozců oděvů
CBI
Carribean Basin Initiative
CCC
Clean Clothes Campaign
Kampaň za čisté oblečení
CEPAA
Council on Economic Priorities Accreditation Agency
CNIV
Cámara Nacional de la Industría del Vestido
Komora oděvního průmyslu, Mexiko
CSR
Corporate Social Responsibility
EBA
Everything But Arms
EPS
Ekologický právní servis
ETI
Ethical Trading Initiative
FLA
Fair Labour Association
FLO
Fairtrade Labelling Organizations International
Mezinárodní organizace pro Fairtrade značení
GATT
General Agreement on Trade and Tariffs
Všeobecná dohoda o obchodu a clech
GSP
General System of Preferences
Všeobecný systém celních preferencí
ICFTU
International Confederation of Free Trade Unions
IFAT
International Fair Trade Association
IFOAM
International Federation of Organic Agriculture Movement
Mezinárodní federace ekologického zemědělství
ILO
International Labour Organization
Mezinárodní organizace práce
ITGLWF
International Textile Garment and Leather Workers Federation
-v-
KEZ
Kontrola ekologického zemědělství
LDCs
Least Developed Countries
Nejméně rozvinuté země
LTA
Long-Term Arrangement
Dlouhodobé ujednání
MDGs
Millenium Development Goals
Rozvojové cíle tisíciletí
MFA
Multi-Fibre Arrangement
Ujednání o mezinárodním obchodě textilem
MSN
Maquila Solidarity Network
OECD
Organisation for Economic Co-operation and Development
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
PAN
Pesticide Action Network
PANNA
Pesticide Action Network North America
SA8000
Social Accountability 8000
SAI
Social Accountability International
TGWU
Textile and Garment Workers‘ Union
Svaz pracovníků v textilním a oděvním průmyslu
UNCTAD
United Nations Conference on Trade and Development
Konference OSN o obchodu a rozvoji
UNDP
United Nations Development Programme
UNIDO
United Nations Industrial Development Organization,
Organizace OSN pro průmyslový rozvoj
WB
World Bank
Světová banka
WRC
Worker Rights Consortium
WTO
World Trade Organization, Světové obchodní organizace
-vi-
Úvod
Odívání patří k základním vnějším znakům civilizovaného lidstva. Jeho počátky sahají
hluboko do dějin, kdy oděv lidem sloužil především k ochraně před chladem a nepřízní
počasí. Někteří autoři však oděvu přisuzují od samého počátku i význam symbolický –
odívání chápou mimo jiné jako výsledek lidské snahy odlišit se od ostatní přírody (Brabcová
2003:5). Jak dokládá bádání Ludmily Kybalové (1973) a dalších historiků i sociologů módy a
odívání, funkční význam oděvu postupně ustupoval do pozadí a jeho místo nahrazoval
symbolický význam. Oděv se stal důležitým prostředkem vyjádření společenské diferenciace,
tj. příslušnosti k určité sociální skupině, a nověji také možností jak zvýraznit individualitu
vlastní osobnosti (Brabcová 2003:10). Móda ve smyslu dočasného, obecně přijatého názoru
na vnější kulturní formy (Kybalová, 1973) se nejvlastněji projevuje právě v oblasti oděvu módní trendy dnes snad více než kdy jindy určují, co a kdo si bude oblékat, a také jak dlouho
- než bude určitý projev módy nahrazen jiným.
Rychle se střídající módní vlny, o kterých tak kriticky píše Lipovetsky (2002), jsou
z hlediska oděvního průmyslu nutností - od jisté úrovně příjmu se zpomaluje nárůst spotřeby
oděvů motivovaný jejich užitkovou funkcí a hnacím motorem spotřebního chování se stává
snaha o náležitou sebeprezentaci (v moderní společnosti výrazně podporovaná promyšleným
marketingem oděvního průmyslu) a nutnost vykonávat množství sociálních rolí, spojených
často s rozdílnými způsoby odívání. Neméně důležitou úlohu při vytváření poptávky po
nových, módních oděvech má také sklon k napodobování preferovaných společenských
vrstev a skupin, ať už se v minulosti jednalo o aristokraty či jiné vládnoucí skupiny, nebo
dnes celebrity kultury, zábavního průmyslu, sportu apod.1
Snad větší roli než samotný módní vzhled oděvu dnes hraje renomé firmy, která ho
vyrobila, resp. oděv pod svou „značkou“ distribuuje. „Levisky“ a „adidasky“ se staly běžnou
součástí našeho slovníku.
Podíváme-li se na dnešní oděvní průmysl, jeho prostorové rozmístění, strukturu,
organizaci, zjistíme, že v mnoha ohledech charakterizuje rozporuplnost stále provázanější
světové ekonomiky. Ještě nikdy nebylo ošacení v porovnání s průměrnou kupní silou obyvatel
vyspělých zemí tak levné. Paleta nabídky oděvního průmyslu je širší, než si kdo dokáže
představit. Na trhu se objevují nové materiály s vynikajícími vlastnostmi. Trendy a novinky
1
Kybalová upozorňuje na souvislost mezi často neuvědomělým lidským úsilím napodobovat a přirozeným
reflexem stádním živočichů coby formy biologické obrany (Kybalová, 1973 in Brabcová, 2003:12).
-1-
se s pomocí moderních komunikačních prostředků rychle šíří z hlavních světových center
módy do ostatních částí světa. Potenciální zákazník si může vybírat z nesčetných oděvních
firem, zastoupených na trhu, na základě kvality, zpracování, ceny, značky, módnosti zboží
nebo například formy prodeje.
Dosud nikdy v historii však také nebylo environmentální zatížení, související
s přepravou běžných druhů zboží včetně oděvů na velké vzdálenosti, tak výrazné jako dnes.
Dosud nikdy v historii si nebyli spotřebitelé a zhotovitelé oděvů tak vzdálení co do
vzájemného kontaktu a životní úrovně jako dnes. Snad nikdy předtím nebylo obtížnější zjistit,
odkud nabízený výrobek pochází a za jakých environmentálních a sociálních podmínek byl
vyroben. Pracovní podmínky v oděvním průmyslu, který se z velké části přesunul do zemí
s nízkými výrobními náklady, bývají řazeny k nejhorším vůbec.
Vzrůstající zájem spotřebitelských skupin, vládních a nevládních institucí a také
obchodní sféry však naznačuje, že v kontextu globalizujícího se světa, k jehož nejvýraznějším
znakům patří propastný rozdíl mezi bohatými a chudými zeměmi a životními podmínkami
v nich a hrozba environmentálního kolapsu spojeného s nevratným poškozením planety, bude
hrát téma sociálních a environmentálních podmínek výroby stále důležitější roli.
Již dnes existuje řada iniciativ, které se zaměřují na ovlivňování sociálních a
environmentálních aspektů výroby a obchodu tak, aby více odpovídaly současným
požadavkům na etiku a sociálně i environmentálně přijatelný původ výrobků. Některé z nich
lobbují za legislativu, která by v zemích s nejnižšími výrobními náklady zajistila alespoň
základní pracovní a environmentální právo, jiné požadují stanovení minimálních standardů na
celosvětové úrovni.
Kromě těchto snah existuje množství jednotlivců a hnutí, která volají po návratu zpět
k lokální organizaci výroby a spotřeby. Jedině pokud se finanční a materiálové toky vrátí
znovu pod kontrolou místních komunit, bude možné zajistit environmentální a sociální
stabilitu – nejen při výrobě, ale ve společnosti jako celku (Hines 2000).
Oba póly těchto snah, jakkoliv jsou důležité, mohou být skupině konvenčních
spotřebitelů, kteří se teprve chystají překročit stín bezuzdného konzumerismu a přidat se mezi
‚vlažné a váhavé‘, poněkud vzdálené. Přesto jim není lhostejné, co právě oni na sobě nosí,
právě naopak! A to nejen ve smyslu vnější módy, ale i s ohledem na symbolický význam a
příběh oděvu.
Librová (2004) se táže, zda právě v této skupině spotřebitelů není potenciál pro
pomalé, ale pro většinovou společnost přijatelné řešení některých environmentálních
-2-
problémů. V kontextu globalizace oděvního průmyslu lze otázku rozšířit i na problémy
sociální.
Cílem této práce je zmapovat na pozadí reálií globalizujícího se oděvního průmyslu
iniciativy za zlepšení výrobních podmínek, které vycházejí z konceptu „odpovědného
spotřebitelství“ a myšlenky firemní zodpovědnosti. Na základě dostupných pramenů hodnotí
práce jejich účinnost a identifikuje příklady environmentálně a sociálně šetrnějších oděvních
alternativ na českém trhu.
První kapitola zachycuje základní rysy globalizující se světové ekonomiky, a to
především ve vztahu k výrobnímu sektoru a rozvojovým zemím. Přibližuje kontext, v němž se
současný oděvní průmysl nachází, a připomíná názory některých environmentálně a sociálně
angažovaných autorů na problematiku přesunu výroby do zemí s nízkými výrobními náklady.
Druhá kapitola poskytuje přehled o rozmístění a organizaci oděvního průmyslu a
obchodu, zvláště v souvislosti s rozvojovými ekonomikami. Upozorňuje na některé důležité
souvislosti s mezinárodními dohodami a v kontextu zrušení platnosti Ujednání o
mezinárodním obchodě textilními vlákny, textilem a oděvy analyzuje budoucí předpovědi
změn v oděvním průmyslu.
Třetí kapitola shrnuje důsledky procesu relokace výroby oděvů pro rozvojové a
nejméně rozvinuté země a jejich obyvatele, a to ve třech oblastech: ekonomické, sociální a
environmentální. Zvláštní pozornost je věnována výrobním podmínkám v oděvním průmyslu
a hledání environmentálních souvislostí přesunu produkce.
První část práce uzavírá srovnávací studie oděvního průmyslu v Bangladéši a Mexiku.
Komparativní přístup byl využit k identifikaci rozhodujících lokalizačních faktorů oděvní
výroby - běžně přijímané tvrzení, že určujícím faktorem jsou v první řadě nízké mzdové
náklady, se nejeví jako dostatečně vysvětlující.
Cílem páté kapitoly je charakterizovat vybrané typy iniciativ, které se zaměřují na
zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu v rozvojových zemích a jsou založeny na
předpokladu odpovědného spotřebitelství. Kapitola srovnává východiska, prostředky, rozsah a
výsledky čtyř typů iniciativ.
Závěrečná pátá kapitola poskytuje přehled dostupných environmentálně a sociálně
šetrnějších alternativ ke konvenčnímu obchodu oděvy v českém prostředí.
-3-
Několik poznámek k metodologii...
Pro zpracování tématu globalizace oděvního průmyslu, souvisejících sociálních a
environmentálních důsledků pro rozvojové země a vytvoření přehledu iniciativ, které usilují o
zmírnění negativních dopadů tohoto fenoménu, jsem zvolila metodu analýzy dokumentů,
článků, internetových zdrojů a rozhovorů s aktivisty. Na základě konceptu, který jsem si
zvolila, jsem se rozhodla pro tuto hlavní výzkumnou otázku:
Jaké jsou hlavní sociální a environmentální důsledky globalizace oděvního průmyslu
pro rozvojové země a jaké existují iniciativy za jejich zmírnění?
Kvantitativní data jsem čerpala převážně ze studií a zpráv mezivládních organizací
(OECD, UNDP, UNCTAD, ILO, WTO, Světové banky aj.), dále od odvětvových asociací
oděvního, popř. textilního průmyslu (BGMEA, ATOK, Cámara Nacionál de la Industria del
Vestido), nevládních organizací (Maquila Solidarity Network, Kampaň za čisé oblečení,
SweatshopWatch aj.) a odborových organizací (ICFTU, TGWU). Kvalitativní data vychází
z dokumentů
nevládních
a
odborových
organizací,
článků
v zahraničním
tisku,
dokumentárních filmů, osobních sdělení.
Oděvní a textilní průmysl bývá někdy statisticky sledován souhrnně, tématem práce je
však oděvní výroba a obchod oděvy, nikoliv celý textilní průmysl (tj. výroba materiálu pro
zhotovování oděvů a jiných textilovin)2. V textu proto v označených případech uvádím data,
která se týkají obou odvětví.
Oděvní výroba je podle odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ)
členěna do následujících výrobních oborů:
(i) výroba kožených oděvů,
(ii) výroba jiných oděvů a oděvních doplňků
(iii) úprava a barvení kožešin, výroba kožešinového zboží (Kunc 2000:52).
Rozhodující část oděvního průmyslu tvoří obor označený jako výroba jiných oděvů a
oděvních doplňků, který zahrnuje výrobu svrchních oděvů, pracovních oděvů, spodního
prádla a oděvních doplňků. V dalším textu se pojem oděvní výroba a oděvní průmysl
redukuje především na toto odvětví.
Abych se ve druhé části práce mohla dostatečně věnovat iniciativám
zaměřeným na zmírnění důsledků globalizace oděvního průmyslu na rozvojové země, ukázalo
se jako nezbytné zvolit takový úhel pohledu, který by jejich výčet zúžil a eliminoval z něj
2
Některá členění uvádí oděvní průmysl jako součást textilního průmyslu.
-4-
například legislativní opatření jednotlivých států, mezivládní iniciativy typu ILO, iniciativy
odborových hnutí a jiné, které jsou svou podstatou a využívanými prostředky velmi rozdílné.
Rozhodla jsem se proto pro omezení na iniciativy, které vychází z konceptu odpovědného
spotřebitelství.
Toto zúžení jsem aplikovala i na následnou kapitolu o sociálně a environmentálně
šetrnějších alternativách – zabývala jsem se alternativami dostupnými na trhu, nikoliv
netržními alternativami, mezi které patří například domácí výroba materiálu a oblečení pro
vlastní spotřebu nebo vyměňování obnošených oděvů v rodině a mezi známými.
-5-
1. Globální změny v rozmístění a organizaci výroby
Zatímco v roce 1953 se průmyslové země podílely na celkovém objemu světové
výroby 95 procenty, koncem devadesátých let jejich podíl klesl na 77 procent. Ve stejném
období se objem výroby umístěné v rozvojových zemích zečtyřnásobil (Dicken 2003:37).3 Na
konci sedmdesátých let převýšil vývoz průmyslových výrobků z rozvojových zemí poprvé
v historii vývoz nerostných zdrojů a zemědělských komodit a od té doby roste přibližně
dvakrát tak rychle ve srovnání s exportem primárních surovin (Dicken 2003:38).
Podle
statistik Světové obchodní organizace figurovalo v roce 2000 mezi patnácti největšími
vývozci průmyslových výrobků 6 rozvojových zemí – v roce 1963 se do první patnáctky
protlačil pouze Hong Kong. (WTO 2004a)
Tato čísla naznačují, že světová ekonomika prochází rozsáhlou proměnou. Zdá se, že
koloniální a raně post-koloniální ekonomický systém jádra a periferie, založený na toku
nezpracovaných surovin z kolonií do vyspělých průmyslových zemí a toku zboží zpět do
kolonizovaných území, přestává odpovídat aktuálnímu rozmístění světové výroby. Během
posledních let je to naopak produkce rozvojových zemí, která proniká na trhy bývalého
„prvního světa“. Vyspělé země ‚Severu“ postupně ztrácejí výsadní postavení v průmyslové
výrobě. Hovoří se o nové mezinárodní dělbě práce (Wright 2002) a o globálním přesunu
výroby a zaměstnanosti (Dicken 1998).
Tyto fenomény jsou však nadále spojeny s hlavním znakem někdejšího světového řádu
- totiž přetrvávající kontrolou finančních, materiálových a informačních toků „jádrem“.
Dicken (2003:79) zdůrazňuje, že globální propojenost světové ekonomiky umožňuje transfer
zisků z cílové země zpět k investorovi. Wolfgang Sachs, německý environmentální ekonom,
poukazuje na to, že současný ekonomický systém umožňuje profitovat právě jen „centru“ a
těm, kteří s ním jsou přímo spojeni (Mander 2002).
Edward Goldsmith (2002) popisuje paralely mezi kolonialismem 18. a 19. století a
současným imperativem ekonomického liberalismu. Pozastavuje se především nad nápadnou
dělbou manuálně náročné práce mezi rozvojové a ekonomicky vyspělé země.
Intenzita přesunu průmyslové výroby do rozvojových zemí se výrazně liší podle
výrobních sektorů – jednoznačně vedou ty, které jsou náročné na lidské zdroje, především na
3
V dalším textu používám pro označení asijských, afrických a latinskoamerických zemí s nízkými výrobními
náklady z praktických důvodů konvenční pojem rozvojové země; ekonomicky vyspělé země Evropy a Severní
Ameriky označuji jako průmyslové, popřípadě vyspělé země – jsem si však vědoma hodnotových zatížení, která
jsou s těmito termíny spojena.
-6-
nekvalifikovanou manuální práci, nebo jejichž výrobní proces lze rozdělit do mnoha
drobných, relativně jednoduchých úkonů. Fragmentizace výroby (Wright 2002:73), která
doprovází rozmach průmyslu již od časů průmyslové revoluce, umožňuje využít i neodbornou
pracovní sílu s minimálním vzděláním a zkušenostmi.
Dalším charakteristickým znakem, který utváří podobu dnešní globální ekonomiky, je
výrazná specializace výroby na úrovni celých regionů a států. V rámci globalizující se, stále
provázanější světové ekonomiky dochází ke vzniku specializovaných center, které průmyslu
umožňují lépe využít kapitálových zdrojů a lidské práce. Bývalý generální ředitel společnosti
Sony Akio Morita označil tento paradoxní jev, kdy současně dochází ke koncentraci i
rozptylování výroby, jako „glokalizaci“ (Dicken 2002: 48).
Zřejmě nejmarkantnějším fenoménem globální ekonomiky je však existence velkých
obchodních společností a výrobních řetězců, které ve svých operacích nejsou vázány na jeden
stát či region, nýbrž podle vlastního uvážení využívají „komparativních výhod“ jednotlivých
zemí – ať se jedná o levnou pracovní sílu, blízkost surovin, nižší pracovněprávní nebo
environmentální standardy, investiční pobídky ve formě daňových úlev, dotací či podpor,
vybudovanou dopravní infrastrukturu či její příslib, koncentrace průmyslové výroby nebo jiná
lákadla.
Dicken definuje nadnárodní společnosti jako firmy, které mohou koordinovat a
kontrolovat obchodní nebo výrobní operace ve více než jedné zemi bez ohledu na to, jestli je
k nim pojí vlastnický vztah (Dicken 2003:198). Takto vymezené pojetí nadnárodních
společností zahrnuje mnohem širší spektrum firem než běžnější definice, které chápání
nadnárodních společností staví na rozsahu přímých investic v zahraničí. Pro oděvní průmysl
a obchod oděvy, který je charakteristický spletitou sítí dodavatelsko-odběratelských vztahů, je
Dickenova definice nadnárodních společností vhodnější.
Liberalizace národních ekonomik, založená na myšlence „volného trhu“,4 usnadňuje
šíření vlivu těchto nadnárodních společností - jejich úspěch je založen mimo jiné právě na
možnosti přesouvat výrobu do oblastí s nízkými výrobními a jinými náklady. Tím dochází
k zintenzivňování konkurence mezi národními státy a dokonce celými světovými regiony
(Dicken 2003:3), které ve snaze přilákat velké investory a udržet je na svém území, mají
tendenci upravovat podmínky pro působení těchto společností a devalvovat své požadavky a
4
Graham Dunkley (2004:17) volný trh definuje jako „absenci umělých bariér bránících volnému pohybu zboží a
služeb mezi zeměmi“. Vyjmenovává čtyři základní typy bariér: přírodní, kulturní (jazyk, tradice,..), tržní
(monopoly, oligopoly), politické (cla, kvóty, licencování, dotace, zákazy, stimulace vývozů, rozdílné právní
normy, daně, administrativní překážky).
-7-
normy.5 Konkurence je zvlášť silná v odvětvích náročných na lidské zdroje, kde rozdíly mezi
úrovní mezd a jinými standardy hrají důležitou roli v lokalizačních strategiích firem (ILO
2000:22).
Vznikající tlak na snižování environmentálních a pracovněprávních norem, kterému
vlády chudých zadlužených zemí či zemí postižených vysokou mírou nezaměstnanosti
poměrně snadno podléhají, může ústit v rozsáhlé důsledky pro zaměstnance, společnost i
životní prostředí. Obavu ze „závodu ke dnu“ pracovněprávních a environmentálních
standardů v důsledku konkurence mezi státy o přítomnost velkých investorů vyjadřuje
například David Korten (2001), Graham Dunkley (2004), Jerry Mander (2002) a další autoři.
Vlády mají podle nich sklon akceptovat výrobní podmínky navržené silnými
nadnárodními společnostmi, byť neodpovídají jejich legislativním požadavkům ani
mezinárodně uznávaným dohodám v oblasti pracovního práva, sociálního zabezpečení a
ochrany životního prostředí. Nikoliv neprávem se totiž obávají, že pokud zadavatel zakázky
dojde k přesvědčení, že v jiné lokalitě se mu nabízí lepší podmínky, svěří výrobu
subdodavatelům v jiné lokalitě a výrobu přesune. To je velmi časté právě v oděvním
průmyslu, kde běžně dochází ke konfliktům mezi zájmy obchodní sféry a pracovněprávními a
environmentálními požadavky na výrobní podmínky.
5
Nedávným příkladem z České republiky, který si získal zájem veřejnosti i nevládních organizací, je například
investice holdingu Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s.r.o., který navzdory původním prohlášením
nenaplňuje své původní sliby vůči místním obcím a v mnoha ohledech dokonce neodpovídá českým právním
normám. České úřady se však zdají být vůči záměrům investora velmi tolerantní (EPS, 15. 1. 2005). Kritiku
nevládních organizací dlouhodobě vzbuzuje i případ firmy Nemak na Mostecku (EPS, 18. 1. 2005).
-8-
2. Oděvní průmysl jako součást globalizující se světové ekonomiky
Současný oděvní průmysl a mezinárodní obchod oděvy je spjat se širokou škálou
politických, geografických, technologických a organizačních souvislostí, které jej činí ve
srovnání s ostatními hospodářskými odvětvími do značné míry jedinečným. Oděvní průmysl
v mnoha směrech ukázkově charakterizuje přetrvávající napětí mezi ekonomicky vyspělými a
rozvojovými zeměmi a rozporuplnost ekonomické globalizace v jejích sociálních a
environmentálních dopadech.
Jedním z jeho hlavních charakteristických znaků je obrovská prostorová flexibilita.
Během posledních několika desetiletí oděvní průmysl zaznamenal několik vln masové
relokace výroby. Případy, kdy jsou oděvní továrny bez předchozího varování přemístěny
prakticky přes noc z jedné lokality do druhé, nejsou nijak ojedinělé. Tento trend je umožněn
často využívanou strategií subkontraktování těch částí výroby, které jsou náročné na manuální
práci (viz kap. 2.2.), výrazně jej posiluje i převratný rozvoj dopravních a komunikačních
technologií. Významným faktorem pro podporu prostorové flexibility odvětví je rovněž
odbourávání, za určitých okolností však paradoxně i vytváření obchodních bariér (viz kap.
2.3).
Velká část evropských a amerických oděvních firem využila šance přesunout část
výroby do regionů, které jsou známé nízkými mzdovými náklady a nedostatečnou úrovní
environmentální a pracovněprávní legislativy. Mnohé podniky, které vytrvaly v zemích
finálních odbytišť, dnes stojí před stále akutnější volbou mezi nutností „zefektivnit“ produkci
přesunem částí výroby do levnějších lokalit, nebo ztrátou konkurenceschopnosti vůči jiným
podnikům, které výrobu přesunuly.6
Textilní a oděvní průmysl byl přitom v podstatě prvním odvětvím, jehož organizace
nabrala celosvětových rozměrů. Velká Británie coby první průmyslová země dovážela
přírodní vlákna ve velkém ze svých tehdejších nebo bývalých kolonií, především ze Severní
Ameriky.7 Rozmach textilní a oděvní výroby byl hlavním projevem první fáze průmyslové
revoluce v Evropě i Severní Americe a později i v řadě dalších industrializujících se zemí.
Zhotovování oděvů a do jisté míry i textilní průmysl jsou pro svou náročnost na strojově
obtížně nahraditelnou manuální práci a relativně nízké požadavky na kapitálové investice a
6
Dokonce i britský maloobchodní gigant Marks & Spencer, který se ještě koncem 80. let pod sloganem „Buy
British“ pyšnil tím, že 90 procent zboží, které ve Velké Británii uvádí na trh, bylo vyrobeno přímo v zemi, přejal
novou strategii a přesunul značnou část zakázek do zemí s nižšími výrobními náklady (Gereffi 2004:6).
7
V 60. letech 19. století se světovým textilním centrem stal britský Lancashire, kde se zpracovávalo kolem dvou
třetin americké produkce bavlníku. Spojené státy v té době pěstovaly více než 70 procent bavlníku na světě.
(Economist, 20. 12. 2003)
-9-
technologické vybavení vhodné právě pro ekonomiky v raných fázích průmyslového vývoje
(Dicken 2003:318).
Peter Dicken uvádí pět fází vývoje, kterými prošly či procházejí prakticky všechny
významné producentské země, a propojil jednotlivá stadia s charakteristikou organizace
obchodu (Dicken 2003:319). Jeho přehled lze využít pro nástin vývoje světového oděvního a
textilního průmyslu jako celku i pro základní popis vývoje odvětví ve většině jednotlivých
producentských zemí:
(1) V počáteční fázi je oděvní a textilní výroba orientována výhradně na uspokojení
poptávky na domácím trhu, země je čistým importérem vláken, látek i oděvů, vyrábí jen
jednoduché látky a oděvy z přírodních vláken. Z historického hlediska toto stadium odpovídá
stavu ve vyspělých zemích před průmyslovou revolucí a do jisté míry i současným
podmínkám v některých nejméně rozvinutých zemích světa, pro něž textilní a oděvní průmysl
nepředstavuje významnou položku zahraničního obchodu.
(2) Ve druhé fázi, do níž můžeme zařadit současnou situaci mnohých rozvojových
ekonomik, země začíná vyvážet na základě komparativně nižších výrobních nákladů
standardizované oděvy (non-fashion garments), popřípadě i tradiční rukodělné textilní
výrobky na trhy ekonomicky rozvinutějších zemí. Většina materiálu i technologií potřebných
pro jejich zhotovení se však dováží.
(3) Následují fáze, kdy vzrůstá rozsah i kvalita oděvní výroby a vedle ní se rozvíjí i
průmysl textilní. Země rozšiřuje mezinárodní obchod textilem a oděvy a oděvní průmysl má
výrazně kladnou obchodní bilanci. Toto stadium odpovídá situaci některých nově
industrializovaných zemí jihovýchodní Asie, ačkoliv řada z nich již se zdá být spíše na
pomezí další fáze.
(4) Ve čtvrté fázi se zvyšuje produkce textilu a oděvů, ale počet pracovních míst
v odvětví už nestoupá, naopak spíše klesá. Dochází ke specializaci výroby i ke zvyšování její
kapitálové náročnosti; výrobci textilu a oděvů musí čelit zvýšené mezinárodní konkurenci.
Většina zemí středovýchodní Evropy včetně České republiky8 se nachází v tomto stadiu,
případně ve stadiu následujícím.
(5) V poslední fázi se zaměstnanost v oděvním a textilním průmyslu nadále snižuje a
spolu s ní i objem produkce – a to jak v relativních, tak absolutních číslech. Výhradně místní
výrobci nejsou schopni obstát v mezinárodní konkurenci, mnohé firmy přesouvají produkci
8
Vývoj textilního a oděvního průmyslu v České republice byl výrazně poznamenán změnami politické a
ekonomické situace po roce 1989, které se odrazily mimo jiné v potřebě zásadní restrukturalizace a poklesu
výroby mezi lety 1989 a 1994 (Kunc 2000:28). Ve druhé polovině 90. let se situace stabilizovala a zaměstnanost
přestala výrazně klesat.
-10-
do zemí s nižšími výrobními náklady a sledovaná země vykazuje výrazně zápornou obchodní
bilanci.
Jak dokládají statistiky UNIDO, OECD, WTO, tato závěrečná fáze odpovídá současné
situaci ve většině zemí Evropské unie i ve Spojených státech amerických. Spojené státy
zvýšily dovoz oděvního zboží z 25 milionů dolarů v roce 1990 na 64,4 milionů dolarů v roce
2000 (UNIDO 2003:16). Zatímco podíl oděvního zboží vyrobeného přímo v USA tvořil
v roce 1992 téměř polovinu všech oděvních výrobků na americkém trhu, o sedm let později to
bylo pouhých 12 procent (UNIDO 2003:7).
S výjimkou Itálie dnes prakticky všechny země Evropské unie vykazují výrazně
zápornou obchodní bilanci v obchodu oděvy (Dicken 2003:324). Jen v samotných Spojených
státech se počet pracovních míst v oděvním průmyslu snížil za poslední tři desetiletí o tři
čtvrtě milionu, z 1 108 400 v roce 1970 na 322 000 v roce 2000. (OECD 2004:38). Ve
skupině zemí OECD ve stejném období zanikly 4 miliony pracovních míst (OECD 2004:11).
2. 1. Změny v rozmístění oděvního průmyslu
Oděvní průmysl je jedním z prostorově nejroztříštěnějších odvětví. Relativně snadné
zahájení oděvní výroby i v zemích bez rozvinuté infrastruktury a dlouholetý protekcionismus
ekonomicky rozvinutých zemí (viz kap. 2.4.) přispěly ke značné rozmanitosti výrobců a
vývozců oděvního zboží, zvláště ve skupině rozvojových a nejméně rozvinutých zemí
(UNIDO 2003:3).
Navzdory poměrně velkým rozdílům ve statistických údajích je patrné, že oděvní
velkovýroba, která byla ještě po druhé světové válce výsadou industrializované Evropy a
Spojených států, se rozvíjí v regionech s nižšími výrobními náklady a postupně přinejmenším
zčásti nahrazuje výrobu oděvů v ekonomicky vyspělých zemích.
Nejvýznamnějším regionem co do objemu výroby a exportu je oblast východní a
jihovýchodní Asie v čele s Čínou, která podle odhadů jen v samotném oděvním průmyslu
zaměstnává 1,6 milionu legálních pracovníků. Za ni se v rámci regionu řadí Bangladéš,
Indonésie, Thajsko, Indie, Filipíny, Jižní Korea, Hongkong a další (Dicken 2003:320).
Regionem s vysokou koncentrací oděvního průmyslu je také oblast Karibského moře
(Guatemala, Nikaragua, Salvádor, Haiti, Dominikánská republika) a Mexika.
Navzdory prudkému propadu konkurenceschopnosti po roce 1989 zůstává důležitým
regionem také východní Evropa, zvláště Rumunsko, Bulharsko a Polsko. V globálním
-11-
kontextu rovněž svou pozici posiluje oblast neevropského Středozemí, která má
výhodu blízkosti k trhům Evropské unie – ať už se jedná o Turecko, Tunisko, Maroko nebo
Egypt. Spíše regionální význam má oblast jižní Afriky, v čele s Jihoafrickou republikou,
Mauriciem a Madagaskarem.
Ačkoliv v patnáctce největších vývozců oděvů figurují jak země ekonomicky vyspělé
(USA, Itálie, Německo), tak státy řazené k zemím rozvojovým (Indonésie, Thajsko, Turecko),
lze při srovnání vývoje od roku 1980 lze vypozorovat tendenci ke směřování oděvní výroby
do několika rozvojových zemí (viz příloha 1).
V roce 2000 se na výrobě oděvních výrobků v úhrnné hodnotě 335 miliard dolarů
podílelo minimálně 11,2 milionu legálně zaměstnaných pracovníků9 a statisticky nevyčíslený
počet lidí pracujících v neformálním sektoru (ILO 2000:10). Zahrnutí šedé ekonomiky do
statistik by zřejmě ještě více ukázalo skutečný rozsah přesunu oděvního průmyslu do – jen
v případě Bangladéše je odhadovaný rozdíl mezi legálními zaměstnanci a celkovým počtem
pracovníků v oděvním průmyslu více než půl milionu (viz kap. 4).
Tab. 1: Největší producenti oděvů podle počtu zaměstnanců v odvětví
1
Čína
3 677,8*
11
Brazílie
185,9
2
USA
793,0
12
Rumunsko
180,0
3
Mexiko
567,1
13
Filipíny
178,1
4
Rusko
392,8
14
Jižní Korea
177,6
5
Japonsko
319,0
15
Turecko
166,1
6
Bangladéš
316,5
16
Thajsko
160,0
7
Indonésie
289,3
17
Jihoafrická republika
145,8
8
Polsko
250,0
18
Portugalsko
136,7
9
Itálie
213,5
19
Indie
133,2
10
Velká Británie
201,0
20
Tunisko
125,4
* Data zahrnují oděvní, textilní a obuvnický průmysl.
Zdroj: Mezinárodní organizace práce (ILO 2000:15)
Změny v rozmístění oděvního průmyslu proběhly během posledních padesáti let v
několika vlnách. Evropské a americké producenty oděvů začala v 60. letech nejprve zásadně
ohrožovat konkurence Japonska a tzv. asijských tygrů – Tchaj-wanu, Hongkongu a Jižní
Koreje. K těm se v 70. a 80. letech připojily další asijské země, které mohly při získávání
zahraničních investic a zakázek těžit z ještě nižších mzdových nákladů, z nižších cen
pozemků a nemovitostí a dostatku pracovní síly (Gereffi 2003:14). Po roce 1978 se jednalo
9
Údaj nezahrnuje oděvní průmysl Číny, která ve statistikách neodlišuje textilní, oděvní a obuvnický průmysl
(ILO 2000:10).
-12-
především o ekonomicky otevřenější Čínu a v menší míře také o Indii. Obě země měly (a
stále mají) kromě nízkých výrobních nákladů také výhodu mírně podhodnocené měny vůči
dolaru.
Díky režimům celních preferencí a systému dovozních kvót však svůj podíl na trzích
vyspělých zemí celkem snadno získaly i menší rozvojové země s méně rozvinutou
infrastrukturou – v Asii například Indonésie, Thajsko a Malajsie, v Africe Mauricius a
Madagaskar (Gereffi 2003:15). Jak objem oděvní produkce zhotovené mimo evropské a
severoamerické země narůstal a zadavatelé zakázek hledali nové země, které by nebyly příliš
limitovány kvótami, připojily se k celosvětově významným exportérům i Bangladéš, Srí
Lanka a Filipíny. V souvislosti s uzavřením amerických dohod o volném obchodu se v 90.
letech v Latinské Americe vynořilo několik dalších vývozců orientovaných především na
severoamerický trh - především Mexiko, ale také například Nikaragua, Honduras, Jamajka,
Dominikánská republika a další (Gereffi 2003:8-9).
Změny v geografickém rozmístění oděvní výroby tedy neprobíhaly náhodně. Autoři
studií o geografii oděvního průmyslu se vesměs shodují na tom, že rozmístění oděvní výroby
v globálním měřítku bylo a stále je do značné míry odezvou na velmi konkrétní podněty
spojené s mezinárodním systémem cel a dovozních kvót (OECD 2004) a bylo ovlivněno
podmínkami v jednotlivých státech - dopravní infrastrukturou, výší mezd a dalších výrobních
nákladů, flexibilitou pracovní síly, existencí volných obchodních zón, daňovými úlevami,
vzdáleností k dodavatelům surovin a odběratelům zboží, absencí odborových hnutí apod.
(Dicken 2003:340).
2. 2. Strategie oděvního průmyslu v systému globální ekonomiky
Výrobu oděvů lze rozdělit do dvou hlavních fází: předvýrobní přípravy a samotné
výroby. K nim se dále řadí distribuce a marketing oděvního zboží coby relativně samostatná,
ale úzce související a nepominutelná část výrobního a obchodního řetězce. Do předvýrobní
přípravy spadá především navržení vzhledu oděvních výrobků (design) na základě důkladné
analýzy trhu a průběžného vyhodnocování módních trendů a poptávky ze strany
maloobchodních řetězců. Ty zase do jisté míry reagují na módní trendy a poptávku ze strany
konečných spotřebitelů.10
10
Maloobchody a oděvní značky však poptávku konečných spotřebitelů také samy formují.
-13-
Výrobní fáze zahrnuje především stříhání metráže, šití, žehlení a balení konečného
výrobku. Třetí část – marketing – zajišťuje především reklamu na oděvní výrobek a jeho
značku.
Obr. 1: Zjednodušené schéma výrobního a obchodního řetězce v oděvním průmyslu
Zaměstnanci
Subdodavatelé
Oděvní
firma
Maloobchodní
síť
Konečný
spotřebitel
Tok informací a peněz
Tok zboží
Upraveno podle Dicken 2003:19
Výrobní proces je rozčleněn do řady drobných na sebe navazujících úkonů.11 Oděvní
průmysl intenzivně využívá komparativních výhod různých zemí a regionů k tomu, aby do
nich – pokud je to ve srovnání s jinými zeměmi výhodné - lokalizoval jednu či více fází
výroby. Mezi jednotlivými úkony tak oděvní polotovar může procestovat i několik tisíc
kilometrů.
Ačkoliv oděvní průmysl je ve srovnání s textilním průmyslem a některými dalšími
průmyslovými odvětvími méně organizačně koncentrovaný, značná část výroby a malo- i
velkoobchodu oděvy je pod kontrolou velkých obchodních společností – specializovaných
maloobchodních řetězců s módním oblečením (např. C&A, Intersport, H&M), značkových
výrobců (např. Nike, Levi's, Hugo Boss) a sítí super- a hypermarketů (např. Wal-Mart, Marks
& Spencer, Carrefour, Ahold). Rozdíly mezi fungováním těchto typů společností na trhu se
stírají – maloobchodní řetězce a supermarkety zadávají zakázky přímo zhotovitelům,
značkoví výrobci provozují vlastní sítě maloobchodů (OECD 2004:12).
Oděvní korporace si ponechávají ve vlastní režii pouze ziskovější části výrobního a
obchodního řetězce – předvýrobní design a povýrobní marketing. Na manuální práci velmi
náročné a strojově prakticky nenahraditelné šití a žehlení zadávají formou jasně
formulovaného požadavku podnikům v zemích s nižšími výrobními náklady a dalšími
komparativními výhodami.12 Tento vztah mezi zadavatelem (kontrahentem, kontraktorem) a
subdodavatelem (subkontrahentem) se označuje jako subkontraktace (Mezinárodní politika
11
Například ušití běžných džínů je rozfázováno průměrně do 38 drobných kroků, které zahrnují mimo jiné
sešívání nastříhaných dílů, přišívání kapes, nášivek, zipů, knoflíků apod. (The Ecologist online, 22. 5. 2001)
12
Jednou z prvních velkých oděvních značek, která se pro tuto strategii rozhodla, byla firma Nike. Generální
ředitel firmy prohlásil: „Ve výrobě zboží už není žádná hodnota. Hodnota vzniká pečlivým výzkumem,
inovacemi a marketingem.“ (CCC 2004:14)
-14-
2003). V případě, že subdodavatel přenechává celou nebo část zakázky dalším dodavatelům,
se hovoří o tzv. sub-subkontraktování, nebo vícevrstvém subkontraktování.
V souvislosti se stále běžnějším přesunem faktické výroby do zemí, v nichž operují
levnější a často i flexibilnější dodavatelé, dochází k postupné proměně řady značkových
výrobců v pouhé organizátory výrobního a obchodního řetězce, tzv. „výrobce bez továren“
(Gereffi používá termín manufacturers without factories – Gereffi 2003:3, Dicken mluví o
factory-less firms – Dicken 2003:342).
Borská rozlišuje dva základní druhy subkontraktace: průmyslovou subkontraktaci a
obchodní subkontraktaci (Borská 2003:24). Angličtina má pro tyto typy subkontraktace
pojmy assembly subcontracting, popř. industrial subcontracting, a original equipment
manufacturing, popř. full-package supply (Gereffi 2003:1).
V případě průmyslové subkontraktace dodavatel zodpovídá pouze za určitou část
výrobního procesu, kterou provede na základě jednoznačných pokynů zadavatele. Zadavatel
často dodá veškerý materiál, případně určí, z jakých zdrojů ho subdodavatel má získat.
Obchodní subkontraktace dává dodavatelům větší prostor pro vlastní kreativitu a invenci –
zadavatel zakázky určí pouze požadavky na finální výstup.
Zpráva UNIDO naznačuje, že některým producentským zemím se podařilo posílit
svou roli v oděvním průmyslu a z jednoduché zakázkové výroby postoupit ke skutečné
obchodní subkontraktaci. V některých případech dokonce na trh úspěšně uvedly své vlastní
oděvní značky13 (Gereffi 2003:13). Tento posun se však týká pouze několika nově
zprůmyslněných zemí jihovýchodní Asie. Ty se po přechodu na obchodní subkontraktaci
nebo výrobu ve vlastní režii vydaly cestou většiny amerických a některých evropských
oděvních korporací – vlastní výrobu oděvů zadávají subdodavatelům v okolních zemích
s nižšími výrobními náklady a vyššími vývozními kvótami. Hongkongské a tchajwanské
oděvní společnosti, které původně byly přímými dodavateli zámořských firem, se v některých
případech stávají spíše regionálními agenturami amerických a evropských korporací –
zajišťují včasné a levné zhotovení zakázek subdodavateli z jiných zemí a ponechávají si část
zisku ze zakázky.
Hongkong dnes například intenzivně využívá výrobních kapacit kontinentální Číny,
Indonésie, Guatemaly a dalších zemí. Během desetiletí proto v hongkongském oděvním
průmyslu ubylo 54 procent pracovních míst – z 300 tisíc v roce 1984 na 130 000 v roce 1994
(Gereffi 2003:14). Jižní Korea, u níž se pokles v oděvním průmyslu také projevil velmi
13
Největší posun udělal Hongkong, který na světový trh uvedl dámské oděvy pod vlastní značkou Episode,
kterou vlastní hongkongská korporace Fang Brothers Group. K dalším známým hongkongským oděvním
značkám patří Giordano a Hang Ten (Dicken 2003:347).
-15-
výrazně, přesunula oděvní produkci na ostrov Saipan, který užívá výhod amerického
závislého území, dále do Latinské Ameriky a některých zemí jižní a jihovýchodní Asie, které
nejsou tolik omezovány vývozními limity (Gefeffi 2003:15). Systém tzv. triangulární výroby
je uzavřen, když jsou oděvní výrobky transportovány od vlastního zhotovitele přímo do
zámoří k původnímu zadavateli (Gereffi 2003:14).
Strategii průmyslového subkontraktování uplatňují zvláště americké, německé a
britské oděvní firmy (Dicken 2003:343). Některým španělským a italským oděvním značkám
se daří udržet alespoň část produkce oděvů v zemích, kde sídlí. Italský Benetton vyrábí přímo
v Itálii kolem 80 procent svého zboží, výrobu však zadává místním subkontrahentům.
Podobně jako mnoho dalších oděvních značek si ponechává pouze ziskovější části výrobního
řetězce - ty, které souvisí s designem, stříháním, barvením a balením zboží (Dicken
2003:345). Španělská Zara, výrobce módního dámského oblečení,
dokázala více než
polovinu výroby udržet přímo ve Španělsku, a to dokonce ve svém vlastním výrobním
závodě, který spolupracuje se švadlenami ze čtyř set místních družstev. Novinky od firmy
Zara mohou díky tomu být k dispozici během tří týdnů od okamžiku, kdy designéři učiní
rozhodnutí uvést na trh nový produkt – průměrně přitom v oděvním průmyslu trvá výroba a
dodání nových kolekcí zhruba devět měsíců (Dicken 2003:345).
Úspěch této oděvní značky potvrzuje, že kromě nízkých výrobních nákladů je pro
získání konkurenční výhody v oděvním průmyslu čím dál důležitější také flexibilita výroby a
distribuce. Požadavek na rychlé zhotovení zakázky a přesné dodržení dodacích termínů má
implikace především pro vlastní výrobce oblečení, ať už jsou lokalizováni ve vyspělých nebo
rozvojových zemích. Časový pres významně ovlivňuje výrobní standardy, především
pracovní podmínky (viz kap. 3.1).
Rostoucí koncentrace na straně zadavatelů zakázek, jejichž diverzita se zmenšuje
úměrně tomu, jak sílí několik velkých maloobchodních řetězců a oděvních firem na trhu,
způsobuje, že oděvní průmysl je typickým příkladem odvětví taženého poptávkou14 (Dicken
2003:19). V kombinaci s obrovskou variabilitou na straně subdodavatelů oděvů tak dochází
k situaci, kdy obchodní společnosti, které zhotovení oděvů zadávají a zajišťují jejich
marketing a distribuci, mají značnou převahu a tím i kontrolu nad tím, jak, kdy a kde se bude
vyrábět a jak se bude zisk dělit mezi jednotlivé články výrobního a obchodního řetězce
(Gereffi 2003:3). Oděvní značky a maloobchodní řetězce tak mají zásadní vliv na organizaci a
14
Tzv. buyer-driven chain - tento pojem se nevztahuje na poptávku ze strany konečných spotřebitelů, ale
především na poptávku ze strany primárních kontrahentů – velkých oděvních firem, které pověřují vlastním
zhotovením oděvů menší podniky. Opakem je producer-driven chain, jehož příkladem je například hutní nebo
energetický průmysl, tedy odvětví, jimž dominuje jen několik dodavatelů a mnoho poptavatelů.
-16-
rozmístění oděvní výroby (Dicken 2003:319). Vzhledem k tomu, že téměř polovina světové
produkce textilu se spotřebuje právě v oděvním průmyslu (Dicken 2003:318), je poptávka ze
strany oděvního průmyslu současně i jedním z nejdůležitějších faktorů, které určují velikost,
rozmístění a organizaci průmyslu textilního.
2. 3. Oděvní průmysl a technologický pokrok
V oděvním průmyslu je technologický pokrok patrný především v před- a povýrobní
fázi. Naproti tomu při vlastní výrobě oděvů je uplatnění moderních technologií omezené.
Nahrazení lidské práce mechanickou je obtížné, nákladné a nespolehlivé. Oděvní výroba
proto zůstává komplexem na sebe navazujících manuálních činností (Dicken 2003:335), které
v jednotlivostech sice mohou využívat technologických zlepšení, jako celek však zůstávají
výsledkem lidských dovedností. Techniky šití zůstávají v podstatě stejné jako před stoletím
(OECD 2004:19).
Ne náhodou se proto oděvnímu průmyslu dobře daří právě v rozvojových zemích,
které se vydaly na cestu industrializace: uvolnění velkého počtu pracovních síl ze zemědělství
v důsledku jeho mechanizace a „zelené revoluce“ (Wright 2002:73) spolu s nárůstem počtu
ekonomicky aktivních osob v důsledku demografických změn prohlubují absolutní nedostatek
pracovních příležitostí a stlačují cenu práce na minimum. To zajišťuje oděvnímu průmyslu
více než dostatek levných nekvalifikovaných pracovníků, kteří se mohou uplatnit při
monotónním šití nebo stříhání látek, při praní a žehlení zhotovených oděvů. Tradiční
dovednosti v šití a tkaní by teoreticky mohly představovat další výhodu, v praxi však
předchozí zkušenost s výrobou oděvů zřejmě s rozmachem oděvního průmyslu v rozvojových
zemích nesouvisí.
Relativně nízká kapitálová náročnost spolu s možností využívat velmi prosté a
zastaralé technologie však poskytuje další pádný důvod pro přesun oděvní výroby do zemí
s nižšími výrobními náklady. Dostupnost kvalitního textilu přímo v místě zhotovení oděvů je
rovněž považována za výhodu, není však podmínkou rozvoje oděvního průmyslu v dané
lokalitě (Dicken 2003:318).
-17-
2. 4. Oděvní průmysl v systému mezinárodní obchodní politiky
Aktuální rozmístění oděvní výroby je výsledkem rozdílů ve výši mzdových nákladů,
časové a produktové flexibility, spolehlivosti dodavatelů a na vzdálenosti k cílovým trhům
(OECD 2004:12). Velmi důležitým faktorem však donedávna byla a částečně stále jsou i
omezení a pobídky zakotvené v mezinárodních dohodách.
Oděvní průmysl je podobně jako zemědělská politika typickým příkladem odvětví,
které dlouhodobě přispívá k napětí mezi ekonomicky vyspělými zeměmi Severu a
rozvojovými zeměmi Jihu. Mnohé rozvojové země spatřují v rozvoji domácího oděvního
průmyslu klíč k nastartování ekonomické prosperity; ekonomicky vyspělé země naopak
nechtějí dopustit zánik svého oděvního průmyslu a ztrátu statisíců pracovních míst ve
prospěch levnější konkurence. Ne náhodou byl mezinárodní obchod oděvy a textilem až do
konce roku 2004 jediným odvětvím, které bylo regulováno zvláštními obchodními pravidly,
která zásadně ovlivnila prostorové rozmístění oděvního průmyslu ve světě (Dicken
2003:317).
V 50. letech minulého století, kdy americký a britský oděvní průmysl musel čelit
masivnímu průniku levnější japonské a hongkongské oděvní produkce na domácí trh,
vyjednaly Spojené státy a Velká Británie s těmito rozvíjejícími se asijskými zeměmi soubor
„dobrovolných“ dohod. Jejich hlavním účelem bylo omezit dovoz textilu a oděvů z těchto
zemí a ochránit tak evropské a americké výrobce.
V roce 1962 byly tyto dohody rozšířeny do podoby Dlouhodobého ujednání (LongTerm Arrangement – LTA), které regulovalo mezinárodní obchod bavlněnými textiliemi.
V platnosti zůstalo do roku 1973, kdy se Evropě a Spojeným státům podařilo vyjednat
návaznou dohodu, která pokrývala i oblast umělých a dalších nebavlněných vláken – tzv.
Ujednání o mezinárodním obchodě textilem (Multi-Fibre Arrangement - MFA). Dohoda
umožňovala zvyšovat roční dovoz textilu a oděvů z asijských a některých latinskoamerických
zemí o pouhých 6 procent – o více než polovinu méně, než kolik požadovaly rozvojové země.
V rámci MFA byla vyjednána kvantitavní omezení v podobě maximálních dovozních kvót
pro jednotlivé typy oděvních a textilních výrobků. Každý významný producent ze skupiny
rozvojových zemí dostal přidělen maximální limit pro objem vývozů do jednotlivých
vyspělých zemí. MFA byla po uplynutí čtyřleté platnosti v roce 1977 prodloužena ještě
celkem čtyřikrát; platnost poslední dohody skončila až v roce 1995 (Dicken 2003:337-338).
Během uruguajského kola jednání na přelomu 80. a 90. let se podařilo vyjednat
začlenění obchodu oděvy a textilem do Všeobecné dohody o obchodu a clech (General
-18-
Agreement on Trade and Tariffs), z níž byl dosud vyňat (Dicken 2003:338), a přijmout
desetiletý plán na postupnou liberalizaci obchodu textilními vlákny, textilem a oděvy. Tato
návazná smlouva vešla ve známost pod názvem Světová dohoda o textilu a oděvech
(Agreement on Textiles and Clothing – ATC). Odstranění kvantitativních omezení bylo
rozděleno do tří období: leden 1995 – prosinec 1997, leden 1998 – prosinec 2001 a leden
2002 – prosinec 2004. Postupně tak mělo dojít k začlenění 16, 17, resp. 18 procent dosud
regulovaného trhu do systému WTO. Integrace zbývajících 49 procent připadla na leden 2005
(Gereffi 2003:12).
Ačkoliv odstranění protekcionistických opatření vyspělých zemí a uvolnění trhu oděvy
a textilem, mohlo v první chvíli vzbudit nadšení rozvojových a nejméně rozvinutých zemí,
brzy se ukázalo, že plná implementace Dohody o textilu a oděvech způsobí menším
rozvojovým zemím obrovské potíže. V dobách platnosti MFA/ATC byl vývoz asijských
textilních a oděvních gigantů, především Číny a Indie, na lukrativní trhy Evropy a Spojených
států omezen jasně stanovenými kvótami. Oděvním a textilním firmám proto při dosažení
limitu nezbylo, než rozdělit výrobu do dalších zemí, jejichž limity dosud nebyly plně využity,
nebo jejichž vývoz kvótám nepodléhal vůbec (Dicken 2003:338). Vzhledem k tomu, že
kvantitativní omezení se neuplatňovala především na vývoz textilu a oděvů z nejméně
rozvinutých zemí světa – např. Bangladéše, Filipín, Kambodže, většiny afrických zemí a
některých latinskoamerických zemí, přispěl selektivní protekcionismus vyspělých zemí
k roztříštění dodavatelského řetězce (OECD 2004:11). Kvóty přispěly k rozvoji textilního a
zvláště kapitálově a technologicky nenáročného oděvního průmyslu v ekonomicky
nejzaostalejších regionech světa (Gereffi 2003:15).
Ačkoliv Dicken připomíná, že zdaleka není jisté, že po skončení platnosti Dohody o
textilu a oděvech na konci roku 2004 bude trh oděvy a textilem opravdu fungovat bez
omezení15 (Dicken 2003:339), mnohé menší rozvojové země s napětím očekávaly příchod
roku 2005. Oprávněnost jejich obav potvrzuje i fakt, že Čína těsně před vypršením dohody ve
velkém nakupovala moderní vybavení pro textilní a oděvní průmysl (OECD 2004:11).
Četné nevládní organizace a vládní instituce, které sledují zapojení rozvojových zemí
do mezinárodního obchodu, varují, že země jako Bangladéš nebo Indonésie po skončení
15
Očekává, že evropské země a USA vytvoří po skončení platnosti dohody jiná omezení obchodu, např.
prostřednictvím cel, zvýšených nároků na kvalitu a zdravotní nezávadnost apod. (Dicken 2003:339). To
potvrzují i změny v obchodní politice EU – očekávanému přílivu laciného čínského zboží hodlá zabránit
přijetím plánu, který se opírá především o důslednější ochranu registrovaných oděvních značek a boj proti
pašování a padělání zboží. Uvažuje se i o urychlení vzniku zóny volného obchodu s neevropským Středomořím
(Hospodářské noviny, 13. 10. 2004). Rovněž Spojené státy usilovaly před vypršením dohody o zavedení
ochranných opatření. Iniciativa se však setkala s protesty ze strany amerických dovozců a maloobchodních
prodejců oblečení (Hospodářské noviny, 7. 4. 2003).
-19-
platnosti ATC ztratí desítky tisíc pracovních míst ve prospěch čínského oděvního průmyslu
(SOMO 2004). Podobné předpovědi platí i pro oděvní průmysl některých vyspělých zemí
včetně České republiky (Hospodářské noviny, 22.11.2004).
Vedle systému dovozních kvót hraje důležitou roli pro lokalizaci oděvního průmyslu
také rozvoj regionálních ekonomických iniciativ, které značně usnadňují výměnu zboží,
materiálu a tok peněz, a dohod o preferenčním přístupu na vybrané trhy . Tento aspekt je
významným faktorem především v případě dodávek na trh Spojených států, ale i Evropské
unie, Japonska a Austrálie.
K nejvýznamnějším dohodám prvního typu se řadí Severoamerická dohoda o volném
obchodě (North American Free Trade Agreement - NAFTA), která již od roku 1994 zajišťuje
při splnění určitých podmínek bezcelní výměnu zboží a materiálu mezi Mexikem, USA a
Kanadou.
Ekonomicky vyspělé země v některých případech uzavírají s nejméně rozvinutými
zeměmi světa dohody o preferenčním přístupu zboží na rozvinuté trhy. Příkladem takové
dohody je evropský program EBA (Everything but Arms - Vše kromě zbraní), který od března
2001 garantuje 49 nejméně rozvinutým zemím světa bezcelní neomezený přístup na trh
Evropské unie. Spojené státy uzavřely obdobné dohody s ekonomicky nejzaostalejšími
zeměmi subsaharské Afriky, se zeměmi z oblasti Karibského moře a s některými zeměmi
Latinské Ameriky (OECD 2004:60).16 Podobně Kanada, Austálie i Japonsko umožňují
bezcelní přístup výrobkům a surovinám z vybraných zemí. Lze očekávat, že po vypršení
platnosti Dohody o textilu a oděvech ještě vzroste tlak ze strany menších rozvojových zemí a
nevládních organizací na rozšíření režimu všeobecných celních preferencí (OECD 2004:13).
2. 5. Strategie minimalizace výrobních nákladů v oděvním průmyslu – závod ke dnu?
Oblast výrobních podmínek je pravděpodobně nejkontroverznějším aspektem
současného
oděvního
průmyslu.
Rozpor
mezi
obrovskými
finančními
prostředky
vynakládanými na marketing a reklamu a tlakem na minimalizaci nákladů ve vlastní výrobě je
terčem kritiky nevládních organizací, spotřebitelské veřejnosti i odborů.17 Pracovněprávní
16
Jedná se o smlouvu AGOA (African Growth and Opportunity Act), která vstoupila v platnost v květnu roku
2000, a CBTPA (Caribbean Basin Trade Partnership Act). Preferenční přístup jihoamerických zemí byl stvrzen
smlouvou ATPDEA (Andean Trade Promotion and Drug Eradication Act), která se týká Kolumbie, Peru,
Bolívie a Ekvádoru (OECD 2004:60)
17
Zřejmě nejvíce utratí za reklamu sportovní firma Nike. V roce 1998 – rok poté, co se stala symbolem
vykořisťovatelských praktik vůči pracovníkům v rozvojových zemích, na reklamu a propagaci vydala více než 1
miliardu dolarů (The Ecologist, 22. 3. 2004).
-20-
standardy v oděvním průmyslu nejen v rozvojových zemích podle zpráv nezávislých
pozorovatelů a kontrolorů často nesplňují běžné nároky, zakotvené v národních legislativách
dotčených zemí a v mezinárodních smlouvách.
Ačkoliv jsou mzdové náklady v oděvním průmyslu v porovnání s ostatními náklady
velmi nízké, tvoří největší část vlastních výrobních nákladů (Dicken 2003:31). Mzdy
zaměstnanců v oděvním průmyslu se v jednotlivých zemích značně liší (viz příloha 3) a
oděvní průmysl na tento faktor velmi senzitivně reaguje. Při současném splnění různých
dalších požadavků (relativní blízkost cílovému trhu, flexibilita a spolehlivost místních
výrobců, kvalitní výstupy, daňová zvýhodnění, základní infrastruktura atd.), se oděvní výroba
pohotově přesouvá tam, kde jsou mzdové náklady relativně nejnižší a kde hrozí nejnižší riziko
konfliktů s odbory.
Dochází tak k intenzivní konkurenci nejen mezi jednotlivými místními zhotoviteli, ale
i mezi celými státy a regiony. Ty usilují o vytvoření co nejlepších podmínek pro zahraniční
investory nebo kontraktory (ILO 2000:22), od jejichž zájmu si slibují pracovní místa, příjmy
do rozpočtu státní správy, vybudování lepší infrastruktury, zvýšení renomé coby vhodné
lokality pro další průmysl apod. Dochází k tlaku na úroveň mezd a dalších nákladů, na
omezení odborové činnosti a k prosazování požadavků na maximální časovou flexibilitu
výroby.
I proto je oděvní průmysl nejčastěji zastoupeným průmyslovým odvětvím ve volných
obchodních zónách (ILO 2000:59). UNIDO definuje volné obchodní zóny jako „relativně
malé, prostorově jasně ohraničené oblasti v rámci jednoho státu, jejichž účelem je přilákat
průmyslová odvětví orientovaná na vývoz zaručením výhodných investičních a obchodních
podmínek ve srovnání se zbytkem hostitelské země. Volné obchodní zóny poskytují především
výhodu bezcelního dovozu materiálu, který má být zpracován“ (Dicken 179:2003).
Zahraniční i domácí společnosti mohou tedy do těchto zón bezcelně dovážet vstupy,
zpracovávat je s použitím levné pracovní síly a poté reexportovat finální výrobky nebo
polotovary (Borská 2003:24). Kromě investičních pobídek ve formě celních a daňových úlev
mohou firmy těžit z dopravní, skladovací, překladní a jiné infrastruktury, z přítomnosti
poskytovatelů potřebných služeb a v některých zemích také z výjimek ze zákonných nařízení
v oblasti pracovního práva nebo v oblasti práva životního prostředí (Dicken 2003:179-180).
Poslední jmenované se týká například Pákistánu, Bangladéše, Namibie a Panamy (ILO
2000:61-64).
Volné obchodní zóny, které vytváří ideální podmínky pro levnou výrobu
standardizovaných oděvů, jako jsou trička, kalhoty, sportovní mikiny a bundy, jsou však
-21-
právě z těchto důvodů pověstné velmi nízkými pracovněprávními standardy, nízkou úrovní
mezd, omezenou nebo zcela zakázanou činností odborových hnutí, nesplňováním
environmentálních norem apod. (viz kap. 3.2.).
Oděvní firmy a jejich subdodavatelé využívají různé další strategie jak snížit výrobní a
zvláště mzdové náklady. Jedním z takových způsobů, který snižuje náklady na mzdy a
sociální zabezpečení pracovníků a zároveň zaměstnavateli umožňuje vyhnout se odpovědnosti
za dodržování bezpečnostních standardů při současném zajištění dokonalé flexibility dodávek
v době sezónních výkyvů, je zadávání zakázek domácím pracovníkům.
Domácí práce je podle definice ILO vymezena jako „práce prováděná za odměnu na
bázi mzdy podle jasně určené objednávky zaměstnavatele mimo působiště zaměstnavatele
v prostorách, které si pracovník sám zvolí“ (ILO 2000:24). V oděvním průmyslu se nejčastěji
využívá průmyslové domácí práce, jejímž nejtypičtějším znakem je zadávání jednoduchých
nekomplexních úkolů. Pracovník obvykle obdrží od zprostředkovatele, který stojí mezi ním a
subdodavatelem, veškerý materiál potřebný k vyhotovení zakázky (ILO 2000:25).
Zatímco v Latinské Americe se upřednostňuje výroba ve volných obchodních zónách,
jižní a jihovýchodní Asie je typická dlouhými řetězci zprostředkovatelů, kteří zakázky dělí na
menší a menší, aby je nakonec zadali domácím námezdním pracovníkům v městských nebo
venkovských oblastech. Statistické odhady rozsahu domácí práce jsou z pochopitelných
důvodů nepřesné, odhaduje se však, že například jen v samotné Indii je do domácí práce
spojené s ručním tkaním a šitím zapojeno minimálně 7 milionů lidí převážně z venkovských
oblastí a chudinských čtvrtí velkoměst (ILO 2000:26). V ekonomicky vyspělých zemích, kde
je domácí práce rovněž na vzestupu, bývá tento druh zaměstnaneckého poměru regulován
pracovním právem a zaměstnanci mají na rozdíl od svých kolegů z rozvojových zemí
vymahatelné právo na ochranu před nepřiměřenou exploatací.
Na podobném základě jako průmyslové domácí dílny fungují i tzv. sweatshops18 –
menší neformální výrobní dílny, které zaměstnávají v nevyhovujících podmínkách
nekvalifikované pracovníky, imigranty, příslušníky etnických menšin, sociálně slabé ženy a
další sociální skupiny, které hledají uplatnění na trhu práce jen s obtížemi. Existence těchto
manufaktur byla zdokumentována v mnoha zemích východní Evropy (Bulharsko, Rumunsko,
Turecko) a dokonce i v zemích s nejpřísnější pracovní legislativou na světě: studie oděvních
podniků provedená v kalifornském San Francisku a Oaklandu tvrdí, že v polovině 90. let
v manufakturách na předměstí těchto měst pracovalo za mzdu hluboce pod zákonným
minimem a během pracovní doby výrazně převyšující nejvyšší povolenou pracovní dobu více
18
Pojem je odvozen z anglického sweat – pot.
-22-
než polovina jejich pracovníků (Sweatshop Watch, 9. 4. 2005). Kauza severokorejských šiček
v Žebráku (Respekt, 29. 3. 2004) dokládá, že ani Česká republika není v tomto ohledu
výjimkou.
Důsledky uplatňování výše popsaných strategií minimalizace výrobních nákladů
v oděvním průmyslu na pracovníky, širší společnost, hospodářství a životní prostředí
dotčených zemí jsou varující.
-23-
3. Přehled vybraných důsledků globalizace oděvního průmyslu pro
rozvojové země
Oděvní průmysl je jedním z mála odvětví, které jsou výrazně zastoupeny v mnoha
rozvojových zemích. Přesun světové oděvní výroby do zemí s nízkými výrobními náklady má
pro cílové lokality širokou škálu rozporuplných ekonomických, sociálních, politických,
kulturních a environmentálních implikací, jež se vzájemně prolínají a které lze jen obtížně
analyzovat odděleně, bez uvážení širších kontextů. Tato a následující kapitola poskytují
základní přehled ekonomických, sociálních a environmentálních souvislostí spojených
s relokací oděvní výroby do rozvojových a nejméně rozvinutých zemí. Všímají si zvláště těch
aspektů, které přispěly ke vzniku iniciativ, jimž se věnuje kapitola pátá.
3. 1. Ekonomické aspekty přesunu oděvní výroby
Z ekonomického hlediska můžeme rozlišit dvě hlavní roviny důsledků –
makroekonomickou
(vztahující
se
k národnímu
hospodářství
jako
celku)
a
mikroekonomickou (týkající se jednotlivých odvětví a firem). Obě roviny vykazují několik
společných znaků, které přímo ovlivňují povahu důsledků přesunu oděvní výroby. Klíčový
význam má nestabilita, riziko a absence kontroly.
Nestabilita je z pohledu cílových zemí to, co zadavatelé zakázek označují pojmem
s výrazně pozitivnějšími konotacemi - jako flexibilitu. Nestabilita – ať už v oblasti
zaměstnanosti, daňových příjmů, směřování přímých investic nebo zadávání zakázek – je
z velké části důsledkem liberalizace mezinárodního obchodu oděvy a snahy oděvních firem o
co nejnižší výrobní náklady, výsledkem stále běžnějšího subkontraktování a také technického
zdokonalování komunikačních prostředků. Na makro- i mikroekonomické úrovni má
nestabilita pro cílové země a jejich obyvatele mnoho důsledků, mezi nimiž lze jen obtížně
identifikovat nějaké pozitivní prvky.
Aspekt rizika a odpovědnosti za ně souvisí s delegací některých úkonů a
zodpovědností za jejich včasné a správné vykonání na nižší „patra“ v pyramidě
subkontraktování. Strategie subkontraktování znamená pro zadavatelské firmy úsporu
nákladů, ale také eliminaci rizik souvisejících s výrobou – firma, která zhotovení zakázky
přenechá jinému výrobci, se zbavuje zodpovědnosti za dodržování pracovněprávních,
-24-
bezpečnostních, environmentálních a jiných právních norem. Subkontraktováním se zadavatel
rovněž z velké části vyvazuje z rizika spojeného s požadavkem na rychlé zhotovení a dodání
zakázky – to se přesouvá na vlastního výrobce oděvů (ILO 22:2000).
Absence kontroly je dalším aspektem, který souvisí se zmíněnými souvislostmi.
Dodavatelé z rozvojových zemí, kteří pro zahraniční firmy šijí oděvy na zakázku, a vlády
jejich zemí, mají jen velmi omezenou kontrolu nad obchodním a výrobním řetězcem. Míra
kontroly je přitom jedním z klíčových faktorů, které ovlivňují rozdělení zisku v obchodním a
výrobním řetězci (Hale 2003:27).
Dopady všechny tří výše zmíněných aspektů se vzájemně posilují – bez určitého
stupně kontroly si výrobci nemohou být jisti stabilním ekonomickým prostředím a
kontinuitou přísunu zakázek; nestabilita a absence kontroly a vlivu posilují míru rizika, které
výrobci podstupují:
Obr. 2 Faktory, které ovlivňují charakter dopadů
globalizace oděvního průmyslu
Peter Dicken zpracoval obecný přehled hlavních ekonomických souvislostí přímého a
nepřímého působení zahraničních nadnárodních společností na hostitelské ekonomiky. K
nejdůležitějším potenciálním důsledkům řadí vlivy na:
(a) obchodní bilanci cílové země,
(b) míru zaměstnanosti v zemi,
(c) příliv zahraničního kapitálu,
(d) fiskální příjmy cílových zemí
(e) na úroveň používaných technologií v cílové zemi,
(f) na exportní pozici cílové země,
-25-
(g) na místní podniky (Dicken 2003:280).
Tyto oblasti lze využít jako výchozí body pro analýzu hlavních ekonomických aspektů
globalizace oděvní výroby a obchodu oděvy z hlediska rozvojových a nejméně rozvinutých
zemí.19
(a) Oblečení, které se zhotovuje v rozvojových a nejméně rozvinutých zemích, je
z největší části určeno pro vývoz na trhy vyspělých zemí. Export oděvní produkce sice může
přispívat k vylepšení obchodní bilance sledované země, jeho význam je však výrazně snížen
preferováním dovážených surovin (Perman 2004:7).
(b) Díky vysoké náročnosti na lidskou práci má relokace oděvního průmyslu přímý
dopad na zaměstnanost v cílových rozvojových zemích. Ačkoliv na úrovni celosvětové
ekonomiky počet pracovních míst v oděvním průmyslu stagnuje, popřípadě mírně roste, na
úrovni jednotlivých států se vyznačuje extrémní nestálostí (ILO 2000:21). Dlouhodobé
přínosy pro snižování míry nezaměstnanosti v konkrétní zemi proto mohou být sporné, jak se
ukazuje na příkladu Bangladéše (viz kap. 4).
Spolehlivá statistická data o celkovém počtu pracovních míst, která vznikla v exportně
orientovaném oděvním průmyslu v rozvojových zemích v důsledku přesunu oděvní výroby,
neexistují. Lze však předpokládat, že počet lidí nově zapojených do oděvních výroby v
rozvojových zemích dalece přesahuje počet pracovních míst, která zanikla v zemích
vyspělých. V průběhu 80. a 90. let v zemích OECD zanikly více než 4 miliony pracovních
míst (OECD 2004:11). Počet pracovních míst, které migrace výroby do rozvojových zemí
generovala, je zřejmě podstatně vyšší, mimo jiné proto, že produktivita práce v oděvním
průmyslu je zde z řady důvodů nižší (především z důvodu nevyhovujících pracovních
podmínek a dlouhé pracovní doby, ale také kvůli častým výpadkům elektřiny, zpoždění
v dodávkách materiálu, horšímu technickému vybavení apod.). Pozitivní efekt vzniku nových
pracovních míst však oslabuje jejich kvalitativní povaha (viz kap. 3.2).
(c) Příliv kapitálu bývá vedle jedním z hlavních argumentů, kterými se obhajuje
přítomnost a působení zahraničních společností. Pokud v oděvním průmyslu k přímým
zahraničním investicím dochází, pak obvykle směřují do volných obchodních zón (Hale
2003: 14). Většina rozvojových zemí se ve snaze přilákat přímé investice nebo velké
zahraniční zakázky uchyluje k protěžování zahraničních firem formou daňových úlev,
bezcelních zón, budování dopravní a jiné infrastruktury ze státního rozpočtu a jiným
19
K nim bychom mohli připojit ještě jeden, z hlediska environmentální ekonomie zásadní aspekt – dopad na
tradiční lokální ekonomiku, především samozásobitelské komunity. Toto téma je zařazeno do části o
environmentálních souvislostech přesunu oděvní výroby (kap. 3. 3).
-26-
pobídkám. Prostřednictvím těchto pobídek a skrytého subvencování poskytují velkou část
kapitálu potřebného k zřízení a provozu výrobny právě cílové státy (Dicken 2003:306). Po
vyčerpání těchto výhod se však zájem oděvních firem často přesouvá jinam. Příkladem je
chování firmy Eurotex, která z těchto důvodů přemístila rozsáhlé výrobní komplexy z ostrova
Saipan (Garment Workers on US Saipan, 2000).
(d) Řada rozvojových zemí se potýká s vysokým zadlužením a nedostatkem
prostředků pro financování systému sociálních a jiných veřejných služeb. Oděvní výroba
může být jedním z mála průmyslových odvětví, kterým se v zemi daří a které jí přináší
zahraniční devizy, jak ukazuje příklad Bangladéše. Tento potenciální přínos je však v případě
mnoha rozvojových zemí velmi zásadně omezen vysokou lokalizační dynamikou oděvního
průmyslu. Konečný souhrn fiskálních příjmů cílové země může být minimální, či dokonce
záporný.
(e) Přítomnost zahraničního kapitálu může v některých odvětvích vést ke zlepšení
používaných technologií. Tento aspekt je však v případě oděvního průmyslu nevýznamný –
navzdory některým pokusům o automatizaci fáze šití zůstává šití a žehlení kromě dílčích
technických inovací náročným manuálním úkonem.
(f) Subkontraktování umožňuje pověřeným podnikům participaci na oděvním trhu
vyspělých zemí. Oděvní továrny a dílny ze zemí s nízkými mzdovými náklady získávají
nepřímý přístup na trhy obsazené velkými oděvními koncerny, na nichž by se bez
propracovaného marketingu a efektivní logistiky nebyly samy schopny uplatnit (Dicken
2003:288). Subkontraktováním se však na nižší úrovně výrobního řetězce přesouvá také
riziko spojené s nestabilitou oděvního průmyslu. Pověření subdodavatelé prakticky nemohou
ovlivňovat ani anticipovat vzdálená rozhodnutí zadavatelů zakázky, byť se jich bezprostředně
týkají.
Gereffi a Memedovicová (2003) zkoumali, zda a jakým způsobem rozvojové země
posilují svou pozici v oděvním průmyslu. Ačkoliv identifikovali několik nadějných příkladů,
kdy se původně pouzí zpracovatelé zahraničních zakázek vypracovali v plnohodnotné
partnery, kteří poskytují celý „balík“ služeb od navržení vzhledu oděvu, přes vyhledání
vhodného dodavatele materiálu, zajištění dopravy, šití, žehlení, balení až po distribuci do
maloobchodní sítě (Gereffi 2003:13-15), zjistili, že se to týká jen hrstky výrobců z několika
málo nově se industrializujících zemí. Tento náhled podporují i závěry studie Understanding
-27-
the Subcontracting Chain, která u všech zkoumaných oděvních podniků20 konstatuje velmi
omezenou míru kontroly nad výrobním a obchodním řetězcem (Hale 2003).
(g) V případě přímého zapojení zahraničních oděvních korporací do oděvního
průmyslu rozvojové země, ke kterému dochází nejčastěji v Latinské Americe, bývají pozitivní
dopady přesunu oděvní produkce na místní podniky zanedbatelné. Studie ICFTU, věnovaná
volným obchodním zónám a pracovním standardům v nich, konstatuje velmi nízký stupeň
propojení zahraničních firem působících ve volných obchodních zónách s místními dodavateli
a distributory (Perman 2004:6).
Při subkontraktování jsou dopady na místní podniky výraznější. Závislost na jediném
zadavateli zakázek však může pro výrobní podniky představovat velký problém v okamžiku,
kdy se tento zadavatel rozhodne pověřit výrobou jiného dodavatele (Dicken 2003:291).
Ekonomický přínos relokace částí oděvního řetězce do rozvojových zemí se tedy
omezuje především na vytvoření vysokého počtu nekvalifikovaných pracovních míst bez
záruky kontinuity a případně na zmírnění schodku mezinárodního obchodu sledované země.
3. 2. Sociální aspekty
Nižší úroveň mzdových nákladů a potenciálně i nižší nároky v oblasti pracovního
práva a sociálního zabezpečení jsou ekonomy hlavního proudu chápány jako komparativní
výhoda dané země ve srovnání s ostatními státy. Někteří ekonomové a environmentálně a
sociálně angažovaní autoři však zdůrazňují, že tato „výhoda“ není statická a jednou pro vždy
daná a že státy – chtějí-li si ji udržet – musí neustále zohledňovat úroveň výrobních standardů
ve srovnatelných zemích. Komparativní výhoda založená na těchto faktorech tak má přímou
souvislost s přetrvávající chudobou v rozvojových zemích, absencí základních práv
pracovníků a nízkými environmentálními standardy (Hale 2004).
Sociální souvislosti globalizace oděvního průmyslu závisí na několika proměnných.
Pro základní klasifikaci můžeme použít charakter pracoviště, tj. zda vykonává pracovník
zadanou práci v prostorách určených zaměstnavatelem (v exportní zóně, továrně, dílně,
neformální manufaktuře), nebo zda pracuje doma. Druhou důležitou dimenzí je povaha
pracovního vztahu, tj. zda je pracovník zaměstnán na základě řádné pracovní smlouvy nebo
zda je jedním z nelegálních pracovníků, kteří nejsou pod ochranou pracovního práva a
20
Zpráva analyzuje řetězec dodavatelsko-odběratelských vztahů v oděvním průmyslu v Bangladéši, na Srí
Lance, v Indii, Pákistánu, Thajsku, Číně, na Filipínách, v Bulharsku a ve Velké Británii.
-28-
nepožívají výhod sociálního zabezpečení. Tyto dva základní aspekty, znázorněné ve schématu
3.2, sice nestačí k plné typologii pracovních vztahů a souvisejících sociálních důsledků, jsou
však dostatečné pro ilustraci šíře problematiky a omezených možností generalizace.
Domácí práce
legální práce
šedá ekonomika
Volná obchodní
zóna
Obr. 3: Základní proměnné ovlivňující kvalitu pracovních příležitostí
v oděvním průmyslu
Třetí důležitou dimenzí je pozice zaměstnavatele v dodavatelsko-odběratelských
vztazích – výsledky několika terénních výzkumů shrnutých v publikaci Understanding the
Subcontracting Chain, dokládají, že pracovní podmínky, mzdy, sociální zabezpečení
pracovníků a další faktory, které mají přímý vliv na širší sociální důsledky, mají tendenci se
zhoršovat se vzrůstajícím počtem prostředníků a mezičlánků, které výrobní podniky vzdalují
od původních zadavatelů zakázky (Hale 2003:26).
Následující přehled shrnuje hlavní sociální aspekty globalizace oděvního průmyslu
z hlediska rozvojových zemí: od důsledků pro zaměstnance a pracovníky v oděvním průmyslu
směrem k širším důsledkům pro místní komunity a společnost v rozvojových zemích. Tam,
kde se sociální souvislosti na základě popsaných proměnných zásadněji liší, naznačuji možná
specifika.
-29-
Vznik pracovních míst
Na Srí Lance a v Pákistánu pracuje každý čtvrtý zaměstnaný člověk v oděvním
průmyslu (Hale 2003:10). Obdobné číslo platí i pro Bangladéš a některé další země. V
Dominikánské republice tvoří zaměstnanci oděvního průmyslu tři čtvrtiny z celkového počtu
200 tisíc pracovníků ve výrobním sektoru (The Economist, 16. 10. 2004).
Z perspektivy jednotlivých pracovníků i společnosti jako celku bývá vznik pracovních
míst chápán jako přínos. Pozitivní efekt na zaměstnanost však mají jen stabilní pracovní
místa. V kontextu končícího režimu kvót a liberalizace obchodu oděvy je velká část
pracovních míst vytvářena jen krátkodobě a s nejistou délkou trvání. Objevují se obavy z další
vlny relokace, která by s sebou přinesla obrovský pokles počtu pracovních míst v některých
rozvojových zemích.
Zpráva Světové obchodní organizace, predikující vývoj globálních dodavatelskoodběratelských vztahů v oděvním průmyslu po lednu 2005, předpokládá, že z liberalizace
mezinárodního obchodu oděvy nejvíce získá Čína a Indie (Nordas 2004). Výrobci z menších
asijských, afrických a latinskoamerických zemí budou naproti tomu muset „čelit mnohem
větším výzvám než dosud“ (Nordas 2004:25). Co to znamená pro pracovníky v oděvním
průmyslu v těchto zemích?
V důsledku další vlny přesunů by mohlo dojít k zániku nespecifikovaného počtu
pracovních míst v menších rozvojových zemích, které nedisponují dostatečně kvalitní
dopravní a komunikační infrastrukturou a jejichž oděvní továrny a dílny nejsou schopny
velmi flexibilně reagovat na požadavky zadavatelů zakázek. Tam, kde si oděvní průmysl
dokáže udržet dostatečný příliv zakázek, se dá očekávat zvýšený tlak na minimalizaci
výrobních nákladů a větší flexibilitu dodavatelů. Tento vývoj pravděpodobně ještě sníží
kvalitu pracovních míst v oděvním průmyslu. Ta byla přitom již dlouho před ukončením
MFA terčem kritiky vládních i nevládních organizací, odborových hnutí apod.
Kvalita pracovních míst v oděvním průmyslu
Pracovní příležitosti v oděvním průmyslu v rozvojových zemích mají charakter
dělnických profesí: jsou špatně placená, nevyžadují žádnou nebo jen minimální kvalifikaci,
práce spočívá v relativně jednoduchých opakujících se úkonech, jsou s ní spojena některá
zdravotní rizika, šance na postup na vyšší pozice je nízká, jednotliví pracovníci mohou být
-30-
snadno nahrazeni jinými. Pracovní místa v oděvním průmyslu v rozvojových zemích však
mají další negativní aspekty, které byly hlavní příčinou vzniku iniciativ, které se zaměřují na
zlepšení výrobních podmínek v tomto odvětví.
Z analýzy Mezinárodní organizace práce (ILO 2000) a terénních výzkumů a zpráv
nevládních organizací vyplývá několik okruhů důsledků globalizace oděvního průmyslu:
a) pracovně-právní vztahy mezi pracovníky a zaměstnavateli,
b) právo na kolektivní vyjednávání,
c) mzdové ohodnocení pracovníků,
d) fyzické podmínky na pracovišti a zdravotní a bezpečnostní aspekty,
e) sociální zabezpečení pracovníků,
f) stabilita a kontinuita pracovních míst.
(a) Jedním se základních problematických bodů, od něhož se odvíjí celá řada dalších
aspektů, je zaměstnávání pracovníků bez řádné pracovní smlouvy Bez pracovní smlouvy není
pracovník de jure považován za skutečného zaměstnance a není chráněn pracovní legislativou
daného státu. Možnost domoci se svých zaměstnaneckých práv například v případě
neoprávněného propuštění je velmi nízká.
Nízká gramotnost u části obyvatelstva s nižším sociálním a ekonomickým statusem
může navíc v některých regionech silně omezovat účinnost pracovní smlouvy coby nástroje,
který má zmírnit nerovnoprávné postavení zaměstnanců v pracovním vztahu. Pracovníci ve
vzdálenějších venkovských oblastech, kam někteří výrobci oděvů z důvodu nižší aktivity
odborů, nižší úrovně mezd21 a nižší pravděpodobnosti inspekční návštěvy cíleně přesouvají
výrobu (Hale 2003:17), často neznají svá základní práva a mohou se tak snadno stát obětí
manipulace ze strany zaměstnavatele.
Neformální pracovněprávní vztahy se objevují nejčastěji v případě menších výrobních
podniků a dílen, které jsou na zahraniční odběratele napojeny nepřímo (Hale 2003:18).
Problémem je také sezonní práce, resp. opakované najímání a následné nezákonné
propouštění týchž pracovníků podle potřeby zaměstnavatele (ILO2000:23).
(b) Svoboda sdružování a právo na kolektivní vyjednávání patří k základním prvkům
mezinárodně uznávaného pracovního práva, zakotveného v konvencích Mezinárodní
organizace práce. Efektivní uplatňování tohoto práva je považováno za klíč k vyjednání
přijatelných pracovních podmínek, stabilních pracovních míst a odpovídajícího ohodnocení
21
V některých zemích se výše zákonné minimální mzdy stanovuje regionálně – např. minimální hodinová mzda
v hlavním městě Filipín, Manile, je o 35 procent vyšší než v pět hodin jízdy vzdáleném Baguio City (Hale
2003:187)
-31-
pracovníků (ILO 2000:44). V oděvním průmyslu v rozvojových zemích však často pod
explicitní nebo implicitní pohrůžkou relokace výroby dochází k omezení nebo úplnému
zákazu činnosti nezávislých odborových organizací.
Vytváření odborových organizací může být zakázáno přímo státem na celém jeho
území, jako je tomu například v Bangladéši, nebo může být státem částečně omezeno –
nejčastěji na území volných obchodních zón. Může být omezováno také ze strany
individuálních zaměstnavatelů navzdory tomu, že právo na kolektivní vyjednávání legislativa
dané země oficiálně uznává.
Specifické problémy při uplatňování práva na kolektivní vyjednávání vyvstávají
v případě domácí práce – pracovníci se vzájemně neznají, v případě, že mezi nimi a
zaměstnavatelem stojí jeden nebo více prostředníků, nemusí znát ani identitu svého
zaměstnavatele (Hale 2003:16). Přitom právě pracovní a pracovněprávní podmínky domácí
práce mohou být v některých ohledech horší, než podmínky v továrnách a legálních dílnách.
Domácím pracovníkům se svěřují manuálně nejnáročnější nebo rizikové úkony.22 Rizika se
přenášejí nejen na pracovníka, ale i jeho rodinu.
(c) Mzdy tvoří značnou část výrobních nákladů v oděvní výrobě. Liberalizace obchodu
oděvy učinila z mzdových nákladů jeden z nejdůležitějších faktorů rozmístění současné
oděvní výroby. Úroveň mezd v oděvní výrobě se může značně lišit nejen při srovnání
jednotlivých států, ale i v rámci daného státu. V souvislosti se mzdami se nejčastěji uvádí
následující problémy: mzdy nedosahují hranice minima stanoveného příslušným zákonem,
vyplácejí se se značným zpožděním, výpočet výše mzdy je velmi složitý a netransparentní 23,
což pracovníkům znesnadňuje kontrolu správného vyúčtování (Hale 2003:19). Někteří
zaměstnavatelé srážejí z mezd svých zaměstnanců sociální a zdravotní pojištění, aniž by je
skutečně odváděli.
Při určování mzdy domácích pracovníků se vychází z počtu odevzdaných
bezkazových kusů oděvů nebo oděvního polotovaru. Tento způsob odměny ne vždy zajišťuje
i při značných pracovních výkonech příjem, ze kterého by bylo možné pokrýt základní životní
potřeby (ILO 2000:27).
(d) Pracovní podmínky v oděvním průmyslu v rozvojových zemích jsou jedním
z nejčastěji kritizovaných aspektů globalizace oděvního průmyslu a obchodu. Terénní
22
Výzkum domácí práce na Srí Lance odhalil, že tamní domácí pracovníci dostávají za úkol nacpávat peří do
péřových bund a jiných oděvů. Tento úkon může vyvolávat alergie a dýchací obtíže, navíc existuje značné riziko
vznícení materiálu. Výrobci péřových oděvů proto raději tento rizikový úkon převádějí na domácí pracovníky
(Hale 2003:16).
23
Vypočítává se na základě kombinace počtu odpracovaných hodin a odevzdaných kusů oděvů, dosažených
norem, připsaných bonusů, stržených penále za kazovou produkci apod.
-32-
výzkumy a rozhovory s pracovníky továren a dílen ve volných obchodních zónách i mimo ně
poukazují na zvýšenou prašnost, nedostatečnou ventilaci, nedostatečné osvětlení, nadměrnou
hlučnost, nedostatečné protipožární zajištění, blokované/neexistující nouzové východy,
nedostatek toalet, nedostatek pitné vody24 apod (Hale 2003:23). Zdravotní problémy, které se
v důsledku pracovního vypětí u pracovníků projevují, zahrnují horečky, bolesti hlavy,
problémy se zrakem, alergie, záněty ledvin, bolesti zad, žaludeční křeče, problémy
s dýcháním, permanentní vyčerpání (ibid.).
Nedostatečnost podmínek na pracovišti umocňuje velmi dlouhá pracovní doba25 a
neochota zaměstnavatelů umožnit zaměstnancům čerpání dovolené nebo absenci v případě
nemoci (Hale 2003:23). Výjimkou podle výpovědí pracovníků nebývají sedmidenní pracovní
týdny po dobu několika měsíců trvání zakázky.26
Anita Roddick cituje stížnosti zaměstnanců pracujících v nikaragujské Las Mercedes
Free Trade Zone, kde se šijí oděvy například pro americké hypermarketové řetězce Wal-Mart,
J C Penney a Kmart i uniformy pro americkou armádu: „Pracujeme od sedmi ráno do devíti
večer včetně víkendů. Když dostaneme urgentní zakázku, musíme pracovat až 24 hodin na
jeden zátah. Zacházejí s námi jako se zvířaty, nebo jako kdybychom byli stroje. Často se
stává, že nedostaneme povolenku, abychom mohli odejít na toaletu. Nechtějí nám dát
povolení, abychom mohli odejít k lékaři, když onemocníme.“ (Roddick 2001)
S nedostatečným zázemím na pracovišti a neúměrně dlouhou pracovní dobou bez
možnosti náležité přestávky přímo souvisí bezpečnost práce – počet pracovních úrazů se
zvyšuje s počtem odpracovaných hodin (Garment Workers on US Saipan, 2000).
(e) Legální nárok na základní sociální zabezpečení je zakotven v zákonodárství
většiny rozvojových i nejméně rozvinutých zemí. Přesto však může docházet k tomu, že
zaměstnavatelé za své zaměstnance neodvádějí sociální dávky. Dickenův předpoklad, že
přímé pobočky zahraničních firem jsou v tomto ohledu k zaměstnancům o něco korektnější,
než menší místní podniky a dílny, podporují závěry zprávy Understanding the Subcontracting
Chain, které dokládají postupný rozpad zákonů, kodexů a standardů v nižších patrech
pyramidy subkontraktování (Hale 2003:26).
24
Někteří zaměstnavatelé údajně záměrně na pracovišti neposkytují pitnou vodu ani čas se osvěžit, aby tak
minimalizovali přestávky na toaletu (Hale 2003:23).
25
Počet odpracovaných hodin v průběhu roku značně kolísá v závislosti na tom, jestli příslušná oděvní továrna
nebo dílna právě pracuje na zakázce pro jednoho či více zadavatelů, nebo ne – v tom případě pracovníci čelí
opačnému problému, a sice sezonnímu propouštění.
26
Mnoho nevládních organizací poukazovalo v rámci kampaně Play Fair at the Olympics na značné zhoršení
pracovních podmínek v oděvním průmyslu v souvislosti s Olympijskými hrami v Athénách, které kladly na
zhotovitele vysoké nároky co do velikosti zakázek a termínu jejich dodání (www.fairolympics.org, 10. 10.
2004).
-33-
(f) Na úrovni pracovníků jako jednotlivců může prvek nestability pracovních míst
nabývat několika významů. Nízké požadavky na kvalifikaci v kombinaci s nadbytkem levné
pracovní síly a nedostatkem pracovních příležitostí vedou ke snadné nahraditelnosti
pracovníků. Tím se zaměstnavatelům otevírá možnost požadovat od svých – oficiálních i
neoficiálních - zaměstnanců nadstandardní pracovní výkony během neúměrně dlouhé
pracovní doby, aniž by nutně museli brát ohledy na platnou pracovněprávní legislativu.
Širší sociální souvislosti
Širší souvislosti relokace oděvního průmyslu do rozvojových zemí se projevují ve
třech oblastech:
a) rodina a rodinné vztahy,
b) místní společenství,
c) společnost.
(a) V souvislosti s velmi špatně placenou domácí prací existuje riziko zapojení dětí
domácích pracovníků přímo do oděvní výroby – děti musí pomáhat splnit dané limity a
zvyšovat produkci, aby příjem za odevzdané výrobky pokryl základní potřeby rodiny. Děti
rodičů, které nevydělávají dostatečné množství prostředků pro pokrytí základních potřeb
rodiny a domácnosti, mohou být nuceny hledat přivýdělek i mimo domov, ať už v oděvní
výrobě, nebo v jiném odvětví.
Domácí práce může představovat zvýšenou zátěž pro rodinu domácího pracovníka i
v případě, že se členové rodiny nepodílí přímo na zadaných pracovních úkonech. Z rozhovorů
s pracovníky ze Srí Lanky, Číny a Pákistánu však vyplývá, že práce v domácím prostředí
mohou vnímat i jako klad – domácí pracovníci shodně uváděli, že tento způsob zaměstnání
jim dává možnost být v kontaktu s rodinou navzdory dlouhým přesčasům a částečně se
vyvarovat šikaně a tlaku na hodinové a denní normy ze strany zaměstnavatele (Hale 2003:17).
Právě dlouhá pracovní doba má výrazný dopad na rodinné vztahy pracovníků
zaměstnaných ve volných obchodních zónách, továrnách a šicích dílnách. Pracovníci mohou
být pod pohrůžkou propuštění27 nuceni trávit v zaměstnání značnou část dne, aniž by měli
nárok alespoň na jeden den volna v týdnu. Osobní život zaměstnanců a jejich rodinné vztahy
mohou být v takovém případě vystaveny značnému napětí.
27
Pracovníci bývají na pracovišti v době dokončování zakázky dokonce zadržováni fyzicky – východy z tovární
haly jsou uzamčené a nesmí odejít, dokud nesplní zvýšené normy (Rimml 2005).
-34-
Extrémním příkladem jsou oděvní továrny na ostrově Saipan, jak je popisuje
dokumentární snímek Garment Workers on US Saipan (2000). Většinu zdejších pracovníků
tvoří čínské ženy, které se s vidinou lépe placené práce v oděvním průmyslu na americkém
ostrově odloučily od svých rodin a zaplatily vysoký vstupní poplatek, provizi
zprostředkovatelům a leteckou dopravu, aby na místě poznaly svůj omyl – mnohé z nich
pracují i několik let za mnohem nižší mzdu, než očekávaly, a snaží se vydělat si zpět alespoň
tolik, aby byly schopny splatit příbuzným dluhy, které před odjezdem nadělaly.
(b) Zapojení do řetězce subkontraktování může mít dalekosáhlé souvislosti pro
venkovské i městské komunity. Na nejnižších úrovních subkontraktování při rozdělování
zakázek pro domácí pracovníky může v místním společenství mezi jeho členy vznikat napětí,
zvláště pokud jsou jeho součástí ti, kteří domácí zakázky přijímají, i ti, kteří je rozdělují (Hale
2003:8).
V případě oděvní výroby v zónách, továrnách a dílnách jsou zdokumentovány případy,
kdy se zaměstnavatelé snažili využít etnické, kastovní, náboženské, věkové nebo třídní
rozdíly k oslabení solidarity mezi pracovníky a rozštěpení odborových organizací (Hale
2003:19).
Na pomezí rodinné a komunitní úrovně můžeme zařadit souvislosti spojené
s odchodem mladých lidí (nejčastěji žen) z rurálních oblastí do měst, kde nacházejí
zaměstnání v oděvním průmyslu. Plat zaměstnance v oděvní továrně může být hlavním
peněžním příjmem některých venkovských rodin, které se jinak živí samozásobitelstvím.
Rodiny proto vytváří na dívky a mladé ženy tlak, aby odešly do měst a hledaly práci ve
volných obchodních zónách nebo městských továrnách (Dicken 2003:334). Tlak ze strany
rodiny a/nebo komunity uváděly jako jeden z hlavních motivů odchodu z Číny na ostrov
Saipan i šičky, se kterými byly natočeny rozhovory pro dokumentární film US Garment
Workers in Saipan.
(c) Oděvní průmysl je v některých rozvojových zemích jediným výrazně zastoupeným
průmyslovým odvětvím. Z toho mohou plynout některé kulturní a hodnotové implikace pro
vybrané sociální skupiny i pro společnost jako celek.
Jednou z nejčastěji zmiňovaných souvislostí tohoto druhu jsou dopady na pozici žen
ve společnosti. Podle Dickena (2003:332) tvoří až 80 procent pracovníků v oděvním
průmyslu ženy.28 Ženy, které pracují v oděvních továrnách, v některých zemích přicházejí
28
Zpráva ILO toto číslo potvrzuje, ale zdůrazňuje, že v zastoupení žen a mužů v oděvní výrobě jsou mezi
jednotlivými zeměmi značné rozdíly– Afrika je regionem s nejnižším podílem žen (rozmezí sahá od pouhých 30
procent v Ghaně, Zimbabwe a Keni po více než 81 procent v Maroku). Naopak nejvíce žen pracuje v evropském
oděvním průmyslu (všechny země kromě Albánie vykazovaly přes 70 procent, ILO 2000:19-20).
-35-
z venkovských oblastí s tradičním uspořádáním společnosti a rozdělením mužských a
ženských rolí. Výdělek v oděvním průmyslu pro ně může být možností jak zlepšit svůj život a
získat nezávislost na tradičně patriarchálním prostředí. Ženy, které se s posíleným
sebevědomím a pocitem materiální nezávislosti vrací do venkovských oblastí, mohou změnit
náhled na svou pozici ve společnosti a rodině. To může vést k některým širším změnám
v percepci role žen (ILO 2000:53), ale také ke konfliktům v rámci rodiny a místního
společenství.
Oděvní průmysl však může mít z hlediska gender velmi vyhraněný podtext. Zatímco
značná část nekvalifikovaných dělnických míst v oděvním průmyslu připadá na ženy, vyšší
pozice v žebříčku podnikové hierarchie bývají naopak až na výjimky obsazovány muži (ILO
2000:53). Z toho vyplývají některé specifické souvislosti, především otázka verbálního,
fyzického a sexuálního obtěžování. Zvláštní pozornost jí věnuje i Mezinárodní organizace
práce; konstatuje však, že díky společnému úsilí zaměstnavatelů, odborových organizací a
speciálních programů ILO se tento problém stává o něco méně běžným (ILO 2000:53). Po
opuštění pracoviště však pro ženy riziko nekončí – v době dokončování zakázek se ženy vrací
ze zaměstnání často pozdě v noci, kdy se mohou stát oběťmi útoků při cestě domů (Hale
2003:22).
Organizace Working Women Worldwide odhaduje, že očekávané změny v rozložení
světové oděvní výroby po zrušení dovozních kvót budou mít největší dopady právě na
pracující ženy (Hale 2003:19). Vesnické ženy, které přišly do měst za prací v oděvním
průmyslu, se po ztrátě pracovního místa budou jen s obtížemi uplatňovat jinde, možnost
návratu zpět k rodině však pro ně rovněž nemusí být reálná – lidé, kteří odcházejí z tradičního
prostředí do velkoměst, kde pracují ve volných obchodních zónách nebo městských
továrnách, získávají celý soubor nových postojů, názorů, návyků a očekávání (Dicken
2003:279), které je mohou vyčlenit z jejich původního společenství.
3. 3. Environmentální souvislosti přesunu oděvní výroby
Téma environmentálních důsledků přesunu oděvní produkce je v odborné literatuře
velmi málo zpracované a dokonce ani nevládní organizace mu nevěnují zdaleka takovou
pozornost, jakou k sobě přitahují sociální aspekty výroby oděvů v rozvojových zemích.
Environmentální souvislosti oděvní výroby jsou ve srovnání se souvislostmi textilního
průmyslu o něco méně výrazné. Textilní průmysl se vyznačuje značnou environmentální
-36-
zátěží z hlediska aplikovaných chemických vstupů a výsledných odpadů – a to jak ve fázi
získávání surovin, tj. textilních vláken (přírodních i umělých), tak při jejich zpracovávání
v tkaniny. Vlastní oděvní výroba je problematická v několika spíše okrajových aspektech.
Avšak vzhledem k tomu, že přibližně polovina produkce textilního průmyslu se využívá pro
výrobu oděvů (Dicken 2003:318), je třeba dopady oděvního průmyslu a obchodu posuzovat i
v kontextu environmentálních souvislostí textilního průmyslu. Tato podkapitola člení možné
environmentální aspekty globalizace oděvního průmyslu a přesunu oděvní výroby do
některých rozvojových zemí do tří částí:
a) environmentální dopady spojené s výrobním procesem,
b) socioekologické souvislosti přesunu,
c) environmentální souvislosti nakládání s oděvním odpadem.
(a) Environmentální dopady spojené s výrobním procesem
Životní cyklus oděvů začíná pěstováním plodin, z nichž se vyrábí přírodní textilní
vlákna (bavlna, konopí, len), resp. chovem zvířat v případě živočišných vláken (vlna, alpaka),
nebo těžbou ropy, která je základní surovinou pro výrobu umělých vláken. V této souvislosti
nelze nepřipomenout alespoň několik základních faktů.
Konvenčně pěstovaná bavlna je jednou z chemicky nejošetřovanějších plodin světa.
Spojuje v sobě nejzávažnější environmentální a sociální důsledky monokulturního
chemizovaného zemědělství. Podle údajů severoamerické pobočky Pesticide Action Network
se při pěstování bavlny aplikuje 10 procent celosvětové spotřeby pesticidů (PANNA
7.3.2005)29. Bavlníkové plantáže přitom zabírají „jen“ necelá 4 procenta světového půdního
fondu, využívaného k zemědělství (Haffmans 2000:178). Rozptylu chemických reziduí do
okolí bavlníkových plantážích a jejich kumulaci v tkáních živých organismů, včetně lidí a
hospodářských zvířat, nelze účinně zabránit.
Bavlník je plodina velmi náročná na vodu. Vzhledem k vysoké poptávce po bavlně
není možné jeho pěstování omezit jen na oblasti, ve kterých se voda nachází v přirozeném
dostatku. Dnes se bavlna s pomocí zavodňování pěstuje i v suchých oblastech jako je Súdán,
Senegal a Egypt (Haffmans 2000:180). Environmentální souvislosti budování zavodňovacích
29
Při chemickém ošetřování bavlny se používá řada chemických prostředků – např. prudce jedovatý aldikarb pro
dezinfekci půdy, organické fosfáty coby hnojiva (organické fosfáty se během 2. světové války používaly jako
nervový plyn), vysoce rizikový pesticid endosulfan, chemické defolianty, které bavlník zbavují listů tak, aby
mohl být snadno mechanicky sklizen a aby nezabarvil bílé chomáčky květů, růstové stimulátory apod. (PAN
Germany, 7. 3. 2005).
-37-
systémů v regionech, které k tomu jsou zcela nevhodné, se nejnázorněji ukazují na případu
vysychajícího Aralského jezera. (Haffmans 2000:177).
Velkou kontroverzi vzbudily také snahy některých států a firem uvést na trh geneticky
upravená semena bavlníku a umožnit jejich běžné užívání. Hlavním argumentem příznivců
geneticky modifikované bavlny je možné snížení spotřeby pesticidů. Odpůrci genetických
modifikací zemědělských plodin naproti tomu poukazují především na jejich nekontrolované
šíření, nepředvídatelné synergie a velmi omezený ekonomický i environmentální přínos
(Haffmans 2000).
Tab. 2: Vývoj poptávky po textilních tkaninách (podíl na světovém trhu od roku 1780 do roku 1999)
1780
1900
1960
1991
1999
Vlna
78%
20%
10%
5%
3%
Len
18%
6%
DN
DN
DN
Bavlna
4%
74%
68%
48%
42%
Umělá vlákna*
0%
0%
5%
40%
50%
Celulóza
DN
DN
18%
7%
5%
DN= data nejsou dostupná, * = nezahrnují celulózu
Zdroj: Hafmanns 2000:184
Rovněž produkce umělých vláken, jejichž spotřeba v posledních desetiletích rapidně
narůstá (viz tab. 2) se pojí s řadou environmentálních rizik. K hlavním environmentálně
problematickým aspektům patří původ primární suroviny, tedy ropy.30 Německá pobočka
PAN vytvořila detailní přehled procesů, kterými vlákna během zpracování procházejí, a
chemických látek, které se při nich používají. I stručný výtah ukazuje širokou škálu
environmentálně rozporuplných souvislostí: v procesu, který začíná několika chemickými
reakcemi, a vrcholí spřádáním umělých vláken a vznikem tkanin, které se následně propírají,
bělí, znovu propírají, suší, chemicky upravují, barví a potiskují a znovu chemicky upravují a
propírají a
suší, dochází především k silnému znečištění odpadních vod v důsledku
30
Na tento aspekt poukazují i Ryan a Durning, kteří důsledně zkoumali mimo jiné environmentální souvislosti
bavlněného trička (Ryan 1997). Českým čtenářům tuto pasáž přibližuje profesorka Librová ve Vlažných a
váhavých (Librová 2003:97-100).
-38-
přítomnosti těžkých kovů v textilních barvivech31 a vysoké spotřebě energie během sušení
(Haffmans 2000:187).
Při vlastní výrobě oděvů, tj. při šití, praní a žehlení, je největším problémem vymývání
části barviv32 a chemických aditiv do odpadních vod. V této fázi se do odpadních vod
uvolňuje až dvacet procent barviv (Haffmans 2000:187). Fakt, že velká část oděvní výroby se
děje
v rozvojových
a
nejméně
rozvinutých
zemích
světa,
v nichž
uplatňování
environmentálních standardů může být méně důsledné než ve vyspělých zemích, souvisí se
závažnějšími lokálními dopady na kvalitu vodních zdrojů. Menší výrobní podniky a dílny
obvykle nemívají vlastní čističky odpadních vod33 a silně znečištěná voda tak může ústit
přímo do přírodních vodních zdrojů. Situace u větších podniků a volných obchodních zón se
liší v závislosti na legislativních požadavcích daného státu a efektivních kontrolních a
donucovacích mechanismech; vliv ale může mít i přístup jednotlivých firem.
Další environmentální souvislosti nejsou specifické jen pro oděvní průmysl, ale
vyplývají z průmyslové povahy oděvní výroby jako takové – jedná se například o spotřebu
energie a vody, zábor půdy, obaly, zvýšené nároky na vnitrostátní i mezinárodní přepravu.
Téma dopravy oděvních polotovarů a produktů si zasluhuje zvýšenou pozornost –
Susanne Haffmans (2003) odhaduje, že průměrné džíny, resp. suroviny pro jejich zhotovení,
urazí asi 19 tisíc kilometrů, než se dostanou do maloobchodní sítě34. Kladně lze v souvislosti s
dálkovou přepravou oděvů a surovin vnímat to, že se většinou využívá vodní, příp. železniční
dopravy, ani ty však samozřejmě zdaleka nejsou bez souvislostí pro životní prostředí. Letecké
dopravy se užívá jen zřídka – výzkum oděvního průmyslu v Malawi však uvádí, že
v případech, kdy primární výrobce nestihne včas odeslat zakázku pro zámořského zadavatele,
má povinnost na vlastní náklady zajistit leteckou přepravu oděvů (de Haan, 2003:16).
(b) Environmentální souvislosti nakládání s oděvy jako odpadem
31
U bavlny se během průmyslového zpracování do odpadních vod uvolňují zbytky pesticidů a dalších
chemických látek (Hoffmans 2000:187)
32
Bavlněné tkaniny stojí z tohoto hlediska za zvláštní pozornost - zhruba jedna třetina barviv k bavlně nepřilne a
vymyje se do odpadní vody postupně v některé fázi praní (Ryan 1997). Přibližně jedna pětina se vymyje až při
finálním praní oděvů (Hoffmans 2000:187).
33
V případě, že čističky mají, vyvstává problém jak nakládat s odpadním kalem – ve dokumentárním snímku
100% cotton: Made in India (2000) indické ženy vybírají holýma rukama toxický kal a nechávají sušit na slunci.
34
V modelovém příkladě uvažuje s bavlnou z Kazachstánu, která se zpracovává v Turecku, tká na Tchajwanu,
látka se barví ve Francii, potiskuje v Číně, šije v Bulharsku a prodává ve Velké Británii (Haffmans 2000:186).
-39-
Průměrná spotřeba obyvatel Evropské unie35 je 20 kg textilu na osobu a rok. V čele je
Německo se spotřebou 26 kg na osobu a rok, za něj se řadí Velká Británie, Itálie a Francie.
Zhruba polovina tohoto množství každoročně končí jako „odpad“ (Hafmanns 2000:188). Co
se s touto horou mírně obnošeného oblečení děje?
Existují tři hlavní možnosti: oděvy končí na skládkách nebo ve spalovnách, nebo se
recyklují pro průmyslové účely, nebo se znovu použijí jako ošacení.
Při spalování oděvů se uvolňují rezidua těžkých kovů; emise ze spalování umělých
vláken navíc obsahují karcinogenní dioxiny a furany (Haffmans 2000:189). Recyklace oděvů
je poměrně energeticky a technologicky náročná a pro použitý textil se v průmyslu nachází
spíše jen marginální uplatnění. V environmentálních kruzích často favorizované oblečení
„z druhé ruky“, které jsem zařadila i do přehledu environmentálně šetrnějších oděvních
alternativ na českém trhu, rovněž není bez souvislostí – jeho masový dovoz do rozvojových a
nejméně rozvinutých zemí pod hlavičkou charitativní pomoci nebo coby čistě komerční
aktivita ohrožuje v cílových zemích místní oděvní průmysl, určený pro lokální trhy. „Secondhand“ oblečení z Evropy a USA se v rozvojových zemích nabízí na trzích a v pouličních
stáncích za cenu, se kterou místní (ani zahraniční) výrobci nemohou soutěžit. Uvážíme-li, že
průměrná spotřeba oděvů například v některých afrických zemích se z důvodu nízké kupní
síly obyvatelstva a odlišných klimatických podmínek pohybuje jen mezi 1 až 5 kg na osobu a
rok (Haffmans 190), pak i dovoz relativně menšího množství oblečení má obrovský dopad.
(c) Socioekologické souvislosti přesunu oděvní výroby
Posun těžiště oděvní výroby do některých rozvojových zemí může mít pro cílové země
širší
společensko-ekologické
souvislosti.
Zmínila
bych
alespoň
dvě:
dopady
na
environmentální legislativu a implikace pro lokální ekonomiku.
Přítomnost nadnárodních korporací a soutěžení mezi státy o zachování komparativní
výhody vede k erozi standardů v oblasti environmentálních norem. Tím, že flexibilní
koncerny mohou přesouvat – a také přesouvají – výrobu nebo zakázky do oblastí s nejnižšími
environmentálními standardy, tak nepřímo ovlivňují environmentální legislativu menších
zemí (Korten 2001).
Dicken však polemicky uvádí, že přítomnost velkých koncernů nemusí být z hlediska
jejich vlivu na environmentální legislativu výslovně negativní (Dicken 2003:286). Cituje
35
Údaj je z roku 1997, týká se pouze států tehdejší Evropské unie.
-40-
studii UNCTAD z roku 1995, která nepotvrdila, že by motivací ani důsledkem relokace firem
bylo využití nižších sociálních a environmentálních norem (Dicken 2003:285).
Přesun průmyslové oděvní výroby do rozvojových a nejméně rozvinutých zemí může
mít významný dopad na tradiční lokální ekonomiku, jak ji chápou někteří environmentální
ekonomové, tedy ve smyslu menších decentralizovaných ekonomických jednotek,
charakteristických mimo jiné krátkými řetězci mezi prvovýrobci a finálními spotřebiteli a
preferováním lokálních zdrojů.
Venkovské oblasti v rozvojových zemích nemají k tomuto pojetí ekonomických
vztahů daleko. Z pohledu environmentální ekonomie je lokální ekonomika a její rozvoj
jedním z hlavních pilířů dlouhodobé udržitelnosti a stability, a to jak v ekonomickém, tak
sociálním a environmentálním smyslu (např. Schumacher 2000 nebo Hines 2000).
Odchod venkovských obyvatel do urbanizovaných oblastí a jejich zapojení do
exportního oděvního průmyslu, stejně jako trend relokovat oděvní výrobu v rámci
rozvojových zemí do vzdálenějších venkovských oblastí, kde je pracovní síla levnější a méně
znalá svých práv, má nejen dopady sociální, ale i environmentální, resp. socioekologické.
Odchod aktivních obyvatel z venkovských oblastí za prací do měst může vést k jejich citelné
absenci v manuálně náročném malozemědělství. V některých regionech subsaharské Afriky
(Botswana, Mozambik, Malawi aj.) je právě to společně s ubýváním obyvatel v důsledku
pandemie HIV/AIDS zdrojem vážného nedostatku pracovních sil a možného úpadku
venkovských oblastí. Návrat těchto pracovníků zpět do původních komunit může být spojen
s introdukcí nových postojů, návyků a hodnot, které se blíží hodnotám, postojům a návykům
spotřebitelské většiny ve vyspělých zemích.
Zaměstnání ve volné obchodní zóně nebo městské továrně tak pro venkovskou
komunitu může navzdory nedostačujícím pracovním podmínkám a relativně nízkému platu
znamenat cestu k získání vyššího statusu než samozásobitelství, které může být chápáno jako
„nezaměstnanost“.
-41-
4. Srovnání oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši
Ačkoliv globalizace oděvního průmyslu vykazuje z pohledu rozvojových zemí mnoho
společných znaků, vlastní příčiny, průběh a důsledky relokace oděvního průmyslu se mohou u
jednotlivých zemí značně lišit. Následující komparace Mexika a Bangladéše se zaměřuje na
čtyři okruhy témat: a) rozsah a organizace oděvního průmyslu, b) lokalizační faktory, c)
výrobní podmínky a d) perspektivy oděvního průmyslu.
4. 1. Rozsah a organizace oděvního průmyslu
Mexiko i Bangladéš se podle členění OSN řadí k rozvojovým zemím (UNDP
2003:364). Zatímco Mexiko však bývá označováno jako „latinskoamerický tygr“
s obrovským potenciálem pro ekonomický rozvoj, Bangladéš je příkladem nejméně rozvinuté
země (LDC) s vysokým podílem obyvatel pracujících v tradičním malozemědělství. Zemi se
přesto daří postupně se přibližovat k většině Rozvojových cílů tisíciletí, které vyšly
z Deklarace tisíciletí, přijaté 189 státy OSN v roce 2000 (viz příloha 6). Mexiko je naplnění
Rozvojových cílů o něco blíže, největším problémem je však obrovské sociální rozdíly, které
se v průběhu hospodářského rozvoje v posledních desetiletích prohloubily – v roce 2000 mělo
nejbohatších 10 procent Mexičanů 35krát vyšší příjmy než nejchudší desetina (UNDP
2003:63). Tabulka 2 představuje základní socioekonomická data obou zemí.
Tab. 2: Srovnání vybraných socioekonomických ukazatelů Mexika a Bangladéše
Počet obyvatel36 (2003)
Zaměstnanost podle sektorů
(2003)37
Míra gramotnosti u populace nad
36
37
Mexiko
Bangladéš
102,3 milionů
138,1 milionů
zemědělství 18%
zemědělství 63%
průmysl 24%
průmysl 11%
služby 58%
služby 26%
92,2%
43%
Světová banka, 2005
World Factbook, 2005
-42-
15 let (odhad 2005)38
Míra gramotnosti u žen starších
15 let (2001)39
89,5%
30,8%
Podíl pracujících dětí ve věkové
skupině 10 – 14 let40
4,1%
26,9%
Míra nezaměstnanosti (2003)41
2,4% (25% včetně částečné
zaměstnanosti)
3,3% (40% včetně částečné
zaměstnanosti)
Pořadí v indexu lidského rozvoje
(HDI)42
55/175 (poslední země ve skupině s
vysokým indexem lidského rozvoje)
139/175 (těsně nad hranicí nízkého
indexu lidského rozvoje)
Hrubý domácí důchod na osobu
(2003)43
6230
400
Hrubý domácí produkt Mexika, druhé největší latinskoamerické ekonomiky, se rovná
přibližně dvacetinásobku bangladéšského hospodářství (UNCTAD 2004:XIV).44 Navzdory
mnoha rozdílům mezi oběma zeměmi je pro Mexiko i Bangladéš charakteristické významné
zastoupení exportně orientovaného oděvního průmyslu, který je významným zdrojem
devizových příjmů a zaměstnanosti (viz tab. 3).
V bangladéšském oděvním průmyslu pracuje přibližně 1,3 milionu zaměstnanců.
Připočteme-li neformální domácí pracovníky vzroste počet lidí zapojených do oděvního
průmyslu přibližně na 2 miliony (Perman 2004). V Bangladéši je asi 3300 oděvních továren
různé velikosti, které jsou rozmístěny po celé zemi a na rozdíl od mexických maquiladoras
jsou převážně v rukou místních podnikatelů (Perman 2004). Jen necelá desetina oděvních
továren je lokalizována v některé ze šesti bangladéšských průmyslových zón (Perman
2004:31).
Tab. 3: Srovnání oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši
Mexiko
Bangladéš
38
World Factbook, 2005
UNDP 2003:24
40
Světová banka, 2005
41
World Factbook, 2005
42
UNDP 2003:243
43
Světová banka, 2005
44
Bangladéš sice patří do skupiny nejméně rozvinutých zemí světa, díky prudce narůstajícímu exportu
průmyslových výrobků se však v této skupině řadí mezi země s vysokým ekonomickým růstem (UNCTAD
2004:5).
39
-43-
Podíl na světovém vývozu
oděvů (2002)45
3,9%
2,1%
Hodnota exportovaných
oděvů (2002)46
7,751 miliard dolarů
4,131 miliardy dolarů
Podíl z celkové hodnoty
exportu (2002)47
4,8%
67,8%
Hlavní exportní destinace
USA, Kanada48
USA (50%), EU (40%), Kanada (2%),
ostatní (8%)49
Počet zaměstnanců
564 000 (2003)50
1,3 milionu (2004)51
Podíl žen mezi zaměstnanci
ND
90% (1998)52
Průměrná denní mzda
v oděvním průmyslu53
4,50 $54
1,54 $
Mzdové náklady – podíl
z celkových výrobních
nákladů55
13,8%
9,4%
V Mexiku existuje zhruba 4200 maquilas56, které zaměstnávají více než milion lidí
(MSN, 27. 4. 2005b). Čtvrtina až třetina z nich se věnuje výrobě oděvů (ILO 2000:59). Podle
údajů Mexické komory oděvního průmyslu působí v zemi více než 11 tisíc oděvních podniků
(CNIV, 30. 4. 2005).V porovnání s Bangladéšem je mexická oděvní výroba mnohem více
centralizovaná v maquiladorách, přibývá však i domácích pracovníků.
V Mexiku i Bangladéši dochází ke změně v lokalizaci oděvního průmyslu – továrny a
dílny se častěji přesouvají do vzdálených oblastí (v případě Mexika to znamená centrální a
jižní část země, v Bangladéši oblasti mimo okolí hlavního města), kde je úroveň mezd a
fluktuace pracovní síly nižší, pracovníci jsou méně informováni o svých právech a inspekční
návštěvy nejsou tak časté.
45
OECD 2004:54
OECD 2004:80
47
Ibid.
48
OECD 2004.
49
Hale 2003:31
50
Cámara Nacional de la Industria del Vestido, 30. 4. 2005
51
MSN, 30. 4. 2005
52
ILO 2000:60
53
MSN, 27. 4. 2005a
54
Průměrná mzda se pohybuje od 2,28 dolarů (stát Coahuila) do 7,14 dolarů (Tehuacán). Výdaje k pokrytí
životních potřeb v Mexiku činí kolem 60 dolarů měsíčně (MSN, 27. 4. 2005b).
55
OECD 2004:76
56
Používá se i pojem maquiladoras – oba jsou odvozeny od španělského maquilar – zhotovit. Jedná se o
exportně orientované průmyslové podniky, nejčastěji umístěné ve volných obchodních zónách (Borská 2003:24).
46
-44-
U obou zemí došlo v posledních letech k obrovskému nárůstu exportu oděvů: Mexiko
zvýšilo vývoz oděvního zboží a textilu mezi lety 1990 a 2002 více než osmkrát (OECD
2004:54), Bangladéš vyvezl v roce 2004 téměř sedmkrát více oděvů než v roce 1990 (viz
příloha 9).
Ačkoliv jsou obě země pro zahraniční oděvní firmy atraktivní především z důvodu
nižších výrobních nákladů, Mexiko má v dodavatelsko-odběratelských vztazích silnější pozici
než Bangladéš. U mexických dodavatelů se objevují signály postupného přechodu od
průmyslové k obchodní subkontraktaci, americké oděvní korporace svým mexickým
dodavatelům svěřují větší části výroby (OECD 2004:23). Bangladéš zatím zůstává v pozici
zhotovitele standardizovaných oděvů z materiálů dovezených ze zahraničí (Hale 2003:30).57
4. 2. Srovnání lokalizačních faktorů
Důvody globálního rozmístění oděvního průmyslu jsou podstatně komplexnější, než
jak je prezentují některé nevládní a odborové organizace – nelze je redukovat pouze na
absolutní výši mzdových nákladů. Mexiko je úspěšným výrobcem a exportérem oděvů,
ačkoliv mzdy pracovníků v oděvním průmyslu rozhodně nepatří k nejnižším (viz příloha 3).
Naopak Bangladéš, kde mzdy patří k nejnižším na světě, zřejmě bude muset čelit obrovským
problémům spojeným s rizikem odlivu oděvního průmyslu.
Zatímco mexický oděvní průmysl jednoznačně těží z blízkosti trhů USA a Kanady a
ze členství v Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA), která mu umožňuje
bezcelně vyvážet a dovážet suroviny a zboží z členských zemí (OECD 2004:63)58, nárůstu
bangladéšského oděvního průmyslu paradoxně pomohla přísná kvantitativní omezení vývozů
oděvního zboží z některých zemí s nízkými výrobními náklady.
K rozmachu oděvního průmyslu v Mexiku přispěl nárůst významu časové flexibility
dodávek (Dicken 2003:348-353). Je však třeba rozlišovat mezi časovými nároky na zhotovení
a dodání módních oděvů, kde rychlost dodání je přinejmenším stejně důležitá jako výrobní
náklady, a mezi standardizovanými oděvy, u kterých je hlavním sledovaným faktorem cena.
Rychlost dodání je ovlivněna blízkostí producenta k finálním trhům, popř. rychlostí
přepravy. V tomto ohledu má Mexiko ve srovnání s Bangladéšem velkou výhodu,
57
Podle bangladéšské Asociace výrobců a vývozců oděvů však kolem 80 procent doplňků (knoflíky, zipy, nitě
apod.) pochází od bangladéšských výrobců (BGMEA, 13. 4. 2005).
58
Důsledky přístupu Mexika k NAFTA pro místní producenty a zemědělce, kteří dodávají na mexický trh, jsou
podstatně jiné – v knize Plamínek v horách, požár v nížině, věnované zapatistickému hnutí, o nich píše Přemysl
Mácha (Mácha 2003).
-45-
přinejmenším při dodávkách na americký trh. Rychlost dodání však více než na přepravě
záleží na dostupnosti kvalitního materiálu v místě produkce. I zde má Mexiko lepší
předpoklady. Bangladéšský textilní průmysl se rozvíjí pomalu a v současné době pochází jen
kolem 30% zpracovávaných látek přímo z Bangladéše (Hale 2003:32). Na dodání zbývajících
70 procent ze zahraničí – především z Číny a Indie – musí výrobci čekat až 3 měsíce od
objednání (Hale 2003:39).59
Výrobní náklady jsou důležitou položkou především v případě standardizovaných
oděvů, které jsou doménou Bangladéše. Ze srovnání údajů v tabulkách 3 a 4 však vyplývá, že
Mexiko může být při zvolení nejlevnějšího způsobu přepravy do USA o něco levnějším
dodavatelem než Bangladéš, ačkoliv mzdové náklady jsou v Mexiku průměrně o více než 4
procenta vyšší.60
Tab. 4: Náklady na přepravu oděvů a textilního zboží do USA podle způsoby přepravy
(v procentech celkových nákladů)
Letadlo
Loď
Železnice
Silniční doprava
Mexiko
7,0%
2,0%
0,6%
2,8%
Bangladéš
14.1%
5.6%
-
-
Zdroj: OECD 2004:206
Bangladéš však láká zahraniční zakázky a investory do svých průmyslových zón
dalšími výhodami: především příslibem desetiletých daňových prázdnin a nižšími úrokovými
mírami, ale také profesionální a spolehlivou infrastrukturou a důkladnými bezpečnostními
opatřeními (ICFTU 2004:18). Oděvní průmysl do země přitahuje také skutečnost, že
odborové hnutí v Bangladéši není tak rozvinuté jako v jiných zemích s nízkými výrobními
náklady. K dalším faktorům, které přispěly k rozvoji oděvního průmyslu v Mexiku i
Bangladéši, patří devalvace místní měny vůči dolaru (Dicken 2003:192).
Ještě významnější než vládní pobídky je zřejmě vliv mezinárodních dohod o volném
pohybu zboží a o preferenčním přístupu na trhy cílových zemí. Během pouhých šesti let
členství v NAFTA Mexiko rapidně zvýšilo vývoz oděvního zboží do USA, dostalo se na
59
Tím se zásadně zkracuje čas na zhotovení oděvu – při průměrné lhůtě 4 měsíce na zhotovení a dodání oděvu
zbývá necelý měsíc na vlastní šití. Obrovský tlak na rychlé vyhotovení zakázky se přenáší na zaměstnance ve
formě dlouhé pracovní doby a velmi vysokých denních kvót (Hale 2003:9).
60
Analýza OECD, z níž údaje čerpám, však nebere v úvahu značné mzdové rozdíly v rámci Mexika a nerozlišuje
mezi přepravními náklady v závislosti na místě produkce a místě dodání – z příhraniční Tijuany do amerického
San Diega je to jen několik stovek kilometrů, z Puebly do New Yorku několik tisíc.
-46-
pozici čtvrtého největšího vývozce oděvů na světě a vytlačilo z místa prvního importéra
oděvů do USA Čínu61 (Dicken 2003:350).
Bangladéš i Mexiko byly až do konce roku 2004 v obrovské výhodě oproti konkurenci
z Číny, Indie a jiných zemí, které byly omezeny maximálními kvótami na dovoz zboží do
vyspělých zemí. Na Bangladéš ani Mexiko se omezení vývozu nevztahovala. Po vyčerpání
kvót v Číně, Indii, Thajsku a jiných zemích začaly nadnárodní oděvní korporace cíleně
umisťovat výrobu tam, kde je kvóty neomezovaly a kde současně bylo možné zajistit levnou
výrobu oděvů, ačkoliv infrastruktura nebyla ideální - tedy do dalších rozvojových zemí včetně
Bangladéše (Hale 2003:32).
K 1. lednu 2005 však byl systém kvót po několikaletém přechodném období
s konečnou platností zrušen. Bangladéš může sice nadále využívat preferenčního přístupu na
trhy Spojených států (v režimu GSP – Generalized System of Preferences for LDCs),
Evropské Unie (v režimu EBA – Everything But Arms) a některých dalších zemí, ten však
především v případě USA nezaručuje takovou konkurenční výhodu jako kvóty (UNCTAD
2004:232). Budoucnost bangladéšského oděvního průmyslu je nejistá, je však zřejmé, že do
konce roku 2004 byl režim kvót jedním z nejdůležitějších lokačních faktorů.
4. 3. Sociální a environmentální souvislosti
Bangladéš i Mexiko tradičně patří k zemím s nízkými výrobními náklady. Tento fakt
bývá spojen s nízkými environmentálními a sociálními standardy při výrobě a dalekosáhlými
důsledky pro společnost a životní prostředí. Problémy v oblasti pracovních podmínek a
nedostačujících environmentálních standardů se vyskytují jak v Mexiku, tak v Bangladéši,
vzhledem k rozdílům v organizaci oděvního průmyslu obou zemí se ale liší.
Továrny umístěné v průmyslových zónách, které převládají v Mexiku, jsou
kritizovány především pro omezenou činnost odborů, dlouhou pracovní dobu, velmi vysoké
výrobní kvóty na zaměstnance, povinné neplacené přesčasy, nízké mzdy, které nepokrývají
životní minimum, diskriminaci žen a některých etnických skupin a bezdůvodné propouštění
zaměstnanců, které často souvisí s jejich protesty proti pracovním podmínkám a aktivitou v
odborech (Perman 2003:10).
V Bangladéši, kde převládá výroba v menších továrnách a dílnách mimo průmyslové
zóny, jsou problémy obdobné: nejistota zakázek a z ní vyplývající nestabilita pracovních míst
je bangladéšskými zaměstnavateli využívaná jako argument pro snižování mezd, zvyšování
61
Dovozy oděvů z Hongkongu jsou sledovány odděleně.
-47-
denních výrobních kvót, prodlužování pracovní doby (Hale 2003:44). Na rozdíl od Mexika
však běžně dochází i k předávání části zakázek domácím pracovníkům, což je spojeno
s výskytem některých specifických problémů, včetně dětské práce (Chan 2003:1022).
Navzdory četným slibům vládních představitelů je Bangladéš jednou z posledních
zemí, kde zákon nezajišťuje právo na kolektivní vyjednávání (ILO 2000:60)62. Podle
posledních vládních prohlášení bude odborová činnost povolena od listopadu roku 2006
(Perman 2003:19), i poté bude však ve svých aktivitách výrazně omezena. Důvodem pro
několikeré oddalování je obava z toho, jak na existenci nezávislých odborů zareaguje oděvní
průmysl (Perman 2003:18). V současné době ve volných obchodních zónách fungují pouze
tzv. labour welfare committees (výbory pro záležitosti pracovníků), které nesmí být napojeny
na jiné skupiny.
Odborové hnutí i nevládní organizace rozhořčila v roce 2001 úkladná vražda Iqbala
Majumdera, předsedy Federace bangladéšských textilních pracovníků (Bangladesh Federation
of Textile Workers and Employees) a Demokratické strany pracujících (Democratic Workers‘
Party), který usiloval o povolení svobodných odborů a za právo kolektivního vyjednávání
(Rimml 2003:41).
Pracovníci v bangladéšském oděvním průmyslu patří v porovnání s ostatními zeměmi
k těm nejméně legislativně chráněným na světě (ICFTU 2003:9).
Mexická pracovní legislativa je na poměrně vysoké úrovni, mexická vláda však jejímu
vynucování nevěnuje velkou pozornost – obává se především odlivu zahraničního kapitálu
(ICFTU 2001:18). Mexiko svobodné odbory formálně uznává a právo na kolektivní
vyjednávání je zakotveno v mexické legislativě. Federace odborových svazů CROC je však
propojena s bývalou vládnoucí stranou PRI a slouží spíše ke kontrole než k zastupování zájmů
pracovníků (Connor 2001:81). CROC uzavírá s továrnami dohody o tom, že odbory nebudou
působit potíže a aktivně proti managementu továren vystupovat (Chan 2003:1022).
Média a nevládní organizace v Kanadě a USA však na základě informací od zástupců
nezávislých odborových organizací opakovaně upozorňovaly na porušování práv pracovníků
u subdodavatelů některých známých oděvních korporací. Nejznámější kauzy se týkají
bezdůvodného propouštění pracovníků, kteří se pokusili vytvořit vlastní odborovou
organizaci. V Matamoros Garment Factory, která šije oděvy mimo jiné i pro firmu Puma,
bylo propuštěno 200 stávkujících pracovníků, kteří požadovali vyplacení mezd, které jim
továrna dlužila (CCC 2004:19). Pracovníci si stěžovali také na velmi dlouhé přesčasy, během
nichž jsou v továrně uzamčení (CCC, 25. 4. 2005).
62
ILO jejich brzké povolení jako samozřejmost očekávalo už v roce 2000 (ILO 2000:60).
-48-
Továrna Kuk Dong (dnes přejmenovaná na Mexmode factory), dodavatel firem Nike,
Reebok, Naf-Naf a zhotovitel univerzitních triček pro přinejmenším 12 amerických univerzit,
odmítla znovu zaměstnat 800 pracovníků, kteří se účastnili stávky proti neoprávněnému
propuštění svých kolegů – ti několik týdnů předtím protestovali proti nízkým mzdám a
neplaceným přesčasům. Policie shromážděné pracovníky násilím rozehnala (Rimml 2003:80).
Kauza továrny Kuk Dong je obzvláště zajímavá ve spojení s otázkou účinnosti etických
kodexů firem a certifikačních iniciativ se širším okruhem podílníků (viz kapitola 5). Nevládní
organizace sledovaly, zda se firmě Nike a americkým univerzitám podaří uplatnit svůj vliv na
mexického dodavatele a přimět ho k respektování práva na sdružování pracovníků a
kolektivní vyjednávání (Connor 2001:82). Po dlouhém vyjednávání, do něhož se zapojily i
americké odbory UNITE, Fair Labor Association, United Students Against Sweatshops,
Kampaň za čisté oblečení a další organizace, nakonec management továrny přistoupil na
opětovné zaměstnání poloviny propuštěných pracovníků a stáhl žaloby na organizátory
stávek. Uznal také nově vzniklou odborovou organizaci SITEMEX (Rimml 2003:82).
Volné obchodní zóny jsou vyňaty z některých požadavků pracovního práva, resp. se
řídí zvláštními nařízeními, která nejsou tak přísná jako mexická legislativa (to platí například
o právu na sdružování, na minimální mzdu, na zdravotní a bezpečnostní standardy na
pracovišti). Mexické úřady navíc jen velmi váhavě kontrolují továrny ve volných obchodních
zónách (Perman 2003:9). V oblasti bezpečnosti práce jsou však zóny ve srovnání s továrnami
mimo ně o něco napřed – zaměření na export nutí jejich provozovatele zajistit přijatelnější
prostředí, které je možné v případě potřeby prezentovat inspektorům auditorských firem a
zástupcům oděvních korporací (Perman 2003:19). Jedním z nejčastějších porušení zásad
bezpečnosti práce je uzamykání továren včetně nouzových východů během směny. V případě
požáru nebo jiné nehody zcela zbytečně dochází k vysokému počtu obětí, které by jinak
mohly opustit prostory továrny nouzovými východy (ICFTU 2003:12).
Absence odborů má přímý vliv na úroveň pracovních podmínek v Bangladéši (ICFTU
2003:6). Bezpečnostní a hygienické standardy jsou na velmi nízké úrovni, pracovní právo je
běžně porušováno. Jistého pokroku bylo dosaženo jedině ve volných obchodních zónách,
které jsou přímými dodavateli zahraničních firem a jsou navštěvovány inspektory a auditory
(Hale 2003:32).63 Naprostá většina oděvních výroben však zůstává mimo dosah inspektorů a
funguje v nebezpečných, středověkých podmínkách, ačkoliv šijí pro zahraniční trhy – mezi
původním zadavatelem zakázky a vlastním zhotovitelem však může být několik
63
Mnohdy se však jedná spíše o „kosmetické“ úpravy pracoviště než opravdová zlepšení. Hale například uvádí
paradoxní požadavek jedné ze zahraničních oděvních firem, aby byl na toaletě po určité době vždy vyměňován
ručník. Etický kodex této firmy si však vůbec nevšímá několika jiných, zcela zásadních věcí (Hale 2003:
-49-
subdodavatelů, kteří si pro sebe nechávají jen část zakázky a část postupují dále. Nehody a
porušování pracovní legislativy jsou pravidlem takřka v celé zemi (ICFTU:18).
Anita Roddick popisuje pracovní podmínky v oděvním průmyslu v Bangladéši, jak je
měla možnost pozorovat během svého pobytu v zemi:
„[…] Ženy pracují od osmi hodin ráno do deseti večer, sedm dní v týdnu. Za poslední
čtyři měsíce si mohly vybrat volno jen na jediný den […] Jedna dívka přišije jednu kapsu za
36 sekund, to dělá 100 přišitých kapes za hodinu, 1250 za dvanáctihodinovou směnu […]
Před odesláním zakázky musí ženy pracovat od osmi ráno do tří hodin v noci, potom několik
hodin spí na podlaze mezi šicími stroji. V sedmi hodin je probudí hlídač a směna začíná
znovu. Dostávají 6 pencí na hodinu. […] Ženy si musejí vyžádat speciální povolení, když
chtějí během směny odejít na toaletu. Mají nárok na celkem dvě krátké pauzy na toaletu
denně. […] Mladý muž, který pracoval u šicího stroje, utrpěl pracovní úraz – jehla mu
prošila prst. Manažer továrny mu vyplatil 10 taka (9 pencí) a propustil ho.“ (The Ecologist,
červen/červenec 2004)
Na varující situaci v oblasti bezpečnostních standardů v oděvních továrnách
v Bangladéši upozornilo zhroucení devítipatrové budovy Spectrum nedaleko hlavního města
Dháky v dubnu 2005. Továrna byla umístěna na nevhodném, podmáčeném pozemku a k její
výstavbě bylo použito neadekvátních materiálů. Šila oděvy pro několik evropských firem
včetně firem Neckermann, Carrefour a Scapino. Tato nehoda, při níž zůstalo v troskách
budovy pohřbeno kolem 350 pracovníků, je zatím poslední v řadě obdobných tragédií, ke
kterým došlo na různých lokalitách v Bangladéši (CCC, 23. 4. 2005).
4. 4. Perspektivy oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši
V obou zkoumaných zemích panuje ohledně budoucnosti oděvního průmyslu hluboká
nejistota. Důvodem je zrušení systému dovozních kvót a liberalizace mezinárodního obchodu
oděvy – Čína se jeví jako nebezpečný konkurent jak pro Bangladéš, tak pro Mexiko.
V porovnání s Mexikem může nabídnout podstatně nižší mzdové, resp. výrobní náklady
(Chan 2002), na rozdíl od Bangladéše však disponuje také vlastním textilním průmyslem a
rozvinutou infrastrukturou.
Dopad konce Ujednání o mezinárodním obchodu textilem a navazující Světové
dohody o textilu a oděvech na Bangladéš bude záviset na tom, jestli preferenční přístup LDCs
na trhy vyspělých zemí vyváží negativní důsledky jejich zrušení (UNCTAD 2004:232).
UNDP odhaduje, že uvolnění oděvního trhu by mohlo bangladéšský oděvní průmysl připravit
-50-
až o 1 milion pracovních míst (ICFTU 2003:21). Levná pracovní síla, která byla do konce
roku 2004 i přes nízkou produktivitu práce a omezené technologické kapacity hlavní
konkurenční výhodou Bangladéše, zřejmě nebude pro zajištění stability oděvního průmyslu
stačit. Rozsáhlé sociální a ekonomické důsledky odchodu části oděvních firem do Číny a
Indie ponesou především ženy (Hale 2003:32).
Mexiko se potýká s odchodem oděvních firem již od roku 2000, který znamenal pro
mexický oděvní průmysl zásadní přelom – po prudkém nárůstu počtu oděvních továren v 90.
letech došlo ke stagnaci a nyní se dokonce jejich počet snižuje – od roku 2000 jejich počet
poklesl v důsledku vstupu Číny do WTO a očekávaného ukončení systému kvót o několik set
(WTO 2004:11).
Mexická vláda bude zřejmě v příštích letech čelit na jedné straně čím dál hlasitějším
požadavkům na dodržování environmentálních a především sociálních standardů v oděvním
průmyslu ze strany pracovníků, odborových a nevládních organizací a mezinárodních
institucí, na druhé straně bude pod tlakem na jejich snižování, aby v zemi udržela stávající
oděvní firmy.
Je nepravděpodobné, že by Mexiko a Bangladéš dokázaly tyto problémy uspokojivě
řešit samostatně. Jediným možným řešením se zdá být omezení současné konkurence mezi
zeměmi
s nízkými
výrobními
náklady
–
stanovením
minimálních
pracovních
a
environmentálních standardů a zajištěním jejich vymahatelnosti. K tomuto kroku však zatím
na národní i mezinárodní úrovni chybí potřebná vůle. Do doby, než politické elity najdou
odvahu nebo budou okolnostmi donuceny k přijetí takto radikální reformy mezinárodního
ekonomického systému, nezbývá než podporovat alespoň stávající dobrovolné iniciativy za
zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu.
-51-
5. Iniciativy zaměřené na zlepšení výrobních podmínek v oděvním
průmyslu
Některé problémy, které vyplývají z globalizace oděvního průmyslu, nejsou
ovlivnitelné jednotlivými státy. Přesto jsou velmi palčivé a jejich důsledky pro konečného
spotřebitele oděvního zboží v mnoha případech neakceptovatelné. V reakci na konkrétní
medializované kauzy a díky pronikání informací o výrobních podmínkách v rozvojových
zemích ke spotřebitelům vzniklo široké spektrum iniciativ, usilujících o zlepšení současného
stavu.
Vyznačují se různými motivacemi, cílovými skupinami, prostředky i výsledky, mají
však přinejmenším jeden společný prvek – úsilí o řešení problematických souvislostí
globalizovaného oděvního průmyslu tam, kde selhává stát. Analyzované iniciativy mají
společné také to, že změny v přístupu oděvních korporací považují za jednu z hlavních cest
jak ovlivnit neuspokojivé výrobní podmínky v rozvojových zemích.
Pro účely užšího vymezení iniciativ za zlepšení výrobních podmínek v oděvním
průmyslu jsem využila kritérium jejich spojitosti s odpovědným spotřebitelstvím. To definuji
jako vědomé úsilí spotřebitelů vyhledávat, nakupovat a používat výrobky, které se oproti
běžným produktům jeví jako sociálně a/nebo environmentálně šetrnější (a to především
vzhledem k výrobcům, jejich zaměstnancům a životnímu prostředí v zemích původu).
Návaznost na koncept odpovědného spotřebitelství se prolíná (a) etickými kodexy
nadnárodních firem, (b) certifikačními iniciativami, (c) myšlenkou a praxí Fair Trade i (d)
kampaněmi, které se zaměřují na oslovení občanů a institucí v místech spotřeby. Těmto
čtyřem formám iniciativ se budu věnovat v následující kapitole.
Důvody, které stojí v pozadí zvýšeného zájmu spotřebitelů o původ zboží
z rozvojových zemí, jsou trojího druhu:
(i) Propast mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. S tím, jak se od sebe vzdalují
ekonomické výsledky zemí globálního „Severu“a „Jihu“, se stává výraznějším i rozdíl mezi
výrobními standardy v nich.
(ii) Pokračující ekonomická globalizace. Globalizace ve smyslu propojování
ekonomických struktur vede k obrovskému nárůstu objemu mezinárodního obchodu a tedy i
dovozu zboží ze zemí s nízkými výrobními náklady a standardy na trhy vyspělých zemí.
(iii) Dostupnost informací. Média, nevládní organizace i osobní zkušenosti umožňují,
že spotřebitelé mají přístup k informacím o výrobních podmínkách v zemích s nízkými
výrobními náklady.
-52-
Iniciativy za zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu se až na výjimky
týkají spíše sociálních souvislostí globalizace oděvního průmyslu než souvislostí
environmentálních. Důvodů je zřejmě více – environmentální dopady se v porovnání se
sociálními souvislostmi nezdají být z pohledu spotřebitele tak významné, média sociálním
aspektům věnují nesrovnatelně větší pozornost. Obojí může mít původ v jistém
antropocentrismu spotřebitelů – jejich zájem se sice rozšiřuje dále než na jejich vlastních
zdraví coby nositelů oděvů, lépe než s problémem vodního toku znečištěného těžkými kovy
uvolněnými z textilních barviv se však dokáží identifikovat se situací špatně ohodnocených
šiček pracujících v otřesných podmínkách.
Z okruhu iniciativ, které analyzuji, by mohlo mylně vyplývat, že vycházejí častěji z
vyspělých zemích než ze zemí rozvojových. Pro vytvoření komplexnějšího obrazu o
existujících iniciativách za zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu by bylo nutné
zahrnout i iniciativy podnikané ze strany:
-
pracovníků v oděvním průmyslu (zakládání odborových organizací, vedení
soudních sporů za odškodnění poškozených pracovníků, aktivistická práce
místních nevládních organizací a jednotlivců64 apod.),
-
vlád producentských zemí (například program bangladéšské vlády zaměřený na
prezentaci země jako „zóny bez dětské práce“)
-
mezivládních organizací (hlavním aktérem je Mezinárodní organizace práce,
která vytváří soubory doporučení pro vývoj kontrolních mechanismů na národní
úrovni a dohlíží na zájmy pracovníků na mezinárodní úrovni)65.
64
Známou aktivistkou je například bývalá čínská dělnice Carmencita „Chie“ Abad, která strávila několik let
v nevolnickém postavení na ostrově Saipan, kde spolu se svými kolegyněmi šila oblečení pro prestižní americké
oděvní firmy (Garment Workers on US Saipan, 2000).
65
Hlavní principy ILO jsou formulované v Deklaraci základních zásad a práv při práci (Declaration on
Fundamental Principles and Rights at Work, viz příloha 5). Některé velmoci a mnoho menších zemí však
standardy neratifikovaly, ani je nezohledňují ve své národní legislativě (ILO 2000:65). ILO navíc nedisponuje
žádnými donucovacími mechanismy, které by signatářské země k dodržování konvencí přiměly (Chan 2002).
-53-
5. 1. Dobrovolné závazky a omezení v soukromém podnikovém sektoru
Etické závazky podnikového sektoru, ať už v environmentální nebo sociální oblasti, se
v posledních 15 letech staly jednou z nejběžnějších iniciativ zaměřených na zlepšení
výrobních podmínek, a to nejen v oděvním průmyslu. Za snahou firem prezentovat svou
odpovědnost vůči zaměstnancům, místním komunitám, společnosti i životnímu prostředí stojí
v první řadě rostoucí vnímání některých sociálních, environmentálních a etických témat
spotřebiteli.66
Nejrozšířenějším nástrojem ovlivňování podnikové kultury a interakcí firem s
podílníky jsou podnikové etické kodexy, které si získaly značnou oblibu zejména v USA. Již
koncem čtyřicátých let zformuloval Robert Wood Johnson, majitel firmy Johnson & Johnson,
etický kodex, který nazval Naše krédo a z něhož firma vychází dodnes (Rolný 2005:71).
Společným znakem etických kodexů je jejich dobrovolnost – firmy nemají povinnost
etický kodex mít a pokud jej přijaly, nemají ze zákona povinnost jej aplikovat v praxi.
Závazky, které z kodexů vyplývají, nejsou právně vymahatelné (ILO 2000:65).
Během 90. let, kdy se mnohé vedoucí firmy na oděvním trhu staly terčem
mezinárodních kampaní67, začaly tyto společnosti mnohem viditelněji aplikovat koncept
dobrovolných etických závazků, známých již dříve z jiných odvětví. Jako první přijala etický
kodex v roce 1992 firma Levi Strauss. Dokument se zaměřoval především na zásady v oblasti
zaměstnávání pracovníků. Mnoho dalších amerických oděvních firem tento model
následovalo, evropské firmy začaly kodexy vytvářet později (ILO 2000:66).
Specifické cíle a dopady etických kodexů
Explicitním cílem kodexů v oděvním průmyslu bývá upravit výrobní podmínky tak,
aby odpovídaly požadavkům na sociálně a environmentálně přijatelný původ oděvů.
Nevyřčeným cílem firemních etických kodexů je - zvlášť v sektoru tak výrazně formovaném
firemní image a „značkou“, jako je oděvní průmysl - snaha upevnit nebo vylepšit pozici
daných firem na trhu.
Reálné dopady implementace podnikových kodexů na výrobním podmínky v oděvním
průmyslu se odvíjí od řady faktorů:
66
Výsledky průzkumu provedeného mezi 30 tisíci britskými spotřebiteli v roce 1995 naznačují, že –
přinejmenším britští – spotřebitelé kladou na etický rozměr svých nákupů rostoucí důraz (Carmichael 2005).
67
Ze sportovních značek především Nike, Reebok a adidas, z oděvních firem The Gap, Liz Claiborn, Levis a
další.
-54-
(a) Obsah kodexu. Zásadní otázkou je, jestli kodex upravuje výrobní podmínky nad
rámec běžných zákonných nařízení a jestli se odvolává na konvence ILO. Důležité je také to,
zda-li se kodex vztahuje k aspektům, které jsou v oděvním průmyslu v dané zemi skutečně
problematické.68 Kodexy oděvních firem se jen málokdy vztahují k environmentálním
aspektům výrobních podmínek.69
(b) Platnost kodexu. Vzhledem k provázanosti většiny oděvních firem s externími
dodavateli je velmi důležité, zda se kodex vztahuje jen na firmu, která jej přijala, nebo i na
její dodavatele (a jejich dodavatele). Prohlášení značkových oděvních firem, které se dříve
hájily tím, že na výrobní podmínky u svých dodavatelů nemají vliv, se dnes objevují jen
zřídka (Dicken 2003:295).
(c) Implementace kodexu. Jak firma přistupuje ke kodexu v praxi - je zajištěna jeho
praktická implementace?
(d) Monitoring. Určuje kodex nebo jiná firemní směrnice, jak probíhá monitoring
jeho dodržování? Jsou do monitoringu zapojeny externí důvěryhodné subjekty?
(e) Ověřitelnost. Jsou výsledky monitoringu dostupné? Existuje možnost externí
verifikace dodržování kodexu?
(f) Zveřejnění kodexu. Je kodex dostupný spotřebitelům? Vědí o kodexu
zaměstnanci? Je jim prezentován ve srozumitelné formě?
Na základě posouzení těchto bodů lze odhadnout, zda má předložený etický kodex
potenciál pozitivně ovlivnit výrobní podmínky. Některé z dostupných zdrojů tvrdí, že výrobní
podmínky ve velkých továrnách, které jsou v přímém styku se zahraničními zadavateli
zakázek, bývají o něco lepší než v továrnách, které jsou dodavateli druhého nebo třetího řádu
(např. Dicken 2003:295 a Hale 2003). Důvody mohou souviset právě s požadavky odběratelů
– moderní oděvní výrobny, které jsou napojeny přímo na evropské nebo americké firmy,
obvykle podléhají jejich etickým kodexům a často slouží jako ukázky pro auditory, inspektory
a potenciální nové odběratele (Hale 2004:15).
68
Tvůrci etických kodexů se často snaží pokrýt především ty problémy, které jsou v ohnisku zájmu
spotřebitelské veřejnosti. Kladou důraz na eliminaci dětské práce, zákaz jakékoliv diskriminace, omezení
fyzického obtěžování a týrání na pracovišti. Některé kodexy zmiňují i právo zaměstnanců na „přiměřenou
mzdu“, většinou však nespecifikují, co pod ní rozumí. Naopak právo na kolektivní vyjednávání a členství
v odborových organizacích dle vlastního výběru, které je jednou ze základních podmínek pro zajištění
přijatelných pracovních podmínek, velmi často opomíjejí (ILO 2000:66).
69
Oděvní průmysl není zastoupen ani jedinou firmou například v prestižní skupině CERG (Corporate
Environmental Responsibility Group), která sdružuje korporace, jež se hlásí k environmentálním hodnotám
organizace EarthWatch (EarthWatch, 10. 4. 2005).
-55-
Výhody a omezení etických kodexů v porovnání s ostatními iniciativami
Největší výhodou firemních etických kodexů coby prostředků ke zlepšení výrobních
podmínek v oděvním průmyslu je, že jejich využití nevyžaduje velké změny, jsou relativně
snadno realizovatelné a zapadají do současného trendu zvýšené sociální a environmentální
odpovědnosti firem. Možnost uplatnit je jako součást marketingové strategie firem dává
kodexům dobré šance pro masové rozšíření.
Možných omezení existuje celá řada - lze je rozdělit do dvou základních skupin:
systémová omezení etických kodexů („když kodexy fungují“) a pochybení při implementaci
kodexů v praxi („když kodexy nefungují“).
Nejvýznamnější námitkou k účinnosti kodexů je, že samy o sobě nemohou být
dostatečně účinným nástrojem ke zlepšení výrobních podmínek z důvodu vícestupňového
subkontraktování v oděvním průmyslu. Podle CCC je průměrně jen jeden ze 20 pracovníků
zaměstnaný přímo těmi dodavateli, na které se vztahují etické kodexy odběratelských firem
(CCC 2004:17). Zbývajících devatenáct je zaměstnáno v nižších patrech nepřehledné
pyramidy subkontraktování. Inspektoři oděvních značek a auditorské firmy navštěvují
obvykle pouze primárního subkontraktora, aniž by zkoumali, zda část zakázky nebyla
přenechána dalším firmám, které ji mohly postoupit dále (Hale 2003:28).
Některé nevládní a odborové organizace kritizují také neparticipativní proces
vytváření etických kodexů. Na formulaci etických kodexů se obvykle nepodílí ti, jichž se
v první řadě týkají – pracovníci a jejich zástupci (CCC 2004:22).
Hlavní problém však spatřují v tom, že oděvní koncerny sice formálně vyžadují od
svých dodavatelů dodržování kodexů, v praxi jim je ale z důvodu poskytovaných obchodních
a cenových podmínek v podstatě neumožňují dodržovat. Nezávislé organizace poukazují
především na přímou souvislost mezi krátkými dodacími lhůtami a nízkými cenami na straně
jedné a špatnými pracovními podmínkami na straně druhé.
Druhý okruh námitek proti účinnosti firemních etických kodexů vyplývá z jejich
dobrovolnosti a nevynutitelnosti – odhalení jednorázového porušení nebo systematického
nedodržování etického kodexu ze strany firmy nebo jejích dodavatelů pro firmu neznamená
žádné konkrétní sankce, byť by byl kodex formulován sebelépe.
Inspekce a audity předcházejí porušování kodexů jen částečně - z výpovědí
pracovníků například vyplývá, že zaměstnavatelé svým zaměstnancům předkládají k podpisu
nevyplněné formuláře, do kterých až zpětně doplňují počty odpracovaných hodin a vyplacené
-56-
mzdy tak, aby odpovídaly zákonným normám a požadavkům odběratelů. Rozdíly mezi údaji
ve výkazech a skutečností mohou být značné (Hale 2003:21).
Další problematické body ohledně naplňování smyslu etických kodexů mohou být:
-
Pracovníci neví o existenci kodexu, ani jak ho uplatňovat v praxi.
-
Podnikové kodexy jsou na pracovišti vystaveny v nesrozumitelné podobě
(například v cizím jazyce, nejčastěji angličtině, CCC 2004:21).
-
Neexistuje způsob, jak lze oznámit porušování kodexu, aniž by se pracovník
(nebo skupina pracovníků) vystavoval riziku postihu.
-
Výsledky implementace kodexu a následných auditů a monitoringu nejsou
dostupné.
Dicken poukazuje na to, že výsledky tlaku nevládních organizací, odborů a médií
mohou být i kontraproduktivní – zadavatelé zakázek jednoduše ukončí vztahy s „neetickým“
dodavatelem, místo aby mu pomohli nalézt způsob jak standardy dodržovat (Dicken
334:2003). Tento aspekt dokládá příklad firmy Reebok, které rozvázala obchodní vztahy se
svým thajským dodavatelem poté, co u něj byla zjištěna závažná pochybení (The Economist,
30. 11. 2002).
Ke stejnému řešení se hodlala uchýlit americká firma Sean Combs, která byla
v prosinci 2003 obviněna z obchodních kontaktů s pololegálními honduraskými sweatshopy.
Bývalá zaměstnankyně honduraské továrny zorganizovala před obchodem Sean Combs na
Manhattanu happening, jehož součástí byl i popis pracovních podmínek u jednoho
z dodavateů Sean Combs: pracovníci měli za výrobu trička, které se v USA prodává za 50
dolarů, údajně jen 24 centů, na toaletu mohli během dlouhé pracovní doby odejít maximálně
dvakrát denně, přesčasy nebyly zaplaceny, nesměli vytvořit nezávislou odborovou organizaci
a byli nuceni pravidelně podsupovat testy na HIV, cukrovku a chudokrevnost. Pozitivní
výsledek znamenal ztrátu zaměstnání (The Economist, 6. 3. 2004). Firma Sean Combs
prohlásila, že záležitost prošetří a v případě, že se obvinění potvrdí, s honduraskými
dodavateli okamžitě ukončí spolupráci. Takové řešení by však zaměstnancům uškodilo
nejvíce.
Perspektivy a příležitosti etických kodexů
-57-
Etické kodexy nadnárodních firem jsou poměrně rozporuplným nástrojem ke
zlepšování výrobních podmínek v oděvním průmyslu.
Aby měly firemní etické kodexy reálný dopad na úroveň environmentálních a
pracovních standardů alespoň v nejvyšších patrech pyramidy subkontraktování, musely by být
formulovány jasněji a konkrétněji a musely by být stanoveny jasné principy monitoringu
jejich dodržování a postupy v případě porušení. Navíc by všichni významní odběratelé museli
být odhodláni dodržování kodexů od svých dodavatelů vyžadovat a poskytovanými
obchodními podmínkami jim to umožnit. Zatím jsou však především marketingovým
nástrojem svých tvůrců.
ILO zdůrazňuje, že etické kodexy mohou sloužit jako doplněk, který sice rozhodně
nenahrazuje národní legislativu ani mezinárodní dohody v sociální a environmentální oblasti,
ale může podpořit jejich praktickou aplikaci v zemích, kde existuje značný rozdíl mezi
zákonnými požadavky a jejich naplňováním v praxi (ILO 2000:65).
Příklad firemního etického kodexu: Nike
Nike je s více než 3 miliardami dolarů největším výrobcem sportovního oblečení na
světovém trhu (údaj z roku 2002, CCC 2004:7). V minulosti byla podrobena kritice ze strany
spotřebitelských, nevládních i odborových organizací za využívání dětské práce, mzdy pod
zákonným minimem, dlouhé přesčasy, nevyhovující podmínky na pracovišti atd.. V říjnu
1997 se proti firmě Nike konaly v 50 městech USA a 11 dalších zemích protestní happeningy
(The Ecologist, 22. 3. 2002).
Nike se však postupně vypracovala do pozice jednoho
z hlavních představitelů myšlenky firemní sociální a environmentální odpovědnosti. Nike je
členem americké Fair Labor Association a etický kodex firmy patří k těm příkladným (viz
příloha 10).
Z formulací kodexu je jasně patrná snaha pokrýt i problematické aspekty a připravit
tak případné kritiky o argumenty, kterými by mohli poukázat na omezený dosah kodexu:
„[…] Řídíme se nejen tím, co vyžaduje zákon, ale i tím, co se očekává od lídra na
trhu[…] Naši dodavatelé sdílí náš závazek k […] průběžnému zdokonalování a zlepšování v
oblastech:
manažerského řízení, které respektuje práva pracovníků, včetně práva na svobodné
sdružování a kolektivní vyjednávání
minimalizace dopadů na životní prostředí
-58-
bezpečného a zdravotně nezávadného pracovní prostředí
zdraví a blahobytu zaměstnanců.
[…] Tento etický kodex musí být na pracovišti viditelně vystaven v jazyce pracovníků,
zaměstnavatel poskytne svým pracovníkům školení ohledně obsahu a významu etického
kodexu. […] Dodavatelé firmy Nike nepoužívají při výrobě zakázek pro Nike žádnou formu
domácí práce. […]“. (Nike, 30. 4. 2005)
Tim Connor, autor knihy „Still Waiting for Nike to Do It“, však poukazuje na zásadní
rozpor mezi líbivými prohlášeními, které firma Nike činí ve svém etickém kodexu a ústy
generálního ředitele Phila Knighta, a skutečností. Poukazuje mimo jiné na obchodní vztahy
firmy Nike s dodavateli z Bangladéše, kde je činnost odborových hnutí zakázána (Connor
2001:80). Firma Nike se v rozporu se svým etickým kodexem také nepostavila na stranu
neprávem propuštěných zaměstnanců mexické továrny Kuk Dong (viz kap. 4. 3, Connor
2001:81).
Slavnostní řeč Phila Knighta z roku 1998 se stala téměř legendární – generální ředitel
například přislíbil podrobit firmu nezávislému monitoringu, rozšířit spolupráci s nevládními
organizacemi, rozšířit vzdělávací programy pro zaměstnance a mnoho dalšího. Praxe se však
zdá být o něco méně optimistická – firma Nike například odmítá zveřejňovat výsledky
inspekcí, které zjišťují obsah toxických substancí ve vzduchu v jejich oděvních továrnách,
dosud umožnila jen jediné nevládní organizaci, aby oficiálně provedla monitoring jediného
dodavatele během jediné návštěvy. Vzdělávací programy pro zaměstnance sice existují, ale
zaměstnanci, kteří se jich chtějí účastnit, musí zaplatit účastnický příspěvek. Tyto kurzy jsou
při průměrné výši mezd v oděvních továrnách, které šijí pro Nike, prakticky nedostupné
(Connor 2001: 4-6).
Z hlediska environmentální zodpovědnosti je zajímavý závazek firmy Nike, že do roku
2010 zvýší procento biobavlny, kterou využívá jako příměs do běžně využívané bavlny, na 5
procent. Již v roce 2003 byla přitom firma Nike s podílem biobavlny kolem 2,3 procenta ve
svých výrobcích největším odběratelem ekologicky vypěstované bavlny na světě (NikeBiz,
30. 4. 2005).
5. 2. Certifikační iniciativy zaštítěné širším okruhem podílníků
Etické kodexy, jimiž firmy reagují na rostoucí zájem spotřebitelů o původ oděvního
zboží, se ukazují jako velmi nedokonalý nástroj k zajištění sociálně a environmentálně
přijatelných výrobních podmínek. Většina oděvních firem nemá kapacity, zkušenosti a často
ani vůli potřebnou k tomu, aby zajistily řádnou implementaci kodexu a následný monitoring.
-59-
Od poloviny 90. let proto vznikají iniciativy se širším okruhem podílníků (multistakeholder initiatives), jejichž hlavní myšlenkou je podpořit konvenční firmy v rozhodnutí
přijmout alespoň část své sociální a/nebo environmentální odpovědnosti. Spojují oděvní
korporace, jejich dodavatele, nevládní organizace, odbory, místní komunity, veřejné instituce,
církve, vlády a další skupiny podílníků. Oproti firemním kodexům tak představují krok vpřed
(Utting 2002).
Iniciativy se širším zastoupením podílníků mají zefektivnit a zprůhlednit systém
monitorování firemních kodexů a odlišit firmy, které se principy stanovené v kodexech snaží
naplňovat, od firem, pro něž jsou jen účelovým nástrojem k matení spotřebitelské veřejnosti.
Mezi jednotlivými iniciativami se širším okruhem podílníků existují zásadní rozdíly v
účinnosti a důvěryhodnosti. Liší se spektrem a důvěryhodností zastoupených skupin
podílníků, požadavky na zapojené firmy a jejich dodavatele i mírou transparentnosti vůči
širší veřejnosti. Zvláštním druhem iniciativ se širším okruhem podílníků je labelling, tj.
značení, které se objevuje přímo na oděvních výrobcích.
Příklady iniciativ se širším okruhem podílníků
Social Accountability International
Social Accountability International (SAI), dříve Council on Economic Priorities Accreditation
Agency CEPAA, vytvořila v říjnu 1997 systém certifikace výrobních podniků podle
standardu SA8000. Tato certifikace je založena na modelu auditů podnikového řízení ISO
(SA8000, 12. 4. 2005).
Na rozdíl od většiny podnikových nebo odvětvových etických kodexů je standard
SA8000 explicitně založen na konvencích ILO a deklaracích OSN. Věnuje se výhradně
pracovním podmínkám a pracovnímu právu, jiné sociální a environmentální souvislosti
nezahrnuje (www.sa-intl.org, 12. 4. 2005).
Standard SA8000 je formulován jasněji než firemní etické kodexy a jeho požadavky
jsou náročnější. Z jeho obsahu je patrná znalost problematických aspektů v oděvním
průmyslu a snaha je řešit. Vyžaduje například, aby certifikované továrny vyplácely
zaměstnancům nikoliv pouze zákonnou minimální mzdu, ale takovou mzdu, která pokrývá
životní náklady v dané zemi. Omezuje počet odpracovaných hodin na 48 týdně, k nimž může
přibýt maximálně 12 hodin náležitě ohodnocených přesčasů. Standard SA8000 obsahuje bod,
který říká, že v zemích, kde jsou odbory zákonem zakázané, podnik „podpoří jiné způsoby
nezávislého a svobodného sdružování a kolektivního vyjednávání“. Certifikované podniky
-60-
musí domácím pracovníkům poskytovat stejnou úroveň sociálního zabezpečení a právní
ochrany jako přímým zaměstnancům (SAI, 29. 4. 2005).
V rámci SA8000 je možné certifikovat jen výrobní podniky, certifikace dodavatelů
však může sloužit jako marketingový nástroj pro značkové oděvní firmy i maloobchodníky,
kteří sami přímo nevyrábí. SA8000 není zaměřený výhradně na oděvní průmysl, z celkového
počtu certifikovaných podniků však zhruba čtvrtinu tvoří oděvní a textilní podniky. Z dalších
odvětví jsou nejčastěji zastoupeny hračkářský průmysl, zemědělství a farmaceutický průmysl.
Přibližně jedna třetina certifikovaných podniků je v Itálii, další třetina je z Indie a Číny,
ostatní v Brazílii, Pákistánu, Thajska, Indonésie a dalších zemí (www.sa-intl.org, 2. 5. 2005).
SAI zveřejňuje seznam certifikovaných podniků na své webové stránce. Informace o
podnicích, které se o certifikaci ucházely, ale neuspěly, však dostupné nejsou (MSN Memo,
srpen 2001).
V dozorčí radě SAI jsou kromě několika amerických organizací a korporací
zastoupeny i mezinárodní odborové federace (ITGLWF), mezinárodní nevládní organizace
(např. Amnesty International) a evropské korporace (www.sa-intl.org, 29. 4. 2005). Standard
se díky tomu těší poměrně velké vážnosti v ekonomicky vyspělých i rozvojových zemích.
Problematický je ovšem nikoliv obsah standardu, ale systém certifikace, který je
založen na udělování licencí komerčním auditorům. SAI necertifikuje výrobní podniky, které
o certifikaci SA8000 projeví zájem, přímo. Zájemci se musí obrátit na některou z
akreditovaných auditorských firem, která ověří, zda výroba odpovídá standardu, a stanoví
oblasti pro zlepšení a termíny, do kdy je potřeba změny implementovat. SA8000 byl kvůli
němu kritizován některými nevládními organizacemi a odbory z producentských zemí.
Jediným požadavkem na auditory v oblasti spolupráce s místními subjekty je
konzultovat pracovní podmínky a sociální zabezpečení s odbory. To sice zvyšuje kvalitu
auditu, ale nijak neobohacuje místní organizace, které komerčním auditorům zdarma
poskytují cenné informace, zatímco nemají přístup ani k výsledkům auditu. Podle koalice
nevládních organizací Labour Rights in China samotní pracovníci hrají v procesu jen “úlohu
pasivních objektů, kolonek na dlouhém seznamu auditorů.” (MSN Memo, srpen 2001).
Ethical Trading Initiative
Ethical Trading Initiative (ETI) vznikla v roce 1998 ve Velké Británii z koalice širokého
spektra podílníků, mezi nimiž byla zastoupena i britská vláda. Cílem ETI je spojit zkušenosti
a vliv relevantních nevládních a odborových organizací a činnost nadnárodních firem tak, aby
-61-
společně identifikovaly a prosazovaly účinné metody implementace kodexů (ETI, 20. 4.
2005).
ETI není založena na udělování certifikátu výrobcům ani značkovým oděvním
firmám. Svůj kritický postoj k certifikacím firem zdůvodňuje ETI: “[...] Ve snaze získat
certifikaci by některé oděvní firmy mohly hledat dodavatele jen v ‘bezproblémových’
oblastech a opouštět země s rozsáhlými strukturálními problémy, což by z pohledu tamějších
pracovníků, kteří mají být hlavními beneficienty certifikací, vedlo k tomu nejhoršímu - ztrátě
pracovních míst. [...] Existuje také riziko, že rigidní pravidla certifikace znevýhodní menší
výrobce, kteří nebudou schopni tak rychle splnit její podmínky. [...] Jen málokterá firma může
hodnověrně doložit, odkud přesně její zboží pochází a jaký byl řetězec subkontraktorů až k
prvotnímu výrobci. Chtít po firmách nyní, aby prodávali oblečení s etickým značením,
znamená jen obelhávat zákazníky falešným pocitem jistoty.” (ETI, 13. 4. 2005). ETI proto od
zapojených firem vyžaduje pouze detailní zprávu o tom, ve kterých oblastech se přibližují ke
stanovenému standardu a kde mají naopak problémy s jeho naplňováním. Standard ETI
stanovuje cíl, k němuž se firmy zapojené do ETI a jejich dodavatelé musejí přibližovat (ETI,
13. 4. 2005). ETI neposkytuje detailní informace o výsledcích této snahy u svých jednotlivých
členů.
Fair Labor Association
Fair Labor Association (FLA, dříve US Apparel Industry Partnership) vznikla na popud
Clintonovy vlády. Spojuje 12 amerických oděvních korporací70, několik nevládních
organizací, které působí v oblasti lidských práv a práv spotřebitelů, významné odborové
organizace a 175 amerických univerzit71.
FLA certifikuje značkové oděvní firmy, nikoliv jejich jednotlivé dodavatele. Firmy,
které splní požadavky FLA, získají právo využívat ochrannou známku “No Sweat” (FLA, 28.
4. 2005).
FLA prošla za dobu své existence rozsáhlými změnami – až do roku 2002, kdy došlo k
zásadní reorganizaci a změnám ve fungování celého systému, byla pravidelně podrobována
drtivé kritice ze strany nevládních organizací, odborových hnutí i médií. Musela čelit
70
Do roku 2001 byly členy FLA firmy Nike, Reebok, adidas, Liz Claiborne, Phillips-Van Heusen, Eddie Bauer,
Patagonia, Gear for Sports, Polo Ralph Lauren a Levi Strauss (MSN Memo, srpen 2001). Po zpřísnění pravidel
v roce 2002 firma Levi Strauss z FLA vystoupila (MSN Memo, listopad 2002), od roku 2004 se však připojila
Puma (CCC 2004:115).
71
V USA existuje silné studentské hnutí proti zneužívání pracovníků v amerických pololegálních dílnách a
v zahraničních maquiladorách. Hlavním iniciátorem hnutí je USAS – United Students Against Sweatshops, které
založilo Radu na podporu práv pracovníků (Workers‘ Rights Consortium) jako alternativu ke kritizované Fair
Labor Association (WRC, 28. 4. 2005).
-62-
nařčením, že jen mate spotřebitele a vytváří kolem svých korporátních členů neoprávněně
auru sociálně a environmentálně zodpovědných podniků (Sweatshop Watch, 14. 4. 2005).
Poté, co předsednictvo Fair Labor Association přijalo v dubnu 2002 změny v kodexu
FLA, se důvěryhodnost této iniciativy zvýšila (MSN Memo, duben 2002).
Worldwide Responsible Apparel Production (WRAP)
Certifikační program WRAP je iniciativou vzniklou na popud Americké oděvní a
obuvnické asociace. O pravidlech a podmínkách certifikace je velmi málo známo. WRAP
certifikuje dodavatele největších oděvních korporací, které v případě souladu s požadavky
WRAP získají značku “Dobré továrny” (Good Factory Seal of Approval). Podmínky k získání
značky jsou jen o málo přísnější než zákony (MSN Memo listopad 2002).
K prosinci 2001 certifikoval prostřednictvím externích auditorských firem celkem 115
továren v 15 zemích. Členy WRAP jsou firmy jako Sara Lee, Vanity Fair Corporation (se
značkami Lee, Wrangler, Chic Jeans aj.), Kellwood (dodává oděvy do sítě hypermarketů WalMart), Gerber Childrenwear a další (WRAP, 29. 4. 2005).
WRAP je prosazován především oděvním průmyslem, pochvalně se o něm vyjádřili i
zástupci některých latinskoamerických vlád. Z pochopitelných důvodů však WRAP požívá
jen velmi málo důvěry ze strany odborových a nevládní organizací. US International Labor
Rights Fund popisuje WRAP jako „účelovou iniciativu oděvního průmyslu zřízenou k tomu,
aby oděvní průmysl zabránil externímu nezávislému monitoringu.“ (MSN Memo listopad
2002).
Podle nevládních a odborových organizací standardy WRAP podkopávají konvence
Mezinárodní organizace práce, a to v dokonce tak zásadních otázkách, jako je dětská práce –
minimální věk pro zaměstnání v oděvní továrně je u standardu WRAP o rok nižší, než kolik
let vyžaduje ILO. WRAP nevyžaduje od certifikovaných společností, aby pracovníkům
poskytovaly mzdu, která pokrývá základní životní potřeby a nestanovuje prakticky žádné
limity pro maximální počet odpracovaných hodin (MSN Memo, listopad 2002). WRAP
neposkytuje seznam továren, které byly certifikovány, ani nezveřejňuje, ve kterých zemích se
nacházejí (MSN Memo, srpen 2001).
Z formulace standardu WRAP je zřejmá jeho rozvolněnost:

Pracovní doba. Zaměstnavatelé nesmí vyžadovat pracovní dobu, která překračuje
místní zákonná nařízení. Musí pracovníkům poskytnout jeden den v týdnu volna v
případě, že není třeba splnit urgentní dodávku.
-63-

Mzdy. ve výši místního zákonnému minima a vyplácení zákonem vyžadovaných dávek
a podpor.

Životní prostředí: Dodavatel dodržuje environmentální legislativu a sleduje
environmentálně uvědomělé jednání (WRAP, 29. 4. 2005).
Labelling – značení oděvních výrobků
Specifickým typem iniciativ za zlepšení sociálních a environmentálních podmínek
výroby jsou systémy značení oděvních výrobků. Na rozdíl od ostatních certifikačních iniciativ
je jejich výsledkem značka přímo na výrobku, která nehodnotí výkon firmy nebo jejích
dodavatelů jako celku. Cílem značení je poskytnout konečným spotřebitelům snadno
identifikovatelnou informaci o tom, že oděv, který danou značku nese, byl vyroben za
sociálně nebo environmentálně únosných podmínek.
Z různých důvodů zatím existuje poměrně málo systémů oděvního značení. Nedávno
byla zahájena certifikace výrobků ochrannou známkou FAIRTRADE (viz kap 5. 3.). O
přijatelnějších environmentálních podmínkách v oděvní výrobě svědčí také certifikace
ekologického zemědělství. V USA se používá značení “Union-made”, které garantuje, že
oděv vznikl v továrně, kde existují svobodné odbory (Union Label, 27. 4. 2005). Švýcarsko
má systém značení textilu nazvaný “Confidence in Textiles” založený na dvou souborech
standardů: Öko-tex standard 100, který zaručuje zdravotní nezávadnost oděvů, a Öko-tex
standard 1000, který spotřebitele ujišťuje o snížených environmentálních dopadech oděvní
výroby (Oko-tex, 15. 4. 2005).
Některé nevládní organizace a spotřebitelské iniciativy volají po vytvoření jasné značky,
která by v sobě shrnovala všechny hlavní problematické aspekty: místo původu,
environmentální souvislosti a sociální podmínky výroby (ILO 2000:68). Pokud taková značka
v budoucnu vznikne, bude její vytváření klást vzhledem k dlouhým řetězcům subkontraktorů
vysoké nároky na důvěryhodnost a ověřitelnost informací, které zákazníkům zaručuje.
Zkratkovitému značení oděvního zboží příliš velkou vážnost nepřipisují některé jiné
typy iniciativ (srv. FLA). Vytýkají jim především to, že nemotivují k průběžnému zlepšování
výrobních podmínek: firma, která značku získá, není motivovaná k dalšímu pokroku, a
naopak firmy, které jsou splnění podmínek pro udělení značky vzdáleny, může svou
náročností odradit.
-64-
Výhody a omezení iniciativ se širším okruhem podílníků
Tak jako v případě firemních etických kodexů lze i u iniciativ se širším okruhem
podílníků považovat za výhodu, že využívají existujícího rámce obchodních vztahů a pracují s
konvenčními oděvními korporacemi a jejich stávajícími dodavateli. Zapojení širší skupiny
podílníků jim dává v očích veřejnosti i oděvního průmyslu větší důvěryhodnost, současně
může vést k lepší identifikaci způsobů jak řešit problémy spojené s globalizací oděvního
průmyslu.
Omezení a problémů, které tento typ iniciativ provázejí, však může být celá řada: od
nízké účasti některých podílníků (oděvních firem v případě přísnější certifikace, nevládních
organizací a odborů v opačném případě),
omezené kapacity zapojených nevládních
organizací, soutěžení mezi jednotlivými iniciativami, nízké úrovně monitoringu firem, ztráty
důvěryhodnosti v důsledku udělení certifikátu některým výrobcům nebo oděvním značkám se
špatnou pověstí, nízké zapojení místních aktivistických skupin a organizací pracovníků
(Utting 2002).
Zapojení pracovníků je jedním z kritických bodů. “Profesionální“ auditoři často
nemají důvěru pracovníků, zvlášť tam, kde neexistují svobodné obory (MSN srpen 2001).
Někdy mají pracovníci obtíže odlišit je od zástupců značkových oděvních firem a odmítají
jim otevřeně sdělit své problémy se zaměstnavatelem. Obávají se, že špatné hodnocení
továrny by mohlo vést k neudělení zakázky, na níž závisí jejich pracovní místa.72
Organizace SweatshopWatch poukazuje na další riziko, které souvisí s existencí
nedůsledných systémů dobrovolných certifikací a závazků – nejenom, že nepokrývají všechny
problematické aspekty oděvní výroby, ale současně odpoutávají pozornost od nutnosti provést
širší strukturální a legislativně zakotvené změny (Sweatshop Watch, 30. 4. 2005).
Perspektivy a příležitosti iniciativ se širším okruhem podílníků
Certifikace jsou již dnes jedním z nejdůležitějších nástrojů k zajištění sociálně a
environmentálně únosných výrobních podmínek v oděvním průmyslu. Přebírají výhody
firemních etických kodexů a doplňují je o více či méně účinnou externí kontrolu. Do
budoucna bude důležité, zda jednotlivé certifikační iniciativy dokáží spolupracovat a vytvořit
základní verzi společných standardů.
72
Zajímavý model vyvíjí Kampaň za čisté oblečení – komerční firmy mají provádět účetní audity a místní
nevládní organizaci by měly vést rozhovory s pracovníky kontrolované továrny (MSN August 2001:6).
-65-
Jedním z prvních společných projektů je JO-IN - Joint Initiative on Corporate
Accountability and Workers’ Rights (Společná iniciativa za odpovědnost firem a práva
pracovníků), jehož se účastní 6 iniciativ: Kampaň za čisté oblečení, Fair Wear Foundation,
Ethical Trading Initiative, Fair Labor Association, Social Accountability International a
Workers Rights Consortium (JO-IN, 22. 4. 2005).
Význam certifikačních iniciativ také může dále vzrůstat, pokud budou otevřeněji
informovat o průběhu a výsledcích monitoringu a oděvních firmách, které se o certifikaci
ucházejí.
-66-
5. 3. Fair Trade
Hnutí Fair Trade73 usiluje na rozdíl od dobrovolných závazků konvenčních firem,
jejichž základem je zlepšení výrobních podmínek v rámci stávajícího obchodního systému, o
vytvoření alternativního obchodního modelu.
V ohnisku zájmu Fair Trade jsou dodavatelsko-odběratelské vztahy mezi primárními
výrobci z rozvojových zemí a
obchodníky. Definice zformulovaná platformou FINE74
charakterizuje Fair Trade jako „alternativní přístup ke konvenčnímu mezinárodnímu obchodu.
Je to obchodní partnerství, které usiluje o udržitelný rozvoj dosud vyloučených a
znevýhodněných výrobců, a to především prostřednictvím zajištění lepších obchodních
podmínek, informační činností a kampaněmi.“ (Štěrba 2004:11).
Z definice vyplývá, že primárním zájmem Fair Trade jsou obchodní, spíše než výrobní
podmínky; vzhledem k velmi úzkému propojení obou témat však hnutí Fair Trade věnuje
výrobním podmínkám v konvenčním i alternativním obchodě zvýšenou pozornost. Z devíti
základních principů Mezinárodní asociace Spravedlivého obchodu IFAT (International Fair
Trade Association, dříve International Federation of Alternative Trade) se přinejmenším čtyři
přímo vztahují k oblasti výrobních podmínek (IFAT, 30. 4. 2005).
Zásada, která se týká pracovních podmínek, říká, že „organizace činí kroky
k prosazování bezpečného a zdravého pracovního prostředí pro výrobce, včetně přístupu ke
zdravotně nezávadné vodě, adekvátním hygienickým zařízením a přístupu k základním
zdravotním službám. Pracovní doba je v souladu se zákonnými požadavky a konvencemi
Mezinárodní organizace práce. Organizace pravidelně zvyšuje povědomí pracovníků o
zdravotních a bezpečnostních aspektech.“
Další ze zásad věnovaná environmentálním dopadům výroby a obchodu vyžaduje
mimo jiné, aby organizace upřednostňovala environmentálně šetrné výrobní technologie,
využití lokálních materiálů získaných z obnovitelných zdrojů a usilovala o snižování
energetické a materiálové náročnosti výroby.
V principech IFAT dále najdeme zásadu respektování Konvence OSN o právech
dítěte, která požaduje zákaz účasti dětí ve výrobě. Zásada rovnoprávnosti žen zdůrazňuje
73
Jako český ekvivalent Fair Trade se nejběžněji uvádí pojem Spravedlivý obchod – vzhledem k poměrně
zdomácnělému používání anglického termínu a nepřesnosti českého překladu však v textu budu používat výraz v
původním znění.
74
Název FINE je odvozen od počátečních písmen čtyř asociací, které platformu tvoří: Fairtrade Labelling
Organizations, International Fair Trade Association, Network of European Worldshops a European Fair Trade
Association.
-67-
stejnou odměnu za stejnou práci, úsilí o zvyšování role žen v rozhodování a jejich zastoupení
na vedoucích pozicích (IFAT, 30. 4. 2005).
Fair Trade a oděvní průmysl
Oděvní zboží zatím nepatří k hlavním produktům obchodovaným v rámci Fair Trade,
ale za více než čtyřicet let existence Fair Trade získalo v nabídce specializovaných organizací
pevné místo. V počátečních fázích vývoje Fair Trade se jednalo o výrobu a obchod s částmi
tradičních oděvů, které na trzích vyspělých zemí sloužily více jako kuriozita, než jako oděv
k praktickému využití. Z toho se vymykají jedině šály a šátky, které našly místo v šatníku
zákazníků Fair Trade od samého počátku. Postupně se někteří výrobci rozhodli pro export
zboží, které více odpovídá evropskému vkusu, a začali ve spolupráci s designéry dovozních
Fair Trade organizací vyrábět oděvy, které mohou sloužit běžnému využití. Používané
materiály vychází z regionálně dostupných zdrojů – nejčastěji se setkáme s hedvábím,
bavlnou, alpakou, vlnou a lnem. Využití ručně tkaných látek není výjimkou.
Rostoucí poptávka po oděvech vyrobených za sociálně přijatelných podmínek vyústila
v zavedení nezávislého značení FAIRTRADE75, které umožňuje distribuci Fairtrade oděvů do
běžné maloobchodní sítě, tak jak se to děje například u Fairtrade kávy, čaje, kakaa, banánů a
některých dalších výrobků. Mezinárodní organizace pro Fairtrade labelling (FLO – Fairtrade
Labelling Organizations International) proto vytvořila soubor standardů pro bavlnu a
bavlněné oblečení (Max Havelaar, 4. 5. 2005), který do budoucna usnadní jejich masovější
distribuci.76
V prvních desetiletích fungování Fair Trade převládal důraz na sociální aspekty
obchodu a výroby, postupně však byly doplňovány i environmentální zásady. Čím dál více
Fair Trade oděvů se vyrábí z certifikované biobavlny (Rajath Jaipuria, Maikaal, osobní
sdělení, 19. 4. 2005), problémem je však vysoká cena ekologické certifikace, kterou si malí
farmáři mnohdy nemohou dovolit (Štěrba 2004:39). Firma Dezign Inc., zimbabwský výrobce
Fair Trade triček, by uvítala přechod svých dodavatelů na certifikované ekologické
zemědělství. Tomu však zatím brání vysoké náklady certifikace oproti relativně nízkým
75
Známka Max Havelaar, ekvivalent u nás známé známky FAIRTRADE, se zatím uděluje jen ve Francii a
Švýcarsku (Max Havelaar, 4. 5. 2005)
76
Stávající Fair Trade výrobci a dovozní organizace si však od nové certifikace mnoho neslibují – se zkušeností
z certifikace jiných produktů již předem očekávají její nedůslednost a finanční nákladnost, která de facto
vylučuje zapojení opravdu malých a začínajících producentů do obchodování s certifikovanými FAIRTRADE
výrobky (výsledek debaty mezi zástupci Fair Trade organizací na semináři Cotton Alternatives, Namur 19. 4.
2005).
-68-
přínosům – na zimbabwském trhu není kromě požadavku Dezignu Inc. poptávka po biobavlně
a producenti by velkou část sklizně museli prodat jako konvenční bavlnu (Laputa Hwamiriza,
Dezign Inc, osobní sdělení, 18. 4. 2005).
Někteří Fair Trade výrobci zajišťují celý výrobní proces oděvů od zpracování
primárních surovin až po export hotových oděvů. Příkladem je indické družstvo Maikaal,
které je současně největším producentem certifikované biobavlny vůbec – v roce 2000
členové družstva sklidili kolem 3100 tun surové bavlny (PAN Germany, 15. 4. 2005).
Cíle a dopady Fair Trade
Původním cílem Fair Trade v oblasti obchodu oděvy a oděvními doplňky bylo
poskytnout příležitost k rozvoji výrobcům z venkovských oblastí a městských slumů, kteří
nemají dostatečné kapacity pro organizaci obchodu vlastními silami, a tím zmírnit chudobu
v rozvojových zemích a přispět k narovnání ekonomických vztahů mezi tzv. Severem a
Jihem. Tento rozměr zůstává stále velmi důležitý, ale přibylo k němu několik dalších. Fair
Trade se snaží podporovat zachování tradičních tkalcovských a krejčovských dovedností a
výrobních postupů. Zdůrazňuje potřebu udržet v producentských zemích co nejvíce fází
výroby oděvů (EFTA 2000).
Cíl prosazování Fair Trade se rozšířil i o politická témata – dnes se ve zvýšené míře
snaží poukazovat na „obrovskou sociální a ekonomickou katastrofu, která souvisí
s globalizací a pokračující liberalizací oděvního průmyslu“ a omezit její důsledky (Haffmans
2000:192).
Jedním z hlavních cílů Fair Trade je také poskytnout spotřebitelům ve vyspělých
zemích alternativu ke konvenčním oděvům a přimět je k tomu, aby svou „nákupní sílu
používali cíleně a pozitivně, ve prospěch znevýhodněných výrobců a jejich zaměstnanců“
(Made in Dignity, 17. 4. 2005).
V porovnání s objemem a hodnotou celosvětového oděvního průmyslu má však Fair
Trade zatím nevýznamnou roli. Přesné statistiky neexistují, ale počet hlavních výrobců Fair
Trade oděvů (viz příloha 12) naznačuje, že celkově je v oděvní výrobě v rámci Fair Trade
zaměstnáno nejvýše několik desítek tisíc pracovníků.
Na zapojenou skupinu výrobců a jejich případných zaměstnanců a podmínky, ve
kterých pracují, však má Fair Trade značný dopad – některé Fair Trade organizace kladou
důraz na kontinuální zvyšování kapacit výrobců, poskytují marketingová školení a
poradenství, zajišťují výrobcům a jejich rodinným příslušníkům možnost dalšího vzdělávání,
-69-
zřizují fondy sociálního zabezpečení. Z rozhovorů se zástupci několika oděvních Fair Trade
družstev a firem vyplývá, že zachování statusu Fair Trade dodavatele je pro ně jednou
z hlavních priorit a naplňování zásad Fair Trade proto věnují zvýšenou pozornost (Rajath
Jaipuria, Laputa Hwamiriza, Hemanshu Daigal, osobní sdělení, 20. 4. 2005). Externí
auditorka výrobních podmínek, pracující pro CCC, však upozorňuje, že v oblasti svobody
sdružování a kolektivního vyjednávání mají větší Fair Trade dodavatelé rezervy (Chadra
Prasad, osobní sdělení, 19. 4. 2005).
V environmentální oblasti se vliv Fair Trade projevuje především v souvislosti se
zpracováním pouze přírodními barvivy barvených biomateriálů, nebo materiálů, které nesou
podstatně menší stopy chemizace. Kladně lze hodnotit také fakt, že část Fair Trade oděvů je
vyrobena z ručně tkaných látek, jejichž výroba je oproti průmyslovému zpracování
energeticky šetrnější, méně narušuje, nebo dokonce posiluje místní sociální vazby a přispívá
ke zvýšení zaměstnanosti v oblastech s minimem pracovních příležitostí.
Navzdory poměrně malému přímému dopadu na oděvní průmysl jako celek má Fair
Trade význam i v tomto směru – tím, že vytváří fungující model alternativního obchodování,
který generuje zisk a současně zohledňuje sociální a environmentální náklady, může sloužit
jako reference v diskusi o alternativách ke konvenčnímu oděvnímu průmyslu.
Výhody a omezení oproti jiným iniciativám
Díky zvýšenému zapojení neziskových organizací do Fair Trade a úsilí o
transparentnost se tato iniciativa těší v kontrastu s etickými kodexy nadnárodních firem
značné důvěře spotřebitelské veřejnosti. Oproti etickým kodexům je výhodou i to, že Fair
Trade pracuje s partnery z rozvojových zemí dlouhodobě, vztahuje se i na obchodní vztahy
mezi výrobci a odběrateli a cíleně podporuje decentralizované menší výrobní jednotky. Tím
přispívá k posílení lokálních ekonomik, které jsou však napojené na globální ekonomickou
strukturu.
Oproti aktivitistickým kampaním má Fair Trade výhodu v tom, že nabízí a realizuje
konkrétní alternativu ke konvenčnímu oděvnímu průmyslu.
Na straně omezení je především problém rozsahu - Fair Trade zatím zůstává omezen
především na specializované obchůdky a jiné alternativní distribuční kanály, které oslovují
jen poměrně úzkou skupinu spotřebitelů. Limitem je i sortiment Fair Trade oděvů – inspirace
etnickými vzory a důsledné používání přírodních materiálů jsou překážkou při vývoji vysoce
módních oděvů, které by oslovovaly spotřebitele hlavního proudu (Mercedes, IDEAS, 19. 4.
-70-
2005). Teprve postupně se Fair Trade výrobci začínají orientovat na jiné oděvy než
jednoduchá trička.
Hlavní překážkou masového rozšíření Fair Trade oděvů se však zdá být jejich cena,
která činí Fair Trade oděvy v porovnání s běžně dostupnými produkty z pohledu běžných
zákazníků prakticky nekonkurenceschopné. Vyšší cena však může být použita i ve prospěch
Fair Trade, a to především z environmentálního pohledu – spotřebitel, který se rozhodne
nakupovat „férové“ oblečení s cenami v přepočtu kolem 700 korun za kvalitní bavlněné tričko
si zřejmě dobře rozmyslí, kolik takových triček opravdu potřebuje. Vyšší ceny tak teoreticky
mohou vést k omezení současné obrovské nadspotřeby oděvů. Vyšší cena může potenciálně
být i důvodem větší poptávky ze strany „náročných konzumentů“, u nichž kromě etických
důvodů může pro koupi Fair Trade výrobku hovořit i s ním spojený status. Empirický doklad
v podobě výzkumu chování spotřebitelů Fair Trade výrobků však zatím neexistuje.
Perspektivy Fair Trade při řešení negativních důsledků globalizace obchodu oděvy
Budoucí směřování Fair Trade by mohly výrazně ovlivnit nově přijaté standardy FLO
pro bavlnu a bavlněné oblečení. Možnost distribuovat Fair Trade oděvy do běžné
maloobchodní sítě a umožnit používání FAIRTRADE známky konvenčními oděvními
značkami by mohla vést k výhodě ekonomiky z rozsahu a snížení ceny pro konečného
zákazníka. Trh s Fair Trade oděvy by se tím mohl o něco zvětšit a přijmout více výrobců
z rozvojových zemí. Některé stávající Fair Trade organizace však poukazují na to, že
v takovém případě si Fair Trade nebude moci zachovat tradiční podobu úzkých partnerských
vztahů mezi výrobci a odběrateli a v praxi se posune blíže k „etickému obchodu“, jaký
prosazuje například americká Fair Labour Association nebo britská ETI (srv. 5. 2.).
Problém s relativně vysokou cenou Fair Trade oděvů by mohl být do budoucna
překonán, pokud by se podařilo Fair Trade prezentovat jako módní „značku“, která slouží
k sebeprezentaci nositele ve společnosti.77
77
Otázkou, zda a za jakých okolností se environmentálně šetrnější způsob života včetně způsobu spotřeby může
stát záležitostí hlavního proudu, se zabývá Hana Librová v knize Vlažní a váhaví (Librová 2004). Tato otázka
má relevanci i pro rozšíření poptávky po produktech Fair Trade.
-71-
5. 4. Spotřebitelské kampaně – monitoring, osvěta a lobbying
Zřejmě nejklasičtějším typem iniciativy za zlepšení výrobních podmínek v oděvním
průmyslu jsou kampaně zacílené na spotřebitele, často institucionalizované do podoby
nevládních organizací. Pro podrobnější analýzu jsem si vybrala tři z nich: evropskou Kampaň
za čisté oblečení, kanadskou Maquila Solidarity Network a Sweatshop Watch z USA.
Jejich společnou hlavní myšlenkou je poskytnout spotřebitelům informace o
podmínkách výroby a obchodu v konvenčním oděvním průmyslu tak, aby mohli pozitivně
uplatňovat svou kupní sílu a vyvíjet tlak na odpovědné instituce a firmy. Tyto iniciativy
vychází z principů občanské společnosti a zakládají se na přesvědčení, že občané ve své
spotřebitelské i občanské roli mohou být hybatelem rozsáhlejších změn.
Za hlavní viníky nepřijatelných výrobních podmínek označují zadavatele zakázek,
tedy oděvní firmy, které objednávají zhotovení oděvů a určují podmínky, za jakých kontrakt
proběhne – termín dodání, ceny, materiál, vzhled konečného výrobku a podobně, nikoliv
vlastní výrobce oděvů. Neziskové organizace požadují, aby oděvní firmy přiznaly
odpovědnost za výrobní podmínky u svých dodavatelů a učinily kroky k jejich nápravě.
Z praktických důvodů se kampaně obvykle zaměřují především na známé značkové firmy,
které jsou pro spotřebitele snadno identifikovatelné a které do jisté míry udávají směr, jímž se
oděvní průmysl ubírá.
Kampaň za čisté oblečení (CCC – Clean Clothes Campaign) je evropskou
iniciativou, která vznikla v Nizozemí a dnes je aktivní v 11 zemích. V každé zemi se jedná o
koalici nevládních organizací, odborů a církevních organizací apod., které na národní úrovni
pracují samostatně. Na mezinárodní úrovni se k nim připojují i odborové a nevládní
organizace z rozvojových zemí (CCC, 3. 2. 2005). Své poslání spatřuje v „aktivní spolupráci
všech koaličních partnerů s cílem zlepšit podmínky v oděvním a sportovním průmyslu. [To
znamená] snahu o soulad pracovních podmínek s požadavky Mezinárodní organizace práce a
snižování environmentálních dopadů oděvní výroby.“ (CCC, 3. 2. 2005).
Sweatshop Watch je koalicí 30 amerických organizací působících v oblasti práv
pracovníků, gender, občanských a lidských práv, práv imigrantů a z oblasti církevních a
studentských hnutí. Cílem je eliminovat existenci sweatshops (viz kap. 2). Sweatshop Watch
podporuje pracovníky v oděvním průmyslu na národní i celosvětové úrovni, stěžejní důraz je
kladen na pracovní podmínky v kalifornském oděvním průmyslu (www.sweatshopwatch.org).
Maquila Solidarity Network (MSN) hájí práva pracovníků, zvláště žen, a podporuje
lokální mexické, středoamerické a asijské organizace, které usilují o zlepšení výrobních
-72-
podmínek v maquiladorách a zónách volného obchodu. MSN je sekretariátem koalice ETAG
(Ethical Trading Action Group), která sdružuje kanadské nevládní, církevní a odborové
organizace. Hlavním požadavkem MSN je otevřený přístup k informacím o původu oděvů,
obuvi a jiného spotřebního zboží a větší transparentnost při monitorování a verifikaci etických
kodexů firem (MSN, 27. 4. 2005).
Spotřebitelské kampaně mají dlouhou tradici - první zaznamenaný spotřebitelský
bojkot proběhl už v 90. letech 18. století v Leicesteru, když tamní zákazníci odhalili pravdu o
využívání otrocké práce na cukrových plantážích Východoindické společnosti v západní Indii
(The Economist, 14. 2. 2002).
Většina současných spotřebitelských kampaní vzniká na podobném základě –
z jednorázového impulzu, spojeného se zjištěním zásadního porušení eticky přijatelných
výrobních podmínek. Kampaň za čisté oblečení, která se dnes věnuje výrobním podmínkám
v oděvním průmyslu na celém světě, vznikla z demonstrace proti pracovním podmínkám na
Filipínách v roce 1989 (Hafmanns 2000:193). Sweatshop Watch vznikl v srpnu 1995 po
odhalení sweatshopu El Monte (Sweatshop Watch, 9. 4. 2005).78
Kampaně a jejich iniciátoři postupně rozšiřují záběr svých aktivit – z původního
zaměření na přímé informování a mobilizaci konečných spotřebitelů k lobbyingu na politické
úrovni79 a aktivní účasti v iniciativách, které zahrnují více různých podílníků. Sweatshop
Watch také poskytuje právní servis pro pracovníky v oděvním průmyslu, CCC organizuje ve
spolupráci s místními partnerskými organizacemi školení pracovníků v oblasti pracovního
práva.
Cíle, prostředky a dopady
Kampaně za zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu nehledají na rozdíl od
Fair Trade úplnou alternativu, ale usilují především o zvýšení kredibility a účinnosti
stávajících firemních a legislativních iniciativ. Ve srovnání s etickými kodexy firem však
kladou velký důraz na nezávislý monitoring, transparentnost a možnost verifikace. Jejich
klíčovým heslem je přístup k informacím – a to na úrovni spotřebitelů, pracovníků v oděvním
78
Tato kalifornská dílna zaměstnávala 72 thajských imigrantů, kteří byli nuceni šít oděvy za extrémně nízké
mzdy a během velmi dlouhé pracovní doby v prostorách obehnaných ostnatým drátem a strážených ozbrojenými
hlídači (Sweatshop Watch, 9. 4. 2005). Zajímavé je, že kauza severokorejských šiček, které se dostalo v polovině
roku 2004 značné pozornosti českých médií, v žádnou podobnou iniciativu českých nevládních organizací ani
odborů nevyústila. O záležitost však projevily zájem zástupkyně holandského ústředí Kampaně za čisté oblečení.
Naše nevládní scéna zřejmě čeká na kauzu většího rozsahu a důležitosti, která by spustila vlnu spotřebitelského
zájmu a dala vzniknout českému ekvivalentu CCC.
79
Sweatshop Watch se intenzivně angažuje v kalifornském zákonodárství – má například velký podíl na
schválení vyhlášky o tom, že veřejné zakázky nesmí být zadávány výrobcům, kteří využívají sweatshopů
(Sweatshop Watch, 7. 4. 2005).
-73-
průmyslu i relevantních institucí (auditorů, úřadů, odborů, nevládních organizací a podobně).
Kampaně se také snaží zvýšit kapacity pracovníků tak, aby dokázali efektivně čelit exploataci
ze strany zaměstnavatelů.
Rozličnou škálu aktivit nejlépe vystihuje shrnutí Kampaně za čisté oblečení, která
svou činnost rozděluje do pěti oblastí:
-
zvyšování povědomí a mobilizace spotřebitelů (prostřednictvím vzdělávacích
programů, reklam, vydáváním informačních materiálů, organizací veřejných debat,
výstav, happeningů, demonstrací atd.)
-
tlak na oděvní firmy, aby převzaly odpovědnost za výrobní podmínky, ve kterých
vzniká zboží, které uvádějí na trh (prostřednictvím mediálních kampaní,
podpisových akcí, spotřebitelských bojkotů, zveřejňováním etických kodexů firem
a jejich porovnáváním se skutečností apod.)
-
solidární akce (systém urgentních akcí, organizace seminářů, výměnných
programů, právní poradenství)
-
lobbying na politické úrovni (při tvorbě legislativy a systému zadávání veřejných
zakázek, například uniforem)
-
monitoring výrobních podmínek a výzkum (CCC, 3. 2. 2005).
Spotřebitelské kampaně zaznamenaly rozkvět během 90. let minulého století, kdy
téma otřesných výrobních podmínek v oděvním průmyslu a spojení se známými, často
prestižními oděvními značkami bylo pro spotřebitele ve vyspělých zemích relativně nové a
šokující. Desítky tisíc spotřebitelů byly ochotny zapojit se do petic a dopisových akcí, média
věnovala tématu výrobních podmínek zvýšenou pozornost. V Evropě se z původně
jednorázové holandské kampaně stala celoevropská síť organizací, úzce spolupracujících
mezi sebou i s organizacemi v místě výroby. Pod jejich tlakem přijala většina amerických
univerzit vlastní etické kodexy, které říkají, že oblečení s logem univerzity nesmí být
vyrobeno za nepřijatelných podmínek.
Zatím poslední velká kampaň Play Fair at the Olympics, která proběhla při příležitosti
Olympijských her v Athénách a poukázala na nesoulad mezi ušlechtilou myšlenkou
olympijských her a nelidskými podmínkami v oděvním průmyslu, se označuje jako dosud
největší kampaň proti sweatshopům vůbec– pod koordinací CCC se jí účastnily stovky
organizací a prominentních sportovců z 35 zemí světa (Play Fair At the Olympics, 25.4. 2005)
Výhody a omezení oproti jiným iniciativám
-74-
Díky tomu, že spotřebitelské kampaně jsou výsledkem úsilí řady organizací z různých
oblastí, opírají se o širokou základnu ideových podporovatelů, kteří mají důvěru veřejnosti i
vliv na utváření veřejného mínění.80 Z toho také vyplývá množství cílových skupin, které se
spotřebitelské kampaně snaží oslovit – od spotřebitelů všech věkových skupin a zájmů přes
sportovní kluby, veřejné instituce, zákonodárce, mezinárodní organizace i samotné oděvní
firmy.
Zásadním rozdílem oproti firemním etickým kodexům i většině širších iniciativ je
zapojení pracovníků prostřednictvím jejich organizací. Neziskové organizace jsou s nimi
v přímém kontaktu a reagují na jejich problémy a stížnosti.81
Na straně omezení je nutno poukázat především na omezený dosah kampaní - většina
oděvních značek, která v kampaních není přímo zmíněna, zůstává nepovšimnuta, ačkoliv
jejich obchodní strategie a podmínky výroby bývají velmi podobné – běžně mají i stejné
dodavatele. Na tento fakt poukazuje například zpráva CCC z března 2004, která se věnuje
sportovním oděvním značkám. Účelem zprávy je doplnit bohaté informace o často
medializovaných a kritizovaných firmách Nike, Reebok a Adidas o hodnocení dalších značek,
které nejsou v popředí. Dokument přináší informace o firmách Fila, Kappa, Mizuno, Asics,
LOTTO, Umbro, Puma a dalších (CCC 2004). Zdůrazňuje, že některé menší méně známé
firmy, které nejsou ve středu pozornosti, nevěnují vytváření své image jako sociálně a
environmentálně odpovědných podniků vůbec pozornost (CCC 2004:18). Spotřebitelské
kampaně na ně přesto poukazují jen zřídka.
Na obranu tohoto modelu, kdy nejznámější a největší korporace sklízejí největší dávku
kritiky a jsou nuceny dělat kroky směrem k nezávislému monitoringu, možnosti verifikace
výsledků auditu a podobně, však lze argumentovat tím, že právě ony jsou lídry na oděvním
trhu a ovlivňují obchodní strategie i u menších firem. To dokládá nedávná společná stížnost
firem Nike, Reebok a adidas na špatné pracovní podmínky u dodavatelů svých menších
konkurentů (The Economist, 21. 8. 2004).
Obecným problémem spotřebitelských kampaní v oblasti oděvního průmyslu je
nedostatek širšího sortimentu finančně dostupných alternativ ke konvenčním produktům, jež
80
Spotřebitelské kampaně se snaží získat si i přízeň celebrit, jejichž zájem o problematiku výrobních podmínek
v oděvním průmyslu může být cestou jak přilákat dosud neoslovené občany. Snad nejznámějším „aktivistou“
z řad celebrit je frontman irské skupiny U2 Bono Vox, který v březnu 2005 představil vlastní kolekci stylového
oblečení EDUN, které je vyrobeno z biomateriálů za férových pracovních podmínek a pochází z afrických a
jihoamerických rodinných dílen (YahooNews, 14. 3. 2005).
81
CCC například vytvořila tzv. Urgent Appeal System – v případě, že zjistí závažné nedostatky u některého
z dodavatelů velkých oděvních korporací, vyvíjí na firmu tlak, aby zajistila okamžitou nápravu (CCC, 3. 2.
2005).
-75-
by splňovaly požadavky na módní vzhled. To může z pohledu spotřebitele činit z kampaní
pouhé aktivistické výkřiky bez praktického vyústění.
Role spotřebitelských kampaní ve světě nerespektovaných standardů
Organizace, které koordinují kampaně za zlepšení výrobních podmínek v oděvním
průmyslu, tvrdí, že nejlepším kodexem je dobré pracovní právo. Současně však říkají, že
vzhledem k nedostatku politické vůle ve většině producentských zemí musí být využívány
jiné, prozatímní nástroje, které umožní sdružování pracovníků a kolektivní vyjednávání se
zaměstnavateli (CCC, 3. 2. 2005). Lze očekávat, že přijetí a efektivní vynucování náležitých
právních norem bude složitý a dlouhodobý
proces, při němž se naplno projeví obavy
producentských zemí ze vzájemné konkurence a jejich neochota zavádět jakékoliv
nadstandardní zákonné požadavky.82 Východiskem může být zřejmě jen koordinované
zavedení vyšších standardů ve více zemích současně. Právě v tom mohou organizátoři
kampaní sehrát důležitou roli.
Kampaně budou zatím kromě osvěty a mobilizace veřejnosti nejspíš pokračovat
v práci na ostatních úrovních – již nyní je zřejmý posun směrem k efektivnějšímu
monitoringu a užší, byť kritické spolupráci s nadnárodními společnostmi, důraz na propojení
s místními odborovými a nevládními organizacemi a lobbying za legislativu, která by omezila
dovoz a distribuci oděvů vzniklých za sociálně a/nebo environmentálně nepřijatelných
podmínek do zemí konečných spotřebitelů.
82
Ojediněle se však objevují i opačné názory: právě vysoká úroveń pracovního a environmentálního práva a jeho
důsledné dodržování se pro některé země může stát novým typem konkurenční výhody, která v době zvýšeného
zájmu spotřebitelů o původ oděvů přiláká firmy, které dbají na dobré jméno a připouštějí odpovědnost za
výrobní podmínky u svých dodavatelů.
-76-
6. Příklady sociálně a environmentálně šetrnějších alternativ na
českém trhu
Výrobců a dovozců, kteří vědomě usilují o nabídku sociálně a/nebo environmentálně
šetrnějších alternativ ke konvenčním oděvům, je na českém trhu zatím velmi málo. Pokud se
u nás sociálně a environmentálně šetrnější oděvy – tj. ty, které alespoň v jednom z hlavních
stadií výroby upřednostňují environmentálně šetrnější postupy nebo nadstandardní přístup
k zaměstnancům a místním komunitám – přece jen objevují, pak to bývá spíš nezamýšleným
důsledkem obchodní nebo jiné strategie.
U oděvů dochází podobně jako u potravinových výrobků ke konvergenci zdravotních
a environmentálních, popřípadě sociálních souvislostí. Výroba zdravotně nezávadných oděvů
mnohdy znamená omezení environmentálních dopadů, důraz na environmentální aspekty
může mít kladný vliv na sociální souvislosti v místě výroby.
Pokud bychom usilovali o nalezení alternativ,
při jejichž výrobě jsou omezeny
negativní environmentální a sociální dopady v průběhu celého výrobního procesu, museli
bychom se zaměřit na velmi dlouhou řadu kritérií, mezi nimiž by nechyběly položky jako
původ vláken, Fair Trade kritéria při výrobě a obchodu primární surovinou, ohledy na
environmentální a sociální dopady během zpracování suroviny na vlákno a tkaninu, ohledy na
environmentální a sociální dopady při zpracování tkanin na oděvy a další.
Environmentálně a sociálně šetrný oděv by rovněž měl brát v potaz vzdálenost, která
dělí pěstitele, zpracovatele, jednotlivé fáze výroby oděvu, distributora, maloobchodníka a
finálního spotřebitele, a způsob distribuce: prodává se daný oděvní výrobek v hypermarketu,
specializované síti obchodů, značkové prodejně nebo jej zákazník může získat přímo od
soukromého výrobce?
I při splnění veškerých stanovených kritérií by produkce oděvu měla významné
environmentální dopady už jen z důvodu záboru zemědělské plochy pro pěstování suroviny,
spotřeby energie, vody, materiálu apod. Přesto na českém trhu sociálně a environmentálně
šetrnější oděvní alternativy existují, byť většina z nich zdaleka nepokrývá celou výše
naznačenou škálu kritérií. Při zkoumání českého oděvního trhu jsem se zaměřila na
následující oblasti: a) biooblečení, b) Fair Trade oblečení, c) oblečení z dalších přírodních
materiálů, d) oblečení z druhé ruky, e) oblečení šité na míru.
-77-
6.1. Biooblečení na českém trhu
Zákon o ekologickém zemědělství řeší jen potravinářskou produkci (Ekolist, 30. 4.
2005). Kontrola ekologického zemědělství (KEZ) chystá ve spolupráci s Mezinárodní
federací ekologického zemědělství IFOAM certifikaci nepotravinářských produktů podle
základních standardů IFOAM, ta je však zatím ve stadiu příprav (Ekolist, 30. 4. 2005).
Biooblečení je na českém trhu zatím zcela ojedinělým jevem, přestože v zahraničí
existují desítky specializovaných firem a některé konvenční oděvní firmy do svého sortimentu
zařazují kolekce biooblečení (např. německý Otto Versand nebo švýcarský Switcher).
Právě česká pobočka švýcarské firmy Switcher je zřejmě jedinou firmou, která u nás
nabízí oblečení pro dospělé v biokvalitě - pánská trička, polokošile, kšiltovky, sportovní
kalhoty, batohy (www.switcher.cz, 30. 4. 2005). Veškerá produkce firmy Switcher je kromě
toho certifikovaná podle švýcarského standardu Öko-tex 100 (viz kap 5.2.).
Firma BIOBABY uvedla na český trh uvedla kojenecké a dětské oblečení z biolátek,
především z biobavlny, biolnu, jejich směsí a biovlny. Zpracovávané materiály pochází ze
zahraničí a jsou certifikované některou z kontrolních organizací ekologického zemědělství,
například švédským SKAL, francouzským Eco-Cert nebo švýcarským IMO control (Biobaby,
30. 4. 2005).83
6.2. Fair Trade
Oblečení od výrobců zapojených do Fair Trade se u nás objevuje jen vyjímečně. Zatím
neexistuje žádná česká firma nebo organizace, která by se dovozu Fair Trade oděvů
programově věnovala. V předvánočním sortimentu Ekumenické akademie Praha, největšího
českého dovozce Fair Trade výrobků, se v roce 2004 objevily svetry, čepice, rukavice a šály
z peruánské alpaky a bavlněná trička z keňského projektu Bombolulu. České Fair Trade
organizace nabízejí také hedvábné šátky z různých indických Fair Trade projektů (nejčastěji
EMA a Sasha).
Oblečení certifikované známkou FAIRTRADE, které je dostupné ve Švýcarsku a
Francii, zatím na českém trhu není.
83
V souvislosti s dětským oblečením lze uvést ještě české zastoupení rakouské značky Popolini, která nabízí
dětské bio pleny (Popolini, 30. 4. 2005).
-78-
6.3. Oblečení z přírodních materiálů
Za environmentálně šetrnější můžeme kromě biobavlny považovat některá přírodní
vlákna, která u nás mají velmi dlouhou tradici – vlnu, len a konopí. Jejich podíl na trhu
s příchodem umělých vláken bohužel rapidně klesá (viz tab. 2).
Vlna
Obrázek pasoucích se ovcí je pro českou a moravskou krajinu čím dál méně obvyklý.
Jedním z důvodů je nízká poptávka po ovčí vlně. Program zaměřený na návrat ovcí zpět do
krajiny vyhlásila bělokarpatská organizace Kosenka (Kosenka, 30. 4. 2005). Podobnou
iniciativu vyvíjí například paní Anna Dědová z Ekofarmy Tůmovi nedaleko Teplic nad
Metují, která zpracovává vlnu z ekologicky chovaných ovcí a plete z ní svetry (Ekolist, 30. 4.
2005).
Poměrně známým a dostupným produktem z ovčí vlny jsou ponožky od firmy Alice.
Příze k jejich výrobě není barvena umělými barvivy, při jejím zpracování se nepoužívá
chemických rozpouštědel a výsledný výrobek se nedobarvuje ani nebělí (Ponožky Alice, 30.
4. 2005).
Len
Pěstování a zpracování lnu se v našich zemích datuje už od 6. století (Janotka 1984).
Z tradičních českých zpracovatelů lze uvést firmu MORAVOLEN Jeseník, která zpracovává
surový len až do podoby finálních výrobků - ložního prádla a lněných oděvů. (Moravolen, 30.
4. 2005). Do přehledu jsem ji zařadila především proto, že se jedná o tradičního českého
výrobce, který zajišťuje všechny stupně zpracování lnu od vlákna po hotový oděv, čímž se
snižuje dopravní náročnost oděvů.
Kromě toho několik menších soukromých firem šije z lněných látek originální
oblečení – např. uherskohradišťská firma Jocha dodává lněné výrobky s ručním potiskem
(Jocha, 30. 4. 2005).
Konopí
Konopí je nenáročnou rostlinou, která patří mezi nejstarší plodiny na světě. Podle
sdružení Konopa je technické konopí vhodné pro obnovu odlesněných, vyčerpaných a
kontaminovaných pozemků. Neklade žádné zvláštní nároky na půdu a nevyžaduje tolik
hnojení jako některé jiné plodiny; díky hustému porostu, který zastiňuje půdu pod konopnými
rostlinami, nehrozí výskyt nežádoucích rostlin, které by bylo třeba eliminovat prostřednictvím
-79-
herbicidů (Konopa, 30. 4. 2005). Nevyužité části konopných rostlin je navíc možné využít
například pro výrobu biomasových paliv, olej z konopných semen lze zpracovat na motovoré
palivo vhodné k pálení v lampách, vaření apod.
Oděvy ze směsi konopí a bavlny vyrábí například česká firma Hempy (Hempy, 30. 4.
2005).
6.4. Oblečení z druhé ruky
Jako jednoznačná environmentálně šetrnější alternativa se jeví nákup oblečení z druhé
ruky v některém z početných second-handů provozovaných drobnými živnostníky, často
ženami. Sociální souvislosti těchto nákupů jsou o něco komplexnější – důsledné
upřednostňování oblečení z druhé ruky vede k omezení poptávky po oděvech, což může vést
až ke ztrátě pracovních míst v oděvním průmyslu. Problematický je také již zmíněný vývoz
použitého oblečení a obuvi do některých rozvojových zemí, především do subsaharské
Afriky.84
Nákup v second-handech je vzhledem k tématu nehumánních pracovních podmínek
neutrální – nepřispívá k prohlubování problému, ale ani jej neřeší. Naopak pozitivní je dopad
na lokální ekonomiku v místě prodeje – second-handy jsou často jedny z posledních
prosperujících soukromých obchůdků ve vedlejších ulicích měst a na sídlištích.
6.5. Oblečení šité na míru
Poslední tržní alternativou, kterou bych chtěla zmínit, je oblečení šité na zakázku.
Tento upadající způsob získávání oděvů nabízí spotřebitelům jasnou záruku, že oblečení,
které budou nosit, bylo vyrobeno za sociálně přijatelných podmínek. Z environmentálního
hlediska je výhodou snížená dopravní náročnost oproti konvenčním oděvům. Podobně jako
v případě secondhandů lze kladně hodnotit i důsledky pro místní ekonomiku.
Jak je patrné z tohoto přehledu, nabídka oděvních alternativ na českém trhu zahrnuje
především environmentálně šetrnější produkty. Alternativy, které by se cíleně zaměřovaly na
sociální souvislosti výroby oděvů, v současné době na našem trhu prakticky nejsou dostupné
– snad kromě snah o návrat ovcí do krajiny, který má vliv i na místní komunity.
Vznikající zájem o environmentálně šetrnější alternativy a jeho absenci v případě
alternativ sociálních zřejmě vysvětluje spojitost environmentálních aspektů se zdravím
84
Německá organizace FairWertung se proto rozhodla omezit destruktivní dopad nekontrolovaných vývozů
použitých oděvů tím, že zavedla značku FairWertung pro obchodníky, charitativní organizace a třídírny, které
splňují kritéria „férového“ nakládání s oblečením a obuví z druhé ruky. (www.fairwertung.de).
-80-
nositelů. Tuto tezi potvrzuje i fakt, že prvním českým výrobcem biooděvů, je Biobaby - firma
zaměřená na kojenecké a dětské oblečení. Lze předpokládat, že rodiče chtějí mít především
zdravé děti; zdraví zemědělce, který se nemusí dusit pesticidy při ošetřování bavlny, a menší
stupeň znečištění vodních zdrojů v místě produkce a zpracování bavlny jsou spíše vedlejším
důsledkem.
Minimální počet výrobců a dovozců environmentálně a sociálně šetrnějšího oblečení
je pravděpodobně důsledkem nízké poptávky po tomto druhu zboží. Ta se zase nepochybně
odvíjí od nízké informovanosti spotřebitelů o sociálních a environmentálních souvislostech
globálního oděvního průmyslu.
Čeští lidskoprávní a environmentální aktivisté, kteří jsou o tématu alespoň rámcově
spraveni, zřejmě upřednostňují ne-tržní alternativy – vyměňování použitého oblečení mezi
přáteli a rodinnými příslušníky, zhotovování oděvů vlastními dovednostmi, snižování
spotřeby oděvů na nezbytné minimum a samozřejmě nákup oděvů v second-handech. Skupina
odpovědných spotřebitelů se všemi ctnostmi i konzumentskými neřestmi však postupně
vzniká, jak napovídá narůstající počet biojídelen a prodejen biopotravin v českých městech.
Dá se očekávat, že jejich zájem se v brzké době rozšíří od potravin k oděvům.
-81-
Závěr
Mezi jednotlivými iniciativami, které usilují o zmírnění dopadů konvenčního oděvního
průmyslu nebo nabízejí alternativní řešení, existují značné rozdíly. Zatímco dobrovolné
závazky nadnárodních korporací jsou ve své současné podobě považovavala jen drobnou
„kosmetickou“ úpravou na kabátu globálního oděvního průmyslu a spíše přispívají k udržení
status quo, spotřebitelské kampaně to zjevně s řešením problémů spojených s globalizací
tohoto odvětví myslí vážně. Dosud však nabízejí jen minimum alternativ. Fair Trade sice
alternativu vytváří, cestu k odpovědným spotřebitelům si však hledá jen pomalu. Certifikační
iniciativy, které mají ke konvenčnímu oděvnímu průmyslu blízko a mohly by zajistit jeho
postupný přerod v sociálně a environmentálně odpovědnější odvětví, zatím postrádají
potřebné mechanismy, ale i kapacity ke splnění tohoto úkolu.
Jediným skutečně efektivním dlouhodobým řešením je zřejmě zavedení minimálních
celosvětových standardů a účinná kontrola jejich dodržování. Cestou k jeho přijetí by mohla
být koordinovaná mezinárodní snaha, podpořená reformou Světové obchodní organizace, jak
ji nastiňuje například John Monbiot (The Ecologist, 22. 5. 2003).85 Ta je však v současné
situaci pravděpodobně neprosaditelná.
Diskutované iniciativy proto hrají velmi důležitou, byť přechodnou roli – mohou
pomáhat při řešení konkrétních problematických případů a vytvářet tlak na postupné změny
v rámci celého systému mezinárodního obchodu. Vedle konkrétních výsledků, které rozhodně
nejsou zanedbatelné, popsané iniciativy významně přispívají ke zvýšení informovanosti
veřejnosti o globálních důsledcích našich každodenních rozhodnutí. Tím spotřebitele posilují
v jejich nerovném postavení s nadnárodním kapitálem.
Věřím, že tlak ze strany velkého množství informovaných a sociálně a
environmentálně zodpovědných spotřebitelů může vést k dosažení zásadnějších zlepšení
výrobních a obchodních podmínek, zvlášť v odvětví jako je oděvní průmysl, které se tak
výrazně spoléhá na určitou image a pocit, jenž při koupi a užívání výrobků v zákaznících
vyvolává.
85
WTO by se podle Monbiota měla při realizaci takového záměru hrát roli facilitátora i kontrolní instituce (The
Ecologist, 22. 5. 2003).
-82-
Seznam použitých zdrojů
BRABCOVÁ, G. Význam oděvu a módy jako sociálního fenoménu. Klauzurní práce. Brno:
Fakulta sociálních studií MU, 2003.
CONNOR, T. Still Waiting For Nike To Do It. 1. vyd. San Francisco: Global Exchange,
2001. ISBN 1-800-497-1994.
DICKEN,P. Trading Worlds. In Jonhston, R. J. et al. Geographies of Global Change.
Remapping the World. 2.vyd. London: Blackwell Publishing, 2002, s. 43 – 56. ISBN 0-63122286-3.
DICKEN, P. Global Shift: Reshaping the Global Economic Map of the 21st Century. 4. vyd.
London: Sage Publications, 2003. ISBN 0-7619-7149-1.
DVOŘÁKOVÁ, K. Návaznost činnosti GATT a WTO. Diplomová práce. Praha: VŠE
Praha, 1998.
DUNKLEY, G. Free Trade: Myth, Reality and Alternatives. 1. vyd. London: Zed Books,
2004. ISBN 185649862X.
GOLDSMITH, E. Entwicklung als Kolonialismus. In: MANDER, J., GOLDSMITH, E.
Schwarzbuch Globalisierung. 1. vyd. München: Reimann, 2002. S. 218 – 233. ISBN: 3570-50025-X.
HINES, C. Localization: The Global Manifesto. 1. vyd. London: Earthscan Publications
Ltd., 2000. ISBN 1853836125.
JANOTKA, M., LINHART, K. Zapomenutá řemesla. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1984.
KHOR, Martin. Die globale Wirtschaft und die Entwicklungsländer. In: MANDER, J.,
GOLDSMITH, E. Schwarzbuch Globalisierung. 1. vyd. München: Reimann, 2002. S. 218 –
233. ISBN: 3-570-50025-X.
KNOX, P., AGNEW, J. The Geography of the World Economy. An Introduction to
Economic Geography. 2. vyd. London: Edward Arnold, 1994. ISBN 0-340-59575-2.
KOHÁK, E. Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. 1. vyd. Praha: SLON, 1998. ISBN
80-85850-63-X.
KORTEN, D. Keď korporácie vládnu svetu. 1. vyd. Košice: PARADIGMA.SK, 2001.
ISBN 80-968603-0-5.
KUNC, J. Změny v rozmístění textilního, oděvního a kožedělného průmyslu v České
republice v období let 1989 – 1999. Rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, 2000.
KYBALOVÁ, L. Obrazová encyklopedie módy. 1. vyd. Praha: Artia, 1973.
-83-
LIBROVÁ, H. Vlažní a váhaví: Kapitoly o ekologickém luxusu. 1. vyd. Brno: Doplněk,
2003. ISBN 80-7239-149-6.
LIPOVETSKY, G. Říše pomíjivosti. Móda a její úděl v moderních společnostech. 1. vyd.
Praha: Prostor, 2002. ISBN 80-7260-063-X.
MÁCHA, P. Plamínek v horách, požár v nížině. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003. ISBN 807239-145-3.
MANDER, J. Gegen die steigende Flut. In: MANDER, J., GOLDSMITH, E. Schwarzbuch
Globalisierung. 1. vyd. München: Reimann, 2002. S. 443 - 462. ISBN: 3-570-50025-X.
NORBERT-HODGE, H. Von globaler Abhängigkeit zu lokaler Independenz. In:
MANDER, J., GOLDSMITH, E. Schwarzbuch Globalisierung. 1. vyd. München: Reimann,
2002. S. 443 - 462. ISBN: 3-570-50025-X.
ROLNÝ, I. Etika v podnikové strategii. 1. vyd. Brno: Brno International Business School,
2005. ISBN 80-86575-89-6.
RYAN, C. J., DURNING, T. The Secret Lives of Everyday Things. Seatttle/Washington:
Northwest Environment Watch, 1997. ISBN 1886093040.
SCHUMACHER, E.F. Malé je milé. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000. ISBN 80-7239-035-X.
ŠTĚRBA, L. Historie, současnost a perspektivy Fair Trade v Evropě a jeho možnosti
v České republice. Diplomová práce, Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2004.
WRIGHT, R. Transnational Corporations and Global Divisions of Labor. In JOHNSTON,
R. et al. Geographies of Global Change: Remapping the World. 2.vyd. London: Blackwell
Publishing, 2002, s. 68 - 77. ISBN 0-631-22286-3.
Zprávy a studie mezinárodních organizací:
A New World Map in Textiles and Clothing: Adjusting to Change. [online] OECD, Paris
2004.
ISBN-92-64-9264018530.
[citace
20.
3.
2005]
Dostupné
z
<
http://www.oecd.org/document/63/0,2340,en_2649_201185_34035455_1_1_1_1,00.html>
GEREFFI, G., MEMEDOVICH, O. The Global Apparel Value Chain: What Prospects for
Upgrading in Developing Countries. [online] UNIDO, Vienna 2003. [citace 20. 3. 2005]
Dostupné z < http://www.unido.org/file-storage/download/?file%5fid=11900>
Human Development Report 2003. [online] UNDP, 2003. [citace 22. 4. 2005]Dostupné z
<http://hdr.undp.org/reports/global/2003/pdf/hdr03_complete.pdf >
International Trade Statistics 2004. [online] WTO 2004a. [citace 12. 3. 2005] Dostupné z
<http://www.wto.org/english/res_e/statis_e/its2004_e/its2004_e.pdf>
-84-
Labour Practices in the Footwear, Leather, Textiles and Clothing Industries: Report for
discussion at the Tripartite Meeting on Labour Practices in the Footwear, Leather, Textiles
and Clothing Industries. [online] ILO, Ženeva 2000. [citace 27. 12. 2004] Dostupné z <
http://www.ilo.org/public/english/dialogue/sector/techmeet/tmlfi00/tmlfi-r.pdf>
MUSSIOLEK, B. Made in.. Osteuropa. Berlin: Möller Verlag, 2002.
NORDAS, H. K. The Global Textile and Clothing Industry post the Agreement on Textiles
and Clothing. [online] WTO, Geneva 2004. Discussion Paper Nr. 5. ISBN 1726-9466.
[citace
z 2.
2.
2005]
Dostupné
z
<
http://www.wto.org/english/res_e/booksp_e/discussion_papers5_e.pdf >
The Least Developed Countries Report 2004. [online] UNCTAD, Ženeva 2004. ISBN 92-1112581-2.
[citace
z 10.
4.
2005]
Dostupné
z
<http://www.unctad.org/en/docs/ldc2004_en.pdf>
World Trade Report 2004. [online] WTO 2004b. [citace z 10. 4. 2005] Dostupné z <
http://www.wto.org/english/res_e/booksp_e/anrep_e/world_trade_report04_e.pdf >
Zprávy a studie nevládních a odborových organizací:
Challenges of Fair Trade 2001 – 2003. [online] EFTA Brussels, 2000 [citace z 8. 7. 2004]
Dostupné z <http://www.eftafairtrade.org/yearbook.asp >
DE HAAN, E., KOEN, M., MTHEMBU, N. Garment Production in Malawi. [online]
SOMO & ITGLWF Africa, 2003. [citace z 12. 9. 2004] Dostupné z <
http://www.cleanclothes.org/publications/03-09-malawi.htm >
Export Processing Zones: Symbols of Exploitation and Dead-End Development. [online]
ICFTU
2003.
[citace
z 11.
2.
2005]
Dostupné
z
<
http://www.icftu.org/www/pdf/wtoepzreport2003-en.pdf >
Growth and Change in the Garment Maquila Sector: What does it mean for workers?
Discussion Paper. [online] Maquila Solidarity Network, 2000. [citace z 27. 4. 2005]
Dostupné z < http://www.maquilasolidarity.org/resources/index.htm>
HAFFMANS, S. Cotton and Textiles. In: Challenges of Fair Trade 2001-2003 [online]
EFTA, Brussels 2000. s. 176-194. [citace z 8. 7. 2004] Dostupné z
<http://www.eftafairtrade.org/pdf/YRB2001Ch12_EN.pdf>
HALE, Angela. Understanding the Subcontracting Chain: Full report on research on
garment industry subcontracting chains in nine countries. [online] Working Women
Worldwide. 2003. [citace z 12. 2. 2005] Dostupné z <http://www.poptel.org.uk/womenww/Garment%20Report.pdf>
-85-
PERMAN, Sarah. Behind the Brand Names: Working Conditions and Labour Rights in
Export Processing Zones. [online] ICFTU, 2004. [citace z 12. 2. 2005] Dostupné z
<http://www.icftu.org/www/PDF/EPZreportE.pdf>.
Play Fair at the Olympics. [online] [citace z 10. 10.
<http://www.fairolympics.org/en/report/olympicreporteng.pdf>
2004]
Dostupné
z
RIMML, B. Labour Conflicts in the world factories of the garment industry and
International Solidarity Campaings. [online] Neuer Berner Beiträge zur Soziologie, Institut
für Soziologie, Bern 2003. ISBN 3-9522100-7-2. [citace z 11. 2. 2005] Dostupné z
<http://www.cleanclothes.org/publications/03-11-rimml.htm >
Sports Industry Data and Company Profiles. [online] Clean Clothes Campaign, 2004
Amsterdam.
[citace
z 11.
3.
2005]
Dostupné
z
<http://www.cleanclothes.org/publications/olympic-profiles.htm>
The phase-out of the Multi-Fibre Arrangement. [online] SOMO. Bulletin on Issues in
Garments and Textiles, duben 2004. [citace z 12. 3. 2004] Dostupné z
<http://www.somo.nl/html/paginas/pdf/5_Phase-out_multifiber_arrangement_2004_EN.pd>
Časopisecké a internetové články:
A great yarn. The Economist, 20. 12. 2003, s. 71 – 75. ISSN 0013-0613.
Bangladesh Garment Workers Buried Alive. [online] Clean Clothes Campaign, 12. 4. 2005
[citace z 23. 4. 2005] Dostupné z <http://www.cleanclothes.org/news/05-04-12.htm>
BEDER, S. Nike greenwash over sweatshop labour. [online] The Ecologist, 22. 3. 2002,
[citace
z 31.
8.
2004]
Dostupné
z
<
http://www.theecologist.org/archive_article.html?article=298&category=33>
Big changes at the FLA. [online] Maquila Solidarity Network Memo. Duben 2002. [citace
z 4.
4.
2005]
Dostupné
z
<http://www.maquilasolidarity.org/resources/codes/pdf/codesmemo10.pdf>
BORSKÁ, J. „Maquiladoras v Mexiku“. Mezinárodní politika, 2003, č. 11, s. 24 – 26. ISSN
0543-7962
CARMICHAEL, S. et al. How Ethical Auditing Can Help Companies More Effectively at
an International Level? [online] European Institute for Business Ethics, Nijenrode
University, Breukelen, Netherlands [citace z 15. 4. 2005] Dostupné z
<http://www.itcilo.it/english/actrav/telearn/global/ilo/code/audit.htm>.
CHAN, A., ROSS, R. J. Racing to the bottom: International trade without a social clause.
[online] Third World Quaterly, ročník 24, č. 6/2003, s. 1011 – 1028. [citace z 11. 3. 2005]
Dostupné z < http://rspas.anu.edu.au/~anita/Racing.pdf >
-86-
CHAN, A. Ross, R. J. From North-South to South-South: A true face of global competition.
[online] Foreign Affairs, ročník 81, č. 5/2002, s. 8-17. [citace z 11. 3. 2005] Dostupné z <
http://www.foreignaffairs.org/ >
Co se skrývá za olympijskými dresy. [online] Econnect. [citace z 23. 8. 2004] Dostupné z <
http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?apc=zzvx1-231250&x=194996>
HALE, Angela. Phasing Out the Multi-Fibre Arrangement: What does it mean for garment
workers?
[online]
TGWU
[citace
z
12.
12.
2004]
Dostupné
z
<http://www.tgwu.org.uk/TGWUInternatEd/Textiles/multi_fibre_arrangement.htm >
KUDRA, O. Severokorejské otrokyně v Žebráku. Respekt, 29. 3. 2004, ročník 2004 , č. 14.
ISSN 0862-6545.
Losing their shirts: Central America and the Caribbean face an onslaught from rivals. The
Economist, 16. 10. 2004. ISSN 0013-0613.
Lots of it about: Special Report on Corporate Social Responsibility. The Economist, 14. 2.
2002. ISSN 0013-0613.
Mexican Garment Workers Strike at Puma Faktory. [online] Clean Clothes Campaign, 22.
1. 2005 [citace z 25. 4. 2005] Dostupné z <http://www.cleanclothes.org/news/05-0412.htm>
Některé firmy kvůli kvótám končí. Hospodářské noviny, 22. 11. 2004, s. 16. ISSN 08629587.
Reebok: Ethically unemployed. The Economist, 30. 11. 2002, s. 59. ISSN 0013-0613.
RODDICK, A. Slaves in all but name. [online] The Ecologist, 22. 5. 2001, [citace z 31. 8.
2004]
Dostupné
z
<
http://www.theecologist.org/archive_article.html?article=120&category=57>
RODDICK, A. There is a human being behind the label. The Ecologist, červen/červenec
2004, s. 23 – 27. ISSN
Sportswear: No sweat. The Economist, 21. 8. 2004, č. 8389, svazek 372, s. 51. ISSN 00130613
Sweating for fashion: Labour comes cheap, and will get cheaper still. The Economist, 6. 3.
2004, str. 14 – 15, svazek 370, číslo 8365. ISSN 0013-0613
Unie chystá aktivní obranu proti přílivu levného textilu. Hospodářské noviny, 13. 10. 2004,
s. 21. ISSN 0862-9587.
USA: obchodníci brání dovoz textilu z Číny. Hospodářské noviny, 3. 12. 2004, s. 23. ISSN
0862-9587
-87-
U2 lead singer Bono launches Edun, a socially conscious fashion brand [online] [citace
z 14.
3.
2005]
Dostupné
z
<
http://news.yahoo.com/news?tmpl=story&u=/cpress/20050314/ca_pr_on_en/fashion_bono>
UTTING, P. Regulating Business Via Multi-Stakeholder Initiatives: A Preliminary
Assessment. [online] United Nations Non-Governmental Liaison Service [citace z 20. 4.
2005]
Dostupné
z
<http://www.unngls.org/documents/publications.en/develop.dossier/dd.07%20(csr)/Section%20II.pdf >
VLACHOVÁ, K. Oděv a móda jako sociální fenomény. Sociologický časopis, 1995. č. 31,
s. 267-277. ISSN 0038-0288.
Další internetové zdroje:
BGMEA. Garment Export Data. [online] [citace z 13. 4. 2005] Dostupné z <
http://www.bgmea.com/data.htm>
BIOBABY . [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <www.biobaby.cz>
Biobaumwolle – Erfolgsgeschichten rund um den Globus. [online] PAN Germany [citace
z 15. 4. 2005] Dostupné z <http://www.pan-germany.org/download/br_bio.pdf>
Ekologický právní servis. Aktuálně řešené případy. TPCA v Kolíně. [online] [citace z 15. 1.
2005] Dostupné z <http://www.eps.cz/php/index.php?cat=prip&art=tpca-kolin >
Ekologický právní servis. Aktuálně řešené případy. Případ NEMAK - soukromý farmář
proti zbytku světa. [online] [citace z 18. 1. 2005] Dostupné z <
http://www.eps.cz/php/index.php?cat=prip&art=nemak >
Ethical Labels: More Risk Than Gains? [online] Ethical Trading Initiative 2002. [citace
z 13.
4.
2005]
Dostupné
z
<http://www.ethicaltrade.org/Z/lib/annrep/2002/en/index04.shtml>
Cámara Nacional de la Industria del Vestido. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z
<http://www.cniv.org.mx/index.htm>
CIA World Factbook. [databáze online] [citace
<http://www.cia.gov/cia/publications/factbook/>
z 30.
4.
2005]
Dostupné
z
Clean Clothes Campaign. [online] [citace z 3. 2. 2005] Dostupné z <www.cleanclothes.org>
Corporate Environmental Responsibility Group. About. [online] Earthwatch Europe [citace
z 10. 4. 2005] Dostupné z <http://www.earthwatch.org/europe/corporate/aboutcerg.html>
Declaration on Fundamentals Principles and Rights at Work. [online] ILO 1998 [citace
z 22.
4.
2005]
Dostupné
-88-
z<http://www.ilo.org/dyn/declaris/DECLARATIONWEB.static_jump?var_language=EN&
var_pagename=DECLARATIONTEXT>
Design Inc. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <www.dezigninc.co.zw >
Ethical Trading Iniative [online] [citace z 20. 4. 2005] Dostupné z <www.ethicaltrade.org >
Ethical Trading Initiative. Annual Report 2004. [online] [citace z 2. 5. 2005] Dostupné z
<http://www.ethicaltrade.org/Z/lib/annrep/2004/en/page17.shtml>
Ethical Trading Initiative. Base Code. [online] [citace z 13. 4. 2005] Dostupné z
<http://www.ethicaltrade.org/Z/lib/base/code_en.shtml>
European Fair Trade Association [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z
<www.eftafairtrade.org>
Existuje u nás biooblečení? [online] Ekolist. Poradna pro spotřebitele. [citace z 30. 4. 2005]
Dostupné z <http://ekolist.cz/dotaz.shtml?x=94054>
Fair Labor Association. [online] [citace z 28. 4. 2005] Dostupné z <www.fairlabor.org >
Fairtrade Organisations International [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z
<www.fairtrade.net>
FairWertung. [online] [citace z 12. 2. 2005] Dostupné z <www.fairwertung.de>
Hempy CZ. [online] [citace z 26. 4. 2005] Dostupné z <www.hempy.cz>
ILO. Corporate Codes of Conduct. [online] ILO. Bureau for Workers‘ Activities. [citace z 9.
4. 2005] Dostupné z < http://www.itcilo.it/english/actrav/telearn/global/ilo/code/main.htm>
International Fair Trade Association [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <www.ifat.org>
International Labour Organization. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z
<www.ilo.org>
International Resources for Fairer Trade [online] [citace z 20. 4. 2005] Dostupné z
<www.irft.org>
JOCHA [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <http://jocha.webpark.cz>
JO-IN [online] [citace z 22. 4. 2005] Dostupné z <http://www.jo-in.org>
Key principles of Fair Trade. [online] IFAT 2005 [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z
<http://www.ifat.org/whatisft.html >
Konopa.
Ekologie.
[online]
[citace
<http://www.konopa.cz/ekologie.shtml>
-89-
z 30.
4.
2005]
Dostupné
z
Kosenka [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <www.kosenka.cz>
Made in Dignity. [online] [citace z 17. 4. 2005] Dostupné z <www.madeindignity.org>
Maquila Solidarity Network.
<www.maquilasolidarity.org>
[online]
[citace
z 27.
4.
2005a]
Dostupné
z
Maquila Solidarity Network. Country Profiles. Bangladesh. [online] [citace z 27. 4. 2005a]
Dostupné z <www.maquilasolidarity.org//resources/maquilas/>
Maquila Solidarity Network. Country Profiles. Mexico. [online] [citace z 27. 4. 2005b]
Dostupné z <www.maquilasolidarity.org//resources/maquilas/>
Maquila Solidarity Network Memo. Srpen 2001. [online] [citace z 2. 4. 2005] Dostupné z
<http://www.maquilasolidarity.org/resources/codes/pdf/codesmemo8.pdf>
Maquila Solidarity Network Memo. Duben 2002. [online] [citace z 4. 4. 2005] Dostupné z <
http://www.maquilasolidarity.org/resources/codes/pdf/codesmemo10.pdf>
Maquila Solidarity Network Memo. Listopad 2002. [online] [citace z 2. 4. 2005] Dostupné z
< http://www.maquilasolidarity.org/resources/codes/pdf/codesmemo12.pdf>
Max Havelaar Schweiz. [online] [citace z 4. 5. 2005] Dostupné z <www.maxhavelaar.ch>
Millenium Development Goals. [online] OSN 2005 [citace z 2. 5. 2005] Dostupné z
<http://www.un.org/millenniumgoals/>
Moravolen
Jeseník.
[online]
[citace
<http://www.moravolen.cz/moravolen_as.htm>
z 30.
4.
2005]
Dostupné
z
Nike [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <http://www.nike.com>
NikeBiz. Responsibility. Environment. Organic Cotton. [online] [citace z 30. 4. 2005]
Dostupné z <http://www.nike.com/nikebiz/nikebiz.jhtml?page=27&cat=ogcotton>
NikeBiz. Responsibility. Workers and Factories. Code of Conduct. [online] [citace z 30. 4.
2005] Dostupné z <http://www.nike.com/nikebiz/nikebiz.jhtml?page=25&cat=code>
o.p.s. Jeden Svět . [online] [citace z 13. 4. 2005] Dostupné z < http://www.jedensvet.org>
Ökotex 1000. [online]
tex.com/en/main.html>
[citace
z 15.
4.
2005]
Dostupné
z
<http://www.oeko-
PAN Germany. Verzeichnis für Biobaumwolle und Biobaumwollprodukte. Probleme im
konventionellen Baumwollanbau. [online] [citace z 7. 3. 2005] Dostupné z
<http://www.pan-germany.net/baumwolle/de/hintergrund.htm>
-90-
PANNA Cotton Briefing Kit ? [online] Pesticide Action Network North America [citace z
7.
3.
2005]
Dostupné
z
<
http://www.panna.org/resources/documents/conventionalCotton.dv.html >
Play Fair At the Olympics. Gains. [online] [citace z 25. 4. 2005] Dostupné z
<http://www.fairolympics.org/en/gains.htm>
Ponožky Alice. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <www.alice.kvalitne.cz>
Popolini. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z < http://www.plinky.cz>
SA8000.
[online]
[citace
z 12.
http://www.cepaa.org/SA8000/SA8000.htm>
4.
2005]
Dostupné
z
<
Social Accountability International [online] [citace z 29. 4. 2005] Dostupné z <www.saintl.org>
Social Accountability Internation. Certified Facilities. [online] [citace z 2. 5. 2005]
Dostupné
z
<http://www.saintl.org/Accreditation/PieChart_SA8000_CertifiedFacilities_files/frame.htm>
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z
<www.fairtrade.cz>
Sweatshop Watch. Garment Industry. Sweatshops. Modern Day Sweatshops. [online] [citace
z 9. 4. 2004] Dostupné z < http://www.sweatshopwatch.org/swatch/industry/ >
Sweatshop Watch. White House Apparel Industry Partnership Issues Proposal with serious
shortcomings in living wages and the right to organize [online] [citace z 14. 4. 2004]
Dostupné z <http://www.sweatshopwatch.org/swatch/headlines/1998/aip_nov98.html >
Sweatshop Watch. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <www.sweatshopwatch.org>
Switcher CZ. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <www.switcher.cz>
Union Label [online] [citace z 27. 4. 2005] Dostupné z <www.union-label.org>
United Students Against Sweatshops. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z <
http://www.studentsagainstsweatshops.org/- United Students Against Sweatshops >
World Bank Country Data Profiles. [databáze online] Světová banka 2005 [citace z 12. 4.
2005] Dostupné z < http://www.worldbank.org/data/countrydata/countrydata.html >
Worldwide Responsible Apparel Production Certification Program. [online] [citace z 29. 4.
2005] Dostupné z <www.wrapapparel.org >
Worker Rights Consortium.
<www.workersrights.org >
[online]
[citace
-91-
z 28.
4.
2005]
Dostupné
z
Dokumentární filmy:
LESSIN, T. Garment Workers on US Saipan. USA, 2000, 45 min. Produkce: Wittness Inc.
Distribuce: Video Education Australasia.
100% cotton: Made in India. Německo, 37 min. 2000.
-92-
Anotace
Tématem práce je globalizace oděvního průmyslu. První část charakterizuje
současný oděvní průmysl a obchod oděvy a popisuje sociální a environmentální souvislosti
tohoto fenoménu pro rozvojové země. Ve druhé části práce jsou analyzovány čtyři typy
iniciativ za zmírnění negativních dopadů globalizace oděvního průmyslu na obyvatele a
životní prostředí v producentských zemích: dobrovolné závazky firem, certifikační
iniciativy se širším okruhem podílníků, Fair Trade a spotřebitelské kampaně. Spojuje je
jedno společné východisko – koncept odpovědného spotřebitelství. Závěrečná část práce se
snaží identifikovat environmentálně a sociálně šetrnější alternativy ke konvenčním oděvům
na současném českém trhu.
Abstract
The topic of this paper is the globalization of garment industry. In the first part the
contemporary garment industry and trade in clothing are outlined and their social and
environmental implications for developing countries are described. The second part analyses
four initiatives aimed at relieving the negative impacts of the globalized garment industry on
population and environment in producing countries: voluntary corporate commitments,
multi-stakeholder initiatives, Fair Trade and consumer campaigns. They have one feature in
common – the notion of responsible consumerism. The final part of this paper aims to
identify environmentally and socially friendly alternatives to conventional garments on the
contemporary Czech market.
-93-
Příloha 1: Největší světoví vývozci oděvů, 2003
Tab. 1: Největší světoví vývozci oděvů, 2003
Vývozce
Hodnota vývozu
v roce 2003
miliardách USD
Podíl na
světovém
vývozu v % v
roce 1980
Podíl na
světovém
vývozu v % v
roce 1990
Podíl na
světovém
vývozu v % v
roce 2000
Podíl na
světovém
vývozu v %
v roce 2003
Evropská unie
59,95
42,0
37,7
24,1
26,5
Čína
52,06
4,0
8,9
18,3
23,0
Hongkong, Čína
23,15
nd
nd
nd
nd
Turecko
9,94
0,3
3,1
3,3
4,4
Mexiko
7,34
0,0
0,5
4,4
3,2
Indie
6,46
1,7
2,3
3,1
2,9
USA
5,54
3,1
2,4
4,4
2,5
Bangladéš
4,36
0,0
0,6
2,1
1,9
Indonésie
4,11
0,2
1,5
2,4
1,8
Rumunsko
4,07
nd
0,3
1,2
1,8
Thajsko
3,62
0,7
2,6
1,9
1,6
Jižní Korea
3,61
7,3
7,3
2,5
1,6
Vietnam
3,56
nd
nd
0,9
1,6
Maroko
2,83
0,3
0,9
1,1
1,3
Pákistán
2,71
0,3
0,9
1,1
1,2
Zdroj: WTO International Trade Statistics (WTO 2004a:155)
-94-
Příloha 2: Největší dovozci oděvů, 2003
Dovozce
Podíl na
Hodnota dovozu
světovém
v roce 2000
dovozu v % v
v miliardách USD
roce 1980
Podíl na
světovém
dovozu v % v
roce 1990
Podíl na
světovém
dovozu v % v
roce 2000
Podíl na
světovém
dovozu v %
v roce 2003
Evropská unie
101,29
54,3
50,6
38,7
42,9
USA
71,28
16,4
24,0
32,4
30,2
Japonsko
19,49
3,6
7,8
9,5
8,3
Německo
19,31
19,7
18,2
9,2
4,4
Kanada
4,50
1,7
2,1
6,21,8
1,9
Švýcarsko
3,93
3,4
3,1
1,6
1,7
Rusko
3,71
-
-
1,3
1,6
Mexiko
3,03
0,3
0,5
1,7
1,3
Jižní Korea
2,50
0,0
0,1
0,6
1,1
Austrálie
2,19
0,8
0,6
0,9
0,9
SAE
1,78
0,6
0,5
0,7
0,8
Norsko
1,52
1,7
1,1
0,6
0,6
Čína
1,42
0,1
0,0
0,6
0,6
Zdroj: WTO International Trade Statistics (WTO 2004a:155)
-95-
Příloha 3: Srovnání hodinových mzdových nákladů v oděvním průmyslu
(Dicken 2003:326)
-96-
Příloha 4: Rozdělení zisků a nákladů v oděvním průmyslu
Zdroj: Mussiolek, 2002
-97-
Příloha 5: Deklarace základních zásad a práv při práci, ILO 1998
ILO Declaration on Fundamental Principles and Rights at Work
86th Session, Geneva, June 1998
Whereas the ILO was founded in the conviction that social justice is essential to
universal and lasting peace;
Whereas economic growth is essential but not sufficient to ensure equity, social
progress and the eradication of poverty, confirming the need for the ILO to promote strong
social policies, justice and democratic institutions;
Whereas the ILO should, now more than ever, draw upon all its standard-setting,
technical cooperation and research resources in all its areas of competence, in particular
employment, vocational training and working conditions, to ensure that, in the context of a
global strategy for economic and social development, economic and social policies are
mutually reinforcing components in order to create broad-based sustainable development;
Whereas the ILO should give special attention to the problems of persons with
special social needs, particularly the unemployed and migrant workers, and mobilize and
encourage international, regional and national efforts aimed at resolving their problems, and
promote effective policies aimed at job creation;
Whereas, in seeking to maintain the link between social progress and economic
growth, the guarantee of fundamental principles and rights at work is of particular
significance in that it enables the persons concerned, to claim freely and on the basis of
equality of opportunity, their fair share of the wealth which they have helped to generate,
and to achieve fully their human potential;
Whereas the ILO is the constitutionally mandated international organization and the
competent body to set and deal with international labour standards, and enjoys universal
support and acknowledgement in promoting Fundamental Rights at Work as the expression
of its constitutional principles;
Whereas it is urgent, in a situation of growing economic interdependence, to reaffirm
the immutable nature of the fundamental principles and rights embodied in the Constitution
of the Organization and to promote their universal application;
The International Labour Conference
1. Recalls:
-98-
(a) that in freely joining the ILO, all Members have endorsed the principles and
rights set out in its Constitution and in the Declaration of Philadelphia, and have undertaken
to work towards attaining the overall objectives of the Organization to the best of their
resources and fully in line with their specific circumstances;
(b) that these principles and rights have been expressed and developed in the form of
specific rights and obligations in Conventions recognized as fundamental both inside and
outside the Organization.
2. Declares that all Members, even if they have not ratified the Conventions in
question, have an obligation arising from the very fact of membership in the Organization to
respect, to promote and to realize, in good faith and in accordance with the Constitution, the
principles concerning the fundamental rights which are the subject of those Conventions,
namely:
(a) freedom of association and the effective recognition of the right to collective
bargaining;
(b) the elimination of all forms of forced or compulsory labour;
(c) the effective abolition of child labour; and
(d) the elimination of discrimination in respect of employment and occupation.
3. Recognizes the obligation on the Organization to assist its Members, in response
to their established and expressed needs, in order to attain these objectives by making full
use of its constitutional, operational and budgetary resources, including, by the mobilization
of external resources and support, as well as by encouraging other international
organizations with which the ILO has established relations, pursuant to article 12 of its
Constitution, to support these efforts:
(a) by offering technical cooperation and advisory services to promote the
ratification and implementation of the fundamental Conventions;
(b) by assisting those Members not yet in a position to ratify some or all of these
Conventions in their efforts to respect, to promote and to realize the principles concerning
fundamental rights which are the subject of these Conventions; and
(c) by helping the Members in their efforts to create a climate for economic and
social development.
4. Decides that, to give full effect to this Declaration, a promotional follow-up,
which is meaningful and effective, shall be implemented in accordance with the measures
specified in the annex hereto, which shall be considered as an integral part of this
Declaration.
5. Stresses that labour standards should not be used for protectionist trade purposes,
and that nothing in this Declaration and its follow-up shall be invoked or otherwise used for
such purposes; in addition, the comparative advantage of any country should in no way be
called into question by this Declaration and its follow-up.
-99-
Zdroj: ILO, 2005
-100-
Příloha 6: Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals)
Zdroj: OSN 2005
-101-
Příloha 7: Vývoz oděvů z Bangladéše v letech 1990 – 2004
Rok
Export
v milionech USD
Meziroční nárůst
(%)
1990-91
866.82
1991-92
1182.57
36.43
1992-93
1445.02
22.19
1993-94
1555.79
7.67
1994-95
2228.35
43.23
1995-96
2547.13
14.31
1996-97
3001.25
17.83
1997-98
3781.94
26.01
1998-99
4019.98
6.29
1999-2000
4349.41
08.19
2000-2001
4859.83
11.74
2001-2002
4583.75
-5.68
2002-2003
4912.09
7.16
2003-2004
5686.09
15.76
Průměrný meziroční
16.24
nárůst
Zdroj: BGMEA, 13. 4. 2005
-102-
Příloha 8: Etický kodex firmy Nike (NikeBiz, 30. 4. 2005)
NIKE INC. WAS FOUNDED ON A HANDSHAKE
Implicit in that act was the determination that we would build our business with all of our partners based on
trust, teamwork, honesty and mutual respect. We expect all of our business partners to operate on the same
principles.
At the core of the NIKE corporate ethic is the belief that we are a company comprised of many different kinds
of people, appreciating individual diversity, and dedicated to equal opportunity for each individual.
NIKE designs, manufactures .and markets products for sports and fitness consumers. At every step in that
process, we are driven to do not only what is required by law, but what is expected of a leader. We expect
our business partners to do the same.
NIKE partners with contractors who share our commitment to best practices and continuous improvement in:
1. Management practices that respect the rights of all employees, including the right to free
association and collective bargaining
2. Minimizing our impact on the environment
3. Providing a safe and healthy work place
4. Promoting the health and well-being of all employees
Contractors must recognize the dignity of each employee, and the right to a work place free of harassment,
abuse or corporal punishment. Decisions on hiring, salary, benefits, advancement, termination or retirement
must be based solely on the employee's ability to do the job. There shall be no discrimination based on race,
creed, gender, marital or maternity status, religious or political beliefs, age or sexual orientation.
Wherever NIKE operates around the globe we are guided by this Code of Conduct and we bind our
contractors to these principles. Contractors must post this Code in all major workspaces, translated into the
language of the employee, and must train employees on their rights and obligations as defined by this Code
and applicable local laws.
While these principles establish the spirit of our partnerships, we also bind our partners to specific standards
of conduct. The core standards are set forth below.
Forced Labor
The contractor does not use forced labor in any form -- prison, indentured, bonded or otherwise.
Child Labor
The contractor does not employ any person below the age of 18 to produce footwear. The contractor does not
employ any person below the age of 16 to produce apparel, accessories or equipment. If at the time Nike
production begins, the contractor employs people of the legal working age who are at least 15, that
employment may continue, but the contractor will not hire any person going forward who is younger than the
Nike or legal age limit, whichever is higher. To further ensure these age standards are complied with, the
contractor does not use any form of homework for Nike production.
-103-
Compensation
The contractor provides each employee at least the minimum wage, or the prevailing industry wage,
whichever is higher; provides each employee a clear, written accounting for every pay period; and does not
deduct from employee pay for disciplinary infractions.
Benefits
The contractor provides each employee all legally mandated benefits.
Hours of Work/Overtime
The contractor complies with legally mandated work hours; uses overtime only when each employee is fully
compensated according to local law; informs each employee at the time of hiring if mandatory overtime is a
condition of employment; and on a regularly scheduled basis provides one day off in seven, and requires no
more than 60 hours of work per week on a regularly scheduled basis, or complies with local limits if they are
lower.
Environment, Safety and Health (ES&H)
The contractor has written environmental, safety and health policies and standards, and implements a system
to minimize negative impacts on the environment, reduce work-related injury and illness, and promote the
general health of employees.
Documentation and Inspection
The contractor maintains on file all documentation needed to demonstrate compliance with this Code of
Conduct and required laws; agrees to make these documents available for Nike or its designated monitor;
and agrees to submit to inspections with or without prior notice.
Nike Code of Conduct
Nike Code of Conduct
-104-
Příloha 9: Hlavní principy Fair Trade (IFAT, 2005)
Key principles of Fair Trade
Creating opportunities for economically disadvantaged producers
Fair Trade is a strategy for poverty alleviation and sustainable development. Its purpose is to create opportunities for producers who have
been economically disadvantaged or marginalized by the conventional trading system.
Transparency and accountability
Fair Trade involves transparent management and commercial relations to deal fairly and respectfully with trading partners.
Capacity building
Fair Trade is a means to develop producers’ independence. Fair Trade relationships provide continuity, during which producers and their
marketing organizations can improve their management skills and their access to new markets.
Payment of a fair price
A fair price in the regional or local context is one that has been agreed through dialogue and participation. It covers not only the costs of
production but enables production which is socially just and environmentally sound. It provides fair pay to the producers and takes into
account the principle of equal pay for equal work by women and men. Fair Traders ensure prompt payment to their partners and, whenever
possible, help producers with access to pre-harvest or pre-production financing.
Gender Equity
Fair Trade means that women’s work is properly valued and rewarded. Women are always paid for their contribution to the production
process and are empowered in their organizations.
Working conditions
Fair Trade means a safe and healthy working environment for producers. The participation of children (if any) does not adversely affect
their well-being, security, educational requirements and need for play and conforms to the UN Convention on the Rights of the Child as
well as the law and norms in the local context.
The environment
Fair Trade actively encourages better environmental practices and the application of responsible methods of production.
-105-