liturgicke roucho

Historie, význam a současná podoba liturgického
oděvu katolických kněží
Autor:
Alena Osobová
Předmět:
Antropologie módy (M.Josephy)
Datum:
2010-08-04
1 Úvod
Vzhledem k rozsáhlosti celé problematiky oděvů duchovních jsem se rozhodla specializovat
se v popisu výlučně na oděvy bohoslužebné u katolických kněží. Práce rozebírá především jejich vznik
a vývoj až k současné podobě, dále jejich význam a symboliku. Východiskem je vlastní výzkum, tedy
případová studie konkrétního souboru oděvů, na jejímž základě tato práce vznikla. Mým cílem tedy je
popsat současnou podobu liturgického oděvu katolických kněží, jejich historii a symboliku a na
základě vlastní případové studie pak nastínit význam takto speciálního oděvu pro liturgii i pro jeho
nositele.
2 Historie kněžských oděvů
Je známo, že móda a vkus se v celé historii často proměňovaly. V dřívějších dobách jistě
pomaleji než dnes, přesto se ale světský oděv pod taktovkou módy vždy měnil, přešíval a upravoval.
V tomto byl vývoj oděvů duchovních nadmíru konzervativní a pozvolný. Na rozdíl od každodenních
pánských a dámských šatů se do dnešních dnů zachovalo obdivuhodné množství bohoslužebných
rouch v původním stavu, neboť ta diktátu módnosti nepodléhala.
2.1 Vznik liturgických oděvů
Užívání speciálního oděvu k vykonávání bohoslužebných obřadů, který by byl odlišný od
oděvu běžného, určeného pro každodenní nošení, je doloženo již ve starověku v Egyptě,
Mezopotámii, Asýrii či Izraeli. Cílem bylo upozornit okolí na právě probíhající náboženský obřad a
vyzdvihnout tak jeho výjimečnost. Používání zvláštního liturgického oděvu u křesťanů souvisí nejen
s prohlubující se úctou k eucharistii, ale též se samotným vývojem křesťanství, neboť vývoj
speciálních liturgických oděvů započal více méně až s uzákoněním křesťanství Milánským ediktem
roku 313 n.l. To mělo za následek přesunutí samotné bohoslužby ze soukromých domů do veřejných
prostor a tím též kladení většího důrazu na vnější znaky a symboly, neboť vnější nádhera byla
vyjádřením vnitřní bohatosti liturgického slavení.
2.2 Proměny podoby kněžských oděvů během staletí
Vývoj oděvů duchovních byl po celé dějiny velmi pozvolný, do jisté míry i dnes kopíruje
původní složení, které získal již v antice.
Liturgický oděv křesťanských kněží v pokonstantinovské době byl přejat především z módy
císařského dvora (např. štóla, pallium). Kněží nosili tuniku s úzkými rukávy (předchůdkyně dnešní
alby), poté další bílou tuniku s širokými rukávy, takzvanou dalmatiku, zdobenou typicky dvěma
modrými pruhy. Dále je nošen svrchní plášť zvaný paenula,později casule či ornát, na kterém býval
vyšit zlatý kříž, což byl vedle štoly (úzkého pruhu lněného plátna kolem krku) jediný odznak kněžské
hodnosti. Později se užívá jako odznak (u biskupů) pallium - kolem krku obtočený vlněný pás s
černými kříži a s volně visícím ukončením na levé straně. Pro bohoslužebné oděvy bylo užíváno
nejvybranějších materiálů, pro bělostné spodní tuniky nejvíce len, pro svrchní roucha dokonce i
hedvábí. Mimo chrám nosili tehdy duchovní, na rozdíl od dnešních dob, běžný občanský oděv.
Ve vrcholném středověku začíná křesťanská liturgie zastávat jakousi komunikační funkci. Je
kladen velký důraz na vnější podobu liturgických obřadů. V této době se začínají kněžská
bohoslužebná roucha chápat též jako vnější vyjádření ctností, kterými by měl kněz oplývat a je jim
připisován symbolicko-alegorický význam. „Kněz předsedající bohoslužbě a jednající in persona
Christi je také oním Beránkem, duchovním vojevůdcem, který vede do rozhodujícího střetu své vojsko.
Má na sobě zvláštní zbroj, aby mohl za svůj lid čelit ďáblovým nástrahám…“.
Za Karla Velikého se poprvé setkáváme s pokusy o ustálení kánonu určitých liturgických
barev. K základní barvě bílé – symbolu čistoty – a dříve rozšířenému purpuru, tedy barvě mučednické
krve, se přidávají další barvy spolu se svým symbolickým významem. Zelená je barvou víry, modrá je
symbolem čisté modlitby a černá barva značí pokání. Barva fialová se přidává až ve 13. století.
Hlavním bohoslužebným rouchem vrcholného středověku se stala kasule zvonového střihu.
(Těchto zvonových ornátů z 11. - 13. století se zachovalo velmi mnoho, neboť byly uctívány jako
relikvie po svých nositelích.) Šity byly z luxusních látek, ponejvíce hedvábných, dovážených z Orientu
či Byzance. V pozdním středověku dochází k proměně svrchního bohoslužebného roucha – kasule.
Důvodem bylo technické zdokonalování dekoratérských technik. Textilie, z nichž jsou roucha šita,
obsahují složité vytkávané vzory, často kovové (zlaté či stříbrné) nitě, náročnou výšivku, jsou pošity
perličkami či zlatým zdobením. Ornáty často obsahují i speciální reliéfní výšivku. Takto vyztužená
roucha pak pozbývají praktičnosti, proto se jejich střih postupně proměňuje – oválně střižená
zvonová kasule je nahrazována ornátem na stranách výrazně zkráceným, s rozměrnějšími průramky.
Obecně se roucha zmenšují s tím, jak stoupá cena materiálu na jejich zhotovení a nákladnou výzdobu.
Nutno podotknout, že v období 14. a 1.pol. 15. století byly Čechy jednou z vyšívačských velmocí.
Výšivky byly nejprve prací řeholnic (zvláště v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě), poté ale došlo ke
vzniku specializovaného řemesla a mistři – krumpléři – proslavili české výšivky po celé Evropě. U nás
tak vznikla řada kasulí nevídané umělecké kvality (např. broumovská či rokycanská kasule). Poté, co
v českých zemích vypukly husitské války, převzalo prvenství vyšívačské velmoci Nizozemí a řada
cenných ornátů padla za oběť zuřivému obrazoboreckému hnutí.
V tomto období bylo užívání zdobných ornátů jedním z mnoha sporných otázek týkajících se
liturgie. Radikální husité brojili proti přílišné vnějškovosti církve a liturgické paramenty podrobili
přísné kritice – v 72 bludných článcích táborských žádali „ redukci mešních obřadů a odvržení ornátů“
(články 37 - 40, 71). Své názory odůvodňovali tradicí prvotní církve – sám Kristus a po něm i jeho
apoštolové konali svatou večeři v obyčejném oděvu. Utrakvistická církev při bohoslužbách používala
bohoslužebných oděvů méně zdobených, nejčastěji pouze s výšivkou ukřižovaného Krista. Vývoj
liturgických rouch v prostředí katolické církve určil především Tridentský koncil (1545-1563). Byla zde
definována přesná podoba bohoslužebného roucha a instrukce pro zacházení s nimi, ustanoven byl
kánon 5 liturgických barev a přesná pravidla pro jejich užívání. Jacob Müller vydal v roce 1591 dílo
Ornatus ecclesiasticus, o němž Radek Martinek ve svém díle píše: „Velká část knihy se věnuje
paramentům a jejich úloze při obnovené katolické liturgii, např. podobě nově zavedeného pláštíku na
ciborium a vela na kalich, v předpisech pro kněžský ornát předpisuje kniha vhodnost užití jednoho
druhu tkaniny i pro všechny doplňky, včetně antependia, pluviálu a dalmatik, pokud možno ze zlatých,
stříbrných či hedvábných látek.“ Každý farní kostým tak měl mít dostatečný počet rouch ve všech
liturgických barvách. Předpisy Tridentského koncilu určily, že kasule má být zdobena vyšitým křížem
(nejdříve vpředu, poté byl ale přenesen na zadní díl) a na druhé straně tzv. kolumnou (třemi
rovnoběžnými pruhy), která má údajně evokovat sloup bičování. Štola má být zdobena třemi kříži.
Všední oděv musí být od oděvu laiků na první pohled odlišný – kněz má být oděn v černém taláru,
prosté obuvi a s viditelnou tonzurou (hladce vyholené místo na temeni hlavy – symbol kněžské
hodnosti).
Baroko bylo projevem znovu konsolidované katolické církve. Pro kasule tohoto období je
zprvu typická florální výšivka a pestré barvy, v 80. letech 17. století se též vrací vysoká reliéfní výšivka
(ze zlatých a stříbrných nití vtahovaných hluboko do podkladu z vrstvených lněných nití) inspirovaná
tureckými vlivy v Evropě. V 17. a 18. století je ještě nevyráběly žádné speciální tkaniny pro
zhotovování církevních rouch – užívají se brokátové látky vytkávané drahými kovy dovážené
z Francie, samety, damašky doplněné kovovými krajkami.
Nové tkalcovské možnosti a především efektivnější organizace práce v nově vznikajících
textilních továrnách 19. století umožnily rychlou a rovněž vcelku levnou produkci vzorovaných látek
užívaných nejen na bohoslužebné oděvy. Velké oblibě se těšily lehké bavlněné tkaniny zdobené
novinkou – tištěným vzorem. Od dvacátých let 19. století se tkaly osvědčené květinové vzory
oblíbené již kolem poloviny 18. století, ale ne vždy s takovou precizností, jakou umožňovalo ruční
tkaní. Průmyslová výroba liturgických oděvů v 19. století se snaží uspokojit poptávku po paramentech
a ostatních částech oděvu, která je důsledkem úpadku během válek, požárů a rabování. V této oblasti
prosperují továrny především v Lyonu. Rozšířily po celé Evropě užívání polohedvábných látek na
bohoslužebný oděv, který tak byl sice levnější, leč méně kvalitní. Pro usnadnění výroby nových
bohoslužebných rouch připravily tamější textilní závody dokonce nový druh zboží – vytkávané kříže
určené pro kasule s různými církevními vzory, stejně jako dlouhé zdobné pásy určené k ozdobě
dalmatiky a pluviálů.
Ve 20. století je výroba liturgických oděvů již zcela průmyslovou záležitostí. Po roce 1950
dochází v Čechách k soustavnému utlačování a devastaci církve a s tím i ke zničení mnoha cenných
starobylých kusů oděvů, které se tak do dnešních let bohužel nedochovaly.
3 Vlastní výzkum
Ve snaze získat o tomto tématu co nejvíce informací jsem uskutečnila
kvalitativní výzkum. Rozhodla jsem se pro případovou studii, kterou jsem
s ohledem na téma vyhodnotila jako nejvhodnější. Mým cílem bylo shlédnout
a prozkoumat konkrétní soubor oděvů a získat rozhovor přímo od jeho
uživatele, resp. nositele. O pomoc jsem požádala Mgr. Martina Lanžiho, kněze
a správce farnosti v Broumově, který mé prosbě vyšel vstříc a souhlasil se
schůzkou a rozhovorem. Předal mi mnoho cenných informací. Zdrojem dat
Obr. 1. Růžová štóla
pro tuto práci byly především ukázky jednotlivých oděvů ( jejich následná
používaná na 3. adventní
fotodokumentace) a popis, který mi k nim pan Lanži poskytl. Dále
a 4. postní neděli
nestrukturovaný rozhovor nad tématy užívání ornátů při mši, jeho osobního názoru, postojů, atd.
Informace, které jsem od něj získala, jsou základem následujícího textu o současné podobě
bohoslužebných oděvů.
3.1 Rozbor souboru parament broumovského kostela
Pan Lanži mi velmi ochotně ukázal a předvedl všechna liturgická
roucha. Zjistila jsem tedy, že v kostele se nachází ornáty ve všech
liturgických barvách, kromě minimálně užívané růžové. Tu pan Lanži, jak
mi sám vysvětlil, nahrazuje užitím bílého ornátu a růžové štóly. Z barev
převažují ornáty v zelené barvě, což je vzhledem k jejímu užití mimo
svátky zcela přirozené. Ornáty byly většinou nepříliš zdobné, spíše
jednodušeji výšivkou či našívanými prýmky. Štóly naopak oplývají
bohatými dekory, výšivkami, našívanými pajetkami či plastickou
výšivkou. Ornáty jsou součástí kostela, většinou je prý nově nastoupivší
kněz „dědí“ po svém předchůdci. V církevních kruzích jsou ale také
oblíbeným dárkem.
Jinak je tomu u neliturgických oděvů, ty jsou osobními šaty kněze, který
je kupuje buď ve specializovaných obchodech (kamenných, zásilkových,
či internetových) nebo se nechávají šít na zakázku.
Obr. 2. Ukázka paramenty
4 Oděvy duchovních dnes
4.1 Současné složení kněžských parament
Bohoslužebné oděvy katolických kněží se dnes příliš neliší od jejich
tradiční podoby. Dalo by se říci, že od 6. století kopírují již antické a posléze raně
středověké vzory a plynule tak navazují na historický vývoj, který byl popsán
výše.
Liturgický oděv kněze se dělí na spodní a svrchní. Základní část spodního
oděvu tvoří alba – bílá košile s dlouhými rukávy sahající až na zem. Nejčastěji
z lněného plátna, buď bez dekoru nebo zdobená krajkou či výšivkou na
manžetách rukávů či při spodním okraji. Pokud je alba dlouhá, může být
podvázána cingulem – obvykle bílou šňůrou, kterou si jáhni a kněží převazují
albu. Albu jako liturgický oděv nosí kněží a jáhni katolické církve, ale také
Obr. 3. Kněz v kolárkové
košili a v albě
duchovní některých protestantských církevních společenství,
např. evangelíci augsburského vyznání nebo metodisté. Na spodní
albu oblékají kněží jako odznak své hodnosti – štólu. Je to
zdobený pás, který se klade buď svisle z ramen, nebo se překříží
na prsou pravá část přes levou (nikdy ne naopak). Štóla je vždy
v barvě svrchního oděvu – ornátu. Ornát neboli kasule se klade na
albu se štólou. Současný střih ornátu – gotický – kopíruje
středověké vzory, je tedy volnější a splývavější než tuhé a málo
rozměrné barokní kasule. Současný ornát má střih oválu
s otvorem pro hlavu uprostřed, jeho okraje přesahují ramena a
končí až pod lokty.
Obr. 4. Ukázka nošení štóly
4.2 Další kněžské oděvy
Kromě liturgických oděvů používají kněží ve své praxi též
další typy oděvů. Pluviál – dlouhý, spíše slavnostní plášť přes
ramena se sponou, užívaný při procesích, požehnání, chórové modlitbě či
svatbě. Poněkud zastaralým kusem oděvu je dnes již biret Obr. 5. Bohatý dekor štóly
čtvercová pokrývka hlavy se střapcem, kterou nosívali kněží a
vyšší církevní hodnostáři mimo mši. Mezi běžný, každodenní
oděv kněze patří klerika – oděv až na
zem s rukávy, obvykle s řadou
knoflíků, kterou nosí kněží mimo mši
či při mši pod albou. Dalším znakem
kněze je kolárek - bílý proužek
nošený pod límcem, symbolizující
kněžství. V současné době jej lze na trhu sehnat přímo jako
součást speciální kolárkové košile.
Obr. 6. Klerika
Některé typy oděvů (kleriky, birety)
jsou společné mnoha církevním
hodnostářům, mezi nimiž se rozlišují podle barvy. Pro kněze
je typická černá, pro biskupy fialová, kardinálové oblékají
červenou a papeži je vyhrazena bílá.
4.3 Liturgická roucha - symbolika
Obr. 7. Ukázka slavnostního
brokátového pluviálu, který používá
oddávající kněz.
Jelikož ornáty jsou dle mého názoru nejzajímavější částí parament, rozhodla jsem se jim (a
především jejich symbolice) věnovat samostatnou kapitolu. Velký význam mají především barvy,
které mají přiblížit atmosféru jednotlivých svátků a slavností. Jak jsem již naznačila, existuje daný
kánon liturgických barev. Barvy ornátů pak nejsou voleny náhodně, nýbrž podle jasně stanoveného
klíče – aktuálního církevního kalendáře.
4.3.1 Symbolika barev liturgických rouch
Bílá barva je symbolem čistoty, světla a nevinnosti. Od toho se odvíjí její
užití při svátcích Panny Marie a všech, kteří nezemřeli mučednickou smrtí.
Používá se též při pohřbech dětí.
Červená je barvou krve a ohně, proto se používá především při
svatodušních svátcích, tedy oslavách chvíle, kdy Duch svatý sestoupil
v podobě plamenů. Pro symboliku krve se červené barvy užívá též na
připomenutí mučedníků a mučednic.
Zelená barva symbolizuje naději a Kristovo zmrtvýchvstání. Nosívá se
v mezidobích mezi církevními svátky.
Fialová barva zastupuje pokání a kajícnost. Fialová roucha nosívá kněz v období postů. Od
16. století je v Čechách doložen zvyk, že o 4. a 3. postní neděli si kněz oblékne roucho
růžové, čímž demonstruje, že smutek je možné prosvětlit nadějí.
Černá barva značí smutek a smrt. Používá se tedy především na
pohřbech.
Zlatá může nahrazovat všechny liturgické barvy. Je obrazem Boží moci
a slávy.
4.3.2 Smysl liturgického oděvu
Již od počátku se speciální liturgický oděv, který kněží nosili při
vysluhování mše, začal stávat znakem postavení a úlohy církevního
činitele. Smyslem liturgického oděvu kněze je zvýraznit službu kněze,
který reprezentuje v obci Krista a předsedá slavnosti, tedy vysluhuje
Obr. 8,9,10. Ukázky bohoslužebných
mši. Michal Černý ve svém díle přibližuje tuto úlohu takto: „Ten, kdo
oděvů v různých liturgických barvách.
roucho nosí, se vyčleňuje z lidu pro službu Bohu. Odděluje se také od
svých hříchů a nedokonalostí sám od sebe, aby jeho služba byla
dokonale osvobozena od jeho hříchů a vášní, aby v jeho modlitbě nemluvila pýcha ale pokora Božího
služebníka.“
Z rozhovoru s panem Lanžim jsem se dozvěděla, že ani v dnešní době není užívání liturgických
rouch uzavřenou záležitostí a najdou se též jejich odpůrci. Ač mezi ně on sám nepatří a nošení
slavnostního bohoslužebného oděvu hájí, prozradil mi několik argumentů, jimiž odpůrci liturgických
parament operují. Nejčastěji to jsou odkazy na samé počátky křesťanské církve, tedy na doby, kdy
liturgický oděv ještě neexistoval a to, jaký šat měli účastníci bohoslužby na sobě, nehrálo sebemenší
roli. Také Kristus byl vždy oděn v prostém šatu a kněží by jej, podle některých názorů, měli v tomto
následovat. Jádro sporu je prý především v tom, zda je liturgické oblečení výrazem odlišnosti kněze
od běžných laiků, či pouze tradičním symbolem označujícího jednoho člena obce pověřeného zvláštní
službou.
5 Poděkování
Ráda bych poděkovala panu Lanžimu, který mi velmi ochotně poskytl cenné informace,
ukázal a předvedl paramenty, vše trpělivě vysvětlil a doporučil mi další informační zdroje.
6 Zdroje
Martinek, Radek, Liturgický oděv v proměnách staletí, Časopis IKD (Informace
královéhradecké diecéze), ročník 2009, čísla 1-9
Rozhovor s panem Lanžim – knězem a správcem fary v Broumově
http://www.getsemany.cz/node/2509 - Svatopluk Nevrkla - Liturgická roucha – významný
liturgický symbol či výsada hierarchů?
http://www.getsemany.cz/node/881 - Klemens Richter - Liturgický oděv - mluvící znamení?
http://www.krystal.op.cz/amen/1998/amen3-98/a3.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kn%C4%9Bz
Černý, Michal, Liturgické oděvy? Bezesporu ano! Spirituální rozměr liturgie II. z pohledu
katolíka, 3. 12. 2007