Contemporary Landscape Architecture

Současná krajinářská architektura
Contemporary Landscape Architecture
přednáškový cyklus
lecture cycle
NÁZEV PROJEKTU: ARCHITEKTURA
REGISTRAČNÍ ČÍSLO PROJEKTU: CZ.2.17/3.1.00/33304
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND
PRAHA & EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI
1
2
Obsah | Contents
3
7
25
31
37
47
Úvod | Introduction
Radmila Fingerová
Hal Moggridge
Jeppe Aagaard Andersen
Tore Edvard Bergaust
Vladimír Sitta
Richard Stiles
NÁZEV PROJEKTU: ARCHITEKTURA
REGISTRAČNÍ ČÍSLO PROJEKTU: CZ.2.17/3.1.00/33304
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND
PRAHA & EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI
Copyright © Fakulta architektury ČVUT v Praze 2012, www.fa.cvut.cz
Úvod
V roce 2012 proběhl na Fakultě architektury ČVUT cyklus pěti přednášek s názvem „Současná krajinářská architektura“. Cyklus se uskutečnil v rámci programu OPPA –
CZ.2.17/3.1.00/33304, Architektura, klíčová aktivita č. 8.
Smyslem cyklu bylo představit alespoň malou část témat,
kterými se obor v současnosti zabývá, a to především těch,
která jsou blízká profesi architekta. Během přednášek se studenti i pedagogové mohli seznámit s příklady praxe z evropských zemí, jež je uplatnitelná v našich podmínkách. Cílem
cyklu bylo také podpořit zájem studentů o další trvalé samostudium, které je pro porozumění oboru a navrhování prostoru současného města nezbytné.
Krajinářská architektura je následovník zahradního umění, jehož počátky sahají až do starověku. Termín krajinářský architekt jako profesní titul použil poprvé v roce 1867
Frederick Law Olmsted. Jeho předchůdce Angličan Humphry
Repton, jehož díla Olmsted důkladně studoval, používal ještě
titul krajinářský zahradník (landscape gardener).
F. L. Olmsted a architekt Calvert Vaux zvítězili v roce 1858
v soutěži na návrh Central Parku v New Yorku. „Jejich“ Central Park se stal „duší “ New Yorku a místem, které milují miliony jeho obyvatel. Krajinářský architekt Olmsted a architekt
Vaux se stali příkladem spolupráce dvou příbuzných profesí,
jejichž hranice nebyla přesně stanovena ani tehdy, ani dnes.
Situace přesně nevymezených rolí dvou příbuzných profesí má dva scénáře. První scénář vede ke konfliktu odborníků
a je výsledkem jejich ne-spolupráce a snahy vymezit si své
pole působnosti a zasahovat do sfér, kam už znalosti a zkušenosti dotyčných osob nesahají. To je bohužel častá situace
v České republice, dlouhodobě podporovaná existencí tzv.
velkých autorizací ČKA.
Druhý scénář vede ke sdílení – ke snaze sblížit přístupy
dvou profesí, najít řešení jednoho tématu. Pokud se ve správný čas, na správném místě sejdou odborníci připravení spolupracovat, může vzniknout kvalitní prostor. Kvalita života je
sice pojem vědecky těžko přesně definovatelný, ale vše nelze
dokazovat grafy, tabulkami, výpočty.
Sborník je uveden přednáškou Hala Moggridge, neboť jeho
profese se nejvíce blíží profesi architekta. I z tohoto důvodu
je jeho přednáška ponechána v celém znění. Týká se problematiky výstavby výškových staveb v blízkosti nejvýznamnějších městských dominant a navrhuje metodický postup, jak
definovat minimální nezastavitelný prostor horizontu v jejich
okolí. Ostatní přednášky jsou uvedeny v abecedním pořadí
jmen přednášejících. Na konci každé přednášky jsou uvedeny
odkazy na další díla přednášejících.
Hal Moggridge začínal svoji profesní kariéru v ateliéru sira
Geoffreye Jellicoa, zakladatele IFLA – Mezinárodní organizace krajinářských architektů, a je dodnes výrazně ovlivněn
jeho prací i výjimečnou osobností. Geoffrey Jellicoe mimo
jiné upozorňoval na význam podvědomí při práci s prostorem. Od roku 1969 se Hal Moggridge stal spolumajitelem ateliéru Brendy Colvin, další velmi významné krajinářské architektky.
V sedmdesátých letech minulého století projektoval obnovu areálu Blenheimského paláce, založeného �v 18. století
anglickým krajinářem Capability Brownem. Brownův cit pro
hodnotu pohledových kompozic Hal Moggridge dále rozvíjel ve svých průkopnických projektech věnovaných definování prostorového charakteru pohledových kompozic Londýna
a Edinburghu.
Cílem metodiky je definovat šířku volných prostorů horizontu v okolí významných historických dominant nebo těch
3
přírodních prvků, které mají hluboký význam pro obyvatele
města. Tak jako například katedrála sv. Pavla v Londýně pozorovaná z významných londýnských parků nebo historické
panorama Edinburghu, kde bylo cílem kromě definování nezastavitelných horizontů také najít ve městě prostory vhodné
pro výstavbu výškových budov.
V roce 1998 organizoval Hal Moggridge při příležitosti padesátiletého výročí založení Mezinárodní federace krajinářských architektů konferenci v Jesus College v Cambridge, to
je na místě, kde byla IFLA v září 1948 založena. V posledních
letech pracoval Hal Moggridge jako zástupce IFLA v UNESCO.
4
Jeppe Aagaard Andersen z Dánska vystudoval architekturu, krajinářskou architekturu a sochařství. Z jeho díla
lze cítit sounáležitost s dánskými krajinářskými architekty
dvacátého století, kterými byli G. N. Brandt, C. T. Sørensen
a především Sven-Ingvar Andersson, u kterého J. A. Andersen vystudoval a na začátku své kariéry pracoval. Pro Andersena stejně jako pro jeho předchůdce je typická schopnost
vystihnout podstatu místa, střízlivost kompozice řešeného
prostoru s ohledem na jeho svobodné využívání, dokonalost
detailu. Jeppe Andersen sám rád říká: „Dělám to jednoduché,“ ale ve skutečnosti umí mistrně pracovat s prostorem,
s jeho proporcemi. Cítíte, že má rád lidi, že ví, co potřebují a vytváří pro ně prostory, které nesvazují, ale umožňují
svobodné prožívání, sdílení i samotu. Mimo vlastní tvorbu je
pro něj typická profesní angažovanost v Mezinárodní federaci krajinářských architektů IFLA, kde před pár lety působil
jako viceprezident pro Centrální region (tj. Evropu a Afriku)
a svoji klidnou a rozvážnou povahou pomohl překonat mnohá úskalí při sjednocování evropské a celosvětové organizace
krajinářských architektů.
Tore Edvard Bergaust přednáší krajinářskou architekturu
na univerzitě v Norsku (Norwegian University of Life Science,
Department of Spatial Planning, section of Landscape Architecture). Stejně jako jeho kolegové z ostatních severských
zemí a Nizozemí je zvyklý na mezioborovou spolupráci, která
tam má hluboké kořeny. Schopnost spolupracovat je základem současného stavu skutečně demokratické a svobodné
společnosti a byla rozvíjena už v historii. Tore Bergaust se
podílel na přípravě areálu olympijských her v Lillehammeru i na řešení okolí norské dálniční sítě. Správnému umístění dálnic, silnic, pěších cest, navrhování jejich okolí a práce s terénem se věnuje v Norsku velká pozornost. Projektů se
účastní vedle dopravních inženýrů také krajinářští architekti, architekti, umělci, přírodovědci atd. Při takových úkolech
je základní podmínkou schopnost mezioborově spolupracovat na všech úrovních rozhodování i na konkrétním návrhu.
Osvědčil se jednoduchý a všem srozumitelný systém postupu a doporučení, jak spolupracovat a jak projednávat návrhy
s obyvateli, kterých se návrh týká. Takto navrhovaná silniční
síť pak není nutným zlem, ale kompromisem mezi požadavky
současné doby a úcty ke krajině, kterou Norové chtějí zachovat i pro další generace.
Vladimír Sitta vystudoval na Vysoké škole zemědělské
v Brně obor krajinářské architektury (tehdy se jmenoval
Okrasné sadovnictví a krajinářství). Výraz sadovník a položka „sadové úpravy“, která se dodnes v rámci stavební činnosti používá, svědčí o vnímání krajinářské architektury v naší
zemi. Vladimír Sitta ale Českou republiku (resp. tehdejší Československo) na dost dlouhý čas opustil a díky svému talen-
tu, výjimečné pracovitosti až urputnosti a neutuchající vášni
pro účast v mezinárodních soutěžích dokázal světu, že více
než škola zvučného jména jsou důležité odvaha, odhodlání, usilovnost a příležitost. V Austrálii díky svým výsledkům
a nezlomnosti, která je pro takovou práci potřeba, navrhoval zahrady pro nejbohatší klientelu. Jsou to skutečná díla
zahradního umění současného světa. Jeho žena Eva je herečka a možná právě toto těsné sblížení se světem divadla je
v jeho práci často znát. Některé jeho návrhy jsou „dramatické“, možná s cílem ohromit, zcela určitě však s cílem přimět
k hlubšímu prožitku světa.
To je však jen jedna tvář jeho tvorby, ta druhá – méně známá – není nic menšího než snaha „změnit svět“. Park Walla
Mulla v Sydney pro bezdomovce je zrealizovaná myšlenka neopovrhovat lidmi, kteří se buď svojí vinou, nebo nešťastnou
shodou náhod ocitli na dně. Mnoho jeho dalších myšlenek
týkajících se současného města je zatím ve fázi představ. Ale
možná právě při jeho návratu do Čech nastává ta správná
chvíle pro jejich realizaci.
Sborník uzavírá představení přednášky Richarda Stilese
na téma veřejných prostorů ve Vídni, který zastoupil původně
plánovanou přednášku Charlotte Buys z Nizozemí (přednáška měla být věnována stejnému tématu na příkladu Amsterodamu).
Richard Stiles je profesorem na Technické univerzitě ve Vídni a vedoucím Oddělení krajinářské architektury na Ústavu
městského designu. Zároveň je koordinátorem dlouholetého
projektu LE:NOTRE, jenž se týká vzdělání v oboru krajinářské
architektury v Evropě. Byl také prezidentem Evropské rady
škol krajinářské architektury ECLAS (The European Council
of Landscape Architecture Schools) a dodnes je v této organizaci aktivně činný.
Radmila Fingerová, krajinářská architektka
ČVUT, Fakulta architektury, Ústav urbanismu
prosinec 2012
Introduction
Within the scope of the OPPA programme a series of five
lectures on landscape architecture took place. Their aim was
to present at least a small selection of up-to-date topics from
this profession, especially those close to the profession of an
architect.
The series of lectures “Contemporary Landscape Architecture” wanted to introduce to students and teachers various
examples of the successful practices from European countries that would correspond to our conditions and inspire
their work. Moreover, the lectures wanted to encourage the
students’ interest in their further self-education, which is indispensable for understanding of the profession and for designing the space of a contemporary city.
The landscape architecture has evolved from the garden
art, whose beginnings are to be found as early as in ancient times. The term “landscape architect” was first used
to describe a profession in 1867 by Frederick Law Olmsted.
Humphry Repton, the Englishman whose work Olmsted was
thoroughly studying, had been using the term landscape gardener. F. L. Olmsted and architect Calvert Vaux won in 1858
the competition for the commission of the Central Park design in New York. “Their” Central Park has become the very
soul of New York City and a place loved by millions of its inhabitants. Landscape architect Olmsted and architect Vaux
have thus become a great example of cooperation of the two
professions, between which the boarder has actually never
been exactly clear.
This situation of two not precisely defined roles of two related professions has two possible scenarios. The first leads
to conflict and is a result of non-cooperation, tendency to
determine one’s field of activity, as well as tendency to intervene where one does not possess the knowledge and experience required.
The second scenario leads to sharing – to an effort to profit
equally from both professions and their different approaches and solutions to the same topic. If at the right time and
at the right place meet the professionals willing to cooperate, a space of great quality for living can be the result. Even
though quality of life is an expression hard to be defined,
but on the other hand, not everything can be proved with
graphs, charts and calculations.
The closest to the architect’s profession would be the lecture of Hal Moggridge, that’s why this compilation starts
with it. It regards the problematics of high-rise buildings
built in the proximity of the most important city landmarks
and suggests a methodology of how to define the minimum
of space where not to build, but to protect the horizon. All
the other lectures are listed in an alphabetical order of the
lecturers’ names. At the end of each lecture, links to other
works of the lecturer are mentioned.
Hal Moggridge has begun his professional career in the
studio of Sir Geoffrey Jellicoe, the founder of IFLA – The International Federation of Landscape Architects – and has
been up till now influenced by the exceptional personality
of Geoffrey Jellicoe, who among other things drew attention
to the importance of subconsciousness when working with
space. Since 1969 Hal Moggridge has become the partner in
the studio of Brenda Colvin, another very important landscape architect. In the 70s he was working on the rehabilita-
tion of Blenheim Palace, designed by an English landscape
designer of the 18th century Capability Brown. Moggridge
further developed Brown’s flair and sensibility for the value
of the views in his pioneering projects dedicated to spatial
definition of the composition of the views in London and
Edinburgh. The aim of the method is to define the width of
empty space on the horizon in proximity of important city
elements – natural and historical landmarks – that have profound meaning for the inhabitants of the city and the city’s
identity. Perfect example would be the Saint Paul’s Cathedral
visible and observed from the Inner London Royal Parks, or
the panorama of the historical centre of Edinburgh, where
apart from defining the empty horizon space, also a space
where the high-rise buildings can be built had to be found.
In 1998 Hal Moggridge also organized very important IFLA
conference to celebrate the 50 years from its foundation. The
conference took place in Jesus College, Cambridge, at the
very place where IFLA has been founded in September 1948.
During the recent years Hal Moggridge has been working as
a representative of IFLA in UNESCO.
Jeppe Aagaard Andersen from Denmark studied architecture, landscape architecture and sculpture. You can feel
from his work the sense of belonging to the Danish landscape
architects of the 20th century, such as G. N. Brandt, C. T. Sørensen and most importantly Sven-Ingvar Andersson, who
Jeppe studied under and worked for in the beginning of his
career. The characterizing elements of Jeppe’s and his predecessors’ work would be the ability to capture the essence of
the space, the sobriety of its composition, the freedom of its
usage and the perfection in detail. Jeppe himself likes to say
“I make it simple”, but in reality he is mastering the space
and its proportions. You can feel he likes people, he knows
their needs and he creates spaces that do not bully them,
spaces that offer the freedom of choice – to live through them
privately or to share them. Apart from his own work, he is
also active in IFLA, a few years ago he was a vice-president
for the Central Region (Europe and Africa) and thanks to his
calm and steady character he helped to overcome numerous
obstacles during the unification of EFLA (European Foundation of Landscape architects) and IFLA (International Federation of Landscape Architects).
Tore Edvard Bergaust is teaching landscape architecture at
the university in Norway (Norwegian University of Life science, Department of Spatial planning, section of Landscape
architecture). As well as his colleagues from other Nordic
countries, but also from the Netherlands, he is used to interdisciplinary co-operation, which is very well rooted in their
culture. The ability to work together is strongly tied with the
history, but also with the current state of the democratic and
free society they live in. Tore participated in the preparation
of the Olympic Games complex in Lillehammer, as well as in
the design of the highway net in Norway. In Norway a lot of
attention is paid to the right placement of highways, roads,
pathways, to the design of their surroundings, and to the
shape and level of the terrain. On the projects participate
traffic engineers, landscape architects, architects, artists, biologists, etc. A key element of success of cooperation is the
ability to work together on every level of decision making
5
and designing process. A simple and comprehensive system
of informing and working with the people who are affected
by the project has been proved successful, and thus the design of the highway has become not a necessary evil, but
a civilized compromise between the need of modern times
and the respect towards the landscape that the Norwegians
want to preserve for the future generations.
Vladimír Sitta studied at the Mendel University of Agriculture and Forestry in Brno in the Czech Republic. He left this
country for a long period of time and thanks to his talent,
exceptional diligence and enduring passion to participate in
international competitions, he proved to the world that more
important than a prestigious university degree, is the tenacity, commitment and opportunity. In Australia thanks to his
work results and determination, much needed for this professional field, he designed the gardens for the high-class clientele. Those are ones of the artworks of today’s world of landscape and garden design. Eva, his wife, is an actress, and
maybe this tight connection of reality and theatre is often
tangible in his work. Some of his designs are “dramatic” possibly with the aim to impress, certainly with the goal to lead
to a more profound experience of the world.
This is only one side of his work, the other, less known, is
nothing smaller than to “change the world”. The Walla Mulla
Park in Sydney for the homeless is a materialized idea to not
despise the people who either by their fault or by unlucky coincidences have hit rock bottom. Many more of his ideas regarding the contemporary city are in the phase of a vision.
Maybe with him coming back to the Czech Republic, it is time
to at least put them into motion.
6
Originally planned lecture of Charlotte Buys from the Netherlands on the topic of public space in Amsterdam was substituted by the same topic shown on the example of Vienna.
Vienna has been declared the city with the highest quality of life, to which undoubtedly helped also the landscape
solutions of its public spaces. The lecture was prepared by
Richard Stiles, the professor at the Vienna’s University of
Technology at the Institute of Urban Design and Landscape
Architecture. At the same time, he is a coordinator of the
long-term project LE:NOTRE, regarding the education in the
field of landscape architecture in Europe. He was also a president of ECLAS – The European Council of Landscape Architecture Schools – and is active in this organization to this day.
Radmila Fingerová, landscape architect
ČVUT FA, Department of Urbanism
December 2012
Hal Moggridge, OBE, VMH, PPLI, FIHort, RIBA, AAdipl
*1936, Velká Británie | Great Britain
Hal Moggridge je konzultantem projektové kanceláře
Colvin & Moggridge, která je nejstarší kanceláří krajinářské architektury ve Velké Británii. Brenda Colvin ji založila již v roce 1929 a Hal Moggridge se stal jejím společníkem v roce 1969. Kancelář se dlouhodobě zabývá
projektováním průmyslových oblastí, jako je Llyn Brenig,
Clwyd v severním Walesu. Nedávno byla dle jejich projektů
rozšířena cementárna v Padeswoodu poblíž Moldu a otevřeny nové lomy v Kettonu a Clitheroe.
Ateliér Colvin & Moggridge dále navrhuje rehabilitace
historických parků a současné krajinářské úpravy. Mezi
ně patří například zahrady Aberglasney a ideové návrhy
Národní botanické zahrady ve Walesu. V letech 1992–2005
ateliér Colvin & Moggridge působil jako krajinářský konzultant pro Královské londýnské parky. Práce zahrnovala mnoho dílčích zlepšení ve stávajících parcích a poradenství týkající se vlivu navrhovaných výškových budov
na klíčové průhledy z těchto parků na nejvýznamnější
londýnské historické budovy. V roce 2010 ateliér ukončil
pětiletou práci na studii týkající se ochrany siluety města
Edinburghu.
Hal Moggridge byl v letech 1979–1981 prezidentem Asociace krajinářských architektů ve Velké Británii (Landscape Institute). Od té doby je zástupcem krajinářských
architektů v Mezinárodní federaci krajinářských architektů (IFLA). Je členem několika poradních orgánů týkajících se krajinářské architektury.
www.colmog.co.uk
Hal Moggridge is consultant to the practice Colvin &
Moggridge, which is the oldest landscape design practice
in the UK. In 1969 he joined the late Brenda Colvin, who
started the practice in 1929. The practice has long worked on industrial landscapes, such as Llyn Brenig reservoir, Clwyd, North Wales; and more recently enlargement
of Castle Cement’s works at Padeswood near Mold and new
quarries for them at Ketton and Clitheroe.
Colvin & Moggridge have designed restoration of historic landscapes and also designed new parkland landscapes. These have included the plans for the restoration
of Aberglasney gardens and for the conceptual opening
phase of the National Botanic Garden of Wales. In 1992–
2005 Colvin & Moggridge acted as landscape consultants
for the Inner London Royal Parks, designing many small
improvements to the parks and advising on the impact of
proposed tall buildings in London on key views. In 2010,
after five years work, the practice completed their Skyline
Study of the world heritage City of Edinburgh.
Hal Moggridge was president of the Landscape Institute 1979–81 and since then has regularly been the UK IFLA
representative. He has sat on several design advisory panels.
www.colmog.co.uk
7
2.2 Parlament v Brazílii; autor O. Niemeyer
Parliament House in Brasilia by O. Niemeyer
3.1 Diagram návrhu uzavřeného bloku a výškové solitérní stavby na stejně
velké čtvercové ploše. Každý z objektů obsahuje 32 jednotek o velikosti
30 x 15 x 3,75 m.
A diagrammatic courtyard and tower layout of identical volume on the
same sized square site. Each diagram consists of 32 units 30 x 15 x 3.75 m.
8
2.3 Siena, Itálie
Siena, Italy
3.2 Londýnské City při pohledu z mostu Waterloo v roce 2003. Rovnováha
mezi Wrenovou barokní katedrálou na levé straně a administrativními
věžovými budovami téměř 200 m vysokými včetně Fosterovy budovy Swiss
Re (Okurka) na pravé straně. Tato rovnováha je bohužel nyní porušována.
The City of London seen above Waterloo Bridge in 2003, a balance
between Wren’s Baroque dome of St Paul’s cathedral on the left and commercial towers rising to nearly 200 metres high, including Foster’s Swiss
Re (Gherkin) tower, on the right; sadly this policy of balance has now been
abandoned.
4.1 Hogarthova kresba z roku 1753, jež dokumentuje, jak oko vidí ostře pouze úzký výsek
obrazu.
Hogarth’s figure 14 of 1753, showing how
the eye sees only a narrow area fully in focus.
4.2 Socha Svobody při pohledu z Battery parku v New Yorku. Ačkoliv jde pouze o malý
prvek v celkové scenérii, vertikální silueta sochy proti obloze upoutává pozornost.
The Statue of Liberty seen from Battery Park in New York; though only a small element in this complex scene, the vertical statue silhouetted against sky catches the eye.
5.1 Katedrála sv. Pavla při pohledu z mostu Waterloo. Je žádoucí zachovat volný horizont z obou stran, a to v šířce, která odpovídá výšce budovy k vrcholu kříže.
St Paul’s cathedral dome from Waterloo Bridge; it is desirable to provide clear sky on
both sides equal to the height from base of drum to top of cross.
5.3 RPG3A definuje deset strategických pohledových koridorů směrem ke katedrále
sv. Pavla a k Westminsterskému paláci v roce 1991.
RPG3A defining ten strategic viewing corridors towards St Paul’s dome or the Palace
of Westminster in 1991. (Reproduced from Ordnance Survey mapping with the permission of the Controller of Her Majesty’s Stationery Office © Crown Copyright Colvin & Moggridge Licence No. 1000 06329.)
5.4 Vedlejší pohled na Westminster Abbey, který je chráněn
strategickým pohledem č. 2.
A nearby view of Westminster Abbey, incidentally safeguarded by strategic view number 2. (Photograph by Gavin
Kingcome for ICOMOS-UK.)
9
6.1 Pohled z mostu přes jezero v Parku sv. Jakuba směrem k Horseguards. Budovy napravo ostrova, rámované éterickým Londýnským okem, zvyšují účinek
perspektivy směrem k budovám Horseguards na levé straně; efekt je úspěšný díky stromům na ostrově, které propojují otevřený horizont.
View from the bridge over the lake in St James’s Park towards Horseguards. (Photograph by Gavin Kingcome for ICOMOS-UK.) The buildings to the right
of the island, framed within the circle of the ethereal London Eye, increase the sense of perspective away to Horseguards on the left, an effect which suc-
ceeds because the tree canopy on the island joins the open sky.
10
6.2 Levá strana pohledu bílou linií naznačuje profil londýnské City za porostem stromů, tak jak je zobrazen na obrázku 3.2. Černá šipka ukazuje výšku
navrhované 350m budovy na místě Švýcarské pojišťovací společnosti (Swiss Re). Od tohoto nápadu se upustilo, když bylo zjištěno, jaký by to mělo dopad
na vedutu města. Červené šipky označují výšku dalších výškových budov za ostrovem.
The left hand side of this view, showing in white outline the profile of the City of London beyond, as depicted on photograph 3.2 above; the black arrow
shows the height of a proposed 350m high tower on the Swiss Re site, abandoned when its impact was appreciated; the red arrows show the height of other
towers proposed beyond the island.
6.3 Plán pohledové linie zvedající se od mostu v parku sv. Jakuba; výška základny linie horizontu je označená vždy po 25 m; levá linie reprezentuje 50m AOD
(above ordnance datum – výška místa). Příčný řez v horní části obrázku vede touto linií pohledu. Řez ukazuje, nakolik stavba nových obytných bloků překračuje tuto linii pohledu. Přesto byla tato stavba odsouhlasena ministerstvem, které tím překročilo rozhodnutí svého inspektora pro plánování.
A plan of the rising sightline from St James’s Park bridge with heights of the base of the rising open sky indicated at 25m intervals, the left line representing 50m AOD; the cross section above is through this sightline, with the block of flats approved by the Secretary of State, overruling her own planning inspector, indicated rising above this line into the open sky above the wooded island. (Reproduced from Ordnance Survey mapping with the permission of the
Controller of Her Majesty’s Stationery Office © Crown Copyright Colvin & Moggridge Licence No. 1000 06329.)
6.4 Navrhovatelé tohoto projektu použili triku; aby podcenili vizuální dopad stavby, vybrali bod pozorování v blízkosti stromů, a tím skryli navrhovanou budovu. Bohužel klíčové pohledové veřejně přístupné místo je více
vzadu a je navíc vyvýšené, takže vrchol výškové budovy bude z tohoto místa zcela viditelný.
A trick used by the promoters of an ill-placed tower, in this case
underestimating the impact upon the Temple Gardens, the chambers of the barrister representing this developer. The selected viewpoint was close
enough to the trees to ensure that the canopy would screen the proposed
building (shown diagrammatically close to the trees); however the key public viewpoint is further back on higher ground where the top of the
tower will be clearly visible.
7.1 Izolovaný prostor zeleně v severozápadní části Hyde parku v Londýně,
kde zůstává sousední metropole skryta za korunami stromů.
Secluded green space where the adjacent metropolis is unseen, in the
north west part of Hyde Park in London.
11
9.2.1 Rytina z roku 1851 od H. Winklese ukazuje klíčové části siluety
Edinburghu. Zleva doprava: vrch Calton, klasicistické Nové Město s kupolí
na náměstí Charlotte Square, hrad a vrch nazývaný Arturovo sedlo.
Engraving of 1851 by H Winkles, showing key components of the
Edinburgh skyline – from left to right: Calton Hill; classical New Town with
the dome in Charlotte Square on the axis of George Street; Edinburgh Castle; Arthur’s Seat.
9.2.2 Edinburgh – pohled západním směrem podél Princes Street směrem
k trojici věží biskupské katedrály sv. Marie.
Looking west along Princes Street, Edinburgh, towards the triple
spires of St Mary’s Episcopal Cathedral.
9.2.3 Pohled západní z vrchu Calton podél Princes street směrem k věžím
katedrály sv. Marie; zachycuje věž kostela sv.Jana, vlevo hrad a vpravo vrch
Corstorphine.
View west along Princes Street from Calton Hill towards St Mary’s
spires, with Tolbooth St John spire and the Castle on the left and Corstorphine Hill to the right.
12
9.4.2 Stanovení vhodného volného horizontu kolem
edinburského hradu a věže
kostela sv. Jana.
Assessment of the
clear sky space desirable
around Edinburgh Castle and
St John’s spire.
9.4.3 Stanovení vhodného volného horizontu vedle Salisburského útesu je vyznačeno červenými vertikálními liniemi.
Assessment of the clear sky space desirable beside the escarpment of Salisbury Crags, indicated by red vertical lines.
13
9.5.1 Pohled směrem k edinburskému hradu ze silnice A90 (Queensferry Road) na Craigleith Crescent, ukazující volný výhled na střechy v popředí,
které se postupně zvyšují.
View towards Edinburgh Castle from A90, Queensferry Road at Craigleith Crescent, showing the unobstructed foreground of rising roof levels.
9.5.2 Řez při pohledu ze silnice A90 (vpravo hrad) ukazuje, jak linie pohledu těsně kopíruje linii střech v popředí.
Cross section of this view from A90, with the Castle, showing how closely the sight line hugs the rooflines in the foreground.
9.5.3 Edinburský hrad při pohledu ze hřbitova (Liberton Cemetery). Hrad
je skrytý za vysokými budovami v popředí.
The Castle hidden by over high foreground buildings from Liberton
Cemetery.
9.5.4 Červená linie přetíná budovy, které převyšují požadovaný volný prostor oblohy – A: budovy univerzity, B: Centrum sv. Jakuba, C: úroveň střech
skrývající útesy, na kterých je hrad vystavěn.
Foreground sight lines shown red, indicating over high buildings rising into the sky space – A: University towers; B: St James centre; C: creep
upwards of roof levels, hiding the Castle cliffs.
14
9.6.1 Řez znázorňující pohledovou linii vedoucí od Whitehouse k Arturovu
sedlu. Řez ukazuje, jak blízké koruny stromů zakrývají 4–5patrové budovy.
Cross section of the sight line from Whitehouse Loan to Arthur’s Seat
showing how the skyline of nearby trees hides the built-up area of 4–5 storey houses beyond.
9.6.3 Řez od Botanické zahrady k Pentland Hills (spodní část) znázorňující vztah mezi linií pohledu (1:33) a postupně se zvyšujícím terénem.
Cross section from the Royal Botanic Garden over the skyline of Rothesay Place (top section) towards the Pentland Hills (bottom section),
showing the relationship between the sightline rising at 1:33 and the gradually rising landform beyond.
9.7.2 Západní pohled podél George
Street, ulice lemující Nové město; v pozadí
kupole na náměstí Charlotte Square.
View west along George Street, the
street along the crest of New Town, with
the dome on the west side of Charlotte
Square against open sky above the roofline. (Reproduced from Ordnance Survey
mapping with the permission of the Controller of Her Majesty’s Stationery Office
© Crown Copyright Colvin & Moggridge Licence No. 1000 06329).
9.7.4 Stejný řez (vertikální výšky jsou převýšeny) ukazuje výpočet sklonu pohledové linie a výšku základny otevřeného prostoru na konkrétném místě (P).
The same cross section, vertically exaggerated, showing the calculations to determine the gradient of the sight line and the level of the base of the
open sky at a specific place (P).
9.8.2 ??????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????
???????????????????????????????????????????????????????????????????
Plan of the sea views from central Edinburgh, showing how the orthogonal layout of the city limits the length of coastline affected by the severe restraint on coastal building necessary to conserve the City’s fine sea views.
15
Výška pohledového horizontu nad terénem, kterou je možné uvažovat na každém jednotlivém místě. K této výšce
dospějeme tím, že odečteme nejvyšší úroveň terénu na daném místě od úrovně pohledového horizontu. Černá linie
určuje území, kde je možné plánovat zástavbu výškovými budovami. Náhlé změny výšky budov jsou nežádoucí.
16
9.9 Plán výšky horizontu západně od přístavu Granton ukazuje výšková
omezení zástavby tak, aby byly zajištěny klíčové výhledy.
Contour plan of the base of the open sky west of Granton harbour,
showing how, along this length of coast, there is substantial clear height
below the open sky desirable to safeguard key views.
9.10 Schematický příčný řez s pouze přibližnými výškami; řez ukazuje
pohledovou linii od řeky Vltavy směrem k Pražskému hradu.
Diagrammatic cross section, with approximate levels only, showing
the sightline over Prague Castle from the viewpoint on the River Vltava.
Autor fotografií a schémat | Author of photos and plans: Hal Moggridge
(s výjimkou uvedeného jiného zdroje | excepting other resources)
Navrhování siluety moderního města
přednáška Hala Moggridge z 23. 4. 2012; přeložila Radmila Fingerová
1. Úvod
Text shrnuje závěry projektů, které jsem v letech 1998
až 2003 vypracoval pro Královské parky v Londýně a v letech 2002–2010 pro město Edinburgh. Cílem bylo vyhodnotit vliv navrhovaných nových výškových budov, které by byly
viditelné z londýnských královských parků, na siluetu města. Často byl jejich vliv považován za neutrální, dokonce byl
označován jako obohacení parkové scenérie, například v případě věže Shards of Glass vedle londýnského mostu Tower
Bridge. V jiných případech se předpokládalo, že dojde k vážnému poškození významných výhledů z parků, například
v případě 180metrové budovy Swiss Re v City. Tato hodnocení mě vedla k tomu, že jsem vytvořil metodu navrhování,
jak identifikovat a ochránit nejvýznamnější městské siluety.
Architekti byli dlouho zvyklí pracovat v omezeném prostoru,
s definovanými horizontálními hranicemi. Vkládání výškových budov do historické městské krajiny vyžaduje, aby byl
definován nezbytný volný prostor konkrétních míst a navržen minimální volný prostor, na němž je kvalita klíčových panoramat ve městě závislá.
První část textu se týká městských siluet, touhy stavět
do výšky a skutečnosti, jak lidé vidí. Pak následuje příklad
katedrály sv. Pavla v Londýně a některých výhledů z vnitřních královských londýnských parků. Jako případová studie
je uveden příklad Edinburghu, kde je popsán proces ochrany
městské siluety, jsou definovány hodnotné pohledy, podstata každého z pohledů a doporučené metody, jak je ochránit
vhodným návrhem.
2. Městské siluet y
Městská krajina po mnoho století v sobě obsahuje evokující siluety (obr. 2.2, 2.3). V minulosti byla výška budov limitována konstrukčními technikami a schopností lidí každodenně stoupat do schodů. Pouze veřejné budovy a především
kostely překračovaly obecnou linii střech. Silueta významných budov je důležitá pro naše vnímání města, jak pro jejich poetickou a sociální hodnotu, tak pro orientaci v prostoru města. Pokud jsou z města viditelné vrcholky kopců nebo
hor, tak i ony se stávají součástí městské siluety. Někdy jsou
přírodní prvky korunovány budovami, které podtrhují jejich
význam. Stejně tak pohledy z vyvýšených míst dolů mohou
být oživeny zářivým povrchem řeky, jezera nebo lesklou hladinou moře – pokud jde o města vystavěná na břehu moře.
Moderní město, stejně tak jako historická městská krajina, je
tak obohacena o živou a dobře komponovanou siluetu.
3. Výškové budovy
Od konce 19. století je praktické stavět vysoko. Ocel, betonové konstrukce a vynález výtahu umožnily stavět mrakodrapy. Ve městech, jako je Londýn, se výškové budovy staly
součástí města.
V Londýně a ve všech evropských městech, kde jsou v bytech vyžadovány dobré světelné podmínky, kde motorová
vozidla potřebují stále více místa a kde jsou nezbytné prostory jako náměstí a dětská hřiště, není nevyhnutelné stavět do výšky. Studie univerzity v Cambridge v sedmdesátých
letech dvacátého století předpokládala, že většina evrop-
ských budov bude mít deset podlaží. Tato studie navazovala na myšlenku přestěhovat vládní budovy z centra Londýna
do 20–30poschoďových výškových budov v centru historického Westminsteru. Leslie Martin k tomu alternativně navrhl plán osmiposchoďové nádvorní budovy, která poskytovala
stejné možnosti ubytování, rozkládala se na stejně velkém
pozemku, ale navíc disponovala hodnotným prostorem dvora. Ačkoliv ani jedno z uvedených schémat nebylo postaveno, dokazuje to skutečnost, že výškové budovy neznamenají
nutně nejefektivnější využití prostoru (obr. 3.1).
V roce 1999 Londýnský plánovací a poradní výbor konstatoval: „Londýnský charakter je již dobře definován a není
nutné stavět výškové budovy proto, aby se město definovalo
jako světové velkoměsto… vysoké budovy v případě Londýna
nejsou pro úspěšnost města nezbytné“.
To ovšem neznamená, že se nebudou vysoké budovy v Londýně stavět. Stavět vysoko nemusí být nutně nejracionálnější, ale může to být emocionálně vzrušující, stejně tak jako
jsou krásné městské pohledy a městská silueta. Stavět vysoko můžeme, proto také stavět vysoko budeme. Z tohoto
důvodu je v moderních městech nutné zachovat rovnováhu; je třeba, aby existovala místa vhodná k zastavění výškovými budovami a aby byly zachovány městské siluety, které
jsou viditelné z těch míst, kde se lidé často pohybují a shromažďují, kde příjemný nízký tvar okolního prostoru přispívá
ke kvalitě života. Z tohoto důvodu je třeba siluetu moderních
měst pečlivě navrhovat (obr. 3.2).
4. Jak lidé vidí
Siluety monumentů na pozadí oblohy, vertikální objekty
a vysoké budovy přitahují pohledy. V roce 1753 umělec William Hogarth ve své knize The Analysis of Beauty napsal o lidském vnímání toto (viz obr. 14): „Jestliže se oko pozorovatele
řady písmen zastaví například na písmenu A a bude je pozorovat
více než ostatní, pak ostatní písmena budou postupně hůře vnímána, a to tím hůře, čím vzdálenější jsou od písmene A. Uvažme, jak lidské oko vidí z normální vzdálenosti řadu písmen a co
se děje, když se oko zastaví u některého z písmen. Najednou
okolní písmena ztratí ostrost, a to tím více, čím jsou od pozorovaného písmene vzdálenější. Schopnost oka vnímat celý obraz ostře je tedy limitována. Přitom je udivující, s jakou lehkostí
a rychlostí je oko schopno vnímat velký prostor.“
Umělecký historik E. H. Gombrich ve své knize The Sence of
Order cituje tuto pasáž a zdůrazňuje: „Hogarth měl pravdu,
když připomínal limitované rozpětí zaostřeného vidění. Centrální oční jamka, která je schopná přesné definice, pokrývá
méně než jeden stupeň, zatímco zbytek našeho vizuálního pole
se objevuje nezřetelně, a to tím více, čím je vzdálenější od centra pozorování,… můžeme vždy fixovat pohled na bod, který nás
zajímá,… naše vizuální dojmy nemizí okamžitě, ale zůstávají s námi dostatečně dlouho, aby umožnily poskládat mozaiku
momentek do celkového obrazu, přestože je tento obraz ve skutečnosti pouze vykonstruovaný.“
Krajinářské obrazy, které ukazují to, co umělec vidí ve své
mysli, jsou téměř vždy převýšeny ve vertikální dimenzi. Stručně řečeno, náš mozek se dívá na svět ve vertikální rovině.
Le Corbusier v knize Vers Une Architecture (1923) tuto sku-
17
tečnost dále rozvíjí. „Lidské oko je při pozorování vždy v pohybu a neustále se otáčí doprava a doleva. Je zaujato vším a přitahováno do těžiště celého místa. Současně se zájem rozšiřuje
do okolí. Blízké domy, vzdálenost sousedních hor, nízký nebo
vysoký horizont vytvářejí imponující hmoty… Pak přichází vnímání hustoty: strom nebo kopec je méně výrazný než geometrická dispozice nebo forma.“
Proto při pohledu na siluetu města vertikální struktury
poutají pozornost oka, i když se jedná o úzký prvek v širokém panoramatu. Detaily jako výšková budova jsou vytrženy
z celkové scenérie. Všechno toto ovlivňuje emociální zkušenost s městem (obr. 4.2).
18
5. Londýn – pohledy na kupoli katedrály
svatého Pavla
Katedrála svatého Pavla je příkladem selektivního lidského vidění. Její vznešený obrys rýsující se proti volné obloze
se stal národním symbolem (obr. 5.1). Od roku 1938 společenství Cooperation of the City, které se věnuje území Londýna obydleného za středověku, nyní finanční čtvrti, má
program známý jako St Paul’s Heights, jehož cílem je chránit
bližší horizont katedrály. Je definována maximální výška budov tak, aby z vybraných důležitých míst byla katedrála viditelná. Ačkoliv horizont nad katedrálou nebyl úředně chráněn, žádné výškové budovy zde nebyly povoleny.
V roce 1989 britská vláda navrhla deset strategických pohledů, které zaručují zachování specifických výhledů a které
se nazývají „Pohledové koridory“ (RPG3, Příloha A, listopad
1991); (obr. 5.3). Sedm z těchto pohledových koridorů směřujících ke katedrále sv. Pavla vychází z parkových ploch v okolí
centrálního Londýna a měří od 5 do 15 km. Tyto dálkové pohledy na panorama Londýna jsou udivující a působí radost.
V rozhodnutí bylo stanoveno, že bude zachován volný prostor
na obě strany od katedrály obvykle do vzdálenosti 300 m.
Prostor za katedrálou měl také zůstat volný, aby nic nerušilo čistotu forem této výjimečné stavby. Mimoděk tak došlo k hodnotnému vedlejšímu efektu, kdy zachováním těchto
pohledových koridorů dochází k tomu, že jsou dobře viditelné i další významné stavby (obr. 5.4).
Tato osvícená politika byla možností, jak dát londýnské
siluetě tvar, kdy vysoké budovy mohly být seskupeny na určitém místě a zároveň mohly být zachovány prostory s relativně nízkou zástavbou, i když většinou byly povoleny budovy do deseti i více podlaží. Bohužel od roku 2005 starosta
Londýna, ovlivněn finančními zájmy, které nedbají na kvalitu města Londýna, tuto politiku neustále oslabuje. Pohledové koridory byly zúženy a prostoru za významnými dominantami se věnuje méně pozornosti. Důsledkem této politiky
je, že se nyní za katedrálou staví nové výškové budovy, které jsou viditelné z významných míst na nábřeží Temže, a tak
jsou ničeny pohledy, které byly pro Londýn tak dlouho důležité (obr. 5.2). Ke škodě této skvělé metropole je nyní porušována jasně určená vzdálenost mezi prostorem vyhrazeným
pro výškové budovy a pro nižší zástavbu.
6. Londýn – pohled z mostu v parku sv. Jakuba
směrem k budově Horseguards
Další typ městského panoramatu je tvořen krásně komponovaným spojením otevřené oblohy a siluety města. Jedním
z takových nádherných příkladů je pohled směrem k budově Horseguards podél jezera z mostu v parku svatého Jakuba
(obr. 6.1). Nikolaus Bernhard Leon Pevsner jej popisuje jako
nekrásnější veřejně přístupný kus malebné krajiny v Londý-
ně. Ročně jej navštíví 3 miliony návštěvníků a 250 000 z nich
si zde pořídí fotografii.
Umělé jezero bylo navrženo Johnem Nashem v roce 1827.
V tomto krajinářském návrhu navazoval na myšlenky svého
předchůdce Humpreye Reptona – umělé jezero je navrženo
ve tvaru meandrující řeky kolem umělého zalesněného ostrova; tato vodní plocha vyvolává dojem, že je propojena s Temží,
která leží za tímto územím. Díky vzrostlým stromům a romantickým střechám v levé části tohoto ostrova vnímáme pocit
nekonečného přírodního prostoru, protože výškové budovy
City jsou skryty za horizontem. Jsou z tohoto místa neviditelné, protože byla dodržena jejich správná výška. V případě
180 m vysoké budovy Swiss Re (Gherkin – „Okurka“) navržené ateliérem Foster and Partner’s byl původní návrh mnohem
vyšší budovy přepracován na základě analýzy. Tu pro úřad Královských parků vypracoval ateliér Colvin and Moggridge a analýza dokladovala narušení stávající pohledové linie (obr. 6.2).
Bohužel v posledních třech letech bylo vydáno povolení pro výstavbu domů na jižním nábřeží, které převýší výšku korun stromů na ostrově. Toto povolení bylo vydáno navzdory názoru obyvatel i navzdory doporučení inspektorky
pro plánování nestavět v uvažované lokalitě tak vysoké budovy. Přestože inspektorka dokladovala, že dojde k porušení významné hodnoty a zdůvodňovala, že dvě nižší budovy
na stejném místě zajistí stejné možnosti bydlení. Ministr
přesto tyto stavby povolil s odůvodněním, že budou mít pouze malý dopad na siluetu města. Pravděpodobně byl ovlivněn
zfalšovanými vizualizacemi, které vypracoval pro developera architekt zpracovávající návrh tohoto luxusního bydlení
v centru města. Pro vizualizace byly použity fotografie pořízené širokoúhlým objektivem. Zabíraly šířku obrazu, kterou
pozorovatel nemůže obsáhnout, a zároveň silně zkreslovaly
délku vodní plochy v popředí. Tyto matoucí plány redukovaly
opticky výšku navrhovaných budov. Věžová stavba byla také
vizualizována ve velmi slabém barevném tónu a na malém
obrázku, aby se tak minimalizoval její účinek. Takové zobrazení je v parkové scenérii matoucí, protože jak již popsal Le
Corbusier, v pohledové kompozici jsou stromy méně výrazné
než geometrické formy. Navíc oko zaostřuje na individuální
vysoké objekty scény, takže pravdivý efekt bude, že budova
bude poutat pozornost a zničí jemnou parkovou kompozici.
To, co pozorovatel uvidí, by mnohem pravdivěji dokumentoval teleskopický obraz. Takovéto podvodné techniky, která
nejsou nikterak neobvyklé, je nutné rozpoznat a vyloučit.
7. Londýn – uzavřené parkové prostory
a plán siluet y města
V části vnitřního Londýna v některých Královských parcích
je stále ještě možné zažívat kontakt s přírodou, vizuálně oddělenou od života metropole. Jak argentinský přírodovědec
W. H. Hudson, který žil v Londýně, napsal o Kensingtonských
zahradách a Hyde Parku v roce 1898 v knize Birds in London:
“Změna z… hlučné ulice do otevřeného, zeleného relativně tichého parku, je vskutku skvělá a prospívá nezměrně duši i tělu.
Pohled na slunce; na oblohu, ne pouze na úzký pás, ale široký, nekonečný prostor; …velké stromy stojící o samotě, daleko
od domů – všechno toto vyváří silné potěšení a vnímání života…
je to návrat k přírodě.” (obr. 7.1)
V roce 1994 Dr. Patrick Grahn z univerzity v Alnarpu
ve Švédsku napsal: “… krátká cesta přes park, dokonce i pouze
desetiminutová, zmírňuje stres. Parky a zelené plochy mají velký význam… lidé potřebují na chvíli opustit hluk velkoměsta.”
V roce 2008 lékaři Mitchell a Popham v článku lékařského
vědeckého časopisu The Lancet zmiňují: “Několik studií dokázalo, že kontakt (ať už přímý nebo vizuální) se zelenými prostory může být psychologicky a fyziologicky uzdravující, může redukovat krevní tlak a úroveň stresu…”
Aby byl prostor vnitřní části londýnských Královských parků pohledově uzavřen, navrhli jsme, aby volná obloha navazovala na koruny stromů a žádná budova nepřevyšovala tuto
linii. Zatímco i nízké budovy v těsné blízkosti parků, které
převyšují koruny stromů, porušují z pohledu pozorovatele
v parcích volný horizont, vysoké budovy umístěné v dostatečné vzdálenosti od parků mohou zůstat skryty za korunami
stromů. Nad letišti je vždy kužel otevřeného prostoru, který nelze zastavět, aby nedošlo ke kolizi letadel se stavbami.
Podobně návštěvník parku oceňuje, když vidí nad korunami
stromů pouze oblohu. Zatímco i nízké budovy v těsné blízkosti parku zastiňují výhled na volné nebe, vysoké budovy
mohou zůstat nepozorovány, pokud jsou umístěny v dostatečné vzdálenosti a jsou tedy pod linií úhlu pozorování.
Tvar takto definovaného volného prostoru může být zobrazen v plánu, který určuje spodní hladinu otevřené oblohy nad metropolí (sky contour plan). Studie ukazuje kontury
volného nebe nad centrálním Londýnem; linie jsou přibližně
o 25 m nižší, než by bylo v praxi nutné. Jak je ve studii zdokumentováno, věžové budovy ve finanční čtvrti City by nebyly
z centrálních londýnských parků vidět.
8. Proces zachování klíčových městských
pohledů v Cit y
Proces definování, které pohledy jsou hodnotné, definování jejich podstaty a návrh linie horizontu sestává z následujících analytických kroků:
(i) Jsou určeny důležitá scéna nebo objekt, tedy například
hora nebo významná budova, městská silueta nebo malebná
kompozice.
(ii) Jsou definována klíčová pozorovací místa,a to z důležité lokality nebo jako místo překvapivého a nečekaného výhledu.
(iii) Musí být geometricky popsán otevřený pohled mezi
místem pozorování a scénou nebo objektem. Často se používá
název „pohledový koridor“. Aby byl vytvořen nebo zachován
specifický pohled, musí být definována šířka volného prostoru nebe a stanovena spodní úroveň volného prostoru nebe.
(iv) Pozadí za pohledovým horizontem nebo pozadí atraktivního pohledu, často volná obloha, na kterou se promítá
významná silueta, je geometricky vyjádřeno. Toto může být
zvláště významné pro vnímání v přímořském nebo severském
klimatu.
9. Studie siluet y města Edinburghu
9.1. Edinburgh je starodávným hlavním městem Skotska a je
chráněnou památkou UNESCO. Středověké Staré město se rozkládá podél tzv. Královské míle a spolu s klasicistním Novým
městem z 18. století vytvářejí výjimečné město panoramat.
Historická veduta města, pohledy směrem k moři a k zeleným pahorkům v těsné blízkosti města jsou významnou
hodnotou. Město vystavěnou rozkládá přes sérii zvlněných
vrcholů, které vznikly při formování zálivu Firth of Forth.
Některé měkce zvlněné, jindy ostré kopce, některé pouze zatravněné, jiné zalesněné, někdy korunované historickými monumenty. Z těchto vrcholků jsou nádherné výhledy
na monumenty a okolní kopce.
V minulosti bylo odsouhlaseno, že se v Edinburghu nebudou stavět žádné vysoké budovy. Nyní si město přálo zjistit,
zda existuje místo, kde by byl možné vysoké budovy postavit, aniž byly porušeny krásné pohledy, které oceňují obyvatelé i návštěvníci města. Problém řešil ateliér Colvin and Moggridge ve studii s názvem City of Edinburgh Skyline.
9.2. Nejprve byly odsouhlaseny klíčové prvky siluety Edinburghu a důležité pohledy, a to řídicím výborem. Tomu předcházelo projednání s veřejností. Výsledky byly následující
(obr. 9.2.1, 9.2.2, 9.2.3):
(i) Edinburský hrad vystavěný na útesu a věž kostela sv.
Jana vysoká 73 m, navržená v roce 1839 Augustem Puginem
a Jamesem Gillespie Grahamem, která se zvedá z nejvyššího
místa Starého města na západním konci Královské míle.
(ii) Calton Hill završený monumentem symbolizujícím
„Athény severu“, jak byl díky intelektuálnímu věhlasu Edinburgh znám v 18. století.
(iii) Trojice věží biskupské katedrály sv. Marie, postavené
v roce 1879 podle návrhu Gilberta Scotta.
(iv) Hory vokolí – Arturovo sedlo (malá hora vysoká 251 m),
Salisburský útes, zalesněný Corstorphine Hill a vzdálenější
Pentland Hills (dosahující 500 m n. m.).
(v) Pohledy podél klasicistní sítě ulic Nového města.
(vi) Pohled dolů směrem k zálivu Firth of Forth, široké ústí
řeky, pohledy východně dolů po Královské míli a severně
od Nového města křižovatkami ulic, totéž ze Starého města.
9.3 Nejdůležitějšími pohledy byly ty, ze kterých jsou vidět
nejkrásnější scenérie City, pohledy, které zůstávají uloženy v paměti jako část porozumění Edinburghu. Po projednání s veřejností bylo definováno 70 míst poskytujících výhled,
které vyžadují ochranu. Tato místa tvořila nepravidelný kruh
přibližně 30 km dlouhý. Pohledy ze severu vyžadují kolem významných objektů volnou oblohu. Jižní pohledy jsou z větší nadmořské výšky, takže monumenty jsou pozorovány proti
mořské hladině nebo modrým horám v dálce.
9.4 Pak následoval proces navrhování volného prostoru
(obr. 9.4.2). Prostor kolem klíčových prvků byl určen tak, aby
zůstaly jasně viditelné. V případě monumentů je nezbytný
čistý prostor oblohy po obou stranách. Šířka tohoto pásma
je závislá na tvaru monumentů. Štíhlé věže potřebují méně
prostoru než mohutná struktura hradu. Stejně tak je důležité
určit úroveň základny, aby celá forma objektu zůstala viditelná ze základní roviny. Někdy je důležitou části poetického
dojmu profil útesu nebo srázu pod objektem.
9.5 Prostor oblohy v popředí je otevřený prostor mezi pozorovatelem a pozorovaným objektem, ať už je jím monument nebo hora. Toto popředí může být obohaceno překvapujícími tvary, zvláště pak na pozadí hor, ať už jde o tradiční
struktury nebo novou moderní budovu; ale měřítko takovýchto objektů v popředí musí být úměrné charakteru pohledu. Jakákoliv převýšená budova v popředí poničí výhled (obr.
9.5.1, 9.5.2, 9.5.3, 9.5.4, 9.5.5).
9.6 Pro vnímání siluety v severním světle je nejlepší volné
pozadí. Aby stavby, věže a kupole byly jasně viditelné, je důležitá obloha, vzdálené hory nebo voda za pohledovou linií.
9.7 V plánu každého pohledového koridoru je dokumentováno geometrické definování otevřené oblohy spolu s informací, která určuje spodní úroveň volné oblohy. Z této informace může být spočítán sklon pohledové linie, ať už je
stoupají nebo klesající, stejně tak spodní úroveň volné oblohy v jakémkoliv místě pohledového koridoru. Na závěr studie byly všechny pohledové koridory zaneseny do městského
elektronického plánovacího systému. Tak může být pro každé místo v Edinburghu určeno, zda se nachází v pohledovém
koridoru (obr. 9.7.2, 9.7.3).
19
9.8 V Edinburghu jsou také velice důležité pohledy dolů
směrem k moři. Z tohoto důvodu, pro zachování výhledů
na záliv Firth of Forth z edinburských ulic, je důležitá přesná
kontrola výšky budov na nábřeží v trase pohledového koridoru. Avšak vlivem ortogonální geometrie návrhu Nového města mají pohledy na moře pouze limitovanou délku pobřeží
(obr. �9.8.2).
9.9 Aby mohlo být určeno, jak vysoké budovy mohou být
postaveny na diagonálních liniích významných pohledů, byly
vypracovány obrysové plány spodní úrovně otevřené oblohy
podél pobřeží. Nicméně malé měřítko Edinburghu znamená,
že tyto budovy nemohou být příliš vysoké. A tak ačkoliv bylo
zjištěno, že již nyní výška budov v Edinburghu dosahuje své
maximální výšky, pokud mají být zachovány důležité pohledy, byla na omezeném území na pobřeží vytipována místa,
kde jsou vyšší budovy akceptovatelné (obr. 9.9).
10. Závěr
Zjistil jsem, že tato metoda navrhování prostoru oblohy nad
moderním městem se dá využít univerzálně. Všechna města
mají siluetu, kterou tvoří staré a nové monumenty nebo hory
20
či pohledy dolů směrem k vodní hladině nebo do oblasti uzavřených parkových ploch. Ty všechny jsou hodnotné a obyvatelé města si jich velmi cení. Předkládaný postup může určit důležité siluety, pohledy a prostor volné oblohy, který
je potřeba k jejich zachování. Je možné ho použít dříve, než
je na konkrétním místě zahájen návrh vysokých budov. Díky
tomu mohou developeři a architekti znát výšku spodní úrovně otevřené oblohy nad místem, kde chtějí stavět, a to před
zahájením prací a v kontextu města jako celku. Budoucnost
města souvisí s kvalitou jeho pohledového horizontu, jehož
navrhování by se mělo stát součástí plánovacího procesu.
Tato přednáška shrnuje závěr studií vypracovaných firmou
Colvin and Moggridge, zvláště pak:
(i) High Buildings and Strategic Views in London’s Royal
Parks, January 1998.
(ii) Sky Space round London’s Inner Parks, July 2001
(Awarded in 2003 „The Europa Nostra Medal / European Union Prize for Cultural Heritage“).
(iii) Evidence for the Royal Parks at the Examination in Public of the Draft London Plan, February 2003.
(iv) City of Edinburgh Skyline Study – 2004, October 2010.
The Design of Sky Space over
the Modern City
lecture by Hal Moggridge, 23. 4. 2012
1. Introduction
This paper summarizes the conclusions of work which
I have carried out for the Royal Parks in London (1998–2003)
and latterly for the City of Edinburgh (2004–2010). I was
asked to assess the impact of proposed new buildings which
would be visible from the Inner London Royal Parks. Frequently, for instance in the case of the ‘Shards of Glass’ spire
beside London Bridge, this was seen to be neutral, even in
places an enrichment of the parkland scene. In other cases
the conclusion was that damage would be done to important
parkland views, for instance in the case of an over tall tower
at first proposed for the site of the 180m high Swiss Re building in the City. These assessments led me on to the creation
of a design technique to identify and safeguard key skylines
in cities. Architects have long been accustomed to working within the constraints of a site with defined horizontal
boundaries. The introduction of towers into the historic urban landscape makes it desirable also to consider and describe the sky boundary of specific sites; to design the base
of the open sky upon which the quality of key skylines and
views in a city is dependant.
The first part of the paper discusses city skylines, the desire to build tall and how people see. Examples of skylines in
London are then considered, St Paul’s dome and then certain
views from the Inner London Royal Parks. Finally, using the
City of Edinburgh as a case study, a process for safeguarding
the urban skyline is outlined, defining what views we value,
the essence of each view and techniques for conserving them
by appropriate design of the open sky.
2. Cit y Skylines
The urban landscape has included evocative skylines for
many centuries (fig. 2.2. 2.3). In the past the height of the
main mass of urban building was limited by construction
techniques, whether masonry or timber, and by human everyday ability to ascend stairs. Civic buildings, spires, domes
and towers, rise into the sky above this general roofline.
Seen in silhouette, such monuments remain important to our
perception of the city, both for their poetic and social value
and as aids to orientation. Wherever visible over rooftops
hills and mountains near cities also become part of the urban skyline. Sometimes natural eminences are crowned by
a sculpture or dramatic building, giving emphasis. Equally,
downward views might be enlivened by the shining surface
of a river or lake or the shimmering sea where cities are built
beside waters. The modern city, just as much as the historic
urban landscape, is enriched by a vivid and well composed
skyline.
3. Building Tall
Since the late 19th century, it has been practicable to
build tall. Steel and reinforced concrete structures and the
invention of lifts have introduced the skyscraper. The consequence in places like London is that tall buildings are being
added to the city.
In London, and indeed anywhere in the European context,
where daylight is desirable in rooms and abundant motor vehicles need a lot of space and there is a demand for outdoor
urban squares and playgrounds, it is not necessary to build
very tall to maximize the amount of accommodation. Studies
by the University of Cambridge (England) architectural department in the 1970’s suggested that the greatest volume
of building would be fitted into a European city with buildings around ten stories high. This analytical work had arisen
from a real situation when, in 1964, it was proposed to rehouse government departments in central London in 20–30
storey high towers in the centre of historic Westminster. Leslie Martin produced an alternative eight storey courtyard
layout with the same volume of accommodation on the same
site and with sheltered and intimate outdoor spaces. Though
neither scheme was built these comparative studies proved
that tall buildings are not necessarily the most efficient use
of space (fig. 3.1).
Indeed in 1999 the London Planning Advisory Committee
stated: “London’s character is already well defined. It does
not need high buildings to define itself as a World City… high
buildings are not necessary to the continued success of London” (ADV83 para. 1.9).
However this does not mean that very tall buildings will
not be built in London and some other modern European cities. Building tall may not be rationally necessary, but it can
be emotionally exciting and rewarding to the human heart,
just as beautiful urban views and skylines are. We can build
tall, therefore we will build tall. For this reason in modern cities a balance is needed between places suitable for tall buildings and the conservation of skylines related to the ground
where people walk and gather out of doors, and where fine
low level profiles contribute to the quality of life. To this end
the sky over the modern city needs to be designed (fig. 3.2).
4. How People See
Monuments silhouetted against sky, vertical features and
tall buildings tend to catch the eye. For people do not see as
the camera records, as has long been appreciated. As early as
1753 the artist William Hogarth in his book “The Analysis of
Beauty”, had written perceptively of human vision, thus: “let
figure 4.1 (attached) be considered which represents the eye,
at a common reading distance viewing a row of letters,… if the
eye stops at any particular letter, A, to observe it more than
the rest, these other letters will grow more and more imperfect to the sight, the farther they are situated on either side of
A, as is express’d in the figure; and when we endeavour to see
all the letters in a line equally perfect at one view, as it were,
the imaginary ray must course it to and fro with great celerity. Thus though the eye, strictly speaking, can only pay due
attention to these letters in succession, yet the amazing ease
and swiftness with which it performs this task, enables us to
see considerable spaces with sufficient satisfaction and one
sudden view”.
In his book ‘The Sense of Order’ the art historian E.H. Gombrich, citing this passage, states that:
“Hogarth was right in reminding us of the limited span of
focussed vision. The fovea centralis, which is alone capable of
sharp definition, covers less than one degree, while the remainder of our visual field appears progressively indistinct the further it is removed from the fovea… we can always fix on any
point that interests us… our visual impressions do not fade immediately but stay with us for sufficiently long to enable us to
turn the mosaic of small snapshots into a coherent and continuous image. But however this image may ultimately come about,
it is really a construct.”
This construct by the human brain, processing the images
which the retina receives, both fixes upon and emphasises
vertical objects. Thus topographical paintings, which show
what the artist sees in the mind, are almost always exaggerated in the vertical dimension. Short as we are in stature,
our brains look at the world elongated in the vertical plane.
Le Corbusier, in Vers Une Architecture ‘The Illusion of
Plans’ (1923), further illuminates this construct: “The human eye, in its investigations, is always on the move and the
beholder himself is always turning right and left, and shifting
about: He is interested in everything and is attracted towards
the centre of gravity of the whole site. At once the problem
spreads to the surroundings. The houses near by, the distant or
neighbouring mountains, the horizon low or high, make formidable masses which exercise the force of their cubic volume…
Then there comes in the sensation of density: a tree or a hill is
less powerful and of a feebler density than a geometrical disposition of forms.”
Thus it is that in views and skylines a vertical structure
catches the eye’s attention, even though it may be a small
element in a wide panorama. Details such as a striking building, are picked out from the total scene. All this contributes
to an emotional experience of the city (fig. 4.2).
5. London – Views of the dome of St Paul’s
Cathedral
The dome of St Paul’s Cathedral in London is a vivid example of this selectiveness of human vision. Its noble outline,
standing against open sky, has long been a national symbol (fig. 5.1). Since 1938 the Corporation of the City, which
covers only the medieval extent of London, now the financial district, have operated a policy known as the ‘St Paul’s
Heights’ to protect the foreground of important local views
of the dome. The maximum height of buildings between selected viewpoints and St Paul’s is defined, so that the dome
itself, the upper drum and the peristyle of columns all remain in view. Although the open sky behind the dome was
not formally protected no tall buildings had been permitted there.
In 1989, the Central Government of Britain designated ten
Strategic Views across London, which are swathes of sky to
be kept open to safeguard specific views, so called ‘Viewing
Corridors’. (RPG3, Annex A, November 1991) (fig. 5.3). Seven of these were striking views of the dome of St Paul’s from
parkland hills around central London, at distances between
five and fifteen kilometers away. These distant views of the
dome, catching the eye in the wide panorama of London, astonish and delight. The designation stated that there should
be open sky on both sides of the dome, usually a total width
of 300m. Background consultation areas were also designated to ensure that nothing would be built beyond the dome to
21
interfere with its clarity of form. Incidentally a valuable side
effect is that protection is given to closer views at points
along several of these viewing corridors (fig. 5.4).
This enlightened policy was beginning to give London’s
sky a shape, with places where tall buildings were being
grouped and other areas of relatively low buildings, though
everywhere heights up to 10 storeys or more were permissible. Sadly, since 2005, the Mayor of Greater London, influenced by financial interests careless of London’s civic quality, has been able to weaken this policy. The viewing corridors
have been made narrower and the background open sky given less importance. As a result towers are now being built
behind the dome seen from important riverside viewpoints
thus degrading the quality of views which had long been important to London (fig. 5.2). The lucid distinction between
areas for tall and areas for lower buildings is becoming muddled to the detriment of the quality of this great metropolis.
6. London – A Great Parkland View: St James’
Park Bridge to Horseguards
Another type of special urban skyline is provided by a beautifully composed conjunction of open sky and silhouette.
One such exquisite example is the view towards Horseguards
along the lake from the bridge in St James’s Park, London,
described by Pevsner as “the finest publicly accessible piece
of picturesque landscape in London” (London Vol I, p642,
1973) (fig. 6.1). It is visited by some 3 million visitors a year,
of whom 250,000 take a photograph.
Designed by John Nash in 1827, following ideas of his landscape mentor Humphrey Repton, the artificial lake is shaped
like a meandering river, flowing round a wooded island which
seems to join the unseen Thames beyond. Over its tree canopy and the romantic rooftops to the left of this island there
is a feeling of infinite space. Yet the skyscrapers of the City
of London lie beyond this skyline. They are invisible because
they have been kept at the correct height. In the case of Foster and Partner’s 180m high Swiss Re (Gherkin) tower meticulous analysis of the rising sightline led to a very tall earlier
proposal being reduced to the correct height, a process with
which Colvin and Moggridge were able to assist on behalf of
the Royal Parks (fig. 6.2).
Unhappily in the past three years permission has been
given for blocks of flats on the South Bank, which will rise
above the tree canopy of the island. This was in spite of the
fact that, following a detailed public inquiry into the first
such proposal, the planning inspector had recommended
refusal of consent to build so high in that location. He had
heard all the arguments and understood the damage which
would be done – and knew that two lower towers on the same
site could provide the same accommodation. But the Minister of State overruled her planning inspector and gave consent in the incorrect belief that there will be little impact.
She seems to have been deceived by falsification with images. The developer’s architect had misled with photographic
overlays giving an untrue impression that the impact of the
proposed tall block of luxury flats would be minimal. A very
wide-angle lens was used to include side scenes which are
hardly noticeable to the observer on site and to greatly exaggerate the length of water in the foreground. These cunning devices reduce the apparent size of the proposed tower block. Photographs in any case flatten visual effects. The
tower was also shown very faint in tone, as well as small in
the image, to minimize its apparent impact. This is mislead
22
ing in a parkland scene, because as le Corbusier observed,
trees are less powerful than geometric forms. Furthermore
the eye focuses on individual tall objects in a scene, so that
the true perceived effect will really be that the building will
catch the eye and spoil the subtle composition. A telescopic image would more truly depict what the observer will see.
Such cunning falsifying techniques, though not uncommon,
should be recognised and avoided.
7. London – Secluded Parkland and a Sky Space
Contour Plan
In parts of the Inner London Royal Parks it is still possible
to experience contact with nature secluded from the nearby
adjacent metropolis. As the Argentinian naturalist W H Hudson, who settled in London, perceptively wrote of Kensington Gardens and Hyde Park in 1898: “The change from the…
noisy street, to the open, green, comparatively quiet park, is
indeed great, and its benefit to body and mind incalculable.
The sight of the sun; of the sky, no longer a narrow strip, but
wide, infinite overall; …the large trees standing apart, away
from houses – all this produces a shock of strange pleasures
and quickens the tired pulse with sudden access of life. In
a small way… it is a return to nature.” (Birds in London CHI)
fig. 7.1).
Following research in 1994 Dr Patrick Grahn of Alnarp University, Sweden, wrote: “… a short walk through a park, even
a short ten-minute walk, is of great value when it comes to alleviating stress. However, the appearance of the park or green
area matters a great deal… people must leave the noise, sights
and the smells of the town behind them.” In an article describing their research in the medical research journal, ‘The Lancet’, in 2008 (Lancet 372, pps 1655–60), Drs Mitchell and
Popham noted that “Several studies have shown that contact
(either by presence or visual) with green spaces can be psychologically and physiologically restorative, reducing blood pressure and stress levels…”
To conserve the full seclusion of core areas in the larger Inner London Royal Parks, we proposed that open sky should
meet the tree canopy all round with no buildings in sight.
Around airports there is a cone of open sky in which no buildings are allowed, to prevent rising aeroplanes colliding with
structures. Similarly the upward lines of view from a visitor on the ground within the Park, enjoying the sky over the
tree canopy, ascend like the flight of a rising airplane. While
a nearby building only a single storey above the tree canopy
steals sky from viewers in the park, tall buildings can stand
unseen further away as long as their height relative to distance keeps the top of the buildings below the rising sightline.
The shape of this sky space can be shown by a sky contour
plan, recording the levels of the bottom of the open sky over
the metropolis. A preliminary plan showing sky contours
across central London is attached, the contours indicated
certainly being say 25m lower than would be necessary in
practice. As is indicated, high skyscrapers in the City of London would be invisible from core areas of the inner London
parks.
8. The Process of Safeguarding Key Urban Views
in a Cit y
The process of defining which views are valued, their essence, and the sky design needed to conserve them, consists
of the following analytical steps:
(i) The important scene or feature observed is defined,
either a valued object, such as a hill, a striking building or
a skyline, or a picturesque totality worthy of admiration or
photography.
(ii) Key viewpoints are identified either from an important
location or a sudden surprise view.
(iii) The open space between the viewpoint and the scene
or object viewed has to be geometrically described. This is
often called the ‘view cone’ or ‘viewing corridor’. To create or
conserve a specific view the width of sky space and the levels
of the base of the open sky need to be defined.
(iv) The background beyond the skyline or striking feature
viewed, often open sky to show a clear silhouette, is geometrically described. This can be especially important for clear
perceptionin maritime and northern climates.
9. Cit y of Edinburgh Skyline Study
9.1 Edinburgh is the ancient capital of Scotland, a World
Heritage Site. The medieval Old Town clinging to the sides
of a ridge along the Royal Mile, is juxtaposed with a worldrenowned eighteenth century classical New Town. Edinburgh
is a city of views.
An exquisite designed skyline is united with outward views
towards the sea and adjacent green hills. The city is built
across a series of undulating ridges, rising inland from the
Firth of Forth, some gentle, others sharp hills, some open
or wooded, some crowned by monuments. From these ridges
splendid views of monuments and hills are seen.
In the past the policy has been to allow no new high buildings in Edinburgh, but now the City wish to ascertain whether the height of buildings can be raised anywhere without
harming the wonderful views, which are much valued by both
the population and by visitors. Colvin and Moggridge’s City
of Edinburgh Skyline Study assesses this matter.
9.2 First the key components of Edinburgh’s skylines and
views were agreed with a Steering Group, following public
consultation (fig. 9.2.1, 9.2.2, 9.2.3). These are:
1. The Castle, solid above its cliffs and the nearby 73m
high Tolbooth St John church spire, designed in 1839 by Augustus Pugin and James Gillespie Graham, which rise from the
highest ground in Old Town at the west end of the Royal Mile.
2. Calton Hill, capped by monuments symbolising ‘the
Athens of the North’, as Edinburgh was known in the eighteenth century due to its intellectual brilliance.
3. The triple spires of St Mary’s Episcopal Cathedral,
built in 1879 to the design of Gilbert Scott.
4. The Hills, Arthur’s Seat a miniature mountain 251m
high, Salisbury Crags, wooded Corstorphine Hill and the
more distant Pentland Hills rising to 500m AOD.
5. Views along the classical grid of New Town streets.
6. Downward views to the Firth of Forth, a broad sea estuary, eastwards down the Royal Mile and northwards from
the New Town cross streets with glimpses also from Old Town.
9.3 Next the most important viewpoints were established,
from which the best of the City’s wonderful views are seen;
views which remain embedded in the memory as part of an
understanding of Edinburgh. Following public consultation
70 viewpoints worthy of conservation were identified. These
consist of a central cluster and an irregular ring of suburban views along an outer circumference some 30 kilometres
long. Views from the north look up towards skylines clarified by being silhouetted against open sky. Southern inland
viewpoints are from higher ground, so that monuments are
seen against a distant backdrop of bright sea or blue hills. In
such views extensive intervening open sky lightens the tone
of the soft profiles of distant landform.
9.4 Then the process of designing the open sky commenced
(fig. 9.4.2): The space around key elements was assessed so
that they remain clearly visible. In the case of monuments,
clear unobstructed sky space is needed on either side so that
they are not crowded upon by adjacent structures. This varies according to the geometric character of the monuments,
spires needing less side space than the blockish structures of
the Castle. It is equally important to determine the level of
the base of the component viewed so that the whole form of
the feature stands visible above that base level. Sometimes
the profile of cliff or escarpment below a feature is an important part of its poetic impact.
9.5 Foreground sky space is the open space between the
observer and the feature viewed, whether a monument or
a hill. The foreground may itself be enriched by striking profiles particularly in front of hills, whether a traditional structure or a new structure expressive of modern building techniques; however the scale of such foreground features needs
to be appropriate to the character of the view. Any over-high
foreground buildings will obstruct the view and so transfer
value from the public at large to the users of those intruding buildings, an inconsiderate kind of civic theft (fig. 9.5.1,
9.5.2, 9.5.3, 9.5.4, 9.5.5).
9.6 An open background is vital to clear perception of skylines in northern light. Therefore sky, distant hills or water
behind the skyline is of the utmost importance so that spires,
domes and towers are seen clearly. Background buildings
should not appear above, and so intrude upon, the skyline.
9.7 Geometric definition of the open sky consists of a plan
of each viewing corridor, together with information to determine the level of the base of the open sky anywhere along
the corridor in space. For the Edinburgh Skyline Study the
ground level at the viewpoint and the base levels at the skyline were supplied. From this information the gradient of the
sight-line, whether rising or falling, can be calculated, and
so also the level of the bottom of the open sky in any position
along the viewing corridor. At the conclusion of the Skyline
Study, all the viewing corridors were electronically mapped
on the City’s Uniform planning system. Thus for any location
in Edinburgh, all the viewing corridors passing overhead can
be identified (9.7.2, 9.7.3).
9.8 Downward views to the sea are also important in Edinburgh. Here the skyline is usually the crest of the coastal
scarp, above which only a narrow band of sea is visible. For
this reason exacting control of the height of coastal buildings within the viewing corridor is vital to conservation of
views of the Firth of Forth from Edinburgh’s streets. However, because of the orthogonal geometry of the layout of the
City, sea views pass over only limited lengths of the coastline (fig. 9.8.2).
9.9 Contour plans of the bottom of the open sky along the
coast on either side of the downward sea views were produced to show how higher buildings can be built beneath the
open sky on diagonal viewlines. Nonetheless the small scale
of Edinburgh means that such buildings should not be very
high. Thus though general building heights across much of
Edinburgh were found to have reached their maximum level
for conservation of the City’s great pattern of views, limited
coastal areas were identified where taller buildings will be
acceptable (fig. 9.9).
23
10. Conclusion
I have asserted that this method of design of sky space
over the modern city has a universal applicability. All cities
have skylines, monuments old and new, or hills, or downward
views of water, or areas of health-giving secluded parkland.
These are all valuable to and valued by their inhabitants. This
design technique can identify important skylines and views,
and the open sky needed to conserve them, before the design
of a new tall building on a specific site is started. Thus developers and designers will know in advance the level of the base
of the open sky above their building site in the context of the
city as a whole. The overarching sky space which is essential
to ensure a future city of quality will have been designed.
This paper has summarised the conclusions of reports prepared by Colvin and Moggridge, in particular:
(a) High Buildings and Strategic Views in London’s Royal
Parks – January 1998
(b) London – The Royal Parks Sky Space Round London’s inner Parks – July 2001 (Awarded in 2003 ‘The Europa Nostra
Medal/European Union Prize for Cultural Heritage’)
(c) Evidence for the Royal Parks at the Examination in Public of the Draft London Plan – February 2003
(d) City of Edinburgh Skyline Study – 2004 – October 2010
24
Jeppe Aagaard Andersen
*1952, Dánsko | Denmark
Jeppe Aagaard Andersen, dánský architekt a krajinářský architekt, ukončil studia na Královské akademii krásných umění v Kodani v roce 1980. Jako hostující profesor vedl řadu seminářů na univerzitě v Perthu v Austrálii,
na univerzitě v Birminghamu ve Velké Británii a univerzitě v Lundu ve Švédsku.
Jako krajinářský architekt se věnuje řešení nábřeží, městských prostorů a parků. Jeppe Aagaard Andersen projektuje po celém světě. V poslední době navrhl například univerzitní kampus, Centrální park a Hyde
park v Sydney v Austrálii nebo Královský park Abdullaha
II v Ammánu v Jordánsku, nábřeží ve švédském Malmö
a mnoho dalších evropských náměstí, parků a nábřeží.
Jeho firma nese název „Jeppe Aagaard Andersen Landscape Architects“. Z nedávných realizací uveďme například rozsáhlou regeneraci okolí královského zámku Kronborg v Elsinoru v Dánsku, památky UNESCO. Firma Jeppe
Aagaarda Andersena získala mnohá ocenění v soutěžích
ve Skandinávii i ve velkých mezinárodních soutěžích. Naposled to byla první cena v mezinárodní soutěži v Austrálii na nábřeží ve městě Hobart.
Jeppe Aagaard Andersen byl viceprezidentem IFLA –
Mezinárodní federace krajinářských architektů – pro Centrální region, který tehdy zahrnoval Evropu a Afriku.
Jeppe Aagaard Andersen získal řadu významných ocenění včetně:
AILA Australia Landscape Architecture Design Award 2009,
Eckersberg Medal 2004,
The Danish Road Directorate Road Prize 2002,
Europa Nostra Heritage Award 2000,
NYKREDIT Architecture Prize 1993.
http://www.jaaa.dk
Jeppe Aagaard Andersen, Danish architect and landscape architect, graduated from the Royal Academy of
Fine Arts in Copenhagen 1980. He has been connected
to the University of Western Australia and University
of Birmingham, United Kingdom in a series of design
workshops at and works as Ax:jon Johnson Guest Professor for University of Lund, Sweden.
As Landscape Architect he brings expertise in seafront
landscaping, urban design, parks and architecture. JAAA
work on projects worldwide, recently constructing the
Camperdown Public Domain, the vast public space at
Sydney University Campus, Australia. Central Park Sydney
and refurbishment of Hyde Park Sydney. Other worldwide
projects include King Abdullah II Park in Amman, Jordan,
construction of two sea baths in Malmö, Sweden, as well
as a number of European squares, parks and promenades.
Jeppe Aagaard Andersen Landscape Architects’ services
have for a number of years included historical refurbishment of parks, quays, squares and historical monuments,
the most recent of those projects being the Kronborg
Culture Port project, a regeneration of the historical
settings of the UNESCO world heritage listed Royal Castle
of Kronborg in Elsinore, Denmark.
He has been a vice president of the International
Federation of Landscape Architects and chairman of the
International Federation of Landscape Architects Central
Region which encompassing Europe and Africa.
Jeppe Aagaard Andersen Landscape Architects has
participated in and received awards in a large number of
Danish, Scandinavian and International competitions,
most recently the office was awarded equal first place for
the International Hobart Waterfront Competition, Hobart,
Australia.
Jeppe Aagaard Andersen is the recipient of numerous
high profile awards including:
AILA Australia Landscape Architecture Design Award 2009,
Eckersberg Medal 2004,
The Danish Road Directorate Road Prize 2002,
Europa Nostra Heritage Award 2000,
NYKREDIT Architecture Prize 1993.
http://www.jaaa.dk
25
26
Gamel Dok | projekt prostoru u nábřeží v Kodani, Dánsko
Gamel Dok | project of the area near embankment in Copenhagen,
Denmark
Gammel Dok | prostor u nábřeží v Kodani, Dánsko
Gammel Dok | area near embankment in Copenhagen, Denmark
Velký důraz na detail (Gammel Dok)
Strong emphasis on detail (Gammel Dok)
27
Nábřeží v Malmö, Švédsko
Seafront in Malmö, Sweden
Návrh okolí královského zámku
Kronborg v přístavu Helsingør (Elsinore), Dánsko – model
Jeppe Aagaard Andersen – the
Kronborg Culture Port project, model
Návrh okolí královského zámku
Kronborg v přístavu Helsingør (Elsinore), Dánsko (památka UNESCO)
The Kronborg Culture Port project, a regeneration of the historical
settings of the UNESCO world heritage listed Royal Castle of Kronborg
in Helsingør (Elsinore), Denmark
28
Autor fotografií a schémat |
Author of photos and plans:
Jeppe A. Andersen
Současné tendence v oboru krajinářské
architektury se zaměřením na zastavěné
území – příklad ze Skandinávie,
pohled autora
přednáška Jeppeho Aagaarda Andersena z 3. 11. 2011
zaznamenala Radomila Fingerová
Důvodem pozvání krajinářského architekta z Dánska byla
skutečnost, že ve Skandinávii řeší veřejný prostor v úzké spolupráci architekti a krajinářští architekti spolu se všemi dalšími odborníky. Silný sociální aspekt, respekt k životnímu
prostředí a neokázalost návrhů mohou být dobrým příkladem i pro naši zemi.
Úroveň dánské zahradní architektury je vysoká a profese má velké společenské uznání. Je zde velmi dobrá kvalita vzdělání, vlastní výzkum, národní síť krajinářských konzultantů a praktikujících krajinářských architektů; všechny
větší městské úřady zaměstnávají krajinářské architekty.
Dánská organizace krajinářských architektů vydává vlastní
časopis a řadu odborných publikací.
Během 17., 18. a 19. století přejímali Dánové v zahradním
umění a krajinářské architektuře evropské vlivy, ale počátkem 20. století se rozvíjí profese na základě specifických
dánských přírodních i sociálních podmínek. Po 2. světové
válce se stavělo velké množství škol, zdravotních zařízení,
kulturních institucí. Na všech těchto projektech se podíleli i krajinářští architekti. Společným rysem projektů byla jejich funkčnost, citlivost, praktičnost, krása. Technické provedení, včetně detailů, má tradičně vysokou úroveň. Od roku
1960 některé městské úřady formulovaly zásady hierarchie
ploch veřejné zeleně. Zároveň byly navrhovány systémy zelených pásů. Také při navrhování dálniční sítě byly zohledňovány estetické principy. V projektu nazvaném „Big H“ byly
zapojeni krajinářští architekti, kteří projektovali trasování
silnic, modelaci terénu, výsadbu v okolí dálnic, rezervoáry
dešťové vody, přechody pro živočichy.
Práce Jeppeho Aagaarda Andersena navazuje na odkaz významných dánských krajinářských architektů dvacátého století, kteří postupně vyučovali tento obor na Královské dánské akademii výtvarných umění. Právě na této univerzitě
J. A. Andersen v sedmdesátých letech minulého století studoval. Navazuje tak na práci G. N. Brandta (1878–1945), který měl zásadní vliv na vývoj profese krajinářské architektury
v Dánsku a vyučoval na Královské dánské akademii výtvarných umění v letech 1921–1945. Dalším významným dánským
krajinářským architektem byl C. Th. Sørensen (1893–1979),
který působil na Královské dánské akademii výtvarných umění v letech 1954–1963. Přímo Jeppeho A. Andersena však
ovlivnil profesor Sven-Ingvar Andersen (1927–2007), který
vedl na Královské dánské akademii výtvarných umění obor
krajinářské architektury v letech 1963–1997. K jeho významným realizacím patří například Karlsplatz ve Vídni, Museumplatz v Amsterodamu, areál Nordea v Kodani a okolí Velkého
oblouku v pařížské čtvrti La Défense (na kterém s ním Jeppe Andersen spolupracoval). Tvůrčím krédem Svena-Ingvara Andersena bylo dosáhnout maximum z minima, za použití jednoduchých prvků pro vytvoření kvalitní architektury.
A tak i Jeppeho návrhy městských prostorů mají v sobě dánský klid a uměřenost, ale přesto velké poetické kouzlo, tvořené zrcadlením stromů nebo oblohy ve vodních plochách,
stíny stromů na dokonale navržené a provedené zpevněné
ploše. Jeppe vytváří prostory pro lidi, pro jejich každodenní
aktivity, pro setkávání, ale i pro snění.
Nejvýznamnější realizací Jeppeho A. Andersena posledních let, která začala již v roce 1998 vítězným soutěžním
projektem, je rozsáhlá regenerace okolí zámku Kronborg,
který je zapsán mezi památky světového dědictví chráněné
UNESCO.
29
Contemporary trends in the field
of landscape architecture focusing on
the built-up area – example from
Scandinavia, author’s point of view
Jeppe Aagaard Andersen, 3. 11. 2011
The reason behind the invitation of a landscape architect
from Denmark was the fact that the public space in Scandinavia is approached by the architect, landscape architect and
variety of all other professionals together, in close cooperation. Moreover, strong social aspect, respect for the environment and unpretentiousness of their projects might serve as
quite a good example for our country.
The standards of Danish landscape architecture are high
and the profession itself gets wide social recognition. They
have quality education, their own research, national network of landscape consultants and practicing landscape architects and every bigger municipality employs them. The
Danish organization of landscape architects issues its own
magazine and a range of professional publications.
30
During the 17th, 18th and 19th century the Danes were
profiting from the European landscape architecture’s influence, but since the 20th century the profession has developed in accordance with specific Danish natural and social
conditions. After the World War II many schools, health and
cultural institutions were built. Landscape architects participated on all those projects, common features of all of
them being their functionality, sensibility, practicality and
beauty. Technical execution, including details, is traditionally on a very high level. Since 1960 certain municipalities
have formulated the principles of hierarchy of public green
spaces. At the same time the systems of green belts were being designed, also during the design of their highway network the aesthetic aspects were taken into account. In the
project called “Big H” the landscape architects designed the
tracing of roads, shaping of terrain, planting along the highways, rainwater reservoirs, crossings for animals.
Jeppe Aagaard Andersen follows with his work in the footsteps of important landscape architects from the twentieth
century, who were teaching at the Royal Danish Academy of
Fine Arts. It was there, where Jeppe studied in the seventies. He was inspired by the legacy of the work of G. N. Brandt
(1878–1945), who had major influence on the evolution of
the profession of landscape architect in Denmark and taught
at the Royal Academy during the years 1921–1945. Another
important landscape architect was C. Th. Sørensen (1893–
1979), teaching at the Royal Academy during 1954–1963. But
the professor with the direct influence on Jeppe was SvenIngvar Andersen (1927–2007), who was the head of the landscape architecture department during 1963–1997. To name
a few of his important projects – Karlsplatz in Vienna, Museumplatz in Amsterdam, complex Nordea in Copenhagen
notes from the lecture by Radmila Fingerová
and the surroundings of La Grande Arche in Parisian quarter La Défense, on which Jeppe worked with him. The motto of Sven-Ingvar Andersen was to reach the maximum while
working with the minimum, by using simple elements to create quality architecture. And thus, also Jeppe’s designs of
city spaces contain the Danish peace and tranquility, while
possessing great poetic charm, created by the mirroring of
the trees or the sky on the water surfaces, the shadows of
the trees on the perfectly designed and built hard surfaces.
Jeppe creates spaces for people, their everyday activities,
their meetings and their dreams as well.
The most significant realization of the recent years, which
has begun already in 1998 by winning a competition, is a bigscale regeneration of the surroundings of the Kronborg castle that is listed in the UNESCO world heritage.
More information of the work of J. A. Andersen:
http://www.jaaa.dk
Tore Edvard Bergaust
*1955, Norsko | Norway
Tore Edvard Bergaust, norský krajinářský architekt,
ukončil studia na Norské zemědělské univerzitě v roce
1982; zároveň studoval veřejnou správu, historii umění
a etnologii.
Pracoval jako krajinářský architekt na městském úřadu
ve Fredrikstadu (1982–1983), byl ředitelem veřejných parků v Haldenu (1987–1991), vedoucím oddělení veřejných
parků a sportovních zařízení v Lillehammeru (1991 až
1992), vedoucím oddělení veřejných parků, sportovních,
zemědělských a rekreačních ploch ve Skedsmo (1992 až
1999). V letech 1999–2002 pracoval v Norském úřadu pro
správu silnic a dálnic, kde se zabýval krajinářskou architekturou, ochranou kulturního dědictví a managementem. V letech 2002–2005 pro stejný úřad ve východním regionu projektoval cyklistické a turistické stezky. V letech
2005–2009 pracoval v této organizaci v oddělení Environmentálního strategického plánování jako vedoucí projektů Národního plánu pro ochranu silnic, mostů a kulturního dědictví týkajícího se cest a silnic.
V letech 2005–2009 působil na částečný úvazek jako pedagog na Norské zemědělské univerzitě. Tamtéž je od roku
2009 profesorem, a to na Ústavu krajinářské architektury
a prostorového plánování. Od roku 2011 je vedoucím tohoto ústavu.
Tore Edvard Bergaust je členem Norské asociace krajinářských architektů (NLA). V minulých čtyřech letech
zastupoval jako delegát norské krajinářské architekty
v IFLA (Mezinárodní federace krajinářských architektů)
i v její evropské sekci (IFLA European Region). Je členem
ICOMOS pro norskou historickou krajinu, členem norské sekce Europa Nostra, členem výboru Společnosti pro
ochranu norských historických památek, členem výboru
Nadace muzea architektury.
Tore Edvard Bergaust, Norwegian landscape architect,
graduated as landscape architect from the Norwegian
Agricultural University in 1982. In addition, he has
studied public and business administration, art history
and ethnology.
He has worked as a landscape architect in Fredrikstad
Municipality (1982–1983), Director of Public Parks,
Halden Municipality (1987–1991), Head of the Department
of Public Parks, Sports, and Environment, Lillehammer
Municipality (1991–1992), Head of the Department
of Public Parks, Sports, Agriculture and Recreation,
Skedsmo Municipality (1992–1999). Norwegian Public
Road Administration, Akershus County (1999–2002)
with issues of landscape architecture, cultural heritage
preservation, tourism and vegetation management.
Norwegian Public Road Administration / Eastern Region
– with issues of landscape architecture, cultural heritage preservation, planning of bicycle trails and tourism
(2002–2005). Environmental Strategy Section of the
Norwegian Public Road Administration / The Directorate
of Public Roads (2005–2009) as project leader the National
plan for protection of highways, bridges and cultural
relics associated with roads and highways.
Norwegian University of Life Sciences, Dep. of Landscape Architecture and Spatial Planning Landscape
Architecture Section, par time engagement (2005–2009).
Norwegian University of Life Sciences, Dep. of Landscape
Architecture and Spatial Planning Landscape Architecture Section, Professor (2009–2011). Norwegian University of Life Sciences, Dep. of Landscape Architecture and
Spatial, Planning Landscape Architecture Section, Head
of Section (since 2011).
Member of:
Member of the Norwegian Association of Landscape
Architects (NLA). He is past board member, past International delegate of NLA to IFLA and IFLA- Europa.
ICOMOS-Norway-historic landscape, interim board
member.
Europa Nortra Norway, board member
The society for the Preservation of Norwegian Ancient
Monuments, board member of section Hedmark
The Foundation Architecture Museum, board member.
31
32
33
34
Doporučené webové stránky | Recommended web sites:
www.hoa.no
www.fjellhallen.no
www.kvitfjell.no
www.hafjell.no
http://www.byarkivet.oslo.kommune.no/OBA/gallerier/OL1952/
Hovedside.asp
www.lillehammer.kommune.no (Municipality of Lillehammer)
http://www.olympiaparken.no/english (Olympic Park, Lillehammer)
http://www.lillehammer.kommune.no/view/113595 (An Olympic Fairytale-Lillehammer)
http://www.farkiv.ol.no/index.php?id=146
(XVII Olympiske vinterleker, arciv)
http://www.tromso2018.no (Tromsø 2018)
http://www.tromso.kommune.no (Municipality of Tromsø)
http://www.ol.museum.no (Norwegian Olympic museum)
Současné tendence v oboru krajinářské
architektury se zaměřením
na nezastavěné území – norský příklad
spolupráce krajinářských architektů
při tvorbě silniční sítě.
Norský národní plán pro ochranu cest,
mostů a kulturního dědictví
záznam přednášky Tora Edvarda Bergausta z 19. 3. 2012
zaznamenala Radomila Fingerová
Přednášející na úvod stručně pohovořil o změnách v norské krajině od středověku do dnešní doby a věnoval se problematice budování cestní sítě a jejího okolí. Tato problematika je v Norsku řešena v týmu, složeném z krajinářských
architektů, architektů, inženýrů a případně i dalších profesí.
Ještě před 150 lety byly v Norsku hlavními transportními linkami vodní cesty a trasy po moři. V minulosti stavěli
potomci Vikingů cesty převážně rovné, a tudíž často strmé.
Stopy těchto cest jsou v krajině zřetelné dodnes.
Po 1. světové válce se v designu silnic začala uplatňovat
estetická a krajinářská architektura. S příchodem inženýrů
se změnil přístup k tvorbě cest, které jsou nyní přizpůsobovány reliéfu krajiny. Dopravní stavby se staly kulturními monumenty, které neslouží jenom obyvatelům Norska, ale navštěvují je i turisté. Také krajina se změnila – od roku 1950
bylo mnoho farem a pozemků pronajato, průměrná rozloha
farmy stoupla z 5 na 17 ha; zvýšil se objem rybolovu, ale počet rybářů klesl na pětinu.
Ve vesnicích a městech byly tradičním stavebním materiálem trámy; mnohým částem měst dominují dvoupatrové dřevěné domy. Po 2. světové válce propukl velký stavební boom.
Roku 1970 byl zrušen zákon o zákazu staveb na zemědělsky
využitelné půdě, což přispělo vzniku domů obklopených zahradami.
Největším zaměstnavatelem krajinářských architektů
v Norsku je Norwegian Public Road Administration (NPRA).
Zaměstnává jich přibližně 60. Krajinářští architekti se podílejí na projektování silnic, a to od celkové koncepce až k detailním plánům. NPRA hradí působení tří profesorů krajinářské architektury na zemědělské universitě a také finančně
podporuje studentské práce s „road-related“ zaměřením.
Pozornost je věnována trasování silnic tak, aby co nejméně porušily krajinu, dále pak okolí silnic, které doplňuje vysoce hodnotná drobná architektura odpočívadel, vyhlídek
a mostů. Okolí silnice se stává nekonečnou květinovou loukou, jejíž existence je zajištěna jak legislativně, tak následnou údržbou. Proces navrhování zahrnuje diskusi s místními
občany.
V Norsku je věnována pozornost také komunikacím v intravilánu sídel včetně neformálních cest pro pěší a cyklisty, jejich vytipování, zaznamenání do sídelních plánů a zajištění
jejich využitelnosti jako nejlevnějších a často velmi příjemných cest.
Projekty se vyznačují typickými rysy, jako jsou vedení linie
cest s ohledem na terén a měřítko prostoru, nájezdy do tunelů (nenápadné, respektující okolní krajinu), vizuální význam mostů (výrazný bod v krajině), důraz na detail (přechody mezi povrchy), umístění odpočívadel (bezprostřední
kontakt s vodou, výhledy do krajiny) atd.
Podél cest vznikla tzv. „norská nejdelší zahrada“. Jde
o kvetoucí louky, které se vinou podél cest. Pohled na ně
uklidňuje řidiče během jízdy, výška luk nebrání v dalekých
výhledech do krajiny. Vegetace se tak stává klíčovým elementem cestovatelské zkušenosti.
Aby tyto návrhy dobře fungovaly i v praxi, NPRA vypracovala návody k údržbě rozkvetlých luk včetně doporučení tradiční formy sečení a nepoužívání pesticidů.
Drobná soudobá architektura odpočívadel podél silnic, vyhlídek a malých hotelů se stává nenápadným šperkem citlivě zakomponovaným do krajiny. Na konci přednášky
T. E. Bergaust připomněl jméno Christiana Norberga-Schulze (1926–2000), norského teoretika architektury, který významně ovlivnil norskou komunitu architektů a i u nás je velmi dobře známý díky publikaci Genius loci. Typická je jeho
snaha o syntézu znalostí, dojmů a inspirace, která vede
ke kvalitnímu výsledku. Říká, že úkolem architekta a krajinářského architekta je najít podstatu daného místa a rozvinout jeho skryté kvality.
35
Contemporary trends in the field
of landscape architecture, focusing on
undeveloped area – example from
Norway.
Norwergian National Plan for protection of highways, bridges
and cultural relicts
Tore Edvard Bergaust, 19. 3. 2012; notes from the lecture by Radmila Fingerova
36
The legacy of road development across a nation is an aspect of landscape shaping on a regional scale. The history of
Norway is revealed through the system of transportation access that has evolved over time. This preservation process,
developed as a nationwide inventory and protection undertaking, is a rare example of a national approach to an important element of the cultural landscape.
In 1997 the Ministry of Transport and Communications
commissioned the Norwegian Public Roads Administration
to prepare a national plan for the protection of highways,
bridges and cultural relics associated with roads and highways. The work connected with this protection plan forms
part of the Administration’s responsibility within the sphere
of protection of the environment.
The protection plan is to provide lines along which the national administration of Norway’s cultural relics is to work in
the years to come. The principal purpose of the plan is to procure and provide information, and to safeguard, for future
generations, information about ancient highways and the
environment. The period in question covers the years from
about 1537 until today. At the same time, the work will add
to the Administration’s competence with regard to the stewardship of ancient monuments. The intention is to provide
all selected, ancient highways with protection by law.
The responsibility for work of a high standard of quality
has been assigned to the Directorate of Public Roads consisting of the following units: the Norwegian Road Museum
and the Environmental Issues and Planning Department. The
work has been carried out under the leadership of the Directorate of Public Roads and a group consisting of leading
representatives from the following bodies: the Directorate
for Cultural Heritage, the Country’s Department of Culture,
the Directorate for Nature Management and the Norwegian
Public Roads Administration. Regional participation involving project leaders representing the local Norwegian Public Roads Administration was responsible for much of the
project organisation.
The work of these bodies is based on sketches of highway
history, at national as well as regional and local levels. Over
1,000 ancient monuments have been recorded. The first rec-
ommendations were the work of local project groups appointed for this purpose. The local Norwegian Public Roads
Administration, represented by the project committees
which had been appointed, were responsible for the first selections, while the final decision as to which of these ancient
monuments should be included in the national plan lay with
the Directorate of Public Roads. Their decisions were based
on surveys and inspections of the majority of the ancient
monuments selected.
The final selection, forming part of the national plan for
the protection of highways, bridges and cultural relics associated with roads and highways, consists of about 350 entries, some being located on their own and others forming
part of the highway system. The plan also includes 26 buildings and 104 items of machinery.
The monuments were selected according to the following
criteria: they were to possess cultural – historical or architectural values from a national point of view. Those that were
selected were thus evaluated before any decision was made.
This evaluation was primarily based on their characteristics
and their architectural values. Roads and bridges which are
protected as ancient monuments today were all evaluated
according to the same scale of values which was applied to
all the highway relics in question, and those that fulfilled the
criteria above.
Vladimír Sitta
*1945, Československo | Czechoslovakia
Vladimír Sitta, český krajinářský architekt, v roce 1969
ukončil pětileté studium na Vysoké škole zemědělské
v Brně (Katedra okrasného sadovnictví a krajinářství).
Od roku 1979 pracuje v zahraničí. V roce 1986 založil
v Austrálii firmu Terragram, která se zaměřuje na inovativní přístup k tvorbě městského prostředí s důrazem
na estetické a environmentální aspekty. Firma je známá
neustálým hledáním nových technologií, často ve spolupráci s významnými australskými architekty, výtvarníky
a specialisty různých profesí.
Vladimír Sitta se svým týmem získal řadu vítězství
v mezinárodních soutěžích a mnohá ocenění své práce.
Z jeho významných realizací uveďme například Zahradu
australských snů při Národním muzeu Austrálie (Canberra).
V roce 2002 získal Cenu prezidenta Australské asociace
krajinářských architektů (AILA). Je nositelem ceny Lenne
Preis v 1980 a 1985.
Kromě Austrálie vypracoval projekty pro klienty v Indonésii, Číně, Japonsku, Vietnamu, USA, Bolívii, Francii,
Německu, Itálii, Švýcarsku a České republice.
Od září 2012 je Vladimír Sitta hostujícím profesorem
na FA ČVUT v Praze, vede ateliér krajinářské architektury.
www.terragram.com.au
Vladimir Sitta, Czech landscape architect, from 1979
works abroad. In 1969 he graduated from the University
of Agriculture in Brno (Czechoslovakia) department of
landscape architecture.
In 1986 he established in Australia firm Terragram.
His practice is distinguished from commercial firms
by a strong emphasis on multifaceted exploration of
design opportunities and a commitment to the search for
unusual solutions. Long term working relationship with
a number of leading Australian architects.
His projects range from large developments such as
‘Fusionpolis’ in Singapore, National Museum of Australia,
private polo club near Canberra and large CBD square
in Beijing to modest in size but high profile residential
projects in Australia and overseas.
He won numerous prizes and awards in international
competitions. Amongst them Lenne Prize in 1980 and
1985. In 2002 was awarded AILA president’s award for
„Services to Culture of Landscape Architecture in Australia“.
Terragram has been involved in projects in many
countries among them Australia, Bolivia, China, Czech
Republic, France, Germany, Indonesia, Iran, Israel, Italy,
Japan, Jordan, Korea, New Caledonia, Singapore, Switzerland, Taiwan, the United States of America and Vietnam.
Since September 2012 Vladimír Sitta has been visiting
professor at Faculty of Architecture ČVUT in Prague.
www.terragram.com.au
37
38
Současné tendence v oboru krajinářské
architektury se zaměřením
na nezastavěné území, tj. naplňování
Evropské úmluvy o krajině
rozšířený příspěvek přednesený Vladimírem Sittou 20. 4. 2012
Krajinářská architektura, jak ji chápu, se vymyká tradičním
vymezením. K tomuto přesvědčení jsem se nedostal náhodou, ale až po desetiletích praxe.
Věřím, že k tomu, abychom se dostali dál, potřebujeme radikálně přehodnotit své přístupy.
Existence tohoto oboru je archaismem 20. století. Stejně
tak dalších oborů, zabývajících se tvorbou městského prostředí v nejširším slova smyslu.
Oddělení disciplín vedlo k vytvoření ochranných lingvistických bariér, profesních žargonů, kterými se jednotlivé
profese snažily zaštítit, a tak zamezit jiným v překračování
pomyslných hranic. Tato situace profesní sebezáchovy trvá
dodnes.
Nechci uvádět nějaké umělé hierarchie do světa trendů.
Za současný trend proto nepovažuji dnes již usedlá hnutí
a přístupy, jako je například minimalismus, přestože zůstává
berličkou pro spoustu krajinářských architektů. Naneštěstí
v epigonských rukou nedošlo k obohacení minimalismu třeba humorem (až na výjimky – zvláště Španěly) anebo poezií,
a místo toho jsme svědky novodobých ekvivalentů historických vzorníků. Snad by bylo lépe hovořit o posedlosti plošným vzorováním.
Nebudu se také zmiňovat o situacích, kdy se návrh stane
ztělesněním servility a myšlenkové lenosti. Výsledky jsou
všude kolem nás – od infrastruktury k vizuálním zvratkům,
jako jsou třeba poutače pro Mattoniho kyselku. Je to McTosamé, neodolatelné Bavorsko od Šumavy k Tatrám, k tomu s trpaslíkem na slevu. A chcete-li živý ekvivalent: snůšky virózou postižených jehličnanů korunované Picea ošklivensis,
stříbrným to smrkem.
Zmíním se jen o těch, které mají vliv a přesahují úzkou skupinu zastánců, a v závěru také o tendencích, které se mně podařilo vystopovat.
Pár slov o trendech
Trendy jsou do určité míry diagnózou nespokojenosti se
statem quo, jsou výrazem lidského volání po změně. Podmínkou vzniku trendu je identifikace skupiny lidí se základními parametry proklamací a teorií. Bez tohoto souhlasu se
prostor pro rozšíření ideové báze nezvětší a celá záležitost
zůstane uzavřena uvnitř specializovaných médií, k nimž patří například univerzitní publikace.
Aby se trend prosadil, musí existovat vokální jednotlivec
nebo skupina, kteří své myšlenky neúnavně propagují. V architektuře k tomu přistupuje často i propaganda určitého
stylu. Extrémním případem je například Patrick Schumacher,
který tvrdí, že parametrická architektura je povýšena nad jakýkoliv regionální kontext, a je tudíž univerzální.
Rétorika spojená s trendem obvykle nadsazuje efektivnost
hnutí. Chybějící realizace propůjčují trendu prozatímní imunitu, a to až do doby, než dojde k usměrnění realitou.
Není divu, že zvláště akademické prostředí je živným podhoubím všelijakých „ismů“.
Máme věřit Jamesi Cornerovi – Field Operations, který tvrdí, že je nutné obrátit zájem na ekologické, kulturní, ekonomické, politické a legislativní procesy a nezabývat se tím, jak projekt vypadá, ale jak se vyvíjí a jak působí
v čase? Corner tvrdí, že je třeba se oprostit od scénografických konceptů a zaměřit se na produktivnější strategie
a na to, jak věci fungují. Field Operations, Cornerova firma,
je dnes spojována s Fresh Kills a High Line v New Yorku. Nemohu se zbavit dojmu, že proklamace a realizace existují
jako dva paralelní světy, spojené jakýmsi letmým dotykem.
Forma je zvláště v případě High Line jasně přítomná, i když
vegetace současnou hierarchii materiálů v budoucnosti nepochybně rozmělní.
Krajinářský urbanismus (Landscape Urbanism)
Toto hnutí vděčí za mnohé pionýrské práci McHarga (Design with Nature), který si uvědomil, že tehdejší přístupy
(70. léta) k tvorbě prostředí zanedbávaly přírodní procesy
a vedly ke statickým a předvídatelným výsledkům. Na svou
dobu revoluční názory bohužel zůstaly na půl cesty. Přívrženci McHargových názorů viděli jako jedinou legitimní formu doslovné napodobování přírodních forem, jako kdyby kačenám nebylo jedno, zda je rybník neurčitá organická forma,
anebo třeba obdélník.
Krajinářský urbanismus se zrodil jako reakce na impotentní systémy plánování a hlavně jako reakce na tzv. nový urbanismus (New urbanism), kdy infrastruktura a distribuce
stavebních objemů vytvářejí charakter místa za současného
vyloučení automobilové dopravy. Je kuriózní, že jde vlastně
o nostalgické hnutí založené i formálně na historických precedentech a na inspiraci Disneylandem.
Není divu, že přesvědčení, že krajina dokáže lépe definovat urbánní formu, je nejsilnější v USA, Kanadě a Austrálii,
kde jsou současné plánovací mechanismy zcela dominovány
trhem.
Krajinářský urbanismus považuje krajinu za spojující článek, tvrdí, že krajina je infrastrukturou procesu a operačním polem. Začíná analýzou procesů a tyto procesy se snaží
zapojovat do tvorby města. Krajinářský urbanismus je příliš
orientován na měřitelné a vědecky podložené aspekty, ponechává stranou člověka a architektuře přisuzuje roli druhých houslí.
Chápáno simplisticky: Nahradíme-li architekturu krajinou
se všemi procesy, které s krajinou souvisejí, jako například
vodní režimy, vítr, původní vegetace, vytvoříme prostředí,
39
které jako kouzelným proutkem odstraní chyby zdiskreditovaného systému.
Je krajinářský urbanismus zázračným lékem? Tvorba města
je komplexní disciplína, jakékoliv náhražky nutně ovlivní výsledek. Podíváme-li se na vizuální reprezentace krajinářského urbanismu, cítíme se jak na návštěvě v archaické knihovně Athénské charty, budovy rozptýlené v prostoru, jen těch
zelených nátěrů je jaksi více a i střechy ztratily svou protipřírodní imunitu a jsou živě zelené.
Osobně vidím hlavní klad tohoto přístupu v rozhodnutí,
kde nestavět a proč.
Bylo by zajímavé tyto principy aplikovat na plán Prahy,
řekneme z roku 1989, a výsledek srovnat se skutečností anebo s tím, co padá ze stolu developerů dnes.
Původní protagonisté krajinářského urbanismu jako např.
Charles Waldheim a Mohsen Mostafavi z Harvardské univerzity si poměrně brzy uvědomili určitou jednostrannost krajinářského urbanismu a snaží se o jeho reformu vtažením dalších disciplín do procesu, zvláště těch, které stály předtím
stranou.
Nový trend samozřejmě potřebuje nové jméno. Zrodil se
nový termín.
40
Ekologický urbanismus (Ecological Urbanism)
Tento pojem je dnes tak široký, že zahrnuje prakticky
všechno, co s tvorbou a existencí města souvisí. Ekologický urbanismus spojuje ekologii s urbanismem, něco, co bylo
donedávna považováno za protiklad. Z krajinářského urbanismu si ponechává důraz na to, jak krajina operuje, a na to,
jak zviditelnit krajinné procesy. Toto „obnažování” ekologie
není nic nového v anglosaských zemích, kde se nejeden projekt točí kolem sbírání dešťové vody.
Dnes je ještě příliš brzy na hodnocení tohoto trendu.
Ovlivní architektonické myšlení, jež vidí všechno jako konstrukce, které lze odstranit bez jakékoliv stopy?
Budova v náruči terénu, jenž stoupá a klesá, která se doslova ztrácí, rozhodně nepřestává být budovou. Není ani
krajinou, se kterou se snaží splynout. Již proto, že cenzuruje
většinu přírodních procesů a ponechává pouze ty, které jsou
žádoucí a kontrolovatelné.
Co je osvěžující, je konstatování, že obyvatel města je obětí předurčeného způsobu užívání městského prostředí a akceptování faktu, že do ekologie patří i místa, která nemají
jasnou funkci, ale jsou snadno dostupná. Druhotná příroda,
v podstatě spontánní kolonizace míst člověkem opuštěných,
má své místo – v budoucnu bude rekolonizována a absorbována do města. Sociální vztahy a lidská subjektivita rovněž
nacházejí své místo. Stranou nezůstává ani městská farma
jako zdroj potravin blízko zdroji.
Ekologický urbanismus se snaží rozšířit obzor za krajinářskou architekturu a rozmělnit tradiční myšlenková ghetta
dopravních inženýrů, ekonomů, politiků a také architektů.
Zůstává otázkou, zda ve společnosti, jíž dominuje ekonomika, která manipuluje naše vidění světa na úkor dlouhodobých plánů a perspektiv, najde ekologický urbanismus způsob, jak efektivně změnit převládající názor, že ekologie je
dobrá, pokud se nedotkne zisku. Přínos ekologického urbanismu může být ve vyvolání debaty o tom, jak omezeně přistupují jednotlivé profese k tvorbě města.
Město se stalo prostorovým jarmarkem pro realitní makléře. Jakékoliv transakce podléhají všudypřítomné logice
volného trhu. Investoři chtějí peníze a politikové moc. Ekologický urbanismus zůstává zatím uzavřen v inertním pro-
středí univerzit. I mezi známými praktikujícími akademiky
se najdou vokální skeptikové. Martha Schwartz (profesorka
designu na Harvardské univerzitě) při naší nedávné debatě na univerzitě v Pekingu tento trend označila nevybíravě
za nesmysl (přičemž český výraz je daleko slušnější než jeho
anglický ekvivalent).
Může ekologický urbanismus ovlivnit českou scénu?
Na tuto otázku si netroufám odpovědět. A asi nejsem sám.
Urbanismus jako otevřený proces
(Process Urbanism)
Zaměřuje se spíše na situaci než na funkci. Do jisté míry
navazuje na hnutí situacionistů. Podobně jako krajinářský
urbanismus tvrdí, že město lze plánovat podle přírodních
procesů a systémů, snaží se vytvářet systémy, které lze porovnávat s ekologickými cykly. Snaží se odstranit rozdělení
města, přírody a kultury. Vidí město jako adaptabilní organismus. Hledá synergii mezi komponenty, které nemají žádný zřejmý vztah. Skoro surrealisticky například mezi slavíkem a nemocnicí.
Nepřekvapuje, že jedním z kritérií je odmítání sociální hierarchie, které vede k vytváření socioekonomických monokultur. Generátorem má být každodenní život. Otevřený urbanismus vytváří matrici, kterou obyvatelé naplňují vlastními
zkušenostmi a nápady. Uvidíme, zda tento proces, použitý
v Greve Midtby v Dánsku a propagovaný Stigem Andersonem,
něco přinese do vyplundrované krabičky urbanistických nástrojů. Přes podobnosti s proklamacemi krajinářských urbanistů jde o paralelní teoretický systém s méně hlasitými proklamacemi o schopnosti řešit problémy současného města.
Programatický minimalismus
Programatický minimalismus je výrazem důvěry ve schopnost publika dotvářet programatický prostor. Prázdno – ne
diktát návrhu – předpokládá, že obyvatelé budou sami organizovat život ve veřejných prostranstvích. Bez schopnosti spontánního projevu se nelze spoléhat na neočekávané. V Čechách došlo k několika akcím, které posílily důvěru
ve schopnost publika si přivlastnit prostor, byť i dočasně. Viz
např. Občan Rulík v Brně anebo hry s dlažebními kostkami
tamtéž.
Jedním z výrazných protagonistů je holandská skupina
West 8. Slovy Adriaana Geuzeho mají mít občané možnost
modifikovat povrch města s tím, že krajinářská architektura
vytvoří situační scénáře. Samozřejmě nelze brát jejich rétoriku doslova. Polyfunkčnost anebo schopnost měnit konfiguraci osvětlení se ještě nerovná spontánnosti.
Zvláštním případem je Čína. Odhlédneme-li od brutálně
potlačených politických akcí, obyvatelé veřejně používají
parky způsobem, o kterém se Evropanům může jen snít.
V parcích se tančí, muzicíruje, píše se poezie, cvičí, spí,
hrají masově karty, a to i v desetistupňovém mrazu.
Dále se ještě formou neučesaných poznámek zmíním ne tak
o trendech, spíše o tendencích, s nimiž se pravidelně setkáváme na stránkách digitálních i tištěných.
Globalismus
Jde většinou o příklady objektofilie, závislosti a formy
narcismu, která občas potká každého, kdo se snaží něco navrhnout. Tato posedlost vnější formou oslavovanou napomádovanými stránkami magazínů nejrůznější provenience nám
dala nejen architektonické hvězdy, ale i krajinářské hvězdy.
A tak jako Big Mac chutná stejně v Praze jako v New Yorku,
A tak jako Big Mac chutná stejně v Praze jako v New Yorku,
nacházíme univerzální formule krajinného vzorování à la Peter Walker anebo Martha Schwartz, bez ohledu na kontext
a lokalitu. Biomorfismus Burle Marxe je pasé, linky, deformované karteziánské geometrie jsou chic a Koolhaas zůstává
vlivnou figurou s pereniálně osvěžujícím konceptem pro La
Villette, který tehdejší porotě nahnal tolik hrůzy.
Architektura hvězd
Poctivá, téměř neviditelná krajina, ve které je lidem dobře, aniž by si uvědomovali proč vlastně, je minulostí. I krajinářská architektura, stejně jako architektura, má pár protagonistů, i když nejsou tolik vidět – prostě chybí priapická
dimenze. V těchto projektech už příliš nezáleží, jak je lidé
budou využívat, ale jak vypadají na stránkách časopisů. Je
pro mne hádankou, jak lze tato veřejná prostranství fotografovat bez lidí. V některých případech jsou projekty prezentovány téměř výhradně z ptačí perspektivy. Ukazuje se znovu
a znovu, že spektákl vytváří pasivitu.
Kamufláž
Anebo zelená softwarová revoluce. Stačí krátká exkurze na stránky architektonického časopisu a jen barvoslepý
si může nepovšimnout laciných zelených tapet nalepených
na jakýkoliv, přednostně vertikálně směřující a ještě lépe
zborcený povrch.
Přiznám se, že po léta jsem se zasazoval o ekologicky kooperativnější fasády, samozřejmě založené na inspiraci existujícími přírodními systémy. To, co vidíme, nemá s ekologií
nic společného. Až na výjimky úvahy o tom, jak photoshopscaping bude operovat v čase, nejsou vůbec brány v potaz. Zelené pixely nahradily ekologii a realitu.
Tektoniku vystřídala zeleň, které jsou přisuzovány téměř
nadpřirozené schopnosti v zakrývání myšlenkově aridní architektury. (Nemluvím o pozitivním integrování vegetace
a konstrukčního systému fasády jako např. u Foreign Office Architects; ale i dnes světoznámé zelené stěny Patricka
Blanca jsou systémy uměle udržované při životě nákladnými
technologiemi.)
Snad totální kolaps Paradise Project v Londýně přinese
trochu zdravého rozumu do světa zelených halucinací.
Romantismus vizualizací
Snad jako reakce na deromantizaci městského života se
ve vizualizacích objevuje silný trend po svůdných, atmosférických efektech na hony vzdálených od reality.
Perspektivy jsou zabydlené usmívajícími se a skotačícími
lidmi o věkové hranici nepřesahující zhruba 30 let. Málokdy
je vidět člověka s knihou, zato mobil je všudypřítomný. Tyto
vizualizace nejsou nic nového než chytrý marketing.
Často nechybí ani humor, i když se domnívám, že je to spíše kouzlo nechtěného. Vizualizace nových steroidních domů
v Malešicích předčí očekávané.
Neoornamentalismus
Většinou jde o dekorace odvozené od přírodních, někdy
i historizujících motivů. Uvádím tento trend, kterému chybí teoretická báze, jako příklad toho, co považuji za kreativní krizi, ne jako něco hodné následování (alespoň podle mého názoru). Berlínská firma Topotek (která prohlašuje
ústy svých protagonistů, že chtějí provokovat), West 8 a další pravidelně flitují s ornamentalismem, přitom se často odvolávají na kontext.
Historicismus. Historie jako náhražka
I když se jedná o trend, který Evropu zasahuje jen omezeně
– snad kromě Anglie –, jsou Čína, Austrálie, USA, Jižní Afrika
a země prosáklé naftou skutečným rejdištěm kýčařů nejrůznější provenience.
Napodobit lze cokoliv a odkudkoliv. Bylo by snadné tento
trend prostě ignorovat a prohlásit ho za estetický neandrtalismus. Z povrchu planety však nezmizí.
Naneštěstí se tyto vizuální nevolnosti nevyhnuly ani České republice.
Formule jako všelék
Ráj byrokratů. Stejně jako město, i městská krajina je vytvářena formulemi, ne logickou potřebou anebo požadavkem
místa a obyvatel. Tolik a tolik procent zeleně, tolik na silnice, chodníky, zástavbu. Není divu, že obyvatelé vyhledávají místa imunní před kulturně negramotnými formulemi současnosti, které zcela eliminují překvapení.
Díky těmto formulím je v zemích jako USA anebo Austrálie
věc tak samozřejmá, jakou je sbírání dešťové vody, vyvrcholením kreativity krajinářského architekta.
Zemědělská politika Evropské unie
Těžko označit direktivy, které mají neuvěřitelný vliv
na tvar evropské krajiny, jako trend. Direktiva není trend,
vyžaduje podrobení se. Co se týká jejího dopadu, je Brusel
na dobré cestě ke krajinné homogenizaci. Centrální plánování vstupuje do krajiny zadními dveřmi.
Budoucí trendy?
Vstupujeme do éry extrémní eskalace technologií. Není
daleko doba, kdy technologie a živé systémy budou syntetizovány. Je možné, že člověk vytvoří krajinu, která bude mít
schopnost vlastní reprodukce a schopnost reagovat na vnější síly.
Nikdo dnes neví, kde leží biotechnologické limity, jak
rychle se hranice mezi umělým a přírodním budou stírat, zda
transpřírodní robotické systémy změní naše kolektivní ideály. Jedno je jisté. Bude to krajina, kterou naše oči, navyklé
na známé, jen stěží rozpoznají. A je možné, že to nebude krajina pozemská, ale planetární.
Poučení z krizového vývoje
Omlouvám se pamětníkům, i mně jde z této slovní kombinace mráz po zádech. Přes všechny proklamace, medajlování a mediální drobky je krajinářská architektura v České republice až na pár výjimek na úrovni rozvojových zemí.
V její úrovni se odráží nejen politický, ale i hodnotový systém společnosti. Krajinářská architektura musí přestat být
pasákem developerů, povrchním dekoratérem a zametačem svinstva. Musí přestat se svou servilní ochotou používat prostředky zelené kamufláže k pochybným a často neetickým cílům. A musí přestat s pocitem na výhradní právo
být reprezentantem přírody ve městě, přestat vidět krajinu jako suvenýr, antidotum denaturalizace. Úkolem architektů jakéhokoliv zaměření je přispívat pozitivně ke kultuře země. Na tento úkol však musí být lépe připravováni,
než jsou dosud. Obnovit krajinu jako proces vyžaduje podstatně větší organizační schopnosti než pouhá orientace
na formu. Vymlouvat se na špatné podmínky můžeme donekonečna.
Nenarozená generace nám bude jistě „vděčná“ za náš nedostatek vize a odpovědnosti.
41
Na závěr
Ať už jsou trendy jakékoliv, pro mne je jasné, že dělení na architekturu, urbanismus, krajinářskou architekturu je pozůstatkem modernismu. Ve světě existuje jeden silný trend, a to je snaha provázat tyto disciplíny ne až někdy
na konci formativního studia, ale již na začátku. Vím, že volání po ekologickém Bauhausu ještě nějakou dobu bude jen
slabým hlasem v současném světě ovládaným hodnotovým
systémem, který takovým snahám nepřeje. Přívrženci statu
quo tento systém přes hlasité protesty nepřímo podporují.
Věřím v nevyhnutelnost prohloubení vzdělání všech profesí, které se zabývají tvorbou města, a nejen pro často zatracované architekty krajináře. Je jen třeba si uvědomit, že běh
událostí začíná předbíhat naše schopnosti na ně reagovat.
Zakončím čínským příslovím: „Nejlepší doba na zasazení
stromu byla před 20 lety. Druhý nejlepší čas je dnes.“
Contemporary Trends in Landscape
Architecture with Focus
on undeveloped Areas in the City
Vladimir Sitta, 20. 4. 2012
42
Introduction
I was asked by CVUT to contribute to this seminar, with a survey of trends and tendencies or perhaps also fashions that we
encounter in contemporary landscape architecture. I apologize
for the subjectivity of this survey. I am a practicing landscape
architect, not an academic, which inevitably introduces some
personal bias in the following survey.
Landscape, in my interpretation, is a much wider discipline
that transcends its limiting Czech definition.
One can paraphrase Hans Holbein’s proclamation that
“Everything is architecture” as “Everything is landscape”. To
me there is very little use in defining what each discipline can
or cannot do. It leads to the erection of artificial barriers,
with the purpose of keeping undesirables out and defending
so called professional territory. It is even supported by legislation in some countries. This professional encapsulation
leads also to the emergence of linguistic barriers, professional jargons that are meant to defend the exclusivity of the
club members. Where collaboration and cooperation would
inevitably benefit the client, we find fierce competition, and
“keep out” signs.
I don’t want to introduce any artificial hierarchies to the
world of trends.
Some emerge and subsequently fade.
Some are perennial and some exist on the fringe, hardly perceived as such. Take for example minimalism. It evolved as a reaction to overdesigned, fussy designs that were cluttered by
various paraphernalia. It remains the modus operandi of some
landscape architects, however in recent years it has become
very prevalent and also rather stale. Perhaps only Spanish architects have managed to enrich minimalism with a bit of lightheartedness, poetry and humor.
Widespread minimalism in the hands of epigones, has led to
patternmaking that has affected mostly the ground. It shows
a clear preference for linear form would it be stripes, lines connecting nothing, trees traversing the ground without any contextual guidance. Technology helps with stripes of LED lighting.
Are there other trends not worthy to mention?
I leave servility, ethical corruption and intellectual laziness
out, even if we are forced to negotiate with the physical manifestations of these aspects, virtually on an everyday basis.
Gaudy and hideous billboards definitely fall into this category.
There are also horticultural equivalents of these, for example
Picea pungens (silver fir); I use the Latin name, for you to see
that I am the “professional”.
From a plethora of trends and tendencies, I mention only
those that are widespread and are not only the domain of some
narrow groups of proponents.
For trends to be detectable and become influential, they need
protagonists and followers. Followers usually recruit from individuals who are not capable of finding their own original solutions and answers to design problems. This group must identify
itself with the basic parameters of the theoretical and ideological parameters, as established by proponents. Without an audience and promotional base, like various media, the intention
of the would be trendsetter remains encapsulated within specialized media, like academic publications or even samizdats.
Some architects are well versed in manipulating media to
serve their own agenda. For example Patrick Schumacher is vigorously promoting his theory of parametric architecture that
is above any regional context and is thus universal.
The rhetoric linked to the promotion of a particular trend,
usually exaggerates the effectiveness of the movement. Better
even, when there are no realizations to test the theory. It lends
an atmosphere of immunity; there is nothing to undermine the
credibility of proclamations.
Let‘s stay within the realms of landscape architecture.
Should we believe James Corner from Field Operations, who urges us to pay attention to ecological, cultural economic, political and legislative processes? We should, according to Corner,
forget how the project looks but focus on a project’s evolution
and effectiveness in time. He further urges us to leave stenographic concepts out and focus on more productive strategies
and on the way things operate. Now enter reality test. Corner’s
firm, Field Operations designed Fresh Kills and the now famous
Hi Line in New York. I can’t help myself in feeling that here we
encounter two parallel worlds which converge only fleetingly.
Form in Hi Line is very present and horticulturally rich planting
speaks very little about “the operation”.
Landscape urbanism
Protagonists of this theory, which is finding its way into
contemporary practice, owe a lot to the pioneering work of
Ian McHarg. His seminal work “Design with Nature” acquired
almost a cult status amongst academics and students after
its publication. McHarg realized that simplistic methodologies used to construct the environment are neglecting nature’s processes and also lead to static and predictable outcomes.
Whilst his views were revolutionary for his time, McHarg
has not clearly stipulated how to translate those principles
into tangible design landscape. His disciples interpreted his
theories as bio mimicry, simply repeating natural forms regardless of the context. Well for example, try telling a duck
that organic form makes for a far better habitat than a rectangular pond.
Landscape urbanism is a reaction to the impotent planning systems, especially to so called New Urbanism, a term
which is actually a misnomer as it relies on simplified historic city structure. It is quite understandable that New Urbanism found its roots in the USA with its plethora of urban
problems plaguing its car dominated environment. Walt Disney attempted quite successfully to rid the city of crime,
cars and other negative aspects, using a single method of
keeping undesirables out and strictly controlling allowable
activities. Some authors even considered Disneyland as the
only American city that works. It does not then come as a surprise, that planners especially in countries with so many cities that evolved around cars have discovered New Urbanism
as a panacea to the deficiencies of planning systems.
As opposed to New Urbanism that relies on the superficial
urban form, landscape urbanism considers landscape as the
linking element. Landscape thus becomes the infrastructure of the process, forming its operational field. Landscape
urbanism tries to analyze processes and introduce them to
the creation of cities. The weakness in landscape urbanism
lies in its orientation on measurable and scientifically supported aspects of the environment. It leaves out human inhabitants and considers architecture as something rather
unimportant. Despite its apparent shortcomings, countries
that rather thoughtlessly disposed of valuable land, found in
landscape urbanism something like a savior for the impotency of their town planning. I will name just a few: USA, Australia, and Canada.
There is no doubt, that to incorporate natural processes
like hydraulic regimes, geology, topography, wind, native
vegetation and fauna into site planning, is a valid and positive gesture . Is landscape urbanism the panacea that its
protagonists would like it to be and will it lead to an urban
form with increased habitability?
Creation of a city is a complex process that cannot be reduced to a handful of formulaic approaches. It is enough to
look at recent visual representations of landscape urbanism
(Stosser etc.) and one feels the stale air of Athens Charta refreshed only by the greater abundance of photoshopic greenery. Presently, I see the most positive aspect of landscape urbanism, in the determination of where is acceptable to
build and where not. Applied retrospectively to the situation
in Prague, I am convinced that the city would be saved from
many inappropriate developments.
Ecological urbanism
Original protagonists of landscape urbanism like Charles
Waldheim have tried to address shortcomings of landscape
urbanism by incorporating other disciplines that have not
been considered previously.
To distinguish the reformed ideology they have coined
a new term: Ecological Urbanism. Ecological Urbanism joins
ecology and urbanism. The fusion of those two aspects, ceased to be part of the thinking about design of cities, particularly by modern era planners who displayed almost a fatal
addiction to cars. On the other hand, many of those aspects
were considered by the ancient Chinese. It has even been
said that environmental factors influenced the geographical
location of Prague.
Strong ecorevelatory aspects of landscape urbanism have
been kept. For example, collection of storm water could be
presented by some epigones as a key element informing design and distribution of built volumes.
In my view, it is too early to see how this trend would influence mainstream architectural thinking. So far it is completely construction-centric with a strong emphasis on the
creation of controlled environments and peripheral consideration of natural processes. Enter for example a shopping
centre. It represents structure that perform as a filter, an
environmental censor keeping anything uncontrollable out,
unless of course it could positively influence shopping habits of visitors.
The Environmental Urbanism statement, that the city
dweller is a victim of a predetermined way of how to use
the urban environment, could be described as refreshing. It
maintains that part of city ecology, is also places without
a clear function but with a degree of good accessibility.
Secondary nature, in principle spontaneous colonization of places abandoned by man, has a place in the city fabric. In future it will be colonized and absorbed into the city.
Environmental urbanism also allows for social relationships
and human subjectivity. Even agriculture close to a user has
a place. One can speculate, would it lead to proliferation of
urban farms, for example, as is the case in Cuba?
The ambition of environmental urbanism is to widen its reach beyond landscape urbanism and dilute or smash the traditional thinking ghettos of traffic engineers, economists,
politicians and also architects.
The question remains, to what degree would be market oriented societies willing to change their fixed attitudes. They
accept that ecology is good, only if it does not affect the profit or does not force any radical changes to consumerist lifestyle. Another potential of environmental urbanism could be
43
change in the way individual professions approach creation
of cities. It is clear that our cities become a market for real
estate speculators and have very little control over developments. All important decisions are dictated by logic of the
free market. It is quite simple: Investors want money, politicians long for power. Add to this corruption and generally
weak planning controls in the Czech Republic and it becomes
obvious that if this trend should ever leave the safe walls of
academia and instigate positive change, it would need to enter the main stream of decision making. It is very doubtful
that this could happen without the strong grassroots movements. Only those can rip into the corrupt and business as
usual system.
44
Process Urbanism
Whilst ecological urbanism incorporates community in its
philosophy, process urbanism sees the community as a key
element deciding the future of cities. In a sense, it is the
most democratic process so far. First results show promise in
limiting power of developers and politicians in manipulating
and distorting planning systems. Inevitably, there are some
similarities with environmental urbanism. Social aspects,
ecology of culture, openness, and participation of citizens,
appear to shift the emphasis from pure look to feel.
Confined mostly to Scandinavian countries, with their sophisticated social structure and citizens used to exercising
their democratic right, this trend appears to transgress its
original geographic confine.
It is clearly subversive to the current Czech practice that
leaves so many citizens disenchanted and disenfranchised.
The following text describes further tendencies or approaches, without a clearly distinguished group of promoters or
speakers. It is not a cohesive philosophy, rather my subjective categorization and stray thoughts. They were triggered by my personal observations, surfing in cyberspace and
browsing through various magazines and books. I apologize
for the somewhat vague characteristics.
Programmatic minimalism
Some projects show a great restraint in programming
the space, leaving interaction with the public to determine
the form. Unprecedented interconnectedness of especially
younger demographics requires spaces that enable appropriation to stage spontaneous gatherings.
Over furnishing here works as an antidote. So far those gatherings were motivated mostly by protests; however it was
their fluidity that confined control obsessed authorities to
the role of spectators. (Refer Paris or London riots).
Adriaan Geuze, the vocal grounder of West 8 group claims
that citizens should have the right to modify the surface of
the city. For this, landscape architecture should create situation scenarios. How far this proclamation has been realized by West 8 is difficult to establish. True, in Rotterdam’s
Schouwburgplein, visitors can play with the shape of lights,
but a radical alteration of the design it is not.
Interestingly, the availability of paving materials in Husova Street prompted the public in Brno to create spontaneous assemblages of cobblestones to the dismay of paving
contractors. In the same city, three statues of the “Citizen
Rulik” suddenly appeared in the park within the city centre.
Citizens were entertained by those statues for quite a while
and I believe that the perpetrator was never found. They disappeared in a similar clandestine operation.
A special case is China. Aside from the brutally suppressed
events in Tiananmen Square in Beijing, the Chinese have an
ability to appropriate the public space to suit their momentous demand. Without too much or even in the absence of
any designed furnishings, they find a place for dance, tai chi,
music, singing, cards, poetry writing and of course hawking.
In conclusion, one needs a more urban scenario that enables, rather than prescriptive designed instructions.
Globalism and Star architecture
Regional specificity appears to be dead. It is practiced only
by a few pertinacious characters, which cling to genius loci
and intimate knowledge of cultural roots. Enter objectofilia beloved by media. It is the tyranny of seductive surfaces,
eye candies, the cult of spectacle and design superstars. It
would be false to believe that this is confined to architecture
only. The spread of formulaic landscapes, pattern making regardless of the context, shows to be no abating.
There are now many clones of Peter Walker, Martha
Schwartz, Eric Mirales and other lesser profile designers. The
once influential painterly and organic Burle Marx became
just a ghost. Distorted or fractal geometries are in and Koolhaas with his programmatic juxtapositions, remains a figure of influence whilst delirious cities are shifting from the
West to East.
It is difficult to bypass so called Star architecture with the
cult of personalities whose influence transcends geographical boundaries. Visually loud architecture becomes mostly
the signature of moneyed countries such as the Arab Emirates and others. This is not to say that landscape architecture
is completely immune from the lure of the spectacle. Confined
to a more horizontal than priapic dimension, it has been forced into more modesty. Nevertheless landscape architecture follows a similar pattern in its desire to get published. Interestingly enough there is a plethora of glossy publications
dedicated to public spaces. Curiously many are photographed
from the helicopter and are virtually devoid of any human
presence. Is it true that the orchestrated spectacle creates
passivity? Even a homeless person seems too difficult to find.
(Melbourne Docklands are a good case to study).
Camouflage
Many years have passed, but I still remember vividly the
almost threatening declaration of one high profile architect:
HIS buildings (it was a public institution) ought not to be
hidden beyond trees.
The situation today couldn’t be any more different. Whilst
some would argue that it is the environmental movement
I believe that it is actually Adobe who is to blame for the ubiquitous green façade nowadays. The building façade has lost
the importance of its tectonics and immunity from the invasion of anarchic vegetative growth. To a degree it was part of
my personal crusade, to argue for a substantial increase in
more ecologically cooperative constructed surfaces.
Instead of devoting energies to find materials suitable for
spontaneous colonization by plant life we witness Photoshop orgies that disregard availability of the technology and
economic constraints.
Green pixels replaced ecology. Green is the magic wand liberating us from the tyranny of tectonics. Questionable developments are made more acceptable if covered by the veil
of visual greenery. Patrick Blanc, French botanist who adopted hydroponics to vertical surfaces, has become the hou-
sehold name for developers and architects. Undoubtedly
attractive, those green walls are grossly overrated, being
suitable only for extremely well maintained first class lounges or upmarket shopping centers. The collapse of the Paradise Project I London or almost total demise, albeit temporary, of the highest green wall in the world in Sydney (ref.
picture) ought to bring more common sense to a greenadolatory digital ecstasy.
Unreal world of visualizations
Perhaps it is a reaction to our de-romanticized urban life,
our longing for a world that no longer exists, influence of
seductive packaging and also the curiosity of imagineers
exploiting the capabilities of software. It is clear that the
world of architectural representation has undergone a radical change. While it was once possible to discern the skilled
hand of the designer, now there is software equalizing everything.
Perspectives are overflowing with young, smiling, frolicking metrosexuals dressed in the latest fashions. Cars of
brands affordable only by the few are parked nearby. Occasionally the hand of the visualizer slips and some children
trespass into the perspective. It is after all the generational
continuity that also helps to sell. Beautiful, rootless, fully
mature trees thrive in paving saturated with nutrients. They
reach a shape achievable only in the best natural conditions.
The obviously non- problematic animated life solves even
the insurmountable problems of planning. We must not forget the interconnectedness – without the i-phone in everybody’s hand, the visualization is a failure. Sometimes these
perspectives reach the highest echelons of absurdity. Newly planned housing blocks on steroids, located in Malešice
near Prague, even had cockatoos sitting on branches of some
non-identifiable subtropical trees. Was it to echo that global
warming was imminent? Or was it to wrong the current Czech
president, who is one of the vocal climatic skeptics?
Neo-ornamentalism
We live in eclectic times and novelty, in a cornucopia of
plunderable images, is becoming quite scarce. Interestingly enough, some firms flirting with fractal geometries on
one side, switch to natural or historicist patterns to treat the
ground as if it would be some form of carpet that gets thrown
out when worn. Can we interpret this as a sign of a creative crisis, of dried up imagination? Despite rhetoric recalling
context, it is difficult to find justification for such gestures
like the maple leaf shaped island by West 8 in Toronto, or excessively repetitious ornamentation of parterre in Madrid,
or the swan-shaped island on Swan River in Australia‘s Perth,
by Melbourne firm of architects Ashton -Raggatt- McDougall.
Perhaps we are not talking here about ornaments but about
the outright kitsch.
Historicism
Uncritical mimicking of the past, has in some countries reached almost the proportions of a cultural disease. Anything
old must be good. If we don’t have it, we can fabricate it.
Europe, having an abundance of the real past is considerably less affected (but not immune) than Middle Eastern countries soaked in oil wealth, or countries with the short history of western colonization (USA, Australia, Canada, South
Africa) or with continuity so brutally interrupted like China.
It is not rare to see a Neanderthal-shaped house gate be-
ing opened by the latest electronic gadget, all this monitored by high resolution close circuit television.
I believe that this phenomenon – to compensate for the
onslaught of technology with crappy old replicas, is more
a case for a psychologist, rather than warranting lengthy discussion here.
Formulas
Formulas help us to live. At least this is what bureaucrats
believe. They are an easy tool, to justify their existence. Please don’t confuse this with technical standards, even if those
would benefit from revisions from time to time. Magic formulas are used to tell us how, where and with what.
This is regardless of the unique characteristics of site. The
premise is that sameness does not disturb. Some nanny states, for example my second home New South Wales, determine ratios not only of the hard and soft landscape, but even
state the percentage of native plants required, whilst very
vague in determining what native actually means. This system is fed often by antiquated technical knowledge that lags
considerably behind the latest advancements. I mentioned
before, that collection of stormwater is elevated on top of
the pedestal of creativity for landscape architects in USA,
Australia and countries where they mimic these systems.
The modus operandi of bureaucracy goes for example like
this: Australian farmers were by necessity collecting all rainwater in the past.
City dwellers have completely forgotten water management skills with the advent of the town water supply. Later
some people tried to install stormwater storage in their suburban home. A decade or so ago it was forbidden. Now it is
prescribed…
Agricultural Policy of the European Union
Whilst I don’t claim to be more than a superficial observer,
having had no more than fleeting encounters with results of
the policy, I speculate that there has been no stronger influence on the appearance of the landscape since the demise
of totalitarian regimes in Europe. The influence of the new
Brussels-based central planning is rapidly changing not only
how the landscape looks, but also what is being produced.
Farmers or land owners receive subsidies for agrarian nonactivity. In some cases, changes could be visually appealing,
but cheap imports will not return the fruit trees that used to
shape the Czech landscape for centuries.
And for the future trends?
We are entering an era of extreme escalation of technologies.
Synthesis of technology and living systems is not far away.
Indeed, labs already cultivate micro landscapes of human
tissues on carbon fiber filaments. It is possible that man will
create landscapes that will be capable of their own reproduction and that will be able to react to external factors. Or that
the genetic code determining how and where trees grow and
how to involve them in the creation of human habitats, will
be applied. We don’t know where the biotechnological limits
are, or how fast boundaries will disappear between artificial
and natural, or if the Trans natural robotic system will change our collective ideals. One thing is certain: It will be landscape that we will hardly recognize. It is also possible that
the future landscape will not be earth-scape but universescape. Or, perhaps as doomsayers predict, neither of these.
45
46
Lessons from the critical development
I apologize for borrowing this phrase from the discredited
regime that shaped our country for more than 40 years. Despite proclamations and self-delusion, the situation of landscape architecture here is hardly better than in much less developed and poorer countries. To blame the past, is no more
than an apology for the inability of the profession here, to
instigate a positive change. Twenty years is a long time. Look
at China. The change of the entire profession there and its
achievements, has taken hardly longer than a decade or so.
It is not that we should reject all trends and tendencies
outright. Far from it. We should assess them for potential benefits for our work and use those aspects that suit specific
Czech situation and its improvement.
No other design activity reflects the values of the society better than the state of its public spaces, especially parks
and gardens. Landscape architects here must stop being
pimps to developers and politicians. Should the profession
acquire the status it is longing for, it must cease to be a surface decorator, a cleaner of urban detritus fallen from the
table of other professions like traffic planners, but also socially irresponsible architects.
It must cease to use its knowledge of green camouflage to
disguise unethical developments. It must also stop proclaiming itself as a sole representant and defender of nature in
the city, or seeing nature as a trophy to justify its existence.
It is after all, the role of all professions, regardless of authorization or specialization, to contribute to the culture of the
country and wellbeing of its inhabitants. They must be prepared well than they are currently.
To resuscitate landscape as a process requires greater organizational skills than just orientation on the pure form.
It is easy to blame others, government, public, etc. Are we
going to be able to explain and justify our complacency, our
inactivity, lack of vision and responsibility to those who are
born today or tomorrow? Voiceless today, they will have to
face cleaning the Augean stable left by us.
And at the end
Regardless of the nature of trends, sub trends or tendencies, it became clear to me that division and compartmentalization of disciplines within our planning process should
be destined to history. The trend we should follow is to integrate all disciplines involved in shaping man-made environments. This also includes social ecology, psychology, cultural sustainability and applied philosophy in one curriculum.
I believe that there is a real need for an Ecological Bauhaus,
even if in the current political and cultural milieu it may be
far away. Times are adverse to risk and radical changes.
There is a danger however, that events are happening faster than our ability to respond to them. I end with one Chinese proverb: The best time to plant a tree was 20 years ago.
The second best time is now.
Edited transcript of contribution to the seminar by Vladimir Sitta at CVUT in April 2011.
Post scriptum (November 2012)
Years of practice in various capacities that would not be
possible in the Czech Republic without authorizations (called
registration in other countries) convinced me that our definition of what landscape architecture is or what a landscape architect is allowed to do is seriously lacking. In these years over-
seas I have worked as a landscape architect, urban designer,
furniture designer, water feature designer, stage designer and
environmental artist. I don’t claim that I have worked as an architect, but conceptually I have designed quite a few buildings.
Over the years, I have never been a member of any professional body and have had generally no problems, with the exception of some professional bodies that tried to remove our firm
Terragram from lists of potential tenderers. Why to include this
note? I just would like to question discriminatory agendas of
various institutions and declare my unconditional support for
the maximum openness and accountability of professions that
derive their living from receiving public money. Applied to competitions they should be opened also to students and fresh graduates.
Richard Stiles, MA, Dip, LD, MLI, Dr. h.c.
*1952, Velká Británie | Great Britain
Richard Stiles, anglický a rakouský krajinářský architekt, v roce 1973 ukončil studia na St John’s College v Oxfordu ve Velké Británii a v roce 1975 získal titul krajinářského architekta na Univerzitě v Newcastlu.
V letech 1975–1985 byl členem projektových týmů
ve Velké Británii a v Německu (Renton Howard Wood Levin Partnership v Londýně, Bödeker Boyer Wagenfeld und
Partner v Düsseldorfu, Büro Schmidt und Stahr v Mnichově atd.), kde se podílel na řadě významných projektů.
V letech 1985–1993 působil jako vedoucí postgraduálního programu krajinářské architektury na univerzitě
v Manchesteru ve Velké Británii.
Od roku 1994 do dnešní doby je vedoucím oddělení krajinářské architektury na Technické univerzitě ve Vídni.
V letech 1998–2004 byl prezidentem Evropské rady škol
krajinářské architektury ECLAS (European Council of
Landscape Architecture Schools). Od roku 2002 je hlavním koordinátorem programu LE:NOTRE Erasmus Thematic Network Programme in Landscape Architecture. V letech 2007–2010 byl členem Řídicího výboru pro evropskou
spolupráci ve vědě a technologii COST-ESF (European Cooperation in the field of Science and Technology – European Science Foundation) pro mezioborovou vědeckou
iniciativu s názvem „Nové perspektivy krajiny“.
Richard Stiles je autorem mnoha publikací, z nichž nejvýznamnější pro oblast týkající se jeho přednášky jsou:
Stiles, R. a kol., Guidelines for Making Space, Project
Report for UrbSpace (2010).
Dostupné na www.urbanspaces.eu.
Stiles, R., Open space: time to ‘leap the fence’ again.
Futuropa, Council of Europe, Strasbourg. V současnosti je
práce připravována k vydání.
Richard Stiles, English and Austrian landscape architect, graduated in 1973 from Oxford University–St John‘s
College, in 1975 received diploma in Landscape Design at
University of Newcastle upon Tyne (Great Britain).
1975–1985 he was a member of design teams in Great
Britain and Germany (Renton Howard Wood Levin Partnership in London, Bödeker Boyer Wagenfeld und Partner
in Düsseldorf, Büro Schmidt und Stahr in Munich etc).
1985–1993 he was a course leader for postgraduate
Master of Landscape Design at University of Manchester
(Great Britain).
Since 1994 until now he has been a chief of Department of Landscape Architecture in Vienna University of
Technology (Austria).
He was President of ECLAS (European Council of
Landscape Architecture Schools) in the years 1998–2004.
Since 2002 he has been network coordinator of LE:NOTRE
Erasmus Thematic Network Programme in Landscape
Architecture. 2007–2010 member of steering committee
for the COST-ESF (European Cooperation in the field of
Science and Technology – European Science Foundation)
Interdisciplinary science initiative “New Perspectives on
Landscapes”.
He is an author of numerous publications, e.g.:
Stiles, R., et al (2010) Guidelines for Making Space,
Project Report for UrbSpace (www.urbanspaces.eu)
Stiles, R. (forthcoming) Open space: time to ‘leap the
fence’ again, Futuropa, Council of Europe, Strasbourg.
47
48
Současné tendence v oboru krajinářské
architektury se zaměřením na zastavěné
území pohledem krajinářského
architekta
Záznam z přednášky Richarda Stilese z 4. 10. 2012
V úvodu své přednášky Richard Stiles představil současnou šíři profese krajinářské architektury, která zahrnuje
plánování, navrhování a management krajiny sídel i volné
krajiny.
Proces navrhování veřejných městských prostorů ve všech
třech úrovních vysvětlil na konkrétních příkladech nových
veřejných prostorů ve Vídni. Věnoval se jak širšímu kontextu města, tak celkovému návrhu i významu detailu v prostoru města.
zaznamenala Radmila Fingerová
Na závěr přednášky R. Stles informoval o evropském projektu LE:NOTRE, jehož je hlavním koordinátorem. V rámci tohoto programu bylo zpracováno velké množství studijních materiálů týkajících se navrhování městských prostorů.
Všechny jsou přístupné na webových stránkách projektu
ECLAS Guidance on Landscape Architecture Education.
Richard Stiles dále doporučil ke studiu publikaci Exploring
the Boundaries of Landscape Architecture, kterou zpracoval
spolu se Simonem Bellem a Ingrid Herlin. Publikace dokumentuje současnou šíři oboru krajinářské architektury.
Doporučené webové stránky | Recommended web sites:
www.le-notre.org
www.eclas.org
www.eclas.org/public/ECLAS%20Guidance%20on%20Education.pdf
www.urbanspaces.eu/
www.urbanspaces.eu/uploads/wp5-outputs-map/pp3-methodology-on-quatity-public-spaces-brno-czr.pdf
www.urbanspaces.eu/files/Green-Infrastructure-Newcastle.pdf
www.urbanspaces.eu/files/citiesoftomorrow_final.pdf/
www.tuwien.ac.at
Contemporary trends in the field
of landscape architecture focusing
on the built-up area – landscape
architect’s point of view
Richard Stiles, 4. 10. 2012
Landscape architecture is concerned with the shaping of
landscapes at various scales. It involves landscape planning,
design and management to create, enhance, maintain, and
protect places so as to be functional, aesthetically pleasing,
meaningful and sustainable and appropriate to diverse human needs. Landscape architecture integrates concepts and
approaches, from the creative arts, natural sciences, incorporates many aspects of the humanities and a wide range of
technologies.
According to the European Landscape Convention “Landscape” means an area, as perceived by people, whose character is the result of the action and interaction of natural and/
or human factors; Landscape architecture is concerned with
notes from the lecture by Radmila Fingerova
all types of landscape. This includes rural, urban and ‘periurban’ landscapes. Landscape proposals are made at regional, local and site scales. Traditionally, landscape architects
develop planning and design solutions for open space, for
new housing or commercial developments, for parks, public areas, and, naturally, for gardens. Other examples are
projects aimed at conceptualising the future of large regions, at integrating significant infrastructure projects into
existing landscapes, and mitigating environmental impacts
as well as making contributions to local and regional plans.
Landscape architects also propose strategies for the development of open space systems and (urban and non-urban)
nature development. Equally important, landscape archi-
49
tects are involved in preparing plans for the management of
historic gardens and cultural landscapes, of recreation areas in the urban fringe, and of national parks and protected
landscapes.
In landscape conservation, management, and development, landscape architects must not only integrate specialist knowledge from a wide range of disciplines, but also the
interests of the public. Within Europe policies exist as a basis for a common strategy to improve conditions for people
and their environment. These policies are implemented by
national and regional laws and programmes.
Richard Stiles informed students about publication Exploring the Boundaries of Landscape Architecture, edited by Simon Bell, Ingrid Herlin and Richard Stiles. It is the first systematic attempt to explore the territory at the boundaries of
landscape architecture. It addresses academics, professionals and students, not just from landscape architecture but
also from its neighbouring discipline, all of whom will benefit from a better understanding their areas of shared interest
and the chance to develop a common language.
Examples of projects of urban places following contemporary trends were presented at power point presentation during lecture.
50
Poznámky | Notes
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
................................................
51
Název: Architektura
Registrační číslo: CZ.2.17/3.1.00/33304
Program: Operační program Praha – Adaptabilita
Zaměření projektu: Rozvoj a zkvalitnění studijních programů na vysokých a vyšších odborných školách
Žadatel: České vysoké učení technické v Praze
Přednáškový cyklus Současná krajinářská architektura, který se konal na půdě Fakulty architektury ČVUT
v roce 2011 a 2012, se uskutečnil v rámci programu OPPA (Operační program Praha – Adaptabilita, aktivita č. 8).
Lecture cycle with topic Contemporary landscape architecture took place at the Faculty of Architecture of the
Czech Technical University in 2011 and 2012 due to the OPPA program Prague – Adaptability, activity No. 8.
Přednášející | Lecturers:
Jeppe Aagaard Andersen, Tore Edvard Bergaust, Hal Moggridge, Vladimír Sitta, Richard Stiles.
Koncepce a organizace cyklu přednášek | Conception and organization of Lecture Cycle: Radmila Fingerová
�
Zvláštní poděkování: Barbaře Seifertové za významnou pomoc při organizačním zajištění grantu.
Special Thanks to Barbora Seifertova for grant coordination.
52
Cyklus přednášek Současná krajinářská architektura – sborník
Lecture Cycle Contemporary Landscape Architecture – publication
Vydalo | Published: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury
Fotografie | Photos: archiv autorů přednášek | the lecturer’s archive
Graphic design & DTP: Karel Aubrecht & Rapp Praha
Počet stran | Number of pages: 52
Tisk | Printed by SV, spol. s r. o.
Vydání první | First edition
NÁZEV PROJEKTU: ARCHITEKTURA
REGISTRAČNÍ ČÍSLO PROJEKTU: CZ.2.17/3.1.00/33304
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND
PRAHA & EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI