pdf4,0 MB - Eknihyzdarma.cz

Transkript

pdf4,0 MB - Eknihyzdarma.cz
Zn ní tohoto textu vychází z díla
Slovenské pohádky a pov sti (Díl 1.)
tak,
jak
bylo
vydáno
v
eskoslovenském spisovateli v roce
1952 (N MCOVÁ, Bo ena. Slovenské
pohádky a pov sti. Díl 1. K vydání
p ipravil František Váhala. 1. vyd.
Praha : eskoslovenský spisovatel,
1952. 247 s. Knihovna klasik ; Bo ena
N mcová:spisy,sv.8).
Elektronické publikování díla Bo eny
N mcové je spole ným projektem
M stské knihovny v Praze a
www.digiBooks.cz.
Autorem portrétu Bo eny N mcové
naobálcee-knihyjeJanVilímek.
Textdíla(Bo enaN mcová:Slovensképohádky
apov stiI),publikovanéhoM stskouknihovnou
vPraze,nenívázánautorskýmiprávy.
Cita nízáznamtétoe-knihy:
N MCOVÁ, Bo ena.Slovensképohádky
a pov sti I [online]. V MKP 1. vyd.
Praha : M stská knihovna v Praze,
2012 [aktuální datum citace e-knihy –
p . cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z
WWW:
<http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34
Vydání(obálka,grafickáúprava),jeho autorem
jeM stskáknihovnavPraze,podléhálicenci
CreativeCommonsUve teautora-Nevyu ívejte
dílokomer n -Zachovejtelicenci3.0 esko.
Verze1.1z30.8.2012.
Hv zdi koupoznamenanépohádkyjsouze
sbírky p. Rimavského a nebo tíka
d stojnéhop.Sam.Reusa.
SV TSKÁKRÁSA*
Byljednoubohatýkní eatennem l
ádných d tí; i modlíval se s svojí
enou ka dodenn , aby jim B h
alespo jednoho syna po ehnal. —
Vyslyšela B h jejich modlitbu a en
po ehnal. — Kdy as její vypršel a
porodit m la, p išli práv tu noc dva
sta í,šedivípoutníci„nockupýta “.—
„Verubysomvámv a n dal,“pravil
kní e,„lebovidím, est velmoustatí,
ale n bud t ma noci pokojnej!“ — a
králpovídaljim,coo ekává.
Poutníci ale nep estali prosit, a jim
kní e dovolil nocovati pod jeho
st echou; kdy m li l ko p ichystané,
ulo ili se. — P ed p lnocí za ne ena
kní ete stonat; poutníci se zbudili. —
„Cho von a pozri, jaké sa znaky na
n bi ukazujú,“ pravil starší poutník
mladšímu. — Ten vyšel ven, podíval
senaoblohu,anavrátivsekstaršímu
poutníku, pravil: „Eh, ty znaky sa mi
nepá a,saméšibenicesaukazujú.“—
„No, nach sa ešt n narodí, lebo by
n š astlivým lovekom bolo“ — ekl
starší,azaselehliausnuli.—Bylopo
p lnoci, ena kní ete ješt bolestn ji
stenala,poutnícisezbudili.„Cho von
a pozri, jaké znaky sa na n bi
ukazujú,“ pravil starší mladšímu. —
Ten šel ven, podíval se na oblohu, a
kdy senazp tvrátil,pravilstaršímeu
druhu: „Veru som vid l samé dobré
znaky;kebysateraznarodilo,veruby
š astlivo bolo.“ — „No, nach sa
narodí“ — p isv d il starší, a kn na
porodila krásného syna se zlatou
hv zdou na ele. Ráno bylo t eba jíti
ke k tu. Uradovaný kní e prosil i
poutniky, aby mu šli za kmotry. —
„Ke st boli p i porodu, bu te i pri
krstu,“ ekl jím, a oni p ivolivše, šli s
druhými do chrámu. — Bylo p i k tu
mnoho pán a zeman , a ka dý do
kri my zlato, st íbro dával, jen
poutnícizlataanist íbranem li.
„No,“ ohlásil se starší poutník,
„zlata n máme, ale ta my inak
obohatíme, dáme ti my za enu
Svetskú krásu, a tej pod celým širým
n bom páru n bud .“ — Slib ten
zapsali do knihy a dít ti zavázali. —
Po k tu odešli. — Chlapec rostl jako
konopí a byl velice sli ný. — Jednou,
kdy vsk íniotcov duloval,p išlomu
dorukouonokmotrovskézavázání.—
Kdy si to p e etl, ptal se otce: „ i to
mn túSvetskúkrásukrstníotcoviado
kri mydarovali?“—
„Eh, horká tvoja Svetská krása, to
lentakpísmonapísano“—vymlouval
se otec, necht , aby se mu tím synek
splašil.—Aleji sestalo.—Synkovita
Sv tská krása v hlav vrtala, i ptal se
ustavi n ,kdeje,co eje,akdy semu
eklo, e o ní neví nikdo, umínil si do
sv ta jíti a vyhledati si ji. — “Všecko
otcovo vymlouvání a prosby byly
marné; p ichystal se na cestu,
roz ehnal se s rodi i z šel hledat
Sv tskoukrásu.—Ihútalustavi n po
cest ,kde ebym ltuKrásuhledatia
kohosenanioptati,a mutunapadlo,
e by slunce o ní v d ti m lo; a hned
také umínil si jíti k n mu a zeptati se
ho. — Jel dlouho, dlouho, horami,
dolinami, p es vrchy a vody, a se
p itoulal k „Sluncovej mat ri“. —
„Ach, kd si sa tu vzal, syn muoj
drahý, ve tu ani ptá ka ani letá ka
n vída , n slýcha ,“ p ivítala ho
matkaSlunce.
„Ej,panímatka,prišolsomsaSlunca
zpýtat, i. n vie, kd Svetská krása
býva?“
„No po kaj, Ke muoj syn domov
prijd , zpýtam sa ho. Ale ty tu ta ko
nabudn š, lebo Ke muoj syn la ný
prijd , lahko by ta aj zedol, — pod,
schovám ta!“ — I schovala ho pod
koryto, aby ho Slunce nevid lo. —
Ve er, jak se Slunce dom vrátilo,
hned na matku volalo: „Ej marno,
marno, smrdí tu love ina, koho tu
máš?“ — „Ach, kd e by sa ti tu
love ina vzala, ve ti to ešt páchn ,
o si cez d tuho svietil,“ krotila je
matka; ale Slunce jí eklo: „Len von s
ním, matka, kdo je kolvek, ni mu
n urobim.“
Na ta slova vylezl kní ecí synek
zpodkorytaven.—“Cosiprišolsem,
bra ok?“Sluncesehoptalo.—“Prišol
somsatazapýtat, ituda on slýcha
oSvetskejkráse.“
„O Svetskej kráse já ni n viem, ale
cho k Vetríkovi, a da ju ten dakd
vyduchal.“ — Sel tedy synek dále k
V tru.‘, a kdy zase dlouho šel p es
vrchy, doly, hory a veliké pustatiny,
p išelkjednévelikéjeskyni,kdenašel
V trovu matku. — „Kd si sa tu,
synok, vzal, ve tu ani ptá ka ani
letá kan vída ,n slýcha .“
„Prišol som sa, paní matka, Vetríka
zpýtat, in vieda ooSvetskejkráse.“
„No akaj,synmuoj,ke savráti;—
alelen esilahnipodkoryto,leboby
sa ti zle mohlo vodit, keby sa Vetrík
la nývrátil.“—Onedlouhop ihnalse
Vetríkdojeskyn takovousilou, ediv
koryto nep ekotil, a hned lov ka
zavon l.„Ejmarno,marno,voniamtu
love inu,kohotumáš?“
„Ach, kd e by sa tu vzala, ale sa ti
to len tak vidí, e si sa tou duchotou
posvet nabral“—vymlouvalamatka.
„Len von s ním, matka, ni mu
n urobím“ ekl Vítr a synek zpod
korytavylezl.
„ o si prišol, bra ok?“ — ptal se ho
Vítr.—Synekmupovídal,pro p išel.
— „O tej Svetskej kráse n viem ni , a
veru som dn s všecko zburtal, ale
Mesia ok, ten by a da muohol o n j
vediet,Cho satohozpýtat.“—Natu
radu vybral se kní ecí synek op t na
cestu k M síci. — Op t musel dlouho
chodit, ne došel k M síci. — „ o si
prišol bra ok?“ — „Prišol som sa ta
zpýtat, in viešoSvetskejkráse.“
„Ba veru viem o n j, predošlej noci
som ju vysvietil. Keby si ju vid l, i
rozum by si potratil; ale býva na
druhomsvet ,“pravilM síc.
„A jako ju dostat?“ — zeptal se
mládenec.
„No, ke u len tak chceš, já ta
zavediem ku tej diere, kad sa na
druhýsvetchodí,atamnajd štakých
ludí, o ta Balej upravia. — Ale to ti
povedám, e jak si sa na dobrý znak
n narodil, darmo sa tam ustávaš.“ —
Syneknatoalenicnedbalajenprosil
M síce, aby ho provodil. Po dlouhé
ch zi p išli k mostu, p es n j se na
druhý sv t chodilo, — tu radil M síc
mládenci,abyskon slezl,bi íkemho
pošlehl,byp esmostnap edb el.—
Mladýkní esedivilsice,aleposlechl;
skon slezlabi emhopošlehl.—K
se rozb hl na most, a vtom zpod
mostusevy ítilohromnýšarkan,kon
uchytil a s ním zase pod mostem se
skryl. Tam ho se ral a jsa nasycen,
schoulil se, kní e pak bez úrazu po
most p ešel. — „Hla, tak by sa bolo
t be stalo!“ ekl mu M síc, dále ho
veda. Tu ale najednou M sí ek se mu
ztratil,aonp išedmezivrchyagrún
(strmé úbo í), brodil se ba inami po
pás. Byl by ji zahynul, kdyby ho byl
M sí ek nedohonil a na pravou cestu
honevyvedl.—
Potéšliv dyspoluš astn a kjedné
chaloupce v lese, kde byla ta díra do
zem . — Tam se mu M sí ek ztratil,
ale z chaloupky vyšli dva sta í šediví
poutní kové, radostn ho vítajíce:
„Vítajnám,vítaj,náškrstný,dávnota
my u akáme!“ — Synek se divil, e
ho sta e kové znají, kdy mu ale
povídali, e oni jsou jeho kmot i a e
oni mu tu Sv tskou krásu zavázali, tu
pln radosti nev d l, kterak jim
d kovatimá.
„No,synok,tymusíš alejís ,tutoti
cesta!“—p it chslovíchukázalstarší
poutníkmládenciotvordozem a ekl
mu, ehotamdol poprovazespustí.
Synek byl volen. D íve ale, ne ho
stare kové dol spustili, dal jim bílý
šátek a pravil: „No, Ke sa bud ten
ru ník ervenatakrvoupremoka ,u
muo t vediet, e je so mnou zle, a
prijdit mi na pomoc.“ — To mu
kmot í kové slíbili a p ikázali mu, by
opatrným byl, a kdy by se nahoru
dostaticht l,abyjenlanemzatáhl.Pak
hospustilidol .
Kdy synekkní ecínazemsedostal
asprovazusevykroutil,odešeldobrý
chlp cesty, a p išel k jedné chy i; ta
chy e byla zrovna pod Sklen ným
zámkem. — Vešel do chy e a tam
našel starou enu, sedící za stolem.
BylatoMúdra ena.
„Daj Boh š astia, stará matka,“
pozdravilmladík.—„Pamodaj“it be,
synku, kd si sa tu vzal?“ — ptala se
ho ena.
„Ba veru som sa k vám prišol
dovediet, itoešt daleko,kd Svetská
krásabýva?“
„Joj e, Svetská krása?“ — povídala
Múdra ena, „tá je tu na Sklen nom
zámku, ale sa ty darmo k n j uberáš,
lebosakn jn dostan š.“
„Ej, stará matka, no e mi povedzt ,
jako by som já sa k n j dostal,“ prosil
mladík enu. — „Na darmo je, vela
mladých ludí tam u zhynulo, o sa o
Svetskú krásu usilovali, ale darmo. —
NaSklen nýzámoktysan dostan š.“
„No e vás pekn prosím, len e mi
pora t , bud m se vám chciet pekn
odslú it.“
Múdra ena dala se uprositi a takto
mladíku pravila: „Ke si tak zdaleka
prišol, tak ti já všetko vyzradím a
poviem. Svetská krása býva tam hore
na Sklen nom zámku, a tam sa
n vydriapeš.—Alevieš,onasachodí
ka dý piatok so svojmi dvanásti
diou aty do jazera tu bli šie v jednej
zahrad kúpa .Ak vieš dobre strielat,
taictdotejzahradyapozoruj,ke sa
bud kúpa . Ona si s hlavy zlatú
korunu do trávy slo í; ako to
spozoruješ, hn pomedzi diou atá
strel, a hlad, abys tu najkrajšiu trafil.
Svetská krása nad tým sa prelakn a
bud nad ou nariekat. Tu sa ty
pomaly prikradni, korunu s trávy
uchyt, na hlavu si polo a ut kaj, ako
len muo eš, ale e sa n obzri nazpak
za všecek svet, lebo by si všecko
prehral.“ — Tak ekla Múdra ena
mládencovi, a ten slíbil, e ji ve všem
poslechne. — Kdy se ur itého dne,
toti pátku, do kal, vzal kuši a šel do
zahrady k jezeru, aby st ehl. O
nedlouho p išla Sv tská krása s
dvanácti d v aty, by se v jeze e
koupaly. Ona m la na hlav korunku;
— ne do vody stoupila, tu korunku
do trávy slo ila. — Mládenec zpod
k oví na vše se díval, ale jak se na
Sv tskoukrásuanadvanáctesli ných
d v at podíval, zapomn l na st ílení i
na opatrnost a hlavu z k oví vytý il.
Sv tská krása, zhledši ho, vodou mu
o i zast íkla, a v tom okam ení utíkal
synekvjelenap em n nýdolesa.
Kmot í kové jeho sed li naho e a
bílý šátek m li mezi sebou prost ený;
— v tu dobu, kdy synek stal se
jelenem,vid li, ešátekbílý ervenem
prokvítá. — „No, našemu krstnému
zlesavodi;n meškajmealenpoj me
zaním“— eklista e kovéajedenza.
druhým spustili se dol . Dole hodili
šátek do pov t í, a ten je vedl pod
Sklen ný zámek k Múdré en . — Ta
dob eznala,cosynkovisep ihodilo,a
kmotr m jeho vše povídala. „A i by
smemun mohlipomuoct?“ptalisejí.
„Pre onie,“ eklaMúdra ena,„onmá
zlatú hviezdu na ele, dla tej ho
poznát . Kebyst mali tolko zlata, o
byst z n ho uliat mohli gulu ako tá
hviezda, a s tou gulou ho do tej
hviezdystrelili,stalbysa lovekom.“
Kmotrové jeho šli hned, zlato
posbírali,ulilikuliašlidolesa,kdese
kní ecí syn mezi druhým, té v
rozli nouzv zakletýmimladíkypásl.
— Starší kmotr st elil mu do zlaté
hv zdy v ele, jelen se p ekotil, a v
tom okam ení sko il mládenec,
p em n n, na nohy a kmotr m za
osvobození d koval. — Kmot í kové,
napomenuvše ho, aby po druhé lépe
poslouchal, odebrali se nazp t, on ale
k Múdrej en pospíchal. — Ta ho
nevlídn p ivítala: „Ej, u si mi za
strelca!Škodata, eanilentovykonat
n vieš, o ti lovek rozhúta!“ —
zlobilase.
„Ach, len e sa n hn vajt ; Ke som
na Svetskú krásu pozrel, zabudnul
som strielat“ — pravil synek, a
Múdrou enu jen zase prosil, aby mu
poradila,comád lati.—Poradilamu
tedy ena,abyvpátekzasekjezerušel
a za jednu skálu vysokou se schoval,
kde Sv tská krása korunku slo í; a ji
pakuchopíasníutíká,aleseneohlí í,
bythoiSv tskákrásaprosila.
Kdy nastalpátek,pospíchalkní ecí
synek k jezeru a za vysokou skálu se
ukryl. — O nedlouho p ijde Sv tská
krása se svými d v aty, korunku na
b ehu slo í, a jdou se koupati.
Tenkráte byl mladík pevn jší, v as
ješt zpomn l, pro p išel; opatrn ze
záskalí vylezl, korunku uchytil a
utíkal, co nohy sta ily. — Jak ho
Sv tská krása vid la s korunkou
utíkati, vzala se na krídla a let la za
ním i s d v aty. Jak ho ji dohán la,
volala sladkým hlasem: „Muoj drahý
pán,obzri esa,jakékrásnelí kamám,
pozri easpo raznam a!“
Mládenec myslel, kdy korunku
dr í, e mu ji vzíti nem e, a nemoha
sladkémuhlasuodolati,ohlídlse.
— V tom okam ení mu koruna z
rukyzmizelaastalsezn homedv d.
Op tkmot í kovésed li,majícebílý
šátek mezi sebou prost ený, kdy jim
tunáhlekrvíse—„Zleje,zlenašemu
krstnému!“ zvolali oba, pospíchajíce
dol .Šátekkrvavývpov t íp ednimi
vlající vedl je op t k chy i Moudré
eny. — „Pani matka!“ ptali se jí,
„ o e sa to zase s krstným naším
synom stalo, ako e by sme mu
pomohli?“
„Svetská krása zakliala ho na
medveda, behá po hore, urobt tak
ako predtým“ — radila kmotr m. Ti
zase kuli zlatou ulili, pak šli do lesa,
medv da se zlatou hv zdou vyhledali
ado elamujist elili,ajakoprvé,stal
se z n ho lov k. — Kdy ho
vysvobodili, za ali ho lát, e Múdrou
enu neposlechl. — Mládenec
ujiš oval kmotry, e se v ru nemohl
ztríma , a prosil je, aby s ním šli k
Múdrej en a za orodovali, by mu
ješt jednouporadila,cobyd latim l.
—„No,u simizaparobka,kebysom
to já bola ved la, i by som sa já s
t bouboladore idávala!“Takh ešila
ena sklí eného mladíka, ale kone n
mup eceradudala.
„No, synku, ešt ti da poviem; si-li
na dobrý znak narodzený, š astia
n minie a. Cho ešt raz tú Svetskú
krásu striec ; u jazera le í ko ská
hlava, a k tej hlave prijd š, zpome
na m a, a spravíš sa chrobákom. —
Ako chrobák skryj sa do tej hlavy, a
Ke Svetská krása korunku slo í, ty
vylez, zpome na m a, a bud z t ba
lovek.Potomkorunkuuchy aut kaj,
ale e sa mi po chlapsky dr ! — Ale
daj epozor,ke bud švylieza ,aby a
n zazrela, lebo bud tú hlavu drvi ,
kýmjun podrvíat ban zabije.“
Mladík en pod koval vd n a
slíbil, e se tenkráte nedá ni ím
oklamati.—Vpátýdenšelzasezrána
k jezeru, vynašel si ko skou hlavu,
zpomn l na Múdrou enu, a hned z
n ho stal se brou ek, kterému lehko
bylo do hlavy ko ské skrýti se. — O
nedlouhop išlaSv tskákrásasesvými
d v atysekoupati.Slo ilakorunkudo
trávy, vstoupivši do jezera; mladík
cht lzhlavyvylézti,tuhoaleSv tská
krása zhlédla, a kdyby nebyl honem
zpátky couvl, byla by ho zabila. Ale
onavolalad v ata,avšeckytlouklydo
hlavy a drvily ji, a byla na malé
kousky
roztrolena;
potom,
domnívajíce se, e brou ka zabily, do
jezerasevrhly.Brou ekalep ecenašel
v jedné dutin hlavy skrov, a kdy
d v ata vid l se koupati, vylezl do
trávy, p em nil se v lov ka, uchytil
korunku a utíkal s ní, jak para sta ila.
— Ale Sv tská krása, zahledši
utíkajícího; letmo za ním se pustila, a
ím rychleji on b el, tím rychleji ona
let la. — Kdy byla od n ho na
doslech hlasu, za ala volati: „Obzri e
sa, obzri, drahý muoj sladký šuhaj, —
aké pekné hrudky mám!“ — Ale ho
darmovábila,darmoprosila,abysena
ni ohlédl, on se nedal tenkráte
klamati.Utíkaljednímletemkotvoru,
zatáhl lano, a kmot í kové vytáhli ho
nahoru i s korunkou, kterou nemínil
více dáti z rukou. Sotva byl naho e,
p ilet la za ním i Sv tská krása se
všemi dvanácti d v aty; volky,
nevolky musela za svojí korunou. —
„Daj mi, daj moju korunu, ve já bez
n jvrátitsan muo em“prosilaKrása
mladíka.
„Moja lubá Krása, n tráp sa za to,
ve játarádvidím;korunkutin dám,
ale bud š moju ena“ — ekl mladý
kní e, objímaje a líbaje ji. Kdy vid la
Sv tská krása, e má mladý kní e
hv zdu na ele, e je krásný, z stala
p in misesvýmid v aty,onsehned
hotovildom sijiodvésti.—Kdy ses
svými kmotry lou il, starší se nabídl,
ejedom provodí,co bylomladému
kní etivelmivítané.—Vydalisetedy
na cestu. — Na noc p išli clo jednoho
osam lého dvorce. Pán s paní šli spat
dojizby,kmotrz stalle etnaprahu,a
t ch dvanácte d v at p em nilo se v
holoubkyasedlynast echu.—Vnoci
za aly si holubi ky mezi sebou takto
rozpráv t: „Ach, zlá n vola, o na
našehopánaapaniu aká!Nášhopána
pánot cpošlepo hozlatýko .—Ke
na ten ko sadn , ko hn s nimi do
prepastiujed ,abysanamarnékúsky
dotrieskali. Tak to urobit chce zlý
šarkan, o pod zemou býva a našu
paniuipánazmárni chce.—Alekto
tyslovaprere ie,nachon mie.“—
Kmot í ek si ta slova dob e
pamatoval,alenezmínilsenikomu.—
Druhý den cestovali dále a jako na
první noc tak i na druhou p išli do
osamotn lého dvorce. Pán s paní šli
spat do jizby, kmotr z stal na prahu,
d v ata co holubi ky posedaly na
st echu.—Vnocizaseslyšíkmotr,jak
si povídají: „Ach, zlá n vola na nášho
pána i paniu aká! Nášho pána pán
ot epošlepan jpohárvína,aleke sa
z n ho napije, mrtva zostan , lebo ho
šarkan otrávil. — Kto ty slova
prere ie,nachon mie.“
Kmotr si to pamatoval, ale ne ekl
anislovakomu.T etídenzasebylotak
jako prvn jší dva dni; ve ír, kdy se
zase holubi ky usadily, za aly op t
rozpráv ti takto: „Ach, zlá n vola, o
nášhopánaipaniu aká!Aknášpáns
pa ou prvú noc na svojom zámku
nocovatbudú,šarkansaopolnocido
svetlice dobije a pána zabije. Kto ty
slovaprere ie,nachon mie.“
Kmotr si všecky ty e i dob e
pamatoval, ale ne ekl nikomu. —
Kdy nebyli ji daleko od rodinného
m sta mladého kní ete, poslal kní e
otciposelství, esevracídom sesvou
nev stou, Sv tskou krásou. Tu hned
otec vyslal dru inu etnou jim vst íc,
krásné ko áry a pro nev stu ko ár
zlatý.—Ne kdykumladémukní eti
dojeli a on si do s nev stou sedati
cht l“ kmotr ho zadr el: „N sedaj do
toho ko a, lebo sa ti zle povodí; sadni
dosaméhoostatného.„N viem,pre o
ty to iadaš, ale si muoj dobrý priat l,
poslúchn m ta.“ — Poslechl; a zlatý
ko ár jako v trem nešen zpátky do
zámku let l, nev sta ale s enichem
š astn kzámkup ijeli.Tamjimposlal
otec zlatý pohár vínem napln ný na
p ivítanou. Ale kmotr op t prosil
mladého kní ete, aby se vína
nedotýkal, nechce-li být v okam ení
mrtev. — Kní e nerad poslechl, ale
v da,
e kmotr jeho nejv tší
dobrodinec, dal si íci, ádaje o jiný
pohár vína. Kdy víno ze zlatého
poháru na zem vylil, zem pod tím
vínemzpráhla.
P ijeli do zámku, rodi e je s
nesmírnou radostí p ijali, i všecek lid,
a celý zámek se od Svetskej krásy
zajasal. I byla hned svatba. Kdy se
pak ve ír enich s mlado enkou do
lo niceubírali,p istoupilzasekmotrk
enichovi, prose ho, aby sm l u jeho
lo e nocovati. Bylo to proti v li
mladému kní eti, ne kone n svolil;
on se enou ulo ili se na lo e, ale
kmotr s obna eným me em stál jim u
hlav.Oniusnuli,onbd l.Tukp lnoci
strhne se šum, v sv tlici objeví se
ohavnýšarkanap ímoklo iseplazí.
Ale b itký me strá ce opatrného
po aldon hosekatanep estal,dokud
jediná hlava na n m byla. — Hlukem
tím zbudili se spící, a kní e, vida v
rukou p ítele krvavý me , zk ikl a s
lo evysko il;myslel, emu enusnad
zabil.Kmotralemuukázalnaohavné
t lošarkanaapakjevzalaoknemdo
propasti dol vrhl. Tu teprv kní e ho
odprošoval a ptal se ho, jak on to vše
mohl v d t; ale kmot í ek ne ekl mu
anislova,jaksevšehodov d l,av da,
ejénebezpe enstvízbavenaš asten.
rozlou il se s ním a odešel ze zámku,
nedaje se ob m k iti prosbami
mladýchman el ,abysnimiz stal—
Kní e ale nikdy nezapomn l na
kmot ínky,kte ímuSv tskoukrásuza
enu dali, nebo jí nebylo v sv t
rovné.
KRÁL ASU*
I.
ili jednou v malé d din dva
vlastní brat í. Starší z nich byl velký
bohá , ale p itom zlý a bezbo ný.
Mladšímunebylonastate nostpáruv
celé d din . ale byl p itom tak chudý,
e nem l mnohdykráte an on, ani
rodinacodoústdáti.Jedenkráte,kdy
nemohl ji hladem vydr eti, šel k
svému bohatému bratru prositi ho o
kousek chleba — ale s špatnou se
potázal.„Tytakýataký,“obo ilsena
bratr, — „ešt aby som takého oplana
choval.“ — I ukázal na dve e ven ho
vystr il.
Kdy ho tak nemilosrdn odbyl, šel
n borák a nev d l, kam se obrátit.
La nýbyl,sotva enohyvlekl,nemaje
ani dostate ného od vu, zimou se
t ásl. Boje se dom jíti, šel do hory
(lesa). Našel tam pod hruškou napadané plánky, a jakkoli byly tak
kyselé, e mu od Tich zuby t ply, byl
rád, e je našel. Ne pokrm ten
nezah álmu aludek,zimajímt áslaa
ostrý vítr dul po ho e. „Ach, kd e sa
já teraz pod jem, hriešny lovek,“
na íkalsi,„domanietchlebaanioh a,
abratmavyhnal.“—Itumunapadlo,
e slýchal, na Sklen ném vrchu e na
veky ohe ho í. — „Puojd m ta,“
pomyslil si ubo ák; „a da sa mi daj
zohria , ke u ni inšieho lovek
n má.“—Šeltedy.
Zdaleka vid l u na Sklen ném
vrchuvelkouvatruho etaokolovatry
dvanáct mu . — Jak ty nu e spat il,
strpnul,nev da,coonichsouditimá.
„Co sa máš bá ?” pomyslil pak; „aj
tam pánboh s t bou.“ — Stoupal
p ímo k ohni. P ijda k ohni poklonil
se, a pozdraviv jich prosil: „Dobrí
ludie smilujt sa nado mnou; som
lovek chudobný, nik sa o m a
n obozre,anioh an mám.Dovolt sa
mipritomvašomohnizohria .“—
Všickni se po n m ohlídli, a jeden z
nich pravil vá ným hlasem: „Synok,
sadni medzi nás a zohrej sa o
daktorého z nás.“ — Sedl mezi n ,
oh íval se o n ; ale an všickni ml eli,
bál se i on promluviti. Pozoroval ale,
e si po ad místa p em ují; tak
obešli ohe dokola, a kdy zase ka dý
natommíst seoctnul,kdebylised li,
kdy nebo ák k ohni p išel, tu se
zdvihli zprost ed vatry starec s
šedivou bradou a hlavou plešivou a
takto k chudobnému promluvil:
„ lov e n tra tu takto ivot, ale
cho domov, usiluj sa a stato n
spravuj. Naber si z tohoto uhlia, ve
ho beztoho všetko strovíme.“ Po t ch
slovech sta ec zmizel. T ch dvanácte
povstalo, nasypali chudobnému do
m chu uhlí, zdvihli na plece a kázali
mu,abypospíchaldom —Pod koval
se jim p kn , ale vrtalo mu to v hlav.
jestli to uhlí m ch nepropálí a kterak
on je dom donese; ne necítil pálení,
ataklehkýmsemutob emenobudou
zdálo mít býti jako by v chý i samý
teplo, kdy páper nesl. T šil se, e
budoumítvchý iaspnteplo,kdy nic
jiného.
Sotva dom p išel, vysypal m ch na
krb,aledivvoucí!Zka déhouhlí ku,
zka déjisk i kystalsezlatýpeníz!—
I nev d l chudobný, co má radostí
d lal ani svým o ím nev il, e ta
hromada pe azstva jemu pat í. I
d kovalvduchuon mdobrýmlidem,
kte íhozbavilivšechnybídy.
U tedy m l pen z dost, a mnoho
— ejimanisv tunev d l—Icht lsi
je p ece p em it, aby v d l, mnoho-li
jich má; poslal enu, aby mu šla k
bratrovi m ici vyp j it. I rozesmál se
bratr, ka: „Co e trhan bud v n j
mera ?“ — ena pravila, e jim byl
soused trochu ita dlu en, které jim
oplatil, e si je chtí p em iti. Bratr to
nev il, a by se p esv d il, co budou
m iti,namazalm icinadn smolou,
pakjiteprvbratrovipo i al.
Mladší bratr p em il peníze a bylo
jich mnoho. Kdy byl hotov, šel sám
bratrovi m ici odvésti, nevšimna si
ani, e na smole jeden peníz se
p ilepil. Jak to starší bratr vid l, tu
hnedmyslil, ejebratrzbojník.Ihned
s velkým k ikem do n ho se pustil,
nadávalmuahrozil,jestlimunepoví,
odkud má tolik zlatých pen z, e ho
ob aluje ze zbojnictva. — Co si m l
nebo ák po íti; necht l se p ece s
bratrem zgalibi , tedy všecko rad ji
mu vyrozpráv l, jak a co se mu na
Sklen némvrchustalo.—
Starší bratr m l bohatství dost, on
alep ecemladšímutohošt stízávid l;
kdy si mladší krásného statku
nakoupil, ivnostsiz ídil,ji srodinou
state n asvorn spravoval,tak esiho
všickni lidé vá ili, tu staršímu závist
ani pospati nedala. — I umínil si jíti
také na Sklen ný vrch. „Co sa bratovi
zviedlo,muo esazviestimn ,“mínil.
—Šeltedy.
P išel také na Sklen ný vrch, kde ta
vatra ho í, a hned se za al k t m
dvanácti,codokolased li,prihovára :
„Dobrí
ludie,
dajt sa
mi,
chudobnému, pekn vás prosím, pri
tom vašom ohni zohriat, lebo ma z
celkom zdrobila, tak e n vládzem“ —
Tu mu odpoví jeden z dvanácti:
„Synok, ty si sa v š astnú hodinu
narodil, máš bohatstva dost, ale si
skúpy, zlý lovek. Pred námi lyhat
n smieš,a esilyhal,zatotatrestnáš
n minie.“ Ohromen leknutím z stal
bohá mezi dvanácti státi; bál se jen
jediného slova promluviti. — T ch
dvanácte
za alo
zase
místa
p em ovat,jedenvstal,sedlnamísto
druhého,tennamístot etího,atakto
šlo, a se vypo ádali všickni a ka dý
zasenasvémsed l.Tusezdvihneop t
uprost ed ohn onen starec s šedivou
bradou a k bohá i se obraceje praví
mu: „Zle sa vodí lu om zlým. Tvoj
brat je lovek dobrý, preto som ho
po ehnal,tysi lovekzlý,pretotrestu
mojemu n ujd š!“ — Po t ch slovech
set chdvanáctezdvihlo,jedenbohá e
chytil, ude il a podal druhému, ten
ud lalté tak,podalt etímu,ataktov
kole šlo, a ten poslední podal ho
starciatensnímvohnizmizel.
Druhý den hledali v d din bohá e,
ale nikdo ho více nespat il. Mladší
bratr tušil, kam se asi mohl dít, ale
ml elotomjakon mý.—
II.
Bylijednoumu a enaatisevelmi
lúbili. On by ji nebyl dal za všecek
sv t, a ona mu vše po v li d lala; tak
ili jako dv zrnka v klásku. Jednou
bylonnaroli,aonagazdovaladoma;
nemohl se ani ve era do kati, by se k
ní vrátil. Ale co e, kdy p išel domu,
eny nebylo: — volá, hledá, plá e,
darmo vše, enu nenašel. — Neborák
byl celkem ztrápen. Nic ho net šilo,
jen v dy na ni myslil a kam se mu
pod la. Po n kolika dnech, nemoha
alem obstáti, vybral se na cestu do
sv tahledatztracenou enu.
Nev da, kam se obrátiti, šel jen tak
nazda b h, kam ho nohy nesly;
smutný chodil tak mnoho dní, a se
dostal na b eh velkého jezera, p i
n m stála chy e. „Tu si trochu
oddýchn m, a muo by , e sa aj
da ohodo ujem,“myslilsámusebea
vešel dovnit . — Ale ena, která v
chy ibyla,venhovyhán la.—„ otu
hladáš, o tu chceš, love e?“ k i ela
na ,„tumusíšzahynu ,aksamuojmu
mu ovinao iuká eš.“
„A kdo e tvoj mu ?“ — ptal se
pocestný.—„A in vieš?Muojmu je
král vody, ktorý všetko, o je mokré,
pod svojou mocou má. Ut kaj, pre
boha, bo käd náhle prijd , tu ta
naskutku zje!“ „Ej, ve sa u len
smilujt nado mnou,“ prosil ji mu ,
„skryt madakd .Kd esamámproti
noci pustit. Ke som celkom
dokonaný.“
I dala se Vodokrálovna uprosit a
skryla ho za pec. Po chvíli p išel král
vody, a ješt ani u dve í nebyl, u
k i el: „ ena, love ina smrdí, sem ju
narazvystanov!“—N volnica,darmo
bysebylatajila,volky-nevolkymusela
neš astníka vydati. Tento se chudák
t ásl jako osika a bázliv za al se
vymlouvat,„ eonni zléhon urobila
esalenchcelzpýtat, ituda ojeho
en n chyrova .“—„No,ke sitaký
stato ný a enu svoju tak lúbiš, u ti
lenodpúštam,“ eklkrálvodný,„aleti
spomuoct n muo em, lebo o tvojej
en n viem, kremä v era som po
vod pár ka íc vid l pláva ; hádam
medzitýmin bud .Viešty o,cho k
muojmu bratovi, ten je král nad
oh om, a da on ti bud ved t viac
poveda .“ — Neborá ek byl rád, e si
po toliku strachu smí odpo inouti,
pod koval se králi vody a hned na
druhý den vydal se na cestu ku králi
nadohn m.Alemuanitennev d lco
íci, a jen ho zase dále poslal k
bratrovi,cobylkrálemv tr .Aniten,
a do ka dého kouta zadúchal, s
jistotou mu o en pov d ti nemohl,
alep ecehonatolikpot šil, emu ekl,
takovou enu evid lpodSklen ným
vrchem.
Jaktomilýmu uslyšel, ejeho ena
podSklen nýmvrchem,hnedsepustil
cestou nazp t, nebo jeho chy e byla
práv nedaleko Sklen ného vrchu.
Kdy tam došel, nepodíval se ani
dom , ale dal se hore potokem, který
pod Sklen ným vrchem tekl. — V
potoku koupalo se mnoho ka ic a ty
volaly na n ho: „Dobrý lovek, dobrý
lovek, n jdi ta, bo tam musíš
zahynút.“—Onsealenedalodstrašit
a jen šel. Trefil tu na mnoho chy í,
které kdy adou p ešel, do nejv tší z
nich vstoupil. Tam ho ale náhle velký
dav stryg a strygo obstoupil a
všickni.na k i eli,cotamchce.
„P išielsomsimoju enuhlada , e
jevrajtudakd “odpov d lmu .
„Ej je tu, ej je tu!“ — k i ely strygy
obskakujíce pocestného, „ale ju skuor
n dostan š,lenke sijumedzidvesto
enamipoznáš!“
„Eh, ako e by som jej n poznal; —
aha, lala, ve je tu!“ vyk iknul, enu
svou zachytil a objal. Aj ena ho
objímala a láskala, a t šili se, e zase
bylivedno.—Pochvílimupošuškala
doucha ena:„Milýmuoj,terazsima
len poznal, ale n viem, i ma poznáš
zajtra, lebo nás tu bud vela rovnako
poobliekaných. Ale vieš ty o? —
Cho v noci na Sklen ný vrch, tam je
král nad asom a má dvanástich
sluhov. Zpýtaj sa ho, ako by si ma
muohol poznat. Ak si dobrý,
spomuo úti,aleaksizlý,so erú a, e
anikuostkyzt ban zostan .“—
„Dobre,“ povídá mu , „puojd m sa
zpýtat; ale mi skuor povedz, eni ka
moja, pre o si mi tak n nazdajky
zut kala? Ach, ve ta u tak dávno
všad posvet hladám!“
„Já som,“ poví ona, „n zut kala, ale
ma jedon lovec von na potuo ek
vyvábil,aKe somtaprišla,len oma
asebavodoupofrkal,narazmiajjemu
krídla narástly. On krídlom strepotal,
avtomokam enísmesaobanaka ice
obrátili. — U som potom volky
n volky musela za ním ís , a ma
doviedol sem; a tu ma zase enskou
urobili. — Ale u teraz puojd m s
t bou, ak si dobrý, lebo ma len tak
bud šmuoctpozna .“—
S tím se rozlou ili; ona šla mezi
druhéaonseubíralnaSklen nývrch.
Na Sklen ném vrchu ho ela veliká
vatraaokolonídvanáctemu sed lo,
tobylisluhovékrálenad asem.Kt m
simu zamí il.Jakknimp išel,p kn
krásn je pozdravil. „ o iadaš?“ —
ptaliseho.—
„Rád by som zved l, ako by som
mohol moju enu medzi dve sto
rovnako poobliekanými pozna ?“ —
„Jaj,dobrý lovek,mytivtomporadit
neznáme, ale po kaj trochu, adaj náš
král bud ved .“ — O chvíli
vyzdvihnesezplamenestarý lov ks
hlavou plešivou, bradou šedivou, a
kdy mu pocestný svoji ádost
vypov d l, takto mu pravil: „Vnuk
muoj,
všetky
budú
rovnako
poobliekané, len tvoja ena bud ma
na pravej nohe v krpci iernú nitku!“
— Jak to dopov d l, zmizel. Pot šený
mu pod koval sluh m a pospíchal s
vrchu. Na druhý den, kdy mezi
dv st enskými svoji enu vybíral,
nebyl by jist ji poznal, kdyby nebyl
vid ltu ernounitvkrpci.Strygymu
jí odtajiti ji nemohly. — I vzal si ji,
pospíchajesnídosvéchy e,rád, eji
zasemá.—
ALIJA.
Jedno d v e chodilo k sousedce na
priadky. Bylo bílé jako lalie a krásné
jako zlatohlav. Ostatní d v ata
všechny m ly frajery, ani byly tak
krásné, jen ona ádného dostati
nemohla, co ji také velmi mrzelo.
Dru kyjejíseschlapcizabávaly,hrály
siaoni ádenaninedurnul.Samotna
p išla, p es celý ve er p edla, a sama
zas odešla. — Jednou, kdy u byla
domrzena, pravila k druhým
d v at m: „U je to do porazenia, vy
ka dá mát frajera, a o m a sa iadon
ani n obozre; ve len by u prišiel
chocaký, o by aj ert bol, tak by ma
n mrzelo.“—
Na druhý ve er p išly d v ata na
priadky, ka dá si sedla a ekala svého
milého. Tu mezi druhými p ijde i
jakýsi neznámý mládenec v erných
popätyšatoch.Ka dýsena udoval,
jeden druhého se zpytoval, ale ho
nikdoneznal.—Ka dýsip isedlksvé
milé a ten neznámý k té krásné, co si
frajera ádala. Ka dý ve er p išel,
krásn sesníshováral,alejakbylop l
noci, ne ekal, aby jako ostatní milou
dom doprovodil,alev dyschytilsea
odešel.—D v eipriadkydostzaním
lasovaly, ale nemohly vyzkoumat,
zkadialid akd (kam)chodí.Dlouho
chodil na priadky, nosíval priadkám
svíce, maso, medovce a drahé v ci, a
nikdohonepoznal.—Jednou,kdy se
takhráli,spadlotomud v etiv eteno
a spadlo mládenci neznámému k
nohám. D vce se pro shýblo a tu
pozorovalo, e má její frajer místo
nohy ko ské kopyto. Ne ekla nic, ale
sipomyslila,tomusíbýt ert.
Jejímá ,jaktoslyšela; ekjejídce i
n jaký bohatý pán chodívá, za ala sa
vypytuva , i naprávala dceru, aby sa
hozapýtala,kdoje,cojeazkad je,ale
nemohl o tom nikdo zv d ti, kdy to
byl ert.
Jednou praví matka: „Hla e, moja
diovka,taktobud najlepšie:vezmity
jedno klbko priadiva, a Ke si k tebe
sadn ,jedonkoniecmuuvia našatua
potom ke odíd , lasuj ho za tou
nitkou,takhoist dopá iš,Ke aj ert
bud .“—
D v e ud lalo, jak matka kázala.
Kdy m la bíti dvanáctá hodina, ert
se schytil, a d v e nitku, na které byl
ulapený, pomalu popoušt lo a
pozdale í ho sledovalo, a p išlo do
cmit ra, k jednej krytb . „No,“
pomyslí si, u viem, e si zlé, alej
n jd m, ale preca nakukn m, o on
tam robí!“ — Pozrela dnu a tu vid la,
jakza almrtvolysemtamšmýkati,jak
z nich všecko trhal a je rozdrapoval.
P estrašená utekla dom , matce
všecko vypoved la a od toho asu se
na priadky za ekla jíti. „No,“ pravila
matka, „neboj ty sa ni , len urob kolo
okolo domu, aby k nám n muohol
pristúpi , a já dám chy u posväi .“ —
Na smraku chy i dob e zav ely a
ekaly,cosebudeprvnínocdíti.P ed
p l noci uká e se tu ert na obloku a
zamumlá: „Co e si vid la, o e si
vid la, ke si za mnou do cmit ra
be ala?“
Adceramuodpoví:„Ve somjáni
n vid la, o ebysompovedala!“—
„Ke n povieš,umretiotec!“—
Aonazaseodpoví:„Ve ,ke umre,
tojehovec.“—
Doránajíotecum el.
Na druhý ve er ert p išel zase na
oknoajakop edešleptalse:
„Co esivid la, o esivid la,ke si
za mnou na cmit r be ala?“ —A ona
odpov d la: „Co e by som povedala,
Ke somjáni n vid la.“
„Ke n povieš,umretima !“—
„Ke mi umre, umre, jednú umret
musí,“ — odpov d lo d v e. — Do
ránaum elajímatka.
T etí ve er zase ert p išel, ptal se jí
akdy nepov d la, ekljí, eum ebrat
—adoránaum eljíbratr.Takum eli
všickni z domu, a jen ona sama
z stala. ert dlouho nep išel a d v e
seji radovalo, evícenep ijde.—Tu
po roku, jednou z ve era ert se zase
uká enaokn aptásed v ete:
„Co esivid la, o esivid la,ke si
zamnoudocmit rabe ala?“
„Co e by som povedala, kur som já
ništn vid la.“—
„Povedz,akn povieš,umrešity“—
hrozil ert. Nu , ke umrem, le a
budem.“—Vkrátceochorelaaum ela.
Posledníjejí ádostbyla,abyjilidéna
krí né cesty pochovali. Sousedi také s
velikou lítostí ádost její vyplnili a na
k i né cesty ji pochovali. Le ela tam
do jari. Na jar vyrostla na jejím hrob
krásná lalije a velmi ut šen zakvitla.
Tu jednou okolo rovu toho jel mladý
kní e, lalije zdaleka padla mu do oka.
— „Hej, postoj!“ volá na svého
mládence, „Cho a utrhni mi tú
krásnu laliu!“ — Mládenec sko í s
kon , chce lilii utrhnout, ale se mu ta
nedá v ru utrhnouti. — „No po kaj,
sám si id m pre u,“ praví kní e, a
sotva se k ní blí il, lilie se k n mu
sehnula. Nemohl se kní e s ní dosti
nat šit, a doma si ji hned na st l do
poháru postavil v pokoji, kde spal. —
Ve erulehlspat.Kdy byloop lnoci,
lalije se st ese a u iní se p knou
pannou. Potom se procházela okolo
stolua alostn volala:„Tujedli,tupili
a mn ni n n hali!“ — Pak šla k
posteli,kdekní espal,líbalaho,azase
sest áslaastalaselalijí.
Ráno sluha vypravoval kní eti, co v
nocivid l,nebo nespal.Kní enecht l
tomu v iti, dokud by sám se
nep esv d il. Kázal ve er sluhovi více
jídel p inésti na st l a nechat je tam
státi. Kní e po ve e i cht l bdít, ale
nevolkyusnul.Op lnociselalijeop t
st ásla, ud lala se pannou a za ala se
okolo stolu procházet, a vidouc jídlo,
sedlaajedla.Pojídlep istoupilazasek
posteli, pána pobozkala, a kone n ,
jako p edtím, v kv tinu se p em nila.
— To všecko sluha ráno pánovi
povídal. — T etí nocn se p emohl a
nespal. — Vid l, jak se z ní krásná
pannaud lala,jakkstolusedlaajedla,
akdy pakkpostelip istoupilaalíbati
hoza ala,dalsebozkati,jakobyspal,
kdy ale od n ho odstoupiti cht la,
ulapil ji a více nepustil. Urobila se
jašt ricou, hadom, pak lalijou, ale vše
darmo, ani prosba jí nepomohla. —
„N pustím a,“ pravil kní e, „dokud
n bud š
takou
pannou,
jako
predtým.“ — P lnoc odbila, a lalija
ud lala se pannou a z stala u n ho. I
zalíbilasemuvelice,aumínilsi, esi
ji za enu vezme. Dlouho necht la na
to prista , ale kone n dala se
prehovori pod tou výminkou, e ani
onanionanep jdounikdydokostela.
—Itak ilispoludlouhý asveveliké
radosti. Ona p išla i do polohu a
š astn synkaporodila;aleanip edtím
ani potom v kostele nebyla. Tu jí
povídá jednou kní e její mu : „Ale
enka,u bysimohlarazsrdcekBohu
obrátitaaspo zatohonášhosynkasa
pomodli . Druhí idú do kostola, a my
smelennavekydoma.“
Ona se i hanbila i bála, ale mu ov
v li nechtíc odporovati, vybrala se
tedy a šli. Jak si v kostele sedne a
za ne se modliti, tu uká e se jí prvý
jejífrajer, ert:„He,he,he,“zarehoce,
„u a v sed md siatom siedmom
kostolehladám;alesiu tu!“
Ona se velmi ulekla, a nedomodlíc
se, utekla ven, ale ert ji p edešel a
p edkostelem ekal.
„Co esivid la, o esivid la,ke si
za mnou do cmit ra be ala? — Ak
n povieš,umretisyn!“
Dlouho si matka hútala, co má
d lati, i má íci, co vid la, i ne, a
pakpomyslela, erad jipoví,abysyn
neum el. „Vid la som,“ povídala, „jak
simrtvédrápal,kostijimnasviecepre
nás vylamoval, maso na pe enku
trhal.“ — Jak to vy kla, ert ji schytil
do pekla. Její mu ani chýru víc o ní
neslyšel.
VALIBUK
Bylo to za blahoslavené pam ti
Kako krále — kdy v jedné d din
chudá ena, které bylo devadesátšest
let, dít porodila, tak silné a velké, e
podobného mu nikdo nevid l. —
Sousedé, kde který, chodili na
podívanou, ba i do okolních vesnic se
ta zv st roznesla, a lidé p icházeli
podívati se na to divotvorné dít .
Nebylo pam tníka, by která z en
takovédít bylakdyporodila.
„No, moja stará, vieš o?“ ekl
uradovaný otec, „ty toho chlapca
musíš za devát rokov nadájat,
lebomuo byt, eda hodnéhozn ho
vyrastie.“ — „No e no, kel len tak
chceš, nach e ti bud ,“ odpov d la
ena,ap itomz stalo.Matkachlapce
kojila, a chlapec ode dne ke dnu se
m nil, e se rodi e nev d li od divu
kdepod t.Pot echletechdovedlaho
matkadohory(lesa)kjednésmr iny,
ibystobylvytrhnoutiji;alenemohl.
Odvedla ho dom a poznovu t i roky
kojila.
V šestém roku zase ho clo hory
zavedla; to u menší smr iny
vytrhoval jako konopí, ale duby a
buky nevládl. „Ej marno, mamo!“
pravil, mate i, „vy st ma dobre
vydoj ili,alesaešt bojím, ebymito
trhania bukov poškodila. Kedy st vy
m a chceli ešt ; za jednie tri zimy
nadájat?“
„I ke tak chceš, ve já to ešt
urobím,“ slíbila matka. Po devíti
letech šel chlapec do lesa a nejv tší
buky i s ko áním vytrhoval a vrchem
dol obracel.—NazvalihoValibuk.
VsedmnáctémrokunemohlValibuk
doma ji vydr eti. Nem li rodi e pro
n hoanidostipráce,anistravy.I ekl
jim jednoho dne: „Po úvajt e, milí
rodi ia!Toznátedobre,kdozapecom
sedá, e o ni om rozprávat n zná; to
by mi k poctivosti n slú ilo, keby já
kus sveta n zkúsil. Prosím vás,
prepus e ma na rok lebo dva, rád by
som sa nau it, ako ludie na svet ijú.
N bojt sa, e na vás zabudn m, ale
vás vo vašej starosti chcem stato n
opatri .“ — P istali na to i rodi e, v
ni emmup eká etinechtíce.
„Nu len e cho s Bohom,“ ekl
otec, „my ta v a n prepúštame, len,
synok, všad opatrným bu a nikdy
lu omn ubli uj.“—
Valibuk rozlou il se s svými rodi i,
odešel a ješt v tu noc do jedné na
pustatin vybudované kr my dorazil.
Sed li tam dva pocestní za stolem. —
Valibukp isedlknim.
„Dobrí ludie, zkad st ?“ zeptal se
jich
Valibuk.
„Zkad kolvek,“
odpov d lipocestní.
„Aakýho est remesla?“
„JásomSkalymej,“odpov d ljeden
z nich, „Ke mlynský kame do ruky
chytím, stisn m ho tak, e z n ho
mliekot ie.“
„A já,“ povídal druhý pocestný, „já
som elezomej, akuokolvek hrubuc
elezo ulapím, všecko dovedna
smiesim.“ — „Nu , a ty, akýho e si
remesla?“
„Já som Valibuk; já najdrie n jšiu
horu tak vytrhám, ako najt nšie
konope,“ ekl Valibuk, a obrát se k
pocestným, dodal: „A ke je tak,
bra ekovci, bu me dobrí priat lia. Já
chcem s vami chlieb jest.“ „No veru,
dobre bud ,“ odpov d l Skalymej i
elezomej, „i my chceme s t bou
chlieb jest, ani a n opustíme.“ —
Podali si ruce a v rnost si vespolek
slíbili.
Za rána vybrali se všickni t i
docesty. Nešli dlouho, an se potkali v
bahnitém, velmi strmém závoze s
vozmi. Gazdové okolo svých voz
na íkali, nemohše jimi z místa
pohnouti.
„Co evám?“ptásejichValibuk.
„I n vola ho metala!“ pravil jeden,
„ elezo vezieme, a tu sme do hlíny
zaviazli. Všeckých osem a tricat koní
smezapriahlikjednemu,atusmesta
ruši n muo eme. Ve toto lovek
n slýchal!“ — „No e, no,“ ekl jim
Valibuk,„len esan trápt ;alebysme
vás vyslobodili, keby st nám dali
tolko eleza, o jeden z nás odn sie.“
—Gazdovép ivolili.
„Len si nabert všetci traja, kolko
odn siet , ale nám z tej hlíny
pomáhajt , lebo tu odkapa musíme“
—pravili.
„No len vypriahnit statky,“ kázal
jim Valibuk. Poslechli. Tu — na velký
divza alValibukt kévozydonáru í
bráti a jeden po druhém na sucho
vynášeti.
„Ibystudad , o etobud !“zk ikli
gazdové a s otev enými ústy na
Valibuka hled li. Ani svým o ím
nev ili, vidouce, e Valibuk všecky
vozyisnákladempovynosil.
„Vykonali sme prácu, teraz nám
plácu,“ ekl Valibuk, „ako st slúbili,
tak dajt !“ a hned za al po ádkem s
jednoho vozu po druhém elezo
sbírat, a je dopusta sebral. —
Gazdové za ali na íkati. „No mn to
všecko ešt málo,“ ekl jim Valibuk,
„ale u i na tomto pristan m, ale o
týmtodvomdát ,akost vraveli,oto
sa start .“ — Gazd m vyvstával
studenýpotna elap it chtoslovích.
— Skalymej vyst el ruce, cht vozy i
kon i lidi pobrat, ale Valibuk mu to
zabránil, ka:„Dajpokoj;presta mena
tomto eliezku!“ Gazdové rádi, e
alespo kon avozyjimnechaticht jí,
nemeškajíce zap áhli a rychle pry
odjeli.
„Chlapci,“prohlásilse elezomejpo
jejichodjezdu,„viet o?—Jáztohoto
eliezka namiesim troje cepov a
puojd menamlatbu.“
„Naozaj, to a da dobre bud !“
p isv d il Valibuk, a sednuv si podle
Skalymeje na kládu, p ihlí el na práci
elezomeje. — Ten za al elezo
lámati, mísiti, a bylo m kké jako
t sto,potomšúlkalzn hocepyahole,
svázal je, a netrvalo to dlouho, byly
cepyhotovy.Tyt icepyvá ilydv st
sedm a devadesát cent . — Potom
sebraliseašlikjednomupánovi.Ten
m l veliké stohy pšenice a nemohl
nikde mlatc dostati. Oznámili se mu
tedy, a e jestli by jim ty stohy
vymlátitinedal.
„Keby vás aspo sto bolo, by vám
dal tie stohy na at, ale trom moje
stohypobabri n dám,“ ekljimpán.
„Ej, pan , o e byst mali tak
rozprávat; ke vám jich do ve era
zajtrajšieho n vymlátime, robt , o
chcet , s nami. Trebás nám o hrdla
puojd , my sa podvolujeme, len nám
robotudajt !“ozvalseValibuk.
„Nu a z ktorýho e chcet mlátit?“
zeptalsepán.
„Kdo evásvie,“ eklmu elezomej,
„my sme ešt nikdy z dielu n mlátili,
ale ak nám za ustávanie to dát , o si
sami odn sieme, na to pristan me, a
hocnásvezmet inapísmo.“
Pán milerád jim písmo dal, myslel ,
e ani patnáct kyl mu neodnesou. —
Milí chlapi tedy, sotva se rozb esklo,
vzali tepy a za ali mlátit. Nebrali po
jednom snopu, ale mlátili do celého
stohu takovou silou, e za nedlouhý
ascelýstohnaprachzdrobili.Takšli
od stohu k stohu; kou ilo se okolo
nich,jakozmilie.
„Chlapci!“ pravil Valibuk, kdy byli
hotovi s mlatbou, „lopaty n máme,
vydúchajme tie plevy“ — Dúchali
chlapci, a se mryenina široko daleko
zanášela; isté zrno pak z stávalo na
zemi.
Kdy pán k tomu p išel, hn val se,
e mu slámu rozfoukali, ale mu
Skalymej pravil: „Co e mát lutova ,
n trebavámjunarolevozit;zoslamy
n mát ni , ale z pšenice, len hotujt
diely.“
„Dávnosatiehotovie;alevyn mát
vriecnavašu iastku.“
„Ej, ve nám a da po i iat ? My
vám jich stato n prinavrátime“ —
ozvalisechlapci.
„Já na po i ky n dám ni “ — ekl
pán.
„Tak tedy to zrno si len do vašej
sypárn posnášame?
„No e, len e si slo t ,“ pravil jim
pán.
Chlapci šli a všecku tu vymlácenou
pšenicidojednévelkésýpkyposypali.
Potompozavíralidob eoknaidve e,a
kdy m li všecko p ihotoveno,
Skalymej objal sýpku, vylo il si ji na
plece,pánovi ekli:„Dobresamajt !“a
titam—odešli.
Pán se tomu náramn podivil, ješt
více ho to ale mrzelo. „Ej!“ zvolá po
chvíli,„vypus tohobujakazanimi,
nachjichroztrká!“
Krava vypustilbýka,atenprostoza
nimisepustil.—
„Obzrit sa tam, o to za nami
dupaj í?“pravilSkalymejchlapc m.
„Verato,“odpov d lmu elezomej,
ohlídnuv se, „toho velkého bujaka za
namipustili.“—
„No, ni to preto, len vy cho t !“
kázal jim Valibuk, chytil cep, a kdy
býk k n mu dob hl, tak ho po hlav
ude il, e hned nosem do zem zaryl.
Potomvzalhozanohyzadní,p ehodil
p espleceašlidále.
„Ej,“ zvolá po chvíli elezomej,
„bra ekovci,nahajmemytovšetkotu,
lebo lila, u dvoch divých bravov za
nami pustili!“ — Ne Valibuk kázal
op tchlapc m,abyšlinap ed,onsám
brav do ekal,cepemzabil,zabitép es
plecep ehodilateprvšlidále.
Po chvíli praví zase elezomej: „Ej,
aleu svozomoštyrochparipáchidú
pre nás!“ Sotva to dopov d l, u jim
byl v z v patách; tu se ale Skalymej
rychle obrátil a sýpku na v z hodil,
div e se to všecko nezlámalo. —
Valibuk rozprášil lidi cepem a
elezomejchytiloboze.Bujakaabravy
nalo ilitakénav zapomalupohý ali
dálej k domovu. Doma si to na t i
ástky rozd lili; Valibuk dal svou ást
rodi m.
Po této práci šli hledati druhou, a
poznovu se vybrali do jednoho
velkého m sta. Dle oby eje ptali se
jednohom š ana,co etamnového.
„Ach,bodajbylepšuoboloslýchat,“
odpov d l jim m š an, „naše mesto je
vo velkom smútku, ale najvä ší
zármutok má náš tu obydlený král.
Tieto dni jeho tri dcery zkapaly.
Chodily sa ka dý d na jedno mesto
kúpa ,aztad kdovie,kd sapod ly.
Povedajú ludie, e jim jedna Je ibaba
krásu závid la a preto jich zakliala,
aby sa prepadly, a e skuto n traja
drakovia pre jich odviedli. To nik
n vie, kd sa pod ly, len e jich
všechny tri do jednej diery pod zem
utiahli.Náškráln vieod ialu, omá
robit. Celuo mesto dal iernym
súknom zastret, a slubuje,
e
kdokolvek tie tri dcery vynajd a
vyslobodí, tomu ktorúkolvek za enu
dá,ipolkrálovstva.“—„Tojeprenás
—po mekukrálovi!“zvolalValibuk,
jaktozaslechl.—Šli.—
„Najjasn jší
králu,“
promluvil
Valibuk, kdy vstoupili p ed krále,
„my smo ludie cudzí, ale smo vás vo
vašom zármutku prišli polutova . Vy
st ,akonámludierozpráváli,tridcery
utratili, ale my vám jich oslobodíme,
ke bud t vo vašom královskom
slove stát a potom nám jich za eny
dát . Pustíme sa za nimi, hoc nás i
ivot stát bud . Kreme toho iadame,
dajt nám jeden povraz na tri tisíce
siah ukrúti , aby sme do akejkolve i
hlbo inysaspustitmohli.Potomnám
dajt prihotovi dvanást kyl kaši,
dvanást pecí cheba a dvanást volov.“
—
„Všecko, o iadat , vám sporiadat
dám,“ ekl jim král, „a moje milé d ti
si za eny pobert ; len mi jich
vyslobo t .“
I kázal král, aby se všecko
p ichystalo, jak si to chlapci p áli, a
kdy vše p ihotoveno m li, nalo ili to
nasebe,volyp edsebouhnali,atakse
ubírali do hlubokých les . — Dlouho
chodili po t ch lesích, a jednou p išli
na jednu louku. „Tu zastan me,“
pravil Valibuk, „v týchto horách sa
poobzeráme, itudákejdierynietota
dolu do druhýho sveta!“ Ostatní
p istali.
Valibuka elezomejšlidíruhledata
Skalymej m l ve e i strojiti. Nakladl
ohn ,postavildokotlekaši,zabilvola
a p ihotoveného za al opekat. — Jak
tu samotný u ohn sedí, kaše se
dová ela, v l se dopékal, zasku í nad
nímnavysokéjedliLoktibrada:„Varíš
kašu,varíš,alejejn bud šjes !“—
„Ej,ozajjun bud m,nachlenprijd
Valibuk,“pravíSkalymej.
„Valibuka ti nieto doma, a t be ju
horúcu dopusta zjem“ — zaskuhrala
Loktibrada, sko ila se stromu,
Skalymeje p evalila na náto , kaši mu
dodrobtusn dlaavolaodnesla.
Sotva se Skalymej Loktibrady zbyl,
u Valibuk s vršku volal: „ i navaril's
kaši a vola upiekol's?“ — „Ej, horká
upiekol; ale o e — jedna Loktibrada
mi ju zedla a vola odniesla,“ aloval
Skalymejachlapc mvypravoval,cose
mup ihodilo.
„No, ve ' si ty za chlapa! i si jej
n ved l o i vypiect? — My celý d
hladáme,atynani hodníkdášdajakej
potvore všecko pohlta ,“ zlobil se
Valibuk.
Druhýdenz stal elezomej,bykaši
va il, a Skalymej s Valibukem šli díru
hledat.Okolove erasevrátilisi
kaši navaril?“ volal zdaleka ji
Valibuk.—
„Ej,ve 'somnavaril,aleLoktibrada
mi ju zedla dopusta!“ — odpov d l
smutn elezomej. — „No, u st vy
len pluháci,“ rozhn val se Valibuk,
„cho t e vy u hlada , zostan m pri
vatre já.“ T etí den šli elezomej se
Skalymejem díru hledat, a Valibuk
z stal, by va il ve e i. — Natahal si
buk , nakladl hranici a rozd lal ohe ;
potom nasypal do kotle kaši, vtáhl
vola na ro e a za al péci. Mezitím
ud lal klepec a postavil ho k
dopékajícímu se volu. V tom se uká e
najedliLoktibrada.
„Varíš kašu, varíš, ale ju n bud š
jest!“ — zasku ela. „Ej, ozaj ju
n bud m, nach len prijdú chlapci s
cepami. Po len dolu, po s toho
buka! o si, kdo si?“ — Loktibrada
m ikem dol se spustila, chtíc vola
uchytit,aleklepecjizaklopil.—„Aha,
tu si!“ zasmál se Valibuk, „no ve já
t be za kašu zaplatím.“ — I vzal sv j
cep a Loktibradu v tom klepci bil, co
musílasta ila.
„Jaj,“ na íkala Loktibrada, „len ma
u n bi,dámtizlataabohatstva,kolko
chceš!“—
“N trebamn ni ,mámjávšeckýho
dost;teraztubud š,kýmmojichlapci
n prijdú.“ — Mezitím Skalymej i
elezomejp išli.
„Nu ,ako eje?“ptaliseValibuka.
„Nu , ako e by bolo, dobre; tu je
kaša, tamto pe e a a hen tam
Loktibrada,“ ekl jim Valibuk vesele.
„Lenpo t ,zajedzmesi,apotomsajej
ešt da zpýtame.“—Sedlidotrávya
jedli, po jídle z trávy povstávali a
Valibuk se ozval: „Chlapci, teraz sa
zpýtame Loktibrady, kd tá diera do
pekla, a dotedy vo troje mlátit
bud me,kýmnámjejn uká e.“
Pobrali cepy, šli ku klepci a tak do
Loktibrady mlátili, e by byla musela
hned duši vypustiti, kdyby jakou byla
m la.—
„Jaj, u ma len tolko n bit , u vám
poviem,iklik,tádiera, ojuhladát ,a
uká em vám ju tam pod jednou
velikouskalou!“—prosilaLoktibrada.
„No dobre,“ pravil Valibuk, „len ju
chlapci na ten povraz zavia t , a ak
n bud pravda, tam ju rozmlátime na
koloma .“
Sebrali se a všickni t i k té skále šli.
Skalymej se na ni obo il a kruch za
kruchom z ní odlamoval, a se jim
pošt stilo díru odkrýti. „Ale kdo e
puojd dnu?“
„Já puojd m!“ ozval se elezomej.
—Sotvahoalenadv st sáh spustili,
u potrhoval provazem, aby ho
vytáhli. Po n m spustil se Skalymej,
aletakénep išeldálene dopolovice.
„Ke je tak, poru eno pánubohu,“
ekl
Valibuk,
jen
od
diery
n odcházajt , tu stojt , ani mi povraz
skorej hore n vytahujt , kým trirazy
ním tuho n zatrasiem. A teraz
spúštajt !“ — Kdy byl v polovici,
zarazil ho smrad, a ten byl horší a
horší,potomhoipálilo, ímdáledol ,
tím více, a po velikých mukách na
dnosedostal.—Ohlí ísekolemsebe
v tom podzemním sv t — všade
pusto, tma a pal ivost neslýchaná.
Dlouho se rozhlí el, a naostatek
mali ké sv týlko daleko p ed sebou
blyšt ti se vid l. Za drahný as proti
tomu sv týlku šel, a v dy se mu
mali ké ukazovalo, a tu kone n
dojde a p ed sebou jeden ut šený od
zlata a drahého kamení t pytící se
zámekvidí.Bezodkladuvešeldovnit
a tu v sv tnici vid l samotnu nejstarší
královskoudce .
Kn na se ulekla, vidouc lov ka;
avšak se mu p ece jen hned mile
p ihovo ila: „Ach, o e tu robíš, o tu
hladáš,muojdrahýpriat lko?“—
„T ba,krásnak a na,“ eklValibuk,
„bezmeškaniapo somnou.“
„Nie,“ odpoví kn na, „aby já s
t bou šla, ale ty ztad lo odist musíš;
lebo aknáhle muoj mu , drak so šesti
hlavami, domov prijd , hn tvojmu
ivotukoniecbud .“
„Toho sa já n lakám“ — od ekl jí
Valibuk. Vtom strhl se hluk, drak se
dom vracel — a sv j budzogan t icet
cent t ký hodil nap ed, aby mu ho
nebylo t eba nositi. Tu strachem
zaujatákn naprosilaValibuka:„Ach,
muojdrahýpriat l,podskorodotejto
tmavej komory, lebo muoj mu hn
domov prijd a v okam ení a
so erie.“
„So erie, n so erie, odpov d l
Valibuk, na její prosbu ale byl p ece
volenjíti,d ívealezdvihlbudzogana
nat icetmilcestydrakuvst íchoop t
hodil. — Drak si ho zdvihl a mrmlaje
dom sihonesl.Rozjed ndosv tnice
vstoupil, a všecky kouty prohlídna
za val:„Fi, love inasmrdí!“
„Ach,“pravíkn na,„kd ebysati
tu vzala. Ve ty vieš, e tu nikdy
lovekn bolanin bud .“
„Fi, fi, love ina smrdí! — Sem s
ním, kd kolvek je, lebo ke nie, já
tento plame n uhasím, len ke t ba
so rem!“ — za val poznovu a plamen
mu z úst sršel. „Ach, drahý mu u,“
prosila kn na, „bu milostivý
muojmu bratovi, ktorý ma prišol
navštívit.“
„Dobre,“ zabru el drak, „odpustím
tvojmu bratovi, len nach sem prijd a
somnousizajie!“—Vtomokam ení
vkro il do sv tnice Valibuk a drakovi
se poklonil. „ i si to ty,“ ptá se ho
drak, „ os muoj budzogan nazpak
hodil?“
„Já!“odpov d lValibuk.
K olovrantu donesl drak olov ný
chléb a d ev ný n , i pobízel
Valibuka, aby si ukrojil a zajedl, e
potomp jdousvojesílyzkusit.
„Já tvoj chlieb jest n bud m, ale
preto ti moju silu uká em!“ ekl
Valibuk. Zatím mu kn na od svého
jídladalaaonsichutn zajedl.Potom
vybrali se do boje na humno, které
olovemzalitébylo.
„Švagre, ulap ma a vraz ma, kolko
vládzeš,dotohoolova!“—Valibukse
nedalponoukat,chytildrakaapopas
do olova ho vrazil. Drak z olova
vysko il a vrazil Valibuka do výše
pasu.Valibukzolovavysko ilavrazil
do drakaa pohlavy.Potomuchopil
cepavšechšesthlavmurozt ískal.
Potom odešel ke kn n do sv tnice
a pravil jí: „Krásna k a na, urob so
mnou, o chceš, tvoj mu od mojich
rúkumrel.“
„Ach, drahý vítaz, po ehnané sú
tvoje kroky! Já sa ti n viem ím
odmeni , e si ma oslobodil!“ — I
sko ila k n mu, líbala ho i objímala
radostí. „No,“ ekl Valibuk — „bu
nahotove, pokial sa vrátim, lebo já i
tvoje sestry chcem vyslobodit a
odprevadit vás k vášmu drahýmu
otcovi.“ — ka to, odešel. — P išel k
druhému, ješt krásn jšímu zámku, a
tuzaserovnodosv tnicevešel.Sed la
tam prost ední dce královská, všecka
ztrápená. Jak vid la lov ka, o ila
radostí, ale srdce jí zabolelo, kdy
pomyslila, co se bude s ním díti. —
„Ach, milý lov e, koho e tu
hladáš?“ ptala se ho. „T ba, pekná
k a na,“odpov d lValibuk.
„Ach,ut kaj e,muojdrahý,ztohoto
mesta,tun nabud š.Aksamuojmu ,
draksd viatimahlavami,vrátiatuta
dostihn ,naraztaso erie.“
Vtom povstal h mot náramný; drak
hodil si dom budzogan šedesáte
cent t ký, aby se nemusel s ním
nésti. Valibuk vyb hl p ed práh,
budzogan zdvihl a na šedesáte mil
hodilhonazp t.
Drak vida, e se jmu budzogan
vrátil, zabru el a dom si ho nesl.
Kn na zatím Valibuka do komory
schovala.Jakvkro ildrakdosv tnice,
hn vem rozpálen, prohlí el všecky
kouty,plamenmuzústsršel,iza val:
„Fuj, love ina,fuj!“
„Ach, milý mu u, kd e by sa ti tu
vzala, ve to vieš, e tu nikda lovek
n bol ani n bud ,“ odpov d la
kn na.
Aledrakfu elposv tniciapoznovu
za val: „Fuj, love ina, fuj! i ho
vydáš, i n vydáš? Ke nie, najprú
t ba, potom toho so eriem!“ — Tu se
vrhla p estrašená kn na p ed ním na
kolenaaprosila:„Prijmimanamilost
i muojho brala, ktorý ma prišol
navštívit!“
„Na milost vás beriem,“ odpov d l
drak,„nachlentvojbratsemprijd ,já
sa po priat lsky s ním poshovárat
chcem.“
Valibuk p išel, vítali se, a jeden
druhého okem p em il od hlavy do
paty.
„Švagra, isitytotenví az, omuoj
budzogannazpakhodil?“ptalsedrak.
„Jásom!“odpov d lValibuk.
„No e no, zajedzme si, po ve e i
puojd menašesilyzkúsit.“—Kve e i
p inesl drak elezný chléb a olov ný
n .„Zajedzsi,švagra,aposilni,—so
mnou robotu bud š ma ,“ — pobízel
drak. — „Já som dost mocný, ani mi
mocn jším byt n treba. Ale ak ty
potrebuješ, najedz sa,“ odpov d l mu
sm lýšuhaj.
Drak jedl, a mu jiskry od zub
pršely;Valibukovidalakn najíst.
„Nu , po me u na priestor a
zkúsme, kdo je mocn jší!“ ekl drak,
kdy sebylnajedl.
Vyšlinahumno,kterébylo elezem
zapušt né. „Ulap ma ty najprú, lebo
ak ta já skorej ulapím, hádam, e
n bud šma viac asum aulapit“—
ekldrak.
„Ej, ke si tak trúfaš, len ta za to
n ulapím.Tusom,chy matynajprú,
muoj ivot ti je na vuolu“ —
odpov d lmuValibuk.
Vtom drak opáše Valibuka a mrští
jímdo elezaposamépa í.—Valibuk
ale tak hbit ze eleza vysko il, e
polovici humna s sebou vytrhl. — Tu
drakovisrdceodpadlo.„Nu ve a da
dos bud , mohli sme si pokoj da ,“
pravil.
„Pokoj,“ zvolal Valibuk rozhn ván,
„ozaj pokoj, len skorej vám, pane
švagra, musím ukázat, ako sa koly do
stromovzabíjajú!“Vtomulapivdraka,
tak siln ho do zem zarazil, e se jen
na hlavách zastavil. „No e, po von!“
volal na , ale drak se pohnouti
nemohl.IchytilValibukcepavšechny
hlavy drakovi rozt epal na prach.
Potom vrátil se ku kn n : „Milá
k a na,“ pravil jí, „ty si od tvojho
mu a oslobod ná, teraz ale, pokial se
n vrátim a tvoju sestru oslobodím, do
cesty sa hotuj, potom vás k vášmu
otcovi zavediem.“ — Kn na mu
d kovala, a on bez meškání k t etímu
zámku se ubíral. — Ten byl
nejkrásn jší, všecko se od zlata
t pytilo,tak enemohlo inan mdost
napásti. — Sv tnice byla ale
nejkrásn jší. Kn na smutn se po ní
procházela. Jak Valibuka spat ila, div
enepadlaodradostia alu.
„Ach, love e,“ zvolala, „na o e si
ty sem prišol? Ut kaj, ak len muo eš,
muoj mu , drak s dvanásti hlavami,
hn savrátiaso erie a!“—Takhos
plá em napomínala nebol jí bylo
mladého líto.Ale Valibuk jí ekl: „Eh,
k a na, len e sa n tráp, ve sa já
tvojho mu a n lakám!“ — Vtom se
zem zat ásla; drak v budzogan p ed
zámkem dopadl. Prudce let l, nebo
ho drak na sto mil daleko zalú il. —
Valibuk vysko il ven, budzogan
zdvihl, po dvakrát jím nad hlavou
zvrtnul (zato il), potom ho na dv st
mil daleko hodil. Tak v pov t í
zahu el, jako nejhrozn jší bou e kdy
se ene. — Drak se musel zpátky pro
budzoganvrátit;proklínajehodilsiho
na plece a rozjed n dom pospíchal.
Všecek rozsršen vstoupil do sv tnice.
Kn na Valibuka ukryla, ale drak ho
hned zapáchl. „Fuj, love ina, fuj!“
za val jako v l a na enu se obo il.
„Koho tu máš, vyvadluj ho, sice ta
prehltn m!“Kn nadivneomdlela.
„Co e mám robit, u ti len pravdu
poviem,prišolmamuojbratnavštívit.
Ach, ale ta prosím, ukro svoj hn v a
neublí mu“ — pravila mu kn na.
„Dobre, tvoj brat je muoj švagor. Len
ho prive sem, chcem si s ním
pove era !“ — Valibuk p išel. „Vítaj,
švagre“ — pravil mu drak hromovým
hlasem, „ i si ty to, o si mi muoj
budzogan zahodil, e som sa za ním
musel vraca a na pleci ho vlá it
domov?“„Jásom!“ eklValibuk.
„Tysichlap!“ ekldrak,„po ulsom
i od Loktibrady o t be, e ma prijd š
navštívit. Sem tvoju pravú ruku, nach
tastato n privítam.“—Stisklisiruce;
Valibukovi krev zpod neht vyst íkla,
ale drak m l kosti v prstech
rozma kané. Zapíšt l bolestí. „Ej,“
povídá, „ i to dakdo slýchal, e si ty
taký chlap! Ale si len zave erajme,
potom sa opá ime, kdo sme, o sme.
Lebobytolenvelkápotupabola,keby
tvoja jedna hlava nad mojmi
dvanástmi panova mala!“ — P inesl
drak ocelový chléb a mosazný n a
pobízelValibuka,abyjedl.
„N potrebujem sa celovat,“ ekl mu
Valibuk, „m a ma moja za devä
rokov na veky ocelovala a Boh ma
zahartoval — na tom prestan m. —
Alepotvojichprstochpoznávam, esi
satyešt dostn zahartoval,notedysa
len naoceluj!“ — V draku kyp lo jako
v kotli. Opatrná kn na vid la, co se
d je, i donesla Valibukovi od svého
jídla, a prsten mu dala, který mu síly
za sto chlap p idal. Valibuk jí
pod koval, ob erstvil se a potom šli s
drakem na prostranné humno. Na
ocelovém humn do boha se hotovili.
— Drak za al dvanácti chvosty okolo
sebe šibati, pukati, svíjeti se, val a
plameny šlehal z úst; kam stoupil,
všecko pod ním prašt lo, a jak za val,
všeckoset áslo.
„Hoj, o e,“ za al se najednou
zdúva , „ i já mám s takou muchou
bojovat, hanba a ve ná pokuta mi
bud , e sa s t bou babrím.Ale ni to
pretovdýchnitvojudušu,komuchceš,
lebo ke ta raz ulapím, viac
n dýchn š.“ „A ty, Harfa“ — (Harfa
byl jeho k , s dvanácti k ídly, na
kterém se nosíval) — „n hraj, a ty,
ptáku, n zpievaj, pokial ho zo sveta
n sn siem!“—Pot chslovechuchytil
Valibuka, mrštil jím, a se po pas do
ocele zaryl. — Valibuk ale hbit
vysko il,popadldrakaatakprudceho
do tvrdého ocele vrazil, jako skálu do
vody, esemuhneddv hlavyot ásly
a zemdlely. — Valibuk sko il, chytil
cep a ostatní hlavy mu posrá el jako
jablka.—Potomsichvilkuoddechl.—
K ídlatý k zmizel a pták odlet l. —
Valibuksevrátilkukn n dozámku.
„Krásna k a na,“ oznamoval jí
radostn , „u som moju prácu
dokonal. I t ba i tvoje sestry som od
vašich pekelníkov štastlive oslobodil.
Teraz k vášmu otcovi vás odvediem,
ale najprú, o sa ti pá i, so sebou
pober!“
„Velký
Boh
a
po ehnaj!“
odpov d lakn na.„Jánatvojulásku
nikdyn zabudn m.Jánielenn ktorie
veci, ale celý zámok so všeckými
poklady lahko odn siem. Mám jeden
prútik, ke tým na zámo nú bránu
ud rím, celý zámok sa na zlaté jablko
obráti.“—
Tak se i stalo. Jak ze zámku vyšli,
kn na bránu zav ela, uhodila na ni
proutkem,azámekprom nilsevzlaté
jablko,kterésikn naschovala.—Šli
k druhé sest e, a i ta m la proutek,
kterým si sv j zámek v zlaté jablko
prom nila. — Tak i t etí. Potom, kdy
u všechnysvojezámkyp isob m ly,
vedljeValibukkonomuotvoru,kudy
byldol p išel.—Potomjep ipravil,a
jednu po druhé vytáhli chlapci
nahoru; nejmladší, od které m l
Valibuk prsten na prst , naposled. —
P išla ada na n ho; ale on byl šuhaj
opatrný, myslel si, aby ho od polovic
dol nespustili; p ivázal místo sebe
velký kámen na provaz, aby zkusil,
zdalijsoupoctiví.
„No,“povídajísitinaho e,„tou je
Valibuk taký ta ký!“ Jak byl asi v
polovici, tu náhle provaz p e ezali, a
kámensvelkýmh motemdol spadla
na drobné kousky se rozt ískal. „No,
hla, tak by som já bol pochodil!“ —
ekl si Valibuk, kdy to vid l. —
Roz alen chodil v podzemním sv t
sám a bloudil tam po celých sedm
rok . — Jak se tam potuloval,
pozoroval, enajednéskáleka dýrok
jakýsvelikýptákvejcesnáší,ale eani
jediné mladé vychovati nem e. V dy
mu je cosi se ralo. Ten pták bol
Kmochta pták, a co mu mlá ata ral,
byl veli izný had. Kdy to Valibuk
vyzkoumal,nahadalasoval,ajakcht l
zasedohnízdalézti,zabilho.
Za krátký as p ilet l Kmochta pták
a velice se zaradoval, vida tam mlád
ivé; myslel, e zase zhynulo. Tu
spat ilValibuka.
„Ach, dobrý love e, a da si to ty
mojemladéodsmrtizachoval?Veruti
všetkodám, osilenza iadaš!“— ekl
mupták.
„Veru já,“ pravil mu Valibuk, „tam
tohohadazabil.Aletaprosím,lenma
z
tohoto
podzemského
sveta
oslohodz!“
„No dobre, i to sa ti muo e sta ,“
ekl mu na to pták, „len nasol sto
volov a prihotuj sto sudov vody, kut
bud mhorest boulet tazpyskumi
plamen bud bl at, tak mi v dy cent
masa a okov vody podaj.“ Valibuk s
radostí sto vol zabil, nasolil, i vodu
p ihotovil, a kdy bylo vše
p ihotoveno, na ptáka se vším vysedl.
— Let li dlouho, dlouho, a kdy
ptákovi plamen z úst šlehal, v dy mu
hodil cent masa a okov vody mu
podal.Ne masoji došlo,konec,cesty
nebyli, a pták m l hlad. — Tu si
Valibuk rychle kus masa z nohy
od ezal a ptákovi hodil. — Potom
hnednabo ísv tloš astn sedostali.
„Ej,“ povídá Kmochta pták, kdy s
n ho Valibuk slezl, „ i to bolo dobré
maso, o si mi naostatok hodil!“
„Veru,“ usmál se Valibuk, „to bolo z
mojejnohy,lebomiu došlo.“
„No,“ ekl mu pták, „ve já ti to
zahojím,lensismoš astn vyšli.“—I
dalmunanohulístekjakýs,ahnedse
muránazahojilaamasonarostlo.
Valibukseptákovip kn pod koval
ašeldokrálovskéhom sta.Celém sto
bylo ervenýmsuknempokryto.—
„ o etuzanovina?“ptalsejednoho
m š ana. „Veru velmi dobrá; tri
královskédcerysanašly,anajmladšia
sa dn s za jednoho, o jich oslobodil,
vydáva“ — odpov d l m š an. — Tu
chvátal Valibuk rychle do královské
paloty, kde se hostina strojila. Kn na
p ikázala, aby ka dého, by i ebrák
byl,vpustili,aco ádá,abymudali.—
Valibuk, vejda do pitvora, prosil o
pohár vína. Kn na hned kázala
ervenéhovínadosvéhopohárunaliti
a jemu podati. Valibuk do polovice
vypil a vpustiv do poháru prsten, co
mu kn na v podzemním zámku na
památkudala,pohárkn n vrátil.
Jakprstenkn navpoháruspat ila,
vysko ila, radostn zvolajíc: „Tento je
ten opravdivý Valibuk, o nás
oslobodil, a nie Skalymej, o má
kamenné srdce a povraz Valibukovi
odrezal. — Já som Valibukovi tento
prst daruvalaavernos muslúbila!“
— Po t ch slovech k svému slúbenci
p isko ila.—
Skalymeje ze zámku vyhnali a
elezomej šel s ním. On byl sice s
nejstarší kn nou ji sdán, ale ho ona
rádanevid la,nebo iráno istbyl,a
set pytil,dove erap ecevyhlí eljako
rzavé elezo. Nebyl do st íbrného
zámku súci. Valibuk se hned se svou
kn nou sesobášil a dlouho ili v
zlatém zámku svém a ijou potud,
jestlineum eli.
ŠURINAPANKRÁL
AOTOLIENKA*
ili jednou na sv t dva králové.
JedenbylŠurinapankrál,abyldobrý
a hodný král. — Ten druhý byl ale
strygo a byl zlý a bezbo ný, a ka dý
se ho bál. Nejv tší zlost m l ale
strygo král na Šurinu krále, proto e
byl dobrý a e dostal za enu pannu,
kterou i on míti cht l. I mstil se na
n m, kde jen mohl, a co nejhoršího
mohl, to mu d lal. — Šurina pan král
m l synka ut šeného, kterého také
Šurina jmenovali, na toho strygo
dávno pásl, jak by ho zkántril.
JednohodnevyšelsimladýŠurinana
polova ky, a jak tu všecek rozjašen za
jednou srnou poloval, zab hl do
hustých, dalekých hor (les ) a p išel
lovc m s o í. Tak náhle to onen
strygo , který v dy na n ho pásl,
pozoroval,urobilsešarkanem,uchytil
Šurinumladéhokrálezapazuchyado
svého království si ho odnesl. Darmo
Šurina k i el a vzpíral se, nikdo ho
neslyšel, a strygo na n ho nedbal. —
Nedaleko svého zámku spustil se s
nímnazemapaksihotamdovedl.—
Všecka dru ina i rodina sb hla se,
smáli se mladému Šurinovi, i dv
strygo ovy princky jmena mu dávaly
a na pok ikovaly, hiba ta nejmladší,
Otolienka,útrpn na pozerala.Šurina
to všecko dob e pozoroval. Strygo
král dal ho hned do temnice odvést a
p ísn zakázal, aby mu krom vody a
chlebani ehonedávali,atojednouza
den.Otolienkamualev dyve erkus
masaapohárvínadonesla,nebo siho
od prvního okam ení zamilovala.Ale
její otec, ten zlostný strygo král, aby
hoješt vä šmejmohlmu iti,kázalho
z temnice k sob p ivésti. Kdy ho
p ivedli, pravil mu hn viv : „Znáš ty
o, puojd š tu poní e domu, tam
najd š jednu cúd nicu, tú skopeš,
stromianasadíš,aletak,abydoránai
zrástlo i zkvitlo i ovocia malo, a
ovocinu mi don sieš. Hybaj!“ —
Otolienka p i otcov rozkazu jsouc
p ítomna, byst e na Šurinu pohlídla,
ale on pohledu jejímu nerozum l a
ztrápen odešel. — Kterak mohl
dokázati takovou robotu? Vid l, e to
nemo noa eon ivotztratí.Šelnatu
istinu, dal se také do kopání, ale ím
dále kopal, tím v tšího p esv d ení
nabýval, ezjehoprácenicnebude.—
Rozmrzen odhodil motyku a sedl na
mez.„Darmojáturobím,“pravilsám
k sob , „ve toto nikdy lovek
n slychal, takú robotu za taký krátky
as spravit!“ — Polo il si hlavu do
dlaníased lvšecekztrápený.
Také Otolienka se po mládenci
rozta obila. Králova ena nava ila
Šurinovi k ob du ab a do hrnka jich
vsypala, potom kázala Otolience, aby
mu jich zanesla. Otolienka dob e
v d la,v omjevec,—upá ilasi as,
kdy matka z izby vyšla, a tu jí vzala
proutek, který matka schovaný m la,
nebot byla také stryga. Bylot jí na
pomyšlenou nésti mu k ob du áby, i
nesla mu rad ji sv j vlastní ob d. Tak
se vybrala k Šurinovi a našla ho
ztrápeného na zemi sed t. „Ej, duša
moja, ve sa mi n tráp“ — volala na
n ho zdaleka. „Poslala ti, pravda,
královna aby k obedu, ale som já ich
vykydala na zem a dobrý obed ti
doniesla.“
Šurina král ukázal d v eti na
ud lanou práci. „Eh, za tú robotu sa
n boj — hla e, tuto mám prútik, ak
ním pošibn m túto zem, všecko do
rána zrastie, zkvitn a ovocie don sie,
jako to ot c prikázal.“ — Šurina
nev d l ani, jak má dobrému d v eti
d kovati. — Sedli spolu na zem,
povídali sob a jedli spolu, a ne
Otolienka odešla, pošibla prútikem
zem, a tu hned rozli né stromoví ze
zem vyr stalo, dorostouc zakvitlo a
napokon (naposled) ovoce neslo. —
Potom Otolienka odešla, a Šurina
p emýšlel, jak je to d v e dobré a
krásné. — Druhý den ráno donesl
zlostnémustrygo oviovoce, emu se
tennáramn podivil,nebylbymyslel,
e to Šurina vykoná. „Nu a na dnes
akú mi robotu dát ?“ — ptal se ho
mladík. „Cho tam a tam na ten
brie ok, vykol uj ho, vysa vinným
kmenom a zajtra ráno don s mi
hrozno,“ kázal mu rozsršený král
strygo . Šurina se odebral k ur ité
práci, trochu za al kol ovat, ale si
myslil: „Eh, darmo ustávam, hrozno
doránavyhotovitn muo em,akmito
krásne diou a pomáhat n bud .“ —
Sedlsinazema ekalji,alep ecebál
se, kdy dlouho nešla, jestli p ijde;
bylobysemuzlevedlo.—AleŠurina
mladý král byl šuhaj p kný a
Otolienka ho m la ráda; jako první
denp išlaidruhýazdalekavolalana
šuhaje, aby se jen netrápil. „Královna
tiuvarilahadykobedualesomichjá
nazemvykydla; ibysibolhodenjest
hady! Nu , ten prútik som tie
doniesla, a tú vinicu spravíme, len sa
min tráp,dušamoja.“—
PodalaŠurinoviob d,pošíblazem,a
hnedzmizelystarékmeny,vinnáloza
vyr stala ze zem , zelenala, kvitla,
rostla, a ne Otolienka odcházela,
viselyt kéhroznynak ech.
„Ach,krásnediou a, ím esaját be
odslú im, o ty pre m a robíš!“ —
pravil jí Šurina. Ale Otolienka se
usmála, sebrala hrn ek a prútík a
odešla dom . — Šurina myslel
mezitímnaOtolienku.
Ráno donesl strygo ovi hrozno; ten
nev ilanisvýno ím, ebytomo no
bylo, aby to kdo vykonal mimo n ho.
— Šurina ekal na nový rozkaz.
„Puojd š dolu dolinou a najd š tam
hromadu skal, ty skaly zomelieš, a
zajtra don s nape eného chleba“ —
rozkázalkrál,domnívajese,to ejist
nevykoná.—Šurinaodešel.
Ale to ovoce a ty hrozny vrtaly
královn v hlav . „Mu u, to n id po
pravd . To naše diou a je v
porozumení s Šurinom, lebo by on to
sám od soba n bol vykonal. Musím já
to vypá it, a potom obidvom
poplatím.Puojd mjásamasobedom,
m a veru nik n oklame.“ — „Jaj!“
vyk ikl zlostný král, „ o e máš
rozprávat, Otoliena je dobré dieta,
nieto na n j pochyby. Daj ty tomu
pokoj, omášzanimilasova .“
„No,no,starýblázon,ve uvidíš“—
eklastarástrygaaumlkla.—Nava ila
k ob du Šurinovi jašt ic a vypravila
Otolienku s ob dem. Ale to opatrné
d v e zpozorovalo, e se sta í o n co
smlouvalia estarýkráldudral,proto
prútík dob e ukryla a s ob dem ze
zámkupospíchala.
Šurina král nalámal skal, — ale
kde e mouka a chléb! ekal velmi
ádostiv naOtolienkuajakjizdaleka
spat il,vústretyjíšel.
„Mala som ti jašt rice k obedu
doniest, ale by n padly dobre,
donieslasomtilepšíobed.—Mojma
mánásvpodozrení, etijápomáham;
málo chybelo, e ti sama obed
n doniesla, ale ju preca král na lepšie
myšlienky priviedol. Keby hola ona
došla, boli by smo aj oba o ivot
prišli.“
„Alebysomtozacelýsvetn dal, e
si ty tu, moje krásne sladké diou a,“
zvolal Šurina a uchytil ji za ruce. —
Ale ona mu podala ob d, aby jedl;
Šurina necht l jísti, cht l se s ní jen
shovára .
„Ej, my tu rozprávame, a treba
múku mle a chlieb piec ,“ zpomn la
tu Otolienka, a hned vzala prútik,
uhodila na skály, a ty se hned za aly
drviti, pošibla zem, a vybudoval se
mlýnamoukasamasemlela,samose
t sto mísilo, chléb se válel, do peci
sázel a z peci vyvalil. Jak to bylo
ud láno, pravila Otolienka: „My
n muo me v tom dome dlho bývat,
lebo nás naist královna, ma moja,
dopá iapotomnámbud beda.“
„I já u na to myslel,“ ekl Šurina,
„a dabydobrebolo,kebysmono nou
hodinouzut kali.Co etymyslíš?“
„Naist , lepšie n muo me urobit,“
odpov d la Otolienka; „len bu
trpezlivý,ešt sitorozvá im.“—Stím
se rozlou ili. — Ráno donesl Šurina
králi nape eného chleba ze skal. Král
se od jedu rozpálil, ale ne ekl nic. —
„No,vidím, esivšeckourobil, osom
ti rozkázal; dn s si odpo i , zajtra ti
zaserobotudám“— eklmuaŠurina
odešel.Králalebylvšecekrozvzteklen
a umluvil se s enou, e Šurinu krále
mladého uva í v kotli. Otolienka to
všecko slyšela a Šurinovi pov d la, co
sevdom d je,iumluvilise, evnoci
utekou.„Ke bud mumývatriadatri
razy tanierom cingn m, hotov sa.“ —
Takovémuur ilaznamení.
Itaksestalo.P lnocsablí ila,voda
zavierala, a Otolienka m la otce
zbudit,aleonazobudilaŠurinu.
„No, len ticho,“ šeptala mu, „a ešt
mi slúb, e ma nikdy n zapomenieš!“
— Šurina jí to s radostí slíbil, nebo ji
velmi miloval. Potom vzala Otolienka
prútík, šla k ohnisku, kde voda v ela,
ud lala na jedné hlan nce kole ko
prútíkem a do toho kole ka plivla. —
Pak spravila sebe holubi kou, Šurinu
holubem a ven oknem ulet li. —
Zanedlouho potom probudil se i
strygo král. „Otolieno,“ volá, „ i ta
voda vre?“ — „Vre, vre,“ odpovídá
slina na hlan nce. — Po chvíli zase
volá otec: „Otolieno, i stávaš?“
„Stávam, stávam,“ odpov d la zase
slinka.—Vtomprebralaseikrálovna.
„Otolieno, podaj mi kint š a rub“ —
volala na dceru, a slinka z hlany zase
„hn ,hn “–odpovídala.
„Jaj, o e je to, e sa tak dlho
obliekaš, a my tolko musíme aka ,“
po chvíli se zase ozvala královna, a
netrp liva jsouc, vstala s lo e, dívá se,
a u ohniska nikdo; l ko Otolienky
prázdné a komora prázdná. — „Ve
tých dvoch na moju vieru tu niet.
Vidíš, starý blázon, ti zut kali!“ —
volala stará. „Aby ich Paromova
strela,“ zk ikne starý strygo a s l ka
sevzchopil.
„To tá tvoja diouka — len jej ver
druhý raz, ty starý trulo!“ — Starý se
upoko il,vida, echybil.
„No,aterazhybaj,spravsanabiely
oblak, a o muo eš, ich dohá aj!“ —
Strygo serychlep em nilaodlet l.
V tu dobu práv povídá Otolienka
Šurinovi: „Ej, i m a lavé lí ko páli,
obozri e sa, obozri, i dakoho
n vidíš?“
„N vidím,n vidím,hibajedonbiely
oblá ok“—odpovíŠurina.
„No, ve je to dajedon z nich.
Postoj!“ I ude ila prútkem o zem, a
hned byla ta role zorána, ona se
ud lala pšenicí, a on ji hlídal,
p em n nvsprostá ka.
Oblá eksedol spustil,starýstrygo
k n mu p istoupil a ptal se ho:
„ love e, i st n vid li tu dvoch
pocestných ís , jednoho šuhaja s
jednou dioukou?“ — “Ba veru som
vid l,“ pravil mu Šurina, „ale len
vtedy, ke som hen túto pšenicu sial;
vtedy práve tadialto takých pár ludí
šlo, jakých hladát !“ — Starý král
zlostn sebou škubl, obrátil se v oblak
azp todlet l.
„ o e si vykonal, ty hlava mu ská,
e si sa tak skoro vrátil?“ divila se
stryga.
„Kto vie, kd sa tí, — já som ivej
duše n vid l, hiba jednoho varov íka
pri pšenici“ — odpov d l starý. —
„Nu o e myslíš, ve to boli oni! Eh,
takto sa da oklama ! i si n ved l
vzia jedon klas z tej pšenice, ty starý
trúp, ty!“ — zlobila se královna, a
starýhnedsemuselp em nitiv erný
oblakazaseuprchlíkyhoniti.
Otolienka napomenula práv v tu
dobuŠurinu,abyseobrátil,
nevidí-li n koho za nimi jíti, e ji
pravé lí ko pálí. — „Vidím tamhla
iernyoblaklet t,“odpov d lŠurina.
Otolienkav d lahned, etojejeden
z nich. „Postoj.“ kázala, „seba urobím
kostol ekomat bapustovnikom.“—I
ude ila prútkem o zem a stala se
kostelí kem
a
Šurina
byl
poustevníkem. Král spustil se dol a
ptá se poustevníka: „Povedz e mi,
bra ok, isin vid ldvúchpocestných,
jednohošuhajasjednoudioukou?“—
„Já tu odo dávnych ias bývam, ale
som nikdy loveka n vid l, iba ke sa
ten kostol ek budoval, vid l som
dvúch ludí tadialto ís .“ — Starý král
sehrozn mrzel.„Bodajichporantalo,
ke som já daromn ustával,“ s tím
vrátil se nazp t. Stará královna ho ji
ekala a kdy vid la, e jde sám,
kyp la. „Nu , ty starý blázon, zase
nikoho n vedie o e sa tak nadarmo
táraš? osivykonal, ovid l?“—Král
povídal jí, co vid l, a tu ona mu za,
ekla, etenkostelíkatenpoustevník
bylioni.Taid mjálensama,všakjich
já pri eniem,“ ekla a rozprchlená
b eladokouta,obulasivelíké i my,
takové i my, ekdojichobul,jedním
krokem míli cesty ušel. — Tak b ela,
a sejíhlavanatrásala.
„Ej,“povídávtudobuOtolienka,„ i
maobelí kapá a,obozri esa.“
„No, veru u id , hlala, jak si
vystupuje, pozri len, pozri!“ — Sotva
spat ila Otolienka starou královnu,
kázala Šurinovi, aby odb hl kousek
cesty nap ed. Sama pak hned ude ila
proutkem o zem a hned se ud lalo
jezírkoaonasamaseud lalaka icou.
„Tu st ,“ zvolala matka. „Paromova
strela, u mi n ujd t !“ — I vyzula
boty a za ka icou do vody. Ta plavala
ustavi n k prost edku, a kdy a tam
stará královna za ní šla, rychle jako
st elaodploulakb ehu,kdestályboty,
p em nila se v pannu, boty obula a
rychle za Šurinou sp chala, a stará
z stala oklamaná státi v bahn . Ze
zlosti zaklela Šurinu, aby hned na
Otolienku zapomn l, jak by ho jiná,
enská políbila, a Otolienku zaklela,
aby s Šurinou sedm let nebývala. — I
musela královna dv st mil dom
p šky,nacest všechnykunštyutratila
(zapomn la), a starý strygo se jí ješt
k tomu ke všemu vysmál, e se dala
oklamati.
Ti dva plní radosti, e jsou ji
vysvobozeni,šlidáleacestouseradili,
kam se nejd ív obrátit. „Najlepšiv sa
stan ,“ mínil Šurina, ke 'puojd m
prosto k mojim rodi om, tam si
budemedlavuole it.“-Jápuojd ms
tebou, ke chceš, lebo zostan m, kd
ma naháš“ — eklo d v e. Ale ješt
m li dalekou cestu a p ešli mnoho
dolin i hor i cest, ne p išli k m stu,
kde sídlil starý Šurina pan král. Kdy
alep išlia tam,tupravilp edbranou
Šurina své milé: „Vieš ty o, já
puojd m do zámku, zjavím sa mojim
poddaným,ake maprijmú,semsak
tebe vrátim. Ty len tu pri tejto
studni ke zosta , alebo vyjdi na tento
hrubýstroma akaj,kýmsavrátim.“
„Ale ty na m a zapomenieš,“
na íkala si Otolienka, zpomenouc na
mat inukletbu.
„Nikdy, moja drahá duša!“ jistil
Šurinaalíbaljivlíce,akdy muv iti
necht la, zap isahal se jí, e jí
nezapomene. Prosila ho ješt , aby se
nedal nikomu líbat, a pak ho
propustila.
P ijda do m sta, ptal se Šurina
jednoho souseda, co mají nového.
„Ach, málo velmi,“ odpoví soused,
„starý král Šurina umrel, a d di a
nemáme,sútosamépletkyteraz.“
I litoval Šurina otce a smuten nad
tou zprávou šel do zámku k matce.
Matka ho hned poznala i objímala ho
a cht la i bozkat, ale to se jí nedal. —
Poznali ho i ostatní, hned se to po
krajin rozhlásiloaŠurinamladýprinc
byl vyhlášen za skute ného krále.
Šurina cht l hned pro svoji
ochranitelku si zajet, ale náramné
umdlen sedl, by odpo inul, a vtom
zad ímal. Tu matka k n mu
p istoupila a políbila ho; probudil se,
ale na Otolienku ji nezpomn l, ani o
tomnev d l,cosesnímd lo.—Kdy
Šurina dlouho nep icházel, v d la
Otolienka ji , e na ni zapomn l.
Ho ce si na íkala a plakala, ale kletba
mat ina stála. — Odešla od studánky,
blí e zámku postavila se k jednomu
dvorciap em nilasevkrásný,vysoký
topol.—Zdalekabylotentopolvid ti,
a se podíval s kterékoli strany, a
zrovnasedívalnaoknavzámku,kde
bydlelŠurinamladýkrál.Ka démuse
ten topol líbil, ka dý se mu divil, jen
mladý král se na mrzel, e mu
zasti uje výhled na krajinu, a jednou
tak se dopálil, e rozkázal topol
zkáceti. Prosili lidé, aby ten krásný
strompodtítinedával,aleonz stalp i
svém,atedytopolporazili.
Nedlouho potom vyrostla pod
samýmzámkemkrásnájablo ,aka dý
sedivil,kdesetamvzala.—Alejablo
rostla, kvetla a jablka nesla jako zlato,
e jim v chuti rovných nebylo. — Ta
jablo bylaiŠurinovikrálivelmimilá,
nedal ádnému s ní jablka obírati. —
Sámjeobíralav n ichutisinemohl
dosti vychváliti. Ale zase mrzela ta
jablo starou královnu, e jí stíní do
jizby, a tak dlouho dudrala a pokoj
nedalakráli,a sejednoukráldomrzel
ajablo podtítikázal.
Zanedlouho, kdy jablo porazili,
ukázala se na jezírku, zrovna pod
okny Šuriny krále, zlatá ka ice
ustavi n sem tam plavala a gágala. I
bylo to divno všemu lidu, kde se ta
krásná zlatá ka ice vzala; Šurinovi to
bylo také divné, po dlouhé chvíle
stával u jezera a díval se na zlatou
ka icu. Aby se lépe na ni podívati
mohl, kázal, by ji chytili; ale co e —
chytali ji, lapali, ale ulapiti nemohli.
Poslal král po rybá e, po ptá níky, ale
ádnýjidostatinemohl;plavalap kn
po jezírku, jak navzdor všemu
namahání se jí ale kdo tknul, jako
st ela odfrkla na druhý konec aneb se
schovala pod vodu. — Král, kdy
vid l, e ji ádný nem e chytiti,
dopálil se hn vem na ka icu, sedl na
lodi ku a e ji sám chytne. — Ale
ka ice prohnala i krále hezky po
jeze e, hned se mu chytiti nedala —
ale kdy myslil ji , e ani on jí
nedostane, tu se k n mu sama
p iblí ila a k samé lodi ce, a kdy
rukou po ní sáhl, dala se mu chytiti.
„Ej, ka ica ty zlá, o e si také figle
robila?Teraztajáviacn pustím,teraz
bud š moja,“ — ekl Šurina král,
poláskalka icupohrdelciapohlávce
ji pobozkal — a hle, v tu chvíli se
p em nilaka icevOtolienku,aŠurina
králseihnedrozpomenul,cosesním
bylod lo.Sedmrok bylotomu,coje
matka zaklela. — I objímal ji pln
radosti,dovedlkmatceapotomslavili
hlu né veselí. Dlouho a š astn
panoval Šurina pan král s krásnou
Otolienkou.
OTOMŠUHAJI,CO
SENEBÁL*
O tom. co vám já nyní id m
rozpráva , neví ani ta stryga, co u
sedmkrát na Tokajském hradovišti na
rákošibyla.—Byljednoujedenotec,a
ten otec m l jednoho syna, kterého
jmenovali „N bojsa“ — proto e
neznal, co je strach. — Jak mu kdo
povídal, etamneboondemáce,hned
tam šel, i byt o p lnoci bylo. — A
slyšelsebestrašliv jšív cipovídat,p i
nich jinýmvlasyhorevstávaly,onse
tornu smál; a mohli ho postavit, kam
cht li, do pustých kostel , do kostnic,
kšibenicím,všadyšelbezestrachu.—
Jednou napadlo mu zkusiti sv ta.
„Ke tuto takej veci niet, o by ma
prestrašilo, puojd m svetom a
n odpo iniem, pokial n zkusím, o je
to bá sa“ — povídal si a také hned
úmysl sv j otci oznámil. — Otec syna
svého velmi miloval, a nemilo mu
bylo, e chce do sv ta odejíti. Bál se,
aby ho sm lost ku zkáze nep ivedla,
proto odvracelhoodcesty.Slíbilmu,
e ho nau í báti se, aby jen doma
z stal. — „Tak sa vám to n podarí,
ot c,“ eklmuN bojsa.—„No,keclta
n nau ím, potom cho do sveta;
prepustím a.“—Z stalop itom;syn
ekal,kterakhobudeu itiotecbátise.
Otešelseporaditiskostelníkem,coby
ud lati m l, aby syn báti se nau il.
Mnoho pen z za to, jestli by se
kostelníkovi poda ilo n co vymysliti,
ehobysynsebál.
„Eh, to já lahko spravím. Len ho
dn sve erkumn pošlit ,ve uvidít ,
e ho tak nastraším, o mu hor
koncom vlasy stávat budú. Muo t
veri , esamuodn chcedosvetaís “
— eklkostelník.
Otecšelpot šendom ave írpozd
poslal syna ke kostelníku. — Ten
zatím vzal mrtvé t lo z kostnice,
vylezl na v a p ivázal je na
zvonovou váhu; kdy N bojsa p išel a
kostelníka se ptal, co mu dá za práci,
e je Od otce k n mu poslán, tu ho
ádal kostelník, aby šel místo zvoníka
devátou hodinu odzvoniti, e je
zvoníkchorý.
„Co ebysomnie,varuv a n ,“ ekl
N bojsa, a med také do zvonice lezl.
— Tma bylo v zvonici, e sotva pod
zvony se domakal. — Hmatal po
provaze a nahmátl spolu i studené
nohy,ahmatajedále,cítilpodrukama
lidské t lo, visecí na váze zvonu. “Kýho Paroma,“ zk ikl N bojsa, „ke
sichorý,pre on le íšnapeci;tusati
ešt na váhu vytára a zvon ani len
pohnú n muo e. Hybaj dolu!“ —
Myslelšuhaj, etochorýzvoník,kdy
ten ale ani slova nepromluvil, ani se
nepohnul,tusedomrzel.Napomenuv
zvoníka, aby se dr el pevn , za al
zvoniti. — T lo houpalo se a m sí ek
skrze skulinu zasvítil; N bojsa vid l
ssinavét loap estalzvonit.„No,dolu
e Cho a zvon pus ,“ volal na ,
„hádam ta i ruky bolia.“ — Kdy ale
zase ádnou odpov nedostal a t lo
se nehýbalo, odešel mrzut se zvonice,
ka domn lému zvoníku: „Ke
n chceš, zosta tu, n dbám, hoc sa aj
ztrepeš.“
„ otam,ako esativodilo?“—ptal
sehokostelník,jakkn muvešel.
„Ihorká, obysamimalovodi ,ten
blázon zvonár chorý sa na zvon
vydriapalan chcedol ís .Taksomsa
ikusnamrzelanahalsomhovise .“
„Dobra, dobre, akujem ti za
poslú enia,alebysidobreurobil,keby
si aj zajtra prišiel, mal by som ti da o
naru it“— eklmukostelník.N bojsa
p islíbil, ep ijde,aodešeldom .Otec
ekal ho dychtiv , myslel, e u ví, co
je strach, a N bojsa nem l o strachu
ani pojmu. — Druhý ve er p ichystal
kostelníkdokostelarakev,svíceavše,
co k mrtvému t lu p íslušno. Potom
poru il en své, aby šuhajovi, a
p ijde, ekla, by šel hlídati do p lnoci
mrtvé t lo do kostela, od p lnoci e
bude on hlídat, e si zatím lehl. —
Potomkdy setm lose,šeldokostela,
zabílilsitvá ,zabalilsedobíléplachty
alehlsidorakve.—Nedlouhopotom
p išel N bojsa; podíval se na mrtvé
t lo, sedl k n mu, chvílemi vstal,
chodil po kostele a zase sedl. — Tu,
kdy odbila jedenáctá, domn lý
umrlec se v rakvi posadil. — „Co e
m a tu n pokojíš? Sem lahni na moje
miesto,sicezdrávn odíd š.“
„No e no, o e si? Lahni len ty, já s
mrtvými ni n mám“ — odpov d l
mu N bojsa; — umrlec ale pomalu
vstával, a ruce proti šuhajovi
vztahoval. — „Strela ta metala! —
Mn sa vidí, e si sa s tým svetom
dobre n roz ehnal, muo em ti preto
pripinok dat.“ — To ka, zdvihl
N bojsa fokoš a t ískl domn lého
umrlce p es hlavu, e se do rakve
potácel.—Tubiladvanáctá,aN bojsa
zav el kostel a klí donesl
kostelníkové. — „Ako e sa vám tam
vodilo?“ ptala se ho ena. — „Nu
veru dobre, hiba velmi som sa
pohn val na toho mrtvého. Lebo sa
raz za al hnie dit, hore sa dvíhal a
m anadruhýsvetchcelvola .Takma
dopajedil, e som ho tresk po hlave,
šak sa mu odn chce stávat.“ — Nato
odešelN bojsadom ,a enab elado
kostela, kde mu omrá en v rakvi
le el; sotva e ho vzk ísila. Od ekl se
u itidélešuhajebátise.
Kdy vid l otec, e syn báti se
nenau í a sv ta se od íci nechce,
vypravil ho, jak nejlepší mohl, a
N bojsa dal se na pochod. Kolik dní
cestoval u , a v dy jen tmavým,
háštrovým lesem; p es gr n a úbo í
lezl,podohromnézápole,p esba iny
se brodil, na cúd nice, na polany, na
valašské luby p išel, ale o lov ku ani
památky;jenmrmlánímedv daslyšel
azp vptactva.—Stravu,comatkamu
s sebou dala, chléb, oštiepky, slaninu,
vše ji strávil; a musel iviti se
u orietkami,malinami,jakomedv d,
kdy mu je zle. — Ji se bál, e bude
muset v tom lese snad zahynouti. Tu
jednou vyšel na vysokou holu a kol
kolem se ohlí el, zdali jakou d dinu,
hrad nebo dvorec uvidí. Ale nevid l
ni eho . Vyšplhal se tedy na vysoký
dub. S toho kol kolem se ohlí eje, v
jednom údolí vid l cosi stavení
podobného.—Idob esipamatoval,v
kterou to bylo stranu, a kdy dol
slezl, v tu stranu se dal. Ale musel
ješt mnoho pyrtí prolézti, ne p išel
doonohoúdolí.—Tamalevid lp ed
sebou p kný hrad: nerozmýšlel se
dlouhoivešeldobrány.Alevedvo e
nikoho — ani v pitvoru, ani v izbách.
Všudejakovhrob .—Celýhradšuhaj
prošel, ivé duše nenašel; ale v
nejozdobn jší sv tnici našel stolek
pokrytý ubrusem a na n m erstv
va enájídlaaláhevvína.—„Iveru e
si mi uhovel, ktokolvek si,“ pravil
N bojsa, a zasednuv k stolu, jedl a pil
dov le,avelmisiblábal, esemutak
dob e da í. — Kdy se byl najedl,
ohlí elseposv tnici,atuvid l, etam
takéjedno istélo ep ichystáno;bylo
mu to velice divné, a myslel, e p ece
n kdo v zámku být musí, kdo mu
taktolahodíazavuolouid .Aproto
ješt jednou pustil se do hledání. —
Kdy tak sem a tam chodil, vid l
dví ka,je d ívenepozoroval;iotev el
je a p ed sebou spat il ut šenou
zahradu. — I zacht lo se mu na
zahradu se podívati, a také hned šel,
by si ji prohlídl; — bylo v ní
p ekrásnýchkv tinistrom ,alejakov
zámku,takitamnebylo ivéduše.—
Kone n došelkmalémujezeru,ahle!
—uprost edjezeravid lobrazkrásné
panny, ale bohu el byla po pa í ve
vod zamorena a zakleta. N bojsa
nemohl s její tvá e o í spustit a pravil
k ní: „Krásna panna, po von z toho
jazeraabu mivmojejsamotnostiza
tovaryšky u!“ — Na to ona mu
odpov d la:
„Milý šuhaj, nemo no mi je k t be
prís .“ — „Nu a pre o? i ty u
dávno sa tak trápiš? — a o e za
prí ina, e si na to prišla? — Kto e o
t ba staros má? A pre o e v tom
zámku ludia n bývajú?“ — ptal se jí
šuhaj.
Na to zase panna takto povídala:
„Muojot cbolvtomtokrajikrálom,a
ešt teraz za iernym morani medzi
troma vrchy kraluje. Pokial tu býval,
oborili sa na n ho druhí královia a
všetko mu odobrali, krem toho
samotnieho zámku. Nedlho potom
dvanást pekelných potvor prišlo,
tohoto zámku sa zmocnily a mojich
rodi ovnazkazuobrátitchcely;ale e
muoj ot c i moja ma královskuo
pomazania prijali, tie potvory škodit
jim n mohly. Len m a jedinkú ako
n pomazanú do velkej kliatby
polo ily. Ach, u dvanást rokov
minulo, o tu trpím, a nik je nie v
stavem avyslohodit.“
„Ach, n bo iatko!“ pravil šuhaj,
„nu v om etátvojakliatbazále í?a
jako e by bolo mo no t ba vymenit a
vyslobodit?Járádošanujempret bai
ivotsvoj.“
S velkou radostí to Kniaga
poslouchala,ahnedmuvyrozpráv la,
co by k jejímu osvobození vykonati
m l, kouc mu takto: „Muoj drahý
priatel!Ak m a ty ztad to vyslobodi
chceš, za tri dni ka dý d jednu
hodinu veliké muky podstúpi musíš.
Ak m a vymeníš, i zámok od kliatby
vyslobodíš,aleaksatin podarí,tyza
tenpokrmanápoj, osiu il,vlastným
ivotom zaplatíš, ako sa to i druhým
predt boustalo.Alejámámdúfania,
e obstojíš, ak len trpezlivo všetko
podstúpiš, o následovat bud . Ak sa
na to podberieš, hn dn s na ve er
všetky tie pekelnie potvory k tebe
príduabudútanajprúpekn vítat,ty
ale na jejich re i ani slova
n odpovedaj. Ke uvidia, e jim
n odpovedáš, chytia sa do t ba, budú
tachcietzkántrit,alesatyn prelakni,
ani slova n povedz a me om jich rúb.
— Ke ud rí hodina, prestanú ta
mu it, odídu pre , a ty na tú postel si
lahni, nad ktorou jeden pohár visí.
Vezmi si z toho pohárika masti, potri
sa ou, a v tom okam ení uzdravený
bud š. A to urob, kolkokolvek ráz ta
mu itbudú.“
„Všetko,všetko, okolvekká eš,pre
t ba podstúpim. Boh mi bu na
pomoci!“ pravil šuhaj a s tím odebral
seodtézakletékn ny.—Navrátivse
dosvéizby,sedlkp ihotovenéchutné
ve e iabezestrachujedlapopíjel.Po
ve e i zapálil si pipku a ekal na
ur enou hodinu. Okolo jedenácté
strhne se v zámku strašlivý t esk a
buchot, jako by se celý zámek
propadnouti m l. Šuhaj sko il, p ipjal
si me , potom ekal, co se bude dále
díti. Tu po malé chvíli vhrnulo se do
izby všech t ch dvanácte potvor,
jsouce velikými kyjany ozbrojeny.
První m la jednu lví hlavu, druhá,
dv , t etí t i, a tak to šlo výše; ta
dvanáctá dvanáct, lvích hlav m la.
Nejprvhop kn vítaly,všelikéotázky
mu zavdávaly, ale potom na n ho
zaskakovatza ínaly.
„ i si to ty ten, o našu moc a naše
královstvo podvrátit chceš? i sa ty
smiešnatodáva , eKniaguznašich
rúk vyslobodíš? Hu hu, hu hu, ty
n ujd š, našich rúk, tu tvoje kosti
rozhád emeadodrvíme,hu,huhu!“
Šuhaj on m l jako ryba. Všechny
potvorynadtímml enímsepolekaly,
nebo to dr ely za planý znak. Tu se
alenáhlešuhajrozpajed npustilmezi
a rúbal do nich, pokud jen vládnul.
Kone n ale stlu en od jich kyjan ,
umdléval; vtom uhodila dvanáctá
hodina, potvory svoji moc ztratily a
pry odešly poberouce s sebou t ch,
kterébylN bojsapobil.Šuhajpot elsi
t lo mastí z poháru, a jak mu bylo
p edpov díno,takseistalo,vtéchvíli
ozdrav l. — Potom lehnuv na lo e,
usnulaspaldobíléhodne.
Sotva ráno svitlo a N bojsa se
prebral,u hojídlnapokrytémstolku
ekalo. Ihned s chutí si zajedl. První
jeho myšlenka byla podívati se do
zahrady kn nu navštíviti. Velmi se
podivil, vida ji po pas na vodou
osvobozenu. Za as ani promluviti
nemohl, ta se do její krásy zahled l.
Její p kné belasie o i, zlaté vlasy, po
bílém hrdle a prsech spušt né, tak ho
omámily, enev d l,comád lati.—I
ona se na podívala mile, a tvá její
byla mnohem jasn jší ne p ed tím
dnem.
„Moja ut šená krása, po do mojich
rúk, na moje prse!“ — volal na ni
N bojsa.
„To mi ešt n mo no,“ odpov d la
kn na,„aleakovidíš,dn ssomovela
slobodn jšia, ako posial. Ke ty chceš,
aby já z toho miesta k t be vyšla, ešt
dvave eryvmukáchpre itmusíš.“
„ okolvek podstúpi musím pre
t ba, to milerád podst pim aj muoj
ivotzat bapolo ím,“zvolalšuhaj.
Tak hovo ili a jeden druhého t šili
a do mraku; N bojsa nechal svou
milou kn nu v jeze e a odešel od ní,
jakobymubylosílyp ibylo.
V sv tnice ho ji zase ve e e
o ekávala. Rezko pove e el, ale kdy
se ta neš astná hodina blí ila, za ínal
býti zkormoucen. Vid lo se mu, jako
by po jeho chrbt mravce hniezda
robili.
Raz se za nou hosté hrnouti, a jako
první, tak i druhýkráte za ali n mu
p ív tiv hovo iti a všelicos se ho
vyptávali. — On ale stál jako st na,
potom ale, vytáhnuv me , za al jich
esat. — Ani jeden z nich se k n mu
nep iblí il, aby jim nebyl od al nos,
ucho nebo hlavu. ím dále to ale
trvalo, tím více i síly jeho slábly;
potvory, zpozorujíce, e ochabuje,
obstály ho, schytly a do jedné velké
paloty odvedly. Tam vzaly m ch,
šuhaje nadúchaly,
e se div
nerozpuknul, a pak jím mezi sebou
metaly a kyjemi ho odrá ely, jako by
naloptuhrály.Bylybyhojist izabily,
kdyby nebyla ude ila dvanáctá.
Potvory zmizely, zanechavše N bojsu
polomrtvéhonazemile eti.
„Ako e sa já k mojmu poháru
dopravím!“ vzdychl si šuhaj — ale
p ecesepomaluvlá el,a seksvému
lo i a poháru dovlékl. Jak si rány
namazal, hned byl zdráv. Lehl na
odpo inekaráno erstvýzasevstal.
První jeho ch ze byla do zahrady,
kn nu navštíviti. Tato uradovaná a
veselárám protin murozpjala;ji na
samém vrchu vody stála jako na
suchu. „Po , po , duša sladká, do
mojhonáru ia!“zvolalnep etr it .
„Tourobitn muo em,muojjedinký
priat l,lebomojenohysúešt navrch
vodyprikovanie,“odpov d laona.Tu
tedy jeden druhému aloval, jeden
druhého pot šoval a napomínal k
setrvání a do konce. Kniaga mu
nev d la jak d kovati, e ji svobodí, a
N bojsa nemohl se na krásu její dosti
nahled tidove era.
Do své izby v ustanovený as šuhaj
senavrátil.Na.stolep ihotovenájídla
net šila ho, duši jeho obklí oval
strach, v d l, e bude zajisté strašn
mu en.—Sve eremseza alomra iti,
blýskati, a strašná hrmavica se
p ihnala; celý zámek se t ásl jako síto.
Vjedenáctehodinp ihnalysepotvory
a veliký ro e s sebou p ivlékly.
N bojsa se ulekl. — Vítaly ho jako
p edešle. p ív tiv s ním hovo ily, na
všelicos se ho vyptávaly, ale kdy jim
navšeneodpov d l,jakozb silésedo
n ho pustily. — Ne i on se udatn
bránil a tak me jeho do nich sekal,
jako do kapusty, a se jich hlavy po
sv tnicikutálely.Jaksetakbránil,me
semuzlomil;tuhot inejv tšípotvory
uchytily, a e ho na ten ro e
napíchnou a upekou. Byly by to i
ud laly, ale vtom ude ila dvanáctá,
potvory moc ztratily, klí e od zámku
oddalyapry zezámkuzmizely,byse
vícenevrátily.
N bojsa, sláb, ubit, jak se pomastil,
na odpo inek odešel a do bílého rána
spal.Ránopakob erstvendozahrady
ksvéosvobozenékn n pospíchal.
Zdalekaji vid ljivelminádhern a
slavn oble enou po jeze e choditi.
Skon il som, o mi bolo naru eno,
teraz po , zabudni na tvoju kliatbu i
muky!“volalnanizdaleka.
„Milerada,“ odpov d la Kniaga, a
radostn kn muobjímalahoazlíbala.
„Do ve nieho väzenia som bola
odsúd ná,“ pravila dále, „t be
akujem za svoje vyslobod nie. Za
túto vernú lásku, ktorú si mi
dosved il,nemámti oinšieda ,sama
seba sa t be dávam. Na svedectvo, e
já chcem a budem ve n tvoja, tento
biely ru ník, na ktorom moje meno
zlatými literami vyšito, ti darujem.
Lentomiešt prislúb, emanajprúk
mojmu otcovi odvedieš, a potom
bud m na veky tvoja.“ N bojsa svoji
milovanou kn nu za pravou ruku
uchopilaslíbiljí, enikdyjinoumimo
ji za enu míti nechce a jen ji e
milovati bude do smrti. — Takto
rozmlouvajíce šli do zámku. Tu našli
velmi mnoho lidí, kte í té s kn nou
odklatbyvysvobozenibyli.Všicknise
nadtoutoprom nouradovali,N bojsu
co svého osvoboditele ehnali a do
slu by se mu dávali. — Tak se stal
N bojsa velkým pánem, m l zámek,
poddanéakrásnousverenicu.
Za nedlouhý as potom umínil si
šuhaj ádost kn ny vyplniti a k otci
jejímu ji zavésti. P ipravili se tedy a s
celýmkomonstvemnacestusevydali.
—Byliveselíaš astní—ale ejimto
št stí dlouho netrvalo. tvrtý den
cesty se kon il, a oni p išli na noc do
jednoho tmavého lesa. „Eh,“ povídá
N bojsa, „musím ti já lepšie miesto
vyhlada ; tu musí byt dakd voláká
istinka,kd bysmesialespo ohníka
naklástmohli.Tymalentu akaj,jása
id m málo poobzera a potom ti s
výpove ou príd m.“ S t mi slovy
odešel.
Dlouho se toulal po tom lese, a
vyšel na sám vrch, odkud vid l
krásnou zahradu; i obrátil se hned k
ní,a ímblí ešel,tímsemukrásn jší
zdála. Vid l v n i p ekrásné kv ty, ale
bál se dovnit vejíti. Kone n mu to
ale p ece nedalo, osm liv se, dve e
otev el a dovnit se vkradl. — Jak se
tam prochází, tu znenadání vidí za
sebou t i p kná d v ata. Nebylo mu
ani tak, an tak — jen se rychle do
nejkrásn jších hustých r í utulil,
domnívajese,kdybyhoshlédly, eby
obstál. — Jak ty d v ata okolo n ho
šly, praví ni starší: „Hla t e, sestry
moje,tuvola omusíby ,n vidít ,ako
sa celý ru ový ker trasie?“ — „Kto by
tu bol, šak tu nikdo n chodí,“ poví
druhá.
„Ba veru sa tu da o hýbe!“ — zvolá
t etí. — Rozhrnuly listí a tu našly
N bojsa. P kn ho vyvolaly ven vzaly
mezisebeadozámkusihoodvedly.V
tomzámkubydlelaJe ibaba,atobyly
jejít idcery.N bojsaiJe ibab ijejím
dcerám se zalíbil, byli lov k p kné
postavy,iuradilysemezisebou, eho
k tomu p ivedou, aby si jednu z nich
vzal,ad íve enepopustí,dokudbyse
jim nezaslíbil. Za aly ho p emlouvati,
prositi,hroziti,alevidouce, eni ehos
nímnesvedou,zav elyhodotemnice;
tam ho ízní a hladem trápily. —
Mezitím Kniaga svého enicha všude
hledala a velmi ho ekovala; vidouc
ale, e se mu zle povoditi muselo,
pustilasesv tem,kamjio ivedly.
T etí den i N bojsa na svobodu
pustily, nebo slíbil, e si jednu z
Je ibab vezme.Ale p ece mu nev ily
a stará Je ibaba mu porobila tak, e
nemohldále tvrthodinyodzámkuse
vzdáliti, v dy se musel zase vrátit.
Zarmoucen p echázel sem tam po
dvo e, všech kouty prohlí el, na vše
stranyhled l,jestlibyp ecesnadsvoji
milou n kde spat il.Ale vše nadarmo
— srdce ho bolelo, plakával jako dít .
„Puojd m za ou, a kd len vo svet
bud , si ju vyhladám,“ — myslíval si,
aletatomienkanicmun oso ila,kdy
se nemohl od zámku vzdáliti. Jako
holub jest ábovi, tak on t m
bezbo nicímvdrápechv zel,nemoha
si pomoci. Od toho ustavi ného
trápení n borák tak upadnul, e
nohamizaplétal.Bylhojenstín.
Jednou jde na procházku k lesu a
velmi po cest svoji ztracenou milou
oplakává.Tup ijdejednaMúdra ena
k n mu. „Nu , love e, o e sa ty tak
smútiš?“ptásehotaMúdra ena.
„Kebyst ved li, stará matka, o ma
trápi,ivybyst zaplakalinadomnou,“
odpov d l jí N bojsa. „Já viem, o ti
chybí,“pravilaMúdra ena,„alesalen
tak n tráp, ve sa to všetko napraví.
Nu , a i by si preca len rád tú tvoju
milúvidiet?“
„Ach,ako evy,starámatka,omojej
milejviet ?“ptalseudivenýN bojsa.
„Ej, o e by to hola za robota, keby
jaton malavedie osaposvet robí.
Len povedz, i by si rád tú tvoju
Kniaguvidiet?“
„Eh,lenjedinkýrazbyjurádvidie ,
potom n dbám, hoc i hn umrem,“
zvolalšuhaj.
„Ke je tak,“ praví usmívajíc se
Múdra ena,. „tú radost ti já urobím.
Hla túto zelinku, vlo si ju do lavej
i my pod slamu, a cho prosto na
tvojuhospodu.Nebojsa,tvojagazdina
n bud viac nad tebou vlády ma .Ak
náhle do domu príd š, hn sa
Je ibaba na ma ku spraví a bud na
t ba skákat, a ju ty len lavou nohou
kopni, pospolu sa na kolomaz rozleje.
Potomtvojevecipoberapri komn ,
játicestuuká em,kd samášobrátit.“
— Sotva N bojsa toto nau ení
vyslechl, hned vše ud lal a dom se
vracel. — Ješt obd la byl, u proti
n mu jedna veliká ko ka mroukajíc
b ela a hned na n ho skákati po ala.
Ale on ji kopnul a ona se na kolomaz
rozlila. Potom svoje v ci pobral a jak
mu pov díno bylo, k Múdré en se
navrátil.
Tato ekalahoavústretymujdouc
pravila: „No, i si tak vykonal, ako
somtikázala?“
„Hej!“—odpov d lN bojsa.
„Tak sa n máš
oho bá ,“
odpov d la stará; „tá tam z stan
rozliata,kýmjánápravun urobím.—
Teraz cho touto prostrednou cestou,
nevykro ani napravo ani nalevo, len
všude prosto. Príd š k jednomu
vysokiemu vrchu. Do toho vrchu
uvidíš porobené stupn , a po tých
stup ochpuojd ša nasamývrch.Na
tom vrchu najd š velikú, krásnu
zahradu, a v tej zahrad mnoho
pekných kvieto kov. Ka dý kvietok je
ale love ou kostou pritla ený. Ty
všetkytiekuostkydojednejjamysnos
a dnu zahrab. Ten skutok ti bud k
štastiuslú i .Akman poslúchn š, o
tiká em,n vykonáš,tedynatopríd š,
e tvojimi kostmi zase druhie kvety
popritískané budú. Pri tejto robot
pristúpiktebejednapotvoraabud ta
za tvoj skutok chválit, potom sa ta
zpýta: Co za to iadaš, e si tie kosti
snosil a pochoval, a kvety od ta kého
väzenia oslobodil? Ty ale ni oho si
n iadaj, len aby ti tá potvora
povídala, kd by tvoja najmilšia bola.
Lebo tá potvora je králom nad
všetkýmištvornohýmizvieratmi.“
N bojsa slíbil, e všecko tak ud lá,
jak Múdra
ena praví, a s
pod kováním odešel od ní pry .
Š astn sedostaldotézahrady;jakmu
bylopraveno,takivšebylo.Posbírals
kv tin kosti, pochoval do jámy, a
kvítky všechny pospolu ob erstvily.
Kdy dílo svoje dokon oval, zastihla
ho p i tom ona potvora; pochválila
jeho práci, a kone n se ho ptala:
„Co e za to chceš, e si to velké
dobrod nietýmkvietkomurobil?“
„Ni inšie, len to, e by si mi
dopomuohol moju ztrat nú milú
vidie !“ — odpov d l N bojsa. — „To
satipovuolistan ,“povídalapotvora,
„já hn mojich poddaných z celého
sveta povolám, tí, ak ju zpá ili, naist
ti oznámia.“ — Po t ch slovech
uchopilvelikoutroubuatakmocn na
ni zatroubil, e se zem t ásla. Po
chvilce rozli ná zv ina se ustanovila.
Potvora se od nejv tšího a do
nejmenšího vyptávala, i nevid li
n kde takovou a takovou osobu? —
Ale ani jedno nev d lo eho povídati.
— Nad tím se šuhaj velice zarmoutil.
—„Ach, o ejárobi bud m!“na íkal
si hlasit . „No, len sa neboj,“ pravila
onapotvora,„abu dobrejnád je.Co
moji poddaní n znajú, to muo u zna
ptáci. Odídi tamto do tej druhej
zahrady, tam najd š mojho brata,
ktorý panuje nad všetkým vtáctvom;
—ontiuká e,ktoroucestouís máš.“
N bojsa tak ud lal, jak mu bylo
praveno. Kdy p išel clo zahrady
druhé,hnedp ib hlkn mubratroné
potvory, ptaje se ho, co chce? —
N bojsa p edlo il mu svoji ádost.
„Rád já to urobím,“ povídal, „lebo sa
toimn pá i, osivbratovejzahrad
vykonal!“ — a vzav trúbu, tak mocn
zatroubil, e se zem ot ásla. Po malé
chvíli taková síla ptactva p ilétala, e
selesyódv truk ídeljejíchlámaly.—
Králsejichhnedvyptával, ilinevid li
takovouatakovoupannu?
„N vieme o ni om, ani naj menší
chýr nemuo em poveda “ — byla
odpov .
N bojsa se všecek zlekl a za al si
hrozn na íkati nad svým neštas ným
stavem. — Vtom bylo slyšeti nad
lesemsilnýšum—všickniseobrátiliv
tu stranu, aby vid li, co je — a hle! V
pov t íseknimnesevelikýstarýorel.
— Král rozhn vaným pozorom na
n hopohlédnuv,strašlivýmhlasemho
ok ikl:„Aktysmieš,prekliatypadúch,
takpozd chodit,ke jázatrúbim?“
— Ulekl se starý orel a pokorn
za alsevymlouvati:,Muojpan králu,
já som za ierno more jednu pannu
prenášal, tam som sa meškal musel;
n bolo mo no mi skorej prís .“ — „A
o to bola za panna?“ ptal se
veselejšímhnedhlasemN bojsa.
„Jedcerakrála iernomorskieho“—
ekl orel. „A ije ešt ?“ ptal se dále
uradovaný šuhaj. „Nie len e ije, ale
práve teraz k sobášu sa strojí!“ —
pravilorel.—N bojsazbledl.
„Beda mn , o e mám robi , já
n štastný lovek! Kd e sa obrátim?
Ak ejátúdlhúcestuvykonám?—To
bud mbiedny lovek,aksavydámoja
sverenica!
Keby já len dák ím najskorej tam
byt muohol! Muoj drahý orlí ku,“
pravil N bojsa, obrát se ve svém
trápení k orlovi, „polutuj ma! Pren s
ma za ierno more. Smiluj sa nado
mnou!“ — „To urobit n muo em,“
pravil mu orel, „som starý, já vlády
tolkonemám,abytatamodšikoval.“
AleN bojsanep estalorlaprositi,a
mutokone n orelp islíbil, ka:„Ke
jetak,jásast boudocestypustím;ale
ak sa ti na mori da prihodí, tomu ty
bud švina,niejá.“—
„Eh,orlí ku,“pravilmurozveselený
šuhaj, „ke nás Boh štastlivo k mojej
milej dopraví, já sa ti odslú im. Do
úplnej tvojej smrti a vern opatrova
bud m. A ke zahynieme, nach bud
akbud !“
Po t ch slovích pod koval se
N bojsa králi, sedl na orla a pry
odlet li.—Š astn p eneslhoorelp es
mo e, a k m stu, kde otec kn nin
bydlel; tam se na zem spustil. Tu
N bojsa srde n orlovi pod koval za
jehonamáháníaptalseho, ímbyse
mu za jeho lásku nejlépe zavd il. —
Odpov d lorel:„Dobrýmzadobré.Ty
mi na svet ni lepšielio urobit
n muo eš, ako to, ke tvoj me
vytiahn šamn hlavuzotn š.“
N bojsauleklse.„Eh, ibysomjáto
mojmu najvá šiemu dobrodincovi
muohol?Zachrá Buoh!“
„A já ta n prestan m o to prosit,“
pravil orel, „já od t ba vä šie
dobrod nia ma n muo em. Ba i po
mojejsmrtisatizatoodslú itchcem,
a sice takto: ke mi hlavu odtn š,
vy mizom asrdceanadvojerozkroj,
ale tak, aby sa na jednom kraji ešt
spolu dr alo. Potom ho slo , a ke
bud š iadat peniaze, zlato, striebro,
drahé kamenie, hn v mojom srdci
všetkonajd š,aknáhlehoroztvoríš.“
Po t ch slovích orel hlavu sklonil,
ekaje, aby mu ji šuhaj s al, ten ale
necht lanecht l,a kone n ,kdy ho
orelvelmiprosil,svelikoubolestímu
toud lal.—Kdy bylmrtev,vy almu
N bojsasrdceavpolorozkrojil,jakmu
byl orel pravil. ádostiv ale v d ti,
zdalipravda, evn mpokladynajde,
ádal si sto kus dukát , a hle — jak
srdce rozev el, bylo v n m, eho si
p ál. — Schoval je a pospíchal do
m sta;p ijdatam,šelhneddohostince
akstoluzasedl.
„ o e tu nového u vás?“ ptal se
hospodského. „Náš král,“ odpov d l
hospodský, vydáva svoju dcéru, ktorá
mnoho rokov v jednom zámku
zakliata bola. Po celom m st rozkaz
vydal,atentorozkazinavšetkybrány
pribi kázal, e od velkej radosti
všetkých ludí na svatbu volá, a
ktokolvekpríd ,tennielenjes ,pi a
tancova muo e,aleinaka dúhodinu
dukát dostan na dar.“ N bojsa to
vyposlechl, a hned šest paríp a p kný
ko (ár)koupitisikázal.Izaopat ilmu
to hospodský hned všecko; bylo to
nádherné, a on to draze zaplatil. K
tornu najmul si ele , koupil krásné
šatstvo pro n , i pro sebe od v
nádherný. Jak to m l všecko z ízeno,
dalpocelémm st ohlásiti, ekdodo
tohoatohohostincekjistémupánovi
p ijde,nejenjístapíti,tanecamuziku
míti bude, ale na ka dou hodinu
darem p t dukát obdr í. — Jak se to
rozhlásilo, mnoho lidí královskou
svatbuopoušt loadohostincekn mu
p icházelo.
Král zaslechna, co se d je, byl
ádostiv pána toho vid ti, i poslal k
n mu slu ebníky s prosbou, by se k
n mudokrálovskéhopalácuuponí il.
Šuhaj N bojsa králi odkázal, e hned
na poklonu p ijde. — Mezitím umínil
si, e p em ní šat a e se nedá svojí
miléhnedpoznati.Obléknasedošat
svého slu ebníka, dal mu svoje, ka:
„Ke ta budú za pána uznávat a jako
pánacti ,tedymedzire oupýtajsiod
králatúmilost,abytvojmuslu ebníku
dovolilismladoun vestoujedenmalý
taneczatancovat.“
Jak do královského palácu vešli,
hned panstvo p estrojeného za pána
slu ebníka mezi sebe vzalo, ctili ho a
hostiliconejvíce.Naposlediktancis
nev stou mu ponúkali. — „Já som na
to nie súci,“ povídal slu ebník, „ale
miesto m a nach dovolia muojmu
slu ebníkovi jeden tanec s mladou
n vestouvytancovat.“—Tomukv li
ud lali.—N bojsavsluhovýchšatech
k mladé nev st p istoupil a k tanci ji
pojal. Po tanci zastali, a tu N bojsa
p ed ní bílý šátek, co mu byla
darovala, upustil. Kn na se pro
shýbla a poznala, e to na n m její
jméno zlatými literami vyšívané.
Ihned se po svém tane níku ohlí ela,
ale ten zmizel i se svým slu ebníkem,
by se op t p evlékli. Kn na ale ekla
hned králi: „Nebud to muoj mu , o
som mu dnes prisahala, ale ten, o
tento ru ník ztratil!“ — Tu p išel
N bojsa do palácu, p evle en v
nádherný oblek, a nev sta, jak ho
shlédla, vst íc mu b ela, radostí
nemohouc ani mluviti. — Na veky se
jenbozkali.—Bylojásánívšudeplno,
a teprv se slavilo slavné veselí. — Po
ase zajel N bojsa se svou enou k
starým svým rodi m; ti div e
neum eli na míst radostí, kdy syna
vid li, kterého dávno co mrtvého
oplakávali.
„Nu , synok, i si sa nau il bá
sa?“ptalsehootec.
„Veru sa, ot c, ani erta z pekla
nebojím, ale sa bojím zlej Je ibaby!“
odpov d l mu N bojsa. I vzal si
napotom rodi e do svého království a
iliblazea dosmrti.
MAHULENA,
KRÁSNÁPANNA*
Bylo, kdy bylo; ne jednou bylo, co
il kdesi král, a ten m l p ekrásného
syna, kterého velmi miloval.Ale co e
— matka mu um ela, otec se o enil a
macecha syna nenávid la; proto cht l
synodejítidosv ta.Otecmuvtomale
bránil a pustiti ho necht l. Jedenkráte
procházelseprincpozámkuatuvidí
v jedné izb za pecí obraz, na n m
byla krásná paní vypodobn na. —
„Ej,“zvolal,„kdo emuoholdakedyna
sv t tak krásny by !“ — „To bola
tvoja vlastná ma ,“ pravil mu otec,
který za ním byl p išel, „volali ju
Zlatou pannou a n bolo jej páru na
krásuvosv t .“
Mladý synek se dlouho na obraz
díval a potom si p edsevzal, e p jde
do sv ta takovou pannu hledati, a
dokudjípodobnénenajde, esedom
nevrátí. — Otec mu to ale zase
vymlouval, aby se té myšlénky vzdal,
a slíbil mu, e dá sám takovou pannu
vesv t hledati,jakobylajehomatka.
Idalsvolatidvo anyarádce,byjimto
p ednesl a do sv ta je rozeslal pro
pannu tak krásnou, jako byla nebo ka
královna. Po rad rozešli se dvo ané
na vše strany hledati pannu. Hledali
po celém království, za horami, za
dolami;p ešelrok,ani ehonenašli.
Znova sešla se rada; radili se co
po íti, aby se princovi, který tu bou
po krásné pann scházel, v le
vyplnila.—Tuvstalmezirádcistarec
ataktopravil:„Vidím, esanani om
usjednoti n muo et . Princovi však
Zlatú pannu najs musíme, lebo nám
on ahko do sveta odíde, ahko sa i
pominú muo e; druhého nástupcu
nemáme, a tak by naša krajina bez
hlavy zostala. - Po ujte, bratia, moju
radu. Cez naše mesto, jako viet , ve o
udí z dalekých krajín id , i
zametajme e my všetky studn , len
krá ouskú nahajme otvorenú, aby
ka dý,cudzíidomáci,lenztejpili.U
studn polo mestrá ,abysaka dého,
kdo bud chce pi , spytovala, i
nechyroval o Zlatej pann ; a ke sa
taký lovek najde, aby ho hned pred
krá aviedli!“
„Toto veru bud dobre!“ pravili
pánové, vyslechše radu starcovu.
Zametali
všecky
studn ,
jen
královskou nechali otev enou a
postavili k ní strá . Tu se lidé za ali
hrnouti k té studni, cizí a domácí, an
byla ta jediná. - Ka dý dostal sice
vody,alemuselodpov dítinaotázku,
zdali ví co o Zlaté pann . - Dlouho se
ni eho nedov d li; - a jednou v let
p ihnal se k studni poutník, celý
prachem zapadnutý, uho ený a velmi
smedný. I prosil, aby se mu dovolili
napíti. Strá mu ekla, pod jakými
výmínkami vody dostane, a kdy
p ivolil pov d ti, co ví, podala mu
vody. „No,“ pravil poutník, kdy se
bylnapil,„terazvámpoviem, oviem.
Ja som veru ve o sveta pochodil, aj
som ve o chyroval - tie to som
chyroval: e je vo akde jedna taká
krása, o ke na u pozre, nachby
jakéhoko vek tvrdého srdca bol, hn
musíodjejvelkejkrásyzomdle alebo
izomre .“
„Nu ,a ineviete,dobrý lovek,kd
bývaajakosavolá?“ptalasestrá .
„Ba veru viem, tam ju udia
Mahulenou, krásnou pannou, volajú,
kd býva, neviem doista, ale by som
tamazdapotrafil.“
Strá dovedla hned poutníka ku
králiavše,co ekl,mupov d la.-„No
ale, i je naozaj tak krásna jako tento
obraz?“ptalsekrálpoutníka.„Eh,dva
razy krajšia je Mahulena!“ zvolal
poutník, „lebo na tú kdo nevdojak
pozre,hn zomdlejealeboizomre.“
Jak to princ uslyšel, hned ekl otci,
e si on sám po ni p jde. Otec mu
darmo vymlouval, darmo se všickni
vzpírali proti tomu, on jinak nedal.
Tedy kdy otec vid l, e musí býti
povolen, ádal onoho poutníka, aby
synasprovázel.
„Ej,pán krá u,“ eklpoutník,„u ja
to v a ne urobím, ke ma váš syn
bud poslúcha a všetko urobí, o mu
ja bud m káza .“ Na otcovu radu se
princ poutníkovi podvolil. Kdy byli
nacestup ipraveni,roz ehnalseprinc
s otcem a vydali se s poutníkem na
cestu.-Macechabylaráda.
Šli dlouhý as p es tmavé hory,
plán adoly,starýmicestami,a p išli
jedenkrátedovelmitmavéhory(lesa):
„No o etu,“ozvalseumdlenýprinc,
„kde e my tu proti noci puojd me,
kde etunocova ,ke tuanioh a,ani
diery?-Cho mea da alej!“
„Vydriapsanatohotobuka, ibysi
dakde svetielko n zazrel!“ - pravil
poutník princovi. - Nerozmýšlel se
princ, vydrápal se na nejvyšší buk a
tamodtudsedívalnavšestrany.
„No, i vidíš dakd svetielko?“ volalna poutník.
„Ba veru vidím, ale je to velmi
aleko,“odpovídalprinc.
„No,lensidobrepametaj,puojd me
ta.“
Jaksešelprincdol ,hnedsepohnuli
dále, ale tma bylo jako v rohu, a
dlouho šli, ne došli k samotnému
dome ku, co se v n m svítilo. Vnídu
dnuka,tuvidístarcetakšedivéhojako
holub za stolem sed t a knihy písa .
„Pánboh daj š astia!“ pozdravili
poutníci starce, ale ten se ani
nepohnul, ani se na n nepodíval, jen
psalapsalzatímstolem.Pocestnístáli
p idve ích, ekajíce, ejimsnadp ece
n co odpoví, ale ten se na n ani
neohlédnul, jen psal a psal. „Veru si
mylenpolíhajme,ke námanitakani
tak neodpovedá, ve nám a da
samotný starý lovek ni neurobí,“
eklprinc.-Lehlisi.
Princ usnul hned, ale poutník
neusnul a pozoroval, co bude starec
d lati.Starecpsal.-Op lnocip ilet ly
dojizbyt ivrány,zt chud lalyset i
panny,atobylystarcovydcery.
„Otec, otec!“ vzk ikly, „kdo e tu
nocuje?“
„Ba veru nocujú tu dvaja pocestní;
ale zato ni , len rozprávajte“ - ekl
starec.
„No veru my nebudeme rozpráva ,
lebo by nás mohli tito ludia
vypo úva ,“bálysepanny.
„Co e by po uli, ve spia, a ke i
n spia, lahudn sa oni o to starajú. Tak povedz e ty, najstaršia, kde e si
dneschodilaa osivosvetepo ula?“Tu za ala nejstarší povídati: „Bola
som, bola v alekom, širokom svete a
tam som po ula, e si jedon mladý
princ Mahulenu, krásnu pannu,
h adá.“
„Kde e si ty, stredná dcéra, chodila
a o e si vo svete po ula?“ — ptal se
starecdruhé.
„Chodila som ja, chodila po
alekom, širokom svete a tam som
po ula, e princ h adá Mahulenu,
krásnupannu,a eprídenadvecesty:
jedna bud bahnatá, druhá bud
dobrá; ke on puojd tou dobrou,
nikdy jej nedostane, ke puojd
bahnatou,muo ejeho enouby .“
„Kde e si ty, moja tretia dcéra,
chodila a o e si vo svete po ula?“ ptalsestarecnejmladší.
„Chodila som, chodila po alekom,
širokom svete a tam som po ula, e
princ Mahuleny, krásnej panny,
nedostane, jak jej hn do o í pozre,
ale len tak, ke jej prvý d na nohy,
druhýd nadriekatretíd natvár
pozre, iná e tam zle pochodí.“ Jak to
nejmladší dopov d la, ozvaly se
všechnyt i:„Akdototopovie,nachsa
na kame obráti!“ - Potom panny
odešly pry , starec si to všecko do
knihy zapisoval a poutník si vše
zapametoval. - Ráno vstali, starci
pod kovali, který si jich zase ani
nevšimnul,ašlidále.-Tup išlinadv
cesty, jedna byla dobrá, druhá ale
bahnatá. Princ cht l se hned na tu
dobroudáti,alepoutníkhoodvrátila
pravil, e p jdou tou bahnatou. - „Ej,
kde ebysmesatamtárali,ve jetáto
cestajakostuol,“mrzelseprinc.
„No u hoc je lepšia, ale m a musíš
poslúcha ,ake nie,Mahulenatvojou
enoun bud !“- eklpoutníkaprinc,
a nerad, musel s ním na cestu
bahnatou. - Dlouho šli po té špatné
cest ,a divneumdleli,kone n p ece
došli konce a u m sta octli se, ve
kterém Mahulena, krásná panna,
bydlela. - „No, preca sme u raz tu“ pot šili se pocestní, dokonce princ,
kterému by ji byla o málo v le
odpadla dále jíti. -Cht l tedy, jak do
m sta vešli, hned ku králi jíti a
Mahulen pann se p edstavit, ale
poutníkmunedal,a bysiodpo inula
ob erstvil se. - Kdy ale byl
p ihotoven, pravil mu poutník:
„Po uj e, o ti budem káza , a jak sa
d a toho nebudeš dr a , ivotom to
zaplatíš. Ke prídeš dnu do svetlice,
o je v n j Mahulena, ani slova
n povedz, sklop o i na zem a
n pohliadni hore. Ona bud stá na
vysokom mieste, na ktoré sa po
schodíkach hore chodí, tak ty h a
hore po schodíkach - výš a výš, a
jaknáhle jej nohy po kolená zazreš,
nepozeraj alej! Bud tam p re t ba i
jedlo i víno, ale ty n jedz len tretinu
zovšetkého.“
Princ odešel do palácu, vešel do
svetlice se sklopenýma o ima,
nepodívalsevskutkuMahulen pann
jen na nohy, sn dl t etinu jídla, vypil
t etinuvínaaml ky,jakp išel,odešel.
Druhý den dal mu poutník to samé
nau ení, ka mu, aby se výše
nepodíval na Mahulenu ne po pas a
potom aby sn dl polovic jídla a
polovic vína vypil. - Princ to zase vše
vykonal, a a koliv ho to velmi vábilo
o izdvihnoutivýše,p ecepoutníkovu
raduposlechl.
T etí den pravil poutník princovi:
„Dneska je tretí d , dnes jej muo eš
pozre do tvári, ale len pomaly, nie
naraz,lebozomdlieš.Muo ešajvšetko
jedlo zjes a víno vypi ; ale e sa mi
chlapsky dr !“ - Princ pospíchal s
nedo kavostí do zámku; - jak ale do
sv tnice vstoupil a na Mahulenu,
krásnou pannu, pohlédl, tu se za al
sv t s ním to iti, a byl by o málo na
zem padl, taková jasnota jí z tvá e
zá ila. - Kdy vid la Mahulena, e
princ neomdlel ani neum el, sešla se
svéhovysokéhomístadol ,podalamu
ruku a p kn se s ním shovárala. Král, její otec, i všecko dvo anstvo
p išloadivilise, eprinc ije.Králdal
princoviMahulenuza enu,stouvšak
výminkou,abysnínikdynejeldom ,
nebo onbylkrálemvšehopernatstva,
rozum l pta í e i a v d l, e na n
nešt stí eká,jestlidom seodeberou.
Princneradktomup ivolil,alekdy
se Mahulena na n ho podívala,
nemohl odpírati. Tedy na to pristal.
Slavila se hlu ná svatba a princ s
Mahulenou bydleli v nejkrásn jším
palácu a poutník, princ v p ítel, s
nimi. - Z po átku pozapomínal princ
na svého otce, byl velice š asten, ale
potom
naléhal
ustavi n na
Mahulenu, aby otce k tomu
p emluvila, by je k otci jeho pustil.
Otecnemohajim íci,coje eká,nerad
jepoušt l,alekdy jinaknedali,svolil
p ece. I vydali se tedy na cestu
man elé a poutník s nimi. -I p ijeli
zase na noc k onomu starci do té
chaloupky. Pozdravili; kdy ale jako
poprvénan anisenepodíval,lehlisi;
man elé záhy usnuli, ale poutník
neusnul. O p lnoci p ilet ly zase ony
t i vrány, starcovy dcery. — Jako
tehdá , ptal se zase starec nejd íve
nejstarší,covesv t vid laaslyšela.
„Ej,u sijuvezie,Mahulenu,krásnu
pannu,mladýprinc“- eklanejstarší.Potomseptalstarýprost ední.
„Ejvezie,vezie,alenedovezie,boti
topoviem, ehovelkéneš astie aká,“
- ekla druhá; a t etí zv stovala dále:
„Veru aká, bo jeho macocha je
je ibaba a ne úbi princa, ani
Mahuleny, krásnej panny. - Ke sa
budúkzámkuzbli ova ,pošleimtaký
pohár vína, e jak ho vypijú, srdca sa
im rozpuknu; a takého ko a, o jak
na princsadn ,hn snímdoDunaja
sko í;ake tonie,vnocidosvetlicesa
im dostane o drak a zmárni ich. -A
kdo toto povie, na kame nach sa
obráti!“
„Na kame nach sa obráti,“
opakovaly dv starší po nejmladší.
Starec vše do knihy zapsal, dcery
odešly pry a poutník si to všecko
pamatoval. - Ráno vstali, starci
pod kovali a odešli. - Kdy u p ed
m stembyli,tujimp icházelomnoho
lidí v ústrety, a to byli ti, co jich
je ibaba poslala p ivítat prince s tím
pohárem vína. - Jak to poutník vid l,
povídá princovi: „Ty ani kvapky toho
vína n pi, ale daj sluhovi tornu, o ti
ho n sie: poslúchni m a.“ - Kdy
sluhové p išli a pohár vína princovi
podávali, e mu to královna posílá na
p ivítanou,tu eklsluhovi,abyonmu
p ipil. Ten necht l, ale musel, a jak se
trochu napil, srdce se mu rozpuklo. Tuvid lprinc,v emv cbyla.-Kdy
sezasenakuscestykm stup iblí ili,
vyslala královna op t sluh v, kte í
vedli krásného kon pro prince, ale
poutníkpravil:„Nesadajnatohoko a,
ale nach sadn sluha, o ho vedie.“ Princ poslechl. - Kdy mu sluha kon
dával, e mu ho královna posílá, aby
po královsku do m sta p ijel, poru il
sluhovi, aby on na sedl. - Jak ale
sluhana sedl,k sevzpjalaprostos
ním do Dunaje let l. - U vid l princ,
co macecha obmýšlí. -Ale kdy
kone n dom p išli,byloradostiplné
m sto, otec se nemohl dost nat šiti s
synem a krásnou pannou, ale i
macecha tak d lala, jako by velikou
radostm la.
Ibylyhody,jakoosvatb .—Ve er,
kdy cht l jíti princ se enou spát,
povídá mu poutník: „Po uj a
poslúchni m a, ve vieš, e ti dobre
radím.“
„Ve ja viem, bra ok, nu o e?“
ptalseprinc.
„Dnes ja budem s tvojou enou
spa .“
„U tonie,bra ok!“—zvolalprinc.
—
„Nu ak nie, tak nie; ale sa ti zle
povodí.“ - Princ si rozmýšlel, jak
up ímn a dob e mu poutník v dy
radil, e nechybil, kdykoliv ho
poslechl, tedy kone n svolil, aby šel
poutník s jeho enou do komory, ale
a ona usne. - Kdy usnula, odešel
princ z komory a poutník tam vešel,
majevruceb itkýme .-Op lnocise
náhle otevrou dvé e a do komory
p ivalilseošklivýdrakahnedsetáhlk
lo i; ale poutník máchnul me em a
potvoru na zem povalil. I vydala
hrozný ryk, e to v celém zámku
zazn lo; poutník t lo její oknem do
propasti hodil. Potom ale uklonil se k
Mahulen , krásné pann , by set el s
lícejejíhokrev,kteránanibylast íkla.
Vtomvraziladokomory ele ,princi
otec jeho, kte í byli strašný ten k ik
slyšeli. - Kdy vid li poutníka u
Mahuleny,naod vukreva emáme
vruce,tusena vrhli,myslíce, echt l
Mahulenu zabíti. Král rozkázal,, aby
ho do v zení dali, a ráno m l býti
usmrcen. Dosti se, chudák, všelijak
vymlouval, e Mahulen neublí il,
v dy na ní nebylo poskvrny - ale
p ece mu nev ili, a princ kázal, aby
pov d lpravdu.
„No,
ke poviem
praudu,
skameniem, a ke nepoviem, musím
zomre ,nachtedyviet praudu“-atu
povídalpoutníkvše,jaksecostalo,jak
nocovaliustarce,jakp ilet lytyvrány
a od nich jak se všeho dov d l. —
Všecko to pov d l, a jak dopov d l,
zkamen l. - Tu teprv princ litoval své
ned v ry, objímal a líbal tvrdé t lo
v rného p ítele. - Starou královnu
našlivpropastimrtvou.
Princbylvelmismutenaka dýden
slzami obmýval t lo neš astného
p ítele, ale kámen z stal kamenem.
Jednou pozd ve er, kdy se z lovu
dom vracel a práv zase na svého
p ítele myslel, zašum ly mu nad
hlavouk ídlaavid llet tit ivrány.—
Jednapovídala:„Ehprincid domoua
n vie, osadomarobí.“
Druhá povídala: „Eh n vie, e mu
Mahulena, krásna
ena, synka
porodila s eravým slnie kom na
ele.“ - „Ej n vie, e keby krvou toho
die a a kamenné t lo svojho priate a
pokropil,kliatbabysn hobolavzatá“
- ekla t etí a let ly dále. Princ ale
pobodl kon a uhán l k zámku a tu
mu ji p išli v ústrety dvo ané,
oznamujíce, e porodila Mahulena,
krásná jeho ena, synka s eravým
sluné kem na ele. I b el pln radosti
k en akdít ti,akdy jepolíbil,vzal
no íka ízlsvémusyná kudomalého
prstí ku, a mu krev kapala, a kdy
mujítrochuvykapalo,b elnadvorec
atuhét losvéhop ítelenípokropil.Vokam eníbylasn hokletbavzataa
jeden druhého objímal. Napotom u
nic št stí jejich nep eká elo a ili
pospoludlouhoaš astn .
VLKOLAK*
Byl jeden otec, ten m l dev t dcer a
všechny byly na vydaj; — nejmladší
byla nejp kn jší. Ten otec byl vlkolak.
Jedenkráte mu p ijde na rozum, i on
tolik d v at naveky má chovat? - a
proto si umínil všechny ty d v ata
vykántri . Jednou chystaje se do hory
d evo rúba , p ikázal jim, aby mu
n která jísti donesla. I tak se stalo;
p ineslamujístinejstarší.„Pánbohdaj
š astia, otec muoj!“ - pozdravila ho,
p išedšikn mudolesa.
„Pánboh daj aj tebe,“ odpoví otec,
„nu o e si mi priniesla, diouka moja,
a daju jes ?“
„Veru to, otec; chcela som sa o
skorej pousilova , aby st nám od
hladudákonezahynuli!“
„No to si veru stato ná, diouka
moja, sadni si trocha, nach si zajem.“
Táta sedl, zajídal si a p itom fígle
vymýšlel. Náhle vstane a praví své
dce i: „Diouka moja, po len sem,
uká emti,jakúsomjajamuvykopal!“
„Nu , a na o e vám tá jama?“ - ptá
sedcera.
„Nato,dioukamoja,ke pomrieme,
dáme sa do n j pochova , bo
chudobný lovek ni na tom svete
nestojí, ani sa nik o ho n obozre, a
ešt ke zomrie,anitak.“
Dcera poslechla a šla; kdy p išli k
jedné veliké propasti, povídá otec:
„Po uj, ztad to alej n puojd š, ja a
do tejto jamy str ím.“ - Dívka se
ulekla, prosila otce o ivot, ale vše
darmo, otec ji chytil a do propasti
hodil. - Vlkolak ale jak to ud lal, šel
zase d íví kála , pokud se neza alo
smrákati. - P ed ve erem p inesla mu
zase druhá jíst, ale stalo se jí jako
první,otecjíza alpovídatotéjám ,a
kdy s ním šla, hodil ji do propasti. D v atadomapoz staládomnívalase,
e sestry u otce v lese z staly, e mu
jichtamt eba,aproto druhýdenzase
jedna po druhé jídlo tam nosily; ale
ádná se nevrátila. -I došla ada na tu
poslední, nejmladší. - Tato nejmladší
byla velmi moudrá, i v d la dob e, e
jeotecjejívlkolak,atojivelmimrzelo,
e se ani jedna ze sester dom
nevrátila. - Kone n ale nava ila
halušek, sebrala se a do lesa otci je
nesla. - Jak lesem šla, slyšela buchot
otcovysekeryauz elaidýmohn .-U
ohn m l otec ud lanou postel z
e iny a nedaleko kálal d íví. „Pánbohdajš astia,otec, iešt ijete,
jako esamát ?“
„Ta len ešt s trápením,“ odpov d l
otec,„h a,jakosamusímkatuva ,aby
som ivnos vyh adal.“
„No,po t esizajes ,donieslasom
vám, o radi jet !“ Jak se vlkolak
najedl,kázaldce i,abynakládalad íví.
„A kde e sú moje sestry?“ ptala se
otcepochvíli.
„H a, tam pri tej jame drevo
ukladajú,pod eknim,“ eklotec,šelk
tépropastiad v ezaním.Kdy p išli
a na místo, povídá otec: „ alej nám
netreba ís . Zoble sa, tu ivot svoj
polo íš. Do tejto jamy a str ím, k
tvojímsestrám.“
Totod v eseneleklojakojejísestry,
alesvémuotcitaktopravilo:„Ke eje
u tak a vy tomu chcete, i smrti sa
podám,lenvás,ot e,otoprosím,aby
st sa pre obrátili, kým sa
pozobliekam, bo som ja velmi
hanblivá.“ - Otec obrátil se pry a
d v e, ne se otec nadál, chytlo ho a
dopropastihodilo.-Potomsebralase
autíkala,jaknejlépevládala“.
Vlkolak se nezabil a z propasti bylo
semulehkonahoruvydrápati.-Jakse
vydrápal, tu jako zb sn lý za ní se
pustil,ajakjihonil,takru al, eseto
po všech vrchách rozléhalo. - Dcera
jen utíkala, a kdy se k ní ji blí il,
strhlašatkushrdla,hodilajinacestu,
volajíc
na :
„Nedohoníš
ma,
nedohoníš,kýmtútošatkuneroztrháš,
n rozstrapeš, rozstrapanú n spradieš,
neutkáš a znovu n ušiješ!“ - Jak to
vy kla, utíkala, co jen nohy sta ily,
dále. - A vlkolak šatku roztrhal,
rozst apal,rozst apanouutkalaznova
ušil.A na všecko mu nebylo t eba jen
chvíle.-Jakbylhotov,sko il,za i ela
za ní se zase hnal. - Skákal jako
rozje enýmedv d,a všeckopodním
drúzgalo. „Tu si mi!“ vyk ikl, jsa jí
zase v patách. A ona strhne se sebe
kam u a hodí ji na cestu volajíc:
„Nedohoníš ma, nedohoníš ma, kým
tútokam uneroztrháš,n rozstrapkáš,
rozstrapanú n spradieš a znovu
n sošiješ.“-Jaktovy kla,zaseutíkala
dáleavlkolaktrhal,strapkal,tkalašil
kam u. -Ale m l to hned zase, a jak
byl hotov, vysko il, za i el a za ní. Kdy jí op t v patách byl, hodila
oplecko, pak záponu, rub a naposled
odvrhla i košili. Z stala tak, jak ji
Pánb h na sv t dal. Nem la ji eho
odmeta , a ji zase vlkolak za ní se
hnal.Tuoctnulasenalouce,kdebylo
seno
v
kopkách
nakladeno.
Nerozmýšlelasedlouhoašuch-vryla
sedonejmenšíkopky.
Tu p ib hne na louku vyjachtaný
vlkolak; - za al kopky na louce
rozhazovat a lál, a se ozývalo. Všecky ty kopy m l ji p eházeny, jen
té nejmenší se nedotknul. - „U je
darmo,precamalenoklamala,“zvolal
vztekle, „bo v tej malej kopke len
n bud , kde e by sa tam skryla!“ Dívka strachem m ela, ale ušala.
Vlkolak ješt jednou strašn zalál a
rozjedován odešel pry . - Dívka, v
kopce ukr ená, ani netroufala se
pohnout, i kdy vše utichlo; i druhý
den bála se ješt vylézti, a ji smed i
hlad trápil. T etí den p išel jeden král
se svými kopovmi na polova ku do
skalníholesaatamnatélouceposadil
se k ob du. - Jeden ze ps odešel od
tani, a uchaje po zemi, obcházel
louku.Tuvystr ilaonadívkazkopky
bílou svou ru ku. Pes se na ruku
podíval, b el zpátky na tanu, odnesl
kostku a k r i ku z chleba, polo il do
té bílé ruky a zase b el zp t. Pán
pozoroval psa, a vida, e kostku a
k rku odnesl, myslel, e to zahrabal,
e mu snad nechutná, dal mu kus
pe enky;alepesvzalpe enku,odnesl
ke kopce, op t do bílé ruky polo il a
nazp t p ib hl. Pán se divil a dal mu
postruhník; i s tím odb hl ke kopce.
Tušelpánzanímavid l,jakkladepes
postruhníkdobíléruky.—
„Kdotuvtejkope?“-ptalsekrál.
„Ja som mladá diouka, ktorú jedon
vlkolakrozdrapi chcel,“ozvalsehlas
zkopky.
„Po von“- eklkrál.
„N muo em, ja šiat nemám“ ozvalasedívka.
Králspustilpláš ukopkyakázaljí,
aby si ho na sebe vzala. Kdy se do
plášt zabalila a p ed krále vstoupila,
vid l, e je velmi ut šená, nemohl se
její tvá i a krásné postav ani dosti
nadiviti.
„Tu ni n nabud š,“ ekl jí, „ale so
mnoupo .“
Onapristalaašlasním.-Cestoumu
svojenešt stívypravovala,a ímdáles
ní král šel a ji poslouchal, tím více se
mulíbila.-Kdy dozámkuvešli,dalji
král obléci v krásné šaty královské a
pravil jí: „Drahá duša, velmo sa mi
lúbiš,ke vuo umáš,podzam a!“
„Ja za t ba n puojd m, lebo si ty
krá ajalenchudobnádiouka.“
Alekrálnatonedbalatakup ímn
ji prosil, aby za šla, e se dala
nahovori ; musel jí však král slíbiti,
„ e nikdy ebráku v zámku noclehu
nedá,“ co jí král i slíbil. Potom
sesobášili se a ili velmi radostn . Po
n kolika dobách porodila královna
dva ut šené a krásné chlapce, které
králtakchovaljakosvojedv o i.
Jednou p išel do zámku ebrák a
prosil,abymudaliusebep enocovati;
ele m la zápov d nedáti ebráku v
zámku p enocovati, ale kdy je velmi
prosil, aby ho tam nechali, e hoc i
pod metlou nocovat bude, tu mu
nocleh dali, mezi sebou se umluvivše,
ekrálinepov dí. ebrákseulo il.-O
p lnoci vstal, šel do svetlice, kde
královna s d tmi spala, a za ezal oba
ty chlapce; n krvavý polo il
královn pod hlavnicu a potom ze
zámkuskapal.-Králseránoprobudil
ahnedšelsepodívatnasvojed ti;ale
divleknutímsnohnespadnul,kdy je
vid l zkrvavené. - al ho zašel a
nev d l si rady dáti. Tu, jak se ku
královninu lo i obrátil, vid l krvavý
n nan mle eti.Královnaspalaanic
otomnev d la.
„To si ty urobila? Tak musíš i ty
zomre ,“ vzk ikl král. Královna se
probudila a div e hned neum ela,
kdy to vše vid la i slyšela. Darmo
svoji nevinnost osv d ovala, darmo
plakala, král jí slyšeti necht l. I kázal,
aby jí mrtvé d ti na hrdlo p ivázali a
zezámkujivyvedli.-Jakrozkázal,tak
seistalo.
Šlanevolnámatkasmrtvýmisvými
d tmip eshorydolyaná ekjejínebe
prorá el.-Tusesníst etnulpoutník.„ o tak ho ekuješ, diouka moja?“ ptalsejí.
„Ach, ak e by som ja nevolná
n horekovala v mojom velkom
neš astí!“ - zaplakala ena a všecko
poutníkupov d la.
„Nono, len sa spokoj, všetko dobre
bud . - Cho týmto chodníkom a
prídeš k malej studni ke, u studni ky
najdeš jaštericu a tá bud ma v
pyš oku zelinku. Tú zelinku vezmi,
potri ou hrdlá tvojim de om, potom
ich v studni ke poumývaj a o ijú. alej hore najdeš malý dom ok a v
om, oho ti treba. Tam bývaj a d ti
svoje dobre chovaj.“ -Potom poutník
odešel a královna šla, by rady jeho
u ila. Našla studánku i ješt rku, které
vzala z úst bylinku, pomazala ní
d tem rány, umyla je a ony jí o ily. Radost její byla nevýslovná. I nesla si
je do onoho dome ku, který stál
opodál.Tamvšeckonašla, ehojít eba
bylo.-D tirostly,bylykrásnéamatka
u ila je p kné v ci rozpráva ; také jí
pracovatipomáhalyatak ilystate n .
Jedenkráte král, její man el, aby se
zbavil trapných myšlének, vyšel s
jednímsluhounalov.-Lovsejimbarz
dob e da il, ale v dychtivosti zašli do
tmavého lesa, a kdy se blí ilo k
ve eru,nev d likudykam.Králkázal
svému sluhovi, aby vylezl na vysoký
strom a podíval se, zda by kde jaké
sv tlo vid l. - Sluha vylezl na vysoký
buk, a kdy byl na vršku, k i el:
„Vidím daleko svetielko jako
hviezdi ku!“
„No len si dobre pametaj, v ktorú
stranu,“ - ekl mu král. Jak sluha dol
slezl, ukázal králi, v kterou stranu
sv télko vid l; šli oba v tu stranu a
p išlikonomudome ku,kdekrálovna
se svými d tmi p ebývala. - Jak k
dome ku p išli, zaklepali. Královna
otev ela,avidouc,kdop ichází,vítala
jich a ptala se, kde se tak dlouho
zapozdili.—Králjívypravoval, ebyli
nalovua evhorlivostizašlihluboko
do lesa, i prosil, jestli by jim nedala u
sebe p enocovati. „Ej vda n ,“ ekla
ona, „len sa slo te; aj kus ve eri vám
spravím.“ Ona ho poznala, on jí ne. Ona šla do kuchyn va it ve e i, on
dívalsevjizb nachlapceavzdychal.
- Po ve e i ulo ili se spát. Král si lehl
na lo e panino, sluha na lavici, paní
sedla k l ku svých d tí. - K p lnoci
vzbudili se chlapci ze spaní, a
nemohouceusnouti,prosilimatku,by
jimpripoviedkyrozprávala.I eklajim
matka:„Ve jeováspeknározprávka
po sv t , ale teraz nie na ase
rozpráva . Ale ty, syn muoj, vylo
tamtotvojmuotcovinohunapostel.“Synek sko il a dal králi nohu na lo e,
která mu byla dol svisla. - Po chvíli
povídá matka druhému: „I , synok,
zdvihnitamtotvojmuotcuruku,nach
si pokojn pospí.“ - Synek sko il a
vyzdvihl králi na lo e ruku, která mu
byla dol padla. - Sluha nespal a
všecko slyšel; král ale spal. - Ráno se
p kn král za nocleh pod koval a
vzdychaje odešel, nebo m l enu a
d tinapam ti,kdy tumatkusd tmi
vid l.-Kdy šlilesem,za almusluha
vypravovati, jak v noci nespal a jak
slyšel, kdy matka synky posílala, by
zdvihliotcovijedenruku,druhýnohu.
-Králsetomunáramn podivilahned
si umínil, e tam zase na noc p jde a
sámseotomp esv d í.-Itakud lal.Šlizasenanoclehdotohodome kua
královnajesradostíp ijala,ve e ijim
zaseustrojilaanalo e,jakoprvnínoc,
jich ulo ila. Sama sedla k l ku svých
d tí. V noci se zase ti malí šuhajci
prebrali a prosili matku, aby jim
rozprávala pripoviedky. - „Eh moje
d ti, vy st samy po sv t
pripoviedka!“ ekla jim a za ala
vypravovati, jak se za jich otce vdala,
jak byla vin na, e je za ezala, a jak ji
ze zámku vyhnali a jak jí ten poutník
pomohl. — Král nespal a všecko
vyslechl. — Jak královna domluvila,
vysko ilzlo e,padlp ednínakolena
azaodpušt níjiprosil.-Královnaho
objímala, bozkala a všecko mu
odpustila. — Král nev d l radostí co
po íti, kdy m l zase svou enu a své
krásné chlapce. - Vid l, e jich matka
state n vychovala, byli p kní, zdraví
a znali o p kných v cech rozpráva .
Ráno opustili všickni domek a do
zámkusevrátili;d ívevšakmuselkrál
en poznovu slíbiti, e ádnému
ebráku v zámku p enocovati nedá. Sluha slyšel tuto e , vzpomn l na
onoho ebráka,kterého ele vzámku
nechala, a králi se k tomu p iznal; tu
teprv královna v d la, kdo d ti její
za ezal. - Král, jak do zámku p ijel,
hneddaldru inusvojisvolat,atubylo
radosti po celé krajin , e jsou
královna i synové její ivi a zdrávi. —
Král ale všem ohlásil, aby ádného
ebrákavzámkup esnocnechovali,a
kdyby ten zase p išel, aby ho hned k
n mup ivedli.
Vlkolak nem l pokoje. - P išel op t
dozámkupodívatse,cod lají,abyjim
zase uškodil. - Prosil o nocleh. Ale
tenkráte
ele poslouchala lépe
rozkazu svého pána, chopili se ho a
p ed pána p ivedli. -I musel se
p iznati, e d ti pomárnil. -Kdy král
jeho zlomyslnost poznal, poru il, aby
ho p ivázali na vozík a po skalách a
zápolách do bezedné propasti pustili,
e ruce lidské nejsou hodný, aby se s
ním marnily. - Tak se i stalo. Nebylo
víceovlkolakuvidunislychuakrálse
svourodinou ilš astn apokojn .
BERONA*
Byljedenkrálatenkrálm lvelikou
a krásnou zahradu, které snad nikde
páru nebylo. V té zahrad byl jeden
vysokýarozrast nýstrom,rovnýjako
jedle, krásný jako lípa. A p išel do
zahrady, kdo p išel, ka dý nejprv na
o iuprel(op el)anev d lsena dosti
nahled t. - Pro jeho krásu i sám král
asto si ho obhlí el se všech stran a
nikdysejehokrásynasytitinemohl.-I
povídá si jednou: „U by ja len rád
vedie ,ak avolajúa idajakéovocia
nosíš. Sám si dos hlavu lámem a ni
vyhúta n muo em, pre o pri tvojej
kráse od to kých rokou iadneho
ovocia nenosíš! Zave a by som nedal,
keby mi dakdo oznámil, o je to, jako
jetostebou.“
Vmyšlénkáchodešelzezahrady,ale
muv dyvhlav vrtalo,jakbyse eho
otomstrom dov d timohl.Kone n
mu p išlo na rozum, i by mu to
moud ílidépov d tineznali.
Dalzavolatizcelékrajinymoudrých
lidí, zahradník v i hada v. Kdy se
sešli, zavedl jich do zahrady k tomu
stromu ka jim: „Moji milí udie, od
ve arokoutentostromtustojí,rastiea
ovocian má;-rádbysomvedie , oje
tozastroma iovociadonesie?“
Ti moud í lidé, háda i a zahradníci,
hýkali nad tou krásou, obzerali ho se
všech stran, ale na královu otázku
nev d li odpovídat, a se tu p ibelhal
jeden starý, na palicu op ený lov k.
Ten zpomezi druhých vykro iv, p ed
krále se postavil ka: „Darmo si
rozumy hubíte, to sa uhádnu nedá,
alejavámotomdivnomstromeda o
poviem.“ - Všickni natr ili uši a
sta e ek vypravoval dále. „Za mojho
mali ka rozprával mi jedon velmi
starý lovek, etomutostromu
azda v celom svete páru niet a e
také ovocia nosí, jakého udie ešt
nevídali. Pred polnocou sa pu í, po
chví ke kvitne, a zas po chví ke zlaté
ovocia dozrieva. O polnoci ho dakdo
oberá-jan viemkdo.“
Všickni hled li na starce s
podivením, král s vyjasn nou tvá í.
„Ked ejetak,“pravínatokrál,„dám
ja na to striehnu . Strom je muoj, a z
môjho stromu muo em aj ovocia
obera , v tom mi azda nik bráni
n bud .Takurobím.“
Královští t i synove stáli u otce a
ekali, co dále ekne; král ale p ímo k
nim se obrátiv, pravil jim: „Moji
synovie, ja teraz o tom premyš ujem,
kdobysanatovaruvanieda muohol.
Vy st mi najvernejší, st hodní, rezkí
šuhajci, i by sa z vás jedon na to
nedal?“
„Ja sa na to podberiem,“ pravil
nejstarší; „a da ho len dostriehn m a
na uká ku vám jedno ovocie
donesiem.“
„No e no, synu muoj, ke sa na to
podberáš, len e sa stato ne podr “ eklmuotec.
P išel ve er. Nejstarší král v syn
nazval si druh v, nabrali si pe ene a
vína, aby jim veseleji bylo a by také
nezaspali;takp ipravenivybralisedo
zahrady pod strom. Rozlo ili si ohe ,
jedli, pili, smáli se, veselili, tak e jim
sen ani na o i nep išel. - P ed p lnocí
obzerajústrom,najdoupuky;pochvíli
se op t dívají, tu se rozvijí kv t, a po
chvíli místo kv tu malé bleskavé
bobulky
vid li.
Bobulky
navidomo ima rostly a krásné, zlaté
jablí ka jako hv zdi ky po strom se
ligocú(t pytí).Všicknihledínastrom,
sotva e dýchají. „Len ešt jako mak
akajme,kýmdozrejú,“-šeptalprinc.
-Zblí ilasep lnoc;ka dýsekstromu
tla il, by se nahoru vyrieštil a jablko
utrhl; - tu - hle - blesk, t esk, vichor,
hrmavica a strašlivá leja, tma a
mrákota jako v rohu, nejinak to bylo,
ne jako by se sv t p evrátiti m l.
Varovníci nev d li, kd sa, o sa (kde
jsou,cojsou)odstrachu.Pochvilcese
bou kautiší;lejap estaneananebise
m sí ek s hv zdi kami uká e.
Varovníci dívají se na strom, o
jablkáchaniznaku.
„No e no, i to vidíte,“ pravil syn
královský, „ke ich dáka nevô a do
jedného v tej hrmavici obrala. i to
lovek slýchal!“ -Ale darmo ba ili za
jablkami,jableknebylo.
Ránovyhlí elkrálsvéhosyna,sotva
se brie di po alo. Nemohl se ho
do kat, a ho vid l kone n pomalu
p icházeti.-Jakvid l, enicnenese,tu
mu srdce odpadlo. „Kýho e paroma,
synok,ve tyni n n sieš?“
„No ni ,“ pravil syn a všecko otci
pov d l. Otec se ho na vše ptal, jak
strom kvete, jaké má ovoce, a jen
litoval, e mu ani jednoho jablka
nenechali a všecky obrali. „Ja by som
preca len rád raz v mojom ivot to
ut šené ovocia vidie . Keby sa len
dakdo našiel, o by ho dovarova
muohol.“ -Tu se ohlásil stredný jeho
syn, eondruhounocvarova bude.„Nu , len to skús, ale e smelo a
opatrn , nie jako tvoj brat“ - ekl mu
král. St ední syn sotva ve era se
do kal. Hned si také dal do zahrady
nanositivínaape eneasdruhysvými
se tam vybral, jako jeho bratr. Nakladliohe ,veselilise,popíjeli,jako
mladí lidé. „Bra ekouci,“ povídá
královskýsyn,„trebasanámpostara ,
aby sme ztad to (odtudto) darmo
neodišli. Ja tomu, o prvé zlaté jablko
odtrhne, tento muoj drahý prste
dám!“
„Ke jetak,“praviljiný,„jamudám
svoj paloš zlatý.“ - „A ja iapku s
drahým perom“ - pravil t etí. - „Stojí,
stojí,“ ekli všickni a slo ili na
hromádku prsten, palaš i epici s
péremprotoho,kterýprvn jablkose
stromu snese. P lnoc se blí ila, strom
za al pu eti, za al kvésti, odkvete a
ukazovaly se blýskavé bobulky. Ty
rostly, rostly, a ji bylo vid ti jablí ka,
jaksemezilistemligocú.Dru inasek
stromu tla ila. „Po kajte, nach ešt
jako ma í ok dozrú,“ šeptal princ; po
chvíli ale sám, nemoha se do kati,
kázal: „No, teraz bra ekouci, kdo
skorej!“ Všickni jako splašení hnali se
kestromusrozpjatýmarukama.Tuje
zarazí neoby ejná zima, a jim tvá e
opékaly; pod nohama m li klzký led,
ezaka dýmkrokemnazempadali,tmajezavalilaazimajetakpronikala,
dobreneskrepen li.
Tatonechvíledlouhonetrvala;-tma
pominula, za alo se oteplovati, led
zmizel a na jasném nebi se m síc s
hv zdi kami ukázal. Chlapci dívají se
na strom, tu ani jedinkého jablí ka.
„No e, no bra ekouci,“ pravil
královský syn, „ o e z toho má by ?
To sa len nikomu nestalo, o nám.
Ká e to bieda na nás prišla!“ —
Daremné bylo všecko jich ustávanie.
Mrmlajíce posbírali svoje v ci a odešli
ze zahrady. Král jich ekal u . V noci
ani odpo inku nem l a najisto myslel,
emudruhýsyn ádostvyplní.-„No,
o tam, synku?“ ptá se král syna. „A
veru ni ,“ odpoví syn; „mali sme na
polnoc pre zimu zahynú a na ade
údypoláma .“
Králnev d l,kdeseoddivupodie
-austavi n hlavoukýval.Vid l, eje
vše namáhání darmo. „Nach si rodí
pre koho chce!“ pravil kone n , „ja
vidím, e je vše darmo.“ -Tu se ohlásí
nejmladší syn královský, krásný to,
ut šený šuhaj, e on p jde varovat'.
„Daj si pokoj, synok, ve vidíš, ako sa
bratomvodilo,“- eklkrál.
„Ke sa im zle vodilo, a da sa mn
vydarí,“ odpov d l syn. - P ed
ve erem se vybral do zahrady, ale
sám. Nic nevzal s sebou, jen píš alu,
na kterou si oby ejn hrával. Celá
rodinka ho provázela a ehnala. - V
zahrad nedalekostromuzastal.Ve er
byl tichý, e se ani lístek nehýbal. Za alsipískati,nejprvpomalu,potom
rychlejiarychleji;tusipískal,jakoby
o n co prosil, tu jako by mu srdce
puknú m lo, tu jako by si sm losti
dodával, a zase jak by mu veselost v
ilách hrála. Vrchy a doliny se mu
ozývaly.-Tusepojednoublí íp lnoc.
- Strom za ne pu eti, kvésti, po kv tu
zjevísezlatébobulkyazt chvyr stají
zlatá jablí ka. - Královský synek se
díval na strom, ale nep estával pískat,
a ím déle se na krásné ovoce díval,
tím krásn ji mu píš alka vyrá ela. V
p lnocitunáhlep iletínastromjedna
krásná,zlatápani ka(sle na),vbílých
šatech oble ena, a s ní p ilet lo
padesátp knýchd v at.Za alysbírati
jablka.—Královskýsynekhledí,hledí
anem estézlatépani kyo íspustiti
-nikdypodobnékrásynevid l!P estal
pískati, ba p estal i dýchati, jen se
díval. - Mezitím d v ata a paní jablka
sebraly, - a kdy je m ly sebrané,
spustila se zlatá paní rovno se stromu
k p knému královskému synkovi. Stál
p edníjakoza ítaný,nev da, í eje.
Zlatá pani ka se na n ho usmála,
uklonila hlavu a pravila sladkým
hlasem:„ a kávectobolavykona , o
si ty vykonal; tvoja píš ala vyzradila
tvoje nevinné, dobré srdce, a len tebe
som mohla ustúpi . Po uj, doteraz ja
chodila zlaté jablká obera , ale teraz
prišol rad na t ba. Ja som oberala o
polnoci, a ty ich budeš obera na
poludnie.“
Královskému synu se o i zjisk ily,
dušemustrblietala.„Akdosityakd
bývaš?“-ptalsejí.
„Beronou ma volajú, v iernom
meste bývam.“ Rekla a zmizela. —
Královskýsynstáljakost p,nespustiv
o í s místa, kde zlatá pani ka stála.
ia ho zašiel, kdy vid l, e je sám, a
smutn sijejíslovaopakoval.—Kdy
se rozb eskovalo, upamatoval se, e
má jíti k otci. - Rád si vid l otce, a
proto se ponáhlel, aby ho pot šil.
„Dostriehol som, dostriehol, a všetko
viem!“volalzdaleka.
„Akde etijablká?“-ptáseotec.
„Jablk nemám, ale bud m ma
ka dý d ,“ odpov d l syn. „Jedno
krásne zlaté diou a, volá sa Berona,
ich naveky o polnoci oberalo - ale
teraz mi kázalo, aby som ich ja na
poludnieoberal.“
Otechlavuradostn zdvihl,synapo
tvá iláskalatém siposkakoval,jako
veselý lov k.-Jakzlatápani ka ekla,
tak bylo; královský syn v ka dé
polednejablkaobíralaotcovijenosil.
P l roku bylo, jak bylo, - ale po p l
roku za ínal býti nejmladší synek
královský zamyšlený, práce ho
net šila, jídlo mu dobre nepadlo, nic
honet šilo,postávalrádpodstromem,
myslel na zlaté d v e, myslel o ní ve
dne v noci. Dobádal sa, e by dob e
bylo, kdyby šel Beronu hledat.
Oznámil to otci. „Dobre, muoj syn,“
ekl otec, „ja vidím, e za Beronou
banuješ a nikde mesta nemáš. Cho
sbohom, v a n a na cestu
vypravím.“ - Synek kázal zbroj
p ipraviti, vybral si sluhu, nabrali
potravy, sedli na kon a dali se na
pochod. - Horami, polemi, vodami,
p es mnohé krajiny krí om krá om
pochodilisv t,aleo ernémm st ao
zlaté pann Beron ani chýru ani
slychu.Nadlouhétécest sevytrovili,
tak enicvícenem line ka dýsvého
kon ašavli.Tuvtéjejichúzkosti,cosi
dálepo nou,p ijelikjednomuzámku.
I sp chali k n mu, domnívajíce se, e
tam n koho najdou, u n ho by se na
erném stoacestukn mupoptali.
Vtomzámkubydlelajednaje ibaba,
matka Beronina. -Je ibaba jich vid la,
jak do zámku vjí d li, ihned jim v
ústrety šla, p ív tiv jich vítala a
ádalasiv d ti,pro seprikonali.
„Radibysmevedie ,“ eklkrálovský
syn,„ ituneslýcha o iernommeste
aozlatejBeron .“
„Ba veru chyrova , d ti moje,“
odpov d la je ibaba. „Tu najd te, o
h adáte.Beronaka dýd tudomojej
zahrady na poludnie chodí a tam ju
muo et ajvidie ,aksavámpá i.“
Je ibaba ula, e to bude vohla ,
protosetakp kn prihovorila;alevíce
nasob znátinedala.Poledneseblí ilo
a královský syn se do zahrady vybral.
—Je ibabanavšeckopozorovala,ajak
setrochuvzdálil,zavolalatajn sluhu,
na vše se ho vyptala, a e i je to ten
král, co Beronu na zlatých jablkách
dostihl. Sluha p isv d il. „No,“ praví
mu je ibaba, „na ty túto píš alku, a
ke prvý raz zazreš Beronu, zapískaj
na u, aby tvoj pán skuor k n j be al.
Aterazchodzapánomavykonaj, oti
ká em.“
Snetrp livostíprojí d lsekrálovský
synpozahrad semitam,dívalsena
vše strany, ale nemohl se do kati
Berony. Tu v pravé poledne zahlédl ji
sluha mezi stromovím, jásala se jako
slunce. Ihned vzpomn l na je ibabin
p íkaz, vzal píš alu, zapískal, a v tom
okam ení pán jeho tak tuho zaspal,
jako by ho za ezal. Zlatá Berona k
n mu p ikro ila, dlouho se mu do o í
dívala, ale kdy vid la, e se
neprobouzí,odešla.-Jakodešla,pánse
probudil a sluha mu vypráv l, e
Berona p i n m byla a práv odešla,
ne se m l probudit, ale o píš ale nic
ne ekl. I nev d l královský syn, má-li
se mrzeti na sebe, e zaspal, i na
sluhu, e ho nevzbudil; všecek byl
domrzen.
Na druhý den, kdy královský syn
do zahrady p išel, op t je ibaba na
sluhu pozor dávala, a vyhlídnouc si
chvilku,snímseradila,davšimuop t
píš alku. Zalíbila se nani hodnému
chlapu zlatá Berona; i bylo mu tedy
vhod, e pán spí a on e na ni m e
hled ti.-Sotva evid lskrzestromoví
její tvá se jásati, zapískal, a pán
okam it usnul. Berona se zase
dlouhou chvíli na dívala, i muselo ji
mrzeti, e ho op t spícího našla, ne
ne ekla nic a odešla. - Jak odešla, pán
se probudil; - ale kdy mu sluha vše
vypráv l,tusidivvlasynervalasluhu
divnezbil,pro honevzbudil.Ješt se
t šil na t etí den. - Ale co e, kdy i
t etí den je ibaba se sluhou se
umluvila a ten rád se na to dal pána
svého „cez lavi ku previes !“ - Jak
Beronu spat il, zapísknul, a pán i po
t etíusnuljakosnop.-Beronakn mu
p istoupila, alostn se na dívala a
plakala - ale on se neprobudil. Dlouho se nemohla odlou it, ale
kone n p ece se od n ho obrátila,
sluhovipakaletaktopravila:„Povedz
tvojmu pánovi, aby ti klobúk o jedon
klinec ní ej zavesil, e ma len tak
dostane.“ - Vtom zmizela a pán se
probudil. Ihned se ptal sluhy, zdali
tam zlatá paní byla, a slyše, e tam
byla a co mu vzkázala, padl do
hrozného zármutku. Vida, e u
je ibaby nic nepo ídí, odešel pry a
cestou p emýšlel, co poslední slova
Beronina asi znamenají. I p emýšlel
dlouho, a mu p išlo na um, e mu
sluha na zrad stojí. I tu se rozpálil
hn vem, uchytil šavli, máchnul
sluhovi po hrdle a m ikem mu hlava
odfrkla.Zemt lojehoprehltla.
Královský syn, nev rného sluhy
zprošt n, sám chodil horami,
dolinami, rudnými cestami, kam ho
o ivedly.Tuslyšístrašnýk ik, esea
horyozývaly.Jdezak ikematup ijde
na jednu lú ku, na které se t i erti o
kepe ,papu eakorbá ikhádali.
„Boh daj š astia; o sa tak trháte?“
pozdravilrozpajedené erty.
„Horký sa netrha , ke ani jedon
ustúpi nechce,“ zvolali erti všickni
najednou,divhoneohlušili.
„N škre t všetci, jedon rozprávaj a
vyml te“-kázalkrálovskýsynek.
„Nu , po uj e. Tento kepe , tieto
papu eatentokorbá iksmepootcovi
zd dili,ajetovzácned dietvo.-Kdo
sadokepen okazakrúti,tohoani ert
neuvidí;kdopapu eobuje,tohohn
ta odnesie, kd len chce; kdo týmto
korbá ikomplesne,hn jetam,kd si
zamyslí! S týmito vecami by sme sa
mali podeli , ale ka dý chce ma i
kepen okipapu eikorbá ,apretosa
trháme.“
„Ale st vy blázni,“ praví jim
královský syn, „ja vás naskutku dobre
podelím, ak pristanete. V tom je
prauda, ebytonajlepšiebolo,kebysa
to d dietvo jednému z vás dostalo; a
ke ich krém toho ka dý chce ma ,
dobre, nach e všetko dostane jedon.
Ale jak! - Nu vyndit tamto na ten
vrch, veci tu nahajt , a ktorý najskuor
sem pribehne, dostane všetko. No, i
savámtopá i?“-Blázni ertipristalia
šlivšichnit inatenvelikývrch.
Vtomchytrýkrálovskýsynp ehodil
kepe p es sebe, papu e obul, a
korbá íkem švihna, pravil: „Chcem
by pred iernym mestom, kd býva
zlatáBerona!“avtomokam eníhoto
do pov t í zdvihlo, let l ponad vrchy,
krajiny a vody, a se octnul p ed
branou erného m sta. Shodil hned
pláš i pantofle a korbá odhodil.
Jedna z t ch p kných padesáti d v at,
co s Beronou p ilétaly jablka obírat,
práv se tam nedaleko motala. Jak
spat ilakrálovskéhosyna,b elahned
své paní to oznámit. — Berona
necht lauv iti,myslela, eonsekní
nikdynedostane,poslaladruhou,t etí
z panen, ale kdy všecky jednostejn
tvrdily, e je to on, tu k n mu
pospíchala, by ho vítala. - Spolu s ní
p ihnalisezakrálovskýmsynemitit i
erti. „Sto okovaných!“ zarevali
jedním hlasem, „sem kepe , papu e a
korbá ik!“ - Královský synek jim to
hodilap kn jimpod koval.Bezjejich
bláznovské hádky nebyl by se dostal
ku zlatému svému d v eti. Ta si ho
zavedla do svého zámku a ud lala ho
pánem nad sebou i celou krajinou.
Kdybybylineum eli,mohli ítiješt !
PETROVA EPICE
Kdy chodil svaty Petr s otcem
nebeským po širokém údolí, p išli do
jedné d diny. Kdy p išli, vešli do
jedné chýše a tam slavily se krstiny.
Baby se na Petra shrnuly, aby dít ti
nad lil,a enem l ehodáti,vzalamu
babka epiciachlape kovijinahlavu
posadila.—Petrserozhn val,aleOtec
nebeský mu ekl: „Ke to spuosob,
nach ejumá,tú apicu.“-Odešli.
Chlape ek rostl a byl neslýchané
krásný.Kdy povyrostl,pásalmat ino
stádo.-Išeljedenkrátekolemrole,kde
chlapecpásl,PetrsOtcemnebeským.ekl Petr Otci nebeskému: „Otce
nebeský, to ko rokou, o chodíme po
širokomúdolí,alesomnevid ltakého
krásnehochlapcaakotohopasá ka.“
„To je ten chlap ok, o smo boli na
jeho krstení a o baba tebe vzala
apicu,“ - ekl Otec nebeský. „Bodaj
babu!“ - hn val se Petr a pak prosil
Otce nebeského, aby ud lal chlapce
škaredým. — Otec nebeský mu to k
v liud lal.
Chlapecp ihnalovcedom ašelsik
matce pro ve e i. Ale matka ho
nepoznala,akdy jípovídal, eonjejí
syn, vzala na ohennú metlu, k i íc:
„Choj, muoj syn bol švárny, pekný a
milávec,atysilenohava!“
Pla ící šel chlap ík do hory (lesa).
P išel k jednomu poustevníku; hladov
jsa, prosil chleba. Poustevník ptal se
ho, odkud je, kam jde, a kdy mu
chlapec pov d l, dal mu chleba. Poustevník m l malý krd lec ovec, i
ptal se chlapce, necht l-li by u n ho
slou iti,-chlapec, eano.-Sjednalise
tak spolu, e staré ovce budou pat iti
poustevníkovi, ale z jeh at, je míti
budou, e polovice chlapcova bude. Chlapec na to išol. M l dobrú h ivnu;
staré ovce rodily p kná jeh ata s
dlouhou vlnou. - I šel jednou
poustevník pry a odevzdal vše
chlapci, aby zkusil, je-li spravedliv.
Chlapec pásl. - Tu šel zase lesem, kde
chlapec pásl, Petr s Otcem nebeským.
Petr divil se p knému stádu, ale kdy
mu Otec nebeský ekl, e to stádo
onen chlapec pase a polovice jeh at
jeho e je tu, prosil Petr Otce
nebeského, aby tak ud lal, by mu ta
jeho jeh ata skapala. - Otec nebeský
mutokv liud lal.
Chlapectrp liv ztrátusnesl.-Kdy
se poustevník vrátil, pov d l mu
pravdu a k e ze svých ovcí mu
ukázal. I radil mu poustevník, aby šel
do m sta, k e prodal, za str ený
peníz zbo í koupil a zašil. - Chlapec
tak u inil. - Rostlo mu bo ím
po ehnánímvšejakozvodyam ltak
krásné obilí, e takového vid ti
nebylo. - Zase šel Petr s Otcem
nebeským okolo role a Petr divil se
tomu krásnému obilí; kdy mu ale
Otecnebeský ekl, ejetoobilíonoho
chlapce, co má jeho epici, prosil Petr
Otce nebeského, aby mu na poslal
krupicu. - Otec nebeský mu to k v li
ud lal.
P išlo krupobití a všecko potlouklo;
chlapcinez stalozholanic.-Chlapeci
tu nehodu trp liv nesl. - I radil mu
poustevník,byšeldom stakekráli, e
má t i dcery, aby mu o jednu ekl; —
tak e se stane královým synem. —
Chlapec šel. - P ijda do m sta, šel
p ímo ku králi a ádost svou mu
p ednesl. - Dovedl ho král k svým
t emdcerámapraviljim:„ ibyktorá
zvásmalavuo uís zatohošuhaja?“
„Eh, radšej by som sa na topole
obesila, n bych takého strapáka
vzala,“-ozvalasenejstaršísošklivostí.
„Ja by som radšej do Váhu sko ila,
n bychšlazatakéhoohavu,“-druhá
ekla.
„Eh veru, ot e, vezmem si ho; ke
n ni pekný, bud dobrý“ — ozvala se
nejmladší a vzala si ho. — Slavilo se
veselí. Sel Petr s Otcem nebeským
m stemap išlitakénatoveselí.-Byli
vlídn p ijatiašt d epohošt ni.
-IptalsePetrOtcenebeského,kdoto
slaví veselí. „Ten chlap ok, o mu
baba dala tvoju apicu,“ - odpov d l
Otec nebeský. Tu prosil Petr Otce
nebeského, aby ho ud lal zase tak
p kným, jakým býval. Otec nebeský
ho ud lal ale dvojnásob tak p kným,
jakýmbýval, esea celájizbaodjeho
krásy osvítila. — To mrzelo ty
nev stiny hrdé sestry tak velice, e se
na topolu jedna ob sila a druhá ve
Váhuseutopila.Chlapecalebylji do
smrtiš asten.
T ICITRONY*
Starýjedenbohatýkrálm ljediného
syna, krásného jako r e, silného jako
dub. - Toho syna vším tím zaopat iti,
od eho št stí ivota závisí, byla jeho
jediná ádost. I zavolal si ho
jedenkráte a vá ným hlasem takto k
n mu pravil: „Syn muoj, rados moja!
Vidíš, e sa mi hlava zabelela ako
vysoká jed a, ke ju biely srie
pokryje,a eakozrelýklaskuzemisa
chýlim. Moja hodina sa pribli uje dnes, zajtra o i zatvorím; a ešt
neznám, v akom stave a zan hám.
e sa,synmuoj, e ,nach avidímv
celom tvojom š astí a nach a
po ehnám skorej, ako mi o i
zatla íte.“
Otec p estal mluvit, ale syn nic
neodpovídal, jen se velmi zamyslil,
nebo mu en ní posud nebylo na
mysl p išlo. Zamyšlen otce opoušt l. Sedmdesát sedm dní od toho asu
minulo, a mladý krá ou ík se ješt
ne enil. Jestli by si eho p ál na sv t ,
bylo by to vypln ní otcovy v le
bývalo, ale co e, kdy nebylo d v ete,
které by srdce jeho bylo milovalo!
Tisíc a tisíc jich znal a krásných jako
lilie, a ádná mu po v li nebyla. I
upadldovelkéhonepokoje,necht lse
ud lati neš astným, a p ece v li
otcovuvyplniticht l.
Jedenkrátesed lvzahrad ,hluboko
zamo en v myšlénkách. Práv
rozmýšlel, i se o enit a vzíti si, co
srdce nemiluje, aneb ješt ekat; a ji
byl skoro hotov v li otcov se
podrobiti,antunáhle-kdesevezme,
tu se vezme - hrbatá stará ena p ed
n ho se postaví. - „Cho na Sklený
vrch, odtrhni tri citrony a budeš ma
enu, ktorú tvoje srdce za úbi,“ propov d laazmizela,jakobyskrsla.
Jako jasná st ela prolet la ta slova
skrze duši králevice. -To okam ení
umínil si, st j co st j Sklenný vrch
vyhledatat icitronyodtrhnouti;také
hnedotciúmyslsv jvyjevil.
Oteczavrt lšedivouhlavou,dalmu
na cestu peníze, kon , st íbrnou svoji
šavliaotcovsképo ehnání.
Hustými lesy, pustými polmi
putovalnáškrálevicvelmidlouho,ale
o Sklenném vrchu a t ech citronech
ani vidu ani slychu. Dlouhá cesta
pomalu vytrávila všechny peníze,
tak ekone n došloinadrahéprsteny
a kon . Prodal prsteny, prodal kon ,
jen aby mohl dále putovati, ni eho si
nezanechal, jen otcovu st íbrnou šavli
p i boku. Ji byl všecek utrápen od
dlouhécestyatú by.„Achbo emuoj,
bo e muoj! Len i ja a dakedy
najd m!“ vzdychl si a zemdlen hodil
seboupodširokoulípudochládku,a
mu p itom hlasn šavle p i boku
zazvonila. - Tu vylítlo dvanácte
havran erných jako uhel z vrchu
lípy, vyplašení b inkotem šavle;
zakrákali, schytili se na krídla a
v trem let li ponad vysoké stromy,
sám Pán B h ví kam. „Hm, u som
ivého tvora dávno nevid l“ propov d lkrálevicsámsob ,zdvihna
se. „Puojd m v tú stranu, v ktorú
havrani let li, adaj e sa mi dáka
nádejauká e.“-
T i dni a t i noci pominuly, co
nanovo chodil; tu se mu kone n
jeden vysoký zámek ukázal a nad
zámkem vid l kolíbati se dvanácte
erných bobulek. „Chvalabohu, preca
sa raz k u om dostanem!“ radostn
zvolal, a jako by nové síly nabyl,
rychlekup edukrá el.
Zámek byl ze samého olova; okolo
n ho obletovalo t ch dvanácte
havran , p ed ním stála jedna stará
ena, o dlouhou olov nou h l op ena,
atobylaje ibaba.
„Jaj,synmuoj,kde esisatytuvzal,
ve tuaniptá ka,aniletá kanevída ,
neslýcha , nie e by to lovie ika“ povídá je ibaba králevi ovi, „ut kaj,
jestli ti je ivot milý, lebo ke muoj
synp íd ,ten azje.“
„Ach n strašt e ma tak, stará
matka, nie!“ prosí králevic, „ve som
jakvámprišielnaporadu, ibyst mi
o Sklenom vrchu a o troch citrónoch
da povieda nev d li.“
„O Sklenom vrchu a o troch
citrónoch som ja, syn muoj, nikdy
neslýchala;alepo kaj,zavolámmojich
sluhou,adaj etida budúvedie .“Tu
vytáhla olov nou píš alku, t ikrát na
ni zapískla a dvanácte havran k ní
slet lo. Dlouho mumlala s nimi
nesrozumitelná slova, a se pak ku
králevi i obrátila kouc: „Syn muoj,
ani oni nepo uli o Sklenom vrchu a o
trochcitrónoch.“
Králevi e nad touto novinou slze
polily, nev d l, kam se obrátí. Tu
povídámuje ibaba:„N smú sa,p íd
syn muoj domou, adaj e ti ten bud
vedie da povieda — ve a u len
dákozachránim.Skryješsapodmetlu
a tam budeš uša , kým ti nepoviem,
abysivonvyšiel.“
Zahu ely lesy, zat ásl se zámek a
je ibaba šeptala pod košt tem
kle ícímukrálevi ovi, etojejísynjde.
„Fi, fi, love ina smrdí - id m ju
zes ,“vzk iklje ibabinsynvedve ích
avelikýmolov nýmkyjákemuhodilo
zem, e se vše zat áslo, jako by sto
hrom uhodilo. „Kd je? Co je? Tu
musí by - matka, von s ním! Lebo
hn vás zjem!“ „Ach nie e tak, syn
muoj drahý, nie!“ krotila ho je ibaba“ve to prišiel jeden krásny
mláden ek,chcesastebouovo a om
poradi .“
„No,nachp íd sem,ke sachceso
mnou poradi .“ „Veru p íd , syn
muoj,alelenke mislúbiš, emuni
neurobíš.“
„Hm, ke mu ni neurobím, - ve
uvidím,akobud .“„Jaj,synmuoj,jati
ho nezjavím, lebo by si ho zedol.“
„No,ni muneurobím,lennachp íd
sem!“ Králevic se pod košt tem t ásl
jako osika, nebo vid l mezi
proutkami chlapa ozoru p ed sebou,
který jda lesem nejvyšší jedle by
p evyšoval; — kdo ví, jak by s ním
bylo bývalo, kdyby za byla je ibaba
neprosila,alekdy muje ibabakázala,
abyzpodkošt tevyšel,byl ivotjehov
bezpe nosti.
„No, ty chrúst, o sa bojíš?“ vzk ikl
na obr,kdy zkoutavylézal,abouchl
kyjanemozem.„Zkad si? ochceš?“
„Ach nu , o e chcem,“ vzdychl
královic, „u sa oddávna v týchto
horách potulujem a n muo em nájs
to, o h adám; nu som sa a prišiel
spýta , i by si mi nevedel da
poveda o Sklenom vrchu a o troch
citrónoch.“
Je ibabin syn svraštil elo, o i mu
lítaly jako hromové blesky, jak by vše
prohlídnouti cht l, co kdy vid l. Po
chvíli povídá: „O Sklenom vrchu tu
nechyrova ;aletajdikbratovimôjmu
na Srieborný zámok, adaj e ti ten
bud vedie da opoveda .Alepo kaj,
la ného a nepustím. Matka, sem tie
halušky!“
Staráje ibabapostavilavelikoumísu
na st l a její ozrutné synsko si k ní
zasedlo. „Pod a jedz!“ vzk ikl na
králevi e a p itom bouchnul kyjem o
zem. - Králevi vzal první halušku
meziprsty,nesejídoúst,zahryzneav
strachu ani nepozoroval, e si dva
zuby vylomil, nebo ty halušky byly
olov né. „No, o e n ješ?“ ptá se ho
obr,vida, enejí,„adajsatin pá i?“
„Ach, ba sú dobré, ale sa mi teraz
nechce.“
„No,ke satiteraznechce,nabersi
do kapsy, zješ cestou.“ Milý králevi
musel volky nevolky olov ných
halušek do kapsy nabrati. - Potom se
odebral a šel dále. Šel a šel po celé t i
dni a t i noci, a ím dále šel, tím více
dohustýchles sezatoulal.-P edním
pusto, za ním pusto, ani ivého tvora
vid ti nebylo. „Ach bo e, muoj bo e!
ija adakedynajd m!“vzdychlzase,
o i se mu zalily a hodil sebou pod
vysoký javor. Zvuk st íbrné šavle
širokoserozlehl.-Tutozakrákalonad
ním a s vrchu stromu zdvihlo se
tyryadvacet havran do pov t í a
pry let li. „Dobrý to znak!“ zvolal
králevi a byst e sko il na nohy,
„puojd mvtústranu,vktorúhavrani
let li.“
I šel on v tu stranu, šel, co mu jen
nohysta ily,a semutunajednou,ale
velmi daleko ješt , vysoký zámek
ukázal. Nad ním kolíbalo se
tyryadvacet havran . - Ješt byl
daleko, a ji se mu st ny blýskaly, e
sotva na n dívati se mohl, nebo ten
zámek byl z istého st íbra. - P ed
zámkem stála stará shrbená ena, o
dlouhoust íbrnouh lop ena;králevi
hnedsipomyslil, etobudepanítoho
zámku.
„Jaj, syn muoj, kde e si sa tu vzal?
Ve tuaniptá kaaniletá kanevída ,
neslýcha , nie e by to lovie ika!“
zavolala
je ibaba,
králevi e
vyvalenýma o ima od hlavy k pat
m íc.„Aktije ivotmilý,ut kaj,lebo
ke muojsynp íd ,ten azje.“
„Ach, stará matka, n zje ma, nezje,
ke mu poviem, e ho brat z
Oloveného zámku pozdravuje.Aj vás
sestravašapozdravuje!“
„ o,bolsiprimojejsestre?“
„Ja veru bol. A tu mám ešt aj
halušky, omidalinacestu.“-Tobyli
svoji. Je ibaba zavedla ho do jizby a
vyptávala se, co je, odkud je a koho
hledá?
„Jaj, o eh adám,“odpov d ljí,„u
odto kého asuh adámSklenývrcha
tri citrony a n muo em ich nájs , nu
som sa prišiel spýta , i by st mi o
nich da poveda nevedeli.“ -Je ibaba
se zamyslila, zavrt la hlavou kouc:
„Syn muoj, neviem, ale po kaj, adaj
budúmojisluhoviavedie .“
Zapískla t ikrát na st íbrnou
píš alku a t ch tyryadvacet havran
hned k ní slet lo. Šeptala s nimi,
mumlala cosi, a ke králevi i se
obrátivši, pravila smutn : „Ni , syn
muoj, ni ; ale príde muoj syn, adaj e
ti ten bud vedie da poveda . Skryješ sa pod poste a neohlásiš sa,
krémeke azavolám.“
Zahu ely lesy, zadun la zem ,
králevi v d l ji , e jde je ibabin syn
dom .
„Fi fi, love ina smrdí, id m ju
zes !“ - zrevalo (za valo) ozrutné
chlapisko, ješt jsouc ve dve ích, a
st íbrným kyjanem tak o zem hodilo,
esecelýzámekot ásl.„Kdeje, oje,
mamo, von s ním, lebo vás hn
zjem!“
„Ach nie e tak, syn muoj, nie - ve
to prišiel jeden krásny mláden ek,
doniesol ti pozdravenia od brata z
Oloveného zámku a chce sa s tebou
poradi , kde by mal h ada Sklený
vrchatricitrony.“
„No, ke bol u môjho brata a ke
mu ten ni neurobil, ani sa m a nach
nebojí. Nach vyjde von!“ Králevi ,
který t m e ím ji byl p ivykl,
vysko il sm le zpod postele a p ed
n ho se postavil; nebyl mu ani pod
kolena.
„No chrust, i si bol pri mojom
bratovi?“
„Nu verusombol,atumámešt aj
halušky, omidalnacestu.“
„Nochlapsi,verímti, esibol,lebo
muoj brat také halušky jedáva. Teraz
mipovedz, ochceš?“
„Ach o e chcem? Prišiel som sa a
spýta , i by si mi nevedel da
poveda o Sklenom vrchu a o troch
citrónoch?“
„Hm, po ul som ja o tom dakedy,
po ul, ale sa mi to len tak ako vo sn
marí.Toviem, eje aleko;aleticestu
ukáza neznám. Vieš o? Cho k
môjmubratovinaZlatýzámok,ten a
tam upraví. Ale po kaj, la ného a
nepustím, skuor si kus zaješ, aby si
pametal, kedy si bol na Sriebornom
zámku.Matka,semtiehalušky!“-Na
veliké st íbrné míse donesla je ibaba
na st l halušky. „No jedz!“ zvolal obr
a hodil kyjanem o zem, a misa na
stoleodsko ila.
Králevi vida, e to jsou halušky
st íbrné,povídal, esemujístinechce,
ale esinaberenacestu,jestlimudá.
„Naber si, ko ko len chceš, a cho .
Pozdrav mi brata aj tetku!“ - Králevi
si nabral halušek, co se mu líbilo,
p kn pod kovalašeldále.
Ji t i dni byly minuly, co se náš
pocestnýzest íbrnéhozámkuodebral
acovhustýchlesíchbloudil,aješt cíl
své cesty nevid l. Roz alil se velmi a
za alna íkati:„Bo e,muojbo e,len i
a ja dakedy najd m?“ - Utíraje si
vyznojenuo elo, hodil sebou pod
vysoký buk, aby si trochu oddechl.
Zazvonila st íbrná šavle o zem a „kr,
kr,kr,kr!“ozývalosetosevšechstran
nad hlavou králevi e a celé hejno
havran sestrom dopov t ívlítlo.
„Chvalabohu, Zlatý zámok aleko
n bud !“zvolalkrálevi apot šenbral
se dále, kam mu havrani cestu
ukazovali. -Sotva e vyšel z lesa na
strá ,tusemuukázalavdolin široká
louka. Uprost ed louky stál Zlatý
zámek, okolo n ho krou ili havrani a
p ed ním stála stará shrbená je ibaba,
op ena o zlatou h l. Bleskot Zlatého
zámku nemohly o i ani snésti, tak se
jásal, jako slunce. Ani nev d l a stál
p edzámkem.
„Jaj,synmuoj, otuh adáš?-Ve tu
ani ptá ka ani letá ka nevída ,
neslýcha , nie e by to lovie ika.Ak
ti je ivot milý, ut kaj, lebo ke muoj
synpríde,ten azje!“
„Hoj, stará matka, ozaj e ma zje?“
usmál se králevi , „ve mu n siem
pozdravenia od brata zo Srieborného
zámku,atumámajhalušky,ktoriemi
dalnacestu.“
„Ach, otypovedáš?Tedasibolna
Sriebornom zámku? Nu a moja
sestra, o e robí? i ije?“ „Prauda e
ije, dala vás p kn pozdravi .“
„ akujem ti. Ale po do izby, syn
muoj! Ke a moja sestra opatrila,
opatrím aajja.Povedz emi,povedz,
o aknámpriviedlo?“
„Ach, stará matka,
o e ma
priviedlo? U oddávna putujem po
týchto horách a n muo em sa
vyzvedie , kd je Sklený vrch a tri
citrony.Upravilimatedakvám, emi
adaj vy bud t vedie o om da
poveda .“
„Sklený vrch, tri citrony,“ opakovalaje ibabaapot ásajíchlavou
zakašlala, „po ula som ja o tom
vo a o, po ula, ale zkadia by si mal
tam ís , to ti ja poveda neznám.“ I
vytáhla zlatou píš alku, t ikrát
zapískla a k de havran ji za alo
obletovati. Rozpráv la s nimi dlouho
potichu;pakhavranijedenpodruhém
odníodletovaliaonaz stalasama.
„Tamto za tým vrchom!“ ukazovala
králevi i, „ o sa ierni ako mali ká
bobu ka, tam je Sklený vrch a tri
citrony. Ale po kaj, kým príde muoj
syn,tentiporadí, omášrobi ,abysi
ich dostal. Skryješ sa pod stuol a tam
budeš,kým anezavolám.“
Zahu elylesyhlasemstohromovým,
zem seot áslaaje ibabinsynvsko il
do jizby. „Fi fi, love ina smrdí, id m
ju zes !“ vzk ikl ješt ve dve ích a
zlatýmkyjanemtakozemude il, ese
zámek zat ásl a zvuk jeho e se a do
sedmdesáté sedmé doliny odrazil.
„Kd je, o je? Tu musí by ! Matka,
vonsním,lebohn vászjem!“
„Tichšie, syn muoj, tichšie,“ krotila
ho je ibaba, „ve to prišiel jeden
krásny mláden ek, doniesol ti
pozdravenia od brata zo Srieborného
zámku.Ak mu ni neurobíš, hn ho
zavolám.“
„No,ke mubratmuojni neurobil,
animujani neurobím.Aleb damu,
jestlicigáni.“
Králevi sevytáhlzpodstolu,ap ed
obra se postaviv, zdálo se mu, e stojí
pod vysokou v í; ukázal mu st íbrné
halušky na znamení, e vskutku na
St íbrnémzámkubyl.
„No povedz e mi, ty chrust, o
chceš?“ vzk ikl na obr, „ak ti
muo em poradi , poradím ti - ni sa
neboj!“
Tumukrálevi pov d lcílsvécesty
a prosil ho, aby mu poradil, kudy by
jíti m l na Sklenný vrch a co d lati,
abytyt icitronydostal.
„ i vidíš tú bobulku, o sa tamto
ierni?“ ukázal zlatým kyjem, a kdy
králevi p isv d il, dále pravil: „To
jeden vysoký vrch, a tam je i Sklený.
Na Sklenom vrchu stojí jeden ut šený
strom, omunacelomsvetepáruniet.
Natomstromevisiatricitrony,ktorie
na sedem mil dookola vo ajú. Vyjdeš
na ten Sklený vrch, klakn š si pod
stromanadlo íšruky;aksúticitrony
súd né, samy ti do rúk odpadnú, ale
aksatiniesúd né,n odtrhn šich, o
bysi orobil.Ke sabudešnavracova
a budeš la ný lebo smedný, rozkroj
jeden z tých citronou a naješ sa i
napiješ. Tolko je, o ti muo em
poradi , a teraz cho spánombohom.
Ale do kaj, la ného a nepustím, aby
si pametal, kedy si bol na Zlatom
zámku.Matka,semtiehalušky!“
V tom okam ení postavila je ibaba
na st l velikou zlatou mísu a syn její
uhodil kyjem na zem, e mísa p l
hodinypostoletancovala.-„Jedz,aak
sa ti teraz nechce, naber si do kapsy,
zješcestou!“-pobídlkrálevi e.
Králevi necht ztratit op t n kolik
zub ,pod kovalseanabralsihalušek
jen do kapsy, ka, e je cestou sní. Pod koval se za radu i uct ní a ubíral
sevejménubo ímdále.
„Preca som raz zv d l o tebe! Co
zod rem ruky po lokte, nohy po
kolená,
puojd m,
kým
a
nedostanem!“ zvolal vycházeje z
brány Zlatého zámku. Byst e krá el
dolinou,zdolinynavrchyazasedol ,
ataktošlosedmdní.Tunajednouho
sladkáv n osudnýchcitron zarazila.
P ednímselesklSklennývrch,hladký
jako led, istý jako oko, a na vrchu se
rozchvívaly
konáry
zázra ného
stromu. I rozb hl se náš králevi , co
mu jen nohy sta ily, a nezastavil a
podsami kýmvrchem.Tuzastavilse,
alevšecekzkamen l.Vrchbylvysokýa
hladký - zádrapky nebylo na n m
pra ádné.Cod lat?Osudnét icitrony
sekolíbalynavrchu,jakobyhoksob
volaly, a tak mocn von ly, e a
omdléval. Ji byl p i cíli své cesty,
doufal nabýti pokoje, a zatím byl
dalekoodobého.
„Poru eno Bohu, u ak bud , tak
bud . Ke som u raz tu, aspo
skúsim,“myslilsiaza alsedrápatipo
hladkémsklenahoru.-Šlomutoješt
tak tak, dokud byl vrch plytší, ale jak
p icházelnav tšístrminu,nohairuka
semusmekalaahybajdol vrchem, e
aninev d l,kdeje,coje,a senašelna
zemi. Po psot sebral se a smutn se
obracel na rozchv vající se strom i na
citronymukývající.-Znovaseschytil,
ale vedlo se mu jako po prvé. Rozmrzenýza alvyhazovatihaluškyz
kapsy, v domn ní, e mu ta tí e
p eká í. - Zahodil první, a hle haluška se na Sklenný vrch prilipla zahodí druhou, t etí - všechny tak.
Vidí p ed sebou t i sch dky, na
kterých bezpe n zastati si m e. To
bylvýbornýnález!Metalhaluškyp ed
sebou a všude se mu z nich schody
d laly. Nejd ív vyházel olov né, pak
st íbrné, naposled zlaté. Po t chto
schodech krá el nahoru v dy výše a
výše,a nasamýh ebenvrchu.
Tu klekl pod široký strom, a
vzdychna si zhluboka, se strachem
ruku nadzdvihl. A hle! T i krásné
citrony slet ly mu do hrsti samy od
sebe. Strom zmizel, Sklenný vrch
praskl a té zmizel, a kdy se králevi
vzpamatoval, nebylo stromu, nebylo
vrchu, šírá jen rovina se p ed ním
rozkládala.-Plnradostiubíralsetedy
dom ; ani nejedl, ani nepil, ani
nevid l, ani neslyšel, a to od samé
radosti. - Ale t etí den mu po alo v
aludkusvítati.Hladsevzmáhalvíca
víc,a iradostp emohl.Takbylla en,
e by se i do olov ných halušek byl
dal,kdybynem lbylkapsuprázdnou.
Kapsa prázdná, a kolem dokola jako
na dlani. - Tu mu p išlo na mysl, co
mu je ibabin syn na Zlatém zámku
povídal. I vytáhne z kapsy nejv tší
citronarozkrojího.Alecosenestalo!
Div divoucí! - Z citronu vysko ila
krásnádívka,nahájakopalec,uklonila
sep edním kouc:„ isimiprihotovil
jes ? i si mi prihotovil pi ? i si mi
prihotovilpeknéšaty?“
Králevi všecek ztuhl od leknutí a
radosti. Ohlí el se okolo sebe, ím a
jak si poradit, ale t ká rada, všude
pusto. „Nemám ti, krásna stvora,
nemámani oda jes ,ani oda pi ,
ani oda obliec !“-za elil.Tukrásné
d v e plesklo p ed ním t ikrát bílýma
ru kama, uklonilo se a zmizelo. „Eh,
u ja teraz viem, o sa to za citrony, do kaj, n rozkrojím a ja u tak
ahko!“ propov d l králevi sám sob
a pevn si umínil ani jeden více
nerozkrojiti. Z rozkrojeného se dosti
najedl i napil a ob erstven chvátal
dále.
Stálý v úmyslu ádný z citron
nerozkrojitistupaldot etíhodne.Ale
t etí den ho napadl hlad, t ikrát v tší
ne p edtím. P emáhal se, dokud jen
sebou vládl, ale kdy ani nohama
pohnout ji nemohl a skoro na zem
klesal,
pravil:
„No,
poru eno
Pánubohu, ešt sa mi jeden zvýši rozkrojím ho.“ -Vyndal druhý citron,
rozkrojil napolo - a hle, ješt krásn jší
dívka ne první se p ed n ho
postavila, jak ji B h stvo il. „ i si mi
prihotoviljes ? isimiprihotovilpi ?
isimiprihotovilpeknéšaty?“-ptala
seho,poklonícsep edním.
„N prihotovil,
duša
drahá,
n prihotovil!“ - elil králevi . Krásné
d v e zatlesklo t ikrát ru kama,
uklonilo se - a zmizelo. - Z
rozkrojeného citronu se pocestný
dostate n najedl i napil. Z stal mu
jeden.Ivzalhodoruky,obracelnavše
strany
ka:
„N rozkrojím
a,
n rozkrojím, o priam tu zahyniem,
hiba v dome môjho otca!“ - S tím
pevnýmúmyslembralsedále.
Dva dni ji byly minuly, co se
holými pustatinami a divými horami
nanovo potloukal, a ješt ho áden
lov k nepotkal, ješt se mu ádné
m sto nezaše elo. Na t etí den ale,
kdy slunko zpoza lesa vysko ilo,
odrá el se jeho blesk od pozlacených
v í velkého m sta, které le elo
našemupoutníkup edo ima.Isebral
všecky síly svoje a statn krá el
kup edu, zapomena radostí na hlad i
íze , která ho trápila, nebo vid l
m sto, a sice m sto rodinné. Ani
nev il, e je tomu tak, kdy se
kone n octnul v otcovském dom ,
p ed šedivým otcem a v kole v rné
eledi. - Bylo tam radosti, v ru, e
nikde od toho asu takové nebylo! Všicknihodr elizamrtvého,nebyloo
n manipohádky,atunajednou,jako
bysnebespadl,knimp ikvitl.Starého
otce slze radostí zalily, zdvihl se od
královského zlatého stolce, volaje:
„Vítaj,synmuoj,vítajminastoráz!“i
padl mu okolo hrdla a syn ho silným
ramenem uchopil a vroucn k sob
p itiskl.
Ten den se nic jiného ned lalo, ne
ptalo a odpovídalo. Na druhý den se
p istrojila velká hostina, panstvo se
všech stran bylo sezváno a jídlem a
nápojem nejlepších výmysl v sv ta
stoly pokryty byly. Také šat bylo
nachystaných, zlatem, perlami a
drahým kamením vyšívaných. Panstvo sjelo se; všickni posadili se
okolo stol a netrp liv ekali, co se
bude díti. Tu vytáhne králevi
poslednízázra nýcitron,rozkrojíhoa
z rozkrojeného citronu vysko í dívka
t ikráte krásn jší, ne byly dv
p edešlé!Taktustálap edevšemijako
and l, nahá jako Eva v ráji. P kn se
p ed králevi em uklonila, p ív tiv se
hotázajíc:„ isimiprihotoviljes ? i
si mi prihotovil pi ? - i si mi
prihotovilpekniešaty?“
„Prihotovil, duša moja drahá,
prihotovil všetko, o ti len srdce
za iada!“odpov d lkrálevi ahnedjí
podal krásné šaty. Oblékla se krásná
dívka do drahých šat , e a všickni
jásali nad její krásou. Š astný králevi
p isedlkníabylaslavnáhostina;pak
slavili sobáš a byli svoji. - Ji se tedy
starého krále
ádost vyplnila.
Po ehnalsyna,oddalmukrálovství-a
zanedlouho um el, oplakán ode všech
v rných. Mladý král p ejal panování,
alespanovánímivšechnyjeho archy.
První, co ho po otcov smrti zašlo,
byla vojna, kterou sousední král proti
n mu zdvihl. - Do vojny se vybrati
musel a tím musel i od své t ko
dobyté eny se rozlou iti. Miloval ji
více ne sám sebe. - Aby se jí v jeho
nep ítomnosticozléhonestalo,daljív
zahrad nadjednímjezeremzlatýtr n
vystav ti, na který se áden dostati
nemohl,
krom kdyby
komu
hedbávnouš rusamadol spustilaa
nahoru k sob ho vytáhla. - Jsa takto
pon kuduspokojen,odejeldoboje.
Nedaleko
královského
zámku
bydlela stará baba, ta jistá, co byla
králevi e pro citrony poslala; ona
v d la, e králevi mladou enu si
p ivede, a ekala, e ji za to bohat
obdaruje a na svatbu ji pozve za
dobrou radu. Kdy se to ale nestalo,
nebo králevi babu neznal, ani na ni
nevzpomn l, rozzlobila se velmi a
myslela, jak by se mu pomstila. Baba
tam laslu kucikánku;ipošlejibaba
jednou k onomu jezeru, nad ním
královna po odjezdu královu bydlela,
pro vodu. Ta jde, za rie a tu vidí ve
vod krásnou podobu. V domn ní, e
je to její podoba, mrskne nádobou o
zem, esenastokus rozbila.„ ibysi
bolahodna“-povídási,„ ebysomja,
taká pekná, tebe, starej strige, vodu
nosila!“ - kouc to zdvihne hlavu
nahoru-ahle-nebylatojejípodoba,
covevod vid la,alekrásnékrálovny.
Zahanbena posbírala st epy a vracela
sedom .Baba,ji nap edv douc,cose
stane, vyb hla jí s novou nádobou
vst íc a jen tak naoko se jí vyptávala.
Slu ka vše jí vyrozpráv la. „No, ni
to,“ praví stará baba, „ale vieš o?
Cho tyešt ktomujazeruapoprostú
paniu, aby spustila hodbávnu šnúru a
aby ahorevytiahla, ejuu ešeš.Ke
a vytiahne, budeš ju esa , a ke ti
zaspí, zapichni jej túto gomba ku do
hlavy.Potomsaoble dojejut šených
šiatasedtamakokrálovna.“-Nebylo
t eba slu ce domlouvati, vzala jehlici,
vzala nádobu a v tom okam ení se
vrátilakjezeru.Potopínádobu,naplní
a potom ohlídne se na krásnou
královnu. „Jaj, aká e st pekná, ach i
st pekná!“ vyk ikuje a prezo iv se jí
do o í nahlí í; „hej, ale by st ešt sto
ráz krajšia boli, keby st sa mi dali
u esa , veru by vám tie zlaté vlásky
tak pozapletala, e by sa váš pán
musel zaraduva ,“ - a tak pletla a tak
cikánila,dokudjikrálovnahedbávnou
š ru dol nespustila a nahoru k sob
jinevytáhla.
eše jí špatné d v e zlaté vlásky,
probírá je a zapletá, a královna
pomaluzad ímá.—Tuvytáhneslu ka
jehli ku a píchne ji spící královn do
hlavy. V tom okam ení slet la se
zlatého tr nu bílá holubi ka a po
královn ani znaku nez stalo, mimo
krásné šaty, které lstná cikánka na
sebe hned oblékla. Oble ena posadila
se na tr n, kde královna sed la, a
nahlí ela do jezera - ale cikánka i v
královských šatech cikánkou z stala. -
Mladý král nep átely š astn p emohl
a ujednal s nimi pokoj. Sotva e se do
svého m sta navrátil, pospíchal do
zahrady k jezeru podívati se na svoje
pot šení, jestli se jí nic nestalo. - Ne
kdo vypoví jeho zd šení, kdy místo
krásné eny škaredou cikánku p ed
sebou spat il. „Ach moja premilá, ako
sisamipremenila!“vzdychlaslzeho
polily.
„Premenila, muoj milý, premenila,
lebo ma ial za tebou umoril,“
odpov d la cikánka a cht la mu
padnoutokolohrdla,alekrálroz alen
seodvrátilavšecekzarmoucenodešel.
- Od toho asu nem la duše jeho
pokoje. Hluboký al zaujal srdce jeho,
nebylo,cobyhomohlopot šiti.Nikde
nem l místa, ani stání, nebylo pro
dne, ani noci, jen v dy na íkal nad
ztracenou krásou své
eny a
p emejšlel,kteraksetojenmohlostát,
aby se v takovou špatu byla mohla
prom niti. Tak roz alen a zamyšlen
procházelsepozahrad .Tunajednou
slítne k n mu s vysokého stromu
krásná bílá holubi ka, sedne mu na
rukuadívásena o kem alostným.„Ach holubi ka moja, o e si taká
smutná? i ti adaj holúbok ošpatn l
ako mn moja krásna ena?“ povídá
králevi , hlad ji po k idélkách a po
hlavi ce.Tujíomakánahlávcemalou
hr ku, rozfoukne péra - a hle hlavi ka to od jehlice. - Lítostí hnutý
král vytáhne jehlici - a v tom
okam ení se prom nila smutná bílá
holubi ka v jeho krásnou enu. Radost obou, e se zase mají, byla
nevýslovná! - Vypov d la mu
královnavše,jakjicikánkaoklamalaa
cosesnístalo.Král rozkázal hned, cikánku i babu
aby chytili a upálili beze všeho
dlouhéhosoudu.-Odt chdobji nic
št stí mladých man el neprekazilo,
iliš astn aspokojen ,B hsámví,jak
dlouho.
KINKAŠMARTINKO
Byla matka a m la dceru Helenku.
Ta byla velmi lenivá. Jednoho dne,
kdy se zase jen tak do bo ího sv ta
dívala a nic nepracovala, vzala ji
matka na jar ok a za ala jí prsty
kamením naklepávati. - D v e velmi
plakalo. -I jel tamtudy kní e pán z
erveného zámku. Vida, e matka
dce i prsty naklepává, ptá se jí, pro
dcerubije?
„Eh, ako by som ju nemala bi , ke
n vielenzkonopezlaténitkyprias ,“
odpov d lamatka.
„Eh, kdy vie z konope zlaté nitky
prias , no e mi ju predajte“ - ekl
kní e.
„Vda n ; o emiza udáte?“
„Puolkilyzlata.“
„No esijuvezmite,“pristalamatka
adcerumudala.
Kní e pán si d v e posadil k sob
vrchkon ado ervenéhozámkusiji
odvezl. - Kdy tam p ijeli, slezli; pán
vzalHelenkuzarukuadojizbyjedné
ji zavedl, kde bylo konopí vyrovnáno
oddola a po sám vrch. Kní e dávaje
Helence p eslici i v etánko, ukázal na
konopí ka:„Ke mitovšetkonazlaté
nitky popriad š, budeš mi enou.“ —
Po t ch slovech odešel z jizby a
Helenku tam zav el. - Helenka se
pustila do plá e a plakala, a jí srdce
usedalo. - Tu objeví se na okn
malinký mu í ek v ervené apce; na
nohoum lbotkyzpodivnélátky.
„ o e tak nariekaš?“ - ptal se
Helenky.
„Ach nevolná ja roba!“ pravila mu
Helenka,„ako esijanemámnarieka ,
ke mi ká u tieto konope na zlaté
nitky sprias ! Neznám ja zlaté nitky
prias !“
„No, ke mi do tretiho d a meno
uhádneš a z oho botky mám,
popriad m ti to všetko, aj a nau ím
zlaté nitky prias “ - ekl mu í ek
Helence. Ona k jeho nabídnutí ráda
svolila.Nato mu í ek se ušklíbl, vzal
v eténko a hned se pustil do prádla.
V etánko celý den po jizb fu elo,
konopí v ihled ubývalo a zlatého
p ediva p ibývalo. - Mu í ek p edl,
p edl celý den a Helenku u il také
zlaténitkyp ísti.-Kdy sesve e ívalo,
slo ilprádloazeptalseHelenky,ví-li,
jaké jméno a z eho botky má, a kdy
ekla, e neví, - oknem zmizel. Helenkaalesedlakoknu,vlo ilaruce
do klínu a p emýšlela, jak se asi ten
mu í ek jmenuje a z eho botky má?
P emítalasemitam, ebymohlybýtz
té neb oné k e, ze sítí neb slámy
pleteny, ze eleza lity, ale mu í kovy
boty nebyly k ni emu tomu podobny.
A jméno teprv! Myslela, e se jist
nejmenujejinakne JankoneboImrik,
mohl se ale také Jo ko nebo Pálik
jmenovat!-Nev d lasirady,inajídlo
zapomn la. Tu ji z p emejšlování
vytrhne hlasité vzdychání a ná ek:
„Ach b da mi! Hladný som, smedný
som, a nik ma n po utuje, starého!“
Helenka vykoukla z okna a vid la
sed tipodoknemstarého ebrácká.-I
vzalajídloipití,com la,a ebráckovi
tovšeckopodala;- ebrá ekseposilnil
a Helence velmi d koval. - Helenka
ekla mu, aby p išel druhý den zase;
paksilehlanakonopí,anetrápivšíse
déle uhádnutím jména mu í kova,
usnula. Druhý den ráno objevil se
mu í ek zase v jizb , chopil se
v etánka a p edl celý den jako divý.
Dost si ho p es den Helenka
prohlí ela,alekdy sejíve erptal,víli jméno, nev d la. — Za ehtal se a
zmizel. Helenka zase k oknu sedla a
p emejšlela, kterak se asi jmenuje a z
eho botky má, ale p ece jí to na
rozum nepadlo. - ebrá ek jako první
den zase pod okno p išel a Helenka
mu op t svoji ve e i dala, ale byla
smutná a plakala, nebo druhý den
m la íci mu í kovi jméno, a ona je
nev d la; m la strach a úzkost, co se
bude s ní díti, kdy to neuhádne. -
Kdy se ebrá ek posilnil, povídá: ,,A
o e si tak zasmút ná, dobrá panno?“
— Helenka mu ale necht la svoji
ouzkostpov díti,myslíc, ejíbeztoho
nepom e. Kdy se jí ale ebrá ek po
druhé ptal, co je jí, e by snad rady
v d l,tumupov d laomu í kovi,jak
jísp ádákonopínazlaténitky,jaku í
i ji takové nitky p ísti, ale e musí
jméno mu hádati a z eho botky má;
druhý den e dopadne lh ta, ona pak
e to uhádnouti nem e. - Kdy to
ebrá kovi pov d la, zakýval hlavou
ka:„No,bolsomdnesvhore(lese)a
tu naraz príd m k ohnisku. Okolo
ohniska bolo d va hrn okou. Okolo
hrn okou obskakovalo chlap isko v
ervenej iapo ke a spievalo takto: Ja
mam frajerku, v ervenom zámku
Helenku, u dva ve ery, ak mi meno
háda, u tretí bud , u moja bud ! A
moje meno Kinkaš Martinko, zo všej
ko e botky mám.“ - Veru to udno
bolo, zapametaj e si to!“ - do ekl
ebrá ekazmizel.
I bylo to Helence velmi divné, ale
dob e si pamatovala, co jí ebrá ek
pov d l,asleh ímyslíšlaspát.-T etí
den ráno mu í ek zase p išel a rychle
se hnal do prádla, nebo muselo býti
konopí dle jeho slibu do ve era
sp edeno. Musel znáti, se jest, nebo
do ve era bylo vskutku konopí
sp edeno a zlaté p edivo se po jizb
svítilo. Jsa hotov, postavil se mu í ek
p ed Helenku a vyzýval ji, aby mu
jméno hádala a z eho botky má.
Poskakoval a šklebil se, myslel, e to
Helenka neuhádne. - Helenka to ale
v d la:„TvojemenoKinkašMartinko;
a zo všej ko e botky máš!“ ekla mu
bezevšehohádání.-Kdy tomu í ek
slyšel,za alseto itijakov eteno,trhal
sivlasy,tlouklsebouatakse ehtal,a
se jizba ot ásala. „Š astie tvoje, e si
uhádla, bol bych a rozdrapil!“ vyk ikl kone n a vyfu el z okna jako
zlý vítr. - Helenka v duchu ebrákovi
d kovala; ráda by se mu byla
odslou ila, ale více nep išel. Kdy se
kní e pán p esv d il o pilnosti
Helen in , a jak krásné zlaté nitky
p ede,dr elslovojakomu aHelenku
sivzalza enu.-M latolikzlatép íze
nap edeno, enemuselasamadosmrti
p ísti, emu bylatakéráda.
ZTRACENÝ
CHLAPEC*
Byl jednou jeden pán a ten m l
nes etného bohatství. Ja nu ale, co e
mu ze všeho bohatství, kdy nem l
potomka, kterému by je rád byl
odkázal?-Av rubylji spíšestárne
mlád.—N borá ik!—Ka dýodBoha
denchodívalisesvojípanídochrámu
se modlívat, aby jim B h alespo
jednohosynapo ehnal.
Dlouho to trvalo, a pak p ece
jednou paní jeho se cítila. Nad je ze
dne na den rostla, a kdy se ji dít
naroditi m lo, snilo se pánovi, e to
budechlapec,ale ehomusejívarova
do dvanáctého roku, aby zem se
nedotknul,sice esejimhnedztratí.
Dob e. Narodil se chlapec, krásný,
ut šený. Pán hned povolal dev t
p stúnek, které ho musely adou
chovat,ap ísn jimporu il,abydít ti
nedovolily zem se dotknouti. Pestúnky pán v rozkaz state n
zachovávaly; ji chyb lo chlapci jen
n kolik dní do dvanáctého roku, a
ješt se nebyl zem dotknul. Ustavi n ho bud na rukou nosily,
anebvzlatékolíscekolísaly.
Ji pán za al p ípravy chystati k
nádherné hostin , kterou cht l
vysvobozenísvéhomilá kazpodt ké
súdby zasv titi. -Tu náhle strhl se na
dvo e hrozný k ik. - Pestúnka, co
práv chlapce na rukou dr ela, chtíc
zv d ti, co se stalo - všete nice — ,
zapomn lanasvojipovinnost,chlapce
na zem postavila, sama pak k oknu
b ela,bysedívalaven.K ikseutišil.Pestúnka chce vzíti chlapce zase na
rám ,alenelzevypov d tijejízd šení,
kdy chlapce v jizb nevid la a na
pán vrozkazvzpomn la.Pustilasedo
takového ná ku a plá e, e se všickni
domácíposbíhali.P ih hlpán,ptalses
strachem,cosestalo,kdejechlapec?Tu teprv pestúnka, t esoucí se jako
osika, s velikou tí í ze sebe vypravila,
cosebylostalo.
Zarmoutil se pán neslýchané, e se
mu
nad je
tak
neo ekávan
ztroskotala. To okam ení rozposlal
sluhy na všechny strany, aby chlapce
hledali. Rozkazoval, prosil a zlata
sypal jako plev, jen aby mu ho
p ivedli. - Hledali dost, ale chlapce
nalézti nemohli; jako by ho nikdy
nebylobývalo.
Po ase pozoroval zarmoucený pán,
evjednézjehonejkrásn jšíchsv tnic
ka dou noc, práv o p lnoci, n co
h motí a alostn na íká. Pozoroval to
po jistý as, a kdy to noc co noc
h motilo a na íkalo, napadla ho v le
p ezv d ti, co by to as bylo, ba p išlo
mu na um, zdali by to jeho ztracený
chlapec nebyl. Vyhlásil tedy, e dá t i
sta zlatých tomu, kdo v té sv tnici
jednu noc p ebude. - T i sta zlatých
p kný
peníz,
dokonce
pro
chudobného lov ka! - Našlo se
mnohotakových,cosenatovzali.Ale
kdy p išladvanáctáaza aloh motiti,
tu se ka dý polekal a utekl, mysle si:
nehodno za t i sta zlatých ivotem
ertovat. I nemohl se tedy pán
dov d ti, kdo to hurtuje a plá e, i
jehochlapec, in jakápotvora.
Nedaleko panského dvora bydlela
jednamlyná skávdovasesvýmit emi
dcerami. - Nebo átka byly velmi
chudobný a jen se tak po psot ivily.
Pov stoh motuaplá iiot echstech
zlatých se i do jejich chaloupky
dostala. Tu povídá nejstarší dcera
utrápenématce:„Matkamoja, o esa
máme biedi ? Vari probujem š astie,
puojd m cez tú jednu noc na vartu,
adaj volaco dostriehn m. Tri sto
zlatýchbysanáma akdobrezišlo!“Matka zavrt la hlavou, chvíli se
zamyslila, kone n pomyslíc na bídné
ivobytí, dovolila dce i jíti do dvora
p enocovat.
Išlatedymlyná inanejstaršídcera
kbohatémupánoviapov d lamu,co
chce na se vzíti. — „Ty by si mala
vuoluís navartu?“praviljípán.„No
dobre,dieukamoja,sprobujš astie.“
„Veru sprobujem; ale by vás p kn
prosila, keby st mali tú lásku a
rozkázali, eby mi vo a o sebou dali,
by si kus ve eri navarila, lebo som
veruhladná“—prosiladcera.
Pán hned rozkázal, aby jí p inesli
va iva. V okam ení p inesli va iva, ne
na jednu, ale na t i ve e e; d v e
nabralo si, co pot ebovalo, vzalo
d evo,zapálilovoskovousví kuapak
se odebralo do vykázané sv tnice. Tam zalo ila si na kozubku ohe ,
p istavila hrne ky, prost ela si na st l,
postel si popravila, a tou prací jí tak
as p eb hl, e nev d la ani jak. Bije
dvanáctá. Tu za ne cosi po sv tnici
harcovat a jajkat. D v e se strachem
dívásezkoutadokouta,alenikdenic,
jako na dlani, a jen hurtuje a jajká;
najednouvšeumlkneap ednípostaví
se krásný chlapec, ptaje se hlasem
p ív tivým:„Komu etovaríš?“
„Mn ,“ odpoví ona. - Zarmoutil se
krásný chlapec, a smutn na ni se
dívaje, ptal se op t po chvilce: „A
komusitoprestrela?“
„Mn ,“bylazasejejíodpov .
Krásný chlapec se ješt více
zarmoutil a v sivých jeho o ích mu
slze hráti po aly. „A komu si to
odpravila?“-ptalsenaposled.
„Mn ,“ odpov d lo d v e jako
p edtím. Tu krásného chlapce slze
polily, zalomil rukama - a zmizel.
Ráno vypov d la mlyná ina dcera
pánovi všecko, co vid la a slyšela, ale
e se chlapec nad jejími odpov dmi
zarmoutil,tozadr elaprosebe.Pánjí
slíbených t i sta zlatých od ítal, jsa
rád, e ví tolik. Na druhou noc se
prost ední sestra vybrala na hlídání a
starší dala jí nau ení, co d lati a jak
odpovídati má. - Ta se dle toho
nau ení zachovala. - Šla k pánovi, a
kdy jí dovolil, aby ve sv tnici
nocovala, a va iva jí nanositi dal,
vzala,cojít ebabylo,aodešladooné
sv tnice.Ud lalaohe ,p istavilajídlo,
prost ela na st l, odestlala postel a
ekala p lnoc. - Kdy se chlapec
ukázal a se jí ptal: „Komu e to varíš?
Komu si prestrela? Komu si to
popravila?“, - zav dy odpovídala :
„Mn ,mn ,mn .“-Chlapecjakop ed
tím dnem se rozplakal, zalomil
rukama a zmizel. D v e ráno pánovi
všecko vypov d lo, jen e té ne eklo,
jak se chlapec nad jejími odpov dmi
zarmoutil.-Jakoprvní,dostalaidruhá
t istazlatých.
T etídenpravínejmladší:„Ej,sestry
moje,ke savámtakdobrevodilo, e
st po tri sto zlatých doniesly,
puojd majjaš astiesprobova ;adajaj
mn Pán Boh ten strach pretrpe
pomuo e!“ - Matka m la tu nejmladší
dceru nejradši, ale vidouc, e se
staršímnicnestalo,dovolilaitu.Iona,
jako sestry, nejd ív si vyprosila
dovolení od pána, potom n co k
va ení, nabrala si, co pot ebovala, a
odešla do sv tnice. Tam ohe na
kozubu rozd lala, hrne ky p istavila,
na st l prost ela, postel odpravila a v
strachu a nad ji ekala p lnoc. Tu
náhlebijedvanáctáaposv tniciza ne
to harcovat a jajkat. D v e ohlí í se z
kouta do kouta, nikde nic, všude jako
nadlani,ajenharcujeajajká.-Náhle
vše utichne, p ed ní stane krásný,
ut šený chlapec a p ív tivým hlasem
ptá se: „Komu e to varíš?“ - Sestry jí
byly povídaly, jak mu odpov dít má,
ale kdy se na krásného chlapce
podívala,myslela, enebudezle,kdy
ijinakodpoví.„Nokomu etovaríš?“
netrp liv ptalsezasechlapec.„Mn ale ak by si chcel, i pre t ba,“
odpov d lo d v e. Tu se za alo
zasmút né elo chlapcovo jasniti. „A
komusitoprestrela?“
„Mn -aleakbysimalvuo u,ajpre
t ba.“ - Lehký úsm v p elítl tvá
chlapcovu. „A komu si to odpravila?“
ptalsepot etí.
„Mn - ale ak by sa ti pá ilo, aj pre
t ba.“
Tu chlapec celkem uradovaný
zatleskl do dlaní ka: „Dobre, dobre,
ke sitovšetkoajprem aprihotovila.
Alepo kajchví ku,po kaj,prosím a,
id m sa ešt skuor od mojich
dobrodincou odobra , o ma dosial
opatrovali.“
Tu zavál po jizb teplý vetrí ek a
uprost ed jizby se hluboká propast
otev ela, do které se p kný chlapec
pomalu spoušt l. - D v e, chtíc
zv d ti,kamontojde,chytilosehoza
kon íkkabátuazárove snímdol se
spoušt lo.
Novýsv tsejimp edo imaotev el.
Na pravé stran tekla zlatá eka, na
levé se zlaté vrchy ligotaly a na
prost edku byla krásná zelená louka,
tisícero kv tinami okrášlená. -Chlapec
šelpop edkuad v epotichúnku,aby
jí nezpozoroval, za ním. Na louce
shýbalsekukv tinám,hladkaljeapo
nich se ohlí el. - Potom p išli k
zlatému lesu; jak se k n mu blí ili,
vylítlo z n ho nevídané mno ství
rozli ného ptactva, krásn za alo
zpívati a mládenecká obletovati, ba i
na plece a hlavu mu sedali. Mládenec
k nim mluvil a ka dého p ív tiv
pohladil. - Mezitím si d v e ulomilo
zlatou haluzku a do šátku si ji
zavinulo, aby m la vraj n jakou
památku.
Z toho zlatého lesa p išli do
st íbrného a mezi st íbrné vrchy. Sotva e se tam p ibli ovali, vyb hlo z
n ho mno ství rozli ných zví at, k
mládene kovi se hrnuly, obskakujíce
ho radostn . A on ka dé zví átko
pohladil a poláskal a s nimi
rozmlouval. Mezitím si d v e ulomilo
st íbrnou halúzku, nebo jí napadlo:
kto vie, i by mi moje sestry uv ily,
ke im bud m rozpráva , kde som
bolaa osomvid la.
Kdy sekrásnýmládenecodevšech
svých dobrodinc byl takto rozlou il,
navracovalsetímsamýmchodní kem,
kterýmp išel,ad v ezasepotichuza
ním. Kdy p išli k otvoru, chytila se
muzakon íkkabátikuavylet lasním
do té sv tnice, z které byli p ed
nedávnémodešli.—Otvorsezanimi
zav el.-„No,u somsaodobral!Teraz
si u muo eme aj zave era “ - pravil
chlapec, a d v e rychle sko ilo k ohni
a nosilo na st l, co bylo nava ilo.
Posadili se a najedli oba do chuti.
Kdy senajedli,pravilmládenec:„No
terazbysmesavarimohliu ulo i !“I
ulo ili se p kn krásn do odpravené
postele, ale d v e polo ilo doprost ed
mezi n ony haluzky, st íbrnou a
zlatou.-Zachvíliusnulioba.
Druhý den bylo slunce hodn
vysoko vystoupilo, ale mlyná ina
dcerka se ješt nehlásila. Pán byl ji
velminetrp liv, ekalzadobrouchvíli
ješt ,alekdy ješt slechuonínebylo,
dostal strach, e se jí snad zle vedlo. I
šelsepodívat,jakacojesní.Alekdo
vypraví jeho radost, kdy dvé e
otev el a na posteli svého ztraceného
syna vedle mlyná iny dcery le eti
vid l! Jen co se byli práv ze sna
probudili.-Otecradovalsejakodít a
všecko v kolní panstvo dal sezvati,
aby se s ním radovali. - Mládenec
zhledná p i sob dv haluzky, s
podivením pravil d v eti: „ i si ty so
mnoua tamdolebola?Noke simi
takverná,znaj, esimavyslobodila.Z
týchto halúzok budeme ma dva
kaštiele.“ - I vzal ty dv halúzky,
vyhodil je oknem ven, a v tom
okam ení vystavily se z nich jeden
st íbrný a druhý zlatý zámek, v
kterých potom mlyná ina nejmladší
dcera s vysvobozeným od ní krásným
mladým pánem bývala, a jestli
neum ela,dosudbývá.
PECKO
SPROSTÁ EK
V jedné d din il lov k, o kterém
íkali, e je sprostá ek; nebyl také
nikdyanidv mílezapecí,aprotomu
íkali i Pecko. Ubohý Pecko slou il
ka démuzaposm ch,ka dýkoutním
vytrli,akdekdo,m lihozablázna;on
ale ku eti neublí il. - Jednou šel,
neborák, do kostela a tu slyší, kterak
pan fará ká e „kdo krá í cestou
trnovou, e p ijde do nebe“. Sprostá ek kdy dom p išel, pravil
en : „ ena moja, ja id m do niba!“ „No e i , sprosták, n bud m sa ja za
teba trápi !“ - odpov d la mu ena,
upekla mu ernou hn tanku a za
dvé ehovyprovodila.
Pecko, pam tliv slov kn zových,
nešel cestou, kudy jiní šli, ale volil jíti
p es kamen, trní a bodlá í, v pevné
d v e, e p ijde do nebe. — Lidé se
mu smáli, ale on na n nedbal. —
Dlouho chodil, zedrán byl, zemdlen k
smrti,anebenenašel.-Tujedenkráte,
la en a í nv, padl u dve í jednoho
kláštera.Vrátníkhonašeladovedldo
kláštera. Dali mu jíst i pít a ekli mu,
chce-li tam z stati, nech z stane, e
m ebýtitopi em.-Sprostá ekmyslel,
vida krásné komnaty, a mnichové e
celý den se modlí, jedí, pijí a v p kné
zahrad seprocházejí, etoji jevtom
nebi. - Z stal tam. - Kdy se páni
najedli, také Pecko dostal na svou
mísku; jakt iv se nem l tak dob e a
tak dobrých jídel neokusil. - Jednou
zalezl si se svojí miskou do postranní
chodby, kde visel starý krucifix
d ev ný. -Pecko sedl si k n mu a
dlouho se na díval, a potom pravil
útrpn : „N borák, akýs ty chudý!
Pre o ti tuto v tom nebi n dajú da
jes ?Chojaje somnou!“-ap istr iv
miskublí ekuk í i,polo ilkníisvoji
l íci, aby Kristovi jako hostu p ednost
dal. - A s k í e sehnul se Kristus a
pojedl s ním. -Od té doby Pecko v dy
sesvoumiskoukuk í ip isedl,ad íve
ne sámbylokusil,jenupodal.Nikdo
otomnev d l;mnichovésechodilido
kostela modliti, pak si hled li svého,
starého k í e a sprostá ka si
nevšímajíce. - Jednoho dne hledal
vrátný Pecku, a tu našel ho sed ti v
postranní chodb pod starým k í em,
ale na k í i vid l zá ícího Krista a
slyšel, jak sprostá kovi povídá: „Dnes
budeš ty u m a na hostin .“ - I b el
vrátný k p evorovi a povídal mu, co
vid l a slyšel. Ustrnutí mnichové
pospíchalidochodby,vzalisprostá ka
mezi sebe, dovedli do nejp kn jší
sv tniceatamsehonavšeckoptali.Kdy jim Pecko vše pov d l, tu
poznali, eje lov kBohumilýa eho
B h chce k sob povolati. - P ipravili
ho k smrti, a ješt ten den sprostá ek
pokojn skonal.
CESTAKSLUNCIA
KM SÍCI
Byli dva mladi lidé a m li se rádi.
Ona byla jako holubi ka, on jako
sokolík. - Jeho jmenovali Janík, ji
Hanuška. - Hanuš in otec byl bohatý
zeman, Janík v otec byl chudý ba a,
ale z toho si Hanuška nic ned lala,
t ebas byl Janík chudý, jen kdy byl
šumný.„Ale o etomuotecpovie?“Jednoho dne ustrojil se Janík p kn
krásn ašelkzemanovizeptatiseho,
dá-li mu Hanušku za enu. - Zeman
ho vyslechl a pak mu takto pravil:
„Po uj,Janík,ke tychcešmojudcéru
ma , i sa skorej spýta Slnca, pre o
nesvietianeh ejevnociakovodn ,a
Mesiaca, pre o neh eje a nesvieti vo
dn ako v noci. Ke ti povedia, prídi
nazpak a dám ti moju dcéru i všetko
bohatstvo.“
Kdy to Janík slyšel, posadil si širák
na stranu, rozlou il se s Hanuškou a
dalsenacestukSlunci.-Jednohodne
p išeldoosamotn léhohradu,a ebyl
ve er, prosil o nocleh. -Dali mu
nocleh, pozvali ho ke stolu a ptali se,
odkud a kam jde. - Kdy jim ekl, e
jde k Slunci a k M síci, prosil ho
gazda, aby jim bratrskou slu bu
prokázal a zeptati se nezapomn l
Slunce,pro jimnejp kn jšíhruškapo
kolik let ji nerodí, an d íve v dy
nejsladší ovoce rodívala. — Janík
milerádslíbil, esenatopoptá.-Ráno
šeldále.
Šelzasep eshorydoly,plán alesy,
a p išel do jedné d diny, kde byla
velikánouzeodobrouvodu.-Ptalise
Janíka, odkud a kam jde, a slyšíce, e
jde k Slunci a k M síci, prosili, aby se
takézeptalSluncestranujejichstudn ,
pro tak dobrou vodu nedává, jako
dávala. - Janík slíbil, e na n
nezapomene,ašelzasedále.
Po dlouhé cest p išel kone n k
Slunci. - Kdy k n mu p icházel, bylo
práv navýchodu.
„Hej, akaj, mám sa a da spýta !“
volalna Janík.
„No chytro e po - ve musím ja
celý svet obchodi !“ -odpov d lo
Slunce.
Janíksipospíšil,akdy byluSlunce,
ptal se ho: „A pre o ty neh eješ a
n svietiš v noci ako vo dn ?“ „Kebychjasvietiloahrialovnociako
vo dn , musela by zem vyhore “ -
odpov d lo Slunce. Janík ptal se ho
ješt na vodu a na hrušku, ale Slunce
muodpov d lo,to ebudev d tbratr
M sí ek. -Tak mu pov d lo, rychle
odcházejíc.-Janíkšelzasedále,a ses
M sícem st etnul. „Hej Mesia ok,
akaj, mám sa a da spýta !“ volal
na zaseJaník.
„Nu chytro vrav, svet ma aká“ odpov d lM sí ekapozastavilse.
„Pre oty,Mesia ok,n svietišvodn
ako v noci, pre o n hreješ?“ - ptal se
Janík.
„Kebychjasvietilvodn akovnoci,
n bolo by úrody; — ja n hrejem, ale
zemi rosy dávam, aby bolo bo iho
po ehnania,“ - odpov d l M síc a
cht l dále; Janík ho ale zadr el ješt ,
vyzvídaje, pro v onom hradu hruška
ovocenerodí,jakorodívala.
„Pokým najstaršia dcéra gazdova
pannoubola,hruškarodievala, osom
ale vid l, e pod u svoje die a
zakopala, hruška nerodí. Nach die a
vykopu, pann hlavu zavijú, a hruška
bud rodi ,“ odpov d l M síc a cht l
dále jíti; ale Janík ho zase zdr el
otázkou,pro vonéd din takdobrou
vodunemají,jakomívali.
„To je preto, e tam, kd voda
vyviera, krí ia le í a pod tou kri lou
veliká aba,ktoránavekyvodumútia
špatí.Nachkri luvylomia, abuzabijú
abudúma vodudobrú,akomávali.“
- Po t ch slovech sp chal M sí ek
rychle dále, ani ho Janík více
zdr oval.V d l ji ,cov d ticht l,dal
setedynacestukdomovu.
Kdy ho lidé v oné d din , kde
dobré vody nem li, p icházeti vid li,
b eli mu v ústrety, ádostiví jsouce
zv d ti, jakou zprávu jim p ináší. Janík šel s nimi k studni a vše jim
pov d l, co d lati mají; vskutku našli
tu ábu pod kri lou sed ti, která
dobrou vodu kalila. Zabili ji a voda
byla zase tak dobrá, jako p edtím
bývala.-Bohat odevšechobdarován,
šelJaníkdále.
Jak p išel do onoho hradu, gazda s
radostíhovítal,ptajesehned,jestlina
jeho ádostnezapomn l.
„Eh pán brat, u to nie, len ale i
vám milo bud po u . -Pokým vaša
dcéra pannou bola, hruška rodila, o
alepodhruškudie azakopala,hruška
nerodí! Ke die a vykopete a dcéru
vašu zavijete, hruška bud rodi , ako
rodievala.“ -Gazda šel se hned
p esv d it, jestli tomu tak. Bylo tak.
Vykopali dít , dceru dali pod epec a
Janíka bohat obdarovali. Dali mu i
koníka,abyrychlejidom sedostal.
Hanuška nev d la, co má radostí
po íti, kdy se jí šuhaj vrátil. Byla ji
všecka utrápena po n m.Ale otec její
nebylrád,onsenadál, esesJaníkem
více neshledají; proto práv ho k
Slunci poslal, myslel, e ho se ehne. Ale Janík se vrátil zdráv a o mnoho
moud ejší; v d l , pro nesvítí a
neh eje Slunce v noci jako ve dne a
M síc pro neh eje a nesvítí ve dne
jako v noci; p inesl s sebou bohatství,
více ne sám zeman m l, i bystrého
kon .Ktomubylp kný,švarnýšuhaj;
Hanuškanecht lazajinéhojíti,jenza
n ho. Co e m l starý otec íci? Ne íkal nic a Janík vzal si Hanušku.
Bylohlu néveselí;kašesmedembylo
tolik, a p etýkalo, a muziky, a se
horyozývaly.
R
OVÁANI KA*
Chudí jedni rodi e m li dv d ti.
Jedno ut šené d v átko a jednoho
chlapce, staršího d v átka. D v átko
volali Ani ka, chlapce Janík. Dokud
bylymalé,hrávalysi,jakod tihrávají.
Janík behával s chlapci po d din ,
Ani ka sedávala u vody, která tekla
okolo zahrady otcovy. V té vod
bývalo dvanácte vodních panen. Jak
Ani ku ty vodní panny na b ehu
spat ily, prom nily se v dy v zlaté
ka ice, na b eh k ní p ilítly a do své i
její dobré v le s ní se bavily. Tato
zábava byla Ani ce mimo rodi to
nejmilejší,nejendokudmalábyla,alei
kdy dor stala.
Ne Ani kadorostla,um elajídobrá
matka. Otec se o enil a d ti dostaly
zlou macechu. Ta macecha m la té
dceru, tak starou jakoAni ka, íkali jí
Kata, ale byla nehodná, nedobrá. Rok
po roku míjel, d v ata dorostly. Tu
macecha všecko jen pro svoji Katu,
p kné šaty, dobrá jídla, pohodlí, i
chválu nad chválu; — Ani ce jen
plát nou sukni ku, hrubou košilku,
ovesný chlebík, a k tomu nebylo
nadávek, které by jí ka dý od Boha
den nebyla navolala. - Ze dne na den
bylananimacechahorší;cojenmohla
napriek jí ud lat, to jí ud lala. Kde se
jen mohla do ní zakousnout, zakousla
se, a kde se p ed cizími mohla o ní
zmíniti, pomluvila ji. I tu jedinkou
radost, kterou m la se zlatými
ka i kami,tujíbránila, kouc, ebyse
styd ti m la, tak stará ji , hráti si a
nechati matku prací se mo iti. —
Zachovávala sice ten p íkaz Ani ka,
jak dalece mohla, ale kdy m la po
chvíli, v dy odb hla k vod ke
ka i kám,bysesnimipot šilaajimsi
po alovala. - Jaknáhle ji ale macecha
zahlédla, v dy b ela mezi ka ice,
tloukla do nich a leckterou i poranila,
jen e se ka i kám, jak do vody vlítly,
rányihnedzahojily.-Ani kaalev dy
dostalabitíahuby.
Rozmazlená Kata se z jizby ani
nepohnula a ke ka i kám u dokonce
nešla a vystát je nemohla, proto e je
Ani ka ráda m la. Medle co se ješt
stalo? - Za to, eAni ka zlaté ka i ky
milovala, obr stala r emi, a Kata, e
je nemilovala, obr stala trním.A koli
macecha dosti se namáhala s Ani ky
r e strhat a s Katy trní, - nic to
nespomohlo.NaAni cer e, ímvíce
jetrhala,tímkrásn jiserozvíjely,ana
Kat rostlo trní denn pichlav jší.
Kone n muselanechatitak.
Janíkkdy sebylstate nýmšuhajem
stal, šel za vodu kamsi daleko a tam
vyhledal si u jednoho bohatého
mladéhopánaslu bu.Dávnoji ,cose
byli s Ani kou nevid li, ješt ani
r emi neobr stala. I vzkázal jí, aby
mu alespo její podobu poslala. Ud lala mu tu radost. Dala se zcela
ukradomky, by se toho macecha
nedov d la, malovati a obrázek ten
bratrovi poslala, té tajn . - Co Janík
ut šený obrázek od sestry dostal, stal
se mu jedinou radostí. Jak si práci
odbyl, vzdálil se od druhé eládky,
odešel do své jizby, vytáhl obrázek a
tak se v dy na zahled l, e se mu a
p ed o ima m nilo. - P i tom pohledu
v dy ho slze polily a hlasit na íkal:
„Ach krásna moja sestri ka, keby som
a ja ešt len raz vidie mohol! Ach
veru, e si sa mi premenila! Ej veru si
macochinoklia anezaslú ila,alebysi
zaslú ila,abysibolabohatoupa ou!“
Takto den po dni na íkával Janko
nad krásným obrázkem své sestry. Druhá eládka toto na íkání slýchala,
alesijeanihorenevzala;kdy aleden
podnitotrvalo,za alabýtizv dav jší,
st ehla Janka, a ho dost elila a všeho
sedov d la.-Jakto ele v d la,v d l
to i pán. Mlád jsa, byl i zv dav, a
proto umínil si, e p jde Janka
poslouchat,abyzv d l,covev cije.
Janko kdy si práci svoji odbavil,
odstranil se do své jizby a tam, jak
oby ejn , nad obrázkem své sestry
po al na íkati. „Ach krásna moja
sestri ka, keby som a ešt aspo raz
vidie mohol! Veru si macochino
klia a nezaslú ila, ale by si zaslú ila,
aby si bola bohatou pa ou!“ - Jak to
pánzadve mislyšel,vkro ildojizbya
ptal se Janka, co plá e; Janko obrázek
chytro skryl a odpov d l: „Ach, nu
toto a toto sa mi stalo“ - i všelicos
pánovinamluvil,alepravduzaml el.Pánvida, esevymlouvá,necht lna
doléhati, i zanechal ho, doufaje, e
jinýmzp sobempravdysedoví.
Druhýdensemuzasetakzvedlo;a
t etí den, tu vstoupil tak rychle do
jizby, e Janka p i obrázku zastihl a
krásnou r ovou postavu na n m
zahlédl. - I p ísn se obo il na Janka,
aby mu vše vyjevil a jestli to opravdu
jeho vlastní sestra. - Kone n Janík
up ímn muvšepov d la ejetov ru
jehovlastnísestraAni ka.„No,ke je
to tvoja sestra,“ pravil mu pán,
„zapriahni mojich šest najkrajších
paríp do mojho najkrajšiho hintova a
dovez mi tvoju sestru za enu.Ak mi
jun dovezieš,dám aza ivavkochu
zaúdi .“
Kdy pán rozkázal, musel Janík
poslechnouti.Druhýdenráno,sotva e
se zory zapalovat po ínaly, ji šest
bujných,
krásných
h ebc v
pozlaceném ko á e zapra ených na
dvo e dupotalo. Janko vysko il na
kozlík, práskl bi em a hybaj ven
branou, jako na tátošech, pro krásnou
Ani ku, aby ji mladému pánovi za
enu p ivezl. I nezastavil se, a p ed
otcovýmdomkem.Vejdedojizby,atu
radost nad radost! Otec, sestra tak se
nad jeho p íchodem radovali, jako by
se jim byl znovu narodil, nebo ho
dlouho ji nebyli vid li. - Jak nejlepší
v d li, tak se vítali, a kdy se uvítali,
eklJanko:„Mn jetuniedobavenia,
lebo ma pán bud aka ; poviem vám
teda, na o som prišiel. Muoj bohatý
mladý pán ma, sestri ka moja drahá,
poslal pre t ba, aby som a jemu za
enu priviezol, slubujúc mi, ak a
doveziem, velkú odmenu, ak a
n doveziem, v kochu ma za iva
zaúdi .“
Krásná Ani ka se zard la, ale
vidouc, e jinak být nem , obriadila
sep kn krásn asJaníkemsevybrala.
Aletomacechuvelmimrzelo, eby
Ani ka m la býti bohatou paní, a její
Katane;inabídlaseúlisn Ani ce, e
ji nenechá samu jeti, e pojede s ní.
Ne seAni ka nadálá, sed la vedle ní
vko á eisošklivouKatou.Janíknad
hlavami ko bi em zapleskl a ti se
zdvihli do v tru a let li, a se za nimi
prášilo.
Kdy ponad vodou p es most let li,
nachýlila se Ani ka z ko áru, aby se
podívala, jestli by kde zlaté ka i ky
vid la; toho macecha pou ila, a jak se
Ani kazvozunahýbala,dol dovody
ji sotila. Potom svoji strapatou Katu
vedle sebe posadila a bohatému pánu
za enu ji vezla. Netrp liv ekal pán
sluhu; jak zaslechl dupot ko na
dvo e, volal zdaleka: „No Janko, i si
mikrásnunevestudoviezol?“-Alejak
se zhrozil pán, kdy v ko á e místo
r ovéAni ky zhlédl trním obrostlou
Katu.-„ ijetátonetvoratvojasestra,
ktorejobrázoksimiukázalaprektorú
som aposlal?“všecekzara enptalse
pán Janka, ale macecha rychle
odpov d la, e to v ru Janíkova
vlastnísestra.
Janíkobrátilsedoko áru,ion m la
zdúpn l; nemohl pochopiti, kterak se
jeho ut šená r ová sestra mohla v
takovounetvorup em niti.
„Tak si sa m a ty opová il
oklama ?“ vzk ikl rozhn vaný pán,
„no, osomtipris úbil,tobudešma “
-ahneddalJankavstr itidokomínu,
pod komín dal nastlati a zapáliti
mokrou slámu, aby se v dýmu jejím
udusil.StrapatouKatuamatkujejídal
hned v erty odprášit, aby šly, odkud
p išly.
Janko se p i dýmu slámy pomalu
udil; pán ale nem l nikde pokoje,
nikde stání, ani radosti, a to proto, e
myslel neustále na r ovou Ani ku. Jednoup ijdemu ele oznamovat, e
kdy pod Jankem ve er slámu
zapalují, v dy jakési alostné na íkání
enského hlasu slýchají, z kterého
toliko rozum ti: „Ach bra ok muoj
drahý, ako nevinn trpíš pre našu
zlostnú macochu!“ - a ka dé ráno e
na ohnisku perle nalézají, které
komínemdol padají.
Nad touto novinou se pán velmi
podivil. - Kdy mu to ele byla
vyrozpráv la, odešla. Tu an ješt v
zamyšlení nad tím stál, zašustlo cosi
okolo okna, jako by n co bylo
p elet lo. - Pán sko í k oknu, dívá se,
nikde nic - le v koutku u okna vidí
zlaté pérko. - Vzal si to pérko, polo il
jenast lap ikrylkrásnýmpohárem.-
Tu p ichází op t ele oznamovat, e
práv zase na íkání slyšeti a perle e
dol padají. Ihned b el pán pod
komín a shledal, e ele pravdu
mluvila. Poslouchá a slyší alostný
ná ek: „Ach drahý bra ek, ako ty
nevinn , trpíš pre našu zlostnú
macochu!“ - Jak to pán slyšel,
pomyslil:„Tomusíby ru ováAni ka,
s ktorou p uha macocha dáko
šibalstvo vystrojila!“ - Uhodl to pán!
Byla to Ani ka, co nad bratrem
Janí kem na íkala a perle místo slzí
plakala. Kdy ji matka do vody
shodila, octnula se mezi zlatými
ka i kami, které ji hned také zlatou
ka i kou ud laly a mezi sebou
nechaly.Onatobyla^cookolopánova
oknalet laazlatépérkopotratila.
Od ohniska pospíchal pán do své
jizby a netrp liv p echázel se po ní,
ohlí eje se tu po okn , tu po pérku. Zamalouchvílizašustítopodoknem
a sladký hlas se ozývá: „Mladý pán,
mladýpán,dajmimojeperie.“
„Akuo perie? Ja iadno perie
nemám.“
„Moje zlaté perie, o si mi vzal s
obloka.“
„Tvojezlatéperiejetunastole,po
sipre .“
„Tysimihovzalsobloka,tymiho
daj.“
„Ja som ti ho vzal, ale si po sama
pre .“
Votev enémokn setunáhler ová
tvá zajásala a pomalu se spanilá
enskápostava,nahá,jakjiB hstvo il,
do jizby všinula. Byla to r ová
Ani ka.
Sotva e do jizby vkro ila, sko il
mladý pán, a chytiv ji kolem pasu,
zvolal: „Tu si mi, moja drahá, u a
viacejnepustím!“-Tusemud v ena
hada a na všelijaké potvory v rukou
p em ovati po alo, ale on ji z rukou
nepustil, ani se jí bál. V dy jen volal:
„Nepustím a, nepustím, kým sa mi
ko vek na takú nespravíš, akou si
predtým bola.“ - Kone n se mu
prom nila na ut šené d v e, jakou
byla;padnoucmuokolohrdla,vd n
mud kovala, ejivysvobodil.-Kdyby
ji byl pustil, byla by musela z stat
kachni kou.
IhneddalpánJaníkazkomínas ati,
Ani ka ho namazala mastí, kterou si
odvodníchpanendonesla,io ilhned
akrásn jšímbylne p edtím.-Mladý
pán se potom hned s Ani kou
sesobášil a il s ní š astn a dlouho.
Janka ud lal pánem a otce Ani ina
vzaliksob ,abyijemudob ebylo.
Zlostnou macechu i strapatou Katu
dal pán vstr iti do komína, dal pod
nimipálitislámu,abyseudily;-to se
jimzajichzlostdob estalo.
OPETRUAOTCI
NEBESKÉM
I.
Kdy chodil otec nebesky s Petrem
po širokém údolí, roztrhal si Petr
košili. - P išli k jednomu plotu, na
n m viselo n kolik košil. I ekl Petr
Otci nebeskému, e si jednu košili
vezme. Otec nebeský necht l mu to
dovoliti,Petrale ekl:„Eh,lenprecasi
juvezmem,“avzalji.
„Ke si vzal, maj e si, ale ve er
puojd š po úva , o bud baba
vrave ,“ eklmuOtecnebeský.Petrsi
košili nechal; kdy p išla bába ve er
košilesklízetisplotuazpozorovala, e
jedna chybí, pravila: „Eh, o tam, to
tam, nach ju Ot e nebeský ternu
po ehná, ojuvzal!“
Kdy to Petr vyslechl, šel a Otci
nebeskémuvy ídil,cobábapovídala.Otecnebeskýmualekázal,abyihned
košili zase na plot pov sil. - Stalo se
tak.-Šlidále.
P išli k druhému plotu a,.na tom
viselo mnoho košil. Pat ily bohatému
gazdovi.
ekl zase Petr Otci
nebeskému, esijednuvezme, ejich
je tam mnoho, ale Otec nebeský mu
p ivoliti necht l. Petr si ale p ece jen
košilivzal.-„No,ke sivzal,maj esi,
ale ve er puojd š po úva , o bud
babavrave ,“- eklmuOtecnebeský.
Petr šel ve er na posluchy. - Kdy
p išla baba sbírati košile a vid la, e
jednachybí,za alah ešiti:„Bodajtoho
erti do ohenného pekla odvliekli, o
mn túkoše uukradol!“-Kdy toPetr
Otci nebeskému vy ídil, ekl Otec
nebeský,abysiPetrkošilinechal.-To
p ejbyloproto, ebabaPetrak ert m
posílala.
II.
Jindy zase, když chodili spolu po
širokém údolí, poslal Otec nebeský
Petra, aby koupil hus pečenou. Petr
koupil hus pečenou, a že byl lačen,
snědl po cestě jednu nohu. -I ptal se
Otec nebeský, když mu Petr husu
přinesl: „Kdeže má, Peter, husa druhú
nohu?“
„Tánemaladruhú,“odpovědělPetr.
„Achčisityviděl,abyhusalenjednu
nohumala?“-řeklmuOtecnebeský.
„Ľaľa! Otče nebeský, tam stojí husa
o jednej nohe!“ zvolal Petr, ukazuje
Otci nebeskému na krdělec hus
pasoucích se, mezi nimiž stála husa
právě na jedné noze. - Otec nebeský
neříkal tak ani tak a šli dále. Přišli do
lesaatamnašlipoklad.Otecnebeský
peníze zdvihl a rozdělil je na tři díly.
Petr se na ty hromádky díval a zeptal
se potom Otce nebeského: „Kemuže
budě, Otče nebeský, tento tretí diel,
keďsrnodvaja?“
„Jedonbuděmně,jedontebeatretí
ternu, čo tú nohu zjedol!“ - řekl Otec
nebeský.
„No,Otčenebeský,jasomjuzjedol,
keďsombolhladný,“přiznalsePetr.
Otec nebeský se trochu mrzel na
Petra,žehoobelhal,alehnedsezase
udobřiladalmutřetíhromádku,neboť
mělPetravelmirád.
III.
Jednou když opět chodil Petr s
Otcem nebeským po širokém údolí,
nemohli dostati noclehu. - Konečně
přišli k jednomu sedláku a ten dovolil
jim přenocovati; dal jim i večeři. — Po
večeři lehl si Otec nebeský na pec a
Petr lehl si k lopatám (před prsk),
poněvadž tam tepleji bývá. - Chválil v
duchu sedláka, že jim toho noclehu
dopřálaještěivečeřidal,adoufaltéž
na dobré snídání. - Ráno sotva se
brieždiť počalo, sedlák vstal a hned
takénapocestnévolal:„Hore,hore!“Petr čekal, až bude-li Otec nebeský
vstávat, a když viděl, že se nehýbe,
zůstaltéžležeti.-Pochvílikřiklsedlák
zase: „Hore chlapi, kec! stě mali
večeruanuocku,chojtěžeirobiť!“
- a když se Petr zase nehýbal, vzal
lopatu, plácl jí Petra několikrát po
hřbetěaodešelven.
To nebylo ovšem Petrovi milé a
litoval, že si nelehl na pec. Mysle si,
tam že ho nechá sedlák na pokoji,
prosil Otce nebeského, aby si lehl k
lopatám, on že si vleze na pec. Otec
nebeskýudělalmupovůli.-Ponějaké
chvíli přišel sedlák zase, a vida Petra
ještě ležeti, zahřešil: „Bodaj ťa, veď ti
tenspíakomedvědvzime!-Ačoten
tam na peci?“ - dodal, ohlídna se na
pec. Petr ani nedutal; to když sedlák
viděl,vzallopatuaopěthonotněplácl,
v důmnění, že je to ten druhý. - Když
se ale Petr ještě nehýbal, sedlák
rozmrzen odešel. - Petr ale, jak ho
viděl odcházeti, rychle vstal, a
nečekaje na snídaní, prosil Otce
nebeského, aby jen rychle ze stavení
tohohugánaodešli.-Otecnebeskýse
maličko usmál, neřekl tak ani tak a šli
dále.
OTURKOVIA
KRÁSNÉKATARÍNE
Byl jeden selský gazda a ten m l
dceru neoby ejn krásnou. Pov st o
její kráse daleko široko se roznášela.
JmenovalaseKatarína.
Slyšeloníté jedentureckýpašalik;
ten by ji rád byl za enu dostal,
nev d l ale kterak. - Otec krásné
Kataríny zabýval se povoznictvím a
m lp knékon ,okterévelmidbal.-I
vyzkoumalTurek,kudyonv dyjezdí,
a dal mu do cesty vykopati hlubokou
jámu. Gazda jel a p ijí d l k tomu
místuvsoumraku.Jsapov domcesty,
nenadalsenehody,kteráho ekala,a
tu najednou kon i s vozem do jámy
spadli. -Ubohý k i el, volal dobré lidi,
volalBohaopomoc-alenikdenebylo
loví ka.-Turekzatím ekalvzáloze,
a kdy slyšel a vid l, e je gazda v
nejv tšínouzi,tuzezálohyvyjelaptal
seho,cosemustalo.-Gazdana íkaje
ukázaldojámy,kdeseboukon trhali
a se kopali a hr za, a p ece ven
dostatisenemohli.
„Nu , ja ti spomuo em, ke mi
s úbiš da , o najlepšieho pri srdci
máš!“ - ekl mu Turek. - Gazda se
ulekl.
„Ach, ako e vám to muo em da ,
ve mi je najlepšia pri srdci moja
krásnadcéra“-odpov d lmugazda.
„Nu ve ; tebe bola krásna dcéra a
mn bud krásna ena“- eklTurek.Gazda nev d l, co má d lati, necht l
slíbiti dceru Turkovi, ale koní a vozu
bylo mu té líto; sliboval Turkovi
peníze, pole, ale ten necht l nic ne
krásnou Katarinu. - Vida gazda, e
Turek jinak nedá a e mu bez jeho
pomoci kon zahynou, slíbil mu
kone n svoji dceru. Tu zavolal Turek
svoje lidi a pomohli gazdovi z jámy.
Kdy Turek dom p ijel, oznamoval
matce, e si p ivede krásnou Kate inu
za enu, aby ji dob e p ijala, kázal
p ichystati skvostnou hostinu, a hned
sezvalisvatebníky.
Kdy p ijel gazda dom a dcera mu
vst íc p ib hla, rozplakal se nad ní. I
ptala se ho Katarína: „Ach tatík
premilý- o evástakbolí, ihlava, i
ruce,a idriekvášbiely?“
„Hlava ma nebolí, ani ma driek
biely, ale som a predal pohanu
Turkovi,“odpov d ljíotec.„Achtatík
premilý, o e st robili, za vozík s
ko ami dušu st predali“ - na íkala
krásná Katarína. - Ale ani její ná ek,
aniotc vzármutekplátenji nebyl,ji
se nemohlo slovo nazp t vzíti. - T etí
den m l ji enich p ijeti. Vskutku
také, t etí den jak nastával, vid li
zdalekaprachsezdvihati.
„ i sú to mrákavy, i sú ier avy?“
ptalseotecdcery.
„Ach tatík premilý, nie sú to
mrákavy, nie sú to ier avy, ale sa u
hrnú tí Turci pohani.“ - Kdy otec
vid l, e to enich jede, pravil dce i:
„Katuško, dcéro má, poobliekaj šaty,
abysarovnalyslnkuajmesiaci!“
Katuškašladosvékom rkyaho ce,
p eho ce plakala; t ko jí bylo za
Turka se vdáti. Kdy si dlouhé luté
vlasy esala, alostn na íkala: „Vlasy,
moje vlasy, škoda vaší krásy! - Kde e
vypuojd t ?Zatureckéhory;hlavi ka
mabolí!“
Turek p ijel v krásném ko á e s
mnohapanstvemasvatovmiprosvoji
krásnounev stu,akdy mujivyvedli,
byl radostí všecek omámen. - Kdy
odcházela z domu, bozkala matku
t istokrát a pravila jí: „Matka moja
drahá, h adte na m a, viac ma
neuvidíte!“ - Kdy ji vedli p es práh,
zvolala smutn : „Zostávajte zdravy,
tieto naše prahy, o vás prekrá aly
moje biele nohy,“ a kdy ji do ko áru
posadili, alostn zvolala: „Po kajte
chvilenku, prední furajtieri, kým sa
po akujem otcovi, mat ri. Mat ri
akujem za dobré chovanie, otcovi
akujemzazlévydávanie!“
Necht la sednout k Turkovi do
p edního vozu, ale sedla do zadního
mezi dru i ky. Kdy kus cesty ujeli,
vytáhla si Katarína ervené jablí ko,
cojímatkanacestudala.Obrátivšise
k dru i ce, prosila ji: „Turkova
dru i ka, podaj mi no i ka, a ja si
odkrojím od smedu jab ka.“ - Ona
zamýšlela tím no em se prekla
(probodnouti). Turkova dru i ka
odpov d la, enemáanedáno i ka.Jelidále,a p ijelikDunaji.
Tu volala zase na p edního jezdce:
„Turecký furajtier, po kaj e namále,
pila bych ja vodu z tohoto Dunaje!“ Dru ice necht ly dovolit, aby slezla;
pravily, e jí samy vody naberou do
zlatého poháru. - „Nie nau ená ja
zlatému poháru, ale nau ená ahnú
ku Dunaju.“ — To kouc s vozu
sko ila, k b ehu b ela, do Dunaje
sko ila, a se jí vodi ka nad hlavou
sklopila.
Všickni s voz poskákali, hledali,
volali, ale jen luté její vlasy vid li po
vod plynouti. - „Rybári, rybári,
zakladajtesieti,mlado enkamojadolu
vodou letí!“ - volal zoufalý Turek.
Rybá i zatáhli sít jednou, vytáhli
rybu, zatáhli po druhé, ale to nebyla
ji ryba, to byla krásná Katarína. - I
zaobalili ji do koberce drahého a
smutn jelidom .
Turkova matka stála na prahu a
vyzírala, nemohouc se nev sty a syna
do kati.-Kdy vid la,jakjsouvšickni
smutni, ptala se svateb an : „Ej
svatovia mojí, o tak smutní id t , i
vám ju nedali, i vás oklamali?“ „Verunámjudali,násneoklamali,ale
nám zostala pri tichom Dunaji,“
odpov d lisvatebníci.
Tu za ala Turkyne nad mrtvou
nev stouho cena íkati:
Achn vestamoja,
cosisatakbála,
isedemmajerou,
id ve kaštielou?
Ve bysin išlapoblát ,
podoskách,alebyschodila
pom kkýchkobercoch.
Ve bysitubola
tvrdonerobila,
lenv ipkáchsed la,
zlatom,striebromšila.
Ve bysitubola
hladunetrpela,
zfind íkrištalových
kávupopíjala.
Kebysbolaprišla
dotureckejzemi,
bolabysumrela
vhodbávnejposteli
Místo radosti k veselí p ivezl si
Turek do domu zármutek a rodi e
Kate inyho emscházeli,a isešli.
ZLÁNUOCKA
Kdy sevalaširedikují,nezapomene
ba a ohe z koliby vyházet a strungy
etinou zaklásti; kdyby zapomn l to
ud lati,m lbyzlýduchprávonatom
míst rejdysvéprovád ti.
Jednou redikovali se valaši i
zapomn li vatru zahasit a z koliby
vymetatastrungy etinouzaklásti.Tu
samu noc zabloudil jeden pocestný v
t ch horách a po dlouhém sem a tam
setouláníp išelnatukolibuaohníkv
nínašel.Bylrád.Oh álsep iohní ku,
lehl na lavici a usnul. Okolo p lnoci
probudí ho zvon ní zvonc v, be ení
ovecahoukánívalach v.—Slyšel,jak
sehnaliovcedokošiaru,apotomvid l
vstoupitivalachydokoliby.
„A kdo to tu?“ zvolal jeden z
valach .
„A o t ba do n ho?“ zak ikl ho
ba a, „to dáky pocestný ustal. - Nach
siodpo inie.Ke odvaríme,potomho
zobudímeanachováme.“
Pocestný dob e tušil, e na ne isté
místo zabloudil, a zimný pot vyrazil
mu na ele. Neosmelil se ani jen
p lo kem pohlédnouti, co se okolo
n ho d je. - Valaši, chlapi jako buci,
za ali si valašky do srub v, shodili s
plecícedidla,nabiliazapeklisipipky,
umylisiruceaodešlinastrungy.
Pocestný si oddechl a zdvihl hlavu,
abysepokolib ohlédl.
Ale kterak se podivil! V kolib ,
kterou byl prázdnou našel, stálo
všecko, co jen na salaši t eba. Pod
st echoutáhlse istýpodišiar,nan m
na
kolkách
zav šeny
krásné
vy ezávané erpáky. - Nad ohn m na
kumháre visel kotel a jen se svítil od
vatry. Všecko, co bylo v kolib , bylo
p kné,krásné,jen evníjakýsine istý
zápach vanul; pocestný ul, jaká to
eládka tam rejdí. Pomodlil se
Ot enáš,vytáhlsizeza ad ír eneca
znovu se ulo il. — Sotva se ulo il,
hospodá ové jeho p išli. - Dva valaši
p ivlékli veli iznou geletu mléka a
ba a sedl si a k agal. Kdy zak agal,
ocedil a vy al hrudu sýra, za p l
tvrtce velikou. Potom dali mléko do
kotle a va ili urdu. S úzkostí ekal
pocestný, co z toho bude. Kdy
odvarili a ochladili, odlil jí ba a za
erpák, odkrojil sýra za ov í pysk a
neslpocestnému ka:
„No vsta e, vsta , u je ve era
hotová. o máme, to dáme, zajedz si,
zapisisnami.“
„Zapla vám Pánbuoh trinásobn ,“
d kovalsepocestný,„ustalsom,blúdíl
som, teraz mi n id chu do jedla,
najlepšie mi pokoj bo í!“ - „Pokoj
bo í,“ zašklebil se ba a, „ba veru je
dobrýajkussyraa erpák in ice.Len
sa ty najedz a napi, potom muo eš
spa aj do súdneho d a.“ - „ akujem
vámp kn ,“odpov d lzasepocestný,
„odlo tevymn tolennaráno;potom
milepšiepadne.“
„Dobre padne vtedy, ke jest, a zle,
ke niet!“ za ehtal se ba a hrozným
ehotemavšecka eládkazaním,jako
celé stádo ko po pastv r e, a
pocestnému vlasy dupkem vstaly.
„Len sa ty napi,“ pobízel ba a dále,
st íleje po n m o ima, „len pi, ve to
vieš, e my valasi to neradi, ke nás
dakdo ohrdí, potom sa nám ouce zle
daria.“
„Ale o sa mu to ko ponúkaš!“
zak ikl ba u jeden valach vysko iv od
ohn , „ apni mu syrom medzi o i!
Nu myjemudobre,aonnámzle?Do
kotlasním!“
Ba a máchnul rukou a sýr pleskl
pocestnému mezi o i; ostatní
p isko ili,chtícehoditihodokotla,on
ale rychle p e ehnal se, uchopil
modlitebník a prask - hodil ho ba ovi
do tvá e, e mu hned ohe pyskem i
o ima vyst elil. - Ostatní odsko ili,
jako by jich byl vatrá om po pysku
zavalil. Z kotle za ala kyp t smola
hustá, smradlavá pára se z n ho
kudlila a s parou vystupovaly všeliké
divné potvory a za aly tancovat „od
zeme“ okolo pocestného, který
mezitím byl zase sv j modlitebník
uchopil a jím kruh okolo sebe ud lal.
Ji mu bylo na zadušení. - Vtom
zakokrhali kohouti daleko v d din , a
v tomté okam ení to zahvízdlo - ale
to nebylo, jako kdy valach na ovce
zahvízdne, ale jako kdy se vítr mezi
dv skaliskazasekneabolestízaskv í
— tak to zahvízdlo a p ed pocestným
se vše propadlo, jen zamodralý
plamen ze zem vyšlehl. Ovce
zarachotily zvoncemi, jako kdy vlk
mezi n sko í, a potom se hlasy jejich
pod zemí tratily, a se ztratily.
Pocestnýz stalbezsebenazemile eti
a vysoko ji slunce stálo, kdy se
vzk ísil. Rychle vzal svoji kapsu na
plece,t ikrátsep e ehnal,amodlese,
utíkalzne istéhomísta.
PERA INA
Jeden valach hledal p ed sv. Janem
K titelem ztracenou ovci. Hledal ji
dlouho; ji se bylo stmilo, déš se lil
jakobykupami(jakozkonví)avalach
ovci hledati nep estával. - Tu
najednou zjásalo se mu p ed o ima,
jakobysebylop ednímzablesklo,div
eneoslepl.Kdy sio iprot el,tukam
se jen podíval, všude plno zlata a
st íbra. Chvíli stál valach nad tím
divem jako zkamen lý, kdy se ale
vzpamatoval, sebral se na nohy a
hybajp espasekyavýskyteprostona
salaš.
„Chlapci, nebojte sa viacej biedy!“
volalnaostatnívalachy,„to kope azí
som našol, o ich ani za tý d
n odnosíme.Lenbertecedilaahybajt
zamnou!“
Valašinecht liv iti,kdy sejimale
zap ísahal, aby ho za iva v kotli
uva ili, není-li to pravda, pochytali
valašky a cedidla a na ono š astné
místo se ubírali. „No, len ma trošku
po kajte,“ k i el starý valach za nimi,
„kým si druhé krpce preobujem, lebo
tietosamimokréakop úca, ahkoby
sa v nich aj zabil!“ - Netrp liv ekali
valasi,ne seonenskrpcoval,kone n
šli, on nap ed, oni za ním, na ono
místo, kde se mu byla ta sv tlost
ukázala.Prišlinamísto,alekdenietu
nie! - Sem tam chodil Kuba, hledal
z kol v kol, jestli se nemýlil, ale o
zlat ani památky. Valach m za aly
valašky v rukou svrb ti a nebyl by
Kuba zprázdna odešel, kdyby ho
nebyli znali, e je chlap spravedlivý a
lichéhoslova enepromluví.Vidouce,
jakonsámzmaten,ne eklitakanitak
a smutn vraceli se na salaš. Kuba
nemohlcelounoczaspati,v dysemu
to zjevení v hlav pletlo a co to asi
bylo. Ráno umínil si podívati se na
ono místo. Vstal a bera si s kumháru
starékrpce,kterésitambylve ír,aby
muuschly,pov sil,co etovnichvidí?
— Pera inový kv t. Byl se mu v noci,
kdy za ovcí chodil, do krpce zadrhl.
Tu poznal Kuba, co to bylo! „Eh ja
starý blázon, e som ja tie krpce
nenechalnanohách!“za alsiláti.Ale
darmo, kv t byl ji suchý a moc se z
n hoztratila.
SLUNCOVÝK
*
Byla jedna krajina, smutná jako
hrob,temnájakonoc,nebo vnínikdy
sluncenesvítilo.Bylibyjilidésováma
netopýr m zanechali, kdyby nebyl
m l na št stí král kon se sluncem na
ele, z kterého se jako z opravdivého
slunce jasné paprsky na vše strany
sypaly. Aby lidé v té tmavé krajin
bydleti mohli, dal král toho
sluncového kon po krajin voditi, od
jednohokoncekdruhému.-Svítilose
od n ho na všechny strany jako za
nejsv tlejšího dne všude, kde ho
vodili,akdy snímzašli,stalasenoc.
Tu pojednou sluncový k zmizel.
Stala se tma, jako v nej ern jší noci, a
neustále trvala. Nevýslovný strach
pojal všecek lid; chodili jako slepí.
Nemohouce pracovati a vyd lávati,
padali do bídy a z toho povstávala
nespokojenost a zmatek takový, e se
vše hore dolem obracelo. Byl strach,
abysecelékrálovstvínerozpadlo.Aby
nebezpe enství
tomu
p edešel,
vypravilsekrálscelýmsvýmvojskem
kon sluncového hledati. - S velikou
tí í se tou tmou na hranice dostali,
kde vid li skrze tisíc v ké stromy
les trochusvítati.Alekamseobrátili,
všude les a les. V lesích t ch dorazil
králnaosam louchy i.Ivešeldovnit ,
aby se poptal, kde se nalézá a kudy
dále. Za stolem sed l mu , p ed ním
le ela velká rozev ená kniha, z ní
piln etl. Kdy se mu král poklonil,
pod koval mu a vstal. Byl vysoké
postavy, zamyšleného pohledu, a král
hned vid l, e to není lov k jako
ostatní lidé, ale takový, co se s
neoby ejnými v cmi zabývá. lov k
ten krále takto oslovil: „Práve som o
tebe ítal.Tedasislncovéhoko aideš
h ada ? N konaj sa alej, lebo ty ho
nedostaneš,le spo ahnisanam a,ja
ti ho vyh adám. Vrá sa ty domou,
tam a treba, vezmi si aj vojsko, mn
vojskanetreba,lenmijedného loveka
kposluhezanechaj.“
„Ej veru sa ti, dobrý lovek, po
krá ousky odmením, jestli mi ho
dovedieš,“-odpov d lmukrál.
„Ja iadnejodmenyne iadam.Cho
domou a m a zanechaj v pokoji, nach
sanacestupripravím,“ eklmu lov k
onen. Král se dal hned s celým
vojskem na zpáte ní cestu, zanechaje
jednoho state ného šuhaje onomu k
posluze. Kdy se král odebral, sedl
v štec - nebo to byl opravdu v štec op t ku své knize a etl do samého
ve era. - Druhý den se vybral se
sluhou na cestu. Cesta jejich byla
dlouhá, nebo p ešli jsou u byli šest
krajin, a ješt dále jíti m li. V sedmé
krajin p ikrálovskémpalácuzastali.
T i vlastní brat í nad touto krajinou
panovali, majíce za eny t i vlastní
sestry, jejich matka striga byla. Kdy
p ed palácem v štec se sluhou zastali,
pravil v štec sluhovi: „Po uješ, ty tu
zosta ,ajaid mdnuprezvedie , isa
krá ovia doma, lebo u nich je kuo so
slncom. Najmladší sa na
om
nosieva.“ - ka to ud lal se zeleným
ptá kem,avylétnuvnaoknonejstarší
královny, tak dlouho do zobal a
k ídlamat epal,dokudmuneotev ela.
- Ráda ho pustila a jako dít s ním se
t šila, nebo byl p kný a znal se jí
zalie a .
„Ach ptá isko, veru, e si miluo,
keby muoj mu doma bol, aj jemu by
sisazapá ilo,aletenn príd ,hibana
ve er, išol tretiu iastku krajiny
prehlada ,“ takto hovo ila k n mu
královna, zahrávajíc s ním. Vtom
náhle vpálila do jizby stará striga, a
zahlédnuvši ptá e, vzk ikla na dceru:
„Zadrhni to prekliato ptá a, síce a
skrvaví!“
„Ach o e by ma skrvavilo, ve je
také nevinné, milé,“ odpov d la
královna.
„Nevinnép uhaustvo!Semho,nach
ho zaškrtím!“ vzk ikla zase striga a
let la po n m. Ale ptá ek se na
lov ka obrátil a chytro dve mi ven,
aninev d ly,kamsed l.
V štec se op t na zeleného ptá ka
prom nil, a vlétnuv na okno st ední
sestry, zobal do dotud, dokud mu
neotev ela.
Kdy hovpustila,sedlsinajejíbílou
ruku, poletoval kolem ní a velmi
krotkýmsed lal.Chutn rozesmálase
královna zvolajíc: „Ach obludka, ver,
e si milá! Ver by si sa aj muojmu
mu ovi zapá ila, keby doma bol, ale
ten n príd , hiba zajtra na ve er, išol
druhútretinukrajinyprehlada .“
Vtom vpálila stará striga do jizby:
„Zaškr , ta zaškr to prekliato ptá a,
lebo a ešt skrvaví!“ vzk ikla na
dceru, sotva ptáka v jejích rukou
zhlédla. „Ach o e by ma skrvavilo ve jetakénevinné,milé,“odpov d la
dcera.
„Nevinnép uhaustvo,semho,nach
ho zaškrtím,“ k i ela striga a ji po
ptá ku jela, ptá ek se ale královn
vysmekl,ud lalse lov kemazmizel.
Jak byl vn , op t se ud lal zeleným
ptá kem, vylet l na okno nejmladší
královny a tak dlouho do dobal,
dokud ho královna nevpustila. Kdy
ho vpustila, za al jí poletovat okolo
hlavy, sedl na rameno, na ruku, jako
by ji k hráni vybízel. „Ver si úby, ty
ptá kumalý,“zvolalaradostn ,„keby
muoj mu doma bol, veru by si sa i
jemu zapá ilo, ale ten n príd , len
napozajtra ve er, ta išol všetky tri
iastky svojho krá oustva prezera .“ Vtomop tvryzladodve ístarástriga.
„Tazaškr toprekliatoptá a,“vzk ikla
ve dve ích, „lebo a skrvaví.“ - „Ach
o e by ma, mati moja, skrvavilo, ve
je, vidíte, krásne, nevinné!“ - pravila
královnaaptá kanarucehoupala.
„Krásne p uhaustvo, sem ho daj,
nachhozaškrtím!“-aji bybylastará
ptá ka ulapila, ale ten chytro dve mi
ven a nikdy více ho nevid ly. V štec
cht l v d ti, kde jsou králové a kdy
p ijdou, a toho se od královen takto
dov d l. - P ib hl k sluhovi, kázal mu
na t i dni potravy nakoupit a ven z
m stazanímpospíšitisi;sámšelhned
z m sta do lesa, kde na sluhu ekal.
Kdy sluhudo kal,šlistrmýmkrokem
dále, a p išli k jednomu mostu, p es
n j králové, jedouce dom , p ejí d ti
museli.-Podtímmostem ušalia do
ve era.
Kdy se ve er blí il, bylo slyšeti
ko ský dusot blí e mostu; nejstarší
král vracel se dom . P ed mostem
potknul se mu k na b evnu, které
v štectambylp evalil.„Ej o etobol
zaoplan, otobrvnotuprevalil, esa
mi muoj kuo na om potknú
musel!“vzk iklrozhn vanýkrál.
Tu vysko il v štec zpopod mostu, a
e jak on se mu opova uje oplan
nadávat,chce-lisedon hozadrapi ?A tu hned vytrhl me a hnal se po
králi. I král vytrhl me k obran , ale
nemohl se silným ranám v štcovým
ubrániti. Po krátkém brán ní padl
mrtvý s kon . - Mrtvého krále
p ivázal'v štec na kon a pošíbl ho,
aby dom si ho nesl. - Potom se vtáhl
op t pod most a ekal do druhého
ve era.
Kdy sedruhýdenkve eruchýlilo,
p ijí d lkmostudruhýkrál;vidazem,
krví zbrocenu, zvolal: „Ist tu dakoho
zabili. Kdo sa osmelil v mojom
krá oustve taký zlo in spácha ?“ - Tu
vysko il zpopod mostu v štec, vytrhl
me , zvolaje: „Brá sa, ked sa znáš,
lebo si syn smrti!“ - Vytáhl i král sv j
me aza alsebrániti,aleionpodlehl
síle v štcov . - Jako prvního, uvázal
v štec i t lo druhého krále na kon a
pošíbl ho, by mrtvé t lo pána svého
dom donesl. - Potom se zase vtáhl
podmost, ekajenadruhýve er.
T etí den samým ve erem let l
nejmladší král na koni sluncovém k
mostu, let l tuho, nebo se byl n kde
opozdil. -Zahlédl krev. - „Hej, kdo sa
opová il v mojom krá oustve loveka
zabi ?“ - zvolal rozhn vaný. Sotva to
do ekl, stál tu v štec p ed ním s
obna eným me em a hrozn na
dorá el, aby vytáhl i on me a bránil
se, je-li v stavu, e mu do poctivosti
vstoupil.„Neviemako,hibaaksitoty
ten zlo inec!“ - odpov d l mu král,
vytáhlme aza alisepotýkati.
Prvníchdvoubratr p emocinebylo
v štcovi t ko, s tímto, který byl ze
všech nejmocn jší, nebyl lehký boj.
Dlouhosebili,ap ecenebylovít zství
na ádné stran , a se jim me e
polámaly. - Tu povídá v štec: „U s
me mini nevykonáme,aleviešty o?
- Urobme sa na kolesá, potom sa
spustíme hen s toho vrchu; ktoré
kolesosapoláme,tenpod ahne.“
„Dobre,“ odpov d l král, „ja budem
vozárskym kolesom a ty len takým
ahším.“
„Ach nie e,“ odpov d l rychle
v štec, „ty budeš ahším a ja bud m
vozárskym.“-Králktomup ivolil.-S
t mislovyvyb hliobanavrch,tamse
ud lali kolmi a dol vrchem se
spustili. Vozárské kolo se rozlet lo a
t esk-doleh ího, esecelérozsypalo.
Z kola vozárského se ud lal hned
v štec i zvolal: „U si tam, moje je
ví azstvo!“
„Ach nie, pán brate,“ vyk ikl král,
postav sep edv štcevpravépodob ,
„tosomsiešt lenprstypolámal.-Ale
viešty o,spravmesamynaplamen ,
a ktorý plame druhý spáli, ten bud
ví az.Jasaspravímna ervenýatysa
spraunabelasý.“
„Ejnietak,“sko ilmudo e iv štec,
„ty sa sprau na belasý a ja sa spravím
na ervený.“-Králp ivoliliktomu.Sb hli s mostu na cestu, a prom níce
se v plameny, za ali jeden druhého
nemilosrdn páliti. - Dlouho se pálili,
ale jak nic, tak nic. - Vtom kde se
vezme, tu se vezme jeden starý
ebrá ek s dlouhou šedivou bradou, s
plešivou hlavou a velkou kapsou p i
boku, kulhaje o velké silné holi. „Starý otec,“ povídá mu ten modrý
plamen, „doneste vody a ulejt ten
ervenýplame ,dámvámgrajciar.“
„Starý otec,“ vzk ikl
ervený
plamen,„javámdámgroš,aktúvodu
natenbelasývylejet .“
ebrákovi se groš ovšem lépe líbil
ne krejcar,aprotokdy vodudonesl,
vlil ji na modrý plamen. - Bylo po
králi.- ervenýplamenprom nilseve
v štce, uchytil sluncového kon za
uzdu, vysednul na , zavolal sluhu, a
pod kovav
se
ebrákovi
za
prokázanouslu bu,rychleodjí d l.
V královských palácech byl
rozhost n hluboký smutek nad
neslýchanou smrtí všech t í král . Vše
bylo erným suknem zast eno. Všecko plakalo a truchlilo. Nejh e si
po ínalastarástriga;jakob snáb hala
zjizbydojizby,zkoutadokouta,o ijí
sršelyzlostíahroznoupomstustrojila
v duši na v štce. - Tu jak po palácu
semtamb há,náhlesezastaví,dupne
nohou o zem, p stí o dla a o i se jí
zajisk ily. -Rychle chytne ohrablo,
svojet idceryvezmepodpa íahajde
do pov t í, ponad stromy, ponad
vrchy.
V štec se sluhou zatím velký kus
cesty urazili, nebo sp chali, aby se
dostali ze striginy moci. - Šli samými
lesyanebholýmipustinamiji mnoho
dní. Co si byli v posledním míst
nakoupili, to se jim ji minulo. Za al
jich, zvlášt sluhu, hlad trápiti, a k
ukroceníjehonebyloanijentéplánky.
Tujaksemtamseohlí í,vidínedaleko
cesty jablo ; tolik na ní jablek viselo,
eseletorost a kzemipodtí íjejich
schylovaly. Byly krásné ervené,
von ly,zdalekasamysenabízely.
„Chvalabohu,“ zvolal uradovaný
sluha, „ver e si chutn zajem z tých
jablk; a dobre bud nimi sa i na cestu
zaopatri .“ Ji nam il k jabloni, kdy
v štec na vzk ikl: „N skús z nich
trha !-Do kaj,jatisámodtrhnem.“Alemísto ebybylcht ljablkatrhati,
vytáhl me a siln do jablon za al.
Krev ervenáznívysrkla.„H a,vidíš,
tak bol by si vzal skazu, keby si bol z
tých jab k jedol, lebo tá jablo bola
najstaršia krá ovná, ktorú jej ma na
to,abynássosvetazniesla,taktosem
postavila.“ - Znevidelo se sluhovi, e
mu zuby jen tak naprázdno kleply,
zachrán ní ivota ho ale p ece ješt
více t šilo. V nad ji, e se jim jiného
n conahodí,stupalsv štcem.
Ani mu nebylo t eba dlouho ekati,
nebt za malou chvíli p išli k malé
studni ce. - Voda v ní vyvierala istá
jakokrištal,div enep etékala.Vábila
k sob pocestné. „Ach,“ pravil sluha,
„ke n muo em da tuhšieho dosta ,
aspo sa z tejto dobrej vody napijem,
adaj es ouajhladdákooklamem.“
„Neopova ujsazn jnapi ,“vzk ikl
na v štec, „ale do kaj, sám ti z n j
na riem.“ - Ale v ru vody nena e il,
ne vytáhnuv me , doprost ed v ídla
jím al, tak e se hned voda v krev
prom nila a silnými vlnami z ní
vyv rat po ala. „To je srednia
krá ovnáodmateresvojejstrigynato
sem postavená, aby nás so sveta
zniesla,“ - pravil v štec sluhovi, a
sluhad kovalmu, ehovysvobodilod
smrti,krá ejevolkynevolkyohladua
ízni za ním. Tu se jim nahodil na
cest ru ový ke . Jen se ervenal od
samých ut šených r í a v n jejich
napl ovala celé okolí. - „Ach i to
krásne ru e,“ zvolal sluha, jak spat il
ke , „veru som takých vari v mojom
ivot ešt nevid l. Ej, idem si ja ich
dako ko utrhnú , aspo sa s tými
pot ším, ke si hlad ani smed
uspokoji n muo em!“
„No, n opová e sa z nich trha ,“
zase na vzk ikl v štec, „ja ti sám
utrhnem!“ - a s t mi slovy za al
me em do k e, e hned ervená krev
vyst íkla, jako kdyby lov ku íly
p e al.–„Tátojenajmladšiakrá ovná,
ktorú striga, jej ma , na to sem
postavila, aby nás trhajúcich ru e
zni ilaataksananászasmr svojich
za oupomstila.“-Jelidále;akdy tak
jedou, povídá v štec k sluhovi:
„Po uješ ty, u sme, prauda, hodn
nebezpe enstvaprestali?“-„Hej,veru
sme“-p isv d ilsluha.
„No ale ešt viac vystá musíme,
lebojetenkuo ešt nienáš.“
„Hej,nu akobytobolo?-Ve byto
u potom n bolo s kostolným
riadom,“ odpov d l sluha. „No len
no,“ povídá v štec, a sotva to dopoví,
kde se vzalo, tu se vzalo, b í malé
chlap e po cest , nesouc v ruce uzdu.
Jak tu podle kon p eb hlo, zazvonilo
uzdouavtomokam eníbylv štecse
sluncového kon dole a to malé
chlap enan mdálecválalo.
„ isomtinepovedal?“- eklv štec.
„Ej tak, ej tak, nu ale o e je to za
chlap isko? Kdo e by si bol také
figliarstvo o om pomyslel - ach keby
somhomuoholdosta .“
„Nolenhotynahaj,ve jaid mza
ním. Len cho cestou, ve a potom
dakd vyh adám.“ - Po t ch slovech
v štec sluhu zanechal a pustil se za
malým arod jníkem. Zanedlouho
dohonil ho, a vezma na se podobu
oby ejného pocestného, pomalu za
nímšel.-Chlap eseohlédlo,avidouc
pocestného, ptalo se: „Dobrý lovek,
zkad st ?“
„Z
alekej krajiny,“ odpov d l
pocestný.
„Z alekejkrajiny,akde eid t ?„
„Nu ,id msidákuslu buh ada .“
„Slu bu h ada ? A i sa okolo koní
rozumiete?“
,,Eju ,ako ebysomsanerozumel!“
„Mohlibyst tedaprís komn ,h a
- tohoto ko a opatrova . Ve vám ja
dobrezaplatím.“
„Co ebysomn išol,verupuojd m,
lensimaprímit .“
„Primem, primem, len po t ,“ ekl
kone n chlapecav štecstalsesluhou
arod jníkovým. — P išli dom . —
V štec obstarával sluncového kon
state n , a arod jník byl s ním
spokojen. P íle itost k út ku se mu
posudnenaskytla.- arod jníkvyvád l
svoje arod jstvaajedin natomyslel,
kterak by dostati mohl jednu kn nu,
která bydlela v zámku, jen byl na
vysokém topolu; topol ten vyr stal z
mo e. — Zkoušel to všelijak, po
dobrôtky i po zlotky, ale se mu nic
nepoda ilo. „No,“ povídá jedenkráte
sluhovi (nemusel on býti velkým
arod jníkem, kdy ani nev d l, kdo
jehosluhaje),-„no,chôdzetykmoru.
Tam na mori uvidíš jeden velmi
vysoký topo a na tom topoli jeden
pekný zámok. V tom zámku býva
jednak a ná;akmijudovedieš,dobre
sa ti odmením, ak ju nedovedieš, zle
bud s tebou.“ - Pán rozkázal a sluha
museljíti.Vzalsitedylo ku,nakoupil
mnohokrásnýchstu ekadrahýchv cí
a hajde - co kupec plul po mo i k
zámku,natopolupostavenému.
Kdy sekzámkublí il,povyv šoval
si po lodi krásné šátky a pentle, aby
jich ze zámku vid ti bylo. - Kn na
dívala se z okna a lo , ov šená
krásným zbo ím, o i její vábila.
Zavolala slu ku. „Slu ka moja,“
pravila jí, „cho e ty ta dolu do tej
lodi a spýtaj sa, i by mi z tých
pekných ru níkou a z tých pekných
stu iek nepredali?“ - Sb hla slu ka
dol azeptalase.
„Ozaj epredali“-odpov d lkupec,
„ve sanato;lennachsak a nejpá i
dolu prís , aby si sama pod a vuole
vybrala.“
I sešla kn na dol , vešla do lodi a
za alasep ebírativdrahých,krásných
t chv cích,ap ebírajícínepozorovala,
echytrýkupeclo odtopoluodstr il.
Teprv kdy cht la ven, vid la, co se
d je. - „No,“ povídá, „ve ja dobre
znám, kd ma vezieš. Znám, e ma
vezieš tomu malému arod jníku, o
sa u to ko za m a darmo namáhal.“
V štec vida, e kn na chuti nemá za
arod jníka se dostati, za al se k ní
d v rn chovati, aby si ji získal.
Doufal,
e její pomocí kon
sluncového dostane. Tak dlouho se
smlouvali, a se kone n s ekli, e
kn na na arod jníku vyzví, v em
jehomoczále í.
Kdy sluha pánovi kn nu dovedl,
byl nevýslovn pot šen, a kdy se
kn nakn muješt ilaskav chovala,
byl všecek pomaten radostí. Vše by jí
byl ud lal k v li, všecko dal, jaký div,
e na její ádost i nejv tší tajemství
svoje jí vyjevil. „Tamto v tej hore,“
pravil jí, „je velký jeden strom; pod
týmtostromompasiesajedenjele .V
tomjele ujednajeka kaavtejka ke
jednozlatévajceavtomvajcijemoja
moc,lebotojemojesrdce.“
Jak to arod jník kn n vyzradil,
ona to vše vypov d la v štcovi.
V štcovi více t eba v d ti nebylo.
Ozbrojil se a hned odebral se do
onoho lesa. - Našel vysoký strom a
podnímjelenasepasoucího.-Namí í,
st elí, a jelen na zem se svalil. I
p isko il rychle k n mu, ka ici z n ho
vypáral,zka icevejce,tovypil,abylo
posíle arod jníkov ,všeckasep elila
do v štce. - Kdy p išel dom ,
zv stoval kn n vysvobození z moci
arod jovy, dal jí lo , aby se dom
vrátila,sámpakvzalsluncovéhokon ,
a nechaje arod je arod jem, let l na
n mkukráli,kterémup inále el.
Kus sv ta p elet l, ne se dostal na
hranicetmavéhokrálovství,kdesluhu
svého dohonil. - Kdy hranice
p ekro ili, rozlítly se blesky s
ko ového ela široko daleko, osvítily
krajinu dlouho tmou zahrnutou a
lidstvo pot šily. Všecko o ilo, krásné
kraje se zajásaly, novým kv tem
zajarabely.
Lidé
vítali
svého
dobrodinceasnekone nýmdíkemho
kukráliprovázeli.-Tup isv tlevid l
teprv král, co se ve tm d lo, jaký to
nepo ádekpanovaladojakébídylidé
upadli. Nev d l ani, kterak v štcovi
dostid kovatimá,ani znal,kterakse
mu dostate n odm niti by mohl. Nabídl mu polovici království, ale
v štec mu pravil: „Ja iadnej odmeny
ne iadam, tým men j pol králoustva.
Ty si krá om, panuj nad celým
krá oustvom, a ja sa vrátim do môjho
osamotn lého dom eku na pokoj!“
Odevzdaljimkon ,pozdravilaodešel.
OBA OVIA
ŠARKANU
Byljedenba a;kdy bylba a,musel
bývat vysoko v horách na salaši, kde
vše ídil.Takén kdyovcepásal.Kdy
ovce pásal, oby ejn si p i nich pískal
napíš alu,anebole elnazemi,dívaje
se po obloze, po horách, na ovce a na
zelenýpa it.
Jednoho dne, bylo to v jeseni, v tu
dobu,„ke idúhadydozemespa ,“le el milý ba a na zemi, hlavu maje
op enuoloket,adívalsep edsebepo
ho edol .
Tu najednou se podivil! Veliké
mno stvíhad p ilézalosevšechstran
ke skále, která ba ovi p ímo p ed
o imastála;kdy keskálep ilezli,vzal
ka dý had na jazyk jakousi zelinku,
která tam rostla, zelinkou dotknul se
skály, ta se otev ela a hadi jeden po
druhémveskálezmizeli.
Ba azdvihlsesezem ,poru ilpsovi
Dunajovi, aby ovce zavracel, sám pak
šel ke skále mysle si: „Musím ja
pozrie , jaká to zelinka a kam e ti
hadovia lez .“ - Byla to zelinka neznaljaká;kdy jialeutrhlaskályse
jí dotknul, skála i jemu se otev ela. Vešel dovnit a octnul se v jeskyni,
její st ny t pytily se od zlata i od
st íbra. A prost ed jeskyn stál zlatý
st l, na stole v kotou ek svinut le el
velikánský starý had. -Spal. - Okolo
stolule elisamihadové.Všicknispali,
anisenehnuli,kdy ba avešel.
Ba ovi se jeskyn líbila, dokud si ji
n kolikráte neobešel, pak mu ale
za ala býti dlouhá chvíle, vzpomn l
na ovce a cht l jíti zpátky mysle si:
„Vid l som, o som chcel, id m
nazpak.“-Bylosnadno íci„id m“,ale
kudy ven? Skála se za ba ou zav ela,
kdy dojeskyn vešel,cobyaled lati
m l, co íci, aby se mu skála otev ela,
to ba a nev d l, a proto musel v
jeskyniz stati.
„Eh, ke n muo em von, budem
spa ,“ ekl si kone n , zaobalil se do
hun , lehl na zem a usnul. - Nezdálo
se mu, e dlouho spí, kdy ho jakýsi
šust a šum probudil. Dívá se kolem
sebe,myslí, espívkolib ;tuvidínad
sebou, kolem sebe t pytící se st ny,
zlatýst l,nastolestaréhohada,kolem
stolu mno ství had , kte í zlatý st l
lízají,ptajícesep eschvíli:„U as?“
Starý had je nechává mluvit, a pak
kone n zdvihne pomalu hlavu ka:
„U as!“
Jaktovy knul,natáhlseodhlavydo
chvostu jako prut, slezl se stolu na
zem a ubíral se ke vchodu jeskyn .
Hadivšicknilezlizaním.
Ba a se po ádn protáhl, zívnul si,
vstalašelzahadymyslesi:„Kad oni
puojdu, puojd m i ja.“ - Snadno íci
„puojd mija“-jenjak?
Starý had dotknul se skály, ta se
otev elaahadijedenzadruhýmvyšli
ven. Kdy byl i poslední had venku,
cht l ba a také ven, ale skála se mu
p ed sami kým nosem zav ela a starý
had na hvízdajícím hlasem zasy el:
„Ehty lovie ku,musíšzosta tu!“
„Eh o by som tu robil? Gazdoustvo nemáte a spa naveky
n bud m. Pus te m a von, mám ouce
na salaši a doma zlú enu; bud ma
hreši , kebych v as n prihnal,“ pravil.
„Ty skorej odtia n puojd š, dokia
neslo íš trojnásobnú prísahu,
e
nebudešvrave ,kd sibolajaksisak
námdostal,“zahvízdlhad.
Co m l ba a d lati, rád se
trojnásobnou p ísahou zavázal, e nic
nepoví,jenabyp išelven.
„N bud š-liprísahudr a ,verusati
zle povodí,“ hrozil had ba ovi, kdy
hovenpoušt l.
IJakátozm navenku;ba oviza aly
se od leku nohy t ásti, kdy vid l,
kterak se as zm nil, e místo jeseni
panujejaro.
„B da mn !“ na íkal, „ja lovek
sprostá ek, o som to urobil! - Ve
somjazimuprespalvoskale!Jajouce
moje, kde vás nájdem! Jaj, ena moja
o bud vrave !“ – takto smutn
na íkaje, krá el ke kolib . U koliby
vid l enu, etamcosid lá.Nejsaješt
najejívý itkyp ipraven,schovalsedo
košiaru. Kdy v tom košiaru sed l,
vid l, e tu odkudsi k en p istoupil
p kný lov k jakýs, a slyšel, jak se jí
ptá,kdemámu e?
Ba ova se dala do plá e a
vypravovala tomu lov ku, kterak v
jeseni jednoho dne ba a s ovcemi
odešel do hory a víc e nep išel. Pes
Dunaj eovcep ivedl,bá iale- eod
té doby není. — „Sná e ho vlci
zo rali, lebo ho bosorky na kusy po
horerozvlá ily,“dolo ilaba ova.-„Ej
nepla , ena moja,“ volal na ni ba a z
košiaru, „ve som ja ivý! N zo rali
ma vlci, ani ma bosorky po hore
n rozvlá ily,alesomjazimuvkošiaru
prespal!“ - To se ale s dobrou ba a
potázal.
Jak ba ova slova jeho zaslechla,
nechala plá e a za ala ho ne ist
h ešiti. „Bodaj ti sto hromovitých
bohou do duše udrelo, ty pochabo, ty
p uho! Si ty stato ný chlap? - i si ty
ba a! Poru í ouce do vuole bo ej,
ahne do košiaru a spí jako had v
zime! itokdoslýchal?“
Ba adával en vduchuzapravdu,
e ale pravdu pov díti nesm l, ml el,
aninedutal.Tenp kný lov kpovídal
ale jeho en , aby se upokojila, e její
mu nespal v košiaru, e byl n kde
jinde, a kdy mu ba a poví, na se ho
tázati bude, e mu dá mnoho pen z.
Ba ovaseješt vícejedovala, ejimu
obelhal, a cht la dokonce v d ti, kde
byl. Kdo ví, co by se bylo d lo, ale
p kný pán jí slíbil peníze, aby jen
ml ela, a domluvil jí, aby šla dom ,
sám pak si vzal ba u na starost. Kdy
ba ova odešla, vzal p kný pán na se
svoji p irozenou postavu, a tu vid l
ba ap edsebou ernokni níkazhor.Poznal ho hned, proto e má
ernokni ník v ele t etí oko. —
ernokni ník je lov k velice mocný,
on se umí spraviti na jakoukoli
postavu,akdobysemucht lprotiviti,
toho hned ud lá t ebas beranem. Ba ase ernokni níkaveliceulekl,m l
ješt p ed ním v tší strach ne p ed
enou.
ernokni níkptalseho,kdebyl,co
vid l? - Ba a se p enáramn ulekl té
otázky. Co m l íci? - Bál se starého
hada
a
zrušení
p ísahy,
a
ernokni níka trojokého se také bál. Kdy sehoale ernokni níkpodruhé
— po t etí — a ji hrozným hlasem
ptal, kde byl a co vid l, kdy jeho
postava p ed ním - jak se mu zdálo rostla, tu zapomn l ba a na p ísahu.
P iznalse,kdebyl,icoveskálevid la
jaksetamdostal.
„No dobre,“ ekl ernokn ník,
„tedypo somnou,uká mitúskalui
túzelinku.“-Ba amuseljíti.
Kdy p išli ke skále, utrhl ba a
zelinku, polo il na skálu a skála se
otev ela. - ernokni ník ale necht l,
aby tam ba a vešel, ani on dále šel,
vytáhl jen jakousi knihu a za al z ní
íkati.Ba astrachembledl.
Tu se najednou zem zat ásla, ze
skályozývalosesy ení,hvízdání
avenvylezlukrutnýšarkan,nan j se
byl starý had p etvo il. Z tlamy mu
šlehal ohe , hlava byla hrozitánská,
chvostem tloukl nalevo napravo, a
kterýstromzasáhl,tenp erazil.
„Ho mu tú ohláuku na hrdlo!“
rozkázal
ernokni ník, podávaje
ba ovi jakousi pásku, p itom ale o i s
knihy nespoušt l. - Ba a vzal pásku,
ale bál se k šarkanu p istoupiti; teprv
kdy mu to ernokni ník po druhé i
po t etí rozkázal, byl volen
uposlechnout. Avšak b da ba ovi! Jak mu ohlávku na krk hoditi cht l,
šarkansepon mzato il,ane seba a
eho nadál, sed l šarkanu na h betu a
tenzdvihlsesnímponadhory(lesy).
V tom okam ení ud lala se irá tma,
jen ohe , co šarkan z tlamy a o í
vyšlehoval,svítiljimnacestu.Zem se
ot ásala, kamení sypalo se s vrch
dol . Zlostn mrskal si šarkan boky,
který bu ek, kterou jedlinu zasáhl,
zlomil jako proutek, a vody tolik na
zem chrlil, e tekla po vrchách dol
jakoVáh.-Hr zahr zoucítobyla.
Ba abylpolomrtev.Pomalusep ece
hn v šarkan v mírnil, nemrskal více
chvostem, p estal vodu poušt ti, z
tlamy nešlehal mu ohe . — Ba a
p icházel k sob , myslil, e se šarkan
spustí dol . Ale na tom nebylo dosti,
šarkanjakobyhocht lvícevytrestati.
Pomalu, pomalinku zdvihal se výš a
výše nad hory, v dy výše, a se zdály
ba ovivysokánskévrchyaholejenco
mravene ní hromádky; a ješt výše
vystupovalšarkan,akdy nevid lba a
nicne slunce,hv zdyamraky,z stal
snímšarkanvpov t íviset.
„Jaj bo e, o e si po n m? Tu visím
vpovetrí;sko ím-lidolu,zabijemsa,a
do n ba lieta n muo em!'' tak si
na íkalba aadalsedoho kéhoplá e.
- Šarkan nic. - „Šarkan , velkomo ný
pán šarkan , zmilujte sa,“ prosil
šarkana po chvíli, „sle t e zase dolu,
prisámbohu vás do svojej smrti
nepohnevám.“ - Kámen by se byl
slitoval nad ubohým ba ou! Šarkan
fun l a frkal, a ne ekl ani my tvy, ani
se nehnul. - Tu najednou se donáší k
uším ba ovým hlas sk ivánka. Ba a se
zaradoval. Blí e a blí e p iletoval k
n mu sk ivánek; kdy se ji nad ním
vznášel, prosil ho ba a: „Škovránku,
ptá ku Bohu milý, prosím a, dole e
ty k Otc nebeskému a vypovedz mu
moju biedu. Povedz mu, e ho
pozdravujem, e volám o bo iu
pomoc!“
Sk ivánek odlet l k Otci nebeskému
a vy ídil ba ovu prosbu. I slitoval se
Otec nebeský nad ba ou, napsal cosi
zlatým písmem na blánku b ezového
listu, dal listek sk ivánkovi do
zobá ku, na ídiv mu, aby ho spustil
šarkanunahlavu.
Sk ivánek let l do pov t í, a slet v
nad šarkanovu hlavu, pustil na ni
b ezový,zlatempopsanýlistek;vtom
okam eníspustilsešarkansba ouna
zem.
Kdy se ba a vzpamatoval, vid l, e
stojí u své koliby na salaši, vid l, jak
pes Dunaj zavracuje ovce, - vid l na
vrb zvonecapohádcejekonec.
CHLAPECAVLK
Byl jeden malý chlapec sirota a ten
šel k jednomu sedlákovi, co m l jen
jednoho kon , slou iti za koniara.
Sedlákhop ijmuladalmutohokon
pást,p ikázalmuale,kdy honapašu
vedl, aby na dobrý pozor dával, by
mu ho vlk nese ral. Chlapec kdy na
louku p išel, dal si kon do p tka,
uvázalsihoknoze,potomzavolaldo
lesa:„Vl ku,vl ku,prosím a,n zjedz
mi mojho koní ka!“ -, a kdy tak
zavolal,lehlnab ichoausnul.-Vnoci
p išelvlkakoní kaceléhosn dl.Kdy
se chlapec probudil a poutko prázdné
vid l, dal se do plá e a pla ící šel
dom .
„Kde etikuo ?“ptalsehosedlák.
„Jaj, b da mn , prišol vl ek a
všetkéhomizjedol!“-na íkalchlapec.
„Nodobre,ke zjedolvl ekkoní ka,
nachzjeit ba!“- eklsedlák.-Byl on
lov kzlýaskúpý.
Ve er dovedl chlapce na louku,
p ibil ho klincemi na tyry koly a šel
dom .-Chlapec alostn plakalavolal
k Bohu o pomoc. Tu, kdy kohout
p lnoc spieval, šli okolo té louky
zbojníci. - Chlapec, jak slyšel lidské
hlasy, za al volati: „Kdo st z Boha,
uretujt kres anskúdušu!“-azbojníci
slyšíceto alostnévolání,šlikn mua
skoluhovzali.
„Nu,a o esnímurobíme?“ptalise
potomjedendruhého.
„Nu o e,nachnámopekápe enea
prikladá na ohe !“ - ekl v dce. Vzali
hosseboudohory.
Dlouhobylunich,m lsedob e,a e
jich poslouchal a v rn jim slou il,
m li ho rádi. Jednou usmyslili si do
jiné hory jíti na zboj, chlapce ale s
sebou vzíti necht li. e se však báli,
abyjichnesledoval,kdybynasvobod
z stal, zabednili ho do sudu. Dali mu
tam na mnoho dní potravy i pití, dali
mu i pen z plné kapsy, do sudu
ud lali velikou díru, aby se nezadusil,
potom sud i s chlapcem vyzdvihli na
silný, rozsochatý strom a odešli pry .
Chlapecm lsicejídlaipitídostadost,
ale p ece mu bylo ouzko, kdy
pomyslil, e je zabedn n v sudu a e
tam bude muset snad zahynout, jestli
nikdo lesem nep jde, kdo by ho
vysvobodil. Tu kdy chlapec v sudu
smutn otomp emejšlí,jdelesemvlk,
zavoní pe ínku a p išourá se ke
stromu; p ijda ke stromu, vyleze
nahoru k sudu, enichá okolo otvoru,
a kdy se tam hlavou dostati nemohl,
str il tam chvost. „Aha,“ myslil si
chlapec, „viem ja, o e to je!“ — a
rychle ob ma rukama chvostu se
chopil. Vlk, jak ucítil, e ho n co za
chvostdr í,sko ilsestromudol ,a e
hochlapecnepustil,strhlsudssebou.
Sud se rozbil, polekaný vlk utekl a
chlapec byl na svobod ; m l pen z
plnékapsyaješt ijídlaapitídost.
„Ejv ulejsomdos mocnýabohatý,
v ulej n bud m slú i za koniara!“
zavejskl si, potom odešel z lesa do
jedné d diny a stal se z n ho dobrý
gazda.
Tu p išli do m sta ti t i princové;
kdy sejimzv stotésvéhlavéprince,
která necht la mu ského vid ti,
donesla, umínili si navzdor tomu
zákazuucházetiseoni.Jaksi ekli,tak
i ud lali. Šli k zámku. Ta princa jak je
zdaleka skrze priezor p icházeti
vid la, hned rozkázala, aby se jich
chopiliadotemnicejezav eli.-Takse
stalo; - ke dve ím postavili strá . „No
bra ekouci, ni to preto, e nás
zatvorili;napimesaabudmeveselí!“eklPe ka,vytáhl utoru,napilse,dal
bratr m, zavolal strá , aby se napila,
strá p ivolaladruhých,tit etíchado
v zení se cesta netrhla. Pe ka dal
ka dému,kdojenp išel,vínasenapíti,
jakového ani na královském stole
nebylo, - a kdo se ho napil, výskal a
zpíval. - Slyše král výskot napilých
slu ebník , ptal se, co se to d je, a tu
mu vypravovali o podivné v z ov
uto e, z které ustavi n víno leje
nejvzácn jší, ani by v ní ubývalo. - I
zaba ilo se králi utory, a vzkázal
Pe kovi, aby mu ji dal. - Vzkázal
Pe kakráli, emudá utoru,kdy mu
dovolíuprincezninalo epocelounoc
stát.-Ipodivilsekrálté ádosti,ale e
semuté utorytuzecht lo,šelkdce i
a ekl jí, co Pe ka ádá. Princezna
necht la dokonce tomu p ivolit, a
teprv kdy král ekl, e jí dá do jizby
na strá dvanácte mu , svolila. Ve er dovedli Pe ku z v zení do
princezniny jizby, kde bylo ji on ch
dvanácte mu ; princezna le ela na
lo icelázakrytáanatvá im lahustý
závoj.Pe kasepostavilklo i,stáltam
nepohnut , stál a do rána, ale
nespat ilanijenprstujejího.
Ránoodvedlihodov zení,akdy si
byl naplnil n kolik nádob vínem,
odevzdal utorukráli.-Brat íhozato
plísnili; báli se, e budou míti íze a
píti e nedostanou. - „Len sa vy
nebojte,ve mámeešt pi ajjes dos
- len bu me veselí,“ - t šil je Pe ka, a
prost ev
ubrousek,
p ichystal
skvostnou, velikou hostinu. Jedli, pili,
a kdo jen p išel, dostal jísti dov le;
sbíhali selidésevšechstran.Iptalse
král,jakýtoshonlidu,akdy slyšelo
divotvorném ubrousku, zacht lo se
muho.-„Ke mámpi ,abysommali
jes ,“ - myslil si, a vzkázal Pe kovi,
aby mu ubrousek dal. Pe ka mu
vzkázal, e mu ho dá, kdy ho nechá
p esnocuprincezninalo estát.-Král
šelkdce i, ekljítoaslíbil, ejípošle
op t dvanácte mu na strá .
Princezna se po druhé nezdráhala, an
se p esv d ila, e se Pe ka state n
choval. - Na noc odvedli tedy zase
Pe kukprincezn ,uní stálaji strá .
Jako první noc, tak stál u ní Pe ka i
druhou noc a do rána, ani by jen
prsté kujejíhobylspat il.
Ráno kdy ho do v zení odvedli,
ud lal si zásobu jídel a pak ubrousek
králi odeslal. - Brat í ho ješt více
plísnili, nebo v d li, e a sami
ni eho míti nebudou, hladem e jich
mo itibudou.
„Len vy sa zato netrápte,
bra ekouci; obysmeajnemalijes a
pi , máme aspo stre bu a muziku!“ smálsePe ka,aposad siklobú ekna
levé ucho, zp sobil tak líbeznou,
ut šenou hudbu, e byl ní ka dý jako
okouzlen. Jestli hrál vesele, poušt l se
ka dý do kola, a smutn -li, hrály slze
lidemvo ích.Zapomínalinajídlo,pití
inavšeckyobtí eajenposlouchali.Ik
uším královým se ty zvuky líbezné
zanášely, a všecek unesen poslouchal,
nev da, odkud ta kouzelná hra
p ichází.
„No, a teraz urobme si inú
zábavku!“ ekl Pe ka, posadil si
klobou ek na pravé ucho a v tom
okam enístrhlasetakovást elba, ese
zámek ot ásal. Lidé z rozkoše tak
náhle vytrhnutí mysleli, e sv t se
bo í,ahorempatemutíkali,kamkterý
mohl. Král všecek zd šen vyb hl ven,
v d mínce, e celé nep átelské vojsko
zámekdobývá,aletumupovídájeden
sluha, esitojenzábavkuurobiljeden
z v z , - a za al vypravovati o
divotvorném klobou ku. Kdy to král
slyšel, rozkázal Pe kovi, aby nechal
st elby a ten klobú ek aby mu dal. - I
vzkázal Pe ka králi, e on st elby
nechá, ale klobú ek e mu dá jen
tenkráte,jestlihonecháp escelounoc
uprincezninýchnohoukle eti.-Kdy
tokrálslyšel,šelkdce iapovídaljí,co
Pe ka ádá.
„Ej nie, otec, nedám, ja mu svoju
d vojskú lo u przni ,“ odpov d la
princezna. Dlouho necht la p ivolit,
kdy ale otec slíbil, e jí tyryadvacet
mu dá na strá , aby se jí nestala
potupa, a kdy vypravoval o
divotvorném klobou ku, dala se
p emluviti.
Na noc dovedli Pe ku do
princezniny jizby, kde stála ji strá . Pe kakleklsinalo ekjejímnohoum
a nepohnut se na ni díval. Le ela
závojem zakryta, jako by z kamene
vytesána byla. - Kone n ale nedalo jí
to;rádabyp ecebylazv d la,cojeto
za jedon, co tak usilovn o jediný
pohled její se uchází, e za i nejv tší
bohatství
svoje
dal.
Pomalu
pomalinku odhrnula závoj tak dalece,
co by poloo kem na pohlédla. Neznala, co ji eká! - Jakmile na
poloo kem pohlédla, tu zrazu tak se
do do za úbila, e hned závoj
odhodila a strá pry poslala. Divil se
králnemálo,kdy ránovstalavid l, e
jsoudcerajehoaPe kajednoa eona
za jiného jíti nechce ne za n ho. Dal
jim po ehnání. Princové byli hned z
v zení pušt ni a slavilo se hlu né,
královské veselí. - Po veselí vrátili se
brat í Pe kovi nazp t do svých
království a litovali velmi, e si
ne ádaliodotceté takovéhod dictví
jako on. Oni byli králové a nic více -
ale jeho m l ka dý rád, kdo se na
podíval, on m l vzácné dary, krásnou
enu, a k tomu ke všemu stal se
kone n ikrálemjakooni.
PAMODAJŠ ASTIA,
LAVI KA*
Vdovec jeden m l dceru a ta dcera
dle zvyku venkovských d v at
chodívala astoksousedov dce ibud
nap ástvy,budsjinouprací.Sousedka
bylavdovaalidésionípovídali, eje
je ibaba. Navzdor tomu se ona ale
v dyksousedovud v etivelmivlídn
chovala; kdy p išla, p kn s ní
mluvila, a napekouc postruhník a
jiných dobrých v cí, v dy ji uhostila.
Za to ji d v e velmi rádo vid lo.
Jednou, kdy zase na p ástvu p išla,
sedly ob d v ata pod preslice a
p edly. Je ibaba, hami n se na n
dívajíc, pravila: „Ej, i e by vám, d ti
moje, v jednom dome býva pristalo!
Ve bysity,dioukamoja,“obrátilase
k sousedov dce i, „tvojmu otcovi
mohla poveda , eby si ma vzal za
enu,ajjemusapomoczíd ,ajmn ,a
vám by vedno tak dobre bolo, e len
no!“ Mladá sousedka nic na to
ne íkala, ne byla by té ráda své
dru kymatkuzamacechudostala.
Kdy p išla dom , pravila chyt e k
otci: „Ot e, ve by st sa vy mohli
o eni , veru by sa vám pomoc a mn
dobrámacochatázišla;mohlibyst si
vzia našu súsedu? To by mi bola
dobrámacocha.“-„Achdioukamoja,“
odpov d l otec, „o našej súsed ludie
hovoria, ejestriga;nu aká ebytito
bolamacocha?“
„Eh len e si ju vy, ot e, vezmite,
veru mi tá dobrá bud , ve to udie
všeli ohonatárajú,aj onieprauda.“
Taktod v eotcenamlouvalo,a hoi
domluvilo. Vzal si sousedku. -Ale co
se stalo? - Ješt svatba ani hrub se
nedokon ila, u macecha k své
pastorkyni jinak se chovala, a tak
nehodn , e by se toho do ní nebyla
nikdy nadálá.Ani jíst, jak se sv d í, jí
nedala, jen na misku s psíkem a
posušky z popele jí pekávala k jídlu.
Šaty p kné jí pobrala a jen obnošené
vetché šaty od své vlastní dcery jí
dávala. Ne vlastní dce i k ivdu
ned lala,tachodilajakopávice,ka dý
den m la mastné postruhníky a
lakotek plné kapsy. Jako se matka
zcelap em nila,takseidcerajejístala
k své dobré dru ce nehodnou. P kn
p istrojená chodila za ní a vysmívala
se jí kouc: „ i vidíš, aké ja mám
pekné šaty, a ty ni , hiba handry, i
vidíš,akéjamámpostruhníky?-Aleti
nedám - u tebe!“ - Ubo átko d v e
se v dy rozplakalo, e jí div srdce
nepuklolítostí.
Jednou stála p i studnici a
p ebolestn plakala; i vid l ji otec a
p ijdaknípravil:„Vidíš,vidíš,diouka
moja,dobresomtijapovedal, etito
n bud dobrá macocha. Ale je u raz
tak-u terazlentrpezlivéznášaj, oti
Pán Boh prisúdil!“ - „Ej veru dobre!
No ale ni to, ve si ja dáko
spomuo em. Puojdém si h ada
slu bi ku a tak sa zaopatrím“ odpov d la
rozplakaná
dcera,
pot šujíc sebe i otce. - Zanedlouho se
také vskutku do slu by vybrala.
Prosilasicematku,abyjivypravilado
slu by,jakseslušíapat í,aletasena
ni zle osopila, e jak ji má vypraviti,
nemá-lidobréšatyanemá-liruce,aby
sivyd lala.-Nedalajínic,mimocona
sob m la, a jen jí n kolik v popeli
vyválených hn tanek dala na cestu.
Takto odešla z domu a šla, kam ji o i
vedly. - Kdy tak chodila, p išla k
jedné lavi ce. „Pamodaj š astia,
lavi ka!“ poklonila se jí p ív tiv .
„Pamodaj aj tebe, diou i ka,“
pod kovalalavi ka,„kde eid š,kd ?“
„Idemsih ada slu bi ku.“
„Ach prelo e ma, prelo na druhý
bok,“ prosila lávka, „u mi od to ko
rokou udie po tom jednom boku
chodia, a nikto ma nevie prelo i . No e ma prelo , veru ti budem na
dobrejpomoci.“
D v átkolavi kup elo iloašlodále.
I p išlo zase na cest k jednomu
psí kovi, který m l chrástu. -
„Pamodaj š astia, psí ku!“ poklonila
semu.
„Pamodaj aj tebe, diou i ka,“
pod kovalpsí ek,„kde eid š,kd ?“
„Id msih ada slu bi ku.“
„Ach no e ma ob is , u ve a udí
prešlo ztad to, a iaden sa n zmiloval
nado mnou. Budem ti na dobrej
pomoci,“ prosil psí ek, a d v átko ho
p kn o istilo. Kdy ho o istila, šla
zase dále. I p išla k staré hrušce. „Pamodajš astia,hrušti ka!“
„Pamodaj i tebe, diou i ka; kde e
id š?“
„Id msih ada slu bi ku.“
„Ach, stras e so m a tie hrušky,
straš, u ich zdr a n muo em, nikto
mi nespornúo e; veru ti budem na
dobrej pomoci!“ - prosila ji hruška, a
d v átkost áslovšechnyhrušky, ese
hrušce hodn odleh ilo. - A zase šla
dále. Co chvíle p išla k jednomu
bujá kovi(bej kovi),kterýsenalouce
pásl. - „Pamodaj š astia, bujá ku!“
pozdravilahopocestná.-„Pamodajaj
tebe,diou i ka,kde eid š,kd ?“
„Id msih ada slu bi ku.“
„No emaztejlúkyvy e ,u saod
to ko rokou tu pasiem, a nikto ma
nevyhá a. Veru ti budem na dobrej
pomoci.“Ivyhnalod v átkobujá kaz
loukyašlodále.-P išlokjednépeci,v
které ho elo. - „Pamodaj š astia,
piecka!“
„Pamodaj aj tebe, diou i ka, kde e
id š,kd ?“
„Id msih ada slu bi ku.“
„Achno e,vyhrabzom atenohe ,
u od to ko rokou naveky vo mn
horí, a nikto ho n vyhrabe, bud m ti
na dobrej pomoci.“ - P i samé peci
stálo ohrablo, pocestná je vzala, pec
vyhrabala a zase dále se ubírala. Šla
dolinami, horami, a p išla jednoho
dnedoosamotn léhodome kuvlese.
- Nebylo v dome ku nikoho jiného
mimostarébabi ky;atobylaje ibaba.
„Pamodaj
š astia,
gazdina“
pozdravilod v e.
„Pamodaj i tebe, diou i ka, kde e si
satuvybehala,kd ?“
„Id m si h ada slu bi ku, nu som
sakvámprišlaohlási , ibyst mado
slu byneprijali?“
„Ej veru a primem. i vidíš, ni
inšiho robi nebudeš, hiba týchto
jedenás iziebka dýde vymeta ;ve
ti tu dobre bud .A tamto je, i vidíš,
dvanásta; ale e mi do tej necho , ani
sapodíva neskúšaj!“
„Ako mi rozká ete, nu vám tak
budem robi ,“ odpov d lo d v e
sta en , a jak si trochu od cesty
odpo inula, hned se do práce pustila.
Vymetala t ch jedenácte jizeb,
vymetala je ka dý den, ale do
dvanáctésepodívatijíaninenapadlo.
Jednou odešla je ibaba kamsi p es
pole. D v e vymetalo jizby, a kdy
vymetlo jedenáctou, p išlo mu na
mysl, pro asi nesmí do té dvanácté?
Myslela dále, e by snad nebylo tak
zle, kdyby tam jen malounko
nahlédla,domnívalase, ebytonikdo
ani nepoznal. - S tou myšlénkou
postavilachvost dokouta,pomalinku
popocházelakedve ímdvanáctéjizby,
a je kone n otev ela, ale jen tak, co
by jedním okem tam nahlédla.
Uprost ed jizby vid la státi t i kád .
„Ej, o e to muo e by v tých
kadiach?“ - šeptala si a p itom dvé e
více otevírala, víc a více, a vkro ila
dovnit .Tuvjednékádizlato,vdruhé
st íbro, v t etí ervence! - I vzk iklo
d v epodivením,ajakobyjíton kdo
pošeptal, sehnula se a v první kádi
hlavusiokoupala,avidouc,jakkrásné
zlaté vlasy má, i ruce i no ky si
okoupala.-Tujíalep išlonamysl,co
ekneje ibaba,a sevrátí,iuznala, e
déle z stati tam nesmí. I sebrala se
rychle a dala se v út ky. Dob e bylo,
ale nevelmi. Je ibaba dom se
navrátivši a dvé e u dvanácté jizby
otev ené, okolo kádi rozlité zlato
vidouc, v d la hned, co se d lo. I
schytila elezné h ebénky, sedla na
trlici,ahybajzad v etem!-Bylabyji
p i té peci i dostihla, ale pec
propustivši d v átko, jak docházela k
ní je ibaba, se rozvalila a ohe na ni
vykydla, v kterém jí trlice sho ela.
Mezi tím asem mohlo d v e hezký
kuscestyub hnouti,atakéub hla,ne
nalouce,kdesebej ekpásl,p ecebyji
bylaje ibabachytila,slyšelaji ,jakna
ni vyk ikuje, - ale tu se bej ek na
je ibaburozehnalatakjinahán lsem
a tam, a d v e daleko uteklo. -A co
platno,p ihrušcebylajízasevpatách.
Hruškanechalad v epodb hnout,ale
jakje ibabapodb hnoutijicht la,celá
se na ni svalila, div e jí kosti
nerozdrtila. Ne se zpod ní vydrápala
adáleb etimohla,dob hlod v átko
k samému psí kovi. Ale co striga, té
jevšelehko,bylahnedzaníabylaby
ji zajisté chytila, kdyby psí ka nebylo.
Ten se jí do cesty postavil a tak na ni
št kal a ji trhal, dokud d v e daleký
kus cesty neub hlo. U samé lávky se
d v epoje ibab ohlédlo,ahle,onají
v patách. Sko í rychle na lávku,
p eb hne, je ibaba sko í té , ale hej lávkasep elomilaaje ibabiskospadlo
po uši do vody. - Sotva e se ven
vydrápala. Ne dále za d v etem jíti
právo nem la; volala jen za ní
rozhn vaná:„Tynani hodná,máš as,
e som a n dostihla, lebo by som, i
vidíš, týmito hrebienkami bola zlato s
t ba dolu driapala.“ -D v e zlatovlasé
se na ni neohlí elo, ale utíkalo a
nedaleko od domova. - Kdy
docházela, zazpíval kohout sedící na
pante(ve eji):
Kukuriku
napántiku!
Našak ahné
domoutiahne,
pred oucink,
za ouhlink.
D v e zastalo a myslilo si: i mám
dom jít, ine?-Nešladom ,alesedla
k studni ce, u které jindy sedávala a
plakávala; sed la tam za drahný as. Tu najednou zahlédla ji macešina
dcera, a poznavši ji, k matce b ela:
„Mamo, mamo,ve tá u zo slu by
prišla,akebyst v d li,všetkajezlatá.
-Sedítampristudni ke.“-Hnedtam
macecha b ela, a vidouc, e pravda,
co jí dcera byla ekla, p kn se k
pastorkyni m la a úlisn zvala ji do
domu,abysejenconejd ívedov d la,
kde se tak ozlatila, a svoji dceru na
toté místo poslati mohla. - Šla tedy
pastorkyn s ní; jak do jizby vešla,
všecko se od její krásy osvítilo. Tu ji
za alamacechavychvalovat,jakobyji
b hznájak ráda vid la, a svoji dceru
han la:„Takjeto, a,ktodosvetaid
aktosiznávyslú i ,aletyn viešni ,
hibadomasedie .No esavyberajty
dakd ,abyprecada zt babolo.“
„Eh,“ odmluvila jí dcera, „ve ja
verupuojd m, o ebysomn išla,len
nachmipovie,zkad mámís .“
Pastorkyn všecko jí vypov d la,
kudy má jíti; macecha jí p ipravila
p kné šaty, napekla jí mastných
postruhník v a vypravila ji do slu by.
-Šlatedymacešinadceratudy,kudyjí
pastorkyn jítiradila.
Jdeap ijdektélavi ce;aleanisejí
nepokloní, ani nepozdraví, a kdy ji
lávka sama prosí, aby ji na druhý bok
p elo ila, pyšn odpoví: „Eh, o e by
som sa ja s tebou zapodievala, ve ja
mám dlhú cestu pred sebou.“ - Šla
dále a lávku nep elo ila. P išla k
psíkovi chrastavému, také ho
nepozdravila, a kdy ji prosil, aby ho
o istila, osopila se na : „Eh o e by
som sa ja s tebou, p uhaustvom,
babra mala, ve ja budem ma inšú
robotu.“ - Kdy k hrušce p išla a ta
prosila, aby ji st ásla, e jí bude k
dobrépomoci,aniseneohlédlaponía
dálepospíchala.Bujá íkté prosil,aby
hoodehnalazlouky,aleonahrd šla,
jakobyneslyšela.P išlaktépeci,cov
níustavi n ohe ho el,bylaplnauhlí,
pocestná šla kolem, ani si jí nevšimla,
a kdy ji prosila, aby ji vyhrabala, ani
se neohlédla. Kone n došla do
osamotn lé chy e v lese, kde je ibaba
bydlela.-Vejdedojizbyavidísta enu
sed ti za stolem. - „Pamodaj š astia,
gazdina!“ pozdraví. „Pamodaj i tebe,
diou ina;kde esisatuvzala,kde?“
„Prišla som sa k vám ohlási , i by
st madoslu byneprijali?“
„Ejbaveru aprimem,ve somlen
samotná. Ci vidíš, týchto jedenás
izieb mi budeš ka dý de vymeta ,
ale e sa mi do tej dvanástej izby
podíva neskúšaj, lebo beda tvojej
ko i.“-„Dobre,gazdina,dobre,ve sa
ja u len pod a vášho rozkazu budem
spravova ,“ odpov d la dívka a
z stalatamslou it.
Vymetala tedy t ch jedenácte jizeb
po jistý as, a se jí jednou zacht lo
podívati se do té dvanácté jizby; ekala jen na p íhodnou dobu, a by
je ibabaodešla,by ádostsivyplnila.-
Tosejípoda ilo.-Sta enajednohodne
odešla n kam p es pole, a tu d v e
hnedodhodilochvost apospíchaloke
dve ím dvanácté jizby. — Otev e,
vkro í dovnit , a tu, hle, t i kád , v
jedné ervence,vdruhést íbro,vt etí
zlato.-Jaktozlatovid la,tuhopdo
celu i ká,ataksevn mnaplakala, e
by ji byl mohl dímati. Potom
vysko ilaahybaj,vút kysedala.
Je ibaba p išla dom — jizby
nevymeteny,
zlato
po
zemi
rozvlá eno.-„Po kaj,ve satebezlata
odn chce!“ vzk ikla a rychle schytivši
i my, ve kterých na ka dý krok míli
cesty urazila, stáhla na nohy, do ruky
eleznýh eben,ahajdezad v etem.Ta byla zatím dob hla k peci, co v ní
ustavi n ho elo, ale pec se p ed ní
svalila a ohe na ni tak kydala, a se
zlato na ní roztáp ti po ínalo. Sotva e utekla z té, p išla do druhé
bídy. Buja ík na louce se pasoucí ji
pustiti necht l, nahán l ji tak dlouho,
a je ibabap ib hla;tahned elezným
h ebenem po ní ísla, e zlato s ní
pršelo.-Ishýblaseje ibaba,abyjese
zem sbírala, a co je baba sbírala,
d v e utíkalo dále. P ib hla k hrušce,
ale hruška na ni spadla; ne zpod ní
vylezla, u ji zase je ibaba dostihla a
zlatosní esala.Cojepozemisbírala,
d v eop tutíkaloadob hlokpsíkovi,
ale ten na ni št kal a vyskakoval a
pustiti ji necht l, dokud je ibaba op t
nepribehla.Ji jíkrevsrkala,jakjíbaba
zlato s hlavy a t la drápala. Zase
utekla a byla ji na lávce, ale b da,
lávka se p elomila a ona spadla do
vody; je ibaba za ní s h ebenem a
esala, dokud kousek zlata na ní
vid la. Co h eben nevzal, to vzala
voda. - Napolo mrtva, umáchaná,
rozdrapánakone n zvodyvylezlaak
domovu se pomalu vlékla. -Kdy se k
domu blí ila, zazpíval kohout sedící
nave ejích:
Kukuriku
napántiku!
Našak ahn
domoutiahne,
pred oup úš ,
za oulúší.
Bojícsejítidochy e,šlakstudni ce,
sedla a ho ce na íkala : „No, ve som
si ja vyslú ila, ve som ja schodila! Len
o mi ma povie, mn
neš astnici!“ - Matka ji slyšela a po
hlasepoznala;-plnaradostivolalasiji
do jizby: „No e, pod, diouka moja,
dnu, o sa tam máš okú a , po a
rozprávaj nám, ako sa ti vodilo, o si
vyslú ila.“ - Šlo tedy d v e do jizby. Tu ale kdy vid la matka její
zdrápané, zohyzd né t lo, zmáchaný
šat, všecka se zd sila: „No, ve si ty
vyslú ila, ve si sa mi zachovala,
nani hodnédiou isko!“-za aladceru
h ešiti, a od té doby ani vystáti ji
nemohla.
Potom zanedlouho se ta zlatá
pastorkyn vdala za mladého,
bohatého pána a vedlo se jí velmi
dob e, proto e byla skromná a dobrá;
macešina dcera se jen tak po sv t
okún la a áden ji za enu míti
necht l.
CHYTRÝSYNEK
Melt chudý otec jediného synka,
mladého, bystrého. ekl mu otec
jednoho dne: „Dos som sa t ba,
synku, nachoval, teraz si narástol ako
buk v hore, teraz e sa chovaj sám. I
ím skorej do sveta a u sa vo áko
remeslo, nach je o je, ke len z n ho
vy iješ.“
„No,ve jaid m,tatko,abudemsa
u i vo áko remeslo,“ ekl synek;
Ondra ho jmenovali. Také se hned na
cestu vybral. - Kdy tak sem tam
horami bloud chodil, potkal ho
zbojník.
„Kde eid š?“ptalsechlapce.
„Id m sa u i vo áko remeslo“ odpov d lmutento.
„A i by si sa nechcel u i
zbojníkom?“
„A pre o by som sa neu il, veru sa
budem u i , nach je o je, ke len z
tohovy ijem.“
„Eh veru vy iješ, ke sa nau íš. Podsomnou!“Synekšelsezbojníkem
dolesaau ilsezbojnictví.Pon jakém
ase ekl mu v dce: „No, dneska sa
preuká , i z t ba vystan chlap, i
nie!“ — M l lesem jeti jezdec na
krásném koni a toho kon m l mu
synek ukrásti. - Tu práci ulo il mu
v dcecoprvnípokus.-IšelOndrana
cestu, kudy m l jezdec p ijeti, zlienil
seavylezlnastrom.Jakzaslechldusot
ko ský, dal se do na íkání a volání o
pomoc. Jezdec p iklusaje k n mu ptal
se ho, co se mu stalo, pro b duje.
Na íkaje vypravoval Ondra jezdci, e
ho p epadli zbojníci a všecko mu
pobrali.Pánsenadnímslitovalaslezl
s kon , cht je mu pomoci se stromu a
k sob na kon ho posaditi. Sotva ale
e slezl, Ondra jako veverka ud lal
skok na kon , a ne se toho jezdec
nadál,vlesesnímzmizel.
„No, dobre sa ti zviedlo, hádam,
bud z t ba chlap!“ pochválil ho
v dce, kdy mu kon p ivedl. - Za
n kolik dní potom ulo il mu druhý
pokus.M lt toti orá ivolaodpluhu
ukrásti.
Blí e pole, kde orá s jedním volem
a jedním kon m oral, byl les; na kraj
lesa v huštin Ondra se skryl, ekaje,
a bude orá dol brázdou orati. - Jak
orá nahoru dojel a zase dol obrátil,
tu on opatrn ze skrovu vylezl, na
konec brázdy rozhodil n kolik
erve ák aodpolejeroztrousila na
kus do lesa. - Nepozorován od orá e
op t se skryl. - Orá kdy op t na
horní konec dojel, zpozoroval ihned
rozházené peníze: „I kýho paroma!“
myslil si, peníze sbíraje, „ i som ja
vyoral poklad!“ - Hledá a nalézá tu
peníz a tam peníz, jde dál a dále, a
zajde do lesa, kde doufá najíti
domn lý poklad. Jak ho Ondra vid l
dolesazacházeti,rychlezhúštívylezl
a vola vypráhl; ne ale s ním do lesa
zašel,useklmukuschvostuakonido
hubyhovecpal.—Orá kdy hloub ji
v lese ádných pen z ji nenalézal,
vrátil se nazp t. Avšak nastojte, jak
ustrnul, vida kon samotného a vola
nikde! I volá ho, hledá, ale v l nikde.
„ imihovlkschytil, i o!“myslilsi,
vracejesekekoni,ahle-kuschvostu
vdovského visí od ko ovy huby. „Ej
bodaj a zrádca metala, i to kdo
slýchal,abykuo volazo ral!“divilse
orá , a vytáhna ko ovi z huby chvost,
kon jímnotn vyprášil.
Zatím Ondra dovedl vola k v dci a
vyrozpráv l mu, kterak to vyvedl.
,,No, veru si ty chlap stato ný a
netreba ti u u i sa,“ pochválil ho
v dce,„aleešt musíšnaostatoksvoju
silupreukáza !“-I eklmuzbojník, e
se musí ješt s druhými chlapy stav t,
jestli tak daleko jako jeden z nich
dohodí kamenem a jestli by s to byl
kámen v ruce rozma kati na prach.
Synek se tomu podvolil. - Druhý den
ráno šel si do m sta a koupil tam
homolku(syrec)aptákask ivánka;-to
si nesl dom ; kdy dom p išel, volali
ho chlapci, aby šel na házenou. - S
chutí hned k nim p istoupil, a kdy si
všickni kameny pobrali, a který výše
hodí, se stav li, tu on si vzal také do
rukykámen;alepravourukousáhldo
kapsy pro sk ivánka a rozp áhna se
vyhodil. Na míst kamene vylítl
sk ivánek tak vysoko, e vid la chasa
jen ernou kuli ku v pov t í se
mihnouti. Vysoko let l kámen z
nejedné ruky, ale chytrému synkovi
p i kli vít zství; jeho kámen tak
vysokolet l, eb hvíkdeakdyzem
dopadl. - Ješt se jednalo o to, kdo v
rucekámenrozdrtínaprach.Ozvalse
tu Ondra: „Eh ve je to nie a ko
kame rozmrvi , ale ho tak
rozma ka , obyzn hosrvátkatiekla,
to a ko!“
„A i ty znáš to urobi ?“ ptal se ho
v dce.
„Veru znám, i chcete vidie ?“ P i
t ch slovích shýbl se jako pro kámen,
zatímalevytáhlsyreczkapsy.„ a a!“
zvolal a ma kaje syrec v hrsti
ukazoval,jakmusyrovátkaskrzeprsty
te e. - Uznali ho za nejsiln jšího, a
peníze, o n se byli stav li, dostal on
všecky sám. Od té doby nebyl ji
u n m. - Jsa vyu en a maje i pen z,
znecht lo se mu býti mezi zbojníky;
opustil les a dom k otci se vrátil. „Eh synku,“ ptal se otec, „ omu si sa
nau il vo sv t ?“ „Chytrosti,“
odpov d lOndra.
„A iztohovy iješ?“
„Eh veru vy ijem, dokia je udí
sprostých,“smálseOndra.
V d din té byl pánem bohatý
zeman a ten m l krásného kon , na
kterém mu mnoho zále elo; i museli
dávati na pozor, aby se mu škoda
nestala, a v noci ho hlídati. Kdy o
tomOndraslyšel,pravil:„Eh,precaby
som ho z konice vyviedol, a o by na
omajsed li!“-Alidésetomusmália
ekli, ene,aon, eano.Islyšeotom
zeman,dalsizavolatiOndruaptalse
ho,zdaliontakchytrýje,abymutoho
kon z konírny vyvedl, by i na n m
sed li! Ondra mu odpov d l, e ano.
„Nodobre,ke tovyvedieš,dámtisto
zlatých!“ - ekl mu zeman. - Ondra
ekl, e vyvede, a odešel ze zámku.
Pánporu il eledi,abyp ísn celýden
kon st ehli, ani se od kon
nevzdalovali, a ve er aby si na n ho
šafá sám sedl, jeden eledín a mu
stojí p i hlav , druhý u chvostu, a
kdyby se n co neoby ejného strhlo,
abyvolaliopomoc.Vedneaniptá ek
nep elítlokolokonírny,abyhonebyli
vid li; kdy se za ínalo stmívati, sedl
šafá na kon , jeden hlída stál mu u
hlavy, druhý u chvostu. Pán sám se
p esv d il, zdali rozkaz jeho vypln n,
apotomteprv,kdy bylp ísn na ídil,
aby dávali pozor, sice e trestu
neujdou, upokojen šel na lo e, jist, e
se chytrákovi kousek jeho nem e
povésti.-Kdy sevzámkuvšeztišilo,
zaklepal n kdo na dvé e konírny a
hlas ozval se zvenku: „Otvort ! i
spíte?“
„Eh horký spa - ale kdo e to, o
chce?“ptalsešafá .
i ma n znáte, no bodaj vás husa
kopla,ve somjazámo nákuchárka;n siem vám od pána za kúš ok
pálenky, ebyst vrajdobrevarovali.“
Na tato slova šel jeden z hlída
otev íti a do konírny se vtáhla velká
shrbená enskápostava,nesoucvruce
velkýd bán,kterývkonírn postavila.
„Len za pohárik im daj, Zuza, vraj,
rozkázal pán, ale som sa nazdala, e
vámajviacdobrepadne.Ve javiem,
ke lovekmusícelúnochoreby ,u
sa to zíd . No hla, tu je za hodný
erpák.“ - Tak šeptajíc podala šafá i
d bán,atenserádnapil.
„Eh
prisámdušu
dobrá,“
pochutnával si šafá po notném
doušku, podávaje druhým. „No ale e
min zadriemajt .“
„Eh osamát bá ,ve st traja;a i
by sa smel opová i ten loptoš sem
prís ?-Lenpite;u i,vraj,kýmtiplú i,
hovoril naveky muoj nebohý starý
otec-Pánbuohdajmuve núslávu.Eh
boltostato ný lovekaskúsilsveta.“
„Eh, ve som ho znal!“ p isv d il
šafá a zase vzal d bán a nachýlil a
Zuza kucha ka vypravovala o svém
otci,coonvševid lav d l,ašafá pil
a hlída i pili a nemohli si dosti
vynachváliti dobrou pálenku. Zuza je
napomínala, aby jen pili, a ustavi n
pospíchala, a p ece s místa se
nehýbala. - Kone n zpozorovala, e
jsou hlída i na mol opilí a e za ínají
spáti, i ekala ješt , - a hodn tvrd
usnuli. Jak vid la, e tvrd sp jí, vyšla
zkonírny,p ineslatrlici7atupostavila
na místo kon . Šafá e polo ila pod ni,
jednohohlída epodep elakjednomu,
druhéhokdruhémukonci,dalajimdo
ruky po víchu slámy, pak tiše z
konírnyvyšlaakrásnéhokon ssebou
odvedla.
asn ráno, sotva se rozb eskovati
po alo,pánji vstal,abysepodívaldo
konírny,zdali ele hlídá.Všudebylo
ticho;vdomn ní, ejevševpo ádku,
vešel do konírny, ale jakt ustrnul,
vida tam místo krásného kon
d ev noutrdliciap iníspícíhlída e.Navzdor zlosti obdivoval ale chytrost
Ondrovu a myslil si, e mu ješt n co
ulo í. - Ráno Ondra kon mu sám
p ivedl a vypravoval mu, jak ho byl
dostal. - Pán dávaje mu slíbených sto
zlatých, pravil: „Po uj, ke ty dnes v
nocivezmešmojejpan jzlatýprst s
prsta, dám ti k týmto ešt sto zlatých,
ke nie, dáš ty mn sto zlatých; i sa
natopodberieš?“
„Nu veru sa na to podberiem“ svolil Ondra a ze zámku odešel. Pán
ale netrp liv noci o ekával. — Ve er
všeckosámprohlídl,ka dýkout,apak
šelkpanísvélehnouti.Jizbuuzav el,a
ne lehli, ješt se podíval, má-li paní
prstennaprst .Ulehli;alepánusnouti
nemohl, byl zv dav, jaké chytrosti
Ondra pou ívati bude; e by ale
vyhrátimohl,tomunamyslnep išlo,
v dy le ela paní vedle n ho, prsten
m la na prst a všude bylo
pozamykáno.
Kdy takto bd na lo i le el, na
ka dé hnutí pozorliv, slyšel u okna
šust ní;obrátíserychlekoknuavidív
okn hlavu, jako by cht la do jizby
nahlí eti.„Eh,ve tijadám,“ eklsiv
duchu pán, tiše vstal s lo e, uchopil
valašku, rychle okno rozev el a bác valaškouchlapovidohlavy, esejako
špalekdol zvrátil.
„Jaj,mu u,u sityhozabil!“zvolala
paní,probravšisezespaní.
„Veru sa nehýbe!“ pravil pán, dol
sedívaje.Uoknabyl eb íkp istavena
pod ním le el dole chlap; le el tam
jakodrúk,anisenehýbal.Kdy zeman
vid l, e se ani nehýbá, dostal strach,
aby snad p ece nebyl zabitý; i ekl to
paní, e se jde na dol podívati, a
hned také ze dve í pospíchal. - Sotva
byl venku, slyšela paní, e se zase
vrací;ip istoupilkjejímulo iašeptal
jí:„Dajmn radšejtenprst ,kebyten
loptošprecaprišol,abytihonevzal!“Panímuprstendalaaonzaseodešel.
Za chvíli p išel pán nazp t a
vypravuje paní, e ten chlap nebyl
lov k,jendošekslam nýp istrojenýa
jemu na klam od Ondry na eb ík
vystr ený. - „Ale m a neoklame,“
dodal, a p istoupna k paninu lo i,
praviljí:„No emidajtenprst ,keby
precatenbolvanprišol,abysihotyna
prst n mala!“
„Ej ve som ti ho ja dala - len pred
chví ou!“ - jistila paní. - Z stal pán
omámen státi; byl ji zase oklamán,
ne senadál.
Ráno Ondra pánovi prsten p inesl a
pánmudaldv st zlatých.
„No veru si ty chytrý chlap, no ale
sa ešt s tvojou chytros ou na kus
preuká ,“ povídal mu pán; „ke ty
dnes v noci ukradneš mojmu
správcovi kuchárku a do zámku
dovedieš,dámtivtedytristozlatých.“
„Eh, nielen kuchárku, ale i správcu
vám privediem!“ - ekl Ondra se
smíchem pánovi a vesele dom se
vrátil. - P išel dom , šel k potoku,
nachytal si rak , a kdy se hodn
setm lo, ustrojil se za and la, vzal
raky, nalepil jim na ocásky sví i ky a
šel do správcova stavení; tam je
rozsvítil a raky po stavení rozpustil.
Raci se rozlezli, kde jen mohli, a byla
plna jizba sv tla. To probudilo
kucha ku, a vidouc ty pohybující se
sv týlka,nev d la,kdesedítioddivu.
Vtomzjevilsep edníand lapraviljí:
„Pripravsa,idempreteba,puojd šso
mnou do n ba!“ - Kucha ka tomu
ihned v ila a pranic se nedivila,
bylat veliká modlá ka, a proto se
v dy za lepší jiných lidí dr ela, za
svatou, - a t od ní s krají kami
neb hali. - Pan správec se tomu
podivil, e má p ijíti jeho kucha ka za
iva do nebe; - to se i jemu líbilo.
Prosil tedy and la, aby i jeho s sebou
vzal, e on bez ní na sv t z stati
nem e.Isvoliland l,abyšelssebou
donebeisprávec.Kdy vyšlizdomu,
p ehodil Ondra p es n plachtu,
nalo iljenatrataravezljekzámku.I
vzdychali a kroutili sebou, nebo jim
hlavy jen tak odskakovaly, jak s nimi
Ondra po špatné cest ují d l, on ale
na jejich vzdychání v dy jen
odpovídal, „ e je do nebe cesta
kamenitá“.
Zeman byl vzh ru, ekal, zdali
Ondra i t etí pokus vyvede, a hle, tu
zarachotítraka vsíniaOndrastrkáse
do dve í s velikým batohem, z n ho
se vysypali pan správec a kucha ka. Zeman vida je, smál se, a se za boky
chytal, oni ale vidouce se v nebi,
jakého se nenadali, zastyd li se a
rychleutekli.
Pán vyplatil Ondrovi t i sta zlatých,
cosichytrostísvojívyd lal,aonvesel
dom sevrátilkotci,sním napotom
poctiv se ivil; chytrých kousk prý
aleješt n kolikvyvedl.
OT ECH
ZHAVRAN LÝCH
BRAT ÍCH*
Byla jedna chudobná matka a mela
t i syny a jedno mali ké d v átko;
chlapci byli ji hodní výrostkové, ale
d v átko bylo ješt mali ké, ani
neb halo,aninemluvilo.Zatonad lali
chlapci více k iku; byli svéhlaví a
rozpustilí,jak oby ejn chlapcibývají,
matka nesta ila jejich p e rozsuzovati
a nesta ila pozor na n dávati. Kde
jaká škoda, kde jaký k ik se strhl,
zajisté její chlapci p i tom byli; jestli
pak je z domu pustiti necht la, d m
div e vzh ru nohama neobrátili,
takovécapartytropili.Aniradysiu s
nimi nev d la. - Jednou pekla chléb;
její t i synkové ustavi n za ní lezli,
hn vali ji, za sukni ji tahajíce, aby jim
u dala toho chleba. Ji ji všecka
trp livost pomíjela; íkala jim, e
dostanou, a bude upe en, ale to bylo
tak, jako kdy hrách na st nu hází, oni p ece škemrat nep estali a p itom
sepralijedensdruhýmapodnohama
se jí pletli. - Nev douc ji , co s nimi
po íti, vyškrábla z dí e kus t sta,
rozválela je, jen tak p ed ohn m v
horkém popeli napochytro upekla, a
upe enou tu posušku na t i díly
roztrhnouc, hodila ji t m chlapc m,
kouc všecka rozhn vána: „Tu ho
mát ,bodajst sazhavran li!“-Sotva
taslovado ekla,chlapciseprom niliv
havranyavendve miulet li.
Jak to matka vid la, p ešel ji všecek
hn virozplakalaseplá emusedavým
a lomila rukama nad nešt stím svých
syn , je jim t kým svým zaklením
zp sobila. - Srdce její za ala lítost a
bolesthrýztianebylodne,abynebyla
synysvojeoplakávala.
Léta p ešly, a o synech ani vidu ani
slychu.-Vdom bylosiceticho,alev
duši mat in byl v ný nepokoj a
zármutek. -Mezitím vyrostlo malé
d v átko, stala se z ní hodná dívka,
krásná, ut šená, bílá jako labu ,
ervená jako r e, e jí daleko nebylo
rovné.Bylaveselá-kdeseobrátila,vše
se usmívalo, byla milá - kam p išla,
rádijivid li,bylaipracovitá,mat ina
to pravá ruka. - A e d v e tak
spokojené a milé bylo a matku
milovalo,ukrývalatatop ednísv j al
nechtíc,abysedov d la, ekdyjakých
bratr vm la.
Ne d v eti to mnohdy napadlo,
pro ona bratra nemá, kde to jich
dru kyjejíipovícemají.-Ptalasena
to jedenkráte matky, ale ta si
vzdychla, rozplakala se, ale odpov di
nedala. - Ptala se jiných lidí a ti
pov d lijí, em labratryt i, eseale
jedenkráteztratiliaodtédoby enení
onichpamátky.
Jaktod v eslyšelo,b elokmatce.
„Ach mamka moja, povídá, „ udia
povedajú, e som mala troch bratou;
povedzt e mi, kd sa pod li?“ „Diouka moja, tí išli svetom!“
odpov d lamatkaaslzejipolily.
„Nu , a na o e šli svetom? Kde e
odišli a kedy? - i sa viacej n vrá a?
Ved emiu lenpovedzte, oiakosas
nimistalo?“
„Ach nu , diouka moja, o a ako sa
s nimi stalo?“ - vzdychla matka a tu
teprvvyrozpráv lad v etivšecko,jací
byliakterakjichvhn vuzaklela,aby
zhavranili, a e budou muset sv tem
lítati,dokudjichnevysvobodí,kdojim
pokrvinejbli ší.
„Uspokojt sa, drahá máti,“ pravila
dceramatce,„najbli šiarodinasomja.
Ja puojd m, máti moja. puojd m,
vyh adám ich a vyslobodím, trebárs
bymitoak a kopadlo.“
„Ach diouka moja, n stroj e sa tak,
n stroj, lebo sa nadarmo strojíš. Ve
ích ty nenajdeš, o ko ko krajín
pochodíš. Pánboh vie, kd tí lietajú. Nu a m a i by si ba staré dni tak
zanahala,bezvšetkejochrany?“
„N banujt , máti, e vás zanahám.
Mn je súd nuo bratou mojich
vyslobodi a ja ich vyh ada a
vyslobodi musím, co by hn v
sedemdesiatej
krajin lietali,“
odpov d la dcera matce a nedala se
odmluviti, nedala, a kone n matka
dost nerada p ivolila a po n kolika
dnech na cestu ji vypravila, napekouc
jídobrýchpostruhník v.
D v e si postruhníky svázalo do
batošku, ustrojilo se do nových šat ,
batošek p ehodila si na h bet,
rozlou ilaseodmatkyašlavejménu
bo ím,kamjio ivedlyanohynesly.
Šla dlouho horami, dolinami,
pustýmicestami,acozdomuvyšla,s
lov kem se nepotkala. - I p ijde tu
ona kone n k M sí kové mate i.
„Pánboh daj š astia, pani matka,“
poklonilasejípocestná.
„Pánboh daj, diouka moja, aj tebe,“
odpov d lajídomácí,„nu kde esisa
ty tu vybehala, ve tu neslyša ani
ptá íka, ani toho vrábika, nie e by to
lovie ika.“
„Ach, nu , kde e som sa vybehala!
Prišla som sa vás spýta , i by st mi
da poveda nevedeli o troch
havranoch,
mojich
zakliatych
bratoch.“ - „O troch havranoch,
tvojichzakliatychbratochtija,diouka
moja, poveda neviem, ale do kaj,
kým muoj syn domou p íd , adaj on
bud vedie .Medzitým,abysidákzle
n schodila, skry sa tuto pod koryto,
ale e sa ani nepohni, lebo by a
muoholajzes ,keby avid l.“-D v e
vtáhlosepodkorytoased latamtiše,
aninehlesla.
Po n jaké chvíli M síc dom se
vrátil, ale jak dovnit vstoupil, hned
zvolal na matku: „Mamo fi, love ina
tusmrdí,sems ou,nachjuzjem!“
„Ach, kde e by sa ti tu love ina
vzala, ve znáš, e k nám nikdo
nechodí, to sa ti len tak vidí, e si cez
noc tuho svietil. Na, tu máš ve eru,
najedzsaapotomsioddýchni,lebosi
sadokonal.“
M síc mat inými slovy uspokojen,
sedlajedl.Jaksenajedl,za ald ímati;
- aby ím d íve zaspal, matka mu v
hlav iskala. Zad ímnul - a tu ho
matka trochu za vlasy zakrákala.
„Mamo,“ probudil se rozmrzen, „ o
ma tak kvá et ?“ -A matka mu
odpov d la: „Bola som sama kus
zadriemala a tu sa mi snilo, e sa
dakdo spytoval,
i si troch
zhavran lýchbratounevid l?“
„Ej, ozaj e vid l, ale Slunce lepšie
vidí,toíchmuo eskuorvypá i .“
„No e no, ve e len spi,“
uchlácholilahomatka.
Kdy se M sí ek vyspal, šel zase do
cesty a matka radila krásné pocestné:
„Diouka moja, tu sa n dopýtaš, ale
cho sbohom alej, touto dolinou,
popri tom potoku, tam najdeš
Slnie kovú matku, adaj ti jej syn da
poradí.“
Šlo d v e onou dolinou, bloudilo
lesem velmi dlouho, a se p ece jen k
Sluncovémate idostalo.
„Pánboh daj š astia,“ poklonila se jí
pocestná. - „Pánboh daj, diouka moja,
aj tebe! Nu , kde e si sa tu vybehala,
ve tu neslyša ani ptá íka, ani
vrábika,nie ebyto lovie ika?“
„Ach nu , drahá pani matka! Prišla
somsavášhosynaspýta , ibymida
nev d l poveda o troch havranoch,
mojíchzakliatychbratoch.“
„O troch havranoch, tvojich
zakliatychbratoch ibud vedie ,tija
poveda n muo em,alesahospýtam.
Medzitým, aby si dáko zle
nepochodila, skry sa tuto pod koryto,
lebo by a muohol aj zes , keby a
vid l.“-„Achpanimatka,ved esau
len zmilujte nado mnou, skryt ma
dakd ,kd bybolabezpe ná.“-Matka
jiskrylapodkoryto.-Sotva ejiskryla,
prišloSlunceahnednamatkuvolalo:
„Mamo, love inasmrdí,dajtejusem,
nachjuzjem!“
„Ach syn muoj, kde e by sa ti sem
lovekdostal,tosatilentakvidí, osi
tuho svietil cez d . Tu máš ve eru,
najedz sa a ahni, lebo si sa dokonal.“
Slunce dalo se mat inými slovy
uspokojiti,najedloseapochvíliza alo
d ímati.Aby ímd ívezaspalo,matka
mu v hlav iskala; jak za alo spáti,
zakrákala ho matka za vlasy. I
probudilo se a rozmrzeno obo ilo se
na matku: „Ej mamo, o ma tak
kvá et ?“
„Ve som a ja nechcela, ale som
bolaijazadriemalaatusamisnilo, e
sa dakdo spýtal,
i si troch
zhavran lýchbratounevidel?“„Kde e
by som ich vid l, ve ja do ka dého
kúta n svietim; ale Vetrík, ten všetko
predúcha, ten bud o nich skuor
vedie .“ - Vtom zase Slunce usnulo a
spaloa kránu.
Ráno vydalo se na cestu; jak odešlo,
matkavzbudilapocestnouapravilají:
„Diouka moja, muoj syn nevedel ni
poveda , ale sa ti kázal u Vetríka
ohlási , etenbud vedie .Cho teda
k n mu - i vidíš, za týmto vrchom
býva.“ -Matka Slunce d v eti cestu
p kn ukázala, vyprovodila ji a d v e
zase p es doly a lesy k V trové matce
pospíchalo, a se k ní naostatek
dostalo.
„Pánboh daj š astia, pani matka!“
poklonilasepocestná.
„Pánbohdaj,dioukamoja,ajtebe!“d kovala se jí V trova matka. „Vítaj!
Kde e si sa tu vybehala, ve tu
neslyša aniptá ika,anitohovrábika,
nie ebyto lovie ika.“
„Nu prišla som sa vášho syna
spýta , i nechyroval dakd o troch
havranoch,
mojich
zakliatych
bratoch?“
„O troch havranoch, tvojich
zakliatychbratoch?-Dobre,spýtamsa
ho, ke domou p íd , adaj e bud
vedie .Ale o e s tebou urobi , - aby
sidákozlenepochodila,muoholby a
ajzes ,ke príde.“
„Ve e ma u len, moja drahá pani
matka, dáko zachrá te, kd by ma
n dopá il,“-prosilapocestná.
I „skryla ji matka V trova pod
koryto a p ikázala, aby se ani
nepohnula.
V t ík
p išel
dom všecek
vydýchaný; - jak dom p ifu el, volal
na matku: „Mamo, mamo, love ina
smrdí,semju,nachjuzjem!“
Matkakn mup isko ila,ap kn se
kn mumajíc,pravila:„Ach love ina,
kde e by sa ti tu vzala, to a len tá
udská duchota zará a, o si velmi
tuhodúchal.Tumášve eru, osomti
prihotovila, najedz sa a potom si
ahni, aby si si oddýchol.“ - Po t ch
slovích p edlo ila mu upe eného vola
aokovvínaaV t íkseupokojil.Kdy
se byl najedl a napil, pobídla ho
matka, aby si lehl: „Dokonal si sa,
synok, po , ahni si, poiskám ti kus,
chutnejšie zaspíš.“ - ískala mu, iskala,
akdy zad ímnul,potáhlahozavlasy.
V t ík, z d ímoty se protrhnuv, zle se
na matku obo il, e ho škube. „No
len e sa utíš,“ ekla mu matka, „ve
som bola i ja zadriemala a tu sa mi
snívalo, e sa dakdo spytuval, i si
trochzhavran lýchbratouvid l?“
„Ba vid l som ich, na Sklenenom
zámku bývajú, tam ich ka dý d
vidím obletuva ,“ zabru el V t ík,
obrátilsenadruhýbokaspaldále.
Kdy se vyspal, odešel zase dúcha
po sv t . Matka jeho zvolala
pocestnou zpod koryta a takto jí
pravila: „Diouka moja, ty si sa na
velkuo podobrala. Tvojí bratia sú na
Sklenenom zámku a Sklen ný zámok
je hentam za tými horami. Ale
neviem,akosatyna dostaneš.Noale
do kaj, upe iem ti jedného ptá ika,
toho cestou zješ, ale e si koštialiky z
n ho dobre poodkladaj. - Ke prídeš
pod zámok, z tých koštialikou si
urobíšrebríkapo omvyjdešhoreku
tvojímbratom.“
Pocestná se za dobrou radu p kn
pod kovala, a kdy se ptá ek upekl,
vzalasihoašladále.Šlaop thustým
lesem, pustými cestami, kudy jí byla
V t íkova matka ukázala, a cestou
okusovala kosti ky z ptá ka a pak je
dozáponkyukládala.Podlouhéch zi
p išla kone n na Sklen ný zámek. -
Zámek ten byl velký, krásný, byl
hladký a pr hledný jako oko. Cesty
nebylo na ádné, pocestná by se na
nebyla nikdy dostala, kdyby nebylo
kosti ek. Ty ona p ed sebou kladla,
jednu nad druhou, a tak po nich
nahoru vylezla, jako po eb íku, a
oknemsedostalaš astn dozámku.
Vkro ivši do krásné sv tnice, vid la
stát uprost ed pokrytý st l a na stole
pro t i osoby p ipraveno. - „To je
ve era mojích bratou,“ pravila sama
sob ,„u n zadlhomusiaprís !“I p ikro ila k jednomu talí i, trochu
z n ho odjedla a potom skryla se pod
postel.
Za chvíli bylo slyšeti šum k ídel, na
okno sedli t i havrani, ale v tom
okam ení, jak na okno sedli, stali se z
nich p kní t i mládenci, kte í do
sv tniceposkákaliazast lseposadili.
Jaksedli,zvrtlysevšemtalí e.„Hop!“
praví nejstarší, „tu musí by dakdo z
našej rodiny; a mn aj z polieuky
dakdoodjedol!“
„Ale oby to tam, pletky, kde e by
sa ti tu vzal,“ - pravili mu brat í a
pokojn pustili se do jídla jako jindy.
Nejstarší se sice ješt dlouho p el, e
musí n kdo v zámku býti, strojil se
také, e se po ve e i podívá, ale po
ve e i se mu cht lo spát a ráno
zapomn laposnídanísbratryodlet l.
D v e z stalo po celý den ukryto;
kdy se k ve eru blí ilo, stál tu náhle
st l pokrytý a na n m pro t i osoby
p ipraveno bylo. I p istoupla k stolu,
ujedlatrochuzjednohotalí eatrochu
vínaupilazpoháru,paksezasevtáhla
pod postel. Za chvíli bylo slyšeti
t epetání k ídel, brat í se vrátili, sedli
naokno,avmládenceseprom nivše,
do sv tnice poskákali a za st l
posedali.-Jakoprvníden,takidruhý
den se jim talí e zvrtly. „Eh,“ povídá
st ední bratr, „preca si ty, brat, v era
darmo nehovoril, e tu dakdo z našej
rodiny by musí. A a a, ve mi aj z
polieuky a vína chybí. Nach sa len
najem,ve hovynajd m,kd jeakdo
je.“ - Nejmladší mu to vymlouval, ale
onsitonedalvymluvitiastrojilse, e
p jde po ve e i po zámku hledati. —
Alepove e ibylumdlen,lehlausnul
a ráno
asn odlet li, ani si
nevzpomn li. T etí ve er sestra zase z
jednohotalí eodjedla,zpoháruodpila
apojednépostelisepoválela.
Kdy se brat í vrátili a k stolu
zasedli, op t se jim talí e zvrtly. „Ej,“
povídá nejmladší, „u to preca musí
by da o vo veci. Tie taniere sa ka dý
ve er zvrtnú a u teraz mn chybí aj
polieuka,ajvíno.Ve hojavyh adám,
ke st vy naveky zabudli.“ - I sko il
od stolu, schytil me , a vtom vid l
poválenou postel. „Aj postel mi je
pová aná!“-zvolalaza alposv tnici
hledati a me em do ka dého kouta
píchati. - I pod lo e se díval; a tu hle,
pod svým lo em vid l ukryté krásné
d v e.„Aha,tusi,“vzk ikl,„po von,
po , nach vidíme, i si dobruo, i
zluo!“ - „Ach dobruo, dobruo, ve
som ja vaša sestra; prišla som vás
vyslobodi !“ pravila jim, vylézajíc ze
svéhoúkrytu.
Brat í poznavše ji, m li velikou
radost; i t šili se s ní, posadili mezi
sebe, a musela jim povídati o matce a
onijízaserozpráv liosvém ivobytía
ona jim o své cest . - Kone n pravila
jim:„Ke somsau a semzakonalaa
to ko vystála, no e mi povedzte, ako
vás mám z tohoto vášho zaklia a
vyslobodi ?“-“Jajsestranaša,“ozvali
se brat i, „ o ti to aj povieme, to ty
nevyvedieš, lebo ten, kdo nás má
vyslobodi , n smie za sedem rokou,
sedem mesiacou, sedem tý d ou,
sedem dní a sedem hodin ani slova
prehovori . Ak len slovo prere ie,
všetkoni nestojíamynave néveky
zostanemezakliati.“
„ a kojeto, a ko,“vzdychlasestra,
„aleporu enoPánuBohu,jasainato
vezmem, ke som sa raz zakonala, a
n puojd m dotedy domou, kým vás
n vyslobodím.“
Kdy brat í takovýto pevný úmysl
sest inslyšeli,v lijejínecht lizlomiti.
Aby tedy slib sv j leh eji vykonati
mohla,vyhledalijívlesedutýstromk
obývání, aby se ádným mluviti
nemusela. Sedla si tedy do toho
stromu, zatarasila se, aby ji nikdo
nevid l,abrat íjídlemjizaopat ovali.
- Dlouho, velmi dlouho v tom strom
sed la, a nikdy loví ka nevid la. Jednou ale jel lesem mladý král té
zem a cesta ho vedla práv okolo
toho stromu, kde sestra sed la. Jel
ty miko mi,jakobyhovítrnesl,atu
najednou, jak ke stromu p ijí dí, kon
jakobysebylizasekli-anedejbo e,s
místa pohnouti se necht li. Bili jich;
frkali, hrabali, vzpínali se, ale od
stromu se ivou mocí dále pohnouti
necht li.Tusko ímladýkrálsvozua
jde ke stromu. „U ja to,“ povídá,
„musímprezrie avypá i , ojetoza
strom, e sa pri om moje kon tak
duria!“ - Prohlí í ho, prohlí í, odhrne
húštinu, jí byl zatarasen, dívá se
dovnit stromu, a tu hle — vidí
krásnou, ut šenou tvá enskou. - I
prosí ji, aby vyšla k n mu ven, a
pomohl jí ze stromu vylézti. Hábo ky
její byly ji velmi chatrné, ale byla v
nichp ecetakkrásná, esekrálvšecek
do ní zahled l a si umínil za enu ji
vzíti.Kdy sejíptal,odkudje,kdoje,
jak se do toho stromu dostala, ani
sloví ka neodpov d la, a na všechny
jehootázkyledahlavoupokývalaneb
zakroutila.Kone n ptalsejí,zdaliby
necht la s ním jeti do jeho zámku, a
ona stydliv o i sklopivši, pokr ila
ramenem. Tu si ji radostn pojmul do
náru í,dovozusijiodneslanap kný
zámek vezl, v té jisté nad ji, e bude
mluviti,jaksejentrochuosm lí.
Kdy dozámkup ijeli,daljikráldo
krásných šat obléci; oble ena v
krásných šatech byla ješt krásn jší.
Odtoho asusejenv dyokoloním l,
snísebavilat šil,aleonanavšechny
jeho
otázky
jen
znameními
odpovídala, a kdy ji prosil, aby
promluvila, lahodn se na podívala,
ramenypokr íc.Ivid l, ejen má.—
To však lásce jeho nep eká elo, a
kone n ud lal, co si byl z po átku
umínil. Dal p istrojiti velkou hostinu,
sezval si hosti a slavila se nádherná
svatba. Ani p i sobáši nev sta
nepromluvila, jen pokynutím hlavy
svolenínajevodávala.
Od té doby byli tedy svoji a ili
š astn , navzdor tomu, e královna
nikdyslovanepromluvila.-Ne št stí
totodlouhéhotrvánínem lo.Spiklise
proti králi nep átelé a on musel
táhnouti do boje a krásnou svou enu
doma nechati. I dal ji do ochrany
jedné bab , která na zámku bývala, a
potom bolestn s ní se roz ehnav,
odejeldoboje.
Ta baba m la také jednu dceru,
ošklivou,onajialep ececht lakrálovi
namluviti; kdy si ale král krásnou
svoji n mou nev stu z lesa p ivedl,
všechna nad je jí zmehla. Rozhn vala se na krále, ale více ješt
na královnu, a kterak si hn v na ní
vylíti, byla jediná její myšlénka. Tuto
sejínaskytlap íle itost;stav lasekní
sice, jako by ji po samé nohy snísti
cht la, ale to byly všecko jen plané
e i, a pod berán í ko í íhal vlk. —
Královna byla samodruhá, kdy král
do boje šel; zanedlouho po jeho
odjezdu p išla do polohu a m la
krásného chlapce se zlatými vlasy a s
hv zdi kou na ele. Toho ut šeného
chlapce jí ale baba ukradla a místo
n ho št n jí podlo ila. S krásným
chlapcem b ela k oknu, chtíc ho do
vodyhoditi,vtomalelet lokolookna
havran,ababahodilahozahavranem,
volajíc: „Na si ho, havran, na!“ - a
havran chlapce uchytil a b hvíkam s
nímlet l.
Zlostná macecha hned po celém
m st roznesla, e královna št n
porodila, a i samému králi novinu tu
psala. Král se, pravda, nad takovouto
neo ekávanou zprávou zarmoutil,
proto však enu svoji nep estal
milovat. Odepsal, e se všelicos ve
sv t p ihodí a e aby jen to št n
dob e opatrovali, dokud by on se
nevrátil.
Kdy se vrátil, našel místo syna
št n a zarmoucenou nad tím
královnu; ráda by se byla z toho
podez ení o istila, a nemohla. Proto
p ece ale ml ela a král miloval ji jako
p edtím.-Zanedlouhomuselkrálzase
dobojeakrálovnukporoduseblí ící
pod ochranou zlostné baby op t
nechati musel. Co se stalo? - Stalo se
to, e baba krásného chlapce se
zlatými vlásky a hv zdi kou na ele
oknem ven mimo letícímu havranu
hodilaapaníšt n podhodila.-Potom
roznesla op t po m st novinu, e
královnašt n porodila,atoté královi
psala. — Ovšem e to krále velmi
trápilo,aleprotosep ecenakrálovnu
nehn val,akdy dom sevrátil,takji
milovaljakojindy,ani esermoutí,jí
ukázal, vida, jak i ona ustavi n
smutnájest.
Musel král pot etíkráte do vojny. I
opustil královnu op t samodruhou, a
nemaje podez ení v babu, královnu jí
doochranyodevzdal.Pot etíporodila
královna d v átko se zlatými vlásky a
hv zdi kou na ele. - Baba podhodila
jí ale kot a krásné d v átko hodila
oknem ven mimoletícímu havranu.
Potom roznesla hned novinu, e
královna ma e (ko ku) porodila, a
králi to odepsala. - Tu ji král nemohl
se hn vu zdr eti. „ alej to trpe
n bud m.Aninevravíamestod tími
potvoryrodíahibam adoposmechu
predsvetomuvedie!“-Umínilsi, eji
dázmarniti.
Kdy sezvojnyvrátil,necht ljiani
u vid ti a odsoudil ji, aby odpravená
byla. - Ona, n bo iatko, aby bratry
svojevysvobodilaanav né asyaby
ztraceni nebyli, rad ji trp la, ani
sloví ko k své obran nepromluvila,
jen oko její se prosebn k králi
obracelo, ale ten se pohledu jejímu
vyhýbal.
Vyvedli ji tedy do pole a mno ství
lidusešlosenapodívanou;m li také
na ni zlost, za n jakou bohaprázdnou
osobu ji dr íce. Ji strojil se kat, e jí
hlavusetne,vtomkdesevezme,tuse
vezme, letí havran a zdaleka k i í:
„Hop kat , stoj!“ — Kat zadr í a
havran polo í mu k nohoum
chlape ka se zlatými vlásky a zlatou
hv zdi kou na ele ka: „Tu máš
tohoto peknieho chlapca, zabávaj sa s
ním!“ - Potom uletí a kat i lidé i král
dívají se na chlapce, a si zase kat
vzpomenenasvojipráci.-Alesotva e
ke královn p istoupil, letí druhý
havran, zdaleka volaje: „Hop kat ,
stoj,“ a i ten polo í p ed n ho
ut šeného chlapce se zlatými vlásky a
zlatouhv zdi kouna ele, kamu,aby
si s ním hrál. A kat se s pot šením
díval na chlapce, i král, i ostatní lidé,
a sikatvzpomn lnasvojipráci.
Ji me nap ahoval a o málo, e by
byl královnu odpravil, která vše
vidouc promluviti nesm la, tu
najednou letí t etí havran a nese
roztomilé d v átko zlatovlasé s
hv zdouna ele.„Hopkat ,stoj!“volá
zdaleka, a slítnuv dol , polo il
d v átko p ed královnu ka: „A teraz,
sestra,vrav!“
V té chvíli sedm rok , sedm m síc ,
sedmtýhodn ,sedmdníasedmhodin
minulo, co královna svobod ní bratr
od kletby zapo ala, - a v té chvíli se
prom nili t i havrani v krásné
mládence a padli sest e kolem hrdla,
d kujícejízavysvobozeni.
„U som si bratou vyslobodila,“
promluvila královna, - „u ti teraz,
najmilší muoj, rozpoviem, pre o som
nehovorilaaako aje ibabaoklamala,
podhadzujúc mn št a a ma a mesto
krásnychd tí,ktoriesomjaporodilaa
ktorieonavonoblokomvyhádzala.“-I
vyrozprávala vše králi od po átku a
do konce a brat í jí zase pov d li, e
oni d ti její, kdy je baba ven
vyhazovala,pochytalianaSklen ném
zámku opatrovali a nyní e je sest e
p inesli.
Králepolévalyslzelítostiaradostia
pokorn prosil enu svoji, aby mu
hn v jeho a ukrutnost proti ní
odpustila, e zklamán nemilosrdn s
ní nakládal. - Ona mu mileráda
odpustila a na všecko trápení
zapomn la; v dy m la svoje krásné
d ti,svojebratryimiléhomu ezase.
Králdalvelikouhostinup istrojitia
mnoho panstva na ni pozval. P ed
hostinoudr elalesúdnadje ibabou,a
kdy host m p edlo il otázku, co by
zaslou il takový lov k, který cht l
tyry lidi zmarnit, tu všickni usoudili,
e by se takový lov k m l zabedniti
dosuduasvysokéhovrchuspustitido
propasti. - Takovýto soud byl i také
nabab zlomyslnévykonán.-Odtoho
asu il král se svojí krásnou enou a
d tmi spokojen a š astn ; ti t i brat í
jelipotomprostaroumatku,p ivedliji
na král v rozkaz do královského
domu a všechn m se dob e vedlo do
smrti.
V jednom variantu této pohádky
vypravuje se takto: Kdy sestra z
domuodešla,bratrysvojevysvoboditi,
p išla do lesa a potkala sta e ka.
Pozdravila ho p ív tiv , a kdy se jí
ptal,
kam
jde,
všecko
mu
vyrozpráv la, ptajíc se ho na radu.
Sta e ek ekl jí, e jsou její brat i na
Sklen némzámku,adaljíradu,abya
ku Sklen nému zámku dojde,
knoflí ky od ko íšku si utrhala a p ed
sebe kladla, e se jí z nich ud lají
sch dky, po kterých se nahoru
dostane.(Tensta e ekbyland l,který
m l ty bratry pod ochranou.) - Sestra
dostala se š astn do Sklen ného
zámku,našlatampokrytýst l,jídlana
n m a postele popopravené. Ujedla
jednomupolívky,druhémuupilavína,
t etímu postel pocuchala. Brat i p išli,
poznali, e tam n kdo byl, hledali a
našli sestru. - Ona si umíní, e jich
vysvobodí, a v le jí neodpadne, ani
kdy jí brat í eknou, e nesmí sedm
let,sedmm síc ,sedmtýhodn ,sedm
dní a sedm hodin ani jediné slovo
promluviti. - Jde do lesa pro leh í
zadr eníslibuatambydlívestromua
ko ínkamise ivic.Králp ijdedotoho
lesa na polova ku, najde ji, vezme s
sebounasv jzámekatakjimiluje, e
sijikone n za enuvezme.Natomá
zlost jedna je ibaba, která v zámku
bydlíasvojiškaredoudcerukrálidáti
mínila.Uvrhnevelkouzáš namladou
královnu, a kdy král do vojny jíti
musí a královna zatím do polohu
p ijde,podlo íjípsí kaakrálipíše, e
ho královna porodila. Dít za ezané v
jedné v i ukryla. Tak se to stane po
t ikráte. Po dvakráte to král odpustí
královn ,pon vad jivelmirádmá,po
t etí ká e, aby ji ze zámku vyhnali. Vyhnalijiaonašlazasedoonoholesa
a tam ila jako p edtím od ko ínk . Po n jakém ase tam král zase lovil a
našelji.P ipohledunanicítilvelikou
lítost a milost k ní a za al ji
odprošovati,avtéchvíliminulopráv
on ch ur itých sedm rok , sedm
m síc , sedm týhodn , sedm dní a
sedm hodin ur eného ml ení. Brat í
byli vysvobozeni a ona sm la
promluviti. I za ala tedy králi všecko
vypravovati, jak a co se stalo, e
je ibaba krásné její d ti za ezala, e
ona si jich ale zase vzk ísí jistou
bylinkou, kterou jí had jeden p inesl.
—Všeckotrápeníseobrátilovradost.
Zloubabudalkrálusmrtitapotom ili
ji š astn dosmrti.Vysvobozeníbrat i
nabravše si ze Sklen ného zámku
hodn bohatství, k své matce se
navrátili a state n se ivili. Podobná
t mje eská:Osedmikrkavcích.
ODVANÁCTI
M SÍ KÁCH
Byla jedna matka a m la dv dcery;
jedna byla vlastní, druhá pastorkyn .
Svojivelicemilovala,alenapastorkyni
ani hled ti nemohla, jedin proto, e
bylaMaruškakrásn jšíne jejíHolena.
- Dobrá Maruška neznala svoji krásu,
nemohla si pomysliti, kterak to je, e
se máte tak velmi na ni hn vá,
kdykoli na ni pohlédne. Všecku práci
sama pod lati musela: poklízela v
chy i, va ila, prala, šila, p edla, tkala,
trávu nosila i kravi ku samotinká
obstarávati musela. Holena se jen
strojila a na zasíní si hov la. Ne
Maruška všecko ráda pracovala, byla
trp livá, snášíc láni, h ešení sest ino i
mat inojakoberánek.
Nebylo to však nic platno, ony byly
denodednehorší,atojedin proto, e
se Maruška stávala ím dále tím
krásn jšíaHolenaškared jší.
I pomyslila matka: „Na o e by mn
to bolo, abych si ja nechávala peknú
pastorky uvdome;ke príduchlapci
na oh ady, za úbia si Marušu a
n budú chce úbi Holenu.“ - Od
toho okam ení hled ly macecha i
dcera její, jak by se ubohé Marušky
zprostily;hlademjimo ily,bilyji,ne
ona trp la a p i tom všem stávala se
den ode dne krásn jší. Takových
utrpení si na ni vymyslily, e by
state nému lov ku ani na um
nep išly. Jednoho dne, bylo to v
polovici ledna, zacht lo se Holen
v n fialek.
„Choj,Maruša,donesiešmn zhory
kyticu fialiek, chcem ich ma za
pásom,abysommohlaknim icha ,“
-rozkázalasest e.
„Jaj bo e, sestro milená, o e ti to
prišlo na um; i to kdo slýchal, aby
rostly pod snehom fialky?“ - pravila
ubohádívka.
„Ty švandro, ty gry o, ty, o e máš
vrave , ke ti ja rozká em? - Chytro
choj, a jak n don sieš z hory fialiek,
zabijem a!“ - zahrozila jí Holena.
Macecha ale Marušku uchopila,
vystr ila ze dve í a dvé e za ní pevn
zav ela. - D v e šlo ho ce pla íc do
hory. — Sn hu le elo vysoko, nikde
nebylostopy.D v ebloudilo,bloudilo
dlouho; hlad ji mo il, zima ní t ásla,
prosila Pána Boha, aby ji rad ji vzal z
toho sv ta. - Tu zhlédne zpozdálí
sv tlo. Jde po zá i, i p ijde a na vrch
hory.-Navrchuhoryho ívelikávatra
(ohe ) a okolo vatry le í dvanácte
kamen ; na t ch kamenech sedí
dvanáctemu .-T ijsoub lovousí,t i
jsoumladšíjich,t iješt mladší,atit i
nejmladšíjsounejkrásn jší.Nemluvili,
jen tiše sed li a do ohn pohlí eli. T ch dvanácte mu bylo dvanácte
m síc .Velkýse en(leden)sed lhore,
tenm lvlasyivousybíléjakosníhav
rucedr elbatyk(kyj).
Maruška se ulekla; z stala chvíli v
udivení státi, pak ale osm livši se
p istoupila blí e, prosíc: „Dobrí ludie
bo í, dajt sa mi zohria pri vatre,
zimam atriase.“
Velký se en pokývna hlavou, otázal
se d v ete: „Na o e si prišla, diouka
moja, o tu h adáš?“ - „Id m na
fialky“-odpov d laMaruška.
„Nie je as chodi na fialky, ve je
sn h!“- eklVelkýse en.
„Ej, ve ja viem, ale mi sestra
Holena a macocha p ikázaly donies
fialiek z hory. Ke ích n don siem,
zabijú m a. P kn vás prosím,
bá ikovie, povedzt e mn , kde e ích
najd m?“—TusezdvihlVelkýse en,
popošel k nejmladšímu m síci a dal
mu batyk do ruky ka: „Bra eku
(Brezne),posadnihor!“-M sícB ezen
sedl hor na kámen a máchl batykem
nad vatrou. V tom okam ení
vzplanula vatra výše, sníh za al
roztávati, stromky za aly pu eti, pod
bu kami zelenala se travi ka, v
travi ce r ov ly se poupátka
chudobek a bylo jaro. Pod k ovím
uschovány pod lístkami rozkv taly
fialky, a ne se Maruša nadálá, bylo,
jak by modrou plenu prost el. „Chytro sbieraj, Maruša, chytro!“ kázal jí B ezen. Maruša radující se
trhala,a m lavelikoukyticifialek.
Potom m sí k m p kn zad kovala
aveselepospíchaladom .
DivilaseHolena,divilasemacecha,
vidouceMarušu, ep inášífialky;šlyjí
dvé e otev íti a v n fialek po celé
chý i zavanula. - „Kde e si ích
natrhala?“ ptala se urputn Holena. „Nu vysoko tam v hore rostú, pod
krí kami; dos ich tam veru,“ pravila
Maruša.Holenavzalafialky,dalasije
zapas,von laknimsama,dalamatce
p ivon ti, ale sest e ne ekla: „Privo
si!“ - Druhý den hov la si Holena u
pece,izacht losejíjahod.-Izavolala
si hned na sestru kouc jí: „Choj,
Maruša,adonesmn zhoryjahuod!“„Jajbo e,sestromilená,kde enajd m
jahody? — i to kdo slýchal, aby pod
sn hom jahody rostly!“ - pravila
Maruša.
„Eh ty švandro, ty gry o, ty, o
budeš vrave , ke ti ja rozká em. Chytro choj, a jak n don sieš jahuod,
zabijem a!“ - zahrozila zlá Holena.
Macecha chopila Marušku, vystr ila ji
zedve íadvé ezanípevn zav ela.D v e šlo ho ce pla íc do lesa. Sn hu
le elo vysoko, nikde stopy nebylo.
Bloudilo d v e, bloudilo dlouho; hlad
ji mo il, zima ní t ásla. Tu vidí
zpovzdálí to samé sv tlo, co vid la
p ed tím dnem. S radostí se k n mu
pustila.—P išlazasektévelikévat e,
okolo ní sed lo dvanácte m sí k .Velký se en sed l hor. „Dobrí udie
bo í, dajt sa mi zohria pri vatre,
zima m a triase,“ prosila Maruša.
Velký se en pokývna hlavou, tázal se
jí: „A na o e si zase prišla, o e tu
h adáš?“
„Id m na jahody!“ - odpoví
Maruška.
„Eh ve je zima a na sn hu jahody
nerost ,“pravilSe en.
„Ve ja viem,“ smutn povídá
Maruša,„alesestraHolenaajmacocha
p ikázaly donies jahuod; jak ích
n don siem, u ma zabijú. Pekne vás
prosím,bá ikovie,povedztemi,kde e
íchnajd m?“-IzdvihlseVelkýse en,
popošel k m síci, který mu sed l
naproti, dal mu batyk do ruky ka:
„Bra eku ( ervne), posadni hor!“ M síc ervensedlnahorunakámena
máchnulbatykemnadvatrou.Vysoko
vyšlehlavatra; áremjejímroztálsníh
ve chvilce, zem se zelenala, stromy
obalily se listem, ptá kové za ali
prozp vovati, rozmanitých kvítk po
lese rozkvétalo - a bylo léto. - Pod
bu kamibílýchhv zdi ek,jakbynašil.
V ihled se ale m nily ty bílé
hv zdi ky v jahôdky, skokem zrály a
zrály, a ne se Maruška nadálá, bylo
jich, jako by krve rozlil. „Chytro
sbieraj, Maruša, sbieraj!“ rozkázal
m sí ek erven. - Maruša radující se
sbírala, a m la plnou zást ru. Potom
p kn m sí k m zad kovala a vesele
dom pospíchala.
Podivila se Holena, podivila se
macecha, vidouce, e nese Maruša
vskutkudom jahody,plnouzást rku.
- B ely jí dvé e otev íti a v n jahod
hnedpoceléchy izavanula.-“Kde e
si ích nasbierala?“ ptala se urputn
Holena.
„Vysoko v hore, dos ich tam rostie
podbu kami,“pravilaMaruša.
Holena vzala jahody, najedla se
dosyta, i macecha se najedla, ale
Marušce ne ekly: „Vezmi si jedinú!“ Zmlsala se Holena na jahodách a
t etího dne zacht lo se jí ervených
jablek. „Choj, Marušo, choj do hory,
donesmi ervenýchjablk!“-rozkázala
sest e.
„Jajbo e,sestromilená,kde ebysa
vzimejablkávzaly?“-namítalaubohá
Maruška.
„Ty švandro, ty gry o, o budeš
vrave , ke ti ja rozká em. Chytro i
do hory, a jak n don sieš ervených
jablk,veru, e azabijem!“-zahrozila
zlá Holena. - Macecha uchopila
Marušku, ze dve í ji vystr ila a dvé e
za ní pevn zav ela. - D v e
pospíchalo ho ce pla íc do lesa. Sn hu le elo vysoko, nebylo stopy.
D v e ale ji nebloudilo, up ímo
pospíchalo na vrch hory, kde veliká
vatra ho ela, okolo ní dvanácte
m sí k sed lo. Sed li tam, sed li,
Velkýse ensed lnaho e.
„Dobrí udie bo í, dajt sa mi
zohria pritejvatre,zimam atriase,“
prosila,p istoupíckohni.Velkýse en,
pokývnahlavou,tázalsejí:„Ana o e
siprišla, o etuh adáš?“
„Idem pre ervené jablká!“ odpov d laMaruška.
„Zima je; nerost v zime ervené
jablká“-odpov d lVelkýse en.
„Ve ja viem,“ odpov d la smutn
Maruška, „ale mn sestra Holena aj
macochap ikázaly,abysomdonieslaz
hory ervených jab k. Ke ich
n don siem, zabijú ma. Pekne vás
prosím, bá ikovie, povedzt e mn ,
kde eichmámh ada .“
Tu se zdvihl Velký se en, popošel k
jednomu ze starších m sí k , dal mu
batyk do ruky ka: „Bra eku (Zá í),
posadni hor!“ - M sí ek Zá í sedl hor
na kámen i máchnul batykem nad
vatrou. Vatra rud zaho ela, sníh se
ztrácel, ale stromy neobalovaly se
listem; jeden líste ek po druhém
opadával a chladný v t ík je roznášel
po za loutlém pa itu, jeden sem,
druhý tam. Nevid la Maruška tolik
rozmanitých kvítk . Po stráni kvetla
turanka, ervenaly se klin oky, v
údolích jesenka, pod bu kami rostlo
vysoké kapradí a hustý zimozele .
Maruška se dívala jen po ervených
jablkách a tu vidí vskutku jablo a na
ní vysoko mezi ratolestmi ervená
jablka.
„Chytro, Maruško, rá aj, chytro!“
rozkázal m sí ek. - Maruška radující
sezat áslajabloní;spadlojednojablko.
Zat ásla po druhé, spadlo druhé.
„Chytro,Maruška,spiechajdomou!“volal na ni m sí ek, a Maruška hned
poslechla, sebrala spadlé dv jablka,
m sí k m p kn zad kovala a vesele
dom pospíchala.-PodivilaseHolena,
podivila se macecha, vidouce, e nese
Maruška dom jablka. - Šly jí rychle
otev íti a Maruška jim dv jablka
podala. - „A kde e si ich natrhala?“ ptalaseHolena.„Vysokovhorerostú
tam, a dos ich tam. ešt ,“ pravila
Maruška.
„Apre o esiichviacn doniesla? i
si ich zjedla na cest ?“ - osopila se na
niHolena.
„Jaj, sestra milená, nezjedia som ja
ani len kúš ok. Ke som najprú
stromom zatriasla, spadlo jedno, ke
som podruhýkrát zatriasla, spadlo
druhéaviacmn trias nedali.Volali,
abychišladomou!“-pravilaMaruška.
„Bodaj a parom ubil!“ - h ešila
Holena a cht la Marušku bít. Maruša
se pustila do ho kého plá e, prosíc
Pána Boha, aby ji rad ji vzal k sob a
nedal od zlé sestry a macechy ubíti. Utekla se do kuchyn . Holena mlsná
nechala prozatím h ešení a za ala jíst
jablko. Jablko zdálo se jí tak lahodné,
ejistila,takovoudobrotu ejakt iva
neokusila. I maceše zachutnalo. Sn dly ob a zacht lo se jim více. -
„Daj mi, mamo, ko úšok, idem sama
dohory!“ eklaHolena,„tášvandraby
nám ich zase po cest zjedla. Však ja
najd mtomiestoavšetkyichzrá am,
o by ma aj volali!“ - Darmo matka
odmlouvala, Holena vzala ko íšek,
plenu na hlavu a pustila se do hory.
Matka stála na prahu, pohlí ejíc za
Holenou,jaksejítojde.-Sn huplno,
nikdestopy;Holenabloudila,bloudila
dlouho, mls ale pohán l ji dál a dále.
—Tuvid lavpozdálísv tlo.-Pustíse
k n mu. P ijde na sám vrch, kde ho í
veliká vatra, okolo vatry na dvanácti
kamenech sedí dvanácte m sí k .
Holena se zalekne; hned se ale
vzpamatuje, p istoupí blí e k vat e a
vztáhne ruce oh áti se. Neptá se
m sí k : smím se zohria i nesmím,
aninan nepromluví.
„Na o si prišla, o e tu h adáš?“
mrzut zeptalsejíVelkýse en.
„Na o e sa ma spytuješ, ty starý
blázon, ty, netreba ti vedie , kd
id m,“ odsekla urputn Holena,
odvrátila se od vatry a šla do lesa. Velký se en svraštil elo a batykem
máchlnadhlavou.—Vtomokam ení
zachmu ilo se nebe, vatra nízko jen
ho ela, sn h za al se sypati, jak by
cíchurozsypal,ledovýza aldutivichr
po ho e. Holena nevidí na krok p ed
sebe; bloudí, bloudí, padá do záv jí,
oudy jí slábnou, k ehnou. - Ustavi n
sn hsesype,ledovývítrduje,Holena
h ešínaMarušu,naPánaboha.-Oudy
jí v teplém ko ichu mrznou. - eká
matka Holenu, vyhlí í z okénka,
vyhlí í z p eddve í, nem e se dcery
do kati. - Ubíhá hodina za hodinou,
Holena nep ichází. - „ i jej tak jablká
zachutnaly, esajejodnichnechce- i
o? Musím ja sama opá i , kd je!“ pomyslila si kone n macecha, vzala
ko íšek, plenu na hlavu a za Holenou
se pustila. - Sn hu plno, nikde stopy.
Volala Holenu, nikdo se jí neozýval. Bloudila, bloudila dlouho, sn h se
sypal,ledovývítrdulpoho e.
Maruša uva ila ob d, spravila
kravi ku, Holena ani macecha
nep ichází. - „Kde e sa tak dlho
zabávajú!“-povídásiMaruška,sedajíc
kp eslici.-Ji jeplnév etánko,ji sev
jizb setm lo,aHolenaanimacechase
nevrací. - „Jaj bo e, o e sa im
prihodilo,“ - stýská si dobré d v e a
úzkostliv ven okénkem se dívá. —
Nebeset pytí,zemsesvítí— lov ka
nevid ti.Smutn zavíráokénko,ud lá
k í ek a modlí se za sestru a matku. Ráno eká se snídaní, eká s ob dem,
ale nedo eká se ani Holeny ani
macechyvíce.—Ob vho ezmrzly.Z stala dobré Marušce chy ka i
kravi kaikousekpole,našelsektomu
i hospodá , a dob e bylo jim ob ma
íti,vpokoji.
ERNOK A NÍK*
Byl jednou jeden starý lov k a ten
m ljednohosynka; ebylaleji velmi
starý a p itom chudobný, nemohl
synka svého déle iviti. - Jedenkráte,
kdy se nad svojí psotou roz a obil,
oslovil svého synka takto: „Synku,
muoj synku, vidíš, e som ja u velmi
starý, robi viac nevládzem, obra sa
hanbím a zagazdovaného ni nemám.
-Ty si u odrástol, musíš si ty sám u
dosvetapo ivnos h ada audakoho
slú i .“
„Noveru,muojdrahýot e,“odpoví
mu syn, „to ja uznávam a dávno som
u natomyslel.V a nejapuojd mdo
slu by,lebokrémtohobysomráddo
svetaís .“
Pokrátkém asevybralsestarýotec
isesynkemnacestu.Jakkolistár,cht l
p ecesynkasvéhop eshoryalesydo
té slu by dovésti. I šli tedy spolu, a
p išlijednohodnedohustéholesa,ke
skále,naní vid lijednohosamotného
lov ka sed ti a ísti z veliké knihy. Tobyl ernokn ník.
„Pánboh daj š astia!“ pozdravili ho
pocestní.
„Pánbohdajivám;kde eid t ,starý
ot e?“
„Vediem tuto synka do sveta a rád
bysomdákuslu bumuvyh adal,aby
sada nau il,“odpov d lstarý.
„Kde ebud t synkavodi dosveta,
nahajt ho pri mn “ -pravil mu
ernokn ník.
„A i ho prímet ?“ s radostí zvolal
sta ec.
„Ej veru ho primem, bud mi
posluhova . Ale o e mi za to dáte,
ke hoaju i budem?“
„Ach o e by vám dal, ve som ja
chudobný otec, nemám sám, o bych
doústpolo il,“-pokr ilramenystarý.
„No viet o,“ ekl ernokn ník,
„za sedem rokou ho bud m u m a
dr a a bud m ho u i , ale o sedem
rokou príd t , ak si ho poznáte, bud
váš,aleaknie,taksihojanave nos
zadr ím!“
„Nodobre,“pravístarýotec,„ke je
u tak, nach bud “ -ale sám u sebe si
myslil:„Co ebytobolazarobota,aby
som si o sedem rokou syna nev d l
pozna ?“Nechaltedysynkaveslu b
u ernokn níka a sám se odebral
dom . — Doma se mu to ovšem v
hlav rozle elo a ustavi n si myslel,
jakonsynkapoznáapro byhonem l
poznati, a kone n ho napadal strach,
e ho snad p ece nepozná. No ale
nechme ho, sta e ka, a ohlédn me se
posynkovi.
ernokn ník se prvn synka ptal,
zná-li íta ,alev rumusynekpravdu
pov d l, ka, enezná.
„No, ke neznáš, dám ti robotu!“
ekl mu ernokn ník a zavedl ho do
jedné jeskyn . - V jeskyni byly dv
jizby;vjednévid lsynekpokrytýst l
pro dv osoby a jídlo p ipravené, v
druhé jizb bylo plno kn h: „Tuto, i
vidíš tieto velké knihy, budeš ich od
prachu obmeta . - Ke sa ti dakedy
táto robota zunuje, zazvo na tento
zvon ok,apribehnútichlapcistebou
hra . Oni ti budú píska , spieva ,
veselé kúsky vyvádza , a muo eš s
nimihra dovuole.“-Pot chslovech
sedli spolu ke stolu, a kdy se najedli,
ernokn ník odešel n kam na daleké
cesty a synek pustil se do vykázané
mupráce.
Kdy ten milý synek ty knihy den
jak den od prachu istil, bývala mu
ovšem dlouhá chvíle — a tu on
nezazvonil na zvone ek, ale rozev el
jednuknihupodruhé,dívalsedonich
apomaluu ilse íta ,a seinau il.Jak um l íta , tu si potom z kn h
vy ítal všechny
ernokn níkovy
arod jstva.
Kdy poroce ernokn níkdom se
vrátil a knihy v po ádku vid l,
pochválil ho za jeho po ádnost a
daroval mu dukát. - Synek ale prosil,
i by sm l na krátký as bídného otce
navštívit a ten peníz mu donésti. -
Odpustil ho ernokn ník, aby otce
navštívil. - S radostí b el milý syn k
svému starému otci a našel ho doma
na lavici sed ti, velmi zamyšleného. „Ehot emuoj, o etakdumáte?“ptal
seho.
„Ojmuojsynku,“odpovímusta ec,
„ak e by som n dumal, ve sa ja
bojím, e a za sed m rokou
nepoznám!“
„Ehzatosanetrápte;ke mapríd t
poznáva , tak ma ernok a ník na
holuba spraví, ale ja si sadnem s
druhými holubami na strechu a
bud m v tre om rad sedie . Tak len
dobre pozorujte, ke uvidíte, e má
dajedon holub krídlo ovesenuo, to
muo t vedie , e to ja bud m, a len
natohouká te.“
Starý otec se tedy uspokojil a synek
zase nazp t k ernokn níkovi se
odebral. - Sotva e se navrátil,
ernokn níkodešelop tnacestyaon
z stal p i knihách sám. istil je jako
p edtím, p itom piln v nich ítaje. ernokn ník byl po ka dé, kdy ze
sv ta se vrátil, se svým sluhou velmi
spokojen.
Minulo sedm let: starý otec vzal si
do ruky vatrál a šel kulhaje k
ernokn níkovi pro svého syna. „No, prišol som si pre syna!“ pravil,
p ijdanamísto.
„No e no,“ odpoví ernokn ník,
„sed m rokou minulo, prauda; no tak
sihovezmite,aksihopoznáte,tamto,
h a, sedí na streche! Ale ak si ho na
prvýraznepoznáte,zostan primn .“
- Starý otec op el se o h l, hledí na
k d lholub nast ešesedících,hledía
poznávásyna,ahle,u hopoznal.
„Aha“ - ukazuje radostn vatrálem
na st echu, „tamto je muoj syn, ten
krajný v tre om rad , o to kríd lce
ovesil!“
„Prauda, prauda, uhádol st “ mrzut propoví ernokn ník. - Kdy
sialeotecsynaprosil,abymuhotedy
dal,tuseza alvšelijakvymlouvati, e
je holubem, e ho nem e hned na
lov ka spraviti, a e ho za krátký as
dom pošle. Musel tedy starý otec
bez syna dom odejíti, jakkoli mu to
t kobylo.
ernokn níka to velmi mrzelo, e
mádátisynkanazp t,akdo ví,coby
byl s ním d lal, ale chytrý ji syn
vyhlídl si as, a jak ernokn ník z
domu odešel, tu vzal mu knihu, v ní
m l
všechny
arod jstva
zaznamenány, a dal se v út ky dom
zastarýmotcem.Dohonilhonacest .
„Nu muoj synku, i si sa
vyslobodil?“ zvolal radostn starý
otec.
„Ejverusomu tunaslobod ,aešte
sommuiknihuvzal!“
„No len, synku, aby si za u draho
nezaplatil,“pravilotecstarostliv .
„Oj, o e by zaplatil, ve som ja
ve ší ernok a ník ako on sám. Ale
viet o,ot e,stravanámvyšla,ajasa
preca len bojím,
e ma ten
ernok a ník bud nahá a , tak sa j a
urobím na peknú paripu a vy si na
m a sadnite a cho t ma tam do tej
osadypredáva .-Ke mau predáte,
vezmit emidolukantár,leboke ho
na mn zabudn t , nikdy sa viac
nenavrátím.“
Spravil se tedy synek krásným
kon m,otecsinan hovysedlajelna
n m do blízké osady, kde byl práv
trh.Hnedsekupciokolon hosb hlia
ptaliseho,zajakoucenubykon toho
cht l dáti; on jim ekl: „Za štyri sto
zlatých!“ - Ale se p ece jen ten k
zdálkupc mdrahýmbýti,a tup ijde
ernokn ník; jak se na kon podíval,
hnedv d l,jakýtok .
„ o estojítáparipa,starýot e?“ptá
sehned.
„Oj veru ju od štyri sto zlatých
nedám,“ odpov d l starý, který
ernokn níkanepoznal.
„Ale inespustíteni ?“
„Oj veru ani babku,“ ujiš oval starý
otec.
„No,ke jetak,jetak,tumát štyri
sto zlatých!“ - a ernokn ník hned
starci peníze do ruky polo il. - Starý
otec pustil se do po ítání pen z,
nevzpomn l na slova synkova, a
ernokn ník uchopil ho za uzdu,
vyšvihnul se na a ten tam ují d l. —
Byl náramn rozlít n a p ímo zamí il
do nejbli ší osady ke kovárn .
„Ková u, kuj dvacentové podkovy a
rozpálené pribíjaj tejto paripe!“
rozkazoval ernokn ník, kdy byl u
kovárny s kon slezl a za uzdu ho u
studnice uvázal. - Ková hned šel
chystati si elezo a ernokn ník také
šel do kovárny p ihlí eti, aby se vše
po ádn stalo. — K z stal venku
sám a rád by se byl uzdy zprostil. Tu
vyb hla z domu dív ina se d bánem
provodukstudnici.
„P kn a prosím, diou i ka,
povol e mi trochu kantár, bud m na
t ba všetkým dobrým pameta “ prosilk dív inu.
„Eh vda n ti to urobím,“ pravila
dív ina, postavila d bán a uzdu mu
povolila. - Jak mu ji povolila,
sešuchnul si ji o sloup docela s hlavy,
p etvo ilsevholubaam ikemzdvihl
se do pov t í. D v e u studnice s
podivením se ohlí elo po koni, ale
ernokn níkv d lji také,cosestalo,
a dob e vid l holuba v pov t í let ti. I
ud lal se jest ábem a za ním. - Ubohý
holub, o málo, e by ho byl jest áb
ulapil, vtom vid l ješt v as v
královském dom u okna sed ti
královskou dceru a co krásný zlatý
prsten pustil se jí do l na. - I
zaradovala se velmi královská dcera
nad tím prstenem, nebo byl
p ekrásný, a hned b ela k svému
chorému otci ukázati mu, jaký to
prstendol najíspadl.-Chorýkrálse
tomu divil, ale také se z toho t šil,
kv lisvémilédce i.-Acospoluotom
prstenu hovo í, oznamuje sluha, e se
hlásí jakýs cizí léka , který praví, e
chorému králi zdraví navrátí. - Král
dalhnedtoholéka eksob zavolatia
state n ho p ivítali, a to byl ten
ernokn ník. - Královská dcera hned
sehoptala,zdalibyjíotcevylé il.
„Veru by ho vylie il,“ pravil
ernokn ník,o inespúšt jesprstenu,
který m la královská dce na prstu,
„veru by ho vylie il, keby st mi dali
tenprst , omát namalomprst .“Králova dcera necht la ho zprvu dáti,
ale eotcesvéhomilovalaa esebála,
aby v té chorob neum el, slíbila, e
muhodá,jestlijíotcevylé í.
ernokn ník nepot eboval mnoho
lék , netrvalo to dlouho a král se cítil
jako zdráv; ernokn ník ádal o
prsten.Tu jak mu ho z vd nosti podávala,
vypadl jí z ruky a v okam ení se na
drobné zrnka prosové rozsypal. — V
té chvíli se ale ernokn ník v holuba
p etvo il a za al zrnka zobati, jedno
ale královská dcera pristúpila, a jak
holubujejínohyseoctnul,ud lalsez
toho zrnka jest áb, holuba chytil a na
kusy
roztrhal.
—
Bylo
po
ernokn níkuajehokunštech.
Z jest ába se ale ud lal krásný
mládenec, který se královské dce i
poklonil a jí d koval. - Král, který byl
vše to s podivením pozoroval a vše si
od n ho vypráv ti dal, pravil mu
kone n : „No, ke si ty v d l
ernok a níkaprevies azmámi ,jati
tútomojudcéruza enupris ubujema
po mojej smrti celé krá oustvo ti
nahám.“
Tak se i stalo. Synek vzal si královu
dceru za enu, starého svého otce si
vyhledal a k sob vzal, a tak ili
dlouhá léta pospolu š astn , a kdy
jim otcové odum eli, kralovali sami
dálevsvatémpokoji.
OHLOUPÉ EN
Byl jeden mu , který m l enu
hloupou zrovna dost. Jednoho dne
ptala se mu e: „A na o e ti tá múka
hore na padláši a tolko brau oviny a
slaninyvkochu?“
„ i vieš, eni ka,“ odpov d l mu ,
„túmúku,a bud treba,zamiesišatá
brau ovina a slanina bud na
kapustu.“
„A o e to máš v tom starom
hrn okupodlo om?“
„Ej to sú tekvicové jadrá; a pojede
ztad to hrn iar, vy aríme ich za nový
hrn ok“- eklmu .Bylytoalepeníze.
-Mu ale znaje, e nemívá ena jeho
všechp tpohromad ,necht ljíto íci.
- Druhý den ráno, kdy odcházel do
práce, kázal, aby mu vy istila šaty a
všeckodopo ádkuuvedla,ve er ese
vrátí.
„Vy istím,mu i ku,všetko,nestaraj
sa“-ujiš ovala ena.—Mu odešel,a
sotvabylpry ,jelokolochalupyhrn í
s plným vozem hrnc . - ena jak ho
spat ila, uchopila rychle zpod lo e
starý hrnec s domn lými jádry, a
vyb hnouc p ed dvé e, volala na
hrn í e: „Hej, lovie ku, lovie ku,
akajt !Id msvamina ary.“
„A na o e, eni ka, chcete ari ?“
ptalsehrn í .
„Tutonatekvicovéjadrá,dlhou ich
muoj mu pre vás nahával, aby st
námdalzan novýhrn ok.“—Hrn í
vida místo jader peníze, v d l hned,
jakého to má p ed sebou kupce. - I
chválil jádra, e jsou p kná, a slo il
en rychlesp lvozuhrnc ,nad ím
se ona velmi pot šila. Hrn í s pen zi
odjela enahrnkynastrkalanak lyu
plotu, jeden vedle druhého. - Jeden
mali ký se jí tam nevešel, i za ala
volati na ostatní hrnky: „Poši t sa,
poši t , i nevidíte, e n má ten
mali ký mesta?“ - a kdy necht ly
hrnce uhnout, vzala palici, a jak
mlátila, tak mlátila do nich, a st epy
dalekolítaly.-Kdy jevšeckyrozbila,
nastr ilanak ltenmali kýavelmisi
libovala, kterak dob e to vyvedla. Potomšladokuchyn ,sundalamasoz
komínu, vzala i slaninu, všecko
odnesla do zahrady a pokladla tím
hlávkyzelí.-Netrvalotodlouho,p išli
psi a se rali maso i slaninu. I rozlítila
senan ena,vzalakyjazezahradyje
vyhnala, ale svého vlastního chytila,
dovedladosklepaap ivázalak epuu
sudu. Pes se trhal, a vytrhl ep a
utekl, ena ale, vidouc, jak se víno ze
suduvalí,b elanap dupromoukua
všecku ji do toho zamísila. - Kdy to
všecko tak dob e vyvedla, vzpomn la
si ješt , e má mu ovi šaty istit. Šla
tedy do komory, vynesla všecko jeho
šatstvo, kabáty, nohavice, apky, kde
co bylo, naházela to do necek, sva ila
vodu, namydlila a p kn spa ila. Kdy to všecko p kn vypa ila,
vyprala a vyplakala, pov sila to na
plot.Zanedlouhop išelmu dom .-I
šla mu hned vst íc aza ala,
vypravovat, co p es celý den d lala a
jakvšeckop kn dopo ádkuuvedla.Mu ovi ovšem p i jejím vypravování
vlasy vstávaly - i nev d l, co jí má
ud lat, má-li ji zabít, nebo vyhnat, i
cosní.
„Ej eno,paromtidoduše,ve sity
sprostá ako baraní roh!“ - zvolal pln
zlosti a za al jí vykládat, co ud lala, „ale u darmo“ - dolo il po krátkém
rozmyšlení - „teraz len chytro choj, i
dohoníme toho hrn iara. Ty i na
avý, ja id m na pravý bok; jestli ho
uvidíš skorej, zavolaj na m a, jestli ja
ho skorej uvidím, zavolám na t ba.“ Rozešli se. -Za malou chvíli za ala
ena k i eti: „Hej, hej mu u, chytro
pobe , u ho mám, toho p uhauca!“ Mu b el o p ekot, a kdy p ib hl k
en , vid l, e dr í obejmutého
hastroše,kterývzelístál.„Jajbo e,u
to do porazenia s tou hlúpou enou!
Co ejabud ms ourobi ?“-Kdy si
tak vzdychal, napadla mu dobrá lest.
— „ eni ka,“ pravil jí hlasem zcela
pokojným a up ímným, jako by se
nebylo nic stalo, „ eni ka, i si
nepo ula, ebud vojnasTurkoma e
musiaaj enydooh a?“
„Jaj b da, mu i ku - a i naozaj?“
zvolala ena,plnastrachu.
„Nu verunaozaj-a ibysisabála
ís na Turka?“ „Bodaj skapal pohan veru by som sa bála.“ „Nu, neboj sa,
ve a ja skryjem, e a nenajdu.“
„Ach, skry e ma, skry, mu i ku,“
prosila enaamu vzaljizarukuašel
s ní do lesa. V lese vykopal hlubokou
jámu, enu do ní dal a zahrabal a po
krk, tak e jí jen hlavu vid ti bylo. —
Mu alenatrhalmechu,nasbírallistía
p kn jí hlavu oblo il a zasypal. Potom p ikázav jí, aby se tiše a
pokojn chovala,odešeldom .- ena,
n borka,sed lajakope ,aninehlesla;
p išla noc a ona v dy trp liv sed la,
myslíc, e to tak musí býti. Tu
najednou slyší hlasy a vidí sv tlo se
míhat a blí a blí e p icházeti. Byli to
zbojníci, vracející se z zboje. — Kdy
p išli a k ní, zastali a v dce pravil:
„Tutosmeistíatumuo meajpeniaze
ráta . Dajt e to svetlo na ten pa ez!“
Ten parízek, na n j si zbojníci sv tlo
dali, byla ale enina hlava. - Chvíli
hodnou to trvalo, zbojníci m li p ed
sebou hromádku zlatých pen z le eti,
an se tu nedaleko nich ozývá.
bolestné: „Jaj, jaj, jaj!“ I popadl je
všecky strach, zhasli sv tlo, peníze
rozházeliapry utíkali,copárasta ila.
Jajkání to p icházelo od zakopané
eny; sv tlo, které doho í válo, za alo
jí páliti hlavu, a nemohouc se déle
zdr eti bolestí, vzdychla si, co
zbojníky tak polekalo, e se dali na
út k a více se nevrátili. - Mu asn
ránovstal,nedalomutopokoje,cota
enavlesed lá,bylomujíp ecelíto,i
vzchopil se a šel do lesa. - Kdy ho
vid la enap icházeti,volalaradostn :
„ amu i ku, isomtinevyrobilaviac
pe azí, n som dala za hrn oky?“ - a
tumupovídala,jaksesníd lo.-Mu
vida hromadu zlatých pen z, odpustil
en vše, rychle ji vyhrabal a dom
odvedl.-Koupilisizasemouku,víno,
vep ovinu a slaninu, koupili si i nové
šatstvo a novou chalupu -, a e m li
hodn pen z, m li, jak se samo sebou
rozumí, také napotom oba dva dost
rozumu.
VARIANTY
Odvanáctim sí kách
Pohádkaslovenskázokolí
tren ínského
Bylajednamatka,am ladv dcery;
jedna byla vlastní, druhá pastorkyn .
Svoji milovala velmi, na pastorkyni
ani hled t nemohla, jedin proto, e
byla Maruška krásn jší, ne její
Holena.-DobráMaruškaneznalasvoji
krásu, nemohla si pomyslit, kterak to
je, esemateratakvelminanijeduje,
kdykolv k na ni pohlédne. Všecku
prácisamapod latmusela:poklízelav
chý i, va ila, prala, šila, p edla, tkala,
trávu nosila i kravi ku samotinka
obstaratimusela.Holenasejenstrojila
a na zasíní si hov la. Ne Maruška
všecko ráda pracovala, byla trp livá,
snášíc láni, h ešení sest ino i mat ino
jako ten beránek. -Nebylo to však nic
platno,onybylydenodednehorší,to
jedin proto, e se stávala Maruška
ím dále tím krásn jší a Holena
škaredej ši. I pomyslila matka: „K
emu by to bylo, abych si nechávala
p knú pastorkyni v dom , kdy není
moje dcera taká. Prijdú chlapci na
ohledy,zamilujúsiMarušu,nebudese
jim Holena líbi .“ Od toho okam ení
hled ly, jakby se ubohé Marušky
sprostily; mo ily ji hladem, bily, ale
ona trp la, a stávala se den ode dne
krásn jší. Takových trápení si na ni
vymyslily, e by state nému lov ku
ani na um nep išly. — Jednoho dne,
bylo to v polovici velkého se ena
(ledna), zacht lo se Holen v n
fialek.„JdimiMarušo,jdimidonés s
hory (lesa) kytici fialek, dám si je za
pas, budu k nim icha “ rozkázala
sest e.-“JajBo e,sestromilená,co eti
to prišlo na um; neslyšela jsem, aby
rostly pod sn hem fialky!“ pravila
ubohá dívka. - „Ty švandro, ty gry o,
tybudešodmlúva ,kdy tijározká u?
Hnedp jdešdohory,ajaknedoneseš
fialek, zabijú t !“ zahrozila Holena. MacechachopilaMarušku,vystr ilaze
dve í, pak dvé e pevn zav ela. D v e šlo ho ce pla íc do hory. Sn hu
le elo vysoko, nikde nebylo stopy.
D v e bloudilo, bloudilo dlouho; hlad
ji mo il, zima ní t ásla, prosila
Pánaboha, aby ji rad ji vzal z tohoto
sv ta.Tuvidízpovzdálísv tlo.Jdepo
zá i,ip ijdea navrchhory.Navrchu
horyho ívelikávatra(ohe ),okoloní
le í dvanácte kamen , na t ch
kamenech sedí dvanácte mu . T i
jsou b lovousí, t i jsou mladší jich, t i
ješt mladší, a ti t i nejmladší jsou
nejkrásn jší.Nicnemluvili,jentaktiše
do ohn pohlí eli. -T ch dvanácte
mu bylo dvanácte m síc . Velký
se en(leden)sed lhor;tenm lvlasyi
vousybíléjaksn h.Vrucedr elpatyk
(kyj).Maruškaseulekla,z stalachvíli
v udivení stát, pak ale osm livši se
p istoupila blí e, prosíc: „Dobrí ludi
bo í, nechte mne ohria se pri vatre,
zima mnu t ese.“ -Velký se en
pokývnuvhlavou,tá ese:„K emujsi
prišlo d v e sem, eho tu hledáš?“ „Jdunafialky,“odpov d laMaruška.„Není na ase, chodi na fialky, kdy
je sn h,“ ekl velký se en. - „Vím to,
vím,“ pravila smutn Maruša, „ale
sestra Holena i macecha p ikázaly,
donés fialek s hory; jak nedonesu,
zabijú mne. Prosím vás p kn
ba íkové, pov zte mn , kde e jich
najdu?“ — Tu se zdvihl velký se en,
popošel k nejmladšímu m sí ku, dal
mu patyk do ruky, ka : „Brat eku
b ezne,posednihor!“-M sí ekb ezen
sedl hor na kámen, a máchl patykem
nad vatrou. V tom okam ení zaho ela
vatra výše, sn h za al roztávat,
stromky za aly pu et, pod bu kami
zelenala se travi ka, v travi ce
r ov lysepoupátka,chudobkyabylo
jaro. Pod k ovím uschovány pod
lístkami rozkvétaly fialky, a ne se
Maruše nadálá, bylo jich, jakby
modrou plenu prost el. „Chytro
(rychle) sb raj Maruša, chytro!“
rozkázal b ezen. Maruša radující se
sbírala, a m la velikou kytici fialek.
Pak m sí k m p kn zad kovala, a
pospíchala vesele dom . - Divila se
Holena, divila se macecha, vidouce
Marušu,kteraknesekyticifialek;šlyjí
dvé e otev ít, a v n fialek po celé
chý i zavanula. - „Kde e jsi jich
nasbírala?“ptalaseurputn Holena.“Vysoko v hore, tam rostú pod
krí kami, dost jich tam,“ pravila
Maruša. - Holena vzala fialky, dala si
je za pas, von la k nim sama, i matce
dala p ivon t, sest e ne ekla ani:
„p ivo si.“ - Druhý den hov la si
Holenaupece,izacht losejíjahod.„Jdi mi Marušo, jdi mi donés s hory
jahod!“ rozkázala Holena sest e. - „Jaj
Bo e, sestro milená, kde e najdu
jahod. Neslyšela jsem, aby pod
sn hem rostly jahody,“ pravila
Maruša. - „Ty švandro, ty gry o, ty
budeš odmlúva , kdy ti já rozká u?
Chytro jdi do hory, jak nedoneseš
jahod,v ru et zabijú!“zahrozilazlá
Holena. — Macecha chopila Marušu,
vystr ila ze dve í, pak dvé e pevn
zav ela. D v e šlo ho ce pla íc do
hory.Sn hule elovysoko,nikdestopy
nebylo. Bloudilo d v e, bloudilo
dlouho;hladjimo il,zimanít ásla.Tu
vidízpovzdálítosamésv tlo,cop ed
tímdnem.Sradostísekn mupustila.
P išla zase k té veliké vat e, okolo ní
sed lo dvanácte m sí k . Velký se en
sed l hor. „Dobrí ludi bo í, nechte
mne ohria se pri vatre, zima mnú
t ese,“prosilaMaruška.-Velikýse en
pokývna hlavou tá e se: „K emu jsi
op t prišla sem, eho tu hledáš?“ „Jdu na jahody,“ odpoví Maruša. „Nenína ase,chodi najahody,kdy
jesn h,“pravívelkýse en.-„Vímto,
vím,“ smutn povídá Maruša, „ale
sestra Holena i macecha p ikázaly
donés jahod; jak nedonesu, zabijú
mne. Prosím vás p kn ba íkové,
pov zte mn , kde e jich najdu?“ Zdvihl se velký se en, popošel k
m sí ku, který mu sed l naproti, dal
mu patyk do ruky, ka: „Brat eku
ervne, posedni hor!“ — M sí ek,
krásný erven sedl hor na kámen,
máchnul patykem nad vatrou. V tom
okam ení vyšlehla vatra vysoko;
árem jejím roztál sn h ve chvilce,
zem se zazelenala, stromy obalily se
listem, ptá kové za ali prozp vovat,
rozmanitýchkvítk poleserozkvétalo
a bylo léto. Pod bu kami bílých
hv zdi ek,jakbynašil.V ihled seale
m nily ty bílé hv zdi ky v jahôdky,
skokemzrályazrály,ane seMaruška
nadálá, bylo jich v zeleném pa itu,
jakby krve rozlil. - „Chytro sb raj
Maruša, chytro!“ rozkazoval erven
m sí ek. Maruša radující se sbírala, a
m la plnou zást rku. Pak p kn
m sí k m zad kovala a pospíchala
vesele dom . Podivila se Holena,
podivila se macecha, vidouce, kterak
nese Maruša v skutku jahody, plnou
zást rku.B elyjídvé eotev ít,av n
jahod po celé chý i zavanula. —
„Kde e jsi jich nasbírala?“ ptala se
urputn Holena. - „Vysoko v hore,
dost jich tam roste pod bu kami,“
pravilaMaruša.-Holenavzalajahody,
najedla se do sytá, i macecha se do
sytá najedla, Marušce ne ekly ani:
„vezmisijedinú.“-ZmlsalaseHolena
na jahodách, zacht lo se jí t etího dne
ervených jablek. „Jdi Marušo, jdi do
hory, dones mi ervených jablek!“
rozkázala sest e. - „Jaj Bo e, sestro
milená, kde e by se v zim jablka
vzala?“ namítala ubohá Maruška. „Ty švandro, ty gry o, ty budeš
odmlúva , kdy ti já rozká u? Chytro
posp š do hory, jak nedoneseš
ervených jablek, v ru e t zabijú!“
zahrozila zlá Holena. - Macecha
uchopila Marušku, vystr ila ze dve í,
dvé e pak pevn zav ela. D v e
pospíchalo ho ce pla íc do hory.
Sn hu le elo vysoko, nebylo stopy.
D v e ale nebloudilo, šlo zp íma na
vrchhory,kdeho elavelikávatra,kde
sed lodvanáctem sí k .-Sed litam,
sed li, velký se en sed l hor. - „Dobrí
ludi bo í, nechte mne ohria se pri
vatre, zima mnú t ese,“ prosila
p istoupíc k ohni. - Velký se en,
pokývna hlavou, tá e se: „K emu jsi
op tprišla, ehotuhledáš?“-„Jdupro
ervená jablka,“ odpov d la Maruška.
- „Není na ase,“ ekl velký se en. „Vím to, vím,“ pravila smutn
Maruška, ale sestra Holena i macecha
p ikázaly donés s hory ervených
jablek;jaknedonesu,v rumnezabijú.
Prosím vás p kn ba íkové, pov zte
mi, kde e jich mám hleda ?“ -Tu se
zdvihlvelkýse en,popošelkjednomu
ze starších m sí k , dal mu patyk do
ruky ka:„Brat ekuzá í,posednihor!“
- M sí ek zá í sedl hor na kámen, i
máchnul patykem nad vatrou. Vatra
rud zaho ela, sn h se ztrácel, ale
stromy neobalovaly se listem; jeden
líste ek po druhém opadával, a
chladný v t ík je roznášel po
za loutlém pa itu, jeden sem, druhý
tam.
Nevid la
Maruška
tolik
rozmanitých kvítk . Po stráni kvetla
turanka,
ervenaly se klin oky
(karafiatky), v údolích jesenka, pod
bu kamirostlovysokékapradíahustý
zimozele .—Maruškasedívalajenpo
ervenýchjablkách,atuvidívskutku
jablo a na ní vysoko mezi ratolestmi
ervená jablka. - „Chytro Maruško
zat es, chytro!“ rozkázal m sí ek zá í.
Maruška radující se zat ásla jabloní;
spadlo jedno. - Zat ásla ješt jednou;
spadlo druhé. „Chytro sp chaj dom
Maruška, chytro!“ rozkázal m sí ek.
Maruška poslechla, vzala dv jablka,
zad kovala p kn m sí k m a
pospíchala vesele dom . - Podivila se
Holena,podivilasemacecha,vidouce,
kterak nese Maruška jablka. Šly jí
otev ít. -Maruška jim podala dv
jablka. „Kde e jsi jich natrhala?“ „Vysokovhore,rostútam,adostjich
tam ješt ,“ pravila Maruška. „Pro jsi
jich více nedonesla? i jsi je po cest
sn dla?“osopilasenaniHolena.-„Jaj
sestro milená, nesn dla jsem ani
kouští ek; zat ásla jsem stromem,
spadlo jedno, zat ásla jsem podruhé,
spadlo druhé, více mi trás nedali.
Volali abych šla dom !“ pravila
Maruša. - „Bodaj t Parom ubil!“ h ešila Holena, a cht la Marušku bít.
Maruška se pustila do ho kého plá e,
prosíc Pánaboha, aby ji rad ji vzal k
sob , aby ji nenechal od zlé sestry a
macechy ubit. — Utekla se do
kuchyn . Holena mlsná nechala
h ešení,za alajístjablko.Jablkozdálo
se jí tak lahodné, e jistila, jakt iva
takovou dobrotu e neokusila. I
maceše zachutnalo. Sn dly, i zacht lo
se jim víc. - „Daj mi mámo ko íšek,
p jdu sama do hory,“ ekla Holena,
„ta švandra by nám je zase po cest
sn dla. Však já najdu to místo, a
všecky je sklátím, a si kdo volá
nevolá.“ - Darmo matka odmlouvala,
Holenavzalako íšek,plenunahlavu,
a pustila se do hory. Matka stála na
prahu, pohlí ejíc za Holenou, jak se jí
to jde. -Sn hu plno, nikde stopy;
Holenabloudila,bloudiladlouho,mls
ji pohán l dál a dále. - Tu vid la z
povzdálísv tlo.Pustísekn mu.P ijde
na samý vrch, kde ho í veliká vatra,
okolo vatry na dvanácti kamenech
dvanácte m sí k sedí. Holena se
zalekne; hned se ale zpamatuje,
p istoupíblí ekvat e,avztáhneruce,
oh át se. Neptá se m sí k : smím se
ohria , i nesmím, ani na n
nepromluví.-„ ehotuhledáš,k emu
jsi sem prišla?“ ptá se mrzut veliký
se en.-„Coseptáš,tystarýblázne,ty;
nenítitrebav d ,kamjdu,“odsekne
urputn Holena,obrátícseodvatrydo
hory. Velký se en stáhne elo, i
máchne patykem nad hlavou. V tom
okam ení zachmu í se nebe, vatra
nízkoplane,sn hza nesypatse,jakby
cejchu rozsypal, ledový vítr duje po
ho e.Holenanevidínakrokp edsebe;
bloudí,bloudí,padádozáv jí,oudyjí
slábnou, k ehnou. - Ustavi n sn h se
sype,ledovývítrduje,Holenah ešína
Marušu, h eší na Pánaboha. Oudy jí v
teplém ko ichu mrznou. — Ceká
matka Holenu, vyhlí í z okénka,
vyhlí í ze dve í, nem e se dcery
do ekat. Ubíhá hodina za hodinou,
Holenanep ichází.„Snadjítuzejablka
chutnajú, a nechce se jí od nich,“
pomyslí macecha, „musím se za ní
podíva .“ - Vezme ko íšek, vezme
plenu na hlavu, pustí se za Holenou.
Sn hu plno, nikde stopy. Volala
Holenu, nikdo se neozýval. Bloudila,
bloudiladlouho;sn hsesypal,ledový
vítr dul po ho e. Maruška uva ila
ob d, spravila kravi ku, Holena ani
macecha nep icházely. „Kde e tak
dlúhosezabávajú,“povídásiMaruška
sedajíckp eslici.-U jev eténkoplné,
u se v izb setm lo, a Holena ani
macecha se nevrací. „Jaj Bo e, co e se
jim prihodilo!“ stýská si dobré d v e,
dívajíc se okénkem ven. Nebe se
t pytí, zem se svítí, lov ka nevidí;
smutn zavírá okénko, ud lá k í , a
modlí se ot enášek za sestru i matku.
Ráno ekásesnídaní, ekáisob dem,
ale nedo eká se ani Holeny ani
macechy. Ob zmrzly v ho e. Z stala
dobré Marušce i chý e, i kravi ka i
kousek pole, našel se i hospodá k
tomu,adob ebylojim ítvpokoji.
OBá oviaŠarkanu
PohádkaslovenskázhorTren inských
odŠt pánaDanieliho
Byl jeden bá a; kdy byl bá a, pásl
ovce. Kdy ovce pásl, oby ejn si p i
nich pískal na píš alu, anebo le el na
zemi,dívalsepoobloze,pohorách,na
ovceanazelenýpa it.
Jednoho dne, bylo to v jeseni, v tu
dobu „kdy jdou hadi do zem spát,“
le el milý bá a na zemi, hlavu maje
op enou o loket, a díval se p ed sebe
poho edol .Tu najednou se podivil! Veliké
mno stvíhad p ilézalosevšechstran
ke skále, která zrovna bá ovi p ed
o imastála;kdy keskálep ilezli,vzal
ka dý had na jazyk jakousi zelinku,
která tam rostla, zelinkou dotknul se
skály, ta se otev ela, a hadi jeden po
druhémveskálezmizeli.
Bá a zdvihl se ze zem , poru il
psovi Dunajovi, aby ovce zavracel,
sámpakšelkeskále,myslesi:„Musím
jápoz ít,jakátozelinka,akamtihadi
lezou.“-Bylatozelinka-neznaljaká;
kdy ji ale utrhl a skály se ní dotkl,
skálaijemuseotev ela.
Vešel do vnit a octnul se v jeskyni,
její st ny t pytily se od zlata i od
st íbra. Uprost ed jeskyn stál zlatý
st l, na stole le el v kole ku svinut
velikánskýstarýhad.Spal.Okolostolu
le elisamíhadové;všicknispali,anise
nehnuli,kdy bá avešel.
Bá ovi se jeskyn líbila, dokud si ji
n kolikrátneobešel,pakmuza alabýt
dlouháchvíle,zpomn lnaovceacht l
jítzpátky,myslesi:Vid ljsem,cojsem
cht l,p jdu.-Bylosnadno íci„p jdu“
- ale jak ven? Skála se za ba ou
zav ela, kdy do jeskyn vešel; bá a
nev d l co d lat, co íci, aby se mu
skálaotev ela,imuselz statvjeskyni.
„Eh, kdy nemohu ven, budu spát,“
ekl,zaobali sedohun ,lehlnazema
usnul.
Nezdálo se mu, e dlouho spí, kdy
hojakýsišustašumprobudil.Díváse
kolem sebe, myslí e spí v kolyb ; tu
vidí nad sebou, kolem sebe t pytící se
st ny,zlatýst l,nastolestaréhohada,
kolemstolumno stvíhad ,kte ízlatý
st llízají,ptajícesep estuchvíli:„Ji
as?“
Starý had je nechává mluvit, a pak
zdvihne pomalu hlavu a povídá: „Ji
as!“
Jak to ekl, natáhl se od hlavy do
chvostu jako prut, slezl se stolu na
zem,aubíralsekevchodujeskyn .—
Hadivšicknilezlizaním.
Bá a se po ádn protáhl, zívnul si,
vstal a šel za hady, mysle: „Kudy oni
p jdou, p jdu i já.“ - Bylo snadno íci
„p jduijá“-alejak?
Starý had dotknul se skály, ta se
otev ela,ahadijedenzadruhýmvyšli
ven. - Kdy byl poslední had venku,
cht l bá a ven, ale skála se mu p ed
sami kým nosem zav ela, a starý had
na hvízdajícím hlasem zasy el: „Ty
loví kumusíšz statzde!“
„Eh, co bych tu u vás d lal? —
Gazdovstvo nemáte, a spát v dy
nebudu. Pus te mne ven, mám ovce
na salaši a doma zlú enu, h ešila by
mne,kdybychnep ihnalv asdom ,“
pravilbá a.
„Nesmíš d íve odtud, dokud
neslo íš trojnásobnou p ísahu, e
nepovíš nikomu, kde jsi byl a jak jsi k
námsedostal,“zahvízdalhad.
Co m l bá a d lat; rád se
trojnásobnoup ísahouzavázal,jenaby
p išelven.
„Nebudeš-li ji ale dr et, zle se s
tebou pod je!“ hrozil starý had, kdy
ba uvenpoušt l.Ale jaká to zm na venku, bá ovi
za aly se od leku nohy t ást, kdy
vid l kterak se as zm nil, e místo
jesen panujejaro.
„Ó já lov k sprostá ek, co jsem to
ud lal, prospal jsem zimu ve skále! Jej, kde najdu moje ovce, co ekne
ena!“ Tak si na íkal, smutn krá eje
nahorukekolyb .
Vid lzdaleka enu, etamcosirobí.
Nejsa ješt p ipraven na její vý itky,
schoval se do košjaru. Kdy v tom
košjarused l,vid l ep istoupilk en
p kný lov k,aslyšeljaksejíptá,kde
mámu e?Bá ova se dala do plá e, a
vypravovala, kterak v jeseni jednoho
dne bá a vyhnal ovce do hory a víc
nep išel. Pes Dunaj e ovce p ivedl,
bá y- eodtédobynení.„Snad eho
vlci se rali - snad bosorky na kusy po
ho erozvlá aly,“dolo ila ena.
„Nepla , volal na ni bá a z košjaru;
„jsem iv, nese rali mne vlci ani mne
bosorky po ho e nerozvlá aly, p espal
jsem zimu v košjaru.“ Ale to se s
dobroupotázalbá a.
Jak bá ova jeho slova zaslechla,
nechala plá e a pustila se do h ešení:
„Bodej ti sto hromovitých boh do
duše ude ilo, ty pochabo! Jsi ty
state ný chlap? Jsi ty bá a? Poru í
ovce bo í vuoli, ulehne do košjaru a
spíjakohadvzim !“
Bá adávalvduchu en zapravdu,
ealepov d tnesm l,kteraksesním
dalo, ml el, ani nedutal. - Ten p kný
lov k ale povídal bá ové, e její mu
nespal v košjaru, e byl kdesi jinde, a
kdy mu bá a poví, na se ho tázat
bude, emudámnohopen z.
Bá ova se hrozn jedovala na mu e
e ji obelhal, a cht la dokonce v d t
kdebyl.P knýpánjialeposlaldom ;
slíbil jí peníze, aby ml ela. Sám pak
vzalsiba unastarost.
Kdy bá ovaodešla,vzalp knýpán
na se svoji p irozenou postavu, a tu
vid lbá ap edsebou ernokni níkaz
hor. Poznal ho, proto e má
ernokni ník v
ele t etí oko.
ernokni níkbyl lov kvelicemocný,
on se um l spravit na jakou postavu
cht l,akdobysemuprotivil,tohoby
hnedud lalt ebasberanem.
Bá a se ernokni níka velice ulekl,
m l ješt v tší strach ne p ed enou.
ernokni ník ptal se ho, kde byl, co
vid l? Bá a se p enáramn ulekl té
otázky.Co íci?-Bálsestaréhohadaa
zrušení p ísahy, a ernokni níka
trojokéhosetakébál.
Kdy sehoale ernokni níkpot etí
-atoji hroznýmhlasemptal,kdebyl
acovid l,kdy jehopostavap edním,
jak se mu podobalo, rostla - tu
zapomn l bá a na p ísahu. P iznal se,
kdebylikteraksedoskálydostal.
„Dob e,“ ekl ernokni ník, „tedy
poj se mnou, uka mi tu skálu i tu
zelinku.“Bá amuseljít.
Kdy p išli ke skále, utrhl bá a
zelinku, polo il na skálu, a skála se
otev ela. ernokni níkalenecht laby
tam bá a vešel, ani on nešel dále,
vytáhljakousiknihuaza alzní íkat.
Bá astrachembledl.
Tu se najednou zem zat ásla, ze
skály ozývalo se sy ení, hvízdání, a
ven vylezl ukrutný šarkan, na n j se
byl starý had p etvo il. Z tlamy mu
šlehal ohe , hlava byla hrozitánská,
chvostem tloukl na levo na pravo, a
kterýstromzasáhl,tenp erazil.
„Ho mu tu ohlávku na krk,“
rozkázal
ernokni ník, podávaje
bá ovijakousipásku,p itomaleo is
knihy nespustil. Bá a vzal pásku, ale
bálsekšarkanup istoupit;teprvkdy
muto ernokni níkpodruhéipot etí
rozkázal, byl volen uposlechnout. A
však b da bá ovi! - Šarkan se po n m
zato il,ane sebá a ehonadál,sed l
šarkanu na h ebetu, a ten let l s ním
nad „hory“ (lesy). - V tom okam ení
ud lalase irátma,jenohe ,cošarkan
z tlamy a o í vypoušt l, svítil jim na
cestu.Zem seot ásala,kamenísypalo
se s vrchu dol . Zlostn šlehal šarkan
chvostem s levého boku na pravý, s
pravého na levý, který b ek, kterú
jedlinu zasáhl, zlomil jako prútek - a
tolik vody chrlii na zem, e tekla po
vrcháchdol jakoVáh.Hr zahr zoucí
tobyla:bá abylpolomrtev.
Pomalu se p ece zlost šarkana
mírnila, nemrskal víc chvostem,
p estalpoušt tvodu,ztlamynešlehal
ohe .-Bá ap icházelksob ,myslil e
se spustí šarkan dol . Ale nebylo na
tom dost, šarkan cht l ho ješt více
vytrestat. Pomalu, pomali ku zdvihal
sevýšeavýšenadhory,v dyvýše,a
se zdály bá ovi vysokánské hory a
hole jen co mravene ní hromádky, a
ješt výše stoupal šarkan, a kdy
nevid l bá a nic ne slunce, hv zdy a
mraky, z stal s ním šarkan v pov t í
viset.
„Jaj bo e, co si po nu, tu visím v
pov t í; sko ím-li dol , zabijú se, do
nebe vlet t nemohu,“ na íkal bá a a
pustilsedoho kéhoplá e.Šarkannic.
- „Šarkane, velmo ný pane šarkane,
smilujte se!“ prosil šarkana; „sle te
zase dol - do nejdelší smrti vás
nepohnevám.“ Kámen by se byl nad
ubohýmba ouustrnul.Šarkanfun la
frkal,ne eklanimytvy,anisenehnul.
Tu najednou donese se k uším
bá ovým hlas sk ivánka. Bá a se
zaradoval. Blí e a blí e let l k n mu
sk ivánek;kdy seu nadnímvznášel,
prosil ho bá a: „Sk ivánku, ptá ku
bohumilý, prosím t , dole k Otci
nebeskému, vypov z mu bídu mojí!
Vy i , e ho pozdravujú, e volám o
bo ípomoc.“
Sk ivánek odlet l k Otci nebeskému
a vy ídil bá ovu prosbu. I slitoval se
Otec nebeský nad ba ou, napísal cosi
zlatým písmem na blánku b ezového
listu, dal lístek sk ivánkovi do
zobá ku, a na ídil mu, aby ho spustil
šarkanunahlavu.
Sk ivánek let l do pov t í, pustil
b ezový, zlatem popsaný lístek
šarkanu na hlavu, a v tom okam ení
spustilsešarkansbá ounazem.
Kdy se bá a zpamatoval, vid l e
stojí u své kolyby, vid l psa Dunaje,
kterak mu zavracuje ovce - vid l na
vrb zvonec-apohádcejekonec.
Pera inovýkv t
(Slovenskápov st)
Pera ina takérebri ina, paprut zovou Slovácikapradí. V echách i na
Slovenskudomníváselid, ebylinata
jen v noci p ed sv. Janem k titelem
kv te, a sice kv tem zlatým. V
echách se v pohádkách povídá, e
kdyby panna v tu hodinu, kdy
rozkv te,bílýšatpode podst ela,ryzí
zlato by jí na spadalo. Na Slovensku
té se íká,kdobytenkv tnašel, eby
š astenbyl,nebo bymutakovoumoc
dal, vid t poklady, kdekoliv k v zemi
ukryté by byly. -Vypravuje se cosi o
jednom valachovi (pastý i ovec): Sel
ve er p ed svatým Janem hledat
ztracenouovci.Hledaljidlouho,ji se
bylo stmilo, déš se liljakoby kupami,
(jako z konve) a valach ovci hledat
nep estával. - Tu najednou zjasalo se
valachovip edo ima,jakobysenejvíc
zablesklo,tak edivneoslepl.-Kdy si
o i prot el, tu kam se jen podíval,
všude plno zlata, st íbra. - Chvíli stál
valach jako zkamen lý, pak se ale
sebral na nohy, a hybaj p es paseky a
výskyte(jámyodvykol enýchstrom )
prostonasalaš.–„Chlapci!“zvolalna
ostatní valachy, „nebojt sa vjacej
bjedy, tolko pe azi som našol, o ich
ani za týden n odnosíme. Len berte
cedidla (vln né tašky) a hybajt za
mnou.“ Valaši necht li mu v it, ale
kdy se jim za ekl, aby ho za iva v
kotli uva ili, jestli jim l e, sebrali
cedidla a valašky, a na ono š astné
místo se ubírali. „No, len ma troška
po kajte, nah si druhé krpce
preobujem,lebotjetosamimokrjeako
plúca, lahko by sa v nich aj zabil“ volalvalachzanimi.Netrp liv ekali
ostatní,cosiKubajinékrpceobouval.
Kone n šli, kde se mu to sv tlo
ukázalo, on nap ed, druzí za ním.
P išlinamísto,alekdenictunic-sem
tam chodil Kuba, hledal, jestli se
nezmejlil, ale o zlat a st íb e ani
památky. Valach m svrb ly valašky v
rukou, a kdyby nebyli Kubu znali, e
jen tak na prázdno nemluví, byl by
byln codostal,aletakvidouce,jakon
sám zmaten a smuten dom se vrací,
ml eli a nechali ho. Kuba nemohl
celou noc ani oka zamhou it, v dy se
mu to pletlo, co to jen bylo. Ráno
asn vstal, a umínil si, e p jde ješt
jednou na ono místo, vzal si staré
krpce, které byl ve ír ne s valachy
odešelnadohe zav sil,bymuuschly,
atucovnichvidí?-Kv tpera inový!Nyníji vid l,kteraktomohlvid tten
poklad,kdy m lkv ttenvkrpcích.Zpomn l si, e se mu n co na nohu
uvázalo, kdy houštinou lezl, hledaje
ovci. - e ty krpce nenechal p ece jen
na noze, e se p ezouval! Div, e si
vlasy z hlavy nerval! - Ale u nebylo
nic platno, kv t byl uschlý, a takový
prýu ádnémocinemá.
Bo enaN mcová
Slovensképohádkya
pov stiI
VydalaM stskáknihovnavPraze
Mariánskénám.1,11572Praha1
VMKP1.vydání
Verze1.1z30.8.2012

Podobné dokumenty