pdf4,0 MB - Eknihyzdarma.cz
Transkript
pdf4,0 MB - Eknihyzdarma.cz
Zn ní tohoto textu vychází z díla Slovenské pohádky a pov sti (Díl 1.) tak, jak bylo vydáno v eskoslovenském spisovateli v roce 1952 (N MCOVÁ, Bo ena. Slovenské pohádky a pov sti. Díl 1. K vydání p ipravil František Váhala. 1. vyd. Praha : eskoslovenský spisovatel, 1952. 247 s. Knihovna klasik ; Bo ena N mcová:spisy,sv.8). Elektronické publikování díla Bo eny N mcové je spole ným projektem M stské knihovny v Praze a www.digiBooks.cz. Autorem portrétu Bo eny N mcové naobálcee-knihyjeJanVilímek. Textdíla(Bo enaN mcová:Slovensképohádky apov stiI),publikovanéhoM stskouknihovnou vPraze,nenívázánautorskýmiprávy. Cita nízáznamtétoe-knihy: N MCOVÁ, Bo ena.Slovensképohádky a pov sti I [online]. V MKP 1. vyd. Praha : M stská knihovna v Praze, 2012 [aktuální datum citace e-knihy – p . cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34 Vydání(obálka,grafickáúprava),jeho autorem jeM stskáknihovnavPraze,podléhálicenci CreativeCommonsUve teautora-Nevyu ívejte dílokomer n -Zachovejtelicenci3.0 esko. Verze1.1z30.8.2012. Hv zdi koupoznamenanépohádkyjsouze sbírky p. Rimavského a nebo tíka d stojnéhop.Sam.Reusa. SV TSKÁKRÁSA* Byljednoubohatýkní eatennem l ádných d tí; i modlíval se s svojí enou ka dodenn , aby jim B h alespo jednoho syna po ehnal. — Vyslyšela B h jejich modlitbu a en po ehnal. — Kdy as její vypršel a porodit m la, p išli práv tu noc dva sta í,šedivípoutníci„nockupýta “.— „Verubysomvámv a n dal,“pravil kní e,„lebovidím, est velmoustatí, ale n bud t ma noci pokojnej!“ — a králpovídaljim,coo ekává. Poutníci ale nep estali prosit, a jim kní e dovolil nocovati pod jeho st echou; kdy m li l ko p ichystané, ulo ili se. — P ed p lnocí za ne ena kní ete stonat; poutníci se zbudili. — „Cho von a pozri, jaké sa znaky na n bi ukazujú,“ pravil starší poutník mladšímu. — Ten vyšel ven, podíval senaoblohu,anavrátivsekstaršímu poutníku, pravil: „Eh, ty znaky sa mi nepá a,saméšibenicesaukazujú.“— „No, nach sa ešt n narodí, lebo by n š astlivým lovekom bolo“ — ekl starší,azaselehliausnuli.—Bylopo p lnoci, ena kní ete ješt bolestn ji stenala,poutnícisezbudili.„Cho von a pozri, jaké znaky sa na n bi ukazujú,“ pravil starší mladšímu. — Ten šel ven, podíval se na oblohu, a kdy senazp tvrátil,pravilstaršímeu druhu: „Veru som vid l samé dobré znaky;kebysateraznarodilo,veruby š astlivo bolo.“ — „No, nach sa narodí“ — p isv d il starší, a kn na porodila krásného syna se zlatou hv zdou na ele. Ráno bylo t eba jíti ke k tu. Uradovaný kní e prosil i poutniky, aby mu šli za kmotry. — „Ke st boli p i porodu, bu te i pri krstu,“ ekl jím, a oni p ivolivše, šli s druhými do chrámu. — Bylo p i k tu mnoho pán a zeman , a ka dý do kri my zlato, st íbro dával, jen poutnícizlataanist íbranem li. „No,“ ohlásil se starší poutník, „zlata n máme, ale ta my inak obohatíme, dáme ti my za enu Svetskú krásu, a tej pod celým širým n bom páru n bud .“ — Slib ten zapsali do knihy a dít ti zavázali. — Po k tu odešli. — Chlapec rostl jako konopí a byl velice sli ný. — Jednou, kdy vsk íniotcov duloval,p išlomu dorukouonokmotrovskézavázání.— Kdy si to p e etl, ptal se otce: „ i to mn túSvetskúkrásukrstníotcoviado kri mydarovali?“— „Eh, horká tvoja Svetská krása, to lentakpísmonapísano“—vymlouval se otec, necht , aby se mu tím synek splašil.—Aleji sestalo.—Synkovita Sv tská krása v hlav vrtala, i ptal se ustavi n ,kdeje,co eje,akdy semu eklo, e o ní neví nikdo, umínil si do sv ta jíti a vyhledati si ji. — “Všecko otcovo vymlouvání a prosby byly marné; p ichystal se na cestu, roz ehnal se s rodi i z šel hledat Sv tskoukrásu.—Ihútalustavi n po cest ,kde ebym ltuKrásuhledatia kohosenanioptati,a mutunapadlo, e by slunce o ní v d ti m lo; a hned také umínil si jíti k n mu a zeptati se ho. — Jel dlouho, dlouho, horami, dolinami, p es vrchy a vody, a se p itoulal k „Sluncovej mat ri“. — „Ach, kd si sa tu vzal, syn muoj drahý, ve tu ani ptá ka ani letá ka n vída , n slýcha ,“ p ivítala ho matkaSlunce. „Ej,panímatka,prišolsomsaSlunca zpýtat, i. n vie, kd Svetská krása býva?“ „No po kaj, Ke muoj syn domov prijd , zpýtam sa ho. Ale ty tu ta ko nabudn š, lebo Ke muoj syn la ný prijd , lahko by ta aj zedol, — pod, schovám ta!“ — I schovala ho pod koryto, aby ho Slunce nevid lo. — Ve er, jak se Slunce dom vrátilo, hned na matku volalo: „Ej marno, marno, smrdí tu love ina, koho tu máš?“ — „Ach, kd e by sa ti tu love ina vzala, ve ti to ešt páchn , o si cez d tuho svietil,“ krotila je matka; ale Slunce jí eklo: „Len von s ním, matka, kdo je kolvek, ni mu n urobim.“ Na ta slova vylezl kní ecí synek zpodkorytaven.—“Cosiprišolsem, bra ok?“Sluncesehoptalo.—“Prišol somsatazapýtat, ituda on slýcha oSvetskejkráse.“ „O Svetskej kráse já ni n viem, ale cho k Vetríkovi, a da ju ten dakd vyduchal.“ — Sel tedy synek dále k V tru.‘, a kdy zase dlouho šel p es vrchy, doly, hory a veliké pustatiny, p išelkjednévelikéjeskyni,kdenašel V trovu matku. — „Kd si sa tu, synok, vzal, ve tu ani ptá ka ani letá kan vída ,n slýcha .“ „Prišol som sa, paní matka, Vetríka zpýtat, in vieda ooSvetskejkráse.“ „No akaj,synmuoj,ke savráti;— alelen esilahnipodkoryto,leboby sa ti zle mohlo vodit, keby sa Vetrík la nývrátil.“—Onedlouhop ihnalse Vetríkdojeskyn takovousilou, ediv koryto nep ekotil, a hned lov ka zavon l.„Ejmarno,marno,voniamtu love inu,kohotumáš?“ „Ach, kd e by sa tu vzala, ale sa ti to len tak vidí, e si sa tou duchotou posvet nabral“—vymlouvalamatka. „Len von s ním, matka, ni mu n urobím“ ekl Vítr a synek zpod korytavylezl. „ o si prišol, bra ok?“ — ptal se ho Vítr.—Synekmupovídal,pro p išel. — „O tej Svetskej kráse n viem ni , a veru som dn s všecko zburtal, ale Mesia ok, ten by a da muohol o n j vediet,Cho satohozpýtat.“—Natu radu vybral se kní ecí synek op t na cestu k M síci. — Op t musel dlouho chodit, ne došel k M síci. — „ o si prišol bra ok?“ — „Prišol som sa ta zpýtat, in viešoSvetskejkráse.“ „Ba veru viem o n j, predošlej noci som ju vysvietil. Keby si ju vid l, i rozum by si potratil; ale býva na druhomsvet ,“pravilM síc. „A jako ju dostat?“ — zeptal se mládenec. „No, ke u len tak chceš, já ta zavediem ku tej diere, kad sa na druhýsvetchodí,atamnajd štakých ludí, o ta Balej upravia. — Ale to ti povedám, e jak si sa na dobrý znak n narodil, darmo sa tam ustávaš.“ — Syneknatoalenicnedbalajenprosil M síce, aby ho provodil. Po dlouhé ch zi p išli k mostu, p es n j se na druhý sv t chodilo, — tu radil M síc mládenci,abyskon slezl,bi íkemho pošlehl,byp esmostnap edb el.— Mladýkní esedivilsice,aleposlechl; skon slezlabi emhopošlehl.—K se rozb hl na most, a vtom zpod mostusevy ítilohromnýšarkan,kon uchytil a s ním zase pod mostem se skryl. Tam ho se ral a jsa nasycen, schoulil se, kní e pak bez úrazu po most p ešel. — „Hla, tak by sa bolo t be stalo!“ ekl mu M síc, dále ho veda. Tu ale najednou M sí ek se mu ztratil,aonp išedmezivrchyagrún (strmé úbo í), brodil se ba inami po pás. Byl by ji zahynul, kdyby ho byl M sí ek nedohonil a na pravou cestu honevyvedl.— Potéšliv dyspoluš astn a kjedné chaloupce v lese, kde byla ta díra do zem . — Tam se mu M sí ek ztratil, ale z chaloupky vyšli dva sta í šediví poutní kové, radostn ho vítajíce: „Vítajnám,vítaj,náškrstný,dávnota my u akáme!“ — Synek se divil, e ho sta e kové znají, kdy mu ale povídali, e oni jsou jeho kmot i a e oni mu tu Sv tskou krásu zavázali, tu pln radosti nev d l, kterak jim d kovatimá. „No,synok,tymusíš alejís ,tutoti cesta!“—p it chslovíchukázalstarší poutníkmládenciotvordozem a ekl mu, ehotamdol poprovazespustí. Synek byl volen. D íve ale, ne ho stare kové dol spustili, dal jim bílý šátek a pravil: „No, Ke sa bud ten ru ník ervenatakrvoupremoka ,u muo t vediet, e je so mnou zle, a prijdit mi na pomoc.“ — To mu kmot í kové slíbili a p ikázali mu, by opatrným byl, a kdy by se nahoru dostaticht l,abyjenlanemzatáhl.Pak hospustilidol . Kdy synekkní ecínazemsedostal asprovazusevykroutil,odešeldobrý chlp cesty, a p išel k jedné chy i; ta chy e byla zrovna pod Sklen ným zámkem. — Vešel do chy e a tam našel starou enu, sedící za stolem. BylatoMúdra ena. „Daj Boh š astia, stará matka,“ pozdravilmladík.—„Pamodaj“it be, synku, kd si sa tu vzal?“ — ptala se ho ena. „Ba veru som sa k vám prišol dovediet, itoešt daleko,kd Svetská krásabýva?“ „Joj e, Svetská krása?“ — povídala Múdra ena, „tá je tu na Sklen nom zámku, ale sa ty darmo k n j uberáš, lebosakn jn dostan š.“ „Ej, stará matka, no e mi povedzt , jako by som já sa k n j dostal,“ prosil mladík enu. — „Na darmo je, vela mladých ludí tam u zhynulo, o sa o Svetskú krásu usilovali, ale darmo. — NaSklen nýzámoktysan dostan š.“ „No e vás pekn prosím, len e mi pora t , bud m se vám chciet pekn odslú it.“ Múdra ena dala se uprositi a takto mladíku pravila: „Ke si tak zdaleka prišol, tak ti já všetko vyzradím a poviem. Svetská krása býva tam hore na Sklen nom zámku, a tam sa n vydriapeš.—Alevieš,onasachodí ka dý piatok so svojmi dvanásti diou aty do jazera tu bli šie v jednej zahrad kúpa .Ak vieš dobre strielat, taictdotejzahradyapozoruj,ke sa bud kúpa . Ona si s hlavy zlatú korunu do trávy slo í; ako to spozoruješ, hn pomedzi diou atá strel, a hlad, abys tu najkrajšiu trafil. Svetská krása nad tým sa prelakn a bud nad ou nariekat. Tu sa ty pomaly prikradni, korunu s trávy uchyt, na hlavu si polo a ut kaj, ako len muo eš, ale e sa n obzri nazpak za všecek svet, lebo by si všecko prehral.“ — Tak ekla Múdra ena mládencovi, a ten slíbil, e ji ve všem poslechne. — Kdy se ur itého dne, toti pátku, do kal, vzal kuši a šel do zahrady k jezeru, aby st ehl. O nedlouho p išla Sv tská krása s dvanácti d v aty, by se v jeze e koupaly. Ona m la na hlav korunku; — ne do vody stoupila, tu korunku do trávy slo ila. — Mládenec zpod k oví na vše se díval, ale jak se na Sv tskoukrásuanadvanáctesli ných d v at podíval, zapomn l na st ílení i na opatrnost a hlavu z k oví vytý il. Sv tská krása, zhledši ho, vodou mu o i zast íkla, a v tom okam ení utíkal synekvjelenap em n nýdolesa. Kmot í kové jeho sed li naho e a bílý šátek m li mezi sebou prost ený; — v tu dobu, kdy synek stal se jelenem,vid li, ešátekbílý ervenem prokvítá. — „No, našemu krstnému zlesavodi;n meškajmealenpoj me zaním“— eklista e kovéajedenza. druhým spustili se dol . Dole hodili šátek do pov t í, a ten je vedl pod Sklen ný zámek k Múdré en . — Ta dob eznala,cosynkovisep ihodilo,a kmotr m jeho vše povídala. „A i by smemun mohlipomuoct?“ptalisejí. „Pre onie,“ eklaMúdra ena,„onmá zlatú hviezdu na ele, dla tej ho poznát . Kebyst mali tolko zlata, o byst z n ho uliat mohli gulu ako tá hviezda, a s tou gulou ho do tej hviezdystrelili,stalbysa lovekom.“ Kmotrové jeho šli hned, zlato posbírali,ulilikuliašlidolesa,kdese kní ecí syn mezi druhým, té v rozli nouzv zakletýmimladíkypásl. — Starší kmotr st elil mu do zlaté hv zdy v ele, jelen se p ekotil, a v tom okam ení sko il mládenec, p em n n, na nohy a kmotr m za osvobození d koval. — Kmot í kové, napomenuvše ho, aby po druhé lépe poslouchal, odebrali se nazp t, on ale k Múdrej en pospíchal. — Ta ho nevlídn p ivítala: „Ej, u si mi za strelca!Škodata, eanilentovykonat n vieš, o ti lovek rozhúta!“ — zlobilase. „Ach, len e sa n hn vajt ; Ke som na Svetskú krásu pozrel, zabudnul som strielat“ — pravil synek, a Múdrou enu jen zase prosil, aby mu poradila,comád lati.—Poradilamu tedy ena,abyvpátekzasekjezerušel a za jednu skálu vysokou se schoval, kde Sv tská krása korunku slo í; a ji pakuchopíasníutíká,aleseneohlí í, bythoiSv tskákrásaprosila. Kdy nastalpátek,pospíchalkní ecí synek k jezeru a za vysokou skálu se ukryl. — O nedlouho p ijde Sv tská krása se svými d v aty, korunku na b ehu slo í, a jdou se koupati. Tenkráte byl mladík pevn jší, v as ješt zpomn l, pro p išel; opatrn ze záskalí vylezl, korunku uchytil a utíkal, co nohy sta ily. — Jak ho Sv tská krása vid la s korunkou utíkati, vzala se na krídla a let la za ním i s d v aty. Jak ho ji dohán la, volala sladkým hlasem: „Muoj drahý pán,obzri esa,jakékrásnelí kamám, pozri easpo raznam a!“ Mládenec myslel, kdy korunku dr í, e mu ji vzíti nem e, a nemoha sladkémuhlasuodolati,ohlídlse. — V tom okam ení mu koruna z rukyzmizelaastalsezn homedv d. Op tkmot í kovésed li,majícebílý šátek mezi sebou prost ený, kdy jim tunáhlekrvíse—„Zleje,zlenašemu krstnému!“ zvolali oba, pospíchajíce dol .Šátekkrvavývpov t íp ednimi vlající vedl je op t k chy i Moudré eny. — „Pani matka!“ ptali se jí, „ o e sa to zase s krstným naším synom stalo, ako e by sme mu pomohli?“ „Svetská krása zakliala ho na medveda, behá po hore, urobt tak ako predtým“ — radila kmotr m. Ti zase kuli zlatou ulili, pak šli do lesa, medv da se zlatou hv zdou vyhledali ado elamujist elili,ajakoprvé,stal se z n ho lov k. — Kdy ho vysvobodili, za ali ho lát, e Múdrou enu neposlechl. — Mládenec ujiš oval kmotry, e se v ru nemohl ztríma , a prosil je, aby s ním šli k Múdrej en a za orodovali, by mu ješt jednouporadila,cobyd latim l. —„No,u simizaparobka,kebysom to já bola ved la, i by som sa já s t bouboladore idávala!“Takh ešila ena sklí eného mladíka, ale kone n mup eceradudala. „No, synku, ešt ti da poviem; si-li na dobrý znak narodzený, š astia n minie a. Cho ešt raz tú Svetskú krásu striec ; u jazera le í ko ská hlava, a k tej hlave prijd š, zpome na m a, a spravíš sa chrobákom. — Ako chrobák skryj sa do tej hlavy, a Ke Svetská krása korunku slo í, ty vylez, zpome na m a, a bud z t ba lovek.Potomkorunkuuchy aut kaj, ale e sa mi po chlapsky dr ! — Ale daj epozor,ke bud švylieza ,aby a n zazrela, lebo bud tú hlavu drvi , kýmjun podrvíat ban zabije.“ Mladík en pod koval vd n a slíbil, e se tenkráte nedá ni ím oklamati.—Vpátýdenšelzasezrána k jezeru, vynašel si ko skou hlavu, zpomn l na Múdrou enu, a hned z n ho stal se brou ek, kterému lehko bylo do hlavy ko ské skrýti se. — O nedlouhop išlaSv tskákrásasesvými d v atysekoupati.Slo ilakorunkudo trávy, vstoupivši do jezera; mladík cht lzhlavyvylézti,tuhoaleSv tská krása zhlédla, a kdyby nebyl honem zpátky couvl, byla by ho zabila. Ale onavolalad v ata,avšeckytlouklydo hlavy a drvily ji, a byla na malé kousky roztrolena; potom, domnívajíce se, e brou ka zabily, do jezerasevrhly.Brou ekalep ecenašel v jedné dutin hlavy skrov, a kdy d v ata vid l se koupati, vylezl do trávy, p em nil se v lov ka, uchytil korunku a utíkal s ní, jak para sta ila. — Ale Sv tská krása, zahledši utíkajícího; letmo za ním se pustila, a ím rychleji on b el, tím rychleji ona let la. — Kdy byla od n ho na doslech hlasu, za ala volati: „Obzri e sa, obzri, drahý muoj sladký šuhaj, — aké pekné hrudky mám!“ — Ale ho darmovábila,darmoprosila,abysena ni ohlédl, on se nedal tenkráte klamati.Utíkaljednímletemkotvoru, zatáhl lano, a kmot í kové vytáhli ho nahoru i s korunkou, kterou nemínil více dáti z rukou. Sotva byl naho e, p ilet la za ním i Sv tská krása se všemi dvanácti d v aty; volky, nevolky musela za svojí korunou. — „Daj mi, daj moju korunu, ve já bez n jvrátitsan muo em“prosilaKrása mladíka. „Moja lubá Krása, n tráp sa za to, ve játarádvidím;korunkutin dám, ale bud š moju ena“ — ekl mladý kní e, objímaje a líbaje ji. Kdy vid la Sv tská krása, e má mladý kní e hv zdu na ele, e je krásný, z stala p in misesvýmid v aty,onsehned hotovildom sijiodvésti.—Kdy ses svými kmotry lou il, starší se nabídl, ejedom provodí,co bylomladému kní etivelmivítané.—Vydalisetedy na cestu. — Na noc p išli clo jednoho osam lého dvorce. Pán s paní šli spat dojizby,kmotrz stalle etnaprahu,a t ch dvanácte d v at p em nilo se v holoubkyasedlynast echu.—Vnoci za aly si holubi ky mezi sebou takto rozpráv t: „Ach, zlá n vola, o na našehopánaapaniu aká!Nášhopána pánot cpošlepo hozlatýko .—Ke na ten ko sadn , ko hn s nimi do prepastiujed ,abysanamarnékúsky dotrieskali. Tak to urobit chce zlý šarkan, o pod zemou býva a našu paniuipánazmárni chce.—Alekto tyslovaprere ie,nachon mie.“— Kmot í ek si ta slova dob e pamatoval,alenezmínilsenikomu.— Druhý den cestovali dále a jako na první noc tak i na druhou p išli do osamotn lého dvorce. Pán s paní šli spat do jizby, kmotr z stal na prahu, d v ata co holubi ky posedaly na st echu.—Vnocizaseslyšíkmotr,jak si povídají: „Ach, zlá n vola na nášho pána i paniu aká! Nášho pána pán ot epošlepan jpohárvína,aleke sa z n ho napije, mrtva zostan , lebo ho šarkan otrávil. — Kto ty slova prere ie,nachon mie.“ Kmotr si to pamatoval, ale ne ekl anislovakomu.T etídenzasebylotak jako prvn jší dva dni; ve ír, kdy se zase holubi ky usadily, za aly op t rozpráv ti takto: „Ach, zlá n vola, o nášhopánaipaniu aká!Aknášpáns pa ou prvú noc na svojom zámku nocovatbudú,šarkansaopolnocido svetlice dobije a pána zabije. Kto ty slovaprere ie,nachon mie.“ Kmotr si všecky ty e i dob e pamatoval, ale ne ekl nikomu. — Kdy nebyli ji daleko od rodinného m sta mladého kní ete, poslal kní e otciposelství, esevracídom sesvou nev stou, Sv tskou krásou. Tu hned otec vyslal dru inu etnou jim vst íc, krásné ko áry a pro nev stu ko ár zlatý.—Ne kdykumladémukní eti dojeli a on si do s nev stou sedati cht l“ kmotr ho zadr el: „N sedaj do toho ko a, lebo sa ti zle povodí; sadni dosaméhoostatného.„N viem,pre o ty to iadaš, ale si muoj dobrý priat l, poslúchn m ta.“ — Poslechl; a zlatý ko ár jako v trem nešen zpátky do zámku let l, nev sta ale s enichem š astn kzámkup ijeli.Tamjimposlal otec zlatý pohár vínem napln ný na p ivítanou. Ale kmotr op t prosil mladého kní ete, aby se vína nedotýkal, nechce-li být v okam ení mrtev. — Kní e nerad poslechl, ale v da, e kmotr jeho nejv tší dobrodinec, dal si íci, ádaje o jiný pohár vína. Kdy víno ze zlatého poháru na zem vylil, zem pod tím vínemzpráhla. P ijeli do zámku, rodi e je s nesmírnou radostí p ijali, i všecek lid, a celý zámek se od Svetskej krásy zajasal. I byla hned svatba. Kdy se pak ve ír enich s mlado enkou do lo niceubírali,p istoupilzasekmotrk enichovi, prose ho, aby sm l u jeho lo e nocovati. Bylo to proti v li mladému kní eti, ne kone n svolil; on se enou ulo ili se na lo e, ale kmotr s obna eným me em stál jim u hlav.Oniusnuli,onbd l.Tukp lnoci strhne se šum, v sv tlici objeví se ohavnýšarkanap ímoklo iseplazí. Ale b itký me strá ce opatrného po aldon hosekatanep estal,dokud jediná hlava na n m byla. — Hlukem tím zbudili se spící, a kní e, vida v rukou p ítele krvavý me , zk ikl a s lo evysko il;myslel, emu enusnad zabil.Kmotralemuukázalnaohavné t lošarkanaapakjevzalaoknemdo propasti dol vrhl. Tu teprv kní e ho odprošoval a ptal se ho, jak on to vše mohl v d t; ale kmot í ek ne ekl mu anislova,jaksevšehodov d l,av da, ejénebezpe enstvízbavenaš asten. rozlou il se s ním a odešel ze zámku, nedaje se ob m k iti prosbami mladýchman el ,abysnimiz stal— Kní e ale nikdy nezapomn l na kmot ínky,kte ímuSv tskoukrásuza enu dali, nebo jí nebylo v sv t rovné. KRÁL ASU* I. ili jednou v malé d din dva vlastní brat í. Starší z nich byl velký bohá , ale p itom zlý a bezbo ný. Mladšímunebylonastate nostpáruv celé d din . ale byl p itom tak chudý, e nem l mnohdykráte an on, ani rodinacodoústdáti.Jedenkráte,kdy nemohl ji hladem vydr eti, šel k svému bohatému bratru prositi ho o kousek chleba — ale s špatnou se potázal.„Tytakýataký,“obo ilsena bratr, — „ešt aby som takého oplana choval.“ — I ukázal na dve e ven ho vystr il. Kdy ho tak nemilosrdn odbyl, šel n borák a nev d l, kam se obrátit. La nýbyl,sotva enohyvlekl,nemaje ani dostate ného od vu, zimou se t ásl. Boje se dom jíti, šel do hory (lesa). Našel tam pod hruškou napadané plánky, a jakkoli byly tak kyselé, e mu od Tich zuby t ply, byl rád, e je našel. Ne pokrm ten nezah álmu aludek,zimajímt áslaa ostrý vítr dul po ho e. „Ach, kd e sa já teraz pod jem, hriešny lovek,“ na íkalsi,„domanietchlebaanioh a, abratmavyhnal.“—Itumunapadlo, e slýchal, na Sklen ném vrchu e na veky ohe ho í. — „Puojd m ta,“ pomyslil si ubo ák; „a da sa mi daj zohria , ke u ni inšieho lovek n má.“—Šeltedy. Zdaleka vid l u na Sklen ném vrchuvelkouvatruho etaokolovatry dvanáct mu . — Jak ty nu e spat il, strpnul,nev da,coonichsouditimá. „Co sa máš bá ?” pomyslil pak; „aj tam pánboh s t bou.“ — Stoupal p ímo k ohni. P ijda k ohni poklonil se, a pozdraviv jich prosil: „Dobrí ludie smilujt sa nado mnou; som lovek chudobný, nik sa o m a n obozre,anioh an mám.Dovolt sa mipritomvašomohnizohria .“— Všickni se po n m ohlídli, a jeden z nich pravil vá ným hlasem: „Synok, sadni medzi nás a zohrej sa o daktorého z nás.“ — Sedl mezi n , oh íval se o n ; ale an všickni ml eli, bál se i on promluviti. Pozoroval ale, e si po ad místa p em ují; tak obešli ohe dokola, a kdy zase ka dý natommíst seoctnul,kdebylised li, kdy nebo ák k ohni p išel, tu se zdvihli zprost ed vatry starec s šedivou bradou a hlavou plešivou a takto k chudobnému promluvil: „ lov e n tra tu takto ivot, ale cho domov, usiluj sa a stato n spravuj. Naber si z tohoto uhlia, ve ho beztoho všetko strovíme.“ Po t ch slovech sta ec zmizel. T ch dvanácte povstalo, nasypali chudobnému do m chu uhlí, zdvihli na plece a kázali mu,abypospíchaldom —Pod koval se jim p kn , ale vrtalo mu to v hlav. jestli to uhlí m ch nepropálí a kterak on je dom donese; ne necítil pálení, ataklehkýmsemutob emenobudou zdálo mít býti jako by v chý i samý teplo, kdy páper nesl. T šil se, e budoumítvchý iaspnteplo,kdy nic jiného. Sotva dom p išel, vysypal m ch na krb,aledivvoucí!Zka déhouhlí ku, zka déjisk i kystalsezlatýpeníz!— I nev d l chudobný, co má radostí d lal ani svým o ím nev il, e ta hromada pe azstva jemu pat í. I d kovalvduchuon mdobrýmlidem, kte íhozbavilivšechnybídy. U tedy m l pen z dost, a mnoho — ejimanisv tunev d l—Icht lsi je p ece p em it, aby v d l, mnoho-li jich má; poslal enu, aby mu šla k bratrovi m ici vyp j it. I rozesmál se bratr, ka: „Co e trhan bud v n j mera ?“ — ena pravila, e jim byl soused trochu ita dlu en, které jim oplatil, e si je chtí p em iti. Bratr to nev il, a by se p esv d il, co budou m iti,namazalm icinadn smolou, pakjiteprvbratrovipo i al. Mladší bratr p em il peníze a bylo jich mnoho. Kdy byl hotov, šel sám bratrovi m ici odvésti, nevšimna si ani, e na smole jeden peníz se p ilepil. Jak to starší bratr vid l, tu hnedmyslil, ejebratrzbojník.Ihned s velkým k ikem do n ho se pustil, nadávalmuahrozil,jestlimunepoví, odkud má tolik zlatých pen z, e ho ob aluje ze zbojnictva. — Co si m l nebo ák po íti; necht l se p ece s bratrem zgalibi , tedy všecko rad ji mu vyrozpráv l, jak a co se mu na Sklen némvrchustalo.— Starší bratr m l bohatství dost, on alep ecemladšímutohošt stízávid l; kdy si mladší krásného statku nakoupil, ivnostsiz ídil,ji srodinou state n asvorn spravoval,tak esiho všickni lidé vá ili, tu staršímu závist ani pospati nedala. — I umínil si jíti také na Sklen ný vrch. „Co sa bratovi zviedlo,muo esazviestimn ,“mínil. —Šeltedy. P išel také na Sklen ný vrch, kde ta vatra ho í, a hned se za al k t m dvanácti,codokolased li,prihovára : „Dobrí ludie, dajt sa mi, chudobnému, pekn vás prosím, pri tom vašom ohni zohriat, lebo ma z celkom zdrobila, tak e n vládzem“ — Tu mu odpoví jeden z dvanácti: „Synok, ty si sa v š astnú hodinu narodil, máš bohatstva dost, ale si skúpy, zlý lovek. Pred námi lyhat n smieš,a esilyhal,zatotatrestnáš n minie.“ Ohromen leknutím z stal bohá mezi dvanácti státi; bál se jen jediného slova promluviti. — T ch dvanácte za alo zase místa p em ovat,jedenvstal,sedlnamísto druhého,tennamístot etího,atakto šlo, a se vypo ádali všickni a ka dý zasenasvémsed l.Tusezdvihneop t uprost ed ohn onen starec s šedivou bradou a k bohá i se obraceje praví mu: „Zle sa vodí lu om zlým. Tvoj brat je lovek dobrý, preto som ho po ehnal,tysi lovekzlý,pretotrestu mojemu n ujd š!“ — Po t ch slovech set chdvanáctezdvihlo,jedenbohá e chytil, ude il a podal druhému, ten ud lalté tak,podalt etímu,ataktov kole šlo, a ten poslední podal ho starciatensnímvohnizmizel. Druhý den hledali v d din bohá e, ale nikdo ho více nespat il. Mladší bratr tušil, kam se asi mohl dít, ale ml elotomjakon mý.— II. Bylijednoumu a enaatisevelmi lúbili. On by ji nebyl dal za všecek sv t, a ona mu vše po v li d lala; tak ili jako dv zrnka v klásku. Jednou bylonnaroli,aonagazdovaladoma; nemohl se ani ve era do kati, by se k ní vrátil. Ale co e, kdy p išel domu, eny nebylo: — volá, hledá, plá e, darmo vše, enu nenašel. — Neborák byl celkem ztrápen. Nic ho net šilo, jen v dy na ni myslil a kam se mu pod la. Po n kolika dnech, nemoha alem obstáti, vybral se na cestu do sv tahledatztracenou enu. Nev da, kam se obrátiti, šel jen tak nazda b h, kam ho nohy nesly; smutný chodil tak mnoho dní, a se dostal na b eh velkého jezera, p i n m stála chy e. „Tu si trochu oddýchn m, a muo by , e sa aj da ohodo ujem,“myslilsámusebea vešel dovnit . — Ale ena, která v chy ibyla,venhovyhán la.—„ otu hladáš, o tu chceš, love e?“ k i ela na ,„tumusíšzahynu ,aksamuojmu mu ovinao iuká eš.“ „A kdo e tvoj mu ?“ — ptal se pocestný.—„A in vieš?Muojmu je král vody, ktorý všetko, o je mokré, pod svojou mocou má. Ut kaj, pre boha, bo käd náhle prijd , tu ta naskutku zje!“ „Ej, ve sa u len smilujt nado mnou,“ prosil ji mu , „skryt madakd .Kd esamámproti noci pustit. Ke som celkom dokonaný.“ I dala se Vodokrálovna uprosit a skryla ho za pec. Po chvíli p išel král vody, a ješt ani u dve í nebyl, u k i el: „ ena, love ina smrdí, sem ju narazvystanov!“—N volnica,darmo bysebylatajila,volky-nevolkymusela neš astníka vydati. Tento se chudák t ásl jako osika a bázliv za al se vymlouvat,„ eonni zléhon urobila esalenchcelzpýtat, ituda ojeho en n chyrova .“—„No,ke sitaký stato ný a enu svoju tak lúbiš, u ti lenodpúštam,“ eklkrálvodný,„aleti spomuoct n muo em, lebo o tvojej en n viem, kremä v era som po vod pár ka íc vid l pláva ; hádam medzitýmin bud .Viešty o,cho k muojmu bratovi, ten je král nad oh om, a da on ti bud ved t viac poveda .“ — Neborá ek byl rád, e si po toliku strachu smí odpo inouti, pod koval se králi vody a hned na druhý den vydal se na cestu ku králi nadohn m.Alemuanitennev d lco íci, a jen ho zase dále poslal k bratrovi,cobylkrálemv tr .Aniten, a do ka dého kouta zadúchal, s jistotou mu o en pov d ti nemohl, alep ecehonatolikpot šil, emu ekl, takovou enu evid lpodSklen ným vrchem. Jaktomilýmu uslyšel, ejeho ena podSklen nýmvrchem,hnedsepustil cestou nazp t, nebo jeho chy e byla práv nedaleko Sklen ného vrchu. Kdy tam došel, nepodíval se ani dom , ale dal se hore potokem, který pod Sklen ným vrchem tekl. — V potoku koupalo se mnoho ka ic a ty volaly na n ho: „Dobrý lovek, dobrý lovek, n jdi ta, bo tam musíš zahynút.“—Onsealenedalodstrašit a jen šel. Trefil tu na mnoho chy í, které kdy adou p ešel, do nejv tší z nich vstoupil. Tam ho ale náhle velký dav stryg a strygo obstoupil a všickni.na k i eli,cotamchce. „P išielsomsimoju enuhlada , e jevrajtudakd “odpov d lmu . „Ej je tu, ej je tu!“ — k i ely strygy obskakujíce pocestného, „ale ju skuor n dostan š,lenke sijumedzidvesto enamipoznáš!“ „Eh, ako e by som jej n poznal; — aha, lala, ve je tu!“ vyk iknul, enu svou zachytil a objal. Aj ena ho objímala a láskala, a t šili se, e zase bylivedno.—Pochvílimupošuškala doucha ena:„Milýmuoj,terazsima len poznal, ale n viem, i ma poznáš zajtra, lebo nás tu bud vela rovnako poobliekaných. Ale vieš ty o? — Cho v noci na Sklen ný vrch, tam je král nad asom a má dvanástich sluhov. Zpýtaj sa ho, ako by si ma muohol poznat. Ak si dobrý, spomuo úti,aleaksizlý,so erú a, e anikuostkyzt ban zostan .“— „Dobre,“ povídá mu , „puojd m sa zpýtat; ale mi skuor povedz, eni ka moja, pre o si mi tak n nazdajky zut kala? Ach, ve ta u tak dávno všad posvet hladám!“ „Já som,“ poví ona, „n zut kala, ale ma jedon lovec von na potuo ek vyvábil,aKe somtaprišla,len oma asebavodoupofrkal,narazmiajjemu krídla narástly. On krídlom strepotal, avtomokam enísmesaobanaka ice obrátili. — U som potom volky n volky musela za ním ís , a ma doviedol sem; a tu ma zase enskou urobili. — Ale u teraz puojd m s t bou, ak si dobrý, lebo ma len tak bud šmuoctpozna .“— S tím se rozlou ili; ona šla mezi druhéaonseubíralnaSklen nývrch. Na Sklen ném vrchu ho ela veliká vatraaokolonídvanáctemu sed lo, tobylisluhovékrálenad asem.Kt m simu zamí il.Jakknimp išel,p kn krásn je pozdravil. „ o iadaš?“ — ptaliseho.— „Rád by som zved l, ako by som mohol moju enu medzi dve sto rovnako poobliekanými pozna ?“ — „Jaj,dobrý lovek,mytivtomporadit neznáme, ale po kaj trochu, adaj náš král bud ved .“ — O chvíli vyzdvihnesezplamenestarý lov ks hlavou plešivou, bradou šedivou, a kdy mu pocestný svoji ádost vypov d l, takto mu pravil: „Vnuk muoj, všetky budú rovnako poobliekané, len tvoja ena bud ma na pravej nohe v krpci iernú nitku!“ — Jak to dopov d l, zmizel. Pot šený mu pod koval sluh m a pospíchal s vrchu. Na druhý den, kdy mezi dv st enskými svoji enu vybíral, nebyl by jist ji poznal, kdyby nebyl vid ltu ernounitvkrpci.Strygymu jí odtajiti ji nemohly. — I vzal si ji, pospíchajesnídosvéchy e,rád, eji zasemá.— ALIJA. Jedno d v e chodilo k sousedce na priadky. Bylo bílé jako lalie a krásné jako zlatohlav. Ostatní d v ata všechny m ly frajery, ani byly tak krásné, jen ona ádného dostati nemohla, co ji také velmi mrzelo. Dru kyjejíseschlapcizabávaly,hrály siaoni ádenaninedurnul.Samotna p išla, p es celý ve er p edla, a sama zas odešla. — Jednou, kdy u byla domrzena, pravila k druhým d v at m: „U je to do porazenia, vy ka dá mát frajera, a o m a sa iadon ani n obozre; ve len by u prišiel chocaký, o by aj ert bol, tak by ma n mrzelo.“— Na druhý ve er p išly d v ata na priadky, ka dá si sedla a ekala svého milého. Tu mezi druhými p ijde i jakýsi neznámý mládenec v erných popätyšatoch.Ka dýsena udoval, jeden druhého se zpytoval, ale ho nikdoneznal.—Ka dýsip isedlksvé milé a ten neznámý k té krásné, co si frajera ádala. Ka dý ve er p išel, krásn sesníshováral,alejakbylop l noci, ne ekal, aby jako ostatní milou dom doprovodil,alev dyschytilsea odešel.—D v eipriadkydostzaním lasovaly, ale nemohly vyzkoumat, zkadialid akd (kam)chodí.Dlouho chodil na priadky, nosíval priadkám svíce, maso, medovce a drahé v ci, a nikdohonepoznal.—Jednou,kdy se takhráli,spadlotomud v etiv eteno a spadlo mládenci neznámému k nohám. D vce se pro shýblo a tu pozorovalo, e má její frajer místo nohy ko ské kopyto. Ne ekla nic, ale sipomyslila,tomusíbýt ert. Jejímá ,jaktoslyšela; ekjejídce i n jaký bohatý pán chodívá, za ala sa vypytuva , i naprávala dceru, aby sa hozapýtala,kdoje,cojeazkad je,ale nemohl o tom nikdo zv d ti, kdy to byl ert. Jednou praví matka: „Hla e, moja diovka,taktobud najlepšie:vezmity jedno klbko priadiva, a Ke si k tebe sadn ,jedonkoniecmuuvia našatua potom ke odíd , lasuj ho za tou nitkou,takhoist dopá iš,Ke aj ert bud .“— D v e ud lalo, jak matka kázala. Kdy m la bíti dvanáctá hodina, ert se schytil, a d v e nitku, na které byl ulapený, pomalu popoušt lo a pozdale í ho sledovalo, a p išlo do cmit ra, k jednej krytb . „No,“ pomyslí si, u viem, e si zlé, alej n jd m, ale preca nakukn m, o on tam robí!“ — Pozrela dnu a tu vid la, jakza almrtvolysemtamšmýkati,jak z nich všecko trhal a je rozdrapoval. P estrašená utekla dom , matce všecko vypoved la a od toho asu se na priadky za ekla jíti. „No,“ pravila matka, „neboj ty sa ni , len urob kolo okolo domu, aby k nám n muohol pristúpi , a já dám chy u posväi .“ — Na smraku chy i dob e zav ely a ekaly,cosebudeprvnínocdíti.P ed p l noci uká e se tu ert na obloku a zamumlá: „Co e si vid la, o e si vid la, ke si za mnou do cmit ra be ala?“ Adceramuodpoví:„Ve somjáni n vid la, o ebysompovedala!“— „Ke n povieš,umretiotec!“— Aonazaseodpoví:„Ve ,ke umre, tojehovec.“— Doránajíotecum el. Na druhý ve er ert p išel zase na oknoajakop edešleptalse: „Co esivid la, o esivid la,ke si za mnou na cmit r be ala?“ —A ona odpov d la: „Co e by som povedala, Ke somjáni n vid la.“ „Ke n povieš,umretima !“— „Ke mi umre, umre, jednú umret musí,“ — odpov d lo d v e. — Do ránaum elajímatka. T etí ve er zase ert p išel, ptal se jí akdy nepov d la, ekljí, eum ebrat —adoránaum eljíbratr.Takum eli všickni z domu, a jen ona sama z stala. ert dlouho nep išel a d v e seji radovalo, evícenep ijde.—Tu po roku, jednou z ve era ert se zase uká enaokn aptásed v ete: „Co esivid la, o esivid la,ke si zamnoudocmit rabe ala?“ „Co e by som povedala, kur som já ništn vid la.“— „Povedz,akn povieš,umrešity“— hrozil ert. Nu , ke umrem, le a budem.“—Vkrátceochorelaaum ela. Posledníjejí ádostbyla,abyjilidéna krí né cesty pochovali. Sousedi také s velikou lítostí ádost její vyplnili a na k i né cesty ji pochovali. Le ela tam do jari. Na jar vyrostla na jejím hrob krásná lalije a velmi ut šen zakvitla. Tu jednou okolo rovu toho jel mladý kní e, lalije zdaleka padla mu do oka. — „Hej, postoj!“ volá na svého mládence, „Cho a utrhni mi tú krásnu laliu!“ — Mládenec sko í s kon , chce lilii utrhnout, ale se mu ta nedá v ru utrhnouti. — „No po kaj, sám si id m pre u,“ praví kní e, a sotva se k ní blí il, lilie se k n mu sehnula. Nemohl se kní e s ní dosti nat šit, a doma si ji hned na st l do poháru postavil v pokoji, kde spal. — Ve erulehlspat.Kdy byloop lnoci, lalije se st ese a u iní se p knou pannou. Potom se procházela okolo stolua alostn volala:„Tujedli,tupili a mn ni n n hali!“ — Pak šla k posteli,kdekní espal,líbalaho,azase sest áslaastalaselalijí. Ráno sluha vypravoval kní eti, co v nocivid l,nebo nespal.Kní enecht l tomu v iti, dokud by sám se nep esv d il. Kázal ve er sluhovi více jídel p inésti na st l a nechat je tam státi. Kní e po ve e i cht l bdít, ale nevolkyusnul.Op lnociselalijeop t st ásla, ud lala se pannou a za ala se okolo stolu procházet, a vidouc jídlo, sedlaajedla.Pojídlep istoupilazasek posteli, pána pobozkala, a kone n , jako p edtím, v kv tinu se p em nila. — To všecko sluha ráno pánovi povídal. — T etí nocn se p emohl a nespal. — Vid l, jak se z ní krásná pannaud lala,jakkstolusedlaajedla, akdy pakkpostelip istoupilaalíbati hoza ala,dalsebozkati,jakobyspal, kdy ale od n ho odstoupiti cht la, ulapil ji a více nepustil. Urobila se jašt ricou, hadom, pak lalijou, ale vše darmo, ani prosba jí nepomohla. — „N pustím a,“ pravil kní e, „dokud n bud š takou pannou, jako predtým.“ — P lnoc odbila, a lalija ud lala se pannou a z stala u n ho. I zalíbilasemuvelice,aumínilsi, esi ji za enu vezme. Dlouho necht la na to prista , ale kone n dala se prehovori pod tou výminkou, e ani onanionanep jdounikdydokostela. —Itak ilispoludlouhý asveveliké radosti. Ona p išla i do polohu a š astn synkaporodila;aleanip edtím ani potom v kostele nebyla. Tu jí povídá jednou kní e její mu : „Ale enka,u bysimohlarazsrdcekBohu obrátitaaspo zatohonášhosynkasa pomodli . Druhí idú do kostola, a my smelennavekydoma.“ Ona se i hanbila i bála, ale mu ov v li nechtíc odporovati, vybrala se tedy a šli. Jak si v kostele sedne a za ne se modliti, tu uká e se jí prvý jejífrajer, ert:„He,he,he,“zarehoce, „u a v sed md siatom siedmom kostolehladám;alesiu tu!“ Ona se velmi ulekla, a nedomodlíc se, utekla ven, ale ert ji p edešel a p edkostelem ekal. „Co esivid la, o esivid la,ke si za mnou do cmit ra be ala? — Ak n povieš,umretisyn!“ Dlouho si matka hútala, co má d lati, i má íci, co vid la, i ne, a pakpomyslela, erad jipoví,abysyn neum el. „Vid la som,“ povídala, „jak simrtvédrápal,kostijimnasviecepre nás vylamoval, maso na pe enku trhal.“ — Jak to vy kla, ert ji schytil do pekla. Její mu ani chýru víc o ní neslyšel. VALIBUK Bylo to za blahoslavené pam ti Kako krále — kdy v jedné d din chudá ena, které bylo devadesátšest let, dít porodila, tak silné a velké, e podobného mu nikdo nevid l. — Sousedé, kde který, chodili na podívanou, ba i do okolních vesnic se ta zv st roznesla, a lidé p icházeli podívati se na to divotvorné dít . Nebylo pam tníka, by která z en takovédít bylakdyporodila. „No, moja stará, vieš o?“ ekl uradovaný otec, „ty toho chlapca musíš za devát rokov nadájat, lebomuo byt, eda hodnéhozn ho vyrastie.“ — „No e no, kel len tak chceš, nach e ti bud ,“ odpov d la ena,ap itomz stalo.Matkachlapce kojila, a chlapec ode dne ke dnu se m nil, e se rodi e nev d li od divu kdepod t.Pot echletechdovedlaho matkadohory(lesa)kjednésmr iny, ibystobylvytrhnoutiji;alenemohl. Odvedla ho dom a poznovu t i roky kojila. V šestém roku zase ho clo hory zavedla; to u menší smr iny vytrhoval jako konopí, ale duby a buky nevládl. „Ej marno, mamo!“ pravil, mate i, „vy st ma dobre vydoj ili,alesaešt bojím, ebymito trhania bukov poškodila. Kedy st vy m a chceli ešt ; za jednie tri zimy nadájat?“ „I ke tak chceš, ve já to ešt urobím,“ slíbila matka. Po devíti letech šel chlapec do lesa a nejv tší buky i s ko áním vytrhoval a vrchem dol obracel.—NazvalihoValibuk. VsedmnáctémrokunemohlValibuk doma ji vydr eti. Nem li rodi e pro n hoanidostipráce,anistravy.I ekl jim jednoho dne: „Po úvajt e, milí rodi ia!Toznátedobre,kdozapecom sedá, e o ni om rozprávat n zná; to by mi k poctivosti n slú ilo, keby já kus sveta n zkúsil. Prosím vás, prepus e ma na rok lebo dva, rád by som sa nau it, ako ludie na svet ijú. N bojt sa, e na vás zabudn m, ale vás vo vašej starosti chcem stato n opatri .“ — P istali na to i rodi e, v ni emmup eká etinechtíce. „Nu len e cho s Bohom,“ ekl otec, „my ta v a n prepúštame, len, synok, všad opatrným bu a nikdy lu omn ubli uj.“— Valibuk rozlou il se s svými rodi i, odešel a ješt v tu noc do jedné na pustatin vybudované kr my dorazil. Sed li tam dva pocestní za stolem. — Valibukp isedlknim. „Dobrí ludie, zkad st ?“ zeptal se jich Valibuk. „Zkad kolvek,“ odpov d lipocestní. „Aakýho est remesla?“ „JásomSkalymej,“odpov d ljeden z nich, „Ke mlynský kame do ruky chytím, stisn m ho tak, e z n ho mliekot ie.“ „A já,“ povídal druhý pocestný, „já som elezomej, akuokolvek hrubuc elezo ulapím, všecko dovedna smiesim.“ — „Nu , a ty, akýho e si remesla?“ „Já som Valibuk; já najdrie n jšiu horu tak vytrhám, ako najt nšie konope,“ ekl Valibuk, a obrát se k pocestným, dodal: „A ke je tak, bra ekovci, bu me dobrí priat lia. Já chcem s vami chlieb jest.“ „No veru, dobre bud ,“ odpov d l Skalymej i elezomej, „i my chceme s t bou chlieb jest, ani a n opustíme.“ — Podali si ruce a v rnost si vespolek slíbili. Za rána vybrali se všickni t i docesty. Nešli dlouho, an se potkali v bahnitém, velmi strmém závoze s vozmi. Gazdové okolo svých voz na íkali, nemohše jimi z místa pohnouti. „Co evám?“ptásejichValibuk. „I n vola ho metala!“ pravil jeden, „ elezo vezieme, a tu sme do hlíny zaviazli. Všeckých osem a tricat koní smezapriahlikjednemu,atusmesta ruši n muo eme. Ve toto lovek n slýchal!“ — „No e, no,“ ekl jim Valibuk,„len esan trápt ;alebysme vás vyslobodili, keby st nám dali tolko eleza, o jeden z nás odn sie.“ —Gazdovép ivolili. „Len si nabert všetci traja, kolko odn siet , ale nám z tej hlíny pomáhajt , lebo tu odkapa musíme“ —pravili. „No len vypriahnit statky,“ kázal jim Valibuk. Poslechli. Tu — na velký divza alValibukt kévozydonáru í bráti a jeden po druhém na sucho vynášeti. „Ibystudad , o etobud !“zk ikli gazdové a s otev enými ústy na Valibuka hled li. Ani svým o ím nev ili, vidouce, e Valibuk všecky vozyisnákladempovynosil. „Vykonali sme prácu, teraz nám plácu,“ ekl Valibuk, „ako st slúbili, tak dajt !“ a hned za al po ádkem s jednoho vozu po druhém elezo sbírat, a je dopusta sebral. — Gazdové za ali na íkati. „No mn to všecko ešt málo,“ ekl jim Valibuk, „ale u i na tomto pristan m, ale o týmtodvomdát ,akost vraveli,oto sa start .“ — Gazd m vyvstával studenýpotna elap it chtoslovích. — Skalymej vyst el ruce, cht vozy i kon i lidi pobrat, ale Valibuk mu to zabránil, ka:„Dajpokoj;presta mena tomto eliezku!“ Gazdové rádi, e alespo kon avozyjimnechaticht jí, nemeškajíce zap áhli a rychle pry odjeli. „Chlapci,“prohlásilse elezomejpo jejichodjezdu,„viet o?—Jáztohoto eliezka namiesim troje cepov a puojd menamlatbu.“ „Naozaj, to a da dobre bud !“ p isv d il Valibuk, a sednuv si podle Skalymeje na kládu, p ihlí el na práci elezomeje. — Ten za al elezo lámati, mísiti, a bylo m kké jako t sto,potomšúlkalzn hocepyahole, svázal je, a netrvalo to dlouho, byly cepyhotovy.Tyt icepyvá ilydv st sedm a devadesát cent . — Potom sebraliseašlikjednomupánovi.Ten m l veliké stohy pšenice a nemohl nikde mlatc dostati. Oznámili se mu tedy, a e jestli by jim ty stohy vymlátitinedal. „Keby vás aspo sto bolo, by vám dal tie stohy na at, ale trom moje stohypobabri n dám,“ ekljimpán. „Ej, pan , o e byst mali tak rozprávat; ke vám jich do ve era zajtrajšieho n vymlátime, robt , o chcet , s nami. Trebás nám o hrdla puojd , my sa podvolujeme, len nám robotudajt !“ozvalseValibuk. „Nu a z ktorýho e chcet mlátit?“ zeptalsepán. „Kdo evásvie,“ eklmu elezomej, „my sme ešt nikdy z dielu n mlátili, ale ak nám za ustávanie to dát , o si sami odn sieme, na to pristan me, a hocnásvezmet inapísmo.“ Pán milerád jim písmo dal, myslel , e ani patnáct kyl mu neodnesou. — Milí chlapi tedy, sotva se rozb esklo, vzali tepy a za ali mlátit. Nebrali po jednom snopu, ale mlátili do celého stohu takovou silou, e za nedlouhý ascelýstohnaprachzdrobili.Takšli od stohu k stohu; kou ilo se okolo nich,jakozmilie. „Chlapci!“ pravil Valibuk, kdy byli hotovi s mlatbou, „lopaty n máme, vydúchajme tie plevy“ — Dúchali chlapci, a se mryenina široko daleko zanášela; isté zrno pak z stávalo na zemi. Kdy pán k tomu p išel, hn val se, e mu slámu rozfoukali, ale mu Skalymej pravil: „Co e mát lutova , n trebavámjunarolevozit;zoslamy n mát ni , ale z pšenice, len hotujt diely.“ „Dávnosatiehotovie;alevyn mát vriecnavašu iastku.“ „Ej, ve nám a da po i iat ? My vám jich stato n prinavrátime“ — ozvalisechlapci. „Já na po i ky n dám ni “ — ekl pán. „Tak tedy to zrno si len do vašej sypárn posnášame? „No e, len e si slo t ,“ pravil jim pán. Chlapci šli a všecku tu vymlácenou pšenicidojednévelkésýpkyposypali. Potompozavíralidob eoknaidve e,a kdy m li všecko p ihotoveno, Skalymej objal sýpku, vylo il si ji na plece,pánovi ekli:„Dobresamajt !“a titam—odešli. Pán se tomu náramn podivil, ješt více ho to ale mrzelo. „Ej!“ zvolá po chvíli,„vypus tohobujakazanimi, nachjichroztrká!“ Krava vypustilbýka,atenprostoza nimisepustil.— „Obzrit sa tam, o to za nami dupaj í?“pravilSkalymejchlapc m. „Verato,“odpov d lmu elezomej, ohlídnuv se, „toho velkého bujaka za namipustili.“— „No, ni to preto, len vy cho t !“ kázal jim Valibuk, chytil cep, a kdy býk k n mu dob hl, tak ho po hlav ude il, e hned nosem do zem zaryl. Potomvzalhozanohyzadní,p ehodil p espleceašlidále. „Ej,“ zvolá po chvíli elezomej, „bra ekovci,nahajmemytovšetkotu, lebo lila, u dvoch divých bravov za nami pustili!“ — Ne Valibuk kázal op tchlapc m,abyšlinap ed,onsám brav do ekal,cepemzabil,zabitép es plecep ehodilateprvšlidále. Po chvíli praví zase elezomej: „Ej, aleu svozomoštyrochparipáchidú pre nás!“ Sotva to dopov d l, u jim byl v z v patách; tu se ale Skalymej rychle obrátil a sýpku na v z hodil, div e se to všecko nezlámalo. — Valibuk rozprášil lidi cepem a elezomejchytiloboze.Bujakaabravy nalo ilitakénav zapomalupohý ali dálej k domovu. Doma si to na t i ástky rozd lili; Valibuk dal svou ást rodi m. Po této práci šli hledati druhou, a poznovu se vybrali do jednoho velkého m sta. Dle oby eje ptali se jednohom š ana,co etamnového. „Ach,bodajbylepšuoboloslýchat,“ odpov d l jim m š an, „naše mesto je vo velkom smútku, ale najvä ší zármutok má náš tu obydlený král. Tieto dni jeho tri dcery zkapaly. Chodily sa ka dý d na jedno mesto kúpa ,aztad kdovie,kd sapod ly. Povedajú ludie, e jim jedna Je ibaba krásu závid la a preto jich zakliala, aby sa prepadly, a e skuto n traja drakovia pre jich odviedli. To nik n vie, kd sa pod ly, len e jich všechny tri do jednej diery pod zem utiahli.Náškráln vieod ialu, omá robit. Celuo mesto dal iernym súknom zastret, a slubuje, e kdokolvek tie tri dcery vynajd a vyslobodí, tomu ktorúkolvek za enu dá,ipolkrálovstva.“—„Tojeprenás —po mekukrálovi!“zvolalValibuk, jaktozaslechl.—Šli.— „Najjasn jší králu,“ promluvil Valibuk, kdy vstoupili p ed krále, „my smo ludie cudzí, ale smo vás vo vašom zármutku prišli polutova . Vy st ,akonámludierozpráváli,tridcery utratili, ale my vám jich oslobodíme, ke bud t vo vašom královskom slove stát a potom nám jich za eny dát . Pustíme sa za nimi, hoc nás i ivot stát bud . Kreme toho iadame, dajt nám jeden povraz na tri tisíce siah ukrúti , aby sme do akejkolve i hlbo inysaspustitmohli.Potomnám dajt prihotovi dvanást kyl kaši, dvanást pecí cheba a dvanást volov.“ — „Všecko, o iadat , vám sporiadat dám,“ ekl jim král, „a moje milé d ti si za eny pobert ; len mi jich vyslobo t .“ I kázal král, aby se všecko p ichystalo, jak si to chlapci p áli, a kdy vše p ihotoveno m li, nalo ili to nasebe,volyp edsebouhnali,atakse ubírali do hlubokých les . — Dlouho chodili po t ch lesích, a jednou p išli na jednu louku. „Tu zastan me,“ pravil Valibuk, „v týchto horách sa poobzeráme, itudákejdierynietota dolu do druhýho sveta!“ Ostatní p istali. Valibuka elezomejšlidíruhledata Skalymej m l ve e i strojiti. Nakladl ohn ,postavildokotlekaši,zabilvola a p ihotoveného za al opekat. — Jak tu samotný u ohn sedí, kaše se dová ela, v l se dopékal, zasku í nad nímnavysokéjedliLoktibrada:„Varíš kašu,varíš,alejejn bud šjes !“— „Ej,ozajjun bud m,nachlenprijd Valibuk,“pravíSkalymej. „Valibuka ti nieto doma, a t be ju horúcu dopusta zjem“ — zaskuhrala Loktibrada, sko ila se stromu, Skalymeje p evalila na náto , kaši mu dodrobtusn dlaavolaodnesla. Sotva se Skalymej Loktibrady zbyl, u Valibuk s vršku volal: „ i navaril's kaši a vola upiekol's?“ — „Ej, horká upiekol; ale o e — jedna Loktibrada mi ju zedla a vola odniesla,“ aloval Skalymejachlapc mvypravoval,cose mup ihodilo. „No, ve ' si ty za chlapa! i si jej n ved l o i vypiect? — My celý d hladáme,atynani hodníkdášdajakej potvore všecko pohlta ,“ zlobil se Valibuk. Druhýdenz stal elezomej,bykaši va il, a Skalymej s Valibukem šli díru hledat.Okolove erasevrátilisi kaši navaril?“ volal zdaleka ji Valibuk.— „Ej,ve 'somnavaril,aleLoktibrada mi ju zedla dopusta!“ — odpov d l smutn elezomej. — „No, u st vy len pluháci,“ rozhn val se Valibuk, „cho t e vy u hlada , zostan m pri vatre já.“ T etí den šli elezomej se Skalymejem díru hledat, a Valibuk z stal, by va il ve e i. — Natahal si buk , nakladl hranici a rozd lal ohe ; potom nasypal do kotle kaši, vtáhl vola na ro e a za al péci. Mezitím ud lal klepec a postavil ho k dopékajícímu se volu. V tom se uká e najedliLoktibrada. „Varíš kašu, varíš, ale ju n bud š jest!“ — zasku ela. „Ej, ozaj ju n bud m, nach len prijdú chlapci s cepami. Po len dolu, po s toho buka! o si, kdo si?“ — Loktibrada m ikem dol se spustila, chtíc vola uchytit,aleklepecjizaklopil.—„Aha, tu si!“ zasmál se Valibuk, „no ve já t be za kašu zaplatím.“ — I vzal sv j cep a Loktibradu v tom klepci bil, co musílasta ila. „Jaj,“ na íkala Loktibrada, „len ma u n bi,dámtizlataabohatstva,kolko chceš!“— “N trebamn ni ,mámjávšeckýho dost;teraztubud š,kýmmojichlapci n prijdú.“ — Mezitím Skalymej i elezomejp išli. „Nu ,ako eje?“ptaliseValibuka. „Nu , ako e by bolo, dobre; tu je kaša, tamto pe e a a hen tam Loktibrada,“ ekl jim Valibuk vesele. „Lenpo t ,zajedzmesi,apotomsajej ešt da zpýtame.“—Sedlidotrávya jedli, po jídle z trávy povstávali a Valibuk se ozval: „Chlapci, teraz sa zpýtame Loktibrady, kd tá diera do pekla, a dotedy vo troje mlátit bud me,kýmnámjejn uká e.“ Pobrali cepy, šli ku klepci a tak do Loktibrady mlátili, e by byla musela hned duši vypustiti, kdyby jakou byla m la.— „Jaj, u ma len tolko n bit , u vám poviem,iklik,tádiera, ojuhladát ,a uká em vám ju tam pod jednou velikouskalou!“—prosilaLoktibrada. „No dobre,“ pravil Valibuk, „len ju chlapci na ten povraz zavia t , a ak n bud pravda, tam ju rozmlátime na koloma .“ Sebrali se a všickni t i k té skále šli. Skalymej se na ni obo il a kruch za kruchom z ní odlamoval, a se jim pošt stilo díru odkrýti. „Ale kdo e puojd dnu?“ „Já puojd m!“ ozval se elezomej. —Sotvahoalenadv st sáh spustili, u potrhoval provazem, aby ho vytáhli. Po n m spustil se Skalymej, aletakénep išeldálene dopolovice. „Ke je tak, poru eno pánubohu,“ ekl Valibuk, jen od diery n odcházajt , tu stojt , ani mi povraz skorej hore n vytahujt , kým trirazy ním tuho n zatrasiem. A teraz spúštajt !“ — Kdy byl v polovici, zarazil ho smrad, a ten byl horší a horší,potomhoipálilo, ímdáledol , tím více, a po velikých mukách na dnosedostal.—Ohlí ísekolemsebe v tom podzemním sv t — všade pusto, tma a pal ivost neslýchaná. Dlouho se rozhlí el, a naostatek mali ké sv týlko daleko p ed sebou blyšt ti se vid l. Za drahný as proti tomu sv týlku šel, a v dy se mu mali ké ukazovalo, a tu kone n dojde a p ed sebou jeden ut šený od zlata a drahého kamení t pytící se zámekvidí.Bezodkladuvešeldovnit a tu v sv tnici vid l samotnu nejstarší královskoudce . Kn na se ulekla, vidouc lov ka; avšak se mu p ece jen hned mile p ihovo ila: „Ach, o e tu robíš, o tu hladáš,muojdrahýpriat lko?“— „T ba,krásnak a na,“ eklValibuk, „bezmeškaniapo somnou.“ „Nie,“ odpoví kn na, „aby já s t bou šla, ale ty ztad lo odist musíš; lebo aknáhle muoj mu , drak so šesti hlavami, domov prijd , hn tvojmu ivotukoniecbud .“ „Toho sa já n lakám“ — od ekl jí Valibuk. Vtom strhl se hluk, drak se dom vracel — a sv j budzogan t icet cent t ký hodil nap ed, aby mu ho nebylo t eba nositi. Tu strachem zaujatákn naprosilaValibuka:„Ach, muojdrahýpriat l,podskorodotejto tmavej komory, lebo muoj mu hn domov prijd a v okam ení a so erie.“ „So erie, n so erie, odpov d l Valibuk, na její prosbu ale byl p ece volenjíti,d ívealezdvihlbudzogana nat icetmilcestydrakuvst íchoop t hodil. — Drak si ho zdvihl a mrmlaje dom sihonesl.Rozjed ndosv tnice vstoupil, a všecky kouty prohlídna za val:„Fi, love inasmrdí!“ „Ach,“pravíkn na,„kd ebysati tu vzala. Ve ty vieš, e tu nikdy lovekn bolanin bud .“ „Fi, fi, love ina smrdí! — Sem s ním, kd kolvek je, lebo ke nie, já tento plame n uhasím, len ke t ba so rem!“ — za val poznovu a plamen mu z úst sršel. „Ach, drahý mu u,“ prosila kn na, „bu milostivý muojmu bratovi, ktorý ma prišol navštívit.“ „Dobre,“ zabru el drak, „odpustím tvojmu bratovi, len nach sem prijd a somnousizajie!“—Vtomokam ení vkro il do sv tnice Valibuk a drakovi se poklonil. „ i si to ty,“ ptá se ho drak, „ os muoj budzogan nazpak hodil?“ „Já!“odpov d lValibuk. K olovrantu donesl drak olov ný chléb a d ev ný n , i pobízel Valibuka, aby si ukrojil a zajedl, e potomp jdousvojesílyzkusit. „Já tvoj chlieb jest n bud m, ale preto ti moju silu uká em!“ ekl Valibuk. Zatím mu kn na od svého jídladalaaonsichutn zajedl.Potom vybrali se do boje na humno, které olovemzalitébylo. „Švagre, ulap ma a vraz ma, kolko vládzeš,dotohoolova!“—Valibukse nedalponoukat,chytildrakaapopas do olova ho vrazil. Drak z olova vysko il a vrazil Valibuka do výše pasu.Valibukzolovavysko ilavrazil do drakaa pohlavy.Potomuchopil cepavšechšesthlavmurozt ískal. Potom odešel ke kn n do sv tnice a pravil jí: „Krásna k a na, urob so mnou, o chceš, tvoj mu od mojich rúkumrel.“ „Ach, drahý vítaz, po ehnané sú tvoje kroky! Já sa ti n viem ím odmeni , e si ma oslobodil!“ — I sko ila k n mu, líbala ho i objímala radostí. „No,“ ekl Valibuk — „bu nahotove, pokial sa vrátim, lebo já i tvoje sestry chcem vyslobodit a odprevadit vás k vášmu drahýmu otcovi.“ — ka to, odešel. — P išel k druhému, ješt krásn jšímu zámku, a tuzaserovnodosv tnicevešel.Sed la tam prost ední dce královská, všecka ztrápená. Jak vid la lov ka, o ila radostí, ale srdce jí zabolelo, kdy pomyslila, co se bude s ním díti. — „Ach, milý lov e, koho e tu hladáš?“ ptala se ho. „T ba, pekná k a na,“odpov d lValibuk. „Ach,ut kaj e,muojdrahý,ztohoto mesta,tun nabud š.Aksamuojmu , draksd viatimahlavami,vrátiatuta dostihn ,naraztaso erie.“ Vtom povstal h mot náramný; drak hodil si dom budzogan šedesáte cent t ký, aby se nemusel s ním nésti. Valibuk vyb hl p ed práh, budzogan zdvihl a na šedesáte mil hodilhonazp t. Drak vida, e se jmu budzogan vrátil, zabru el a dom si ho nesl. Kn na zatím Valibuka do komory schovala.Jakvkro ildrakdosv tnice, hn vem rozpálen, prohlí el všecky kouty,plamenmuzústsršel,iza val: „Fuj, love ina,fuj!“ „Ach, milý mu u, kd e by sa ti tu vzala, ve to vieš, e tu nikda lovek n bol ani n bud ,“ odpov d la kn na. Aledrakfu elposv tniciapoznovu za val: „Fuj, love ina, fuj! i ho vydáš, i n vydáš? Ke nie, najprú t ba, potom toho so eriem!“ — Tu se vrhla p estrašená kn na p ed ním na kolenaaprosila:„Prijmimanamilost i muojho brala, ktorý ma prišol navštívit!“ „Na milost vás beriem,“ odpov d l drak,„nachlentvojbratsemprijd ,já sa po priat lsky s ním poshovárat chcem.“ Valibuk p išel, vítali se, a jeden druhého okem p em il od hlavy do paty. „Švagra, isitytotenví az, omuoj budzogannazpakhodil?“ptalsedrak. „Jásom!“odpov d lValibuk. „No e no, zajedzme si, po ve e i puojd menašesilyzkúsit.“—Kve e i p inesl drak elezný chléb a olov ný n .„Zajedzsi,švagra,aposilni,—so mnou robotu bud š ma ,“ — pobízel drak. — „Já som dost mocný, ani mi mocn jším byt n treba. Ale ak ty potrebuješ, najedz sa,“ odpov d l mu sm lýšuhaj. Drak jedl, a mu jiskry od zub pršely;Valibukovidalakn najíst. „Nu , po me u na priestor a zkúsme, kdo je mocn jší!“ ekl drak, kdy sebylnajedl. Vyšlinahumno,kterébylo elezem zapušt né. „Ulap ma ty najprú, lebo ak ta já skorej ulapím, hádam, e n bud šma viac asum aulapit“— ekldrak. „Ej, ke si tak trúfaš, len ta za to n ulapím.Tusom,chy matynajprú, muoj ivot ti je na vuolu“ — odpov d lmuValibuk. Vtom drak opáše Valibuka a mrští jímdo elezaposamépa í.—Valibuk ale tak hbit ze eleza vysko il, e polovici humna s sebou vytrhl. — Tu drakovisrdceodpadlo.„Nu ve a da dos bud , mohli sme si pokoj da ,“ pravil. „Pokoj,“ zvolal Valibuk rozhn ván, „ozaj pokoj, len skorej vám, pane švagra, musím ukázat, ako sa koly do stromovzabíjajú!“Vtomulapivdraka, tak siln ho do zem zarazil, e se jen na hlavách zastavil. „No e, po von!“ volal na , ale drak se pohnouti nemohl.IchytilValibukcepavšechny hlavy drakovi rozt epal na prach. Potom vrátil se ku kn n : „Milá k a na,“ pravil jí, „ty si od tvojho mu a oslobod ná, teraz ale, pokial se n vrátim a tvoju sestru oslobodím, do cesty sa hotuj, potom vás k vášmu otcovi zavediem.“ — Kn na mu d kovala, a on bez meškání k t etímu zámku se ubíral. — Ten byl nejkrásn jší, všecko se od zlata t pytilo,tak enemohlo inan mdost napásti. — Sv tnice byla ale nejkrásn jší. Kn na smutn se po ní procházela. Jak Valibuka spat ila, div enepadlaodradostia alu. „Ach, love e,“ zvolala, „na o e si ty sem prišol? Ut kaj, ak len muo eš, muoj mu , drak s dvanásti hlavami, hn savrátiaso erie a!“—Takhos plá em napomínala nebol jí bylo mladého líto.Ale Valibuk jí ekl: „Eh, k a na, len e sa n tráp, ve sa já tvojho mu a n lakám!“ — Vtom se zem zat ásla; drak v budzogan p ed zámkem dopadl. Prudce let l, nebo ho drak na sto mil daleko zalú il. — Valibuk vysko il ven, budzogan zdvihl, po dvakrát jím nad hlavou zvrtnul (zato il), potom ho na dv st mil daleko hodil. Tak v pov t í zahu el, jako nejhrozn jší bou e kdy se ene. — Drak se musel zpátky pro budzoganvrátit;proklínajehodilsiho na plece a rozjed n dom pospíchal. Všecek rozsršen vstoupil do sv tnice. Kn na Valibuka ukryla, ale drak ho hned zapáchl. „Fuj, love ina, fuj!“ za val jako v l a na enu se obo il. „Koho tu máš, vyvadluj ho, sice ta prehltn m!“Kn nadivneomdlela. „Co e mám robit, u ti len pravdu poviem,prišolmamuojbratnavštívit. Ach, ale ta prosím, ukro svoj hn v a neublí mu“ — pravila mu kn na. „Dobre, tvoj brat je muoj švagor. Len ho prive sem, chcem si s ním pove era !“ — Valibuk p išel. „Vítaj, švagre“ — pravil mu drak hromovým hlasem, „ i si ty to, o si mi muoj budzogan zahodil, e som sa za ním musel vraca a na pleci ho vlá it domov?“„Jásom!“ eklValibuk. „Tysichlap!“ ekldrak,„po ulsom i od Loktibrady o t be, e ma prijd š navštívit. Sem tvoju pravú ruku, nach tastato n privítam.“—Stisklisiruce; Valibukovi krev zpod neht vyst íkla, ale drak m l kosti v prstech rozma kané. Zapíšt l bolestí. „Ej,“ povídá, „ i to dakdo slýchal, e si ty taký chlap! Ale si len zave erajme, potom sa opá ime, kdo sme, o sme. Lebobytolenvelkápotupabola,keby tvoja jedna hlava nad mojmi dvanástmi panova mala!“ — P inesl drak ocelový chléb a mosazný n a pobízelValibuka,abyjedl. „N potrebujem sa celovat,“ ekl mu Valibuk, „m a ma moja za devä rokov na veky ocelovala a Boh ma zahartoval — na tom prestan m. — Alepotvojichprstochpoznávam, esi satyešt dostn zahartoval,notedysa len naoceluj!“ — V draku kyp lo jako v kotli. Opatrná kn na vid la, co se d je, i donesla Valibukovi od svého jídla, a prsten mu dala, který mu síly za sto chlap p idal. Valibuk jí pod koval, ob erstvil se a potom šli s drakem na prostranné humno. Na ocelovém humn do boha se hotovili. — Drak za al dvanácti chvosty okolo sebe šibati, pukati, svíjeti se, val a plameny šlehal z úst; kam stoupil, všecko pod ním prašt lo, a jak za val, všeckoset áslo. „Hoj, o e,“ za al se najednou zdúva , „ i já mám s takou muchou bojovat, hanba a ve ná pokuta mi bud , e sa s t bou babrím.Ale ni to pretovdýchnitvojudušu,komuchceš, lebo ke ta raz ulapím, viac n dýchn š.“ „A ty, Harfa“ — (Harfa byl jeho k , s dvanácti k ídly, na kterém se nosíval) — „n hraj, a ty, ptáku, n zpievaj, pokial ho zo sveta n sn siem!“—Pot chslovechuchytil Valibuka, mrštil jím, a se po pas do ocele zaryl. — Valibuk ale hbit vysko il,popadldrakaatakprudceho do tvrdého ocele vrazil, jako skálu do vody, esemuhneddv hlavyot ásly a zemdlely. — Valibuk sko il, chytil cep a ostatní hlavy mu posrá el jako jablka.—Potomsichvilkuoddechl.— K ídlatý k zmizel a pták odlet l. — Valibuksevrátilkukn n dozámku. „Krásna k a na,“ oznamoval jí radostn , „u som moju prácu dokonal. I t ba i tvoje sestry som od vašich pekelníkov štastlive oslobodil. Teraz k vášmu otcovi vás odvediem, ale najprú, o sa ti pá i, so sebou pober!“ „Velký Boh a po ehnaj!“ odpov d lakn na.„Jánatvojulásku nikdyn zabudn m.Jánielenn ktorie veci, ale celý zámok so všeckými poklady lahko odn siem. Mám jeden prútik, ke tým na zámo nú bránu ud rím, celý zámok sa na zlaté jablko obráti.“— Tak se i stalo. Jak ze zámku vyšli, kn na bránu zav ela, uhodila na ni proutkem,azámekprom nilsevzlaté jablko,kterésikn naschovala.—Šli k druhé sest e, a i ta m la proutek, kterým si sv j zámek v zlaté jablko prom nila. — Tak i t etí. Potom, kdy u všechnysvojezámkyp isob m ly, vedljeValibukkonomuotvoru,kudy byldol p išel.—Potomjep ipravil,a jednu po druhé vytáhli chlapci nahoru; nejmladší, od které m l Valibuk prsten na prst , naposled. — P išla ada na n ho; ale on byl šuhaj opatrný, myslel si, aby ho od polovic dol nespustili; p ivázal místo sebe velký kámen na provaz, aby zkusil, zdalijsoupoctiví. „No,“povídajísitinaho e,„tou je Valibuk taký ta ký!“ Jak byl asi v polovici, tu náhle provaz p e ezali, a kámensvelkýmh motemdol spadla na drobné kousky se rozt ískal. „No, hla, tak by som já bol pochodil!“ — ekl si Valibuk, kdy to vid l. — Roz alen chodil v podzemním sv t sám a bloudil tam po celých sedm rok . — Jak se tam potuloval, pozoroval, enajednéskáleka dýrok jakýsvelikýptákvejcesnáší,ale eani jediné mladé vychovati nem e. V dy mu je cosi se ralo. Ten pták bol Kmochta pták, a co mu mlá ata ral, byl veli izný had. Kdy to Valibuk vyzkoumal,nahadalasoval,ajakcht l zasedohnízdalézti,zabilho. Za krátký as p ilet l Kmochta pták a velice se zaradoval, vida tam mlád ivé; myslel, e zase zhynulo. Tu spat ilValibuka. „Ach, dobrý love e, a da si to ty mojemladéodsmrtizachoval?Veruti všetkodám, osilenza iadaš!“— ekl mupták. „Veru já,“ pravil mu Valibuk, „tam tohohadazabil.Aletaprosím,lenma z tohoto podzemského sveta oslohodz!“ „No dobre, i to sa ti muo e sta ,“ ekl mu na to pták, „len nasol sto volov a prihotuj sto sudov vody, kut bud mhorest boulet tazpyskumi plamen bud bl at, tak mi v dy cent masa a okov vody podaj.“ Valibuk s radostí sto vol zabil, nasolil, i vodu p ihotovil, a kdy bylo vše p ihotoveno, na ptáka se vším vysedl. — Let li dlouho, dlouho, a kdy ptákovi plamen z úst šlehal, v dy mu hodil cent masa a okov vody mu podal.Ne masoji došlo,konec,cesty nebyli, a pták m l hlad. — Tu si Valibuk rychle kus masa z nohy od ezal a ptákovi hodil. — Potom hnednabo ísv tloš astn sedostali. „Ej,“ povídá Kmochta pták, kdy s n ho Valibuk slezl, „ i to bolo dobré maso, o si mi naostatok hodil!“ „Veru,“ usmál se Valibuk, „to bolo z mojejnohy,lebomiu došlo.“ „No,“ ekl mu pták, „ve já ti to zahojím,lensismoš astn vyšli.“—I dalmunanohulístekjakýs,ahnedse muránazahojilaamasonarostlo. Valibukseptákovip kn pod koval ašeldokrálovskéhom sta.Celém sto bylo ervenýmsuknempokryto.— „ o etuzanovina?“ptalsejednoho m š ana. „Veru velmi dobrá; tri královskédcerysanašly,anajmladšia sa dn s za jednoho, o jich oslobodil, vydáva“ — odpov d l m š an. — Tu chvátal Valibuk rychle do královské paloty, kde se hostina strojila. Kn na p ikázala, aby ka dého, by i ebrák byl,vpustili,aco ádá,abymudali.— Valibuk, vejda do pitvora, prosil o pohár vína. Kn na hned kázala ervenéhovínadosvéhopohárunaliti a jemu podati. Valibuk do polovice vypil a vpustiv do poháru prsten, co mu kn na v podzemním zámku na památkudala,pohárkn n vrátil. Jakprstenkn navpoháruspat ila, vysko ila, radostn zvolajíc: „Tento je ten opravdivý Valibuk, o nás oslobodil, a nie Skalymej, o má kamenné srdce a povraz Valibukovi odrezal. — Já som Valibukovi tento prst daruvalaavernos muslúbila!“ — Po t ch slovech k svému slúbenci p isko ila.— Skalymeje ze zámku vyhnali a elezomej šel s ním. On byl sice s nejstarší kn nou ji sdán, ale ho ona rádanevid la,nebo iráno istbyl,a set pytil,dove erap ecevyhlí eljako rzavé elezo. Nebyl do st íbrného zámku súci. Valibuk se hned se svou kn nou sesobášil a dlouho ili v zlatém zámku svém a ijou potud, jestlineum eli. ŠURINAPANKRÁL AOTOLIENKA* ili jednou na sv t dva králové. JedenbylŠurinapankrál,abyldobrý a hodný král. — Ten druhý byl ale strygo a byl zlý a bezbo ný, a ka dý se ho bál. Nejv tší zlost m l ale strygo král na Šurinu krále, proto e byl dobrý a e dostal za enu pannu, kterou i on míti cht l. I mstil se na n m, kde jen mohl, a co nejhoršího mohl, to mu d lal. — Šurina pan král m l synka ut šeného, kterého také Šurina jmenovali, na toho strygo dávno pásl, jak by ho zkántril. JednohodnevyšelsimladýŠurinana polova ky, a jak tu všecek rozjašen za jednou srnou poloval, zab hl do hustých, dalekých hor (les ) a p išel lovc m s o í. Tak náhle to onen strygo , který v dy na n ho pásl, pozoroval,urobilsešarkanem,uchytil Šurinumladéhokrálezapazuchyado svého království si ho odnesl. Darmo Šurina k i el a vzpíral se, nikdo ho neslyšel, a strygo na n ho nedbal. — Nedaleko svého zámku spustil se s nímnazemapaksihotamdovedl.— Všecka dru ina i rodina sb hla se, smáli se mladému Šurinovi, i dv strygo ovy princky jmena mu dávaly a na pok ikovaly, hiba ta nejmladší, Otolienka,útrpn na pozerala.Šurina to všecko dob e pozoroval. Strygo král dal ho hned do temnice odvést a p ísn zakázal, aby mu krom vody a chlebani ehonedávali,atojednouza den.Otolienkamualev dyve erkus masaapohárvínadonesla,nebo siho od prvního okam ení zamilovala.Ale její otec, ten zlostný strygo král, aby hoješt vä šmejmohlmu iti,kázalho z temnice k sob p ivésti. Kdy ho p ivedli, pravil mu hn viv : „Znáš ty o, puojd š tu poní e domu, tam najd š jednu cúd nicu, tú skopeš, stromianasadíš,aletak,abydoránai zrástlo i zkvitlo i ovocia malo, a ovocinu mi don sieš. Hybaj!“ — Otolienka p i otcov rozkazu jsouc p ítomna, byst e na Šurinu pohlídla, ale on pohledu jejímu nerozum l a ztrápen odešel. — Kterak mohl dokázati takovou robotu? Vid l, e to nemo noa eon ivotztratí.Šelnatu istinu, dal se také do kopání, ale ím dále kopal, tím v tšího p esv d ení nabýval, ezjehoprácenicnebude.— Rozmrzen odhodil motyku a sedl na mez.„Darmojáturobím,“pravilsám k sob , „ve toto nikdy lovek n slychal, takú robotu za taký krátky as spravit!“ — Polo il si hlavu do dlaníased lvšecekztrápený. Také Otolienka se po mládenci rozta obila. Králova ena nava ila Šurinovi k ob du ab a do hrnka jich vsypala, potom kázala Otolience, aby mu jich zanesla. Otolienka dob e v d la,v omjevec,—upá ilasi as, kdy matka z izby vyšla, a tu jí vzala proutek, který matka schovaný m la, nebot byla také stryga. Bylot jí na pomyšlenou nésti mu k ob du áby, i nesla mu rad ji sv j vlastní ob d. Tak se vybrala k Šurinovi a našla ho ztrápeného na zemi sed t. „Ej, duša moja, ve sa mi n tráp“ — volala na n ho zdaleka. „Poslala ti, pravda, královna aby k obedu, ale som já ich vykydala na zem a dobrý obed ti doniesla.“ Šurina král ukázal d v eti na ud lanou práci. „Eh, za tú robotu sa n boj — hla e, tuto mám prútik, ak ním pošibn m túto zem, všecko do rána zrastie, zkvitn a ovocie don sie, jako to ot c prikázal.“ — Šurina nev d l ani, jak má dobrému d v eti d kovati. — Sedli spolu na zem, povídali sob a jedli spolu, a ne Otolienka odešla, pošibla prútikem zem, a tu hned rozli né stromoví ze zem vyr stalo, dorostouc zakvitlo a napokon (naposled) ovoce neslo. — Potom Otolienka odešla, a Šurina p emýšlel, jak je to d v e dobré a krásné. — Druhý den ráno donesl zlostnémustrygo oviovoce, emu se tennáramn podivil,nebylbymyslel, e to Šurina vykoná. „Nu a na dnes akú mi robotu dát ?“ — ptal se ho mladík. „Cho tam a tam na ten brie ok, vykol uj ho, vysa vinným kmenom a zajtra ráno don s mi hrozno,“ kázal mu rozsršený král strygo . Šurina se odebral k ur ité práci, trochu za al kol ovat, ale si myslil: „Eh, darmo ustávam, hrozno doránavyhotovitn muo em,akmito krásne diou a pomáhat n bud .“ — Sedlsinazema ekalji,alep ecebál se, kdy dlouho nešla, jestli p ijde; bylobysemuzlevedlo.—AleŠurina mladý král byl šuhaj p kný a Otolienka ho m la ráda; jako první denp išlaidruhýazdalekavolalana šuhaje, aby se jen netrápil. „Královna tiuvarilahadykobedualesomichjá nazemvykydla; ibysibolhodenjest hady! Nu , ten prútik som tie doniesla, a tú vinicu spravíme, len sa min tráp,dušamoja.“— PodalaŠurinoviob d,pošíblazem,a hnedzmizelystarékmeny,vinnáloza vyr stala ze zem , zelenala, kvitla, rostla, a ne Otolienka odcházela, viselyt kéhroznynak ech. „Ach,krásnediou a, ím esaját be odslú im, o ty pre m a robíš!“ — pravil jí Šurina. Ale Otolienka se usmála, sebrala hrn ek a prútík a odešla dom . — Šurina myslel mezitímnaOtolienku. Ráno donesl strygo ovi hrozno; ten nev ilanisvýno ím, ebytomo no bylo, aby to kdo vykonal mimo n ho. — Šurina ekal na nový rozkaz. „Puojd š dolu dolinou a najd š tam hromadu skal, ty skaly zomelieš, a zajtra don s nape eného chleba“ — rozkázalkrál,domnívajese,to ejist nevykoná.—Šurinaodešel. Ale to ovoce a ty hrozny vrtaly královn v hlav . „Mu u, to n id po pravd . To naše diou a je v porozumení s Šurinom, lebo by on to sám od soba n bol vykonal. Musím já to vypá it, a potom obidvom poplatím.Puojd mjásamasobedom, m a veru nik n oklame.“ — „Jaj!“ vyk ikl zlostný král, „ o e máš rozprávat, Otoliena je dobré dieta, nieto na n j pochyby. Daj ty tomu pokoj, omášzanimilasova .“ „No,no,starýblázon,ve uvidíš“— eklastarástrygaaumlkla.—Nava ila k ob du Šurinovi jašt ic a vypravila Otolienku s ob dem. Ale to opatrné d v e zpozorovalo, e se sta í o n co smlouvalia estarýkráldudral,proto prútík dob e ukryla a s ob dem ze zámkupospíchala. Šurina král nalámal skal, — ale kde e mouka a chléb! ekal velmi ádostiv naOtolienkuajakjizdaleka spat il,vústretyjíšel. „Mala som ti jašt rice k obedu doniest, ale by n padly dobre, donieslasomtilepšíobed.—Mojma mánásvpodozrení, etijápomáham; málo chybelo, e ti sama obed n doniesla, ale ju preca král na lepšie myšlienky priviedol. Keby hola ona došla, boli by smo aj oba o ivot prišli.“ „Alebysomtozacelýsvetn dal, e si ty tu, moje krásne sladké diou a,“ zvolal Šurina a uchytil ji za ruce. — Ale ona mu podala ob d, aby jedl; Šurina necht l jísti, cht l se s ní jen shovára . „Ej, my tu rozprávame, a treba múku mle a chlieb piec ,“ zpomn la tu Otolienka, a hned vzala prútik, uhodila na skály, a ty se hned za aly drviti, pošibla zem, a vybudoval se mlýnamoukasamasemlela,samose t sto mísilo, chléb se válel, do peci sázel a z peci vyvalil. Jak to bylo ud láno, pravila Otolienka: „My n muo me v tom dome dlho bývat, lebo nás naist královna, ma moja, dopá iapotomnámbud beda.“ „I já u na to myslel,“ ekl Šurina, „a dabydobrebolo,kebysmono nou hodinouzut kali.Co etymyslíš?“ „Naist , lepšie n muo me urobit,“ odpov d la Otolienka; „len bu trpezlivý,ešt sitorozvá im.“—Stím se rozlou ili. — Ráno donesl Šurina králi nape eného chleba ze skal. Král se od jedu rozpálil, ale ne ekl nic. — „No,vidím, esivšeckourobil, osom ti rozkázal; dn s si odpo i , zajtra ti zaserobotudám“— eklmuaŠurina odešel.Králalebylvšecekrozvzteklen a umluvil se s enou, e Šurinu krále mladého uva í v kotli. Otolienka to všecko slyšela a Šurinovi pov d la, co sevdom d je,iumluvilise, evnoci utekou.„Ke bud mumývatriadatri razy tanierom cingn m, hotov sa.“ — Takovémuur ilaznamení. Itaksestalo.P lnocsablí ila,voda zavierala, a Otolienka m la otce zbudit,aleonazobudilaŠurinu. „No, len ticho,“ šeptala mu, „a ešt mi slúb, e ma nikdy n zapomenieš!“ — Šurina jí to s radostí slíbil, nebo ji velmi miloval. Potom vzala Otolienka prútík, šla k ohnisku, kde voda v ela, ud lala na jedné hlan nce kole ko prútíkem a do toho kole ka plivla. — Pak spravila sebe holubi kou, Šurinu holubem a ven oknem ulet li. — Zanedlouho potom probudil se i strygo král. „Otolieno,“ volá, „ i ta voda vre?“ — „Vre, vre,“ odpovídá slina na hlan nce. — Po chvíli zase volá otec: „Otolieno, i stávaš?“ „Stávam, stávam,“ odpov d la zase slinka.—Vtomprebralaseikrálovna. „Otolieno, podaj mi kint š a rub“ — volala na dceru, a slinka z hlany zase „hn ,hn “–odpovídala. „Jaj, o e je to, e sa tak dlho obliekaš, a my tolko musíme aka ,“ po chvíli se zase ozvala královna, a netrp liva jsouc, vstala s lo e, dívá se, a u ohniska nikdo; l ko Otolienky prázdné a komora prázdná. — „Ve tých dvoch na moju vieru tu niet. Vidíš, starý blázon, ti zut kali!“ — volala stará. „Aby ich Paromova strela,“ zk ikne starý strygo a s l ka sevzchopil. „To tá tvoja diouka — len jej ver druhý raz, ty starý trulo!“ — Starý se upoko il,vida, echybil. „No,aterazhybaj,spravsanabiely oblak, a o muo eš, ich dohá aj!“ — Strygo serychlep em nilaodlet l. V tu dobu práv povídá Otolienka Šurinovi: „Ej, i m a lavé lí ko páli, obozri e sa, obozri, i dakoho n vidíš?“ „N vidím,n vidím,hibajedonbiely oblá ok“—odpovíŠurina. „No, ve je to dajedon z nich. Postoj!“ I ude ila prútkem o zem, a hned byla ta role zorána, ona se ud lala pšenicí, a on ji hlídal, p em n nvsprostá ka. Oblá eksedol spustil,starýstrygo k n mu p istoupil a ptal se ho: „ love e, i st n vid li tu dvoch pocestných ís , jednoho šuhaja s jednou dioukou?“ — “Ba veru som vid l,“ pravil mu Šurina, „ale len vtedy, ke som hen túto pšenicu sial; vtedy práve tadialto takých pár ludí šlo, jakých hladát !“ — Starý král zlostn sebou škubl, obrátil se v oblak azp todlet l. „ o e si vykonal, ty hlava mu ská, e si sa tak skoro vrátil?“ divila se stryga. „Kto vie, kd sa tí, — já som ivej duše n vid l, hiba jednoho varov íka pri pšenici“ — odpov d l starý. — „Nu o e myslíš, ve to boli oni! Eh, takto sa da oklama ! i si n ved l vzia jedon klas z tej pšenice, ty starý trúp, ty!“ — zlobila se královna, a starýhnedsemuselp em nitiv erný oblakazaseuprchlíkyhoniti. Otolienka napomenula práv v tu dobuŠurinu,abyseobrátil, nevidí-li n koho za nimi jíti, e ji pravé lí ko pálí. — „Vidím tamhla iernyoblaklet t,“odpov d lŠurina. Otolienkav d lahned, etojejeden z nich. „Postoj.“ kázala, „seba urobím kostol ekomat bapustovnikom.“—I ude ila prútkem o zem a stala se kostelí kem a Šurina byl poustevníkem. Král spustil se dol a ptá se poustevníka: „Povedz e mi, bra ok, isin vid ldvúchpocestných, jednohošuhajasjednoudioukou?“— „Já tu odo dávnych ias bývam, ale som nikdy loveka n vid l, iba ke sa ten kostol ek budoval, vid l som dvúch ludí tadialto ís .“ — Starý král sehrozn mrzel.„Bodajichporantalo, ke som já daromn ustával,“ s tím vrátil se nazp t. Stará královna ho ji ekala a kdy vid la, e jde sám, kyp la. „Nu , ty starý blázon, zase nikoho n vedie o e sa tak nadarmo táraš? osivykonal, ovid l?“—Král povídal jí, co vid l, a tu ona mu za, ekla, etenkostelíkatenpoustevník bylioni.Taid mjálensama,všakjich já pri eniem,“ ekla a rozprchlená b eladokouta,obulasivelíké i my, takové i my, ekdojichobul,jedním krokem míli cesty ušel. — Tak b ela, a sejíhlavanatrásala. „Ej,“povídávtudobuOtolienka,„ i maobelí kapá a,obozri esa.“ „No, veru u id , hlala, jak si vystupuje, pozri len, pozri!“ — Sotva spat ila Otolienka starou královnu, kázala Šurinovi, aby odb hl kousek cesty nap ed. Sama pak hned ude ila proutkem o zem a hned se ud lalo jezírkoaonasamaseud lalaka icou. „Tu st ,“ zvolala matka. „Paromova strela, u mi n ujd t !“ — I vyzula boty a za ka icou do vody. Ta plavala ustavi n k prost edku, a kdy a tam stará královna za ní šla, rychle jako st elaodploulakb ehu,kdestályboty, p em nila se v pannu, boty obula a rychle za Šurinou sp chala, a stará z stala oklamaná státi v bahn . Ze zlosti zaklela Šurinu, aby hned na Otolienku zapomn l, jak by ho jiná, enská políbila, a Otolienku zaklela, aby s Šurinou sedm let nebývala. — I musela královna dv st mil dom p šky,nacest všechnykunštyutratila (zapomn la), a starý strygo se jí ješt k tomu ke všemu vysmál, e se dala oklamati. Ti dva plní radosti, e jsou ji vysvobozeni,šlidáleacestouseradili, kam se nejd ív obrátit. „Najlepšiv sa stan ,“ mínil Šurina, ke 'puojd m prosto k mojim rodi om, tam si budemedlavuole it.“-Jápuojd ms tebou, ke chceš, lebo zostan m, kd ma naháš“ — eklo d v e. Ale ješt m li dalekou cestu a p ešli mnoho dolin i hor i cest, ne p išli k m stu, kde sídlil starý Šurina pan král. Kdy alep išlia tam,tupravilp edbranou Šurina své milé: „Vieš ty o, já puojd m do zámku, zjavím sa mojim poddaným,ake maprijmú,semsak tebe vrátim. Ty len tu pri tejto studni ke zosta , alebo vyjdi na tento hrubýstroma akaj,kýmsavrátim.“ „Ale ty na m a zapomenieš,“ na íkala si Otolienka, zpomenouc na mat inukletbu. „Nikdy, moja drahá duša!“ jistil Šurinaalíbaljivlíce,akdy muv iti necht la, zap isahal se jí, e jí nezapomene. Prosila ho ješt , aby se nedal nikomu líbat, a pak ho propustila. P ijda do m sta, ptal se Šurina jednoho souseda, co mají nového. „Ach, málo velmi,“ odpoví soused, „starý král Šurina umrel, a d di a nemáme,sútosamépletkyteraz.“ I litoval Šurina otce a smuten nad tou zprávou šel do zámku k matce. Matka ho hned poznala i objímala ho a cht la i bozkat, ale to se jí nedal. — Poznali ho i ostatní, hned se to po krajin rozhlásiloaŠurinamladýprinc byl vyhlášen za skute ného krále. Šurina cht l hned pro svoji ochranitelku si zajet, ale náramné umdlen sedl, by odpo inul, a vtom zad ímal. Tu matka k n mu p istoupila a políbila ho; probudil se, ale na Otolienku ji nezpomn l, ani o tomnev d l,cosesnímd lo.—Kdy Šurina dlouho nep icházel, v d la Otolienka ji , e na ni zapomn l. Ho ce si na íkala a plakala, ale kletba mat ina stála. — Odešla od studánky, blí e zámku postavila se k jednomu dvorciap em nilasevkrásný,vysoký topol.—Zdalekabylotentopolvid ti, a se podíval s kterékoli strany, a zrovnasedívalnaoknavzámku,kde bydlelŠurinamladýkrál.Ka démuse ten topol líbil, ka dý se mu divil, jen mladý král se na mrzel, e mu zasti uje výhled na krajinu, a jednou tak se dopálil, e rozkázal topol zkáceti. Prosili lidé, aby ten krásný strompodtítinedával,aleonz stalp i svém,atedytopolporazili. Nedlouho potom vyrostla pod samýmzámkemkrásnájablo ,aka dý sedivil,kdesetamvzala.—Alejablo rostla, kvetla a jablka nesla jako zlato, e jim v chuti rovných nebylo. — Ta jablo bylaiŠurinovikrálivelmimilá, nedal ádnému s ní jablka obírati. — Sámjeobíralav n ichutisinemohl dosti vychváliti. Ale zase mrzela ta jablo starou královnu, e jí stíní do jizby, a tak dlouho dudrala a pokoj nedalakráli,a sejednoukráldomrzel ajablo podtítikázal. Zanedlouho, kdy jablo porazili, ukázala se na jezírku, zrovna pod okny Šuriny krále, zlatá ka ice ustavi n sem tam plavala a gágala. I bylo to divno všemu lidu, kde se ta krásná zlatá ka ice vzala; Šurinovi to bylo také divné, po dlouhé chvíle stával u jezera a díval se na zlatou ka icu. Aby se lépe na ni podívati mohl, kázal, by ji chytili; ale co e — chytali ji, lapali, ale ulapiti nemohli. Poslal král po rybá e, po ptá níky, ale ádnýjidostatinemohl;plavalap kn po jezírku, jak navzdor všemu namahání se jí ale kdo tknul, jako st ela odfrkla na druhý konec aneb se schovala pod vodu. — Král, kdy vid l, e ji ádný nem e chytiti, dopálil se hn vem na ka icu, sedl na lodi ku a e ji sám chytne. — Ale ka ice prohnala i krále hezky po jeze e, hned se mu chytiti nedala — ale kdy myslil ji , e ani on jí nedostane, tu se k n mu sama p iblí ila a k samé lodi ce, a kdy rukou po ní sáhl, dala se mu chytiti. „Ej, ka ica ty zlá, o e si také figle robila?Teraztajáviacn pustím,teraz bud š moja,“ — ekl Šurina král, poláskalka icupohrdelciapohlávce ji pobozkal — a hle, v tu chvíli se p em nilaka icevOtolienku,aŠurina králseihnedrozpomenul,cosesním bylod lo.Sedmrok bylotomu,coje matka zaklela. — I objímal ji pln radosti,dovedlkmatceapotomslavili hlu né veselí. Dlouho a š astn panoval Šurina pan král s krásnou Otolienkou. OTOMŠUHAJI,CO SENEBÁL* O tom. co vám já nyní id m rozpráva , neví ani ta stryga, co u sedmkrát na Tokajském hradovišti na rákošibyla.—Byljednoujedenotec,a ten otec m l jednoho syna, kterého jmenovali „N bojsa“ — proto e neznal, co je strach. — Jak mu kdo povídal, etamneboondemáce,hned tam šel, i byt o p lnoci bylo. — A slyšelsebestrašliv jšív cipovídat,p i nich jinýmvlasyhorevstávaly,onse tornu smál; a mohli ho postavit, kam cht li, do pustých kostel , do kostnic, kšibenicím,všadyšelbezestrachu.— Jednou napadlo mu zkusiti sv ta. „Ke tuto takej veci niet, o by ma prestrašilo, puojd m svetom a n odpo iniem, pokial n zkusím, o je to bá sa“ — povídal si a také hned úmysl sv j otci oznámil. — Otec syna svého velmi miloval, a nemilo mu bylo, e chce do sv ta odejíti. Bál se, aby ho sm lost ku zkáze nep ivedla, proto odvracelhoodcesty.Slíbilmu, e ho nau í báti se, aby jen doma z stal. — „Tak sa vám to n podarí, ot c,“ eklmuN bojsa.—„No,keclta n nau ím, potom cho do sveta; prepustím a.“—Z stalop itom;syn ekal,kterakhobudeu itiotecbátise. Otešelseporaditiskostelníkem,coby ud lati m l, aby syn báti se nau il. Mnoho pen z za to, jestli by se kostelníkovi poda ilo n co vymysliti, ehobysynsebál. „Eh, to já lahko spravím. Len ho dn sve erkumn pošlit ,ve uvidít , e ho tak nastraším, o mu hor koncom vlasy stávat budú. Muo t veri , esamuodn chcedosvetaís “ — eklkostelník. Otecšelpot šendom ave írpozd poslal syna ke kostelníku. — Ten zatím vzal mrtvé t lo z kostnice, vylezl na v a p ivázal je na zvonovou váhu; kdy N bojsa p išel a kostelníka se ptal, co mu dá za práci, e je Od otce k n mu poslán, tu ho ádal kostelník, aby šel místo zvoníka devátou hodinu odzvoniti, e je zvoníkchorý. „Co ebysomnie,varuv a n ,“ ekl N bojsa, a med také do zvonice lezl. — Tma bylo v zvonici, e sotva pod zvony se domakal. — Hmatal po provaze a nahmátl spolu i studené nohy,ahmatajedále,cítilpodrukama lidské t lo, visecí na váze zvonu. “Kýho Paroma,“ zk ikl N bojsa, „ke sichorý,pre on le íšnapeci;tusati ešt na váhu vytára a zvon ani len pohnú n muo e. Hybaj dolu!“ — Myslelšuhaj, etochorýzvoník,kdy ten ale ani slova nepromluvil, ani se nepohnul,tusedomrzel.Napomenuv zvoníka, aby se dr el pevn , za al zvoniti. — T lo houpalo se a m sí ek skrze skulinu zasvítil; N bojsa vid l ssinavét loap estalzvonit.„No,dolu e Cho a zvon pus ,“ volal na , „hádam ta i ruky bolia.“ — Kdy ale zase ádnou odpov nedostal a t lo se nehýbalo, odešel mrzut se zvonice, ka domn lému zvoníku: „Ke n chceš, zosta tu, n dbám, hoc sa aj ztrepeš.“ „ otam,ako esativodilo?“—ptal sehokostelník,jakkn muvešel. „Ihorká, obysamimalovodi ,ten blázon zvonár chorý sa na zvon vydriapalan chcedol ís .Taksomsa ikusnamrzelanahalsomhovise .“ „Dobra, dobre, akujem ti za poslú enia,alebysidobreurobil,keby si aj zajtra prišiel, mal by som ti da o naru it“— eklmukostelník.N bojsa p islíbil, ep ijde,aodešeldom .Otec ekal ho dychtiv , myslel, e u ví, co je strach, a N bojsa nem l o strachu ani pojmu. — Druhý ve er p ichystal kostelníkdokostelarakev,svíceavše, co k mrtvému t lu p íslušno. Potom poru il en své, aby šuhajovi, a p ijde, ekla, by šel hlídati do p lnoci mrtvé t lo do kostela, od p lnoci e bude on hlídat, e si zatím lehl. — Potomkdy setm lose,šeldokostela, zabílilsitvá ,zabalilsedobíléplachty alehlsidorakve.—Nedlouhopotom p išel N bojsa; podíval se na mrtvé t lo, sedl k n mu, chvílemi vstal, chodil po kostele a zase sedl. — Tu, kdy odbila jedenáctá, domn lý umrlec se v rakvi posadil. — „Co e m a tu n pokojíš? Sem lahni na moje miesto,sicezdrávn odíd š.“ „No e no, o e si? Lahni len ty, já s mrtvými ni n mám“ — odpov d l mu N bojsa; — umrlec ale pomalu vstával, a ruce proti šuhajovi vztahoval. — „Strela ta metala! — Mn sa vidí, e si sa s tým svetom dobre n roz ehnal, muo em ti preto pripinok dat.“ — To ka, zdvihl N bojsa fokoš a t ískl domn lého umrlce p es hlavu, e se do rakve potácel.—Tubiladvanáctá,aN bojsa zav el kostel a klí donesl kostelníkové. — „Ako e sa vám tam vodilo?“ ptala se ho ena. — „Nu veru dobre, hiba velmi som sa pohn val na toho mrtvého. Lebo sa raz za al hnie dit, hore sa dvíhal a m anadruhýsvetchcelvola .Takma dopajedil, e som ho tresk po hlave, šak sa mu odn chce stávat.“ — Nato odešelN bojsadom ,a enab elado kostela, kde mu omrá en v rakvi le el; sotva e ho vzk ísila. Od ekl se u itidélešuhajebátise. Kdy vid l otec, e syn báti se nenau í a sv ta se od íci nechce, vypravil ho, jak nejlepší mohl, a N bojsa dal se na pochod. Kolik dní cestoval u , a v dy jen tmavým, háštrovým lesem; p es gr n a úbo í lezl,podohromnézápole,p esba iny se brodil, na cúd nice, na polany, na valašské luby p išel, ale o lov ku ani památky;jenmrmlánímedv daslyšel azp vptactva.—Stravu,comatkamu s sebou dala, chléb, oštiepky, slaninu, vše ji strávil; a musel iviti se u orietkami,malinami,jakomedv d, kdy mu je zle. — Ji se bál, e bude muset v tom lese snad zahynouti. Tu jednou vyšel na vysokou holu a kol kolem se ohlí el, zdali jakou d dinu, hrad nebo dvorec uvidí. Ale nevid l ni eho . Vyšplhal se tedy na vysoký dub. S toho kol kolem se ohlí eje, v jednom údolí vid l cosi stavení podobného.—Idob esipamatoval,v kterou to bylo stranu, a kdy dol slezl, v tu stranu se dal. Ale musel ješt mnoho pyrtí prolézti, ne p išel doonohoúdolí.—Tamalevid lp ed sebou p kný hrad: nerozmýšlel se dlouhoivešeldobrány.Alevedvo e nikoho — ani v pitvoru, ani v izbách. Všudejakovhrob .—Celýhradšuhaj prošel, ivé duše nenašel; ale v nejozdobn jší sv tnici našel stolek pokrytý ubrusem a na n m erstv va enájídlaaláhevvína.—„Iveru e si mi uhovel, ktokolvek si,“ pravil N bojsa, a zasednuv k stolu, jedl a pil dov le,avelmisiblábal, esemutak dob e da í. — Kdy se byl najedl, ohlí elseposv tnici,atuvid l, etam takéjedno istélo ep ichystáno;bylo mu to velice divné, a myslel, e p ece n kdo v zámku být musí, kdo mu taktolahodíazavuolouid .Aproto ješt jednou pustil se do hledání. — Kdy tak sem a tam chodil, vid l dví ka,je d ívenepozoroval;iotev el je a p ed sebou spat il ut šenou zahradu. — I zacht lo se mu na zahradu se podívati, a také hned šel, by si ji prohlídl; — bylo v ní p ekrásnýchkv tinistrom ,alejakov zámku,takitamnebylo ivéduše.— Kone n došelkmalémujezeru,ahle! —uprost edjezeravid lobrazkrásné panny, ale bohu el byla po pa í ve vod zamorena a zakleta. N bojsa nemohl s její tvá e o í spustit a pravil k ní: „Krásna panna, po von z toho jazeraabu mivmojejsamotnostiza tovaryšky u!“ — Na to ona mu odpov d la: „Milý šuhaj, nemo no mi je k t be prís .“ — „Nu a pre o? i ty u dávno sa tak trápiš? — a o e za prí ina, e si na to prišla? — Kto e o t ba staros má? A pre o e v tom zámku ludia n bývajú?“ — ptal se jí šuhaj. Na to zase panna takto povídala: „Muojot cbolvtomtokrajikrálom,a ešt teraz za iernym morani medzi troma vrchy kraluje. Pokial tu býval, oborili sa na n ho druhí královia a všetko mu odobrali, krem toho samotnieho zámku. Nedlho potom dvanást pekelných potvor prišlo, tohoto zámku sa zmocnily a mojich rodi ovnazkazuobrátitchcely;ale e muoj ot c i moja ma královskuo pomazania prijali, tie potvory škodit jim n mohly. Len m a jedinkú ako n pomazanú do velkej kliatby polo ily. Ach, u dvanást rokov minulo, o tu trpím, a nik je nie v stavem avyslohodit.“ „Ach, n bo iatko!“ pravil šuhaj, „nu v om etátvojakliatbazále í?a jako e by bolo mo no t ba vymenit a vyslobodit?Járádošanujempret bai ivotsvoj.“ S velkou radostí to Kniaga poslouchala,ahnedmuvyrozpráv la, co by k jejímu osvobození vykonati m l, kouc mu takto: „Muoj drahý priatel!Ak m a ty ztad to vyslobodi chceš, za tri dni ka dý d jednu hodinu veliké muky podstúpi musíš. Ak m a vymeníš, i zámok od kliatby vyslobodíš,aleaksatin podarí,tyza tenpokrmanápoj, osiu il,vlastným ivotom zaplatíš, ako sa to i druhým predt boustalo.Alejámámdúfania, e obstojíš, ak len trpezlivo všetko podstúpiš, o následovat bud . Ak sa na to podberieš, hn dn s na ve er všetky tie pekelnie potvory k tebe príduabudútanajprúpekn vítat,ty ale na jejich re i ani slova n odpovedaj. Ke uvidia, e jim n odpovedáš, chytia sa do t ba, budú tachcietzkántrit,alesatyn prelakni, ani slova n povedz a me om jich rúb. — Ke ud rí hodina, prestanú ta mu it, odídu pre , a ty na tú postel si lahni, nad ktorou jeden pohár visí. Vezmi si z toho pohárika masti, potri sa ou, a v tom okam ení uzdravený bud š. A to urob, kolkokolvek ráz ta mu itbudú.“ „Všetko,všetko, okolvekká eš,pre t ba podstúpim. Boh mi bu na pomoci!“ pravil šuhaj a s tím odebral seodtézakletékn ny.—Navrátivse dosvéizby,sedlkp ihotovenéchutné ve e iabezestrachujedlapopíjel.Po ve e i zapálil si pipku a ekal na ur enou hodinu. Okolo jedenácté strhne se v zámku strašlivý t esk a buchot, jako by se celý zámek propadnouti m l. Šuhaj sko il, p ipjal si me , potom ekal, co se bude dále díti. Tu po malé chvíli vhrnulo se do izby všech t ch dvanácte potvor, jsouce velikými kyjany ozbrojeny. První m la jednu lví hlavu, druhá, dv , t etí t i, a tak to šlo výše; ta dvanáctá dvanáct, lvích hlav m la. Nejprvhop kn vítaly,všelikéotázky mu zavdávaly, ale potom na n ho zaskakovatza ínaly. „ i si to ty ten, o našu moc a naše královstvo podvrátit chceš? i sa ty smiešnatodáva , eKniaguznašich rúk vyslobodíš? Hu hu, hu hu, ty n ujd š, našich rúk, tu tvoje kosti rozhád emeadodrvíme,hu,huhu!“ Šuhaj on m l jako ryba. Všechny potvorynadtímml enímsepolekaly, nebo to dr ely za planý znak. Tu se alenáhlešuhajrozpajed npustilmezi a rúbal do nich, pokud jen vládnul. Kone n ale stlu en od jich kyjan , umdléval; vtom uhodila dvanáctá hodina, potvory svoji moc ztratily a pry odešly poberouce s sebou t ch, kterébylN bojsapobil.Šuhajpot elsi t lo mastí z poháru, a jak mu bylo p edpov díno,takseistalo,vtéchvíli ozdrav l. — Potom lehnuv na lo e, usnulaspaldobíléhodne. Sotva ráno svitlo a N bojsa se prebral,u hojídlnapokrytémstolku ekalo. Ihned s chutí si zajedl. První jeho myšlenka byla podívati se do zahrady kn nu navštíviti. Velmi se podivil, vida ji po pas na vodou osvobozenu. Za as ani promluviti nemohl, ta se do její krásy zahled l. Její p kné belasie o i, zlaté vlasy, po bílém hrdle a prsech spušt né, tak ho omámily, enev d l,comád lati.—I ona se na podívala mile, a tvá její byla mnohem jasn jší ne p ed tím dnem. „Moja ut šená krása, po do mojich rúk, na moje prse!“ — volal na ni N bojsa. „To mi ešt n mo no,“ odpov d la kn na,„aleakovidíš,dn ssomovela slobodn jšia, ako posial. Ke ty chceš, aby já z toho miesta k t be vyšla, ešt dvave eryvmukáchpre itmusíš.“ „ okolvek podstúpi musím pre t ba, to milerád podst pim aj muoj ivotzat bapolo ím,“zvolalšuhaj. Tak hovo ili a jeden druhého t šili a do mraku; N bojsa nechal svou milou kn nu v jeze e a odešel od ní, jakobymubylosílyp ibylo. V sv tnice ho ji zase ve e e o ekávala. Rezko pove e el, ale kdy se ta neš astná hodina blí ila, za ínal býti zkormoucen. Vid lo se mu, jako by po jeho chrbt mravce hniezda robili. Raz se za nou hosté hrnouti, a jako první, tak i druhýkráte za ali n mu p ív tiv hovo iti a všelicos se ho vyptávali. — On ale stál jako st na, potom ale, vytáhnuv me , za al jich esat. — Ani jeden z nich se k n mu nep iblí il, aby jim nebyl od al nos, ucho nebo hlavu. ím dále to ale trvalo, tím více i síly jeho slábly; potvory, zpozorujíce, e ochabuje, obstály ho, schytly a do jedné velké paloty odvedly. Tam vzaly m ch, šuhaje nadúchaly, e se div nerozpuknul, a pak jím mezi sebou metaly a kyjemi ho odrá ely, jako by naloptuhrály.Bylybyhojist izabily, kdyby nebyla ude ila dvanáctá. Potvory zmizely, zanechavše N bojsu polomrtvéhonazemile eti. „Ako e sa já k mojmu poháru dopravím!“ vzdychl si šuhaj — ale p ecesepomaluvlá el,a seksvému lo i a poháru dovlékl. Jak si rány namazal, hned byl zdráv. Lehl na odpo inekaráno erstvýzasevstal. První jeho ch ze byla do zahrady, kn nu navštíviti. Tato uradovaná a veselárám protin murozpjala;ji na samém vrchu vody stála jako na suchu. „Po , po , duša sladká, do mojhonáru ia!“zvolalnep etr it . „Tourobitn muo em,muojjedinký priat l,lebomojenohysúešt navrch vodyprikovanie,“odpov d laona.Tu tedy jeden druhému aloval, jeden druhého pot šoval a napomínal k setrvání a do konce. Kniaga mu nev d la jak d kovati, e ji svobodí, a N bojsa nemohl se na krásu její dosti nahled tidove era. Do své izby v ustanovený as šuhaj senavrátil.Na.stolep ihotovenájídla net šila ho, duši jeho obklí oval strach, v d l, e bude zajisté strašn mu en.—Sve eremseza alomra iti, blýskati, a strašná hrmavica se p ihnala; celý zámek se t ásl jako síto. Vjedenáctehodinp ihnalysepotvory a veliký ro e s sebou p ivlékly. N bojsa se ulekl. — Vítaly ho jako p edešle. p ív tiv s ním hovo ily, na všelicos se ho vyptávaly, ale kdy jim navšeneodpov d l,jakozb silésedo n ho pustily. — Ne i on se udatn bránil a tak me jeho do nich sekal, jako do kapusty, a se jich hlavy po sv tnicikutálely.Jaksetakbránil,me semuzlomil;tuhot inejv tšípotvory uchytily, a e ho na ten ro e napíchnou a upekou. Byly by to i ud laly, ale vtom ude ila dvanáctá, potvory moc ztratily, klí e od zámku oddalyapry zezámkuzmizely,byse vícenevrátily. N bojsa, sláb, ubit, jak se pomastil, na odpo inek odešel a do bílého rána spal.Ránopakob erstvendozahrady ksvéosvobozenékn n pospíchal. Zdalekaji vid ljivelminádhern a slavn oble enou po jeze e choditi. Skon il som, o mi bolo naru eno, teraz po , zabudni na tvoju kliatbu i muky!“volalnanizdaleka. „Milerada,“ odpov d la Kniaga, a radostn kn muobjímalahoazlíbala. „Do ve nieho väzenia som bola odsúd ná,“ pravila dále, „t be akujem za svoje vyslobod nie. Za túto vernú lásku, ktorú si mi dosved il,nemámti oinšieda ,sama seba sa t be dávam. Na svedectvo, e já chcem a budem ve n tvoja, tento biely ru ník, na ktorom moje meno zlatými literami vyšito, ti darujem. Lentomiešt prislúb, emanajprúk mojmu otcovi odvedieš, a potom bud m na veky tvoja.“ N bojsa svoji milovanou kn nu za pravou ruku uchopilaslíbiljí, enikdyjinoumimo ji za enu míti nechce a jen ji e milovati bude do smrti. — Takto rozmlouvajíce šli do zámku. Tu našli velmi mnoho lidí, kte í té s kn nou odklatbyvysvobozenibyli.Všicknise nadtoutoprom nouradovali,N bojsu co svého osvoboditele ehnali a do slu by se mu dávali. — Tak se stal N bojsa velkým pánem, m l zámek, poddanéakrásnousverenicu. Za nedlouhý as potom umínil si šuhaj ádost kn ny vyplniti a k otci jejímu ji zavésti. P ipravili se tedy a s celýmkomonstvemnacestusevydali. —Byliveselíaš astní—ale ejimto št stí dlouho netrvalo. tvrtý den cesty se kon il, a oni p išli na noc do jednoho tmavého lesa. „Eh,“ povídá N bojsa, „musím ti já lepšie miesto vyhlada ; tu musí byt dakd voláká istinka,kd bysmesialespo ohníka naklástmohli.Tymalentu akaj,jása id m málo poobzera a potom ti s výpove ou príd m.“ S t mi slovy odešel. Dlouho se toulal po tom lese, a vyšel na sám vrch, odkud vid l krásnou zahradu; i obrátil se hned k ní,a ímblí ešel,tímsemukrásn jší zdála. Vid l v n i p ekrásné kv ty, ale bál se dovnit vejíti. Kone n mu to ale p ece nedalo, osm liv se, dve e otev el a dovnit se vkradl. — Jak se tam prochází, tu znenadání vidí za sebou t i p kná d v ata. Nebylo mu ani tak, an tak — jen se rychle do nejkrásn jších hustých r í utulil, domnívajese,kdybyhoshlédly, eby obstál. — Jak ty d v ata okolo n ho šly, praví ni starší: „Hla t e, sestry moje,tuvola omusíby ,n vidít ,ako sa celý ru ový ker trasie?“ — „Kto by tu bol, šak tu nikdo n chodí,“ poví druhá. „Ba veru sa tu da o hýbe!“ — zvolá t etí. — Rozhrnuly listí a tu našly N bojsa. P kn ho vyvolaly ven vzaly mezisebeadozámkusihoodvedly.V tomzámkubydlelaJe ibaba,atobyly jejít idcery.N bojsaiJe ibab ijejím dcerám se zalíbil, byli lov k p kné postavy,iuradilysemezisebou, eho k tomu p ivedou, aby si jednu z nich vzal,ad íve enepopustí,dokudbyse jim nezaslíbil. Za aly ho p emlouvati, prositi,hroziti,alevidouce, eni ehos nímnesvedou,zav elyhodotemnice; tam ho ízní a hladem trápily. — Mezitím Kniaga svého enicha všude hledala a velmi ho ekovala; vidouc ale, e se mu zle povoditi muselo, pustilasesv tem,kamjio ivedly. T etí den i N bojsa na svobodu pustily, nebo slíbil, e si jednu z Je ibab vezme.Ale p ece mu nev ily a stará Je ibaba mu porobila tak, e nemohldále tvrthodinyodzámkuse vzdáliti, v dy se musel zase vrátit. Zarmoucen p echázel sem tam po dvo e, všech kouty prohlí el, na vše stranyhled l,jestlibyp ecesnadsvoji milou n kde spat il.Ale vše nadarmo — srdce ho bolelo, plakával jako dít . „Puojd m za ou, a kd len vo svet bud , si ju vyhladám,“ — myslíval si, aletatomienkanicmun oso ila,kdy se nemohl od zámku vzdáliti. Jako holub jest ábovi, tak on t m bezbo nicímvdrápechv zel,nemoha si pomoci. Od toho ustavi ného trápení n borák tak upadnul, e nohamizaplétal.Bylhojenstín. Jednou jde na procházku k lesu a velmi po cest svoji ztracenou milou oplakává.Tup ijdejednaMúdra ena k n mu. „Nu , love e, o e sa ty tak smútiš?“ptásehotaMúdra ena. „Kebyst ved li, stará matka, o ma trápi,ivybyst zaplakalinadomnou,“ odpov d l jí N bojsa. „Já viem, o ti chybí,“pravilaMúdra ena,„alesalen tak n tráp, ve sa to všetko napraví. Nu , a i by si preca len rád tú tvoju milúvidiet?“ „Ach,ako evy,starámatka,omojej milejviet ?“ptalseudivenýN bojsa. „Ej, o e by to hola za robota, keby jaton malavedie osaposvet robí. Len povedz, i by si rád tú tvoju Kniaguvidiet?“ „Eh,lenjedinkýrazbyjurádvidie , potom n dbám, hoc i hn umrem,“ zvolalšuhaj. „Ke je tak,“ praví usmívajíc se Múdra ena,. „tú radost ti já urobím. Hla túto zelinku, vlo si ju do lavej i my pod slamu, a cho prosto na tvojuhospodu.Nebojsa,tvojagazdina n bud viac nad tebou vlády ma .Ak náhle do domu príd š, hn sa Je ibaba na ma ku spraví a bud na t ba skákat, a ju ty len lavou nohou kopni, pospolu sa na kolomaz rozleje. Potomtvojevecipoberapri komn , játicestuuká em,kd samášobrátit.“ — Sotva N bojsa toto nau ení vyslechl, hned vše ud lal a dom se vracel. — Ješt obd la byl, u proti n mu jedna veliká ko ka mroukajíc b ela a hned na n ho skákati po ala. Ale on ji kopnul a ona se na kolomaz rozlila. Potom svoje v ci pobral a jak mu pov díno bylo, k Múdré en se navrátil. Tato ekalahoavústretymujdouc pravila: „No, i si tak vykonal, ako somtikázala?“ „Hej!“—odpov d lN bojsa. „Tak sa n máš oho bá ,“ odpov d la stará; „tá tam z stan rozliata,kýmjánápravun urobím.— Teraz cho touto prostrednou cestou, nevykro ani napravo ani nalevo, len všude prosto. Príd š k jednomu vysokiemu vrchu. Do toho vrchu uvidíš porobené stupn , a po tých stup ochpuojd ša nasamývrch.Na tom vrchu najd š velikú, krásnu zahradu, a v tej zahrad mnoho pekných kvieto kov. Ka dý kvietok je ale love ou kostou pritla ený. Ty všetkytiekuostkydojednejjamysnos a dnu zahrab. Ten skutok ti bud k štastiuslú i .Akman poslúchn š, o tiká em,n vykonáš,tedynatopríd š, e tvojimi kostmi zase druhie kvety popritískané budú. Pri tejto robot pristúpiktebejednapotvoraabud ta za tvoj skutok chválit, potom sa ta zpýta: Co za to iadaš, e si tie kosti snosil a pochoval, a kvety od ta kého väzenia oslobodil? Ty ale ni oho si n iadaj, len aby ti tá potvora povídala, kd by tvoja najmilšia bola. Lebo tá potvora je králom nad všetkýmištvornohýmizvieratmi.“ N bojsa slíbil, e všecko tak ud lá, jak Múdra ena praví, a s pod kováním odešel od ní pry . Š astn sedostaldotézahrady;jakmu bylopraveno,takivšebylo.Posbírals kv tin kosti, pochoval do jámy, a kvítky všechny pospolu ob erstvily. Kdy dílo svoje dokon oval, zastihla ho p i tom ona potvora; pochválila jeho práci, a kone n se ho ptala: „Co e za to chceš, e si to velké dobrod nietýmkvietkomurobil?“ „Ni inšie, len to, e by si mi dopomuohol moju ztrat nú milú vidie !“ — odpov d l N bojsa. — „To satipovuolistan ,“povídalapotvora, „já hn mojich poddaných z celého sveta povolám, tí, ak ju zpá ili, naist ti oznámia.“ — Po t ch slovech uchopilvelikoutroubuatakmocn na ni zatroubil, e se zem t ásla. Po chvilce rozli ná zv ina se ustanovila. Potvora se od nejv tšího a do nejmenšího vyptávala, i nevid li n kde takovou a takovou osobu? — Ale ani jedno nev d lo eho povídati. — Nad tím se šuhaj velice zarmoutil. —„Ach, o ejárobi bud m!“na íkal si hlasit . „No, len sa neboj,“ pravila onapotvora,„abu dobrejnád je.Co moji poddaní n znajú, to muo u zna ptáci. Odídi tamto do tej druhej zahrady, tam najd š mojho brata, ktorý panuje nad všetkým vtáctvom; —ontiuká e,ktoroucestouís máš.“ N bojsa tak ud lal, jak mu bylo praveno. Kdy p išel clo zahrady druhé,hnedp ib hlkn mubratroné potvory, ptaje se ho, co chce? — N bojsa p edlo il mu svoji ádost. „Rád já to urobím,“ povídal, „lebo sa toimn pá i, osivbratovejzahrad vykonal!“ — a vzav trúbu, tak mocn zatroubil, e se zem ot ásla. Po malé chvíli taková síla ptactva p ilétala, e selesyódv truk ídeljejíchlámaly.— Králsejichhnedvyptával, ilinevid li takovouatakovoupannu? „N vieme o ni om, ani naj menší chýr nemuo em poveda “ — byla odpov . N bojsa se všecek zlekl a za al si hrozn na íkati nad svým neštas ným stavem. — Vtom bylo slyšeti nad lesemsilnýšum—všickniseobrátiliv tu stranu, aby vid li, co je — a hle! V pov t íseknimnesevelikýstarýorel. — Král rozhn vaným pozorom na n hopohlédnuv,strašlivýmhlasemho ok ikl:„Aktysmieš,prekliatypadúch, takpozd chodit,ke jázatrúbim?“ — Ulekl se starý orel a pokorn za alsevymlouvati:,Muojpan králu, já som za ierno more jednu pannu prenášal, tam som sa meškal musel; n bolo mo no mi skorej prís .“ — „A o to bola za panna?“ ptal se veselejšímhnedhlasemN bojsa. „Jedcerakrála iernomorskieho“— ekl orel. „A ije ešt ?“ ptal se dále uradovaný šuhaj. „Nie len e ije, ale práve teraz k sobášu sa strojí!“ — pravilorel.—N bojsazbledl. „Beda mn , o e mám robi , já n štastný lovek! Kd e sa obrátim? Ak ejátúdlhúcestuvykonám?—To bud mbiedny lovek,aksavydámoja sverenica! Keby já len dák ím najskorej tam byt muohol! Muoj drahý orlí ku,“ pravil N bojsa, obrát se ve svém trápení k orlovi, „polutuj ma! Pren s ma za ierno more. Smiluj sa nado mnou!“ — „To urobit n muo em,“ pravil mu orel, „som starý, já vlády tolkonemám,abytatamodšikoval.“ AleN bojsanep estalorlaprositi,a mutokone n orelp islíbil, ka:„Ke jetak,jásast boudocestypustím;ale ak sa ti na mori da prihodí, tomu ty bud švina,niejá.“— „Eh,orlí ku,“pravilmurozveselený šuhaj, „ke nás Boh štastlivo k mojej milej dopraví, já sa ti odslú im. Do úplnej tvojej smrti a vern opatrova bud m. A ke zahynieme, nach bud akbud !“ Po t ch slovích pod koval se N bojsa králi, sedl na orla a pry odlet li.—Š astn p eneslhoorelp es mo e, a k m stu, kde otec kn nin bydlel; tam se na zem spustil. Tu N bojsa srde n orlovi pod koval za jehonamáháníaptalseho, ímbyse mu za jeho lásku nejlépe zavd il. — Odpov d lorel:„Dobrýmzadobré.Ty mi na svet ni lepšielio urobit n muo eš, ako to, ke tvoj me vytiahn šamn hlavuzotn š.“ N bojsauleklse.„Eh, ibysomjáto mojmu najvá šiemu dobrodincovi muohol?Zachrá Buoh!“ „A já ta n prestan m o to prosit,“ pravil orel, „já od t ba vä šie dobrod nia ma n muo em. Ba i po mojejsmrtisatizatoodslú itchcem, a sice takto: ke mi hlavu odtn š, vy mizom asrdceanadvojerozkroj, ale tak, aby sa na jednom kraji ešt spolu dr alo. Potom ho slo , a ke bud š iadat peniaze, zlato, striebro, drahé kamenie, hn v mojom srdci všetkonajd š,aknáhlehoroztvoríš.“ Po t ch slovích orel hlavu sklonil, ekaje, aby mu ji šuhaj s al, ten ale necht lanecht l,a kone n ,kdy ho orelvelmiprosil,svelikoubolestímu toud lal.—Kdy bylmrtev,vy almu N bojsasrdceavpolorozkrojil,jakmu byl orel pravil. ádostiv ale v d ti, zdalipravda, evn mpokladynajde, ádal si sto kus dukát , a hle — jak srdce rozev el, bylo v n m, eho si p ál. — Schoval je a pospíchal do m sta;p ijdatam,šelhneddohostince akstoluzasedl. „ o e tu nového u vás?“ ptal se hospodského. „Náš král,“ odpov d l hospodský, vydáva svoju dcéru, ktorá mnoho rokov v jednom zámku zakliata bola. Po celom m st rozkaz vydal,atentorozkazinavšetkybrány pribi kázal, e od velkej radosti všetkých ludí na svatbu volá, a ktokolvekpríd ,tennielenjes ,pi a tancova muo e,aleinaka dúhodinu dukát dostan na dar.“ N bojsa to vyposlechl, a hned šest paríp a p kný ko (ár)koupitisikázal.Izaopat ilmu to hospodský hned všecko; bylo to nádherné, a on to draze zaplatil. K tornu najmul si ele , koupil krásné šatstvo pro n , i pro sebe od v nádherný. Jak to m l všecko z ízeno, dalpocelémm st ohlásiti, ekdodo tohoatohohostincekjistémupánovi p ijde,nejenjístapíti,tanecamuziku míti bude, ale na ka dou hodinu darem p t dukát obdr í. — Jak se to rozhlásilo, mnoho lidí královskou svatbuopoušt loadohostincekn mu p icházelo. Král zaslechna, co se d je, byl ádostiv pána toho vid ti, i poslal k n mu slu ebníky s prosbou, by se k n mudokrálovskéhopalácuuponí il. Šuhaj N bojsa králi odkázal, e hned na poklonu p ijde. — Mezitím umínil si, e p em ní šat a e se nedá svojí miléhnedpoznati.Obléknasedošat svého slu ebníka, dal mu svoje, ka: „Ke ta budú za pána uznávat a jako pánacti ,tedymedzire oupýtajsiod králatúmilost,abytvojmuslu ebníku dovolilismladoun vestoujedenmalý taneczatancovat.“ Jak do královského palácu vešli, hned panstvo p estrojeného za pána slu ebníka mezi sebe vzalo, ctili ho a hostiliconejvíce.Naposlediktancis nev stou mu ponúkali. — „Já som na to nie súci,“ povídal slu ebník, „ale miesto m a nach dovolia muojmu slu ebníkovi jeden tanec s mladou n vestouvytancovat.“—Tomukv li ud lali.—N bojsavsluhovýchšatech k mladé nev st p istoupil a k tanci ji pojal. Po tanci zastali, a tu N bojsa p ed ní bílý šátek, co mu byla darovala, upustil. Kn na se pro shýbla a poznala, e to na n m její jméno zlatými literami vyšívané. Ihned se po svém tane níku ohlí ela, ale ten zmizel i se svým slu ebníkem, by se op t p evlékli. Kn na ale ekla hned králi: „Nebud to muoj mu , o som mu dnes prisahala, ale ten, o tento ru ník ztratil!“ — Tu p išel N bojsa do palácu, p evle en v nádherný oblek, a nev sta, jak ho shlédla, vst íc mu b ela, radostí nemohouc ani mluviti. — Na veky se jenbozkali.—Bylojásánívšudeplno, a teprv se slavilo slavné veselí. — Po ase zajel N bojsa se svou enou k starým svým rodi m; ti div e neum eli na míst radostí, kdy syna vid li, kterého dávno co mrtvého oplakávali. „Nu , synok, i si sa nau il bá sa?“ptalsehootec. „Veru sa, ot c, ani erta z pekla nebojím, ale sa bojím zlej Je ibaby!“ odpov d l mu N bojsa. I vzal si napotom rodi e do svého království a iliblazea dosmrti. MAHULENA, KRÁSNÁPANNA* Bylo, kdy bylo; ne jednou bylo, co il kdesi král, a ten m l p ekrásného syna, kterého velmi miloval.Ale co e — matka mu um ela, otec se o enil a macecha syna nenávid la; proto cht l synodejítidosv ta.Otecmuvtomale bránil a pustiti ho necht l. Jedenkráte procházelseprincpozámkuatuvidí v jedné izb za pecí obraz, na n m byla krásná paní vypodobn na. — „Ej,“zvolal,„kdo emuoholdakedyna sv t tak krásny by !“ — „To bola tvoja vlastná ma ,“ pravil mu otec, který za ním byl p išel, „volali ju Zlatou pannou a n bolo jej páru na krásuvosv t .“ Mladý synek se dlouho na obraz díval a potom si p edsevzal, e p jde do sv ta takovou pannu hledati, a dokudjípodobnénenajde, esedom nevrátí. — Otec mu to ale zase vymlouval, aby se té myšlénky vzdal, a slíbil mu, e dá sám takovou pannu vesv t hledati,jakobylajehomatka. Idalsvolatidvo anyarádce,byjimto p ednesl a do sv ta je rozeslal pro pannu tak krásnou, jako byla nebo ka královna. Po rad rozešli se dvo ané na vše strany hledati pannu. Hledali po celém království, za horami, za dolami;p ešelrok,ani ehonenašli. Znova sešla se rada; radili se co po íti, aby se princovi, který tu bou po krásné pann scházel, v le vyplnila.—Tuvstalmezirádcistarec ataktopravil:„Vidím, esanani om usjednoti n muo et . Princovi však Zlatú pannu najs musíme, lebo nám on ahko do sveta odíde, ahko sa i pominú muo e; druhého nástupcu nemáme, a tak by naša krajina bez hlavy zostala. - Po ujte, bratia, moju radu. Cez naše mesto, jako viet , ve o udí z dalekých krajín id , i zametajme e my všetky studn , len krá ouskú nahajme otvorenú, aby ka dý,cudzíidomáci,lenztejpili.U studn polo mestrá ,abysaka dého, kdo bud chce pi , spytovala, i nechyroval o Zlatej pann ; a ke sa taký lovek najde, aby ho hned pred krá aviedli!“ „Toto veru bud dobre!“ pravili pánové, vyslechše radu starcovu. Zametali všecky studn , jen královskou nechali otev enou a postavili k ní strá . Tu se lidé za ali hrnouti k té studni, cizí a domácí, an byla ta jediná. - Ka dý dostal sice vody,alemuselodpov dítinaotázku, zdali ví co o Zlaté pann . - Dlouho se ni eho nedov d li; - a jednou v let p ihnal se k studni poutník, celý prachem zapadnutý, uho ený a velmi smedný. I prosil, aby se mu dovolili napíti. Strá mu ekla, pod jakými výmínkami vody dostane, a kdy p ivolil pov d ti, co ví, podala mu vody. „No,“ pravil poutník, kdy se bylnapil,„terazvámpoviem, oviem. Ja som veru ve o sveta pochodil, aj som ve o chyroval - tie to som chyroval: e je vo akde jedna taká krása, o ke na u pozre, nachby jakéhoko vek tvrdého srdca bol, hn musíodjejvelkejkrásyzomdle alebo izomre .“ „Nu ,a ineviete,dobrý lovek,kd bývaajakosavolá?“ptalasestrá . „Ba veru viem, tam ju udia Mahulenou, krásnou pannou, volajú, kd býva, neviem doista, ale by som tamazdapotrafil.“ Strá dovedla hned poutníka ku králiavše,co ekl,mupov d la.-„No ale, i je naozaj tak krásna jako tento obraz?“ptalsekrálpoutníka.„Eh,dva razy krajšia je Mahulena!“ zvolal poutník, „lebo na tú kdo nevdojak pozre,hn zomdlejealeboizomre.“ Jak to princ uslyšel, hned ekl otci, e si on sám po ni p jde. Otec mu darmo vymlouval, darmo se všickni vzpírali proti tomu, on jinak nedal. Tedy kdy otec vid l, e musí býti povolen, ádal onoho poutníka, aby synasprovázel. „Ej,pán krá u,“ eklpoutník,„u ja to v a ne urobím, ke ma váš syn bud poslúcha a všetko urobí, o mu ja bud m káza .“ Na otcovu radu se princ poutníkovi podvolil. Kdy byli nacestup ipraveni,roz ehnalseprinc s otcem a vydali se s poutníkem na cestu.-Macechabylaráda. Šli dlouhý as p es tmavé hory, plán adoly,starýmicestami,a p išli jedenkrátedovelmitmavéhory(lesa): „No o etu,“ozvalseumdlenýprinc, „kde e my tu proti noci puojd me, kde etunocova ,ke tuanioh a,ani diery?-Cho mea da alej!“ „Vydriapsanatohotobuka, ibysi dakde svetielko n zazrel!“ - pravil poutník princovi. - Nerozmýšlel se princ, vydrápal se na nejvyšší buk a tamodtudsedívalnavšestrany. „No, i vidíš dakd svetielko?“ volalna poutník. „Ba veru vidím, ale je to velmi aleko,“odpovídalprinc. „No,lensidobrepametaj,puojd me ta.“ Jaksešelprincdol ,hnedsepohnuli dále, ale tma bylo jako v rohu, a dlouho šli, ne došli k samotnému dome ku, co se v n m svítilo. Vnídu dnuka,tuvidístarcetakšedivéhojako holub za stolem sed t a knihy písa . „Pánboh daj š astia!“ pozdravili poutníci starce, ale ten se ani nepohnul, ani se na n nepodíval, jen psalapsalzatímstolem.Pocestnístáli p idve ích, ekajíce, ejimsnadp ece n co odpoví, ale ten se na n ani neohlédnul, jen psal a psal. „Veru si mylenpolíhajme,ke námanitakani tak neodpovedá, ve nám a da samotný starý lovek ni neurobí,“ eklprinc.-Lehlisi. Princ usnul hned, ale poutník neusnul a pozoroval, co bude starec d lati.Starecpsal.-Op lnocip ilet ly dojizbyt ivrány,zt chud lalyset i panny,atobylystarcovydcery. „Otec, otec!“ vzk ikly, „kdo e tu nocuje?“ „Ba veru nocujú tu dvaja pocestní; ale zato ni , len rozprávajte“ - ekl starec. „No veru my nebudeme rozpráva , lebo by nás mohli tito ludia vypo úva ,“bálysepanny. „Co e by po uli, ve spia, a ke i n spia, lahudn sa oni o to starajú. Tak povedz e ty, najstaršia, kde e si dneschodilaa osivosvetepo ula?“Tu za ala nejstarší povídati: „Bola som, bola v alekom, širokom svete a tam som po ula, e si jedon mladý princ Mahulenu, krásnu pannu, h adá.“ „Kde e si ty, stredná dcéra, chodila a o e si vo svete po ula?“ — ptal se starecdruhé. „Chodila som ja, chodila po alekom, širokom svete a tam som po ula, e princ h adá Mahulenu, krásnupannu,a eprídenadvecesty: jedna bud bahnatá, druhá bud dobrá; ke on puojd tou dobrou, nikdy jej nedostane, ke puojd bahnatou,muo ejeho enouby .“ „Kde e si ty, moja tretia dcéra, chodila a o e si vo svete po ula?“ ptalsestarecnejmladší. „Chodila som, chodila po alekom, širokom svete a tam som po ula, e princ Mahuleny, krásnej panny, nedostane, jak jej hn do o í pozre, ale len tak, ke jej prvý d na nohy, druhýd nadriekatretíd natvár pozre, iná e tam zle pochodí.“ Jak to nejmladší dopov d la, ozvaly se všechnyt i:„Akdototopovie,nachsa na kame obráti!“ - Potom panny odešly pry , starec si to všecko do knihy zapisoval a poutník si vše zapametoval. - Ráno vstali, starci pod kovali, který si jich zase ani nevšimnul,ašlidále.-Tup išlinadv cesty, jedna byla dobrá, druhá ale bahnatá. Princ cht l se hned na tu dobroudáti,alepoutníkhoodvrátila pravil, e p jdou tou bahnatou. - „Ej, kde ebysmesatamtárali,ve jetáto cestajakostuol,“mrzelseprinc. „No u hoc je lepšia, ale m a musíš poslúcha ,ake nie,Mahulenatvojou enoun bud !“- eklpoutníkaprinc, a nerad, musel s ním na cestu bahnatou. - Dlouho šli po té špatné cest ,a divneumdleli,kone n p ece došli konce a u m sta octli se, ve kterém Mahulena, krásná panna, bydlela. - „No, preca sme u raz tu“ pot šili se pocestní, dokonce princ, kterému by ji byla o málo v le odpadla dále jíti. -Cht l tedy, jak do m sta vešli, hned ku králi jíti a Mahulen pann se p edstavit, ale poutníkmunedal,a bysiodpo inula ob erstvil se. - Kdy ale byl p ihotoven, pravil mu poutník: „Po uj e, o ti budem káza , a jak sa d a toho nebudeš dr a , ivotom to zaplatíš. Ke prídeš dnu do svetlice, o je v n j Mahulena, ani slova n povedz, sklop o i na zem a n pohliadni hore. Ona bud stá na vysokom mieste, na ktoré sa po schodíkach hore chodí, tak ty h a hore po schodíkach - výš a výš, a jaknáhle jej nohy po kolená zazreš, nepozeraj alej! Bud tam p re t ba i jedlo i víno, ale ty n jedz len tretinu zovšetkého.“ Princ odešel do palácu, vešel do svetlice se sklopenýma o ima, nepodívalsevskutkuMahulen pann jen na nohy, sn dl t etinu jídla, vypil t etinuvínaaml ky,jakp išel,odešel. Druhý den dal mu poutník to samé nau ení, ka mu, aby se výše nepodíval na Mahulenu ne po pas a potom aby sn dl polovic jídla a polovic vína vypil. - Princ to zase vše vykonal, a a koliv ho to velmi vábilo o izdvihnoutivýše,p ecepoutníkovu raduposlechl. T etí den pravil poutník princovi: „Dneska je tretí d , dnes jej muo eš pozre do tvári, ale len pomaly, nie naraz,lebozomdlieš.Muo ešajvšetko jedlo zjes a víno vypi ; ale e sa mi chlapsky dr !“ - Princ pospíchal s nedo kavostí do zámku; - jak ale do sv tnice vstoupil a na Mahulenu, krásnou pannu, pohlédl, tu se za al sv t s ním to iti, a byl by o málo na zem padl, taková jasnota jí z tvá e zá ila. - Kdy vid la Mahulena, e princ neomdlel ani neum el, sešla se svéhovysokéhomístadol ,podalamu ruku a p kn se s ním shovárala. Král, její otec, i všecko dvo anstvo p išloadivilise, eprinc ije.Králdal princoviMahulenuza enu,stouvšak výminkou,abysnínikdynejeldom , nebo onbylkrálemvšehopernatstva, rozum l pta í e i a v d l, e na n nešt stí eká,jestlidom seodeberou. Princneradktomup ivolil,alekdy se Mahulena na n ho podívala, nemohl odpírati. Tedy na to pristal. Slavila se hlu ná svatba a princ s Mahulenou bydleli v nejkrásn jším palácu a poutník, princ v p ítel, s nimi. - Z po átku pozapomínal princ na svého otce, byl velice š asten, ale potom naléhal ustavi n na Mahulenu, aby otce k tomu p emluvila, by je k otci jeho pustil. Otecnemohajim íci,coje eká,nerad jepoušt l,alekdy jinaknedali,svolil p ece. I vydali se tedy na cestu man elé a poutník s nimi. -I p ijeli zase na noc k onomu starci do té chaloupky. Pozdravili; kdy ale jako poprvénan anisenepodíval,lehlisi; man elé záhy usnuli, ale poutník neusnul. O p lnoci p ilet ly zase ony t i vrány, starcovy dcery. — Jako tehdá , ptal se zase starec nejd íve nejstarší,covesv t vid laaslyšela. „Ej,u sijuvezie,Mahulenu,krásnu pannu,mladýprinc“- eklanejstarší.Potomseptalstarýprost ední. „Ejvezie,vezie,alenedovezie,boti topoviem, ehovelkéneš astie aká,“ - ekla druhá; a t etí zv stovala dále: „Veru aká, bo jeho macocha je je ibaba a ne úbi princa, ani Mahuleny, krásnej panny. - Ke sa budúkzámkuzbli ova ,pošleimtaký pohár vína, e jak ho vypijú, srdca sa im rozpuknu; a takého ko a, o jak na princsadn ,hn snímdoDunaja sko í;ake tonie,vnocidosvetlicesa im dostane o drak a zmárni ich. -A kdo toto povie, na kame nach sa obráti!“ „Na kame nach sa obráti,“ opakovaly dv starší po nejmladší. Starec vše do knihy zapsal, dcery odešly pry a poutník si to všecko pamatoval. - Ráno vstali, starci pod kovali a odešli. - Kdy u p ed m stembyli,tujimp icházelomnoho lidí v ústrety, a to byli ti, co jich je ibaba poslala p ivítat prince s tím pohárem vína. - Jak to poutník vid l, povídá princovi: „Ty ani kvapky toho vína n pi, ale daj sluhovi tornu, o ti ho n sie: poslúchni m a.“ - Kdy sluhové p išli a pohár vína princovi podávali, e mu to královna posílá na p ivítanou,tu eklsluhovi,abyonmu p ipil. Ten necht l, ale musel, a jak se trochu napil, srdce se mu rozpuklo. Tuvid lprinc,v emv cbyla.-Kdy sezasenakuscestykm stup iblí ili, vyslala královna op t sluh v, kte í vedli krásného kon pro prince, ale poutníkpravil:„Nesadajnatohoko a, ale nach sadn sluha, o ho vedie.“ Princ poslechl. - Kdy mu sluha kon dával, e mu ho královna posílá, aby po královsku do m sta p ijel, poru il sluhovi, aby on na sedl. - Jak ale sluhana sedl,k sevzpjalaprostos ním do Dunaje let l. - U vid l princ, co macecha obmýšlí. -Ale kdy kone n dom p išli,byloradostiplné m sto, otec se nemohl dost nat šiti s synem a krásnou pannou, ale i macecha tak d lala, jako by velikou radostm la. Ibylyhody,jakoosvatb .—Ve er, kdy cht l jíti princ se enou spát, povídá mu poutník: „Po uj a poslúchni m a, ve vieš, e ti dobre radím.“ „Ve ja viem, bra ok, nu o e?“ ptalseprinc. „Dnes ja budem s tvojou enou spa .“ „U tonie,bra ok!“—zvolalprinc. — „Nu ak nie, tak nie; ale sa ti zle povodí.“ - Princ si rozmýšlel, jak up ímn a dob e mu poutník v dy radil, e nechybil, kdykoliv ho poslechl, tedy kone n svolil, aby šel poutník s jeho enou do komory, ale a ona usne. - Kdy usnula, odešel princ z komory a poutník tam vešel, majevruceb itkýme .-Op lnocise náhle otevrou dvé e a do komory p ivalilseošklivýdrakahnedsetáhlk lo i; ale poutník máchnul me em a potvoru na zem povalil. I vydala hrozný ryk, e to v celém zámku zazn lo; poutník t lo její oknem do propasti hodil. Potom ale uklonil se k Mahulen , krásné pann , by set el s lícejejíhokrev,kteránanibylast íkla. Vtomvraziladokomory ele ,princi otec jeho, kte í byli strašný ten k ik slyšeli. - Kdy vid li poutníka u Mahuleny,naod vukreva emáme vruce,tusena vrhli,myslíce, echt l Mahulenu zabíti. Král rozkázal,, aby ho do v zení dali, a ráno m l býti usmrcen. Dosti se, chudák, všelijak vymlouval, e Mahulen neublí il, v dy na ní nebylo poskvrny - ale p ece mu nev ili, a princ kázal, aby pov d lpravdu. „No, ke poviem praudu, skameniem, a ke nepoviem, musím zomre ,nachtedyviet praudu“-atu povídalpoutníkvše,jaksecostalo,jak nocovaliustarce,jakp ilet lytyvrány a od nich jak se všeho dov d l. — Všecko to pov d l, a jak dopov d l, zkamen l. - Tu teprv princ litoval své ned v ry, objímal a líbal tvrdé t lo v rného p ítele. - Starou královnu našlivpropastimrtvou. Princbylvelmismutenaka dýden slzami obmýval t lo neš astného p ítele, ale kámen z stal kamenem. Jednou pozd ve er, kdy se z lovu dom vracel a práv zase na svého p ítele myslel, zašum ly mu nad hlavouk ídlaavid llet tit ivrány.— Jednapovídala:„Ehprincid domoua n vie, osadomarobí.“ Druhá povídala: „Eh n vie, e mu Mahulena, krásna ena, synka porodila s eravým slnie kom na ele.“ - „Ej n vie, e keby krvou toho die a a kamenné t lo svojho priate a pokropil,kliatbabysn hobolavzatá“ - ekla t etí a let ly dále. Princ ale pobodl kon a uhán l k zámku a tu mu ji p išli v ústrety dvo ané, oznamujíce, e porodila Mahulena, krásná jeho ena, synka s eravým sluné kem na ele. I b el pln radosti k en akdít ti,akdy jepolíbil,vzal no íka ízlsvémusyná kudomalého prstí ku, a mu krev kapala, a kdy mujítrochuvykapalo,b elnadvorec atuhét losvéhop ítelenípokropil.Vokam eníbylasn hokletbavzataa jeden druhého objímal. Napotom u nic št stí jejich nep eká elo a ili pospoludlouhoaš astn . VLKOLAK* Byl jeden otec, ten m l dev t dcer a všechny byly na vydaj; — nejmladší byla nejp kn jší. Ten otec byl vlkolak. Jedenkráte mu p ijde na rozum, i on tolik d v at naveky má chovat? - a proto si umínil všechny ty d v ata vykántri . Jednou chystaje se do hory d evo rúba , p ikázal jim, aby mu n která jísti donesla. I tak se stalo; p ineslamujístinejstarší.„Pánbohdaj š astia, otec muoj!“ - pozdravila ho, p išedšikn mudolesa. „Pánboh daj aj tebe,“ odpoví otec, „nu o e si mi priniesla, diouka moja, a daju jes ?“ „Veru to, otec; chcela som sa o skorej pousilova , aby st nám od hladudákonezahynuli!“ „No to si veru stato ná, diouka moja, sadni si trocha, nach si zajem.“ Táta sedl, zajídal si a p itom fígle vymýšlel. Náhle vstane a praví své dce i: „Diouka moja, po len sem, uká emti,jakúsomjajamuvykopal!“ „Nu , a na o e vám tá jama?“ - ptá sedcera. „Nato,dioukamoja,ke pomrieme, dáme sa do n j pochova , bo chudobný lovek ni na tom svete nestojí, ani sa nik o ho n obozre, a ešt ke zomrie,anitak.“ Dcera poslechla a šla; kdy p išli k jedné veliké propasti, povídá otec: „Po uj, ztad to alej n puojd š, ja a do tejto jamy str ím.“ - Dívka se ulekla, prosila otce o ivot, ale vše darmo, otec ji chytil a do propasti hodil. - Vlkolak ale jak to ud lal, šel zase d íví kála , pokud se neza alo smrákati. - P ed ve erem p inesla mu zase druhá jíst, ale stalo se jí jako první,otecjíza alpovídatotéjám ,a kdy s ním šla, hodil ji do propasti. D v atadomapoz staládomnívalase, e sestry u otce v lese z staly, e mu jichtamt eba,aproto druhýdenzase jedna po druhé jídlo tam nosily; ale ádná se nevrátila. -I došla ada na tu poslední, nejmladší. - Tato nejmladší byla velmi moudrá, i v d la dob e, e jeotecjejívlkolak,atojivelmimrzelo, e se ani jedna ze sester dom nevrátila. - Kone n ale nava ila halušek, sebrala se a do lesa otci je nesla. - Jak lesem šla, slyšela buchot otcovysekeryauz elaidýmohn .-U ohn m l otec ud lanou postel z e iny a nedaleko kálal d íví. „Pánbohdajš astia,otec, iešt ijete, jako esamát ?“ „Ta len ešt s trápením,“ odpov d l otec,„h a,jakosamusímkatuva ,aby som ivnos vyh adal.“ „No,po t esizajes ,donieslasom vám, o radi jet !“ Jak se vlkolak najedl,kázaldce i,abynakládalad íví. „A kde e sú moje sestry?“ ptala se otcepochvíli. „H a, tam pri tej jame drevo ukladajú,pod eknim,“ eklotec,šelk tépropastiad v ezaním.Kdy p išli a na místo, povídá otec: „ alej nám netreba ís . Zoble sa, tu ivot svoj polo íš. Do tejto jamy a str ím, k tvojímsestrám.“ Totod v eseneleklojakojejísestry, alesvémuotcitaktopravilo:„Ke eje u tak a vy tomu chcete, i smrti sa podám,lenvás,ot e,otoprosím,aby st sa pre obrátili, kým sa pozobliekam, bo som ja velmi hanblivá.“ - Otec obrátil se pry a d v e, ne se otec nadál, chytlo ho a dopropastihodilo.-Potomsebralase autíkala,jaknejlépevládala“. Vlkolak se nezabil a z propasti bylo semulehkonahoruvydrápati.-Jakse vydrápal, tu jako zb sn lý za ní se pustil,ajakjihonil,takru al, eseto po všech vrchách rozléhalo. - Dcera jen utíkala, a kdy se k ní ji blí il, strhlašatkushrdla,hodilajinacestu, volajíc na : „Nedohoníš ma, nedohoníš,kýmtútošatkuneroztrháš, n rozstrapeš, rozstrapanú n spradieš, neutkáš a znovu n ušiješ!“ - Jak to vy kla, utíkala, co jen nohy sta ily, dále. - A vlkolak šatku roztrhal, rozst apal,rozst apanouutkalaznova ušil.A na všecko mu nebylo t eba jen chvíle.-Jakbylhotov,sko il,za i ela za ní se zase hnal. - Skákal jako rozje enýmedv d,a všeckopodním drúzgalo. „Tu si mi!“ vyk ikl, jsa jí zase v patách. A ona strhne se sebe kam u a hodí ji na cestu volajíc: „Nedohoníš ma, nedohoníš ma, kým tútokam uneroztrháš,n rozstrapkáš, rozstrapanú n spradieš a znovu n sošiješ.“-Jaktovy kla,zaseutíkala dáleavlkolaktrhal,strapkal,tkalašil kam u. -Ale m l to hned zase, a jak byl hotov, vysko il, za i el a za ní. Kdy jí op t v patách byl, hodila oplecko, pak záponu, rub a naposled odvrhla i košili. Z stala tak, jak ji Pánb h na sv t dal. Nem la ji eho odmeta , a ji zase vlkolak za ní se hnal.Tuoctnulasenalouce,kdebylo seno v kopkách nakladeno. Nerozmýšlelasedlouhoašuch-vryla sedonejmenšíkopky. Tu p ib hne na louku vyjachtaný vlkolak; - za al kopky na louce rozhazovat a lál, a se ozývalo. Všecky ty kopy m l ji p eházeny, jen té nejmenší se nedotknul. - „U je darmo,precamalenoklamala,“zvolal vztekle, „bo v tej malej kopke len n bud , kde e by sa tam skryla!“ Dívka strachem m ela, ale ušala. Vlkolak ješt jednou strašn zalál a rozjedován odešel pry . - Dívka, v kopce ukr ená, ani netroufala se pohnout, i kdy vše utichlo; i druhý den bála se ješt vylézti, a ji smed i hlad trápil. T etí den p išel jeden král se svými kopovmi na polova ku do skalníholesaatamnatélouceposadil se k ob du. - Jeden ze ps odešel od tani, a uchaje po zemi, obcházel louku.Tuvystr ilaonadívkazkopky bílou svou ru ku. Pes se na ruku podíval, b el zpátky na tanu, odnesl kostku a k r i ku z chleba, polo il do té bílé ruky a zase b el zp t. Pán pozoroval psa, a vida, e kostku a k rku odnesl, myslel, e to zahrabal, e mu snad nechutná, dal mu kus pe enky;alepesvzalpe enku,odnesl ke kopce, op t do bílé ruky polo il a nazp t p ib hl. Pán se divil a dal mu postruhník; i s tím odb hl ke kopce. Tušelpánzanímavid l,jakkladepes postruhníkdobíléruky.— „Kdotuvtejkope?“-ptalsekrál. „Ja som mladá diouka, ktorú jedon vlkolakrozdrapi chcel,“ozvalsehlas zkopky. „Po von“- eklkrál. „N muo em, ja šiat nemám“ ozvalasedívka. Králspustilpláš ukopkyakázaljí, aby si ho na sebe vzala. Kdy se do plášt zabalila a p ed krále vstoupila, vid l, e je velmi ut šená, nemohl se její tvá i a krásné postav ani dosti nadiviti. „Tu ni n nabud š,“ ekl jí, „ale so mnoupo .“ Onapristalaašlasním.-Cestoumu svojenešt stívypravovala,a ímdáles ní král šel a ji poslouchal, tím více se mulíbila.-Kdy dozámkuvešli,dalji král obléci v krásné šaty královské a pravil jí: „Drahá duša, velmo sa mi lúbiš,ke vuo umáš,podzam a!“ „Ja za t ba n puojd m, lebo si ty krá ajalenchudobnádiouka.“ Alekrálnatonedbalatakup ímn ji prosil, aby za šla, e se dala nahovori ; musel jí však král slíbiti, „ e nikdy ebráku v zámku noclehu nedá,“ co jí král i slíbil. Potom sesobášili se a ili velmi radostn . Po n kolika dobách porodila královna dva ut šené a krásné chlapce, které králtakchovaljakosvojedv o i. Jednou p išel do zámku ebrák a prosil,abymudaliusebep enocovati; ele m la zápov d nedáti ebráku v zámku p enocovati, ale kdy je velmi prosil, aby ho tam nechali, e hoc i pod metlou nocovat bude, tu mu nocleh dali, mezi sebou se umluvivše, ekrálinepov dí. ebrákseulo il.-O p lnoci vstal, šel do svetlice, kde královna s d tmi spala, a za ezal oba ty chlapce; n krvavý polo il královn pod hlavnicu a potom ze zámkuskapal.-Králseránoprobudil ahnedšelsepodívatnasvojed ti;ale divleknutímsnohnespadnul,kdy je vid l zkrvavené. - al ho zašel a nev d l si rady dáti. Tu, jak se ku královninu lo i obrátil, vid l krvavý n nan mle eti.Královnaspalaanic otomnev d la. „To si ty urobila? Tak musíš i ty zomre ,“ vzk ikl král. Královna se probudila a div e hned neum ela, kdy to vše vid la i slyšela. Darmo svoji nevinnost osv d ovala, darmo plakala, král jí slyšeti necht l. I kázal, aby jí mrtvé d ti na hrdlo p ivázali a zezámkujivyvedli.-Jakrozkázal,tak seistalo. Šlanevolnámatkasmrtvýmisvými d tmip eshorydolyaná ekjejínebe prorá el.-Tusesníst etnulpoutník.„ o tak ho ekuješ, diouka moja?“ ptalsejí. „Ach, ak e by som ja nevolná n horekovala v mojom velkom neš astí!“ - zaplakala ena a všecko poutníkupov d la. „Nono, len sa spokoj, všetko dobre bud . - Cho týmto chodníkom a prídeš k malej studni ke, u studni ky najdeš jaštericu a tá bud ma v pyš oku zelinku. Tú zelinku vezmi, potri ou hrdlá tvojim de om, potom ich v studni ke poumývaj a o ijú. alej hore najdeš malý dom ok a v om, oho ti treba. Tam bývaj a d ti svoje dobre chovaj.“ -Potom poutník odešel a královna šla, by rady jeho u ila. Našla studánku i ješt rku, které vzala z úst bylinku, pomazala ní d tem rány, umyla je a ony jí o ily. Radost její byla nevýslovná. I nesla si je do onoho dome ku, který stál opodál.Tamvšeckonašla, ehojít eba bylo.-D tirostly,bylykrásnéamatka u ila je p kné v ci rozpráva ; také jí pracovatipomáhalyatak ilystate n . Jedenkráte král, její man el, aby se zbavil trapných myšlének, vyšel s jednímsluhounalov.-Lovsejimbarz dob e da il, ale v dychtivosti zašli do tmavého lesa, a kdy se blí ilo k ve eru,nev d likudykam.Králkázal svému sluhovi, aby vylezl na vysoký strom a podíval se, zda by kde jaké sv tlo vid l. - Sluha vylezl na vysoký buk, a kdy byl na vršku, k i el: „Vidím daleko svetielko jako hviezdi ku!“ „No len si dobre pametaj, v ktorú stranu,“ - ekl mu král. Jak sluha dol slezl, ukázal králi, v kterou stranu sv télko vid l; šli oba v tu stranu a p išlikonomudome ku,kdekrálovna se svými d tmi p ebývala. - Jak k dome ku p išli, zaklepali. Královna otev ela,avidouc,kdop ichází,vítala jich a ptala se, kde se tak dlouho zapozdili.—Králjívypravoval, ebyli nalovua evhorlivostizašlihluboko do lesa, i prosil, jestli by jim nedala u sebe p enocovati. „Ej vda n ,“ ekla ona, „len sa slo te; aj kus ve eri vám spravím.“ Ona ho poznala, on jí ne. Ona šla do kuchyn va it ve e i, on dívalsevjizb nachlapceavzdychal. - Po ve e i ulo ili se spát. Král si lehl na lo e panino, sluha na lavici, paní sedla k l ku svých d tí. - K p lnoci vzbudili se chlapci ze spaní, a nemohouceusnouti,prosilimatku,by jimpripoviedkyrozprávala.I eklajim matka:„Ve jeováspeknározprávka po sv t , ale teraz nie na ase rozpráva . Ale ty, syn muoj, vylo tamtotvojmuotcovinohunapostel.“Synek sko il a dal králi nohu na lo e, která mu byla dol svisla. - Po chvíli povídá matka druhému: „I , synok, zdvihnitamtotvojmuotcuruku,nach si pokojn pospí.“ - Synek sko il a vyzdvihl králi na lo e ruku, která mu byla dol padla. - Sluha nespal a všecko slyšel; král ale spal. - Ráno se p kn král za nocleh pod koval a vzdychaje odešel, nebo m l enu a d tinapam ti,kdy tumatkusd tmi vid l.-Kdy šlilesem,za almusluha vypravovati, jak v noci nespal a jak slyšel, kdy matka synky posílala, by zdvihliotcovijedenruku,druhýnohu. -Králsetomunáramn podivilahned si umínil, e tam zase na noc p jde a sámseotomp esv d í.-Itakud lal.Šlizasenanoclehdotohodome kua královnajesradostíp ijala,ve e ijim zaseustrojilaanalo e,jakoprvnínoc, jich ulo ila. Sama sedla k l ku svých d tí. V noci se zase ti malí šuhajci prebrali a prosili matku, aby jim rozprávala pripoviedky. - „Eh moje d ti, vy st samy po sv t pripoviedka!“ ekla jim a za ala vypravovati, jak se za jich otce vdala, jak byla vin na, e je za ezala, a jak ji ze zámku vyhnali a jak jí ten poutník pomohl. — Král nespal a všecko vyslechl. — Jak královna domluvila, vysko ilzlo e,padlp ednínakolena azaodpušt níjiprosil.-Královnaho objímala, bozkala a všecko mu odpustila. — Král nev d l radostí co po íti, kdy m l zase svou enu a své krásné chlapce. - Vid l, e jich matka state n vychovala, byli p kní, zdraví a znali o p kných v cech rozpráva . Ráno opustili všickni domek a do zámkusevrátili;d ívevšakmuselkrál en poznovu slíbiti, e ádnému ebráku v zámku p enocovati nedá. Sluha slyšel tuto e , vzpomn l na onoho ebráka,kterého ele vzámku nechala, a králi se k tomu p iznal; tu teprv královna v d la, kdo d ti její za ezal. - Král, jak do zámku p ijel, hneddaldru inusvojisvolat,atubylo radosti po celé krajin , e jsou královna i synové její ivi a zdrávi. — Král ale všem ohlásil, aby ádného ebrákavzámkup esnocnechovali,a kdyby ten zase p išel, aby ho hned k n mup ivedli. Vlkolak nem l pokoje. - P išel op t dozámkupodívatse,cod lají,abyjim zase uškodil. - Prosil o nocleh. Ale tenkráte ele poslouchala lépe rozkazu svého pána, chopili se ho a p ed pána p ivedli. -I musel se p iznati, e d ti pomárnil. -Kdy král jeho zlomyslnost poznal, poru il, aby ho p ivázali na vozík a po skalách a zápolách do bezedné propasti pustili, e ruce lidské nejsou hodný, aby se s ním marnily. - Tak se i stalo. Nebylo víceovlkolakuvidunislychuakrálse svourodinou ilš astn apokojn . BERONA* Byljedenkrálatenkrálm lvelikou a krásnou zahradu, které snad nikde páru nebylo. V té zahrad byl jeden vysokýarozrast nýstrom,rovnýjako jedle, krásný jako lípa. A p išel do zahrady, kdo p išel, ka dý nejprv na o iuprel(op el)anev d lsena dosti nahled t. - Pro jeho krásu i sám král asto si ho obhlí el se všech stran a nikdysejehokrásynasytitinemohl.-I povídá si jednou: „U by ja len rád vedie ,ak avolajúa idajakéovocia nosíš. Sám si dos hlavu lámem a ni vyhúta n muo em, pre o pri tvojej kráse od to kých rokou iadneho ovocia nenosíš! Zave a by som nedal, keby mi dakdo oznámil, o je to, jako jetostebou.“ Vmyšlénkáchodešelzezahrady,ale muv dyvhlav vrtalo,jakbyse eho otomstrom dov d timohl.Kone n mu p išlo na rozum, i by mu to moud ílidépov d tineznali. Dalzavolatizcelékrajinymoudrých lidí, zahradník v i hada v. Kdy se sešli, zavedl jich do zahrady k tomu stromu ka jim: „Moji milí udie, od ve arokoutentostromtustojí,rastiea ovocian má;-rádbysomvedie , oje tozastroma iovociadonesie?“ Ti moud í lidé, háda i a zahradníci, hýkali nad tou krásou, obzerali ho se všech stran, ale na královu otázku nev d li odpovídat, a se tu p ibelhal jeden starý, na palicu op ený lov k. Ten zpomezi druhých vykro iv, p ed krále se postavil ka: „Darmo si rozumy hubíte, to sa uhádnu nedá, alejavámotomdivnomstromeda o poviem.“ - Všickni natr ili uši a sta e ek vypravoval dále. „Za mojho mali ka rozprával mi jedon velmi starý lovek, etomutostromu azda v celom svete páru niet a e také ovocia nosí, jakého udie ešt nevídali. Pred polnocou sa pu í, po chví ke kvitne, a zas po chví ke zlaté ovocia dozrieva. O polnoci ho dakdo oberá-jan viemkdo.“ Všickni hled li na starce s podivením, král s vyjasn nou tvá í. „Ked ejetak,“pravínatokrál,„dám ja na to striehnu . Strom je muoj, a z môjho stromu muo em aj ovocia obera , v tom mi azda nik bráni n bud .Takurobím.“ Královští t i synove stáli u otce a ekali, co dále ekne; král ale p ímo k nim se obrátiv, pravil jim: „Moji synovie, ja teraz o tom premyš ujem, kdobysanatovaruvanieda muohol. Vy st mi najvernejší, st hodní, rezkí šuhajci, i by sa z vás jedon na to nedal?“ „Ja sa na to podberiem,“ pravil nejstarší; „a da ho len dostriehn m a na uká ku vám jedno ovocie donesiem.“ „No e no, synu muoj, ke sa na to podberáš, len e sa stato ne podr “ eklmuotec. P išel ve er. Nejstarší král v syn nazval si druh v, nabrali si pe ene a vína, aby jim veseleji bylo a by také nezaspali;takp ipravenivybralisedo zahrady pod strom. Rozlo ili si ohe , jedli, pili, smáli se, veselili, tak e jim sen ani na o i nep išel. - P ed p lnocí obzerajústrom,najdoupuky;pochvíli se op t dívají, tu se rozvijí kv t, a po chvíli místo kv tu malé bleskavé bobulky vid li. Bobulky navidomo ima rostly a krásné, zlaté jablí ka jako hv zdi ky po strom se ligocú(t pytí).Všicknihledínastrom, sotva e dýchají. „Len ešt jako mak akajme,kýmdozrejú,“-šeptalprinc. -Zblí ilasep lnoc;ka dýsekstromu tla il, by se nahoru vyrieštil a jablko utrhl; - tu - hle - blesk, t esk, vichor, hrmavica a strašlivá leja, tma a mrákota jako v rohu, nejinak to bylo, ne jako by se sv t p evrátiti m l. Varovníci nev d li, kd sa, o sa (kde jsou,cojsou)odstrachu.Pochvilcese bou kautiší;lejap estaneananebise m sí ek s hv zdi kami uká e. Varovníci dívají se na strom, o jablkáchaniznaku. „No e no, i to vidíte,“ pravil syn královský, „ke ich dáka nevô a do jedného v tej hrmavici obrala. i to lovek slýchal!“ -Ale darmo ba ili za jablkami,jableknebylo. Ránovyhlí elkrálsvéhosyna,sotva se brie di po alo. Nemohl se ho do kat, a ho vid l kone n pomalu p icházeti.-Jakvid l, enicnenese,tu mu srdce odpadlo. „Kýho e paroma, synok,ve tyni n n sieš?“ „No ni ,“ pravil syn a všecko otci pov d l. Otec se ho na vše ptal, jak strom kvete, jaké má ovoce, a jen litoval, e mu ani jednoho jablka nenechali a všecky obrali. „Ja by som preca len rád raz v mojom ivot to ut šené ovocia vidie . Keby sa len dakdo našiel, o by ho dovarova muohol.“ -Tu se ohlásil stredný jeho syn, eondruhounocvarova bude.„Nu , len to skús, ale e smelo a opatrn , nie jako tvoj brat“ - ekl mu král. St ední syn sotva ve era se do kal. Hned si také dal do zahrady nanositivínaape eneasdruhysvými se tam vybral, jako jeho bratr. Nakladliohe ,veselilise,popíjeli,jako mladí lidé. „Bra ekouci,“ povídá královskýsyn,„trebasanámpostara , aby sme ztad to (odtudto) darmo neodišli. Ja tomu, o prvé zlaté jablko odtrhne, tento muoj drahý prste dám!“ „Ke jetak,“praviljiný,„jamudám svoj paloš zlatý.“ - „A ja iapku s drahým perom“ - pravil t etí. - „Stojí, stojí,“ ekli všickni a slo ili na hromádku prsten, palaš i epici s péremprotoho,kterýprvn jablkose stromu snese. P lnoc se blí ila, strom za al pu eti, za al kvésti, odkvete a ukazovaly se blýskavé bobulky. Ty rostly, rostly, a ji bylo vid ti jablí ka, jaksemezilistemligocú.Dru inasek stromu tla ila. „Po kajte, nach ešt jako ma í ok dozrú,“ šeptal princ; po chvíli ale sám, nemoha se do kati, kázal: „No, teraz bra ekouci, kdo skorej!“ Všickni jako splašení hnali se kestromusrozpjatýmarukama.Tuje zarazí neoby ejná zima, a jim tvá e opékaly; pod nohama m li klzký led, ezaka dýmkrokemnazempadali,tmajezavalilaazimajetakpronikala, dobreneskrepen li. Tatonechvíledlouhonetrvala;-tma pominula, za alo se oteplovati, led zmizel a na jasném nebi se m síc s hv zdi kami ukázal. Chlapci dívají se na strom, tu ani jedinkého jablí ka. „No e, no bra ekouci,“ pravil královský syn, „ o e z toho má by ? To sa len nikomu nestalo, o nám. Ká e to bieda na nás prišla!“ — Daremné bylo všecko jich ustávanie. Mrmlajíce posbírali svoje v ci a odešli ze zahrady. Král jich ekal u . V noci ani odpo inku nem l a najisto myslel, emudruhýsyn ádostvyplní.-„No, o tam, synku?“ ptá se král syna. „A veru ni ,“ odpoví syn; „mali sme na polnoc pre zimu zahynú a na ade údypoláma .“ Králnev d l,kdeseoddivupodie -austavi n hlavoukýval.Vid l, eje vše namáhání darmo. „Nach si rodí pre koho chce!“ pravil kone n , „ja vidím, e je vše darmo.“ -Tu se ohlásí nejmladší syn královský, krásný to, ut šený šuhaj, e on p jde varovat'. „Daj si pokoj, synok, ve vidíš, ako sa bratomvodilo,“- eklkrál. „Ke sa im zle vodilo, a da sa mn vydarí,“ odpov d l syn. - P ed ve erem se vybral do zahrady, ale sám. Nic nevzal s sebou, jen píš alu, na kterou si oby ejn hrával. Celá rodinka ho provázela a ehnala. - V zahrad nedalekostromuzastal.Ve er byl tichý, e se ani lístek nehýbal. Za alsipískati,nejprvpomalu,potom rychlejiarychleji;tusipískal,jakoby o n co prosil, tu jako by mu srdce puknú m lo, tu jako by si sm losti dodával, a zase jak by mu veselost v ilách hrála. Vrchy a doliny se mu ozývaly.-Tusepojednoublí íp lnoc. - Strom za ne pu eti, kvésti, po kv tu zjevísezlatébobulkyazt chvyr stají zlatá jablí ka. - Královský synek se díval na strom, ale nep estával pískat, a ím déle se na krásné ovoce díval, tím krásn ji mu píš alka vyrá ela. V p lnocitunáhlep iletínastromjedna krásná,zlatápani ka(sle na),vbílých šatech oble ena, a s ní p ilet lo padesátp knýchd v at.Za alysbírati jablka.—Královskýsynekhledí,hledí anem estézlatépani kyo íspustiti -nikdypodobnékrásynevid l!P estal pískati, ba p estal i dýchati, jen se díval. - Mezitím d v ata a paní jablka sebraly, - a kdy je m ly sebrané, spustila se zlatá paní rovno se stromu k p knému královskému synkovi. Stál p edníjakoza ítaný,nev da, í eje. Zlatá pani ka se na n ho usmála, uklonila hlavu a pravila sladkým hlasem:„ a kávectobolavykona , o si ty vykonal; tvoja píš ala vyzradila tvoje nevinné, dobré srdce, a len tebe som mohla ustúpi . Po uj, doteraz ja chodila zlaté jablká obera , ale teraz prišol rad na t ba. Ja som oberala o polnoci, a ty ich budeš obera na poludnie.“ Královskému synu se o i zjisk ily, dušemustrblietala.„Akdosityakd bývaš?“-ptalsejí. „Beronou ma volajú, v iernom meste bývam.“ Rekla a zmizela. — Královskýsynstáljakost p,nespustiv o í s místa, kde zlatá pani ka stála. ia ho zašiel, kdy vid l, e je sám, a smutn sijejíslovaopakoval.—Kdy se rozb eskovalo, upamatoval se, e má jíti k otci. - Rád si vid l otce, a proto se ponáhlel, aby ho pot šil. „Dostriehol som, dostriehol, a všetko viem!“volalzdaleka. „Akde etijablká?“-ptáseotec. „Jablk nemám, ale bud m ma ka dý d ,“ odpov d l syn. „Jedno krásne zlaté diou a, volá sa Berona, ich naveky o polnoci oberalo - ale teraz mi kázalo, aby som ich ja na poludnieoberal.“ Otechlavuradostn zdvihl,synapo tvá iláskalatém siposkakoval,jako veselý lov k.-Jakzlatápani ka ekla, tak bylo; královský syn v ka dé polednejablkaobíralaotcovijenosil. P l roku bylo, jak bylo, - ale po p l roku za ínal býti nejmladší synek královský zamyšlený, práce ho net šila, jídlo mu dobre nepadlo, nic honet šilo,postávalrádpodstromem, myslel na zlaté d v e, myslel o ní ve dne v noci. Dobádal sa, e by dob e bylo, kdyby šel Beronu hledat. Oznámil to otci. „Dobre, muoj syn,“ ekl otec, „ja vidím, e za Beronou banuješ a nikde mesta nemáš. Cho sbohom, v a n a na cestu vypravím.“ - Synek kázal zbroj p ipraviti, vybral si sluhu, nabrali potravy, sedli na kon a dali se na pochod. - Horami, polemi, vodami, p es mnohé krajiny krí om krá om pochodilisv t,aleo ernémm st ao zlaté pann Beron ani chýru ani slychu.Nadlouhétécest sevytrovili, tak enicvícenem line ka dýsvého kon ašavli.Tuvtéjejichúzkosti,cosi dálepo nou,p ijelikjednomuzámku. I sp chali k n mu, domnívajíce se, e tam n koho najdou, u n ho by se na erném stoacestukn mupoptali. Vtomzámkubydlelajednaje ibaba, matka Beronina. -Je ibaba jich vid la, jak do zámku vjí d li, ihned jim v ústrety šla, p ív tiv jich vítala a ádalasiv d ti,pro seprikonali. „Radibysmevedie ,“ eklkrálovský syn,„ ituneslýcha o iernommeste aozlatejBeron .“ „Ba veru chyrova , d ti moje,“ odpov d la je ibaba. „Tu najd te, o h adáte.Beronaka dýd tudomojej zahrady na poludnie chodí a tam ju muo et ajvidie ,aksavámpá i.“ Je ibaba ula, e to bude vohla , protosetakp kn prihovorila;alevíce nasob znátinedala.Poledneseblí ilo a královský syn se do zahrady vybral. —Je ibabanavšeckopozorovala,ajak setrochuvzdálil,zavolalatajn sluhu, na vše se ho vyptala, a e i je to ten král, co Beronu na zlatých jablkách dostihl. Sluha p isv d il. „No,“ praví mu je ibaba, „na ty túto píš alku, a ke prvý raz zazreš Beronu, zapískaj na u, aby tvoj pán skuor k n j be al. Aterazchodzapánomavykonaj, oti ká em.“ Snetrp livostíprojí d lsekrálovský synpozahrad semitam,dívalsena vše strany, ale nemohl se do kati Berony. Tu v pravé poledne zahlédl ji sluha mezi stromovím, jásala se jako slunce. Ihned vzpomn l na je ibabin p íkaz, vzal píš alu, zapískal, a v tom okam ení pán jeho tak tuho zaspal, jako by ho za ezal. Zlatá Berona k n mu p ikro ila, dlouho se mu do o í dívala, ale kdy vid la, e se neprobouzí,odešla.-Jakodešla,pánse probudil a sluha mu vypráv l, e Berona p i n m byla a práv odešla, ne se m l probudit, ale o píš ale nic ne ekl. I nev d l královský syn, má-li se mrzeti na sebe, e zaspal, i na sluhu, e ho nevzbudil; všecek byl domrzen. Na druhý den, kdy královský syn do zahrady p išel, op t je ibaba na sluhu pozor dávala, a vyhlídnouc si chvilku,snímseradila,davšimuop t píš alku. Zalíbila se nani hodnému chlapu zlatá Berona; i bylo mu tedy vhod, e pán spí a on e na ni m e hled ti.-Sotva evid lskrzestromoví její tvá se jásati, zapískal, a pán okam it usnul. Berona se zase dlouhou chvíli na dívala, i muselo ji mrzeti, e ho op t spícího našla, ne ne ekla nic a odešla. - Jak odešla, pán se probudil; - ale kdy mu sluha vše vypráv l,tusidivvlasynervalasluhu divnezbil,pro honevzbudil.Ješt se t šil na t etí den. - Ale co e, kdy i t etí den je ibaba se sluhou se umluvila a ten rád se na to dal pána svého „cez lavi ku previes !“ - Jak Beronu spat il, zapísknul, a pán i po t etíusnuljakosnop.-Beronakn mu p istoupila, alostn se na dívala a plakala - ale on se neprobudil. Dlouho se nemohla odlou it, ale kone n p ece se od n ho obrátila, sluhovipakaletaktopravila:„Povedz tvojmu pánovi, aby ti klobúk o jedon klinec ní ej zavesil, e ma len tak dostane.“ - Vtom zmizela a pán se probudil. Ihned se ptal sluhy, zdali tam zlatá paní byla, a slyše, e tam byla a co mu vzkázala, padl do hrozného zármutku. Vida, e u je ibaby nic nepo ídí, odešel pry a cestou p emýšlel, co poslední slova Beronina asi znamenají. I p emýšlel dlouho, a mu p išlo na um, e mu sluha na zrad stojí. I tu se rozpálil hn vem, uchytil šavli, máchnul sluhovi po hrdle a m ikem mu hlava odfrkla.Zemt lojehoprehltla. Královský syn, nev rného sluhy zprošt n, sám chodil horami, dolinami, rudnými cestami, kam ho o ivedly.Tuslyšístrašnýk ik, esea horyozývaly.Jdezak ikematup ijde na jednu lú ku, na které se t i erti o kepe ,papu eakorbá ikhádali. „Boh daj š astia; o sa tak trháte?“ pozdravilrozpajedené erty. „Horký sa netrha , ke ani jedon ustúpi nechce,“ zvolali erti všickni najednou,divhoneohlušili. „N škre t všetci, jedon rozprávaj a vyml te“-kázalkrálovskýsynek. „Nu , po uj e. Tento kepe , tieto papu eatentokorbá iksmepootcovi zd dili,ajetovzácned dietvo.-Kdo sadokepen okazakrúti,tohoani ert neuvidí;kdopapu eobuje,tohohn ta odnesie, kd len chce; kdo týmto korbá ikomplesne,hn jetam,kd si zamyslí! S týmito vecami by sme sa mali podeli , ale ka dý chce ma i kepen okipapu eikorbá ,apretosa trháme.“ „Ale st vy blázni,“ praví jim královský syn, „ja vás naskutku dobre podelím, ak pristanete. V tom je prauda, ebytonajlepšiebolo,kebysa to d dietvo jednému z vás dostalo; a ke ich krém toho ka dý chce ma , dobre, nach e všetko dostane jedon. Ale jak! - Nu vyndit tamto na ten vrch, veci tu nahajt , a ktorý najskuor sem pribehne, dostane všetko. No, i savámtopá i?“-Blázni ertipristalia šlivšichnit inatenvelikývrch. Vtomchytrýkrálovskýsynp ehodil kepe p es sebe, papu e obul, a korbá íkem švihna, pravil: „Chcem by pred iernym mestom, kd býva zlatáBerona!“avtomokam eníhoto do pov t í zdvihlo, let l ponad vrchy, krajiny a vody, a se octnul p ed branou erného m sta. Shodil hned pláš i pantofle a korbá odhodil. Jedna z t ch p kných padesáti d v at, co s Beronou p ilétaly jablka obírat, práv se tam nedaleko motala. Jak spat ilakrálovskéhosyna,b elahned své paní to oznámit. — Berona necht lauv iti,myslela, eonsekní nikdynedostane,poslaladruhou,t etí z panen, ale kdy všecky jednostejn tvrdily, e je to on, tu k n mu pospíchala, by ho vítala. - Spolu s ní p ihnalisezakrálovskýmsynemitit i erti. „Sto okovaných!“ zarevali jedním hlasem, „sem kepe , papu e a korbá ik!“ - Královský synek jim to hodilap kn jimpod koval.Bezjejich bláznovské hádky nebyl by se dostal ku zlatému svému d v eti. Ta si ho zavedla do svého zámku a ud lala ho pánem nad sebou i celou krajinou. Kdybybylineum eli,mohli ítiješt ! PETROVA EPICE Kdy chodil svaty Petr s otcem nebeským po širokém údolí, p išli do jedné d diny. Kdy p išli, vešli do jedné chýše a tam slavily se krstiny. Baby se na Petra shrnuly, aby dít ti nad lil,a enem l ehodáti,vzalamu babka epiciachlape kovijinahlavu posadila.—Petrserozhn val,aleOtec nebeský mu ekl: „Ke to spuosob, nach ejumá,tú apicu.“-Odešli. Chlape ek rostl a byl neslýchané krásný.Kdy povyrostl,pásalmat ino stádo.-Išeljedenkrátekolemrole,kde chlapecpásl,PetrsOtcemnebeským.ekl Petr Otci nebeskému: „Otce nebeský, to ko rokou, o chodíme po širokomúdolí,alesomnevid ltakého krásnehochlapcaakotohopasá ka.“ „To je ten chlap ok, o smo boli na jeho krstení a o baba tebe vzala apicu,“ - ekl Otec nebeský. „Bodaj babu!“ - hn val se Petr a pak prosil Otce nebeského, aby ud lal chlapce škaredým. — Otec nebeský mu to k v liud lal. Chlapecp ihnalovcedom ašelsik matce pro ve e i. Ale matka ho nepoznala,akdy jípovídal, eonjejí syn, vzala na ohennú metlu, k i íc: „Choj, muoj syn bol švárny, pekný a milávec,atysilenohava!“ Pla ící šel chlap ík do hory (lesa). P išel k jednomu poustevníku; hladov jsa, prosil chleba. Poustevník ptal se ho, odkud je, kam jde, a kdy mu chlapec pov d l, dal mu chleba. Poustevník m l malý krd lec ovec, i ptal se chlapce, necht l-li by u n ho slou iti,-chlapec, eano.-Sjednalise tak spolu, e staré ovce budou pat iti poustevníkovi, ale z jeh at, je míti budou, e polovice chlapcova bude. Chlapec na to išol. M l dobrú h ivnu; staré ovce rodily p kná jeh ata s dlouhou vlnou. - I šel jednou poustevník pry a odevzdal vše chlapci, aby zkusil, je-li spravedliv. Chlapec pásl. - Tu šel zase lesem, kde chlapec pásl, Petr s Otcem nebeským. Petr divil se p knému stádu, ale kdy mu Otec nebeský ekl, e to stádo onen chlapec pase a polovice jeh at jeho e je tu, prosil Petr Otce nebeského, aby tak ud lal, by mu ta jeho jeh ata skapala. - Otec nebeský mutokv liud lal. Chlapectrp liv ztrátusnesl.-Kdy se poustevník vrátil, pov d l mu pravdu a k e ze svých ovcí mu ukázal. I radil mu poustevník, aby šel do m sta, k e prodal, za str ený peníz zbo í koupil a zašil. - Chlapec tak u inil. - Rostlo mu bo ím po ehnánímvšejakozvodyam ltak krásné obilí, e takového vid ti nebylo. - Zase šel Petr s Otcem nebeským okolo role a Petr divil se tomu krásnému obilí; kdy mu ale Otecnebeský ekl, ejetoobilíonoho chlapce, co má jeho epici, prosil Petr Otce nebeského, aby mu na poslal krupicu. - Otec nebeský mu to k v li ud lal. P išlo krupobití a všecko potlouklo; chlapcinez stalozholanic.-Chlapeci tu nehodu trp liv nesl. - I radil mu poustevník,byšeldom stakekráli, e má t i dcery, aby mu o jednu ekl; — tak e se stane královým synem. — Chlapec šel. - P ijda do m sta, šel p ímo ku králi a ádost svou mu p ednesl. - Dovedl ho král k svým t emdcerámapraviljim:„ ibyktorá zvásmalavuo uís zatohošuhaja?“ „Eh, radšej by som sa na topole obesila, n bych takého strapáka vzala,“-ozvalasenejstaršísošklivostí. „Ja by som radšej do Váhu sko ila, n bychšlazatakéhoohavu,“-druhá ekla. „Eh veru, ot e, vezmem si ho; ke n ni pekný, bud dobrý“ — ozvala se nejmladší a vzala si ho. — Slavilo se veselí. Sel Petr s Otcem nebeským m stemap išlitakénatoveselí.-Byli vlídn p ijatiašt d epohošt ni. -IptalsePetrOtcenebeského,kdoto slaví veselí. „Ten chlap ok, o mu baba dala tvoju apicu,“ - odpov d l Otec nebeský. Tu prosil Petr Otce nebeského, aby ho ud lal zase tak p kným, jakým býval. Otec nebeský ho ud lal ale dvojnásob tak p kným, jakýmbýval, esea celájizbaodjeho krásy osvítila. — To mrzelo ty nev stiny hrdé sestry tak velice, e se na topolu jedna ob sila a druhá ve Váhuseutopila.Chlapecalebylji do smrtiš asten. T ICITRONY* Starýjedenbohatýkrálm ljediného syna, krásného jako r e, silného jako dub. - Toho syna vším tím zaopat iti, od eho št stí ivota závisí, byla jeho jediná ádost. I zavolal si ho jedenkráte a vá ným hlasem takto k n mu pravil: „Syn muoj, rados moja! Vidíš, e sa mi hlava zabelela ako vysoká jed a, ke ju biely srie pokryje,a eakozrelýklaskuzemisa chýlim. Moja hodina sa pribli uje dnes, zajtra o i zatvorím; a ešt neznám, v akom stave a zan hám. e sa,synmuoj, e ,nach avidímv celom tvojom š astí a nach a po ehnám skorej, ako mi o i zatla íte.“ Otec p estal mluvit, ale syn nic neodpovídal, jen se velmi zamyslil, nebo mu en ní posud nebylo na mysl p išlo. Zamyšlen otce opoušt l. Sedmdesát sedm dní od toho asu minulo, a mladý krá ou ík se ješt ne enil. Jestli by si eho p ál na sv t , bylo by to vypln ní otcovy v le bývalo, ale co e, kdy nebylo d v ete, které by srdce jeho bylo milovalo! Tisíc a tisíc jich znal a krásných jako lilie, a ádná mu po v li nebyla. I upadldovelkéhonepokoje,necht lse ud lati neš astným, a p ece v li otcovuvyplniticht l. Jedenkrátesed lvzahrad ,hluboko zamo en v myšlénkách. Práv rozmýšlel, i se o enit a vzíti si, co srdce nemiluje, aneb ješt ekat; a ji byl skoro hotov v li otcov se podrobiti,antunáhle-kdesevezme, tu se vezme - hrbatá stará ena p ed n ho se postaví. - „Cho na Sklený vrch, odtrhni tri citrony a budeš ma enu, ktorú tvoje srdce za úbi,“ propov d laazmizela,jakobyskrsla. Jako jasná st ela prolet la ta slova skrze duši králevice. -To okam ení umínil si, st j co st j Sklenný vrch vyhledatat icitronyodtrhnouti;také hnedotciúmyslsv jvyjevil. Oteczavrt lšedivouhlavou,dalmu na cestu peníze, kon , st íbrnou svoji šavliaotcovsképo ehnání. Hustými lesy, pustými polmi putovalnáškrálevicvelmidlouho,ale o Sklenném vrchu a t ech citronech ani vidu ani slychu. Dlouhá cesta pomalu vytrávila všechny peníze, tak ekone n došloinadrahéprsteny a kon . Prodal prsteny, prodal kon , jen aby mohl dále putovati, ni eho si nezanechal, jen otcovu st íbrnou šavli p i boku. Ji byl všecek utrápen od dlouhécestyatú by.„Achbo emuoj, bo e muoj! Len i ja a dakedy najd m!“ vzdychl si a zemdlen hodil seboupodširokoulípudochládku,a mu p itom hlasn šavle p i boku zazvonila. - Tu vylítlo dvanácte havran erných jako uhel z vrchu lípy, vyplašení b inkotem šavle; zakrákali, schytili se na krídla a v trem let li ponad vysoké stromy, sám Pán B h ví kam. „Hm, u som ivého tvora dávno nevid l“ propov d lkrálevicsámsob ,zdvihna se. „Puojd m v tú stranu, v ktorú havrani let li, adaj e sa mi dáka nádejauká e.“- T i dni a t i noci pominuly, co nanovo chodil; tu se mu kone n jeden vysoký zámek ukázal a nad zámkem vid l kolíbati se dvanácte erných bobulek. „Chvalabohu, preca sa raz k u om dostanem!“ radostn zvolal, a jako by nové síly nabyl, rychlekup edukrá el. Zámek byl ze samého olova; okolo n ho obletovalo t ch dvanácte havran , p ed ním stála jedna stará ena, o dlouhou olov nou h l op ena, atobylaje ibaba. „Jaj,synmuoj,kde esisatytuvzal, ve tuaniptá ka,aniletá kanevída , neslýcha , nie e by to lovie ika“ povídá je ibaba králevi ovi, „ut kaj, jestli ti je ivot milý, lebo ke muoj synp íd ,ten azje.“ „Ach n strašt e ma tak, stará matka, nie!“ prosí králevic, „ve som jakvámprišielnaporadu, ibyst mi o Sklenom vrchu a o troch citrónoch da povieda nev d li.“ „O Sklenom vrchu a o troch citrónoch som ja, syn muoj, nikdy neslýchala;alepo kaj,zavolámmojich sluhou,adaj etida budúvedie .“Tu vytáhla olov nou píš alku, t ikrát na ni zapískla a dvanácte havran k ní slet lo. Dlouho mumlala s nimi nesrozumitelná slova, a se pak ku králevi i obrátila kouc: „Syn muoj, ani oni nepo uli o Sklenom vrchu a o trochcitrónoch.“ Králevi e nad touto novinou slze polily, nev d l, kam se obrátí. Tu povídámuje ibaba:„N smú sa,p íd syn muoj domou, adaj e ti ten bud vedie da povieda — ve a u len dákozachránim.Skryješsapodmetlu a tam budeš uša , kým ti nepoviem, abysivonvyšiel.“ Zahu ely lesy, zat ásl se zámek a je ibaba šeptala pod košt tem kle ícímukrálevi ovi, etojejísynjde. „Fi, fi, love ina smrdí - id m ju zes ,“vzk iklje ibabinsynvedve ích avelikýmolov nýmkyjákemuhodilo zem, e se vše zat áslo, jako by sto hrom uhodilo. „Kd je? Co je? Tu musí by - matka, von s ním! Lebo hn vás zjem!“ „Ach nie e tak, syn muoj drahý, nie!“ krotila ho je ibaba“ve to prišiel jeden krásny mláden ek,chcesastebouovo a om poradi .“ „No,nachp íd sem,ke sachceso mnou poradi .“ „Veru p íd , syn muoj,alelenke mislúbiš, emuni neurobíš.“ „Hm, ke mu ni neurobím, - ve uvidím,akobud .“„Jaj,synmuoj,jati ho nezjavím, lebo by si ho zedol.“ „No,ni muneurobím,lennachp íd sem!“ Králevic se pod košt tem t ásl jako osika, nebo vid l mezi proutkami chlapa ozoru p ed sebou, který jda lesem nejvyšší jedle by p evyšoval; — kdo ví, jak by s ním bylo bývalo, kdyby za byla je ibaba neprosila,alekdy muje ibabakázala, abyzpodkošt tevyšel,byl ivotjehov bezpe nosti. „No, ty chrúst, o sa bojíš?“ vzk ikl na obr,kdy zkoutavylézal,abouchl kyjanemozem.„Zkad si? ochceš?“ „Ach nu , o e chcem,“ vzdychl královic, „u sa oddávna v týchto horách potulujem a n muo em nájs to, o h adám; nu som sa a prišiel spýta , i by si mi nevedel da poveda o Sklenom vrchu a o troch citrónoch.“ Je ibabin syn svraštil elo, o i mu lítaly jako hromové blesky, jak by vše prohlídnouti cht l, co kdy vid l. Po chvíli povídá: „O Sklenom vrchu tu nechyrova ;aletajdikbratovimôjmu na Srieborný zámok, adaj e ti ten bud vedie da opoveda .Alepo kaj, la ného a nepustím. Matka, sem tie halušky!“ Staráje ibabapostavilavelikoumísu na st l a její ozrutné synsko si k ní zasedlo. „Pod a jedz!“ vzk ikl na králevi e a p itom bouchnul kyjem o zem. - Králevi vzal první halušku meziprsty,nesejídoúst,zahryzneav strachu ani nepozoroval, e si dva zuby vylomil, nebo ty halušky byly olov né. „No, o e n ješ?“ ptá se ho obr,vida, enejí,„adajsatin pá i?“ „Ach, ba sú dobré, ale sa mi teraz nechce.“ „No,ke satiteraznechce,nabersi do kapsy, zješ cestou.“ Milý králevi musel volky nevolky olov ných halušek do kapsy nabrati. - Potom se odebral a šel dále. Šel a šel po celé t i dni a t i noci, a ím dále šel, tím více dohustýchles sezatoulal.-P edním pusto, za ním pusto, ani ivého tvora vid ti nebylo. „Ach bo e, muoj bo e! ija adakedynajd m!“vzdychlzase, o i se mu zalily a hodil sebou pod vysoký javor. Zvuk st íbrné šavle širokoserozlehl.-Tutozakrákalonad ním a s vrchu stromu zdvihlo se tyryadvacet havran do pov t í a pry let li. „Dobrý to znak!“ zvolal králevi a byst e sko il na nohy, „puojd mvtústranu,vktorúhavrani let li.“ I šel on v tu stranu, šel, co mu jen nohysta ily,a semutunajednou,ale velmi daleko ješt , vysoký zámek ukázal. Nad ním kolíbalo se tyryadvacet havran . - Ješt byl daleko, a ji se mu st ny blýskaly, e sotva na n dívati se mohl, nebo ten zámek byl z istého st íbra. - P ed zámkem stála stará shrbená ena, o dlouhoust íbrnouh lop ena;králevi hnedsipomyslil, etobudepanítoho zámku. „Jaj, syn muoj, kde e si sa tu vzal? Ve tuaniptá kaaniletá kanevída , neslýcha , nie e by to lovie ika!“ zavolala je ibaba, králevi e vyvalenýma o ima od hlavy k pat m íc.„Aktije ivotmilý,ut kaj,lebo ke muojsynp íd ,ten azje.“ „Ach, stará matka, n zje ma, nezje, ke mu poviem, e ho brat z Oloveného zámku pozdravuje.Aj vás sestravašapozdravuje!“ „ o,bolsiprimojejsestre?“ „Ja veru bol. A tu mám ešt aj halušky, omidalinacestu.“-Tobyli svoji. Je ibaba zavedla ho do jizby a vyptávala se, co je, odkud je a koho hledá? „Jaj, o eh adám,“odpov d ljí,„u odto kého asuh adámSklenývrcha tri citrony a n muo em ich nájs , nu som sa prišiel spýta , i by st mi o nich da poveda nevedeli.“ -Je ibaba se zamyslila, zavrt la hlavou kouc: „Syn muoj, neviem, ale po kaj, adaj budúmojisluhoviavedie .“ Zapískla t ikrát na st íbrnou píš alku a t ch tyryadvacet havran hned k ní slet lo. Šeptala s nimi, mumlala cosi, a ke králevi i se obrátivši, pravila smutn : „Ni , syn muoj, ni ; ale príde muoj syn, adaj e ti ten bud vedie da poveda . Skryješ sa pod poste a neohlásiš sa, krémeke azavolám.“ Zahu ely lesy, zadun la zem , králevi v d l ji , e jde je ibabin syn dom . „Fi fi, love ina smrdí, id m ju zes !“ - zrevalo (za valo) ozrutné chlapisko, ješt jsouc ve dve ích, a st íbrným kyjanem tak o zem hodilo, esecelýzámekot ásl.„Kdeje, oje, mamo, von s ním, lebo vás hn zjem!“ „Ach nie e tak, syn muoj, nie - ve to prišiel jeden krásny mláden ek, doniesol ti pozdravenia od brata z Oloveného zámku a chce sa s tebou poradi , kde by mal h ada Sklený vrchatricitrony.“ „No, ke bol u môjho brata a ke mu ten ni neurobil, ani sa m a nach nebojí. Nach vyjde von!“ Králevi , který t m e ím ji byl p ivykl, vysko il sm le zpod postele a p ed n ho se postavil; nebyl mu ani pod kolena. „No chrust, i si bol pri mojom bratovi?“ „Nu verusombol,atumámešt aj halušky, omidalnacestu.“ „Nochlapsi,verímti, esibol,lebo muoj brat také halušky jedáva. Teraz mipovedz, ochceš?“ „Ach o e chcem? Prišiel som sa a spýta , i by si mi nevedel da poveda o Sklenom vrchu a o troch citrónoch?“ „Hm, po ul som ja o tom dakedy, po ul, ale sa mi to len tak ako vo sn marí.Toviem, eje aleko;aleticestu ukáza neznám. Vieš o? Cho k môjmubratovinaZlatýzámok,ten a tam upraví. Ale po kaj, la ného a nepustím, skuor si kus zaješ, aby si pametal, kedy si bol na Sriebornom zámku.Matka,semtiehalušky!“-Na veliké st íbrné míse donesla je ibaba na st l halušky. „No jedz!“ zvolal obr a hodil kyjanem o zem, a misa na stoleodsko ila. Králevi vida, e to jsou halušky st íbrné,povídal, esemujístinechce, ale esinaberenacestu,jestlimudá. „Naber si, ko ko len chceš, a cho . Pozdrav mi brata aj tetku!“ - Králevi si nabral halušek, co se mu líbilo, p kn pod kovalašeldále. Ji t i dni byly minuly, co se náš pocestnýzest íbrnéhozámkuodebral acovhustýchlesíchbloudil,aješt cíl své cesty nevid l. Roz alil se velmi a za alna íkati:„Bo e,muojbo e,len i a ja dakedy najd m?“ - Utíraje si vyznojenuo elo, hodil sebou pod vysoký buk, aby si trochu oddechl. Zazvonila st íbrná šavle o zem a „kr, kr,kr,kr!“ozývalosetosevšechstran nad hlavou králevi e a celé hejno havran sestrom dopov t ívlítlo. „Chvalabohu, Zlatý zámok aleko n bud !“zvolalkrálevi apot šenbral se dále, kam mu havrani cestu ukazovali. -Sotva e vyšel z lesa na strá ,tusemuukázalavdolin široká louka. Uprost ed louky stál Zlatý zámek, okolo n ho krou ili havrani a p ed ním stála stará shrbená je ibaba, op ena o zlatou h l. Bleskot Zlatého zámku nemohly o i ani snésti, tak se jásal, jako slunce. Ani nev d l a stál p edzámkem. „Jaj,synmuoj, otuh adáš?-Ve tu ani ptá ka ani letá ka nevída , neslýcha , nie e by to lovie ika.Ak ti je ivot milý, ut kaj, lebo ke muoj synpríde,ten azje!“ „Hoj, stará matka, ozaj e ma zje?“ usmál se králevi , „ve mu n siem pozdravenia od brata zo Srieborného zámku,atumámajhalušky,ktoriemi dalnacestu.“ „Ach, otypovedáš?Tedasibolna Sriebornom zámku? Nu a moja sestra, o e robí? i ije?“ „Prauda e ije, dala vás p kn pozdravi .“ „ akujem ti. Ale po do izby, syn muoj! Ke a moja sestra opatrila, opatrím aajja.Povedz emi,povedz, o aknámpriviedlo?“ „Ach, stará matka, o e ma priviedlo? U oddávna putujem po týchto horách a n muo em sa vyzvedie , kd je Sklený vrch a tri citrony.Upravilimatedakvám, emi adaj vy bud t vedie o om da poveda .“ „Sklený vrch, tri citrony,“ opakovalaje ibabaapot ásajíchlavou zakašlala, „po ula som ja o tom vo a o, po ula, ale zkadia by si mal tam ís , to ti ja poveda neznám.“ I vytáhla zlatou píš alku, t ikrát zapískla a k de havran ji za alo obletovati. Rozpráv la s nimi dlouho potichu;pakhavranijedenpodruhém odníodletovaliaonaz stalasama. „Tamto za tým vrchom!“ ukazovala králevi i, „ o sa ierni ako mali ká bobu ka, tam je Sklený vrch a tri citrony. Ale po kaj, kým príde muoj syn,tentiporadí, omášrobi ,abysi ich dostal. Skryješ sa pod stuol a tam budeš,kým anezavolám.“ Zahu elylesyhlasemstohromovým, zem seot áslaaje ibabinsynvsko il do jizby. „Fi fi, love ina smrdí, id m ju zes !“ vzk ikl ješt ve dve ích a zlatýmkyjanemtakozemude il, ese zámek zat ásl a zvuk jeho e se a do sedmdesáté sedmé doliny odrazil. „Kd je, o je? Tu musí by ! Matka, vonsním,lebohn vászjem!“ „Tichšie, syn muoj, tichšie,“ krotila ho je ibaba, „ve to prišiel jeden krásny mláden ek, doniesol ti pozdravenia od brata zo Srieborného zámku.Ak mu ni neurobíš, hn ho zavolám.“ „No,ke mubratmuojni neurobil, animujani neurobím.Aleb damu, jestlicigáni.“ Králevi sevytáhlzpodstolu,ap ed obra se postaviv, zdálo se mu, e stojí pod vysokou v í; ukázal mu st íbrné halušky na znamení, e vskutku na St íbrnémzámkubyl. „No povedz e mi, ty chrust, o chceš?“ vzk ikl na obr, „ak ti muo em poradi , poradím ti - ni sa neboj!“ Tumukrálevi pov d lcílsvécesty a prosil ho, aby mu poradil, kudy by jíti m l na Sklenný vrch a co d lati, abytyt icitronydostal. „ i vidíš tú bobulku, o sa tamto ierni?“ ukázal zlatým kyjem, a kdy králevi p isv d il, dále pravil: „To jeden vysoký vrch, a tam je i Sklený. Na Sklenom vrchu stojí jeden ut šený strom, omunacelomsvetepáruniet. Natomstromevisiatricitrony,ktorie na sedem mil dookola vo ajú. Vyjdeš na ten Sklený vrch, klakn š si pod stromanadlo íšruky;aksúticitrony súd né, samy ti do rúk odpadnú, ale aksatiniesúd né,n odtrhn šich, o bysi orobil.Ke sabudešnavracova a budeš la ný lebo smedný, rozkroj jeden z tých citronou a naješ sa i napiješ. Tolko je, o ti muo em poradi , a teraz cho spánombohom. Ale do kaj, la ného a nepustím, aby si pametal, kedy si bol na Zlatom zámku.Matka,semtiehalušky!“ V tom okam ení postavila je ibaba na st l velikou zlatou mísu a syn její uhodil kyjem na zem, e mísa p l hodinypostoletancovala.-„Jedz,aak sa ti teraz nechce, naber si do kapsy, zješcestou!“-pobídlkrálevi e. Králevi necht ztratit op t n kolik zub ,pod kovalseanabralsihalušek jen do kapsy, ka, e je cestou sní. Pod koval se za radu i uct ní a ubíral sevejménubo ímdále. „Preca som raz zv d l o tebe! Co zod rem ruky po lokte, nohy po kolená, puojd m, kým a nedostanem!“ zvolal vycházeje z brány Zlatého zámku. Byst e krá el dolinou,zdolinynavrchyazasedol , ataktošlosedmdní.Tunajednouho sladkáv n osudnýchcitron zarazila. P ednímselesklSklennývrch,hladký jako led, istý jako oko, a na vrchu se rozchvívaly konáry zázra ného stromu. I rozb hl se náš králevi , co mu jen nohy sta ily, a nezastavil a podsami kýmvrchem.Tuzastavilse, alevšecekzkamen l.Vrchbylvysokýa hladký - zádrapky nebylo na n m pra ádné.Cod lat?Osudnét icitrony sekolíbalynavrchu,jakobyhoksob volaly, a tak mocn von ly, e a omdléval. Ji byl p i cíli své cesty, doufal nabýti pokoje, a zatím byl dalekoodobého. „Poru eno Bohu, u ak bud , tak bud . Ke som u raz tu, aspo skúsim,“myslilsiaza alsedrápatipo hladkémsklenahoru.-Šlomutoješt tak tak, dokud byl vrch plytší, ale jak p icházelnav tšístrminu,nohairuka semusmekalaahybajdol vrchem, e aninev d l,kdeje,coje,a senašelna zemi. Po psot sebral se a smutn se obracel na rozchv vající se strom i na citronymukývající.-Znovaseschytil, ale vedlo se mu jako po prvé. Rozmrzenýza alvyhazovatihaluškyz kapsy, v domn ní, e mu ta tí e p eká í. - Zahodil první, a hle haluška se na Sklenný vrch prilipla zahodí druhou, t etí - všechny tak. Vidí p ed sebou t i sch dky, na kterých bezpe n zastati si m e. To bylvýbornýnález!Metalhaluškyp ed sebou a všude se mu z nich schody d laly. Nejd ív vyházel olov né, pak st íbrné, naposled zlaté. Po t chto schodech krá el nahoru v dy výše a výše,a nasamýh ebenvrchu. Tu klekl pod široký strom, a vzdychna si zhluboka, se strachem ruku nadzdvihl. A hle! T i krásné citrony slet ly mu do hrsti samy od sebe. Strom zmizel, Sklenný vrch praskl a té zmizel, a kdy se králevi vzpamatoval, nebylo stromu, nebylo vrchu, šírá jen rovina se p ed ním rozkládala.-Plnradostiubíralsetedy dom ; ani nejedl, ani nepil, ani nevid l, ani neslyšel, a to od samé radosti. - Ale t etí den mu po alo v aludkusvítati.Hladsevzmáhalvíca víc,a iradostp emohl.Takbylla en, e by se i do olov ných halušek byl dal,kdybynem lbylkapsuprázdnou. Kapsa prázdná, a kolem dokola jako na dlani. - Tu mu p išlo na mysl, co mu je ibabin syn na Zlatém zámku povídal. I vytáhne z kapsy nejv tší citronarozkrojího.Alecosenestalo! Div divoucí! - Z citronu vysko ila krásnádívka,nahájakopalec,uklonila sep edním kouc:„ isimiprihotovil jes ? i si mi prihotovil pi ? i si mi prihotovilpeknéšaty?“ Králevi všecek ztuhl od leknutí a radosti. Ohlí el se okolo sebe, ím a jak si poradit, ale t ká rada, všude pusto. „Nemám ti, krásna stvora, nemámani oda jes ,ani oda pi , ani oda obliec !“-za elil.Tukrásné d v e plesklo p ed ním t ikrát bílýma ru kama, uklonilo se a zmizelo. „Eh, u ja teraz viem, o sa to za citrony, do kaj, n rozkrojím a ja u tak ahko!“ propov d l králevi sám sob a pevn si umínil ani jeden více nerozkrojiti. Z rozkrojeného se dosti najedl i napil a ob erstven chvátal dále. Stálý v úmyslu ádný z citron nerozkrojitistupaldot etíhodne.Ale t etí den ho napadl hlad, t ikrát v tší ne p edtím. P emáhal se, dokud jen sebou vládl, ale kdy ani nohama pohnout ji nemohl a skoro na zem klesal, pravil: „No, poru eno Pánubohu, ešt sa mi jeden zvýši rozkrojím ho.“ -Vyndal druhý citron, rozkrojil napolo - a hle, ješt krásn jší dívka ne první se p ed n ho postavila, jak ji B h stvo il. „ i si mi prihotoviljes ? isimiprihotovilpi ? isimiprihotovilpeknéšaty?“-ptala seho,poklonícsep edním. „N prihotovil, duša drahá, n prihotovil!“ - elil králevi . Krásné d v e zatlesklo t ikrát ru kama, uklonilo se - a zmizelo. - Z rozkrojeného citronu se pocestný dostate n najedl i napil. Z stal mu jeden.Ivzalhodoruky,obracelnavše strany ka: „N rozkrojím a, n rozkrojím, o priam tu zahyniem, hiba v dome môjho otca!“ - S tím pevnýmúmyslembralsedále. Dva dni ji byly minuly, co se holými pustatinami a divými horami nanovo potloukal, a ješt ho áden lov k nepotkal, ješt se mu ádné m sto nezaše elo. Na t etí den ale, kdy slunko zpoza lesa vysko ilo, odrá el se jeho blesk od pozlacených v í velkého m sta, které le elo našemupoutníkup edo ima.Isebral všecky síly svoje a statn krá el kup edu, zapomena radostí na hlad i íze , která ho trápila, nebo vid l m sto, a sice m sto rodinné. Ani nev il, e je tomu tak, kdy se kone n octnul v otcovském dom , p ed šedivým otcem a v kole v rné eledi. - Bylo tam radosti, v ru, e nikde od toho asu takové nebylo! Všicknihodr elizamrtvého,nebyloo n manipohádky,atunajednou,jako bysnebespadl,knimp ikvitl.Starého otce slze radostí zalily, zdvihl se od královského zlatého stolce, volaje: „Vítaj,synmuoj,vítajminastoráz!“i padl mu okolo hrdla a syn ho silným ramenem uchopil a vroucn k sob p itiskl. Ten den se nic jiného ned lalo, ne ptalo a odpovídalo. Na druhý den se p istrojila velká hostina, panstvo se všech stran bylo sezváno a jídlem a nápojem nejlepších výmysl v sv ta stoly pokryty byly. Také šat bylo nachystaných, zlatem, perlami a drahým kamením vyšívaných. Panstvo sjelo se; všickni posadili se okolo stol a netrp liv ekali, co se bude díti. Tu vytáhne králevi poslednízázra nýcitron,rozkrojíhoa z rozkrojeného citronu vysko í dívka t ikráte krásn jší, ne byly dv p edešlé!Taktustálap edevšemijako and l, nahá jako Eva v ráji. P kn se p ed králevi em uklonila, p ív tiv se hotázajíc:„ isimiprihotoviljes ? i si mi prihotovil pi ? - i si mi prihotovilpekniešaty?“ „Prihotovil, duša moja drahá, prihotovil všetko, o ti len srdce za iada!“odpov d lkrálevi ahnedjí podal krásné šaty. Oblékla se krásná dívka do drahých šat , e a všickni jásali nad její krásou. Š astný králevi p isedlkníabylaslavnáhostina;pak slavili sobáš a byli svoji. - Ji se tedy starého krále ádost vyplnila. Po ehnalsyna,oddalmukrálovství-a zanedlouho um el, oplakán ode všech v rných. Mladý král p ejal panování, alespanovánímivšechnyjeho archy. První, co ho po otcov smrti zašlo, byla vojna, kterou sousední král proti n mu zdvihl. - Do vojny se vybrati musel a tím musel i od své t ko dobyté eny se rozlou iti. Miloval ji více ne sám sebe. - Aby se jí v jeho nep ítomnosticozléhonestalo,daljív zahrad nadjednímjezeremzlatýtr n vystav ti, na který se áden dostati nemohl, krom kdyby komu hedbávnouš rusamadol spustilaa nahoru k sob ho vytáhla. - Jsa takto pon kuduspokojen,odejeldoboje. Nedaleko královského zámku bydlela stará baba, ta jistá, co byla králevi e pro citrony poslala; ona v d la, e králevi mladou enu si p ivede, a ekala, e ji za to bohat obdaruje a na svatbu ji pozve za dobrou radu. Kdy se to ale nestalo, nebo králevi babu neznal, ani na ni nevzpomn l, rozzlobila se velmi a myslela, jak by se mu pomstila. Baba tam laslu kucikánku;ipošlejibaba jednou k onomu jezeru, nad ním královna po odjezdu královu bydlela, pro vodu. Ta jde, za rie a tu vidí ve vod krásnou podobu. V domn ní, e je to její podoba, mrskne nádobou o zem, esenastokus rozbila.„ ibysi bolahodna“-povídási,„ ebysomja, taká pekná, tebe, starej strige, vodu nosila!“ - kouc to zdvihne hlavu nahoru-ahle-nebylatojejípodoba, covevod vid la,alekrásnékrálovny. Zahanbena posbírala st epy a vracela sedom .Baba,ji nap edv douc,cose stane, vyb hla jí s novou nádobou vst íc a jen tak naoko se jí vyptávala. Slu ka vše jí vyrozpráv la. „No, ni to,“ praví stará baba, „ale vieš o? Cho tyešt ktomujazeruapoprostú paniu, aby spustila hodbávnu šnúru a aby ahorevytiahla, ejuu ešeš.Ke a vytiahne, budeš ju esa , a ke ti zaspí, zapichni jej túto gomba ku do hlavy.Potomsaoble dojejut šených šiatasedtamakokrálovna.“-Nebylo t eba slu ce domlouvati, vzala jehlici, vzala nádobu a v tom okam ení se vrátilakjezeru.Potopínádobu,naplní a potom ohlídne se na krásnou královnu. „Jaj, aká e st pekná, ach i st pekná!“ vyk ikuje a prezo iv se jí do o í nahlí í; „hej, ale by st ešt sto ráz krajšia boli, keby st sa mi dali u esa , veru by vám tie zlaté vlásky tak pozapletala, e by sa váš pán musel zaraduva ,“ - a tak pletla a tak cikánila,dokudjikrálovnahedbávnou š ru dol nespustila a nahoru k sob jinevytáhla. eše jí špatné d v e zlaté vlásky, probírá je a zapletá, a královna pomaluzad ímá.—Tuvytáhneslu ka jehli ku a píchne ji spící královn do hlavy. V tom okam ení slet la se zlatého tr nu bílá holubi ka a po královn ani znaku nez stalo, mimo krásné šaty, které lstná cikánka na sebe hned oblékla. Oble ena posadila se na tr n, kde královna sed la, a nahlí ela do jezera - ale cikánka i v královských šatech cikánkou z stala. - Mladý král nep átely š astn p emohl a ujednal s nimi pokoj. Sotva e se do svého m sta navrátil, pospíchal do zahrady k jezeru podívati se na svoje pot šení, jestli se jí nic nestalo. - Ne kdo vypoví jeho zd šení, kdy místo krásné eny škaredou cikánku p ed sebou spat il. „Ach moja premilá, ako sisamipremenila!“vzdychlaslzeho polily. „Premenila, muoj milý, premenila, lebo ma ial za tebou umoril,“ odpov d la cikánka a cht la mu padnoutokolohrdla,alekrálroz alen seodvrátilavšecekzarmoucenodešel. - Od toho asu nem la duše jeho pokoje. Hluboký al zaujal srdce jeho, nebylo,cobyhomohlopot šiti.Nikde nem l místa, ani stání, nebylo pro dne, ani noci, jen v dy na íkal nad ztracenou krásou své eny a p emejšlel,kteraksetojenmohlostát, aby se v takovou špatu byla mohla prom niti. Tak roz alen a zamyšlen procházelsepozahrad .Tunajednou slítne k n mu s vysokého stromu krásná bílá holubi ka, sedne mu na rukuadívásena o kem alostným.„Ach holubi ka moja, o e si taká smutná? i ti adaj holúbok ošpatn l ako mn moja krásna ena?“ povídá králevi , hlad ji po k idélkách a po hlavi ce.Tujíomakánahlávcemalou hr ku, rozfoukne péra - a hle hlavi ka to od jehlice. - Lítostí hnutý král vytáhne jehlici - a v tom okam ení se prom nila smutná bílá holubi ka v jeho krásnou enu. Radost obou, e se zase mají, byla nevýslovná! - Vypov d la mu královnavše,jakjicikánkaoklamalaa cosesnístalo.Král rozkázal hned, cikánku i babu aby chytili a upálili beze všeho dlouhéhosoudu.-Odt chdobji nic št stí mladých man el neprekazilo, iliš astn aspokojen ,B hsámví,jak dlouho. KINKAŠMARTINKO Byla matka a m la dceru Helenku. Ta byla velmi lenivá. Jednoho dne, kdy se zase jen tak do bo ího sv ta dívala a nic nepracovala, vzala ji matka na jar ok a za ala jí prsty kamením naklepávati. - D v e velmi plakalo. -I jel tamtudy kní e pán z erveného zámku. Vida, e matka dce i prsty naklepává, ptá se jí, pro dcerubije? „Eh, ako by som ju nemala bi , ke n vielenzkonopezlaténitkyprias ,“ odpov d lamatka. „Eh, kdy vie z konope zlaté nitky prias , no e mi ju predajte“ - ekl kní e. „Vda n ; o emiza udáte?“ „Puolkilyzlata.“ „No esijuvezmite,“pristalamatka adcerumudala. Kní e pán si d v e posadil k sob vrchkon ado ervenéhozámkusiji odvezl. - Kdy tam p ijeli, slezli; pán vzalHelenkuzarukuadojizbyjedné ji zavedl, kde bylo konopí vyrovnáno oddola a po sám vrch. Kní e dávaje Helence p eslici i v etánko, ukázal na konopí ka:„Ke mitovšetkonazlaté nitky popriad š, budeš mi enou.“ — Po t ch slovech odešel z jizby a Helenku tam zav el. - Helenka se pustila do plá e a plakala, a jí srdce usedalo. - Tu objeví se na okn malinký mu í ek v ervené apce; na nohoum lbotkyzpodivnélátky. „ o e tak nariekaš?“ - ptal se Helenky. „Ach nevolná ja roba!“ pravila mu Helenka,„ako esijanemámnarieka , ke mi ká u tieto konope na zlaté nitky sprias ! Neznám ja zlaté nitky prias !“ „No, ke mi do tretiho d a meno uhádneš a z oho botky mám, popriad m ti to všetko, aj a nau ím zlaté nitky prias “ - ekl mu í ek Helence. Ona k jeho nabídnutí ráda svolila.Nato mu í ek se ušklíbl, vzal v eténko a hned se pustil do prádla. V etánko celý den po jizb fu elo, konopí v ihled ubývalo a zlatého p ediva p ibývalo. - Mu í ek p edl, p edl celý den a Helenku u il také zlaténitkyp ísti.-Kdy sesve e ívalo, slo ilprádloazeptalseHelenky,ví-li, jaké jméno a z eho botky má, a kdy ekla, e neví, - oknem zmizel. Helenkaalesedlakoknu,vlo ilaruce do klínu a p emýšlela, jak se asi ten mu í ek jmenuje a z eho botky má? P emítalasemitam, ebymohlybýtz té neb oné k e, ze sítí neb slámy pleteny, ze eleza lity, ale mu í kovy boty nebyly k ni emu tomu podobny. A jméno teprv! Myslela, e se jist nejmenujejinakne JankoneboImrik, mohl se ale také Jo ko nebo Pálik jmenovat!-Nev d lasirady,inajídlo zapomn la. Tu ji z p emejšlování vytrhne hlasité vzdychání a ná ek: „Ach b da mi! Hladný som, smedný som, a nik ma n po utuje, starého!“ Helenka vykoukla z okna a vid la sed tipodoknemstarého ebrácká.-I vzalajídloipití,com la,a ebráckovi tovšeckopodala;- ebrá ekseposilnil a Helence velmi d koval. - Helenka ekla mu, aby p išel druhý den zase; paksilehlanakonopí,anetrápivšíse déle uhádnutím jména mu í kova, usnula. Druhý den ráno objevil se mu í ek zase v jizb , chopil se v etánka a p edl celý den jako divý. Dost si ho p es den Helenka prohlí ela,alekdy sejíve erptal,víli jméno, nev d la. — Za ehtal se a zmizel. Helenka zase k oknu sedla a p emejšlela, kterak se asi jmenuje a z eho botky má, ale p ece jí to na rozum nepadlo. - ebrá ek jako první den zase pod okno p išel a Helenka mu op t svoji ve e i dala, ale byla smutná a plakala, nebo druhý den m la íci mu í kovi jméno, a ona je nev d la; m la strach a úzkost, co se bude s ní díti, kdy to neuhádne. - Kdy se ebrá ek posilnil, povídá: ,,A o e si tak zasmút ná, dobrá panno?“ — Helenka mu ale necht la svoji ouzkostpov díti,myslíc, ejíbeztoho nepom e. Kdy se jí ale ebrá ek po druhé ptal, co je jí, e by snad rady v d l,tumupov d laomu í kovi,jak jísp ádákonopínazlaténitky,jaku í i ji takové nitky p ísti, ale e musí jméno mu hádati a z eho botky má; druhý den e dopadne lh ta, ona pak e to uhádnouti nem e. - Kdy to ebrá kovi pov d la, zakýval hlavou ka:„No,bolsomdnesvhore(lese)a tu naraz príd m k ohnisku. Okolo ohniska bolo d va hrn okou. Okolo hrn okou obskakovalo chlap isko v ervenej iapo ke a spievalo takto: Ja mam frajerku, v ervenom zámku Helenku, u dva ve ery, ak mi meno háda, u tretí bud , u moja bud ! A moje meno Kinkaš Martinko, zo všej ko e botky mám.“ - Veru to udno bolo, zapametaj e si to!“ - do ekl ebrá ekazmizel. I bylo to Helence velmi divné, ale dob e si pamatovala, co jí ebrá ek pov d l,asleh ímyslíšlaspát.-T etí den ráno mu í ek zase p išel a rychle se hnal do prádla, nebo muselo býti konopí dle jeho slibu do ve era sp edeno. Musel znáti, se jest, nebo do ve era bylo vskutku konopí sp edeno a zlaté p edivo se po jizb svítilo. Jsa hotov, postavil se mu í ek p ed Helenku a vyzýval ji, aby mu jméno hádala a z eho botky má. Poskakoval a šklebil se, myslel, e to Helenka neuhádne. - Helenka to ale v d la:„TvojemenoKinkašMartinko; a zo všej ko e botky máš!“ ekla mu bezevšehohádání.-Kdy tomu í ek slyšel,za alseto itijakov eteno,trhal sivlasy,tlouklsebouatakse ehtal,a se jizba ot ásala. „Š astie tvoje, e si uhádla, bol bych a rozdrapil!“ vyk ikl kone n a vyfu el z okna jako zlý vítr. - Helenka v duchu ebrákovi d kovala; ráda by se mu byla odslou ila, ale více nep išel. Kdy se kní e pán p esv d il o pilnosti Helen in , a jak krásné zlaté nitky p ede,dr elslovojakomu aHelenku sivzalza enu.-M latolikzlatép íze nap edeno, enemuselasamadosmrti p ísti, emu bylatakéráda. ZTRACENÝ CHLAPEC* Byl jednou jeden pán a ten m l nes etného bohatství. Ja nu ale, co e mu ze všeho bohatství, kdy nem l potomka, kterému by je rád byl odkázal?-Av rubylji spíšestárne mlád.—N borá ik!—Ka dýodBoha denchodívalisesvojípanídochrámu se modlívat, aby jim B h alespo jednohosynapo ehnal. Dlouho to trvalo, a pak p ece jednou paní jeho se cítila. Nad je ze dne na den rostla, a kdy se ji dít naroditi m lo, snilo se pánovi, e to budechlapec,ale ehomusejívarova do dvanáctého roku, aby zem se nedotknul,sice esejimhnedztratí. Dob e. Narodil se chlapec, krásný, ut šený. Pán hned povolal dev t p stúnek, které ho musely adou chovat,ap ísn jimporu il,abydít ti nedovolily zem se dotknouti. Pestúnky pán v rozkaz state n zachovávaly; ji chyb lo chlapci jen n kolik dní do dvanáctého roku, a ješt se nebyl zem dotknul. Ustavi n ho bud na rukou nosily, anebvzlatékolíscekolísaly. Ji pán za al p ípravy chystati k nádherné hostin , kterou cht l vysvobozenísvéhomilá kazpodt ké súdby zasv titi. -Tu náhle strhl se na dvo e hrozný k ik. - Pestúnka, co práv chlapce na rukou dr ela, chtíc zv d ti, co se stalo - všete nice — , zapomn lanasvojipovinnost,chlapce na zem postavila, sama pak k oknu b ela,bysedívalaven.K ikseutišil.Pestúnka chce vzíti chlapce zase na rám ,alenelzevypov d tijejízd šení, kdy chlapce v jizb nevid la a na pán vrozkazvzpomn la.Pustilasedo takového ná ku a plá e, e se všickni domácíposbíhali.P ih hlpán,ptalses strachem,cosestalo,kdejechlapec?Tu teprv pestúnka, t esoucí se jako osika, s velikou tí í ze sebe vypravila, cosebylostalo. Zarmoutil se pán neslýchané, e se mu nad je tak neo ekávan ztroskotala. To okam ení rozposlal sluhy na všechny strany, aby chlapce hledali. Rozkazoval, prosil a zlata sypal jako plev, jen aby mu ho p ivedli. - Hledali dost, ale chlapce nalézti nemohli; jako by ho nikdy nebylobývalo. Po ase pozoroval zarmoucený pán, evjednézjehonejkrásn jšíchsv tnic ka dou noc, práv o p lnoci, n co h motí a alostn na íká. Pozoroval to po jistý as, a kdy to noc co noc h motilo a na íkalo, napadla ho v le p ezv d ti, co by to as bylo, ba p išlo mu na um, zdali by to jeho ztracený chlapec nebyl. Vyhlásil tedy, e dá t i sta zlatých tomu, kdo v té sv tnici jednu noc p ebude. - T i sta zlatých p kný peníz, dokonce pro chudobného lov ka! - Našlo se mnohotakových,cosenatovzali.Ale kdy p išladvanáctáaza aloh motiti, tu se ka dý polekal a utekl, mysle si: nehodno za t i sta zlatých ivotem ertovat. I nemohl se tedy pán dov d ti, kdo to hurtuje a plá e, i jehochlapec, in jakápotvora. Nedaleko panského dvora bydlela jednamlyná skávdovasesvýmit emi dcerami. - Nebo átka byly velmi chudobný a jen se tak po psot ivily. Pov stoh motuaplá iiot echstech zlatých se i do jejich chaloupky dostala. Tu povídá nejstarší dcera utrápenématce:„Matkamoja, o esa máme biedi ? Vari probujem š astie, puojd m cez tú jednu noc na vartu, adaj volaco dostriehn m. Tri sto zlatýchbysanáma akdobrezišlo!“Matka zavrt la hlavou, chvíli se zamyslila, kone n pomyslíc na bídné ivobytí, dovolila dce i jíti do dvora p enocovat. Išlatedymlyná inanejstaršídcera kbohatémupánoviapov d lamu,co chce na se vzíti. — „Ty by si mala vuoluís navartu?“praviljípán.„No dobre,dieukamoja,sprobujš astie.“ „Veru sprobujem; ale by vás p kn prosila, keby st mali tú lásku a rozkázali, eby mi vo a o sebou dali, by si kus ve eri navarila, lebo som veruhladná“—prosiladcera. Pán hned rozkázal, aby jí p inesli va iva. V okam ení p inesli va iva, ne na jednu, ale na t i ve e e; d v e nabralo si, co pot ebovalo, vzalo d evo,zapálilovoskovousví kuapak se odebralo do vykázané sv tnice. Tam zalo ila si na kozubku ohe , p istavila hrne ky, prost ela si na st l, postel si popravila, a tou prací jí tak as p eb hl, e nev d la ani jak. Bije dvanáctá. Tu za ne cosi po sv tnici harcovat a jajkat. D v e se strachem dívásezkoutadokouta,alenikdenic, jako na dlani, a jen hurtuje a jajká; najednouvšeumlkneap ednípostaví se krásný chlapec, ptaje se hlasem p ív tivým:„Komu etovaríš?“ „Mn ,“ odpoví ona. - Zarmoutil se krásný chlapec, a smutn na ni se dívaje, ptal se op t po chvilce: „A komusitoprestrela?“ „Mn ,“bylazasejejíodpov . Krásný chlapec se ješt více zarmoutil a v sivých jeho o ích mu slze hráti po aly. „A komu si to odpravila?“-ptalsenaposled. „Mn ,“ odpov d lo d v e jako p edtím. Tu krásného chlapce slze polily, zalomil rukama - a zmizel. Ráno vypov d la mlyná ina dcera pánovi všecko, co vid la a slyšela, ale e se chlapec nad jejími odpov dmi zarmoutil,tozadr elaprosebe.Pánjí slíbených t i sta zlatých od ítal, jsa rád, e ví tolik. Na druhou noc se prost ední sestra vybrala na hlídání a starší dala jí nau ení, co d lati a jak odpovídati má. - Ta se dle toho nau ení zachovala. - Šla k pánovi, a kdy jí dovolil, aby ve sv tnici nocovala, a va iva jí nanositi dal, vzala,cojít ebabylo,aodešladooné sv tnice.Ud lalaohe ,p istavilajídlo, prost ela na st l, odestlala postel a ekala p lnoc. - Kdy se chlapec ukázal a se jí ptal: „Komu e to varíš? Komu si prestrela? Komu si to popravila?“, - zav dy odpovídala : „Mn ,mn ,mn .“-Chlapecjakop ed tím dnem se rozplakal, zalomil rukama a zmizel. D v e ráno pánovi všecko vypov d lo, jen e té ne eklo, jak se chlapec nad jejími odpov dmi zarmoutil.-Jakoprvní,dostalaidruhá t istazlatých. T etídenpravínejmladší:„Ej,sestry moje,ke savámtakdobrevodilo, e st po tri sto zlatých doniesly, puojd majjaš astiesprobova ;adajaj mn Pán Boh ten strach pretrpe pomuo e!“ - Matka m la tu nejmladší dceru nejradši, ale vidouc, e se staršímnicnestalo,dovolilaitu.Iona, jako sestry, nejd ív si vyprosila dovolení od pána, potom n co k va ení, nabrala si, co pot ebovala, a odešla do sv tnice. Tam ohe na kozubu rozd lala, hrne ky p istavila, na st l prost ela, postel odpravila a v strachu a nad ji ekala p lnoc. Tu náhlebijedvanáctáaposv tniciza ne to harcovat a jajkat. D v e ohlí í se z kouta do kouta, nikde nic, všude jako nadlani,ajenharcujeajajká.-Náhle vše utichne, p ed ní stane krásný, ut šený chlapec a p ív tivým hlasem ptá se: „Komu e to varíš?“ - Sestry jí byly povídaly, jak mu odpov dít má, ale kdy se na krásného chlapce podívala,myslela, enebudezle,kdy ijinakodpoví.„Nokomu etovaríš?“ netrp liv ptalsezasechlapec.„Mn ale ak by si chcel, i pre t ba,“ odpov d lo d v e. Tu se za alo zasmút né elo chlapcovo jasniti. „A komusitoprestrela?“ „Mn -aleakbysimalvuo u,ajpre t ba.“ - Lehký úsm v p elítl tvá chlapcovu. „A komu si to odpravila?“ ptalsepot etí. „Mn - ale ak by sa ti pá ilo, aj pre t ba.“ Tu chlapec celkem uradovaný zatleskl do dlaní ka: „Dobre, dobre, ke sitovšetkoajprem aprihotovila. Alepo kajchví ku,po kaj,prosím a, id m sa ešt skuor od mojich dobrodincou odobra , o ma dosial opatrovali.“ Tu zavál po jizb teplý vetrí ek a uprost ed jizby se hluboká propast otev ela, do které se p kný chlapec pomalu spoušt l. - D v e, chtíc zv d ti,kamontojde,chytilosehoza kon íkkabátuazárove snímdol se spoušt lo. Novýsv tsejimp edo imaotev el. Na pravé stran tekla zlatá eka, na levé se zlaté vrchy ligotaly a na prost edku byla krásná zelená louka, tisícero kv tinami okrášlená. -Chlapec šelpop edkuad v epotichúnku,aby jí nezpozoroval, za ním. Na louce shýbalsekukv tinám,hladkaljeapo nich se ohlí el. - Potom p išli k zlatému lesu; jak se k n mu blí ili, vylítlo z n ho nevídané mno ství rozli ného ptactva, krásn za alo zpívati a mládenecká obletovati, ba i na plece a hlavu mu sedali. Mládenec k nim mluvil a ka dého p ív tiv pohladil. - Mezitím si d v e ulomilo zlatou haluzku a do šátku si ji zavinulo, aby m la vraj n jakou památku. Z toho zlatého lesa p išli do st íbrného a mezi st íbrné vrchy. Sotva e se tam p ibli ovali, vyb hlo z n ho mno ství rozli ných zví at, k mládene kovi se hrnuly, obskakujíce ho radostn . A on ka dé zví átko pohladil a poláskal a s nimi rozmlouval. Mezitím si d v e ulomilo st íbrnou halúzku, nebo jí napadlo: kto vie, i by mi moje sestry uv ily, ke im bud m rozpráva , kde som bolaa osomvid la. Kdy sekrásnýmládenecodevšech svých dobrodinc byl takto rozlou il, navracovalsetímsamýmchodní kem, kterýmp išel,ad v ezasepotichuza ním. Kdy p išli k otvoru, chytila se muzakon íkkabátikuavylet lasním do té sv tnice, z které byli p ed nedávnémodešli.—Otvorsezanimi zav el.-„No,u somsaodobral!Teraz si u muo eme aj zave era “ - pravil chlapec, a d v e rychle sko ilo k ohni a nosilo na st l, co bylo nava ilo. Posadili se a najedli oba do chuti. Kdy senajedli,pravilmládenec:„No terazbysmesavarimohliu ulo i !“I ulo ili se p kn krásn do odpravené postele, ale d v e polo ilo doprost ed mezi n ony haluzky, st íbrnou a zlatou.-Zachvíliusnulioba. Druhý den bylo slunce hodn vysoko vystoupilo, ale mlyná ina dcerka se ješt nehlásila. Pán byl ji velminetrp liv, ekalzadobrouchvíli ješt ,alekdy ješt slechuonínebylo, dostal strach, e se jí snad zle vedlo. I šelsepodívat,jakacojesní.Alekdo vypraví jeho radost, kdy dvé e otev el a na posteli svého ztraceného syna vedle mlyná iny dcery le eti vid l! Jen co se byli práv ze sna probudili.-Otecradovalsejakodít a všecko v kolní panstvo dal sezvati, aby se s ním radovali. - Mládenec zhledná p i sob dv haluzky, s podivením pravil d v eti: „ i si ty so mnoua tamdolebola?Noke simi takverná,znaj, esimavyslobodila.Z týchto halúzok budeme ma dva kaštiele.“ - I vzal ty dv halúzky, vyhodil je oknem ven, a v tom okam ení vystavily se z nich jeden st íbrný a druhý zlatý zámek, v kterých potom mlyná ina nejmladší dcera s vysvobozeným od ní krásným mladým pánem bývala, a jestli neum ela,dosudbývá. PECKO SPROSTÁ EK V jedné d din il lov k, o kterém íkali, e je sprostá ek; nebyl také nikdyanidv mílezapecí,aprotomu íkali i Pecko. Ubohý Pecko slou il ka démuzaposm ch,ka dýkoutním vytrli,akdekdo,m lihozablázna;on ale ku eti neublí il. - Jednou šel, neborák, do kostela a tu slyší, kterak pan fará ká e „kdo krá í cestou trnovou, e p ijde do nebe“. Sprostá ek kdy dom p išel, pravil en : „ ena moja, ja id m do niba!“ „No e i , sprosták, n bud m sa ja za teba trápi !“ - odpov d la mu ena, upekla mu ernou hn tanku a za dvé ehovyprovodila. Pecko, pam tliv slov kn zových, nešel cestou, kudy jiní šli, ale volil jíti p es kamen, trní a bodlá í, v pevné d v e, e p ijde do nebe. — Lidé se mu smáli, ale on na n nedbal. — Dlouho chodil, zedrán byl, zemdlen k smrti,anebenenašel.-Tujedenkráte, la en a í nv, padl u dve í jednoho kláštera.Vrátníkhonašeladovedldo kláštera. Dali mu jíst i pít a ekli mu, chce-li tam z stati, nech z stane, e m ebýtitopi em.-Sprostá ekmyslel, vida krásné komnaty, a mnichové e celý den se modlí, jedí, pijí a v p kné zahrad seprocházejí, etoji jevtom nebi. - Z stal tam. - Kdy se páni najedli, také Pecko dostal na svou mísku; jakt iv se nem l tak dob e a tak dobrých jídel neokusil. - Jednou zalezl si se svojí miskou do postranní chodby, kde visel starý krucifix d ev ný. -Pecko sedl si k n mu a dlouho se na díval, a potom pravil útrpn : „N borák, akýs ty chudý! Pre o ti tuto v tom nebi n dajú da jes ?Chojaje somnou!“-ap istr iv miskublí ekuk í i,polo ilkníisvoji l íci, aby Kristovi jako hostu p ednost dal. - A s k í e sehnul se Kristus a pojedl s ním. -Od té doby Pecko v dy sesvoumiskoukuk í ip isedl,ad íve ne sámbylokusil,jenupodal.Nikdo otomnev d l;mnichovésechodilido kostela modliti, pak si hled li svého, starého k í e a sprostá ka si nevšímajíce. - Jednoho dne hledal vrátný Pecku, a tu našel ho sed ti v postranní chodb pod starým k í em, ale na k í i vid l zá ícího Krista a slyšel, jak sprostá kovi povídá: „Dnes budeš ty u m a na hostin .“ - I b el vrátný k p evorovi a povídal mu, co vid l a slyšel. Ustrnutí mnichové pospíchalidochodby,vzalisprostá ka mezi sebe, dovedli do nejp kn jší sv tniceatamsehonavšeckoptali.Kdy jim Pecko vše pov d l, tu poznali, eje lov kBohumilýa eho B h chce k sob povolati. - P ipravili ho k smrti, a ješt ten den sprostá ek pokojn skonal. CESTAKSLUNCIA KM SÍCI Byli dva mladi lidé a m li se rádi. Ona byla jako holubi ka, on jako sokolík. - Jeho jmenovali Janík, ji Hanuška. - Hanuš in otec byl bohatý zeman, Janík v otec byl chudý ba a, ale z toho si Hanuška nic ned lala, t ebas byl Janík chudý, jen kdy byl šumný.„Ale o etomuotecpovie?“Jednoho dne ustrojil se Janík p kn krásn ašelkzemanovizeptatiseho, dá-li mu Hanušku za enu. - Zeman ho vyslechl a pak mu takto pravil: „Po uj,Janík,ke tychcešmojudcéru ma , i sa skorej spýta Slnca, pre o nesvietianeh ejevnociakovodn ,a Mesiaca, pre o neh eje a nesvieti vo dn ako v noci. Ke ti povedia, prídi nazpak a dám ti moju dcéru i všetko bohatstvo.“ Kdy to Janík slyšel, posadil si širák na stranu, rozlou il se s Hanuškou a dalsenacestukSlunci.-Jednohodne p išeldoosamotn léhohradu,a ebyl ve er, prosil o nocleh. -Dali mu nocleh, pozvali ho ke stolu a ptali se, odkud a kam jde. - Kdy jim ekl, e jde k Slunci a k M síci, prosil ho gazda, aby jim bratrskou slu bu prokázal a zeptati se nezapomn l Slunce,pro jimnejp kn jšíhruškapo kolik let ji nerodí, an d íve v dy nejsladší ovoce rodívala. — Janík milerádslíbil, esenatopoptá.-Ráno šeldále. Šelzasep eshorydoly,plán alesy, a p išel do jedné d diny, kde byla velikánouzeodobrouvodu.-Ptalise Janíka, odkud a kam jde, a slyšíce, e jde k Slunci a k M síci, prosili, aby se takézeptalSluncestranujejichstudn , pro tak dobrou vodu nedává, jako dávala. - Janík slíbil, e na n nezapomene,ašelzasedále. Po dlouhé cest p išel kone n k Slunci. - Kdy k n mu p icházel, bylo práv navýchodu. „Hej, akaj, mám sa a da spýta !“ volalna Janík. „No chytro e po - ve musím ja celý svet obchodi !“ -odpov d lo Slunce. Janíksipospíšil,akdy byluSlunce, ptal se ho: „A pre o ty neh eješ a n svietiš v noci ako vo dn ?“ „Kebychjasvietiloahrialovnociako vo dn , musela by zem vyhore “ - odpov d lo Slunce. Janík ptal se ho ješt na vodu a na hrušku, ale Slunce muodpov d lo,to ebudev d tbratr M sí ek. -Tak mu pov d lo, rychle odcházejíc.-Janíkšelzasedále,a ses M sícem st etnul. „Hej Mesia ok, akaj, mám sa a da spýta !“ volal na zaseJaník. „Nu chytro vrav, svet ma aká“ odpov d lM sí ekapozastavilse. „Pre oty,Mesia ok,n svietišvodn ako v noci, pre o n hreješ?“ - ptal se Janík. „Kebychjasvietilvodn akovnoci, n bolo by úrody; — ja n hrejem, ale zemi rosy dávam, aby bolo bo iho po ehnania,“ - odpov d l M síc a cht l dále; Janík ho ale zadr el ješt , vyzvídaje, pro v onom hradu hruška ovocenerodí,jakorodívala. „Pokým najstaršia dcéra gazdova pannoubola,hruškarodievala, osom ale vid l, e pod u svoje die a zakopala, hruška nerodí. Nach die a vykopu, pann hlavu zavijú, a hruška bud rodi ,“ odpov d l M síc a cht l dále jíti; ale Janík ho zase zdr el otázkou,pro vonéd din takdobrou vodunemají,jakomívali. „To je preto, e tam, kd voda vyviera, krí ia le í a pod tou kri lou veliká aba,ktoránavekyvodumútia špatí.Nachkri luvylomia, abuzabijú abudúma vodudobrú,akomávali.“ - Po t ch slovech sp chal M sí ek rychle dále, ani ho Janík více zdr oval.V d l ji ,cov d ticht l,dal setedynacestukdomovu. Kdy ho lidé v oné d din , kde dobré vody nem li, p icházeti vid li, b eli mu v ústrety, ádostiví jsouce zv d ti, jakou zprávu jim p ináší. Janík šel s nimi k studni a vše jim pov d l, co d lati mají; vskutku našli tu ábu pod kri lou sed ti, která dobrou vodu kalila. Zabili ji a voda byla zase tak dobrá, jako p edtím bývala.-Bohat odevšechobdarován, šelJaníkdále. Jak p išel do onoho hradu, gazda s radostíhovítal,ptajesehned,jestlina jeho ádostnezapomn l. „Eh pán brat, u to nie, len ale i vám milo bud po u . -Pokým vaša dcéra pannou bola, hruška rodila, o alepodhruškudie azakopala,hruška nerodí! Ke die a vykopete a dcéru vašu zavijete, hruška bud rodi , ako rodievala.“ -Gazda šel se hned p esv d it, jestli tomu tak. Bylo tak. Vykopali dít , dceru dali pod epec a Janíka bohat obdarovali. Dali mu i koníka,abyrychlejidom sedostal. Hanuška nev d la, co má radostí po íti, kdy se jí šuhaj vrátil. Byla ji všecka utrápena po n m.Ale otec její nebylrád,onsenadál, esesJaníkem více neshledají; proto práv ho k Slunci poslal, myslel, e ho se ehne. Ale Janík se vrátil zdráv a o mnoho moud ejší; v d l , pro nesvítí a neh eje Slunce v noci jako ve dne a M síc pro neh eje a nesvítí ve dne jako v noci; p inesl s sebou bohatství, více ne sám zeman m l, i bystrého kon .Ktomubylp kný,švarnýšuhaj; Hanuškanecht lazajinéhojíti,jenza n ho. Co e m l starý otec íci? Ne íkal nic a Janík vzal si Hanušku. Bylohlu néveselí;kašesmedembylo tolik, a p etýkalo, a muziky, a se horyozývaly. R OVÁANI KA* Chudí jedni rodi e m li dv d ti. Jedno ut šené d v átko a jednoho chlapce, staršího d v átka. D v átko volali Ani ka, chlapce Janík. Dokud bylymalé,hrávalysi,jakod tihrávají. Janík behával s chlapci po d din , Ani ka sedávala u vody, která tekla okolo zahrady otcovy. V té vod bývalo dvanácte vodních panen. Jak Ani ku ty vodní panny na b ehu spat ily, prom nily se v dy v zlaté ka ice, na b eh k ní p ilítly a do své i její dobré v le s ní se bavily. Tato zábava byla Ani ce mimo rodi to nejmilejší,nejendokudmalábyla,alei kdy dor stala. Ne Ani kadorostla,um elajídobrá matka. Otec se o enil a d ti dostaly zlou macechu. Ta macecha m la té dceru, tak starou jakoAni ka, íkali jí Kata, ale byla nehodná, nedobrá. Rok po roku míjel, d v ata dorostly. Tu macecha všecko jen pro svoji Katu, p kné šaty, dobrá jídla, pohodlí, i chválu nad chválu; — Ani ce jen plát nou sukni ku, hrubou košilku, ovesný chlebík, a k tomu nebylo nadávek, které by jí ka dý od Boha den nebyla navolala. - Ze dne na den bylananimacechahorší;cojenmohla napriek jí ud lat, to jí ud lala. Kde se jen mohla do ní zakousnout, zakousla se, a kde se p ed cizími mohla o ní zmíniti, pomluvila ji. I tu jedinkou radost, kterou m la se zlatými ka i kami,tujíbránila, kouc, ebyse styd ti m la, tak stará ji , hráti si a nechati matku prací se mo iti. — Zachovávala sice ten p íkaz Ani ka, jak dalece mohla, ale kdy m la po chvíli, v dy odb hla k vod ke ka i kám,bysesnimipot šilaajimsi po alovala. - Jaknáhle ji ale macecha zahlédla, v dy b ela mezi ka ice, tloukla do nich a leckterou i poranila, jen e se ka i kám, jak do vody vlítly, rányihnedzahojily.-Ani kaalev dy dostalabitíahuby. Rozmazlená Kata se z jizby ani nepohnula a ke ka i kám u dokonce nešla a vystát je nemohla, proto e je Ani ka ráda m la. Medle co se ješt stalo? - Za to, eAni ka zlaté ka i ky milovala, obr stala r emi, a Kata, e je nemilovala, obr stala trním.A koli macecha dosti se namáhala s Ani ky r e strhat a s Katy trní, - nic to nespomohlo.NaAni cer e, ímvíce jetrhala,tímkrásn jiserozvíjely,ana Kat rostlo trní denn pichlav jší. Kone n muselanechatitak. Janíkkdy sebylstate nýmšuhajem stal, šel za vodu kamsi daleko a tam vyhledal si u jednoho bohatého mladéhopánaslu bu.Dávnoji ,cose byli s Ani kou nevid li, ješt ani r emi neobr stala. I vzkázal jí, aby mu alespo její podobu poslala. Ud lala mu tu radost. Dala se zcela ukradomky, by se toho macecha nedov d la, malovati a obrázek ten bratrovi poslala, té tajn . - Co Janík ut šený obrázek od sestry dostal, stal se mu jedinou radostí. Jak si práci odbyl, vzdálil se od druhé eládky, odešel do své jizby, vytáhl obrázek a tak se v dy na zahled l, e se mu a p ed o ima m nilo. - P i tom pohledu v dy ho slze polily a hlasit na íkal: „Ach krásna moja sestri ka, keby som a ja ešt len raz vidie mohol! Ach veru, e si sa mi premenila! Ej veru si macochinoklia anezaslú ila,alebysi zaslú ila,abysibolabohatoupa ou!“ Takto den po dni na íkával Janko nad krásným obrázkem své sestry. Druhá eládka toto na íkání slýchala, alesijeanihorenevzala;kdy aleden podnitotrvalo,za alabýtizv dav jší, st ehla Janka, a ho dost elila a všeho sedov d la.-Jakto ele v d la,v d l to i pán. Mlád jsa, byl i zv dav, a proto umínil si, e p jde Janka poslouchat,abyzv d l,covev cije. Janko kdy si práci svoji odbavil, odstranil se do své jizby a tam, jak oby ejn , nad obrázkem své sestry po al na íkati. „Ach krásna moja sestri ka, keby som a ešt aspo raz vidie mohol! Veru si macochino klia a nezaslú ila, ale by si zaslú ila, aby si bola bohatou pa ou!“ - Jak to pánzadve mislyšel,vkro ildojizbya ptal se Janka, co plá e; Janko obrázek chytro skryl a odpov d l: „Ach, nu toto a toto sa mi stalo“ - i všelicos pánovinamluvil,alepravduzaml el.Pánvida, esevymlouvá,necht lna doléhati, i zanechal ho, doufaje, e jinýmzp sobempravdysedoví. Druhýdensemuzasetakzvedlo;a t etí den, tu vstoupil tak rychle do jizby, e Janka p i obrázku zastihl a krásnou r ovou postavu na n m zahlédl. - I p ísn se obo il na Janka, aby mu vše vyjevil a jestli to opravdu jeho vlastní sestra. - Kone n Janík up ímn muvšepov d la ejetov ru jehovlastnísestraAni ka.„No,ke je to tvoja sestra,“ pravil mu pán, „zapriahni mojich šest najkrajších paríp do mojho najkrajšiho hintova a dovez mi tvoju sestru za enu.Ak mi jun dovezieš,dám aza ivavkochu zaúdi .“ Kdy pán rozkázal, musel Janík poslechnouti.Druhýdenráno,sotva e se zory zapalovat po ínaly, ji šest bujných, krásných h ebc v pozlaceném ko á e zapra ených na dvo e dupotalo. Janko vysko il na kozlík, práskl bi em a hybaj ven branou, jako na tátošech, pro krásnou Ani ku, aby ji mladému pánovi za enu p ivezl. I nezastavil se, a p ed otcovýmdomkem.Vejdedojizby,atu radost nad radost! Otec, sestra tak se nad jeho p íchodem radovali, jako by se jim byl znovu narodil, nebo ho dlouho ji nebyli vid li. - Jak nejlepší v d li, tak se vítali, a kdy se uvítali, eklJanko:„Mn jetuniedobavenia, lebo ma pán bud aka ; poviem vám teda, na o som prišiel. Muoj bohatý mladý pán ma, sestri ka moja drahá, poslal pre t ba, aby som a jemu za enu priviezol, slubujúc mi, ak a doveziem, velkú odmenu, ak a n doveziem, v kochu ma za iva zaúdi .“ Krásná Ani ka se zard la, ale vidouc, e jinak být nem , obriadila sep kn krásn asJaníkemsevybrala. Aletomacechuvelmimrzelo, eby Ani ka m la býti bohatou paní, a její Katane;inabídlaseúlisn Ani ce, e ji nenechá samu jeti, e pojede s ní. Ne seAni ka nadálá, sed la vedle ní vko á eisošklivouKatou.Janíknad hlavami ko bi em zapleskl a ti se zdvihli do v tru a let li, a se za nimi prášilo. Kdy ponad vodou p es most let li, nachýlila se Ani ka z ko áru, aby se podívala, jestli by kde zlaté ka i ky vid la; toho macecha pou ila, a jak se Ani kazvozunahýbala,dol dovody ji sotila. Potom svoji strapatou Katu vedle sebe posadila a bohatému pánu za enu ji vezla. Netrp liv ekal pán sluhu; jak zaslechl dupot ko na dvo e, volal zdaleka: „No Janko, i si mikrásnunevestudoviezol?“-Alejak se zhrozil pán, kdy v ko á e místo r ovéAni ky zhlédl trním obrostlou Katu.-„ ijetátonetvoratvojasestra, ktorejobrázoksimiukázalaprektorú som aposlal?“všecekzara enptalse pán Janka, ale macecha rychle odpov d la, e to v ru Janíkova vlastnísestra. Janíkobrátilsedoko áru,ion m la zdúpn l; nemohl pochopiti, kterak se jeho ut šená r ová sestra mohla v takovounetvorup em niti. „Tak si sa m a ty opová il oklama ?“ vzk ikl rozhn vaný pán, „no, osomtipris úbil,tobudešma “ -ahneddalJankavstr itidokomínu, pod komín dal nastlati a zapáliti mokrou slámu, aby se v dýmu jejím udusil.StrapatouKatuamatkujejídal hned v erty odprášit, aby šly, odkud p išly. Janko se p i dýmu slámy pomalu udil; pán ale nem l nikde pokoje, nikde stání, ani radosti, a to proto, e myslel neustále na r ovou Ani ku. Jednoup ijdemu ele oznamovat, e kdy pod Jankem ve er slámu zapalují, v dy jakési alostné na íkání enského hlasu slýchají, z kterého toliko rozum ti: „Ach bra ok muoj drahý, ako nevinn trpíš pre našu zlostnú macochu!“ - a ka dé ráno e na ohnisku perle nalézají, které komínemdol padají. Nad touto novinou se pán velmi podivil. - Kdy mu to ele byla vyrozpráv la, odešla. Tu an ješt v zamyšlení nad tím stál, zašustlo cosi okolo okna, jako by n co bylo p elet lo. - Pán sko í k oknu, dívá se, nikde nic - le v koutku u okna vidí zlaté pérko. - Vzal si to pérko, polo il jenast lap ikrylkrásnýmpohárem.- Tu p ichází op t ele oznamovat, e práv zase na íkání slyšeti a perle e dol padají. Ihned b el pán pod komín a shledal, e ele pravdu mluvila. Poslouchá a slyší alostný ná ek: „Ach drahý bra ek, ako ty nevinn , trpíš pre našu zlostnú macochu!“ - Jak to pán slyšel, pomyslil:„Tomusíby ru ováAni ka, s ktorou p uha macocha dáko šibalstvo vystrojila!“ - Uhodl to pán! Byla to Ani ka, co nad bratrem Janí kem na íkala a perle místo slzí plakala. Kdy ji matka do vody shodila, octnula se mezi zlatými ka i kami, které ji hned také zlatou ka i kou ud laly a mezi sebou nechaly.Onatobyla^cookolopánova oknalet laazlatépérkopotratila. Od ohniska pospíchal pán do své jizby a netrp liv p echázel se po ní, ohlí eje se tu po okn , tu po pérku. Zamalouchvílizašustítopodoknem a sladký hlas se ozývá: „Mladý pán, mladýpán,dajmimojeperie.“ „Akuo perie? Ja iadno perie nemám.“ „Moje zlaté perie, o si mi vzal s obloka.“ „Tvojezlatéperiejetunastole,po sipre .“ „Tysimihovzalsobloka,tymiho daj.“ „Ja som ti ho vzal, ale si po sama pre .“ Votev enémokn setunáhler ová tvá zajásala a pomalu se spanilá enskápostava,nahá,jakjiB hstvo il, do jizby všinula. Byla to r ová Ani ka. Sotva e do jizby vkro ila, sko il mladý pán, a chytiv ji kolem pasu, zvolal: „Tu si mi, moja drahá, u a viacejnepustím!“-Tusemud v ena hada a na všelijaké potvory v rukou p em ovati po alo, ale on ji z rukou nepustil, ani se jí bál. V dy jen volal: „Nepustím a, nepustím, kým sa mi ko vek na takú nespravíš, akou si predtým bola.“ - Kone n se mu prom nila na ut šené d v e, jakou byla;padnoucmuokolohrdla,vd n mud kovala, ejivysvobodil.-Kdyby ji byl pustil, byla by musela z stat kachni kou. IhneddalpánJaníkazkomínas ati, Ani ka ho namazala mastí, kterou si odvodníchpanendonesla,io ilhned akrásn jšímbylne p edtím.-Mladý pán se potom hned s Ani kou sesobášil a il s ní š astn a dlouho. Janka ud lal pánem a otce Ani ina vzaliksob ,abyijemudob ebylo. Zlostnou macechu i strapatou Katu dal pán vstr iti do komína, dal pod nimipálitislámu,abyseudily;-to se jimzajichzlostdob estalo. OPETRUAOTCI NEBESKÉM I. Kdy chodil otec nebesky s Petrem po širokém údolí, roztrhal si Petr košili. - P išli k jednomu plotu, na n m viselo n kolik košil. I ekl Petr Otci nebeskému, e si jednu košili vezme. Otec nebeský necht l mu to dovoliti,Petrale ekl:„Eh,lenprecasi juvezmem,“avzalji. „Ke si vzal, maj e si, ale ve er puojd š po úva , o bud baba vrave ,“ eklmuOtecnebeský.Petrsi košili nechal; kdy p išla bába ve er košilesklízetisplotuazpozorovala, e jedna chybí, pravila: „Eh, o tam, to tam, nach ju Ot e nebeský ternu po ehná, ojuvzal!“ Kdy to Petr vyslechl, šel a Otci nebeskémuvy ídil,cobábapovídala.Otecnebeskýmualekázal,abyihned košili zase na plot pov sil. - Stalo se tak.-Šlidále. P išli k druhému plotu a,.na tom viselo mnoho košil. Pat ily bohatému gazdovi. ekl zase Petr Otci nebeskému, esijednuvezme, ejich je tam mnoho, ale Otec nebeský mu p ivoliti necht l. Petr si ale p ece jen košilivzal.-„No,ke sivzal,maj esi, ale ve er puojd š po úva , o bud babavrave ,“- eklmuOtecnebeský. Petr šel ve er na posluchy. - Kdy p išla baba sbírati košile a vid la, e jednachybí,za alah ešiti:„Bodajtoho erti do ohenného pekla odvliekli, o mn túkoše uukradol!“-Kdy toPetr Otci nebeskému vy ídil, ekl Otec nebeský,abysiPetrkošilinechal.-To p ejbyloproto, ebabaPetrak ert m posílala. II. Jindy zase, když chodili spolu po širokém údolí, poslal Otec nebeský Petra, aby koupil hus pečenou. Petr koupil hus pečenou, a že byl lačen, snědl po cestě jednu nohu. -I ptal se Otec nebeský, když mu Petr husu přinesl: „Kdeže má, Peter, husa druhú nohu?“ „Tánemaladruhú,“odpovědělPetr. „Achčisityviděl,abyhusalenjednu nohumala?“-řeklmuOtecnebeský. „Ľaľa! Otče nebeský, tam stojí husa o jednej nohe!“ zvolal Petr, ukazuje Otci nebeskému na krdělec hus pasoucích se, mezi nimiž stála husa právě na jedné noze. - Otec nebeský neříkal tak ani tak a šli dále. Přišli do lesaatamnašlipoklad.Otecnebeský peníze zdvihl a rozdělil je na tři díly. Petr se na ty hromádky díval a zeptal se potom Otce nebeského: „Kemuže budě, Otče nebeský, tento tretí diel, keďsrnodvaja?“ „Jedonbuděmně,jedontebeatretí ternu, čo tú nohu zjedol!“ - řekl Otec nebeský. „No,Otčenebeský,jasomjuzjedol, keďsombolhladný,“přiznalsePetr. Otec nebeský se trochu mrzel na Petra,žehoobelhal,alehnedsezase udobřiladalmutřetíhromádku,neboť mělPetravelmirád. III. Jednou když opět chodil Petr s Otcem nebeským po širokém údolí, nemohli dostati noclehu. - Konečně přišli k jednomu sedláku a ten dovolil jim přenocovati; dal jim i večeři. — Po večeři lehl si Otec nebeský na pec a Petr lehl si k lopatám (před prsk), poněvadž tam tepleji bývá. - Chválil v duchu sedláka, že jim toho noclehu dopřálaještěivečeřidal,adoufaltéž na dobré snídání. - Ráno sotva se brieždiť počalo, sedlák vstal a hned takénapocestnévolal:„Hore,hore!“Petr čekal, až bude-li Otec nebeský vstávat, a když viděl, že se nehýbe, zůstaltéžležeti.-Pochvílikřiklsedlák zase: „Hore chlapi, kec! stě mali večeruanuocku,chojtěžeirobiť!“ - a když se Petr zase nehýbal, vzal lopatu, plácl jí Petra několikrát po hřbetěaodešelven. To nebylo ovšem Petrovi milé a litoval, že si nelehl na pec. Mysle si, tam že ho nechá sedlák na pokoji, prosil Otce nebeského, aby si lehl k lopatám, on že si vleze na pec. Otec nebeskýudělalmupovůli.-Ponějaké chvíli přišel sedlák zase, a vida Petra ještě ležeti, zahřešil: „Bodaj ťa, veď ti tenspíakomedvědvzime!-Ačoten tam na peci?“ - dodal, ohlídna se na pec. Petr ani nedutal; to když sedlák viděl,vzallopatuaopěthonotněplácl, v důmnění, že je to ten druhý. - Když se ale Petr ještě nehýbal, sedlák rozmrzen odešel. - Petr ale, jak ho viděl odcházeti, rychle vstal, a nečekaje na snídaní, prosil Otce nebeského, aby jen rychle ze stavení tohohugánaodešli.-Otecnebeskýse maličko usmál, neřekl tak ani tak a šli dále. OTURKOVIA KRÁSNÉKATARÍNE Byl jeden selský gazda a ten m l dceru neoby ejn krásnou. Pov st o její kráse daleko široko se roznášela. JmenovalaseKatarína. Slyšeloníté jedentureckýpašalik; ten by ji rád byl za enu dostal, nev d l ale kterak. - Otec krásné Kataríny zabýval se povoznictvím a m lp knékon ,okterévelmidbal.-I vyzkoumalTurek,kudyonv dyjezdí, a dal mu do cesty vykopati hlubokou jámu. Gazda jel a p ijí d l k tomu místuvsoumraku.Jsapov domcesty, nenadalsenehody,kteráho ekala,a tu najednou kon i s vozem do jámy spadli. -Ubohý k i el, volal dobré lidi, volalBohaopomoc-alenikdenebylo loví ka.-Turekzatím ekalvzáloze, a kdy slyšel a vid l, e je gazda v nejv tšínouzi,tuzezálohyvyjelaptal seho,cosemustalo.-Gazdana íkaje ukázaldojámy,kdeseboukon trhali a se kopali a hr za, a p ece ven dostatisenemohli. „Nu , ja ti spomuo em, ke mi s úbiš da , o najlepšieho pri srdci máš!“ - ekl mu Turek. - Gazda se ulekl. „Ach, ako e vám to muo em da , ve mi je najlepšia pri srdci moja krásnadcéra“-odpov d lmugazda. „Nu ve ; tebe bola krásna dcéra a mn bud krásna ena“- eklTurek.Gazda nev d l, co má d lati, necht l slíbiti dceru Turkovi, ale koní a vozu bylo mu té líto; sliboval Turkovi peníze, pole, ale ten necht l nic ne krásnou Katarinu. - Vida gazda, e Turek jinak nedá a e mu bez jeho pomoci kon zahynou, slíbil mu kone n svoji dceru. Tu zavolal Turek svoje lidi a pomohli gazdovi z jámy. Kdy Turek dom p ijel, oznamoval matce, e si p ivede krásnou Kate inu za enu, aby ji dob e p ijala, kázal p ichystati skvostnou hostinu, a hned sezvalisvatebníky. Kdy p ijel gazda dom a dcera mu vst íc p ib hla, rozplakal se nad ní. I ptala se ho Katarína: „Ach tatík premilý- o evástakbolí, ihlava, i ruce,a idriekvášbiely?“ „Hlava ma nebolí, ani ma driek biely, ale som a predal pohanu Turkovi,“odpov d ljíotec.„Achtatík premilý, o e st robili, za vozík s ko ami dušu st predali“ - na íkala krásná Katarína. - Ale ani její ná ek, aniotc vzármutekplátenji nebyl,ji se nemohlo slovo nazp t vzíti. - T etí den m l ji enich p ijeti. Vskutku také, t etí den jak nastával, vid li zdalekaprachsezdvihati. „ i sú to mrákavy, i sú ier avy?“ ptalseotecdcery. „Ach tatík premilý, nie sú to mrákavy, nie sú to ier avy, ale sa u hrnú tí Turci pohani.“ - Kdy otec vid l, e to enich jede, pravil dce i: „Katuško, dcéro má, poobliekaj šaty, abysarovnalyslnkuajmesiaci!“ Katuškašladosvékom rkyaho ce, p eho ce plakala; t ko jí bylo za Turka se vdáti. Kdy si dlouhé luté vlasy esala, alostn na íkala: „Vlasy, moje vlasy, škoda vaší krásy! - Kde e vypuojd t ?Zatureckéhory;hlavi ka mabolí!“ Turek p ijel v krásném ko á e s mnohapanstvemasvatovmiprosvoji krásnounev stu,akdy mujivyvedli, byl radostí všecek omámen. - Kdy odcházela z domu, bozkala matku t istokrát a pravila jí: „Matka moja drahá, h adte na m a, viac ma neuvidíte!“ - Kdy ji vedli p es práh, zvolala smutn : „Zostávajte zdravy, tieto naše prahy, o vás prekrá aly moje biele nohy,“ a kdy ji do ko áru posadili, alostn zvolala: „Po kajte chvilenku, prední furajtieri, kým sa po akujem otcovi, mat ri. Mat ri akujem za dobré chovanie, otcovi akujemzazlévydávanie!“ Necht la sednout k Turkovi do p edního vozu, ale sedla do zadního mezi dru i ky. Kdy kus cesty ujeli, vytáhla si Katarína ervené jablí ko, cojímatkanacestudala.Obrátivšise k dru i ce, prosila ji: „Turkova dru i ka, podaj mi no i ka, a ja si odkrojím od smedu jab ka.“ - Ona zamýšlela tím no em se prekla (probodnouti). Turkova dru i ka odpov d la, enemáanedáno i ka.Jelidále,a p ijelikDunaji. Tu volala zase na p edního jezdce: „Turecký furajtier, po kaj e namále, pila bych ja vodu z tohoto Dunaje!“ Dru ice necht ly dovolit, aby slezla; pravily, e jí samy vody naberou do zlatého poháru. - „Nie nau ená ja zlatému poháru, ale nau ená ahnú ku Dunaju.“ — To kouc s vozu sko ila, k b ehu b ela, do Dunaje sko ila, a se jí vodi ka nad hlavou sklopila. Všickni s voz poskákali, hledali, volali, ale jen luté její vlasy vid li po vod plynouti. - „Rybári, rybári, zakladajtesieti,mlado enkamojadolu vodou letí!“ - volal zoufalý Turek. Rybá i zatáhli sít jednou, vytáhli rybu, zatáhli po druhé, ale to nebyla ji ryba, to byla krásná Katarína. - I zaobalili ji do koberce drahého a smutn jelidom . Turkova matka stála na prahu a vyzírala, nemohouc se nev sty a syna do kati.-Kdy vid la,jakjsouvšickni smutni, ptala se svateb an : „Ej svatovia mojí, o tak smutní id t , i vám ju nedali, i vás oklamali?“ „Verunámjudali,násneoklamali,ale nám zostala pri tichom Dunaji,“ odpov d lisvatebníci. Tu za ala Turkyne nad mrtvou nev stouho cena íkati: Achn vestamoja, cosisatakbála, isedemmajerou, id ve kaštielou? Ve bysin išlapoblát , podoskách,alebyschodila pom kkýchkobercoch. Ve bysitubola tvrdonerobila, lenv ipkáchsed la, zlatom,striebromšila. Ve bysitubola hladunetrpela, zfind íkrištalových kávupopíjala. Kebysbolaprišla dotureckejzemi, bolabysumrela vhodbávnejposteli Místo radosti k veselí p ivezl si Turek do domu zármutek a rodi e Kate inyho emscházeli,a isešli. ZLÁNUOCKA Kdy sevalaširedikují,nezapomene ba a ohe z koliby vyházet a strungy etinou zaklásti; kdyby zapomn l to ud lati,m lbyzlýduchprávonatom míst rejdysvéprovád ti. Jednou redikovali se valaši i zapomn li vatru zahasit a z koliby vymetatastrungy etinouzaklásti.Tu samu noc zabloudil jeden pocestný v t ch horách a po dlouhém sem a tam setouláníp išelnatukolibuaohníkv nínašel.Bylrád.Oh álsep iohní ku, lehl na lavici a usnul. Okolo p lnoci probudí ho zvon ní zvonc v, be ení ovecahoukánívalach v.—Slyšel,jak sehnaliovcedokošiaru,apotomvid l vstoupitivalachydokoliby. „A kdo to tu?“ zvolal jeden z valach . „A o t ba do n ho?“ zak ikl ho ba a, „to dáky pocestný ustal. - Nach siodpo inie.Ke odvaríme,potomho zobudímeanachováme.“ Pocestný dob e tušil, e na ne isté místo zabloudil, a zimný pot vyrazil mu na ele. Neosmelil se ani jen p lo kem pohlédnouti, co se okolo n ho d je. - Valaši, chlapi jako buci, za ali si valašky do srub v, shodili s plecícedidla,nabiliazapeklisipipky, umylisiruceaodešlinastrungy. Pocestný si oddechl a zdvihl hlavu, abysepokolib ohlédl. Ale kterak se podivil! V kolib , kterou byl prázdnou našel, stálo všecko, co jen na salaši t eba. Pod st echoutáhlse istýpodišiar,nan m na kolkách zav šeny krásné vy ezávané erpáky. - Nad ohn m na kumháre visel kotel a jen se svítil od vatry. Všecko, co bylo v kolib , bylo p kné,krásné,jen evníjakýsine istý zápach vanul; pocestný ul, jaká to eládka tam rejdí. Pomodlil se Ot enáš,vytáhlsizeza ad ír eneca znovu se ulo il. — Sotva se ulo il, hospodá ové jeho p išli. - Dva valaši p ivlékli veli iznou geletu mléka a ba a sedl si a k agal. Kdy zak agal, ocedil a vy al hrudu sýra, za p l tvrtce velikou. Potom dali mléko do kotle a va ili urdu. S úzkostí ekal pocestný, co z toho bude. Kdy odvarili a ochladili, odlil jí ba a za erpák, odkrojil sýra za ov í pysk a neslpocestnému ka: „No vsta e, vsta , u je ve era hotová. o máme, to dáme, zajedz si, zapisisnami.“ „Zapla vám Pánbuoh trinásobn ,“ d kovalsepocestný,„ustalsom,blúdíl som, teraz mi n id chu do jedla, najlepšie mi pokoj bo í!“ - „Pokoj bo í,“ zašklebil se ba a, „ba veru je dobrýajkussyraa erpák in ice.Len sa ty najedz a napi, potom muo eš spa aj do súdneho d a.“ - „ akujem vámp kn ,“odpov d lzasepocestný, „odlo tevymn tolennaráno;potom milepšiepadne.“ „Dobre padne vtedy, ke jest, a zle, ke niet!“ za ehtal se ba a hrozným ehotemavšecka eládkazaním,jako celé stádo ko po pastv r e, a pocestnému vlasy dupkem vstaly. „Len sa ty napi,“ pobízel ba a dále, st íleje po n m o ima, „len pi, ve to vieš, e my valasi to neradi, ke nás dakdo ohrdí, potom sa nám ouce zle daria.“ „Ale o sa mu to ko ponúkaš!“ zak ikl ba u jeden valach vysko iv od ohn , „ apni mu syrom medzi o i! Nu myjemudobre,aonnámzle?Do kotlasním!“ Ba a máchnul rukou a sýr pleskl pocestnému mezi o i; ostatní p isko ili,chtícehoditihodokotla,on ale rychle p e ehnal se, uchopil modlitebník a prask - hodil ho ba ovi do tvá e, e mu hned ohe pyskem i o ima vyst elil. - Ostatní odsko ili, jako by jich byl vatrá om po pysku zavalil. Z kotle za ala kyp t smola hustá, smradlavá pára se z n ho kudlila a s parou vystupovaly všeliké divné potvory a za aly tancovat „od zeme“ okolo pocestného, který mezitím byl zase sv j modlitebník uchopil a jím kruh okolo sebe ud lal. Ji mu bylo na zadušení. - Vtom zakokrhali kohouti daleko v d din , a v tomté okam ení to zahvízdlo - ale to nebylo, jako kdy valach na ovce zahvízdne, ale jako kdy se vítr mezi dv skaliskazasekneabolestízaskv í — tak to zahvízdlo a p ed pocestným se vše propadlo, jen zamodralý plamen ze zem vyšlehl. Ovce zarachotily zvoncemi, jako kdy vlk mezi n sko í, a potom se hlasy jejich pod zemí tratily, a se ztratily. Pocestnýz stalbezsebenazemile eti a vysoko ji slunce stálo, kdy se vzk ísil. Rychle vzal svoji kapsu na plece,t ikrátsep e ehnal,amodlese, utíkalzne istéhomísta. PERA INA Jeden valach hledal p ed sv. Janem K titelem ztracenou ovci. Hledal ji dlouho; ji se bylo stmilo, déš se lil jakobykupami(jakozkonví)avalach ovci hledati nep estával. - Tu najednou zjásalo se mu p ed o ima, jakobysebylop ednímzablesklo,div eneoslepl.Kdy sio iprot el,tukam se jen podíval, všude plno zlata a st íbra. Chvíli stál valach nad tím divem jako zkamen lý, kdy se ale vzpamatoval, sebral se na nohy a hybajp espasekyavýskyteprostona salaš. „Chlapci, nebojte sa viacej biedy!“ volalnaostatnívalachy,„to kope azí som našol, o ich ani za tý d n odnosíme.Lenbertecedilaahybajt zamnou!“ Valašinecht liv iti,kdy sejimale zap ísahal, aby ho za iva v kotli uva ili, není-li to pravda, pochytali valašky a cedidla a na ono š astné místo se ubírali. „No, len ma trošku po kajte,“ k i el starý valach za nimi, „kým si druhé krpce preobujem, lebo tietosamimokréakop úca, ahkoby sa v nich aj zabil!“ - Netrp liv ekali valasi,ne seonenskrpcoval,kone n šli, on nap ed, oni za ním, na ono místo, kde se mu byla ta sv tlost ukázala.Prišlinamísto,alekdenietu nie! - Sem tam chodil Kuba, hledal z kol v kol, jestli se nemýlil, ale o zlat ani památky. Valach m za aly valašky v rukou svrb ti a nebyl by Kuba zprázdna odešel, kdyby ho nebyli znali, e je chlap spravedlivý a lichéhoslova enepromluví.Vidouce, jakonsámzmaten,ne eklitakanitak a smutn vraceli se na salaš. Kuba nemohlcelounoczaspati,v dysemu to zjevení v hlav pletlo a co to asi bylo. Ráno umínil si podívati se na ono místo. Vstal a bera si s kumháru starékrpce,kterésitambylve ír,aby muuschly,pov sil,co etovnichvidí? — Pera inový kv t. Byl se mu v noci, kdy za ovcí chodil, do krpce zadrhl. Tu poznal Kuba, co to bylo! „Eh ja starý blázon, e som ja tie krpce nenechalnanohách!“za alsiláti.Ale darmo, kv t byl ji suchý a moc se z n hoztratila. SLUNCOVÝK * Byla jedna krajina, smutná jako hrob,temnájakonoc,nebo vnínikdy sluncenesvítilo.Bylibyjilidésováma netopýr m zanechali, kdyby nebyl m l na št stí král kon se sluncem na ele, z kterého se jako z opravdivého slunce jasné paprsky na vše strany sypaly. Aby lidé v té tmavé krajin bydleti mohli, dal král toho sluncového kon po krajin voditi, od jednohokoncekdruhému.-Svítilose od n ho na všechny strany jako za nejsv tlejšího dne všude, kde ho vodili,akdy snímzašli,stalasenoc. Tu pojednou sluncový k zmizel. Stala se tma, jako v nej ern jší noci, a neustále trvala. Nevýslovný strach pojal všecek lid; chodili jako slepí. Nemohouce pracovati a vyd lávati, padali do bídy a z toho povstávala nespokojenost a zmatek takový, e se vše hore dolem obracelo. Byl strach, abysecelékrálovstvínerozpadlo.Aby nebezpe enství tomu p edešel, vypravilsekrálscelýmsvýmvojskem kon sluncového hledati. - S velikou tí í se tou tmou na hranice dostali, kde vid li skrze tisíc v ké stromy les trochusvítati.Alekamseobrátili, všude les a les. V lesích t ch dorazil králnaosam louchy i.Ivešeldovnit , aby se poptal, kde se nalézá a kudy dále. Za stolem sed l mu , p ed ním le ela velká rozev ená kniha, z ní piln etl. Kdy se mu král poklonil, pod koval mu a vstal. Byl vysoké postavy, zamyšleného pohledu, a král hned vid l, e to není lov k jako ostatní lidé, ale takový, co se s neoby ejnými v cmi zabývá. lov k ten krále takto oslovil: „Práve som o tebe ítal.Tedasislncovéhoko aideš h ada ? N konaj sa alej, lebo ty ho nedostaneš,le spo ahnisanam a,ja ti ho vyh adám. Vrá sa ty domou, tam a treba, vezmi si aj vojsko, mn vojskanetreba,lenmijedného loveka kposluhezanechaj.“ „Ej veru sa ti, dobrý lovek, po krá ousky odmením, jestli mi ho dovedieš,“-odpov d lmukrál. „Ja iadnejodmenyne iadam.Cho domou a m a zanechaj v pokoji, nach sanacestupripravím,“ eklmu lov k onen. Král se dal hned s celým vojskem na zpáte ní cestu, zanechaje jednoho state ného šuhaje onomu k posluze. Kdy se král odebral, sedl v štec - nebo to byl opravdu v štec op t ku své knize a etl do samého ve era. - Druhý den se vybral se sluhou na cestu. Cesta jejich byla dlouhá, nebo p ešli jsou u byli šest krajin, a ješt dále jíti m li. V sedmé krajin p ikrálovskémpalácuzastali. T i vlastní brat í nad touto krajinou panovali, majíce za eny t i vlastní sestry, jejich matka striga byla. Kdy p ed palácem v štec se sluhou zastali, pravil v štec sluhovi: „Po uješ, ty tu zosta ,ajaid mdnuprezvedie , isa krá ovia doma, lebo u nich je kuo so slncom. Najmladší sa na om nosieva.“ - ka to ud lal se zeleným ptá kem,avylétnuvnaoknonejstarší královny, tak dlouho do zobal a k ídlamat epal,dokudmuneotev ela. - Ráda ho pustila a jako dít s ním se t šila, nebo byl p kný a znal se jí zalie a . „Ach ptá isko, veru, e si miluo, keby muoj mu doma bol, aj jemu by sisazapá ilo,aletenn príd ,hibana ve er, išol tretiu iastku krajiny prehlada ,“ takto hovo ila k n mu královna, zahrávajíc s ním. Vtom náhle vpálila do jizby stará striga, a zahlédnuvši ptá e, vzk ikla na dceru: „Zadrhni to prekliato ptá a, síce a skrvaví!“ „Ach o e by ma skrvavilo, ve je také nevinné, milé,“ odpov d la královna. „Nevinnép uhaustvo!Semho,nach ho zaškrtím!“ vzk ikla zase striga a let la po n m. Ale ptá ek se na lov ka obrátil a chytro dve mi ven, aninev d ly,kamsed l. V štec se op t na zeleného ptá ka prom nil, a vlétnuv na okno st ední sestry, zobal do dotud, dokud mu neotev ela. Kdy hovpustila,sedlsinajejíbílou ruku, poletoval kolem ní a velmi krotkýmsed lal.Chutn rozesmálase královna zvolajíc: „Ach obludka, ver, e si milá! Ver by si sa aj muojmu mu ovi zapá ila, keby doma bol, ale ten n príd , hiba zajtra na ve er, išol druhútretinukrajinyprehlada .“ Vtom vpálila stará striga do jizby: „Zaškr , ta zaškr to prekliato ptá a, lebo a ešt skrvaví!“ vzk ikla na dceru, sotva ptáka v jejích rukou zhlédla. „Ach o e by ma skrvavilo ve jetakénevinné,milé,“odpov d la dcera. „Nevinnép uhaustvo,semho,nach ho zaškrtím,“ k i ela striga a ji po ptá ku jela, ptá ek se ale královn vysmekl,ud lalse lov kemazmizel. Jak byl vn , op t se ud lal zeleným ptá kem, vylet l na okno nejmladší královny a tak dlouho do dobal, dokud ho královna nevpustila. Kdy ho vpustila, za al jí poletovat okolo hlavy, sedl na rameno, na ruku, jako by ji k hráni vybízel. „Ver si úby, ty ptá kumalý,“zvolalaradostn ,„keby muoj mu doma bol, veru by si sa i jemu zapá ilo, ale ten n príd , len napozajtra ve er, ta išol všetky tri iastky svojho krá oustva prezera .“ Vtomop tvryzladodve ístarástriga. „Tazaškr toprekliatoptá a,“vzk ikla ve dve ích, „lebo a skrvaví.“ - „Ach o e by ma, mati moja, skrvavilo, ve je, vidíte, krásne, nevinné!“ - pravila královnaaptá kanarucehoupala. „Krásne p uhaustvo, sem ho daj, nachhozaškrtím!“-aji bybylastará ptá ka ulapila, ale ten chytro dve mi ven a nikdy více ho nevid ly. V štec cht l v d ti, kde jsou králové a kdy p ijdou, a toho se od královen takto dov d l. - P ib hl k sluhovi, kázal mu na t i dni potravy nakoupit a ven z m stazanímpospíšitisi;sámšelhned z m sta do lesa, kde na sluhu ekal. Kdy sluhudo kal,šlistrmýmkrokem dále, a p išli k jednomu mostu, p es n j králové, jedouce dom , p ejí d ti museli.-Podtímmostem ušalia do ve era. Kdy se ve er blí il, bylo slyšeti ko ský dusot blí e mostu; nejstarší král vracel se dom . P ed mostem potknul se mu k na b evnu, které v štectambylp evalil.„Ej o etobol zaoplan, otobrvnotuprevalil, esa mi muoj kuo na om potknú musel!“vzk iklrozhn vanýkrál. Tu vysko il v štec zpopod mostu, a e jak on se mu opova uje oplan nadávat,chce-lisedon hozadrapi ?A tu hned vytrhl me a hnal se po králi. I král vytrhl me k obran , ale nemohl se silným ranám v štcovým ubrániti. Po krátkém brán ní padl mrtvý s kon . - Mrtvého krále p ivázal'v štec na kon a pošíbl ho, aby dom si ho nesl. - Potom se vtáhl op t pod most a ekal do druhého ve era. Kdy sedruhýdenkve eruchýlilo, p ijí d lkmostudruhýkrál;vidazem, krví zbrocenu, zvolal: „Ist tu dakoho zabili. Kdo sa osmelil v mojom krá oustve taký zlo in spácha ?“ - Tu vysko il zpopod mostu v štec, vytrhl me , zvolaje: „Brá sa, ked sa znáš, lebo si syn smrti!“ - Vytáhl i král sv j me aza alsebrániti,aleionpodlehl síle v štcov . - Jako prvního, uvázal v štec i t lo druhého krále na kon a pošíbl ho, by mrtvé t lo pána svého dom donesl. - Potom se zase vtáhl podmost, ekajenadruhýve er. T etí den samým ve erem let l nejmladší král na koni sluncovém k mostu, let l tuho, nebo se byl n kde opozdil. -Zahlédl krev. - „Hej, kdo sa opová il v mojom krá oustve loveka zabi ?“ - zvolal rozhn vaný. Sotva to do ekl, stál tu v štec p ed ním s obna eným me em a hrozn na dorá el, aby vytáhl i on me a bránil se, je-li v stavu, e mu do poctivosti vstoupil.„Neviemako,hibaaksitoty ten zlo inec!“ - odpov d l mu král, vytáhlme aza alisepotýkati. Prvníchdvoubratr p emocinebylo v štcovi t ko, s tímto, který byl ze všech nejmocn jší, nebyl lehký boj. Dlouhosebili,ap ecenebylovít zství na ádné stran , a se jim me e polámaly. - Tu povídá v štec: „U s me mini nevykonáme,aleviešty o? - Urobme sa na kolesá, potom sa spustíme hen s toho vrchu; ktoré kolesosapoláme,tenpod ahne.“ „Dobre,“ odpov d l král, „ja budem vozárskym kolesom a ty len takým ahším.“ „Ach nie e,“ odpov d l rychle v štec, „ty budeš ahším a ja bud m vozárskym.“-Králktomup ivolil.-S t mislovyvyb hliobanavrch,tamse ud lali kolmi a dol vrchem se spustili. Vozárské kolo se rozlet lo a t esk-doleh ího, esecelérozsypalo. Z kola vozárského se ud lal hned v štec i zvolal: „U si tam, moje je ví azstvo!“ „Ach nie, pán brate,“ vyk ikl král, postav sep edv štcevpravépodob , „tosomsiešt lenprstypolámal.-Ale viešty o,spravmesamynaplamen , a ktorý plame druhý spáli, ten bud ví az.Jasaspravímna ervenýatysa spraunabelasý.“ „Ejnietak,“sko ilmudo e iv štec, „ty sa sprau na belasý a ja sa spravím na ervený.“-Králp ivoliliktomu.Sb hli s mostu na cestu, a prom níce se v plameny, za ali jeden druhého nemilosrdn páliti. - Dlouho se pálili, ale jak nic, tak nic. - Vtom kde se vezme, tu se vezme jeden starý ebrá ek s dlouhou šedivou bradou, s plešivou hlavou a velkou kapsou p i boku, kulhaje o velké silné holi. „Starý otec,“ povídá mu ten modrý plamen, „doneste vody a ulejt ten ervenýplame ,dámvámgrajciar.“ „Starý otec,“ vzk ikl ervený plamen,„javámdámgroš,aktúvodu natenbelasývylejet .“ ebrákovi se groš ovšem lépe líbil ne krejcar,aprotokdy vodudonesl, vlil ji na modrý plamen. - Bylo po králi.- ervenýplamenprom nilseve v štce, uchytil sluncového kon za uzdu, vysednul na , zavolal sluhu, a pod kovav se ebrákovi za prokázanouslu bu,rychleodjí d l. V královských palácech byl rozhost n hluboký smutek nad neslýchanou smrtí všech t í král . Vše bylo erným suknem zast eno. Všecko plakalo a truchlilo. Nejh e si po ínalastarástriga;jakob snáb hala zjizbydojizby,zkoutadokouta,o ijí sršelyzlostíahroznoupomstustrojila v duši na v štce. - Tu jak po palácu semtamb há,náhlesezastaví,dupne nohou o zem, p stí o dla a o i se jí zajisk ily. -Rychle chytne ohrablo, svojet idceryvezmepodpa íahajde do pov t í, ponad stromy, ponad vrchy. V štec se sluhou zatím velký kus cesty urazili, nebo sp chali, aby se dostali ze striginy moci. - Šli samými lesyanebholýmipustinamiji mnoho dní. Co si byli v posledním míst nakoupili, to se jim ji minulo. Za al jich, zvlášt sluhu, hlad trápiti, a k ukroceníjehonebyloanijentéplánky. Tujaksemtamseohlí í,vidínedaleko cesty jablo ; tolik na ní jablek viselo, eseletorost a kzemipodtí íjejich schylovaly. Byly krásné ervené, von ly,zdalekasamysenabízely. „Chvalabohu,“ zvolal uradovaný sluha, „ver e si chutn zajem z tých jablk; a dobre bud nimi sa i na cestu zaopatri .“ Ji nam il k jabloni, kdy v štec na vzk ikl: „N skús z nich trha !-Do kaj,jatisámodtrhnem.“Alemísto ebybylcht ljablkatrhati, vytáhl me a siln do jablon za al. Krev ervenáznívysrkla.„H a,vidíš, tak bol by si vzal skazu, keby si bol z tých jab k jedol, lebo tá jablo bola najstaršia krá ovná, ktorú jej ma na to,abynássosvetazniesla,taktosem postavila.“ - Znevidelo se sluhovi, e mu zuby jen tak naprázdno kleply, zachrán ní ivota ho ale p ece ješt více t šilo. V nad ji, e se jim jiného n conahodí,stupalsv štcem. Ani mu nebylo t eba dlouho ekati, nebt za malou chvíli p išli k malé studni ce. - Voda v ní vyvierala istá jakokrištal,div enep etékala.Vábila k sob pocestné. „Ach,“ pravil sluha, „ke n muo em da tuhšieho dosta , aspo sa z tejto dobrej vody napijem, adaj es ouajhladdákooklamem.“ „Neopova ujsazn jnapi ,“vzk ikl na v štec, „ale do kaj, sám ti z n j na riem.“ - Ale v ru vody nena e il, ne vytáhnuv me , doprost ed v ídla jím al, tak e se hned voda v krev prom nila a silnými vlnami z ní vyv rat po ala. „To je srednia krá ovnáodmateresvojejstrigynato sem postavená, aby nás so sveta zniesla,“ - pravil v štec sluhovi, a sluhad kovalmu, ehovysvobodilod smrti,krá ejevolkynevolkyohladua ízni za ním. Tu se jim nahodil na cest ru ový ke . Jen se ervenal od samých ut šených r í a v n jejich napl ovala celé okolí. - „Ach i to krásne ru e,“ zvolal sluha, jak spat il ke , „veru som takých vari v mojom ivot ešt nevid l. Ej, idem si ja ich dako ko utrhnú , aspo sa s tými pot ším, ke si hlad ani smed uspokoji n muo em!“ „No, n opová e sa z nich trha ,“ zase na vzk ikl v štec, „ja ti sám utrhnem!“ - a s t mi slovy za al me em do k e, e hned ervená krev vyst íkla, jako kdyby lov ku íly p e al.–„Tátojenajmladšiakrá ovná, ktorú striga, jej ma , na to sem postavila, aby nás trhajúcich ru e zni ilaataksananászasmr svojich za oupomstila.“-Jelidále;akdy tak jedou, povídá v štec k sluhovi: „Po uješ ty, u sme, prauda, hodn nebezpe enstvaprestali?“-„Hej,veru sme“-p isv d ilsluha. „No ale ešt viac vystá musíme, lebojetenkuo ešt nienáš.“ „Hej,nu akobytobolo?-Ve byto u potom n bolo s kostolným riadom,“ odpov d l sluha. „No len no,“ povídá v štec, a sotva to dopoví, kde se vzalo, tu se vzalo, b í malé chlap e po cest , nesouc v ruce uzdu. Jak tu podle kon p eb hlo, zazvonilo uzdouavtomokam eníbylv štecse sluncového kon dole a to malé chlap enan mdálecválalo. „ isomtinepovedal?“- eklv štec. „Ej tak, ej tak, nu ale o e je to za chlap isko? Kdo e by si bol také figliarstvo o om pomyslel - ach keby somhomuoholdosta .“ „Nolenhotynahaj,ve jaid mza ním. Len cho cestou, ve a potom dakd vyh adám.“ - Po t ch slovech v štec sluhu zanechal a pustil se za malým arod jníkem. Zanedlouho dohonil ho, a vezma na se podobu oby ejného pocestného, pomalu za nímšel.-Chlap eseohlédlo,avidouc pocestného, ptalo se: „Dobrý lovek, zkad st ?“ „Z alekej krajiny,“ odpov d l pocestný. „Z alekejkrajiny,akde eid t ?„ „Nu ,id msidákuslu buh ada .“ „Slu bu h ada ? A i sa okolo koní rozumiete?“ ,,Eju ,ako ebysomsanerozumel!“ „Mohlibyst tedaprís komn ,h a - tohoto ko a opatrova . Ve vám ja dobrezaplatím.“ „Co ebysomn išol,verupuojd m, lensimaprímit .“ „Primem, primem, len po t ,“ ekl kone n chlapecav štecstalsesluhou arod jníkovým. — P išli dom . — V štec obstarával sluncového kon state n , a arod jník byl s ním spokojen. P íle itost k út ku se mu posudnenaskytla.- arod jníkvyvád l svoje arod jstvaajedin natomyslel, kterak by dostati mohl jednu kn nu, která bydlela v zámku, jen byl na vysokém topolu; topol ten vyr stal z mo e. — Zkoušel to všelijak, po dobrôtky i po zlotky, ale se mu nic nepoda ilo. „No,“ povídá jedenkráte sluhovi (nemusel on býti velkým arod jníkem, kdy ani nev d l, kdo jehosluhaje),-„no,chôdzetykmoru. Tam na mori uvidíš jeden velmi vysoký topo a na tom topoli jeden pekný zámok. V tom zámku býva jednak a ná;akmijudovedieš,dobre sa ti odmením, ak ju nedovedieš, zle bud s tebou.“ - Pán rozkázal a sluha museljíti.Vzalsitedylo ku,nakoupil mnohokrásnýchstu ekadrahýchv cí a hajde - co kupec plul po mo i k zámku,natopolupostavenému. Kdy sekzámkublí il,povyv šoval si po lodi krásné šátky a pentle, aby jich ze zámku vid ti bylo. - Kn na dívala se z okna a lo , ov šená krásným zbo ím, o i její vábila. Zavolala slu ku. „Slu ka moja,“ pravila jí, „cho e ty ta dolu do tej lodi a spýtaj sa, i by mi z tých pekných ru níkou a z tých pekných stu iek nepredali?“ - Sb hla slu ka dol azeptalase. „Ozaj epredali“-odpov d lkupec, „ve sanato;lennachsak a nejpá i dolu prís , aby si sama pod a vuole vybrala.“ I sešla kn na dol , vešla do lodi a za alasep ebírativdrahých,krásných t chv cích,ap ebírajícínepozorovala, echytrýkupeclo odtopoluodstr il. Teprv kdy cht la ven, vid la, co se d je. - „No,“ povídá, „ve ja dobre znám, kd ma vezieš. Znám, e ma vezieš tomu malému arod jníku, o sa u to ko za m a darmo namáhal.“ V štec vida, e kn na chuti nemá za arod jníka se dostati, za al se k ní d v rn chovati, aby si ji získal. Doufal, e její pomocí kon sluncového dostane. Tak dlouho se smlouvali, a se kone n s ekli, e kn na na arod jníku vyzví, v em jehomoczále í. Kdy sluha pánovi kn nu dovedl, byl nevýslovn pot šen, a kdy se kn nakn muješt ilaskav chovala, byl všecek pomaten radostí. Vše by jí byl ud lal k v li, všecko dal, jaký div, e na její ádost i nejv tší tajemství svoje jí vyjevil. „Tamto v tej hore,“ pravil jí, „je velký jeden strom; pod týmtostromompasiesajedenjele .V tomjele ujednajeka kaavtejka ke jednozlatévajceavtomvajcijemoja moc,lebotojemojesrdce.“ Jak to arod jník kn n vyzradil, ona to vše vypov d la v štcovi. V štcovi více t eba v d ti nebylo. Ozbrojil se a hned odebral se do onoho lesa. - Našel vysoký strom a podnímjelenasepasoucího.-Namí í, st elí, a jelen na zem se svalil. I p isko il rychle k n mu, ka ici z n ho vypáral,zka icevejce,tovypil,abylo posíle arod jníkov ,všeckasep elila do v štce. - Kdy p išel dom , zv stoval kn n vysvobození z moci arod jovy, dal jí lo , aby se dom vrátila,sámpakvzalsluncovéhokon , a nechaje arod je arod jem, let l na n mkukráli,kterémup inále el. Kus sv ta p elet l, ne se dostal na hranicetmavéhokrálovství,kdesluhu svého dohonil. - Kdy hranice p ekro ili, rozlítly se blesky s ko ového ela široko daleko, osvítily krajinu dlouho tmou zahrnutou a lidstvo pot šily. Všecko o ilo, krásné kraje se zajásaly, novým kv tem zajarabely. Lidé vítali svého dobrodinceasnekone nýmdíkemho kukráliprovázeli.-Tup isv tlevid l teprv král, co se ve tm d lo, jaký to nepo ádekpanovaladojakébídylidé upadli. Nev d l ani, kterak v štcovi dostid kovatimá,ani znal,kterakse mu dostate n odm niti by mohl. Nabídl mu polovici království, ale v štec mu pravil: „Ja iadnej odmeny ne iadam, tým men j pol králoustva. Ty si krá om, panuj nad celým krá oustvom, a ja sa vrátim do môjho osamotn lého dom eku na pokoj!“ Odevzdaljimkon ,pozdravilaodešel. OBA OVIA ŠARKANU Byljedenba a;kdy bylba a,musel bývat vysoko v horách na salaši, kde vše ídil.Takén kdyovcepásal.Kdy ovce pásal, oby ejn si p i nich pískal napíš alu,anebole elnazemi,dívaje se po obloze, po horách, na ovce a na zelenýpa it. Jednoho dne, bylo to v jeseni, v tu dobu,„ke idúhadydozemespa ,“le el milý ba a na zemi, hlavu maje op enuoloket,adívalsep edsebepo ho edol . Tu najednou se podivil! Veliké mno stvíhad p ilézalosevšechstran ke skále, která ba ovi p ímo p ed o imastála;kdy keskálep ilezli,vzal ka dý had na jazyk jakousi zelinku, která tam rostla, zelinkou dotknul se skály, ta se otev ela a hadi jeden po druhémveskálezmizeli. Ba azdvihlsesezem ,poru ilpsovi Dunajovi, aby ovce zavracel, sám pak šel ke skále mysle si: „Musím ja pozrie , jaká to zelinka a kam e ti hadovia lez .“ - Byla to zelinka neznaljaká;kdy jialeutrhlaskályse jí dotknul, skála i jemu se otev ela. Vešel dovnit a octnul se v jeskyni, její st ny t pytily se od zlata i od st íbra. A prost ed jeskyn stál zlatý st l, na stole v kotou ek svinut le el velikánský starý had. -Spal. - Okolo stolule elisamihadové.Všicknispali, anisenehnuli,kdy ba avešel. Ba ovi se jeskyn líbila, dokud si ji n kolikráte neobešel, pak mu ale za ala býti dlouhá chvíle, vzpomn l na ovce a cht l jíti zpátky mysle si: „Vid l som, o som chcel, id m nazpak.“-Bylosnadno íci„id m“,ale kudy ven? Skála se za ba ou zav ela, kdy dojeskyn vešel,cobyaled lati m l, co íci, aby se mu skála otev ela, to ba a nev d l, a proto musel v jeskyniz stati. „Eh, ke n muo em von, budem spa ,“ ekl si kone n , zaobalil se do hun , lehl na zem a usnul. - Nezdálo se mu, e dlouho spí, kdy ho jakýsi šust a šum probudil. Dívá se kolem sebe,myslí, espívkolib ;tuvidínad sebou, kolem sebe t pytící se st ny, zlatýst l,nastolestaréhohada,kolem stolu mno ství had , kte í zlatý st l lízají,ptajícesep eschvíli:„U as?“ Starý had je nechává mluvit, a pak kone n zdvihne pomalu hlavu ka: „U as!“ Jaktovy knul,natáhlseodhlavydo chvostu jako prut, slezl se stolu na zem a ubíral se ke vchodu jeskyn . Hadivšicknilezlizaním. Ba a se po ádn protáhl, zívnul si, vstalašelzahadymyslesi:„Kad oni puojdu, puojd m i ja.“ - Snadno íci „puojd mija“-jenjak? Starý had dotknul se skály, ta se otev elaahadijedenzadruhýmvyšli ven. Kdy byl i poslední had venku, cht l ba a také ven, ale skála se mu p ed sami kým nosem zav ela a starý had na hvízdajícím hlasem zasy el: „Ehty lovie ku,musíšzosta tu!“ „Eh o by som tu robil? Gazdoustvo nemáte a spa naveky n bud m. Pus te m a von, mám ouce na salaši a doma zlú enu; bud ma hreši , kebych v as n prihnal,“ pravil. „Ty skorej odtia n puojd š, dokia neslo íš trojnásobnú prísahu, e nebudešvrave ,kd sibolajaksisak námdostal,“zahvízdlhad. Co m l ba a d lati, rád se trojnásobnou p ísahou zavázal, e nic nepoví,jenabyp išelven. „N bud š-liprísahudr a ,verusati zle povodí,“ hrozil had ba ovi, kdy hovenpoušt l. IJakátozm navenku;ba oviza aly se od leku nohy t ásti, kdy vid l, kterak se as zm nil, e místo jeseni panujejaro. „B da mn !“ na íkal, „ja lovek sprostá ek, o som to urobil! - Ve somjazimuprespalvoskale!Jajouce moje, kde vás nájdem! Jaj, ena moja o bud vrave !“ – takto smutn na íkaje, krá el ke kolib . U koliby vid l enu, etamcosid lá.Nejsaješt najejívý itkyp ipraven,schovalsedo košiaru. Kdy v tom košiaru sed l, vid l, e tu odkudsi k en p istoupil p kný lov k jakýs, a slyšel, jak se jí ptá,kdemámu e? Ba ova se dala do plá e a vypravovala tomu lov ku, kterak v jeseni jednoho dne ba a s ovcemi odešel do hory a víc e nep išel. Pes Dunaj eovcep ivedl,bá iale- eod té doby není. — „Sná e ho vlci zo rali, lebo ho bosorky na kusy po horerozvlá ily,“dolo ilaba ova.-„Ej nepla , ena moja,“ volal na ni ba a z košiaru, „ve som ja ivý! N zo rali ma vlci, ani ma bosorky po hore n rozvlá ily,alesomjazimuvkošiaru prespal!“ - To se ale s dobrou ba a potázal. Jak ba ova slova jeho zaslechla, nechala plá e a za ala ho ne ist h ešiti. „Bodaj ti sto hromovitých bohou do duše udrelo, ty pochabo, ty p uho! Si ty stato ný chlap? - i si ty ba a! Poru í ouce do vuole bo ej, ahne do košiaru a spí jako had v zime! itokdoslýchal?“ Ba adával en vduchuzapravdu, e ale pravdu pov díti nesm l, ml el, aninedutal.Tenp kný lov kpovídal ale jeho en , aby se upokojila, e její mu nespal v košiaru, e byl n kde jinde, a kdy mu ba a poví, na se ho tázati bude, e mu dá mnoho pen z. Ba ovaseješt vícejedovala, ejimu obelhal, a cht la dokonce v d ti, kde byl. Kdo ví, co by se bylo d lo, ale p kný pán jí slíbil peníze, aby jen ml ela, a domluvil jí, aby šla dom , sám pak si vzal ba u na starost. Kdy ba ova odešla, vzal p kný pán na se svoji p irozenou postavu, a tu vid l ba ap edsebou ernokni níkazhor.Poznal ho hned, proto e má ernokni ník v ele t etí oko. — ernokni ník je lov k velice mocný, on se umí spraviti na jakoukoli postavu,akdobysemucht lprotiviti, toho hned ud lá t ebas beranem. Ba ase ernokni níkaveliceulekl,m l ješt p ed ním v tší strach ne p ed enou. ernokni níkptalseho,kdebyl,co vid l? - Ba a se p enáramn ulekl té otázky. Co m l íci? - Bál se starého hada a zrušení p ísahy, a ernokni níka trojokého se také bál. Kdy sehoale ernokni níkpodruhé — po t etí — a ji hrozným hlasem ptal, kde byl a co vid l, kdy jeho postava p ed ním - jak se mu zdálo rostla, tu zapomn l ba a na p ísahu. P iznalse,kdebyl,icoveskálevid la jaksetamdostal. „No dobre,“ ekl ernokn ník, „tedypo somnou,uká mitúskalui túzelinku.“-Ba amuseljíti. Kdy p išli ke skále, utrhl ba a zelinku, polo il na skálu a skála se otev ela. - ernokni ník ale necht l, aby tam ba a vešel, ani on dále šel, vytáhl jen jakousi knihu a za al z ní íkati.Ba astrachembledl. Tu se najednou zem zat ásla, ze skályozývalosesy ení,hvízdání avenvylezlukrutnýšarkan,nan j se byl starý had p etvo il. Z tlamy mu šlehal ohe , hlava byla hrozitánská, chvostem tloukl nalevo napravo, a kterýstromzasáhl,tenp erazil. „Ho mu tú ohláuku na hrdlo!“ rozkázal ernokni ník, podávaje ba ovi jakousi pásku, p itom ale o i s knihy nespoušt l. - Ba a vzal pásku, ale bál se k šarkanu p istoupiti; teprv kdy mu to ernokni ník po druhé i po t etí rozkázal, byl volen uposlechnout. Avšak b da ba ovi! Jak mu ohlávku na krk hoditi cht l, šarkansepon mzato il,ane seba a eho nadál, sed l šarkanu na h betu a tenzdvihlsesnímponadhory(lesy). V tom okam ení ud lala se irá tma, jen ohe , co šarkan z tlamy a o í vyšlehoval,svítiljimnacestu.Zem se ot ásala, kamení sypalo se s vrch dol . Zlostn mrskal si šarkan boky, který bu ek, kterou jedlinu zasáhl, zlomil jako proutek, a vody tolik na zem chrlil, e tekla po vrchách dol jakoVáh.-Hr zahr zoucítobyla. Ba abylpolomrtev.Pomalusep ece hn v šarkan v mírnil, nemrskal více chvostem, p estal vodu poušt ti, z tlamy nešlehal mu ohe . — Ba a p icházel k sob , myslil, e se šarkan spustí dol . Ale na tom nebylo dosti, šarkanjakobyhocht lvícevytrestati. Pomalu, pomalinku zdvihal se výš a výše nad hory, v dy výše, a se zdály ba ovivysokánskévrchyaholejenco mravene ní hromádky; a ješt výše vystupovalšarkan,akdy nevid lba a nicne slunce,hv zdyamraky,z stal snímšarkanvpov t íviset. „Jaj bo e, o e si po n m? Tu visím vpovetrí;sko ím-lidolu,zabijemsa,a do n ba lieta n muo em!'' tak si na íkalba aadalsedoho kéhoplá e. - Šarkan nic. - „Šarkan , velkomo ný pán šarkan , zmilujte sa,“ prosil šarkana po chvíli, „sle t e zase dolu, prisámbohu vás do svojej smrti nepohnevám.“ - Kámen by se byl slitoval nad ubohým ba ou! Šarkan fun l a frkal, a ne ekl ani my tvy, ani se nehnul. - Tu najednou se donáší k uším ba ovým hlas sk ivánka. Ba a se zaradoval. Blí e a blí e p iletoval k n mu sk ivánek; kdy se ji nad ním vznášel, prosil ho ba a: „Škovránku, ptá ku Bohu milý, prosím a, dole e ty k Otc nebeskému a vypovedz mu moju biedu. Povedz mu, e ho pozdravujem, e volám o bo iu pomoc!“ Sk ivánek odlet l k Otci nebeskému a vy ídil ba ovu prosbu. I slitoval se Otec nebeský nad ba ou, napsal cosi zlatým písmem na blánku b ezového listu, dal listek sk ivánkovi do zobá ku, na ídiv mu, aby ho spustil šarkanunahlavu. Sk ivánek let l do pov t í, a slet v nad šarkanovu hlavu, pustil na ni b ezový,zlatempopsanýlistek;vtom okam eníspustilsešarkansba ouna zem. Kdy se ba a vzpamatoval, vid l, e stojí u své koliby na salaši, vid l, jak pes Dunaj zavracuje ovce, - vid l na vrb zvonecapohádcejekonec. CHLAPECAVLK Byl jeden malý chlapec sirota a ten šel k jednomu sedlákovi, co m l jen jednoho kon , slou iti za koniara. Sedlákhop ijmuladalmutohokon pást,p ikázalmuale,kdy honapašu vedl, aby na dobrý pozor dával, by mu ho vlk nese ral. Chlapec kdy na louku p išel, dal si kon do p tka, uvázalsihoknoze,potomzavolaldo lesa:„Vl ku,vl ku,prosím a,n zjedz mi mojho koní ka!“ -, a kdy tak zavolal,lehlnab ichoausnul.-Vnoci p išelvlkakoní kaceléhosn dl.Kdy se chlapec probudil a poutko prázdné vid l, dal se do plá e a pla ící šel dom . „Kde etikuo ?“ptalsehosedlák. „Jaj, b da mn , prišol vl ek a všetkéhomizjedol!“-na íkalchlapec. „Nodobre,ke zjedolvl ekkoní ka, nachzjeit ba!“- eklsedlák.-Byl on lov kzlýaskúpý. Ve er dovedl chlapce na louku, p ibil ho klincemi na tyry koly a šel dom .-Chlapec alostn plakalavolal k Bohu o pomoc. Tu, kdy kohout p lnoc spieval, šli okolo té louky zbojníci. - Chlapec, jak slyšel lidské hlasy, za al volati: „Kdo st z Boha, uretujt kres anskúdušu!“-azbojníci slyšíceto alostnévolání,šlikn mua skoluhovzali. „Nu,a o esnímurobíme?“ptalise potomjedendruhého. „Nu o e,nachnámopekápe enea prikladá na ohe !“ - ekl v dce. Vzali hosseboudohory. Dlouhobylunich,m lsedob e,a e jich poslouchal a v rn jim slou il, m li ho rádi. Jednou usmyslili si do jiné hory jíti na zboj, chlapce ale s sebou vzíti necht li. e se však báli, abyjichnesledoval,kdybynasvobod z stal, zabednili ho do sudu. Dali mu tam na mnoho dní potravy i pití, dali mu i pen z plné kapsy, do sudu ud lali velikou díru, aby se nezadusil, potom sud i s chlapcem vyzdvihli na silný, rozsochatý strom a odešli pry . Chlapecm lsicejídlaipitídostadost, ale p ece mu bylo ouzko, kdy pomyslil, e je zabedn n v sudu a e tam bude muset snad zahynout, jestli nikdo lesem nep jde, kdo by ho vysvobodil. Tu kdy chlapec v sudu smutn otomp emejšlí,jdelesemvlk, zavoní pe ínku a p išourá se ke stromu; p ijda ke stromu, vyleze nahoru k sudu, enichá okolo otvoru, a kdy se tam hlavou dostati nemohl, str il tam chvost. „Aha,“ myslil si chlapec, „viem ja, o e to je!“ — a rychle ob ma rukama chvostu se chopil. Vlk, jak ucítil, e ho n co za chvostdr í,sko ilsestromudol ,a e hochlapecnepustil,strhlsudssebou. Sud se rozbil, polekaný vlk utekl a chlapec byl na svobod ; m l pen z plnékapsyaješt ijídlaapitídost. „Ejv ulejsomdos mocnýabohatý, v ulej n bud m slú i za koniara!“ zavejskl si, potom odešel z lesa do jedné d diny a stal se z n ho dobrý gazda. Tu p išli do m sta ti t i princové; kdy sejimzv stotésvéhlavéprince, která necht la mu ského vid ti, donesla, umínili si navzdor tomu zákazuucházetiseoni.Jaksi ekli,tak i ud lali. Šli k zámku. Ta princa jak je zdaleka skrze priezor p icházeti vid la, hned rozkázala, aby se jich chopiliadotemnicejezav eli.-Takse stalo; - ke dve ím postavili strá . „No bra ekouci, ni to preto, e nás zatvorili;napimesaabudmeveselí!“eklPe ka,vytáhl utoru,napilse,dal bratr m, zavolal strá , aby se napila, strá p ivolaladruhých,tit etíchado v zení se cesta netrhla. Pe ka dal ka dému,kdojenp išel,vínasenapíti, jakového ani na královském stole nebylo, - a kdo se ho napil, výskal a zpíval. - Slyše král výskot napilých slu ebník , ptal se, co se to d je, a tu mu vypravovali o podivné v z ov uto e, z které ustavi n víno leje nejvzácn jší, ani by v ní ubývalo. - I zaba ilo se králi utory, a vzkázal Pe kovi, aby mu ji dal. - Vzkázal Pe kakráli, emudá utoru,kdy mu dovolíuprincezninalo epocelounoc stát.-Ipodivilsekrálté ádosti,ale e semuté utorytuzecht lo,šelkdce i a ekl jí, co Pe ka ádá. Princezna necht la dokonce tomu p ivolit, a teprv kdy král ekl, e jí dá do jizby na strá dvanácte mu , svolila. Ve er dovedli Pe ku z v zení do princezniny jizby, kde bylo ji on ch dvanácte mu ; princezna le ela na lo icelázakrytáanatvá im lahustý závoj.Pe kasepostavilklo i,stáltam nepohnut , stál a do rána, ale nespat ilanijenprstujejího. Ránoodvedlihodov zení,akdy si byl naplnil n kolik nádob vínem, odevzdal utorukráli.-Brat íhozato plísnili; báli se, e budou míti íze a píti e nedostanou. - „Len sa vy nebojte,ve mámeešt pi ajjes dos - len bu me veselí,“ - t šil je Pe ka, a prost ev ubrousek, p ichystal skvostnou, velikou hostinu. Jedli, pili, a kdo jen p išel, dostal jísti dov le; sbíhali selidésevšechstran.Iptalse král,jakýtoshonlidu,akdy slyšelo divotvorném ubrousku, zacht lo se muho.-„Ke mámpi ,abysommali jes ,“ - myslil si, a vzkázal Pe kovi, aby mu ubrousek dal. Pe ka mu vzkázal, e mu ho dá, kdy ho nechá p esnocuprincezninalo estát.-Král šelkdce i, ekljítoaslíbil, ejípošle op t dvanácte mu na strá . Princezna se po druhé nezdráhala, an se p esv d ila, e se Pe ka state n choval. - Na noc odvedli tedy zase Pe kukprincezn ,uní stálaji strá . Jako první noc, tak stál u ní Pe ka i druhou noc a do rána, ani by jen prsté kujejíhobylspat il. Ráno kdy ho do v zení odvedli, ud lal si zásobu jídel a pak ubrousek králi odeslal. - Brat í ho ješt více plísnili, nebo v d li, e a sami ni eho míti nebudou, hladem e jich mo itibudou. „Len vy sa zato netrápte, bra ekouci; obysmeajnemalijes a pi , máme aspo stre bu a muziku!“ smálsePe ka,aposad siklobú ekna levé ucho, zp sobil tak líbeznou, ut šenou hudbu, e byl ní ka dý jako okouzlen. Jestli hrál vesele, poušt l se ka dý do kola, a smutn -li, hrály slze lidemvo ích.Zapomínalinajídlo,pití inavšeckyobtí eajenposlouchali.Ik uším královým se ty zvuky líbezné zanášely, a všecek unesen poslouchal, nev da, odkud ta kouzelná hra p ichází. „No, a teraz urobme si inú zábavku!“ ekl Pe ka, posadil si klobou ek na pravé ucho a v tom okam enístrhlasetakovást elba, ese zámek ot ásal. Lidé z rozkoše tak náhle vytrhnutí mysleli, e sv t se bo í,ahorempatemutíkali,kamkterý mohl. Král všecek zd šen vyb hl ven, v d mínce, e celé nep átelské vojsko zámekdobývá,aletumupovídájeden sluha, esitojenzábavkuurobiljeden z v z , - a za al vypravovati o divotvorném klobou ku. Kdy to král slyšel, rozkázal Pe kovi, aby nechal st elby a ten klobú ek aby mu dal. - I vzkázal Pe ka králi, e on st elby nechá, ale klobú ek e mu dá jen tenkráte,jestlihonecháp escelounoc uprincezninýchnohoukle eti.-Kdy tokrálslyšel,šelkdce iapovídaljí,co Pe ka ádá. „Ej nie, otec, nedám, ja mu svoju d vojskú lo u przni ,“ odpov d la princezna. Dlouho necht la p ivolit, kdy ale otec slíbil, e jí tyryadvacet mu dá na strá , aby se jí nestala potupa, a kdy vypravoval o divotvorném klobou ku, dala se p emluviti. Na noc dovedli Pe ku do princezniny jizby, kde stála ji strá . Pe kakleklsinalo ekjejímnohoum a nepohnut se na ni díval. Le ela závojem zakryta, jako by z kamene vytesána byla. - Kone n ale nedalo jí to;rádabyp ecebylazv d la,cojeto za jedon, co tak usilovn o jediný pohled její se uchází, e za i nejv tší bohatství svoje dal. Pomalu pomalinku odhrnula závoj tak dalece, co by poloo kem na pohlédla. Neznala, co ji eká! - Jakmile na poloo kem pohlédla, tu zrazu tak se do do za úbila, e hned závoj odhodila a strá pry poslala. Divil se králnemálo,kdy ránovstalavid l, e jsoudcerajehoaPe kajednoa eona za jiného jíti nechce ne za n ho. Dal jim po ehnání. Princové byli hned z v zení pušt ni a slavilo se hlu né, královské veselí. - Po veselí vrátili se brat í Pe kovi nazp t do svých království a litovali velmi, e si ne ádaliodotceté takovéhod dictví jako on. Oni byli králové a nic více - ale jeho m l ka dý rád, kdo se na podíval, on m l vzácné dary, krásnou enu, a k tomu ke všemu stal se kone n ikrálemjakooni. PAMODAJŠ ASTIA, LAVI KA* Vdovec jeden m l dceru a ta dcera dle zvyku venkovských d v at chodívala astoksousedov dce ibud nap ástvy,budsjinouprací.Sousedka bylavdovaalidésionípovídali, eje je ibaba. Navzdor tomu se ona ale v dyksousedovud v etivelmivlídn chovala; kdy p išla, p kn s ní mluvila, a napekouc postruhník a jiných dobrých v cí, v dy ji uhostila. Za to ji d v e velmi rádo vid lo. Jednou, kdy zase na p ástvu p išla, sedly ob d v ata pod preslice a p edly. Je ibaba, hami n se na n dívajíc, pravila: „Ej, i e by vám, d ti moje, v jednom dome býva pristalo! Ve bysity,dioukamoja,“obrátilase k sousedov dce i, „tvojmu otcovi mohla poveda , eby si ma vzal za enu,ajjemusapomoczíd ,ajmn ,a vám by vedno tak dobre bolo, e len no!“ Mladá sousedka nic na to ne íkala, ne byla by té ráda své dru kymatkuzamacechudostala. Kdy p išla dom , pravila chyt e k otci: „Ot e, ve by st sa vy mohli o eni , veru by sa vám pomoc a mn dobrámacochatázišla;mohlibyst si vzia našu súsedu? To by mi bola dobrámacocha.“-„Achdioukamoja,“ odpov d l otec, „o našej súsed ludie hovoria, ejestriga;nu aká ebytito bolamacocha?“ „Eh len e si ju vy, ot e, vezmite, veru mi tá dobrá bud , ve to udie všeli ohonatárajú,aj onieprauda.“ Taktod v eotcenamlouvalo,a hoi domluvilo. Vzal si sousedku. -Ale co se stalo? - Ješt svatba ani hrub se nedokon ila, u macecha k své pastorkyni jinak se chovala, a tak nehodn , e by se toho do ní nebyla nikdy nadálá.Ani jíst, jak se sv d í, jí nedala, jen na misku s psíkem a posušky z popele jí pekávala k jídlu. Šaty p kné jí pobrala a jen obnošené vetché šaty od své vlastní dcery jí dávala. Ne vlastní dce i k ivdu ned lala,tachodilajakopávice,ka dý den m la mastné postruhníky a lakotek plné kapsy. Jako se matka zcelap em nila,takseidcerajejístala k své dobré dru ce nehodnou. P kn p istrojená chodila za ní a vysmívala se jí kouc: „ i vidíš, aké ja mám pekné šaty, a ty ni , hiba handry, i vidíš,akéjamámpostruhníky?-Aleti nedám - u tebe!“ - Ubo átko d v e se v dy rozplakalo, e jí div srdce nepuklolítostí. Jednou stála p i studnici a p ebolestn plakala; i vid l ji otec a p ijdaknípravil:„Vidíš,vidíš,diouka moja,dobresomtijapovedal, etito n bud dobrá macocha. Ale je u raz tak-u terazlentrpezlivéznášaj, oti Pán Boh prisúdil!“ - „Ej veru dobre! No ale ni to, ve si ja dáko spomuo em. Puojdém si h ada slu bi ku a tak sa zaopatrím“ odpov d la rozplakaná dcera, pot šujíc sebe i otce. - Zanedlouho se také vskutku do slu by vybrala. Prosilasicematku,abyjivypravilado slu by,jakseslušíapat í,aletasena ni zle osopila, e jak ji má vypraviti, nemá-lidobréšatyanemá-liruce,aby sivyd lala.-Nedalajínic,mimocona sob m la, a jen jí n kolik v popeli vyválených hn tanek dala na cestu. Takto odešla z domu a šla, kam ji o i vedly. - Kdy tak chodila, p išla k jedné lavi ce. „Pamodaj š astia, lavi ka!“ poklonila se jí p ív tiv . „Pamodaj aj tebe, diou i ka,“ pod kovalalavi ka,„kde eid š,kd ?“ „Idemsih ada slu bi ku.“ „Ach prelo e ma, prelo na druhý bok,“ prosila lávka, „u mi od to ko rokou udie po tom jednom boku chodia, a nikto ma nevie prelo i . No e ma prelo , veru ti budem na dobrejpomoci.“ D v átkolavi kup elo iloašlodále. I p išlo zase na cest k jednomu psí kovi, který m l chrástu. - „Pamodaj š astia, psí ku!“ poklonila semu. „Pamodaj aj tebe, diou i ka,“ pod kovalpsí ek,„kde eid š,kd ?“ „Id msih ada slu bi ku.“ „Ach no e ma ob is , u ve a udí prešlo ztad to, a iaden sa n zmiloval nado mnou. Budem ti na dobrej pomoci,“ prosil psí ek, a d v átko ho p kn o istilo. Kdy ho o istila, šla zase dále. I p išla k staré hrušce. „Pamodajš astia,hrušti ka!“ „Pamodaj i tebe, diou i ka; kde e id š?“ „Id msih ada slu bi ku.“ „Ach, stras e so m a tie hrušky, straš, u ich zdr a n muo em, nikto mi nespornúo e; veru ti budem na dobrej pomoci!“ - prosila ji hruška, a d v átkost áslovšechnyhrušky, ese hrušce hodn odleh ilo. - A zase šla dále. Co chvíle p išla k jednomu bujá kovi(bej kovi),kterýsenalouce pásl. - „Pamodaj š astia, bujá ku!“ pozdravilahopocestná.-„Pamodajaj tebe,diou i ka,kde eid š,kd ?“ „Id msih ada slu bi ku.“ „No emaztejlúkyvy e ,u saod to ko rokou tu pasiem, a nikto ma nevyhá a. Veru ti budem na dobrej pomoci.“Ivyhnalod v átkobujá kaz loukyašlodále.-P išlokjednépeci,v které ho elo. - „Pamodaj š astia, piecka!“ „Pamodaj aj tebe, diou i ka, kde e id š,kd ?“ „Id msih ada slu bi ku.“ „Achno e,vyhrabzom atenohe , u od to ko rokou naveky vo mn horí, a nikto ho n vyhrabe, bud m ti na dobrej pomoci.“ - P i samé peci stálo ohrablo, pocestná je vzala, pec vyhrabala a zase dále se ubírala. Šla dolinami, horami, a p išla jednoho dnedoosamotn léhodome kuvlese. - Nebylo v dome ku nikoho jiného mimostarébabi ky;atobylaje ibaba. „Pamodaj š astia, gazdina“ pozdravilod v e. „Pamodaj i tebe, diou i ka, kde e si satuvybehala,kd ?“ „Id m si h ada slu bi ku, nu som sakvámprišlaohlási , ibyst mado slu byneprijali?“ „Ej veru a primem. i vidíš, ni inšiho robi nebudeš, hiba týchto jedenás iziebka dýde vymeta ;ve ti tu dobre bud .A tamto je, i vidíš, dvanásta; ale e mi do tej necho , ani sapodíva neskúšaj!“ „Ako mi rozká ete, nu vám tak budem robi ,“ odpov d lo d v e sta en , a jak si trochu od cesty odpo inula, hned se do práce pustila. Vymetala t ch jedenácte jizeb, vymetala je ka dý den, ale do dvanáctésepodívatijíaninenapadlo. Jednou odešla je ibaba kamsi p es pole. D v e vymetalo jizby, a kdy vymetlo jedenáctou, p išlo mu na mysl, pro asi nesmí do té dvanácté? Myslela dále, e by snad nebylo tak zle, kdyby tam jen malounko nahlédla,domnívalase, ebytonikdo ani nepoznal. - S tou myšlénkou postavilachvost dokouta,pomalinku popocházelakedve ímdvanáctéjizby, a je kone n otev ela, ale jen tak, co by jedním okem tam nahlédla. Uprost ed jizby vid la státi t i kád . „Ej, o e to muo e by v tých kadiach?“ - šeptala si a p itom dvé e více otevírala, víc a více, a vkro ila dovnit .Tuvjednékádizlato,vdruhé st íbro, v t etí ervence! - I vzk iklo d v epodivením,ajakobyjíton kdo pošeptal, sehnula se a v první kádi hlavusiokoupala,avidouc,jakkrásné zlaté vlasy má, i ruce i no ky si okoupala.-Tujíalep išlonamysl,co ekneje ibaba,a sevrátí,iuznala, e déle z stati tam nesmí. I sebrala se rychle a dala se v út ky. Dob e bylo, ale nevelmi. Je ibaba dom se navrátivši a dvé e u dvanácté jizby otev ené, okolo kádi rozlité zlato vidouc, v d la hned, co se d lo. I schytila elezné h ebénky, sedla na trlici,ahybajzad v etem!-Bylabyji p i té peci i dostihla, ale pec propustivši d v átko, jak docházela k ní je ibaba, se rozvalila a ohe na ni vykydla, v kterém jí trlice sho ela. Mezi tím asem mohlo d v e hezký kuscestyub hnouti,atakéub hla,ne nalouce,kdesebej ekpásl,p ecebyji bylaje ibabachytila,slyšelaji ,jakna ni vyk ikuje, - ale tu se bej ek na je ibaburozehnalatakjinahán lsem a tam, a d v e daleko uteklo. -A co platno,p ihrušcebylajízasevpatách. Hruškanechalad v epodb hnout,ale jakje ibabapodb hnoutijicht la,celá se na ni svalila, div e jí kosti nerozdrtila. Ne se zpod ní vydrápala adáleb etimohla,dob hlod v átko k samému psí kovi. Ale co striga, té jevšelehko,bylahnedzaníabylaby ji zajisté chytila, kdyby psí ka nebylo. Ten se jí do cesty postavil a tak na ni št kal a ji trhal, dokud d v e daleký kus cesty neub hlo. U samé lávky se d v epoje ibab ohlédlo,ahle,onají v patách. Sko í rychle na lávku, p eb hne, je ibaba sko í té , ale hej lávkasep elomilaaje ibabiskospadlo po uši do vody. - Sotva e se ven vydrápala. Ne dále za d v etem jíti právo nem la; volala jen za ní rozhn vaná:„Tynani hodná,máš as, e som a n dostihla, lebo by som, i vidíš, týmito hrebienkami bola zlato s t ba dolu driapala.“ -D v e zlatovlasé se na ni neohlí elo, ale utíkalo a nedaleko od domova. - Kdy docházela, zazpíval kohout sedící na pante(ve eji): Kukuriku napántiku! Našak ahné domoutiahne, pred oucink, za ouhlink. D v e zastalo a myslilo si: i mám dom jít, ine?-Nešladom ,alesedla k studni ce, u které jindy sedávala a plakávala; sed la tam za drahný as. Tu najednou zahlédla ji macešina dcera, a poznavši ji, k matce b ela: „Mamo, mamo,ve tá u zo slu by prišla,akebyst v d li,všetkajezlatá. -Sedítampristudni ke.“-Hnedtam macecha b ela, a vidouc, e pravda, co jí dcera byla ekla, p kn se k pastorkyni m la a úlisn zvala ji do domu,abysejenconejd ívedov d la, kde se tak ozlatila, a svoji dceru na toté místo poslati mohla. - Šla tedy pastorkyn s ní; jak do jizby vešla, všecko se od její krásy osvítilo. Tu ji za alamacechavychvalovat,jakobyji b hznájak ráda vid la, a svoji dceru han la:„Takjeto, a,ktodosvetaid aktosiznávyslú i ,aletyn viešni , hibadomasedie .No esavyberajty dakd ,abyprecada zt babolo.“ „Eh,“ odmluvila jí dcera, „ve ja verupuojd m, o ebysomn išla,len nachmipovie,zkad mámís .“ Pastorkyn všecko jí vypov d la, kudy má jíti; macecha jí p ipravila p kné šaty, napekla jí mastných postruhník v a vypravila ji do slu by. -Šlatedymacešinadceratudy,kudyjí pastorkyn jítiradila. Jdeap ijdektélavi ce;aleanisejí nepokloní, ani nepozdraví, a kdy ji lávka sama prosí, aby ji na druhý bok p elo ila, pyšn odpoví: „Eh, o e by som sa ja s tebou zapodievala, ve ja mám dlhú cestu pred sebou.“ - Šla dále a lávku nep elo ila. P išla k psíkovi chrastavému, také ho nepozdravila, a kdy ji prosil, aby ho o istila, osopila se na : „Eh o e by som sa ja s tebou, p uhaustvom, babra mala, ve ja budem ma inšú robotu.“ - Kdy k hrušce p išla a ta prosila, aby ji st ásla, e jí bude k dobrépomoci,aniseneohlédlaponía dálepospíchala.Bujá íkté prosil,aby hoodehnalazlouky,aleonahrd šla, jakobyneslyšela.P išlaktépeci,cov níustavi n ohe ho el,bylaplnauhlí, pocestná šla kolem, ani si jí nevšimla, a kdy ji prosila, aby ji vyhrabala, ani se neohlédla. Kone n došla do osamotn lé chy e v lese, kde je ibaba bydlela.-Vejdedojizbyavidísta enu sed ti za stolem. - „Pamodaj š astia, gazdina!“ pozdraví. „Pamodaj i tebe, diou ina;kde esisatuvzala,kde?“ „Prišla som sa k vám ohlási , i by st madoslu byneprijali?“ „Ejbaveru aprimem,ve somlen samotná. Ci vidíš, týchto jedenás izieb mi budeš ka dý de vymeta , ale e sa mi do tej dvanástej izby podíva neskúšaj, lebo beda tvojej ko i.“-„Dobre,gazdina,dobre,ve sa ja u len pod a vášho rozkazu budem spravova ,“ odpov d la dívka a z stalatamslou it. Vymetala tedy t ch jedenácte jizeb po jistý as, a se jí jednou zacht lo podívati se do té dvanácté jizby; ekala jen na p íhodnou dobu, a by je ibabaodešla,by ádostsivyplnila.- Tosejípoda ilo.-Sta enajednohodne odešla n kam p es pole, a tu d v e hnedodhodilochvost apospíchaloke dve ím dvanácté jizby. — Otev e, vkro í dovnit , a tu, hle, t i kád , v jedné ervence,vdruhést íbro,vt etí zlato.-Jaktozlatovid la,tuhopdo celu i ká,ataksevn mnaplakala, e by ji byl mohl dímati. Potom vysko ilaahybaj,vút kysedala. Je ibaba p išla dom — jizby nevymeteny, zlato po zemi rozvlá eno.-„Po kaj,ve satebezlata odn chce!“ vzk ikla a rychle schytivši i my, ve kterých na ka dý krok míli cesty urazila, stáhla na nohy, do ruky eleznýh eben,ahajdezad v etem.Ta byla zatím dob hla k peci, co v ní ustavi n ho elo, ale pec se p ed ní svalila a ohe na ni tak kydala, a se zlato na ní roztáp ti po ínalo. Sotva e utekla z té, p išla do druhé bídy. Buja ík na louce se pasoucí ji pustiti necht l, nahán l ji tak dlouho, a je ibabap ib hla;tahned elezným h ebenem po ní ísla, e zlato s ní pršelo.-Ishýblaseje ibaba,abyjese zem sbírala, a co je baba sbírala, d v e utíkalo dále. P ib hla k hrušce, ale hruška na ni spadla; ne zpod ní vylezla, u ji zase je ibaba dostihla a zlatosní esala.Cojepozemisbírala, d v eop tutíkaloadob hlokpsíkovi, ale ten na ni št kal a vyskakoval a pustiti ji necht l, dokud je ibaba op t nepribehla.Ji jíkrevsrkala,jakjíbaba zlato s hlavy a t la drápala. Zase utekla a byla ji na lávce, ale b da, lávka se p elomila a ona spadla do vody; je ibaba za ní s h ebenem a esala, dokud kousek zlata na ní vid la. Co h eben nevzal, to vzala voda. - Napolo mrtva, umáchaná, rozdrapánakone n zvodyvylezlaak domovu se pomalu vlékla. -Kdy se k domu blí ila, zazpíval kohout sedící nave ejích: Kukuriku napántiku! Našak ahn domoutiahne, pred oup úš , za oulúší. Bojícsejítidochy e,šlakstudni ce, sedla a ho ce na íkala : „No, ve som si ja vyslú ila, ve som ja schodila! Len o mi ma povie, mn neš astnici!“ - Matka ji slyšela a po hlasepoznala;-plnaradostivolalasiji do jizby: „No e, pod, diouka moja, dnu, o sa tam máš okú a , po a rozprávaj nám, ako sa ti vodilo, o si vyslú ila.“ - Šlo tedy d v e do jizby. Tu ale kdy vid la matka její zdrápané, zohyzd né t lo, zmáchaný šat, všecka se zd sila: „No, ve si ty vyslú ila, ve si sa mi zachovala, nani hodnédiou isko!“-za aladceru h ešiti, a od té doby ani vystáti ji nemohla. Potom zanedlouho se ta zlatá pastorkyn vdala za mladého, bohatého pána a vedlo se jí velmi dob e, proto e byla skromná a dobrá; macešina dcera se jen tak po sv t okún la a áden ji za enu míti necht l. CHYTRÝSYNEK Melt chudý otec jediného synka, mladého, bystrého. ekl mu otec jednoho dne: „Dos som sa t ba, synku, nachoval, teraz si narástol ako buk v hore, teraz e sa chovaj sám. I ím skorej do sveta a u sa vo áko remeslo, nach je o je, ke len z n ho vy iješ.“ „No,ve jaid m,tatko,abudemsa u i vo áko remeslo,“ ekl synek; Ondra ho jmenovali. Také se hned na cestu vybral. - Kdy tak sem tam horami bloud chodil, potkal ho zbojník. „Kde eid š?“ptalsechlapce. „Id m sa u i vo áko remeslo“ odpov d lmutento. „A i by si sa nechcel u i zbojníkom?“ „A pre o by som sa neu il, veru sa budem u i , nach je o je, ke len z tohovy ijem.“ „Eh veru vy iješ, ke sa nau íš. Podsomnou!“Synekšelsezbojníkem dolesaau ilsezbojnictví.Pon jakém ase ekl mu v dce: „No, dneska sa preuká , i z t ba vystan chlap, i nie!“ — M l lesem jeti jezdec na krásném koni a toho kon m l mu synek ukrásti. - Tu práci ulo il mu v dcecoprvnípokus.-IšelOndrana cestu, kudy m l jezdec p ijeti, zlienil seavylezlnastrom.Jakzaslechldusot ko ský, dal se do na íkání a volání o pomoc. Jezdec p iklusaje k n mu ptal se ho, co se mu stalo, pro b duje. Na íkaje vypravoval Ondra jezdci, e ho p epadli zbojníci a všecko mu pobrali.Pánsenadnímslitovalaslezl s kon , cht je mu pomoci se stromu a k sob na kon ho posaditi. Sotva ale e slezl, Ondra jako veverka ud lal skok na kon , a ne se toho jezdec nadál,vlesesnímzmizel. „No, dobre sa ti zviedlo, hádam, bud z t ba chlap!“ pochválil ho v dce, kdy mu kon p ivedl. - Za n kolik dní potom ulo il mu druhý pokus.M lt toti orá ivolaodpluhu ukrásti. Blí e pole, kde orá s jedním volem a jedním kon m oral, byl les; na kraj lesa v huštin Ondra se skryl, ekaje, a bude orá dol brázdou orati. - Jak orá nahoru dojel a zase dol obrátil, tu on opatrn ze skrovu vylezl, na konec brázdy rozhodil n kolik erve ák aodpolejeroztrousila na kus do lesa. - Nepozorován od orá e op t se skryl. - Orá kdy op t na horní konec dojel, zpozoroval ihned rozházené peníze: „I kýho paroma!“ myslil si, peníze sbíraje, „ i som ja vyoral poklad!“ - Hledá a nalézá tu peníz a tam peníz, jde dál a dále, a zajde do lesa, kde doufá najíti domn lý poklad. Jak ho Ondra vid l dolesazacházeti,rychlezhúštívylezl a vola vypráhl; ne ale s ním do lesa zašel,useklmukuschvostuakonido hubyhovecpal.—Orá kdy hloub ji v lese ádných pen z ji nenalézal, vrátil se nazp t. Avšak nastojte, jak ustrnul, vida kon samotného a vola nikde! I volá ho, hledá, ale v l nikde. „ imihovlkschytil, i o!“myslilsi, vracejesekekoni,ahle-kuschvostu vdovského visí od ko ovy huby. „Ej bodaj a zrádca metala, i to kdo slýchal,abykuo volazo ral!“divilse orá , a vytáhna ko ovi z huby chvost, kon jímnotn vyprášil. Zatím Ondra dovedl vola k v dci a vyrozpráv l mu, kterak to vyvedl. ,,No, veru si ty chlap stato ný a netreba ti u u i sa,“ pochválil ho v dce,„aleešt musíšnaostatoksvoju silupreukáza !“-I eklmuzbojník, e se musí ješt s druhými chlapy stav t, jestli tak daleko jako jeden z nich dohodí kamenem a jestli by s to byl kámen v ruce rozma kati na prach. Synek se tomu podvolil. - Druhý den ráno šel si do m sta a koupil tam homolku(syrec)aptákask ivánka;-to si nesl dom ; kdy dom p išel, volali ho chlapci, aby šel na házenou. - S chutí hned k nim p istoupil, a kdy si všickni kameny pobrali, a který výše hodí, se stav li, tu on si vzal také do rukykámen;alepravourukousáhldo kapsy pro sk ivánka a rozp áhna se vyhodil. Na míst kamene vylítl sk ivánek tak vysoko, e vid la chasa jen ernou kuli ku v pov t í se mihnouti. Vysoko let l kámen z nejedné ruky, ale chytrému synkovi p i kli vít zství; jeho kámen tak vysokolet l, eb hvíkdeakdyzem dopadl. - Ješt se jednalo o to, kdo v rucekámenrozdrtínaprach.Ozvalse tu Ondra: „Eh ve je to nie a ko kame rozmrvi , ale ho tak rozma ka , obyzn hosrvátkatiekla, to a ko!“ „A i ty znáš to urobi ?“ ptal se ho v dce. „Veru znám, i chcete vidie ?“ P i t ch slovích shýbl se jako pro kámen, zatímalevytáhlsyreczkapsy.„ a a!“ zvolal a ma kaje syrec v hrsti ukazoval,jakmusyrovátkaskrzeprsty te e. - Uznali ho za nejsiln jšího, a peníze, o n se byli stav li, dostal on všecky sám. Od té doby nebyl ji u n m. - Jsa vyu en a maje i pen z, znecht lo se mu býti mezi zbojníky; opustil les a dom k otci se vrátil. „Eh synku,“ ptal se otec, „ omu si sa nau il vo sv t ?“ „Chytrosti,“ odpov d lOndra. „A iztohovy iješ?“ „Eh veru vy ijem, dokia je udí sprostých,“smálseOndra. V d din té byl pánem bohatý zeman a ten m l krásného kon , na kterém mu mnoho zále elo; i museli dávati na pozor, aby se mu škoda nestala, a v noci ho hlídati. Kdy o tomOndraslyšel,pravil:„Eh,precaby som ho z konice vyviedol, a o by na omajsed li!“-Alidésetomusmália ekli, ene,aon, eano.Islyšeotom zeman,dalsizavolatiOndruaptalse ho,zdaliontakchytrýje,abymutoho kon z konírny vyvedl, by i na n m sed li! Ondra mu odpov d l, e ano. „Nodobre,ke tovyvedieš,dámtisto zlatých!“ - ekl mu zeman. - Ondra ekl, e vyvede, a odešel ze zámku. Pánporu il eledi,abyp ísn celýden kon st ehli, ani se od kon nevzdalovali, a ve er aby si na n ho šafá sám sedl, jeden eledín a mu stojí p i hlav , druhý u chvostu, a kdyby se n co neoby ejného strhlo, abyvolaliopomoc.Vedneaniptá ek nep elítlokolokonírny,abyhonebyli vid li; kdy se za ínalo stmívati, sedl šafá na kon , jeden hlída stál mu u hlavy, druhý u chvostu. Pán sám se p esv d il, zdali rozkaz jeho vypln n, apotomteprv,kdy bylp ísn na ídil, aby dávali pozor, sice e trestu neujdou, upokojen šel na lo e, jist, e se chytrákovi kousek jeho nem e povésti.-Kdy sevzámkuvšeztišilo, zaklepal n kdo na dvé e konírny a hlas ozval se zvenku: „Otvort ! i spíte?“ „Eh horký spa - ale kdo e to, o chce?“ptalsešafá . i ma n znáte, no bodaj vás husa kopla,ve somjazámo nákuchárka;n siem vám od pána za kúš ok pálenky, ebyst vrajdobrevarovali.“ Na tato slova šel jeden z hlída otev íti a do konírny se vtáhla velká shrbená enskápostava,nesoucvruce velkýd bán,kterývkonírn postavila. „Len za pohárik im daj, Zuza, vraj, rozkázal pán, ale som sa nazdala, e vámajviacdobrepadne.Ve javiem, ke lovekmusícelúnochoreby ,u sa to zíd . No hla, tu je za hodný erpák.“ - Tak šeptajíc podala šafá i d bán,atenserádnapil. „Eh prisámdušu dobrá,“ pochutnával si šafá po notném doušku, podávaje druhým. „No ale e min zadriemajt .“ „Eh osamát bá ,ve st traja;a i by sa smel opová i ten loptoš sem prís ?-Lenpite;u i,vraj,kýmtiplú i, hovoril naveky muoj nebohý starý otec-Pánbuohdajmuve núslávu.Eh boltostato ný lovekaskúsilsveta.“ „Eh, ve som ho znal!“ p isv d il šafá a zase vzal d bán a nachýlil a Zuza kucha ka vypravovala o svém otci,coonvševid lav d l,ašafá pil a hlída i pili a nemohli si dosti vynachváliti dobrou pálenku. Zuza je napomínala, aby jen pili, a ustavi n pospíchala, a p ece s místa se nehýbala. - Kone n zpozorovala, e jsou hlída i na mol opilí a e za ínají spáti, i ekala ješt , - a hodn tvrd usnuli. Jak vid la, e tvrd sp jí, vyšla zkonírny,p ineslatrlici7atupostavila na místo kon . Šafá e polo ila pod ni, jednohohlída epodep elakjednomu, druhéhokdruhémukonci,dalajimdo ruky po víchu slámy, pak tiše z konírnyvyšlaakrásnéhokon ssebou odvedla. asn ráno, sotva se rozb eskovati po alo,pánji vstal,abysepodívaldo konírny,zdali ele hlídá.Všudebylo ticho;vdomn ní, ejevševpo ádku, vešel do konírny, ale jakt ustrnul, vida tam místo krásného kon d ev noutrdliciap iníspícíhlída e.Navzdor zlosti obdivoval ale chytrost Ondrovu a myslil si, e mu ješt n co ulo í. - Ráno Ondra kon mu sám p ivedl a vypravoval mu, jak ho byl dostal. - Pán dávaje mu slíbených sto zlatých, pravil: „Po uj, ke ty dnes v nocivezmešmojejpan jzlatýprst s prsta, dám ti k týmto ešt sto zlatých, ke nie, dáš ty mn sto zlatých; i sa natopodberieš?“ „Nu veru sa na to podberiem“ svolil Ondra a ze zámku odešel. Pán ale netrp liv noci o ekával. — Ve er všeckosámprohlídl,ka dýkout,apak šelkpanísvélehnouti.Jizbuuzav el,a ne lehli, ješt se podíval, má-li paní prstennaprst .Ulehli;alepánusnouti nemohl, byl zv dav, jaké chytrosti Ondra pou ívati bude; e by ale vyhrátimohl,tomunamyslnep išlo, v dy le ela paní vedle n ho, prsten m la na prst a všude bylo pozamykáno. Kdy takto bd na lo i le el, na ka dé hnutí pozorliv, slyšel u okna šust ní;obrátíserychlekoknuavidív okn hlavu, jako by cht la do jizby nahlí eti.„Eh,ve tijadám,“ eklsiv duchu pán, tiše vstal s lo e, uchopil valašku, rychle okno rozev el a bác valaškouchlapovidohlavy, esejako špalekdol zvrátil. „Jaj,mu u,u sityhozabil!“zvolala paní,probravšisezespaní. „Veru sa nehýbe!“ pravil pán, dol sedívaje.Uoknabyl eb íkp istavena pod ním le el dole chlap; le el tam jakodrúk,anisenehýbal.Kdy zeman vid l, e se ani nehýbá, dostal strach, aby snad p ece nebyl zabitý; i ekl to paní, e se jde na dol podívati, a hned také ze dve í pospíchal. - Sotva byl venku, slyšela paní, e se zase vrací;ip istoupilkjejímulo iašeptal jí:„Dajmn radšejtenprst ,kebyten loptošprecaprišol,abytihonevzal!“Panímuprstendalaaonzaseodešel. Za chvíli p išel pán nazp t a vypravuje paní, e ten chlap nebyl lov k,jendošekslam nýp istrojenýa jemu na klam od Ondry na eb ík vystr ený. - „Ale m a neoklame,“ dodal, a p istoupna k paninu lo i, praviljí:„No emidajtenprst ,keby precatenbolvanprišol,abysihotyna prst n mala!“ „Ej ve som ti ho ja dala - len pred chví ou!“ - jistila paní. - Z stal pán omámen státi; byl ji zase oklamán, ne senadál. Ráno Ondra pánovi prsten p inesl a pánmudaldv st zlatých. „No veru si ty chytrý chlap, no ale sa ešt s tvojou chytros ou na kus preuká ,“ povídal mu pán; „ke ty dnes v noci ukradneš mojmu správcovi kuchárku a do zámku dovedieš,dámtivtedytristozlatých.“ „Eh, nielen kuchárku, ale i správcu vám privediem!“ - ekl Ondra se smíchem pánovi a vesele dom se vrátil. - P išel dom , šel k potoku, nachytal si rak , a kdy se hodn setm lo, ustrojil se za and la, vzal raky, nalepil jim na ocásky sví i ky a šel do správcova stavení; tam je rozsvítil a raky po stavení rozpustil. Raci se rozlezli, kde jen mohli, a byla plna jizba sv tla. To probudilo kucha ku, a vidouc ty pohybující se sv týlka,nev d la,kdesedítioddivu. Vtomzjevilsep edníand lapraviljí: „Pripravsa,idempreteba,puojd šso mnou do n ba!“ - Kucha ka tomu ihned v ila a pranic se nedivila, bylat veliká modlá ka, a proto se v dy za lepší jiných lidí dr ela, za svatou, - a t od ní s krají kami neb hali. - Pan správec se tomu podivil, e má p ijíti jeho kucha ka za iva do nebe; - to se i jemu líbilo. Prosil tedy and la, aby i jeho s sebou vzal, e on bez ní na sv t z stati nem e.Isvoliland l,abyšelssebou donebeisprávec.Kdy vyšlizdomu, p ehodil Ondra p es n plachtu, nalo iljenatrataravezljekzámku.I vzdychali a kroutili sebou, nebo jim hlavy jen tak odskakovaly, jak s nimi Ondra po špatné cest ují d l, on ale na jejich vzdychání v dy jen odpovídal, „ e je do nebe cesta kamenitá“. Zeman byl vzh ru, ekal, zdali Ondra i t etí pokus vyvede, a hle, tu zarachotítraka vsíniaOndrastrkáse do dve í s velikým batohem, z n ho se vysypali pan správec a kucha ka. Zeman vida je, smál se, a se za boky chytal, oni ale vidouce se v nebi, jakého se nenadali, zastyd li se a rychleutekli. Pán vyplatil Ondrovi t i sta zlatých, cosichytrostísvojívyd lal,aonvesel dom sevrátilkotci,sním napotom poctiv se ivil; chytrých kousk prý aleješt n kolikvyvedl. OT ECH ZHAVRAN LÝCH BRAT ÍCH* Byla jedna chudobná matka a mela t i syny a jedno mali ké d v átko; chlapci byli ji hodní výrostkové, ale d v átko bylo ješt mali ké, ani neb halo,aninemluvilo.Zatonad lali chlapci více k iku; byli svéhlaví a rozpustilí,jak oby ejn chlapcibývají, matka nesta ila jejich p e rozsuzovati a nesta ila pozor na n dávati. Kde jaká škoda, kde jaký k ik se strhl, zajisté její chlapci p i tom byli; jestli pak je z domu pustiti necht la, d m div e vzh ru nohama neobrátili, takovécapartytropili.Aniradysiu s nimi nev d la. - Jednou pekla chléb; její t i synkové ustavi n za ní lezli, hn vali ji, za sukni ji tahajíce, aby jim u dala toho chleba. Ji ji všecka trp livost pomíjela; íkala jim, e dostanou, a bude upe en, ale to bylo tak, jako kdy hrách na st nu hází, oni p ece škemrat nep estali a p itom sepralijedensdruhýmapodnohama se jí pletli. - Nev douc ji , co s nimi po íti, vyškrábla z dí e kus t sta, rozválela je, jen tak p ed ohn m v horkém popeli napochytro upekla, a upe enou tu posušku na t i díly roztrhnouc, hodila ji t m chlapc m, kouc všecka rozhn vána: „Tu ho mát ,bodajst sazhavran li!“-Sotva taslovado ekla,chlapciseprom niliv havranyavendve miulet li. Jak to matka vid la, p ešel ji všecek hn virozplakalaseplá emusedavým a lomila rukama nad nešt stím svých syn , je jim t kým svým zaklením zp sobila. - Srdce její za ala lítost a bolesthrýztianebylodne,abynebyla synysvojeoplakávala. Léta p ešly, a o synech ani vidu ani slychu.-Vdom bylosiceticho,alev duši mat in byl v ný nepokoj a zármutek. -Mezitím vyrostlo malé d v átko, stala se z ní hodná dívka, krásná, ut šená, bílá jako labu , ervená jako r e, e jí daleko nebylo rovné.Bylaveselá-kdeseobrátila,vše se usmívalo, byla milá - kam p išla, rádijivid li,bylaipracovitá,mat ina to pravá ruka. - A e d v e tak spokojené a milé bylo a matku milovalo,ukrývalatatop ednísv j al nechtíc,abysedov d la, ekdyjakých bratr vm la. Ne d v eti to mnohdy napadlo, pro ona bratra nemá, kde to jich dru kyjejíipovícemají.-Ptalasena to jedenkráte matky, ale ta si vzdychla, rozplakala se, ale odpov di nedala. - Ptala se jiných lidí a ti pov d lijí, em labratryt i, eseale jedenkráteztratiliaodtédoby enení onichpamátky. Jaktod v eslyšelo,b elokmatce. „Ach mamka moja, povídá, „ udia povedajú, e som mala troch bratou; povedzt e mi, kd sa pod li?“ „Diouka moja, tí išli svetom!“ odpov d lamatkaaslzejipolily. „Nu , a na o e šli svetom? Kde e odišli a kedy? - i sa viacej n vrá a? Ved emiu lenpovedzte, oiakosas nimistalo?“ „Ach nu , diouka moja, o a ako sa s nimi stalo?“ - vzdychla matka a tu teprvvyrozpráv lad v etivšecko,jací byliakterakjichvhn vuzaklela,aby zhavranili, a e budou muset sv tem lítati,dokudjichnevysvobodí,kdojim pokrvinejbli ší. „Uspokojt sa, drahá máti,“ pravila dceramatce,„najbli šiarodinasomja. Ja puojd m, máti moja. puojd m, vyh adám ich a vyslobodím, trebárs bymitoak a kopadlo.“ „Ach diouka moja, n stroj e sa tak, n stroj, lebo sa nadarmo strojíš. Ve ích ty nenajdeš, o ko ko krajín pochodíš. Pánboh vie, kd tí lietajú. Nu a m a i by si ba staré dni tak zanahala,bezvšetkejochrany?“ „N banujt , máti, e vás zanahám. Mn je súd nuo bratou mojich vyslobodi a ja ich vyh ada a vyslobodi musím, co by hn v sedemdesiatej krajin lietali,“ odpov d la dcera matce a nedala se odmluviti, nedala, a kone n matka dost nerada p ivolila a po n kolika dnech na cestu ji vypravila, napekouc jídobrýchpostruhník v. D v e si postruhníky svázalo do batošku, ustrojilo se do nových šat , batošek p ehodila si na h bet, rozlou ilaseodmatkyašlavejménu bo ím,kamjio ivedlyanohynesly. Šla dlouho horami, dolinami, pustýmicestami,acozdomuvyšla,s lov kem se nepotkala. - I p ijde tu ona kone n k M sí kové mate i. „Pánboh daj š astia, pani matka,“ poklonilasejípocestná. „Pánboh daj, diouka moja, aj tebe,“ odpov d lajídomácí,„nu kde esisa ty tu vybehala, ve tu neslyša ani ptá íka, ani toho vrábika, nie e by to lovie ika.“ „Ach, nu , kde e som sa vybehala! Prišla som sa vás spýta , i by st mi da poveda nevedeli o troch havranoch, mojich zakliatych bratoch.“ - „O troch havranoch, tvojichzakliatychbratochtija,diouka moja, poveda neviem, ale do kaj, kým muoj syn domou p íd , adaj on bud vedie .Medzitým,abysidákzle n schodila, skry sa tuto pod koryto, ale e sa ani nepohni, lebo by a muoholajzes ,keby avid l.“-D v e vtáhlosepodkorytoased latamtiše, aninehlesla. Po n jaké chvíli M síc dom se vrátil, ale jak dovnit vstoupil, hned zvolal na matku: „Mamo fi, love ina tusmrdí,sems ou,nachjuzjem!“ „Ach, kde e by sa ti tu love ina vzala, ve znáš, e k nám nikdo nechodí, to sa ti len tak vidí, e si cez noc tuho svietil. Na, tu máš ve eru, najedzsaapotomsioddýchni,lebosi sadokonal.“ M síc mat inými slovy uspokojen, sedlajedl.Jaksenajedl,za ald ímati; - aby ím d íve zaspal, matka mu v hlav iskala. Zad ímnul - a tu ho matka trochu za vlasy zakrákala. „Mamo,“ probudil se rozmrzen, „ o ma tak kvá et ?“ -A matka mu odpov d la: „Bola som sama kus zadriemala a tu sa mi snilo, e sa dakdo spytoval, i si troch zhavran lýchbratounevid l?“ „Ej, ozaj e vid l, ale Slunce lepšie vidí,toíchmuo eskuorvypá i .“ „No e no, ve e len spi,“ uchlácholilahomatka. Kdy se M sí ek vyspal, šel zase do cesty a matka radila krásné pocestné: „Diouka moja, tu sa n dopýtaš, ale cho sbohom alej, touto dolinou, popri tom potoku, tam najdeš Slnie kovú matku, adaj ti jej syn da poradí.“ Šlo d v e onou dolinou, bloudilo lesem velmi dlouho, a se p ece jen k Sluncovémate idostalo. „Pánboh daj š astia,“ poklonila se jí pocestná. - „Pánboh daj, diouka moja, aj tebe! Nu , kde e si sa tu vybehala, ve tu neslyša ani ptá íka, ani vrábika,nie ebyto lovie ika?“ „Ach nu , drahá pani matka! Prišla somsavášhosynaspýta , ibymida nev d l poveda o troch havranoch, mojíchzakliatychbratoch.“ „O troch havranoch, tvojich zakliatychbratoch ibud vedie ,tija poveda n muo em,alesahospýtam. Medzitým, aby si dáko zle nepochodila, skry sa tuto pod koryto, lebo by a muohol aj zes , keby a vid l.“-„Achpanimatka,ved esau len zmilujte nado mnou, skryt ma dakd ,kd bybolabezpe ná.“-Matka jiskrylapodkoryto.-Sotva ejiskryla, prišloSlunceahnednamatkuvolalo: „Mamo, love inasmrdí,dajtejusem, nachjuzjem!“ „Ach syn muoj, kde e by sa ti sem lovekdostal,tosatilentakvidí, osi tuho svietil cez d . Tu máš ve eru, najedz sa a ahni, lebo si sa dokonal.“ Slunce dalo se mat inými slovy uspokojiti,najedloseapochvíliza alo d ímati.Aby ímd ívezaspalo,matka mu v hlav iskala; jak za alo spáti, zakrákala ho matka za vlasy. I probudilo se a rozmrzeno obo ilo se na matku: „Ej mamo, o ma tak kvá et ?“ „Ve som a ja nechcela, ale som bolaijazadriemalaatusamisnilo, e sa dakdo spýtal, i si troch zhavran lýchbratounevidel?“„Kde e by som ich vid l, ve ja do ka dého kúta n svietim; ale Vetrík, ten všetko predúcha, ten bud o nich skuor vedie .“ - Vtom zase Slunce usnulo a spaloa kránu. Ráno vydalo se na cestu; jak odešlo, matkavzbudilapocestnouapravilají: „Diouka moja, muoj syn nevedel ni poveda , ale sa ti kázal u Vetríka ohlási , etenbud vedie .Cho teda k n mu - i vidíš, za týmto vrchom býva.“ -Matka Slunce d v eti cestu p kn ukázala, vyprovodila ji a d v e zase p es doly a lesy k V trové matce pospíchalo, a se k ní naostatek dostalo. „Pánboh daj š astia, pani matka!“ poklonilasepocestná. „Pánbohdaj,dioukamoja,ajtebe!“d kovala se jí V trova matka. „Vítaj! Kde e si sa tu vybehala, ve tu neslyša aniptá ika,anitohovrábika, nie ebyto lovie ika.“ „Nu prišla som sa vášho syna spýta , i nechyroval dakd o troch havranoch, mojich zakliatych bratoch?“ „O troch havranoch, tvojich zakliatychbratoch?-Dobre,spýtamsa ho, ke domou p íd , adaj e bud vedie .Ale o e s tebou urobi , - aby sidákozlenepochodila,muoholby a ajzes ,ke príde.“ „Ve e ma u len, moja drahá pani matka, dáko zachrá te, kd by ma n dopá il,“-prosilapocestná. I „skryla ji matka V trova pod koryto a p ikázala, aby se ani nepohnula. V t ík p išel dom všecek vydýchaný; - jak dom p ifu el, volal na matku: „Mamo, mamo, love ina smrdí,semju,nachjuzjem!“ Matkakn mup isko ila,ap kn se kn mumajíc,pravila:„Ach love ina, kde e by sa ti tu vzala, to a len tá udská duchota zará a, o si velmi tuhodúchal.Tumášve eru, osomti prihotovila, najedz sa a potom si ahni, aby si si oddýchol.“ - Po t ch slovích p edlo ila mu upe eného vola aokovvínaaV t íkseupokojil.Kdy se byl najedl a napil, pobídla ho matka, aby si lehl: „Dokonal si sa, synok, po , ahni si, poiskám ti kus, chutnejšie zaspíš.“ - ískala mu, iskala, akdy zad ímnul,potáhlahozavlasy. V t ík, z d ímoty se protrhnuv, zle se na matku obo il, e ho škube. „No len e sa utíš,“ ekla mu matka, „ve som bola i ja zadriemala a tu sa mi snívalo, e sa dakdo spytuval, i si trochzhavran lýchbratouvid l?“ „Ba vid l som ich, na Sklenenom zámku bývajú, tam ich ka dý d vidím obletuva ,“ zabru el V t ík, obrátilsenadruhýbokaspaldále. Kdy se vyspal, odešel zase dúcha po sv t . Matka jeho zvolala pocestnou zpod koryta a takto jí pravila: „Diouka moja, ty si sa na velkuo podobrala. Tvojí bratia sú na Sklenenom zámku a Sklen ný zámok je hentam za tými horami. Ale neviem,akosatyna dostaneš.Noale do kaj, upe iem ti jedného ptá ika, toho cestou zješ, ale e si koštialiky z n ho dobre poodkladaj. - Ke prídeš pod zámok, z tých koštialikou si urobíšrebríkapo omvyjdešhoreku tvojímbratom.“ Pocestná se za dobrou radu p kn pod kovala, a kdy se ptá ek upekl, vzalasihoašladále.Šlaop thustým lesem, pustými cestami, kudy jí byla V t íkova matka ukázala, a cestou okusovala kosti ky z ptá ka a pak je dozáponkyukládala.Podlouhéch zi p išla kone n na Sklen ný zámek. - Zámek ten byl velký, krásný, byl hladký a pr hledný jako oko. Cesty nebylo na ádné, pocestná by se na nebyla nikdy dostala, kdyby nebylo kosti ek. Ty ona p ed sebou kladla, jednu nad druhou, a tak po nich nahoru vylezla, jako po eb íku, a oknemsedostalaš astn dozámku. Vkro ivši do krásné sv tnice, vid la stát uprost ed pokrytý st l a na stole pro t i osoby p ipraveno. - „To je ve era mojích bratou,“ pravila sama sob ,„u n zadlhomusiaprís !“I p ikro ila k jednomu talí i, trochu z n ho odjedla a potom skryla se pod postel. Za chvíli bylo slyšeti šum k ídel, na okno sedli t i havrani, ale v tom okam ení, jak na okno sedli, stali se z nich p kní t i mládenci, kte í do sv tniceposkákaliazast lseposadili. Jaksedli,zvrtlysevšemtalí e.„Hop!“ praví nejstarší, „tu musí by dakdo z našej rodiny; a mn aj z polieuky dakdoodjedol!“ „Ale oby to tam, pletky, kde e by sa ti tu vzal,“ - pravili mu brat í a pokojn pustili se do jídla jako jindy. Nejstarší se sice ješt dlouho p el, e musí n kdo v zámku býti, strojil se také, e se po ve e i podívá, ale po ve e i se mu cht lo spát a ráno zapomn laposnídanísbratryodlet l. D v e z stalo po celý den ukryto; kdy se k ve eru blí ilo, stál tu náhle st l pokrytý a na n m pro t i osoby p ipraveno bylo. I p istoupla k stolu, ujedlatrochuzjednohotalí eatrochu vínaupilazpoháru,paksezasevtáhla pod postel. Za chvíli bylo slyšeti t epetání k ídel, brat í se vrátili, sedli naokno,avmládenceseprom nivše, do sv tnice poskákali a za st l posedali.-Jakoprvníden,takidruhý den se jim talí e zvrtly. „Eh,“ povídá st ední bratr, „preca si ty, brat, v era darmo nehovoril, e tu dakdo z našej rodiny by musí. A a a, ve mi aj z polieuky a vína chybí. Nach sa len najem,ve hovynajd m,kd jeakdo je.“ - Nejmladší mu to vymlouval, ale onsitonedalvymluvitiastrojilse, e p jde po ve e i po zámku hledati. — Alepove e ibylumdlen,lehlausnul a ráno asn odlet li, ani si nevzpomn li. T etí ve er sestra zase z jednohotalí eodjedla,zpoháruodpila apojednépostelisepoválela. Kdy se brat í vrátili a k stolu zasedli, op t se jim talí e zvrtly. „Ej,“ povídá nejmladší, „u to preca musí by da o vo veci. Tie taniere sa ka dý ve er zvrtnú a u teraz mn chybí aj polieuka,ajvíno.Ve hojavyh adám, ke st vy naveky zabudli.“ - I sko il od stolu, schytil me , a vtom vid l poválenou postel. „Aj postel mi je pová aná!“-zvolalaza alposv tnici hledati a me em do ka dého kouta píchati. - I pod lo e se díval; a tu hle, pod svým lo em vid l ukryté krásné d v e.„Aha,tusi,“vzk ikl,„po von, po , nach vidíme, i si dobruo, i zluo!“ - „Ach dobruo, dobruo, ve som ja vaša sestra; prišla som vás vyslobodi !“ pravila jim, vylézajíc ze svéhoúkrytu. Brat í poznavše ji, m li velikou radost; i t šili se s ní, posadili mezi sebe, a musela jim povídati o matce a onijízaserozpráv liosvém ivobytía ona jim o své cest . - Kone n pravila jim:„Ke somsau a semzakonalaa to ko vystála, no e mi povedzte, ako vás mám z tohoto vášho zaklia a vyslobodi ?“-“Jajsestranaša,“ozvali se brat i, „ o ti to aj povieme, to ty nevyvedieš, lebo ten, kdo nás má vyslobodi , n smie za sedem rokou, sedem mesiacou, sedem tý d ou, sedem dní a sedem hodin ani slova prehovori . Ak len slovo prere ie, všetkoni nestojíamynave néveky zostanemezakliati.“ „ a kojeto, a ko,“vzdychlasestra, „aleporu enoPánuBohu,jasainato vezmem, ke som sa raz zakonala, a n puojd m dotedy domou, kým vás n vyslobodím.“ Kdy brat í takovýto pevný úmysl sest inslyšeli,v lijejínecht lizlomiti. Aby tedy slib sv j leh eji vykonati mohla,vyhledalijívlesedutýstromk obývání, aby se ádným mluviti nemusela. Sedla si tedy do toho stromu, zatarasila se, aby ji nikdo nevid l,abrat íjídlemjizaopat ovali. - Dlouho, velmi dlouho v tom strom sed la, a nikdy loví ka nevid la. Jednou ale jel lesem mladý král té zem a cesta ho vedla práv okolo toho stromu, kde sestra sed la. Jel ty miko mi,jakobyhovítrnesl,atu najednou, jak ke stromu p ijí dí, kon jakobysebylizasekli-anedejbo e,s místa pohnouti se necht li. Bili jich; frkali, hrabali, vzpínali se, ale od stromu se ivou mocí dále pohnouti necht li.Tusko ímladýkrálsvozua jde ke stromu. „U ja to,“ povídá, „musímprezrie avypá i , ojetoza strom, e sa pri om moje kon tak duria!“ - Prohlí í ho, prohlí í, odhrne húštinu, jí byl zatarasen, dívá se dovnit stromu, a tu hle — vidí krásnou, ut šenou tvá enskou. - I prosí ji, aby vyšla k n mu ven, a pomohl jí ze stromu vylézti. Hábo ky její byly ji velmi chatrné, ale byla v nichp ecetakkrásná, esekrálvšecek do ní zahled l a si umínil za enu ji vzíti.Kdy sejíptal,odkudje,kdoje, jak se do toho stromu dostala, ani sloví ka neodpov d la, a na všechny jehootázkyledahlavoupokývalaneb zakroutila.Kone n ptalsejí,zdaliby necht la s ním jeti do jeho zámku, a ona stydliv o i sklopivši, pokr ila ramenem. Tu si ji radostn pojmul do náru í,dovozusijiodneslanap kný zámek vezl, v té jisté nad ji, e bude mluviti,jaksejentrochuosm lí. Kdy dozámkup ijeli,daljikráldo krásných šat obléci; oble ena v krásných šatech byla ješt krásn jší. Odtoho asusejenv dyokoloním l, snísebavilat šil,aleonanavšechny jeho otázky jen znameními odpovídala, a kdy ji prosil, aby promluvila, lahodn se na podívala, ramenypokr íc.Ivid l, ejen má.— To však lásce jeho nep eká elo, a kone n ud lal, co si byl z po átku umínil. Dal p istrojiti velkou hostinu, sezval si hosti a slavila se nádherná svatba. Ani p i sobáši nev sta nepromluvila, jen pokynutím hlavy svolenínajevodávala. Od té doby byli tedy svoji a ili š astn , navzdor tomu, e královna nikdyslovanepromluvila.-Ne št stí totodlouhéhotrvánínem lo.Spiklise proti králi nep átelé a on musel táhnouti do boje a krásnou svou enu doma nechati. I dal ji do ochrany jedné bab , která na zámku bývala, a potom bolestn s ní se roz ehnav, odejeldoboje. Ta baba m la také jednu dceru, ošklivou,onajialep ececht lakrálovi namluviti; kdy si ale král krásnou svoji n mou nev stu z lesa p ivedl, všechna nad je jí zmehla. Rozhn vala se na krále, ale více ješt na královnu, a kterak si hn v na ní vylíti, byla jediná její myšlénka. Tuto sejínaskytlap íle itost;stav lasekní sice, jako by ji po samé nohy snísti cht la, ale to byly všecko jen plané e i, a pod berán í ko í íhal vlk. — Královna byla samodruhá, kdy král do boje šel; zanedlouho po jeho odjezdu p išla do polohu a m la krásného chlapce se zlatými vlasy a s hv zdi kou na ele. Toho ut šeného chlapce jí ale baba ukradla a místo n ho št n jí podlo ila. S krásným chlapcem b ela k oknu, chtíc ho do vodyhoditi,vtomalelet lokolookna havran,ababahodilahozahavranem, volajíc: „Na si ho, havran, na!“ - a havran chlapce uchytil a b hvíkam s nímlet l. Zlostná macecha hned po celém m st roznesla, e královna št n porodila, a i samému králi novinu tu psala. Král se, pravda, nad takovouto neo ekávanou zprávou zarmoutil, proto však enu svoji nep estal milovat. Odepsal, e se všelicos ve sv t p ihodí a e aby jen to št n dob e opatrovali, dokud by on se nevrátil. Kdy se vrátil, našel místo syna št n a zarmoucenou nad tím královnu; ráda by se byla z toho podez ení o istila, a nemohla. Proto p ece ale ml ela a král miloval ji jako p edtím.-Zanedlouhomuselkrálzase dobojeakrálovnukporoduseblí ící pod ochranou zlostné baby op t nechati musel. Co se stalo? - Stalo se to, e baba krásného chlapce se zlatými vlásky a hv zdi kou na ele oknem ven mimo letícímu havranu hodilaapaníšt n podhodila.-Potom roznesla op t po m st novinu, e královnašt n porodila,atoté královi psala. — Ovšem e to krále velmi trápilo,aleprotosep ecenakrálovnu nehn val,akdy dom sevrátil,takji milovaljakojindy,ani esermoutí,jí ukázal, vida, jak i ona ustavi n smutnájest. Musel král pot etíkráte do vojny. I opustil královnu op t samodruhou, a nemaje podez ení v babu, královnu jí doochranyodevzdal.Pot etíporodila královna d v átko se zlatými vlásky a hv zdi kou na ele. - Baba podhodila jí ale kot a krásné d v átko hodila oknem ven mimoletícímu havranu. Potom roznesla hned novinu, e královna ma e (ko ku) porodila, a králi to odepsala. - Tu ji král nemohl se hn vu zdr eti. „ alej to trpe n bud m.Aninevravíamestod tími potvoryrodíahibam adoposmechu predsvetomuvedie!“-Umínilsi, eji dázmarniti. Kdy sezvojnyvrátil,necht ljiani u vid ti a odsoudil ji, aby odpravená byla. - Ona, n bo iatko, aby bratry svojevysvobodilaanav né asyaby ztraceni nebyli, rad ji trp la, ani sloví ko k své obran nepromluvila, jen oko její se prosebn k králi obracelo, ale ten se pohledu jejímu vyhýbal. Vyvedli ji tedy do pole a mno ství lidusešlosenapodívanou;m li také na ni zlost, za n jakou bohaprázdnou osobu ji dr íce. Ji strojil se kat, e jí hlavusetne,vtomkdesevezme,tuse vezme, letí havran a zdaleka k i í: „Hop kat , stoj!“ — Kat zadr í a havran polo í mu k nohoum chlape ka se zlatými vlásky a zlatou hv zdi kou na ele ka: „Tu máš tohoto peknieho chlapca, zabávaj sa s ním!“ - Potom uletí a kat i lidé i král dívají se na chlapce, a si zase kat vzpomenenasvojipráci.-Alesotva e ke královn p istoupil, letí druhý havran, zdaleka volaje: „Hop kat , stoj,“ a i ten polo í p ed n ho ut šeného chlapce se zlatými vlásky a zlatouhv zdi kouna ele, kamu,aby si s ním hrál. A kat se s pot šením díval na chlapce, i král, i ostatní lidé, a sikatvzpomn lnasvojipráci. Ji me nap ahoval a o málo, e by byl královnu odpravil, která vše vidouc promluviti nesm la, tu najednou letí t etí havran a nese roztomilé d v átko zlatovlasé s hv zdouna ele.„Hopkat ,stoj!“volá zdaleka, a slítnuv dol , polo il d v átko p ed královnu ka: „A teraz, sestra,vrav!“ V té chvíli sedm rok , sedm m síc , sedmtýhodn ,sedmdníasedmhodin minulo, co královna svobod ní bratr od kletby zapo ala, - a v té chvíli se prom nili t i havrani v krásné mládence a padli sest e kolem hrdla, d kujícejízavysvobozeni. „U som si bratou vyslobodila,“ promluvila královna, - „u ti teraz, najmilší muoj, rozpoviem, pre o som nehovorilaaako aje ibabaoklamala, podhadzujúc mn št a a ma a mesto krásnychd tí,ktoriesomjaporodilaa ktorieonavonoblokomvyhádzala.“-I vyrozprávala vše králi od po átku a do konce a brat í jí zase pov d li, e oni d ti její, kdy je baba ven vyhazovala,pochytalianaSklen ném zámku opatrovali a nyní e je sest e p inesli. Králepolévalyslzelítostiaradostia pokorn prosil enu svoji, aby mu hn v jeho a ukrutnost proti ní odpustila, e zklamán nemilosrdn s ní nakládal. - Ona mu mileráda odpustila a na všecko trápení zapomn la; v dy m la svoje krásné d ti,svojebratryimiléhomu ezase. Králdalvelikouhostinup istrojitia mnoho panstva na ni pozval. P ed hostinoudr elalesúdnadje ibabou,a kdy host m p edlo il otázku, co by zaslou il takový lov k, který cht l tyry lidi zmarnit, tu všickni usoudili, e by se takový lov k m l zabedniti dosuduasvysokéhovrchuspustitido propasti. - Takovýto soud byl i také nabab zlomyslnévykonán.-Odtoho asu il král se svojí krásnou enou a d tmi spokojen a š astn ; ti t i brat í jelipotomprostaroumatku,p ivedliji na král v rozkaz do královského domu a všechn m se dob e vedlo do smrti. V jednom variantu této pohádky vypravuje se takto: Kdy sestra z domuodešla,bratrysvojevysvoboditi, p išla do lesa a potkala sta e ka. Pozdravila ho p ív tiv , a kdy se jí ptal, kam jde, všecko mu vyrozpráv la, ptajíc se ho na radu. Sta e ek ekl jí, e jsou její brat i na Sklen némzámku,adaljíradu,abya ku Sklen nému zámku dojde, knoflí ky od ko íšku si utrhala a p ed sebe kladla, e se jí z nich ud lají sch dky, po kterých se nahoru dostane.(Tensta e ekbyland l,který m l ty bratry pod ochranou.) - Sestra dostala se š astn do Sklen ného zámku,našlatampokrytýst l,jídlana n m a postele popopravené. Ujedla jednomupolívky,druhémuupilavína, t etímu postel pocuchala. Brat i p išli, poznali, e tam n kdo byl, hledali a našli sestru. - Ona si umíní, e jich vysvobodí, a v le jí neodpadne, ani kdy jí brat í eknou, e nesmí sedm let,sedmm síc ,sedmtýhodn ,sedm dní a sedm hodin ani jediné slovo promluviti. - Jde do lesa pro leh í zadr eníslibuatambydlívestromua ko ínkamise ivic.Králp ijdedotoho lesa na polova ku, najde ji, vezme s sebounasv jzámekatakjimiluje, e sijikone n za enuvezme.Natomá zlost jedna je ibaba, která v zámku bydlíasvojiškaredoudcerukrálidáti mínila.Uvrhnevelkouzáš namladou královnu, a kdy král do vojny jíti musí a královna zatím do polohu p ijde,podlo íjípsí kaakrálipíše, e ho královna porodila. Dít za ezané v jedné v i ukryla. Tak se to stane po t ikráte. Po dvakráte to král odpustí královn ,pon vad jivelmirádmá,po t etí ká e, aby ji ze zámku vyhnali. Vyhnalijiaonašlazasedoonoholesa a tam ila jako p edtím od ko ínk . Po n jakém ase tam král zase lovil a našelji.P ipohledunanicítilvelikou lítost a milost k ní a za al ji odprošovati,avtéchvíliminulopráv on ch ur itých sedm rok , sedm m síc , sedm týhodn , sedm dní a sedm hodin ur eného ml ení. Brat í byli vysvobozeni a ona sm la promluviti. I za ala tedy králi všecko vypravovati, jak a co se stalo, e je ibaba krásné její d ti za ezala, e ona si jich ale zase vzk ísí jistou bylinkou, kterou jí had jeden p inesl. —Všeckotrápeníseobrátilovradost. Zloubabudalkrálusmrtitapotom ili ji š astn dosmrti.Vysvobozeníbrat i nabravše si ze Sklen ného zámku hodn bohatství, k své matce se navrátili a state n se ivili. Podobná t mje eská:Osedmikrkavcích. ODVANÁCTI M SÍ KÁCH Byla jedna matka a m la dv dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyn . Svojivelicemilovala,alenapastorkyni ani hled ti nemohla, jedin proto, e bylaMaruškakrásn jšíne jejíHolena. - Dobrá Maruška neznala svoji krásu, nemohla si pomysliti, kterak to je, e se máte tak velmi na ni hn vá, kdykoli na ni pohlédne. Všecku práci sama pod lati musela: poklízela v chy i, va ila, prala, šila, p edla, tkala, trávu nosila i kravi ku samotinká obstarávati musela. Holena se jen strojila a na zasíní si hov la. Ne Maruška všecko ráda pracovala, byla trp livá, snášíc láni, h ešení sest ino i mat inojakoberánek. Nebylo to však nic platno, ony byly denodednehorší,atojedin proto, e se Maruška stávala ím dále tím krásn jšíaHolenaškared jší. I pomyslila matka: „Na o e by mn to bolo, abych si ja nechávala peknú pastorky uvdome;ke príduchlapci na oh ady, za úbia si Marušu a n budú chce úbi Holenu.“ - Od toho okam ení hled ly macecha i dcera její, jak by se ubohé Marušky zprostily;hlademjimo ily,bilyji,ne ona trp la a p i tom všem stávala se den ode dne krásn jší. Takových utrpení si na ni vymyslily, e by state nému lov ku ani na um nep išly. Jednoho dne, bylo to v polovici ledna, zacht lo se Holen v n fialek. „Choj,Maruša,donesiešmn zhory kyticu fialiek, chcem ich ma za pásom,abysommohlaknim icha ,“ -rozkázalasest e. „Jaj bo e, sestro milená, o e ti to prišlo na um; i to kdo slýchal, aby rostly pod snehom fialky?“ - pravila ubohádívka. „Ty švandro, ty gry o, ty, o e máš vrave , ke ti ja rozká em? - Chytro choj, a jak n don sieš z hory fialiek, zabijem a!“ - zahrozila jí Holena. Macecha ale Marušku uchopila, vystr ila ze dve í a dvé e za ní pevn zav ela. - D v e šlo ho ce pla íc do hory. — Sn hu le elo vysoko, nikde nebylostopy.D v ebloudilo,bloudilo dlouho; hlad ji mo il, zima ní t ásla, prosila Pána Boha, aby ji rad ji vzal z toho sv ta. - Tu zhlédne zpozdálí sv tlo. Jde po zá i, i p ijde a na vrch hory.-Navrchuhoryho ívelikávatra (ohe ) a okolo vatry le í dvanácte kamen ; na t ch kamenech sedí dvanáctemu .-T ijsoub lovousí,t i jsoumladšíjich,t iješt mladší,atit i nejmladšíjsounejkrásn jší.Nemluvili, jen tiše sed li a do ohn pohlí eli. T ch dvanácte mu bylo dvanácte m síc .Velkýse en(leden)sed lhore, tenm lvlasyivousybíléjakosníhav rucedr elbatyk(kyj). Maruška se ulekla; z stala chvíli v udivení státi, pak ale osm livši se p istoupila blí e, prosíc: „Dobrí ludie bo í, dajt sa mi zohria pri vatre, zimam atriase.“ Velký se en pokývna hlavou, otázal se d v ete: „Na o e si prišla, diouka moja, o tu h adáš?“ - „Id m na fialky“-odpov d laMaruška. „Nie je as chodi na fialky, ve je sn h!“- eklVelkýse en. „Ej, ve ja viem, ale mi sestra Holena a macocha p ikázaly donies fialiek z hory. Ke ích n don siem, zabijú m a. P kn vás prosím, bá ikovie, povedzt e mn , kde e ích najd m?“—TusezdvihlVelkýse en, popošel k nejmladšímu m síci a dal mu batyk do ruky ka: „Bra eku (Brezne),posadnihor!“-M sícB ezen sedl hor na kámen a máchl batykem nad vatrou. V tom okam ení vzplanula vatra výše, sníh za al roztávati, stromky za aly pu eti, pod bu kami zelenala se travi ka, v travi ce r ov ly se poupátka chudobek a bylo jaro. Pod k ovím uschovány pod lístkami rozkv taly fialky, a ne se Maruša nadálá, bylo, jak by modrou plenu prost el. „Chytro sbieraj, Maruša, chytro!“ kázal jí B ezen. Maruša radující se trhala,a m lavelikoukyticifialek. Potom m sí k m p kn zad kovala aveselepospíchaladom . DivilaseHolena,divilasemacecha, vidouceMarušu, ep inášífialky;šlyjí dvé e otev íti a v n fialek po celé chý i zavanula. - „Kde e si ích natrhala?“ ptala se urputn Holena. „Nu vysoko tam v hore rostú, pod krí kami; dos ich tam veru,“ pravila Maruša.Holenavzalafialky,dalasije zapas,von laknimsama,dalamatce p ivon ti, ale sest e ne ekla: „Privo si!“ - Druhý den hov la si Holena u pece,izacht losejíjahod.-Izavolala si hned na sestru kouc jí: „Choj, Maruša,adonesmn zhoryjahuod!“„Jajbo e,sestromilená,kde enajd m jahody? — i to kdo slýchal, aby pod sn hom jahody rostly!“ - pravila Maruša. „Eh ty švandro, ty gry o, ty, o budeš vrave , ke ti ja rozká em. Chytro choj, a jak n don sieš jahuod, zabijem a!“ - zahrozila zlá Holena. Macecha chopila Marušku, vystr ila ji zedve íadvé ezanípevn zav ela.D v e šlo ho ce pla íc do lesa. Sn hu le elo vysoko, nikde stopy nebylo. Bloudilo d v e, bloudilo dlouho; hlad ji mo il, zima ní t ásla. Tu vidí zpovzdálí to samé sv tlo, co vid la p ed tím dnem. S radostí se k n mu pustila.—P išlazasektévelikévat e, okolo ní sed lo dvanácte m sí k .Velký se en sed l hor. „Dobrí udie bo í, dajt sa mi zohria pri vatre, zima m a triase,“ prosila Maruša. Velký se en pokývna hlavou, tázal se jí: „A na o e si zase prišla, o e tu h adáš?“ „Id m na jahody!“ - odpoví Maruška. „Eh ve je zima a na sn hu jahody nerost ,“pravilSe en. „Ve ja viem,“ smutn povídá Maruša,„alesestraHolenaajmacocha p ikázaly donies jahuod; jak ích n don siem, u ma zabijú. Pekne vás prosím,bá ikovie,povedztemi,kde e íchnajd m?“-IzdvihlseVelkýse en, popošel k m síci, který mu sed l naproti, dal mu batyk do ruky ka: „Bra eku ( ervne), posadni hor!“ M síc ervensedlnahorunakámena máchnulbatykemnadvatrou.Vysoko vyšlehlavatra; áremjejímroztálsníh ve chvilce, zem se zelenala, stromy obalily se listem, ptá kové za ali prozp vovati, rozmanitých kvítk po lese rozkvétalo - a bylo léto. - Pod bu kamibílýchhv zdi ek,jakbynašil. V ihled se ale m nily ty bílé hv zdi ky v jahôdky, skokem zrály a zrály, a ne se Maruška nadálá, bylo jich, jako by krve rozlil. „Chytro sbieraj, Maruša, sbieraj!“ rozkázal m sí ek erven. - Maruša radující se sbírala, a m la plnou zást ru. Potom p kn m sí k m zad kovala a vesele dom pospíchala. Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, e nese Maruša vskutkudom jahody,plnouzást rku. - B ely jí dvé e otev íti a v n jahod hnedpoceléchy izavanula.-“Kde e si ích nasbierala?“ ptala se urputn Holena. „Vysoko v hore, dos ich tam rostie podbu kami,“pravilaMaruša. Holena vzala jahody, najedla se dosyta, i macecha se najedla, ale Marušce ne ekly: „Vezmi si jedinú!“ Zmlsala se Holena na jahodách a t etího dne zacht lo se jí ervených jablek. „Choj, Marušo, choj do hory, donesmi ervenýchjablk!“-rozkázala sest e. „Jajbo e,sestromilená,kde ebysa vzimejablkávzaly?“-namítalaubohá Maruška. „Ty švandro, ty gry o, o budeš vrave , ke ti ja rozká em. Chytro i do hory, a jak n don sieš ervených jablk,veru, e azabijem!“-zahrozila zlá Holena. - Macecha uchopila Marušku, ze dve í ji vystr ila a dvé e za ní pevn zav ela. - D v e pospíchalo ho ce pla íc do lesa. Sn hu le elo vysoko, nebylo stopy. D v e ale ji nebloudilo, up ímo pospíchalo na vrch hory, kde veliká vatra ho ela, okolo ní dvanácte m sí k sed lo. Sed li tam, sed li, Velkýse ensed lnaho e. „Dobrí udie bo í, dajt sa mi zohria pritejvatre,zimam atriase,“ prosila,p istoupíckohni.Velkýse en, pokývnahlavou,tázalsejí:„Ana o e siprišla, o etuh adáš?“ „Idem pre ervené jablká!“ odpov d laMaruška. „Zima je; nerost v zime ervené jablká“-odpov d lVelkýse en. „Ve ja viem,“ odpov d la smutn Maruška, „ale mn sestra Holena aj macochap ikázaly,abysomdonieslaz hory ervených jab k. Ke ich n don siem, zabijú ma. Pekne vás prosím, bá ikovie, povedzt e mn , kde eichmámh ada .“ Tu se zdvihl Velký se en, popošel k jednomu ze starších m sí k , dal mu batyk do ruky ka: „Bra eku (Zá í), posadni hor!“ - M sí ek Zá í sedl hor na kámen i máchnul batykem nad vatrou. Vatra rud zaho ela, sníh se ztrácel, ale stromy neobalovaly se listem; jeden líste ek po druhém opadával a chladný v t ík je roznášel po za loutlém pa itu, jeden sem, druhý tam. Nevid la Maruška tolik rozmanitých kvítk . Po stráni kvetla turanka, ervenaly se klin oky, v údolích jesenka, pod bu kami rostlo vysoké kapradí a hustý zimozele . Maruška se dívala jen po ervených jablkách a tu vidí vskutku jablo a na ní vysoko mezi ratolestmi ervená jablka. „Chytro, Maruško, rá aj, chytro!“ rozkázal m sí ek. - Maruška radující sezat áslajabloní;spadlojednojablko. Zat ásla po druhé, spadlo druhé. „Chytro,Maruška,spiechajdomou!“volal na ni m sí ek, a Maruška hned poslechla, sebrala spadlé dv jablka, m sí k m p kn zad kovala a vesele dom pospíchala.-PodivilaseHolena, podivila se macecha, vidouce, e nese Maruška dom jablka. - Šly jí rychle otev íti a Maruška jim dv jablka podala. - „A kde e si ich natrhala?“ ptalaseHolena.„Vysokovhorerostú tam, a dos ich tam. ešt ,“ pravila Maruška. „Apre o esiichviacn doniesla? i si ich zjedla na cest ?“ - osopila se na niHolena. „Jaj, sestra milená, nezjedia som ja ani len kúš ok. Ke som najprú stromom zatriasla, spadlo jedno, ke som podruhýkrát zatriasla, spadlo druhéaviacmn trias nedali.Volali, abychišladomou!“-pravilaMaruška. „Bodaj a parom ubil!“ - h ešila Holena a cht la Marušku bít. Maruša se pustila do ho kého plá e, prosíc Pána Boha, aby ji rad ji vzal k sob a nedal od zlé sestry a macechy ubíti. Utekla se do kuchyn . Holena mlsná nechala prozatím h ešení a za ala jíst jablko. Jablko zdálo se jí tak lahodné, ejistila,takovoudobrotu ejakt iva neokusila. I maceše zachutnalo. Sn dly ob a zacht lo se jim více. - „Daj mi, mamo, ko úšok, idem sama dohory!“ eklaHolena,„tášvandraby nám ich zase po cest zjedla. Však ja najd mtomiestoavšetkyichzrá am, o by ma aj volali!“ - Darmo matka odmlouvala, Holena vzala ko íšek, plenu na hlavu a pustila se do hory. Matka stála na prahu, pohlí ejíc za Holenou,jaksejítojde.-Sn huplno, nikdestopy;Holenabloudila,bloudila dlouho, mls ale pohán l ji dál a dále. —Tuvid lavpozdálísv tlo.-Pustíse k n mu. P ijde na sám vrch, kde ho í veliká vatra, okolo vatry na dvanácti kamenech sedí dvanácte m sí k . Holena se zalekne; hned se ale vzpamatuje, p istoupí blí e k vat e a vztáhne ruce oh áti se. Neptá se m sí k : smím se zohria i nesmím, aninan nepromluví. „Na o si prišla, o e tu h adáš?“ mrzut zeptalsejíVelkýse en. „Na o e sa ma spytuješ, ty starý blázon, ty, netreba ti vedie , kd id m,“ odsekla urputn Holena, odvrátila se od vatry a šla do lesa. Velký se en svraštil elo a batykem máchlnadhlavou.—Vtomokam ení zachmu ilo se nebe, vatra nízko jen ho ela, sn h za al se sypati, jak by cíchurozsypal,ledovýza aldutivichr po ho e. Holena nevidí na krok p ed sebe; bloudí, bloudí, padá do záv jí, oudy jí slábnou, k ehnou. - Ustavi n sn hsesype,ledovývítrduje,Holena h ešínaMarušu,naPánaboha.-Oudy jí v teplém ko ichu mrznou. - eká matka Holenu, vyhlí í z okénka, vyhlí í z p eddve í, nem e se dcery do kati. - Ubíhá hodina za hodinou, Holena nep ichází. - „ i jej tak jablká zachutnaly, esajejodnichnechce- i o? Musím ja sama opá i , kd je!“ pomyslila si kone n macecha, vzala ko íšek, plenu na hlavu a za Holenou se pustila. - Sn hu plno, nikde stopy. Volala Holenu, nikdo se jí neozýval. Bloudila, bloudila dlouho, sn h se sypal,ledovývítrdulpoho e. Maruša uva ila ob d, spravila kravi ku, Holena ani macecha nep ichází. - „Kde e sa tak dlho zabávajú!“-povídásiMaruška,sedajíc kp eslici.-Ji jeplnév etánko,ji sev jizb setm lo,aHolenaanimacechase nevrací. - „Jaj bo e, o e sa im prihodilo,“ - stýská si dobré d v e a úzkostliv ven okénkem se dívá. — Nebeset pytí,zemsesvítí— lov ka nevid ti.Smutn zavíráokénko,ud lá k í ek a modlí se za sestru a matku. Ráno eká se snídaní, eká s ob dem, ale nedo eká se ani Holeny ani macechyvíce.—Ob vho ezmrzly.Z stala dobré Marušce chy ka i kravi kaikousekpole,našelsektomu i hospodá , a dob e bylo jim ob ma íti,vpokoji. ERNOK A NÍK* Byl jednou jeden starý lov k a ten m ljednohosynka; ebylaleji velmi starý a p itom chudobný, nemohl synka svého déle iviti. - Jedenkráte, kdy se nad svojí psotou roz a obil, oslovil svého synka takto: „Synku, muoj synku, vidíš, e som ja u velmi starý, robi viac nevládzem, obra sa hanbím a zagazdovaného ni nemám. -Ty si u odrástol, musíš si ty sám u dosvetapo ivnos h ada audakoho slú i .“ „Noveru,muojdrahýot e,“odpoví mu syn, „to ja uznávam a dávno som u natomyslel.V a nejapuojd mdo slu by,lebokrémtohobysomráddo svetaís .“ Pokrátkém asevybralsestarýotec isesynkemnacestu.Jakkolistár,cht l p ecesynkasvéhop eshoryalesydo té slu by dovésti. I šli tedy spolu, a p išlijednohodnedohustéholesa,ke skále,naní vid lijednohosamotného lov ka sed ti a ísti z veliké knihy. Tobyl ernokn ník. „Pánboh daj š astia!“ pozdravili ho pocestní. „Pánbohdajivám;kde eid t ,starý ot e?“ „Vediem tuto synka do sveta a rád bysomdákuslu bumuvyh adal,aby sada nau il,“odpov d lstarý. „Kde ebud t synkavodi dosveta, nahajt ho pri mn “ -pravil mu ernokn ník. „A i ho prímet ?“ s radostí zvolal sta ec. „Ej veru ho primem, bud mi posluhova . Ale o e mi za to dáte, ke hoaju i budem?“ „Ach o e by vám dal, ve som ja chudobný otec, nemám sám, o bych doústpolo il,“-pokr ilramenystarý. „No viet o,“ ekl ernokn ník, „za sedem rokou ho bud m u m a dr a a bud m ho u i , ale o sedem rokou príd t , ak si ho poznáte, bud váš,aleaknie,taksihojanave nos zadr ím!“ „Nodobre,“pravístarýotec,„ke je u tak, nach bud “ -ale sám u sebe si myslil:„Co ebytobolazarobota,aby som si o sedem rokou syna nev d l pozna ?“Nechaltedysynkaveslu b u ernokn níka a sám se odebral dom . — Doma se mu to ovšem v hlav rozle elo a ustavi n si myslel, jakonsynkapoznáapro byhonem l poznati, a kone n ho napadal strach, e ho snad p ece nepozná. No ale nechme ho, sta e ka, a ohlédn me se posynkovi. ernokn ník se prvn synka ptal, zná-li íta ,alev rumusynekpravdu pov d l, ka, enezná. „No, ke neznáš, dám ti robotu!“ ekl mu ernokn ník a zavedl ho do jedné jeskyn . - V jeskyni byly dv jizby;vjednévid lsynekpokrytýst l pro dv osoby a jídlo p ipravené, v druhé jizb bylo plno kn h: „Tuto, i vidíš tieto velké knihy, budeš ich od prachu obmeta . - Ke sa ti dakedy táto robota zunuje, zazvo na tento zvon ok,apribehnútichlapcistebou hra . Oni ti budú píska , spieva , veselé kúsky vyvádza , a muo eš s nimihra dovuole.“-Pot chslovech sedli spolu ke stolu, a kdy se najedli, ernokn ník odešel n kam na daleké cesty a synek pustil se do vykázané mupráce. Kdy ten milý synek ty knihy den jak den od prachu istil, bývala mu ovšem dlouhá chvíle — a tu on nezazvonil na zvone ek, ale rozev el jednuknihupodruhé,dívalsedonich apomaluu ilse íta ,a seinau il.Jak um l íta , tu si potom z kn h vy ítal všechny ernokn níkovy arod jstva. Kdy poroce ernokn níkdom se vrátil a knihy v po ádku vid l, pochválil ho za jeho po ádnost a daroval mu dukát. - Synek ale prosil, i by sm l na krátký as bídného otce navštívit a ten peníz mu donésti. - Odpustil ho ernokn ník, aby otce navštívil. - S radostí b el milý syn k svému starému otci a našel ho doma na lavici sed ti, velmi zamyšleného. „Ehot emuoj, o etakdumáte?“ptal seho. „Ojmuojsynku,“odpovímusta ec, „ak e by som n dumal, ve sa ja bojím, e a za sed m rokou nepoznám!“ „Ehzatosanetrápte;ke mapríd t poznáva , tak ma ernok a ník na holuba spraví, ale ja si sadnem s druhými holubami na strechu a bud m v tre om rad sedie . Tak len dobre pozorujte, ke uvidíte, e má dajedon holub krídlo ovesenuo, to muo t vedie , e to ja bud m, a len natohouká te.“ Starý otec se tedy uspokojil a synek zase nazp t k ernokn níkovi se odebral. - Sotva e se navrátil, ernokn níkodešelop tnacestyaon z stal p i knihách sám. istil je jako p edtím, p itom piln v nich ítaje. ernokn ník byl po ka dé, kdy ze sv ta se vrátil, se svým sluhou velmi spokojen. Minulo sedm let: starý otec vzal si do ruky vatrál a šel kulhaje k ernokn níkovi pro svého syna. „No, prišol som si pre syna!“ pravil, p ijdanamísto. „No e no,“ odpoví ernokn ník, „sed m rokou minulo, prauda; no tak sihovezmite,aksihopoznáte,tamto, h a, sedí na streche! Ale ak si ho na prvýraznepoznáte,zostan primn .“ - Starý otec op el se o h l, hledí na k d lholub nast ešesedících,hledía poznávásyna,ahle,u hopoznal. „Aha“ - ukazuje radostn vatrálem na st echu, „tamto je muoj syn, ten krajný v tre om rad , o to kríd lce ovesil!“ „Prauda, prauda, uhádol st “ mrzut propoví ernokn ník. - Kdy sialeotecsynaprosil,abymuhotedy dal,tuseza alvšelijakvymlouvati, e je holubem, e ho nem e hned na lov ka spraviti, a e ho za krátký as dom pošle. Musel tedy starý otec bez syna dom odejíti, jakkoli mu to t kobylo. ernokn níka to velmi mrzelo, e mádátisynkanazp t,akdo ví,coby byl s ním d lal, ale chytrý ji syn vyhlídl si as, a jak ernokn ník z domu odešel, tu vzal mu knihu, v ní m l všechny arod jstva zaznamenány, a dal se v út ky dom zastarýmotcem.Dohonilhonacest . „Nu muoj synku, i si sa vyslobodil?“ zvolal radostn starý otec. „Ejverusomu tunaslobod ,aešte sommuiknihuvzal!“ „No len, synku, aby si za u draho nezaplatil,“pravilotecstarostliv . „Oj, o e by zaplatil, ve som ja ve ší ernok a ník ako on sám. Ale viet o,ot e,stravanámvyšla,ajasa preca len bojím, e ma ten ernok a ník bud nahá a , tak sa j a urobím na peknú paripu a vy si na m a sadnite a cho t ma tam do tej osadypredáva .-Ke mau predáte, vezmit emidolukantár,leboke ho na mn zabudn t , nikdy sa viac nenavrátím.“ Spravil se tedy synek krásným kon m,otecsinan hovysedlajelna n m do blízké osady, kde byl práv trh.Hnedsekupciokolon hosb hlia ptaliseho,zajakoucenubykon toho cht l dáti; on jim ekl: „Za štyri sto zlatých!“ - Ale se p ece jen ten k zdálkupc mdrahýmbýti,a tup ijde ernokn ník; jak se na kon podíval, hnedv d l,jakýtok . „ o estojítáparipa,starýot e?“ptá sehned. „Oj veru ju od štyri sto zlatých nedám,“ odpov d l starý, který ernokn níkanepoznal. „Ale inespustíteni ?“ „Oj veru ani babku,“ ujiš oval starý otec. „No,ke jetak,jetak,tumát štyri sto zlatých!“ - a ernokn ník hned starci peníze do ruky polo il. - Starý otec pustil se do po ítání pen z, nevzpomn l na slova synkova, a ernokn ník uchopil ho za uzdu, vyšvihnul se na a ten tam ují d l. — Byl náramn rozlít n a p ímo zamí il do nejbli ší osady ke kovárn . „Ková u, kuj dvacentové podkovy a rozpálené pribíjaj tejto paripe!“ rozkazoval ernokn ník, kdy byl u kovárny s kon slezl a za uzdu ho u studnice uvázal. - Ková hned šel chystati si elezo a ernokn ník také šel do kovárny p ihlí eti, aby se vše po ádn stalo. — K z stal venku sám a rád by se byl uzdy zprostil. Tu vyb hla z domu dív ina se d bánem provodukstudnici. „P kn a prosím, diou i ka, povol e mi trochu kantár, bud m na t ba všetkým dobrým pameta “ prosilk dív inu. „Eh vda n ti to urobím,“ pravila dív ina, postavila d bán a uzdu mu povolila. - Jak mu ji povolila, sešuchnul si ji o sloup docela s hlavy, p etvo ilsevholubaam ikemzdvihl se do pov t í. D v e u studnice s podivením se ohlí elo po koni, ale ernokn níkv d lji také,cosestalo, a dob e vid l holuba v pov t í let ti. I ud lal se jest ábem a za ním. - Ubohý holub, o málo, e by ho byl jest áb ulapil, vtom vid l ješt v as v královském dom u okna sed ti královskou dceru a co krásný zlatý prsten pustil se jí do l na. - I zaradovala se velmi královská dcera nad tím prstenem, nebo byl p ekrásný, a hned b ela k svému chorému otci ukázati mu, jaký to prstendol najíspadl.-Chorýkrálse tomu divil, ale také se z toho t šil, kv lisvémilédce i.-Acospoluotom prstenu hovo í, oznamuje sluha, e se hlásí jakýs cizí léka , který praví, e chorému králi zdraví navrátí. - Král dalhnedtoholéka eksob zavolatia state n ho p ivítali, a to byl ten ernokn ník. - Královská dcera hned sehoptala,zdalibyjíotcevylé il. „Veru by ho vylie il,“ pravil ernokn ník,o inespúšt jesprstenu, který m la královská dce na prstu, „veru by ho vylie il, keby st mi dali tenprst , omát namalomprst .“Králova dcera necht la ho zprvu dáti, ale eotcesvéhomilovalaa esebála, aby v té chorob neum el, slíbila, e muhodá,jestlijíotcevylé í. ernokn ník nepot eboval mnoho lék , netrvalo to dlouho a král se cítil jako zdráv; ernokn ník ádal o prsten.Tu jak mu ho z vd nosti podávala, vypadl jí z ruky a v okam ení se na drobné zrnka prosové rozsypal. — V té chvíli se ale ernokn ník v holuba p etvo il a za al zrnka zobati, jedno ale královská dcera pristúpila, a jak holubujejínohyseoctnul,ud lalsez toho zrnka jest áb, holuba chytil a na kusy roztrhal. — Bylo po ernokn níkuajehokunštech. Z jest ába se ale ud lal krásný mládenec, který se královské dce i poklonil a jí d koval. - Král, který byl vše to s podivením pozoroval a vše si od n ho vypráv ti dal, pravil mu kone n : „No, ke si ty v d l ernok a níkaprevies azmámi ,jati tútomojudcéruza enupris ubujema po mojej smrti celé krá oustvo ti nahám.“ Tak se i stalo. Synek vzal si královu dceru za enu, starého svého otce si vyhledal a k sob vzal, a tak ili dlouhá léta pospolu š astn , a kdy jim otcové odum eli, kralovali sami dálevsvatémpokoji. OHLOUPÉ EN Byl jeden mu , který m l enu hloupou zrovna dost. Jednoho dne ptala se mu e: „A na o e ti tá múka hore na padláši a tolko brau oviny a slaninyvkochu?“ „ i vieš, eni ka,“ odpov d l mu , „túmúku,a bud treba,zamiesišatá brau ovina a slanina bud na kapustu.“ „A o e to máš v tom starom hrn okupodlo om?“ „Ej to sú tekvicové jadrá; a pojede ztad to hrn iar, vy aríme ich za nový hrn ok“- eklmu .Bylytoalepeníze. -Mu ale znaje, e nemívá ena jeho všechp tpohromad ,necht ljíto íci. - Druhý den ráno, kdy odcházel do práce, kázal, aby mu vy istila šaty a všeckodopo ádkuuvedla,ve er ese vrátí. „Vy istím,mu i ku,všetko,nestaraj sa“-ujiš ovala ena.—Mu odešel,a sotvabylpry ,jelokolochalupyhrn í s plným vozem hrnc . - ena jak ho spat ila, uchopila rychle zpod lo e starý hrnec s domn lými jádry, a vyb hnouc p ed dvé e, volala na hrn í e: „Hej, lovie ku, lovie ku, akajt !Id msvamina ary.“ „A na o e, eni ka, chcete ari ?“ ptalsehrn í . „Tutonatekvicovéjadrá,dlhou ich muoj mu pre vás nahával, aby st námdalzan novýhrn ok.“—Hrn í vida místo jader peníze, v d l hned, jakého to má p ed sebou kupce. - I chválil jádra, e jsou p kná, a slo il en rychlesp lvozuhrnc ,nad ím se ona velmi pot šila. Hrn í s pen zi odjela enahrnkynastrkalanak lyu plotu, jeden vedle druhého. - Jeden mali ký se jí tam nevešel, i za ala volati na ostatní hrnky: „Poši t sa, poši t , i nevidíte, e n má ten mali ký mesta?“ - a kdy necht ly hrnce uhnout, vzala palici, a jak mlátila, tak mlátila do nich, a st epy dalekolítaly.-Kdy jevšeckyrozbila, nastr ilanak ltenmali kýavelmisi libovala, kterak dob e to vyvedla. Potomšladokuchyn ,sundalamasoz komínu, vzala i slaninu, všecko odnesla do zahrady a pokladla tím hlávkyzelí.-Netrvalotodlouho,p išli psi a se rali maso i slaninu. I rozlítila senan ena,vzalakyjazezahradyje vyhnala, ale svého vlastního chytila, dovedladosklepaap ivázalak epuu sudu. Pes se trhal, a vytrhl ep a utekl, ena ale, vidouc, jak se víno ze suduvalí,b elanap dupromoukua všecku ji do toho zamísila. - Kdy to všecko tak dob e vyvedla, vzpomn la si ješt , e má mu ovi šaty istit. Šla tedy do komory, vynesla všecko jeho šatstvo, kabáty, nohavice, apky, kde co bylo, naházela to do necek, sva ila vodu, namydlila a p kn spa ila. Kdy to všecko p kn vypa ila, vyprala a vyplakala, pov sila to na plot.Zanedlouhop išelmu dom .-I šla mu hned vst íc aza ala, vypravovat, co p es celý den d lala a jakvšeckop kn dopo ádkuuvedla.Mu ovi ovšem p i jejím vypravování vlasy vstávaly - i nev d l, co jí má ud lat, má-li ji zabít, nebo vyhnat, i cosní. „Ej eno,paromtidoduše,ve sity sprostá ako baraní roh!“ - zvolal pln zlosti a za al jí vykládat, co ud lala, „ale u darmo“ - dolo il po krátkém rozmyšlení - „teraz len chytro choj, i dohoníme toho hrn iara. Ty i na avý, ja id m na pravý bok; jestli ho uvidíš skorej, zavolaj na m a, jestli ja ho skorej uvidím, zavolám na t ba.“ Rozešli se. -Za malou chvíli za ala ena k i eti: „Hej, hej mu u, chytro pobe , u ho mám, toho p uhauca!“ Mu b el o p ekot, a kdy p ib hl k en , vid l, e dr í obejmutého hastroše,kterývzelístál.„Jajbo e,u to do porazenia s tou hlúpou enou! Co ejabud ms ourobi ?“-Kdy si tak vzdychal, napadla mu dobrá lest. — „ eni ka,“ pravil jí hlasem zcela pokojným a up ímným, jako by se nebylo nic stalo, „ eni ka, i si nepo ula, ebud vojnasTurkoma e musiaaj enydooh a?“ „Jaj b da, mu i ku - a i naozaj?“ zvolala ena,plnastrachu. „Nu verunaozaj-a ibysisabála ís na Turka?“ „Bodaj skapal pohan veru by som sa bála.“ „Nu, neboj sa, ve a ja skryjem, e a nenajdu.“ „Ach, skry e ma, skry, mu i ku,“ prosila enaamu vzaljizarukuašel s ní do lesa. V lese vykopal hlubokou jámu, enu do ní dal a zahrabal a po krk, tak e jí jen hlavu vid ti bylo. — Mu alenatrhalmechu,nasbírallistía p kn jí hlavu oblo il a zasypal. Potom p ikázav jí, aby se tiše a pokojn chovala,odešeldom .- ena, n borka,sed lajakope ,aninehlesla; p išla noc a ona v dy trp liv sed la, myslíc, e to tak musí býti. Tu najednou slyší hlasy a vidí sv tlo se míhat a blí a blí e p icházeti. Byli to zbojníci, vracející se z zboje. — Kdy p išli a k ní, zastali a v dce pravil: „Tutosmeistíatumuo meajpeniaze ráta . Dajt e to svetlo na ten pa ez!“ Ten parízek, na n j si zbojníci sv tlo dali, byla ale enina hlava. - Chvíli hodnou to trvalo, zbojníci m li p ed sebou hromádku zlatých pen z le eti, an se tu nedaleko nich ozývá. bolestné: „Jaj, jaj, jaj!“ I popadl je všecky strach, zhasli sv tlo, peníze rozházeliapry utíkali,copárasta ila. Jajkání to p icházelo od zakopané eny; sv tlo, které doho í válo, za alo jí páliti hlavu, a nemohouc se déle zdr eti bolestí, vzdychla si, co zbojníky tak polekalo, e se dali na út k a více se nevrátili. - Mu asn ránovstal,nedalomutopokoje,cota enavlesed lá,bylomujíp ecelíto,i vzchopil se a šel do lesa. - Kdy ho vid la enap icházeti,volalaradostn : „ amu i ku, isomtinevyrobilaviac pe azí, n som dala za hrn oky?“ - a tumupovídala,jaksesníd lo.-Mu vida hromadu zlatých pen z, odpustil en vše, rychle ji vyhrabal a dom odvedl.-Koupilisizasemouku,víno, vep ovinu a slaninu, koupili si i nové šatstvo a novou chalupu -, a e m li hodn pen z, m li, jak se samo sebou rozumí, také napotom oba dva dost rozumu. VARIANTY Odvanáctim sí kách Pohádkaslovenskázokolí tren ínského Bylajednamatka,am ladv dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyn . Svoji milovala velmi, na pastorkyni ani hled t nemohla, jedin proto, e byla Maruška krásn jší, ne její Holena.-DobráMaruškaneznalasvoji krásu, nemohla si pomyslit, kterak to je, esemateratakvelminanijeduje, kdykolv k na ni pohlédne. Všecku prácisamapod latmusela:poklízelav chý i, va ila, prala, šila, p edla, tkala, trávu nosila i kravi ku samotinka obstaratimusela.Holenasejenstrojila a na zasíní si hov la. Ne Maruška všecko ráda pracovala, byla trp livá, snášíc láni, h ešení sest ino i mat ino jako ten beránek. -Nebylo to však nic platno,onybylydenodednehorší,to jedin proto, e se stávala Maruška ím dále tím krásn jší a Holena škaredej ši. I pomyslila matka: „K emu by to bylo, abych si nechávala p knú pastorkyni v dom , kdy není moje dcera taká. Prijdú chlapci na ohledy,zamilujúsiMarušu,nebudese jim Holena líbi .“ Od toho okam ení hled ly, jakby se ubohé Marušky sprostily; mo ily ji hladem, bily, ale ona trp la, a stávala se den ode dne krásn jší. Takových trápení si na ni vymyslily, e by state nému lov ku ani na um nep išly. — Jednoho dne, bylo to v polovici velkého se ena (ledna), zacht lo se Holen v n fialek.„JdimiMarušo,jdimidonés s hory (lesa) kytici fialek, dám si je za pas, budu k nim icha “ rozkázala sest e.-“JajBo e,sestromilená,co eti to prišlo na um; neslyšela jsem, aby rostly pod sn hem fialky!“ pravila ubohá dívka. - „Ty švandro, ty gry o, tybudešodmlúva ,kdy tijározká u? Hnedp jdešdohory,ajaknedoneseš fialek, zabijú t !“ zahrozila Holena. MacechachopilaMarušku,vystr ilaze dve í, pak dvé e pevn zav ela. D v e šlo ho ce pla íc do hory. Sn hu le elo vysoko, nikde nebylo stopy. D v e bloudilo, bloudilo dlouho; hlad ji mo il, zima ní t ásla, prosila Pánaboha, aby ji rad ji vzal z tohoto sv ta.Tuvidízpovzdálísv tlo.Jdepo zá i,ip ijdea navrchhory.Navrchu horyho ívelikávatra(ohe ),okoloní le í dvanácte kamen , na t ch kamenech sedí dvanácte mu . T i jsou b lovousí, t i jsou mladší jich, t i ješt mladší, a ti t i nejmladší jsou nejkrásn jší.Nicnemluvili,jentaktiše do ohn pohlí eli. -T ch dvanácte mu bylo dvanácte m síc . Velký se en(leden)sed lhor;tenm lvlasyi vousybíléjaksn h.Vrucedr elpatyk (kyj).Maruškaseulekla,z stalachvíli v udivení stát, pak ale osm livši se p istoupila blí e, prosíc: „Dobrí ludi bo í, nechte mne ohria se pri vatre, zima mnu t ese.“ -Velký se en pokývnuvhlavou,tá ese:„K emujsi prišlo d v e sem, eho tu hledáš?“ „Jdunafialky,“odpov d laMaruška.„Není na ase, chodi na fialky, kdy je sn h,“ ekl velký se en. - „Vím to, vím,“ pravila smutn Maruša, „ale sestra Holena i macecha p ikázaly, donés fialek s hory; jak nedonesu, zabijú mne. Prosím vás p kn ba íkové, pov zte mn , kde e jich najdu?“ — Tu se zdvihl velký se en, popošel k nejmladšímu m sí ku, dal mu patyk do ruky, ka : „Brat eku b ezne,posednihor!“-M sí ekb ezen sedl hor na kámen, a máchl patykem nad vatrou. V tom okam ení zaho ela vatra výše, sn h za al roztávat, stromky za aly pu et, pod bu kami zelenala se travi ka, v travi ce r ov lysepoupátka,chudobkyabylo jaro. Pod k ovím uschovány pod lístkami rozkvétaly fialky, a ne se Maruše nadálá, bylo jich, jakby modrou plenu prost el. „Chytro (rychle) sb raj Maruša, chytro!“ rozkázal b ezen. Maruša radující se sbírala, a m la velikou kytici fialek. Pak m sí k m p kn zad kovala, a pospíchala vesele dom . - Divila se Holena, divila se macecha, vidouce Marušu,kteraknesekyticifialek;šlyjí dvé e otev ít, a v n fialek po celé chý i zavanula. - „Kde e jsi jich nasbírala?“ptalaseurputn Holena.“Vysoko v hore, tam rostú pod krí kami, dost jich tam,“ pravila Maruša. - Holena vzala fialky, dala si je za pas, von la k nim sama, i matce dala p ivon t, sest e ne ekla ani: „p ivo si.“ - Druhý den hov la si Holenaupece,izacht losejíjahod.„Jdi mi Marušo, jdi mi donés s hory jahod!“ rozkázala Holena sest e. - „Jaj Bo e, sestro milená, kde e najdu jahod. Neslyšela jsem, aby pod sn hem rostly jahody,“ pravila Maruša. - „Ty švandro, ty gry o, ty budeš odmlúva , kdy ti já rozká u? Chytro jdi do hory, jak nedoneseš jahod,v ru et zabijú!“zahrozilazlá Holena. — Macecha chopila Marušu, vystr ila ze dve í, pak dvé e pevn zav ela. D v e šlo ho ce pla íc do hory.Sn hule elovysoko,nikdestopy nebylo. Bloudilo d v e, bloudilo dlouho;hladjimo il,zimanít ásla.Tu vidízpovzdálítosamésv tlo,cop ed tímdnem.Sradostísekn mupustila. P išla zase k té veliké vat e, okolo ní sed lo dvanácte m sí k . Velký se en sed l hor. „Dobrí ludi bo í, nechte mne ohria se pri vatre, zima mnú t ese,“prosilaMaruška.-Velikýse en pokývna hlavou tá e se: „K emu jsi op t prišla sem, eho tu hledáš?“ „Jdu na jahody,“ odpoví Maruša. „Nenína ase,chodi najahody,kdy jesn h,“pravívelkýse en.-„Vímto, vím,“ smutn povídá Maruša, „ale sestra Holena i macecha p ikázaly donés jahod; jak nedonesu, zabijú mne. Prosím vás p kn ba íkové, pov zte mn , kde e jich najdu?“ Zdvihl se velký se en, popošel k m sí ku, který mu sed l naproti, dal mu patyk do ruky, ka: „Brat eku ervne, posedni hor!“ — M sí ek, krásný erven sedl hor na kámen, máchnul patykem nad vatrou. V tom okam ení vyšlehla vatra vysoko; árem jejím roztál sn h ve chvilce, zem se zazelenala, stromy obalily se listem, ptá kové za ali prozp vovat, rozmanitýchkvítk poleserozkvétalo a bylo léto. Pod bu kami bílých hv zdi ek,jakbynašil.V ihled seale m nily ty bílé hv zdi ky v jahôdky, skokemzrályazrály,ane seMaruška nadálá, bylo jich v zeleném pa itu, jakby krve rozlil. - „Chytro sb raj Maruša, chytro!“ rozkazoval erven m sí ek. Maruša radující se sbírala, a m la plnou zást rku. Pak p kn m sí k m zad kovala a pospíchala vesele dom . Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, kterak nese Maruša v skutku jahody, plnou zást rku.B elyjídvé eotev ít,av n jahod po celé chý i zavanula. — „Kde e jsi jich nasbírala?“ ptala se urputn Holena. - „Vysoko v hore, dost jich tam roste pod bu kami,“ pravilaMaruša.-Holenavzalajahody, najedla se do sytá, i macecha se do sytá najedla, Marušce ne ekly ani: „vezmisijedinú.“-ZmlsalaseHolena na jahodách, zacht lo se jí t etího dne ervených jablek. „Jdi Marušo, jdi do hory, dones mi ervených jablek!“ rozkázala sest e. - „Jaj Bo e, sestro milená, kde e by se v zim jablka vzala?“ namítala ubohá Maruška. „Ty švandro, ty gry o, ty budeš odmlúva , kdy ti já rozká u? Chytro posp š do hory, jak nedoneseš ervených jablek, v ru e t zabijú!“ zahrozila zlá Holena. - Macecha uchopila Marušku, vystr ila ze dve í, dvé e pak pevn zav ela. D v e pospíchalo ho ce pla íc do hory. Sn hu le elo vysoko, nebylo stopy. D v e ale nebloudilo, šlo zp íma na vrchhory,kdeho elavelikávatra,kde sed lodvanáctem sí k .-Sed litam, sed li, velký se en sed l hor. - „Dobrí ludi bo í, nechte mne ohria se pri vatre, zima mnú t ese,“ prosila p istoupíc k ohni. - Velký se en, pokývna hlavou, tá e se: „K emu jsi op tprišla, ehotuhledáš?“-„Jdupro ervená jablka,“ odpov d la Maruška. - „Není na ase,“ ekl velký se en. „Vím to, vím,“ pravila smutn Maruška, ale sestra Holena i macecha p ikázaly donés s hory ervených jablek;jaknedonesu,v rumnezabijú. Prosím vás p kn ba íkové, pov zte mi, kde e jich mám hleda ?“ -Tu se zdvihlvelkýse en,popošelkjednomu ze starších m sí k , dal mu patyk do ruky ka:„Brat ekuzá í,posednihor!“ - M sí ek zá í sedl hor na kámen, i máchnul patykem nad vatrou. Vatra rud zaho ela, sn h se ztrácel, ale stromy neobalovaly se listem; jeden líste ek po druhém opadával, a chladný v t ík je roznášel po za loutlém pa itu, jeden sem, druhý tam. Nevid la Maruška tolik rozmanitých kvítk . Po stráni kvetla turanka, ervenaly se klin oky (karafiatky), v údolích jesenka, pod bu kamirostlovysokékapradíahustý zimozele .—Maruškasedívalajenpo ervenýchjablkách,atuvidívskutku jablo a na ní vysoko mezi ratolestmi ervená jablka. - „Chytro Maruško zat es, chytro!“ rozkázal m sí ek zá í. Maruška radující se zat ásla jabloní; spadlo jedno. - Zat ásla ješt jednou; spadlo druhé. „Chytro sp chaj dom Maruška, chytro!“ rozkázal m sí ek. Maruška poslechla, vzala dv jablka, zad kovala p kn m sí k m a pospíchala vesele dom . - Podivila se Holena,podivilasemacecha,vidouce, kterak nese Maruška jablka. Šly jí otev ít. -Maruška jim podala dv jablka. „Kde e jsi jich natrhala?“ „Vysokovhore,rostútam,adostjich tam ješt ,“ pravila Maruška. „Pro jsi jich více nedonesla? i jsi je po cest sn dla?“osopilasenaniHolena.-„Jaj sestro milená, nesn dla jsem ani kouští ek; zat ásla jsem stromem, spadlo jedno, zat ásla jsem podruhé, spadlo druhé, více mi trás nedali. Volali abych šla dom !“ pravila Maruša. - „Bodaj t Parom ubil!“ h ešila Holena, a cht la Marušku bít. Maruška se pustila do ho kého plá e, prosíc Pánaboha, aby ji rad ji vzal k sob , aby ji nenechal od zlé sestry a macechy ubit. — Utekla se do kuchyn . Holena mlsná nechala h ešení,za alajístjablko.Jablkozdálo se jí tak lahodné, e jistila, jakt iva takovou dobrotu e neokusila. I maceše zachutnalo. Sn dly, i zacht lo se jim víc. - „Daj mi mámo ko íšek, p jdu sama do hory,“ ekla Holena, „ta švandra by nám je zase po cest sn dla. Však já najdu to místo, a všecky je sklátím, a si kdo volá nevolá.“ - Darmo matka odmlouvala, Holenavzalako íšek,plenunahlavu, a pustila se do hory. Matka stála na prahu, pohlí ejíc za Holenou, jak se jí to jde. -Sn hu plno, nikde stopy; Holenabloudila,bloudiladlouho,mls ji pohán l dál a dále. - Tu vid la z povzdálísv tlo.Pustísekn mu.P ijde na samý vrch, kde ho í veliká vatra, okolo vatry na dvanácti kamenech dvanácte m sí k sedí. Holena se zalekne; hned se ale zpamatuje, p istoupíblí ekvat e,avztáhneruce, oh át se. Neptá se m sí k : smím se ohria , i nesmím, ani na n nepromluví.-„ ehotuhledáš,k emu jsi sem prišla?“ ptá se mrzut veliký se en.-„Coseptáš,tystarýblázne,ty; nenítitrebav d ,kamjdu,“odsekne urputn Holena,obrátícseodvatrydo hory. Velký se en stáhne elo, i máchne patykem nad hlavou. V tom okam ení zachmu í se nebe, vatra nízkoplane,sn hza nesypatse,jakby cejchu rozsypal, ledový vítr duje po ho e.Holenanevidínakrokp edsebe; bloudí,bloudí,padádozáv jí,oudyjí slábnou, k ehnou. - Ustavi n sn h se sype,ledovývítrduje,Holenah ešína Marušu, h eší na Pánaboha. Oudy jí v teplém ko ichu mrznou. — Ceká matka Holenu, vyhlí í z okénka, vyhlí í ze dve í, nem e se dcery do ekat. Ubíhá hodina za hodinou, Holenanep ichází.„Snadjítuzejablka chutnajú, a nechce se jí od nich,“ pomyslí macecha, „musím se za ní podíva .“ - Vezme ko íšek, vezme plenu na hlavu, pustí se za Holenou. Sn hu plno, nikde stopy. Volala Holenu, nikdo se neozýval. Bloudila, bloudiladlouho;sn hsesypal,ledový vítr dul po ho e. Maruška uva ila ob d, spravila kravi ku, Holena ani macecha nep icházely. „Kde e tak dlúhosezabávajú,“povídásiMaruška sedajíckp eslici.-U jev eténkoplné, u se v izb setm lo, a Holena ani macecha se nevrací. „Jaj Bo e, co e se jim prihodilo!“ stýská si dobré d v e, dívajíc se okénkem ven. Nebe se t pytí, zem se svítí, lov ka nevidí; smutn zavírá okénko, ud lá k í , a modlí se ot enášek za sestru i matku. Ráno ekásesnídaní, ekáisob dem, ale nedo eká se ani Holeny ani macechy. Ob zmrzly v ho e. Z stala dobré Marušce i chý e, i kravi ka i kousek pole, našel se i hospodá k tomu,adob ebylojim ítvpokoji. OBá oviaŠarkanu PohádkaslovenskázhorTren inských odŠt pánaDanieliho Byl jeden bá a; kdy byl bá a, pásl ovce. Kdy ovce pásl, oby ejn si p i nich pískal na píš alu, anebo le el na zemi,dívalsepoobloze,pohorách,na ovceanazelenýpa it. Jednoho dne, bylo to v jeseni, v tu dobu „kdy jdou hadi do zem spát,“ le el milý bá a na zemi, hlavu maje op enou o loket, a díval se p ed sebe poho edol .Tu najednou se podivil! Veliké mno stvíhad p ilézalosevšechstran ke skále, která zrovna bá ovi p ed o imastála;kdy keskálep ilezli,vzal ka dý had na jazyk jakousi zelinku, která tam rostla, zelinkou dotknul se skály, ta se otev ela, a hadi jeden po druhémveskálezmizeli. Bá a zdvihl se ze zem , poru il psovi Dunajovi, aby ovce zavracel, sámpakšelkeskále,myslesi:„Musím jápoz ít,jakátozelinka,akamtihadi lezou.“-Bylatozelinka-neznaljaká; kdy ji ale utrhl a skály se ní dotkl, skálaijemuseotev ela. Vešel do vnit a octnul se v jeskyni, její st ny t pytily se od zlata i od st íbra. Uprost ed jeskyn stál zlatý st l, na stole le el v kole ku svinut velikánskýstarýhad.Spal.Okolostolu le elisamíhadové;všicknispali,anise nehnuli,kdy bá avešel. Bá ovi se jeskyn líbila, dokud si ji n kolikrátneobešel,pakmuza alabýt dlouháchvíle,zpomn lnaovceacht l jítzpátky,myslesi:Vid ljsem,cojsem cht l,p jdu.-Bylosnadno íci„p jdu“ - ale jak ven? Skála se za ba ou zav ela, kdy do jeskyn vešel; bá a nev d l co d lat, co íci, aby se mu skálaotev ela,imuselz statvjeskyni. „Eh, kdy nemohu ven, budu spát,“ ekl,zaobali sedohun ,lehlnazema usnul. Nezdálo se mu, e dlouho spí, kdy hojakýsišustašumprobudil.Díváse kolem sebe, myslí e spí v kolyb ; tu vidí nad sebou, kolem sebe t pytící se st ny,zlatýst l,nastolestaréhohada, kolemstolumno stvíhad ,kte ízlatý st llízají,ptajícesep estuchvíli:„Ji as?“ Starý had je nechává mluvit, a pak zdvihne pomalu hlavu a povídá: „Ji as!“ Jak to ekl, natáhl se od hlavy do chvostu jako prut, slezl se stolu na zem,aubíralsekevchodujeskyn .— Hadivšicknilezlizaním. Bá a se po ádn protáhl, zívnul si, vstal a šel za hady, mysle: „Kudy oni p jdou, p jdu i já.“ - Bylo snadno íci „p jduijá“-alejak? Starý had dotknul se skály, ta se otev ela,ahadijedenzadruhýmvyšli ven. - Kdy byl poslední had venku, cht l bá a ven, ale skála se mu p ed sami kým nosem zav ela, a starý had na hvízdajícím hlasem zasy el: „Ty loví kumusíšz statzde!“ „Eh, co bych tu u vás d lal? — Gazdovstvo nemáte, a spát v dy nebudu. Pus te mne ven, mám ovce na salaši a doma zlú enu, h ešila by mne,kdybychnep ihnalv asdom ,“ pravilbá a. „Nesmíš d íve odtud, dokud neslo íš trojnásobnou p ísahu, e nepovíš nikomu, kde jsi byl a jak jsi k námsedostal,“zahvízdalhad. Co m l bá a d lat; rád se trojnásobnoup ísahouzavázal,jenaby p išelven. „Nebudeš-li ji ale dr et, zle se s tebou pod je!“ hrozil starý had, kdy ba uvenpoušt l.Ale jaká to zm na venku, bá ovi za aly se od leku nohy t ást, kdy vid l kterak se as zm nil, e místo jesen panujejaro. „Ó já lov k sprostá ek, co jsem to ud lal, prospal jsem zimu ve skále! Jej, kde najdu moje ovce, co ekne ena!“ Tak si na íkal, smutn krá eje nahorukekolyb . Vid lzdaleka enu, etamcosirobí. Nejsa ješt p ipraven na její vý itky, schoval se do košjaru. Kdy v tom košjarused l,vid l ep istoupilk en p kný lov k,aslyšeljaksejíptá,kde mámu e?Bá ova se dala do plá e, a vypravovala, kterak v jeseni jednoho dne bá a vyhnal ovce do hory a víc nep išel. Pes Dunaj e ovce p ivedl, bá y- eodtédobynení.„Snad eho vlci se rali - snad bosorky na kusy po ho erozvlá aly,“dolo ila ena. „Nepla , volal na ni bá a z košjaru; „jsem iv, nese rali mne vlci ani mne bosorky po ho e nerozvlá aly, p espal jsem zimu v košjaru.“ Ale to se s dobroupotázalbá a. Jak bá ova jeho slova zaslechla, nechala plá e a pustila se do h ešení: „Bodej ti sto hromovitých boh do duše ude ilo, ty pochabo! Jsi ty state ný chlap? Jsi ty bá a? Poru í ovce bo í vuoli, ulehne do košjaru a spíjakohadvzim !“ Bá adávalvduchu en zapravdu, ealepov d tnesm l,kteraksesním dalo, ml el, ani nedutal. - Ten p kný lov k ale povídal bá ové, e její mu nespal v košjaru, e byl kdesi jinde, a kdy mu bá a poví, na se ho tázat bude, emudámnohopen z. Bá ova se hrozn jedovala na mu e e ji obelhal, a cht la dokonce v d t kdebyl.P knýpánjialeposlaldom ; slíbil jí peníze, aby ml ela. Sám pak vzalsiba unastarost. Kdy bá ovaodešla,vzalp knýpán na se svoji p irozenou postavu, a tu vid lbá ap edsebou ernokni níkaz hor. Poznal ho, proto e má ernokni ník v ele t etí oko. ernokni níkbyl lov kvelicemocný, on se um l spravit na jakou postavu cht l,akdobysemuprotivil,tohoby hnedud lalt ebasberanem. Bá a se ernokni níka velice ulekl, m l ješt v tší strach ne p ed enou. ernokni ník ptal se ho, kde byl, co vid l? Bá a se p enáramn ulekl té otázky.Co íci?-Bálsestaréhohadaa zrušení p ísahy, a ernokni níka trojokéhosetakébál. Kdy sehoale ernokni níkpot etí -atoji hroznýmhlasemptal,kdebyl acovid l,kdy jehopostavap edním, jak se mu podobalo, rostla - tu zapomn l bá a na p ísahu. P iznal se, kdebylikteraksedoskálydostal. „Dob e,“ ekl ernokni ník, „tedy poj se mnou, uka mi tu skálu i tu zelinku.“Bá amuseljít. Kdy p išli ke skále, utrhl bá a zelinku, polo il na skálu, a skála se otev ela. ernokni níkalenecht laby tam bá a vešel, ani on nešel dále, vytáhljakousiknihuaza alzní íkat. Bá astrachembledl. Tu se najednou zem zat ásla, ze skály ozývalo se sy ení, hvízdání, a ven vylezl ukrutný šarkan, na n j se byl starý had p etvo il. Z tlamy mu šlehal ohe , hlava byla hrozitánská, chvostem tloukl na levo na pravo, a kterýstromzasáhl,tenp erazil. „Ho mu tu ohlávku na krk,“ rozkázal ernokni ník, podávaje bá ovijakousipásku,p itomaleo is knihy nespustil. Bá a vzal pásku, ale bálsekšarkanup istoupit;teprvkdy muto ernokni níkpodruhéipot etí rozkázal, byl volen uposlechnout. A však b da bá ovi! - Šarkan se po n m zato il,ane sebá a ehonadál,sed l šarkanu na h ebetu, a ten let l s ním nad „hory“ (lesy). - V tom okam ení ud lalase irátma,jenohe ,cošarkan z tlamy a o í vypoušt l, svítil jim na cestu.Zem seot ásala,kamenísypalo se s vrchu dol . Zlostn šlehal šarkan chvostem s levého boku na pravý, s pravého na levý, který b ek, kterú jedlinu zasáhl, zlomil jako prútek - a tolik vody chrlii na zem, e tekla po vrcháchdol jakoVáh.Hr zahr zoucí tobyla:bá abylpolomrtev. Pomalu se p ece zlost šarkana mírnila, nemrskal víc chvostem, p estalpoušt tvodu,ztlamynešlehal ohe .-Bá ap icházelksob ,myslil e se spustí šarkan dol . Ale nebylo na tom dost, šarkan cht l ho ješt více vytrestat. Pomalu, pomali ku zdvihal sevýšeavýšenadhory,v dyvýše,a se zdály bá ovi vysokánské hory a hole jen co mravene ní hromádky, a ješt výše stoupal šarkan, a kdy nevid l bá a nic ne slunce, hv zdy a mraky, z stal s ním šarkan v pov t í viset. „Jaj bo e, co si po nu, tu visím v pov t í; sko ím-li dol , zabijú se, do nebe vlet t nemohu,“ na íkal bá a a pustilsedoho kéhoplá e.Šarkannic. - „Šarkane, velmo ný pane šarkane, smilujte se!“ prosil šarkana; „sle te zase dol - do nejdelší smrti vás nepohnevám.“ Kámen by se byl nad ubohýmba ouustrnul.Šarkanfun la frkal,ne eklanimytvy,anisenehnul. Tu najednou donese se k uším bá ovým hlas sk ivánka. Bá a se zaradoval. Blí e a blí e let l k n mu sk ivánek;kdy seu nadnímvznášel, prosil ho bá a: „Sk ivánku, ptá ku bohumilý, prosím t , dole k Otci nebeskému, vypov z mu bídu mojí! Vy i , e ho pozdravujú, e volám o bo ípomoc.“ Sk ivánek odlet l k Otci nebeskému a vy ídil bá ovu prosbu. I slitoval se Otec nebeský nad ba ou, napísal cosi zlatým písmem na blánku b ezového listu, dal lístek sk ivánkovi do zobá ku, a na ídil mu, aby ho spustil šarkanunahlavu. Sk ivánek let l do pov t í, pustil b ezový, zlatem popsaný lístek šarkanu na hlavu, a v tom okam ení spustilsešarkansbá ounazem. Kdy se bá a zpamatoval, vid l e stojí u své kolyby, vid l psa Dunaje, kterak mu zavracuje ovce - vid l na vrb zvonec-apohádcejekonec. Pera inovýkv t (Slovenskápov st) Pera ina takérebri ina, paprut zovou Slovácikapradí. V echách i na Slovenskudomníváselid, ebylinata jen v noci p ed sv. Janem k titelem kv te, a sice kv tem zlatým. V echách se v pohádkách povídá, e kdyby panna v tu hodinu, kdy rozkv te,bílýšatpode podst ela,ryzí zlato by jí na spadalo. Na Slovensku té se íká,kdobytenkv tnašel, eby š astenbyl,nebo bymutakovoumoc dal, vid t poklady, kdekoliv k v zemi ukryté by byly. -Vypravuje se cosi o jednom valachovi (pastý i ovec): Sel ve er p ed svatým Janem hledat ztracenouovci.Hledaljidlouho,ji se bylo stmilo, déš se liljakoby kupami, (jako z konve) a valach ovci hledat nep estával. - Tu najednou zjasalo se valachovip edo ima,jakobysenejvíc zablesklo,tak edivneoslepl.-Kdy si o i prot el, tu kam se jen podíval, všude plno zlata, st íbra. - Chvíli stál valach jako zkamen lý, pak se ale sebral na nohy, a hybaj p es paseky a výskyte(jámyodvykol enýchstrom ) prostonasalaš.–„Chlapci!“zvolalna ostatní valachy, „nebojt sa vjacej bjedy, tolko pe azi som našol, o ich ani za týden n odnosíme. Len berte cedidla (vln né tašky) a hybajt za mnou.“ Valaši necht li mu v it, ale kdy se jim za ekl, aby ho za iva v kotli uva ili, jestli jim l e, sebrali cedidla a valašky, a na ono š astné místo se ubírali. „No, len ma troška po kajte, nah si druhé krpce preobujem,lebotjetosamimokrjeako plúca, lahko by sa v nich aj zabil“ volalvalachzanimi.Netrp liv ekali ostatní,cosiKubajinékrpceobouval. Kone n šli, kde se mu to sv tlo ukázalo, on nap ed, druzí za ním. P išlinamísto,alekdenictunic-sem tam chodil Kuba, hledal, jestli se nezmejlil, ale o zlat a st íb e ani památky. Valach m svrb ly valašky v rukou, a kdyby nebyli Kubu znali, e jen tak na prázdno nemluví, byl by byln codostal,aletakvidouce,jakon sám zmaten a smuten dom se vrací, ml eli a nechali ho. Kuba nemohl celou noc ani oka zamhou it, v dy se mu to pletlo, co to jen bylo. Ráno asn vstal, a umínil si, e p jde ješt jednou na ono místo, vzal si staré krpce, které byl ve ír ne s valachy odešelnadohe zav sil,bymuuschly, atucovnichvidí?-Kv tpera inový!Nyníji vid l,kteraktomohlvid tten poklad,kdy m lkv ttenvkrpcích.Zpomn l si, e se mu n co na nohu uvázalo, kdy houštinou lezl, hledaje ovci. - e ty krpce nenechal p ece jen na noze, e se p ezouval! Div, e si vlasy z hlavy nerval! - Ale u nebylo nic platno, kv t byl uschlý, a takový prýu ádnémocinemá. Bo enaN mcová Slovensképohádkya pov stiI VydalaM stskáknihovnavPraze Mariánskénám.1,11572Praha1 VMKP1.vydání Verze1.1z30.8.2012