Základy fotografování - Univerzita třetího věku VŠE v Praze

Transkript

Vysoká škola ekonomická v Praze
Univerzita třetího věku
Základy fotografování
Učební text pro předmět
U065 a U066
doc. Ing. Stanislav Horný, CSc.
Praha 2007
Obsah
1.TECHNIKA - FOTOAPARÁTY A DATA 5
1.1. Pohled zpět a porovnání technologií
5
1.2 Fáze práce digitálního aparátu
5
1.3 Nakupujeme digitální fotoaparát
7
1.4 Hlavní typy digitálních fotoaparátů
8
1.5 Formáty a komprese dat
9
1.6 Optika - základní pojmy
11
1.7 Blesky
12
1.8 Filtry
12
2. ZÁKLADY OVLÁDÁNÍ TECHNIKY
13
2.1 Základní funkce - zaostřování
13
2.2 Základní funkce - expozice
14
2.2.1 Expozice je...
14
2.2.2 Expozice, její měření a expoziční režimy
14
2.2.3 Expozice a tzv. kreativní režimy
15
2.2.4 Expozice a kompenzace expozice
16
2.2.5 Expozice a citlivost
17
2.2.6 Expozice a nastavení bílé barvy
17
2.3 Hloubka ostrosti a zaostřování
18
2.3.1 Hyperfokální vzdálenost a návod jak problém obejít...18
2.3.2 Co ovlivňuje hloubku ostrosti
19
3. OVLÁDÁNÍ TECHNIKY V PRAXI
20
3.1 Hloubka ostrosti v praxi
20
3.2 Ohnisková vzdálenost v praxi
21
3.3 Vyvážení bílé barvy v praxi
22
3.4 Histogram v praxi
23
4. KREATIVNÍ EXPOZICE
24
4.1 Kreativní expozice - úvod
24
4.2 Kreativní expozice - priorita clony
4.2.1 Scénické expozice
4.2.2 Izolované expozice
4.2.3 Neutrální expozice
4.2.4 Makro
4.3 Kreativní expozice - priorita času
4.3.1 Zastavení pohybu
4.3.2 Naznačený pohyb
4.3.3 Sledovaný pohyb
24
25
25
26
26
27
27
27
28
5. ZÁKLADY KOMPOZICE FOTOGRAFIE
5.1 Úvod do komponování fotky
5.2 Kompozice v praxi - základní rady a doporučení
5.3.1 Na šířku nebo na výšku?
5.3.2 Postup vnímání obrazu
5.3.3 Dělení obrazové plochy
5.3.4 Kam s horizontem?
5.4 Kompozice v praxi - další rady a doporučení
5.4.1 V jednoduchosti je krása...
5.4.2 Prostor ve směru...
5.4.3 Jak zvýraznit hlavní motiv...
5.4.4 Struktury a rytmus...
5.4.5 Středová kompozice, třetiny a zlatý řez 5.4.6 Šikmé linie a diagonála
5.4.7 Perspektiva v kompozici
5.4.8 Světlo a kompozice
5.5 Barva jako nástroj komponování
28
28
29
30
30
31
33
34
34
36
37
39
40
41
43
44
45
Kapitola 1: Technika - fotoaparáty, data a příslušenství
1. Technika – fotoaparáty a data
1.1. Pohled zpět a porovnání technologií
Historie:
− „Pohled z okna na dvůr“ – 1822
− oznámení objevu fotografie,
− tj. kresby světlem – 1839
− období „klasické technologie”
− elektronika doplňuje „klasiku”, technologie Polaroid
− skenerový zadní díl (Hasselblad)
− 1991 - CeBIT „digitální fotokamera první generace“ fotopřístroj DigiCam
kalifornské firmy Dycam
− následuje Canon: XapShot, za 400 dolarů, rozlišení cca 300 000 pixelů,
− ???
Cesty klasické a digitální fotografie...
I v případě použití digitální technologie se vždy jedná opět pouze o fotografii, tj.
o zachycování událostí a objektů v našem okolí. Výsledkem je vždy obraz. Mezi
klasickou a digitální fotografií v tomto není žádný rozdíl. Zásadní rozdíly nejsou ani v procesu, kterým v konečné fázi získáme snímek, resp. jeho papírovou
kopii. Zásadní a podstatný rozdíl je ale v absenci filmového materiálu. Digitální
technologie nevyužívá nic, co by pak bylo nutno následně chemicky zpracovávat, aby vznikl trvalý obrazový záznam.
Digitální fotografie poskytuje nový prostor v oblasti záznamu reality. Tento nový
prostor je charakterizován především uvolněním od mnoha „maličkostí“, které
však ve svém souhrnu „klasického fotografa“ omezovaly.
1.2 Fáze práce digitálního aparátu
Jak to vlastně
funguje
1. Objektivem dopadá světlo do prostoru přístroje a promítá se na ploše snímače. Objektiv je opatřen clonou, v přístroji může být (podle jeho koncepce a konstrukce) mechanická závěrka nebo tzv. elektronická rovnou na snímači, nebo
kombinace obou. Ostření se provádí zpravidla automaticky, v návaznosti na snímač.
2. Snímač v okamžiku expozice vyčistí elektrický náboj ve svých buňkách a
exponuje - v buňkách se po dobu expozice kumuluje elektrický náboj. Po skon-
čení expozice se náboje z jednotlivých buněk
odvádějí do analog digitálního převodníku.
3. V analog-digitálním
převodníku proběhne
proces vyhodnocení nábojů. Je zde vyhodnocena barevná informace a
stanoveny hodnoty ve
třech barevných kanálech. Vzniká obrazový
soubor ve specifickém
formátu (JPEG, TIFF
a pod.). Právě principu
výpočtu obrazu vděčíme za obrovskou funkční pružnost digitální fotografie.
4. Obrazový soubor se ukládá buď do vnitřní paměti aparátu, anebo častěji na
záznamové médium, lidově na kartu. Pro urychlení procesu je důležitá vyrovnávací paměť (buffer), která uvolňuje elektronické zařízení přístroje pro další snímání ještě předtím, než je snímek zapsán na kartu.
Obraz je tedy zachycen
cca 5 x 4mm – 24 x 16mm
objektivem a následně
dopadá na záznamové
Zelená má dvojnásobnou
médium (nositele inforcitlivost, napodobuje lidské oko
(je pro zelenou (žlutou) barvu
mací):
nejcitlivější)
− fotografický film
(emulze na bázi halogenidů stříbra reaguje na dopadající světlo)
− plošný senzor (konvertuje světlo dopadající na jednotlivé
světlocitlivé body do
elektrických signálů)
Senzor a barev- Plocha senzoru: několik miliónů světlocitlivých prvků, každý prvek představuje
né filtry
obrazový bod. Senzor rozlišuje jas světla, nerozlišuje barvy. Má ale předřazeny
barevné filtry pro RGB (Red, Green Blue) barvy.
2200x1500
2200x1500
????
Barevný snímek = menší rozlišení! Do plného se dopočítává!
Na které parametry nutno soustředit
pozornost
1.3 Nakupujeme digitální fotoaparát
− druh a velikost snímacího senzoru
• běžně typ CCD, pozor na CMOS u levných, CMOS nebo ve špičkových
zrcadlovkách, nikdy ve střední kategorii
• POZOR!: obrázek z fyzicky většího senzoru je vždy kvalitnější!
− skutečné maximální rozlišení (MPix) - nikoliv tzv. interpolované (obvyklý
obchodní trik!)
• POZOR!: mnoho MPix u malých kompaktů s malým senzorem není vždy
zárukou kvalitního obrazu! Starší model s méně MPix bude poskytovat
kvalitnější fotky než nový s více MPix a stejně velkým senzorem. Vyjímkou může být aparát opatřený opravdu vynikající optikou.
− barevná hloubka, A/D převodník a počet bitů
• barevná hloubka: 24 bitů (3 barvy x 8), 256 odstínů na kanál (256 x 256 x
256 - - - 16 mil. barev)
• problém jasů: hodnoty náboje na snímači se v A/D převodníku konvertují do: 8bitů – 256 úrovní, 10bitů – 1024 úrovní, 12bitů – 4095 úrovní
(12bitová přesnost perfektně pouze v RAW)
» pracuje-li tedy A/D převodník ve více než
8bitch, je vždy lepší.
− citlivost a šum (ISO ekvivalent, ISO zesilovač a
šum)
• citlivost v rozsahu např.: 100 – 400ISO,
800ISO, ale i 1600 a více
• využívání vysoké citlivosti u malých kompaktů
s malým senzorem je vždy zárukou nekvalitní• Technické parametry a funkce
ho obrazu s velkým šumem!
volba... audiokazeta - také šumí
• podobně jako slabě nahraná porovnání
a následně ,zesílená
– citlivost, šum (ISO ekvivalent, ISO zesilovač a šum)
− u objektivu kontrolujeme
– objektiv (sklo, ohnisk. vzd. – f=, světelnost – F=(f/x))
rozsah ohniskové vzdále– závěrka (30 - 1/8000 sek, bulb?)
nosti (zoom) v přepočtu na
kinofilm
• není ani tak důležitá vysoká druhá hodnota
(velký zoom)
př.: f=6 – 72mm (přepočet na kinofilm: f=36 – 432mm)
• užitečná je co nejnižší
první hodnota (široký
objektiv)
př.: F=2.8 – 3.2 př.: f/2.8 – f/3.2
− rychlost závěrky (rozsah 1/8000 s - 30 s, režim bulb?)
• opět není důležitá nejkratší doba otevření závěrky, ale naopak možnost
otevřít závěrku až na 15 s, 30 s.
• užitečný je režim „bulb“ - otevření závěrky na libovolný čas
Další podstatné parametry:
− existence hledáčeku je důležitá (display nestačí), stabilizátor otřesů aparátu a
třesu rukou, režimy priorit clony a času (viz dále…)
− záznamová media
− podporované datové formáty (jpg, tiff, RAW!!!)
− napájení (tužkové baterky jsou někdy lepší než akumulátory)
− možnost připojení k PC a tiskárně
− rozměry a hmotnost
− dodávaný software
− cena, příslušenství v ceně
Dále je vhodné se zeptat na rozšiřující vlastnosti aparátu:
− lze pracovat kromě priorit clony a času i s manuálem expozice?
− lze videozáznam? (640x480pix?, ozvučení+zoom?)
− lze pořídit sérii snímků?
− lze nastavit sytost barev a ostrost snímku?
− lze pořídit sérii téhož záběru s různým nastavením expozice (nebo sytosti
barev nebo ostrosti)?
− lze panoramata?
− lze propojit s počítačem a z něho jej ovládat?
− automatické otáčení fotky?
− umí aparát makrorežim?
1.4 Hlavní typy digitálních fotoaparátů
Volba typu aparátu
1. Klasické kompaktní digitální aparáty jsou charakteristické těmito vlastnostmi:
− optickým průhledovým (nebo žádným! to není ideální) hledáčkem
− menší rozměry, zpravidla i menší zoom, a vždy malý
senzor!
2. Nepravé (digitální) zrcadlovky (nazývané i EVF zrcadlovky, ultrazoomy) jsou
charakteristické těmito vlastnostmi:
− elektronickým hledáčkem (EVF, Electronic View Finder)
• umožňuje přehled o zapnutých funkcích, hodnotách
clony apod.
• má nízké rozlišení (reálně nelze ostřit ručně hledáčkem)
− větší zoom (8 - 18násobný)
− stabilizátor obrazu
− velká hloubka ostrosti (je výhodou i nevýhodou)
− nelze měnit objektivy
− někdy už i ostření na objektivu
3. Pravé zrcadlovky (DSLR, SLR) jsou charakteristické těmito vlastnostmi:
− obraz z objektivu do hledáčku (pomocí polopropustného hranolu či zrcadla)
− výměnné objektivy (s vlastní stabilizací)
− možnost dokonalého ovlivnění hloubky ostrosti
− někdy stabilizátor čipu
− větší čip (menší šum)
− větší rozměry a váha
1.5 Formáty a komprese dat
Data a formáty
TIFF
JPEG
GIF
Data jsou informace uložené v datových
souborech na disku, disketě, CD-ROM
apod. Formát souboru je způsob organizace, jak jsou data uložena ve formě
souboru. Komprese je proces, zmenšující datový objem obrázku, rozeznáváme:
− formáty nekomprimované (BMP)
− formáty s neztrátovou kompresí
(TIFF)
− formáty se ztrátovou kompresí
(JPEG)
− RAW (formát x surovina?).
Formát TIFF (*.tiff, hloubka 24bit):
− nejlepší pro snímky určené jako předlohy
pro tisk
− rozměry a tabulky barev se ukládají jako
přívlastek („tag“) do záhlaví datového souboru
− možné potíže s kompatibilitou
− obrazová informace může být komprimována bezeztrátově metodou LZW
− objem se zmenší průměrně o polovinu,
zpomaluje se otevření souboru
Formát JPEG (*.jpg, hloubka 24bit):
− nej pro fotky na monitor, archivaci
− obrazová informace komprimována metodou JPEG
− při každém ukládání VŽDY komprimace a tím se zhoršuje kvalita!!!
Formát GIF (*.gif, 256 barev):
− pouze 256 barev, barvy v tzv. paletě (kde je lze i dále editovat)
− lze komprimovat LZW
− pro obrázky obsahující grafiku (větší plochy jednotné barvy)
− ne pro jemné tónové přechody
− lze (v některých editorech) ukládat na sebe, definovat pořadí a dobu jejich
zobrazení (efekt animace), lze definovat průhlednou barvu (nebo masku).
RAW
DNG
Důležitá doporučení
10
Formát RAW (*.raw):
− data snímače, která neprošla procesem zpracování
− tzv. „surová data“, zapsaná 8, 10 nebo až 16 bity
na bod
− ne v barevných kanálech
(datově menší než TIFF)
− lze měnit například barevnou teplotu, ostrost, je lepší interpretace barev a jasů
− zpracování je pod kontrolou
− lze vyzkoušet několik variant převodu a vybrat nejlepší pro zamýšlený účel
− ideální pro archivaci špičkových fotografií (s ohledem na budoucnost)
− převodníky RAW formátů (Camera Raw, Adobe LightRoom, Capture One)
− každý výrobce aparátů má „svůj“ RAW, řešením bude formát DNG.
Formát DNG (*.dng):
− stejné výhody jako popsané u RAWu
− schopen převzít data z různých RAW formátů
− založen na TIFF/EP (TIFF rozšířený o metadata Exif)
− je otevřený a zdarma (výrobci fotoaparátů, tiskáren apod. i vývojáři software
mohou zabudovat podporu DNG do svých produktů)
− je možné uložit do DNG i kompletní nezměněný RAW
− Adobe DNG Converter je k dispozici k stažení na www.adobe.com/dng
− u mnohých formátů redukují původní data (pokud nemá RAW vlastní komprimaci - např. Nikon NEF)
− ukládají všechna metadata
Rozlišení obrazu jsou
rozměry v bodech (ne
velikost). Je určující
pro rozměry případného tisku fotografií.
Doporučení pro nastavení kvality fotky:
− kvalita určena rozlišením a formátem
− nejvyšší kvalita: rozlišení odpovídající rozlišení snímače a formát RAW
nebo TIFF
− běžný amatér: rozlišení snímače, JPEG (HQ, SHQ)
− málo místa na kartě
• vždy vyšší rozlišení a výraznější kompresi JPEG
− dramaticky málo místa, určeno pro I-net
• snížit rozlišení
− pojistka pro budoucnost: RAW
− opakovaně editovat pouze v TIFFu
− interpolace pouze:
• určeno k tisku větších rozměrů
• nelze to realizovat na počítači.
11
1.6 Optika - základní pojmy
Ohnisková vzdálenost (f=) je vzdálenost
od optického středu objektivu k rovině
snímání, v které jsou objekty v nekonečnu ostré.
Světelnost
Světelnost (F=f/x) je schopnost přijímat
světlo (minimální clonové číslo):
− F2,0 je dost dobrá
− F2,8 je slušný průměr
− F4,5 a menší je malá.
Světelnost je podíl ohniska a průměru vstupní čočky (teoreticky).
Při zoomování se většinou mění světelnost: ohnisko je proměnné, mění se tím i
poměr vstupní čočky a ohniska (krajní hodnoty ohniska a krajní hodnoty světelnosti - např.: f 6,3 – 63 (38 - 380mm), F 2,8 – 3,7).
Clona
Clona (f/číslo (někdy jen f číslo nebo i
F číslo) je velikost otvoru, který propouští světlo. Clona sestává z lamel
sestavených do kruhu. Clonové číslo:
poměr ohnisk. vzdál. a velikosti otvoru:
− např.: ohnisková vzdálenost 50 mm
- při otvoru o průměru:
• 25 mm je clonové číslo f/2
• 3,125 mm je clonové číslo f/16.
Hloubka ostrosti Hloubka ostrosti – něco praxe pro začátek...
− čím je ohnisko objektivu kratší, tím větší je hloubka ostrosti
− objektivy většiny kompaktů a EVF mají fyzicky tak krátká ohniska, že jejich
hloubka ostrosti je vždy veliká
− čím dále je zaostřený objekt, tím větší je hloubka ostrosti
− jdeme-li k objektu blíž, (spec. v režimu makro), hloubka ostrosti klesá
− čím větší clona (resp. číslo clony - menší otvor), tím větší je hloubka ostrosti
− hloubku ostrosti ovládáme:
• clonou
• ohniskovou vzdáleností
• zaostřením na určitou vzdálenost
• vzdáleností od objektu
Systémy ostření Systémy ostření většina objektivů – (auto-focus, AF):
− elektromotorky dle impulsů z procesoru pohybují optickými skupinami
− „ruční ostření“ :
• pomocí impulsů ovládáme motorky
• ručně na objektivu
− dva systémy autofokusu:
• aktivní - např. infračervené paprsky, odrážejí se od objektu a vyhodnocují
(úhel dopadajících paprsků, nebo množství odraženého světla)
• pasivní - vychází z předpokladu, že ostrý obraz má méně odstínů jasu než
neostrý:
» objektiv „projede“ celý rozsah, průběžně měří kontrast
» vrátí se pak na místo, kde naměřil kontrast největší
» problémy v šeru (doostřovací lampičky)
12
1.7 Blesky
Funkce: nasvětlení, dosvětlení, speciální efekty
Typy:
− interní - problémy:
• energeticky náročné
• dosah - do tří až pěti metrů
• červené oči
• s předsádkami a velkými objektivy
− externí
• k profesionální práci
• od jednoduchých až po „systémové blesky“ a
ateliérová záblesková zařízení
Režimy: (auto, vždy zapnut, potlačení červených očí, synchronizace s pomalou
závěrkou, apod.). Důležitá je i možnost ovládat intenzitu blesku.
1.8 Filtry
Typy filtrů
Funkce:
− ovlivňují některé vlastnosti světla (z italsky cedník)
− zadržují určitou část světelného spektra, zbytek propustí
− cíl 1: kvalitnější zobrazení reality
− cíl 2: změna zobrazení reality
− pozor! případný prodlužovací faktor expozice, redukční kroužky
Typy:
− UV filtr - barevně neutrální, eliminuje snížení ostrosti a mlžný opar, potlačuje modré nádechy, ochrana objektivu
− polarizační filtry - slouží ke snížení reflexů na nekovových plochách, při
bočním světle zvýrazňují sytost a čistotu barev, lze je využít ke ztmavnutí oblohy, zmenšují opar u snímků krajiny, polarizace nastává jen při dopadu
světla pod určitým úhlem!
− šedé filtry: redukují množství světla (sníh, moře), zmenšují hloubku ostrosti
(portréty), mírně potlačují jas barev
− přechodové filtry - vytvářejí efekt přechodu z barvy do čirosti nebo do jiné
barvy
Kapitola 2: Základy ovládání techniky
13
2. Základy ovládání techniky
2.1 Základní funkce - zaostřování
V procesu zaostřování je podstatný snímač, který shromažďuje informace
nezbytné k vyhodnocení scény a k následnému nastavení objektivu (současně i
k nastavení expozice – viz dále). Díky tomuto principu existuje několik režimů
zaostřování.
Ty levnější aparáty nabízejí pouze dva režimy
automatického
měření ostrosti (někdy pouze jeden): automatické měření (s prioritou
Ostrost se
vyhodnocustředu) a bodové měřeje senzorem na ní. Automatické ostření
základě kontras prioritou středu vyhodnocuje určitou oblast, zpravidla uprostřed záběru a hlestu hran (svislých), (maxima- dá, na co má být zaostřeno. Může ale nastat situace, kdy se přístroj „chytí“ jinélizace rozdílu
ho objektu, než na který má být ostřeno. Většinou to lze poznat v elektronicjasů sousedních
kém hledáčku nebo na displeji podle posunu a následného umístění zaostřovacípixelů)
ho obdélníčku na onom „jiném objektu“. Proto je důležité v tomto režimu pečlivě sledovat tuto značku.
Jak ostřit
V takovém případě lze ale použít režim bodového ostření, v kterém se vyhodnocuje pouze velmi
malá oblast, obvykle v geometrickém středu. Jak
bude dále uvedeno, z hlediska kompozice snímku
ale není středová oblast právě nejšťastnějším řešením. Proto musí být aparát vybaven funkcí, která
proces ostření „uzamkne“. Každý aparát je schopen uzamknout měření vzdálenosti (ale
i expozice, proces je současný, u lepších
aparátů oddělitelný) pouhým namáčknutím spouště.
Spoušť totiž nabízí dvě polohy, v první poloze (tj. namáčknutím) se realizuje
měření a v druhé poloze (tj. domáčknutím) se realizuje vlastní expozice. Tímto způsobem lze eliminovat „prodlevu
spouště“. Při stisku spouště bez namáčknutí, dochází ke zpoždění po dobu měření, vyhodnocení, nastavení expozice a zaostření než dojde k samotné expozici.
S namáčknutím lze toto zpoždění snížit až na hodnotu 0,1 sec.
Tento způsob ale nemusí být vždy tím nejlepším. Proto jsou lépe vybavené aparáty vybaveny funkcí funkcí AFL (Autofocus Lock), nebo možností libovolně
posunovat zaostřovací bod. Funkce AFL se většinou aktivuje speciálním tlačítkem po namíření na požadovaný objekt a objektiv zůstane v té poloze zaostření, v jaké byl.
Shrnutí
Zaostřování - shrnutí metod:
− ostření s prioritou středu - iESP
− bodové ostření – SPOT
− více ostřicích bodů
− bodové s volbou polohy bodu – AF AREA
− průběžné zaostřování (Fultime AF)
Funkce uzamykající ostření
14
− manuální zaostřování
− přepnutí do režimu makra.
Funkce uzamykající ostření
− namáčknutí spouště
− funkce AFL (Autofocus Lock).
2.2 Základní funkce - expozice
2.2.1 Expozice je...
Celková expozice se skládá vždy
z kombinace času a clony, tedy jak
dlouho je otevřená závěrka a jak
moc je otevřená clona v objektivu. Nutno připomenout, že menší clonová hodnota znamená větší otvor. Korektní expozice pro jednu a tutéž světelnou situaci proto může nabývat desítky kombinací času a clony. Například čas 1/60 vt. a clona F8,0 dává stejnou expozici
jako čas 1/30 vt. a clona F11,0 nebo třeba čas 1/125 vt. a F4,0. Zkrátíme-li nebo
prodloužíme expoziční čas, musíme otevřít nebo přivřít clonu.
Kombinace času Expozice - je tedy regulace množství světla dopadajía clony za určité cího na senzor, kombinace času a clony za určité citlicitlivosti
vosti (ISO):
− clona (množství světla) - řada: 2, 2.8, 4, 5.6, 8...
− čas (po jakou dobu) - řada: 1/15, 1/30, 1/60...
− citlivost - řada: 64, 100, 200, 400, atd.
2.2.2 Expozice, její měření a expoziční režimy
Jak měřit expo- Expozici fotografovaného objektu lze většinou změřit třemi různými způsoby:
zici
− tzv. ESP měření - je odečteno z celé plochy, ale je preferována oblast ze
středu záběru
− bodové měření - expozice je určena na základě měření provedených přímo
pod značkou automatického zaostřování (v tomto režimu bude objekt vyfotografován se správně nastavenou expozicí bez ohledu na protisvětlo)
− násobné (matrixové) měření - touto metodou se měří míru jasu na celé ploše
a na základě těchto hodnot je vypočtena ideální průměrná expozice.
Jak nastavit
aparát k měření
expozice
Režimy nastavování expozice:
− automatika (variantou je „program“ P)
− v režimu P lze někdy měnit kombinace času a clony – tzv. programový
posun, flexibilní program
− poloautomatika (v rozmezí, které je závislé na úrovni světla a na citlivosti
snímače se nastavuje tzv. priorita):
• priorita clony, priorita času
− manuální režim
− kreativní (motivové) režimy.
Priorita clony
Priorita clony přizpůsobí délku nastavené cloně.
Priorita času
Priorita času přizpůsobí clonu nastavenému času.
Přednastavené
režimy
15
2.2.3 Expozice a tzv. kreativní režimy
Kreativní režimy a uživatelská nastavení - princip:
− lineárně pracující programová expoziční automatika totiž „pouze“ na základě stávajícího osvětlení nastaví na přístroji „nějaké“, byť „relativně správné“
hodnoty času a clony
− protože laik často význam kombinace času a clony nechápe, byly zavedeny
tzv. kreativní režimy
− pracují podobně jako programová automatika, avšak na rozdíl od ní jsou
vždy nastavené pro určitý druh snímané scény
− bude-li tedy málo světla, fotoaparát nastaví dlouhý čas
− v dobrých světelných podmínkách však bude preferovat časy krátké
− uživatelská nastavení - namixovaný soubor nastavení, která se často používají, řešení konkrétních situací.
Některé kreativní režimy:
− Portrét - preferováním malé hloubky ostrosti
− Sport - maximální dosažitelná rychlost závěrky při maximálně otevřené cloně
− Krajina – hodně zacloněno pro velkou hloubku ostrosti, modrá a zelená posílena
− Noční scéna - dlouhý čas a nejvyšší rozumná citlivost (bílá na umělé světlo).
16
Doporučení pro
expozici
Kompenzace
expozice (EV)
Specifika expozice digitálních fotoaparátů:
− určena snímačem:
• primární funkce: záznam obrazové informace
• vyhodnocuje obraz
• je zdrojem dat pro zaostření a nastavení expozice
• někdy funguje jako závěrka
• ve spolupráci s procesorem zaznamenává v různé citlivosti.
− snímač
• většinou malé rozměry - úměrně malé objektivy - malý rozsah clon - velká
hloubka ostrosti (f/5.6 odpovídá cca f/22)
− clona
• lze nastavit i nestandardní hodnoty (např. 4,2 nebo 5,3)
− čas
• i velmi krátké časy
• u dlouhých časů je někdy problém (produkují šum, nebo chybí).
2.2.4 Expozice a kompenzace expozice
V souvislosti s expozicí je nutno upozornit na funkci kompenzace expozice.
Někdy nemáme možnost ovlivňovat čas ani clonu a také často ani nevíme, jaké
hodnoty automatika fotoaparátu nastavila. Je zde ale hodnota EV (Exposure
Value). Ta ve skutečnosti odpovídá určité hladině světla, podstatné ale je, že
posun o l EV představuje zdvojnásobení nebo naopak s minusovým znaménkem
poloviční celkovou expozici.
„Přidat o clonu“ tedy znamená, že se buď skutečně zvětší clona, například z 5,6
na 4, nebo se prodlouží expozice, například z l/ 125 na 1/60). Potřebujeme-li
zesvětlit snímanou scénu, nastavíme korekci EV do plusu. Potřebujeme-li ztmavení, nastavíme EV do minusu.
Doporučení pro Kompenzace expozice (EV):
EV
− situace:
• objekty nejsou ani extrémně tmavé, ani extrémně světlé - OK
• záběr světelně nevyrovnaný: volit mezi režimem „priorita středu“, bodovým měřením a násobným měřením, různá místa scény
• scény, u kterých automatika fotoaparátu nefunguje: EV
− posunutí + nebo -1/3 EV značně ovlivní barevnost snímku (barevně nasytí
EV minus
EV neměno
anebo naopak barvy zeslabí)
− důležité i „opačně“ - např.:
• málo světla: západy slunce, vodopády,
podvečery, noční snímky... -EV
• moc světla: sníh, pláž... +EV
• tímto postupem „vratíme“ jas do skutečné podoby (tj. večerní fotka nebude
vypadat jako odpoledne a fotka pořízená za jasného světla nebude ztmavená).
komp: -1.3
Pozor na šum!
Doporučení
Princip
17
2.2.5 Expozice a citlivost
Citlivá vrstva anebo čip digitálního aparátu má specifickou vlastnost: nějakým
definovaným způsobem reaguje na světlo. Čím větší je energie dopadajících světelných paprsků, tím větší efekt vyvolají. Citlivost je ale nějakým způsobem
definována. Tato definice je zakotvena v národních a mezinárodních normách.
V současné době převládá mezinárodní norma ISO. Z praktických důvodů je
citlivost nastavována tak, aby sousední stupně citlivosti byly vůči sobě opět
v poměru 1:2. Takže ISO 100 má poloviční citlivost než ISO 200, avšak dvojnásobnou než ISO 50.
V aparátu máme diapozitivní film buď na denní, nebo umělé světlo, s tím nelze nic dělat. Také jeho citlivost je předem daná. Digitální aparát nám poskytuje
možnost volby, při změně světelných podmínek lze tedy režim snímání přizpůsobit v oblasti citlivosti a nastavení bílé.
Levnější digitální apará- • Expozice
– ISO
ty takovou schopnost nemají a mívají jen jednu citlivost,
obvykle 100 ISO (toto je mezinárodní standard). Obvyklejší bývá rozpětí 100 až 400
ISO, občas 800 ISO, přístroje
určené profesionálům nabízejí v extrémních případech až
6 400 ISO. Nutno připomenout, že vyšší citlivost v některých případech způsobuje
zřetelný „šum“ v obrázku.
Množství citlivost si lze představit jako
množství pomyslných „trpajslíků“, kteří se snaží to, co zachytil senzor (za určitou dobu danou závěrkou a v určitém
množství daném clonou) nakreslit do
podoby výsledného obrázku. Čím je těch
„trpajslíků“ více, tím dříve svoji práci
vykonají.
Nastavíme-li vyšší citlivost (ISO), lze
tedy:
− zkrátit čas pro danou světelnou situaci
− zvýšit clonové číslo (zmenšit otvor
clony).
2.2.6 Expozice a nastavení bílé barvy
Po nastavení ostření a expozice přichází na řadu barevnost. Zde mají digitální aparáty nad „klasikou“ převahu. Při fotografování na klasické médium jsou
možnosti ovlivnění barevnosti omezené. Digitální fotografie nabízí funkci, která se nazývá vyvážení bílé. Každé světlo, ať už přirozené nebo umělé, má určitou teplotu chromatičnosti resp. barvu. Např. světlo při západu slunce je teplé,
oranžově červené. Při zamračeném počasí je světlo namodralé, zářivky většinou
produkují světlo studené, nazelenalé, jinak je bílé světlo v místnosti osvětlené
žárovkou nebo dokonce svíčkou. Oko se snadno změnám přizpůsobí. Barevná
fotografie, digitální nevyjímaje, nikoli.
Jak na to...
18
Praxe:
− automatika
− předvolby (zamračeno, žárovka)
− ruční dolaďování
(Red – Blue)
− nastavení dle listu
bílého papíru před
objektivem
2.3 Hloubka ostrosti a zaostřování
Hloubka ostrosti
je základ...
Hyperfokální
vzdálenost
Dosažení požadované hloubky ostrosti je základem pro tzv. kreativní expozici
(viz dále) a obecně pro pořízení jiné, než nudné fotografie. Hloubka ostrosti před
a za objektem, na který je zaostřeno, může být velká, nebo malá. Kromě místa,
kam je zaostřeno (hyperfokální vzdálenost), se na tom podílí především faktory,
uvedené v dalších subkapitolách.
2.3.1 Hyperfokální vzdálenost a návod jak tento problém obejít...
Při fotografování krajin či architektury se někdy požaduje, aby na fotce bylo vše
ostré, tj. maximální hloubka ostrosti.V takovém případě se volí vysoké clonové
číslo (např. f/22) a zaostřuje se na tzv. hyperfokální vzdálenost (nikoliv na nekonečno) tj. vzdálenost, kdy hloubka ostrosti je maximální. Zaostříte-li při f/22 na
nekonečno, je hloubka ostrosti např. od 10m do nekonečna. Zaostříte-li ale na
11m, je hloubka ostrosti též do nekonečna ale už od 6m!
Hyperfokální vzdálenost je nejmenší vzdálenost, na kterou když při dané cloně zaostříme, tak objekty v nekonečnu budou stále
ještě ostré. Přední hranice pásma ostrosti se
v tomto případě nachází v polovině hyperfokální vzdálenosti, tj. v polovině mezi námi
a místem, kam je zaostřeno.
19
Hyperfokální vzdálenost je poměrně složitý problém, její nastavení (tj. zaostření
na hyperfokální vzdálenost) závisí na ohniskové vzdálenosti a na cloně. Podrobně je tato problematika vysvětlována např.: na http://www.paladix.cz/clanky/
digitaly-a-hyperfokalni-vzdalenost.html. Na internetu lze nalezt mnoho podobných tabulek, které určují polohu hyperfokální vzdálenosti při určitém ohnisku
a určité cloně.
Řešení je jednoduché: 1/3!
Princip hlouky
ostrosti
Pro běžnou praxi ale stačí jednoduchá rada: chcete-li dosáhnout maximální
hloubku ostrosti, ostřete do třetiny vzdálenosti, která má být ostrá.
2.3.2 Co ovlivňuje hloubku ostrosti
Obecně platí, že čím delší je ohnisková vzdálenost objektivu, tím užší je pásmo,
kde se body zobrazí jako snesitelně malé plošky, čili pásmo ostrosti.
Čím menší je clona (tedy menší clonové číslo = větší otvor, tím menší
je hloubka ostrosti, větším zacloněním (menší otvor) hloubka ostrosti roste.
Čím jsou objekty dál, tím větší je
hloubka ostrosti: předměty vzdálené kilometr a půl kilometru budou
stejně ostré, kdežto při makrofotografii může být značný rozdíl mezi
předměty vzdálenými 5 cm a 6 cm.
20
Kapitola 3: Ovládání techniky v praxi
Objektivy kompaktních digitálních
aparátů mají kratičkou fyzickou ohniskovou délku. Ohniska bývají mezi 5
až 15 mm, a to je tak krátké ohnisko,
že hloubka ostrosti je vždycky veliká.
Obrázek se pak nikdy úplně nerozostří, někdy dokonce ani v režimu makro. To dělá potíže, protože se chceme
soustředit na kytku nebo na brouka a
máme sice ne moc ostré, ale rozeznatelné pozadí. Lze však aktivovat režim
priority clony a experimentovat s clonovým číslem.
Velka a malá
Shrnutí hloubky ostrosti:
hloubka ostrosti − malá hloubka:
• velká clona (nižší číslo)
• dlouhé ohnisko
• objekty blízko
− velká hloubka
• malá clona (vyšší číslo)
• krátké ohnisko
• objekty daleko.
3. Ovládání techniky v praxi
3.1 Hloubka ostrosti v praxi
Kdy použít
malou hloubku
ostrosti
Kdy použít velkou hloubku
ostrosti
Užití hloubky ostrosti malá hloubka ostrosti:
− vystoupení objektu z rušivého chaosu
detailů
− portréty (soustředění
pozorovatele snímku)
− omezení rušivého vlivu prvků, které nelze
odstranit z plochy
− zvýraznění prostoru
(rozostření)
Užití hloubky ostrosti velká hloubka ostrosti:
− krajinářské snímky,
širokoúhlé celkové
pohledy
− architektura (významným prvkem bývá
popředí budovy)
− interiéry (kde se v blízkosti nachází předměty
a ve větší vzdálenosti
například okna).
300 mm, 1/20 s, f/8 300 mm, 1/60 s, f/3.7
1/320 s, f/7.1
1/2 s, f/8.0
21
3.2 Ohnisková vzdálenost v praxi
Ohnisková vzdálenost:
− vzdálenost poslední čočky objektivu
od průmětny, ve které objektiv zobrazí bod v nekonečnu
jako bod
− podstatný je úhel
záběru ( + ovlivnění
hloubky ostrosti)!
širokého úhlu
Kdy použít širo- Užití
ký úhel (malý
záběru:
zoom)
− architektura (pozor!
může dojít ke „kácení“ svislých linií),
interiéry ve stísněných podmínkách, krajina, reportážní fotografie
− schopnost „dramatizovat perspektivu“ - popředí je výrazné, pozadí se víc
zmenšuje
− NE! portréty (zkreslují, tzv. „portrétní objektiv“ - ohniska mezi 80 a 100 mm
− omezení digitální fotografie: nejširší běžně používaný úhel kompaktů odpovídá ohnisku cca 35 mm, výjimečně 28 mm, lze ale řešit předsádkami.
38 mm
35 mm + předsádka -0.7
12 mm
22
Užití úzkého úhlu záběru:
− „to, co je daleko”, „jinak” težko zachytitelné objekty (zvěř,...)
− tzv. „zkracuje perspektivu”, tj. objekty „natlačí“ na sebe
− vhodný pro portréty, někdy i detaily
− potřeba „něco“ odstranit
− specifika
• menší světelnost - nutné delší expoziční časy!
• krátké ohnisko: cca 1/60, dlouhé 1/125 nebo i 1/250 s
Pravidlo: fotografujeme-li z ruky, musí čas být kratší než převrácená hodnota
Pozor! Co lze
„udržet z ruky“ ohniska (ohnisko 60 mm = čas cca 1/80, ohnisko 200 mm = čas cca 1/250!).
Kdy použít úzký
úhel (velký
zoom)
3.3 Vyvážení bílé barvy v praxi
Oko se přizpůsobí, technice
nutno pomoci
Cílem je eliminovat vliv barvy (teploty) reality na podání barev na snímku.
Někdy zabrání nebo pomůže: vzniku nažloutlých fotografií za svitu žárovky, vlivu namodralého zářivkového osvětlení, při východech a západech slunce.
23
Nejběžnější varianty nastavování:
− automatické (AWB)
− přednastavené režimy:
• slunečno
• zamračeno
• žárovka a zářivky
− ruční
• podle vzoru (papír)
• zadáním hodnoty
• red - blue
3.4 Histogram v praxi
Jak pracovat
s histogramem
v aparátu...
Histogram je graf, který nám digitální fotoaparát
zobrazí pro snímek buď na zadním velkém displeji nebo případně i v elektronickém hledáčku. Graf
zobrazuje, jak mnoho jsou ve snímku zastoupeny
jednotlivé jasové úrovně. V levé části grafu, kolik je ve snímku tmavých partií,
v pravé naopak kolik je velmi světlých až bílých. Čím vyšší sloupec v dané části grafu je, tím více je ve fotografii partií s daným jasem.
Nelze popsat ideální histogram, existuje ale několik obecně platných pravidel.
Je-li graf posunutý výrazně k jedné z krajních hodnot, není něco v pořádku. Buď
jde o atypickou scénu, např. zasněžená krajina musí být logicky hodně světlá,
nebo není expozice v pořádku. Stejně tak není dobré, pokud nám v nějaké pasáži
grafu vyskočí náhle nějaká vysoká hodnota. Pokud se tak stane v pravém rohu,
je jasné, že fotografie bude vypálená od blesku nebo přeexpozice. Pokud naopak
výrazně vyskočí levá část, snímek je s velkou pravděpodobností podexponován
nebo jde o noční snímek. Schémata jsou návodem, jak řešit problémy histogramem signalizované.
Přeexpozice
Zvyšte clonové číslo,
zkraťte expoziční čas
nebo snižte ISO citlivost
OK
Podexpozice
Snižte clonové číslo,
prodlužte expoziční čas
nebo zvyšte ISO citlivost
Nízký kontrast
Exponovat "na pravou
stranu histogramu“:
Snižte clonové číslo,
prodlužte expoziční čas
nebo zvyšte ISO citlivost
Vysoký kontrast
1. Použít filtry a tím snížit
světla ve světlých místech
2. Osvítit tmavá místa bleskem
3. Exponovat na 2 snímky
(na světla i stíny a PC...)
4. Obětovat světla a správně
exponovat stíny
5. Obětovat stíny a správně
exponovat světla
Kapitola 4: Kreativní expozice
24
4. Kreativní expozice
4.1 Kreativní expozice - úvod
Jako vizuální zprostředkovatel reality je fotka nedokonalá:
− zobrazuje pouze 2D, má velmi omezený dynamický rozsah
− má omezené podání barev, nevoní ani nevydává zvuky
− je tragicky malá - nedokáže efektivně zobrazit sférické periferní vidění oka
− nelze prohlédnout si celou scénu pohybem hlavy
Oproti oku má však i něco navíc:
− dokáže zobrazit předměty, které jsou pro oko
příliš malé
− lze fotografovat pomocí filtrů, lze experimentovat s časem
− lze používat nestandardní zobrazení perspektivy,
hloubky ostrosti
Kontrola obrazu:
− ovládacími prvky aparát ovládat - kontrola jak
bude aparát fotografovat
− kompozicí a momentem pro zmáčknutí - kontrola co se vyfotografuje
− editací souboru - kontrola co bylo vyfotografováno
Správná expozi- Pro otázku „jak bude aparát fotografovat“ existuce má více vari- je mnoho variant nastavení parametrů. Již víme,
ant
že i správná expozice má více variant. Technicky
a výtvarně správná expozice není totéž! Proč tedy
řešit různé kombinace času a clony?:
− udává-li expozimetr OK, není to vždy (výtvarně) OK!
− někdy expozimetr klame
− někdy to nezvládá
− někdy je nutno jít i proti expozimetru
Nutno proto znát tzv. kreativní (výtvarné expozice) a kompozice. Výtvarná (kreativní) fotografie si neklade za cíl zobrazit realitu (takové to tam bylo), ale zobrazit něco víc: emoce, pocity, nálady... (které autor na místě cítil a chce předat).
Varianty výtvarných expozicí jsou založeny buď na prioritě cloně, nebo na prioritě času! Lze využít i tzv. programový posun v režimu P (viz výše).
Začátek cesty ke
kreativní expozici
4.2 Kreativní expozice - priorita clony
Clona ve výtvarné fotografii má své klasické funk- • malá hloubka:
ce: zaclonit za slunce, otevřít v temném prostoru.
– malá clona (nižší číslo)
Daleko důležitější je ale schopnost: ovlivnění hloub– dlouhé ohnisko
ky ostrosti, volba pozadí, volba struktury pozadí,
– objekty blízko
apod.
• velká hloubka
Opakování:
Zopakujme si, že hloubka ostrosti závisí na:
– velká clona (vyšší číslo)
hloubka ostrosti − ohniskové délce objektivu
– krátké ohnisko
− vzdálenosti ostřeného objektu
– objekty daleko
− cloně.
Clona a její
použití u kreativní expozice
Kreativní expozice a priorita
clony
Jak dosáhnout
scénické expozice
25
Varianty kreativní expozice založené na cloně:
− scénické – (f/8), f/22, f/32
− izolované – f/2, f/2.8, f/4, (f/5.6)
− neutrální – f/5.6, f/8
− makra – clona zdůrazňuje, rozmazává, tvoří různé tvary
4.2.1 Scénické expozice
Technické nástroje:
− širokoúhlé zoomy (12 – 35mm), wide předsádky
− priorita clony, co nejvyšší hodnota clony (co největší hloubka ostrosti!)
− správné zaostření (hyperfokální vzdálenost, 1/3 hloubky scény)
Kompoziční nástroje:
− více „kulis” (tzv. plánů), zmenšující se podobné objekty
− překrývání objektů, diagonály
− něco v popředí, tzv. orámování, cílem je ostrá celá scéna.
4.2.2 Izolované expozice
Jak dosáhnout Technické nástroje:
izolované expo- − dlouhé zoomy (70 – 350 mm),
zice
− priorita clony, co nejmenší hodnota clony, co nejmenší hloubka ostrosti
− správné zaostření na hlavní objekt
Kompoziční nástroj: platí vizuální zákon (tzv. vizuální váha): na co je zaostřeno,
to poutá pozornost. Cílem je izolovaný objekt a neostré pozadí.
250 mm, 1/500 s, f/3.2
300 mm, 1/100 s, f/2.8
26
4.2.3 Neutrální expozice
Zde nezáleží na hloubce ostrosti, objekty jsou relativně v jedné rovině. Záleží
ale na co nejlepším prokreslení celé plochy (i rohů). Levnější objektivy nekreslí dobře při příliš malé a velké cloně. Obecně proto nedoporučuji používat krajní hodnoty clony.
neutrální expo- − hodnota clony „někde uprostřed” – tam, kde daný objektiv nejlépe kreslí
zice
− optimální ostrost a kontrast.
− zajímavá barevnost, objekty v relativně stejné vzdálenosti, cílem je dokonalá kresba celé fotky.
50 mm, 1/100 s, f/5.6
50 mm, 1/100 s, f/5.6
Jak na makro
4.2.4 Makro
Makrorežim má svá specifika. Hlavním
je velice malá hloubka ostrosti.
Technické nástroje:
− schopnost aparátu maximálního přiblížení
− makroobjektivy, mezikroužky
− pokud se k objektu se nelze dostat
blízko a při blízkém snímání je
nedostatek světla:
• fotografovat s teleobjektivem ze
vzdálenosti cca 50 a více cm
• výsledkem je stejné zvětšení, ale
jiná hloubka ostrosti a perspektiva
− správné zaostření a dostatek světla
pro osvětlení miniaturních objektů
− stativ, ministativ
− objekty v relativně stejné rovině
− nejsou-li, je nutno rozhodnout o
hloubce ostrosti
− správné umístění objektu, zdroje světla a fotoaparátu
− objekt ve stabilní poloze
• souběžně s rovinou snímače
• šikmo
27
− kompozici lze hledat ve vnitřních strukturách
objektu
− zajímavé může být použití speciálního pozadí
(barevně i kresbou dostatečně neutrální!)
Fotografujeme:
− LCD displej
− pozor! selhává automatická balance barev
− dosažení ideální hloubky ostrosti:
• ploché objekty - co nejmenší hloubka ostrosti
(aby pozadí bylo rozmazané)
• prostorové objekty - hloubka ostrosti závisí na poměru hloubky objektu a
vzdálenosti fotoaparátu
− režim priority clony, minimalizovat vibrace fotoaparátu a objektu
− hlídat délku expozice a správnost ostření
4.3 Kreativní expozice - priorita času
Klasickou funkcí nastavování času je zajištění vstupu světla po určitou dobu a
řešení problémů slabého osvětlení. Daleko důležitější je zachycení efektu pohybu (pohyb je důsledkem: pohybu objektů, pohybu fotoaparátu). Nikoliv tedy
pouze dokonale ostré fotky!, určující je výtvarný záměr! Kdy je tedy čas maximálně důležitý?: na scéně je pohyb, nebo je málo světla.
Princip kreativní expozice založené na čase:
− krátký čas: zastavuje (zmrazuje) pohyb
− dlouhý čas: naznačuje nebo sleduje pohyb
Kreativní expo- Varianty kreativní expozice založené na čase:
zice a času
− zastavující pohyb – 1/250, 1/500, 1/1000 sec
− naznačující pohyb – 1/8, 1/4, 1/2, 1 sec
− sledující pohyb – 1/15, 1/30, 1/60 (někdy i více) sec.
4.3.1 Zastavení pohybu
zastavení pohy- − priorita času
bu
− krátké časy (dle kompozice)
− sekvenční expozice
− objekt relativně izolován
− velmi krátké časy:
• objekty blízko
• rychlý pohyb
• pohyb napříč scénou
• dlouhé ohnisko
4.3.2 Naznačený pohyb
Při této variantě vznikají jedny z nejefektnějších
fotografií. Je to ale i jeden z nejtěžších úkolů.
naznačení pohy- − manuální režim, příp. priorita času
bu
− delší časy a stativ
− šedý filtr před objektiv (zmenší množství světla dopadající na senzor, a lze nastavit delší
časy).
Čas a jeho
použití u kreativní expozice
28
Kapitola 5: Základy kompozice fotografie
− dosáhnout:
• ostrosti pevných objektů
• rozostření pohybujících
− metoda pokusů a omylů
80 mm, 1 s, f/29
Experimentujte s
dlouhým časem:
vodopády, pouť,
sport...
4.3.3 Sledovaný pohyb
Princip této varianty spočívá v sladění pohybu fotoaprátu s pohybujícím
se objektem a v exponování. Cílem je
dosáhnout, aby pohybující se objekt
byl ostrý a pozadí bylo rozmazané.
sledování pohy- − čas: 1/60 a kratší
bu
− tzv. panning (švenkování - pohyb aparátem souhlasně s objektem)
− vhodné pozadí:
• tak strukturované, aby bylo rozostření sledovatelné (ne modrá obloha!)
5. Základy kompozice fotografie
5.1 Úvod do komponování fotky
Fotografování patří díky použití současné techniky mezi nejjednodušší tvůrčí
postupy, u kterých může každý rozvíjet své vidění a svojí kreativitu. Kreativní práce s digitálním obrazem se rozšiřuje díky možnostem editace v počítači.
V případě fotografie digitální se jedná i o postup nejrychlejší. Lze se naučit lepšímu vnímaní okolí, práci se světlem, barvou, s výběrem motivů, a tak zdokonalovat kompozici. Automatika umožňuje soustředit se právě na kompozici a
vystižení správného okamžiku k expozici.
Od automatiky, Automatika ale není absolutní, někdy je lepší ji vypnout a pracovat s prioritami,
přes priority ke s volbou kreativní expozice:
komponování...
− fotografování rychle se pohybujících objektů
− potřeba dosáhnout různou hloubku ostrosti
− prokreslení jasů, práce s protisvětlem, noční snímky, fotografování tmavých
nebo světlých ploch...
„Nejsnadnější“
kreativní postup
Uspořádání
hlavních a vedlejších objektů
1. Výběr tématu
fotografie
2. Dokument
nebo kreativní přístup (nebo
kombinace)
3. Komu je fotka
určena?
Než zmáčkneme
spoušť...
29
Komponování, nebo-li hledání kompozice jako hlavní tvůrčí proces při fotografování spočívá v uspořádání hlavních a vedlejších objektů do formátu obrazu.
Kompozice by měla být srozumitelná, jednoduchá, hlavní objekt musí dominovat. Podmínkou úspěchu je ale (téměř) automatické používání fotografické techniky, které umožní:
− plné soustředění na vlastní tvorbu
− následuje radost ze samotného tvůrčího procesu
Následuje již pouze: 1. výběr druhu (tématu) fotografie:
− technická fotografie, práce s krajinou, architekturou, práce s lidmi, portrét,
reportážní nebo dokumentární fotografie
− speciální monotémata
• např.: cesty, struktury, linie…
• např.: strašáci v polích, ...
Následuje již pouze: 2. přístup k tvorbě fotografie:
− dokumentační, technická, katalogová (přesně zachycující realitu)
• cíl: fakta co nejvěrněji, nejjednodušeji a co nejpřímější cestou
− kreativní (odlišně zobrazující realitu, netradiční pohled…)
• cíl: překvapit, zaujmout a probudit emoce (emoce ve fotografii by měly:
zachycovat reálný okamžik, vyjadřovat momentální náladu nebo silně
emotivně působit na diváka).
Následuje již pouze: 3. komu je fotka určena?:
− babička ze Lhoty, kreativní a vnímavý pozorovatel, kamarádi, účastníci
akce…
Zásadní otázky, které je nutno si položit před komponováním a před zmáčknutím spouště:
− Co chceme vlastně vyfotografovat?
− Je to zajímavé? (světlo, mraky, lidi a jejich život, keř, strom, brouk, květina,
moře, abstraktní fotografie…)
− Co je hlavní objekt a proč?
− Bude fotografie něčím zajímavá? A pro koho? A čím pro koho?
− Jakou emoci chceme předat? (radost, štěstí, smutek, tíži života, dramatickou
atmosféru, je to abstrakce či dokument?)
− Je-li to dokument, tak čeho je to dokument?
− Jak fotografii zjednodušit? Co lze vynechat a jak se toho zbavit?
− Jak zdůraznit a izolovat hlavní objekt?
− Je teď dobré světlo? Je ho dost? Jak zvládnout případné obtížné světelné
podmínky?
− Zvládne se fotografie technicky? Stihne se zaostřit, nepřekročí se dynamický rozsah, zvládne se (zejména u DSLR) hloubka ostrosti, jak vyvážit bílou,
vhodný objektiv?
− Máme teď trochu toho fotoštěstí?
− Jakou z kreativních expozic zvolíme?
− Jak budeme fotografii orientovat, komponovat, jaké bude popředí a pozadí?
5.2 Kompozice v praxi - základní rady a doporučení
Rady jsou
užitečné, někdy
je ale lepší spolehnout na cit...
Pozor: všechna dále uvedená doporučení jsou pouze více či méně izolovanými návody, kompozici je nutno vždy řešit v kontextu konkrétní situace, světla,
objektů a cíle, kterého se snažíme kompozicí dosáhnout. Někdy jdou doporučení
proti sobě, někdy neplatí. A někdy je lepší na vše zapomenout a řídit se citem!
30
5.3.1 Na šířku nebo na výšku?
Lidské oko je spíše orientováno na obdélníkové vnímání kompozice v horizontálním formátu. Ale nutno počítat s tím, že monitory jsou na šířku a naopak většina tištěných dokumentů je na výšku (fotku na výšku lze vytisknout větší).
Obecně platí, že:
− horizontální formát zdůrazní vztahy mezi prvky vlevo a vpravo
− vertikální formát zdůrazní vztahy mezi prvky v popředí a pozadí, výšku
objektů
− pro portréty a lidi svislý formát
− ale je nutno přizpůsobit se objektům a situaci.
Vlevo: vztah
mezi objekty vlevo a vpravo
Vpravo: popředí
a pozadí
Portréty a lidi
svislý formát,
ale...
5.3.2 Postup vnímání obrazu
Aparát „vnímá“ Je nutno si uvědomit odlišnosti vnímání okolní reality člověkem od „vnímárealitu jiným
ní fotoaparátem“ a následného vnímání fotografie. Člověk vnímá nejenom očizpůsobem než
ma, realitu vyhodnocuje a vnímá i na základě znalostí, zkušeností a citu. Čločlověk...
věk zaostří na „to nejdůležitější“. Člověk navíc vidí prostorově, funguje i jakési
„periferní vidění“ a vnímá i hloubku prostoru.
Při vnímání fotografie se trojrozměrná realita redukuje. Fotografie jsou dvojrozměrné a přesně ohraničené svým formátem. Fotoaparát není schopen „automaZačátečníkovy
ticky“ vyhodnotit kde je nejdůležitější objekt a na ten zaostřit. Člověk se hledáčchyby
kem automaticky dívá na „důležitý objekt“. Zpravidla jej i umístí do středu zábě-
31
ru. Nevšímá si toho, co je kolem a tiskne spoušť. Na fotografii ale bude vše, co
je vidět v hledáčku (někdy i více).
Jak na to...
Je nutno vnímat resp. postupně prohlížet celou plochu hledáčku nebo displeje.
Všechno, co je na snímku, musí mít nějaký smysl. Kompozici lze někdy snadno
změnit i pouhým krokem kupředu nebo stranou. Čím
blíže je fotografovaný objekt, tím důležitější je poloha aparátu a úhel jeho „pohledu“. Časem se lze „naučit
vnímat“ i realitu okolo nás tak, jak ji „vnímá“ fotoaparát. Užitečnou pomůckou je starý kameramanský trik
– sledování reality obdélníkem, vytvořeným z palců a
ukazováků obou rukou.
Při vnímání rozevřené dvoustránky
Jak obvykle
„čteme“ stránky jako celku, spočine lidské oko nejdříve na pravé stránce. Při vnímání samostatné stránky jako celku, spočine lidské oko nejdříve zpravidla v oblasti tzv.
optického středu stránky – tj. na rozhraní horní a střední třetiny stránky. Jednotlivé textové bloky čteme zpravidla
zleva doprava. Obraz ale většinou vníJak obvykle
„čteme“ obraz máme horizontálně, zhruba podle tohoto schématu:
− nejdříve nahoře zleva doprava,
− posléze diagonálně doleva dolů,
− a nakonec vodorovně doprava.
Hlavní motiv na Objekt, na který má být upozorněno co nejdříve, by
horní průsečíky měl proto být v horní levé části obrazu, naopak ty prvtřetin
ky, u kterých má být vnímání obrazu okem ukončeno,
patří doprava dolů (lze ale i stranově opačně).
Vodítkem oka mohou ale být i linie, nejlépe diagonály, nebo pomocí linky v tvaru S (ta velmi lahodí oku).
Vlevo: sbíhající se linie dovedou oko k objektu, který proto
ani nemusí být
zvlášť výrazný
Vpravo: křivka plotu dovede
oko k díře ve zdi
5.3.3 Dělení obrazové plochy
Horizontální
Výše uvedené rozdělení plochy na třetiny je
vyplnění třetin... dalším z často používaných základních pravidel kompozice. Bez ohledu na umístění
hlavních objektů do průsečíku třetin.
Hovoříme o tzv. horizontálním vyplnění třetin...
32
Vyjádření klidu
a harmonie
a vyjádření dynamiky a
napětí
Dělení obrazové plochy na třetiny (horizontálně a vertikálně) lze někdy využít i
k vyjádření klidu a harmonie na straně jedné, a k vyjádření dynamiky a napětí
na straně druhé. Princip spočívá v umístění hlavního objektu do jednoho ze čtyř
průsečíku dle následujících schémat.
klid, harmonie
dynamika, napětí
klid, harmonie
dynamika, napětí
Klid, dynamika
a prostor (šířka,
výška)
Tyto čtyři varianty lze kombinovat s výše uvedeným pravidlem, že vodorovný
formát zdůrazňuje šířku prostoru a svislý výšku.
dynamika, napětí
a šířka prostoru
dynamika, napětí
a hloubka prostoru
Shrnutí výše uvedených pravidel:
− objekty do průsečíku třetin
− klid / dynamika
− šířka a hloubka.
Pravidlo „něco Posledním je pravidlo „něco s něčím“. Chceme-li objekt umístěný podle výše
s něčím“
uvedených pravidel zvýraznit, necháme jej „vystupovat“ nad horizont. Chcemeli naopak zvýraznit okolí tohoto objektu, necháme jej pod horizontem.
Následně lze pomocí všech těchto pravidel vytvářet různé kompozice, které ale
budou vždy vyjadřovat něco jiného.
Kombinujeme
pravidla
Vlevo: hlavní je
krajina, v které
je i křížek
krajina s křížkem…
křížek s krajinou…
Vpravo: hlavní
je křížek, který
je v jakési krajině
Kombinujeme
pravidla
Horizont nikdy
na střed!
Umístění horizontu: na třetiny, případně i
blíže k okraji.
dynamika, napětí + krajina s majákem + šířka prostoru…
5.3.4 Kam s horizontem?
Při řešení kompozice obrazu je nutno připomenout,
že umístění horizontu na střed formátu je nesprávné, obraz se rozdělí na dvě stejné plochy a divák hledá pohledem v horní i dolní polovině, nemá se čeho
Horizont dole:
důraz na oblohu.
Horizont nahoře: důraz na
krajinu
Vodní plochy
jsou vyjímkou
zachytit. Zdůraznit dramatičnost scény lze pomocí mraků, nebo snížením /
zvýšením horizontu.
Vyjímkou jsou vodní plochy s odrazem.
Zde se naopak snažíme umístit přechod
vodní plochy a pevniny přesně na střed.
Lze samozřejmě kombinovat s pravidly
uvedenými v subkapitole 5.3.3.
33
34
Správné umístění horizontu,
vpravo i s hlavním objektem na
třetině
5.4 Kompozice v praxi - další rady a doporučení
A opět připomínám!
Jak na to...
Vlevo: chaos,
objekty se v něm
ztrácejí
Vpravo: objekty
vyniknou (vyplňují velkou plochu)
Vlevo: chaos,
květy se „tlučou“ s pozadím
Vpravo: objekty vyniknou
(vyplňují velkou
plochu a jsou
barevně v kontrastu)
Zde je nutno opět připomenout:
− všechny již uvedené a dále prezentované rady jsou pouze příkladem jednotlivých faktorů, které hrají podstatnou roli při kompozici
− ve skutečnosti se faktory doplňují, ovlivňují a někdy i vzájemně negují
− je nutno to nevytrhávat z kontextu, resp. přizpůsobit konkrétní situaci a
záměru
− někdy je lepší na vše zapomenout a řídit se citem…
Postup:
− ujasnit si smysl, cíl fotky!
− ujasnit si co je třeba zachytit, co tím a komu říci!
− snažit se odlišit, zvýraznit nejdůležitější – hlavní motiv (barvou, zoomem)!
− přemýšlet o kompozici předem (dobrou pomůckou je stativ)!
− zvolit správné stanoviště!
− snažit se:
• o „čistý formát“ (minimalizovat následnou editaci)
• využít zoomu ke kompozici
• řezat a transplantovat lze, přioperovat chybějící NE!
Oko má rádo
jednoduchost...
35
5.4.1 V jednoduchosti je krása...
Základem hezké fotky je její srozumitelnost, jednoduchost. Hlavní objekt musí
dominovat a neměl by se nevhodně překrývat s pozadím!
Je nutno se snažit o sevřené, kompaktní celky. Větší souvislé plochy vyniknou lépe než chaos drobných detailů. Fotografie je oproti reálné scéně dramaticky malá! Nutno zjednodušovat! Čím jednodušší kompozice, tím působivější
bude sdělení (emoce)! Na malých fotografiích působí nejsilněji spíše detail nebo
sevřená kompozice než složitý celek! Nechte hlavnímu motivu prostor! Měl by
vyplňovat co největší plochu!
Vlevo: chaos,
zbytečné plochy
Vpravo: objekty vynikne (vyplňuje velkou plochu a je barevně
v kontrastu)
Zarámování
motivu
Klasickým
nástrojem rámování jsou stromy, ale lze
vymyslet i jiné
„rámy“
Nejenom v krajinářské fotografii se často používá metody zarámování motivu
nějakým výrazným tvarem v popředí. Metodu „objekt v popředí“ lze kombinovat s využitím výrazných linií v kompozici. Je nutno si ujasnit, co je hlavní
36
objekt, a následně se snažit najít prvky, které jej „orámují“ a které by pomohly
k jeho zvýraznění. Někdy to může být i zdánlivě bezvýznamný a nesouvisející
objekt a nemusí být pouze v popředí (a nemusí být dokonale ostrý).
Volná plocha
působí lépe...
Odstraňujte přebytečné...
Volná plocha působí lépe než mnoho dalších objektů. Snažte se odstranit (fyzicky nebo následně editací) rušivé a přebytečné objekty.
5.4.2 Prostor ve směru...
Jsou-li v obraze pohybující se objekty, je vhodné nechat prostor ve směru pohybu (pohledu), v případě rychle se pohybujících předmětů až dvojnásobek než je
na opačné straně.
Více prostoru
před objektem,
ve směru pohybu a pohledu...
Je nutno hlídat
rušivé objekty...
Změna kompozice zabere méně
času než retuš v
PC...
U portrétu je to obdobné, opět více
prostoru, tentokrát ve směru pohledu.
Někdy zde vůbec nevadí, když je část
objektu z obrazu vysunuta. V případě
objektů obecně známých tvarů tak má
příjemce prostor sám si představovat
jak tvar objektu pokračuje.
Vždy je nutné se snažit o co nejzdařenější kompozicí snímku již při fotografování. Při komponování je nutné hlídat
rušivé objekty (sloupy, dráty, odpadkové koše, ale i výrazně tmavší nebo světlejší plochy). Nejhorší je, když se tyto
objekty překrývají s hlavním motivem
- tzv. srostlice (lidem roste z hlavy telegrafní sloup, apod.)
Vhodnou změnou úhlu záběru je nutné tyto rušící objekty odstranit ze záběru. Lze je sice následně odstranit retuší v počítači, ne vždy je to však snadné a
někdy je to i nerealizovatelné. Je to pouze záchrana z nejhoršího.
Správný moment
a pomalá technika...
Jak na to...
37
V této souvislosti je asi vhodné připomenout jeden velký oříšek všech fotografů, a to schopnost zachytit ten správný moment. Slabým místem většiny levnějších aparátů je a ještě dlouho bude relativní pomalost práce. Typický fotoaparát v roce 2007 startuje s náběhem cca 2 sec. Ovšem nejnepříjemnější je prodleva mezi okamžikem stisku spouště a skutečnou expozicí. Toto zpoždění lze řešit
metodou namáčknutí spouště. Je nutno se naučit spoušť tisknout o desetinu vteřiny dřív, než nastane ten „správný“ moment.
Lze využít i metody, kdy se aparátem „sleduje“ objekt a spoušť se tiskne v pohybu. Pozadí bude sice rozmazané, ale to nevadí - naopak, zvyšuje to dojem pohybu. Lze též zaostřit a namáčknout na objektu, který je ve stejné vzdálenosti jako
objekt, který se blíží do scény a má být hlavním motivem.
Relativně problematické je například zachycení lidí, když mluví. Obvykle se
v souvislosti s prodlevou stává, že mají zavřené oči nebo sevřenou pusu. Řešením je pořídit větší počet snímků v sekvenčním snímání a vybrat nejlepší.
Správný moment není pouze zachycením pohybu, ale i zachycením určité (zajímavé) světelné situace, případně kombinací obojího. Podaří-li se tak ale nějakým
způsobem správný moment zachytit, je to obvykle vynikající, zajímavá fotka.
Bez komentáře
Hlavní mmotiv
musí být dominantou!
Jak na to...
5.4.3 Jak zvýraznit hlavní motiv...
Při pohledu na obraz by mělo být na první pohled zřejmé, co zobrazuje. Kromě
hlavního motivu většina snímků zobrazuje i mnoho dalších detailů, které nemají
s hlavním motivem co společného. Hlavní motiv by měl být dominantou obrazu
a vše ostatní, by mělo sloužit pouze k jejímu zvýraznění. Řešení:
− co láká pozornost nejvíce, by měl být hlavní objekt
− přemýšlet o hlavním objektu a o jeho pozadí
− ujasnit 1. co je hlavním objektem zájmu, 2. proč a 3. jak to vyjádřit
− přemýšlet o tom, jak na něj upoutat pozornost.
Nástroji zvýraznění jsou:
• celková kompozice snímku, linie a křivky
• kontrast (tonální a barevný)
• hloubka ostrosti.
38
Vlevo. správně
umístěný objekt
na průsečíku
třetin.
Vpravo: linie
vedou oko a
vše je umocněno barevným i
tonálním kontrastem
Vlevo: využití tonálního kontrastu
Vpravo: využití minimální
hloubky ostrosti a barevného
kontrastu
celková kompozice snímku
linie + kontrast (barevný)
kontrast (tonální)
hloubka ostrosti
Hlavní motiv by měl být na nejdůležitějším místě v kompozici. Dalšími nástroji
upoutání pozornosti na hlavní motiv jsou:
− správné umístění do formátu (svisle/vodorovně/šikmo) a na průsečíky třetin
− nasměrování šikmých linií
− volba vhodného orámování
− využití objektů v popředí.
Bez komentáře
na nejdůležitějším místě v kompozici
nasměrováním šikmých linií...
39
Hlavní úkol fotografa při fotografické kompozici je odstraňování všeho, co do
obrazu nepatří a soustřeďováni pozornosti na dominantu (která nemusí nutně být
v popředí obrazu).
Je to především o volbě stanoviště. Vždy je nutné snažit být co nejblíže fotografovanému objektu a vyhledat správný směr záběru (většina lidi vypadá lépe
zepředu...), tj. nebýt líný a pohybovat se. Zoom je v tomto případě nastaven na
nejširší ohnisko. Použití širokoúhlého objektivu stojí za mnoha dobrými reportážními fotografiemi. Širokoúhlý objektiv totiž podporuje perspektivu. Objekty
v popředí jsou větší oproti pozadí více, než vnímáme zrakem. Širokoúhlý objektiv může snadno zvýraznit hlavní motiv, pokud se fotograf k objektu přiblíží
dostatečně blízko.
Jděte k objektům co nejblíže,
použijte co nejširší ohnisko!
Existuje tedy opačné řešení - využití delšího ohniska zoomu. S dlouhým ohniskem se poměrně lze snadno „vypíchnout“ hlavní objekt v obraze: zoomováním
a změnami stanoviště lze snadno „odstranit“ vše, co do obrazu nepatří. Je nutno
počítat s tím, že dlouhé ohnisko perspektivu „stlačuje“, vzdálené objekty nám
připadají bližší, než jsme zvyklí je vnímat prostýma očima.
Dlouhým zoomem přiblížíte, zvýrazníte,
odstraníte...
Kratší vzdálenost při použití širokoúhlého ohniska vede k reportážním fotografiím, kdy hlavní objekt či postava je zasazena do širokého prostředí kde se nalézá (krásné fotky National Geographic). Teleobjektiv a delší snímací vzdálenost
obvykle vede k izolování hlavního objektu z pozadí.
5.4.4 Struktury a rytmus...
Oko je má rádo Struktury a rytmus:
− lahodí oku, představují pro něj řád a harmonii
− nutno hledat, ale lze nalézt téměř všude
• v architektuře (zábradlí, schodiště, věže)
• v přírodě (hejno ptáků, listy květin, podzimní listí, brouci, květy)
• v technice (ozubená kola, mozaiky, soubory předmětů)
40
Sruktury lze
nalézt v přírodě
i v technice
5.4.5 Středová kompozice, třetiny a zlatý řez
Středová kom- Jak již bylo uvedeno, středová kompozice je
pozice je poklid- většinou prvním kompozičním řešením a nápaná, diváka nezadem začátečníků. Je pravda, že například postaujme...
vám dodává důstojnosti, ale je výrazně statická – viz dále. Postava umístěná ve středu kompozice působí nezajímavě (podobně to platí i
o umístění horizontu krajiny v polovině kompozice). Středová kompozice je poklidná, diváka nezaujme. Je zapotřebí středové uspořádání porušit, někdy pouze stačí barevný či světelný akcent. Stejně tak to platí i pro
vertikální stanoviště, většinou se fotografuje z výšky očí a tento pohled je „normální“.
Malá změna úhlu pohledu aparátu však způsobí, že se hlavní objekt ocitne mimo
střed, kompozice náhle získá napětí. Také pohled z „žabí perspektivy“ zdůrazní
popředí a naopak dramatickým nadhledem lze zdůraznit prostor.
Z výšky očí fotografuje každý
(vlevo)...
Z podhledu je to
ale zajímavější...
Jak již bylo uvedeno, je zde vždy rozdíl mezi vnímáním fyziologickým (vnímání očima) a fotografickým. Fyziologicky se vždy díváme na něco, tudíž toto
„něco“ je ve středu našeho zájmu. Obvykle je i fyzicky ve středu zorného pole,
protože obvykle se díváme tak, že natáčíme hlavu a díváme se rovně. Tento zvyk
se bohužel automaticky promítá i do tvorby kompozice. V běžné praxi totiž platí,
že přísná symetrie působí nepěkně, uměle, škrobeně a strnule, a proto je vhodné
se středovým oblastem kompozice vyhnout. Zvlášť důrazně je proto třeba varovat před umístěním celé postavy přesně doprostřed kompozice a také při portrétu je nutno být opatrný.
„Zákony“ obrazové kompozice
41
První „zákony“ obrazové kompozice byly objeveny v renesanci na základě antických poznatků. Tehdejší umělci přišli na to, že oblast středu je pro působivost
obrazu nebezpečná. Již tehdy byl za ideální rozdělení plochy (i úsečky) považován tzv. zlatý řez, v němž se úsečka dělí na dva díly zhruba v poměru 8:13, nebo
o něco méně než dvě třetiny k jedné. Matematicky je zlatý řez poměrně komplikovaná záležitost, v praxi zcela k ničemu. Po zjednodušení ale platí, že pásmo
maximální účinnosti je vždy kolem třetiny plochy: svisle vlevo i vpravo, vodorovně nahoře a dole. Kompozičně nejlepší je umístění podstatné části obrazu do
zlatého řezu. Nejčastější je umístění hlavní části motivu v pravém horní bodě
zlatého řezu. Zlatý řez (vpravo) ale bude vždy zajímavější, než umístění na „klasické“ třetiny (vlevo).
Třetiny a zlatý
řez...
V jakékoli tvorbě, fotografickou nevyjímaje, neplatí žádná pravidla, jež by nebylo možno porušit. Existuje spousta dobrých fotografií komponovaných na střed,
eventuálně na svislou nebo vodorovnou osu. Jde většinou ale o výjimku a toto
řešení mělo nějaký podstatný důvod.
5.4.6 Šikmé linie a diagonála
Šikmé je hezčí... Mezi další první „zákony“ obrazové kompozice patří i poznatek, že obraz
založený na prioritě svislých nebo vodorovných linií působí staticky. Zdá se
nám, ze na něj působí zemská tíže, která si vše přitáhla k sobě a pevně to drží. Jeli řešen podél šikmých linií, je v něm pohyb, zdá se, že je dynamický.
To co pomáhá vnímání, cítíme jako že se „to líbí“, to, co vnímání znesnadňuje,
se nám „nelíbí“. Jak již bylo uvedeno, v našem kontinentě jsme zvyklí číst zleva
doprava a shora dolů a že se podobně prohlíží obrazy. A zde je důvod, proč jsou
šikmé linie tak důležité. Jsou to jakási přemostění, po kterých zrak sjede.
Šikmé linie a diagonála poprvé:
− svislé (vodorovné) linie = působí staticky
− šikmé linie jsou přemostění, po kterých zrak sjede... a připadá mu to „hezké“
− co je lepší - šikmé linie zleva dolů, nebo zprava dolů?
− diagonála vedená z pravého horního rohu doleva dolů působí méně dramaticky než diagonála vedená opačně - proti směru vnímání
− přímky či něco jim podobné by se měly umístit na úhlopříčku.
Diagonála zleva
doprava působí dramatičtěji a
zajímavěji...
42
Přerušte diagonálu jinou diagonálou nebo
opakujícími se
objekty...
Šikmé linie a diagonála podruhé:
− přerušení diagonálního směru další menší diagonálou dodá kompozici zajímavý neklid
− oko se zarazí na přerušení směru pohledu a sleduje další směr
− pokud lze na diagonálu „umístit“ nějaké (nejlépe rytmizující) prvky, výsledkem je zajímavé kompoziční působení.
Esovitá křivka je
efektní
Efektní je esovitá křivka přes diagonálu
− dává pocit prostoru, hloubky a rytmu
− neměla by úplně opustit záběr
− někdy by se neměla i dotknout okraje.
Sbíhající se linie
vedou oko...
Efektní je i úmyslné sbíhání linií:
− dovede oko k hlavnímu objektu
− dodá scéně prostor a hloubku.
43
5.4.7 Perspektiva v kompozici
Jak vyjádřit pro- Svět je prostorový, fotografie má rozměry jen dva. Lze však využít triků, které
stor...
vyvolají pocit prostoru. Podaří-li se například dosáhnout výrazného perspektivního zmenšování (objekty v popředí jsou větší než objekty v pozadí), je to ten
nejčastěji používaný trik k vytvoření hlubokého prostorového dojmu.
Dlouhé ohnisko (velký zoom)
ale perspektivu
potlačí!
pozor! dlouhý zoom perspektivu potlačí!
Stejná scéna: vlevo špatně (plochá, není
zřetelný prostor), vpravo
dobře (pomohl
objekt v popředí
a stín hory)...
V krajinářské fotografii se často používá metody zarámování motivu nějakým
výrazným tvarem v popředí. Metodu „objekt v popředí“ lze kombinovat s využitím výrazných linií v kompozici. Je nutno si ujasnit, co je hlavní objekt, a následně se snažit najít prvky, které by pomohly k jeho zvýraznění. Někdy to může být
i zdánlivě bezvýznamný a nesouvisející objekt v popředí. Moderní fotografie se
snaží o dynamičtější výraz. I v krajině tak lze vyvolat dojem pohybu, napětí.
Další metodou vytváření iluze prostoru je princip vzdušné perspektivy. Popředí, je nejen větší, ale je i zřetelnější, objekty v pozadí splývají, jsou rozmazané. Je vhodné, když je popředí tmavší než objekty v pozadí. Například při fotografování v mlžném oparu je nutné v kompozici do popředí umístit nějaký výrazný kontrastní objekt.
U architektury bude vždy zajímavější vždy kompozice, kdy jsou více než dva rozměry…
Vzdušná perspektiva a kontrastní objekty v
popředí...
Popředí, střední
plán i pozadí
44
V souvislosti s popředím a pozadím se setkáme i s termínem „obrazové plány“
(vrstvená kompozice, kulisy). Je to popředí a pozadí s tím, že na některých fotografiích bývá i střední plán mezi popředím a pozadím.
Snímky, které mají popředí, střední plán i pozadí působí obvykle ještě plastičtěji než snímky pouze s popředím a pozadím.
5.4.8 Světlo a kompozice
Světlo modeluje Světlo je nezbytnou podmínkou pro vznik fotografie a zároveň hlavní kreativpředměty a tím ní nástroj řešení kompozice fotografického obrazu. Současná digitální technizvýrazňuje proka umožňuje fotografovat i při minimálním osvětlení. Kromě využití stávajícístor
ho světla, lze objekty i přisvětlovat. Nejjednodušší způsob je použití vestavěného blesku fotoaparátu. Přídavným bleskem můžeme ale svítit do stropu, do boční zdi a využívat rozptýlenějšího odraženého světla.
Světlo modeluje předměty a tím zvýrazňuje prostor, to platí v krajině, architektuře, při portrétu, u fotografování soch a prakticky u všech trojrozměrných fotografovaných scén. V této souvislosti je nutno zmínit i důležitost je světelného
kontrast a kontrastu obecně:
− kontrast obsahový - daný obsahem snímku a jeho interpretací (chudoba a
bohatství, mládí a stáří, něha a drsnost...)
− kontrast tonální - pracuje s jasem (kontrast světla a tmy...)
− kontrast barevný - založen na odlišné (často doplňkové) barevnosti objektů.
Kontrasty
Neobvyklé světlo poutá pozornost...
Nejvíce se využívá světlo shora (slunce, osvětlení místností). Na toto osvětlení jsme nejvíce navyklí, a proto každý jiný směr je nezvyklý. Neobvyklé světlo
podvědomě poutá pozornost, ať již jde o siluetu díky protisvětlu nebo o výrazný vržený stín. Správně uplatněné světlo v kompozici navodí klid, vzruch, dodá
obrazu dramatičnost. Podpoříme-li dramatické světlo i kompozicí obrazu, lze
dokonale postihnout příslušnou atmosféru.
Spodní osvětlení, stíny, protisvětlo, siluety...
45
Spodní osvětlení působí dramaticky,
tajuplně až děsivě. Lze tak zdůraznit
dramatičnosti určité scény. Mezi světelné efekty patří i stíny, které mohou
zajímavě pomoci dotvořit kompozici.
Chceme se naopak vyvarovat tvrdých
stínů za plného slunečního svitu, lze
využít rozptýlení světla stromy nebo
mraky a lze přesunout fotografovaný
objekt do stínu domů apod.
Používaným nástrojem je i protisvětlo,
lze fotografovat pouze siluetu, případně lze dosvětlením bleskem fotoaparátu nebo odraznou plochou projasnit
některé části fotografovaného objektu.
5.5 Barva jako nástroj komponování
Experimentujte
s barvou
Bez komentáře...
Dalším tvůrčím nástrojem kompozice je barva, resp. její působení na příjemce. Barvou lze vyvolat, změnit nebo zvýraznit atmosféru, lze evokovat nálady a
pocity. Barvy mohou být agresivní i klidné. Rozlišujeme teplé barvy, je to žlutá,
oranžová, červená, a studené barvy, modrá, azurová, zelená. Sytost barvy i její
tón závisí na intenzitě světla.
Pestré barvy:
− nejvíce vynikají v přímém slunečním osvětlení (zvyšuje jejich sytost)
− barevnost se vytrácí za mlhy a oparu
− pestré barevné plochy by neměly poutat větší pozornost než hlavní motiv
− zrcadlící se světlo ve vodě je velmi efektní
− barevné plochy se odráží i na nelesklých objektech.
46
Chceme-li dosáhnout zvýšení barevného účinku fotografie lze využít barevný
kontrast teplé a pasivní barvy (červená x modrá). Zajímavý efekt má i využití
jedné barvy ve více tónech (jarní zelená pole).
Klasikou je využití jedné barvy na co největší ploše kompozice v kombinaci další jednou (nejlépe pestrou) barvou která tvoří barevnou dominantu. Podobný
lze využít i pestré barvy hlavního motivu na neutrálním pozadí. Barevný objekt
vyniká na neutrálním pozadí tím víc, čím je barva sytější.
Další možností je využití barevného rytmu, zvláště pokud zvolíme účinnou kompozici, která rytmus ještě zdramatizuje (například diagonální umístění aleje stromů). Někdy je ale zajímavá i klidná kompozice, založená na horizontální poloze
rytmických barevných prvků.
Barevný kontrast teplé a
pasivní barvy
Efekty založeny
na použití doplňkových
barev
Shrnutí - působení barev a jejich vztahy:
− barevným okolím lze objekty potlačit nebo zdůraznit
− efekty založeny na použití doplňkových barev (žlutá x modrá, atd.)
− barevný kontrast teplé a pasivní
− jedna barva ve více tónech
− jedna barva v kombinaci s barevnou dominantou
− barevný objekt vyniká na neutrálním pozadí
− využití barevného rytmu.
Jedna barva
ve více tónech
(monochrom)
47
Vlevo: jedna
barva v kombinaci s barevnou
dominantou
Vpravo: barevný objekt vyniká
na neutrálním
pozadí
Barevná teplota světla se mění v průběhu dne. Ráno a večer převládá žlutá a
červená (delším průchodem slunečních
paprsků atmosférou). Změnu barevné
teploty lze vyvážením bílé nebo pomocí filtru skylight odstranit.
U krajin lze tento efekt naopak využít,
případně jej ještě zdůraznit barevným
Vpravo: barevné
posunem v počítači. Východy a západy
rytmy
slunce s převládající červenou barevností se mohou snadno stát kýčem.
Stačí ale využít vhodného krajinného
prvku (tvarů horizontu, pohoří, lesů)
a při nepříliš složité kompozici budou
působit velmi efektně.
Západ slunce u vody (zvláště u moře)
bude vždy efektní vzhledem k odlesku
slunce ve vodě. Barevnému zkreslení
obrazu u moře přes den a ve vysokých
horách lze zabránit UV filtrem.
Barevná teplota denního světla (na slunečním světle) je 5500 °K, tuto barevnou
teplotu vnímáme jako bílé světlo. Protože podobnou teplotu má i světlo blesku, není většinou nutná korekce vyvážení k bílé při vzájemném míchání obojího světla. V praxi tak lze prosvětlit obličej bleskem fotoaparátu při protisvětle u
portrétu (součet obou zdrojů světla nemění barevnou teplotu). Jak již bylo uvedeno, za umělého světla je ale vyvážení bílé nutné. Automatické vyvážení zpravidla nefunguje, zvláště při zářivkovém osvětlení.
Literatura:
autorovy podklady k přednáškám a cvičením.

Základy fotografování - Univerzita třetího věku VŠE v Praze

Transkript

Podobné dokumenty

Základy fotografování a editace fotek

Zde

Základní úvaha - zvládnu to? U DSLR hloubka ostrosti dramaticky

Návod - kaindl cz

Nové přístupy k environmentálnímu managementu

Zadávací dokumentace

NÁVOD K OBSLUZE GZ-HD320 GZ

Emulace telecharger

NAVOD_Braun_NovoScan_I_CZ

Fotografie sportu