Stáhnout ve formátu PDF

V tomto čísle naleznete: Hlavní téma: Americké mytologie – Část čtvrtá, Reportáž:
MiniCon 2010, Recenze: Hitman 4 – Odváţným štěstí přeje; Asfalt; Kůstek: Útěk z
Kůstkova, Povídka: Azurová planeta III – Část druhá, Magic: the Gathering: Golgari;
Experimenty Simicu, Deskové hry: Malifaux, Historie: Čechy po smrti Jiřího z Poděbrad
Úvodník
2
Úvodník................................................................................2
Hlavní téma – Americké mytologie – Část čtvrtá.................3
Reportáţ – MiniCon 2010.......……………………………12
Kniţní recenze – Hitman, Asfalt, Kůstek...........................12
Povídková část:
Azurová planeta III – Část druhá (Stanislav Cepník st.)....14
Magic: the Gathering – Golgari………….................…….16
Magic: the Gathering – Experimenty Simicu……….....…17
Deskové hry – Malifaux.....................................................18
Historie – Čechy za vlády Jiřího z Poděbrad……………..19
Milí čtenáři!
s
Napadl sníh, i kdyţ mám pocit, ţe sotva
roztál ten loňský. Je to zvláštní, ale opět se
blíţí Vánoce. Je toho nyní tolik na práci, ţe
mi ani nezbývá čas na to, abych se na ně
těšil.
Pokud se Vám však povede najít si
v předvánočním stresu aspoň chvíli času,
neuděláte chybu, pokud ho strávíte nad
četbou nového Camelotu. Moţná, ţe během
nevlídných dní uvítáte vyčerpávající článek
o americké mytologii či reportáţ z letošního
MiniConu.
Na oplátku nám odpusťte, ţe jsme
vynechali některé rubriky – bohuţel
nestíháme.
Ještě zbývá popřát šťastné a veselé a
úvodník je u konce. I kdyţ... je tu ještě jedna
nepříjemná záleţitost: Je mou smutnou
povinností oznámit Vám, ţe čtete
pravděpodobně
předposlední
číslo
Camelotu. Zkrátka: po skvělých dvou letech
strávených nad tímto e-magazínem jsem se
rozhodl věnovat se jiným projektům a
Camelot zrušit. Je mi to líto, ale jak říká
staré klišé, vše má přece svůj konec. A
předpokládám, ţe s mnohými z Vás se ještě
potkáme. ;-)
Hluboký čtenářský záţitek, báječné
Vánoce a ještě lepší nový rok Vám přeje
Jakub Cepník
Letem světem…
Nemůţeme se nepochlubit: V prosincovém vydání
magazínu Pevnost se objevila drobná upoutávka na
Camelot!
Vyšlo první číslo slovenského magazínu Azimut
záhad zabývajícího se – jak uţ název napovídá –
záhadami a především fenoménem UFO. Jeho
grafický návrh vytvořil náš šéfredaktor. Více na
www.kpufo.eu/sk
Na obálce si můţete prohlédnout fotografii, jejíţ autorem
je ruský cestovatel a průkopník barevného focení Sergej
Prokudin-Gorskij. Záběr je starý téměř sto let!
[email protected]
Příští číslo vychází v pondělí 22. února 2011.
Hlavní téma
3
Americké mytologie – Část čtvrtá
Mytologie Střední a Jižní Ameriky a Karibiku
Stanislav Cepník st.
První lidé přišli do Ameriky ze Sibiře před
30 000 aţ 20 000 lety př. n. l. Na Monte
Verde – na jihu Chile – ţili uţ před zhruba
15 000 lety.Indiánské národy se tu
vyvíjely skoro patnáct tisíc let, aţ do
přistání Kryštofa Kolumba, v naprosté
kulturní i geografické izolaci. To se
promítlo do utváření jejich civilizace,
mýtů a náboţenství. Evropané tak přišli
v 15.století n.l. do originálního světa,
v němţ duchovní mocnosti prostupovaly
přírodu a ve skalách, rostlinách i zvířatech
byla patrná boţská stopa. Moc mýtů tu
byla vlastně realitou.
Národy Střední a Jiţní Ameriky ţily ve
velmi odlišných ţivotních podmínkách –
vulkány, horské hřebeny, pouště, tropické
deštné pralesy, vnitrozemské níţiny
v povodí Orinoca a Amazonky umoţnily
vznik nesmírně bohatého světa rostlin i
ţivočichů.
Ţivotní prostředí, na němţ byli indiáni
závislí, ovlivnilo jejich představy o světě a
o duších, které ho obývají. V kaţdé ze
svébytných lokalit se vytvořila zcela
osobitá civilizace.
V Mezoamerice a centrálních Andách
Jiţní
Ameriky
vznikly
velkolepé
předkolumbovské společnosti. Od lovců a
sběračů vedl vývoj k rozvoji rolnictví. To
vytvořilo předpoklady pro civilizovaný
ţivot, rozvoj vesnic, měst a říší.
I kdyţ se mytologie Mezoameriky a Jiţní
Ameriky mezi sebou lišily stejně jako
jejich nositelé, byl pro ně typický celostní
pohled na svět neoddělitelně spojující
reálné a spirituální prvky. Základem
mytologií byly zkušenosti z dob, kdy
indiáni byli lovci a sběrači, tedy před
zavedením zemědělství. Znali jedlé i
nepoţivatelné rostliny, léčivé i jedovaté.
Znali cykly rozmnoţování zvířat, prameny
čerstvé vody i naleziště vzácných
materiálů ke zhotovování nástrojů, zbraní,
keramiky a oděvů.
Dovedli se pohybovat v krajině, orientovat
se podle stop zvěře, švitoření ptáků,
různých jiných zvuků, výskytu rostlin,
podle charakteru půdy.
Svět byl prostoupen realitou i mýty a
představami předků o nadpřirozeném
světě. To vše bylo uchováváno,
vypravováno, dostávalo se pochopitelně i
Jedna ze slavných „olméckých hlav“
do rituálních obřadů. Běţný ţivot tak společných kulturních rysů, i kdyţ se v této
dostával duchovní rozměr.
oblasti plné velkých přírodních kontrastů
rozvíjely rozmanité kultury.
Jak uţ bylo řečeno, všichni indiáni měli
společný celostní pohled na svět. Měl Přes rozdíly v jazyce, politice i umění byly
ovšem v různých předkolumbovských národy
Mezoameriky
jednotné
civilizacích Střední a Jiţní Ameriky v náboţenském přesvědčení a mytologii.
odlišný charakter. Sousedství těchto Pouţívali hieroglyfy, posvátný kalendář o
protichůdných ţivotních prostředí vedlo 260 dnech, znali míčovou hru. Od r. 2000
k vzájemnému míšení zvyklostí a názorů a př. n. l. se tam vyvíjela kombinace
k vzájemnému
ovlivňování
v umění, zemědělství, ţivota ve vesnicích a
mytologii i náboţenství.
náboţenských rituálů.
Mezoamerická oblast
Do Mezoameriky zahrnujeme velkou část
dnešního Mexika, Guatemaly, Belize,
Hondurasu, Salvadoru a Kostariky. Tato
část Střední Ameriky se v letech asi 1000
př. n. l. – do počátku 16. století n.l. (do
dobytí Španěly) – vyznačovala řadou
Zhruba od r. 2500 př. n. l. aţ do r. 1519 n.
l. (vpád Španělů) byla Mezoamerika
centrem civilizací, které měly vyspělý
jazyk, vyspělé písmo, umění, architekturu,
matematiku, astronomii a zemědělství.
Tyto civilizace známe jako:
- olméckou (2000 př. n. l. – 250 n. l.) ►
Mytologie
- mayskou (250 – 900 n. l.)
- toltéckou a aztéckou (900 – 1500 n. l.)
První vyspělá kultura vznikla u Olméků
kolem roku 1200 př. n. l., její prvky pak
převzaly všechny následující kultury.
Mezoamerická
společenství
se
vyznačovala vysokou uměleckou a
řemeslnou dovedností a zručností (z jejich
fresek, keramiky a skulptury čerpáme
mnoho poznatků o jejich kultuře a
náboţenském ţivotě).
Jejich města udivovala velkolepostí a
promyšlenou
výstavbou.
K
nejvýznamnějším patří mayská města
Palenque, Tikal a Chichén Itzá a aztécká
města Teotihuacán a Tenochtitlán.
V Palenque vynikl palác, jehoţ stavba
trvala přes 200 let. O komnatách Chrámu
nápisů se říkalo, ţe vedou do podsvětí.
Tikal (tj. místo, kde je slyšet hlasy duchů)
byla velká metropole uprostřed dţungle.
Chichén Itzá proslul velkou pyramidou
označovanou jako Chrám bojovníků, bylo
v něm největší hřiště pro míčové hry ve
Střední Americe a posvátná studna, v níţ
byli obětováni lidé bohu deště Čakovi.
Teotihuacán
s Pyramidou slunce a
Pyramidou měsíce bylo posvátné místo a
cíl poutí.
Aztéckým střediskem (politickým i
duchovním)
byl
Tenochtitlán.
Byl
postaven na ostrově uprostřed „měsíčního
jezera“ (Texcoco) roku 1325 n. l. Stavba
byla inspirována a boţsky řízena bohem
válka Huitzilopočtlem. Tenochtitlán je
„pohřben“ pod městem Mexico City,
hlavním městem Mexika.
V zemědělství byla základem zejména
kukuřice, která se pěstovala v deštných
pralesích
technikou
mýcení,
na
zavlaţovaných polích či v domorodých
plovoucích zahradách (činampas).
Mezoameričané adresovali své modlitby,
rituály a oběti boţstvům plodnosti, slunce
a deště a čekali za to bohatou sklizeň.
Typickou
součástí
mezoamerického
náboţenství byla víra v oběti v podobě
zlata, květin, zvířat, ale zejména lidských
ţivotů. Lidé byli přesvědčeni, ţe je třeba
stále a vydatně zásobovat bohy krví, za
odměnu pak dostanou slunce a déšť.
Kromě toho krvavé oběti zaručí, ţe
rozmarní a nevyzpytatelní bohové nezničí
svět. Obětované osoby (a zvláště
sebevrazi) budou odměněni vysokým
místem v nebi.
Národy Mayů a hlavně Aztéků byly
militaristické – a tudíţ měly stále bohatou
zásobu válečných zajatců pro oběti.
Hlavní formou rituálu bylo vyříznutí srdce
oběti, ale také stětí a svléknutí z kůţe
4
zaţiva. Lidské oběti byly i významnou Největšího rozmachu dosáhla v 10. – 13.
sloţkou pokatoku, rituální míčové hry.
století, potom byl její vývoj přerušen
vpádem Toltéků (1224 - 1421). Nastává
Španělé vedení Cortézem lidské oběti
úpadek dovršený vpádem Španělů roku
zakázali, ale brali lidem ornou půdu a
1541. Mayové se podle moţnosti bránili,
vnucovali jim otroctví. Zničili mnoho
jejich poslední město Petén Itzá bylo
staveb a posvátných textů. Z tisíců
podrobeno aţ roku 1697 (!).
mayských kodexů jich přeţilo k naší škodě
Musíme ale dodat, ţe Mayové se nikdy
jen velmi málo.
nesmířili
se
španělskou
navládou.
Přes staletí křesťanství pokračují dodnes
V mnohém se sice museli přizpůsobit
některé víry a obřady, mnohdy tvůrčím
španělské kultuře, ale dodnes si udrţeli
způsobem smíšené s obřady katolickými.
svůj jazyk a některé zvyky, vytvořili si
moderní spisovný jazyk psaný latinkou a
Mayové
španělským pravopisem, vydávají knihy a
Dnes ţijí v mexickém státě Yucatan,
kulturní měsíčník. Jazyky příbuznými
v přilehlých částech státu Campeche a
mayštině hovoří dosud asi 1 500 000 lidí
v severní části Hondurasu. Jsou potomky
v Mexiku, Guatemale a Hondurasu (podle
starého kulturního lidu, který vytvořil na
informace z 60. let 20. století).
území dnešní Guatemaly a později i
v severnějších oblastech nejvyšší civilizaci
●●●
na půdě předkolumbovské Ameriky.
Mayové byli vysoce organizovanou a
Hledání první stopy po Mayích bylo dosud
vyspělou společností. Jejich civilizace
bezvýsledné a asi zůstane i nadále.
dosáhla svého vrcholu v letech 250 – 900
Domníváme se, ţe uţ kolem roku 1000 př.
n. l.
n. l. nebyl prales v severní Guatemale
zcela neobydlený. Myslíme si, ţe uţ o pět Věřili v neviditelné síly přítomné ve
set let později vytvořili tito praobyvatelé veškeré přírodě,
v rovnováhu
mezi
kalendář, snad první verzi roku Haab o tři temnotou a světlem a ve věčný cyklus
sta šedesáti pěti dnech. (Jde o náročný smrti a obnovy. Jejich vesmír měl tři části:
astronomický a matematický výpočet.) Je nebe (Horní svět), zemi (Střední svět) a
ale jisté, ţe v severní Guatemale, kde jsou Podsvětí. Všechny byly vzájemně spojeny
dnes rozvaliny dvou kamenných měst, se Světovým stromem.
zrodila kultura Mayů.
Horní svět (na rozdíl od některých jiných
věroučných systémů) nebyl odměnou za
Země se vyvíjela, vznikala další města.
ctnostný ţivot. Jediným způsobem vstupu
Velela tu boţstva prostřednictvím kněţí,
do ráje Horního světa byla násilná smrt.
šlechta a zejména hvězdy a kalendář.
Nejvyšší úrovně byly pro obětované,
Vznikaly chrámy, ale postupně se tu
následovali padlí v boji, zemřelí při
výrazně vyhranily rozdíly mezi lidmi a ty
porodu, oběti poţáru či povodně.
podemílaly pomalu a nepozorovatelně
Sebevrazi byli posíláni do nebeské oblasti
základy říše.
bohyně sebevraţd.
Indiáni ţijící na periferiích pěstovali Střední svět vznikl pozvolna, jako kdyţ
kukuřici, fazole, tykve, rajská jablíčka, stoupá mlha z oceánu, kdyţ bozi vyslovili
brambory, kakao, tabák... Chovali krocany, slovo „země“. Byl upraven stejně, jako
psy, včely, lovili nejrůznější zvířata, ryby, kdyţ Mayové upravovali kukuřičné pole.
mýtili lesy, rozšiřovali pole, přesto však Podsvětí (Xibalba, „Místo hrůzy“) mělo
potravy nebylo dost. Museli totiţ uţivit jako Horní svět několik úrovní. Tam přišel
nejen sebe, ale zejména své nadřízené.
kaţdý, kdo nezemřel násilnou smrtí. Kdo
se z něj chtěl dostat pryč, musel podstoupit
Na počátku našeho letopočtu (262, 532,
řadu tvrdých zkoušek a změřit důvtip
v 7. století) došlo k vymírání měst a
s mnoha obyvateli Podsvětí.
posléze k jejich pustnutí. Důvod je dodnes
nejasný. Není ani jasné, proč Mayové Staré Mayové měli asi 170 bohů a bohyň. Jejich
říše přestali najednou stavět. Vystěhovali působení prostupovalo všechny části
se na sever. Tam se setkaly dva světy, ţivota. Vyţadovali neustálé pocty a oběti.
toltécký a mayský. Vznikla Nová říše.
Neobvyklé je to, ţe jediným zcela
Mayové
měli
bohatou
rukopisnou abstraktním a neviditelným bohem je
literaturu (pouţívali hieroglyfy), ta však Hunabku, bůh za bohy. Podle některých je
byla po vpádu Španělů většinou spálena.
stvořitelem bohů, země a oblohy a otcem
nejvyššího boha Itzamna. Podle jiné verze
V historii a kultuře Mayů je ještě mnoho
mayského mýtu stvořil Hunabku napřed
zajímavého, ale to uţ by bylo nad rámec
svět obydlený malými lidmi, potom ho
naší kapitolky.
zničil potopou za pomoci velkého ►
Podle archeologických nálezů víme, ţe
mayská kultura vznikla v 2. století n. l.
Hlavní téma
5
hada, který chrlil z tlamy přívaly vod.
Další svět, který stvořil, byl obydlen
Dzoloby, zvláštní rasou lidí. Ten rovněţ
zničil potopou. Konečně – potřetí – stvořil
svět obydlený Mayi. S těmi byl velmi
spokojen.
Někteří lidé věří, ţe Itzamna je viditelnou
podobou Hunabkua. Má mnoho funkcí. Je
to měsíční bůh, manţel měsíční bohyně
Ixčel a patron královských rodů. Je to
laskavý patriarcha, který obdařil svůj
milovaný lid dary knih, písma, kalendáře
a lékařství.
Měsíční bohyně Ixčel je hrozivá bohyně
spojená s měsícem, mořským příbojem a
povodněmi. Je náladová a proměnlivá
jako měsíc. Je laskavou matkou duhy a
ochránkyní porodu a tkaní, ale je
zobrazována také jako zuřivá babice
s helmou a sukní ozdobenou hady. Drţí
v ruce dţbán s vodou. Tou můţe laskavě
kropit úrodu, ale také ji můţe lít na svět
jako zničující záplavu. V mládí byla Ixčel
nešťastná, protoţe neměla reprodukční
orgány, nemohla mít tudíţ děti. Jednoho
dne ji šlápl jelen na břicho – a tím jí
umoţnil porodit děti – Bacaby. Měla je
s Itzamem.
Bacabové byli čtyři. Jsou spojeni se
světovými stranami. Jejich úkolem bylo
stát na všech čtyřech rozích ploché země a
drţet nad ní třináct vrstev oblohy jako
baldachýn (někdy jsou zobrazováni i jako
jaguáři). Nejznámějším z nich je Čac
(nebo Čaac). Někteří badatelé se
domnívají, ţe čtyři bacabové jsou pouze
čtyři aspekty Čaka.
Čak je bůh deště, nejuctívanější mayský
bůh (je znám i pod jinými jmény). Je sice
laskavý, ale to záleţí na tom, zda jsou mu
věnovány pravidelné rituály a oběti. Někdy
dává lidem pokyn, aby se zdrţeli jídla nebo
sexu, má-li ale špatnou náladu, můţe dát
pokyn, aby byli spoutáni a uvrţeni do
posvátné studny. Má mnoho tváří a
převleků. Kvákání ţab je povaţováno za
jeho hlas a oznamuje příchod deště. (Jeho
aztéckým protějškem je Tlaloc.) Je
spřízněn s bohem kukuřice Yum Kaaxem.
O opeřeném hadu Gukulmatzovi (taky
Kuklcan či Kuklkan), bohu větru, se věří,
ţe přišel ze západu a přinesl s sebou
všechna tajemství vesmíru. (Jeho aztéckým
protějškem je Quetzalcoatl.)
Hurakan, drsný bůh, podle mayské knihy o
stvoření
Popolvuh
spolupracoval
s Gukulmatzem na stvoření země a
vytvořil z bláta a dřeva první lidi. Protoţe
mu ale připadali nudní a hloupí, zničil je
potopou. Ty, kteří přeţili, nemilosrdně
trýznil. Někteří uprchli do jeskyní a uţ je
nikdo nikdy neviděl.
Aztécký kalendář
Kinič Ahau, bůh slunce, je ve dne sluncem,
v noci se pak promění v jaguára a plíţí se
spodními oblastmi Podsvětí. Chrání město
Izamalu a pod jiným jménem je patronem
poezie a hudby.
Ixtab a Ah Puč jsou boţstva smrti. Ixtab,
bohyně sebevraţd, doprovází do ráje
sebevrahy. V mládí lákala muţe do lesa,
svedla je, očarovala a zmizela. Někteří uţ
zůstali v lese, ti, co našli cestu domů, se
zbláznili a navţdy touţili po její lásce. Ah
Puč (Yum Cimil), pán smrti, je zobrazován
jako kostra, protaţená snětivá mrtvola,
nebo sova. Vládne nejniţší úrovní
Podsvětí.
První neznámí přišli ze severu. Byli to
potulní lovci a nezbylo po nich celkem nic.
Později – snad za tisíc let – uţ v kraji
vyrostly malé chýše z proutí pomazaného
hlínou. Lidé, kteří je postavili, začali
primitivně obdělávat půdu. Zůstaly po nich
opracované kameny, nářadí z kostí,
opracované kusy obsidiánu, vyvřelého
sopečného skla. A hroby, v nichţ byly i
předměty z materiálu, který se v kraji
nikde nevyskytoval, tzn., ţe také
obchodovali.
Aztékové
Aztékové nebyli prvními obyvateli
Mexika. Praotec praotce Aztéků přišel do
země někdy v 2. tisíciletí p. n. l. a nepatřil
k Aztékům. Vybral si krásnou zemi. Jsou
tam snad všechny oblasti – tropy i mírné
pásmo, pouště i pralesy, vyprahlé pláně i
písčiny, baţiny... a tropická vedra. Mírné
pásmo má úrodnou půdu a teplé, vlhké
klima. Také hory, vyhaslé sopky, nejvyšší
polohy zasahují aţ do pásma věčného
sněhu.
V 7. či 8. století n. l. sem přišly ze severu
většinou divoké a drsné kmeny. Část
původních obyvatel utekla na jih, část
splynula s příchozími. Mezi těmi vynikli
Toltékové. Uměli dobře hospodařit,
vyráběli a zpracovávali kovy, byli i
výbornými staviteli a astronomy (jejich
dílem je v podstatě i aztécký a májský
kalendář). Toltéky obklopovaly jiné kmeny
(na niţší úrovni), válčily s nimi, proto se
většina Toltéků odstěhovala na jih.
Přicházeli noví obyvatelé, splývali se
starousedlíky, hospodařili. Vznikla tu
osobitá kultura Zapotéků a Olméků.
Ve 14. století sem pak přišli ze severu
Aztékové, s nimi i Čičimekové. ►
Mytologie
Aztécká civilizace existovala v letech 1325
– 1521 n. l. Byla to militaristická říše.
Vybudovali si svou metropoli –
Tenochtitlan. Vedle rákosových stavení
přibývalo kamenných domů i chrám pro
jejich
boţstva.
Následovaly
útoky
některých okolních kmenů, poráţky i
vítězství, to je však sloţitá historie a my se
jí nebudeme zabývat.
Boj se stal postupně smyslem konání. Měl
i boţské posvěcení. Kdo padl v boji, ţil na
věky v blaţenosti po boku boha Slunce.
V aztéckém nebi měli nejčestnější místo.
Ti, co zemřeli přirozenou smrtí, se dostali
do oblasti lhostejného klidu. To se mnoho
nelišilo od osudu zlých lidí, kteří si své
hříchy odpykávali v nebi věčné tmy, ale
bez pekelného mučení.
Aztéčtí muţi měli povinnou vojenskou
sluţbu. K té byly vychovávány uţ pětileté
děti ve zvláštních vojenských školách.
Základem obţivy Aztéků bylo pokročilé
zemědělství doplňované lovem.
Aztékové byli i výbornými řemeslníky –
zlatníky, řezbáři, tkalci.
Velká města byla centry obchodu.
Nejhledanějším zboţím byli otroci,
většinou váleční zajatci, ale také zadluţení
Aztékové.
Aztécká říše měla i dobré soudnictví,
soudní úředníci vedli podrobné záznamy –
uţívali hieroglyfů. Postupně se rozvíjelo
lékařství,
astronomie,
aritmetika,
stavitelství...
Při budování a rozšiřování moci pomohli
Aztékům nejvíc bohové – prostřednictvím
kněţí. Ti ţehnali, rozhodovali, řídili kaţdý
krok kaţdého Aztéka – vlastně všechno.
Vědám, dobrým mravům a zákonům naučil
Aztéky Quetzalkoatl – Opeřený had. Byl
slavný, obdivovaný, nakonec ale odešel,
podle pověsti proto, ţe se nepohodl
s jedním z bohů. Podle pověstí slíbil
návrat, a ten indiáni po staletí očekávali.
Aztékové měli přes tisíc různých boţstev.
Hlavním bohem byl Huitzilopočtli, bůh
války a ochránce národa. Quetzalkoatl byl
bohem větru a ochráncem umění. Tezkatli
měl na starosti neúrodu a sucho. Tlalok
s Tzinteotlem obstarávali úrodu kukuřice a
déšť. Bůh slunce Tonatiuh vládl teplu,
paprskům a jasu.
Kněţí postupně získali větší moc neţ jejich
pánové. Byli i nesmírně bohatí a měli vliv
na všechno.
V kaţdém městě byla řada chrámů
stavěných většinou pyramidovitě. Před
nimi byly obětní kameny, na nichţ vyteklo
mnoho krve obětí. Náboţenské obřady
patří k stinným stránkám této kultury. Pak
přišli Španělé, kteří přinesli aztécké říši
6
zkázu, a jejich inkvizice byla ještě krutější
neţ náboţenské obřady Aztéků.
Aztékům pak zbylo v dalších stoletích
otroctví a postupné vymírání.
Ale vraťme se k aztéckému pojetí světa a
vesmíru. Jejich vesmír měl mnoho vrstev.
Příběhy o jeho stvoření jsou sloţité. Podle
nich má svět tři části: Zemi, Nebe a
Podsvětí.
Země: Všechny tyto tři části se setkávaly
v hlavním
městě
Tenochtitlanu
vybudovaném
na
příkaz
boha
Huitzilopočtli na ostrově uprostřed jezera
Texcoco. Uprostřed města stál velký chrám
zasvěcený tomuto bohovi a bohovi deště
Tlalocovi (místní lidé známí jako
Tenochca byli prý bohem Huizilopočtlem
přejmenováni na Mexiko).
Nebe: Nebe představuje velké kopule
s třinácti úrovněmi zvedajícími se na Zemi.
Nejvyšší byla určena výhradně nejvyššímu
bohu Ometeotlovi, bohu podvojnosti. Další
– posmrtné – úrovně se lišily podle stavu
duchovního ţivota jedince v okamţiku
jeho smrti. Nejvyšší odměnou byl Dům
slunce na východě. Z toho uţ se duše
nevracely na Zem. Na západě byl pokojný
posmrtný ţivot pro ty, kdo padli v bitvě
nebo zemřeli při porodu. Pro jiné dobré
duše tu byla Země mraků, Země
bezmasých nebo Země vody a mlhy.
Podsvětí: Rovnou do nebe se dostali – jak
uţ víme – jen ti, kdo padli v bitvě nebo
zemřeli při porodu. Všichni ostatní museli
nejdřív do Podsvětí (Mictlan – „to, co je
pod námi“). Tomu vládl strašný pán
Podsvětí (Mictlantecuchtli).
V Podsvětí
přivítal
duši
Černý
Tezcatlipoca a poslal ji na cestu devíti
úrovněmi Mictlanu. Musela během čtyř let
sloţit náročné zkoušky a překročit děsivou
krajinu s třesoucími se horami a zrádnými
řekami. Pokud všechno zdárně zvládla,
mohla vstoupit do jedné z nebeských
oblastí, pokud neuspěla, musela zůstat
věčně na nejniţší úrovni.
Olmeteotl, bůh dvojnosti, měl muţské i
ţenské prvky a ztělesňoval dobro i zlo.
Z bezčasové prázdnoty stvořil nejdřív sebe
sama či sebe samu, pak porodil čtyři syny.
Tito synové vytvořili čtyři světové strany
(moţná obdoba s Bacaby). Byli různými
aspekty boha Tezcatlipoca.
Východ stvořil Červený Tezcatlipotl, bůh
zemědělství, plodnosti a regenerace, sever
Černý Tezcatlipotl, zlovolný, náladový a
podvodný pán noční oblohy, západ Bílý T.
(„opeřený
had
Quetzalkoatl“),
nejmilovanější bůh Aztéků, jih Modrý T.,
ale těch zřejmě bylo víc – podle některých
pramenů Tlaloc, bůh deště, podle jiných
bůh války Huitzilopočtli. Oba byli hojně
uctíváni.
Jiná verze o stvoření a zároveň zničení
mluví o pěti sluncích, představujících pět
věků. Svět byl stvořen a zničen uţ
čtyřikrát, přičemţ kaţdému věku vládla
jiná boţstva a jim odpovídající ţivly.
Po kaţdé katastrofě postoupil svět na vyšší
duchovní úroveň. Páté slunce je zatím
vrcholem a posledním sluncem. Vládne mu
sluneční bůh Tonatiuh. Pokud nebudou
smrtelníci v souladu s bohy, bude nakonec
zničeno a uţ nikdy nebude stvořeno znovu.
●●●
Ke kaţdému období a k mnoha dalším
boţstvům se váţe řada velmi zajímavých
příběhů, ale s těmi uţ se seznamte sami.
Jen ještě poznámka na závěr: u Aztéků (a
nejen u nich) má významnou funkci
prostředníka mezi duchovním a přírodním
světem šaman.
Jihoamerická oblast
První Kolumbova výprava z roku 1492
našla ostrovy: 12. října San Salvador, 27.
října Kubu, 6. prosince Hispaniolu. Podle
Kolumbova přesvědčení to byla Indie. Aby
umlčel pochybovače, byla o rok později
podniknuta druhá výprava. Našla zase jen
ostrovy. Část třetí výpravy z roku 1498
zamířila jiţněji a dorazila k pevnině –
k severní části Jiţní Ameriky. Našla tu ne
Indy, ale rudochy, Indiány. Přivítaly ji
vody Orinoca.
Na kontinentu ţije – jak postupně
Evropané zjišťovali – mnoho skupin
zajímavých lidí.
Jednou z oblastí byla země posvátného
čísla 6. Kukuřice (hlavní zdroj obţivy)
měla šest barev. Kdyţ někdo zemřel,
truchlili pozůstalí šest dnů. Šest dnů trval
obřad dospívání. Kněţí, kteří tento obřad a
ještě i jiné řídili, museli ţít v trvrdém
šestiletém odloučení od pozemských věcí.
Byl to svět uzavřený do sebe, o jiném
nevěděli. Bočika jim o jiném neřekl.
Bočika byl vousatý stařec s dlouhými
vlasy, čelenkou a pláštěm přes ramena,
který procházel bos kříţem kráţem zemí,
všude po sobě zanechal stopy v kamenech,
jeskyně, útulky. Všechno dovedl, dělal i
zázraky. Snad vymyslel i posvátnou
šestku. Učil lidi, aby byli čestní, milosrdní,
poslušní zákonům. Přišel snad z východu,
nakonec zmizel beze stopy, moţná odešel
mezi bohy.
Indiáni této země vyráběli a krásně zdobili
bavlněné látky, ty směňovali na trhu za to,
co potřebovali. Ţili v skromných chýších
s doškovými střechami.
●●●
První lidé přicestovali do Jiţní Ameriky ze
Sibiře někdy mezi lety 9000 – 5000 př. n. l.
Našli překrásné a rozmanité ►
Hlavní téma
prostředí: andské velehory, okolní roviny a
údolí, amazonské deštné pralesy, pobřeţí
Pacifiku.
Předkolumbovské civilizace se rozvíjely
v oblasti centrálních And v dnešním Peru a
Bolivii. Nejranější andská kultura,
chavínská, dosáhla doby svého rozkvětu
asi v letech 900 – 200 př. n. l. Civilizace se
tu měnily a vyvíjely, vyvrcholily v říši
Inků. Končily příchodem Španělů v roce
1532.
Současně s tím, jak Inkové – s nimiţ se
seznámíme později – dobývali jiné
civilizace, přejímali jejich boţstva,
posvátná místa a legendy. Inkové neměli
písmo, jen uchovávání záznamů – tzv.
quipu, pouţívající provazové uzly. Většina
poznatků o andských civilizacích pochází
z archeologických nálezů.
Obyvatelé Amazonie měli ryze ústní
tradici. Jejich mýty se zaměřovaly na
přírodu, mocenské lidské vztahy a na
vztahy lidí a přírody. Lišily se kmen od
kmene. Za většinu toho, co víme o jejich
mýtech, vděčíme antropologům.
V dějinách i mýtech Jihoameričanů je řada
společných témat: o původu světa, o velké
potopě, o kulturních hrdinech (někdy jsou
poloboţští, učitelé přinášející civilizaci,
zákon, morálku...) a o zvířatech.
Pro všechny civilizace je společná víra ve
stvořitelské
boţstvo,
mnohdy
i
v nekonečný cyklus stvoření a zničení.
v mýtech dominuje flóra, fauna a přírodní
katastrofy
(povodně,
zemětřesení...)
chápané jako díla bohů buď pro potrestání,
nebo pro očistu a obnovu.
7
Významným poutním místem a
nejvyšším městem ve starověkém
světě
bylo
Tihuanaco
v bolivijských Andách.
Pačacamac ve středním Peru,
úţasné město vystavěné na
umělém pahorku bylo dalším
z uctívaných poutních míst.
Z jezera Titicaca se podle incké
legendy vynořili první lidé.
V tomto jezeře leţely Ostrov
slunce a Ostrov měsíce. Machu
Picchu, krásné město vysoko
v Andách,
bylo
duchovním
útočištěm
královské
rodiny.
Cuzco, hlavní město Inků, bylo
povaţováno za pupek světa a
místo, kde se setkává země a
nebem. Jeho ústředním bodem
byl chrámový kompex Coricanča.
Pozn. – Pokud jde o Machu
Picchu, uvádí se, ţe místo našel
roku 1911 náhodou Hiram
Andy z ptačí perspektivy
Bingham z Yaleovy univerzity, a
kdyţ byla vymýcena dţungle,
objevilo se nádherné město, jehoţ dvě stě Její tvůrci byli předky aymarských indiánů,
budov splývá harmonicky s prostředím. kteří tam ţijí dodnes.
V roce 2009 se však v tisku objevila V údolí dnešního města Cuzco (Peru)
zpráva, ţe místo nalezl uţ o třicet let dřív začala v pozdějších stoletích nejvyšší
kultura v celé Americe. Vznikla na
Němec August Berns.
základech
starší
aymarské
kultury
z původního Svazu kečujských kmenů
Andská oblast
(spojily se ve volný spolek v 1. polovině 2.
Inkové a sever Jižní Ameriky
tisíciletí n. l.). Označujeme ji jako kulturu
Jihoamerické pobřeţní oblasti Tichého Inků (tak říkali indiáni svým panovníkům).
oceánu nebyly příliš úrodné. Bylo tu málo Na počátku byl tento svaz napaden indiány
řek, málo dešťů, navíc přicházely Čanka a připraven o část území, ale
v nevhodnou dobu. Na druhou stranu ale Kečuové vytvořili pevný a dobře
díky subtropickému podnebí bylo moţné organizovaný stát Inků a jejich vojska si
obdělávat pole i ve výšce 4 000 metrů, postupně podrobila jeden kraj za druhým.
chýše
lidí,
kteří
si
zvykli
na Tak vznikla mocná říše. Sahala od jiţní
vysokohorskou atmosféru, stály i ve výšce části Kolumbie ke střední části dnešního
do 4500 metrů.
Chile. Bylo v ní spojeno mnoho
Památky objevené archeology u místa indiánských kmenů několika jazyků a
Huaca Prieta jsou staré asi čtyři a půl tisíce dosáhla počtu aţ šesti milionů obyvatel.
let. V Ancon Supe nebo na pobřeţí v okolí Hlavním zdrojem obţivy Inků bylo
Cupisnique ţili lidé asi tisíc let před naším poměrně
primitivní
zemědělství
letopočtem.
provozované v horských oblastech na
Na celém jihoamerickém kontinentu byli
různými způsoby uctívání duchové předků.
Lidská těla byla uchovávána jako mumie a
při obřadech vynášena ven k uctívání.
Skály, jeskyně, kopce... měly zvláštní
význam. Indiáni věřili, ţe odtud opustily
duše předků svět a zanechaly tu částečku
svého
ducha.
Některé
kmeny
v amazonských
deštných
pralesích
prováděli kanibalismus, aby uchovaly
uctívané vlastnosti předků.
V severním hornatém kraji objevili
Nadvláda Španělů znamenala ničení archeologové zbytky staveb se sochařskou
chrámů, model, rituálů, velmi tvrdé výzdobou, keramiku, zlaté ozdoby. Více na
obracení indiánů na křesťanskou víru. jih – při pobřeţí – byly nalezeny mumie
Zároveň ale bylo zaznamenáno mnoho pohřbené ve sklepech a jeskyních. Jsou
rituálů, věr a legend poraţených, aby byla staré asi dva a půl tisíce let.
prokázána jejich škodlivost. Řada starých Nejstarší vykopávky však nedávaly
způsobů pak byla adoptována do vědcům moţnost vytvořit si ucelený obraz
o jejich tvůrcích, neumoţnily jim
katolických tradic.
proniknout do kultury Nazca na jihu. Víme
jen to, ţe ţili před dvěma a půl tisíci lety a
Posvátná místa
V Jiţní Americe je řada míst pro tamní ţe to byli výborní keramici.
obyvatele posvátných. Některá z nich jsou V jiţní části hor u jezera Titicaca (v dnešní
spojena s příběhy o stvoření a původu lidí. Bolivii) vznikla v prvních stoletích n. l.
bohatá kultura Tíwanako (podle naleziště).
svazích terasovitě pod sebou. Políčka byla
obdělávána ručně primitivními nástroji.
Velmi zajímavé je také uspořádání
společnosti, přidělování půdy, rozdělování
úrody atd.
Kromě zemědělců, horníků a řemeslníků
pracovali i neplnoprávní lidé, asi
příslušníci porobených kmenů, téměř
otroci.
Nejvyššími hodnostáři v zemi byli šlechtici
v čele s inkou a kněţí.
Inkové měli zřejmě písmo, ale nemáme o
něm (zatím) ţádné důkazy.
V letech 1531-35 byla říše po těţkých
bojích dobyta Španěly pod vedením F.
Pizarra, domorodci zotročeni. Na ►
Mytologie
nucených pracích ve stříbrných dolech
zahynulo několik set tisíc indiánů.
Kečuánci v Peru si však dodnes zachovali
svůj národní ráz.
●●●
Řadu století před vznikem incké říše
vzkvétalo v andské oblasti několik
civilizací: chavínská, paracaská, močická a
nazkánská (nebudeme se jimi zabývat
podrobněji, pouze se zmíníme).
Chavínská kultura, tzv. „mateřská kultura
And“,
existovala
v dnešním
severostředním Peru. Zanechala po sobě
kromě řady jiných památek chrám
povaţovaný za nejstarší a nejkrásnější
v celé Jiţní Americe.
Paracaská kultura existovala podél jiţního
pobřeţí Peru ve stejném období.
Močická kultura (Moche) existovala mezi
rokem 1 – 700 n. l. ve všech pobřeţních
údolích severního Peru. Močikové byli
válečníky, potřebovali pro oběti bohům
hodně zajatců. Oběti byly zbavovány
ţivota brutálním způsobem.
Nazkánská kultura (200 př. n. l. – 500 n. l.)
je známá kromě jiných vynikajících věcí či
zařízení zejména fantastickým systémem
geoglyfů (šlo o tzv. negativní geoglyfy),
proslulých jako tzv. nazkánské čáry, které
pokrývají plochu o celkové rozloze pěti set
kilometrů čtverečních. Nitrokarbonovou
metodou byly datovány do r. 450 n. l.
Je to největší záhada Jiţní Ameriky. Jde o
komplex
téměř
tří
set
geoglyfů
(geometrické tvary, ale i lidské postavy,
květiny, ryby, různá zvířata, ptáci,
hmyz...). Byly vytvořeny vyrytím nebo
seškrabáním
povrchových
oblázků
z pouštní půdy, takţe prosvítá světlejší
spodní skála. Ty na úbočích jsou viditelné
z údolí, ale většinu z nich lze zhlédnout
pouze ze vzduchu.
O jejich původu a významu existuje
několik teorií.
Mají astronomický,
astrologický, rituální, nebo nějaký jiný
smysl?
E. von Däniken se domnívá, ţe byly
vytvořeny mimozemšťany.
8
sledovat. Jednou, kdyţ dívka tkala ve stínu
pomerančovníku koberec, slétl Virakoča
na strom, vpustil do jednoho pomeranče
své sperma. Pomeranč spadl na zem, byl
zralý, krásný, a tak ho dívka snědla. Kdyţ
pak panna zjistila, ţe je těhotná, zhrozila
se, nevěděla, jak se to mohlo stát a kdo je
otcem. Protoţe ho chtěla poznat, svolala
muţe z celé vesnice a ptala se, kdo to
způsobil. Hlásilo se jich několik, protoţe
dívka byla krásná. Dala tedy svého
šestiměsíčního synka na zem a věřila, ţe
doleze k svému otci. To se stalo. Ale dívka
se zděsila, kdyţ dítě dolezlo k Virakočovi,
který se potuloval stranou od ostatních ve
svém ţebráckém oblečení, a objalo mu
nohu. Zděšená matka si nevšimla, ţe se
Virakoča zatím proměnil v mladého,
krásně oděného boha, popadla dítě a
prchala k moři. Na jeho břehu oba
zkameněli. Příběh má dva odlišné konce.
Podle toho druhého Virakoča dívku
nenašel, ze zoufalství si udělal ze svého
pláště vor a odplul s tím, ţe se jednou vrátí
(podobně
jako
mezoamerický bůh
Quetzalcoatl).
Incká říše měla v 16. století, v době
příchodu Španělů, rozměr římského
impéria. Rozprostírala se po celých
Andách i za nimi (v délce necelých dvou
tisíc
kilometrů).
Byla
vysoce
organizovaná. Jejím vůdcem byl Pačakuti
Inka Yupanqui. Jejich hlavním bohem byl
Inti, sluneční bůh. Do svého náboţenského
systému zahrnuli i bohy národů,které
dobyli. (Inka znamená „lidé slunce“.)
Duchovní ţivot Inků a mezoamerických
národů
měly
mnoho
společného
(zaměřovaly se na plodnost zemědělství,
především na kukuřici). I tady byli
obětováni lidé, ale v menším měřítku.
Inkové uctívali předky.
Inkové věřili v cykly stvoření a zničení
(podobně jako Aztékové). Kaţdý „věk“ či
„slunce“ (pačakuti) trval tisíc let. Pačakuti
znamená otočení času a prostoru, kaţdý
cyklus je opakem předchozího. V době
španělského pádu skončil věk Pátého
slunce. Peruánští šamani věřili, ţe v 21.
Podle záznamu jezuitského misionáře z 16.
století zaujmou domorodí lidé opět své
století J. Acosty předincké kultury obecně
oprávněné místo ve světě.
uznávají svrchovaného pána a autora všech
věcí, stvořitele nebe i země nazývaného Nebe, země, podsvětí
lidmi
z Peru
Pačacamac,
nebo Inkové věřili, ţe přírodu prostupují boţské
Pačayačačic. K němu se váţe řada síly a ţe existují tři úrovně: horní svět
zajímavých příběhů.
(Hanaq Pača) obývaný bohy a bohyněmi,
K nejznámějším příběhům patří příběh o zemská úroveň (Kay Pača) a země mrtvých
Virakočovi, předinckém boţstvu, které (Ukhu Pača).
později převzali Inkové.
Hlavním bohem byl bůh slunce a otec
Virakoča cestoval vesmírem převlečený za inckých císařů (budou-li Inkové ţít
chudého ţebráka. V jedné vesnici se ctnostně, připojí se k němu v nebi), jeho
zamiloval do krásné dívky, ale protoţe byl manţelkou byla Mama Quilla (Mama
starý a chudý, dívka ho nechtěla. Proměnil Kylia), bohyně měsíce. Vedle slunce a
se tedy v ptáka, aby ji mohl všude měsíce měly svůj význam i hvězdy.
Mléčné dráhy například pouţívali Inkové
k vytváření
kalendáře,
k předpovědi
počasí.
Nadpřirozené síly byly spjaty se skalami,
horami, jezery, řekami, stromy... Těmto
silám se říkalo huaca. Lidé je uctívali,
kromě toho měli své vlastní huacy, které
nosili s sebou (kameny, oblázky, kousky
dřeva vyřezané do tvaru postav, zvířat,
rostlin). Zvláštní huacy se kladly na
kukuřičná pole a zavodňovací kanály, to
kvůli dobré úrodě. (Většinu jich zničili
Španělé.)
Huacám se podobaly paccarisky – byly u
jeskyň, skal, pramenů. Inkové věřili, ţe
právě z těchto míst odešli jejich předkové
do světa duchů – a zanechali u nich kousek
své duše. U nich se lidé modlili a prosili za
ochranu před zlem.
Nemorální lidé odcházeli po smrti do
studeného a nehostinného podsvětí, kde
vládla démonická bytost Supay (či Cupay).
Mýty o stvoření
Stvoření
bylo
(obdobně
jako
v
Mezoamerice) výsledkem duality mezi
světlem a tmou. Podle jedné incké báje
stvořil Virakoča, nejvyšší bůh – stvořitel,
nejprve svět temnoty s hloupými a
neposlušnými kamennými obry. Proto na
ně poslal potopu a svět zničil. Zachránili se
pouze jeden muţ a jedna ţena, kteří byli
čarovnou mocí přeneseni aţ k příbytku
bohů v Tíhuanaku.
Neţ se Virakoča pustil do tvoření nových
lidí, stvořil v jezeře Titicaca Ostrov slunce
a Ostrov měsíce. Slunce i měsíc poslal na
nebeskou dráhu, takţe Virakoča mohl
dobře vidět na to, co dělá.
Tentokrát stvořil lidi z hlíny, na tu
namaloval oděv, jehoţ barva a vzory
odlišovaly jednotlivé národy. Kaţdá
skupina měla svůj jazyk a svůj způsob
ţivota.
Příběh pokračuje zajímavě dál – jsou tam
provinění, tresty, odpuštění i odměny...
Ženy slunce
Hlavní incká centra měla chrámy
zasvěcené slunečnímu bohu Intimu.
V kaţdém byla oddělená část acllanuari,
„Dům vybraných ţen“. Tam byla
ubytována nejkrásnější neposkvrněná
děvčata z celé říše, tzv. aclly, která byla
vyhledána speciálními komisemi. Měla být
pokud moţno z čistých inckých rodů, ta
z nejvyšších, tzv. mamacuny, měla zvláštní
postavení.
Základním úkolem těchto dívek byla
sluţba bohu. Mamacuny byly uctívány
jako světice. Ţily celý ţivot v celibátu a
uměly prý přímo komunikovat s bohy.
Dohlíţely na chrám, pečovaly o posvátný
oheň, pomáhaly kněţím při rituálech,
včetně
obětí,
a
byly
jakýmisi
opatrovnicemi incké historie. ►
Hlavní téma
Mladé aclly se učily různým pracím, kdyţ
jim bylo čtrnáct let, rozhodla komise, zda
se mají vrátit domů, nebo postoupit dál.
Některé pečovaly o modly, z některých
byly sluţebnice šlechty a kněţstva. Často
byly předurčeny na oběti slunečnímu bohu,
to byla veliká výsada (pozn. autora:
hrozná, ale ony to chápaly jako čest). Aclly
z nejniţší třídy se staly milenkami šlechty
a vysokých důstojníků nebo byly provdány
za politickými účely.
Kolumbijští Čibčové (Muiskové)
obývali v letech 900 – 1450 n. l. centrální
vysočinu
dnešní
Kolumbie.
Jejich
civilizace je v podstatě současná s inckou.
Zabývali se především výrobou mědi,
stříbra a zlata. To mělo mystické
vlastnosti, jak můţeme vidět v příběhu o
pozlaceném muţi, s nímţ se později
seznámili Španělé i ostatní svět jako s El
Doradem. I jejich mýtické příběhy jsou
velice zajímavé, ať uţ jde o stvoření světa
nebo příběhy, jejichţ hrdiny jsou Bačue,
bohyně matka, či Bočica, sluneční bůh
Čibčů a bůh, který jim přinesl civilizaci.
Amazonská oblast – východní pralesy
Amazonská oblast má největší deštné
pralesy a jednu z největších řek naší
planety. Na jedné straně je tam velmi
pestrá a rozmanitá příroda, ale na druhé
straně nezdravé prostředí – ubíjející
tropická vedra, nedostatek potravy, proto i
vcelku řídké osídlení kraje. V prehistorické
době však byly některé části regionu
osídleny hustě, přestoţe tam nevznikla
velká města a říše jako v oblasti And.
Lidé tu po tisíciletí ţijí v malých
kmenových komunitách v těsném spojení
s přírodou. S určitou nadsázkou lze říci, ţe
co indián, to jiný jazyk. Chaos je i
v kmenech, pokrevních příbuzenstvích,
náboţenských obřadech, zvycích, mravech.
Kmenů je několik set.
Amazonský indián je prvobytně pospolný
člověk, nemá celkem ţádný osobní
majetek. Velké čluny, sítě, pasti... jsou
společným majetkem. Traduje se, ţe tam tu
a tam doznívá kanibalismus, v němţ hrály
roli i náboţenské pohnutky, náboţenské
rituály. Pochutnají prý si i na vši.
V boji i při lovu pouţívají foukačky
vyrobené z třtiny, šípy mají hroty
namočené v jedu kurare. Ten účinkuje
rychle a spolehlivě.
Uveďme si pro ilustraci aspoň některé
z kmenů ţijících v tropických pralesích.
Při Amazonce ţijí Karibové, u řek Apuro,
Negro a Putumayo Aravakové, mezi toky
Xingú a Madeira v jihovýchodním povodí
Amazonky
indiáni
Tupí-Guaraní,
v savanách východní Brazílie indiáni Ţe.
Stovky indiánských kmenů zmizely
v rezervacích, některé uţ vymizely vůbec.
9
Pro Argentinu je typická
pampa,
obdoba
severoamerické
prérie,
nekonečná holá rovina,
všude jen tráva. Patří
statečnému indiánovi.
Oblast mezi atlantským
pobřeţím
a
pohořím
Cordóby
obývá
kmen
Kerandí. Kočuje a loví, u
řek rybaří. Má oděv z kůţí,
luk, šípy, oštěp a bolu
(koule
potaţená
kůţí
připevněná na pevném
řemeni ze šlach).
Indiáni skupiny Het (ţijí
jiţně a jihozápadně od
dnešního Buenos Aires) ţijí
primitivně, chodí pěšky a
loví.
Kdyţ se do kraje zatoulá
kůň Španělů, změní se tam
ţivot. Indián na koni
úspěšně loví. Jí téměř
výhradně maso, k němu
něco
jedlých
rostlin.
Z úlovků
spotřebuje
všecko.
Viracocha
Rozhodující slovo tam měli
či mají náčelníci, šamani,
vzácněji vládci. Náčelník organizuje ţivot,
ale není neomezeným pánem, jeho funkce
není dědičná. Musí být moudrý, statečný...
Kdykoliv můţe být sesazen. Důleţitější je
kouzelník. V trávě ţije mnoho dobrých i
zlých duchů. Ty je třeba uctívat, nacházet
je zakleté v řekách, stromech, rostlinách.
Je jim třeba přinášet oběti (stuţky, kusy
šatu,
koňské
ţíně).
Kouzelník
zprostředkovává styk s těmito duchy.
Pak od Atlantiku přijdou ovce. Padesát
milionů ovcí, za nimi skot. Inidáni
přicházejí o loviště, jsou z pampy
vytlačováni pryč. Pampa je rozdělována
ostnatými dráty, aţ v ní není místo pro
indiány Kerandí, Het ani pro Araukány
z Chile.
Araukáni pracovali na polích, rádi
bojovali, často i mezi sebou. Po příchodu
Španělů se sjednotili a roku 1553 začala
lidová válka, partyzánská válka. Vítězili,
útočili i proti velké přesile, bránili pampu a
nevzdali se, dokud jich nezbyla jen malá
hrstka. Počátkem 17. století padlo v Chile
v bojích s Araukány 42 tisíc Španělů.
Ţádný národ nekladl bělochům odpor tak
dlouho a úspěšně jako Araukáni.
V amazonské oblasti se uţ kolem r. 2000
př. n. l. vyráběla keramika a v době mezi
lety 400 – 1300 n. l. vznikla na ostrově
Marajo u ústí Amazonky vyspělá kultura.
Pěstovala se tam zejména kukuřice a
maniok.
O prehistorické oblasti víme jen málo,
spolehlivější jsou aţ informace o malých
národech, které tam ţijí. Ty byly
shromaţďovány od příchodu Evropanů.
Indiáni regionu jsou lovci, sběrači, rolníci.
Ţijí v naprosto odlišných podmínkách,
proto je i mezi nimi tolik odlišností. Mají
však společnou představu o světě
obydleném a hlídaném duchy. To je dáno
obdobným charakterem jejich ţivotního
prostředí.
Amazonské mýty se soustřeďují na
rostliny, zvířata, řeku, lov, vaření a rituální
obřady.
Světu vládli mocní duchové, jejich nálady
mohli zvládnout jenom šamani, proto měli
ve společnosti výsadní postavení. Byli i
udrţovateli mýtů svých kmenů (pro
vyvolávání svých vizí pouţívali často
narkotika).
Na národy těchto níţin se někdy díváme
jako na méně vyspělé, ale jejich
společnost, náboţenství a rituály svědčí o
úţasné duchovní síle obrazotvornosti
srovnatelné s intelektuálními Inky.
Mnoho amazonských mýtů se zaměřuje na
vztahy mezi lidmi i na vztahy mezi
přirozeným a nadpřirozeným světem. Na
ţivot se pohlíţí jako na splynutí
protikladných a duchovně nebezpečných
prvků. Těmi jsou v tomto pojetí muţi a
ţeny, pokrevní příbuzní a přiţenění či
přivdané, divoká zvířata a lidé. ►
Mytologie
K přeţití společnosti je nutné dodrţovat
společenská pravidla a rituální povinnosti
vytvořené předky – zachycené v mýtech.
Porušení jich přináší rychle chaos a
neštěstí.
V tropické níţině s bujnou dţunglí probíhá
koloběh vzniku a zániku rychleji.
Neustálou hrozbou jsou náhlá smrt a
kanibalismus. Mýty se s tím snaţí vyrovnat
a nabízejí struktury umoţňující pochopit
svět dţungle.
Do reálného světa zasahuje svět ovládaný
nadpřirozenými bytostmi. Dţungle je plná
symbolů a metafor, vztahů mezi lidmi,
předky, zvířaty, rostlinami, horami,
řekami. V tomto světě se lidé stávají
zvířaty, ve větru je obsaţený dech předků,
les má svou duši...
I kaţdodenní úkony mají své rituály. Ať
jde o lov některých zvířat, rostliny,
poţívání některé potravy, kácení stromů,
těţbu hlíny – ke všemu je třeba vyţádat si
souhlas duchů – rozšíření jsou i pomocní
duchové.
V mnoha
amerických
mytologiích
vystupují nadpřirozené bytosti z pravěku –
„Pán zvířat“ (většinou jaguár). Do jeho
působnosti patřila plodnost ve zvířecím
světě a šamani ho museli usmiřovat, aby
byl lov úspěšný.
(Pozn.: Šamanismus jako takový není
náboţenství, ale soubor technik – hlavní
technikou je pouţívání halucinogenních
rostlin.)
V krajině se setkává mýtus s historií,
spojují se tu všechny smysly, zvuky mají
svou vůni, chuť má svou existenci.
Amazonie je ţivoucí mýtus, místo
rozpomínání.
Jeden z amazonských mýtů o stvoření
světa vypráví toto:
Romi Kumu, panenská šamanka, se
dovedla s pomocí kouzelné kalebasy
měnit: ráno byla mladá a krásná, večer
stará a ošklivá. Šamanka je matkou nebe a
prabábou všech lidí. Ve své vagíně
uchovávala oheň.
Zpočátku byla země jenom kamenná.
Romi Kumu uhnětla z hlíny kulatou desku,
aby si na ní upekla chléb z manioku. Jako
opěry postavila tři hory, na ně poloţila
desku, nebe. Sama ţila nad deskou. Kdyţ
pod ní rozdělala oheň, hory se zhroutily.
Deska se zřítila dolů a zatlačila hory do
země. Stalo se z nich podsvětí. Hliněná
deska zůstala mezi nebem a podsvětím a
stala se z ní země. Šamanka pak otevřela
na východním okraji světa velkou „Vodní
bránu“ a zaplavila zem...
Mýtus pak pokračuje velmi zajímavě dál
(toto je jen začátek).
10
něj byl připraven jaguár – a teď ţije jako
ţili předtím lidé.
Jednoho dne byl chlapec Botoque opuštěn
svým švagrem v dţungli. Aby nezemřel
hlady, musel se ţivit svými výkaly. Potkal
jaguára s lukem a šípy. Ten právě ulovil
zvěř. Slíbil chlapci, ţe ho nezabije, a vzal
ho s sebou jako syna domů. Tam viděl
Botoque poprvé oheň a jedl pečené maso.
Byl tím uchvácený. Zůstal u jaguára a ten
ho naučil zacházet s lukem. Jaguárova
ţena byla zlá. Chlapec ji zabil a se ţhavým
uhlíkem se vrátil do své vesnice.
Vesničané
pak
s chlapcem
odešli
k jaguárově chatě, ten byl právě na lovu, a
odnesli mu všechna hořící polena.
Chlapcova zrada jaguára rozzlobila, navíc
ho jeho skutek přinutil k chladu a tmě. Od
té doby byl divoký a zlý, musel lovit svými
zuby a drápy a jíst syrové maso.
Z Botoqua se stal kulturní hrdina, který
získal nadvládu nad zvířecí říší a přinesl
svému lidu luk a šíp a znalost ohně.
(Mýtus má ještě jinou podobu s odlišnými
vedlejšími prvky.)
Nejjižnější cíp Jižní Ameriky
Člověk dorazil i do nehostinné Ohňové
země snad uţ před třemi tisíci lety, zůstal
tam, přestoţe skoro nepoznal slunce, zato
si uţíval zimy, vlhka, deště a větru.
Vykřesal oheň – a ten potom opatroval
jako největší poklad. Po usilovném hledání
našel několik silnějších kmenů a z jejich
kůry si primitivními nástroji vyrobil loďku.
Plul po moři i po řekách. Lovil všechno, co
mohl. Za generace proţité při lovu v lodi
mu zesílily ruce a zakrněly nohy. Přestal
růst, proto byl těm, kteří ho nakonec
objevili, sotva po ramena.
Ţil v prostých chýších z větví, listí, kůry a
tuleních kůţí. Často se stěhoval. Nechal
stát kostru chýše, ostatní vzal s sebou. Po
čase se vrátil.
●●●
Potomci nejstarších Američanů
Ţijí v různých částech světa. Museli se
přizpůsobit novým podmínkám, ale mnozí
z nich stále udrţují své zvyky, obyčeje i
svůj jazyk. Podíváme-li se zpět,
uvědomujeme si, ţe civilizace, která se
prosazuje krutostí a násilím a je násilím
vnucována, není skutečnou civilizací.
Osudy indiánů jsou především tragédií
člověka, tragédií lidskosti.
●●●
Karibik
(osídlení, život a mytologie)
Kolem roku 5000 př. n. l. připluli na ostrov
Trinidat indiáni z tropických dešťových
pralesů a savan jihoamerického kontinentu
– sběrači a lovci. Dostali se do zcela jiného
mnohotvárného ţivotního prostředí, které
jim muselo připadat jako jedinečná směs
moře, země a nebe. Brzy si zvykli na ţivot
na ostrovech a na kánoích, které byly
schopny plavby po moři, vyrazili na sever
– na Tobago, Grenadu, Martinique a dál.
Kolem roku 300 př. n. l. připluli z delty
Orinoca ve Venezuele noví osídlenci. To
uţ byli usedlí zemědělci. Poráţeli stromy a
vytvářeli mýtiny pro vesnice a pole.
Pěstovali maniok a sladké brambory,
vyráběli první keramiku. Přinesli s sebou
šamanské náboţenství a mýtický názor na
svět – typické pro společnosti tropické
Amazonie. V jejich ţivotě a náboţenství
hrálo významnou úlohu také moře. Do
roku 300 n. l. se rozšířili v celém
karibském prostoru.
Kdyţ připlul v roce 1492 do Karibiku
Kolumbus, ţily tam dvě velké skupiny
indiánů: na Velkých Antilách Taínové
(Arakové), na Malých Antilách Karibové.
Taínové ţili ve velkých vesnicích řízených
náčelníky. Pěstovali maniok. Vyznávali
Oděv si zhotovoval z koţešin (tuleních,
kult předků, jejich šamani navazovali
psích, vydřích). Jedl maso, ryby, vejce – to
šňupáním halucinogenního prášku cohoba
pekl na ţhavém uhlí a na horkých
spojení s duchy.
kamenech. Jen něco málo plodů sebraných
za studeného léta zpestřilo jeho stravu.
Karibové připluli ve velkých kánoích aţ
kolem roku 1000 n. l. Usadili se v Malých
Ţil v malých skupinách dvou aţ tří rodin.
Antilách, především na Dominiku, St.
Kdyţ našel na břehu mrtvou velrybu,
Vincent a Guadeloupe. Jejich společenské
svolal kouřovými signály jiné skupiny,
uspořádání bylo jednoduší neţ Taínů.
které putovaly krajem. Po snědení tohoto
Vůdcem byl válečný náčelník, uprostřed
vzácného daru moře se zase všichni
vesnice
stál
shromaţďovací
dům.
rozešli.
K nejnápadnějším
a
zároveň
Od tvrdého ţivota se naučil přísnosti. k nejnesprávněji popisovaným prvkům
V tvrdé kázni vychovával své děti. Učil je jejich kultury patří kanibalismus. Obvykle
hladovět, těţce pracovat, učil je ctnostem šlo o rituální pojídání rozemletých kostí
indiána Ohňové země, tj. cti, skromnosti, příbuzného, které byly poţívány smíchané
pokoře, čistotě, trpělivosti, píli a úctě s nějaké tekutinou jako ceremoniální
k pravdě. Svůj úděl nesl pokorně.
nápoj. Tyto praktiky hrály v jejich
Oheň je v této oblasti stvoření a kultury, Dlouho nevěděl, ţe existují jiné světy.
náboţenství a mytologii významnou roli.
metaforou civilizovaného ţivota, protoţe o
►
Hlavní téma
Karibské mytologie mají svůj základ
v Jiţní Americe, především v tropických
deštných pralesích amazonské níţiny. Je to
v podstatě šamanský pohled rozšířený a
přizpůsobený podmínkám na ostrovech.
Karibští indiáni byli zřejmě díky obchodu
a válkám ve styku se svými příbuznými na
pevnině. Jejich myšlenkový svět, rituály
atd. byly v neustálém pohybu. Tak vznikla
pozoruhodná
mozaika
národů
a
náboţenských představ, charakteristická
pro prehistorii Karibiku.
Rozptýlení indiánů na řetězci ostrovů bylo
určitým omezením pro všechny stránky
ţivota Taínů a Karibů, ale řada prvků si
zachovala jihoamerický ráz, zejména
představa o duchovním světě obydleném
předky. (Stromy jsou symbolické mýtické
ţebříky, které překonávají propast mezi
nebem a zemí a dávají hmotný základ pro
cesty mrtvých v kánoích a rakvích. Stromy
jsou pokládány za bytosti předků potulující
se v noci kolem.) Ostrovní příroda nebyla
tak bujná jako na jihoamerickém
kontinentu. Proto ostrované změnili své
stravovací návyky, predátory (jaguár,
harpyje) nahradily v mytologii jejich
protějšky. Jaguára nahradil pes, jiná zvířata
si ponechala svůj mýtický význam.
Netopýři a ţáby z amazonských mýtů byly
zřejmě vzorem pro karibské zemís.
Šamani Karibiku se od středoamerických a
jihoamerických šamanů téměř nelišili.
Stejně tak mytologie. Existovaly společné
představy postupného tvoření kosmu a
oţivení hmotného světa. Pokud se poněkud
liší, je to dáno odlišnými ţivotními
podmínkami.
Jejich důleţitým prvkem je metamorfóza –
schopnost měnit podobu ze zvířecí na
lidskou a obráceně.
Mýtické postavy mají nadlidskou zvířecí
sílu, zvířata zase lidské city, proto se
mohlo měnit i chování a pocity. Některá
zvířata mohla být kmenovými předky,
některé stromy byly duše zemřelých
náčelníků. Duše mrtvých se ve dne
skrývají, zjevují se pouze v noci.
V mýtech
se
nesetkáváme
s chronologickým pořadím událostí.
Praobyvatelé Karibiku nebudovali chrámy
či
města zdobená
monumentálním
uměním, ale zpodobovali své bohy a
hrdiny v předmětech ze dřeva, kamení,
mušlí. Tyto zemís měly nadpřirozenou
sílu. Byli to jacísi ochranní duchové.
Na Haiti je dnes náboţenství vúdú, ale
v to, ţe duše zemřelých zůstávají na zemi,
věřily taínské kmeny uţ dávno předtím.
Tyto duše, opita, byly zvlášť mocné, ale
bylo ţivotu nebezpečné dostat se s nimi do
konfliktu.
11
(Karibská mytologie je méně známá neţ Ve čtvrté etapě se Taínové rozšířili po
ostatní americké mytologie.)
Karibiku, ţili v uspořádaných vesnicích a
utvořili libozvučný jazyk. Etapa končí
Taínové na Hispaniole věřili, ţe stvoření
kolumbovým příchodem.
světa proběhlo v pěti etapách. Začalo, kdyţ
nejvyšší duch Yaye zabil svého vzpurného Pátá etapa je katastrmofální. Přináší
syna. Jeho kosti pověsil v dýni v tvaru evropské krutosti, nemoci a asimilace –
láhve na střechu svého domu. Jednoho dne tím zaniká taínská společnost.
zjistil se svou ţenou, ţe se kosti proměnily
Mýty si všímají nejrůznějších aspektů
v ryby. Ty potom snědli.
ţivota, šamanů, přírody, sexu atd.
Podle jiné verze přišli do Yayovy zahrady
Symbolický vztah mezi ptáky, ţenami a
čtyři synové (čtyřčata) Staré krvavé matky
stromy má původ v představě, ţe ţeny jsou
Itiby Cahubaby. Společně snědli ryby
muţům vzdálené.
z tykve, kdyţ pak slyšeli, ţe se Yaye vrací,
Jeden taínský mýtus vypráví o potopě, při
pověsili tykev zpátky. Ta ale praskla a z ní
níţ se všechny ţeny utopily a všichni muţi
se vyvalila voda plná ryb. Z té se stal
proměnili ve stromy. (Ve skutečnosti
oceán. Bratři utekli do země svého
Karibové přepadali ostrovy Taínů a loupili
dědečka. Kdyţ ho jeden z nich poţádal o
jim ţeny.)
kus maniokového chleba, dědeček se
rozhněval a plivl mu na záda. Slina se Přiblíţíme si aspoň mýtus o datlích ţenách:
proměnila v cohobu. Tu potom šamani Muţi si velice přáli ţeny. Často je hledali,
pouţívali k cestám do světa duchů.
ale marně. Kdyţ se jednoho dne koupali
v řece, spustil se prudký liják. Zahlédli, ţe
Výklad taínských mýtů je těţký – existuje
z větví okolních stromů padají divní
jen málo historického materiálu.
tvorové – ani muţi, ani ţeny. Neměli
Yaya
je
zřejmě
praboţstvem
a
ţádné pohlavní orgány. Muţi je chtěli
personifikací kosmického časum, čtyři
chytit, ale neúspěšně, protoţe tvorové měli
bratři představují podřízené kosmické síly,
kluzká těla. Náčelník, jehoţ muţi poţádali
Itabu Cahubaba je nejspíš Matkou Země.
o pomoc, poslal za čtyřmi tvory své čtyři
Z ní vychází všechen ţivot.
caracaracoly. To byli muţi, kteří měli
drsné ruce. Kdyţ bezpohlavní tvory chytili,
Bohové a duchové
Taínové uctívali vedle svých předků také radili jim muţi, jak z nich udělat ţeny.
přírodu jako personifikované bohy. Pomohl jim pták Inriri (datel), který dělá
Náboţenství Taínů je charakterizováno díry do stromů. Tvorům byly svázány ruce
zboţštěním
ţivlů.
Nejdůleţitějším a nohy a byl k nim připevněn datel.
boţstvem
byl
„duch
manioku“ Protoţe si myslel, ţe má před sebou strom,
(nejdůleţitější potravy Taínů) Yúcahu, vytesal otvor v místech, kde mají ţeny
neviditelný pán nad plodností země i moře. pohlavní orgány. Tak byly stvořeny ţeny
Ţenským protějškem Yúcahu, snad jeho pro taínské muţe.
matkou, je Atabey, bohyně lidské
Touto stručnou ukázkou se loučíme
plodnosti. Jako „Matka vod“ byla uváděna
s karibskou mytologií, jakkoliv je velmi
ve spojitost s vodními toky, rybníky a
zajímavá.
deštěm, nezbytným pro dobrou úrodu
manioku. Dále byla uctívána bohyně Pozn.: 15. listopadu 2010 byla otištěna
Guabancex, „Paní větrů a bohyně sopek“.
v deníku Metro zpráva, ţe v peruánském
pralese se objevila dosud nepoznaná
Druhá etapa taínské kosmologie přináší
indiánská komunita. Podle peruánského
stvoření člověka.
ministra kultury Juana Ossia není zřejmě
Na Hispaniole byly dvě jeskyně. Z jedné
jediná. ■
vyšli Taínové. Muţ, který měl hlídat vchod
do jeskyně, zanedbal svou povinnost.
Zdroje:
Slunce ho za to proměnilo v kámen.
Příruční slovník naučný I (A – F),
Ostatní, kteří šli rybařit, proměnilo Slunce
NČSAV Praha 1962, 1. vydání
ve stromy. Jeden z nich (Guahanyona) se
Příruční slovník naučný II (G – L),
umyl určitou rostlinou a vyšel ven před
NČSAV Praha 1963, 1. vydání
východem slunce. To ho proměnilo
Nejstarší Američané,
v ptáka, který vítá zpěvem nový den.
SNDK Praha 1968, 1. vydání
Z druhé jeskyně vyšli Karibové. Ti neměli
Mytologie, přeloţil D.
zvyky Taínů. Guahaniona vyvolal ještě ty,
Zbavitel, Fortuna Print Praha 2006
kdo zatím zůstávali zatím v jeskyni, aby
Mytologie (Bohové,
osídlili karibské ostrovy. Tím končí druhá
hrdinové, mýty), editor A. Cotterell,
etapa.
přeloţil Vl. Čadský, Slovart,
V třetí etapě byli lidé zcivilizováni a byly s. r. o., Praha 2007
vytvořeny ţeny jako sexuální partnerky Wikipedie, otevřená encyklopedie
muţů.
Reportáž, Knižní recenze
12
MiniCon 2010
Byli tady před námi (aneb andělé, démoni, trpaslíci, goblini a jiná havěť)
Metoděj Novotný
Dne 27. listopadu byla Městská knihovna
na Mariánském náměstí zaplavena
fantasáky, scifisty a jinými individui, a to
jiţ po dvacáté šesté! MiniCon je totiţ
druhý nejstarší con u nás, který vznikl uţ
roku 1984. Od desíti ráno aţ do šesti večer
se zde přednášelo, ukázkovalo, poučovalo,
křtilo a i stroj se stavěl. A o čem byl
MiniCon tentokrát?
Jak uţ jste mohli usoudit podle názvu,
tentokrát byl MiniCon o pradávných
rasách, jmenovitě o andělech, démonech,
mrchoţroutech (ghúlové a trollové,
potaţmo ledoví obři) a goblinech.
Začalo se ale netematicky – o filmu Hobit.
Kdy bude hotový? Kolik bude mít dílů?
No, premiéru můţeme očekávat na Vánoce
2012 (moţná to stihneme ještě před
koncem světa).
Po Hobitovi přilétly Straky na vrbě,
potaţmo jejich majitel, ředitel, korektor a
vydavatel. Ano, řeč je o Michaelovi
Broncovi, muţi mnoha tváří a talentů,
nevyčerpatelné studnici energie. Povídalo
se o konkurenci, o revoluci poţírající své
děti, o tom, kolik fantasy knih denně vyjde
v Čechách (1,6 – věřili byste tomu?) a i o
soutěţi O ţeleznou rukavici lorda
Trollslayera.
Michael se ale nenechal z pódia jen tak
vystrnadit, a tak tam ještě pokřtil novou
knihu od Rogera Zelaznyho Ostrov
Mrtvých a rovnou i vyhlásil výsledky
Ţoldnéřů fantasie.
Teprve teď se objevilo pravé téma, tedy
dávné rasy, a začalo se od andělů a od
Leoše Kyši. Kdo to je? Kde se vzali? Jaký
je
rozdíl
mezi
křesťanskými
a
muslimskými anděli? Kolik jich je? (To se
neví, kaţdopádně mnoho. Leoš Kyša to
odhadl na dvacet miliard muslimských a
křesťanských nepočítaně.)
Ghúlové a Leonard Medek, další dvojice.
Jak vypadají? Nikdo neví. Kde se vzali?
Nikdo neví. Kdo to vůbec je? Teorií je víc
neţ ghúllú samotných. Moţná zlí dţinové,
moţná někdo úplně jiný. A jak se takový
ghúll vlastně píše? Moţná ghúll, občas gúl
s tečkou nad „g“ a šlo by napsat i algůl.
Jedno je ale jisté – jsou zlí, ţerou lidi a
najít je můţeme ve studnách, hřbitovech a
záchodech.
Gobliníííííí!!!! a Martin Darion Antonín.
Jejich podoby, formy, hierarchie i
smýšlení, různé zaměření podle oblasti
výskytu a ustavičné přesvědčování, ţe
goblini nejsou zlí. To, ţe se Darion
převlékl do laboratorního pláště a namazal
si obličej zelenou barvou, i to, ţe se
pokusil postavit stroj na zničení světa, a to
přímo na jevišti, jen dokreslovalo
atmosféru. Vytknout by se dalo snad jen
to, ţe by se přednáška dala stihnout v o
třetinu kratším čase, takhle byla trochu
zdlouhavá.
Démoni. Zlé sny se pokusila Františka
Vrbenská udělat ještě horšími. Zvuky z
pekla? Nahrávka z vymítání ďábla? Ţádný
problém, ne pro Františku Vrbenskou.
Snad jen dodat, ţe nahrávka z vymítání
musela překřičet i vedle vystupující Dádu
Patrasovou.
Zákrskové neboli zahradní ozdoby neboli
trpaslíci na Zeměploše. Kdy a kde se
poprvé objevili, jejich styl ţivota a velká
spousta
ukázek
od
překladatele
Zeměplochy Jana Kantůrka.
Po celou akci se dalo v předsálí koupit
knihy od Strak na vrbě nebo si prohlédnout
výstavu Galerie Nemesis. ■
Literatura
Hitman 4 – Odváţným štěstí
přeje
Garth Ennis a John McCrea
Garth Ennis (proslulý sériemi Preacher,
Punisher, Hitman) spolu s kreslířem
Johnem McCrea (Wolverine, Star Wars,
The Boys) utvořili skvělý pár, který snad
nikdy nezklame. Začalo to v roce 1988
komiksem Troubled Souls a pokračuje to
dodnes. Na to, jak dopadla další
spolupráce, se nyní podíváme.
Počtvrté se vracíme do Gothamu, kde se
opět setkáme s Tommym Monaghanem a
Nattem Wallsem. Sedí v hospodě u
Nooana a řeší svůj netradiční ţivot
profesionálních zabijáků. Tommy má
navíc rentgenový zrak a telepatii, protoţe
ho jednou kouslo vesmírné monstrum, a
proto má práci dost ulehčenou. Nebude
chybět ani Šestipívo, muţ, který si hraje
na akčního hrdinu a je to také stalý
štamgast v baru, nebo bývalá policistka a
Hitmanova expřítelkyně Tiegolová.
V knize najdeme dva příběhy. První,
velmi krátký, leč skvělý, je o uklízeči
Bobovi, který nenávidí Vánoce. Omylem
spadne do atomových kamen a stane se
z něj nebezpečný radioativní Santa Claus.
Líbí se mi, ţe je celé toto vyprávění
veršované a ne psané prózou.
Ve druhé části se přijedou podívat do
našeho zavšiveného města ti nejtvrdší
z nejtvrdších - Jednotka SAS. Mají totiţ s
kluky nevyřízené účty. Navíc se do této
bláznivé řeţby zapojí i Don Ferreti,
přezdívaný pánský wc louie, a jeho
mafiáni. Takţe i tentokrát bude o zábavu
postaráno.
Ennis nám zase předvádí skvělou ukázku,
jak má vypadat správný komiks. Akční
scény jsou tak dokonalé, ţe si myslíte, ţe
stojíte vedle na chodníku a sleduje velkou
přestřelku v Kýblburgru. Dočkáte se velké
dávky ironie, geniálních hlášek a téměř
ţádné nudy. Vadily mi pouze některé
nepochopené dialogy a skutečnost, ţe
příběh nemá natolik promyšlený děj jako
předchozí díly (coţ je však u akčních
filmů obvyklé).
Sešit sice stojí 300 Kč a není příliš
dlouhý, ale s bravurní kresbou Johna
McCrea to vytváří veledílo, které ocení
fanoušci filmů
Quentina
Tarantina
a
akčního spektra
vůbec. Obálka
sice není nijak
výstavní,
ale
jednoduše
dobrá a určitě
neurazí.
Rozhodně se
těším na další
pokračování!
Hodnocení: 80 % (velmi dobré) ►
Stručné info: Scénář: Garth Ennis,
Kresba: John McCrea, Překlad: Šimon
Španihel, Kresba: John Romita Jr.,
Nakladatelství: BB Art, Crew, Rok vydání:
2009
Michal Karas
Knižní recenze
Asfalt
Štěpán Kopřiva
Není tomu tak dávno, co se na stránkách
Camelotu
objevil
rozhovor
se
spisovatelem Štěpánem Kopřivou, který
se proslavil jiţ svým debutem Zabíjení.
Pokud vás však masový vrah Keller a jeho
místy nelogické chování občas trochu
štvalo, tak hrdinové románu Asfalt si vás
získají určitě.
Celý román se odehrává v naší době a pojí
se k partičce najemných ţoldákůveteránů, která si uţívá zaslouţilého
odpočinku (povětšinou dřou bídu s nouzí,
či se nudí monotónností své "obyčejné"
práce).
Kdyţ
vyhodí
Adama
a
Kufenbacha
z
práce
hlídačů
v
supermarketu, jsou opravdu finančně na
dně a zdá se to být jako zázrak z čistého
nebe, kdyţ jim neznámý muţ nabídne
poslední akci s velmi dobrým finačním
ohodnocením. Nehledě na to, ţe samotný
úkol se zdá téměř nemoţný, se povede
Kufenbachovi poskládat starou skvadru
téměř kompletní. Přibude pouze jeden
nový přírůstek, který není takový, za
jakého ho původně povaţuje zbytek týmu.
Kdyţ se akce zvrtne a celá jednotka
zahyne, zdá se to jako konec, ale je to
teprve začátek cesty. Celá jednotka se
totiţ dostává do pekla. Není to takové
peklo, jak ho známe, lidské duše jsou zde
pasovány do role pouhého materiálu,
který je trefně pojmenován asfalt podle
jeho podobné konzistence. Je jasné, ţe
takový osud se Kufenbachově partičce ani
za mák nezamlouvá, a tak se vydává na
taţení peklem k cestě ven. A tato cesta
13
neslibuje hrdinům kníţky nic jiného neţ
krev, pot a slzy. Kaţdopádně se peklo
otřese v základech a čtenáře čekají potoky
krve.
Štěpán Kopřiva opět sází na to, co mu
tolik jde, a sice na akční styl psaní
prošpikovaý černým humorem, okořeněný
pořádnou dávkou naturalismu a plný
povedených slovních obratů a hříček.
Právě ty mírně omezil ve srovnání s
románem Zabíjení, a příběh tak působí
celistvěji a čtenář se jich nepřesytí.
Není pravda, ţe Kopřiva je prachsprostý
kopírováč Kulhánka, jak tvrdí některé zlé
jazyky, ale dávno získal vlastní styl a od
Kulhánkova humoru se dost liší. Je o
poznání cyničtější a černější. O kvalitách
kníţky hovoří i jeho nominace v soutěţi O
nejlepší fantasy. Rozhodně se na naší
scéně jedná o jeden z nejlepších
tuzemských počinů letošního roku, a tak
ho mohu čtenáři pouze doporučit.
neznalé bankovek alespoň o všechen jejich
dobytek. Zároveň se ale daly do pohybu
armády krysáků a k tomu je tu ještě ten
starý sen s draky, který se zdává pořád
dokola. Jak vidíte, tento komiks vyniká
Adam Pechar kromě kresby i příběhem.
Hodnocení: 85 % (opravdu dobré) ►
Stručné info: Autor: Štěpán Kopřiva,
Obálka: David Hanzl, Nakladatelství:
Crew, Rok vydání: 2009
Kůstek: Útěk z Kůstkova
Jeff Smith
Pokud si budete tuto kníţku prohlíţet
poprvé, jistě vás krom pěkné obálky
zaujme i oznámení, ţe je drţitelem 10
Eisner Award, 11 Harvey Awards a podle
časopisu TIME patří mezi sto nejlepších
knih století. Pokud vás tohle nepřesvědčí
ke koupi knihy, snad to udělá moje
recenze, minout tento komiks by byla
škoda.
Celý příběh se točí okolo tří podivných
bytostí – kůstků. Podfukius P. Kůstek byl
díky své mírně nepodařené reklamní
kampani vyhnán z Kůstkova a jeho dva
bratranci Švanda a Ferda Kůstek mu
pomáhají v útěku. Krátce po něm jsou od
sebe všichni odděleni hejnem zuřivých
kobylek a všichni tři uvíznou v podivném
údolí, kde ještě nikdo nikdy neviděl
kůstka. K tomu všemu se na scéně objevují
zákeřní krysáci, kteří prahnou po Podfovi
Kůstkovi, tajemný drak s doutníkem, o
kterém přece kaţdý ví, ţe neexistuje, a aţ
přespříliš energická babička, která se právě
chystá na závod s krávami.
První svazek obsahuje dvě z celkem devíti
knih. Jsou to Útěk z Kůstkova a Velký
kraví závod. Dialogy jsou propracované a
příběh zajímavý, navíc je občas doplněn
nějakou vtipnou hláškou. Komiks je
černobílý a má velmi jednoduchou kresbu,
ale jak se říká, v jednoduchosti je krása.
Nedovedu si představit, ţe by autor pro
hlavního hrdinu pouţil jinou kresbu. Tím,
jak je jednoduchá, je i dokonalá. Díky
kresbě i formě vyprávění se bude tato
kníţka líbit i těm, kteří s komiksy ještě
neměli tu čest.
Doporučená cena Kůstka je 349,- korun.
Ovšem většinu dobrých komiksů dnes
neseţenete pod dvě stovky a tady máte za
necelý dvojnásobek hned dva v jednom. O
úspěšnosti této knihy svědčí i fakt, ţe
podle ní byla vyrobena počítačová hra a ţe
další díl by měl vyjít jiţ během léta
příštího roku. Pokud jsem vás pořád ještě
nepřesvědčil, abyste si tento komiks
přečetli, tak to uţ asi ani nedokáţu.
Všechny jeho přednosti jsem vyzdvihl a
rozhodnutí, zda si ho přečtete či ne, je uţ
jen a jen na vás.
Hodnocení: 85 % (opravdu dobré) ■
I kdyţ se kůstci nakonec přece shledají, Stručné info: Autor: Jeff Smith, Překlad:
nebude jejich plánovaný návrat do Michael Bronec, Nakladatelství: Crew,
Kůstkova tak jednoduchý, jak se zdá. Rok vydání: 2010
Podfa totiţ opět začíná rozjíţdět své
Jan Holan
podvodné praktiky s cílem obrat vesničany
Povídka
14
Trosečníci (ztracenci) na Spásce II
Azurová planeta III – Část druhá
Stanislav Cepník st., Jakub Cepník, Adam Cepník
Nový domov
Naši trosečníci se stěhovali. Ve svém
útulném, ale přece jen provizorním obydlí
zanechali automatický hlásič případných
změn v nejbliţším okolí. Z korábu L1,
zčásti zanořeného do bahna, přenesli do
domu, který zřejmě natrvalo opouštěli,
zařízení, které v pravidelných měsíčních
intervalech vysílalo do vesmíru signály
s prosbou o pomoc. Z L1 odmontovali
kromě vysílačky vše, co se dalo odvézt,
protoţe zjistili, ţe téměř neznatelně, ale
přece jenom klesá. Bylo to divné, protoţe
seděl na pevném skalnatém podloţí, to uţ
stačili zjistit. Ale klesal. Buď podloţí
„pracovalo“, nebo přibývalo bahna.
Kdyţ koráb „vysídlili“, neprodyšně
ho uzavřeli a definitivně se s ním
rozloučili.
Nové prostředí je na první pohled
nadchlo, ale po předchozích zkušenostech
byli poněkud nedůvěřiví.
V údolí, kam se přesunuli, bujela
velice různorodá vegetace, většinou
odlišná od té, kterou znali z jiných planet,
ţily tam rozmanité druhy zvěře i jiných
ţivočichů a ptactva, obdobné to bylo i u
ryb v jezírku a v potocích.
To všechno bylo velice překvapivé a
zajímavé a skýtalo to hodně materiálu pro
výzkum.
V údolí naplno pulzoval ţivot, ale
postupně – ke svému zděšení – zjistili, ţe
nejde o zcela ţivelný vývoj a náhodnou
směsici druhů, ale ţe sem zasahuje určitá
organizace, ţe vše ovlivňují nějaké velice
inteligentní bytosti. Ty uţ určitě o
trosečnících vědí, jde jen o to, zda je
zařadí do svého plánu a budou je
z povzdálí pozorovat, neţ rozhodnou o
jejich osudu, tzn. zda jim podají
pomocnou ruku, nebo je po čase zničí...
Přesto je však nutné pokusit se navázat
s nimi kontakt.
Naši přesídlenci ztratili klid, byla
zkalena i radost z překrásného prostředí,
ale protoţe se především museli starat o
přítomnost, museli budoucnost nechat na
vůli neznámých.
V tomto okamţiku se s nimi nakrátko
rozloučíme a seznámíme se s planetou,
která se stala jejich konečnou ţivotní
stanicí (to zatím netušili). Teprve jejich
potomci se opět spojí s Azurovou
planetou.
Stručné
planetou
seznámení
s novou
Planeta je ve srovnání se Zemí o něco
menší, obíhá kolem velké hvězdy a má jeden
měsíc. Vcelku je hodně podobná Zemi, má
však poněkud chladnější klima. Nebe má
bílý nádech, to je dáno sloţením atmosféry a
výskytem některých plynů v ovzduší.
V současné době jsou tam dva nestejně
velké kontinenty, mezi nimi se rozprostírá
velký sladkovodní oceán bohatý na ryby a
jiné vodní ţivočichy. Najdeme v něm
mnoţství ostrovů a ostrůvků, výjimkou je
obrovský ostrov v jiţní části oceánu.
Klima obou pevnin i velkého jiţního
ostrova se navzájem výrazně liší. Na větším
kontinentu na východě, kde ţije téměř
všechno obyvatelstvo, je soustředěna
prakticky veškerá civilizace. Tato část
planety má mírnější a poměrně stálé klima.
Menší kontinent má nesrovnatelně
drsnější podnebí, dalo by se říci, ţe
s výjimkou horské oblasti velmi nestálé a
nehostinné. Z velké části je neobydlený, ţije
tam porůznu v naprosté izolaci několik
kmenů zcela nedotčených civilizací. Na
tomto kontinentu se střídá v intervalech
zhruba sedm pozemských měsíců období
sucha a neobyčejně vydatných záplavových
dešťů. Právě tyto deště zasáhly naše
trosečníky a prakticky je vypudily z jejich
prvního bydliště.
Téměř uprostřed této části planety se
vypíná poměrně vysoké členité pohoří
s nádhernými náhorními planinami, velice
rozdílnými výškově i plošně a také s velmi
odlišnými klimatickými podmínkami. Tato
oblast je neobydlená.
Právě proto se tady obyvatelé planety
rozhodli vytvořit pokusné oblasti a provádět
v nich výzkumy s rostlinami i zvířaty
importovanými z jiných planet. Zároveň se
jim časem podařilo dosadit sem i několik
obyvatel planety Země, které se jim podařilo
ze Země unést.
Pro úplnost se zmíníme ještě o velkém
ostrově na jihu oceánu, tak velikém, ţe při
dobré vůli je moţné povaţovat ho i za
samostatný – třetí – kontinent. Obydlené
jsou jenom pobřeţní oblasti, kde jsou dobré
ţivotní podmínky i přijatelné klima.
Vnitrozemí tohoto ostrova má polopouštní a
pouštní charakter s několika menšími
oázami.
Větší ostrůvky ve střední části oceánu
jsou spoře obydleny. Poskytují výborné
ţivotní podmínky, ale jsou poměrně malé.
Podívejme se ještě na faunu a flóru. Na
východní – velmi civilizované – části
planety je fauna i flóra usměrňována tak,
aby to vyhovovalo potřebám obyvatel, na
západní části – téměř neobydlené –
probíhá zcela ţivelný vývoj, ale jsou tam
postupně importovány i přírodní prvky
z jiných planet, jak uţ jsme uváděli.
Pobřeţí největšího ostrova je
obydlené a civilizované.
Pro nás jsou mimořádnou zvláštností
obrovské houby, zvláštní druhy kořenové
zeleniny i neobvyklá neznámá zvířata, ale
to uţ také víte.
Největší zvláštností této oblasti je pak
souţití
velkých
ještěrů
(poněkud
připomínajících pozemské dinosaury) a
savců.
Katastrofa, která změnila od
základu tvář této planety
Uvedli jsme, jak vypadá Spáska dnes.
Původně ale byla obrovskou celistvou
pevninou obklopenou ze všech stran
mořem – pro Pozemšťany překvapivě
sladkovodním. Její střední část, dnes
oceán, byla rovinatá a pahorkovitá, tu a
tam bylo něco bizarních skalních masivů,
zato uprostřed se vypínalo rozsáhlé
vysoké pohoří s několika pásmy hor,
bujnou vegetací, krásnými údolími
s jezírky. To vše lákalo k odpočinku.
Proto tam porůznu vyrostlo několik
malých rekreačních osad.
Dominantou severní části hor byly
dva kuţely sopek leţících jen asi dva
kilometry od sebe. Ta o něco vyšší byla
klidná, její kráter byl zalesněný, plný
zvěře. Ta druhá, o něco niţší, měla kráter
holý, uprostřed se blýskalo jako zrcadlo
malé jezírko. Tentokráte si vţdy po
několika letech trochu zabafal, jako kdyţ
si dědeček potáhne z fajfky. Ve vzduchu
pak bylo den dva cítit síru, jinak nic.
V blízkosti kráterů, za dalším
hřebenem hor, byly vybudovány velice
moderní
laboratoře,
zaměřené
na
zpracování hornin, z nichţ bylo moţné
uvolňovat mimořádně silnou energii a
stlačovat ji do pevných cisterniček
schopných převozu. Výzkumníci se
s nejriskantnějšími
pokusy
zavrtali
hluboko pod zem. Práce se jim dařila,
zkoušeli stále nová a ještě účinnější
metody.
V údolí nedaleko laboratoří stály
nové domky pro zaměstnance a jejich
rodiny. V jednom z nich bydlel i Komal se
svou ţenou, dvanáctiletou dcerkou a
pětiletým synkem.
Bylo k půlnoci, kdyţ se probudil.
Rodina spala, Komal však pocítil divný
neklid. Přistoupil k oknu. Všude ►
Povídka
panovala pohoda, krajina byla ozářena
stříbrným měsíčním světlem. Na protější
palouk v pozadí se vzrostlým lesem a
skupinou křovin byl utěšený pohled.
Otevřel okno. V hlubokém tichu bylo
tentokrát něco děsivého. Komal byl
nesmírně citlivý na všechny změny
v přírodě. Cítil je vţdy o něco dřív, neţ
k nim došlo. „Ty doslova slyšíš trávu
růst,“ říkávala mu jeho ţena Mira.
„Něco se chystá, něco děsivého,“
blesklo mu hlavou, „co jen to proboha
bude?“ To uţ pocítil nepříjemné
mravenčení v celém těle. Pak si s hrůzou
uvědomil, ţe mu kamarád Jobin včera
v práci říkal, ţe mu turista vracející se od
sopek udiveně vyprávěl, ţe zvěř houfně
opouští zalesněný kráter a rychle směřuje
do sousedního hlubokého údolí jiţně od
sopek.
Komal strnul. Náhle měl pocit, ţe se
s krajinou před oknem něco děje. Bylo
bezvětří, ale les se začal vlnit. I louka se
zavlnila, jako kdyţ na vodní hladinu
zafouká silný vítr. V krovu domku to
zapraskalo. „Honem vstávat a ven!“
zařval. Popadl dcerku za ruku, na druhou
si posadil synka. „Poběţ rychle za námi,“
křikl na vyděšenou manţelku a hnal se
s dětmi ze dveří. To uţ se planina před
domy plnila zoufalými sousedy. Všechno
bylo v pohybu, zem pod nohama se vlnila
čím dál víc, domky se hroutily. Nebylo
kam utéci.
Za hřebenem hor se probudila ze
svého předlouhého spánku menší ze
sopek. Do vzduchu vyletěl rudý plamen,
obloha zčervenala. Do výšky létaly
kameny, pak sopka začala chrlit
neobyčejné mnoţství lávy. Ta uţ se
průchody ve skalách začala hrnout do
našeho údolí.
Pak se ozvaly strašné výbuchy kdesi
v podzemí a krajina se začala propadat –
rychle a stále rychleji. Současně s tím se
sem ze všech stran valilo neuvěřitelné
mnoţství vody, po které plavaly obrovské
kmeny stromů a všechno moţné.
Proud vody vyrval Komalovi synka
z náručí, jen tak tak udrţel dcerku.
Zachytil se jednoho ze stromů a ohlédl se.
Manţelka zmizela, stejně jako všichni
obyvatelé malé osady. Bez sebe
zoufalstvím připoutal cáry noční košilky a
své košile dcerku i sebe k jednomu
stromu. Pak ztratil vědomí.
Probudila ho zima pronikající do
morku kostí. Jejich strom byl vyvrţen na
jakousi pevninu, naštěstí tak, ţe je
nerozdrtil. Vedle něho plakala a drkotala
zuby dcerka. Tu a tam se z dalších
vyplavenin ozval nářek, ale velmi spoře.
Byl klidný den, slunce se vyhouplo na
15
oblohu a jeho paprsky začaly rozdávat
ţivotodárné teplo. Naštěstí.
Přeţil málokdo. Byli na jakési pevnině
východně od hor, západním směrem byla
nedohledná vodní plán plná stromů, trosek a
bezvládných těl, jen tu a tam z ní trčely
skály, nejvyšší vrcholky někdejších hor.
Takto změnila planeta svou tvář do
podoby, v jaké jsme ji poznali my.
Únos pozemšťanů
Přestoţe nás zajímá především osud
trosečníků, uděláme ještě jednu – uţ
poslední – odbočku.
My víme, do jakého krásného údolí naši
trosečníci přesídlili. Je nám rovněţ známo,
ţe zjistili, ţe jsou pod dozorem zatím
neznámých bytostí. Kdyţ zkoumali nejbliţší
okolí,
našli
na
malé
plošince
v jihovýchodním svahu zachovalý srub, před
ním ohniště, za ním jeskyni s několika
potrhanými kůţemi větší koţešinové zvěře a
v její blízkosti doupě vhodné pro útulek
většího ţivočicha. Raději toto místo
prozatím opustili.
To-mi, který se zabýval studiem ţivota
na jiných dosud známých planetách, si
uvědomil, ţe toto jsou prvky, které znal ze
Země. Záhadou mu bylo, kde se tu vzaly,
tato planeta přece není v ţádném případě
Země.
I to je nutné vysvětlit: Velmi vyspělá
civilizace Spásky prováděla podobný
průzkum vesmíru jako civilizace Azurové
planety. Podařilo se jí importovat z různých
planet
některé
rostliny,
zvířata,
z inteligentních bytostí zatím pouze člověka.
Pak ale byla nečekaně napadena cizí
mocností, která zničila vše, co umoţňovalo
meziplanetární lety, jinak nic, a jak náhle
přiletěla, tak náhle zmizela.
Proto se Spásňanům podařilo dopravit
na svou planetu pouze člověka. Toho chtěla
po několika letech vrátit opět na Zemi, budeli si to přát. Tato moţnost ovšem byla
zničena a unesení lidé ztratili moţnost
návratu.
Spásňané dlouho studovali ţivot na
Zemi, nejprve ze vzduchu, pak opatrně a
nepozorovaně přímo v terénu. Nenašli
vhodný způsob, jak získat pro své plány
dobrovolníky ze Země, proto se rozhodli pro
únos s pozdějším vrácením unesených.
Průzkum z výšky dělali prostřednictvím
létajících talířů (tzv. UFO) vzbuzujících
zájem veřejnosti, včetně odborné. Ta
usilovala o objasnění této záhady. Existence
neobvyklých těles byla zároveň vehementně
popírána skeptiky, kteří je označovali
v lepším případě za smyslový klam,
v horším případě za výmysl fantastů či
dokonce za podvod. Vojenskému letectvu
jedné mocnosti se sice podařilo jedno
z těchto těles sestřelit, ale okamţitě bylo vše
utajeno, trosky „talíře“ ukryty, stejně jako
pozůstatky dvou zahynuvších bizarních
pilotů.
Po této události se Spásňané rozhodli
unést několik Pozemšťanů okamţitě a bez
předchozího výběru. Nad skupinkou
patnácti mladých lidí vracejících se v noci
z taneční zábavy v sousední vesnici domů
se potichu snášel létající talíř. Skupinka
právě přešla lesík, a protoţe se nikomu
ještě nechtělo domů, usadili se mladí lidé
na louce, aby si zazpívali a vypili zbytky
vína, které si koupili na zábavě na cestu.
„Jakto, ţe je dnes zase úplněk?“ uţasl
Franta, který se náhodou podíval na
oblohu. „Dyť byl minulý týden.“ „Přestaň
uţ pít a neblbni,“ napomínala ho Eva.
Ale to uţ zvedali hlavy všichni. Na
obloze byly opravdu dva měsíce. Ten
velký, kterého uţ ubývalo, ale vedle něj
nějaký menší, v úplňku, zářící oslnivě
bíle. Ten se rychle přibliţoval a zvětšoval,
ale příliš veliký nebyl. Zastavil asi dvacet
metrů nad zkamenělou skupinkou. Nikdo
z ní nebyl schopen pohybu. Strašně se
báli.
Měsíc ztlumil světlo, uţ neoslňoval.
Pak se na jeho spodku objevil malý otvor,
z něho se vysunul jakýsi dlouhý trychtýř,
přiblíţil se k naší skupince – a postupně ji
nasál dovnitř. To vše se odehrálo během
několika málo minut. Pak se otvor zavřel,
světla se rozsvítila naplno, „talíř“ začal
stále rychleji rotovat a rychle zmizel ve
výšce.
Kdyţ se mladí nevrátili ani do rána
domů, začali je příbuzní hledat. Nikde nic,
nikdo o nich nevěděl ani neslyšel, jen na
paloučku u lesa leţely ve zválené trávě
dvě lahve od vína a několik papírů od
jídla.
Další den se objevil na zahradě
jednoho z vesničanů malý balíček
neznámého původu. Byly v něm stručné
dopisy všech zmizelých. Obsah byl téměř
stejný: „Letíme na jinou planetu, jsme
v naprostém pořádku a únosci nám slíbili,
ţe nás po určité době vrátí zase v pořádku
na Zem. Nebojte se o nás.“
Po příletu na Spásku byli dva
dobrovolníci usazeni do „našeho“ údolí,
tam si za pomoci svých přátel i Spásňanů
vybudovali srub, dostali zbraně a nářadí,
aby si mohli hospodařit po svém. To vše
z výzkumných
důvodů.
Byli
pod
neustálým dozorem (o tom ale nevěděli),
který jim měl pomoci v případě
nebezpečí, ostatní Pozemšťané byli
převezeni do východního civilizovaného
kontinentu. Tam se měli zařadit do ţivota
planety a ţít s jejími obyvateli.
Tolik na vysvětlenou. V další části –
uţ závěrečné – se vrátíme k našim
trosečníkům a budeme sledovat jejich
další osudy. ■
Magic: the Gathering
16
Golgari
Adam Cepník
Golgari je zeleno-černá guilda z edice
Ravnica: City of Guilds. Zakládá se na
oţivání všeho, co se dostane do hrobu,
ničení
soupeřových
permanentů
a
přidávání +1/+1 counterů. Dále se tu
setkáváme s častým obětováním nebo
placením ţivoty. (Ano, placení ţivotů a
oběti v podobě bytostí vás trochu
pošramotí, ale ne tolik jako soupeře.)
V této guildě se setkáváme hojně se
schopností dredge. Například dredge 3
znamená, ţe si místo líznutí karty můţete
dát přesně tři karty z vrchu knihovny do
hrobu. Kdyţ to uděláte, vezmete si tuto
kartu ze hřbitova do ruky.
Tímto způsobem si můţete dávat do ruky i
karty, které jste díky dredge zahodili do
hrobu, takţe vznikají zajímavé kombinace.
Právě díky dredge dokáţete s některými
kartami opravdu velké věci. Například
Golgari Grave-Troll. Je to 0/0 za čtyři
libovolné a jednu zelenou manu. Vstupuje
do hry s tolika +1/+1 ţetony, kolik máte
bytostí na hřbitově. Za jednu libovolnou
manu a odebrání jednoho +1/+1 counteru
si tuhle potvoru můţete zregenerovat. A
ještě k tomu má dredge 6. Takţe stačí před
jeho vyloţením shromáţdit nějaké mrtvoly
a máte na stole téměř neporazitelnou
potvoru. A kdyţ ji chcete zesílit, stačí ji
nějak dostat do hrobu a pouţít dredge.
K tomu přidáme Golgari Thug a vesele
vraţdíme soupeře.
U této guildy nebudu volit pomyslného
krále, protoţe uţ je zvolený jednoznačně:
Savra, Queen of the Golgari.
sestavit typický balík Golgari. A společně 2x Moldervine Cloak
s decklistem zde popíšu některé zajímavé 1x Necromantic Thirst
karty.
3x Putrefy
Celkem známá karta. Instant za jednu
2x Bloodbond March
zelenou, jednu černou a jednu libovolnou
Enchantment za dvě libovolné, jednu
manu. Zničí cílový artefakt nebo bytost.
černou a jednu zelenou. Kdyţ někdo
Oběť tohoto kouzla nemůţe být
zahraje bytost, všechny bytosti se stejným
zregenerována.
jménem se vrátí ze hřbitovů do hry.
2x Recollect
1x Carrion Howler
2x Savra, Queen of the Golgari
2x Dark Heart of the Wood
Tahle „dvoj-dvojka“ za jednu černou,
Celkem dobrý enchantment. Stojí jednu
jednu zelenou a dvě libovolné many není
černou a jednu zelenou manu. Za
vůbec k zahození a jak uţ jsem řekl, je to
obětování forestu dostanete tři ţivoty.
nejen podle názvu jasný náčelník guildy
2x Darkblast
Golgari. Kdyţ obětujete černou bytost,
2x Elves of Deep Shadow
můţete zaplatit dva ţivoty. Kdyţ to
2x Golgari Brownscale
uděláte, všichni ostatní hráči musí obětovat
2x Golgari Germination
bytost. Jakmile obětujete zelenou bytost,
Tenhle enchantment se opravdu hodí do
můţete dostat dva ţivoty. Pozn.: Nemůţete
tohoto balíku. Jakmile jde nějaká vaše
nic obětovat, pokud vám to nepřikáţe nebo
netokenová bytost ze hry do hrobu, tento
neumoţní nějaký spell nebo abilita.
enchantment vám vyrobí token 1/1
V tomto případě tedy musíte vyuţít něco
zeleného saprolinga.
jiného, Savra totiţ spustí svou abilitu
2x Golgari Grave-Troll
v případě, ţe je bytost obětována nezávisle
2x Golgari Guildmage
na Savře.
Je to 2/2 za dvě zeleno-černé hybridní
3x Stinkweed Imp
many. Za čtyři libovolné, jednu černou
2x Vigor Mortis
manu a obětování nějaké bytosti si můţete
Toto zaklínadlo stojí dvě libovolné a dvě
vrátit bytost ze hřbitova do ruky. Za čtyři
černé many. Vrátí nějakou bytost z hrobu
libovolné a jednu zelenou manu můţete
do hry. Pokud jste při placení tohoto
poloţit na nějakou bytost +1/+1 ţeton.
kouzla pouţili zelenou manu, ona bytost
1x Golgari Rotwurm
vstoupí do hry s +1/+1 ţetonem.
3x Golgari Thug
10x Forest
2x Grave-Shell Scarab
10x Swamp
Tento 4/4 insect stojí dvě zelené, jednu
2x Golgari Rot Farm ■
černou a dvě libovolné many. Má dredge
1. Za jednu libovolnou manu a obětování Zdroj a obrázky: www.magiccards.info
Grave-Shell Scaraba si líznete kartu.
Decklist
Ano, jako vţdy vám nakonec předloţím 2x Greater Mossdog
decklist, podle kterého by bylo moţné 2x Infectious Host
Magic: the Gathering
17
Experimenty Simicu
Adam Cepník
Další guildou, se kterou vás seznámím,
bude Simic. Tato modro-zelená guilda
z edice Dissension je vskutku zvláštní.
Najdete tu snad všechny moţné bytosti a
hromadu šílených bizarností, pokusů,
mutantů a jiných nepojmenovatelných
potvor. Tato guilda se celkově zakládá na
jedné věci: +1/+1 ţetonech. Schopnost
graft, která pochází právě ze Simicu, tomu
nasvědčuje. Kdyţ má bytost třeba graft 2,
znamená to, ţe do hry vstoupí se dvěma
+1/+1 countery a kdyţ potom vstoupí do
hry nějaká jiná bytost, můţete na ni +1/+1
counter přesunout. Takţe si můţete dát do
hry několik slabých levných graftů,
vyloţit nějakou silnější bytost s graftem a
máte na stole třeba i 10/10. S graftem se
prostě člověk nenudí a můţe vytvářet
vskutku zajímavé bytosti.
Jako vţdy se pokusím zodpovědět otázku:
koho bych pasoval na místo pomyslného
krále této guildy?
A jako vţdy je tu mnoho kandidátů.
Určitě by to mohl být Simic Guildmage
(jak jinak). Stejně tak by to mohl být sliz
Experiment Kraj. Dalším kandidátem je
elfský čaroděj Momir Vig, Simic
Visionary a velice nadějný je i Cytoplast
Manipulator... snad ještě elemental
Cytoplast Root-Kin.
Obyčejná 3/3 flying a trample za dvě
libovolné, jednu zelenou a jednu modrou
manu.
3x Coiling Oracle
Tenhle druid není vůbec k zahození. Je to
1/1 za jednu zelenou a jednu modrou
manu. Kdyţ vstoupí do hry, podívejte se
na vrchní kartu své knihovny. Kdyţ je to
země, dejte ji do hry. A kdyţ je to něco
jiného, dejte si to do ruky.
2x Cytoplast Manipulator
Opravdu šikovná karta. Je to 0/0 graft 2 za
dvě libovolné a dvě modré many. Za
jednu modrou manu a tapnutí dostanete
pod kontrolu cílovou bytost s +1/+1
counterem a zůstane vám po tu dobu, co
Cytoplast Manipulator ţije.
1x Cytoplast Root-Kin
Je to 0/0 graft 4 za dvě libovolné a dvě
zelené. Kdyţ vstoupí do hry, dejte +1/+1
ţeton na všechny bytosti vaší kontroly,
které uţ nějaký +1/+1 ţeton mají. Za dvě
libovolné many přesunete z vaší libovolné
bytosti jeden +1/+1 counter na Cytoplast
Root-Kina.
2x Experiment Kraj
Nevím, co se jeho tvůrcům honilo hlavou,
kdyţ tento kolos vytvářeli, ale flavor text
mluví za vše. V překladu to znamená něco
jako: „Samozřejmě, ţe se nám to vymkne
z kontroly. Bylo to stvořeno tak, aby si to
zvolilo vlastní evoluci.“. Kaţdopádně tato
Decklist
Jak uţ je u mne zvykem, představím vám karta vůbec není k zahození. Je to 4/6 za
zde decklist typického balíku Simic dvě zelené, dvě modré a dvě libovolné.
společně s popisy některých karet této Vlastní ability všech ostatních bytostí s
guildy.
+1/+1 counterem. Za tapnutí poloţíte na
cílovou bytost +1/+1 counter.
2x Aquastrand Spider
2x Cytospawn Shambler
2x Assault Zeppelid
2x Helium Squirter
1x Leafdrake Roost
1x Momir Vig, Simic Visionary
Tento 2/2 čaroděj stojí tři libovolné, jednu
zelenou a jednu modrou manu. Kdyţ
zahrajete zelenou bytost, můţete si
z knihovny vyndat nějakou kreaturu,
ukázat ji, zamíchat knihovnu a onu
kreaturu dát na vrch knihovny. A kdyţ
zahrajete modrou bytost, ukáţete vrchní
kartu své knihovny. Pokud je to bytost,
dejte si ji do ruky.
2x Plaxmanta
Velice šikovná potvora. Tahle modrá 2/2
stojí jednu modrou a jednu libovolnou
manu. Můţete ji zahrát i při soupeřově
tahu. Kdyţ vstoupí do hry, nemůţou být
vaše bytosti tento tah cílem nějakého
kouzla, nebo ability. Kdyţ Plaxmanta
vstoupí do hry, obětujte jí, pokud nebyla
na její vyloţení pouţita zelená mana.
1x Shielding Plax
2x Simic Guildmage
2x Simic Initiate
2x Simic Ragworm
1x Simic Sky Swallower
2x Thrive
2x Trygon Predator
2x Vigean Graftmage
3x Vigean Hydropoon
0/0 s graftem 5 a stojí jen jednu zelenou,
jednu modrou a jednu libovolnou manu.
Samozřejmě, ţe to má nějaké ale; nemůţe
útočit ani bránit. V tomto balíčku ale
poslouţí jako výborný zdroj +1/+1
counterů díky schopnosti graft.
1x Cytoshape
10x Island
10x Forest
2x Simic Growth Chamber ■
Zdroj a obrázky: www.magiccards.info
Deskové hry
18
Malifaux
Jiří Kadavý
Uţ jste někdy hráli hru s nemrtvou
čivavou, chodícím strašidelným pytlem,
zlým plyšovým medvědem, trojhlavými
tygry, namakanými ţoldáky, kyborgy,
gremlinky, s kovbojem, který střílí za roh,
s voodoo panenkou, případně se sexy
sestřičkami z nevěstince?
Ne? Zkuste Malifaux - divokou taktickou
hru s nádhernými 32 mm miniaturami,
zaloţenou na vtipných a zajímavých
charakterech. Svět Malifaux lze popsat
jako
steam-viktorian-horor-west-punk
odehrávající se na Zemi nebo mimo ni v
alternativní historii.
Vše v Malifaux se točí kolem Soulstonů Kamenů duší, které se zde těţí a ze kterých
lze získat obrovskou magickou moc. Hráči
ovládají skupinky charakterů, které s
kameny mají co do činění a potulují se po
Maifaux světě, ať uţ z jakéhokoliv
důvodu.
Hráč můţe vybírat z pěti frakcí a jejich
podskupin:
Arcanists – mágové, přírodní elementy,
zvířata a steampunk stroje
Narazíte zde například na vládkyni ledu a
sněhu, nejchytřejšího vynálezce světa a
steampunk mága, vládce příšer, steampunk
borgy, různé bestie – trojhlavé tygry, obří
hady, shapeshiftery, krtky, ale taky ledové
golemy nebo nestabilní vynálezy poháněné
magií či holky z kabaretu.
Ressurecionist – nemrtví, smrt a oţivování
a samozřejmě i ten punk.
Smrt na všechny způsoby. Mrtvé holky z
nevěstince i s bordelmamá, blázniví
praktikanti magie, šílení doktoři, zombie,
steampunk
polomrtvé
konstrukce,
duchové, nešťastná láska apod.
Neverborn – démoni a divná stvoření,
která neměla nikdy spatřit světlo světa.
Původní obyvatelé světa Malifaux, tři
sudičky, vládkyně démonů, vládkyně
postav z baţin, vládkyně snů a děsu,
chodící strašidelné pytle, démonky, ţabáci,
Joţin z baţin, dítě s noţem, holčička s
cukrovím, chlapeček s démonem, poţírači
snů apod.
Outcast – Ţoldáci, odpadlíci, bezduchá
magie, při které zůstává rozum stát,
spousta
bijců,
speciální
jednotky,
gremlinky, prasnice, prasátka, prasečí dělo,
prasečí katapult zvaný pigapult apod.
Guild – ochránci lidí a politiků a všeho, co
k tomu mohou potřebovat.
Slepá spravedlnost, rodina kovbojů, velitel
lidského
světa,
inkvizice
a
její
posluhovači, vše, co ţije a střílí a je celkem vedlejší anebo kdyţ zabráníte protivníkovi
lidské.
splnit jeho cíle.
Cílů hry je velmi mnoho, od jednoduchých
Postavy mezi frakcemi můţete dle pravidel
(typu zabít cizího velitele, ukrást poklad,
kombinovat – a opravdu je z čeho vybírat.
přeţít, udrţet pozici po sloţité operaci,
Kaţdá postavička je unikátní, má spoustu
něco udělat, něco někam donést, s někým
schopností a kouzel a kaţdá je vhodná
se spojit a přeţít). Prostředí hry se také
k něčemu jinému.
mění. Jednou hrajete ve městě, podruhé v
Standardní hra se hraje s jedním velitelem,
dolech, potřetí v baţině, počtvrté v divadle
tzv. Masterem a 4-8 modely. Lze hrát i
atd. V různých prostředích se stávají různé
větší formát se dvěma Mastery. Vybírat
věci. Většinou divné - například se zde
můţete zatím z cca 120 modelů, kaţdý
objeví oběšencův strom, který nelze
měsíc jich několik přibývá.
porazit.
Kaţdý hráč má v kaţdé hře jeden hlavní cíl
Pokud si spočítáte, kolik toho všeho je,
a několik cílů vedlejších. Cíle hlavní jsou
zjistíte, ţe při kaţdé hře vzniká originální
známé, protihráči a cíle vedlejší být
mix cílů a prostředí.
nemusí. Pokud nejste schopni splnit hlavní
Postavy se během hry pohybují po herní
cíl hry, můţete vyhrát, i kdyţ splníte cíle
ploše, plní cíle hry, bijí se, střílí, ►
Deskové hry, Historie
čarují nebo pouţívají různé schopnosti,
takţe o zábavu není nouze. Vtipné jsou
také názvy schopností - například „Dítě má
nůţ“, „Kde mám medvídka?“, „Svlečení“
(u nemrtvé holčiny z nevěstince) apod.
Hra má unikátní mechaniku, ve které se
nepouţívají kostky. V Malifaux se pouţívá
balíček karet, tzv. Fate deck, který
obsahuje jak dobré, tak špatné karty. To
vám dává jistotu, ţe vám Osud nebude
vţdy nakloněn. Místo házení kostkou
taháte karty a vidíte, co vám padlo. Na
kartě je hodnota a některé další symboly.
Pár karet si během hry nabíráte do ruky.
Těmi poté můţete svůj Osud čas od času
podvádět tím, ţe jednu otočenou kartu z
balíku nahradíte kartou z ruky, a hned to s
vámi vypadá o trochu lépe. Naštěstí to
nejde vţdy a hráči se snaţí, aby protivník
mohl podvádět co nejméně. Pěknými
prvky jsou červený a černý Ţolík – vrchol
magie a absolutní neúspěch. Další
zajímavý
prvek
je
také
tzv.
negativní/pozitivní twist – kdykoliv si
taháte kartu, tak jich otočíte několik a
vyberete tu nejhorší/nejlepší. Důleţítým
aspektem hry jsou jiţ zmíněné Soulstony jedná se o magické platidlo, za které si
19
najímáte své charaktery, anebo
jimi
můţete ovlivňovat osud – zopakujete si
líznutí, táhnete si ještě jednu kartu navíc,
přehodíte iniciativu apod.
Kdyţ karty a Soulstony člověk pouţívá ve
hře, tak si za chvíli připadá jak hráč pokeru
s kamennou tváří očekávající, co na něj
protivník vytáhne. Do toho musí plnit cíle
hry, hýbat s postavami, přemýšlet, co
udělá, a počítat s tím, co ho v balíčku můţe
potkat a co ještě můţe ovlivnit a co uţ ne.
Ideální hra?
Hra je velmi snadná na naučení, její
moţnosti jsou obrovské a v porovnání s
ostatními je levná na pořízení. Na hraní
vám bude stačit 500 Kč. Modelů
potřebujete jen pár a můţete si vybrat,
které koupíte, všechny stojí plus mínus
stejně.
Kaţdá postava má u sebe
referenční kartičku, takţe vţdy také víte, s
čím máte co do činění.
vydání ukázalo, ţe by to mělo být maličko
jinak. To jsou ale všechno standardní
porodní bolesti všech her. Další negativa,
která jsem společně s dalšími hráči
probíral, bych spíš nazval otázkou vkusu a
zpracováním hry. Někdo má rád malované
modely, někdo plastikové, někdo rád hází
kostkou, někdo rád velké bitvy, někdo zase
malé, někdo neumí slepit dva kusy modelů
dohromady, někdo by rád zase celé dny
modelařil. Vyloţeně negativum ta hra
nemá, proto je tak zajímavá. Takových se
v herním světě a navíc ve světě miniatur
nevidí mnoho.
Řekl bych, ţe díky tématu, originalitě,
kvalitě modelů, herní mechanice a
vyváţenosti se jedná o opravdu skvělou
hru, navíc i turnajové moţnosti jsou
obrovské.
Ve světě i v ČR si hra získává velkou
popularitu, před pár dny vyšlo první
rozšíření (celkově prý budou tři), která
Pokud bych měl uvést nějaká negativa, tak přináší několik nových mechanik, spoustu
mohu zmínit, ţe pravidla jsou na první nových postav a také nové cíle a prostředí
pohled zmatená, protoţe se jedná o hry.
neobvyklé herní mechaniky a hráči na ně
Hodnocení: 99 % (téměř dokonalé) ■
nejsou zvyklí, nebo ţe se muselo něco po
Obrázek: www.wyrd-games.net
vydání upravit „zerratovat“, protoţe se po
Čechy po smrti Jiřího z Poděbrad
Anna C.
Své putování po osudech českého národa
v minulosti jsme v předcházejícím díle
ukončili smrtí Jiřího z Poděbrad. Před ním
zde vládly dvě dynastie – Přemyslovci a
Lucemburkové. On sám nezaloţil dynastii.
Po něm přicházejí na padesát pět let
Jagellonci z dynastie polsko-litevské. Po
nich uţ následují Habsburkové, kteří seděli
na trůně po další čtyři století a které Češi
nikdy příliš nemilovali. Znamená to, ţe na
českém trůně po Jiřím z Poděbrad uţ nikdy
neseděl domácí král.
Bezprostředně po Jiříkově smrti se ujala
vlády energická královna Johana. Dosáhla
toho, ţe zatímním správcem země byl
ustanoven její syn Jindřich. A protoţe
podle sněmovní dohody a ustanovení
zesnulého panovníka nemohl jeho rod
zaloţit dynastii (jak jsme v minulém čísle
vysvětlili), byl poţádán polský král
Kazimír z rodu Jagellonců o vyslání syna
Vladislava do Čech. Vedle něho byl
váţným uchazečem Matyáš Korvín, který
o českou korunu usiloval několikaletou
válkou. Zemský sněm se rozhodl pro
Vladislava, a tak Matyáš prostřednictvím
svých poslů oznámil, ţe si cestu na český
trůn proklestí zbraněmi.
Vladislavovi (1471 – 1516) bylo v té době
patnáct let. Po matce Alţbětě Habsburské
byl pravnukem císaře Zikmunda a vnukem
Albrechta Habsburského. Byl to mladík
dobrého srdce, hodný, bezúhonný, ale
slabý. Pro svou povahu nesnesl srovnání
s Jiřím z Poděbrad. Byl katolík, ale při
svém nástupu slíbil zachovat kališníky
(těch byla většina) při jejich víře.
Vlády se ujímá v době velmi svízelné. Po
Jiřím z Poděbrad zůstala prázdná královská
pokladna po dlouholetých válkách
s Matyášem a navíc vlivem několika vln
morových epidemií. Mor vylidňoval
Evropu – jen v létech 1460 – 1492 byly
čtyři velké epidemie, a zatímco v době
Karla IV. měla Praha 40 000 obyvatel,
v druhé polovině 15. století to bylo
pouhých 25 000. Bylo otázkou, zda
Vladislav udrţí centralizovanou monarchii
alespoň v té podobě, jak ji zanechal král
Jiří. Na takový úkol bylo třeba panovníka
odváţného, energického a silného, takový
ovšem Vladislav nebyl a vzhledem
k svému věku snad ani být nemohl. Proto
nemohl zadrţet růst moci šlechty a
panstva.
pozice, pokračovalo vytváření scelených
panských drţav. Některým šlechtickým
rodům se podařilo seskupit obrovské
pozemkové vlastnictví (na východě Čech
to byli např. Pernštejnové a páni
z Poděbrad). Rozvíjí se trţní hospodářství
zaměřené hlavně na různá odvětví
zemědělské
výroby,
zejména
na
sladovnictví a pivovarnictví. Důleţitou
součástí hospodaření se stává rybníkářství
– zejména v druhé polovině 15. století a na
počátku 16. století. Např. rybník Roţmberk
v jiţních Čechách zaloţili Pernštějnové.
Rybníky byly zakládány s překvapující
technickou
dokonalostí,
například
Štěpánkem z Netolic. České ryby, zvláště
proslulý kapr, se šířily na trhy i do ciziny,
hlavně do Německa. Novým odvětvím se
stává chov ovcí.
Následkem těchto forem panského
hospodaření bylo zostřování rozporů mezi
venkovskou šlechtou a městy. Masově
začínají vznikat tzv. poddanská města,
která úspěšně soupeří s městy královskými.
Toto vše vyvolává velkou potřebu
pracovní síly, a proto se hledají cesty, jak
poddané připoutat pevněji k půdě. Útěky
nevolníků z gruntů se přísně trestají.
Jaká byla hospodářská situace v té době?
Následkem toho byla nová vlna ►
Šlechta si upevňovala své hospodářské
Historie
20
drobných (ne masových) povstání,
vznik lidových sekt a četných lidových
proroctví předvídajících těţké události,
ohně, mordy a zkázu. Tyto formy
odporu
byly
zpravidla
tvrdě
postihovány. Jako příklad tehdejšího
nevolnického povstání můţe poslouţit
událost na Litoměřicku z roku 1496 –
povstání proti rytíři Ploskovskému
z Drahonic. Vzbouřenci dobyli tvrz a
zraněný rytíř ze strachu vydal zápis, ţe
dává poddaným svobodu. Vítězové se
uchýlili k rytíři Daliborovi z Kozojed.
Ten se jich zastal a jeho čin byl pak
kvalifikován jako hrubý přestupek proti
zemskému řádu. Rytíř byl uvězněn ve
věţi Praţského hradu (dodnes nazývané
Daliborkou) a roku 1498 sťat.
Nehynoucí pomník mu postavil Bedřich
Smetana svou operou Dalibor na slova
Josefa Wenziga. To, ţe Dalibor ve Bitva u Moháče, ve které padl Ludvík Jagellonský, na obraze Bertalana Székelyho
vězení hrál na housle, je samozřejmě
legenda. „Húslemi“ se tenkrát myslel ústupcích, místo toho však byli uvězněni V roce 1490 se Vladislav stává uherským
mučicí nástroj. A ani Daliborova na Křivoklátě a roku 1496 bez dlouhých králem. Způsobil si to Matyáš, který
lidumilnost neodpovídala skutečnosti. Jeho soudů popraveni v Poděbradech. I tato zkracoval výsady a práva uherských
příběh jako ušlechtilého hrdiny najdeme i událost našla odezvu v naší beletrii – feudálů. Vladislava zvolili pod podmínkou,
v Jiráskových Starých pověstech českých – jednak opět u Jiráska a dále třeba v Tylově ţe tato práva vrátí. A tak je na několik
století české a uherské království pod
ve značně zromantizované podobě. realistické hře Kutnohorští havíři.
Z velmi útrţkovitých informací víme, ţe I po stránce politické byla pro mladého jednou korunou, a český a slovenský národ
obíral i vlastní rodinu, a byl proto dvakrát krále situace obtíţná. Uherský král Matyáš jsou tedy spojeny ve společném státě.
pohnán před soud. K smrti byl odsouzen obsadil Moravu, Slezsko a Luţici, a kdyţ Vladislav přesídlil do Budína, v Čechách
pro pych – za to, ţe zabral statek Adama byl papeţem potvrzen jako český král, dal za něho vládli hejtmané z řad panstva. Za
Ploskovského a útok na sousedovu tvrz se roku 1472 v Jihlavě korunovat. Matyáš královy nepřítomnosti panstvo zcela
ovládlo sněm, soudy i všechny úřady a
moţná sám inspiroval.
však nikdy nebyl legitimním králem,
Hospodářskou politikou šlechty byla těţce regulérně byl zvolen jen menšinou, a tak přistoupilo k právnímu zakotvení své moci
postiţena města. Jejich hospodářství ho nikdy nenajdeme na seznamu našich v tzv. právním zřízení vladislavském. Tam
spočívalo na cechovní řemeslné výrobě a panovníků, zatímco Vladislava zvoleného byly zakotveny všechny úspěchy panstva.
byl to vlastně hlavní zákon – v podstatě
na obchodu a téměř nepřerůstalo okruh většinou ano.
ústava. Zemské zřízení věnovalo veškerou
místní spotřeby. Cechovní dozor sice na
jedné straně chránil před konkurencí, na Státní moc v době jagellonské lze politickou moc šlechtě. Protichůdné
jako
stavovskou stanovisko vyjádřil Viktorín Kornel ze
druhé straně však brzdil rozvoj výroby. charakterizovat
monarchii,
v
níţ
se
král
dělí
o moc se Všehrd, učený právník té doby, ve svém
Navíc
pevnější
pouta
k feudálním
zástupci
panstva,
niţší
šlecht
a
měšťanstva.
díle O práviech, súdiech i dskách země
vrchnostem bránila přílivu pracovních sil
Z
té
doby
se
traduje
známá
věta
„Ty
jsi
náš
české
knihy
devatery.
Představují
do měst. Ani obchod nezaznamenal větší
rozmach, a to následkem blokády v době král a my jsme tvoji páni.“ Král jako nejvýznamnější právnický spis staročeské
husitské, dlouhých feudálních rozbrojů, loutka prý přikyvoval kaţdému, kdo literatury.
blokády v době křiţáckých výprav proti projevil sílu, a proto se mu říkalo „Král Vleklým sporům mezi městy a šlechtou
Jiřímu z Poděbrad a po objevení Ameriky, Bene“ (tj. dobře). Pro Vladislava bylo přihlíţel král z povzdálí a měl jedinou
kdy se obchodní cesty přesunuly mimo štěstím, ţe Matyášovy síly poutalo stálé starost – jak zajistit nástupnictví svému
nebezpečí tureckého vpádu. Vladislav synu Ludvíkovi. Ještě ne tříletého syna dal
východní Evropu.
V druhé polovině 15. století u nás dochází nakonec hledal cestu ke smíru a roku 1478 roku 1509 korunovat. Vladislav zemřel
k nejmohutnějšímu rozmachu těţby stříbra bylo v Brně sjednáno příměří. Výsledkem roku 1516 a ještě před svou smrtí se
a mincovnictví. Kutná Hora díky svému byli v českých zemích dva králové – dohodl s německým císařem Maxmiliánem
stříbrnému bohatství se staví po bok Praze, Vladislav v Čechách a Matyáš ve o vzájemném nástupnictví a sňatcích svých
později nastává také rozvoj a vzestup vedlejších zemích (i kdyţ to nebylo dětí.
Jáchymova. Sám král toho z těţby mnoho oficiální).
Ludvík Jagellonský se stal králem
nemá. Zisky plynou hlavně do rukou V roce 1483 dochází k praţskému povstání v necelých jedenácti letech. Ani za jeho
vlastníků důlních pozemků, dále do rukou proti králi a ten je pak na celý rok vypuzen vlády se nepodařilo odstranit vleklé boje
úředníků a činovníků. V 90. letech 15. z Prahy.
mezi městy a šlechtou a obecný neklid
století propuká povstání kutnohorských Boje probíhaly i na poli náboţenském. trval i nadále. Mladý (vlastně dětský) král
havířů proti sílícímu zbídačování a Kališnická církev prodělává krizi, ale na se rozhodně postavil na stranu českých
zhoršování ţivotních a pracovních kutnohorském sněmu v roce 1485 dochází měst. Za desetiletou dobu jeho vlády se
podmínek. Deset hornických předáků mělo k smíru mezi katolíky a kališníky a na k nám šíří ohlas německé reformace. ►
s panstvem vyjednávat o slíbených tomto poli nastává relativní klid.
Historie
21
Roku 1517 tam ostře vystoupil proti církvi
prof. Martin Luther, zastánce odkazu
Mistra Jana Husa. V roce 1521 přichází do
Prahy vůdce německé chudiny Tomáš
Müntzer, který hodlá v Čechách vybudovat
říši bratrské rovnosti. Ohlas mezi
praţským lidem byl udušen a Müntzer
musel Prahu opustit.
Do Čech také pronikají zprávy o německé
selské válce. Síly krále Ludvíka však
nejvíc ze všeho spoutává nebezpečí
tureckého vpádu. Přes malou podporu ze
všech stran se odvaţuje podstoupit bitvu
s Turky u Moháče (dnes na jihu Maďarska)
roku 1526. Vojska uhersko-česká jsou
poraţena za 90 minut, protoţe Turci měli
obrovskou přesilu (55 000 Turků proti 20
000 křesťanů). Evropa nechala Ludvíka na
holičkách a on zahynul v moháčských
močálech. Turci se rozlili po rozsáhlém
území, ale na trvalé obsazení nemysleli, jeden z největších prostorů, hlavní portál
z jejich strany se jednalo o nájezd.
na Staroměstské radnici, Prašnou bránu,
dostavbu chrámu sv. Barbory v Kutné
Jak hodnotit dobu vlády Jagellonců? Šlo o
Hoře aj. Významnými architekty byli
období relativní prosperity a poměrně
hlavně Matyáš Rejsek a Benedikt Ried.
dlouhou etapu mírového ţivota. Oba
Teprve v jagellonské době končí izolace
králové však byli našemu prostředí
našich zemí, navazuje se na předhusitskou
odcizeni, takţe za ně rozhodovali správní
dobu
(husitská
zpřetrhala
svazky
úředníci, kteří mysleli hlavně na sebe. Po
s ostatními zeměmi). Velký význam měl
smrti obou zůstaly velké dluhy. Zejména
knihtisk a šíření humanismu.
Ludvík vedl hýřivý ţivot, nerozuměl ani
politice, ani válečnictví.
Po Ludvíkově smrti se v Praze schází
zemský sněm, aby byl zvolen nový král.
V době jejich vlády se rozvinula pozdně
Po delších průtazích se jím stává Ferdinand
gotická kultura – zejména architektura nám
Habsburský.
zanechala významné památky. Jejich
rysem byla zdobnost, honosnost a byly
Rok 1526 tak představuje jeden
technicky
odváţné.
Hovoříme
o
z největších mezníků v naší historii, ovšem
vladislavské gotice. Z nejvýznamnějších
ne nejslavnější. ■
památek si připomeňme přestavbu
Praţského hradu, Vladislavský sál jako
Knihy:
Československá vlastivěda díl II. – Dějiny svazek I, Orbis Praha 1963
P. Hora: Toulky českou minulostí II. díl, Práce 1991
Camelot: listopad – prosinec 2010 vychází 9. 12. 2010, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!