fundamental principals

Základní koncepty v kabale
Rav Michael Laitman
-ii-
Zři, že než byly emanace vyzářeny a než byly bytosti vytvořeny,
Prosté vrchní Světlo naplňovalo celou existenci.
A nebyla zde žádná prázdnota, jako je prázdné ovzduší, dutina či jáma,
Ale vše bylo naplněno prostým, bezmezným světlem.
A nebyla zde taková část jako hlava či ocas,
Ale vše bylo prosté, hebké světlo, vyvážené souměrně a rovnoměrně,
A nazývalo se Nekonečné Světlo.
A když na Jeho prostou vůli přišla touha stvořit svět a vyzářit emanace,
Vynést na světlo dokonalost Svých skutků, Svých jmen, Svých označení,
Což bylo důvodem stvoření světů,
Pak Se omezil, uprostřed,
Přesně v středu,
Pak omezil světlo.
A světlo se kolem toho středního bodu roztáhlo daleko do stran.
A zůstal zde prázdný prostor, prázdnota
Obkružující střední bod.
A omezení bylo stejnoměrné
Kolem prázdného bodu,
Takže prostor
Byl kolem něj rovnoměrně obkroužen.
Tam, po omezení,
Zformujíc prázdnotu a prostor
Přesně uprostřed nekonečného světla,
Místo bylo zformováno,
Kde vyzářené a stvořené může přebývat.
Pak se z Nekonečného Světla svěsila jediná linka,
Snížila se dolů do toho prostoru.
A skrze tu linku On vyzářil, vytvořil, zformoval, a
Udělal všechny světy.
Než tyto čtyři světy vešly v bytí
Bylo zde jedno nekonečno, jedno jméno, v podivuhodné, skryté jednotě,
A dokonce i V úhlech Mu nejbližších
Není žádná síla a žádné dosažení v nekonečném,
Jako není žádná mysl, která by Jej mohla vnímat,
Neboť On nemá žádné místo, žádnou hranici, žádné jméno.
ARI, velký kabalista 16. století,
Strom života
-1-
Autorova poznámka
Ačkoliv se tato kniha může zdát velmi základní, není zamýšlena jako kniha, která
zprostředkovává základní znalosti o kabale. Místo toho je to kniha, která má čtenářům pomoci
rozvíjet přístup ke konceptům kabaly, k duchovním předmětům a duchovním termínům.
Opakovaným čtením této knihy rozvíjí člověk vnitřní všímavost, smysly a přístup, který v něm
předtím neexistoval. Tyto nově získané postřehy jsou jako senzory, které kolem nás “cítí”
prostor, skrytý našim obyčejným smyslům.
Proto je tato kniha míněna tak, aby podporovala přemítání o duchovních termínech. Do míry,
do které jsme s těmito termíny sjednoceni, můžeme začít naším vnitřním zrakem odhalovat
duchovní strukturu, která nás obklopuje, téměř jako by se zvedala mlha.
Ještě jednou, tato kniha není namířena na studium faktů. Místo toho je to kniha pro
začátečníky, kteří chtějí probudit nejhlubší a nejjemnější vjemy, které mohou uchopit.
Michael Laitman
-2-
Autorova poznámka............................................................................................................2
Uvedení.......................................................................................................................................4
Metoda vnímání v kabale............................................................................................................7
Účel kabaly...............................................................................................................................10
Předání kabaly...........................................................................................................................12
Dokonalost a svět......................................................................................................................15
Svoboda vůle.............................................................................................................................18
Esence a účel kabaly.................................................................................................................22
Z Doslovu k Zoharu..................................................................................................................24
Jazyk kabaly..............................................................................................................................28
Z Předmluvy k Zoharu..............................................................................................................31
Z Uvedení do Zoharu................................................................................................................36
Z Uvedení do Studia Deseti Sefir.............................................................................................49
Podmínky pro zveřejnění tajemství moudrosti kabaly .............................................................52
Pár základních konceptů...........................................................................................................54
Otázky a odpovědi....................................................................................................................59
-3-
Uvedení
Otevři mi trochu své srdce, a Já ti odhalím svět.
--Kniha Zohar
• Kdo jsem?
• Proč existuji?
• Odkud jsem přišel? Kam jdeme? A co je naším účelem zde?
• By jsem v tomto světě předtím?
• Proč je v tomto světě utrpení a můžeme se mu vyhnout?
• Jak můžeme dosáhnout míru, naplnění a štěstí?
Z generace na generace se lidé na tyto bolestně neodbytné otázky snaží najít odpovědi. Fakt,
že pokračují z generace na generaci naznačuje, že jsme na ně stále ještě nedostali uspokojivé
odpovědi.
Zatímco studujeme přírodu a univerzum, objevujeme, že vše, co nás obklopuje, existuje a
funguje podle přesných a smysluplných zákonů. A přesto, když se podíváme na sebe, zenit
Stvoření, shledáme, že lidstvo existuje zdánlivě vně tohoto systému racionálních zákonů.
Například když se podíváme, jak moudře vytvořila příroda naše těla, a jak precizně a
smysluplně pracuje každá buňka v našich tělech, nejsme schopni odpovědět na otázku: “Proč
existuje celý organizmus?”
Vše co nás obklopuje je prostoupeno spojeními příčiny a následku. Nic není stvořeno
bezúčelně; fyzický svět je ovládán precizními zákony pohybu, přeměny a oběhu. Avšak hlavní
otázka – „Proč to vše existuje (nejen my, ale celé univerzum)? – zůstává nezodpovězena. Je ve
světě někdo, koho by se tato otázka alespoň jednou nedotkla?
Existující vědecké teorie tvrdí, že je svět ovládán neměnnými fyzickými zákony, které nejsme
schopni ovlivňovat. Naším jediným úkolem je dobře žít tím, že je budeme moudře používat a
připravovat půdu pro příští generace. Ale dobré žití neřeší otázku týkající se toho, proč tyto
budoucí generace budou, nebo by měly, existovat.
Otázka lidského původu – ať už z primitivních druhů skrze evoluci, nebo skrze mimozemské
návštěvy a osídlení – nemění základní otázky. V životě každého člověka jsou dvě primární
data: narození a smrt. Co se stane mezi nimi může být unikátní a tedy nedocenitelné. Může to
být také beze smyslu, pokud je tomu konec v temnotě a propasti.
Kde je naše moudrá, vševědoucí, souvislá příroda, která nedělá nic beze smyslu? Každý atom,
každá buňka v lidském organismu má svůj důvod a úlohu; a přesto, co je úlohou celého
organizmu? Možná tu existují nějaké zákony a cíle, které jsme ještě neobjevili.
Můžeme zkoumat něco, co je na nižší evoluční úrovni než naše vlastní. Vnímáme a chápeme
smysl nehybné, rostlinné a živé existence. Ale nemůžeme pochopit smysl existence lidské.
Evidentně může být tohoto pochopení dosaženo jen z vyšší existenční úrovně.
-4-
Náš výzkum světa se zestručňuje na studium, jak na náš vliv reaguje. Můžeme zkoumat pouze
na naší úrovni a ne nad ní. Dokonce I když zkoumáme na naší vlastní úrovni, studujeme jej
pouze za použití nějakého náporu a měření reakce na tento nápor. Vnímáme náš vliv na svět
našimi pěti smysly: zrakem, sluchem, čichem, chutí a dotykem. Nebo můžeme používat
nástroje, které rozšiřují rozsah vnímání našich omezených smyslů.
Naneštěstí nedokážeme rozpoznat nic mimo to, co naše smysly dokáží vnímat a zkoumat. Je
to, jako by neexistovalo nic kromě toho, co vnímáme. Cokoliv, co se zdá existovat, žije jen v
tom, co vnímáme, a bytost s jinými smysly by prožívala stejné věci úplně jiným způsobem.
Zároveň necítíme nedostatek smyslových orgánů, jako třeba šestý prst na našich rukou. Stejně
jako je nemožné vysvětlit význam zraku někomu, kdo je od narození slepý, tak také selháváme
v objevování skrytých forem přírody s výzkumnými metodami, které dnes používáme.
Podle kabaly existuje duchovní svět, který je našim smyslovým orgánům nepostřehnutelný. V
jeho středu je jedna nepatrná část – náš vesmír a naše planeta – srdce tohoto univerza. Tato
sféra informací, myšlenek, a emocí nás ovlivňuje skrze zákony hmotné přírody a jejích
incidentů. Také nás umisťuje do určitých podmínek, na jejichž základě musíme jednat.
Nevolíme kde, kdy, s kým, a s jakými vlastnosti a sklony se narodíme. Nevolíme, koho
potkáme a v jakém prostředí budeme růst. Tyto věci určují všechny naše činy a reakce, stejně
jako jejich následky. Takže kde je svoboda vůle?
Podle kabaly jsou zde k dosažení čtyři závazné druhy znalostí:
Stvoření: Studium Stvoření a evoluce světů, jmenovitě:
• Způsob, jímž skrze sousledná omezení vytvořil Stvořitel světy se stvořeními,
která je obývají.;
• Spolupůsobící zákony mezi duchovními a materiálními světy, a jejich následky;
• Cílem stvoření člověka je zformovat systém s iluzí existence svobodné volby
zkombinováním duše s tělem, a kontrolováním jich skrze přírodu a domnělý
faktor náhody s pomocí dvou vzájemně vyvážených systému světlých a temných
sil.
Působení: Studium lidské esence – její provázanosti a součinnosti s duchovním světem.
Působení zachází s jedincovým příchodem do – a odchodem z – tohoto světa. Také zahrnuje
reakce Vrchních Světů, vyvolané činy člověka, na náš svět a vstříc lidským bytostem. Zkoumá
individuální cestu každého, od stvoření světů do dosažení konečného cíle.
Vtělování Duše: Studium esence každé duše a jejích vtělení, stejně jako našich činů v tomto
životě a jejich následcích v následujících životech. Výzkum vtělení zkoumá jak a proč do těla
duše sestupuje, a co určuje přijetí určité duše uvnitř určitého těla.
-5-
Vtělení Duše také pracuje se záhadou náhody a zkoumá lidskou historii jako výsledek určitého
pořadí a cyklů duší. Též sleduje tuto cestu během 6,000 let a studuje spojení duše s obecným
řízením systému světů a jeho cyklu života a smrti. Uvádí také, na jakých faktorech v tomto
světě naše cesta závisí.
Řízení: Studium našeho světa: nehybné, rostlinné a živé úrovně přírody, jejich esence, role, a
jak jsou ovládány duchovním světem. Studuje Vrchní Řízení a naše vnímání přírody, času a
prostoru. Zkoumá Vrchní Síly, které hýbou hmotnými těly, a způsob, jakým vnitřní síla
člověka tlačí všechny věci, živé i neživé k předem určenému cíli.
Může jeden vyřešit toto základní puzzle lidského života, aniž by se dotkl otázky jeho zdroje? S
touto otázkou se setkává každá lidská bytost. Hledání cíle a smyslu existence je klíčovou
otázkou duchovního života lidstva. Proto počínaje druhou polovinou 20. století sledujeme
vzkříšení duchovního úsilí lidského pokolení.
Technický postup a globální pohromy, které daly vzniknout množství filosofií, lidstvu
nepřinesly duchovní naplnění. Jak kabala vysvětluje, ze všech existujících potěšení obdržel
náš svět jen nepatrnou jiskru – její přítomnost v hmotných předmětech je to, co poskytuje
všechna naše světská potěšení.
Jinými slovy jsou všechny naše příjemné pocity z jakéhokoliv zdroje způsobovány pouze
přítomností této jiskry uvnitř nich. Během našich životů jsme umístěni v nuceném pátrání po
nových předmětech rozkoše, doufajíce v přijetí větších a větších potěšení; netušíme, že nejsou
nic než skořápkami.
Abychom přijali úplné naplnění, musíme uznat potřebu duchovního pozvednutí nad hmotu. V
našem světě jsou dvě cesty, jak tohoto cíle dosáhnout: cestou duchovního vzestupu (kabala), a
cestou utrpení.
Cesta kabaly je cestou nezávislého a dobrovolného uvědomění potřeby postupně omezit
egoismus, kdy je Vrchní Světlo používáno k vnímání egoismu jako zlo.
Někdy k tomuto uvědomění lidé přijdou zcela neočekávaně. Světský, dobře zaopatřený, klidný
člověk najednou začne cítit naléhavý nepokoj, jiskru vzrušení, radost, příchuť života; a z
každodenního života toho člověka se vytratí potěšení.
To je stav naší generace, kdy hmotný přebytek dává vzniknout pocitu duchovního hladu.
Začneme pátrat po dalších zdrojích naplnění, často si volíce dlouhou a trnitou cestu. Svoboda
vůle existuje mezi cestami duchovního vzestupu a cestou utrpení. Jeden si jen může přát, aby
si lidé „zvolili život,“ místo aby se vydali cestou utrpení, stejnou cestou, po které jsme tak
často kráčeli v minulosti.
-6-
Metoda vnímání v kabale
Kabala učí o spojení příčiny a následku mezi duchovními zdroji, které se podle absolutních
zákonů sjednocují do jednoho vznešeného cíle: dosažení Stvořitele stvořenými bytostmi,
existujícími v tomto světě.
Podle kabaly musí celek lidstva a každý jednotlivec docílit tohoto konečného bodu, aby plně
dosáhl cíle a programu Stvoření. Po generace dosahovali jednotlivci určité duchovní úrovně
skrze individuální práci. Tito lidé, zvaní “kabalisté,” se vyšplhali na vrchol duchovního
žebříku.
Každý předmět a jeho činnost - od nejmenšího po největší - je ovládán duchovními silami,
které naplňují celé univerzum. Je to jakoby naše univerzum leželo na síti sil.
Vezměte si například nejmenší žijící organismus, jehož role je pouze se reprodukovat a
udržovat svůj druh. Zamyslete se, kolik sil a komplexních systémů v něm působí, a kolik z
nich zůstává lidskému oku neodhaleno. Pokud to vynásobíme počtem organizmů, žijících
dnes, a těmi, které kdysi v našem univerzu a v duchovních světě žily, budeme mít nejasnou
představu o množství sil a spojení, jež je řídí.
Člověk může duchovní síly znázornit jako dva vzájemně propojené a rovnocenné systémy.
Rozdíl mezi nimi je, že jeden přichází od Stvořitele a vyvíjí se ze shora dolu skrze všechny
světy do našeho světa. Druhý začíná v našem světě a pozvedá se podle zákonů, které se
rozvinuly v prvním systému a nyní působí v druhém.
Kabala definuje první systém jako “Řád stvoření světů a Sefirot,” a druhý jako “Dosažení či
úrovně proroctví a ducha.” Druhý systém učí, že lidé, kteří si přejí dosáhnout konečného
stupně by měli následovat zákony prvního systému, což jsou zákony studované v kabale. Když
jeden stoupá v těchto stupních, druhý faktor je zrozen zevnitř. To je duchovno.
Hmotný svět je plný sil a fenoménů, které přímo necítíme, jako třeba elektřina a magnetismus,
ale dokonce i malé děti jsou obeznámeny s jejich jmény a výsledky jejich působení. Například
ačkoliv je naše poznání elektřiny omezené, naučili jsme se tento fenomén využívat pro naše
účely a definovat jej tak přirozeně, jako dáváme jména takovým věcem, jako je chleba cukr.
Podobně jakoby nám všechna jména v kabale dávaly skutečnou a objektivní myšlenku o
duchovním předmětu. Když se ale zamyslíme, stejně jako nemáme ponětí o duchovních
předmětech či dokonce o Stvořiteli samotném, jsme zrovna tak neobeznámeni s jakýmikoliv
objekty, dokonce i s těmi, které můžeme uchopit našima rukama. To protože vnímáme ne
objekt samotný, ale naši reakci na jeho dopad na naše smysly.
Tyto reakce nám dávají zdání poznání, ačkoliv nám esence předmětu zůstává zcela skryta.
Navíc jsme naprosto neschopni porozumět dokonce i sobě samým. Vše, co o sobě víme, je
omezeno na naše akce a reakce.
Jako nástroj výzkumu světa se věda dělí na dvě části: studium vlastností hmoty a studium její
formy. Jiným slovy v univerzu není nic, co by se neskládalo z hmoty a formy. Například stůl je
kombinací hmoty a formy, kde hmota, jako je dřeva, je základem, který nese formu – formu
stolu. Nebo si vezměte slovo “lhář,” kde je hmota (tělo člověka) nositelem formy, falešnosti.
A věda, která studuje látky je založena na testech – experimentech, které vedou k vědeckým
závěrům. Avšak věda, která studuje formy bez ohledu na materiály a abstraktně je odděluje,
-7-
nemůže být založena na experimentu. To platí o to víc pro formy, které s hmotou nebyly nikdy
spojeny, protože forma bez hmoty v našem světě neexistuje. A forma může být od hmoty
oddělena jen v lidské představivosti. Proto budou v takových případech všechny záměry
založeny čistě na teoretických předpokladech. K takovému druhu vědy se vztahuje veškerá
filosofie a lidstvo kvůli těmto nepodloženým závěrům filosofů často trpělo. Většina moderních
vědců tento druh výzkumu odmítla, protože jsou jeho závěry zcela nespolehlivé.
Zatímco zkoumáme duchovní světy, objevujeme, že naše vjemy jsou pouze vůlí Shora, která
chce, abychom se cítili, jako bychom existovali jako odděleně existující entita a ne část
Stvořitele. Celý obklopující svět je ve skutečnosti výsledkem vlivu duchovních sil na nás.
Proto je obklopující svět považován za svět iluzí.
Nechte mě vysvětlit to, co myslím, alegorií:
“Byl jednou jeden kočí. Měl pár koní, dům a rodinu. Náhle přišla vlna neštěstí: jeho koně
zemřeli, zrovna tak jeho žena a děti, a jeho dům se zhroutil. Brzy nato kočí umřel zármutkem.
V nebeském dvoře se diskutovalo, co by se mohlo dát tak soužené duši. Nakonec bylo
rozhodnuto nechat ho cítit se, jako by byl naživu se svou rodinou ve svém domě, jako by měl
dobré koně, a byl se svou prací a životem spokojen.”
Tyto senzace jsou občas vnímány stejným způsobem, jako se zdá opravdovým sen. Naše
obrazy obklopujícího světa doopravdy vytváří jen naše vjemy. Takže jak můžeme poznat iluzi
od reality?
Jako všechny vědy je i kabala rozdělena na studium hmoty a studium formy. Nicméně má nad
ostatními vědami pozoruhodný rys a ostří: i ta její část, která studuje formu oddělenou od
hmoty je zcela založena na experimentální kontrole; tedy je subjektem empirického testování!
Když se kabalista pozvedá do duchovní úrovně studovaného objektu, získává jeho vlastnosti a
proto má plné pochopení. Tento jedinec může prakticky operovat s různými formami hmoty,
dokonce i než se projeví v hmotě, jako by z povzdálí pozoroval naše iluze!
Stejně jako jiná učení používá kabala určitou terminologii a symboly, aby popsala objekty a
akce: duchovní síla, svět, či Sefira se nazývá jménem světského objektu, který kontroluje.
Jelikož každý hmotný předmět či síla odpovídá duchovnímu objektu či síle, která jej
kontroluje, je mezi jménem převzatým z hmotného světa a jeho duchovním kořenem, jeho
zdrojem, vytvořena přesná shoda.
Proto může duchovním objektům přiřazovat jména jen kabalista, který zná styky mezi
duchovními silami a materiálními objekty. Pouze ten, kdo dosáhl duchovní úrovně objektu
může vidět následky jeho vlivu v našem světě.
Kabalisté píšou knihy a předávají ostatním své znalosti za použití „jazyka větví.“ Tento jazyk
je výjimečně přesný, protože je založen na spojení mezi duchovním kořenem a hmotnou větví.
Nemůže být pozměněn kvůli neměnném spojení mezi objektem a jeho duchovním kořenem.
Zároveň náš pozemský jazyk postupně ztrácí svou přesnost, protože je spojen pouze s větví a
ne s kořenem.
Nicméně pouze slovní znalost jazyka je nedostatečná, protože pouhá znalost jména
materiálního objektu neposkytuje pochopení jeho duchovní formy. Pouze znalost duchovní
formy jednomu umožňuje vidět její materiální výsledek, její větev.
-8-
Můžeme tak zakončit, že by člověk měl nejprve dosáhnout duchovního kořene, jeho podstaty
a vlastností. Pouze pak může předat jméno jeho větvi v tomto světě a studovat vnitřní
propojení mezi duchovním kořenem a materiální větví. Pouze pak může jeden porozumět
“jazyku větví,” umožňujíc tak přesnou výměnu duchovních informací.
Můžeme se zeptat, “Pokud by člověk měl nejprve dosáhnout duchovního kořene, jak může,
aniž by porozuměl učiteli, tuto vědu ovládnout začátečník?” Odpovědí je, že skrze velikou
touhu po duchovnu nachází student správnou cestu a získává vnímání Vrchního Světa. To se
děje jen studiem autentických textů, stejně jako odpoutáním se od jakýchkoliv hmotných
rituálů.
-9-
Účel kabaly
Kabalisté tvrdí, že úlohou Stvoření je přinášet radost a potěšení stvořeným bytostem. Vůle
těšit se (nádoba či duše) přijímá potěšení podle své intenzity touhy.
Proto vše, co bylo ve všech světech stvořeno, je pouze změna touhy přijímat potěšení a
Stvořitel tuto touhu uspokojuje. Tato vůle přijímat rozkoš je podstatou Stvoření, jak
duchovního, tak hmotného, včetně toho, co již existuje, a toho, co se projeví v budoucnosti.
Hmota je ve svých rozličných projevech (minerály, rostliny, lidské bytosti, barvy, zvuky, atd.)
jednoduše různým množstvím vůle přijímat rozkoš. Světlo vyzářené Stvořitelem takovou
hmotu oživuje a naplňuje. Původně jak touha těšit se – nazývaná “nádoba” - tak touha přinášet
potěšení – nazývaná “Světlo” – odpovídaly do objemu jedna druhé. Nádoba (vůle přijímat)
tedy přijímala maximální rozkoš.
Avšak jak se touha zmenšovala, tak se nádoba i Světlo, které ji naplňovalo, postupně
smršťovaly a vzdalovaly od Stvořitele dokud nedosáhly nejnižší úrovně, kde se vůle těšit se
konečně materializovala.
Jediným rozdílem mezi naším a Vrchním Světem leží ve faktu, že v našem světě existuje
nádoba (vůle přijímat potěšení) na své nejnižší úrovni, zvané “materiální tělo.”
Před svou poslední materializací se nádoba vyvíjí skrze čtyři stádia, rozdělená do deseti
Sefirot (úrovní): Keter, Chochma, Bina, Chesed, Gevura, Tifferet, Necach, Hod, Jesod a
Malchut. Tyto Sefirot utvářejí filtry, tlumící Světlo, které Stvořitel směruje vstříc stvořeným
bytostem. Úkolem těchto filtrů je oslabit Světlo do takové míry, aby je bytosti, existující v
našem světě, byly schopny vnímat.
Sefira (jednotné číslo pro Sefirot) Keter se také nazývá “svět Adam Kadmon;“ Sefira Chochma
se nazývá „svět Acilut;” Sefira Bina – “svět Beria;” Sefiry Chesed až Jesod – “svět Jecira;” a
Sefira Malchut – “svět Asija.” Poslední úroveň světa Asija představuje naše univerzum (viz.
kresba č. 1).
Kresba č. 1
Kabala tuto úroveň nazývá “Olam haZeh” (tento svět). Je vnímán těmi, kdo v něm existují, a
nádoba či vůle těšit se je nazývána “tělo.” Světlo, zvané “rozkoš,” je vnímáno jako síla života.
Ačkoliv je Světlo, které naplňuje tělo, zredukováno tak, že necítíme jeho zdroj, dodržováním
určitých Stvořitelem daných pravidel popsaných v kabale se očišťujeme od egoismu a
-10-
postupně stoupáme skrze všechny světy zpátky ke Zdroji.
Jak dosahujeme vyšších duchovních úrovní, přijímáme větší porce Světla, dokud
nedosáhneme úrovní, kde můžeme přijmout všechno Světlo (absolutní, nekonečnou rozkoš),
které pro nás bylo určeno od úsvitu Stvoření.
Každá duše je obklopena duchovním Světlem. Ačkoliv nemusí začátečníci v kabale rozumět
tomu, co z autentických zdrojů studují, jejich mocná touha porozumět vyvolává Vrchní Sílu,
která je obklopuje, a účinky této Vrchní Síly je očišťují, a tímto pozvedají.
Pokud ne v tomto životě, pak v příštím bude cítit potřebu studovat kabalu a získat poznání o
Stvořiteli každý člověk.
Světlo lidskou duši obklopuje zvenčí, dokud jeden nedosáhne duchovní úrovně, kdy jí Světlo
začne prostupovat. Přijímání Světla dovnitř záleží jen na touze a připravenosti člověka a
čistotě jeho duše.
Nicméně během svých studií vyslovuje člověk jména Sefir, světů, a duchovních akcí,
spojených s jeho duší. Takto duše přijímá zvenčí malé dávky Světla. Světla, které duši
postupně očišťuje a připravuje ji na přijetí duchovní energie a rozkoše.
-11-
Předání kabaly
Veliký mudrc, rabi Akiva, (1. století př.n.l.) řekl: “‘Miluj bližního svého jako sebe sama' je
souhrnným pravidlem všech duchovních zákonů.”
Jak víme, termín „souhrnný“ ukazuje na součet všech svých položek. Proto když rabi Akiva
mluví o lásce k našim bližním (jednom z mnoha duchovních zákonů), o našich povinnostech
vzhledem k společnosti a dokonce i ke Stvořiteli jako o souhrnném zákonu, naznačuje, že
všechny ostatní zákony jsou pouhými prvky tohoto pravidla.
Avšak když se pro to snažíme najít vysvětlení, setkáváme se s ještě neobvyklejším
prohlášením mudrce Hilela. Když se ho jeho žák zeptal, aby ho naučil celou moudrost kabaly,
zatímco stojí na jedné noze, Hilel odpověděl: „Cokoliv, co nenávidíš, nedělej ostatním!“
Hilelova odpověď nás učí, že celá úloha, vlastně důvod pro existenci kabaly, je objasnit a
naplnit jediný zákon: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Jenže jak mohu milovat ostatní
jako sebe? Milovat ostatní jako sebe by znamenalo neustále naplňovat všechny touhy všech
lidí, když jsem neschopen naplnit dokonce i své vlastní touhy! Navíc mudrci vysvětlují, že
musíme uspokojovat touhy ostatních před našimi vlastními.
Například je psáno (Tosfot, Masechet Kidušin), že když máš pouze jeden polštář, musíš jej dát
svému příteli, nebo když máš jen jednu židli, měl by si ji vzít jiný člověk, zatímco ty stojíš či
sedíš na zemi. Jinak nebudeš naplňovat předpis milování svého bližního. Je to uskutečnitelný
požadavek? Jelikož je „Miluj bližního svého jako sebe sama“ souhrnným zákonem kabaly,
podívejme se nejprve na to, co kabala je.
Kabala učí, že svět a my, jeho obyvatelé, jsme byli stvořeni pouze, abychom naplňovali
zákony, které jsou zaměřeny na duchovní vývoj nad náš materiální svět. Touto cestou můžeme
dosáhnout podobnosti a jednoty se Stvořitelem.
Ale proč nás musel Stvořitel vytvořit tak zkažené a dát nám kabalu pro na nápravu? Kniha
Zohar odpovídá na tuto otázku následujícím způsobem: „Ten kdo jí chleba někoho jiného je
zahanben se podívat do dárcových očí.“
Tudíž byl svět vytvořen, aby nás zachránil od této hanby. Zápasem s naším vlastním egoismem
a napravením jej, si vysloužíme náš budoucí svět.
Abych to vysvětlil, představme si následující situaci: Bohatý muž potká svého chudého přítele,
kterého dlouho neviděl. Přivede ho do svého domu, dává mu jídlo, pití a šatstvo, den po dni.
Jeden den, zamýšlejíce svého přítele potěšit, se ho boháč zeptá, co jiného pro něj může udělat.
Chudákovou odpovědí je: „Chci jen jednu věc, abych obdržel vše, co mi dáváš
z milosrdenství, jako odměnu za mou vlastní práci. Můžeš naplnit všechny mé touhy kromě
této!“
Vidíme, jak je dárce neschopen zbavit přijímajícího hanby. Naopak, čím víc laskavostí chudák
přijme, tím větší je jeho hanba. Univerzum, naše malá planeta, a lidská společnost (naše
pracoviště) byly stvořeny, aby nás od toho pocitu zachránily. Naší prací je vrátit se
s napravenými touhami ke Stvořiteli a obdržet zaslouženou odměnu, nesmírnou rozkoš
věčnosti, dokonalosti a splynutí se Stvořitelem.
Ale proč se cítíme rozpačitě a zahanbeně, když něco od někoho přijímáme? Vědci znají zákon
příčiny a následku. Uvádí, že každý následek je v charakteru blízký jeho příčině či zdroji a
-12-
zákony, působící ve zdroji, jsou předávány na jeho následek.
Důsledek tohoto zákona se projevuje na všech úrovních přírody: nehybné, rostlinné, živoucí a
lidské. Stav jakéhokoliv minerálu je určován zákony, které jej obklopují. Jsme přivyklí tomu, a
upřednostňujeme to, co jsme zažili, zatímco jsme vyrůstali. Podobně je každá částice, která
představuje následek celku přitahována ke svému původu, a vše, co je v kořeni nepřítomné, je
jeho následkem nenáviděno a popíráno.
Tudíž protože je Stvořitel přírody Kořenem a Zdrojem všeho, co bylo stvořeno, vnímáme
všechny zákony působící v Něm jako potěšující, a vše, co je v Něm nepřítomné, jako naprosto
cizí a nepřitažlivé. Například máme rádi odpočinek a nesnášíme pohyb tak moc, že se
pohybujeme jen s úmyslem docílit odpočinku. To protože náš Kořen (Stvořitel), ze kterého
všichni pocházíme, je naprosto nehybný. Proto je jakýkoliv pohyb opačný k naší podstatě.
Narodíme se a rosteme jako naprostí egoisté, starající se jen o sebe. Bytí egoisty je to, co nás
dělá opačnými ke Stvořiteli, který oživuje veškerou přírodu. Avšak jak spadáme pod vliv
společnosti, začínáme chápat potřebu vzájemné pomoci, ačkoliv její míra a směr závisí jen na
úrovni vývoje společnosti.
Vytvořením naší nemocné vůle (zlého sklonu) a tím, že nám dal kabalu jako protiváhu, nám
Stvořitel umožnil eliminovat projev egoismu a dosáhnout rozkoše bez hanby.
V kabale jsou dva druhy zákonů – ty, které se vztahují k jiným lidem, a ty, které se vztahují ke
Stvořiteli. Avšak oba z nich jsou zamýšleny pro to, aby nás udělaly podobnými Stvořiteli. Je
pro nás zcela bezvýznamné, zda jednáme v zájmu Stvořitele nebo v zájmu jiných lidí. To
protože cokoliv, co překračuje hranice našeho osobního zájmu zůstává zcela nevnímatelné.
Každý pohyb, který pro dobro druhého děláme je – nakonec- pro vlastní prospěch. Je zcela
nemožné udělat jakýkoliv fyzický či mentální pohyb bez předcházejícího záměru z něj odvodit
alespoň nějaký prospěch. Tento zákon přírody je znám jako „absolutní egoismus.“ Pouze
dodržováním duchovních zákonů může člověk dosáhnout stavu nezištné lásky k ostatním. Ti,
kteří nenásledují pravidla kabaly, nemají žádný způsob, jak překročit hranice „absolutního
egoismu.“
Podle kabaly jsou zákony usměrňující společenské vztahy důležitější, než zákony usměrňující
vztahy se Stvořitelem. To protože když tyto zákony následujeme pod měnícími se
společenskými okolnostmi, jsme schopni se napravovat efektivně a ve správném směru.
Nyní můžeme porozumět Hilelově odpovědi jeho žáku: Hlavní věcí je milovat svého bližního,
zbytek jsou pouze podružné zákony, včetně těch, náležících k našim vztahům se Stvořitelem.
Vlastně s Ním jeden nemůže splynout dříve, než nedosáhne lásky k ostatním. Proto prastarý
mudrc poukázal na „lásku k svému bližnímu“ jako na nejbezpečnější a nejrychlejší prostředek
k ovládnutí kabaly.
Teď si představte národ s populací miliónů, v němž by každý člen láskyplně a otevřeně
usiloval o to pomáhat každému dalšímu členu společnosti a uspokojoval každou jejich
potřebu. Nepochybně by se žádný jedinec té společnosti nemusel bát budoucnosti nebo si o
sebe dělat starosti. Milióny milujících lidí by samozřejmě neustále stály nad jeho zájmy na
stráži a staraly se o ně.
Avšak jelikož by národ záležel na svých členech, narušení závazku by vytvořilo vakuum,
protože by někdo zůstal bez pomoci. Čím větší by byl počet narušitelů, tím více by byla
-13-
pravidla, která je každý člen společnosti povinen dodržovat, narušována. Všichni jsou
zodpovědní jeden za druhého, jak v dodržování zákonů, tak v přestupování jich.
Jiný prastarý mudrc, Elazar, syn Rašbiho (rabího Šimona Bar-Jochaje, autora Zoharu), má pro
nás dokonce ještě větší překvapení. Říká, že nejen každý národ, ale celek lidstva, každá žijící
bytost je navzájem odpovědná jedna za druhou. Elazar prohlašuje, že všechny národy budou
muset dodržovat toto pravidlo a činíce tak, celý svět bude napraven. Svět nemůže být zcela
napraven a pozvednut, dokud každý nepřivítá souhrnný zákon univerza.
-14-
Dokonalost a svět
Jak již víme, esence Stvořitelova zákona leží v lásce, v maximální pozornosti a soucitu ke
všem členům společnosti jako k sobě. Podívejme se, zda přijmeme Stvořitelův zákon
samotnou vírou, anebo je potřeba i nějaká praktická experimentace.
Doufám, že čtenáři pochopí mou nechuť k prázdné filosofii, protože na falešných závěrech
jsou stavěny celé struktury a uzavírány zcela neopodstatněné závěry. Naše generace byla
svědkem uvedení do praxe mnoha takových filosofií. Když se základní teoretické předpoklady
ukáží falešnými, celá teorie se zhroutí a může uvrhnout do trápení milióny.
Můžeme doufat v naplnění Stvořitelova zákona a jeho zákonů na bázi prakticky získaných
dat? Když sledujeme řád, který existuje v přírodě, jsme zasaženi precizností jeho řízení jak na
mikro, tak na makro úrovních. Jako příklad si vezměme stvoření nám nejbližší – lidské
bytosti. Buňka, která přijde od otce a dorazí na připravené, spolehlivé místo v matce, přijímá
pro svůj vývoj vše potřebné, dokud se nevynoří do tohoto světa. Nic jí nemůže ublížit, dokud
nezačne svou existenci jako oddělený organismus.
Když se vynoří, probudí opatrně příroda v rodičích nezbytné pocity, aby dítěti dali absolutní
důvěru v jejich lásku a péči. Lidé se, stejně jako zvířata a rostliny, množí, a pak se starají o
vývoj svého potomka.
Avšak mezi tím, jak se příroda stará o narození a ranný, nezávislý vývoj, a jeho pozdějším
zápasem o přežití, existuje dramatický rozpor. Tento překvapující rozpor v tom, jak je svět
řízen, který existuje na všech úrovních života, uchvacoval lidskou mysl od nepaměti a byl
původem několika teorií:
Evoluce: Tato teorie nepokládá za nutné vysvětlit výše zmíněný rozpor. Stvořitel vytvořil svět
a nad vším vládne. Je necitlivý, neschopný myslet, a druhy vytvořil v souladu s fyzickými
zákony. Vytvořené druhy se vyvíjí ve shodě s evolucí, myšleno krutými zákony přežití. Tato
teorie mluví o Stvořiteli jako o „přírodě,“ zdůrazňujíc tak jeho necitlivost.
Dualismus: Jelikož překvapující moudrost přírody zdaleka převyšuje lidské schopnosti, je
nemožné předem určit a navrhnout budoucí organismy bez zpětné vazby. Dárce (příroda) by
také měla vlastnit intelekt, paměť a pocity. Člověk rozhodně nemůže tvrdit, že je příroda
řízena pouhou náhodou.
Tato teorie vedla k závěru, že existují dvě síly, pozitivní a negativní, a že obě síly vlastní
intelekt a pocity. Proto jsou tyto síly schopny těmito schopnostmi obdařit cokoliv, co vytvoří.
Vývoj této teorie vedl k vytvoření několika dalších teorií.
Polyteismus: Analýza působení přírody a rozdělení jejích sil podle jejich charakteru dalo
vzniknout náboženstvím (jako například to starého Řecka), která obsahovala shromáždění
božstev, kde každé vládlo určité síle.
Absence řízení: S objevem precizních nástrojů a nových metod výzkum v poslední době
odhalil spojení mezi všemi částmi světa. Proto byla teorie o množství sil vyřazena a byla
nahrazena předpokladem moudré, sjednocené síly, která řídí svět. Avšak kvůli bezvýznamnosti
lidstva ve srovnání s velikostí této síly, jsme byli ponecháni bez dozoru.
Bohužel nehledě na početné teorie o stvoření světa a jeho řízení, lidstvo pokračuje ve strádání.
Je nepochopitelné, proč je příroda tak něžná v matčině děloze a v ranném dětství, a tak
-15-
nelítostná v dospělosti, když její pomoc zdánlivě potřebujeme ještě víc. Vyvstává otázka:
Nejsme důvodem krutosti přírody vůči světu?
Všechna působení přírody jsou vzájemně propojena, proto porušením jednoho z jejích zákonů,
narušujeme rovnováhu celého systému. Nezáleží na tom, zda mluvíme o přírodě jako o
bezcitném, bezúčelném vedení nebo jako o Stvořiteli s plánem, cílem a moudrostí. Existujeme
ve světě určitých zákonů a tím, že je přestupujeme, jsme trestáni zkaženým prostředím,
společností a naším zkaženým já. Mimo to, jelikož jsou přírodní zákony navzájem propojené,
porušení jednoho z nich může způsobit, že utrpíme nečekanou, tvrdou ránu z jiného směru.
Příroda či Stvořitel (což je ve skutečnosti stejné) nás ovlivňují určitými zákony, jež jsme
zavázáni považovat za objektivní a povinné, a tedy je následovat. Musíme přírodní zákony
pochopit, protože selhání v jejich následování je příčinou všech našich utrpení.
Je obecně známo, že lidé jsou společenská stvoření. Nemůžeme přežít bez asistence ostatních
ve společnosti. Tak ten, kdo se náhle rozhodne izolovat od společnosti, bude vystaven
trápením života, protože se tento jedince nebude schopen starat o své potřeby.
Příroda nám ukládá žít mezi ostatními jako jsme my a skrze komunikaci s nimi vykonávat dvě
činnosti: přijímat od společnosti vše potřebné a dávat společnosti plody naší práce. Porušení
kteréhokoliv z těchto pravidel narušuje rovnováhu ve společnosti a zasluhuje si tak od
společnosti potrestání.
V případě nadměrného přijímání (jako třeba kradení) následuje trest společnosti rychle. Když
člověk odmítne sloužit společnosti, potrestání zpravidla nepřijde vůbec nebo není přímo
spojeno s přestupkem. Proto je podmínka, která člověku ukládá poskytovat společnosti službu,
obvykle ignorována. Nicméně příroda jedná jako nestranný soudce a trestá lidstvo podle jeho
vývoje.
Kabala zastává názor, že sekvence generací ve světě je pouhým objevováním a mizením těl,
založených na proteinu, zatímco duše, která naplňuje „já“ mění svého nositele, aniž by se
ztratila. Oběh stálého a omezeného počtu duší, jejich sestup do našeho světa a objevování
v nových tělech nás zásobuje novými generacemi lidí. Proto jsou v ohledu k duším všechny
generace, od první do poslední, považovány za jednu generaci. Není vůbec důležité kolikrát
každá duše vejde a vyjde z různých těl. Pro srovnání: smrt těla nemá na duši absolutně žádný
efekt, stejně jako nemají na život těla efekt ustřihnuté vlasy či nehty.
Vytvořením světů a darováním nám jich před nás Stvořitel položil cíl: dosáhnout Jeho úrovně
a spojit se s Ním tím, že zdoláme Světy, které postavil. Otázkou je: musí se lidstvo cítit
povinno naplnit Jeho vůli?
Kabala odhaluje úplný, uzavřený obraz Stvořitelovy kontroly nad námi. Tak dobrovolně nebo
pobídnuti utrpením, v tomto životě nebo v následujícím životě, ovlivněni fyzickými,
společenskými a ekonomickými faktory budeme muset jeden každý z nás a veškeré lidstvo
přijmout záměr Stvoření jako úkol našeho života.
Nakonec dosáhnou jediného cíle všichni. Jediný rozdíl leží v cestě: člověk, který ochotně a
vědomě postupuje vstříc cíli získává dvojnásob: ušetří čas a místo utrpení prožívá rozkoš
splynutí se Stvořitelem.
Vážnost situace je v tom, že si lidstvo ještě ani nepředstavuje kalamity, které před ním leží. Cíl
byl položen a zákony univerza jsou neměnné. Každodenní osobní utrpení a periodické
-16-
globální katastrofy nutí každého z nás uznat potřebu dodržovat Stvořitelův zákon – anulovat
egoismus a závist a místo toho rozvíjet milosrdenství, vzájemnou pomoc a lásku.
-17-
Svoboda vůle
Koncept svobody určuje celý náš život. Zvířata mají v zajetí obvykle špatné zdraví a mohou
dokonce zemřít – jisté znamení toho, že příroda nesouhlasí s žádným druhem podrobení. Není
to náhodou, že se po staletí lidstvo zabývalo krveprolitím a bitvami, než získalo určitou míru
svobody.
I tak máme o svobodě a nezávislosti dost vágní představu. Předpokládáme, že má každý
vnitřní potřebu pro svobodu a nezávislost, a že jsou nám libovolně dostupné. Ale když pozorně
prozkoumáme své činy, objevíme, že jednáme nuceně a nemáme svobodu vůle vůbec.
Takovéto prohlášení vyžaduje vysvětlení: Navenek je lidská bytost vedena dvěma otěžemi:
potěšením nebo bolestí (také definováno jako „štěstí“ a „trápení“).
Zvířata nemají svobodnou volbu. Lidskou výhodou nad zvířaty je, že lidé vědomě dávají
přednost snášení bolesti, pokud věří, že na konci čeká potěšení. Tak souhlasí nemocný člověk
s bolestivou operací, důvěřujíce, že to zlepší jeho zdraví.
Avšak tato volba je pouhou pragmatickou kalkulací v níž jeden srovnává budoucí potěšení se
současnou bolestí. Jinými slovy je tato kalkulace jednoduchou matematickou operací, v níž je
míra utrpení odečtena od budoucí rozkoše, a rozdíl diktuje volbu. Pokud je dosažené potěšení
menší než to očekávané, člověk trpí, místo aby cítil radost.
Síla přitažlivosti k rozkoši a odtahování od bolesti je jedinou silou, která ovládá lidi, zvířata a
dokonce i rostliny. Jsou jí ovládána všechna žijící stvoření na všech úrovních života, v tomto
směru mezi nimi není rozdíl, protože svobodná vůle nezáleží na inteligenci.
Navíc dokonce i volba typu rozkoše je povinná a nezáleží na svobodné volbě jedince. Místo
toho jsou naše volby diktovány normami a zálibami společnosti, ne svobodnou volbou jedince.
Následuje, že neexistuje taková věc, jako nezávislý jednotlivec, který má osobní svobodu činu.
Lidé, kteří věří ve Vrchní Řízení, za své činy očekávají odměny a potrestání v dalším světě.
Ateisté to očekávají v tomto světě. Protože očekávají za své činy odměnu či potrestání, myslí
si, že mají svobodu volby.
Kořen tohoto fenoménu leží v zákonu příčiny a následku, který ovlivňuje přírodu jako celek a
každého jedince jednotlivě. Jinými slovy, všechny čtyři druhy Stvoření – nehybný,
vegetativní, živý a lidský – jsou neustále ovlivňovány zákonem kauzality a cíle. Jejich stav je
určován vlivem vnějších příčin s ohledem na jimi zvolený, předem určený cíl, který je
budoucím stavem.
Každý objekt ve světě se neustále vyvíjí. To naznačuje, že každý objekt opouští neustále pod
vlivem čtyř faktorů své předchozí formy a získává nové:
1. Původ
2. Evoluce, která pramení z jeho vlastní podstaty a proto je neměnná
3. Evoluce, která se mění pod vlivem vnějších faktorů
4. Evoluce a změna vnějších faktorů
-18-
První faktor je původ neboli prvotní hmota, jeho předchozí forma. Jelikož každý objekt
neustále mění svou formu, každá předchozí forma je definována jako „prvotní“ s ohledem ke
své následující formě. Vnitřní vlastnosti závisí výhradně na původu, určují následující formu a
představují její hlavní faktor, její individuální informaci, gen či vlastnictví.
Druhý faktor je postupem vývoje příčiny a následku, který závisí na objektu. Tento postup se
nemění. Příkladem je zrnko pšenice, které se rozloží v půdě a výsledkem toho vytvoří nový
výhonek. Zrnko pšenice ztrácí svou původní formu, myšleno že se zcela ztratí a získává novou
formu výhonku, který vytvoří novou prvotní formu, zrnko pšenice, jelikož takový je jeho
původ. Může se změnit pouze počet zrnek a případně jejich kvalita (velikost a chuť). Jinými
slovy člověk může sledovat postup příčiny a následku, kde vše záleží na původu objektu.
Třetí faktor je spojení příčiny a následku v původní hmotě, která po kontaktu s vnějšími
silami mění své vlastnosti. Následkem toho se kvantita a kvalita zrní mění, protože se objevují
dodatečné faktory (půda, voda, slunce), které doplňují vlastnosti původní hmoty.
Jelikož síla původu převládá nad dodatečnými faktory, změny mohou modifikovat kvalitu
zrní, ale ne samotného druhu, jako třeba změna zrnka pšenice v zrnko ječmenu. Jinými slovy
je třetí faktor, stejně jako druhý faktor, vnitřní faktor předmětu, ale oproti druhému se může
kvalitativně a kvantitativně měnit.
Čtvrtý faktor je spojení příčiny a následku mezi silami, které působí zvenčí, jako například
náhoda, přírodní elementy a sousedé. Tyto čtyři faktory ovlivňují z větší části každý jednotlivý
předmět.
První faktor (původ) je pro nás základní, protože jsme výtvory svých rodičů. Jako jejich
potomci jsme (v určitém smyslu) jejich kopie; tj., téměř všechny atributy rodičů a prarodičů se
manifestují v jejich dětech. Koncepty a znalosti, získané předky, se v potomcích manifestují
jako zvyky a vlastnosti, dokonce i na nevědomé úrovni. Skryté síly dědičnosti pohánějí
všechny činy potomků a jsou předávány z generace na generaci.
To dává vzniknout různým inklinacím, které mohou být v lidech sledovány: víra, kritičnost,
materiální pohodlí, lakota či skromnost. Žádná z nich není získaná vlastnost; místo toho jsou
dědictvím blízkých a vzdálených předků, zaregistrovaným v potomkově mozku.
Jelikož dědíme získané vlastnosti našich předků automaticky, tyto vlastnosti připomínají
zrnko, které v půdě ztrácí svou formu. Nicméně, některé z našich získaných vlastností se v nás
projeví opačnou cestou.
Protože se v silách prvotní hmota projevuje bez vnější formy, může tato hmota nést jak
pozitivní, tak negativní vlastnosti.
Ostatní tři faktory nás také ovlivňují. Postup příčin a jejich následků, které vyplývají z našeho
původu (2. faktor) je neměnný. Zrnko se rozkládá pod vlivem prostředí a postupně mění svou
formu, dokud se neukáže nové zrnko. Jinými slovy první faktor získá formu prvotní hmoty;
rozdíl mezi předchozí rostlinou a novým výhonkem se projevuje jen v kvantitě a kvalitě.
Tím, že přichází do tohoto světa, spadá člověk proti své vůli pod vliv společnosti a přebírá
charakter a vlastnosti společnosti. Takto jsou jeho dědičné sklony změněny pod vlivem
společnosti.
Třetí faktor je založen na vlivu prostředí. Každý z nás ví, jak mohou být občas naše záliby a
názory převráceny pod vlivem společnosti. Na nehybné, vegetativní nebo pohyblivé úrovni
-19-
přírody nemůže nic takového nastat; toto se může stát jen u lidí.
Čtvrtý faktor je přímým a nepřímým vlivem negativních vnějších faktorů (potíže a úzkost),
které nemají nic dočinění s posloupným postupem vývoje původní hmoty.
Všechny naše myšlenky a činy závisí na těchto čtyřech faktorech a určují celý způsob našeho
života. Jsme pod vlivem těchto čtyř faktorů stejně jako hlína v rukou hrnčíře. Vidíme tedy, že
zde není svoboda touhy, že vše záleží pouze na vzájemném působení mezi těmito čtyřmi
faktory, a my že nemáme kontrolu. Žádná vědecká teorie neodpovídá na to, jak zevnitř
duchovno vládne hmotě, a odkud a co zprostředkovává mezi tělem a duší.
Kabala říká, že se vše, co bylo kdy ve všech světech vytvořeno, skládá jen ze Světla a nádoby,
kterou naplňuje. Jediným stvořením je nádoba, která si přeje přijímat Světlo, přicházející
přímo od Stvořitele. Vůle přijímat Světlo, které nádobě přináší život a potěšení, je podstata jak
duchovní, tak hmotná, záležící na intenzitě touhy člověka.
Rozdíl v podstatě, kvalitě a kvantitě mezi všemi stvořenými bytostmi leží pouze v míře této
touhy, která je v souladu s tím naplněna Světlem, přicházejícím od životadárného Stvořitele.
Vše, co odděluje jeden objekt od druhého a vytváří barvy, látky, vlny a jiné odlišující faktory,
vychází pouze z kapacity vůle přijímat, a tedy z množství Světla, které ji naplňuje. Jinými
slovy touha nějaké velikosti přinese formu minerálu; odlišné velikosti přání formují kapaliny,
barvy či vlny. Vše záleží na pozici na měřítku touhy, zatímco množství Světla, které pojímá
nás a všechny světy je stejné a neměnné.
Teď můžeme objasnit otázku svobody jednotlivce. Jelikož jsme již pochopili, že se jedinec
skládá z vůle přijímat určité množství Stvořitelova Světla, všechny rysy příznačné této touze
závisí pouze na intenzitě této touhy, na síle přitažlivosti Světla.
Přitažlivá síla, kterou obvykle nazýváme „ego,“ nás nutí zápasit o naši existenci. Pokud
zničíme jednu z tužeb či snah ega, upíráme mu možnost používat její potenciální „nádobu,“
naplnění, které je jeho Stvořitelem darované právo.
Všechny své myšlenky získáváme vlivem svého prostředí, protože zrnko se vyvíjí pouze ve
své půdě, v prostředí, které mu vyhovuje. Proto jedinou volbu, kterou v životě máme, je volba
naší společnosti, našeho kruhu přátel. Změnou našeho prostředí nezbytně měníme své názory,
protože jedinec je pouhou kopií, produktem své společnosti.
Lidé, kteří si toto uvědomují, usuzují, že jeden nemá žádnou svobodu volby, protože je
produktem společnosti a jeho myšlenky neřídí jeho tělo. Místo toho jsou vnější informace
ukládány v paměti mozku a mozek jako zrcadlo pouze odráží vše, co se v okolí objeví.
Náš původ je naším základním, prvotním materiálem. Dědíme své cíle a inklinace, a toto
dědictví je jedinou věcí, která odlišuje jednoho člověka od druhého. Každý je společností
ovlivňován jinak, proto nikdy nenajdeme dva identické lidi.
Vězte, že tento prvotní materiál je pravé bohatství jednotlivce a jeden by se ho neměl snažit
upravovat, protože rozvojem svých unikátních vlastností se z osoby stává osobnost.
Proto člověk, který skoncuje i jen s jediným impulzem nebo touhou, vytváří ve světě prázdno;
tento impulz či touha už nebude opakována v žádném jiném těle. Z toho vidíme, jaký zločin
páchají “civilizované národy,” když nutí svou kulturu jiným národům, a když ničí jejich
základy.
-20-
Avšak je ve společnosti možné usilovat o úplnou individuální svobodu? Je jasné, že aby
normálně fungovala, musí společnost na jednotlivce ukládat svá omezení, zákony a normy.
Následuje, že je člověk se svou společností v neustálém zápase. Zde vyvstává ještě ostřejší
bod: pokud má právo diktovat pravidla společnosti většina, a masy jsou vždy méně vyvinuté
než nejvyvinutější lidé ve společnosti - to by místo postupu vytvářelo úpadek.
Pokud společnost ustanoví své zákony ve shodě s duchovními zákony, ti, kteří je dodržují,
neztratí jako jednotlivci možnost splynout se Stvořitelem. To protože tyto zákony jsou
přirozenými zákony vlády nad světem a společností. Pokud společnost vytvoří své vlastní
zákony, které odporují zákonům duchovní podstaty, ti, kteří dodržují duchovní zákony
dosáhnou svého maximálního vývoje.
Podle smysluplného řízení musíme dodržovat zákony přírody, takže se budou jednotlivci a
společnost vyvíjet správným směrem. Kabala nám ukládá, abychom dělali všechna rozhodnutí
podle názoru společnosti. Kabala nám ukazuje, že v každodenním životě musíme přijmout
názory většiny, a v duchovním vývoji musíme následovat názory vyvinutých jednotlivců.
Toto pravidlo se nazývá “přírodním zákonem řízení.” Všechny pravidla a zákony kabalistické
vědy se skládají ze zákonů přírodního řízení. Zatímco skrze kabalu studujeme vzájemná
propojení mezi zákony, které ovlivňují náš svět Shora dolů, bude objasněno, že ve společnosti
je zákon vlivu většiny přirozený.
-21-
Esence a účel kabaly
• Co je esencí kabaly?
• Je účel kabaly zaměřen na život v tomto světě nebo v budoucím?
• Kdo má z kabaly prospěch, Stvořitel nebo Jeho stvoření?
Kabalisté kteří dosáhli Stvořitele cítí, že je zcela laskavý. Vysvětlují, že nemůže ničemu ve
světě způsobit ani nejmenší bolest, protože egoismus, vůle přijímat pro sebe samého, příčina
veškerých nepříjemných pocitů, v Něm chybí.
Ubližujeme druhým s jediným cílem, uspokojit naši vlastní chtivost po něčem. Kdyby tento
pocit člověka neustále nesvíral, nebyl pro zlo ve světě základ. Jelikož vnímáme Stvořitele jako
absolutně dokonalého a celistvého, vede v Něm absence vůle „získávat“ k absenci jakéhokoliv
zla.
Pokud je tomu tak, pak by se nám měl zdát absolutně vlídný; pocit, který každého uchvátí
v momentech radosti, rozkoše a naplnění. Avšak jelikož vše, co cítíme, přichází od Stvořitele,
všechna Jeho stvoření by měla cítit jen dobro a vlídnost…A co místo toho cítíme?!
Celek přírody se skládá ze čtyř úrovní: nehybné, rostlinné, pohyblivé a lidské. Každá úroveň
podstupuje smysluplný vývoj: pomalý, postupný růst příčinou a následkem. Připomíná to na
stromě rostoucí ovoce, které se stane přitažlivým a poživatelným pouze na konci svého zrání.
A přesto kolika přechodnými stavy ovoce od začátku do konce svého růstu prošlo? Přechodný
stav neodhaluje o konečném stavu, kdy se stává vyzrálým a sladkým, nic. Místo toho je to
naopak: nakolik je zralé ovoce dobré na svém konci, natolik je hořké a tvrdé během svého
zrání.
Stejné se děje ve zvířecím světě: mentální kapacita zvířete je v dospělosti omezena, ale
zatímco roste, jsou jeho omezení ve srovnání s lidským dítětem nepatrná. Jednodenní tele má
například všechny vlastnosti plně vzrostlého býka. Pak se v podstatě přestane vyvíjet, což jej
staví do protikladu s lidskými bytostmi, které získávají inteligenci na vrcholu života, ale jsou
zcela bezmocné a ubohé v první letech života.
Rozdíl je natolik překvapující, že kdyby se díval na novorozené tele a novorozené dítě někdo,
kdo není obeznámen s cestami našeho světa, vyvodil by, že z lidského dítěte nebude nic,
zatímco z telete se stane přinejmenším nový Napoleon.
Zpravidla jsou přechodné stavy opačné ke konečnému výsledku. Proto pouze ten, kdo zná
konečný výsledek, přijme a porozumí nepřitažlivé formě během vývoje objektu. To proto
často lidé vyvozují špatné závěry, neschopni předpovědět konečný výsledek.
Ve skutečnosti jsou způsoby Stvořitelova řízení světa smysluplné a projeví se pouze na konci
vývoje. V Jeho přístupu k nám se Stvořitel řídí principem „absolutního dobra,“ beze stopy zla;
a smysl Jeho řízení je dokazován v našem postupném vývoji. Nakonec budeme schopni
přijmout všechno dobro, které pro nás bylo připraveno. Tento cíl bude nepochybně dosažen
ve shodě s Jeho plánem.
Ve správném směru jsou pro nás připraveny dvě cesty vývoje:
-22-
• Cesta utrpení, nutící nás mu unikat. Nevidíme cíl a jsme nuceni utíkat od bolesti.
Tato cesta se nazývá „nevědomá evoluce“ nebo „cesta bolesti.“
• Cesta vědomého, bezbolestného a rychlého duchovního vývoje tím, že
následujeme kabalistickou metodu, která napomáhá rychlému dosažení
žádoucího výsledku.
Úlohou objevování všech zákonů vývoje za použití kabalistické metody je rozpoznat v nás zlo
a dobro, rozvíjet rozpoznání zla. Dodržování duchovních zákonů se můžeme zbavit veškerého
zla. To protože rozdíl ve vývoji člověka tvoří buď hlubší nebo povrchnější, a silnější nebo
slabší touha se jej zbavit.
Zdrojem veškerého zla je náš egoismus, protože je opačný přirozenosti Stvořitele, který si nám
přeje věnovat jen dobro. Jelikož vše, co vnímáme jako příjemné, přichází osobně od Něj, je
blízkost ke Stvořiteli vnímána jako potěšení a stupeň vzdálenosti od Něj je úměrně vnímán
jako utrpení.
Protože Stvořitel egoismus nenávidí, lidé si jej také oškliví; v závislosti na míře svého vývoje.
Postoje k egoismu mají širokou škálu, od přijímání egoismu jako normálního v duchovně
nevyvinutém člověku, který jej používá bez omezení (až k neskrývanému kradení a vraždění),
k vyvinutějšímu člověku, cítícímu kvůli otevřeným projevům egoismu hanbu, ke skutečnému
odporu k egoismu v duchovně vyvinutém jedinci.
Tak shledáváme, že odpovědi na původní otázky jsou následující:
• Esence kabaly člověku umožňuje dosáhnout konečné úrovně vývoje pozitivní
cestou a aniž by trpěl.
• Cílem kabaly je dosáhnout konečné úrovně, v závislosti na duchovní práci,
kterou na sobě člověk v tomto světě vykonával.
• Kabala nebyla stvořeným bytostem dána pro jejich blahobyt, byla jim dána jako
instrukce k sebezdokonalení.
-23-
Z Doslovu k Zoharu
Kabala vysvětluje, že správné, důsledné dodržování duchovních zákonů vede k přilnutí ke
Stvořiteli. A přece, co slovo „přilnutí“ znamená? Kvůli omezením času, trojrozměrného
prostoru, a tělesných potřeb naše myšlenky nemohou pochopit Stvořitele. Proto dokud jsou
naše myšlenky svázány těmito limity, nemůžeme být objektivní.
Jak překračujeme naše ego, vůle přijímat a definice času, prostoru a pohybu se mění. Vyžadují
duchovní dimenzi. V tom stavu naši vůli přijímat kontrolujeme a nejsme jí ovládáni. Proto
naše myšlenky nezávisí na vůli přijímat a z toho důvodu jsou objektivní.
Výsledkem toho nabízí kabala dosažení rovnocennosti vlastností a činů se Stvořitelem jako
prostředků přibližování se k Němu. Říká se: splyň s Jeho činy, buď tak vlídný, laskavý a
pokorný jako On. A přesto, jak si jeden může být jist, že činy Stvořitele a Stvořitel sám jsou
jedním a tím stejným? Navíc proč bych s Ním měl imitováním Jeho činů splynout?
V hmotném světě si představujeme slučování či soudržnost jako zkracování vzdálenosti mezi
těly a oddělení chápeme jako vzdalování se jednoho od druhého. Avšak duchovní říše takové
koncepty jako čas, prostor a pohyb postrádá. Proto rovnocennost vlastností mezi dvěma
duchovními tyto objekty k sobě přitahuje a rozdílnost vlastností je rozděluje. Nemůže zde být
přilnavost či oddělení (v kontrastu k přilnavosti či odlučování v prostoru), protože samotný
duchovní objekt nezabírá žádné místo.
Stejně jako rozděluje sekera fyzický objekt, objevení nové vlastnosti v duchovním objektu jej
rozděluje do dvou částí. Tedy pokud je rozdíl mezi vlastnostmi zanedbatelný, pak jsou
duchovní objekty jeden k druhému blízko. Čím větší je rozdíl mezi jejich vlastnostmi, tím
vzdálenější jsou jeden druhému. Pokud se navzájem milují, jsou duchovně „blízko,“ a
vzdálenost mezi jejich tělesnými skořápkami není důležitá. Vztah mezi nimi je určován jejich
duchovní přitažlivostí.
Pokud má jeden rád něco, co je druhým neoblíbeno, závisí vzdálenost mezi nimi na rozdílu
v jejich názorech a pocitech. Pokud má jeden z nich rád vše, co druhý nenávidí, jsou pokládáni
za zcela opačné.
Tak vidíme, že v duchovním světě (světě přání) hraje podobnost nebo rozdíl v žádostech,
touhách, ideách a vlastnostech roli sekery, rozdělující duchovno na části. Vzdálenost mezi
duchovními objekty je určována rozsahem nesnášenlivosti mezi jejich pocity a vlastnostmi.
Proto přistupujeme ke Stvořiteli následováním jeho vůle, pocitů a myšlenek. Jelikož Stvořitel
jedná jen pro dobro Svých vytvořených bytostí, musíme my také našim bližním bytostem přát
dobro a být ke všem z nich dobří. Poněvadž existujeme v materiálním světě, není minimum,
nezbytné pro existenci těla, považováno za projev egoismu.
Můžeme ostatním činit dobro s naprostou obětavostí? Stvořitel nás nakonec vytvořil jako
absolutní egoisty, vlastnící vůli užívat si. Nemůžeme svou podstatu změnit, a dokonce i když
budeme jeden k druhému dobří, budeme se z toho vědomě či nevědomě snažit získat nějaký
prospěch. Pokud nevidíme nějaký vlastní prospěch, nejsme pro dobro druhého schopni udělat
ani nejmenší pohyb.
Lidé vskutku nejsou schopni změnit svou přirozenost absolutního egoismu, natož jej změnit
v něco zcela opačného (být dobří aniž bychom na oplátku dostávali čest, odpočinek, zdraví či
-24-
peníze). Proto nám byla dána metoda dodržování duchovních zákonů skrze kabalu. Není
jiného prostředku, kterým by naše podstata mohla být změněna.
Tělo a jeho orgány vytváří jediný celek a neustále si vyměňují vjemy a informace. Když
například tělo cítí, že může jedna z jeho částí vylepšit jeho celkový stav, tato jednotlivá část to
okamžitě cítí a plní tuto vůli. V případě že nějaká část těla trpí, ví to okamžitě celé tělo a snaží
se situaci zlepšit.
Z tohoto příkladu může jeden porozumět stavu člověka, anebo spíše stavu duše, která dosahuje
jednoty se Stvořitelem. Než se oblékne do těla, je duše se Stvořitelem zdánlivě jediný celek.
Avšak poté, co se oblékne do těla, se od Něj zcela oddělí kvůli rozdílu mezi vlastnostmi
Stvořitele a vlastnostmi těla.
To znamená, že tím, že duši vštípil egoistické vnímání, vytvořil mimo Sebe Stvořitel něco
jiného, protože v duchovním světě rozdělují objekty odlišné touhy. Proto se z objektu (duše) a
z egoismu (těla) stávají oddělené části. Člověk je vzdálen Stvořiteli podobně jako orgán, který
byl odseknut od těla. Jsou si navzájem tak vzdáleni, že člověk Stvořitele vůbec necítí.
Vzdálenost je vskutku tak velká, že v Něj můžeme jen věřit, ne Ho znát.
Proto pokud tím, že své vlastnosti uděláme odpovídající těm Jeho (tj. dodržováním
duchovních zákonů a přeměnou egoismu, který nás od Stvořitele odděluje, v altruismus),
dosáhneme Jeho myšlenek a přání. Odhalíme také tajemství kabaly, ježto Stvořitelovy
myšlenky jsou tajemstvími univerza!
Kabala má dvě části: odhalenou a skrytou. Obě představují Stvořitelovy myšlenky. Kabala je
jako lano, hozené svrchu člověku, topícím se v moři egoismu. Dodržováním duchovních
zákonů se člověk připravuje na druhé, hlavní stádium, kdy ten, kdo dodržuje, a ten, kdo
ukládá, duchovně splynou.
Ti, kteří dodržují duchovní zákony, procházejí pěti úrovněmi: Nefeš, Ruach, Nešama, Haja a
Jechida. Každá úroveň se skládá z pěti pod-úrovní, které jsou pak rozděleny do dalších pěti
pod-úrovní. Celkově se žebřík duchovního vzestupu neboli blízkosti ke Stvořiteli skládá ze
125 stupňů. Pět hlavních stupňů tohoto žebříku se nazývá „světy.“ Jejich pod-úrovně se
nazývají Parcufim, které se skládají ze Sefirot.
Vše, co existuje v určitém duchovním světě, vnímá objekty v tom světě a pod ním. Avšak
nemohou si ani představit či cítit cokoliv z vyššího světa. Proto ten, kdo dosáhne jedné ze 125
úrovní, dosáhne všech duší, které tam existují z minulosti, přítomnosti a budoucích generací, a
zůstává tam s nimi. My, kteří existujeme jen v našem světě, jsme neschopni si představit či
cítit cokoliv, co existuje na jiných úrovních nebo v jiných světech, včetně těch, kteří je
obývají.
Kabalisté, kteří na své cestě ke Stvořiteli dosáhli určité úrovně, tu úroveň mohou popsat
výrazy, kterým mohou porozumět jen lidé, kteří jí dosáhli. Ti, kteří popisované úrovně
nedosáhli, mohou být takovými popisy zmateni a svedeni ze správného pochopení.
Jak bylo řečeno výše, naše cesta ke Stvořiteli je rozdělena do 125 úrovní/stupňů, ale jeden je
všechny nemůže zdolat, dokud nedokončí svou nápravu. Mezi všemi generacemi a tou
poslední, úplně napravenou, jsou dva rozdíly:
-25-
1. Pouze v poslední generaci bude možné dosáhnout všech 125 stupňů.
2. V předchozích generacích mohlo jiných světů dosáhnout pouze pár lidí.
V poslední generaci bude schopen vystoupit skrze duchovní úrovně a
splynout se Stvořitelem každý.
Termín „poslední generace“ se vztahuje ke všem lidským generacím od roku 1995 a dále,
protože podle Knihy Zohar to byla doba, kdy lidstvo vstoupilo do nové fáze – fáze Poslední
Nápravy. V kabale se tato perioda nazývá také „čas vykoupení,” kdy je lidstvo předurčeno
vyjít ze svého nejnižšího stavu.
Rašbi a jeho žáci vystoupali všech 125 úrovní. Proto byli schopni napsat Knihu Zohar, která
zahrnuje všech 125 úrovní světů. V Zoharu je proto řečeno, že bude kniha odhalena pouze na
„konci dnů,“ myšleno v předvečer konce nápravy. Jiné generace nemohly konce nápravy
dosáhnout. Proto nemohly této knize porozumět, protože nebyly schopny zdolat všech 125
úrovní, z nichž je Kniha Zohar napsána. V naší generaci můžeme všichni dosáhnout 125.
úrovně; v té době budeme moci Knihu Zohar pochopit všichni.
Fakt, že současný kabalista uspěl v úplném komentáři Knihy Zohar je znakem, že jsme všichni
na prahu poslední generace, a že může Knize Zohar rozumět každý. Před naší dobou se ve
skutečnosti neobjevil ani jediný komentář ke Knize Zohar. Dnes je nám ke Knize Zohar
dostupný jasný a úplný komentář Sulam, napsaný Baal HaSulamem; právě tak, jak by to
v poslední generaci mělo být.
Avšak měli bychom pochopit, že se duchovní akce nedějí stejným způsobem jako fyzické
akce: tedy že příčina a následek nenásledují přímo. V naší době je duchovní stav světů
připraven pro příchod Mesiáše (síly, která vytáhne Stvoření z egoismu a přivede jej
k altruismu). Ale to nám dává pouze možnost k dosažení, zatímco skutečné dosažení závisí na
nás a našich duchovních úrovních.
Se Stvořitelem se můžeme sjednotit tím, že s Ním srovnáme naše vlastnosti, touhy a cíle, tím
že úplně zničíme egoismus a budeme nezištně dělat dobré věci. Avšak vyvstává otázka: kde
najde úplný egoista (člověk neschopný udělat duchovní či fyzický pohyb, pokud to neskýtá
osobní prospěch) sílu a motivaci žít pro dobro ostatních?
Odpověď na tuto otázku může být jednoduše pochopena příkladem ze života:
Představte si situaci, kdy si někomu, kdo je ve vašich očích důležitý, přejete z celého srdce dát
dárek. Představte si, že ten člověk bude souhlasit s přijetím vašeho dárku nebo že k vám přijde
domů na večeři.
Ačkoliv utrácíte peníze a těžce pracujete, abyste důležitého hosta dobře pohostili, těšíte se
z toho jako byste to nebyli vy ale host, kdo vám dělá laskavost, dávajíce vám a zabavujíce vás
tím, že svolí přijmout vaše pohoštění. Proto kdybychom si dokázali představit Stvořitele jako
někoho, koho respektujeme, působili bychom Mu potěšení s radostí.
Zákony univerza můžeme dodržovat pouze pokud pojmeme Stvořitelovu velikost. Pak když
pracujeme pro Jeho dobro a uvědomujeme si Jeho majestát, je to jako bychom přijímali od
Něj. Nicméně, jelikož naše myšlenky závisí na vlivu společnosti a společenského prostředí,
vše, co chválí společnost, se pozvedá v očích jednotlivce. Proto je nejdůležitější věcí být mezi
tolika lidmi, kteří velebí Stvořitele, jak je jen možné.
Pokud se naše okolí ke Stvořiteli nevztahuje na náležité úrovni, nedovolí nám dosáhnout
-26-
duchovna. Student by se měl cítit jako nejmenší ze studentů. Tím způsobem může absorbovat
názory společnosti, a v tom stavu ty názory považuje za důležité. Odsud pochází truismus
„Kup si přítele.“ Vskutku, čím víc lidí mě bude ovlivňovat svými názory, tím pilněji na sobě a
na nápravě svého egoismu budu schopen pracovat, abych ucítil Stvořitele.
Říká se, že by každý člověk měl dosáhnout Kořene, zdroje své duše. Jinými slovy by
konečným cílem mělo být úplné splynutí se Stvořitelem. O Stvořitelových vlastnostech se
pojednává jako o Sefirot. Proto zatímco studujeme Sefirot a jejich akce, je to jako bychom se
učili tyto vlastnosti, splývali s nimi a sjednocovali se Stvořitelovou myslí, stávali se jedním se
Stvořitelem.
Důležitost kabaly pramení z faktu, že zatímco ji studujeme, učíme se, jak byly stvořeny světy,
a jak jsou řízeny. Studiem Stvořitelových činů a vlastností objevujeme, jakými bychom měli
být, abychom se s Ním sjednotili.
-27-
Jazyk kabaly
Protože je náš slovník omezený vnímáním našeho světa, které je spojeno s koncepty času,
prostoru a pohybu, nemáme k vyjadřování či sdělování duchovních konceptů slova. Celý náš
slovník jsme vyvinuli z bytí v tomto světě, a tak pokud chceme k pojmenování duchovních
fenoménů používat světská slova, jsou taková slova nedostatečná.
Je obtížné najít slova, která vysvětlují zážitek duchovna někomu, kdo jej nikdy nepocítil.
Ačkoliv chceme popsat duchovní objekt, máme k jeho pojmenování jen slova z tělesné
existence. Pokud ve slovech nenajde precizní shodu ani jeden koncept, rozpadne se pravý
význam celé vědy. Tak zůstává problém líčení duchovního světa bez vhodných slov či jazyka,
který by jej popisoval, nevyřešen.
Každý objekt a akce v našem světě pochází z odpovídajících objektů a akcí v duchovním
světě. Z toho důvodu našli kabalisté spolehlivý způsob, jak jeden druhému sdělovat informace
a vědomosti. Používají jména předmětů a činů (větví) v našem materiálním světě, aby popsali
odpovídající předměty a činy (kořeny) v duchovním světě.
Tento jazyk byl vyvinut lidmi, kteří duchovních světů dosáhli, zatímco stále žili v našem
světě, a přesně tyto shody znali. Proto jej kabalisté trefně pojmenovali „jazyk větví.“
Z toho můžeme porozumět zvláštním jménům, které v kabalistických knihách nacházíme,
popisům akcí, které vnímáme jako divné příběhy nebo dětské pohádky. Přesto však je to jazyk
velmi přesný, protože mezi každým kořenem a jeho větví je přesná a unikátní shoda.
Není divu, že je zde taková shoda, protože tvůrci jazyka větví existovali současně jak
v duchovním, tak ve fyzickém světě. Proto je nemožné zaměnit jen jediné slovo, a jakkoliv
absurdní se to může zdát, větev by měla přesně odpovídat kořeni.
Co odděluje duchovní objekty není prostor, ale jejich duchovní nesouhlasnost a rozdílnost
vlastností. Proto určuje počet duší, myšleno oddělených duchovních objektů, počet lidí ve
fyzickém světě.
Na počátku Stvoření tu byla jedna společná duše: Světlo (potěšení) a odpovídající tělo (touha),
Adam. Tato splývala v adhezi se Stvořitelem, a proto přijímala maximální rozkoš. Podstata
duše je pouze vůle přijímat potěšení a duše byla ve shodě s touhou naplněna potěšením. Avšak
poté co přijala potěšení, ucítila duše hanbu. V našem světě se stejně cítí kdokoliv, kdo obdrží
dárek či laskavost.
Rozsah pocitu hanby záleží na duchovním vývoji člověka. Pouze tento pocit nás neustále drží
v mezích a nutí nás dodržovat zákony společnosti. Stejný pocit tvoří základ našich snah po
znalostech, bohatství, uznání ve společnosti a cti.
Poté, co cítila palčivou hanbu, odpovídající přijatému potěšení, objevila duše, že jediným
způsobem jak se jí zbavit, je přestat se z potěšení těšit. Avšak jelikož Stvořitelova touha byla
blažit duši, souhlasila duše s přijetím této rozkoše – ne kvůli ní, ale kvůli Stvořiteli.
Stejně jako v našem světě; čím víc potěšení získá dítě z jídla - jako třeba „jezení pro
maminku“ - tím větší rozkoš dává rodiči. V této situaci by měla duše neustále kontrolovat
množství potěšení, které přijímá pouze s cílem těšit se kvůli Stvořiteli.
Avšak jelikož společná duše nedokázala okamžitě překonat svou přirozenou touhu těšit se pro
-28-
vlastní dobro (tak veliká byla!), byla roztříštěna do myriády úlomků. Na těchto úlomcích bylo
lehčí pracovat, tedy neutralizovat sobeckou vůli si užívat.
Jelikož v duchovním světě neexistuje vzdálenost a blízkost je určována podobností činů a
myšlenek (přitažlivost, láska), duše, které přijímají „kvůli Stvořiteli,“ jsou Mu blízko, protože
jeden druhého těší, právě tak jako matka a její dítě.
Blízkost je určována tím, jak moc potěšení přijme duše pro dobro Stvořitele. Vůle přijímat
v nás instinktivně pracuje, ale naše touha zbavit se hanby a těšit se kvůli Stvořiteli vyžaduje
zvláštní a neustálé úsilí.
Duše, která přijímá kvůli sobě, je Dárci ve svém záměru a duchovním činu opačná. Čím větší
potěšení sobecky přijme, tím větší je její protiklad ke Stvořiteli.
Jelikož rozdíl v přáních odvádí člověka od Stvořitele, byly na odlišných úrovních vzdálenosti
zformovány odlišné světy dolů do našeho světa. Zde je každé části společné duše dáno určité
období času (životní délka) a opakované možnosti (životní cykly) k nápravě.
Člověk se narodí jen s vůlí přijímat potěšení pro sebe. Všechny naše „osobní“ touhy pochází
ze systému nečistých sil. Jinými slovy jsme Stvořiteli nekonečně vzdáleni, nemůžeme Ho cítit,
a jsme tedy považováni za „duchovně mrtvé.“
Avšak pokud, zatímco se sebou zápasí, získá touhu žít, myslet a jednat jen kvůli druhým a
Stvořiteli, takové očištění duše mu umožní se postupně přibližovat Stvořiteli, dokud s ním
úplně nesplyne. A jak jeden přichází ke Stvořiteli blíž, cítí rostoucí rozkoš.
Je to pro tuto transformaci duše, že byl náš svět a všechny duchovní světy (kroky na
cestě ke Stvořiteli) stvořeny. Splynutí se Stvořitelem je úkol, kterého musí každý
dosáhnout, zatímco stále žije v našem světě.
Náš svět je neprotikladnějším bodem ke Stvořiteli – opačný k Jeho vlastnostem. Tím, že se
zbavujeme sobecké touhy užívat si, přistupujeme k Němu, a tak získáváme dvojnásob:
užíváme si přijímání potěšení od Něj, a zároveň si užíváme, že těšíme Jeho. Stejným
způsobem si užívám, když jím jídlo své matky, vychutnávám si jídlo a jsem rád, že ji to těší.
Mělo by být poznamenáno, že zatímco je egoistické potěšení krátko trvající a omezené
velikostí touhy (nemůžeme sníst dvě večeře), člověk může nekonečně dávat, sdílet a přijímat
pro dobro druhého. Adekvátně je také potěšení, které přijímá, nekonečné!
Každý svět se se vším, co jej obývá (včetně našeho světa), sjednocuje ve Stvořiteli v jediný
plán věnovat duši nekonečnou rozkoš. Tato jediná myšlenka, tento cíl, zahrnuje celé Stvoření
od počátku do konce. Veškeré utrpení, které cítíme, naše práce na sobě a odměna, jsou
určovány pouze touto myšlenkou.
Po individuální nápravě se všechny duše opět spojí do jedné duše jako předtím. Tak se
potěšení, přijaté každou duší, nejen zdvojnásobí z přijímání rozkoše a těšení Stvořitele, ale je
vynásobeno množstvím znovu sjednocených duší.
Mezitím se, zatímco na sobě lidé pracují a duchovně stoupají, jejich oči začínají otvírat a
ostatní světy se zviditelňují. Tak, zatímco stále žijí v tomto světě, dosahují všech světů.
-29-
Zdánlivě absurdní jazyk kabaly se pro ně stává jazykem činů, myšlenek a pocitů; koncepty,
které jsou v našem světě protikladné, se sjednocují v jediný Nadpozemský Kořen.
-30-
Z Předmluvy k Zoharu
Kniha Zohar byla nezasvěceným skryta ode dne svého stvoření. Nyní dozrály podmínky pro
její odkrytí veřejnosti. Abychom Zohar zpřístupnili každému čtenáři, musíme uvést několik
vysvětlení.
Nejprve by mělo být poznamenáno, že vše popsané v Zoharu je pořadí Sefirot: Keter,
Chochma, Bina, Chesed, Gevura, Tifferet, Necach, Hod, Jesod, Malchut a jejich kombinace.
Stejným způsobem, jakým se dá vyjádřit jakákoliv myšlenka omezeným počtem písmen
abecedy, tak jsou kombinace Sefirot dostatečné k popisu každé duchovní akce či objektu.
Avšak jsou zde tři jasné hranice, spojené se čtyřmi úrovněmi vnímání (či dosažení) v našem
světě, které by člověk měl mít na paměti: Hmota, Forma ve Hmotě, Abstraktní Forma a
Esence. Tyto čtyři úrovně dosažení existují také v deseti Sefirot.
První hranice: Zohar zkoumá pouze Hmotu a Formu ve Hmotě, ale žádným způsobem se
nezabývá Abstraktní Formou a Esencí.
Druhá hranice: Vše, co bylo vytvořeno, se skládá ze tří úrovní:
1. Svět Ejn Sof (Nekonečno);
2. Svět Acilut;
3. Svět Beria, Jecira, a Asija (BJA).
Zohar studuje pouze tři poslední světy BJA. Nestuduje světy Ejn Sof a Acilut stojící o samotě,
ale pouze to, co světy BJA přijímají od Acilutu a světa Ejn Sof.
Třetí hranice: Každý ze světů BJA se skládá ze tří úrovní:
• Deset Sefirot, které představují Stvořitelovu část v každém světě;
• Lidské duše;
• Vše ostatní, co existuje: Mala'achim (andělé), Levušim (oděvy), a Hejchalot
(paláce).
Kniha Zohar studuje lidské duše, zatímco ostatní objekty jsou analyzovány pouze s ohledem
na lidské duše. Je hodno poznamenat, že všechny chyby, nepřesnosti a falešné představy jsou
výsledkem překročením těchto tří hranic.
Následující Sefirot odpovídají čtyřem zkoumaným světům—Acilut, Beria, Jecira, Asija
(ABJA):
• Sefirat (Sefira Chochmy) Chochma odpovídá světu Acilut;
• Sefirat Bina odpovídá světu Beria;
• Šest Sefirot, od Chesed k Jesodu, souhrnně zvané Tifferet, odpovídají světu
Jecira;
• Sefirat Malchut odpovídá světu Asija.
Vše, co existuje nad světem Acilut, se týká Sefiry Keter.
-31-
Nicméně každý z výše zmíněných světů je také rozdělen do deseti Sefirot. Dokonce i ten
nejmenší objekt v jakémkoliv ze světů je rozdělen (nebo se skládá z) deseti Sefirot.
Zohar každé Sefiře připisuje specifickou barvu (kresba 2):
• Bílá odpovídá Sefiře Chochma;
• Červená odpovídá Sefiře Bina;
• Zelená odpovídá Sefiře Tifferet; a
• Černá odpovídá Sefiře Malchut.
Kresba 2
Ačkoliv je Světlo, které naplňuje Sefirot bezbarvé, přijímající jej vidí v odpovídajícím odstínu.
Tak je Světlo, které ve všech pěti světech (od Ejn Sof do našeho světa) vyzařuje od Stvořitele,
absolutně bezbarvá, nevnímatelná substance. Pouze poté co jakoby přes barevné filtry projde
světy a Sefirot, jej vnímáme jako že má určitou barvu a intenzitu, v závislosti na úrovni duše,
která Světlo přijímá.
Například svět Acilut předává Světlo bez jakéhokoliv zabarvení, protože má tento svět
podobné vlastnosti jako ty Světla. Proto je barva Světla ve světě Acilut definována jako bílá.
Vlastnosti ostatních světů se odlišují od vlastností Světla, proto na ně každý z nich působí
v závislosti na své duchovní blízkosti ke Světlu.
Pokud Světlo přirovnáme k papíru, pak na něm napsaná zpráva představuje informace a jeho
barva vystupuje proti bílému pozadí. Stejným způsobem, tím, že vnímáme červenou, zelenou a
černou, jsme schopni vnímat Světlo.
Svět Acilut (Sefirat Chochma) je bílé pozadí knihy, proto nejsme schopni jej uchopit. Avšak
Bina (svět Beria), Tifferet (Jecira) a Malchut (Asija), které příslušně odpovídají červené,
zelené a černé, nám poskytují informace na základě svých kombinací, interakcí a reakcí ke
Světlu, procházejícím ze světa Acilut do našeho světa.
Proto je to jakoby světy Beria, Jecira a Asija formovaly koncentrické obaly světa Acilut. Nyní
se podívejme na čtyři druhy dosažení objektu – Hmota, Forma ve Hmotě, Abstraktní Forma a
Esence.
Představme si, že objekt je nepoctivý člověk:
-32-
• Hmota je tělo toho člověka;
• Forma ve Hmotě je vlastnost nepoctivosti;
• Abstraktní Forma je nepoctivost, jak je vnímána bez ohledu na Hmotu;
• Esence člověka (která je naprosto nepředstavitelná, pokud je oddělená od těla).
Našimi smyslovými orgány si nemůžeme Esenci představit samu o sobě, ani doplněnou
jakoukoliv fantazií. Můžeme dosáhnout pouze akcí a reakcí na obklopující realitu a různé
interakce s Esencí. Například když zkoumáme objekt, nevnímá oko objekt samotný, ale jeho
interakci se světlem, nebo spíš interakci světla s okem. Naše sluchové orgány nevnímají zvuk,
ale interakci vln s našimi smyslovými orgány. Náš chuťový orgán nevnímá objekt samotný,
ale interakci slin, nervových zakončení a žláz s objektem.
Všechny naše vjemy odhalují pouze vzájemná působení reakcí Esence, ne Esenci samotnou.
Dokonce i náš hmatový orgán, který nám poskytuje informace o tvrdosti a teplotě předmětu,
nám neodhaluje předmět samotný, ale umožňuje nám ho soudit pouze na základě naší reakce,
když se ho dotýkáme a vnímáme jej.
Tak leží maximální dosažení světa ve výzkumu toho, jak nás Esence ovlivňuje. Avšak jelikož
si, aniž bychom ji alespoň jednou neucítili, nemůžeme Esenci představit ani v našich
nejdivočejších fantaziích, postrádáme její duševní obraz a touhu jí dosáhnout.
Navíc nemůžeme znát dokonce ani nás, naši vlastní Esenci. Vnímajíce se jako objekt, který
obsazuje místo, formu, teplotu a schopnost myslet, vnímám výsledek činů mé Esence, a ne
Esenci samotnou. Nejúplnější ideu přijímáme v našem světě prvním druhem dosažení –
Hmotou. Tato informace celkem stačí pro naší existenci a vzájemné působení s obklopujícím
světem.
Druhý typ dosažení, Formu ve Hmotě, získáváme poté, co zkoumáme přírodu za použití
našich smyslů. Evoluce tohoto druhu dosažení vedla ke vzniku vědy, na kterou tak hluboce
spoléháme v každé životní situaci. Tato úroveň dosažení světa je též pro lidi zcela dostatečná.
Třetí forma dosažení, Abstraktní Forma, by byla možná, kdybychom tuto formu mohli
pozorovat, zatímco je oddělená od hmoty, místo toho než když je ve hmotě oděná. Avšak
forma může být od hmoty oddělena pouze v představách (například nepoctivost jako
abstraktní pojem, oddělený od člověka).
Nicméně je pravidlem, že zkoumání formy, která je ve své abstraktní formě oddělená od
hmoty, nepřináší žádné spolehlivé výsledky a není de facto potvrzeno. Toto je ještě
pravdivější, když se zkoumají formy, které ve hmotě nebyly oděny nikdy!
Tak vidíme, že ze čtyř druhů dosažení objektu je jeho Esence zcela nepostřehnutelná a jeho
Abstraktní Forma dosažena chybně. Pouze hmota a její forma, když je analyzována ve spojení
s hmotou, vynáší o zkoumaném objektu pravdivé a dostatečné údaje.
V duchovních světech BJA je každý předmět dosažen pouze ve své hmotě a formě. Barvy
(červená, zelená a černá) představují v těchto světech hmotu, a my jich dosahujeme navrch
bílého pozadí světa Acilut. Čtenáři, studující Zohar, by si měli zapamatovat nutnost omezit se
na tyto dva nám dostupné typy dosažení.
Jako bylo předtím zmíněno, všechny Sefirot jsou dále rozděleny do čtyř úrovní dosažení. Tak
-33-
představuje Sefirat Chochma Formu a Bina, Tifferet a Malchut představují Hmotu oděnou ve
Formě.
V Zoharu jsou zkoumány pouze Sefirot Bina, Tifferet a Malchut. Kniha se nezabývá
zkoumáním forem, oddělených od hmoty, natož pak Esencí – Stvořitelovou částí (Ejn Sof),
která oživuje každou část Stvoření.
Sefirot Bina, Tifferet, a Malchut ve světě Acilut jsou nám k dispozici ke zkoumání, zatímco
Sefirot Keter a Chochma nám nejsou přístupné dokonce ani na konci světa Asija.
Vše, co existuje v každém světě je rozděleno do čtyř úrovní: Neživá, Vegetativní, Pohyblivá a
Lidská. Odpovídají čtyřem úrovním touhy. Nápodobně se každý předmět skládá z těchto čtyř
pod-úrovní touhy.
• Úsilí o udržení jeho existence odpovídá nehybné úrovni vývoje.
• Usilování o bohatství odpovídá vegetativní úrovni vývoje.
• Usilování o moc, slávu a čest odpovídá pohyblivé úrovni vývoje.
• Usilování o vědomosti odpovídá lidské úrovni.
Tak shledáváme, že první druh touhy – po nezbytnostech a po zvířecích rozkoších – přijímáme
z nižší úrovně než naše vlastní. Touhu po bohatství, moci a cti uspokojujeme skrze jiné lidi.
Touhám po vzdělání a znalostech je vyhověno skrze vyšší předměty.
Všechny duchovní světy se podobají jeden druhému, lišíce se pouze ve svých úrovních. Tímto
způsobem se neživá, vegetativní, živoucí a lidská úroveň světa Beria promítá na odpovídající
nehybnou, vegetativní, živoucí a lidskou úroveň ve světě Jecira. Obratem jsou tyto úrovně
světa Jecira vtištěny v odpovídajících úrovních světa Asia a tak dále do našeho světa.
• Neživá úroveň se v duchovních světech nazývá Hejchalot;
• Vegetativní úroveň se nazývá Levušim;
• Živoucí úroveň se nazývá Mala'achim;
• Lidská úroveň se nazývá „lidské duše“ v určitém světě.
Deset Sefirot v každém světě je považováno za Stvořitelovu část v něm. Lidské duše jsou
v každém světě jeho centrem a přijímají svou výživu z ostatních úrovní.
Ti, kteří studují Zohar by měli mít neustále na paměti, že jsou všechny objekty viděny jen ve
vztahu k jejich vzájemnému působení v daném světě. Veškerý výzkum se zhušťuje na studium
lidské duše a toho, co s ní přichází do kontaktu.
Jelikož Zohar studuje pouze duše, oděné v tělech tohoto světa, Ejn Sof je také studován pouze
v tomto ohledu. Jinými slovy zkoumá kniha vliv, program a touhy světa Ejn Sof vzhledem
k nám, ale ne vzhledem k žádnému jinému předmětu v jiných světech.
V Ejn Sofu je zahrnut celý program Stvoření od počátku do konce a světy Beria, Jecira a
Asija, stejně jako náš svět, představují skutečné provedení tohoto programu.
Proto jsou všechny činy ve všech světech následkem uskutečnění programu, který byl
zakořeněn v Ejn Sofu, a odtud sestupují do světa Acilut a lámou se do rozdílných podprogramů. Přicházejí skrze světy dolů do našeho světa v určitém pořadí ve formě obecného a
-34-
individuálního řízení.
Lidské duše mají původ ve světě Beria. Proto může, začínaje tímto světem, člověk zkoumat
svou závislosti a spojení s Ejn Sofem. Deset Sefirot v každém ze světů BJA adekvátně přijímá
program, metodu a čas, přidělený implementaci každé ze svých částí, od deseti Sefirot světa
Acilut.
Jelikož existuje ve světě Acilut plán Stvoření jako program, Světlo Ejn Sofu, které prochází
Acilutem, zůstává bezbarvé. Všechny informace, které získáváme, jsou založeny na
nekonečných přeměnách Světla, které nám odhalují barvy (světů) Beria, Jecira a Asija.
-35-
Z Uvedení do Zoharu
Abychom porozuměli alespoň něčemu o obklopující přírodě a nás samotných, musíme mít
jasnou představu o účelu Stvoření a jeho konečném stavu, ježto přechodné stavy jsou dosti
klamné. Kabalisté tvrdí, že účelem Stvoření je dovést stvořené bytosti k maximálnímu
potěšení. Z tohoto důvodu vytvořil Stvořitel duše, „vůli přijímat potěšení.“ A poněvadž je chtěl
zcela nasytit rozkoší, stvořil masivní vůli se těšit, dobře padnoucí Jeho vůli věnovat potěšení.
Proto je duše vůlí se těšit. Duše od Stvořitele přijímá potěšení ve shodě s touto touhou.
Množství přijatého potěšení může být změřeno stupněm touhy jej přijmout.
Vše, co existuje, se vztahuje buď ke Stvořiteli nebo k Jeho Stvoření. Před vytvořením vůle
těšit se neboli duší, existovala pouze Stvořitelova vůle věnovat rozkoš. Proto souhlasně s Jeho
touhou vytvořila vůle věnovat rozkoš stejné množství vůle těšit se; ta však byla ve
vlastnostech opačná.
Vůle těšit se je následně jedinou věcí, která byla vytvořena a existuje kromě Stvořitele. Navíc
je tato vůle materiálem všech světů a všech objektů, které je obývají. A potěšení, vyzařující od
Stvořitele, to vše oživuje a řídí.
V duchovních světech dva duchovní objekty odděluje nesoulad mezi vlastnostmi a touhami,
vzdalujíc je jeden druhému stejně jako jsou tělesné objekty oddělovány vzdáleností. Pokud
dva lidé v našem světě milují a nenávidí stejnou věc, myšleno že se jejich záliby překrývají,
říkáme že jsou jeden druhému blízcí.
Pokud se jejich záliby a názory liší, jejich vzdálenost je úměrná rozdílu mezi jejich zálibami a
názory. Spřízněnost mezi lidmi je určována „duchovní“ blízkostí, ne fyzickou vzdáleností. Ti,
kteří se navzájem milují, lnou jeden k druhému a splývají, zatímco ti, co se navzájem
nenávidí, jsou duchovně vzdáleni tak jako dva sloupy.
Vůle přijímat potěšení: Duše je nekonečně vzdálena Stvořiteli, protože je opačná
Stvořitelově vůli věnovat potěšení. Aby uzdravily vzdálenost duše od Stvořitele, byly stvořeny
všechny světy a rozděleny do dvou antagonistických systémů: čtyři Světlé světy ABJA
v protikladu ke čtyřem temným světům ABJA.
Rozdíl mezi systémem Světlých světů a systémem temných světů leží ve faktu, že rozlišovací
vlastností prvních, světlých světů je věnovat rozkoš, a rozlišovací vlastností druhých, temných
světů, je přijímat rozkoš. Jinými slovy se původní touha těšit se rozdělila do dvou částí: jedna
zůstala ve svých vlastnostech (přijímat) stejnou, zatímco druhá získala atributy Stvořitele, tj.
přiblížila se Mu, splynula s ním.
Poté byly světy přeměněny dolů do našeho tělesného světa, myšleno místa, kde lidé existují
jako systémy „těla a duše.“ Tělo je vůle přijímat potěšení, která sestoupila nezměněna skrze
temné světy ABJA, což je vůle těšit se pro své vlastní dobro – egoismus.
Proto je člověk narozen jako egoista a pokračuje v existenci pod vlivem tohoto systému dokud
nezačne dodržovat duchovní zákony a přinášet radost Stvořiteli. Činíce tak se jeden postupně
očišťuje od egoismu (vůle těšit se pro sebe) a získává touhu se těšit kvůli Stvořiteli. Pak skrze
celý systém Světlých světů sestupuje duše a obléká se do těla.
Zde začíná etapa nápravy, která pokračuje, dokud není veškerý egoismus přeměněn
v altruismus (vůle těšit se pouze kvůli Stvořiteli).
-36-
Touto cestou se jeho vlastnosti srovnávají s těmi Stvořitelovými, protože přijímání kvůli
druhému není považováno za přijímání, ale za věnování. Jelikož ekvivalence vlastností
znamená splynutí či adhezi, přijímá jedinec automaticky vše, co pro něj bylo v plánu Stvoření
připraveno.
Rozdělení božsky stvořené egoistické vůle se těšit systémem ABJA do dvou částí (tělo a duše),
nám umožňuje přeměnit egoistickou vůli těšit se ve vůli těšit se pro dobro Stvořitele. Tímto
způsobem můžeme jak přijmout vše, co pro nás bylo podle plánu Stvoření připraveno, tak se
stát hodnými splynutí s Ním.
To je považováno za konečný úmysl Stvoření. Na tomto stupni se ztrácí a přestává existovat
potřeba pro temný systém ABJA. Práce, předurčená zabrat 6,000 let (čas, který zabere změnit
egoismus ve vůli těšit se pro dobro Stvořitele), je ve skutečnosti vykonávána každým
člověkem během jeho života a všemi generacemi dohromady. Každý se musí reinkarnovat,
dokud nebude práce dokončena. Existence temných systémů ABJA je nezbytná pouze ke
stvoření těla, takže nápravou jeho egoismu získá člověk svou druhou, božskou podstatu.
Avšak pokud je egoismus (sobecká vůle si užívat) natolik nízký, jak se mohl ve Stvořitelově
myšlence objevit? Odpověď je jednoduchá: jelikož v duchovním světě neexistuje čas, objevil
se konečný stav Stvoření současně s plánem Stvoření. To protože v duchovních světech splývá
minulé, současné a budoucí do jednoho celku.
Proto egoistická vůle těšit se a výsledný protiklad vlastností a odloučení se od Stvořitele
v duchovním světě nikdy neexistovaly. Od počátku Stvoření do jeho konce prochází duše
třemi stavy. První stav je konečný; díky podobnosti vlastností již existuje po boku Stvořitele.
Druhý stav je naše realita, kde je během 6,000 let egoismus (rozdělený do těla a duše dvěma
systémy ABJA) přeměněn v altruismus. Během této etapy podstupují nápravu pouze duše.
Egoismus, utkvělý v nich pod vlivem těla, je zničen, a altruismus, utkvělý v nich od přírody, je
získán.
Dokonce ani duše spravedlivých nedosáhnou Gan Eden (Zahrady Edenu (ráje) – určitého
stupně v systému Světlých Světů ABJA), dokud není veškerý egoismus zničen a neshnijí v
„zemi“ (Malchut světa Asija).
Třetí stav je stavem napravených duší po „vzkříšení mrtvých,“ po nápravě „těl.“ Je to situace,
kdy se egoismus, vrozený tělu, mění v altruismus a tělo se stává hodným přijmout veškerou
rozkoš, kterou pro něj Stvořitel připravil. Zároveň díky ekvivalenci jejich vlastností splývá
tělo se Stvořitelem. Činíce tak, těší Stvořitele, protože sjednocení se Stvořitelem je skutečným
potěšením.
Když se na tyto tři stavy podíváme blíže, objevíme, že každý z nich vyžaduje objevení
druhého. Zároveň by vyloučení jednoho mělo za následek anulování ostatních.
Například pokud by se konečný, třetí stav neobjevil, první by se také nemohl objevit. To
protože vešel v bytí pouze protože existuje třetí stav, který je přítomen už v prvním stavu.
Veškerá dokonalost prvního stavu je určována promítnutím budoucího stavu na současném.
Bez existence budoucího stavu by byl současný stav také anulován. To protože v duchovnu
není čas, pouze měnící se situace.
Před počátkem Stvoření byl v Myšlence Stvoření cíl navržen jako definitivní a existující, a to
je kde Stvoření začalo. Tak jsou první a druhý stav podporovány posledním a třetím stavem.
-37-
Všeobecně vzato, oproti našim činům v tomto světě, začíná každý čin v duchovnu určením
potenciálního konečného stavu, následovaného činem jeho skutečného dosažení.
Tak znezbytňuje budoucnost existenci současnosti. A kdyby se něco ztratilo z druhého stavu
(práci na sebenápravě), jak by se objevil třetí, napravený stav (znezbytňující ten první)?
Stejným způsobem vyžaduje základní stav, kde již díky budoucímu třetímu stavu dokonalost
existuje, existenci a dokončení jak druhého, tak třetího stavu.
Avšak pokud již třetí stav existuje (ačkoliv ne v našich pocitech) a podle Stvořitelova plánu
jsme jej povinni dosáhnout, kde je pak naše svoboda vůle?
Z předem uvedeného vychází, že, ačkoliv jsme povinni dosáhnout stanoveného cíle, jsou zde
dvě cesty, jak to udělat, neboli jako přejít z prvního do třetího stavu:
• První cesta je dobrovolná; zahrnuje vědomé dodržování pravidel předepsaných
kabalou;
• Druhá je cesta utrpení, protože utrpení může tělo od egoismu očistit, donutit jej
dosáhnout altruismu, a tak splynout se Stvořitelem.
Jediným rozdílem mezi dvěma cestami je, že ta první je kratší. Nakonec ta druhá neboli cesta
utrpení nás zase naopak přivádí k té první. V jakékoliv události, od počátku stvoření k jeho
konci, je vše propojeno a vzájemně znezbytňuje všechny naše stavy. Protože jsme zkažení a
ubozí, musíme se stát tak dokonalými jako náš Stvořitel. Vskutku, tak Dokonalý, jako je on,
nemůže vytvořit nedokonalost.
Nyní chápeme, že tělo, které vlastníme, není naše skutečné tělo. Naše pravé tělo ve skutečnosti
existuje v prvním a třetím stavu. V našem současném (druhém) stavu, je nám záměrně dáno
nízké, zkažené, poškozené a zcela egoistické tělo, které je od Stvořitele odděleno rozdílem
v touhách. Dostali jsme toto tělo specificky s účelem jej napravit, a, když dosáhneme třetího
stavu, přijmeme místo něj nesmrtelné tělo. Pouze v našem současném stavu můžeme dokončit
práci.
Nicméně jeden může říct, že v druhém stavu také existujeme v absolutní dokonalosti. To
protože naše tělo (naše vůle se těšit, egoismus), které umírá s každým přešlým dnem, pro nás
nevytváří překážky k dosažení požadovaného stavu. Je tu jen jedna: čas, potřebný k jeho
konečnému zničení a přijetí místo něj věčného, dokonalého těla, myšleno (přijetí) altruistické
touhy.
A přesto jak mohlo tak nedokonalé univerzum, myšleno my a naše společnost se svými
nízkými sklony, povstat z tak dokonalého Stvořitele? Odpovědí je: naše pomíjivé tělo, celé
univerzum, a lidstvo ve své současné formě nebylo zahrnuto ve Stvořitelově úmyslu. Považuje
nás za již existující v našem konečném stavu. Vše, co je přechodné (jako je tělo se svým
egoismem), pouze napomáhá našemu duchovnímu vzestupu tím, že na sobě pracujeme.
Všechny ostatní bytosti, obývající tento svět, duchovně vzestupují a sestupují spolu s námi, a
spolu s námi dosahují dokonalosti. Jelikož třetí stav ovlivňuje první, jsme předurčeni
dosáhnout stanovený cíl dvěma prostředky: dobrovolným duchovním vývojem a
podstupováním utrpení, které působí pouze na naše těla.
Následuje, že byl egoismus vytvořen jen aby byl vyhlazen ze světa a přeměněn v altruismus.
Utrpení nám ukazuje, jak nedůležité tělo je, abychom odhalili jeho pomíjivost a bezcennost.
-38-
Když se každý ve světě rozhodne vykořenit egoismus a přemýšlet o všech ostatních a ne o
sobě, všechny starosti se ztratí a každý bude jistě žít klidný, zdravý a šťastný život, protože si
bude každý jist, že jejich blahobyt bude zajištěn.
Ale dokud jsme chyceni v egoismu, není z utrpení, které neustále postihuje lidstvo, záchrany.
Naopak, Stvořitel tato utrpení sesílá s úmyslem přivést nás k tomu, abychom zvolili cestu,
nabízenou kabalou, cestu lásky a péče jeden o druhého.
Proto kabala pokládá instrukce, které se týkají mezilidských vztahů, za důležitější než naše
povinnosti ohledně Stvořiteli. To protože společenské povinnosti vedou k rychlejšímu
vyhlazení egoismu.
Ačkoliv jsme ještě nedosáhli třetího stavu, žádným způsobem nás to nesnižuje, protože to je
pouze záležitost času. Můžeme již cítit budoucnost teď, v našem současném stavu, jenomže
naše schopnost vnímat budoucnost záleží na naší důvěře v ní. Výsledkem toho může zcela
přesvědčený člověk rozvinout jasné vnímání třetího stavu. Když se tak stane, je to jakoby naše
těla neexistovala.
Avšak naše duše existuje věčně, protože se tento atribut shoduje se Stvořitelem (v kontrastu
s myslí, která je produktem hmoty). Duše získává Stvořitelův atribut procesem vývoje, ačkoliv
se její původní přirozenost skládá z vůle přijímat potěšení.
Touha vytváří potřeby a potřeby stimulují příslušné myšlenky a znalosti, aby těmto potřebám
vyhověly. Jelikož mají lidé odlišné touhy, je pouze přirozené, že se jejich potřeby, myšlenky a
vývoj budou lišit.
Ti, kteří mají jen základní potřeby, směřují své myšlenky a vzdělání k uspokojení těchto přání.
Ačkoliv používají své vědomosti a intelekt, ty slouží nízké (živoucí) mysli. Lidé, jejichž na
egu založená touha po rozkoši je omezena na lidské potřeby jako je moc nad ostatními,
používají svou sílu, intelekt a vzdělání, aby ji uspokojili.
Touha těšit se jiných lidí je, aby přijímali potěšení, zaměřena na používání znalostí. Tito lidé
musejí k naplnění takových potřeb používat svou mysl. Tyto tři typy přání se nikdy
nevyskytují ve svých čistých formách, protože jsou ve všech z nás smíchány v různých
vlastnostech. Je to tato kombinace přání, která dělá lidi odlišnými.
Zatímco prochází čistými (Světlými) světy ABJA, získává lidská duše schopnost přijímat
potěšení pro dobro jak druhých, tak pro Stvořitele. Když duše vstoupí do těla, je zrozena touha
po altruismu, usilování o Stvořitele. Síla tohoto úsilí bude záležet na velikosti touhy.
Vše, čeho duše dosáhne ve druhém stavu, zůstává v jejím vlastnictví navěky, nehledě na
stupeň úpadku či stáří těla. Obráceně, vně ní, duše okamžitě přijímá odpovídající duchovní
úroveň a vrací se ke svému Kořeni. Věčnost duše přirozeně žádný způsobem nezávisí na
vědění, které bylo získáno během života, a které se ztrácí se zánikem těla. Její věčnost leží
pouze v získávání Stvořitelových rysů.
Je známo, že během 6,000 let, které nám byly dány k nápravě s pomocí kabaly, nemáme
nepravit svá těla s jejich pokřivenou touhou si užívat, ale pouze naše duše, pozvedávajíce je
podél úrovní čistoty a duchovního vývoje. Avšak konečná náprava egoismu je možná pouze ve
stavu, zvaném „vzkříšení mrtvých.“
Jak bylo předtím zmíněno, první stav vyžaduje, aby se plně projevila existence třetího stavu.
Proto vyžaduje první stav „vzkříšení mrtvých těl,“ tedy vzkříšení egoismu se všemi svými
-39-
chybami. Pak začíná práce proměnění egoismu ve své zkažené formě do altruismu na stejném
stupni znovu. Touto cestou získáváme dvojnásob:
• Od těla dostáváme ohromnou touhu se těšit;
• Netěšíme se pro sebe, ale kvůli naplnění Stvořitelovy touhy. Je to jako bychom
nepřijímali potěšení, ale dovolovali Mu nám jej věnovat. Jak jsme Stvořiteli
v činu podobní, splýváme s Ním. Dává nám potěšení a my Mu to dovolujeme
dělat; tak vyplývá „vzkříšení mrtvých“ z prvního stavu.
Jak nyní chápeme, „vzkříšení mrtvých“ by se mělo objevit na konci druhého stavu, po
vyhlazení egoismu, získání altruismu, a dosažení nejvyšší duchovní úrovně duše. V tomto
stavu dosahuje duše dokonalosti a umožňuje tělu prožít vzkříšení a úplnou nápravu.
Mimochodem tento princip („vzkříšení mrtvých“) je efektivní v každé věci. Když chceme
napravit zlozvyk, vlastnost, sklon, musíme se jej úplně zbavit. Pouze pak jej můžeme začít
částečně používat správným směrem. Avšak dokud se ho úplně nezbavíme, nemůže být tento
návyk používán správným, inteligentním a nezávislým způsobem. Tak můžeme nyní
porozumět naší roli v dlouhém řetězci reality, kde je každý z nás malinkou linkou.
Naše životy jsou rozděleny do čtyř etap:
1. Dosažení maximální úrovně egoismu. Toto přijímáme z temného systému ABJA s cílem to
následně napravit. Potěšení, která přijímáme v temném systému ABJA, neuspokojí vůli se těšit,
ale pouze ji zvětší.
Například když si člověk chce užívat a přijímá potěšení, touha se zdvojnásobuje. Když je
uspokojena dvojnásobná touha, zčtyřnásobí se. Pokud se nevzdáme nepotřebných přání
(použitím kabalistické metody) a neočistíme je, a pak je nezměníme v altruismus, bude naše
touha růst po celý život. Nakonec si na své smrtelné posteli uvědomíme, že jsme nedokázali
dosáhnout ani půlky toho, co jsme chtěli.
Jinými slovy ačkoliv je rolí temných sil poskytovat nám materiál, na kterém bychom
pracovali, obvykle z toho vyjde, že my sami jsme materiálem pro temné síly.
2. V druhé etapě čistý bod v našem srdci (který existoval od doby, kdy jsme byli duchovně
zrozeni) přijímá sílu a příležitost pozvednout se dodržováním duchovních zákonů s pomocí
Světlých světů ABJA.
Hlavním úkolem této etapy je získat a zvětšit touhu po maximální duchovní rozkoši. Když se
narodíme, přejeme si jen materiální věci: vládnout celému světu a zmocnit se bohatství, slávy,
moci, navzdory jejich pomíjivosti a vrtkavosti.
Avšak když rozvineme duchovní touhu, chceme kontrolovat také duchovní, věčný svět. Je to
jak pravá touha, tak ultimátní egoismus. Prací na sobě, na této ohromné vůli přijímat potěšení
pro vlastní uspokojení, můžeme dosáhnout duchovních výšin úměrně k našemu napravenému
egoismu.
Egoismus vytváří obrovské problémy a odrazuje nás od duchovna. Pokud se sebou neustále
nelítostně nezápasíme, začneme si přát všechno na světě. Pokud v tomto zápase uspějeme,
-40-
cítíme neobvykle silnou přitažlivost ke Stvořiteli, která nám pomáhá s ním splynout.
Tento zápas není proti touhám, se kterými jsme v tomto světě obeznámeni, a jimiž se člověk
omezuje a cvičí v používání svých přání. Místo toho pěstujeme podmanivé toužení po
dosažení duchovna a věčnosti poté, co jsme hloubali nad velikostí duchovna, věčnosti a vlády
mimo univerzum a čas. Tato touha splynout se Stvořitelem je poslední úrovní druhé etapy.
Třetí etapa vývoje zahrnuje studium kabaly a dodržování zákonů Vrchního Světa. V tom je
nám napomáháno anti-egoistickou zástěnou, jejímž záměrem je přinášet Stvořiteli radost, a
která pro nás za žádnou cenu nepřijme pro vlastní prospěch. Tato práce napravuje a přeměňuje
egoismus v touhu dělat dobré skutky, jako je dělá Stvořitel.
V poměru k anulované části egoismu dostáváme duši určité úrovně, určité množství Světla a
rozkoše, skládající se z pěti částí: Nefeš, Ruach, Nešama, Haja, Jechida (NRNHJ). Dokud si
ponecháme naši egoistickou vůli těšit se, egoismus, zůstaneme Stvořiteli vzdáleni a do našich
těl nemůže vstoupit dokonce ani nejmenší částečka duše.
Avšak poté, co úplně zničíme ego a dosáhneme vůle těšit se pouze kvůli Stvořiteli (tím, že se
mu staneme podobní), naše celá duše (část společné duše) nás okamžitě přijme.
Čtvrtá etapa následuje po „vzkříšení mrtvých,“ kdy poté, co byl egoismus zcela anulován,
nastane jeho úplná obnova. Znovu začne práce jeho transformace v altruismus, ačkoliv tento
úkol dokáže dokončit jen pár lidí v našem světě.
Kabala říká, že byly všechny světy stvořeny kvůli člověku (člověku ve smyslu „souhrnného
lidstva“). Avšak není to divné, že Se Stvořitel obtěžoval vytvořit všechno tohle pro tak malý
objekt jako je člověk, který je ztracen dokonce i v našem světě, natož pak v jiných světech?
Proč lidstvo potřebuje celou tuto Tvorbu?
Stvořitelův požitek, který leží v těšení Jeho bytostí, záleží na tom, jak moc mohou vnímat a
rozlišovat. Je také ovlivněn tím, jak moc Jej můžeme rozlišit jako dárce vší dobroty. Pouze
v tomto případě může od nás přijímat potěšení On. Je to velmi podobné rodiči, který si hraje
se svým milovaným dítětem a těší se z přístupu dítěte k němu. Rodič je potěšen, že jej dítě
uznává jako milujícího a silného rodiče, který čeká jen na jeho požadavky a je připraven jim
vyhovět.
Nyní si zkuste představit, jak nesmírnou rozkoš čerpá Stvořitel z těch dokonalých, kteří
vystoupili tak vysoko, kteří uznávají a prožívají vše, co pro ně připravil. Založili spolu se
Stvořitelem vztah, připomínající vztah rodiče a milujícího a milovaného dítěte. Z toho si
uvědomíte, že Mu stálo za to stvořit všechny světy, a vyvolení porozumí ještě víc, co ti, kteří
ke Stvořiteli přistupují, odhalují.
Aby Své stvořené bytosti připravil na zjevení světů, dal nám Stvořitel čtyři úrovně vývoje,
které odpovídají čtyřem úrovním vůle přijímat potěšení: neživá, vegetativní, živoucí a lidská.
Hlavní úroveň je čtvrtá, ale je dosažitelná pouze postupným vývojem, poté, co jsme úplně
ovládli každou úroveň.
První úroveň (neživá) je počátkem manifestace, početí touhy v našem tělesném světě. Její
síla zahrnuje všechny typy neživé přírody, ale žádné z elementů, které utvářejí tuto přírodu
(například kameny), se nemohou nezávisle hýbat.
-41-
Vůle těšit se přináší potřeby, a ty vytvářejí pohyb vstříc dosažení žádaného předmětu. V tomto
případě (první úroveň) je vůle přijímat velmi malá. Proto ovlivňuje pouze souhrn všech
elementů a neprojevuje se odděleně v každém z neživých elementů přírody.
Na další úrovni (vegetativní) je vůle těšit se větší, a již se projevuje v každém jednotlivém
elementu. Proto již každý element vegetativní úrovně vlastní schopnost individuálního pohybu
(například rostliny otevírají své okvětní plátky a obrací se ke slunci) . Tato úroveň zahrnuje
takové procesy jako vstřebávání a vylučování, avšak bytosti na této úrovni stále postrádají
vnímání individuální svobody vůle.
Na třetí úrovni (živoucí), roste vůle přijímat potěšení ještě víc. Touha produkuje individuální
vjemy v každém z jednotlivých elementů a vytváří pro každého unikátní život, takový, který
se liší od života ostatních. Avšak na této úrovni není pocit empatie. Tyto bytosti vzhledem k
ostatním stále postrádají nezbytný soucit či radost.
Na poslední, čtvrté úrovni (lidské), vytváří vůle přijímat vnímání jiných. Rozdíl mezi třetí a
čtvrtou úrovní je například podobný rozdílu mezi všemi zvířaty dohromady a jedinou lidskou
bytostí. To protože zvířata nedokáží vnímat ostatní a mohou vytvářet potřeby jen uvnitř
omezení svých vlastních přání.
Člověk, který může vnímat druhého získává zároveň potřeby druhého, a tak druhým začíná
závidět a chce víc a víc, dokud si nakonec nebude přát celý svět.
Stvořitelovým cílem je těšit stvořené bytosti, aby odhalily Jeho velikost a přijaly všechnu
rozkoš, kterou pro ně připravil. Zcela jasně mohou tuto roli naplnit jen lidské bytosti. Pouze
lidé mají nezbytné vnímání ostatních a pouze lidé mohou proměnit vůli těšit se ve vůli těšit
ostatní tím, že budou v procesu práce na sobě následovat návrhy kabaly.
Přítomnost těchto schopností přináší člověku vnímání duchovních světů a Stvořitele.
Dosažením určité úrovně NRNHJ (Světel) v určitém duchovním světě, přijímá člověk potěšení
v souladu s úmyslem Stvoření.
Můžeme vypadat malí a bezvýznamní, ale je to stále člověk, kdo představuje střed a cíl
Stvoření. Jsme jako červ, který žije uvnitř ředkve, věříc, že celý svět je tak hořký a malý jako
ředkev, v níž byl narozen. Avšak když prorazí skrze obal ředkve a podívá se ven, zvolá
v úžasu: „Myslel jsem si, že celý svět je jako má ředkev! Nyní vidím, jak rozlehlý a krásný
svět opravdu je!“
Stejným způsobem nemůžeme my, kteří jsme se narodili uvnitř skořápky egoismu a chceme
těšit jen sebe samotné, prorazit skrze tuto skořápku bez pomoci kabaly, nástroje naší nápravy.
Nemůžeme obrátit vůli přijímat ve vůli těšit ostatní a Stvořitele. Proto si myslíme, že celý svět
je jen to, co vidíme a cítíme, aniž bychom vnímali, kolik dobra pro nás Stvořitel připravil.
Vše, co bylo vytvořeno, je rozděleno do pěti světů: Adam Kadmon, Acilut, Beria, Jecira a
Asija. Nicméně každý z nich se skládá z nekonečného počtu elementů. Pět světů odpovídá pěti
Sefirot: Adam Kadmon odpovídá Sefirat Keter, Acilut odpovídá Sefirat Chochma, Beria Sefiře
Bina, Jecira Sefiře Tifferet, a Asija odpovídá Sefirat Malchut.
Světlo (potěšení), které naplňuje světy, je adekvátně rozděleno do pěti typů: Jechida, Haja,
Nešama, Ruach, a Nefeš (v opačném pořadí formují zkratky slovo NRNHJ).
Svět Adam Kadmon je tedy naplněn potěšením (Světlem) zvaným Jechida; svět Acilut je
naplněn potěšením zvaným Haja; svět Beria je naplněn potěšením zvaným Nešama; svět
-42-
Jecira je naplněn potěšením zvaným Ruach; a svět Asija je naplněn potěšením zvaným Nefeš
(viz. Tabulka 1).
Světy přicházejí od Stvořitele. Tedy jak touha přijímat rozkoš, tak rozkoš, která je naplňuje,
přichází od Stvořitele. Avšak obratem je každý svět rozdělen do Sefirot: Keter, Chochma,
Bina, Tifferet, a Malchut, které jsou naplněny jejich odpovídajícími Světly NRNHJ.
Svět
Základní Světlo
v každém světě
Sefirot v každém světě (hlavní Sefira tučně)
a
Světla, která je naplňují
Keter (Jechida)
Chochma (Haja)
Bina (Nešama)
Tifferet (Ruach)
Malchut (Nefeš)
Keter (Jechida)
Chochma (Haja)
Bina (Nešama)
Tifferet (Ruach)
Malchut (Nefeš)
Adam
Kadmon
Jechida
Acilut
Haja
Beria
Nešama
Keter (Jechida)
Chochma (Haja)
Bina (Nešama)
Tifferet (Ruach)
Malchut (Nefeš)
Jecira
Ruach
Keter (Jechida)
Chochma (Haja)
Bina (Nešama)
Tifferet (Ruach)
Malchut (Nefeš)
Asija
Nefeš
Keter (Jechida)
Chochma (Haja)
Bina (Nešama)
Tifferet (Ruach)
Malchut (Nefeš)
Tabulka 1
Navíc jsou v každém světě čtyři úrovně: Neživá, Vegetativní, Živoucí, a Lidská. Paláce
(Hejchalot) odpovídají Neživé úrovni; roucha (Levušim) odpovídají Vegetativní úrovni; andělé
(Mala'achim) odpovídají Živoucí úrovni, a lidské duše (Nešama) odpovídají Lidské úrovni.
Tyto úrovně jsou umístěny jedna uvnitř druhé jako koncentrické kruhy (nebo vrstvy cibule).
-43-
• Nejvnitřnější Sefirat Keter ovlivňuje ten určitý svět jako Stvořitel,
• odívají ji Nešamot (duše lidí, které existují v tom určitém světě).
• Mala'achim, Levušim, a Hejchalot pak odívají jeden druhého.
Neživá, vegetativní a živoucí úroveň byly vytvořeny kvůli čtvrté úrovni touhy: lidské duši.
Proto je to jakoby odívaly lidskou duši (sloužili jí) zvenčí. Od narození vlastníme část
společné (původní) duše. Tato část je bodem v našich srdcích, uvnitř našich přání či egoismu.
Celek Stvoření je postaven tak, že se obecné zákony, ovládající každou úroveň, projevují
v každé části Stvoření, i v těch nejmenších částicích.
Například vše, co existuje, je rozděleno do pěti světů či Sefir: Keter, Chochma, Bina, Tifferet,
a Malchut. Každý jednotlivý svět se skládá z pěti Sefirot, uvnitř nichž je i ten
nejbezvýznamnější předmět také rozdělen do pěti Sefir.
Jak jsme již zmínili, v našem světě jsou čtyři úrovně: neživá, vegetativní, živoucí a lidská. Ty
odpovídají Sefirám Malchut, Tifferet, Bina, Chochma, a jejich kořeni, Keter.
Navíc je podle velikosti jejich touhy každá část neživé, vegetativní, živoucí a lidské úrovně
rozdělena do čtyř pod-úrovní (neživá, vegetativní, živoucí a lidská). Tak se lidská touha také
skládá ze čtyř úrovní: neživé, vegetativní, živoucí a lidské, s bodem duše ve středu každé
úrovně.
Avšak dokonce i když člověk začne dodržovat duchovní zákony, aniž by měl ke Stvořiteli jako
vládci existence speciální přístup (bez náležitého respektu a úcty, protože Jej nemůže cítit),
pokud chce přijímat potěšení jen pro sebe, a přesto usiluje o to, aby získal zálibu v altruismu,
to stačí, aby začal být bod v srdci cítěn a začal se rozvíjet.
To je to, co dělá kabalu a její metodu dodržování duchovních zákonů tak úžasnou. Proto
budou studia a dodržování principů, navzdory egoistickému úmyslu po duchovním růstu,
očišťovat a postupně pozvedávat studenta, třebaže pouze do první, neživé úrovně.
Do míry, do které pozvedáváme duchovní nad fyzické a usilujeme o altruismus, měníme své
touhy, stavíce tak celou strukturu této první úrovně. Duše se pak pozvedá a odívá do Sefirat
Malchut světa Asija, a celé tělo člověka vnímá odpovídající Světlo (potěšení) té úrovně. Toto
Světlo pomáhá postupovat dál vstříc vyšším úrovním.
Stejně jako v našich srdcích v momentu duchovního zrodu existuje bod Světla duše úrovně
Nefeš, tak uvnitř celé vynořující se úrovně Nefeš de* Asija existuje bod vyšší úrovně Ruach de
Asija.
Stejné se děje na každé úrovni: poté, co úplně ovládl úroveň, prochází člověk do bodu další,
vyšší úrovně. Toto je jediné spojení mezi nižšími a vyššími úrovněmi, až do té nejvyšší. Je to
skrze tento bod, že člověk může postupovat ke Stvořiteli.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Poznámka překladatele – de je hebrejská předložka (něco jako anglické of), volím radši tento způsob, Nefeš
Asiji zní krkolomně.
-44-
Na toto Světlo Nefeš světa Asija se odkazuje jako na „Světlo neživé úrovně světa Asija,“
protože odpovídá napravené neživé části touhy v tělu. Akce takového člověka v duchovním
světě připomínají akce neživé přírody v tělesném světě. V obou případech chybí individuální
pohyb a jeden pouze náleží ke všeobsahujícímu pohybu společné masy všech neživých
objektů a přání.
Ve shodě s 613 duchovními zákony zahrnuje objekt zvaný Nefeš světa Asija jednotlivé
elementy, připomínající 613 orgánů lidského těla. Každý z nich má unikátní vnímání
(potěšení) Stvořitelova Světla. Avšak rozdíl mezi částmi zůstává nerozeznatelný a kabalista
vnímá pouze celkový dopad Světla, které se šíří rovnoměrně do všech částí. Ačkoliv mezi
Sefirot z nejvyššího (Keter de AK) k nejnižšímu (Malchut de Asija) není rozdíl, existuje rozdíl
s ohledem na člověka, který Světlo přijímá.
Sefirot jsou rozděleny na nádoby a na Světlo, které je naplňuje. Světlo vyzařuje ze Stvořitele
samotného. Nádoby se také nazývají Sefirot Keter, Chochma, Bina, Tifferet, a Malchut.
V posledních třech světech, Beria, Jecira a Asija, představují nádoby filtry, které porce Světla
blokují a přesně je přijímajícímu odměřují.
Touto cestou dostane každý porci, která přesně odpovídá duchovní úrovni té duše. Ačkoliv je
Světlo uvnitř nich stejnorodé, z perspektivy přijímajícího mluvíme o Světlech jako o NRNHJ,
protože je Světlo rozděleno podle vlastností filtrů (nádob).
Malchut je nejhustší filtr. Světlo, od něj přijaté, je malé a je zamýšleno pouze k nápravě
Neživé části těla; proto se nazývá “Světlo Nefeš.”
Tifferet je průsvitnějším filtrem než Malchut; proto je porce Světla, kterou nám od Stvořitele
předává zamýšlena k zduchovnění Vegetativní části těla. Je intenzivnější než Světlo Nefeš a
nazývá se Ruach.
Bina je průsvitnější než Tifferet. Předává Stvořitelovo Světlo, které je zamýšleno k nápravě
Živoucí části těla a nazývá se Nešama.
Chochma je nejprůsvitnější filtr. Předává Světlo, aby pozvedla touhy Lidské úrovně. Nazývá
se “Světlo de Haja” a jeho moc je neomezená.
Jak již bylo podotknuto, pokud jsme již (s pomocí kabaly) dosáhli úrovně Nefeš, existuje v nás
už bod další úrovně – Ruach. Pokud budeme pokračovat v používání kabalistické metody,
abychom naplňovali duchovní zákony, získáme Vegetativní úroveň vůle těšit se, která se
pozvedá a odívá Sefiru Tifferet de Asija. To skýtá mocnější Světlo – Ruach – odpovídající
Vegetativní úrovni těla.
Stejně jako jsou ve srovnání s neživým rostliny našeho světa schopné osobního pohybu,
prožívá člověk na počátku duchovního vývoje probuzení duchovních pohybů a duchovních sil.
Také, jak jeden úplně dosahuje úrovně Ruach, už uvnitř toho člověka existuje bod další úrovně
Nešama.
Studiem tajemství kabaly oduševňuje člověk živoucí úroveň své touhy. Když vybuduje celou
nádobu, pozvedá se a odívá Sefirat Bina de Asija a přijímá od ní Světlo Nešama. V tomto
případě je jedinec kvůli očištěné živoucí části těla nazýván „čisté zvíře“ (očištěné zvíře).
-45-
Stejně jako zvíře takový člověk získává individuální vnímání každého ze 613 přání, protože
stejně jako zvíře v našem světě, dělá takový člověk každý pohyb individuálně. Světlo, které
takový člověk přijímá se odlišuje natolik, nakolik se v našem světě zvířata odlišují od rostlin.
Poté co úplně ovládne 613 tužeb (částí nádoby) a přijme pro každou z jejích 613 částí zvláštní
Světlo, pokračuje člověk v práci na sobě. Stejné Světlo je použito na očištění lidské části
touhy, která pochází z bodu, který se objevil poté, co byla nádoba Nešamy úplně postavena.
Poté, co jsme dokončili tvorbu odpovídající touhy na lidské úrovni, můžeme získat schopnost
cítit pocity jiných lidí a znát jejich myšlenky. Přijaté Světlo (rozkoš) se liší od předchozí
úrovně, stejně jako se člověk v našem světě liší od zvířete.
A přesto je těchto pět úrovní pouze potěšení NRNHJ světa Asija, tedy Nefeš. Není zde ani
Ruach, protože Ruach je Světlo ve světě Jecira, Nešama ve světě Beria, Haja ve světě Acilut a
Jechida ve světě Adam Kadmon. Nicméně vše, co existuje v obecném je také přítomno ve
všech částech celkového, myšleno ve specifických částech. Jinými slovy jsou tyto typy Světla
ve světě Asija, třebaže na nejmenší, neživé úrovni Nefeš.
Ve světě Jecira existuje těchto pět typů Světla na celkové úrovni Ruach. Ve světě Beria je
NRNHJ na úrovni Nešama; ve světě Acilut je NRNHJ na úrovni Haja a ve světě Adam
Kadmon je NRNHJ na úrovni Jechida. Rozdíl mezi světy je jako rozdíl mezi úrovněmi
NRNHJ ve světě Asija.
Tak vše závisí na duchovní úrovni těch, kteří si přejí dosáhnout Vrchního Světa, a tudíž
srovnat své duchovní kvality s vlastnostmi světů. Následkem toho se stávají nedílnou částí
světů, což vysvětluje, proč byly všechny světy stvořeny, a proč je potřebujeme.
Vskutku bychom nebyli schopni dosáhnout Stvořitele, aniž bychom důsledně nevystupovali
úrovně NRNHJ každého světa. Dosažením určité úrovně cítíme Světlo (potěšení) a to nám
pomáhá vytrvat ve vykořeňování egoistické vůle se těšit dokud nedosáhneme účelu Stvoření –
rovnocennosti a přilnutí ke Stvořiteli.
Je důležité pochopit, že NRNHJ představuje rozdělení celé Tvorby do pěti částí. To, co funguje
v celkovém systému, funguje také v jeho nejmenší části. Tak se dokonce i nejnižší úroveň
světa Asija skládá ze svých pěti základních elementů, svého samostatného NRNHJ. To protože
se každá i ta nejmenší touha skládá z pěti částí: Keter (představitel Stvořitele), Chochma,
Bina, Tifferet, a Malchut (čtyři úrovně samotného Stvoření). Dodatečně se také potěšení, ji
řídící, skládá z pěti typů Světla NRNHJ.
Z toho plyne, že dokonce ani Světlo duchovně neživé úrovně světa Asija nemůže být docíleno
bez těchto čtyř druhů dosažení. Nikdo nemůže být propuštěn ze studia kabaly a dodržování
duchovních zákonů prostřednictvím myšlení pro dobro lidí a Stvořitele. Nikdo také nemůže
dosáhnout úroveň Ruach nebo úroveň Nešama, aniž by studoval tajemství kabaly.
Naše generace je ještě ponořena v temnotě. Nicméně důvodem toho je jasně celkový pokles
víry, a obzvlášť pokles víry v moudrost mudrců. Nejočividnějším příkladem tohoto poklesu
jsou dnešní knihy o kabale, které se hemží materializovanými popisy.
Proto vyvstala potřeba po úplném komentáři ke Knize Zohar, práci, která by nás zachránila od
dezinterpretace kabaly. Tento komentář se nazývá Sulam (Žebřík), protože studentům pomáhá
postupně zdolávat jeho příčky a dosahovat duchovních výšin. Vše záleží na touze člověka
dosáhnout hlubin tvorby světů a jeho místa v nich.
-46-
Účel kabaly může být ilustrován následujícím podobenstvím:
Poddaný v dalekém Království porušil zákon a byl Královým příkazem vypovězen ze země.
Opustil své přátele, rodinu, a vše, co mu bylo drahé. Nejprve byl ve svém novém místě velmi
smutný, ale postupně, jako je to se všemi věcmi v životě, si na nový domov zvykl a úplně
zapomněl, kde se narodil, a kde kdysi žil. Nepamatoval si ani, že byl vyhoštěn, ani že někdy
žil jinde. Postavil si dům a udělal si nové přátele, nový život. Jednoho dne našel knihu o svém
domovském Království. Vzpomněl si, kde bylo, a jak podivuhodný život tam vedl. Poté, co
nad knihou rozjímal, porozuměl, proč byl vyhnán, a jak by se tam mohl vrátit.
Toto Království je duchovní svět, kde je vše znamenité pro ty, kteří dodržují zákony Velkého
Krále. Země vyhnanství je náš svět. Kniha, skrze kterou si každý může vzpomenout na
zapomenuté, najít domovinu své duše, uvědomit si proč byl vyhnán, a nakonec se vrátit do
původního místa, je Zohar!
Avšak pokud je Zohar tak důležitý, že nám může pomoct dosáhnout Vrchních Světů a vidět a
cítit svět duší a Stvořitele Samotného, proč nám byl skryt po tolik let – od časů kdy byl napsán
do objevení Ariho kabalistické metody?
Odpověď na tuto otázku se nachází v kabale: po 6,000 let své existence byl svět uspořádán
jako deset Sefirot, kde Keter určuje Stvořitelův vliv a ostatní Sefirot jsou rozděleny do třech
skupin (podívejte se níž a na Kresbu 3):
• Hlava: Chochma, Bina, Daat;
• Střed: Chesed, Gevura, Tifferet;
• Konec: Necach, Hod, Jesod.
6,000 let je také rozděleno do tří částí:
• 2,000 let – temnota;
• 2,000 let – přípravná etapa; a
• 2,000 let – dny Mesiáše (Vykupitele).
Kresba 3
Prvních 2,000 let se vztahuje k hlavě, myšleno že tato etapa dostává malé Světlo (Nefeš),
-47-
protože Sefirot jsou se Stvořitelovým světlem, které je naplňuje, v převráceném vztahu. První
skupina (nejvyšší Sefirot) se objevuje první: Chochma, Bina, Daat, třebaže jsou naplněny
malým Světlem. Tato první etapa 2,000 let se nazývá „etapa temnoty.“
Během druhých 2,000 let, kdy se vyvíjí druhá skupina Sefirot (Chesed, Gevura a Tifferet),
sestupuje Světlo Nefeš, které naplňovalo první skupinu Sefirot, do druhé, a Světlo Ruach
naplňuje první skupinu. Těchto 2,000 let, které následují období temnoty, se nazývá „etapa
Tóry.“
Třetí skupina Sefirot, Necach, Hod a Jesod zabírá posledních 2,000 let. Světlo Nefeš sem
sestupuje z druhé skupiny, Světlo Ruach sestupuje z první skupiny do druhé, a Světlo Nešama
vstupuje do první skupiny.
Celá moudrost kabaly a Zohar obzvlášť, byly skryty až do objevení třetí skupiny. Zohar nám
odhalil Ari, a jeho komentáře nám ukázaly cestu k dosažení duchovního světa. Ari zemřel před
koncem toho období, myšleno než do třetí skupiny vstoupilo veškeré Světlo. Proto mohly v té
době studovat kabalu jen speciální duše, aniž by odhalily její esenci světu. Dnes, jak se
blížíme konci třetí etapy, jsme k Zoharu připraveni přijmout ucelený komentář Sulam (Žebřík)
a systematickou učebnici kabaly, zvanou Talmud Eser Sefirot (Studium Deseti Sefir).
Ačkoliv byly duše, které žily v prvních a druhých 2,000 letech, velmi ušlechtilé a odpovídaly
vrchním Sefirot (Chochma, Bina a Daat, Necach, Gevura a Hod), nemohly přijmout příslušné
světlo, protože ještě nedosáhlo našeho světa. Nyní, jak dosvědčují události v našem světě, do
světa sestupují nejnižší duše, a přece jsou tyto duše těmi, které dokončí strukturu. Vrchní
Světlo vstupuje do vrchních duší, které již z našeho světa vystoupily do Vrchních Světů,
jejichž Světlo k nám sahá jako Obklopující Světlo.
Ačkoliv duše prvních generací v kvalitě předstihovaly naše, protože čisté duše se ve světě
objevily první, je věda kabaly, její vnitřní, skrytá část (stejně jako ostatní vědy), odhalena
pouze v posledních generacích, protože závisí na intenzitě Světla.
Čím nižší duše, tím větší je Světlo, které je odhaleno a vstupuje do našeho světa. To protože
nižší Světlo může sestoupit z vrchních ke spodním Sefirot (či duším) a Vrchní Světlo vstupuje
do vyprázdněných míst ve Vrchních Sefirot (duších).
Naplnění nápravy odkazuje na Sefirot (duše) a duševní dodržování (záměr) odkazuje na
Světlo, vstupující do duší. Stejná převrácená závislost existuje mezi Sefirot (dušemi) a
Světlem: Stvoření začíná vrchními Sefirot, naplněnými nižšími Světly a končí spodními
Sefirot (dušemi), naplněnými Vrchním Světlem. Tak jsou to nižší duše, které odhalí Vrchní
Světlo, ale pouze pokud se budou zabývat správným studiem kabaly.
Studium Zoharu a kabaly samotné je počátečním bodem v nápravě celého světa a dosažení
naprostého míru a štěstí.
-48-
Z Uvedení do Studia Deseti Sefir
V Uvedení do Studia Deseti Sefir Baal HaSulam (rabín Jehuda Ašlag) vysvětluje, že jeho
přednostní touhou je rozbít železnou zeď, která nás od kabaly oddělovala a zabránit zmizení
této vědy z našeho světa jednou provždy. Proti studiu kabaly bylo však pozvednuto mnoho
námitek, všechny z nich pramenící z ignorance co se týče její esence a úlohy.
Baal HaSulam pokračuje ve vysvětlení, že pokud se sami sebe zeptáme - „Co je smyslem
našich životů, těchto početných, hořkých, tvrdých let, které jsou plné potíží? Kdo se z toho
může těšit? Co od nás Stvořitel požaduje?“ - kde jsou odpovědi na tyto otázky?
Nakonec uvádí, že kabala prohlašuje následující: „Ochutnej a viz, že Pán je dobrý“ (narážející
na vnímání Stvořitele, které je skrze studium kabaly získáno). Uvidíte, že je absolutně vlídný,
že to všechno vytvořil pro náš prospěch a dal nám kabalu, abychom toho dosáhli. Ucítíte to
vše, zatímco budete žít zde v tomto světě. Kabala nás povzbuzuje, abychom „Zvolili život,“
abychom zvolili dobrotu, ne smrt, myšleno hořkou existenci beze smyslu. Je řečeno, „Zvol,“
což znamená, že nám je dána volba.
V předchozích článcích bylo objasněno, že tato volba náleží jen volbě mezi dvěma cestami
k dosažení predestinovaného cíle: je tu cesta duchovního vývoje (cesta kabaly) nebo cesta
utrpení. Konečný cíl je vykořenit egoismus a získat přirozenost lásky a věnování.
Jak to může být provedeno? Je psáno, „Spi na zemi, buď spokojen jen s chlebem a vodou, a
budeš šťasten v tomto světě a v příštím světě.“ Touto cestou může jeden získat duchovní
přirozenost, splynout s Vrchními Světy, a pouze poté ucítit Stvořitelovu dobrotu.
Avšak touto cestou mohou dosáhnout cíle jen speciální jednotlivci (duše). Proto nám byla
udělena další cesta: studium kabaly. Její Světlo ovlivňuje duši a přetváří ji správným směrem.
Činíce tak se ubíráme cestou dosažení skrze srdce a mysl, ne skrze fyzická utrpení.
Nicméně Světlo kabaly ovlivňuje pouze ty, kteří jsou oddaní a věrní Stvořiteli, ti kteří věří
v Jeho dobré skutky. Nejdůležitějším požadavkem pro bytí na této cestě je víra ve Stvořitele,
měřená časem a úsilím, které tomu jeden zasvětí.
Tak se úkol zhušťuje na dosažení nejzazší důvěry ve Stvořitelovu sílu, ochranu a lásku k těm,
kdo k Němu postupují. Tato víra nemůže být získána z žádného jiného zdroje kromě studia
kabaly. Hlavní síla kabaly leží ve faktu, že přímo studuje Stvořitelovy činy. Proto je vrchní
Světlo, které z ní přichází, intenzivní a napravuje nás rychle.
Moudrost kabaly se skládá ze dvou částí: tajné části, která nikdy nebyla popsána a je
předávána ústně; a odhalené části, která byla vysvětlena ve mnoha knihách. Člověk by měl
studovat odhalenou část, protože dosažení cíle záleží výhradně na ní.
Vliv Vrchního Světla je pozitivní pouze pokud je cílem studenta kabaly vykořenit osobní
egoismus a splynout se Stvořitelem. Člověk se nemůže naladit na žádoucí cíl ihned; musí jej
neustále sledovat, zatímco studuje. To je obzvlášť pravdivé pro studium duchovních světů a
Stvořitelových působení. Touto cestou shledává student koncentraci na myšlenky a touhu
splynout s tím, co je studováno, snadnější.
Naše vzdálenost od duchovního světa je příčinou všech bolestí, potíží, utrpení a
bezvýslednosti. Naše vlastní neporozumění tomu, jak je svět řízen, a naše neschopnost vnímat
Stvořitele, vede k nepochopení Jeho řízení. Vskutku kdyby bylo řízení světa odhaleno, kdyby
-49-
odměna a trest okamžitě následovaly naše činy, každý by byl spravedlivý!
Tak je jedinou věcí, kterou postrádáme, hmatatelné vnímání řízení. Toto konkrétní dosažení se
odvíjí v pěti stádiích:
• Dvojité skrytí Stvořitelových činů;
• Prosté skrytí;
• Dosažení příčiny a následku, odměny a trestu;
• Absolutní dosažení, poté co se vyjasní, že bylo vše vytvořeno pro dobro
stvořených bytostí, jak dobré, tak zlé.
V jejich počátečním stavu je Stvořitel lidským bytostem skryt dvojnásob. V tomto stavu nevidí
člověk následky Stvořitelovy přítomnosti ve světě a věří v přírodu. Prosté skrytí je stav, kdy
člověka postihují neštěstí kvůli nedostatečné blízkosti ke Stvořiteli. Lidské bytosti v tomto
stavu věří, že jsou výsledkem osobních činů, stejně jako Stvořitelova dozoru. V tomto skrytí
jeden věří v přítomnost Vyššího Řízení.
Tato dvě skrytí představují hlavní práci v přibližování se Stvořiteli, protože se kvůli
Stvořitelově skrytí umožňuje svoboda vůle. Jak jeden ve víře postupuje vstříc Stvořiteli,
zatímco usiluje o to vidět Ho v každém činu, Stvořitel Se postupně odhaluje. V tom stavu
člověk jasně vidí všechny příčiny a následky řízení světa, a vykořeňuje egoismus poté, co pro
to pozná potřebu a pozná nesmírné výhody tohoto vymýcení. Přirozeně se v tomto bodě
nemůže obrátit zpátky, protože cítí a předvídá potrestání.
Zatímco pokračuje v očišťování, dosahuje člověk úrovně absolutní lásky ke Stvořiteli, a tak
získává Jeho absolutní dosažení. To je konečným cílem každého jednotlivce. Všechny světy a
síly, které je řídí a obývají, byly stvořeny pro tuto úlohu.
Je psáno, „Dosáhni svého světa a spatři jej, zatímco jsi ještě živ.“ To je odměna za dlouhou a
obtížnou cestu v temnotě, ve stavu, kdy je Stvořitel zahalen, a kdy používáme svou sílu vůle
ve vzdoru přírodě i společnosti, překonávajíce při hledání Stvořitele bariéru mezi naším a
duchovním světem. Čím více překážek a větší vzdálenost musíme překonat, tím větší je
dosažený pocit vzájemné lásky.
Tento cíl bychom měli ve studiu kabaly neustále sledovat, protože pouze pak můžeme uspět.
Jinak se toto studium obrátí proti nám a pouze zvětší náš egoismus. Proto je pro ty z nás, kteří
jsou vzdáleni Stvořiteli, tak důležité studovat kabalu, která popisuje Stvořitelovy činy,
myšlenky a cíle. Pomáhá nám Ho znát lépe a skrze toto poznání přicházíme k lásce k Němu a
úsilí o Něj. Ačkoliv všichni začínáme z nejvzdálenějšího bodu, každý je povinen dosáhnout
úrovně lásky a úplného dosažení Stvořitele.
Než nám byla dána, prošla kabala z úrovně jejího stvoření ve světě Acilut velkým počtem
návazných omezení. Avšak její esence je stálá a neměnná. Čím nižší je úroveň stvořených
bytostí, tím důležitější se pro ně stává. Pomáhá jim osvobodit se z okovů těla, spoutaného
svými vnitřními touhami.
V našem světě je kabala schována pod zákryty (příroda, živé bytosti a čas), které jsou
kontrolovány ze světa Acilut. Tyto skořápky jsou zdrojem našeho utrpení, protože nám
zastírají systém řízení.
-50-
Skořápky a skrytá část světů Beria, Jecira a Asija se nazývají kabala, a skořápka našeho světa
se nazývá „odhalená věda.“ Dokud člověk nevstoupí do skořápky světa Jecira, pracuje,
nehledě na to co je studováno, se skrytou částí kabaly. Avšak poté, co vstoupí do světa Jecira,
odhaluje kabalu a nesmyslná jména nahrazuje Světlo.
Tak se člověk začíná učit kabalu jako tajemství až do okamžiku, kdy se stane realitou. To
odpovídá Stvořitelovu dvojitému a prostému zahalení ve světě Asija, zjevení ve světě Jecira,
dosažení lásky ke Stvořiteli ve světě Beria a splynutí v absolutní lásce ve světě Acilut. Ariho
kniha Strom Života byla napsána, aby pomáhala lidem dosahovat Stvořitele uceleně,
bezbolestně a s důvěrou.
-51-
Podmínky pro zveřejnění tajemství moudrosti kabaly
Pro ukrytí kabaly jsou tři důvody:
• Není zde nutnost,
• Je to nemožné, a
• Je to Stvořitelovo osobní tajemství.
Tyto tři zákazy jsou uvaleny současně na jeden každý detail v kabale.
Zákaz, není nezbytnost zveřejnit, znamená, že zveřejnění nepřinese žádný prospěch. Jediný
možný prospěch by mohl být v případě zjevného prospěchu společnosti. Lidé, kteří žijí podle
principu, „No a co?“ (udělal jsem, co jsem udělal, a není v tom žádná škoda), se zabývají a
nutí ostatní zabývat se detaily, které jsou zcela nepodstatné. Jsou ve světě zdrojem mnohého
utrpení. Proto přijímali kabalisté jen ty studenty, kteří ji dokázali držet v tajnosti a zdrželi se
jejího zbytečného zveřejňování.
Zákaz, je nemožné zveřejnit, vyplývá z omezení jazyka, který nedokáže popsat jemné
duchovní koncepty. Ježto jsou všechny verbální pokusy odsouzeny k zániku a vedou
k chybným závěrům, které studenta jen zmatou, vyžaduje odhalení těchto tajemství speciální
povolení Shora.
Speciální povolení shora je popsáno v pracích velkého kabalisty, Ariho: „Věz, že duše
velkých kabalistů jsou naplněny Vnějším (Obklopujícím) Světlem nebo Vnitřním Světlem
(naplňujícím). Duše naplněné Obklopujícím Světlem mají dar vykládat tajemství oděním do
slov tak, že jim dokáže porozumět jen (toho) hodný.“
„Duše velkého kabalisty Rašbiho (rabín Šimon Bar-Jochaj, který žil ve 2. století před naším
letopočtem), autora Knihy Zohar, byla naplněna Obklopujícím Světlem, proto měl moc
vysvětlovat tajemství univerza takovým způsobem, že když mluvil před Velkým
Shromážděním, rozuměli mu pouze toho hodní. Proto obdržel božské povolení napsat Knihu
Zohar jen on sám. Ačkoliv kabalisté, kteří žili před ním, znali více, neměli jeho dar odívání
duchovních konceptů do slov.“
Tak vidíme, že podmínky šíření kabaly nezávisí na poznání kabalisty, ale na vlastnostech
kabalistovy duše. Pouze kvůli tomuto dostane kabalista nařízení Shora, aby zveřejnil určitou
část kabaly.
To proto před knihou Zohar nenacházíme žádné základní práce o kabale. A ty, které jsou
dostupné, obsahují jen nejasné a nezávažné narážky. Po Rašbim bylo dovoleno odhalit další
část kabaly pouze Arimu. Ačkoliv kabalisté, kteří žili před ním, znali pravděpodobně mnohem
víc než on, nedostali povolení Shora.
Zákaz, Stvořitelovo osobní tajemství, znamená, že jsou kabalistické texty odhaleny pouze
těm, kteří jsou Stvořiteli oddáni a mají Ho v úctě. Toto je nejdůležitější důvod zatajování
tajemství Kabaly širokému okruhu lidí. Spousta podvodníků používala kabalu ve svém
vlastním zájmu tím, že lákala prosťáčky předpovídáním, děláním amuletů, „zachraňováním“
lidí od zlého oka a spoustou dalších takzvaných zázraků.
Původně byla kabala skryta právě pro tento důvod. Proto své žáky praví kabalisté podrobovali
velmi spletitým testům. To vysvětluje, proč bylo i těch pár lidí v každé generaci, kterým bylo
-52-
dáno povolení studovat kabalu, vázáno přísahou, aby neodhalovali ani její nejmenší detail,
který spadal pod tři výše zmíněné zákazy.
Neměli bychom si nicméně myslet, že tyto tři zákazy rozdělují kabalu do třech částí. Naopak,
každá část, slovo, koncept a definice spadá v kabale pod toto vyčlenění do tří typů zahalení
pravého významu a je v této vědě neustále efektivní.
Vyvstává otázka: pokud byla tato tajná věda tak důkladně skryta, jak se objevily všechny
kabalistické kompozice? Odpovědí je: první dva zákazy se odlišují od třetího, protože třetí je
z nich nejdůležitější. První dvě části nejsou platné stále, protože se v závislosti na vnějších
společenských důvodech, občas podmínka není nutnost zveřejnit mění v nařízení je potřeba
zveřejnit. S vývojem lidstva, anebo díky obdržení povolení (jako v případech Ariho, Rašbiho
a do menší míry jiných kabalistů), se začaly objevovat opravdové knihy o kabale.
-53-
Pár základních konceptů
Kabala je metoda odhalení Stvořitele stvořeným bytostem, existujícím v tomto světě. Kabala
pochází ze slova Lekabel (přijímat). Cílem těch, kdo žijí v tomto světě, je přijmout veškeré
nekonečné potěšení, pro které byla zformována celá Tvorba.
Vnímání druhého jedince je vyvinuto pouze v lidech. Obdařuje je závistí, empatií, hanbou a
vnímáním duchovního vzestupu. Schopnost vnímat druhé v nás byla vytvořena, aby nám
umožnila vnímat Stvořitele.
Vnímání Stvořitele znamená, že každý cítí Stvořitele přesně stejným způsobem, jakým cítí
své společníky. Je řečeno, že Mojžíš ke Stvořiteli mluvil „tváří v tvář.“ To znamená, že měl
vnímání úplného dosažení Stvořitele, až do rozsahu důvěrnosti v kontaktu s Ním, jako
s přítelem.
Konec činu je určen původní myšlenkou: Stejně jako udělá člověk, který staví dům, nejprve
plán a pracuje na podrobnostech podle konečného cíle, tak jsou všechny činy člověka
určovány konečným, předem určeným cílem.
Po objasnění konečného cíle Stvoření si uvědomujeme, že Tvorba a cesty, jimiž je
kontrolována, odpovídají tomuto konečnému cíli. Účel řízení leží v postupném vývoji lidstva,
dokud nebudeme cítit Stvořitele stejně, jako cítíme ostatní vytvořené bytosti v našem světě.
Zdola nahoru je cesta postupného dosažení duchovna. Jinými slovy je to náš vývoj do bodu,
kdy jeden může cítit druhého úplně stejně, jako cítí sebe; a může cítit duchovní objekty tak
jasně, jako cítí hmotné objekty; a tak dále po všech úrovních až ke Stvořiteli Samotnému. Je to
Stvořitelův řád dosažení, který námi hýbe podél stejných úrovní, jimiž prošlo Stvoření na
svém sestupu Shora. To znamená, že tato cesta již existuje, a jak odhalujeme vyšší úrovně,
úplně odhalujeme také odpovídající nižší úrovně.
Shora dolů je pořadí Tvorby obou světů: duchovního a našeho konečného, materiálního.
Duchovní dodržování zákonů Stvoření: Myšlenka a touha dosáhnout účelu Stvoření se stane
prostředkem dosažení duchovní dokonalosti.
Etapy v kabale: Od počátku Stvoření až do zničení Druhého Chrámu studovali kabalisté
kabalu „otevřeně.“ Všechny duchovní síly byly v našem světě vnímány hmatatelněji a náš
kontakt s duchovními světy byl bližší a podstatnější, obzvlášť skrze Chrám a služby zde
prováděné.
Jak poklesla morální úroveň společnosti, přestali jsme být hodni (tj. změnili jsme vlastnosti) a
ztratili jsme naši schopnost vnímat duchovní světy. Proto byl Chrám zničen a začala etapa
exilu. Kabalisté pokračovali ve studiu tajně a znepřístupnili kabalu těm, kteří „nebyli hodni.“
Je psáno v Zoharu, že bylo Stvořitelovým přáním skrýt Svou moudrost světu, ale když se svět
přiblíží dnům Mesiáše, dokonce i malé děti odhalí Jeho tajemství. Budou schopny předpovídat
a studovat budoucnost, a v té době Se jim On odhalí všem.
Rašbi byl posledním kabalistou období před exilem; proto Shora dostal povolení napsat Knihu
Zohar.
Po téměř patnáct století byla kabala zakázána, dokud se neobjevil kabalista Ari (rabín Izák
Luria) a duchovně nedosáhl celé kabaly. Ve svých pracích nám odhalil Zohar: “…v šesti stech
-54-
letech šestého milénia se zdroje moudrosti nahoře otevřou a budou téci dolů.”
V jednom ze starých manuskriptů našel kabalista Abraham Azulai (16.-17. století našeho
letopočtu), že “od roku 5,300 (1,539 našeho letopočtu) od doby Stvoření, bude každému
dovoleno otevřeně studovat kabalu, dospělým i dětem, a jen kvůli tomu přijde Spasitel.”
Jako znamení, že žijeme na konci dnů, se v naší době objevil kabalista Jehuda Ašlag (Baal
HaSulam) a vysvětlil celou kabalu jasným a přístupným jazykem, za použití metody, která je
našim duším vhodná.
Unikátnost kabalistické vědy leží ve faktu, že zahrnuje úplné poznání našeho světa (tj.
všechny vědy v jejich neodhalené celistvosti) a jeho elementů, protože studuje kořeny, které
náš svět ovládají a z nichž se objevil náš svět.
Duše je „já,“ které každý cítí. Při bližším zkoumání se duše rozděluje na sílu našeho těla, která
jej oživuje, vytvářejíc „živoucí“ duši, stejně jako na sílu usilování k duchovnu, známou jako
„duchovní“ (božská) duše, která v nevyvinutých lidech téměř neexistuje.
Fyzické tělo a živoucí duše jsou produkty našeho světa. Rozvojem naší duchovní duše,
získáváme schopnost cítit za naše „já.“ To nastane, když se z negace egoistického „já“ vynoří
duchovní, altruistické „já.“ Tak začínáme vnímat intenzivnější duchovní vibrace, dokud duši
nevyvineme z „bodu“ do její skutečné kapacity.
Vnitřní esence kabaly je výzkum Stvořitelova Světla, které z Něj vyzařuje a rozpíná se k nám
podle určitých zákonů.
Zákon kořene a větví je zákonem, určujícím fungování sil, které pohání všechny části tvorby
našeho světa k růstu a vývoji. V kabale se říká: „Není dole zrnka, které by nad sebou nemělo
anděla, který jej bije a říká mu: Nechť rosteš!“ Jazyk větví také pomáhá odhalit informace o
tom, co se děje v jiných světech. Bytosti, které obývají určitý svět, vnímají v tom světě
předměty podobným způsobem, a mohou si tak vyměňovat informace za použití svého
vlastního jazyka. Člověk může použitím stejného jazyka jako máme my informovat ostatní o
tom, co se děje v jiných světech, zatímco zároveň naznačuje, že se to vztahuje k objektům
v jiném světě, který odpovídá našemu. Přesně takovým jazykem byla napsána Tóra.
Všechny světy jsou podobné jeden druhému; rozdíl je jen v materiálu, ze kterého byly
stvořeny – čím vyšší je svět, tím „čistší“ je jeho hmota. Avšak zákony jejich fungování a
formy jsou stejné a každý následný svět je přesnou replikou (větví) svého předchůdce
(kořenu).
Stvořené bytosti, obývající určitý svět, mohou vnímat pouze uvnitř jeho hranic, protože
smyslové orgány vnímají pouze materiál toho určitého světa. Pouze lidé mohou dosáhnout
všech světů zároveň.
Úrovně dosažení jsou souslednými stupni vnímání Stvořitele. Je to jakoby formovaly žebřík,
který vede z našeho světa do duchovních světů. Nejnižší příčka toho žebříku se nazývá
„Machsom“ (bariéra). Skrývá nám všechny duchovní síly tak dokonale, že o nich nemáme
žádné povědomí. Proto se snažíme najít Zdroj a smysl života v našem světě.
Světlo v duchovních světech: Informace, pocity a potěšení jsou předávány rozpínáním a
stahováním (expanzí a retrakcí) duchovní síly, zvané „Světlo“ (kvůli analogii se světlem
v našem světě, které dává život a teplo, nebo se světlem přináležícím myšlence, jasnosti a
osvícení).
-55-
Právo existovat: Vše v našem světě, dobré, špatné, dokonce i to nejškodlivější, má právo
existovat. Je nám dána možnost dělat nápravy a zlepšení. V našem světě není nic
nadbytečného či nepotřebného. Vše bylo vytvořeno pro dobro lidstva, jak přímo, tak nepřímo.
Tak tím, že se napravujeme, neutralizujeme jakékoliv zhoubné vlivy.
Náprava: Stvořitel tvoření našeho světa nedokončil; úkol dokončení a zdokonalení jej je
svěřen nám. Vidíme náš svět jako ovoce, které zůstává hořkým během svého zrání, a naším
úkolem a cílem je napravit a osladit jej.
Dvě cesty nápravy:
1. Cesta přijetí duchovních zákonů Nápravy se nazývá “cesta Světla.” Ze
Stvořitelovy perspektivy je upřednostňována, protože Jeho cílem je věnovat Svým
bytostem radost ve všech stádiích jejich existence. Takto bychom neochutnali
hořkost ovoce.
2. Cesta utrpení: Skrze pokus a omyl během období 6,000 let si lidstvo
uvědomuje potřebu, dodržovat zákony Stvoření jedním způsobem nebo
druhým.
Odměna je potěšení (chuť zralého ovoce). Můžeme ovlivňovat jen sami sebe; nemůžeme
ovlivňovat nic vně nás. Proto se může náprava udát jen pokud každý pracuje na sebezdokonalení.
Kabalista je jakýkoliv člověk v našem světě, který dosáhne podobnosti se Stvořitelem.
Studiem a dodržováním duchovních zákonů se duchovně vyvíjíme až do míry, kdy se stáváme
částí duchovních světů.
Dosažení nastává skrze vnitřní práci na sobě, studiem podstaty a vlastností duchovních
objektů. Nemluvíme o psychických pocitech, fantaziích či vsugerování. Co je zde míněno, je
opravdový vzestup do světa, jehož hmota je duchovní, nad a mimo veškeré lidské psychické
vnímání.
Potěšení může být cítěno pouze pokud je dostupná touha a úsilí. Touha může existovat pouze
pokud je výsledné potěšení známo. Úsilí je možné jen pokud v daném momentu není přítomno
potěšení. Člověk, který nebyl propuštěn z vězení, se netěší ze svobody, a pouze nemocný
může opravdu ocenit zdraví. Jak touhy, tak úsilí dostáváme od Stvořitele.
Jedinou vytvořenou věcí je vjem nedostatku, který ve Stvořiteli není přítomen. Čím
vyvinutější jeden je, tím pronikavěji to bude cítit. Tento nedostatek je v jednoduchých lidech a
dětech značně omezen. Pravá lidská bytost chce celý svět. Moudrý nechce jen náš svět, ale
chce i ostatní světy.
Kombinace touhy a úsilí se v kabale nazývá Kli (nádoba). Samotné potěšení, Ohr (Světlo),
vyzařuje od Stvořitele.
Vnímání potěšení: Nádoba cítí vstup Světla v závislosti na podobnosti mezi vlastnostmi
nádoby a vlastnostmi Světla. Čím podobnější tyto vlastnosti jsou, tím více může nádoba
věnovat, milovat, přinášet radost, a tím menší je její vůle přijímat. Čím blíže je nádoba Světlu,
tím více Světla a potěšení cítí.
Existence v duchovních světech: Naše schopnost cítit nebo necítit Stvořitele (Světlo) závisí
pouze na naší blízkosti k Němu, založené na naší shodě vlastností s Ním. To protože každý
-56-
z nás je nádobou. Dokud má nádoba i tu nejmenší touhu věnovat, myslet na ostatní, trpět pro
ně, milovat a pomáhat jim zatímco přehlíží své vlastní touhy, existuje tato nádoba
v duchovních světech, a její vlastnosti určují, který svět bude obývat.
Rozpoznání zla: Když v nádobě není přítomný záměr věnovat, vnímá se v tomto světě.
Taková nádoba se nazývá „tělo“ člověka, jehož jediným přáním je starat se o sebe. Nemůžeme
si ani představit schopnost nezištně něco udělat pro druhého. Podrobením se „rozpoznání zla“
– pečlivé a přísné sebe-analýze – může jeden zjistit svou neschopnost nezištně pracovat pro
druhé.
Dokonalost nádoby: Nádoba (Kli) je vytvořena takovým způsobem, že obsahuje všechna
přání, která existují ve Světlu. Kvůli omezení a rozbití nádob byl zformován určitý počet
oddělených nádob. Každá z těchto nádob se pohybuje z jednoho stavu (světa) do druhého, což
vede k rozdělení (smrti).
Zatímco žijeme v tomto světě, musí každý připodobnit vlastnosti své nádoby Světlu, přijmout
odpovídající míru Světla a znovu se spojit s ostatními nádobami (dušemi) ve zformování
jediné nádoby, která je zcela naplněna Světlem (potěšením). Tento budoucí stav se nazývá
Gmar Tikkun (konec nápravy).
Vstup Světla do nádoby: Rozdíly mezi lidmi jsou založeny na velikosti jejich přání. Zákaz
uvalený na duchovní nátlak a vraždu je zcela jasný. Studiem vlastností duchovních nádob,
stimulují materiální nádoby (lidské bytosti) touhu jim být podobné. A jelikož v duchovním
světě představuje touha čin, tím, že se postupně měníme, dovolujeme Světlu vstoupit do
našich nádob. Zatímco je uvnitř nádoby, Světlo ji očišťuje, protože přirozenost Světla je
„věnovat.“ Skrze tuto vlastnost Světlo postupně modifikuje také rysy nádoby.
První omezení (Cimcum Alef) je zákaz, přísaha, kterou na sebe první, společná nádoba
vložila okamžitě po svém objevení. Znamená to, že ačkoliv je výhradní Stvořitelovou touhou
naplňovat nádobu rozkoší, nádoba na sebe uvalila podmínku, že se nebude těšit pro sebe, ale
pouze pro Stvořitele.
Tak se změnila pouze myšlenka, ne čin samotný. Znamená to, že nádoba přijímá Světlo ne
protože to chce, ale protože to je Stvořitelovým přáním. Proto je naším cílem naplnit vůli
přijímat, přát si potěšení způsobem, jak si to přeje Stvořitel.
Vnímání je atribut reakce na absenci nebo přítomnost Světla, dokonce i v jeho nekonečně
malých porcích. V zásadě se život skládá z pouhých cyklů vnímání. Obvykle nám nezáleží na
tom, z čeho se těšíme, ale nemůžeme žít bez potěšení. Uznání a sláva pouze poskytují pocit,
ale potěšení je pro nás tak důležité!
Náš stav vždy záleží na náladě a vnímání našeho okolí, nehledě na stav světa. Žádný z našich
pocitů není produktem našeho vnitřního života a vlivu okolí, protože jejich zdrojem je
Stvořitel samotný, jelikož každý pocit představuje buď Světlo, nebo jeho nepřítomnost.
Cítíme buď sebe, nebo Stvořitele, nebo obojí v závislosti na našem morálním stavu. Zatímco
cítíme pouze sebe, můžeme věřit, že Stvořitel existuje a ovlivňuje nás. Fakt, že se vidíme jako
nezávislá stvoření, a že dokonce věříme, že existujeme jen my, je výsledkem naší duchovní
rozdílnosti od Stvořitele a naší vzdálenosti od Něj.
Záměr (Kavana) je ta nejdůležitější věc v každém činu, kterou člověk dělá. To protože
v duchovním světě představuje myšlenka akci. Nápodobně je v našem tělesném světě ten, kdo
-57-
druhého řízne nožem, zamýšleje způsobit úraz, potrestán, zatímco druhý používá nůž se
záměrem léčit – třeba v operaci – a je odměněn.
Pokud je rozsudek vynášen podle bezpodmínečných zákonů duchovních světů, pak by měl být
člověk za každou zlou myšlenku duchovně potrestán. A vskutku, toto je přesně to, co se
v duchovnu děje.
Naše nálada a naše zdraví také záleží na našich úmyslech a ne na obtížnosti či charakteru naší
práce či finančním stavu. Mělo by být poznamenáno, že zatímco můžeme kontrolovat naše
fyzické činy, naše pocity můžeme změnit pouze skrze duchovní svět.
Proto má modlitba tak výsostnou důležitost; v podstatě představuje každou prosbu (dokonce i
tu beze slov, která vychází ze srdce) ke Zdroji všeho, co existuje, ke Stvořiteli, pro nějž jsou
všechny stvořené bytosti sobě rovné a žádoucí.
-58-
Otázky a odpovědi
Otázka: Co je předmětem kabaly?
Od počátku časů hledalo lidstvo odpovědi na základní otázky existence: Kdo jsem? Co je
smyslem mého života? Proč existuje svět a pokračujeme v existenci po smrti?
Každý člověk se snaží najít na tyto otázky své vlastní odpovědi ze zdrojů, které má
k dispozici. Každý z nás rozvíjí svůj vlastní náhled na svět, který je řízen přístupem, jež se zdá
nejspolehlivější.
Otázka o smyslu života přidává do každodenního utrpení globálnější znepokojení: Pro co
trpím? Tato otázka nás nenechává klidnými, dokonce i když jsou dočasně uspokojeny naše
každodenní potřeby.
Dokonce i když dosáhneme našeho cíle, brzy začneme cítit nespokojenost. Když se podíváme
nazpátek, vidíme, kolik času jsme dosažením vytouženého objektu strávili, ale dostali jsme za
to jen velmi málo potěšení.
Jelikož na výše uvedené otázky nejsou odpovědi, obrací se snahy lidí k prastarým vírám.
Meditace a fyzická a psychologická cvičení nám pomáhají se cítit lépe. Ale toto je jen snaha
na sebe zapomenout, jelikož naše touhy zůstávají neuspokojeny a smysl života je stále
nepochopitelný. Všechny tyto metody nás konejší, ne protože poskytují odpovědi na otázku
smyslu života a významu utrpení, ale protože nám pomáhají snížit naše požadavky.
Avšak brzy objevíme, že pravda nemůže být ignorována. Lidstvo pro svou existenci neustále
hledá logický důvod; zákony přírody studovalo po tisíciletí.
Moderní vědci si uvědomují, že čím dál ve svém výzkumu postoupí, tím zamlženější a
komplikovanější se obraz světa stává. Moderní vědecké knihy připomínají práce o mysticismu
a science fiction, a přesto selhávají v poskytnutí odpovědi na otázku smyslu života.
Věda kabaly nabízí ke zkoumání světa svou vlastní metodu. Pomáhá nám vyvinout schopnost
cítit skrytou část universa. Kabalisté nám říkají o technice, založené na svých vlastních
zkušenostech. Ve svých knihách vyučují metodu výzkumu universa a ukazují nám, jak na
otázku smyslu života dostat odpověď.
Otázka: Proč se kabala nazývá „tajnou vědou?“
Kabala je nejbližší věda člověku, protože mluví o úloze života, o tom, proč se rodíme a žijeme
v tomto světě. Kabala vysvětluje smysl života, odkud jsme přišli, a kam jdeme poté, co
naplníme svůj pozemský čas.
Kabalisté na tyto otázky dostávají odpovědi, zatímco stále žijí zde v tomto světě. Studium
kabaly poskytuje znalosti o duchovních světech a zároveň rozvíjí dodatečný orgán šestého
smyslu, který vnímá obklopující realitu. Je to tímto smyslem, kterým člověk cítí skrytou část
universa.
Dosažitelná, obvykle skrytá, část universa nám dává odpovědi na všechny otázky, které o sobě
máme. Nic nám není bližšího a důležitějšího než toto poznání, protože nás učí o nás
-59-
samotných, o světě, ve kterém žijeme, a o našem vlastním osudu.
Vše, co se učíme o sobě a o světě, odhalujeme sami a uvnitř sebe. Vše toto se děje, zatímco
jsou naše pocity a nashromažďování vědomostí skryté ostatním, a to je důvod, proč je kabala
nazývána „vědou skrytého.“
Otázka: Kdo je kabalista?
Kabalista je člověk, který je navenek jako každý jiný člověk. Kabalista nemusí být chytrý
nebo vzdělaný. Na vnějším vzezření není nic neobvyklého. Jsou to obyčejní lidé, kteří skrze
studium kabaly získali dodatečný „šestý smysl,“ vnímání skryté části světa. Je to skryto
obyčejným lidem, kteří o tom mluví jako o „duchovním světě.“ Kabalista může s tímto nově
získaným smyslem vnímat celé universum, vnímajíce jak náš, tak duchovní svět jako
hmatatelnou realitu. Stejně jako vnímáme naši každodenní realitu my.
Kabalista cítí Vrchní Svět a přímo jej dosahuje. Nazývá se „Vrchní Svět,“ protože existuje
mimo naše běžné vnímání. Kabalisté vidí, že vše sestupuje z Vrchního Světa a objevuje se
v našem. Vidí všechny příčiny a následky protože existují zároveň jak ve Vrchním Světě, tak
v našem světě.
Běžný člověk vnímá pouze střípek obklopujícího universa a nazývá tento střípek „náš svět.“
Kabalista vnímá celý rozsah universa.
Kabalisté své znalosti předávají v knihách, psaných speciálním jazykem. Proto může člověk
tyto knihy studovat jen pod vedením kabalisty a následováním speciální metody. V takovém
případě se z knih stávají prostředky k dosažení pravé reality.
Otázka: Proč je tak důležité studovat kabalu?
Každý člověk má možnost rozvinout šestý smysl. Kabalisté své knihy píšou zatímco vnímají a
jsou pod přímým vlivem duchovních světů. Čtením těchto knih na sebe čtenář přitahuje
„Obklopující Světlo,“ dokonce i když nerozumí všemu, co je v nich psáno.
Zatímco studujeme, přitahujeme na sebe toto Světlo, a Světlo nám postupně odhaluje celý
obraz reality. Tento šestý, duchovní smysl, který dokáže vnímat celé universum, dřímá
v každém. Nazývá se „bod v srdci.“ Pouze Obklopující Světlo je jej určeno naplnit. Světlo se
nazývá „Obklopující,“ protože obklopuje šestý smysl, zatímco je ještě neschopno jej naplnit.
Tento bod, embryo šestého smyslu „expanduje“ a získává dostatečnou „kapacitu,“ aby pustilo
Obklopující Světlo dovnitř. Vstup Světla do bodu v srdci vytváří ve studentovi první vnímání
Neznáma, Duchovního a Božského. Jak Světlo vstupuje do bodu, vnímáme širší a jasnější
obraz Vrchního Světa a vidíme naši minulost a budoucnost.
V Uvedení do Studia Deseti Sefir, odstavci 155, je psáno:
“Proč kabalisté každého zavazují, aby studoval kabalu? Je to protože i když lidé, kteří studují
kabalu, nechápou, co se učí, skrze svou touhu porozumět na sebe probouzejí Světlo, které
obklopuje jejich duše. To znamená, že je každému člověku zaručeno dosáhnout všeho, co
Stvořitel v Myšlence Stvoření připravil. Tomu, který toho nedosáhl v tomto životě, to bude
uděleno v jednom z příštích životů. Dokud se člověk nestane schopným přijmout Světlo
-60-
dovnitř, pokračuje ve svitu venku a čeká, aby ten člověk vytvořil smysl jeho vnímání.“
Když studujeme kabalu, Obklopující Světlo na nás okamžitě svítí, aniž by bylo oděno dovnitř
našich duší, jelikož šestý smysl ještě nebyl vyvinut. Nicméně nás Světlo, které pokaždé během
svých studií přijímáme, očišťuje a připravuje nás na přijetí Světla dovnitř. Přijetí Světla
uděluje absolutní poznání, klid a vnímání nesmrtelnosti.
Otázka: Jak jsou kabalistické informace sdělovány?
Kabalisté předávali své poznání O Vrchním Světě jak ústně, tak v písmu. Prvně se objevilo
v Mezopotámii v 18. století před naším letopočtem. Nashromážděné poznání bylo vyloženo
v Knize Stvoření (Sefer Jecira), připisované Abrahamovi. Tato kniha je v knihkupectvích stále
dostupná.
V každé generaci psali kabalisté své knihy pro duše té určité generace. Během století bylo
v kabale použito několik jazyků. To protože se vývoj lidské duše děje postupně. Z generace na
generaci se do tohoto světa vrací čím dál hrubší duše se zkušenostmi z předchozích životů.
Přinášejí břímě dalšího utrpení, ale také přispívají svým duchovním „nákladem.“ Ačkoliv je
tato informace jednotlivci skryta, v jeho bodě v srdci existuje.
Proto, aby kabalu pochopila, potřebuje každá generace svůj vlastní jazyk, vhodný pro
sestupující duše. Jak sestupují do našeho světa a projevují se v nových tělech v každé
generaci, ty stejné duše se vyvíjí, uvědomují si potřebu duchovního postupu a dosahují
nebeského poznání, věčnosti a dokonalosti.
Otázka: Jak dlouho to zabere, než člověk začne cítit duchovní svět?
V Uvedení do Studia Deseti Sefir je psáno, že může člověk, který studuje pravé zdroje, vkročit
do duchovního světa během tří až pěti let. To znamená, že pokud jeden studuje se správným
záměrem, překračuje takový člověk bariéru mezi tímto světem a duchovním světem a
dosahuje Vrchního Světla.
-61-