Ukázka z e-knihy

DOBRODRUŽSTVÍ V MAROKU
ANEB JAK JSEM POZNÁVAL KULTURU A LIDI V TÉTO
TAJEMNÉ MUSLIMSKÉ ZEMI
„Sám na 20denní cestě po Maroku, při které
jsem poznával kulturu, zvyky, architekturu
a pohostinnost tamních lidí.“
Václav Papoušek
© 2016 Cestikon
OBSAH
Úvod...............................................................7
Odlet...............................................................9
1. den - Zloděj v Římě..................................15
3. den - Přílet do Maroka..............................24
4. den - Duny Sahary...................................42
5. den - Africké mouchy................................55
6. den - Stopování v Maroku........................65
8. den - Hledání zkamenělin.........................75
12. den - Návštěva univerzity.......................88
15. den - Zvířecí trh v Marrakéši................105
Problémy v hostelu.....................................111
16. den - Rande s Maročankou..................115
Vlak do Fezu..............................................122
17. den - Nekonečné tržiště Fez................132
Stravování v Maroku..................................136
18. den - Modré město Chefchauen...........141
Kivia o stopování v Jižní Americe...............156
20. den - Neobjevený Tetouan...................167
21. den - Hora ležící ženy..........................181
22. den - Strašidelný Tangier.....................195
23. den - Party v Madridu...........................207
Rozhovory se Sarou...................................213
Závěr..........................................................243
Bonus 1: Moje Celkové náklady na cestu...244
Bonus 2: Tipy co navštívit v Maroku...........246
O autorovi...................................................258
Všechny příběhy a osoby v této knize jsou
založeny na skutečnosti. Pouze jména některých
protagonistů byla změněna, aby byla chráněna jejich
cenná anonymita.
ÚVOD
„Když člověk opravdu něco chce, celý Vesmír
se spojí, aby svůj sen dokázal uskutečnit.”
̶ Alchimista
Nejprve si myslíte, že když cestujete do Maroka,
tak vás nemůže nic překvapit. Jedete přece do země,
která je významně závislá na cestovním ruchu.
Na druhou stranu si představujete, že objevíte
nepoznané památky a prostý život ve stísněných
uličkách pouštních měst, kde se prach mísí s vůní
koření. Lidé zahalení v šátcích, špinavé ulice a křik.
Maroko je přesně takové a stejně jiné. Na mé
cestě po něm jsem poznal bídu, ale i luxus, lásku,
ale i nenávist. I když té lásky bylo o mnoho řádů více.
Nemám rád dlouhé úvody, a proto mě prosím
následujte na mé cestě, kdy jsem sám vyrazil z Brna
až do Afriky na 20denní cestu, jež mi změnila život.
Po cestě jsem se potkával s cestovateli z celého světa,
ale i místními. A mnoho z nich se stali mými přáteli.
Putoval jsem místními dopravními prostředky, spal ve
sdílených dormech, jedl pouze místní jídlo a cestoval
i na místa, kam se mnoho turistů nevydá.
V knize popisuji nejzajímavější momenty mé
cesty, dávám rady a doporučení na zajímavá místa pro
ty, kteří se do Maroka chystají. Nechybí ani diskuze
s místními. Jsou především o tom, co je dnes velmi
aktuální – o islámu, islámském terorismu i o postavení
žen v muslimských zemích.
Většina knihy se vám bude číst velmi lehce
a ten zbytek vám možná ukáže trochu odlišný
a nezkreslený pohled na věc. Vydáte se se mnou do
turistické Marrakéše, majestátního Fezu, pohodového
Chefchauenu, neprozkoumaného Tetouanu a možná
i na Horu ležící ženy.
Člověk by měl dělat to, co ho baví...
ODLET
„Pokud chceš něco, co jsi nikdy neměl, musíš
udělat něco, co jsi nikdy neudělal.“
̶ autor neznámý
Vím, měl bych pracovat. Ale nemohu si pomoci.
Přitahuje mě to tak silně - to všechno, co jsem za svoji
dvacetidenní cestu po Maroku zažil. Musím to sepsat.
Otevírám textový editor a začínám.
Je pondělí 26.11.2015 a Maročanka Sara mi píše
na Facebook: „Začnu asi nosit hidžáb.“ „Proč?“ ptám se.
„Potřebuji se více respektovat a lidé pak budou také
respektovat mě.“
Přesně si pamatuji na tu chvíli, kdy jsem Saru
potkal. Nádherná černovlasá dívka v rifích, růžovém
tričku s hlubokým výstřihem a se sluchátky v uších.
Byl jsem v Maroku a jel se svými brazilskými
kamarádkami z hostelu navštívit univerzitu
v Marrakéši. Sara stála v autobusu, držela se madla
a stejně jako ostatní lidé se pohupovala v rytmu jízdy.
„Víš, prosím tě, kde máme vystoupit, když se chceme
jít podívat na univerzitu?“ zeptal jsem se jí anglicky.
Ale opravdovým důvodem bylo to, že se mi dost líbila.
Jméno zastávky, na které jsme měli vystoupit, jsem
přibližně znal. Ona si vylekaně vyndala sluchátka
s hudbou z uší a odpověděla velmi dobrou angličtinou:
„Jedu na marrakéšskou univerzitu taky a ukážu vám,
kde vystoupit.“.
Byl jsem překvapen, jak dobře mluvila anglicky.
Lidé v Maroku často umí mluvit anglicky, avšak
zdaleka ne tak dobře jako francouzsky. Není žádnou
výjimkou, když vás místní na ulici oslovují monsieur
nebo madame.
To byl ten den, kdy jsem potkal marockou
dívku z autobusu – Saru…
***
Vše popořádku. Moje cesta vlastně vůbec
nezačala v Maroku, ale v Brně. Na náměstí Svobody
se zrovna konaly Svatomartinské slavnosti a já se sešel
se svou kamarádkou Martinou, která mi představila
borce jménem Ivo. Lidé v bundách postávající se
skleničkou vína, byli všude okolo. Byla to přesně ta
roční doba, když vám poprvé začne být zima a čekáte,
kdy vám začne jít pára od úst.
Ivo je zkušený cestovatel, který žil delší dobu
na Ukrajině, v Chile, v Angole a s přestávkami pobývá
v Mexiku. Momentálně se nachází na křižovatce života
a pravděpodobně se vydá po cestě žití mimo Českou
Republiku. Mexiko je mu nejbližší.
Ivo zažil nějaké to dobrodružství. V Angole
utíkal před ozbrojeným konfiktem. Když pracoval
v USA, tak si chtěl udělat výlet do Mexico city. A tak
zaplatil převaděčům, kteří ho však nechali v poušti.
Poprosil pak i kolemjdoucí prostitutku, aby ho dostala
do města. Za peníze to pro něj udělala. Jeho příběhy mě
nepřestaly udivovat. Ivo se při každém vyprávění
křenil jako malý kluk a já zvedal obočí o sto šest. Byl
jsem napnutý posluchač.
„Vašek napsal knihu o cestování a levných
letenkách, Cestikon,“ říkala Martina a já z toho měl
takový ten divný pocit skromnosti, jako když vás
někdo vychvaluje neprávem. „To někdo neví, jak
kupovat letenky? Pro mě je to úplně normální si
kupovat ty nejlevnější,“ říká Ivo. „Hodně lidí neví že
cestování je snadné,“ podotýkám. „Proč nesepíšeš,
co jsi všechno zažil, Ivo?“ „Od něčeho mám deníky,
od něčeho ne. Nevím, není to zajímavý.“
Ivo má historky, ze kterých jde hlava kolem
a sám se přiznal, že mu je lidé občas ani nevěří. Docela
je chápu. Kdybych soudil knihu podle obalu, což se
pokouším nedělat, tak Ivo na mě působí jako úplně
normální chlapík. Je mu ke čtyřicítce, má delší
kudrnaté hnědé vlasy a pronikavé modré oči. Žádné
cestovatelské náramky či roztodivné tetování. Měl
pouze umazané khaki tričko, béžové kapsáče a boty do
přírody. Typický věčný student environmentalistyky
na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
„Čekal jsem na nějakou akční letenku, ale...“
začal jsem. „Chceš jet do Maroka? Tak to je nejlepší přes
Řím. Já jsem letěl do Maroka přes Řím za třicet Euro,“
chlubil sem mi Ivo. Martina byla celá šťastná, že nás
dala konečně dohromady. Poškrábal jsem se na hlavě
a poslouchal dál. „V Římě nasedneš na letadlo do
Marrakéše. Můžeš pak jet na sever a pak buď trajektem
d o Španělska nebo letět domů z Tangieru. Mně se
nejvíce líbil sever Maroka.“
Byl jsem nadšený, protože přesně na tento
impuls jsem čekal. Povídali jsme si o Maroku, o světě
a můj plán navštívit sever Afriky začínal dostávat
obrysy.
Nedlouho poté jsem si koupil jednosměrnou
letenku s dvoudenní přestávkou v Římě. Tím byla
moje cesta zpečetěna.
Když jsem si před cestou studoval nějaké
informace především o bezpečnosti v Markou na
stránkách britského ministerstva zahraničí, tak jsem
se dozvěděl, že celé Maroko je naprosto bezpečné až na
úplný jih země na hranicích s Mauritánií. „Tam se
stejně nepodívám,“ ujistil jsem se, „ale na druhou
stranu, tam by byla ta pravá zábava.“ Té celé oblasti se
říká Západní Sahara a z nějakého zvláštního důvodu je
oddělena od zbytku Maroka.
Jižní část Maroka, která je prý méně bezpečná. (Zdroj:
gov.uk)
Na stránce se psalo, aby se turisté vyvarovali
ukazování náklonnosti ke svému druhovi poblíž
náboženských míst a mimo turistické oblasti, dále že
homosexualita je zločin, ženy, které cestují samy
mohou zažít nechtěnou pozornost, že alkohol je
podáván především v hotelech, jinak je zakázaný,
a mnoho dalšího.
Mezi těmi docela běžnými doporučeními před
cestou do arabské země však na mě, jako ve skeči
z Monty Pythonů, vyskočila věta: „Pokud si jedete do
Maroka vzít marockého občana, tak si nezapomeňte
sebou vzít správné doklady.“
***
Moje cesta začala.
5. DEN - AFRICKÉ MOUCHY
„Pokud tě tvoje sny neděsí, znamená to,
že nejsou dostatečně velké.“
̶ Ellen Johnson Sirleaf
Když jsme do města Mhamid dorazili, zažil jsem
první kulturní šok. Na náměstí nás čekal Haratův
couchsurfngový kamarád – Said. Když ti dva šli spolu
vepředu a povídali si, měl jsem čas si pořádně
uvědomit, kde to vlastně jsem.
Příjezd do Mhamid, kde nás uvítal Said
Sluncem zalité hliněné domky, prašné cesty,
domorodci na skútrech a pobíhající děti. Toto
vypadalo opravdu autenticky. Byla to Afrika.
Náš hostitel Said byl asi 18letý mladý Berber,
který si nedávno koupil velblouda a pokoušel se rozjet
podnikání s prováděním turistů po poušti. Vystudoval
alternativu naší hotelové školy v Agadiru a díky
penězům od své rodiny si postavil na okraji pouště
malý domek s dvěma stany.
Kupte si celou knihu na www.cestikon.cz/knihamaroko/