Dobrodruzstvi Dona Quijota

Transkript

Dobrodruzstvi Dona Quijota
Miguel de Cervantes
DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA
„Uvažte! Drží něco jiného člověka v životě než právě důvěřivé
očekávání, že se jeho osud zlepší? …Pořád něčemu věříme! …Živá
víra není nic jiného než láska. Čím více svět milujeme – čím více
své lásky rozdáváme – tím více víra roste.
Don Quijotova víra hory přenášela!“
(Jaromír John: Příběhy dona Quijota)
Pablo Picasso:
Don Quijote (1955)
Miguel de Cervantes Saavedra
∗ 1547 , † 23. dubna 1616 (shodou okolností datum totožné s datem úmrtí Shakespeara)
Autorovi slavného románu život nastavil do cesty mnoho překážek. V bitvě proti Turkům
ztratil levou ruku. Byl odvlečen do otroctví v Alžíru, kde pobyl pět let. Po návratu do
rodného Španělska se stal výběrčím daní, ale pro nepořádky v úřadě byl uvězněn. Ve
vazbě pravděpodobně začal psát své nejslavnější dílo.
Jeho humorný román zaznamenal záhy po vydání obrovský úspěch po celém světě. Roku
1614 vydal jakýsi neznámý autor pokračování prvního dílu Dona Quijota. Cervantes je
velmi pohněván, a ač to původně nezamýšlel, napíše druhý díl svého románu (v jehož
předmluvě kritizuje podvodníka) a vydává jej roku 1615, rok před smrtí.
V současnosti je román po Bibli druhou nejpřekládanější knihou na světě (přeložen do
85 jazyků).
První díl románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha vyšel poprvé v roce 1605
v Madridu. Všeobecně je vnímán jako parodie či satira na středověké rytířské romány.
Vypráví příběh chudého zemánka z Manchy, který byl tak vášnivým čtenářem
rytířských románů, že se rozhodl obnovit zapomenutý věhlas všech chrabrých rytířů, sám se
jím stát a proslavit se svými statečnými skutky. Činil to však dost neohrabaně.
Jako bujný oř mu sloužila stará herka, kůň Rocinante. Jelikož bludný rytíř nemůže existovat,
aniž by byl zamilován, vyvolil si Quijote jako dámu svého srdce selku ze sousední vesnice,
kterou však viděl ve svých představách jako sličnou princeznu Dulcineu z Tobosa.
Zbrojnošem se mu stal Sancho Panza.
Společně prožili mnoho rádoby rytířských dobrodružství – don Quijote si je
představoval ve zcela obyčejných věcech (větrné mlýny se staly obry, ve stádech ovcí viděl
znepřátelená vojska, v jeskyni prožil fantastický příběh, když usnul, miska mu byla vzácnou
helmicí). Všechny jeho příhody většinou končily výpraskem a pohmožděninami.
V druhém díle se vydává dvojice na rytířskou pouť podruhé, tentokrát však je Quijote
opravdu slavný, poněvadž všichni znají humornou knihu, která vypráví jeho dobrodružství.
Lidé vědí, s jakým podivínem mají tu čest. Urození manželé tak Quijota hostí a baví se jeho
bláznovstvím. Dokonce umožní Sanchovi několikadenní vládu nad ostrovem.
Autor staví do kontrastu dona Quijota s veškerým ostatním světem. Začíná to již
rozdíly hlavních postav. Quijote je vysoký, pohublý, seschlý padesátník (Sanchem přezdívaný
rytíř Smutné postavy) bez rodiny, šlechtic, jehož veškerý čas zabere čtení fantastických
báchorek, které ho přimějí obhajovat vysoké mravní hodnoty statečnosti, víry, cti, lásky. Stojí
sám proti všem, je pln ideálů, které jsou však již zapomenuty – renesanční společnost je
zanechala ve středověku. On je ale přesvědčen, že zlatý věk rytířstva by neměl být zatracen.
Stojí si za svým, i když se mu celý svět vysmívá, trpělivě snáší výprasky, aniž by jeho víra
polevila. Statečně překonává mnohé překážky – zde možná autor odrazil vlastní životní víru
v lepší osud, vlastní touhu nevzdat se a bojovat až do konce.
Zato Sancho je pohodlný upovídaný tlouštík, vesničan, jehož životní náplní je starost o
rodinu, který nemá čas na vznešené romány. Rád a často používá lidová rčení a moudrosti,
vypráví příhody ze sousedství. Neudělá ani krok bez svého milovaného osla. Jde mu hlavně o
materiální prospěch (Quijotovi slouží jen proto, že mu byla slíbena vláda nad ostrovem),
protože ví, že nějakým hloupým opěvováním krásných dívek a bojem s bandity si žaludek
nenaplní – a to je pro něj v životě nejdůležitější.
Sancho zprvu vidí rytíře jako blázna a podivína a nerozumí jeho úmyslům. Během
knihy ho však Quijote svým naprostým nadšením strhne, snad přesvědčí a Sancho ho začíná
mít rád, vzniká mezi nimi jakési přátelství. Sancho uvidí ve svém pánovi člověka vzdělaného
a moudrého a nadchne se pro rytířské ideály.
Quijote však naopak během druhého dílu procitá, až si nakonec uvědomí, že je
obyčejným chudým zemanem, a toto zjištění je pro něj smrtelnou ranou. Sancho nechce
přijmout Quijotovu smrt, touží pokračovat v rytířském životě – a tak zjišťujeme, že don
Quijotovo snažení obnovit slávu bludného rytířstva nevzešlo zcela vniveč – v Sanchovi má
pokračovatele, v němž don Quijote dokázal zasít alespoň to málo ze svého přání navrátit
celému lidstvu rytířskost.
Osobně se mi první díl příliš nelíbil. Don Quijote mi přišel zprvu jako naprosto
nereálný cvok, a kdyby se nejednalo o dílo všeobecně vnímané jako jedno z hodnotných ve
světové literatuře, nejspíš bych ho rychle zavřela. Zprvu jsem si říkala, zda se opravdu myslí
vážně, že by si člověk měl přečíst román plný hloupých příhod končících rvačkou, když navíc
tu nejslavnější zná z úryvku v čítance. Když byli hrdinové zbiti již potřetí, čekala jsem
konečně něco nápaditějšího. Musím uznat, že to, že se na sebe Quijote se Sanchou navzájem
pozvraceli, mne opravdu překvapilo.
Nejvtipnější byly Sanchovy průpovídky, které se ale občas ztrácely v rozsáhlých
podrobných popisech všech sebenezajímavějších situací.
Nejprve jsem četla překlad Václava Černého z roku 1931, ale text byl tak zdlouhavý a
obšírný, že mne téměř nudil, a tak jsem sáhla po stručnějším převyprávění Jaromíra Johna,
které mě bavilo mnohem více. Po praktické stránce se mi též více zamlouvalo, protože ač
v překladu rozděleném do čtyř svazků byly vždy na začátku kapitoly pěkné kresby Quido
Mánesa a Karla Purkyně, text nebyl příliš přehledný.
Druhý díl byl zajímavější než první, nejspíš díky tomu, že děj
jsem vůbec neznala.
Nemyslím, že by tuto knihu musel přečíst každý. Stačí, když
bude vědět, o čem je, aby znal dvě hlavní postavy, Dulcineu a koně
Rocinanta a rozuměl běžně používaným vžitým výrazům jako
„donkichot“ - snílek, který se snaží dosáhnout nemožného či „boj
s větrnými mlýny“ - marný boj, zbytečná snaha. Jedná se totiž o
stěžejní dílo španělské literatury, které bylo inspirací i dalším
umělcům (ve Španělsku je mnoho soch Dona Quijota, slavní malíři
namalovali jeho obraz, vznikl například i balet Don Quijote).
Honoré Daumier:
Don Quijote (1868)
Miguel de Cervantes: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Překlad Václav
Černý. Nakladatelství Melantrich a. s. Praha. 1931. 1103 stran (4 svazky).
Jaromír John: Příběhy dona Quijota. Nakladatelství Orbis. Praha. 1946. 348 stran.

Podobné dokumenty

otevřít - Caritas et Veritas

otevřít - Caritas et Veritas do příběhu, konfrontovat ho s postavami a obracet jej samého k sobě tak, aby „pátral a ryl ve vlastním srdci“.1 Paradigmatickým příkladem takové četby z oblasti umělecké literatury je román Miguela...

Více