Dýchací soustava

Transkript

Dýchací soustava
Dýchací soustava
(apparatus respiratorius)
Základy dýchací soustavy – základy plic – vznikají již v 2.měsíci těhotenství a postupně
se vyvíjejí. Během této doby zajišťuje dýchání placenta.
základní funkce: výměna dýchacích plynů O2 a CO2
Dvě hlavní části:
- vodivá část – zahrnuje dýchací cesty, které se podle místa křížení s trávicí trubicí dělí na:
horní cesty dýchací – nos, nosní dutina, nosohltan
dolní cesty dýchací – hrtan, průdušnice, průdušky
- respirační část – zahrnuje orgány vlastní výměny plynů = plíce
Dýchaní:
- vnější = alveolární - plicní ventilace – výměna vzduchu mezi vnějším prostředím a plícemi
- výměna O2 a CO2 mezi vzduchem a krví
-vnitřní = tkáňové - výměna O2 a CO2 mezi krví a tkáněmi
- oxidativní metabolismus tkání – spotřeba O2 a výdej CO2 = buněčné
dýchání (mitochondrie)
dýchací cesty
přivádějí vzduch do plic
skládají se z trubicových orgánů – stěny vyztuženy chrupavkou
- vystlány hlavně cylindrických řasinkovým epitelem
stavba dýchací trubice: - sliznice – cylindrický řasinkový epitel + řasinkové žlázky
- podslizniční vazivo – má lymfatické buňky
- hladká svalovina – umožňuje peristaltické pohyby – pravidelné
pohyby při nádechu a výdechu
- výztuž – kostěná (nosní dutina) nebo chrupavčitá ( dých.trubice mimo
průdušinek s d<1mm
- vazivový obal
a) Horní
nos(nasus) – dýchací a čichový orgán; nosní kořen, hřbet nosu (chrupavčitý), hrot
nosu + nosní křídla, 2 nosní dírky (nostrily) oddělené chrupavčitou
nosní přepážkou (nosní septum); kůže nosu je na hřbetě tenká a
posunlivá, na křídlech tlustá a pevně spojená se spodinou, obsahuje
hodně mazových a potních žláz; k nosu zasahují některé mimické svaly
hlavně sval nosní,
dutina nosní (cavum nasi) – dutina uvnitř nosu, má kostnatý podklad (rozlišujeme strop,
spodinu, přepážku a zevní stěny), tři nosní skořepy – vystupují
z postranních stěn a rozdělují dutinu na nosní průduchy – horní – je nad
střední skořepou, střední – pod střední skořepou, dolní – pod dolní
skořepou
celá dutina je vystlána sliznicí (až 4mm) a dle její stavby a funkce lze
rozeznat části:
čichová – strop dutiny při horní skořepě a horní části přepážky, má
-1-
smyslový čichový epitel
dýchací (respirační) - zaujímá zbývající část, nalézají se zde cylindrické
řasinkové buňky - řasinky se míhají směrem k hltanu →usedající prach
se tak odplavuje do nosohltanu
na sliznici je mnoho hlenových žlázek - zvlhčují vdechovaný vzduch +
pomáhají zachytávat prach, a také jsou zde hojné pleteně, které oteplují
vzduch
→dutina nosní filtruje, zvlhčuje a otepluje vzduch a je spojena s dalšími
dutinami = sinus paranasales
vedlejší dutiny nosní
! chybí u novorozenců, v postupném vývoji pak dochází k vychlipování
sliznice nosní do přilehlých kostí a vyhlubují do nich dutiny, které mají
v konečném vývoji větší kapacitu než dutina nosní
největší je dutina v těle horní čelisti (až 25 cm3), dále pak v kosti
čichové, klínové a čelní – všechny tyto dutiny mají stejnou stavbu jako
dutina nosní
díky nim je lebka velice odlehčená
nosohltan ( nasopharynx ) – 1.oddíl hltanu, z boční stěny ústí do nosohltanu Eustachovy
trubice – spojují nosohltan se středním uchem
spojuje nosní a ústní dutinu – prochází jí vzduch i potrava
v ústní části dochází ke křížení hrtanu a hltanu
b) Dolní
Hrtan (larynx) – dutý orgán cca 5 cm vysoký tvaru převráceného komolého jehlanu
tvořen chrupavkami, které jsou spojeny vazy a svaly
největší z nich – chrupavka štítná má 2 ploténky stříškovitě spojené tak,
že vzniká hrana = hrtanová vyvýšenina = ohryzek
k ní je kloubně připojena chrupavka prstencová – její oblouk směřuje
vpřed a vzad ploténka – na ní shora nasedají dvě menší hlasivkové
chrupavky – tvar trojbokého jehlanu, chrupavka příklopková má podobu
oválného listu s úzkým řapíkem a je uložena svou dolní částí dle úhlu
obou plotének chr.štítné tato část = hrtanová příklopka (epiglottis) → tím
je hrtan chráněn proti vstupu potravy při polykání→ sklání se dolů a
zakrývá tak hrt.otvor
vznik zvuku: v hrtanu se vyskytují 2 páry hlasivek horní = pravé, dolní =
nepravé; mezi pravými je hlasivková štěrbina
- stahem jednotlivých drobných příčně pruhovaných svalů, mění
hrtanové chrupavky své postavení → změna napětí hlas.vazů, tím se
mění jejich vzdálenost, a tak i hlasová štěrbina.
- vydechovaný vzduch pak narážena hlasové vazy, rozechvívá je a
jejich chvěním se vlní vzduch v horních cestách dýchacích a vzniká
tón.
- u dětí a žen má hrtan menší průměr než muži, a tak děti a ženy mají
vyšší hlas než muži; ke změně hlasu dochází během puberty, kdy
dochází jak u dívek tak k chlapců k růstu hrtanu a tak se snižuje
Hlas – výraznější u chlapců
jazylka – kost podkovitého tvaru, je zavěšená vazy na bodcovitém
výběžku kosti spánkové je na ní vazivově zavěšena chrupavka štítná
-2-
Průdušnice (trachea) – nepárová trubice, začíná pod hrtanem a spojuje ho
s průduškami; je dlouhá 12 – 13 cm a 1,5 – 1,8 cm široká
- je vyztužena 15 – 20 podkovovitými chrupavkami, které mají tvar
písmene C, a jsou uloženy tak, že vzadu zůstává souvislá vazivová
stěna
- je zavěšena na prstencovou chrupavku hrtanu, sestupuje krkem a
do dutiny hrudní, kde se ve výši 5.obratle dělí na dvě průdušky
Průduška (bronchus) – párová trubice zanořující se do plic, pravá i levá průduška
vzniká rozdělením průdušnice, jsou vyztuženy chrupavčitými prstenci
- každá průduška vstupuje do plíce, kde se dále dělí → pro každou plíci
je daná primární průduška:
ta se v levé plíci dělí na dvě sekundární a v pravé na tři sekundární
průdušky, při čemž každá sekundární průduška zásobuje jeden plicní
lalok
- terciální průdušky pak zásobují jednotlivé plicní segmenty
Respirační část :
Plíce (pulmo) – párový dýchací orgán kuželovitého tvaru, který je uložen v hrudní dutině,
jejich hmotnost je 700 – 1000g a jejich vnitřní plocha činí 80 – 130m2
- u dětí mohou mít šedorůžovou barvu, dospělý člověk má plíce mramorově
černé
- plíce jsou rozděleny hrudní přepážkou na pravou a levou, každá plíce je
hlubokými zářezi rozdělena na laloky (lobi); pravá plíce má tři
laloky ( a levá plíce laloky dva; každá plíce tak vyplňuje polovinu hrudníku a
jejich tvar je přizpůsoben hrudním stěnám, proto rozeznáváme:
- plochu spodinovou(bazální) – nasedá na bránici ( je konkávní )
- plochu žeberní (kostální) – je obrácena k postranní stěně hrudníku, která
je vyztužena žebry(tato plocha je konvexní)
- plochu mezihrudí (mediastinální) – obrácená do mezihrudí, má v přední části
otisk srdce patrnější na levé plíci
- směrem vzhůru se plíce zužují a jsou zakončeny zaobleným vrcholkem (hrot
plicní); plochy plic v sebe přecházejí ostrými kraji, výjimkou je přechod při
páteři, tam kostální plocha přechází v medistální zaoblením.
- na medistální ploše je branka plicní (hilus) - v okolí hilu nalezneme vegetativní
pleteň a mízní uzliny
do hilu vstupuje hlavní průdušky a plicní tepna a vystupují plicní žíly a mízní
cévy; hlavní průduška se pak dělí na průdušky segmentální(větví se jen
v přesně omezené části laloku =segment)
→vzniká bronchiální strom = (bronchopulmonální segment)
- segment.průdušky se dále dělí, při čemž ubývá chrupavčitých obloučků a
řasinkového epitelu a začíná se objevovat hladké svalstvo, až vznikají
slabounké průdušinky(bronchioly), které se otevírají do plicních lalůčků a ty
se skládají z několika plicních váčků, jejichž stěny se vychlipují v plicní sklípky
(alveoly) – ty jsou vystlány jednovrstevným respiračním epitelem(je krytý
submikroskopickou lipoidní blankou); mají polokulovité stěny (cca 0,2mm)
člověk má kolem 700 miliónů alveolů o celkovém povrchu 80m2.
- plicní tepna se větví a každá část jde do jedné plíce a přináší neokysličenou
krev, části tepny se pak větví až na kapiláry, které hustě prokrvují stěnu alveolů
-3-
→ výměna plynů probíhá difúzí přes alveolokapilární membránu
- vnitřní povrch alveolů je kryt tenkou vrstvou tekutiny, jejíž molekuly se
přitahují a tím vzniká povrchové napětí, které je regulováno surfaktanty,
což je směs fosfolipidů a bílkovin, která toto napětí snižuje a tak pomáhá udržet
alveoly rozepjaté (někdy se surfaktanty musí dodávat novorozencům)
povrch plic má plicní obaly → každá plícemá dvě blány:
zevní = pohrudnice(pleura parietalis) – vazivová blána na vnitřní straně
hrudníku, její části v sebe přecházejí v ostrých úhlech → vznikají sinusy
(záhyby), do nichž se při vdechu zasunují okraje plic
- je přirostlá k boční stěně hrudníku i k bránici
vnitřní = poplicnice(pleura pulmonalis) – je na povrchu plic
- mezi oběma blánami je štěrbina vyplněná tekutinou, tím je možný posun blan
při dýchání
Přenos O2 a CO2 :
-z plicních alveol přechází kyslík difúzí přes jejich stěnu do plicních kapilár, odtud je
transportován krví do tkání
- CO2 se přenáší opačným směrem
- silou, jež určuje směr a rychlost difúze, je rozdíl parciálních tlaků obou plynů ve vzduchu
v alveolách na jedné straně, a krvi plicních kapilárách na straně druhé
v krvi: (viz referát krev)
- se kyslík přenáší ve dvou formách:
a) fyzikálně rozpuštěný v plazmě
b) vázaný na molekuly hemoglobinu v erytrocytech:
-při úplném nasycení krve kyslíkem (200ml O2 /l krve) je více jak 98% O2
vázáno na hemoglobin:
- bílkovina globin (96%)
- pigment hem (4%) – obsahuje Fe2+
→každá molekula má 4 hemové a 4 polypeptidové řetězce,
takže jedna molekula váže 4 molekuly kyslíku = Hb + 4O2→ Hb(O2)4
=oxyhemoglobin(světle červený), samotný hemoglobin tm.modrý
nebezpečný je pro člověka CO, jeho afinita na hemoglobin je 200-300x větší než
u kyslíku, takže CO se váže i při malém parciálním tlaku
dalším nebezpečí jsou dusitany a dusičnany, které Fe2+ oxidují na Fe3+ , tím
vzniká methemoglobin, který není schopný přenášet kyslík
- oxid uhličitý se přenáší ve třech formách:
a) volně rozpuštěný v krevní plazmě
b) ve formě HCO3c) vázaný n hemoglobin
CO2 se v plazmě volně rozpouští v malém množství (7%)
CO2 přenášený plazmou se mění na HCO3-, a v plicích z něj opět vzniká CO2
CO2 + H2O → H2CO3 → HCO3- + H+
takto se přenáší 67% CO2
25% se pak váže v tkáňových kapilárách na hemoglobin a v plicích se zase uvolňuje
plicní ventilace:
-4-
-
mechanický proces, při němž se pohybuje vzduch do plic a z plic, děje se tak
v důsledku změny objemu hrudní dutiny, které vyvolávají dýchací svaly
Dýchácí = ventilační = respirační pohyby:
mechanika dýchání:
výměna plynů se děje střídavým zvětšováním ( nádechem, vdechem, inspirací, inhalací ) a
zmenšováním ( exspirací ) hrudní dutiny:
vdech( inspirace):
- je umožněn rozšířenm hrudníku všemi směry, což je dovoleno 2 funkčními
mechanismy:1) pohybem horních žeber ( až po 7.) a hrudní kosti se hrudník rozšiřuje
dorzoventrálně = mechanismus sternokostální
2) pohybem dolních žeber a bránice ve směru příčném a svislém =
mechanismus kostodiafragmatický
to, který typ mechanismu převažuje záleží na stavbě těla, hrudníku a činnosti svalů
hlavní dýchací sval – bránice – zaručuje výměnu cca 2/3 vzduchu v plicích, pohybuje se
jako píst a aktivně se posunuje dolů a pasivně nahoru; rozsah tohoto pohybu v klidu činní
1 cm, při hlubokém dýchání 3 cm, + současně se vyklenuje stěna břišní.
- mezižeberní svaly zevní a mezichrupavková část vnitřních svalů dokončují vdech
rozšířením hrudníku ve směru příčném a předozadním
- plíce kopírují změnu objemu hrudníky jakoby spirálou, se začátkem nahoře vzadu a
koncem dole vpředu
výdech(exspirace):
je vyvolán opačným pohybem hrudníku a bránice, protože klidové postavení hrudníku je
blíže postavení výdechovému, je výdech téměř dějem pasivním, kdy hrudník vyvedený
činností vdechových svalů z rovnovážné polohy klidové se do ní opět vrací, a až na
dokončení výdechu se podílí svalstvo aktivně
při hlubokém dýchání je i výdech aktivní činností svalovou
k výdechu se uplatňuje:
deformace (= torze) chrupavek žeberních
retrakční síla plic
váha hrudníku
pasivní vytlačení ochablé bránice vzhůru
činnost mezižeberních svalů vnitřních
- za usilovného dýchání se uplatňují pomocné svaly dýchací, což jsou zejména při
vdechu: svaly kloňené, zdvihač hlavy, velký a malý sval prsní, široký sval zádový.
Při výdechu se uplatňují hlavně čtyřhranné svaly bederní.
Podle využití dýchacích svalů lze dýchání dělit:
a) dýchání kostální = žeberní – probíhá činností horních (2 – 5) a dolních(6 –
10)
b) dýchání abdominální = brániční
většinou se mísí oba typy, ale obecně kostální horní převládá u žen, kostální dolní u mužů a u
dětí převládá abdominální
velikost plicní ventilace:
při klidovém dýchání jsou plíce hodně pod úrovní maximální kapacity, velikost plicní
ventilace závisí na:
a) dechové frekvenci – v klidu 14 -18 vdechů za minutu
b) objemu vdechovaného a vydechovaného vzduchu
-5-
celková (totální) kapacita plic se skládá ze 4 složek:
1) reziduální objem = zbytkový vzduch, objem (1800 ml), který setrvává
v plicích i po nejusilovnějším výdechu
2)expirační rezervní objem = objem vzduchu (1200ml), který je člověk
schopen vytlačit z plic po skončení normálního výdechu
3)dechový objem = objem vzduchu (500ml), který proudí do plic a z plic při
normálním klidovém dýchání
4)inspirační rezervní objem = objem vzduchu (3000ml), který je člověk
schopen nasát do plic i po skončení normálního nádechu
totální kapacita je cca 6,5 litru, ale reziduální objem nemá v praxi význam, a tak součet
expiračního, dechového a inspiračního rezervního objemu tvoří tzv. vitální kapacitu plic =
maximální objem vzduchu, který lze vydechnout po největším nádechu, je to orientační
ukazatel výkonnosti plic a závisí na věku, hmotnosti, výšce, stavbě těla a pohlaví.
Ženy 3,2 litru, muži 4,2; zvětšuje se u sportovců, zpěváků, foukačů skla atd…
Kontrola plicního dýchání
1) nervová
a) bránice a mezižeberní svaly jsou ovládány na základě nervového impulsu,
vycházejícího z prodloužené míchy
b) koncovým a středním mozkem lze vůlí regulovat frekvenci a hloubku dýchání
c) v dýchacích svalech se nacházejí tzv. proprioreceptory ( jsou ve svalech či šlachách
upínajících se na žebra), které tlumí činnost dýchacího centra
2) látková
a) kontrola CO2 v krvi – mozek a míchu obklopuje čirá tekutina (mozkomíšní mok),
se kterou jsou v trvalém kontaktu chemoreceptory; hladina CO2 v krvi a
mozkomíšním moku je srovnatelná, neboť CO2 do moku difunduje → když
chemoreceptory zjistí vyšší koncentraci CO2, vysílá nervový systém =řes míchu
pokny k intenzivnějším pohybům bránice – ta pak začne pracovat rychleji,
prohloubí se dýchání a CO2 se odvádí z těla ve větší míře
b) kontrola O2 v krvi – receptory v cévách stimulují mozkové dýchací centrum ke
zvýšení dýchací aktivity tehdy, dojde-li k poklesu koncentrace kyslíku
c) vliv emocí – smích, pláč…
Obranné dýchací reflexy
Ve sliznici dýchacích cest jsou nervová zakončení a ta jsou drážděna pevnými částečkami,
nadměrným množstvím hlenu, dráždivými a čpavými látkami… Podráždění sliznice hrtanu,
průdušnice a průdušek vede ke kašli
Kašlání:
Začíná neobvykle hlubokým nádechem, stáhnou se hlasivky a uzavře se hlasová
štěrbina, takže se vzduch zadržuje v plicích
hlasová štěrbina se náhle otevře a proud vzduchu vyletí z úst rychlostí až 160
km/hod
Podráždění nosní sliznice vyvolává kýchnutí, to je podobné kašli, ale vzduch vyletí spíše
nosem
-6-
Škytání – podráždění bránice, většinou horkou nebo studenou potravou
Zívání – je způsobeno nedostatkem kyslíku v ovzduší nebo únavou; většina kyslíku je ve
svalech a mozek tak má nedostatek vzduchu
Smích – způsobuje podráždění bránice
Kyslíkový dluh
Dochází k němu po ukončení cvičení, kdy se spotřeba kyslíku nevrací ke klidovým hodnotám
a zvýšené dýchání nějakou dobu přetrvává. Kyslík se v této době využívá v tkáních právě ke
„ splacení dluhu“ , který vznikl při cvičení. Při nedostatku kyslíku v tkáních dodává kyslík
myoglobin, který tak způsobuje kyslíkový dluh a vznik kyseliny mléčné.
Kyslíkový dluh = kyslík, který je třeba doplnit v hemoglobinu; neboli kyslík, který se
spotřebovává v důsledku zvýšené tělesné teploty tkání a kyslík nutný k oxidaci kyseliny
mléčné, která vznikla při cvičení
Vývoj dýchacích cest a plic
První známka dolních cest dýchacích – třítýdenní zárodek má malé vychlípeniny na přední
straně trávicí trubice v místech horní části budoucího jícnu, vychlípenina se prodlužuje, takže
lze rozlišit horní užší stopkatou část a dolní rozšířenou, která se větví na dva váčky – pravý a
levý(trochu menší)
Z místa odstupu stopky pak vzniká hrtan, ze stopky průdušnice a z váčků plíce.
Horní cesty dýchací se vztahují k vývoji dutiny ústní, kde se časném embryonálním vývoji
objevují tři lišty, z nichž ta nepárová dá základ nosní přepážce, a párové = patrové se spojí
v základ patra, které odděluje jednotlivé dutiny.
Nemoci
1)infekční choroby – přenos kapénkovou infekcí, původci jsou viry, bakterie nebo
mykoplazmata; viry a bakterie jsou odpovědny za záněty dýchacích cest
a) rýma – zánět nosní sliznice a nosohltanu; viry Rhinoviry
b) Laryngitida – zánět hrtanu
c) Faryngitida – zánět hltanu
d) Tonsilitida – zánět mandlí
e) Bronchitida – zánět průdušek
Pneumonie = zápal plic
Virové nebo bakteriální onemocnění, jedná se o zaplnění alveolů hlenem a
tekutinou, což komplikuje výměnu plynů
jedna z bakteriálních forem = legionářská choroba - legionella pneumophila
výskyt pneumonie v dnešní době je hlavně u lidí nakažených HIV nebo již
mající AIDS, jako prevence slouží chemoprofylaxe (=preventivní podávání antibiotik)
další skupinou ohrožených lidí jsou ti, se slabou imunitou a hlavně staří lidé – hrozba
celoplošné nákazy v domovech důchodců
TBC (souchotiny)
Mycofacterium tubercolosis, tvorba uzlíků tuberkulózní
tkáně v plicích, přenáší se kapénkami nebo mlékem; napadají nejčastěji plíce
(plicní TBC), dále mízní uzliny, hrtan, střeva, ledviny, kosti (kostní TBC), kůži
(kožní TBC) a další orgány; přitom vznikají uzlíky (tuberkuly), které mohou v
procesu hojení zvápenatět nebo se rozpadají a pokračuje další chorobný proces.
Při masivním pomnožení zárodků TBC a jejich roznesením krevní cestou vzniká
těžký TBC stav, tzv. miliární TBC. Pokroky v chemoterapii (antibiotika,
tuberkulostatika) a zvýšenou hygienou došlo k podstatnému snížení této nákazy
-7-
především ve vyspělých civilizovaných zemích (poslední dobou však počty
nemocných opět stoupají a to i v těch nejvyspělejších zemích). Vysoká
schopnost původce choroby vypěstovat si imunitu nutí lékaře kombinovat více
druhů velice silných antibiotik, modifikovat stávají antibiotika a hledat nová.
Prevence vyžaduje zabránění kontaktu (izolace nemocných s otevřenou TBC,
ozdravovací plány v chovu skotu), správnou výživu, pohyb na čerstvém
vzduchu, ochranné očkování (malé děti) atd. preventivní a profylaktická opatření
hygienické služby;
Černý kašel
Bordetella pertusis, je to zánět bronchů a trachey provázený kašlem, postihoval
hlavně děti, dnes očkování
Záškrt = Difterie
Corynebacterium diphteriae, zánět nosohltanu, hrtanu a průdušnice v těžkých
případech obrny
Chřipka – podoba rýmy, kašle a bolesti krku, virové onemocnění
2) neinfekční choroby – ovlivňují fci plic
Pneumotorax– smrštění plic v důsledku proniknutí vzduchu do pohrudniční
štěrbiny Je většinou provázen kolapsem plíce menšího nebo většího rozsahu.
Může být buď spontánní, nebo vzniknout následkem poranění plic nebo
hrudníku.
Projevuje se dušností, bolestí na hrudi, suchým kašlem. Někdy se vzduch sám
vstřebá, jindy je zapotřebí složitějšího zásahu (odsávání vzduchu, drenáž).
Umělý pneumotorax jako léčebná metoda při tuberkulóze plic se již nepoužívá.
Astma – zúžení bronchiolů v plicích zapříčiněné alergickou reakcí
Asbestóza – způsobena prachem nebo vlákny ve vzduchu, vaziová přeměna
plicní tkáně – dýchací poruchy
Emfyzem = rozedma plic – vznik podporuje kouření, dědičná choroba,
projevující se zničním stěn alveolů, takže může dojít k poruchám sycení krve
Nádorová onemocnění Bronchogenní karcinom je nejčastějším nádorem plic, jehož de facto jedinou
příčinou je kouření. Je to velmi zhoubný nádor, který navíc bývá často odhalen
až v pozdních stadiích. V jejich léčbě se dosud nepodařilo dosáhnout téměř
žádného pokroku. Bronchogenní karcinom vzniká nádorovou přeměnou buněk
bronchů (průdušek) a je asi sedmkrát častější u mužů, nicméně i u žen se jeho
frekvence poslední dobou zvyšuje. V současnosti za rok nově onemocní asi 100
lidí na 100 000 obyvatel, což je v České republice zhruba 10 000 nových případů
za rok. Jako kritická hranice pro zvýšené riziko vzniku tohoto nádoru se udává
množství 150 000 vykouřených cigaret.
přicházejí i stále přesvědčivější důkazy o tom, že zvýšené riziko s sebou přináší i
pasivní kouření. V časném stadiu se karcinom projevuje tzv. nespecifickými
příznaky, které se zrovna tak objevují u mnoha dalších nemocí a není z nich
samotných zřejmé, čím jsou způsobeny – například teplotou, kašlem a
-8-
vykašláváním krve. Teploty nejasného původu, po týdny neustávající kašel a tím
spíše vykašlávání krve by však každého měly přivést k lékaři a ten by v každém
případě měl pomyslet i na nádorovou příčinu těchto příznaků.
Nádory plic však bývají často náhodným nálezem na rentgenovém snímku, který
je prováděn ze zcela jiného důvodu, např. při jakékoli hospitalizaci (přijetí do
nemocnice), k níž rentgen plic a srdce běžně patří.
Velkou a bohužel zároveň těžko řešitelnou záludností bronchogenního
karcinomu je, že se ho často podaří odhalit až ve chvíli, kdy je ve velmi
pokročilém stadiu a možnost operační léčby je omezena nebo zcela vyloučena.
Není to však špatnou prací lékařů, ale proto, že se nádor dlouho nijak
neprojevuje. Nemocný necítí žádné obtíže, a tudíž jej ani nic nepřivede k lékaři.
Když první potíže nastanou nebo při náhodném nálezu, už může být pozdě.
Léčba je nutná včas
Operace je u nemalobuněčných karcinomů možná asi ve 20–40 % případů. Má-li
ji pacient podstoupit, musí splňovat určité nároky na funkci plic a cévní
soustavy, aby pro něj operace samotná a pooperační období nepředstavovaly
přímé ohrožení života. Operace má smysl i v případě, že se nepodaří odstranit
všechnu nádorovou tkáň – čím méně nádorové tkáně zůstane, tím lepší výsledky
může přinést následné ozařování nebo chemoterapie.
Radioterapie, tedy ozařování, je zaměřena jak na vlastní nádor, tak na další
komplikace: léčbu metastáz v mozku, bolestí, útlaku horní duté žíly masou
nádoru. Radioterapii lze kombinovat se současnou nebo následnou chemoterapií.
Hlavní léčbou u malobuněčných karcinomů je chemoterapie, kdy se pro zvýšení
účinku podává několik léků současně. V prvním stadiu lze také chemoterapii
kombinovat s radioterapií, při které se ozařuje mediastinum. Mozek se ozařuje
jako prevence proti vzniku metastáz, které se objevují až u 70 % pacientů.
Bronchogenní karcinom je nádorem s velmi špatnou prognózou, který ve velkém
procentu případů nelze vyléčit. Terapie se tedy zaměřuje aspoň na prodloužení
života, úlevu od příznaků a zlepšení kvality života nemocného.
Tracheostomie – chirurgický zákrok, nutný při neprůchodnosti hrtanu nebo při uměle řízeném
dýchání; na krku se při tom v průdušnici vytvoří otvor, umožňující trvalé
dýchání – tento otvor lze opět zavřít.
obdobná je tracheotomie, při níž je do průdušnice aplikovaná trubice
Literatura a další zdroje:
http://www.bumbarisparis.org/clanek/rakovina-plic-kuraci-se-spolehaji-na-stestiJ.Fleischmann – Anatomie člověka II, SPN – 1964
J. Hořejší – Lidské tělo, Gemini – 1992
R. Linc – Biologie člověka – SPN – 1970
I. Novotný, M. Hruška – Biologie člověka - Fortuna - 2003
-9-

Podobné dokumenty

KOSTRA

KOSTRA zde k přiblížení či oddálení směrem ke střední rovině)  Pohyb kolem vertikální osy—otáčení—rotace(podle směru otáčení rozeznáváme vnitřní a zevní rotaci  Složený pohyb je kroužení – cirkumdukce—t...

Více

Histologie obecná – otázky

Histologie obecná – otázky 5. Ependym, plexus choroideus a mozkomíšní obaly 6. Monocytomakrofágový systém (RES) – složení, výskyt a funkce v organismu 7. Stavba lymfatických kapilár a cév 8. Lymfatická uzlina. Lymfatické uzl...

Více

vývoj, stavba a činnost soustavy opěrné a pohybové - Studijni

vývoj, stavba a činnost soustavy opěrné a pohybové - Studijni »kost čichová (os ethmoidale) -nepárová, čichová ploténka, kterou prochází čichový nerv »kost spánková (os temporale) -párová, vybíhá do jařmového oblouku, na jejím bodcovitém výběžku je zavěšena j...

Více

TL 62 metodika_mereni rtu

TL 62 metodika_mereni rtu nástroj. Samotný nástroj se do značné míry chová pouze jako filtr jimi produkovaného akustického signálu. Jejich pohyb tedy zásadním způsobem určuje výsledný zvuk. Snímání a vyhodnocování jejich po...

Více

Dýchání

Dýchání DC a plic (n. vagus), mostu, limbického systému,

Více

Neoplazie jako příčina obstrukce dýchacích cest

Neoplazie jako příčina obstrukce dýchacích cest být suplementace kyslíkem a  kompenzace respirační acidózy. Při kolapsu bývá často nezbytné provedení urgentní tracheostomie, přičemž potřebné medikamenty a  instrumentárium musí být vždy při ruce....

Více

Obeccná patologie

Obeccná patologie cirkulaci  další změny význam: patologický proces vedoucí k dočasnému poškození organismu trvalému poškození organismu smrti organismu dělení podle makroskopického podkladu tkání prostá- makroskop...

Více

David Icke: Rakovina je houba a je léčitelná

David Icke: Rakovina je houba a je léčitelná A proè zmiòuji tuto skuteènost? Protože na konferenci v roce 1969 dr. Richard Day sdìlil mimo jiné i toto: Farmaceutické firmy se prý vùbec nemají pokoušet léèit tato onemocnìní. Vlastnì proè léèit...

Více