Měření fyziologických funkcí

Měření fyziologických funkcí Tělesná teplota Člověk je teplokrevný živočich se stálou teplotou. Zdravý organismus zachovává rovnováhu mezi produkcí a ztrátou tepla. Tělesná teplota je vedlejším produktem metabolismu, který je využíván buňkami těla jako zdroj energie pro jejich činnost. Zvyšování m a snižováním tvorby a výdeje teploty dochází k řízení tělesné teploty. Termoregulační centrum se nachází v mezimozku (hypotalamu). Ovlivňuje například zužování a rozšiřování cév (při zúžení cévy se omezuje výdej tepla a naopak). Vnitřní teplota tělní (hrudník, dutina břišní a pánevní atd…) je 37° C. Povrchová teplota tělní (kůže, podkožní vazivo) je 36 – 36,9° C. Faktory ovlivňující tělesnou teplotu • Věk – děti mívají tělesnou teplotu labilnější (čím menší dítě, tím hůře vyrovnává teplotní rozdíly mezi tělesnou teplotou a okolím; staří lidé mají sníženou kontrolu termoregulace, vzniká riziko hypotermie) • Denní doba – tělesná teplota kolísá během dne o 2° C. Nejvyšší hodnota je mezi 18 – 20 h, nejnižší mezi 4 – 6 h • Tělesná aktivita – těžká práce zvyšuje tělesnou teplotu o 1 – 1,5° C • Hormony – ženské pohlavní hormony (estrogeny) zvyšují tělesnou teplotu v období ovulace • Okolí – extrémní teplota, kterou snese organismus, závisí na vlhkosti vzduchu. Při nízké vlhkosti vydrží teplotu až 65,5° C. Při 100%ní vlhkosti vzduchu se tělesná teplota zvyšuje, pokud stoupne teplota okolí nad 34,4° C Vlivem patologických procesů v těle a působením faktorů ovlivňujících teplotu může dojít ke změnám tělesné teploty. Příznaky změněné tělesné teploty Febris – horečka. Klinické příznaky se mění, jiné jsou na začátku, jiné v průběhu a jiné při ústupu. •
•
•
Příznaky nástupu horečky jsou pocit zimy a chladu, zvýšení počet úderů srdce, třesavka, napětí svalů, bledost, studená kůže (husí kůže), zástava pocení, vzestup tělesné teploty Příznaky v průběhu horečky jsou teplá kůže na dotyk, pocit žízně, sucho v ústech, ospalost, napětí, ztráta chuti k jídlu, nevolnost, slabost, bolest svalů, herpes na rtech, chybí pocit chladu (ani teplo, ani chlad) Příznaky ústupu horečky – pocení, snížení třesavky, možná dehydratace, teplá narůžovělá kůže Hypotermie (nízká tělesná teplota) Příznaky jsou pocit chladu až mrazení, bledá studená voskovitá kůže, zpočátku silná třesavka, snížená tělesná teplota, snížené vylučování moče, dezorientace, nedostatek svalové koordinace, ospalost až bezvědomí. Měření tělesné teploty Druhy teploměrů: rtuťový skleněný teploměr, digitální, teploměr, elektronický teploměr. 1 Místa pro měření Axila (podpaží), rektum (konečník), tříslo, vagína (pochva), ústa, kůže. Tělesná teplota není stejná na všech místech. Rozdíl mezi axilou a rektem + 0,5° C, ústy + 0,3° C. Nejběžnější způsoby měření tělesné teploty Axilární metoda – provádí se u dospělých a větších dětí. Používají se maximální lékařské teploměry s prodlouženým koncem. Před měřením zkontrolujeme sklepnutí teploměru pod 35° C, měříme 5 – 9 minut. Rektální metoda – tímto způsobem změříme tělesnou teplotu nejpřesněji. Používáme ji u malých dětí. U dospělých a větších dětí, pokud nelze měřit jinak. Orální metoda je nejběžnější metoda u dospělých a větších dětí v USA a Anglii, u nás se používá málo. Vaginální metoda používá se pro zjištění doby ovulace, tj. doba dozrání vajíčka ve vaječníku, kdy dochází k přechodnému zvýšení tělesné teploty v malé pánvi. Žena si ji měří sama, než vstane z lůžka. Pulz Pulz je náraz krevního proudu na stěnu tepny při kontrakci levé srdeční komory. Rozlišujeme periferní pulz, lokalizovaný na periferii těla, např. na horní nebo dolní končetině, centrální pulz lokalizovaný nad hrotem srdce. Frekvenci pulzu reguluje autonomní nervový systém – parasympatikus a sympatikus. Autonomní převodní srdeční systém pak zajišťuje kontrakce síní a komor. Frekvence se uvádí v počtech úderů za jednu minutu a je ovlivněna: •
•
•
•
•
•
•
•
•
Věkem (s přibývajícím věkem klesá) Pohlavím (muži mají nižší tepovou frekvenci než ženy) Horečkou (díky zvýšenému metabolismu při horečce a vazodilataci dochází k vyšší tepové frekvenci) Tělesnou kondicí (při tělesné aktivitě tepová hodnota stoupá) Krvácením (snížením objemu cirkulující krve zvyšuje tepovou frekvenci) Stresem (emoce stimulují sympatikus, což vede ke zvýšení srdeční aktivity a to se projevuje zvýšenou tepovou frekvencí) Změnou polohy Nervovou labilitou a nestabilitou vegetativního nervového systému Léky (určité skupiny léků snižují tepovou frekvenci – kardiotonika, jiné zvyšují – kofein) Zvýšená tepová frekvence je tachykardie a představuje pulz o hodnotách větších než 90 za minutu u dospělého člověka. Snížená tepová frekvence se nazývá bradykardie a představuje počet pulzů menší než 60 za minutu u dospělého člověka. Rytmus pulzu představuje hodnocení intervalů mezi jednotlivými údery. Normálně jsou intervaly mezi údery stejné, což se hodnotí jako rytmus pravidelný – sinusový. Nepravidelný se označuje jako arytmie nebo dysrytmie. Nejčastější místa měření periferního pulzu Místem měření jsou palpačně snadno přístupné tepny. 1. Palcová strana zápěstí na předloktí – pulz se označuje jako radiální, získáme je odečtením na arteria radialis, nejčastěji používané místo pro měření pulzu, který je zde snadno odečitatelný 2. Spánková oblast – mediálně nadočnicovými oblouky, kde arteria tempovalis prochází nad spánkovou kostí. Toto místo se používá k měření tehdy, pokud nemůžeme nahmatat pulz radiální, nebo radiální pulz je hůře odečitatelný např. u obézních lidí. 2 3. Boční strana krku – střední část krku pod dolní čelistí. Pulz se označuje jako karotický. Toto měření se používá hlavně u dětí a při stavech selhávání srdce, kdy je špatně měřitelný na arteria radialis. 4. Jamka loketní 5. Střední část tříselné oblasti – místo, kde probíhá arteria femuralis. Pulz se označuje jako femorální. Zde se odečítá u dětí, při selhávání srdce a při zjišťování cirkulace v dolní končetině. Způsob měření a pomůcky Pulz měříme pohmatem (bříšky dvou až tří prstů), poslechem (fonendoskopem). Pomůcky: hodinky s vteřinou ručičkou nebo stopky, fonendoskop s plochým zakončením. Krevní tlak Krevní tlak (TK) je tlak krve v arteriích, tj. tlak krve pulzující v tepnách. Arteriální krevní tlak je výsledkem srdečního výdeje a odporu cév. Při zvýšení kteréhokoliv aspektu krevního tlaku dochází také ke zvýšení krevního tlaku a naopak. Krev se dopravuje vlnami, rozeznáváme dvě hodnoty krevního tlaku: •
•
Systolický – tlak krve vyvolaný kontrakcí srdeční komory. Ovlivňuje jej především srdeční výdej. Dále je ovlivněn horečkou, stresem, krvácením (snížení objemu kolující krve). Diastolický – tlak krve při diastole, ovlivňuje jej především periferní odpor krevního oběhu. Dále jej ovlivňuje poddajnost tepen. Ve stáří poddajnost klesá a roste diastolický tlak. Faktory ovlivňující krevní tlak • Věk • Tělesná aktivita – fyzická práce zvyšuje srdeční výdej a tím dochází ke zvýšení krevního tlaku. • Stres – stimulace sympatického nervového systému, zvyšuje srdeční výdej, což vede ke zvýšení krevního tlaku. • Rasa – výzkumy bylo zjištěno, že černoši středního věku mají vyšší tlak než stejně staří běloši • Pohlaví – ženy mají obvykle nižší tlak než muži vlivem ženských hormonů. Po menopauze se tlak obvykle zvyšuje. • Léky – některé léky zvyšují tlak (kardiotonika) • Denní doba – ráno je tlak nižší • Horečka – zvyšuje tlak díky zvýšené hladině metabolismu • Obezita – zvyšuje se periferní odpor, tím taky tlak • Krvácení – snížením objemu krve dochází ke snížení tlaku • Zevní teplo ‐ dochází k rozšíření cév (snížený tlak) • Zevní chlad – zvýšení tlaku Místa měření 1. Horní končetina – na paži nebo předloktí 2. Dolní končetina – se provádí měření v případě nemožnosti měření na horních končetinách nebo pro porovnání krevního tlaku na obou dolních končetinách. Měříme na stehně. Pomůcky pro měření tlaku Tlakoměr (tonometr) ‐ skládá se ze rtuťového manometru a manžety ‐ a fonendoskop nebo digitální tonometr. 3 Dech Dýchání (respirace) zajišťuje příjem kyslíku a výdej CO2. Dech dělíme na dýchání zevní, které představuje výměnu plynů mezi plícemi a krví, a dýchání vnitřní, které znamená výměnu mezi krví a tkáněmi. Dýchání tvoří vdech, který trvá 1 – 1,5 s, a výdech, který trvá 2 – 3 s. Dýchání rozlišujeme hrudní (žeberní) a brániční (břišní). Hluboké, rychlé dýchání označujeme jako hyperventilaci a povrchní, mělké dýchání označujeme jako hypoventilaci. Faktory ovlivňující dýchání Dýchání ovlivňuje mnoho faktorů: ‐
‐
‐
‐
‐
‐
‐
Věk – stárnutím postupně klesá frekvence dýchání (novorozenec má 30 – 80 dechů za minutu, dospělý 15 ‐ 20) Pohyb – při pohybu dochází ke zvýšení metabolismu a tím i ke zvýšeným požadavkům na kyslík Stres – stimulací sympatiku dochází ke zrychlení dýchání Prostředí – v prostředí se zvýšenou teplotou dochází ke zrychlení dýchání Nadmořská výška – ve vyšší nadmořské výšce je nižší koncentrace kyslíku a vzduchu (zrychlené dýchání) Léky – některé ovlivňují dýchání, analgetika a narkotika snižují dechovou frekvenci Životní styl – negativně ovlivňuje dýchání třeba kouření, sedavé zaměstnání, nedostatek pohybu 4