docI/2015 - Fanda Tylšar - Jahodový básník
download 
Stížnost Transkript
I/2015 - Fanda Tylšar - Jahodový básník
Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 1 2 www.epika.cz Fórum/I/2015 editorial editorial Vážení a milí čtenáři, neustále vás přibývá, z čehož máme radost. Návštěvnost našich webo vých stránek a blogu, kde si můžete aktuální číslo pře číst nebo i stáhnout do svého čtecího zařízení, je měsíc od měsíce stále vyšší. Jako bonus jsou pro vás k dispozici také starší vydání, a to od čísla I/2013. A co vám přinášíme v tomto čísle? Kromě aktualit z kulturního a literárního dění nebo pravidelných rubrik přicházíme s novinkou, ve které pod názvem „Literární rektoskopie“ netradiční formou představuje Jiří Sivok a HSF klub díla českých autorů v oblasti hororu, sci-fi a fantasy. Nejde zde o re cenze v klasickém slova smyslu, ale o takový neotřelý, až přidrzlý monolog zaměřený na autora a vybrané dílo. V tomto čísle nás čekají čtyři z nich: Karel Čapek, Miroslav Žamboch, Štěpán Kopřiva a Miroslav Švan drlík. Začíst se můžete také do příspěvků autorů, kteří v Literárním fóru publikují poprvé. Jsou to Ladislav Beran mladší, Jindřich Malšínský a Klára Gabrielo vá. Přesto, že se jedná o nováčky na našich stránkách, mohu jejich dílo jen doporučit. O grafickou „výzdobu“ se formou fotoreprodukcí tentokráte zasloužila jihočeská výtvarnice Renata Štolbová. Její obrazy vhodně doplňují mnohé stránky dnešního vydání. Těšit se můžete také z pořádné dávky knižních no vinek a ukázek z tvorby jihočeských autorů. Ať už vás zaujme to, či ono, přeji vám jménem celé redakční rady a všech autorů příjemné čtení. Fanda :-) Tylšar Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: [email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jan Míka. Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 1 obsah dění Hanka Hosnedlová Multiautogramiáda měla úspěch ...................................... 4 Petr Šulista Velice milé a poučné setkání ........................................... 6 Hanka Hosnedlová Odešel básník a novinář od třeboňských rybníků ........... 7 literatura František Tylšar Vladimír Šindelář .............................................................. 12 Hanka Hosnedlová Jak píší knížky patrioti ..................................................... 14 Vladimír Kostiha Úspěch jihočeského básníka .......................................... 16 František Tylšar Staňte se i vy literátem na trati ........................................ 16 Jaroslava Pixová Procházka po blanických mlýnech s Českým rozhlasem . 17 Vladimír Janda Utrum neboli šmitec ......................................................... 18 Miloslav Král Český … a přece neodvolal ....................................................... 19 Ladislav Beran ml. „Jakobýni“ v Čechách aneb Jako by se vlastně nic nestalo . 20 Miloslav Král Český Peklo na zemi .................................................................. 20 Jiří Sivok O Literární rektoskopii ..................................................... 21 Jiří Sivok Kája Čapků se svým fanaticky nadčasovým absolutnem . 22 Jiří Sivok Žambochův mrtvý jazyk a nemrtvý hrdina ...................... 22 Jiří Sivok Štěpán Kopřiva a jeho masakroidní Asfalt ..................... 23 Jiří Sivok Drákulův švagr a Švandrlíkův Miroslav ............................ 23 Stanislava Bumbová Kavky nad městem ........................................................ 24 Vladimír Stibor Almanach českých básníků 2015 .................................... 24 Hanka Hosnedlová Nové knihy ............................................................... 25 - 28 Knihkupectví Kanzelsberger - časté dějiště literárních akcí umění Hanka Hosnedlová Návrat do krajiny dětství ................................................... 8 Miloslav Král Český Kreslený humor ............................................................... 44 František Tylšar Fotohumor ........................................................................ 44 2 www.epika.cz Fórum/I/2015 obsah Kultura Hanka Hosnedlová Boření mýtů s Dorou Němcovou ..................................... 10 Jaroslava Červenková na snímku Petra Neuberta autorská tvorba Ilustrační doprovod čísla - Renata Štolbová Stáhněte si elektronickou verzi našeho časopisu zdarma na: http://jihocesky-klub-obce-spisovatelu. webnode.cz/novinky/ Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz Jiří Hovorka Pozdrav, ptáku! ................................................................ 30 Ladislav Beran Hospodské rekviem .......................................................... 31 Josef Škopek Nepovedený velikonoční košt .......................................... 32 Jan Bauer Vražedná mše .................................................................. 33 Jindřich Malšínský Ondřej a Tyl ..................................................................... 34 František Niedl Skleněný vrch .................................................................. 36 Vladimír Janda Cesta vyvolených ............................................................ 37 František Tylšar První cena, Příběh kolejí, Superstar, Daň ........................ 40 Petr Šulista Po útoku, Kamarát ............................................................ 41 Jitka Košťálová Noční óda, Odlesky ......................................................... 42 Klára Gabrielová Blízká setkání druhu N, Tobě ......................................... 43 3 dění | jižní Čechy Multiautogramiáda měla úspěch ◊ Hanka Hosnedlová / foto František Tylšar Úplně na počátku celého projektu stál nápad aktivního Jana Bauera – udělat předvánoční autogramiádu, kde by se prezentovalo vícero jihočeských autorů najednou. K jeho rychlé realizaci velkou měrou přispěly vstřícnost a pochopení Petra Pistulky, vedoucího českobudějovického Domu knihy Kanzelsberger, kde se tato velká setkání konají. U ž v první fázi byla multiautogramiáda úspěšná, také díky scénáři přitažlivého komponovaného programu s hudbou a dalšími případnými vstupy. A tak se postupně z původně příležitostné akce postupem času stala příjemná a očekávaná tradice. Takže i letošní adventní autogramiáda v tomto velkém českobudějovickém knihkupectví, kterou jsem pod názvem 7+1 moderovala, měla velice pozitivní ohlas v návštěvnosti a spontánnímu zájmu přítomných čtenářů. Těch bylo nakonec tolik, že se na polovinu z nich ani nedostala místa k sezení. Nicméně mnozí vydrželi onu podvečerní hodinku stát a sledovat živý program, který měl pestrou náplň a spád, přestože jeden z plánovaných bodů pořadu - vystoupení historického šermu - se pro zaneprázdněnost aktérů nekonal. A zájem o zařazení do tohoto předvánočního dění byl i ze strany literátů. Jako skutečně pozitivní vnímám navíc také skutečnost, že se dostavila i média a následně se pak zmínka o akci objevila v denním tisku. Z původně avizovaných osmi jihočeských autorů jeden bohužel chyběl – Hynek Klimek se totiž vinou nepřízně počasí prostě ze svých šumavských hvozdů do města nedostal. Nicméně i tak porce literárních informací o aktuálních spisovatelských počinech byla dostatečná a také svým obsahem dostatečně různorodá. Nejplodnější český a možná i evropský autor Jan Bauer představil hned dvě své knihy z poslední produkce, a to knihy se společným jmenovatelem šlechtického rodu Rožmberků – Rožm berské dědictví a Rožmberkové, první po králi. Tak si na své přišli milovníci historických detektivek i překvapujících odhalení na scéně dějepisných faktů. František Niedl, jehož literární hvězda v poslední době stále stoupá, přišel s napínavým, více než čtyřsetstránkovým románem Hráč, který mnohde našel své místo pod vánočním stromečkem. Dámská dvojka z Písecka - Jaroslava Pixová a Radka Velková přijely s knihami od vody, a to s tituly - Tam, kde zpívala řeka (Pixová) a Lidé od vody (Velková). Všichni čtyři jsou členy Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Novinkou pak byla účast zatím nepříliš známého autora Dalibora Váchy, který za svou knihu o československých legionářích s názvem Červenobílá získal letos prestižní cenu Knižního klubu. Další prezentovaný – Jiří Hájíček, který je již renomovaným spisovatelem a držitelem dokonce dvou cen Magnezia litera, se tentokrát uvedl úspěšnou povídkovou knihou Vzpomínky na jed- nu vesnickou tancovačku. Překvapením byl ovšem nejmladší z přítomné spisovatelské skupiny – Jan Štifter, mimo jiné šéfredaktor exkluzivního měsíčníku Barbar. Jeho knížečka Kathy, v níž se inspiroval životem své babičky, jednak přináší zpracované stále živé téma odsunu německých obyvatel a jednak vzbudila zájem zejména českobudějovických pamětníků, protože její děj je zasazen do předválečných, válečných a poválečných let v jihočeské metropoli a vrací na scénu spoustu míst, které již dneska neexistují. Příjemným zpestřením mluveného slova v podobě krátkých životopisných shrnutí o jednotlivých autorech a jejich odpovědí na někdy záludné otázky byly hudební vstupy zpěvačky Pavlíny Jíšové s dcerou Adélou, v některých písničkách posílených jejich hudebním kamarádem z Frýdku Místku. Ani závěrečnou podpisovou smrští do zakoupených knih však toto adventní setkání neskončilo, protože čtenáři si chtěli se svými oblíbenými autory popovídat, sdělit jim své dojmy a dozvědět se ještě něco navíc, co v knize nebylo. A právě i z těchto důvodů stojí zato ve zmíněných, byť poměrně náročných prezentačních setkáních pokračovat i v dalších letech. Autoři (zleva) Jan Bauer, František Niedl, Jaroslava Pixová, Dalibor Vácha, Jiří Hájíček a Jan Štifter. 4 www.epika.cz Fórum/I/2015 dění | jižní Čechy O vystavené knihy byl veliký zájem Ženy zastupovaly spisovatelky Jaroslava Pixová a Radka Velková Byla podepsána nejedna kniha Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz Pavlína Jíšová s dcerou zajistily hudební doprovod 5 dění | jižní Čechy Velice milé a poučné setkání ◊ Petr Šulista K nedílné součásti Dnů slovenské kultury v Českých Budějovicích patřilo i v letošním 15. ročníku již tradiční setkání slovenských a českých spisovatelů, které se stejně jako v loňském roce uskutečnilo v salónku hotelu Budweis v pondělí 23. února. Náš dlouholetý přítel Vladimír Skalský na setkání i tentokrát přivedl velice zajímavé literáty – Antona Hykische, Milana Richtera a Katarinu Seherovou. Anton Hykisch, romanopisec, publicista a dramatik zaujal nejen svým vyprávěním o své cestě k roli slovenského velvyslance v Kanadě po rozpadu Československa, ale i o svých životních peripetiích, které zpracoval ve svém rozsáhlém autobiografickém a multižánrovém románu Rozkoše dávných časů. Milan Richter básník, dramatik, překladatel, vydavatel a také nejlepší znalec Franze Kafky na Slovensku, zavzpomínal na své jmenování do funkce vedoucího velvyslanectví Slovenské republiky v Norsku a na vše, co tomu předcházelo. Zmínil i školení v Praze, které absolvoval spolu s Antonem Hykischem. Dále se rozpovídal o své dramatické a především velice bohaté překladatelské práci. V jeho překladatelském díle, které čítá více než šest desítek titulů, je zastoupena švédština, norština, dánština, němčina, angličtina a dokonce i čínština. Katarina Seherová, překladatelka z němčiny, nás seznámila se svými překladatelskými začátky a současnými zkušenostmi. Nejraději se věnuje překladům románů ze současnosti a na svém kontě má téměř tři desítky překladů. Toto velmi příjemné setkání, na které budeme jistě dlouho rádi vzpomínat, nám nejen přiblížilo tvorbu našich slovenských kolegů, ale současně pro nás bylo neobyčejně poučné a inspirující. Na fotografiích ze setkání Františka Tylšara (2x) a Petra Šulisty (1x): (nahoře zleva) Anton Hykisch, Vladi mír Skalský, Milan Richter; (uprostřed zleva) Josef Vrba, Jarmila Mandžuková, Petr Šulista; (dole zleva) František Niedl a František Tylšar. 6 www.epika.cz Fórum/I/2015 dění | vzpomínka Odešel básník a novinář od třeboňských rybníků ◊ Hanka Hosnedlová / foto - archiv j. Bauera V březnu loňského roku jsme gratulovali Janu Schneiderovi ke kulatým 80. narozeninám a vyslovili upřímné přání týkající se upevnění jeho zdraví. To bohužel vyslyšeno nebylo a s prvním prosincovým dnem odešel Jan Schneider na svou poslední cestu bez návratu. V ýčet literárních specifikací vážících tivním pořadem „Vo co de“ v roce 1961. Toto a zlatou Lyru v Bratislavě, zlatou Synkopu či se k jeho jménu je nesmírně košatý. pásmo tzv. chuligánských veršů bylo uve- Grand Prix v Sopotech. Posluchači jeho tex- Byl označován nejen jako uznávaný textař deno na scéně populárního Semaforu, kde ty skutečně milovali, méně pak oficiální linie a básník, ale také jako prozaik, dramatik, také s Waldemarem Matuškou a Pavlínou tehdejšího režimu. Například v roce 1969 scénárista, překladatel a v neposlední řadě Filipovskou účinkoval. A právě s Matuškou, sice jeho text „Musím dál zpívat“ získal cenu i jako novinář se širokým rozhledem. Půso- Evou Pilarovou a Karlem Štědrým odešel rok novinářů, ale zároveň byl důvodem, proč se bil rovněž jako divadelní organizátor a jeho nato do divadla Rokoko a za krátký čas se stal nesměl uskutečnit televizní přenos z tohoto spoluúčast zaznamenalo také předávání jeho kmenovým autorem. Vedle úspěšných festivalu. Političtí představitelé L.Štrougal cen Thálie. Méně známé je, že svá literární komediálních her se na jeho tvůrčím kon- a V.Bilak otevřeně kritizovali Schneiderovu díla vydával i pod pseudonymem Jan Chum. tu objevily také oblíbené pořady s názvem tvorbu, která se tak dostala na celých dvacet V době emigrace se prosadil jako redaktor „Rokokokoktejl“. let na index. Navíc podmínila i Schneiderův rádia Svobodná Evropa, kde pracoval přes V divadle Na Zábradlí uváděl společ- dvacet roků – až do začátku 90.let. Neustá- ně se skladatelem Jaroslavem Jakoubkem Za dvě desítky let v emigraci Schneider le, i v posledních letech, se snažil mít přehled šansony, které zpívala především Ljuba napsal a vydal šest zajímavých knižních ti- o dění v literárních a kulturních kruzích, ak- Herrmanová. Pardubické divadlo Stop bylo tulů. Po návratu do jižních Čech, zhruba tivně se zapojoval i do programů Jihočeské- později místem, kde se potkal s tehdy ještě od roku 1998 se však jeho autorské tempo ho klubu Obce spisovatelů. neznámou Martou Kubišovou a následoval zrychlilo. Každým rokem vyšly dvě nebo tři Třebaže Schneiderovo dílo mělo celore- ji po čase i do plzeňské Alfy. Tady ve spo- knihy, ve kterých zdařile střídal i žánry – od publikový i přeshraniční dosah, jeho život lupráci s Bohuslavem Ondráčkem vznik- veršů přes přemýšlivé eseje až po flexibilní byl až osudově propojen s jižními Čechami. ly písničky pro Martu a také pro Václava novinářské práce. Sám si své knihy také ilu- Narodil se v Písku a jeho klukovské roky byly Neckáře, uváděné v komediích „Francimor stroval. Jako by onen tvůrčí přetlak musel spojeny s Táborem, kde také na tamějším a Edudant“ a „Černej sen“. Po čase přivedl přenést na papír a odeslat ke čtenářům. Tak gymnáziu maturoval. Za studiemi na Vysoké oba zpěváky zpět do Prahy a do Rokoka. se jeho autorské konto rozrostlo o více než škole ekonomické s oborem statistika však a pro něho se pak otevřelo Divadlo E. F. tři desítky knih. Na divadelní scénu se po- musel již do Prahy a do života pak vstoupil Buriana, kde se s velice vlídným ohlasem tom vrátil v r. 2005 recitálem „Vítej, lásko“, s titulem inženýra. Po sametovém převratu setkala jeho autorská burleska „Poetikon“. který napsal vysloveně pro Martu Kubišovou se na jih Čech vrátil a za svůj nový domov si Daleko širší okruh ohlasů však vzápětí zís- a který uvedl pražský Ungelt. Stejné zpě- zvolil rybníky obklopenou Třeboň, podpo- kaly populární rozhlasové pořady „Mikro- vačce v roce jejích sedmdesátin věnoval text rován svou tolerantní a umění slova rovněž fóra“ nebo „Písničky pro Petra a Lucii“ se nazvaný příznačně Sedm křížků. V témže oddanou ženou Libuškou. Schneiderovými texty. A v roce probouze- roce získal literární ocenění Zeyerův hrnek Schneiderova tvůrčí scéna se odvíjí již jících se nadějí – 1967 se zrodili také jeho a byl i mezi žhavými kandidáty na udělení od studentských let. Paradoxem je, že jako „Gentlemani“ s Ondráčkovou hudbou, což Číše Petra Voka - jihočeské literární ceny za českého básníka si jej poprvé zřetelněji po- byl první český divadelní muzikál. Hrál se celoživotní dílo. všimli v zahraničí, a to v roce 1956. Nejdříve nejen v Praze a Brně, ale i v Budapešti nebo v polském literárním kabaretu Žoltodziob západoněmeckém Giessenu. odchod do Německa. Na stolku přede mnou stojí barevný komínek Schneiderových knih, na které jsem v Poznani a hned nato v časopise pařížské Pražská tvůrčí etapa Jana Schneidera pravidelně psávala recenze do tisku. Nikdy Sorbony. Teprve o dva roky později se jeho byla navíc korunována řadou ocenění v pís- nezapomněl zavolat a poděkovat – bohužel verše objevily v českých časopisech Květen ničkových soutěžích – jmenujme alespoň za tenhle článek na rozloučenou už poděko- a Kultura. Výrazněji se zviditelnil provoka- bronzový a zlatý Klíč Intervize, stříbrnou vat nemůže... Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 7 umění | výtvarno Návrat do krajiny dětství ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Archiv Renaty Štolbové Návrat do krajiny dětství – ano, tak by se dala nazvat současná životní etapa jihočeské výtvarnice Renaty Štolbové, která zhruba před třemi roky zakotvila v jedné holubovské chalupě pod Kletí, kde si vybudovala, stejně jako ve svém domku na Dobré Vodě u Českých Budějovic, vyhovující ateliér. N ašla tady nejen klid a vyrovnání po rozchodu s partnerem, ale zároveň také vlídnou sousedskou komunitu a nekonečnou studnici inspirace. A v neposlední řadě i útěšné setkání s místy svého dětství. Podstatné však je především to, že se tady i se svým buldočkem Quidem cítí šťastná. Narodila se a vyrůstala sice v Českých Budějovicích, nejdříve v Rudolfovské ulici a později poblíž Malše, na gymnázium pak dojížděla do Kaplice, ale díky četným výletům s rodiči se už tehdy zamilovala do krajiny Blanského lesa a hlavně kolem oblíbené Kleti. Nyní, v přelomové fázi svého života, si nejen naplnila svůj dlouho odkládaný sen, ale dokázala také bez problémů splynout s okolím a lidmi kolem sebe. Dokonce se stala členkou úzké Společnosti Žebříkového kamene, zahrnující vytrvalé milovníky Kleti, opravuje zde staré litinové křížky a chystá se na obraz svatého Prokopa do jednoho kamenného objektu v lokalitě. Osobní, emoční a výtvarné linky se u Renaty proplétají tak úzce, že někdy spolu až splývají. Ostatně, vždyť všechny procházejí především srdcem, které má malířka otevřené skutečně doširoka... Jaké byly tvé další kroky po středoškol ských studiích? Studovala jsem českobudějovickou Pedagogickou fakultu a pak Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze, atelier ilustrace a grafiky. V Praze jsem strávila asi deset let. Krátce jsem působila jako asistentka na Pedagogické fakultě v Plzni, ale záhy jsem si uvědomila, že prostě nechci řešit výtvarné problémy jiných lidí, a odešla jsem na volnou nohu. Vzpomínáš si na první prodej svých obrázků? Jako všichni absolventi VŠUP jsem se automaticky stala členkou tehdejšího Svazu výtvarných umělců, a tak jsem podle daného postupu zanesla své obrázky do pražské prodejny Díla. Když jsem tady po pár dnech nenašla své obrázky vystavené, vybafla jsem vyčítavě na vedoucí prodejny, jak je to možné. Ta si mne s lidovým klidem vychutnala a pak odpověděla, že je to prostě proto, že je všechny prodala. Renata Štolbová 8 www.epika.cz Fórum/I/2015 umění | výtvarno Máš hodně osobitý styl, měla jsi s tím někdy potíže? V minulosti občas s kolegy, kteří ten lehce naivistický projev považovali za nepatřičný. Ale byla to už od dětství má mluva štětcem, nemohla jsem prostě jinak, zradila bych sama sebe. Abstrakce mě nebavila – nevěřila jsem jí... Takže jsem stále víc posilovala tu svou osobní linku, prohlubovala formu a byla stále odvážnější a hlavně jistější. Vzpomínám si na určité rozpaky kolem dobrovodské křížové cesty, kterou jsi malovala v polovině 90. let... Bylo to zkrátka něco jiného než obvyklé tradiční zpodobnění, tak si lidi museli nejdřív zvyknout a přehodnotit svůj přístup. Ale podle dalšího vývoje a ohlasů to přijali za své a dneska se jí vlastně i chlubí. Předloni jsem obrazy v kapličkách opravovala a došlo mi, že cesta končí Božím hrobem, že to není jaksi uzavřené. Tak jsem nabídla kostelu pokračování... Díky přístupu dobrovodského starosty a autu darovaných starých cihel vznikla u kostela nová tříboká kaple a v ní našly své místo další mé tři obrazy – Vzkříšení, Zvěstování a Seslání Ducha svatého. ČT 2 o téhle křížové cestě natá- čela nedávno dokument, vlastně už druhý v pořadí - bude uvedený někdy kolem Velikonoc. Další moje křížová cesta je v Úsilném. Ta vyšla dokonce knižně nejen pro český trh, ale také pro Francii a Quebeck. Věnuješ náboženské tématice ve svých obrazech hodně prostoru? Nikoliv prvoplánově (kromě Madon s Ježíškem, samozřejmě), ono si to téma vždycky nějak najde do mých obrazů cestu – někdy zjevně, někdy jen v náznacích... Neupřednostňuji ani krajinomalbu, ani figurální téma – prostě se mi to tak nějak všechno samozřejmě prolíná včetně zvířátek... Osobně mám pocit, že tvé obrázky jsou takové malované příběhy... Asi ano, do značné míry je to vlastně o mně, o mém vnitřním světě, ale také střípky ze života a v poslední době mi tam také hodně naskakuje dětství, staronové téma domova. Malovala jsem v severních Čechách, na Moravě, na Sardinii... Jako Blíženec jsem si myslela, že můžu být kdekoliv, ale teprve teď, tady pod Kletí, mám přesvědčivý pocit, že jsem dosedla na své místo... Renata Štolbová v galerii - Švýcarsko Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz Vystudovala jsi ilustraci – kolik knih jsi zatím ilustrovala? Asi dvě desítky titulů – pro česká i zahraniční nakladatelství. Kromě jiného i své vlastní pohádky s kresleným betlemem, které vyšly i v německé verzi. Pyšná jsem také na účast v nové publikaci, kterou před Vánocemi vydal Sváťa Mlčoch pod názvem Malíři Kleti – od 18.století až po dnešek, kde mám tři obrázky. Kde jsi vystavovala naposledy? Teď dvakrát a velice úspěšně ve Švýcarsku, v románském kostele a v jedné galerii poblíž Basileje. Jinak mojí kmenovou galerií je Galerie U Schelů v Panské, tam vystavuji pravidelně. Teď, jako ve znamení toho mého návratu, bych si přála velkou výstavu v Českých Budějovicích a ráda bych ji nazvala třeba Krajina mého dětství. Možná příští rok... Už na jejím obsahu pracuješ? Z loňska už mám řadu obrázků – něco jako lidi v krajině, teď jsem ale byla hodně zaneprázdněná s dokončením ateliéru a malování jsem musela odsunout. Ale strašně mi chybí a už se zase těším na štětec a paletu. Nemohla bych bez toho být... Renata Štolbová- Lidová ´madona 9 kultura | divadlo Boření mýtů s Dorou Němcovou ◊ Hanka Hosnedlová Jednou z nejzajímavějších českobudějovických premiér bylo nesporně monodrama Osamělé večery Dory N., které uvedlo Jihočeské divadlo v první polovině března tohoto roku na své nové studiové scéně Na Půdě. Hru napsala Milena Štráfeldová, kterou zaujal životní příběh málo známé dcery Boženy Němcové – Theodory Wilhelmy Rozálie Němcové (1841-1920), třetí ze čtyř dětí slavné spisovatelky. D ora byla samotářská a uzavřená bytost a k výpovědi o jejím životě a vzpomínkám na slavnou matku ji přiměl až roku 1912 profesor Lelek v Jičíně, kde také Dora působila jako učitelka. Přestože byla těžce nemocná, přežila všechny své tři bratry o mnoho let. U ní také pak skončila korespondence Boženy Němcové, obsahující přes šest stovek listů. A právě hra M. Štráfeldové dává prostor Dořiným vzpomínkám na slavnou matku, které se tak odlišují od učebnicových kapitol o této obdivované literární osobnosti. Dora – Jaroslava Červenková 10 stydlivá, plachá a také nehezká, zohyzděná jizvami po tuberkulóze mízních uzlin – s trpkostí odhaluje nejen zákulisí spisovatelčina života, ale i svou pozici nepříliš milovaného dítěte, přestože prožívala s matkou všechna její světlá i smutná období. Padesát let po matčině smrti se probírá jejími dopisy a před stavuje divákovi slavnou spisovatelku v nelichotivém světle svých prožitků s ní. Divák si pak s Dorou připomene jak bídu, kterou rodina zažívala, tak matčiny vrtochy, milence, hádky a bitky s otcem. Stejně tak i to, jak se na Boženu dívali někteří její současníci. Přes veškeré boření mýtů o literární ikoně naší minulosti to není hra drsná a k určitému smíření s matkou dochází na konci i sama Dora. V českobudějovické inscenaci této hry, kterou režírovala Jana Kališová za dramaturgické spolupráce Olgy Šubrtové, Doru ztvárnila Jaroslava Červenková. Jak sama uvedla, je to její první monodrama, třebaže působí na scéně Jihočeského divadla více než pětatřicet let. A není pochyb o tom, že je to hra náročná po všech stránkách – včetně té divácké. V každém případě ale stojí za zhlédnutí. Foto: Petr Neubert - http://www.jihoceskedivadlo.cz/ www.epika.cz Fórum/I/2015 ilustrační doprovod Z prací Renaty Štolbové Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 11 literatura | profil osobnosti Vladimír Šindelář ◊ františek Tylšar Typograf, voják, šermíř, ředitel Milevského muzea, spisovatel, milovník barokní hudby a dýmky naplněné holandským tabákem… N arozen v Písku 2. května 1959, v současné době žije a pracuje v Milevsku. Původně vyučený typograf. Následně absolvent Střední knihovnické školy v Brně. Už od mládí se živě zajímal o staré zbraně a šerm. Ukázkám starého renesančního šermu a tanců se při občasných vystoupeních svého souboru Collegium 1570 věnuje až dodnes. Kromě šermířských aktivit působil zejména v osmdesátých a devadesátých letech minulého století v brněnském klubu vojenské historie. Zde se v uniformě příslušníka rakouského granátnického pluku č. 1 Kaiser účastnil celé řady rekonstrukcí napoleonských bitev doma i v zahraničí (Slavkov 1988 – 2000, Waterloo 1990, 1995, Marengo 1992, Lipsko 1993). V rámci své muzejní činnosti koná po ce- lém jihočeském regionu přednášky na historická témata: dějiny katů a poprav, staré válečnictví, ale třeba i dějiny odívání nebo historii stolování a vaření. Publikovat začal počátkem osmdesátých let, nejprve v regionálním tisku (Písecký týdeník Zítřek, krajský deník Jihočeská pravda). Jeho články o zbraních se záhy začaly objevovat např. v časopise ABC vědy a techniky mládeže, ve Střelecké revui, ve Střeleckém magazínu, v týdeníku Signál, v historické revui Otavín, v Listech Písecka a v Táborském deníku, v poslední době pak v magazínu 21. století a v časopisu Policista. Historické kriminální povídky mu vycházejí i v měsíčníku Jedním dechem, Krimi signál a Stalo se a v historické revui Přísně tajné, v poslední době také v týdení- ku Chvilka pro tebe. Od novinových článků byl už jen krůček k první vydané publikaci. O tom, že to byl krok správným směrem, svědčí i skutečnost, že v září 2006 převzal za svou knihu Po bitevních polích jižních Čech mezinárodní cenu E. E. Ki sche, udělovanou za literaturu faktu. Poté následovala další ocenění: roku 2007 autor obdržel Cenu Miroslava Ivanova za obsáhlou publikaci Velká kniha o soubojích a roku 2013 pak následovala Hlavní regionální cena E. E. Kische za dvoudílnou knihu o dějinách evropských katů s názvem Cesta na popraviště. Je členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů od roku 2003, od roku 2004 členem Klubu autorů literatury faktu (KALF) a členem Obce spisovatelů od roku 2007. Vladimír Šinelář (uprostřed) na fotografii z archivu JčKOS 12 www.epika.cz Fórum/I/2015 literatura | rozhovor Vladimíre, vyjmenovat všechny tvoje knihy by bylo nad rámec možností na šeho Fóra. V některých letech by se je jich počet nevešel na prsty jedné ruky. Přesto - prozradíš nám, kolik jich do dnešního dne bylo a které jsou tvoje nejoblíbenější? Pokud bychom to měli počítat na vydané tituly, bylo jich zatím 14, ale některé knihy vyšly ve více vydáních, např. Cesta na popraviště vyšla třikrát. Celkový počet vydaných knih tedy dnes dosahuje číslice 17 a další knihy jsou na cestě. Která kniha je moje nejoblíbenější? To je těžká otázka, každý otec přece má všechny svoje děti stejně rád. Ale pokud by šlo o to, kterou považuji za nejvýznamnější, jmenoval bych asi tři své knihy: Šermíři, rváči, due lanti (dějiny šermu a soubojů v Evropě), Po bitevních polích jižních Čech (známé i neznámé jihočeské historické bitvy) a Cesta na popraviště I. a II. (dějiny českých a evropských katů). Tam je uloženo základní penzum mých poznatků. *** Na čem nyní pracuješ. Můžeme se těšit na další knihu? Patrně ještě letos by měla vyjít menší kniha o starých kriminálních zločinech na Šumavě, jedná se o rozmezí let 1753 – 1924. Zároveň mne nakladatel požádal o knihu různých šumavských historických zajímavostí (bitvy, souboje, živelní pohromy atd.). Na tom tedy pracuji teď, ale mám také už z dřívějška hotovou větší část knihy o zločinech z doby Rakouska -Uherska, takže časem se snad odhodlám to dokončit. Představ si, že jsem začínající spisova tel, zájemce o historii. Jakou bys mi dal radu? Řekl bych mu, že musí počítat s faktem, že jeho rukopis možná nebude chtít nikdo vydat. Takhle to prostě chodí. Řekl bych mu ještě, zda si dobře rozvážil, jestli téma, které zajímá jeho, bude zajímat i ostatní čtenáře. A ještě bych mu řekl, že by se neměl při hledání historických faktů spoléhat, jak je dnes módou, jen na internet, ale že musí jít také do knihoven a archivů. *** Co pro tebe psaní znamená a co ti přináší? Především se člověk odpoutá od prob lémů dneška a přenese se do jiného času, do historického světa, kde se mu líbí. Navíc když píšu knihu, nikdy dopředu přesně nevím, co a jak mí hrdinové provedou. O Alexandru Dumasovi se traduje následující historka: jednou k němu přišel na návštěvu nějaký jeho přítel a ve chvíli, kdy mu sluha v předsíni sundával kabát, ozval se z Dumasovy pracovny hlučný smích. Návštěvník projevil obavu, jestli snad nepřichází nevhod do tamní společnosti, ale sluha mu vysvětlil, že tam není nikdo kromě pana Dumase, který se právě baví tím, co jeho hrdinové mušketýři zrovna vyvedli. Rozhodně se nechci srovnávat s tímto velikánem francouzské literatury, ale i mně se někdy stane, že jsem potěšen tím, jak se mi podařilo vykreslit tu kterou zápletku nějakého starého příběhu. To je ta pravá radost každého autora. V případě spisovatelské práce nejde o peníze. Honoráře jsou dnes spíše symbolické a psaním se až na výjimky nedá uživit. Ale když vidíte svou knihu za výlohou knihkupectví, potěší vás to a ještě větší radost mám třeba na nějaké besedě, kde se vás lidé ptají na různé podrobnosti z vašich knih a vy vidíte, že tu knížku opravdu četli. To je skoro lepší než nějaký dobrý honorář. *** Máš nějaký nesplněný sen? Kdysi jsme s manželkou měli velký sen, dělat správce na hradě Zvíkov. Zbyla nám z toho jen hořká pachuť z podfuků při výběrovém řízení. Dneska je mi padesát šest let a žádné velké sny už nemám. Hlásí se první zdravotní problémy, a tak mi k životu úplně stačí má rodina, která má pro mé literární sklony pochopení, syn Jakub, který jde v mých šermířských stopách, a také to, že dělám práci, která je pro mne koníčkem. To se v životě podaří jen málokomu. *** Co bys vzkázal našim čtenářům? Jako spisovatel mohu čtenářům vzkázat jen jediné: Lidé, čtěte! *** Které historické období a které místo v něm máš nejraději? Už dlouhou dobu mám rád renesanci, zejména rudolfínskou dobu. Mám celou řadu renesančních učebnic šermu a už od klukovských let se snažím proniknout do tajů tohoto rytířského umění. V poslední době jsme v souboru Collegium 1570 začali studovat i dobové tance a vůbec tehdejší etiketu chování, což se snažíme předvádět při našich vystoupeních na jihočeských zámcích. Jinak ale mám rád i období závěru starého Rakouska-Uherska. Tehdejší státní byrokracie byla na dost vysoké úrovni, takže kriminální příběhy z tohoto období se v archivech vcelku snadno hledají. Fórum/I/2015 Foto z archivu Vladimíra Šineláře http://spisovatelejih.blog.cz 13 literatura | literární osobnost Jak píší knížky patrioti ◊ Hanka Hosnedlová Téměř devět českobudějovických Černých věží až po špičku by se na výšku vešlo do sloupu, který by vytvořily knihy vydané Milanem Binderem a položené na sebe. Zmíněný netradiční údaj zahrnuje 17 titulů s celkovým počtem 40 650 výtisků, z nichž 16 bylo věnováno výhradně milovaným Českým Budějovicím (ten zbývající zabrala Hluboká). Už uvedená statistika jasně napovídá, že padesátiletý fotograf a autor je zanícený českobudějovický patriot, který svému městu staví přitažlivý a historicky cenný pomník z knížek. A jak to vypadá, ani zdaleka ještě nevyčerpal téma... V šechno to vlastně začalo sbírkou starých pohlednic Českých Budějovic, kterou si Milan založil už jako kluk a kterou průběžně společně s tatínkem systematicky doplňoval. „Když otec náhle zemřel, měl jsem pocit, že bych měl s tou nashromážděnou kolekcí nesporně zajímavých pohledů něco udělat, přinejmenším je ukázat i ostatním. Zároveň přišla myšlenka prohlédnout si zobrazovaná místa, jak vypadají dneska, co se za ty roky změnilo. A když mi kamarádi řekli, abych porovnávané lokality nafotil, byl to v podstatě první, i když ještě ne úplně vyhraněně jasný krůček k vydání knihy. Tu první a také nejúspěšnější jsem připravoval dva roky a cesta k jejímu vydání byla těžká a trnitá. Nicméně tehdejší vstřícnost budějovických patriotů z řad podnikatelů mi pomohla a kniha Když století městem proletí aneb České Budějovice ve 100 porovnáních spatřila roku 2005 světlo světa. A potěšující je, že byla zcela vyprodána a dokonce i trochu vydělala,“ vzpomíná na své začátky M. Binder. Pro další publikaci navázal Milan Binder kontakt s Janem Schinkem, s nímž spolupracuje dodnes. Počátečním společným projektem bylo vydání Schinkova rukopisu, který pro nezájem nakladatelů dlouho ležel v šuplíku, v publikaci České Budějovice 19481989 - Když se psalo, co se smělo. Zmapování vymezených let je vlastně takovým volným pokračováním Když se psalo c.k. a Když se psalo T.G.M. a o jeho úspěšnosti není pochyb. Pro čtenáře jsou důležité detailní údaje, co se v krajském městě událo v každém ze zahrnutých let, co se zbouralo a co vystavělo, ale i dokumentární fotografie či mapky na předsádkách knihy. Zájem vyvolaly i další knihy, ať už zaměřené monotématicky, či porovnávající minu- 14 lost a současnost – ale vždycky s vazbou na České Budějovice. Řeč je např. o věžích a věžičkách, mostech a lávkách, českobudějovické dopravě, Motoru Jikov, hotelu Budweis, Okresním domě, Zátkově reálce anebo technických pa- www.epika.cz Fórum/I/2015 literatura | literární osobnost mátkách města. Nejčerstvějším titulem je pak Českobudějovická teplárna. Největší zájem však bezesporu vzbudila kniha o zaniklých hospodách, stejně jako následná výstava v radniční výstavní síni nebo kalendáře na toto téma. A zmiňované výstavy jsou dalším, poměrně širokým okruhem Binderových aktivit. Poslední z nich měla vernisáž loni před Vánocemi a příjemným překvapením pro návštěvníky bylo i využití trojrozměrných exponátů. Pozornosti se těší rovněž letní výstavy velkoplošných porovnávacích fotografií, instalované pod širým nebem na náměstí Přemysla Otakara II. Ta letošní, v pořadí již třetí, bude pochopitelně věnovaná 750. jubileu města a jeho historii. A opomenout by se neměl ani dlouhodobý Binderův výstavní seriál nahoře v radniční budově, mapující architektonické slohy v krajské metropoli. Současná výstava je věnována osobě nadčasového architekta Bohumila Böhma a jeho realizovaným (např. Koldům, plovárna) i nerealizovaným projektům. Kromě knih a kalendářů však vycházejí z Binderova vydavatelství i pohlednice, pozoruhodné jsou zejména 3D pohledy, nálepky na sirky a další drobné tiskoviny „Loni jsem šel na volnou nohu, takže jsem získal větší časový prostor. A nadále spolupracuji nejen s Janem Schinkem, ale i s historikem Danielem Kovářem. Lidi se často ptají, zda mi už nedošla českobudějovická témata – mohu je ujistit, že námětů na další publikace i výstavy mám nejen plný šuplík, ale i plnou hlavu. Už teď mám rozpracovanou řadu projektů... Připravuji brožurku a také výstavu České Budějovice – město v nejlepších letech a tenhle slogan s mým souhlasem převzalo město i pro letošní oslavy 750. výročí. V rámci Edice českobuděj(ovi)ckého městopisu se nyní zaobírám Palackého náměstím, což bývalo v minulosti centrum sportu od fotbalu, přes hokej až po tenis, dokonce tam byl bazén... Knižní prezentaci by si zasloužilo i Gymnázium v České, které má dlouholetou historii, a v souvislosti s tím se chci věnovat i otázce vzdělávání ve městě. To ostatně dělám vždycky, že místopisný námět rozšířím o související téma z historického hlediska. Už asi dva roky pracuji také na podkladech pro publikaci o současných budějovických hospodách, na kterou by pak navazovala zase výstava. Ostatně i další výstava v radniční síni, která bude otevřená na sklonku tohoto roku, by měla být o Budějovicích jako městu piva. Opětně počítáme s prostorovými exponáty, ale i doplňky jako nálepky, známky, předměty s tímto motivem a podobně,“ předestírá své plány úspěšný autor a fotograf, jehož knihy našly své pravidelné zájemce a putují i do zahraničí. Myslím, že stopa, kterou za sebou Milan Binder zanechal, je už nyní – po deseti plodných letech - dost široká. A kdo ví, třeba budou v téhle cestě pokračovat i jeho děti – dva synové a dcera, kteří při otcových projektech účinně pomáhají, přes počítačové zpracování, natáčení nebo grafiku a aranžování. Takže tahle stopa určitě hned tak nezaroste... Některé z knih Milana Bindera Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 15 literatura | literární dění Úspěch jihočeského básníka ◊ Vladimír Kostiha (Petřvaldské listy) S kutečně napínavé bylo prosincové hodnocení české části polské mezinárodní literární soutěže. O vítězství se ucházelo deset básníků a básnířek z různých koutů země. Básně hodnotili porotci, kteří se vzájemně neznají, a teprve poslední rozhodl, komu bude patřit první místo. Určil ho dlouholetý spolupracovník nakladatelství Alisa ze slovenských Michalovců, který nahradil v roli hlavního porotce nedávno zesnulého profesora Leona Juřicu. Jak tedy dopadlo vyhodnocení, které se konalo v sále nového kulturního zařízení v družebním Strumieni? Vavříny vítězství si za báseň „Pojď, vypij si se mnou“ odvezla Renáta Pancer z Fort Wayne v Indianě ve Spojených státech amerických. Na druhém místě se s básní „Po útoku“ umístil Petr Šulista ze Strakonic a třetí byla báseň „Rock´n roll“ Daniela Marcikána z Kadaně. Cenu města Strumieně dostal Petr Šulista za slovensky psanou báseň „Kamarát“, Cenu města Petřvaldu Jarmila Spáčilová z Ostravy za báseň „Jsi“. Mezinárodní literární soutěž každoročně vyhlašuje Miejsko-Gminny Ośrodek Kultury ve Strumieni ve spolupráci s městskými úřady ve Strumieni a v Petřvaldě, nakladatelstvím Alisa a rodinou básnířky Emilie Michalské. Obě úspěšné básně naleznete v tomto čísle (poznámka redakce) Staňte se i vy literátem na trati ◊ František Tylšar / foto Jiří Adolf J e tomu právě rok od doby, kdy odstartoval železniční literární projekt, jehož cílem bylo vydání antologie píšících železničářů. Vše dobře dopadlo - kniha je na světě, a protože byla úspěšná, chceme letos pokračovat druhým dílem. Přidejte se k nám a staňte se i vy jejím spoluautorem! Stejně jako vloni zajistím veškeré práce a náklady spojené s přípravou, editací a tiskem ve vlastní režii, za mediální podpory železničního tisku. Na vás je pouze dodání jedné až deseti stran textu a odkoupení alespoň jednoho výtisku knihy. Vytvořme tedy společně druhý díl antologie známých i neznámých literárních autorů na naší železnici! Uvítáme ukázky z knih, články, poezii i prózu, pohádky, povídky, s železniční i neželezniční tématikou. Přidat se může každý! Jedinou podmínkou je naplnění názvu knihy – jsme „Literáti na trati“. Ať už profesí či láskou k železnici. A je jedno, zda jste ostřílený autor nebo si píšete jen tak pro radost. Podělte se o svoje dílo s ostatními! Přestože si vyhrazuji právo určitého výběru, věřím, že se na podzim všichni sejdeme na autogramiádě. Seberte tedy odvahu a pojďme do toho! Po loňských zkušenostech mohu říct: „Stojí to za to!“ Další informace získáte na e-mailové adrese: [email protected] nebo na tel. čísle 776 58 2331, popř. na webu http:// profandu.webnode.cz/literarni-projekty/. Někteří z autorů na besedě se čtenáři v knihovně města Česká Třebová 16 www.epika.cz Fórum/I/2015 literatura | literární dění Procházka po blanických mlýnech s Českým rozhlasem ◊ Jaroslava Pixová V říjnu loňského roku jsem se už potřetí vypravila s redaktorkou Českého rozhlasu stanice České Budějovice Hanou Soukupovou po mlýnech na řece Blanici. V předchozích letech již dvakrát vysílala Hana Soukupová ve svém pořadu Vlta vín, který se zabývá historickými a vlastivědnými zajímavostmi, seriál o blanických mlýnech, který navazoval na první a druhý díl trilogie s názvem Na břehu Blanice. V prvním jsme se vydaly po březích Blanice od Putimi po Milenovice a ve druhém po mlýnech ve Vodňanech a blízkém okolí. Na třetí díl, který míří k šumavskému prameni a vyšel v roce 2012, došlo až nyní. V tomto třetím díle jsem popsala třicet mlýnů od Svinětic až po poslední mlýny (dnes již zaniklé) ve Spálenci, které se nacházejí už jen několik kilometrů od pramene Blanice. Musela jsem proto pro rozhlasový seriál vybrat jenom několik zajímavých objektů. Nejlépe takové, které jsou dosud obyd lené, aby i jejich majitel nám mohl říci něco zajímavého do mikrofonu. Zajeli jsme proto do Bavorova, kde historicky stály mlýny tři, ale navštívily jsme jeden zvaný Na Drahách, který je dnes technickou památkou. Jelikož nový majitel mlýna Antonín Duchač v roce 1912 začal vyrábět elektřinu a zavedl ji do celého města, kromě vodní turbíny si jako záložní zdroj energie pořídil parní kotel a ještě další na dřevoplyn. To vše tam zůstalo dodnes zachováno a majitel mlýna a potomek mlynáře, Josef Koutský, nás ochotně po mlýně i strojovně provedl a rozhodně svým vyprávěním prospěl i samotnému pořadu. Druhé zastavení bylo v malé vesničce Blanice hned za Bavorovem, velmi starobylé, která tak jako mne před lety uchvátila i nyní Hanu Soukupovou. Mlýn, jehož první zmínky sahají až do roku 1359, je nyní ve velmi zbědovaném stavu, nicméně přesto jeho současný majitel Pavel Kubec tu žije a snaží se tu alespoň něco opravit. Asi nejdelší zastavení bylo ve strunkovickém mlýně u Theodora Pártla, který je velmi známý také jako sbormistr Pěveckého Fórum/I/2015 sboru jihočeských učitelek. Ten se u svého otce ještě mlynářem vyučil, takže toto řemeslo zná velmi dobře a dbá na to, aby ve mlýnici se všechno zařízení uchovalo. Jeho vzpomínky jsou samozřejmě velmi bohaté i barvité. Cesta pokračovala do Těšovic, kde stojí hned u cesty Hanušův mlýn s krásným renesančním štítem, ale býval tu také hamr, z něhož se později stal rovněž mlýn. Majitel právě tohoto mlýna Emil Nachlinger zavzpomínal, jaké slasti i strasti jeho předkové prožívali. Poslední navštívený mlýn se nachází pod vesnicí Zábrdí, proto se mu říká Podzábrdský. Už na první pohled působí velmi starobyle a romanticky a návštěva uvnitř nás také přesvědčila o tom, že se tam trochu zastavil čas. Až do současnosti se tam nacházela čtyři stará česká mlýnská složení, http://spisovatelejih.blog.cz která se v jiných mlýnech začátkem 20. století šmahem rušila a nahrazovala modernějšími válcovými stolicemi. Dvě z těchto stolic jsou dnes v muzeu. Bývala tu také pila, tzv. šindelka, protože se tu vyráběly dřevěné šindele na střechu. Majitel mlýna Pavel Dubovský bydlí v blízkých Drslavicích, ale mlýn má vzorně opravený, udržovaný a vyrábí si zde elektřinu. Výsledkem našeho putování byl pětidílný seriál v pořadu Vltavín v Českém rozhlase, který začal 15. listopadu a skončil 13. prosince loňského roku. Redaktorka Hana Soukupová je velmi příjemná a ochotná paní. Od letošního roku však tento pořad dostal na starost už někdo jiný. Naštěstí Haně Soukupové zůstalo alespoň nedělní Literární matiné o nových knihách. Takže doufám, že alespoň tam nám spisovatelům zachová věrnost. Mlýnice - foto z archivu Jaroslavy Pixové 17 literatura | literární dění Utrum neboli šmitec ◊ vladimír Janda V období od konce měsíce ledna do začátku března se mi podařilo uskutečnit tři pořady pro veřejnost. Zajímalo mě, jakým způsobem budou lidé přecpaní svátky reagovat na moji nabídku po loňském prosinci, našlapaném kulturními událostmi včetně Vánoc a Silvestra. Ani jeden z uvedených měsíců nezaručil pro můj záměr jistotu zdaru, jelikož nastoupila prázdninová sezóna a lyžařská sezóna spojená s dlouhodobými zájezdy do horských středisek s následným pobytem ve zdravotním zařízení, redukujícím řady publika na minimum. Bez nebezpečí pro smělý plán nebyla ani plesová sezóna a klidně se mohlo stát, že přemíra tělesného pohybu nemusela zrovna vyvolat hlad po nějaké kultuře a z neustálého poskakování a náročných oslav boha tance nastoupila únava. A zase publikum na minimu. Zcela záměrně jsem zvolil průřez ve třech rovinách, abych si udělal obrázek o možnostech při eventuálním pokračování v jiných měsících gregoriánského kalendáře. Tím chci naznačit, že nehodlám své duševní přebytky vyvážet do míst jiného kalendářního členění. 22. 1. 2015: Jako místo své první nabídky jsem zvolil již chvalně známý Rudolfov a jeho bezchybný perkmistrovský dům s dokonalou soustavou míst k provozování kulturních akcí všeho druhu. Snad jen mimo tancovaček. Večer hladce proběhl ve spolupráci s Městskou knihovnou a Městským úřadem v Rudolfově. Zahájení, což jsem nečekal, se překvapivě chopil krátkým projevem starosta Vít Kavalír. Spolu s kolegou Ivanem Rybníčkem jsem uvedl pořad Mlynáři a hastrmani na Zlaté stoce. Oba jsme byli pro tuto příležitost patřičně převlečeni v příslušných kostýmech. Vyprávění mlynářského krajánka za pomoci kytary a vodníka s houslemi je určené pro dospělé posluchače, ale podle potřeby i se zaměřením pro děti. Dále jsou použity vlastní obrázky a ilustrace z mých vydaných knih Z vodnických splavů jižních Čech a Mokrou stezkou. Vystoupení nevyznělo naprázdno a k mému překvapení přišlo do sálu víc než čtyřicet posluchačů. Publikum bylo skvělé a vyžádalo si další pokračování. Existuje v Českých Budějovicích místo, kam občas chodím s kytaristou a písničkářem Pepíkem Jaklem jako výpomoc při jeho poetických a hudebních večerech. 18 Tam dělám jakési křoví a vyprávím příběhy z mých knih nebo z různých situací a dokládám je mými ilustracemi. Tím bohulibým místem pro umělecké rejdy různých žánrů je kavárna Gregorka, která vznikla v místě někdejšího knihkupectví Gregorius. Na přání provozovatelky jsem tedy zvolil další způsob realizace. 24. 2. 2015: Autogramiáda knih Z vodnických splavů jižních Čech a druhé volně navazující části Mokrou stezkou. Ani tentokrát jsem na pořad nezůstal sám, ale zvolil jsem spolupráci s kytaristou, písničkářem, fotografem a kapelníkem multižánrové hudební skupiny Rybníkáři Jirkou Krškou. Jelikož na tomhle projektu o vodnících spolupracujeme už řadu let /Jirka je organizátorem vodnických pořadů v Chlumu u Třeboně a na Slezské Hartě/, měli jsme co ke knihám vyprávět oba a také oba jsme pořad doprovázeli na kytary. Někdy se stane, že přijde začarovaný den a nic nejde hladce podle plánu. To se stalo i při našem pořadu. Předpokládám, že z výše uvedených důvodů. Omluvy pozvaných pršely ze všech stran. Přicházely mejlíkem, jako SMS nebo dokonce i osobně. ale i přes tu smůlu bylo v kavárně asi dvanáct návštěvníků /říkám asi, jelikož nevidím za roh/ a zábava se protáhla až do 22 hodin budějovického času. A je tu možnost pokračování. Snad bude lepší konstelace hvězd. Třetí akce proběhla na půdě Základní školy v Bezdrevské ulici na sídlišti Vltava, rovněž v Českých Budějovicích. Odlišovala se od předchozích tím, že věkový rámec publika byl jasně daný, ne žádný „pelmel“. 3. 3. 2015 jsem vybalil svoje saky paky jako chudý král, když jede do boje. To znamená vodnickou síť na zavěšování obrázků, kolíky na prádlo dřevěné, jelikož plastové mají až příliš pouťové barvy, kufřík s originály ilustrací, tašku s knihami a kytaru. Doma jsem nechal jen oblečení mlynářského krajánka, protože to už kráčí o verzi výše uvedeného pořadu s houslemi. Dětské publikum je velmi kritické a tvrdé. Pokud by se stalo pouhým pasivním divákem, má to každý, byť sebepropracovanější umělecký záměr spočítané a má tím pádem utrum neboli šmitec. Z letitých zkušeností při práci s veřejností vím, že je dobré vzít publikum hned na začátku hákem a příliš dlouho neoprašovat a neupravovat cesty vedoucí k cíli – to znamená hned zpočátku všechny zapojit do děje a vyvarovat se podání stylu suchopárné přednášky s klasickými prvky. Zahájil jsem hudbou, což nikdy není marné, a vybral písničky vhodné k věku dětí. Šlo o dvě spojené druhé třídy, tedy přibližně o čtyřicet párů vykulených očí, čekajících, co se bude dít. Po několika písničkách, a věřte mi, že děti zpívat umí, zvlášť když nejde o klasifikaci, pacifikaci nebo jinou amputaci jejich volného cítění. Atmosféra tedy byla v tom okamžiku daná a bylo jen třeba lehkým přiléváním oleje informací do plamenů zvídavosti udržovat oheň, aby nepošel na úbytě. Zdejšímu ohni naštěstí nic takového nehrozilo a vesele plápolal přibližně půl druhé hodiny. Z takového publika vychází radost, a ta je prostě znát. A jak znát! Můj průzkum období a k tomu příslušného publika pro uvedený časový úsek a na různých místech skončil. A pokud by se mělo něco změnit, pak jsem to já. Abych mohl říct – byla to zábava a ne utrpení, musím stále přemýšlet co nabídnout a jak vylepšit. Jinak bude, jak už jsem uvedl, utrum neboli šmitec. Z prací Renaty Štolbové www.epika.cz Fórum/I/2015 literatura | esej … a přece neodvolal ◊ Miloslav Král Český N ení dobré pomíjet fakt, že při vý ročích se připomíná něco, co se odehrálo nejen v jiné době, ale přečasto i v jiných kulisách. Potom ovšem věrohod nost výkladu některých subdějů může být menší než mizivá. Nejdřív si myslitel Jan z Husince soustředěně prohlédl celou kapli zvenčí. Možná to proběhlo trochu jinak, tím se ale na skutečných důsledcích nic nemění. Potom na vybrané místo na fasádě nasprejoval docela prosté „Milujte se“ a v klidu odešel domů. Vytvořil tak první polovinu jakési ne úplně sourodé dvojvýzvy, která byla o pár stovek roků později vytesána na jeho pomníku. To samozřejmě nemohl tenkrát vědět – a taky nevěděl. Avšak mohl na to začít myslet – a to taky začal. Ještě téhož dne při večerním rozjímání se mu jasně vyjevilo, že ten nápis je banální, myšlenkově chudý, a tudíž univerzitního mistra nehodný. A že by se tedy hodilo, aby k tomu připsal ještě něco významově hlubšího. Navíc si dodatečně uvědomil, že nějaké (určitě nejednosmyslné) doplnění by k tomu zakrátko stejně načmáral některý z okapucovaných tuláků z okolí. A tak, coby vyhlášený investigativní kazatel, přijal neodkladné připsání vhodného dodatku za další ze svých poslání. Vydal se tedy hned zrána opět ke kapli, vybaven sprejem (mohla to taky být jen obyčejná křída) a rozhodnutím, že kvůli případnému budoucímu tesání se omezí v počtu slov. Přisprejoval tedy důstojné i jakž takž výmluvné „Pravdy každému přejte!“. Ten čtvrtopádový tvar s „y“ v singuláru sice připadá novověkému uchu malinko cizí, až archivně zatuchlý, ale v té době to i sám inovátor pravopisu považoval za normální. Budiž. Opravdu relevantní totiž dnes je, že samotné to slovo „pravda“ nám pořád ještě tolik cizí není. No… jistěže je trochu unavené, zohýbané a scvrklé, přesto pořád docela lákavě zní: Pravda… Pravdu každému… Ono to celé vyznívá tak poctivě a spravedlivě: Každému stejně! Fórum/I/2015 Zároveň ovšem platí, že i méně ostražitý jedinec to může vnímat jinak: Dopřát milostivě každému luxus jedné jediné a nezpochybnitelné pravdy? A pokud možno s hooodně velkým „P“? A „darované“ mu nota bene někým – kdovíkým?? To se určitě jedná o nějakou vypočítavou zlomyslnost. Potom se celkem přirozeně nabízí podmanivější výkladová varianta. Přát každému pravdu jinou – právě tu jeho vlastní. Aby mu vyhovovala. To už má přece aspoň zřetelnější logiku: dopřát mu ji = nebrat mu ji. A byl by pokoj. Optimální rozložení optimálních pravd - a Orwell by si ve své době klidně mohl psát třeba kuchařky s barevnými obrázky. Jenomže ani tato interpretace není moc čirá a jednoznačná. Svou bezbranností proti strategickému překroucení je totiž přitažlivá i pro všelijaké agresivní demagogy, spolčené často s (funda)mentálně zdeformovanými vraždofily do jednoúčelové „přesilové menšiny“. Tak nějak můžou vypadat úskalí pře hnané stručnosti. Té plakátové heslovitosti, té bubliny, která se při prvním dotyku rozprskne v nechtěné uslintané nic. Patří to zkrátka už do jiné kategorie než obyčejná stručnost nepřehnaná. I když i ta je v jistém smyslu „křehkým zbožím“. Pro něco se hodí obzvlášť dobře, a pro jiné něco se třeba už tolik nehodí. Žádná hranice rozlišení pochopitelně není. A pak se snadno stane, že těchto několik relativně upovídaných odstavečků zdaleka nemůže vystihnout ducha slov a činů po- http://spisovatelejih.blog.cz krokového tradicionalisty, věřícího proticírkevního rebela, internacionálního vlastence a nesporně odvážného Nadjihočecha Jana Husa. Takové nevystihnutí je však pořád ještě přijatelné ve srovnání s uvíznutím v kleštích nesmlouvavě nabádavé sloganizace. Mělo by se tedy od ní navždycky upustit? Nebo by ještě stálo za pokus ji nějak transformovat? To už asi ne… I když já jsem, právě díky své až zhoubné nedůvěřivosti, jednu metodu našel: včlenit do zdánlivě neomylné „totálpravdy“ vždycky alespoň zrníčko skepse. Potom už stačí jenom nenechat se odradit mizernými výsledky počátečních pokusů. Mně se například málo vydařil hned ten první. Ani to snad raději nebudu konkretizovat. Stejně to nic tak velezásadního nebylo. A nebo, schválně: Uvedu to odděleně, doslova pod čarou (*). A kdo to nebude chtít číst, tak to číst nebude. Musí ovšem počítat s tím, že je vlastně už teď na konci. -------------------------------------------------(*) „Učit se, učit se, ale vopatrně!“ Z prací Renaty Štolbové 19 literatura | zamyšlení „Jakobýni“ v Čechách aneb Jako by se vlastně nic nestalo ◊ Ladislav Beran ml. J ako by ho opařil. Jako by ho zarazil do země. Jako by se vznášel. Jako by se rozplynul. A tak dále… a tak dále. Ano, slovo <jakoby> se v jazyce českém vždy používalo pro přirovnání. (Seděl jako přikovaný. Seděl jakoby přikovaný. Seděl, jako kdyby ho někdo přikoval.) Přestože se význam slova, myslím, nijak nezměnil, čím více Čechů používá <jakoby> za každým x-tým slovem a celkově to tedy vyznívá, že se vlastně skutečně nic nestalo. Všechno je jen jako. Příklad: „No, já jsem šla včera jakoby do města a potkala jsem jakoby kámošku. Tak jsme šly spolu jakoby na kafe a tam mi řekla, že se bude jakoby vdávat.“ Přeloženo: Ona nešla do města a potkala jinou, která není kamarádka. Nešly spolu na kafe a vdávat se nikdo nebude. Takto nemluví jen lidé na ulici, ale i na úřadech, v parlamentu. Jako by to byl nějaký virus. Zrovna včera jsem telefonicky zjišťoval nějaké informace na jednom pražském úřadu a dotyčný referent mi sdělil, že on se touto problematikou jakoby nezabývá a mám se obrátit na jiný odbor. Neodpustil jsem si otázku, jestli se touto problematikou tedy skutečně nezabývá, nebo jenom jakoby, tak- že vlastně zabývá? Dlouhé ticho jsem musel přerušit poznámkou, že to byl žert. Pánovi se ale nelíbil. Zcela nesmyslné používání slova <jakoby> jsem zaslechl už i v rádiu a ve veřejnoprávní televizi. Když jsem z úst meteorologa uslyšel informaci, že začátkem týdne bude jakoby mrazivo, tak mě skutečně zamrazilo. Už i tady?! Stejně jako vše i náš rodný jazyk se vyvíjí. To je samozřejmě nevyhnutelné a logické. Používáme nová slova, profesní slang, přijatá a počeštěná slova z angličtiny, němčiny apod. I jazyk podléhá jakýmsi trendům a nejedná se samozřejmě jen o češtinu. Inu, pánové Palacký či Dobrovský by se asi nestačili diviti. I takový Jára Cimrman (…a to především zásluhou pana Svěráka…) si všímá, jak se tu mluví. Musím se přiznat, že od té doby, co jsem slyšel hru „Akt“, dávám si pozor, co říkám a hlavně jak to říkám. V této hře upozorňuje náš geniální Jára ústy pana učitele na střední rod. „Dvojčata byly roztomilá.“ Na tuto větu ve hře pak reaguje pan učitel tiše a opatrně: „…byla…“ A to byl ten moment, kdy jsem si uvědomil, že střední rod zrovna také moc nešetřím. Děkuji, pane Cimrmane. Je pravda, že když používám střední rod tak, jak správně mám, připadám si často dost podivně. V žádném případě nemluvím jako kniha, ale v konfrontaci s okolím se cítím, jako kdybych skutečně spadl z jiné planety. Člověk se díky slovíčkům <jako>, <prostě> a <vlastně> kolikrát toho moc nedozví anebo čeká strašně dlouho, než se samotná myšlenka vůbec vyklube na svět. Slova <prostě> a <vlastně> jsou ale další samostatnou kapitolou současné češtiny. Co s tím? Kdo tomu pomůže a jak tomu dál zabránit? Osobně si myslím, že je to jen o nás samotných. Jde jenom o naši lenost a pohodlnost hlídat si, jak člověk mluví a jaký slova používá. A dál pak také to, že bude člověk více naslouchat svému okolí. (To byl chyták! Jaká slova!). Ano, je to i o pozornosti. Prostě trošku práce na sobě samém. Jednoduchá a levná medicína proti zmutovanému viru. Ne však úplně pohodlná. Povinné to sice není, ale pokud nechceme společně dopustit, že budeme časem mluvit jako „Pašíci“ a přidáme se k „Jakobýnům“, tak je právě čas začít něco dělat. Co vy na to? Přidáte se k záchraně češtiny? Nebo je vám to <jakoby> jedno? Peklo na zemi ◊ Miloslav Král Český U ž nějakou dobu nestál o nekonečno. Něco totiž tušil. Skoro to už věděl… Stačilo by mu pár krásných let někde na zemi. Přistoupil by i na pár měsíců. Pak mu doktor natvrdo oznámil nezměnitelný ortel: Půjde už jen o týdny! Poprvé se zamyslel nad tou podivností: Co to vlastně je - to nebe na zemi? Byl v tom sám. Byl sám i tam, kde nebyl sám. Nerad umíral, věřte mi. Kdeco by v těch dnech za život dal. Ale zrovna život…? A zrovna ten svůj? Pro toho, kdo chce za každou cenu žít, je na světě ještě víc krás, než jen plno. „A z těch krás nebe mít záleží jenom na vás…“ Znamená to, že i na něm? Nezní to v jeho situaci zlomyslně? Na něm že záleží, kdy přijde čas…?! Když vám povídám, že jemu to znělo až surově, pravdu mám. Věřte nebo ne. 20 www.epika.cz Fórum/I/2015 literatura | literární soutěž, HSF klub Nová šance pro prozaiky ◊ redakce „Skoč, křídla roztáhneš cestou.“ (Ray Bradbury) N akladatelství STOPA v Praze vyhlašuje pro rok 2015 u příležitosti Měsíce knihy první ročník soutěže pro autory všech věkových kategorií s názvem Literární STOPA. Literární soutěž, pro kterou bylo vybráno motto: Skoč, křídla roztáhneš cestou (Ray Bradbury), není tematicky nijak omezena. Jejím smyslem je dát příležitost všem autorům, kteří se literární tvorbě věnují, ale dosud se jim nenaskytla šance představit svou práci čtenářům. Nejlepší literární příspěvky vydá Nakladatelství STOPA v listopadu 2015 v knize povídek. Podmínky soutěže: • • • • Do soutěže můžete zaslat povídku, novelu, romaneto v rozsahu maximálně 10 stran formátu A4 (30 řádků na stránku). Jeden autor může zaslat maximálně dva soutěžní příspěvky, které dosud nevyšly knižně a nebyly oceněny v jiné soutěži. Termín uzávěrky soutěže je 21. září 2015. Soutěžní práce budou vyhodnocovány: a) ve třech věkových kategoriích: I. do 20 let věku autora, II. do 35 let věku autora, III. nad 35 let věku autora b) v kategoriích podle krajů ČR. • • • Z každé věkové kategorie a z každého kraje postoupí nejlepší práce do finále, ve kterém už budou vybráni vítězové bez ohledu na věk a kraj. Všichni finalisté z jednotlivých věkových kategorií a z jednotlivých krajů budou pozváni do Prahy na závěrečné vyhlášení výsledků. Složení poroty a ceny pro vítěze budou upřesněny v průběhu soutěže. SOUTĚŽNÍ PRÁCE POSÍLEJTE NA ADRESU: [email protected] Podrobnosti najdete na www.nakladatelstvistopa.cz • Nakladatelství STOPA, Krňovická 985, Praha, 190 14 O Literární rektoskopii ◊ Jiří Sivok Z dravím vás, milí čtenáři Fóra. Už na těchto stránkách, ale i v dalších vydáních, se budete setkávat s novým seriálem HSF klubu, který jsem poeticky nazval Literární rektoskopie. Tento projekt má seznamovat dnešního čtenáře žánrové literatury s knihami, které si myslím, by neměl minout žádný geek či nadšenec. Nepůjde o recenze v klasickém slova smyslu, ale o takový neotřelý, přidrzlý monolog zaměřený na autora a vybrané dílo. Fórum/I/2015 Můžete se těšit na novodobé mistry fantastiky, například Miroslava Žambocha nebo Jiřího Kulhánka, čeká nás ale i tajemný Kotleta. Na přetřes se ale dostanou i klasici, jako Karel Čapek. Překvapit může jméno, které si české čtenářstvo spíše spojí s humorem, ale i Miroslav Švandrlík se může pochlubit hororovou tvorbou. Hlavním popudem pro vytvoření tohoto seriálu bylo zjištění, že spousta mých vrstevníků vůbec nezná české autory. http://spisovatelejih.blog.cz A to nemám na mysli lidi, kteří používají knihy jen jako podložku pod nohy stolu. Dokonce to není tak dávno, co i v mém repertoáru převažovali borci cizojazyčné literatury. Jenže jak vtipkuje Jiří Walker Procházka, další z velikánů české moderní fantastiky: „Lidi, nečtěte jen brak z ciziny. My si ten brak umíme napsat sami.“ A to má pravdu. Tedy pokud mistr Procházka mínil brakovou literaturu a nehodnotil tak samotnou úroveň textů. S tímto názorem bych potom nemohl souhlasit. 21 literatura | literární rektoskopie HSF - připravuje Jiří Sivok Kája Čapků se svým fanaticky nadčasovým absolutnem P roč jen do tý zatracený povinný četby ne daj něco pořádnýho? Tak touhle otázkou jsem si na základce a na střední lámal dlouho hlavu - a odpověď? Ono to tam je! Jen otevřít oči a hledat! Jasně, u Čapka se tomu neříká sci-fi, ale antiutopie, což nás, nepolíbené náctileté mladíky (už dávno ne), kteří všechno vědí a všude byli, může zmást, ale když si člověk dá práci, anebo tou prací pověří strýčka googla, tak to každý pochopí. Je úplně jedno, která z prací literárního mistra Káji přijde na přetřes, protože v každé najdeme báječné příběhy se skvělou atmosférou a barvitými pointami. Za všemi ale najdeme jedno pojítko, a to je vztyčený prostředník… pardon, myslím ukazovák. Velký vykřičník, který má varovat před budoucími válkami. Dalo by se říct, že tupé lidstvo neposlouchalo a po Velké válce vznikla další, kvůli kterým světové vojny číslujeme. To už ale šikula Čapek naštěstí nebyl na světě. Vybral jsem Továrnu na absolutno, i když se možná v dalších dílech vrátím k mechanickým R. U. R. nebo k žabincem zapáchajícím stranám od mloků. Zkrátka a dobře si myslím, že je dobré si připomenout, co všechno může fanatismus způsobit. Zvláště v dnešní době, když vidíte idioty z islámského státu ničit životy a z nudy taky likvidovat jejich vlastní historické a kulturní bohatství. O čem tedy Továrna na absolutno je? Představte si vědce, díky němuž přijde na svět malý, obyčejný přístroj, který kromě kafe umí také stvořit toho jediného a pravého boha! Dělám si srandu, kafe nedělá. Super, ne? Jenže, co se stane, když přístroj přejde do oběhu? No, přece vytváří další a další pravé a jediné bohy. Jak je vám asi jasné (pokud vám netransplantovali mozek čivavy), potíže na sebe nenechají dlouho čekat. Lidé mají v sobě něco prohnilého, a pokud někdo zpochybní jejich víru, tak je nasnadě se navzájem pozabíjet. Ne si o tom poklábosit nad lahvinkou rulandy modré a vyřešit to klidnou domluvou. Fuj tajksl, to by bylo nenormální! A tak vznikne nová Válka. Válka s velkým V. Válka s mnoha stranami a mnoha vítězi, kteří se jako v nějaké pomyslné sportovní lize snaží probít přes všechny zápasy až k samotnému poháru. Schválně používám sportovní příměr, protože sám autor má v knize tyto luxusní věty: Sparta prohlásila za jediného boha staro řeckého Dia, kdežto Slávie je pro Svantovíta. V neděli bude mač na Letné mezi oběma bohy, oba kluby se ozbrojí krom kopaček také ruční mi granáty, Slávie má prý mimoto kulomety a Sparta jedno dvanácticentimetrové dělo. Ohromný nával na lístky, stoupenci obou klubů se ozbrojují. Řekněte sami! Kdyby nám na školách nedrtili jen holá fakta a pokusili se nás trochu vtáhnout do děje, nebyl by o literaturu větší zájem? Poslouchejte, jak libozvučně to zní: Čapek v této útlé knize stihne mimo jiné vybít většinu populace planety, za což by se ani Stephen King nemusel stydět. Nebo: Milé děti, věřily byste, že tento klasik do řádků kraťounkého sešitku důmyslně vložil i fotbalový zápas pražských S a obohatil ho palnými zbraněmi? Ne? Vy jste čekali nudu? Tak to mě mrzí. Pokud chcete číst něco nudného, přečtěte si výtah ze čtenářského deníku, protože jen tak může být Čapek nuda, když ho nečteme, ale jen znásilňujeme ve stručném popisu děje. Tak to nedělejte a vydejte se do knihkupectví, dneska už mají i skvěle zvládnuté obálky. Žambochův mrtvý jazyk a nemrtvý hrdina J e načase na to dupnout! Pojďme se pobavit o Miroslavu Žambochovi a jeho knize s latinským názvem Visio in extremis. (To je přesně ten výraz, který použijete, když má někdo copyright na bulett time). I když to moc nesouvisí s autorem samotným, chtěl bych také pochválit tvůrce obálky, protože je opravdu super. Vraťme se k příběhu. Jedná se o upírský příběh, šmrcnutý troškou Maxe Paynea. Hlavní hrdina, ozubený krvesaj Mathias Majer, se dostává do nezáviděníhodné pozice. Představte si, že jste pohledný upír, který si chce vybrat nějakou tu roštěnku (příměr s jídlem je nasnadě) v baru a místo toho se dostane do klanové války. 22 Náš hrdina je samotář, který se neúčastní takových půtek a většinou bývá nestranný. Ale ruku na srdce, jak může být nestranný, když po něm jdou snad všichni posluhovači velkých upírských hráčů na šachovnici. Zajde to tak daleko, že už se Mathias nemůže spolehnout jen sám na sebe, a tak se obrací na dobytek. Tedy pardon, na nás lidi. Kniha se čte sama. Tempo je svižné jako pánevní výpady jezevčíka, myslícího si na hárající fenu. Občas člověk musí polknout nějakou tu ptákovinu typu - Mathias se zázračným chvatem dostane ke klíčům od pout na zápěstí, za které visí ze stropu. Tomu je třeba se zasmát a nechat to být. Ačkoli je kniha plná akce, občas se neustálé bitky zdají monotónní, ale to je prob lém všech dnešních autorů, píšících žánr, který já nazývám prostým označením ac tionfunnycrazyfantasywithfuck (vampires only). Myslím, že víte, co mám na mysli. A co je to tedy Visio in extremis? Pro ty, kteří nepochopili narážky v úvodu, každý upír v nouzi zažívá stav, kdy se čas zpomalí, a tak se může bránit proti nepřátelům. Zkušenější borci dokážou uhýbat kulkám svištícím vzduchem. Nakrátko se jim taky zvyšuje síla a zvětšuje… no to je jenom domněnka. Není to nejlepší Žambochova práce, ale určitě vás neurazí. Pokud tedy nejste konsternováni z každé sebemenší prkotiny. www.epika.cz Fórum/I/2015 literatura | literární rektoskopie HSF - připravuje Jiří Sivok Štěpán Kopřiva a jeho masakroidní Asfalt Ř ekněme si to na rovinu. Kopřivův Asfalt není vysoká literatura. Není to autor, kterého bychom vyhledávali pro jeho brilantní imaginaci. Ani nepatří mezi vypravěčské bohy (Zdravím, Stephene Kingu), kteří si postupně vytváří desítky nitek příběhu, jež se na posledních stránkách dokonale propletou do kulervoucí pointy. Ale to on být nechce! Teda myslím, já se ho totiž neptal. A to jsem ho poctivě pět týdnů stalkroval. Pokud bych měl jeho dílo přirovnat k filmařině, jako první mě napadne Quentin Tarantino. Tenhle chlapík povýšil filmová béčka na řemeslně vypracovanou zábavu. Zábava. To je slovo, kterým bych charakterizoval Asfalt. Už první věta vás nenechá na pochybách, že půjde o řezničinu plnou hlášek. První úder utrhne Kauffenbachovi obličej. Mějme na paměti, že řečený Kauffenbach je jednou z hlavních postav. No, a když mu prosviští kulka hlavou na prvním řádku knihy, dostane se jeho „post mortem Já“, společně s jeho grupou ostřílených žoldáků, do pekla. Kam jinam chodí borci z elitního komanda nebo pojišťováci, že jo? Co musím ocenit, je originalita Kopřivova pekla. Jediným stavebním materiálem a vůbec základním prvkem jsou těla mrtvých obětí, které se po smrti dostávají do péče démonů, jež svědomitě obsluhují obří masomlýnky. Smál jsem se, až mi faldy cukaly nad popisem „asfalťáckého porsche“, které autor popisuje takhle: Osmnáctipalcové větrané kotouče brzd z porcelánované zubní sklo viny. Sklivcové světlomety, šlachová stabilizace podvozku, ostřikovače ze slzných kanálků, plicní airbag. Zaklápěcí dveře vyřezané z těla zápasní ka sumo… Vidíte tu káru? Všichni obyvatelé přeplněného pekloměsta si žijí své neživoty a vzpomínají na zlaté časy druhé světové války, kdy nebylo o stavební prvky nouze. Pak se ale obsluhovači mlecích nástrojů pokusí rozšmelcovat hochy od Kauffenbachovy grupy. Stane se nečekané… no vlastně očekávané. Mlecí kameny ochutnají démoní maso a žoldáci, které si rád představuju jako Arnieho komando z filmu Predátor, utečou hrobníkovi z lopaty. Nechci brousit do hloubky příběhu a stát se nenáviděným spoileristou, kterého chcete strčit do mikrovlnky a otočit ciferníkem na maximální ohřev. Proto vám jen prozradím, že kniha na celých šesti stech třiceti čtyřech stranách nenudí. Na každém listu na vás vyskočí minimálně jedna hláška nebo nějaká úchylná postava, někdy obojí. Pokud si rádi odpočinete u něčeho lehčího, nad čím není třeba rozžhavovat mozkové závity, nebo beznadějně milujete Tarantina a jste tak trochu blázni, tak patříte do škatulky geeků, kteří by měli otevřít knihu Asfalt. Není to Kulhánek, není to Žamboch. Je to Kopřiva! A to je záruka zábavy! Tak se teda bavte! Drákulův švagr a Švandrlíkův Miroslav M nozí z vás si zaťukají na čelo a řeknou si: Kurňa, co tu dělá Švandrlík? Pravda je taková, že tento komickosaurus Rex napsal sborník hororových povídek, o kterém bych rád prohodil pár slov. Na rovinu, většina příběhů jsou takové jednohubky na cestu vlakem či vesmírem. A jednohubka jen těžko zasytí tučného, vyžraného geeka, jako jste vy, já nebo můj imaginární kamarád Gusta. Naštěstí je tu ale… Když použijeme síto (protože je tu povídek jako čarodějnic na sabatu), nalezneme pár skvostných kusů. Zapomeňme tedy na jednostránkové povídky, kolem kterých prošla pointa asi tolikrát, kolik má zombie mléčných zubů. Soustřeďme se v Drákulově švagrovi na ty vážně výborné, atmosféricky zvládnuté kusy. Takové, po kterých už nebudete prahnout po stříbře, protože ho budete mít vetkané ve vlasech. Pojďme se tedy věnovat těm pár povídkám, které by si podle mě měl přečíst každý milovník strachu. Fórum/I/2015 Imitátor – Žádné nadpřirozeno, jen chladná chuť po vendetě. Motivace hlavní postavy, pana Koněry, je tak silná jako postava Haliny Pawlowské. Kdo by ostatně nechtěl pomstít syna, který si kvůli nějaké ženštině (no fuj!) vezme život. A proč u toho nevyužít své imitátorské umění, že? Mistr Koněra vyděšené dámě, zaseknuté ve výtahu, způsobí malý šok. Hrůza obejme slečnu Táňu i čtenáře, když zhrzený otec promluví hlasem svého zesnulého syna a dá tak uvězněné ženě na výběr. Zemřít mrazem, anebo děsem? Klaustrofobie. Stěny se přibližují a hlas mrtvého dál promlouvá do nastalé tmy… super! Omlouvám se. Já vím, spoilery, ale stalo se to naposledy. Jen si celým svým červivým srdcem přeji, abychom zapomněli na škatulky. A Švandrlíkova povídka Imitátor vám z paměti vymaže všechny Kopyty a Mňouky i slovní zásobou oplývajícího majora Terazkyho. http://spisovatelejih.blog.cz Další z příběhů, který sice nemá kdejak originální pointu, ale hororovou atmosférou crčí jako krev z rány, se jmenuje Milenka mrtvého. Tentokrát si zde vyřizuje účty nebožtík s mužem, který ho vystřídal na poli lásky. Konec, možná zbytečně, vykračuje po stezce romaneta, takže prakticky popírá pravid la hororu, ale ta atmosféra, kdy pan Pešat sleduje kremaci nebožtíka… brrrrr. Ten mráz na zádech za to stojí! Název povídky Poprava na Kramberku mluví sám za sebe. V tomto příběhu je zastoupen osobitý humor, neodmyslitelně patřící ke Švandrlíkovu dílu. Přesto i tato povídka, ač předvídatelná, se mi opravdu líbila. To není vše. V knize najdeme i skvěle vypointované příběhy jako Uškrcená laborantka, Břitva nebo Guláš. To je Švandrlík, jakého neznáme. Je to Švandrlík, kterého byste měli číst! Tak neseďte nad recenzí a jděte! 23 literatura | literární recenze, literární příležitost Kavky nad městem ◊ Stanislava bumbová N apsat poprvé v životě román je bezesporu velikým krokem obnášejícím nelehkou spisovatelskou práci a sebekázeň. Vlasta Dušková je především vynikající básnířka s poetickou duší. Přiznám se, že jsem k četbě její románové prvotiny přistupovala spíš jako ke hledání oné křehké básnické poetiky v nezadatelném prozaickém žánru. Dovoluji si soudit, že v sobě dílo básnickou obrazovost, ono neopakovatelné osobité vidění světa, skutečně nezapře. Autorka navíc bravurně ovládá jednotlivé vrstvy jazyka s citem pro sociální i národnostní rovinu postav a přirozeně tak dokresluje prostředí a umocňuje dopad textu. Je před námi předestřen osud rodiny fatálně poznamenané dobou se vše- mi důsledky sahajícími do osobních, ba i intimních rovin života člověka. Přes veškerou hrůznost válečné a poválečné doby je to však jen pouhý člověk, který jednou nerozvážností, ale především neschopností osobnostně se vyrovnat s důsledky svého poklesku, ovlivnil neblaze své blízké. Ne onen morální přečin je vinou kolotoče tragického selhávání citů a vztahů. Je to osobní postoj matky, která zasáhne celou rodinu vědomou absencí lásky. Pěstuje si svou zlobu domnívajíc se, že pochází z nepřízně osudu, a svou zoufalost nad stavem věcí snad i nevědomě zaměňuje za vlastní neochotu přijmout životní roli a zodpovědnost. Je tragikou této ženy, že si svou vinu uvědomuje pozdě. Téměř na konci života už nemůže výrazně zasáhnout do poznamenaných životů dospělých dětí, svých zemřelých rodičů, ve válce padlého bratra, do životů rodinných příslušníků odsunutých za hranice či roztroušených po republice. Velice chápu důležitost hlavní hrdinky pro samotnou autorku. Samotné uchopení takového tématu a jeho brilantní zpracování lze možná chápat i jako vypořádání se s vlastním životním údělem a cestou, jak se touto katarzí postavit svým stínům a vykročit dál. Každopádně bude jistě velmi zajímavé pozorovat cestu Vlasty Duškové v některém z dalších literárních počinů. Zajisté budou neméně zdařilé jako Kavky nad městem. Almanach českých básníků 2015 ◊ Vladimír Stibor N a základě přání několika autorů z loňského českého básnického almanachu Pastýři noci, který měl křest v červenci 2014 na Portheimce v Praze, by mohla vzniknout nová poetická antologie. Je již domluven renomovaný nakladatel, zajištěno grafické i ilustrační zpracování, nabídnuta společenská podpora této knižní vize. Bude-li dostatek vážných zájemců, almanach české poezie 2015 by vyšel na začátku příštího léta. Bližší informace na kontaktní adrese: [email protected]. Almanach 2015 ??? Nikde nenajdete poezii, jestliže ji nenosíte v sobě. Alexandr Sergejevič Puškin 24 www.epika.cz Fórum/I/2015 literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Věnováno kráse skla a hlíny D vě útlé knížečky na mém stole spojují hned dva společní jmenovatelé. Tím prvním je hold vzdávaný výtvarnému umění, tím druhým pak textové autorství Karla Příhody, českobudějovického keramika, malíře a příležitostného spisovatele. Jeho činorodost a neustálé hledání a zkoušení cest jsou obdivuhodné o to víc, že v roce 2015 slaví ze všech stran kulatou osmdesátku. Když voda před třinácti roky zpustošila jeho keramický ateliér, vrhl se na malování, krátce nato se vrátil k tvůrčí poezii, kterou doprovází své malby, teprve před několika měsíci si vyzkoušel hravé kouzlo limeriků a mezi přáteli i docela neznámými čtenáři neúnavně kolují jeho sepsané svazky vzpomínek na dětství a mládí. Nové knížečky, o nichž je řeč, jsou dokladem výše řečeného. V prvém případě k barevným fotografiím nápaditých a křehkých výtvorů uměleckého skláře Jana Gabrhela napsal Karel nedávno verše, které slovně doplňují poetickou ladnost tvarů a dojímavou krásu zakletou v křehkosti. Škoda jen, že se titul omezil na přesné určení obsahu: Skleněné plastiky Jana Gabrhela doplněné verši Karla Příhody, a neodvázal se ve vzletnějším a třeba metaforickém názvu. Druhým svazkem, symbolicky nazvaném Život a oheň, se Příhoda vrací k pokračování svých memoárových vzpomínek, jejichž vznik připisuje v úvodu mimo jiné i vlivu mé osoby. Tentokrát začíná druhou polovinou padesátých let a popisuje své životní kroky po návratu do Českých Budějovic. Většina tohoto životopisného vyprávění je však spojena s Jihotvarem, keramickým závodem v jihočeských Hrdějovicích, kde vznikly Karlovy nejúspěšnější a nejzajímavější projekty, zejména pak v tvůrčím tandemu s Antonínem Škodou, a kde v průběhu let postoupil až na post ředitele. Jen tak okrajově zmiňuje na stránkách knížky své sportovní aktivity a s nadhledem i úsměvem popisuje například osobitou odtučňovací kúru. Paralelně s pracovními úspěchy se etabloval také individuálně jako umělec, i když občas to bylo tak trochu potajmu. O tom, že to ale byl správný krok, svědčí řada dodnes uznávaných a mimořádných výstav. U hlíny a keramiky zůstal i po listopadovém převratu až do doby, kdy mu jeho plány a nadšení doslova vzala voda. Povodeň v roce 2002! Od tohoto data se pak začal věnovat malování a tvůrčímu psaní, díky čemuž vlastně vznikla mimo jiné i tato knížečka... Takže i ze špatného může vyrůst něco dobrého, byla by totiž škoda, kdyby Příhodovy knížečky nikdy nespatřily světlo světa, protože ještě stále má okolnímu světu co říct... Skleněný vrch je opět tady V únoru letošního roku vyšel román Františka Niedla Skleněný vrch, který je současně jeho prvotinou, jež spatřila světlo světa v roce 1989. Toto druhé vydání vychází tedy po dvaceti šesti letech, bez jakékoliv úpravy a bude zajímavé, bude-li čtenáři přijato stejně vřele, jako to první. Lidská duše je, jak známo, nezničitelná nebo, chcete-li, nesmrtelná. Občas trpí, a když její nositel zemře, stěhuje se do jiného těla. Tudíž, duše převtělující se stále do nových a nových těl jsou zkušené a nic je nepřekvapí. Příběh automobilového závodníka Pet ra Machara, který po traumatické nehodě při závodech, jež nezůstane bez následků, hledá spíše než cestu zpět, cestu k něčemu novému, se odehrává v období sedmdesá- Fórum/I/2015 tých let dvacátého století. Tedy v době, kdy mladí lidé nosili kalhoty do zvonu a děvčata tak krátké minisukně, že bylo téměř nemyslitelné, že by se na veřejnosti ohnula, aniž by tím nezpůsobila pohoršení. Automobilům kombi se říkalo stejšn a výlety za novými obzory končívaly u zadrátované hranice. Přestože se v průběhu staletí podmínky a způsob života mění, samotná podstata člověka zůstává stejná. Má v sobě lásku a nenávist, statečnost a zbabělost, snahu bojovat s nepřízní osudu, se zlem a mnohdy i sám se sebou nebo naopak vzdát každý boj. To je vnitřní svět každého z nás. Je tu i boj s osaměním, které může člověka potkat i v tom největším městě. Jsou tu útěky a návraty, vše to, čeho jsme svědky i dnes, jen díky prostředí se nám zdá, že vstupujeme do jiného světa. red http://spisovatelejih.blog.cz 25 literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Ladislav Beran Staré kriminální případy J&M Písek, 2014 V ždy, když čtu na obálce knihy nebo v záhlaví povídky jméno píseckého autora Ladislava Berana, vím, že je to spolehlivá záruka čtivého a na reáliích postaveného příběhu. Nejinak je tomu i u nejnovější knížky s názvem Staré kriminální případy, která si svůj křest odbyla v předvánočním čase loňského roku. A navíc je i takovým příjemným statistickým mezníkem, protože je již pětadvacátým Beranovým knižním titulem v pořadí. Tentokrát se však Beran v jednotlivých povídkových příbězích s kriminální tématikou vydává do minulosti, až do dob první republiky. I když i tady mu nepochybně značně pomáhaly osobní zkušenosti z dob působení v této sféře, bylo zpracování jednotlivých kapitolek jihočeských četnických historek podmíněno i svědomitou a pečlivou prací badatelskou – v archivech, knihovnách, studovnách, v muzeích... Zpracovávání získávaných podkladů bylo o to náročnější, že v ději dílčích Beranových povídek vystupují skutečné postavy tehdejší doby, ať už se jedná o četníky z 92. policejního revíru, nebo osoby z běžného městského života. Dva z této písecké pátračky – štábního kapitána Josefa Votrubu a vrchního četnického strážmistra Františka Ševčíka dokonce představuje i na černobílých dobových fotografiích. Navíc se vše odehrává v píseckých ulicích, obchodech, hotelích, penzionech, hostincích a domácnostech, takže k potřebným reáliím pro stavbu příběhu přistupuje i nutná znalost tehdejšího prostředí města v mnohdy netušených detailech a souvislostech. Třeba pak i celorepublikového charakteru. V Beranových četnických povídkách vystupuje pestrá směsice lidiček - od městské honorace přes tehdejší kulturní scénu, živnostníky, hospodské štamgasty až po galerku s jejími vnitřními zákony a samozřejmě četnickou pátračku. Na stránkách knížky tak ožívají šikovní kasaři, kteří měli svou stavovskou hrdost, kapsáři, drobní zlodějíčci, půdaři, karbaníci, flamendři, hochštapleři a prodejné holky. Protagonisti jeho povídek hovoří jadrným jazykem oněch časů, nejdou daleko ani pro drsnější výraz, ale jsou to plnokrevní chlapi a ženské, které jako byste viděli přímo před sebou. Štábní strážmistři Kubík a Hřebejk mají plné ruce práce nejen s vraždami a vyloupenými sejfy, ale i s podivnými krádežemi, ještě podivnějšími únosy, choulostivými situacemi při vyšetřování a nechybí sem tam ani historky, při jejichž čtení se vám na tváři objeví úsměv. A hlavně – ani na chvilku se při jejich čtení nenudíte... spisovatelka v ní hledá zlato někde zcela jinde, než na dně v říčním písku. Nachází je v uplynulých časech, ve vzpomínkách své maminky a řady dalších pamětníků, v romantické i drsné minulosti, jejíž obrázky už vesměs odnesl čas. Vrací se do Kavkovny, kolem níž bylo rozeseto dokonce pět mlýnů, připomíná dobu, kdy zde pluli na vorech voraři a kdy z břehu na břeh převážela výletníky převoznice Vrbová, kdy se na Sulanově mlýně a Smetiprachu tancovalo... A také jste zde mohli potkávat známé pražské umělce – malíře, architekty, hudebníky, režiséry či herce, jimž rovněž tato krajina učarovala. Na svých obrazech ji zvěčnil například i Václav Špála. S důsledností historika se Jaroslava Pixová věnuje podrobnému popisu střídání generací na Kavkovně, kde měl kořeny její rod po mamince, což dokumentuje i řadou portrétních fotografií jednotlivých osob, o nichž je v kavkovské genealogii řeč. Popisuje ovšem i všednodenní dění, změny a události, které do usedlosti přinášel běh času, zmiňuje se o letních hostech, o tehdejších zábavách, o píseckém biografu, chatařském boomu... Jaroslava Pixová Tam, kde zpívala řeka Blanice, 2014 T éměř šrámkovsky poetický název nese nová kniha z pera putimské autorky Jaroslavy Pixové. Vyšla na sklonku roku 2014 a na její obálce čteme titul Tam, kde zpívala řeka aneb Čarovná léta kolem Smetiprachu. A už díky množství černobílých dokumentárních fotografií a křídovému papíru, na nichž se snímky obzvláště dobře vyjímají, lze tvrdit, že se jedná o publikaci skutečně nadstandardní. Snad i proto ji autorka vydala ve svém vlastním nakladatelství Blanice. Knížka je věnována vytyčenému úseku na březích zlatonosné řeky Otavy, ale 26 www.epika.cz Fórum/I/2015 literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Nesmírně zajímavou pasáží je mimo jiné také otázka výminkářů, jakož i povinností s výměnkem spojených, o čemž se dneska už málo ví. Samostatnou kapitolku si vysloužilo osvobození a přebývání ruských vojáků na mlýně nebo stěhování osazenstva Kavkovny v 60.letech v souvislosti s výstavbou Orlické přehrady. Stavení sice zůstalo stát, ale muselo být vyklizeno, protože patřilo do zátopového pásma. Ovšem hrozba záplavy se naplnila až v roce 2002. V další části knihy se Pixová zaobírá i okolními mlýny a jejich majiteli, jak se měnili v toku let a jak se rozrůstalo jejich potomstvo. Autorčinu pozornost si vysloužily i jezy, záplavy, blízká cementárna, stanové tábory Sokola, turistický ruch v oblasti a s tím spojené i provozování restaurací, penzionů a rekreačních zařízení nebo přívozů. V dochovaných, datově zpracovaných příbězích defilují rodiny mlynářů a jejich dětí, které se rozprchly mimo mlýny, roky budování, roky strádání i léta válečná, osudy šťastné i nešťastné... A jejich líčení se v některých případech dostává až do současnosti. Větší prostor je pak v závěru věnován mlýnu Smetiprach a jeho proměnám v soukolí roků. Ve vzpomínkách tamějších pamětníků se objevují i slavná jména herců a režisérů, jako byli Nový, Pešek, Šejbalová, Baarová, Heger, Mandlová, Vášová, Waleská či Krška, Wasserman a další. Na Smetiprach jezdíval i R.A.Dvorský. A ještě jeden bonbonek – dozvíte se totiž i o tom, kdo z mlynářských potomků na Smetiprachu inspiroval Eduarda Basse k napsání Cirkusu Humberto anebo Lidí z maringotek. S okolím mlýnů je spojená také historie chatařů, stanařů, vodáků, ale také jihočeských trampů. Jsou zde jmenovány i písecké trampské osady jako Rudá tajga, Osada toulavých srdcí, ale i takové, které přežily do současnosti a nadále tuto lokalitu na svých vandrech navštěvují. Nová publikace se spoustou fotografií je nejen zajímavým čtením, ale i dobovým dokumentem o lí- bezném a milovaném kousku země kolem Otavy. František Niedl Krajina nočních jezdců MOBA, 2015 B oj v Čechách se rozhořel s plnou intenzitou. Bojuje každý s každým. Císař Zikmund spoléhá na křížovou výpravu do Čech, kdy vojska se znakem kříže mají sevřít království ze všech stran. Katoličtí páni bojují proti kališníkům, ale i mezi sebou. Mezi sebou začínají bojovat i kališníci – radikální proti umírněným. A někteří lidé změní stranu i několikrát za rok. A co Hynek Tas z Boru, někdejší osobní strážce krále Václava IV.? Přidá se k některé ze stran? Kývne na nabídku spojenectví s Oldřichem II. z Rožmberka? Nebo se naopak spojí se svým někdejším známým Janem Žižkou z Trocnova, aby nejen ochránil, ale i rozmnožil svoje zboží? Nebo se spokojí jen s ochranou karavan na Solné stezce? A ochrání královské město Budějovice Matyldu Munkovou, s kterou Tas… Je mnoho otazníků. Jedno je však jisté: Hynek Tas z Boru nikdy před nikým neohýbal páteř a nehodlá s tím začínat ani nyní. Fórum/I/2015 Krajina nočních jezdců je čtvrtou knížkou Františka Niedla o středověkém rytíři Hynkovi Tasovi z Boru. Tentokrát se děj odehrává převážně v jižních Čechách, kde Hynek Tas z Boru našel po nedobrovolné službě v Itálii a po dlouhých rocích u krále Václava IV. konečně domov. Jenže domov nestačí jen získat, ale je nutné si ho i udržet. V době husitských válek, jedné z nejtěžších dob, které kdy Čechy potkaly, to nebude opravdu lehké. Za znovu získané platí jinými ztrátami. red http://spisovatelejih.blog.cz 27 literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Jitka Košťálová Povídání se zvířátky Epika, 2015 N a dětského čtenáře se tentokrát za měřila se svou novou knížkou, drobnou básnickou sbírkou, jindřichohradecká autorka Jitka Košťálová. Vydala ji koncem loňského roku v nakladatelství Epika a dala jí výstižný a přitažlivý název Povídání se zvířátky. A skutečně formou říkanek, jak definuje použitou formu podtitul, přibližuje těm nejmenším různé obyvatele zvířecí, ptačí a hmyzí říše. Jednoduchá a obsahově dobře srozumitelná čtyřverší třeba o vlaštovce, žluťáskovi, žabce, hadovi, jezevci apod. jsou doplněna barevnými, realisticky pojatými ilustracemi autorčiny dcery Daniely Hadačové, které budou dětem velice blízké. Sympatický je mimo jiné i čtvercový formát knížky, opatřený tuhými deskami v barevném obrázkovém provedení. Z prací Renaty Štolbové 28 www.epika.cz Fórum/I/2015 ilustrační doprovod Z prací Renaty Štolbové Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 29 autorská tvorba | ukázka z knihy Pozdrav, ptáku! ◊ jiří hovorka T uhle knihu věnuji své dceři Lucii. Je to už dávno, bylo jí krásných sedm náct, studovala gymnázium, byla nemoc ná, a já ve snaze jí stonání zpříjemnit, vyprávěl jsem jí historky z doby, kdy bylo sedmnáct mně. Měl jsem štěstí, že mi chtěla naslouchat, a když se smála, byla to ta nej větší odměna. To na její popud jsem pak začal o letech svého dozrávání psát. ********** V noci, taky kdy jindy, mě vzaly zuby. Vy dal jsem se na pohotovost do nemocnice. Byla půlnoc. Před vrátnicí stálo několik podob nejch zoufalců. „Máte smůlu, říkám vám,“ slyšel jsem vrátnýho. „Slouží Šulc.“ Pro znalce to byla informace s cenou zla ta. Rozešli se jako na povel. „A co ty?“ kejvnul vrátnej na mě. Vysvětlil jsem mu, jak moc mě zuby bolí. Chvíli mě přemlouval, v děsivejch barvách líčil doktora Šulce, pak rezignovaně mávnul rukou a pustil mě za bránu. Na zubním byla tma jak v pytli. Šátral jsem rukama po zdi, hledal jsem vypínač a bál se, abych někam nespad. Nikdy jsem tu nebyl. Proužek světla pode dveřmi dával naději, že jsem u cíle. Zaklepal jsem. A pak ještě jednou. Přiložil jsem na dveře ucho. Sestra chodila jako duch, skoro mi dveř mi urazila hlavu. „Co se děje?“ zeptala se. „Bolí mě zuby,“ nahlásil jsem diagnózu. Koukala překvapeně. Kdybych řek slepák, byla by snad radši. „Ale slouží Šulc,“ řekla starostlivě. „Já vím, říkal mi to vrátnej.“ „Von už ale spí,“ lámala mě sestra. „To ho budete muset vzbudit,“ nedal jsem se. „No právě.“ Čekala, že to vzdám a ona nebude mít malér. Jenže já tam stál jak tvrdý y a nehodlal se hnout. „Sedněte si teda, já ho zavolám,“ řekla nešťastně, když už se na mě dost vynadívala. Rozsvítila mi v čekárně, abych se tam nebál, a dveře do ordinace zavřela. 30 Šulc si dal na čas. Když mě konečně sest ra pozvala dál, litoval jsem, že jsem neposlech vrátnýho ani sestru a nezmizel, dokud to šlo. V ordinaci stál neskutečně ošklivej, ro zespalej chlap. Těch několik málo vlasů, co měl, byly přeležený. Zuby jako plot. Paro dontóza se na něm vyřádila. Kovářova koby la a ševcova žena, pomyslel jsem si. Byl děsně nasranej a špatně to skrejval. Mlčky mi ukázal na křeslo. Pak si na mě leh, rozsvítil lampu a předstíral, jak hodně ho moje zuby zajímají. „To do rána vydržíš, nic tam nevidím,“ sdělil mi a myl si ruce. „To už je to hotový?“ nevěřícně jsem se rozhlížel. Doktor zmizel a sestra mi vtiskla do ruky platíčko algen. Rozloučili jsme se. Za dvě hodiny jsem byl v nemocnici zno vu. S vrátným tam besedovala ženská se za vázanou tváří. Prošel jsem kolem nich a vrát nýmu zasalutoval. Ten vybídl dámu, ať se ke mně přidá, že to tam už znám. Dáma se do mě zavěsila. Bejt to jindy, kul bych pikle, jak byla pěkná. Ale teď jsme vypadali oba hodně zbědovaně a oba jsme měli úplně jiný myšlen ky. Vrátnej zůstal stát pro jistotu před vrát nicí, aby mu snad něco neušlo. Svým bílým jasem ho oblejval úplněk. Popsal jsem dámě zběžně, co nás čeká a jak vypadá doktor, kterej zasáhne. V čekárně už zase byla tma. Rozsvítil jsem jako starej mazák, aby se dáma se mnou nebála, a zaklepal jsem na dveře. Půlku hlavy jsem měl neskutečně otek lou, otok pomalu zachvacoval druhou polovi nu obličeje. Přestával jsem vidět, připomínal jsem velký debilní dítě. Čekali jsme dlouho, patrně zalehla už i sestra. Dáma po mně co chvíli nervózně koukla. Zaklepal jsem o poznání silněji. V ordi naci něco žuchlo na zem. „Moment,“ ozvalo se to rozespale. Pak sestra otevřela. Měla asi přesezený nohy, tře la si rukama stehna, pohyb jí dělal problémy. Vzpomněl jsem si, jak jsem na tom já, když si přesedím nohy na záchodě. „Proboha, to jste zase vy?“ vyklouzlo jí, když viděla, jak jsem s otokem hlavy za tu chvíli pokročil. „Já ho vzbudím,“ slíbila a zavřela. Dlou ho se nic nedělo. Byl slyšet výtah, co někam jel, praskání v topení. S lítačkama si pohrá val průvan. Zářivka u stropu unaveně blika la. Žumpa smrděla. Byl cítit lyzol, asi se bude měnit tlak, pomyslel jsem si. „Kterej debil…“ slyšel jsem doktora přes polstrovaný dveře. Museli tam mít ještě nějakej tajnej vchod a tudy doktor přišel. Sestra mu asi popiso vala toho hrdinu, kterej se odvážil se vrátit, protože dveře rozrazil sám. Už už to vypadalo, že se začne se mnou prát, ale pak uviděl mou oteklou hlavu. A taky tu dámu. „Tak kdo první,“ zeptal se poměrně mile a já si pomyslel, vida, přece jen nejsi takovej hulvát. Dáma mi dala přednost. Doktor přestal mít kecy, když viděl, co zavařil. Zub mi otevřel a mně se vturánu ulevilo. Chtěl jsem mu říct, že kdyby nebyl línej a udě lal to už při první návštěvě, mohl teď klidně spát. Ale neřekl jsem nic. Vzpomněl jsem si na tu hvězdu v čekár ně. Vyplách jsem si a poděkoval. Doktor něco zahuhlal a koukal do země. „Počkáte na mě?“ zeptala se dáma, když jsme se ve dveřích míjeli. Lehce jsme se o sebe otřeli. Voněla. Už jsem jí začal vidět jinak. To byla její poslední slova. Pak už byl sly šet jenom Šulc. Strašně řičel. Otevřel dveře. „Pojď sem!“ zařval na mě. Vešel jsem do ordinace. Dáma odmítala injekci, dožadovala se narkózy. Nechápal jsem, co v ordinaci dělám, proč mě sem doktor pozval. Snad jako svědka, že měl dobrou vůli, snad si mě přála ta ženská, abych jí dosvědčil, co je doktor za blbce. „Vy ji znáte?“ ptal se. „Ne, neznám,“ odpověděl jsem poprav dě. „Narkózu, pane, chce po mně narkózu, co byste tomu řek?“ řval mi do obličeje, čekal jsem, kdy mě kousne do nosu. Lítal po ordi naci, rozhazoval rukama, co chvíli porovnal nářadí na stolku. Byl na mrtvici. www.epika.cz Fórum/I/2015 autorská tvorba | povídka Pět jeho vlasů připomínalo antény. Pak se k tý ženský otočil: „Narkózu, madam, narkózu? To jedině, že bych se vám usral do ksichtu,“ zařval. Ženská ani nemukala, jen votevřela pusu. „Má nervy v prdeli, doktore, pochopte to,“ snažil jsem se o smír. „Musíte ji znát,“ usoudil doktor už o po znání klidněji. „Ne fakt, neznám, proč myslíte?“ A on se zničehonic usmál jako měsíček: „No, že víte, kde má nervy, hahahaha.“ Ukázka z knihy Jiřího Hovorky „Po zdrav, ptáku!“ Hospodské rekviem ◊ Ladislav Beran M ůj táta se narodil v roce 1912 v době, kdy se potopil Titanic, a tak nebylo divu, že jako mladý pamatoval v Písku přes šedesát hospod. Zvlášť když se sešel na Živci s revírním Vlasatým nebo mistrem krejčím Biederman nem, tak všichni svorně vzpomínali, kde která v jaké ulici byla, kdo do ní chodil a samozřejmě, jaké tam bylo pivo. Často rád vzpomínal i na tu, co měl ještě za mlada nejblíž, a to „U třech šiců“ u Putimské brány. Tu chtěli páni radní napřed zbourat, ale pak někoho napadlo, že by to byla asi přece jen škoda, a tak do ní nakonec nastěhovali pioný ry. Teď ale v těch místech hospoda dost schází a pozdě se zjišťuje, že město zbůhdarma přišlo o jedinečnou příležitost mít alepoň jednu hospo du v podhradí a dokonce přímo pod hradbami. Tuhle hospodu samozřejmě pamatuji i já, protože jsem tam do ní jako kluk pro tátu občas chodíval a nejednou jsme s bráchou pomáhali starému panu Vláškovi, který do ní vozil se svým Karlem protivínské pivo a limonády, kte ré bouchaly jako šampaňské. Tlačili jsme vůz do strmého kopce a snažili se, co jsme mohli, odlehčit Karlovi, který si na kočičích hlavách nejednou hrábl, až mu jiskřilo od kopyt. Karel byl hnědák a poctivý tahoun. Všich ni ho tady měli rádi. Pamatuji, že když měl plně naložený vůz, vyběhlo z hospody pár chlapů, protože se tady vždycky našlo dost ochotných, kteří Karlovi s těžkým nákladem rádi pomohli až k Putim ské bráně. Podobných hospod vzalo v Písku za své, po kud vím, víc. Vzpomínám si, jak jednou přišel táta domů a povídá mámě na dvorku u dřevár ny: „Tak už to má buchtě Hrachů za sebou.“ Máma zvadla jako lilie a podívala se na tátu celá vyděšená. „Proboha, to přece není možný. Vždyť jsem ho ještě včera ráno viděla u Kopelentový v mlíkárně!“ Fórum/I/2015 Teprve pak to tátovi došlo a začal vyprávět, jak začali bourat hospodu starého Jardy Hra cha. Dneska tam na jejím místě stojí samoob sluha a málokdo si asi vzpomene, že v těchto místech stávala v Portyči hospoda, do níž se scházelo po kamenných schodech a která něco pamatovala. Jenom těch májů, co se tam u ní postavilo a hlavně zapilo! Každá hospoda měla, má a bude mít své štamgasty, kteří sedávají ve formance, aby měli to své pivo, jak se říká, z první ruky, a hlavně aby nepřišli o vysokou bílou pěnivou čepici. Tře ba zrovna taková hospoda U Zelených. Ta stá vala na rohu Nádražní a Gregorovy ulice a byla jakýmsi píseckým barometrem. Chodívali sem totiž páni úředníci z ONV, stavěli se tu ale na jedno i páni doktoři, když šli po šichtě z nemoc nice, občas se tu zastavili žízniví cestující, kteří měli kolem cestu na vlak do Putimi, a nechyběli tu samozřejmě ani policajti. Někdy jich tu byla skoro plná formanka. Každá pořádná hospoda má své osobnosti a ty ji teprve dělají tou správnou hospodou. Tak jako v minulosti ji míval Smeták v osobě houslo vého mistra Ševčíka, tak hospoda U Zelených ji měla ve svém vedoucím Hrdličkovi, který nikdy nezkazil žádnou legraci, ale hlavně v kostelní kovi Zdeňkovi Tvrdém, který sem občas zavítal se džbánem pro pivo panu faráři. Jeho více než dvoumetrová postava se tady jen těžko dala pře hlédnout. Důstojně postával přímo u výčepu, kde si vždy dával jedno od cesty, a někdy tam dokonce stihl dát místním štamgastům i roz hřešení. Ať už to bylo v podobě veselých historek, nebo někdy i peprných anekdot. Jeho Pochválen buď... při příchodu sice nakrátko hlučnou for manku zmrazilo, hned se ale veselost vrátila, neboť přišel Zdenda a ten přece vždycky věděl o všem, co se v Písku šustlo. A tak tady pár kroků od písecké věže se zapíjely křtiny, připíjelo se na zdraví svatebčanů anebo se jen tiše vzpomínalo na ty, kteří si sem už na pivo nikdy nepřijdou… http://spisovatelejih.blog.cz Když začali tuhle hospodu bourat, přinesl táta v tašce domů místo plzní tři velké kulaté prejzy, obalené lišejníkem. „Vem si je na chalupu a dej to na střechu. Všechno to tam kanci rozmlátili,“ pronesl se smutkem v duši, jako by mu stavbaři právě rozbili jeho vlastní střechu nad hlavou. „Je jí škoda. Taková to byla krásná hospoda. Prej ji nařídili zbourat kvůli myším. Věříš tomu?“ zeptal se mě. „Ne,“ odpověděl jsem mu, i když jsem tam myší viděl občas taky dost a dost. „No tak vidíš. Důvod se vždycky nějakej najde. Hesouna zase zbourali kvůli stoletý vodě.“ Podíval se na mě vyčítavým pohledem, jako bych ten příkaz ke zbourání vydal já. Celý den pak už na nikoho z nás nepromluvil. Bourali mu jeho Písek a nikdo se ho neze ptal, jestli on s tím souhlasí. A tak těch hospod pomalu ve městě ubývalo a ubývalo, až jich zbylo polovic. Stavěli občas sice nové, ale už to nebyly ty hospody s formankou, kde je všem štamgastům na světě asi nejlíp. Město tak přicházelo o obyčejné hospůdky, ale i o krásné staré secesní domy, dokonce i o celé ulice a čtvr ti. Navíc dostávaly úplně cizí jména, která do Písku nikdy nepatřila a nikdy se taky nevžila. Skoro přesně na rok se přehnala přes Písek pořádná vichřice. Brala, můra, s sebou všech no, co jí přišlo do cesty, tak téhle živelné pohro my nezůstala ušetřena ani střecha naší chalu py. Ty tři prejzy, co mi tenkrát táta přinesl, jsem položil hned u komína. Snad je to náhoda, že na nich s oblibou sedávají sousedovic holubi, kterým se tu podaří za teplým závětřím u komí na dokonce někdy i usnout. Jejich bílé hlavičky skloněné na stranu mi pak připomínají holubi ce na pomnících Lesního hřbitova. A tak při pohledu na střechu chalupy se mi – ať chci nebo nechci – vybavuje jakési „hos podské rekviem“, jehož pár not jsem si sem při vezl z Písku jako posvátnou relikvii... 31 autorská tvorba | povídka Nepovedený velikonoční košt ◊ Josef Škopek M anžel kolegyně ze zaměstnání do stal, na velikonoční svátky, od zná mého jako dárek flašku domácí slivovice. Lidé mne, od určité doby - sám nevím proč - pokládají za znalce alkoholických nápojů, a tak mě jeho žena pozvala od poledne k ní do kanceláře a poprosila, abych posoudil kvalitu tohoto moku. Trochu jsem se zdráhal, nerad bych udě lal nějaké mrzutosti: „Boženko, to já ne mohu. Když to manžel dostal jako dárek, tak to berte tak, že sám dárce přece ví, co nabízí.“ Marně jsem se snažil, aby mi řekla, jestli manželovi chutnala. Stále na mne naléhala, že můj posudek bude objek tivní a hodnocení si nechá jen sama pro sebe. „A ty jsi ji ochutnávala?“ „Ne! Víš, mně se zdají všechny slivo vice stejné a mám k nim odpor.“ „To není možné,“ oponoval jsem a snažil se její názor poopravit. „Počkej chvilku,“ za chvíli jsem se vrátil a přinesl svojí švestkovou trojkom binaci. „Máš vůbec ráda švestky?“ byla moje kontrolní otázka, abych zjistil to základ ní - zda jí tyto modré plody chutnají. „Ano, moc,“ a hned vyjmenovala všechny důvody. Vzal jsem štamprle, do kterého jsem vložil sušenou švestku bez pecky a zalil ho svým destilátem. Chvilku jsem počkal, až se kapalina zabarví mír ně dozlatova a plod do sebe natáhne dro bet alkoholu. „Napij se!“ vyzval jsem Bo ženku. Nedala se pobízet a naráz vypitá odlívka jí udělala dobře. Myslel jsem si, že mám vyhráno. Jak jsem zjistil později, radost byla předčasná. Připravil jsem jí další koktejl. Slivovice, sušená švestka a ze sáčku jsem přidal pro tyto případy připravenou jednu také sušenou pecku. „Proč ta pecka?“ zeptala se zvědavě. „Teď tu další štamprli nepij tak rych le, pozdrž ten obsah chvíli v ústech, pro mni sušené ovoce zuby a jazykem.“ „A co s tou peckou?“ trvala na odpo vědi, kterou jsem jí stále dlužil. „No, co bys? Když švestku utrhneš ze 32 stromu, tak ji asi potom vyplivneš. Udě lej to stejně.“ Poslechla a měla v ústech podobný pocit jako při polknutí čerstvě utrženého plodu. „Bodejť by ne, vždyť je také pocti vě zaplacena spotřební daň z pěstitel ského pálení,“ posteskl jsem si. A teď jsem jí vysvětlil všechny zása dy, které musí zájemce o kvalitní destilát dodržovat. Do kádě musí přijít jenom ty poslední plně vyzrálé plody, strom pod ložit čistou plachtou, žádné sbírání ze země, a záparu nechat kvasit při stálé teplotě. Připomenul jsem ještě několik rad: „Správný kvas je takový, že se ho po tom člověk nemusí bát napít s obavami, aby se z toho... Dobrá slivovice, to je vždy zásluha přírody, slunce, podnebí. Více cukru, aromatických látek z toho člověk nevyždímá.“ „A co když je špatná?“ chtěla znát příčinu Boženka. „Když je špatná, tak tam něco - s prominutím - zkazil jenom člověk! A nemusíš mít ani velkou fanta zii, abys při polknutí kvalitního destilátu měla před očima tu švestku, meruňku či jiné ovoce, které se vypálilo.“ „S tou sušenou švestkou to bylo vy nikající, ale já na ty pálenky stejně moc nejsem, musím se do toho nutit,“ trva la na svém. Moje snaha přesvědčit ji o požitcích z občasného pití křišťálově průzračného, zkapalněného ovoce nedo znala, alespoň pro tuto chvíli, úspěchu. „Nutit se do toho by bylo špatné, toč si chlorovanou vodu z kohoutku. Mít dneska zdravé zuby to je také terno,“ mu sel jsem uznat nakonec. „A jaká je ta moje slivovice?“ neod bytně žadonila žena. Nebylo uhnutí. „Dejchací trubička nedělá rozdílu mezi dobrým a špatným pitím. Bez slivovice se mohu obejít, bez řidičáku ne,“ zvážil jsem riziko s tím spojené. „Za chvilku pojedu autem, tak to ochutnávat nebudu,“ a přistoupil jsem na její žádost. Nepodařený destilát se už pozná nosem. Nastavil jsem dlaň a ne chal nalít vzorek z její láhve. Dávková ní nebylo moc šetrné, měl jsem mokrou celou dlaň. Několikrát jsem se nadechl, ale že by to bylo něco mimořádného, se říci nedalo, spíše naopak. Posudek zněl: „Nic moc, pil jsem už lepší.“ Božence to strohé vyjádření stačilo a na utření silně zavlhlé dlaně mi dala něco, čemuž jsem nevěnoval pozornost. Vrátil jsem se do své kanceláře a ke své práci, nejsem přece placený za degustace nápojů. Nos mne po chvíli upozornil, že je někde něco libého. Místem, odkud to vycházelo, byla pravá ruka, která se po dílela na hodnocení slivovice. Okamžitě jsem běžel za Boženkou. „Flašku nenos domů, ráno se z ní napiji.“ A začal jsem měnit svůj názor: „Zajímavé, mně se to takhle nikdy nepo vedlo. To dělal nějaký machr, ona se ta slivovice na tom vzduchu rozvine do nád herné ovocné vůně, tam je celý švestkový sad. Omlouvám se, že jsem to testování uchvátal. Už se těším na zítra a auto si nechám pro jistotu doma.“ Pro ženu to byla velmi potěšující zpráva. Nabídl jsem jí, aby si k mé ruce také přičichla. Ještěže tak. Překvapená, na rozdíl ode mne, nebyla. Ona tu vůni znala. K utření ruky mi poskytla napar femovaný papírový kapesníček a já jsem to nějak nezaregistroval. No a ty vůně se prostě spářily. Příští den jsem jel do za městnání zase autem. Josef Škopek - autor knihy Destiláty z vlastního ovoce www.epika.cz Fórum/I/2015 autorská tvorba | ukázka z knihy Vražedná mše ◊ Jan Bauer „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kyrieleyson…“ S vatováclavský chorál zpívaný asi čtyřmi stovkami většinou neškole ných mužských i ženských hrdel duněl pod vysokou klenbou arciděkanského chrámu svatého Jakuba. Rozlehlý pro stor byl potopen v temně modrém přítmí, jen stříbrné obložení hlavního oltáře se třpytilo odrazem mihotavé záře mnoha svící. Zbožně vonělo kadidlo a rozteklý vosk, a také tu už méně zbožně páchl pot mnoha shromážděných osob. „Tak vznešení hosté by měli vonět po liliích,“ pomyslel si v duchu nejvyšší sudí Ondřej z Dubé a vložil ještě více procítě nosti do svého hlasitě zpívaného „kyri eleyson“. Slavnostní mše svatá, která se v největším kutnohorském chrámu kona la, představovala jakýsi úvod k jednání zemského sněmu. Však se tu také sešly ty nejpřednější osobnosti království, celebroval ji sám arcibiskup pražský Zbyněk Zajíc z Hazmburka a přisluho vali mu litomyšlský biskup Jan Železný a vyšehradský probošt a nejvyšší kancléř Václav Králík z Buřenic, hodnostář tě šící se mimořádné přízni krále Václava IV. Zasvěcenci do tajů královského dvo ra si špitali, ale většinou až k půlnoci po mnoha číších vína či medoviny, že ti dva Václavové jsou prý dokonce příbuzní a že proboštův otec ve skutečnosti nebyl vladyka z Buřenic, ale sám císař a král Karel blahé paměti. Jenže kdoví, jak to bylo doopravdy?! Možná to byla jen pus tá pomluva, možná drb, který záměrně přiživoval sám vyšehradský probošt, aby si dodal na důležitosti. Mše pomalu a důstojně spěla ke svému závěru, když tu mnohohlasý cho rál zakolísal a vypadalo to, že někteří z účastníků mše náhle zapomněli jeho text. Asi z poloviny hlavní lodě, od čtvrté ho z osmi pilířů podpírajících odvážnou Fórum/I/2015 klenbu svatojakubského chrámu se neče kaně ozval úzkostný jekot narušující tyto posvátné chvíle. Král Václav, který s krá lovnou Žofii po boku seděl v křeslech po pravé straně hlavního oltáře, pohoršlivě zvedl obočí a obrátil svou tvář směrem, odkud se ozýval onen rušivý hlas, ale v chrámovém šeru nic nespatřil. Králov ský hejtman Mikuláš z Pístného zachytil jeho rozzlobený pohled a hned vzápětí bez jediného slova pouze pohybem ruky dal postávajícím zbrojnošům pokyn, aby zjistili příčinu onoho nezvyklého ruchu. Čtyři urostlí chlapíci v kabátcích v krá lovských barvách červené a bílé se začali ze tří stran prodírat mezi věřícími, aby ony rušitele dopadli a vyvedli z chrámu. Ale sotva se ocitli na půli cesty, ozval se další hlasitý výkřik, po němž následova lo ženské hysterické zaječe ní. Chorál zmlkl v půli slova, jako by ho někdo uťal. Z na říkavého „kyrieleyson“ bylo odzpíváno pouze „kyrie…“. Arcibiskup Zbyněk Zajíc se v bílém, zlatem zdobeném ornátu otočil zády k oltáři a přísně zvolal: „Co se děje?“ „Někdo zabil pana z Lich tenburka!“ odpověděl mu čísi vyděšený mužský hlas. „Uvolněte místo!“ vzkřikl velitelsky Mikuláš z Pístné ho a rázným a rozhodným krokem vyrazil na místo tragédie. Levou rukou v ko žené rukavici si přidržoval hlavici svého meče, kdežto pravou naznačoval kolem stojícím, aby mu jako krá lovskému hejtmanovi umož nili projít. „Hlídejte všechny východy!“ křikl Mikuláš na své podřízené zbrojnoše. Lidé se před ním vyděšeně rozestupovali a hejtman se zachmuřenou tváří došel ke čtvrtému pilíři, u jehož paty ležela zhroucená postava v zeleném, stříbrnými nitě http://spisovatelejih.blog.cz mi zdobeném kabátci. Pod jejím tělem se zvolna rozlévala kaluž krve. Mikuláš došel až k mrtvému, sklonil se k němu, uchopil ho za rameno a prud kým trhnutím ho obrátil tváří k sobě. Rázem se naplnily jeho nejhorší obavy. Hleděl do obličeje urozeného pana Hyn ka z Lichtenburka. Velmož měl v očích skelný výraz, ústa lehce zkřivená a pod módně zastřiženou bradkou zela na krku velká krvavá rána, která mu málem od dělila hlavu od trupu. Předáka vzneše ného a starobylého rodu Lichtenburků přímo na posvátné půdě chrámu Páně někdo podřezal jako podsvinče. (Ukázka z historického románu Vra žedná mše, který vychází v dubnu le tošního roku v nakladatelství MOBA) 33 autorská tvorba | ukázka z knihy Ondřej a Tyl RODINNÁ SÁGA O HERECKÉ KOČOVNÉ SPOLEČNOSTI ONDŘEJE ČERVÍČKA ◊ Jindřich Malšínský ONDŘEJ /ANDREAS/ ČERVÍČEK SE NARODIL 16. ČERVNA 1844 V PRAZE A ZEMŘEL 16. ÚNORA 1928 V BAVOROVĚ J e docela možné, že to tak bylo, možná to bylo jinak, ale s největší pravděpodob ností právě tady začínají historicky dolo žené prameny muzikanství a herectví rodu, o kterých vám budu vyprávět. * O Vánocích zašel vinšovat všechno nejlepší pan Tyl a opět se nemohl vynadí vat na Josefínku, která ho pohostila čajem a do zlata upečenou vánočkou s rozinka mi a mandlemi. „Stanislave, taky jsem tě přišel požádat o pomoc. Napsal jsem hru, kterou budeme začátkem roku hrát na Malé Straně v našem divadle U Kajetánů, ale na poslední chvíli onemocněl představitel dět ské role Jeníka. Vzpomněl jsem si na dětské představení, kde malý Ondřej usedavě pla kal a přál si být hercem Dělal to tak pře svědčivě, že jsme tápali, jestli nebrečí sku tečně. Je tam dost textu, ale myslím si, že to spolu zvládnete.“ Maminka zavolala synka a pan Tyl mu sdělil, že má pro něj roli ve skutečném divad le a jestli by chtěl s ním hrát. „Musel by ses naučit text přes Vánoce. Premiéra je v polo vině ledna. Co tomu říkáš?“ „Pane Tyl, to já se naučím,“ podali si ruku a tím byla smlouva zpečetěna. Po Vánocích byla zkouška a až na drob né připomínky byl Tyl, který hrál hlavní po stavu vdovce, spokojen. Také odpolední generálka v den premié ry dopadla dobře, všichni herci při večerním 34 představení hráli přirozeně, bez nervozity a závěrečný potlesk nebral konce. Když Tyl přivedl s sebou nejmladšího herce, diváci volali brávo a malý Ondřej se nestačil hlu boko uklánět. V šatně na svého synka čekali rodiče a pan Tyl pohladil chlapce po vlasech a pochvalou věru nešetřil: „Z toho kluka bude jednou herec, že se budeme všichni di vit. On to herectví má v krvi.“ Tyl byl v té době známou pražskou osob ností. Organizoval různé kulturní akce, vydával noviny, psal divadelní hry, které se úspěšně hrály většinou při odpoledních představeních ve Stavovském divadle, kde byl z pověření vedení divadla dramaturgem a režisérem. V roce 1848 byl členem Svato václavského výboru a Slovanského sjezdu a dokonce se stal poslancem říšského sně mu. Na jeho politickou angažovanost úřady nezapomněly a po nástupu Bachova absolu tismu byla Stavovskému divadlu odmítnuta státní finanční podpora. Vedení nezbývalo nic jiného, než rozpustit český soubor. Nic nebylo platné, že protagonista souboru ob držel cenu Matice české za literaturu a byl miláčkem celého národa. Také jeho rodinný život nebyl růžový. S mladší sestrou své manželky zplodil další dvě děti, narůstaly dluhy a celková neutěše ná situace ho přiměla opustit Prahu a začít se živit jako kočovný herec. Ondřej Tyla miloval. Čekal, kdy se u nich zastaví a on bude tiše naslouchat je jich povídání o divadle, o hercích, jakou hru napsal a jestli náhodou tam nebude nějaká menší role pro něho. Najednou ho přestaly zajímat loutky z Košetic, ve svých předsta vách žil ve světě opravdových herců, masek, líčidel, paruk, vůní, světel a krásných kulis. Procházel se po jevišti po boku pana Kaje tána, sledoval každé jeho slovo, oči, gesta, mimiku a pohyby a byl připraven mu hlasi tě a zřetelně odpovídat tak, jak to jeho role vyžaduje. „Tatínku, co je s panem Tylem,“ zeptal se otce a byl překvapen jeho odpovědí. Mi lovaný herec musel odejít k nějaké kočovné divadelní společnosti, protože by v Praze neuživil početnou rodinu. Od té doby jako by se země s ním propadla. Při návštěvě nevlastního bratra mezi řečí vyslechl, co se na Žofíně od básníka Filípka dověděl. Tyl získal divadelní konce si, založil menší českou společnost, ale na zásah úřadů ji musel rozpustit. Teď je snad v Klatovech u německého divadelního ředi tele Kullase. Ondřej si umínil jet za Kajetánem, prosil otce a bratra Stanislava, ale ti o tom nechtěli ani slyšet. Do školy chodil jako bez duše, až se matka obávala, jestli mu něco není. Teprve, když se jí svěřil, co ho trápí, napsala do Košetic. Otec odpověděl, že do měsíce určitě do Prahy pojede, a pak se uvi dí. Skutečně za měsíc přijel, a protože se ne mohl dívat na smutný pohled svého vnuka, svolil. Vyjeli, když se rozednívalo. Cesta na žebřiňáku v košatině s plachtou a na dřevě ných lavicích nebyla pohodlná a Ondřej se otce po hodině jízdy dotazoval, jestli už tam budou. Přesto, že byli zahaleni do houní, s šálou ovinutou dvakrát kolem krku a s be ranicí na hlavě, třásli se zimou a drkotali zuby. Kolem deváté se oteplilo a děda zasta vil v zájezdní hospodě, aby se protáhli, za hřáli horkým čajem a nabrali sílu k dalšímu kodrcání. V poledne si dali polévku s roh líkem, děda napojil koně, nasypal obroku a pokračovali cestou necestou směr Kla tovy. Přenocovali v Rožmitále, ale to už se Ondřej raději na nic neptal. Uvědomil si, že Klatovy nejsou za humny a nedá se nic dělat. Musí vydržet, i když ho bolel zadek a celé tělo. Ráno se spustil lijavec, blesky křižova ly oblohou a naši cestovatelé se opět zahalili do přikrývek. Do Klatov dorazili odpoled ne. Na otázku, kde najdou ředitele divadla Kullase, dostali od ženy s větrem kymácejí cím se deštníkem neochotnou odpověď: „U kostela první ulice vpravo, ale jestli mu nesete nějaké špatné zprávy, tak se ob raťte a jeďte, odkud jste přijeli.“ „My jsme poslové jedině dobrých zpráv,“ zavolal za ženou vyhýbající se ka lužim kočí. Moc jim to však platné nebylo. Kullase, Tyla, několik uplakaných hereček a rozzlobených herců našli ve skladě, kde bylo dusno od kouře z cigaret a sálajících kamínek s propáleným plechem. Tyl se objal www.epika.cz Fórum/I/2015 autorská tvorba | ukázka z knihy se Stanislavem a představil malého Ondře je jako svého kolegu a budoucího nadaného herce. Další zprávy jim vyrazily dech. Tylovi bylo místodržitelstvím zakázáno provozo vat divadelní představení a majiteli konce se řediteli Kullasovi pohroženo odejmutím koncese, jestliže neuposlechne. Ondřej se jen díval, a přestože nechápal co se děje, po znal, že je konec všem nadějím hrát divadlo po boku milovaného Tyla, a usedavě se roz plakal. Na zpáteční cestě je provázel déšť, zima a špatná nálada. Při večeři nepadlo jediné slovo, a tak se raději odebrali se svými myšlenkami, na které neznali a možná ani nechtěli znát odpověď, na lůžko. Co bude s panem Tylem? Bůhví. Praha byla vylidněná, kdo nemusel, nevystrčil paty z tepla domova. Odpoledne se sešli učitelé a několik přátel ze Žofína, básníci a herci u Stanislava. Po vyslechnutí zpráv se rozcházeli s vidinou špatného kon ce úspěšně se rozvíjejícího českého divadla. Bachův absolutismus se snažil podobně jako Metternich udržet jednotu Rakouské říše za každou cenu. Vracel se k ostré cen zuře a k pronásledování nepohodlných lidí, k omezování společenského života, vydává ní českých novin a časopisů. Alexader Bach se zbavil Tyla a na řadě byl Havlíček. Z vě zení byl propuštěn na základě poslanecké imunitity, ale odpuštěno mu nebylo. Posléze byl vykázán z Prahy a v roce 1851 deporto ván do Brixenu. Stanislav po příjezdu z Klatov dostal zápal plic a zanedlouho zemřel.. UČITEL, MUZIKANT A VLASTE NEC STANISLAV ČERVÍČEK ZEMŘEL DNE 26. SRPNA L.P. OSMNÁCTI STÉ HO PADESÁTÉHO PRVNÍHO. U oprýskané hřbitovní zdi, u železných vrat, stála žena v černém hábitu s bílým límcem, na hlavě kápi stejné barvy lemo vanou bílým pruhem a na prsou na šňůře zavěšeným těžkým křížem. Zdáli slyšela modlitbu faráře, naříkání pozůstalých, les ní rohy a zpěv sboristek Stavovského diva dla. Několikrát chtěla vstoupit, ale vždycky se vrátila. Začalo poprchávat. Ustoupila, když začali vycházet smuteční hosté a za rmoucená rodina. Teprve potom se roz hlédla a nejistě vstoupila. Důstojně kráčela s rukama zkříženýma na prsou mezi hroby s dřevěným nakloněným křížem, nakupe nou hlínou osázenou zaschlými trsy květin a zaskleným oznámením s nečitelným jmé nem pochovaného. Bez povšimnutí míjela pomníky s žulovými deskami, plastikami Fórum/I/2015 či sochami andělíčků, andělů či postavou Krista s trnovou korunou. Zastavila se opo dál čerstvě vykopané jámy a hlasitě plakala. * Začátkem druhé poloviny roku osmnác tistého padesátého šestého odešli na věč nost dva velcí Češi, Josef Kajetán Tyl a Ka rel Havlíček Borovský. Tyl zemřel v bídě, hladu a chudobě ve věku osmačtyřiceti let, zanechav za sebou čtyři nezletilé dcery a tři syny. Poslední syn, Josef Kajetán, se naro dil měsíc po smrti svého otce. Na plzeňském hřbitově se s ním rozloučily davy lidí písní Kde domov můj. Stanislav se to dověděl o měsíc později na schůzi Žofínské akade mie. S Josefou se domluvili, že Ondřejovi o úmrtí Tyla pomlčí. Po třech letech reálky u piaristů vyvsta la otázka co dál. „Josefo, já si myslím, že by měl pokra čovat v rodinné tradici a podobně jako tvůj manžel studovat učitelství,“ vyslovil svůj názor Stanislav a Josefa souhlasila. Ond řejovi se stát učitelem moc nechtělo. Věděl, že kantoření mu k srdci nepřirostlo, ale volbě matky a nevlastního bratra se, ač ne rad, podvolil. Studium chápal jako morální povinnost vůči rodině a zemřelému otci než jako to, co by chtěl ve skutečnosti dělat. O smrti Tyla se Ondřej doslechl až po dvou letech. Připravoval se na vyučová ní a jeho matka vyprávěla tetě Julii, jak se seznámila se Stanislavem a mimochodem se zmínila o Tylovi, který si ji při návštěvě prohlížel a doslova ji očima svlékal. Josefa neměla Tyla ráda o kdykoliv o něm hovoři la, neopoměla říci, že to byl takový nestyda. Stanislav Tyla miloval a dodnes lituje, že se s ním nemohl před dvěma lety osobně roz loučit na plzeňském hřbitově. „Maminko, co to povídáte? Pan Tyl žije, jenom nevíme, kde,“ vmísil se Ondřej do ho voru obou žen. Tajemství bylo prozrazeno. Matka se snažila synkovi vysvětit, že pan Tyl zemřel, ale jeho bratr Stanislav se to dověděl teprve nedávno, a následně mu po pravdě pověděla, že se domluvili o tom raději po mlčet, aby mu nezpůsobili bolest. Ondřej se beze slova vzdálil. S bolestí v mysli a srdci se chtěl vyrovnat sám. Usedl k učení, ale kdoví, co v tu chvíli probíhalo jeho hlavou. * Začátkem ledna se student Ondřej nepohodl s katechetou Tadeášem Helle rem, nejprotivnějším profesorem ústavu. Sám o sobě tvrdil, že už jeho křestní jmé no ho předurčilo k moudrosti, inteligenci, http://spisovatelejih.blog.cz odvaze a smělosti. Při výuce náboženství tvrdil o Janu Husovi, že byl kacíř a největší nepřítel katolické církve, jehož učení bylo v rozporu s Biblí, a proto byl právem uvěz něn, uvržen do klatby a 6. července LP 1415 upálen. Všichni studenti mlčeli, jen Ondřej vstal a dovolil si říct svůj názor. Mistr Jan Hus kritizoval hamižnost církve na úkor chudých lidí a jeho učení nebylo v rozporu s církví. Tadeáš zmodral, začal se třást na ce lém těle, skřípal zuby a hnal se třídou za utíkajícím studentem, aby ho jako kacíře potrestal. Když viděl marnost svého počíná ní, zakřičel: „Ať už vás tu víckrát nevidím. Satanáše na našem ústavu trpět nebudu.“ Stanislav vyběhl ze třídy, načež se vrátil a k překvapení sudentů a zpoceného pátera zvolal: „Vyhánět mne nemusíte, půjdu sám, protože vaše bludy poslouchat nechci a ne budu.“ Chvíli bloumal Prahou a přemýšlel. Otevřel vrata kostela, klekl před oltář Nej světější trojice a prosil Boha o pomoc. Ze sakristie vyšel kněz v černé klerice, zastavil se u modlícího chlapce a zeptal se, v čem mu může pomoci. Ondřej se Otci s důvěrou svěřil se svým problémem, ale boží útěchy se mu nedostalo. „Synu, modli se a bude ti odpuštěno. Naše církev římsko-katolická právem od soudila zbloudilého člověka, dala mu mož nost odvolání a omluvy, ale provinilec této možnosti nevyužil.. Bůh s tebou.“ Ondřej se svěřil Stanislavovi, že opustil ústav, ale než stačil povědět důvod, Stani slav zrudl a křičel, že je zralý pro bílý kabát, kde ho naučí kázni, poslušnosti a vážit si dobrého bydla. Společně zašli za matkou, která spráskla ruce a bědovala. Věděla, že útěk z vyučování znamená vyloučení z ústa vu a konec jejím nadějím. Vždyť nic jiného si nepřála, než aby se její syn stal učitelem jako jeho nebožtík otec. Po bouři se vyjasni lo, když Ondřej podrobně vypověděl, jak ke konfliktu došlo. Stanislav mlčel. Chlapec měl přece pravdu. „Josefo, tvůj syn se zachoval podle své ho nejlepšího svědomí a jsem přesvědčen, že můj otec a tvůj manžel by jednal stejně. Ne bude učitelem, bude něčím jiným. Pravda je, že učitelství přišlo o jednoho dobrého bu doucího kantora. Zatím vám bude pomáhat ve skladu a já mu určitě něco najdu.“ Ukázka z románu Jindřicha Malšínského Principál 35 autorská tvorba | ukázka z knihy Skleněný vrch ◊ František Niedl D ny utíkají. Kdybych řekl, že se podo bají jeden druhému jako vejce vejci, lhal bych. Dvakrát v týdnu rehabilitace, tři dny chůze na laně, jeden den generál ní úklid bytu (nenechal jsem se zviklat paní Berkovou, myje jenom chodbu, sundává a věší záclony), i okna zvládnu sám. Ze židle, stěrku na dlouhém klacku. Někdy využije mé nepřítomnosti a uva ří oběd. Za trest jej pak musí se mnou sníst. To je šest dní. A sedmý? Po dlouhém rozmýšlení a teprve po důkladném tréninku jsem se rozhodl na vštěvovat místní plovárnu. Není to tak hrozné, vše v přízemí, jen k bazénu vede deset schodů. Šatnářka mi přenechala zvláštní šatnu, mohu do ní zajet vozí kem. Ze šatny jdu jen s jednou berlí, pra vou rukou se přidržuji zábradlí, v duchu blahořečím projektantovi za ten vynález. V bazénu jsem už král. Plavu dokonce rychleji než někteří ostatní. Začátky nebyly jednoduché, zvědavé pohledy lidí přímo bodaly. Zvykl jsem si. Zvykli si i ostatní. Začal jsem chodit stej ný den v týdnu, dobrá polovina návštěv níků jsou štamgasti. Berou mě jako sa mozřejmost. S většinou personálu jsem se dokonce spřátelil. Jednou mě správce plovárny Bohouš Farka překvapil nabídkou. Koná se tu v bazénu takový soukromý večírek pro za městnance a úzký okruh přátel. Začátek v deset večer. A jsem prý srdečně zván. Po krátkém zaváhání pozvání přijímám. Proč ne? Nejsem v postavení, kdy bych si mohl dovolit odříkat takovéto pozvánky. Sice mě stále přepadá představa, že jsem zván spíš jako rarita nebo ze soucitu, ale nakonec jsem to přece jenom riskl. Později se ukázalo, že jsem neměl. Zápisné bylo osmdesát korun, trochu moc na moji kapsu, ale co: a děda ří kával, že peníze budou a my nebudeme. Abych se přiznal, byl jsem zvědavý a ne mohl se dočkat večera. Taky jsem měl trochu trému. Já, který ještě nedávno ležel na posteli jako kus hadru, jsem zván na soukromý večírek a k úplně ci zím lidem. 36 Zábava začala několika rychle násle dujícími přípitky různým lidem majícím jmeniny, narozeniny či něco podobného. Dobrý nápad, jak dostat lidi rychle do varu. Také trochu ošemetný. Po třetím přípitku jsem zvolil osvědčenou taktiku vylévání skleničky. Koneckonců všude kolem bazénu byly přepadové stočky na vodu. Snad si s tím filtrační zařízení po radí. Bohužel moje počínání neušlo po zornosti Bohouše Farky. „Ty jsi ale hajzl. To si vždycky chceš zachovat čistou hlavu?“ Trochu jsem se zarazil, ale když jsem uviděl jeho šklebící se obličej, spadl mi kámen ze srdce. „Jen se neboj, dělám to taky,“ pokra čoval, „ale jenom tady, mám to tu přeci jenom tak trochu na povel a nerad bych, aby se mi v bazénu někdo utopil. Ale ty přeci takový problém nemáš. Tak proč se držíš zpátky?“ „Za prvé bych si nerad vypíchl berlí oko a za druhé je to takový zvyk z dřívěj ška. Jednou po soutěži, byl jsem utaha nej jako pes, se konala podobná carská jízda. Vrazil jsem do sebe rychle za sebou čtyři panáky, a pak mi začala noc plná vážné hudby.“ „Co?“ Bohouše začal můj výklad zřejmě zajímat. „Jak ti říkám, samá muzika. Chvíli jsem byl Orfeus v podsvětí, chvíli Netopýr a nejhorší ze všeho byl Šavlový tanec.“ Bohouš se notnou chvíli z mého pro jevu vzpamatovával, než se dostal k od povědi. „Člověče, nikdy bych nevěřil, že ně kdo dovede o svý opici mluvit takhle krás ně. To mně když se něco podobnýho při hodí, dokážu říct nanejvejš, že jsem byl ožralej jako prase.“ Večírek zdárně pokračoval. Nejdříve mi trochu vadilo přítmí, které zde pano valo, ale když jsem se rozkoukal, byl jsem radši. Aspoň si mě hned každý nevšimne. Většina světla pocházela z venkovního osvětlení, odrážejícího se bohatě od jis křivého, dva dny starého sněhu. Náhle jsem si vzpomněl na Holého, co by mi asi řekl. Já tady, uprostřed rozvíjející se zá bavy. Než jsem stačil domyslet, byl na pořadu další program, jak vykřikoval ceremoniář večera. Skoky do vody. Po kud možno co nejkurióznější. Jak jsem se dozvěděl, omlouvá prý pouze otrava alkoholem nebo úmrtí někoho blízkého v rodině. No nazdar. První nedočkavci skáčou do vody. Co teď? Napadá mě šílená myšlenka. Ne nápadně se odplížím k věži, lezu nahoru jako pavouk, tři metry, pět, chvilku vá hám, pak lezu dál. Konečně jsem na de sítce. Třesu se rozčilením a vynaloženou námahou. Uléhám na beton můstku, tře ba na mě zapomenou. Hrubý beton chla dí, dole se ozývají poslední šplouchance. „Tak jsou všichni?“ slyším hlas zdo la. „Asi“, odpovídá kdosi. Začínám si připadat trapně. Když už se zdá, že bude přistoupeno k dalšímu programu, ozve se jakási pečlivka. „Neviděla jsem toho... No, toho...“ „Závodník neskákal,“ odpoví mužský hlas. „Tak pozor!“ To už stojím na desít ce. Nevím, který ďábel mne ponoukl k takovému šílenství. Kdysi jsem ská kal docela obstojně, ale teď? Snažím se zahnat myšlenku na Holého. Skáču. Po dvou třetinách letu se začínám převra cet, nohy mě neposlouchají. Být můstek o dva metry vyšší, přetočil bych se na záda. Co by následovalo, nechci rad ši domyslet. I tak je dopad dost nepří jemný. Záměrně prodlužuji pobyt pod vodou, nechce se mi ven. Proč jsem to udělal? Takovou kravinu. Přeci nejsem po těch třech skleničkách tak zpitomělý, abych přestal používat vlastní mozek. Když se vynořím, přepadne mě potlesk a jásot. Ale proto jsem to přece neudě lal. Nebo ano? Ovace doznívají, jako by patřily někomu jinému. Ty vole, tohohle sis přeci užil dost, tak co tě posedlo? Pro potlesk jsi přišel málem o život. A už se zase začínáš předvádět. Jsem naštvaný sám na sebe. www.epika.cz Fórum/I/2015 autorská tvorba | ukázka z knihy Další program – dámská volenka. Nevím, co zamýšlejí, ale jistě se to brzy dozvím. Kdo zůstal venku, rychle skáče do bazénu. Zpočátku jsem na ten mumraj koukal dost nechápavě, pak mi přeci jen začalo svítat. K tomu, aby mi bylo jas no úplně, stačilo pár příštích okamžiků. Kousek od sebe vidím pod vodou temný stín, který směřuje přímo na mne. Vzápětí cítím dotek paží, a pak se ke mně přimkne ženské tělo, skoro úplně nahé. Po mnoha a mnoha měsících! To, nač jsem si po celou dobu odpíral jen pomyslet, bylo skutečnos tí. Držel jsem v rukou nahou ženu, bože můj, vždyť to nemůže být ani pravda. Ja kýsi hlas v podvědomí mi říkal, že se z toho snu musím probudit. Vše kolem se zdálo být neskutečné. A taky že jsem se probudil. Jako když člověk vypadne z postele přímo na obličej. „No, to jsem to zase chytla,“ uslyšel jsem dívčí hlas podbarvený alkoholem. Moje sevření pomalu povolilo. Sen trval skutečně jen pár okamžiků. „Co je tam za protesty?“ vykřiko val ceremoniář. „Volba je právoplatná a žádná výměna partnerů nebude! Pod přísnou pokutou, víte jakou. A ty, Ven dulo, ty si taky nebudeš vybírat. Jasné? A mazej za ním.“ „Nojo,“ odsekla naštvaně a lezla za mnou po schůdkách. To už jsem byl z ba zénu venku a připadal jsem si jak sprás kaný pes. Naštvaný na všechny kolem a hlavně sám na sebe. O lavičku mám opřenou berli, tu musím sebrat, jednou rukou se přidržuji zábradlí. Mám pocit, jako bych byl na pranýři, všechny oči se na mě upírají. „Tak neblbni, závodníku, a nedělej drahoty,“ znovu na sobě cítím dívčí ruce. „Vždyť mně to může bejt jedno, s kým se půjdu vyspat.“ „Ale mně ne. A pusť!“ Znovu si ji mě řím pohledem, je to opravdu pěkný kou sek. Taková kočka pružná. Kdyby nebyla napitá, tak by možná byla zticha, já bych s ní šel a třeba si začal namlouvat, že už jsem vlastně normální. Podařilo se mi ji setřást, ani nevím, jak jsem se dostal do šaten. Tam mě dohonil Bohouš, hučel do mě, abych se vrátil, hlavně měl strach, abych venku ze vzteku nic nevyprávěl. To se bát nemusel, nikdy jsem nebyl zvyklý prát špinavé prádlo na veřejnosti. Ukázka z prvotiny Františka Niedla Skleněný vrch, která vyšla v reedici po dvaceti šesti letech. Cesta vyvolených ◊ Vladimír Janda „Mohutným úsilím a obětavostí československého pracujícího lidu, vedeného dělnickou třídou, byla – po odstranění odhalených škůdců a sabotérů z hospodářství a veřejného života – úspěšně dokončena dvouletka obnovy našeho hospodářství, překonány následky katastrofálního sucha z předcházejícího roku, úspěšně zahájena Gottwaldova pětiletka a tím postupně a soustavně zvyšována životní úroveň nejširších vrstev na šich národů. Budovatelské úspěchy a zlepšení životních podmínek širokých mas pracujícího lidu posílily ještě více autoritu Komunistické strany Československa, vedoucí síly obrozené Národní fronty, a vedly k stále větší isolovanosti zbytků poražené reakce.“ Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice Causa Milady Horákové „K oukej na to prádlo, Franto! To je škandál, jak vypadá! Ani přes dvůr na záchod už nemůžu jít, aby mě ta ha věť nepodělala!“ lamentovala Cecilie rozená Schmeillerová, provdaná Pavelcová nad kdysi bílými prostěradly, co vypadala spíš na super moderní obrazy šílených malířů z přelomu uměleckých směrů rozbouřeného a psychicky destabilizovaného dvacátého století, provede né neotřelou formou pomocí holubího trusu. Z hlučného neklidného a věčně hladového ky pícího flekance hejna holubů, pod kterým do stávala větrem a deštěm nahlodaná střecha pořádně zabrat, vyhlížel do okolních dvorků poněkud olezlý komín, celý oprýskaný a zma Fórum/I/2015 lovaný od sazí. Na rozdíl od rozhořčené hos podyně už dávno rezignoval a jako prst boží zvesela ukazoval vzhůru k jasnému azurové mu nebi jarního rána. „Jak to tak vypadá, Livingstone, musíme s tím holt něco udělat. Už teď jsme na černé listině.“ „Co myslíš tím něco udělat, dědečku? To jako že je všechny vyženeme?“ „Ty jsi brebta, Livingstone. Copak tyhle ho luby můžeš vyhnat? Dobře znají svoji cestu a pořád se budou vracet. Myslíš, že jen uká žeš prstem a všechno se rázem vyřeší? I kde pak, hochu. Ještě budou trable. To uvidíš.“ „Jsi stejný jako ten malý kluk, Franto. Jen http://spisovatelejih.blog.cz ho kazíš a učíš jen samé hlouposti. Kluk pak neví, čí je.“ „Já jsem přece váš, babičko.“ „To víš, že jsi náš.“ „A mamky.“ „Hlavně mamky. A teď už se běž umýt, za chvilku bude oběd. Jsi jako prasátko. Zatra cení holubi!“ „Co se zlobíš? Hudruješ už hůř než sousedů krocani. Něco vymyslíme. Na druhou stranu – jen spočítej holoubata, co jich za rok bylo. Žijeme jako velký páni. Holoubata až pod nos. Takovej panskej život by klukovi mohli závidět všichni jeho kamarádi ve škole. Jen kdyby se pochlubil.“ 37 autorská tvorba | ukázka z knihy „Buď rád, že se nechlubí a je zticha. Málo se nás natahali po soudech a málo nám dělali šťáry? Prý nová doba. Spravedlivá. Já jim dám akční výbory! Obyčejní zloději to jsou a basta!“ „A hele! Ty ses nějak rozparádila! A pak že já si nedávám pozor na slovo. Co potom zna menalo tohle? Štěstí, že tu nebyl mladej,“ slabý úsměv bývalého podnikatele Františ ka Pavelce připomínal spíš kyselé hrozny, „hned by si rozšířil obzory.“ „Kristepane, Franto,“ nakreslila Cecílie ro zená Schmeillerová do vzduchu zahuštěné ho holubím trusem a peřím trojité znamení kříže a leknutím jí před očima napochodo vala plejáda urozených tyrolských předků s padacím mostem na krátkých kalhotách, přesně těch, které jaktěživa neviděla a zna la jen z vyprávění příbuzných, o kterých se šuškalo, že znali ty, kdo si ještě pamatova li, proč se tenkrát část rodu zdvihla a bez odpovědnosti k budoucím generacím před více než stoletím rozhodla udělat největší pitomost svého života. Se psy, kočkami, harckými kanáry a dědičnou poruchou za žívacího traktu zvedli urozené zadky a hurá na východ, jako by jim kartářka vyložila osud, co si před několika minutami vycuca la z prstu. Z jedné části c. a k. mocnářství do jiné části c. a k. mocnářství. Pochopi telně té, kterou by dnes paní Cecílie raději neviděla, ale která přesto byla domovem jí i jejím dětem. Mezitím se ovšem modrá krev poněkud barevně rozladila. „Kristepane, jestli ten kluk bude někde mluvit, je s námi ámen.“ „To je tak jako tak,“ odtušil poněkud lako nicky manžel František a zmizel v dílně stále ještě plně různých nástrojů jeho někdejší ob živy, kde hned za dveřmi narazil na pozorně naslouchajícího vnuka. „Vidíš to, Livingstone? Neříkal jsem ti, že bude průšvih?“ ušklíbnul se. „Myslím, že jsi slyšel dost, abys věděl, co nemáš dělat. Já vím, je to těžké, slyšet něco jiného ve škole a něco jiného doma. Ale věř nám, Livingsto ne a až budeš starší, spoustu věcí pochopíš sám.“ Holubům na střeše bylo úplně jedno, jaké řeči se dole na dvoře vedou a dál vesele měnili sněhobílá prostěradla na umělecké skvosty, plné nápaditých páchnoucích variací. Jenomže Livingstone hodlal přijít věci na kloub hned a ne až bude starší, a když tak paní Cecílie házela jedno prostěradlo za druhým do starých dřevěných necek, nečekal 38 na projevy stárnutí, nýbrž hbitě naservíroval několik otázek, končících důrazným napo menutím, aby se už na dědu nezlobila, on to myslí jen z legrace, že jo, dědečku... „No jo. Aby ses toho bláznivého dědka neza stával. To jsem si mohla myslet,“ povzdychla paní Cecílie, „nemáte rozum ani jeden. Ale ty máš na to nárok,“ „Co to je nárok na rozum, babičko?“ „Dej už mi pokoj a jdi se umýt. Do té doby mi nechoď ke stolu. „A ty, Franto, přestaň tomu dítěti vykládat nesmysly. Pak z toho trojčí a ve škole si dělá jenom zle. Víš, že se hned všeho chytí. Aspoň ty měj rozum!“ V jediném okamžiku, jako by si dali tichý po vel, vzneslo se opeřené hejno proti nejmodřej šímu nebi na světě a hlučné plácání desítek křídel přerušilo veškerý hovor. Na dvorku zůstalo ležet jen pár našedlých per a trocha prachového chmýří. To nakonec hravým po hybem uchopil lehký vánek a odnesl ho nad střechy domů až do brány snů, kam ho sle dovaly oči stárnoucího muže a malého dítě te. Pak se brána zavřela a zůstal jen nevelký dvorek s růžemi dychtivě nastavujícími mla dé listy slunci a opršelými konci prádelních šňůr rozhoupaných větrem jako zvony na věži kostela svatého Jana Křtitele, zabydlené sovami a netopýry. „Babi, můžu ještě ven?“ „Za chvíli přijde máma z práce.“ „Babi...“ „Je plno hodin.“ „Přijde pro mě slečna Neiderů.“ „Nejdřív se najíš a pak mi pomůžeš zakropit prádlo, aby ho slunce vybělelo,“ rozhodla paní Cecílie. „Slečna ráda chvíli počká.“ No jo. U bílého kafe z melty a u bábovky, ucu lil se Livingstone a vykročil zápolit s konví na vodu, aby z prádla na trávníku zmizely i po slední holubí výtvory. Slunce v tuhle hodinu ještě nikam nechváta lo, a tak se rozhodlo také chvíli počkat, jak si přála paní Cecílie. Hlavně nechtělo malému klukovi kazit odpoledne, když už se konečně podařilo vymést zbytky mraků z oblohy a za hnat je za rybníky, odkud nesměle vykukova ly a kuly pikle na příští den. „Tohle je, Vláďo, řeřicha polní,“ řekla sleč na Neiderová, jako by odhalovala tajemství vesmíru, a posunula si z čela šátek vázaný pod bradou na dva uzly, aby mohla trochu lépe sledovat krásný prosluněný den, ale to si dala, slunce jí zapíchlo do starých vybled lých očí za tlustými brýlemi několik hrstí zlatých šipek, asi takových, jakými se háže ve střelnici na „kolo štěstí“, ale zase tak moc to nevadilo, Livingstone rád poslouchal její trochu hlubší a roztřesený hlas, říkal mu podzimní, jelikož babička vždycky na podzim chytne chrapot, a pak mluví úplně stejně jako slečna, jenže vanul vítr, a tak se Livingstone zlobil na vítr, slečna ví zajímavé věci a hloupý vítr by jí neměl trhat slova od pusy, kdo je má pak lovit. Ale byl to východní vítr a jak říkal dědeček, že všechno, co přichází z východu, je pěkná kulišárna. „Jsou tohle špičky, slečno?“ Otázka sice padla, ale Livingstone už věděl, že to jsou špičky, tak to tvrdila praprateta Macheková, ale on chtěl mít jasno, vždycky chtěl mít jas no a slečně věřil na slovo, protože slečna byla hotová encyklopedie a Livingstone z téhle studny moudrosti čerpal všechno, co se dalo. To, že stařenka v mnoha věcech šlápla vedle, pochopil až o hodně později. „Řekněte, proč rostou pořád dokola? Je to, jako by se držely za ruce a šly tancovat. Opravdu jdou tancovat, slečno?“ „Tomu se, Vláďo, říká čarokruhy.“ „Jako že se podle nich čaruje?“ „Dřív se čarovalo, ale podle jiných hub. Podle jedovatých.“ „Vy umíte čarovat, slečno?“ „Nikdy jsem to nezkoušela. Je to jenom po hanská pověra. Tak nás to učili ve škole.“ „Čarovat vás neučili? „Čarují jenom tmáři.“ „Tmáři žijí jenom ve tmě?“ „Ty jsi ale zvědavý kluk, Vláďo. Tmáři jsou lidé, kteří na nic nevěří a pohrdají Bohem i jeho sy nem Ježíšem Kristem. Nemají úctu k nikomu a k ničemu. Nic jim není svaté.“ „To budou asi komunisti, slečno. Babička i děda říkají, že je to lůza, které není nic svaté.“ „Vláďo, tohle nesmíš nikde říkat!“stará paní leknutím až nadskočila a vyděšené pohledy jejích vybledlých očí zmateně pobíhaly od keřů kvetoucích černých bezů až k jabloním lemu jícím okresní silnici na Třeboň. Upokojila se, až když nezahlédla živou duši. „Zavřeli by nás všechny do kriminálu a ty bys šel rovnou do dětského domova. Už nikdy bys neuviděl maminku, ani dědu s babičkou.“ „Já vím, slečno. Tohle mi doma říkají pořád.“ „Tak teď ti to říkám i já a zapamatuj si to!“ „Něco na tom určitě bude,“ pomyslel si Li vingstone, když pořád opakují jedno a to samé a všichni se tváří náramně vyděšeně. Ukázka z připravované knihy Vladimíra Jandy Cesta vyvolených. www.epika.cz Fórum/I/2015 ilustrační doprovod Z prací Renaty Štolbové Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 39 autorská tvorba | poezie ◊ František Tylšar První cena Příběh kolejí Ležíš a předeš jako kočka Čaroděj úsvit vykouzlil ráno po odpoledním menu. a zlatem zalil nádraží. Kdo počká si, tak se dočká, Noc už má v stínech rozestláno, kdo dočká se, má první cenu. vlak cáry mlhy rozráží. A tou je přízeň anděla. Na poli svítí sluníčka slunečnic, Po doteku ses zachvěla, těch jeho tichých, ospalých společnic. jak kapka rosy v ranním vánku. A on jim zpívá kolejí písničku Napolo bdělá, napůl v spánku o cestách, o dálce, od všeho trošičku. právě ses ke mně přitulila… A rytmem kol příběhy vypráví Těla se jemně dotýkají, o lidech, o lásce, o štěstí, naději, ta jemnost pevná pouta tají. o živlech, o bitvách, co spolu svádějí. Jak ocel drží slabá síla, Utichne na chvíli, jenom co zastaví, ten propletenec – muž a žena. aby zas do dáli krajinou jel Jsi má poslední první cena. a příběh bez konce dovyprávěl… ***** 40 Superstar Daň Máš na nose něžnou pihu Po pátém pivě a třetím rumu a na krku křížků pár. začal jsem platit daň z nerozumu. Na bedrech nosíš jejich tíhu, Finanční plnění nesmí se ztratit, však pro mne jsi vždy superstar. proto jsem musel část pití vrátit… www.epika.cz Fórum/I/2015 autorská tvorba | poezie ◊ Petr Šulista Po útoku Kamarát Rozstřílené domy Kamarát je kamarát, rozbořené mosty nepovie ti možno, snáď. vytrhaná dlažba Neuteká, keď máš smolu, prach a dým jen hostí neuletí ako holub, ruku podá, keď je treba, V tratolišti krve s ním je ľahké chmár sa nebáť, stojí chlapec malý pomôže ti hneď a rád. včera si tu s tátou Kamarát je kamarát. odpoledne hráli Kamarát je kamarát, A teď tady plačky pomohol už toľkokrát. mámu marně volá Nepýta sa na odmenu, v plamenech je domov v núdzi poznáš jeho cenu, v sutinách je škola nezaváha chvíľu ani, priateľstvo s ním treba chrániť, Bloudí mrtvou čtvrtí vždy pri tebe bude stáť. smutný je to výlet Kamarát je kamarát. Kdo má vůbec právo zabíjet a střílet?! S básní „Po útoku“ se umístil Petr Šulista ze Strakonic na druhém místě mezinárodní soutěže v polské Strumieni. Cenu města Strumieně dostal Petr Šulista za slovensky psanou báseň „Kamarát“. Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 41 autorská tvorba | poezie ◊ Jitka Košťálová Noční óda Odlesky Noc poseta je perlami Svítáním tančím kousek nebe nad námi narozená věčná inspirace z lůna žena co můžeme chtít více pokořená v odlesku stínů Do všech světů jemný pel bezejmenná zůstal tu s nocí nezmizel mapující tvá ústa dvě zřítelnice ticha dnes zůstaň obava lichá Z prací Renaty Štolbové 42 www.epika.cz Fórum/I/2015 rozjezdová plocha | poezie ◊ klára gabrielová Blízká setkání druhu N Tobě N jako Nepopsatelný, Voníš, jak probuzení v lese, N jako Něco a Nic kdy slunce ještě skoro spí, N jako Nádherný a Nový … Nebo Ne? zasněné prsty chladí v rose, Nejsou to setkání Několikátého druhu – k jehličí spěšně přivoní. - Nepočítáme Jen vdechujeme chuť okamžiku Záříš jak podvečerní okna, N jako Neobyčejný, podivný a zvláštní vlídně a teple do ulic, N pro Novoluní jsou něžná, oranžová, žlutá Pocit při setkání, pár minut nebo let a mlčky zvou mě do světnic. Nezachytitelné sblížení myslí, srdcí či těl Nemusí Nutně mizet v Nenávratnu… Zníš jako tiché zacinkání, A pokud přece, znova se vynoří snad útlý kotník s rolničkou, Nejmenším Náznakem Nutkavých vzpomínek jímž břišní tanečnice mámí Neopouštějí nás, jen se Někdy rozpíjejí, blednou do rytmu zvoníc skleničkou. N jako Nekonečno možností kontaktů Jsi kouřem z vonných tyčinek, N – Náhoda, pravděpodobnost střetnutí zvláštní a sladce štiplavý, Nespočítáš s příchutí skořice, rumových pralinek, A s Nostalgií se budeš podivovat husí kůži bolestí ze štěstí, které mě zaplaví. N – možná nijak zvláštní, Ale Nezapomenutelní Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 43 Výtvarno | kreslený humor, fotohumor Miloslav Král Český Foto: František Tylšar Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz 45 46 www.epika.cz Fórum/I/2015
