Do tanku v tank

Za hranice všedních dní
Do tanku v tank
Hory a dovolená – pro někoho nesmysl pro jiného
samozřejmost. „Jak si člověk může odpočinout, když od rána
do večera jde a ještě k tomu s batohem na zádech?“ slýchám
často od různých lidí, kteří nejsou schopni pochopit můj styl
odpočinku a relaxace. A jít se musí, aby se došlo na místo,
kde se dá postavit stan a přespat. Nebo je třeba se vrátit zpět
na místo, odkud se vyšlo a kde je auto či ubytování. Část
lidí přesto tuto variantu dovolené preferuje před válením se
na pláži u moře. I já mezi ně patřím, ač na otázku odpovědět
neumím. Loni jsem však zažil trochu jinou dovolenou
na horách, takovou kterou by zvládl i člověk nerad chodící
a radši se válející u moře…
šekly). Odtud nás všech 10 posádek pokračovalo přes Bratislavu,
Györ a Budapešť do Tokaje, kde jsme přespali ve střešních
stanech v kempu. Ráno jsme po snídani vyrazili do rumunského
Baia Mare, kde jsme přibrali 11. posádku a zkušeného průvodce
Jednalo se o přejezd několika rumunských pohoří pomocí
aut řadících se do skupiny SUV (sportovní užitková vozidla,
z anglického sport utility vehicle). Konkrétně se jednalo o vozidla
Volkswagen Touareg I. generace s různým vybavením (pohon
4×4, vzduchový podvozek, redukční převodovka, uzávěrka
mezinápravového diferenciálu, uzávěrka zadního diferenciálu,
duralové krytí podvozku a jiné), které je v terénu neocenitelné.
Pohon 4×4 (na všechny čtyři kola) a redukční převodovka je
off-roadových expedic – Náču. Opustili jsme Baia Mare a přes
samozřejmostí a dodává se sériově, u ostatních „vychytávek“ to
Cavnic a Băiuţ vyrazili do hor Lapuš (Munţii Lăpuşului) a Tibleš
už tak samozřejmé není, protože se nejedná o klasické terénní
(Munţii Ţibleşului), které spolu sousedí a plynule přechází jedny
(off-road) vozidlo.
v druhé. Jedná se o pohoří, které jsou součástí vulkanického
Rumunskem vedou Karpaty, díky nimž je plné divokých řetězce procházejícího Zakarpatskou Ukrajinou. Na mnoha
a opuštěných hor, o čemž svědčí i hustota zalidnění (cca 91 místech jsou provrtány štolami, protože zde probíhala těžba
obyvatel na 1 km2, ČR má 132 obyvatel na 1 km2). Karpaty zlata až do roku 2008. I my jsme za městečkem Băiuţ jeli kolem
tvoří 53 % rozlohy Rumunska a dělí se na východní, západní, jednoho opuštěného dolu, kde jsme na chvíli přibrzdili, abychom
jižní a Transylvánskou vysočinu. Pro nás jsou asi nejznámějším se koukli na staré hornické vozíky, kolejnice, zbytky lanové
karpatským pohořím Vysoké Tatry, které jsou i nejvyšším dráhy a nakoukli do štoly. Cesta dál se výrazně zhoršila, cesta
pohořím celých Karpat, které se kromě Rumunska a Slovenska byla rozryta od tekoucí vody, takže jsme k zapnuté redukci zvedli
rozprostírají i na Ukrajině, v Polsku, Maďarsku, Rakousku i světlou výšku na 300 mm. Takto jsme dojeli až na vrchol Vîrful
a České republice. U nás jsou tvořeny pohořími Hostýnské Văratec (1 384 m n.m.), který je „ozdoben“ vysílači, a kousek pod
vrchy, Bílé Karpaty, Javorníky, Moravskoslezské Beskydy, Slezské ním jsme dnes přespali.
Beskydy, Chřiby, Podbeskydská pahorkatina a Jablunkovské
Dnes se píše třetí den. Z tábořiště na hřebeni Sermeteş (1 306 m
mezihoří.
n.m.) sjíždímě zpět dolů k dolu, ale nepokračujeme až do Băiuţu,
ale stáčíme se doleva na Botizu. Na lesní cestě potkáváme
koňské spřežení, se kterým se bez problémů vyhneme a o chvíli
později se nám otvírají krásné výhledy na Rodnu. Při sjezdu
na silnici míjíme doutnající milíř a hned vedle jeden zbouraný
milíř s již napytlovaným dřevěným uhlím. Před příjezdem
do Botizy jedeme kolem jednoho krásného dřevěného kostelíka,
kde zastavujeme a máme možnost jít se kouknout i dovnitř
a obdivovat ikony a ikonostas (obdoba křesťanského oltáře
v pravoslavných kostelech). Bohužel se vevnitř nesmí fotit, takže
si vzpomínku musíme uchovat pouze v hlavě. Další zastávka je
v Borşe, kde se zastavujeme ve zdejším marketu a nakupujeme
nějaké potraviny. O chvíli později již stoupáme do pohoří Rodna
(Munţii Rodnei) přímo pod nejvyšší vrchol Vf. Pietrosul (2 303 m
n.m.), ale zůstáváme daleko pod ním v jeho severním svahu
Naše cesta začínala v Praze, kde došlo k polepení aut ve výšce kolem 1 000 m n.m. a kocháme se panoramatickými
a pokračovala po dálnici do Brna, kde naše expediční vozidla výhledy na Maramureš (Munţii Maramureşului), který je
byla lákadlem na Autosalonu 2009. Pozornost návštěvníků hraničním pohořím s Ukrajinou. Nyní nás čeká asi kilometrový
se soustředila hlavně na střešní autostany, které se montují sjezd, který se ukazuje opravdu náročným, protože je po silně
přímo na hagusy a lézt se do nich musí pomocí žebříku, dále erodované cestě, takže musíme zařadit redukovanou jedničku
kompresorové chladničky, úložné prostory do kufru auta a hurá dolů. Cesta je samá díra, takže jsme neustále v rozporce
pomocí různých beden či krabic nebo speciální zásuvkový (kola rozepřená do svahu, uprostřed díra). Bylo to hodně náročné
systém a v neposlední řadě i vyprošťovací zařízení (oka, kurty, a zvlášť posádky, které ještě v terénu pořádně nebyly, si tento
18
Za hranice všedních dní
zážitek užily. Takto sjíždíme zpět do Borşi a cestou potkáváme – cesta dál vedla asi 3 km zaříznutá do stráně, široká byla akorát
rodinu udivených Rumunů. Dle jejich výrazu po této cestě auta na jedno auto a v některých úsecích byla stržená, takže bylo
asi běžně nejezdí, ale bohužel si to nemůžeme potvrdit, protože třeba jet velmi opatrně, protože na jejím okraji začínal sráz dolů
naše rumunská slovní zásoba zná pouze slovíčka jako dobrý den do údolí. Nicméně i tento úsek jsme překonali bez ztráty kytičky
(bună ziua), nashledanou (la revedere ) a děkuji (mulţumesc). a úspěšně dorazili do Valea Bancului, odkud jsme jeli na Piatra
Pokračuje po asfaltu přes horské sedlo Prislop (1 416 m n.m.) až Fântânele. Po cestě jsme si udělali ještě jednu odbočku u Poiana
do Rotundy, kde se nachází bývalé kasárna, u nichž odbočujeme Stampei do lesa, kde jsme chtěli na jedné lesní cestě okusit
na státní silnici 17D. V tomto případě státní silnice znamená trochu bláta. Nakonec nám to nevyšlo, ale aspoň jsme viděli
pouhou lesní cestu plnou výmolů. Po ní jedeme až do sedla pravé kočovné Cikány žijící na žebřiňáku zastřešeném pouze
Rotunda (1 271 m n.m.), které je dělícím sedlem pohoří Rodna igelity a taženém koňmi. Do vysílačky zazněl od prvního auta
a Suhard (Munţii Suhardului), kam vjíždíme. Míjíme horskou rozkaz: „Zavřít okna, zamknout, nezastavovat a nezpomalovat!“
chatu, o kus výš salaš s bači a volně se pasoucími koňmi. Kousek Nicméně i tak nás tlupa malých děcek zavalila a snažila se z aut
za salaší již zastavuje na pokraji lesa, večeříme a rozděláváme sebrat, co jen šlo. Nakonec jsme však v pořádku dorazili na Piatra
oheň, abychom si mohli při světle povídat. Ne všem to ale stačí, Fântânele, kde jsme dnes přespali na hotelu Hotel Castel Dracula.
někteří se chtějí družit s bači ze salaše, takže podnikáme výpravu Večer jsme ještě měli možnost zúčastnit se zdejší „Dracula show“,
do salaše, kterou sice hlídají pastevečtí psi, ale bača je okamžitě kdy ve sklepě mají místnost zasvěcenou Drákulovi s výjevy
okřikuje a zve nás dál. Jedná se dřevěnou boudu se střechou z jeho života a rakev. Průvodkyně o Drákulovi něco málo řekla,
z vlnitého plechu, uprostřed hoří otevřený oheň bez komínu, v nestřežený okamžik zhasnula a z rakve vyběhl člověk v plášti.
kouř jde tak nějak střechou ven. Bača tam není sám je jich tam Taková lekačka pro děti, ale i mezi námi pár zúčastněných vyjeklo,
víc a o chvíli později přichází další. Jeden umí lámaně anglicky, i když asi spíš překvapením. Drákula je smyšlená postava z pera
tak mi vysvětluje, že jich tam je celkem šest a jeden je vrchní bača, Brama Stokera, který udělal upíra ze skutečně žijícího knížete
který přes den dělá sýr, zatímco ostatní jsou s ovcemi na pastvě. jménem Vlad Ţepeş (Vlad III. Dracula, 1431-1476) na základě
Nabídli nám sýr, kyselou žinčicu (jîntiţa), čerstvé kozí mléko, legend, jež s ním neměly nic společného. Vlad se proslavil svojí
které jsme si sami nadojili a samozřejmě i místní pálenku ţuicu, krutostí v bojích s Turky, ale jinak je považován za spravedlivého,
která byla pravděpodobně z třešní. Trochu jsme jí vyměnili i když krutého a sadistického vládce chránícího valašskou
k oboustranné spokojenosti za láhev slivovice. Dnes jsme spali nezávislost.
jako zabití.
Ráno jsme si udělali krátkou vyjížďku na nedaleký kopec se
Ráno nás probudily volně se pasoucí krávy kolem našich zbytky zdí hradu, Bram Stoker sem zasadil děj svého románu
aut. Během snídaně se ukázali dva bačové s dvěmi kluky, aby a Drákulův hrad. Po příjezdu k patě kopce jsme jej našli celý
vyžebrali trochu kávy
oplocen, protože místní
a sladkosti. Úplně jiní
stále věří, že zde upír
bačové než ze včerejšího
Drákula skutečně žil
večera. Než jsme vyrazili
a plot brání domácím
z tábořiště, projel kolem
zvířatům, aby vstoupila
nás
koňský
povoz
na toto území, kde by
s něčím na způsob
byla uhranuta. Poté jsme
žebřiňáku
naložený
se kus vrátili, přetnuli
dřevem
na topení.
sjezdovku u Piatra
Odjezd se nám trochu
Fântânele,
vymotali
protáhl, protože jedna
se po lesní cestě mezi
posádka musela lepícím
pařezy, kdy jsme jich pár
knotem spravit díru
museli i přejet, jak byla
v proražené pneumatice.
cesta úzká, a následnou
Po jejím spravení už
úvozovku jsme sjeli
jeden z našich průvodců
v rozporce. Po rozbité
volá: „Do tanku v tank!“.
a rozbahněné lesní cestě
Tímto
pokřikem
jsme začali stoupat až
jsme naháněni do aut
jsme se zastavili. Teprve
po každé delší přestávce
teď začala pořádná
a ráno, když opouštíme
bahnivá zábava, bahno
tábořiště. Po hřebeni
bylo
všude.
První
Suhardu jsme si to
blátivý kopeček některá
krásně
šněrovali
auta napoprvé nevyjela
po cestách různé kvality,
a později jsme museli
opět jsme potkali stádo
i trochu upravovat trať.
volně se pasoucích koní, zbytky zákopů z války a celou dobu nás Ke slovu tedy přišly i rýče a vše jsme zakončili vytažením jednoho
provázelo sluníčko a krásné výhledy. Vrcholem dne byl výjezd auta kurtama pomocí šeklů a OK. Zhruba hodinu jsme tak uvízli
pod nejvyšší vrchol pohoří Suhard – Vf. Omu (1 932 m n.m.), kde na jednom asi stometrovém úseku. Když jsme se vymotali z bláta
jsme skončili asi 100 m pod vrcholem, protože zde končila cesta, vjeli jsme do lesa s vykácenou mýtinkou, která byla rozpálená
což nám nijak nevadilo, mohli jsme se vyblbnout na sněhu, který sluncem, a pro změnu jsme na cestě překonávali ořezané větve
zde ještě zůstal po zimě. Nyní nás čekala nejnáročnější část cesty stromů, které mlátily do spodního krytí aut. O kousek dál zase
19
Za hranice všedních dní
dvě auta zapadla do bláta, takže jsme je vytahovali ven, jedno si
urvalo přední nárazník. Pak už jsme v klidu sjeli k říčce napájející
vodní nádrž lacul Colibiţa, kde jsme si u splavu dali oběd, někteří
se opláchli a dali si asi na dvě hodinky oraz. Kolem lacul Colibiţa
jsme dojeli do Prundu Bârgăului, kde jsme ucpali čerpací stanici
a doplnili pohonné hmoty. Nyní nás už čekalo pouze nalezení
tábořiště na dnešní večer, které jsme nalezli na louce za brodem
v ohybu jedné říčky. Postavili jsme stany, najedli se a rozdělali
oheň, když dorazil lesník, ať si dáme pozor, abychom ohněm
nezapálili les. Ujistili jsme ho, že si dáme pozor a jako poděkování,
že nám oheň nechá, jsme mu dali karton piva. Asi za půl hodiny
byl zpět s koňským povozem plným klád a několika dřevorubci.
Dva nám pár klád složili a ihned i rozřezali motorovou pilou,
abychom měli čím topit…
Ráno jsme vstali do deště, ale ještě než jsme se vydali na cestu,
bylo po dešti. Nicméně ještě zdaleka nebylo vyhráno, dnes nás
čekal nejhorší den pro auta i schopnosti a odvahu řidičů, aniž
to kdo věděl. Ani ne kilometr od tábořiště jsme museli zastavit,
bo jedna posádka prorazila pneumatiku tak, že zničila i ráfek.
Výměna se nám na blátivém povrchu moc nedařila, hever nebylo
jak zapřít, až jsme na pomoc přivolali z nedaleké pily Rumuna
se starou Destou a ten 3,5 t vozidlo hravě zvedl. Po odstranění
závady jsme již mohli vyrazit k našemu dnešnímu cíli – vrchol
Heniul Mare (1 610 m n. m.) v pohoří Barga (Munţii Bârgăului).
Klidný začátek stoupání byl přerušen, když jsme následný traverz
museli vyčistit od větví, kdy ke slovu přišly i sekery na odstranění
padlých stromů, následný sjezd byl
plný ostrých kamenů, kdy jsme prořízli
další dvě pneumatiky, které bylo
třeba na místě knotovat a ve třetím
případě se měnila celá pneumatika.
Teď už nemáme žádné náhradní
pneumatiky. Sjezd nebyl přímo rovně
dolů, ale v serpentinách, kdy hned
v první přišly ke slovu kurty a šekly,
protože vedoucí vozidlo se čumákem
zapíchlo do hromady zeminy, šutrů
a větví a nemohlo ven. Podařilo se mu
to tak kvalitně, že na vytažení bylo
třeba dvou aut za sebou zapojených.
Po překonání této části sjezdu přišla
část, kdy se na cestu napojovala
říčka, která ji změnila ve své koryto
– cesta dolů se jevila lepší než cesta
zpět, tak jsme zařadili redukovanou
jedničku a sunuli se auto po autu
po proudu dolů. Vůkol nás byly
20
prudké zalesněné svahy, před námi kluzké ostré i oblé kameny
a klády. Auta se kolíbala, vyhazovala kola do vzduchu, klouzala.
Nakonec jsme sjezd zvládli bez ztráty kytičky a mohli vyrazit
k vysílači na vrcholu Heniul Mare. Ostré stoupání po úzké cestě
zaříznuté do kopce nás nutilo jet při stěně, protože prudký sráz
na straně druhé by byl pro auto i posádku osudovým. Vyjeli jsme
až těsně pod vrchol, knotem spravili další pneumatiku a rychle
najít tábořiště, protože slunce již začalo zapadat. Nejjednodušší
variantou se ukázalo zajet na včerejší již ozkoušené tábořiště
za brodem. Spát jsme šli relativně brzo plni dnešních zážitků.
Nad ránem nás probudila bouřka a průtrž mračen. Jedna
posádka objevila v pneumatice hřebík či co, takže ho vytáhla
a proběhlo další spravování pomocí knotu, tentokrát za deště.
Z tábořiště jsme odjeli jen taktak, řeka v brodu vystoupala skoro
na půl metru, ale auta to ještě zvládla. Následoval přesun do Baia
Mara, kde jsme zastavili v místním autosalonu Volkswagen
a na třech autech nechali přehodit kola. Pět posádek vyrazilo
zpět do ČR, my ostatní jeli do hotelového komplexu Şuior, kde
jsme se zkulturnili ve sprše a při večeři měli možnost zažít
i živou rumunskou hudbu, která zde hrála. Ráno jsme již pouze
vstali, sbalili se a vyrazili zpět do vlasti. Z těchto 8 dní jsme
celkem najeli něco přes 2 500 km, kdy cca 200 km bylo v terénu
či po nezpevněných cestách.
Zážitek to byl úžasný, ale přiznávám se, že z něj mám trochu
rozporuplné pocity. Proč bych do míst, kam se dostanu pěšky,
měl jezdit autem? I když většina účastníků by to asi nezvládla.
Proč zvyšovat emise oxidu uhličitého do atmosféry a přispívat
tak ke globálnímu oteplováním a změnám klimatu díky vyšší
spotřebě pohonných hmot u aut typu SUV? Nicméně je pravda,
že Touareg II. generace bude mít emise a spotřebu paliva
podobnou Škodě Octavii. Velice kladně hodnotím, že po celou
dobu pobytu jsme se drželi pouze na cestách, což jsem se bál, že
tak nebude. Jedinou výjimkou byly zastávky na oběd a stanování,
kdy jsme z cesty vždy kousek sjeli, abychom ji neblokovali, ale
něco podobného dělávám na horách, i když jdu pěšky. Člověk si
musí najít pěkné místečko, aby mu jídlo chutnalo a dobře se mu
spalo. Tábořiště jsme po sobě vždy řádně uklidili a odpadky si
vzali s sebou. Žádné plundrování panenské přírody…
David Bříza