FILMOVÁ A TELEVÍZNA FAKULTA VŠMU v Bratislave

FILMOVÁ A TELEVÍZNA FAKULTA VŠMU v Bratislave

FILMOVÁ A TELEVÍZNA FAKULTA VŠMU v Bratislave
H A B I L I T A Č N É KONANIE
Študijný odbor :
2.2.5 Filmové umenie a multimédiá
Mgr. PETER GAVALIER, PhD. - pedagóg FTF VŠMU
Študijný program : Umelecká kritika a audiovizuálne štúdiá
Dátum doručenia žiadosti o začatie konania :
10.12.2012
Dátum prerokovania žiadosti na zasadnutí VUR FTF VŠMU : 29.1.2013
Dátum a miesto konania habilitačnej prednášky a obhajoby habilitačnej práce :
24. 9. 2013 o 9, 30 h. v budove FTF VŠMU, Svoradova 2, v učebni Barco
Habilitačná práca : monografia : Hrabalovský svet očami Jiřího Menzla
Habilitačná prednáška :
Pábitelský svet Bohumila Hrabala v pohyblivých
obrazoch
Oponenti a členovia habilitačnej komisie boli schválení VUR FTF VŠMU : 29.1.2013
Oponenti : prof. PhDr. Václav Macek, CSc. - FTF VŠMU
doc. PhDr. Ivan Klimeš
- FF UK Praha
prof.Ing. Ivan Stadtrucker, CSc. – UKF Nitra
Habilitačná komisia : predseda : prof. PhDr. Jelena Paštéková, CSc. – FTF VŠMU
alternatíva prof. Vladimír Balco – FTF VŠMU
doc. Jana Dudková, PhD. – SAV
doc. Peter Dimitrov, ArtD. – FDU AU Banská Bystrica
/schválený VUR FTF 29. 6. 2013/.
Oponentský posudok habilitačného spisu Petra Gavaliera
Profesionálna dráha Petra Gavaliera je spojená s dvomi inštitúciami – s katedrou pôvodne
filmovej vedy - vo všetkých jej názvových transformáciách - až po súčasnú verziu
„audiovizuálnych štúdií“ a s filmovým klubom Nostalgia. Začínal v roku 1991 ako dramaturg
filmového klubu Nostalgia, v ktorom pracuje doteraz, na klubovú prácu vzápätí nadviazal
štúdiom na našej katedre. S obidvomi subjektmi „žije“ vyše dvadsať rokov. Na katedre
filmovej vedy po ukončení štúdia absolvoval všetky stupne prípravy na vedeckú prácu,
vrátane zisku titulu PhD, okrem pedagogickej práce sa sústavne venoval aj vedeckej
publikačnej činnosti.
Gavalierova paralelná existencia v dvoch filmových priestoroch, aj v tom klubovom, aj
vysokoškolskom edukačnom, pozitívne ovplyvňuje jeho vedeckú metódu, prístup, ktorým
reflektuje filmovú tvorbu, spôsob, akým si vyberá témy na spracovanie. Jeho bezprostredná
skúsenosť s divákmi predstavení filmových klubov ho nabáda, aby bral do úvahy aj ich
záujmy, aby neprodukoval práce, texty, ktoré sú určené len zopár záujemcom, aby si volil
predmet výskumu, ktorý bude reagovať na aktuálnu situáciu v „artfilmovom“ prostredí. Aj v
tomto vidím príčinu, prečo jeho práca je vždy dominantne orientovaná kriticko-historicky a
nie teoreticko-historicky.
Samozrejme, nie vždy je to len výhoda, v prípade adaptácií Hrabalových próz by sa okrem
sond do literárno-vedných interpretácií mohla objaviť aj podstatne bohatšia kapitola o
probléme filmových adaptácií, najmä keď je známe, že máme na Slovensku teoretikov, ktorí
sa tomuto problému špeciálne venujú. Chápem však, že z hľadiska Gavalierovho najmä
štrukturalistického, kriticko- analytického prístupu, sa takýto pohľad mohol zdať málo
prínosný.
Z hľadiska charakteristiky Gavalierovho prístupu je dôležité uviesť, že len zriedka, ak vôbec
sa zúčastňuje publicistických polemík o aktuálnych filmových dielach. Zdá sa, že jeho
bytostná interpretačná obsesia mu bráni, aby rýchlo a podľa možnosti vyhrotene formuloval
vlastný názor. Usiluje sa o interpretáciu, ktorá dbá o istú kultúru vyjadrovania, nie je „šitá
horúcou niťou“, ale premyslená, vyvážená a starostlivo vyargumentovaná. Je príznačné, že
keď sa rozhodol napísať text zo slovenskej kinematografie, tak o hereckej tvorbe Ivana
Palúcha, osobnosti, ktorá patrila k dôležitým postavám našej kinematografie pred viac než
štyridsiatimi rokmi, nie o súčasníkovi.
Chronológia tém, ktoré si habilitant volí, odkazuje nielen na ich popularitu u klubového
publika, ale aj na ambíciu, priniesť pohľad na mnohokrát spracovanú látku. Bibliografický
súbor textov o filmoch Wima Wendersa, Bohumila Hrabala a Jiřího Menzla, filmárov
ázijských kinematografií, je mimoriadne obsiahly. Svojím spôsobom je Gavalierova voľba
odvážnym činom, keď si volí témy,
ktoré nie sú unikátne, ale naopak často frekventované.
Predložená práca o hrabalovských adaptáciách Jiřího Menzla stavia na znalostiach literárnovedných interpretácií Hrabalových textov, na bohatej filmovo-historickej literatúre o
jednotlivých adaptáciách, potom nasleduje vlastná Gavalierova kritická analýza. Citované
literárno-kritické práce výstižne dokladajú význam Hrabala pre českú literatúru, ale aj kultúru,
môžeme povedať, že spolu s Milanom Kunderom tvorí dvojicu najslávnejších českých
spisovateľov dvadsiateho storočia. Ale Hrabal, na rozdiel od Kunderu, vždy bol pre filmárov
vzhľadom na svoju poetiku, omnoho vďačnejším námetom. Jeho adaptácie sú naozaj početné.
Zúženie adaptácie len na diela signované Jiřím Menzlom je dobrým zúžením záberu,
dovoľuje sledovať premeny režijného rukopisu a súčasne pritom viesť autentický dialóg s
Hrabalovým svetom. Keby Gavalier zvolil analýzu všetkých hrabalovských adaptácií, vrátane
televíznych, text by sa určite rozpadol, pretože odlišnosť režijných štýlov by prirodzene
viedla k strate kontinuity rozprávania, výklad by musel brať na zreteľ množstvo rozdielnych
cieľov, osobnostných súvislostí a tmel v podobe Hrabalových predlôh by určite nebol
dostatočný.
Predložený text pre niektorých mladších historikov môže pôsobiť starosvetsky, Gavalier
neberie do úvahy princípy „novej histórie“, ambíciu, rozprávať o ekonomických,
legislatívnych, technických podmienkach vzniku a podoby diela – u mladého historika by sa
určite objavila kapitola venovaná cateringu alebo časť o právnych odlišnostiach štátnej
kinematografie a súkromno-kapitalistickej kinematografie,atď. Ak by sa takýto prístup
radikalizoval, tak by sme sa mohli dočítať o hrabalovských adaptáciách bez toho, aby sa
analyzovalo jedno-jediné dielo.
Gavalierov prístup je dá sa povedať štrukturalisticky ortodoxný. Necháva priestor pre iných,
aby napísali „nové histórie“ Menzla resp. filmového Hrabala.
Doporučujem udelenie habilitantovi titulu docent.
Bratislava, 25.7.2013
Prof. Václav Macek
P. S. Je mi známe, že habilitačná práca Petra Gavaliera úspešne prešla kontrolou originality.
Posudek na habilitační práci
Peter Gavalier: Hrabalovský svet očima Jiřího Menzla.
Bratislava: Slovenský filmový ústav 2012, 160 s.
Knížka, kterou Peter Gavalier (1960) předložil jako práci habilitační, má průzračně jasné téma
a strukturně velmi přehledné řešení: tandem Hrabal – Menzel a šest filmů vzešlých z tohoto
setkání. Mimochodem v oblasti filmových adaptací snad není na půdě bakalářských a
diplomových prací tématu frekventovanějšího – každému, kdo se tomuto tématu postaví,
hrozí nošení sov Athén.
Struktura je nezáludně prostá – šest filmů, šest kapitol o jednom každém z nich.
Předeslány jsou jim dva krátké texty (obecně o filmové adaptaci literárního díla a jakási
předmluva k vlastnímu tématu), za nimi knížku finalizuje závěr, shrnující již řečené. Text
působí neobyčejně svědomitým dojmem, je velmi přesvědčivý co do autorovy heuristické
přípravy i vlastní skutečně důkladné znalosti zkoumaných filmů. Problém je v metodě.
Z metodologické perspektivy je autorovi základním instrumentem popis filmu,
dodejme samozřejmě, že popis vrásněný řadou analytických postřehů týkajících se
rozmanitých motivů, aluzí i detailů z produkční či recepční historie titulu. Orientační signál o
charakteru celé knihy vyšle čtenáři již úvodní „teoretická“ kapitola o filmových adaptacích,
kde autor postaru spekuluje o filmovém umění a klade si otázku, zda jím může být i filmová
adaptace literárního díla, když se povede nebo když se nepovede. Otázka umělecké hodnoty
výsledku je irelevantní, stále se pohybujeme na půdě uměleckých druhů, takže tu není co řešit,
nejsou-li objektem zkoumání aspekty axiologické. Již dvě desetiletí navíc prožívají novou
vlnu badatelského zájmu tzv. adaptační studia. Řeší otázky, které si autor klade také, ale i
otázky, které si naopak ani neuvědomuje – „telling“ a/vs. „showing“, intimita (prózy) a
exteriorita (obrazu), recepce předlohy a adaptace v rovině individuální i společenské etc.
Očekával bych, že se právě tento diskurz stane autorovi metodologickým východiskem – není
tomu tak.
Materiálovou základnu textu tvoří vše publikované, archivní prameny do hry vtaženy
nebyly a soudě dle odkazů, nedošlo ani na zpovídání pamětníků. Jde tedy výlučně o soubor
interpretačních studií, které přirozeně vyžadují nějaký klíč. Autor jej nachází v teoretických
kategoriích vyjmutých z děl předních společenskovědních myslitelů jako Bachtin (slavnost a
ambivalence), Lao-C‘ (tao), Kant, ostatně i Hrabal (pábení). Je to věc individuální
interpretační imaginace a není k tomu víc co dodat, než že revokace těchto kategorií
v souvislosti s pojednávanými filmy jsou na místě a posilují vůli k nadhledovému čtení.
Interpretační subjektivita ovšem závažným způsobem oslabuje badatelský záběr práce.
Nemohu za sebe říci, že bych se z této knížky – až na některé detaily – o daném tématu
dozvěděl něco nového, a to ani o vztahu předlohy a adaptace (míněno v konceptuální rovině),
což je přece ústřední téma knihy. Heuristickou píli autora tak provází neschopnost
identifikovat obecný, analýzy hodný problém. Tři z šesti analyzovaných filmů kupříkladu
spadají do proudu revizionistické historiografie šedesátých let, která v širším chápání zahrnuje
i uměleckou kulturu, což zde zůstalo nespatřeným tématem. Stranou pozornosti zůstává i
barrandovský produkční systém, což je u takto orientovaných prací běžné, ale to neznamená,
že správné. V jakých tvůrčích skupinách byly hrabalovské projekty realizovány, opravdu není
zanedbatelné a nestačí je jenom jmenovat. Pro Petera Gavaliera je suverénním autorem filmu
prostě režisér, který vládne všemu. To, že kupříkladu nevládne provozem studia, kde film
natáčí, ani jeho technologickými možnostmi, nevnímá, třebaže právě tyto limity či naopak
možnosti zanechávají ve filmu své stopy. (Jako by se za poslední tři dekády ve filmových
studiích vůbec nic neodehrálo.)
Analýzy Petera Gavaliera jsou jakýmsi esejistickým pobýváním s filmem, které
odkazuje k cinefilskému psaní. Odkrývá to ostatně i kapitola o filmu Obsluhoval jsem
anglického krále, náhle nápadně kratší, ač ještě protahovaná referátem o ohlasech v tisku, u
ostatních filmů neužívaným. Autor měl zkrátka s tímto filmem problém, což obecně znamená,
že se ve svých analýzách ubírá cestou hodnocení ve smyslu známkování. Všechny kapitoly
také v závěru sklouznou do jakési posteriorní recenze výkonu zbývajících zasloužilých,
pravidelně kameramana a herců. Autorovy analýzy hladí filmy tandemu Hrabal – Menzel po
srsti. Peter Gavalier své oblíbené dvojici ani jejich filmům problémové otázky neklade; těžko
si například představit, co by si počal bez Hrabalova neologismu „pábení“, z něhož se stalo
takové ústřední zaklínadlo celé knihy.
Jakkoliv mé nároky na text akademického typu, jak vidno, knížka Petera Gavaliera
zjevně neuspokojila, nad finálním hodnotícím výrokem velmi váhám a mám potřebu své
rozpaky zdůvodnit. K posouzení jsem dostal vydanou knížku. Ta knížka vyšla v nějaké ediční
řadě a tato řada očividně není primárně adresována akademickým kruhům, nýbrž široké
veřejnosti, pod níž si představme filmumilovné publikum filmových klubů. V tu ránu jsme
ovšem v úplně jiné situaci, neboť předložený text je vzdor některým akademickým atributům
ve skutečnosti žánrové psaní cinefilské povahy a já tu po celou dobu autorovi vlastně křivdím,
když měřím jeho text kritérii jiného žánru. Jako kdybych nad švestkovým koláčem rozčiloval,
že ta jitrnice chutná nějak divně. A uvědomuji si rovněž, že jde o habilitační řízení na
umělecké škole, kde jsou standardy nastaveny jinak než v prostředí, kde působím. Proto si
umím představit u tohoto habilitačního řízení pozitivní výsledek a nemám s tím problém. Na
Filozofické fakultě UK v Praze by takováto habilitační práce – z důvodů její žánrové
orientace – obhajitelná nebyla.
V Chýnově 29. 8. 2013
doc. PhDr. Ivan Klimeš
P. S.: Habilitiční práce Petera Gavaliera prošla s plným úspěchem kontrolou originality.
Peter Gavalier:
Hrabalovský svet očami Jiřího Menzla
Oponentský posudok habilitačnej práce
Autorský zámer je vymedzený v úvode takto: „Nasledujúca štúdia sa zaoberá
analýzou a interpretáciou šiestich filmových prepisov diela spisovateľa Bohumila Hrabala
nakrútených režisérom Jiřím Menzlom ...“. Môžem konštatovať, že zámer takto vymedzený
podarilo sa autorovi v plnej miere naplniť.
V takomto zmysle chápem názov práce „Hrabalovský svet očami Jiřího Menzla“ ako
do určitej miery metaforický. V opačnom prípade totiž bolo by potrebné definovať
„hrabalovský svet“ a potom aj „režisérsku (svetonázorovú i filmársku) optiku“ Jiřího Menzla.
Znamenalo by to v práci podať celistvú predstavu sveta Hrabalových próz ako aj filmárske
nazeranie Jirího Menzla na svet vôbec.
V prvom prípade vyžadovalo by to syntetizovať celoživotnú tvorbu Bohumila Hrabala,
v druhom reflektovať kompletnú filmografiu Jirího Menzla (Báječní muži s klikou etc.).
Takéto predsavzatie bolo by však enormne komplexné a takéto ambície Peter Gavalier ani
nemal. Naostatok, presahovalo by to účel jeho, na habilitáciu predkladanej práce.
V intenciách vysloveného oceňujem autorov teoretický presah, ktorým úspešne prekročuje
pôdorysný rámec šiestich Menzlových filmov a to už v prvej kapitole, nazvanej
„Problematika filmového prepisu literárneho diela“. Tu správne diferencuje „vernú
adaptáciu“ od „voľnej interpretácie“ (s.13), lenže takouto kategorizáciou Menzlova filmová
tvorivosť nie je postihnuteľná.
Prekérnosť tejto problematiky v súvislosti s Hrabalom väzí v tom, že režisér na
plátno netransponuje konkrétny, predfilmovo existujúci prozaický text, ale dokopy hneď
niekoľko literárnych textov, ktoré režisér v spolupráci so spisovateľom preinačuje, prípadne
domýšľa. V tomto kontexte pokladám za správne, že pre Petra Gavaliera predobrazom filmára
nie je určitý literárny výtvor, ale „svet“ Bohumila Hrabala.
Čo je to za svet?
Je to svet, ako správne Peter Gavalier pripomína, svet pábitelov, alebo aj pábitelský
svet. Vulgárne by sa dalo povedať, že je to svet krčmový, svet pivného humoru, pivného
morfondírovania, akási fata morgana, javenie sa sveta na pomedzí výmyslu a reality.
Pábitelstvo, ak ostaneme pri tomto označení, je typický český kultúrny fenomén; v tomto
svete rozhovorov pri pive existoval Bohumil Hrabal, flekovský velepivár Franta SirkyEuropa i Václav Havel. Pivo pijú aj Bavoráci aj Slováci, ale to nie je „píívo“ s českými
kultúrno-spoločenskými konotáciami. Pars pro toto: keď mladá dáma pije na ex krígel piva
(vo filme Postřížiny) vnímá tento akt české publikum inak ako slovenské.
Analogicky: česká hospoda je iný časopriestor ako slovenská krčma či viecha.
S pivárenským svetom súvisí aj otázka filozofického posolstva šiestich hrabalovskomenzelovských filmov. Tam, kde príbeh preznieva do historickej reality (Ostře sledované
vlaky) táto otázka je zodpovedateľná jasne, tam kde takáto realita absentuje, umeleckosť
filmu sa vytráca a film klesá na úroveň kinových, kasovo/divácky úspešných kusov.
Naznačil som niektoré problémové okruhy, ktoré (reálne) existujú ktorým sa Peter
Gavalier nevyhýba, ale ktoré sú priveľmi komplexné na to, aby ich na úrovni všeobecnej
úvahy dostatočne hlboko zvládol. No i tak ako autor zaslúži si uznanie za filmársky dôsledné
analýzy štrukturálnych zložiek šiestich hrabalovských filmov, za starostlivý výber citovaných
filmografických prameňov a vysoko oceňujem, že sa vo svojej argumentácii opiera o také
autority ako Heidegger, Derrida a Bachtin.
Predložená práca z môjho pohľadu predstavuje solídny filmovo-teoretický výkon,
nemám k nej nijaké pripomienky, akceptujme ju v plnom znení a odporúčam aby autor
pokračoval v habilitačnom konaní.
Je mi známe, že práca úspešne prešla kontrolou originality.
V Bratislave 19.8. 2013
Prof. Ing. Ivan Stadtrucker, CSc
Dátum a dôvod skončenia habilitačného konania Mgr. Petra Gavaliera, PhD.
Dátum :
24. 9. 2013
Dôvod skončenia : Ako potvrdzuje protokol z tajného hlasovania VUR FTF VŠMU,
uchádzač nezískal súhlas nadpolovičnej väčšiny všetkých členov rady,
preto návrh udeliť mu titul docent nebude predložený rektorovi VŠMU.
Dekan FTF je však poverený informovať o tomto stanovisku rektora
VŠMU.
Ing. JURAJ ĎURIŠ - odborný zamestnanec VŠMU
Študijný program : Strihová a zvuková skladba
Dátum doručenia žiadosti o začatie konania :
10.12.2012
Dátum prerokovania žiadosti na zasadnutí VUR FTF VŠMU : 29.1.2013
Dátum a miesto konania habilitačnej prednášky a obhajoby habilitačnej práce :
24. 9. 2013 o 11,15 h. v budove FTF VŠMU, Svoradova 2, v učebni Barco.
Habilitačná práca : Súbor dokumentárnych filmov - zvuková práca
Nickyho rodin
Portrait
Muzikológ tvorca
Lost time ?
Pocit svojho žitia
Elektroakustické kompozície - záznamy
Démon
Zväzácke reminiscencie
Musica Slovaca III
Cyklus Fragmenty umenia
Sny
Spomienky
Monografia
Juraj Ďuriš, Alexander Mihalic, Marek Piacek :
Zvuk v súčasnej hudobnej kompozícii.
Traja skladatelia - tri pohľady
Habilitačná prednáška : SonicART/ na ceste k umeniu zvuku /TV- film- rádio - nové média/
Oponenti a členovia habilitačnej komisie boli schválení VUR FTF VŠMU : 13.4. 2013
Oponenti :
prof. Patrik Pašš - FTF VŠMU
doc.PhDr.Roman Dykast, CSc. – HAMU Praha
Víťazoslav Kubička – významný odborník v danom odbore
Habilitačná komisia : predseda : prof. PhDr. Jelena Paštéková, CSc. – FTF VŠMU
alternatíva prof. Vladimír Balco – FTF VŠMU
doc.PhDr. Július Fuják, PhD. – FF UKF Nitra
prof.Yvetta Kajanová, PhD. – FF UK Bratislava
Prof. Patrik PAŠŠ
Filmová a televízna fakulta VŠMU
POSUDOK OPONENTA k habilitačnému konaniu
Ing. Juraja Ďuriša
Vážené dámy, páni,
dovoľte mi predložiť oponentský posudok na kolegu, zvukára a pedagóga Ing. Juraja
Ďuriša. Súčasne potvrdzujem, že som bol oboznámený s Protokolom o kontrole originality
prác habilitanta.
Predložené práce tvorí 7 filmov + 3 zvukové záznamy + 1 monografia. Tieto
realizácie sú vytvorené v období od roku 1989 až po súčasnosť. V nich Juraj Ďuriš
spolupracoval na záznamoch, mixážach zvukových stôp, zvukového dizajnu a autorsky ako
skladateľ hudby. Z predloženej kolekcie boli viaceré projekty medzinárodne ocenené.
Na úvod ďalej uvádzam, že nižšie uvedené výsledky a poznanie habilitanta je opreté o
celoživotnú väzbu s hudobným pracoviskom mimoriadneho významu v stredoeurópskej
hudobnej kultúre: s Experimentálnym štúdiom Slovenského rozhlasu. Jeho profesionálny
background v oblasti prírodných vied ho vybavil kompetenciami na vysokošpecializovanú
prácu so zvukom vo všetkých oblastiach, ktoré sa dotýkajú mediálnych sfér. Táto pracovná
platforma a neutíchajúca túžba habilitanta objavovať, hľadať priniesla ako prirodzený
dôsledok vynaloženej energie spracovanie poznania v teoretickej práci - monografii.
Svoje poznanie opreté o audiovizuálne diela a muzikologické realizácie napr.
v dielach „ Portrét“ a „Lost time?“ spracoval v predloženej knihe Zvuk v hudobnej
kompozícii.
Z textov Juraja Ďuriša pre ilustráciu citujem: „Len tí, ktorí hľadajú, sa vedia posunúť
vpred“. Význam tohto textu podčiarkuje jeho priamy podiel na realizácii experimentálnej
hudby a predložených audiovizuálnych diel. „ Myslím, že používanie hlukov na tvorbu hudby
je princípom organizácie alebo všeobecnou schopnosťou človeka myslieť.“ Aj tieto citácie
z monografie potvrdzujú princípy kreatívneho prístupu habilitanta vo svojej realizačnej
tvorbe, ktoré aplikoval aj v nižšie uvedenom filme Nickyho rodina. Azda najpregnantnejšie
vystihuje podstatu Ďurišových textov posledný citát „ Hudba je forma medziľudskej
komunikácie, v ktorej ľuďmi organizovaný neverbálny zvuk je vnímaný ako primárne
emocionálnych , fyziologických a kognitívnych štruktúr“.
V uvedenej monografii sa stretávajú texty troch hudobníkov – skladateľov,
Juraja Ďuriša, Alexandra Mihaliča a Marka Piačeka. Každý z nich vyjadruje svoj
kompozičný postoj vychádzajúci z fascinácie zvukom, no každý z nich dospieva k odlišným
kompozičným princípom.
S pánom Durišom ako zvukovým majstrom ma tvorivom procese spojil film
„Nickyho rodina“. Pán Duriš spolu s p. Igorom Vrabcom boli spoločne oslovení na
realizáciu zvukového designu s dôrazom na výber a uplatnenie ruchov, atmosfér ako
dramatického prvku pri stavbe príbehu a usmerňovaní emócií.
Práca na modelovaní auditívnej vrstvy a dolaďovanie vertikálnych vzťahov a akcentov
trvala takmer 9 mesiacov, pričom z dôvodu koncepčných zmien bolo potrebne viackrát
prehodnotiť a zmeniť koncepciu dramatických ruchov. Invenčný prístup použili aj pri
uplatňovaní ruchových prvkov v zadných kanáloch Dolby mixáže, z čoho má väčšina
zvukových majstrov panické obavy. Nemalú mieru invencie, trpezlivosti, hľadania
v zvukových archívoch si vyžadovala aj harmonizácia, synchronizácia s komponovanou
hudbou, v ktorej dramatický ruch zohrával často rovnocenný nástroj v symfonickom
orchestri. Svetoznámy hudobný skladateľ Januzs Stoklosa (Poľsko) pri komponovaní
hudobných čísiel totiž požadoval a opieral sa o namodelovanú audio vrstvu zostavenú
z ruchov, atmosfér a synchrónov a tieto auditívne prvky zapracoval do komponovanej hudby.
Aj vďaka vzájomnému kreatívnemu porozumeniu vzniklo dielo nanajvýš výnimočné.
K dnešnému dňu má film na svojom konte uvedenie na štyroch kontinentoch, na 70-tich
festivaloch, na ktorých získal 37 cien ( z toho 20 v USA ). Okrem toho film ako prvý
a jediný v histórii slovenskej kinematografie sa premieta už 24 týždeň v riadnej distribučnej
sieti kín v USA. Katarzný efekt z umeleckého diela vyvolal dokonca celosvetové hnutie
mladých ľudí, ktorí vyzbierali cca 300 000 podpisov a presadili, aby vlády troch krajín
nominovali protagonistu diela na Nobelovu cenu mieru. Tieto výsledky by vôbec neboli
dosiahnuteľné, keby sa celý kreatívny team vrátane zvukárov aj p. Ďuriša neobetoval a do
práce na téme obyčajnej ľudskej slušnosti plne neodovzdal všetko svoje poznanie, invenciu,
energiu, vášeň a entuziazmus.
Vzhľadom na tvorivú prax, predloženú teoretickú publikáciu a doterajšie pedagogické
pôsobenie habilitanta si dovoľujem navrhnúť Umeleckej a vedeckej rade Filmovej a televíznej
fakulty, aby po vykonaní prednášky a po zhodnotení celého habilitačného konania
odporučila doc. Ing Jurajovi Ďurišovi udeliť umelecko-pedagogickú hodnosť docent .
Prof. Patrik Pašš
V Bratislave, 23. Septembra 2013.
Oponentský posudok v habilitačnom konaní
Vysoká škola múzických umení v Bratislave
Filmová a televízna fakulta
Habilitant: Ing.Juraj Ďuriš
Habilitačná práca :
Súbor dokumentárnych filmov - zvuková práca
Nickyho rodina
Portrait
Muzikológ tvorca
Lost time ?
Pocit svojho žitia
Elektroakustické kompozície - záznamy
Démon
Zväzácke reminiscencie
Musica Slovaca III
Cyklus Fragmenty umenia
Sny
Spomienky
Monografia
Juraj Ďuriš, Alexander Mihalic, Marek Piacek :
Zvuk v súčasnej hudobnej kompozícii.
Traja skladatelia - tri pohľady
Oponentský posudok
S Jurajom Ďurišom som spolupracoval v Elektroakustickom štúdiu Československého
rozhlasu v Bratislave v rokoch 1982 – 1991 (pôvodný názov Experimentálne štúdio. Vzniklo
v r.1965. Názov Experimentálne štúdio bol obnovený po roku 1990).
Ako dramaturg spomenutého pracoviska som mal možnosť sledovať úroveň práce
Juraja Ďuriša nielen pri špičkových rozhlasových realizáciách (ku ktorým patrili aj quadro
realizácie rozhlasových hier, napr. Démon režiséra Lukáča), ale najmä pri realizácii
elektroakustických (experimentálnych) kompozícií v spolupráci so slovenskými
i zahraničnými hudobnými skladateľmi. Spolupráca na autonómnych dielach si vyžadovala od
majstra zvuku na tomto pracovisko úroveň, ktorá vysoko prekračovala požiadavky kladené na
majstra zvuku v bežnom procese rozhlasovej výroby.
Tvorba experimentálnych kompozícií si vyžadovala i vysokú úroveň estetického
pohľadu realizátora. Juraj Ďuriš, takisto ako jeho kolegovia (Ing.Peter Janík a Ján Backstuber)
sa stávali do veľkej miery spoluautormi realizovaných kompozícií. Vzhľadom k tejto
skutočnosti som osobitne venoval pozornosť ďalšiemu umeleckému rastu Juraja Ďuriša
v oblasti experimentálnej tvorby, počas spolupráce na spoločných projektoch. Výsledkom
samostatnej autorskej práce Juraja Ďuriša je napokon rad medzinárodných ocenení za
experimentálne diela. (Sny, Spomienky a iné)
Svoje praktické skúsenosti z realizácií zvukových prác ale najmä elektroakustických
kompozícií zúročil Ďuriš i v teoretickej práci v knihe: Zvuk v súčasnej hudobnej kompozícii.
Hodnota tejto práce je najmä v tom, že teoretické úvahy sú dielom praktika, ktorý sa viac
desaťročí priamo dotýkal uvedených realizácií. A to nielen ako majster zvuku, ale i ako
realizátor náročných, i „live koncertov“ experimentálnej hudby a napokon i autorom
samostatných diel.
Realizačný vklad majstra zvuku Juraja Ďuriša obsahuje v sebe množinu prvkov
a znalostí, ktorými sa výrazne líši od bežných rozhlasových a televíznych pracovníkov so
zvukom. V jednotlivých TV dokumentoch, ktoré sú predmetom tejto práce je badateľné, že
Ďuriš jednotlivé témy ovláda nielen v rámci konkrétnej realizácie dokumentu ale i ako
redaktor a dramaturg rozhlasu, ktorý sa viac ráz a do úctyhodnej hĺbky zaoberal z titulu
uvedených funkcií a činností, či už dielom výtvarníka Boďu (Portrét), pôsobením muzikológa
Milana Admačiaka (Muzikológ tvorca) či tvorbou a rôznorodými úpravami folklóru z pera
Svetozára Stračinu (Pocit svojho žitia). I v ďalších menovaných dokumentoch sa teda
prejavuje Ďuriš nielen ako majster zvuku, ale aj ako spolutvorca, dokonca organizátor (film
Musica Slovaca) propagátor diel a činností v oblasti experimentálnej hudby jednotlivých
autorov. Vo filme Nickyho rodina treba osobitne vyzdvihnúť design zvukových efektov, ktoré
popri podnetnej zvukárskej práci sú ďalším prínosom Ďuriša k zvukovej stránke tohto filmu.
Treba spomenúť, že vo filme Lost time sa prejavil Ďuriš dokonca ako autor scénickej hudby –
elektroakustického diela, ktoré presvedčivo skĺbil s obrazovou stránkou filmu.
Svojimi umeleckými, realizačnými i organizačnými počinmi patrí Juraj Ďuriš
k budovateľom zvukového jazyka slovenského rozhlasu. Priložil svoju hrivnu k budovaniu
toho, čo sa i v zahraničí nazýva Bratislavská škola v oblasti experimentálnej hudby. Oproti
svojím spolupracovníkom – realizátorom pokročil ďalej i k samostatnej tvorbe, v oblasti
experimentálnejn hudby. Cenné je i to, že svoje bohaté skúsenosti a poznatky formuluje
v samostatných teoretických prácach.
Na záver potvrdzujem, že som bol oboznámený s Protokolom o kontrole originality
prác Juraja Ďuriša.
Ing. Juraja Ďuriša odporúčam, vzhľadom k jeho doterajšej špičkovej činnosti v oblasti
zvuku na menovanie docentom.
V Bratislave dňa 20.augusta 2013
Víťazoslav Kubička
hudobný skladateľ
Dátum a dôvod skončenia habilitačného konania Ing. Juraja Ďuriša.
Dátum :
24. 9. 2013
Dôvod skončenia : Ako potvrdzuje protokol z tajného hlasovania VUR FTF VŠMU,
uchádzač nezískal súhlas nadpolovičnej väčšiny všetkých členov rady,
preto návrh udeliť mu titul docent nebude predložený rektorovi VŠMU.
Dekan FTF je však poverený informovať o tomto stanovisku rektora
VŠMU.
MgA. FRANTIŠEK A. BRABEC - pedagóg FAMO v Písku, ČR
Študijný program : Kameramanská tvorba a fotografia
Dátum doručenia žiadosti o začatie konania :
20.12.2012
Dátum prerokovania žiadosti na zasadnutí VUR FTF VŠMU : 29. 1.2013
Dátum a miesto konania habilitačnej prednášky a obhajoby habilitačnej práce :
24. 9. 2013 o 13, 30 h. v budove FTF VŠMU, Svoradova 2, v učebni Barco
Habilitačná práca : Súbor hraných dlhometrážnych filmov - kamera
Obecná škola – réžia Jan Svěrák
Jízda – réžia Jan Svěrák
Kytice – réžia a kamera F.A. Brabec
Habilitačná prednáška :
Obraz jako magie lidstva
Oponenti a členovia habilitačnej komisie boli schválení VUR FTF VŠMU : 29. 1.2013
Oponenti :
prof. Ján Ďuriš, ArtD. – FTF VŠMU
doc. Antonín Daňhel - FAMO Písek
doc. Svatopluk Malý – Praha - významný odborník v odbore
Schválený VUR FTF 13.4.2013 : alternatíva Juraj Galvánek – významný odborník v danom
odbore
Habilitačná komisia : predseda : prof. PhDr. Jelena Paštéková, CSc. – FTF VŠMU
alternatíva prof. Vladimír.Balco
- FTF VŠMU
doc. Eva Bobková – FAMO Písek
doc.Peter Dimitrov, ArtD.– FDU AU Banská Bystrica
/schválený VUR FTF 29. 6. 2013/
Oponentský posudok
k habilitačnému konaniu
kameraman MgA. František A. Brabec
MgA. František A. Brabec predkladá k habilitačnému konaniu film režiséra
Jana Svěráka Obecná škola (1992), Jízda (1994) opäť v réžii Jana Svěráka a autorský film
Kytice (2000).
MgA. František A. Brabec natočil ako kameraman 11 celovečerných filmov, ako
režisér a kameraman v jednej osobe 7 celovečerných filmov, desiatky videoklipov a cca. 200
reklám. I keď jednotlivé tituly nesú pečať tvorivej práce režiséra, zostáva v nich viditeľný
výrazný rukopis kameramana. Vo všetkých svojich filmoch hľadal nový kameramanský
prístup – výrazná práca so svetlom (Obecná škola), dynamická kamera (Jízda) , práca
s farbou (Kytice) širokouhlý formát (Bathory), 3D (V peřině). Rozhodne ide o tvorcu, ktorý
okrem klasickej práce s filmom bude mať stále čo povedať aj v nových digitálnych
technológiách.
Mnohými cenami ovenčený film Obecná škola natočili režisér Jan Svěrák a kameraman
František A. Brabec podľa spoľahlivo vytvoreného scenára Zděnka Svěráka. Nebudem sa
púšťať do diskusie, či debutujúci režisér mal dostatok skúseností s natáčaním hraného filmu,
alebo mu nadštandardne pomohol takmer o generáciu starší kameraman s bohatými
skúsenosťami v tejto oblasti. Skôr budem konštatovať, že celý realizačný kolektív v rámci
režisérovho zámeru odviedol bezchybnú prácu. Už pri prvom vzhliadnutí filmu Obecná
škola som si uvedomil, že mladý kameraman narušil zaužívaný stereotyp svietenia v českých
filmoch. Jeho práca so svetlom je výrazne iná, realizačne veľmi presvedčivá. Najlepším
príkladom je svetelná koncepcia scén v triede obecnej školy. Ako kameraman povedal
v jednom rozhovore, vždy sa snažil vytvoriť atmosféru podľa svojej predstavy, raz to bol
zamračený deň, inokedy slnečná jar. Oceňujem Brabcovu premyslenú kompozíciu
s dokonalou jednotou štýlu s využitím všetkých predností českej kameramanskej školy. Film
bol odmenený mnohými cenami, po zásluhe aj cenou za kameru na FF Bellinzone 1992.
Po natočení v tej dobe najdrahšieho českého filmu Akumulátor 1 (1994) sa úspešný
tandem Svěrák – Brabec rozhodol natočiť najlacnejší český film Jízda. Krehký príbeh, voľne
inšpirovaný americkým filmom Easy Rider režiséra Dennisa Hoppera a kameramana Laszlo
Kovacsa vyniká okrem vynikajúcej hudby aj presvedčivými hereckými výkonmi. Musím však
poznamenať, že podľa môjho názoru má hlavný podiel na úspechu filmu kameraman
František A. Brabec, ktorý natočil príbeh suverénne a moderne s dôrazom na vizuálnu
atraktívnosť. Obdivuhodná je schopnosť kameramana nepodľahnúť samoúčelnému kúzleniu,
ale hlavne pomocou svetla a kompozície nájsť krásu juhočeskej krajiny tam, kde doposiaľ
nebola nájdená. Film bol opäť odmenený mnohými cenami, František A. Brabec získal
Českého leva za kameru, ale úspešná dvojica Svěrák –Brabec sa po tomto filme paradoxne
rozišla...
V roku 1996 debutoval František A. Brabec ako režisér filmom Kráľ UBU. Opäť Český
lev za kameru. Svoje prvé režisérske skúsenosti zúročil František A. Brabec na ďalšom
autorskom filme Kytice. Režisér a kameraman v jednej osobe využil svoje bohaté skúsenosti
z natáčania reklám a videoklipov a vytvoril obrazovú báseň, ktorá vyniká mimoriadnou
prácou s farbou nielen v zmysle výtvarnom, ale hlavne symbolickom. Veľký podiel na
úspechu filmu má aj kostýmová výtvarníčka Jaroslava Pecharová, ktorá vytvorila kostýmy,
ktoré dokonale harmonizujú s farebnou koncepciou celého filmu. Ako príklad uvediem
symbolické využite červenej farby v poviedke Vodník a prácu s čiernou a bielou farbou
v poviedke Dcérina kliatba. Musím poznamenať, že celá farebná koncepcia filmu bola
realizovaná priamo v kamere s využitím efektových filtrov, bez použitia počítačov, čo je
chvályhodný výkon. František A. Brabec po viac ako sto rokoch ako prvý sfilmoval klasickú
zbierku balád K. J. Erbena. Vytvoril výnimočné dielo, ktoré prijala nielen kritika, ale i diváci.
Film získal 8 nominácií na Českého leva 2001 a získal 4 Českých levov, okrem iného i za
kameru.
Kameraman má možnosť spoznať pracovné postupy svojho kolegu väčšinou z hotového
filmového diela. Ja som mal možnosť spolupracovať s Františkom A. Brabcom na filme
Bathory režiséra Juraja Jakubiska. Bolo pre mňa veľmi zaujímavé sledovať, ako pracoval pri
tvorbe svetelnej atmosféry, ako komunikoval s režisérom, aký bol jeho prístup k filmovému
štábu nielen profesný, ale aj ľudsky.
Ak by som mal na záver môjho oponentského posudku v skratke zhodnotiť prínos
kameramana Františka A. Brabca, tak je to podľa môjho názoru hlavne jeho výnimočná práca
so svetlom. Len málo českých kameramanov vie tak sugestívne pracovať so svetlom, vytvárať
adekvátnu dramatickú atmosféru pre rôzne príbehy a žánre. Jeho filmová fotografia slúži
príbehu, slúži režisérovi, slúži celkovej atmosfére filmu. Svojou prácou sa radí medzi
najlepších českých kameramanov, pričom svoje bohaté skúsenosti vie fundovane
odovzdávať svojim študentom.
Vyjadrujem týmto svoje ocenenie kameramanskému dielu MgA. Františka A. Brabca
ako doporučenie k jeho habilitačnému konaniu.
V Bratislave 20.7.2013
prof. Ján Ďuriš, ArtD
vedúci Ateliéru kameramanskej tvorby
FTF VŠMU Bratislava
Oponentský posudek
habilitačního řízení MgA. Františka A. Brabce
studijní program Filmové umění a multimedia
Kameramanská tvorba a fotografie
Fakulta filmová a televizní VŠMU Bratislava
Vážený pane rektore, vážený pane děkane, vážené členky a členové Vědecké a umělecké
rady.
S radostí jsem přijal nabídku napsat oponentský posudek na mého kolegu, pedagoga,
kameramana – režiséra Františka A. Brabce, kterého si osobně i profesně velmi vážím a
vážím si též naši spolupráce na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, kde zaujímá
postavení vedoucího ateliéru kamery. Díky prostudování Dokladového spisu k habilitačnímu
řízení, jsem měl možnost se blíže seznámit s osobním i profesním profilem mého kolegy. Je
opravdu nebývale zajímavý, bohatý a v neposlední řadě také úspěšný. Za svůj plodný
umělecký život toho vykonal opravdu hodně. Natočil přes desítku hraných filmů na kterých
se podílel kameramansky, sedm hraných dlouhometrážních filmů na kterých se podílel
autorsky, /kamera a režie/. Cenami oceněné filmy by zde vydaly na dlouhý seznam titulů.
Filmy získaly řadu ocenění na festivalech v cizině i na domácí půdě. Šířkou své tvorby
zasahuje i do oblasti dokumentárních pořadů, reklamních spotů a hudebních videoklipů. Již
na FAMU, také díky výborné společnosti svých spolužáků, /Bezouška, Kukal, Svěrák/, se
formovalo jeho obrazově tvůrčí vidění, které má tak vyhraněnou, nezaměnitelnou formu, ale i
obsah. Jeho filmy po estetické stránce vynikají mimořádnou světelnou poetikou, díky
mistrovskému ovládání světelného parku a na to navazující obrazovou kompozicí, která
jedinečně podporuje příběh. Možná je to také způsobeno tím, že stále, pokud to jde, je věrný
práci s negativem, kterou tak bravurně ovládá. Myslím, že jeho filmy jsou dobrým
příspěvkem do diskuze nad problematikou, zda točit na negativ, nebo elektronicky. Ovšem to
mu nebrání v tom, aby šel s dobou a jejími průvodními technologiemi a sám se dále
nevzdělával. Zajímá se o obrazovou počítačovou postprodukci, digitální grading a 3D
kinematografii a v tomto systému natočil již dva úspěšné filmy.
Další zajímavé aktivity doprovázející kolegu F. A. Brabce, je jeho účast v porotách na
mnoha festivalech různých typů, rozhovory s novináři, rady začínajícím filmařům a toto je
také jakási výchovná a osvětová činnost, která má fundovanější podobu v jeho pedagogické
činnosti. Jeho přítomnost na škole je kvalitativně citelně znát, někdy i po stránce zvukové.
Jeho příkladný optimizmus budí studenty z mladické letargie, oživuje diskuze a práci
v seminářích. Nenechává žádné téma určené studentům ležet v klidu. Posluchači při
hodnocení svých prací opravdu respektují svého pedagoga. Tomuto přístupu se dá vskutku
říkat – živá práce.
Habilitační práce sestává ze souboru dlouhometrážních tří filmů, které byly vybrány
velmi citlivě, logicky a s úmyslem představit různorodost témat a jejich řešení. Všechny filmy
byly natočeny kameramanem F. A. Brabcem a jeden byl jím i režírován. Rozbory a kritiky
těchto známých a hlavně úspěšných filmů, jež oběhly svět, nevyžaduje ode mne dalšího
pokračování. Proto se vyhnu jejich rozborům. Jednoznačně musím konstatovat, že tyto filmy
na mě prostě působily hlavně svou lidskostí. Za každým záběrem je vidět nejenom srdce
výtvarníka a básníka, ale ohromný kus práce v přípravě, realizaci i v postprodukci. Právě
proto, jsou naši studenti v dobrých rukou a je to pouze na jejich zápalu a zaujetí jak využít své
pedagogy, aby škola pro ně nebyla pouze příjemně strávený čas mládí.
Habilitační práce-filmy:
Obecná škola – 97 min 1992
režie Jan Svěrák
kamera František A. Brabec – technologie: negativ – pozitiv
Jízda – 90 min 1994
režie Jan Svěrák
kamera František A. Brabec - technologie: negativ – pozitiv
Kytice – 80 min 2000
režie František A. Brabec
kamera František A. Brabec – technologie: negativ – pozitiv
Rád bych zhodnotil přínos režiséra a kameramana MgA. Františka A. Brabce pro školu a
vlastně pro další generaci filmařů, kterým tak dobře rozumí. Je to pedagog a praktik, který
bezpochyby pomůže objevit nové osobnosti mezi nastupujícími tvůrci a bude jim ukazovat
cesty poctivou filmovou profesí, kterou tak miluje a ovládá.
Těším se, až nám pan kolega přečte svoji habilitační přednášku, kde nám zajisté poodhalí
další labyrinty jeho tvůrčí fantazie.
Na základě Dokladového spisu k habilitačnímu řízení, díky jeho habilitačním filmům a také
dle mého názoru, doporučuji pana MgA. Františka A. Brabce aby bylo jeho žádosti vyhověno.
V Praze 16. 6. 2013
doc. MgA. Antonín Daňhel
Oponentský posudek
habilitačního řízení MgA. Františka Antonína Brabce
studijní program Filmové umění a multimédia
Kameramanská tvorba a fotografie
Fakulta filmová a televizní - VŠMU Bratislava
Vážený pane rektore, vážený pane děkane, vážené členky a členové Vědecké a
umělecké rady!
Obrazové - kameramanské dílo Františka Antonína Brabce, filmaře, který má
v současné české kinematografii mimořádně výrazné postavení, není třeba složitě
představovat. Je dobře známé nejen odborné, ale i laické filmové veřejnosti, protože každé
jeho dílo zajiskřilo originálním mistrovstvím. Zkoumat a vykládat filmy F. A. Brabce jistě
není na pořadu dne, protože jím natočená filmová díla byla vždy nejen na výsost umělecká,
ale zároveň sloužící a originálně se podřizující obsahu díla, ať jde o jeho kameramanský debut
v Čase sluhů režisérky Ireny Pavláskové či účast na filmech Obecná škola, Akumulátor 1 a
Jízda, které režíroval Jan Svěrák.
U těch, které F. A. Brabec režíroval a zároveň stál i za kamerou – tedy Král UBU,
Kytice, Máj a V peřině - je obrazová a režijní stránka díla nejen vzájemně služebná, ale i
podmiňující. Je okouzlující sledovat směr jeho myšlení od nápadu, následné procházení
tvůrčími mukami k jasné představě, sledovat, jak je jeho původní nápad realizován. Navíc
F.A. Brabec je typem kameramana, který své originální záměry,
technicky obtížně
realizovatelné, domyslí a vymyslí do posledního realizačního detailu. Jsem proto potěšen, že
se mohu podílet na ocenění práce mladšího kolegy - kameramana, režiséra a pedagoga F. A.
Brabce.
Z předložených filmů mi Kytice připomíná můj dětský svět. Kytice inspirovala
k osobité interpretaci už bezpočet umělců, ale podobu, kterou „pověstem národním“ od Karla
Jaromíra Erbena – 127 let od prvního vydání – vtiskl na filmovém plátně právě František
Brabec je naprosto jedinečná. Výsledek jeho tvůrčího úsilí je o to impozantnější, že si byl
vědom. problému a úskalí, které zvolené téma provázejí.
Cituji F. A. Brabce:
„Básnická sbírka plná protikladů. Protikladů sdělení. Obsah nevídaně krutý, že snad ani
sám život nemohl to vše tak napsat, a forma náhle až neuvěřitelně jemná, klidná, bez dramat,
vysvětlující možná nejděsivější vůli, které se nám mohou jen zdát. Protiklady, které se
přitahují, protože jsou spolu spojeny do úžasného celku jasné emoce. Emoce, kterou si ale
hlavně vytváříme sami, každý pro sebe tu svou konkrétní představu, jak to vlastně bylo a jak
to všechno mohlo vypadat. Možná nejtěžší úkol pro další umělecké sdělení. Je vůbec možné
vzít všem čtenářům to, co si sami představovali, vzít jim jejich hrdiny i prostředí, které si
každý utvořil sám, vzít i samotnému básníkovi svobodu, kterou do příběhu vložil a kterou
dokonale všem dalším zachoval? Je možné převést jednu fantazii na druhou pomocí
konkrétních obrazů, konkrétních postav, kostýmů, dekorací, krajin, tváří hrdinů a přitom ji
zároveň nikomu nesebrat, ba naopak – vytvořit fantazii možná ještě víc inspirující? “ (konec
cit.).
F. A. Brabec uvedeným nástrahám nepodlehl. Pravda, obrátil se na renomovaného
scenáristu a spisovatele Miloše Macourka, který zpočátku považoval téma za „netočitelné“,
ale nakonec Brabcovu naléhání podlehl. To, co Miloš Macourek považoval za nejobtížnější –
obrysové propojení balad – vyřešili nakonec oba na jedničku. Vybrali sedm balad, jejichž
konce a začátky na první pohled vůbec nenavazují, ale v celé kompozici díla je výsledek
dokonalý. Celé dílo spojuje, jako tu a tam se objevující nit, malý chlapec – snad pasáček –
který se děje, až na jednu výjimku, nezúčastňuje.
Dalším spojovacím faktorem je sedm nestejně velkých svíček, které se na začátku
samovolně rozsvítí. Zrodí se sedm příběhů – balad. Právě tak jako K. J. Erben nás v prvé
básni Kytice seznámí s tím, co a jak nám chce svým dílem říci, i F. A. Brabec nám předvede
svoji dramatickou představu.
Jen malá ukázka z expozice, která je vstupem do druhé balady. Na rozdíl od Erbenova
pouhého konstatování „Zemřela matka, do hrobu dána...“ jsme omráčení děsivou bouří.
Matka je zasažena bleskem. Odnášejí ji na márách a my ji provázíme ke hrobu, dojati
smutkem vyzařujícím z dětských tváří. Matka je pohřbena, ale z lítosti nad dětmi se vrací v
podobě květin vyrůstajících na hrobě. První svíčka zhasíná, prostředí se mění a my jsme na
zelené louce, kde chasníci přinášejí májku. Přichází jaro a na nedaleké zahrádce mladičká
dívčina prostírá prádlo.
A jsme přeneseni do další balady. Podstatná část Vodníka je zasazena do vodního
království – pod hladinu vodní. Přišly otázky: Budou herci schopni pod vodou hrát? Jaká bude
práce s kamerou ve vodě? Rodily se pochybnosti a další a další problémy. Právě i ty
technické. F. A. Brabec byl ale přesvědčen, že voda jako reálné prostředí s potopenými
stromy, travou, rybami - to všechno ve spojení s hereckou akcí vytvoří tu správnou a
nezaměnitelnou atmosféru. Jiná možnost pro něj prostě neexistovala a štáb se musel vydat
tímto směrem. Stěžejní otázkou bylo, kam umístit kameru, aby mohl svůj úkol splnit. Jedna z
uvedených možností bylo použít batyskaf. Batyskaf měl jen malé okénko a za ním nedostatek
místa pro kameramana, a tak byl zavržen. Hledalo se dál.
F. A. Brabec přišel s originálním
řešením: vyrobit velkou „sklenici“, která by se dala ponořit do vody, aby kameraman do ní
mohl vlézt s kamerou, měl v ní dostatek místa, a hlavně možnost snímat do všech stran.
Nápad byl na světě, jen ho realizovat. Aby „sklenice“ vydržela velký tlak vody, byla jedna
půlka vyrobena z průhledného plastu. Druhá půlka byla z pevného, neprůhledného plastu a
celá konstrukce byla vyztužena kovovými obručemi. Do bazénu se položily koleje s vozíkem
a podvodní ateliér byl hotov. Službu vozíku vykonávali zkušení potápěči.
Složité bylo i zajištění osvětlení celé scény. Světelný park musel být dokonale
připevněn, aby nedošlo k úrazu elektrickým proudem. Podobný případ by nebyl první... Snová
představa a úžasná realita, vše se natáčelo opravdu pod vodou. Jednička s hvězdičkou pro
kameru i režii, právě tak jako pro hereckého představitele vodníka – zpěváka a muzikanta
Dana Bártu - za tyto dva nezapomenutelné záběry.
Natáčení tohoto obrazu trvalo týden. Třetí svíce zhasne, objeví se krajina, kterou
prochází procesí a jsme uprostřed balady Svatební košile.
F. A. Brabec věděl hned, že těch deset mil tu musíme vnímat. /Růženec vzal a zahodil a
skokem byli deset mil./ Pro obrazové ztvárnění veršů vyrobil architekt Saudek několik metrů
terénu různého charakteru. Skalisko, křemení a „bílé nohy“ dostaly zabrat.
Štáb kaskadérů připravil technické podmínky pro vlečení Kláry Sedláčkové Karlem
Rodenem přes „hloží a křemení“. Lana byla natažená mezi stromy a kamerovými jeřáby a po
nich jezdily malé kladkostroje, z nichž se dovíjela nebo navíjela tenká pevná lanka se
zařízením pro upevnění herců, kteří se pak mohli pohybovat všemi směry. Kaskadéři potom
nahrazovali herce v rychlých letech krajinou. F. A. Brabec tuto scénu doplnil zpomalenými
záběry odhozených devocionálií a vše zasadil do šedomodré barvy za mraky skrývajícího se
měsíce. Hojné použití verše K. J. Erbena dává této noční anabázi dramatický náboj. Po
kohoutím kokrhání končí noc pekelných bytostí a ze sluncem ozářené márnice vychází děvče
do malého hřbitova, kde jen potrhané košile připomínají děsy prošlé noci. Je to jediná balada
se smířlivým koncem.
Brabcovy vysoké nároky a jasná představa se vyplatily. Kytice se stala jedním z
nejlepších českých filmů první dekády nového tisíciletí a již dnes patří do Zlatého fondu
české kinematografie.
František Antonín Brabec předkládá v rámci svého habilitačního souboru zároveň
ukázku dnes již klasické spolupráce s režisérem Janem Svěrákem. Rodinnou komedii z pera
Zdeňka Svěráka Obecná škola a nízkorozpočtové roadmovie Jízda. Na těchto filmech je
jasně vidět, jak širokým uměleckým rejstříkem František Brabec ve své tvorbě disponuje a jak
dokáže své kameramanské mistrovství podřídit režijnímu záměru, aby umocnil celkové
vyznění příběhu.
Ad Obecná škola: Domnívám se, že základním kladem tohoto filmu je vynikající scénář
Zdeňka Svěráka a Václava Šaška. F. A. Brabcovi se podařilo tento scénář převést do
překrásné a osobité obrazové podívané. Z kameramanského hlediska bych vyzvedl zejména
barevnou tonalitu, která odpovídá představě režiséra, vybroušenou kompozici každého záběru
a uchování charakteru jednotlivých dílčích obrazů, které udržely koncepci požadované
atmosféry celého díla..
Jako pedagog FAMO v Písku má F. A. Brabec na své posluchače vysoké nároky a ti
tento fakt respektují, protože je stejně náročný i k sobě. Oplývá vzácnou schopností rozvíjet
jejich fantazii a předávat jim nejen teoretické základy profese, ale i nezištně se s nimi dělit o
své zkušenosti z vlastní tvůrčí práce. Proto je František Antonín Brabec mezi studenty
vyhledávanou osobností. Umí ve svých přednáškách – konečně stejně jako ve své tvorbě –
spojit teorii s praxí a hledat nová řešení, objevovat s každým dalším filmem nové cesty.
Kameraman F. A. Brabec natočil třináct celovečerních filmů, které byly oceněny
řadou mezinárodních filmových cen. (např. na festivalech v Cannes a Benátkách) a třemi
Českými lvy – Král Ubu, Jízda a Kytice.
Závěr: F.A. Brabec splňuje beze vší pochybnosti požadavky pro získání pedagogické
hodnosti docenta, což jako oponent vřele doporučuji.
Praha 20. června 2013
Doc. Svatopluk Malý
kameraman AČK
Mgr. RÓBERT KIRCHHOFF, ArtD. - pedagóg FTF VŠMU
Študijný program : Dokumentárna tvorba
Dátum doručenia žiadosti o začatie konania :
10.12.2012
Dátum prerokovania žiadosti na zasadnutí VUR FTF VŠMU : 29.1.2013
Dátum a miesto konania habilitačnej prednášky a obhajoby habilitačnej práce :
24. 9. 2013 o 15,15 h. v budove FTF VŠMU, Svoradova 2, v učebni Barco
Habilitačná práca : :
Súbor dokumentárnych filmov – scenár, réžia, produkcia,
dramaturgia
Kauza Cervanová - scenár, réžia
Lesk a bieda SNP - scenár, réžia
Burianuv den žen : S Eliškou Bučkovou , S Aurélií Pokornou
So Sabinou Slonkovou , Nad dopisy divákú – scenár, réžia.
Dramaturgia: Cesta za snom – réžia Jaro Vojtek
Habilitačná prednáška : Oko kamery /etické, politické, psychologické aspekty : pohľad
svedka a zúčastneného/
Oponenti a členovia habilitačnej komisie boli schválení VUR FTF VŠMU : 29.1.2013
Oponenti :
prof. Vlado Balco - FTF VŠMU
doc.MgA. Martin Štoll, PhD. – Literární akademie, Praha
/schválený VUR FTF 13.4.2013/
prof. Karel Vachek – FAMU Praha
/schválený VUR FTF 29. 6.2013/
Habilitačná komisia : predseda : prof. PhDr. Jelena Paštéková, CSc. – FTF VŠMU /
alternatíva prof. Ondrej Slivka, ArtD. – FTF VŠMU
doc. Marcela Plitková, ArtD. - t.č. na dôchodku
doc. Peter Dimitrov, ArtD. – FDU AU Banská Bystrica
OPONENTSKÝ POSUDOK
Habilitačnej práce
Predkladateľ: Mgr. Art. Robert Kirchhoff, ArtD.
Oponent: Prof. Vladimír Balco
Mgr. Art. Robert Kirchhoff, ArtD. k habilitácii predkladá tieto práce:
1 Kauza Cervanová – scenár, réžia Robert Kirchhoff
2 Lesk a bieda SNP – scenár, réžia Robert Kirchhoff
3 Burianov den žen – so Sabinou Slonkovou, Aurélií Pokornou, Eliškou Bučkovou
Diel posledný (ČT)– scenár Robert Kirchhoff, Jan Burian, réžia Robert Kirchhoff
4 Cesta za snom – scenár Marek Leščák, Jaro Vojtek, dramaturgia Robert Kirchhoff,
réžia Jaro Vojtek
Mgr.Art. Robert Kirchhoff má širokospektrálny tvorivý záber. Predkladaný výber filmov
vytvára len čiastočný obraz o jeho tvorivej práci a filmárskej činnosti. Z habilitačného spisu
môžeme odčítať jej rozsah. Pre mňa je obzvlášť zaujímavá jeho producentská činnosť, pri
ktorej vzniklo veľa zaujímavých a cenných projektov. Dalo by sa však povedať, že všetky
jeho práce majú spoločný menovateľ – záujem o krajinu v ktorej žije. Kriticky vníma
spravodlivosť vo verejnom živote a politike, hierarchiu hodnôt a ich deformácie, ktoré prináša
súčasný vývoj po roku 1989. Sú témou takmer každého jeho projektu. Film Hej, Slováci
chápem ako varujúci výkrik Roba Kirchhoffa, ktorému Slovensko nie je ľahostajné a vo
svojich filmoch sa snaží bojovať za jeho spravodlivú tvár.
Slovo bojovať v spojení s Robom Kirchhoffom nie je náhodné. Kauza Cervanová je doslovne
vybojovaným projektom. Robovi totiž nie je jedno, že skupina chlapcov, podľa Jozefa
Lenárta „chlapcov z vážených rodín“, znásilnili a utopili devätnásť ročné dievča. Bolo to
skutočne tak? Film Kauza Cervanová znovu oživil tento prípad, dodnes je tento príbeh živý.
Prichádzajú nové informácie, dozvedáme sa ich v tlači i na internetovej sieti po verejnej
projekcii ukončeného filmu. Už počas písania tohto posudku som sa dozvedel nové
skutočnosti, ktoré obnažujú tento prípad. Matka zavraždenej Ľudmily Cervanovej chce
zažalovať autora filmu z klamstiev, ktorými terorizuje celú svoju rodinu. Kto vlastne klame?
Keď si pozriete publikované fotografie s kresbami inkriminovaným podozrivých , ktoré
vyšetrovatelia definujú ako dôkazový materiál, zapochybujete o všetkom. Sú to kresby dvoch
ľudí, ktorí nakreslili miesto činu vraždy i pôdorys domu, kde došlo k znásilneniu. Už pri
laickom preskúmaní týchto obrázkov sa dá zistiť, že majú jeden rukopis a sú nakreslené na
jednom papieri z obidvoch strán, čo je v detailoch zjavné aj pre neskúsené oko. Nepriamo sa
stávam účastníkom vyšetrovania, lebo si to nemôžem nevšímať. Tu už nejde len o film. Je
predsa absurdné, aby takýto čin sa snažila ututlať štátna moc – polícia, súdnictvo a
prokuratúra. To je jedno či cielene, alebo zo svojej profesionálnej neschopnosti, ak sa tomu dá
povedať profesionálna. Spis má sto kíl! Film autor prezentuje týmto sloganom: Pravda je
jednoduchá. Lži sú vždy zložité. Sto kíl lží? Najjednoduchšia a pre mňa najpresvedčivejšia je
výpoveď matky zavraždenej Ľudmily Cervanovej. Škoda že jej výpoveď vo filme, na rozdiel
od mnohých iných výpovedí, neodznela.
Je ťažké hodnotiť film Roba Kirchhoffa, najmä ak je proces stále živý a ešte dlho nebude
uzavretý. Le ak by niekto chcel nakrútiť takýto film, potrebuje k tomu odvahu, vytrvalosť a
vieru v pravdu.
Robert Kirchhoff o svojom filme hovorí toto – citujem:
„Viac než čokoľvek iné sa budeme pokúšať zobraziť obdobie sedemdesiatych a
osemdesiatych rokov v Československu, so vzťahmi v spoločnosti na pozadí brutálnej
vraždy… Jeden kriminálny čin sa tak stane podkladom na zobrazenie vzťahov, postojov a
spoločenských premien od rokov sedemdesiatych, až po dnešnú dobu.“
Stav dnešného súdnictva a voľba generálneho prokurátora potvrdzuje oprávnenosť vzniku
tohto filmu aj po takom dlhom čase. Nie je dôležité, aké reakcie na film budú. Dôležité je, že
reakcie sú a otvárajú pohľad na našu prítomnosť, ktorá je z tohto pohľadu znepokojujúca.
Našťastie má Robert Kirchhoff aj zmysel pre humor. Vo filme Lesk a bieda SNP to bravúrne
potvrdil. Konfrontácia totalitných vystúpení predstaviteľov moci, v rôznych historických
obdobiach, nadobudla až choreografickú jednotu. Ich paralelné členenie odkrývalo modely
myslenia predstaviteľov politickej moci, ktoré sa opakuje až do súčasnosti. Smutným
konštatovaním je fakt, že pre súčasnú generáciu je zmysel a význam SNP nezrozumiteľný a
nezaujímavý. Možno je to aj tým, že táto udalosť bola povinne oslavovaná a niektoré fakty
neboli uvádzané pravdivo, ale boli ideologicky deformované.
Aj v projekte pre českú televíziu Burianov den žen Robert Kirchhoff nezaprel svoju
schopnosť a potrebu preniknúť pod povrch vecí a použiť pritom aj prostriedky, ktoré nie sú
konvenčné. Niektoré informácie a fakty sa konvenčným spôsobom nedajú dosiahnuť. Ide
hlavne o tému so Sabinou Slonkovou, kde autori trpezlivo a dôsledne získavali utajovaný
materiál. V časti Diel poslední, Robo znovu potvrdzuje svoj zmysel pre humor a nadhľad nad
témou.
Klásť presné otázky sú pre režiséra dokumentárneho filmu rozhodujúce. Znamená to však
znalosť problematiky danej témy, mať na ňu svoj názor, vidieť v nej kontexty a možnosti,
ktoré jej spracovanie ponúka. Takéto schopnosti vie Robert Kirchhoff uplatniť v pedagogickej
činnosti. Nielen ako ročníkový vedúci u svojich študentov, ale aj ako dramaturg v iných
projektoch. Vie usmerniť ich vývoj, zmysluplne ho nasmerovať a formovať. Ak ide o zásadné
veci, nedáva si servítku pred ústa. Jeho otázky idú pod kožu, sú nepríjemné, často „štipľavé“,
ale dokážu pomenovať podstatu problému, nájsť riešenie. Túto jeho schopnosť môžeme nájsť
aj v jeho producentskej činnosti. Vznikajú v nej filmy, ktoré sa zaoberajú dôležitými
spoločenskými otázkami, majú veľký divácky ohlas, sú kontroverzné, provokujúce. Majú
však vždy konkrétny názor a prinášajú svoj odkaz.
Dlhodobá pedagogická a umelecká činnosť, výsledky práce ako režiséra, dramaturga a
producenta, mravné a morálne postoje a ľudský rozmer Mgr. Art. Roberta Kirchhoffa, ArtD.,
napĺňajú všetky kritéria potrebné k udeleniu titulu docent.
08.08.2013
prof. Vladimír Balco
Oponentský posudek k habilitační práci Mgr. Roberta Kirchhoffa, Art.D., která
zahrnuje soubor dokumentárních filmů (režie) : Kauza Cervanová, Lesk a bieda SNP,
Burianuv den žen (s Eliškou Bučkovou, s Aurélií Pokornou a se Sabinou Slonkovou,
Díl poslední - nad dopisy diváků) a Cesta za snom (dramaturgie).
Byl jsem ohromený kvalitou filmů, vzniklou na základě důsledného popisu světa
z jeho tragické – osudové strany.
Je-li svět popisován jako řada příčin a následků, vidíme ho jako tragedii a pláčeme.
Svět jako komedie – to směšné, se objevuje teprve tehdy, když zahlédneme
v prostorách mezi příčinami a následky tvořivé jednání postav filmu, jež bohužel ve
filmech chybí.
Tvořivé jednání, jehož zdrojem je metafyzický rozměr světa, nevzniká z příčin a
následků, nýbrž z porušování těchto osudových řad. To ale není předmětem zájmu
pana Kirchhoffa.
Byl jsem ohromený kvalitou jeho filmů, to znamená, že jsem ocenil jeho tragické
vidění. Pierre Corneille uměl být stejně důsledný v Cidovi; řekneme-li marnost nad
marnost, všechno je marnost, vždycky ztrácíme, když něco získáváme.
Ne tak v komedii.
Mluvím-li o metafyzickém momentu bytí a použiji-li jeho křesťanskou interpretaci :
„Tělo, svět, ďábla přemáhám, na Tvá vnuknutí pozor dávám“ je okamžitě vidět, že
nějakým zvláštním způsobem vstupují skutečné myšlenky do řad příčin a následků a
my pak zažíváme události, které oživují skutečnost, způsobují nám hlubokou vnitřní
radost spolu s nadějí. Kupříkladu obrodný proces v Československu i s následnou
okupací byl plný naděje a smíchu a v konečném důsledku vytvořil předpoklad pro
zhroucení ruského samoděržaví ve Východní Evropě. O tom ale pan Kirchhoff
nepojednává – zůstane u tvrzení jakýchsi respondentů, že komunismus je totéž, co
fašismus. A tato tvrzení nejsou směšná, jsou osudová (tak oni myslí) a tragická!
Jsem rád, že autor všech těch filmů předložených k habilitaci je tak důsledný, že
řekne-li ve filmu Cesta za snom ústy motorkáře, že chce mít čtyřicet manželek a ještě
deset motocyklů, slyšíte jen ubohého člověka, který nemá naději. Nemůžete se smát,
jste v tragedii. Stejně tak jiný sdělí, že nechce žít ve státě, kde je tolik zlodějů a
vrahů. Museli by se objevit hrdinové, kteří vědí, co dělat. Rázem byste se těm
ubožákům mohli zasmát, ale v těchto filmech aktuální myšlenky - myšlenky jak
v životě pokračovat - chybí. V Kauze Cervanová dochází paradoxně k tomu, že
Kirchhoffův nový pohled na odsouzené začíná zpochybňovat sama realita - nové
soudní dokazování (v tisku) vrací příběh zločinu k původní verzi. Asi není naděje ve
smích nad tupostí soudu.
Hluboce si vážím tohoto tvůrce, že se neuchyluje k vytváření pocitů a k
sentimentálnímu nadšení nad čímkoliv čili k tak zvanému přitakání životu. Důsledně
tvrdí, že život je krutý, přestože ví, že slovenské kulturní prostředí vyneslo skvělého
filmaře Juraje Jakubiska, který popisuje svět přes fantastické výmysly nebo
geniálního Dušana Hanáka, který nachází lidské štěstí ve velmi fyzických radostech
a žalech protagonistů. Fyzická láska není filozofickou láskou a absurdita světa u
Jakubiska je umělou konstrukcí nezaloženou na řádné analýze. Vezme-li si v cyklu
Burianův den žen před kameru Jana Buriana, ví, že si přivedl člověka, který umí
položit jednoznačnou otázku, na kterou dostane odpověď, která nebude k smíchu.
Tak si počíná člověk, který důsledně popisuje běh světa v jeho danosti.
„Svět je tajemný nebo absurdní“ říká jeden s protagonistů Kirchhoffova filmu Lesk a
bieda SNP - ale tak tomu není! Tajemný není proto, že se lze stýkat s podstatou bytí
a absurdní není proto, že cokoliv se zdá být jakkoliv nepatřičné, nemůže být jinak,
pokud nezasáhneme do řady příčin a následků s onou metafyzickou podporou
z podstaty bytí.
Když vidím a slyším, že pan Robert Kirchhoff důsledně užívá, to co užívat umí a
nepředstírá hloubku formálním způsobem, to znamená, že nehraje se sentimenty ani
nevytváří krkolomné a bezvýznamné konstrukty, když vidím a slyším, že je to poctivý
tragik, jsem ohromen důsledností s jakou jím je a doporučuji s radostí jeho práce
k habilitaci.
V Praze 22. srpna 2013
Prof. Karel Vachek
Vedoucí Katedry dokumentární tvorby FAMU
OPONENTSKÝ POSUDEK HABILITAČNÍ PRÁCE
Vysoká škola múzických umení
Filmová a televízna fakulta
Študijný program: Dokumentárna tvorba
Odbor: dokumentární tvorba
Habilitant: Mgr. Art. Robert Kirchhoff, ArtD.
Předkládaná práce:
Kolekce audiovizuálních děl:
Kauza Cervanová (100 min.), Lesk a bieda SNP (37 min.), Burianův den žen s Eliškou
Bučkovou (26 min.), Burianův den žen s Aurélií Pokornou (26 min.), Burianův den žen se
Sabinou Slonkovou (26 min), Burianův den žen nad dopisy diváků (26 min.), Cesta za snom
(52 min, dramaturgie)
Oponent: doc. MgA. Martin Štoll, Ph.D.
„Forma tohoto pořadu je opravdu zlý sen. … Tento pořad je urážející, sráží člověka a
snaží se ho za každou cenu znemožnit před národem. … Vaše premisy pořadu jsou malé
s čecháčkovské … Je jasné, že lidé, které točíte, Vás nezajímají, že je zneužíváte jen
k ukázání toho, co si myslíte vy…“ křičí diváci pořadu Burianův den žen. Jejich pohoršení
vyznívá o to intenzivněji, že autoři kritizovaného cyklu v jeho závěrečném dílu Nad dopisy
diváků extrémní názory vyberou a čtou je na obrazovce, přičemž nemohou smíchy popadnout
dech. Legitimní otázka zní: Z koho si v tu chvíli autoři dělají legraci, komu se vysmívají?
Divákům, kteří nepřijali poťouchle útočnou polohu Burianových dotazů? Sami sobě?
Relativizují tedy i celou svoji práci a nemysleli to vážně? Nebyl to tedy všechno jen docela
dobrý intelektuální happening? A nebo je to smích vítěze, kterému se podařilo převést tupé
diváky, a který má dětinskou radost, že se konečně na mediální scéně něčím pohnulo?
Upřímně řečeno, s rozhořčenými výtkami diváků se částečně ztotožňuji a považuji je za
oprávněné. Burianův den žen by tak mohl být vpodstatě odsouzeníhodný pořad.
Ale není. Pořad jen uplatňuje hraniční interpretační přístup k realitě. V každém
svém okamžiku však dává najevo, že si jej uvědomuje. Že vytvářené napětí není cíl (dostat
zpovídané do úzkých), ale prostředek, cesta k JINÉ reakci. K jiné než konvenční, než
očekávané, jiné než k odpovědi po srsti. Autoři se nesnaží vést dialog, ale vyprovokovat k
dialogu. Tento způsob odhaluje plně nejen slabiny objektů zájmu, ale též autorů a moderátora
samotného. Divák vnímavý pro tuto metodu osciluje svými sympatiemi mezi Burianem a jeho
oběťmi, má radost, když se Burian nepodvolí extravagantním svodům zpěvačky Jany
Kratochvílové stejně jako když Leoš Mareš vpodstatě ustojí Burianův útok na slušnost a
režisér dílu o Olze Šípkové začne cítit, že by se jí vlastně měl omluvit. Zkrátka autoři se
snaží pomoci zjevení podstaty chirurgickou cestou. (Uvádím zde pořad Burianův den žen,
neboť je v předkládané kolekci habilitantových prací dominantní - jak počtem dílů, tak v
součtu stopáží).
Je to přístup, který posledních deset let formuje česko-slovenský dokument. Přístup,
který má své guru ze zahraničí i u nás. A jakkoli já osobně se samotným východiskem
přístupu nesouhlasím a metoda je mému naturelu vzdálená, věcně konstatuji, že je to legitimní
tvůrčí metoda s pronikavými výsledky. Zatímco v devadesátých letech na sebe dokumentární
film přebíral úlohu terapeuta (k té se hlásím já), dokument prvních let nového tisíciletí na sebe
vzal úlohu chirurga.
Tento přístup ne vždy vychází a není uplatnitelný na každé téma, na každou situaci. To
se ukazuje i na dalších filmech Roberta Kirchhoffa, předložených v habilitační kolekci. Film
Lesk a bieda SNP jistě vyvolal v domácím kontextu protireakce svojí dadistickou hravostí, ale
jeho metodické uchopení je podle mého mělké, spíše mechnické. Humor, vyvolaný
prostřiháváním archivů a snaha o vytvoření jedné „reality SNP v nás existující napříč
desetiletími a režimy“, je vpodstatě laciný, vnímám tento film jen jako jeho první pokus o
práci s hraničními principy nazírání. Pozoruhodné je, že u filmu Cesta za snom se takový
dialogický princip téměř neuplatňuje, že anketní odpovědi byť řazené v kontrastu a asociačně
vpodstatě nedosahují míry zobecnění potřebné pro esej. V tom si myslím, že (u nás odbornou
veřejností nepřijatý) snímek Největší přání III Olgy Špátové nebo Krehká identita Zuzany
Piussy došly dál.
Kde však dochází k naprosto přesnému chirurgickému řezu, kde se podařilo zacílit,
zaostřit a nekompromisně předvést realitu v mnohých vrstvách: ve zralém, podle mého
zásadním dokumentu česko-slovenské dokumentaristiky posledních deseti let, Kauza
Cervanová. Absurdita, až obludnost reality, do které film proniká, by se totiž bežnými
nedialogickými tvůrčími metodami vůbec nezjevila. Bylo potřeba nasadit těžký kalibr, skvěle
připraveného autora, který sám do situací vstupuje, vyvolává je, lapá po nich, neodbytně a
důsledně neustupuje, aby nakonec člověk získal pocit, že byl u toho. Byl u něčeho, co ho
zcela přesahuje, nad čím zůstává rozum stát.
Nebudu zabíhat do podrobností, neboť cílem tohoto posudku není rozbor filmu. Jen si
dovolím konstatovat, že podstata tématu a prezentované hrůzy není v kauze Cervanová, ale
kauze „odsouzení v kauze Cervanová“. Z kauzy Cervanové samotné zůstává jen pocit, že
skutečný vrah pravděpodobně zůstal nepotrestán a že možná běhá někde mezi námi. Z kauzy
odsouzených v této kauze jde mráz po zádech ze zpřítomnění nárazu humanity na systém, na
metody a praktiky moci tehdy i dnes, na podstatu nemožnosti dosáhnout spravedlnosti.
Obloukem se vrátím k pořadu Burianův den žen, dílu Nad dopisy diváků, na jehož konci Jan
Burian říká do kamery: „Některé otázky jsou tabu. Například Proč děláte to, co děláte a proř
to děláte, jak to děláte. Na to se zeptat, je v naší společnosti neslušné.“ Film Kauza
Cervanová, ale také další předkládané filmy, se snaží na tuto jednoduchou otázku zeptat.
Mgr. art. Robert Kirchhoff, ArtD. je tázající se filmař. Osobnost, nepřehlédnutelná v
českém i slovenském kontextu filmové tvorby a podle předložených dokladů i v oblasti
filmové pedagogiky. Množství seminářů, které nabízejí studentům vlastní orginální tvůrčí
přístup, schopnost pedagogicky uchopit i svět televizní publicistiky, účast na konferencích,
workshopech, letních školách, přehlídkách doma i ve světě, to vše zakládá zcela oprávněný
nárok na udělení titulu docent. Proto se obracím na členy Vědecké a Umělecké rady
Filmové a televizní fakulty s doporučním jeho udělení.
Na závěr: Přeji slovenskému filmu i studentům inspirujícího Roberta Kirchhoffa, který
„si nedá pokoj“, přeji ale též česko-slovenskému dokumentu, aby se tento přístup k realitě a
tvorbě nestal mainstreamovým, neboť by sám sebe devalvoval a svojí sílu vyčerpal.
V Praze 16. srpna 2013
doc. MgA. Martin Štoll, Ph.D.
rektor Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), s.r.o. Praha
katedra Mediální tvorby
člen Vědecké a Umělecké rady FTF VŠMU Bratislava
FILMOVÁ A TELEVÍZNA FAKULTA VŠMU v Bratislave
V Y M E N Ú V A C I E KONANIE ZA P R O F E S O R A FTF
Študijný odbor :
2.2.5 Filmové umenie a multimédiá
doc. ĽUDOVÍT LABÍK, ArtD. - pedagóg FTF VŠMU
Študijný program : Strihová a zvuková skladba
Dátum doručenia žiadosti o začatie konania :
10.12.2012
Dátum prerokovania žiadosti na zasadnutí VUR FTF VŠMU : 29.1.2013
Dátum a miesto konania inauguračnej prednášky : 25. 9. 2013 o 10, 30 h. v budove FTF
VŠMU, Svoradova 2, v učebni Barco
K vymenúvaciemu konaniu doc. Ľudovít Labík, ArtD. predkladá :
Monografiu, učebný text a súbor filmov :
Monografia : Dramaturgia strihovej skladby
Učebný text : Strihová skladba v spravodajských a publicistických
televíznych žánroch
Súbor hraných filmov - strih
Alaska Kid – 13 diel. dobrodružný seriál – réžia James Hill
Dedinský sen – réžia Fero Fenič
Súbor dokumentárnych /animovaných/ filmov - strih
Trate života Jozefa Kronera . – réžia Fero Fenič
Príbeh hrdinu – M.R. Štefánik I. – Poroba – réžia P. Kanis
Príbeh hrdinu – M.R.Štefánik IV. – Vlasť - réžia P. Kanis
Súbor vzdelávaní : „Ďalšie vzdelávanie filmového jazyka“
„Letná škola filmového jazyka“
Potvrdenie o Akreditácii Ateliéru vizuálnych efektov
Inauguračná prednáška : Dramaturgia strihovej skladby, štruktúra
Oponenti, zahraničný posudzovateľ medzinárodnej úrovne a väčšina členov inauguračnej
komisie boli schválení VUR FTF VŠMU : 29.1.2013
Oponenti :
prof. Patrik Pašš – FTF VŠMU
prof. Ing. Ivan Stadtrucker, CSc.- UKF Nitra
prof. Alois Fišárek - FAMO Písek
Zahraničný posudzovateľ medzinárodnej úrovne : prof. Jan Gogola – JAMU Brno
Inauguračná komisia : predseda : prof. PhDr. Jelena Paštéková, CSc. – FTF VŠMU
alternatíva prof.Vladimír.Balco - FTF VŠMU
prof. PhDr. Jan Bernard, PhD. – FAMU Praha
prof. Jiří Svoboda - UJAK Praha
prof. akad.arch. Karol Weisslechner - VŠVU Bratislava
/schválený VUR FTF 13.4.2013 /
Dr.h.c. prof. PhDr. Ladislav Burlas, DrSc. – FMU AU
/schválený VUR FTF 13.4.2013 /
Banská Bystrica
prof. David Jan Novotný - Literární akademie Praha
/schválený VUR FTF 24.9.2013 /
doc. INGRID MAYEROVÁ, ArtD. - pedagogička FTF VŠMU
Študijný program : Dokumentárna tvorba
Dátum doručenia žiadosti o začatie konania :
10.12.2012
Dátum prerokovania žiadosti na zasadnutí VUR FTF VŠMU : 29.1.2013
Dátum a miesto konania inauguračnej prednášky : 25. 9. 2013 o 13, 00 h. v budove FTF
VŠMU, Svoradova 2, v učebni Barco
K vymenúvaciemu konaniu doc. Ingrid Mayerová, ArtD. predkladá :
Súbor dokumentárnych filmov – spoluautorstvo scenárov a dramaturgia
Martin Slivka, muž, ktorý sadil stromy - réžia Martin Šulík, spoluscenáristka a dramaturgia
Afgánske ženy za volantom.- réžia Sahraa Karimi, dramaturgia
Absolventi - réžia Tomáš Krúpa, dramaturgia
Súď ma a skúšaj - réžia Iva Kušíková, spoluscenáristka,dramaturgia
Slovenské kino, cyklus dokument. filmov 10 dielov, dramaturgia
Inauguračná prednáška :
Hľadisko ženy v slovenskom dokumentárnom filme
Oponenti, zahraničný posudzovateľ medzinárodnej úrovne a členovia inauguračnej komisie
boli schválení VUR FTF VŠMU dňa 29.1.2013 :
Oponenti :
prof. Vlado Balco – FTF VŠMU
prof. David J. Novotný - Literární akademie Praha, ČR
prof. Rudolf Urc, ArtD. - významný odborník v odbore
Zahraničný posudzovateľ medzinárodnej úrovne : prof. Drahomíra Vihanová – FAMU Praha
Inauguračná komisia :
predseda : prof. PhDr. Jelena Paštéková, CSc. – FTF VŠMU /
alternatíva prof. Ondrej Slivka, ArtD. – FTF VŠMU
prof. PhDr. Jan Bernard, PhD. - FAMU Praha
prof. Ing. Ivan Stadtrucker, CSc. – UKF Nitra
prof. Jiří Myslík - FAMU Praha
prof. akad.arch. Karol Weisslechner - VŠVU Bratislava
/schválený VUR FTF 13.4.2013/
doc. IGOR VRABEC - pedagóg FTF VŠMU
Študijný program : Strihová a zvuková skladba
Dátum doručenia žiadosti o začatie konania :
8.12.2012
Dátum prerokovania žiadosti na zasadnutí VUR FTF VŠMU : 29.1.2013
Dátum a miesto konania inauguračnej prednášky : 25. 9. 2013 o 14, 45 h. v budove
FTF VŠMU, Svoradova 2, v učebni Barco
K vymenúvaciemu konaniu doc. Igor Vrabec predkladá :
Súbor dlhometrážnych hraných a dokumentárnych filmov – zvuk
O dve slabiky pozadu - réžia Katarína Šulajová
Optimista – Winter - réžia Dušan Trančík
Môj otec Gulag
- réžia František Palonder
Nickeyho rodina
- réžia Matej Mináč
Inauguračná prednáška : Dramaturgia zvukovej zložky v audiovizuálnom diele
Ruchová dramaturgia
Oponenti, zahraničný posudzovateľ medzinárodnej úrovne a členovia inauguračnej komisie
boli schválení VUR FTF VŠMU : 13.4.2013.
Oponenti :
prof. Ján Ďuriš, ArtD. – FTF VŠMU /schválený VUR FTF 29.6.2013/
prof. Alois Fišárek – FAMO Písek
prof. Ivo Bláha – FAMU Praha
Zahraničný posudzovateľ medzinárodnej úrovne : prof. PhDr. Leoš Faltus - JAMU Brno
Inauguračná komisia : predseda: prof. PhDr. Jelena Paštéková, CSc. – FTF VŠMU
alternatíva prof.Vladimír.Balco - FTF VŠMU
prof. PhDr. Jan Bernard, PhD. – FAMU Praha
prof. Jiří Svoboda - UJAK Praha
prof. akad.arch. Karol Weisslechner - VŠVU Bratislava
Dr.h.c. prof. PhDr. Ladislav Burlas, DrSc.- FMU AU
Banská Bystrica
Dátum a dôvod skončenia vymenúvacieho konania doc. Igora Vrabca za profesora
Dátum :
25. 9. 2013
Dôvod skončenia :
Ako potvrdzuje protokol z tajného hlasovania VUR FTF VŠMU,
uchádzač nezískal súhlas nadpolovičnej väčšiny všetkých členov rady,
preto návrh na jeho vymenovanie za profesora nebude predložený
VUR VŠMU na prerokovanie. Dekan FTF je však poverený informovať o tomto stanovisku rektora VŠMU.