Platón: Ústava, kniha osmá

2. PLATÓN: ÚSTAVA
ŽIVOT: Platón se narodil r. 427 př.n.l. v Athénách. Pocházel z významné aristokratické rodiny. Ve
dvaceti letech potkává Sókrata a zařazuje se do početné skupiny jeho žáků. Sókratovi je nablízku až
do jeho smrti v r. 399 př.n.l.. Po Sókratově odsouzení cestuje po Řecku, snad také po tzv. Velkém
Řecku a Egyptě, a seznamuje se s poznatky tehdejší vědy (matematika, astronomie) a filosofie
(eleatská škola, Hérakleitos a údajně také pythagoreismus). Veden snahou po uskutečnění představ
ideálního uspořádání obce podniká kolem r. 388 př.n.l. první cestu do jižní Itálie a na Sicílii
(Syrakusy). Mise končí však nezdarem. Platón po návratu do Athén zakládá kolem r. 387 př.n.l. školu,
tzv. AKADEMII. Škola trvá nepřetržitě až do r. 529 n.l., kdy je zrušena ediktem byzantského císaře
Justiniána I., čímž se stává vůbec nejdéle trvající filosofickou školou v dějinách. Akademie si brzy
získala význačné postavení mezi středisky řecké vědy a filosofie (až v Lykeu ji vyroste v Athénách
konkurence). V letech 367 a 361 př.n.l. vykonal Platón druhou a třetí cestu na Sicílii, ale mise opět
skončily nezdarem. Zbytek života tráví Platón v Athénách, kde v r. 347 př.n.l. umírá.
DÍLO: Zachovalo se celkem 36 (z toho 27 autentických) pojednání (až na Obranu Sókratovu) dialogů a filosoficky relevantní korespondence (13 dopisů). V úplnosti, protože žádný z Platónových
dialogů, nepočítáme-li Platónovu básnickou prvotinu, se neztratil, máme autorovu literární
pozůstalost k dispozici až od 9. stol. Základním vydáním Platónovy opera omnia, dle kterého uvádíme
tzv. paginaci, skrze kterou se orientujeme v textu, je vydání H. Stephana z r. 1578. Jeho dikci
respektuje i dnes používané vydání J. Burneta z r. 1899, resp. 1910. Platónovu literární pozůstalost lze
seřadit zřejmě nejlépe dle vývojových stádií autorova filosofického vývoje, tedy následovně:
Dialogy I. období (asi 399-387 př.n.l.)
Kritón, Lysis, Charmidés, Lachés, Euthyfrón, Ión, Obrana Sókrata, Prótagorás, Gorgiás, Hyppiás
Menší, Hyppiás Větší, Euthydémos, 1. kniha Ústavy
Dialogy II. období (asi 387-367 př.n.l.)
Faidón, Menón, Kratylos, Symposion (Hostina), Politeia (Ústava), Faidros, Theaitétós
Dialogy III. období (asi 367-347 př.n.l.)
Sofistés, Parmenidés, Filébos, Tímaios, Kritiás, Polítikos, Nomoi (Zákony)
ÚSTAVA
Ústava (Politeia) je prvním velkým Platónovým státovědným pojednáním. Až na první knihu
vznikla celá v druhém období Platónova filosofického vývoje (tj. v době od roku 387 do roku 367
př.n.l.). Kniha je psána formou dialogu a tvoří ji celkem 14 knih.
Z obsahového hlediska jde v prvé řadě o Platónovu vizi ideálního uspořádání obce, které je
postaveno na principu spravedlnosti, resp. ctnosti (ARETE) vůbec, jejíž realizací dosahuje každý občan
blaženosti (EUDAIMONIA). Platón ovšem svou vizi dedukuje ze svých ontologických, noetických a
konečně antropologických představ, takže v Ústavě najdeme poměrně systematicky vyjádřen také
tento celkový koncept, který Platón vyslovil právě v druhém období své filosofické tvorby - nauka o
idejích (např. dialog Theaitétós), nauka o nesmrtelnosti duše (dialogy Faidón, Faidros), nauka o
poznání (dialogy Menón, Faidros, Symposion).
Svou představu ideálního uspořádání obce Platón ve třetím období pod vlivem praktické
zkušenosti s jeho realizací (cesty do Syrakus) a zároveň pod vlivem kritického pohledu na svůj
klasický filosofický koncept druhého období podstatně revidoval, čehož výrazem jest poslední
Platónovo dílo: Zákony (Nomoi). Kromě jmenovaných státovědných děl připomeňme ještě jedno, jež
sdílí východiska Ústavy: dialog Polítikos.
Následující ukázka sleduje tři témata: představuje nám zčásti Platónovu představu ideálního
uspořádání obce, poté nás seznamuje s Platónovým hodnocením a genezí jednotlivých typů řeckých
ústav, které jsou pro Platóna koncepcí relevantní. A konečně tristním způsobem charakterizuje vznik
a především povahu demokracie. V prvních sedmi knihách inkriminovaného díla nám Platón
předkládá představu ideální ústavy (ústavy de facto aristokratické). V 8. a 9. knize nás naopak
seznamuje se špatnými státními zřízeními. Text pochází z osmé knihy Ústavy a najdeme jej na straně
289-291 a 303-310 (podle oficiálně používané paginace vycházející z ”původního” vydání 543A-545C a
9
559D-565D) českého překladu (Laichter, Praha 1921) pořízeného podobně jako všechny Platónovy (ale
i platónské) dialogy a listy F. Novotným.
ÚSTAVA
KNIHA OSMÁ.
Nuže dobře; uznali jsme tedy, Glaukone7, souhlasně zásadu, aby obec, která má býti vrcholem dokonalého
zřízení, měla společné ženy, společné děti i veškerou výchovu, rovněž tak společné činnosti ve válce i v
míru8, a králi aby byli ti z nich9, kteří se osvědčili nejlepšími ve filosofii10 i nejschopnějšími k válce.11
- Tak jest.12
Dále také jsme se shodli i v tom, že až nastoupí správcové, povedou vojáky a ubytují je v příbytcích, jak jsme o
nich promluvili, ve kterých nebude pro nikoho nic vlastního, nýbrž které budou všem společny; mimo tyto
příbytky došli jsme, pamatuješ-li se, k souhlasnému úsudku i stran příjmů, jaké budou míti.13
- Věru se pamatuji, že podle našeho mínění nikdo nemá míti nic z takového majetku, jaký mají nyní ostatní lidé,
nýbrž že jako zápasníci - zápasníci váleční - a strážci mají k tomu účelu dostávati od ostatních mzdou za tu
strážní službu na každý rok výživu a takto pečovati o sebe i o ostatní obec.14
Správně to říkáš. Ale, když jsme dokončili tuto věc, rozpomeňme se, odkud jsme sem zabočili, abychom opět
touž cestou šli dále.
- Není to těžké, pravil. Mluvil jsi totiž tehdy skoro jako nyní, jako bys byl hotov s výkladem o obci, pravě, že
takovou obec, o jaké jsi tehdy vyložil, pokládáš za dobrou a stejně tak i muže jí podobného15, a to ačkoli jsi
mohl, jak se podobá, pověděti o obci i muži ještě krásnějším. Ale pak tedy - tak jsi říkal - jsou ostatní obce
pochybené, je-li tato pravá. Co se týče těch ostatních ústav, řekl jsi, jak se pamatuji, že jsou jich čtyři
druhy16, o nichž by bylo záhodno promluvit a podívati se na jejich chyby a také na lidi jim podobné,
7
Účastníky této části 8. knihy jsou Glaukon a samozřejmě Sókrates coby personifikace Platónova postoje.
Jak bylo již řečeno v úvodním slovu představujícím Ústavu jako celek, Platón nám předkládá vizi ideálního státu, resp. jeho
uspořádání, které vychází z představy priority celku, resp. dobra celku před dobrem jeho části (dobro obce má přednost před
dobrem občana). Aby tento požadavek naplnil, podřizuje život každého občana velmi na první pohled přísnému řádu, jehož
realizací lze dospět k uskutečnění blaha obce (a tím každého občana). Jeho stát (POLITEIA) je přesně definován svou
rozlohou, počtem obyvatel, sociální a ekonomickou strukturou obyvatel, výchovou atd. Právě zde čerpaly svou inspiraci
velké utopie novověku: T. More, T. Campanella, F. Bacon a další. Zároveň tím Platón pokládá základy všech pozdějších
totalizujících ideologií a představ, jak ukazuje např. K. Popper v Otevřené společnosti a jejích nepřátelích (viz druhý díl
Vybraných textů).
9
Dobro obce závisí podle Platóna na dobru vlády (vládců).
10
Podle Platónova přesvědčení v Ústavě a Politiku by “filosofové měly býti vládci a vládci filosofy” (dosl. „lidské pokolení
nevyjde z běd, dokud se buď stav pravých a opravdových filosofů neujme politické vlády, nebo se třída držitelů vládní moci
neoddá vážné filosofii.“ (7. list. 326B) nebo „Jest ovšem zřejmé, že ke královskému umění náleží jistým způsobem umění
zákonodárné: avšak nejlepší je, aby neměli moc zákony, nýbrž královský muž nadaný moudrostí.“ (Politikos. 294A)),
protože pouze filosof v pravém smyslu slova zří pravdu a je s to tedy relevantně rozhodovat. V Zákonech ovšem tuto
představu reviduje: tím, kdo vládne, by se měly stát zákony, kterým podléhají všichni: „Takové obci, v které je zákon
podroben libovůli a neplatí, vidím připravenou jistou zkázu; kde však je zákon neomezeným vládcem vládnoucích a kde jsou
vladaři sluhy zákonů, tam spatřuji záchranu a uskutečňování všelikých dober, která dali bohové obcím.“ (4, 715D)
11
Třída strážců obce osvobozená od jakéhokoli zaměstnání se člení podle Platóna na dva stavy: stav vládců, kteří obec
spravují a stav bojovníků, kteří obec stráží. Oba tyto stavy jsou nadřazeny pak stavu řemeslníků, jenž má za úkol vyrábět a
uspokojovat hmotné potřeby obce. Podle Platónova přesvědčení záleží spravedlnost obce v tom, aby každý stav respektive
člen stavu konal dílo, které mu přísluší.
12
Platón píše svá pojednání dialogickou formou (DIA-LEGEIN dosl. roz-mluva). Jde o takovou formu výkladu, kdy se mluva
jakoby rozdělí, čímž Platón dosáhne jak z formálního, tak obsahového hlediska pozoruhodného efektu. LOGOS (řeč) jest
původně shromažďování, sbírání. Smyslem tohoto sebrání je “nechání vidět spolu s druhými” (Aristotelés). Abychom mohli
něco sebrat dohromady, je třeba nejdříve míti k dispozici to, co se má dát dohromady. Myšlení (“řeč v duši”, jak říká Platón
a po něm Aristotelés) probíhá tak, že vlastnímu spojování (SYNTHESIS) předchází rozdělování (DIAREISIS), proto myšlení
(DIANOIA) musí uchopené nejdříve “rozdělit” v momenty a poté tyto momenty zase složit dohromady. (Myšlení jest
rozdělování a spojování, řekne Aristotelés, poznání je souzení (urtailen), řekne později Kant či Hegel.) Nechati věc vidět,
odkrýt (ALETHEIN) znamená pro Platóna rozdělit a skrze rozdělená stanoviska spojovat, vládnout (“nechat vytrysknout jiskru
poznání”).
13
Vzhledem k tomu, že klíčem k ideálnímu životu obce je jeho správné vedení a to je pak odvislé od správné výchovy
strážců obce k vůdcovskému dílu, věnuje se značná část Ústavy výchově strážců, tedy správců a bojovníků.
14
Strážcové nesmějí mít osobní majetek ani rodinný život.
15
Platón přirovnává obec, resp. její uspořádání k muži (člověku). Výčet lidských charakterů má podle něj analogickou
strukturu jako obec, kolik lidských povah, tolik ústav (viz dále pozn. č. 22).
16
Platón do tohoto počtu nezahrnuje ideální uspořádání, které de facto stálo kdys na počátku (“zlatého věku” lidstva řečeno
Hésiodem) a které si zároveň Platón klade coby cíl svých společenskovědních snah. Tímto ideálním uspořádáním je
8
10
abychom si je všechny nejprve prohlédli, nalezli muže nejlepšího a muže nejhoršího a pak se podívali, zdali
jest nejlepší nejblaženější a nejhorší nejnešťastnější, či tomu jest jinak; a když jsem se otázal, kterých to
myslíš čtvero ústav, v tom vpadl do řeči Polemarchos a Adeimantos a tak tedy ty ses znova ujal řeči a přišel
jsi až sem.
Zcela správně jsi to uvedl na paměť.
- Tedy jako zápasník zaujmi zase týž postoj, a když ti dám touž otázku, zkus pověděti, co jsi tenkráte hodlal říci.
Jen budu-li moci.
- Nuže i já sám bych rád slyšel, které jsi to myslil čtveré ústavy.
To uslyšíš zcela snadno, děl jsem ústavy, které myslím a které mají také zvláštní jména, jsou tyto: předně
vychvalovaná od většiny lidí ta ústava krétská a lakonská17, druhá a na druhém místě chválená jest tak zvaná
oligarchie, ústava plná četných vad, pak této opačná a přímo po ní vznikající demokratie a posléze ctihodná
tyrannis18, převyšující všechny ostatní, čtvrtá to a nejhorší choroba obce. Či znáš ještě nějaký jiný druh
ústavy, který by se vyznačoval nějakou zřetelnou podobou? Neboť dynastické vlády a kupné důstojnosti
královské19 a nějaké jiné takové ústavy jsou zajisté jaksi uprostřed mezi těmito a nalezly by se ne menší
měrou u barbarů než u Hellenů.
- Ovšem, mluví se o četných a podivných.
2. Nuže zdali pak víš, že nutně musí býti právě tolik druhů lidských povah, kolik jest druhů ústav? Či se
domníváš, že ústavy se rodí odněkud z dubu nebo ze skály20 a ne z těch povah v obcích, které jako při vážení
svou váhou stáhnou ostatní na svou stranu?
- Jistě ne z něčeho jiného než odtud.
Tedy, je-li pět druhů obecních zřízení21, bylo by také patero způsobů duše jednotlivců.22
aristokracie (od řec. ARISTOKRATIA – vláda nejlepších, vláda šlechty; ARISTUO, EIN – vynikati a KRATO, EIN – vládnouti, býti
pánem).
17
Platón lakonskou ústavou myslí ústavu spartskou. Obě uvedené jsou de facto aristokraciemi. Platón je však ukazuje jako
státní zřízení, jež od aristokracie (jeho ideálního státu) již ustupují.
18
Až na timokracii (v Platónově významu) zde representovanou ústavou krétskou a lakonskou jde o známé typy ústav
tehdejšího řeckého světa (srovnej dále s Aristotelovým výčtem): všechny ústavy jsou větším či menším pokažením
aristokratického zřízení. Podobně jako u člověka je příčinou zkázy obce růst egoismu, jenž postupně destruuje spravedlnost
obce. Čtyřmi stupni zkaženosti a tedy jednotlivými typy společenského uspořádání (ústav), nepočítáme-li ideální zřízení
aristokratické, jsou pro Platóna timokracie (řec. TIME – čest, cena, hodnost, pocta, ctižádost; KRATO, EIN – vládnu, vládnout;
tedy dosl. ctižádostivá vláda), kterou representuje obecní zřízení krétské a lakonské, oligarchie (řec. OLIGOS – malý,
málokterý; ARCHO, EIN – vládnu, vládnouti; tedy dosl. vláda několika), demokracie (řec. DEMOS – lid; KRATO, EIN – vláda;
tedy vláda lidu) a nejhorší pak zřízení tyrannis (TYRANNIS – samovláda, násilná vláda od TYRANNUO, EIN – násilně sám
vládnout).
19
Např. u Kartagiňanů bylo lze koupit podle Aristotela nejvyšší státní funkce.
20
Myšleno ve smyslu: mít nejasný až nelegální původ.
21
Zde Platón již do výčtu zahrnuje aristokracii, což doposud v ukázce nedělal.
22
I zde je vidět “společenskovědní” provázanost Platónovy koncepce s jeho antropologií (a potažmo ontologií). Řekněme
proto několik slov k Platónově antropologii. Platón de facto přijímá tradiční řeckou představu člověka jako komposice
duševní (PSYCHE) a tělesné (SOMA) stránky. Není to však představa homérská, která stojí ve fundamentu jeho filosofie, nýbrž
představa orficko-pythagorejská, s níž se Platón seznámil za svého prvního pobytu na Sicílii a v jižní Itálii a vtělil ji poprvé
do svého významného dialogu Faidon líčícího Sokratovy představy o přicházejícím konci jeho života. Zde Platón poprvé
vysloví myšlenku, že smrtí končí definitivně vězení, hrob (SEMA), v němž musela duše během tohoto života dlít, a duše se
vrací tam, odkud do těla sestoupila (jak později Platón líčí barvitě v dialogu Faidros), do své božské domoviny. Duše je
Platónem pochopena jako oživující (lat. anima souvisí s řec. ANEMOS - vítr, dech, tj. dýchat, podobně řec. PNEUMA - duch,
dech) neživé tělo: „duše je pohyb, schopný hýbati sám sebou“ (Zákony. 896A; podobně Faidros. 245C-266A). V jistém
smyslu lze říci, že duše tělo vytváří. Ona nese “plnou zodpovědnost“ za člověka, resp. lidský život. Člověk vzniká spojením
praeexistující duše (tedy osobité, individuálně existující entity, chtělo by se říci věčné, ale představu “věčnosti“ duše
reguluje Platón v dialogu Timaios, kde líčí lidské duše jako výsledek činnosti božského demiurga, který vytváří určitý,
jednou provždy daný počet duší ze zbytku látky, ze které předtím byla vytvořena duše světová (Tim 41D)) a pomíjející
tělesnosti. Toto spojení je dočasné, smrtí tělo zaniká, duše však existuje dále (je nejen nesmrtelná (i zde Platón provádí jisté
korekce, jisté složky duše zanikají, jiné přetrvávají), ale i nezničitelná a po jistém mezidobí (právě v 10 knize (608A-621D)
Ústavy líčí Platón barvitě soud, jenž se děje s duší po jejím osamostatnění se) se opět vtělí a oživí jiný svazek s tělesností).
Jako taková je duše vybavena celou řadou schopností, resp. činností, které lze různým způsobem členit (např. na
mohutnosti poznávací (smyslové vjímání, myšlení, paměť, rozpomínání) a na žádosti a snahy, přičemž zvláštní místo
Platónovi zaujímá MANIA, resp. EROS). Z hlediska námi sledované problematiky je zajímavé členění, které Platón rozvádí
právě v Ústavě, kde hovoří o tom, že v lidské duši jsou tři složky: rozum (NUS) vlastní pouze člověku, srdnatost (THYMOS)
vlastní pouze živočichům a žádostivost (EPITHYMETIKON), kterou mají rostliny (Timaios). Každá z těchto mohutností má své
specifické sídlo v těle. Tato trojdílnost se potom Platónovi promítá do sociální, resp. stavovské struktury jeho ideální obce
(vládci jsou rozumní - převládá rozumová stránka duše, válečníci srdnatí, řemeslníci jsou potom ovládáni především
žádostivostí). Rovněž v našem přehledu špatných ústav bychom mohli objevit tento obraz, byť ne v tak čisté podobě.
11
- Ovšem že.
O tom člověku, který jest podoben aristokratii a kterého správně nazýváme dobrým a spravedlivým, jsme již
vyložili.
- Ano, vyložili jsme.
Dále pak jest asi probírati povahy horší, muže řevnivého a ctižádostivého, blízkého ústavě lakonské, a dále muže
povahy oligarchické, demokratické a tyranské, abychom nejnespravedlivějšího, kterého uvidíme, postavili
proti nejspravedlivějšímu a tak dovršili svůj výklad, jaký význam vůbec má čistá spravedlnost proti čisté
nespravedlnosti pro šťastný nebo nešťastný život takových lidí; podle toho bychom pak buď podle
Thrasymacha usilovali o nespravedlnost nebo podle závěru, který nyní vychází najevo, o spravedlnost.
- Vším způsobem musíme to udělati.
Snad tedy jako jsme na začátku zkoumali mravní vlastnosti dříve na ústavách než na jednotlivcích, protože to
tak bylo jasnější, právě tak bychom měli i nyní pozorovati nejprve ctižádostivou ústavu - neznám totiž pro ni
jiného jména, ale měla by se nazývati buď timokratií nebo timarchií23 - a vedle ní budeme pozorovati také
takového muže, potom oligarchii a oligarchického muže, dále pak si prohlédneme demokratii a podíváme se
na muže demokratického, za čtvrté pak přistoupíme k obci řízené tyrannem a prohlédnouce si ji budeme
pozorovati zase tyranskou duši: tímto způsobem se pokusíme státi se povolanými soudci o zvolených
otázkách.
- To by byl jistě rozumný způsob pozorování i souzení.
3. Nuže tedy, děl jsem, pokusme se vyložiti, jakým způsobem by vznikla timokratie z aristokratie. To snad jest
zcela jasné, že proměna každé ústavy závisí právě na té třídě, která zaujímá vůdčí místa, kdykoli totiž v této
třídě nastane roztržka24; naopak když jest svorná, i kdyby byla počtem zcela malá, není možno, aby nastala
změna.
- Tak jest.25
13. Vraťme se tedy26, děl jsem, k výkladu, jak se stává z člověka oligarchického demokrat.27 Zdá se mi, že ten
vývoj jest většinou takovýto.
- Jaký ?
Když mladý člověk, vychovaný způsobem právě vylíčeným, bez vzdělání a v skrblictví, okusí medu trubců a
setká se s divokými a nebezpečnými zvěry, kteří dovedou strojiti rozmanité rozkoše, pestré a všelijaké, věz,
že zde jest počátek jeho změny z oligarchického smýšlení v demokratické.
- Zcela nutně.
Nuže jako v obci nastával převrat, když přišla jedné straně na pomoc posila zvenčí, stejně smýšlející k stejně
smýšlející, tak i v mladém muži nastává převrat, když zase jednomu směru jeho žádostí pomáhá zvenčí směr
příbuzný a podobný.
- Dozajista.
A přijde-li, myslím, s druhé strany nějaká posila oligarchickému živlu, který v něm jest, buď odněkud od otce
Žádostivá složka se neprojevuje jen v žádostech tělesných, ale je to rovněž složka toužící po penězích a zisku
(FILOCHREMATON). Srdnost se projevuje také v nezvládnuté touze po vítězství a cti (FILONIKON, FILOTIMON). Právě
nezvládnutelnost těchto složek vede k narušení ideálního stavu obce a vede k jeho degeneraci, tj. v upadlé formy státních
zřízení.
23
Tato ústava (obecní uspořádání) je Platónovým specifikem. U Aristotela ji nenajdeme. Timokracie je Aristotelovi totéž, co
Platónovi oligarchie.
24
Podle Platóna vzniká timokracie z aristokracie touhou po majetku a cti v rámci stavu strážců, jež vede k dělení půdy a
majetku (tj. ke vzniku soukromého vlastnictví), z něhož je vyloučen stav řemeslníků, obec se rozděluje na základě majetku.
25
Zbylá část této kapitoly pojednává částečně typicky platónským mythologickým způsobem o tom, že timokracie je
výsledkem nezvládnutosti správného načasování a především prolnutí jednotlivých tříd při plození následujících generací.
Platón zde mj. naráží na Hésiodův mýtus o střídě celkem pěti lidských pokolení reprezentujících tu či onu dějinnou etapu, jež
podobně jako v případě dějin, má sestupný charakter. Zlaté pokolení lidstva podobně jako zlatý věk je postupně vystřídáno
pokolením železným, resp. věkem železným (Práce a dni. str. 105-200). Původní čistota jednotlivých tříd (zlato a stříbro
strážců, železo řemeslníků) se postupně ztrácí, jednotlivé třídy (kovy) se mísí. Zde je příčina regresu společenského řádu.
Platón v sobě ani na chvilku nezapře tradicionalistického aristokrata tepajícího zlořád tehdejší athénské demokracie, což jest
umocněno osudem jeho velkého mistra, jehož právě demokracie posílá na smrt.
26
Aktéry návratu, resp. účastníky této části dialogu jsou Adeimantós a Sókrates.
27
Oligarchie, jež vzniká vzrůstem touhy po bohatství, je ústava založená na rozdílech jmění. Oligarchická obec je vnitřně
diferencována na obec boháčů, jež vládnou, a obec chudých, která se neustále zvětšuje. Zvětšování této obce chudáků
podporují samotní vládci tím, že podporují zejména u mladých lidí rozmařilost a potažmo zadluženost a chudobu, na které
vydělávají. Výsledkem jest růst zločinnosti, lenosti a neschopnosti k válce.
Tento neutěšený stav ukončí až povstání chudých proti boháčům, jehož výsledkem, poté, co se ujme původně obec
chudáků vlády, je zavedení rovného práva v občanském životě i v úřadech. Rovné právo v obsazování úřadů bylo v době
Sókratově uskutečňováno losem (žel, se všemi negativy, které z toho vyplývaly).
12
nebo snad od ostatních příbuzných, kteří jej napomínají a kárají, tehdy v něm nastává zápas mezi dvěma
stranami a vnitřní boj se sebou samým.
- Ovšem.
A tu někdy živel demokratický ustoupí oligarchickému a některé z oněch žádostí jsou dílem vyhubeny, dílem i
vypuzeny, když se totiž vyvine v duši toho mladého člověka jakýsi stud; tak bývá opět uveden do pořádku.
- Ano, stává se tak někdy.
Ale tu hned zase vyklíčí na místě vypuzených žádostí jiné, jim příbuzné, a neuvědomělostí otcova pěstování se
rozmnoží a zesílí.
- Věru, rádo se tak stává.
Nuže ty jej přivlekou zase k týmž stykům a z tajného jejich obcování se zrodí veliké plémě.
- Ovšem.
Konečně pak dobudou vyšehradu mladíkovy duše, vypozorovavše, že není obsazen naukami, ušlechtilými
činnostmi a pravdivými myšlenkami, což jsou nejlepší hlídači a strážcové v myslích mužů bohumilých.
- Ano, daleko nejlepší.
Místo oněch se tam nahrnou myšlenky a názory lživé a chlubné a zaujmou v takovém člověku ono nejvyšší
místo.
- Jistě.
Nuže tu se jistě vrátí zpět k oněm Lotofagům28 a veřejně se u nich usadí, a přijde-li od jeho domácích nějaká
pomoc spořivému živlu jeho duše, zavrou ony chlubné myšlenky brány královské tvrzi v něm a nevpustí ani
posily samé ani nepřijímají poselství vážných řečí starších jednotlivců; samy nabývají vrchu ve svém boji a
stud, nazývajíce jej zpozdilostí, potupně zapuzují pryč jako psance, zahánějí i uměřenost, jmenujíce ji
nemužností a šlapouce ji v prach, a skromnost i hospodárnost vyhošťují za hranice s pomocí četných a
neprospěšných žádostí, líčíce ji jako nevzdělanost a sprostotu.
- Ba jistě.
Když pak od těchto vlastností vyprázdní a očistí duši člověka, kterého se zmocnily a kterého zasvěcují do
velikých mysterií29 nového života, hned potom ve velkém průvodu a v záři světel do ní uvádějí zpupnost a
anarchii i nestřídmost a nestoudnost, všechny ověnčené, při tom jim zpívají chvalozpěvy a dávají krásná
jména, zpupnost nazývajíce vzděláním, anarchii svobodou, nestřídmost povzneseností a nestoudnost
mužností. Zdaž nepřechází mladý člověk nějak takto ze života, vedeného v nejnutnějších žádostech, v
uvolnění a rozpoutání nenutných a neprospěšných požitků?
- Věru, odpověděl, docela jasně.
Takový člověk pak žije tak, že nevynakládá o nic více peněz, práce i času na požitky nutné nežli nenutné; ale
má-li štěstí a nedá se příliš daleko strhnouti bakchickým ší1ením, nýbrž když už jest starší a nejbouřlivější
doba přejde, přijme nazpět aspoň částečně vlastnosti vypuzené a později vniklým se zcela neoddá, dá všem
požitkům jaksi rovné právo a žije tak, že odevzdává vládu nad sebou onomu, který se kdy nahodí a jest
jakoby vylosován, dokud se nenasytí, a potom zase jinému, neodmítaje žádného, nýbrž rovným dílem jim
hověje.
- Ovšem že.
A při tom, děl jsem, rozumné řeči pravdy k sobě nepřijímá a nevpouští do své tvrzi toho, kdo by dokazoval, že
jedny požitky náleží ke krásným a dobrým žádostem, druhé však ke špatným, a jedněm že jest třeba se
oddávati a náležitě je oceňovati, druhé však krotiti a sobě podrobovati; nýbrž všem těmto řečem odpírá a
tvrdí, že všechny požitky jsou stejné a že jim jest přikládati stejnou cenu.30
- Ano, jistě to dělá, když jest v takovémto stavu.
Nuže a pak žije den za dnem hověje takto choutce, která se právě nahodí; jednou se opíjí a dává se ukolébávati
zvuky hudby, po druh však pije jen vodu a moří se při hubené stravě, tu zase provozuje tělocvik, druhdy
však lenoší a o nic se nestará, jindy však jako by se horlivě zabýval filosofií. Často pak vystupuje v životě
politickém a tu vyskakuje se svého místa, řeční i dělá, cokoli se mu namane; a jestliže ho někdy napadne
záviděti některým válečníkům, vrhne se na tuto dráhu, pakli peněžníkům, zase na tento obor. A tak nevládne
jeho životem ani žádný řád ani nucená kázeň, nýbrž žije tímto způsobem až do konce a říká tomu příjemný,
svobodný a šťastný život.
- Dokonale jsi vylíčil život takového přívržence rovnosti.31
28
Narážka na Odysseova dobrodružství u Lotofagů, kteří poté, co pozřeli lotos, zapomněli na vše (včetně návratu domů).
Platónova ironická narážka na tzv. eleusinská mysteria spjatá s kultem bohyně Démétér, resp. Persefoné vztahující se
specifickým způsobem k otázkám smrti, resp. možností dalšího života etc. (podobně kult boha Dionýsa).
30
Otázka tato souvisí s Platónovou představou duše a jejího uspořádání, jak nám ji líčí např. dialog Faidros, tedy rozum coby
vozataj spřežení (představující ve svém celku duši) vládne jak ušlechtilým duševním mohutnostem, které symbolizuje krásný
kůň, tak nízkým mohoucnostem symbolizovaný naopak koněm ošklivým (Faidros 246).
31
Líčení demokratických poměrů náleží k nejsilnějším pasážím Ústavy. Platón vychází z vlastní zkušenosti s tehdejší
společenskou skutečností athénskou. Demokracie se jeví jako zřízení plné svobody v řeči i v jednání. Skoro se jeví jako
29
13
Myslím, děl jsem, že jest to život rozmanitý a plný největšího množství všelikých mravů a že to jest ten krásný a
pestrý muž, jako byla ona obec; jemu by mnozí mužové a mnohé ženy záviděli ten život, člověku, který v
sobě chová vzorky přečetných ústav a povah.
- Ano, to jest ten.
Nuže, máme postaviti takovéhoto muže vedle demokratie, uznávajíce, že by byl správně nazýván povahou
demokratickou?
- Postavme.
14. Tu by nám zbývalo, děl jsem, probrati nejkrásnější ústavu a nejkrásnějšího muže, totiž tyrannidu a tyrana.32
- Arciže.
Nuže tedy, milý příteli, jak vzniká a v čem se jeví ráz tyrannidy? Neboť že vzniká převratem z demokratie, jest
asi zřejmo.33
- Ovšem.
Zdali pak tedy vzniká i z demokratie tyrannis nějakým právě takovým způsobem jako demokratie z oligarchie?
- Jak to?
Ono dobro, které si vytkli za cíl a pro které byla oligarchie zřizována, bylo bohatství, pravda?
- Ano.
Tu pak nenasytná touha po bohatství a zanedbávání ostatních věcí pro výdělkářství vedlo ji podle našeho
výkladu do zkázy.
- Pravda.
Nuže zdali pak také i demokracii rozvrací nenasytnost v tom, co tato si stanoví dobrem?
- A co myslíš, že si stanoví?
Svobodu, řekl jsem. Neboť jak bys slyšel v demokratické obci, to prý jest její nejkrásnější statek a z toho
důvodu že jediné taková obec jest hodným domovem pro člověka vrozenou povahou svobodného.
- Ovšem, často se pronáší tento výrok.
Zdali pak tedy - to jsem chtěl právě teď říci - nenasytné užívání této věci a zanedbávání ostatních nepůsobí
převrat i v této ústavě a nepřipravuje vznik snahy po tyrannidě?
- Jak to?
Kdykoli demokratická obec v záchvatu žízně po svobodě má právě v čele špatné číšníky a přes míru se opije
jejím silným vínem, trestá své správce, jestliže nejsou zcela povolní a neposkytují-li jí plné svobody,
obviňujíc je jako ohavy a duše oligarchické.
- Ano, dělají tak.
Ty pak, kteří jsou správců poslušni, tupí jako dobrovolné otroky a jako lidi za nic nestojící, ale správce obce,
kteří si vedou jako poddaní, a poddané rovnající se správcům, vychvaluje a ctí, jak v soukromí, tak ve
veřejném životě. Není-li pak nutno, aby v takové obci myšlenka svobody zachvátila všechno?
- Jak pak by ne?
A nutně pronikne, příteli, i do soukromých domů a posléze se vštípí anarchie i zvířatům.
- Jak to?
Tak na příklad otec si zvyká rovnati se dítěti a báti se svých synů, syn pak rovnati se otci a nemíti před rodiči ani
ostychu ani bázně, jen aby byl svoboden; cizí přistěhovalec se staví na roveň usedlému občanu a občan
přistěhovalci a cizinec zrovna tak.
- Ano, stává se tak.
nejkrásnější ze všech státních zřízení. Ale jen na první pohled. Platón ukazuje, že demokracie či přesněji demokratická
nezřízenost vzniká nejdříve v duši jednotlivcově, zejména pak v duši mladého člověka, který plně otevře brány své duše
všem rozkoším. Plnému využití často brání stud, ale jen dočasně. Mladý člověk v závislosti na míře svého vzdělání se v té či
oné míře oddá tomuto životu bez jakéhokoli omezení, ba co více, jakékoli omezení bude chápat jako cosi nepatřičného - stud
jest pak v jeho očích zpozdilostí, rozumnost zbabělostí, skromnost nevzdělaností etc. Takový člověk nakonec ze své duše
vyhostí všechny dobré vlastnosti a na uprázdněné místo pak vpustí zpupnost, nevázanost, nestřídmost a nestoudnost. Takový
člověk pak zcela ztratí porozumění pro to, co je dobré a zlé, vše jest týmž.
32
Ironická formulace. Pravda je, že tyrannis byla Řeky považována v 7. a 6. stol. př.n.l. za zákonnou a žádanou formu
obecního uspořádání oproti dosavadnímu královskému či velkostatkářským poměrům v malých řeckých obcích. Tyranem byl
zpravidla příslušník aristokracie, který byl často podpořen lidem. Díky tyranovi se dostala k moci peněžní aristokracie - u
Platóna oligarchie, u Aristotela timokracie, která vystřídala aristokracii rodovou (pozemkovou). Tyrannidy zpravidla
nepřežily jednu, dvě generace. Tyrannis, jak již bylo řečeno, byla pokrokovou formou státního zřízení, která povznesla stát a
byla spojena s významnými reformami (mezi významné tyrany patřili např. Feidón v Argu, Polykratés na Samu, Periandros
v Korynthu aj.). Platón však tyrannidu chápe jako společenské zřízení vzniklé z poměrů demokratických a na základě svých
zkušeností ze Syrakús, resp. vlád syrakúského tyrana Dionýsia St. a jeho syna Dionýsia Ml. (jeho cesty na Sicílii) soudí o
tyrannidě jako o nejhorším obecním zřízení.
33
Demokracie se zvrátí v tyrannidu neúměrným užíváním svobody. Nadměrná svoboda (jak dále preGnantně popisuje
Platón) vede k anarchii, která nakonec ovládne i zvířata.
14
To se stává a mimo to i jiné takové menší věci: za takového stavu učitel bojí se žáků a lísá se jim, žáci pak
nedbají učitelů a právě tak ani dozorců; a vůbec mladí se pokládají za rovné starším a hledí je předstihnouti v
řečech i činech, starci pak drží s mladíky, napodobují je a jsou samý vtip a šprým, jen aby se nezdáli nevlídní
a pánovití.
- Ovšem že.
Vrchol pak svobody, příteli, který se jeví v takovéto obci, jest to, když koupení otroci a koupené otrokyně
nejsou o nic méně svobodni než ti, kteří je koupili. A jak veliká jest rovnost a svoboda v poměru žen k
mužům a mužů k ženám, to bychom byli málem zapomněli říci.
- Nuže tedy snad podle Aischyla "povíme, co na jazyk nám právě přišlo"?
Ovšem, a já také podle toho mluvím. Oč svobodnější jest postavení zvířat, chovaných od lidí, zde než v jiné
obci, nikdo by nevěřil, kdo nezkusil. Neboť přísloví "jaký pán, takový pes" doslova se tu vyplňuje, i o
koních a oslech, již si zvykli zcela svobodně a důstojně kráčeti, vrážejíce na cestách do každého, kdo jim
přijde v cestu, jestliže se jim nevyhne; a tak i všechno ostatní jest plno svobody.
- To jest má řeč, neboť mně samému se to často stává, když mám cestu na venkov.
Krátce řečeno, shrneme-li všechny tyto jevy, pozoruješ, jak choulostivou činí demokratie duši občanů, tak že se
jitří a nemůže snésti nejmenšího obmezení svobody, které by někdo přinášel. Neboť nakonec, jak víš,
nedbají zákonů ani psaných ani nepsaných, jen aby vůbec nad sebou neměli žádného pána.
- Ba dobře to vím.
15. To tedy jest, příteli, takový krásný a bujný začátek, z něhož podle mého zdání vyrůstá tyrannis.
- Věru, bujný; ale co dále?
Tatáž nemoc, odpověděl jsem, která se zrodila v oligarchii a zahubila ji, ta se rodí i v této ústavě, větší a silnější,
oč větší jest volnost, a v porobu uvádí demokratii. A vskutku, dělati něco přes míru rádo se zvracívá v pravý
opak, jak při počasí tak při rostlinách i v tělech, a tak také ne nejmenší měrou v ústavách.
- Přirozeně.
Neboť přílišná svoboda, jak se podobá, nepřevrací se v nic jiného než v přílišné otroctví, jak u jednotlivce, tak v
obci.34
- Přirozeně.
Jest tedy přirozeno, že tyrannis nepovstává z jiné ústavy než z demokratie, z nejvyšší svobody největší a
nejsurovější otroctví.
- Ano, to se rozumí.
Ale na to ses tuším netázal, nýbrž jaká jest to nemoc, která vzniká také i v demokratii jako v oligarchii, a přivádí
ji v porobu.
- Pravdu díš.
Mínil jsem tedy onu třídu lenochů a marnotratníků, z nichž nejodvážnější jsou vůdci a méně odvážní jich
následují; přirovnáváme pak je k trubcům, jedny k těm, kteří mají žahadla, druhé k trubcům bez žahadel.
- A to správně.
Tito obojí pak rušivě působí v každé ústavě, kde se vyskytnou, jako v těle sliz a žluč; proto také se musí míti
před nimi již zdaleka na pozoru dobrý lékař i zákonodárce obce ne méně než zkušený včelař, nejraději aby se
vůbec nevylíhli, ale když se vylíhnou, aby byli co nejdříve i s plástvemi vyříznuti.
- Při Diovi, odpověděl, dozajista.
Chopme se tedy své látky tímto způsobem, abychom zřetelněji uviděli, co chceme.
- Jak?
Rozdělme si ve svém výkladě demokratickou obec na tři díly, jak tomu také jest. Jedna třída, ta, o jaké mluvíme,
34
Bez komentáře! Snad netřeba komentovat vhled dávného autora vidícího všechna nebezpečí přílišné špatně pochopené
“svobody”, která se stává podle Platóna vlastně otroctvím. Připomeňme si v této souvislosti autory, jimiž se zde budeme
zabývat v dalších ukázkách: Kant, Hegel či Marx definují svobodu jako “zadrženou žádostivost“. Žádostivost (OREXIS), jak
již ví Aristotelés, náleží živočichu, jež bezprostředně reaguje na podnět zvnějšku vyvolaný nějakým předmětem. Nemaje
vědomí času reaguje živočich přítomně: „to totiž, co se jí (PSYCHE AISTHETIKE, duši vnímající, kterou disponuje živočich vložil M.V.) v přítomném okamžiku jeví příjemným, zdá se jí naprosto příjemným a naprosto dobrým, poněvadž nevidí
budoucnosti.“ (De an III, 10, 433b) Pro živočicha není budoucnosti a tedy ani odkladu uspokojení žádosti. Zdá se, podobně
jako “demokratická“ duše mladíkova, svobodná, tedy osvobozená. Osvobození je však vždy “osvobozením od (něčeho)“,
tedy vždy potřebuje cosi, vůči čemu se napíná, od čeho se osvobozuje; nikoli afirmace podnětu, nikoli bezprostřední přijetí
předmětu žádosti, ale právě naopak(!).
Svoboda paradoxně přichází teprve ve chvíli, kdy podnět “svobodně“ nepřijímám, ale naopak přijetí odmítnu. Právě takové
porozumění přichází v novověké filosofii po linii Spinoza (†1677) a zejména Kant, Hegel, Marx.
Člověk, jež má “smysl času“, jest narozdíl od zvířete schopen odložit uspokojení své žádosti, slovníkem klasiků zadržet
žádostivost. Toto zadržení pak má povahu specifické činnosti, kterou Kant nazve “moralitou“, Hegel a Marx prací. Vzniká
nám tak pozoruhodná, na první pohled paradoxní rovnice: zadržená žádostivost = svoboda = práce (blíže viz L. Benyovszky
a kol.Úvod do filosofie. Praha 1992. §41-43).
15
rodí se v ní působením volnosti ne méně četně než v obci oligarchické.
- Tak jest.
Jest však v obci demokratické mnohem ostřejší než v oné.
- Jak?
Tam, protože není ve vážnosti a nemá přístupu k úřadům, nenabývá cviku a síly; v demokratii však k této třídě
náleží - až na málo výjimek - její vládnoucí strana a nejostřejší její část řeční a jedná, ostatní pak sedíce
kolem řečnišť bzučí a nesnesou nikoho, kdo by mluvil něco jiného, takže v obci s takovou ústavou jest
bezmála veškerá správa v rukou této třídy.
- Ba věru.
Jiná pak třída, která se pokaždé vylučuje z celkového množství, jest tato.
- Která?
Když si někde všichni získávají peníze, stávají se ti, kteří jsou přirozenou povahou nejspořádanější, většinou
největšími boháči.
- Přirozeně.
Odtamtud tedy mohou si trubci vybírati nejvíce medu a nejsnazším způsobem.
- Ano, neboť jak by ho kdo vybral od těch, kteří ho mají málo?
Takovíto tedy boháči jsou tuším míněni názvem "pastva trubců".
- Asi.
16. Třetí třída by pak byl lid, všichni, kteří pracují rukama a nejsou činni politicky, lidé bez velkého jmění;
kdykoli se všichni shromáždí, jest to nejčetnější a rozhodující třída v demokratii.
- Tak jest ; ale nechce to často dělati, jestliže nedostane nějaký podíl medu.
Nuže dostává ho jistě vždy, pokud vládnoucí strana může ze statků, odňatých lidem majetným, rozdávati lidu
tak, aby největší díl podržela sama.
- Ano, jen takto dostává podíl.
Tito obíraní jsou pak ovšem nuceni se brániti, jak řečmi před lidem, tak činy, jakým způsobem jen mohou.
- Jak pak by ne?
Tu pak i kdyby netoužili po převratu, stihne je od ostatních obvinění, že strojí úklady svobodě lidu a že jsou
oligarchického smýšlení.
- Ovšem.
Nakonec pak vskutku, když vidí, jak lid se na nich dopouští bezpráví, ne snad úmyslně, nýbrž z nevědomosti a
sveden od těch osočovatelů, tu již chtěj nechtěj stávají se opravdu přívrženci oligarchie, a to ne zúmyslna,
nýbrž i toto zlo plodí onen trubec, bodaje je svým žahadlem.
- Zajisté.
Tu pak vznikají žaloby, soudy a zápasy jedněch s druhými.
- Ovšem.
Nuže nestává se tu, že si lid po každé význačným způsobem staví v čelo jednoho muže a tento se jeho
přičiněním vypase a vyroste k veliké moci?
- Ano, obyčejně.35
Studijní literatura - primární:
Platón. Ústava. Praha 1921
Platón. Politikos. Praha 1934
Platón. Zákony. Praha 1961
Studijní literatura - sekundární:
F. Novotný. O Platónovi I. - III. - život, dílo a filosofie. Praha 1948-49
J. Patočka. Platón. Praha 1991
M. Vlček. Sešity k dějinám filosofie I/1. Praha 1998
35
Tyrannis se zde paradoxně ukazuje jako záchrana před anarchií demokracie, jako znovuustavení řádu.
16