Trumfy Osudu

Roger Zelazny
Trumfy Osudu
PŘÍBĚH AMBERU, JEDINÉHO SKUTEČNÉHO SVĚTA, je
uzavřen. Nekončí špatně, končí však bez katarze. Nezlomní princové
a hrdé princezny narazili na meze svých možností. Zdá se, že jejich
divoce krásný souboj, velmi podobný našim hrdinským snům, vyčerpal jak je, tak celý svět, jímž žili a který žil jimi.
A tak se zdá, že i Roger Zelazny, jemuž bylo z vůle pánů Amberu dáno tento příběh vyprávět, by měl nadobro vypnout počítač.
Barvy vybledly, opojení vyprchalo, to další, co se s Ambeřany děje,
to už nemůže být námět pro velkého spisovatele. Nanejvýš pro řemeslníka rodinných seriálů.
Amber byl jedinečný. Říše vzniklá stejně z hlavy blázna jako z
neotřesitelné vůle velmože. Zároveň však země čistého bytí, země,
která je prapůvodem všech možných světů, včetně toho našeho. Země, do které se snad i my někdy dostaneme ve hvězdných okamžicích svého života. Kraj, kde každý okamžik života je skutečným životem, kde vášeň je pravá a věci nejsou náhražkami.
U samého základu existence se žije rychle. A Amber nebyl
žádným věčným královstvím. I nejpevnější základy světa jsou totiž
ohrožené a rozhoupané. Nemilosrdný boj o trůn, v němž bylo všechno dovoleno a v němž vítězil jen silnější, chytřejší a vtipnější, vedl
jednoho z princů tak daleko, že vydal Amber všanc silám chaosu.
Právě tomu Chaosu, před kterým ho chtěli vládce Oberon a geniální
šašek Dworkin ochránit.
Rovnováha byla porušena. Svět Amberu závisí na velmi křehkých a velmi narušitelných vztazích. Ambeřané nejsou omezeni. Není nad nimi bůh, příroda, natož pak nějaký politik, který by měnil
důsledky jejich činů. V boji tak ničí i to, z čeho pocházejí a bez čeho
nemohou existovat.
Avšak Amber je i světem, kde se může v posledním okamžiku
objevit nečekaná možnost záchrany. Kde se ztracené boje mohou
proměnit ve velká vítězství a z triumfů zůstane jen smutek a bída.
Ba, náš svět je opravdu jeho odleskem.
Skutečnost není neměnná, není skutečností věčně opakovaných
úkonů, týchž ranních čajů a stejných omluvných gest. Svět se proměňuje sám od sebe a svými proměnami hrdiny překvapí nebo zděsí.
Sám svět hraje taky. Předem rozdané karty jsou vyloučeny.
-4-
Může však takový svět ustrnout? Může být boj dobojován?
Může princům dojít všestravující ironie? Může být překonána jejich
ledově modrá solidarita absolutně svobodných a absolutně ohrožených bytostí? Nezmění se jen čas a místo?
Příběh Amberu, jako všechny doopravdy dobré příběhy, nekončí. To si uvědomil i Roger Zelazny. Vydal se riziku, že bude nařčen z nastavování a rozmělňování děje. Těžko lze říci, zda mu to
přičítat ke cti. Málokterý pozemšťan se může rovnat s Ambeřany.
Možná však přeci. Možná se ve mdlé chvíli odlivu sil bytí zmáhají v
jeho nitru nové. Svět si jen vybral krátký oddechový čas k další proměně. A ve změněném světě se přeci nemůže nic opakovat.
A tak namísto konce přicházejí další knihy Amberu. Stejně
chytré, napínavé a vtipné jako ty předchozí. Přinejmenším stejně.
Spíš však ještě o kousek lepší.
Čtěte tedy od začátku...
-5-
Kapitola první
Čekat, až vás někdo zabije, to je jako mít osinu v zadku. Ale
bylo 30. dubna a určitě se to zas stane, stejně jako vždycky předtím.
Trvalo nějakou dobu, než mi to došlo, ale teď už jsem přinejmenším
věděl, kdy to přijde. V minulosti jsem měl moc práce, než abych s
tím něco udělal. Ale s prací jsem skoncoval a zůstával jsem tady jenom kvůli tomu. Měl jsem pocit, že než odtud zmizím, měla by se
celá ta záležitost vyřídit.
Vstal jsem, šel do koupelny, vysprchoval se, vyčistil si zuby a
tak dále. Nechal jsem si zase narůst vousy a tak jsem se nemusel holit. Dnes mne nepřepadl ten divný strach, jako například 30. dubna
před třemi roky, kdy jsem vstal s bolením hlavy a s neblahým tušením, rozrazil okna a šel do kuchyně, kde jsem zjistil, že všechny plynové hořáky na sporáku jsou otevřené a nezapálené. Ne. Nebylo to
dokonce ani jako 30. dubna v jiném bytě, kdy jsem se vzbudil před
svítáním, protože jsem ucítil slabý zápach kouře a zjistil, že v bytě
hoří. Přesto jsem se ale vyhnul elektrickým instalacím, a místo abych
mačkal vypínače, vždycky jsem do nich jen cvrnkl. Až dosud neměla
moje činnost žádné následky.
Obvykle si připravím kávovar předešlý večer a nařídím časový
spínač na ráno. Dnes jsem ale netoužil po kávě, která by nebyla připravena pod mým dohledem. Nasypal jsem tedy do konvice čerstvou
kávu a zatímco jsem čekal, až káva překape, překontroloval jsem
zavazadla. Všecko, co jsem v tomhle bytě považoval za cenné, se
vešlo do dvou krabic středních rozměrů – oblečení, knihy, obrazy,
nějaké nářadí, několik málo suvenýrů a tak dále. Krabice jsem zapečetil. Oblečení na výměnu, tenkou bundu, dobrou knihu a svazek
cestovních šeků jsem nastrkal do batohu. Klíč nechám, až budu odcházet, u správce, aby mohl vpustit další nájemníky. Krabice dám do
úschovy.
Dnes ráno si nepůjdu zaběhat.
Jak jsem popíjel kávu, přecházel od okna k oknu a vedle každého jsem se zastavil, abych si prohlédl ulici dole, stejně jako budovy naproti. Minulý rok se někdo pokusil mne odtamtud zastřelit.
Vzpomněl jsem si na první pokus před sedmi lety. Šel jsem normálně
-6-
za jasného jarního odpoledne po ulici, když tu se přihnal náklaďák,
náhle změnil směr, vjel na chodník a málem mne rozmázl o cihlovou
zeď. Podařilo se mi včas mu uskočit z cesty a odkutálet se. Řidič už
vědomí nenabyl. Vypadalo to jako jedna z těch naprostých náhod,
které občas potkají každého z nás.
V tentýž den příští rok jsem šel z bytu své přítelkyně pozdě v
noci, když mne přepadli tři muži – jeden měl nůž a druzí dva pořádné
olověné trubky – a nebyli ani tak zdvořilí, aby mě nejdřív požádali o
peněženku.
Uložil jsem jejich pozůstatky ke vchodu blízkého obchodu s
gramofonovými deskami a přestože jsem o tom celou cestu domů
přemýšlel, napadlo mne až příští ráno, že to byl výroční den příhody
s náklaďákem. Ale i potom jsem to považoval jenom za zvláštní náhodu. Záležitost s bombou, která přišla poštou a zničila půlku dalšího
bytu, způsobila, že jsem začal uvažovat o tom, jestli statistická podstata reality není v téhle roční době mou blízkostí nějak neblaze
ovlivňována. A události následujících let mne o tom přesvědčily.
Někdo se bavil tím, že se mne snažil jednou za rok zabít. Tak
to bylo prosté. Když pokus nevyjde, zkusí to po roční pauze znovu.
Vypadalo to téměř jako hra.
Ale tenhle rok jsem chtěl hrát s sebou. Nejvíce mne zaujalo to,
že on, ona nebo ono nebyli nikdy přítomni, když k pokusu o vraždu
došlo. Raději pracovali potají s pomocí lsti nebo prostřednictvím
najatých lidí. Budu o té osobě mluvit jako o „N“, (což může znamenat Neznámý, ale také Netvor v mé soukromé kosmologii) také proto, že písmeno „X“ už je dost zprofanované a já se nerad zabývám
písmeny, která mají problematickou minulost.
Vypláchl jsem šálek a konvici a postavil je do police. Pak jsem
sebral svůj batoh a odešel. Pan Mulligan buď nebyl doma nebo spal,
a tak jsem mu nechal klíč v poštovní schránce a vyšel na ulici, abych
si dal snídani v blízké jídelně.
Provoz na ulici byl slabý a všechna vozidla se chovala slušně.
Šel jsem pomalu, poslouchal jsem a pozoroval všechno kolem. Bylo
příjemné ráno, které slibovalo krásný den. Doufal jsem, že dám
všechno rychle do pořádku, abych si ho mohl ve volném čase užít.
Bez úhony jsem došel k jídelně. Sedl jsem si k oknu. Zrovna
když přišel číšník pro objednávku, uviděl jsem na ulici za oknem
-7-
povědomou postavu – bývalého spolužáka v koleji a pozdějšího kolegu v zaměstnání – Lucase Raynarda. Byl šest stop vysoký, měl
rezavé vlasy a byl hezký přes svůj, nebo právě pro svůj umělecky
přeražený nos. Měl hlas a způsoby obchodního zástupce, kterým také
byl.
Zaklepal jsem na okno, on mne uviděl, zamával mi, obrátil se a
vešel.
„Strefil jsem se, Merle,“ řekl, když přistoupil ke stolu, krátce
mi stiskl rameno, posadil se a vzal mi jídelní lístek z ruky. „Doma
jsem tě nezastihl, tak mě napadlo, že budeš tady.“
Díval se na jídelní lístek a pečlivě si ho pročítal.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Přijdu později, aby měli pánové čas si vybrat,“ řekl číšník.
„Ne, ne,“ řekl Luke a objednal si obrovskou spoustu jídla. Já
jsem připojil svoji objednávku a pak Luke řekl: „Protože jsi děsně
konzervativní.“
„Konzervativní?“ odpověděl jsem. „Vždyť už sem skoro nechodím.“
„Já vím,“ odpověděl, „ale obvykle jsi sem chodíval, když tě
něco trápilo. Například, když jsi měl před zkouškama – anebo když
jsi měl nějaký starosti.“
„Hm,“ řekl jsem. Něco na tom bylo, i když jsem si to nikdy
předtím neuvědomil. Točil jsem popelníkem, na kterém byl obrázek
jednorožce, menší verze zvířete, jež bylo zpodobněno na přepážce z
barevného skla vedle dveří. „Nevím, proč jsem sem šel,“ řekl jsem
konečně. „A kromě toho, jak tě napadlo, že by mne mohlo něco trápit?“
„Vzpomněl jsem si na ten tvůj paranoidní názor na 30. duben.
Jenom proto, že se ti v ten den přihodilo pár nešťastnejch náhod.“
„Víc než pár. Nikdy jsem ti ani o všech nevyprávěl.“
„Takže, ty na to pořád věříš?“
„Jo.“
Pokrčil rameny. Přišel číšník a nalil nám kávu.
„Okej,“ souhlasil nakonec. „Už se ti dneska něco stalo?“
„Ne.“
„Smůla. Doufám, že tě to neznechutilo.“
Napil jsem se kávy.
-8-
„Žádnej problém,“ řekl jsem.
„Fajn,“ vzdychl a protáhl se. „Poslyš, včera jsem se vrátil do
města...“
„Jak dopadla cesta?“
„Mám novej prodejní rekord.“
„To je báječný.“
„Zkrátka... když jsem se vrátil, dozvěděl jsem se, že jsi dal výpověď.“
„Jo. Už před měsícem.“
„Miller se snažil s tebou spojit. Ale nemohl se tě dovolat, protože jsi měl vypnutej telefon. Několikrát se za tebou zastavil, ale nebyl jsi doma.“
„Smůla.“
„Chce, aby ses vrátil.“
„Tam jsem už skončil.“
„Počkej a poslechni, co ti navrhuje. Bradyho vykopli nahoru a
ty bys byl šéfem konstrukčního oddělení – s platem o dvacet procent
vyšším... řekl mi, že ti to mám vyřídit.“
Tiše jsem se zasmál.
„Opravdu, to není špatný. Ale jak jsem řekl, tam už jsem skončil.“
„Aha,“ oči se mu zaleskly a potměšile se na mě usmál. „Ty už
máš vyjednanýho něco jinde. Myslel jsem si to. Jestli je to tak, mám
ti říct, že ať ti ti chlapi dávaj, co chtěj, bude se ze všech sil snažit je
přeplatit.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ty mi nerozumíš,“ řekl jsem. „Končím. S celým tím obdobím.
Nechci se vracet. A taky už pro nikoho jinýho pracovat nebudu.
Mám těchhle věcí plný zuby. Počítače mě už unavujou.“
„Ale ty jsi opravdu dobrej. Poslyš, nebudeš učit?“
„Nesmysl.“
„No ksakru, přece musíš něco dělat. Nebo jsi přišel k nějakejm
penězům?“
„Ne. Myslím, že budu cestovat. Už jsem tvrdnul na jednom
místě moc dlouho.“
Zvedl ke rtům šálek s kávou a vyprázdnil ho. Pak se opřel, sepjal ruce na břiše a přivřel oči. Chvíli mlčel.
-9-
Pak řekl. „Říkáš, že jsi skončil. Myslíš tím jenom s tou prací a
životem tady anebo taky s něčím jiným?“
„Nerozumím ti.“
„Ještě na univerzitě jsi měl ve zvyku občas zmizet. Nějakou
dobu jsi byl pryč a pak ses zas najednou objevil. Nic určitýho jsi mi o
tom neřekl. Vypadalo to, že vedeš něco jako dvojí život. Má to s tím
něco společnýho?“
„Nevím, co tím myslíš.“
Usmál se.
„Ale víš,“ řekl. Když jsem neodpověděl, připojil. „Tak při tom
zlom vaz, ať už je to, co chce.“
Luke byl vždycky v pohybu, málokdy se zastavil. Teď si zrovna aspoň pohrával s kroužkem klíčů, zatímco jsme dopíjeli druhý
šálek kávy. Klíče a přívěsek z modrého kamene cinkaly a chřestily.
Konečně se objevilo jídlo a chvíli jsme potichu jedli.
Po chvíli se zeptal. „Máš ještě pořád ten svůj člun?“
„Ne. Prodal jsem ho. V jednom kuse jsem makal, takže jsem
neměl na plachtění čas. Štvalo mě, vidět ho celou dobu v přístavu.“
Přikývl.
„Škoda,“ řekl. „Užili jsme si na něm spoustu legrace, ještě na
škole. A později taky. Byl bych si rád ještě jednou vyjel, něco jako
vzpomínka na starý časy.“
„Jo, jo.“
„Poslyš, viděl jsi v poslední době Julii?“
„Od tý doby, co jsme se rozešli, ne. Myslím, že pořád chodí s
tím chlápkem Rickem. Tys ji viděl?“
„Jo. Zastavil jsem se u ní včera večer.“
„Proč?“
Pokrčil rameny.
„Patřila k partě, ale pak jsme si všichni nějak přestali rozumět.“
„Jak se jí daří?“
„Pořád vypadá dobře. Ptala se na tebe. Tohle ti mám dát.“
Z kapsy saka vytáhl zapečetěnou obálku a podal mi ji. Její rukou bylo na ní napsáno moje jméno. Roztrhl jsem ji a četl:
- 10 -
Merle,
mýlila jsem se. Vím, kdo jsi, a hrozí ti nebezpečí. Musím tě vidět. Mám něco, co budeš potřebovat. Je to velmi důležité. Prosím tě,
zavolej mi, nebo se zastav jak nejdřív budeš moci.
Zdraví Tě
Julie
„Díky,“ řekl jsem, otevřel batoh a uložil tam dopis.
Bylo to záhadné a zneklidňující. Extrémní. Musím se rozhodnout, co s tím později udělám. Měl jsem ji stále rád, víc, než jsem byl
ochoten připustit, ale nebyl jsem si jistý, jestli se s ní chci znovu setkat. Co ale myslela tím, že ví, kdo jsem?
Přestal jsem na ni myslet.
Chvíli jsem pozoroval provoz venku na ulici a popíjel kávu.
Myslel jsem na to, jak jsem se poprvé setkal s Lukem v našem prvním roce na univerzitě v Šermířském klubu. Byl neuvěřitelně dobrý.
„Ještě šermuješ?“ zeptal jsem se.
„Někdy. A ty?“
„Příležitostně.“
„Nikdy jsme doopravdy nepřišli na to, kdo z nás dvou byl lepší.“
„Teď už to nezjistíme,“ řekl jsem.
Zasmál se a několikrát na mne zamířil nožem.
„Asi ne. Kdy odjíždíš?“
„Nejspíš zítra. Ještě si potřebuji vyřídit nějaký záležitosti a pak
jedu.“
„Kam míříš?“
„Sem i tam. Ještě jsem se nerozhodl.“
„Jsi cvok.“
„Hm. Říkalo se tomu Wanderjahr. Tenkrát ve škole jsem ho
neuskutečnil, tak to zkusím teď.“
„To není špatný. Možná, že bych to měl zkusit taky.“
„Možná. Myslel jsem ale, že sis svůj Wanderjahr vybral po
částech už na škole.“
„Co tím myslíš?“
„Nebyl jsem jedinej, kterej občas zmizel.“
- 11 -
„Jo tohle.“ Mávnutím ruky to odbyl. „To byly obchody, ne zábava. Musel jsem udělat pár kšeftů, abych mohl platit účty. Pojedeš
navštívit rodiče?“
Podivná otázka. Žádný z nás nikdy předtím o svých rodičích
nemluvil. O rodině se hovořilo jen všeobecně.
„Asi ne,“ řekl jsem. „Jak se daří tvým rodičům?“
Zachytil můj pohled a jeho chronický úsměv se trochu rozšířil.
„Těžko říct,“ odpověděl. „Moc se nestýkáme.“ Já jsem se také
usmál.
„Vím, jaký to je.“
Dojedli jsme a dali si poslední šálek kávy.
„Takže si s Millerem nepromluvíš?“ zeptal se.
„Ne.“
Znovu pokrčil rameny. Číšník nám přinesl účet a Luke si ho
vzal.
„Tohle je na mě,“ řekl. „Nakonec, já jsem ten, kdo pracuje.“
„Díky. Možná, že bych se pro tebe zastavil na večeři. Kde bydlíš?“
„Počkej,“ sáhl do kapsy u košile, vyňal kartónek zápalek a hodil mi ho. „Tady to máš. New Line Motel,“ řekl.
„Přišel bych kolem šestý.“
„Okej.“
Zaplatil účet a na ulici jsme se rozešli.
„Na shledanou,“ řekl.
„Nashle.“
Pa, pa, Luku Raynarde. Podivný člověk. Znali jsme se už skoro
osm let. Užili jsme si spolu. Závodili jsme spolu v řadě sportů. Skoro
každý den jsme spolu běhali. Byli jsme ve stejném běžeckém družstvu. Randili jsme se stejnými dívkami. Přemýšlel jsem o něm – byl
silný, chytrý a uzavřený, právě tak jako já. Mezi námi bylo pouto,
kterému jsem nikdy dost dobře nerozuměl.
Šel jsem zpátky na parkoviště u mého domu a podíval jsem se
do motoru a pod vůz dřív, než jsem hodil dovnitř batoh a nastartoval.
Jel jsem pomalu a pozoroval jsem všechno, co bylo pro mne před
osmi lety nové a svěží, a loučil jsem se s tím. Celý minulý týden
jsem se loučil také s lidmi, na kterých mi záleželo. Kromě Julie.
- 12 -
Byla to jedna z věcí, které bych byl nejraději odložil, ale nešlo
to. Musel jsem to udělat teď nebo nikdy a kromě toho jsem byl zvědavý, oč jde. Zajel jsem na parkoviště nákupního střediska a našel
telefon. Když jsem vytočil Juliino číslo, nikdo se neozýval. Předpokládal jsem, že možná zase pracuje nebo je v koupelně nebo na nákupu. Rozhodl jsem se proto zajet přímo k ní. Nebylo to moc daleko.
Ať už to bylo cokoliv, co pro mě měla, fakt, že si to jdu vyzvednout,
mohl posloužit jako dobrá záminka, abych ji ještě naposled uviděl.
Křižoval jsem několik minut po okolí, než jsem našel místo na
zaparkování. Zamkl jsem auto, šel zpátky na roh a pak zabočil doprava. Začínalo se oteplovat. Někde štěkali psi.
Přešel jsem jeden blok a došel k velké viktoriánské budově,
která byla přestavěna na činžák. Z ulice nebyla její okna vidět. Bydlela v nejhořejším poschodí s okny dozadu. Snažil jsem se zahnat
vzpomínky, když jsem kráčel po chodníku, ale nešlo to. Myšlenky na
naše společné dny se mi vracely zpátky se spoustou bývalých pocitů.
Zastavil jsem se. Byla to hloupost, že jsem sem přišel. Proč by mi
mělo záležet na něčem, co vlastně ani nepostrádám. Ale přece...
Ksakru, chtěl jsem ji ještě jednou vidět. Teď už z toho nevycouvám. Vystoupil jsem po schodech a šel ke vchodu. Dveře byly
pootevřené a tak jsem vešel.
Hala byla stejná jako předtím. Stejná byla i unaveně vypadající
fiala v květináči s prachem na listech. Prach byl také na komodě pod
zrcadlem ve zlaceném rámu, které tak často poněkud zkresleně odráželo naše objetí. Tvář se mi bolestně stáhla, když jsem pod zrcadlem
procházel.
Vystoupil jsem po schodech se zeleným kobercem. Někde za
domem se ozývalo vytí psa.
V prvním poschodí se také nic nezměnilo. Přešel jsem malou
halu, minul jsem starý stůl a světlehnědé lepty na stěně, obrátil se a
vystupoval do druhého poschodí. Když jsem byl uprostřed schodiště,
uslyšel jsem seshora škrábání a zvuky láhve nebo vázy kutálející se
po podlaze. Pak bylo zase ticho, kromě několika závanů větru z otvorů vedoucích do okapu. Nějaká předtucha mě přiměla zrychlit krok.
Zastavil jsem se nad schody a zdálo se mi, že je všechno v pořádku,
ale jakmile jsem se nadechl, ucítil jsem zvláštní zápach. Nebyl jsem
- 13 -
schopen určit, co to je – snad pot, plíseň, vlhká špína – určitě ale něco organického.
Přešel jsem k Juliiným dveřím a chvíli jsem čekal. Zápach byl
tady silnější, ale žádný zvuk jsem neslyšel.
Zaťukal jsem tiše na tmavé dřevěné dveře. Chvíli se mi zdálo,
že se uvnitř něco pohybuje, ale jen chvíli. Znovu jsem zaklepal.
„Julie?“ zavolal jsem. „To jsem já, Merle.“
Nic. Zaklepal jsem silněji.
Něco s bouchnutím upadlo. Zkusil jsem kliku. Bylo zamčeno.
Točil jsem, kroutil a trhal klikou, rval za destičku zámku, až se
celý mechanismus uvolnil. Pak jsem ihned ustoupil vlevo, na tu stranu dveří, kde byly panty, a postavil se za dveřní rám. Vztáhl jsem
levou paži a tlačil špičkami prstů na horní panel dveří.
Dveře se pohnuly a otevřely o několik palců dovnitř. Čekal
jsem. Neozval se žádný zvuk, ale uviděl jsem část zdi, podlahy, obrazu, červené pohovky a zeleného koberce. Všechno bylo stejné. Zápach byl ještě silnější.
Postoupil jsem doprava a silně zatlačil na dveře.
Nic nic nic...
Když jsem Julii uviděl, klesla mi ruka. Ležela na zemi. Napříč
přes pokoj a všude krev...
Krev byla na zemi, na předložce, krvavý nepořádek jsem uviděl v koutě po mé levici. Převržený nábytek, roztrhané podušky...
Potlačil jsem impuls vrhnout se kupředu.
Udělal jsem jeden pomalý krok, pak další, všechny smysly pohotově. Překročil jsem práh. V pokoji nebylo nic jiného, ani nikdo
jiný. Frakira pevněji sevřela mé zápěstí. Měl jsem jí v té chvíli něco
říci, ale nevzpomněl jsem na to.
Přiblížil jsem se k ní a poklekl. Dělalo se mi špatně. Ode dveří
jsem to neviděl, ale chyběla jí polovina obličeje a pravá ruka. Nedýchala a tep byl nehmatný. Měla na sobě roztrhaný a krví potřísněný
župan broskvové barvy a kolem krku modrý přívěsek.
Krev, která vytryskla až za předložku na parkety, byla rozmazaná a byly na ní stopy. Nebyly to lidské stopy, ale velké podlouhlé
stopy tlap se třemi prsty a drápy.
Jen napůl jsem si uvědomil, že průvan, který proudil z otevřených dveří ložnice za mými zády, náhle ustal a zároveň bylo cítit
- 14 -
intenzívní zápach. Na zápěstí jsem ucítil varovný tepot Frakiry. Bylo
ticho, ale já jsem věděl, že je to tady.
Z kleku jsem se pootočil do dřepu a obrátil se.
Uviděl jsem velkou tlamu plnou ostrých zubů, zakrvácené pysky, které obnažovaly zuby. Vroubily čenich, který patřil několik set
liber těžkému zvířeti podobnému psu, pokrytému hrubou, plesnivě
vyhlížející žlutou srstí. Jeho uši vypadaly jako pláty lišejníku, žlutooranžové oči mělo doširoka rozevřené a divoké.
Neměl jsem nejmenší pochybnosti o jeho záměrech a tak jsem
po něm hodil kliku, kterou jsem až dosud podvědomě svíral v ruce.
Odrazila se od očního oblouku nad jeho levým okem bez nějakých
viditelných následků. Stále ještě potichu na mne ta nestvůra skočila.
Neměl jsem ani čas říct něco Frakiře...
Lidé, kteří pracují na jatkách, vědí, že zvíře má na čele citlivé
místo, které se určí tak, že se udělá imaginární čára od pravého ucha
k levému oku a od levého ucha k pravému oku. Rána, která má zvíře
zabít, se pak vede asi palec nebo dva nad místem, kde se čáry protínají a tvoří X. Naučil mne tomu můj strýc. Nepracoval na jatkách, ale
věděl, jak je možno zabít.
Když po mně zvíře skočilo, prudce jsem se obrátil a uhodil je
vší silou do smrtelného bodu. Pohybovalo se rychleji, než jsem čekal,
a když jsem je zasáhl, už mne skoro míjelo. Jeho silné krční svaly mu
pomohly vstřebat sílu úderu.
Zvíře ale poprvé vydalo ze sebe zvuk – jakési zaštěkání. Potřáslo hlavou, rychle se otočilo a znovu se na mne vrhlo. Teď ze sebe
vydávalo hluboké mručivé vrčení. Skočilo do výše a já jsem věděl,
že tentokrát se mi nepodaří uhnout.
Můj strýc mne také učil, že je možno chytit zvíře po stranách
krku a pod čelistí. Když je zvíře velké, musíte je pevně svírat a držet
na správném místě. V té chvíli jsem neměl na vybranou. Kdybych se
je pokusil kopnout a minul se, přišel bych asi o nohu.
Vyrazil jsem rukama vzhůru a dopředu a napnul je, když se
střetly se zvířetem. Byl jsem si jist, že váží víc než já a kromě toho
jsem musel čelit jeho skoku.
Viděl jsem už, jak přicházím o prsty nebo o ruku, ale dostal
jsem se mu pod čelist, uchopil a stiskl. Paže jsem držel napnuté a do
- 15 -
stisku jsem vložil veškerou sílu. Prudkost jeho výpadu mnou otřásla,
ale podařilo se mi udržet sevření.
Když jsem slyšel jeho vrčení a viděl jeho slintající tlamu, vzdálenou jen asi stopu od mého obličeje, uvědomil jsem si, že jsem nepomyslel na to, co bude dál. Kdyby to byl pes, bylo by možno rozbít
mu hlavu o něco tvrdého, co by bylo po ruce. Jeho krkavice jsou totiž
umístěny příliš hluboko, než aby bylo možno spoléhat na to, že se
tlakem jeho bojovnost zchladí. Ale tahle bytost byla silná a moje
ruce už začínaly při jejím zoufalém škubání ochabovat. Jak jsem držel jeho čelisti co nejdál od sebe a táhl zvíře vzhůru, uvědomil jsem
si, že je větší než já. Mohl jsem se pokusit kopnout je do měkkého
břicha, ale tím bych pravděpodobně ztratil rovnováhu, uvolnil sevření a vystavil jeho zubům svoje slabiny.
Zvíře se mi z levé ruky vykroutilo a já jsem neměl na vybranou: buď použít jenom pravici nebo o ni přijít. Odhodil jsem je jak
nejdál jsem mohl, ustoupil a ohlížel se po zbrani, po jakékoli zbrani,
ale po ruce nic vhodného nebylo.
Vrhlo se na mne znovu a mířilo mi na hrdlo. Skočilo do výše
tak rychle, že jsem je nemohl kopnout do hlavy. A také jsem mu nemohl uhnout z cesty.
Přední pracky zvířete byly v úrovni mé bránice a já jsem jenom
doufal, že můj strýc se nemýlil i v další věci. Popadl jsem je za nohy
a kroutil jimi vší silou. Klesl jsem při tom na jedno koleno, abych se
vyhnul jeho čelistem, bradu jsem sklonil, abych si ochránil hrdlo, a
hlavu stáhl do ramen. Kosti mu praskaly a křupaly a zvíře okamžitě
sklonilo hlavu, aby se mi zakouslo do zápěstí. Ale to už jsem rychle
vyskočil a odhodil je.
Převrátilo se, otočilo, ale hned se vzpamatovalo. Když se jeho
pracky dotkly země, vydalo ze sebe jakýsi zvuk, něco mezi zakňučením a zavrčením a zhroutilo se na zem.
Chtěl jsem mu dát další ránu do hlavy, ale zvíře se znovu postavilo na nohy. Zvedlo pravou přední tlapu a balancovalo jen na
třech nohách. Stále při tom vrčelo, oči upřené do mých a sliny mu
stékaly na spodní čelist. Trochu jsem uhnul doleva, a protože jsem si
byl jist, že se na mne přes své zranění znovu vrhne, postavil jsem se
do pozice, kterou mne nikdo nenaučil, ale já mám taky někdy své
vlastní nápady.
- 16 -
Zvíře se teď pohybovalo pomaleji. Možná, že jsem je mohl
uhodit do lebky a zabít, nevím, nezkusil jsem to. Popadl jsem je znovu za krk a tentokrát už jsem přesně věděl jak. Zvíře se mi nijak nesnažilo vykroutit a já, aniž bych zpomalil jeho skok, jsem se skrčil a
tahem je nasměroval k oknu. Ve vzduchu se obrátilo, takže narazilo
do okna hřbetem a za zvuku tříštěného skla proletělo oknem ven.
Spolu s ním sletěl dolů i okenní rám, záclona i s tyčí.
Uslyšel jsem, jak dopadlo o tři poschodí níže na zem. Když
jsem se vztyčil a podíval se ven, uviděl jsem, že se několikrát pohnulo a pak už leželo tiše na betonovém patiu, kde jsme tak často s Julií
popíjeli o půlnoci pivo.
Vrátil jsem se k Julii a vzal ji za ruku. Teprve teď jsem si uvědomil svůj hněv. Někdo musí za tím vším být. Je možné, že by to byl
zase „N“? Měl to být tentokrát můj dárek k 30. dubnu? Měl jsem
pocit, že ano, a rád bych byl zatočil s „N“ přesně tak, jako s tvorem,
kterého poslal. Musí k tomu být nějaký důvod. A měla by být i nějaká stopa.
Vstal jsem, šel do ložnice, vzal jsem pokrývku a přikryl Julii.
Mechanicky jsem otřel z kliky své otisky prstů a začal jsem prohledávat byt.
Našel jsem je na krbové římse mezi hodinami a hromadou
knih, pojednávajících o okultismu. V okamžiku, kdy jsem se jich
dotkl a ucítil jejich chlad, jsem si uvědomil, že je to vážnější, než
jsem si myslel. Musely být tou věcí, mojí věcí, kterou Julie měla, a o
které myslela, že ji budu potřebovat – jenomže nebyly ve skutečnosti
moje. Když jsem se jimi probíral, na jedné straně jsem je poznával,
na druhé jsem ale byl trochu zmaten. Byly to karty – trumfy – které
vypadaly docela jinak, než karty, které jsem vídával předtím.
Nebyla to kompletní sada. Jenom několik karet a podivných k
tomu. Když jsem uslyšel sirénu, rychle jsem je zastrčil do kapsy. Na
vykládání karet teď nebyl čas.
Seběhl jsem dolů po schodech a zadními dveřmi jsem vyběhl
ven. Po cestě jsem nikoho nepotkal. Fido ležel stále tam, kam dopadl,
a všichni psi z okolí o tom diskutovali. Přeskakoval jsem ploty, dupal
po květinových záhonech a utíkal zadními dvory k postranní uličce,
kde jsem měl zaparkované auto.
- 17 -
O pár minut později jsem byl na míle daleko a snažil jsem se z
mysli vymazat otisky zkrvavených pracek.
- 18 -
Kapitola druhá
Ujížděl jsem pryč ze zálivu, až jsem dorazil do zalesněné krajiny. Zastavil jsem vůz, vystoupil a šel dál pěšky.
Za nějakou dobu jsem dorazil do malého, opuštěného sadu. Sedl jsem si na lavičku, vytáhl z kapsy trumfy a prohlížel si je. Pár z
nich se mi zdálo povědomých, ostatní byly záhadné. Když jsem se
díval na jednu kartu delší dobu, měl jsem pocit, že slyším píseň sirén.
Položil jsem je vedle sebe. Nepoznával jsem styl. Byl jsem na rozpacích.
Připomnělo mi to příběh světově proslulého toxikologa, který
bezděčně požil jed, k němuž neexistoval protijed. Ptal se sám sebe,
jestli si skutečně vzal smrtelnou dávku. Podíval se do učebnice, kterou před lety sám napsal. Podle jeho vlastní knihy to tak bylo. Podíval se do jiné knihy, napsané jiným významným vědcem, a podle ní
vzal jen polovičku dávky potřebné k usmrcení člověka jeho váhy. A
tak seděl, čekal a doufal, že se zmýlil.
Cítil jsem se stejně, jsem v těchto věcech expert. Myslel jsem,
že poznám práci každého, kdo by mohl něco takového vytvořit. Zvedl jsem jednu kartu, na níž byla zvláštní malba – téměř mě fascinovala, zobrazovala malý travnatý mys, který vybíhal do tichého jezera.
Napravo se leskl a svítil kousek něčeho, co jsem nemohl identifikovat. Těžce jsem si povzdychl a můj dech obrázek na chvíli zamlžil,
pak jsem se ho dotkl nehtem. Zazvonil jako skleněný zvonek a probudil se k životu. Stíny se pohybovaly a pulsovaly, na obrázku se
schylovalo k večeru. Přejel jsem obrázek rukou a všechno se zastavilo – zas tu bylo jen jezero, tráva a den.
Bylo to velice odlišné. Čas tam plynul ve vztahu k mé nynější
situaci rychleji. Zajímavé.
Sáhl jsem po staré dýmce, kterou si někdy dopřávám, nacpal ji,
zapálil, kouřil a přemýšlel. Karty fungovaly, nebyla to žádná šikovná
imitace, a přestože jsem jejich účelu nerozuměl, nezajímaly mne v
téhle chvíli ze všeho nejvíc.
Dnes bylo 30. dubna a já jsem musel opět čelit smrti. Musím
zjistit, kdo si pohrává s mým životem. „N“ mě znovu ohrožuje. To
zvíře, které jsem zabil, to nebyl žádný obyčejný pes. A karty... Kde
- 19 -
je Julie získala a proč chtěla, abych je měl já? Karty a pes naznačovali jakousi nadpřirozenou moc, mimo dosah obyčejného člověka. Celou dobu jsem si myslel, že jsem předmětem nežádoucí pozornosti
nějakého šílence, se kterým si to mohu hladce vyřídit. Ale události
dnešního rána daly případu docela jiný ráz. Znamenaly, že mám někde zatraceně mocného nepřítele.
Zachvěl jsem se. Chtěl jsem si znovu pohovořit s Lukem, chtěl
jsem, aby mi zopakoval rozhovor s Julií z minulého večera, abych
zjistil, jestli řekla něco, co by mne uvedlo na stopu. Také bych se byl
rád vrátil do jejího bytu a důkladněji ho prohledal. Ale to nepřicházelo v úvahu. Policie zrovna přijížděla před hlavní vchod, když jsem
odjížděl. Nějakou dobu nebude možné se tam dostat.
Rick. Ano, byl tu Rick, chlapík, se kterým začala chodit, když
jsme se rozešli. Znal jsem ho podle vidění, hubený, s knírem, silné
brýle, takový ten intelektuální typ. Vedl knihkupectví, které jsem
jednou nebo dvakrát navštívil, jinak jsem ho neznal. Možná, že mi
bude moci říci něco o kartách a jak se to stalo, že se Julie dostala do
situace, která ji stála život.
Ještě chvíli jsem nad tím dumal, pak jsem karty odložil. S těmi
si teď pohrávat nebudu. Ještě ne. Nejdřív musím sehnat co nejvíc
informací.
Vrátil jsem se k vozu. Cestou jsem si uvědomil, že 30. duben
ještě neskončil. Co když „N“ dnešní ranní útok nemířil proti mně? V
tom případě měl ještě spoustu času na další pokus. Měl jsem také
pocit, že kdybych se mu dostal na stopu, vykašlal by se na datum a
šel by mi po krku, jakmile by se mu naskytla příležitost. Rozhodl
jsem se, že se budu mít na pozoru a dokud tahle záležitost nebude
vyřízena, budu žít jako ve stavu obležení. Do téhle věci se tedy opřu
ze všech sil. Už kvůli sobě musím zničit nepřítele co nejdříve.
Měl bych se s někým poradit? Přemýšlel jsem o tom. A když
ano, tak tedy s kým? Bylo toho spousta, co jsem ještě o svém dědictví nevěděl...
Ne. Ještě ne, rozhodl jsem se. Budu se snažit vypořádat se s tím
sám. Kromě toho, že to chci, také potřebuju praxi. Tam, odkud pocházím, je třeba umět se vypořádat s ošklivými záležitostmi.
Ujížděl jsem a pátral po telefonní budce. Snažil jsem se nemyslet na Julii tak, jak jsem ji naposled viděl. Ze západu se přihnalo ně- 20 -
kolik mraků. Hodinky mi tikaly na zápěstí vedle neviditelné Frakiry.
V rádiu byly zprávy ze zahraničí a byly neradostné.
Zastavil jsem se u dragstóru a pokusil se zastihnout Luka v hotelu. Nebyl tam. Tak jsem si v jídelním koutě dal sendvič a mléčný
koktail a zkusil to znovu. Ještě se nevrátil.
Okej. Chytím ho později. Zamířil jsem do města. Vzpomněl
jsem si, že knihkupectví, kde Rick pracuje, se jmenuje Browserie.
Přejel jsem kolem a viděl jsem, že obchod je otevřený. Zaparkoval jsem o pár bloků dál a vrátil se pěšky zpátky. Dával jsem si
cestou pozor, ale nevšiml jsem si, že by mne někdo sledoval.
Při chůzi jsem ucítil studený závan, který věštil déšť. Výkladem jsem uviděl Ricka, který seděl u vysokého pultu a četl knihu. V
obchodě nikdo jiný nebyl.
Když jsem vešel, zazvonil nade dveřmi zvonek a Rick vzhlédl.
Narovnal se a oči se mu rozšířily údivem, když jsem se přiblížil.
„Ahoj,“ řekl jsem a na chvilku se odmlčel. „Ricku, nevím, jestli se na mne pamatujete.“
„Vy jste Merle Corey,“ řekl tiše.
„Správně.“ Opřel jsem se o pult a on se odtáhl. „Myslel jsem,
že byste mi mohl pomoct a poskytnout mi nějakou informaci.“
„Jakou informaci?“
„Týká se Julie,“ řekl jsem.
„Poslyšte,“ odpověděl, „dokud jste se vy dva nerozešli, tak
jsem se k ní ani nepřiblížil.“
„Hm? Nerozumíte mi. Na tom mi nezáleží. Ta informace, kterou potřebuju, je novějšího data. Julie se snažila se mnou během posledního týdne setkat – “
Zavrtěl hlavou.
„Už pár měsíců jsem o ní neslyšel.“
„Ale?“
„Ano. Přestali jsme se scházet. Víte, měli jsme rozdílný zájmy.“
„Byla v pořádku, když jste se... přestali scházet?“
„Myslím, že ano.“
Díval jsem se mu přímo do očí a on zamrkal. „Myslím, že
ano.“ Viděl jsem, že se mne bojí, a tak jsem se rozhodl to popohnat.
„Co myslíte těmi rozdílnými zájmy?“ zeptal jsem se.
- 21 -
„No, začala být trochu divná.“
„Jak divná? Povězte mi o tom.“
Olízl si rty a pohlédl stranou.
„Nechci mít žádný nepříjemnosti,“ prohlásil.
„Já taky ne. Co s ní bylo?“
„No,“ řekl, „bála se.“
„Bála se? Čeho?“
„Ehm – vás.“
„Mne? To je směšný. Nikdy jsem neudělal nic, kvůli čemu by
se mě měla bát. Co říkala?“
„Nikdy to vlastně přímo neřekla, ale vycítil jsem to, kdykoliv
se ozvalo vaše jméno. A pak začala mít ty zvláštní zájmy.“
„Já to nechápu,“ řekl jsem. „Vůbec to nechápu. Začala být divná? Měla zvláštní zájmy? Jakýho druhu? Co se stalo? Opravdu tomu
nerozumím a moc bych to chtěl pochopit.“
Vstal a šel do zadní části obchodu. Ohlížel se po mně, abych ho
následoval. Udělal jsem to.
Zvolnil chůzi, když dospěl do oddělení plného knih o přírodním léčení, organickém farmaření, marťanském umění, bylinkových
lécích a o tom, jak rodit děti doma, ale on šel dál až do oddělení konzervativního okultismu.
„Odtud,“ řekl a zastavil se, „si vypůjčila několik knih, vrátila je
a půjčila si další.“
Pokrčil jsem rameny.
„To je všechno? Na tom není nic divnýho.“
„Ale ona tomu opravdu podlehla.“
„To se stane spoustě lidí.“
„Počkejte, až domluvím,“ pokračoval. „Začala s teosofií, dokonce navštěvovala schůze místní skupiny. Brzy toho nechala, ale
pak se setkala s lidma, který měli jiný konexe. Začala se stýkat se
Súfisty, Gurdijevci a dokonce s jedním šamanem.“
„Zajímavý,“ řekl jsem. „A co jóga?“
„Jóga ne. Když jsem se jí na to zeptal, řekla, že chce získat
moc a ne ‚samadhi‘. Ať už je to jak chce, začala mít stále podivnější
známosti. Atmosféra kolem ní začala být pro mne příliš esoterická a
tak jsem jí řekl: Sbohem.“
„Ale proč?“ dumal jsem nahlas.
- 22 -
„Tady,“ řekl, „podívejte se na tohle.“
Hodil mi velkou černou knihu a ustoupil. Chytil jsem ji. Byla
to bible. Otevřel jsem ji na první stránce.
„Je něco zvláštního v tomhle vydání?“ zeptal jsem se.
Vzdychl.
„Ne. Promiňte.“
Vzal mi bibli a vrátil ji na polici. „Ještě chvilku,“ řekl.
Vrátil se k pultu a vzal z police pod ním kus lepenky, na které
bylo tiskacími písmeny napsáno: Právě jsem odešel. Znovu otevřeme
v... a dál byl namalovaný ciferník hodin s pohyblivými ručičkami.
Posunul je, aby ukazovaly čas o půl hodiny později a pověsil nápis
do dveří. Pak zasunul zástrčku a pokynul mi, abych ho následoval do
zadní místnosti.
Byla to kancelář a stál v ní psací stůl, několik židlí a pár krabic
s knihami. Usedl za stůl a ukázal mi na nejbližší židli. Posadil jsem
se. Zapnul záznamník telefonních hovorů, z pijáku odstranil hromadu
formulářů a korespondence, otevřel zásuvku a vyndal z ní láhev
chianti.
„Dáte si skleničku?“ zeptal se.
„Ano, díky.“
Vstal a šel otevřenými dveřmi do malé umývárny. Z poličky
vzal dvě sklenice, vypláchl je a přinesl na stůl. Nalil do nich víno a
jednu mi přistrčil. Obě sklenice měly nápis Hotel Sheraton.
„Omlouvám se za tu bibli, co jsem po vás hodil,“ řekl, zvedl
sklenici a napil se.
„Vypadalo to, jako když čekáte, že zmizím v oblaku kouře.“
Přikývl.
„Jsem si opravdu jistej, že důvod, proč chtěla Julie získat moc,
má něco společnýho s váma. Zabýváte se nějakou formou okultismu?“
„Ne.“
„Někdy o vás mluvila, jako byste byl nějaká nadpřirozená bytost.“
Zasmál jsem se. Po chvíli se zasmál taky.
„Já nevím,“ řekl pak. „Na světě je spousta divnejch věcí. Nemůžou být všechny správný, ale...“
Pokrčil jsem rameny.
- 23 -
„Kdo ví? Takže vy myslíte, že hledala nějakej systém, kterej by
jí dal moc, aby se mi ubránila?“
„Měl jsem takovej dojem.“
Napil jsem se vína.
„To ale nedává žádnej smysl,“ řekl jsem mu.
Ale když jsem to říkal, věděl jsem, že je to asi pravda. A jestli
jsem ji vehnal do cesty něčemu, co ji zničilo, byl jsem za její smrt
částečně odpovědný. Náhle jsem pocítil spolu s tíhou odpovědnosti
bolest.
„Dopovězte to,“ řekl jsem.
„To by asi tak bylo všechno,“ odpověděl. „Měl jsem pak už plný zuby lidí, co v jednom kuse žvanili o kosmickejch blbostech a tak
jsem toho nechal.“
„Opravdu je to všechno? A co Julie, našla ten správnej systém,
toho pravýho guru? Co bylo pak?“
Zhluboka se napil a zíral na mne.
„Měl jsem ji opravdu rád,“ řekl.
„Věřím vám.“
„Šla do Tarotu, do Kabaly, do Zlatýho úsvitu, ke Crowleymu,
do Fortuny.“
„Zůstala u nich?“
„Určitě to nevím. Ale myslím, že jo. Dozvěděl jsem se to teprve nedávno.“
„Takže magický rituály?“
„Pravděpodobně,“
„Kdo to provozuje?“
„Spousta lidí.“
„Myslím tím, koho si našla? Slyšel jste o někom?“
„Myslím, že se scházela s Viktorem Melmanem.“
Podíval se na mne s očekáváním. Zavrtěl jsem hlavou.
„Lituju, ale to jméno neznám.“
„Je to zvláštní člověk,“ řekl přemýšlivě, napil se a opřel v židli.
Ruce sepjal za hlavou, lokty mu trčely vpřed. Zíral mimo mne do
umývárny. „Povídá se – říká to spousta lidí a některý z nich jsou dost
důvěryhodný – že něčeho dosáhl, že je známo, že byl osvícen a zasvěcen, že má určitou moc a někdy je i dobrej učitel. Ale má problémy se svým egem, obvykle to takový věci provází. Jenže celá ta věc
- 24 -
má také jistou nepříjemnou stránku. Slyšel jsem totiž říkat, že je v
něm víc z Mansona než z Maguse. Nevím. Melman je vlastně malíř –
a dost dobrej. Jeho věci se prodávají.“
„Setkal jste se s ním?“
Po pauze řekl. „Ano.“
„A jakej jste měl dojem?“
„Já nevím. Já... jsem zaujatej. Opravdu nemůžu nic říct.“
Kroužil jsem vínem ve skleničce.
„Jak to?“
„Chtěl jsem u něj studovat, ale on mě odmítl.“
„Takže vy v tom jedete taky. Myslel jsem —“
„Nejedu v ničem,“ odsekl. „Občas jsem zkoušel všecko možný.
Chci tím říct, že každej z nás projde určitým vývojem. Chtěl jsem
zdokonalit svou osobnost, pokročit dopředu, rozšířit svý obzory. Kdo
by nechtěl? Ale neuspěl jsem.“ Narovnal se a znovu napil vína. „Někdy jsem měl pocit, že už jsem blízko, že je tu nějaká moc, nějaká
vize, který už se téměř dotýkám, nebo ji už vidím. Pak to zmizelo. Je
to všecko nesmysl. Jenom si něco namlouváte. Někdy jsem myslel,
že už to mám. Pak uplynulo pár dní a já jsem si uvědomil, že jsem si
zase něco nalhával.“
„A tohle bylo předtím, než jste se setkal s Julií?“
Přikývl.
„Ano. Možná že nás to spojovalo, aspoň nějakou dobu. Rád si
ještě o těchhle blbostech popovídám, i když už na to nevěřím. Ona to
ale začala brát moc vážně a já jsem tomu nechtěl zase podlehnout.“
„Chápu.“
Vyprázdnil sklenici a znovu si nalil.
„Jsou to všechno nesmysly,“ řekl. „Existuje nekonečný množství způsobů, jak se můžete obelhávat a přikládat význam věcem,
který žádnej význam nemají. Myslím, že jsem chtěl ovládat magii,
ale na světě nic takovýho není.“
„Proto jste po mně hodil bibli?“
Pohrdavě zasupěl.
„Mohl to být klidně korán nebo védy. Bylo by to docela hezký
vidět vás mizet v záblescích ohně. Ale nic.“
Zasmál jsem se.
„Kde bych našel Melmana?“
- 25 -
„Mám to tady někde,“ řekl, otevřel zásuvku a pohlédl do ní.
„Tady.“
Vytáhl zápisníček a listoval v něm. Pak napsal na kartotéční
lístek adresu a podal mi ho. Znovu se napil vína.
„Díky.“
„Je to jeho ateliér, ale taky tam bydlí,“ připojil.
Přikývl jsem a postavil skleničku.
„Děkuju vám za to, co jste mi řekl.“
Zvedl láhev.
„Napijete se ještě?“
„Ne, díky.“
Pokrčil rameny a vyzunkl svou sklenici do dna.
„Víte, je to opravdu smutný,“ řekl.
„Co?“
„Že žádná kouzelná moc neexistuje, nikdy neexistovala a pravděpodobně existovat nebude.“
„Je to smůla,“ řekl jsem.
„Na světě by to bylo mnohem zajímavější.“
„No jo.“
Obrátil jsem se k odchodu.
„Mohl byste mi udělat laskavost?“ řekl.
„Jakou?“
„Až půjdete ven, nařiďte hodiny na vývěsce na tři a nechte petlici na dveřích za sebou zapadnout.“
„Samozřejmě.“
Nechal jsem ho tam a udělal jsem co žádal. Obloha zčernala a
vítr byl studenější než předtím. Pokusil jsem se znovu zatelefonovat
Lukovi z budky na rohu, ale ještě se domů nevrátil.
Byli jsme šťastní. Byl to nádherný den. Počasí bylo perfektní a
všechno nám vycházelo. Večer jsme byli na veselém večírku, pak
jsme si dali pozdní večeři v příjemném podniku, na který jsme náhodou narazili. Pili jsme pomalu, protože se nám nechtělo ukončit tak
báječný večer. Rozhodli jsme si prodloužit si ty šťastné chvíle a jeli
jsme na opuštěnou pláž, kde jsme seděli, máchali se ve vodě, pozorovali měsíc a nechali se ovívat vánkem. Dlouhou dobu. Pak jsem
- 26 -
udělal něco, co jsem si slíbil, že nikdy neudělám. Ale nemyslel si
také Faust, že stojí za to, pro krásnou chvíli obětovat duši?
„Pojď,“ řekl jsem, odhodil plechovku od piva do nádoby na
odpadky a vzal ji za ruku. „Projdeme se.“
„Kam jdeme?“ zeptala se, když jsem ji postavil na nohy.
„Do pohádkové země,“ odpověděl jsem. „Do bájemi opředených království dávných dob. Do ráje. Pojď.“
Smála se a nechala se vést po pláži až k místu, kde se zužovala
a sevřely ji útesy. Měsíc žlutě a štědře svítil a moře zpívalo mou oblíbenou píseň.
Procházeli jsme ruku v ruce podél skal a v zatáčce jsme ztratili
náš kousek pláže z dohledu. Hledal jsem jeskyni, která by tu měla
někde být, vysoká a úzká...
„Jeskyně,“ ohlásil jsem o chvíli později. „Pojďme dovnitř.“
„Bude tam tma.“
„Tím líp,“ řekl jsem, když jsme vstoupili.
Měsíční světlo nás asi šest kroků sledovalo. Pak se cesta vinula
doleva.
„Tudy,“ oznámil jsem.
„Je tma.“
„Jistě. Jenom se mne ještě chvilku drž. Všechno bude okej.“
Ušli jsme patnáct nebo dvacet kroků a napravo se objevilo slabé světlo. Vedl jsem ji tím směrem a jak jsme se blížili, bylo světlo
stále jasnější.
„Můžeme zabloudit,“ řekla tiše.
„Já nezabloudím,“ odpověděl jsem.
Světlo bylo stále jasnější. Pak ještě jedna zatáčka a po téhle poslední etapě cesty jsme se vynořili na úpatí hory. Nedaleko byl nízký
les a dopolední slunce stálo vysoko nad stromy.
Strnula a oči se jí rozšířily údivem.
„Vždyť tady je den!“ řekla.
„Tempus fugit,“ odpověděl jsem. „Pojď.“
Procházeli jsme chvíli lesy, naslouchali zpěvu ptáků a šepotu
vánků, a pak jsme, černovlasá Julie a já, šli kaňonem z barevných
skal a travin k potoku, který se vléval do řeky. Šli jsme po jejím břehu, až jsme přišli ke srázu, odkud se řeka vrhala dolů do hloubky.
Všude byla vodní tříšť a nad ní duha. Stáli jsme tam a dívali se přes
- 27 -
rozlehlé údolí před námi. V dáli jsme skrze ranní opar viděli město se
špičatými věžemi a kupolemi, které zlatě a křišťálově svítilo.
„Kde to jsme?“ ptala se.
„Jenom za rohem,“ řekl jsem. „Pojď.“
Vedl jsem ji nalevo dolů po stezce podél přední stěny útesu, až
jsme se konečně dostali za vodopád. Byl tu stín, diamantové korálky... a řev, který se rovnal moci ticha...
Pak jsme se dostali do tunelu, zprvu vlhkého, ale čím výše, tím
suššího. Došli jsme na galérii, která se otvírala po naší levici, a odtud
jsme uviděli noc a hvězdy, hvězdy, hvězdy... Byl to nádherný pohled. Plála tu nová souhvězdí a jejich světlo bylo tak silné, že naše
postavy vrhaly stín na stěnu za námi. Julie se naklonila přes nízké
zábradlí, její pleť vypadala v té chvíli jako vzácný mramor, a dívala
se dolů.
„Dole jsou také,“ řekla, „a na obou stranách! Dole není nic jiného než další hvězdy. A po stranách...“
„Ano. Jsou krásné, co?“
Zůstali jsme tam dlouho a dívali se, než se mi podařilo ji přemluvit, aby šla se mnou dál do tunelu. Zavedl nás opět ven a tam
jsme uviděli ruiny antického amfiteátru, které se tyčily pod večerní
oblohou. Na zborcených lavičkách a zlomených sloupech rostlo jmelí. Tu a tam ležely na zemi sochy, jako kdyby je bylo srazilo zemětřesení.
Bylo to malebné. Věděl jsem, že se jí to bude líbit, a nemýlil
jsem se. Střídavě jsme vstávali a zase si sedali a mluvili na sebe. Byla tu báječná akustika.
Pak jsme ruku v ruce procházeli nesčetnými cestami pod oblohami mnoha barev, než jsme došli k pokojnému jezeru se sluncem
zapadajícím na jeho druhém břehu. Po mé pravé ruce byla třpytivá
skalní masa. Došli jsme na malý výběžek, který byl zarostlý mechem
a kapradím.
Objal jsem ji a dlouho jsme tak stáli. Vítr ve stromoví zněl jako
píseň flétny a kontrapunktu s hlasy neviditelných ptáků. Ale později
jsem jí rozepjal blůzu.
„Přímo tady?“ řekla.
„Líbí se mi tady. Tobě ne?“
„Je tu překrásně. Dobrá. Počkej chvilku.“
- 28 -
Pak jsme ulehli a milovali se tak dlouho, až nás stíny zakryly.
Po chvíli usnula, jak jsem si přál.
Očaroval jsem ji, aby se neprobudila, protože jsem si začal dělat výčitky. Tenhle výlet nebyl moudrý. Ustrojil jsem sebe i ji, zvedl
ji a nesl zpátky. Vzal jsem to zkratkou.
Na pláži, odkud jsme se na výlet vydali, jsem ji položil na písek a natáhl se vedle ní. Brzy jsem také usnul.
Probudili jsme se, až už bylo slunce vysoko. Vzbudily nás hlasy koupajících se lidí.
Posadila se a zírala na mne.
„Minulá noc,“ řekla, „nemohla být jenom sen. Ale také to nemohla být skutečnost, že?“
„Ano,“ řekl jsem.
Svraštila čelo.
„S čím jsi to teď souhlasil?“ zeptala se.
„Se snídaní,“ řekl jsem. „Pojď, půjdeme si nějakou sehnat.“
„Počkej chvilku,“ položila ruku na mé rameno. „Stalo se něco
neobyčejného. Co to bylo?“
„Proč bychom měli ničit kouzlo mluvením? Pojď se najíst.“
V následujících dnech se mne hodně vyptávala. Ale já jsem o
tom tvrdohlavě odmítal mluvit. Bylo to hloupé. Opravdu, celá ta záležitost byla hloupá. Nikdy jsem ji na tu procházku neměl brát. Přispělo to také ke konečné hádce, která nás navždy rozdělila.
Řídil jsem vůz a přemýšlel o tom. Uvědomil jsem si, že v tom
bylo něco víc, než jen má hloupost. Uvědomil jsem si, že jsem ji miloval a že ji stále ještě miluji. Kdybych ji nebyl vzal na tu procházku,
nebo kdybych se byl později přiznal, když mne nařkla z čarodějnictví, nebyla by se snažila získat magickou moc, která ji měla ochránit.
A byla by dnes naživu.
Kousl jsem se do rtu a vykřikl. Rychle jsem objel auto, které
přede mnou najednou zabrzdilo, a rozbil jsem si při tom reflektor.
Jestliže jsem já zabil to, co jsem miloval, byl jsem si jist, že opak se
nestane.
- 29 -
Kapitola třetí
Kdykoliv podlehnu smutku, nebo se mne zmocní hněv, najednou jako by se mi svět smrštil, a to se mi protiví. Paralyzuje to mé
vzpomínky na šťastnější dny, na přátele, místa, věci a na možnost
volby. Jakmile mne zachvátí intenzívní a vzrušující city, přestanu se
soustřeďovat na cíl. Domnívám se, že je to částečně proto, že pustím
z hlavy ty možnosti, které by nějak omezily moji svobodnou vůli.
Nelíbí se mi to, ale když dospěju k určitému bodu, jen málo se kontroluju. Mívám také pocit určité determinace, což mne pak ještě víc
znepokojí. Je to jako v nějakém začarovaném kruhu. Pocity, které
mne trápí, se tím ještě podpoří a zesílí. Nejjednodušší cesta, jak s tím
skoncovat, by byl střemhlavý útok na to, co mé pocity působí. Obtížnější cesta je filozofičtější, znamená to ovládnout se a získat nad sebou kontrolu. Jako obvykle je ta těžší cesta výhodnější. Zbrklý útok
může taky znamenat zlomený vaz.
Proto jsem zaparkoval na prvním vhodném místě, které jsem
uviděl, otevřel okénko a zapálil si dýmku. Přísahal jsem si, že neodjedu, dokud se neuklidním. Celý život mám sklon na všechno příliš
silně reagovat. Zdá se, že je to rodinný rys. Ale já nechci být jako ti
ostatní. Způsobují si tím jenom spoustu potíží. Ta prostá buď—anebo
reakce může být na místě, pokud člověk vždycky vyhrává, ale může
to také skončit obrovskou tragédií nebo aspoň melodramatem, když
se stane, že čelíte něčemu neobvyklému. A podle všeho byl tohle ten
případ. A proto jsem byl hlupák. Říkal jsem si to tak dlouho, až jsem
tomu uvěřil.
Pak jsem zas chvíli naslouchal svému vyrovnanějšímu já, které
mi potvrzovalo, že jsem opravdu hlupák. Především jsem nepoznal
své vlastní city v době, kdy jsem s tím mohl něco udělat, pak jsem
předvedl svou moc a odmítl nést následky, a za celá ta léta jsem přinejmenším neuhodl zvláštní charakter svého nepřítele. Byl bych hlupák, kdybych nadcházející setkání považoval za jednoduché. Nemělo
by smysl Viktora Melmana popadnout a chtít z něj vytlouct pravdu.
Rozhodl jsem se postupovat opatrně a za všech okolností se krýt.
Život není peříčko, řekl jsem si. Buď klidný, sbírej síly, soustřeďuj je
kam budeš potřebovat, říkal jsem si.
- 30 -
Cítil jsem, že mé napětí povoluje. Pomalu se mi také začal můj
svět zvětšovat a já jsem si uvědomil možnost, že mne „N“ skutečně
zná, že mne zná dobře a může dokonce všechno naaranžovat tak,
abych bez přemýšlení podlehl okamžitému impulsu. Ale ne, já nebudu jako ti ostatní...
Dlouho jsem tam seděl a uvažoval, než jsem zase nastartoval
vůz a odjel.
Byl to špinavý cihlový dům na rohu ulice. Měl čtyři poschodí,
zdi do postranní aleje a do úzké uličky byly pomalovány obscénními
obrázky vyvedenými sprejem. Objevil jsem tato sgrafita, několik
rozbitých oken a požární žebřík, když jsem obcházel budovu a prohlížel si ji. V té chvíli začalo slabě pršet. Dvě spodní patra zaujímalo,
podle tabulky umístěné vedle schodiště v malé vstupní hale, skladiště
firmy Brutus. Byla tu cítit moč a na zaprášeném okenním rámu po
mé pravici se povalovala prázdná láhev od whisky. Na loupající se
zdi visely dvě poštovní schránky. Na jedné stálo Společnost Brutus,
na druhé byla jen písmena V.M. Obě byly prázdné.
Vystupoval jsem po schodech a čekal, že budou vrzat. Nevrzaly.
Na chodbě ve druhém poschodí byly čtvery dveře bez kliky,
všechny zavřené. Obrysy něčeho, co by mohly být krabice, bylo vidět několika horními panely dveří zasklenými mléčným sklem. Nic
se odtud neozývalo.
Na schodišti do třetího patra jsem vyplašil černou kočku, která
tu podřimovala. Nahrbila se, ukázala mi zuby, zasyčela, obrátila se,
vyběhla po schodech a zmizela.
Na další chodbě byly rovněž čtvery dveře, troje z nich viditelně
nepoužívané, čtvrté, svítivě nalakované s temnými skvrnami, měly
malou mosaznou tabulku, na které stálo Melman. Zaklepal jsem.
Žádná odpověď. Zkusil jsem to ještě několikrát se stejným výsledkem. Také se odtamtud nic neozývalo. Zřejmě byl tady jeho byt a
ve čtvrtém patře, kde nejspíš bylo střešní okno, měl ateliér. Takže
jsem se obrátil a stoupal do dalšího patra.
Když jsem došel nahoru, zjistil jsem, že jedny ze čtyř dveří
jsou pootevřené. Zastavil jsem se a chvíli naslouchal. Bylo slyšet, že
se tam někdo pohybuje. Přistoupil jsem ke dveřím a zaklepal. Uslyšel
jsem, jak se někdo uvnitř prudce nadechl a tak jsem strčil do dveří.
- 31 -
Melman stál asi dvacet stop od dveří pod velkým ateliérovým
oknem a rychle se ke mně obrátil. Byl vysoký, se širokými rameny, s
tmavým vousem a černýma očima. V levé ruce držel štětec a v pravé
paletu. Na sobě měl džínsy a kostkovanou sportovní košili a přes to
zástěru potřísněnou barvami. Na stojanu za jeho zády byly na plátně
obrysy postavy, která mohla nejspíš představovat Madonu s dítětem.
Kolem bylo množství pláten, všechny byly ale otočené ke zdi nebo
zakryté.
„Ahoj,“ řekl jsem. „Vy jste Viktor Melman?“
Přikývl, neusmál se, ale ani se nezamračil. Položil paletu na
stolek vedle stojanu a štětec dal do nádoby s rozpouštědlem. Pak vzal
vlhký hadr a utřel si jím ruce.
„Kdo jste vy?“ zeptal se, odhodil hadr a znovu se ke mně obrátil.
„Jmenuji se Merle Corey. Vy jste znal Julii Barnesovou.“
„Nepopírám to,“ řekl. „To, že užíváte minulý čas, se zdá naznačovat —“
„Je mrtvá. O tom jsem si chtěl s vámi promluvit.“
„Dobrá,“ řekl a odvázal si zástěru. „Půjdeme dolů. Tady si není
na co sednout.“
Pověsil zástěru na hřebík u dveří a vyšel ven. Šel jsem za ním.
Obrátil se, a než začal sestupovat ze schodů, zamkl ateliér. Jeho pohyby byly vláčné, téměř půvabné. Slyšel jsem jak déšť bubnuje na
střechu.
K otevření tmavých dveří ve třetím patře použil tentýž klíč jako
předtím. Otevřel je dokořán, ustoupil a gestem mne vyzval, abych
vešel. Prošel jsem předsíní a dveřmi do kuchyně jsem viděl poličky
plné prázdných lahví, hromad nádobí a krabic od pizzy. Pytle plné
odpadků se opíraly o dvířka příborníku. Podlaha vypadala na mnoha
místech lepkavě a páchlo to tam jako v balírně koření stojící vedle
jatek.
Obývací pokoj, do kterého jsme vešli, byl velký, s dvěma pohodlně vypadajícími černými pohovkami, které stály proti sobě, a
mezi nimi se rozkládalo něco jako bitevní pole z orientálních koberců a rozmanitých stolečků, na nichž bylo několik popelníků, přetékajících cigaretovými špačky. Ve vzdálenějším rohu bylo nádherné
koncertní křídlo, za ním na stěně červená drapérie. Bylo tu množství
- 32 -
nízkých knihovniček, naplněných okultistickými materiály, hromady
časopisů se tyčily vedle nich a na nich, stejně jako na zemi podél
několika lenošek. Zpod největší předložky vyčnívalo něco, co mohlo
být docela dobře cípem magického pentagramu. V místnosti tkvěl
zatuchlý pach kadidla a marihuany. Po mé pravici byly klenuté dveře
vedoucí do další místnosti, po mé levé straně byly dveře zamčené.
Na stěnách visely obrazy s polonáboženskou tématikou, které jsem
pokládal za jeho dílo. Připomínaly trochu Chagalla. Byly docela dobré.
„Posaďte se.“
Pokynul k jedné lenošce a já jsem si sedl.
„Dal byste si pivo?“
„Děkuju, ne.“
Posadil se na nejbližší pohovku, sepjal ruce a zíral na mne.
„Co se stalo?“ zeptal se.
Také já jsem na něj zíral.
„Julie Barnesová se zajímala o okultismus,“ řekl jsem. „Přišla
k vám, aby se o tom dozvěděla víc. Zemřela dnes ráno za velmi podivných okolností.“
Levý koutek jeho úst sebou zaškubal. Jinak neudělal žádný pohyb.
„Ano, zajímala se o takové věci,“ řekl. „Přišla ke mně pro poučení a já jsem jí ho poskytl.“
„Chci vědět, proč zemřela.“
Zíral na mne dál.
„Její čas vypršel,“ řekl. „Nakonec to potká každýho.“
„Zabilo ji zvíře, který by na týhle zemi nemělo existovat. Víte
něco o tom?“
„Vesmír je podivnější místo, než si většina lidí dovede představit.“
„Víte něco o tom nebo ne?“
„Znám vás,“ řekl a poprvé se usmál. „Samozřejmě, že o vás
mluvila.“
„Co to znamená?“
„To znamená,“ odpověděl, „že vím, že vy sám máte o takových
věcech dost vědomostí.“
„A co z toho?“
- 33 -
„Víte, osud dokáže svést dohromady správný lidi ve správnou
chvíli, když o něco jde.“
„A vy si myslíte, že pro tohleto se to všechno stalo?“
„Vím to.“
„Jak?“
„Bylo to přislíbeno.“
„Takže jste mne čekal?“
„Ano.“
„To je zajímavý. Nechtěl byste mi o tom říct víc?“
„Radši vám to ukážu.“
„Říkáte, že vám bylo něco přislíbeno. Jak? Kým?“
„Všechno vám bude za chvilku jasný.“
„I Juliina smrt?“
„Řekl bych, že ta taky.“
„Jakým způsobem mi chcete poskytnout tohle osvícení?“
Usmál se. „Chci jenom, abyste se na něco podíval,“ řekl.
„No, tak dobře. Svoluju. Ukažte mi to.“
Přikývl a vstal.
„Je to tamhle vedle,“ vysvětloval, obrátil se a šel k zamčeným
dveřím.
Vstal jsem a následoval ho.
Sáhl si u krku pod košili a vyňal řetízek. Přetáhl si ho přes hlavu a já jsem uviděl, že je na něm klíč. Odemkl jím dveře.
„Jděte dál,“ řekl, otevřel je a ustoupil stranou.
Vešel jsem. Nebyl to nijak velký pokoj a byla v něm tma.
Melman otočil vypínačem a slabé modré světlo, napojené na vedení
nad našimi hlavami, se rozsvítilo. Přímo přede mnou bylo okno a
všechny jeho tabulky byly natřené černou barvou. Nebyl tu žádný
nábytek, jenom na podlaze byly tu a tam rozházené polštáře. Kus zdi
po mé pravici byl zakrytý černou drapérií. Ostatní stěny byly holé.
„Dívám se,“ řekl jsem.
Usmál se.
„Ještě okamžik,“ řekl. „Máte vy vůbec ponětí, co mne z okultních věd nejvíc zajímá?“
„Kabala,“ prohlásil jsem.
„Ano,“ souhlasil. „Jak jste to poznal?“
- 34 -
„Lidé, kteří se zabývají východními filozofiemi, bývají na tom
obvykle dobře,“ prohlásil jsem. „Ale kabalisté jsou vždycky chudáci.“
Odfrkl.
„To je všechno otázka toho, co je pro člověka důležité.“
„Přesně tak.“
Odkopl polštářek doprostřed pokoje.
„Posaďte se,“ řekl.
„Zůstanu stát.“
Pokrčil rameny.
„Oukej,“ řekl a počal něco tiše mumlat.
Čekal jsem. Po chvíli, stále ještě něco šeptaje, přešel k černé
oponě. Odhrnul ji jediným rychlým pohybem ruky a já jsem zazíral.
Objevil se obraz kabalistického Stromu Života, ukazujícího deset sefirotů v některých z jejich klifotických poloh. Obraz byl výborně namalovaný a pocit, že ho znám, který jsem měl hned, jak jsem ho
uviděl, mě zneklidňoval. Nebyl to žádný předmět z nějakého obchůdku s potřebami pro narkomany, ale originální malba. V žádném
případě ale nebyla namalovaná ve stylu obrazů visících ve vedlejším
pokoji. Přesto mi byla povědomá.
Když jsem si obraz prohlížel, nabyl jsem přesvědčení, že ho
namalovala stejná osoba, která malovala trumfy z Juliina pokoje.
Melman pokračoval ve svém zaříkávání, zatímco jsem studoval
obraz.
„To je vaše práce?“ zeptal jsem se.
Neodpověděl mi. Místo toho postoupil vpřed a ukázal na třetí
zefyrot, ten který se nazývá „binah“. Prohlédl jsem si ho. Zdálo se
mi, že představuje Čaroděje u černého oltáře —
„Ne! Nemohl jsem tomu uvěřit. Neměl by —
Pocítil jsem s tou postavou spojení. Nebyla jen symbolická.
Byla opravdová a volala mne. Postava rostla, dostávala tři rozměry,
zvětšovala se. Místnost kolem mne se začala rozplývat. Byl jsem
téměř —
Tam.
Byla to zšeřelá mýtina v pokrouceném lese. Nakrvavělé světlo
ozařovalo kamennou desku přede mnou. Čaroděj, jehož obličej byl
skrytý pod kápí, manipuloval ve stínu s předměty na kameni. Jeho
- 35 -
pohyby byly ale tak rychlé, že jsem ho nestačil sledovat. Odněkud
stále ještě zaznívalo zaříkávání.
Konečně čaroděj zvedl pravou ruku, ve které pevně svíral
předmět. Byla to černá obsidiánová dýka. Levou rukou přejel povrch
oltáře a smetl všechno na zem. Pak se na mě poprvé podíval.
„Pojď sem,“ řekl.
Zasmál jsem se tomuhle prostoduchému vyzvání. Ale pak jsem
náhle pocítil, že se mé nohy bez mé vůle pohybují vpřed a poznal
jsem, že jsem očarovaný.
Poděkoval jsem v duchu jinému strýci, který žil na tom nejvzdálenějším místě, jaké si lze představit, a začal jsem v tharštině
říkat své vlastní zaklínadlo.
Ostrý výkřik, jako od nějakého nočního ptáka vrhajícího se na
kořist, projel vzduchem.
Čaroděje to nevyrušilo a moje nohy se neosvobodily, ale aspoň
jsem byl schopen pozvednout před sebe paže. Držel jsem je v předpažení a když jsem dosáhl na přední hranu oltáře, využil jsem kouzelné síly, která mne přitahovala, a urychlil jsem svůj automatický
postup vpřed. Také už jsem mohl ohnout lokty.
Čaroděj zamířil ostřím na moje prsty, ale to mi nevadilo. Opřel
jsem se vší silou do kamene a převrátil ho.
Oltář padal dozadu. Čaroděj uskočil, aby se mu vyhnul, ale
kámen zasáhl jednu – možná že obě – jeho nohy. Jakmile upadl na
zem, ihned jsem pocítil, že kouzlo pominulo. Mohl jsem se zase
normálně pohybovat a měl jsem čistou hlavu.
Čaroděj přitáhl kolena k bradě a začal se kutálet pryč, i když
jsem přeskočil převržený oltář a vrhl se po něm. Snažil jsem se ho
následovat, ale on se řítil kotrmelci dolů z mírného svahu mezi dvěma vztyčenými kameny do ztemnělého lesa. Když jsem doběhl na
kraj mýtiny, uviděl jsem stovky divokých očí, planoucích v různých
výškách ze tmy. Zaříkávání teď znělo hlasitěji, zdálo se, že zaznívá
zblízka, zdálo se, že zaznívá za mými zády. Rychle jsem se otočil.
Oltář byl stále ještě v troskách. Za mnou stála jiná postava v
kápi, mnohem větší než ta první. Byla to ona, co vyzpěvovala zaklínadla, a její mužný hlas mi byl povědomý. Frakira na mém zápěstí
zapulsovala. Cítil jsem, že se mne zmocňuje kouzlo, ale tentokrát
jsem byl připravený. Odpor, který jsem kladl výzvám, vyústil v ledo- 36 -
vý vichr, jenž odvál kouzlo, jako by to byl kouř. Můj oděv kolem
mne létal a měnil tvar a barvu. Nachová a šedá – světlé kalhoty, tmavý plášť a košile. Černé vysoké boty a široký opasek, za ním zastrčené rukavice, stříbrná Frakira byla nyní vetkána do náramku na mém
levém zápěstí, byla viditelná a zářila. Zvedl jsem levou ruku a pravou
si zakryl oči a přivolal jsem záblesk světla.
„Buďte tiše,“ řekl jsem pak. „Uráží mě to.“ Zaříkávání ustalo.
Vítr odhrnul kápi z hlavy postavy a objevil se Melmanův vyděšený obličej.
„No tak, chtěl jste mne tu mít,“ prohlásil jsem, „a teď jsem tady
a bůh s váma. Řekl jste, že se všechno vyjasní. Nevyjasnilo se nic.
Mluvte.“
Postoupil jsem k němu.
„Mluvte!“ řekl jsem. „Buď po dobrém nebo po zlém. Vyberte
si!“
Pohodil hlavou dozadu a zaječel: „Mistře!“
„Klidně si volejte svého mistra,“ řekl jsem, „počkám. On mi
taky musí odpovědět.“
Znovu zavolal, ale žádná odpověď nepřišla. Náhle začal utíkat,
ale já jsem byl na to připravený a co nejdůrazněji jsem ho přivolal.
Stromy ztrouchnivěly a padly dřív, než k nim mohl doběhnout, pak
se pohnuly, silný vítr je vyzvedl do vzduchu, šedé a nachové kmeny
obklopily mýtinu a zbudovaly neprostupnou zeď mezi nekonečnem
nahoře a dole. Octli jsme se na okrouhlém ostrově, který měl několik
set metrů v průměru, a jehož okraje se pomalu hroutily. Byla noc.
„Nepřijde,“ řekl jsem, „a vy neodejdete. Nemůže vám pomoci.
Nikdo vám už nemůže pomoci. Tady je místo vysoké magie a vy ho
svou přítomností znesvěcujete. Víte, co je za těmi větry, co se blíží?
Chaos. A já vás tam hodím, když mi neřeknete všechno o Julii, o
vašem mistrovi a jak to, že jste si dovolil mě sem přivést.“
Rychle se vzdálil od okraje ostrova a obrátil se ke mně.
„Zaveďte mne zpátky do mýho bytu a já vám všechno řeknu.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Když mne zabijete, nic se nedozvíte.“
Pokrčil jsem rameny.
„V tom případě mi řeknete všechno, abyste si zkrátil muka. Pak
vás odevzdám Chaosu.“
- 37 -
Přiblížil jsem se k němu.
„Počkat!“ Zvedl ruku. „Darujte mi život za to, co vám řeknu.“
„Nebudu s váma vyjednávat. Mluvte!“
Větry kolem nás vířily a náš ostrov se zmenšoval. Napůl slyšitelné, napůl nesrozumitelné hlasy se ozývaly ze vzduchu a objevovaly se tam fragmenty postav. Melman uhnul od hroutících se okrajů.
„Tak jo,“ řekl hlasitě. „Julie ke mně skutečně přišla, jak mi bylo předem řečeno, a já jsem ji naučil nějaké věci – ne takové, jaké
bych ji byl naučil třeba před rokem, ale něco úplně novýho, něco, co
jsem se já sám teprve nedávno naučil. Bylo mi také řečeno, že ji
mám právě tímhle způsobem učit.“
„Kým? Jmenujte svého mistra!“ Ušklíbl se.
„Není tak hloupý, aby mi prozradil své jméno,“ řekl, „to bych
se pak mohl pokusit, získat nad ním kontrolu. Není to lidská bytost,
je stejně jako vy tvor z nějaký jiný planety.“
„To on vám dal Strom Života?“
Melman přikývl.
„Ano, a také mne přenesl do každého z jeho sefirotů. Ta místa
jsou očarovaná. Získal jsem tím moc.“
„A co trumfy? Také je udělal, ne? Dal vám je, abyste je dal Julii.“
„O žádných trumfech nic nevím,“ odpověděl.
„Tyhle!“ vykřikl jsem, vytáhl je zpod pláště a rozprostřel do
vějíře jako kouzelník. Strčil jsem mu je před obličej a nechal ho na
ně pár okamžiků hledět a pak jsem je rychle stáhl, aby ho nenapadlo,
že by mu mohly dopomoci k útěku. „Nikdy předtím jsem je neviděl,“
řekl. Země pod námi se stále smršťovala. Opět postoupil blíž ke
středu.
„To vy jste poslal toho netvora, aby Julii zabil?“
Důrazně zavrtěl hlavou.
„Já ne. Věděl jsem, že zemře, on mi to řekl, protože vás to mělo přivést ke mně. Řekl mi také, že ji zabije zvíře z Netzachu, ale
nikdy jsem je neviděl a také jsem je nepřivolal.“
„Proč chtěl, abyste se se mnou setkal, proč jsem měl přijít
sem?“
Divoce se zasmál.
- 38 -
„Proč?“ opakoval. „Abych vás mohl zabít. Řekl mi, že jestli
vás budu tady obětovat, získám vaše schopnosti. Řekl mi, že jste
Merlin, syn Pekla a Chaosu, a že se stanu největším mágem na světě,
když vás na tomhle místě zabiju.“
Náš svět měřil teď asi jen sto yardů v průměru a rychle se
zmenšoval.
„Je to pravda?“ ptal se. „Získal bych vaši moc, kdyby se mi to
bylo podařilo?“
„Moc je jako peníze,“ řekl jsem. „Můžete je získat, když jste
schopný a když je to ta jediná věc v životě, po který toužíte. Nevím,
jestli byste byl tím získal. Myslím, že ne.“
„Mluvím o smyslu života. Vy ho znáte.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Jenom hlupák věří, že život má jen jeden smysl,“ řekl jsem.
Ale dost toho! Teď mi popište svýho mistra!“
„Nikdy jsem ho neviděl.“
„Cože?“
„Chci říct, že jsem ho viděl, ale nevím jak vypadá. Vždycky
měl na sobě černý plášť s kapucí. A taky rukavice. Nevím ani jaký je
rasy.“
„Jak jste se setkali?“
„Jednou se objevil v mým ateliéru. Otočil jsem se a on tam stál.
Řekl mi, že mi dá moc a že mě naučí spoustu věcí, když mu budu
sloužit.“
„Jak jste věděl, že to dokáže?“
„Vzal mne do míst, která nebyla z tohohle světa.“
„Rozumím.“
Náš ostrov bytí měl nyní rozměr velkého obývacího pokoje.
Hlasy ve větru byly výsměšné, potom soucitné, poděšené, smutné a
hněvivé. Výhled kolem nás se neustále proměňoval. Země se v jednom kuse chvěla a světlo zlověstně svítilo. Nejradši bych byl zabil
Melmana na místě, ale když to nebyl on, kdo ublížil Julii...
„Řekl vám váš mistr, proč si přeje mou smrt?“ zeptal jsem se
ho.
Olízl si rty a ohlédl se na blížící se Chaos. „Řekl mi, že jste jeho nepřítel,“ vysvětloval, „ale nikdy mi neřekl proč. A také mi řekl,
že se to stane dnes, že chce abyste zemřel dneska.“
- 39 -
„Proč dneska?“ Krátce se zasmál.
„Předpokládám, že proto, že je dnes Valpuržina noc,“ odpověděl, „ačkoliv to nikdy předtím přímo neřekl.“
„To je všechno?“ řekl jsem. „Nezmínil se nikdy o tom, odkud
pochází?“
„Jednou se zmínil o něčem, co se nazývá Pevnost Čtyř Světů,
jako by to bylo něco pro něj důležitýho.“
„A neměl jste nikdy pocit, že vás využívá?“
Usmál se. „Samozřejmě že mě využíval,“ odpověděl. „Každý z
nás někoho využívá. Tak už to na světě chodí. Ale zaplatil mi za to
věděním a mocí. A myslím si, že jeho slib by se nakonec mohl ještě
splnit.“
Tvářil se, jako že se dívá na něco za mnou. Byl to ten nejstarší
trik na světě, ale já jsem se otočil. Nikdo tam nebyl. Okamžitě jsem
se obrátil zpátky. Držel v ruce černou dýku. Musel ji mít v rukávu.
Vrhl se na mne a přitom mumlal svá zaříkávaní.
Ustoupil jsem a hodil na něj svůj plášť. Vyprostil se, uskočil
stranou, mával dýkou a znovu útočil. Tentokrát zdola, přikrčil se,
kroužil kolem mne a rty se mu neustále pohybovaly. Kopl jsem ho do
ruky, v níž držel dýku, ale on ji zase uchopil. Popadl jsem svůj plášť
za levý okraj a obalil jsem si jím paži. Když znovu zaútočil, zastavil
jsem jeho výpad a pevně ho uchopil za dvouhlavý sval na paži. Svíral
jsem ho, táhl ho dopředu a pak se mi podařilo chytit ho za levé stehno. Potom jsem se vztyčil, zvedl ho vysoko do vzduchu a odhodil ho
stranou.
Teprve když jsem se obrátil, zjistil jsem, co jsem provedl. Bylo
ale pozdě. Jak jsem byl soustředěný na svého protivníka, nevšiml
jsem si rychlého, krouživého pohybu ničivých větrů. Okraj Chaosu
byl mnohem blíž, než jsem myslel, a Melman měl zřejmě jen čas
vyslovit tu nejstručnější kletbu, než ho smrt odnesla tam, kde už nebude moci nikoho zaříkávat.
Zaklel jsem také, protože jsem si byl jistý, že jsem z něho mohl
dostat ještě víc; takže jsem tam, uprostřed zmenšujícího se světa,
jenom trošku pokýval hlavou.
Den ještě neskončil, ale už teď to byla moje nejpamátnější
Valpuržina noc.
- 40 -
Kapitola čtvrtá
Byla to dlouhá cesta zpátky. Během ní jsem si převlékl šaty.
Můj odchod z labyrintu vzal na sebe podobu úzké uličky mezi
dvěma špinavými cihlovými budovami. Ještě stále pršelo a pomalu
přicházel večer. Svůj vůz jsem uviděl zaparkovaný na druhé straně
ulice v dosahu světla, které vrhala jedna z dosud nerozbitých pouličních lamp. Na okamžik jsem toužebně pomyslel na suché oblečení v
zavazadle, ale pak jsem se vydal zpátky k budově označené tabulkou
Skladiště firmy Brutus.
V kanceláři v prvním poschodí svítilo světlo a slabě osvětlovalo temný vchod. Plahočil jsem se nahoru po schodech, provlhlý a
pochopitelně ve střehu. Když jsem vzal za kliku a stiskl, dveře od
bytu se otevřely. Rozsvítil jsem světlo, vešel a zavřel za sebou zástrčku.
Rychlá prohlídka mi ukázala, že tu dosud nikdo nebyl a tak
jsem si vzal jednu košilí z Melmanovy skříně a převlékl jsem se. Jeho kalhoty mi byly velké v pase a také trochu dlouhé, ale to mi nevadilo. Přendal jsem trumfy do náprsní kapsy, abych je uchoval v suchu.
Za druhé jsem začal systematicky a důkladně prohledávat byt.
Po několika minutách jsem našel jeho okultistický deník v zamčené
zásuvce jeho nočního stolku. Zápisy byly stejně nepořádné jako celý
tenhle byt, byly tu pravopisné chyby, přeškrtaná slova a několik
skvrn od piva a od kávy. Deník obsahoval mnoho odvozených poznatků promíchaných obvyklou subjektivní činností – sny a meditacemi. Listoval jsem deníkem a hledal místo, kde by mohl být zápis o
jeho setkání s mistrem. Brzy jsem na to narazil a zběžně jsem to pročetl. Bylo to zdlouhavé a skládalo se to hlavně z entuziastických výlevů nad fungováním Stromu Života, který od něj dostal. Rozhodl
jsem se, že si to nechám na pozdější dobu a už jsem chtěl deník zastrčit do kapsy, když se samy otočily stránky a já uviděl verše. Připomínaly Swinburna, bylo tu příliš mnoho náznaků a extáze, ale řádky, které jako první upoutaly mou pozornost, zněly: Ty nekonečné
stíny Amberu, nákazu zrady na sobě nesoucí – hodně aliterací, ale
hlavní byla myšlenka. Probudila ve mně moje dřívější pocity zrani- 41 -
telnosti a přiměla mě k tomu, abych hledal ještě usilovněji. Najednou
jsem zatoužil dostat se pryč, daleko odtud a přemýšlet.
V pokoji jsem žádná další překvapení nenalezl. Sebral jsem
hromadu všude se povalujících novin, šel do koupelny, nacpal je do
vany, zapálil a pak otevřel okno. Ještě jsem navštívil svatyni, sňal
obraz Stromu Života, přenesl ho do koupelny a obětoval plamenům.
Pak jsem zhasl v koupelně světlo a při odchodu zavřel dveře. Když
jde o umění, jsem zvlášť pečlivý.
Vrátil jsem se do pokoje a dal se do hromad různých papírů na
poličkách. Prohledával jsem je bezvýsledně. Už jsem zvládl skoro
polovinu druhé hromady, když zazvonil telefon.
Svět se zastavil, zatímco se moje myšlenky rozběhly. Samozřejmě. Dnešek byl přece ten den, kdy jsem se sem měl dostavit a být
zabit. Bylo pravděpodobné, že jestli k tomu došlo, bylo to asi touhle
dobou. Takže to docela dobře mohl být „N“, který se chtěl dozvědět,
jestli už Melman dal na poštu můj nekrolog. Obrátil jsem se a uviděl
telefon na stěně vedle ložnice. Okamžitě jsem věděl, že ho vezmu.
Když jsem k němu šel, rozhodoval jsem se během dvou nebo tří zazvonění – je jich dvanáct za osmnáct vteřin – jak budu odpovídat.
Mám říkat nějaké moudré věty, nebo urážky a hrozby, anebo mám
předstírat a snažit se něco dozvědět. I když by mne byla ta první varianta uspokojila nejvíc, nutná opatrnost mi doporučovala, abych se
omezil na tiché jednoslabičné odpovědi a předstíral, že jsem zraněný
a bez dechu. Zvedl jsem sluchátko, zvědavý, jak zní jeho hlas a jestli
ho znám.
„Ano?“ řekl jsem.
„No tak, hotovo?“ zněla odpověď.
Ksakru. Byla to žena. Otázka byla správná, pohlaví ne. Jeden
správný předpoklad ze dvou, to není špatné.
Těžce jsem do telefonu oddechoval a pak jsem řekl: „Jo.“
„Co se děje?“
„Jsem zraněnej.“
„Je to vážné?“
„Myslím, že jo. Něco tady mám – ale bylo by lepší, radši sem
přijeďte – uvidíte —“
„Co je to? Je to jeho?“
„Jo. Nemůžu mluvit – točí se mi hlava – přijďte sem —“
- 42 -
Pohupoval jsem sluchátkem a usmíval se.
Myslím, že jsem to zahrál dobře. Měl jsem pocit, že jsem ji na
sto procent oklamal.
Prošel jsem pokojem ke stejné lenošce, na které jsem předtím
seděl, přitáhl jsem si k sobě malý stolek s obrovským popelníkem,
posadil jsem se a vytáhl dýmku. Čas k odpočinku, k cvičení trpělivosti, k přemýšlení.
Za pár okamžiků jsem ucítil povědomé, téměř elektrické chvění. Ihned jsem vyskočil, popadl popelník, z něhož létaly kolem mě
špačky jako kulky, proklínal svou hloupost a ohlížel se kolem jako
šílený.
Tam! Vedle klavíru se před rudou drapérií počala objevovat
postava.
Čekal jsem, až se objeví celé její obrysy, a pak jsem po ní hodil
ze všech sil popelník.
Za chvilku se docela zhmotnila – byla vysoká, s rudohnědými
vlasy a tmavýma očima – a v ruce držela něco, co vypadalo jako automatická osmatřicítka.
Popelník ji zasáhl do žaludku a ona se se zajíknutím skrčila.
Než se mohla narovnat, byl jsem u ní.
Vyrazil jsem jí revolver z ruky a odhodil ho přes celý pokoj do
kouta. Pak jsem ji popadl za obě zápěstí a srazil ji do nejbližšího
křesla. V levé ruce stále ještě držela kartu – trumf. Vytrhl jsem jí ho
z ruky. Byl na něm namalován tenhle pokoj ve stejném stylu jako
obraz Stromu Života a karet v mé kapse.
„Kdo jste?“ zavrčel jsem.
„Jasra,“ odsekla, „ty synu smrti!“
Přidržoval jsem jí sice obě zápěstí na bočních opěradlech křesla, ale ona otevřela ústa a sklonila hlavu. Ucítil jsem vlhký dotek
jejích rtů na levém předloktí. Za pár vteřin jsem na tom místě ucítil
trýznivou bolest. Nebylo to kousnutí, ale spíš jako by mi tam někdo
vrazil rozžhavený hřeb.
Rychle jsem ucukl a jednu její ruku pustil. Můj pohyb byl ale
jaksi zpomalený a mátožný. Ruka mi spadla k boku a měl jsem pocit,
že mi snad celá upadne. Jasra se pak snadno vymanila z mého sevření, usmála se a lehce se dotkla špičkami prstů mé hrudi.
- 43 -
Upadl jsem na záda. Byl jsem směšně slabý a neschopný kontrolovat své pohyby. Když jsem dopadl na podlahu, neucítil jsem
žádnou bolest a dalo mi velkou práci, abych pootočil hlavu a pozoroval ji, jak vstává z křesla.
„Užijte si to tady,“ prohlásila. „Až se proberete, uvidíte, že
zbytek vaší krátké existence bude velmi bolestivý.“
Zmizela mi z dohledu a za okamžik jsem slyšel, že zvedá telefon.
Byl jsem si jistý, že volá „N“, a tomu, co právě řekla, jsem věřil. Aspoň se setkám s tím tajemným umělcem...
S umělcem? Pohnul jsem prsty pravé ruky. Fungovaly, i když
pomalu. Napnul jsem všechnu svou vůli a vše, co mi z mého těla
ještě zůstalo pod kontrolou, a snažil se zvednout ruku k hrudi. Pohyb
to byl pomalý a trhavý. Ale aspoň se mi podařilo převrátit se na levý
bok a zamaskovat tak svou chabou aktivitu před ženou, která mne
přemohla.
Ruka se mi třásla a zdálo se mi, že se její pohyb ještě víc zpomaluje. Konečně vklouzla do náprsní kapsy. Hmatal jsem po okrajích
karet a trvalo to věky. Konečně se jedna odloupla a já jsem ji vyškubl
a dal si ji před oči. V té chvíli se mi už příšerně točila hlava a zrak se
mi kalil. Nebyl jsem si jist, jestli přesun zvládnu. Z veliké dálky jsem
slyšel Jasřin hlas, s někým rozmlouvala, ale já už jsem nebyl schopen
jejím slovům porozumět.
Veškerou svou pozornost jsem zaměřil na kartu. Byla na ní
sfinga, ležící na modré kamenné desce. Sáhl jsem na ni. Nic. Měl
jsem pocit, že mám mozek zabalený do vaty. S posledním zbytkem
vědomí jsem to zkusil znovu.
Ucítil jsem chlad a zdálo se mi, že se sfinga na obrázku na
svém podstavci trochu pohnula. Pak už jsem jen cítil, že padám do
tmavé vody, která stoupá vzhůru.
A to bylo vše.
Trvalo mi to dlouho, než jsem se vzpamatoval. Vědomí se mi
vracelo, ale mé údy byly stále jako z olova a viděl jsem všechno v
mlhách. Bodnutí té dámy zřejmě vyloučilo do mého těla nějaký neurotropický toxin. Zkusil jsem hýbat prsty u rukou a nohou, ale nebyl
- 44 -
jsem si jistý, jestli se mi to povedlo. Pokusil jsem se své oživování
urychlit a chvíli jsem zhluboka dýchal. To mi rozhodně pomohlo.
Po nějaké době jsem uslyšel silný lomoz. Později se zmírnil a
já jsem si uvědomil, že mi to vlastně hučí v uších. Pak jsem ucítil
tlukot svého srdce a před očima se mi začalo vyjasňovat. Světlo, tma
a beztvarost se změnily v písek a skály. Po celém těle jsem pociťoval
chlad a začal jsem se třást. Pak i to přestalo a já jsem poznal, že se už
můžu pohybovat. Ale cítil jsem se ještě velice slabý, a tak jsem se
rozhodl, že se ještě nějakou dobu hýbat nebudu. Ještě chvíli ne.
Uslyšel jsem zvuky – nějaké pohyby a vrtění—ozývaly se seshora přímo nade mnou. Také jsem si všiml zvláštního zápachu.
„Povídám, jseš vzhůru?“ Dotaz přicházel ze stejného místa jako zvuky.
Řekl jsem si, že ještě nejsem připravený být vzhůru, a tak jsem
neodpověděl. Čekal jsem, až se do mého těla vlije trochu víc života.
„Chci, abys mi dal vědět, jestli mě můžeš slyšet,“ ozval se znovu hlas. „Ráda bych, abychom s tím pohnuli.“
Zvědavost mne nakonec přemohla a já jsem zvedl hlavu.
Na šedomodré desce nade mnou ležela sfinga. Její lví tělo bylo
tak modré, velká opeřená křídla měla složená podél těla a její bezpohlavní tvář shlížela na mne dolů. Olízla si pysky a ukázala tak řadu
strašlivých zubů.
„S čím bychom měli pohnout?“ zeptal jsem se, pomalu se nadzvedl a posadil se. Několikrát jsem se zhluboka nadechl.
„S hádankami,“ odpověděla, „ty umím ze všeho nejlíp.“
„Děkuju, ale až příště,“ řekl jsem a čekal, až mne přejde křeč v
pažích a v nohách.
„Lituju, ale trvám na tom.“
Třel jsem si zraněnou paži a zíral na to stvoření. Většina příběhů, na něž jsem si vzpomínal, končila tím, že sfingy pozřely lidi,
kteří hádanku neuhádli. Zavrtěl jsem hlavou.
„Tuhle hru nehraju,“ řekl jsem.
„V tom případě prohráváš,“ odpověděla a svaly na zádech se jí
napjaly.
„Počkat,“ řekl jsem a zvedl ruku. „Potřebuju minutu nebo dvě,
abych se vzpamatoval, a pak třeba změním názor.“
Uklidnila se a řekla. „Oukej. Tak to aspoň bude oficiálnější.“
- 45 -
„Klidně si dej třeba pět minut odpočinku. Až budeš připravený,
dej mi vědět.“
Vstal jsem a začal jsem mávat pažemi a vzpažovat. Přitom
jsem si rychle prohlížel okolí.
Nacházeli jsme se v jakémsi vyschlém korytu řeky, posetém tu
a tam oranžovými, šedivými a modrými balvany. Kamenná zeď, na
jejíž horní desce sfinga spočívala, se tyčila strmě přede mnou do
výšky asi pětadvaceti stop. Druhá taková byla ve stejné vzdálenosti
za mnou. Napravo se příkře zvedal naplavený břeh a vinul se dále
doleva. Několik ostnatých zelených keřů rostlo v průrvách a trhlinách skal. Zdálo se, že se stmívá. Obloha byla slabě žlutá, ale slunce
nebylo nikde vidět. Slyšel jsem v dálce vítr, ale necítil jsem ho. Bylo
tu chladno, ale ne mrazivo.
Uviděl jsem kámen velikosti činky docela blízko na zemi. Dva
pomalé kroky, při kterých jsem nepřestal máchat pažemi, a ležel mi u
pravé nohy.
Sfinga si odkašlala.
„Jsi připraven?“ otázala se.
„Nejsem,“ řekl jsem, „ale je mi jasný, že je ti to jedno.“
„Máš pravdu.“
Měl jsem nepřekonatelnou chuť zívnout a taky jsem to udělal.
„Zdá se, že nemáš tu správnou náladu,“ poznamenala sfinga.
„Ale teď poslouchej hádanku: Ze země v plameni vstávám, útočí vítr
na mne a vody mne bičují. Brzy na všechno dohlédnu.“
Čekal jsem. Uplynula snad minuta.
„No tak?“ řekla konečně sfinga.
„A co?“
„Znáš odpověď?“
„Na co?“
„Na hádanku, pochopitelně.“
„Čekal jsem, protože jsi mi žádnou otázku nedala. Byly to jen
nějaké oznamovací věty. Nemůžu odpovědět na otázku, když nevím,
jak zní.“
„Je to poněkud archaická větná stavba. Otázka vyplývá z kontextu. Je jasné, že zní: „Co jsem?“
- 46 -
„Taky by mohla znít: kdo je pohřbený v hrobce prezidenta
Granta? Ale dobře. Je to samozřejmě Fénix – na zemi hnízdí, vstává
z ní v plamenech a letí vzduchem a mraky do velkých výšek —“
„Špatně.“
Zasmála se a pohnula.
„Počkat,“ řekl jsem. „To není špatně. To sedí. Možná to není
odpověď, kterou čekáš, ale je to odpověď, která vyhovuje podmínkám.“
Zavrtěla hlavou.
„Pokud jde o odpovědi, na ty jsem tu autorita já. Já určuju, jestli je odpověď správná.“
„Tak teda podvádíš.“
„Nepodvádím.“
„Když vypiju polovinu obsahu láhve, je pak láhev poloprázdná
nebo poloplná?
„Obojí.“
„Přesně tak. Je to totéž. Jestli vyhovuje víc odpovědí než jedna,
musíš přijmout všechny.“
„Tvůj přístup se mi vůbec nelíbí,“ prohlásila. „Mohlo by dojít k
dvojsmyslům. Hádání by mohlo vzít za své.“
„Za to já nemůžu,“ řekl jsem a zatínal a rozevíral pěsti.
„Stejně jsi ale nadhodil zajímavý problém.“
Horlivě jsem přikyvoval.
„Správná odpověď by ale měla být jen jedna.“
Pokrčil jsem rameny.
„Nežijeme v ideálním světě,“ řekl jsem.
„Hm.“
„Mohli bychom říct, že je to nerozhodně. Nikdo nevyhrál, nikdo neprohrál.“
„To ale není eticky správné.“
„Používá se to v mnoha hrách.“
„A taky už mám trochu hlad.“
„Aha, konečně se objevil důvod.“
„Nechci být nespravedlivá. Svým způsobem sloužím pravdě.
Tvoje zmínka o nerozhodném výsledku nabízí řešení.“
„Fajn. Jsem rád, že to vidíš —“
- 47 -
„Abychom mohli dospět k nerozhodnému výsledku, musíš mi
dát hádanku.“
„Ale to je hloupost,“ řekl jsem. „Neznám žádný hádanky.“
„Jen mi nějakou dej. A rychle. Protože to je jediný způsob, jak
vyřešit naši situaci. Buď mi dáš hádanku, nebo jsi prohrál.“
Rozpažil jsem a udělal několik dřepů. Tělo jsem měl v jednom
ohni, ale už jsem se cítil silnější.
„Okej,“ řekl jsem. „Počkej vteřinku.“
To je peklo...
„Co je to, je to zelený a červený a točí se to pořád dokola a dokola?“
Sfinga dvakrát zamrkala a pak svraštila čelo. Mezitím jsem využil času k tomu, abych dělal dechová cvičení a běhal na místě. Horkost ustupovala, vidění se zlepšovalo, tep byl pravidelný...
„No tak?“ řekl jsem o pár minut později.
„Přemýšlím.“
„Prosím, přemýšlej, jak dlouho chceš.“
Chvíli jsem stínově boxoval, pak jsem udělal pár isometrických
cvičení. Obloha trochu ztemněla a po mé pravici se objevilo několik
hvězd.
„Nechci na tebe pospíchat,“ řekl jsem, „ale —“
Sfinga odfrkla. „Pořád ještě přemýšlím.“
„Možná, že bychom si měli dát nějakej časovej limit.“
„Za chvilku to bude.“
„Nebude ti vadit, když si mezitím odpočinu?“
„Beze všeho.“
Natáhl jsem se na písek a zavřel oči. Než jsem usnul, zašeptal
jsem Frakiře, aby byla na stráži.
Probudil jsem se roztřesený chladem. Měl jsem světlo v očích a
větřík mi ovíval tvář. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je
ráno. Na mé levé straně obloha zjasněla, na pravé teprve mizely
hvězdy z oblohy. Měl jsem žízeň a taky hlad.
Protřel jsem si oči a vstal. Vytáhl jsem hřeben a pročísl si vlasy. Pohlédl jsem na sfingu.
„... a točí se dokola a dokola,“ mumlala.
- 48 -
Odkašlal jsem si. Žádná reakce. Stvoření se dívalo mimo mě.
Napadlo mne, jestli bych odtud neměl potichu vyklouznout...
Ne. Její pohled se obrátil ke mně.
„Dobré ráno,“ řekl jsem vesele.
Krátce obnažila zuby.
„No dobře,“ řekl jsem, „trvalo ti to mnohem dýl než mně a jestli jsi to až dosud neuhodla, nebudu už hrát dál.“
„Tvoje hádanka se mi nelíbí,“ řekla konečně.
„To mě mrzí.“
„Jak zní odpověď?“
„Takže se vzdáváš?“
„Musím. Prozraď mi odpověď.“
Zdvihl jsem ruku.
„Počkat,“ řekl jsem. „Musíme brát všechno popořádku. Řekni
mi nejdřív odpověď na tvou hádanku, a pak ti řeknu odpověď na
svou.“
Sfinga přikývla.
„To je spravedlivé. Tak tedy – Pevnost Čtyř Světů.“
„Cože?“
„To je správná odpověď. Pevnost Čtyř Světů.“
Vzpomněl jsem si na Melmanova slova.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Leží na křižovatce světů čtyř živlů. Vstává v plamenech ze
země, útočí na ni vítr a voda.“
„A co ta věta o tom, že na všechno dohlídne?“
„Buď se to vztahuje k vyhlídce, nebo k imperialistickým plánům jejího pána. Nebo k obojímu.“
„Kdo je její pán?“
„To nevím. Pro odpověď to není důležité.“
„Kde jsi vlastně k téhle hádance přišla?“
„Před pár měsíci mi ji řekl jeden poutník.“
„Proč jsi vybrala právě tuhle ze všech, co znáš?“
„Zarazila jsem se nad ní, takže musela být dobrá.“
„Co se stalo s tím poutníkem?“
„Šel svou cestou dál. Nesežrala jsem ho. Uhádl mou hádanku.“
„Jak se jmenoval?“
„To neřekl.“
- 49 -
„Popiš mi ho, prosím tě.“
„Nemůžu. Byl zahalený.“
„A neřekl nic víc o té Pevnosti Čtyř Světů?“
„Ne.“
„Tak fajn,“ řekl jsem. „Myslím, že se budu řídit jeho příkladem
a vydám se na procházku.“
Obrátil jsem se ke svahu po mé pravici.
„Počkej!“
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Tvoje hádanka,“ prohlásila sfinga. „Já jsem ti řekla odpověď
na mou. Ty mi teď musíš říct, co to je, co je zelené a červené a točí
se dokola a dokola.“
Podíval jsem se dolů a přejel pohledem zem. Ach ano, tady byl
– můj kámen ve tvaru činky. Udělal jsem několik kroků a postavil se
vedle něj.
„Žába v mixeru,“ řekl jsem.
„Cože?“
Sfinga nahrbila hřbet, přivřela oči a vycenila své četné zuby.
Promluvil jsem několik slov k Frakiře a když jsem se sehnul pro kámen, cítil jsem, jak se mi na zápěstí pohybuje.
„Je to tak,“ řekl jsem a narovnal jsem se. „Je to jeden z těch
průhledných přístrojů —“
„To je hloupá hádanka,“ oznámila sfinga.
Udělal jsem ukazováčkem před sebou dva rychlé pohyby.
„Co to děláš?“ zeptala se.
„Dělám pomyslnou čáru od tvých uší k tvým očím,“ řekl jsem.
V tom okamžiku se objevila Frakira, která sjela z mého zápěstí
do mé dlaně a ovíjela se mi kolem prstů. Sfinga se na ni podívala.
Zvedl jsem kámen do výše ramen a Frakira se uvolnila a její mrskající se koneček visel z mé natažené ruky. Začala zářit a svítit jako stříbrný drátek.
„Myslím, že výsledek naší soutěže je nerozhodný,“ prohlásil
jsem. „Co myslíš ty?“
Sfinga si olízla pysky.
„Ano,“ řekla nakonec s povzdechem, „asi máš pravdu.“
„Tak se tedy s tebou rozloučím,“ řekl jsem.
- 50 -
„Ano, škoda. Tak tedy, sbohem. Ale než odejdeš, mohl bys mi
říct své jméno – čistě jen kvůli evidenci.“
„Proč ne?“ řekl jsem. „Jsem Merlin z Chaosu.“
„Ach,“ řekla, „to by tě byl asi někdo přišel pomstít.“
„Pravděpodobně.“
„Tak to je tedy nerozhodný výsledek opravdu to nejlepší. Běž
už.“
Chvíli jsem ustupoval pozpátku, než jsem se obrátil a začal
šplhat na sráz po mé pravici. Dokud jsem se z tohohle místa nedostal,
byl jsem pořád ve střehu. Nikdo mne ale nepronásledoval.
Dal jsem se do běhu. Měl jsem hlad a žízeň, ale nebylo pravděpodobné, že bych narazil v téhle opuštěné skalnaté krajině na nějakou snídani. Frakira se opět svinula a vybledla. Zhluboka jsem se
nadechl a vyrazil jsem směrem od vycházejícího slunce a od citrónově žluté oblohy.
Vítr ve vlasech... prach v očích... Zamířil jsem ke skupině balvanů a proběhl mezi nimi. Z jejich stínu se teď obloha zdála nazelenalá. Pak jsem se dostal na měkčí půdu, nalevo se objevily mraky a v
dálce něco jiskřilo.
Běžel jsem teď pravidelným klusem, dospěl na mírné návrší a
seběhl po jeho druhé straně dolů. Rostla tam řídká tráva. Přede mnou
se objevila skupina ježatých stromů... Zamířil jsem k nim a vyplašil
malé zvířátko s oranžovou srstí, které mi přeběhlo přes cestu a zmizelo někde vlevo. Za několik okamžiků přeletěl kolem mne černý
pták, který vydával naříkavé zvuky a letěl stejným směrem jako jsem
běžel já. Obloha začala temnět.
Zelená obloha a hustší tráva... také tráva byla zelená... silnější
závany větru v nepravidelných intervalech... stromy se blíží... z jejich
větví vychází zpěv... mraky plují dál...
Z mých údů mizí napětí a místo něho nastupuje povědomá plynulost pohybů... Běžím podle prvního stromu a pod nohama mi šustí
podlouhlé spadané listy... Běžím mezi kmeny s chlupatou kůrou...
Cesta, po které běžím, je ušlapaná, mění se ve stezku s divnými stopami nohou na ní... Svažuje se, zatáčí, rozšiřuje a zase zužuje... Na
obou stranách se zvedá půda do výše... Ze stromů zní zvuky violy...
Obloha, která se objevuje mezi listím, je teď tyrkysová... Praporce
mraků se vlní kupředu jako stříbrné řeky... Malé trsy modrých květin
- 51 -
se objevují na svažitých stranách cesty... Svahy se zvyšují, až dosahují nad mou hlavu... Cesta začíná být kamenitá... Běžím dál...
Stezka se rozšiřuje a stále klesá... Ještě dřív, než ji slyším nebo
vidím, ucítím vodu... Teď opatrně mezi těmi kameny... Tady trochu
pomaleji... Obrátím se a uvidím řeku, vysoké skalnaté srázy na obou
stranách... tři nebo pět stop rovné půdy pod srázem...
Ještě pomaleji podle bublajícího jiskřivého toku... Meandrovitě
se vine... Zatáčí a obrací, stromy vysoko nad mou hlavou, obnažené
kořeny na svahu po mé pravici, šedožlutá loupající se zem na úpatí...
Rovina podle toku se rozšiřuje, svahy se snižují... Pod nohama
mám víc písku a méně kamení... A svahy se stále snižují... Už jsou
mi jen po hlavu... Už jen po ramena... Další zatáčka a svah je nižší...
Jen po pás, kolem mne jsou zelené stromy... Nade mnou modrá obloha, napravo na nyní nizoučkém břehu pevná cesta... Vyjdu nahoru a
běžím po ní dál...
Stromy a keře, ptáci zpívají a vane chladný větřík... Hluboko
ho vdechuju a prodlužuju krok... Přecházím dřevěný most, který vede
přes potok, vlévající se do nyní skrytého toku, mechem porostlé balvany na jeho břehu... Vozem vyježděné koleje přede mnou... Po pravé straně nízká kamenná zeď...
Na obou stranách luční květiny... Zvuk vzdáleného smíchu...
Ozvěna... Řehtání koně... Vrzání káry... Zatáčka doleva... Cesta se
rozšiřuje... Stín a slunce, stín a slunce... skvrny stínu a světla... Nalevo řeka, teď širší, jiskřící... Závoj kouře nad kopcem...
Když se blížím k vrcholu, zpomaluju, jdu teď krokem, oprašuju
si oděv, uhlazuju vlasy, v údech cítím tetelení, těžce oddechuju, potůčky potu mne ochlazují. Vyplivnu písek. Pode mnou napravo je
venkovský hostinec, na hrubě tesané verandě s výhledem na řeku
stojí několik stolů, několik jich je na zahradě... Ahoj, přítomnosti,
vrátil jsem se.
Sešel jsem dolů a našel za domem pumpu, umyl jsem si obličej, ruce a paže. Levé předloktí je stále ještě zanícené v místě, kde
mne Jasra uštkla. Vystoupil jsem pak na verandu a sedl si k malému
stolku poté, co jsem zakýval na číšnici, kterou jsem uviděl uvnitř
domu. Po chvíli mi přinesla ovesnou kaši, salám, vejce, chléb, máslo,
jahodový džem a čaj. Rychle jsem se s tím vypořádal a objednal si
ještě jednou totéž. Během jídla se mi začal vracet pocit normálnosti,
- 52 -
zpomalil jsem tempo, vychutnával jídlo a pozoroval řeku tekoucí
kolem.
Byl to zvláštní způsob, jak skončit se zaměstnáním. Těšil jsem
se na příjemné cesty, na dlouhé lenivé prázdniny. Záležitost s „N“
bylo to jediné, co mi stálo v cestě, a já jsem si myslel, že s ní rychle
skoncuju. Teď jsem se octl uprostřed něčeho, čemu jsem nerozuměl,
něčeho nebezpečného a bizarního. Jak jsem tak usrkával čaj a vzduch
se oteploval, ukolébalo mne to do momentálního pocitu míru. Ale
věděl jsem, že je pomíjející. Nebudu si moci v bezpečí odpočinout,
dokud tuhle záležitost nevyřídím. Když jsem se v duchu zabýval jednotlivými událostmi, viděl jsem, že nemůžu nadále důvěřovat svým
reakcím při řešení téhle záležitosti. Bylo načase zformulovat plán.
Totožnost „N“ a jeho odstranění byly na prvním místě mezi
tím, co jsem chtěl zjistit a vykonat. Ještě předtím jsem se chtěl dozvědět jeho motiv. Moje domněnka, že jde o prostoduchého blázna
zmizela. „N“ uměl výborně organizovat a měl mimořádné schopnosti. Probíral jsem se svou minulostí a hledal možné kandidáty. Ale
přesto, že jsem jich našel několik, kteří by byli schopni zvládnout to,
co se až dosud přihodilo, nikdo z nich mi nebyl nepříznivě nakloněn.
Ale stejně. V tom podivném Melmanově deníku byla zmínka o Amberu. Teoreticky by v tom případě byla celá věc rodinnou záležitostí
a to by mi ukládalo povinnost upozornit na to další členy rodiny. Ale
kdybych to udělal, vypadalo by to, jakože prosím o pomoc, že se
vzdávám a nejsem schopen postarat se o své vlastní záležitosti. Útoky na můj život byla moje věc. Julie byla moje věc. A tak pomsta na
„N“ musela být také moje. Budu o tom ještě přemýšlet...
Cyklický fantom?
Chvíli jsem nad tím dumal, pak jsem to pustil z hlavy, ale potom jsem o tom znovu přemýšlel. Cyklický fantom... Ne. Je ještě
nevyzkoušený. Ještě je ve vývoji. Jediný důvod, proč mne to vůbec
napadlo, byl ten, že to byl můj mazlíček, můj největší životní úspěch,
moje překvapení pro ostatní. Chtěl jsem si to jenom usnadnit. Ale to
bych potřeboval víc informací a to znamená, že je musím především
zjistit.
Cyklický fantom...
Zrovna teď bych potřeboval nějaké informace. Měl jsem karty
a deník.
- 53 -
Nechtěl jsem si znovu s trumfy zahrávat. Když jsem je poprvé
použil, čekala mne past. Musím si projít deník, i když je podle mého
prvního dojmu příliš subjektivní, než aby mi mohl pomoci. Měl bych
také zajít zpátky k Melmanovi a pořádně to tam prohledat pro případ,
že bych byl předtím něco opomněl. Pak bych měl vyhledat Luka a
zjistit, jestli mi může říct něco víc – třeba i nepatrnou poznámku –
něco, co by mi mohlo pomoci. Ano...
Vzdychl jsem a protáhl se. Ještě chvíli jsem pozoroval řeku a
dopíjel čaj. Přejel jsem Frakirou hrst peněz a vybral dostatek transformovaných drobných, abych mohl zaplatit za jídlo. Pak jsem vyšel
na silnici. Je čas vrátit se zpět.
- 54 -
Kapitola pátá
V pozdním odpoledním slunci jsem přiběhl do ulice a zastavil
se naproti svému vozu. Málem jsem ho nepoznal. Byl pokryt prachem a popelem a byly na něm stopy po vodě. Jak dlouho jsem byl
asi pryč? Nepokusil jsem se ani odhadnout rozdíl v čase mezi tímhle
prostorem a tím, kde jsem byl, ale můj vůz vypadal, jako kdyby tu
stál déle než měsíc. Byl v pořádku, vandalové se ho nedotkli a —
Můj pohled sklouzl přes střechu vozu na protější stranu ulice.
Budova, kde bylo skladiště firmy Brutus a kde bydlel Viktor Melman
už neexistovala. Vypálená, napůl zhroucená kostra domu, z něhož
zůstaly stát jen kusy dvou zdí, zaujímala její místo na rohu. Přešel
jsem k ní.
Obcházel jsem ji a prohlížel, co z ní zůstalo. Zuhelnatělé trosky
byly chladné a popel se už usadil. Šedivé potůčky a začazená jezírka,
dávno vyschlá, ukazovaly, že hasiči na dům pumpovali vodu. Kouř
nebylo skoro cítit.
Založil jsem ten požár já, když jsem zapálil věci ve vaně? Přemýšlel jsem o tom. Myslím, že ne. Oheň nebyl velký, byl uzavřený
ve vaně a dokud jsem byl v bytě, nezdálo se, že by se šířil.
Zatímco jsem studoval ruiny, přejel kolem mě chlapec na zeleném kole. Za chvíli se vrátil a zastavil se opodál. Vypadal asi na deset let.
„Viděl jsem to,“ oznámil mi. „Viděl jsem to hořet.“
„Kdy to bylo?“ zeptal jsem se.
„Před třemi dny.“
„Vědí, proč to chytlo?“
„Přej ve skladišti, něco, co chytá – nějaká —“
„Hořlavina?“
„Jo,“ řekl s úsměvem. Vpředu mu chyběl zub. „Možná, že to
zapálili naschvál. Kvůli pojištění.“
„Opravdu?“
„Jo. Táta říkal, že obchody byly špatný.“
„Takže se vědělo, že k tomu dojde,“ řekl jsem. „Byl někdo zraněný?“
- 55 -
„Lidi si myslej, že ten malíř, kterej bydlel nahoře, uhořel, protože nebyl k nalezení. Nenašli ani žádný kosti nebo něco podobnýho.
Byl to prímovej oheň, dlouho hořel.“
„Bylo to v noci nebo ve dne?“
„V noci. Díval jsem se odtamtud.“ Ukázal přes ulici a kousek
zpátky směrem, odkud jsem přišel. „Stříkali na to spousty vody.“
„Viděl jsi někoho vycházet z domu?“
„Ne. Už to pořádně hořelo, když jsem přišel.“
Přikývl jsem a obrátil jsem se k autu.
„Člověk by myslel, že náboje by v takovým ohni vybuchly,
viďte?“ řekl chlapec.
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Ale nevybuchly.“
Obrátil jsem se.
„Co tím myslíš?“
On už se ale hrabal v kapse.
„Hrál jsem si tady včera s párma kamarádama a našli jsme nějaký náboje.“
Rozevřel dlaň a ukázal několik kovových válečků.
Šel jsem k němu a on si dřepl a položil jeden z těch válcovitých
předmětů na obrubník. Najednou popadl kámen a uhodil jím do náboje.
„Ne! To nesmíš!“ vykřikl jsem.
Kámen udeřil do náboje a nic se nestalo.
„Mohl by ses zranit—,“ začal jsem, ale on mne přerušil.
„Kdepak. Tyhle pitomý náboje nevybuchnou ani za nic. Ani
ten růžověj prášek, co je v nich, nejde zapálit. Máte sirky?“
„Růžověj prášek?“ řekl jsem a on odhodil kámen a pod ním byl
rozmáčknutý kovový váleček, z něhož se sypal růžový prášek.
„Vidíte?“ řekl a ukazoval na něj. „Divný, co? Myslel jsem, že
je střelnej prach šedivěj.“
Klekl jsem si a dotkl se prášku. Hnětl jsem ho mezi prsty. Čichal jsem k němu. Dokonce jsem ho ochutnal. Za svět jsem nemohl
poznat, co to je.
„To jsem blázen,“ řekl jsem chlapci. „Říkáš, že ani nehoří?“
„No. Vysypali jsme ho na novinovej papír a ten jsme podpálili.
Rozpustil se a tekl a to bylo všecko.“
- 56 -
„Máš ještě nějaký náboje?“
„Jo.“
„Dám ti za ně dolar,“ řekl jsem.
Roztáhl pusu s dírou mezi zuby a ruka mu zajela do džínsů.
Přejel jsem Frakirou přes nějaké stínové drobné a vytáhl jsem ze svazečku peněz dolar. Podal mi dva náboje a vzal si peníze.
„Děkan,“ řekl.
„Prosím. Je tam ještě něco zajímavýho?“
„Už nic. Jenom popel.“
Nastoupil jsem do vozu a odjel. Zajel jsem do první umývárny
aut, protože stěrače mi jenom rozmazaly svinstvo po předním skle.
Když mi gumová chapadla v moři pěny omývala auto, vzpomněl
jsem si na sirky, které mi Luke dal. Výborně, měl jsem je. Venku
jsem uviděl telefonní budku.
„Haló, tady New Line Motel,“ ozval se mladý mužský hlas.
„Před pár dny u vás bydlel pan Lucas Raynard,“ řekl jsem.
„Mohl byste mi říct, jestli pro mě nenechal vzkaz? Jmenuju se Merle
Corey.“
„Okamžik.“
Pauza. Šramocení.
Pak. „Ano, máte tu něco.“
„A co je v tom vzkazu?“
„Je v zalepené obálce. Nechtěl bych —“
„Okej. Přijedu tam.“
Jel jsem do motelu. Našel jsem muže, kterému patřil hlas v telefonu, za pultem recepce. Představil jsem se a ptal se po dopise.
Recepční – štíhlý blonďák s ježatým knírem – na mne chvíli zíral a
pak řekl. „Sejdete se s panem Raynardem?“
„Ano.“
Otevřel zásuvku a vyňal malou hnědou, trochu tlustší obálku.
Bylo na ní napsáno Lukovo jméno a číslo pokoje.
„Nenechal nám tady svou příští adresu,“ vysvětloval muž a
otevřel obálku. „Pokojská našla tenhle prsten na poličce nad umývadlem po jeho odjezdu. Mohl byste mu ho dát?“
„Beze všeho,“ řekl jsem a on mi podal prsten.
Vlevo byla malá hala a já se tam posadil. Prsten byl z narůžovělého zlata a měl modrý kámen. Nemohl jsem si vzpomenout, že
- 57 -
bych ho byl na Lukovi někdy viděl. Navlékl jsem si prsten na prst
levé ruky. Padl mi perfektně. Rozhodl jsem se, že ho budu nosit, dokud ho nebudu moci odevzdat Lukovi.
Otevřel jsem dopis napsaný na zdejším dopisním papíře a četl
jsem.
Merle,
s naší večeří to nedopadlo, i když jsem tě čekal. Doufám, že je
všechno v pořádku. Ráno odlétám do Albuquerque. Budu tam tři dny.
Potom do Santa Fé na další tři dny. V obou městech budu bydlet v
Hiltonu. Chtěl jsem si s tebou promluvit o některých věcech. Ozvi se.
Luke
Zatelefonoval jsem do cestovní kanceláře a zjistil, že když si
pospíším, chytím odpolední letadlo do Albuquerque. Chtěl jsem s
ním mluvit osobně a ne po telefonu. Zastavil jsem se v kanceláři,
vyzvedl si letenku, zaplatil za ni a odjel na letiště, kde jsem se na
parkovišti rozloučil se svým autem. Pochyboval jsem, že ho ještě
někdy uvidím. Nechal jsem si zvážit zavazadlo a šel k odletu.
Zbytek byl snadný a bez problémů. Když jsem se díval dolů na
zem, od které jsme se odlepili, věděl jsem, že jedna fáze mé existence končí. Jako tolik jiných věcí, byl i tenhle konec úplně jiný, než
bych si byl přál. Původně jsem myslel, že záležitost s „N“ buď hodně
rychle vyřídím, nebo se rozhodnu na to zapomenout a pak, že udělám
pár návštěv u lidí, které jsem chtěl už delší dobu vidět a zastavím se
na pár místech, na která jsem byl už dlouho zvědavý. Potom jsem
chtěl projít Stínem a provést poslední kontrolu Cyklického fantoma
cestou k jasnějšímu pólu mé existence. Teď však se mé plány narušily – a to všechno proto, že Juliina smrt a „N“ byli nějak propojeni a
byla v tom zapletená nějaká moc odněkud ze Stínu, kterou jsem nechápal.
Tahle úvaha mne trápila ze všeho nejvíc. Kopal jsem si hrob a
přitom ohrožoval své přátele jen pro svou pýchu? Panebože, chtěl
jsem to sice vyřídit sám, ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc na
mne působila moc mého protivníka a mé nedostatečné vědomosti o
„N“. Nebylo by fér nedat ostatním vědět – co kdyby byli také v ne- 58 -
bezpečí. Nejraději bych byl ale celou záležitost vyřešil sám, zabalil a
dal jim ji jako dáreček. Možná, že se mi to podaří – ale —
Ksakru. Měl jsem jim to říct. Jestli mne „N“ dostane a pak půjde po nich, měli by to vědět. Jestli to je součást něčeho většího, měli
by to vědět. I když se mi to pomyšlení nelíbilo, měl bych jim to říct.
Sklonil jsem se a sáhl po svém batohu. Nebude to bolet, ale
rozhodl jsem se počkat až promluvím s Lukem. Byl jsem teď mimo
město a pravděpodobně v bezpečí. Mohl jsem od Luka získat třeba
nějakou stopu. Musím jim toho říct trochu víc, až jim budu vyprávět
svůj příběh. Musím s tím ještě počkat.
Vzdychl jsem. Letuška mi přinesla pití a já jsem nápoj pomalu
usrkoval. Kdybych byl jel do Albuquerque normálním způsobem,
trvalo by to moc dlouho. Zkratka přes Stíny by nefungovala, protože
jsem tam nikdy nebyl a neuměl bych najít cestu. Škoda. Rád bych
tam měl svůj vůz. Teď už byl Luke asi v Santa Fé.
Popíjel jsem a pozoroval tvary mraků. To, co jsem viděl, se
hodilo k mé náladě a tak jsem raději vytáhl knížku a četl až skoro do
přistání. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem z okénka hory. Chraptivý
hlas nás ujistil, že počasí je příjemné. Pomyslel jsem na otce.
Vyšel jsem z brány, přešel kolem obchodu s dárky plného indiánských šperků, mexických hrnců a nevkusných suvenýrů, našel telefon a zavolal do Hiltonu. Dozvěděl jsem se, že Luke se už odhlásil.
Pak jsem zavolal do Hiltonu v Santa Fé. Byl tam přihlášený, ale nebyl ve svém pokoji, když tam volali. Rezervoval jsem si pokoj a zavěsil. Žena v informační kanceláři mi řekla, že mohu chytit do Santa
Fé autobus, který vyjíždí asi za půl hodiny a ukázala mi, kde si mám
koupit jízdenku. Četl jsem někde, že Santa Fé je jedno z velkých
měst státu, které nemá vlastní letiště.
Když jsme vyjeli na sever po dálnici l—25, někde v prodlužujících se stínech v blízkosti hory Sandia, sevřela Frakira jemně moje
zápěstí a opět je uvolnila. A znovu. A ještě jednou. Obhlédl jsem
rychle malý autobus a hledal nebezpečí, proti kterému mne Frakira
varovala.
Seděl jsem vzadu. Vpředu byla dvojice středního věku, která
spolu mluvila anglicky s texaským přízvukem a byla ověšená spoustou stříbrných šperků s tyrkysy. Uprostřed seděly tři starší ženy, které
- 59 -
mluvily o svých newyorských záležitostech. Přes uličku vedle nich
byl mladý pár, ale ti se zaobírali jen sami sebou; dva mladíci s tenisovými raketami seděli napříč za nimi a bavili se o škole; dále byla
jeptiška, která četla. Podíval jsem se z okna a neviděl jsem na dálnici
ani kolem ní nic nebezpečného. Rozhodně jsem nechtěl k sobě přivábit pozornost, jakou by vzbudila moje obranná činnost.
Chvilku jsem si třel zápěstí a pak vyslovil jedno slůvko v tharštině a tepání ustalo. Přestože zbytek cesty proběhl bez jakýchkoli
potíží, působilo mi to starosti. Může sice dojít k falešnému poplachu
způsobenému charakterem nervového systému, avšak když jsem pozoroval, jak se kolem mne míhá červená břidlice, vyschlá koryta řek
s mosty, vzdálené hory a svahy porostlé mexickými borovicemi,
přemýšlel jsem, je to „N“? Je někde za tím nějak „N“, pozoruje mne
a čeká? A když ano, tak proč? Nemohli bychom si radši spolu sednout a promluvit si o tom nad pivem? Možná, že to všechno vzniklo
z nedorozumění.
Měl jsem ale pocit, že to nebylo nedorozumění. Ale stejně bych
si byl s ním rád sedl, jen abych se dozvěděl o co tu jde, i kdyby se nic
nevyřešilo. Dokonce bych za ta piva i zaplatil.
V paprscích zapadajícího slunce se blyštěl sníh na Sangre de
Cristos a my jsme vjížděli do města. Stíny klouzaly po šedozelených
svazích; většina okolních domů měla na průčelí štuky. Když jsem
vystoupil z autobusu před Hiltonem, měl jsem pocit, že je tu asi o
deset stupňů chladněji, než v Albuquerque. Ale také jsme byli o dva
tisíce stop výše a bylo o hodinu a čtvrt později.
Zapsal jsem se v hotelu a šel do svého pokoje. Zkusil jsem zavolat Luka, ale nikdo to nebral. Pak jsem se osprchoval a převlékl.
Znovu jsem zavolal do jeho pokoje a stále tam ještě nebyl. Začínal
jsem mít hlad a doufal jsem, že spolu povečeříme.
Rozhodl jsem se, že zajdu do baru, dám si pivo a pak to zkusím
znovu. Snad nemá neodkladnou schůzku.
Pan Brázda, k němuž jsem v hale přistoupil, abych se zeptal,
kde je bar, byl ředitelem hotelu. Zeptal se, jak jsem spokojen s pokojem, vyměnili jsme si pár zdvořilůstek a pak mi ukázal chodbu, vedoucí k baru. Vydal jsem se tím směrem, ale nedošel jsem.
„Merle! Co tady, proboha, děláš?“ ozval se známý hlas.
- 60 -
Obrátil jsem se a uviděl Luka, který právě vešel do haly. Byl
zpocený, usmíval se a na sobě měl zaprášené vojenské kalhoty a vysoké boty, na hlavě vojenskou čapku a na tváři několik blátivých
čmouh. Stiskli jsme si ruce a já jsem řekl. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“ A pak. „Co tu děláš, vstoupil jsi do armády?“
„Kdepak. Jenom jsem dělal celodenní túru pohořím Pecos,“
odpověděl mi. „Když jsem tady, vždycky si někam vyšlápnu. Je to
báječný.“
„Musím to taky někdy zkusit,“ řekl jsem. „Myslím, že teď jsem
na řadě s tou večeří já.“
„Máš pravdu,“ odpověděl. „Já se jenom rychle vysprchuju a
převlíknu a za patnáct až dvacet minut budu v baru. Oukej?“
„Fajn. Nashle.“
Šel jsem dál chodbou a vešel do baru. Byl střední velikosti,
ztemnělý, chladný a bylo tu poměrně dost lidí. Skládal se ze dvou
spojených místností a všude byly malé stolky a pohodlně vypadající
lenošky.
Mladá dvojice právě uvolnila rohový stolek na levé straně
místnosti a se sklenicemi v rukou šla za číšnicí, která je vedla do přilehlé jídelny. Usedl jsem ke stolku. Za chvilku přišla číšnice a já
jsem si objednal pivo.
Za několik minut už jsem měl v ruce sklenici, upíjel jsem a
převracel v hlavě ty tak perverzně zesnované události několika posledních dnů. Pak jsem si všiml, že jeden člověk z těch, kteří přecházeli kolem, se zastavil u mého stolku – ovšem tak daleko, že jsem ho
zaregistroval jen jako tmavou postavu.
Tiše promluvil. „Promiňte, ale mohl bych se vás na něco zeptat?“
Otočil jsem se a uviděl malého, hubeného, španělsky vyhlížejícího muže. Vlasy a knír měl prošedivělé. Byl dost dobře oblečený a
upravený a vypadal jako nějaký zdejší obchodník. Když se krátce
usmál, všiml jsem si uražené špičky jeho předního zubu. Ten úsměv
byl jenom záškub a ukazoval jeho nervozitu.
„Jmenuji se Dan Martinez,“ řekl a nenabídl mi ruku. Podíval se
na lenošku proti mně. „Mohl bych se posadit?“
„Co se děje? Jestli něco prodáváte, tak nemám zájem. Čekám
tady na někoho a —“
- 61 -
Zavrtěl hlavou.
„Ne, nic neprodávám. Vím, že tu na někoho čekáte – na pana
Lucase Raynarda. Vlastně se to týká jeho.“
Pokynul jsem k lenošce.
„Oukej. Posaďte se a ptejte se.“
Usedl, sepjal ruce a položil je na stůl mezi námi. Naklonil se ke
mně.
„Slyšel jsem váš rozhovor v hale,“ začal, „a získal jsem dojem,
že se dobře znáte. Mohl byste mi říci, jak dlouho se znáte?“
„Jestli chcete vědět jenom tohle,“ odpověděl jsem, „tak beze
všeho. Asi osm let. Chodili jsme na stejnou univerzitu a po škole
jsme pracovali několik let u stejné společnosti.“
„U Grand Design,“ prohlásil, „sanfranciské továrny na počítače. Znal jste ho už před studiemi?“
„Zdá se, že toho víte dost,“ řekl jsem. „Co vlastně chcete? Jste
nějakej polda?“
„Ne,“ řekl, „nic takového. Ujišťuju vás, že nechci dostat vašeho přítele do potíží. Jenom se chci vyvarovat potížím sám. Dovolte,
abych se zeptal —“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nic takovýho,“ řekl jsem mu. „Nebudu mluvit s cizíma lidma
o svých přátelích, když k tomu neznám důvody.“
Rozpojil ruce a roztáhl prsty.
„Není v tom žádný podraz,“ řekl, „vím přece, že mu to řeknete.
Ve skutečnosti chci, abyste mu to řekl. Zná mne. Chci, aby věděl, že
se na něho vyptávám. Bude to v jeho prospěch. Proboha, já se přece
na něho ptám jeho přítele. Někoho, kdo by byl ochoten třeba i lhát,
aby mu pomohl. Potřebuju jen znát několik prostých faktů —“
„A já potřebuju jenom jeden prostý fakt: nač potřebujete tu informaci?“
Vzdychl. „Oukej,“ řekl, „nabídl mi – jenom zkusmo – možnost
velice zajímavé investice. Vyžadovala by spoustu peněz. Není to
samozřejmě bez rizika, riskantní jsou všechny projekty nových společností v oblasti silné konkurence. Ale možná finanční návratnost
dělá celou tu věc přitažlivou.“
Přikývl jsem.
„A vy chcete vědět, jestli je Luke poctivý?“
- 62 -
Usmál se. „Nezajímá mne, jestli je poctivý nebo ne,“ řekl.
„Můj jediný zájem je, jestli opravdu může dodat dotyčný výrobek
bez nějakých komplikací.“
Způsob, jakým muž mluvil, mne na někoho upomínal. Ale nemohl jsem si vzpomenout, na koho.
„Aha,“ řekl jsem a napil se piva. „Dneska mi to nemyslí.
Omlouvám se. Samozřejmě, že jde při tomhle obchodě o počítače.“
„Jistě.“
„A vy chcete vědět, jestli si na něj jeho současný zaměstnavatel
nemůže došlápnout, když s vámi udělá obchod, ať už vám prodá cokoliv.“
„Přesně tak.“
„Vzdávám to,“ řekl jsem. „Na tohle odpovědět by chtělo
schopnějšího člověka než jsem já. Intelektuální majetek je poněkud
zapeklitá oblast v zákoně. Nevím, co prodává a nevím odkud to má –
dost cestuje. Ale i kdybych to věděl, nemám ani ponětí, jaká by byla
vaše situace podle zákona.“
„Víc jsem taky nečekal,“ řekl s úsměvem.
„Takže jste tímhle svou zprávu Lukovi poslal,“ řekl jsem.
Přikývl a zvedal se.
„Ještě jednu maličkost,“ začal.
„Ano?“
„Zmínil se někdy o místech,“ řekl a přitom se mi díval přímo
do očí, „která se nazývají Amber anebo Dvory Chaosu?“
Nemohl si nevšimnout mé zděšené reakce, z níž mohl získat
zcela mylný dojem. Byl jsem si jist, že si myslí, že lžu, když jsem mu
podle pravdy odpověděl.
„Ne, nikdy jsem od něj nic takového neslyšel. Proč se ptáte?“
Zavrtěl hlavou, odstrčil lenošku a znovu se usmívaje, odcházel
od stolu.
„To není důležité. Děkuji vám, pane Corey. Nus a dhabzhun
dhuilsta.“
Doslova uprchl a zmizel za rohem.
„Počkejte!“ vykřikl jsem tak hlasitě, že v místnosti nastalo na
okamžik ticho a všichni se ke mně obrátili.
Vyskočil jsem a běžel za ním, když vtom jsem uslyšel svoje
jméno.
- 63 -
„Hej, Merle! Neutíkej pryč! Už jsem tady!“
Obrátil jsem se. Luke právě přicházel dveřmi za mými zády,
vlasy měl ještě mokré ze sprchy. Přistoupil ke mně, poklepal mi na
rameno a posadil se do křesla, které před okamžikem opustil Martinez. Ukázal na mé napůl vypité pivo, když jsem si znova sedal.
„Moc jedno potřebuju,“ řekl. „Páni, jakou já mám žízeň.“ Potom. „Kam jsi to běžel, když jsem přišel?“
Nechtělo se mi popisovat předešlé setkání a jeho podivné zakončení. Zřejmě Martineze o vlas minul.
„Šel jsem na toaletu.“
„Je to támhle,“ řekl mi a ukázal směrem odkud přišel. „Šel
jsem kolem cestou sem.“
Jeho oči sklouzly dolů.
„Poslyš, ten prsten, co máš na —“
„No jo,“ řekl jsem. „Nechal jsi ho v motelu. Vzal jsem ho pro
tebe, když jsem si byl vyzvednout tvůj vzkaz. Hned ho...“
Chtěl jsem sundat prsten, ale ten se ani nehnul.
„Zdá se, že drží jak přibitej,“ poznamenal jsem. „Je to divný,
na prst mi šel docela lehce.“
„Možná, že ho máš oteklej,“ poznamenal. „Třeba to nějak souvisí s nadmořskou výškou. Jsme tady dost vysoko.“
Podařilo se mu přivolat číšnici a objednat si pivo, zatímco já
jsem stále zkoušel svléknout z prstu prsten.
„Počítám, že ti ho budu muset prodat,“ řekl. „Udělám ti dobrou
cenu.“
„Uvidíme,“ řekl jsem mu. „Za chvilku jsem zpátky.“
Malátně zvedl ruku a nechal ji zas sklesnout na stůl a já zamířil
do umyvárny.
Nikdo tam nebyl a tak jsem mohl vyslovit několik slov zbavujících Frakiru omezení, které jsem jí dal v autobuse. Okamžitě se
pohnula. Než jsem jí ale mohl dát rozkaz, rozvinula se, rozzářila, po
hřbetě mé ruky sjela na prst s prstenem. Vzrušeně jsem pozoroval,
jak prst ztemněl a cítil jsem, že mne její sevření začíná bolet.
Pak následoval pocit uvolnění a můj prst vypadal, jako by býval obtočen nití. Napadlo mne, abych svlékal prsten podél stop vtištěných do masa. Frakira se znovu pohnula, jako by chtěla prsten zachytit a já jsem jí pohladil.
- 64 -
„Oukej,“ řekl jsem. „Díky. Vrať se.“
Zaváhala, ale moje vůle byla silná i bez dalšího ústního rozkazu, takže mi přelezla přes ruku, otočila se kolem mého zápěstí a vybledla.
Pak jsem se zase vrátil do baru. Podal jsem Lukovi prsten, posadil se a napil piva.
„Jaks ho dostal dolů?“ zeptal se.
„Kouskem mýdla,“ odpověděl jsem.
Zabalil ho do kapesníku a uložil do kapsy.
„V tom případě mi teda nebudeš nic platit.“
„To ne. Ty ho nebudeš nosit?“
„Ne, je to dárek. Víš, nečekal jsem, že se tady objevíš...,“ poznamenal a nabral si hrst oříšků z mísy, která se tu v mé nepřítomnosti objevila. „Myslel jsem, že až dostaneš můj vzkaz, jenom zavoláš a že si něco domluvíme na později. Ale jsem rád, že jsi tu. Kdoví,
kdy bychom se pak sešli. Poslyš, mám nějaký plány a ty se začaly
uskutečňovat rychleji než jsem myslel – o tom jsem si chtěl s tebou
promluvit.“
Přikývl jsem.
„Já jsem si chtěl s tebou taky o některejch věcech promluvit.“
Také on přikývl.
V umyvárně jsem se rozhodl, že se ještě o Martinezovi a o tom,
co řekl a naznačil, nezmíním, přestože celá věc vypadala, jakože se
mne netýká. Vždycky se cítím bezpečnější, když s někým mluvím –
dokonce i s přáteli – a znám nějakou, byť sebemenší informaci, kterou oni neznají. Rozhodl jsem se toho držet.
„Budeme se teď chovat zdvořile a všechny důležitý hovory si
necháme až po večeři,“ řekl a trhal na drobné kousky ubrousek. Vzápětí jej zmačkal. „Půjdeme pak někam, kde si budeme moct v klidu
pohovořit.“
„Fajn,“ souhlasil jsem. „Najíme se tady?“
Zavrtěl hlavou.
„Už jsem tady večeřel. Není to špatný, ale chtěl bych nějakou
změnu. Rád bych to zkusil v jednom malým podniku za rohem. Půjdu tam a podívám se, jestli mají volný stůl.“
„Oukej.“
Hodil do sebe zbytek piva a odešel.
- 65 -
... a pak ta zmínka o Amberu. Kdo byl ksakru Martinez? Bylo
víc než nutné, abych to zjistil, protože mi bylo jasné, že je někdo
jiný, než se zdá být. Jeho poslední slova byla v tharštině, v mém mateřském jazyce. Jak je to možné a proč? Neměl jsem zdání. Proklínal
jsem svou lhostejnost, která dopustila, aby se záležitost s „N“ vlekla
tak dlouho. To byl výsledek mé domýšlivosti. Nikdy jsem nepředpokládal, že se z toho vyvine tak spletitý případ. Dobře mi tak, i když
jsem z toho poučení radost neměl.
„Je to oukej,“ řekl Luke, který se vynořil za rohem. Zalovil v
kapse a hodil na stůl nějaké drobné. „Máme rezervovanej stůl. Dopij
a jdeme.“
Dopil jsem, vstal a následoval ho. Vedl mne chodbami zpátky
do haly a pak vestibulem dozadu. Vyšli jsme do klidného večera,
přešli parkoviště k chodníku, který lemoval Guadalupskou třídu. Odtamtud to byl jen kousek ke křižovatce s Alamedou. Tam jsme dvakrát přešli ulici, minuli velký chrám a na dalším rohu zahnuli doprava. Luke ukázal na restauraci, která se jmenovala La Tertulia, a byla
kousek před námi.
„Tamhle je to,“ řekl.
Přešli jsme a šli dovnitř. Byla to nízká stavba z nepálených cihel, španělská, důstojná a uvnitř i elegantní. Dali jsme si džbán Sangrie, pollo adiva, chlebový pudink a mnoho šálků kávy. Podle ujednání jsme při večeři o ničem důležitějším nemluvili.
Během jídla se u našeho stolu zastavili dva lidé, kteří procházeli místností, aby se s Lukem pozdravili.
„Ty znáš v tomhle městě hodně lidí?“ zeptal jsem se ho o něco
později.
Usmál se. „Dělám tady obchody.“
„Opravdu? Ale vždyť je to úplný maloměsto.“
„Je to jedno z nejčilejších měst, co leží na mý okružní cestě.“
„Jak ti ale jdou obchody, když se touláš po horách?“
Vzhlédl od bojového útvaru, který z různých předmětů seřadil
na stole, a zasmál se.
„Musím se taky zrekreovat,“ řekl. „Někdy mě města a lidi unavujou. Musím pak pryč a chodit někde po horách, nebo pádlovat na
kánoi nebo na kajaku, nebo něco podobnýho – jinak bych se zcvok- 66 -
nul. To je taky skutečnej důvod, proč jezdím za obchodem sem – je
tu v okolí k tomu účelu spousta vhodnejch míst.“
Napil se kávy.
„Víš co,“ pokračoval, „je taková krásná noc, co kdybychom si
vyjeli za město? Pak pochopíš, co cítím.“
„Fajn,“ řekl jsem, narovnal se a ohlédl se po našem číšníkovi.
„Není ale moc tma, abychom něco viděli?“
„Ne, hvězdy už svítí a brzy vyjde měsíc a vzduch je tu opravdu
čistý. Uvidíš sám.“
Dostal jsem účet, zaplatil a pak jsme vyšli ven. Opravdu, měsíc
už vyšel.
„Mám vůz na hotelovým parkovišti,“ řekl, když jsme vyšli na
ulici. „Tudy.“
Když jsme došli na parkoviště, ukázal na stejšna, odemkl ho a
pokynul mi, abych nastoupil. Vyjeli jsme z parkoviště, pak zahnul za
nejbližší roh a jel po Alamedě da Paseo, pak zahnul napravo do kopce do ulice, která se jmenovala Otero, a pak do další, která nesla název Hyde Park Road. Tady už nebyl skoro žádný provoz. Projeli
jsme kolem značky, která ukazovala, že jedeme ke sjezdovce.
Jak jsme se propracovávali mnoha zatáčkami nahoru, cítil
jsem, že ze mne mizí napětí. Brzy jsme za sebou nechali poslední
stopy městského osídlení a kolem nás byla jen noc a naprosté ticho.
Nebyly tu ani žádné pouliční lampy. Otevřeným okénkem jsem cítil
vůni borovic. Vzduch byl chladný. Odpočíval jsem vzdálen od „N“ a
všeho ostatního.
Pohlédl jsem na Luka. Díval se přímo před sebe se svraštělým
čelem. Ucítil můj pohled, protože se náhle uvolnil a ušklíbl se na
mne.
„Kdo začne?“ zeptal se.
„Ty začni první,“ odpověděl jsem mu.
„Oukej. Když jsme minule mluvili o tom, že odcházíš z Grand
Design, řekl jsi, že nebudeš nikde jinde pracovat a že taky nechceš
učit.“
„Správně.“
„Říkal jsi, že budeš jenom cestovat.“
„Jo.“
„Napadlo mne později, že je v tom asi něco jinýho.“
- 67 -
Mlčel jsem a Luke se na mne podíval.
„Napadlo mne, jestli to nesouvisí s tím, že budeš shánět kapitál, aby sis založil vlastní společnost, anebo kupce, kterému bys prodal to, co máš na prodej. Rozumíš mi?“
„Myslíš si, že jsem na něco přišel – na nějakou inovaci – a že
jsem nechtěl, aby to shrábla společnost Grand Design.“
Uhodil do sedadla vedle sebe.
„Vždycky jsem věděl, že nejsi žádnej hlupák,“ řekl. „Takže, ty
jsi teď vzal roha, abys měl dost času na vývoj, a pak si seženeš takovýho zájemce, kterej ti nabídne největší krajíc.“
„To by dávalo smysl,“ řekl jsem, „kdyby to byl ten případ, ale
není.“
Usmál se.
„Oukej,“ řekl, „to, že pracuju pro Grand Design ještě neznamená, že jsem jejich fízl. To bys měl vědět.“
„Já to vím.“
„Nevyptávám se tě, abych z tebe tahal rozumy. Mám úplně jiný
záměry. Chtěl bych, abys z toho něco měl, abys z toho měl hodně.“
„Díky.“
„Mohl bych ti v tý záležitosti taky hodně pomoct.“
„Vím už, kam míříš, Luku, ale —“
„Poslouchej mě, jo? Ale nejdřív mi odpověz na jedinou otázku.
Nepodepsal jsi ještě s nikým na tomhle poli nic?“
„Ne.“
„Myslel jsem si to. Bylo by to trochu předčasný.“
Stromy podél silnice byly teď vyšší a noční vánek chladnější.
Měsíc byl větší a jasnější než dole ve městě. Projeli jsme několika
zatáčkami a potom jsme stoupali horskými serpentinami, které nás
vedly stále výš. Občas jsem uviděl po levé straně prudké srázy. Nebylo tu žádné bezpečnostní zábradlí.
„Podívej se,“ řekl. „Nechci se do toho vmontovat pro nic za
nic. Nechci od tebe, abys mne přibral kvůli starejm časům nebo něčemu podobnýmu. To je jedna věc a obchod je druhá. I když je lepší
dělat obchody s někým, koho znáš, a víš, že mu můžeš věřit. Dovol,
abych ti objasnil některá fakta života. Jestliže máš skutečně nějakej
fantastickej projekt, můžeš ho prodat za balík spoustě lidí v týhle
branži – musíš ale být opatrný, zatraceně opatrný. Ale tím to končí.
- 68 -
Tvoje příležitost ti utekla. Jestliže z toho opravdu chceš něco mít,
musíš začít s vlastní společností. Podívej se na společnost Apple.
Kdyby se to uchytilo, můžeš to vždycky prodat. A za mnohem víc,
než co bys dostal jen za prodej nápadu. Ty jsi třeba jednička v projektování, ale já znám trh. A taky znám lidi – po celý zemi – lidi,
který by nám svěřili kapitál, aby se ta věc dostala ze stolu do světa.
Ksakru! Já taky nezůstanu u Grand Design celej život. Přiber mě k
tomu a já získám finance. Ty budeš dělat vývoj, já kšeft. To je jediná
cesta, jak se dá udělat něco opravdu velkýho.“
„Ach jo,“ vzdychl jsem. „Člověče, to zní báječně. Ale jsi na
špatný stopě. Nemám nic na prodej.“
„Ale jdi!“ řekl. „Víš dobře, že se se mnou můžeš dohodnout. A
to dokonce, i kdybys do toho nechtěl jít tímhle způsobem. Nebudu už
o tom mluvit. Svý kamarády nenutím. Jenom si myslím, že děláš
chybu, když se do toho sám nepustíš.“
„Luku, říkám pravdu.“
Chvíli mlčel. Pak jsem zase ucítil jeho pohled. Když jsem se na
něj podíval, viděl jsem, že se usmívá.
„Jaká je,“ zeptal jsem se, „tvá příští otázka?“
„Co je to Cyklický fantom!“ řekl.
„Cože?“
„Tajný projekt Merleho Coreye. Cyklický fantom,“ odpověděl.
„Projekt počítače, kterej obsahuje věci, jaký nikdy nikdo neviděl.
Tekutý polovodiče, kryogenický nádrže, plasmu —“
Začal jsem se smát.
„Panebože!“ řekl jsem. „Je to jen legrace, to je všechno. Jenom
bláznívej koníček. Byla to hra – navrhnout počítač, kterej se na Zemi
nedá postavit. No, možná, že zčásti ano, ale nefungoval by. Na papíře to vypadá báječně, ale doopravdy se to nemůže uskutečnit.“ Po
chvilkovém přemýšlení jsem se zeptal. „Jak ses vůbec o tom dozvěděl? Nikdy jsem se o tom nikomu nezmínil.“
Odkašlal si a vjel do další zatáčky. Vršky stromů vrhaly pruhované stíny na měsíc. Na předním skle se objevilo několik kapek vody.
„No, nedržel jsi to tak v tajnosti, jak si myslíš,“ odpověděl.
„Kdykoliv jsem vešel do tvýho bytu, válely se nákresy a poznámky
po psacím stole a rýsovacím prkně, takže jsem si toho nemohl ne- 69 -
všimnout. Většina byla dokonce označena nápisem Cyklický fantom.
A protože se nikdy nic takovýho u Grand Design nevyskytlo, prostě
jsem si vydedukoval, že je to tvůj vlastní projekt, kterej ti má zajistit
příjemnou budoucnost. Nikdy jsi na mě nedělal dojem nepraktického
snílka. Jseš si jistej, že mi říkáš naprostou pravdu?“
„Kdybychom na to spolu sedli a postavili z toho to, co se tady
dá postavit,“ odvětil jsem poctivě, „jenom by to tady stálo, vypadalo
prapodivně a nefungovalo by to.“
Zavrtěl hlavou.
„To zní až zvráceně, Merle,“ řekl. Vůbec to na tebe nevypadá.
Proč bys ksakru navrhoval něco, co nefunguje?“
„Bylo to jen takový teoretizování—,“ začal jsem.
„Promiň, ale to jsou kecy,“ řekl. „Chceš snad říct, že není v celým vesmíru místo, kde by ta zatracená mašina fungovala?“
„To neříkám. Chtěl jsem ti jen vysvětlit, že jsem udělal návrh
přístroje, který by fungoval jen za bizarních a hypotetických podmínek.“
„Aha. Jinými slovy, kdyby se mi podařilo na jiným světě najít
takový místo, mohli bychom vydělat?“
„Hm, asi jo.“
„Jsi divný, Merle. Víš o tom?“
„Vím.“
„Další zmařenej sen. Ale ještě... řekni, je v tom něco tak neobvyklýho, že by se to nedalo adaptovat na současný zdejší podmínky?“
„Je. Tady by svý funkce nemohl vykonávat.“
„Co je na těch funkcích tak speciálního?“
„Spousta teoretickejch nesmyslů, který zahrnují vesmír a čas a
nějaký poznatky, který udělali chlapíci jménem Everett a Wheeler.
Dá se to vysvětlit jenom na základě matematiky.“
„Jseš si tím jistej?“
„Vždyť je to jedno. Nemáme žádný výrobek, nemáme žádnou
společnost. Lituju. Řekni Martinezovi a spol., že to byl omyl.“
„Kdo je to Martinez?“
„Jeden z tvých potenciálních investorů do společnosti Corey a
Raynard, Inc.,“ řekl jsem. „Dan Martinez, středního věku, menší,
důstojně vypadající, s uraženým kouskem předního zubu...“
- 70 -
Zamračil se. „Nevím, o kom to mluvíš, Merle.“
„Ten člověk přišel za mnou, zatímco jsem na tebe čekal v baru.
Zdálo se mi, že toho o tobě dost ví. Začal se mne vyptávat a jak teď
vidím, týkaly se jeho otázky eventuality, o který jsi právě mluvil.
Choval se, jako kdybys mu byl nabídl, aby do toho investoval.“
„Hm,“ řekl. „Neznám ho. Jak to, že jsi mi o tom neřekl dřív?“
„Zmizel, a ty jsi prohlásil, že o obchodech se bude mluvit až po
večeři. Stejně se mi to ale nezdálo nijak důležitý. Dokonce mě požádal, abych ti řekl, že se na tebe vyptával.“
„Co ho zajímalo ze všeho nejvíc?“
„Jestli můžeš předložit volný počítačový projekt, aby se investoři nedostali před soud. Tak aspoň jsem tomu rozuměl.“
Udeřil do volantu. „To nedává žádnej smysl,“ řekl, „opravdu
ne.“
„Napadlo mne, že ho mohl někdo najmout, aby trochu slídil –
snad aby tě předem varoval před nepoctivostí – někdo z těch, kterým
jsi chtěl tuhle investici nabídnout.“
„Merle, ty si myslíš, že jsem tak stupidní, abych hledal investory, dokud jsem nevěděl, jestli vůbec něco existuje, do čeho by se daly
vložit prachy? Nemluvil jsem o tom s nikým, jenom s tebou a taky s
nikým mluvit nebudu. Kdo si myslíš, že to byl? Co chtěl?“
Zavrtěl jsem hlavou, ale pak jsem si vzpomněl na ta slova v
tharštině. Proč ne?
„Ptal se mě taky, jestli jsem tě někdy neslyšel mluvit o místě,
které se jmenuje Amber?“
Když jsem to vyslovil, právě se díval do zpětného zrcátka a
rychle trhl volantem, aby vyrovnal zatáčku.
„Amber? Děláš si legraci.“
„Ne.“
„To je divný. Musí to být náhoda.“
„Co?“
„Minulý týden jsem slyšel zmínku o nějakým snovým městě,
který se jmenuje Amber, ale nikomu jsem o tom nevyprávěl. Bylo to
takový opilecký žvanění.“
„Kdo ti to řekl?“
„Jeden malíř, kterýho znám. Naprostej blázen, ale dost talentovanej malíř. Jmenuje se Melman. Líbí se mi jeho věci a několik jeho
- 71 -
obrazů jsem koupil. Když jsem byl posledně ve městě, zastavil jsem
se u něj, abych se podíval, jestli má něco novýho. Nic neměl, ale
stejně jsem se u něj zdržel. Povídali jsme, pili a kouřili nějakou trávu,
co tam měl. Za chvíli byl nametenej a začal mluvit o kouzlech. Nemyslím tím karetní triky. Opravdový magický rituály, víš?“
„Ano.“
„Pak začal něco z toho sám provozovat. Kdybych nebyl taky
stříknutej, tak bych mohl přísahat, že mu to fungovalo, vznášel se,
vykouzlil šlehající plameny, řadu nestvůr, který pak zas zahnal. Musel mi do pití dát nějakou drogu. Ale vypadalo to zatraceně opravdově!“
„Hm.“
„Rozhodně se ale zmínil o nějakém archetypálním městě. Nemůžu ti říct, jestli to připomínalo spíš Sodomu nebo Gomoru –
všechna ta přídavná jména, která užíval. Říkal tomu městu Amber a
tvrdil, že mu vládne pološílená rodina, která zalidňuje město svými
bastardy a lidmi, který si tam přivedli před dávnými lety odjinud.
Stopy příběhů týhle rodiny a toho města se zřejmě promítají do všech
nejdůležitějších legend na Zemi – ať už to znamená, co chce. Nebyl
jsem si nikdy jistej, jestli mluví v metaforách, to taky často dělal,
anebo co má ksakru vůbec na mysli. Ale tentokrát jsem slyšel to místo jmenovat.“
„To je zajímavý,“ řekl jsem. „Melman je mrtvý a jeho byt před
několika dny shořel.“
„To jsem nevěděl.“ Opět se podíval do zrcátka. „Ty ses s ním
znal?“
„Setkal jsem se s ním, potom co jsi odjel. Kinski mi řekl, že Julie se s ním scházela a já jsem za ním šel, aby mi o ní něco řekl. Asi
to nevíš – ale Julie je mrtvá.“
„Jak se to stalo? Minulý týden jsem s ní mluvil.“
„Dost zvláštním způsobem. Zabilo ji podivný zvíře.“
„Panebože!“
Náhle prudce zabrzdil a odbočil ze silnice na krajnici nad strmým zalesněným srázem. Nad vrcholky stromů jsem v dálce viděl
blikat světla města.
Vypnul motor a světla. Z kapsy vytáhl balíček tabáku a začal si
balit cigaretu. Přistihl jsem ho, že se opět dívá do zrcátka.
- 72 -
„Díváš se nějak často zpátky.“
„Jo,“ odpověděl, „byl jsem si skoro jistej, že nás sledovalo nějaký auto už od parkoviště u Hiltonu. Většinou bylo schovaný za
zatáčkama. Teď se mi zdá, že zmizelo.“
Zapálil si cigaretu a otevřel dveře.
„Pojď na vzduch.“
Následoval jsem ho a chvíli jsme stáli a dívali se na obrovské
prostory před námi. Měsíc svítil tak silně, že stromy vrhaly kolem
nás temné stíny. Odhodil cigaretu a zašlápl ji.
„Ksakru!“ řekl. „Tohle už začíná být moc spletitý. Věděl jsem,
že se Julie stýká s Melmanem. Šel jsem k ní ten večer od něj. Dokonce jsem jí na jeho žádost odevzdal malej balíček.“
„Karty,“ řekl jsem.
Přikývl.
Vytáhl jsem je z kapsy a ukázal mu je. Skoro na ně v tom mizerném světle nepohlédl, ale znovu přikývl.
„Tyhle karty,“ řekl. „Ty jsi ji měl pořád rád, viď?“
„Ano, myslím, že ano.“
„To je peklo,“ vzdychl. „No dobře, budu ti muset říct několik
věcí, starej kamaráde. Nejsou všechny příjemný. Počkej minutku,
abych si to mohl rozmyslet. Postavil jsi mne před velkej problém –
nebo spíš jsem se před něj postavil sám, protože jsem se právě k něčemu rozhodl.“
Kopl do hromádky štěrku a kamínky se s rachocením kutálely
ze srázu dolů.
„Oukej.“ řekl. „Nejdřív mi dej ty karty.“
„Proč?“
„Roztrhám je na kousky.“
„To teda ksakru ne. Proč?“
„Jsou nebezpečný.“
„To už jsem poznal. Ale nevzdám se jich.“
„Nerozumíš tomu.“
„Tak mi to vysvětli.“
„To není tak lehký. Musím se rozhodnout, co ti říct a co ne.“
„Proč neříct všecko?“
„To nemůžu. Věř mi —“
- 73 -
Padl jsem na zem v tom okamžiku, kdy jsem uslyšel první výstřel. Kulka se odrazila od balvanu po naší pravici. Luke to neudělal,
ale klikatým během se dostal ke skupině keřů po naší levici, odkud
byly vypáleny dvě další rány. Držel něco v ruce a zvedl to.
Vypálil třikrát. Útočník vypálil ještě jednou. Po Lukově druhém výstřelu jsem uslyšel někoho vyjeknout. Vyskočil jsem a běžel
jsem tím směrem s kamenem v ruce. Po Lukově třetí ráně jsem uslyšel pád těla.
Doběhl jsem k němu, právě když tělo obracel a právě včas,
abych uviděl něco, co vypadalo jako obláček modré nebo šedivé mlhy vystupovat z mužových úst s uraženým kusem předního zubu.
Obláček se pak rozplynul ve vzduchu.
„Co to, ksakru, bylo?“ ptal se Luke, když obláček odplouval.
„Viděl jsi to taky? Nemám zdání.“
Luke pohlédl na bezvládné tělo na zemi a na tmavou skvrnu,
která se mu šířila na košili. Osmatřicítku stále ještě svíral v ruce.
„Nevěděl jsem, že nosíš revolver u sebe,“ řekl jsem mu.
„Když někdo cestuje tolik jako já, musí mít zbraň,“ odpověděl.
„V každým městě si vždycky koupím revolver a při odjezdu ho prodám. Kvůli prohlídkám na letišti. Počítám, že tenhle si asi nechám.
Nikdy jsem toho chlapa neviděl, Merle. Ty ho znáš?“
„To je Martinez, ten člověk, o kterým jsem ti vyprávěl.“
„Panebože,“ řekl, „zase další komplikace. Možná že bych se
měl uchýlit do zenistickýho kláštera a rozjímat. Já —?“
Náhle zvedl ruku k čelu.
„Ach,“ řekl pak. „Klíče jsou v zapalování, Merle. Běž do vozu
a okamžitě odjeď do hotelu. Nech mne tady. Rychle!“
„Co se děje? Co —“
Zvedl zbraň, automatický revolver s tupým nosem, a zamířil na
mne.
„Běž už! Drž hubu a zmiz!“
„Ale —“
Sklonil hlaveň a vystřelil mi pod nohy do země. Pak namířil
přímo na moje břicho.
„Merline, synu Corwina,“ procedil mezi zaťatými zuby,“ jestli
okamžitě nezmizíš, je po tobě!“
- 74 -
Uposlechl jsem ho a zmizel ve spršce štěrku. Když jsem prosvištěl serpentinou, nechal jsem za sebou černé stopy po pneumatikách. Hnal jsem se dolů z kopce a smýkl se do zatáčky vpravo. Po
další vlevo už jsem brzdil. Pak jsem zpomalil.
Zajel jsem vlevo ke srázu k nějakým křovinám. Vypnul jsem
motor a světla a zatáhl ruční brzdu. Tiše jsem otevřel dveře a když
jsem vyklouzl z auta, nezabouchl jsem je. V takových místech se
zvuk nese daleko.
Šel jsem zpátky a držel jsem se na pravé straně, kde bylo temněji. Bylo naprosté ticho. Došel jsem za první zatáčku a pokračoval
dál. Něco letělo od jednoho stromu k druhému. Myslím, že to byla
sova. Pohyboval jsem se kvůli tichu pomaleji, než bych byl chtěl, a
blížil se k druhé zatáčce. Poslední zatáčku jsem prolezl po čtyřech a
kryl jsem se za balvany a keře. Když jsem dospěl na místo, kde jsme
předtím stáli, pečlivě jsem to tam prohlédl. Nikde nic. Postupoval
jsem pomalu a opatrně, připraven strnout, padnout na zem, nebo vyskočit do výše podle toho, co bude situace vyžadovat.
Nic se nehýbalo kromě větví stromů ve větru. Nikde nebylo nikoho vidět.
Zvedl jsem se a skrčený jsem pokračoval vpřed ještě opatrněji,
stále se přitom skrývaje za keři.
Nebyl tu. Někam zmizel. Pohnul jsem se opět vpřed, zastavil se
a nejméně minutu jsem naslouchal. Žádný zvuk neprozrazoval něčí
přítomnost.
Přešel jsem k místu, kde padl Martinez. Tělo zmizelo. Prošel
jsem to tam, ale nemohl jsem zjistit nic, co by mě přivedlo na stopu
toho, co se tu dělo po mém odjezdu. Nenapadl mne žádný důvod,
proč bych měl volat, a tak jsem nevolal.
Bez potíží jsem se dostal zpátky k vozu a zamířil do města.
Nemohl jsem za boha přijít na to, co se tu vlastně stalo.
Nechal jsem vůz na hotelovém parkovišti poblíž místa, kde byl
předtím. Pak jsem vešel do hotelu, šel jsem k Lukovu pokoji a zaklepal na dveře. Nečekal jsem žádnou odpověď, ale pokládal jsem za
správné zaklepat, než se tam vloupám.
Opatrně jsem rozlomil zámek a dával jsem si pozor, abych nepoškodil dveře nebo rám, protože pan Brázda byl příjemný člověk.
Trvalo mi to trochu déle, ale zatím nebyl nikdo v dohledu. Sáhl jsem
- 75 -
na vypínač a rozsvítil, rychle se rozhlédl a vklouzl dovnitř. Několik
minut jsem tiše stál, ale neslyšel jsem z chodby žádný zvuk nebo
pohyb.
Prázdný kufr byl na stolku na zavazadla. Šaty visely ve skříni –
v kapsách kromě dvou krabiček zápalek, pera a tužky nic nebylo.
Několik ostatních oděvních součástek a spodního prádla bylo v zásuvkách, jinak tam nebylo nic. Toaletní potřeby byly v necesérku,
anebo byly pořádně rozložené na poličce. Také nic zvláštního. Výtisk
Liddel Hartovy Strategie ležel na nočním stolku, záložka byla zasunuta asi ve dvou třetinách knihy.
Lukovy vojenské kalhoty byly pohozeny na židli, vedle ní stály
jeho zaprášené vysoké boty, ponožky ležely vedle nich. V botách
nebylo nic než pár ovinek. Prohledal jsem kapsy u košile, které nejdřív vypadaly jako prázdné, ale pak jsem nahmatal v jedné z nich
několik malých bílých papírových kuliček. Celý zmatený jsem jich
několik rozbalil. Jsou to snad bizarní tajné vzkazy? Ne... Nemá smysl, abych se z toho zbláznil. Odpověď mi dalo několik hnědých skvrn
na papírkách. Byl to cigaretový papír. Pochopil jsem, že když byl v
divočině, schovával do kapsy papírky z oharků cigaret. Vzpomínal
jsem na naše společné výlety. Nebýval nikdy takhle pořádný.
Prohledal jsem mu kalhoty. V jedné zadní kapse byl vlhký šátek a v druhé hřeben. V pravé přední kapse nebylo nic, v druhé jeden
náboj. Strčil jsem ho do kapsy, pak jsem se podíval pod matraci a do
zásuvky. Dokonce jsem nahlédl i do nádržky na záchodě. Nic. Nic,
co by mohlo vysvětlit jeho podivné chování.
Položil jsem klíčky od auta na noční stolek a vrátil jsem se do
svého pokoje. Nezáleželo mi na tom, jestli zjistí, že jsem tam byl.
Dokonce se mi ten nápad zalíbil. Rozzlobilo mne, že se mi vrtal v
mých plánech a výpočtech na Cyklického fantoma. Kromě toho mi
dlužil vysvětlení pro své chování dnes na horách.
Svlékl jsem se, vysprchoval a zhasl světlo. Byl bych mu tam
nechal vzkaz, ale nerad po sobě nechávám stopy a také jsem měl
pocit, že už se sem nikdy nevrátí.
- 76 -
Kapitola šestá
Bill byl menší zavalitý muž s prokvetlým obličejem, tmavými
prošedivělými vlasy, trochu prořídlými na temeni. Seděl jsem v pracovně jeho venkovského domu ve státě New York, popíjel pivo a
vyprávěl mu o svých problémech. Byla svěží noc, za okny bylo vidět
nebe poseté hvězdami, a on byl dobrý posluchač.
„Říkáš, že Luke se příští den neobjevil,“ řekl. „Poslal ti aspoň
nějakou zprávu?“
„Ne.“
„Co jsi ten den přesně dělal?“
„Podíval jsem se ráno do jeho pokoje, všechno bylo tak, jak
jsem to den předtím zanechal. Pak jsem šel do recepce. Nic, jak jsem
už říkal. Potom jsem si dal snídani a znovu jsem jeho pokoj zkontroloval. Zase nic. Šel jsem na dlouhou procházku po městě a vrátil
jsem se něco po poledni. Naobědval jsem se a zase jsem zašel do
jeho pokoje. Bylo to to samý. Vzal jsem si klíčky od auta a jel na
místo, kde jsme byli v noci předtím. Ani v denním světle tu nebylo
nic neobvyklýho. Dokonce jsem sešplhal dolů ze svahu a prohledal
to tam. Nebylo tu žádný tělo, žádný stopy, nic. Jel jsem zpátky, vrátil
klíčky na místo a potloukal jsem se kolem hotelu až do večeře, najedl
se a pak jsem vám zavolal. Když jste mi řekl, abych přiletěl, rezervoval jsem si letenku a šel brzy spát. Ráno jsem chytil autobus a přiletěl
sem rovnou z Albuquerque.“
„Podíval ses do jeho pokoje dneska ráno?“
„Jo. Nic novýho.“
Zavrtěl hlavou a zapálil si dýmku.
Bill Roth byl tatínkův přítel a právní zástupce, když ještě otec
žil v tomhle kraji. Byl to pravděpodobně jediný člověk na Zemi, kterému otec důvěřoval, a já jsem mu věřil také. Navštívil jsem ho
mnohokrát během posledních osmi let – naposled před rokem a půl
ve smutných chvílích při pohřbu jeho ženy Alice. Vyprávěl jsem mu
otcův příběh, tak, jak mi ho on sám vyprávěl před Dvory Chaosu,
protože jsem získal dojem, že chce, aby Bili věděl, co se děje. Zřejmě cítil, že mu dluží vysvětlení za všechnu tu pomoc, kterou mu Bili
- 77 -
poskytoval. A Bill to opravdu pochopil a věřil tomu. Nakonec přece
znal otce lépe než já sám.
„Řekl jsem ti už předtím, že jsi svému otci podobný?“
Přikývl jsem.
„Je to něco víc než jen fyzická podobnost,“ pokračoval. „Jednu
dobu měl ve zvyku zjevovat se jako pilot sestřelený za nepřátelskými
liniemi. Nikdy nezapomenu, jak se přihnal na koni s mečem v ruce a
přinutil mě, abych mu vypátral ztracenou hromadu kompostu.“ Zasmál se. „A teď sem přicházíš ty s vyprávěním, které na mne dělá
dojem, že se znovu otevřela Pandořina skříňka. Proč jsi nepřišel kvůli rozvodu, jako každý jiný rozumný mladý muž? Nebo kvůli poslední vůli nebo založení nadace? Nebo kvůli obchodní smlouvě s partnerem? Prostě s něčím takovým? Ne, tohle vypadá spíš jako jeden z
Carlových problémů. Dokonce i ty ostatní věci, které jsem dělal pro
Amber, vypadají proti tomu nesmírně poklidně.“
„Ostatní věci? Myslíte tím Concorde – jak tehdy poslal Random Fionu s kopií smlouvy se Swayvilem, králem Chaosu, o Vzoropádu, aby ji přeložila, a vy abyste ji prohlédl a podchytil nedostatky?“
„To taky —“ řekl, „i když jsem se snažil naučit vaši řeč, než to
skončím. Pak chtěla Flora zpátky svou knihovnu – nebylo to nic lehkého – potom vystopovat jednu starou lásku – jestli kvůli tomu, aby
začali znovu, nebo kvůli pomstě, to jsem se nikdy nedozvěděl. Dostal
jsem honorář ve zlatě. Koupil jsem si za to dům na Palm Beach. Pak
– kčertu. Nějakou dobu jsem uvažoval o tom, že si dám na vizitky
natisknout: Právní poradce královského dvora na Amberu. Ale taková práce je v mezích chápání. Dělám takové věci na Zemi celou dobu. Tvoje záležitost ale v sobě obsahuje černou magii a náhlé úmrtí,
věci, které provázely tvého otce. Bojím se toho a ani nevím, jak bych
ti měl poradit.“
„No, černá magie a náhlá úmrtí, to je moje specialita,“ poznamenal jsem. „Zřejmě to asi příliš ovlivňuje moje myšlení. Vy jste
nucen dívat se na různé věci z jiného úhlu než já. Své slabiny si samozřejmě člověk vůbec neuvědomuje. Řekněte mi, čeho jsem si nepovšiml?“
Napil se piva a znovu si zapálil dýmku.
„Oukej,“ řekl. „Tvůj kamarád Luke – odkud pochází?“
- 78 -
„Odněkud ze Středozápadu. Myslím, že říkal: Nebraska, Iowa,
Ohio – z jednoho z těchto států.“
„Hm. V jaké branži pracuje jeho otec?“
„Nikdy se o tom nezmínil.“
„Má nějaké bratry a sestry?“
„Nevím. Nikdy nic neřekl.“
„Nezdá se ti to být trochu divné – že se za celých těch osm let,
co se znáte, nikdy nezmínil o své rodině, nebo nevyprávěl o svém
domově?“
„Ne. Nakonec já jsem o svejch taky nemluvil.“
„To je něco jiného, Merle. Ty jsi vyrostl na zvláštním místě, o
kterém jsi mluvit nemohl. Ty jsi měl všechny důvody, aby ses tomu
vyhýbal, nebo měnil předmět hovoru. On to ale zcela jasně dělal také. Vzpomeň si, že když jsi sem přišel, nebyl sis ani jistý, jak se tady
většina lidí chová. Ale nedivil ses někdy Lukovi?“
„Samozřejmě. Ale on moji rezervovanost respektoval a já jsem
musel přece dělat totéž. Dalo by se říct, že jsme měli mlčenlivou dohodu, že o takových věcech nebudeme mluvit.“
„Jak ses s ním setkal?“
„Bylo to na začátku prvního roku, chodili jsme na spoustu stejnejch přednášek.“
„A oba jste byli ve městě cizí, neměli jste žádné přátele. Skamarádili jste se od samého začátku...“
„Nic takovýho. Skoro jsme spolu nepromluvili. Myslel jsem si
o něm, že je domýšlivej parchant, kterej si myslí, že je desetkrát lepší
než ostatní. Neměl jsem ho rád a on neměl rád mne.“
„Proč?“
„Myslel si o mně to samý.“
„Takže jste si pak postupně uvědomovali, že jste se oba mýlili?“
„Ne. Oba jsme měli pravdu. Seznámili jsme se teprve tak, že
jsme se jeden druhého snažili překonat. Když jsem já udělal něco –
řekněme mimořádnýho – on se snažil být ještě lepší. A naopak. Došli
jsme tak daleko, že jsme dělali stejný sporty, chodili se stejnýma
dívkama a snažili se porazit jeden druhýho i ve škole.“
„A...?“
- 79 -
„Během tý doby jsme si začali tak nějak jeden druhýho vážit.
Když jsme se oba dostali do finále na olympiádu, náhle se to změnilo. Začali jsme se plácat po zádech, smát se a šli jsme spolu na večeři
a seděli jsme celou noc a povídali si a on řekl, že mu olympijský hry
můžou být ukradený a já jsem řekl to samý. Řekl, že mi chtěl jenom
ukázat, že je lepší, ale teď, že je mu to fuk. Rozhodl, že jsme dobrý
oba a na tom to zůstalo. Cítil jsem přesně to samý a řekl jsem mu to.
Teprve pak jsme se stali přáteli.“
„To je pochopitelné,“ řekl Bill. „Je to speciální druh přátelství.
Jste přátelé v určitých místech.“
Zasmál jsem se a napil se.
„To snad je každý.“
„Zpočátku jistě. Někdy vždycky. Na tom není nic špatného. Jenomže to vaše přátelství je mnohem speciálnější než většina ostatních.“
Přikývl jsem. „Možná, že ano.“
„Stejně to nedává smysl. Dva chlapci, kteří jsou si tak blízcí
jako vy dva – a nemají žádnou minulost, kterou by jeden druhému
předvedli.“
„Asi máte pravdu. Co to může znamenat?“
„Ty nejsi normální lidská bytost.“
„Ne, nejsem.“
„A já myslím, že Luke taky ne.“
„Co je tedy?“
„To je tvoje oblast.“
Přikývl jsem.
„Kromě toho mne zneklidňuje,“ pokračoval Bili, „ještě další
věc.“
„Která?“
„Ta s tím Martinezem. Sledoval vás do hor, zastavil, když jste
zastavili vy, plížil se za vámi a pak na vás začal střílet. Koho chtěl
dostat? Oba? Luka? Nebo jen tebe?“
„Nevím. Nemám zdání, na koho mířil tím prvním výstřelem.
Potom už střílel na Luka, útočil na něj a Martinez se bránil.“
„Přesně tak. Kdyby to byl „N“, nebo jeho agent, proč by se byl
namáhal tím rozhovorem s tebou v baru?“
- 80 -
„Teď to na mne dělá dojem, že celá naše konverzace byla
vlastně jenom záminkou pro jeho závěrečnou otázku, jestli Luke ví
něco o Amberu.“
„A tvoje reakce spíš než tvoje odpověď mu řekla, že ví.“
„No, zřejmě ví – podle toho co mi pak vyprávěl. Myslíte si, že
Martinez opravdu střílel po někom z Amberu?“
„Možná. Luke ale není z Amberu, že ne?“
„V té době, kdy jsem tam po válce byl, jsem o něm nikdy neslyšel. A absolvoval jsem spoustu přednášek o genealogii. Moji příbuzní nejsou moc pečliví, když jde o tyhle věci. Nejsou tak pečlivý
jako v Chaosu – moji příbuzní se nemůžou ani dohodnout, kdo je
vlastně nejstarší, protože některý z nich se narodili v různých časových rovinách – ale jsou strašně důkladný —“
„Chaos! Správně! Jsi s příbuznými z téhle strany zadobře?
Mohl by —“
Zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak. Mám docela slušný vědomosti o
tamějších lidech. Myslím, že se znám se všemi, kteří umějí manipulovat Stínem a překročit ho. Luke k nim nepatří a —“
„Počkej chvíli! Jsou ve Dvorech lidé, kteří mohou kráčet Stínem?“
„Ano. Anebo zůstat na jednom místě a přinášet si ze Stínu věci.
Je to něco jako zpětný chod —“
„Myslel jsem, že k získání téhle schopnosti se musí projít Vzorem?“
„Mají něco podobnýho, jmenuje se to Logrus. Je to takový
chaotický bludiště. Pořád se pohybuje. Je to nebezpečný. Taky to
člověka na nějakou dobu mentálně vyřídí. Není to žádná legrace.“
„Ty jsi tím prošel?“
Olízl jsem si při té vzpomínce rty.
„Jo. Málem mne to zabilo. Suhuy si myslel, že mě Logrus odrovná, ale Fiona věřila, že to zvládnu, když mi pomůže. Já—“
„Kdo je to Suhuy?“
„To je pán Logru. Je to můj strýc. Měl pocit, že Vzor na Amberu a Logrus na Chaosu jsou neslučitelní, že nemůžu v sobě nosit obrazy obou. Random, Fiona a Gérard mě zavedli dolů a ukázali mi
Vzor. Pak jsem se spojil se Suhuyem a nechal jsem ho podívat se na
to. Řekl, že jsou v protikladu a že mne buď ten pokus zničí, nebo že
- 81 -
ze mne Vzor vymaže obraz Logru – nejspíš ale to první. Ale Fiona
tvrdila, že Vzor by měl být schopen zahrnout všechno, dokonce i
Logrus, a že podle toho, co ví o Logru, by měl být schopen pojmout
všecko, dokonce i Vzor, takže to nechali na mně a já jsem věděl, že
tím musím projít. A šel jsem. Povedlo se mi to a stále v sobě nosím
Logrus stejně jako Vzor. Suhuy uznal, že Fi měla pravdu a tvrdil, že
to má co dělat s mým smíšeným původem. Ona nesouhlasila, ale —“
Bili zvedl ruku. „Okamžik. Nechápu, jak jsi mohl dostat strýce
Suhuye tak rychle do podzemí amberského zámku?“
„Kvůli svým příbuzným ve Dvorech mám také balíček trumfů
Chaosu, stejně jako trumfy Amberu.“
Zavrtěl hlavou. „Tohle všechno je vzrušující, ale odbíháme od
věci. Existuje ještě někdo, kdo může projít Stínem? Anebo se to dá
ještě udělat jinak?“
„Dá, je řada různých způsobů, jak se to dá udělat. Existují také
kouzelná stvoření – jako například Jednorožec, který může chodit,
kam se mu zachce. Taky je možno sledovat někoho, kdo prochází
Stínem, nebo nějaký kouzelný stvoření, který tam jde, nesmíte ale
ztratit jeho stopu, ať už jste kdokoliv. Jednotlivec může Stínem provést celou armádu. A pak tu máme taky obyvatele různých stínových
království v blízkosti Amberu nebo Chaosu. Na obou stranách mají
mocné mágy, a to proto, že jsou tak blízko center nejvyšší moci. Někteří z těch skutečně dobrých to můžou zvládnout, ale jejich obraz
Logru nebo Vzoru není dokonalý, takže nejsou nikdy dokonalí. Na
žádný straně ale ani nepotřebují žádný zasvěcení, aby tamtudy procházeli. Styčný plochy jsou tam totiž nejtenčí. Dokonce s nima i obchodujeme. Je to teď snazší chodit po zavedených trasách. Vyjít ven
je těžší. Ale je známo, že tudy už prošly útočící armády. Proto máme
hlídky. Julian v Ardenu, Gerard na moři a tak dále.
„Jsou ještě nějaké jiné cesty?“
„Možná, že Stínové bouře.“
„Co je to?“
„Je to přírodní, ale ne zcela pochopitelný úkaz. Nejspíš by se
dal přirovnat k tropický bouři. Jedna teorie o jejich vzniku tvrdí, že
to má co dělat s frekvencemi vln, které pulsují z Amberu a ze Dvorů
a vytvářejí podstatu Stínu. Kdykoliv taková bouře vznikne, může
- 82 -
proletět řadou stínů, než se vyčerpá. Někdy udělají velkou škodu,
někdy ne. Ale často na cestě přenášejí věci.“
„Lidi taky?“
„Tady se to už stalo.“
Dopil pivo. Já také.
„A co trumfy?“ zeptal se. „Mohl by se někdo naučit s nimi zacházet?“
„Ano.“
„Kolik balíčků karet obíhá?“
„To nevím.“
„Kdo je dělá?“
„Ve Dvorech je na to spousta expertů. Tam jsem se to taky naučil. A na Amberu to umí Fiona a Bleys – a myslím, že to naučili
taky Randoma —“
„Ti mágové, o kterých jsi mluvil – ti z přilehlých království –
mohl by některý z nich udělat balíček trumfů?“
„Ano, ale ty jejich by nebyly perfektní. Podle mýho musí člověk projít Logrem nebo Vzorem, aby je udělal pořádně. Někteří z
nich by asi uměli udělat balíček mizerných karet, takovejch, při kterejch byste riskoval – možná, že by šly použít k oživování mrtvých
nebo někde v předpeklí, možná, že i k tomu, dostat se kam míříte.“
„A ten balíček, co jsi našel v Juliině pokoji?“
„Ten byl pravý.“
„Jak si to vysvětluješ?“
„Někdo, kdo věděl, jak se to dělá, to naučil někoho, kdo byl
schopen se to naučit. Já o tom ale neslyšel. To je všechno.“
„Rozumím.“
„Bojím se, že tohle nikam nevede.“
„Ale já tohle všechno musím vědět, abych to mohl vzít v úvahu,“ odpověděl. „Jak jinak bych to mohl vyšetřovat? Dáš si další
pivo?“
„Počkejte.“
Zavřel jsem oči a představil si Logrus – Logrus v pohybu, ve
stálém pohybu – zformuloval jsem své přání a dvě z pohybujících se
linek v jeho vzoru zjasněly a zesílily se. Pohyboval jsem pomalu
pažemi, napodobuje jejich vlnění a škubání. Konečně se moje paže a
- 83 -
obě linky zdály být zajedno a já jsem rozevřel paže a protáhl linky
daleko, daleko skrze Stín.
Bili si odkašlal.
„Ehm – co to děláš, Merle?“
„Něco hledám – počkejte chvilku.“
Linky se budou prodlužovat nekonečným Stínem, až narazí na
objekt, který chci – anebo až ztratím trpělivost nebo koncentraci.
Konečně jsem ucítil trhání, jako když se zakousnou ryby do návnady
na dvou prutech.
„Tady to je,“ řekl jsem a přitáhl ruce rychle k sobě.
V každé jsem držel orosenou láhev piva. Podal jsem jednu Billovi.
„Tohle jsem myslel tím zpětným chodem ve Stínu,“ řekl jsem a
několikrát zhluboka vydechl. „Poslal jsem do Stínu pro dvě piva.
Ušetřil jsem vám cestu do kuchyně.“
Prohlížel si oranžovou nálepku s podivným zeleným písmem.
„Tuhle značku neznám,“ řekl. „Ani ten jazyk. Jseš si jistý, že je
to v pořádku?“
„Jo, objednal jsem opravdický pivo.“
„Hm – ale nenapadlo tě vzít taky otvírač, viď?“
„Aha!“ řekl jsem. „To mě mrzí, já —“
„To je v pořádku.“
Vstal, šel do kuchyně a za chvilku se vrátil s otvíračem. Když
otevřel první láhev, zpěnila se a musel ji podržet nad nádobou na
odpadky, dokud se pivo neusadilo. Totéž bylo i s druhou lahví.
„Trochu se to pivo protřepalo, když jsem je sem táhl tak rychle,“ řekl jsem. „Obvykle si pivo tímhle způsobem neopatřuju a tak mi
nenapadlo —“
„To je v pořádku,“ řekl Bill a utřel si ruce do kapesníku. Pak
ochutnal pivo.
„Ale pivo je to dobré,“ poznamenal. „Napadlo mne... Ale ne.“
„Co?“
„Jestli bys nemohl poslat pro pizzu?“
„Co byste na ní chtěl mít?“ zeptal jsem se.
Druhý den ráno jsme šli na procházku podél ubíhajícího potoka, na který jsme narazili na konci pole. Patřilo jeho sousedovi a kli- 84 -
entovi. Šli jsme pomalu. Bili měl v ruce hůl a v ústech dýmku a pokračoval ve včerejším výslechu.
„Ty jsi včera řekl něco, co jsem v té chvíli nevzal v úvahu,“
prohlásil, „protože mě zajímaly více jiné aspekty situace. Řekl jsi, že
ty a Luke jste se dostali až do finále olympijských her a pak jste vypadli?“
„Jo.“
„V jakém sportu?“
„V několika atletických disciplínách. Oba jsme běhali a—“
„A jeho čas se blížil tvému?“
„Jo. Ale někdy se můj čas blížil jeho.“
„To je divné.“
„Co?“
Břeh byl teď strmější a tak jsme po několika kamenech přešli
na druhou stranu, kde byla cesta o několik stop širší, poměrně rovná
a pěkně vyšlapaná.
„Zdá se mně, že je to víc než jen náhoda,“ řekl, „že ten chlapík
byl tak dobrý sportovec jako ty. Pokud jsem slyšel, tak vy, lidé z
Amberu, jste několikrát silnější než lidé ze Země a máte zvláštní metabolismus, který vám dává neobvyklou vytrvalost a schopnost rychlého uzdravování a celkové tělesné regenerace. Jak je tedy možné, že
se ti Luke vyrovnal výkony na tak vysoké úrovni?“
„Je výborný atlet a udržuje se v dobré kondici,“ odpověděl
jsem. „Existují tady přece i jiný, rychlý a silný lidi.“
Zavrtěl hlavou a šli jsme po stezce dál.
„O to se nepřu,“ řekl. „Jenom se mi to zdá být příliš mnoho náhod. Skrývá svou minulost stejně jako ty, a pak se ukáže, že stejně ví,
kdo jsi. Poslyš, miluje opravdu tak moc umění?“
„Cože?“
„Umění. Jestli se opravdu zajímá natolik o umění, aby sbíral
obrazy?“
„To jo. Chodívali jsme pravidelně na vernisáže a na výstavy.“
Odfrkl a uhodil holí do oblázku, který odletěl do vody.
„No, to sice oslabuje můj názor, ale nemění ho to.“
„Nerozumím tomu —“
- 85 -
„Zvláštní je, že se také znal s tím šíleným malířem. Ovšem
když říkáš, že byl dobrý a že Luke opravdu sbíral obrazy, je to něco
jiného.“
„Nemusel mi přece vůbec říkat, že se s Melmanem zná.“
„To je pravda, ale přesto, tohle všechno a k tomu ještě jeho fyzické schopnosti... Zatím sice vycházím jenom z některých okolností,
ale mám pocit, že Luke je velice neobyčejný člověk.“
Přikývl jsem.
„Přemýšlel jsem o tom mnohokrát od minulého večera,“ řekl
jsem. „Jestli ale nepochází ze Země, nemám zdání, odkud by mohl
být.“
„Tím jsme prozatím vyčerpali tuhle oblast,“ řekl Bili a vedl
mne do zatáčky, pak se zastavil a pozoroval hejno ptáků, které se
zvedlo z bažiny za potokem. Pak se ohlédl směrem, odkud jsme přišli. „Pověz mi – to je ovšem naprosto mimo předmět našeho hovoru
– jaká je tvá – tvé postavení?“ zeptal se.
„Co tím myslíte?“
„Jseš syn prince z Amberu. Co vlastně jsi?“
„Myslíte tím, jaký mám titul? Jsem vévoda ze Západního pomezí a hrabě z Kolviru.“
„A co to znamená?“
„To znamená, že nejsem princ z Amberu. Nikdo nemusí proti
mně intrikovat, nikdo nemusí vést vendetu kvůli následnictví —“
„Hm.“
„Co myslíte tím „hm“?
Pokrčil rameny. „Přečetl jsem hodně historických knih. V bezpečí není nikdo.“
Já jsem také pokrčil rameny. „Pokud vím, tak na domácí frontě
je všecko v klidu.“
Po několika dalších zatáčkách jsme se dostali na širokou oblázkovou a písčitou plochu, která se mírně zvedala do výšky asi třiceti stop, a tam se pak tyčila hráz asi sedm nebo osm stop vysoká. Uviděl jsem vysoko nahoře vodu a odhalené kořeny stromů, které tam
rostly. Bili se posadil na balvan v jejich stínu a znovu si zapálil dýmku. Já jsem se také usadil na jeden balvan. Voda příjemně šuměla a
čeřila se a my jsme chvíli pozorovali její třpyt.
„Je to tu pěkný,“ řekl jsem po chvíli. „Je to hezký místečko.“
- 86 -
„Hm.“
Podíval jsem se na něj. Bill se ohlížel zpátky, odkud jsme přišli.
Tiše jsem řekl. „Je tam něco?“
„Už předtím jsem zahlédl někoho, kdo jde stejnou cestou kousek za námi. V těch zatáčkách jsem ho ale ztratil.“
„Neměl bych se jít podívat zpátky?“
„Asi to nic není. Je krásný den. Spousta lidí si může vyjít na
procházku. Jenom jsem si myslel, že pár minut počkáme. Buď se
objeví, nebo půjde jiným směrem.“
„Můžete ho popsat?“
„Ne. Zahlédl jsem ho jen na okamžik. Myslím, že se tím nemusíme vzrušovat. To jenom proto, že když pomyslím na tvoji historku,
jsem ostražitý – nebo spíš pomatený. Nejsem si jistý, co z toho víc.“
Vyndal jsem svou dýmku, zapálil ji a pak jsme čekali. Nikdo se
ale neobjevil.
Konečně Bili vstal a protáhl se. „Falešný poplach,“ řekl.
„Taky si myslím.“
Šel dál a já jsem se k němu přidal.
„Trápí mě taky pomyšlení na tu ženu, na Jasru,“ řekl. „Povídáš,
že se objevila s pomocí trumfu – a pak ti dala žihadlo, které tě odrovnalo?“
„Jo.“
„Setkal ses někdy s někým podobným?“
„Ne.“
„Napadá tě něco?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„A proč ta záležitost s Valpuržinou nocí? Chápu, že určité datum může mít pro šílence význam a vím také, že lidé, vyznávající
primitivní náboženství, přikládají význam ročním obdobím. Ale „N“
dovede tak organizovat, že rozhodně není blázen. A pokud jde o to
další —“
„Melman si myslel, že to datum je důležitý.“
„Ano, ale on věřil v kouzla. Byl bych moc překvapený, kdyby s
takovou shodou dat nevyrukoval, ať už to bylo záměrně nebo ne.
Připustil, že jeho mistr mu nikdy neřekl, že to byl ten případ. Napadlo to jeho. Ale poslyš, ty přece máš průpravu v těchhle věcech.
- 87 -
Má nějaký zvláštní význam, nebo získá se tím nějaká moc, když někdo zabije někoho z tvé krve v tomhle ročním období?“
„O ničem takovým jsem neslyšel. Ale existujou samozřejmě
věci, o kterých nic nevím. Jsem ještě velice mladý ve srovnání s většinou expertů. Ale jakým způsobem chcete tohle zjistit? Říkáte, že si
nemyslíte, že je to nesmysl, ale přitom s nápadem s Valpuržinou nocí
nesouhlasíte.“
„Já nevím. Jenom tak nahlas přemýšlím. Obě verze mi připadají chatrné. Pokud jde o to datum, tak velení Francouzské cizinecké
legie dává každému vojáku 30. dubna volno, aby se opil, a pak mají
několik dní na to, aby vystřízlivěli. Je to výročí bitvy u Cameronu,
což bylo jedno z jejích největších vítězství. Pochybuji ale, že to má s
tímhle něco společného.“
„A proč ta sfinga?“ řekl náhle. „Proč trumf, který tě zavede někam, kde musíš buď uhodnout hloupou hádanku, nebo přijdeš o hlavu?“
„Mám pocit, že chtěl spíš to druhý.“
„Taky si to myslím. Ale rozhodně je to bizarní. Víš, co myslím? Že všechny ty karty jsou nějaké pasti.“
„Možná.“
Sáhl jsem do kapsy, abych je vyndal.
„Nech je být,“ řekl. „Nevyhledávej žádné trable. Možná, že bys
je měl někam schovat, aspoň na nějakou dobu. Mohl bych ti je dát do
sejfu v mé kanceláři.“
Zasmál jsem se.
„Sejfy moc bezpečný nejsou. Děkuji, ale ne. Chci je mít u sebe.
Možná, že je budu moci vyzkoušet bez rizika.“
„Ty jsi na to expert. Ale pověz mi, nemohlo by se tu objevit
něco z těch karet, aniž bys —“
„Ne, tak to nemůže fungovat. Člověk jim musí věnovat pozornost, aby s nimi mohl operovat. Víc, než jen pozornost.“
„Aspoň že to. Já —“
Znovu se ohlédl. Někdo sem přicházel. Zaťal jsem pěst, aniž
bych byl chtěl.
Pak jsem uslyšel, že si oddychl.
„Je to v pořádku,“ řekl, „znám ho. Je to George Hansen. Syn
člověka, který je majitelem téhle farmy. Ahoj, Georgi!“
- 88 -
Přibližující se postava zamávala. Byl to mladík střední postavy,
podsaditý, s pískovými vlasy. Měl na sobě džínsy a tričko s nápisem
Grateful Dead a krabičku cigaret měl vloženou v levém rukávu. Bylo
mu něco přes dvacet.
„Ahoj,“ odpověděl, když se přiblížil. „Nádhernej den, co?“
„Ano, proto jsme si vyšli na procházku, místo abychom seděli
doma.“
George se na mne podíval.
„Já taky,“ řekl a skousl si dolní ret zuby. „Opravdu skvělej
den.“
„Tohle je Merle Corey. Je u mne na návštěvě.“
„Merle Corey,“ opakoval George a napřáhl ruku. „Mě těší,
Merle.“
Vzal jsem jeho ruku do své a stiskl ji. Byla trochu lepkavá.
„Poznáváte to jméno?“
„Hm – Merle Corey,“ opakoval znovu.
„Znal jste jeho otce.“
„Jo? Aha, opravdu.“
„Sam Corey,“ řekl Bill a pohlédl na mne rychle přes Georgovo
rameno.
„Sam Corey,“ opakoval George. „No jo, kruci! Fajn, že jsme se
seznámili. Zůstanete tady dlouho?“
„Počítám, že pár dní určitě,“ odpověděl jsem. „Netušil jsem, že
jste znal mýho otce.“
„Príma člověk,“ řekl. „Odkud jste?“
„Z Kalifornie, ale je čas na změnu.“
„Kampak míříte?“
„Pryč z Ameriky.“
„Do Evropy?“
„Ještě dál.“
„Báječný. Taky bych někdy rád cestoval.“
„Třeba budete.“
„Třeba jo. Musím už jít. Užijte si hezky procházku. Těšilo mě,
že jsem se s váma seznámil, Merle.“
„Mě taky.“
Ustoupil, zamával, pak se obrátil a odešel.
Podíval jsem se na Billa a všiml jsem si, že se zachvěl.
- 89 -
„Co se děje?“ zašeptal jsem.
„Znám toho mládence celý svůj život,“ řekl. „Co myslíš, je zfetovaný?“
„Ne tak, že by si něco píchal. Neviděl jsem žádný stopy. A taky se mi nezdál být nějak zvlášť ujetej.“
„Jistě, ale ty ho neznáš tak jako já. Byl úplně – jiný. Napadlo
mne, abych tvého otce pojmenoval Sam, protože se mi něco nezdálo
v pořádku. Změnila se jeho řeč, držení těla, chůze... Nedá se to definovat. Čekal jsem, že mne opraví a já že pak udělám vtip o své předčasné senilitě. Ale on nic. Spolkl to, Merle, a to mě děsí. Znal tvého
otce dobře a věděl, že se jmenuje Carl Corey. Tvůj otec měl rád,
když měl zahradu v pořádku, ale on nikdy nebyl na sekání trávy, na
hrabání a pletí. George pro něj pracoval celá léta, když chodil do
školy. Ví dobře, že se nejmenuje Sam.“
„Já to nechápu.“
„Já taky ne,“ řekl, „a vůbec se mi to nelíbí.“
„Takže se tedy chová divně – a vy si myslíte, že nás sledoval?“
„Teď jsem si tím jist. Je to příliš mnoho náhod načasovaných
na tvůj příjezd.“
Obrátil jsem se.
„Půjdu za ním,“ řekl jsem. „Zjistím to.“
„Ne, nechoď.“
„Nic mu neudělám. Jsou i jiné metody.“
„Bylo by asi lepší, kdybychom ho nechali při tom, že nás
oklamal. Mohlo by ho to přimět k tomu, aby něco udělal, nebo něco
řekl, co by pro nás bylo užitečné. Na druhé straně, ať bys udělal cokoliv – dokonce i něco důmyslného nebo nějaké kouzlo – poznal by,
že jdeme po něm. Nech to být, buď rád, že jsi varován, a buď ostražitý.“
„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Oukej.“
„Půjdeme zpátky a zajedeme si do města na oběd. Chci se taky
zastavit v kanceláři, vzít si nějaké listiny a zatelefonovat na pár míst.
Ve dvě hodiny mám schůzku s klientem. Můžeš si vzít zatím můj vůz
a projíždět se po okolí.“
„Fajn.“
Cestou zpátky jsem přemýšlel. Bylo tu ještě mnoho věcí, které
jsem Billovi neřekl. Například neměl jsem doposud důvod, abych mu
- 90 -
prozradil, že nosím na zápěstí neviditelnou strunu, která má poněkud
neobyčejné vlastnosti. Jedna z těch vlastností je, že mne varuje před
každým, kdo má se mnou zlé úmysly, jak to Frakira dělala dva roky
v Lukově přítomnosti, dokud jsme se nestali přáteli. Ať už měl George Hansen jakýkoliv důvod pro své neobvyklé chování, Frakira mi
nedala sebemenší znamení, že by mi chtěl ublížit.
Stejně to ale bylo zvláštní... to, jak mluvil, to, jak vyslovoval...
Po obědě jsem se vydal na projížďku, zatímco se Bill věnoval
své práci. Zamířil jsem do míst, kde můj otec po léta žil. V minulosti
jsem tam několikrát byl, ale nikdy ne uvnitř. Nebyl k tomu důvod.
Zaparkoval jsem nahoře na krajnici silnice a díval se na dům. Bydleli
tam teď mladí manželé s dětmi, jak mi řekl Bill – to jsem konečně
mohl poznat sám podle hraček roztroušených po dvoře. Myslel jsem
na to, jaké by to asi bylo, kdybych tam byl vyrůstal.
Možné to jistě bylo. Dům byl dobře udržovaný a vypadal klidně a vesele. Představoval jsem si, že lidé, kteří tam žijí, jsou šťastni.
Přemýšlel jsem o tom, kde asi otec teď je – jestli je vůbec mezi
živými. Nikdo se k němu nemohl přes jeho trumf dostat, i když to nic
nedokazovalo. Je spousta způsobů, jak je možno blokovat vysílání
přes trumf. Ve skutečnosti jeden z těch způsobů se zřejmě hodil na
otcův případ, ale já jsem na to raději nemyslil.
Jedna pověst říkala, že otec zešílel ve Dvorech Chaosu, když
ho má matka proklela a teď bez cíle bloudí Stínem. Matka se o tom
odmítla bavit. Jiná pověst tvrdila, že odešel do vesmíru, který si sám
vytvořil, a nevrátil se odtamtud, což by docela dobře vysvětlovalo, že
nebyl k dostižení pomocí trumfů. Jiní prostě říkali, že zahynul po
odchodu ze Dvorů – a mnoho mých příbuzných odtamtud mě ujišťovalo, že ho po jeho pobytu viděli opouštět Dvory. Jestli zprávy o jeho
smrti byly pravdivé, nezemřel ve Dvorech Chaosu. Ale byli tu ještě
jiní, kteří tvrdili, že ho ještě potom viděli na místech od sebe velice
vzdálených a při setkáních se otec pokaždé choval podivně. Jednou
mi někdo řekl, že cestuje ve společnosti němé tanečnice – maličké,
krásné ženy, se kterou hovoří znakovou řečí – a že ani on sám příliš
nemluví. Jindy jsem se dozvěděl, že ho viděli řádit opilého při nevázané zábavě v krčmě, odkud pak vypudil všechny hosty, aby mohl v
klidu poslouchat hudbu tamější kapely. Nemohl bych však přísahat
na hodnověrnost těchhle zpráv. Dost jsem sám pátral, ale výsledek
- 91 -
byla jen tahle vyprávění. Nemohl jsem ho ani přivolat přes Logrus,
ačkoliv jsem se o to mnohokrát pokoušel. Pokud ovšem byl hodně
daleko, nebyla moje schopnost koncentrace dostačující.
Jinými slovy, neměl jsem ani ponětí, kde můj otec, Corwin z
Amberu je, a nevěděl to také nikdo jiný. Bylo mi to moc líto, protože
moje jediné delší setkání s ním se odehrálo před Dvory Chaosu, kdy
mi v den Vzoropádové bitvy vyprávěl svůj dlouhý příběh. To také
změnilo můj život. Přimělo mě to k rozhodnutí opustit Dvory a hledat zkušenosti a vzdělání ve stínovém světě, kde otec tak dlouho
bydlel. Cítil jsem potřebu rozumět tomu světu, jestliže jsem chtěl
lépe rozumět jemu. Věřím, že se mi to podařilo, a možná i víc, ale on
už nebyl k dosažení, abychom mohli pokračovat v našem rozhovoru.
Věřil jsem, že budu brzy schopen vyzkoušet jiné prostředky,
abych ho našel – teď když projekt Cyklického fantoma byl téměř
hotov, ale poněkud se to zadrhlo. Myslel jsem původně, že budu měsíc nebo dva cestovat, pak zamířím do Billova domu a nakonec se
vydám k tomu svému, tak nenormálnímu místu a budu pokračovat v
práci.
Teď ale do toho přišly jiné záležitosti. Ty nejnutnější musím
vyřídit nejdřív a pak můžu pokračovat v hledání otce.
Pomalu jsem projížděl podle domu. Otevřenými okny jsem slyšel stereofonní hudbu. Nechtěl jsem ani vědět, jaké je to uvnitř. Někdy je lepší, když věci zůstanou zahaleny tajemstvím.
Ten večer po večeři jsem seděl s Billem na verandě a snažil
jsem se vymyslet, co bych mu mohl ještě říct. Když jsem si uvědomoval bílá místa ve svém vyprávění, Bili začal s naším seriálem jako
první.
„Ještě něco,“ řekl.
„Ano?“
„Dan Martinez začal váš rozhovor tím, že narážel na Lukovy
pokusy sehnat investory pro nějakou počítačovou firmu. Později jsi
měl pocit, že to byla jenom záminka, aby sis přestal dávat pozor, až
na tebe udeří otázkou o Amberu a Chaosu.“
„Správně.“
„Jenže Luke skutečně přišel s návrhem, abyste něco v téhle oblasti podnikli. Tvrdil ale, že možné investory nevyhledával a že o
- 92 -
Danu Martinezovi nikdy neslyšel. Když ho pak uviděl mrtvého, trval
stále na tom, že se s ním nikdy nesetkal.“
Přikývl jsem.
„Buď tedy Luke lhal, nebo se nějak Martinez dozvěděl o jeho
plánech.“
„Myslím, že Luke nelhal,“ řekl jsem. „Přemýšlel jsem o celý tý
záležitosti. Jak já Luka znám, nevěřím, že by sháněl investory, dokud
by s určitostí nevěděl, že existuje něco, do čeho je možný peníze vložit. Myslím, že v týhle věci mluvil pravdu. Zdá se mi, že tohle je v
celý tý záležitosti jediná shoda náhod. Mám taky pocit, že Martinez
toho o Lukovi dost věděl a chtěl získat jenom poslední informaci –
jestli ví o Amberu a o Dvorech. Myslím, že na to šel chytře a že na
základě toho, co už věděl, mohl sestrojit pro mne přijatelnou historku, zvláště když věděl, že jsem pracoval u ty samý společnosti jako
Luke.“
„To je docela dobře možné,“ řekl. „Ale pak, když Luke skutečně —“
„Začínám věřit,“ přerušil jsem ho, „že Lukova historka byla taky vymyšlená.“
„Nerozumím ti.“
„Mám dojem, že si ji vymyslel ze stejného důvodu jako Martinez svou a stejným způsobem – aby byla pro mne přijatelná a aby ze
mne mohl dostat informaci, kterou chtěl.“
„Jakou informaci?“
„O Cyklickém fantomovi. Chtěl vědět, co to je.“
„A byl zklamaný, když se dozvěděl, že to byl pro tebe jenom
takový trénink v neobvyklém projektování a že jsi žádnou společnost
založit nechtěl?“
Bili zachytil můj úsměv, když jsem přikývl.
„Ještě něco?“ řekl. „Počkej, neříkej mi nic. Ty jsi taky lhal. Ty
něco opravdu máš.“
„Jo.“
„Asi bych se tě neměl vůbec ptát – pokud si ovšem myslíš, že
je to důležité a chceš mi to říct sám... Jestli je to ale něco opravdu
velkého a významného, dostanou to ze mě. Nevydržím bolest. Přemýšlej o tom.“
Udělal jsem to. Chvíli jsem seděl a dumal.
- 93 -
„Předpokládám, že by to bylo možný,“ řekl jsem konečně, „ale
jen docela okrajově a na to určitě nenarážíte. Nechápu, jak by to
mohlo být – jak říkáte – významný. Pro Luka nebo kohokoliv jinýho
– protože nikdo neví, co to je, kromě mě. Nevím, jak to vměstnat do
týhle rovnice, kromě toho, že je na to Luke zvědavej. Takže se budu
řídit vaší radou a nebudu o tom raději mluvit.“
„Pokud jde o mne, to je v pořádku,“ řekl. „A teď k té záležitosti s Lukovým zmizením —“
V domě zazvonil telefon.
„Promiň,“ řekl Bili.
Vstal a šel do kuchyně.
Za okamžik jsem ho slyšel volat. „Merle, to je pro tebe.“
Vstal jsem a šel dovnitř. Když jsem vešel, tázavě jsem se na něj
podíval, ale on pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Rychle jsem
přemýšlel, kde jsou v domě umístěny další dva telefonní aparáty.
Ukázal jsem na Billa, pak směrem k jeho knihovně a předvedl jsem
pantomimicky zvednutí sluchátka k uchu. Malinko se usmál a
přikývl.
Zvedl jsem sluchátko a chvíli čekal, až jsem uslyšel cvaknutí.
Pak jsem teprve začal mluvit a doufal jsem, že si volající bude myslet, že jsem zvedl sluchátko na vedlejším aparátu.
„Haló,“ řekl jsem.
„To je Merle Corey?“
„Ano.“
„Potřeboval bych od vás jistou informaci.“
Byl to mužský hlas, byl mi trochu povědomý, ale zas ne docela.
„S kým mluvím?“ zeptal jsem se.
„To vám bohužel nemůžu říct.“
„V tom případě bude moje odpověď na vaši otázku stejná.“
„Necháte mne aspoň, abych se zeptal?“
„Ptejte se,“ řekl jsem.
„Oukej. Vy a Luke Raynard jste kamarádi...“
Odmlčel se.
„Dalo by se říct, že ano,“ řekl jsem, abych vyplnil pauzu.
„Slyšel jste ho někdy mluvit o místech, která se nazývají Amber a Dvory Chaosu.“
Byla to oznamovací věta, nikoliv otázka.
- 94 -
„Možná,“ řekl jsem.
„Víte vy sám něco o těchto místech?“
Konečně otázka.
„Možná,“ řekl jsem.
„Prosím vás, tohle je vážná věc. Potřebuju od vás slyšet víc,
než jen ‚možná‘.“
„Je mi líto, ale víc než ‚možná‘ vám neřeknu, dokud se nedozvím, kdo jste a proč to chcete vědět.“
„Když ke mně budete upřímný, bude vám to ku prospěchu.“
Právě včas jsem spolkl odpověď a cítil jsem, že se můj tep dal
na úprk. Poslední větu totiž řekl v tharštině. Mlčel jsem dál.
Pak řekl. „Tak tohle nezabralo a já pořád ještě nic nevím.“
„Co? Co nevíte?“ řekl jsem.
„Jestli je z jednoho z těch míst on nebo vy.“
„Budu trochu nezdvořilý, ale co je vám po tom?“ zeptal jsem
se ho.
„Jednomu z vás hrozí velké nebezpečí.“
„Tomu, kterej je z takovýho místa, nebo tomu, kterej odtamtud
není?“
„To vám nemůžu říct. Nemůžu si dovolit další chybu.“
„Co tím myslíte? Jaká byla vaše poslední chyba?“
„Řekněte mi to – ochráníte buď sebe, nebo pomůžete kamarádovi.“
„Řekl bych vám to,“ odvětil jsem, „kdybych věděl, že to tak
opravdu je. Ale podle toho, co vím, tak byste tím nebezpečím klidně
mohl být vy.“
„Ujišťuji vás, že se jenom snažím pomoci té správné osobě.“
„Slova, slova, slova,“ řekl jsem. „A co kdybychom byli odtamtud oba?“
„Proboha ne!“ řekl. „Tak to nemůže být.“
„Proč ne?“
„To nic. Co mám udělat, abych vás přesvědčil?“
„Hm. Počkejte chvilku. Musím si to rozvážit,“ odpověděl jsem.
„Tak dobře. Což to udělat takhle? Někde se s vámi setkám, řekněte
sám kde. Prohlídnu si vás a pak si vyměníme informace, pěkně jednu
za druhou, až budou všechny karty vyložený.“
Nastala pauza.
- 95 -
Po chvíli. „To je jediný způsob?“
„Jo.“
„Musím si to promyslet. Brzy se ozvu.“
„Ještě něco —“
„Co?“
„Pokud jsem to já, hrozí mi nebezpečí zrovna teď?“
„Myslím že ano. Pravděpodobně ano. Sbohem.“
Zavěsil.
Podařilo se mi vzdychnout a zaklít v jednom okamžiku. Pak
jsem položil sluchátko. Lidé, kteří o nás dost věděli, se vynořovali ze
všech stran.
Bili vešel do kuchyně a vypadal udiveně.
„Jak se ten dotyčný, ať už je to kdo chce, dozvěděl, že jsi tady?“ byla jeho první slova.
„To jsem se chtěl zrovna teď zeptat já,“ řekl jsem. „Vymyslete
si jinou otázku.“
„Prosím. Jestli se chce s tebou setkat, půjdeš tam?“
„To bych řek. Navrhl jsem to, protože se s tím chlapíkem chci
setkat.“
„Jak jsi poznamenal, právě on může být nebezpečný.“
„To je oukej. On se taky může octnout v nebezpečí.“
„Nelíbí se mi to.“
„Mně taky ne. Ale je to ta nejlepší nabídka, jakou jsem až doteďka dostal.“
„Jak chceš. Škoda, že ho nemůžeme vypátrat už před schůzkou.“
„To mě taky napadlo.“
„Poslyš, nemohli bychom ho trochu popohnat?“
„Jak?“
„Byl v telefonu trochu nervózní a mám dojem, že se mu tvoje
nabídka nelíbila o nic víc, než mně. Navrhuju, abychom tu nebyli, až
zase zavolá. Ať si nemyslí, že tady sedíš a čekáš na jeho telefon. Ať
si počká on. Jdi a vykouzli si nějaké oblečení a pojedeme na pár hodin do zdejšího klubu. Bude to lepší než zaútočit na ledničku.“
„Výbornej nápad,“ řekl jsem. „Měla to být vlastně moje dovolená. Tenhle večer se tomu bude asi nejvíc podobat. Bude to docela
fajn.
- 96 -
Obnovil jsem svoji garderobu ze Stínu, zastřihl si bradku, osprchoval se a oblékl. Jeli jsme do klubu, pak jsme poklidně povečeřeli
na terase. Byl pěkný večer, klidný a nebe bylo plné hvězd. Měsíc
zaléval všechno svým mléčným světlem. Oba jsme se vyhýbali hovořit o mých problémech. Bili tady znal zřejmě kdekoho, takže se
všichni chovali přátelsky. Byl to za dlouhou dobu večer, kdy jsem si
opravdu dal pohov. Pak jsme se zastavili na skleničku v baru, který
býval, jak jsem slyšel, oblíbeným napájecím místem mého otce. Z
vedlejší místnosti se linula taneční hudba.
„To byl vynikající nápad,“ řekl jsem. „Díky.“
„De nada“ řekl. „Strávil jsem tady mnoho příjemných chvil s
tvým otcem. Náhodou jsi o něm...?“
„Nemám žádný zprávy.“
„Promiň.“
„Kdyby se objevil, dám vám vědět.“
„Jistě. Promiň.“
Během cesty zpátky se nic nepřihodilo a nikdo nás ani nesledoval. Dojeli jsme domů krátce po půlnoci, řekli si dobrou noc a já
jsem odešel do svého pokoje. Svlékl jsem si své nové sako a pověsil
je do přístěnku, sundal si boty a dal je tam taky. Když jsem se vrátil
do pokoje, všiml jsem si bílého obdélníku na polštáři mé postele.
Dvěma kroky jsem se octl u ní a popadl papír.
‚Škoda, ze jste tu nebyl, když jsem znovu volal‘ bylo tu napsáno
velkými tiskacími písmeny. ‚Ale viděl jsem vás v klubu a chápu, že
jste si chtěl večer vyjít. Napadlo mě tedy, že bychom se tam mohli
setkat zítra v noci v deset hodin u baru. Budu se cítit lépe, když budu
mít kolem sebe hodně lidí, pokud nebudou naslouchat.‘
Ksakru! Moje první myšlenka byla jít a povědět to Billovi. Pak
jsem si ale řekl, že by s tím stejně nemohl nic dělat, jenom by asi
špatně spal a spánek potřeboval mnohem víc než já. Složil jsem papír, vsunul ho do kapsy košile a pak košili pověsil.
Během noci mě nesužovala žádná noční můra, spal jsem tvrdě
a dobře. Věděl jsem, že by mne Frakira v případě nebezpečí vzbudila. Dokonce jsem zaspal a cítil jsem se výborně. Bylo slunečné ráno
a ptáci zpívali.
- 97 -
Když jsem se opláchl a učesal a vyžádal si ze Stínu nové kalhoty a košili, šel jsem dolů do kuchyně. Na stole byl papír se vzkazem.
Už mne unavovalo nalézat stále nové vzkazy, ale tenhle byl od Billa
a stálo v něm, že musel zaskočit na chvíli do kanceláře a že si mám
posloužit vším, na co budu mít k snídani chuť a že se brzy vrátí.
Prohlédl jsem si ledničku a vyndal anglické vdolečky, kus ananasového melounu a nalil si sklenici pomerančové šťávy. Postavil
jsem už předtím na kávu a když jsem si všechno připravil, byla káva
hotová a já jsem odešel snídat na verandu.
Jak jsem tam tak seděl, měl jsem pocit, že bych měl také napsat
vzkaz a odjet. Můj tajemný pisatel – pravděpodobně „N“ – sem jednou telefonoval a jednou se sem vloupal. Nezáleželo na tom, jak se
dozvěděl, že jsem tady. Byl to dům mého přítele, a i když mi není
proti mysli svěřovat se přátelům se svými starostmi, nelíbí se mi
myšlenka, že bych je měl vystavovat nebezpečí. Ale teď byl den a
schůzka byla stanovena na večer. Dokud nebude dosaženo nějakého
rozhodnutí, neodjedu. Bylo by to hloupé. Bude také nejlépe, když se
odtud celý den nehnu, abych mohl všechno ohlídat a ochránit Billa,
kdyby dneska k něčemu došlo.
Náhle jsem si představil, jak někdo s namířenou pistolí nutí
Billa, aby napsal ten vzkaz a pak ho odvléká jako rukojmí, aby mne
přinutil odpovědět na jeho otázky.
Pospíšil jsem do kuchyně a zavolal ho do kanceláře. Jeho tajemník, Horace Crayper, zvedl sluchátko při druhém zazvonění.
„Tady Merle Corey,“ řekl jsem. „Je pan Roth přítomen?“
„Ano,“ odpověděl. „Ale právě teď má jednání s klientem. Má
vás zavolat?“
„Ne, to není tak důležitý,“ řekl jsem, „uvidím se s ním později.
Nevyrušujte ho. Díky.“
Nalil jsem si další šálek kávy a vrátil se na verandu. Tahle záležitost neblaze působí na mé nervy. Rozhodl jsem se, že jestli se
dnes večer všechno nevyřeší, odjedu.
Za rohem domu se vynořila postava.
„Ahoj, Merle.“
Byl to George Hanson. Frakira mi dala nepatrné znamení, jako
kdyby mě chtěla varovat, ale pak si to rozmyslela. Bylo to záhadné.
Neobvyklé.
- 98 -
„Ahoj, Georgi. Jak se máte?“
„Jde to. Je pan Roth doma?“
„Bohužel ne. Musel jet do města. Vrátí se kolem poledne nebo
o něco později.“
„Aha. Před pár dny mi řekl, abych se tu zastavil, až budu mít
čas, že by něco potřeboval udělat.“
Přišel blíž a jednou nohou stoupl na schod.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nedá se nic dělat. Nic mi neřekl. Musíte si ho chytit jindy.“
Přikývl, vyndal krabičku cigaret, jednu vyklepl a zapálil si. Pak
zase zastrčil krabičku do rukávu. Na tomhle tričku byl obrázek skupiny Pink Floyd.
„Jak se vám tady líbí?“ zeptal se.
„Je to tu fajn. Dal byste si kafe?“
„Docela rád.“
Vstal jsem a šel dovnitř.
„S troškou smetany a cukrem,“ volal za mnou.
Udělal jsem mu kávu a když jsem se vrátil, seděl na protějším
Křesle na verandě.
„Díky.“
Když se napil, řekl. „Já vím, že se váš otec jmenoval Carl a ne
Sam, jak říkal pan Roth. Začíná zapomínat.“
„Nebo se přeříkávat,“ řekl jsem.
Usmál se.
Co bylo zvláštního na tom, jak mluvil? Jeho hlas se podobal
tomu, co jsem slyšel včera večer v telefonu, přestože se volající kontroloval a mluvil tak pomalu, aby nebylo možno zjistit jakékoli stopy.
Ale tahle podobnost mne nezneklidňovala.
„Váš otec byl důstojník na penzi. A něco jako vojenský poradce vlády?“
„Ano.“
„Kde je teď?“
„Hodně cestuje – za moře.“
„Uvidíte se s ním, až pojedete na cesty?“
„Doufám.“
„To bude prima,“ řekl, zatáhl za cigaretu a napil se kávy.
„Mhm, to kafe je dobrý!“
- 99 -
„Nevzpomínám si, že bych vás byl tady někdy viděl,“ řekl náhle. „Vy jste se svým otcem nebydlel?“
„Ne. Vyrůstal jsem u matky a ostatních příbuzných.“
„Asi dost daleko odtud?“
Přikývl jsem. „Za mořem.“
„Jak se jmenovala vaše matka?“
Málem jsem mu to řekl. Nevím ani proč. Ale než jsem to mohl
vyslovit, změnil jsem její jméno na Dorothy.
Podíval jsem se na něj včas, abych uviděl, že ohrnul rty. Když
jsem promluvil, prohlížel si mne.
„Proč se ptáte?“
„Nemám žádnej důvod. Jenom jsem zvědavej. Moje matka byla místní klepna.“
Smál se a napil se kávy.
„Zůstanete tady déle?“ zeptal se pak.
„Těžko říct. Asi ne moc dlouho.“
„No, doufám, že si to tady užijete.“ Dopil kávu a postavil šálek
na zábradlí. Pak vstal, protáhl se a řekl. „Hezky jsem si s váma pokecal.“
V polovině schodů se zastavil a otočil.
„Mám pocit, že pojedete hodně daleko,“ řekl. „Šťastnou cestu.“
„Vy možná taky,“ řekl jsem. „Umíte se dobře vyjadřovat.“
„Díky za kafe. Na shledanou.“
„No jo.“
Zašel za roh a byl pryč. Nevěděl jsem, co si mám z toho vybrat
a po chvíli přemýšlení jsem to vzdal. Když chybí inspirace, rozum se
rychle unaví.
Právě jsem si připravoval sendvič, když se Bili vrátil, a tak
jsem hned udělal dva. Zatímco jsem je připravoval, šel se převléknout.
„Tenhle měsíc moc nepracuju,“ řekl mi při jídle, „ale tohle byl
starý klient a měl naléhavou záležitost, takže jsem tam musel zajet.
Co kdybychom si vyšli dnes odpoledne zas podle potoka, ale opačným směrem?“
„Klidně.“
Když jsme šli přes pole, řekl jsem mu o Georgeově návštěvě.
- 100 -
„Ne,“ řekl, „o žádnou práci jsem ho nežádal.“
„Jinými slovy —“
„Přišel, aby se s tebou setkal. Od nich mne mohl snadno vidět
odjíždět.“
„Moc by mě zajímalo, co vlastně chtěl.“
„Jestli je to něco důležitého, pravděpodobně se brzy objeví a
zeptá se tě.“
„Jenže čas utíká,“ řekl jsem. „Rozhodl jsem se, že odjedu zítra
ráno, možná že ještě dnes v noci.“
„Proč?“
Když jsme šli podle potoka, vyprávěl jsem mu o vzkazu, který
jsem našel včera v noci na posteli a o dnešní schůzce. Také jsem mu
řekl, že se bojím vystavovat ho zbloudilým kulkám, nebo také kulkám dobře mířeným.
„Tak vážné to snad není,“ začal.
„Už jsem se rozhodl, Bille. Nerad to dělám, když jsem vás tak
dlouho neviděl, ale nepočítal jsem se všema těma potížema. Až odjedu, zmizí i potíže.“
„Pravděpodobně ano, ale...“
V tomhle smyslu jsme pokračovali v hovoru během procházky
po břehu potoka. Pak jsme si řekli, že celá věc je rozhodnutá, nechali
ji plavat a vrátili se k dalšímu přemílání mých problémů. Cestou
jsem se často ohlížel, ale nikoho jsem za námi neviděl. Slyšel jsem
občas zaharašení na protějším břehu, ale to mohlo být nějaké zvíře,
které jsme svým hovorem vyrušili.
Po hodinové procházce jsem náhle ucítil, že někdo bere do ruky můj trumf. Strnul jsem.
„Co —“
„Volání z dálky,“ řekl jsem.
Za chvilku jsem ucítil první kontakt a také jsem uslyšel za potokem hluk.
„Merline.“
Byl to Randomův hlas, který mne volal. Za pár okamžiků jsem
ho uviděl, jak sedí u psacího stolu v knihovně na Amberu.
„Ano?“ odpověděl jsem.
Jeho podoba nabyla trojrozměrnost a stala se naprosto reálnou.
Bylo to jako kdybych nahlížel arkýřem do vedlejšího pokoje. Tou
- 101 -
dobou jsem také ještě vnímal své okolí, i když ztrácelo stále víc na
důležitosti. Například jsem uviděl George Hansona vyrazit z křoví za
potokem. Díval se na mě.
„Chci, aby ses okamžitě vrátil na Amber,“ prohlásil Random.
George skočil do vody a brodil se potokem k nám na druhý
břeh.
Random zvedl ruku a vsáhl.
„Tak už sem pojď,“ řekl.
V té chvíli už musely začít mé obrysy světélkovat a já jsem
slyšel George volat. „Stát! Počkat! Musím jít s vámi —“
Jednou rukou jsem chytil Billa za rameno.
„Nemůžu vás tady nechat s tím bláznem,“ řekl jsem. „Pojďte!“
Druhou jsem sevřel Randomovu ruku.
„Oukej,“ řekl jsem a vstoupil.
„Stát!“ křičel George.
„Jdi k čertu,“ odpověděl jsem a pak už se Georgova ruka dotkla
jen duhy.
- 102 -
Kapitola sedmá
Random se vyděsil, když jsme vstoupili do knihovny dva.
Vstal a byl na svých krátkých nohách menší než my. Svou pozornost
upřel na Billa.
„Merline, kdo je to?“ zeptal se.
„Tvůj právní zástupce, Bill Roth,“ řekl jsem. „Vždycky jsi s
ním jednal prostřednictvím agentů, takže jsem myslel, že bys byl
rád —“
Bili si chtěl kleknout na jedno koleno. „Vaše Výsosti,“ řekl, ale
Random ho chytil za rameno.
„Nechte těch hloupostí,“ řekl. „Nejsme u dvora.“ Sepjal ruce a
řekl: „Říkejte mi Randome. Vždycky jsem vám chtěl osobně poděkovat za práci, kterou jste věnoval té smlouvě. Nikdy jsem se ale k
tomu nedostal. Jsem rád, že vás poznávám.“
Nikdy jsem neviděl, aby Bili zůstal bez řeči, ale teď jen zíral.
Na Randoma, na komnatu, na vzdálenou věž za oknem.
Konečně za chvíli zašeptal. „Je to skutečně...“
„Mám dojem, že jsem viděl, jak se k tobě někdo hrne,“ řekl
Random a prohrábl si své světlé rozcuchané vlasy. „A tvoje poslední
slova na Zemi jistě nebyla určena mně?“
„Měli jsme malý problém,“ odpověděl jsem. „To je také důvod,
proč jsem s sebou přivedl Billa. Někdo se mne snažil zabít a —“
Random zvedl ruku. „Pro tuhle chvíli mne prosím tě ušetři podrobností. Budu je chtít znát později – nechme to na později. Probíhá
tady ještě víc hanebností než obvykle a ta tvoje historka může být
jejich součástí. Ale musím si nejdřív trochu vydechnout.“
Teprve v té chvíli jsem si povšiml hlubokých vrásek na jeho jinak mladistvém obličeji a uvědomil jsem si, že je přetažený.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Caine je mrtev. Zavražděn,“ odpověděl. „Dnes ráno.“
„Jak se to stalo?“
„Byl pryč ve Stínu Deiga – je to vzdálený přístav, s nímž obchodujeme. Byl s ním Gérard, měli obnovit starou obchodní smlouvu. Někdo ho střelil přímo do srdce. Byl okamžitě mrtvý.“
„Chytili lučištníka?“
- 103 -
„Jakého lučištníka? Byl zastřelen z pušky ze střechy domu. A
střelec utekl.“
„Myslel jsem, že střelný prach se v těchto místech nedá používat.“
Rychlým gestem obrátil ruce dlaněmi vzhůru.
„Deiga je zřejmě dost daleko ve Stínu, aby účinkoval. Nikdo se
tady nepamatuje, že by tam někdo nějaký zkoušel. To byl taky důvod, proč tvůj otec jednou přinesl směs, která tady účinkovala.“
„To je pravda! Málem jsem na to zapomněl.“
„Pohřeb je zítra —“
„Bille! Merline!“
Moje teta Flora – která odmítla všechny Rossettiho nabídky –
podle jedné mu měla dělat modelku – vešla do pokoje. Vysoká, štíhlá
a zářící pospíchala k Billovi a políbila ho na tvář. Nikdy jsem ho
předtím neviděl se začervenat. Zopakovala si to se mnou také, ale
mně to tak nevzalo, protože jsem si vzpomněl, že kdysi hlídala mého
otce.
„Kdy jste se tu objevili?“ Hlas měla také krásný.
„Právě teď,“ řekl jsem.
Okamžitě se do nás obou zavěsila a pokusila se nás odvést
pryč.
„Floro!“ promluvil Random.
„Ano, bratře?“
„Můžeš si odvést pana Rotha, ale ještě nějakou dobu tady Merlina potřebuju.“
Zatvářila se rozmrzele, ale pak mou paži pustila.
„Tady můžete vidět, co je to absolutní monarchie,“ vysvětlovala Billovi. „Můžete sám vidět, jakou zkázou je moc.“
„Byl jsem zkažený už předtím, než jsem získal moc,“ řekl
Random, „a být bohatý je lepší. Máš svolení k odchodu, sestro.“
Ohrnula rty a odvedla Billa pryč.
„Je to tady vždycky klidnější, když si najde někde ve Stínu přítele,“ poznamenal Random. „Naneštěstí byla tento rok většinou doma.“
Mlaskl jsem.
Pokynul mi směrem ke křeslu a já jsem se posadil. Pak přistoupil ke skříni.
- 104 -
„Víno?“ zeptal se.
„Beze všeho.“
Nalil dvě sklenice, jednu mi podal a pak se posadil do křesla po
mé levici. Malý stolek stál mezi námi.
„Někdo se také pokusil zastřelit Bleyse,“ řekl, „dnes odpoledne
v jiném stínu. Zasáhl ho, ale není to nic vážného. Střelec utekl. Bleys
byl právě na diplomatické cestě v jednom spřáteleném království.“
„Myslíš, že to byl tentýž člověk?“
„Jistěže. Nikdy předtím se tady v okolí nestřílelo. A najednou
dvakrát. Musela to být buď tatáž osoba, nebo totéž spiknutí.“
„Jsou nějaké stopy?“
Zavrtěl hlavou a ochutnal víno.
„Chtěl jsem s tebou mluvit o samotě,“ řekl pak, „než se k tobě
dostanou ostatní. Rád bych věděl dvě věci.“
Usrkoval jsem víno a čekal.
„Opravdu mne to děsí. Vzhledem k pokusu zabít Bleyse už to
nevypadá, jakože je to osobně namířené proti Cainovi. Někdo si to
chce vyřídit s námi se všemi – nebo aspoň s některými z nás. Ty teď
říkáš, že někdo jde také po tobě.“
„Nevím, jestli je mezi tím nějaká souvislost —“
„Já taky ne. Ale myšlenka, že by byla, se mi nelíbí. Nejvíce se
bojím toho, aby za tím nebyl jeden z nás.“
„Proč?“
Mračil se do svého poháru.
„Po staletí jsme urovnávali naše spory vendetou. Ne vždycky
vyústila ve smrt – i když tu ta možnost vždycky byla – ale docela
určitě byla provázena intrikami a nakonec vyústila v trapné a neblahé
situace, docházelo ke zmrzačením nebo vypovídáním ze země kvůli
upevnění vlastního postavení. Tohle všechno dostoupilo vrcholu,
když nastaly tahanice o následnictví. Myslel jsem, že se všechno
urovná, když jsem se toho ujal, i když jsem po vládě nijak netoužil.
Neměl jsem žádná jiná želízka v ohni a snažil jsem se být spravedlivý. Vím, že všichni jsou tady strašně nedůtkliví. Ale já si myslím, že
nejde o mě a o následnictví. Nemám taky pocit, že by byl proti mně
někdo zaujatý. Mám dojem, že je nám jasné, že já jsem to nejmenší
možné zlo a že chtějí se mnou spolupracovat, aby to tady dobře klapalo. Myslím, že nikdo z ostatních není tak nerozvážný, aby chtěl
- 105 -
mou korunu. Když se určilo následnictví, zavládla tu dobrá vůle a
přátelství. Ale teď mě napadá, jestli se zase nenastoluje ten starý model, jestli se někdo nerozhodl hrát tu starou hru kvůli nějaké domnělé
osobní křivdě. Byl bych opravdu nerad, kdyby k tomu došlo, kdybychom se zase octli uprostřed pomluv, podezřívání, nedůvěry a dvojakého jednání. Oslabuje nás to, a vždycky nás může něco ohrozit, proto bychom měli být silní. Mluvil jsem s každým z nich mezi čtyřma
očima a všichni popírají, že by měli cokoli společného s nějakými
intrikami a vendetami. Je mi ale jasné, že už začínají podezřívat jeden druhého. Takhle myslet se tu už totiž stalo zvykem. A tak by
nebylo nic těžkého vzpomenout si na nějaké ústrky a zabít Caina bez
ohledu na to, že nás všechny zachránil, když vyřídil Branda. A totéž
platí o Bleysovi – každý tady může mít motiv, aby se postavil proti
druhému.“
„Takže, ty bys chtěl najít toho vraha co nejrychleji kvůli morálce?“
„Jistěže. Nepotřebuji tady žádné podrazy a hledání křivd. Zatím to ještě všechno zůstává pod povrchem, avšak co nevidět se nám
tu mohou objevit zase nějaká spiknutí, intriky a vendety a sebemenší
nedorozumění může vést k násilí.“
„Ty si myslíš, že je to jeden z nás?“
„Ksakru! Jsem stejný jako ostatní. To podezřívání už je reflex.
Možné to je, ale nemám žádný důkaz.“
„Kdo jiný by to mohl být?“
Zkřížil nohy a napil se vína.
„Nevím. Máme spousty nepřátel. Ale většina z nich by k tomu
neměla odvahu. Všichni dobře vědí, co by je čekalo, kdybychom je
dopadli.“
Dal si ruce za hlavu a zíral před sebe na řady knih.
„Nevím, jak bych ti to měl říct,“ začal po chvíli, „ale musím s
tím ven.“
Znovu jsem čekal. Pak řekl kvapně. „Říká se, že to byl Corwin,
ale já tomu nevěřím.“
„Nebyl,“ řekl jsem tiše.
„Povídám ti, že tomu nevěřím. Tvůj otec pro mě hodně znamená.“
„Proč si to někdo myslí?“
- 106 -
„Říká se, že zešílel. O tom jsi přece slyšel. Co když si najednou
vzpomněl na doby, kdy jeho vztah ke Cainovi a Bleysovi nebyl vůbec přátelský, stejně jako k ostatním z nás.“
„Nevěřím tomu.“
„Jenom jsem chtěl, abys věděl, co se tu roztrušuje.“
„Přede mnou ať raději nikdo nic takovýho neříká.“
Vzdychl. „Jenom si nic nezačínej, prosím tě. Všichni jsou rozrušení. Nevyhledávej potíže.“
Napil jsem se vína.
„Máš pravdu,“ řekl jsem.
„Teď mi můžeš vypovědět svou historku. A zkomplikovat mi
ještě víc život.“
„Okej. Přinejmenším jsem si na to odpočinul,“ řekl jsem.
A tak jsem mu znovu všechno vypravoval. Trvalo to dlouho, a
když jsem skončil, začalo se stmívat. Přerušoval mne jen výjimečně,
když chtěl něco vysvětlit a rozhodně se nesnažil při mém vyprávění
pátrat po různých možnostech a okolnostech jako Bili.
Jakmile jsem domluvil, vstal a zažehl několik olejových lamp.
Téměř jsem mohl slyšet, jak přemýšlí.
Konečně řekl. „Ne ne, pokud jde o Luka, neprobouzí ve mně
žádné vzpomínky. Ta žena se žihadlem mi dělá trochu starosti. Mám
pocit, že už jsem o takových lidech slyšel, ale nevzpomínám si kdy.
Ale já si vzpomenu. Chtěl bych se ale ještě dovědět něco víc o tom
tvém projektu Cyklického fantoma. Něco se mi na tom nezdá.“
„Jistě,“ řekl jsem. Ale je tu ještě něco jinýho nač jsem si vzpomněl a musím ti to říct.“
„Co je to?“
„To, co jsem ti teď vyprávěl, jsem říkal zrovna tak Billovi.
Vlastně se mi zdá, že když jsem mu to nedávno vyprávěl, byla to jen
zkouška. Ale o něčem jsem se Billovi nezmínil, protože se mi to zdálo nepodstatný. Byl bych na to kvůli jiným věcem úplně zapomněl.
Kdyby nebylo došlo k tomu střílení a ty jsi mi nepřipomněl, že Corwin jednou vyrobil náhražku za střelný prach, která tady účinkovala.“
„Každý si to tady pamatuje.“
„Teprve poté jsem si vzpomněl na dva náboje, které mám v
kapse. Pocházejí ze spáleniště domu, kde měl Melman ateliér.“
- 107 -
„Ale!“
„Není v nich střelný prach, ale nějaký růžový prášek, který ani
nehoří. Aspoň tam ve stínu Země...“
Vytáhl jsem jeden náboj.
„Vypadá to jako ráže 30 – 30,“ řekl.
„Taky si to myslím.“
Random vstal a zatáhl za šňůru, která visela vedle jedné
knihovny.
V okamžiku, kdy se vracel ke svému křeslu, se ozvalo zaťukání
na dveře.
„Dále,“ řekl Random.
Vešel sluha v livreji, mladý plavovlasý muž.
„To byla ale rychlost,“ řekl Random.
Muž vypadal zmateně.
„Vaše Výsosti, nerozumím...“
„Čemu nerozumíš? Zvonil jsem a ty jsi přišel.“
„Sire, neměl jsem tady službu. Poslali mne sem, abych vám vyřídil, že večeře je připravena a čeká se jen na vás.“
„Aha. Řekni jim, že přijdu za chvilku. Jen co si promluvím se
sluhou, kterého jsem volal.“
„Prosím, sire.“
Muž se rychle uklonil a pozpátku odešel.
„Myslel jsem si, že to bylo až moc rychlé, než aby to byla
pravda,“ mumlal Random.
Za chvíli se objevil jiný muž, starší a ne tak elegantně oblečený.
„Rolfe, běž do zbrojnice a vyřiď tomu, kdo tam má službu, že
mu vzkazuju, aby prohlédl kolekci pušek, které tam jsou od dob, kdy
s nimi přišel Corwin na Kolvir, v ten den, co zemřel Erik. Ať mi najde nějakou dobrou pušku ráže 30—30. Ať ji vyčistí a pošle nahoru.
Jdeme teď na večeři. Pak nech pušku tamhle v koutě.“
„Ráže 30—30, sire?“
„Správně.“
Rolf zmizel. Random vstal a protáhl se. Vsunul do kapsy náboj, který jsem mu dal, a pokynul ke dveřím.
„Pojďme se najíst.“
„Fajn.“
- 108 -
U večeře nás bylo osm: Random, Gérard, Flora, Bili, Martin,
kterého zavolali již dříve během dne, Julian, který přijel z Arden,
Fiona, která také právě dorazila z nějakého vzdáleného místa, a já.
Benedikt se měl objevit zítra ráno a Llewella zítra večer.
Seděl jsem po Randomově levici, Martin po jeho pravici. Neviděl jsem Martina už delší dobu a byl jsem zvědavý, kde byl. Ale
atmosféra nebyla pro konverzaci vhodná. Jakmile někdo promluvil,
všichni k němu upřeli pozornost, sahající daleko za hranice pouhé
zdvořilosti. Znervózňovalo mne to a myslím, že Randoma taky, protože poslal pro Droppa Má Pantze, dvorního šaška, aby něčím vyplnil nepříjemné ticho.
Droppa to měl ze začátku těžké. Nejdřív žongloval nějaké potraviny a pojídal je, když míjely jeho tvář. Když jídlo zmizelo, utřel
si ústa vypůjčeným ubrouskem a začal nás jednoho po druhém urážet. Potom předvedl komické číslo, které mi připadalo velice vtipné.
Bili, který seděl po mé levici, tiše poznamenal. „Umím dost z tharštiny, abych textu z větší části rozuměl, ale to je přece výstup George
Carlina! Jak jenom —“
„Jakmile začnou být Droppovy scénky omšelé, pošle ho Random do různých podniků ve Stínu,“ vysvětloval jsem, „aby okoukl
něco nového. Slyšel jsem, že je pravidelným návštěvníkem Las Vegas. Random se k němu někdy připojí, aby si zahrál karty.“
Po chvíli se začali všichni smát a atmosféra se trochu uvolnila.
Droppa pak udělal přestávku, aby se napil, a tak bylo možno hovořit,
aniž by byl člověk středem pozornosti, protože se už všichni spolu
bavili. V té chvíli se za zády Billa natáhla masivní paže a dopadla mi
na rameno. Byl to Gérard, který se opřel v křesle a naklonil zadem ke
mně.
„Merline,“ řekl, „jsem rád, že tě vidím. Poslyš, až bude příležitost, chtěl bych si s tebou promluvit mezi čtyřma očima.“
„Rád,“ řekl jsem, „ale Random a já musíme něco po večeři zařídit.“
„Až se ti to bude hodit,“ opakoval. Přikývl jsem.
Za několik okamžiků potom jsem měl pocit, že se se mnou někdo pokouší spojit prostřednictvím mého trumfu.
„Merline!“
- 109 -
Byla to Fiona. Ale vždyť přece seděla u stolu na druhém konci
sálu...
Její podoba se zjasnila a já jsem jí odpověděl: „Ano?“ a pak
jsem se podíval na druhou stranu místnosti a uviděl, že se dívá do
svého kapesníku. Pak vzhlédla, usmála se a pokynula mi.
Stále jsem ještě současně vnímal její duchovní podobu a slyšel
jsem ji říkat. „Nechci mluvit z mnoha důvodů hlasitě, jsem si ale jista, že tě zas po večeři honem odvedou, a proto ti chci říct, ze bychom
si měli brzy vyjít na procházku, nebo si jít zaveslovat na jezero, nebo
zmizet přes trumfy do Cabry, anebo se jít podívat na Vzor. Ale brzy.
Rozumíš mi?“
„Rozumím“ řekl jsem, „ozvu se ti.“
„Výborně.“
Pak bylo spojení přerušeno a když jsem se na ni podíval, skládala kapesník a dívala se na svůj talíř.
Random dlouho neotálel a jakmile snědl moučník, rychle vstal.
Popřál všem dobrou noc a pokynul mně a Martinovi, abychom ho
následovali.
Julian se kolem mne mihl, když jsme odcházeli, a snažil se, aby
nevypadal moc zlověstně. Skoro se mu to podařilo.
„Musíme si spolu brzy vyjet do Ardenu na koních,“ řekl.
„Fajn nápad,“ odpověděl jsem, „ozvu se ti.“
Opustili jsme jídelnu a na chodbě mě chytila Flora. Stále ještě
měla Billa ve vleku.
„Zastav se u mě v pokoji na skleničku na dobrou noc,“ řekla,
„nebo přijď zítra na čaj.“
„Díky,“ řekl jsem. „Brzy se sejdeme. Podle toho, jak to všechno dopadne.“
Přikývla a obdařila mne úsměvem, který v minulosti způsobil
mnoho soubojů a krizí na Balkáně. Pak šla dál a my taky.
Když jsme stoupali po schodech nahoru do knihovny, řekl
Random: „Jsou tu všichni?“
„Co tím myslíš?“
„Už si s tebou smluvili všichni schůzku?“
„To víš, že se snažili.“
Zasmál se. „Myslel jsem si, že nebudou mařit čas. Takhle se
nejspíš dozvíš, koho každý z nich podezřívá. Může se ti to později
- 110 -
hodit. Také se asi snaží získat spojence – a ty se jim zdáš nejméně
nebezpečný.“
„Chtěl bych se s nimi se všemi sejít. Škoda, že to musí být za
těchto okolností.“
Když jsme vystoupili po schodišti nahoru, Random pokynul a
my jsme prošli halou a zamířili do knihovny.
„Kam jdeme?“ zeptal se Martin.
Byl Randomovi podobný, ale byl větší a nevypadal tak potměšile. Přesto ani on nebyl nijak vysoký.
„Jdeme si pro pušku,“ řekl Random.
„Ale? A proč?“
„Chceme vyzkoušet nějakou munici, kterou přinesl Merlin.
Jestli to bude fungovat, dost nám to zkomplikuje život.“
Vešli jsme do knihovny. Olejové lampy stále ještě hořely. Puška stála opřená v koutě. Random k ní přistoupil, vytáhl náboj z kapsy
a nabil ji.
„Oukej. Na čem ji vyzkoušíme?“ přemýšlel.
Vyšel do haly a rozhlížel se.
„Aha. Tamhle na tom.“
Přiložil pušku k rameni a zamířil na brnění na druhém konci
haly. Když zmáčkl kohoutek, ozval se ostrý zvuk exploze a zařinčení
kovu. Brnění se otřáslo.
„Ksakru!“ řekl Random. „Funguje to! Proč to muselo potkat
zrovna mě? Těšil jsem se na pokojnou vládu.“
„Můžu to zkusit, otče?“ zeptal se Martin. „Vždycky jsem po
tom toužil.“
„Proč ne?“ řekl Random. „Máš ještě ten druhý náboj, Merline?“
„Ano,“ řekl jsem, hrabal jsem se po kapsách a vyndal jsem dva.
Podal jsem je Randomovi.
„Jeden z těch dvou by neměl fungovat,“ řekl jsem. „Jenom se
mi mezi ty ostatní zamíchal.“
„Tak dobře.“
Random si vzal oba, jeden nabil do pušky. Podal ji Martinovi a
začal mu vysvětlovat, jak se s ní zachází. Někde v paláci se ozývaly
zvuky poplachu.
- 111 -
„Za chvíli se na nás vrhne celá palácová stráž,“ poznamenal
jsem.
„Tak je to správné,“ řekl Random, když Martin zvedl pušku k
rameni. „Trochu cvičení v reálu ti prospěje.“
Puška zahřměla a brnění podruhé zařinčelo. Martin se zatvářil
vyděšeně a rychle podal pušku Randomovi. Ten se podíval na poslední náboj ve své ruce a řekl: „Ksakru!“ Pak ho nabil do pušky a
bez míření vystřelil.
Ozvalo se třetí prásknutí, po němž následoval zvuk odražené
kulky a nahoře na schodech se objevila stráž.
„Myslím, že bych měl žít jinak,“ prohlásil Random.
Random poděkoval stráži za jejich rychlý zásah při našem cvičení a já jsem je zaslechl něco mumlat o tom, že je opilý. Pak jsme se
vrátili do knihovny a on se mne začal vyptávat.
„Ten třetí náboj jsem našel v kapse Lukovy sportovní bundy,“
odpověděl jsem a vysvětlil mu za jakých okolností.
„Už si nadále nemůžu dovolit, abych se o Lukovi Raynardovi
nedozvěděl všechno,“ řekl konečně. „Řekni mi, jestli tomu, co se
právě stalo, rozumíš?“
„V tý budově, která vyhořela,“ začal jsem, „bydlel Melman,
který mne chtěl obětovat. Dole bylo skladiště firmy Brutus. Firma
zřejmě skladovala munici tohohle typu. Luke se přiznal, že Melmana
znal. Neměl jsem ani ponětí, že by mohla být mezi firmou Brutus a
municí nějaká spojitost. I když fakt, že Melman a firma byli v jedné
budově už dost napovídá.“
„Jestli toho vyrábějí tolik, že na to potřebují skladiště, pak se
můžem dostat do vážných potíží,“ řekl Random. „Chtěl bych vědět,
komu patřila ta budova a kdo je majitelem firmy, v případě, že je to
jiná osoba.“
„To by nebylo těžké zjistit.“
„Koho bych tam měl poslat, aby to zjistil?“ dumal. Pak luskl
prsty a zasmál se. „Tohle důležité poslání pro korunu podnikne Flora.“
„Báječný nápad,“ řekl jsem.
Martin se usmál a pak zavrtěl hlavou. „Bojím se, že nemám ani
páru o tom, oč tu kráčí,“ řekl nám, „a moc rád bych se to dověděl.“
- 112 -
„Víš co?“ řekl Random. „Řekni mu to a já zatím půjdu informovat Floru o jejím poslání. Může odjet hned po pohřbu.“
„Jo,“ řekl jsem, když odcházel a začal jsem znovu vyprávět
svůj příběh ve zkrácené verzi.
Martin k tomu nic neměl a také mi neposkytl žádnou novou informaci, což jsem ani nečekal. Strávil několik posledních let v idyličtějším prostředí. Získal jsem dojem, že má raději venkov než město.
„Merline,“ řekl, „měl jsi ale s celou tou šlamastykou přijít na
Amber mnohem dřív. Týká se to nás všech.“
Ale co Dvory Chaosu? přemýšlel jsem. Vystřelila by tam puška
také? Terčem se stali Caine a Bleys. Nikdo mne na Dvory Chaosu
kvůli nějakým incidentům nepovolal. Ale... možná, že bych měl i své
další příbuzné s celou věcí seznámit.
„Před několika dny to bylo ještě o hodně jednodušší,“ řekl jsem
Martinovi, „ale když se to pak dalo tak rychle do pohybu, byl jsem v
tom až po uši.“
„Ale co během těch let... všechny ty vražedný pokusy...“
Řekl jsem. „Nerad se vracím domů, kdykoliv si přiskřípnu prst.
Nikdo to tady nedělá. A taky jsem v tom v tý době viděl jen souhru
náhod.“
Ale věděl jsem, že má pravdu a já, že se mýlím. Naštěstí se
Random v tom okamžiku vrátil.
„Nemohl jsem Floru přesvědčit, že je to pro ni čest,“ řekl, „ale
pojede.“
Chvíli jsme hovořili, tentokrát o obecnějších věcech, hlavně o
tom, co jsme dělali během posledních pár let. Vzpomněl jsem si, že
je Random zvědavý na projekt Cyklický fantom a zmínil jsem se o
něm. Okamžitě změnit předmět hovoru, takže mi bylo jasné, že o
tom nechce hovořit, dokud nebudeme sami. Za chvíli začal Martin
zívat a všechny nás nakazil. Random se rozhodl popřát nám dobrou
noc a zazvonil na sluhu, aby mne zavedl do mého pokoje.
Požádal jsem sluhu, aby mi sehnal potřeby na kreslení.
Trvalo mu to asi deset minut, než mi přinesl do pokoje všechno, co jsem potřeboval.
Bývala by to byla dlouhá a obtížná cesta zpátky a já jsem byl
unavený. Tak jsem usedl za stůl a začal jsem malovat trumf s obráz- 113 -
kem baru ve venkovském klubu, kam mne Bili předešlý večer zavedl. Trvalo mi to asi dvacet minut, ale výsledek byl uspokojivý.
Teď to byla jen otázka rozdílu v čase, který byl kolísavý, takže
poměr 2,5 ku 1 byl jenom přibližným odhadem rozdílu času mezi
Amberem a stínem, který jsem donedávna obýval. Bylo docela možné, že už jsem svou schůzku s neznámým mužem, který se vloupal
do Billova domu, zmeškal.
Odložil jsem kromě trumfu všechno stranou a vstal jsem.
Vtom někdo zaklepal na dveře. Byl jsem v pokušení neotvírat,
ale moje zvědavost zvítězila. Šel jsem ke dveřím, odsunul zástrčku a
otevřel je.
Stála tu Fiona s vlasy pro změnu rozpuštěnými. Měla na sobě
zelené večerní šaty a sponu s drahokamy, která se jí výborně hodila k
vlasům.
„Ahoj, Fi,“ řekl jsem. „Co tě sem přivádí?“
„Mám pocit, že si zahráváš s mocnými silami,“ odpověděla, „a
nechci, aby se ti něco stalo, než si spolu promluvíme. Můžu dovnitř?“
„Jistě,“ řekl jsem a ustoupil stranou, „ale mám naspěch.“
„Já vím, ale třeba ti můžu pomoct.“
„Jak?“ zeptal jsem se a zavřel jsem dveře.
Rozhlédla se po pokoji a zahlédla trumf, který jsem právě namaloval. Zasunula zástrčku a šla ke stolu.
„Hezké,“ poznamenala, když si prostudovala obrázek, „tak tam
máš namířeno. Kde je to?“
„Je to bar ve venkovském klubu v místě, odkud jsem právě přišel,“ odpověděl jsem jí. „Mám se tam setkat s jednou neznámou osobou v deset hodin tamějšího času. Doufám, že se dozvím, kdo se mne
pokouší zabít, a proč, a snad i další věci, které mi dělají starosti.“
„Běž tam,“ řekla, „a trumf tady nech. Použiju ho a budu tě sledovat a kdybys potřeboval pomoc, pomůžu ti.“
Vzal jsem ji za ruku a stiskl. Pak jsem se postavil ke stolu a
soustředil se.
Po několika okamžicích začalo okolí nabývat na hloubce a barvě. Propadal jsem se do vynořujících se materiálů, všechno se ke
mně přibližovalo, zvětšovalo se, vytlačovalo mé nynější prostředí.
- 114 -
Můj zrak hledal hodiny, které, jak jsem si pamatoval, byly vpravo od
baru...
9.48. Přesnější už jsem nemohl být.
Už jsem viděl hosty, slyšel zvuk jejich hlasů. Hledal jsem nejlepší místo, kde bych se měl objevit. Na pravém konci baru, blízko
hodin, nikdo nebyl. Oukej...
Byl jsem tam. Snažil jsem se vypadat, jako že tam jsem už delší dobu. Tři hosté na mne vrhli pohled, já jsem se jen usmál a zakýval na ně. Jednomu z nich mne Bili včera večer představil. Druhé dva
jsem včera zahlédl, ale nemluvil jsem s nimi. Oba mi také pokynuli,
což třetího přesvědčilo o tom, že jsem skutečný, a brzy obrátil svou
pozornost k ženě, která s ním byla.
Za chvíli ke mně přišel barman. Vzpomněl si také, že jsem tam
předešlý večer byl, protože se zeptal, jestli je tu Bili.
Vzal jsem si od něj pivo a našel jsem si co možná nejodlehlejší
stůl. Sedl jsem si a popíjel, otočen zády ke zdi. Občas jsem vrhl pohled na hodiny a zároveň pozoroval oba vchody. Kdybych se o to
pokusil, určitě bych pocítil Fioninu přítomnost.
Deset hodin pryč. Pryč odešlo také několik hostů, jiní zase přišli. Nikdo z nich o mne neprojevoval nějaký zvláštní zájem. Moji
pozornost však přitahovala mladá žena se světlými vlasy a profilem
jako kamej. Tím také končí veškerá podobnost, protože kamej se
neusmívá tak, jak se usmála ona, když na mne podruhé pohlédla.
Ksakru, proč se zrovna teď musím zabývat otázkami života a smrti?
Za každých jiných okolností bych dopil pivo, došel si k baru pro další a cestou bych jí řekl několik zdvořilých frází. Pak bych se jí zeptal,
jestli si nechce ke mně přisednout. Ale zatím...
Pohlédl jsem na hodiny.
10.20.
Kolik času mám ještě tajemnému hlasu poskytnout? Měl bych
z toho vyvodit, že to byl George Hansen a že dnešní schůzku vzdal,
když mě viděl tak tajemně mizet? Jak dlouho se tady ještě ta žena
zdrží?
Tiše jsem zamručel. Zůstaň u věci. Studoval jsem její štíhlý
pas, oblouk jejích boků, její vznosná ramena...
10.25.
- 115 -
Všiml jsem si, že je můj džbánek prázdný. Odnesl jsem ho k
baru a pozorně sledoval, jak se plní.
„Viděla jsem vás támhle sedět,“ uslyšel jsem ji, „čekáte na někoho?“
Voněla silně zvláštním parfémem.
„Jo,“ řekl jsem. „Ale myslím, že už má pořádný zpoždění.“
„Mám stejný problém,“ řekla a já jsem se k ní obrátil. Znovu se
usmála. „Mohli bychom čekat spolu,“ dodala.
„Prosím, přisedněte si ke mně,“ řekl jsem. „Mnohem raději budu čekat s vámi.“
Sebrala svou sklenici a následovala mne ke stolu.
„Jmenuju se Merle Corey,“ řekl jsem, jakmile jsme se posadili.
„Já jsem Meg Devlinová. Nikdy předtím jsem vás tady neviděla.“
„Jsem tu na návštěvě. Vy, jak předpokládám, na návštěvě nejste.“
Malinko zavrtěla hlavou.
„Bohužel ne. Bydlím v tom novém sídlišti pár mil odtud.“
Přikývl jsem, jako bych věděl, kde to je.
„Odkud jste vy?“ chtěla vědět.
„Ze středu vesmíru,“ řekl jsem a pak jsem rychle dodal. „Ze
San Franciska.“
„Tam jsem strávila spoustu času. Co děláte?“
Odolal jsem náhlému impulsu říct jí, že jsem čaroděj, a místo
toho jsem jí vylíčil své nedávné zaměstnání u Grand Designu. Ona,
jak jsem se dověděl, byla nejdřív manekýnka, pak nákupčí pro velký
obchodní dům a potom vedoucí butiku.
Podíval jsem se na hodiny. Bylo 10.45. Ona si toho všimla.
„Mám dojem, že jsme oba dostali kvinde,“ řekla.
„Nejspíš,“ souhlasil jsem, „ale bylo by slušný dát jim šanci,
počkat do jedenácti.“
„Asi ano.“
„Večeřela jste?“
„Ano, ale brzy.“
„Máte hlad?“
„Trochu. Vlastně ano. A vy?“
„Všiml jsem si, že tady předtím někdo jedl. Zjistím to.“
- 116 -
Dozvěděl jsem se, že můžeme dostat sendviče. Dali jsme si dva
s trochou salátu.
„Doufám, že součástí vaší schůzky neměla být pozdní večeře,“
řekl jsem náhle.
„Nemluvili jsme o tom a mně je to jedno,“ odpověděla a kousla
do sendviče.
Bylo jedenáct. Snědl jsem sendvič a vypil pivo. Další už jsem
nechtěl.
„Přinejmenším to nebyl docela ztracený večer,“ řekla, zmačkala svůj ubrousek a položila ho vedle sebe.
Pozoroval jsem její řasy a byla to velice příjemná činnost. Měla
na sobě jen velmi málo, nebo žádný make up, ale vůbec to nevadilo.
Zrovna jsem chtěl natáhnout ruku a položit ji na její, když mne předešla.
„Co jste chtěla dělat dnes večer?“ zeptal jsem se jí.
„Jenom trošku tancovat, trošku pít, možná se projít při měsíčku. Samé takové hlouposti.“
„Od vedle je slyšet hudba. Mohli bychom tam zajít.“
„To bychom mohli,“ řekla ona. „Proč ne?“
Když jsme odcházeli z baru, uslyšel jsem Fionu šeptat. „Merline, jestli odejdeš ze scény, která je na trumfu, octneš se z mého dosahu.“
„Jenom na chvilku,“ odpověděl jsem.
„Cože?“ zeptala se Meg.
„Ehm – musím si nejdřív zajít do umývárny,“ řekl jsem.
„To je nápad. Udělám totéž. Setkáme se za pár minut v hale.“
Místnost byla prázdná, ale já jsem šel do kabinky pro případ,
že by někdo vešel. Našel jsem Fionin trumf v balíčku, který jsem
nosil u sebe. Za chvilku jsem se s ní spojil.
„Poslyš, Fi,“ řekl jsem. „Zřejmě se nikdo neobjeví. Ale jinak to
vypadá velmi slibně a já bych se docela rád trochu pobavil, když už
jsem tady. Takže díky za pomoc. Vrátím se později.“
„Já nevím,“ řekla ona. „Nelíbí se mi, že za těchto okolností odcházíš s cizím člověkem. Stejně ti tady někde může hrozit nebezpečí.“
„Ne pokud jde o ni,“ odpověděl jsem. „Znám jistý způsob, jak
se to dozvědět. Před ní mne ale nevaruje. Kromě toho jsem si jist, že
- 117 -
to byl muž, se kterým jsem se měl tady setkat a že to vzdal, když
jsem se s pomocí trumfu vypařil. Nic se mi nestane.“
„Nelíbí se mi to,“ řekla.
„Už jsem dospělý. Dokážu se o sebe postarat.“
„Doufám. Zavolej, kdyby se vyskytly nějaké potíže.“
„Žádné nebudou. Klidně můžeš jít spát.“
„A zavolej, až se budeš chtít vrátit. Nevadí mi, když mne vzbudíš. Chci tě osobně přivést domů.“
„Oukej, tak já to udělám. Dobrou noc.“
„Dávej pozor.“
„To dělám vždycky.“
„Tak tedy dobrou noc.“
Přerušila spojení.
Za pár minut jsme byli už na tanečním parketu, otáčeli se, poslouchali a dotýkali se jeden druhého. Meg měla tendenci vést. Ale
copak mě ksakru může někdo vést? Dokonce jsem se chvílemi snažil
dávat pozor, co se děje kolem, ale kromě hlasité hudby a náhlých
výbuchů smíchu mne nic neohrožovalo.
V půl dvanácté jsme nahlédli do baru. Bylo tam několik dvojic,
ale její partner se dosud neobjevil. A mně také nikdo nepokynul.
Vrátili jsme se na parket.
Se stejným výsledkem jsme tam nahlédli po půlnoci. Pak jsme
se posadili a objednali si pití.
„Bylo to fajn,“ řekla a umístila svou ruku na stůl tak, že jsem
na ni snadno mohl položit svou, což jsem také hned udělal.
„Ano,“ odpověděl jsem. „Rád bych to častěji zopakoval. Jenže
už zítra odjíždím.“
„Kam máte namířeno?“
„Zpátky do středu vesmíru.“
„Škoda,“ řekla. „Chcete někam zavézt?“
Přikývl jsem. „Tam, kam jedete vy.“
Usmála se a stiskla mi ruku.
„Tak jo,“ řekla. „Pojeďte ke mně a já vám udělám kafe.“
Dopili jsme a vydali se k parkovišti. Cestou jsme se několikrát
zastavili a objali. Snažil jsem se dávat pozor, ale vypadalo to, že jsme
na parkovišti sami. Měla roztomilého malého červeného porsche s
otevřenou střechou.
- 118 -
„Tak jsme tady. Chcete řídit?“ zeptala se.
„Ne, řiďte sama a já budu dávat pozor.“
„Cože?“
„Je krásná noc a já jsem si vždycky přál mít šoféra, kterej by
vypadal přesně jako vy.“
Nastoupili jsme a jeli. Rychle, samozřejmě. Silnice byla opuštěná a mě se zmocnila rozjařenost. Zvedl jsem ruku a přivolal si ze
Stínu zapálenou cigaretu. Několikrát jsem zatáhl a když jsme jeli
přes most, vyhodil jsem ji z okénka. Pozoroval jsem souhvězdí, s
nimiž jsem se během posledních osmi let seznámil. Zhluboka jsem se
nadechl a pomalu jsem vypouštěl vzduch z plic. Pokusil jsem se analyzovat své pocity a zjistil jsem, že jsem šťastný tak, jak už jsem
dlouho nebyl.
Před námi se za řadou stromů objevila světla. Za chvilku jsme
vjeli do zatáčky a já jsem uviděl vpravo malé osvětlené sídliště.
Zpomalila a zajela na parkoviště. Zaparkovala na očíslovaném místě
a odtamtud jsme šli keři vroubenou pěšinou k hlavnímu vchodu do
jednoho domu. Odemkla a halou jsme prošli k výtahům. Cesta autem
trvala příliš krátce a když jsme přišli do jejího bytu, tak skutečně
udělala kávu.
Pokud jde o mne, byl jsem rád. Káva byla výborná a my jsme
seděli vedle sebe a upíjeli ze šálků. Spousta času...
Pak už následovalo jedno za druhým. Za chvíli jsme se octli v
její ložnici, se šaty pohozenými na nedaleké židli, a já jsem si blahopřál, že můj návrat na Zem nebyl pro nic za nic. Byla vláčná, měkká
a teplá a měla všecko na správném místě. Sevřela mne do sametu s
medem... s vůní jejího parfému...
Mnohem později, když jsme tam leželi ve stavu sladké únavy,
na který nebudu plýtvat metaforami, jsem ji hladil po vlasech. Protáhla se, pootočila se ke mně a podívala se na mne přivřenýma očima.
„Pověz mi něco,“ řekla.
„Ano?“
„Jak se jmenuje tvá matka?“
Po zádech mi přeběhl mráz. Ale chtěl jsem vědět, co bude následovat. „Dara,“ řekl jsem.
„A otec?“
- 119 -
„Corwin.“
Usmála se.
„Myslela jsem si to,“ řekla, „ale chtěla jsem mít jistotu.“
„Smím se teď zeptat taky já? Nebo je to jen hra pro jednoho?“
„Ušetřím ti otázku. Ty chceš vědět, proč se tě na to ptám?“
„Mluv.“
„Promiň,“ řekla a pohnula nohou.
„Zdá se mi, že jejich jména mají pro tebe nějaký význam.“
„Ty jsi Merlin,“ prohlásila. „Vévoda z Kolviru a princ z Chaosu.“
„Ksakru!“ poznamenal jsem. „Mám dojem, že kdekdo v tomhle
stínu ví, kdo jsem. Patříte všichni do jednoho klubu, nebo co?“
„Kdo to ještě ví?“ zeptala se rychle a oči se jí rozšířily.
„Chlapík jménem Luke Raynard, mrtvý Dan Martinez, snad i
zdejší mladík, který se jmenuje George Hansen – a ještě jeden mrtvý
jménem Viktor Melman... Proč? Ta jména ti něco říkají?“
„Ano. Nebezpečný je Luke Raynard. Přivezla jsem tě sem,
abych tě před ním varovala, v případě, že ty jsi ten pravý.“
„Co myslíš tím ‚ten pravý‘?“
„Jestli jsi tím, kým jsi – synem Dary.“
„Tak mě tedy varuj.“
„Už se stalo. Nevěř mu.“
Posadil jsem se a dal si polštář za záda.
„O co mu jde? O moji sbírku známek? Moje cestovní šeky?
Mohla bys říct něco určitějšího?“
„Už několikrát se tě pokusil zabít, už před lety —“
„Cože? Jak?“
„Poprvé to byl náklaďák, který tě málem přejel. Následující
rok —“
„No ne! Tak ty opravdu něco víš. Řekni mi data, kdy se o to
pokusil.“
„30. dubna, vždycky to bylo 30. dubna.“
„Proč? Víš taky proč?“
„Nevím.“
„Ksakru! Jak to všechno víš?“
„Byla jsem poblíž. Viděla jsem to.“
„Proč jsi proti tomu něco neudělala?“
- 120 -
„Nemohla jsem. Nevěděla jsem, kdo z vás je ten pravý.“
„Milá dámo, jsem z toho zmatený. Kdo, ksakru, jsi a jakou v
tom hraješ úlohu?“
„Stejně jako Luke, ani já nejsem ta, kterou se zdám být,“ začala.
Z vedlejšího pokoje se ozvalo prudké zazvonění.
„Můj Bože!“ řekla a vyskočila z postele.
Šel jsem za ní do haly. Stiskla knoflík vedle malé mřížky a řekla „Haló?“
„Miláčku, to jsem já,“ ozvala se odpověď. „Vrátil jsem se o
den dřív. Otevři mi, prosím tě. Mám plnou náruč balíčků.“
Ach, ach.
Pustila knoflík, zmáčkla jiný a pak se obrátila ke mně.
„To je můj manžel,“ řekla najednou zadýchaně. „Musíš pryč.
Jdi zadními schody!“
„Ale tys mi ještě nic neřekla.“
„Už jsem ti toho řekla dost. Prosím tě, nedělej potíže!“
„Oukej,“ řekl jsem a spěchal do ložnice, kde jsem si navlékl
kalhoty a vklouzl do mokasínů.
Ponožky a prádlo jsem si nacpal do zadní kapsy a rychle natáhl
košili.
„To mě neuspokojilo,“ řekl jsem. „Ty toho víš víc a já chci vědět co.“
„A dál už nic nechceš?“
Rychle jsem ji políbil na tvář.
„To ano. Vrátím se,“ řekl jsem.
„Nevracej se,“ řekla mi. „Nebylo by to stejné. Sejdeme se, až
nastane vhodná chvíle.“
Zamířil jsem ke dveřím.
„To mi nestačí,“ řekl jsem, když jsem je otvíral.
„Bude muset.“
„Uvidíme.“
Vyšel jsem do chodby a otevřel dveře s nápisem Východ. Cestou dolů ze schodů jsem si zapnul košili a zastrčil jí do kalhot. Dole
jsem se zastavil a navlékl si ponožky. Pak jsem si prohrábl vlasy a
vešel do haly.
Nikde nikdo. To je dobře.
- 121 -
Když jsem vyšel z budovy a sestoupil k chodníku, předjel černý sedan a já jsem uslyšel zvuk automaticky otvíraného okénka a
zahlédl záblesk červeně.
„Nastup si, Merline,“ řekl známý hlas.
„Fiona!“
Otevřel jsem dveře a vklouzl dovnitř. Ihned jsme se rozjeli.
„Tak co, byla to ona?“ zeptala se mne.
„Kdože byla ona?“ řekl jsem.
„Ta osoba, co ses s ní měl setkat v klubu.“
Dokud to nevyslovila, vůbec mne to nenapadlo.
„Víš,“ řekl jsem o chvíli později, „možná, že byla.“
Zahnula na silnici a jela zpátky tam, odkud jsme předtím vyjeli.
„Co to hraje za hru?“ zeptala se Fiona.
„Dal bych moc za to, abych to věděl,“ odpověděl jsem.
„Vypravuj mi o tom,“ řekla, „a některé části můžeš klidně vynechat.“
„Tak dobře,“ řekl jsem a všechno jí vypověděl.
Než jsem skončil, byli jsme zpátky na parkovišti u klubu.
„Proč jsme se sem vrátili?“ zeptal jsem se.
„Vypůjčila jsem si odtud auto. Třeba patří některýmu Billovu
příteli. Myslela jsem si, že by bylo fér ho vrátit.“
„Použila jsi ten trumf, který jsem nakreslil, aby ses dostala do
baru?“ zeptal jsem se.
„Ano, hned jak jsi šel tancovat. Hlídala jsem tě asi hodinu,
hlavně z terasy. A řekla jsem ti, aby sis dával pozor.“
„Promiň, ale uchvátila mne.“
„Zapomněla jsem, že tady nepodávají absint a musela jsem se
spokojit s mraženou kávou.“
„To mě mrzí. A pak jsi šlohla auto a jela za námi, když jsme
odešli?“
„Ano. Čekala jsem na parkovišti a snažila jsem se s tebou udržovat jen okrajové spojení. Kdybych byla vycítila nebezpečí, byla
bych za tebou přišla.“
„Díky. Jak okrajové bylo to spojení?“
„Jestli myslíš, že jsem se dívala, tak to ne. No dobře, až do
teďka je to jasný.“
„Tahle poslední část je jenom malá součást příběhu.“
- 122 -
„Teď mi ho nevyprávěj,“ řekla. „Teď jsem zvědavá jenom na
jednu věc. Nemáš náhodou u sebe obrázek Luka Raynarda?“
„Možná že mám,“ řekl jsem jí a hledal náprsní tašku. „No jo,
myslím, že jo.“ Ze zadní kapsy kalhot jsem vytáhl své slipy a hrabal
se v ní dál.
„Aspoň, že nenosíš dlouhý spodky,“ poznamenala.
Vytáhl jsem tašku a posvítil si lampičkou nad hlavou. Když
jsem ji otvíral, naklonila se ke mně a položila mi ruku na paži. Konečně jsem našel ostrou barevnou fotografii Luka a mne na pláži s
Julií a dívkou jménem Gail, se kterou tenkrát Luke chodil.
Cítil jsem, jak mi sevřela paži a přitom se prudce nadechla.
„Co je?“ zeptal jsem se. „Ty ho znáš?“
Až příliš rychle zavrtěla hlavou.
„Ne, ne,“ řekla. „Nikdy jsem ho předtím neviděla.“
„Jseš mizernej lhář, tetičko. Kdo je to?“
„Nevím,“ řekla.
„Ale jdi! Málem jsi mi zlomila ruku, když jsi uviděla fotku.“
„Nenuť mě,“ řekla.
„Jde o můj život.“
„Myslím, že jde o víc, než o tvůj život.“
„Tak?“
„Nech to teď být.“
„Bojím se, že nemůžu. Trvám na tom.“
Obrátila se ke mně a vztáhla ruce před sebe. Z jejích manikúrovaných prstů začal stoupat kouř. Frakira na mém zápěstí zapulsovala, což znamenalo, že je dostatečně rozhněvaná, aby se do mne
pustila, kdyby na to přišlo.
Udělal jsem obranné gesto a rozhodl jsem se ustoupit.
„Oukej, byl to fajn den a teď rychle domů.“
Sevřela prsty a kouř zmizel. Frakira ztichla. Vytáhla balíček
trumfů z kabelky a vyňala jeden s obrázkem Amberu.
„Ale dřív nebo později mi to musíš říct,“ připojil jsem.
„Později,“ řekla, když se před námi začaly objevovat siluety
Amberu.
Jedno jsem měl vždycky na Fioně rád; nikdy neskrývala své
pocity. Když nás Amber obklopil, natáhl jsem ruku a zhasl horní
světlo ve voze.
- 123 -
Kapitola osmá
Zřejmě jsou moje myšlenky při pohřbech docela obvyklé. Stejně jako Bloom v Odysseovi, myslím na zemřelého v souvislosti s
těmi nejobyčejnějšími věcmi a přemýšlím o současném dění. Ve zbylém čase se mé myšlenky volně potulují.
Na širokém pásu pobřeží na jižním úpatí Kolviru je malá kaple
zasvěcená Jednorožci, jedna z několika rozesetých po celém království v místech, kde byl viděn. Tahle se zdála nejvhodnější pro obřady
za Caina, protože stejně jako Gérard, i on jednou projevil přání, aby
byl uložen do jeskyně za úpatí hory, tváří k moři, po kterém se tak
dlouho a často plavil. Jedna taková jeskyně byla pro něj připravena,
aby tam byl po obřadu v průvodu donesen a uložen. Bylo větrné,
mlhavé a studené ráno, na moři bylo vidět jen několik plachet lodí,
které pluly do přístavu, ležícího jeden a půl míle na západ, anebo z
něj odplouvaly.
Správně by měl obřad provádět Random, který byl také jako
král automaticky veleknězem, ale ten přečetl pouze úvodní a závěrečnou pasáž o Umírání Princů z Knihy Jednorožce a předal svou
funkci Gérardovi, asi proto, že Caine s Gérardem vycházel lépe, než
z kýmkoliv z rodiny. Takže to byl Gérardův zvučný hlas, který naplňoval malou kamennou kapli. Předčítal dlouhé pasáže z knihy, týkající se moře a proměnlivosti. Říkalo se, že Dworkin, ještě když byl
při smyslech, sám napsal tuhle knihu a že ty dlouhé pasáže pocházely
přímo od Jednorožce. Nevím, nebyl jsem při tom. Říká se také, že
my všichni pocházíme z Dworkina a z Jednorožce, což dává vzniknout zvláštním představám. Původ kohokoli a čehokoli se obvykle
zahalí do mýtů. Přesto, kdo ví? Já jsem u toho nebyl.
Podíval jsem se kolem sebe. Kromě rodiny tam bylo asi čtyřicet nebo padesát lidí, většinou šlechta z města, několik obchodníků, s
nimiž se Caine přátelil, zástupci království z několika sousedících
stínů, kde strávil Caine nějakou dobu, ať už v oficiálních nebo osobních záležitostech, a samozřejmě Vinta Bayle. Bili vyjádřil přání
zúčastnit se a stál po mé levici, Martin po pravici. Nebyli tu ani
Fiona ani Bleys. Bleys se omluvil svým zraněním, Fiona prostě zmizela. Random ji dnes ráno nenašel. Julian odešel během obřadu, aby
- 124 -
zkontroloval stráže, které rozmístil po pláži, protože někdo poznamenal, že eventuální vrah by mohl dosáhnout ohromného skóre, když
nás je tolik v jedné malé místnosti. Na základě toho byli Julianovi
myslivci s krátkými meči, dýkami, luky nebo píkami umístěni také v
kapli – a každou chvíli jsme uslyšeli štěkot jednoho z jeho psů, kterému okamžitě odpovědělo několik dalších. Bylo to smutné a denervující, v kontrapunktu k vlnám, větru a myšlenkám na smrt. Kam
zmizela Fiona? Přemýšlel jsem o tom. Bála se léčky? Nebo to mělo
co dělat se včerejším večerem? A Benedikt... poslal pozdrav a
kondolenci s tím, že mu náhlá záležitost brání, aby stihl pohřeb.
Llewella se prostě neukázala a nebyla trumfem k dosažení. Flora
stála přede mnou vlevo, vědoma si toho, že i černá barva jí sluší.
Možná, že jí křivdím, nevím, ale zdála se být spíš neklidná než zamyšlená.
Když obřad skončil, vyšli jsme ven, čtyři námořníci nesli Cainovu rakev a my jsme utvořili průvod, který se měl odebrat do jeskyně se sarkofágem. Řady Julianových vojáků kráčely po stranách průvodu jako ozbrojená eskorta.
Po chvíli do mne Bili strčil a pokynul hlavou nahoru ke Kolviru. Podíval jsem se tam a spatřil postavu v černém plášti s kápí, která
stála na skalní římse ve stínu výběžku. Bili se ke mně naklonil, takže
jsem ho uslyšel i přes vyhrávání píšťal a strunných nástrojů. „To je
součást obřadů?“ zeptal se. „O ničem takovém nevím,“ odpověděl
jsem. Opustil jsem své místo vedle Billa a šel rychle kupředu. Za
minutu budeme procházet přímo pod černou postavou na skále.
Dohonil jsem Randoma a položil mu ruku na rameno. Když na
mne pohlédl, ukázal jsem nahoru. Zastavil se a přimhouřenýma očima se tam zadíval.
Zvedl pravou ruku k hrudi, kde měl, jako při jiných oficiálních
příležitostech zavěšený Klenot Vládce. Okamžitě se zvedly větry.
„Stát!“ vykřikl Random. „Zastavte průvod! Každý ať zůstane
namístě!“
Postava se trochu pohnula, otočila se a podívala se na Randoma. Jako by to byl nějaký fotografický trik, objevil se na obloze nad
Kolvirem mrak, který rostl. Zpod Randomovy ruky vyšlehl rudý pulsující záblesk.
Postava náhle vzhlédla, její ruka zajela pod plášť, za okamžik
se objevila a hodila něco dolů. Malý černý předmět visel chvíli ve
- 125 -
vzduchu a pak se začal snášet k nám. „Všichni na zem!“ vykřikl Gérard. Random se nepohnul, zatímco my všichni jsme padli na zem.
Zůstal stát a pozoroval, jak z mraku vyšlehl blesk a zaplál na stěně
útesu.
Úder hromu, který následoval, téměř souzněl s explozí, jež se
odehrála nad našimi hlavami. Vzdálenost byla příliš velká. Bomba
vybuchla dřív, než dopadla na zem – kdybychom byli pokračovali v
cestě a přešli pod skalní římsu, byla by nás zasáhla. Před očima mi
přestaly vyskakovat hvězdičky a já se podíval opět na útes. Postava
zmizela.
„Dostal jsi ho?“ zeptal jsem se Randoma.
Pokrčil rameny a sáhl si na hruď. Klenot přestal pulsovat.
„Všichni vstát!“ zavelel. „Budeme pokračovat!“
A tak jsme také pokračovali. Dál se už nic nestalo a celá záležitost proběhla tak, jak byla naplánována.
Zatímco byla rakev ukládána do hrobky, v mé hlavě, stejně jako asi u všech ostatních, se už odehrávala známá hra. Je možné, že je
útočník jeden z našich nepřítomných příbuzných? A když ano, tak
který? Jaké motivy by mohl kdokoli z nich mít pro takový čin? Kde
jsou v téhle chvíli? A jaká mají alibi? Je možné, že jde o spiknutí?
Anebo je to někdo, kdo nepatří do rodinného kruhu? Jestli je to tak,
jak přišel ke zdejším výbušninám? Anebo to bylo dovezené zboží?
Anebo snad přišel na správnou formulku někdo ze zdejších obyvatel?
A jestli to byl někdo cizí, jaký měl motiv a odkud byl? Přivedl sem
někdo vraha? Proč?
Když jsme vcházeli jeden po druhém do hrobky, pomyslel jsem
letmo na Caina, ale spíš jako na součást hádanky, než na jedince. Ani
jsem ho moc neznal. Ale někteří z ostatních mi již dříve řekli, že
seznámit se s ním blíž nebylo lehké. Byl drsný, cynický a měl v
povaze určitou krutost. Za ta léta si udělal dost nepřátel a byl na to
dokonce pyšný. Ke mně se choval docela slušně, ale naše zájmy se
nekřížily. Moje city k němu nebyly proto tak hluboké jako k většině
ostatních. Julian mu byl podobný, jenže byl uhlazenější. Ale nikdo si
nemohl být jistý, co od něj může očekávat. Caine... přál bych si,
abych tě byl znal lépe. Tvůj odchod mne pokořil způsobem, kterému
ani nerozumím.
- 126 -
Když jsme potom odešli zpátky do paláce na pohřební hostinu,
přemýšlel jsem o tom, a ne poprvé, jak mé problémy souvisejí s problémy ostatních. Protože jsem cítil, že spolu souvisejí. Malá souhra
náhod mi nevadí, ale těm velkým nedůvěřuji.
A Meg Devlinová? Věděla taky něco o téhle záležitosti? Možná, že ano. Ať už měla manžela nebo ne, sejdu se s ní. Brzy.
Později ve velké jídelně, uprostřed hluku hovoru a chřestění
příborů, mne napadla jedna možnost a já jsem se rozhodl jít po téhle
stopě. Omluvil jsem se Vinte Bayle, chladné a přitažlivé třetí dceři
nižšího šlechtice, zřejmě Cainově poslední milence, a vydal jsem se
na druhou stranu místnosti k hloučku lidí, obklopujících Randoma.
Chvíli jsem tam postával a přemýšlel, jak se k němu dostat, ale vtom
mě uviděl. Omluvil se ostatním, šel ke mně a chytil mne za paži.
„Merline,“ řekl mi, „nemám teď čas, ale chci abys věděl, že náš
rozhovor neskončil. Setkáme se později odpoledne nebo večer—
hned jak budu volný. Takže mi nikam neuteč, dokud si nepromluvíme. Oukej?“
Přikývl jsem.
„Jenom jednu otázku,“ řekl jsem, když se obracel k ostatním.
„Ale rychle,“ řekl.
„Je v současné době na Zemi, odkud jsem právě odešel, nějaký
člověk z Amberu – nějaký tvůj agent?“
Zavrtěl hlavou.
„Já tam teď nikoho nemám a myslím, že ani ostatní ne. Mám
tam na různých místech řadu kontaktů, ale jsou to všichni domorodci
– jako Bill.“
Oči se mu zúžily. „Objevil jsi něco nového?“ zeptal se pak.
Znovu jsem přikývl.
„Je to vážné?“
„Pravděpodobně.“
„Rád bych si teď s tebou o tom pohovořil, ale musíme to nechat na později.“
„Chápu.“
„Pošlu pro tebe,“ řekl a vrátil se ke svým společníkům.
Tím bylo po jediném vysvětlení, které jsem měl pro Meg Devlinovou. Ale také to rozhodlo o tom, že se za ní vydám, jakmile
budu moci opustit tohle shromáždění.
- 127 -
Utěšoval jsem se dalším talířem jídla. Po chvíli vešla do sálu
Flora, dobře se podívala na všechny hloučky lidí a pak prošla mezi
nimi ke mně a usedla vedle mne na okenní lavici.
„Pokud člověka Random nezavolá k audienci, není možné si s
ním promluvit,“ řekla.
„Máš pravdu,“ odpověděl jsem. „Můžu ti přinést něco k jídlu
nebo k pití?“
„Teď ne. Ale možná, že bys mi mohl pomoci. Jsi přece čaroděj.“
Tenhle úvod se mi nelíbil, ale zeptal jsem se. „Máš nějaký problém?“
- 128 -
„Nevím,“ řekl jsem. „Chce si se mnou o něčem promluvit, nebo se mne chce na něco zeptat.“
Pozorně si mne prohlížela.
„My dva jsme si spolu ještě zatím nepopovídali,“ řekla pak.
„Zdá se, že si povídáme teď, ne?“
„Oukej. Mohl bys mi říct, jaký máš potíže v jednom z mých
oblíbených stínů?“
„Proč ne?“ řekl jsem a podal jsem jí znovu krátkou synopsi té
proklaté záležitosti. Měl jsem ale pocit, že už je to naposled. Jakmile
to ví Flora, brzy se to rozkřikne.
K mému případu neměla žádné připomínky. Chvíli jsme ještě
klábosili – probrali jsme zdejší klepy – a pak se rozhodla vzít si něco
k jídlu. Odešla ke stolu s jídlem a už se nevrátila.
Mluvil jsem ještě s ostatními – o Cainovi, o mém otci a nedozvěděl jsem se nic, co bych už nevěděl. Byl jsem představen spoustě
lidi, které jsem dosud neznal. Namemoroval jsem spoustu jmen a
příbuzenských vztahů, protože jsem nic lepšího neměl na práci.
Když se společnost začala rozcházet, zaměřil jsem se na Randoma a podařilo se mi odejít současně s ním.
„Později,“ řekl, když jsme se míjeli, a odešel se dvěma muži, s
nimiž předtím hovořil.
A tak jsem šel do svých pokojů a natáhl se na postel.
Když se věci dají do pohybu, je nejlépe si odpočinout. Po chvíli jsem usnul a měl jsem sen... Zdálo se mi, že se procházím v zahradě za palácem. Ještě někdo byl se mnou, jenže jsem nevěděl kdo. Ale
zdálo se, že to nevadí. Uslyšel jsem povědomé vytí a najednou se
zblízka ozvalo zavrčení. Rozhlédl jsem se, ale nic jsem neviděl. Náhle se tam objevily – tři obrovské psům podobné nestvůry, stejně jako
ta, co jsem zabil v Juliině bytě. Hnaly se ke mně zahradou. Vytí se
ozývalo dál, ale nevycházelo od nich. Pouze vrčely a slintaly, když
se ke mně blížily. Stejně tak náhle jsem si uvědomil, že je to sen a že
se mi už zdál několikrát, ale když jsem se vzbudil, zapomněl jsem
ho. Vědomí, že je to jen sen, ale nijak nezmenšilo pocit nebezpečí,
když se ty nestvůry hnaly ke mně. Všechny tři byly obklopeny jakýmsi světlem – bledým a pokřiveným. Když jsem se díval za ně
jejich aurou, neviděl jsem zahradu, ale zahlédl jsem les. Pak už byly
u mne a skočily, aby mne napadly. Ale bylo to, jako by narazily na
- 129 -
skleněnou stěnu. Padly zpět, vstaly a znovu se ke mně rozběhly jenom, aby znovu narazily. Skákaly, vrčely a kňučely a zkoušely to
znovu. Měl jsem pocit, jako kdybych stál pod skleněným příklopem,
nebo uprostřed magického kruhu. Nestvůry se na mne nemohly dostat. Potom začalo vytí zesilovat a ony obrátily svou pozornost jinam.
„Poslyš,“ řekl Random, „měl bych ti něco naúčtovat za to, že
jsem tě vytrhl z děsivého snu.“
Tma – a já jsem si uvědomil, že mě Random zavolal přes trumf
a dostal se tak do mého snu, když se se mnou zkontaktoval.
Zívl jsem a pomyslel jsem si: Díky.
„Tak už se prober a pojď si promluvit,“ řekl.
„No jo. Kde jseš?“
„Dole v malém salónku vedle hlavního sálu. Piju kávu. Budeme tu sami.“
„Za pět minut jsem tam.“
„Zkontroluju to.“
Random zmizel. Posadil jsem se, spustil nohy na zem a vstal.
Šel jsem k oknu a dokořán je otevřel. Hluboce jsem vdechoval svěží
vzduch podzimního večera. Ve stínu Země bylo jaro, podzim v Amberu – moje dvě oblíbená roční období. Měl bych být veselý, osvěžený. Místo toho noční můra a jako pozůstatek snu se mi zdálo, že slyším poslední tóny vytí. Otřásl jsem se a zavřel okno. Děsivých snů se
člověk tak snadno nezbaví.
Došel jsem do označeného salónku a usedl na jednu z pohovek.
Random mne nechal vypít půl hrnku kávy a pak řekl. „Vyprávěj mi o
svém projektu Cyklický fantom.“
„Je to určitý druh parafyzického pozorovacího přístroje a zároveň je to knihovna.“
Random postavil svůj šálek na stolek a naklonil hlavu na jednu
stranu.
„Mohl bys to trochu specifikovat?“ řekl.
„Moje práce s počítači mne přivedla na myšlenku, že základní
počítačové procesy by mohly být použity se zajímavým výsledkem
na místech, kde by normální počítačová mechanika nefungovala,“
začal jsem. „Jinými slovy jsem musel najít stín, v jehož prostředí by
operace zůstaly celkem nezměněné, ale kde fyzikální konstrukce,
- 130 -
všechny ty obvody, technika programování a příkon energie byly
docela jiný povahy.“
„Ale, Merline,“ řekl Random, „tomu vůbec nerozumím.“
„Navrhl jsem a postavil prototyp počítače ve stínu, kde by žádný normální počítač nefungoval,“ odpověděl jsem, „protože jsem
použil jiný materiály, naprosto jiný výtvarný řešení a jiný pramen
napájení. Našel jsem taky místo, kde existují jiný fyzikální zákony,
takže může operovat po různých liniích. Mohl jsem pak sestavit programy, které by nemohly fungovat na Zemi, kde jsem žil. Domnívám
se, že jsem vytvořil unikátní artefakt. Nazval jsem ho Cyklický fantom, vzhledem k některým aspektům jeho vzezření.“
„Říkáš, že je to pozorovací přístroj a knihovna. Co tím myslíš?“
„Listuje Stínem jako stránkami knihy – nebo balíčkem karet,“
řekl jsem. „Můžeš si to naprogramovat na cokoliv, co chceš kontrolovat, a bude ti to hlídat. Plánoval jsem to jako překvapení pro tebe.
Mohl bys ho například použít k zjišťování, jestli se nějaký z našich
potenciálních nepřátel nepřipravuje k útoku, anebo bys mohl sledoval
postup Stínových bouří, nebo —“
„Počkej,“ řekl a zvedl ruku. „Jak to? Jak to, že to může takhle
proletět stíny? Jak to, že to takhle pracuje?“
„Účinkuje tak,“ vysvětloval jsem, „že vytváří ekvivalent mnoha trumfů v jediném okamžiku a pak —“
„Stop! Zpět. Jak můžeš naprogramovat vznik trumfů? Myslel
jsem, že je může udělat jenom ten, kdo je zasvěcen Vzorem nebo
Logrusem.“
„Ale v tomhle případě,“ řekl jsem, „je přístroj sám stejný magický objekt jako otcův meč, Grayswandir. Zabudoval jsem do návrhu části Vzoru.“
„A tím jsi nás chtěl překvapit?“
„Ano, až to bude hotový.“
„A kdy to bude?“
„Zatím nevím. Musím ještě shromáždit určitý množství dat,
než se programy mohou stát plně funkční. Připravoval jsem se k
tomu už nějakou dobu, ale v poslední době jsem neměl možnost se
tomu věnovat.“
Random nalil další kávu a napil se.
- 131 -
„Nezdá se mi, že by nám to mohlo ušetřit čas a námahu,“ řekl o
chvilku později. „Řekněme, že jsem na něco ve Stínu zvědavý. Jdu a
zjistím si to, nebo tam někoho pošlu. Když ale teď budu chtít použít
tu tvou věc, stejně budu muset strávit nějaký čas tím, že půjdu na
místo, kde to máš instalované.“
„Kdepak,“ řekl jsem mu. „Přivoláš si terminál.“
„Přivolám si terminál?“
„Jo.“
Vytáhl jsem své amberové trumfy a zespodu vyňal jednu kartu.
Bylo na ní stříbřité kolo na tmavém pozadí. Podal jsem ji Randomovi
a on si ji prohlížel.
„Jak to používáš?“ zeptal se.
„Stejně jako ostatní trumfy. Chceš si ho přivolat?“
„Udělej to ty,“ řekl. „Já se budu dívat.“
„Fajn,“ odpověděl jsem. „Ale i když jsem ho nařídil na shromažďování dat mezi stíny, nebude ještě v týhle chvíli znát všechno,
co bychom potřebovali.“
„Nechci se ani tolik vyptávat, jako dívat.“
Vzal jsem kartu a díval se na ni. Svým vnitřním zrakem jsem
viděl skrze ni. Po několika minutách nastal kontakt. Přivolal jsem ho.
Následoval slabý praskavý zvuk a ve vzduchu byla cítit ionizace. Pak se přede mnou zhmotnilo zářící kolo asi osm stop v průměru.
„Zmenšit velikost terminálu,“ dal jsem rozkaz. Kolo se smrštilo
asi na třetinu své původní velikosti a v té chvíli jsem ho zarazil. Připomínalo světlý rám obrazu a občas kolem něj probleskovaly jiskřičky. Když jsem se podíval na pokoj prostředkem kola, viděl jsem neustálé vlnění.
Random natáhl ruku.
„Nedotýkej se toho,“ řekl jsem. „Mohl bys dostat ránu. Ještě
jsem nevychytal všechny mouchy.“
„Může přenášet energii?“
„Proč ne? Klidně.“
„Kdybys mu nařídil, aby přenášel energii...?“
„Jistě. Mohl by sem přenášet energii a napájet terminál. Přes
stíny ji zase přenáší, aby mohl operovat se snímacím zařízením.“
„Myslím tím, jestli by ji mohl přenést sem?“
- 132 -
„Kdybych mu to nařídil, mohl by tady vybudovat nabíjecí zařízení.“
„Jaké v tom má hranice?“
„Žádné. Omezuje ho jen to, co má k dispozici.“
„A co má k dispozici?“
„Teoreticky celou planetu. Ale —“
„Kdybys mu nařídil, aby se nabil a pak do někoho pustil elektrický náboj, mohlo by ho to zabít?“
„Asi jo,“ řekl jsem. „Nevidím důvod, proč ne. Ale to není jeho
účel —“
„Merline, to tvoje překvapení je opravdu překvapující. Ale nejsem si jistý, jestli se mi zamlouvá.“
„Je to naprosto bezpečný,“ vysvětloval jsem. „Nikdo nemá tušení, kde je Cyklický fantom instalovaný. Nikdo se tam nedostane.
Tenhle trumf, co mám, je jediný. Nikdo jiný ho nemůže zavolat.
Chtěl jsem udělat ještě jednu kartu jenom pro tebe, až to bude hotové, a pak ti předvést, jak se s tím zachází.“
„Musím si to rozmyslet...“
„Cyklický fantome, v dosahu pěti tisíc závojů Stínu mi zjisti,
kolik Stínových bouří právě teď probíhá?“
Ozvala se slova, která jako by vycházela z obruče. „Sedmnáct.“
„To zní jako —“
„Dal jsem mu svůj hlas,“ řekl jsem. „Cyklický fantome, předveď nám tu nejsilnější z nich.“
Obruč se naplnila scénami chaotického zuření.
„Napadla mne ještě jedna věc,“ prohlásil Random. „Může také
přenášet věci?“
„Samozřejmě, stejně jako obyčejný trumf.“
„Ta jeho původní velikost je maximální?“
„Ne, může se zvětšit nebo zmenšit, jak chceš.“
„Nechci. Ale kdybys ho zvětšil a pak mu nařídil, aby sem bouři
přenesl nebo aspoň co nejvíc z ní dokáže přenést?“
„Já nevím. Asi by se pokusil. Bylo by to jako kdyby se na něm
otevřelo obrovské okno.“
„Merline, vypni to. Je to nebezpečné.“
„Jak už jsem říkal, nikdo neví, kde to je, kromě mne. A jediná
další cesta, jak se k němu dostat —“
- 133 -
„Já vím, já vím. Řekni mi, mohl by se někdo k němu dostat,
kdyby měl správný trumf, nebo kdyby ho prostě našel?“
„Ale jo. Neobtěžoval jsem se nějakými bezpečnostními kódy
právě proto, že je tak nepřístupnej.“
„Z té věci by mohla být hrůzná zbraň, chlapče. Vypni to.
Hned.“
„To nemůžu.“
„Jak to myslíš?“
„Jeho paměť nemůžu vymazat a taky ho nemůžu vypnout ze
vzdálenýho terminálu. Musel bych zajít na místo, kde je instalovaný.“
„Tak ti tedy navrhuju, abys tam zašel. Chci, abys ho vypnul do
té doby, než do něj zabuduješ nějaké pojistky. A i potom – no, uvidíme. Nevěřím ničemu, co má takovou moc. Zvláště, když se proti
tomu nemůžu nijak bránit. Může udeřit bez jakéhokoli varování. Nač
jsi myslel, když jsi tu věc stavěl?“
„Na zpracování údajů. Poslyš, my jsme jediní —“
„Vždycky existuje možnost, že se to někdo dozví a najde cestu,
jak se k němu dostat. Já vím, já vím, ty jsi do toho svého díla zamilovaný a já si cením myšlenky, kterou jsi tím sledoval. Ale musí
pryč!“
„Neudělal jsem nic, abych tě urazil.“ Byl to můj hlas, ale přicházel z kola.
Random na terminál pohleděl, pak na mě a zase zpět na něj.
„Hm – o to nejde,“ oslovil ho, „dělá mi starosti tvoje kapacita.“
„Merline, vypni terminál.“
„Konec přenosu,“ řekl jsem. „Stáhnout terminál!“
Zakolísal a pak zmizel.
„Čekal jsi takovou poznámku od té věci?“ zeptal se mne Random.
„To ne, překvapilo mě to.“
„Začínám překvapení nenávidět. Možná, že to prostředí ve
Stínu ho v některých věcech nějak mění. Znáš moje přání. Uveď ho
do klidu.“
Uklonil jsem se. „Jak si přejete, sire.“
„Přestaň s tím. Nedělej ze sebe mučedníka a udělej to!“
- 134 -
„Pořád si ještě myslím, že stačí jen nainstalovat bezpečnostní
zařízení. Že není důvod potopit celej projekt.“
„Kdyby vládl pokoj a klid,“ řekl, „snad bych s tebou do toho
šel. Ale teď se toho na nás valí moc. Objevili se ostřelovači a bomby
a tys mi taky něco vyprávěl. Žádné další potíže nechci.“
Vstal jsem. „Oukej. Díky za kafe,“ řekl jsem. „Dám ti vědět, až
to bude vypnutý.“
Kývl. „Dobrou noc, Merline.“
„Dobrou noc.“
Když jsem odcházel velkou vstupní halou, uviděl jsem Juliana
v zeleném županu, jak mluví se dvěma svými muži. Na zemi mezi
nimi leželo jedno z těch velkých, psu podobných zvířat. Mrtvé. Bylo
stejné jako ve snu, stejné jako u Julie.
Přistoupil jsem k nim. „Ahoj, Juliane. Co je to?“ zeptal jsem se
a ukázal na zvíře.
Zavrtěl hlavou. „Nemám zdání. Ale moji psi právě tři zabili v
Ardenském lese. Trumfem jsem dopravil tyhle chlapíky i s jednou
zdechlinou sem, abych ji mohl ukázat Randomovi. Nevíš náhodou,
kde je?“
Ukázal jsem dozadu. „V salónku.“
Vydal se tam. Přistoupil jsem blíž a strčil do zvířete nohou.
Měl bych se vrátit a říct Randomovi, že už jsem jedno takové viděl?
Kčertu s tím, rozhodl jsem se. Nezdálo se mi, že by ta informace měla teď nějaký význam.
Vrátil jsem se do svých pokojů, umyl se a převlékl. Pak jsem se
zastavil v kuchyni a naplnil si batoh jídlem. Nechtěl jsem se s nikým
loučit a tak jsem zamířil dozadu a použil zadní schody, které vedly
do zahrady.
Tma. Hvězdy. Chlad. Šel jsem. Náhle mne zamrazilo, to když
jsem se blížil k místu, kde se mi ve snu objevili psi.
Žádné vytí, žádné vrčení. Nic. Prošel jsem tím místem a
pokračoval v cestě až na konec tohohle zahradníky dobře
udržovaného prostoru, tam, kde se v přirozenější krajině křižovalo
několik cest. Vybral jsem si druhou cestu odleva. Byla o něco delší
než jiná, kterou jsem mohl zvolit, a na niž jsem stejně později narazil
– ale lépe se po ní šlo a to jsem v noci potřeboval. Druhá cesta byla
nerovná a moc jsem ji neznal.
- 135 -
Skoro hodinu mi trvalo, než jsem vystoupil na vrcholek Kolviru a než jsem našel cestu dolů. Pak jsem se zastavil, napil se vody a
několik minut si odpočinul, než jsem začal sestupovat.
Bylo velice obtížné jít do Stínu z Kolviru. Člověk musí mezi
sebe a Amber položit nějakou vzdálenost, aby se mu to podařilo.
Takže se nedalo dělat nic jiného než jít – což mi vůbec nevadilo, protože byla příjemná noc.
Už jsem ušel kus cesty, když se na nebi objevila záře a nad
Kolvirem se vynořil měsíc. Zalil svou září serpentiny cesty a já jsem
přidal do kroku, protože jsem chtěl do rána sestoupit z hory.
Měl jsem vztek na Randoma, že mi nedal příležitost, abych obhájil své dílo. Nebyl jsem na to připravený. Kdyby nebylo Cainova
pohřbu, nebyl bych se vrátil do Amberu, dokud bych přístroj neměl v
perfektním stavu. A nebyl bych se vůbec zmínil o Cyklickém fantomovi ani tentokrát, kdyby jistým způsobem nefiguroval v tajemství,
které mne obklopovalo. Random chtěl všechno vědět popořádku,
chtěl se dovědět celý příběh. Oukej. Cyklický fantom se mu nelíbil,
ale já jsem ho taky předvedl předčasně. Kdybych ho ale teď vypnul,
jak mi Random nařídil, zničil bych práci, která už byla nějakou dobu
v běhu. Cyklický fantom byl ještě pořád v první fázi – pozoroval Stín
a čerpal vědomosti. Stejně bych ho byl zkontroloval, abych viděl, jak
pokračuje a opravil chybičky, které se mohly do systému vloudit.
Přemýšlel jsem o tom celou dobu, když jsem po stále strmější
cestě sestupoval po západním svahu Kolviru. Random mi výslovně
nenařídil, abych vymazal všechno, co přístroj až dosud nashromáždil.
Prostě mi nařídil, abych ukončil jeho činnost. Když jsem se na to
díval ze svého hlediska, znamenalo to, že si můžu vybrat prostředky
podle svého vlastního uvážení. Rozhodl jsem se, že mi to umožňuje,
abych nejdřív všecko zkontroloval, prohlédl funkce a zrevidoval programy, zkrátka zjistil, jestli je všechno v pořádku. Pak všechno ustálím a vypnu ho. Tak se nic neztratí. Jeho paměť zůstane nedotčená,
až do doby, kdy nadejde čas ho opět uvést do činnosti. Snad...
Co kdybych ho ale dal do pořádku včetně toho, že do něj zabuduju potřebná bezpečnostní zařízení, aby byl Random spokojen? Pak
bych mohl, pokud se k Randomovi dostanu, mu ukázat, co jsem udělal, a zeptat se ho, jestli mu to takhle stačí. Pokud ne, vždycky mohu
- 136 -
jeho činnost ukončit. Ale možná, že si to rozmyslí. Stojí za to o tom
přemýšlet...
V duchu jsem si přehrával imaginární konverzací s Randomem,
když se měsíc přesunul na mou levici. Měl jsem za sebou už víc než
polovinu cesty z Kolviru dolů a chůze byla snazší. Cítil jsem dokonce, jak se síla Vzoru zmenšuje.
Několikrát jsem se cestou dolů zastavil, abych se napil vody a
snědl jeden sendvič. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem
pociťoval, že Random by se rozzlobil, kdybych pokračoval v práci v
intencích, o nichž jsem přemýšlel, a možná, že by mi ani neposkytl
slyšení. Na druhé straně jsem se ale zlobil i já.
Je to ale dlouhá cesta s nemnohými zkratkami. Budu mít
spoustu času o tom přemítat.
Obloha začala blednout, když jsem sešel z posledního skalnatého svahu a dostal se na širokou cestu na úpatí Kolviru směřující na
severozápad. Uviděl jsem několik stromů za cestou, jeden byl velký
a byl to známý orientační bod...
S oslepujícím syčivým zábleskem a hromovým zaduněním, jako by vybuchla bomba, se strom rozpůlil ani ne sto yardů ode mne.
Při úderu hromu jsem si zakryl uši, ale stejně jsem slyšel praskot
dřeva a ozvěnu výbuchu ještě několik vteřin poté.
Pak nějaký hlas zavolal: „Vrať se!“
Pochopil jsem, že zvolání je určeno mně, a odvětil jsem. „Nemůžeme si o tom pohovořit?“
Žádná odpověď.
Ulehl jsem na břicho na nízký svah vedle cesty a plazil se několik yardů na místo, kde jsem se mohl lépe ukrýt. Poslouchal jsem a
pozoroval celou dobu okolí, protože jsem doufal, že ten, kdo předvedl tenhle bravurní kousek, se nějakým způsobem prozradí.
Nic se nedělo, ale stejně jsem další půlminutu obhlížel lesík a
část kamenitého svahu, odkud jsem přišel. Z tohoto úhlu mě blízkost
svahu a lesíka přivedla na nápad.
Přivolal jsem si obraz Logru a dvě z jeho linek se staly mými
pažemi. Pak jsem vsáhl, nikoli Stínem, ale nahoru na svah, kde se na
hromadě jiných nalézal pořádný balvan.
Popadl jsem ho a táhl. Byl příliš těžký, než aby se dal převrátit
a tak jsem jím začal kolébat. Nejdřív pomalu. Konečně jsem ho do- 137 -
stal na správné místo a balvan se převážil. Padl na další a malá lavina
se dala do pohybu. Odplazil jsem se dál a kameny padaly a narážely
do dalších. Některé z těch větších se začaly kutálet dolů. Když na
strmějším místě dopadly na prasklou skálu, uvolnila se a celý souvislý skalní plát se začal sunout s rachotem a praskáním dolů.
Cítil jsem jak se země chvěje a plazil jsem se stále dál a dál.
Nepředpokládal jsem, že způsobím něco takového. Kameny se valily
a klouzaly dolů a padaly mezi stromy. Viděl jsem, jak se stromy
ohýbají, viděl jsem některé z nich padat k zemi. Slyšel jsem je praskat, pukat a lámat se.
Potom, co to skončilo, jsem ještě chvilku počkal. Ve vzduchu
byla spousta prachu a polovina stromů ležela na zemi. Pak jsem
vstal, Frakira mi visela na zápěstí, a šel jsem k lesíku.
Pečlivě jsem ho prohledal, ale nikdo tam nebyl. Vylezl jsem na
kmen jednoho padlého stromu.
„Opakuju, chceš si se mnou o tom promluvit?“ zavolal jsem.
Žádná odpověď.
„Oukej, jak chceš,“ řekl jsem a zamířil na sever do Ardenu.
Když jsem procházel tím starým lesem, slyšel jsem občas zvuk koňských kopyt. Jestli mě někdo pronásledoval, neměl zájem se ke mně
přiblížit. Nejspíše jsem se nacházel v blízkosti jedné z Julianových
hlídek.
Ne, že by to nějak vadilo. Brzy jsem našel stezku a začal jsem s
jistými přizpůsobeními, která mne od nich postupně vzdalovala.
Světlejší stín, přecházející od hnědé do žluté, a poněkud kratší
stromy... Méně mezer v listnaté stromové klenbě... Zvláštní tóny ptačího zpěvu, divné houby... Dal jsem se do běhu.
Objevily se spousty mraků, houbovitá půda pod nohama se
zpevnila a vyschla...
Přidal jsem a běžel jsem z kopce dolů. Rostlo tu víc trávy.
Stromy se teď vyskytovaly ve shlucích, jako ostrovy ve vlnícím se
moři té bledé trávy. Bylo teď vidět mnohem dál. Po mé pravici se
objevil pohybující se korálkový závěs: déšť.
Uslyšel jsem rachot hromu, ačkoliv slunce mi ještě svítilo na
cestu. Zhluboka jsem vdechoval čistý vlhký vzduch a běžel dál.
- 138 -
Tráva zmizela, země byla rozpukaná, obloha ztemněla... Voda
se řítila kaňony a proláklinami kolem mne... Na skalnatou půdu se
valily přívaly vody...
Občas jsem uklouzl. Vždycky jsem proklel, když jsem se zvedal, svou přehnanou dychtivost běžet co nejrychleji.
Mraky se rozdělily jako divadelní opona a z lososově růžové
oblohy, svítilo citrónově žluté slunce, rozdávající teplo a světlo. Bouře ustala uprostřed zahřmění a zvedl se vítr...
Běžel jsem nahoru do kopce a shlížel na vesnici v troskách.
Byla už dlouho opuštěná, zčásti zarostlá, s podivnými mohylami podél zpustlé hlavní ulice.
Prošel jsem jí pod břidlicově šedivou oblohou a vybral jsem si
cestu přes zamrzlé jezírko, z něhož zíraly obličeje zmrzlých do všech
stran, aniž by co viděli...
Obloha byla začazená, sníh udusaný a můj dech lehký jako pírko. Ve skeletovém lese seděli na stromech zmrzlí ptáci: lept.
Klouzal jsem dolů, kutálel jsem se a sesouval do oblevy a jara... Kolem mne zase pohyb... rozbahněná země a trsy zeleně... podivná auta na vzdálené dálnici...
Páchnoucí smetiště, mokvající, rezavějící a plesnivé... Hledal
jsem cestu mezi akry hromad... krysy cupitají kolem mne...
Pryč odtud... Běžím rychleji, těžce dýchám... Na obloze mrak
smogu... Ústí delty... mořské pobřeží... Zlaté pylony podél silnice...
Krajina s jezery... Hnědá tráva pod zelenou oblohou...
Zpomaluju... Zvlněná travnatá krajina s řekou a jezerem...
Zpomaluju... Vánek a tráva, jako u moře... Utírám si čelo rukávem...
Nasávám vzduch... Teď už jen kráčím... Prošel jsem normálním krokem přes pole a rozhodl se odpočinout si na podobném místě jako je
tohle, kde bych měl dobrý rozhled. Vítr se proháněl trávou a tiše šuměl. Nejbližší jezero mělo barvu vápence. Něco v ovzduší sladce
vonělo.
Měl jsem dojem, že jsem zahlédl kratičký záblesk světla po své
pravé straně, ale když jsem se tam podíval, nic neobvyklého jsem
neviděl. O něco později jsem si byl naprosto jistý, že slyším dusot
kopyt. Ale opět jsem nic neviděl. To je ta potíž se stíny, nikdy nevíte,
co je tam normální, nikdy nevíte, co máte hledat.
- 139 -
Několik minut uplynulo a já jsem to ucítil dřív, než uviděl.
Kouř.
V příštím okamžiku se objevil oheň. Dlouhá řada plamenů mi
přehradila cestu.
A znovu se ozval hlas. „Řekl jsem ti, aby ses vrátil!“
Vítr hnal oheň směrem ke mně. Obrátil jsem se a uviděl, že mě
oheň téměř ze všech stran obklopuje. Chvíli to trvá, než si vytvoříte
příslušný stav mysli, abyste se mohli pohybovat ve Stínu a já jsem
své soustředění přerušil. Pochyboval jsem, že bych ho mohl nastolit
včas.
Dal jsem se do běhu.
Plameny kolem mne svíraly obrovský kruh. Nezastavil jsem se,
abych obdivoval jeho přesnost, protože mi začalo být horko a kouř
byl stále hustší.
Přes hlasité praskání jsem stále slyšel dusot kopyt... Oči mi slzely a oblaka kouře mi zacláněla výhled. A opět nikde ani stopy po
osobě, která mi připravila tuhle past.
Teď už nemohlo být pochyb, že se země otřásá rychlým během
zvířete s okovanými kopyty, které míří ke mně. Plameny šlehaly do
výše, blížily se a kruh se uzavíral.
Pomyslel jsem si, že se blíží nové nebezpečí, když vtom se jezdec objevil v mezeře mezi plamennou stěnou. Přitáhl otěže, ale kůň –
hnědák – byl v blízkosti plamenů nervózní. Obnažil zuby, kousal do
udidla a několikrát se vzepjal.
„Rychle za mne! Nasedni!“ křičel jezdec a já jsem ho poslechl.
Byla to černovlasá žena. Její rysy se mi jenom mihly před očima. Podařilo se jí obrátit koně do směru odkud přijela a potřásla otěžemi. Hnědák se dal do běhu, ale náhle se vzepjal. Udržel jsem se
nahoře.
Když se jeho přední kopyta dotkla země, zvíře se obrátilo a vyrazilo vpřed. Málem se octlo v plamenech a tak se znovu obrátilo.
„Kčertu,“ slyšel jsem zaklít jezdkyni, která zoufale zápasila s
otěžemi.
Kůň se znovu obrátil a hlasitě zaržál. Krvavé sliny mu kapaly z
tlamy. A v té chvíli se kruh uzavřel, kouř zhoustl a plameny se
blížily. Nemohl jsem ženě žádným způsobem pomoci, jenom jsem
zvíře několika kopanci pobídl, aby se rozběhlo vpřed.
- 140 -
Kůň se vnořil do plamenů na levé straně a řičel bolestí, když
jimi projížděl. Neměl jsem ani zdání, jak široký může být v tomhle
místě pás plamenů, ale cítil jsem, že mi olizují nohy a pálí vlasy.
Pak se zvíře zase vzepjalo, jezdkyně na ně volala, ale já už
jsem se dál na jeho hřbetě neudržel. Cítil jsem, že kloužu dozadu
právě ve chvíli, kdy jsme protrhli ohnivý kruh a octli se na spálené
čadící zemi, kde už oheň uhasínal. Spadl jsem do horké černošedé
vrstvy popela a kolem mne se zvedl oblak dýmu. Odkutálel jsem se
rychle na stranu doleva, kašlal jsem a pevně svíral oči, protože mi
popel zahalil tvář.
Slyšel jsem ženu vykřiknout, a když jsem se vyškrábal na nohy
a protřel oči, uviděl jsem hnědáka, jak se zvedá ze země, kam zřejmě
dopadl na jezdkyni. Kůň okamžitě vyrazil vpřed a zmizel v oblacích
kouře. Pospíšil jsem k ženě, která tiše ležela. Poklekl jsem vedle ní,
odmetl jiskry z jejího oděvu a pokusil se zjistit, jestli vůbec dýchá a
jestli se jí nezastavil tep. Mezitím otevřela oči.
„Myslím, že mám – zlomenou páteř,“ řekla a zakašlala.
„Ani nic necítím... Zachraňte se — jestli můžete... Nechte mne
tady. Stejně – umřu.“
„To ne,“ řekl jsem. „Ale musím s vámi pohnout. Je tady blízko
jezero, jestli si dobře vzpomínám.“
Svlékl jsem plášť a roztáhl ho vedle ní. Pak jsem ji na něj přesunul tak opatrně, jak jen jsem mohl, a konce složil přes ni, abych ji
chránil před plameny. Potom jsem ji táhl po zemi směrem, o kterém
jsem se domníval, že je správný.
Podařilo se nám projít mezi ohněm a kouřem. Hrdlo jsem měl
vyprahlé, oči mi slzely a moje kalhoty hořely plamenem. Když jsem
udělal krok dozadu, ucítil jsem, že se mi podpatky zabořily do bahna.
Šel jsem dál.
Konečně jsem byl až po pás v jezeře a ženu jsem přidržoval
nad vodou. Naklonil jsem se k ní a odhrnul jí plášť z obličeje. Její oči
se nepohnuly, byly stále otevřené, ale hleděly do prázdna. Než jsem
jí mohl nahmatat tep, zachrčela a oslovila mne.
„Merline,“ řekla chraptivě, „mrzí mě to —“
„Pomohla jsi mi a já ti pomoct nemůžu“ řekl jsem. „Mě to mrzí.“
- 141 -
„Mrzí mne, – že —jsem to nevydržela —“ pokračovala. „Neumím – to s koňmi. Pronásledují – tě.“
„Kdo?“ zeptal jsem se.
„Psy už odvolal – ale oheň – ten založil někdo – jiný. Nevím –
kdo.“
„Nevím, o čem to mluvíš.“
Stříkl jsem jí trochu vody do tváře, abych ji osvěžil. Pod nánosem popela a pod ožehnutými rozcuchanými vlasy nebylo vidět, jak
vypadá.
„Někdo – je za tebou —“ řekla slábnoucím hlasem. „Někdo je
taky – před tebou. O tom – jsem nevěděla. Promiň.“
„Kdo?“ ptal jsem se znovu. „A kdo jsi ty? Jak mne znáš?
Proč —“
Slabě se usmála. „... spát s tebou... teď to nejde... odcházím...“
Oči se jí zavřely.
„Ne!“ vykřikl jsem.
Tvář se jí zkřivila a naposled do sebe vtáhla vzduch. Pak ho
pomalu vypouštěla a přitom šeptala. „Ponoř – mne – tady... Sbohem...“
Oblak kouře se jí přehnal přes obličej. Zadržel jsem dech a zavřel oči, když nás zahalil ještě hustší dým.
Když se vzduch konečně pročistil, podíval jsem se na ni, dýchání ustalo, stejně jako tep. Nemohl jsem se pokusit o oživování,
nebyl tu ani kousek pevné země, která by nehořela. Zemřela. Věděla,
že umírá.
Zabalil jsem ji opatrně do pláště jako do rubáše. Nakonec jsem
jí přetáhl cíp přes obličej. Zašpendlil jsem rubáš sponou, kterou jsem
míval u krku, když jsem plášť nosil. Pak jsem se brodil stále hlouběji. „Ponoř mne tady.“ Někdy se mrtví ponoří rychle, někdy plují po
hladině...
„Sbohem, má paní,“ řekl jsem. „Přál bych si znát tvé jméno.
Ještě jednou díky.“
Pustil jsem ji. Voda zavířila. Zmizela. Po chvíli jsem se odvrátil a odcházel. Napadalo mne mnoho otázek a žádná odpověď.
Někde ržál pološílený kůň.
- 142 -
Kapitola devátá
O několik hodin a o mnoho stínů později jsem odpočíval na
místě, kde byla čistá obloha a málo hořlavin. Vykoupal jsem se v
mělkém potoce a ze Stínu si přivolal nové oblečení. Čistý a suchý
jsem se usadil na břehu a udělal si jídlo.
Vypadalo to, jako by teď byl denně 30. duben. Vypadalo to, jakože každý, s kým se setkám, mne zná a hraje se mnou promyšlenou
dvojí hru. Lidé kolem mne umírali a katastrofy byly na denním pořádku. Začínal jsem se cítit jako nějaká postava z videohry. Co bude
dál? Přemýšlel jsem o tom. Déšť meteorů?
Musel k tomu být nějaký klíč. Ta bezejmenná žena, která obětovala svůj život, aby mne dostala z plamenů, řekla, že mne někdo
pronásleduje a že je také někdo přede mnou. Co to mělo znamenat?
Měl bych počkat na svého pronásledovatele a zeptat se ho, nebo jí,
co se to ksakru děje? Anebo bych měl rychle vyrazit kupředu, dohonit toho přede mnou a zeptat se jeho? Dal by mi každý z nich stejnou
odpověď? Anebo existovaly dvě odpovědi? Mohl by souboj uspokojit něčí pýchu? V tom případě jsem ochoten bojovat. Nebo podplácet.
Nebo zaplatit. Nechtěl jsem nic víc než odpověď a pak trochu klidu a
míru. Usmál jsem se. Znělo to jako když se popisuje stav po smrti – i
když jsem si odpovědí jist nebyl.
„K čertu!“ poznamenal jsem sám k sobě a hodil do vody kamínek.
Vstal jsem a přebrodil potok. Na druhém břehu bylo v písku
napsáno: „Vrať se!“ Přešel jsem přes nápis a dal se do běhu.
Svět se kolem mne zatočil, když jsem se dotkl stínů. Vegetace
zmizela. Kameny se změnily v balvany, ty zesvětlely a zajiskřily...
Běžel jsem údolím duhových barev pod děsivou fialovou oblohou... Vítr zpíval mezi duhovými kameny... Aeolská hudba...
Oděv bičovaný vichřicí... Fialová až lila nad hlavou... Ostré
výkřiky uvnitř deformovaných zvuků... Země puká...
Rychleji.
Jsem obr. Stejná krajina, teď nekonečně malá... Kyklopsky drtím svítící kameny pod svýma nohama. Duhový prach na mých botách, závany oblak kolem mých ramen...
- 143 -
Atmosféra je hustší a hustší, téměř zkapalňuje a zelená... Kroužím... Pohybuju se pomalu, vydávám ze sebe co nejvíc...
Plavu v tom... Hrady, které by se vešly do akvária, plují kolem
mne... Jasné střely jak světlušky mne napadají... Nic necítím...
Zelená až modrá... Řídne, řídne... Modrý kouř a vzduch jako
kadidlo... Neustávající dunění miliónů neviditelných gongů... Zatnu
zuby...
Rychleji.
Modrá až růžová, ostřelovaná jiskrami... Šplíchnutí ohně... A
další... Studené plameny tančí jako mořské rostliny... Jsou vyšší a
vyšší... Stěny plamenů se bortí a praskají...
Ohlasy kroků za mými zády.
Nedívej se. Změň směr.
Obloha rozdělená v půli sluncem a letící kometou... Zmizela...
Znovu. Znovu. Po tři dny a stejně tolik úderů srdce... Cítím, že je
vzduch kořeněný... Ohně víří... sestupuju na fialovou zem... Duhové
barvy na obloze... Běžím podél svítící řeky přes houbovité pole barvy
krve... Spory, které se mění v drahokamy, padají dolů jako kulky...
Noc na bronzové pláni, ozvěny kroků mizí do věčnosti... Sukovité, strojům podobné rostliny řinčí, kovové květiny se naklánějí ke
kovovým stonkům... Cink, cink, vzdech... Jenom ozvěna za mými
zády?
Jednou se otočím.
Byla to temná postava, co se skryla za lopatkovitým stromem?
Anebo jen hra stínu v mých očích, pohybujících se stínem?
Kupředu. Sklem a smirkovým papírem, oranžovým ledem, krajinou barvy bledého masa...
Není tu slunce, jenom slabé světlo... Není tu půda... Jenom úzké mosty a ostrovy ve vzduchu... Svět je křišťálová matečná půda...
Nahoru, dolů, dokola... Dírou ve vzduchu a skluzavkou dolů...
Sesunují se... Na kobaltovou pláž vedle stále ještě měděného
moře... Bezhvězdný soumrak... Všude slabý svit... Mrtvé, mrtvé je
tohle místo... Modré skály... Rozpadlý stav nelidských bytostí... Nic
se tu nepohne...
Stop.
V písku jsem namaloval kolem sebe magický kruh a vložil do
něj síly Chaosu. Svůj nový plášť jsem rozprostřel uprostřed, natáhl se
- 144 -
na něj a usnul. Zdálo se mi, že stoupla voda, aby smyla část mého
kruhu, že z moře vylezla zelená, šupinatá bytost s fialovými vlasy a
ostrými zuby a přišla pít mou krev.
Když jsem se ale probudil, uviděl jsem, že kruh je porušený a
že zelená šupinatá bytost s fialovými vlasy a ostrými zuby leží mrtvá
na pobřeží několik yardů ode mne, že má kolem krku ovinutou Frakiru a písek je všude kolem rozrytý. Musel jsem spát velmi tvrdě.
Na druhém úseku cesty mě málem smetla náhlá záplava, když
jsem se poprvé zastavil, abych si odpočinul. Dával jsem si ale pozor
a byl jsem natolik vpředu, že jsem jí stačil uhnout. Pak přišlo další
varování – hořícími písmeny na stěně obsidiánové hory – které mi
přikazovalo, abych se vrátil, zmizel, šel domů. Nahlas jsem ho vyzval k rozmluvě, ale nikdo neodpověděl.
Byl jsem na cestě, až byl zase čas ke spánku, a pak jsem se
utábořil v Zčernalých zemích – byly tiché, šedivé, plesnivé a zamlžené. Našel jsem si jeskyni, která se dala snadno hájit, zabezpečil ji
proti kouzlu a usnul.
Později – jak později, nevím – mě probudilo z bezesného spánku tepání Frakiry na mém zápěstí.
Okamžitě jsem se probudil a pak jsem přemýšlel, proč vlastně.
Široko daleko jsem nic neviděl, ani neslyšel. Ale Frakira – která není
stoprocentně spolehlivá – si vždycky najde důvod k poplachu. Čekal
jsem a představoval jsem si Logrus. Když se přede mnou celý objevil, vložil jsem do něj ruku, jako kdyby to byla rukavice, a natáhl
jsem ji...
Málokdy nosím sečnou zbraň, která by byla delší než dýka
střední velikosti. Když mi visí po boku několik stop ocele, která mi
buší do boku, zachytává se za keře a někdy o ni dokonce i zakopnu,
je mi to nepohodlné. Můj otec, stejně jako většina ostatních v Amberu a ve Dvorech, na tyhle těžké, nešikovné věci přísahají, ale oni jsou
asi z jiného materiálu než já. V zásadě proti nim nic nemám. Rád
šermuju a hodně jsem šerm trénoval. Jenom se domnívám, že nosit
něco takového po boku je otrava. Také mívám po chvíli nošení meče
bok odřený do krvava. Normálně dávám přednost Frakiře a improvizuju. Ale přesto...
- 145 -
V téhle chvíli, připouštím, by bylo dobré mít meč v ruce. Protože jsem nyní uslyšel venku po mé levici syčivé zvuky, jako z nějakého měchu, doprovázené škrábáním.
Natahoval jsem ruku Stínem a hledal meč. Natahoval a natahoval...
Ksakru. Dostal jsem se příliš daleko od jakékoli kultury znalé
zpracování kovu ve vhodné fázi jejího historického vývoje.
Pokračoval jsem a pot mi vystupoval na čele. Daleko, bylo to
daleko. A zvuky se blížily a byly hlasitější.
Pak se ozvalo chřestění, dupání a plivání. A řev.
Kontakt!
Ucítil jsem jílec zbraně v ruce. Popadni ho a přitáhni! Volal
jsem meč k sobě a náraz byl tak silný, že to mnou hodilo na skálu.
Chvíli jsem tam setrval, než jsem ho vytáhl z pochvy, v níž ještě vězel. V tom okamžiku venku všechno ztichlo.
Čekal jsem deset vteřin. Patnáct. Půl minuty...
Nic.
Utřel jsem si dlaně o kalhoty. Poslouchal jsem dál. Konečně
jsem vykročil.
Před otvorem nebylo nic kromě lehké mlhy a když se mi otevřel výhled do stran, nebylo stejně nikde nic – vidět.
Další krok.
Ne...
Další.
Byl jsem teď na prahu. Vyklonil jsem se a vrhl rychlý pohled
do všech stran.
Ano. Tam nalevo něco bylo – bylo to tmavé, nízké, nehybné a
napůl skryté v mlze. Bylo to skrčené? Připravené na mne skočit?
Ať už to bylo cokoliv, nehýbalo se to a bylo to zticha. Já jsem
udělal totéž. Po chvíli jsem za ním uviděl jiný tmavý tvar, podobný
tomu prvnímu a – a bylo pravděpodobné, že třetí byl ještě o kus dál.
Nezdálo se, že by chtěly rozpoutat takové peklo, jakému jsem naslouchal ještě přeď pár minutami.
Hlídal jsem dál.
Muselo uplynout několik minut, než jsem vystoupil ven. Přesto
se nic nepohnulo. Udělal jsem další krok a čekal. Pak další.
- 146 -
Konečně jsem pomalým krokem dospěl k prvnímu tvaru. Byla
to ohavná bestie pokrytá šupinami barvy uschlé krve. Mohla vážit
několik set liber, byla velká a celá zkroucená... Měla také strašlivé
zuby, jak jsem zjistil, když jsem jí špičkou meče otevřel tlamu. Věděl
jsem, že si to můžu dovolit, protože měla hlavu téměř úplně oddělenou od těla. Byla to čistá práce. Žlutooranžová tekutina stále prýštila
zrány.
Z místa, kde jsem stál, jsem viděl, že obě další zvířata byla
stejného druhu. Ve všem. A byla také mrtvá. Druhá bestie, kterou
jsem prohlédl, byla několikrát probodena a chyběla jí jedna noha.
Třetí byla rozsekaná na kusy. Ze všech vytékala tekutina a byla slabě
cítit po hřebíčku.
Prohlédl jsem místo boje. Bylo zdupané. Spolu s podivnou krví
a rosou zde byly části stop, které vypadaly jako otisky lidské obuvi.
Hledal jsem dál, až jsem nalezl jednu neporušenou stopu. Byla obrácená zpátky, směrem, odkud jsem přišel.
Můj pronásledovatel? Možná že „N“. Ten který odvolal psy?
Že by mi přišel na pomoc?
Zavrtěl jsem hlavou. Už mne unavovalo hledat smysl v něčem,
co ho postrádalo. Pokračoval jsem v hledání, ale žádnou další neporušenou stopu jsem už nenašel. Vrátil jsem se pak do jeskyně a sebral
pochvu. Zastrčil jsem do ní meč a pověsil si ho na pás. Upevnil jsem
ho na ramenou tak, že mi visel na zádech. Jílec mi vyčníval nad batohem, když jsem si ho navlékl na záda. Nedovedl jsem si představit,
že bych běžel s mečem po boku.
Snědl jsem trochu chleba a zbytek masa. Vypil jsem něco vody
a lokl si vína. Pokračoval jsem v cestě.
Příští den jsem hodně běžel – i když den je poněkud nevhodný
název pod touhle neměnnou oblohou, tečkovanou, čtverečkovanou a
osvětlovanou věčnými světelnými víry a fontánami. Běžel jsem, dokud jsem nebyl unavený, pak jsem odpočíval a jedl a zase běžel dál.
Odměřoval jsem si jídlo, protože jsem měl pocit, že bych si musel
další přivolat z příliš velké dálky a něco takového klade na tělo a
jeho energii velké nároky. Vyvaroval jsem se zkratek, protože bleskový, stíny překlenující rychlý běh také něco stojí a já jsem nechtěl
být, až dorazím, docela vyřízený. Často jsem zjišťoval, co je za
- 147 -
mnou. Obvykle jsem nic podezřelého neviděl. Přesto jsem měl tu a
tam dojem, že jsem zahlédl vzdáleného pronásledovatele. Bylo také
možné jiné vysvětlení, když se vezme v úvahu, jaké triky dokážou
stíny sehrát.
Běžel jsem dokud jsem nepoznal, že se blížím svému cíli. Žádná katastrofa, následovaná rozkazem se vrátit, se už neodehrála. Trochu jsem se tomu divil, snad to bylo dobré znamení, anebo mělo to
nejhorší teprve přijít. Ať už to bylo jakkoliv, věděl jsem, že se ještě
jednou vyspím a po krátké cestě se octnu tam, kde chci být. S trochou opatrnosti a s několika bezpečnostními opatřeními bych měl
dokonce i důvod k optimismu.
Probíhal jsem rozlehlým lesem krystalických tvarů. Jestli to
byly skutečné živoucí stromy, nebo jestli představovaly nějakou geologickou zvláštnost, jsem nevěděl. Perspektiva tady byla pokřivená a
pohyb vpřed obtížný. Nepostřehl jsem ale žádné znamení života v
tomhle lesklém skleněném světě a to mě přimělo k tomu, že jsem si
svůj poslední tábor rozbil právě tady.
Ulomil jsem více větví a zapíchal je do růžové země, která měla konzistenci napůl uschlého kytu. Zkonstruoval jsem tak okrouhlou
palisádu asi do výše mých ramen a sám jsem zůstal ve středu. Odvinul jsem ze svého zápěstí Frakiru a dal jí potřebné instrukce. Pak
jsem ji položil na vrcholek hrubé a lesklé stěny.
Frakira se protáhla a prodloužila, až byla tenká jako nitka a pak
se zapletla do střepovitých větví. Cítil jsem se v bezpečí. Nevěřil
jsem, že by se cokoli mohlo dostat přes tuhle bariéru bez toho, aby na
něj Frakira neskočila a neutáhla mu škrtící smyčku kolem hrdla.
Rozprostřel jsem si plášť, lehl si a usnul. Jak dlouho jsem spal,
nevím. A nevzpomínám si na žádné sny. Nic se také kolem mne nedělo.
Když jsem se probudil, pohnul jsem hlavou, abych se zorientoval, ale všude kolem sebe jsem viděl totéž. Na všech stranách byly
propletené křišťálové větve. Pomalu jsem vstal a opřel se do nich.
Byly pevné. Stala se z nich skleněná klec.
I když se mi podařilo ulomit některou ze slabších větví, byly to
ty, které jsem měl nad hlavou, nijak to nepomohlo k mému vysvobození. Ty, které jsem původně zastrčil do země, podstatně zesílily a
zřejmě se důkladně zakořenily. Nepomohly ani ty nejprudší kopance.
- 148 -
Tahle zatracená záležitost mne rozzuřila. Vytáhl jsem meč a
kousky skla začaly létat kolem mne. Zachumlal jsem si obličej do
pláště a sekal dál. Pak jsem si všiml, že mám vlhkou dlaň. Když jsem
se na ni podíval pozorněji, viděl jsem, že mi teče krev. Některé z těch
úlomků byly velice ostré. Nechal jsem tedy meč mečem a začal jsem
do ohrady opět kopat. Stěny občas zapraskaly a zazvonily, ale vydržely.
Netrpím normálně klaustrofobií a můj život nebyl bezprostředně ohrožen, ale něco mě v tomto lesknoucím se vězení rozčilovalo
víc, než bylo vzhledem k situaci přiměřené. Zuřil jsem asi deset minut a pak jsem se uklidnil natolik, že jsem mohl přemýšlet.
Prohlížel jsem spleť větví, až jsem rozpoznal barvu a strukturu
Frakiry propletené v nich. Sáhl jsem na ni špičkami prstů a dal jí
rozkaz. Zjasněla, vystřídala několik barev spektra, až se ustálila na
jasné červeni. Za několik vteřin se ozval první praskavý zvuk.
Rychle jsem ustoupil do středu ohrady a celý se zabalil do pláště. Kdybych se skrčil, mohly by mne kusy, padající shora, zranit s
ještě větší silou. Tak jsem zůstal stát a chránil si hlavu a krk pažemi a
rukama, zabalenýma do pláště.
Praskání se změnilo v chřestění. Pak následovalo řinčení a
třesk. Náhle mě uhodil kus skla do ramene, ale já jsem neztratil rovnováhu.
Za hlasitých zvuků se začala celá stavba kolem mne hroutit. I
když jsem byl několikrát zasažen, udržel jsem se na nohách.
Když všechno utichlo a já jsem vyhlédl zpod pláště, viděl jsem,
že střecha zmizela a že stojím hluboko po kolena v spadlých větvích
z tvrdého materiálu podobného korálu. Některé z postranních větví
se ulomily nízko nad zemí, jiné, které zůstaly stát v nepřirozených
úhlech, jsem urazil několika dobře mířenými kopanci.
Můj plášť byl na několika místech proděravělý. Frakira se ovinula kolem mého levého kotníku a začala se šplhat k mému zápěstí.
Větve chrupaly pod mýma nohama, když jsem z tohohle místa odcházel.
Vytřásl jsem střepy z pláště a oprášil jsem se. Šel jsem ještě asi
půl hodiny, než jsem se zastavil v horkém pustém údolí, slabě vonícím po síře a nasnídal se.
- 149 -
Když jsem končil snídani, uslyšel jsem hluk. Po hřebenu vyvýšeniny se přehnala fialová věc s rohy a kly pronásledovaná bezvlasou
bytostí s oranžovou kůží, s dlouhými drápy a vidlicovitým ocasem.
Obě stvoření kvílela v různých tóninách.
Zavrtěl jsem hlavou, jedna prokletá záležitost za druhou.
Postupoval jsem zmrzlou zemí a hořící zemí, pod oblohou zdivočelou i klidnou. Konečně jsem po dlouhých hodinách uviděl nízký
hřeben tmavých kopců a červánky zářící za nimi. To bylo to místo.
Teď jsem se musel jenom dostat za kopce a uviděl bych svůj cíl, ležící za poslední a nejtěžší překážkou.
Šel jsem dál. Těšil jsem se, až s tímhle skončím a budu se moci
věnovat důležitějším věcem. Do Amberu se vrátím s pomocí trumfu,
raději než po svých stopách. Nemohl jsem se sem dostat trumfem,
protože tohle místo jsem zachytit na obrázku na kartě nemohl.
Když jsem se dal do běhu, myslel jsem si nejdřív, že to chvění
půdy způsobuju já. Ale brzy mne tenhle nápad přešel, když jsem zjistil, že se drobné oblázky kutálejí sem tam po zemi přede mnou.
Proč ne?
Všecko ostatní už mne potkalo. Bylo to, jako by se moje podivná Nemesis propracovávala seznamem katastrof a právě přišla k
heslu Zemětřesení. Tak dobře. Naštěstí tu nebyla žádná vyšší skála,
aby mne zavalila.
„Jen si to užij, ty parchante,“ vykřikl jsem. „Brzy už budeš mít
po legraci!“
Jako v odpověď chvění zesílilo tak, že jsem se musel zastavit,
abych neupadl. Díval jsem se, jak země na několika místech ustupuje
a vrší se na jiných. Rychle jsem se rozhlédl a nevěděl jsem, jestli
mám jít kupředu, zpátky nebo zůstat stát. V zemi se začaly objevovat
malé trhliny a bylo slyšet rachotivý zvuk. Země se pode mnou najednou propadla – snad o šest palců – a nejbližší trhlina se rozšířila. Obrátil jsem se a běžel zpátky. Země tam vypadala pevnější.
Byla to asi chyba. Následoval zvláště silný otřes, který mne
srazil k zemi. Než jsem mohl vstát, otevřela se v mé blízkosti veliká
trhlina. Díval jsem se, jak se stále rozšiřuje. Vyskočil jsem a přehoupl se přes ni, zakopl, znovu vstal a uviděl, jak se otvírá další – a ta se
rozevírala ještě rychleji, než ta, před kterou jsem prchal.
- 150 -
Vyskočil jsem na malý ostrůvek navršené země. Zem teď byla
rozervaná temnými klikatými trhlinami, které se doširoka otvíraly za
příšerného rachotu a skřípění. Velké kusy země se propadaly do
vzniklých propastí. Můj ostrůvek brzy zmizel.
Skákal jsem přes trhliny do míst, kde se mi zdála být pevnější
půda.
Docela se mi to ale nepodařilo. Při jednom skoku jsem šlápl
vedle. Ale podařilo se mi zachytit se okraje propasti. Chvíli jsem tam
jen tak visel a pak jsem se začal přitahovat nahoru. Jenže okraj se
začal drolit. Zaťal jsem prsty do země a držel se ještě pevněji. Znovu
jsem tam visel, kašlal a klel.
Nohou jsem hledal ve stěně propasti nějakou oporu. Podařilo se
mi najít jakýsi výstupek a zaryl jsem tam špičku boty. Mrkáním jsem
se snažil zbavit se hlíny z očí. Držel jsem se ještě pevněji okraje.
Cítil jsem, že se Frakira uvolnila z mého zápěstí, stočila do smyčky
kolem mých rukou a pokoušela se najít něco pevného, co by mohlo
posloužit jako skoba.
Ale ne. Pod mou levou rukou se uvolnil okraj. Visel jsem teď
jen za pravici a hmatal levou po okraji. Uvolněná země padala kolem
mne a i moje pravá ruka se začala smekat.
Prachem a slzami jsem nad sebou uviděl tmavý stín. Už i pravá
ruka se mi smekla. Pokoušel jsem se udržet nohama ve stěně.
Někdo mne uchopil za pravou ruku, kterou jsem se opět snažil
nahoře zachytit. Byla to velká a pevná ruka. Za okamžik se k ní přidala druhá a už mne táhly rychle a hladce nahoru. Za chvíli jsem byl
venku a postavil jsem se. Ruce mne pustily. Promnul jsem si oči.
„Luku!“
Byl oblečen v zeleném a meč mu asi tak nevadil jako mně, protože mu jeden, a dost dlouhý, visel po pravém boku. Místo batohu
měl svinutý plášť a nosil k němu sponu jako ozdobu na hrudi nalevo
– byl to umělecky provedený předmět, na němž byl zobrazen nějaký
zlatý pták.
„Tudy,“ řekl, obrátil se a já jsem ho následoval.
Vedl mne kus zpátky a pak nalevo. Kolmo ke směru, ve kterém
jsem do údolí vstoupil. Půda byla v těch místech pevnější a když
jsme rychle vyběhli na malý pahorek, uviděli jsme, že jsme unikli
zemětřesení. Pak jsme se zastavili a ohlédli.
- 151 -
„Nepřibližuj se!“ zaburácel odtamtud hlas.
„Děkuju ti, Luku,“ ztěžka jsem oddechoval. „Nevím, kde ses
tady vzal a proč —“
Zvedl ruku. „Chci teď vědět jenom jedno,“ řekl a hladil si krátký vous, který mu překvapivě rychle vyrostl. Také jsem si všiml, že
má na prstě prsten s modrým kamenem.
„Mluv,“ řekl jsem.
„Jak to, že to, co teď promluvilo, má tvůj hlas?“ zeptal se.
„Hm. Opravdu zní podobně.“
„Ale jdi,“ řekl. „Ty to přece musíš vědět. Pokaždý, když tě něco ohrožovalo, tenhle hlas tě varoval před další cestou, a byl to tvůj
hlas – ozvěna tvého.“
„Jak dlouho mne už sleduješ?“
„Dost dlouho.“
„Ta pobitá zvířata před jeskyní, kde jsem přenocoval —“
„Zabil jsem je místo tebe. Kam jdeš a co je to tam za věc?“
„Mám určité podezření vzhledem k tomu, co se děje, ale je to
dlouhá historie. Odpověď nás čeká za těmi kopci.“
Ukázal jsem na červánky.
Zadíval se tím směrem a přikývl.
„Tak tedy jdeme,“ řekl.
„Ale vždyť je zemětřesení,“ poznamenal jsem.
„Zdá se, že jenom v tomhle údolí,“ prohlásil, „Můžeme ho obejít a pokračoval v cestě.“
„A pravděpodobně zažít další.“
Zavrtěl hlavou. „Mám dojem,“ řekl, „že ať je to cokoliv, co ti
brání v cestě, vyčerpá se to po každým pokusu a trvá mu to dlouho,
než se vzchopí k dalšímu.“
„Ale ty pokusy už následují jeden po druhým,“ poznamenal
jsem, „a jsou pokaždý horší.“
„Je to proto, že se blížíme k jejich prameni?“ zeptal se.
„Je to možný.“
„Tak si teda pospěšme.“
Sestoupili jsme z kopce po jeho vzdálenějším svahu, pak jsme
vystoupili na další a zase sestoupili. Zemětřesení tou dobou už ustávalo a omezilo se na občasné zachvění země. Po chvíli přestalo úplně.
- 152 -
Došli jsme do jiného údolí, které nás nějakou dobu vedlo dále
doprava od našeho cíle. Pak se ale zatočilo správným směrem k poslednímu hřebenu holých skal, za nimiž zářila světla pod nízkou světlefialovou až tmavofialovou oblohou lemovanou nehybnou linií bělostných mraků. Žádné další nebezpečí se neobjevilo.
„Luku,“ zeptal jsem se po chvíli, „co se stalo tenkrát v noci v
Novém Mexiku v horách?“
„Musel jsem rychle zmizet,“ odpověděl.
„A kam se podělo tělo Dana Martineze?“
„Vzal jsem je s sebou.“
„Proč?“
„Nerad nechávám za sebou důkazy.“
„To mi ale moc neříká.“
„Já vím,“ řekl a dal se do běhu.
Běžel jsem za ním.
„Ty víš, kdo jsem,“ pokračoval jsem.
„Jo.“
„Jak to?“
„Teď ne,“ řekl. „Teď ne.“
Zrychlil běh. Držel jsem s ním tempo.
„Proč jsi mne sledoval?“
„Zachránil jsem tě, ne?“
„Jo, a jsem ti vděčnej. Ale to pořád ještě nic nevysvětluje.“
„Dáme si závod k tamtomu nakloněnýmu balvanu,“ řekl a vyrazil vpřed.
Vyrazil jsem také a dostihl ho. Ale ať jsem se snažil sebevíc,
nemohl jsem ho předběhnout. Oba jsme byli v té chvíli tak udýchaní,
že nebylo možné se vyptávat a odpovídat.
Přinutil jsem se běžet rychleji. On také, takže se mnou držel
krok. Balvan byl stále ještě dost daleko. Běželi jsme bok po boku a já
jsem si schovával poslední síly na závěrečný sprint. Bylo to šílené,
ale běžel jsem s ním už mnohokrát. Teď už to bylo něco jako síla
zvyku. A ta stará zvědavost. Běží rychleji on? Nebo já? Anebo jsem
pomalejší?
Pumpoval jsem pažemi, nohy dusaly zem, kontroloval jsem
svůj dech a podařilo se mi dýchat v přiměřeném rytmu. Posunul jsem
- 153 -
se trochu před něj a on na to nereagoval. Balvan byl náhle mnohem
blíž.
Udržovali jsme tuhle vzdálenost asi půl minuty, ale pak vyrazil. Dostal se vedle mne, pak přede mne. Byl čas napnout síly. Přinutil jsem své nohy, aby běžely rychleji. Krev mi tepala v uších. Nasával jsem vzduch a hnal jsem se vpřed ze všech sil. Vzdálenost mezi
námi se opět zmenšovala. Nakloněná skála vypadala větší a větší...
Dohonil jsem ho, než jsme k ní dorazili, ale ať jsem se snažil,
jak jsem chtěl, nepodařilo se mi ho předběhnout. Proběhli jsme kolem ní bok po boku a spolu jsme se složili na zem.
„Mrtvý závod,“ vydechl jsem.
„Je to nerozhodně,“ a po pauze. „Vždycky mne na konci překvapíš.“
Vytáhl jsem svoji láhev s vodou a podal mu ji. Maličko se napil a vrátil mi ji. Takhle, po troškách, jsme ji vyprázdnili.
„Ksakru,“ řekl pak a pomalu vstával. „Musíme se podívat, co
je za těma horama.“
Vstal jsem a následoval ho.
Když jsem se konečně vydýchal, jako první větu jsem mu řekl.
„Víš toho zatraceně víc o mně, než já o tobě.“
„Myslím, že ano,“ odpověděl po dlouhé pauze, „a byl bych
moc rád, kdybych nevěděl.“
„Co to má znamenat?“
„Teď ne,“ odpověděl, „později. Člověk přece nečte Vojnu a
mír při přestávce na kafe.“
„Nerozumím ti.“
„Je to otázka času,“ řekl. „Buď je ho příliš mnoho, nebo je ho
málo. Zrovna teď ho máme málo.“
„To jsem z toho blázen.“
„Přál bych si, abys byl.“
Kopce se přiblížily a pod našima nohama byla stále pevná půda. Šli jsme dál.
Přemýšlel jsem o Billových dohadech, Randomových podezřeních, o varování Meg Devlinové. Vzpomněl jsem si také na tu podivnou munici, kterou jsem našel v Lukově kapse.
„Ta věc, ke který se blížíme,“ řekl, než jsem mohl zformulovat
nějakou otázku, „to je ten tvůj Cyklický fantom, ne?“
- 154 -
„Jo.“
Zasmál se. Pak řekl: „Takže jsi mluvil pravdu, když jsi mi v
Santa Fé řekl, že potřebuje zvláštní prostředí. Nezmínil ses ale o tom,
že jsi to prostředí našel a zkonstruoval ho tam.“
Přikývl jsem. „Co je s tvými plány na společnost?“
„To jsem říkal jen tak, abych tě přiměl k řeči.“
„A co Dan Martinez – všechno to, co říkal?“
„Já nevím. Opravdu ho neznám. Pořád ještě nevím, proč na nás
střílel.“
„Luku, co vlastně chceš ty?“
„Teď zrovna chci vidět tu zatracenou věc,“ řekl. „Když jsi ho
postavil tady v ty pustině, získal tím nějaký zvláštní schopnosti?“
„Jo.“
„Například co?“
„Například to, nač jsem vůbec nepomyslel – naneštěstí,“ odpověděl jsem.
„Jmenuj jednu.“
„Je mi líto, ale otázky a odpovědi musí padat z obou stran.“
„Hele, já jsem ten chlap, co tě vytáh z díry v zemi.“
„Předpokládám, že jsi taky ten chlap, kterej se mě pokoušel
několikrát 30. dubna zabít.“
„Naposled ne,“ řekl. „Čestný slovo.“
„Takže ses opravdu pokoušel mě zabít?“
„No... jo. Ale měl jsem důvody. Je to dlouhá historie a—“
„Propána, Luku, proč? Copak jsem ti někdy něco udělal?“
„To není tak jednoduchý,“ odpověděl.
Došli jsme na úpatí jednoho kopce a Luke začal stoupat nahoru.
„Nechoď tam,“ zavolal jsem na něj. „Nemůžeš se dostat přes
vrcholek.“
Zastavil se. „Proč?“
„Ve výšce třiceti nebo čtyřiceti stop končí atmosféra.“
„Děláš si legraci?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„A na druhý straně je to ještě horší,“ připojil jsem. „Musíme
projít mezi skalami průchodem. Je kousek odtud vlevo.“
Obrátil jsem se a šel vlevo. Za chvíli jsem uslyšel jeho kroky.
- 155 -
„Tak ty jsi mu dal svůj hlas,“ řekl.
„Ale?“
„Je mi jasný, o co ti jde, a co se vlastně děje. Ten tvůj přístroj
získal v tomhle bláznivým místě, kde jsi ho postavil, city. Vymkl se
ti z rukou, a ty tam teď jdeš, abys ho vypnul. On to ví a chce tomu
zabránit. Je to ten tvůj Cyklický fantom, co se tě snažil cestou zastrašit a chtěl, aby ses vrátil, viď?“
„Asi jo.“
„Proč ses k němu nepřenesl trumfem?“
„Nemůžeš udělat trumf s obrazem krajiny, která se pořád mění.
Co ty vůbec víš o trumfech?“
„Dost,“ řekl.
Uviděl jsem průsmyk, který jsem hledal.
Došel jsem až k němu a zastavil jsem se.
„Luku,“ řekl jsem, „nevím, co chceš, proč a jak jsi se sem dostal, a nezdá se mi, že bys mi to chtěl povědět. Něco ti ale přesto řeknu. Tahle záležitost může být dost nebezpečná. Možná, že by ses měl
vrátit tam, odkud jsi přišel a nechat mě, abych to vyřídil sám. Nemám důvod ohrožovat tvůj život.“
„Myslím, že máš,“ řekl. „Kromě toho můžu být užitečnej.“
„Jak?“
Pokrčil rameny. „Pojďme dál, Merline. Chci tu věc vidět.“
„Oukej. Pojď.“
Vedl jsem ho do úzkého průchodu, který byl v místě, kde se
skála rozštěpila.
- 156 -
Kapitola desátá
Průchod byl tmavý, dlouhý a místy těsný. Jak jsme postupovali
vpřed, bylo stále chladněji, až jsme se nakonec vynořili na široké
skalní římse, která směřovala nad hlubinu, z níž stoupala pára. Ve
vzduchu byl cítit čpavek a nohy mi mrzly, zatímco tvář mi jako obvykle hořela. Několikrát jsem zamžoural a prohlížel si nejnovější
tvary bludiště, pohybující se mlhou. Perlově šedý příkrov visel nad
celou oblastí. Oranžové záblesky neustále protínaly příšeří.
„Hm – kde to je?“
Ukázal jsem před sebe k místu posledního záblesku. „Tamhle,“
řekl jsem.
V té chvíli se mlha rozptýlila a jeden za druhým se objevovaly
černé hladké hřebeny oddělené tmavými průrvami. Hřebeny se klikatily k ostrůvku, který vypadal jako pevnost s nízkou zdí okolo. Za zdí
bylo vidět několik kovových struktur.
„Je to – bludiště,“ řekl Luke. „Půjdeme tam spodem průrvami,
nebo horem po hřebenech?“
Usmál jsem se.
„Je to různý,“ řekl jsem. „Někdy půjdeme horem, někdy spodem.“
„Jak tam teda půjdeme?
„Ještě nevím. Musím si to vždycky dobře prohlídnout. Víš, neustále se to mění a je to trochu záludný.“
„Jak?“
„Celá ta zatracená věc pluje na jezeru z tekutýho vodíku a hélia. Bludiště se pořád pohybuje. Vždycky je jiný. A pak je tu otázka
atmosféry. Kdybys šel po hřebenech, byl bys většinou mimo ni.
Dlouho bys to nepřežil. A teplota se mění od strašlivý zimy až po
nesnesitelný vedro, jakmile vystoupíš několik málo stop výš. Musíš
vědět, kdy se máš plazit a kdy stoupat a kdy dělat ostatní věci – stejně, jako kterou cestou jít.“
„Jak to poznáš?“
„Zavedu tě tam,“ řekl jsem, „ale to tajemství ti neprozradím.“
Z hlubin se začala znovu zvedat pára a shromažďovala se do
mráčků.
- 157 -
„Teď chápu, proč si pro tohle místo nemůžeš udělat trumf,“ začal Luke.
Pozorně jsem si prohlížel bludiště.
„Takže jdeme,“ řekl jsem pak, „tudy.“
„Co když nás Cyklický fantom napadne, až budeme v bludišti?“ zeptal se.
„Můžeš tady zůstat, jestli chceš.“
„Nevím, nevím. Tak pojď.“
Udělal jsem několik kroků vpřed a pak doprava. Slabý zářící
světelný kruh se objevil ve vzduchu přede mnou a rozjasňoval se.
Ucítil jsem Lukovu ruku na svém rameni.
„Co – ?“ začal.
„Ani o krok dál!“ řekl hlas, který jsem rozpoznal jako svůj.
„Myslím, že na něco přijdeme,“ odvětil jsem, „mám nějaký nápady —“
„Ne!“ řekl hlas. „Slyšel jsem, co řekl Random.“
„Neposlechnu ho,“ řekl jsem, „jestliže se najde jiný lepší řešení.“
„Chceš mě oklamat. Chceš mě zničit.“
„Děláš všechno ještě těžší, když nám pořád předvádíš svou
moc,“ řekl jsem. „Půjdu teď dál a —“
Silný závan větru ze světelného kruhu byl jako úder. Zapotácel
jsem se. Viděl jsem, jak můj rukáv zhnědl, pak zežloutl. Ještě pod
mým pohledem se začal rozpadat.
„Co to děláš? Musím s tebou mluvit, musím ti vysvětlit —“
„Ne teď! Ne tady! Nikdy!“
Srazilo mě to zpátky na Luka, který mne zachytil a přitom upadl na jedno koleno. Zasáhla nás vlna ledového vzduchu a ledové
krystaly mi tančily před očima. Po nich mne začaly oslepovat různé
jasné barvy.
„Přestaň!“ vykřikl jsem, ale nic se nestalo.
Země pod námi se naklonila a pak náhle zmizela. Přesto jsme
neměli pocit, že padáme. Spíš to vypadalo, jako bychom byli zavěšeni uprostřed světelného uragánu.
„Přestaň!“ zavolal jsem znovu, ale vichr má slova odvál.
Světelný kruh zmizel, jako kdyby se od nás vzdaloval dlouhým
tunelem. Poznal jsem ale podle přetížení smyslů, že jsme to my, kteří
- 158 -
se vzdalujeme od světla, že jsme byli vlastně odváti do dálky a octli
jsme se téměř v půlce kopce. Ale nikde kolem nás jsem neviděl nic
pevného.
Něco začalo bzučet. Pak bzučení zesílilo, až se změnilo v tlumené burácení. Zdálo se mi, že vidím v dálce maličkou ocelovou
lokomotivu, která zdolává horský sráz v nemožném úhlu, že vidím
obrácený vodopád a linii obzoru ponořenou do zelené vody. Kolem
nás proletěla lavička z parku, na níž seděla a pevně se držela žena s
modrou pletí se zděšeným výrazem na tváři.
Rychle jsem se, hrabal v kapse, věděl jsem, že může nastat
každou chvíli náš konec.
„Co je to?“ křičel mi Luke do ucha a držel se mne tak pevně,
že mi málem vykloubil paži.
„Bouře ve stínech!“ křičel jsem na něj. „Drž se!“ dodal jsem,
ačkoliv to nebylo zapotřebí.
Stvoření podobné netopýru mi vletělo do tváře, ale ihned ho
vichr zas odvál. Na tváři mi zůstal vlhký šrám. Pak mi něco narazilo
do levé nohy.
Obrácené pohoří přeletělo kolem nás a cestou se bortilo a rozpadalo. Burácení bylo stále silnější. Světlo teď kolem nás pulsovalo v
širokých barevných pruzích a dotýkalo se nás s téměř fyzickou silou.
Hřejivé lampy a zvonková hra větru...
Slyšel jsem, jak Luke vykřikl, jako by ho něco zasáhlo, ale nemohl jsem se obrátit, abych mu pomohl. Cestovali jsme teď krajinou,
kde se křižovala světla jako blesky a kde mi vstávaly vlasy a svědila
kůže.
Nahmatal jsem v kapse balíček karet a vytáhl je. V té chvíli
jsme právě začínali kroužit ve vzduchu a měl jsem strach, že mi je
vichr vyrve z ruky. Držel jsem je pevně a tiskl je k tělu. Bál jsem se
je rozložit. Pomalu a opatrně jsem je sunul nahoru. Ať už je nahoře
kterýkoliv z nich, musí nám pomoci při ústupu —
Kolem nás se tvořily černé bubliny a posléze praskaly. Unikaly
z nich jedovaté výpary.
Když jsem zvedl ruku, uviděl jsem, že mám šedivou kůži a že
se na ní tvoří světélkující víry. Lukova ruka na mém rameni vypadala
jako ruka mrtvoly a když jsem se na něj ohlédl, šklebila se na mě tvář
smrti.
- 159 -
Odvrátil jsem se a obrátil pozornost ke kartám. Jen těžko jsem
zaostřoval zrak, nejen kvůli šedé mlze, ale také kvůli zvláštnímu
efektu, který tady vzdaloval objekty. Konečně se mi zrak vyjasnil.
Na obrázku byl malý kousek travnaté země, kterou jsem už předtím
viděl – jak je to dlouho? – s klidnou hladinou vody a s něčím křišťálově jasným, co vyčnívalo na pravé straně do obrazu.
Upíral jsem na kartu pozornost. Zvuky za mými zády napovídaly, že se mi Luke snaží něco říct, ale já jsem jeho slovům nerozuměl. Zíral jsem dál na trumf a ten se vyjasňoval. Ale jen pomalu.
Něco mě prudce uhodilo vpravo pod žebry, ale já jsem si toho nevšímal a dál jsem se soustřeďoval.
Konečně se mi zdálo, že se scenérie na kartě přibližuje a zvětšuje. Pocítil jsem její povědomý chlad, jak mne začínala pohlcovat a
já ji. Tohle malé jezero bylo téměř elegicky nehybné.
Padl jsem obličejem na trávu, srdce mi prudce bušilo, v boku
se ozývala bolest. Prudce jsem oddechoval a stále jsem měl ještě pocit, že kolem mne poletují světy, stejně jako po celodenní namáhavé
jízdě po dálnici se člověku za zavřenými víčky míhají auta.
Ucítil jsem sladkou vodu a omdlel jsem.
Jen napůl jsem si uvědomoval, že mne někdo vleče, nese a pak
mi pomáhá v klopýtavé chůzi. Potom následovalo bezvědomí, které
přešlo do spánku a snu.
Zmrzačený anděl kráčel vysoko nade mnou a mával ohnivým
mečem. Kam dopadla jeho čepel, objevily se plameny, kouř a prach.
Jako svatozář měl anděl mého Cyklického fantoma, kterým duly
mocné větry, na nichž se vezly ohavnosti, které proudily kolem tváře
anděla jako temný, živoucí závoj. Všude, kam dopadly, působily
zmatek a ruiny. Palác byl napůl zbořený a stály tam šibenice, na kterých viseli moji příbuzní, a točili se v poryvech větru. Držel jsem v
jedné ruce meč a Frakira mi visela na druhé. Stoupal jsem a šplhal
vzhůru, abych se setkal a dal do boje s temnou Nemesis. Stoupal
jsem po skalnaté cestě a přitom mne svíral strašlivý pocit, že mi hrozí
selhání, které je předem dohodnuto.
Přesto jsem se ale rozhodl, že to stvoření tam nahoře odtud neodejde bez šrámů.
- 160 -
Když jsem se přiblížil, všimlo si mě a obrátilo se ke mně.
Zvedlo zbraň s obličejem stále zakrytým. Vyrazil jsem kupředu a
litoval jsem jenom, že jsem neměl čas svou zbraň napustit jedem.
Dvakrát jsem se otočil předstíraje útok a snažil jsem se zasáhnout ho
někde u levého kolena.
Následoval záblesk světla a já jsem padal a padal s jazyky plamenů kolem mne jako s hořícím uragánem.
Padal jsem tak po dobu, která se mi zdála být věčností, až jsem
konečně spočinul na zádech na velkém kameni. Byly to sluneční hodiny, jejichž rafije mne málem probodly – což se mi zdálo být šílené
dokonce i ve snu. Ve Dvorech Chaosu nebyly žádné sluneční hodiny,
protože tam neexistuje slunce. Octl jsem se na okraji nádvoří, vedle
vysoké tmavé věže a nemohl jsem se ani pohnout, natož vstát. Nade
mnou na nízkém balkónu stála má matka Dara ve své přirozené podobě. Shlížela na mne dolů ve své vznešenosti a kráse.
„Matko!“ zavolal jsem, „vysvoboď mne!“
„Už jsem někoho poslala, aby ti pomohl,“ odpověděla.
„A co je s Amberem?“
„Nevím.“
„A s mým otcem?“
„Nemluv se mnou o mrtvých.“
Rafije pomalu postupovala a když dospěla nad moje hrdlo, začala se přibližovat.
„Pomoz mi!“ křičel jsem. „Rychle!“
„Kde jsi?“ volala, otáčela se a oči jí bloudily sem a tam. „Kam
jsi zmizel?“
„Jsem pořád tady!“ ječel jsem.
„Kde jsi?“
Cítil jsem, jak se rafije dotýká mého krku —
Vidina se rozptýlila a zmizela.
Moje záda se opírala o něco pevného, nohy jsem měl natažené
před sebou. Někdo mi sevřel rameno a nějaká ruka se dotkla mého
krku.
„Merle, jsi oukej? Nechceš se napít?“ ptal se známý hlas.
Zhluboka jsem se nadechl a pak vydechl. Několikrát jsem zamrkal. Byl jsem ve světě linek a úhlů, kde svítilo modré světlo. Před
ústy se mi objevila naběračka s vodou.
- 161 -
„Tady máš.“ Byl to Lukův hlas.
Vypil jsem všechno.
„Chceš ještě?“
„Jo.“
„Okamžik.“
Cítil jsem, že se zvedá a slyšel jsem jeho vzdalující se kroky.
Díval jsem se na stěnu přede mnou asi šest nebo sedm stop vysokou osvětlenou rozptýleným světlem. Hrábl jsem rukou do země,
ale ta byla ze stejného materiálu.
Brzy se Luke vrátil, s úsměvem mi podal naběračku, a já jsem
vodu vypil a podal mu ji zpět.
„Chceš ještě?“
„Ne. Kde to jsme?“
„V jeskyni – je velká a pohodlná.“
„Odkud máš tu vodu?“
„Z tamhle té postranní jeskyně,“ ukázal, „je jí tady mnoho barelů a také spousta jídla. Chceš něco sníst?“
„Ještě ne. Jsi v pořádku?“
„Cítím se, jako by mne někdo zmlátil,“ odpověděl, „ale jinak
se mi nic nestalo. „Ty taky zřejmě nemáš nic zlomenýho a ten šrám
na obličeji už přestal krvácet.“
„Aspoň něco,“ řekl jsem.
Pomalu jsem se vyškrábal na nohy a jak jsem vstával, vytrácely
se poslední zbytky snu. Šel jsem pár kroků za ním a pak jsem se zeptal. „Kam jdeš?“
„Támhle,“ odpověděl a ukázal naběračkou.
Následoval jsem ho otvorem ve stěně do chladné podzemní dutiny, která byla velká jako obývací pokoj v mém starém bytě. Čtyři
velké dřevěné sudy stály u levé stěny a Luke zavěsil naběračku na
okraj nejbližšího z nich. Vzadu v jeskyni byly navršeny krabice a
hromady pytlů.
„Konzervy,“ oznámil. „Ovoce, zelenina, šunka, losos, sušenky,
sladkosti. Několik krabic s láhvemi vína. Kamínka. Spousta tabáku.
Dokonce i láhev koňaku. Nebo dvě.“
Otočil se a rychle prošel kolem mne do první jeskyně.
„Kam teď?“ zeptal jsem se.
- 162 -
Ale on šel rychle a neodpověděl mi. Musel jsem si pospíšit,
abych ho dohonil. Přešli jsme kolem několika odboček a otvorů, než
se u jednoho zastavil a kývl.
„Tamhle je latrina. Jenom díra s několika prkny přes ni. Asi by
bylo dobře nechávat ji přikrytou.“
„Co to má ksakru znamenat?“ zeptal jsem se.
Zvedl ruku. „Za chvilku ti to bude jasný. Tudy.“
Zahnul za safírový roh a zmizel. Úplně dezorientovaný jsem
šel za ním. Několikrát jsem zahnul a jednou se vrátil a byl jsem úplně
ztracený. Luka nebylo nikde vidět.
Zastavil jsem se a naslouchal. Neslyšel jsem nic, kromě svého
vlastního dechu.
„Luku! Kde jsi?“
„Tady nahoře,“ odpověděl.
Hlas přicházel seshora z pravé strany. Sklonil jsem se, prošel
pod nízkým obloukem a vešel jsem do zářící modré komnaty, která
byla ze stejné krystalické hmoty jako celé tohle místo. V koutě jsem
uviděl spací pytel a polštář. Světlo sem dopadalo malým otvorem,
který byl asi osm stop vysoko.
„Luku?“ zeptal jsem se.
„Tady jsem,“ ozvala se odpověď.
Postavil jsem se pod otvor a přimhouřenýma očima jsem se díval nahoru do světla. Pak jsem si rukou zaclonil oči. Lukova hlava a
ramena se ostře rýsovaly nade mnou, jeho vlasy byly jako koruna
měděných plamenů v ranním nebo večerním světle. Znovu se usmál.
„To je, jak se domnívám, cesta ven,“ řekl jsem.
„Pro mne,“ odpověděl.
„Co tím myslíš?“
Ozvalo se skřípání a výhled mi zčásti zastínil okraj velkého
balvanu.
„Co to děláš?“
„Posunuju tenhle balvan na místo, abych mohl rychle uzavřít
otvor,“ odpověděl, „a potom tam zastrčím několik klínů.“
„Proč?“
„Je tady pár otvorů pro přívod vzduchu, takže se nezadusíš,“
pokračoval.
„To je ohromný. A proč jsem vlastně tady?“
- 163 -
„Nebudeme se zrovna teď pouštět do nějakých existenciálních
debat,“ řekl. „Tohle není seminář filozofie.“
„Luku, ksakru! Co se děje?“
„Snad je ti už jasný, že jsem tě uvěznil,“ řekl. „Mimochodem
modrej krystal blokuje všechny manipulace s trumfy a znemožní ti
využít tvých čarodějných schopností, který závisejí na věcech za těmihle zdmi. Potřebuji tě mít v tuhle chvíli naživu, bezbrannýho na
místě, kam se k tobě můžu rychle dostat.“
Prohlížel jsem si otvor a stěny.
„O nic se nepokoušej,“ řekl. „Jsem ve výhodnější pozici.“
„Nemyslíš, že jsi mi dlužnej vysvětlení?“
Chvíli se díval na mne a pak přikývl.
„Musím se vrátit,“ řekl konečně, „a zkusit ovládnout Cyklického fantoma. Máš nějaký návrh?“
Zasmál jsem se. „Není se mnou v týhle chvíli zadobře. Bohužel
ti nemůžu pomoct.“
Znovu přikývl. „Uvidím, co se dá dělat. Panebože, to je ale
zbraň! Když se mi to nepodaří, vrátím se a pokusím se dostat z tebe
nějakej nápad. Přemýšlej o tom, jo?“
„Budu přemýšlet o spoustě věcí, Luku. Ale některý se ti nebudou líbit.“
„Nejsi v situaci, abys mohl něco dělat.“
„Ještě ne,“ řekl jsem.
Uchopil balvan a začal ho posunovat.
„Luku!“ vykřikl jsem.
Zastavil se, podíval se na mne a jeho výraz se změnil. Takového jsem ho ještě nikdy neviděl.
„Já se tak ve skutečnosti nejmenuju,“ prohlásil po chvíli.
„A jak tedy?“
„Jsem tvůj bratranec Rinaldo,“ řekl pomalu. „Zabil jsem Caina
a málem i Bleyse. Pii pohřbu jsem se minul jen o vlas. Někdo mne
zahlédl. Zničím vládnoucí rod na Amberu, ať už s tvým Cyklickým
fantomem nebo bez něj. Kdybych ale mohl využít jeho sílu, bylo by
to snazší.“
„Proč to všechno, Luku?... Rinaldo? Proč ta vendeta?“
„Nejprve jsem vyřídil Caina,“ pokračoval, „protože to byl on,
kdo zabil mého otce.“
- 164 -
„To jsem nevěděl,“ zíral jsem na sponu s fénixem na jeho hrudi. „Nevěděl jsem, že Brand měl syna,“ řekl jsem konečně.
„Tak to víš teď, kamaráde. To je další důvod, proč tě nemůžu
pustit a musím tě držet na tomhle místě. Nechci, abys varoval ostatní.“
„Nemůže se ti to podařit,“
Chvíli mlčel, pak pokrčil rameny.
„Buď vyhraju nebo prohraju. Ale musím to zkusit.“
„Proč ale 30. duben?“ řekl jsem náhle. „Prozraď mi to.“
„To byl den, kdy jsem se dozvěděl o otcově smrti.“
Opřel se o balvan, ten sklouzl do otvoru a zcela ho uzavřel. Pak
bylo slyšet několik úderů kladivem.
„Luku!“
Neodpověděl. Viděl jsem průhledným kamenem jeho stín. Po
chvíli se vztyčil a zmizel mi z dohledu. Pak už jsem slyšel jen dusot
jeho bot.
„Rinaldo!“
Neodpověděl a nebylo slyšet nic, než jeho vzdalující se kroky.
Počítám dny podle toho, jak se rozsvěcují a zase stmívají modré krystalové stěny. Od chvíle, kdy jsem byl uvězněn, uplynul měsíc.
Nevím sice, jak rychle nebo pomalu tady čas plyne ve vztahu k
ostatním stínům. Prošel jsem každou místnost a každou dutinu téhle
veliké jeskyně, ale cestu ven jsem nenašel. Moje trumfy tady nefungují, dokonce ani trumfy osudu. Moje čarodějná moc je mi tady nanic, protože nemůže překročit stěny barvy Lukova prstenu. Začínám
přemýšlet o tom, že by mi vyhovovalo na nějakou dobu ztratit rozum, ale ten se odmítá podřídit. Je tu příliš mnoho záhad, které mne
trápí: Dan Martinez, Meg Devlinová, dívka z jezera... Proč? A proč
strávil Luke, vlastně Rinaldo, můj nepřítel, takovou dobu v mé společnosti? Musím najít cestu, jak varovat ostatní. Jestli se mu podaří
obrátit proti nim Cyklického fantoma, pak se Brandův sen – moje
noční můra – uskuteční. Teď vidím, že jsem udělal mnoho chyb...
Odpusť mi, Julie... Znovu procházím celé své vězení. Někde přece
musí být mezera v té ledově modré logice, která mne obklopuje, a
proti níž vrhám svou mysl, své výkřiky a hořký smích. Jdu na druhou
stranu místnosti, pak dolů tunelem. Modrá je všude. Stíny mne odtud
neodnesou, protože tu žádné nejsou. Jsem vězeň Merlin, syn pohře- 165 -
šovaného Corwina, a můj sen o světle se obrátil proti mně. Chodím
po svém vězení jako svůj vlastní duch. Nemůže to přece skončit takhle. Snad příští chodba, nebo ta další...
- 166 -
Digitalizované
2001
RoboV
Adresa mojej stránky - http://sweb.cz/robov.knihy/
Mirror tejto stránky - http://www.robov.knihy.szm.sk/
Email - [email protected]