stáhnout - Nahraj.to

Andrea Cremer
Smečka 3
Oběť
(Bloodrose)
Překlad od thesecretcircle-fan.blog.cz
Kapitola první
Slyšela jsem každý těžký úder mého srdce. Ten zvuk byl jako
kdyby vystupoval mými žilami ven z těla napříč prázdným
vesmírem mezi třpytivým portálem a temným domem.
Byl tady, o tom jsem nepochybovala. Ačkoliv jsem jej neviděla
ani necítila nejmenší náznak jeho tepla, vůně, věděla jsem, že tu je.
Čekající na mě. Ale proč? Proč šel Ren na tohle opuštěné místo?
Můj pohled cestoval za stíny, co vířily jako mraky klouzající
kolem měsíce, tolik mi připomínající přízraky. Zírala jsem na nebe,
takže jsem se nedívala na domy nebo na stavební kostru těch
nedokončených. Čas se tu zastavil.
Horský svah, co byl očištěn od stromů pro uličku domů v kruhu,
šeptal nedotknutelnou minulostí. Rozléhající se území smečky
Haldis – nebo to, co se mohlo stát územím smečky Haldis – leželo
přede mnou, vybudováno speciálně pro Renovu a moji smečku, co
jsme měli vést. Doupě naší smečky. Náš domov.
Otočila jsem se k Adne snažící se schovat moje třpytění. „Zůstaň
z dohledu. Uslyšíš mě, pokud nastane problém, a pokud budu
přibíhat, bude lepší, když rychle otevřeš dveře. Nezávisle na tom,
co bude, nechoď pro mě.“
„Platí,“řekla už stojící směrem k lesu. „Děkuji, Callo.“
Přikývla jsem, než jsem se převtělila ve vlka. Adne mizela ve
stínech.
Když jsem se spokojila s tím, že ji nikdo nebude moci odhalit,
začala jsem se přikrádat k domu. Okno bylo temné, konstrukce
v klidu. Na první pohled to vypadalo prázdné, ale já věděla, že
není.
Sklonila jsem svůj čenich, abych otestovala vzduch. Přišli jsme
ze základny proti větru, takže mé smysly byly bezbranné. Nebudu
schopná zachytit vůni někoho schovaného za rouškou tmy, dokud
nebudu skoro před ním. Mé uši zastříhaly dozadu a dopředu
ostražité na jakýkoliv náznak života. Nic tu nebylo. Žádní králíci
pátrající pod porostem, ani noční ptáci nepoletovali na obloze.
Tohle místo nebylo jen opuštěné, zdálo se prokleté, jakoby se
nikdo neodvážil vkročit za vymýcené hranice.
Nahodila jsem tempo překonávajíc hranici k domu, přeskakovala
jsem závěje, mé drápy škrábaly o zmrzlé říčky na chodníku.
Když jsem dorazila na přední schody, zastavila jsem se, abych
očichala zem. Mé oči sledovaly čerstvé otisky tlap, vyznačující
dráhu, jak někdo šplhal po schodech. Renův pach byl ostrý, nový.
Dorazil sem jen o něco dříve než my. Pomalu jsem se přesunula na
verandu a změnila podobu, abych otevřela dveře. Opatrně jsem
zatáhla za kliku.
Dům nebyl zamčený. Nechala jsem dveře, aby se otevřely. Mírně
zaskřípaly, ale nic jiného. Vklouzla jsem dovnitř, zavřela dveře a
zastrčila mrtvou zástrčku. Pokud by sem někdo přišel po mně,
chtěla jsem varování jejich příchodu.
Změnila jsem se zpět do formy vlka, přesunula se do haly
sledovala Renův pach vedoucí po schodišti. Snažila jsem se
nekrčit, když jsem minula vchod do jídelny. Krásný dubový stůl,
pravděpodobně starožitný, byl obklopen židlemi. Čtyři na každé
straně, jedna v čele a jedna naproti. Deset. Bylo až moc snadné
představit si u něj jíst. Naše smečka spolu, smějící se, škádlící,
s tím, že někam patříme.
Pomalu jsem vylezla po schodech přející si, aby mé drápy
nenadělaly hluk na tvrdém dřevě. Když jsem dorazila do druhého
patra, zastavila jsem se a poslouchala. Dům odpovídal jen tichem.
Stále jsem sledovala Renův pach šířící se domem, minula jsem tři
ložnice a koupelnu, než jsem se dostala ke dveřím na konci
chodby. Mé srdce bušilo o můj hrudní koš, když jsem vstupovala
do velitelny.
Jen pár kroků a zastavila jsem se. Chomáče měsíčního světla se
kroutili místností, osvětlovaly nádhernou postel s hromadou
saténových polštářů a žakarovými nebesy, co se mohla chlubit
dlouhými ebenovými podpěrami v každém rohu. Na přilehlé stěně
zrcadlo marnosti a gauč stál před postelí.
Renova vůně byla všude. Pach přetrvával v letitém dřevu, mezi
chladnou podzimní oblohou, příjemně hořel v provětrané kůži,
svůdně v santalovém dřevě. Zavřela jsem oči, nechala jeho vůni,
aby mě zalila a naplnila vzpomínkami. Chvíli to trvalo, než jsem
setřásla okouzlení pryč, jak jsem posílala minulost dál snažící se
soustředit na přítomnost.
Filtrované světlo z vnějších oken osvítilo uhnízdění pod nimi.
Zkroucený pod okny, částečně zahalený stínem, byl Ren. Ležel
nehybně, hlavu položenou na jeho tlapky. A zíral na mě.
Zůstali jsme jako přimražení, hleděli jsme jeden na druhého, což
se zdálo jako věčnost. Konečně jsem udělala první krok. Jeho
zvednutá hlava nabírala obrysy. Slyšela jsem, jak mírně vrčí.
Zastavila jsem se bojující s instinktem zavrčet na něj.
Postavil se, stále vrčel a začal pod oknem přecházet sem a tam.
Udělala jsem další krok vpřed. Jeho tesáky se zablýskaly, jak
vyštěkl varování. Sklonila jsem hlavu nechtějíc další známky
agrese. Na tom nezáleželo.
Ren se na mě vrhl a srazil mě na bok. Vyjekla jsem, jak jsem
uklouzla na dřevěné podlaze. Jeho čelisti prudce chňaply těsně nad
mé rameno, když jsem se odvalila. Vyškrábala jsem se na nohy a
uhýbala, když se na mě vrhl znovu. Cítila jsem jeho teplý dech a
jeho tesáky vyrážející proti mému boku. Já se otočila, postavila se
před něj připravujíc se na svůj další útok.
Vyrazil potřetí, ale když jeho tesáky neřezaly mé tělo, uvědomila
jsem si, co se děje. Ren na mě nechtěl útočit. Jen se mě snaží
zastrašit. Srovnávajíc si ramena jsem na něj vyštěkla Stop!
Setkala jsem se s jeho tmavýma očima, co byly v jednom ohni.
Proč se mnou nebojuješ? Vycenil zuby.
Sledovala jsem ho, když jsme kolem sebe kráčeli v malém kruhu.
Nepřišla jsem bojovat.
Tentokrát když se na mě vrhl, jsem se ani nepohnula. Jeho tlama
byla kus ode mě a vrčel, ale já se ani nehla.
Neměla bys být tu, pokud nejsi připravena na boj.
Jsem vždy připravena k boji, ukázala jsem mu své vlastní zuby.
Ale to neznamená, že chci.
Jeho dunivé vrčení pomalu vybledlo. Odvrátil se ode mě a přešel
zpátky k oknu, kde zůstal civět na oblohu.
Neměla bys tu být.
Já vím. Přesunula jsem se k němu. Ani ty bys neměl.
Když stočil tvář ke mně, vzala jsem na sebe lidskou podobu.
Vlk v barvě uhlí zamrkal a najednou přede mnou stál Ren
shlížejíc mi do tváře.
„Proč jsi tu?“
„Mohla bych se tě ptát na to samé.“ Kousla jsem se do rtu.
Skutečnost, že strávil hodiny v domě vybudovaném pro nás nebyl
ten důvod, proč jsem přišla. Ale bylo těžké poslat tyto myšlenky
pryč. Stát v této místnosti, na této hoře, v tomto domě, všechno se
to zdálo jako o nás. Sotva jsem pamatovala na svět tam venku.
Hledače. Válku.
Jeho oči zablýskaly, ale pak se stáhly.
„Je to dobré místo, kde být sám.“
„Omlouvám se,“řekla jsem. Slova v mém krku byla jako led.
„Za co vlastně?“ Jeho úsměv byl ostrý jako břitva, a to mě děsilo.
„Za všechno.“ Nemohla jsem se na něj dívat, tak jsem procházela
místností, nedívala se na nic konkrétního, procházela jsem mezi
nábytkem s prázdnými zásuvkami.
„Za všechno,“zopakoval.
Byla jsem na druhé straně místnosti, stojící na druhé straně
postele, když jsem se otočila zírajíc na něj.
„Rene, přišla jsem ti pomoct. Nemusí to být takhle.“
„Nemusí?“
„Nemusíš tu zůstávat.“
„Proč bych měl odejít?“řekl. „Tohle je můj domov.“ Jeho prsty
přejížděly po saténu ložního prádla. „Náš domov.“
„Ne to není,“chytila jsem jeden ze sloupků postele. „Nevybrali
jsme si to; to oni nám to tak vybrali.“
„To ty sis to nevybrala.“ Přešel na druhou stranu postele.
"Myslel jsem, že bychom měli dobrý život."
"Možná."Zaryla jsem nehty do laku dřeva. „Ale nebyla by to
opravdová volba. I když to mohlo být dobré.“
„Nikdy jsi to nechtěla. Že?“zaťal ruce v pěst.
„Nevím.“ Mé srdce bylo příliš rychle. „Nikdy jsem se sama sebe
neptala, co jsem chtěla.“
„Tak proč jsi utekla?“
„Ty víš proč,“řekla jsem tiše.
„Pro něj,“zavrčel a hodil polštář pokojem. Ucouvla jsem nutíc
můj hlas zůstat klidný.
„To není tak jednoduché,“řekla jsem. V okamžiku, kdy zmínil
Shay, se ve mně něco začalo míchat. Stále jsem se cítila smutná,
ale silnější.
Shay nezměnil jen mou životní cestu. Změnil mě. Pomohl mi
vybojovat mé pravé já. Teď byla řada na mě pomoci Renovi
k tomu samému.
„Je to tak?“díval se na mě.
„Byl bys schopný ho zabít?“zeptala jsem se zachycujíc Renův
pohled. „Tak bys chtěl začít nový život se mnou?“
Část mě nechtěla znát odpověď. Opravdu by chtěl Shaye
mrtvého? Pokud jsem se v Renovi mýlila, přijít sem byla hrozná
chyba. Museli bychom bojovat a já bych ho musela zabít. Nebo by
on musel zabít mě.
Odhalil ostré špičáky a pak se na mě podíval. „Samozřejmě, že
ne.“
Pomalu jsem přecházela okolo postele. „To je jediný život, jaký
by nám nabídli. Zabíjení lidí, co potřebují pomoc.“
Stále na mě koukal kamenným pohledem.
„Strážci jsou naši nepřátelé, Rene,“řekla jsem. „Bojovali jsme na
špatné straně války.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Teď znám Hledače.“řekla jsem. „Důvěřuju jim. Pomohli mi
zachránit naši smečku.“
Jeho úsměv byl krutý. „Některé z nich.“
„Ostatní si vybrali.“
„A já ne?“Jeho oči byly obsidiánově černé, plné hněvu. Ale
nemyslela jsem si, že by ten vztek směřoval ke mně.
Když jsem krátce zavřela oči nemohoucí v lítosti přijmout Renův
pohled, byla jsem zpátky ve Vailu, v cele pod Edenem, vybavila
jsem si Renův hlas plný zoufalství a svůj vlastní strach.
„Říkali, že budu muset.“
„Muset co?“
„Zlomit tě.“
Zachvěla jsem se, když kolem mě proběhla vzpomínka, jak jsem
narazila do zdi a ochutnala krev v ústech. Když jsem se přinutila
vrátit se zpět do pokoje, zachytila jsem Renův trochu pobledlý
výraz a já věděla, že jeho mysl byla na stejném místě.
Polkla jsem a sevřela ruce, aby se nemohly třást.
„Doufám, žes to neudělal.“
Neodpověděl, ale podíval se na mě.
„Nevěřím, že bys mi chtěl ublížit,“řekla jsem. „A nemyslím, že
bys měl, i když Monroe-‘‘
Má slova vyschla v krku. To byla pravda, ale to nezahánělo tu
vzpomínku. Hrůza těch okamžiků byla vyryta v mých kostech.
„Neměl bych,“zašeptal Ren.
Přikývla jsem, ačkoliv jsem si nebyla jistá, že tomu věřím. Teď
záleželo na tom dostat ho pryč ze světa, který zkroutil někdo, kdo
by mu ublížil. Začal zvedat ruku jako by mě chtěl pohladit po tváři,
ale pak ji nechal klesnout zpět na svou stranu.
„Hledači tě poslali mě najít?“
„Tak nějak.“
Jeho obočí vystřelilo vzhůru.
"Monroe tě chtěl najít," řekla jsem. Ren zaťal zuby. „Ten muž, co
ho můj – co ho Emile zabil.“
Všimla jsem si, jak se zastavil. Nechtěl nazývat Emila svým
otcem.
„Rene.“ Natáhla jsem se a vzala ho za ruku. „Víš to?“
Prsty sevřel ty moje. „Je to pravda? Že Emile zabil moji matku?“
Přikývla jsem, cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí.
Vztáhl ruku pryč, vjel si prsty do svých tmavých vlasů kolem
spánků a jeho ramena se začala otřásat.
"Je mi to moc líto."
"Ten muž." Renovi se zlomil hlas. "Ten muž, Monroe. Je to můj
skutečný otec, že? "
Sledovala jsem ho a přemýšlela, jak mu to všechno poskládat
dohromady. „Jak to víš?“
Neuplynula moc dlouhá doba od bitvy v hloubkách Edenu a té
napjaté chvíle, kdy jsem stála a dívala se na Rena.
Znala jsem ho od té doby, co jsme byli ještě štěňata, ale za
posledních čtyřiadvacet hodin mi připadalo, jako bychom
přeskočili desetiletí.
Emile se začal smát. Ren stále kroužil mezi svým otcem a
Hledačem uhlovýma očima, planoucíma, když Monroe dal dolů
svůj meč.
„Neublížím chlapci,“řekl Monroe. „To víš.“
„Tušil jsem to,“řekl Emile a očima těkal k mladým vrčícím vlkům.
„Ujistěte se, že není úniku. Je na čase, aby Ren pomstil svou
matku.“
„Rene, ne! Lže ti! Jsou to všechno lži,“ječela jsem. „Pojď
s námi!“
„Ona už nějakou chvíli není jedna z nás,“zasyčel Emile.
„Přemýšlej o tom, jak tě trápila, jak se k nám všem otočila zády.
Nasaj vzduch, chlapče. Smrdí Hledači. Je to zrádce a děvka.“
Podíval se na mě a já opět narazila na vzteklý oheň v jeho očích.
„Žádný strach, pěkná holčičko. Tvůj den přijde. Dřív, než si
myslíš.“
Trhla jsem do strany, když mě Connor popadl za paži a těžce
zatáhl. Táhl mě k nehlídaným dveřím.
„Nemůžeme ho tu nechat!“zaječela jsem.
„Musíme.“Connor zakolísal, když jsem se snažila od něj vyprostit,
ale rychle získal zpět svůj balanc a obemkl kolem mě paže.
„Nechte mě bojovat!“zoufale jsem se snažila dostat zpátky, ale
nechtěla jsem ublížit Hledači, co mě táhl.
„Ne!“Connorova tvář byla jako z kamene. „Slyšelas. Jsme
vyřízení. A jestli to na mě zkusíš jako vlk, přísahám, že ti něco
udělám!“
„Prosím.“ Oči mě pálily, když jsem viděla Renovi lesknoucí se
tesáky a když Monroe upustil meč, dech se mi zastavil.
„Co to dělá?“brečela jsem uhýbajíc, když se mě Connor snažil
opět chytit.
„Teď je to jeho boj,“řekl skrz zaťaté zuby. „Ne náš.“
Ren uskočil zpět, když meče před ním na zemi zařinčely.
I když se ještě víc naježil, jeho vrčení bylo umrtveno.
„Poslouchej mě, Rene,“řekl Monroe krčící se do Renovy výše očí
bez ohledu na dva vlky, co se na něj řítili s krutou pomalostí.
„Stále máš na výběr. Pojď se mnou, abys věděl, kdo doopravdy jsi.
Nech tohle všechno za sebou.“
Renovo krátké ostré štěkání přešlo ve zmatené kňučení. Další tři
vlci pokračovali k Hledači neodrazeni svým nepřítelem, co náhle
položil ruce.
Connorova ruka se ovinula kolem mého krku, držel mě v bolestném
sevření.
„Nemůžu se na to dívat“odsekl pomalu mě strkajíc z místnosti.
„Rene, prosím!“zakřičela jsem. „Nevybírej si je! Vyber si mě!“
Ren se obrátil na zoufalství v mém hlase, sledoval, jak mě Connor
strká pryč z místnosti. Změnil formu a zmateně se díval na
Monroovi natažené paže a udělal krok směrem k němu.
„Kdo jste?“
Monroovi se zachvěl hlas. „Jsem-‘‘
„Dost, jsi blázen, chlapče!“zavrčel Emile na Rena, předtím, než se
obrátil k Monroovi. „Stejně jako tvůj otec.“
A pak už skočil do vzduchu měníc se do formy vlka.
Tlustý chomáč srsti, drápy a tesáky. Viděla jsem, jak uhodil
Monroa a jak se jeho čelisti semkly kolem krku neozbrojeného
muže chvíli předtím, než jsem se vrátila zpět.
Ren se na mě nedíval, když nepřetržitě vykládal změť vzpomínek.
„Když položil na zem meče, myslel jsem, že je blázen. Možná
sebevrah. Ale něco bylo na jeho pachu. Něco povědomého, jako
bych to znal.
Sledovala jsem ho, jak se snaží mluvit. „To, co řekl Emile…
nejdřív jsem to nechtěl chápat. Dokud nezačal Monroe krvácet.
Pach jeho krve. Věděl jsem, že je tam nějaká spojitost.“
„Miloval tvou matku,“Mé slzy byly tak horké, že bych přísahala,
že mi spálí tváře.
„Snažil se jí pomoct utéct. Skupina Baneů se chtěla vzbouřit.“
„Když jsem měl jeden rok,“řekl.
„Ano.“
Ren se posadil na postel s tváří v dlaních.
„Monroe ti nechal dopis,“klekla jsem si k němu. „Chtěl, abychom
tě přivedli zpět.“
„Na tom teď nesejde,“řekl Ren.
„Jak to můžeš říct?“
Zvedl tvář. Rozedraný výraz v jeho obličeji mi připadal jako
drápy v mé hrudi.
„Kam bych měl patřit, Callo? V tomto světě nemám místo. I když
se moje matka snažila a můj otec tu byl. Oba jsou pryč. Mrtví.
Zemřeli, protože to do tohoto života patřilo. Není tu nic, co by mě
spojovalo s Hledači. Byl bych pro ně jen nepřítel.“
Chápala jsem jeho pocity až příliš dobře. Oba jsme toho tolik
ztratili. Naše smečka byla roztrhána na kusy. Naše rodiny rozbité.
Ale ještě tu pořád byla naděje. Hledači se osvědčili, když jsme
bojovali bok po boku. Nebyli tak rozdílní od Ochránců. Byli jsme
všichni bojovníci a všichni jsme za sebe prolívali krev. Z nepřátel
se stali přátelé a vlci mohli najít u Hledačů nový domov.
V to jsem věřila, ale potřebovala jsem, aby v to věřil i Ren.
Popadla jsem ho za ruce a zmáčkla mu prsty. „Máš spojení
s Hledači.“
„Cože?“byl překvapen mými prchlivými slovy.
"Monroe má dceru," řekla jsem. "Jmenuje se Ariadne."
"On má dceru?"zeptal se Ren.
„Máš sestru. Poloviční sestru.“
„Kdo je její matka?“byl jako přikovaný, příval emocí závodil
s jeho očima.
„Žena, co Monroovi pomohla z jeho smutku po Corinne,“řekla
jsem. Ale matka Adne je taky mrtvá.
Sklonila jsem hlavu a přemýšlela kolik lidí válka zničí. Odsunula
jsem smutek pryč a snažila se soustředit na Rena. „Je o dva roky
mladší než my. A je důvod, proč jsem tu.“
„Ona je důvod,“řekl.
„Ano,“řekla jsem a zamračila se tak jako on. „Měli bychom jít.“
„Ty bys měla jít,“zamumlal. „Chtějí Shaye tebe. Dokonce i když
mám sestru, nezapadnu do této rovnice.“
Jeho slova byla jako políček do tváře.
„To nestačí,“podíval se na mě smutně. „Je Hledač. Já jsem
Ochránce. Co jsem bez své smečky?“
Žaludek se mi sevřel. Jak často jsem se ptala na tuto otázku sebe?
Smečka byla podstatou alfa vůdce. Měli jsme ji vést, spojit naše
členy smečky. Pokud je tohle pryč, život ztrácí význam.
Jeho oči směřovaly ke mně. „Co chceš?“
„Cože?“zírala jsem na něj.
„Můžeš mi dát nějaký důvod, abych šel s tebou?“
„Už jsem ti dala,“chvěla jsem se, jak jeho slova všechno potápěla.
„Ne,“řekl a naklonil se nade mě. „Dalas mi důvod, ale ne tvůj
důvod.“
„Ale-“má slova byla tichá a nejistá.
Jeho prsty přejížděly po drahách mých slz. Jednalo se o lehký
dotek, sotva se otíral o mou kůži. Ale byl to pocit jakoby se mojí
kůží vzájemně honily plameny.
„Dej mi důvod, Callo,“zašeptal.
Dívala jsem se na něj. Krev zařvala v uších. Mé žíly byly
v jednom ohni. V mé mysli nebylo pochyb, o co žádá. Ale nemohla
jsem mu dát to, co chce.
Jeho oči byly plné bolesti, bolesti, o které si myslel, že je jediný
balzám.
„Rene,“zašeptala jsem. „Chci-“
A pak jsem se nad něj naklonila, moje ostříhané vlasy mu přejely
po tváři, když jsem se sklonila, abych ho políbila. Naše rty se
setkaly a já si připadala, jako bych se potápěla do zapomnění.
Polibkem rostla hloubka, bezprostřednost a hlad. Zvedl mě a já
obtočila nohy kolem jeho pasu, aby bylo moje tělo proti jeho. Naše
polibky byly tak plné touhy, tak dlouho, tak zuřivě, že jsem sotva
lapala po dechu. Položil mě na postel. Naši postel. Jeho ruce mi
klouzali pod tričkem, hladil mě po břiše nahoru, odsouval mi
podprsenku.
Zasténala jsem a kousla ho do rtu libujíc si v tom, že je celou
vahou na mně a naše těla se začala společně pohybovat. S každým
jeho dotykem prstů jakoby moje kůže ožila, praskla pod náporem
zápasu. Spálil strach. Spálil smutek. Spálil ztráty.
Slyšela jsem svůj vlastní výkřik rozkoše, když jeho ústa
absolvovala tu samou cestu jako jeho ruka a já se snažila tváří
v tvář čelit vyprahlému pocitu.
Tohle jsem neměla dělat. Tohle nemůžu dělat.
Moje mysl se zapotácela, když se my vynořila představa Shaye.
To on byl tím, kdo pro mě otevřel tento svět. Jeho ruce a tělo
poprvé poslali moji duši do ohně. Chtěla jsem ho tak moc v té
chvíli, když jsem si byla jistá, že jen je ztracen v cestě Strážců, tak
jsem utopila svůj smutek v touze po Shayovi.
Ale co když si Ren nevybral? Co když jsem ho opustila příliš
brzy? Co když měl Monroe pravdu?
Když jsem se dřív takto setkávala s Renem, byla jsem omezena
pravidly Strážců a vždy jsem měla strach, aby ve mně nevzbudil
vášeň.
Milovala jsem Shaye. O tom nebylo pochyb. Ale nemohla jsem
popřít silnou reakci na to, že mě Ren chce. Přemýšlela jsem, jestli
je to pouto mezi námi, co nelze zlomit, kované z naší minulosti,
která se zrodila z bolestného života jako Ochránci. Bylo to silnější,
než nová láska, co se objevila mezi mnou a Shayem?
Ren mi rukou vklouzl mezi stehna a já se zachvěla. Mé tělo
vědělo, co přijde a křičelo, že chce víc. Kdybych měla nějaké
ponětí, že Shaye by tohle udusilo, ihned bych to smetla. Po té noci
v zahradě se Shayem, kdy jsem poprvé ochutnala tajemství
milenců jsem byla hladová vědět, jak dokáže Ren probudit mé tělo.
A já přemýšlela, jestli je mu příjemné nějakým způsobem odnášet
ty hrůzy, kterými se zabýval kvůli mně. Jeho doteky mě stahovaly
zpět do minulosti, kdy jsme byli spolu, jak to bylo, jak vždy mělo
být. Tam, kde moje matka žila a můj bratr nebyl zlomený.
Jeho rty byly zase na mých. Propletla jsem své prsty do jeho
tmavých vlasů.
„Miluji tě,“zamumlal při krátkém přerušení polibku. „Vždycky
jsem tě miloval.“
Mé srdce poskočilo. „Já-“
Bylo to jako by tam byl Shaye a šeptal mi do ucha.
Milovalas ho.
Ano.
Ale ne tím způsobem, jako miluješ mě.
Miluji tě.
Tahle slova bych vždycky řekla jen Shayovi. A nechtěla jsem,
aby to tohle změnilo.
Co to sakra dělám? Milovala jsem Rena, pořád ho miluju. Ale
toto místo, tito intimní duchové, kteří mě držely v této místnosti na
posteli šumící minulými sliby a ukradenými sny, nic z toho teď
nebyl můj život.
Přetrvávají zde nezávisle na mých pocitech se snaží zabránit
útěku od osudu, co jsme si pro sebe nevybrali.
Můj puls běžel o závod. Ren mě znovu políbil, ale já se cítila,
jako bych byla v náruči ducha, co mě pronásleduje a ne milence, co
jsem chtěla.
„Počkej,“zašeptala jsem. „Počkej prosím.“
„Ne,“řekl s pohybujícími ústy na mém krku. „Nedělej to, Callo.
Nesnaž se odsud odejít. Jen buď tady. Se mnou.“
On to neviděl? Tam nebylo tady. Tohle místo bylo jen nic plné
smutku a – pokud budeme otálet – tak i smrtí.
„Rene,“řekla jsem tlačíc na něj jemně, ale pevně. Začínala jsem
propadat panice, ale nechtěla jsem to nechat znát. Každé slovo,
každý krok musel být vybrán s maximální péčí. Kdybych řekla
něco špatně, mohl by Ren běžet zpátky ke Strážcům. I když jsem
nemohla být s ním tím způsobem, jak to chtěl, ne tady, ne teď –
možná nikdy – pořád jsem ho nechtěla ztratit.
„Není to bezpečné.“
„Co?“ Narovnal se zamrkajíc na mě. „Ach ano, samozřejmě.
Podívej Callo, omlouvám se za ty ostatní dívky. Vím, že je to třeba
pro tebe divné a nebylo to fér, ale přísahám ti, že jsem byl vždy
opatrný. Jsem úplně zdravý. Je to bezpečné.“
Zírala jsem na něj a pak propukla v smích.
„Nelžu,“podíval se lehce zraněn mým výbuchem.
„Ne,“řekla jsem a snažila se popadnout dech. „Věřím ti.“
„Dobře,“usmál se a naklonil se k dalšímu polibku. Ale já se
odsunula. Kdyby mě znovu zaskočila vášeň jako předtím, Ren by
mě měl znovu v pasti. Tohle místo bylo nebezpečné pro oba z nás.
„Ne,“řekla jsem znovu. „Myslela jsem, že to není bezpečné,
protože lidé, co postavili tento dům mě chtějí mrtvou. Využíváme
času, který nemáme. Musíme jít.“
„Ještě ne,“natáhl se po mně. „Nejsme v nebezpečí. Nikdo tu není.
Nikdy.“
Jeho slova mě roztřásla, když jsem se zamyslela, kolikrát sem
Ren přišel. Jak často musel být spíš vlk samotář než Alfa smečky?
„Ano, už,“vyhnula jsem se jeho ruce. „Venku čeká Adne. Tvoje
sestra.“
Renův výraz se změnil, touha a zklamání se měnili na úžas.
„Moje sestra,“zamumlal. V duchu jsem si poznamenala jeho
reakce, což bych mohla později potřebovat. Renovy alfa instinkty –
jeho touha po mně – by mohly být odkloněny k Adne. Byla rodina,
kterou skutečně potřeboval. Byla jediným spojením z minulosti, co
mu nabízelo spásu za Emilovu brutalitu. Od bolesti toho, že se
dozvěděl, že jeho matka byla zabita Strážci a že nikdy nepoznal
svého skutečného otce.
„Můžeme o tom mluvit, až budeme zpět na Akademii.“ Spěšně
jsem si upravila oblečení a snažila se ignorovat pocit viny, co se na
mě řítil. Řítil se na mě z obou stran. Nevěděla jsem, co říct Renovi
jakmile jsme se dostaneme z Vailu a nevěděla jsem, co říct
Shayovi o tom, co se tady stalo. Moje vlastní pocity byly
pomíchaný chaos, který se zdálo nemožné rozmotat.
„Z toho se nevyvlečeš,“zavrčel, stáhl mě pod sebe. „Nenechám tě.
Už ne.“
„Já vím,“řekla jsem a nebránila se, když mě políbil, přemýšlela
jsem, jak hlubokou díru do sebe kopu. Ale neřekla jsem nic proti
Renovým nadějím v obavě, že by to změnilo jeho názor jít se
mnou. Nemohla jsem to dopustit.
„Dobře.“
Přes polibek jsem cítila úsměv.
Opustili jsme ložnici a spěchali dolů po schodech. Když jsme
dorazili k vstupním dveřím, zarazil se a prohlédl si své okolí.
"Je to škoda," řekl. "Je to opravdu pěkný dům."
„Jsou důležitější věci v životě než dům,“řekla jsem a sáhla po
klice.
Položil ruku na mou.
„Je tu ještě jedna věc, kterou ti musím říct před tím, než
půjdeme,“řekl.
„Co?“zeptala jsem se netrpělivým hlasem, chtěla jsem do bezpečí,
pryč od duchů svůdnosti, co přetrvávali ještě tady.
Sklonil se a rty se dotkl mé tváře, když jsem otvírala dveře. „Líbí
se mi tvé vlasy.“
Kapitola druhá
ZPÁTKY VE VLČÍ PODOBĚ jsem rychle vedla Rena mezi
pozemkem domů. Když jsme byli těsně u borovic obklopujících
stavební pozemek, zastavila jsem se. Zvedla jsem čenich a
nasávala vzduch, chtěla jsem si být jistá, že jsme nebyli viděni
nebo pronásledováni.
Už jsem ti říkal, že sem nikdo nechodí, Ren mě šťouchl do
ramene. Nikdy.
Podívala jsem se na něj, má kůže se pod mou srstí zatřásla, když
jsem si znovu představila, jak často byl Ren na tomto místě. Renův
život byl víc osamělý, než jsem si dokázala představit. Doufala
jsem, že se mi to podaří napravit.
Je vepředu, naklusala jsem směrem k lesu.
Adne vyšla opatrně přistupujíc. Její oči byly široce rozevřené
směřujíc k Renovi.
„Všechno v pořádku?“zeptala se čistým tónem, ale její hlas trochu
zakolísal.
Přeměnila jsem se. „Jo.“
Ren naklonil hlavu, díval se na Adne. Přistoupil směrem k ní a
očichal jí ruku, když ji natáhla. Nebyla jsem si jistá, co si připouští,
ale jeho ocas zamával. Změnil se do podoby člověka.
„Ariadne, tohle je Renier Laroche,“uhnula jsem, aby na sebe
mohli koukat beze mě uprostřed.
Usmála se a řekla „Adne.“
V tom samém okamžiku on řekl „Ren.“
Mrkli na sebe a pak se zasmáli.
Podívala jsem se z jednoho na druhého. Renovo vysoké svalnaté
tělo nebylo nic jako to Adnino. Byla to vetchá dívka, jejíž postava
rozporovala s její divokostí. Ale přece měli něco společného.
V hrudi mi zahořelo, když jsem si uvědomila, že oba vypadají jako
Monroe. Byla to krátká doba, co jsem strávila s Hledači, ale ukázal
se jako nejlepší vůdce, jakého jsem znala. Všichni ho budeme
postrádat v nastávajícím boji.
„Jsem ráda, že tě Calla přesvědčila, že jsme dobří,“řekla o něco
jistějším hlasem.
Ren přikývl. „Je mi líto tvého otce.“
„Náš otec,“zaváhala a pak udělala krok vpřed s rukama
nataženýma směrem k němu. Obemkl kolem ní ruce a propletl si
své prsty. Tak chvíli zůstali. Pak se o něj Adne opřela a položila
ruce na jeho hruď. Ren vypadal překvapený, ale rychle ji k sobě
přivinul.
Odkašlal si předtím, než řekl: „Víš, vždycky jsem si myslel, že by
bylo super mít mladší sestru.“
„Buď opatrný, co si přeješ,“Adne se na něj podívala a zašklebila
se.
„Jsem spratek.“
Ren se zasmál.
Nemohla jsem si pomoct. „Nedělá si legraci.“
„Dík, Lilie,“Adne se na mě podívala, ale taky se zasmála. „Co
bys řekla tomu, že bychom pokračovaly v obchodování s urážkami
až bychom byly mimo smrtelné nebezpečí?“
„Říká ti Lilie?“Ren na ni užasle zíral.
Přikývla jsem. „Říká.“
„Skvělé smýšlení,“Ren vyslal úšklebek směrem ke mně, než na ni
zamrkal.
Možná tohle shledání nakonec nebyl tak dobrý nápad. Ale něco
uvnitř mě, co bylo prázdné od toho útoku na Vail se náhle naplnilo
uklidňujícím teplem. Nadějí.
„Tak jak se odtud dostaneme?“zeptal se Ren. „Máš auto? Nebo
sněžný skútr?“
Adne z opasku vytáhla skeany, vyhodila je vysoko do vzduchu a
znovu je chytila. „Jen počkej, než uvidíš šílenou zručnost tvé
sestry.“
Když Adne začala tkát, Ren se změnil do své vlčí podoby, sklopil
uši, vrčel na světla, co pableskovala vzduchem. Zastavila se a
ohlédla se přes rameno.
„Je to o dost těžší, když mě přerušuješ. Nechci, abych nás
přemístila do Řecka místo Itálie.“
Renův štěkot byl plný překvapení. Usmála jsem se na něj a on se
přeměnil.
„Itálie?“zíral na mě. „To je vtip, že?“
„Žádný vtip,“řekla jsem. „Zatím jsem toho moc neviděla, ale to
co ano, je překrásné. Je to na středomořském pobřeží.“
„Nikdy jsem neviděl moře,“zamumlal.
Propletla jsem si prsty s jeho. „Já vím.“
Adne se otočila od obdivování hotového portálu a podívala se na
nás. Její oči doputovaly k našim propleteným rukou a ona ke mně
vyslala pohled plný otázek.
Odvrátila jsem se. Její otázka byla jedna z těch, na které jsem
nedokázala odpovědět.
„Jste připravení?“
Na tuhle otázku jsem mohla odpovědět. „Pojďme.“
„Jsi si jistá, že je to bezpečné?“zeptal se Ren, když jsem jej
postrčila kupředu. Nevěděla jsem, jestli zadrhává své nohy aby si
dal načas, nebo ho ve skutečnosti portál činí nervózním.
„Ztrácíme jen každého pátého cestovatele,“zavtipkovala Adne
přecházejíc mezi námi a uvrhla nás do světla.
Na druhé straně portálu mi Ren sevřel ruku tak pevně, až to
bolelo.
Zatřásla jsem prsty, abych se osvobodila a ohnula je.
„Promiň,“začervenal se. „Kde to jsme?“
„V mém pokoji,“řekla Adne zavírající portál.
„Tohle je Akademie,“oznámila jsem. „Místo, kde Hledači žijí a
trénují.“
„Hledači žijí v Itálii?“zamračil se Ren.
„Někdy.“ Adne udělala smyčku kolem jeho ruky.
„Kam to jdeš?“ dohonila jsem ji ke dveřím.
Zavolala přes své rameno:“Musíme o tom říct okamžitě Anice.“
„Opravdu?“Byla jsem nervózní z představy představit Rena
Hledačům.
„Věř mi,“řekla Adne, co vycítila mou úzkost. „Čím dřív o tom
Anice řekneme, tím menší z toho bude problém. Doufejme.“
„Skvěle,“zamumlala jsem.
Ren zíral na stěny Akademie stejně jako já, když jsem tu byla
poprvé. Jeho tělo bylo nervózní; viděla jsem napjatost jeho ramen a
zad. Nemohla jsem ho vinit. Tohle místo páchlo po Hledačích, a
tuhle vůni jsme byli naučeni vnímat jako hrozbu. Když jsme
dorazili ke dveřím části Haldis, Adne napjala ramena, zhluboka se
nadechla a zaklepala.
Slyšela jsem tlumené hlasy na druhé straně dveří a pak je otevřel
nějaká Hledačka, kterou jsem neznala.
„Musíme mluvit s Annikou,“řekla Adne dřív, než žena položila
nějaké otázky.
„Jsme uprostřed rady,“řekla žena upjatě.
„Toho jsem si vědoma,“odpověděla Adne a vypjala se do celé své
výšky, což není moc, ale podařilo se jí tím přivolat trochu respektu.
„Tohle je naléhavé. Jindy bych to nedělala.“
Žena semkla rty. „Zeptám se, zda vás chce vidět.“
„Uvidí nás,“Adne obešla drmolící ženu. Vyslala jsem jí omluvný
pohled a vyrazila za Adne, která chytila Rena za ruku a strkala ho
spolu se mnou do místnosti.
Anika a asi tucet dalších Hledačů sedělo okolo stolu. Moc z nich
jsem neuznávala. Byl tu Conner, stejně tak jako Silas a Ethan.
Dívali se na Logana. Hledači se opírali o stůl hledící někam jinam,
což bylo pro mě snazší.
„Jak jsem řekl,“Logan popotáhl z cigarety. „Nevím, jestli můžu
odhalit lokalizaci Shayových rodičů bez bližšího ujištění o mém
vlastním bezpečí.
Annika si promnula spánky. „Můžeš to z toho prosím vynechat?
Nechci se ptát znovu.
“Jednoduše jednám podle aktuálních okolností,“Logan vydechl
kroužek kouře měnícího pach vzduchu na tabák a hřebíček.
„Myslím, že vězni by vždy měli před popravou obdržet cigaretu. A
od té doby, co mi vyhrožujete, že mě zabijete, věřím, že vždycky
můžu mít poskytnutý tenhle malý luxus tak dlouho, jak je můj
život v ohrožení. Ne?“
Ren a já jsme unisono zavrčeli, když se na nás Logan podíval
s jedním koutkem zvednutým v úsměvu. Začal se smát a pohazovat
hlavou, když si znovu popotáhl z cigarety. Silas na nás zíral
s otevřenou pusou. Conner si stoupl, když se Adne přiblížila ke
stolu. Zamračil se na ni, když pak jeho oči doputovali ke mně a
k Renovi.
„Do prdele,“ vydechl, než se otočil k Adne a začal křičet. „Cos to
k sakru udělala?!“
Adne se zarazila, ale obdařila ho ocelovým pohledem. „To, co
jsem udělala.“
„Ariadne, co to má znamenat?“ Annika povstala.
Adne otevřela ústa k odpovědi, ale předtím, než mohla promluvit,
místností se rozlehlo vrčení. Uslyšela jsem ránu, jak byla vržena
židle, co narazila do poliček na knihy za stolem.
„Co tady dělá?“Shayův pohled byl jako bouřkový mrak.
Neobtěžoval se dojít okolo stolu. Byl tu jedním skokem míjící mě
bez možnosti vysvětlení.
Vzduch kolem Shaye se zavlnil zabarven odstínem jeho vzteku.
Cítila jsem Renovu vlastní vůni zuřivosti, náhlé a prudké, když si
stoupl přede mě a bránil Shayovi. Byl v tom akt majetnictví a
neomylnosti jako kdyby Shay stál na jeho půdě. Ren byl alfa a
získával zpět své místo. Dopadl na zem, masivní uhlově zbarvený
vlk na zlatého, co odhalil své vlastní tesáky, naježil se a napjal
svaly, jak se připravoval na výpad. Chtěla jsem něco říct, ale bylo
to jako kdyby mě škrtila neviditelná ruka, co moje slova tlumila
mou vlastní hrůzou.
Co jsem to udělala?
Hledači tasili své zbraně, meče vyklouzávaly z pochvy, dýky se
blýskaly na slunci. Kuše byly namířené. Na Rena.
Shay se vymrštil kupředu, narazil do Rena. Sjeli po podlaze, masa
zubů a drápů sekajících do zlatého a černého těla. Zápas se
pohyboval tak rychle, jak s sebou dva alfa vůdci zápasili, že se
jejich figury zdály rozmazané stávajícíc se hrou světel a stínů.
Naštěstí pro Rena, ohranění z jejich končetin dělalo nemožným,
aby na něj některý z válečníků přesně namířil.
Ucítila jsem krev, než jsem to uviděla. Koková a bohatá, tahle
vůně naplnila vzduch. Shay se přetočil ponořujíc své zuby do
Renova ramene. Ren zavrčel, jeho vlastní zuby se zabořily do
Shayovi přední nohy. Sklouzli po podlaze, karmínová stezka
zabarvila mramor pod nimi.
A pak se od sebe oddělili, zápasili s popadnutím dechu
připravující se na další útok. Ren zavyl, když se Shay nahrbil
připraven se znovu vrhnout do boje. Kruh Hledačů na Rena znovu
zamířil.
„Ne!“pláč Adne přerušil jejich vrčení. Skočila mezi oba vlky,
zaštítila Rena svým tělem. Překvapeně vyjekl, ale zastavil se, aby
po ní nechňapl. Shay byl stejně rozhozený Adniným zjevením. Dal
se na ústup, stále vrčel, ale zíral na ni. Adne se stočila kolem Rena
jako kabát. Tmavý vlk výhružně zavrčel, snažil se ji ze sebe dostat.
„Callo!“Adne na mě zírala, oči rozšířené. „Musíš to zastavit!“
Connor kráčel přes místnost na stranu Adne. Čekala jsem, že ji
oddělá z Rena, ale místo toho se otočil a přidal se jako další
zarážedlo mezi ni a Hledače. Tasil své meče.
„Navrhuji, aby všichni dali zbraně dolů. Teď.“ Logan se zašklebil
pomalu popotahujíc z cigarety. Aničiny oči se zúžily. „Věřím, že je
tu nějaký rozumný důvod pro tento chaos?“ Hleděla na mě.
Přikývla jsem, kráčela dopředu, až jsem se dostala mezi dva vlky.
„Shayi, Rene,“každého z nich jsem obdařila ledovým pohledem.
„Přeměňte se. Zpět. Hned.“ Zaváhali, pohledy zvednuté, pohledy
se míhající mezi mnou a tím druhým.
„Hned,“řekla jsem a zablýskla tesáky.
Ren se přeměnil první.
Adne se převrátila, když do ní vysoké tělo narazilo. Connor ji
chytil za ruce a vypadal jako kdyby se o ní v zoufalství třásl. Místo
toho na ni jen hleděl rozzářenýma očima s úzkostí. Shay ještě stále
zíral na Rena, když se přeměnil. Skvrny ztmavily drcenou tkaninu
na Renově rameni, zatímco Shay sevřel jednu ruku kolem
zkrvaveného předloktí. Místnost byla plná vůně krve a ostrého
pachu strachu Hledačů. Bojovníci sklonili zbraně, ale já věděla, že
bude stačit jen sebemenší záminka k útoku. Shay byl jejich jedinou
nadějí vyhrát tuhle válku. Pokud by Ren představoval hrozbu pro
Sciona, Hledači by jej bez milosti zabili. Musela jsem je
přesvědčit, že potřebujeme Renovu pomoc. Zhluboka jsem se
nadechla a dala do svých slov tolik síly, jak jsem jen dokázala.
„Aniko, omlouvám se za vniknutí. Adne a já jsme se musely o
něco postarat. Životně důležitého, pokud jde o záchranu této
aliance.“
Byla jsem vděčná, že na mě Adne nezírá.
Anika pozvedla obočí „Spustily jste svoji vlastní tajnou operaci?“
Na rty se mi vkradl pomalý úsměv. „Omlouvám se za to
překvapení. Nevěřila jsem, že mohu sdílet své plány s takovým
stvořením v našich řadách,“ pohlédla jsem na Logana, jehož úsměv
zmizel. Mé důvěry kvetly.
„Záchranu, říkáš?“podezření v pohledu Aniky bylo už méně
výrazné, ale bylo tam.
Adne si odkašlala „Ano, Aniko. Záchranu oprávněnou smrtí
mého otce.“
Při zmínce o Monroově smrti se mezi Hledači ozval šelest.
Ustarané pohledy, neklidné posuny.
„Tvůj otec byl zabit v boji,“řekla Anika. „Hrozná ztráta, ale ztráty
jsou způsobem života zde.“
„Je tu toho víc.“ Adne vzala Renovu ruku. Tvářil se překvapeně,
ale usmál se na ni. Shayovo obočí se spojilo dohromady, když
sledoval Adne, jak vede Rena k Anice.
„Aniko, ráda bych ti představila Reniera Larocheho. Mého
bratra.“
Výdechy naplnily místnost. Shay na mě zíral vykulenýma očima.
Přikývla jsem. Vztek v jeho očích se mísil s nově nabitou
zvědavostí, co mi dávala nádech naděje. Shay měl rád Monroeho,
respektoval ho. A rychle se spřátelil s Adne, co se zoufale snažila
udržet svého bratra v bezpečí. Možná by hraní na tyto sympatie
mohlo zmírnit jeho nenávist k Renovi. Musela jsem ho uklidnit.
To, že si Shay možná myslel, že jsem ho zradila tím, že jsem šla
zachránit Rena, mě trhalo zevnitř.
Když jsem přemýšlela o způsobu, jakým jsem Rena vyprostila
z Vailu, bylo mi ještě hůř.
„Rene, tohle je Anika.“Adne ignorovala šepot a nevěřícné pohledy.
„Anika je Šíp. Řídí Hledače.“
„Promiňte, že jsem narušil vaši párty,“řekl Ren s pohledem
upřeným na shromážděné.
Anika se zamračila a podívala se na Connora. „Dopis.“ Její ruka
spočívala na kapse kabátu.
Connor se zašklebil. „Ano.“
Anika zírala na Rena, pak pohlédla na Adne s povzdechem. „Byl
to hloupý počin.“
Naježila jsem se. „Ne, to nebyl.“
Šíp se ke mně otočil. „Je tu syn alfy Baneů. Jeho přítomnost
riskuje všechno. Jeho první krok byl útok na Sciona a-‘‘
Zavřela jsem a přerušila ji. „Není syn Emila. Není nic jako Emile.“
Tentokrát byly zbraně namířeny na mě. Shay a Ren oba vrčeli a
pohybovali se vedle mě. Díkybohu se navzájem ignorovali,
zaměřovali svou pozornost na Hledače.
Anika zvedla ruku. „Mluv, co máš na mysli, Callo.“
Mé srdce bušilo kolem mé hrudi. To bylo ono. Tahle chvíle mohla
dokonat nebo zničit všechno, vytáhnout Ochránce z jejich
minulosti a posunout do budoucnosti. A všechno to leželo v mých
rukou. Měla jsem na to? Byla jsem opravdu alfa vůdkyně, jakou
jsem vždycky chtěla být?
„Je syn Monroeho,“ukázala jsem na Rena. „A je tvoje největší
naděje na výhru této války.“
„Je co?“Shayův hlas byl smrtelně tichý.
„Jsem co?“Ren přešel se svým vlastním hlasem do šepotu, ale ten
pohled, jakým na mě koukal byl trochu znepokojený. Sakra. Tohle
byl problém improvizovaných plánů. Neměli jste čas zvážit jejich
důsledky.
Ignorovala jsem je, ale věděla jsem, že se později budu muset
vypořádat se Shayovou žárlivostí a stále mám co vysvětlovat
Renovi. Soustředila jsem se na Aniku.
„Scion je tvá zbraň,“řekla jsem, dotýkajíc se Shayovy neporaněné
paže. Jeho kůže byla pod mými prsty horká a cítila jsem, jak mi
poskakuje puls. Chtěla jsem si ho k sobě přitáhnout, ale neodvážila
jsem se. Ještě ne. „Ale stále potřebujete armádu.“
„Tvoje přeběhlická smečka je stěží armáda,“řekl Logan. „A
Emilův bastard se rozhodně neprojevuje jako vůdce.“
Byla jsem donucena odejít od Shaye, musela jsem chytit Renovu
ruku držíc ho zpátky, když vystartoval na Logana.
„A proč jsi tu ty, Logane?“pohlédla jsem na něj.
„Protože jsi žil podle očekávání svého otce?“
Odvrátil pohled a já jsem se usmála s vědomím, že jsem ho
dostala. „Ztratil jsi dědictví, že? Zklamal jsi? To proto jsi musel
utéct. Vaše malé království se rozpadlo, co?“
Logan se na mě nedíval. Zapálil další cigaretu.
„Má pravdu, Callo,“řekla Anika, i když její vyjadřování
poukazovalo na to, že už nechová žádný kousek lásky pro Strážce.
„Tvá smečka není armáda.“
„Ale jednu vám můžeme přivést,“řekla jsem.
„Jak?“Jeden z Hledačů, kterého jsem neznala, vystoupil vpřed.
Oholená hlava a orlí nos vytvářeli vzhled jestřába. Když promluvil,
slyšela jsem stopy francouzského přízvuku. „Monroe je mrtvý.
Potenciál pro alianci zemřel s ním.“
Věnovala jsem kysele se tvářícímu Hledači tvrdý pohled a přešla
jsem k Loganovi a sevřela cípy jeho košile ve své pěsti. „Řekni mi,
Logane. Kolik Baneů tvůj otec zabil, když byla objevena Corrinina
zrada?“
Logan vyvalil oči. „Jak můžeš čekat, že si to budu pamatovat?
Byl jsem ještě dítě!“ Zíral na mě s nevírou, že jeden z jeho
bývalých sluhů by mu vyhrožoval. Moje krev zpívala, když
pikantní vůně jeho strachu zaplavila vzduch. „Nemůžu si dost
dobře představit, že by Efron Bane opustil svého jediného syna tak
uboze připraveného jako že nezná pravou minulost své budoucí
smečky.
Loganova tvář sekundu od sekundy bělela „Ale… Já…“
„Odpověz jí,“přišel ke mně Ethan. Slyšela jsem, jak jeho dýka
vyklouzává z pochvy.
„Dvacet pět,“řekl Logan. „Dvacet pět zrádců bylo zabito.“
„To nebylo tak těžké, že?“usmál se Ethan.
Zavrčela jsem a Logan couvl ke stolu.
„Kolik vlků vědělo, že Emile nebyl Renův otec?“ zeptala jsem se.
„Žádný.“ Logan zaskřípal zuby. Přitlačila jsem jej ke stolu.
„Nic jsme nevěděli,“zanaříkal. „Ale byly tu povídačky o povstání.
Nebylo žádným tajemstvím, že Corrine opovrhovala svým
partnerem. Můj otec zamlčoval pravdu, ale Emilova trpělivost z něj
občas dostane to nejlepší. Chtěl zabít dítě. Bylo mu přikázáno, aby
to nedělal.“
Pohlédla jsem na Renovu tvář, co vypadala přepadle. Přála jsem
si ho ušetřit bolesti z těchto znalostí, ale musela jsem z Logana
dostat odpovědi. ¨
„Řekl bys, že smečka Baneů žila pod vedením Emila spokojeně?“
Logan polkl. „Možná, že ne.“
Nechala jsem ho jít a otočila se k Anice. „To, co se stalo ve Vailu,
způsobí ve smečkách chaos. Nighshadeové nebudou loajální
k Emilovi. Jsou loajální k mému otci. Mé rodině.“
Connor přikyvoval. „Hodná holka.“
„Co navrhuješ?“zeptala se Anika.
„Ochránci potřebují alfa vůdce. Pouta mezi smečkou jsou to, díky
čemu tak dobře bojujeme. Strážci udělali velkou chybu, když zabili
mou matku a sesadili mého otce. Té chyby využijeme.“
„Copak neznají svou smečku natolik, aby nedocházelo k takové
chybě?“zeptal se muž s jestřábí tváří.
Byl to Ren, kdo odpověděl. „Jejich hrdost způsobuje to, že si
myslí, že jejich vláda je absolutní.“
Anika se otočila k Loganovi, co se vyškrábal na nohy. Podíval se
na mě, ale přikývl.
„A ty věříš, že ty a tento chlapec můžete být nový alfa?“ Anika na
mě upřela ocelový pohled. „Obě smečky vás budou následovat?“
„My jsme alfa. Jeden z Baneů, jeden z Nightshadeů. Smečky nás
budou následovat. Můžeme je sjednotit a vést proti Strážcům.“
Popravdě jsem si nebyla tak jistá, jestli tomu tak bude, ale byla to
jediná věc, co mě napadla, aby Hledači přivítali Rena.
„Jsou tu tací, co jsou stále loajální k Emilovi,“řekl Logan
masírující si krk, kde měl po mém sevření modřiny. „Nemůžeš je
houpat všechny.“
Snažila jsem se soustředit na Šíp. „Můžeme udělat dost. Dost na
to něco změnit.“
„To je Monroův plán, Aniko,“řekl Connor. „To je vzpoura, co
chtěl vést od začátku.“
„Já vím,“řekla. „Moc dobře.“
Přešla místnost a stoupla si před Rena. „Vítej, Reniere. Tvůj otec
byl dobrý muž.“
„Ne.“ Shay vytřeštil oči. Zbělely mu klouby, jak sevřel ruce
v pěst.
„Shayi, prosím,“řekla Adne. „Tohle byl vždycky plán, v který
Monroe doufal.“
„S tím nemůžu souhlasit,“řekl. „Tohle Monroe nechtěl. Tohle
chtěli Strážci, tlačili je, aby byli spolu. Calla nepatří k Renovi.“
Ren vycenil na Shaye zuby. „Patří. Vždycky patřila.“
„Zabiju tě než bych tě nechal se jí dotknout.“ Vzduch kolem
Shaye se zavlnil. „Nejsi jediný alfa a ty to víš.“
Dech se mi zachytil v krku. Shay tomu rozuměl. Jeho vlčí
instinkty ho učinily rychlejším, než kdy mohl být. Byl vetřelcem a
byl připraven vyzvat Rena o vůdčí místo ve smečce.
“Ukaž mi tvou největší ránu.” Ren se usmíval, když přijal jeho
výzvu. Shay vykročil vpřed, jen váhavě, když Anika tasila meč na
jeho
stranu.
“Někdo na ty dva vylijte kbelík studené vody,” řekl Connor.
“Callo,” zvolala Adne. “Zastav je.”
Pravda v jejích slovech byla jako facka. Mohla je zastavit.
Protáhla jsem se mezi Anikou, která zasunula svůj meč do
pouzdra, mezi Shaye a Rena.
“Poslouchejte mě, oba dva.” Položila jsem každému z nich na hruď
ruku, jejich srdeční tep pulzoval proti mým prstům. “Tohle teď
končí.”
“Samozřejmě,” řekl Shay. “Vyber si.”
“Má pravdu,” dodal Ren, ohlédl se po mě a zamračil se na Shaye.
“Vyber si Callo.“
“Nechci si vybírat,“ řekla jsem. “Ne teď“
Jejich poskakující srdce, která se synchronizovaly, odhalila jejich
sdílenou nejistotu. Zaplavila mě vlna závrati. Já byla alfa vůdkyní a
nemusela jsem nikomu ustupovat. Nakonec jsem mohla zvolit
vlastní cestu. Zjistit, jaký je můj osud.
“Nepotřebuji partnera,” řekla jsem a mířila má slova na oba.
“Potřebuju bojovníky. Vy dva jste ti nejlepší, které znám, potřebuji
vás. Oba. Budete se mnou bojovat?”
Ani jeden neodpověděl. Hleděli na sebe a oba čekali, který z nich
první
promluví.
Nechala jsem má slova proklouznout do jejich ticha jako kameny
padající do velké hloubky.
“Budete se mnou bojovat?”
Shay se zamračil. “Vždycky, ale—”
“Žádné ale,” řekla jsem a otočila se na Rena. “Ty budeš?”
“Ty víš, že budu.” Jeho oči byly ostražité.
“Ren vede smečku. Je klíčem k získání vlků pro tuto alianci, kteří
zůstali ještě ve Vailu,” namítla jsem. “ Shay dostane do rukou
elementární kříž a povede Hledače.“
Podívala jsem se na Aniku, která přikývla.
“A co ty?” Zeptal se Shay.
Usmála jsem se. “Jsem ta, kdo zajistí, že budeme všichni spolu.”
„Tak s tím hodně štěstí,” Zamumlal Ren.
S tichým smíchem jsem přesunula mé ruce od obou jejich hrudí a
chopila jsem se jeho zápěstí “Nepotřebuju štěstí,” namítla jsem.
“Slib mi, že si budete pomáhat a ne si navzájem ubližovat. Něco
jako krevní přísaha.”
Kapitola třetí
„POKUD JE TOHLE DOHODNUTO, můžeme se bavit o vítězství
v téhle válce?“ Connor zasunul meče do pouzdra.
Ze způsobu, jak Ren a Shay pokračovali ve vzájemné zlobě, jsem
věděla, že jejich rivalita byla daleko od dohodnutí. Ale tohle
nelehké partnerství bylo to nejlepší, v co jsem mohla v tuhle chvíli
doufat. Nakonec, už se dál nehryzali do masa.
Otočila jsem se obličejem k Anice „Už žádná další tajná setkání,
když nejsem přítomna. Pokud chcete vlčí válečníky, zapojíte nás
do veškerého dění. Strategie a provedení.“
Muž s jestřábím vzhledem se uchechtl, ale zmlkl, když na něj
Anika otočila hlavu.
„To je v pořádku, Callo,“řekla. „Shay už na tom trval, než jsi
přišla.“
Usmála jsem se na Shaye, ale ten stále zlostně koukal na Rena.
Přála jsem si, aby se koukal na mě. Tak moc jsem si přála si ho k
sobě přitáhnout, být s ním sama a všechno mu vysvětlit.
Anika se vrátila ke stolu. Pokrývaly ho velké mapy.
„Logan nás informoval, že Strážci táhnou na ofenzívu,“ řekla.
„ Očistec byl jen začátek. Ztrácíme čas.“
,,Na co?“ zeptala jsem se.
„Čas na sesbírání částí,“ řekl Logan. „Samozřejmě tě v tom
budeme
očekávat.“
Zapálil si další cigaretu a nonšalantně změnil postoj těla.
„Pokud na nás budou na dějišti čekat, nedostaneme šanci,“ řekla
Anika. „Každý prvek překvapení může mít stále zásadní význam.
Musíme na každé z míst jít rychle, jeden útok následující hned po
druhém. Nečekat. Nezpozdit se.“¨
„Potřebujete někoho k vyrušení.“ Překvapeně jsem se obrátila při
zvuku Renova hlasu.
Anika zvedla obočí.
Ren pokrčil rameny. „Jak Calla řekla. Shay vede Hledače. Já vedu
vlky. Nechte nás dělat to, co umíme nejlíp: bojovat.“
Connor hvízdl. „Chceš otevřít další frontu?“
„Ne další frontu,“ prohlásil Ren. „Dva týmy. Návnadu a skutečný
tým vyslaný pak.“
„Mohlo by to odtáhnout pozornost od místa.“ Adne se na svého
bratra zašklebila. „Utajený tým by mohl jít prohledávat, zatímco
útočný tým by bojoval.“
Ethan přikývl. „To by mohlo fungovat.“
„Každý tým provádějící takový druh útoku utrpí těžké ztráty,“
namítl muž s jestřábím vzhledem.
„Kdo jsi?“ vyštěkla jsem, frustrovaná jeho neustálým útočením.
„Pascal je Vůdce Tordis,“ řekla Anika. „Jeho tým by se připojil
k útoku, který Ren navrhl.“
Ukázala po místnosti. „Skupina, která se zde shromáždila, jsou
úderné týmy z každé základny. Už znáš tým Haldis, ale Tordis,
Eydis a Pyralis se sešli na mou žádost, vyhodnotit náš postup. Pro
úspěch v tomto úsilí musíme pracovat ve shodě.“
Dívala jsem se na Hledače. Shromážděný v taktické Haldis,
vypadal hlavní tým unaveně, ale v pohotovosti. To dávalo smysl:
zírali smrti do tváře. My všichni. Setkala jsem se s Pascalovým
opovržlivým pohledem a srdce mě zabolelo pro Monroea.
Vůdce Tordis zjevně nesdílel stejnou schopnost vcítit se do
Ochránců, kterou Monroe podporoval.
„Pascal má pravdu,“ řekl Ethan. „Návnadný tým by utrpěl těžké
ztráty. Ale jak to vidím já, bez ohledu na všechno nevyjdeme z této
války bez těžkých ztrát.“
„Potřebujeme ty části,“ řekla Anika. „Nemůžeme to bez nich
skončit.“
Pascalovy rty se zúžily, ale sklonil hlavu.
Shay si odkašlal. „Ren má pravdu. Myslím, že dva týmy je způsob,
jak tam jít.“
„Souhlasím,“ řekla Anika.
„Ale mám prosbu,“ pokračoval Shay, házejíc na Rena studený
pohled.
„A co to je, Scione?“ Šipka ho pozorovala, oči přimhouřené.
„Utajený tým mě bude zálohovat, že jo?“ zeptal se.
„Samozřejmě,“ vstoupil do toho Silas. „Nyní víme, že jsi jediný,
kdo může kusy odebrat z míst, kde spočívají.“
Písař sebou trhl, když se na něm ustálil Connorův kamenný pohled.
Shay přikývl. „Pak si chci vybrat svůj tým.“
„Promiň?“ Anika se zamračila.
„Musím bojovat vedle lidí, kterým věřím,“ řekl. „Nepůjdu do těch
míst s cizími lidmi.“
„Bojovali jsme v této válce mnohem déle, než ty, dítě.“ Pascalova
tvář byla skvrnitá vztekem. „Jak se opovažuješ předpokládat-“
„Oh, přiklop to pokličkou, Pascale,“ řekl Ethan. „Viděl jsem to dítě
bojovat. Nechceš si to s ním rozházet. Nech ho vybrat si svůj
vlastní tým.“
„Je to nerozumné, vybírat si spolubojovníky, Shay,“ řekla Anika.
„Ale namítáš něco proti, aby Vůdci každé základny vstupovali do
tvého výběru? Utrpí těžké ztráty z důvodu ochrany tvého týmu.“
„Pokud budou chtít,“ řekla Shay rychle. „Ale mluvil jsem jen o
vyhledávání týmu. A moji společníci jsou z Haldis… který už
nemá Vůdce.“ Pohlédl na Adne, smutek zastiňujíc jeho tvář.
Byla jsem trochu překvapená viděním, že Ren položil svou paži
kolem Adne, když Shay mluvil. Vzhlížela k němu se slabým, ale
vděčným úsměvem.
„Opravdu si myslíš, že máš schopnosti k tomuto rozhodnutí?“
Pascal hleděl na Shaye.
„Calla a já jsme prohledali Haldis na vlastní pěst.“ Shay vycenil na
Vůdce zuby. „Takže jo, myslím, že ty schopnosti mám.“
Pascal na Shayova slova zaprskal. Shay a já jsme sdíleli rychlý,
spiklenecký úsměv. Bylo to úžasné, jak se téměř smrt
z obrovského mutantního pavoučího útoku mohla změnit v dobrou
vzpomínku. Ale bylo to tak. A ne jenom proto, že jsme toho tvora
zabili a získali Haldis. Byl to den, kdy se Shay stal vlkem, aby mi
zachránil život. Pochopila jsem, že jsem si to vědomí držela blízko,
bohatost té intimity spolu s radostmi našich prvních dnů, běhajíc
spolu přes divočinu poblíž Vailu. Předtím, než se náš svět rozpadl,
a běh pro radost byl odsunut během o život. Po všem, co se stalo,
zdálo se divné přemýšlet o něm, že byl jednou jen člověkem- i
když jako Scion nebyl nikdy obyčejný.
Shay mě chytil, jak ho pozoruji a vyklenul obočí.
Červenání mě překvapilo, když mě jeho teplo zaštípalo ve tvářích,
ale odpověděla jsem na jeho tázavý pohled úsměvem, než jsem se
podívala od něj. Nikdy jsem nebyla moc snílek, ale myšlenky na
Shaye- zejména na okamžiky, které jsme prožili o samotě- si mou
mysl získaly snadno.
Connor se zasmál. „Dobrá práce, hochu. Nikdy předtím jsem
neviděl Pascala oněmělého.“
„Věřím, že tenhle problém je vyřešený,“ řekla Anika. „Pascal
sestaví návnadný tým pro nasazení zítra ráno. Co si představuješ o
utajeném týmu, Shay?“
„Malý,“ řekl Shay, prohrabávajíc si rukou vlasy.
„Adne uplete dveře, čímž nás vpustí do jeskyně. Předpokládám, že
je to další jeskyně?“
Silas přikývl.
„Connor a Ethan jako útočníci. Calla, Nev a Mason je jistí.“
„Zaintegrujeme Ochránce takhle brzy?“ zeptal se Pascal. „Nevíme,
jestli jim můžeme věřit.“
„Můžeš jim věřit,“ řekl Ethan. Zírala jsem na něj, neschopná
uvěřit, co jsem právě slyšela.
„Nám budeš důvěřovat taky,“ řekl Ren, nabízejíc Pascalovi
chladný úsměv.
Pascal se ušklíbl, ale neobtěžoval se hádat s Renem.
„Tým návnada byl můj nápad,“ pokračoval Ren. „Nepostrádám ani
zkušenosti.“
Strach se mi zařízl do kůže. Renův plán byl dobrý, ale Hledači
měli pravdu. Návnadný tým bude těžce zasáhnut. Nemohli se
dostat z boje beze ztrát. Nechtěla jsem, aby byl Ren jedním z nich.
„A Sabine, jedna z druhů v mé smečce, kteří jsou tady,“ řekl Ren.
„Hádám, že bude chtít taky.“
„Teprve se dostává ze svých zranění,“ řekl Ethan. „Myslím, že by
měla zůstat.“
Ren se zasmál. „Viděl jsi, jak se zotavujeme? Nevím, co se jí stalo,
ale pokud měla krev smečky, je v pohodě. Bude víc, než
připravená k boji.“ Pohlédl na Logana. „Kromě toho, když jdeme
proti Strážcům, rád bych tě viděl se snažit a nechat jí za sebou.“
Logan se otřásl.
Ethan neodpověděl, ale jeho rty ztvrdly.
Byla jsem překvapená, jak rychle se Ren usadil ve své roli. Byli
jsme obklopeni celoživotními nepřáteli, ale bez zaváhání už
převzal velení. Byl přirozený vůdce, sebevědomý a silný. Viděla
jsem to vrtat do Shaye. Pokaždé, když Ren mluvil, Shay se naježil.
Shay byl také vůdce, přebírající kontrolu nad touto válkou, ve které
hraje důležitou roli. A nebyl podřízený Renovi. Vzetím některých
z našich druhů ve smečce, včetně mě, s ním k získání Tordis,
vyjasnil Shay, že vede vlky, ne jenom Hledače.
Jak smečka zareaguje na Renův návrat? Rozplyne se všechna nová
věrnost, kterou cítili k Shayovi? Nev a Sabine milovali Rena.
Ansel a Bryn si mysleli, že byl dobrý alfa. Ale také jsem si
vzpomněla, co Sabine řekla.
Ren udělal chybu. Pokud by tě tolik chtěl, přišel by sem. Bojoval
by tu pro tebe.
Byl tady teď, ale bylo to moc pozdě? Napadlo mě, jestli pořád
nebude cítit loajalitu ke svému bývalému alfovi.
Myšlenky na mojí smečku, na naše vazby, mě přivedla zpátky a
vlkovi, o kterého jsem se bála nejvíc.
„A co můj bratr?“ zeptala jsem se Aniky. „Jak jsi rozhodla o
něm?“
„Zatím není rozhodnuto nic,“ odpověděla Anika opatrně. „Nebyla
to jeho chyba.“
„Podle Logana zradil tvůj bratr naši polohu Strážcům z vlastní
vůle. Nebyl donucen.“
„Nechápete, co mu udělali. Zničili jeho vlka. Zlomili ho. Slíbili, že
ho znovu udělají celého. Neměl na výběr!“
Stejně, jako jsem na to nechtěla myslet, napadlo mě, jestli bych
udělala to samé, kdybych byla na Anselově místě. Nedokázala
jsem si představit život bez možnosti proměny. Vlk byl tím, kdo
jsem. Bez této mé části bych se cítila jako nic. Stejně jako Ansel.
„Bereme to v úvahu,“ řekla Anika.
„Jak mohl Ansel říct Strážcům o Denverské skrýši?“ protestovala
jsem, čím dál zoufalejší. Nemohla jsem svého bratra znovu udělat
vlkem, ale alespoň jsem se mohla pokusit ho osvobodit. Obrátila
jsem prosebně oči k Connorovi. „Ty jsi viděl, jaký byl. Neměl
žádnou sílu.“
Connor se podíval na Logana, který se na mě krutě smál.
„Nepotřeboval sílu,“ řekl Logan. „Všechno, co potřeboval, bylo
jednoduché zaříkávání. Kouzlo, které odhalilo místo žadatele.
Jediné, co tvůj bratr musel udělat, bylo přečíst slova nahlas.“
Můj krk se uzavřel, když jsem vzpomínala o dvě noci předtím,
když jsem se snažila proměnit Ansela. Snažila a selhala.
Sáhl do kapsy, vytahujíc zmuchlaný papír.
„Anseli, co to je?“ zeptala jsem se, snažíc získat lepší pohled.
„Nech mě být.“ Jeho oči na špinavém kousku chvíli spočívaly, než
ho pevně sevřel v dlani, tisknouc si ho k hrudi. „Je to od Bryn,
okay? Povedlo se mi to sebrat, když nás Strážci oddělovali.“
Lhal mi. Nebyla tam žádná báseň. Žádná poslední slova lásky od
Bryn. Jen zrada načmáraná na kus papíru. Logan mě sledoval, stále
s úsměvem, zatímco se pravda kroutila jako nůž v mém břiše.
Shayova ruka byla na mém rameni. Nechala jsem samu sebe opřít
o něj, jistota jeho doteku usnadňujíc můj strach o Anselův osud.
„Oni Anselovi neublíží. Přiměju je to slíbit.“
Za námi zarachotilo vrčení. „Mohl by ses jí nedotýkat?“ Ren
nevydal ten zvuk jako otázku.
„Polib mi,“ zavrčel Shay.
„Nechte toho. Oba dva.“ Promnula jsem si své pulsující spánky,
vzdalujíc se od Shaye, i když jsem ho chtěla nechat mě obejmout a
najít útěchu. Pokud jsem měla dělat rozhodčího, musela jsem
zůstat neutrální. Teď jsem viděla, že zatímco mě to mohlo dělat
silnou, někdy mě to mohlo nechat cítící se mizerně.
„Dali jsme ti slovo, Callo,“ řekla Anika. „Tvému bratru se nic
nestane. Ale také nemůžeme riskovat jeho osvobození.“
„Ale jeho necháte odcházet a přicházet dle libosti?“ ukázala jsem
na Logana.
„Pokud sis nevšimla, všichni v této místnosti jsou ozbrojení,“
odpověděla Anika chladně. „Logan sem byl doprovozen ze své
cely. Bude doprovozen zpátky. Nenech se mýlit. Je vězeň, ne
host.“
„Díky, to je milé,“ řekl Logan, vyfukujíc do vzduchu kouřové
kroužky.
Zírala jsem na Logana, přejíc si, abych mu mohla ukousnout prsty
a nechat ho se snažit držet cigaretu bez nich. Stejně jako jsem
chtěla přesvědčit Hledače, že by mu neměli věřit, věděla jsem, že
jsem měla ohledně Logana pravdu. Byl zde, protože ztratil svou
pozici mezi Strážci. Logan byl stejný jako jeho otec: vždy se
zajímal jen o moc. Nějak si myslel, že Hledači byli způsob, jak ji
získat zpátky. Jen jsem nemohla přijít na to, pod jakým úhlem hrál.
Anika zkoumala mapu na stole. Věděla jsem, že konverzace
ohledně Ansela skončila. Zuřivost bublala uvnitř mě. Pokud jsem
nemohla bojovat za něj, alespoň jsem mohla bojovat. Brousíc
vpřed k podívání na mapu, viděla jsem horský terén.
„Tam jdeme?“
Přikývla. „Mürren, Švýcarsko. Za svítání. Nejdřív vyšleme
návnadu. Jeskyně je zde. Odlákáme Ochránce od vchodu a pak
vyšleme utajený tým.“
„Jsi pro trápení medvěda brzkým vstáváním, Pascale?“ zasmál se
Connor.
Poprvé se Pascal neubránil úsměvu. „Samozřejmě, mon frčre. To
umíme nejlépe.“
„Co?“ zamračila jsem se na Connora.
Connor na mě naklonil hlavu, pak se jeho oči rozšířily. „Ty to
nevíš?“
„Nevím co?“
„Ach, člověče.“ Shay pohlédl ze mě k Renovi. „Ostatní Ochránci
jsou medvědi?“
„Cože?“ zvolali jsme Ren a já unisono. Podívala jsem se na něj.
Tvář druhého alfy odrážela šok, který jsem cítila.
„Jen Ochránci Tordisu,“ odpověděl Silas. „Vy jste opravdu
nevěděli o existenci dalších forem Ochránců?“
Moje kůže byla cítit příliš těsně. Chtěla jsem se přeměnit a vystřelit
z místnosti.
Renovi se podařilo odpovědět. „Ne. Nevěděli.“
„To byl ten medvěd, který mě napadl, když jsme potkali
Ochránce?“ zeptal se mě Shay.
„Ne,“ řekla jsem, stále otřesená. „To byl prostě grizzly.“
Ani jednou v životě jsem nezvažovala myšlenku, že by další formy
Ochránců mohly existovat. Naše vlčí smečka byla pevně stmelená.
Byli jsme pyšní na naši divokost a naše dovednosti jako bojovníků.
Strážci nás učinili cítícími se, jako bychom byli vybráni. Že jsme
my sami mohli sloužit ve válce jim. Další lži.
Ren na mě zmateně pohlédl. „Zachránilas ho před medvědem?“
„Nechci o tom mluvit.“ Založila jsem si paže na hrudi. „Chci se
dozvědět víc o těch ostatních Ochráncích.“
Silas se nafoukl. „Je to úplně geniální, opravdu. Strážci vytvořili
Ochránce přirozené pro každé prostředí, které budou chránit. Vlci
v Coloradu. Medvědi ve Švýcarsku.“
Podsaditý, tmavovlasý Hledač z týmu, kterému jsem nebyla
představena, se ponuře usmál.
„Y las yaguares en Tulúm.”
„Sí. Las yaguares.” Silas se zachvěl. „La muerte en
las sombras.” *
Nemluvila jsem španělsky, ale věděla jsem, že popisoval jiný druh
Ochránců. Zkroutil se mi žaludek. Vždycky jsem měla pocit, že
jsme nějak zvláštní. I když jsme byli služebníci, cítila jsem pocit
výsady života označeného výjimkou. Nyní se ukázalo, že jsme byli
jen pohodlní.
Šok z poučení, že vlci nebyli jediní Ochránci vytvoření Strážci,
nebylo to jediné, co ve mně hlodalo.
Všechno na tomhle scénáři- plánování, útočné týmy. Taktické
Haldis bylo místo, kde Hledači plánovali své útoky. Kde plánovali
své útoky na Vail. Neměla jsem žádné pochybnosti, na čí straně
bychom měli být, ale přemýšlela jsem, jestli se zde budu někdy
cítit pohodlně.
Silas stále mluvil. „Byl by to dokonalý systém, s výjimkou-“
„Jestli je zase nazveš hříchem proti přírodě, skončím to s tebou.“
Ethanova ruka byla na rukojeti dýky.
„Podívejme, kdo se teď znovu-narodil jako evangelista Ochránců.“
Connor se zasmál. „Co se děje?“
Červeň stoupala Ethanovi po krku. „Nic. Jsou naši spojenci. To je
vše.“
„Jasně, že je,“ řekl Connor.
Ethan zaklel a obrátil se k Connorovi zády.
*Zkusila jsem přeložit tu španělštinu, ale normálně z ní neznám ani
slůvko, takže je to snad dobře:
„A jaguáři v Tulumu.“
„Ano. Jaguáři.“ Silas se zachvěl. „Smrt ve stínech.“
Kapitola čtvrtá
BRYN MĚLA PRAVDU s Anselovým ubytováním. Nebylo to až
tak jako cela jako spíš zřídka zařízený pokoj. Z pohledu na Ansela
byste ale mysleli, že je zpátky ve vězení Strážců. Stočený na
sedadle u okna, obličej tlačil ke sklu. Na obzoru bylo možno vidět
moře táhnoucí se podél břehu, ale idylické prostředí nemělo žádný
vliv na Anselův prázdný pohled. Teď když to Hledači dali najevo,
jsem viděla, že dveře jsou uvolněné. Očividně se moc nezajímali o
to, jestli uteče, ale i kdyby to udělal, měl by sílu vařené nudle. Mé
kosti bolely, když jsem se na něj dívala. Proč to musel být Ansel,
kdo trpěl?
Bryn si sedla vedle něj, čechrajíc mu vlasy. Byla jsem překvapena
vidět Tess sedící na protější straně, talíř s ovesnými sušenkami
v jejím klíně. Jak tak seděly naproti sobě, Tess vypadala skoro jako
starší sestra Bryn. Přesně zvlněné pramínky korunovaly obě jejich
hlavy; Bryniny bronzové se zaleskly na slunci, zatímco Tessiny
modro-černé dostávaly na slunci skoro fialový odstín. Bývalá
Haldisská Vůdkyně prokázala k mému mladšímu bratrovi něco
jako mateřskou shovívavost, dívala se na něj s ustaraným výrazem.
Mason stál vedle ní, žvýkal sušenku. Nev a Sabine byli o kousek
dál, potichu spolu mluvili. Nev nás uviděl první. Otevřel a zavřel
ústa, ale než promluvil, vystrčil bradu k Sabine.
Otočila se. A sykla, když spatřila Rena.
„Ty.“
Ren se nepohnul, když k němu doletěla. Pěstmi mu bušila do hrudi.
„Jak jsi mohl? Jak jsi mohl dopustit, aby se nám tohle stalo?!“ Se
značným úsilím Nev vypáčil Sabine od Rena. Zápasila, než se
otočila a vzlykajíc zabořila hlavu do Nevova ramene.
„Promiň, chlape,“řekl Nev hladíc Sabine její ebenové vlasy.
Ren zavrtěl hlavou „Zasloužím si to.“
Nemohla jsem určit, jestli s ním souhlasím nebo ne. Když Nev a
Sabine opustili smečku Baneů, Ren zůstal. Byl jejich alfa. Jeho
poselství bylo vést je a ochraňovat, ale zůstal s Daxem, Cossete a
mojí bývalou členkou smečky, Fey. Jejich zrada bolela. Viní
Sabine Rena za to, jak trpěla? Myslí si, že je to jeho chyba, že Dax
s Cossete byli stále se Strážci?
Bryn neopustila Ansela, ale s úžasem na nás zírala. „Ach můj
Bože, Rene.“
Mason zaváhal, než přišel k Renovi a podržel ho v rychlém objetí.
„Dobré tě vidět, chlape. Že jsi celý a tak.“
„Tebe taky, Masone.“
„Jak?“Sabine popotáhla, pořád se držící u Neva. „Jak je to možné,
že jsi tu? Myslela jsem, žes nás opustil.“
Ren se podíval do země. Musela jsem mu pomoct. I když jsem se
stále cítila nerozhodně, že si Ren vybral Strážce místo nás, teď byl
tu a potřebovali jsme ho. Zničený, truchlící alfa pro nás nebylo nic
dobrého.
„Zmanipulovali ho,“řekla jsem a on se slabě usmál, stále s očima
zabořenýma v zemi. „Ren je tu, protože má sestru, co ho chtěla
zachránit.“
„Dobře,“řekla Bryn. „Teď to absolutně nedává žádný smysl.“
„Adne,“zamumlal Nev a zíral na Rena. „Je to tak? Vím, že něco
s tou holkou tu bylo.“
Přikývla jsem. „Její otec byl Monroe – Hledač, co vedl naši
záchrannou misi. Taky to on byl otec Rena, ne Emile.“
„Těžké,“řekl Mason.
„O tom mi povídej,“řekl Ren.
Zvuk keramického tříštění odtrhl oči nás všech od okna. Tess si
stoupla. Střepy rozbitého talíře ležely u jejích nohou. Přešla
místnost a vzala Renův obličej do rukou.
„Ty jsi Monroeův syn?“ Její oči přetékaly.
„Syn Corrine a Monroea?“
Ren přikývl.
„Díky Bohu, že Adne není sama,“Tess se zasmála skrze slzy,
obtočila své ruce kolem Rena, který se tvářil z toho gesta
rozrušeně. „Monroe by byl tak tak vděčný, že jsi tady.“
„Díky,“Renův hlas se zadrhoval. „Omlouvám se, neznal jsem jo.“
„Já taky ne, zlato,“řekla utírajíc si slzy.
Bryn se stále mračila. „Monroe a Corrine? Tomu nerozumím. Jak
to může být možné?“
„Je to komplikované, ale je to možné. Měli bychom jít,“řekla
jsem. „Musíme dělat jiné věci, když je tady teď Ren.“
„Jaké jiné věci?“zeptal se Mason. „Prosím,řekni mi, že jsou to
věci jako nakopat zadek nějakým Strážcům.“
Ušklíbla jsem se. „Přesně tyhle věci to jsou.“
„No,“řekla Bryn. „Jsem všema deseti pro bojování se Strážci, ale
chtějí Hledači naši pomoc?“
„Zachránili nás, ne?“ Maso se na podpatcích otočil zpět.
„Předpokládám,“ Oči Bryn zabloudily k Anselovi, který stále
zíral na obzor. Definitivně jsem s ní v téhle válce nepočítala.
Koncentrovala se jen na pomáhání mému bratrovi. A to se mi zdálo
v pořádku.
Tess promluvila. „Monroe a Corrine se poprvé potkali, protože
skupina Baneů plánovali rebelské vzepření se svým pánům. Šli
jsme jim na pomoc. Naneštěstí se plán rozpadl.“
„Strážci zabili mou matku,“dokončil to Ren. Jeho oči byly bez
života.
„Zasranci.“Nev nakopl hranu předložky. „Jsou to naprostí
zasranci.“
„Neblbni,“řekl Mason.
Nechtěla jsem, abychom se ztratili v našem vlastním hněvu vůči
Strážcům.“Byly tu další, starší aliance Strážců a Ochránců, ale
žádná z nich poslední.“
„Protože nikdo nedokázal Strážce přemoci,“Sabine pohlédla na
Tess.
„Až dosud,“ Tess pod studenýma Sabininýma očima nezaváhala.
„Shay je může zastavit,“řekla jsem potichu. „To proto ho chtěli
zabít.“
„Říká kdo?“ odsekla Sabine. „To je to hloupé proroctví Connora
a punk-rockové víry, o kterém mluvil Silas? Co když jsou to
všechno lži? Do tohoto bodu jsme o naší minulosti neslyšeli nic, co
by byla pravda.“
„Nech toho, Sabine,“řekl Nev a stiskl jí rameno.
„Jsou to dobří lidé. Zachránili nás, pamatuješ?“
Ret Sabine se zatřásl. „Jdi k čertu.“ Odhodila Neva a utekla pryč
z místnosti.
Mason zavrtěl hlavou. „Nevidí, co je na tom dobré, že?“
„Bude v pořádku,“řekl Nev, který znovu pozoroval zavírající se
dveře. „Je toho hodně.“
Ren přikývl, ale jeho sevřené čelisti mi prozrazovaly, že si o ni
dělá starosti.
„Potřebujeme znovu promyslet naše týmy,“řekla jsem.
„Jo,“řekl. „Už to tak vypadá.“
Mason si popotáhl límec košile. Rozhlédla jsem se okolo na mé
členy smečky, zjištujíc, že se všichni převlékli do Hledačských
obleků. Náhle se mi chtělo zasmát.
Mason mi věnoval tázající pohled a já jsem zakroutila hlavou.
„Kde je Shay?“
„Stále s Hledači v části Haldisu,“ řekla jsem. „Pěkně ho
zaměstnávají.“
Ošíval se a kašlal, než promluvil. „Takže, uh, Ren je tady…a je
tady Shay?“
„Ano,“řekla jsem.
Bryn se nervózně podívala na Rena a pak na mě. „Kdo je náš
alfa?“
„Já,“čekala jsem, že Ren něco namítne, ale neudělal to.
Kousla se do spodního rtu. „A Shay s Renem?“
„Zálohují mě.“
Ren si povzdechl, ale přikývl. „Zálohujeme ji.“
Mason se ušklíbl. „Je to žena, poslechni její rozkaz.“
Bryn se zasmála. „Skvělé.“
Můj úsměv byl tak široký, že to trochu bolelo.
Dveře se otevřely a vstoupila Anika následována Adne.
Pochvíli vešel i Shay. Jakmile se k nám připojil, vzduch praskal
jako by byl naplněn ozonem. Ren se přesunul na druhou stranu
místnosti snažil se vymezit tolik prostoru mezi ním a Shayem, jak
jen to bylo možné.
Oceňovala jsem to zabezpečení a silou jsem se musela držet na
místě, abych nešla za Shayem, jak jsem chtěla. Nev s Masonem si
vyměnili pohled a neskryli své úsměvy dostatečně rychle.
„Jestli se budete vsázet, zjistím to,“ řekla jsem.
„A budete litovat.“
Masonovi se podařilo vypadat zahanbeně. Nev přesunul svůj
pohled z mého ostrého pohledu s mazaným úsměvem.
Adne následovala Rena, v ležérním gestu položila ruku na tu jeho,
ale viděla jsem, jak ho sevřela prsty, snažila se ho uklidnit, když
zíral na Shaye.
Aničin pohled byl vážný, když zkoumala naši malou smečku
Ochránců. „Doufám, že jste si vědomi našimi měnícími se
okolnostmi.
Všichni jsme přikývli. Anika se smála a otočila se na Tess.
„Bylo mi řečeno, že máš na mě nějaký návrh?“
Tess se napřímila. „Týká se to našich sirotků.“
„Našich sirotků?“ Anika svraštila obočí.
Můj hrudník se zpevnil, když jsem se koukala z Tess na Ansela.
Měla pravdu. Tess a Isaac byli umístěni v Denveru, v úkrytu
Hledačů. Teď, když Očistec shořel, Tess nemohla dělat svou práci
pašování zboží pod nosy Strážců. Ztratila svůj domov, svou práci,
svého partnera Isaaca a svou milenku Lydii. Všechno kvůli tomu,
že jsme se ukázali my a převrátili její svět vzhůru nohama. Pokud
by nás měl někdo nesnášet, byla by to Tess, ale všechno, co dělala,
bylo, že se k nám chovala s laskavostí, obzvlášť k mému bratrovi.
„Já a on,“Tess pokynula k Anselovi. „Oba jsme ztratili své místo
ve světě.“
„O jeho stavu se ještě pořád dá uvažovat, Tess,“řekla Anika.
„To víš.“
„Samozřejmě,“řekla Tess. „Ale myslím, že všichni by mu měli
ukázat, že může být užitečný.“
Pozorovala jsem ji a na mé páteři hnízdilo podezření. Ansel by
neměl být využíván v žádném případě, když do toho mám co
mluvit.
„Co máš na mysli?“zeptala se Anika.
„Moje donašečství je u konce,“řekla Tess. „Ale pořád mám
trénink pro základní úkoly akademie. Můžu pomoct v zahradě a
v Eydis Sanctuary. Ráda bych s sebou vzala chlapce. Naučila bych
ho některým našim způsobům.“
„Opravdu si myslíš, že je to moudré?“ Anika přecházela po
pokoji.
„Myslím, že by bylo nemoudré nechat ho nemajícího nic na práci.
Tessiny oči sklouzly na Anselovy ruce. Jeho kůže byla posetá
červenými skvrnami. Starší rány se hojily, novější se teprv začali
pokrývat strupem.
„Nikdy nebude bez dozoru, řekla Tess. „Vezmu si plnou
zodpovědnost za jeho pobyt.“
„Stejně bych s vámi radši poslala útočníka,“řekla Anika.
Tess přikývla. „Pokud myslíte, že je to nezbytné.“ Znovu se
podívala na Ansela, její tvář opět dávala na jevo, že si nemyslí že
by byl hrozbou pro každého. Když jsem se teď dívala na svého
bratra, nebo spíš ulitu osoby, jakou teď byl, znovu mě napadlo, jak
by si vůbec někdo mohl myslet, že je nebezpečný. Tak znovu, byl
pod vlivem Strážců, když nás zradil.
Hrubá síla nebyla jedinou hrozbou, jaké bylo příkladné se obávat.
„Zvážím to,“ řekla Anika.
„Neobtěžujte se,“řekl Ansel aniž by se otočil od okna.
Tess nereagovala na jeho mrtvolný hlas, ale Bryn si s ním propletla
prsty. „No tak, Ane. Měl bys jít s Tess. Dělání něčeho ti pročistí
mysl…“její slova se vytratila.
„Měl bych prostě zůstat tady,“řekl Ansel s pustil její ruku.
Její ret se zatřásl. Chtělo se mi vzít svého bratra a zatřást s ním,
aby se k ní nechoval s takovou nedbalostí. Anika se zamračila a
pohlédla na mého bratra.
„Ty bys radši zůstal v omezení?“
„Jsem tam, kde mám být,“řekl.
Anika kývla na Tess. „Pojďme to prodiskutovat jinam.“
Dva z nás opustili místnost. Bryn se stále pokoušela přimět Ansela
ke konverzaci, až ji nakonec odstrčil. Vstala a odešla do Masonovy
otevřené náruče. Objal ji, zatímco ona tiše plakala. Ren přešel ke
mně, což Shaye naštvalo. Uklidnil se, když jsem poslala varující
pohled na jeho účet. Přála jsem si, abych mohla udělat víc. Neměla
jsem šanci mluvit se Shayem o samotě, od té doby, co se vrátil
Ren. Čím déle jsem se od něj kradla pryč, tím více jsem se bála, že
Shay všechno překroutí.
„Myslím si, že bych tu mohl něco dělat,“zamumlal tak, abych to
mohla slyšet jen já.
„Jako co?“ Zeptala jsem se.
„Potřebuje, že se může rozhodnout špatně, ale stále může dostat
druhou šanci.“ Po těchto slovech mi v krku vyrost bolestivý
knedlík. Alfa byl jediný, kdo by mohl něco namítat k Anselově
zradě. Možná to cítil jinak.
Přikývla jsem a adresovala svůj hlas k ostatním. „Dejme Anselovi
nějaký čas na rozmyšlenou.“
“To by bylo skvělé,“řekla Adne, která se na mě usmívala.
„Protože jsem tady, abych vám oficiálně předvedla vaše ubytování.
Ještě jste neviděli, jak úžasné to tu je. Zatím jste pořádně viděli jen
jídelnu a vaše pokoje, že?
„Byl jsem u léčitele s Ethanem a Sabine,“řekl Nev. „Svatyni?“
Adne přikývla „Takže Nev ví, kde najít skupinku nemocných, ale
nic víc. Tak co? Chcete to tu vidět a neztratit se?“
„Já říkám, že jo,“řekl Shay setkávající se s mýma očima.
„Vzhledem k tomu, že zítra ráno jdeme vyprovokovat boj, tohle
bude vaše poslední šance.“
Kapitola pátá
PĚT NÁS VIDĚLO ČÁSTI Z NÍ zevnitř, když jsme se blížili
zvenčí, věděla jsem, že Akademie byla obrovská. Přesto, její
nesmírnost byla zdrcující, když jsme následovali Adne přes šumící
haly. Začala na vrcholu, podlaží, kde jsme strávili většinu času od
našeho příchodu. Třetí podlaží Akademie obsahovalo většinu
obydlí včetně oblastí unikátních pro každé křídlo: taktické Haldis,
archiv Tordis, svatyni Eydis a lékárnu Pyralis. Naštěstí, Adne si
vzpomněla, že by bylo lepší popsat lékárnu mým druhům ve
smečce, než je vystavit jejímu nepohodlí. Druhé podlaží ukrývalo
tréninkové místnosti Akademie: odborné, mystické a bojové, plus
několik dalších sídel. První podlaží nabízelo spousty skladišť na
zbraně a vybavení. Také se vyznačovalo jídelnou, kuchyněmi a
koupelnami pro každé křídlo Akademie.
„Proč jsou tak daleko od našich pokojů?“ zeptala se Bryn.
Vždycky byla znepokojená kvůli přístupu ke koupelnám. Dávalo to
smysl, když strávila v koupelnách více času, než kterákoliv osoba,
kterou znám, „děláním si obličeje“, jak řekla. Přemýšlela jsem,
jestli už Bryn zažila strach z odloučení od své make-upové
kolekce.
Adne stále vysvětlovala, proč byly kuchyně a lázně na nejnižší
úrovni, protože to nabízelo nejjednodušší spojení na vodní a
geotermální energii, když jsme se vraceli do jídelny na večeři.
Rozsáhlá místnost již bzučela aktivitou. Zahlédla jsem Tess,
Connora a Sabine shromážděné u stolu. Také s nimi byl Ren, ale
všimla jsem si, že mezi sebou a Sabine nechal pár prázdných židlí.
Zřejmě si zatím nevyjasnili vzduch ohledně Vailu. Zastavila jsem
se na své dráze, když jsem uviděla, že Ansel seděl vedle něj.
„Ach!“ Bryniny ruka vylétla k ústům, když následovala můj
pohled. Její oči přetékaly. Slza vytryskla koutkem mého oka. Ren
měl pravdu. Ansel se ošíval, ale v jeho tvářích bylo víc barvy, než
když jsem ho poprvé spatřila v Denveru.
Tess nás uviděla a zamávala. Žaludek mi zavrčel, když jsme se
usadili kolem stolu. Během několika minut byly mísy pikantní rybí
polévky a vrchovaté mísy těstovin předány kolem stolu, stejně jako
láhev citronového likéru, který Connor vyrábí s rozkvětem.
Jeden doušek jasně žluté směsi měl dost čerstvých citrónů
k zakousnutí udeřila do mého jazyka, následující ránou, která mě
málem shodila z židle.
„Co to je?“ Masonova tvář byla sevřená.
„Limoncello.“ Connor se zasmál. „Místní specialita.“
„Wow.“ Sabine si olízla rty se zachvěním. „To je… něco jiného.“
„Něco dobrého,“ řekl Nev, servírující další talíř těstovin.
„Už kazíš děti?“ Ethan se blížil ke stolu. Překvapeně jsem se na něj
podívala. Byla jsem tak zaneprázdněná kosením jídla, že jsem si
nevšimla, že v naší skupině chyběl.
„Což umím nejlépe,“ řekl Connor, podávajíc znovu láhev kolem.
„Chceš vytáhnout židli? Dnes večer je opravdu dobré jídlo. Měli
bychom obhajovat delší pobyt v Itálii.“
Přidání Ochránců k Haldiskému týmu přeplnilo stůl, i s počtem
Hledačů, které jsme ztratili v několika posledních dnech.
„Vezmeme-li v úvahu, co jde asi dolů, doufám, že jídlo bude
dobré,“ řekl Ethan. „Každé jídlo může být naše poslední.“
„Díky za zničení chutě k jídlu.“ Bryn na něj vyplázla jazyk a pak
se usmála na Ansela.
Vidíc ho se krátce usmát zpátky na ní, na mě mělo větší vliv než
limoncello. Zkřížila jsem prsty, přejíc si každou kapkou mého bytí,
aby se k nám Ansel doopravdy vracel.
Sabine si odsunula židli, takže bylo vedle ní místo pro Ethana.
„Pojď sem.“
Ethan se podíval na ní a pak pryč. „Vlastně nejsem hladový. Jenom
jsem zdravil.“
Bez dalšího slova se otočil a odešel z jídelny.
„Je vždycky tak mrzutý?“ zeptal se Mason s nudlemi visejícími
z koutků úst.
Nev ho s úsměvem šťouchl loktem. „Ty nemáš vůbec žádné
vychování,
co?“
„Jsem divoké zvíře, člověče,“ řekl Mason, stírajíc si rajčatovou
omáčku z brady. „Co můžu říct?“
„Ethan je stále trochu nesvůj ohledně Ochránců,“ řekla Adne.
„Neberte to osobně.“ Chlemtala svojí polévku bez zábran.
Vypadalo to, že všichni byli unavení, jakkoliv jednoduchá nabídka
byla. Co řekla o Ethanovi mi nesedělo v mysli. Ethan byl jistě
otevřený s jeho nenávistí, když jsem se poprvé ukázala, ale hodně
se od té doby změnilo- včetně jeho postoje. Tohle ráno nás bránil
Silasovi. Tak proč to řekl a pak s námi odmítal jíst? Nedávalo to
smysl. Moje otázky zmizely, když Bryn podala mísu atraktivního
čerstvého ovoce.
Zatímco zbytek nás pokračoval se svými věcmi, Sabine se nimrala
v jídle. Strávila asi deset minut vytvářením vzorů svými
těstovinami, než vstala, mumlajíc něco o tom, že je unavená, a
pospíchala ven z místnosti.
Sledujíc ji, Connor se zasmál a zavrtěl hlavou.
„Co se děje?“ zamračila se Adne.
„Nic,“ řekl Connor, ale usmíval se jako blázen.
Podezření bzučelo v mém uchu jako komár. Neschopná potlačit
svou zvědavost, omluvila jsem se od stolu. Nebyla jsem si jistá,
proč jsem ji následovala, ale něco mě neodolatelně táhlo za
Sabininou jasmínovou stopou. Navíc, pokud bych se snažila sníst
další sousto, pravděpodobně bych upadla do bezvědomí.
Sabine následovala zakřivenou chodbu prvního patra vstupu do
zahrady. Měla jsem děsivý pocit déjá vu, že jsem se touto cestou
ubírala včera v noci. Nakoukla jsem přes skleněné dveře, ale
zahrada rozkvetla do plné, svěží slávy ve dvou dnech od té doby co
Tkalci přestěhovali Akademii do Itálie. Závěsné vinice, ovocné
stromy a husté živé ploty blokovaly můj výhled.
Vklouzla jsem do zahrady, měníc se do vlčí podoby, takže jsem
mohla chodit po cestě na tichých tlapkách. Vina mě kousala
v patách, ale nemohla jsem zahnat podezření, že se v této zahradě
stane něco důležitého- něco, co ovlivní mojí smečku. Jako alfa
jsem to musela vědět.
Pohybujíc se podél cesty, v blízkosti živého plotu, takže jsem
nemohla být povšimnuta, následovala jsem, co jsem myslela, že
byl zvuk hlasů. Tiché, ale vytrvalé, jako bublavý zvuk vzdáleného
proudu. Skoro jsem dosáhla srdce zahrady, když jsem zahlédla dvě
postavy. Jejich těla se strašidelně stříbrně leskla v jasném závoji
vrhaném téměř plným měsícem. Skrčila jsem se za kmenem
nejbližšího stromu, nechávajíc mě stíny zakrýt.
Sabine se zastavila před kamennou lavicí, kde Ethan seděl. Ethan
dál brousil dýku; nevzhlédl.
„Nemůžeš to dělat navěky, víš?“ řekla.
„Dělat co?“ Držel oči dole; čepel dýky vypadala v měsíčním světle
zářící.
„Ignorovat mě.“
„Není to nic osobního.“
„Samozřejmě, že je.“
Jeho ramena se po jejích slovech trochu shrbila, ale nepromluvil.
Šelestění křoví na druhé straně stromu upoutalo mojí pozornost.
Musela jsem se kousnout do jazyka, abych nevyjekla, když se
hnědý vlk vyplížil z podrostu.
Callo?
Vycenila jsem na Shaye zuby. Co tu děláš?
Stejně jako jsem chtěla se Shayem strávit čas o samotě, takhle jsem
si to nepředstavovala.
Chtěl jsem se tě zeptat na to samé. Když jsi odešla od večeře,
myslel jsem, že by ti mohlo být zle a chtěl jsem se ujistit, že jsi
v pořádku. Pak, když jsem tě uviděl změnit se do vlčí podoby venku
v zahradě, přemýšlel jsem co se děje.
Moje uši se zploštily. Nic. Vypadni odsud.
Naklonil hlavu s hnědými chlupy ke mně, zelené oči zvědavé a
pozorné.
„Chci s tebou jenom mluvit.“ Sabinina slova prořízla noční
vzduch.
Ethan se nepohnul; tiše stál. Čekal.
Shayovi uši se mihly, když ke mně dolehl jeho hlas. Je to Sabine?
Udělal krok vpřed. A Ethan?
K zemi! Kousla jsem ho do ramene.
Hej! Vycenil zuby, ale o chvíli později jeho jazyk volně visel ven.
Špehuješ je.
Blýskla jsem vlastními špičáky. Nebuď směšný.
To je pěkně ubohý pokus o popření, Cal. Otočil se, nadmul zpět do
křoví. Kromě toho, tam je o hodně lepší úkryt než tady. Tam, kde
právě jsi, si tě určitě všimnou.
Zírala jsem, jak jeho hnědé tělo ve tmě zmizelo. O chvíli později
jsem cupitala po zemi za ním.
Naše těla se smáčkla dohromady mezi silnými větvemi.
Nechala jsem samu sebe přitulit k jeho srsti, užívajíc si, jak se naše
vůně v nočním vzduchu míchaly. Připomnělo mi to naše první
společné dobrodružství jako vlků. Dlouhý noční lov, po kterém
jsme se dosyta najedli a pak se spolu schoulili ke zdřímnutí pod
úkrytem borovice nebo zastrčení pod obrovským kmenem padlého
stromu. Sledujíc zlatavě hnědého vlka vedle mě, bodlo mě u srdce
touhou po této svobodě.
Nepřetržitých hodinách, kdy divočina a svět patřily jen nám.
O píď víc; neviděla jsem. Strčila jsem svým čenichem do jeho
ramene, omlouvajíc se, za zkroucení těsněji k němu.
Věděl jsem, žes špehovala. Odsunul se dál do dutiny, štípajíc mě
láskyplně do čelisti.
Buď zticha; chci vědět, co se děje.
Ale jak jsem se dívala na bledé siluety Ethana a Sabine, položila
jsem hlavu na Shayovy přední tlapy. Položil si svojí bradu na zadní
část mého krku, dávajíc mému uchu hravé olíznutí.
Proč se vlastně staráš, co dělají?
Protože to je Sabine a Ethan.
Dobrý postřeh.
Ethan konečně zvedl bradu k pohledu na Sabine, která si ruce
opřela v bok, když ho pozorovala.
Vrátil dýku do pochvy a povzdechl si. „Dobře. O čem se mnou
chceš mluvit?“
„Ráda bych, aby ses mi přestal vyhýbat.“
„Nevyhýbám se ti.“ Posadil se trochu rovněji.
„Opravdu?“ Sabine se usmála. „Mohl jsi mě oklamat.“
Ethan se zvedl a šel sám po cestě od ní. Sabinin smích jako zvon
zazněl nočním vzduchem.
„Podívej, děláš to právě teď.“
Otočil se, vrtíc hlavou. „Nejsem moc pro společnost. Obzvláště
společnost vlků.“
„Chápu.“ Sledovala jeho ústup směrem k růžím, těžkým
s červenými květy zčernalými stíny. „Tak to je důvod, proč na tom
tak tvrdě pracuješ.“
Zastavil se a zamračil se na ni. „Promiň?“
„Děláš všechno, co můžeš, abys zůstal daleko ode mě, i když to
není to, co chceš.“
Jeho vlastní smích byl krutý, ale jeho slova byla na pokraji strachu.
„Od kdy ty víš, co já chci?“
„Vím to pokaždé, když se na mě podíváš.“
Hej. Shay se posunul blíže ke kraji křoví.
Ššššš! Kousla jsem ho do ramene, ale o úder srdce později jsem se
posunula vedle něj.
Ethan stál na místě jako zkamenělý. Sabine udělala další krok
k němu.
„Trávit se mnou čas není žádná zrada tvého bratra,“ řekla.
Ucukl zpět. „Jak jsi-“
„Tess mi to řekla,“ přerušila ho. „Myslím, že má o tebe starost.“
„Tohle není její věc,“ řekl roztřeseným hlasem. „Neměla by se do
toho plést.“
„Nemyslím, že by se do toho chtěla plést.“ Sabinin hlas se vlnil
jako kouř v nočním vzduchu. „Kvůli tomu jsem přišla já.“
Díval se na ni, divokým pohledem, vypadajíc jako králík chycený
do pasti. Natáhla ruku a položila svou dlaň do středu jeho hrudi.
„Nijak zvlášť se od tebe neliším, Ethane. Bez ohledu na to, co sis
mohl myslet. Cítíš, jak tvé srdce závodí?“
Podíval se na její štíhlé prsty a přikývl.
Její druhá ruka chytila jeho a přitiskla na svou hrudní kost.
Neodtrhla oči od jeho obličeje. „Jako moje.“
Zvuk se vynořil z jeho hrdla, ostrý výkřik někde mezi radostí a
bolestí. Jejich dvě siluety se staly jednou, tmavá změť končetin,
když se natáhl a přitáhl Sabine k sobě, líbajíc ji.
Nízký smích naplnil mou mysl. To je náš signál. Pojďme.
Ale… Zírala jsem na propletený pár, uchvácena scénou, i když
jsem věděla, že to už více nebylo místo na pozorování.
Pojď, Cal. Shayovy zuby jemně uchopily límec mého krku. Tvoje
otázky jsou zodpovězené. Byla bys šťastná, kdyby kdokoliv viděl
naši noc v zahradě?
Bojovala jsem s nutkáním zavrčet na něj. Už jdu, dobře, přestaň
mě tahat. Nejsem štěně.
Za námi jsem uslyšela Ethanův nízký sten a pod srstí zrudla.
Vidíš. Shay vylezl z křoví směrem ke vchodu zahrady.
Vykradli jsme se ze zahrady na tichých tlapkách. Když jsme byli
bezpečně ve stínu dveří, proměnili jsme se a vklouzli dovnitř
Akademie.
„Válka vytváří podivné spojence.“ Shay se usmál. „Dobře pro ně.“
„Myslím.“
„Nesouhlasíš?“
„Je to trochu zvláštní.“ Zamračila jsem se. „Hledač a Ochránce?“
„Není to poprvé,“ opáčil. „Monroe a Corrine-“ „Jsou oba mrtví,“
přerušila jsem ho, stále se trápíc tím, co jsem viděla. Chtěla jsem,
aby byli šťastní, ale lásky, které jsem tu viděla, skončily všechny
hroznými ztrátami. A bitva našich životů stále pokračovala. Bála
jsem se o Sabine a Ethana. Bála jsem se o každého z nás.
„Tohle je jiné,“ řekl. „Sabine není připoutaná Strážci. Je tady,
v bezpečí, a může si dělat, co chce. Pravděpodobně poprvé
v životě.“
Pomalu jsem přikývla.
„Stále se bojíš?“ Jeho ústa se zvlnila, když sledoval moje svraštěné
obočí.
„Nemůžu si pomoct.“ Vzpomněla jsem si na Tessin vzlykot, když
Lydia zemřela.
Jeho ruce mi sklouzly kolem pasu. Moje ruce mu přešly po hrudi,
ale jen spočinuly poblíž jeho srdce, netlačily ho pryč.
Zkroutila jsem prsty v jeho košili, přitahujíc ho blíž.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se, všimnouc si lstivého výrazu v jeho
tváři.
„Uvolni mysl,“ zamumlal a sklonil se, aby mě políbil.
„Počkej.“ Tentokrát jsem ho odstrčila. „Měli bychom jít-“
Co jsem myslela, jako pozvání do mého pokoje odumřelo na mých
rtech, když se stal velmi klidným. Jeho paže mě stále objímaly, ale
mohla jsem přísahat, že přestal dýchat.
Zvuk jako prolínání kašle a vrčení se odrazil od zdí na chodbě za
mnou. Shayovy prsty se zabořily do mých boků a já věděla, kdo
tam byl, sledujíc nás.
„Nenechte se rušit.“ Ren se k nám pomalu dostal, vykračujíc si.
„Nevadí. Rád jsem přerušil.“
Shayovo odpovědné vrčení vibrovalo skrz moje končetiny. Stále
opojené z našeho tajného setkání v zahradě, moje smysly byly
příliš zaměstnané obtočením rukou kolem Shaye a varováním Rena
vlastním zavrčením. Ale to byly instinkty, které jsem ignorovala.
Vykroutila jsem se z jeho sevření, polohujíc se mezi ně.
„Příměří, vzpomínáte?“ Vycenila jsem na ně zuby.
„Nevypadá to, že by hrál fér,“ řekl Ren.
„Vůbec nehraju.“ Shay se zasmál. „Pro mě to není hra.“
Ren se naježil. „Víš, že to není to, co myslím.“
„Nechte toho.“ Zdvihla jsem ruce, ujišťujíc se, že žádný alfa
nepřistoupí o krok blíž k druhému. „Nedělejte to.“
„Prostě bych rád pochopil, cos dělala sama s ním.“ Ren nespouštěl
oči z Shaye.
„Nic,“ řekla jsem. „Povídali jsme si, Rene. Pořád můžu se Shayem
mluvit sama.“
„Pro mě to nevypadalo, že byste mluvili,“ řekl Ren.
„On má pravdu.“ Shay se uličnicky zasmál.
„Podívejme se, co můžu udělat s tím hezkým úsměvem.“ Ren se na
něj vrhl.
Otočila jsem se a udeřila Rena pěstí do hrudi. Znejistěl a
překvapeně se na mě podíval.
Vlk ve mně zavyl frustrací. Jak jsem je měla udržet, aby se
vzájemně nezabili?
„Myslím to vážně. Neublížíte si,“ zavrčela jsem. „Ne přese mě.“
Shay se zasmál. „Pěkný úder, Cal.“
Otočila jsem se a kopla Shaye do břicha, posílajíc ho narazit zády
na zeď.
„Co to sakra?“ vykřikl, mnouc si břicho.
„Mluvím k vám oběma!“ Hlava mi tepala. „Jak to mám udělat více
jasné? Přestaňte se snažit získat navrch. Oba jste celkem osli.
Nemůžu to vydržet.“
Shay sebou trhl a já zalitovala svých slov. Moje frustrace vznikla
z neschopnosti vykonávat své vlastní touhy, stejně jako
z nepříjemnosti regulování jejich množství testosteronu.
„Má pravdu,“ řekl Ren.
Shay se na něj zamračil, než stočil své oči ke mně. Když jsem se
setkala s jeho pohledem, ustoupila jsem, otřesená bolestí, kterou
jsem tam viděla.
„Tak co tedy?“ zeptal se. „Na ničem, co se mezi námi stalo, teď
nezáleží? On je tady, a se vším tím je konec?“
„Ne, Shayi…“ Slova se tvrdě tlačila ven, když se moje srdce
bouřilo proti mé mysli. Viděla jsem záblesky zahrady opět se
koupající v měsíčním svitu.
Cítila jsem teplo Shayovi kůže na mé. Vzpomněla jsem si na
probuzení se zabalená v jeho rukou, jen plná touhy znovu
z jednoduchého pohledu na něj spícího vedle mě. Krev mi řvala
v uších. „To není to, co jsem měla na mysli.“
„Co se stalo?“ Renův hlas byl jako přehrada proti záplavě
vzpomínek.
Shay otevřel ústa k odpovědi, ale můj tvrdý pohled ho umlčel.
Držel můj pohled po dlouhou dobu. Moje krev v žilách ztuhla,
když jsem viděla, jak moc ho tahle výměna názorů zranila.
„Nic,“ řekl Shay, odvracejíc se. „Dobrou noc.“
Dívala jsem se na jeho ústup, uzel v mém břiše se utahujíc, dokud
ta bolest nebyla téměř nesnesitelná.
„O čem to mluvil, Callo?“
Donutila jsem se obrátit k Renovi. Když jsem se setkala s jeho
temnýma, ustaranýma očima, zavrtěla jsem hlavou.
„Nech to,“ řekla jsem tiše. „Prosím, prostě to nech být.“
Jeho ústa se stáhla do tvrdé linie, ale přikývl. „Můžu tě alespoň
doprovodit do tvého pokoje?“
„Ne,“ řekla jsem, můj hlas třesoucí. „Myslím, že by bylo lepší,
kdybys nechodil.“
Cítila jsem se prázdná a Ren byl moc dobrý ve čtení mých emocí.
Část mě stále nemohla uvěřit, že byl tady. Že přes všechno, co
jsme ztratili, on byl zachráněn. Přála jsem si, abych mu mohla říct,
jak moc pro mě znamená mít ho blízko, jak moc sil jsem získala
věděním, že jiný alfa bude v tomto boji. Ale následování mých
myšlenek by mě dostalo do vážných potíží. Kdybych ho nechala
hrát roli utěšitele, když jsem se cítila takhle zranitelně, udělal bych
nakonec něco hloupého.
„Dobře.“ Viděla jsem v jeho očích záblesk hněvu, než se rozešel na
opačnou stranu než Shay v opatření. „Sladké sny, Lily.“
Když byli oba z dohledu, toulala jsem se, mírně omámená, zpět ke
schodům, pomalu vystupujíc do třetího podlaží a mému pokoji.
Přemýšlela jsem, jestli spánek přijde.
Přesto jak unaveně byly moje končetiny cítit po chaosu bitvy a
tajné záchranné misi, má mysl byla v šílenství.
Nevybráním si druha, byla jsem nucena vést sama. Byla jsem na to
dost silná? Svoboda samoty kroužila v mých žilách, stejný díl
radosti jako hrůzy. Když jsem dosáhla svého pokoje, zastavila jsem
a dívala se několik minut na dveře, předstírajíc, že se každých pár
vteřin nedívám na další dveře podél chodby. Shayovy dveře.
Klejíc si pod nos, vzdala jsem snahu ignorovat táhnutí do jeho
pokoje. Váhala jsem venku. To s Renem bylo horší druh chyby.
Odcizila jsem se oběma z nich, ale víc jsem se starala o to, jak jsem
zranila Shaye. Zlobil se ještě? Věděl, že jsem s ním chtěla být sama
od té doby, co jsme se Adne a já vrátily z Vailu? Bude mě stále
chtít s vědomím, že jsem se snažila udržet rovnováhu mezi dvěma
alfa samci?
Zaklepala jsem na dveře, proklínající můj vlastní nedostatek
přesvědčení.
„Kdo je to?“
„Tady Calla.“
Přiměl mě stát v tmavé chodbě alespoň dvě minuty, než otevřel
dveře. Měl na sobě čistě bílé tričko s výstřihem do véčka, které
nabízelo škádlivý pohled na hrudní svaly a lehké bavlněné
námořnické kalhoty od pyžama. Měla jsem podobnou, ale trochu
více ženskou sadu oblečení na spaní ve své zásuvce. Zřejmě byly
Hledačskou standardní záležitostí.
„Co?“ Jeho nepřátelský tón mi řekl Nezapomněl jsem, co se stalo
v přízemí.
„Můžu dál?“
Odešel pryč, nechávajíc dveře otevřené. Následovala jsem ho do
místnosti a zavřela za sebou dveře. Můj puls začal skákat
s vědomím, že jsem s ním byla sama v jeho ložnici. Čekala jsem na
tento okamžik celý den, ale teď, když jsem tam byla, cítila jsem se
nejistá. Nervy chřestily mými kostmi. Pokud si Shay myslel, že mi
nemohl věřit, všechno, za co jsem bojovala, by se rozpadlo.
Shay se natáhl na posteli. Měl velmi starou knihu opřenou o hruď.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Scionské učení,“ řekl. „Zdá se, že být Vyvoleným znamená dostat
domácí úkol.“
„Domácí úkol od Silase?“
„Jo.“
Zůstala jsem pár kroků od postele a pozorovala ho. Jeho štíhlé tělo,
opřené o polštáře, dělalo mou kůži cítit elektrickou. Přála jsem si,
aby vzhlédl a natáhl po mně ruce. Držel se svého zájmu o knihu.
„Tak jak dlouho budeš bláznit?“ zeptala jsem se. Neodpověděl.
Povzdechla jsem si. „Shayi, nesnažím se ti ublížit. Jen si myslím,
že by byl špatný nápad hodit Renovi do tváře, co se mezi námi
děje. Mohlo by to všechno zničit.“
Shay se zasmál. „Způsob použití psí metafory.“
„Víš, co myslím.“
Také jsem věděla, že v tom bylo víc, než držení Renova
temperamentu pod kontrolou, ale nebyla jsem si jistá, že by Shay
mohl zvládnout tu informaci. Chránění Rena bylo nutné. Nechtěla
jsem přiznat, jak bylo příjemné mít ho zpátky, být znovu v jeho
blízkosti. Ale neustálé bzučení doufání, které doprovázelo Renův
návrat, mě činilo cítící se hůř, o čem jsem věděla, že jsem musela
dělat se Shayem. Zloba se vlnila v obou jejich očích, kdykoliv se
alfové podívali na druhého, na okraji výbuchu. Stejně, jako jsem
chtěla Rena vedle mě, Shay musel vědět, že jsem ho neopustila.
Neměla jsem ponětí, jak bych mohla vyvážit sílu mezi těmi dvěma
muži bez toho, aby se Shay cítil odmítnutý. Udělala jsem strašný
nepořádek. Shay byl nahněvaný a můj instinkt byl defenzivní, ale
to by nic nevyřešilo.
Odhodil knihu stranou, dívajíc se na mě. „Hele, uvědomuju si, že
jsem blbec. Omlouvám se. On vynáší to nejhorší ve mně.
Vždycky.“
„Prvním krokem k nápravě je přijmout, že máš problém,“ usmála
jsem se.
Zasmál se, ale o chvíli později se jeho temný výraz vrátil.
„Nemůžu zastavit ty otáčky, ve kterých můj mozek právě je,“ řekl.
„Snažím se zjistit, co znamená být Scion, ale všechno, co chci
udělat je zjistit, kde jsou mí rodiče.“
„Logan nic neřekl?“ Sledovala jsem Shayův hrudník zvednout se
poklesnout těžkým povzdechem.
„Hraje tvrdě… nebo tak něco,“ řekl. „Ano nevím, jestli věřím, že
jsou naživu. Nemůžu o nich přestat přemýšlet… a vím, že to není
to, na co bych se měl právě zaměřit.“
„Nikdo tě za to nemůže vinit, Shayi,“ řekla jsem. „Samozřejmě, že
chceš najít svoje rodiče.“
„Dokud prvně nezachráním svět,“ řekl.
„Myslím, že v tom je spojení řetězy,“ řekla jsem s úsměvem.
„Řetězy spojenými s kovadlinami,“ řekl.
„Když už o tom mluvíme, máme naší vlastní bagáž a myslím, že jsi
připravena k tvému dotažení zpět k oltáři.“
„Shayi-“ Malé vrčení vyšlo, když jsem promluvila.
„Víš, že mám pravdu,“ řekl. „Ren si myslí, že mu patříš; vždycky
si to myslel.“
„Je alfa,“ řekla jsem, nechtíc bránit Rena tak, jako se snažit
Shayovi vysvětlit situaci. „Pořád mě vidí jako svou družku.“
„A ty se tak vidíš?“
„Je to složité.“ Podívala jsem se na zem. Neuspokojivé, Callo.
Neuspokojivé.
„Možná to je důvod, proč s ním znovu kolem mám pocit, jako bys
mě už nepotřebovala.“
„Jak si to můžeš i jenom myslet?“ zeptala jsem se, zabraňujíc
přímé odpovědi. „Jsi Scion. Jediný důvod, proč Hledači můžou
porazit Strážce.“
„Myslel jsem, že Ren je nejlepší nadějí na vítězství v této válce.“
„Potřebujeme Rena,“ řekla jsem, ignorujíc jeho rozzlobený pohled.
„Mohl vytvořit nebo rozbít spojenectví Ochránců. Ale všichni
Ochránci na světě nemůžou dělat nic s přízraky. Ty ano.“
„A přesto to nevypadá, že mě bereš kamkoliv s sebou,“ řekl. „Vlci
jsou to, na čem ti záleží. Více než na čemkoliv.“
„Samozřejmě, že ano,“ řekla jsem. „Jsem alfa.“
„Jako já,“ řekl. „Tolik, jako je Ren. Jsem nejnovější ve smečce- to
je všechno.“
„Já to vím, Shayi.“ Zamračila jsem se. „Ale myslím, že postrádáš
pointu.“
„Ty jsi ta, kdo ji postrádá, Callo.“ Jeho úsměv byl chmurný.
„Myslíš, že mi záleží na tom, že jsem Scion, jestli tě ztratím?
Protože tak to není. Na ničem z toho nezáleží. Ty jsi důvod, proč
musím vyhrát tuhle válku. Ne pro Hledače. Ne pro někoho jiného.
Všechno je to pro tebe.“
Můj puls bušil v mých žilách, těžký jako bubnové basy. Lehl si na
záda na postel, zírajíc na blikající světlo hvězd nad námi. Sledovala
jsem ho a přemýšlela, co dělat. Nepotřebovala jsem ho. Nechtěla
jsem ho potřebovat. Pokud jsem měla vést, bojovat tuto bitvu,
nemohla jsem si dovolit potřebovat nikoho. Ale to neznamenalo…
Když jsem si uvědomila, co se stalo, co jsem chtěla, aby se stalo,
vyschlo mi v ústech. Pak moje srdce zrychlilo, odpovídajíc
vzplanutí tepla v mé krvi.
„Nepotřebuji tě, Shayi.“ Nemohla jsem skrýt chraplavou hranu
svých slov.
Shay zabručel, aniž by se na mě podíval. Neviděl, když jsem si
stáhla košili.
„Ale chci tě,“ řekla jsem. Moje srdce bylo cítit, jako by bylo
v mém krku. Surová zranitelnost jako nic, co jsem kdy cítila, ve
mně vířila, a já jsem věděla, že tohle byla skutečná láska. A to bylo
děsivé.
Nakonec se ke mně otočil, odhrnujíc si vlasy z očí. „Ty chc- hej.“
Posadil se, houpajíc nohama přes okraj postele, ale nepostavil se.
Pomalu jsem šla k němu. „Kdybych tě potřebovala, nebyla bych to
já.“
Neodpověděl, ale viděla jsem, jak se jeho ohryzek pohnul nahoru a
dolů, když polkl.
„Rozumíš mi?“ zeptala jsem se. Moje ruce se třásly.
Svádění pro mě bylo nové. Bála jsem se, že mě Shay odmítne, ale
teď jsem byla ten, jehož nervy byly vyhrocené jen při pomyšlení,
že byl Shay příliš rozzlobený, aby mě přivítal ve své náruči. Co
když mě vyhodí ze svého pokoje? Omezení položená na ženy alfů
mi neumožnily být pronásledovatel, vždycky jsem mohla být jen
sledována. Tajemné fungování romantických vztahů pro mě bylo
stále neznámé. Nepomohlo, že můj puls závodil takovým tempem,
že jsem si myslela, že prolomí zvukovou bariéru.
„Jo.“ Shay si musel odkašlat, aby to slovo vyslovil.
Posunul ramena zpátky, uvolňujíc se, opírajíc se o lokty v opatrné,
ale povrchně ležérní póze. „Myslím.“
„Myslíš?“ Byl jsem od něj jenom třicet centimetrů.
Pomalý úsměv se přesunul na jeho ústa. „Pomohlo by, kdybys mi
to ukázala.“
Zastavila jsem ve svém postupu. Ukázala? Jsem tady tak mimo
z mojí ligy.
„Dokud…“ Stále se usmíval. „Mě nebudeš chtít.“
V jeho hlase nebyl ani náznak strachu nebo pohybnosti, jen záblesk
v jeho očích, který je činil živé. Viděla jsem v nich výzvu. Vlk ve
mně zavrčel na provokaci jiného alfy.
Nebyla to věc udělání volby. Čistý instinkt řídil můj postup. Stála
jsem nad ním, tisknouc dlaně po obou jeho stranách, nutíc ho ležet
na zádech. Moje rty se zvlnily, přičemž špičáky se zostřily.
Zhluboka jsem se nadechla, přemýšlejíc, jestli se mě bojí. Ale ostrý
pach strachu ve vzduchu neotálel. Jen Shayova vůně, bouřkové
mraky praskající bleskem, kroužící kolem mě, smíchané
s zakouřeným jantarem naší vzájemné touhy.
„Tohle není volba,“ řekla jsem, moje slova chraplavá. Rovnováha.
Mám udržet rovnováhu. Sakra. Bylo to mnohem, mnohem těžší,
než jsem si kdy uvědomovala. Tolik jsem ho chtěla.
I když jsem bojovala proti mé vášni, snažíc si připomenout, že,
bych tu neměla být- v Shayově pokoji, na jeho posteli- moje
odhodlání se vypařilo. Byl prostě příliš blízko, jeho kůže moc teplá
a příjemná. A já ho milovala.
Vlk uvnitř mě zavyl pro druha. Přitažlivost jeho těla byla
magnetická, nemohla jsem se odvrátit.
„Není?“ Shay se usmál. „Co to tedy je?“
„Chyba v úsudku,“ řekla jsem, ačkoliv to neznělo přesvědčivě.
„Pracuje pro mě.“ Shayovy špičáky byly ostré. Jeho paže se
omotaly kolem mě, táhnouc mě na postel. Převalil se, tisknouc mě
pod sebou.
„Miluju tě,“ zašeptal, než mě políbil. Vrátila jsem mu polibek,
bolestivě blízko k němu.
„Vím, že mě nepotřebuješ, Cal,“ řekl, pohybujíc mi rty po krku.
„To je důvod, proč tě miluju. Ale chci, abys věděla, že patřím
vedle tebe, s tebou. Nemůžu pro tebe být jedna volba, ale chci pro
tebe být tvůj druh. Tvůj alfa.“
Jeho slova mnou otřásla, elektrický proud touhy.
Tolik pochopil o tom, kdo jsem byla. Co jsem chtěla. Jak jsem žila
a milovala. Teplo vířilo v mých končetinách. Sklouzla jsem
rukama pod jeho košili, běhajíc prsty přes svaly na zádech. Přetáhl
si košili přes hlavu.
Moje srdce se zadrhlo při pohledu na jeho vyřezávaný trup
ustupujícím řezu jeho boků, zbytek jeho těla zakrytý pouze
stahovacími kalhoty od pyžama. Ty jsem v příštím okamžiku
stahovala pryč taky.
Když byl zbytek mého oblečení sloupaný, pohřbila jsem
přetrvávající pochybnosti. Jedna noc ohýbání mých vlastních
stanovených pravidel pro ujištění, že Shay nebyl zraněn. Byl?
Bez ohledu na následky, když se Shaovy ruce a ústa pohybovaly
po celém mém těle, věděla jsem, jak hloupá byla moje otázka.
Nevklouzla jsem do Shayova pokoje pozdě v noci, abych ho
zbavila pohybností o mých pocitech. Byla jsem tu kvůli sobě.
Zavinula jsem mu prsty do vlasů, přitahujíc si jeho tvář blíž k mojí.
„Miluju tě, Shayi,“ řekla jsem. „Vždycky.“
Kapitola šestá
Existuje důvod, proč tomu říkají ráno poté. Vstala jsem před
úsvitem se srdcem bušícím na má žebra. Šedé světlo bylo
filtrováno pokojem. V noci se nahrnuly mraky, takže obloha teď
měla barvu břidlice. Jak jsem spěchala pro své oblečení a chtěla
vypadnout ze Shayova pokoje dřív, než se vzbudí, v duchu jsem si
nadávala. Nejen, že jsem se cítila jako totální mrcha, když jsem
Shaye nechala samotného ne jednou, ale dvakrát, ale taky jsem
cítila potenciální důsledky, že když jsem strávila noc s ním,
všechno se mi to hromadí na ramenech jako těžké kameny.
Otázky prolétávaly mou myslí, když jsem popadla ze svého
pokoje čisté oblečení a běžela do sprchy. Dozví se to Ren? Mohl
by Shay škodolibou radostí vyvolat boj? Nespočet nejhorších
scénářů hrálo v mé hlavě, když jsem šla přímo do koupelny.
Všechny končili krvácením Shaye, Rena nebo mě a zničenou
aliancí. Právě teď se čelení Ochráncům nebo přízrakům zdálo
mnohem řešitelnější než spád mého milostného života. Když jsem
drhla svou kůži obalenou minulostí, litování mě pronásledovalo
jako stín. Nechtěla jsem předstírat, že včera v noci se se Shayem
nic nestalo. Každý polibek, každé pohlazení, které jsem s ním
sdílela mě činilo ještě víc chtivější, ale odhalení skupině by mohlo
ohrozit naši misi. Zavření přívalu vzpomínek na noc, kterou jsem
strávila zabalenou v Shayově náruči ve mně vyvolalo horké
mrazení, ale věděla jsem, že je teď musím odvolat pryč. Jako už
tolikrát jsem byla chycena mezi povinností a vášní. Bylo toho až
příliš v sázce na to, abych to nechala panovat v mém srdci, musela
jsem si to urovnat v hlavě. Pokud si teď vyberu svého partnera,
naše nejisté spojenectví se rozpadne. Když jsem došla do Haldisské
poradny, Anika a Pascal už tu byli. Doprovázeny skupinou z
Hledačů z Tordisu, které jsem neznala. K mému překvapení Ren
stál v jejich středu a vypadalo to, že dává pokyny. Předpokládala
jsem, že byli Pascalův
návnadový tým a zamrazilo mě. Renův plán byl dobrý, ale
riskoval sám sebe příliš brzy.
Ren zvedl hlavu, skoro jako by mi četl myšlenky. Přikývl a
obrátil svou pozornost zpět k týmu. Zamítla jsem přání připojit se
ke skupině a vést je jako můj alfa kolega. Tohle nebyl můj boj.
Dnes
ne.
Ethan a Sabine vešli do místnosti společně. Snažila jsem se nezírat.
Nepovídali si nebo se nedotýkali, ale jediný pohled mi řekl, že ani
síla přírody by je nemohla rozdělit ani o píď od sebe. Vidět je mi
nabídlo pocit úlevy. Nakonec jsem nebyla jediná, co se musela
vyrovnávat
s
romantickými
komplikacemi.
Snažila jsem se být všední jak nejlépe jsem to uměla a přiblížila se
k nim
„Dobré ranko.“
„Ahoj, Callo,“ Sabine na mě podezřívavě koukala. Hrát všední
nebylo mou silnou stránkou.
Ethan prostě mlčel.
“Postrádáme loď?” Zeptal se Connor. Vešel dovnitř s Adne.
“Opravdu přesně načasované,” řekla Anika.
“Sakra.”
Adne mi věnovala krátký pohled, mezitím co Connor pokračoval v
rozhovoru s Anikou.
“Ahoj.” Poskočila jsem při doteku ruky na mém rameni.
“Spánek v pořádku?” zeptal se Ren.
“Uhm . . . jo.” Daleko lepší než v pořádku.
Nevadí. Shay přišel s Masonem a Nevem. Všichni žvýkali
rohlíky a ovoce.
Při vůni čerstvého pečiva mi začalo kručet v břiše.
“Hladová?” zašklebil se Ren.
“Vynechala jsem snídani.”
„Množství na rozdělení.” Mason mi hodil rohlík. Zakousla jsem
se do něj a předstírala, že to byl hlad a ne úzkost, co mi bránilo v
pohledu na Shaye. Stál přesně vedle Rena. Čekala jsem, až se něco
stane. Úšklebek, arogantní pohled – cokoliv, co prozradí Renovi,
kde jsem strávila noc.
Přesto, jak skvěle rohlík voněl a chutnal, když jsem polka, bylo
to jako by mi ve střevech přistála skála. Vzhledem k tomu, jak
těžko jsem si pod sprchou drhla kůži a po chvíli ji opustila
rozbolavělá a zčervenalá, jsem doufala, že jsem smyla všechen
Shayův pach, ale nedokázala jsem se mu podívat do očí. Teď když
byl tak blízko. Cítila jsem vůni hřmění a deštěm zalité listy, která
mi zvlnila vlasy. Do tváře mi vběhl žár. V zoufalé snaze odvrátit se
jsem se zaměřila na Rena. „A co ty? Jakou jsi měl noc?“
"Nic moc,"ušklíbl se.
Snažila jsem se udržet svůj hlas nenucený, na to že jsem si
představovala, jak Ren poslouchal za dveřmi od Shayova pokoje,
co se tam dělo celou noc.
„Tvůj pokoj není dostatečně pohodlný?”
Usmál se. „To nebyl ten problém.”
Můj puls se změnil v bouřlivé staccato. Musel to nějak zjistit.
Ren si třel spánky.
„Měl jsem společnost.“
„Promiň?“ Můj hlas se zvýšil na vysoký stupeň, protože se mi
to vůbec nelíbilo.
Silas klopýtl, lapal po dechu.
Kdyby nebylo jeho kobaltových až černých vlasů, možná bych
ho ani nepoznala. Vyměnil svůj rádoby-rockerský šatník za
klasické Hledačské oblečení. Měl dokonce meč v pochvě zavěšený
u pasu.
“Zmeškal jsem něco? Mám zpoždění?!”
Anika se zamračila. “Vzhledem k tomu jsem udělala pro tuto
misi speciální výjimku, aby byla více aktuální.“
“Omlouvám se, Aniko.” Silas si strkal své bláznivé vlasy z
obličeje.
“Nemohl jsem se rozhodnout, které psací prostředky jsou
nejlepší na cestování. Usoudil jsem, že tužka a pero – každé
jednou, a zápisník.” Zvedl je hrdě.
„Navíc jsem celou noc doučoval našeho nováčka.“
Ren vzdychl dost na to, aby zachytil Silasovu pozornost. Písař
se kysele zatvářil.
„Byl to poměrně obtížný student.“
“Silas?” Podívala jsem se na Rena ze šíleného účesu odborníka.
“On byl tvá společnost?”
“Pořád žárlíš?” Mrkl na mě Ren.
“Nežárlila jsem,” konstatovala jsem.
“Vážně?” Dodal Ren. “Takže normálně mluvíš tónem harpie?“
Tváře mi opět zčervenaly, ale tentokrát to nemělo nic
společného s mým tajným přespáním u Shaye.
“Ty vole, pokud chceš změnit tým, vítej na palubě.” Mason se
usmál.
“Ale můžeš si zvolit lepší cestu než punk-a-doodle-do.”
Silas zčervenal jako řepa a zaprskal “Dával jsem mu důležité
informace o naší misi.“
Mason pokrčil rameny. „Všechno, co se děje v ložnici, je
důležité.”
„Neplete se.” Nev přehodil paži kolem Masonova ramene.
Silas otevřel a zavřel ústa, ale nic neřekl, Ren s ním soucítil.
„Pověděl mi o tom, jak jsi důležitej,“řekl a věnoval Shayovi
nepřátelský úsměv.
„Díky tvé mnoho-pra-babičce Eiře, která nás dostala do této
situace, když se stala milenkou démona.”
„Dík, žes mi to připomněl,“řekl Shay. „Tak teď už víš, proč
jste ty a Calla byli předurčeni rozřezat můj krk místo dortu na vaší
svatbě. Tak blbý, že se to nestalo.“
Ren ztuhl. „Není mi líto, že jsi z Vailu vyvázl živý. Pokud jde
o zbytek… prostě si počkáme, jak to dopadne, ne?“
Shay se pomalu usmál. „Určitě.“ Zadržela jsem dech a
očekávala, že se Shay vytasí s mou návštěvou v jeho pokoji. Ale
on jen zíral na druhého alfa vůdce. Štěstí pro nás všechny.
Vypadalo to, že Shayův mozek není kompletně přeplněn jen jeho
mužským egem.
„Nedal jsem ti všechny podklady, cos potřeboval,“Silas se
trochu vrátil ke svým staronovým lekcím. „Vrčel jsi na mě.“
„Nazvals mě ohavností.“ Renovy zuby byly ostré. „Cos čekal?
Polibek?“
Mason zakašlal. „Udělal bys líp.“
Silas ho ignoroval. „Jen jsem uvedl skutečnosti. Ochránci byli
v rozporu s přírodními zákony.Jste-“
Renovy ruce se ocitly na Silasově krku, aby byl na špičkách a
přiškrtil svá slova. „Řekni to znovu a budeš toho litovat.“
Adne vzala Rena za paži a táhla ho pryč od písaře. „Nechtěl
způsobit šarvátku.“
Ren se usmál, když pustil Silase. „Jen se ujišťuji.“
Adne mu vrátila úsměv a zasmála se. „Všichni víme, že to
byla jen maličkost, velký bratře, nemusíš to odůvodňovat.“
„Má štěstí, žes přišla na jeho záchranu,“ Ren jí dal ruku kolem
ramen. „Tohle je podruhé.“
„Podruhé?“zeptala jsem se.
„Včera v noci a teď,“řekl Ren.
„Pozdě v noci jsem byla vzhůru,“řekla Adne. „Slyšela jsem
Silasovu přednášku, když jsem šla do Renova pokoje a musela
jsem se tam dostat dřív, než se věci staly ošklivými.“
„Už to bylo ošklivé,“řekl Ren. „Ale ještě to nebylo drsné.
Přesně sis to načasovala.“
„V tom jsem skvělá,“ušklíbla se Adne. „Ty a já ještě máme
hodně co dohánět.“
„Ren se na Adne usmál víc než jsem ho kdy viděla. Connor se
na ně také díval. Přes ústa mu prolítl hořkosladký úsměv a já
věděla, že si přál, aby Monroe svoje děti viděl pohromadě.
„Co tady ještě dělá ten knihomol?“Connor se přestal dívat na
Rena a Adne a věnoval svůj pohled Anice.
„Jdu s tebou,“Silas strčil svůj zápisník a psací potřeby do
brašny na svém rameni.
„K čertu s tebou!“
Silas se napřímil. „Tohle jsou poslední dny. Všechno, co má
vyjít najevo, musí být zaznamenáno.“
Connor vyslal k Anice soudící pohled. „Prosím, řekni mi, že je
to vtip.“
„Má pravdu, Connore,“Anika se lehce usmála. „Je tu přednost.
Písaři dávají dohromady jádro týmu na mise, co konstruujeme jako
‚historické.‘“
„Profesor může v naší hře udělat bordel,“přiskočil Ethan.
Anika zavrtěla hlavou. „Ponech si své osobní pocity, Silas je
plně trénován na operace a boje jako všichni požadovaní Hledači.
Jde také.“
„Nemůže nám jen dát diktafon a my bychom nahráli všechny
záznamy pro potomstvo místo něho?“zeptal se Connor.
„Nebuď směšný,“řekl Silas. „Nemůžeš dát dohromady věty o
nic líp než zaznamenat nuance, co poznamenají epochu Sciona.“
„Epochu?“Shay se zasmál. „Teď mám svoji epochu?“
Silas se na něj podíval.
„Fajn.“ Connor se otočil od Aniky k Adne. „Jen se nám nepleť
do cesty.“
„Jsou týmy připraveny?“zeptala se Anika.
„Skoro.“odpověděl Ren. „Sabine, doufal jsem, že půjdeš do
fronty návnady.“
Obočí ji vystřelilo nahoru. „Ty ji vedeš?“
Přikývl.
Pohlédla na Ethana, co zavrtěl hlavou. „Vedu v Tordisu se
Scionem.“
Sabine si překřížila ruce na hrudi a vystrčila bradu k Ethanovi.
„Jdu tam, kam on.“
„S Hledačem?“ Ren se načepýřil a zvědavě se na ni podíval.
„Vážně?“
„Zeptej se na něco dalšího a já tě kousnu do ucha, Rene.“
Sabine se zasmála a zablýskla tesáky.
Ethan zůstal tichý, ale viděla jsem, jak se koutek jeho úst
zvedá do úsměvu. Adne zabodla Renovi loket do boku, když se
snažil znovu protestovat. Alfa pohlédl na svou sestru. Když
zavrtěla hlavou, pokrčil rameny.
„Jestli je to to, co doopravdy chceš,“řekl.
„Převezmu její místo v návnadovém týmu,“řekl Nev a hodil
pohled po Sabine. „Může jít do Tordisu a zůstat se svým chlapem.“
„Polib mi,“zavrčela Sabine pohybujíc se blíž k Ethanovi, který
vypadal, že neví, jestli se má smát nebo vzít do zaječích.
„Kde je Bryn?“ Zeptala jse se a už jsem věděla odpověď.
,,Zůstává s Anselem,“řekl Mason. „Tess má dnes povolení
pracovat s ním na zahradě. Bryn ho nechce opustit.“
Přikývla jsem, očekávala jsem něco takového. Vědomí, že Bryn
bude s Anselem, mě utěšilo. Stejně tak jako beta bojovníci na mé
straně dokázali být nápomocní, bylo lepší pořád doufat, že její
neochvějná oddanost vytáhne mého bratra z cyklu sebenenávisti.
„Tak je to nejlepší,“řekla jsem. „Je tam, kde má být.“
Moje oči se setkaly na malý moment se Shayovými a mé srdce
začalo bušet.
Nic jiného, než záblesk v jeho mechově zelených očích nedával
najevo. Nezáleželo na tom, jak hluboká láska, chtíč a žárlivost byla
mezi námi třemi. Dnes jsme před sebou měli jinou bitvu..
,,Dobře Neve,“řekl Ren. „Proč se nejdeš seznámit s týmem? Okolo
minuty vyrážíme. Neumíš francouzsky, že?“
,,Jazyk je teď požadavek?“ Zasmál se Nev při tom, co kráčel
pryč.
„Člověče, to jste mi měli zmínit, než jsem se přihlásil.“
Náš malý tým se obrátil k Anice a dalším Hledačům čekajíce na
rozkazy.
„Až budete připravení, Pascale.“ Anika pokynula k Tordiskému
Vůdci.
Pascal kývl na jednoho ze svých členů, který vytáhl skeany ze
svého opasku a začal vytvářet portál.
„Jak se dozvíme, když Ochránci dostanou návnadu?“ Zeptala
jsem se.
„Pascal potřebuje jen pět minut,“ odpověděla Anika.
Connor se zasmál. „Je dobrý ve vytváření dějiště.“
„Merci.“ Zašklebil se na něj Pascal.
Anika zasalutovala, jak Pascal, Ren a jejich týmy zmizeli
v zářícím portále.
Z místa, kde jsem stála, jsem nemohla vidět nic jiného než
blýskavě bílou a blankytně modrou. Sníh a oblohu. Narostl mi
knedlík v krku, když se Nev přeměnil a klusal dveřmi.
Ren, který byl stále v lidské podobě se k nám otočil. Zachytil
můj pohled a usmál se, potom se přede mnou objevil uhlově šedý
vlk klusající k týmu.
Za chvíli potom se dveře zabouchly.
„Co teď?“ Zeptala jsem se a sevřela pěsti. Byla tu válka a já
v ní nebyla. Moje kůže se mi zdála tak těsná. Chtěla jsem být vlk
v bitvě. To je to, co jsem byla. Co vždy budu.
„Počkáme,“ řekla Anika věnujíc mi sympatický úsměv. Setkala
jsem se s jejíma očima a uvědomila si, že jako Šíp dává rozkazy,
ale jen zřídka se připojuje k boji. Ocelový záblesk v jejích
duhovkách mi naznačoval, že nesnášela, když chyběla, stejně jako
já. V místnosti nebyly žádné hodiny, ale měla jsem pocit, že se mi
tep zaškrtil každou minutou, co byli pryč.
Anika, která přecházela po pokoji, se náhle zastavila. „Teď,
Adne.“
Adne se hned dala do pohybu, úplně ztracená v intrikovaném tanci
svého vlnění. Mnohobarevné mihotavé světlo příze vycházející
z jejích skeanů se vlnilo, zaplétalo, pomalu se formovalo v malbu,
co by mohla být našimi dveřmi.
Dveří kam?
Tordis čekal. Pokud bychom to dokázali, Shay by mohl mít
první meč do elementárního kříže. Při vzpomínce na Loganova
ohavná stvoření, která na nás čekala v Haldisu, jsem se otřásla. Co
se schovávalo v Tordisu?
„Dobře,“Adne těžce oddechovala. Když kolem ní Connor
ovinul paži, opřela se o něj.
„Jsi v pořádku?“zeptal se.
Přikývla. „Jen se ujišťuju, že jsme přímo na vrcholu.“
Ethan vykročil ke dveřím. Sabine ve vlčí podobě mu byla v patách.
Kývl na Aniku předtím, než prošel portálem. Podívala jsem se do
dveří. Třpytivým portálem jsem zahlédla téměř oslepující bělost
sněhu, občas přerušenou černými kameny.
Poskočila jsem při něžném doteku na mých zádech.
„Promiň.“ Shay se na mě usmíval. „Jsi připravená?“
„Jo,“řekla jsem a vrátila mu škádlivý úsměv. „Jsi nervózní?“
„Ne.“ Otočil se zpět rameny. „Jsem vyvolený, pamatuješ?“
Zasmála jsem se, když se otočil, aby mi ukázal připoutané cepíny.
„Pro štěstí,“ řekl. „A protože jsme zamířili do jiných hor.“
„Pojďme doufat, že máme víc než štěstí, co pro nás pracuje.“
Connor se zasmál, protáhl se kolem portálu a hodil znechucený
pohled na Silase, který si horlivě zapisoval poznámky do
zápisníku. „Neříkejte nic trapného, protože se všechno
zaznamenává.
Od
teď.“
Adne přešlapovala. „Mohli byste se prosím přemístit,lidi? Druhý
tým by pravděpodobně ocenil, kdybychom to udělali co
nejrychleji.“
„Ano pane!“ usmál se Shay. Vzal moji ruku, stiskl mi prsty, než
se otočil, aby následoval Connora. Místo toho, abych ho nechala
jít, jsem si ho k sobě přitáhla, stoupla jsem si na špičky a něžně ho
políbila
na
rty.
„Nepotřebuješ štěstí.“ Řekla jsem „Ale jsem pořád ráda, že sis
vzal
ty
sekery.“
Přitáhl si mě na dlouhý polibek až Connor začal pískat. Shay
zavrtěl hlavou a nechal mě následovat Hledače do portálu.
Teplo Shayovým pochopením bylo nahrazeno studeným
dotekem. Pohlédla jsem dolů na Masona, vlka, co na mě zíral.
Přeměnila jsem se a jeho hlas v mé mysli mě přivítal.
Následujte vůdce. Dámy první.
Nejsem dáma, na to nezapomínej. Rafla jsem ho do ramene.
Dobrý postřeh. Masonův jazyk visel z jeho tlamy. Nemyslím
si, že správné dámy se nechávají takhle líbat.
Sklapni, Masone.
Jen mi řekni. Zavrtěl ocasem. Nechala bys svého přítele být
tak blízko, kdyby byl Ren pořád v místnosti?
Řekla jsem sklapni.
Jen chci vědět, jakou bych měl asi šanci u Neva. Vyštěkl, když
jsem ho kousla do boku pronásledující ho k třpytivým dveřím.
Když jsem narazila do země na druhé straně portálu, myslí mi
prolétly dvě myšlenky. Že vzduch proudící do plic byl studenější,
svěžejší, než jsem kdy dýchala. Jak vysoko jsme byli?
Když jsem se rozhlížela kolem, dostala jsem odpověď. Zem
byla vůči mé noze v úhlu, jaký se zdál nemožný. Když jsem
udělala krok dolů, byla jsem si jistá, že nebudu schopná zastavit se,
dokud nebudu na úpatí. Otočila jsem se na druhou stranu, kde jsem
spatřila na obzoru modrou oblohu částečně blokovanou unášeným
mrakem. Mrakem ve výši očí.
Shay se otočil v pomalém kolečku, dával pozor, kam šlape.
„Kde to jsme?“
„Nadmořská výška čtrnáct tisíc sedm set padesát stop,“vychrlil
Silas. „Teplota sedm stupňů, zeměpisná délka čtyřicet šest.“
„Ve Švýcarských Alpách,“dokončila Adne a zavřela portál.
„Nedaleko od Mürrenu.“
Ukázala jedním ze svých skeanů na obsidiánovou skálu před
námi. „Tohle je průchod do Tordisu.“
Shay zíral na černou zeď a v mysli vyjádřil své myšlenky.
„Ale není tu vchod.“
„Je tu vchod,“řekla Adne posouvajíc ostré hroty zpět do svého
pouzdra na pásku. „Jen je špatně vidět.“
Ethan už byl otočený k černé ploše. Když tam dorazil, dal si
ruce dolů a šel bokem, celou dobu se dlaněmi posouval po stěně.
Zastavil se, zaúpěl a pak zmizel.
Sabine zakňučela, spěchala ke zdi. Očichala okraj a začala
hrabat do černého kamene. Najednou se objevila ruka, co po ní
chňapla. Vyjekla a dala se na ústup. Skočila jsem dopředu, protože
jsem se bála, aby nezapočala dlouho trvající pád dolů na úbočí.
Zaryla jsem čelisti do kůže na jejím krku, zapřela jsem se o svůj
zadek a zadníma nohama kopající zadníma nohama do sněhu.
Pusť mě, Callo. Zavrčela.
Ne dokud zase nezačne pracovat pravidlo zemské přitažlivosti.
Zavrčela jsem nazpět.
Masonův hlas byl vyvolán k nám oběma. Přestaň s ní bojovat,
Sabine. Nechceš z tohoto vrcholku spadnout. Nebyla bys přitažlivá
placka.
Zavrčela, ale přestala se vzpínat.
Díky, Masone.
Podívala jsem se na ni, pravděpodobně jsem použila svoje
zuby trochu silněji, než jsem potřebovala, ale ona málem způsobila
náš nechtěný seskok. Byla jsem naštvaná. Když jsem si byla jistá,
že jsme obě v bezpečné poloze, pustila jsem ji. Věnovala mi jeden
zlý pohled, než se otočila zpátky ke skalní stěně.
Ethanova hlava, která vypadala jako useknutá plovoucí na
černé hladině, se objevila tak nečekaně jako ruka. „Pardon! Jen
jsem vám chtěl ukázat cestu.“
Sabine a já jsme se pohnuly směrem k Ethanově beztělé hlavě.
Zkoumající skálu jsem stále ještě neviděla, kdy byl jeho zbytek
ukryt. Uviděla jsem ho teprve až když jsme byli prakticky na
vrcholu. Křivý vchod skály se schoval. Za Ethanem ležela jen
temnota. Chtělo se mi fňukat, ale kryla jsem to vrčením.
Shay byl hned vedle mě. „Jak hostinné.“
Ethan se otočil k nám. „Pojďme.“
Řev plný bolesti a vzteku mě vytrhnul.
To, co se řítilo ze svahu táhnoucí se svým probuzením sníh a
led, byl medvěd. Ale byl větší než jakýkoliv, kterého jsem kdy
viděla. Jeho obvod byl dvojnásobný, než grizzlyho, co napadl
Shaye blízko Haldisu. Tohle stvoření vypadalo jako něco dávného
z doby ledové.
„Ethane!“zařval Connor. „Vypadá to, že kolem mají jinačí
tým.“
Ethanova kuše se ze skály objevila dřív než jeho tělo. Když
jsme se plně objevili, už střílel. Sabine, Mason a já jsme byli
pronásledováni létajícími šipkami. Náš poplatek za gravitaci tu byl
příliš rychle. Neměli jsme přehled, kdy narazíme na medvěda, což
znamenalo, že první úder musel počkat. Když jsme se přiblížili,
ucítila jsem měď a sůl. Medvěd už byl zraněn.
Pochází to z dalšího úderového týmu. Vyslala jsem myšlenku
svým členům smečky. Snažte se najít rány.
Rozumím, šéfe. Mason vyskočil do vzduchu. Dopadl na
medvědova záda a zaryl své zuby do jeho ramene, aby se udržel
před otřesy. Vysoko šel jen Mason, Sabine se rozhodla jít do
spodu. Zatnula končetiny těsně ke svému tělu, aby přilnula ke
svahu, takže se mohla dostat pod medvěda. Když byla pod ním,
udeřila. Zakousla se medvědovi do podbřišku.
Medvědův řev slábl. Otáčel se v kruzích a snažil se vlky setřást.
Když se otočil, viděla jsem na jeho boku ráno. Vyskočila jsem a
udeřila jsem tak mocně, jak jen to šlo, do krvácející rány. Kousala
jsem, dokud jsem nenarazila na kost. Medvěd se vzepjal na zadní
nohy a řval zuřivostí. Mason a já jsme sletěli, naše těla narazila na
sněhem pokrytou cestičku. Ale medvědovo zoufalství z našich
zaťatých zubů šelmu vyvedlo z rovnováhy. Převážil se. Sabine
stále zakousnutá v podbřišku teď ležela na medvědovi, co ležel na
zádech. Nezaváhala ani na chvíli, Sabine se zakousla do medvěda a
skartovala mu břicho. Medvěd se po ní vyhoupl, ale ona uskočila z
cesty.
Medvěd se snažil převrátit, ale útok Sabine byl fatální. Krvavá
kalužina vytekla na led, čímž se vytvořila karmínová řeka, co
přetekla přes okraj útesu. Medvěd jednou zařval, než definitivně
utichl.
Nic víc? Mason zvedl čenich do vzduchu.
Ne, řekla bych. Otočila jsem se k Sabine. Hezká práce.
Popotáhla. Cokoliv.
Klusali jsme zpátky nahoru do svahu.
„Je to v pořádku?“zeptal se Ethan.
Přeměnila jsem se. „Byl jen jeden.“
„Dobře.“ Přehodil si přes rameno kuši.
„I když mě to nepřekvapuje. Pascalův tým není sentimentální.
Bude zuřit, pokud se od nich dostane ještě jeden.“
„Možná si mysleli, že se nedostaneme daleko,“řekla jsem.
„Medvěd už byl zraněný. Sabine prostě tu práci dokončila.“
„Samozřejmě,“řekl Connor, naklonil se k Ethanovi a nahlas
šeptal. „Hej, kámo, tvoje přítelkyně je trochu strašidelná.“
Ethan se na něho zamračil a Sabine zavrčela.
Connor ukázal na její vyceněné zuby. „Vidíš. Podívej se na
to.“
„Říkáš si o kousnutí,“řekla Adne a odtáhla ho z dosahu
Sabininých tesáků.
„Pojďme.“
Ethan se zasmál a zmizel v jeskyni.
Sabine následovala Hledače, Mason se jí držel po boku. Byla
jsem pár metrů od ní a cítila jsem Shaye, jak mě následuje blízko
vedle mě.
Ohlédla jsem se přes rameno, abych spatřila Connora, Silase a
Adne na konci naší skupinky.
Temnota zazářila rudě, když Ethan zažehnul oheň odrážející
se v karmínové na stěnách, takže to vypadalo, jako by kameny
začaly krvácet. Tunel byl úzký. Mačkali jsem se, abychom prošli,
Ethan se do chodby skoro nevešel. Zadržela jsem dech, když něco
zabručelo a protlačilo se to dopředu. Museli jsme se přeměnit do
lidské podoby, abychom se mohli rozestoupit v drsných stěnách
jeskyně. Truchlivé a znepokojující vzdychání hnal vítr jeskyní.
Ethanova louče zhasla, ale místo toho, aby nás to uvrhlo zpět
do temnoty, průchod zůstal osvětlený. Už ne červeně, stěny dostaly
jemně opálový nádech. Slyšela jsem, jak Ethan popadl dech.
Koukal se na nás přes své rameno. „Nejsme sami.“
„Ochránci?“zeptal se Connor.
Ethan přikývl. „Tři z nich. Stále lidé.“
Proplížila jsem se vedle něj a zírala do světla. Tunel se otevřel
do zasněžené dutiny, téměř dokonalého kruhu vyříznutého do hory.
Místo schované před vnějším světem, přístupné jen úzkou
chodbou, kterou jsme právě prošli. Na druhé straně otvírajícího se
prostoru byla skála pokrytá ledem. Sluneční světlo zahalovalo její
povrch a tvořilo nespočet stínů modrého třpytu, takže to vypadalo
jako drahokamy. Světlý odraz dělal skoro neuvěřitelným vidět
obrys otevřeniny v ledu, ale já jsem věděla, že Tordis ležel v tom
ledovci. Ale mezi Tordisem a naší partou se k obloze zvedal kouř.
Tři lidé byli schouleni kolem malého táboráku. Byli zcela vybaveni
náčiním do zimy, dost na odolávání náhlému drsnému počasí na
hoře.
„Bylo by lepší, kdybychom zaútočili když ještě stále máme
moment překvapení,“řekl Connor.
„Nemyslím si, že máme,“řekl Ethan. „Předpokládám, že jen
čekají, až se ukážeme. Tuhle oblast jsme již prohledávali
v minulosti a nenarazili jsme na žádné Ochránce za prvním
vchodem. Tahle skupina je nová.
„Strážci jsou teď opatrnější,“řekl Shay. „Vědí, že jdeme po
kouscích.
„Není toho moc, co teď můžeme udělat, že?“řekl Connor
vytahujíc své meče.
„Počkej,“položila jsem ruku na jeho rameno.
„Na co?“řekl Connor.
„Jsou to Ochránci,“řekla jsem. „Jako my.“
„Tak nějak,“Ethan se zamračil.
„Nech mě si s nimi promluvit.“
„Zbláznila ses,“řekl Ethan. Sundal si z ramene kuši.
„Ne,“řekl Shay. „Čím více spojenců, tím lépe. Možná se
medvědům taky nelíbí místní zaměstnanci.“
Ethan mu poslal zničující pohled.
„Budeš hned za mnou,“řekla jsem. „Pokud se cokoliv pokazí,
zaútočíš. Budu v pořádku.“
Connor se podíval na Ethana, který pokrčil rameny. „Je to
alfa.“
„Dobře, Callo,“řekl Connor. „Pokud si myslíš, že to stojí za to
zkusit, jdi na to. Jen mysli na to, že medvědi jsou nevrlá a
tvrdohlavá zvěř.“
„A páchnou,“řekl Ethan.
„Chceš, abych šel s tebou?“zeptal se Mason.
„Ne,“řekla jsem. „Budu míň hrozivá na vlastní pěst.“
„Hodně štěstí,“řekl Shay a já jsem vyklouzla z úzké uličky na
sluneční světlo.
V tom momentě, co jsem stoupla na otevřené prostranství, tři
Ochránci byli na nohou, sledovali mě a přistupovali ke mně.
Zvedla jsem ruce, jdoucí opatrně kupředu. Nepřeměnili se, což
jsem shledávala jako znamení naděje. Nezaměnitelná vůně
medvědova pižma mě udeřila a já jsem svraštila nos. Ethan se
nemýlil ohledně jejich pachu. Nepříjemný.
Jeden z Ochránců vystoupil, odhalil svou kapuci. Zírala na mě
žena se zapletenými měděnými vlasy
“Pourquoi vous êtes ici, le loup?”
Proč jsi tu, vlku?
Moje tři a půl roku ve třídě zaměřené na francouzštinu mi moc
nedaly. Vlčice. Věděla, kdo jsem. Ale neexistoval způsob, jak bych
jí mohla odpovědět ve francouzštině.
„Mí přátelé a já něco hledáme,“ řekla jsem a doufala, že rozumí
anglicky.
Usmála se. „Máš přátelé, kteří hledají.“ Dokonce ani její
zlomyslný přízvuk nezamaskoval její důraz na slovo hledat.
„Hledači jsou přátelé našeho druhu.“ Pořád jsem šla vpřed.
Další dva Strážci zaujali bojovnou pozici okolo první ženy. „K naší
smůle nás naši páni naučili věřit jiným.“
„Možná, že jste byli v mládí uvedeni do omylu.“
„Dozvěděla jsem se pravdu o válce,“řekla jsem. „A my bojovali
na špatné straně.“
Zasmála se a hodila pohled na její společníky, kteří se
zašklebili. „Ne, vlče, tví přátele jsou jen další zoufalý podvod,
protože vědí, že tuhle bitvu prohrají.“
Nevěděla jsem, jestli jsem se otřásla kvůli poryvu studeného
vánku, který mě praštil, nebo kvůli drsnosti jejího tónu.
„Vlci se mohou zbláznit.“ Zvedla ruku a já sledovala, jak se jí
nehty prodloužily do drápů
„Mais nous ne craignons pas la guerre.” V dalším momentě se
objevil stín obrovské bestie a blokoval slunce. Zapotácela jsem se.
„Callo!“ Slyšela jsem Shaye křičet, když mě udeřila obrovská
medvědice, ale já už jsem se skutálela do sněhu, přeměňovala jsem
se do vlčí podoby, jak jsem padala.
Když jsem se vyškrábala na nohy, zařvala drápající se po kuši,
která ji vyčnívala z její temné srsti. Hněv medvědici naplnil
ohlušujícím
řvaním.
Šipky z kuše proletěly vzduchem. Medvědice je ignorovala, zaujatá
mou
odplatou.
Ochránila jsem se před jejím útokem, zahlédla jsem Masona a
Sabine zablesknout po setkání s nátlakem Strážců.
Mé oči zachytily záblesk zlato-hnědé srsti a já jsem věděla, že v
tomto souboji nejsem sama. Shay udeřil na bok medvědice těsně
předtím, než mě dostihla. Úder ji dostal nepřipravenou.
Otočila hlavu a já se na ni vrhla, uzavírající své čelisti kolem
jejího krku. Pod mými zuby projela silná šlacha, ale nemohla jsem
dostatečně uchopit její průdušnici. Vstala na zadních nohou. Stále
visící na ní jsem se houpala jako hadrová panenka. Slyšela jsem
pode mnou Shayovo štěkání. Medvědice zabručela bolestí, a já
věděla, že znovu udeřil.
Kopáním s mou zadní nohou jsem se od ní hnala, uvolnila jsem
své sevření, obracejíc se ve vzduchu. I když to nebylo zrovna
elegantní, podařilo se mi přistát nohama na zemi.
Medvěd už z rány krvácel, tak jsem přešla na její krk a na
kousance, které Shay napáchal na jejím boku. Connor teď byl
vedle něj, jednou rukou ovládal meč a druhou širokou čepel katary.
Když Shay strhl medvědovu pozornost, Connor se přibližoval.
S neuvěřitelnou rychlostí sekl do rány na jejím krku, rozšířil ji a
poté ponořil kataru do její hrudi. Medvědice se otřásla. Connor měl
tak akorát čas na úskok pryč a uvolnění čepele, než zkolabovala.
„Pojďme,“řekl Connor mířící k ostatním. Dorazili jsme za
Sabine zrovna když uskočila před dvěma medvědy, jedním černým
a jedním jasanově hnědým, když se po ní vrhli.
Chundelatý černý medvěd zařval a skácel se k zemi. Ethanova
šipka vyčnívala z medvědova levého oka. Hnědý medvěd si
schoval obličej do tlap, jako by se bál, ale následně vyslal ránu po
Sabine. Ethan zařval a běžel na její stranu. Medvěd zařval, udeřil
do otřeseného vlka. Mason stál na svém místě mezi Sabine a
medvědem.
Kolem mě a Shaye proletěla čepel. Ostrá břitva Connorova
meče klesla na stranu medvěda. Zařval, ale jinak nic. Connor
zaklel. Vrhla jsem se na medvědovy zadní nohy a on byl na chvíli
ochromený, ale minula jsem a narazila do země. Shay chytil
medvědovu levou patu do čelisti. Medvěd prudce kopl, zatřásl
s ním, aby se uvolnil a Shay přistál na zemi vedle mě.
Medvěd náhle narazil, jeho pravou přední nohu držel
v nepřirozeném úhlu. Stříbrný provaz se táhl na jeho ramenu a
vyváděl jej z rovnováhy. Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznala
Adnin špičatý řetězec. Silas měl ruce kolem jejího pasu. Ti dva
řídili bič, co přetáhl medvěda na jeho boku. Zařval v bolesti
plácající se ve vzdálenosti biče.
„Connore!“ Adne zbělely klouby, když sevřela druhou stranu
biče a Silasova tvář byla tak bledá jako její neprokrvené ruce.
Connor se vymrštil v před, natáhl levou ruku. Když měl
medvěd přilepený pohled na Adne a Silasovi, Connor vrazil čepel
katary do rány na medvědově krku a ponořil ji hluboko do
medvědova krku. Bestiino zařvání přešlo v bublání a pak klesla do
klidu.
Connor se zamračil, když vytahoval čepel z medvědova krku a
čistil ji sněhem. „Někteří bojují.“
„To je pro alianci příliš,“řekl Ethan. Sabine se přeměnila do
člověčí podoby. Pomohl jí na nohy a studoval její tvář.
„Jsem v pořádku,“řekla. „Nebyla to moje první bitva.“
„Ten medvěd tě uhodil tvrdě.“ Dotkl se její tváře.
„To zvládnu.“
Usmál se. „Raději bych, kdybys nemusela.“
Shayův nos se přitiskl na mou čelist. Jsi v pořádku?
Jo. Strčila jsem do něho, když jsme se zvedli. Díky za pomoc.
Potěšení na mé straně. Jeho zelené oči rošťácky zazářily.
Před chvílí jsem koukal na vzpomínky v podobě medvěda.
Zavrtěla jsem ocasem a poslala do jeho myšlenek svůj smích.
„Čas na hlavní poslání,“Connor stál vedle nás. Díval se na
Shaye. „Myslím, že k tomu budeš potřebovat ruce.“
Myslím, že legrace skončila. Shay mi olízl čelist a já jsem se
znovu zasmála.
Legrace?
Samozřejmě. Ty ses nebavila?
Stále se na mě koukal, když se proměnil v člověka. Položila
jsem mu bradu do dlaně a olizovala mu prsty. Bojování se Shayem
na mé straně bylo víc než zábava. Bylo to všechno.
Kapitola sedmá
„TAKŽE TOHLE JE TORDIS,“zamumlal Shay když jsme
vstoupili na svaté místo. Haldis byl vždy impozantní. Jeho vstup
v podobě tlamy působil jako varování, co nezvalo průzkumy.
Tordis nemohl být o moc jinačí. Klaustrofobická temná chodba
držená v tajemství, vytesaná do stříbrno-modré stěny před námi.
Tajemství, které mohlo být nejkrásnější místo, jaké jsem kdy
viděla. Ledem naplněná jeskyně nebyla jen krásná, ale
dechberoucí. Každý mrazem pokrytý povrch zachycoval odrážel
světlo zpět do prostranství. Tunel byl jasný, krytí svítivou
pavučinkou slunečních paprsků, jemných jako krajka, ale o to
krásnějších na pohled. Tančící pavučinka světla byla narušena
jediným malým tmavým vchodem na druhé straně jeskyně.
Shay ukázal na prostup. „Vypadá to, že to směřuje tudy.“
„Jak to víš?“zeptal se Ethan.
„Haldis byl v předsálí mimo hlavní jeskyni,“řekl Shay. „Hádám,
že Tordis bude stejný.“
„To zní fér,“řekl Connor přes prohlubující se Ethanovo
zamračení. „Pojďme.“
Zvedla jsem čenich, otevřela čelisti a nechala si vzduch proudit na
jazyk. Nic. Žádné alarmující vůně. Žádné odpuzující chutě, co by
mohly značit nebezpečí.
Shay se na mě koukal. „Žádné známky mutantních pavouků,
Cal?“
Zaštěkala jsem a zavrtěla ocasem.
Zamračil se. „Opravdu? Jsi si jistá?“
Vypadá to odporně výstižné pro doupě Strážců. Dolehl ke mně
hlas Sabine.
Já vím. Pohlédla jsem na ni a pak zpět do jeskyně. Ale nemůžu
nic zaznamenat.
Tak co teď? Zeptal se Mason a zahrabal tlapou do ledu.
Měli bychom jít. Klusala jsem vpřed.
„Tohle se mi nelíbí,“slyšela jsem Ethanovo reptání. „Něco uvnitř
je. Musí být.“
„Jo…“Connor se zhluboka nadechl. „Ale pokud tu nejsou žádná
stvoření, která by na nás měla čekat…“
Otočila jsem krk netrpělivá z jejich zaváhání. Chtěla jsem se
dostat do Tordisu a vypadnout odsud. Pokud by tu Strážci
nezanechali něco, co by tohle místo střežilo, pak byl můj nejlepší
odhad, že bychom svým příchodem spustili nějaký alarm a brzy by
se to tady hemžilo odpornostmi. Stejně jako když jsme zachránili
mé členy smečky z vězení pod Edenem. Jenže v Tordisu jsem
neviděla, nebo necítila nic, co by signalizovalo, že nejsme sami. Na
rozdíl od medvěda jsem nezpozorovala žádnou hlídku nebo
kamenné chrliče schované v rozsedlinách skály, co čekají, až
budou moci upozornit své pány na naše vniknutí do tohoto
posvátného místa. Nechtěla jsem tu váhat – nejlepší strategie byla
pro Shaye vzít kousek elementárního kříže, co tady byl schovaný, a
pro nás, abychom se dostali zpátky na Akademii tak rychle, jak je
to jen možné.
Chtělo se mi vrčet na své loudající se kumpány, když se
Connorovy oči začaly toulat po tunelu a najednou se rozšířili.
„Callo, zastav se!“
Mé vrčení přešlo v kňučení, když jeho varování přišlo o sekundu
později. Moje pravá přední tlapa se propadla a setkala se…
s ničím. Už tu pode mnou nebyla žádná další podlaha pokrytá
ledem. Gravitace a mé vlastní útočení mě dopravilo do prázdného
prostoru. Do jámy, kterou jsem neviděla, jen jsem do ní padala.
Moje zadní nohy zoufale sklouzly zcela nepoužitelně po ledu.
Mé tělo se skácelo po neuvěřitelném převislém skalisku. Zavyla
jsem, ale můj pláč přešel, když se mi bolest převalila přes
končetiny, cestující z mého ocasu raketovou rychlostí do mého
hřbetu. Zachytila jsem se ve vzduchu kopající a vrčící.
„Sakra, holko!“Ethan zařval. „Drž se.“
Konečně jsem zaregistrovala, že nepadám. Bolest pocházela
z toho, jak mě Ethan chytil…za ocas.
Mé srdce bušilo, můj puls ohluchl, když to začalo řvát mými
žilami. Když mě Ethan zatáhl zpět, každý moment té bolesti škubal
na srsti a šlachách, pořád jsem neviděla, kde končí zem a začíná
jáma.
A pak jsem byla zase zpět na převislém skalisku. Moje tíha
zkolabovala na namrzlém kameni na zemi jeskyně. Ethan pustil
můj ocas a dopadl na zem, otočil se a zhluboka se nadechl.
Já se postavila na čtyři a chňapala po něm zuby.
„Co je, sakra?“zíral na mě.
Přeměnila jsem se a vrátila mu zuřivý pohled. „To byl můj ocas.“
„Tak promiň,“řekl Ethan. „Myslím, že jsem tě měl nechat
spadnout.“
Zírala jsem na něj; nad mým ponížením vyhrál provinilý úsměv.
Ethan zavrtěl hlavou a zasmál se. „Něco jako poděkování.“
„Jo,“řekla jsem a věděla, že bych mu měla nabídnout skutečnou
omluvu, ale pořád mě bolel zadek. „Myslím, že ti to dlužím.“
Connor prozkoumával jeskyni se zúženýma očima. „To byla
kráska zabíjející zvíře.“
„Co?“zamračila jsem se.
„Jeskyně.“ Shay následoval jeho pohled kroutící frustrovaně
hlavou. „Je to smrtonosná past. To proto tu nejsou žádní mutantní
pavouci.“
„Fascinující,“škrábání Silasovy propisky po papíře naplnilo
jeskyni.
Connor na něj pohlédl. „Víš, mohlo by to být o moc lepší, kdybys
nemluvil.“
Silas ho ignoroval ztracen ve svých poznámkách. Posunoval se
blíž k okraji jámy, snažil se nahlédnout do hlubin. „Neuvěřitelné.“
Ethan zapálil další pochodeň a svítil s ní na místo, kam jsem
spadla. Za krátký moment se sotva mohl vytvořit tvar propasti.
Perfektní kruh , pravděpodobně pět metrů v průměru. Světlo ohně
padalo, padalo a padalo. Jeho rudý jas se konečně ztratil, ale
nevydal žádný zvuk, že by narazil na povrch. Jen ticho, co mi
pronikalo do kostí a způsobovalo, že jsem se otřásla.
„Oh Bože,“zašeptala jsem a snažila se potlačit vizi toho, jak sama
padám. Pohlédla jsem na Ethana a těžce polkla.
On jen přikývl. Zapálil další pochodeň a hodil ji na deset stop od
nás. Ta se jednou odrazila od země a pak také zmizela v jiné
neviditelné propasti. „Sakra.“
Udělal to znovu. Tentokrát hodil pochodeň dvacet stop od naší
skupiny. Nebylo slyšet žádné naražení, okamžitě zmizela
z dohledu.
Mason zakňučel. On i Sabine nervózně kroužili kolem mě, jejich
srst se otírala o mou kůži.
„Fantastické,“řekl Connor a sehnul se. Otočil hlavu dopředu a
dozadu. „Jak si myslíte, že se přes to máme dostat?“
„Kolik děr myslíte, že tady je?“zeptal se Shay.
„Nemám ponětí,“řekl Ethan. „Pochodně se jim vyhýbaly těžko.
Dokonce i se změnou světla je těžké je zaznačit.“
„Pojďme do jedné z nich hodit Silase,“řekl Connor. „Možná
všechny nejsou tak hluboké.“
„Hej!“Silas se vzdálil od okraje.
Shay poklekl vedle Connora. „Lidi, přinesli jste si karabiny, lana
a skoby, že?“
„Pro případ máme náčiní na skladě,“řekl Connor. „Máš plán?“
Shay už si sundával ze zad cepíny. „Musím šplhat, ale na břiše.“
„Co myslíš tím ty?“zeptal se Ethan, když mu Shay podal cepín.
„Jak často šplháte, lidi?“zeptal se Shay. Vzal si od Connora lano a
uvázal si ho kolem těla.
„Když musíme…,“Connor odpověděl s nakrčením obočí.
Shay se ušklíbl. „To jsem si myslel. Znamená to, že mám nejvíc
zkušeností. Dostanu se na druhou stranu.“
„V žádném případě,“řekl Ethan. „Možná máš nejvíc zkušeností, ale
taky jsi moc cennej. Nemůžeme tě riskovat.“
Shay se usmál. Jeho špičáky se zostřily. „Kolik svých přátel - a
mých chceš ztratit -, protože jsme tady uvízli? Tobě nebo
Connorovi bude trvat věčnost, než se dostanete na druhou stranu.
Já vím, jak to udělat. Budu rychlej.“
Začala jsem se třást při pomyšlení, že se Shay plazí po zemi, na
kterou jsme nikdo z nás neviděli. Také jsem přemýšlela, jestli si
uvědomil, že právě započítal Rena za svého přítele. Connor si
rozrušeně prohrábl vlasy. „Jak si tím můžeš být tak jistý? Nevíme,
jak daleko ta past vede.“
„Vidíš, jak se ta jeskyně zužuje asi za patnáct metrů odsud
v prostoru napravo?“ Shay ukázal na konec třpytivého prostoru.
„Dal bych za to dobrou sumu peněz, že ta past končí tam. Tordis je
dna druhé straně té další chodby.
„To nevíš,“řekl Connor.
„Ano, vím.“ Shay sklopil oči a najednou ztichl. „Cítím to.“
Connor si odfrkl. „No alespoň je s tebou síla.“
„Zmlkni,“zavrčel Shay. „Pojďme začít. Dej mi skoby.“
Adne mu hodila batoh.
„Neměli bychom ohrozit Sciona,“řekl Silas a otočil se k Adne.
„Co otevřít portál?“
„Portál kam?“řekla Adne a ukázala směrem k neviditelným
smrtelným pastem. „I když tu najdeme římsy, kdo ví, jak široké
budou? Někdo může vykročit z portálu a spadnout přímo do jámy.“
„Což je to, proč jdu takto,“řekl Shay. „Potřebuji se dostat do
mezery na druhé straně komnaty. Pokud je to uspořádané jako
Haldis, tohle je past; na druhé straně by to mělo být bez závad.“
„Pokud spadneš dřív, než se tam dostaneš-,“začal Ethan.
„Skoba mě zachytí a vy ostatní mě můžete vytáhnout.“ Odbyl ho
Shay, zatloukl jednu ze skob do země tupou stranou jeho sekyry a
zauzloval kolem ní lano. „Povedu svou cestu napříč, nastavím na
druhé straně zbytek skob a bezpečnostní lana. Pak si je vy uvážete
a rychle se dostanete na druhou stranu. Nikdo nespadne. Nebo
pokud ano, bude padat jen pár centimetrů, než je lana zachytí.
„Já nevím…“Connor vypadal nejistě.
Adne si povzdechla a klekla si, aby Shayovi pomohla s dalšími
vačkami a karabinami. „Je to dobrý plán, Shayi.“ Setkala se
s Connorovým varovným pohledem. „Víš, že je to dobrý plán. A
jediný plán. Pascal na nás spoléhá a my už tak máme zpoždění.
Nepočítali jsme s tou druhou skupinou Ochránců.
„Fajn.“ Connor podal Shayovi další lano. „Přidej tohle. Zachytí
nás to v případě, že skoba selže.“
Shay mu věnoval tvrdý pohled. „Moje skoba neselže. Nejsem
debil.“
„Jen si vezmi to další lano,“řekl.
Musel se ovládat, aby do Connora nežduchl, Shay si přivázal
druhé lano kolem těla a pohnul nohou k místě, kde jsem přepadla
přes okraj. Dopadl na ruce a kolena. Chtěla jsem na něj zavolat,
aby byl opatrný, ale nechtěla jsem podkopávat jeho důvěru.
Padesát stop se jako dálka nezdála moc, ale sledoval Shaye, jak
pořád pokračuje jeskyní to měnilo na bolestivé. Měl sekeru v jedné
ruce, občas ji zhoupl dolů a zabořil do země před ním, když udělal
další krok vpřed.
Pokládal vačky v pravidelných intervalech a provlékal nimi lano.
Začala se objevoval klikatá cesta, jak se dostával přes jeskyni. I
když lana značila naši cestu, trhliny zůstalo nemožné vidět.
Pouhým okem to vypadalo, jako by byl nepříčetný, nebo hodně
opilý horolezec, co mapoval svoje nesmysly po rovném povrchu.
Jen vzpomínka na zemi, která se mi propadla pod předními
tlapami, mi připomínala, že nemůžu věřit tomu, co vidím.
Shay náhle zaklel, zvuk se rozléhal ledem pokrytou komnatou.
Zakřičela jsem. Shay padal. A pak ne. Zamáchal cepínem, který
zabořil do strany jámy, co neobjevil dost brzy. Visel jen za jednu
ruku, ale bezpečnostní lano už bylo napnuté. Stejně jak
předpovídal, klesl jen o několik centimetrů. Ale to nezabránilo
mému srdce, aby se mu chtělo osvobodit z hrudního koše.
„Jsi v pořádku?“ Connorovo volání bylo přiškrcené.
„Jo,“křičel. Taky zněl trochu bez dechu. „Tato část bude problém.
Tyhle dvě jámy jsou od sebe odděleny jen asi třemi palci.“
„Sakra,“řekla Adne. „To je užší, než rovnováhová kladina.“
„Nejsem gymnasta,“ Masonův smích byl napjatý. On a Sabine se
opět proměnili do lidské podoby, když Shay začal s jeho
přecházením. Vlci mohou mít dobré reflexy, ale pokud jsme
připoutáni na horolezecké náčiní, abychom prošli, musíme být lidé.
Shay umístil vačku zajištěním na jednu stranu propasti. „Snažím
se tu něco vysekat,“zakřičel. „Budeme muset v této fázi šplhat tady
po boku.“
„Šplhat?“Připadalo mi, jakoby mi někdo hodil do krku bavlnu.
Pobývat podél okraje jámy byla jedna věc, ale dobrovolně se do
jedné z nich spouštět, byla věc jiná.
Mason se naklonil a šťouchl mě loktem. „To bylo pěkně sexy –
vidělas, co umí udělat se svými rameny. Shay je vlk do rajónu.
Možná bych měl dát Nevovi lepší šance.
Zavrčela jsem na svého člena smečky, ale Mason se jen smál.
Aby dostál svého slova, Shay vysekával do zdi sekerou malé
otvory, kde mohla být umístěna noha nebo ruka. Pohyboval se
vpřed, aby umístil další skoby pro lepší zadržení. Už se skoro
dostal k otvoru v zářící ledové zdi. Konečně našel druhou stranu
trhliny a šplhal nahoru, nastavuje skobu a dopravuje jeho tělo
k okraji jámy, síla jeho tlaku ho popoháněla kupředu k tomu místu.
A pak nám spadl z pohledu.
„Shayi!“zakřičel Connor. „Jsi v pořádku?“
Zatajila jsem dech, dokud Shayova hlava nevykoukla z temnoty.
„Jsem na tom dobře!“Byl na všech čtyřech, neschopný i klečet,
aniž by se hlavou mlátil o strop tunelu. „Strop je nízko, ale budeme
se schopni proplazit. A na druhé straně je světlo. Jsem si pěkně
jistý, že najdeme jílec, ze kterého ta záře pochází.
„Pěkně!“zavolal Connor. Už provlékal provaz Adniným
opaskem. „Ty půjdeš první,“řekl jí. „Když něco skočí na Sciona
v té malé jeskyni, když většina z nás bude ještě lézt, dostaneš ho
odtamtud.
Přikývla a skousla si ret.
„Lano je tady bezpečné,“zakřičel Shay mávaje a ukazoval na
konečnou vačku, kterou připevnil na vzdálenou zeď. „Začněme!“
Adne se pohybovala strnule, jako by se musela k prvnímu okraji
přinutit. Nevinila jsem ji za to. Taky jsem se k nim nechtěla
přibližovat. Silas si vzal lano a chtěl se sám obmotat, když mu ho
vzal Connor.
„Ty jsi poslední,“řekl.
„Cože?“Silas vyvalil oči.
Connor se usmál a podal lano Sabine, která šla po Adne. „Tohle
se jeví jako tří minutové vzrušení, které zažiješ ve své úžasné
historii,ne? Myslím, že naše přecházení si zaslouží tvoje nejlepší
psací úsilí.“
Silas na něj zíral, než se odplížil zpět.
Okamžitě se pustil zpátky do psaní, i když jsem netušila, jestli
popisuje jeskyni nebo nějaké stížnosti proti Connorovi.
Vzdálila jsem se se Silasem, ne proto, že bych toužila po tom, aby
mi dělal společnost, ale proto, že jsem chtěla počkat, než budu
muset definitivně přecházet. Adne byla skoro na druhé straně
kroutící se kolem Shaye do úzkého tunelu. Můj žaludek se sevřel,
když jsem sledovala, jak se Sabine zhoupla dolů do trhliny. Její
tělo se zdálo, jako by přirozeně šplhalo a lehce nacházelo Shayovy
otvory na držení. Ethan byl za ní následován Masonem.
„Jsi na řadě,“Connor mi připl karabinu na pás a omotal kolem ní
bezpečnostní lano.
Zmohla jsem se na přikývnutí. Slova ani myšlenky nemohly
popsat, jak jsem se pohybovala s následováním Shayova lana.
Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít strach z výšek, když
jsem strávila svůj život v horách. Něco bylo jinak. Svahy okolo
Haldisu byly ze zeminy a kamení. I když byly pokryty sněhem,
byly mi známé. Jeskyně schovaná ve výškách Alp, celá z ledu a
světla, co vytvářelo bezbožně krásnou pavučinu, ve které se loví
kořist, nechávala mou krev tak chladnou jako horský vzduch, co
jsem dýchala. Jeskynní klam mě znervózňoval tak, jak jsem to
nikdy nezažila. Nechtěla jsem jít dál do jejich hlubin. Chtěla jsem
pryč.
Popadla jsem lano ochotná začít přecházet. Zadívala jsem se na
druhou stranu jeskyně a setkala se s Shayovýma očima. Čekal na
mě, vznášející se na okraji průchodu. Pozvedl ruku.
Dostaň se k Shayovi. Dostaň se k Shayovi.
Přinutila jsem se vypustit z mé mysli všechny myšlenky. Jediná
věc, kterou jsem chtěla víc než utéct od téhle smrtící pasti, byla být
s ním. Pokud jsem mohla dosáhnout svého cíle dostáním se
k Shayovi, mohla jsem to udělat. Ledový vzduch zavířil jeskyní,
ten zvuk narážel na zdi v šepotu miliónu slov, mumlal mi v uších o
uklouznutí, pádu. Přitáhla jsem se k lanu, snažila se vytěsnit hlas
větru, věděla jsem, že to byla magie Strážců, co se snaží vrhnout na
mě obavy a manipulovat se mnou, abych udělala fatální chybu.
„Je to dobrý, Callo,“Shayův hlas prolomil šepot. „Jsi skoro tady.“
Ale skoro tady znamenalo, že jsem dosáhla propasti. Zírala jsem
na něco, co se jevilo jako zemitá plocha blyštící se ledem. Jen jsem
věděla, že není, protože cesta Shayova lana se náhle ponořila níž
pod to.
„Hni se!“Sabine na mě tlačila stojíc vedle Shaye u vstupu do
průchodu. Ze svého výhodného umístění na druhé straně na mě
zírala dolů a blýskala soutěživým úsměvem.
Hněv ve mně vzplanul a já se toho chopila, zhoupla jsem se dolů
do propasti. Moje noha se škrábala po prostém povrchu a já na
chvíli zpanikařila. Ale když se mé nohy dostaly do Shayových
otvorů, zase jsem mohla dýchat.
„Dalas to!“Shayův hlas byl vřelý a osvobozující. „Už jen pár
kroků.“
Pohybovala jsem se z otvoru do otvoru. Mé paže byly v jednou
ohni. Zdála se mi, jako by se mě trhlina pokoušela odstrčit ze
svých zdí a nechat mě spadnout do zapomenutí.
A pak mě Shayovy paže svíraly kolem předloktí. Vytáhl mě přes
okraj trhliny a pozvedl mě v rukou. Přistála jsem v průchodovém
prostoru,………. Jeho tvář byla zabořena v koruně z mých vlasů.
„Hej. Vedla sis skvěle.“
Skoro jsem ho odstrčila, nechtěla jsem ukázat žádnou slabost a
bylo mi trapně, že tak lehce vycítil můj strach.
Místo toho jsem nechala ten impuls na pokoji a pozvedla tvář,
abych ho mohla políbit. Když se jeho ruce semkly kolem mého
pasu, všechna moje hrůza z lezení opadla.
„Díky,“ Usmála jsem se, usnesla jsem se nad tím, že je dobře, že
se cítím líp, když se o něj opírám. Konec konců zdolávání
smrtících jam s horolezeckým náčiním a nespadnout je v popisu
práce alfa vlka.
Silas si odkašlal, lpěl na okraji tunelu a čekal, až mu Shay a já
uvolníme místo – myslela jsem si, že mu Connor dal milost. Shay
si mě přitáhl blíž do úzké jeskyně, kde se k sobě choulili Sabine,
Nev a Mason. Písař zíral na mě a na Shaye. „Jen přemýšlím, jestli
by bylo možné mi nabídnout vyjádření, co si myslíte o vztahu mezi
Ochráncem a Scionem? Jestli tedy přežijeme.“ Držel pero
připravené. Nevěděla jsem, co mě překvapilo víc, ta otázka nebo
to, že už měl u sebe zápisník ani ne pět sekund po přecházení.
Shay zavrtěl hlavou, nechal mě jít a hnul se dál do prostupu.
Pomalu jsem se usmála na Silase a nechala své zuby zachytit slabé
světlo v tunelu ledové jeskyně.
„Silasi! Nevěděla jsem, že ses teď dal na psaní drbů. Adne kolem
nás proběhla ke konci provazu a nabízela Connorovi ruku, když se
houpal v trhlině. „Myslela jsem, že zaznamenáváš historii.“
Silas zrudl jako řepa, ale neodpověděl.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Adne Connora.
„Jo.“
Shay, co už mířil za stříbrnou září na konci tunelu, se otočil a
zavolal, „Pojďme to dokončit.“
Sabine, Mason a já jsme si vyměnili pohled a v dalším momentě
už byli tři vlci Shayovi v patách. Druhý tunel byl temný jako ten
první, i když ten byl mnohem užší. Otestovala jsem vzduch, ale
bylo to jako když jsme poprvé vstoupili do jeskyně, nic jsem
necítila. Nečíhalo tu na nás žádné monstrum. Byli jsme sami.
Plamen na vzdáleném konci chodby rozkvetl do jasného světla.
Zavřela jsem oči a potichu si přála, abychom nebyli zavedeni do
další místnosti plné smrtících pastí. Shay si stoupl do světla. A
usmál se.
Následovali jsme ho do místnosti, co byla známá a neznámá
zároveň. Prostor byl otevřený a dobře osvětlen. Na rozdíl od
Haldisu, který byl plný hřejivých odstínů, tahle místnost
světélkovala chladnou stříbrnou a mystickou modrou. Zdálo se mi,
že jsem takovéhle barvy někdy předtím viděla a pak jsem zjistila,
že tomu tak je. Stěny této jeskyně odrážely ty, jako jsou na
Akademii v křídle Tordis.
„Ach,“slyšela jsem, jak se Silas vedle mě nadechl. Věděla jsem,
na co se kouká, na co jsme koukali všichni. Byla tady, stejně tak
jako byla v Haldisu. Žena, étericky se vznášející ve středu
místnosti. Ale teď už jsem znala její jméno; Cian. Jedna
z Shayových dávno mrtvých předků. Když svůj život věnovala
bojovníkovi, obětovala se ve jménu transformování se do jediné
zbraně, která nás teď může zachránit.
Její dlaně byly nataženy k Shayovi. Opět jsem se ocitla
přimražená na místě, neschopná pohnout jediným svalem, když po
ní Shay hmátl a rychle překonal prostor mezi nimi. Když se jeho
prsty dotkly jejích, světlo zmizelo a nás pohltila temnota. Všechno
ztichlo.
Čekala jsem a poslouchala zvuk tlukotu mého srdce.
„Jsme mrtví?“zašeptal Mason a já věděla, že nás kouzlo opustilo.
Nemohla jsem si pomoct. Přeměnila jsem se a zasmála. „Ne.“
„Oh, Bože,“Mason se začal také smát.
Světlo se pomalu vrátilo do místnosti. Cian zmizela, opustila
Shaye, co stál sám v centru prostoru. Štíhlá čepel ležela na
Shayových dlaních.
Silas vyběhl kupředu jako muž zachycen v náboženské vizi.
„Tordis.“ Natáhl se k ostří, ale na poslední chvíli se vzpamatoval a
stáhl prsty zpět.
„Pěkná práce, kluku,“Ethan se držel dál, ale obdivně hleděl na
čepel. Sabine stála vedle něj v lidské podobě a všimla jsem si, že
má prsty lehce propletené s jeho.
„Je tak lehká,“zamumlal Shay.
Connor si odfrkl. „Jako vzduch?“
Zabručel, když ho Adne kopla do holeně.
Udělala jsem opatrný krok vpřed a dívala jsem se na zářící kov, i
když jsem nevěděla, jestli to, na co se koukám, je kov. Plocha
čepele zářila s pohybem bouřkových mraků a nekonečným vírem
větrů. Shayova čelist sebou škubla. „Tohle nic není.“
Opatrně uchopil ostří Tordis mezi palec a ukazovák, dával pozor,
aby se nedotkl hran ostrých jako břitva. Jeho druhou rukou vytáhl
z vnitřní strany kabátu Haldis.
Jeho prsty se chvěly, když se blížil tupou částí čepele k otvoru
v rukojeti. Když se dva objekty setkaly, nevydalo to žádný zvuk,
ale když ostří cestovalo dál do rukojeti, objevily se vlny světla
v místě, kdy Shay držel rukojeť meče a špičku čepele.
Bez varování vlna ze špičky explodovala jako sluneční paprsek,
kroužila místností a shodila všechny kromě Shaye k zemi. Země
pode mnou zasténala a hora se zachvěla.
A pak nastalo ticho.
Silas zabručel a převalil se na ruce a nohy. „Doufám, že to
nezpůsobilo lavinu. Mohli bychom být pohřbeni zaživa.“
„Pěkný postoj,“řekl Mason.
„Lavinu bychom museli slyšet,“řekla Adne rychle.
„Ne nezbytně,“řekl Silas, oči zářící spekulacemi. „Jsme pěkně
hluboko a já nerozeznal tenhle druh skály. Kdo ví, jak to může
zvuky absorbovat nebo odchýlit?“
„Ty jsi na hlavu,“odpověděl Connor. „Víš to?“
„Pouze jsem poukázal-“
„Drž hubu, Silasi!“Adne kroutila hlavou. „I když stěna sněhu
blokuje vstup do jeskyně, můžu zde otevřít dveře. Nejsme v pasti.“
„Mohli bychom se alespoň podívat?“zeptal se Silas. Nemohla
jsem uvěřit tomu, jak zněl zklamaně.
„Ne!“zakřičeli Mason a Connor.
Vyškrábala jsem se na nohy a podívala se na Shaye. Stál tiše
uprostřed místnosti, oči zavřené, obě ruce na rukojeti meče. Zbraň
byla studie kontrastů. Vřelé teplo Haldisu mu zářilo mezi prsty,
zatímco čepel zářila chladně a jasně jako blesk stahovaný z nebe.
Jako kdyby cítil můj pohled, Shayovi se zachvěla víčka a nabídl
mi tajemný úsměv. Pomalu a zhluboka se nadechl.
„Musíme dostat další meč.“
Něco v jeho hlase způsobilo, že jsem přestala dýchat – síla,
nebojácnost a touha, co jsem nikdy předtím neslyšela. Část mě
z něj byla stále v úžasu – Scion našel zdroj své síly – ale menší,
nenápadnější hlas mi říkal, že taky žárlím.
Ne, že bych žárlila na jeho sílu, ale na to míchání kvalit v jeho
slovech. Našel sám sebe, své opravdové já. Minulou noc jsem mu
věřila, když řekl, že chce zůstat při mně. Že by mohl být můj
partner. Teď když jsem se na něj dívala, vzdálenost mezi námi se
zdála obrovská – už se nezdál být Ochráncem. Byl jenom Scion.
Co to znamenalo pro mě?
Nikdy jsem nepochybovala o Shayově lásce, ale Silasova otázka
se už nezdála tak směšná. Jaká budoucnost mohla čekat Sciona a
alfu Ochránců? Něco studeného a prázdného se usídlilo v mých
kostech, což jsem myslela, že by mohl být smutek. Ztrácela jsem
Shaye v jeho osudu?
„Dostat další meč, jo?“zašklebil se Connor. „No, to je v plánu.“
Uskočil z cesty, než ho Adne mohla znovu kopnout.
„Mám i lepší plán,“řekl Mason, dávaje si ruku kolem Adniných
ramen.
Pozvedla k němu obočí. „Jaký?“
„Otevřeš ty pěkný dveře a sakra, dostaneš nás odsud pryč.“
Kapitola osmá
Kakofonie zvuku, co mi zaplavila uši, když jsem dopadla na
druhou stranu portálu, způsobila, že jsem se naježila. Byla to
panika? Strach?
Byla jsem polapena událostmi v ledové jeskyni, prohrála jsem se
vzpomínkami na Tordis, na meč, Shaye – takže jsem skoro
zapomněla, že zbytek týmů byl na jiné misi.
Kolik jsme toho ztratili pro to, aby Shay mohl získat čepel?
Můj rostoucí strach se roztříštil, když se ukázalo, že nejhlasitější
zvuk byl chraplavý a nekontrolovaný smích. Slavnostní hluk utichl
a zbytek mé party se ukázal na druhé straně v Adnině portálu.
Když se objevil Shay, místnost se najednou utopila v tichu.
Anika předstoupila. Shay nemluvil. Jen pozvedl meč, ostří ožilo a
já uslyšela vítr jako pleskot křídel, přinášející naději – světlo
tónováno jemnou září Haldisu s pevným teplem jako sama země.
Místnost znovu propukla. Tentokrát byl jásot ohlušující. Jen
Anika mlčela, řasy mokré neprolitými slzami. Hledači se vyrojili
za Shayem, prohlíželi si meč, ale byli opatrní, aby se ho nedotkli.
Vytvořil se doprovod, co sledovol jeho nové formování ve skoro
hmatatelné síle meče, a já opět pocítila těsnotu ztráty a smutku –
jako neviditelnou ruku kolem mého krku.
Ztratím ho. Drala jsem se od nich pryč a doufala, že senzace
opadne. Connor se prodral mezi davem a začal vykládat o naší
cestě, z útržků jsem měla pocit, že si to trochu přibarvuje. Moje
podezření se potvrdilo, když Silas odstrčil Connora stranou, mával
zápisníkem a začal vyprávět svou verzi příběhu. Connor zvolil
strategickou polohu hned za Silasem a dělal obličeje a surové
imitace Silase ve vhodných – nebo spíš nevhodných – okamžicích.
„Chceš mrknout na naše kluky?“Mason mě chytil za ruku a škubl
bradou směrem k Renovi a Nevovi, kteří mluvili s Pascalem.
Setkala jsem se s Masonovým škádlícím pohledem a přemýšlela
jsem, kam přesně směřoval s těmi našimi kluky. Nev byl jeho
partner, ale myslel tím, že by Ren měl být můj? Při té myšlence
jsem se naježila a skoro jsem se musela držet, abych na něj
nezačala vrčet.
„Jistě.“
Ohlédla jsem se a očekávala, že se k nám Sabine připojí. Ale stála
mimo, vedle Ethana. Jejich ruce byly spojené, těla otočená směrem
k tomu druhému, rty se pohybující v rychlém šepotu. Ruch
místnosti se jich nedotkl, jako kdyby byli jediní lidé stojící zde.
Nev a Ren se usmívali. Alfa se opřel o masivní dřevěný stůl,
vypadaje se sebou spokojenější než kdykoliv. Nev seděl na židli,
tedy na jejím opěradle, a nohy měl na křesle. Podívala jsem se
z jednoho na druhého, v rozpacích, ale byl to Mason, kdo se zeptal
první.
„Co?“
Nevovy oči zazářily. „Chlape. Medvědi!“
Mason se zamračil. „Ty jsi šťastný z medvědů?“
Ren pokrčil rameny. „Odvedli dobrý boj.“
„Oui,“Pascal se zasmál, poplácal Rena po zádech. „Les loups ont
été trop pour les ours.“
„Mais oui!“ Nev vzal Masonovy ruce a přitáhl si ho do objetí.
„Vlci nakopali medvědům zadek. Jak to šlo vám, lidi?“
Mason si opřel tvář o Nevovu. „Žádné ztráty. Dostali jsme meč.
Řekl bych tomu výhra. Ty?“
Ren se usmál; jeho špičáky byly ostré. „Jak řekl předtím. Chlape.
Medvědi!“Otočil se k Pascalovi. „Mimo to jsme měli dokonalý
tým, co nás kryl.“
„Merci.“ Pascal si založil ruce na prsou a zadíval se na Rena.
„Ale vy jste dělali naši práci… o nic méně složitěji, než je
obvyklé.“
„Bylo nám potěšením,“řekl Nev.
Pascal naklonil hlavu. „Je mi líto, že jsem pochyboval. Les loups
byli tak dlouho počítáni jako naši nepřátelé. Ale vy jste udělali les
bon guerre. Lepší, než les ours.“
„To nechápu,“řekl Mason.
Nev do něho šťouchl loktem. „Není divu, že ode mě opisuješ
domácí úkoly do Francouzštiny. „Říkal, že si vedeme ve válce
dobře, lépe než ti Švýcarští medvědi.
„Strážci to zbabrali,“řekl Ren stále mluvící k Pascalovi. „Medvědi
nejsou dobří bojovníci. Jsou příliš osamělý. Mohli jsme je držet
mimo rovnováhu, protože se raději hádají mezi sebou místo toho,
aby fungovali jako tým.
„Do toho, smečko!“Nev narazil do Renovy pěsti.
„Myslím, že máš pravdu,“ Pascal si promnul bradu. „Často
narazíme na les ours osamotě. Zřídkakdy vyhledávají druhé, aby
měli společnost.“
„Doufejme, že Strážci mají další zpackaniny, kterých můžeme
využívat. „Že, Cal?“
Přikývla jsem, ale moje mysl vířila. Dívala jsem se na Pascala
blíže. Pozorovala jsem způsob, jakým hleděl na Rena. Vypadalo to,
že k němu chová veliký obdiv. Když Ren promluvil, Pascal ho
poslouchal. Nevěděla jsem, jestli mě to má překvapovat.
Vítězný tým byl jedním z Renových nejsilnějších vlastností. Byl
přirozený vůdce a měl tolik charisma, že jste se v něm mohli
utopit. Bolestivé píchnutí zachytilo můj hrudník, na chvíli mi
ukradlo dech. Když jsem hleděla na Rena, viděla jsem alfa
partnera, který mohl být můj a viděla jsem v něm, jak mohla
vypadat naše budoucnost. Jak skvělý vůdce to mohl být pro
Haldiskou smečku, síla, kterou jsme mohli jako alfa partneři sdílet.
Odtrhla jsem tohle od něj? Nebo mohly být zase naše smečky
spolu – byla naše budoucnost přetrvávající a čekala na
rozlousknutí? Prudké svírání v hrudníku převzalo bušení mého
srdce. Jako kdyby cítil můj pohled, Renovy oči se setkaly s mými a
já se nemohla odtrhnout, nemohla jsem dýchat.
Byl to hlas Aniky, co konečně přerušil to kouzlo. Otočila jsem se
k ní a uviděla ji stát vedle Shaye.
„Scion!“zvedla Shayovu ruku a vysoko ji zvedla. Shay pozvedl
meč v jeho druhé ruce. Zablýskl se a jeho čepel ožila. Můj závodící
puls ochladl, když jsem slyšela povyk Hledačů oslavující jejich
nového šampióna.
Patřil teď jim? Byla jsem blázen, když jsem si myslela, že by
Scion mohl být partnerem Ochránce? Pohlédla jsem zpět na Rena,
přemýšlela jsem, co si myslí o Shayově rychlém vzestupu.
Ale Ren se nekoukal na Shaye nebo na meč. Jeho oči byly stále
na mně. Držela jsem jeho pohled a přemýšlela, co si myslí, co cítí.
Najednou mi věnoval polovičatý úsměv a moje kolena se trochu
zatřásla. Pak se přeměnil.
Stále mě pozoruje temnýma očima, uhlově šedý vlk zvedl hlavu a
zavyl. Zvuk naplnil místnost, radostný, vzrušující. Mé srdce
poskočilo, tohle vytí bylo opakem toho, co jsem naposledy slyšela
od Rena. Tu noc, co jsem ho nechala v lesích.
Tu noc, co jsem utekla se Shayem opustila své spojení s Renem.
Tu noc, co vyl a já jsem myslela, že ten smutek v tom mě roztrhne
vedví. Právě teď, v tomhle vytí nebyly žádné stopy smutku nebo
pochybností. Byl tam jen alfa, co si liboval ve svém triumfu.
Instinkt nade mnou převzal kontrolu, přeměnila jsem se, zvedla
svůj vlastní čumák a přidala se k jeho křiku. Naše hlasy byly
spojené, oslavující vítězství. Nev a Mason se připojili. Sabine
zaváhala a sledovala. Nepřeměnila se, ačkoliv její oči zazářily pod
zvukem našeho sboru.
Koutkem svého oka jsem zachytila Shaye. Pokračoval v držení
meče zvednutého, ale světélkování v čepeli teď probíhalo za
hněvu. Ženoucí se bouřka připravená explodovat. Stejně jako
Sabine se nepřeměnil, ale uvažovalo se mu nad tím moc snadno.
Jeho pohled se pohyboval mezi mnou a Renem, oči zúžené.
Když jsem se proměnila zpátky, narazila do mě vlna vyčerpání
sající sílu z mých končetin. Adrenalin z naší mise vyprchal. Shay
přišel ke mně a Ren, i když jsem ho neviděla, věděla jsem, že už se
přeměnil a stál vedle mě. Dva alfa vůdci opět usilovali o svou
pozici. Oba mě chtěli. Oba z nich nesnášeli toho druhého. To jsem
nemohla přijmout. Předtím, než nějaký z nich promluvil nebo se
mě dotkl, otočila jsem se a vyběhla z místnosti. Břemeno
udržování míru mezi nimi mi ničilo nervy. Dnes jsem viděla své
rádoby kamarády vsázící se o jejich místa v podivném novém
světě, co jsme nalezli. Ren by stále ještě mohl být alfa mezi jeho
někdejšími nepřáteli. Mohl by je vést a oni by ho mohli následovat.
Shay byl Scion, na němž závisel život Hledačů a oni prolili svou
krev, když jej hledali. Oba věděli, kam patří a co chtějí. Já utekla
od života, co mi byl předurčen Strážci, ale i zde jsem byla lapená,
neschopna vybrat si svůj vlastní osud.
Běžela jsem halami, šlapky mi dopadaly na mramorovou podlahu,
přála jsem si, abych byla ve vlčí podobě a mohla běžet rychleji, ale
myslela jsem si, že spoustu Hledačů nejsou zvyklí na Ochránce a
neocenili by bílého vlka běžícího plnou rychlostí přes Akademii.
Běžela jsem tak rychle, jak jsem mohla, dva moje kroky daly za
čtyři, potřebovala jsem najít ty dva, kterým jsem důvěřovala nejvíc
a doufala jsem, že pro mě možná budou mít nějaké odpovědi.
Následovala jsem jejich vůni než jsem je objevila v skrytém rohu
nádvoří. Tess klečela v půdě až po lokty v prachu. Ansel byl vedle
ní. Neviděla jsem Bryn, dokud jsem nebyla skoro před nimi.
„Ahoj, Callo!“usmála se a zhoupla se dolů z větve jabloně, na
které lenošila.
„Děláš konkurz na kočku Šklíbu?“ reptala jsem a vracela jí objetí.
„Kočku?“nakrčila noc. „Uch! Nikdy.“
„Dobré vědět, že máš stále standardy.“
„Takže jsi tu,“řekla, udělala pár kroků zpět a prohlédla si mě
nahoru a dolů. „Vypadáš zdravě. To beru jako že mise byla
úspěšná.“
Přikývla jsem. „Žádné ztráty na obou koncích.“
„Žádné?“Tess na nás vzhlédla. „To je podivuhodné.“
„Medvědi se vlkům nemohou rovnat.“
Bryn si odfrkla a založila si ruce v bok. „Samozřejmě, že
nemohou. Každý z nás by mohl sejmout medvěda bez toho, aby si
zlomil dráp.“
Usmála jsem se na ni.
"A Shay?" Zeptala se Tess. "Má ten meč."
„Ano.“ Přála jsem si, aby mě nezamrazilo pokaždé, když na to
pomyslím. „Má ho. Jsme v půli cesty k plně funkčnímu Scionovi.“
Tvář Tess byla vážná. Přikývla a pak se otočila zpátky ke svému
sázení. Ansel se vyškrábal na nohy, čistil si z rukou špínu. Ještě
stihl zvládnout tmavou šmouhu přes jeho čelo, když si odstrkoval
vlasy.
„Ahoj, ségra,“ naklonil se dopředu a podržel mě v rychlém objetí,
předtím, než dal ruce zpátky do kapes a zadíval se pryč.
„Ahoj, Ane,“v krku se mi okamžitě zformoval knedlík. „Tak co
děláš?“ Snažila jsem se udržet nenucený tón s vědomím, že svěžest
by pobral jako lítost. A lítost byla ta poslední věc, co potřeboval.
„Učím se o bylinkách,“řekl ukazuje na koš. Rostliny, které se
mohly chlubit nejrůznějšími tvary listů a nespočetnými odstíny
zelené, byly pečlivě tříděny a svázány do svazků vyplňujících
tkané obaly.
„Bylinkách?“
„Na Elixíry,“odpověděl. Když jsem se zamračila,
pokračoval,“Jsou tu léčitelé, co pracují v Eydiské svatyni.“
„Také jsme sbírali bylinky pro alchymisty v Pyraliském
Lékárnictví,“dodala Tess. Ovládala zahradnické nůžky a já se
zděsila, když jsem si vzpomněla, jakou práci jsem s nimi odvedla
na svých vlasech. „Ale zabere to pár lekcí. Tyhle bylinky jsou
složité a trochu nebezpečné.“ Ansel blýskl k Tess úsměvem a já
byla ráda, že konečně vidím, jak mu skutečné nadšení ohřívá
výraz. „Poberu cokoliv mi předhodíš. Stačí jen říct.“
„Jedno po druhém.“ Tess mu opětovala úsměv, než si stoupla a
vzala do každé ruce jeden koš. „Můžete si dát pauzu, než tyhle
donesu do Eydisu. Nejspíš byste rádi slyšeli Callin příběh.“
„Můžeme ti pomoct je odnést, Tess,“řekla Bryn. „Je tu víc košů.“
„S tím si nedělej starosti,“odvětila. „Na zpáteční cestu nám
přinesu nějakou limonádu. Citróny byly natrhány dnes ráno, takže
bude skvělá.“
„To zní dobře!“Ansel se usmál , podpíral se na špíně. Bryn se
uvelebila vedle něj, stočila se mu do náruče.
Neodtáhl se, nebo se ji nesnažil odstrčit. Můj krk se začal znovu
stahovat a musela jsem se podívat pryč zaměstnaná zíráním na
třešně, které visely na větvích nedalekého stromu. Těsnost mého
krku dodávala mým ústům náhlé zalévání.
„Takže co jste dělali, když jste se vyrovnávali s civilisty,
Cal?“zeptala se Bryn, když jsem ležela na lavičce přes cestu od
místa, kde seděli. „Neměli byste mít v úmyslu svrhnout Strážce?“
„Předpokládám.“ Lehla jsem si na záda a nechala středomořské
slunce hladit mou kůži.
„Předpokládáš?“Něco v jejím hlase mě přimělo se na ni podívat.
Bryniny modré oči byly zúžené, pátrající. „Co se děje?“
Zatnula jsem zuby. „No…to je jen… já….“
„Ven s tím,“řekla.
„Něco jsem chtěla zkusit. Potřebovala jsem…“ Bože, tohle je tak
těžké.
„Potřebovalas co?“ Ansel na mě zíral a ustaraně svraštil obočí.
„Potřebuju si promluvit o mých pocitech,“vyhrkla jsem nakonec a
okamžitě cítila, jak se mi krev hrne do tváře. Byla jsem si jistá, že
má tvář by teď v zrcadle byla sametově červená jako okolní růže.
Ansel s Bryn oba propukli v smích.
„Díky,“zavrčela jsem. „Vaše podpora je zaznamenána.“
„Promiň, Cal,“řekla zubící se Bryn a otírala si z tváře slzu.
„Jenom… jsi rozkošná.“
„Rozkošná?“vycenila jsem na ni tesáky. „Potřebuju pomoct!“
„Pomůžeme ti,“Ansel se pořád smál. „Ale je legrační vidět, jak se
svíjíš jen proto, že s námi chceš mluvit. Mluvení s přáteli je to, co
lidi dělají, Callo.“
„Není to to, co dělám já,“zavrčela jsem. „Ráda si vyřeším věci
sama.“
„My víme,“Bryn se přestala usmívat. „To znamená, že tě něco
opravdu dostalo.“
„Určitě,“řekl Ansel. „Co se děje?“
Do tváří se mi znovu nahrnulo horko. Zírala jsem na dlažební
kostky na cestě.
„Ou…ou,“řekla Bryn. Vzhlédla jsem a uviděla, jak na mě
s Anselem vrhají významný pohled.
„Ach Bože,“zabořila jsem tvář do dlaní.
Bryn políbila Ansela na tvář a přišla ke mně.
„Posuň se. Musím sedět tady.“
Udělala jsem pro ni místo na lavičce.
„Chceš, aby to byly jen holčičí řeči, nebo může tvůj bratr zůstat?“
„Zůstane,“řekla jsem rychle. „Potřebuju slyšet, co si oba myslíte.
„O tvém milostném životě?“dobíral si mě Ansel.
„Víš, že tě můžu kousnout-“začala jsem, ale okamžitě svých slov
litovala.
Jeho oči se na chvíli zatemnily, ale přinutil se k úsměvu.
„Nasadím ti náhubek, pokud se začneš chovat jako vzteklé zvíře.“
„Dost,“zakročila Bryn. „Teď je čás být vážní. Co máš na mysli?“
Koho mám na mysli byla lepší otázka.
„Nevím,“řekla jsem. „Jen se cítím… zmatená.“
„Z čeho?“Bryn ztišila hlas. „O tom, že jsi spala se Shayem?
Myslíš, že to byla chyba?“
Zčervenala jsem a pohlédla na Ansela. Zase se usmíval jako
blázen.
„Ne,“řekla jsem. „Nemrzí mě to. Ale nevím, jestli to doopravdy
něco změnilo.“
Anselův úsměv zmizel. „Říkáš, že chceš být s Renem?“
„Chtělas někdy být s Renem?“Bryn se na mě podívala jako
kdybych byla vzorek pod mikroskopem. Moje kůže byla horká,
nepohodlná, a nemyslela jsem si, že to způsobuje sluneční světlo.
„Nikdy jsem si to moc nemyslela,“řekla jsem odtahujíc se od ní,
snažila jsem se, aby se má mysl uklidnila. „Jen jsem myslela, že
budu s ním.“
„Ale Shay-“řekla Bryn pomalu.
„Říkalas, že ho miluješ,“Anselova slova zněla skoro jako
obvinění.
„Milovala,“setkala jsem se s jeho pohledem, znala jsem cenu,
kterou za tuto lásku zaplatil. „Nelhala jsem, Ane. Miluju Shaye.
Chci být s ním.“
„Tak jaký je problém?“
Zkroutila jsem prsty kolem kamenné lavičky. „Nevím, jestli ke
mně patří.“ Když jsem to řekla nahlas, moje srdce začalo
nepříjemně dunět jako kámen, co klesá k mému hrudnímu koši.
„Nerozumím,“řekla Bryn. „Miluje tě. To je jasné.“
„Já vím,“ řekla jsem Bryn. „Ale je Scion. Myslím . . . myslím, že
ho to možná změní.“
Bryn zaklonila hlavu. „Byl jiný? Po tom, co dostal meč?“
Přikývla jsem. Nastalo trapné ticho, prolomené jedině zvukem
cikád a ptáků cvrlikajícími nad našimi hlavami a šustěním listí ve
větru.
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl nakonec Ansel.
Bryn se nedokázala setkat s mým pohledem. „Já také ne.“
Kousla jsem se do rtu, pomalu a dlouze jsem se nadechla. „Takže,
co mám dělat?“
„Chceš stále Rena?“
Na chvíli, než jsem odpověděla, jsem poslouchala svůj vlastní
srdeční tep.
„Ano.“
„To je pěkně zmatený, Cal.“ Usmál se na mě Ansel. Málem jsem
na něj zavrčela, než jsem si uvědomila, že se jen snažil odlehčit
situaci.
„Zníš jako Mason,“ řekla jsem se slabým pokusem o smích.
„No, je to můj nejlepší kámoš,“ řekl Ansel.
Bryn mě vzala za ruku. „Callo, Ren je alfa, ale to Shay také. Je
pochopitelné, že tě přitahují oba. Ty a Ren máte společnou historii,
což dělá tuto situaci těžší.“
„Je tu nějaká odpověď?“ Přinutila jsem se zasmát mačkajíc její
prsty.
„Říká ti, že tu není odpověď,“ řekl Ansel, usmál se, když mu Bryn
poslala vzdušný polibek.
„Není tu odpověď?“ Nemohla jsem přijít na to, proč vypadají tak
šťastně. Tak tímto si myslí, že mi pomáhají? Pak jsem si
vzpomněla: byli stále zahříváni dětská láskou. Proč jsem nemohla
prožívat dětskou lásku? Zažila jsem jen lásku typu : „Nemůžu se
rozhodnout, jestli ti chci rozervat hrdlo, nebo tě políbit“ láska. Fuj.
„Zatím tu není odpověď,“ ukončil to Ansel. „Ren a Shay tě oba
milují. Oba by mohli být tvými partnery.“
„To neznamená, že oba budou tví partneři.“ Ušklíbla se Bryn.
„Nemyslím si, že jsou výstřední… ale mohla bys je do toho
dostat,“
„Bryn!“
Odstrčila jsem ji z lavičky.
„Pěkně.“ Ansel se začal smát dvakrát tolik.
„Lidi já vás nenávidím,“ řekla jsem stále zahanbená. „Není divu,
že nemluvím o svých pocitech.“
„Nemusíš nás nenávidět.“ Smála se Bryn. „Miluješ nás. A my
milujeme
tebe.“
„Vždycky budeme, Callo,“ řekl Ansel. Nemůžeme ti odpovědět,
protože
ty jediná to můžeš vyřešit. Musíš si vybrat.“
„Ačkoli bych počkala, až tato válka vyzní,“ dodala Bryn. „Jestli je
Ren ochoten bojovat s Hledači, nemůžeme ho ztratit. A Shay-no,
pokud odejde, válka skončí dřív, než začala.“
„Já vím,“ řekla jsem. Usoudila jsem, že jsem se zasekla ve stejném
bodě, ve kterém jsem byla, když poprvé Shay vstoupil do mého
života, mezi dvěma láskami, dvěma osudy. A nevypadalo to, že
jsem se z toho tenkrát poučila.
„Ale my tu pro tebe budeme,“ dodala Bryn. „Máme tě rádi bez
ohledu na to, jak se rozhodneš.“
„Díky,“ řekla jsem.
„Tihle kluci se můžou kdykoli vytratit,“ řekl Ansel. „Ale ty jsi
naše jediná jednička, Cal.
Jsi alfa.“
Tentokrát jsem to nemohla zastavit. Slzy mi stékaly z rohu mých
očí.
„Hej, podívej.“Smál se Ansel. „Ona vážně dokáže vnímat pocity!“
„Sklapni.“ Zasmála jsem se utírajíc čmouhy slané vody z mé
tváře.
„A
děkuju.“
„Rádo se stalo.“ Vstal. Stále se usmíval, ale jeho pohled měl tvrdé
lemování. Pořád jsem přemýšlela nad jeho divným výrazem, když
jsem
uslyšela
Tess.
„Kdo má žízeň?“ Mávala a lákala nás ukazujíc na železný altánek.
„To nevypadá jako limonáda,“řekla Bryn. „To vypadá jako
piknik.“
„Tess válí,“Ansel odběhl za příslibem oběda, opustil nás pro
dobro svého žaludku.
Bryn mi dala ruce kolem zápěstí. „Opravdu to s ním začíná být
lepší. Myslím si, že bude v pořádku.“
„Dobře,“řekla jsem a položila si svou hlavu na její rameno.
Poprvé za dlouhou, dlouhou dobu se moje srdce uklidnilo a moje
svaly odpočívaly. Nevěděla jsem, kde mě povede láska, ale moje
smečka bude vždycky na mé straně. Víc než cokoliv jiného, tohle
bylo teď to důležité.
Kapitola devátá
Plány na získání Eydisu – jílce vody – byly již v pohybu. Chodby
Rovingské akademie se třásly nadšením. I vlákna na stěnách se
zdála, že září o něco jasněji, jako by svítila nadějí po našem
úspěšné získání prvního meče.
„Eydis je v Yucatánu,“ Ren šel z večeře vedle mě. „Zakládají
naše dějiště s Eydiskou Vůdkyní – jmenuje se Inez. Úkryt je
v Tulúmu. Anika si myslí, že my všichni se potřebujeme dobře
vyspat předtím, než vyrazíme do dalšího útoku. Takže vyrážíme
zítra odpoledne.“
„Ne ráno?“zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Říkala něco o přílivu a odlivu. Což moc
nechápu.“
„Takže jsi se stal hlavním Ochráncem pro Hledače,“řekla jsem.
„Dobrá práce, alfo.“
„Dík,“usmál se, ale věnoval mi dlouhý pohled. „Je to tak
v pořádku?“
„Takový jsi,“snažila jsem se, aby můj hlas zněl přirozeně.
„A čím víc Hledačů nám bude věřit, tím lépe.“
„Souhlasím.“
V těch několika hodinách, co jsme byli zpět, už jsem zaznamenala
na Akademii proud změn. Před útokem na Tordis se na mě většina
Hledačů koukala v nejlepší případě zvědavě, v nejhorším
pobouřeně. Teď se pobouření změnilo na zvědavost a zvědavost
rostla v otevřený obdiv. Několik Hledačů mě dokonce na chodbě
zastavilo, aby mi poděkovali, že jsem se k nim připojila. Bylo to
trochu uhozené.
Ren se zastavil, zamračila jsem se na něj a pak jsem si všimla, že
stojíme před mými dveřmi.
„Tohle jsi ty,“řekl přiškrceně. Přemýšlela jsem, jak ví, který
pokoj je můj. Jen zaznamenal moji doznívající vůni, nebo si udělal
čas, aby zjistil, kde přebývám?
„Spánek, jo?“ Vyhýbala jsem se jeho pohledu. „No, jsem
vyčerpaná, takže ráda budu následovat Aničiny rozkazy.“
„Callo, musím se tě na něco zeptat.“
Mé srdce mi začalo šplhat do krku. „Ano?“
Obdařil mě tvrdým pohledem. „Nech mě přijít.“
„Cože?“ Zadusila jsem se už jen tím slovem. Přijít kam? Do mého
pokoje? Aby se mnou spal? Moje ruce se začaly třást.
„Zítra,“řekl. „Aničina mise má jen jeden tým a říkala, že ty ho
vedeš, protože jsi jediná, které Shay věří.“
„Ach!“zasmála jsem se a můj žaludek se přestal obracet.
„Myslím…“
„Co?“ Vypadal zmateně, když jsem zaváhala.
Teď bylo na mě, aby musel uhnout pohledem. „Musím vědět,
jestli já můžu věřit tobě.“
Opřel se o mé dveře. Nedokázala jsem vycítit, jestli je zraněný
nebo naštvaný. Nebo obojí.
„Nevěříš mi.“
„Se Shayem,“dokončila jsem.
Zatnul zuby, ale nepromluvil.
„Shay je Scion,“udržovala jsem si klidný hlas. „Je hlavní část
mise. Pokud by se dostal do potíží, musím se ujistit, že…“
Odpoutal se od dveří a pohlédl na mě. Myslíš, že bych naschvál
nechal Shaye, aby si ublížil? Nebo bych mu ublížil sám?“
„Předtím jsi ho napadl,“ skoro jsem se nemohla udržet, abych
nezačala křičet. Když přijde na Shaye, všechny mé instinkty se
kopali se zuřivostí. „Víckrát, než jsem počítala!“
„To je jiné, Callo.“ Jeho hlas se stával hlasitějším a vysloužil si
několik pohledů Hledačů, co chodbou procházeli. „Má se to tak.
Tohle je mezi námi. Válka má jiná pravidla. Nikdy bych-“
Přestal mluvit, zatnul pěsti a zhluboka se nadechl. „Nikdy bych
neriskoval někoho tak důležitého, jako je v této oblasti Scion.“
Odplivával svá slova. „Rozumím tomu, co je v sázce.“
Přinutila jsem se shodit svůj vztek, pohltit jeho hořkost. Věděla
jsem, že mluvil pravdu. „Fajn. Věřím ti. Můžeš přijít.“
Renovy pěsti byly stále zaťaté, žíly na jeho předloktí pulzovaly.
Natáhla jsem se po něm, ale on se odtáhl.
„Ne,“ nedíval se mi do očí.
Připadalo mi, jako by mě praštil do břicha a část mě si přála, aby
to doopravdy udělal. Raději bych s Renem bojovala, než abych
viděla jeho ztrátu napsanou ve tváři.
„Rene,“zašeptala jsem. „Jsem ráda, že chceš přijít. Zítra tě budu
potřebovat.“
Otočil se, aby na mě pohlédl a já zachytila náhlé vzplanutí v jeho
očích. „Jen zítra?“
Ztěžka jsem polkla, neschopná uhnout před jeho pohledem, ale
ani schopná promluvit.
Koutek jeho úst zaškubal v pokřiveném úsměvu. Natáhl se a
položil mi prsty pod čelist, tak lehce, že jsem to sotva cítila.
„Děkuji, Lilie,“ jeho prsty se mi pohybovaly přes bradu, aby
mohly spočinout na mých rtech. Druhou rukou vzal tu moji; ale ne
dřív, než zíral na moje prsty a já zjistila, že jeho palec krouží po
safíru na prstýnku, co jsem nosila. Prstýnku, co mi dal on.
„Dobrou noc.“
Otočil se a mizel v chodbě. Dívala jsem se, dokud mi nezmizel
z pohledu,přemýšlela jsem, kde je jeho pokoj a předstírala jsem, že
nepřemýšlím, kde je jeho pokoj. Opřela jsem se o své dveře,
otočila knoflíkem a spíš jsem do místnosti padla, než abych do ní
vkráčela. Tahle mise, tahle práce přetváření světa způsobovala, že
jsem zažila únavu, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Nebylo to
jen fyzické vyčerpání, byla to tíha emocí, kterou jsme na této cestě
nesli. A Shayova ramena jí musela nést nejvíc. Když jsem se
zhroutila na postel, přemýšlela jsem, jestli je v pořádku. Byl
většinu dne zavřený s Anikou a Silasem, zkoumaje nové zásady
Elementárního kříže. A poté šel s Ethanem, Connorem a Adne
cvičit. Teď měl jeden z mečů a nechtěli ztrácet čas, kdy by
nevyužíval svoji novou zbraň.
Skončil už? Byl teď ve svém pokoji jako já, zíral na noční oblohu
tak pokrytou mraky, že jste neviděli žádné hvězdy, nebo trochu
měsíčního světla? Část mě se za ním chtěla vydat, najít jeho pokoj
jako předchozí noc. Spát s jeho tělem stočeným vedle mého, co
nabízelo pocit pohodlí jako nic jiného, a ležení v posteli bez něj ve
mně vyvolalo hlubokou bolest. Vyhrabala jsem se z postele,
udělala pár kroků ke dveřím, než se moje frustrace vyřvala a já se
přesunula zpět na matraci.
Obtočila jsem se pokrývkou jako kokonem, zahrabala jsem prsty
do přikrývky; nemohla jsem jít za Shayem, nezávisle na tom, jak
magnetické se jeho tělo zdálo. A on se po mně nesháněl, což bolelo
víc, než jsem si přiznávala.
Moje srdce a myšlenky byly kompletně protkány konfliktními
impulsy. Nechtěla jsem hledat jednoho nebo druhého alfu jen
proto, abych se dalšího rána mohla vyplížit z jeho postele.
Minulá noc se Shayem byla sobecká a už jsem se těmhle
tendencím nemohla déle oddávat. Obzvlášť, když se ukázala
Renova důležitost pro Hledače. Nelhala jsem mu – zítra jsem ho
potřebovala. Kromě toho… nemohla jsem tam jít. Ještě ne.
Nepamatovala jsem si, že bych usnula, ale vzbudila jsem se ve
změti prostěradel, což ukazovalo, jak neklidná byla noc.
S kalnýma očima a víc než trochu mrzutá, jsem se rozhodla, že
nejlepší řešení bude dlouhá sprcha. Když jsem k tomu přidala
možnost omelety a společnost Hledačů v zahradě, trochu se mi
zvedla nálada.
I když jsem se do koupelen musela plahočit, zařízení bylo
působivé. Stála jsem pod širokým proudem obklopujícím mě
teplou vodou, tlakem jako vodopád.
Užívala jsem si koupelovou sůl, co jsem si vybrala – z mnoha
mýdel a olejíčků vyrovnaných v leptaných křišťálových lahvích na
poličkách u sprch – drhla jsem se a snažila se ze sebe smýt
přetrvávající spánek. Vůně levandule a máty nalitých dohromady
mi v drhnutí pomáhala; mezi sklenicemi byly různé vůně. Vše bylo
obstaráno z čerstvých květin a bylinek. Je zřejmé, že zahrady
Akademie poskytovaly víc, než jen potraviny a medicíny pro
Hledače. Bryn musela být z této štědrosti celá bez sebe, byla jsem
překvapená, že v koupelnách nestrávila celý den.
Vylezla jsem ze sprchy, obtočila jsem si kolem těla ručník a
mířila zpět k místnosti, kde jsem nechala své oblečení. Když jsme
vstoupila do husté mlhy v prostoru mezi koupelnami a šatnou,
ztuhla jsem. Na moment jsem myslela, že jen sním, ale voda, která
mi odkapávala z vlasů na ramena a klíční kosti mi říkala, že tomu
tak není.
„Ahoj,“mé srdce vyskočilo do krku. Ren stál přímo přede mnou
s odhaleným hrudníkem. Dokončil upevňování ručníku kolem
boků a hromadu oblečení nechával ležet na židli vedle něj. Podíval
se zpět na dveře ke koupelnám. „Jsem…uh… jsou tohle dívčí
koupelny? Byl jsem tu včera a neviděl jsem…uh…“
„Jsou tu spojené šatny,“ rozpačitě jsem se smála. „Myslím, že
Hledači oddělili jen sprchy.“
„Jak pokrokové,“ušklíbl se Ren. Jeho oči sklouzly k mým vodoupokrytým končetinám. „Vypadáš dokonale čistá, Lilie.“
„Jo.“ Přešla jsem ke dveřím šatny.
Bohužel to znamenalo, dostat se blíž k Renovi. Cítila jsem teplo
jeho kůže, vůni jeho potu, co se míchala s levandulovým olejem,
který ulpíval na mé kůži. „Půjdu ti z cesty.“
„Můžeš zůstat.“ Chytil mě za ruku, abych se k němu otočila. Měl
zakřivený úsměv.
„Umyj mi záda.“
Pěknou chvíli jsem se Renovi nepodívala do tváře. Setkání s jeho
pohledem to nijak neusnadnilo. „Ty víš, že nemůžu.“
„Opravdu?“ Řekl a přitáhl si mě blíž. Jsem si celkem jistý, že nic
takového nevím.“
„Stop.“ Nevěřila jsem sama sobě. Bylo tu až moc páry z termálních
bazénů a příliš málo látky, která by pokrývala naše těla.
S povzdechem mě pustil. Ďábelský úsměv zmizel, opustil jeho
rysy.
„Neviním tě za to, že jsi to udělala,“ řekl a zaklonil hlavu, aby se
díval místo mě na strop.
„Zasloužím si to. Po tom, co jsem ti udělal.“
„O čem to mluvíš?“ Zeptala jsem se.
„Že sis vybrala jeho…neviním tě za to,“
„Nevybrala jsem si ho,“ řekla jsem a vracela se zpět ke dveřím
šatny.
„Řekla jsem vám oběma, že si nebudu vybírat, když jsme ve válce.
Podíval se přímo na mě, bylo to, jako by mi udeřil do hrudi šíp.
„To není to, co myslím.“
I když bylo v místnosti teplo, naskočila mi husí kůže. „Co tím
myslíš?“
„Neviním tě za to, že sis ho vybrala, aby byl tvůj první.“ Zněl
mnohem víc smutněji, než naštvaně.
Třásly se mi končetiny. Nepromluvila jsem, ale od z mého pohledu
vyčetl otázku.
„Sabine mi to řekla.“
„Neměla právo – “
„Nemusíš se na ní zlobit,“ řekl s temným smíchem.
„Vzala si mě stranou. Řekla mi, že jsem tě ztratil. Že jsem
v podstatě arogantní blbec a mám, co jsem si zasloužil. A to
nezahrnuje
tebe.“
Odtrhla jsem od něho pohled. „Nijak to s tebou nesouviselo. Je
rozrušená od té doby-“
„Cosette,“ řekl. „Já vím. Potom, co přestala křičet, jsem si
popovídali. Zlomilo jí to. Nemůžu ji za to vinit. Přál bych si, aby
Dax a Fey byli tady.“
„Kdyby to nebylo smutný, bylo by to celkem vtipný.“ Řekla jsem a
opírala se o stěnu vedle něho.
„Jak to?“
„Faye a Dax byli naši nejsilnější bojovníci,“ řekla jsem. „Ale
nakonec se báli bojovat za sebe.“
Ren přikývl.
„Nespala jsem se Shayem, aniž bych se pro tebe vrátila.“ Mluvila
jsem tak rychle, že jsem nevěděla, jestli mě Ren slyšel. „Já…on…“
Když další chvíli neodpovídal, byla jsem si jistá, že neslyšel. Ale
pak si odkašlal.
„Vím, že k němu něco cítíš. To je jasné,“ řekl. „Ale vážně
nerozhodneš, než válka skončí?“
„Já…ano.“ Musela jsem. Když si zvolím buď Rena nebo Shaye,
aby jeden z nich byl mým alfou, ten druhý vlk by mohl odejít. Byl
to způsob alfa samce. Jeden z nich získal svoje místo, o které oba
usilovali. Ostatní možnosti byly vyloučeny, nesnášejí podřízené
místo ve smečce. Nemohla jsem dopustit, aby se něco takového
stalo. Z myšlení nad odchodem jednoho z nich mi také tuhla krev.
„Potom potřebuji, abys něco věděla.“ Najednou se otočil, aby mi
pohlédl do tváře. Jeho předloktí se opřela o stěnu vedle mých
ramen a věznili mě uvnitř.
„Nedělej to.“ Nevěřila jsem si, když jsem u něho byla tak blízko.
Jednou už jsem selhala se Shayem, když jsem si sama slíbila, že si
udržím odstup. Kdybych to samé udělala s Renem, nemohla bych
sama se sebou dál žít. A část mého já věděla, že chci, aby se mě
Ren dotýkal, protože jsem poslední noc strávila sama a doufala
jsem, že Shay jemně zaklepe na mé dveře. Ale nikdy to neudělal.
Čím víc byl Shay vtahován do světa Hledačů, tím víc se ode mě
vzdaloval.
„Jen mě poslouchej, Callo.“ Jeho oči mě nenechali. „Pamatuješ,
když jsme byli v Edenu?“
Přikývla jsem, příliš neklidná, abych promluvila. Nevím, jestli
bych byla vůbec schopna slyšet své vlastní slova přes bušení srdce.
Ta noc v Edenu mi připadala jako uplynulá věčnost, nedokázala
jsem si vybavit, proč to Ren vytáhl právě teď.
„Zeptala ses, jestli mám kvůli něčemu strach,“ řekl.
Vzpomínám si.“ Mezi zuby jsem si skousla rty, jak se mi
vzpomínky promítaly v mysli.
„Řekl si, že jedné věci.“ Naklonil se a zašeptal mi do ucha. „Jen
kvůli jedné věci, jsem měl vždy strach. A stále mám.“
Mé tělo opět přimrzlo ke zdi, zamčené v místě jeho slov. „Kvůli
jaké?“
Jeho hlas se chvěl. „Že mě nikdy nebudeš milovat. Ne skutečně.“
„Rene – “ Mé ruce se třásly.
„Nemohl jsem vynechat šepot,“ řekl. „Způsob, jak se na mě někteří
Baneové dívali. Jak můj otec….myslím Emile ….mluvil o mé
matce. Byla mrtvá, ale bylo to, jakoby ji stále nenáviděl. Bylo
zřejmé, dokonce i mě, že když byli spolu, tak ji vládl, bez jakékoliv
lásky.
Můj dech se stával mělkým. Nevěděla jsem, jestli to snesu dál
poslouchat, ale nemohla jsem se přimět zastavit ho.
Jeho rty se otíralo o mé ucho. „Poprvé, kdy jsem tě viděl, když
jsme si byli navzájem zaslíbeni, přísahal jsem si, že tě nebudu
nutit, abys mě milovala, že najdu cestu, abych si tě získal.“
Něco uvnitř mě vřelo. „Když jsi mě chtěl tolik získat, proč jsi
strávil všechen čas na střední randěním s jinými dívkami?“
V mé otázce bylo víc zloby, než jsem očekávala. Všechno to
čekání, neschopnost řídit mou vlastní vášeň, zatímco jsem
sledovala, jak si Ren užívá té své. Nenáviděla jsem to.
Dělalo to Renovo přiznání nefér, možná i nepravdivé. Opřel se
čelem proti mému spánku.
„Myslel jsem, že když uvidíš, jak mě jiné holky chtějí, ale vědomí,
že já chci jen tebe, něco změní.
Z úst mi uniklo lehké zavrčení. „Sabine měla pravdu. Jsi blbec.“
„Pomohlo by, kdybych s tebou souhlasil?” Usmál se, ale jeho
pohled
byl
tvrdý.
Otočila jsem se od něj, hněv, naděje, touha, vše se ve uvnitř mě
rvalo.
„Měl jsi mi říct, co cítíš.“
„Chtěl jsem,“ řekl. „Chtěl jsem ti to říct, když jsem ti dal ten
prsten…ale zarazil jsem se.“
Podívala jsem se na něj a věděla jsem, viděla jsem, že se začal
červenat a věděla jsem, že všechno, co řekl, byla pravda.
„Já….“ Slova nepřicházela. Co jsem měla říct?
„Všechno o co žádám, je aby to bylo fér,“ řekl. „Vím, že šance
jsou proti mně, Shay se objevil a změnil ti život. Zachránil tě.“
„Já zachránila jeho. A sebe.“
„ Myslím tím, že on je hrdina po celou dobu. Samozřejmě, že ho
chceš. Ale my máme historii, naši minulost. Ne vše bylo špatné.“
„Já vím.“
„Nemusíš mi říkat, že když jsme byli v tom domě o samotě, část
tebe tam nechtěla zůstat.“
Sevřela jsem ručník pevněji, abych ho neupustila. Měl pravdu.
Alespoň
částečně.
Pořád jsem ho přitahovala – toho, kdo byl evidentně můj protějšek.
Partner, myslela jsem,že s ním strávím zbytek života. Bála jsem se
opustit minulost, která nás svázala. Cesta byla zcela známá. Věděla
jsem, jaký mohl být život s Renem, kdybych se ponořila do tohoto
výjevu a hluboce se o něj starala. Pokušení přitáhnout si ho blíž se
do mě vytrvale zahryzlo.
„Vždy jsme tu měli být jeden pro druhého, Callo,“ řekl a já se
zachvěla pocitem, že četl mé myšlenky.
„Dovol mi ukázat ti, jaké by to mohlo být.“ Jeho rty se sotva
dotýkaly mých. Nemohla jsem mu už déle odolat a nechala jsem
své prsty sledovat kontury jeho hrudi. Tiše zavrčel, jeho ruce se
proplétaly mými mokrými vlasy, když mě líbal. Moje prsty sjely
dolů, hladily jeho břicho, hledaly na okrajích ručník omotaný
kolem jeho boků. Políbil mě mnohem drsněji, naléhavěji. Dveře
místnosti se rozlétly a Connor vešel dovnitř. Neměl košili, jen
kalhoty od pyžama a ručník přehozený přes rameno.
Zastavil se a zapískal, když uviděl Renova nahá záda a mě
přitisknutou na stěně.
„Ó můj Bože! Moje oči!“ Connor si zakryl tvář. „Moje
nevinnost!“
„Sklapni, Connore,“ řekla jsem úlevou i zklamáním z přerušení.
Vykroutila jsem se z Renova sevření, přešla jsem tolik kroků přes
otevřený prostor ke dveřím šatny a vešla jsem dovnitř.
Tahala jsem na sebe ve spěchu oblečení, abych uprchla z koupelen,
kde jsem byla pokořena. Když jsem se hnala chodbou, minula jsem
pár Hledačů s ospalýma očima, směřujících do horkých sprch,
snažila jsem si namluvit, že už neslyším Connorův smích.
Kapitola desátá
MŮJ ŽALUDEK KRUČEL , ale já byla stále vykolejená
z mého náhlého setkání s Renem v koupelnách. Nemohla jsem
riskovat běžením k Shayovi, když byly mé pocity tolik zmatené.
… a když bylo pravděpodobné, že na mé kůži ulpěla Renova
vůně.
Sakra, Callo. Proč se od něj nemůžeš držet dál?
Od obou z nich?
Naučila jsem se, jak mocná může být touha a láska a daleko víc,
ale stále mě frustrovalo, jak můžu ztratit kontrolu, když mi začne
vřít krev.
Vzhledem k tomu, že jsem zavrhla připojení se k Haldiskému
týmu na snídani, vydala jsem se do sadu, abych našla nějaké
čerstvé ovoce. Jelikož bylo tak brzy, překvapilo mě, když jsem
našla Ansela sbírajícího pomeranče z malého lesíku.
„Dobré ráno,“usmál se na mě.
„Nějaká šance, že bych mohla dostat jeden z nich?“řekla jsem a
ukazovala na z poloviny plný košík.
„Jasně,“jeden mi podal.
„Jsi vzhůru brzo,“ začala jsem loupat pomeranč.
Jeho ramena se napjala. „Nebylo jednoduché spát.“
Žvýkala jsem kousek ovoce a užívala si jasnou chuť citrusu na
jazyku. Pomeranč byl šťavnatý, perfektní.
Ansel zůstal potichu, tahal pomeranče z větví.
„Vypadáš lépe,“řekla jsem pomalu.
„Opravdu?“
Zakašlala jsem, trochu jsem se dusila pomerančovou šťávou.
Anselův hlas byl tak plechový, že mě bolely kosti tak, jako když
jsem se poprvé dozvěděla, jak ho Strážci potrestali.
„Necítíš…se v pořádku?“zeptala jsem se.
Otočil se ke mně. I když jeho oči už nebyly prázdné, vzhledem
k tomu, jaký byl v Denveru, byly beznadějné.
„Nikdy nebudu v pořádku, Callo,“řekl a otočil pomerančem ve
svých rukou. „Ne skutečně.“
„Ale…“zírala jsem na něj a přála si, aby neřekl věci, co řekl.
Chtěla jsem věřit, že to byl nějaký druh sebelítosti, ale věděla jsem,
že nebyl. „Ale Bryn.“
„Miluju Bryn,“řekl. „A nemůžu ji vidět v bolesti.“
Sledovala jsem jeho tvář. Vypadal starší, než ten mladší bratr,
jakého jsem znala. Starší a naštvanější.
„Předstíráš, že jsi v pořádku, takže ji nezraňuješ.“
Přikývl. „Vypadá to, že mě pořád miluje. Snažil jsem se to rozbít,
ale neposlouchala mě.“
„Ty už s ní nechceš být?“zeptala jsem se.
„Vždycky ji budu milovat,“řekl Ansel. „Ale nejsem pro ni dobrý
partner. Zaslouží si víc.“
„Jak to můžeš říct?“chtěla jsem na něj křičet, ale po dlouhém
přemáhání jsem to řekla klidným tónem. „Jsi pořád ta samá osoba.“
„Nejsem.“ Ansel podržel pomeranč a nehty se zaryl do kůry. „Věř
mi. Nejsem.“
„Ano, jsi,“řekla jsem. „A Bryn tě miluje.“
„Už se jí nerovnám. Nemůžeš mít partnera bez opravdového
partnerství. Ty bys tomu měla rozumět ze všech lidí nejvíc.
„Samozřejmě, že rozumím,“zamračila jsem se. „Ale mýlíš se. Už
jsem ti říkala, že Hledači a Ochránci byli v minulosti spolu. Měli
rodiny.“
„Já vím,“řekl Ansel. Jeho úsměv byl zlomyslný. „Slyšel jsem. Od
tebe. Od Tess. Ochránci a Hledači. Corrine a Monroe. On a ona,
ona a on.
„Takže jaký je problém?“ zmáčkla jsem v pěsti zbytek
pomeranče. Šťáva se mi roztekla mezi klouby. „Fungovalo to. Byla
to pravá láska, skutečné partnerství. Lidi pro to umírali.“
„To není to samé,“řekl a sklopil oči.
„Proč?“
„Protože jsem se nenarodil jako Hledač. Nemám jejich sílu.“
Znovu se na mě podíval, šedé oči jako bouřka.
„Jsem míň, než jsem býval. Nikdy nebudu víc. Jednou si to Bryn
uvědomí. A odejde. Bude to tak nejlepší.“
„Co když to neudělá?“ zírala jsem na zbytky pomeranče, ležící
v mých rukou, a připadalo mi to, jako kdybych zírala na Anselovo
zničené srdce. „Co když chce být s tebou a mít rodinu?“
„Kde bych hrál otce smečce mláďat vlků?“
„Tak to chodí,“řekla jsem.
„Já vím,“řekl. „Tess mi vysvětlila celou tu podstata-druhu-matky
věc. Ale na biologii nebo magii nebo co to je, nezáleží. Není to o
tom, že bychom já s Bryn mohli být spolu a mít rodinu. Je to o
tom, co bychom měli být.“
„Jen tomu dej čas, Anseli,“nevěděla jsem, co dalšího říct.
Nenáviděla jsem tu bezmoc v jeho hlase, konečnost.
„Slibuju, že Bryn nikdy neublížím,“řekl. „Neřeknu jí, jak se
doopravdy cítím. Budu s ní, když mě bude potřebovat a když bude
chtít, nechám ji jít.“
Stáli jsme tam, zírali jeden na druhého. Nebylo tu nic dalšího, co
říct.
Ansel se usmál, úplně prázdný, podal mi další pomeranč.
„Pořád potřebuješ snídat A první pomeranč si zavraždila.“
„Díky.“ Snažila jsem se ta slova protlačit krkem.
„Tady jsi!“hlas Bryn mě přiměl se otočit. Skákala po cestě, celá
zářila. „Promiň, dávala jsem si extra dlouhou sprchu. Je to nebe na
zemi! Hledači by opravdu měli najít způsob, jak to protlačit na trh.
Promluvím o tom s Tess. Čichni si k mé kůži – jsem jako růže a
tymián!“
Otočil se k ní a já spatřila, že se to stalo. Maska se zvedla a můj
zlomený bratr se změnil v toho Ansela, co jsme vždycky znali.
Nemohla jsem tu být. Ne teď. Nechtěla jsem, aby má tvář Bryn
cokoliv prozradila. Omluvila jsem se, že mám schůzku s Anikou,
spěchala jsem od nich a snažila se zaměstnat pomerančem. Ale jen
jsem zdolala půl cesty, když mi další věc připomněla, jak pomíjivá
život může být.
Connor se uvelebil na kamenné lavičce u cesty. Jeho košile byla
rozepnutá. Jeho hruď s ostře řezanými svaly byla poseta škrábanci.
Škrábanci, jaké jsem poznávala.
Přemýšlela jsem o tom, že se otočím, ale uvědomila jsem si, že
musím pročistit vzduch s mými vlastními nevyřízenými účty s ním.
„Takže kolik Ochránců jsi zabil?“
„Snažil jsem se,“odvětil bez otevření očí. „Ale jak vidíš, všichni
byli tak laskavi, že mi nechali suvenýr,“přejel si rukou po
škrábancích.
Plácla jsem sebou na lavičku vedle něj a nechala sluneční teplo
dojít na můj krk a ramena. Můj puls vyrazil tryskem, ale přinutila
jsem se dokončit to, co jsem začala.
„To, co jsi viděl dnes ráno…“jemné teplo mě rozbrnělo a krev se
mi nahrnula do krku a do tváří.
„Hej, žádné soudy,“řekl Connor. Založil si ruce za hlavu a
naklonil ji tak, že na mě mohl zírat.
„I když, pokud ztratíme Sciona kvůli tomu, že na sobě nemůžeš
udržet kalhoty, zaplatíš za to. Doslova.“
Když jsem zavrčela, zasmál se.
„Nechtěl jsem se ptát na vaše mlhou opařené, sladké tváře,“řekl.
„S tím jsi začala ty.“
Objala jsem si rukama kolena a položila na ně bradu. „Jen jsem
chtěla, abys to pochopil.“
Koutek jeho úst zaškubal. „Pochopil co přesně?“
„Že já, Ren a Shay jsme v komplikované situaci.“
„Komplikované?“Jeho úsměv se rozšířil. „Mně se to zdá pěkně
jasné. Dva chlapi tě vzrušují. Musíš si jednoho vybrat.“
„To není všechno-“
Connor mě přerušil mávnutím ruky. „Samozřejmě jsou tu nějaké
detaily, ale ty musíš scvrknout na základy. Jedna ty a dva oni.
Láska je mrcha.“
„Pěkné,“přála jsem si, abych ho mohla nazvat lhářem, ale jeho
vylíčení mého životního příběhu bylo docela logické.
„Podívej, zlatíčko, nechci si na nic hrát. Jen tomu říkám tak, jak
to je.“ Odhrnul si své kaštanové vlasy z tváře. Stále byly po sprše
trochu vlhké. Už se začal pod středomořským sluncem opalovat.
„Myslíš, že všechny ty tvoje výroky jsou jen řeči?“ušklíbla jsem
se. „Kdo by to řekl?“
Věnoval mi dlouhý pohled, ale neodpověděl.
„Víš, co si myslím?“
Pozvedl obočí.
Otočila jsem se k němu. „Myslím, že všechny ty bezbarvé řeči
jsou jen tvůj způsob, jak odvést pozornost od faktu, že je tu jedna
osoba, na které ti záleží.“
„Opravdu si myslíš, že jsem člověk pro jednu ženu?“Connor se
usmál, ale jeho oči zůstaly tvrdé.
Držela jsem jeho pohled. „Myslím, že jsi zamilovaný do Adne.“
Odvrátil pohled první a zadíval se do fontány.
„Udělal jsem s Adne chybu,“řekl pomalu, ponořoval se do svých
vlastních myšlenek. „Asi před rokem.“
„Chybu?“zamračila jsem se. „Ou… ty myslíš, spal jsi s ní?“
Odpověděl s ledovým smíchem. „Ne.“
„Nespal jsi s ní?“Nechápala jsem úsečnost jeho úsměvu.
„Definitivně ne,“řekl. „A myslím, že to byla chyba.“
„Teď se v tom ztrácím.“
Přehodil nohy přes lavičku a dal si ruce na stehna. „Adne byla jen
dítě, když jsem ji potkal. Mně bylo šestnáct. Nafoukaný jako
peklo.“
„Jo, od té doby ses úplně změnil.“
Usmál se, ale ne na mě. „Měla to těžké.“
„To mi říkala,“řekla jsem a pamatovala si, jak Adne popisovala,
jak jí byl Connor přítelem, když ho potřebovala poté, co jí zemřela
matka.
Connor se na mě díval, v jeho očích zaplál alarm. „Co ti řekla?“
Zamračila jsem se, když jsem viděla, jak zbledl. „Jen jak jsi s ní
žertoval, když ztratila mámu.“
„Ach…dobře,“Connor se vrátil do normálu.
„Ale bylo by ti líp, kdybys mi řekl, co sis myslel, že řekla.“
Zavrtěl hlavou a potichu promluvil. „Je jí šestnáct.“
„To vím.“
Pohlédl na mě. „Minulý rok jí bylo patnáct… a mně dvacet.
Vždycky jsme byli po zimním slunovratu spolu. Ethan, Kyle,
Stuart a já jsme přišli z Denverské základy. Adne si dávala pauzu
od učení.“
Přikývla jsem. Zatím to nebylo nic prazvláštního.
„Po oslavě – hostina, hodně pití a tance – jsem se šel zhroutit do
svého pokoje. Adne se mě zeptala, jestli s ní můžu na chvíli ven.“
Můj puls nabíral obrátky. Věděla jsem, kam to směřuje a byla
jsem nervózní za ně oba.
Connor si přejel po zátylku. „Nebyla úplně při smyslech. A měla
dost silný argument pro to, co měla na mysli.“
„Snažila se tě svést?“ Nebylo těžké představit si Adne, jak jde po
tom, co chce.
„Jo. Hodně.“
„A tys řekl ne?“ To byla část, které se těžko věřilo.
„Bylo jí patnáct,“řekl.
„Já vím.“ Patnáct byl hodně mladý věk, ale Adne byla stará
duševně. Nemyslela jsem si, že by to Connor bral jako výhodu. A
taky jsem věděla, že když se Adne pro něco rozhodne, nedá se dost
dobře zastrašit.
„A je Monroova dcera.“
„Ach.“ To mi dávalo smysl.
„Když jsem se jí snažil vysvětlit, že ‚my‘ by byl špatný nápad,
nevzala to moc dobře.“
„To si umím představit.“ Ve skutečnosti jsem si představovala
létající objekty, rozbité sklo a možná Connora s monoklem. „Takže
to bylo před nebo po sázce se Silasem?“
Rychle se nadechl. „Ona ti o tom řekla.“
"Řekla, že nic z toho nebylo."
"Sázka byla první, ale jen pár hodin," řekl.
“Vyšlo to z toho, že já a Adne už jsme kolem sebe nemohli dál
tancovat. V momentě, když jsem jí políbil, nemohl jsem…“
„Nemohl jsi předstírat, že jsi do ní nebyl zamilovaný.“
Věnoval mi nepřátelský pohled.
„To je jasné,“řekla jsem.
„Nemohl jsem to předstírat sobě,“řekl. „Ale myslel jsem, že bude
nejlepší předstírat jí.“
„Myslím, že ses mýlil.“ Moje vlastní mysl se vrátila k Renově
zpovědi. Kdybych věděla, co ke mně doopravdy cítí, byly by naše
životy jiné? Po té otázce se mi zjevil Shay. Chtěla bych, aby to
bylo jinak? Neuměla jsem si představit Shayovu nepřítomnost.
Moje srdce bolelo při pomyšlení, že bych se do něj nikdy
nezamilovala.
„Možná,“Connor se postavil a protáhl se. „Rozhodně to neprošlo
tím způsobem, jak jsem doufal.“
„V co jsi doufal?“ zeptala jsem se. „Chceš vidět Adne s někým
jiným?“
Náhlé bodnutí v jeho tváři mi prozradilo, že je to to poslední, co
by chtěl.
Držela jsem se své pozice. „Pak by bylo lepší, abys něco udělal.“
„Uděláme dohodu,“pomalu se usmál. „Vyřeším mě a Adne, když
si vybereš svého kluka.“
„To je nefér.“ Byla jsem na nohou a oplácela mu pohled.
„V lásce a válce je všechno fér,“odvětil Connor a vydal se po
cestě. Předpokládala jsem, že tím je rozhovor u konce.
„Takže co?“zavolala jsem za ním. „Neuděláš nic?“
„Budu následovat svého alfa,“otočil se a usmál se.
„To znamená co?“založila jsem si ruce v bok.
„To znamená, že se chystám vyhrát tuhle válku,“zasalutoval.
„Romance počká.“
Zírala jsem na něj, frustrovaná tím rozhovorem. Ale nakonec
jsem se alespoň dozvěděla něco z minulosti Connora a Adne.
„Callo!“Otočila jsem se a uviděla jsem Bryn, jak na mě mává, za
ní Ansel, koš ovoce už plný. Mason byl s nimi.
„Co je?“zeptala jsem se, když jsem byla u nich.
„Musíme do tábora trestanců,“řekla.
„Do tábora trestanců?“ Zeptala jsem se. „Proč?“
Mason se na mě podíval a povzdechl si. „Logan chce schůzku.“
Kapitola jedenáctá
LOGANOVA UBIKACE působila mnohem víc jako cela než
Anselův pokoj. To bylo utěšující, ale stejně jsem se musela naježit,
když jsem vkročila do malého prostoru. Všichni jsme byli potichu
na cestě ze zahrady do tábora trestanců. Pokoje, co se užívaly pro
vězně, se nacházely v přízemí Akademie – odděleny od živější
sekce institucí Hledačů. I když mě Mason ujistil, že bude přítomna
Anika, tohle setkání mi moc nesedělo. Bylo tak známé. Logan měl
něco říct smečce. Byli jsme předvoláni, jako kdyby byl pořád náš
pán. Z toho, jak se Mason ztuha pohyboval po chodbách, jsem
mohla říct, že taky nebyl šťastný. Nemohla jsem mu to mít za zlé.
Co mě trochu překvapilo, bylo to, že Ansel trval na tom, že půjde
s námi.
„Pro morální podporu,“řekl s pohledem na Masona, který se ho
zeptal proč. Pokud by tu byl někdo, kdo by měl víc důvodů
nenávidět Logana – nebo všechny Strážce – než Mason, byl by to
můj bratr.
Shay na nás čekal u dveří. Když jsme my čtyři vešli, Logan
vypadal, že měl od pohodlí daleko, ale přesto se uvelebil na
dvojmatraci, co představovala jeden polštář a vlněnou deku, opíral
se o loket a kouřil hřebíčkovou cigaretu.
Ren, Sabine a Nev už byli v místnosti. Anika a Ethan stáli hned
za třemi vlky. Ethan pozoroval Logana podezíravě, zatímco Anika
spíš zvědavě.
„Výborně,“ Logan se na nás usmál a odklepl popel do sklenice na
zemi.
„Polib mi.“ Zavrčela jsem. Logan možná očekával obchod jako
obvykle, ale v tom jsem ho nenechala. Už nebyl náš pán a já jsem
se chystala ujistit, že to ví. Bryn se rychle nadechla, ale Mason se
usmíval. Loganovy oči se na moment vykulily, ale pak zpět nasadil
svou netečnou masku.
„Callo, neočekávám tvoji lásku, ale přece jen můžeme být pořád
slušní.“
„Jsi vězeň,“řekla jsem. „Všechna slušnost není na místě. Na co je
tohle setkání?“
Odkašlal si. „Z dvou důvodů. A děkuji, že jste přišli.“
„Calla má pravdu,“řekl Ren. „Nech si to představení, Logane.
Prostě mluv.“
„Všichni nejsou v náladě.“ Logan si vzal cigaretu a povzdechl.
„Má poslední.“
„To je dobře,“řekl Mason.
Logan na něj pohlédl a moje srdce poskočilo.
„Nedívej se na něj.“ Nev přešel místnost, aby zastínil Loganovi
výhled na Masona. „Už nikdy se na něj nedívej, nebo ti vyškrábu
oči.“
„To je v pořádku,“zašeptal Mason, ale zbledl. Ansel schoval ruce
do kapes a zíral na podlahu.
Poprvé Loganův hlas nebyl čistý, panovačný tón. „No, to nás
dostává k první věci… Chci vám nabídnout omluvu.“
Nikdo nepromluvil, ale všichni na Strážce zírali.
Byl to Shay, kdo konečně prolomil ticho.“Omluvu?“
„Nehledě na mé věznění, přišel jsem sem respektovat sílu,
loajalitu a především odolnost vaší smečky. Snažil jsem se využít
své loajality vůči Strážcům a je mi líto, že jsem si nechal dědictví
přerůst přes hlavu.“
„Přerůst přes hlavu?“Nev zavrčel a kolem něj se zavlnilo hrozící
horko. „Myslíš si, že to smaže všechno, co ses chystal udělat?“
Přikročila jsem k němu. I když jsme tolik nenáviděli Logana,
nebylo možné na něj útočit, když byl vězeň Hledačů.
„Samozřejmě, že ne,“pokračoval Logan. Věnoval prosebný
pohled Anice, která se pohybovala mezi Strážcem a Nevem.
„Prosím uklidněte se,“její ruka spočinula na rukojeti meči u jejího
pasu.
„Nemáš ponětí…“Nev na ni zíral.
„Nech to být.“ Mason chytil Neva za rameno a zastavil ho. „On
za to nestojí.“
„A co já?“ Překvapeně jsem se otočila. Ansel pomalu kráčel
k Loganovi, ruce stále schované v kapsách. „Dostanu omluvu?“
Logan naklonil hlavu a zamračil se. „Předpokládám…“
„Předpokládáš?“Ansel se začal smát. Byl to tenký, hrozivý zvuk.
„Zabil jsi mi matku. Stejně tak jako si zabil tu část mě, pro kterou
jsem žil.“
„Podle mě vypadáš docela dobře,“řekl Logan. „A pokud jde o
tvou matku, nebyla to má-“
Jeho slova přešla ve výkřik, když se na něj Ansel vrhl, vytáhl
z kapsy zahradnické nůžky a strhl ruku se vší silou, jakou dokázal
vyvinout. Ansel byl rychlý, ale Aničiny reflexy stejně byly
rychlejší. Vymrštila se kupředu, obemkla ruce kolem Anselova
pasu. Ztrácející balanc, Ansel zanechal přes Loganovo rameno
dlouhý škrábanec. Mohl to být krk.
„Ethane!“Anika sevřela Ansela a strčila ho do Ethanových
silných paží. „Dostaň ho odsud. Najdi Tess. Vyřešíme to později.“
Ethan strkal Ansela ze dveří. Sabine se ani neobtěžovala omluvit.
Jednoduše následovala Ethana bez jediného slova.
Chtěla jsem jít za nimi, ale Bryn mě chytila za rameno. „Pomůžu.
Musíš tu být – něco se děje. Nejsem si jistá co, ale Logan má
v mysli velkou potíž. Zůstanu s Anselem.“
Část mě se chtěla hádat. Ansel byl živý drát, nebezpečný a
nepředvídatelný. Chtěla jsem mu domluvit.
Ale věděla jsem, že Bryn a Tess budou pravděpodobně na
uklidnění mého bratra lepší. Pořád mě viděl jako část důvodu, proč
už není Ochránce.
„Jdu také,“řekl Mason a chytil Bryn za ruku. „Prostě tu nemůžu
být.“
„Chceš, abych šel taky?“zeptal se Nev.
Mason zavrtěl hlavou. „Budu v pořádku. Pak se ozvi.“
„Pomůže mi někdo?“Loganova ruka byla na jeho rameni.
„Krvácím!“
„To na tobě vypadá dobře,“řekl Ren.
„Jsem si jistá, že ti Ethan pošle Elixír,“řekla Anika klidně.
„Za tu dobu nevykrvácíš.“
Logan vyvalil oči.
„Co nám ještě řekneš, Logane?“zeptala jsem se. „Protože omluva
je skoro ztráta našeho času, když s náma tvoje slova nic nedělají.“
„Fajn.“ Logan se narovnal tak, jak to dokázal, stále si ještě držel
poraněné rameno. „Chci vám pomoci.“
„Pomoci nám jak?“zeptal se Shay.
„Spíš mě zajímá proč, než jak,“řekl Ren.
Logan se usmál, nabíral důvěru. „Jak už jsem řekl. Přišel jsem
respektovat vaše dovednosti a docela jsem se o Hledačích přiučil.“
„Vážně?“Anika si založila ruce na hrudi.
„Jen omylem,“řekl Logan. „Celá budova bručela novinkami o
vaši poslední misi.“
Podíval se na Shaye, jeho oči zabloudily k meči, co měl Shay
připoutaný na zádech. „Gratuluji.“
Shay přešlápl a opatrně se na Logana díval.
„Obrat událostí mě přinutil zvážit svoji vlastní pozici,“pokračoval
Logan. „Vsázím se chlape, že vaše strana vyhraje tuhle válku.“
I když jsem nechtěla, zalapala jsem po dechu. To bylo to
poslední, co jsem čekala, že Logan řekne.
„Ty seš sotva chlap,“odsekl Nev, nevyveden z rovnováhy
Loganovým prohlášením. „Jsi zkažený, arogantní kluk a máš
strach. To je všechno.“
„To je pravda,“řekl Logan. „No – ta část s tím, že mám strach.
Ten zbytek, co jsi řekl, budu ignorovat… ze slušnosti.“
„Ty máš strach?“ zeptala jsem se, ne tak docela schopna smazat
si úsměv z tváře. Strážce má strach z Ochránců. To by mohla být ta
nejlepší věc, co jsem kdy slyšela.
„Samozřejmě, že mám,“Logan se setkal s mýma očima a já
věděla, že nelhal.“Je to psáno. Už to pravděpodobně bylo v té
chvíli, když jsi zastavila obětování Shaye o Samhainu. Má jeden
z mečů. Brzy bude mít celý Elementární kříž.“
„A Strážci už nebudou nic,“řekla Anika.
Logan se otřásl. „Na vaši přízni se budou hromadit spory.“
„Nezdáš se být rozrušený svým hrůzným rozsudkem,“Ren se
cladně zasmál.
„Protože doufám ve změnu svého osudu,“řekl Logan.
„A jak to uděláš?“ zeptal se Shay. „Tvé dědictví pro tebe nějak
nepracuje.“
„Ve skutečnosti…“Logan se pomalu usmál. „Věřím, že bude.“
Anika stála hned nad Loganem a zírala na něj. „Co navrhuješ?“
„Ve finální bitvě, kde budete čelit Bosquemu,“řekl Logan. „Bude
to muset být v Trhlině. Správně?“
Anika přikývla.
„Vím, kde to je.“
„Jednoduše tě můžeme donutit, abys nám to řekl,“řekla Anika.
„Ale víte, že to není dost.“ Logan se teď usmíval. „Že?“
Anika neodpověděla, ale její oči se zúžily.
„Lokalizaci budete pravděpodobně schopni zjistit samo. Ale
zabere vám to víc, než by se vám líbilo,“pokračoval Logan.
„Konec konců, je to v Rowan Estate.“
„Předpokládáme, že by mohlo být,“řekla Anika, ale Ochránci si
vyměnili nechápavé pohledy.
„Co je to Trhlina?“ zeptal se Ren.
„Brána, kterou Harbinger a jeho miláčci přišli na tento
svět,“odvětila Anika. „Bylo to otevřeno na přelomu patnáctého
století, ale zrůdy to schovaly pro jeho pohodlí, takže jsme nikdy
nezjistili, kde to je.“
„A brána se zavřela,“řekl Shay pomalu.
„Takhle vyhrajeme válku.“
Anika se na něj pochmurně usmála. „To je část toho, jak
vyhrajeme.“
„A taky to, jak dostaneš zpět své rodiče,“dodal Logan.
„Co?“Shay se otočil a zíral na něj.
„Trhlina se může otevřít jen způsobem rituálu obětování,“řekl
Logan. „Před časem byli touhle obětí tví rodiče.
Shay sevřel čelist. „Říkáš, že mí rodiče byli naživu.“
„Oni jsou,“Logan pohlédl na Aniku. „Nepředpokládám, že bys mi
mohla dát nějaké další cigarety?“
„To záleží na tom, co chceš říct,“řekla Anika.
Položila ruku na Shayovo rameno a odstrčila ho od Logana. „Jak
mohou být Tristan a Sarah Doranovi naživu, když byli obětováni
k otevření Trhliny?“
„Bosque Mar byl velmi kreativní, když přišlo na mučení,“řekl
Logan.
Shay sebou trhl a chtěl jít k němu, ale teď na to nebylo ani místo
ani čas.
„Toho jsme si vědomi,“řekla Anika.
Logan se odmlčel, zvedl ruku, aby zkontroloval své zranění. Šrám
už nekrvácel. Opatrně se naklonil na polštář. „Chtěl, aby Tristan
trpěl za svou zradu, takže vymyslel trest, co přinutil Tristane
neustále trpět, když se koukal, jak riskuje, že všechno bude
zničeno.“
„Myslíš dítě,“Anika se otočila od postele a přecházela po
místnosti.
Shay se zamračil. „Jak mohl vidět všechno, co se mi stane?“
Moje mysl závodila, jak mi teplota v krvi skákala. „Shayi…
Myslím…-‘‘
Logan mě zadržel. „Jaké je jediné místo, kde jsi viděl své
rodiče?“
„Viděl je?“ Shay na něj pohlédl. „Já nevím… mé sny.
Vzpomínky.“
„Mysli víc.“ Logan byl na pokraji smíchu.
„To stačí.“ Předstoupila jsem, došla k posteli a dřepla si
k Loganově posteli se zaťatými pěstmi. „Netroufej si s ním
pohrávat.“
„Callo!“Anika ke mně přicházela, když ji Shay zastavil s ostrým
pohledem. Pomalu se otočil k Loganovi.
„Portrét,“řekl. Otočil se od Loganových očí k mým. „Portrét
v knihovně.“
Přikývla jsem a odešla od postele, abych mu byla blíž. Netroufala
jsem si ho dotknout. Ten moment žil s mými hrubými emocemi,
které jsem nemohla riskovat provokovat.
„Znamená to…“Shay zašeptal. „Jsou naživu, ale… jsou to ty…
věci?“
„Jaké věci?“zeptal se Logan.
„Myslí Pád,“ řekla Anika. „Je to tak? Tristan a Sarah byli Padlí?“
„Ne,“ řekl Logan. „Nebyli Padlí. Padlí jsou mršina, něco málo víc
než mrtvola. Basque chtěl, aby stále měli city. Zůstali v předmětu,
uvězněni v malbě.“
„Jak se to liší od ostatních maleb?“zeptal se Shay.
„Padlí jsou vězni užívaní na krmení přízraků,“odvětil Logan, krčil
se, když Ren zavrčel. „Malby jsou prahový prostor – určitý typ
vězení. Bosque si užívá to, co on sám nazývá ‚umění války.‘ Vidí
přes dimensionální stěny, jak se přízraky krmí. Vězni tam
zůstávají, dokud mají přízrakům co nabídnout. Pak jsou zahozeni.“
„Ale mé rodiče přízraky nedostali?“zeptal se Shay. „Jsi si jistý?“
„Viděl jsi to na vlastní oči, Shayi,“řekl Logan.
„Když jsi se podíval do portrétu, jak vypadali?“
„Smutně,“zamumlal Shay.
„Ale bez úhony,“řekl Logan. Shay přikývl.
„Když zavřete Trhlinu, osvobodíte tím Tristana a Sarah,“řekl
Logan. „Zestárnou, jak je to u lidí obvyklé, ale jinak budou takoví,
jak jsi je znal.“
„Nikdy jsem je neznal,“řekl Shay.
„Já ano,“řekla Anika potichu. „Hodně z nás je znalo. Brali jsme
tvé rodiče jako naše přátele.“
Shay se na ni překvapeně pohlédl. Neopětovala mu pohled
ztracena ve svých myšlenkách. „Ztratili jsme je. Měli jsme je držet
v bezpečí, tebe schovat, ale nemohli jsme.“
Místnost byla zticha, dokud si Logan neodkašlal.
„Věřím, že vám ti informace něco přinesou.“
„Možná,“řekla Anika.
„Udělám cokoliv, čím bych mohl dokázat své dovednosti,“řekl
Logan. „Mohu vám pomoci vyhrát.“
Anika přikývla, ale dívala se na ženu, která se objevila u dveří.
„Ethan říkal, že potřebujete léčitele.“ Žena se rozhlédla po pokoji,
její oči pátraly po pacientovi.
„Nic vážného,“řekla Anika. „Vězeň byl pořezán, tak je na to
potřeba dohlédnout. Dezinfekci, ale myslím, že stehy nebudou
potřeba.“
Léčitelka přikývla a šla k posteli.
„Máme hodně víc, co prodiskutovat,“řekla Anika Loganovi.
„Samozřejmě,“sykl, když mu léčitelka sundávala košili. „Pokud
mi nedáte cigarety, mohu mít něco na bolest?“
Anika se usmála. „Myslím, že to zvládneš.“
Kapitola dvanáctá
„MŮŽEME MU VĚŘIT?“ Dívala jsem se, jak se Adne
pohybuje, zářící spirály se odvíjely z jejich skeanů, když tvořila
dveře, co by nás dovedly do odpočinkového místa Eydisu,
v Tulúmu. Je to psáno, řekl Logan. Měl pravdu? Měli jsme jeden
meč; byli jsme na cestě v získání druhého.
Nev pokrčil rameny. „Tak moc, jak to nesnáším, tak říkám jo.
Logan se může bodnout do zad, pokud si myslí, že mu to přinese
něco, co chce.“
„Na tom nezáleží.“ Mason se připojil k našemu Haldiskému
týmu, ale nevypadal, že by se otřásl ze svého pochmurného
postoje.
„Na ničem z toho nezáleží.“
„Mohl bys přestat?“Nev na něj vycenil zuby. „Je v pořádku být
naštvaný. Měl bys být naštvaný.“
Mason se podíval pryč. „Pokud nám to pomůže vyhrát, je to to, na
čem záleží.“
„Podívej,“Nev promlouval už jemněji. Přitiskl si čelo
k Masonovu. „Vyhrajeme a pak ho zabijeme. Platí?“
Mason se snažil odstrčit, ale Nev ho chytil za ramena.
Začal se smát. „Dobře, platí.“
Podívala jsem se zamyšleně na Neva. „Proč jsi to neudělal?“
„Co?“zeptal se a držel Masona v objetí.
„Nezabils Logana,“řekla jsem. „Když přicházel portálem s námi.
Zůstal jsi člověkem. Škrtil jsi ho. Proč jsi se nepřeměnil a
neroztrhal mu krk?“
Byla to lákavá myšlenka a byla jsem si jistá, že Nevovou myslí
prošla vícekrát, než jednou.
Nabídl mi sotva znatelný úsměv. „Chtěl jsem, aby věděl, kdo ho
zabil. Strážci nikdy nebyly dobří v rozpoznání nás jako vlky.
Přikývla jsem. „Tak dobře.“
„Je čas.“ Anika pokynula k otevřenému portálu. Vše, co jsem
viděla skrz zářící dveře, byly tóny klenotů. Safírově modrá.
Smaragdově zelená. Barvy tak živé, že byly svůdné a zlověstné.
Shay se přidal do kroku vedle mě. „Ještě jednou mi řekni, proč je
tady?“
Nemusela jsem se ho ptát, koho myslí tím „on.“
„Ty víš proč. Smečka ho potřebuje. A Hledači mu věří.“ Ren už
se pohyboval portálem, ve vlčí podobě klusal u Sabine a Ethana.
„Fajn,“řekl Shay. Byla jsem trochu překvapená, když se taky
přeměnil a následoval Adne do dveří v tónech klenotů.
Mason se zasmál. „Je vlk, to je dobře.“
„A nechce po Renovi, aby na tohle zapomenul,“dokončil Nev.
Zubící se jeden na druhého se přeměnili a přidali se k Shayovi.
Slyšela jsem, jak se Connor ta mnou směje.
„Zbabralas to,“řekl, když jsem na něj pohlédla.
„Nezapomeň, že taky vím o tvých ututlávaných problémech,
Hledači,“blýskla jsem na něj zuby, než jsem se přeměnila. To mu
smazalo úsměv z tváře. Zaštěkala jsem na ze spokojenosti, než
jsem následovala ostatní.
Barvy byly tak jasné, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila,
že jsme dosáhli cíle. Prostředí kolem mě bylo plné, tak plné. Tlusté
listy se na nás skláněly, jadeitová síť jen sotva propouštěla paprsky
slunečního světla. Byl to mix vůní, což mi dávalo smysl v tomhle
místě… A byla to změna. I když vzduch v Cinque Terra šeptal
oceánskou solí a citrusy, bylo to čisté a suché. Vzduch tady byl
těžký, plný deště. Zachytila jsem vůni oceánské soli a věděla jsem,
že je to blízko. Ale změnila se i vůně oceánu, byla temnější, bohatá
na vůni řas a soli, co invokovaly vidinu vln a nekonečného pobřeží.
„Je to vše, co sis představovala?“Silas si narovnal vestu a vzal si
svoje všudypřítomné pero a zápisník.
Opravdu si přeju, aby s náma nešel. Masonův hlas zněl v mé
hlavě.
Nebudeš se tady moct hádat, odvětil Shay a zavrtěl ocasem.
„Ach, počkat, zapomněl jsem si svůj opalovací krém,“řekl
Connor. „Silas bude tak hodný a poběží zpátky na Akademii, aby
mi nějaký donesl. My počkáme. Že, lidi?“
„Drž hubu,“řekl Silas, ale poklepal si na vestu, aby se ujistil, jestli
si on svůj opalovací krém vzal.
„Pojďte,“mával na nás Ethan, abychom ho následovali dolů na
stezku, kterou jsem pod hustým listovím sotva viděla.
„Čekají na nás.“
Šli jsme čtvrt míle. S každým krokem se zvuk narážení stupňoval.
Ethan se otočil k ostrému rohu cesty, když jsem došla na to samé
místo, stoupla jsem si do svých stop.
Bylo to, jako by někdo náhled v tmavém pokoji nakreslil stíny.
Oslepující slunce nás zaplavilo, když džungle ustoupila a odhalila
míle a míle pláže s pískem, co připomínal bílý sníh. Bouře valícího
se příboje mi míchala krev, zněla varovně i vítající zároveň.
Nechtěla jsem si to přiznat, ale oceán byl znepokojující.
Vlci nepatřili do vody. Ale stejně kouzlo a krása vln tahala za
něco ve mně uvnitř. Možná ta podivnost tomu dávala
nevysvětlitelné odvolání.
„Jdeš si zaplavat, Callo?“Connor do mě šťouchl loktem. Zírala
jsem na oceán, že jsem tam skoro zůstala. Ostatní byli na cestě
k chátrajícímu domu, co vypadal, že je na pomezí lesa a pláže,
tvořený z dřevěných prken a hromady dalšího dříví. Z verandy
domu vedlo dlouhé molo na oceán, kde se tři loďky pohybovaly
nahoru a dolů, ukotveny na vratké konstrukci. Rozpoznala jsem
tvar muže na jedné z těch loděk. Nedíval se na nás, byl tak
zaměstnán svými vlastními záležitostmi, že náš příchod
nezaznamenal.
Žena s dlouhými tmavými vlasy stojící na molu na nás zamávala.
Když k ní Ethan dorazil, podržel ji ve vřelém objetí. Rychle se na
něj usmála, ale pak se otočila na shromážděné vlky. Shay se před
ní zastavil a přeměnil se do lidské podoby.
„Ráda tě opět vidím, Scione.“ Usmála se a já si uvědomila, že je
jedna z Vůdců, kteří se setkávali se Shayem a Anikou bez nás
ostatních. Její oči pohlédli na meč na jeho zádech.
„A velmi ráda vidím tohle.“
„Bienvenido, lobos,” řekla, dívajíc se na mě a moji smečku. „Jsem
Vůdce Eydisu, Inez. Prosím, řekněte mi, že nekoušete.“
Ren se přeměnil. „Když se ptáte tak hezky, uděláme výjimku.“
Zbytek smečky následoval Renův postoj. Chtěla jsem se zasmát,
když jsem sledovala své přátele, jak se snaží vypadat mile, místo
hrozivě, jak si nás ostatní představovali.
„Vůdci mají smysl pro humor. Kdo by to byl řekl?“ Zasmála se
hlubokým, skutečným smíchem, který mě přinutil usmát se
„Jsou samé překvapení,“ řekl Ethan, ale zčervenal až po uši, když
nad ním Sabine pozvedla obočí.
„Jistě.“ Inez hodila na Sabine překvapivý pohled. „Pojďte dovnitř.
Připravili jsme nějaké jídlo. Půjdeme na misi, až se najíte.“
„Miluju Eydis,“ řekl Connor a objal svýma rukama ženu. „Inez
nikdy
nezklame.“
„Musíme využít toho, co máme.“ Usmála se na něho a podívala se
tázavě na Silase.
„Anika mě informovala o tom, že přijdeš. Je vzácné, když je písař
mezi
námi.“
„Dělám je to, co vyžaduje historie,“ řekl Silas.
Connor strčil Silase ke dveřím domu.
„Prosím tě, jdi ke stolu, ať můžeš jíst, místo mluvit.“
Stejně jako základna Haldis v Denveru, bylo toto útočiště
postaveno k funkci, i když tato funkce mě zaskočila.
„Toto je obchod s potápěčskýma potřebama?“ Shay se otočil po
kruhu a podíval se na masky, ploutve a potápěčské bomby, které
lemovaly stěny
„Moc nepodnikáme, ale je to dobrá pojistka.“ Odpověděl mladý
muž s kudrnatými vlasy a zářícíma očima. „Koukni na ty meče!
Musíš být on.“
„Nic se k tobě nedostalo, že Migueli?“ Zasmál se Connor a objímal
nový přírůstek. „Rád tě vidím, kamaráde.“
„A ty, amigo,“ Miguel odpověděl dřív, než ho Ethan pozdravil.
„Jak to jde, Brumlo?“
„Jsem ještě horší,“ Ethan se ušklíbl.
„Můžete zkrátit to třídní setkání?“ Adne si dala ruce v bok.
„Umírám hlady a hodiny ubíhají.“
„Třídní setkání?“ Zeptala jsem se.
Adne ukázala na tři muže, kteří se choulili k sobě, šeptali si a
usmívali se. „Tři Amigové byli ve stejné třídě na Akademii. Měli
zajímavou pověst.
„Měli?“ Vzhlédl Conner. „Kdy se naše pověst stala minulým
časem?“
Adne obrátila oči v sloup, ale Inez položila své ruce okolo ramen
dívky a vedle ji do vedlejší místnosti, kývajíc na nás, abychom je
následovali.
Po našem italském stravování jsem očekávala, že všechna má
budoucí jídla budou zklamáním. Nemohla jsem se mýlit víc.
Hostina s polévkou, pa-nuchos a delikátními rybami byla
rozprostřena před námi. Každé sousto bylo jako v sedmém nebi.
Chtěla jsem mít hrdlo plné jídla, které se nepodobalo ničemu, co
jsem kdy ochutnala, ale moje mysl se rychle vrátila k bitvě, která
byla před námi. Inez, která seděla v čele stolu, s námi mluvila,
když jsme jedli.
„Až budete hotovi, tak se vydáme ven,“ řekla. Gabriel teď vše
připravuje.
„Jaký druh překážky můžeme očekávat?“ Zeptala jsem se.
„Více Ochránců?“
„Jsou tu Ochránci,“ řekl Miguel. „Jaguáři.“
„Jaguáři?“ Zeptal se Nev. „Myslíš jako panteří?“
Inez kývla. Ren a Nev si vyměnili pohledy.
„Doufal jsem ve více medvědů,“ řekl Nev. „Kočky budou lízat.“
„Budeme bojovat s kočkami?“ Mason pozvedl obličej. „Fuj.
Chutnají strašně.“
„Tys jedl kočku?“zeptal se Shay. Můj žaludek se mi zatočil.
Neuměla jsem si představit nic nechutnějšího, než kočičí maso.
„Nejedl,“řekl Mason. „Kousl… a zabil.“
Všichni jsme na něj zírali.
„Hej-“ zvedl na svou obranu ruce. „Napadla mě. Bláznivá kočka.“
"Pokud vše půjde dobře, nebudete čelit las sombras," řekla Inez.
„Náš plán je vyhnout se jim. Nikdy není lehké bojovat v džungli
a las sombras jsou tam smrtící.!
„Las sombras využívají stromy,“řekl Miguel. „Skáčí z nich.“
„Kolik jich je?“zeptal se Ren.
„Jako medvědi preferují samotu,“odvětil. „Ale pořád jsou
smrtící.“
„Takže co?“zeptala jsem se. „To samé jako v Tordisu? Vy
vylákáte kočičky a my se vrhneme do jeskyně?“
Miguel zavrtěl hlavou. „Není to jeskyně. Es un cenoté.“
„Ou, chlape.“ Shay se otřásl. „Vážně?“
Miguel přikývl.
„Co je to si-note-ay?“Mason zápasil s tím slovem.
Shay trochu zezelenal. „To je místo, kde Mayové prováděli obětní
rituály pro jejich bohy – hluboké vývěry táhnoucí se míle pod
povrchem. Někdy narazí na jeskyně s podzemní vodou. Jsou po
celé oblasti,že?“
„Sí.“ Migelova tvář byla ponurá.
„Španělsky je nazývají sagrados,“řekl Silas. „Studně obětování.“
„Studně obětování?“Sabininy oči se rozšířily.
„Házeli do nich lidi,“řekl Shay.
„A Eydis je vnitřek jedné z těchto obětních studní?“zeptala jsem
se.
„Ano,“řekl Silas.
„Znamená to, že budeme šplhat dolů do vývěru?“ zeptala se
Sabine. „Protože to nezní jako zábava.
„Las sombras číhají ve větvích,“ řekl Miguel.
„Neměli bychom čas sešplhat do jeskyně, aby na nás nezaútočili.“
„Co třeba ta věc, co umí Adne?“zeptal se Mason.
„Může otevřít portál dole v jeskyni? Jako v Edenu?“
„Je mi líto. Nic se nedá dělat,“Adne zavrtěla hlavou. „Nemáme
ponětí, co tam dole je. Byli bychom opravdu v problému, kdyby se
náhodou portál otevřel pod vodou. Nebo na špatné straně srázu.
Nemáme žádný popis, kam jít. V Edenu pro mě pracovaly
Anselovy zkušenosti. Využila jsem jeho příběh k otevření dveří.
„Tak pak jaký je plán?“zeptal se Shay.
„Gabriel našel další vchod,“řekl Ethan, i když se netvářil moc
šťastně.
Ústa Inez byla také pochmurná. „Zkoumal to v posledních třech
dnech. Je to nejlepší možnost.“
„Jiný vchod?“zeptal se Mason. „Ale nebudou tam taky panteři,
že?“
„Ne,“odvětil Miguel a setkal se s Ethanovým kamenným
pohledem.
„Nebudou?“zamračil se Shay.
„Ne,“Connor si protáhl ramena dozadu. „Protože kočky nesnáší
vodu.“
Moje kůže se při Connorových slovech naježila. Ne že by vlci
přímo nesnášeli vodu, ale stejně jsme nebyli delfíni.
Mrkl na mě. „To je v pořádku, zlatíčko. Všichni jdeme vstříc
milému, dlouhému plavání.“
„Jak dlouhému?“zeptal se Shay.
„Půjdeme při odlivu,“řekl Ethan. „Doufejme, že nebudeme
potřebovat potápěčské náčiní na dlouho, ale všichni dostaneme
rychlokurz. Jen pro případ.“
„Skvělé,“usmál se Shay. Zbytek vlků na něj zíral. „Co?“pohlédl
na smečku s velkýma tolik-nevinnýma očima. „Rád zkouším nové
věci.“
„Vyvolený vykazuje nadšení pro dobrodružství a riziko
přijímání,“zamumlal Silas a zapsal. Nedotkl se toho, co měl na
talíři.
„Můžeš tu zůstat?“zeptal se ho Connor. „Pod vodou nemůžeš
psát.
Silas vzhlédl. „Zúčastním se každé pamětní události a přenesu je
na papír po návratu.“
„Samozřejmě,“řekl Connor a odsunul se od stolu. Pohlédl na
Inez. „Nebudeme plavat déle než hodinu, ne? Nerad bych dostal
křeč.“
Kapitola třináctá
GABRIEL se otočil, byl to ten muž pracující na lodi. Loď měla
nový motor. Usmíval se, navzdory tomu, že na něj na souši čekalo
šest vlků. S neuspořádanými, sluncem-promelírovanými vlasy
vypadal Gabriel spíš jako bůh surfu, než jako Hledač. Z toho, jak
kolem rozložil potápěčské náčiní – bomby, regulátory, plovací
vesty, olověná závaží, masky, ploutve, potápěčské dresy a baterky
s tak efektivní péčí, jsem usoudila, že on bude náš instruktor ve
vodě.
Když jsem se posadila a loď se nadzvedla na vlně, přemýšlela
jsem, že jíst všechny ty polévky nakonec nebyl zas tak dobrý
nápad.
Motor se probral k životu a Miguel nás vedl od mola, kde nám
Inez mávala na rozloučenou.
„Útočníci Eydis, kromě Miguela, dávají pozor na vršek
cenoté,“zakřičel Gabriel přes řvoucí motor. Díval se na nás, jeho
úsměv se rozšiřoval, když jsme byli naskládáni na dně lodi jako
ryby na suchu a rvali jsme se do neoprenů.
„Myslel jsem, že na Ochránce nebudeme útočit,“řekl Shay.
„Nebudeme, jen sledovat v případě nějakého překvapení,“řekl
Gabriel. Pozvedl potápěčskou bombu. „Poslouchejte – bude to jen
jednorázové, takže dávejte pozor.“
Bylo těžké dávat pozor, když mi připadalo, že můj žaludek je na
mistrovství v ping-pongu, ale utopit se taky nepřipadalo v úvahu,
takže jsem zatnula zuby a dělala, co bylo v mých silách. Neopren
mi v tom moc nepomáhal, když mě škrtil jako těsná druhá kůže a já
se z ní zoufale chtěla vyškrábat.
„Skoro celou cestu do cenoté to budeme moci dělat bez
ponoření,“řekl Gabriel. „Ale posledních pár yardů tunelu jím
budeme muset proplavat.
„Půjdeme v tunelu pod vodou?“Mason už teď vypadal zelený a
tahle novinka přetočila jeho žaludkem.
Gabriel přikývl. „A tunel se hned před vchodem do cenoté zužuje.
Když dorazíte k otvoru, budete si muset sundat vestu a bombu a
dostat je přes to.“
Nev se zasmál. „To si děláš legraci.“
Gabrielův výraz nevypovídal o tom, že by si dělal legraci.
Mason se naklonil přes okraj lodi a zvracel.
„Nemůžete projít vchodem bez toho, abyste si sundali bombu.
Nezapomeňte na to.“
„Předpokládáš, že se tam prostě dostaneme,“řekla jsem. „Co když
se tam budeme muset probojovat? Řekl ti někdo něco o
pavoukovi?“
„Žádní pavouci tam nejsou, preciosa,“řekl Gabriel. „Už jsem
tunelem plaval dvakrát – je to čistá chodba. Strážci hlídají jen
vršek.“
Jeho úsměv byl vřelý a uklidňující, ale já jsem se cítila nesvá.
„Poslouchej,“pokračoval. „Myslím to vážně, ať u toho ponoru na
nic nezapomenete. Směs dusíku a kyslíku si může pohrávat s vaší
myslí. Při nejhorším třeba halucinace nebo panické útoky na vaši
mysl – a pokud se začnete bát, bude těžké se toho zbavit.
Comprende?“
Mason si utřel pusu a přikývl.
„Kromě toho,“dodala Adne. „Tohle je cesta bez návratu. Ne, že
budete chtít bez užitku utéct.“
„Díky za dodání důvěry,“Ren jí věnoval unavený úsměv.
Udeřila ho do ramene. „Nemyslím to takhle. Jen mám na mysli,
že až bude mít Shay Eydis, upletu dveře a dostaneme se zpět k Inez
na večeři.“
„Rybí tacos?“Connor se rozzářil.
Gabriel pokrčil rameny. „Pravděpodobně.“
Cesta podél pobřeží trvala hodinu, během které se začalo zjevovat
temné, nepřátelské vápencové pobřeží. Džungle visela k vodě,
výhonky se stáčely přesně k vlnám.
Když Miguel spustil kotvu, všem, kromě Shaye a Hledačů se
udělalo trochu špatně. Vlci zřejmě neobjevili své mořské nohy.
Vypláchla jsem si ústa slanou vodou, jak Gabriel dával pokyny.
„Pamatujte, že když se dostanete do problémů, záchranou je osoba
s funkční bombou. Tak funguje kamarádské dýchání. Chápete?“
Všichni jsme zvedli palce nahoru.
Gabriel ukázal přes spleť jadeitových listů a větví. „Tam míříme.“
Koukala jsem na ten kousek, co prosvítal, temnota narušující
zeleň.
„Počkám tu hodinu,“řekl Miguel a sedl si na jednu z laviček. „V
případě, že některý lobos nezvládne ponor. Nikdo z nich nevypadá,
že by měl nohy stvořené do moře.“
Mason mu věnoval nepřátelský úsměv a zhluboka se nadechl, než
si s Nevem nasadili masky a ploutve, umístili do úst regulátory a
skočili do vody.
„Jsi v pořádku?“Shay mi podržel potápěčskou bombu, když mé
ruce sklouzly do plavecké vesty a zajistily bezpečností pásy.
Přikývla jsem. Žluč mi zase stoupla do žaludku. Nemyslela jsem,
že by tomu pomohlo mluvení.
„Budeš v pohodě,“řekl Ren a podával mi masku.
„To zvládnu,“řekl Shay. Jdi si nasadit své vlastní náčiní.
„Taky jí můžu pomoct,“zavrčel Ren. „Trhni si.“
„Nezačínejte,“řekla jsem a těžce polkla. „Nepotřebuju pomoc od
žádného z vás. Jen se dostat do vody.“
Oba na sebe pořád navzájem zírali, takže jsem je rozstrčila svými
lokty, zavřela oči a šla zpět k moři.
Tak uvnitř moje krev řvala v uších, když jsem se topila pod
povrchem, můj svět utichal. Blízko naprostého ticha. Pomalu jsem
se přizpůsobovala svému obklopení. Nebylo to úplně plavání, ale
také to nebylo topení. Vzduch ve vestě mě nadnášel, když jsem
jemně kopala svými ploutvemi.
Vyrovnala jsem tlak ve svých uších, když jsem si chytla nos a
přidala tak trochu tlaku, dokud se neprofoukly a nepročistily se,
přesně jak sliboval Gabriel. Ploutve mě poháněly vpřed o moc
rychleji, než jsem očekávala. Adrenalin prohnal mrazení přes mé
končetiny. Přetočila jsem se ve vodě, půvabně, zproštěná od tíhy.
Možná byli vlci v jiném životě delfíny.
Mason a Nev už pod vodou pohodlně dýchali a pronásledovali
želvu, jako kdyby to byl králík. Zasmála jsem se a zaplavily mě
bublinky..
Z vrchu přicházely čtyři rány, jako miniaturní exploze. Vzhlédla
jsem a uviděla, Shaye, Rena, Adne a Connora, co vstoupili do
vody. Poslední rána signalizovala Gabriela.
Okamžitě vyrazil kupředu jako mrštný lachtan, jedinou rychlou
vlnou nám signalizoval, kudy máme plavat.
Jen jsem se užívala nového pohodlí pod vodou, necítila jsem se
připravena opustit otevřené moře do stísněné jeskyně, ale neměla
jsem na výběr.
Tunel před námi se objevil v absolutní tmě, na rozdíl od
akvamarínového moře za námi. Když jsme dorazily ke chřtánu
vytesanému do pobřeží, zmocnila se mě vlna vzrušení a vzápětí
přešla v hlodavou úzkost.
Gabriel se vynořil hned za vchodem do jeskyně a sundal si
masku. Ohlédla jsem se za ním, snažila se odhadnout vzdálenost
mezi vodní hladinou a stropem jeskyně. Čtyři stopy, možná pět, ale
moje světlo baterky ukazovalo, že strop se stále svažoval do
neustále se zužujícího tunelu.
„Už jsem umístil v chodbě, kde se budeme potápět, vodítko,“řekl
Gabriel. „Pokud začnete ztrácet smysly, prostě se tím nechce vést.
A pamatujte, ať na to nezapomenete. Jen dýchejte, pročistěte si uši,
když budete sestupovat, a všechno bude v pořádku.“
„Je to opravdu ten nejlepší plán?“zeptal se Silas. Poprvé v jeho
arogantním hlase zazněl strach. „Potápění v jeskyni vyžaduje
speciální certifikát. Možná-“
„Učím s tím certifikátem,“odmávl ho Gabriel. „Vím, co dělám.
Nedělali bychom tohle, kdyby tu byla jiná možnost.“
Zavrtěl hlavou. Srdce mi začalo bušit a já přemýšlela o možném
nebezpečí z toho, že jsme na pokraji konfrontace.
„Je to jediná cesta,“Gabriel rozsvítil světlo na jeho zápěstí.
„A jen ztrácíme čas diskutováním o tom.“
Silas se začal třást a já si nemyslela, že by to bylo z hněvu na
Gabriela. Trochu mi bylo písaře líto.
Možná to byl osel, ale nemusel tu být. Přišel jen proto, protože
věřil v to, co dělá.
Doplavala jsem k němu a tiše promluvila. „Dám na tebe pozor.“
Jeho oči se rozšířili, ale přikývl. Vyhranila jsem pro něj místo
mezi Shayem a mnou. Pokud by potřeboval pomoc, byla jsem
přesvědčená, že Gabriel, Shay a já budeme nejlepšími pomocníky.
Shay vypadal, že v tomhle našel svůj nový koníček, co ho chytil za
fantazii, a já jsem tvrdohlavě přijímala všechno, co se jevilo jako
výzva.
Gabriel nás vedl vpřed, pomalu a vytrvale plaval. Čím dále jsme
se dostávali do jeskyně, tím víc se tunel zužoval. Snažila jsem se
zpomalit můj dech, ale se svým splašeným pulsem jsem nemohla
nic udělat. Tunel nás uzavíral, stával se stále těsnějším. Sluneční
světlo, co se kouskovalo u vchodu do jeskyně, teď zmizelo a
provázela nás jen světla upevněná na našich zápěstích.
Gabriel se zastavil. Neotočil se, ale jeho hlas se odrazil od stěn
tunelu a hladiny vody.
„Teď půjdeme dolů,“řekl. „Následujte potápěče před sebou a taky
pokyny. Zabere to pět minut, než se dostaneme k otvoru, kde si
budete muset sundal vesty a bomby. Budu na druhé straně;
prostrčíte je otvorem a já vám posvítím baterkou.“
Jeden za druhým jsme se potápěli. Nebylo to jako třpytící oceán,
potápění se v tunelu nás uvrhlo do dusivé temnoty. A my plavaly
kupředu, chodba se stávala více skalnatá, jako jeskyní skříň
s ostrými hřebeny ze stěn a krápníky, kterými jsme museli
proplétat naši cestu.
Pět minut. Pět minut. Pět minut.
Tak málo času. Ale plavání se zdálo daleko delší.
Náhlý proud se kolem mě mihl, odtahoval a odstrkoval mě z řady
potápěčů. Krev mi pulzovala v hlavě. Začala jsem pociťovat
závratě. Slova plula mou myslí ve fascinujícím, ale smrtícím
zpěvu.
Utopit se. Zmařit to. Ztratit se.
Silas se zastavil a slova v mé hlavě začala ječet.
Ztratit se. Ztratit se. Ztratit se.
Proč jsme se nepohybovali? Co bylo špatně?
Krev mi křičela v žilách. Začala jsem se otáčet. Mohla bych
prostě plavat zpět – dostat se z této jeskyně. Najít svou cestu ven,
ven, ven. Bylo tu tak těsno. Tak temno.
Silas se začal znovu pohybovat. Jeho pomalé, jednoduché kopy
mě vytrhly z paniky. Po pár stopách se znovu zastavil. Stále jsem
tam zůstávala, dívala se na něj, snažila se rozvzpomenout, co tu
dělám.
Ren za mnou mě jemně zatahal za jednu z mých ploutvý. Natáhla
jsem krk, abych na něj mohla pohlédnout. Naklonil hlavu, obdařil
mě zmateným pohledem, co mi naznačoval, že mám jít kupředu a
já pochopila.
Mezera. Narazili jsme na mezeru. No jistě, zastavili jsme se, aby
každý potápěč mohl projít.
Moje srdce stále bušilo v hrudi, ale moje hlava se pročistila dost
na to, aby mě zprostila z toho krátkého vyšilování.
Ale nestalo se nic, co by udělalo čekání méně trýznivé.
Když se naše skupina pohnula dopředu, jeden za druhým,
nemohla jsem zastavit hrozivé obrazy hrající v mé mysli.
Uvíznout. Být rozmačkána. Utápět se v temnotě.
Uchopila jsem regulátor pevně do jedné ruky. Právě teď se zdálo,
že je to jedině spojení s okolním světem, co mám – ke světlu,
k zemi, a vzduchu, kterému jsem náležela.
Silas si odepínal plovací vestu, vzal ji do jedné ruky a spolu
s bombou ji prostrčil otvorem, co jsem sotva viděla. Mezera, co se
zdála neuvěřitelně úzká. Pak písař kopl ploutvemi a sklouzl do
tmavé díry, jeho tělo blokovalo světelný paprsek, co se ztrácel ve
zdech tunelu. Když už špičky jeho ploutví nebylo víc vidět,
myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Natáhla se pro mě ruka z díry
a pak se objevila Gabrielova tvář. Čekal, pobízel mě. Moje mysl na
mě křičela, ať si sundám vestu a bombu a předám je do
Gabrielových rukou. Měl pravdu – žádné myšlení se mnou
nespolupracovalo, panický strach mě mohl zabít.
Přinutila jsem svou mysl, aby se vyprázdnila, přikázala jsem
svým nohou, aby kopaly, pomalu, mechanicky. Protáhla jsem své
tělo skrz úzkou mezeru jako když vystřelí torpédo. Nevěděla jsem,
že jsem se dokázala dostat na druhou stranu, dokud mě Gabriel
neuchopil za ruku a nepomáhal mi.
Zakroutil hlavou, přinutil mě se zastavit. Podržel mi vestu a já do
ní vklouzla. Vrásky kolem jeho očí mi říkaly, že se usmívá. Shay
byl vedle něj, čekal na mě a taky se usmíval.
Když byla má vesta a bomba zajištěny, Shay mě vzal za ruku a
plavali jsme k hladině. Strhla jsem si masku, polykala vzduch a
třásla se. Shay si také sundal svou masku, vyplivl regulátor a usmál
se na mě.
„Co?“ Zeptala jsem se.
„Měla jsi jít přes mezeru pomalu, Callo,“ řekl. „Zastihlas Gabriela
tak nepřipraveného, žes mu skoro vyrazila regulátor z úst.“
„Prostě jsem to chtěla mít za sebou,“ řekla jsem s pocitem obrany.
To plavání se umístilo vysoko na mém seznamu věcí, které znovu
už nechci nikdy dělat. Když se Adne vynořila, chtěla jsem ji
políbit. Díky Bohu, že je to jednosměrná cesta.
Shay mě se smíchem postříkal. Ren se vynořil za námi. „Člověče,
je dobré mít možnost znovu vidět.“
Bez hrozby topení jsem se rozhlédla po jeskyni. Ren měl pravdu.
Bylo tu šero, ale nepotřebovali jsme baterky.
„To musí být vstup do cenoté,“řekl Shay a ukazoval na strop.
Vysoko, vysoko nad námi – asi sto stop – byl vstup do jeskyně,
kudy pronikalo sluneční světlo filtrované džunglí, blikající po
jeskyni.
„Tak moc se vám plavání líbilo, lidi?“zavolal Mason. On a Nev
seděli pět metrů dál s Ethanem a Sabine. „Sušší – no dobře, ne
sušší, ale vlhcí – na pevné zemi zrovna tady.“
„Vím, že je tu důvod, proč tě mám rád,“zasmál se Ren když jsme
doplavali ke kluzkým kamenům cenoté, omývaným slanou vodou.
Vytáhla jsem se z vody. Jen smysl pro důstojnost mě držel od
toho, abych si lehla na kameny a láskyplně si lisovala tvář k zemi.
Vzduch byl stále těžký, slaný a nasáklý rybinou, ale konec konců,
byl to opravdový vzduch.
„Jste všichni v pořádku?“ Zeptal se Gabriel.
„Mám trochu závratě,“ řekla Adne, ždímajíc si vodu z jejich vlasů.
„To je normální,“ odpověděl. „Ale řekni mi, jestli se to zhorší.“
„Díky,“ řekla stroze.
„Všichni jste si vedli skvěle,“ řekl Gabriel. „Pojďme si pro to,
kvůli čemu jsme tady.“
„Kam máme namířeno?“ Zeptal se Shay.
„Do výklenku.“ Gabriel vykročil. „Můžete ho odtud vidět.“
„Světlo,“ zašeptal Shay.
Následovala jsem jeho pohled. V jednom rohu cenoté zářily
mramorové safíry a smaragdové tóny moře, které kontrastovaly s
prostým zbytkem slunce ve zbytku jeskyně.
Naše skupina začala následovat Gabriela, kromě Silase, který zíral
ke stropu.
Nev se na něj podíval.
„Jo, myslím, že jsou ptáčci kvůli našemu příchodu nešťastní.“
Při pohledu nahoru jsem věděla, co myslel.
„Nemyslím si, že jsou to ptáci,“ řekl Silas.
„Co?“ Nev se zamračil.
Zvuk se zesílil, sluneční světlo vysvitlo ven. V ten okamžik nás
zcela
zablokovalo.
„Co je to?“ Zeptala jsem se.
Silas něco zamumlal, ale nemohla jsem ho slyšet.
Cenoté zesílilo zvuk, transformoval chvění křídel do náporu větru.
Bylo příliš pozdě, když jsem rozuměla, že řekl: „Jděte zpátky do
vody. Hned!“
Kapitola čtrnáctá
STROP SE POHYBOVAL, každá jeho část.
„Kryjte se!“Zařval Mason a běžel do výklenku.
Gabriel už se hnul ze své pozice, nasadil si náčiní a potopil se.
Jak by nás mohlo schování se do vody ochránit před padajícími
kameny?
Mason se zastavil, vzhlédl vzhůru jako většina z nás. Ten výjev
nad námi nebyla smrtící sprcha kamenů. Byly to kroužící kupy
stínů. Na moment jsem si myslela, že by to mohly být přízraky, ale
ty nemají křídla. A nevydávají žádný zvuk.
„Hni se!“Ethan mě postrčil, když Sabine sklouzla do jezírka.
Spadla jsem do vody bez nasazené masky nebo připraveného
regulátoru v mých ústech. Rozkašlala jsem se, snažila se vidět a
dýchat.
Connor a Adne byli ve vodě, stejně jako já se potáceli bez náčiní.
Gabriel vyplaval, vytrhl si regulátor z úst a zakřičel. „Na co to
sakra čekáte!“
Mason, Nev a Silas byli stále na břehu.
„Co je to?“Nev a Mason oba zírali do tmy – živého mraku, co se
pomalu pohyboval k vodě.
„Gabriel má pravdu – pojďte pod vodu!“Silas na ně zamával, a
přitom si sám nandával vestu i bombu. „Nemůžete tam stát!“
Jeho zuřivé pohyby upozornili roj nad ním. Najednou se mrak
mlátících křídel a pronikavého cvrlikání snesl dolů. Silas zakřičel a
padl na kolena, když ho obklopili.
Už jsem ho neviděla, jen jsem mohla zpozorovat tvar jeho těla
pod pulzujícím davem malých chlupatých tělíček s koženými
křídly, špičatými uši a zakrslými hlavami.
„Ach Bože,“Mason vzal Nevovu ruku a táhl ho do vody.
„Musíme mu pomoct,“začala jsem plavat ke břehu, ale Gabriel,
byl ve vodě rychlejší a odstrčil mě.
„Už je mrtvý.“
„Ne, není,“Odstrčila jsem Gabriela z cesty zrovna, když mi ji
zastoupili Shay a Ren.
Zavrčela jsem na ně. „Co to děláte?“
„Podívej,“řekl Ren a pokynul hlavou ke břehu. Mrak se zvedl ze
Silasova těla, co se nehýbalo. Jeho kůže byla úplně bledá, většina
z ní pokrytá rudými rankami. Dokonce i jeho neopren byl
rozsekán.
„Už nemůžeme nic dělat,“řekl Ren.
„Řekla jsem, že na něj dám pozor,“hlas se mi třásl. „Řekla
jsem…“
„Tohle jsi nemohla vědět,“ Shay se podíval k roji, co se vznášel
nad námi.
Zatřásla jsem se ve vodě. Zdálo se mi jako kdyby mi kosti skákali
pod kůží.
„Potopí se k nám dokonce i tady,“Gabriel sledoval změť chlupů a
křídel. „Musíme se potopit a pak se zase znovu vynořit. To je
zažene.“
Nechtěla jsem jít znovu pod vodu. Dýchání bylo už tak dost těžké
a to, co se stalo Silasovi bylo tak náhlé a hrozné.
Když jsme se potopili, slyšela jsem stovky organismů na hladině,
jako kdyby začalo pršet. Gabriel nás vedl na opačný konec jeskyně.
Držel nás blízko, schoulené u sebe, ruce sevřené, jak jsme čekali.
Na jeho signál jsme vyplavali.
„Mluvte potichu,“zašeptal. „A neprovádějte žádné šplouchání ani
náhlé pohyby. Voda je udrží , ale stejně nás pořád pronásledují.“
Ukázal na místo, ze kterého jsme přišli.
Malé okřídlené kreatury se vznášeli na hladině. Netopýři se
snažili k nám dostat, zmáčeli se a nemohli létat, nebo se utopili.
„Netopýři?“zeptal se Mason. „Tohle mohou udělat netopýři?“
„Upíří netopýři,“řekl Gabriel.
„Ale upíří netopýři nezabíjejí lidi,“řekl Nev. „Ne? Je to jen
pověra.“
„Upíří netopýři taky neloví v hejnech,“Gabriel pohlédl ke stropu.
„Tohle se změnilo. Jsou jako piraně.“
„Triky Strážců,“řekl Shay.
Connor hleděl na břeh, kde leželo Silasovo tělo.
„Sakra. Věděl jsem, že neměl chodit.“
Znovu se mi stáhl hrudník. Proč jsem mu nemohla pomoci?
Mohla jsem ho vzít a dotáhnou do vody.
„Co teď?“zeptala se Adne.
Ethan se podíval na břeh. „Musíme Shayovi získat čas.“
Connor se zasmál. „Myslíš jako rozvířit oheň?“
„Přesně,“Ethan se ušklíbl.
„Získat mi čas k čemu?“zeptal se Shay. „Nenechám vás bojovat
beze mě.“
„Je to jen dočasně, chlapče,“řekl Connor. „Neshledávám tuhle
jeskyni o nic útulnější, než ty. Chystám se říct tomuhle místu
adios. Ale ty potřebuješ tu rukojeť a nemůžeš ji dostat bez nás.“
Shay pomalu přikývl. „Vy odlákáte ty netopýry…“
„A ty poběžíš do výklenku,“dokončil Ethan. „Bude to daleko
v rohu a když budou netopýři pořád roztržití, nebudou tě tam
hledat.“
„Musíš nás nechat nalákat ty netopýry,“řekla Sabine.
„To si nemyslím,“Ethan se na ni podíval.
„Jsem velká holka,“vycenila zuby. „A vlci jsou rychlejší, než
Hledači. Můžeme skákat z vody a do vody. A skupina, co kolem
nich poběží je zmate.“
„Má pravdu,“řekl Ren. „Nech to smečku vyřešit.“
„Ano,“řekla jsem s vědomím, že si budu moct ve vzduchu ukrást
pár netopýrů. Nebyl tu žádný způsob, jak vrátit Silase.
Connor si odfrkl. „Tak dlouho, jak všichni budete mít vzteklinu.“
„Budu předstírat, že jsi to neřekl,“zavrčela Sabine. „Ale jenom
proto, že tě má Ethan rád.“
„Skákat do vody a z vody, jo?“Mason se usmál. „Doufám, že se
připravíš na to, jak páchne mokrá srst.“
„My to zvládneme,“řekla Adne. Zaznamenala jsem, že se třásla a
na jejích tvářích byly pruhy vody a já si nemyslela, že je to
z ponoru. „Můžeme to prostě udělat? Už se nemůžu koukat, jak
tam Silas leží.“
Connor přikývl. „Dobře, Scione, poběžíš zpět hned, jak budeš mít
Eydis, Adne uplete dveře a my odsud vypadnem.“
Shay si sundal bombu a podal ji Gabrielovi. „Budu rychlejší bez
toho.“
„Připravena?“Ren se na mě koukal. Jako alfové jsme vedli útok.
„Jako vždy,“zavrčela jsem, snažila jsem se, aby můj hněv vyhnal
strach.
Je mi líto, Silasi. Budu se snažit, aby to bylo za tebe.
Jeden po druhém se smečka potopila, plavala pryč od Shaye a
ostatních. Zůstali jsme pod hladinou tak dlouho, jak jsme mohli.
Když už voda byla hodně nízká, Ren a já jsme se přeměnili ve dva
vlky, co vyběhli z vody. Strop ožil. Mason běžel za mnou, zatímco
Nev a Sabine se drželi u Rena. Roj netopýrů klesl, cítila jsem vítr,
tvořený stovkami křídel, proplétající se mou srstí.
Teď. Vyslala jsem smečkou.
Vyrazili jsme.
Hrozivý jekot se rozlehl jeskyní.
V intervalech jsem skákala a lapala do vzduchu. Někdy mé čelisti
prořízly křídlo nebo rozdrtily malé tělo. Všechny ostatní kousance
nic nezachytily, roj se přesouval k mým členům smečky.
Otočila jsem se a uviděla tucet nebo víc netopýrů, jak visí na
Nevově rameni. Jeho svaly zapulzovaly, když skočil ze břehu,
narazil do vody a poslal tak nějaké netopýry do vzduch, zatímco
ostatní sáli i pod hladinou, kde se Nev přeměnil a znovu úplně
potopil.
Fungovalo to. Netopýři nemohli sledovat všechny z nás,
pohybovali jsme se tak rychle.A když se roj rozhodl sledovat
jednoho ze členů, byli jsme dost rychlí na to, abychom se dostali
do vody, dokud neudělali tolik škody.
Další vlna ozvěny se rozšířila jeskyní. Sabine byla ve vodě a prala
se s netopýry – stvoření bylo o hodně více, než u Neva.
Byli lepší v zaměření se na jednoho z nás. Znovu jsme pocítila
nával větru. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že míří na
mě. První přistál na mé páteři; zuby, kterými mě kousal byly tak
jemné jako dvě malé tečky. Stejně jsem ale skoro klopýtla, když
jsem cítila, jak malý jazýček saje moji krev. Přistál na mě další
netopýr. A další.
Callo! Renův křik mi naplnil hlavu. Je jich na tobě moc; hned se
musíš dostat do vody!
Nechtěla jsem vědět, kolik bylo moc. Ale cítila jsem jejich váhu
na mých zádech a krev odtékající z ranek miniaturních kousnutí.
Síla mého skoku mi tvrdě narazila do hrudi a vyrazila dech z plic.
Netopýři se snažili osvobodit z mé srsti a vzlétnout, než je uvězní
voda. Přeměnila jsem se, snažila se nasadit si regulátor a dostat
vzduch. Mé srdce bušilo, ale přinutila jsem se být klidná, pít
v tichu pod vodou. Pod hladinou bylo všechno temné, i když jsem
měla otevřené oči. Bylo to jako vznášet se v prázdném prostoru a
ne pod vodou. Zoufale jsem se chtěla dostat zpět do boje, ale
nejdřív jsem musela být stabilní. Když jsem si byla jistá, že můj
dech je zpátky, vyplavala jsem na břeh, přeměnila se a pustila se
zpět do rvačky.
Jenže žádná rvačka nebyla. Moje smečka stále stála, uši stažené
dozadu, přešlapovala dopředu a dozadu, sledovala strop.
Netopýři zmizeli.
Co se stalo? Vyslala jsem k Renovi.
Odešli. Hrábl do země. Jeskyně se otřásla a oni odletěli vchodem
do jeskyně.
Jeskyně se otřásla? Nic jsem pod vodou necítila.
Jen trochu. Sabine olizovala poranění na Nevově rameni.
Mason a já jsme si vyměnili pohled. Vytáhl svůj jazyk z tlamy na
znak vlčího úsměvu. Dokázal to. Shay našel Eydis.
Jak to víš? Ren zastříhal ušima a otočil se k Masonovi.
Jeskyně se otřásla ve Švýcarsku. Šťouchla jsem hravě do
Masonova ramene. Do toho, Shayi.
Správně. Ren zůstal napjatý. Ale proč by netopýři odlétli?
Naježila jsem se. Pojďme zpět k ostatním.
Dorazili jsme k výklenku v jeskyni, když se znovu otřásla. Země
se rolovala pod mými tlapami a shodila mě k zemi. Hladina vody
se začala zvyšovat, rozlévala se přes okraj břehu. Brzy to vypadalo
jako vařící kotel.
Co se stalo? Mason na nás zavolal.
Slyšela jsem křik Hledačů, ale nerozuměla jsem jim přes řev
vody, co se valila do jeskyně. Vyškrábala jsem se na nohy a běžela
jsem za jejich hlasy. Tlapy mi cákaly ve vodě po kotníky. Mělo by
to být nemožné. Voda, co procházela otvorem, kterým jsme se sem
proplazili, nemohla být tak silná. Ale něco to bylo. Voda, co byla u
mých kolenou, už byla u mého pasu a stoupala, nutila mě plavat.
Jeskyně se znovu otřásla. Kusy kamenů dopadaly ze stropu.
Viděla jsem Connora, co na nás mával. Adne byla vedle něj,
nasazovala si potápěčskou výstroj a Gabriel se jí snažil pomoci.
Ethan začal plavat k nám.
Kde byl Shay? Nemohla jsem jej mezi nimi najít.
„Musíme se odtud dostat!“zakřičel Connor.
Voda mi byla u krku, ale skoro jsem k nim dorazila.
Ohlušující řev zaplnil jeskyni, když kolem nás burácel oceán a
narážel do nás silou přílivové vlny Byli jsme odhozeni.
Narazila jsem do zdi jeskyně. Moje instinkty křičeli, ať vyplavu
najít cestu k hladině, ale i navzdory racionálním buňkám se moje
tělo zastavilo. Už tu nebyla žádná cesta k hladině- Jeskyni
zachvátila povodeň s rychlostí, která by se dala připsat magii.
Byla to konečná past Strážců, nebo jenom důsledek toho, že Shay
získal vodní rukojeť? Cokoliv to bylo, věděla jsem, že moje spása
náleží pracování s vodou, ne proti ní. Přeměnila jsem se a zastrčila
si regulátor, věděla jsem, že musím najít Shaye. Nechal tu bombu
předtím, než šel pro Eydis. Mohl by se utopit bez zdroje vzduchu.
Bojovala jsem proti novým proudům, co kolem mě vířily, popadla
jsem jednu ploutev, co plula kolem mě. Pořád lepší pomáhat si
jednou ploutví, než se snažit plavat bez nich.
Propracovala jsem si cestu k zářivým tónům výklenku, co teď byl
omýván vlnami, když byl ponořen. Mihnutí kolem mě mi nařídilo
pohled. Uviděla jsem kopající nohy. Shay se tlačil k hladině. Bez
bomby neměl jiné možnosti. Moje ploutev mi dala extra rychlost,
když jsem šla po něm.
Když jsem ho chytila za kotník, otočil se, připraven na mě
zaútočit. Stáhla jsem ho dolů, vytáhla si regulátor a dala ho k jeho
rtům. Držela jsem ho za ramena a snažila si vzpomenout na
Gabrielovy instrukce. Měla jsem bombu, takže jsem byla zdrojem
dýchání. Držela jsem oči na Shayových plicích a počítala. Jeden
nádech, dva nádechy. Přikývl na mě. Vzala jsem si od něj svůj
regulátor a odbyla své dva dechy. Pomalu jsme plavali k místu, kde
jsem naposledy viděla Hledače.
Shay ukázal před sebe. Jasná třpytivost ve vodě – zlatá protínající
se s tyrkysovou – dlouhý, úzký pruh světla.
Adniny dveře. Otevřela dveře pod vodou. Shay mě zatáhl za ruku
a plavali jsme rychleji.
Adne se vznášela nedaleko portálu. Měla svoji bombu a masku, a
když nás zahlédla, začala zuřivě mávat. Ale nemávala na nás,
ukazovala na něco za námi. Otočila jsem se a i když jsem neměla
svůj regulátor, ani žádný vzduch ke spotřebě, zakřičela jsem.
Gabriel k nám plaval k portálu, ale nebyl sám. Něco s sebou nesl.
Bezvládné tělo vlka.
Nev se nesnažil plavat, nebo vyprostit z Gabrielových rukou.
Vůbec se nehýbal.
Shay mi vsunul regulátor mezi rty a zakroutil hlavou. Gabriel
kolem nás proplaval, nesl s sebou Neva do portálu. Plavali jsme za
ním, dostávali jsme se přes třpytivou chodbu a přistály na bahnité
půdě džungle.
„Ne!“ Mason klečel nad Nevem. „Prosím, Neve!“
„Jdi z cesty!“ Gabriel táhl Masona stranou. Mason zavrčel.
Přeměnil se, připraven vrhnout se na Gabriela. Connor mezi ně
skočil.
„Počkej!“ Vykřikl Connor. „Dej mu chvíli. Je instruktor potápění,
pamatuješ? Je certifikovaný v CPR.“
Mason kráčel dozadu a kňučel, když Gabriel tlačil Neva na hruď a
vdechoval mu do tlamy. Dýchej, Neve. Dýchej.
Někdo mě chytil za ruku. Opřela jsem se o Rena, vděčná za to, že
tu byl a byl živý. Ale když jsem se na něj podívala, viděla jsem, jak
byl bledý, když pozoroval, jak se Gabriel snaží přivést Neva zpět
k nám.
Adne klesla na zem vedle mě. „Řekni mi, že ho zachráníme,“
vydechla.
Jak to řekla, Nevovi čelisti se rozevřely a voda vychrlila z jeho úst.
Zakašlal a otočil hlavou, s kňučením se přetočil na břicho.
Mason vyjekl, vetřel se do Nevovy blízkosti, zakrýval mu tvář a
olízl ho po čenichu. Potom se oba proměnili do lidské podoby a
tvrdě se na sebe lepili.
Sabine vzlykla, zatímco jí Ethan držel. Ren stiskl moji ruku, než
odešel za Nevem a objal ho.
„Díky Bohu,“ zamumlal Connor. „Dobrá práce, Gabrieli.“
„Vlk.“ Usmál se Gabriel. „CPR na vlka. Mého prvního.“
„Vše, co cítím je ryba,“ Nev zasténal a vykašlal ještě více vody.
„Nikdy nebudu jíst ryby, tak dlouho, dokud budu žít.“
„Sklapni,“ řekl Mason. „Prostě sklapni.“ A políbil opět Neva.
Kapitola patnáctá
PLAHOČILI JSME SE džunglí, promočení, voda z nás kapala.
Radost ze zachránění Neva a získání Eydisu byla tlumena ztrátou
Silase.
Jak jsme přicházeli na stezku, kde se les svažoval k oceánu,
obchod z potápěčskými potřebami vykoukl nad vrcholky.
„Inez čeká na molu,“řekl Gabriel. „Prožívá své mateřské instinkty
ve velkém stylu.“
Inez byla k nám zády; lenošila na lehátku. Miguel seděl ve stínu
okapů obchodu. Mezi Miguelem a Inez byly dvě židle navíc. Žena
v bikinách se na jednu z nich natáhla. Vedle ní byl muž
s rozhalenou košilí a khaki šortkami, usmíval se a držel ženu za
ruku.
„Kdo jsou?“zeptala jsem se.
„Nevím,“řekl Gabriel. „Netušil jsem, že máme na dnešek pozvané
nějaké potápěčské skupiny.“
Zrychlil krok, neběžel, ale svižně se přesouval k postavám na
molu. Žena v bikinách ho uviděla a začala mávat. Její kumpán si
stoupl a sundal sluneční brýle.
Ren nakrčil nos. „Co to… cítíte to?“
„Jo… do prdele,“Nev zavrčel a ohlédl se na džungli kolem nás.
„Cítíš prdel?“zeptal se Ethan. „Díky za sdělení.“
„Ne,“řekl Nev. „Cítíme kočky.“
Zavětřila jsem. Měli pravdu. Bylo to decentní, ale zcela určitě to
tu bylo. Štiplavá vůně hořícího hedvábí a šeříku. V krku mi
narůstalo vrčení.
Gabrielovy oči se rozšířily. „Las sombras… ne!“
„Gabrieli, počkej!“zakřičel Ethan. Ale druhý muž se hrnul do
úkrytu a křičel.
„Inez! Migueli!“ Žádný z Hledačů na molu se nepohyboval.
Stalo se to vmžiku. Gabriel zrovna dorazil k molu a dopadlo to na
něj – mělo to tvar jako ebenový plášť. Panter zařval, když se
vyhrnul z druhé strany střechy. Byl na Gabrielovi, co křičel , když
ho kočka drápala do ramenou. Jeho křik utichl, když se panterovy
čelisti semkly kolem jeho krku a lámaly mu kosti.
„Sakra!“Ethan se na náš podíval, když panter vystartoval z mola
do stínů džungle.
Čekala jsem, že žena na molu začne ječet. Ale ona se přetočila,
smála se. Její naolejovaná, zlatavá kůže se zahalila do elegantního
kabátu. Muž vedle ní dvěma velkými skoky přeskákal střechu ve
formě kočky. Zmizeli v temných výhoncích, stejně jako ostatní
panteři. Syčeli a zle předli, zaplňovali větve nad námi a vzduch se
plnil jejich hrozivými zvuky.
Kolik jich tam nahoře bylo?
Ochránci se všichni přeměnili. Naše smečka se schoulila, dívala
se do lesního porostu. Ale kočky se zdály být mezi větvemi
nezpozorovatelné.
„Musíme jim utéct,“řekl Connor.
„Zůstaňte u sebe. Veďte si to do domu. Musíme zůstat ve
výhodné pozici, abychom je zadrželi, než Adne uplete dveře.
Ethan se ujal vedení, Sabine a Nev byli vedle něj, zatímco Mason,
Shay a Ren se drželi u Adne. Zůstala jsem vzadu s Connorem a
pozorovala stromy, když se naše skupina pomalu pohybovala
kupředu.
Byli jsme připraveni, když vyskočil další panter. Zařval, když na
něj Ethan hodil potápěčskou bombu a ta mu narazila přímou silou
do hrudi. Narazil do země, snažil se popadnout dech. Mason a Ren
využili jeho momentální dezorientaci a vrhli se na kočku. Zaútočila
na ně drápy, ale Mason upoutal její pozornost, zatímco Ren se jí
zaryl zuby do boku. Když se konečně s řevem otočila k Renovi,
Mason ji šel zabít, vrhl se jí po krku a drtil průdušnice.
Stromy ožily vyplněné řevem a las sombras se snášeli k zemi na
nás se svou elegantní půlnoční srstí a jako břitva ostrými drápy.
„Běžte!“zakřičel Connor.
Ethan se rozběhl k domu s vlky v patách.
Connor se rozkřikl, když do něj narazil panter a kopal ho do
kolenou. Zavrčela jsem a narazila do kočky, přinutila ji vzdát se
Connora při boji se mnou. Síla mého nárazu nás odnesla na pláž.
Naše těla byla propletená, když jsme zápasili v písku. Zakňučela
jsem, když se panterovy drápy zaryly do mého boku, ale okamžitě
jsem na to odpověděla kousanci do hrudi.
Kočka zařvala, odkulila se ode mě. Vyškrábala jsem se na nohy,
znovu na něj zavrčela, zatímco jsem se sama snažila srovnat
v měkkém písku. Zasyčel na mě, jasně zelené oči plné hněvu… a
inteligence.
Mé srdce poskočilo. Ochránci – kočky byli jako my, otroci
Strážců. Na moment jsem chtěla zjistit, jestli bychom s tímto
nechtěným nepřítelem nemohli navázat spojení.
Ale to jsem si jen myslela.
Kočka se vymrštila a skočila na mě. Ukročila jsem dozadu,
převalila se na zádech, takže mě panter minul. Pořád jsem se
převracela, dokud nebyla na pravém boku a já se bez váhání vrhla
na trhání do masa. Kočka zařvala a škubla sebou, snažila se dostat
od mých trhajících zubů. Ale já jsem byla neúprosná; její krev, co
nebyla na černém kabátě vidět – odkapávala na písek. Zoufalá
kočka zařvala a převrátila se zpět. Odsunula jsem se, aby do mě
nenarazila. Zproštěn útoku se mi panter znovu nepostavil. Místo
toho se běžel schovat do džungle.
„Callo!“Connor na mě mával. Ostatní mířili k molu. Vyklepala
jsem si z kožichu písek a běžela do úkrytu.
Jsi v pořádku? Ren přišel za mnou. Krvácíš.
Rány nejsou hluboké. Kousla jsem ho do boku. S tím si poradíme,
až odsud vypadnem.
Ethan byl u dveří, držel je otevřené. Sabine a Nev byli uvnitř.
Podívala jsem se přes rameno a běžela k domu. Džungle zůstávala
tichá. Žádné kočky nás nesledovaly.
Nepronásledují nás. Ren zavrčel a sdílel moji úzkost.
Já vím. Vycenila jsem tesáky. To nemůže být dobrý.
Connor zaklel, když jsme míjeli siluety Inez a Miguela. Byli
zaklonění, hrdla prorvaná, zírali nevidoucíma očima.
„Přísahám, že za tohle zaplatí,“řekl Connor a zavíral za námi
dveře. Ochránci přecházeli okolo Hledačů, prskali a vrčeli. Něco
bylo velmi, velmi špatně.
„Začni plést, Adne,“řekl Connor tiše. „Tak rychle, jak dokážeš.“
Přikývla, přesunula se ke vstupu do kuchyně, aby měla víc místa.
Zrovna vyndala skeany, když jsem zachytila vůni. Nebyli to las
sombras, ale něco jiného s ještě odpornější vůní. Jako panteři, bylo
to jako oheň a bylo to ostré, ale kočky zněli neobvykle, nově.
Tohle bylo staré. Jedno jsme my všichni věděli dobře.
Ucítila jsem vařenou smůlu a spálené vlasy.
Byla jsem už v pohybu, když jsem viděla beztvarou kreaturu,
vznášející se vedle Adne.
Callo! Shayův křik zazněl v mé mysli, ale neměla jsem na výběr.
Nemohla jsem nechat Adne zemřít. Kdyby zemřela, zemřeli by
všichni.
„Adne, utíkej!“ přeměnila jsem se, běžící k ní největší rychlostí,
co jsem zvládla.
Otočila se ke mně a zírala. Zmatení ji přimrazilo na místě.
„Connore! Ethane!“ Běžela jsem. „Všechny odsud dostaňte.
Běžte!“
Natáhla jsem ruce a chytila Adne kolem pasu. Když jsem se
otočila, hodila jsem ji přes místnost a doufala, že ji Connor zachytí.
„Ne!“Slyšela jsem Shayův zoufalý nářek v tom stejném momentě,
co Ren zavyl.
Zavřela jsem oči, když mě přízrak pohltil.
Bolest.
Když se přes mou kůži valila temnota, bylo to jako tisíce malých
háčků zabodávajících se mi do masa. Pomalu začaly tahat, trhat mé
maso. Křičela jsem, ale nic jsem neslyšela. Nic, kromě zvuku mé
vlastní bolesti. Byla jsem roztrhána. Byla jsem v ohni.
A pak už nebylo nic.
Kapitola šestnáctá
PROBUDILA JSEM SE S TRHNUTÍM , lapala jsem po
dechu.
Za oknem zuřila vánice. Plískanice a sníh, ostrý jako šipky, byly
hnáni z mraků na zem. Moje víčka padala, když jsem se snažila
dostat k mým slabým vzpomínkám. Teplý vánek. Vůně soli
s polibkem citrusů.
Teď jsem vnímala samé známé vůně. Musely to být paperbacky
s oslíma ušima, nudné sousto ořezaných tužek a ostrost džínsoviny.
Posadila jsem se a rozhlédla.
Byla jsem v posteli. V mém pokoji.
Mrazení projelo mými pažemi.
Byla jsem ve Vailu. Křik, který se snažil explodovat z mých úst,
jako by zadržela nějaká neviditelná ruka.
Jsem doma. Proč bych se měla bát.
„Dobré ráno, ospalče.“
Moje máma seděla na židli blízko mého šatníku. Můj otec stál za
ní a vypadal ztuhle.
„Mami?“můj hlas se zlomil. Snažila jsem se pohnout, ale moje
končetiny brněly. Zdály se být tak těžké.
„Samozřejmě, že jsem to já,“řekla, když jsem na ni zírala.
Něco uvnitř mě naříkalo. Proč mě vidět moji matku tak
rozesmutní?
„Mysleli jsme, že bys mohla prospat celý den.“ Její zuby byly tak
jasné, když se usmála. „Že, Stephene?“
Můj otec přikývl. Něco v jeho očích přimělo projet strach ve
spodní části mé páteře. Byl tak varovný. Alfa Nightshadeů byl
naježený a připraven k útoku.
Vzdálené hlasy se ozývaly v mé mysli.
„Není žádný alfa Nightshadeů.“
„Anseli“zamumlala jsem.
Záblesk bolesti se pokusil rozdělit a otevřít mou lebku.
Předklonila jsem se a přitáhla si hlavu do dlaní.
„Tvůj bratr hlídá s Masonem,“řekla má matka.
„Bude brzy zpět. Neměj strach.“
Přikývla jsem. To dávalo smysl. Proč mě tak bolela hlava?
Můj otec svraštil obočí. „Bolí tě něco?“
„Stephene.“ Moje matka stočila oči na svého partnera; varovně na
něj blýskla. „Nerozmazluj ji. Konec konců, je alfa.“
„Jistě, m-Naomi,“řekl. Položil si ruce na opěradlo její židle.
„Myslím, že bych mohla být nemocná,“řekla jsem. „Bolí mě
hlava.“
„Za chvíli ti přineseme aspirin, zlatíčko,“řekla matka. „Ale
usnulas, než jsi nám dopověděla své dobrodružství.“
„Mé dobrodružství?“podívala jsem se na ni.
„Ano,“řekla. „Zrovna jsi nám říkala o všech těch místech, kde jsi
byla. Cestovalas s přáteli. Pamatuješ, jaký byl tvůj dárek od
Strážců po Spojenectví? Všechna místa, co jsi viděla?“
Usmála se. Omyla mě vlna lehkosti, mé končetiny ztěžkly, ale mé
žíly zalila blaženost. „Všechna místa, co jsem viděla.“
„Správně,“její perlově bílé zuby se zaleskly. „Chtěli jsme o tom
slyšet. Jaká místa jsi navštívila?“
Srovnala se. Když se pohnula, její tělo se rozmazalo a na moment
se jí zkřivila tvář, a já viděla - zakřičela jsem, jak mi tepala hlava.
„Callo!“Můj otec přešel ke mně.
Moje matka napřáhla ruku a on se zastavil. Stoupla si a velmi
pomalu kráčela ke mně.
Proč se pohybovala tak pomalu?
S každým krokem se její figura znovu rozmazala. Pulzování v mé
hlavě mě přinutilo zavřít oči. Nemohla jsem ji vnímat, když se
přiblížila.
Matrace zaskřípala, když si sedla vedle mě.
Dala mi ruce na spánky a bolest se změnila v extázi.
„Tak,“zavrněla. „Není to lepší?“
Přikývla jsem, ale pořád se mi chtělo plakat. Bylo tu něco, co
jsem jí chtěla říct, něco moc důležitého, co moje matka musela
vědět.
Položila jsem jí hlavu na rameno. „Omlouvám se.“
Ale nevěděla jsem, za co se omlouvám.
Pohladila mě po vlasech. Její vůně prolétla mými nozdrami – tuhá
vůně pergamenu a červeného vína. Odtáhla jsem se a dívala na ni.
„Už je to lepší?“
Nadechla jsem se, nechala vůni přetrvávat. Tohle nebyla vůně
Naomi Torové. Moje matka vždy voněla po gardéniích a
kapradinách.
Tyhle vůně, staré bohaté vůně, co přešly v ostrý parfém, byly
známé a patřily někomu jinému.
„Lumine,“zašeptala jsem.
V ten moment, co jsem vyslovila jméno své paní, její kouzlo se
rozplynulo.
Vzduch kolem mě se rozbil, roztříštil před mýma očima. Moje
matka zmizela. Seděla přede mnou jen Lumine Nightshadeová.
Můj otec tiše stál na druhé straně místnosti. Jeho oči byly jasné
strachem.
Šok mě připoutal k posteli, když iluze odvanula. Začala jsem se
třást a vzlykat.
Lumine si povzdechla a urovnala si sako svého obleku. „To není
moc slušné, Callo.“
„Ty děvko,“zavrčela jsem a brousila si zuby. Chystala jsem se
vystartovat, když můj otec zakřičel.
„Callo, ne!“ Příkaz Nightshadeského alfy byl dost na to, aby mě
držel zkrátka.
Setkala jsem se s jeho očima, než jsem následovala jeho pohled
k mému šatníku. Dveře byly pootevřené a něco uvnitř se
pohybovalo. Stíny, silné jako dehet, vlnící se ve tmě.
Přízraky.
Můj žaludek se obracel, když jsem si vybavila vzpomínku, jak si
mě sebraly. Vlna bolesti udeřila mými končetinami, skoro mě
posílala zpět do bezvědomí.
Lumine se usmála. „Vážně, Callo. Copak sis myslela, že budu jen
holý krk pro tvé hrdlo.“
Pohladila mi ruce. „Měla bys mě znát lépe, Callo.“
Vytrhla jsem své prsty z pod těch jejích. I když jsem ji namohla
napadnout, nebyla jsem na ni hezká. „Jdi ode mě.“
„Kroť se, dítě,“ řekla. „Máš dlouhou cestu a chvíli potrvá, než se
zotavíš z objetí přízraku.“
Jemně se zasmála, když jsem se otřásla.
„Mám na tebe pár otázek,“řekla. „Pak si můžeš odpočinout.“
„Není tu nic, co bych vám řekla.“
„Oh.“Její úsměv se stal chladným. „Myslí, že je.“
Ztěžka jsem polkla, podívala jsem se na přízrak v komoře, než
jsem otočila hlavou.
„Ano.“ Její pohled mě pronásledoval. „To je jeden ze způsobů.
Efron mě prosil, abych tě přivedla k němu a Emilovi.
Nutila jsem své oči od ní. Zírala jsem z okna, sledujíc sníh
zmítaný ve větru. Moje tělo se cítilo způsobem modřin a
pohmožděnin. Slunce a moře Itálie se zdálo jako vzdálený sen. A
Lumine nebyla jediná, která měla otázky. Chtěla jsem vědět, co se
stalo potom, co mě unesly přízraky. Utekli ostatní z Eydisu? Jsou
také vězni?
„Ale já jsem mu vysvětlila, že si nemyslím, že by ses dala zlomit,“
pokračovala. „Bez ohledu na to, jak moc nátlaku bude použito.“
Nepatrně jsem se na ní usmála. „To máte pravdu.“
„Samozřejmě, že mám,“ řekla. „Ale nejsme tak úplně bez
možností. Že ne, Stephene?“
„Ne, paní.“ Jeho pohled byl prázdný, ale jeho svaly se kroutily
nervozitou. Můj otec byl nešťastný. Cítila jsem jeho žal, jeho
rozhořčení po celé místnosti.
„Proč bych pro vás měla něco dělat?“ Zírala jsem na ni. „Zabila
jste moji matku. Zničila mého bratra.“
„Viděla jsi Ansela?“ Můj otec ke mně udělal dva kroky.
„Jak-“
Lumine nepromluvila, ale ztuhla. Můj otec ztichl.
„Co se stalo s tvojí matkou bylo smutné,“ řekla, ukládajíc si ruce
v klíně.
„Ale nutné v rámci okolností.“
„Bylo pro vás nutné ji zavraždit?“ Moje oči vzplály, ale slzy jsem
zahnala tak rychle, jak jen to šlo. Nebyl tu k čertu žádný způsob,
abych dovolila Lumine vidět mě plakat.
S lehkým smíchem mlaskla jazykem a vše, co jsem se snažila
neudělat, bylo, abych se na ni nevrhla v zuřivosti s drápy a zuby.
„Vražda? Těžko, Callo. A jsem si docela jistá, že bys to tak strašně
ve své mysli neviděla…bez vnějších vlivů.“
Zaryla jsem nehty do pokrývky.
„Jednou jsi věřila v povinnost, loajalitu,“ pokračovala. „Tvoje
matka selhala v její nejdůležitější roli. A zaplatila za to.“
Pohledla jsem na svého otce, ale byl stále zamrazený. Nedíval se
ani na mě, ani na Lumine, místo toho byly jeho šedé oči ztraceny
v neznámém, vzdáleném místě.
Lumine stále hovořila. „Potrestání tvého bratra bylo jen varování.“
„Varování,“ řekla jsem tiše, vrčení lemovalo má slova.
„Zbytku tvé smečky,“ řekla. „Zrada musí být pohotově oplacena.“
„Nic špatného neudělal.“ Vycenila jsem zuby a ona se usmála.
„Neudělal?“ Zeptala se.
„Mohla bys mi ukazovat ty tvé smrtící tesáky a věřit v to, že tvůj
bratr, který tě vždy zbožňoval, neměl podezření, že chceš něco
jiného než je ti určené?“
Krev mi šplhala z krku do tváře, jak mé srdce začalo bít příliš
rychle.
„Nemyslíš si, že nevytušil, že chceš riskovat svůj vlastní život a
blaho celé tvé rodiny, jen kvůli dospívajícímu dívčímu
poblouznění?“
„Poblouznění?!“ Vykřikla jsem. „Zamilovala jsem se do Shaye a
zjistila, že se ho chystáte obětovat. Chtěli jste, abychom ho
s Renem zabili!“
I přes můj výbuch Luminin usměv byl víc klidný. Teplo v mé tváři
pomalu ustupovalo chladu. Sakra. Provokovala mě a já ji dávala
informace. Nechtěla jsem jí dát nic. Možná kromě nějakých
ošklivých šrámů. Lumine si vyložila mé náhlé zmlknutí spíš
oddaně než zklamaně.
„Nemohu ti nechat všechen čas, Callo.“ Její hlas se kolem mě
omotal jako krajta, co se chystala udeřit. „Ale toto téma jsem
hluboce projednala s tvým otcem. Poslechni ho. Poslechni nás
všechny a vše bude v pořádku. Pro tvého bratra. I pro tvoji
smečku.“
Setkala jsem se s jejím pohledem, hledajíc podvod, ale našla jsem
jen naléhavější, tvrdší pohled.
„Pomůžete Anselovi?“
Přikývla. „Vše může být takové, jako bylo.“
Jako bylo. Moje rozbitá minulost by se mohla odehrát znovu.
„Pokud nám pomůžeš,“ řekla.
Neodpověděla jsem jí. Nemohla jsem mluvit, ani kdybych chtěla.
Mé končetiny se třásly, moje hlava stále pulzovala a mé hrdlo bylo
vyprahlé.
„Stephene.“ Lumine natáhla ruku k mému otci. Ten opatrně
přistoupil k posteli.
„Emil a Efron dorazí do hodiny. Využij tento čas moudře. Jak jsme
se dohodli.“
„Samozřejmě, paní.“ Můj otec se Lumine poklonil. Opustila
místnost doprovázena svými přízraky.
Ve chvíli, kdy stínová kreatura byla z dohledu, zatřásla jsem se a
schoulila se na polštáře.
„Tady.“ Můj otec zvedl sklenici, která ležela na nočním stolku.
„Vypij to.“
Podívala jsem se na sklenici a zakroutila hlavou. Ironicky se usmál.
„Je to jen voda, Callo. Sám jsem ji nalil.“
„Díky,“ řekla jsem ochraptěla a vzala sklenici. Na moment jsem se
podívala na čirou kapalinu, jestli můžu věřit svému otci. Jestli na
tom ještě záleželo. Jak jsem pila, voda zmírňovala bolest v mém
vyschlém hrdle.
„Jak dlouho jsem tady?“
„Přivezli tě předešlou noc,“ řekl. „Byla jsi v bezvědomí, protože
nechali přízraky, aby se z tebe nakrmily.“ Zavrčel a podíval se ke
dveřím. „Tak, aby ses probudila k výslechu s návrhem.“
„Co chtějí?“zeptala jsem se a podávala mu sklenici zpět.
„Chtějí, abys jim řekla, kde je Shay,“řekl bez váhání.
Trocha úlevy zahalila mé končetiny. Shay tu nebyl. Byl
v bezpečí. Alespoň něco.
„Neřeknu,“řekla jsem, setkávající se s jeho upřeným pohledem.
„Nikdy bych ho nezradila.“
„Nemyslel jsem si, že bys to udělala.“
Díval se na mě zblízka, ale nedokázala jsem číst emoce v jeho
tváři. Zmatení, možná? Starost?
„Tvůj bratr…,“řekl starostlivě. „Je-?
„Je v bezpečí,“řekla jsem.
„Je v pořádku?“
Začala jsem vrtět hlavou, ale něco uvnitř mě vybuchlo, vykřikla
jsem a schovala si hlavu do dlaní. Moje tělo se otřásalo, když jsem
vzlykala, jak mnou konečně projely všechny ztráty. Moje matka,
můj bratr, Lydia, Silas, pan Selby… a možná další, co byli zabiti
po tom, co jsem omdlela.
Bylo to k něčemu? Po tom všem jsem byla tam, kde jsem začala,
ve Vailu, a vstřebávala rozmary své paní. Možná není žádný
způsob, jak uniknout osudu.
Ruce mého otce byly kolem mě. Byla jsem příliš rozrušená, než
abych reagovala, i když jsem věděla, že bych měla být zaskočena.
Nepamatovala jsem si, kdy mě naposledy objal. Vždy láskyplně se
mnou a Anselem bojoval, když jsme byli vlci, ale to bylo to bojové
cvičení, stejně jako způsob stmelování. Když jsme byli lidé, můj
otec byl vždycky trochu rezervovaný. Teď se jeho ramena třásla a
on vzlykal stejně otevřeně jako já.
Zůstali jsme tak, jeden u druhého, oba jsem se potáceli ve
smutku, dokud jsme se neodtáhli. Promnula jsem si kalné oči a
otočila se zpět k oknu. I když byl můj pokoj v druhém patře,
nebylo to tak daleko na zem. Možná to byla moje jediná šance.
Možná by můj otec mohl jít se mnou.
„Ne, Callo,“řekl a jeho ruka spočinula na mém rameni.
„Kolem celého našeho pozemku jsou Baneové. Možná bys
přeprala dva nebo tři, ale nakonec by tě přemohli.“
Otočila jsem se k němu, nepřekvapovalo mě, že tak snadno
přečetl mé myšlenky. Konec konců, byl to on, co mě vedl k tomu,
abych jednala jako bojovník a vždy hledala způsob, jak vzít věc do
svých rukou.
„Můžeme si promluvit?“zašeptala jsem, pátrající v jeho očích po
nějakém náznaku jeho opravdových pocitů kolem všeho, co se
s námi stalo.
Můj otec miloval pořádek, kontrolu. Teď se jeho život změnil
v chaos. A z toho, jak mě držel a byl tu se mnou, jsem věděla, že
něco uvnitř něj bylo roztrháno tím, co Strážci udělali s jeho
rodinou. Pohlédl na dveře a kývl. „Venku budou mít přízrak. Ale
pokoj je náš.“
Moje srdce bušilo o závod. Kolik času máme? Co jsou
nejdůležitější věci, co musím vědět?
„Vzali ještě někoho?“zeptala jsem se. „Když mě sem vzali, byli tu
i další vězni?“
„Ne, toho jsem si vědom,“řekl. „Ale v těchto dnech mi zrovna
nedůvěřují.“
Kousla jsem se do rtu a uvědomila si, že tohle je ta chvíle. Možná
to byla velká věc, co Hledači potřebovali.
„Tati,“začala jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas.
„Co kdybych ti mohla pomoci?“
Otočil se na mě s ostrýma očima a mé srdce poskočilo. Bere mě
můj vlastní otec jako zrádce? Po tom všem, co se stalo, byla jeho
loajalita ke Strážcům stále důležitá?
„Pomoci mi jak?“
Cítila jsem se bez dechu, ale přinutila jsem se jít do toho.
„Zachránila jsem Shaye, protože se ho Strážci chystali zabít.“
Nic neřekl, ale díval se na mě víc zblízka, když jsem to řekla.
„Je to Scion,“řekla jsem. „Potomek Strážců, co je může zničit.“
„Pokud je jedním z nich, proč se obrátil proti nim?“ Můj otec
pozvedl obočí.
„Není to zrovna jeden z nich,“řekla jsem, slova se ze mě řinula.
„Jeho matka byla člověk.“
„Nemyslím si, že je to možné-“
„Je,“vzala jsem ho za ruce. „Všechno, co se říkalo o Strážcích a
Hledačích. O Válce. I o tom, kdo jsme. Všechno to byly lži.“
Jeho ruce mě sevřely, tak těsně, až to bylo bolestivé, ale mluvila
jsem dál.
„Strážci zkroutili náš svět, aby ho mohli ovládat. Hledači se to
snaží změnit.. Oni jediní mohou vybojovat znovu správnost. Shay
je k tomu všemu klíč.“
„Jak si můžeš být jistá?“zašeptal, oči divoké.
Promítla jsem si svou mysl. Neviděl to, co já. Akademii – krásu a
milost magie Hledačů, tolik odlišnou od kruté manipulace kouzel
Strážců. Nebojoval s novými spojenci, neměl důvod jim věřit tak,
jako já. Co by ho mohlo přesvědčit? Věděla jsem, že ho musím
přivést. Jeho pomoc by pro mě mohla všechno změnit… pro nás
všechny.
„Callo,“zněl tak zoufale, jako jsem se cítila já. „Co víš? Nemáme
moc času. Emile-“
Nedokázal vyslovit jméno alfy Baneů bez toho, aby zavrčel. Moje
mysl praskala, když mě realizace zasáhla jako zářící blesk.
„Corrine,“řekla jsem.
„Co?“zamračil se.
„Corrine Larocheová.“ Popadla jsem ho za ruce. „Nebyla zabita
Hledači.“
Můj otec ztuhl, ale já jsem spěchala. „Hledači přišli bojovat na
její straně. Vedla vzpouru proti Strážcům.“
Setkala jsem se s jeho pohledem, čekala jsem nevíru, ale nebyla
tam.
„Ale spiknutí bylo odhaleno a zabili ji a všechny Baney, co byli
s ní,“řekla jsem. „A když přišli Hledači, Strážci na ně čekali.“
Můj otec pustil mé ruce a zaťal ty svoje v pěst. „Bylas jediná. Jen
dítě, když se to stalo.“
„Já vím,“řekla jsem. „Stalo se to o mých a Renových prvních
narozeninách.“
„Vždycky jsem si myslel…“ odmlčel se a z jeho hrudi vyšlo
zavrčení. „Že něco nebylo v pořádku. Strážci nás povolali do boje,
šli jsme po Hledačích – odtrhli je od skupiny Baneů,
pronásledovali celou cestu na Balvan. Ale nebyla tam žádná těla.“
„Jak to myslíš?“
„Baneů,“řekl. „Strážci nás povolali do bitvy, protože Baneové
byli napadeni Hledači. Ale když jsme dorazili na jejich úzamí,
nebyli tu žádní zranění nebo mrtví Baneovští vlci. Nebyly tu žádné
oběti. Hledači jsou tvrdí bojovníci; nechávají ve své brázdě raněné
a mrtvé.“
„Ale přízraky ne,“zašeptala jsem.
Jeho oči se setkaly s mýma, lesknoucí jako ocel. Přikývl.
„Hledači ti tohle řekli?“
I přes jeho vlastní vzpomínky zanechávající kousky pravdy, jsem
slyšela, že ještě stále ještě nebyl ochotný věřit svým dlouholetým
nepřátelům.
„Hledači vyplnili mezery,“řekla jsem. „Ale četla jsem o Corrine a
pasti.“
„Kde?“zeptal se překvapeně.
„V knihovně Bosqua Mara,“odpověděla jsem se zamrazením. „V
Rowan Estate. Byl tu odkaz na Haldičkou historii.“
„Corrine byla dobrá vlčice,“řekl tiše. „Nezasloužila si život, jaký
jí byl předhozen.“
„Já vím,“řekla jsem.
„Myslím, že je požehnání, že tohle její chlapec nikdy nevěděl.“
Můj dech se zachytil při zmínce o Renovi. „Teď to ví.“
„Ty víš, kde je?“ Oči mého otce se rozšířily.
„Strážci nám řekli, že utekl. Nemohl unést vinu ztracení smečky.
Jako Logan.“
Na mé rty se vplížil úsměv. „Kde je Logan, vím taky.“
Jedno z jeho obočí se nadzvedlo. „Opravdu?“
„Oba jsou s Hledači,“řekla jsem. „Ren proto, protože ho chtěla
zachránit Adne… a já taky.“
„Kdo je Adne?“
„Dcera Monroa – jednoho z Hledačů. A je to…“ Uvědomila jsem
si, jak moc jsem se toho dozvěděla a jak málo toho stále ví můj
otec.
„Je to Renova sestra.“
Věnoval mi dlouhý pohled a nakonec si povzdechl „Corrine a
Hledač Monroe?“
„Nezníš překvapeně,“řekla jsem.
„Předtím jsi řekla, že Shay měl lidskou matku,“řekl. „Což
poukazuje na to, že páry mezi lidmi a našim druhem jsou také
možné.“ Nabral pomalý, dlouhý dech a řekl „
„A nikdo neriskuje tak jako Corrine bez toho, aby bylo něco
velkého v sázce. Něco jako láska.“
Do očí se mi nahrnuly nové slzy. „Já vím.“
Tak trochu se usmál. „Miluješ toho chlapce… Sciona?“
Přikývla jsem a pozvedla si kolena až k hrudi.
Díval se na mě a trochu se mračil. „Ale taky ses vrátila pro
Rena?“
Moje tváře zahořely a najednou jsem byla dcera polapena ve
svízelném rozhovoru se svým otcem. „Je to komplikované.“
„Myslím, že je,“zasmál se. „A teď už rozumím, proč Renier není
jako jeho otec.“
„Jeho otec… jeho opravdový otec…“ odkašlala jsem si. „Byl to
dobrý muž. Válečník jako my.“
„Je dobré vědět, že Corrine našla ve svém životě trochu
štěstí,“řekl tiše. „I když jen krátce.“
„Asi,“řekla jsem a přemýšlela o Corrine, Monroovi, Renovi a
Adne. Adne teď byla sirotek, ale zachránila svého bratra.
Vyrovnávalo to? Nevěděla jsem.
„Láska,“řekl můj otec jemně. „Pravá láska je někdy cennější, než
kdokoliv z nás může říct.“
Zírala jsem na něj, čistý pohled jeho očí vrhal pravdu do mých.
„Kdo jsi a co jsi udělal s mým otcem?“neubránila jsem se
úsměvu.
Zasmál se. „Někdy je čas válčit – hodně často. Ale někdy je nutné
riskovat říct pravdu o naší vlastní zranitelnosti.“
Koukala jsem na něj a v hrudi mi štípal smutek. „Miloval…
miloval jsi mámu?“
„Ano,“jeho úsměv zmizel. „A ještě víc, když jste se ty s Anselem
narodili.“
Chtěla jsem mu věřit, ale nemohla jsem zastavit další otázku.
„Ale vždycky to vypadalo jinak?“
„Byli jsme jiní,“řekl. „Ale oba jsme se vždycky snažili být tak
dobrými alfy, jak jsme si mysleli, že můžeme být. Chránit smečku.
Udržovat tebe a tvého bratra v bezpečí.“
Zaryla jsem si nehty do rukou. Snažila se mě chránit a moje
rebelství ji zabilo.
„Omlouvám se,“zašeptala jsem.
„Ne,“řekl a odhrnul mi vlasy za uši. „Nikdy tě z toho nevinila.“
Přikývla jsem, přála jsem si, aby jeho slova ze mě mohla
vytáhnout vinu, která se v mých střevech motala jako nůž.
„A tvoje matka měla i divokou stránku,“řekl. „Nikdo ji nemohl
hnát. Když jsme byli svobodně v lesích a běželi spolu, byly to ty
nejšťastnější chvíle.“
Usmála jsem se na něj, pamatovala si na tu nespoutanou radost,
co jsem prožívala při lovení se Shayem. „Jsem ráda.“
„Ti Hledači.“ Stoupl si a opřel nohu o postel, aby stál co nejblíž
oknu. „Myslíš, že mají nějakou šanci vyhrát?“
„Logan si to myslí,“řekla jsem. „To proto jim podává informace.“
Můj otec se na mě podíval. „Obrátil se proti svému otci?“
„Nemyslím si, že to bere takto,“řekla jsem a ušklíbla se. „
„Myslím, že se jen snaží zachovat sebe samého nedotčeného.“
„To zní pravdivě.“
„Shay má zbraň,“řekla jsem. „Nebo její většinu. Elementární
kříž.“
„Kříž je zbraň?“
„Jsou to dva meče,“řekla jsem. „Až je bude mít všechny, může
porazit Strážce. Bude schopen zabít přízraky.“
„Nic nemůže zabít přízraky.“ Mluvil spíš do vířícího sněhu, než
ke mně.“
„Scion ano.“
„Jak budou útočit?“
Zděsila jsem se a přemýšlela, jestli bych měla říkat něco víc. Co
když můj otec stále doufá, že získá své postavení mezi Strážci?
Jeho prsty škubaly. Vědění a naděje ve mně bublaly. Nechtěl mít
se Strážci nic společného. Můj otec byl bojovník. Chtěl bojovat.
„Nevím, jak dojde k útoku.“ To byla pravda. Zaměřovali jsme se
na sbírání částí kříže. Kdo ví, co s nimi bude potom? „Ale
potřebujeme armádu k zálohování Shaye.“
Můj otec se ke mně otočil a v zamyšlení nakláněl hlavu.
„Armádu?“
Přikývla jsem.
„Hledači nejsou dost?“
„Ne,“řekla jsem. „Budou bojovat až do konce, ale potřebují
pomoc. Tam přicházíme my.“
„My?“
„Ochránci.“
Zasmál se. „očekáváš, že povedeš armádu vlků proti Strážcům?“
„Už se to jednou stalo,“řekla jsem. „Otřesení bylo vzpoura
vedená Ochránci.“
„Další tajemství z knihovny?“
„Ano,“řekla jsem. „Ale můžu vést jen svou smečku… a je nás jen
sedm. To je těžko armáda.“
Byl velmi klidný.
„Jsem mladá alfa,“řekla jsem pomalu. „Potřebujeme veterána.
Vůdce, kterého budou ostatní vlci následovat.“
„Callo,“v jeho vlase bylo varování mísící se s bolestí.
„Pořád jsi alfa Nightshadeů.“
Jeho ramena se otřásly hněvem. „Byl jsem této role zbaven.“
„Nikdo od tebe nemůže oddělit tvou smečku,“řekla jsem a
převalila se na kolena. „Jsou Nightshadeové šťastní, že Strážci
nazývají Emila jejich alfou?“
Ušklíbl se.
„To si nemyslím,“řekla jsem. „Můžeš je vést. Musíš je vést.“
„Kdy?“jeho otázka byla sotva slyšitelnější, než šepot.
„Brzy,“přesunula jsem se z postele a vzala ho za ruce. „Přeji si,
abych mohla vědět víc.“
„Pokud Hledači vyhrají, co by to znamenalo pro vlky?“
Otevřela jsem ústa, než jsem zjistila, že žádnou odpověď nemám.
Co by se stalo, pokud by se nám podařilo vyhrát tuhle válku? Kam
by patřili Ochránci?
Dveře pokoje se otevřely. Dovnitř vstoupil Emile Laroche,
pohlédl na nás, semknul ruce a ušklíbl se.
„Rodiny Torů opět spolu,“ušklíbl se. „Není to dojemné?“
Pohlédla jsem na něj a on vyběhl s jazykem ven, brousil si
špičáky.
„Škoda, že to tak nemůže zůstat.“
Kapitola sedmnáctá
MŮJ OTEC DOPADL na zemi, šedo-hnědý vlk blokoval
Emilovi cestu ke mně. Emil se přeměnil, prskal a vrčel. Rozběhl se
k nám. Můj otec vydal varovné vrčení, čenichem funěl, jak se
připravoval k útoku.
„Ale no tak.“ Efron Bane se procházel v místnosti s Lumine po
boku. „Nemáme čas nechat naše chlapce zápasit.“
Dva alfové si stále byli tváří v tvář, zuby vyceněné, hlavu
pozvednutou.
„Dost,“ Luminin rozkaz se nesl místností. „Přeměňte se zpět.“
Oba vlci neochotně poslechli, jejich vrčení přešlo ve zlobné
pohledy, když se vrátili do lidské podoby. Můj otec stále stál přede
mnou, jeho tělo mě zastiňovalo.
„Nějaké úspěchy, Stephene?“zeptala se Lumine.
Zavrtěl hlavou. „Je to hrozně tvrdohlavá dívka, paní. Nemohl
jsem ji přimět.“
„Dej mi pár minut,“odfrkl si Emile. „Přiměju ji.“
Můj otec zaťal pěsti, ale Efron si položil ruku na Emilovo
rameno. „Ale no tak. Svět se točí, což rychle přesouvá okolnosti,
pamatuješ? Nemůžeme ti dát čas užít si zábavu s touto dívkou.“
Emile setřásl Efronovu ruku. „To je omyl. Ta malá mrcha je
zrádce a měla by zemřít.“
Sledovala jsem jejich výměnu a stále jsem byla zmatená. Co se
stalo?
Lumine přešla místnost a měřila si mě pohledem.
„Zřejmě sis udělala mezi Hledači nějaké přátele, Callo.“
„A oni mají něco, co chceme my,“dodal Efron.
„Váš syn byl hlupák, že se nechal chytit,“odfrkl si Emile. „Měl
bys ho nechat hnít v Hledačské díře.“
Emile se zhoupl na patách a Efron ho uhodil.
„Pamatuj, vlku. Syn tvého pána si zaslouží tvůj respekt.“
Emile na něj pohlédl, ale sklonil hlavu v poddání.
Moje mysl rotovala. Logan? Logan lhal, že byl unesen. Co se to
sakra děje?
„Pojď se mnou, Callo,“pokynula mi Lumine. „Nechceme se
zpozdit.“
Podívala jsem se na otce a pak jsem jí vyšla po boku. Dotkla se
mých krátkých blonďatých pramínků.
„Velká škoda tvých vlasů,“řekla Lumine. „Co sis myslela?“
Neodpověděla jsem jí.
„Stephene, počkej, až se vrátím,“řekla a našpulila rty, když se
dívala na mého otce. „Ty a já máme stále hodně věcí, co máme
prodiskutovat.“
„Jistě, paní,“sklonil hlavu.
Když jsem následovala Lumine ven z místnosti, potlačila jsem
nutkání se na něj ohlédnout. Právě teď jsem musela být tvrdohlavá,
rebelská dcera, která nemá respekt ke svému otci. Nemohla jsem
dovolit Strážcům zjistit, že jen dvě věci ze tří jsou pravda.
Neviděla jsem přes temně tónovaná okna limuzíny, ale jeli jsme
asi hodinu. Má mysl byla zpátky ve Vailu. Přála jsem si, abych
mohla nějak mluvit se svým otcem. Pomohl by nám. Bojoval by
proti Strážcům. Ale jak bylo možné navázat spojení mezi jeho
smečkou a Hledači?
Moje tělo bylo vyčerpané. Moje mysl v šílenství. Pořád jsem
nevěděla, kam mě vezou, nebo co se stane, až se tam dostaneme.
Nezávisle na tom, jak moc jsem to chtěla zjistit, zvědavost
zvítězila, když se auto zastavilo.
„Kde jsme?“
„Na strašně nepohodlném místě, co obléhají tví přátelé.“ Efron si
podal skleničku brandy, kterou po cestě popíjel. „Měli bychom být
pochváleni za naši spolupráci.“
Emile tiše zavrčel. Po celý výlet na mě zíral. Věděla jsem, že mě
chce zastrašit, ale akorát způsobil to, že jsem ho ještě víc
nenáviděla. Když lezl přese mě, aby následoval Efrona ven
z limuzíny, zašeptala jsem, „Jednou se budu dívat, jak umíráš.“
Usmál se na mě. Všemi zuby. „Moc se bojíš pokusit se zabít mě
sama?“
Vyslala jsem k němu tvrdý úsměv bez mrknutí oka. Strach v tom
nehrál žádnou roli, ale byl tu seznam Emilových nepřátel, kteří si
zasloužili vykonat pomstu víc než já.
Jako můj otec. Jako Ren.
„Jdi, Callo,“řekla Lumine a šťouchla do mě dlouhými nehty.
Vylezla jsem z auta. Emile stál u mě, hrál roli střežitele vězně,
zatímco Strážci vyrovnali řadu ve svých Chanel a Gucci outfitech.
Řidič a další muž opustili auto. Zaregistrovala jsem dva ze starších
Baneů. Zaujali pozice vedle Strážců.
Rozhlédla jsem se, snažila se zjistit, kde to jsme. Stáli jsme na
okraji malé louky, roztínající les borovic. V dálce jsem viděla
vrcholky hor, kde sněhová oblaka kroužila kolem skal. Vzduch byl
moc svěží na to, abychom byli blízko města, ale taky jsme nebyli
v okolí Vailu.
Také jsme ujeli vánici. Tady občas proplula kolem sněhová
vločka, ale nebyla tu žádná známka větru a sníh sahal jen po
kotníky.
Zachytila jsem mezi stromy přes prostor pohyb. Postavy vykročili
z lesa a pohybovali se směrem k nám.
Když jsem zachytila kaštanové vlasy, skoro jsem zavolala.
Connor byl naživu.
Jen vidět ho mi dodávalo naději, že možná mise v Eydisu
neskončila jako katastrofa. Bez rozmyšlení jsem se vydala k němu.
Emile mě chytil za ruku, zaryl mi prsty do masa dost na to, abych
tam měla modřiny. Ignorovala jsem bolest v mých očích a
pohybovala jsem se za zbytkem skupiny, ale nenašla jsem, koho
jsem hledala. Dvě osoby, které jsem očekávala, že mě přijdou
zachránit, Shay a Ren, tu nebyli k vidění.
Stejně tak Bryn, Mason nebo Nev.
Connor vedl zhroucenou postavu, která klopýtala ve sněhu.
Logan vypadal o moc hůř, než když jsem ho viděla naposledy.
Když se dostal blíž, viděla jsem jeho oteklý ret a monokl.
„Otče!“vykřikl Logan. Connor mu šťouchl loktem do žeber a
Logan zdvojnásobil kašel.
„Jak se opovažuješ vztáhnout ruku na mého syna!“zakřičel Efron
s planoucíma očima. Viděla jsem, jak se žene síla z jeho ramen,
skoro jako světlo a doufala jsem, že Connor ví, co dělá. I když byla
výměna dohodnuta, pokud byl ve hře přízrak, pochybovala jsem o
našich šancích dostat se odsud živí.
Anika pohlédla na Connor a zavrtěla hlavou. „Dost.“
Connor pokračoval s držením pohledu na Loganovi a přejel
prstem po jeho krku. Mladý Strážce se skrčil a hodil prosebný
pohled na svého otce.
Skoro jako show, kterou na Strážce hrají.
Prosím, ať to vyjde.
I když to nebylo v plánu, věřila jsem, že je to tak dobře.
Hrdá ztuhlá postava, jejíž zápěstí bylo v ocelových poutech,
držela krok s Anikou. Sabininy oči byly podlité krví, končetiny se
třásly zimou.
Sabine? Co tu dělá? A proč má na zápěstích železné okovy?
Dva další Hledači ozbrojení kuší stáli na boku malé skupiny.
Drželi zbraně namířené na Emila a další dva Baney. Malá skupinka
přišla pět metrů před nás a zastavila se.
„Nabídl bych vám občerstvení, ale odmítli jste moji
pohostinnost,“řekl Efron Anice, zatímco se díval na Sabine.
Vypadal, že je z jejího objevení tak zmatený jako já.
Jeho pohled byl tvrdý, měnil se v něm vztek a zvědavost, zatímco
ona měla oči sklopené.
„Vaše kanceláře jsou stěží místo pro pohostinné setkání,
Efrone,“řekla Anika s chladným úsměvem.
Efron se zamračil.„Můžeme provést obchod?“
„Jak jsme se dohodli,“řekla Anika. „Vlčice za tvého syna?“
Efron přikývl.
Sabine klopýtla dopředu k Efronovým nohám. „Počkejte! Slíbili
jste, že můžu mluvit!“
Baneové se proměnili a vyskočili vpřed. Kráčeli kolem Sabine.
Efronovy rty se zvlnily v úšklebku, když se koukal na třesoucí se
dívku na kolenech před ním.
Zírala jsem na ni. Co to sakra dělá?
„Prosím,“řekla. „Prosím.“
„Co to má být?“ Efron si odplivl.
„Ta holka je nám k ničemu,“řekla Anika upjatě. „Ale na rozdíl od
vás nejsme monstra. Nepopravujeme vězně bez důvodu a
nemůžeme riskovat, že uvidí naše operace. Je záruka.“
Sabine vzlykala a snažila se vytrhat si vlasy z pout. „Nevěděla
jsem to. Omlouvám se. Udělala jsem hroznou chybu.“
„To je k pláči,“řekla Lumine. „Jaká radost, že nesdílíme tvé
břemeno svědomí,“ Podívala se na Baney a pozvedla ruku.
Nemohla jsem dýchat, protože jsem věděla, že se chystá vydat
rozkaz k odstranění Sabine.
„Ne,“Efron ji věnoval ostrý pohled. „Tohle mám řešit já.“
Lumine si povzdychla, nechala svoji ruku spadnout. „Jak si
přeješ.“
„Prosím, odpusťte mi, pane,“Sabine na něj zírala, její obličej byl
mokrý slzami. „Ukažte mi svou laskavost. Vezměte mě zpět.“
Bylo mi na zvracení, věděla jsem, že to není pravé, ale nebyla
jsem s to uvěřit, jak tohle může být součástí plánu Hledačů. Proč
by se Sabine vracela k Efronovi? K čemu by to bylo dobré?
Úsměv pomalu zkřivil Efronova ústa. „Drahá Sabine, proč bych ti
měl otevřít náruč? Zrada řeže jako nejostřejší nůž. To jistě víš.“
„Já vím,“ prosila. „Nerozuměla jsem tomu. Ale nezůstanu s nimi.
Zůstanu s tebou.“ Otočila se a zamračila se na Aniku. „Jsou to
blázni, chci žít. Dovolte mi vrátit se k Baneům.“
Efron přikývl. „Vždy jsi k nám patřila.“
Kývla.
„Dax a Fey uvítají tvůj návrat,“ dokončil, líně vlekl ruku přes její
zlatavé vlasy.
„Zejména u třetího člena se ukázalo, že za tebe byla špatnou
náhradou.“
Moje krev byla studenější než vzduch okolo nás. Ale ne. Lumine
se krutě zasmála. „Říkala jsem, že nebyla poslední.“
Efron pokrčil rameny.
Sabine se nepohnula. Dívala se na Efrona, ale nepromluvila. Můj
hlas
se
zlomil.
„Cosette?“
Tato otázka mi vysloužila ránu do hlavy od Emila, ze které mi
zvonilo v uších, jak jsem padala po všech čtyřech na sníh.
„Drž hubu, děvko.“
„Jak křehká dívka. Nic moc ani na vlka.“ Efron pomalu zatřásl
hlavou, jak předstíral lítost.
„Den po vašem odchodu, jsme ji našli viset na jednom ze stromů
za územím Baneů. Jen jeden den.“
Jeho pohled sjel po Sabine, pohled ostrý jako břitva. Neuhnula, ale
zašeptala: „Cosette byla vždy slabá.“
„Jistě.“ Efron nabídl svoji ruku Sabine. Vzala jeho prsty, nechala
ho vytáhnout jí nahoru.
„Vítej doma, drahoušku.“
„Děkuji.“ Sklonila hlavu.
„Můžeme se přesunout společně?“ Connor najednou zařval, strkal
Logana na kolena. „Tohle smrdí jako jeho chcánky.“
Efron na něj civěl. „Jestli jsi ublížil mému synovi . . .“
„Žádné trvalé poškození se nestalo,“ řekla Anika. „Ujišťuji vás.“
„Dej nám ho,“ řekl Efron, ačkoliv držel kontrolu nad Sabine.
„Hned.“
„Ne dřív, než budeme mít vlka,“ namítla Anika.
„Emile.“ Efron kývl hlavou ke Connorovi. S pohybem paže mě
Emile zvedl na nohy a kopl mě k Hledačům. Ve stejnou chvíli
Connor nakopl Logana, který se začal škrábat sněhem, Connor za
ním. Zastavili jsme se méně než třicet centimetrů od sebe.
Emil se na Connora ušklíbl. „No dobře. Neviděl jsem vás od
chvíle, kdy jsem z vašeho vůdce udělal kus masa.“
„Zapomněl jsem zmínit mé díky,“ řekl Connor.
„To mě těší,“ dodal Emile.
Connor vzal Logana za rameno a tlačil ho ke Strážci před sebou.
„Prostě to pojďme udělat.“
„Jak se patří,“ zavrčel Emile, uchopil mě kolem pasu. „Promiň, že
jsme neměli více času k popovídání, Callo.“
Zírala jsem na něj. „Táhni k čertu.“
I přes mé rozhořčení mi srdce bušilo, když jsem se přes rameno
ohlédla na Sabine. Nemohli jsme jí tu opustit. Prostě jsme nemohli.
Pak jsem byla strčena dopředu a viděla jsem Logana padat okolo
mě. Hodila jsem po Connorovi děkovný pohled. Emile mě nechal
jít.
Connor zakřičel dřív, než jsem popadla dech a v příští chvíli jsem
byla v Hledačově náruči a sněhem jsme běželi na druhou stranu
louky. Zazářilo světlo, jak se před námi otevíral portál a já slyšela
hlasy volající mé jméno.
Baneové na nás zaútočili, ale Hledači očekávali zradu Strážců.
Kuše vystřelily, když mě Connor nesl do třpytivých dveří s Anikou
u nás, dávajíc rozkazy, i když jsme běželi přes zasněženou louku.
Přetočila jsem se v jeho rukou a dívala se na Sabine. Jakmile mě
ozářilo světlo portálu, setkala jsem se s jejím pohledem a myslím,
že jsem viděla její úsměv.
Kapitola osmnáctá
„Musíme se vrátit!“ Ječela jsem na Connora, který mě táhl, když
Adne
zavírala
dveře.
„Co ti to udělali? Ztratila jsi rozum?“ Connor zařval, když jsem se
od něj sápala. „Proč bychom tam sakra měli lézt? A mimochodem,
tohle má být poděkování za záchranu!“
„Nechali jste tam Sabine!“ Slzy mi stékaly po tvářích a nemohla
jsem je zastavit. Byla jsem tak naštvaná a měla jsem strach z toho,
co se jí může stát.
Connor protočil panenky. „Nenechali jsme ji tam,“ strkal mě.
„Je to součást plánu, Callo,“řekla Adne jemně.
„Děkuji za důvěru.“ Connor na mě hleděl.
„Plánu?“Přinutila jsem se nadechnout a vyhnat ze sebe divoké
emoce.
„Jak jsem řekl,“zasmál se Connor. „Vůbec žádná důvěra.“
„Potřebovali jsme někoho, kdo bude sledovat Strážce a
komunikovat s Ochránci,“řekla Adne.
„A Sabine je vaše nejlepší volba?“ Nemohla jsem dostatečně
vynechat ze svého hlasu naštvání. „Víš, co musela prožít?“
„Byl to nápad Sabine,“odpověděla Anika a změřila si mě
pohledem.
Otevřela jsem znovu svou zavřenou pusu, neschopná odpovědět.
Sabine přišla s tímto plánem?
„A byl to dobrý plán,“řekla Anika. „Potřebujeme její pomoc. Je
nejlepší spojení mezi Strážci a Ochránci, jaké máme.“
„Nebáli jste se, že Efron neskočí na návnadu?“ zeptala jsem se,
cítila jsem se trochu nerozhodně z přívalu informací.
„Logan si byl jistý, že skočí,“řekl Connor. „Něco o hrdosti, že pro
jeho otce je Sabine největší Achillova pata, bla bla, další
metafory.“
„Fajn,“vycenila jsem na Connora tesáky. „Ale jak se na to tvářil
Ethan?“
„Souhlasil jen, když ho necháme jít taky.“
Zdálo se mi, jako by mě někdo praštil do břicha. „Ethan je ve
Vailu?“
„Jop,“řekl Connor. „Trval na svém.“
„Ale oni ho zabijou.“
„Bože, Connore,“Adne na něj pohlédla, „Neříkej to takhle.“
Connor se zašklebil. „Je to tak ale o moc zábavnější, vidět, jak se
jí chce zvracet.“
Ignorovala ho a otočila se ke mně. „Callo, Ethan není se Strážci.
On a Nev jsou s Tomem Shawem.“
„U Burtnouta?“zeptala jsem se.
„Vybudoval si pod barem pěkný bunkr,“řekl Connor. „Čas od
času ho užíváme jako bezpečné obydlí. Nev a Ethan tam přebývají,
koordinují informace, které přicházejí od Sabine a Logana. Logan
eviduje postupy svého otce a ostatních Strážců. Sabine se snaží
spojit Baney a doufejme, že tvůj otec dělá to samé s Nightshadey.
Využíváme je k finálnímu útoku na Rowan Estate.“
Polkla jsem knedlík, co se zformoval v mém krku.
„Kdy je útok?“
„Pokud sesbíráme poslední kousek,“řekla Adne tiše, „zaútočíme o
půlnoci.“
„Tak brzy?“zeptala jsem se.
„No, vzhledem k tomu, že jsme přeskočili několik časových
pásem, tak je to vlastně v minulosti.“ Connor na mě povytáhl
obočí.
„Nechápu, o čem to mluvíš.“
Předpokládala jsem, že mě Connor dostal portálem zpět na
Akademii. Ale my jsme nebyli v budovách Hledačů. Bylo
odpoledne, když jsme opouštěli louku v horách. Teď byla venku
tma, ale ne noc. Vzduch byl plný příslibu úsvitu. Tóny růžové se
lehce draly do hluboce šedé oblohy.
„Jsme na Novém Zélandu,“řekla Adne. „Kde je teď včera ráno.“
„Ale až se vrátíme do Vailu k útoku, pořád bude včera o
půlnoci,“řekl Connor.
„Mám z tebe bolest hlavy,“řekla jsem.
„V tom je on nejlepší,“usmála se Adne.
„Pojďme,“Anika vyrazila. „Ostatní čekají.“
„Kde jsou?“ zeptala jsem se a moje mysl se začala uspořádávat.
„Jsou na lodi,“řekla Adne.
„Další lodi?“zasténala jsem.
„Tentokrát to bude jiný výlet,“řekl Connor. „Žádné plavání až do
konce.“
Vedl nás jasným ránem, přes les, jaký jsem nikdy neviděla. Země
pod mýma nohama byla pevná, hrubá s rozbitými kameny, co
vypadaly, že se z nich brzy stane písek.
Pestrobarevné stromy s tuhými listy nás lemovaly, někdy
doplněny jehličnatými kartáči, dopadajícími na lesní cestu.
Když se cesta svažovala, stromy prořídly na širokou pláž a já
uslyšela dva známé, přeřvávající se hlasy.
„Callo!
Ren a Shay na mě oba civěli. Seděli zády k sobě. A byli svázaní.
Zírala jsem na ně. „Co to-“
Mason, co kroužil kolem těch dvou jako vlk, se přeměnil.
„Díky bohu,“ běžel ke mně a chytil mě v těsném objetí. „Je dobrý
tě vidět.“
„Tebe taky.“ Objala jsem ho a pak jsem ukázala na Rena a Shaye,
co se snažili vyprostit ze svého uvěznění.
„Co se děje?“
„Museli jsme je uvázat,“řekla Adne.
„A já je musel střežit,“řekl Mason. „Dokonce i potom, co jsem
uvázal ty nejtěžší uzly, co se dají. Dokonce i potom, co jsem Shaye
musel jednou kousnout.“
„Nebylo to se mnou tak složité,“řekl Shay.
„Jo, bylo.“
„Proč jsi je musel svázat?“zeptala jsem se a koukala se, jak
Connor vytáhl nůž a začal se prořezávat lany, co držely Rena a
Shaye dohromady.
„Nemuseli jste nás svázat!“ zakřičel Shay a odhodil lana.
„Ano, museli!“ Adne si založila ruce v bok. „Mohli jste se
vrhnout rovnou do portálu, aby jste se k ní dostali. Oba jste se
chovali jako debilové.“
„Má pravdu,“řekl Ren. „Pravděpodobně nás museli
svázat,“zašklebil se Shay.
„Sklapněte!“ Adne se podívala na Rena. „Pořád jsi na seznamu
lidí, na které jsem naštvaná. Nemysli si, že se z něj dostaneš tím, že
se mnou budeš souhlasit.“
Ren věnoval Connorovi dlouhý pohled. „Založila si seznam, jo?“
„Neměj strach,“ řekl Connor. „Jsem na něm roky.“
„Já to slyšela,“hlas Adne poskočil o pár oktáv.
„Jsem si jistý, že jsi ho udělala výborně,“ Connor odskočil, aby se
vyhnul provazu, když se Shay s Renem zvedli a oba se na mě vrhli.
Udělala jsem pár kroků zpět, snažila se předvídat řešení. Ale oba
se zastavili krátce přede mnou, těžce oddechovali, oba se dívali
jeden na druhého a na mě.
„Ahoj,“řekla jsem a nebyla si jistá, co dělat. Přála jsem si, aby mě
oba objali, ale nevypadalo to, že by k tomu došlo.
„Ahoj,“ Ren řekl a založil si ruce na hrudi. „Je mi líto, že jsme
nemohli přijít zachránit tě osobně.“ Neviděla jsem, že by jeho puls
vyskočil do krku.
Shay vypadal přesně tak nesvůj, díval se na Rena s nejistým
úsměvem. „Ne, že bychom nechtěli. Byli jsme zaneprázdněni,“
naklonil hlavu a prohrábl si větrem rozváté vlasy. „Jsi v pořádku?“
„Jo,“dala jsem si ruce do kapes. „Ten přízrak byl odporný. Ale
bylo to hodně rychlé. Teda aspoň z mé strany. Po té, co mě odnesli,
si moc nepamatuju. Vzbudila jsem se v pokoji. Byla tam Lumine.“
„Co se stalo,“zeptal se Ren.
„Ptali se na otázky, na které jsem neodpověděla,“řekla jsem. „Pak
přišlo obchodování. Nebyla jsem tam dlouho.“
„Ale byla jsi zpět ve Vailu?“zeptal se Shay.
„Ano,“zamrazilo mě při vzpomínce na můj pokoj, kde Lumine
předstírala, že je má matka. „Ale viděla jsem svého otce. Myslím,
že nám může pomoct.“
„To je pointa toho, proč Ethan a Sabine pracují ve Vailu,“řekl
Connor. „Doufejme, že se jim podaří navázat spojení.“
„ Pošleme zprávu Ethanovi a Tomovi,“řekla Anika.
„Je dobře, že jsi mohla mluvit se svým otcem, Callo.“
Přikývla jsem a přemýšlela, jestli můj otec opravdu může
přetáhnout Nightshadey na naši stranu.
„Otevři dveře, Adne,“pokračovala Anika. „Je čas informovat
Vůdce a připravit na dnešek dějiště.“
„Řekni jim, ať si obrní prsty na rukou a na nohou,“řekl Connor.
Adne začala plést, nitě jejich skeanů zrcadlily světlo úsvitu, co
k nám pronikalo z vrcholků lesa, kde jsme stáli. Ren přešel blíž ke
své sestře, vstoupil do její práce.
„Takže tady je Pyralis?“zeptala jsem se Connora, táhnoucí ho od
ostatních.
„Je to támhle,“ukázal na siluetu ostrova v dálce. „To je
Whakaari.“
„A tam teď jdeme?“ pohlédla jsem na své kumpány. Naše
skupina se zmenšila. Ethan, Sabine a Nev byli ve Vailu. Silas byl
pryč. „Jen my? Nedostaneme posily?“
„Nevíme, co tam je,“Connor zaťal zuby.
„Chceme, abychom riskovali co nejméně.“
„To je uklidňující,“ snažila jsem se zasmát, ale můj hlas se zlomil.
„Zvládneme to,“ Shay jemně spočinul svými prsty na mé paži.
Ten něžný dotek rozehřál mou chladnou kůži.
„Bude líp,“řekl Connor. „Je to tak. Poslední zastávka na velké
jízdě.“
„Víš, kde na ostrově to je?“zeptala jsem se.
„Víme, kde je vstup do komnaty,“odvětil Connor. „Naše nejlepší
tušení je, že čepel bude někde uvnitř sopky.“
„Počkej… sopky?“ Moje oči se vytřeštily.
Shay přikývl. „Na Novém Zélandu je hodně aktivních sopek.
Podívej,“ ukázal na nebe nad ostrovem. Mrak popelu se zvedal
k oblakům.
Mason přešel ke mně a položil mi ruku na rameno. „Taky jsem
tomu nevěřil, když mi to poprvé řekli.“
„Jdeme do sopky,“řekla jsem a ramena mi poklesla.
„To je… fantastické.“
Není tu sakra žádná možnost, abychom to zvládli.
„Co je sopka ve srovnání s mutantním pavoukem? Nebo piraními
upířími netopýry?“ Shay se na nás usmál. „No tak, bude to
dobrodružství. Mimoto, pořád tam chodí turisté. Sopka nemůže být
tak nebezpečná.“
„Předpokládám, že turisté se nesnaží ukrást zakázaný předmět
z pod nosů zlých čarodějnic.“
„Ne, pokud jste zaplatili za balíček deluxe,“ odvětil Shay vážněChvíli jsem na něj zírala, než jsem se začala smát.
„Blázníš, člověče,“řekl Mason, ale smál se také.
„Co jsem zmeškala?“zeptala se Adne, když se k nám s Renem
připojili. Otočila jsem se a spatřila, že portál zmizel, stejně jako
Anika.
„Jen Shay předvádí svůj smysl pro humor,“odpověděl Connor.
„Pojďme na loď.“
Mason, Adne, Connor a já jsme nalezli na loď, když ji Shay
s Renem odstrčili z pláže na vodu.
Connor nahodil motor, což nás houpající se po vlnách vyslalo
k Whakaari.
„Takže jak Logan zapadá do plánu?“zakřičela jsem přes řvoucí
motor, narážející do vln.
„Potřebujeme Logana uvnitř.“ Adne si zakryla oči, když ji ozářilo
slunce, co se vyhouplo přes horizont. „Bude klíčový, až se Shay
dostane k Trhlině.“
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Strážce a jen Strážce může přivolat Bosquea a donutit ho zjevit
se ve své pravé podobě. Shay ho nebude moci zahnat, pokud se
tohle nestane.“
„Jak může Strážce přinutit Bosquea něco udělat?“ zeptala jsem se.
„To on je řídí.“
„Má to co dělat s přísahou Strážců v rozkazu dostat jejich moc –
test loajality,“ řekla. „Jejich věrnost Hambingerovi může být
zavázána jen pokud není maskovaný kouzlem. Musí se zavázat – a
jestli tomu rozumím, není to pěkné.“
„Bradavice a tak,“řekl Connor.
„Myslím si, že je to o moc horší, než bradavice,“řekla Adne.
„Při štěstí to uvidíme sami,“řekl.
„S trochou štěstí,“řekl Mason.
Connor mu věnoval chabý úsměv. „Když Logan dokončí
zaříkávání, zjeví se Bosque v jeho pravé podobě. Což znamená pro
Strážce, že bude podmaněn do Podsvětí, ale v našem případě se
otevře průchod, kam musíme zahnat Harbingera.“
Nenáviděla jsem pomyšlení, že budeme spoléhat na loajality
někoho tak kluzkého, jako je Logan. „Opravdu můžeme Loganovi
věřit, až dokončí své zaříkávání?“
„Jistěže nemůžeme,“Connor se zasmál. „Ale nemáme na výběr.“
„Ale co když si to rozmyslí?“zakřičela jsem. „Nebo ve
skutečnosti myslel tím, že je to psáno, že Strážci vyhrají?“
„To možná.“ Connor pokrčil rameny. „Moc s tím nenaděláme.“
„Ale on ví, kde je Akademie!“
Adne zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží. Postaráme se o to.“
„Jak?“ setřela jsem si vodu z obličeje, když vlna cákla na loď.
„Promiň!“ zakřičel Connor. „Budu se snažit najít hladší cestu.“
„Očarujeme ho,“řekla Adne. „Pokud by uvedl Itálii nebo
Akademii nebo se snažil ukázat na mapu, udusí se k smrti kašlem
nebo jeho vlastními zvratkami.“
„Jako to, co se stalo panu Selbymu,“řekl Shay. „Anika řekla, že
kouzla jsou něco, co všechny čarodějky mohou použít dost lehko,
nezávisle na tom, jestli jsou amatéři nebo profesionálové jako
tihle.“
„Samozřejmě, že Strážci mohou přijít na způsob, jak kouzlo
zlomit,“řekl Connor.
„Nepotřebujeme tvé komentáře, Connore,“Adne jej uhodila do
zad. „Prostě řiď loď!“
„Jsi v pořádku?“Shay přešel k Masonovi, co měl zavřené oči a
prsty zaťaté v okraji lodi, až mu zbělely klouby.
Mason neotevřel oči, ale zašklebil se, když Connor narazil na
další vlnu, co nás potkala.
„Jen mi slib tohle, pokud vyhrajeme. Už nikdy nebudu muset
vlézt na žádnou loď,“řekl Mason. „To je všechno, co chci. Žádné
další lodě.“
„Platí,“ Shay objal jednou rukou Masona kolem ramen. „Žádné
další lodě.“
Ren přelezl, aby si mohl sednout vedle mě. „Jak je?“
Posunul se blíž a položil svou ruku na moji.
„Budu v pořádku,“řekla jsem a olízla si sůl z mých rtů.
„Podívej, myslím, že Masonův ‚žádné další lodě‘ plán je dobrá
věc.“
„Jo,“usmál se. „Vlci a oceán. To není moc přirozené.“
„Nevtipkuj,“řekla jsem.
Sehnul se a mumlal do mého ucha. „Ublížili ti, Callo? Měl jsem
strach… Efron… nebo můj… Emile…“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jen ten přízrak.“
Sevřel své prsty pevněji a já na něj vzhlédla. „Jsem opravdu
v pořádku, Rene. Ale Sabine-“
Můj krk se sevřel. Nezáleželo na tom, jak dobrý to byl plán,
nesnášela jsem pomyšlení, že by byla v Efronově milosti.
Stále víc zatínal prsty a zavrčel, zíral na ostrov, co se před námi
rýsoval. „Nechtěl jsem, aby šla. Nikdo z nás. Dlouho jsme se
hádali.“
Přikývla jsem. Aspoň jsem nebyla jediná, komu se tahle strategie
nezdála. Cena se zdála příliš vysoká.
„Myslím, že Ethan by mohl někoho zabít,“říkal Ren.
„Byl úplně šílený.“
„To je mi jasný,“řekla jsem.
Ren se na mě usmál. „Asi jako jsme se já a Shay chovali, když šlo
o tebe.“
„Co se stalo?“ zeptala jsem se a zčervenala z tepla v jeho očích.
„Poté, co mě napadl přízrak.“ Jeho úsměv zmizel. „Dva Strážci na
nás čekali v potápěčském obchodě. Connor dostal Adne na molo.
Pletla tak rychle, jak jen dokázala.“
„A přízrak?“ zatřásla jsem se, nesnášela jsem vzpomínku na jeho
pach v mých nozdrách, hoření v mých plicích. To, jak jsem se
cítila, když jsem byla vtahována.
„Šel po nás,“Ren ztuhl. „Myslím, že aspoň pár z nás by bylo
mrtvých, než by se jeden dostal pryč.“
Jeho oči zabloudily k Shayovi, co se přátelsky bavil s Masonem.
Přiměl se vlka s mořskou nemocí smát, což bylo impozantní.
„Connor křičel, ať se všichni drží zpátky, ale Shay skočil před
něho,“řekl Ren. „A vytáhl ten meč.“
Viděla jsem jílec houpající se přes Shayovo rameno.
„Meč zastavil přízraky.“
Ren přikývl. „Nezničilo je to, ale když Shay udeřil do přízraku,
ječel. Nikdy jsem takový zvuk neslyšel. Myslel jsem, že moje uši
explodují. Nemohl se k němu dostat a drželo ho to, dokud Adne
neotevřela dveře a my neunikli.“
Zavrčel. „Ale nic jsme nemohli dělat s tebou. Byla jsi pryč.“
„Teď jsem tu,“řekla jsem a odtáhla ruku z jeho sevření.
„Já vím,“zamračil se, ale naklonil se a políbil mě na tvář, rychle a
jemně, i přes mé varovné vrčení.
„Pokud bychom tě ztratili… Nemůžu na to pomyslet. Ale teď jsi
tu a to je vše, na čem záleží.“
Pohlédla jsem na Shaye. Jeho oči byly na nás, zatímco se netvářil
šťastně, ani neútočil na Rena, což mi připadalo divné. Přikývl a já
si uvědomila, že s Renem na sebe vzájemně zírají, jejich pohledy
klidné a s vzájemnou úctou. Co to sakra?
Něco se změnilo, když jsem byla pryč. Věděla jsem, že bych měla
být šťastná, že nebojují, ale místo toho se moje kůže naježila. Co
se to s nimi dělo?
„Jsme skoro tu!“zakřičel Connor a zpomalil loď.
„Haleluja!“Mason vztáhl ruce k obloze.
Shay se zasmál. „Uvědomuješ si, že fandíš příjezdu k aktivní
sopce?“
„Vždycky budu upřednostňovat suchou zem před oceánem,“řekl
Mason.
„I když ta suchá zem vybuchuje pod mýma nohama.“
Když jsme se přibližovali k Whakaari, oceán se uklidnil,ale v
přístřeší ostrova nespočíval Novozélandský Záliv hojnosti.
Motor zapředl, když nás Connor vylodil na úzkém pásu písku
mezi bezútěšnou sopečnou horninou, která se táhla přes krajinu.
Jediné známky života byli ptáci, kteří plachtili ve vzduchu nad
námi. Když jsem skočila do písku, byla jsem zasažena podivnou
směsí barev, kterými byl ostrov malován. Temné šedé a hnědé
kameny kontrastovaly s limetkově zelenou a žlutými krystaly, co je
obklopovaly. Občas se objevovaly řeky rudých kamenů, které
vypadaly, jako by Whakaari měl poraněniny, co krvácejí.
Pára stoupala v trhlinách ostrova a naplňovala vzduch škodlivými
plyny.
„Beru to zpět,“řekl Mason a nakrčil noc. „Voda je lepší, než cítit
tohle. Proč musíme dělat jen věci, z kterých se mi chce zvracet?“
„Skoro jsem zapomněl,“Connor vytáhl plynové masky pro
každého z nás.
„V případě, že by výpary byly moc silné.“
„Kam míříme?“zeptal se Shay.
„Na východ odsud,“Connor vylezl z lodi a začal pátrat po něčem
v kapse své bundy. „Je to trochu do svahu. Ale není to daleko.“
„A my nevíme, co tam na nás čeká?“zeptal se Ren.
Adne zakroutila hlavou. „Nikdo, kdo sem byl poslán, se nevrátil.“
„Máte někdy dobré zprávy, lidi?“řekl Mason. „Slyšeli jste někdy
o síle pozitivního myšlení?“
„Jsem moc upřímná na to, abych byla pozitivní,“Adne mu
věnovala zlý úsměv.
„Co to děláš?“ Shay se díval na Connora, co byl otočený od nás.
„Co je to?“
Shay chytil Connora za paži a otočil ho, čímž odhalil malý
zápisník v jeho dlani.
„Hej!“zakřičel Connor. „Byl jsem uprostřed věty.“
„Ty si… děláš poznámky?“ zeptal se Shay.
Connor si odkašlal a podrbal se zezadu na krku. „To jen… myslel
jsem, že… víte… Silas.“
Adne přešla ke Connorovi, stoupla si na špičky a umístila na jeho
rty cudný polibek. „Nakonec jsi dobrý člověk.“
Smutně se usmála, otáčela se zpět, ale Connor obtočil ruku kolem
jejího pasu a zvedl ji. Polibek, jakým narazil na její ústa byl
cokoliv, jen ne cudný a trval tak dlouho, že jsme se vrzy všichni
odvrátili a začervenali se.
Když ji konečně postavil, jeho hlas byl silný. „Vzdávám to.
Miluju tě, Adne. Jsem do tebe strašně bláznivě zamilovanej.“
Adne si propletla prsty s jeho a stiskla mu ruku. „Jen tady
nezemři. Dobře? Máme si hodně co popovídat, až bude po všem.“
„Udělám to nejlepší,“Connor byl celý pryč, když se k němu
znovu přitiskla a opět ho políbila. Mason zahvízdal a začal tleskat.
Všichni jsme se koukali jeden na druhého – naše hloupé úšklebky
teď zaplavili tíseň nadcházejícího boje. Jen Ren se neusmíval.
Podezřívavě se díval na Connora.
„Co?“zeptal se Connor a zamračil se na alfu.
„Je to moje sestra,“zavrčel Ren.
Connor na něj zíral. „Já vím. A já ji miluju.“
„Výborně,“řekl Ren. „Ale jaké jsou tvé plány?“
„Mé plány?“ Connor se podíval z Rena na Adne a mračil se.
Ren se ušklíbl a ukázal Connorovi špičáky. „Až bude po všem,
taky si s tebou budu muset promluvit.“
Kapitola devatenáctá
CONNOR NÁS VEDL když jsme šplhali přes ostré kameny, co se
mi zabodávaly do tlap. Nebylo to dlouhé šplhání, ale bylo to
unavující. Museli jsme se vyhýbat hlubokým prasklinám v zemi,
které vybuchovaly jedovatým plynem nebo párou, z kterých
bychom mohli zvracet, aniž bychom byli upozorněni. Na rozdíl od
živého lesa na pobřeží, bylo Whakaari bez života, naprosto cizí
prostředí. I když dech beroucí, krajina byla příliš zlověstná na to,
aby byla krásná, spíš se jevila jako, že slouží k tomu, aby varovala
vetřelce.
„Je to tady!“zavolal na nás Connor a mával na nás ze předu.
Dosáhli jsme bodu, kde se svah náhle zešikmil. Přesně před námi
byla v kamenné tváři trhlina. Sloupce páry vyklouzly z trhliny a
tančily jako hedvábné stuhy ve větru.
Když jsme se přiblížili k otvoru, viděla jsem světlo, co pára
zachycovala v jeskyni. Jeho barvy se pohybovaly od stříbrné do
zlaté, vylétaly z temnoty do vzduchu nad našimi hlavami.
Mason přiběhl ke vchodu, začichal a zahrabal úzkostlivě do země.
Connor pozvedl obočí a Mason se přeměnil.
„Chcete jít sem… to jako vážně?“Zíral do jeskyně. „Smrdí to jako
smrt. Hrozná, děsivá smrt.“
„Je snad nějaký jiný druh?“zeptal se Connor.
„Má pravdu,“Adne nakrčila ústa a nos. „Smrdí to hrozně.“
„Chystáme se vyrobit si voničky, s kterými půjdeme
dovnitř?“Connor ukázal do jeskyně.
„Opravdu víš, co je to vonička?“Adne se zasmála.
„Jsem ohromena.“
„To je neuvěřitelné,“řekl Mason. „Jsi hodně z devatenáctého
století. To není velmi mužné… voničky.“
Adne položila ruce na Connorovu hruď. „Neposlouchej je,
zlatíčko. Pořád tě shledávám jako velmi mužného.“
Connor zaklel a vklouzl do jeskyně, zatímco se Adne zasmála.
„Nejsi na něho míň náročnější, po tom, co ti to řekl, že?“zeptala
jsem se.
„Vysvětli mi pak, co na tom bude legrace,“řekla a usmála se na
mě.
„Bude lepší držet ho no při zemi,“ řekl Ren a následoval Connora.
„Budu zklamaný, pokud to neuděláš.“
„A já nechci zklamat svého staršího bratra.“
„Hodná holka,“ Blýskl na ni úsměvem a zmizel v jeskyni.
Protáhla jsem se do jeskyně. „Vzduch byl horký, svírající a
hrozně smrděl.Okamžitě jsem se začala potit. Škodlivé plyny byly
v každém mém nádechu, nepříjemné, ale ne natolik, abychom si
nasadili masy. Tunel byl úzký, ale ne příliš nízký; mohli jsme se
pohybovat bez toho, abychom byli shrbení.
Blikající odstíny osvěcovaly naši cestu. Mírný svah mi
napovídal, že se pomalu dostáváme do jádra sopky. Connor se
náhle zastavil, dopad na břicho a plazil se vpřed. Když jsem se
dostala blíž, uviděla jsem proč. Tunel se rozevíral do široké římsy.
Connor se plazil po okraji a koukal se z ní. Jeden za druhým jsme
se položili vedle něj. Můj dech se zastavil, když jsem spatřila strmý
sráz. Cesta pokračovala přes římsu, kde se ostře svažovala dolů, do
těsné spirály.
Víc, než po sto stop níže jsem viděla otevřený prostor, ohraničený
přesným kruhem přes sopečné kameny. Jeho povrch byl rozbitý jen
trhlinou, z níž stoupala pára.
Vystupující kamenný blok – co mi nepříjemně připomínal obětní
stolec ze Strážcovské komnaty pod Edenem – ležel uprostřed
prostoru. Hned nad oltářem byla třpytivá figura ženy.
Průsvitná rudozlatá róba plavala kolem jejího těla, propůjčovala jí
kvalitní látku, která tu ve skutečnosti nebyla.
„Cian,“vydechl Shay.
Connor vypustil pomalý proud nadávek. „Není sama.“
Následovala jsem Connorův kamenný pohled na tři táborové
ohně, které jako by hlídkovaly kolem Cianiné zářící formy.
„Počkej chvíli,“Mason se zamračil. „Jak se může oheň hýbat?“
Plameny přemisťovaly svojí pozici, cestovaly okolo bloku
v pomalém kruhu. Podívala jsem se na ně dolů a zjistila, že nejsou
beztvaré. Tančící zlatá a rudá každého ohýnku měla formu.
„Ach můj Bože,“zašeptala jsem. „To není možné.“
Ren na mě pohlédl a přikývl. „Já vím.“
„Ano, je.“ Adne semkla rty do tenké linky. „Jsou to vlci.“
„Myslel jsem, že byly mýtus,“řekl Connor a třel si spánky.
„Nedivím se, že se nikdo nevrátil zpět.“
„Co jsou?“zašeptal Mason a zíral na ohnivá stvoření, co kroužila
kolem Cian hluboko pod námi.
„Lyulfové,“řekla Adne. „Ohniví vlci.“
„To nejsou vlci,“sykla jsem a nenáviděla tu vůni sýry a uhlí, co
nás obklopovala.
„Ne ten druh se srstí,“řekl Connor. „Ale jsou to vlci. Lyulfové
byli Hambringerovi oblíbení mazlíčci. Používal je v první bitvě
mezi Strážci a Hledači. Jen on je může povolat a-“
Odmlčel se, když mu Adne věnovala varovný pohled.
„A co?“zeptala jsem se.
„Na tom nezáleží,“řekla Adne.
„Jen nám to pověz,“Shay si posunul meč na zádech a nahl se pro
lepší výhled na tři Lyulfy.
Connor se zašklebil. „Strážci se nima inspirovali k vytvoření
Ochránců.“
„Ne tak docela přesnou kopii,“zasmál se Mason. „Nemůže se ze
mě stát lidská pochodeň… nebo vlčí, v tomto případě.“
„Nezáleží na tom, jestli byli k něčemu inspirací, nebo kde se
vzali,“řekl Shay. „Jak je zabijem?“
„Nemůžeme,“Connor se převalil na záda a zíral na strop jeskyně.
„To je ten problém. Lyulfové jsou mocní Nesmrtelní, jako
přízraky. Vlastně horší, než přízraky.“
„Je těžký věřit, že by něco bylo horší, než přízraky,“řekla jsem.
„Podporuji tvou nedůvěru,“řekl Ren.
„Už sis někdy spálila jazyk?“zeptal se Connor.
„Líbilo se ti to?“
Zamračila jsem se na něj. „O čem to mluvíš?“
Jak si plánuješ zakousnout něco, co je tvořený ohněm?“
Pohlédl na mě. „Spálíš si plíce a budeš v minutě mrtvá.
Nemůžeme s nimi bojovat. Nevím, co budeme dělat.“
„Zabrzdil jsem ten přízrak,“řekl shay. „Tady udělám to samé.“
„Nemůžeš zabrzdit tři z nich najednou,“řekl Connor.
„A potřebujeme tě k dostání čepele.“
„Rozptylování,“řekl Ren. „Jako s netopýry. To musíme udělat.“
Connor se setkal s jeho pohledem a odvrátil se. „Nebudeme to
dělat.“
„Nemáme na výběr,“řekl Ren. „Mimoto, nejsme to jen my právě
proto? Protože jsme věděli, jak to všechno udělat.“
Connor mírně zaklel a vytáhl svoje meče. „Nevzpomněl si někdo
a nevzal si vodní pistoli? To by mohlo činit všechno jinak.“
„Takže jak to uděláme?“zeptal se Shay a ignoroval ho.
„Upoutáme útok Lyulfů,“řekl Ren.
„Když je budeme moct udržet ve štvanici, můžeme pro tebe získat
nějaký čas a možná předejít vážným zraněnám. Získáš čepel.
Connor vezme Adne do bezpečí a můžeme se odsud dostat tak
rychle, jak se zpakuješ.“
Connor se k němu neotočil tváří, ale přikývl.
„Pojďme,“Ren se přirčil a přeměnil se. Pohlédl na mě. Přikývla
jsem, pohlédla na Masona a oba jsme skončili ve vlčí formě. Tři
z nás sestupovali dolů po spirálovité cestě do jádra vulkánu, kde
ohniví vlci kroužili kolem Cian, věčně lovící ty, kteří se opováží
přiblížit. Pohlédla jsem zpět na Shaye, Connora a Adne, co nás
následovali v plíživém tempu.
Můj vztek narostl, když jsme sestoupili, zvedl se mi žaludek.
Zatřásla jsem čumákem, když mé nozdry zažívaly nepohodlí.
Mohlo to být o moc lepší, kdybychom nemuseli dýchat, stěžoval si
Mason.
Renovi myšlenky k nám přicestovaly zpět. Zůstaňte soustředění.
Mason sklonil čumák v souladu. Držela jsem se u Rena. Byli jsme
dost blízko na to, abychom je slyšeli. Nízké vrčení vycházelo
z Lyulfů, když si rázovali svou neměnnou cesti, svaly natažené,
samý plamen, jejich pohyb byl jako prsten ohně okolo Pyralisu.
Ren se zastavil ve stínu skalního výklenku. Poslední míto, kde
jsme byli z dohledu končilo a nechávalo před námi jen širokou
komnatu. Dalších pár kroků a byli jsme na otevřeném prostranství,
tváří v tvář Lyulfům.
Snažte se je držet oddělené a v pohybu. Nenechte se zahnat do
kouta.
Zvedl čumák a zavyl. Lyulfové se zastavili ve svém kroužení,
otočili se po zvuku, co nyní zaplnil jeskyni. Ohnivý vlci zvedli své
hlavy v odpovídajícícm křiku. Kouř jim stoupal od tlam.
Ren vyklouzl ze svého schovaného místa se mnou a Masonem
v patách. Lyulfové si drželi své pozice a dívali se na nás, jak
přicházíme. Když jsme se přiblížili, viděla jsem jejich oči,
doutnající uhlíky v plamenech jejich těl. Prázdnota vyplněná
nenávistí a touhou po zabíjení.
Ren se dostal k nim. První Lyulf se přikrčil a vyrazil na něj.
V posledním možném momentě Ren uskočil, odkulil se a Lyulf ho
minul. Ren byl opět na nohou. Zaštěkal a zavrtěl ocasem. Posmíval
se vlkovi.
Rozdělte se. Zakřičela jsem své myšlenky na Masona a Rena.
Držte jejich pozornost. Musíme získat Shayovi čas.
Oddělila jsem se od Rena a vrčela na druhého vlka, zatímco
Mason klapal čelistí na třetího. Horko, co vycházelo z Lyulfa, bylo
jako v peci. Když jsem se vyhýbala jeho útoku, cítila jsem, že se
mi připaluje srst. Rázovala jsem si to na druhou stranu komnaty,
doufala jsem, že udržíme ohnivé vlky od cesty, kterou se musel dát
Shay. Nepotřebovala jsem se otočit, abych věděla, že mi byl Lyulf
v patách. S každým rychlejším pohybem jsem cítila vedro,
plameny olizující můj ocas.
Uslyšela jsem Masona zakňučet a otočila jsem se, hledala ho.
Pořád běžel před lyulfem, ale z jeho boku se kouřilo.
Jen si udrž běh, Masone. Uskočila jsem před mým vlastním
útočníkem. Drž se!
Uskakovala jsem, měnila směr, dělala jsem vše, co jsem mohla,
abych zůstala mimo dosah. Moje jediná možnost byla utíkat.
Bojovat nebylo řešení. Koutkem oka jsem zahlédla rozmazaný
pohyb. Zlatohnědý vlk běžel přes místnost a dostal se ke
kamennému bloku, kde se vznášela Cian. Přeměnil se, natáhl k ní
ruce. Plamen přejel mými patami a já vyskočila do vzduchu. A
ztuhla.
Místnost potemněla. Zůstala jsem ve vzduchu, visela v prázdném
prostoru. Žádné světlo. Žádný zvuk. Pořád jsem mohla dýchat, ale
nechtěla jsem. Všechny naše naděje závisely na této chvíli.
A opak jsem padala. Narazila jsem tvrdě do země, moje tělo
padlo na kámen.
Lyulf byl stále za mnou. Zavrtěl čenichem, z jeho nozder stoupala
pára.
Když se na mě jeho oči soustředili, zavrčel a vrhl se na mě.
Přetočila jsem se na záda, opět jsem cítila spáleninu, ale podařilo
se mi vyhnout útoku.
Shay zakřičel. „Adne, otevři dveře!“
V protějším rohu jsem uviděla blikající světla, když Adne začala
plést. Lyulf to uviděl také. Otočil se ode mě, ohnivý vlk zavyl,
přemístil pozornost na vlka, co pronásledoval Masona. Druhý vlk
vydal své vlastní zavytí a hořící bestie se vrhly k Adne.
Musíme je zastavit, zavolala jsem na Masona. Zatímco jsme
pronásledovali Lyulfa, neviděla jsem v jeskyni žádné známky po
Renovi.
Když ho mé oči našly, moje srst se naježila. Kulhal, držel se na
jedné noze a snažil se vyhýbat útokům ohnivého vlka. Ale ten se
k němu přibližoval a tlačil ho k trhlině ve skále.
Nevěděla jsem, co dělat. Další dva Lyulfové uháněli k Adne.
Nemohla jsem blokovat jejich útok a pomáhat Renovi.
Callo? Mason také uviděl, jak ohnivý vlk pronásleduje Rena.
Dřív, než jsem mohla odpovědět, uslyšela jsem Connorův křik,
„Callo! Dostaň svůj zadek odtamtud!“
Viděla jsem, jak Connor vysoko pozvedl své meče, tvářil se
chmurně, když se vlci přibližovali. Moje srdce se zdálo, jako by
bylo rozpolceno vedví. Věděla jsem, co mám dělat.
Ren má pořád proti Lyulfovi lepší šance, než Connor. Vyslala
jsem myšlenku k Masonovi. Adne je naše jediná cesta odtud.
Já vím, odpověděl Mason a nasadil další vzplanutí rychlosti.
Drž se v pohybu, Rene, zavolala jsem na něj a už se k němu víc
nepodívala. Budeme tam tak rychle, jak budeme moci.
Jen ji udržte v bepečí. Jeho odpověď přišla téměř okamžitě.
Nedělejte si se mnou starosti.
Zmlkni, zavrčela jsem. A zůstaň naživu.
Skoro jsme chytili vlky. Dala jsem veškerou svoji sílu do výskoku
a přeskočila jsem tělo plamenů a dopadla před ně a donutila je
zastavit se před Connorem. Přecházela jsem kolem, vrčela.
Moje zjevení vylekalo Lyulfa a ten zaskřípal svými rozžhavenými
zuby.
Udělala jsem výpad vpřed, škádlila jsem ho tím, že jsem se ho
skoro dotkla a pak jsem hned ucukla od jeho zubů. Koutkem oka
jsem viděla, že Mason napodobil mé chování.
Vypadalo to, že to funguje. Hněv a jejich neschopnost na nás
dosáhnout odvedla pozornost vlků od Adne a Connora.
Zkusme je dostat k Renovi.
Už už jsme je vedla k Alfovi, ale když jsem se otočila, šokovalo
mě, že se Ren řítí přímo na nás. Viděla jsem v jeho pohybu bolest,
když narazil do země jeho poraněnou tlapou. Lyulf byl hned za
ním a byl teď rychlejší, když byl Ren zraněn.
Zaštěkala jsem na varování, když ohnivý vlk vyskočil, ale nebylo
tu nic, co bych mohla udělat. Plamenité stvoření se vzneslo do
vzduchu a dopadalo na Renova záda.
Odkul se! Zakřičela jsem varovně a doufala, že mě Ren uslyší
včas. Odkul se na stranu!
Ren se odkulil od dopadajícího vlka. Ale v té samé chvíli byl na
Renově místě další vlk a útočil na Lyulfa. Ale pak tam žádný vlk
nebyl, zatímco to byl Shay s mečem v obou rukách.
Dvojčata mečů prořízly vlka. Zařval, říhal kouř. A pak tam
nebylo nic, než popal, co dopadal na Shayova ramena. Prudce se
otočil a setkal se s mýma očima. Shay ovládal čepele tak rychle, že
jsem nemohla dost dobře sledovat jejich pohyby. Druhý křik
signalizovat pád mého vlastního útočníka Lyulfa.
Connor zavýskal. „Scion!“
Slavnostní pokřik byla hrozná chyba. Lyulf, co se soustředil na
Masona, se otočil a jeho hořící oči se zúžily, když zamířil
k Hledači. Mason zavyl, snažil se upoutat jeho útok, ale Lyulf ho
ignoroval.
Connor pozvedl meče, když vlk skočil. „Adne, drž se zpátky!“
Běžela jsem, až příliš si jistá, že se tam nemůžu dostat včas.
Shay byl u mě, ve vlčí podobě, jeho drápy rachotily po kamenné
zemi, po které jsme běželi.
Adnin křik prořízl komnatou. „Ne!“ A pak odstrčila Connora na
stranu.
Její náhlé zjevení vlka vylekalo a přesměrovalo jeho útok trochu
jinam. Zvedla ruce a Lyulfovy čelisti se semkly kolem jejího
bicepsu. Zakřičela, když ji strhl k zemi.
Connor se překulil na nohy. „Adne!“
Vrhl se na vlka, ale já u něj byla první a sthla ho na stranu. Shay
se přeměnil, běžel k Lyulfovi, i když stál nad Adne. Vlk se zatřásl
a rozpadl se, pokryl Adne popelem.
„Slez ze mě!“ Connor mě ze sebe odstrčil a vyškrábal se na nohy.
Spěchal k Adne.
„Connore,“Shay klečel vedle ní. „Jen počkej.“
„Nech mě ji vidět!“ Odtáhl Shaye a dokolébal se k Adne. Její oči
byly velmi skelné a nehýbala se.
Connor začal vzlykat. Přeměnila jsem se do lidské podoby a
sehnula se k němu. Můj dech se zastavil, když jsem viděla na co
zíral. Adnina ruka od konečků prstů do ramene byla k nepoznání.
Její kůže byla do černa spálená a zahlédla jsem bělost kostí tam,
kde se vlkovy čelisti prokosaly skrz maso. Její košile byla částečně
spálená, odhalovala rudé puchýře na jejím krku a hrudi.
Ren dokulhal k nám, kňučel. Přeměnil se a klekl si vedle její
hlavy.
„Dýchá?“zeptal se.
„Nevím,“dusil se Connor. „To nedokážu říct.“
„Dejte mi ji,“řekl Ren.
Mason odtáhl Connora, Ren se natáhl vedle své sestry a položil si
hlavu na její hruď. Po chvíli se zhluboka nadechl.
„Je to slabé, ale je to tam,“řekl Ren. „Musím jí dát krev.“
„Je v šoku,“řekl Shay. „Nevím, jestli bude schopna ji polknout.“
"Jediné, co můžeme udělat, je to zkusit."
Když se Ren kousl do ruky, viděla jsem, že jeho vlastní ruka je
nepěkně popálená, kůže roztrhlá a plná puchýřů.
„Podrž jí ruku,“dával Shayovi instrukce. Když ji Shay zaklonil
bradu a její ruka spočinula v jeho rukou, Ren jí opatrně otevřel ústa
a nechal do nich pomalu skapávat krev. Začínalo to plnit její ústa,
červené pramínky jí stékaly po bradě.
„No tak, Adne,“zamumlala jsem. „Jsi bojovnice.“
„Prosím,“Connor se vyprostil od Masona a dopadl na kolena
vedle ní. „Prosím, vrať se ke mně.
Její krk se začal hýbat. Polkla.
„Víc,“řekla jsem. Ren jí zatlačil rukou na ústa. Znovu polkla. A
znovu. Její ruce se zvedly, prsty obtočily okolo Renova zápěstí,
když pila. Pomalu se její tělo začalo navracet do normálu. Rány a
puchýře z její hrudi a krku zmizely. Nové maso potáhlo její paži,
zuhelnatělé zbytky spadly, když pila Renovu krev. Po další minutě,
všechno napovídalo tomu, že Lyulfův útok byl pryč. Posadila se a
otřela si ústa.
„To bylo neuvěřitelné,“Shay shlédl na její uzdravenou ruku, když
pohnula prsty.
Connor ji vzal do rukou. „Sakra, holka.“ Políbil ji a obtočil své
tělo okolo jejího. „Co za šílenost to bylo? Už se mě nikdy nesnaž
zachraňovat.“
„Málem jsi se obětoval, abys mě zachránil,“usmála se na něho.
„Nebyla tu možnost, abych tě nechala z našeho vztahu vyklouznout
tak lehce.“
Kapitola dvacátá
VLNY NARÁŽELY NA POBŘEŽÍ několik metrů od toho, kde
jsme narazili na kameny. Zírali jsme na Elementární kříž několik
minut, popadali jsme dech, snažili se uvěřit tomu, že se nám
podařilo splnit nemožný úkol.
„Svědí mě mít nějaké chytré poznámky jako ‚myslel jsem, že
budou lesklejší,‘“ řekl Mason a přiložil si ruku na ránu na jeho
paži, odkud dával Renovi krev. „Ale musím přiznat, že ten lesk je
perfektní.“
Shay se zasmál, vyhodil čepele do vzduchu a bez námahy je zase
chytil. Nevěděla jsem, jestli je to zrovna lesk, ale něco na těch
dvou mečích bylo perfektní, úplné.
Bylo to poprvé, co jsem viděla Eydis, co jsme získali v boji
v Mexiku. Ze všech částí kříže by mohl být tou nejkrásnější.
Rukojeť Shayova druhého meče byla stejně velká jako Haldis, ale
zatímco rukojeť země zářila rzí, hlínou a hlubokou úrodnou půdou,
rukojeť vody zářila azurově a oceánsky zeleně. Barvy se na
povrchu soustavně přemisťovaly, vypadalo to, jako by se uvnitř
pohybovala voda.
Čepel vystupující z Eydisu způsobila, že jsem se zatřásla. Její
povrch byl pokryt plameny, co se zdály jako živé, jako hořící kůže
Lyulfů. Shay přísahal, že necítí od plamenů žádné vedro, ale
kdykoliv se k Pyralisu někdo z nás přiblížil, jeho oheň vzplál a
zabraňoval bližší prohlídce.
Když jsme odpočívali ve hrůze z toho, co se stalo, Shay cvičil
s čepelemi.
I když už jsme ho viděla bojovat s Elementárním křížem proti
Lyulfům, jeho síla mě fascinovala.
Když se Shay pohyboval, čepele se stávaly rozšířením jeho těla.
Proplouval otáčkami čepelí. A zvukem.
Takový zvuk jsem v životě neslyšela. S každým výpadem,
každým pohybem přišel nápor větru, náraz vln, řev ohně – a
všechno to vyrovnával klid země. Síla, co se pohybovala nahoru a
dolů v čepelích, usídlující se v rukojetích, byla zjevná, což mi
rozbrnělo kůži. Ale nebylo to jen meči, bylo to ním samým.
Vznešenost, síla a nevyprchávající soustředění z něj přicházelo,
když byl ve spojení s Elementárním křížem. Ohánějící se meči byl
nádherný… a hrozivý.
Zamrazilo mě, když jsem se na něj dívala, část mě přemýšlela,
jestli může být tahle věc – tato síla, co ho činila Scionem – a stále
to být ten chlapec, kterého jsem milovala.
Pohlédla jsem na Rena, co seděl mezi mnou a Masonem. Jeho oči
sledovaly každý Shayův pohyb, zužovaly se v soustředění.
Koukal zamyšleně, když pozoroval Sciona.
Jeho pohled mi připadal divný. Přísahala bych, že v jeho očích
byl smutek, skoro lítost.
„Měli bychom se dostat zpátky,“řekla Adne. „Anika nás
potřebuje.“
„Máš pravdu,“řekl Connor. Byl líně natažený na zemi a Adne
byla stočená u něj. Jeho póza byla klamně normální, ale já jsem se
dívala, jakým způsobem má kolem ní obtočenou ruku, přitáhl si ji
blízko ke svému tělu, jako by nikdy neměl v úmyslu nechat ji jít,
druhou rukou jí hladil po vlasech. „Máme vítězství v klíně. Je čas
vrátit se do bitvy.“
Adne ho políbila na spodní stranu čelisti a pak vyskočila na nohy.
Hořkosladký pocit mi vyšplhal po páteři, když Adne pletla dveře,
kterými jsme se měli navrátit na Akademii. Byli jsme na cestě
k našemu vítězství, ale tato malá oslava zvedla sázky. Za několik
hodin budeme čelit boji se Strážci. Všechno v mém světě se
převrátilo. Páni, kterým jsme kdysi sloužili se stali mými nepřáteli
a já se chystala jít do bitvy, kde bych je zničila.
„Jste připravení?“zeptal se Ren. Když jsem se setkala s jeho
očima, věděla jsem, že jeho myšlenky byly podobné jako moje.
Promnula jsem si prsty a vstala. „Budu muset. My všichni.“
„Historie tě očekává,“řekl Connor Shayovi, co vstupoval do
zářícího portálu.
„Jen proto, že děláš za Silase poznámky, nemusíš znít jako
on,“řekla Adne.
Connor se zašklebil. „Chápu.“
Na druhé straně jsme byli obklopeni křikem Hledačů. Křídlo
Haldus nikdy nepojmul tolik Hledačů najednou. Obklopovali
místnost, tlačili se ke zdem a proudili do místnosti dveřmi.
Když se objevil Shay, utichli, čekali.
Když pozvedl Elementární kříž, propukli v jásot. Anika si stoupla
vedle Shaye. Když pozvedla obličej, její tváře byly pokryty slzami.
Pozvedla ruce a hluk se změnil v nízký šum.
„Máme jen pár hodin. Znáte své úkoly. Buďte připraveni v šest.“
Místnost se za pár minut vyprázdnila. Pár Hledačů setrvalo,
zkoumalo meč a mumlalo Shayovi poděkování, ale brzy zůstala jen
naše skupina a Anika, co se připojila.
„Jste v pořádku?“zeptal se Šíp. „Nepotřebujete Elixíry?“
Connor položil ruku okolo Adne.
„Bylo to o chlup, ale naši vlčí přátelé jsou připravení léčitelé.“
Anika pohlédla, jak si Connor přitáhl Adne. Přes rty jí přejel
úsměv a pak zmizel.
„Ano,“řekla a otočila se na vlky. „Jsme vděční za tento dar.“
„Kolik vůbec je?“Mason zívnul.
„Čtyři,“řekla Anika.
„Dvě hodiny,“řekl Ren.
„Bojím se, že to můžeme udělat jen jednou,“řekla Anika. „Týmy
už jsou informovány, ale potřebuji, abyste vstali rychle. Trochu si
odpočiňte a setkáme se tady.“
„Něco z Vailu?“zeptala jsem se. Naše mise byla důležitá, ale
nebyla jediná, na které záleželo. V sázce byly všechny fronty.
„Nic,“řekla.
„I když uvidíme, co se změnilo, když oznámíme, že máme Kříž.“
Kousla jsem se do rtu a přemýšlela, jestli Sabine našla mého otce.
Co dělali Nev s Ethanem? Riskoval Nev sám a snažil se najít další
vlky na hlídce?
Podařilo se mu dostat je na naši stranu?
Tolik záleželo na každém zapadajícím dílku.
Jeden bude chybět a my to zkazíme.
Connor se naklonil k Adne a něco zašeptal. Přikývla a on si
odkašlal, promluvil ke zbytku z nás.
„Pokud nás omluvíte, budeme odpočívat. Uvidíme se za hodinu.“
Když odešli, uslyšela jsem mírné vrčení a když jsme se otočila,
uviděla jsem Rena, co za nimi chtěl vystartovat.
Chytila jsem ho za paži. „Neopovažuj se.“
„Využívá ji,“Ren se ježil, připraven k útoku.
„Ne, nevyužívá.“ Odtáhla jsem Rena zpět. „Věř mi.“
Vystřelil po mně podezíravým pohledem, ale přestal se mi
vzpínat.
„Co budeš dělat?“zeptal se Ren. „Odpočívat?“
„Nic takového,“řekla jsem. „Ale chystám se převléci se. Jsem
v tomto oblečení už dva dny. Možná taky sprcha-‘‘
Usmál se na mě a moje tváře zahořely.
„To je jedno.“ Vyprostila jsem se z jeho rukou, udělala jsem pár
kroků dozadu, když se mi v mysli promítly vzpomínky na Rena
oděného jen v ručníku.
Jemně se zasmál. „Uvidíme se za hodinu, Lilie.“
Nenáviděla jsem to, že se musím pořád červenat, tak jsem místo
toho zavrčela, což ho rozesmálo ještě víc.
„Jsem jediný, kdo má hlad?“ Mason si mnul břicho.
„Najdeš své přátele, Bryn a Ansela, v kuchyni.“ Řekla Anika.
„Musí s nimi být Tess.“
„V kuchyni?“ Shay se zamračil. „Proč?“
„Po tom incidentu s Loganem jsme si mysleli, že bude lepší držet
ho na jednom místě.“
„Takže daň v kuchyni?“zeptala jsem se.
„Umývání nádobí je odpovídající trest pro někoho, kdo na tom
byl jako tvůj bratr,“řekla Anika se smutným úsměvem. „Nemůže
se chovat takto a být tu volný. Ale na jeho místě by to takhle cítil
správně každý z nás.“
„Jsem ráda, že to vidíš takhle.“
„Kuchyně ho udrží od zla,“řekla Anika.
„To proto tam budu,“řekl Mason. Když mě míjel, zašeptal mi do
ucha, „Neuvědomuje si, kolik nožů mohl z kuchyně ukrást?“
Pohlédla jsem přes rameno na Aniku, co byla zaměstnaná
konverzací se Shayem, když jí držel na ukázku čepele.
„Půjdu s tebou,“řekla jsem a vzala Masona za ruku.
Podařilo se mi vyhnout se pohledu do Renových očí. Nevěděla
jsem, co bych tam našla, ale nebyla jsem si jistá, jestli by to moje
mysl pobrala. Příliš mnoho myšlenek o našich šancích, rizikách,
ztrátách, co už se staly, běžely v mé mysli.
Takové myšlenky, co mě vedly k impulzivním, iracionálním
rozhodnutím. Před bitvou jsem potřebovala být stabilní.
„Chceš jít za Anselem a Bryn?“zeptal se Mason a pozastavil se u
schodiště.
„Hned tam budu,“řekla jsem. „Ale vážně ze sebe musím dostat
tohle oblečení.“
„Jo, to jo,“přikývl Mason. „Byl jsem jen moc zdvořilý, než abych
na to poukázal.“
„Díky,“šťouchla jsem ho do ruky.
„Tak zatím!“
Dloubl mě do tváře a vydal se po schodech dolů.
Únava se usadila v mých kostech když jsem vpadla do pokoje a
tiše za sebou zavřel dveře.
Přinutila jsem se nejprve převléci, i když postel volala mé jméno.
Pokud bych si lehla, možná už bych nevstala, než by byl čas jít.
Použila jsem svoji košili, abych ze sebe dostala tolik špíny a sazí,
kolik bylo možné. Ideální by byla sprcha, ale moc jsem se
strachovala ohledně času a bylo možné, že šel do koupelen Ren.
Zrovna jsem si dopla pásek, když někdo tiše zaklepal na mé dveře.
„Kdo je to?“zavolala jsem.
„Shay.“
V břiše se mi zformoval uzel. Dělala jsem si starosti o Rena, ale
zvuk Shayova hlasu vyhnal všechny myšlenky pryč. Jeho život byl
tolik zaměřen na nadcházející bitvu. Byl klíč. Byl Scion. A teď měl
Elementární kříž.
Ale klepal na dveře a pořád to byl ten chlapec, kterého jsem
milovala… ne?
„Pojď dál.“
Vešel do místnosti a držel si svoji odtažitost. „Můžeme si
promluvit?“
Uzel v mém žaludku zkameněl, stával se více bolestivějším,
působil na mé břicho moc těžce.
Přikývla jsem.
„Nemyslím si, že by ses měla stát emařkou,“ řekl, „ale chci abys
věděla, že budeš v pořádku. Bez ohledu na to, co se dnes večer
stane.“
Zkamenění jakoby se rozpustilo v překvapení. „Co?“
„Nebudeš sama.“ Šel ke mně blíž.
Zírala jsem na něj, naprosto zmatená. „Nebudu sama?“
„Ne.“ Vzal moji ruku do jeho. „Ren a já….“
Vytrhla jsem ruce z jeho sevření. „Ren a ty?“
„Umm…..my-“
„Vy co?“ Zavrčela jsem.
„No…“ Polkl a ustoupil, když viděl, jak se mi zaostřily zuby.
„Měli jsme možnost si popovídat.“
„Popovídat si o čem?“
„O tobě….Mysleli jsme si, že –“
„Kdy jste se o mě s Renem bavili?“
„Na nějakou chvíli nás k sobě svázali.“ Popadl křeslo a strkal ho
mezi nás jako opevnění.
„Mason si zdřímnul….to bylo po tom, co mě kousl.“
Šla jsem k němu, klekla si na židli, zatímco si mé prsty pohrávaly
s rámem polštáře. „Poslouchám.“
„Po tom, co jsme se přestali pokoušet dostat se ze sevření lan, na
chvíli jsme se dohadovali.“
„To je ostuda.“
„Dohadovali jsme se o tebe vedlo k rozhovoru.“ Udělal další krok
zpět, když mé prsty probodli čalounění židle.
„No tak.“
„Jeho oči byly divoké. „Možná bych měl prostě jít- ”
„Vyklop to, Shayi.“ Bylo to víc zavrčení než věta.
„Poslyš, nebuď naštvaná,“ řekl. „Nerad to říkám, ale myslím, že
jsem se ohledně Rena mýlil.“
„Mýlil jak?“
Prsty si prohrábl vlasy. „Stále ho nemám rád, ale zjistil jsem, co
k tobě cítí.“
Oheň v mém hněvu byl ohrožen tím, že ho předstihne strach, který
řídil můj pulz. Jak moc se o toto bavili? Jakým právem se o mě
vůbec bavili?
„Je do tebe zamilovaný…docela dlouho.“
„Věříš tomu, že to myslí vážně?“ Sklonila jsem zrak, krev mi
duněla v uších. Věděla jsem, že je to pravda, ale jestli v to věřit
Shay a mluvil o tom…..nevěděla jsem, kam tím směřuje.
„Kéž by ne,“ řekl tiše. „Ale ano. Myslí to vážně.“
Nemluvili jsme. Ticho se kolem nás pohybovalo hustě jako mlha.
Nakonec povzdechl. „Ale jsem ochotný přijmou to, že je to dobré
pro všechny z nás.“
Ostře jsem na něj pohlédla. „Proč to říkáš?“
„Protože když odejdu,“ řekl a zhluboka se nadechl, „vím, že tu
bude, aby se o tebe postaral. Slíbil mi to.“
„Když odejdeš?!“ Zírala jsem na něj. „O čem to mluvíš?“
„Uklidni se, Callo,“ řekl. „Tohle je pravděpodobně naše poslední
šance si promluvit. Nechci se s tebou hádat.“
„Oh, ale chystáme se hádat.“ Vyskočila jsem ze židle, řítila jsem se
vzduchem a udeřila ho. Když jsme sjeli na podlahu, proměnil se,
zanechali jsme za sebou dva vrčící vlky plížící se ke stěně.
„Co to k čertu?“ Zavrčel a překutálel se na nohy.
Vyštěkla jsem, přikrčená, že znovu vyskočím. Ukážu ti, jak moc
potřebuju, aby se o mě bylo postaráno.
Jeho drápy skřípaly o podlahu, jak couval.
Stop.
Nebyl tu k čertu žádný způsob, abych přestala. Nemohla jsem si
vzpomenout na chvíli, kdy by se takto řinul vztek do mých žil. Bez
váhání jsem se na něj vrhla. Kutáleli jsme se po podlaze, zuby nám
skřípali, jak jsme se snažili získat výhodu. Málem mě sepnul, ale já
ho udeřila solidním kopancem s mýma zadníma nohama do břicha,
čímž jsem ho vrávoravě poslala přes celou místnost. Když se
vyškrábal, zahnala jsem ho okolo postele.
Nepotřebuju být ochraňována. Začala jsem na něj řvát, jak jsem
utíkala. A pokud se budu moct rozhodnout sama, udělám to.
To není to, co jsem myslel. Uskočil před mým kousnutím na
postel. Jen chci, abys byla šťastná.
Pak se za mě nerozhoduj. Nikdy.
Sehnul se, vzal si do svých čelistí přikrývku a seskočil z postele.
Síť matné bavlny mě zajala.
Hey! Bojovala jsem oslepená v zajetí peřiny. To není fér.
Odplata není fér?
Byli jsme vyrovnaní, ani jeden z nás nepodal důvod k získání
trvalé výhody. Měla jsem za sebou léta bojování jako vlk, ale
Shaye potlačovaly jeho vlastní vlčí instinkty. Rozhodoval se
v souboji, který se nikdy nestal. Byla jsem na něho připravená,
když mě popadl. Vzpínala jsem se, házela a držela ho z rovnováhy.
Má frustrace zvítězila a já jsem spíš trhala deku na malé kousky,
místo
toho,
abych
hledala
cestu
ven.
Shay byl nabručený, kroužil za mnou. Já se otočila, připravená
k útoku. Škrábal tlapou, jak byl rozrušený.
No tak. Uvrhla jsem výzvu a zavrčela jsem. Chtěla jsem se na něj
znovu vrhnout, když se přeměnil a zvedl ruce.
„Počkej, Cal. Ne, že by to nebyla legrace, ale já jsem sem nepřišel
bojovat. Jen jsem se snažil dohodnout se.“
Zavrčela jsem, když jsem se proměnila. „To znamená, že se
vzdáváš?“
„Nevzdávám se. Jsem realistický,“ řekl Shay. „Jaká je
pravděpodobnost, že se z této bitvy vrátím živý?“
„Tak pravděpodobné, jako pro každého z nás.“ Řekla jsem, i když
je pravda, že to není ani trochu pravděpodobné.
„Ne,“ řekl. „Ne s ohledem na to, co musím udělat.“
„Co?“ Řekla jsem, „Takže jsi hrdina, pro který na konci
automaticky zemře?“
„Pravděpodobně. A proto jsem se dohodl s Renem, že se o tebe
postará,“ řekl. „Dokonce i Harry Potter zemřel. No dobře, na pár
minut.“
Ignorovala jsem jeho vtip, cenící na něj zuby. „Proč si do toho
zatáhl Rena? Nesnášíš ho.“
„Nenávidím ho, protože je tvůj partner… Vy dva jste perfektní
dvojice.“ Zlomil se mu pohled z mého pokrčení ramen. Najednou
se zasmál a zavrtěl hlavou. „Kdybych si myslel, že to dopadne
jinak, přísahám, že bych s ním bojoval, dokud bychom se oba
nerozervali na kousky. Vždy bych pro tebe bojoval, Callo.
Nestaral bych se o to, jak tě miluje. Ale jak jsem řekl, popovídali
jsme si a s tím, jak jsme se dohodli můžu žít.
„Pokud jste se rozhodovali o mě, proč tu není i on? Zeptala jsem
se a stále ho probodávala očima. „Teď, když jste se stali skvělými
přáteli.“
„Tak daleko bych nešel. Je to víc o porozumění,“ řekl Shay.
„Myslím, že se kvůli mně cítí trochu zle.“
Vlasy na zátylku mi vstali. „Proč?“
„Po tom, co jsme si vyslechli, co musím udělat, si myslím, že si je
celkem jistý, že bude mrtvý také.
„Myslíš čelit Bosqueovi?“ Zeptala jsem se.
Přikývl. „Mám zabít jediného příbuzného, kterého jsem kdy
poznal. Navíc je to nejmocnější démon.“
„Není to tvůj pokrevní příbuzný. Ne ve skutečnosti,“ řekla jsem.
„Víš to. A pokud to vyjde, získáš své rodiče.“
„Myslím.“ Povzdechl si.
Vzala jsem jeho obličej do mých rukou a pohlédla na něj. „Ty
nezemřeš.“
„Zníš tak jistě.“ Usmál se, ale jeho mechově zelené oči byly
smutné – jako kdyby mě úplně ztratil. Mé ruce poklesly.
„Ty nezemřeš, protože tě budu vždy zachraňovat,“ řekla jsem. „To
je to, co dělám.“
„Ne tentokrát, řekl. „Tohle je jiné. Je konec. Vím to.“
Zavrčela jsem a pak jsem mu vrazila pohlavek.
„Hej!“ Rukou si stiskl tvář.
„Říkal sis o pohlavek celou dobu,“ řekla jsem.
„Myslím, že problém je v tom, že víš, co jsem říkal, než jsi mě
udeřila,“ řekl. „Tohle není druh intimity, který očekávám.“
„Ty intimitu nehledáš vůbec.“ Zaťala jsem ruky tak pevně, že mi
do kloubů neproudila krev.
„Utíkáš před ní! Utíkáš přede mnou!“
„Nemám tušení, o čem mluvíš,“ řekl, když si mnul jeho zarudlé
tváře. „Prostě jsem se snažil být upřímný.“
„Upřímný o tom, že to se mnou vzdáváš?!“ Odmítala jsem brečet,
takže jsem začala řvát.
„Upřímný o tom, že mě nemiluješ?
Klopýtala jsem od něj dál, svaly mi chvěly vztekem a studem.
Věděla jsem, že to přijde. Nebyl můj. Ne teď, když je Scion, jeho
osud byl vše, na čem záleží. Nepochopil, že jsem kvůli němu
opuštěná? Zrada bodala v mé hrudi jako hněv tuctu vos, které
ztěžují dýchání.
„Callo.“ Byl za mnou, otočil mě jemně k sobě.
„Jak se opovažuješ?!“ Tloukla jsem ho pěstí do hrudi. „Jak se
opovažuješ odstrkávat mě?“
„Nikdy bych….“
„Právě jsi to udělal.“ Moje zuby byly ostré a já byla připravená na
něho znovu zaútočit.
„Položil své ruce na má ramena. „Jen mě poslechni. Nesnažím se
tě odstrčit. Snažím se ti dát ti to, co si zasloužíš. Ren tě miluje.“
„Přestaň o tom mluvit,“zavrčela jsem. Nechtěla jsem slyšet víc o
tom, jak mě Ren miluje. Chtěla jsem, aby Shay odebral můj
rostoucí strach, že mě nechce… nebo že mě nikdy nemiloval.
„A ty miluješ jeho,“řekl Shay. Cítila jsem ticho, byla jsem
překvapena ne jen jeho slovy, ale i tím, jak držel můj pohled.
Viděla jsem v jeho očích bolestivé plameny. „Nechtěl jsem to
přiznat, ale je to pravda. Miluješ ho, Callo.“
Chvíli to trvalo, než jsem popadla dech. Propletla jsem si prsty
s jeho, konečně jsem rozuměla, o co se Shay snažil. Dával mi na
výběr. Dával mi volnost. „Máš pravdu. Miluju ho.“
Povzdech si, ale sevřel moji ruku pevněji.
„Ale ne tak, jako miluji tebe.“
Naklonila jsem se, přitlačila své rty na jeho a čekala, že bude
odpovídat polibkem. Přitáhl si mě blíž, jemný polibek budoval
teplo a sílu, co mezi námi otálely.
„Nezáleží na tom, že jsme s Renem sdíleli minulost,“zašeptala
jsem k jeho ústům. „Ty jsi má budoucnost. Jsi cesta, kterou jsem si
vybrala od té chvíle, co jsem tě zachránila v horách.“
Nemluvil, ale přitáhl si své čelo k mému.
„Dostaneš se přes tento boj, Shayi,“řekla jsem. „Musíš. Neztratím
tě.“
Tiše se zasmál a políbil mě. „Udělám, co budu moct. Nesnáším
zklamat svou alfu.“
„A já si nemohu dovolit ztratit svého alfu,“řekla jsem.
Jeho úsměv zůstal, ale v jeho očích se rozžehl oheň. „Tím myslíš
mě?“
„Víš, že ano. Vždycky jsi věděl, kdo pro mě jsi – pro smečku.
Dřív, než já. Byl jsi vlk samotář. Teď jsi našel nás.“
„Nevím, kdo jsem byl, nebo kam jsem patřil, než jsem tě
našel,“řekl, předklonil se a přejel mi rty po tváři.“
„Takže, alfo…“vzala jsem jeho ruku. „Jsi připraven sejmout ty zlé
lidi?“
„Pokud na tom trváš,“řekl a umístil na mé rty něžný polibek.
Zastavil se, než jsme se dostali ke dveřím. „Callo, mrzí mě to…
Jen jsem chtěl-‘‘
„Vím, co jsi chtěl, Shayi,“řekla jsem, vzala si jeho prsty k mým
ústům a něžně je líbala. „A to je to, proč tě miluju.“
Kapitola dvacátá první
OPUSTILI JSME POKOJ. Shay se v chodbě přeměnil do vlčí
podoby stejně jako já. Hledači, co nás míjeli, si příležitostně
vyměnili zamumlání, nebo nám věnovali vylekaný pohled. Ale
nejčastější reakce byla respektující pokývání, nebo vědoucí
úsměvy.
Shay zavrtěl ocasem. Je hezké být součástí týmu.
Pořád trochu divné. Šťouchla jsem ho do ramene. Ale ano. Je to
hezké.
Koukala jsem se, jak Shay zastříhal ušima, oči varovné, když
jsme se přemisťovali. Vypadal ve svém vlčím já tak přirozeně.
Někdy se mi zdá, jako by byl opravdu vlk samotář, když jsem jej
potkala – ještě jen nenašel svou vlčí polovičku. I když jeho
„popovídání si“ s Renem způsobovalo, že jsem je oba chtěla
pořádně kousnout, jejich jednání o mém stavu bylo pro klasického
alfu téměř legrační chování. Téměř.
Klusali jsme chodbou Haldiského křídla, naše drápy cvakaly na
mramoru. Anika seděla u velkého kulatého stolu s Bryn, Masonem,
Anselem a Tess. Mason žvýkal ten největší sendvič, co jsem kdy
viděla. Zachytil náš pohled a přiblížil si ho k hrudi. „Nepřišli jste
do kuchyně. To nepřipouštím.“
Přeměnila jsem se a zasmála. „Nemyslím si, že zrovna teď můžu
jíst.“
„Dobře,“zasmál se a vycenil tesáky. „Hladovím a tenhle sendvič
je moje vlastní mistrovské dílo.“
Ansel si odkašlal.
„S Anselovou asistencí, samozřejmě,“Mason přikývl na mého
bratra.
„Budeš sedět vevnitř?“zeptala jsem se ho.
„Jde,“řekl Mason s pusou plnou sendviče.
Pohlédla jsem na Šíp. „Co?“
Tess do toho vskočila, než mohla Anika odpovědět. „Zůstává se
mnou, Callo.“
„Pomáhám s věcmi ohledně Elixírů,“řekl Ansel. Zamrkala jsem
na obviňující pohled, co mi věnoval. „Tkalci budou přenášet
poraněné z pole tak rychle, jak budou moci. Budou potřebovat
pomocníky, co nebudou v boji.“
„To je skvělé, Ane,“řekla jsem. Sklopil oči, když zlost ustoupila
ponížení.
Skvěle, Callo. Pěkně. Přála jsem si, abych nezranila jeho city, ale
pravda byla, že jsem nechtěla, aby byl Ansel kdekoliv poblíž boje.
Bez svého vlka byl příliš zranitelný.
A nebylo to jen to, že jsem se bála, že nebude moci bojovat jako
člověk. Se vším, čím si Ansel prošel – a jak jsem věděla, že se stále
cítí – bála jsem se, že se úmyslně snaží sám zabít.
Anika odsunula židli a já jsem si sedla vedle ní.
Bryn na další židli se naklonila, aby mě objala.
„Jsem ráda, že nepostrádám všechno to hrdinství
okolo,“zašeptala. „Jsi v pořádku?“
„Přežívám,“řekla jsem.
Stiskla mi ramena. „To je to, co nám jde nejlíp.“
Popadla jsem její prsty a věnovala jí tolik úsměvu, kolik jsem
dokázala.
„Už jsou všichni tu?“ Connor přišel do místnosti s Adne po boku.
„Znamená to, že jdeme pozdě?“
Oba se začervenali, ale odvedli dobrou práci na tom, aby vypadali
slušně… nebo po „zdřímnutí“ od posledního objevení vypadali jen
trochu pomačkaní. Mason se uchechtl tak jako tak. Connor si
nejistě promnul zátylek, ale na Adniny rty se vloudil rozpustilý
úsměv.
„Ve skutečnosti jdete právě včas,“řekla Anika a pokynula, aby si
sedli. Myslím, že jsem v jejím hlase zaslechla náznak smíchu, i
když zůstala vážná.
„To je dobré slyšet,“Ren se usmál, když vkročil do místnosti.
Jeho vlasy byly vlhké. Myslela jsem si, že se rozhodne udělat si
výlet do koupelen.
Sedal si vedle mě, když e zastavil. Svraštil nos. Zíral na mě a pak
na Shaye, co se na něj díval z druhé strany stolu, ruce překřížené
na hrudníku.
Z Renova krku se vydralo zavrčení. „Co to sakra…“
Stopla jsem si. „Rene, ne. Ne teď.“
„Proč je tvůj pach všude na ní?“Ignoroval mě a díval se na Shaye.
„Vy dva jste byli spolu? Co jste dělali? Myslel jsem, že jsme měli
dohodu.“
„Stejně tak já,“řekl Shay. „Ale někdo mě přesvědčil, že to bylo
hloupý a já se hodně, hodně mýlil.“
Ren se opřel o stůl a vrčel. „Je čas dát ti lekci, co trvá už dlouho.“
Shay se nepohnul, ale usmál se. „Rádo se stalo to zkusit.“
„Stop!“Strčila jsem do Rena tak tvrdě, jak jsem mohla, a poslala
ho několik kroků od stolu.
„Nepleť se do toho, Lilie!“Na vteřinku na mě pohlédl, než se
otočil a pobouřeně civěl na Shaye.
„Sakra, já budu!“Přešla jsem mezi něj a Shaye, přinutila Rena,
aby se na mě díval. „Tenhle druh lásky ode mě chceš? Lásku, co
mi bude vybrána, místo toho, aby byla moje vlastní?“
Přestal vrčet. „Callo…“
„Vím, že k tomuhle všemu jsi byl učen,“řekla jsem.
„Ale takhle já nechci žít. Rozumíš:“
„Takže… pak je to on,“sklopil oči.
„Přestaň o něm mluvit,“řekla jsem. „Tohle je o mně. Můj život.
Moje volba. A pokud ses opravdu pozastavil, aby ses nad tím
zamyslel, nechtěl bys to po mně jinak. Pokud s tím máš problém,
nakopu ti prdel. Právě tady. Právě teď.“
Pak se na mě podíval. „Jsi někdo jiný, Lilie.“
„Na to nezapomeň,“řekla jsem a ulevilo se mi, když se začal
usmívat.
Connor si odkašlal. „Takže, uhm… ke konci světa.“
Ren se zasmál a zamířil ke stolu. Když mě minul, sklonil hlavu a
tiše pronesl. „Tohle není konec.“
Neodpověděla jsem. Ale pro mě to konec byl. Věděla jsem, co
jsem cítila a koho jsem chtěla, ale sdílet to s Renem musí počkat po
bitvě.
Když jsme byli všichni okolo stolu, Anika rozprostřela velkou
mapu. Civěla jsem na ni a popadla dech, když jsem pohlédla na
pozemky Rowan Estate, ostře vyznačené přede mnou.
Když jsem vzhlédla, setkala jsem se s Aničiným pevným
pohledem.
„Pokud to budeme následovat,“řekla. „Je to to, co se musí stát.“
Anika se odmlčela, bitevní strategie zvonila v našich uších.
Renovy ruce spočívaly na stole před ním. Pokud bych ho lépe
neznala, myslela bych sil že medituje. Shay přecházel okolo Aniky.
Elementární Kříž visel ve dvou pouzdrech na jeho zádech. Cítila
jsem jejich sílu, i odtud, kde jsem seděla, ale Shay se pohyboval
normálně, jako by ani nezaznamenal přítomnost mečů.
Bryn držela Ansela za ruku. Tess měla svou paži kolem jeho
ramen.
Přemýšlela jsem, jestli dokážu, co musím udělat. Zabít, koho
musím zabít.
„Jdeme všichni zemřít,“Mason se opřel na židli.
„To je jasné.“
Spolkla jsem zavrčení, když jsem se setkala se Shayovýma očima.
„Sklapni, Masone,“řekla jsem.
„Jen se snažím věci odlehčit,“Mason se zašklebil. „Myslím, že to
bude dobrý boj. S tímhle jsem v pohodě.“
„Masone,“Bryn na něj zavrčela. „Jak řekla Calla, sklapni.“
„Naše šance jsou mizivé,“řekla Anika. „Ale je to jediná cesta.“
Ren se naklonil dopředu. „Plán běží k Nevovi a Ethanovi.“
Anika přikývla.
„Slyšeli jste od nich něco?“zeptal se.
„Ne,“řekla. „Ale nemáme čas čekat. Musíme zaútočit dnes večer
předtím, než Strážci budou mít čas shromáždit síly, když si
uvědomí, že máme kříž. Pokud nechytíme Strážce, co nebudou ve
střehu, nikdy nebudeme moci skolit Harbingera.“
„Také spoléháš na Logana,“řekla jsem. Byla to část plánu, z které
jsem měla pachuť v ústech. „A on není spolehlivej.“
Mason zavrčel. „Neměl by být toho součástí.“
„Nemáme na vývěr,“řekla Anika. „Jeho krevní přísaha mu
umožňuje povolat Harbingera. Bez rituálu Scion selže.“
„Pokud se Logan neukáže,“řekl Mason, „jak provedete rituál?“
„Rádi bychom chytili nějakého Strážce a přinutili ho to
udělat,“řekla Anika. „A pořád k tomu můžeme přinutit Logana,
pokud se ukáže jako zrádce.“
„A vy si opravdu myslíte, že pět z nás bude stačit?“zeptala jsem
se a pohlédla na své kumpány.
„Získali jste Pyralis,“odpověděla Anika. „A zbytek z nás bude
zálohovat na hlavní frontě, až vkročíte na pozemek. Budeme vás
bránit před útokem.“
„Až na ten od Bosquea,“zamumlal Shay.
„Což přináší poslední problém,“řekla Anika.
„Je tu nějakej další problém se Shayovým démonským
strýčkem?“zeptal se Mason. „Nádhera.“
„Jakmile bude Bosque povolán, pravděpodobně si povolá na
pomoc Padlé.“
„Ty zombie věci?“řekl Shay. „No aspoň, že nejsou rychlí.“
„Nejsou to zombie,“řekl Connor.
Anika přikývla. „Možná se pohybují pomalu, ale jejich napadení
nechává lidi šíleném utrpení. A jejich útoky jsou stejně smrtící jako
fyzické.“
„Jejich útoky?“zachvěla jsem se, když jsem si vzpomněla na
jejich příchod a Ethanův výkřik smutku, když si uvědomil, že jim
propadl jeho vlastní bratr.
„Jejich dotek přináší okamžité šílenství,“řekla Anika. „Nesmíte
dovolit, aby se vás dotkli.“
„Mohou být zabiti?“zeptal se Ren.
„Skácí se, pokud jim odseknete hlavu,“řekl Connor.
„Ale pokud je kousnete, budete litovat. A nejspíš vás budeme
muset zabít.“
Ren na něj zavrčet. „Muset co?“
„Jeden z důvodů, proč nás Otřes přišel tak draho“ – tvář Aniky
zbledla –„byl příchod Padlých. Naši přátelé a rodiny byli strženi
touto hrůzou a když se naši Ochránci pokusili proti nim bojovat…“
„Ochránci bojovali proti Padlým?“ založila jsem si ruce přes
hruď, abych se neotřásla.
„Ano. A jejich myšlenky předčily jejich nejhorší noční
můry,“řekla Anika tiše. „Obrátili se proti sobě, proti nám. Dokud
nebylo příliš pozdě, nerozuměli jsme tomu.“
„Takže poučení z tohoto příběhu je: vlčci nechají Padlé nám,“řekl
Connor a upravoval si rukojeť meče.
„S radostí,“Řekl Mason a strkal si do úst poslední sousta
sendviče.
Do Haldiského křídla
přicházelo více Hledačů v malých
skupinkách, jejich nálada byla melancholická.Jeden za druhým,
Tkalci začali otevírat dveře a já věděla, že tohle nasazení se děje
v celé Akademii, jak se Hledačská armáda přesouvala na pozemky
Rowan Estate. Anika vstala ze židle.
„Budeme bojovat se vším, s čím budeme muset, abychom vám
získali čas,“řekla a pak se otočila k Shayovi. „Všechny naše naděje
jsou s tebou.“
Věnoval jí letmý úsměv. „Díky.“
Když jsme si stoupli, přišla Tess a vzala mě za ruku.
„Budeme pracovat z lékárnictví Eydis,“řekla. „To je tam, kam
chtějí, abychom donášeli zranění.“
V mém krku se zformoval knedlík a já si stoupla. „Opatrujte se.“
„Děkuji, že mě necháš vést tvého bratra, Callo,“řekla.
„Elixíry jsou také úžasné. Bude nám velkou pomocí.“
„Postarej se o něj,“řekla jsem.
„Samozřejmě,“stiskla mi ruku.
Ansel se snažil propašovat za Tess, ale já jsem ho chytila za ruku.
„Neříkej sbohem,“zamumlal a nepodíval se na mě. „Nechci to
slyšet.“
„Neříkám sbohem,“zaryla jsem své prsty do jeho paže a on na mě
překvapeně zíral. „Tohle je varování, Anseli. Zůstaň s Tess.
Jakýkoliv útěk, nebo hloupé hrdinství a já se vrátím tě zarazit bez
ohledu na to, co se děje na bojišti. Pořád jsi můj bratříček a já jsem
stále tvá alfa. Nenechám tě si ublížit.“
Přikývl, oči stále doširoka rozevřené. Objala jsem ho a věděla, že
budu od něj příliš daleko, než abych ho kontrolovala. Ale doufala
jsem, že mě aspoň poslouchal a pořád jsou tu nějaké instinkty, co
mu říkají, aby následoval svého alfu.
Otočila jsem se, když jsem za sebou někoho ucítila.
„Bude v pořádku,“řekl Ren a vyhledal mé oči jeho vlastními.
„Tess nedopustí, aby se mu něco stalo.“
„Já vím,“řekla jsem a přinutila se k úsměvu,
„Takže tě plán opravdu sere, jo,“řekl, když jsme procházeli okolo
Adne, co začala plést dveře, kterými se naše parta dostane do
Vailu.
„Očekávals, že budu nadšená, když to zjistím?“
„Nechtěl jsem, aby ti o tom Shay řekl,“řekl Ren. „Podváděl.“
„Oceňuji upřímnost.“řekla jsem. „To je vítězná vlastnost.“
„Upřímně budu hrát špinavě, abych vyhrál tento boj,“řekl. „Je
tohle vítězná vlastnost?“
„Nech toho.“
Shay a Connor stáli u Adne, dívali se, jak se třpytivý portál
rýsuje.
Pohlédla jsem na Shaye. Ren na něj zamával a Shay na něj udělal
neslušné gesto, ale pak mi věnoval smutný úsměv, co stáhl mou
hruď. Opravdu věřil, že nemůže tento boj přežít?
Stísněnost mého hrudníku začala být bolestivá, takže jsem musela
zavřít oči a pustit to z hlavy. Moje mysl musela být přítomna
v tomto boji, nezávisle na čemkoliv, co může otřást mým srdcem.
Nemohla jsem myslet na to, co mě tahle válka může stát.
Mason k nám přišel, šklebil se. „Jste připraveni jít do toho, lidi?“
„Vypadáš odporně šťastně,“varovně jsem na něj pohlédla.
„Vzhledem k okolnostem.“
„Chybí mi Nev,“pokrčil rameny. „Jistě, tohle je válka a tak, ale
aspoň tam bude. Vezmu si, co můžu.“
Ren ho poplácal po zádech. „Mám tě rád, chlape.“
„Jasně, že jo,“Mason si uhladil vlasy. „Jsem neodolatelný.“
Bryn si prohrábla kudrny. „Myslím, že tenhle boj bude zábava.“
„Doufám, že máš pravdu,“řekla jsem.
„Dobře, pekelní ohaři.“ Connor na nás mával. „Dostaňte své
zadky těmito dveřmi.“
„Nejsme pekelní ohaři,“zavrčela jsem. „Jsme vlci.“
„Opravdu?“ Connor mi věnoval překvapený pohled. „Nelíbí se
vám moje nová přezdívka pro vaši smečku? Myslel jsem, že je
inspirovaná nebo možná hrozivě inspirující. Víš, jako Pekelní
Andělé.“
„Taky nejsme motorkářský gang, vole,“řekl Ren, pak se přeměnil
a přemístil se do portálu.
„Jsou jeho vtipy vždycky tak špatné?“zeptala se Bryn.
„Obvykle,“usmála jsem se na Connora. „Ale neříkej mu to.
Nesnáším, když musím zranit jeho city.“
Connor zavrtěl hlavou.
"Bohužel, budu vždy neopěvovaný."
"Jo." Shay se usmál. "Řekl bych, že máš pravdu."
"Díky bohu za to." Usmála jsem se na něho, přeměnila se a
následovala Rena.
Moje tlapy škobrtly o sníh, co sahal do poloviny mých nohou.
Měsíc visel vysoko nad námi a nabízel nám světlo poslední hodiny.
Adnin portál se otvíral na hřebeni na okraji lesa. Pozemky rowan
Estate se rozkládaly pod námi. Zahrada se zakroucenými
cestičkami a tvarovanými živými ploty byla zahalena do stínu.
Zachyceny v brzké zimě, fontány byly suché a záhonky prázdné,
bez života, co by dělal tuhle zahradu zvoucí.
V intervalech podél lesa a blíž k zahradě se začaly objevovat další
blikající světla. Stíny se pohybovaly pod noční oblohou. Hledači
přicházeli, shromažďovali naše síly. Když byla naše čísla
kompletní, útočné týmy se vydali k zahradě, propracovávali se
k sídlu. Okna Rowan Estate byla černá. Okázalý dům byl tichý,
takže nasvědčoval tomu, že byl prázdný.
Zahrabala jsem tlapou úzkostlivě do země, když jsme čekali.
S naší oddělenou misí ve hře, byli jsme jedni z posledních týmů, co
se přemístily. Zvedla jsem čumák a testovala vzduch kvůli
známkám nějakého nebezpečí. Nebo spojenců.
Kde byla smečka Nightshadeů a Baneů?
Stejně tak, jako tohle byl téměř překvapivý útok, Strážci náš
příchod mohli očekávat. Anika a Hledači to věděli. Naši nepřátelé
na nás čekali, ale kde?
Bude můj otec schopen běžet s Emilovými vlky, připraven, až
přijde správný moment? Byli teď na cestě?
„Je čas,“Adne zavřela portál, schovala skeany a vytáhla svůj
nebezpečný ocelový bič, co používala, když cvičila se Shayem,
když jsme byli v Denveru.
„Měla bys tu zůstat,“zamračil se Connor. „Nerad tě riskuju.“
Adne se zasmála. „Promiň, Connore. Všichni Tkalci jsou v boji.
Včetně mě. Rozkazy Aniky, pamatuješ?“
Zavrtěl hlavou s vydal se dolů s usmívající se Adne, co s ním
držela krok.
Ren, Mason, Bryn a já jsme zformovali ochranný kruh kolem
Shaye a dvou Hledačů. Zaujmula jsem předek, zatímco Bryn a
Mason klusali vedle nich. Ren zůstal za našimi zády. Když jsme
vstoupli do zahrady, zavrčela jsem na mramorové incuby a sukuby,
kteří byli kolem nás rozestavění jako hlídky.
„Neměj strach, Callo,“řekl Shay. „Dohlídneme na ně.“
„To jo,“řekl Connor. „A pokud se dostanou ze svých skořápek,
budeme vědět, že Bosque už je tu.“
Okusila jsem vzduch, stále naježená.
Tohle nás má nějak uklidnit? Mason na něj zaštěkal a vycenil na
Connora zuby. Posunuli jsme se na pozemcích několik metrů, když
se ozvaly první výkřiky z týmu před námi.
„Vypadá to, že máme společnost,“řekl Connor.
Shay vytáhl meče, zamhouřil do dáli.
Čekala jsem, že uslyším zvonění oceli a vrčení vlků, čekala jsem,
že naši Ochránečtí spojenci byli obdařeni odporem, když se dostali
blíž k Rowan Estate. Ale Hledačské výkřiky nebyly bojové. Byly
zmatené, vyplněné strachem.
„Co se děje?“Adne a Connor stáli zády k sobě a rozhlíželi se
zahradou kolem nás.
Zavrčela jsem, chtěla jsem běžet, ať byl konflikt před námi
cokoliv.
Ale naše úkoly byly držet se dál od boje.
„Podívejte!“Shay namířil špičku meče na vysoké živé ploty, co
lemovaly zahradní cesty. Ploty se pohybovaly. Ne pohybovaly,
rostly.
Connor zaklel, když se k nám na cestu doplazily větve, vytvářely
kolem nás divoké vzory.
Plot před námi šplhal, rostl nemožnou rychlostí.
„Connore!“Adne zakřičela, když mezi námi vyrazila nová větev a
blokovala nám cestu k němu.
Slyšela jsem ho křičet, ale neviděla jsem přes stěnu větví, co nás
oddělovala.
Adne běžela okolo plotu a křičela Connorovo jméno. Vedle mě se
ozvaly výkřiky. Otočila jsem se a uviděla, že Mason byl zasažen
novou větví, co vyrazila tvrdě a rychle, obtočila se kolem jeho těla.
Bryn zaštěkala, skočila po něm, lapala po útočících výhoncích.
Zavyla jsem ve frustraci, když se Bryn, Mason, Ren a Shay ztratili
z pohledu.
Otočila jsem se a uháněla k Adne, co stále běhala a křičela.
Změnila směr, když se objevila nová větev a blokovala jí cestu.
Vymrštila jsem se do vzduchu a narazila do ní.
Snažila se vyprostit, když jsem jí přišpendlila k zemi. „Přestaň,
Adne, nech toho!“
Těžce oddechovala, ale stáhla své pěsti zpět, už víc nebojovala
proti mým ramenům a hrudi. „Musíme ho najít!“
„Není to jen on,“stoupla jsem si a vytáhla ji na nohy. „Ztratili
jsme i ostatní.“
„Co?“ Její oči se rozšířily, když kroužila labyrintem, co
explodoval ze země a obklopoval nás.
„Jsme odříznutý.“ Přitlačila jsem ruku proti plotu a trny se
zabodly do mé kůže.
Vytí prorazilo nocí.
Adne se na mě podívala a pozvedla oboší. „Přátelé?“
„Ne,“řekla jsem tiše.
Zaznělo další vytí a další. Výkřiky vlků se zvedaly jeden za
druhým, vyplňovaly vzduch v bitevní písni. Otočila jsem se
v pomalém kruhu, poslouchala jejich volání.
„Jsme obklíčeni.“
Adne zaklela mezi oddechováním. „Oddělili nás. Vedou týmy od
sebe.“
Přikývla jsem. „Čekali na nás.“
Procházela kolem stěn labyrintu, otáčela se v rozích a nacházela
smrtící konce. „O co se chceš vsadit, že Strážci mají mapu, aby
tohle rozluštili?“
„To je dost pravděpodobné,“podívala jsem se na plot. Bylo to
příliš vysoko, abychom vyskočily.
„Sedíme tu jako kachny,“řekla Adne. „Vlci nás budou lovit,
dostanou skupiny jednu po druhé a nikdo nebude vidět, odkud
přicházejí.“
„Musíme najít cestu,“řekla jsem. „Pokračuj.“
Vytí teď bylo blíž. Stovky vlků běžely. Cítila jsem je, slyšela
jejich tlapy narážející na sníh, jak sem sestupovali ze všech stran
zahrady. Ostatní Hledači stále panikařili, křičeli, když se snažili
odsud uniknout. Muži a ženy volali na ostatní, snažili se najít své
spojence.
Pak začal křik.
Adne zavřela oči. „Začalo to.“
Kapitola dvacátá druhá
ZVUKY BITVY naplnily mé uši a já si přála, abych je mohla
odehnat.
Bzučení šipek kuší prolétlo vzduchem, vrčení a štěkání stoupalo
k nebi. Kdybych byla uprostřed boje, nevadilo by mi to. Ale tahle
neviděná válka – šílenství a smrt, co mohly číhat na každém rohu –
posílaly strach přejíždějící nahoru a dolů po mé páteři. Ještě jsme
nenarazily na žádné vlky, ale byla to jen otázka času. Adne a já
jsme mohly přeprat tři nebo čtyři, ale cítila jsem, že nebudeme čelit
tak málo. A byly tu také další zvuky, co budovaly moji úzkost.
Výkřiky bolesti předcházely ty, co by mohl způsobit Ochránce.
„Je tu přízrak,“zašeptala jsem. „Možná víc, než jeden.“
Když jsme narazily na další smrtící konec, Adne a já jsme se
skrčily, zoufale se snažily přijít s plánem. Plot nás nejenže odřízl,
ale neustále měnil tvar. Objevoval se a nořil zpět do země. Trnité
větve vystřelovaly z prostřed cesty a když jsme běžely, zakopávaly
jsme o ně.
„Jsi si jistá?“zeptala se.
Přikývla jsem a přála si, abych nebyla. „Musíme najít Shaye.“
Přeměnila jsem se do vlčí podoby, připravovala jsem se na útok
jakéhokoliv nepřátelského Ochránce, na kterého narazíme, a znovu
jsme se rozběhly. Doufala jsem, že míříme tam, kde jsme byli
poprvé odděleni.
„Podívej!“Adne se otočila k novému otvoru v labyrintu.
„Pojďme.“
Zachytila jsem ten pach přesně, než jsme se otočily k otvoru.
Chytila jsem Adne za košili, přeměnila se a křičela.
„Stop!“
Táhla jsem ji zpět, když to přišlo do zorného pole. Přízrak se
plazil zpoza křoví a přesouval se pomalu k nám.
„Pojď,“Adne mě chytila za ruku a vyrazily jsme směrem, odkud
jsme přišly.
Plot se znovu přeměnil, ukazoval nám další cestu.
„Sakra,“řekla jsem, když jsme se dostaly do slepé uličky.
Otočila jsem se zrovna, abych viděla, jak se otevření v plotě, co
se zrovna utvořilo, zavírá.
„No, aspoň, že je přízrak na druhé straně,“řekla Adne.
Sotva slova opustila její rty, přízrak začal prostupovat plotem,
kapal zpoza větví jako dehet.
„Ach, to není fér!“zakřičela Adne.
Přízrak se přibližoval. Nebylo kam jít.
„Shayi!“zakřičela jsem, nevěděla, co jiného dělat. „Shayi! Pomož
nám!“
Skončily jsme u zdi; moje oči byly zavřené pod kroužením těla
přízraku. Jeho pach mi naplnil nozdry, chtělo se mi z něj zvracet.
Vzpomínky na bolest, co může způsobit, vyslaly otřesení do mých
končetin.
„Adne, musíš se odsud dostat. Utkej dveře!“
„Dveře kam? Chceš běžet zpátky na Akademii? Když tkám
v bitevním poli, mohu nás dostat hned na přízrak! Není to
východisko,“její hlas se otřásl. „Nevím, co dělat. Jen…“
„Jen co?“
Otočila se tváří k plotu za námi.
„Shayi!“zakřičela jsem znovu.
„Callo!“jeho hlas byl hned za zdí. „Kde jsi?“
Otočila jsem se, ignorovala bolest, jak trny trhaly moji kůži, když
jsem přitlačila dlaně na plot. „Jsem tu! S Adne!“
„Nemůžu se k vám dostat,“zakřičel. Byl hned na druhé straně zdi
plotu. „Bryn, Masone, Rene! Dostaňte se odsud! Jsou za tímhle
křovím.“
Cítila jsem jeho vůni skoro na dotek.
„Callo!“zakřičel Ren. „Jsi v pořádku?“
„Je tu přízrak.“ Můj hlas byl syrový. „Jsme v pasti.“
Slyšela jsem, jak Mason zakňučel a zaškrábal tlapami do hlíny,
jak se k nám snažil dostat. Bryn strčila nos pod větve, ale
zakňučela, když se kolem jejího čenichu ovinula trnitá réva jako
bič.
„Budu se snažit tímhle plotem prosekat,“zakřičel.
„Držte se zpátky.“
„Ne, počkej!“zakřičela Adne.
„Co tím myslíš počkej?“ohlédla jsem přes rameno na přízrak.
Adne mě ignorovala. Popadla svůj bič a držela v rukou skeany.
S náhlým křikem zabodla útlé hroty do země.
Dala jsem si ruce na uši, když vzduch kolem mě prořízl hrozný
zvuk.
Výkřik byl plný úzkosti a rozhořčení. A přicházel z plotu.
„Tak to má být, děvko,“zasyčela Adne. „Vypadni ze země a vrať
se zpět do pekla, kam patříš.“
Větve plotu se třásly. Listy začaly chřadnout, upadávat a
rozpadávat se. Třasot se stal více násilnější. Trny pokryté větve se
rozpadly na křehké kousky. Živé stěny plotu se rozlily ve vlně
sušených kousků a popela, co byly listy. Křoví zmizelo, zanechalo
za sebou jen hromady trosek, označující jeho tvar na bílém sněhu.
Shay stál přede mnou, meče stále zdvižené.
„Co to-“
Adne zasténala a převalila se na bok.
Otáčela jsem se k ní, ale Shay zakřičel, „Callo, dolů!“
Přiskočil nade mě, když jsem se přeměnila, válela své tělo ve
sněhu. Překulila jsem se na zemi a škrábala se na nohy.
Když jsem se přetočila, uviděla jsem přízrak, co se řítil na Adne a
Shaye, který se zase řítil na stvoření.
Zaštěkala jsem na poplach, vystartovala po něm, ale Ren skočil
přede mě a vrčel.
Ne.
Jdi mi z cesty. Vycenila jsem na něj tesáky.
Ale zavrčení zemřelo v mém krku.
Shay se vrhl na přízrak. V rukou otáčel Elementární kříž
oslepující rychlostí. Čepele rozsekaly temnou hmotu těla stvoření
rychleji, než rotující helikoptéra.
Přízrak zakřičel.
Ještě nikdy jsem neslyšela křičet přízrak. Nikdy jsem neslyšela je
vydat nějaký zvuk. Ale teď nebylo pochyb, že řval v agónii.
Inkoustová chapadla přízraku zapraskala, jako by byla plná
elektřiny. Znovu zakřičel a pak se jeho tělo rozpadlo jako černá
pára, co explodovala z gejzíru, a byl pryč.
Shay přiskočil na druhou stranu, kde byl přízrak. Otočil se, čepele
připravené znovu k výpadu.
Když si uvědomil, že přízrak je pryč, narovnal se a věnoval mi
nesmělý úsměv.
Zaštěkala jsem na něj a zavrtěla ocasem.
„Adne!“Connor k nám běžel sněhem a zbytky křoví.
Adne se přitáhla do přikrčení, vzepřela se na spodní straně rukou.
„Bude to v pořádku… myslím.“
Connor jí pomohl na nohy a usmál se na Shaye. „Pěkná práce.
Nevěděl jsem, že to můžeš dělat.“
„Dělat co?“Shay se zamračil. „Věděls, že můžu zabíjet přízraky.
Kvůli tomuto,“zvedl své meče.
„Ne přízraky,“řekl Connor. „I když to bylo taky dobrý. Myslím to
křoví. Kdyby sis nedával na čas, tahle párty mohla skončit dřív,
než začala.“
Connor se otočil směrem k sídlu.
„Týmy teď budou moci přeskupit své útoky.“
„Nic jsem s křovím neudělal,“řekl Shay. „Plot spadl a další věc,
co si pamatuju, že jsem se koukal na Callu. Pak jsem viděl přízrak,
co jde po Adne.“
Connor na něj zíral, jeho obočí zamračené. Adne si otřásla sníh
z oblečení, s nikým z nás nenavázala oční kontakt. Přeměnila jsem
se a dívala se na ni zblízka
„Udělala to,“ukázala jsem na ni. „Ona… zabila labyrint.“
Nenacházela jsem dalších slov, jak popsat, co Adne udělala.
Nějak zaútočila na Strážcovský živý plot, co nás vtahoval do pasti.
A porazila ho.
Connor uchopil Adniny paže, připoutal na ni tvrdý pohled.
„Jak? Jak jsi to udělala?“
„Nevím,“řekla. „Vím, že to nebylo přirozené – nenáleželo jí to.
Takže jsem ji požádala o laskavost.“
„Požádala koho?“ Shay procházel kolem našich schoulených
skupin, prozkoumával naše okolí kvůli známkám nebezpečí. Řekla
bych, že útoky Baneů se soustředily na týmy před námi.
I za měsíčního světla jsem mohla vidět, že se Adne červená.
„Zemi.“
„Můžeš povolat laskavost země?“zeptal se Connor.
„Je to v tvým životopise?“
Usmála se. „To dělají všichni Tkalci. Jen jsem se posunula o krok
dál.“
„Nikdo tohle nikdy neudělal, Adne,“řekl Connor pomalu.
„Nikdo.“
„Já vím,“zamumlala.
Jejich oči se setkaly a něco důležitého, ale nevyřčeného, mezi
nimi proběhlo. Nebyla jsem si jistá co. Když zeď větví zmizela,
mohla jsem vidět bouři bitvy, co zuřila před námi. Vlci naráželi do
Hledačů se sílou vlny. Ostré zuby trhaly lidské maso, utínaly
výkřiky tak rychle, jak začaly.
Nekončící nářek hrůzně rostoucí do nebe mi říkal, že vlci nebyli
jediní nepřátelé, co čekali v temnotě. Přízraky vyklouzly ze stínů a
vmžiku zaplavily Hledače.
Moje oči zkoumaly okraj zahrady. Netrvalo mi dlouho je najít.
Řada dvaceti Strážců – naši páni a někteří z jejich dětí, co jsem
znala ze školy – zaujali pozice na okraji suchého odrážejícího se
bazénu. Všichni byli elegantně oblečení, jako by šli na formální
večeři, ne jako by sledovali bitvu. Ale sledovali krveprolití jako
generálové řídící svou pěchotu. S prostým půvabem se ruce
Strážců začaly otáčet ve vzduchu, jejich prsty tančily ve složitém
pohybu. Skučení naplnilo oblohu, když nebe nad námi ožilo
temnými, pohybujícími se rysy. Objevili se sukuby a incubové,
poslouchali své pány a vstoupili do boje. Hledači vykřikovali
varování a šípy kuše prolétaly kolem bytostí z Podsvětí. Někteří
okřídlení útočníci klesli na zem. Ostatní skočili na Hledače, unesli
je z bitevního pole do nemožných výšek, aby je pustili a oni
zemřeli. Několik Hledačů se svíjelo pod pařáty incubů, snažili se je
zasáhnout dýkou nebo mečem, když byli vynesení do vzduchu a
posílali Strážcovské přisluhovače pod smrtelný závoj spolu s nimi.
Dívala jsem se, jak těla padají a zmítají se pod těly srsti a drápů,
koženými křídly a pařáty, nebo jednoduše zmizela v temnotě
kouřového těla přízraků. Vlci padali také, jasná krev se rozlévala
sněhem, shromažďovala se pod tichými těly Baneovských
Ochránců. Ale počet nehybných Hledačských těl na zemi byl
mnohonásobně nespočitatelnější. Baneové je pronásledovali,
kroužili kolem útočných týmů. Pohybovali se v unisonu, jejich
instinkty smečky vedly lov, což jim umožňovalo koordinovat své
pohyby takovým způsobem, v jaký Hledači nikdy nemohli doufat.
Sledovala jsem vlky, co sráží válečníka za válečníkem. Kdybych
tohle viděla ani ne před měsícem, možná bych vyla hrdostí. Takhle
Ochránci vedli válku. To proto jsme vždy vyhrávali. To proto teď
Hledači prohrávali.
Těžká váha zoufalství se mi usadila pod žebry. Nemohli jsme
vyhrát. I kdybychom se dostali dovnitř a Shay nějak skolil
Bosquea, bitva venku byla ztracená.
Kolik Hledačů dnes může zemřít?
Connor si odkašlal, jeho pohled stejně jako můj byl upřený na
brutální scénu před námi. „Musíme se hnout. Bitva se zdá být
soustředěná na východ. To je dobrý; budeme mířit na severní část
zahrady, kde je dům.“
Nepoznamenal, že to vypadalo, že naše strana prohrává. Těžce.
“Jsou tu další přízraky,”řekl Shay. “Musím jít po nich.”
Connor zavrtěl hlavou. “To není součástí plánu. Potřebujeme tě
uvnitř.”
“Jsem jediný, kdo je může zabít,” zavrčel Shay.
“Věděli jsme, že v této bitvě mohou být přízraky,”
Řekl Connor. “Vždycky jsou. Ale nemůžeš se prodrat do fronty.
Nemáme čas.”
Shay zaklel, ale otočil se na sever. “Tak pojďme.”
Přeměnila jsem se zpět do vlčí podoby, držela se blíž Shayova
boku, když jsme obcházeli okraj bitvy. Adrenalinem závodil můj
puls. Cítila jsem Baney a chuť krve ve vzduchu. Z mé hrudi se
vydralo zavrčení.
Já vím. Renův hlas vstoupil do mé mysli. Taky chci být v boji.
Přání je samozřejmostí. Mason se zastavil.
Dosáhli jsme severního okraje zahrady a vyjevila se před námi
část bitvy. Vlci a Hledači tančili kolem sebe ve změti smrtících
pohybů. Ocel čepelí se leskla v měsíčním světle. Svaly vlků se
vlnili pod srstí, když naráželi do těl Hledačů. Výkřiky a vrčení se
smíchaly ve smrtící řev, když bojovali. A když ním blokovali cestu
do domu.
Záložní plán? Zeptala se Bryn.
Řeknu ti, že jsem s jedním přišla. Napřímila jsem se. Pokud
bychom byli skoleni, tak ne bez boje.
“Sakra,”řekl Connor. “Tolik k tomuhle uzavření.”
“Poběžíme pro to?” zeptala se Adne.
“Jop.”
Moje oči zkoumaly bojovníky a hledaly nějaký náznak
Nightshadeů nebo mého otce. Ale viděla jsem jen Hledače a
Baney.
“Měl by ses přeměnit, Shayi,” řekl Connor. “Poslední věc, co
chceme, je, aby tihle Ochránci zaznamenali Sciona. Pokud tě
zaznamenají, budeš jediný, koho budou pronásledovat.”
“Dobrá poznámka,” řekl Shay a vklouzl do své druhé podoby.
Zlatohnědý vlk potřásl límcem. To je o moc lepší. Ren na něj
pohlédl.
Opravdu?
Samozřejmě.
Shay zvedl čenich do chladného nočního vzduchu. Myslíš?
No, jo. Ren zahrabal ve sněhu. Ale – nevadí.
„Callo, zaujmi předek,“řekl Connor, lhostejný k naší konverzaci.
„Budu hned za tebou. Rene a Shayi, zůstaňte u Adne. Masone,
Bryn, budete střežit křídlo.“
Vzal naše netečné pohledy jako souhlas.
“Dobře.” Connor se díval na shluk našich těl. „Na můj povel…
Teď!“
Moje svaly pulzovaly, když jsem běžela zahradou ke vchodu.
Dávala jsem pozor na dlouhé stíny budovy a vedla nás od centra
bitvy. Pokud budeme skoro u domu, budeme se muset znovu krýt.
Ostré štěkání mě upozornilo. Několik Baneů se odpojilo z bitvy a
řítilo se na nás.
Běž, Callo! Renovo vytí stoupalo do vzduchu vedle mě. Mason a
já je vyřídíme.
Zavrčela jsem, nechtěla jsem běžet, zatímco mí členové smečky
budou mířit do boje.
Zaznělo další zavytí, blíž, ale přicházelo ze západu.
Je to – Ren se otočil v opačném směru od bitvy.
Sakra, jo! Mason uháněl za ním.
Bryn si sedla a radostně zavyla.
Odpovídající vytí vzrůstalo od vlků mířících k nám.
Ten zvuk vytvářel v mých žilách naději… ale ještě jsem nebyla
připravená povolit mou ostražitost.
„Svatá…!“zakřičel Connor. „Přicházejí!“
„Je jich tak moc!“zajčela Adne. „Nemůžeme se přes ně dostat.“
“Callo!Co to sakra děláš?!” zakřičel Connor, když jsem se
zastavila a zírala v úžasu na masivní hroudu srsti a tesáků před
námi.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
“Callo!” Connor mi věnoval podrážděný pohled a strkal Adne za
sebe.
Stěna vlků na nás narazila a rozdělila se, plynula kolem nás jako
řeka.
“Co to—” Connor zíral na desítky vlků kolem nás, v jejichž
patách běželi další. Baneové zakňučeli, když se mezi ně vychrlili
Nightshadeové. Nově příchozí vlci odtáhli Baney od Hledačů,
zápasili s nimi na zemi ve změti tesáků a drápů. Brzy svištění oceli
přebylo vrčení a štěkání, když se do sebe smečky Ochránců
bleskově zasekly. Léta nepřátelství podněcovala jejich zuřivost, co
se rozlila v krvi lesknoucí se na sněhu.
Velký hnědo-stříbrný vlk s neobvyklým označením na čele
zpomalil, když se k nám blížil, zastavil se přede mnou.
Je dobré tě vidět, Callo. Jeho jazyk se vyvalil ven ve vlčím
úsměvu. Doufám, že jsme tě nenechali čekat.
Načasoval sis to perfektně, tati. Šťouchla jsem čenichem do jeho
hrudi. Naprosto víš, jak přijít.
Kapitola dvacátá třetí
„PŘESTAŇ SE SVÍJET!“zakřičel Connor. „Snažím se tě
chránit.“
„Nechej mě jít, Connore!“Adne se snažila vyprostit z jeho
sevření. „Očividně tu nejsou, aby na nás útočili.“
Máš zajímavé přátele, poznamenal můj otec, když je sledoval, jak
bojují.
Zvykneš si, pokud s nimi strávíš víc času. Zaštěkala jsem, abych
upoutala pozornost Adne a Connora. Když jsem vycenila zuby,
přestali zápasit. Pohlédla jsem zpět na mého otce. Ten muž je
Connor a žena Adne. Přísahám, že jsou v boji opravdu dobří.
Očichal Connorovu dlaň a Hledač vykulil oči nad prohlídkou
masivního vlka. Když říkáš.
Bryn se přikrčila k zemi a zavrtěla na mého otce ocasem. Dobrý
den, pane Tore.
Vypadáš dobře, Bryn. Můj otec ji kousl do ucha. Připravená na
boj?
Vyskočila. Vždycky.
Shay se k nám přidal, sklonil čenich na znamení respektu. Můj
otec naklonil hlavu ve zvědavosti, i když tiše varovně zavrčel.
Neznám tě.
Tati, tohle je Shay. Sklonila jsem co nejvíc čenich, ale můj ocas
sebou házel. Shayi, tohle je můj otec, Stephen Tor.
Nightshadeský alfa. Shay držel svoji hlavu nízko. Jsem potěšen,
že vás poznávám. Děkuji, že jste nám přišli na pomoc.
Moje srdce se rozbušilo, když můj otec položil hlavu vedle
Shayova čenichu a pozvedl ji. Potěšení je na mé straně, Scione. Jsi
neuvěřitelný vlk.
Shay zakníkal radostí a já mu frustrovaně věnovala zavrčení.
I když pořád trochu štěně, jak vidím. Smích mého otce cestoval
s jeho myšlenkami.
Shay si dal tlapu přes nos. Pracuji na tom.
Já taky. Odsekla jsem do jeho ucha.
Musíme se přemístit od bitvy. Můj otec mě šťouchl do ramene.
Doinformuješ mě, až se přesuneme.
Zaštěkala jsem na Connora, stáhla rukáv z jeho kůže, aby mě
následoval.
„Myslím, že půjdeme tudy,“řekl Connor a pohlédl nervózně na
Adne, když jsem ho strkala k dlouhým stínům sídla.
Můj otec se zastavil, když jsme byli zahaleni temnotou, pokud
bychom byli viděni bitvou v stoupající horečce, někdo by se za
námi pravděpodobně pustil.
Connor se stále varovně díval na mého otce, když jsem se
přeměnila a pokynula na další dva vlky, aby mě následovali.
Zapomněla jsem, jak zastrašující může plnohodnotný alfa být.
Tím, že jsem celý život byla dcerou jednoho a vyrůstala v alfu
samotná, jsem brala jeho povznesený a přísný pohled jako
samozřejmost. Vše z jeho tyčící se postavy a ocelových očí
vyvolávalo respekt. Connor se nekoukal o nic míň nesvůj, i když
byl můj otec v lidské podobě. I Adne raději sklouzla ke koukání se
za Connorovým ramenem, než aby se k alfovi přiblížila.
„Connore, Adne,“řekla jsem. „Tohle je můj otec, Stephen Tor.“
„Nightshadeský alfa?“zeptala se Adne a její oči se rozšířili. „Vy
jste přišel!“
„Pro vítězství!“zakřičel Connor a zamával pěstí ve vzduchu.
Mému otci se ústa zkřivila v tázavém úsměvu. Connor spustil
dlaň a vypadal, že si připadá trapně.
„Uh, za to se omlouvám,“řekl. „Jen je to prostě opravdu, opravdu
dobře, že jste tu.“
„Potěšení na mé straně,“můj otec natáhl ruku, takže toho Connor
mohl nechat.
Adne se stydlivě usmála, když ji alfa pozdravil, její pohled přelétl
ke mně. „Opravdu vidím tu podobu“
Zasmála jsem se, ale můj otec na mě zablýskal v pyšném úsměvu,
z kterého mé srdce zpívalo. Bryn se zazubila a stiskla mi ruku.
Tři vlci k nám klusali, aby se připojili. Když se Ren, Mason a
Nev přeměnili, všichni se smáli.
„Čím více, tím lépe, ne?“Mason se zasmál.
Connor dloubl Neva do paže. „Měl jsi nám nechat nějaké
varování, že jsi v našem týmu. Myslel jsem, že budeme do sekundy
mrtví.“
„Chudák Connor,“řekla Adne. „Taková jemná duše.“
Věnoval jí vyčítavý pohled.
„Varovali jsme tě,“řekl Nev. „Jen se podívej.“
Přeměnil se a naklonil hlavu s černým symbolem nakresleným na
jeho čele.
„Hej,“Shay se usmál. „To je moje tetování.“
„Znak Sciona,“řekl můj otec. „Mysleli jsme, že tak se navzájem
nejlépe rozeznáme. Všichni vlci, co se zapojili, byli označeni
Ethanem. Byl to jeho nápad.“
„Jo.“ Nev byl zpět v jeho lidské podobě. „Takže na nás nikdo
nestřílel. Obzvlášť Ethan.“
„Vždycky ho na spoušti svěděly prsty,“Connor se zasmál. „Je
s tebou?“
„Šel na jižnější útok,“řekl můj otec. „I když si dovedu představit,
že nás brzy bude shánět.“
„Tím myslíte, že je vás tu víc?“zeptala se Adne.
„Rozdělili jsme se v tři útokové týmy,“řekl můj otec. „Můj byl
největší. Obešli jsme zálohu Baneů a přišli za nimi.“
„Tolik vlků?“Ren povytáhl obočí. „Taky jste přetáhli nějaké
Baney.“
„Tvůj otec nebyl takový alfa, Reniere,“Můj otec se díval na Rena
varovnýma očima. „Zavrhl svého syna stejně jako noho ostatních.
Taková je cena za krutost.“
„Emile Laroche není můj otec,“řekl Ren neohroženě. „Nedlužím
mu žádnou oddanost.“
„To je pravda,“řekl můj otec. „Vidím mír v tobě jako alfovi.“
„A já ve vás.“ Ren naklonil hlavu a pohlédl na mě.
„Vaše dcera je ten nejstatečnější vlk, jakého jsem kdy znal. Je to
pravá alfa.“
„Jistě,“Můj otec se usmál na Rena a pak na mě.
Bryn se přesunula ke mně. „Myslím, že se Ren snaží skórovat
s tvým otcem.“
„Ššššš,“stoupla jsem jí na špičky.
Shay přešlápl, když se cítil tou změnou nesvůj.
Můj otec k němu sklouzl pohledem; jeho úsměv přecházel ve
vědění. „Musí to být problém mít tolik vůdců v tak malé partě.“
„Konečně měl někdo odvahu to říct!“Mason se zasmál. Nev ho
šťouchl zezadu do hlavy.
„Jsem rád, že jste přesvědčil Baney, aby se k nám přidali,“řekl
otec mému otci a ignoroval Masona s Nevem zaujaté do
postrkujícího se zápasu. „Nevěděli jsme, že někdo bude moct.“
Můj otec přikývl. „Taky jsem rád. Je to Neville, co má na tom
největší zásluhu.“
„Díky, Stephene,“řekl Nev; držel Masona pod hlavou. „Ale měl
jsem pomoc. Sabine a Caleb – Bane, co jste, lidi, potkali v Edenu,
hrál se mnou v Burnoutu – byli důležití.
Tom dodal bezpečné místo k setkávání se získanými spojenci.
Skutečně týmová práce.“
Mason převalil Neva na záda. „Mám tě!“
„Jak se to vy dva chováte?“řekla jsem podrážděně. „Jsme ve
válce.“
„Vždycky jsme ve válce, Cal,“řekl Mason když přišpendlil Neva
k zemi.
Nev se smál, skopával ze sebe Masona. „To proto se bavíme mezi
tím, co někomu nakopáváme zadek.“
„Nelze tvrdit, že je to logické,“řekla Bryn. Přeměnila se ve vlka,
přišpendlila Masona a obdařila jeho obličej dlouhým olíznutím.
„Stop!“zakřičel Mason. „Vyhrálas! Vyhrálas!“
„Hej!“Ethan k nám přiběhl bez dechu, s dlouhým krvácejícím
šrámem na tváři. „Tady jste!“
Connor mu stiskl ruku. „Rád tě vidím.“
„Nápodobně,“řekl Ethan a objal Adne jednou rukou.
Otočil se k Nevovi. „Nebojuje. Nemůžu ji najít.“
„Toho jsem se obával,“řekl Nev.
„Koho?“zeptala se Adne.
„Sabine,“řekl Ethan, tvář bledou. „Není tu s Baney.“
Mason a Bryn přestali zápasit. Bryn se přeměnila a věnovala mi
vážný pohled při zmínce o Sabinině nepřítomnosti.
„Stejně tak Emile,“řekl Stephen. „Nemůžu ho cítit na míle daleko.
Musí být uvnitř.“
Pohlédla jsem k temnému sídlu, neschopna rozluštit nějaké
známky světla uvnitř. „V Rowan Estate?“
Ren zavětřil. „Efron a Lumine jsou blízko.“
„A oni nehrají roli v doopravdovém válčení,“řekl Mason.
„Nikdy.“
„Informace, co jsme obdrželi, byla, že bude vysláni malou
skupinkou se Scionem, abyste to dokončili,“řekl můj otec.
Connor přikývl. „To bychom měli být my.“
„S dovolením bych se rád připojil.“
„Nechcete vést vaši smečku?“zeptal se Connor.
„Je v dobrých rukou,“můj otec pokynul k Nevovu. „On a Ethan
naplánovali tento útok. Je jediný, kdo může pokračovat ve vedení.“
Nev se přeměnil a štěkal na schválení.
„Zůstanu s Nevem,“řekl Mason a díval se na mě. „Jestli je to
v pořádku.“
„Jdi s ním,“přikývla jsem. „A dohlédni na Ansela a Tess.“
„To víš, že jo,“řekl Mason a mrkl. V dalším okamžiku se dva vlci
vrhli do boje.
Můj otec na mě ostře pohlédl. „Tvůj bratr je tady?“
„Nebojuje,“řekla jsem. „Pomáhám Hledačům se zraněnými. Bude
dostatečně v bezpečí.“ Doufám.
„Neměla jsem ho opustit,“Bryn věnovala mému otci proviněný
pohled. „Ale myslela jsem, že budeme potřebovat tolik bojovníku,
kolik jen bude možno.“
„Samozřejmě,“řekl. „Patříš ke své smečce.“
Můj otec střelil po Connorovi tázavým pohledem. „No?“
„Nemusíte se ptát,“řekl Connor. „Další alfa bude dobrá pomoc.“
„Dobře. Dlužím Emilovi osobní návštěvu,“řekl můj otec. „Na
kterou se chystám už dlouho.“
„To jsou ty nejlepší návštěvy,“řekl Ethan. „Taky mám jednu na
mysli.“
Connor zavrčel. „Pak nenechme nikoho čekat.“
Můj otec, Ren, Bryn a já jsme vklouzli do vlčích podob, zaujali
pozice jako obránci okolo tří Hledačů a Shaye, když jsme
přicházeli k severní zdi sídla.
„Zadní dveře nás dostanou do kuchyně,“řekl Shay.
„Budeme v zadní straně domu Můžeme odsud jít do knihovny.“
Moje kůže se pod srstí zachvěla. To znamenalo, že budeme
procházet sály Rowan Estate a míjet všechny ty hrozné malby a
bledé sochy. A z kteréhokoliv na nás může přijít Bosque Mar, co
už na nás čeká. Stále jsem za našimi zády slyšela bitvu, ale když
jsme byli na druhém konci Rowan Estate, zvuky války se zdály
jako pohlceny zdmi sídla. Stavba nás odřízla od konfliktu, oddělila
od nepřátel a spojenců také. I když jsem vždycky věděla, že tohle
byl plán, pocítila jsem hrůzu, když jsem si uvědomila, že naše malá
skupina bude čelit těmto můrám sama.
„Tady jsou dveře.“ Shay vykročil vpřed a já uviděla temný tvar
kvetoucí mezi stíny.
Zaštěkala jsem v tom samém momentě, co Connor zakřičel,
„Shayi! Na pravo!“
Shay měl své meče připravené, když přízrak zaútočil. Ale nebyl
to jen přízrak, co se pohyboval. Kolem sídla se objevili čtyři vlci,
řítili se na nás v bouři tesáků a zuřivého vytí.
První vlk vyskočil a sejmul Connora. Adne se otočila, kolem ní
létal její ocelový bič. Vlk zakňučel, když se ostré ocelové špičáky
zaryly do jeho těla. Znovu zakníkal, když se Ethanovy šípy z kuše
zabodly do jeho boku. Vlk se přetočil, snažil se zbavit šípů Jeho
konečný výkřik zemřel v zabublání, když mu Connor zarazil svoje
dýky do hrudi.
Můj otec sejmul druhého vlka.
Zmítali se na zemi, vrčeli a navzájem se trhali. O pár stop dál Ren
čelil dalším dvěma vlkům. Nikdo z těch tří nezaútočil, ale místo
toho všichni na sebe navzájem zírali, chrčeli a naplňovali vzduch
nízkým hrůzným vrčením. Bryn a já jsme přišly k Renově boku.
Můj pulz se rozbzučel v mých žilách, když jsem si uvědomila,
proč zaváhal. Dax a Fey se dívali na jejich bývalého alfu. Jejich
čenichy se převracely ve frustrovaných hrůzným zavrčeních.
Nedělejte to. Renovy myšlenky se dostaly k všem z nás. Neměli
bychom bojovat.
Běžela jsem k němu. Poslouchej Rena. Prosím.
Proč? Dax mě ignoroval, štěkal na Rena. Takže se tvé děvce
můžeme poklonit taky?
Už nikdy o ní takhle nemluv. Ren udělal hrozivý krok vpřed.
Nevíš nic o tom, o co tady jde.
Opravdu? Fey pohrdavě zavrčela. Myslím si, že se jen bojíš být
alfa, jak jsi měl být. Jsi slabý.
Jsi idiot, Fey. Zavrčela Bryn.
Aspoň jsem za sebe nenechala myslet Callu. Fey pohlédla na
Rena a Bryn. Oba jste slabí. Její svaly se zachvěly.
Fey, ne! Vzepřela jsem se. Ale ona už udělala výpad.
Byla jsem připravena, když do mě narazila, ale síla jejího nárazu
nás odhodila sněhem. Bryn po nás vyrazila, zabořila zuby do
Feyina boku. Klapající čelisti a vrčení mi říkalo, že Ren a Dax
válčí kus od nás.
Naši nejlepší bojovníci. Pamatovala jsem si, co Ren řekl o Daxovi
a Fey. Jak jsme je obdivovali. Ale nyní jejich síly pracovaly proti
nám. Byli jsme jejich alfové, ale dokázali bychom být lepší, než
oni?
Překulila jsem se na nohy. Fey byla rychlejší. Narazila do mého
boku, zabořila zuby do mého ramene. Ignorovala jsem bolest,
převrátila nás, takže byla přiražena do země mou vahou. Bryn na ni
skočila, drtila Faye do sněhu. Fey se přetočila a vykopla, takže
Bryn letěla vzduchem.
Vyškrábala jsem se na nohy, věděla jsem, co mám dělat. Fey byla
pořád na zádech. Měkké maso jejího břicha bylo vystavena. Dvě
zakousnutí otvírající její vnitřnosti by mohly být fatální. Ale
musela jsem to udělat teď.
Můj dech se zachytil v hrudi. Fey sebou škubla na zemi, otáčela
se. Už jsem nemohla déle čekat. Něco zabzučelo kolem mých uší.
Feyino štěknutí úzkosti se změnilo v kňučení, když druhá a pak
třetí šipka z kuše vstoupila do jejího břicha. Přetočila se, vrčela, ale
snažila se kulhat pryč. Cestička krve pod ní prosákla sněhem, když
se snažila utéct.
Ethan byl vedle mě, kuši namířenou. „Mám to.“ Pokynul bradou
napravo. „Pomož mu.“
Odsunula jsem lítost, když Ethan namířil, otočil se k Renovi a
Daxovi, co kolem sebe kroužili pár stop od nás. Oba lapali po
dechu. Krev ztmavila jejich krev, dopadala do sněhu. Vymrštila
jsem se na ně do vzduchu, uzamkla jsem čelisti kolem zadní části
Daxova krku. I silou mého útoku byl příliš velký na to, abych ho
sejmula. Kousala jsem silněji, snažila se vydržet.
Zavrčel, běhal v kole, když jsem na něm visela. Konečně se
vzepjal. Věděla jsem, že by mohl spadnout na mě přesně jako jsem
já přistála na Fey. Nemohla jsem si dovolit být shozena. Pustila
jsem ho, přetáčela se ve vzduchu, když padal na záda.
Cítila jsem mizet svou tíhu, Dax se otočil ve vzduchu a přistál
znovu na nohou. Otočil se, vrčel na mě.
Bože, ty jsi škůdce. Jeho oči byly plné nenávisti. Čas utéct pro
tvoje dobro.
Čekám. Zaryla jsem tlapy do sněhu, ježila se k útoku.
Zavrčel, ale potom zaštěkal, otočil hlavu, když Renovy zuby
protrhly jeho kolenní šlachu.
Teď, Callo. Renův křik naplnil moji hlavu.
Věděla jsem, co myslel. Vyhnala jsem všechny pochyby z mé
mysli a pohybující se jsem se instinktivně na něj vrhla. Moje zuby
obemkly Daxův krk. Těžce jsem skousla, dostala se přes jeho svaly
a konečně rozdrtila jeho průdušnici. Jeho krev proudila do mých
úst a jeho tělo ztuhlo a pak se uvolnilo. Uskočila jsem jeho smrtící
váze, ustoupila před jeho mohutnou, nehybnou vlčí formou. Mé
svaly se třásly.
Ren dokulhal vedle mě. Muselo to být.
Zakňučela jsem a opřela si čenich o jeho rameno. Věděla jsem, že
to bylo správné, ale cítila jsem se špatně.
Jsi zraněná. Tlačil se proti mně. Vezmi si krev.
Ty první. Natočila jsem své rameno k jeho čenichu. Jeho zuby
prorazily mou kůží. Zůstala jsem klidná, když nasával mou krev.
Jsem v pořádku. Olízl mi čenich. Do toho.
Kousla jsem do jeho hrudi. Kouřová slast, divoká chuť jeho krve
zaplavila můj jazyk. Třpytivé teplo uzdravování mnou proudilo.
Díky. Zvedla jsem čumák, abych si přitiskla svůj nos na jeho tvář.
Vypadali jsme čistě. Můj otec k nám dopadal. Jeho čenich zářil
krví, ale neviděla jsem na něm žádné známky zranění. Za ním ležel
na zemi mrtvý jeden ze starších Baneů.
Podíval se na Daxovo tělo a pak na Rena. Tvůj společník ve
smečce?
Ren sklopil hlavu. Můj druhý.
To je mi líto. Můj otec nechal svůj čenich na Renově rameni.
Ren tiše zakňoural, naklonil se nad mého otce.
Dopadla jsem na zem, smutek tížil mé kosti a já se dívala na noční
oblohu. Bryn přikrytá sněhem, se ke mně přitulila a tiše kňučela.
Položila jsem si hlavu na její záda, zachytila v její srsti vůni Fešné
krve. Měsíc byl schovaný skupinami mraků. Když malé stříbrné
vločky dopadaly dolů na naše těla – i živá i mrtvá – myslela jsem,
že možná měsíc od nás odvrátil tvář plnou žalu jako my. Ale
nemohla zastavit slzy, které padaly ve formě tichého sněhu.
Kapitola dvacátá čtvrtá
CONNOR STÁL PŘEDE DVEŘMI, držel své nástroje na
přehrabování se v zámku. Ethan zakroutil hlavou.
„Logan to měl nechat odemčené.“
Connor pokrčil rameny a zkusil dveře. Otevřely se.
„Tohle je dobré znamení,“řekl. „Ne?“
„Je to znamení, že Logan předstírá, že je v našem týmu,“řekl
Ethan. „Pojďme tomu nic víc nepřičítat.“
„Souhlasím.“ Connor měl tasené meče a pomalu se pohyboval do
kuchyně.
Následovali jsme ho do rozlehlé místnosti. V té tmě jsem
rozeznávala hrnce a pánvičky, visící ze stropu. Linka se táhla skoro
po celé délce pokoje a vestavěná trouba zabírala největší část
stěny.
„Tady by se dalo vařit pro celý Vail,“řekla Adne. „Kolik velkých
skupin tvůj strýček hostí? Jako přes týden?“
„Žádné,“řekl Shay. „Nebo aspoň žádné, co bych viděl.“
„Používal někdy někdo tu kuchyň?“zeptal se Connor.
„Chodil jsem se sem pro svačinu,“řekl Shay. „Nechávali lednici
zásobenou,“ukázal cestu k chladničce vedle asi stejně velké spíže.
„Našels tady někdy těla?“zamumlal Ethan.
Shay neodpověděl, ale pokrčil rameny. Byla jsem si jistá, že dřív,
než zjistil pravdu o svém strýčkovi, tuhle možnost nezvažoval.
Přemýšlela jsem, jestli příchod zpět na Rowan Estate byl pro Shaye
tak děsivý jako pro mě. Čím víc jsem na to myslela, přesvědčovalo
mě, že to pro něj bylo pravděpodobně o mnoho horší. Žil tu,
nazýval tohle místo svým domovem, bez toho, aby věděl, co žije
v jeho stěnách, o vězních lapených v malbách. Smál se sochám
incubů, co teď mohly ožít a zaútočit. Musel se cítit, jako by se mu
země zprohýbala pod nohama.
Přiklusala jsem na jeho stranu, olízla mu prsty a doufala jsem, že
mu mohu přinést trochu uvolnění. Usmál se na mě.
„Můj sladký domov,“řekl, ale kvalita jeho pohledu mi říkala, že
jsem měla o jeho pocitech pravdu.
Tohle je nejstrašidelnější dům všech dob. Bryn mi stála těsně za
patami.
Pohlédla jsem přes rameno. Je určitě v top desítce.
Opravdu jste se tady scházeli? Protože myslím, že bych byla
příliš vyděšená, než abych se soustředila.
Vycenila jsem na ni zuby. Když mluvíme o soustředění, teď není
vhodný čas ptát se mě na můj milostný život.
Když jsme vycházeli z kuchyně, Shay se zastavil.
„Prokažte si laskavost a nedívejte se na žádnou z těch maleb.“
Connor přikývl a tiše se přesunul do haly.
Chodba byla temná. Connor nás vedl v opatrném tempu.
Věděla jsem, že to bylo moudré, ale při plížení se dopředu jsem
musela vycenit zuby.
Potlačený povzdech narazil na mé uši. Ethan měl hlavu
skloněnou. Adne položila ruku na jeho paži, naklonila se k němu a
šeptala uklidňujícím hlasem. Když zvedl obličej, viděla jsem, že se
jeho čelist sevřela a žíly na krku pumpovaly.
Shay na něj pohlédl. „Říkal jsem, abyste se nedívali.“
„Jen jdi, Scione,“Zavrčel Ethan, ale jeho hlas se otřásl. „Nebyl to
tvůj bratr, byl můj.“
Udělala jsem chybu, když jsem se podívala přes rameno na
malbu, co Ethan právě míjel.
Muž v potrhaném oblečení ležel na stole, agónie vyrytá do jeho
tváře, ústa otevřená ve věčném výkřiku bolesti. Temné rysy se
pohybovaly ve stínech na okraji malby a sledovaly ho. Přála jsem
si, abych toho muže nepoznala, ale věděla jsem, že to byl Ethanův
bratr Kyle, v ten moment, co jsem se podívala na malbu, a bylo mi
špatně. Byla to moje vina, že byl uvězněn navždy, jeho utrpením se
krmily přízraky. Musela jsem plnit svou povinnost a chránit Shaye,
když jsem zabila jeho partnera, Stuarta, a ponechala Kylea
Strážcovskému vyslýchání. Když jsem sloužila Strážcům, kolik
takových voleb jsem měla, co zničily životy lidem, co jsem teď
nazývala spojenci a přáteli?
Ruka mě pohladila po srsti. Otočila jsem se a našla Shaye, co se
na mě díval, jeho oči zářily obavami.
Nabídl mi letmý úsměv. „Nesnažím se tě rozmazlovat. Jen se ti
snažím říct, že minulost je minulost. Nevěděla jsi to. Nikdo z nás.“
Přitlačila jsem si nos na jeho dlaň, když jsem se snažila vyhnat
hrůzu malby z mé mysli.
Zahnuli jsme za roh ke vstupu do centrální chodby sídla, když
Connor zakřičel. Jeho čepele se zablýskly, narazily do něčeho
pevného a pak zazvonily, když byly odraženy.
Vyplivl pár kleteb, stoupl si na nohy a kopnul do zdi. „Sochy! Pro
lásku-“ začal znovu klít.
„Connore, musím se z tebe červenat,“řekla Adne, přešla dopředu,
vypustila prohlídku mramorové sukuby.
Zaštěkala jsem na Shaye a zavrtěla ocasem. Blýskl na mě
úsměvem, sdílel moji myšlenku na moji první návštěvu Rowan
Estate. Nemohla jsem Connora za jeho reakci vinit. Ty sochy byly
prostě tak realistické.
„Musíš si na to dávat pozor,“řekl Shay. „Sochy jsou konec.“
„Připravená armáda,“řekl Connor. Podíval se na sochu. „Jen
čekající.“
„Armáda, s kterou jsme bojovali při naší poslední návštěvě,“řekl
Ethan.
„Pamatuješ? Když si tihle přišli hrát se svými kamarády?“
„Stvoření na Rowan Estate jsou stále spící,“ Shay poklepal
klouby prstů na kamenné čelo sukuby.
„Ti venku musejí být mazlíčci Strážců z Edenu. To znamená, že
tu Bosque není. Nepředvolal je.“
„Nebo chce, abychom si mysleli, že tu není,“řekl Connor.
Shay se zamračil. „To si nemyslím. Bojují jen vlci. V posledním
boji měl Bosque promíchána všechna stvoření. Není tu. Ještě ne.“
„Je jediný způsob, jak se ujistit,“ Connor udělal na sochu hrubé
gesto a pak pokračoval chodbou. Moje srdce jako by se zaseklo
v krku, těžce bušilo, když jsme vstoupili do velké haly panství.
Obleky, brnění a další odporná stvoření zasazená v mramoru
kroužili pokojem, jako by střežili velké schodiště.
Kroky Hledačů a řinčení vlčích drápů se rozléhalo v obrovském
prostoru, odráželo se od stěn k ohromnému křišťálovému lustru
nad našimi hlavami.
„Po schodech nahoru,“zamumlal Shay.
Connor přikývl a my začali stoupat. S každým krokem se mé tělo
zdálo chladnější.
Ren ke mně přiklusal. Opravdu jsi tu trávila čas?
Jo. Rozhlédla jsem se okolo. Vlastně docela dost.
Fuj. Otřásl se. Máš silnější žaludek než já.
Je to lepší, když nevíš, že chce celé místo ožít a zabít tě. Blýskla
jsem na něj tesáky.
Ach, tím jsem si jist. Šťouchl mě do ramene.
Když jsme vyšli schody, Connor se dlouze nadechl. Pak se dotkl
dveří knihovny. Otočil klikou a já uslyšela jemné cvaknutí.
„Otevřeno,“zamumlal. „Nemyslím, že to můžu brát jako dobrou
známku.“
„To není,“řekl Shay. „Ale nečekal jsem, že to půjde hladce. Ty
jo?“
„Pojď,“řekl Ethan a ukázal bradou na Connora. „Pro zlo není
žádný odpočinek.“
„To je náš slogan?“ zeptal se Connor když otevřel dveře. „Nebo
jejich?“
„Vyber si.“ Ethan pozvedl svou kuši.
Jemná záře naplnila knihovnu; tlumené světlo lamp usazených
mezi policemi dělalo knihovnu teplou a příjemnou. Kdybych ji
lépe neznala, myslela bych na ni jako na mírumilovné místo, kde
se můžu stočit se svou oblíbenou knihou.
Můj otec ztuhl a z jeho hrudi se vydralo zavrčení. Jeho nos se
svraštil.
Emile.
Bryn začala vrčet, její zápal rostl.
Známé vůně mě také upozornily. Byl tu alfa Baneů, ale nebyl
sám.
„Vítejte,“Lumine stála vedle knihovny naplněné letopisy Haldisu.
Pozvedla k nám ruku.
„Čekali jsme vás,“ usmál se Efron. Seděl vedle ní v kůží potažené
židli s vysokým opěradlem. Dva vlci leželi u jeho nohou, jejich oči
se soustředily na nás. Sabinin pohled byl netečný, zatímco Emilův
se leskl zlobou. Logan stál za svým otcem, jeho tvář byla pevně
schována v masce lhostejnosti.
„To je zklamání,“řekl Connor. „Teď nemůžeme zakřičet
‚překvapení!‘“
"Jak okouzlující. "Lumine mu nabídla blahosklonný úsměv a
klenuté obočí. „Můžeme vám učinit tuhle nabídku. Nechejte
Sciona o samotě s námi a vaše životy budou ušetřeny.“
Zavrčela jsem a Ethan namířil kuši. „To je nabídka?“
Jeho oči byly na Sabine a svou zbraň tiskl tak těsně, že mu
zbělely klouby. Klidně od nás odvrátila pohled, zůstávala tak tichá,
že by mohla být jednou ze soch v chodbě.
„To není moc lákavé, že?“ Adnin bič zasyčel na podlaze.
„Fajn.“ Lumininy rubínově rudé rty se zvlnily, její úsměv
odhaloval její zuby. Pozvedla ruku a začala kreslit ve vzduchu
planoucí symboly.
„Přichází přízrak,“zamumlal Connor.
„Chápu.“ Shay si stoupl vpřed, když planoucí symbol explodoval
v přízračné temné stvoření.
„Zabij je,“řekla Lumine a líně mávla rukou našim směrem.
Přízrak se plazil přes podlahu. Shay si vzal dva meče, vymrštil se
do vzduchu, přetočil se přes místnost a přestál před přízrakem.
"Teď se jen předvádí," řekl Connor.
Elementární kříž prořízl jeho stínovou podobu.
Přízrak zaječel, jeho tělo se vypařilo jako kouř.
Lumine se ani nehnula, ale viděla jsem, jak se pohnul její krk,
když polkla. „Jak zajímavé.“
„Zkuste to znovu,“řekl Efron. „Ale udělejte to sportovněji, ne?
Emile! Sabine!“
Dva vlci dopadli na jejich nohy. Emile vyrazil k Shayovi, ale
Sabine se vrhla na Efrona. Skočila po ruce, co používal k vyvolání
přízraku, rozdrtila jeho prsty ve své tlamě. Zaječel, padl na kolena
před židli. Jeho oči se nevěřícně vykulily, když Sabine upustila
jeho zkrvavenou ruku a povalila ho na záda.
Efronovy výkřiky spolu s vykašláváním krve přiměli Emila se
otočit. Zavyl v hněvu a vrhl se na ni. Její soustředění nepolevilo.
Měla Efrona přišpendleného. Stále vrčela, útočila znovu a znovu,
trhala jeho krk. Když se přestal zarývat do její srsti, přeměnila se
do lidské podoby a plivla na něj.
„Tos nečekal, co.“ Pohlédla na jeho tělo. „Bastarde.“ Znovu si
odplivla.
Logan běžel ke svému otci, ale straší Strážce už byl mrtvý.
Efronův krk byl tak roztrhán, že jeho hlava byla skoro oddělena od
těla. Logan padl, přitáhl si kolena k hrudi a schoval si obličej.
Sabine se na něj otočila, vrčela, když byl skrčen u Efronovy
mrtvoly.
„Sabine!“zakřičel Ethan. Jeho šíp z kuše proletěl kolem Emila, co
do ní narazil. Byla poslána ve spirálách vzduchem, narazila do
kamenného krbu.
Můj otec zavyl a pustil se přes místnost.
Ren a Bryn ho následovali s Ethanovými ohnivými šípy, co si
vzal na pomoc. Emile se otočil, ignoroval šípy, co narazily do jeho
ramena a boku. Jeho oči byly přikované na mém otci.
Ethan skočil přes Emilovu vrčící vlčí podobu, ochranitelsky se
vrhl k bezvládnému tělu Sabine. Zatímco Hledač dával pozor na
Sabine, můj otec a Emile chodili kolem sebe, ignorovali chaos
okolo.
Lumine zalapala po dechu, její ruce vystřelily ke krku. Začala se
třást, ale rychle kreslila další planoucí symbol. Vykvetl před ní
přízrak.
„Chraň mě!“zakřičela na něj.
Přízrak se kolem ní stočil jako plášť, když pádila ke dveřím.
Zavrčela jsem, chtěla jsem bojovat, ale Shay byl jediný, kdo mohl
bojovat s přízraky.
„Shayi!“zakřičela Adne, když nám Lumine obrněná přízrakem
unikala, nutila nás uvolnit dveře.
„Zůstaň se mnou!“zasyčela Lumine na svého plazícího se
bodyguarda, utíkala z knihovny. „Nedovol, aby se dostali blízko
mě!“ Přízrak
Přízrak od nás odtékal, bral s sebou Lumine pryč z místnosti.
Shay k nám běžel, díval se za jejím útěkem, ale Connor ho chytil
za paži. „Nech ji jít. Náš boj je tady.“
Shay přikývl, i když se jeho čelist frustrovaně sevřela.
„Musíme se ujistit, že Logan neuteče,“řekl Connor Shayovi.
„Musíš na něj dohlídnout, když budeme pomáhat ostatním.“
Shay pohlédl na Logana, co se komíhal dopředu a dozadu tam,
kde seděl, jeho hlava byla stále schovaná za jeho koleny.
„Nemyslím si, že by někam šel.“
„Řekl bych to samé, kdyby byl v bezvědomí,“řekl Connor.
„Musíme ho udržet tady.“
„Zůstanu se Shayem,“řekla Adne, vzala jeho ruku a táhla ho
k Loganovi. „Ty pomož ostatním.“
Bryn! Zavolala jsem k ní. Dostaň se k Adne a Shayovi. Musíš je
chránit.
Otočila se a spěchala působit jako hlídka Sciona a Tkalce. Jdu na
to!
Běžela jsem s Connorem přes místnost tam, kde Ethan chránil
Sabine svým tělem. Nehýbala se a nebyli jsme dostatečně blízko,
abych věděla, jestli je naživu. Musela jsem jí pomoci, pokud jsem
mohla.
Ale moje oči těkaly k druhé straně knihovny.
Emile a můj otec kolem sebe kroužili, teď jen pár stop od sebe,
vrčeli jeden na druhého, zatímco se Ren ježil po boku mého otce.
Ale mladší vlk byl neviditelný pro pozornost, co mu věnovali
ostatní dva vlci.
Jejich pohledy byly přikované, plné nenávisti.
Můj otec zvedl čenich a zavyl ve výzvě. Emile se přidal
odpovídajícím křikem, jeho mohutné svaly se zavlnily, když udeřil
do země s rostoucím hněvem. Boj, na který čekali tak dlouho, co
byli alfa rivalové, právě začínal.
Kapitola dvacátá pátá
MŮJ OTEC ZAVRČEL, sklonil nízko svůj čenich, když se
pohyboval, sleduje Emila.
Alfa Baneů otřásl sliny z jeho čelistí v konečném zavytí.
Oba skočili, narazili do sebe takovou silou, že jsem myslela, že se
jejich kosti rozbijí.
"Callo!"Connorův řev mě přiměl odtrhnout pohled od zápasících
vlků. "Pomož nám!"
Ethan si přitáhl Sabine k hrudi a nadzvedl ji. "Dýchá, ale myslím,
že je zraněná."
Sabine v jeho rukou sebou zaškubala a tiše zasténala.
"Jistota je jistota,"řekl Connor a zachytil můj pohled.
Přikývla jsem, přeměnila se, aby se kousla do zápěstí. Vzala jsem
Sabininu bradu do dlaní, otevřela jí ústa a přitlačila svou krvácející
ruku na její rty. Okamžitě začala polykat.
"Pokud je zraněná, není to zlé,"řekla jsem, když pila. "Možná
zlomená kost nebo dvě."
"To není zlé?"zeptal se Ethan, hladil ji po vlasech.
"Ne pro nás,"řekla jsem.
Sabinina víčka se prudce otevřela. Odtáhla mi ruku a otřela si ústa.
"Díky."
"Bez problému." Zakryla jsem si ránu na zápěstí, abych zastavila
krvácení a nechala propíchnutí zavřené.
Její pohled se přemístil na Ethana. Jeho ohryzek se posunul nahoru
a dolu, když těžce polkl a přejel jí prsty po tváři.
"Ethane,"zašeptala.
Vzal její třesoucí se tělo do svých rukou. "Už je konec"
Částečně měl pravdu. S Efronovou smrtí pro Sabine skončila jedna
noční můra. Ale tohle byla jedna bitva a mi byli pořád uprostřed
války.
Connor se připojil k Adne a Shayovi, co se dívali na Logana.
Strážce byl stále schoulený do klubíčka. Bryn kolem něj chodila a
vrčela.
Přeměnila jsem se, přesouvala jsem se tak potichu, jak jsem mohla,
k mému otci a Emilovi. Oba krváceli, nezávisle na tom, jak krátkou
dobu bojovali.
Škrábance hyzdily mého otce na pravém boku, zatímco roztržené
maso viselo z Emilovy hrudi.
Vklouzla jsem za Emila, připravená skočit. Ale náhle byl v mé
mysli hlas mého otce.
Nepleť se do toho, Callo. To je rozkaz.
Ale - zavrčela jsem, upoutala Emilovu pozornost. Varovně na mě
zaštěkal.
Spoléháš na své štěně, Stephene?
Jak jsem řekl, Callo. Můj otec zavrčel. Nepleť se do toho. Tohle
není tvůj boj.
Stáhla jsem se, ale ne daleko. Moje instinkty mě stále nutili
poslechnout otcovi rozkazy, ale moje krev zpívala, křičela, ať
zaútočím.
Ren byl stále vedle mého otce, stále si držel svou vzdálenost, když
dva vlci kolem sebe kroužili, dívali se po každé vhodné příležitosti,
čekali na jakoukoliv známku slabosti. Ren přecházel tam a zpět,
byl rozrušený tak jako já. Mohla jsem se jen dohadovat, že mu můj
otec nařídil držet se od boje.
Emile se vrhl kupředu, ale můj otec se útoku vyhnul. Otočil se a
narazil do Emilova boku, trhal každý kousek masa. Emile zavyl v
bolesti, když krev vytryskla z jeho těla. Můj otec znovu udeřil, ale
tentokrát byl Emile připravený a kopl ho vysoko svýma zadníma
nohama. Narazil mému otci do obličeje. Rána poslala mého otce
zpět. Přistál s nárazem doprostřed stolu, složil se kolem dřeva.
Stolní hrana se silou nárazu roztříštila.
Tati! Zakřičela jsem varovně.
Můj otec zavrtěl hlavou, aby očistil své rozrušené smysly, když se
vyškrábal na nohy. I když nebyl ven z boje, rána ho omámila.
Emile nezaváhal. Vystřelil k mému otci, nezpomalil, dokud
nenarazil do druhého alfy. Tělem mého otce rozbil už tak dost
stresované dřevo. Stůl se rozlomil ve dva, když Emile odhodil
mého otce na stěnu na druhé straně knihovny.
Byli vyhozeni na poličky s knihami a rozletěli se od sebe. Emile
přistál na nohou, svaly se mu chvěly, jak očekávaly další útok. Můj
otec ležel na zemi, hlava mu visela nízko.
Pak jsem to uviděla; ostrý kus dřeva zarytý hluboko do jeho boku.
Tupý konec dřevěného kopí vyčníval z jeho kůže. Vyškrábal se na
nohy, otočil krkem, aby vytáhl dřevo svými čelistmi. Ale takhle
vystavil svůj krk Emilovi.
Bez zaváhání alfa Baneů vystartoval na mého otce.
Už jsem běžela, doufala jsem, že zablokuju jeho útok, už jsem se
nestarala, pro koho byl tento boj předurčen. Emile Laroche nesměl
zabít mého otce. Nemohla jsem se na to dívat a nic nedělat.
Ale Ren už byl blíž. Byla jsem pár stop od mého otce, když Ren
narazil do Emila letícím úderem, poslal oba převalující se pryč od
mého otce a ode mě. Vyškrábali se na nohy, otočili se a znovu
udeřili. V momentě už zápasili na zemi, bez milosti trhali jeden
druhého.
Vedle mě můj otec zavrčel.
Vytáhl si z hrudi obrovskou třísku. Krev se vyvalila z jeho rány a
on zaváhal.
Vezmi si mou krev. Natočila jsem své rameno k jeho čenichu.
Rychle!
Kousl do mého masa, když jsem zkroutila krk, abych viděla, co se
za námi dělo.
Emilova pozornost byla soustředěna na Rena. Čenich staršího
Banea byl krvavější, ale nevěděla jsem, jestli to byla jen krev mého
otce, nebo už Emile zranil Rena.
To stačí, Callo. Můj otec mě jemně odstrčil.
Děkuji.
Otočil svou pozornost na Rena a já uslyšela jeho rozkazy.
Reniere, neútoč na Emila.
Ren se nepohnul, ani se nepodíval směrem k mému otci. Křičel
myslí otevřenou k nám.
Celý můj život byla lež. Renovy svaly se třásly hněvem. Moje
matka zemřela kvůli tobě. Přísahám, že tě zabiju.
Emilův smích zazněl v mé mysli. Je nějaká možnost, abys tohle
řekl svému drahému, starému tatínkovi, chlapče? Jeho myšlenky
byly zakončeny zavrčením.
Nejsi můj otec. Zavrčel Ren. Můj otec zemřel, když jsi mu zlomil
krk.
Jeden z nejlepších dní v mém životě. Emile se přikrčil.
Stejně jako bude dnešek, až to dokončím.
Ren zavyl a vrhl se na Emila.
Reniere, ne! Můj otec se vrhl k dvěma vlkům, když Ren zaútočil.
Stop!
Uviděla jsem Renovu chybu hned, jak ji udělal. V hněvu vyskočil
příliš vysoko, dával Emilovi pod ním šanci změnit pozici. Emile
vyskočil, jeho tělo se setkalo ve vzduchu s Renovým.
Emilův křik zazvonil v mé mysli. Měl jsem tohle udělat v den, co
ses narodil. Jeho čelisti se semkly kolem Renova krku.
Rene! Zakřičela jsem jeho jméno, když dopadl na zem, těla
spletená dohromady.
Emile náhle trhl prudce hlavou. Myslela jsem, že jsem byla
roztržená vedví, když tenhle hrozný náraz zastavil Renovo vytrvalé
vytí.
Když narazili na zem, můj otec se vrhl na Emila, odtrhl ho od
Rena, co ležel hrozivě tiše na podlaze knihovny. Zavila jsem,
rozběhla se a zastavila se před ním.
Sklonila jsem čenich a přitlačila svůj nos na jeho.
Mihnutí přes pokoj odtrhlo můj pohled od Rena.
Emile byl na zádech, přišpendlen pod mým otcem. Alfa Baneů se
zmítal pod vahou mého otce, kopal a zápasil. Můj otec ignoroval
Emilovy snahy se osvobodit. Jeho čelisti byly kolem Emilova krku
a pomalu se svíraly. Emile zařval, napůl zavil a napůl zakňoural,
což přešlo v z zabublání, jak mu můj otec rozdrtil hrdlo.
Emile přestal zápasit. Můj otec pozvedl Emilovo zvadlé tělo v
čelistech a s zhoupnutím hlavy odhodil Baneovu kostru pryč.
Můj otec přešel k nám, když kráčel přeměnil se.
Rene. Rene. Jemně jsem šťouchla do jeho čenichu. Prosím, vstávej.
Musíš vstát.
Dýchla jsem do jeho uhlově šedé srsti. Jeho vůně byla stejná jako
vždycky, voněl santalovým dřevem a ohněm zabaleným v kůži.
Rene. Zakňučela jsem a šťouchla do něj. Odpověz mi. Můžu tě
vyléčit, ale musíš se vzbudit, abych ti mohla dát krev.
Někdo dopadl na zem vedle mě. Adne byla na kolenou, zírala na
mě rozšířenýma přetékajícíma očima. Bryn byla vedle ní, tiše
kňučela.
"Proč?"řekla Adne. "Proč jsi také musel odejít?" Chtěla se ho
dotknout, ale já jsem zavrčela, odtáhla ji zpátky. Nechtěla jsem,
aby mu byl někdo jiný poblíž. Nemohli mu pomoci.
Zírala na mě, její končetiny se třásly, když jí barva prchala z tváře.
"Hej!"Connor stál za Loganem, ale ukazoval na mě špičkou meče.
"Zpátky, vlčku."
Shay pohlédl z Connora na mě. "Zůstaň tu." Vrátil Elementární
kříž pod plášť a pak se přeměnil.
Callo. Pomalu se přibližoval se skloněnou hlavou.
Naježila jsem se, hrozivé vrčení vycházelo z mého krku.
Drž se dál.
Nech mě ti pomoci. Jeho hlas byl uklidňující a on klesl na břicho,
stále se ke mně přibližoval. Chci jen pomoci.
Znovu jsem zavrčela, odhalila tesáky, když byl až u mě. Pozvedl
čenich a něžně mě olízl. Bylo to uklidňující; jeho vůně - svěží a
plná naděje, jako déšť, co opláchne moje smysly zatemněné
strachem - dávalo mi to jistotu. Přestala jsem vrčet. Postavil se,
přitiskl svůj čenich k mému.
Můžeme mu pomoci. Ale ne takto.
Přeměnil se do lidské podoby a já pochopila. Ren byl vlk, nemohl
pít, když byl v bezvědomí. Museli jsme ho dostat zpátky, stejně
jako Gabriel pomohl Nevovi znovu dýchat. Přeměnila jsem se.
Bryn dopadla na zem, zůstávala jako vlk. Slabé kňučení z jejího
čenichu pokračovalo v růstu.
"Pomož mi,"řekla jsem Shayovi. Ale on zaváhal, nepohnul se ani o
chlup blíž k Renovi. Něco se odehrávalo v jeho očích, něco, co
nechtěl, abych viděla.
"Pomož mi,"řekla jsem znovu.
Shay pohlédl na Renovu klidnou podobu. Natáhl ke mně ruku.
Jeho prsty se třásly. Otočila jsem se na něj se zavrčením.
"Fajn,"připlížila jsem se blíž k Renovi. "Udělám to bez tvé
pomoci."
Když se můj otec dostal ke mně, v jeho očích nebyl žádný triumf.
Jen ztráta.
"Musíme ho probudit, aby mohl pít,"řekla jsem. Můj otec to mohl
napravit. Vždycky nás vedl. Bude vědět, co dělat.
Můj otec mi věnoval dlouhý pohled, než dopadl vedle Rena, jeho
dlaně položil na šedý vlkův krk.
Sehnul se, položil si hlavu na Renovu hruď. Vypustil pomalý
povzdech.
"Co budeme dělat?"zeptala jsem se.
Můj otec pomalu otočil obličej, aby na mě pohlédl. Nehodlala jsem
přijmout, co jsem viděla v jeho očích.
"Není tu…,"Shay zamumlal z pozice za mnou; cítila jsem, jak mi
jeho prsty obkličovaly paži. "Callo-" jeho hlas byl přiškrcený a
nemohl najít další slova.
Nepodívala jsem se na něj, zeptala jsem se znovu mého otce. "Co
budeme dělat?"
"Emile mu zlomil krk." Můj otec spustil ruce a zhoupl se na patách
s těžkým povzdechem. "Jeho srdce nebuší."
Už jsem potopila své špičáky do mého předloktí. Když jsem
protáhla své krvácející maso kolem Renova čenichu, Shay mě
chytil za ramena a stáhl mě zpátky.
Nic neřekl, když jsem zavrčela, kroutila krkem, abych na něj
viděla. "Nech mě."
"Callo,"řekl můj otec potichu. "Renierovo srdce nebije."
"Ne."
"Nemůžeš ho zachránit. Je příliš pozdě."
"Ne."
Adne začala vzlykat. Stoupla si a mířila od nás do Connorových
paží.
Moje končetiny ochřadly. Rozvalila jsem se na podlahu, natáhla
vedle Renova těla. Moje prsty se propletly tlustou uhlovou
kožešinou.
Nemůže být mrtvý. Nemůže.
Přeměnila jsem se do vlčí podoby, položila jsem svůj čenich na
špičku Renova.
Shay se mě nesnažil odtáhnout, ale pohlédl na něj a já uslyšela jeho
roztřesený nádech.
"Je mi to líto, Callo,"řekl. "Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo."
Zakňučela jsem a odvrátila svou tvář od něj. Zavřela jsem oči a
poslala poslední prosbu, snažila se vniknout do Renovi mysli.
Miluji tě.
Ale byl mrtvý.
Kapitola dvacátá šestá
"ODEJDI OD NÍ," Můj otec si stoupnul mezi Shaye a mě.
Byla jsem stále stočená kolem Renova těla. Slyšela jsem mou krev
pulzovat v žilách, ale nic jsem necítila.
"Ale-" Shay na mě pohlédl, jeho rysy tvrdly odhodláním. "Stále
musíme čelit Bosquemu. Potřebujeme ji." Adne byla zavěšena na
Connorových pažích, tiše plakala.
"Ztratit druhého alfu je jako ztratit část sebe."
Stephen vycenil ostré špičáky na Shaye.
"Tomu rozumím." V Shayových očích zazářila výzva, ale ustoupil
a postavil se vedle Adne a Connora. "Ale nemění to to, co je v
sázce. Nemůžeme se zastavit. Pořád musíme přivolat Bosqua."
Sabine k nám pomalu přistoupila. Ethan jí byl v patách, ale
udržoval si úctyhodnou vzdálenost, když se sklonila vedle Rena.
Nehýbala jsem se, dívala se na její nataženou ruku, co se ho dotkla.
Nahnula se, umístila polibek na temeno jeho hlavy.
Na moment ke mně obrátila očí a já v nich uviděla odrážet se můj
žal.
Teď jsem rozuměla, proč Shay ke mně přišel ve vlčí podobě. Proč
mě přemlouval, abych se přeměnila. Už věděl, že tu pro Rena
nebude žádná naděje, ale věděl taky, že nebudu schopna čelit
takové ztrátě. Že bych mohla napadnout nějaké vetřelce - stejně
jako jsem skoro napadla Adne -, co by se přiblížili moc blízko
Renově tělu.
Ale ten čas pominul, nechával mě otupělou, vyčerpanou. Teď bych
nemohla na nikoho zaútočit. Nemohla jsem nic dělat. Bitva možná
neskončila pro Shaye. Ale pro mě to byl konec.
Pochyby a lítost mi ukradly vůli bojovat.
Sabine stáhla ruku a postavila se, nechala Ethana, aby ji vzal do
svých paží.
"Pojď," řekl Connor a pokynul Shayovi. "Je čas to skončit."
Shay přikývl. "Proberte Logana." Otočil se ke mně. "Callo?"
Chňapla jsem po jeho prstech, nechtěla jsem odejít od Rena. No a
co, že tohle byla poslední bitva? Ztratili jsme Rena. Nechtěla jsem
bojovat. Nemohla jsem se podívat na Shaye.
Nemohla jsem přestat myslet na Renův hlas, jeho slova hřející mou
kůži. Vždy jsme byli předurčeni být spolu, Callo.
Miloval mě, ale já našla partnera v jiném vlkovi, jiném alfovi. Byla
jsem se svým výběrem bezohledná? Mohla jsem udělat víc, abych
zachránila Rena? Bojovala jsem s ostatními Ochránci, chutnala vlčí
krev, co proplouvala mezi mými tesáky, zabíjela své vlastní členy
smečky. A teď tohle. Co mohlo být horší, než ztráta Rena?
Varovné zavrčení vyklouzlo z prostoru mezi mnou a Scionem.
Vše, co jsem chtěla, bylo, aby mě nechali na pokoji. Shay vycenil
zuby, ale otočil se ode mě, následoval Connora k Loganovi.
Bryn zůstávala na místě, dívala se na mě, ale nepokoušela se dostat
o nic dál.
Connor kopl do Strážce, ne dost tvrdě, ale Logan konečně zvedl
tvář. "Je konec?"
"Začíná to,"řekl Connor. "A ty jsi zahajovací část."
Logan se nepohnul. Prohlížel si místnost s mrtvolami Emila a
Rena. Těžce polkl a začal se třást, když vzhlédl na Connora.
"Pokud to udělám,"zašeptal, "slíbíš mi, že mě necháš naživu?"
Jeho pohled sklouzl ke mně. Vycenila jsem na něj zuby, vrčela.
"Dej mi slovo!"Obrátil oči na Shaye.
"Pokud dáš slib ty, dáme ho my,"řekl Shay.
"Nebude ti ublíženo."
"Teď se dostaň na nohy,"řekl Connor. "Naši přátele venku stále
umírají."
Logan se vyškrábal nahoru, klopýtal vpřed, jako by byl stěží
schopný donutit své svaly pracovat. Zavrtěl sebou, když dopadl na
kolena před krb. Rozepnul si košili, odsunul si hrubou látku z těla.
Sabine zasyčela a můj dech se zadrhl. Loganova záda byla pokryta
šrámy.
"Krevní přísaha,"zamumlal Connor a díval se na Loganovu
zjizvenou kůži. "Je to mrcha."
Logan začal opěvovat, jeho hlas byl nízký a horečný.
"Ach Bože,"Shay ustoupil, když se šrámy na Loganových zádech
začaly jeden po druhém otevírat.
Čerstvá krev začala prosakovat z jeho ran. Pak začala téci, rozlila
se po jeho zádech a kapala na lakovanou dřevěnou podlahu.
Prázdný a tichý krb se probral. Bylo to jako jemný vánek. Jako by
se ve vysokém komíně zachytil dech větru, takže jsme ten zvuk
stěží zachytili. Šumivý zvuk narůstal. Tvar v temnotě se začal
rýsovat. Zlobný hluk bzučel jako opilý roj hmyzu.
Můj otec zavrčel, přecházel neklidně v prostoru mezi mnou a
ohništěm.
Proudící hmota začala tuhnout, rozprostírala se do tvaru člověka.
Hnilobná zelená aura se pohybovala kolem těla, co stálo ve stínu.
Connor zaklel, přikryl Adne, když to odporné světlo narůstalo na
záři. Za temnou figurou blikaly uvnitř a vně zářící zelené bytosti,
co zůstávaly těsně z dohledu.
"Je to tady,"zamumlal Ethan. "Trhlina."
Sabine se přeměnila ve vlka, pozvedla hlavu. Shay se posunul
vpřed, takže stál těsně za opěvujícím Strářcem.
Loganův hlas rostl v křik a pak zkolaboval.
Bosque Mar se zasmál, když vystoupil z krbu.
Bryn zavrčela, vyškrábala se na nohy a přemístila se přede mě,
jako by se bála, že nebudu schopna bojovat sama.
"Logane, Logane," Bosqueův úsměv se třpytil jako čepel. "Co to
máš za lubem?"
"Pane,"Logan vydechl, když utíkal zpět jako krab, zastavil se, když
narazil do knihovny.
Bosque se rozhlédl po místnosti; jeho oči se zastavily na Efronově
těle. "Jak tragické."
"Těžce,"řekl Shay.
"Vítej zpět, synovče,"Bosqueův hlas byl skoro vřelý. Otočil se s
kamenným pohledem na Logana. "Vedly tvé akce k otcově
předčasnému úmrtí?"
Logan něco zamumlal, ale slyšela jsem jen drkotání jeho zubů.
"Myslím, že poznáš, že cena zrady je docela vysoká,"zamumlal
Bosque. Logan zasténal, přitiskl své tělo těsně ke stěně.
Shay se přesunul, blokoval Bosqueovi výhled na Strážce. Pomalu
vytáhl Elementární kříž. Síla čepelí reagovala okamžitě na Trhlinu,
vzduch kolem Shaye zapraskal, jako by ožil elektřinou. Ten pohled
něco ve mně vyvolal. Přinutila jsem se na nohy, svůj pohled jsem
připoutala na Shaye.
Callo? Bryniny uši zastříhaly, když na mě nejistě koukala.
Jsem v pořádku. Vycenila jsem zuby. Připravena na boj.
Připlížila jsem se k Shayovi, své tělo jsem ponechávala nízko.
Zaujala jsem pozici za ním, přikrčila se, připravena skočit na
jakékoliv ohavné stvoření, co by mohl Bosque vykouzlit.
Bosqueův pohled přejel po Shayových mečích. "Jak pěknou hračku
jsi mi to přinesl."
"Lépe řečeno s kterou tě zabije,"řekl Shay. Za ním pozvedl Ethan
kuši a Sabine zavrčela.
Bosque pohlédl na dva Hledače. "Ach, mí vojáci na hraní."
Stiskl si zápěstí a muži vyletěli. Narazili do protější stěny, knihy
začaly kolem nich padat dolů Sabine zakňučela a rozběhla se přes
místnost.
Jdi! Nechtěla jsem opustit Shaye, ale Bryn ostatním pomoci mohla.
Bez zaváhání se Bryn hnala za Sabine.
"Ne!"křičela Adne, běžela ke spoušti dřeva stránek a končetin, kde
už Sabine začala hrabat ve snaze najít Ethana a Connora.
"Jak krásná mladá věc,"Bosque sledoval, jak se Adne pohybuje,
přejel si jazykem přes rty, jako by ochutnával vzduch.
"A s jakou silou. Hrála sis s mou zahradou, milá. Bez povolení."
Zavlnil prsty a Adne klopýtla. "Prosím, zůstaň chvíli. Myslím, že
mi můžeš být docela užitečná."
Přetočila se, chňapla po koberci pod nohama, který se začal párat.
Jeho volné nitě se splétaly v pevné lano, které ji chytilo za kotník a
pokračovalo ovinout ji kolem celého těla.
"Logane, udělej to!"zakřičela. "Udělej to hned! Dokonči rituál!"
Logan se krčil, jeho oči se otočily na Bosquea plné strachu.
Můj otec běžel k Adne. Objevila se další lana, co ji svazovala, i
když žvýkal první šňůry, co vyrazily z koberce.
Civěl na mě a pak na Bosquea, co se smál tomu, jak se ji můj otec
snažil osvobodit.
"Nech ji jít!" Shay se posouval k Bosquemu. Čepele Kříže se
přesouvaly s takovou rychlostí, že jsem nebyla schopna
postřehnout zbraň. Vypadalo to, jako by Shay šel s ohnivým
tornádem, co mu čistilo cestu.
"Proč ne?"řekl Bosque. "Stále mám v srdci místo pro odpuštění ti.
Shay zavrtěl hlavou, vrhl se na něj. Bosque pozvedl ruku. Shay
nebyl vržen zpět jako Connor a Ethan, ale jeho meče se zasekly,
jako by hodil Bosque štít.
Shay zavrčel a tasil znovu meče, ale nemohl se dostat přes jakoukoliv sílu už Bosque používal - k útoku. Bosqueho lidská
skořápka ho chránila. Museli jsme ho z ní dostat.
Slyšela jsem sténání a ulevilo se mi, když jsem viděla Ethana a
Connora vylézající zpod trosek, když se Sabine s Bryn
prohrabovaly rozbitými policemi a kupami knížek.
"Ty zbabělče!" Shay vycenil zuby a sklonil meče. "Bojuj se
mnou."
"Ale ta bitva se tu neděje, že?" Bosque zavřel oči a usmál se.
"Vypadá to, že máme shromáždění spíš venku,"pozvedl ruce.
"Věřím, že navštívím pár dalších hostů."
Zvuk poslal mrazení mými údy nahoru a dolů. Zaštěkala jsem
varovně na Connora a Ethana, když stovky trápících povzdechů
začaly ve vzduchu kolem nás růst.
"Jsou to Padlí!"zařval Ethan.
Povzdechy začaly přecházet v sténání, ale na výkřiky Padlých se
začalo vrstvit více zvuků. Ječení a syčení následovalo praskání
kamene. Sochy na Rowan Estate ožívaly.
"Nejen Padlí,"zaječel Connor. "Přicházejí!"
"Blokujte dveře!"zakřičela Adne, stále se snažila vykroutit z lan
kolem ní. Zavrtěla hlavou na mého otce. "Jděte jim pomoci.
Nemůžete mě z tohoto dostat!"
Bosque se smál. Z toho zvuku se moje hruď stahovala, míchala se
ve mně lítost a sebelítost, takže napětí v místnosti praskalo jako
elektřina v mé srsti. Radostný lesk v jeho nelidských stříbrných
očích ve mně rozproudil krev. Už jsem dnes ztratila příliš.
Nemohla jsem ztratit nic dalšího.
Vrčící jsem vystřelila přes pokoj k místu, kde se krčil Logan. Stočil
oči na mě.
"Jen mě nech na pokoji,"zakňoural. "Běž jako o život, Callo.
Dostaň se odsud."
Zaštěkala jsem na něj, vycenila zuby blíž k jeho krku, takže mohl
cítit můj dech. Zaklonil se při pohledu na mé tesáky, ale zavrtěl
hlavou. "Neudělám to. Zabije mě."
Přeměnila jsem se a sevřela mu prsty kolem krku.
"Je příliš pozdě,"řekl chraptivě.
"Nikdy není příliš pozdě,"řekla jsem. "Ten rituál. Teď."
Hromada těžkého nábytku se řítila po dřevěné podlaze, zaplňovala
pokoj, když Connor, Ethan a můj otec zabarikádovali dveře do
knihovny. Už jsem slyšela těla plazící se po dřevě, drápy trhaly
bariéru.
Stěsnila jsem své sevření. Loganovy oči se rozšířily a on
zaskřehotal, "Přestaň, prosím, udělám to."
"Hned,"zasyčela jsem.
Logan se dotkl svých zad, rozmazal si krev, která dosud unikla z
ran. Používal krev jako inkoust a kreslil na zem symbol, začal něco
mumlat tichým hlasem, takže jsem ho stěží slyšela.
Bosqueův smích okamžitě zemřel. Očividně nezáleželo na tom, jak
tiše Logan opěvoval, Harbinger vycítil, že rituál začal. Potok
Loganova šepotu zaváhal.
"Neopovažuj se přestat,"vycenila jsem na něj zuby. "Přestaneš a
zabiju tě."
Pokračoval ve svém horečném šepotu, ale jeho oči byly divoké
když se pohybovaly tam a zpátky ze mě na Bosquea.
"Tohle není moudré Logane,"Bosque udělal krok směrem k nám.
Ale byl tu Shay, držel Elementární kříž v Harbingerově úrovni očí.
Bosque se zamračil, ale zarazil se v pohybu.
Moje srdce poskočilo. Štít pracoval na obou stranách. Shay nemohl
útočit na Bosquea, ale Bosque se také nemohl pohybovat za meče.
Když si uvědomil, že Bosqueův pokus dostat se k němu byl
zmařen, přestal se Logan třást. Jeho hlas narůstal na síle a stabilitě.
Škrábání dveří knihovny se stalo boucháním. Pomalé těžké údery
signalizovaly, že Padlí přišli.
"Rychle!"zařval Ethan. "Nemůžeme je udržet."
"Ne." Bosque se otočil od Shaye. "To nemůžete."
Vedl ruku do vzduchu a Ethan, Connor, Sabine a můj otec byli
odhozeni. Bosque máchl pěstí a dveře se rozletěly.
"Nedotýkejte se Padlých,"Connor tasil meče, křičel na Sabine a
mého otce. "Ethan a já s nimi budeme bojovat. Postarejte se o
ostatní."
Ostatní se objevili, když sukuby a incubové vletěli do místnosti,
jejich křik bodal do mých uší. Ethan sejmul dva svou kuší, než tasil
své vlastní meče postupoval ke sténajícímu Padlému. Hledači
začali setkávat s pomalu postupující hmotou, co naštěstí tvořila
bariéru ve dveřích. Rány začaly vyrovnávat pronikavé výkřiky,
když Connor a Ethan oddělili hlavy Padlých od jejich těl. Můj otec,
Bryn a Sabine se vyhýbaly oštěpům okřídlených stvoření, kteří se
jim na zemi posmívali, než po nich vlci vystartovali.
Logan byl na nohou, křičel. Natáhl dlaně k Bosquemu, prsty též
natažené. "Aperio!"
Bosque zařval. Jeho oči zablýskaly jako světélka, když se díval na
Logana. "Zaplatíš-"
Jeho slova se zastavila, když znovu zařval, tentokrát dvojnásobně,
chytil se za břicho.
Když zvedl hlavu, jeho oči byly rozšířené jako disky, vypoulené
jako fotbalové míče a přesně tak velké. Jeho zřítelnice se zbarvily
do červena, když se stahovaly do útrob. Jeho rysy povadly, pak se
pomalu začaly nafukovat, jako kdyby někdo vháněl vzduch do
prostoru mezi jeho svaly a kůží. Pokračoval v rozšiřování, kůže se
nafukovala a začala trhat, začínala na vrcholku hlavy a následovala
linii dolů do středu jeho těla.
Bosqueho lidská skořápka praskla, otevřela se jako slupka.
Želatinově žlutá látka vytékala z trhliny. Hrozný smrad naplnil
vzduch rozkládajícím se tělem na čpavek, co pálil mé oči a nos.
Padla jsem na kolena, než mi bylo špatně.
Shay napodobil zvracení, klopýtl dozadu a snažil se zůstat na
nohou.
Hroty ho pokryly a ježily se tam, kde bylo Bosquevo tělo. Pak
další. A další.
Šest segmentových končetin tlačilo jeho kůži a protlačovalo se
stranou, kde se chtělo osvobodit. Věc, co setřásla svou roušku
člověka se protáhla do plné výšky, tyčila se nad námi všemi. Jeho
ohromné stříbrné oči byly zasazeny do jeho skoro-lidské tváře, co
představovala Bosqueův orlí nos a plná ústa.
Pár klepet z jeho tváří o sebe narážel, když otevřel a zavřel rty se
zasyčením. Jeho uhlazené vlasy se transformovaly do tvrdých,
špičatě pozvednutých bodců, co se vlnily po povrchu jeho lebky a
pokračovaly dolů podél páteře.
Kůže, co pokrývala jeho tělo byla skvrnitě šedá a černá, kapal z ní
sliz. Křídla, duhová jako vážka a pokrytá tou samou vrstvou
žlutého slizu jako zbytek těla, vyčnívala z jeho zad. V intervalech
mávaly, snažily se zbavit lepkavé kapaliny.
Bosqueho torso stále připomínalo muže, až na ostře vyřezávané
svaly na hrudníku, co se nesvažovaly do lidského břicha, ale místo
toho do zakřivené hmoty, kde se kůže měnila v lesklého raka. Jeho
dolní část těla skončila v jehlově ostrém zakřivení páteře, co se
leskla a dávala mi podezření, že byla jedovatá. Zrůda protáhla své
čtyři horní končetiny směrem ke stropu, otřásla svým tělem jako by
se právě probudila z dlouhého spánku. Sliz nás potřísnil a já
vykašlala žluč, když žlutě stékala po mé kůži. Čtyři z jeho končetin
se divoce zpevnily, v zuřivosti chňaply do vzduchu. Zařvalo to a
jekot stvoření z Podsvětí sílil. Opustili útoky na vlky a Hledače,
táhli se ke krbu, vznášeli nad hlavou stvoření.
"Ach můj Bože,"Connor náhlý let Bosqueho přisluhovačů, popadl
jeden ze svých mečů, když uviděl, co stojí před Trhlinou.
Ethan ho strčil na stranu, zhoupl své čepele, když jeden z Padlých
mířil na Connora. Hlava stvoření odletěla.
"Pojď," Ethan přitáhl Connora do středu místnosti, kde byla Adne
stále vázána na podlahu. Sabine, Bryn a můj otec je následovalo.
Schoulili se v těsné skupince okolo Adne.
Padlí je nenapadli, ale stáli blízko dveří do knihovny. Jejich
prázdné oči hleděly k Thlině, ústa dokořán, když nesmyslně drželi
své pozice.
Logan padl dozadu, zíral na stvoření, co zaujalo místo Bosquea
Mara. "Požehnejte Harbingerovi. Mistru Podsvětí a Pánu Strážců."
Kapitola dvacátá sedmá
"ZA TUHLE ZRADU tě uslyším křičet, Logane Bane,"zasípal
Bosque.
Zvuk jeho hlasu mě překvapil. Byl to ten samý jako když byl
Harbinger uzavřen v lidském těle. Jedinou změnou bylo opakované
cvakání kusadel před jeho rty.
Drápal se do vzduchu svými horními končetinami a Logan dopadl
na podlahu, lapal po dechu v bolestech. Krev se spouštěla ze čtyř
symetrických ran v jeho hrudi.
"Ne!"Shay se převalil na nohy.
"Trhlina!"zařvala Adne. "Musíš ho zatlačit do Trhliny Křížem!"
Bosque na ni křičel hněvem, pozvedl jeho špičatou končetinu ještě
jednou.
Shay byl již v pohybu. Čepele Elementárního Kříže svištěly
vzduchem, jiskry jejich síly odskakovaly z mečů. Už jsem nemohla
odlišit jeho tělo od vichřice světla a zvuku kolem něj. Sloupec
elementů, co obklopovaly jeho formu, se neustále měnil, klouzal z
řevu bouře do zlomu vodopádu, jen aby se znovu zformoval do
křiku hurikánu, co následuje přerývaná síla zemětřesení.
"Braňte mě, děti!"
V dešti kožených křídel a ostrých pařátů se sukuby a incubové
snesli na Shaye. V momentě, kdy se dotkli sféry, co obklopovala
Sciona, se jejich těla rozpustila, sypala na zem jako neškodné
hromady písku.
"Ne!"Bosque zařval a v jeho křiku byl opravdový strach. Jeho
bulvy stříbrných očí pátraly v místnosti v zoufalství. Jeho šílený
pohled spočinul na mně. Zasmál se a jeho úšklebek vrhnutý na
Shaye odhalil řady ostrých tesáků za kusadly.
"Velmi dobře, Scione,"řekl. "Potvrdil jsi svůj úděl. Ale pokračuj
touto cestou a ztratíš to, co miluješ nejvíce."
Natáhl ruce a ječel nesmyslné rozkazy na stvoření z podsvětí.
Jeden z incubů se snesl, jeho kopí kleslo. Bosque zachytil zbraň,
použil ostny na jeho levé horní končetině jako prsty.
Otočil se na mě s hrozným úsměvem a vrhl kopí. Vystřelila jsem,
ale ne dost rychle.
Bosqueho cíl byl přesný. Bylo to jen moje klopýtnutí, co
způsobilo, že kopí zasáhlo mé rameno a ne moje srdce. Bosque byl
silný. Velmi silný. Nejen, že se kopí zabořilo hluboko do mě, ale
prorazilo celé mé tělo a mířilo do stěny za mnou. Tam se zabodlo.
"Callo!" Shayův hlas se prolomil přívalem moci, co stínil jeho tělo.
Věděla jsem, že jeho přístup zaváhal, když bouřkový element do
něj uhodil a jeho světlo začínalo slábnout.
"Ne, Shayi!"zakřičela jsem a snažila se rozbít kopí, nebo ho
alespoň vytáhnout ze zdi. "Zapomeň na mě. Zabij ho!"
Bosque zařval, "Vezměte si ji. Roztrhejte ji!"
Roj bytostí z Podsvětí zaječel v unisonu a sletěl na mě. Přemýšlela
jsem, že se přeměním, ale vlk přišpendlený ke stěně byl ještě
bezmocnější než člověk.
"Zabij ho, Shayi!"Dala jsem si paže před obličej, když jsem
očekávala, že se pařáty zaryjí do mého masa.
Výkřiky letící hordy narůstaly, ale útok, co jsem očekávala,
nepřišel. Vrčení, co bylo blíž, než hrůzné výkřiky, mě donutilo
vzhlédnout. Bryn byla skoro přede mnou, vrčela na bytosti z
Podsvětí.
Můj otec a Sabine stáli hned vedle ní. Jeden mrtvý incubus už ležel
u jejich nohou.
Vrhali se ostatní, ale setkaly se se zuby vlků, co jim potrhaly křídla
a ujistily je, že se sem víc už nedostanou.
"Pohyb, Scione!"zakřičel Ethan ze středu místnosti, kde stál on a
Connor a chránili Adne. "Tvoje přítelkyně už je v bezpečí."
Shay znovu pozvedl meče, vrhl se kupředu. Zvuk v místnosti začal
být ohlušující a dům se začal třást. Letící bytosti z Podsvětí se
zastavili v útoku a začali se rojit nad krbem jako vosy panikařící ve
svém třesoucím se hnízdě. Blízko u dveří se sténání Padlých stalo
zuřivé. Jejich přešlapování se obrátilo v chaos a oni se začali
pohybovat, narážet do sebe, divoce mlátili do poliček s knihami a
stolů, když ztráceli veškerý smysl pro cíl.
Bosque byl zpátky u krbu. Natáhl tři zbývající končetiny jeho
ostnatého těla a chňapl po kamenném rámu.
"Nebudu se podmaňovat,"zakřičel. "Jsem tvůj pán. Dal jsem ti
všechno. Beze mě jsi nic."
"Scion nemá žádného pána,"Shayův hlas zaburácel přes hluk
chaosu v knihovně. Byl to jeho hlas, ale nějak jiný, než hlas
chlapce, co jsem znala. Byl to hlubší, starší hlas, co se odrážel v
mém mase a kostech.
Bosque, přilnutý na kamenech, zaváhal. Sklouzl o stopu zpět do
krbu.
Bouře Kříže ho pronásledovala z knihovny spolu s burácejícím
hlasem. "Země už déle nebude snášet tvoje podplácení."
"Nepodlehnu,"odplivnul si Bosque.
Proud země, větru, vody a ohně kolem Shaye vzplanul jasněji.
"Táhni, ďáble."
Bosque křičel, když se ho světlo Elementárního kříže dotklo. "Ne!"
"Táhni!"vykřikl hlas, co nebyl zcela Shayův.
Bosque zaječel, když se zkažené zelené světlo Trhliny rozšířilo,
obtočilo se kolem něj, jako ruce táhnoucí ho co nevítaného objetí.
Znovu zaječel, když se silná chapadla obmotala kolem jeho těla.
Pak jsem viděla, jak se Shay pohybuje v bouři. Naklonil se vpřed,
řítil se směrem na Bosquea. Poklesl meči ve dvou secích rychlostí
světla. Bosque zavyl agónií, když byly tři končetiny odseknuty od
jeho trupu.
Zelená aura v krbu zaplála v ohromné věži plamenů, vstřebávala
Bosquea. Slyšela jsem ho ječet, i když jsem ho neviděla.
Řev Elementárního Kříže se stal ohlušujícím a bouře obklopující
Shaye houstla, což způsobilo, že bylo nemožné ho najít v chaosu
zvuku a pohybu.
"Kryjte se!" Zařval Connor a zakryl Adne.
Můj otec se přeměnil, vzal Sabine a zatáhl ji ke mně. Postrčil ji ke
mně a Bryn a schoval nás za svým tělem.
Rowan Estate se třásl. Poličky s knihami zasténaly a praskaly,
sypaly vydání ve vodopádu na zem. Zvuk rostl spolu se vzduchem,
až jako by velké kameny budovy řvaly.
Exploze zasáhla knihovnu. Zabořila jsem tvář do hrudi mého otce,
skousla jsem si ret, když násilné hnutí země učinilo mému ramenu
bolest - tam, kde mě kopí stále drželo u zdi - až téměř
nesnesitelnou. Sabine se přeměnila a popadla mou druhou ruku,
rozptylovala mě od pulzující rány. Podívala jsem se na ni, vděčná
za sílu, co jsem našla v jejich planoucích očích. Přitiskla své čelo
na moje a já si propletla prsty s jejími.
Praskání znělo všude kolem nás. Myslím, že jsem slyšela Connora
křičet. Můj otec, Sabine a já jsme se k sobě namáčkly. Brynina srst
se přitiskla na naše těla, když kňučela.
I když mi Sabininy vlasy zastiňovaly tvář, zachytila jsem útržky
chaosu hned u našeho schouleného tria. Mraky se vyvalily do
místnosti, vířily ve zkažených zelených stínech samotné Trhliny,
odrážely oblohu před tornádem. Poryvy, co kolem nás zuřily, mě
přinutily přemýšlet, jestli nevířící mraky mohou dostat blíž dolů.
Tvary kolem nás prosvištěly. Sukuby a incubové ječeli, když byli
nasáváni Trhlinou, chyceni do vzduchu jako vytažení ze země.
Někteří v hrůze drželi Strážce v zamčeném objetí, tahali jejich
ječící pány do zapomnění. Některá slupkovitá těla kolem nás
prosvištěla, že jsem stěží věřila, že se nezhroutila pod bičováním
bouře. I když prachové figury bez života nebyli Padlí. Nedokázala
jsem říct, co byly, ale alespoň dvanáct z nich kolem nás prolétlo a
padalo do Trhliny následující ostatní bytosti z Podsvětí.
Ječící vítr byl postaven do konečného poryvu, následován nízkým
hučením. Zvuk se převalil knihovnou jako nejhlasitější zahřmění,
co jsem kdy slyšela.
Byl následován tichem.
Vítr tu stále byl, ale násilný výbuch se ustálil v jemný studený
zimní vzduch.
Můj otec se pomalu protáhl z ochranného klubíčka, v němž byl
zkroucen kolem Bryn, Sabine a mě. Zamrkala jsem, trhla kopím,
co bylo v mém rameni, když jsem hledala nějaké znamení Shaye,
ale můj pohled byl zachycen v šokujícím zdroji ledového větru.
Stěna knihovny byla rozmetána. Místnost se otevřela do sněhem
pokryté země venku. Jen kamenný rám krbu zůstával, stál hole
proti zimní noci.
"Jste v pořádku?"zakřičel na nás Connor. Pomáhal Adne na nohy.
Lana, co ji držela, opadla, když si stoupla. Jen roztřepená vlákna
zůstala. Ethan vyskočil z hromady knih a rozbitého dřeva a pokusil
se k nám dostat. Sabine mi stiskla ruku, než se rozběhla, aby se s
ním shledala. Přitiskla se k němu, podržel ji v dlouhém polibku.
Ovinula mu ruce kolem krku, naklonila se na něj, když jí zabořil
prsty do vlasů.
"Připrav se, Callo,"můj otec chytil za kopí, co bylo stále v mém
rameni. Bryn, teď v lidské podobě, mě vzala za ruku. Zaťala jsem
zuby, vydala jsem jen slabý výkřik, když byl vymaněn ze zdi a
vytržen z mého těla.
"Tady,"přitiskl své krvácející zápěstí na mé rty. Snažila jsem se
nemyslet na bolest v mém pulzujícím ramenu, soustředila se na
uklidňující teplo, co mě polévalo, když jsem si brala od otce krev.
Opřela jsem se zpět o zeď, vydala pomalý, roztřesený výdech.
"Jsem v pořádku."
Usmál se na mě. Vzala jsem ho za ruku, nechala ho postavit mě na
nohy.
"Všichni jsou pryč," Ethan k nám přišel, ruku v ruce se Sabine.
"Žádní další šílenci z Podsvětí."
"Kam šli?"zeptala jsem se, rozhlížela jsem se po místnosti. Nebyly
tu žádné známky toho, že by nás tvorové kdy zaplavili.
"Nemám tušení,"řekl. "Skoro jsem se ponořil a přikryl se, když
budova začala sestupovat."
"To není vše, co je pryč,"řekl Connor. "Myslím, že Logan utekl."
Suchá kaluž krve označovala místo, kde Logan klesl, svírající
škrábance, co mu udělal Bosque na hrudi.
Kaluž se prodloužila, roztáhla se v linii a pak se stávala skvrnami
na trati ke dveřím.
"Dobře, že tak,"řekla Adne.
"Raděj bych ho měl tam, kde bychom na něj mohli dávat
pozor,"zamumlal Ethan.
Mrazení projelo mou páteří. Logan byl pryč. Ale kde? Vydal se za
Lumine? Může se vrátit a vykonat pomstu?
"Na tom teď nesejde,"řekl Connor. "Eventuelně ho budeme muset
vypátrat. Ale není žádná hrozba, když je Bosque pryč. Nemá
žádnou moc, z které by čerpal."
"Pokud jsou bytosti z Podsvětí všechny pryč, proč jsou Padlí stále
zde?"řekla Sabine a pohlédla přes rameno.
"Už nejsou Padlí,"odpověděl Connor. Adne byla vele něj, třela si
na rukou popáleniny z lan.
Ethan přikývl. "Jsou to jen těla."
Dívala jsem se za Hledače. V kolébající se hrůze jsem poznala, že
Padlí byli rozházeni po celé podlaze. Byli teď mrtvoly v různých
stádiích rozkladu.
Někteří vypadali, jako by byli mrtví jen týdny, zatímco všichni
ostatní byli jen kostry.
Naši nepřátelé zmizeli. Znamená to, že jsme vyhráli?
Byla válka u konce?
Podívala jsem se ke krbu. Všechny známky Trhliny byly pryč.
Žádné zkažené zelené světlo nevyplňovalo jeho hlubiny. Zející
chřtán byl prázdný a tichý.
Shay to zvládl. Čekala jsem, že ho uvidím, jak se k nám dere a
široký úsměv bude osvěcovat jeho tvář. Ale nebyl tady. Moje oči
sklouzly ke krbu, hledali jakékoliv jeho náznaky, ale nic nenašly.
Kde byl? Moje srdce začalo bušit.
"Shayi!" běžela jsem k holému kamennému rámu.
Mou lebkou projela škála hrozných otázek. Co když ho vtáhla
Trhlina také? Co když síla Kříže byla tak velká, že vyčerpala
Shaye, když zničil Bosquea?
"Jsem tu." Shay vystoupil z druhé strany pozůstatku stavby. Bouře
způsobená Elementárním křížem zmizela. Meče byly v pouzdrech
na jeho zádech. Síla, co změnila jeho hlas, byla pryč. Shay byl zase
úplně sám sebou.
Ale nebyl sám.
Vysoký muž se zlato-hnědými vlasy měl položené ruce na
Shayových ramenou. Žena s tmavými vlasy a bledě zelenýma
očima měla jednu Shayovu ruku sevřenu ve svých.
"Callo." Shay se na mě usmál. "Rád bych ti představil své rodiče:
Tristana a Sarah Doranovi."
Kapitola dvacátá osmá
KNIHOVNA BYLA V TROSKÁCH. Sníh už vnikal dovnitř. A
to nebylo vše.
Vlci se shromáždili před budovou, dívali se na sutiny a trosky
knihovny.
"Neve!"zakřičela Sabine a mávala na dva vlky, co mířili s
ostatními.
Nev a Mason se smýkli a zastavili se u naší schoulené skupiny.
Zjevení Shayových dlouho ztracených rodičů nás uvrhlo do
ohromeného ticha. Nikdo se ještě nedopracoval ke kuráži zeptat se,
jak se Tristan se Sarah dostali z portrétů a stojí před námi.
Nevěděla jsem, jestli jsme se báli, že by je to obtěžovalo, nebo
jsme byli příliš šokováni, než abychom vyplodili nějaké otázky.
Jen Shay vypadal klidný, jeho úsměv působil v jeho rozjařenosti
dětsky.
Mason ze sebe setřásl vlčí podobu a udeřil pěstí do Connora. "Co
jste si sakra mysleli?"
"Měli jste bombu a neřekli jste nám to?" zakřičel Mason.
"Nedostali jsme žádné varování. Napadá tě, jak daleko ten výbuch
šel? Kus stěny se zřítil a zasáhl Baney, se kterými jsem bojoval.
Skoro
mě
to
zabilo!
"Nebyla to bomba, Masone,"řekla jsem.
"Tak co to sakra bylo?"zeptal se a stále hleděl na Connora.
"A proč jsem viněn za bombu já?"začal se Connor smát. "Co sakra
bych měl vědět o bombách?"
Nev se setřásl. "Diskutovali jsme a došli jsme k tomu, že pokud by
měl někdo zálibu v bombách, pak bys to byl ty."
Connor se podíval na Adne. "Co myslíš? Je to něco, za co bych
měl říct ,děkuji,' nebo bych si to s nimi měl vyřídit?"
"Sklapni, Connore,"řekla jsem. "Masone, ta zeď se rozletěla,
protože Shay zavřel Trhlinu."
"Člověče,"Nev se otočil na Shaye a usmál se. "Pěkný."
Mason se stále mračil. "Takže Elementární Kříž byl vlastně
bomba?"
"Masone!"zavrčela jsem. "Žádná bomba tam nebyla!"
"Jen magie,"Adne se na něho usmála.
"Magická bomba,"zabručel Mason a vyjekl, když jsem se na něj
svalila. "Hej! Ty ses skoro nerozplácla, když na tebe padala
polovina domu."
"Věř mi,"řekl Ethan. "Měli jsme víc, než tyhle problémy."
"Ale dokázali jste to," Nev se pořád díval na Shaye. "To znamená,
že jsme vyhráli, že?"
"Asi jo,"Shayův úsměv zmizel. "Nevím, do se děje teď."
"Když mluvíme o vítězství, co Baneové?"zeptala jsem se. "Myslím
ty, co nepřešli na naši stranu."
"Když se dům zřítil…"Nev mi věnoval omluvný pohled, když
Mason znovu zformuloval na rtech "bomba." "Zpanikařili. Myslím,
že to způsobilo to, jak viděli, že se sídlo Strážců rozpadlo."
"Stejně jsme vyhrávali,"zašklebil se Mason.
Nev pokýval. "Jo. Asi jo."
Zamračil se a rozhlédl po naší skupině. Jeho oči na moment
spočinuly na Shayových rodičích, ale pak se vrátily ke mně.
Dlouze se nadechl.
"Kde je Ren?"
Podívala jsem se jinam. Bryn mi ovinula ruku kolem pasu.
Nezapomněla jsem na Rena. Ale přes bitvu jsem si ho vytěsnila z
mysli. Nyní mi zela v břiše prázdná jáma, když na mě havarovala
pravda. Zhoupla jsem se na nohou. Bryn si položila hlavu na mé
rameno.
Můj otec odpověděl, "Padl v bitvě."
Nev zaťal pěsti. "Jak?"
"Emile ho zabil,"řekl můj otec.
Mason zavrčel. "Je Emile mrtvý?"
"Ano,"řekla jsem.
"Viděli jsme těla Daxe a Fey,"řekl Nev tiše. "Vy?"
"Museli jsme s nimi bojovat, abychom se dostali do domu,"řekla
jsem s přikyvováním.
Byli jsme potichu, tíha příliš smrtí na nás dopadla. Zatřásla jsem
se, pohlédla na mé členy smečky. "Následujte mě."
Přeměnila jsem se do vlčí podoby, vedla jsem své členy smečky
tam, kde leželo Renovo tělo.
K mé úlevě ho nepohřbila suť. Úlomky ležely kolem něj v kruhu,
jako kdyby divoká zuřivost Elementárního Kříže kryla jeho tělo od
chaosu.
Rozestoupili jsme se kolem něj, zformovali kruh. Zastavila jsem
se, nechala svůj pohled na vlkovi, co jsem znala od dětství, od
něhož jsem vždycky očekávala, že mi bude po boku, až povedeme
smečku.
Můj otec stál vedle mě. Podívala jsem se na něj v očekávání.
Ne, Callo. Jeho slova tiše vstoupila do mé mysli. Tohle je tvá
smečka.
Otočila jsem se zpět k Renovi, sklonila hlavu na úctu padlému
alfovi. Vlci v kruhu udělali to samé. Pozvedla jsem čenich první,
moje zpěvné vytí vyjadřovalo bolest nad Renovou smrtí, truchlilo
po něm. Jeden za druhým se členové mé smečky připojili ke zpěvu.
Naše vytí zaplnila knihovnu, přecházející do zimní noci.
Píseň smrti rostla, když vlci stále venku pozvedli své hlasy na úctu
ztracenému mladému alfovi. Sbor vlčích pláčů plných trápení se za
noci zvětšoval, nesl Renovu památku do samotných hvězd.
Přeměnila jsem se zpět do lidské podoby. Poslouchala jsem, jak
píseň pokračuje, i když vytí začalo tichnout, chorál se ozýval
větrem.
Ruka mě chytila za zápěstí. Adne na mě pohlédla. "Můžu?"
Pokynula k Renovi.
Přikývla jsem. Padla na kolena vedle něj, natáhla své tělo vedle
mohutného šedého vlka. Ovinula kolem něj paži, zabořila si tvář
do jeho srsti.
Schovala před námi obličej, ale dívala jsem se, jak se jí otřásají
ramena, přála jsem si, abych jí mohla vrátit zpátky bratra, se
kterým byla tak krátce.
Shay stál kousek od nás. Tristan měl paži na rameni svého syna,
zatím co Sarah stále držela Shayovu ruku. Setkala jsem se se
Shayovým pohledem, našla jsem tam jeho vlastní žal. A otázku.
Byla to otázka, co se odrážela i v mém vlastním srdci. Změnila
Renova smrt, co cítím k Shayovi?
Setkala jsem se s jeho mechově zelenýma očima a dostala
odpověď. Láska okolnostmi nebyla zapomenuta, nebo změněna
smutkem. Divoká a svobodná jako vlk ve mně.
Moje láska k Renovi byla opravdová. Sdíleli jsme pouto, minulost.
Ztratit ho mohlo zanechat šrámy na mém srdci navždy.
Ale byla jsem bojovnice a šrámy z lásky nebyly o tolik jinačí, než
šrámy z boje.
V tolika důležitých bodech jsem nedostala na výběr: následovat
své srdce, nebo nechat Shaye, odpustit svým vášním za život, pro
který jsem myslela, že jsem byla předurčena. Každé rozhodnutí mě
táhlo blíž k němu a odtrhávalo od světa, co jsem znala.
Ty volby nás dovedly sem. Stála jsem v troskách svého
předurčeného života, dívala jsem se na chlapce, co změnil všechno.
A věděla jsem, že ho stále miluji.
Když si Adne klekla vedle mých členů smečky blízko Renova těla,
šla jsem za Shayem. Natáhl své ruce ke mně a já do nich vkročila,
zvedla jsem ruce, abych se dotkla jeho tváře.
"Nezemřel jsi." Přinutila jsem se k úsměvu. "Říkala jsem ti to."
"Já vím,"řekl. "Co teď?"
"Jsme živí,"přitáhla jsem si jeho tvář ke své a nechala své rty, aby
se ho lehce dotýkaly.
Jeho prsty cestovaly drahami na mé tváři. "Miluju tě, Callo."
"Sarah!"
Vzhlédla jsem a uviděla Aniku, jak k nám běží, nebo spíš k
Shayově matce. Ruce Šípu se ovinuly kolem Sarah Doranové. Dvě
ženy se k sobě tiskly, smály se a plakaly. Když se konečně
rozdělili, Tristan se usmál na Aniku - měl ten samý rozpustile
zakřivený úsměv jako Shay.
"Taky jsi mi chyběla, Aniko,"řekl. Objala ho a když ustoupil,
pohlédl na železný kompas visící jí z krku. "Vidím, žes byla
povýšena."
Anika se zasmála a otočila k Shayovi. "Jak jsi se k nim dostal?"
"Nevím,"řekl Shay. "Když jsem strčil Bosquea do Trhliny, byl
pryč a já stál před mými rodiči.
"Stál kde?"zeptala jsem se.
Shay pohlédl na své rodiče. "Na mě to působilo prostě jako temný,
prázdný pokoj."
"Vstoupil jsi do zapomnění. Mezi něj,"řekla Sarah. "Rozbil jsi naše
vězení."
Anika přikývla, její tvář byla vážná, když promlouvala k Shayovi.
"Překročil jsi."
Zamračil se. "Co to znamená?"
"Bosque nás uvěznil v prázdnotě mezí Zemí a Podsvětím,"řekl
Tristan. "Byli jsme brána mezi světy. Když jsi ho vyhnal, bylo ti
umožněno dostat se k nám a vyvést nás."
Shay byl velmi klidný. Vzala jsem ho za ruku a propletla si s ním
prsty.
"Bolí vás to?"zeptala se Anika, její oči se přesunuly na Tristana a
Sarah.
"Ne,"řekla Sarah. "Naše trápení nebylo fyzické. Bylo to oddělení
od lidí, co jsme milovali. Vidět je a vědět, že jsme nemůžeme
udělat nic, abychom je chránili. Obzvlášť našeho syna."
"Vy jste mě viděli?"zeptal se Shay. "Byla ta malba jako
dvoustranné zrcadlo?"
"Ne,"Sarah se na něj smutně usmála. "Spíš jako chodit ve snu."
"Postupem času to nebylo jasné,"řekl Tristan. "A nevěděli jsme,
jestli to co jsme viděli byla pravda, nebo něco, co pro nás Bosque
přichystal."
"Callo! Bryn!"Ansel k nám běžel a mával. Bryn rozjařeně
zavýskala a rozevřela ruce. Ale masivní stříbrno-hnědý vlk k němu
ze strany mířil. Můj otec se přeměnil, podrazil Ansela z nohou a
táhl mého bratra na hrudi.
"Tati!"Ansel si dal ruce kolem našeho otce.
Bryn a já jsme běžely, abychom se s ním setkaly. Můj otec nás
vtáhl do jejich objetí. Čtyři z nás tam spolu stáli, drželi jsme se
jeden druhého, když jsme se třásli slzami a smíchem.
Ansel se vyvlékl, když na nás narazil Shay. "Hej! Tys to zvládnul!"
Ale Shay se zamračil.
"Co se děje?"zeptala jsem se.
Jeho ramena se stáhla. "Anika říká, že to ještě není konec."
Kapitola dvacátá devátá
KDYŽ SE NOVINKY O KONCI BITVY rozšířily, Hledači se
začali kolem nás shromažďovat. Někteří stáli v skupinách, tiše
mluvili a dívali se na hrůzy zničené knihovny. Další se rychle
přesouvali na praktické práce zotavování, sbírání svazků knih, co
byly ještě poházeny na podlaze a odvážení je pryč. Ostatní, co měli
na starost pohřební činnosti a slavnostní odnášení zbytků Padlých,
se teď vrátili do své přirozené pozice.
"Co tím myslíš, že není konec?"moje kůže se otřásla.
Anika kolem nás prošla. "Pojďte se mnou."
Následovali jsme ji k tomu, co ještě připomínalo zeď knihovny.
Kamenný krb, osamělý a prostý, se objevil nedotčen silou, co toho
zničila ze sídla tak moc.
Naklonila jsem se k Bryn a zašeptala, "Sežeň ostatní."
Narůstající úzkost se plazila v mých žilách.
"Nerozumím tomu,"řekl Shay. "Bosque je pryč. Je vyhnán. Tak
jako jeho monstra," pokynul k tiché temnotě prázdného krbu.
"Trhlina je pryč."
"Ne pryč,"řekla Anika. "Zavřená."
"Takže může být znovu otevřená?"zeptala jsem se.
Přikývla, ale řekla Shayovi. "To proto ji musíš zapečetit."
Jeho oči se zúžily. "Jak?"
Trhlina nemůže být zničena, ale Elementární Kříž poskytuje
zámek, co ji zapečetí od našeho světa."
Trochu se mi ulevilo, když se k nám Bryn znovu připojila a
dovedla moje členy smečky, stejně jako Connora, Adne a Ethana.
Anika pohlédla na Ochránce a pak otočila ostrý pohled na Hledače.
Ethan sklopil oči, ošíval se a Connor se nervózně prohrábl ve
vlasech.
Co se to dělo?
Adne se setkala s mým tázavým pohledem bez mrknutí oka, ale byl
v nich smutek - noví smutek, co neměl nic společného se smrtí
jejího bratra - co vzkřísil můj zápal.
"Co když ji někdo otevře?"zeptal se Shay.
"Jsi jediný, co může ovládat meče,"Anika přejela po zkřížených
mečích, co zdobily její náhrdelník.
"Nikdo ji nebude moci otevřít."
"Takže nepřejdi na temnou stranu,"řekl Connor. "Jasný?"
Adne ho dloubla loktem do žeber. Udeřil ji varovný pohled. Teď
jsem nepochybovala, že něco skrývali.
Pohlédla jsem do úrovně Aniky, dala do svého hlasu sílu. "A to je
vše?"
Jen na chvíli zápasila s mou pevností, než odvrátila oči.
Shay to taky zachytil. "Co?"
Napětí pohltilo místnost. Členové mé smečky mi věnovali nervózní
pohledy. Mé nehty se mi zaryly do dlaní. Můj otec vedle mě
zavrčel.
"Je to zrada?"pohlédl na Aniku.
"Ne!"zvedla se a vyslala autoritativní vzduch.
"Jednoduše je to to, co to musí být."
"O čem to sakra mluvíte,"Shay k ní vykročil.
Anika semkla rty. Connor se pohyboval mezi Scionem a Šípem.
"Musíme jim to říci, Aniko,"řekl. "Dlužíme jim to. Dlužíme jim
daleko víc, než tohle."
Ethan zbledl, žíly na jeho krku pulzovaly. Sabinina tvář se otočila
k němu v chaosu. Nemohl se na ni podívat.
Anika se otočila k prázdnému ohništi, ale zvedla hlas, takže jsme ji
mohli všichni slyšet. "Když jsi zahnal Harbingera, poslal jsi ho do
Podsvětí spolu s jeho přisluhovači. Ale jeho podplácení tu
setrvává, žije tím, jak Strážci manipulují se zemí."
Moje srdce ztvrdlo jako kámen. Vzpomínala jsem, jak na mě Silas
hleděl jako na exemplář, jak můj druh nazýval ohavností.
Zablýskla jsem tesáky na Aniku. "Mluvíš o nás."
"Částečně,"řekla bez toho, aby se otočila. "Ochránci jsem jedna ze
spousty alternativ, co Strážci vytvořili za století, co kráčeli po
zemi. Jejich vlastní prodloužené životy jsou jiné."
"Aniko,"řekl Shay. "Co udělá zavření Trhliny s Ochránci?"
Pomalu se otočila. "Když Elementární Kříž zavře Trhlinu, předělá
to balanc přírody, vrátí všechny bytosti do jejich pravé podstaty."
Shay se zamračil. "Co to znamená?"
Zírala jsem na Aniku, ztuhla jsem, když se pravda zarývala do
mých kostí. "Znamená to, že budeme vlci."
Přikývla, překřížila si paže na hrudi.
Shayovo obočí se svraštilo. "Ale teď jste vlci."
"Ne,"řekla jsem pomalu. "Budeme jen vlci. Ne lidé."
Pohlédla jsem na Aniku. "Mám pravdu?"
"Ano,"řekla Anika. "Ochránci byli stvořeni ze zrůd, co ovládali
jejich duši, přinutili jim sdílet lidské tělo, takže mohli být
služebníci Strážců."
"Už se nebudeme moci přeměnit?"zeptal se Mason.
"Bude navráceni své podstatě,"řekla Anika.
Sabine se podívala na Ethana. "Věděl jsi o tom?"
Svaly v jeho čelisti pracovaly, když si přinutil pohlédnout do jejich
očí plných hněvu. "Ano."
Odstrčila ho. "Nic jsi neřekl!"
Vzal ji za ruku, těsně ji držel. "Omlouvám se."
"Proč?" Třásla se, stále na něj naštvaně zírala.
"Nemyslel jsem si, že se dožijeme toho, aby se tohle stalo." Usmál
se smutně, když jsi ji přitáhl k hrudi. "Taky tu představu nesnáším,
Sabine. Nechci být od tebe odloučen."
Zformovala se ve mně hluboká bolest, ale Sabine s Ethanem nebyli
jediní milenci, kterým to dělalo starosti. Hledala jsem Ansela, našla
ho třesoucího se a bledého. Bryn stála vedle něj, oči divoké
nevěřícností.
Shay sledoval můj pohled. Otočil se, zatřásl pěsmi na Aniku.
"Ne,"řekl. "Tohle sakra není žádná cesta."
"Musíš."
"Nemůžeš jim to udělat!"
Shayův křík zachytil pozornost Hledačů v knihovně. Pomalu se
pohybovali. Někteří z bojovníku nás obkroužili, zatímco ostatní se
postavili Anice po boku, jejich ruce normálně leželi blízko jejich
zbraní.
"Do prdele,"Connor si mnul spánky. "Aniko, nemůžeme bojovat s
těmito Ochránci. Jsou naši přátelé. Riskovali za nás jejich životy.
Nemáme na výběr,"Aničiny oči byly ostré.
"Trhlina musí být uzavřena."
"Ne!" Ansel se protáhl přes Bryn. Jen Tess ho chytla a zastavila ho
v Aničině dosahu. "Tohle je má rodina! Budu sám."
Tess se sklonila. "Jsi stále s námi, Ane. My se o tebe postaráme."
Ansel začal plakat. Můj otec ho vytáhl z Tessina sevření.
"Anseli," zamumlal. "Najdi svoji sílu. Můžeš to překonat."
Zírala jsem na mého otce, nevěřila jsem, co právě slyším.
"Chceš, aby to tak bylo?"
"Nezáleží na tom, co chci, Callo," řekl tiše. "Je to jen nutnost.
Temnota Strážců se do tohoto světa nesmí vrátit."
Překvapil mě Masonův hlas. "Má pravdu, Callo," řekl pomalu.
Vedle něj přikývl Nev. "Jsme vlci. Vždy jsme byli."
Ansel si otřel obličej, pohlédl na Masona, který přešel na jeho
stranu a vtáhl ho do zuřivého objetí. "Je mi to líto, chlape."
"Nech to být," řekl Ansel a slabě se usmál. "Můj otec má pravdu.
Budu schopný přežít a tak se i stane."
"Anseli." Můj hlas se zlomil.
"To je v pohodě, sestřičko." Anselův úsměv zůstával křehký. Jeho
oči plné lítosti zabloudily k Bryn. Cítila jsem chlad, vzpomínala
jsem na jeho slova na nádvoří Akademie.
"Jsem míň, než jsem býval. A nikdy nebudu víc. Jednou si to Bryn
uvědomí. A odejde. Bude to tak nejlepší."
Moje končetiny se třásly, když jsem pochopila ostatní možnosti.
Pevný pohled mého otce mě tížil. Část mě věděla, že měl pravdu,
jako Anika. Strážci všechno v jejich světě překroutili. Země mohla
být zbavena jakýchkoliv stop jejich vlivu. Nebyla to myšlenka
navždy žít jako vlk, čehož jsem se obávala. Ta možnost se zdála
divná, ale nějak vzrušující. Divokost toho života volala na
nejhlubší části mé duše. A znala jsem svého otce, Masona a Neva,
co se již této výzvě odevzdávali.
Ale jiná část mě byla rozbitá, poražená. Dostali jsme se tak daleko
jen abychom tolik ztratili? Neuměla jsem si představit život bez
Ansela, co mi běží po boku. Byl člen mé smečky, můj bratr.
Náležel k nám. A k Bryn.
Plakala, držela se Ansela, pokaždé, když se od ní vzdálil a třásl
hlavou.
"Počkat." Sabine se vymanila z Ethanova objetí, mířila k Anice.
Hledači za ní pozvedlo své meče a blokovali jí cestu. Ethan zaklel
a zamířil na ně svou kuši.
"Ach, prosím," Sabine protočila oči. "Nechystám se na vás útočit.
Jen se chci na něco zeptat."
Anika pozvedla obočí.
"Když nám Ansel řekl, jak byli Ochránci stvoření, řekl, že to pro
něj nemůžeš udělat."
"To je pravda,"řekla Anika. "Je to v rozporu s našim řádem.
Nezničíme vlka, abychom vytvořili Ochránce."
Sabine se zhluboka nadechla. "Co kdybyste nezničili vlka?"
Ethan pomalu dal dolů kuši. "Sabine, ne."
Ignorovala ho, její pohled těkal na Ansela. "Co kdyby to bylo dáno
svobodně?"
Civěla jsem na ni. Nemohla navrhovat, co jsem myslela, že dělá.
Mohla?
"Nerozumím,"řekla Anika.
Anselovy oči se rozšířily. "To by se dalo udělat?"
Přikývla, ale pohlédla zpět na Aniku. "Pokud je to moné."
Ethan se prodral k Sabine. "Přestaň. To je příliš."
"To není tvé rozhodnutí,"Sabine položila ruku na jeho hrudník.
Položil ruku přes její, ale nezastavil ji, když se otočila k Anice.
"Pokud byste ze mě sejmuli podstatu vlka,"řekla Sabine, její hlas
pevný, "mohli byste ho dát Anselovi?"
"Ano,"Anika jí věnovala dlouhý, měřící pohled. "Ale jen pokud
osvobodíš jeho vlastnictví."
Ansel se třásl, jeho tvář plná naděje a strachu.
"Ach, Sabine,"zašeptala Bryn.
Ethan si k sobě natočil Sabininu tvář. "Počkej."
"Zoufale se mě snažíš zbavit?" Usmála se ironicky Sabine.
"Sakra ne." Jeho prsty vystřelily k její ruce, jako by se jí bál pustit.
"Myslíš, že bych tě nechal odejít, kdybych měl možnost?"
"Tak proč se se mnou stále dohaduješ?" Zeptala se.
"Protože nechci, abys tohle dělala kvůli mně," řekl. "Nemůžu tě o
to žádat."
"Nedělám to pro tebe." Natáhla se, aby ho jemně políbila.
"Ty jsi jen bonus."
Ethan vzal její prsty do svých. "Jsi si jistá?"
"Vrácení zpět do Vailu," řekla. "Předstírání, že tam patřím.
Připomnělo mi to, že jsem v tom životě nikdy nebyla šťastná."
"Ten život skončil." Řekla jsem. "Teď už jsou Strážci pryč."
Tak moc, jako jsem chtěla pro svého bratra vlka zpět, tak jsem
potřebovala, aby Sabine věděla, že bez smečky může najít štěstí.
"Já vím, Callo," řekla. "A já se rozhodla."
Nev sáhl po Sabine, přitáhl si jí do náruče. "Je to opravdu to, co
chceš?"
Přikývla, položila si hlavu na jeho rameno.
"Budeš nám chybět,"řekl Nev a políbil ji na tvář.
Sabine se otočila tváří k Anice. "Tohle je moje vlastní svobodná
volba. Seberte ze mě vlka a udělejte z Ansela znovu Ochránce."
Bryn se vrhla na Sabine, objala ji a vzlykala.
"Ach, přestaň,"Sabine zavrčela, ale její oči taky slzely. "Děláš
scénu."
Anika pokynula k Tess. "Pro tento úkol budeme potřebovat Elixír."
Tess přikývla, vedla si cestu přes Hledače z knihovny.
Šíp se rozhlédl po celé smečce. "A pokud to uděláme, budete
souhlasit s uzavřením Trhliny:!
Můj otec a já jsme si vyměnili pohled.
Otevřela jsem pusu, abych promluvila, ale Shay to udělal za mě.
"Ne."
Já a Anika jsme na něj obě šokovaně civěly.
"Proč?"zeptala se Anika.
Shay pomalu potřásl hlavou, vyslal mým směrem omluvný pohled.
"Něco tu je. Něco, co potřebuji vědět, než s tím budu souhlasit."
Anika na něj zírala, čekala.
"Ochránci budou znovu vlci,"řekl.
Anika přikývla.
Jeho pohled byl tvrdší, když se upoutal na mě. "Ale co se stane se
mnou?"
Můj puls vyskočil, když Anika zbledla. Začala ve mně mrazit,
uvědomovala jsem si, proč se Shay zeptal. Nenarodil se jako vlk;
přeměnila jsem ho.
Když jsem si představila strávit zbytek svého života jako vlk, Shay
byl se mnou. Nikdy neprošlo mou myslí, že pokud opustíme své
lidské formy, Shayův původ možná znamená, že to nebude moc
následovat.
Ale chtěl to následovat? Byla jeho námitka proto, protože by si
nevybral život jako vlk?
Anika mu stále neodpověděla.
"Jsem taky vlk,"řekl. "Ale vždycky to tak nebylo."
Přikývla, stále nesvá.
"Co se mi stane, když se Trhlina uzavře?"
Pohlédla jsem do tváří mých Hledačských kumpánů.
Connor, Ethan a Adne se stále dívali na Aniku. Nemohla jsem v
jejich výrazech najít žádné stopy jejich mínění.
Anika se dotkla medailonu na jejím krku a povzdechla si.
"Je mi líto, Shayi."
Shay těžce polkl. "Proč?"
"Protože jednoduše nevíme."
Kapitola třicátá
"JAK MŮŽETE NEVĚDĚT?" Shayovy zuby byly sevřené.
Anika stála na místě i přes Shayův pohled. "Nepředvídali jsme, že
se staneš alfa Ochránců."
Pohlédla směrem ke mně, takže jsem uskočila.
"Byl jsi narozen jako člověk,"řekla. "Můj odhad je, že zůstaneš s
námi."
"Ne jako vlk,"zašeptal. "Jsi si jistá?"
Něco uvnitř mě začalo křičet.
"Jak to můžete říct?"řekl Mason. "Je vlk. Teď je jedním z nás."
Nev přikývl, díval se na Shaye. "Vždycky jsi byl vlk, člověče. Ta
změna byla jen technická."
"Je to pravda?"zeptal se Shay Aniky. "Můžu se i přesto stát
vlkem?"
"Když se Trhlina uzavře, staneš se svým pravým já,"řekla Anika.
"To je jediná odpověď, co tí můžeme dát."
"Já-" Shayův hlas selhal.
"Shayi,"Sarah vyšla kupředu, položila si ruku kolem jeho ramen.
"Víš, že tohle musí být."
Podíval se na svou matku. Její oči byly laskavé, plné lásky.
Mé srdce pulzovalo těžkou vahou v mé hrudi. Pokud Shay zůstane
člověkem, bude s ní moci zůstat. S rodiči, kteří mu byli ukradeni.
Mohl by mít nový život.
Ale já bych neměla partnera, kterému bych náležela, co by se
mnou lovil, vedl naši smečku.
Jako by mé myšlenky zvedly jeho pohled. Shayovy oči byly na
mně. "Callo?"
Přinutila jsem se polknout tvrdý knedlík v mém krku.
"Anika má pravdu,"zamrkal, když ho má slova zranila, ale přikývl.
Anika natáhla ruku. "Děkuji ti."
Shay neodpověděl.
"Vydržte minutku,"řekl Connor. "Pokud si Sabine mohla vybrat
být člověkem, nemohou všichni Ochránci také zůstat lidmi?"
"Sabine předala svou vlčí podstatu Anselovi,"řekla Anika. "Pokud
si ostatní vyberou život člověka, znamenalo by to, že bychom
museli zničit část vlka v nich."
Otřásla jsem se. "Jako to Strážci provedli Anselovi."
Přikývla.
"Ale byli byste lidé,"řekl Connor. "Takže - sklenice z poloviny
plná, ne?"
"Vole,"řekl Nev. "Tys určitě nikdy nebyl vlk."
"Sabine chtěla zůstat člověkem,"řekl Connor.
"Pro mě je to jiné,"řekla Sabine s otřesením. "Život ve smečce pro
mě neznamená to, co pro ostatní."
"Viděl jsi Ansela po tom, co byl jeho vlk zničen,"řekla jsem. "Také
ho to zničilo. Vlk je ten, kdo jsme. Není tu na výběr."
Ethan se zamračil na Sabine. "Bude tě to bolet?"
"Fyzicky ano,"řekla. "Vím, že to bude bolestivé. Ale tohle chci.
Anselův vlk mu byl vzat násilně. Postrádal ukradený život. Já jsem
si vybrala stát se jen člověkem. Je to jiné."
"A vy všichni to cítíte jako Ansel?"zeptal se Connor. "Raději
budete vlky?"
"Jsme smečka,"řekl Mason. "Patříme do divočiny."
"Ale co tvé zpívání?"dívala se Adne na Neva.
"Co myslíš, že je vytí?"zašklebil se Nev.
"Myslím, že to nechápu,"řekl Connor.
"Nikdy bych neřekla, že budeš,"řekla jsem. "Ale pokud bys mohl
běžet s námi, lovit s námi. Když tě měsíc povolá o půlnoci do
lesa… pak bys věděl, jak se cítíme."
Connor se na mě podíval, stále zmatený, ale já se dívala na Shaye.
Jeho oči byly zastíněné. Přešla jsem k němu.
"Ale ty jsi to zkusil,"zašeptala jsem. "Rozumíš tomu."
Přikývl, propletl si prsty s mými. Jeho sevření bylo tak těsné, že to
bolelo. "Pamatuji si první noc, cos mě přeměnila. Lovili jsme při
měsíci. Nic na zemi není jako tohle."
Stála jsem mu tváří v tvář, nechala vzpomínky, aby po mě
klouzaly. Můj partner. Můj alfa. Nechtěla jsem uhánět lesy bez
toho, aby mi byl po boku. Ale co jsem chtěla zbledlo v tváři tím, co
se stalo. Učinila jsem volbu následovat své srdce, k vykonávání
zakázané lásky, ale ani Shay ani já jsme teď neměli na výběr.
"Mrzí mě to,"řekla jsem nakonec, opřela jsem si hlavu o jeho krk.
"Ale musíme to udělat."
"Já vím,"řekl. Vzal mou bradu do své dlaně a políbil mě.
"Aniko?"Tess stála vedle ženy, co měla na sobě hluboce modré
kápovité roucho, co se třpytilo jako hladina moře, když se uklonila
Šípu. Zatlačila na nás zvědavost Hledačů a Ochránců, některých ve
vlčí podobě, co naplnili knihovnu.
Anika k ní natáhla ruku pro Elixír. "Děkuji, že jsi přišla, Miriam."
Když Sabine a Ansel kráčeli k Elixíru, přikrčila jsem se, než jsem
narazila na Shaye.
Když jsem se dotkla jeho ruky, věnoval mi letmý úsměv. "Pro
Sabine je to docela oběť."
"Je,"řekla jsem. "Myslím, že je v pořádku. Takhle bude šťastnější."
"Šťastnější,"řekl tiše.
"Jak je tobě?"zeptala jsem se.
"Opravdu nevím, řekl. "Nedokážu rozluštit, co cítím - možná je to
tak nejlepší."
Pak se na mě znovu podíval, tentokrát držel můj pohled.
"Co ty?"
"Mám strach,"vzala jsem ho za ruku. Nikdy předtím jsem to
neřekla. Ale byla to pravda.
Měla jsem ztratit Shaye a byla jsem vyděšená.
"Kdybychom měli na výběr…"
"Já vím." Naklonil se, aby mě políbil. "Já vím, Callo. Nemusíš se
omlouvat. Nechci, aby ses omlouvala."
Popadl mě do náruče a díval se na Miriam, dávající instrukce
Anselovi a Sabine, aby propojili jejich ruce. Elixír spočíval na
špičkách jejích prstů a na každém z jejich spánků. Začala mumlat.
Tichá, ale rychlá řeka zvuku tekla z jejích úst.
Sabine zasípala. Ethan se pohyboval k ní, ale Connor ho zatáhl
zpět.
"Musíš ji nechat udělat to samotnou,"řekl Connor.
Ethan zaťal zuby, bledl, když se Sabinino sípání měnilo na křik.
Ansel těžce dýchal, ale nevypadal, že by měl bolesti jako Sabine.
Sabine znovu zakřičela, dopadla na kolena. V stejném momentě
Ansel vykřikl a jeho křik se stal vytím.
Tam, kde stál před minutou chlapec, teď zavrtěl čenichem mladý
vlk.
"Je hotovo,"Miriam pokynula k Anice.
"Sabine!"Ethan odstrčil z cesty zvědavé diváky, aby se k ní dostal.
Byla na kolenou, její tělo se třáslo.
Zvedla ruku. "Jsem v pořádku. Budu v pořádku." Ale nebránila se,
když jí zvedl a kolébal v náruči.
Bronzový vlk vyrazil z řady Hledačů a vrhl se na Ansela. Bryn
zavýskala a skočila na něj, dloubala ho packou a olizovala mu
čenich. Další dva vlci vyskočili ze skrčení. Nev a Mason hravě
šťouchali s štěkali, když kroužili kolem Ansela. Jejich schoulená
skupinka brzy vypadala jen jako chumel vrtících ocasů.
"Měla bys jít za nimi,"řekl Shay. "Jsi jejich alfa."
Otočila jsem se v jeho objetí. "Stejně jako ty."
"Už ne,"jeho úsměv byl rozbit, když potřásl hlavou. "I když jsem
někdy byl."
"Shayi-''
"Jen jdi." Odtáhl se ode mě, mizel v řadě Hledačů za námi.
Odstupovala jsem, abych náhle oddělila naše cesty, přeměnila jsem
se a běžela se připojit k mým členům smečky.
Anseli! Procpala jsem se mezi Nevem a Masonem, abych se mohla
zarýt do mého bratra.
Nemůžu tomu uvěřit. Ansel zavýskal, oběhl kolečko. Prostě tomu
nemůžu uvěřit.
Bez tebe by to nebyla smečka. Kousla jsem ho jemně do ucha.
Nikdo jiný není pro šéfa tak zábavný.
Když Nev začal náhle kňučet, otočila jsem se a uviděla Sabine, co
stála poblíž. Pořád byla opřená o Ethana, dívala se na nás.
Ansel se přeměnil do lidské podoby a šel k ní.
"Cítíš se dobře?"usmála se a skoro se to dotklo jejích očí.
Přikývl. "Jsi v pořádku?"
"Budu,"řekla.
Ansel ji stydlivě objal. Zasmála se a padla do objetí.
"Děkuji ti," těsně ji stiskl. "Dlužím ti všechno."
"Udělej Bryn šťastnou,"řekla Sabine. "Něco takového."
Ansel se usmál, ale pak věnoval Ethanovi přísný pohled.
"Když o tom mluvíme, jestli někdy uslyším, žes jí zlomil srdce,
ulovím si tě."
Ethan se zašklebil. "Budu to mít na vědomí."
Anika se objevila vedle nás a moje radostná nálada opadla. Shay
stál vedle ní, jeho oči odhodlané.
"Je čas."
Vzala jsem Shaye za ruku a kráčeli jsme ke krbu.
Můj otec se zastavil přede mnou.
"Beru smečku ven,"řekl. "Nemyslím si, že by měla být omezena,
když proběhne transformace."
Přikývla jsem.
"Rozumím, pokud chceš zůstal blíž,"pohlédl na Shaye. "Ale
nečekej příliš dlouho."
"Já vím."
"Opustíte to tu, než bude konec?"zeptal se Shay mého otce, když
se přeměnil a prodral se k rozbořené zdi. Ostatní vlci se vydali za
ním, shromažďovali se na zasněžené ploše mimo Rowan Estate.
"Já neodejdu,"řekla jsem. "Ale musím si udržet vzdálenost. Vlci,
co se cítí stísnění, jsou nebezpeční. Pokud zůstanu uvnitř-''
Zadržel mě. "Rozumím."
Nev, Mason, Bryn a Ansel proběhli místností, přeměnili se do
lidské podoby vedle Shaye.
"Měli byste jít s mým otcem,"řekla jsem. "Není pro nás bezpečné
zůstávat tu."
"Jistě," řekl Mason, dal si ruku kolem Shaye. "Ale myslíš si, že
bychom vás opustili bez toho, abychom se rozloučili?"
"Pro zatím,"zamumlal Ansel a díval se do země. "Rozloučení pro
zatím."
"Jsme stahování k tobě, člověče,"Nev sevřel Shayovu ruku.
"Tým Vlk!"
Shayovi se podařilo usmát se. "Dík."
"Nezávisle na tom, co se stane, opatruj se,"Mason podržel Shaye v
objetí.
Nev na Shaye krátce kývl, než se s Masonem přeměnili zpět ve
vlky a opouštěli nás s Bryn a Anselem.
Bryn nebyla schopna nic říct. Držela pohled na mně a na Shayovi,
popotahovala a kňučela. Snažila se ze sebe dostat slova, ale
nemohla mezi vzlyky popadnout dech. Nakonec zvedla ruce, vzala
Shaye a políbila ho na tvář. Pak se přeměnila v bronzového vlka a
vystřelila od nás.
Anselovy ruce byly strčené v jeho kapsách. Kopal do země a
potřásal hlavou.
"Zasloužíš si být se smečkou víc než já."
"Nebuď osel,"Shay Ansela objal. "Jsi přesně tam, kde bys měl být.
Ansel Shaye pevně sevřel, mumlal něco příliš potichu, než abych
to slyšela. Shay mu věnoval letmý úsměv.
"Uvidíme se brzy,"řekl mi Ansel. A pak byl od nás odpoután.
Shay mě zblízka sledoval. Pozvedla jsem obočí na podivný výraz v
jeho tváři. Vypadal jako by se snažil nesmát.
"Co ti řekl?"
"Řekl, že nemůžu zůstat s Hledači,"zašklebil se Shay. "Protože
jsem jediný, kdo tě může udržet od toho, abys do něj šťourala."
"Nešťourám do něj,"řekla jsem a vracela mu úsměv. "Jen, když si
to zaslouží."
"Shayi!"Anika na nás zavolala od krbu.
"Myslím, že to nemůžu zůstat o nic déle,"Shay se začal otáčet.
Vzala jsem ho za ruku a otočila zpět. Ovinula jsem si ruku kolem
jeho krku, přitiskla své tělo k jeho. Když jsem ho políbila,
propustila jsem všechno, v čem jsem se kdy držela zpátky, do
mého objetí. Potřebovala jsem, aby Shay věděl, co jsem cítila, co
jsem chtěla, proč jsem se tolik bála nechat ho jít. Jeho ruce
sklouzly po mých zádech, přitiskly se na mé lopatky.
Nechala jsem svá ústa váhat na jeho, než jsem se odstrčila.
Objel tvar mých rtů svým prstem. "Díky, žes mě zachránila."
"Nezachránila jsem tě,"řekla jsem. "To ty jsi zahnal Harbingera."
Opřel se, přejel po mých rtech jemným polibkem. "Nemluvil jsem
o dnešku."
Pohledy řad Hledačů byly fixované na Shayovi, když kráčel k
Anice.
"Budeš potřebovat Elementární Kříž." Pokynula k mečům na
Shayových zádech.
"Co mám dělat?"zeptal se jí Shay.
"Drž meče překřížené, takže vytvoříš znamení Sciona,"řekla. "A
řekni tato slova, než bude hotovo: obtineo porta."
"Obtineo porta,"zamumlal.
Pruh zeleného světla se objevil v hloubkách krbu, jako by se právě
otevřela obrovská víčka.
Shay se podíval na Aniku. "Je to stále tu, že?"
Přikývla, pohlédla na kamennou strukturu, co opět potemněla. "To
proto to musí být uděláno."
Shay stáhl ramena.
Hledači v knihovně upadli do ticha, dívali se, jak se Shay pohybuje
s schované Trhlině.
Shay držel meče na délku paže. Meč země a vzduchu držel
vertikálně, zatímco vodní a ohňový překřížil přes první čepel
horizontálně. Zhluboka se nadechl a zastavil, otočil se a podíval na
mě.
Přešla jsem k němu, položila si ruce na jeho záda hned pod krk,
takže moje špičky prstů klouzaly po tetování kříže na jeho kůži.
Otřásl se.
"Nevím, jestli to zvládnu udělat."
"Musíš,"řekla jsem, ale každý úder mého srdce narazil pomalu a
těžce do mé hrudi, jako kdyby útok bušil se sklouznutím do země.
"Nemůžu tě opustit, Callo."
Zavřela jsem oči, věděla, co cítil, protože ten samý smutek hlodal
mé srdce. Už jsem někoho, koho jsem milovala, ztratila a v další
minutě jsem mohla ztratit dalšího. Ale co jsme mohli dělat.
Svět stvořený Strážci byl kovaný z chamtivosti a krutosti. Nebyl to
svět, kde bychom mohli trpět za existenci, nezávisle na tom, co by
to stálo.
Přinutila jsem se otevřít oči a najít Shayovy duhovky jako zimní
mech, co na mě jemně svítili. Naklonila jsem se a přitiskla rty na
jeho tetování. "Miluji tě."
Rozevřela jsem víc prsty na jeho zádech, doufala jsem, že dotknutí
se ho může nějak způsobit, že vesmír uslyší můj důvod - že dá
Shayovi jeho vlčí podstatě vyhrát nad lidskou. Pokud ne… byla
bych sama.
Měla bych svou smečku, ale mohla bych s nimi zůstat. Pokud by
Shay se mnou nepřišel, už jsem si představovala, co se stane. Stala
bych se vlk samotář, vandrující, osamělý.
Můj otec by mohl být alfa mých členů smečky, jako byl vždycky.
Možná nám to tak bylo předurčeno.
"Callo,"jeho obočí se zamračilo. Viděl husí kůži pohybující se
nahoru a dolu, když se mé svaly třásly.
"Miluji tě,"zašeptala jsem naposledy, pomalu se obrátila směrem k
úniku do nočního vzduchu, co mě vábil k mé smečce. "Zavřete
Trhlinu."
Kapitola třicátá první
VŽDY JSEM VÍTALA VÁLKU, ale když skončí poslední
utkání, co znamená život pro bojovníka? Shay se díval do
prázdného krbu. Otočil meče, které zpívaly. A pak tu nebylo nic,
temnota se začala pohybovat. Stíny se držely Elementárního Kříže,
rukojetě nožů táhly Shaye vpřed. Když meče označily čtvrt otočky,
Shay ztuhl. Temnota se scelila, hleděla na kříž v místnosti, avšak
v ebenovém stínu bylo vydáváno jemné světlo, opalizující jako
blikající hvězdy.
Světlo vycházelo z mečů, dotýkalo se Shayových prstů a třáslo
s ním. Jako třpytivé stuhy se ovinulo kolem jeho paží a hrudi.
Když světlo přešlo přes jeho krk a setkalo se s mými prsty,
přecházelo také na mé tělo.
Světlo rostlo na záři, až jsem neviděla nic – nic, dokonce ani
Shaye, i když jsem stále cítila své prsty na jeho krku – nic, než
bledý, zářící vzduch kolem mě. Vzduch ožil silou.
Myslela jsem, že to bude bolet. Ansel říkal, že když se od něj vlk
oddělil, byl jako roztrhán na kusy a uhořen. Ale nebolelo to. Vůbec
ne. Nebyla tu žádná bolest. Jen pocit lehkosti, závratě, jako když
letíte, zátěž, která ke mně nepatřila se zvedla. Najednou jsem
věděla pravda a světlo okolo mě explodovalo.
Jsem volná.
Epilog
SABINE ZAMRAZILO, přála si, aby si půjčila ten svetr, co jí
nabídl Ethan. Sluneční světlo bylo filtrované přes lešení, co běželo
podél okraje Rowan Estate, ale plachty visící mezi okolním světem
a knihovnou nemohli zadržet chlad prosince. A ty přístroje pro
vytápění ho prostě nerozehnaly.
Podala další krabici s páskou, co hlásala Historie-17.století, čímž
byla černě označená na víku. Skoro všechny knihy, co byly tak
dávno zabaleny, byly o historii. Opravdu staré historii. Nebyly tu
nikde okolo nějaké zajímavé knihy?
„Ještě jsi neskončila?“ Ethan nakoukl do knihovny.
„Proč pořád všude kolem leží ty knihy?“
„Chystám se předstírat, že jsi to neřekl,“přenesla krabici
k rostoucí frontě, co putovala zpět na Akademii a měla být
evidována a uložena. „Tak tě mám stále ráda.“
Ethan se zasmál. Sabine k němu přešla, mnula si paže. Zamračil
se, sundal si svůj dlouhý kožený kabát a dal jí ho přes ramena.
„Měla sis vzít ten svetr.“
„Jo,jo,“řekla, a přitulila se do kabátu ještě vyhřívaného teplotou
těla. „Měl jsi pravdu. Můžeš být šťastný. Příště to udělám
správně.“
Sabine pohlédla na výstavbu na druhé straně místnosti. „Víš,
mohlo by tu být tepleji daleko rychleji, kdybys nepovolal speciální
kameny na přebudování tohoto místa.“
„To máme z Národního registru historických míst,“otřásl se.
„Speciální kameny jsou nutností.“
„Skvěle,“řekla Sabine. „Umrzne mi zadek.“
„Opravdu?“rozšířily se mu oči. „To by mohlo být tragické. Raději
se na to podívám.“
Zapištěla, když se na ni vrhl. Stále se pronásledovali mezi stohy
knih, když se otevřely mihotavé dveře.
„Nazdar!“Connor skočil do knihovny.
Adne šla za ním, potřásala hlavou. „Connore, neříkej ‚nazdar.‘
Nejsi kovboj, nezávisle na tom, jak moc si to přeješ.“
Zavřela portál a obrátila se tváří k němu, ruce v bocích.
„Promiň, jestli jsem se dopustil trestného činu,
slečinko,“předstíral, že si smeká klobouk.
Zamračila se, ale to se rozpustilo v smíchu, když ji začal lechtat.
„Stop!“zaječela. „Stop! Beru to zpět. Můžeš být kovboj!“
Connor ji vzal do objetí jednou paží a šklebil se na Ethana.
„Tak jaké to bylo?“zeptal se. „Našli jste je?“
Sabine se podívala pryč. Connor se zeptal na otázku, na jakou
nebyla připravená hlasově, ale která jí běžela v mysli od té doby,
co se vrátil Ethan.
Ethan si odkašlal, když sledoval Sabine.
„Jo. Nebylo to těžké. Byli přesně tam, kde jsme si mysleli, že
budou.“
„Staře podupané země,“potřásl Connor. „To dává smysl.“
„I když je to trochu divný,“řekla Adne. „Nemyslíte. Jít zpět
k Haldisu po tom všem, co se stalo.“
„Je to jejich teritorium,“řekla Sabine, pohlédla na ni a pak znovu
civěla do dáli. „Náleží těm horám.“
Zaváhala a její hlas se zjemnil. „Vypadali šťastně?“
„Opravdu ano,“Ethan k ní přešel blíž. Jeho prsty něžně spočinuly
na její vrchnější ruce. „Měla bys jít příště s námi. Podívat se na
ně.“
Sabine se podařil úsměv na laskavost v jeho očích, i když její
srdce bylo roztřepené. „Možná.“
„Sabine-“
Otočila se k němu tváří, pozvedla se a spočinula dlaněmi na jeho
krku. Nechala jeho puls na pár sekund bubnovat svou kůží, než
znovu začala mluvit. „Je to minulost. Teď jsem tady. S tebou.“
Zamračil se. „Nechceš je vidět?“
Sklopila řasy, nechtěla, aby viděl bolest v jejich očích. Věděl by,
že tam je. Vždycky to věděl, ale někdy to chtěla před svými
novými kumpány udržet. Byla vděčná za jejich přátelství a
Ethanovu lásku. Nechtěla, aby minulost zmařila naději, co měla
pro jejich budoucnost. „Co další smečka?“
„Přemístili se na západ,“řekl Ethan.
„Stephenova smečka zaujala bývalé pozice Baneů. To, co zbylo
z Baneovské smečky po boji, se zdá, že se přesunulo.“
„To je spravedlivé.“
„Taky myslím.“
„Takže jedna alfa dovršila svého šťastného konce. „Ale jak se své
nové role ujal náš chlapec?“
„Ne, že bych byl expert, ale zdá se v pořádku,“Ethan si ovinul
ruce kolem Sabine a přitiskl si ji k sobě zády.
„Je mi trochu líto Tristana a Sarah,“řekla Adne a vyskočila na
stůl. Přehoupla nohy tam a zpátky, jak přemítala. „Jejich setkání
trvalo asi deset minut. A pak svého syna znovu ztratili.“
„Neztratili ho,“řekl Ethan. „Ne úplně.“
„Nemyslím si, že budou mít v lese rodinný pikniky,“řekl Connor.
„Jsi vůbec někdy vážný?“zeptala se Sabine.
Connor na ni blýskl úsměvem. „Ne, pokud to není absolutně
nezbytné,“zamračil se na Adne. „Proč se cítíš špatně? Myslel jsem,
že jsi mluvila se Sarah a vysvětlila jí to, víš, s Callou.“
„Ano,“řekla Adne. „A myslím, že se snaží za něj být šťastní, ale
myslím, že se cítí jako kdyby byl prostě pryč.“
„Jen jsem rád, že utekl z knihovny, když se stal vlk,“řekl Connor.
„Protože kdyby napadl Aniku a Ethan by postřelil Sciona zrovna
po tom, co zachránil svět… Umíte si to představit? Nepříjemný.“
„Opravdu to nejseš vtipnej,“řekla Adne.
„Ano, jsem,“usmál se Connor.
„Sabine?“ Adne na ni vrhla prosebný pohled. „Nechtěla bys mi
trochu pomoct?“
Sabine na Connora vyplázla jazyk.
„Nechám svůj případ odpočinout,“zazubila se Adne.
„Ethan dostane taky hlas,“řekl Connor. „Ethane?“
„Zdržuji se,“zasmál se Ethan. „Počkej, ne. Nesnáším hlasovat pro
jakýkoliv Connorův humor, ale má pravdu. Všichni vlci, včetně
Sciona, běželi do hor. Počítám, že pro dobrou věc. Pokud by nás
napadli, bylo by to ošklivé.“
„Nazývali by to domov, myslím,“přemítala Adne.
„Zpět v divočině. Neměli žádný důvod se o nás zajímat.“
„Myslíte, že si pamatují?“zeptal se Connor. „Když se Shay stal
vlkem, myslíte, že věděl, co se děje?“
„Není žádný způsob, jak to zjistit,“řekla Adne.
Sabine obemkla Ethanovy paže kolem jejího těla těsněji.
„Je dobře, že se proměnil. Shay a Calla patří k sobě. Vždycky
patřili.“
Ethan se sklonil a políbil korunu jejích vlasů. „Znám ten pocit.“
„Zřejmě si země taky myslela, že k sobě patří,“řekla Adne.
„Takže lidi, jste připravení? Hladovím a Anika nám za pár hodin
rozdá nové úkoly. Nechci zmeškat večeři.“
„Co je teď přesně vaše práce?“zeptala se Sabine. „Válka
skončila.“
„Myslím, že myslíš naše práce,“Adne se na ni usmála. „Teď jsi
součástí spolku. A nenecháme tě na to zapomenout.“
„Musíme na to dohlédnout,“Connor ukázal na to, co byl krb
v knihovně.
Masivní železné dveře vyplňovaly kamenný rám. Elementární
Kříž byl umístěn ve středu dveří, všechno nasvědčovalo tomu, že
byly meče přiškvařeny jako kovová zábrana. „Ujistit se, že s tím
žádní zločinci nenatropí neplechu.“
„Jako Logan?“zeptala se Sabine.
„Logan,“řekla Adne, „a jakýkoliv jiný Strážce, co již prošel svým
datem vypršením platnosti. Nebude jich tu moc, ale nějací jsou
stále okolo.“
„A my budeme dělat to samé, co jsme dělali, než se protrhla tahle
válka,“řekl Connor.
„To jsi tak pamatuješ?“zeptala se Sabine.
„Jsem jsi jistý, že to někdo někam napsal,“usmál se Connor.
„Předtím, než tu byli Strážci a Hlledači, všichni jsme byli jedna
skupina,“řekla Adne. „Ujistili jsme se, že nikdo nebude zneužívat
magickou moc, nebo si zahrávat se silami, s kterými by neměl.“
„Byli jsme nezýváni Conatus,“řekl Ethan.
„Když mluvíme o jménech,“řekl Connor, „od té doby, co
nepátráme po Scionovi, budeme mít nové označení?“
Ethan pokrčil rameny. „Zeptej se Aniky.“
„Mohli bychom být znovu Conatus,“řekla Adne.
„To bylo před šesti sty lety,“řekl Connor. „Já hlasuji pro ne.
Mimo to, Strážci byli součástí Conatus. Spojování si jména
s nějakým Strážcem činí to, že se cítím pošpiněný.“
„Fajn,“Adne ignorovala jeho škádlení. „Jen si myslím, že
používat latinu přidává na naší důstojnosti. Pojďme, můžeme o
tom diskutovat u večeře.“
Začala plést dveře.
„Důstojnosti?“Ethan se odtáhl od Sabine a zubil se na Adne.
„Nikdo už nemluví latinsky. Vysvětlovat to slovo kdykoliv, když
někoho potkáme, by zabralo moc času. Mimo to, jakákoliv
skupina, které je součástí Connor, nemůže být důstojná.“
„Hej!“Connor do něj strčil.
Sabine se zasmála, její úsměv byl plný škodolibosti. „Mám pro
nás jméno.“
Ethan se natáhl a prsty jí pozvedl bradu. Když se podívala do jeho
mořsky modrých očí, svět se před ní otevřel. Tak jako vždy.
„Dobře, krásná. Jaké je naše nové jméno?“zeptal se.
„Ochránci.“
Jeho úsměv změkl. „To může trvat zvyknout si na to. Ale hezky
to zní.“
Naklonil se a něžně ji políbil.
„Jdete lidi?“zeptal se Connor a obrátil se k portálu. „Nebo tu
budeme čekat, než to vyřešíte?“
„Ach, nech je,“Adne ho vzala za košili a táhla ho k mihotavým
dveřím. „Proč jsi tak nevrlý?“
Connor se poplácal po břiše. „Mám hlad.“
„Večeře je hned tam,“Adne ukázala na mihotavé dveře.
„Počkej,“řekla Sabine. „Já… chci je vidět. Musím je vidět. Jen
jednou.“
„Hned teď?“zamračil se Connor.
Adne táhla Connora na stranu, zavírala portál dvěma svižnými
tahy skeanů. „Tvůj žaludek může počkat, Connore.“
„Opravdu si musíme promluvit, jak je možné, že znáš můj
žaludek líp, než já,“zasmál se Connor.
„Jsi si jistá?“zeptala se Adne.
„Prosím,“Sabinino srdce pulzovalo, když Adne pletla. Nemohla
na chvíli dýchat, když známý obrys poblíž Haldisu na druhé straně
portálu nabral tvar.
„Jsi připravená?“Ethan ji vzal za ruku.
Přikývla, ale to neznamenalo, že byla. Bylo to to, co potřebovala
– vidět celou smečku, aby věděla, že svět je zase v pořádku.
Connor zamířil ke dveřím, ale Adne ho chytila za paži.
„Ne,“řekla. „Jen oni dva.“
„Žádná večeře a žádný vlčí lov?“řekl Connor. „Jsi krutá žena.“
„To víš,“Adne pokynula Ethanovi a Sabine, aby vstoupili do
dveří.
Teď známý tvar blikající v chodbě portálem dělal cestu hořce
studenou. Vítr vířil pevně mezi jejími končetinami; občasné
poryvy jí otřásly. Přitáhla si Ethanův plášť blíž.
„Tohle je mrazivé počasí, zlato,“řekl Ethan a podal jí dalekohled.
„Tím nemyslím, že na tebe spěchám…“
„Potřebuji jen pár minut,“řekla.
Sabine se vyšplhala po hřebeni, kde Adne otevřela dveře,
schoulila se v přístřeší borovice. Přiložila si dalekohled k očím,
dívala se k Haldiskou jeskyni.
Netrvalo dlouho je najít. Vlci slavili čerstvou kořist. Smečka se
shromáždila okolo velké kostry, dováděli a připravovali se na
hostinu.
Ansel a Bryn pronásledovali jeden druhého do vchodu jeskyně,
odkopávali mraky sněhů, když běželi. Mason se hrabal v kořisti,
jeho čenich krvavý. Nev si sedl vedle něj, jeho jazyk se vyvalil
ven, když Mason pověděl nějaký vtip.
Bílý vlk vyběhl z jeskyně. Calliny zlaté oči následovaly její
smečku. Zlato-hnědý vlk se vynořil z leda, přicházel jí naproti.
Shay obkroužil Callu se šťoucháním, dokud nezaštěkala na protest.
Sabine to znělo jako smích.
Dva alfové se společně vrhli na kořist, šťouchali do sebe a
olizovali se, když se pohybovali. Mason a Nev se zvedli, když
přišli, pozvedli hlavy a vrtěli ocasy. Calla znovu zaštěkala na
Ansela a Bryn, aby se připojili ke smečce. Vlci se shromáždili,
připraveni podělit se o dar jejich lovu.
Sabine si stoupla, přesvědčená, že jsou její přátelé v bezpečí.
Když se pohnula, Calla zvedla hlavu. Její oči těkaly Sabininým
směrem. I na vzdálenost mezi nimi, Sabine by přísahala, že se na ni
Calla dívala.
Uši bílého vlka zastříhaly. Pozvedla čenich a zavyla. Ten zvuk
naplnil Sabine směsí sladkosti a zármutku. Ostatní vlci se připojili
k písni, jejich známé hlasy prorážely zimní vzduch.
Sabine se na ně dívala další minutu, pak se otočila a kráčela
k Ethanovi.
„Je vše v pořádku?“zeptal se.
Podala mu dalekohled. „Jsou šťastní. Takže jsem také šťastná.“
„Dobře.“ Ethan mířil k portálu, ale Sabine zaváhala, když jí vítr
zvedl vlasy, jeho studené pohlazení ji vábilo do divočiny. Otočila
se, poslouchala píseň, co zněla v tuhém zimním větru. Nevův hlas
rostl nad ostatními vlky, když se jejich chorál proplétal vzduchem.
Sabine přemýšlela, jestli nějak vědí, že tam byla a jestli jí dávali
sbohem, nebo žádali, aby zůstala.
„Sabine?“Ethan čekal ve světle dveří, díval se na ni. Vzala jeho
ruku. Vlčí vytí stále zněla v lese za ní, ale už se déle nepotřebovala
ohlížet.
S Ethanem po boku vkročila do světla portálu, do svého nového
světa.