OBSAH 1 1 Všeobecná psychologie 2 1.1 Historie psychologie

OBSAH
1
Obsah
1 Všeobecná psychologie
1.1 Historie psychologie . . . . . . .
1.2 Vznik psychologie jako vědy . . .
1.3 Vznik experimentální psychologie
1.4 Nejdůležitější směry . . . . . . .
.
.
.
.
2
2
2
2
2
2 Předmět všeobecné psychologie
2.1 Systém psychologických věd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2.2 Výzkumné metody psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
4
5
5
3 Determinace lidské psychiky
3.1 Biologická determinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3.2 Sociální determinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3.3 Vzájemný vztah biologické a sociální determinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6
6
6
6
4 Duševní život
4.1 Psychika .
4.2 Vědomí .
4.3 Nevědomí
4.4 Prožívání
4.5 Chování .
.
.
.
.
.
základní
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
pojmy
. . . . .
. . . . .
. . . . .
. . . . .
. . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
6
6
7
7
7
8
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
8
8
9
10
11
11
12
6 Průvodní procesy poznávacích procesů
6.1 Pozornost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6.2 Paměť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
12
12
13
7 Emocionalita
7.1 City . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13
13
8 Psychologie činnosti, konání a chování
8.1 Vůle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
8.2 Konfliktní situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
14
14
15
9 Psychologie osobnosti
9.1 Charakteristika osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9.2 Struktura osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
15
15
16
10 Poznámky autora
10.1 Zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
10.2 Připomínky a dostupnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
16
16
16
5 Poznávací procesy
5.1 Pociťovanie - čití . . . .
5.2 Vnímání . . . . . . . . .
5.3 Představivost a fantazie
5.4 Myšlení a řeč . . . . . .
5.4.1 Myšlení . . . . .
5.4.2 Řeč . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
2
1
1
1.1
Všeobecná psychologie
Historie psychologie
antická filosofie
Sokratés
Platón
Aristoteles
Demokritos
starořečtí lékaři
Hypokrates
Galenos
středověcí filosofové
Augustin
Tomáš Akvinský
středověk → novověk
novověká filosofie
1.2
VŠEOBECNÁ PSYCHOLOGIE
René Descartes
Francis Bacon
John Locke
Wilhelm Wundt
a
obrátil pozornost na problémy člověka
tvůrce objektivního idealismu; teorie ideí - idee jsou
pravzory nadřazené vnímaným předmětům
. . . idee nejsou odloučeny od vnímaných věcí; ke
vzniku věcí potřeba látka, tvar, účel a hybná síla
(bůh); také důraz na smyslové poznání; ovlivnil arabskou fil. a středověk (scholastici)
hlavní představitel atomismu, první důsledně materialistická filos. (hmotná jednota světa - atom a
prázdno) ⇒ každá událost je v příčinné souvislosti
s jinou (pohyb atomů)
první nauka o temperamentech - sangvinik, cholerik,
flegmatik, melancholik
teorie temperamentu (cholerik, melancholik, sangvinik, flegmatik)
křesťanský teolog, první ucelený kř. systém - vliv
na rozvoj teologie; přední představitel patristiky; bez
víry není poznání, veškeré poznání je jenom poznáváním Boha přes poznávání vlastní duše
scholastik, přizpůsobil Aristotelovo učení křesťanské
věrouce, důraz na rozum
zakladatel pojmu reflex a vědomí - pojem duše nahradil pojmem vědomí; „myslím, tedy jsemÿ
zakladatelé senzualismu (sens - smysl) - úloha a význam smyslového vnímání na psychickou činnost
metoda introspekce (sebepozorování) - metoda poznávání psychiky; předmětem zkoumání psychiky je
zkušenost člověka (jak prožívá nějaký podmět)
Vznik psychologie jako vědy
Jako samostatná věda vzniká psychologie koncem 19. století. Spojeno se jménem Wilhelm Wundt,
který r. 1879 založil v Lipsku první psychologickou laboratoř. W. Wundt je též pokládán za
zakladatele experimentální psychologie.
Filozofické předpoklady vzniku psychologie -
1.3
Vznik experimentální psychologie
Psychologické poznatky se rozvíjeli ve filozofii. Jsou staré jako lidstvo. Zpočátku spojeny s pojmem
duše.
V druhé polovině 19. století, s rozvojem přírodních věd (zvláště biologických) a jejich experimentálních metod se začala formovat psychologie jako věda.
Pojem duše přenechala filozofům a teologům.
1.4
Nejdůležitější směry
Behaviorismus (behavior = chování) - psychologie se má omezit pouze na vnější projevy člověka, pozorovatelné smysly a registrovatelné přístroji (na chování). Psychologie se
má změnit z vědy o prožívání ve vědu o chování. Nebudeme zkoumat psychiku, nevědomí
. . . „černou skříňkuÿ.
1.4
Nejdůležitější směry
3
Z psychologie se ztratila její podstata - zkoumání psychiky.
Chování je výsledkem učení člověka. Stimul → Reakce - člověk se učí reagovat na různé
stimuly. Osobnost je potom souhrnem naučeného chování (naučených reakcí, zvyků).
Behavioristé se dostali do škol - psychoterapie učením, tj. odnaučení se špatným návykům.
Neobehaviorismus přidal „↔ÿ . . . Stimul ↔ Osobnost ↔ Reakce, kde ← znamená, že osobnost je aktivní a osobnost může měnit své reakce.
Behaviorismus měl silný vliv (začátek 20. století, Watson, USA), ale ve své čisté podobě se
dlouho neudržel. Později přijal hypotézy o vnitřních procesech a stavech.
V současnosti se většina psychologů kloní ke kompromisu (psychologie prožívání a psychologie chování) ⇒ formulace: předmětem psychologie je chování a prožívání (ale i to je zplošťující).
Gestalt-psychologie (celostní, či tvarová psychologie) je reakcí na elementovou, či asocianistickou psychologii. Vznik - začátek 20. století, Köhler, Koffka, Lewin (Německo).
Gestaltisté prokázali (experimentálně i teoreticky), že celek je více, než souhrn částí - vnímáme krajinu, ne chaos neuspořádaných prvků. Nervový systém má rozvinuté mechanismy
jak k rozlišování částí a dílčích vlastností, tak k vystižení jejich vztahů, uspořádání, struktury
a celistvosti. Vnímání je složitá analyticko-syntetická činnost.
Vnímání tedy není (ve srovnání s myšlením) jednoduchý proces prostého „zrcadlení, kopírování, fotografováníÿ. Vnímání se realizuje složitými neurofyziologickými mechanismy.
Základní úloha:
- vysvětlit koncepci psychiky
- vysvětlit koncepci osobnosti
- vysvětlit koncepci vnímání a myšlení
Tento směr vznikl při experimentování s vnímáním hudby:
vjem melodie je tvar - prvky melodie jsou tóny → vjem tvaru je tvořen prvky (uspořádáním,
struktuře celku).
Poznámka - v české literatuře jsou uváděny pojmy část (prvek) a celek (tvar).
Existuje více než 100 zákonů tvarů - např. zákon podobnosti, zákon blízkosti, atp. .
Tvar je i myšlenka (kde prvky jsou slova)
Tvar je i cit (kde prvky jsou dílčí city)
Tvar je i osobnost (kde prvky jsou vlastnosti)
Hlubinná psychologie - psychoanalýza - vnikla na začátku 20. století, Sigmund Freud,
Vídeň.
Psychoanalýza považuje nevědomí za ústřední bod psychiky. Rozpracovává problematiku
nevědomí.
Sigmund Freud byl neurolog a psychiatr. Léčil psychické poruchy - neurózy. Když hledal
příčiny neuróz, zjistil, že pacienti je neznají ⇒ příčiny jsou v nevědomí.
Kontroverzním bodem zůstává hypotéza, že všechno jednání člověka je výsledkem nevědomí.
Způsob poznávání nevědomí (což bylo novátorské a dle přednášejícího geniální) - hypnózou,
což je oslabený stav vědomí, ve kterém pacienti hovořili o příčinách neuróz. Psychoanalýza
se stala léčebnou metodou.
Používal i metodu volných asociací (ne každý je hypnotabilní), kdy nechal člověka volně
hovořit o svém životě. Velkou roli má hovoření o snech - sen proniká do oblasti nevědomí →
4
2
PŘEDMĚT VŠEOBECNÉ PSYCHOLOGIE
výklady snů. Obecně - zkoumal sny, chybné činy, přeřeknutí, atp., což považoval za průnik
do nevědomí.
Vnímání osobnosti:
- id, ono - nevědomá část psychiky (pudy - samozřejmě hlavně sexuální), řídí se principem
slasti
- ego, já - vědomí člověka (poznávání světa), řídí se principem reality
- superego, nadjá - osobní morálka, řídí se principem dokonalosti
Dle S.F. musí být tyto 3 složky v harmonii. Neurózy působí (dle S.F.) příliš silné superego,
neboť: id → ego ← superego
Další kontroverzní body:
- zážitky člověka odporují společenským normám
- absolutizace sexuálního pudu (libida) - zážitky člověka týkající se psychosexuálního
vývoje (libido je základním hybným momentem jednání člověka (tzv. pansexualismus))
Dnes neopsychoanalýza - nejen skrze sexualitu, ale i skrze sociální prostředí (např. Erik
From).
Osobní poznámky:
- S.F. - člověk musí dospět v muže a ženu ⇒ homosexualita je nenormální
- Nedostatek informací a nemožnost otevřeně hovořit o věcech sexuality (a z toho pramenící problémy) bylo živnou půdou pro masové rozšíření myšlenek S.F. (vždyť prolomil
tabu v oblasti sexuality)
2
Předmět všeobecné psychologie
O předmět psychologie se od nepaměti vedou spory (věda o duši - Aristoteles, o vědomí - W.Wundt,
o chování - J.B.Watson, . . . ).
Psychologie je věda o psychice, kde psychika je jedním z projevů života (jiným jeho projevem
jsou fyziologické děje). Zjednodušeně platí bios = f yzis + psyche.
Psychologie zkoumá duševní život člověka. Je to věda o zákonitostech psychiky. Věda o prožívání a chování.
Psychika = osobnost
Prožívání
- vnitřní stránka psychiky, duševní zážitky
Znaky prožívání
Je subjektivní (proto se člověk označuje jako osobnost)
Osobnost je:
(a) konkrétní člověk
(b) svérázný celek duševního života
(c) jedinečná a neopakovatelná
Je neopakovatelné - i když se zážitky
opakují, prožívání je vždy jiné
Chování
vnější projev prožívání
2.1
Systém psychologických věd
5
Význam všeobecné psychologie - pracuje na rozvíjení poznatků a metod použitelných při řešení
následujících otázek:
1. poznávat lidi
2. vysvětlovat chování a prožívání lidí
3. předvídat pravděpodobný vývoj
4. působit na lidi (výchova, převýchova, poradenství, atd.)
5. uspořádat podmínky, ve kterých lidé žijí, učí se, pracují
6. lépe poznávat sebe sama pro lepší způsob učení, práce, života
2.1
Systém psychologických věd
Základní psychologické vědy jsou ty, které podávají souhrnný pohled na psychiku. Obecná
psychologie zabývající se psychickými procesy a stavy; Psychologie osobnosti zabývající se
strukturou osobnosti; dále pomocné vědy jako Dějiny psychologie a Psychologická metodologie, atd.
Hraniční obory psychologie jsou vědy, zabývající se psychologickými aspekty různých
vědních oborů - např. Neuropsychologie zabývající se např. psychickými změnami při poškození mozku; Psycholingvistika; atp. .
Obory aplikované psychologie vycházejí z aplikace psychologie na různé obory praxe (výchova, lékařství, obchod, atd.) - např. Vývojová psychologie zkoumající psychologický vývoj
během vývoje člověka (od prenatálního období do smrti); Sociální psychologie zkoumající
zařazení člověka do společnosti; Klinická psychologie řešící psychologické otázky ve zdravotnictví (diagnostika, terapie, prevence, péče o nemocné); Pedagogická psychologie zkoumající
otázky výchovné praxe z psychologického hlediska; Školní psychologie zkoumající a řešící výchovné a vzdělávací problémy; Poradenská psychologie věnující se individuální práci s žáky,
rodiči, atp.; Psychologie reklamy; Psychologie sportu; atd. .
Psychopatologie se zabývá patologickými psychickými jevy.
2.2
Výzkumné metody psychologie
Psychologie jako empirická věda disponuje souborem metod, které slouží jednak ke sběru dat a
jednak k jejich vyhodnocení.
1. Pozorování - introspekce (sebepozorování) a extrospekce (pozorování druhých)
2. Experiment - uměle navozené podmínky, ve kterých zkoumáme reakce člověka, (experimentální a kontrolní skupina; vyloučení vnějších vlivů)
3. Rozhovor
4. Dotazník - otázky písemného charakteru, většinou zaměřeno tematicky (např. hodnoty),
patří do sféry odborníků
5. Anamnéza - poznávání životopisu člověka (podmínky, vlivy prostředí, . . . )
6. Metoda analýzy produktů činnosti (např. grafologie), pouze pro odborníky
7. Psychologické testy - pouze pro odborníky
6
4
3
DUŠEVNÍ ŽIVOT - ZÁKLADNÍ POJMY
Determinace lidské psychiky
3.1
Biologická determinace
Biologická determinace je určena samotným organismem člověka:
- nervovou soustavou (mozkem)
- dědičností (vrozené vlohy, předpoklady, dispozice)
Dědičně je ovlivněna struktura temperamentu, až z 80% inteligence, tělesné znaky, nemoci
(včetně duševních) ⇒ vliv dědičnosti je značný.
- žlázami s vnitřní sekrecí vylučujícími hormony přímo do krve (hypofýza, štítná žláza, mléčné
žlázy, . . . )
- biologické potřeby (žízeň, atp.)
- tělesný stav (únava, nemoc)
- růst organismu
3.2
Sociální determinace
Sociální determinace určená sociálním prostředím:
- lidé a vztahy k nim - rozhodující jsou osobní vztahy, především matka ↔ dítě - citová
deprivace (ochuzení) má trvalý dopad na osobnost
- vztah k sociální skupině (rodina, třída, parta)
- vztahy mezi skupinami (sportovní kluby, atp.)
- vliv skupiny na jednotlivce - člověk je vždy součástí skupiny
- společenské normy
- kultura
→ Bez lidské společnosti nevzniká lidská psychika
→ Obsah lidské psychiky prožívání a chování závisí na konkrétním prostředí (městské dítě,
romské dítě)
→ Úroveň a kvality psychiky závisí na množství a kvalitě sociálních vlivů.
3.3
Vzájemný vztah biologické a sociální determinace
Vývoj člověka (tedy i jeho psychiky, osobnosti) probíhá podle vnitřních zákonů, ale zároveň je
ovlivňován vzájemnou interakcí s prostředím. Zjednodušeně lze vývoj osobnosti rozdělit na dva
spjaté aspekty - zrání a vzájemnou interakci jedince s prostředím (vzájemné ovlivnění).
4
4.1
Duševní život - základní pojmy
Psychika
Psychika = osobnost se skládá z prožívání a chování.
4.2
Vědomí
4.2
7
Vědomí
Vědomí = uvědomělé bytí člověka; vnitřní, subjektivní prožívání - vědomá část psychiky; uvědomování si duševních zážitků; vědomí je nejvyšší formou psychiky, neboť umožňuje vnímání sebe
samého (kromě psychických zážitků) - to je vlastní člověku (zvířatům jenom částečně).
4.3
Nevědomí
Nevědomí = ne plně uvědomovaná část psychiky (psychické činnosti).
Příklady - geniální objev přišel ve chvíli „odpočinkuÿ; většina mezilidských citů vzniká nevědomou cestou; ne vždy známe motivy našeho jednání; pudové, instinktivní jednání; . . .
4.4
Prožívání
Prožívání = souhrn psychických procesů a stavů, jako vjemy, představy, emoce (city), procesy
řešení problémů, rozhodování, vybavování z paměti, atp. (jde o širší pojem, než běžně rozumíme).
Týká se činnosti nejvyšších částí CNS.
Prožívání je vědomé a nevědomé (ve smyslu, že si něco nedokážeme vybavit a uvědomit - je to
potlačené do nevědomí . . . tím se zabývá psychoanalýza). Psychologie zkoumá obojí ve vzájemných
vztazích.
Znaky prožívání - prožívání je subjektivní (proto se člověk označuje jako osobnost) a neopakovatelné (i když se zážitky opakují, prožívání je vždy jiné → jinak by byl život člověka fádní).
Obsah prožívání - prožívání má tři dimenze:
1. Poznávání - člověk poznává okolí a sám sebe
Psychické poznávací (kognitivní) procesy jsou (viz bod 5, strana 8):
(a) „pociťovanieÿ - čití
(b) vnímání
(c) představivost, fantazie
(d) myšlení, řeč
(e) paměť (pouze jako sklad zážitků)
(f) pozornost (pouze umožňuje lepší poznávání)
2. Cítění umožňuje cítit - vnímat city a emoce, které jsou výsledkem cítění
Cítěním člověk vyjadřuje svůj vztah k okolí. Cítění zlidšťuje jednání člověka.
Každý zážitek má citový náboj (přízvuk).
Člověk jedná (v mnoha případech) pod vedením citů. Lidské jednání je více emocionální než
racionální.
Poznámka: u umělé inteligence se cítění nedaří (ani nikdy nepodaří).
3. Snahy se projevují v motivaci a vůli (motivace je souhrn hybných momentů)
Lidské jednání je účelné, nikoliv chaotické. Je vždy motivované (řízené vůlí).
Poznámka: někdy stačí motivovat („chce se miÿ), jindy musí nastoupit vůle („budu to dělatÿ).
8
5
4.5
POZNÁVACÍ PROCESY
Chování
Chování = vnější projev prožívání (psychiky); všechny projevy (i vnitřní, nepozorovatelné - např.
biochemické) člověka (pohyby, reakce, úkony, „vnější činnostÿ a její složky.
Chování lze pozorovat, registrovat pomocí přístrojů, měřit, snímat. Zahrnuje též výrazové
pohyby, jako mimiku, gestikulaci, atp. .
Mezi prožíváním a chováním je jednota, ale ne absolutní, neboť:
1. prožívání je mnohem bohatší, než chování,
2. existence společenských norem atp. a
3. člověk může sám záměrně a cílevědomě ovlivnit své chování (i zkreslovat, zastírat, atp.).
Druhy chování - chování je molární (makroskopické) a molekulární (mikroskopické).
5
Poznávací procesy
Mám obavy, že tato část je dost zmatená - oddílek „Pociťovanieÿ sem dle mého vůbec nepatří,
naopak sem patří „Učeníÿ, které zde není. Rozdíl mezi pociťováním a vnímáním je zcela nelogický
- uměle vykonstruovaný. Vědomě jsem nechal slovenské slovo (pociťovanie), aby mě to nemátlo a
nespojovalo se skutečným pojmem „cítěníÿ (viz 1, strana 7). Pojem čití jsem doplnil z literatury
(Nakonečný, M.: Základy psychologie, ACADEMIA, 1998, ISBN 80-200-0689-3) k snadnějšímu
porozumění tohoto uspořádání. Srovnej s pojmem počitky a vjemy (viz 5.2, strana 9) - nabízí se
jednoduché vysvětlení: čití → počitek, vnímání → vjem.
5.1
Pociťovanie - čití
Pociťovanie - smyslový vjem (výsledek pociťovanie) - je odrazem jednotlivých vlastností předmětů
a jevů v psychice (barvy, chutě, tóny, zvuky, chlad, atd.). Nejde zde o city.
Činnost smyslových orgánů - čití - generuje senzorické impulsy (nositele informací), které slouží
k odběru informací z vnějšího prostředí (čití je dříve užívaný pojem). Produktem čití jsou smyslové
vjemy. Čití je fyziologický podklad pro vnímání.
Pociťovanie (smyslový vjem) se uskutečňuje prostřednictvím smyslových orgánů. K tomu slouží
analyzátor, který má 3 části:
1. Receptor přijímá podněty a zpracovává je do podoby vzruchů (soustava čivých buněk
odpovídající na mechanické, chemické nebo světelné podněty)
2. Dostředivé nervové dráhy vedou vzruchy do mozku
3. Jádro analyzátoru zpracovává vzruchy (příslušná část mozku)
Podnět má většinou fyzikálně-chemický charakter. Rozlišujeme podnětové prahy - horní, dolní,
rozlišovací.
Smyslový vjem - základní druhy (vychází z rozdělení analyzátorů, celkem jich je 15):
1. zrakový, sluchový, čichový, chuťový
2. dotykový
3. chladu a tepla
4. bolesti
5. pohybový (kontrola pohybu a polohy jednotlivých částí těla)
6. interoceptivní (změna ve funkci a stavu orgánů)
5.2
Vnímání
5.2
9
Vnímání
Poznávací proces zachycující to, co v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány (ve spolupráci s částí mozku a nervových drah).
Výsledkem vnímání jsou vjemy. Při vnímání vjemů člověk využívá minulou zkušenost.
Tradičně se rozlišují dva druhy zážitků: počitky a vjemy.
Vjem představuje obraz předmětu (např. vjem jablka). Počitek znamená obraz některého jednotlivého znaku vnímaného předmětu (např. kyselá chuť, červená barva).
Na počitky se zaměřovala starší psychologie, ze kterých pak konstruovala složité psychické
procesy (reakcí byla celostní psychologie - viz 1.4, strana 3).
Základní druhy vnímání (rozdíl s čitím - nemusím to ochutnat a vím, že jde o jablko):
1. smyslovými orgány (zrak, sluch, čich, chuť, dotek, teplota)
2. pohybový analyzátor (poloha jednotlivých částí těla, rovnováha)
3. orgánové počitky (změny ve funkci a tvaru orgánů) - pocit hladu, nevolnosti, atp.
Jednotlivé druhy se spojují navzájem - např. hmat - dotek i pohyb (zjistíme tvar, povrch,
polohu).
Dále vnímáme (jde o psychický proces (nejde to čít)):
1. tvar a velikost
2. prostor
3. hloubku
4. pohyb
5. čas - na to není orgán (smysl), člověk vnímá na základě změn kolem sebe i fyziologických
procesů ⇒ je velmi subjektivní
6. meziosobní vnímání
Chyby meziosobního vnímání:
(a) první dojem (zařadíme, zaškatulkujeme)
(b) haló efekt - vnímání druhých na základě veřejného mínění
(c) soukromé teorie osobnosti (hnědé oči ⇒ lump)
(d) pesimismus nebo optimismus
(e) projekce - automatické vnímání vlastních (především negativních) vlastností na druhých
(f) popularita
(g) vzájemný vztah vnímajícího a vnímaného
Individuální rozdíly při vnímání a pozorování:
Výběrovost vnímání - vnímání není pouze pasivní reagování, ale také výběr z množství
podnětů - princip figury a pozadí → člověk zaměří své vnímání na konkrétní věc (figura) a
ostatní (pozadí) filtruje jako šum.
Proces vnímání - vnímání není pouhým otiskem skutečnosti do psychiky, ale složitým psychickým procesem (zpracování vjemů - analyticko-syntetická činnost) - princip dobré figury
→ člověk se snaží dát všemu smysl (smysluplné tvary), ale má jiné fyziologické předpoklady
(např. kvalitu receptorů) i jiné zkušenosti (asociace, vyhodnocení vztahů, atp.).
10
5
5.3
POZNÁVACÍ PROCESY
Představivost a fantazie
Názorný obraz předmětů a tvarů, které v daném okamžiku nevnímáme. Nejde o vytváření z ničeho,
základem je vždy naše zkušenost, vjemy a paměťové představy.
Představy - druhy:
Paměťové představy - jsou blízké původnímu zážitku (moje auto, můj dům, . . . )
Fantazijní představy - výrazně se liší od původních zážitků.
Fantazie - druhy:
Tvůrčí (konstruktivní) - vytváření nových představ, zejména společensky hodnotných (umělecká tvorba, vynálezy, atp.).
Rekonstrukční - vytváření představy na základě slovního popisu nebo schematického znázornění (představím si New York, kde jsem nikdy nebyl).
Bezděčná a záměrná
Fantazie - druhy:
1. plastická (materiální) - má blízko ke skutečnosti (objevují se v ní asociace s reálnými věcmi
a jevy)
2. difluující - výrazně vnitřní a odlišná od skutečnosti
3. mystická - vychází ze symbolického myšlení
4. vědecká - spočívá v domýšlení (s vyjímkou matematiky)
5. praktická a mechanická - má za předmět fyzické objekty
6. komercionální
7. utopická - vyjadřuje to, co má být
Význam fantazie: řešení mnoha druhů problémů, kde nevystačíme se slovním myšlením (vymezením pojmů a definic bez vystihnutí vztahů částí a celku, směru a vzdáleností, atp.).
Představy - stupeň zevšeobecnění:
1. všeobecné - dům
2. jedinečné - můj dům
Představy - zvláštní druhy:
1. sny (spánkové)
2. snění (bdělé) . . . vybičované v pubertě
3. halucinace - představy subjektivně prožívané jako vjemy (ale bez reálného podkladu)
Cesta představ do našeho vědomí - prostřednictvím asociačních zákonů (pochází z dob Aristotela). Asociace je spojení mezi jednoduchými zážitky (zejména vjemy), představami a jednoduchými city. Asociační zákony hovoří o zákonitostech vzniku asociací.
5.4
Myšlení a řeč
11
Asociační zákony - J.Fröbes:
1. Zákon současnosti - snaha vzájemného vzbuzení představ, které byly kdysi ve vědomí
současně (pohled na prázdnou stěnu vyvolá představu obrazu, který tam visel)
2. Zákon následnosti - při zpřítomění představy se vytváří druhá, která kdysi krátce následovala první (vidíme-li blesk, očekáváme zahřmění)
Asociační zákon - H.Ebinghaus: „Jestliže dva duševní útvary vyplnili vědomí současně nebo
krátce po sobě, návrat některých prvků původního zážitku vyvolá představy i ostatníchÿ. Asociace
tu jsou chápány spíše jako procesy či průběhy představ, pohybující se v rámci určité struktury.
Sekundární asociační zákony - Th.Brown (příklad několika zákonů):
1. Zákon novosti - novější asociace se vybavují lépe, než staré
2. Zákon častosti - čím častěji se některé asociace vytvářejí, tím větší je tendence k jejich
novému vystoupení
3. Zákon živosti - čím silnější emoční akcent asociace má a čím užší vztah má k našim
potřebám, tím lehčeji se vybavuje
5.4
5.4.1
Myšlení a řeč
Myšlení
Myšlení a řeč spolu úzce souvisí. Myšlení je nejvyšší poznávací funkce člověka → člověk proniká
do podstaty, odhaluje souvislosti, vztahy, řeší problémy, vytváří nové poznatky.
Def. Myšlení je zprostředkovaný, zevšeobecňující, abstrahující způsob poznání, který
vede k poznávání podstatných vlastností předmětů
Myšlenkové operace:
1. analýza - najít důležité prvky z celku
2. syntéza - z jednotlivých částí se skládá celek
3. zevšeobecnění
4. abstrakce - v složité soustavě rozlišit obecnou věc (jeřáb je páka, dub má listí protože patří mezi listnaté stromy)
Myšlenkové postupy:
1. indukce - postupuje od jednotlivých případů k obecnější informaci (zobecnění
dílčích informací)
2. dedukce - postupuje od obecných výroků k speciálnějším (jim podřazeným) - např.
dub má listí, protože patří mezi listnaté stromy
Formy myšlení:
1. pojem - mentální reprezentace určité skupiny objektů vystihující jejich podstatné
znaky
2. výrok (soud) - oznamovací věta, v níž něco tvrdíme o objektu (je buď pravdivý,
nebo nepravdivý) (př. ryba žije ve vodě)
3. úsudek - výrok1 - výrok2 - . . . → konečný výrok vyplývající z předchozích (př.
voda v bazénu je teplá - vzduch je studený → voda je vyhřívaná)
12
6
PRŮVODNÍ PROCESY POZNÁVACÍCH PROCESŮ
Druhy myšlení:
1. Podle stupně zevšeobecnění:
(a) praktický - pracuje s konkrétními předměty
(b) konkrétně-názorný
(c) abstraktní - pracuje s abstraktními pojmy (např. právo, morálka, atp.)
2. Podle směru ubírání mysli:
(a) konvergentní - sbíhavé (u problémů s jedním řešením) . . . inteligence
(b) divergentní - rozbíhavé (u problémů s více řešeními) . . . tvořivost
5.4.2
Řeč
Prostřednictvím řeči člověk přemýšlí a vyjadřuje myšlenky. Je nástrojem (prostředkem)
komunikace (verbální). Slouží k vzájemnému styku (komunikaci), působení (prosbou,
výzvou, příkazem, zákazem), dorozumění, sdělování a předávání zkušeností.
Řeč rozlišujeme na vnitřní a vnější (písemná, hovořená).
Myšlení × řeč - různé teorie:
1. myšlení = řeč - zvuk (teorie ztotožňující procesy myšlení a řeči)
2. řeč má funkci komunikativní, myšlení poznávací (důraz na odlišnost obou procesů)
6
Průvodní procesy poznávacích procesů
6.1
Pozornost
Pozornost je psychický stav projevující se soustředěním vnímání a dalších psychických
procesů na jeden jev (jednu činnost).
Pozornost - vlastnosti: Pozornost je výběrová - jsme soustředěni na jeden jev (jednu
činnost), dokážeme však současně vykonávat dvě různé činnosti, nebo střídavě přenášet
pozornost z jedné činnosti na druhou (např. rozhovor při řízení přerušíme, nastane-li
složitější situace).
Pozornost - druhy:
1. Bezděčná pozornost je podmíněna změnou prostředí, nečekaným zvukem, světlem, pohybujícími se předměty, atp. . Můžeme ji vysvětlit vrozeným orientačním
reflexem sloužícím k zachycení životně důležitých změn prostředí. Je rychle upoutána a rychle pomíjí - nestačí k realizaci dlouhodobé činnosti (pracovní, zájmové,
...)
2. Záměrná pozornost závisející na cíli a volním úsilí. Slouží k upoutání pozornosti
na delší čas (ale ne neomezený - mohlo by dojít k poškození organizmu - zejména
CNS). K upoutání záměrné pozornosti potřebujeme (podmínky):
(a)
(b)
(c)
(d)
motivaci k příslušné činnosti
zařazení přestávek, případně střídání různých činností
dobrý stav organismu (především CNS)
návyky soustředěně se věnovat činnosti
6.2
Paměť
6.2
13
Paměť
Paměť je zásobárna (sklad) poznatků a informací → odraz minulého prožívání a chování
ve vědomí člověka. Lidská paměť je vlastnost a soubor procesů, které umožňují osvojení
informací, jejich uchování a vybavení.
Základní fáze paměti:
1. Vštípení - zapamatování si, učení se → vznikají paměťové stopy
2. Uchování - zde probíhá zapomínání, které je ovlivněno hlavně časem (nejvíce
zapomeneme hned), má pozitivní i negativní význam
3. Vybavení (a) znovupoznání - uslyšíme známou melodii a vybaví se nám slova
(b) vzpomínání
(c) reprodukce - sami jsme schopni zazpívat píseň
Paměť - druhy:
1. úmyslná × neúmyslná
2. krátkodobá × dlouhodobá
3. mechanická × logická
Paměť - typy:
1. názorný (spojen s představami)
2. slovně-logický
3. emocionální
7
7.1
Emocionalita
City
Def. Prožívání subjektivního vztahu, stavu k působícím subjektům. Podstatným znakem je příjemnost × nepříjemnost, přitahování × odpuzování, atp. .
City = emoce. Nálada je citovým stavem (trvá déle než emoční proces) hodiny až dny.
Prožívání stavu - jak se člověk cítí (nálada)
Prožívání vztahu - líbí × nelíbí
City - základní znaky:
1. polarita - (láska × nenávist)
2. smíšenost - můžeme prožívat protichůdné city zároveň (i k jednomu předmětu, objektu)
3. neopakovatelnost
4. nakažlivost - převládající city se přenášejí z okolí na jedince
5. pestrost trvání citů - cit může trvat okamžik → celý život
14
8
PSYCHOLOGIE ČINNOSTI, KONÁNÍ A CHOVÁNÍ
City - základní druhy:
1.
2.
3.
4.
5.
tělesné
citové reakce - např. hněv → až afekty (bouřlivé)
citové stavy - nálada
citové vztahy - např. láska → až vášně (silné)
vyšší
(a) intelektuální - city při poznávání skutečnosti a řešení problémů (např.
neklid při příliš dlouhém řešení)
(b) estetické - prožívání krásy přírody nebo uměleckého díla
(c) etické - uspokojení z dobrého činu, pocit viny
(d) sociální - spolucítění s druhými lidmi
City - vnější projevy:
1.
2.
3.
4.
pohyby obličeje - mimika (smích, údiv, pláč)
pohyby celého těla - pantomimika
zabarvení hlasu
změny funkcí vnitřních orgánů (pot, bušení srdce, zrychlený dech, zrudnutí)
Funkce jednotlivých druhů citů v prožívání a chování:
Emoce patří k motivačním činitelům, které podněcují člověka k tomu,
aby něco dělal nebo naopak nedělal.
Motivační účinky jsou nápadné především u protikladu libost × nelibost, který souvisí s protikladem uspokojení (neuspokojení) základních
životních potřeb (je považován za základní protiklad emočních procesů).
Jiný důležitý protiklad je vzrušení × uklidnění (napětí × uvolnění) se silným motivačním účinkem -např. lidé často vyhledávají vzrušení (v četbě,
kinu, televizi, sportu, životě), přestože bývá spojeno - přinejmenším na
určitou dobu - s nelibostí nebo přímo s bolestí.
Hledání radosti a uspokojení - člověk vyhledává takové práce, zábavy, zájmové činnosti, které mu přinášejí radost a uspokojení. Vyhýbá
se těm, které jsou spojeny s opačnými emocemi.
Vystupňování výkonu ve sportu, práci, v boj, atp., ale také mohou
narušit činnost člověka, nebo ji ochromit (silný úleku, příliš silném vzrušení, zoufalství). Rušivě může působit i přílišná radost. Zejména afekty
všeho druhu působí rušivě.
8
8.1
Psychologie činnosti, konání a chování
Vůle
Úzce souvisí s motivací a emocemi. Označuje psychické procesy a vlastnosti,
které zajišťují řízení činnosti a dosahování cílů (zvláště v situacích, kdy je
potřeba rozhodovat mezi několika možnostmi a překonávat překážky).
Člověk si dokáže vědomě vytyčovat cíle a uskutečňovat je (základní znak
odlišující člověka od zvířat).
Poznávací procesy člověk využívá k poznání cíle, jeho ujasnění a naplánování
cesty. K rozhodování a vytrvání potřebuje motivaci a vůli.
8.2
Konfliktní situace
Volní jednání - charakteristika:
Uvědomění si vnějšího požadavku a vnitřního motivu - v rámci
přípravné fáze.
Volba cíle a rozhodování (většinou s řešením konfliktů), též shromažďování informací a vytváření modelů řešení.
Vlastní vykonávání - zde má má podstatný význam kontrola průběhu
a dílčích výsledků
Volní jednání je spjato s řečí (vnější i vnitřní).
8.2
Konfliktní situace
Konflikt = soubor rozmanitých situací, kdy působí protichůdné motivy a cíle
(obecněji podmínky a vlivy).
Konflikt - základní druhy:
1. Konflikt dvou pozitivních sil - kdy jedince lákají dva různé cíle, ale
nelze je dosáhnout současně (ve stejnou dobu)
2. Konflikt dvou negativních sil - buď splnit nepříjemný úkol, nebo
přijmout trest za nesplnění
3. Konflikt mezi pozitivní a negativní silou - např. dítě by rádo pohladilo psa, ale bojí se ho
4. Dvojitý konflikt pozitivních a negativních sil - např. dítě chce
vylézt na strom, ale bojí se; přitom je sledováno kamarády, od kterých
chce dítě získat obdiv a bojí se posměchu
Konflikt může být vnitřní (dva různé cíle), nebo vnější (dítě - rodič). Ale
rozdíl je neznatelný - za vnějším cílem je i vnitřní (líbit se rodičům).
+chování člověka v konfliktních situacích ++řešení konfliktů
Frustrace, deprivace, stres - vysvětlení pojmů:
Frustrace - psychický stav člověka, který nemůže dosáhnout cíle. Zklamání,
bezvýslednost úsilí. Situace, kdy je zamezeno uspokojení důležitých potřeb (dosažení cílů). Zdroje mohou být vnější (strom přes cestu, zákaz
rodičů) i vnitřní (zábrany, nereálné představy). Frustrace může vést ke
ztrátě vnitřní rovnováhy.
Deprivace - druh frustrace - nedostatek něčeho důležitého (např. nedostatek podnětů, péče, kladného emočního vztahu, lásky, absence životního
smyslu).
Stres - zátěž - označuje situace, kdy se zvyšují požadavky na člověka (zvíře)
ztížením podmínek pro jeho život (horko, chlad, hluk, fyzická námaha,
úraz . . . vyhrocená krátkodobá, nebo slabší(!) dlouhodobá situace).
9
9.1
Psychologie osobnosti
Charakteristika osobnosti
Osobnost je souhrn psychických vlastností člověka (i tělesných, získaných,
. . . jde o trvalé (převládající, stabilní) projevy chování.
V angličtině existuje 17 tisíc různých vlastností (slov).
15
16
10
9.2
POZNÁMKY AUTORA
Struktura osobnosti
Základní substruktury vlastností:
1. Aktivačně-motivační vlastnosti podněcují člověka k činnosti, např.
vůle, potřeby, pudy, zájmy, záliby, postoje, hodnoty, aspirace, životní
plány, . . .
2. Vztahově-postojové vlastnosti ???
3. Výkonové vlastnosti (schopnosti) zabezpečují výkon člověka v jednotlivých činnostech. Schopnost je psychická vlastnost umožňující naučení a vykonávání nějaké činnosti
Schopnosti - rozlišení:
(a) všeobecné - schopnost učit se (u zvířat pudová, u člověka zahrnuje
intelektové schopnosti - chápavost, paměť)
(b) speciální - konkrétní schopnosti - např. matematická (schopnost operovat se symboly, zobecnění, atp.) z oblasti precepční (např. rozlišení
barev), intelektové (např. představivost), senzomotorické (např. šikovnost zacházení se štětcem) a psychomotorické - naučené (např.
schopnost malbou vystihnout realitu)
Schopnosti - stupně rozvoje:
(a) nadání - soubor dobře rozvinutých schopností pro určitou činnost
(b) talent - zvlášť vysoký stupeň schopností (nadání)
(c) genialita (virtuozita)
Dynamické vlastnosti (temperament) = vzájemný poměr (vyvážení) základních vlastností.
Dle Galenose (viz 1.1, strana 2) jsou čtyři základní odchylky od ideálu:
cholerik, melancholik, sangvinik, flegmatik.
Somatotypologie E.Kretschmera (1. pol. 20. stol.) - tři základní typy
podle stavby těla: pyknik, atletik a leptoson. Tomu odpovídají tři typy
W.H.Sheldona: endomorfní, mezomorfní a ektomorfní.
Typologie C.G.Junga (začátek 20. stol.) - extrovert a introvert.
Seberegulační vlastnosti -
10
10.1
Poznámky autora
Zdroje
Toto dílko vychází z přednášek pan docenta PhDr. Vladimíra Salbota, CSc.
z roku 2001. Dále z knih Psychologie pro učitele (Čáp Jan a Mareš Jiří: Portál, 2001, ISBN 80-7178-463-X), Základy psychologie (Nakonečný M.: ACADEMIA, 1998, ISBN 80-200-0689-3).
10.2
Připomínky a dostupnost
Za připomínky k obsahu bude vděčný autor tohoto zpracování: Ctirad Hrubý,
[email protected].
Máte-li zájem o elektronickou podobu, může tak být ve formátu PDF, DVI,
TXT nebo přímo ve zdrojové formě TEX (pracuji pod LATEX-em). Samozřejmě není problém většího nebo menšího písma, atp. .