stáhnout - Slovanský výbor ČR

SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 1
9. 5. 1945 – do Prahy vstoupila vojska tfií frontÛ Rudé armády
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)
MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR
ROČNÍK XVIII
ČÍSLO 187, KVĚTEN 2015
CENA 10 Kč
V DRUHÉ SVùTOVÉ VÁLCE LIDSTVO ZTRATILO
NA 70 MILIONÒ MUÎÒ A ÎEN ● V BOJI S FA·ISMEM
NEJVÍC OBùTÍ P¤INESLY SLOVANSKÉ NÁRODY –
P¤ES 35 MILIONÒ ● âEST A SLÁVA NA·IM
OSVOBODITELÒM: VOJÁKÒM SOVùTSK¯M,
AMERICK¯M, RUMUNSK¯M, POLSK¯M, BRITSK¯M
A âESKOSLOVENSK¯M!
Pfied 70 lety
Hitler kaput!
Hitler kaput! Před 70 lety to bylo nejpopulárnější heslo. Pod masivním tlakem vojsk maršálů Žukova a Koněva a také polské armády se německý odpor
v Berlíně doslova zhroutil. Západní spojenci Rudé armády mezitím osvobozovali už téměř bez boje zbývající část Německa.
30. dubna – Hitler spáchal sebevraždu.
2. května – zastavil odpor sám Berlín.
7. května – v Remeši, v sídle generála Eisenhowera přislíbila německá generalita, že 8. května ve 23 hodin 01 minuty podle středoevropského času složí německá
armáda zbraně na všech frontách.
8. května – bezpodmínečnou kapitulaci podepsal v Berlíně před veliteli vojsk
protihitlerovské koalice i německý maršál Keitel.
Ve středu Evropy se zatím nehodlalo vzdát milion po zuby ozbrojených friců pod
velením maršála Schörnera, které odzbrojila až pražská operace tří sovětských frontů – vojsk 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva, mířících na Prahu od
Dráďan, vojsk 4. ukrajinského frontu, kterému velel generál Jeremenko, ta osvobodila Ostravu, odkud pospíchala na Prahu, vojsk 2. ukrajinského frontu pod velením
maršála Malinovského, která se vydala do Čech po osvobození Brna.
Vojáci těchto tří sovětských frontů zakončili válku téměř shodně 9. května v Praze. Češi proto podle historické pravdy slaví Den vítězství o den později než zbytek
Evropy.
Zbraně však ve střední Evropě umlkaly ještě později – poslední výstřely války si
právem připomíná obec Milín, v Chorvatsku se domácí přisluhovači Hitlera vzdali až
v polovině května.
Na Dálném východě zdolávala americká a anglická vojska Japonce ještě několik
měsíců a podobně i Rudá armáda, která se podle Stalinova slibu zapojila do války
v tomto koutě světa až třetí měsíc po dokončení války v Evropě, když musela z Číny ještě vyhnat Kvantungskou armádu okupující Čínu.
Mírový klid ve střední Evropě však začali narušovat banderovci, Hitlerovi spřeženci, s kterými museli vojáci Rudé armády, polského a i československého vojska
svádět na Ukrajině, v Polsku a Československu ještě nejeden krvavý boj, který se časově posunul až do padesátých let.
I to patří k našemu květnovému připomenutí.
(zh)
„SLOVANÉ DO ZBRANù!
FA·ISTICKÉ UZURPÁTORY
ROZDRTÍME!“
Plakát s tímto heslem vydalo jedno moskevské vydavatelství počátkem druhé světové války. Je možné, že se i mezi ruskými
pamětníky ještě najde nemálo těch, kteří si
na něj vzpomenou.
Heslo se samozřejmě šířilo moskevským
rozhlasem a našlo si cestu k mnoha statečným slovanským lidem. Každopádně byly
to národy slovanských zemí, které se ve své
většině postavily hitlerovským vetřelcům
na odpor se zbraní v ruce.
Slovanské národy měly také v boji s fašismem největší ztráty.
Nedávný seminář Spojenectví Práce
a Solidarity uvedl, že mezi asi 70 miliony
oběťmi této války většinu tvořili Slované.
Národy SSSR měly v tomto počtu 23 až 27
milionů svých občanů, Poláci 6 milionů,
slovanský Balkán 1,7 milionu a Čechoslováci 360 000.
(zh)
Bratislava slavila
osvobození
BRATISLAVA (SV) – Bratislava oslavila svůj historický den osvobození 4. dubna
za účasti ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Spolu s Bratislavany uctil host
u památníku na Slavíně hroby 6845 vojáků
Rudé armády. V přítomnosti premiéra Roberta Fica se mu zde dostalo vřelého přijetí
v podobě nadšeného provolávání Rassija,
Rassija, zatímco slovenský prezident Andrej Kiska, který se k pietnímu aktu opozdil,
se později dočkal pískotu a pokřiku „Kiska
von“. Na Slavíně Lavrov řekl, že se události druhé světové války už nikdy nesmějí
opakovat, a že už nikdo nesmí ve světě usilovat o dominanci (nadvládu). Kiska po přijetí hosta vyslovil kritiku Ruska za připojení Krymu.
Pane prezidente, máte na‰i podporu!
Jan Minář zaslal 21. března dopis prezidentu ČR. Zdůraznil v něm mj.:
„Slovanský výbor České republiky spolu s Českým svazem bojovníků za svobodu
a dalšími vlasteneckými organizacemi
sdruženými ve Vlasteneckém fóru Vás veřejně podpořil v prezidentských volbách
proti K. Schwarzenbergovi, vystupujícímu
za nehorázné požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu na revizi výsledků druhé
světové války. Odsoudili jsme též hanebnou, v cizím zájmu provedenou provokaci
proti hlavě státu 17. listopadu minulého roku a dnes před Vaší cestou do Moskvy Vám
vyjadřujeme plnou podporu.
âechoslováci na v‰ech boji‰tích
PíseÀ pobízela: Smûr Praha!
Češi a Slováci na všech bojištích – tak jsme nazvali v tomto čísle rubriku, v které chceme ukázat, že i okupované Československo bojovalo s německým fašismem prakticky na všech bojištích druhé světové války v Evropě a Africe.
Naší nejsilnější jednotkou byli nesporně vojáci Ludvíka Svobody, největší bojový útvar Československé armády v zahraničí, který začínal v Buzuluku s tisícem
mužů a žen, a který – po doplnění na Volyni a na Slovensku došel do Prahy jako
vševojskový sbor o 50 000 bojovnících. Mezi Sokolovem a Prahou padlo z řad
Čechů a Slováků několik tisíc vojáků a vojaček.
Směr „Svobodovců“ byl daný samotnou pochodovou písní. Zněl – Směr Praha!
V řadách 1. československého samostatného sboru v SSSR se totiž zrodila i nejznámější československá vojenská píseň z té doby nazvaná
Směr Praha (hudba E. Toman, slova J. Mareš). Zpívá se v ní:
Přes spáleniště, přes krvavé řeky,
pluk za plukem jde neochvějně dál.
Na naší straně srdce, právo, věky,
jdem vpřed jak pomsty hrozný val.
Tak zákonitû skonãilo Hitlerovo váleãné dobrodruÏství: u stûn moskevského Kremlu.
(Historick˘ snímek z moskevské pfiehlídky Vítûzství v ãervnu 1945.)
S potomky slavných ruských bohatýrů
vnuk husitů jde bok po boku vpřed.
Jsme zbraň i hráz rodícího se míru,
jsme nových dnů přední úderný sled.
Refrén:
S velikou armádou z cesty smetem
vrahy,
s armádou Sovětů dojdeme do Prahy,
my svorní a silní, pěsti své zvedáme!
Půjdeme vpřed!
Nebo spolu padneme!
(kráceno)
(SV)
Vážený pane prezidente, nenechte se odradit od pravdivého hodnocení minulých
i současných událostí, jako je pravda o rozhodující úloze sovětské Rudé armády v porážce německo-nacistických agresorů
a hodnocení současné občanské války na
Ukrajině.
Je nespornou historickou skutečností, že
Rudá armáda nesla největší tíhu druhé světové války a má hlavní zásluhu na osvobození národů východní a střední Evropy za
cenu mnoha milionů padlých. Bez tohoto
vítězství by náš národ čekalo Němci plánované vyhubení.
Důrazně proto odmítáme snahu těch,
kteří by chtěli odradit Vás od účasti na
oslavách 70. výročí vítězství v Moskvě.
Vaše účast na této oslavě bude důstojným projevem úcty a vděčnosti našeho národa k jeho zachráncům.“
Doc. RNDr. JAN MINÁŘ
předseda SV ČR
Hrad krátce nato vyjádřil za tuto podporu poděkování.
NA GARMO·KU
ZAHRÁLI...
Franti‰ek Hrubín
Když do Prahy rudá vojska vjela,
na Letné doduněla děla,
tu sovětští vojáci,
tankisté a pěšáci
na garmošku, na garmošku zahráli.
Na garmošku zahráli,
všichni jsme se sbíhali,
tancovali, tancovali, zpívali.
(Úryvek z básně Rudá armáda)
SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 2
2
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
187/2015
U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA
Kdy opraví památník rudoarmûjce v Tábofie?
Jihočeské město Tábor za socialistického Československa rozvíjelo srdečnou
družbu s běloruským městem Světlogorsk v Gomelské oblasti. Po státním převratu v listopadu 1989 se podobně jako
na mnoha místech naší republiky i v Táboře objevili obrazoborci, kteří poškozovali památníky, postavené na počest
osvobození ČSR sovětskou Rudou armádou.
K nim patří i Petr Brátko, proti jehož nepěknému počínání se postavili táborští vlastenci Ing. Ladislav Janouch a Ing. Vladimír
Štípek, PhD. (čestný předseda a předseda
Českého svazu bojovníků za svobodu),
Ing. Zdeněk Trippé (předseda Klubu českého
pohraničí) a Miroslav Dvořák (občan, člen
Slovanského výboru ČR a Klubu českého
pohraničí). P. Brátkovi zaslali 6. srpna 2014
v kritickém tónu dopis tohoto znění:
„Známe Vás jako váženého historika a zaměstnance Husitského muzea v Táboře, kte-
rý byl dlouhá léta přínosem pro tuto perlu
české historické vědy. Blíží se 70. výročí
osvobození Československa od nacistické
poroby a vítězství spojeneckých zemí nad
nacistickým Německem. Mezinárodněpolitická situace ve světě je nyní značně komplikovaná a nestabilní.
Poslední události na slovanské Ukrajině
signalizují vzestup neofašistických sil a jejich
vysokou společenskou nebezpečnost, která
vyvrcholila bratrovražednou řeží mezi slovanskými národy a národnostmi. V naší zemi
za uplynulá dvě desetiletí docházelo a dochází k politickým pokusům přepisovat a upravovat skutečný průběh a význam drtivé porážky nacistického Německa ve 2. světové
válce. Jedním z projevů těchto snah bylo také odstranění symbolu sovětského státu ze
sochy rudoarmějce na náměstí T. G. Masaryka v Táboře. Součástí této dle nás nesprávné
úpravy pomníku byla i změna data z 9. na
8. květen.
Signatářům tohoto dopisu je známo, že
jste to byl Vy a Váš přítel, kdo jste osobně odstranili znak SSSR z pomníku a změnili svévolně datum z 9. na 8. květen. Dnes, po uběhnutí času na stabilizaci demokratických pořádků v ČR, nastal čas postavit se čelem k nesprávným, z konjunkturálních politických
důvodů prováděných změn naší skutečné historie. Myslíme si, že Vy jako historik a současně v této době jako nepolitik, jste neměl
v hektické době společenských přeměn žádné právo a žádné pověření od odpovědného
úřadu a funkcionáře, svévolně upravovat tento pomník. Dnes nastala doba historií ověřeného poznání, že troufalost nedemokratických sil, pokud se jim důrazně nečelí, narůstá
a může ohrožovat zdravý, demokratický vývoj celé společnosti. Současná rusofobie části našich politiků, části sdělovacích prostředků a části veřejnosti toto potvrzuje.
V našem městě Táboře dlouhodobá nevšímavost k některým negativním tendencím
už přinesla své hnilobné nahnědlé ovoce.
Projevuje se poškozováním pietního místa
Na popravišti. Protiruskou a profašistickou
propagandou ovlivněná mládež, které se nečelí racionálními argumenty, dochází k tomu, že mládež se nevhodně chová na pietním místě nezřízenou zábavou a hrami. Neznámý pachatel přestříkal barevným sprejem pamětní desku tak, aby nebyl čitelný
text o německých fašistech... Pietní místo už
občas vypadalo jako smetiště. Myslíme si,
že je velmi potřebné na tyto negativní tendence upozornit a neumožnit jejich posilování, ale naopak je nedovolit. Myslíme si, že
jste stále demokratem a jako každý člověk
jste se mohl v překotných dobách společenských turbulencí unáhlit a učinit politické
chyby, které si nyní uvědomujete, a můžete
prokázat činem, že jste se tenkrát mýlil
a unáhlil. Myslíme si, že řádění neofašistických sil na Ukrajině, které se neštítí rozpoutat proti svému lidu občanskou válku, Vám
Azimov a Filatov –
vítûzové v Praze
âechoslováci na v‰ech boji‰tích
Před 70 roky Pražané s nadšením a otevřenou náručí vítali sovětské vojáky – osvoboditele. Někteří si je na památku také vyfotografovali a snímky s úctou uchovávají
v rodinných albech. Svědčí o tom i tento unikátní obrázek dvou rudoarmějců, pokuřujících dýmky míru na zahradě kdesi na okraji
našeho hlavního města. Na rubu fotografie je
zvěčněno vlastnoručně jedním z nich tužkou
věnování: „Azimov Azim a Filatov na paměť
o Velké vlastenecké válce Sovětského svazu
proti německým uchvatitelům o osvobození
Prahy sovětskými vojsky. 20. května 1945.“
Azimov Azim stojí na fotce vlevo. Tuto historickou fotografii mi před lety darovala
k publikování jedna paní, která v máji roku
1945 byla malým děvčetem a s láskou si
v srdci uchovává obrázek sovětských osvoboditelů.
JAN JELÍNEK
Mezi osvoboditeli Polska
Sotva utichly boje v Karpatech a pět dělostřeleckých pluků 1. československého armádního sboru v SSSR dostává od velitele 1. ukrajinského frontu maršála Koněva rozkaz, aby celou svou kapacitu skrytě přemístilo do prostoru polského města Jasla v oblasti Krosna. Tady se 15. ledna 1945 začala odvíjet část viselsko-oderské operace Rudé armády. Bojová účast československých dělostřelců byla masivní a 15. leden byl na jejich počest později vyhlášen Dnem československého dělostřelectva.
Ostatně Jaslo i karpatské městečko Dukla jsou tak trochu symbolem československo-polské součinnosti přímo na polském území.
Byl to také Krakov, kde se po Mnichovu soustřeďovali pod velením Ludvíka
Svobody čeští a slovenští dobrovolníci, kteří si Polsko zvolili jako cestu do Francie a k Rudé armádě. Bojové nasazení československých dělostřelců u Jasla vysoce ocenil jménem sovětského velení velitel 38. armády generál Moskalenko. (SV)
Pro a proti
Komentujeme
Na sobotu 28. března svolali aktivisté
demonstraci proti pobytu (jak praví dikce
zákona) amerických „dragounů“ na prostředek Václavského náměstí. Česká televize nám předem sdělovala, že zde bude
také shromáždění příznivců výhrůžné jízdy. Rychlý (občany placený) průzkum televize zjistil, že většině dragouni nevadí.
Pokud byli tázáni respondenti nezasažení válkou, pak chápu ono vysoké procento.
Proameričtí občané se nakonec shromáždili na náměstí Míru – jaký paradox!
Už před 15. hodinou se u „koně“ formovala provokační skupina s americkými
vlajkami a transparenty. Ti pak pochodovali po neuzavřené vozovce náměstí a snažili se vyvolat konflikt. Přítomný antikonfliktní tým tiše přihlížel – na můj dotaz,
proč neplní své poslání, bylo jen krčení rameny. Direktivy byly jasné.
Zato snaživý policista nabádal demonstranty, aby nevstupovali na vozovku, vyklidili příčný chodník přes náměstí aj.
Před zahájením probíhala individuální diskuse pro a proti. Diskuse? Nikoliv. Jen
Proameričané si sem přišli vylít svůj vztek
a neposlouchat, co říká druhá strana. Kdosi tam hovořil o bombardování bez mandátu Rady bezpečnosti. Pán oznámil, že to
nebude poslouchat a odešel. Přetřásal se
i rok 1968, kdy USA nechaly Brežněvovi
volnou ruku a aby se neřeklo, lkaly do éteru nad naším osudem. Mnohokrát od protestujících zazněla touha po míru. Přítomná starší generace zažila protektorát.
Čekal jsem, co večer uvedou televize.
Reportér České televize z velké dálky sly-
Zmûna
ve vedení KâP
Novým předsedou Klubu českého pohraničí se stal Milan Richter. V této funkci vystřídal dlouholetého předsedu a zakladatele sdružení Karla Jandu, kterému poděkoval za jeho cílevědomou práci.
První stránku rubriky U nás doma
rediguje Zdeněk Hoření,
druhou Jan Jelínek.
šel jen „Hanba NATO!“, kameraman tamtéž se snažil, aby moc nebyly vidět transparenty. Televize Nova tuto záležitost odbyla pohledem na vojáky USA v Polsku,
napájející se pivem. Předtím navštívili
Osvětim a za vydatného přežvykování poprvé objevili, co to byly koncentrační tábory.
Po skončení demonstrace se provokatéři vydali na náměstí Míru. Své už vykonali. Zde kdosi do televizního mikrofonu
hlásal, že Američané nás osvobodili třikrát
– v r. 1918, 1945 a 1989. Říkali mi, že to
byla v Listopadu spontánní akce. A oni to
Američané! Zase jsem chytřejší.
PAVEL NOVÁK
již otevřely oči. Také v našem městě nastal
čas říci dost, takto dál pokračovat nechceme
a nebudeme. Proto Vás žádáme smírčím
způsobem, abyste památník – sochu rudoarmějce na náměstí T. G. Masaryka uvedl do
původního stavu před jeho poškozením Vaším činem... Očekáváme, že jako historik
a demokrat se postavíte se ctí ke svému pochybení a uvedením do původního stavu své
pochybení napravíte.“
Text dopisu P. Brátkovi byl zaslán 27. ledna 2015 na vědomí také radě města Tábor
a jeho starostovi Ing. Jiřímu Fišerovi s žádostí o pomoc při opravě poškozeného památníku rudoarmějce. Jeho signatáři v něm vyjadřují přesvědčení, že ze strany vedení města Tábor by šlo o ušlechtilou věc obhajoby
historické pravdy, což drtivá většina táborské
veřejnosti podpoří. Signatáři rovněž informovali Velvyslanectví Ruské federace a Republika Bělarus v České republice o poškození
(jel)
památníku.
Hanebné rozhodnutí
Zastupitelstvo Pardubic údajně rozhodlo
na svém pravidelném zasedání v pondělí
30. března o tom, že Památník osvobození
v Tyršových sadech připomínající vojáky
Rudé armády údajně bude odstraněn. Naší
redakci to sdělil server http://denikreferendum.cz.
Jak připustil primátor města Martin
Hradecký (ANO), vliv na rozhodnutí, kterým se zřejmě definitivně uzavírá několikaletý spor, měla čerstvá návštěva konvoje spojeneckých amerických dragounů ve
městě. „Prostě jsme si při společné návštěvě pivovaru s těmi milými skromnými
kluky uvědomili, že jim dlužíme i něco víc
než jen pár malých piv a mávání americkou vlajkou. Měli bychom konečně dát
jasně najevo, že skutečnými osvoboditeli
byli v květnu 1945 jen Amer ičané. A to
i tady v Par dubicích,“ dodal přesvědčeně
současný nejvyšší představitel města.
O osudu pomníku se živě diskutovalo již
před čtyřmi lety, kdy se plánoval jeho přesun. Názory odborné i laické veřejnosti byly tehdy různé, několik osobností včetně ředitele pardubického Státního okresního archivu a děkana Filozofické fakulty pardubické univerzity s přesunem nesouhlasilo
s tím, že sovětská vojska měla bezesporu
zásadní roli v osvobození východních Čech
(a tím i Pardubic) od německé armády.
Pan primátor má značné mezery ve znalosti dějin druhé světové války a jejího konce. Ani jeden americký voják nevstoupil
do 30. března 2015 do Pardubického kraje, ten byl osvobozen vojáky Rudé armády. Při slovech primátora Pardubického kraje se mi chce víc jak zvracet.
Redaktorům Slovanské vzájemnosti se
také udělalo špatně od žaludku. A jsou šokováni, jak takový nedouk může být veřej(SV)
ným činitelem.
Slované podporují cestu prezidenta do Moskvy
Celostátní rada SV âR pfiijala nové stanovy
V souladu s novým občanským zákoníkem přijalo březnové zasedání Celostátní
rady Slovanského výboru České republiky
(SV ČR) po připomínkách nové stanovy tohoto občanského sdružení. Znění stanov
ještě musí schválit v červnu celostátní shromáždění. Poté budou SV ČR dány k registraci Ministerstvu vnitra ČR.
Jan Minář, předseda SV ČR a místopředseda Mezinárodní slovanské rady na schůzi
celostátní rady sdělil nutnost doplnění předsednictva SV ČR za zesnulého Jozefa Nálepku a nemocného Miroslava Císaře. Novou posilou tohoto orgánu bude Alena
Grospičová z Mladé Boleslavi, druhý post
je zatím neobsazen.
Osoblaha - první osvobozená
obec na území ČSR
V rozpravě Anatolij Šitov připomněl
osvobození Osoblahy na Bruntálsku – první
obce Československa – sovětskou Rudou
armádou na jaře roku 1945 a řekl, že vlastenecké organizace by se měly aktivně zúčastnit oslavy této historické události s osoblažským zastupitelstvem. Šitov kriticky poukázal, že Česká televize i rozhlas se nezmínily
o tom, že druhá světová válka v Evropě
skončila 12. května 1945 u Milína na Příbramsku, stejně tak mlčely o ostravské operaci. Jana Vacková zdůraznila vyjádření
podpory prezidentu Miloši Zemanovi k jeho
účasti v Moskvě na oslavách 70. výročí Dne
vítězství nad hitlerovským Německem ve 2.
světové válce. A podotkla, že by prezident
neměl poslouchat válečné štváče.
Přijde premiér B. Sobotka
9. května na Olšany?
Poslanec Stanislav Grospič informoval
o chystaném aktu Středočeského kraje
8. května u památníku ve Slivici na Příbramsku za všechny hrdiny, kteří položili své
životy za osvobození Československa. Jan
Minář podtrhl, že SV ČR, jako nedílná součást Vlasteneckého fóra, podporuje všechny
akce na počest 70. výročí osvobození ČSR.
„Napsali jsme také dopis premiérovi vlády
Bohuslavu Sobotkovi, aby se rovněž zúčastnil 9. května na Olšanech pietního aktu na
Čestném pohřebišti nejen rudoarmějců,
osvoboditelů Prahy.“ Minář též kritizoval
sdělovací prostředky za to, že používají výraz oslavy konce druhé světové války. A dodal: „To byl konec pro vojáky wehrmachtu,
ale pro nás je to výročí osvobození, počátku
nového života, protože kdyby vyhrál německý fašismus, tak by tady nikdo z nás nebyl. To si vůbec neuvědomují mnozí politici a veřejní činitelé nasazující psí hlavy na
Rusko. Nejsou totiž natolik vzdělaní v dějinách, aby věděli, že Rusko za posledních tisíc let opakovaně zachránilo Evropu před
nájezdy z východu, Turky a dalšími. Měli
by si uvědomit, že poslední válka by znamenala pro Evropu konec!“
K pochodu esesáků Rigou EU
mlčí!
Dále v diskusi Karel Dostál uvedl, že cesta k získávání mladých lidí pro pochopení
historické pravdy o 2. světové válce a jejich
správného pohledu na slovanský svět vede
přes internet. Jan Jelínek se podivil nad tím,
že ministr zahraničních věcí ČR Lubomír
Zaorálek a další čeští politici, pranýřující
chystanou cestu Zemana do Moskvy, zcela
ale mlčí s politiky zemí celé Evropské unie
k arogantnímu provokativnímu pochodu
esesáků, veteránů 2. světové války, lotyšskou Rigou.
Alena Grospičová vyzvala SV ČR k účasti na demonstraci 28. března na pražském
Václavském náměstí proti průjezdu konvoje
vojáků armády USA, vracejících se na svou
základnu do Německa z cvičení v Pobaltí.
Marie Urbánková z Plzně se zmínila o zbytečném bombardování tohoto města na
sklonku války spojeneckým letectvem, při
němž zahynuly stovky civilních obyvatel
včetně 30 dětí. Nyní sem přijel i americký
konvoj z Pobaltí, jenž nebyl českým lidem
vítán. Proto oslavy osvobození Plzně Američany v květnu pětačtyřicet pod heslem Díky,
Ameriko, budou mít hořkou pachuť.
Na severu Čech hrozí
sociální výbuch
Václav Sedláček z Loun informoval
o tom, jak v tomto městě na březích Ohře
vzpomněli s žáky 6. a 7. třídy bitvu československého armádního sboru u Sokolova
a statečný boj kapitána Otakara Jaroše, hrdiny SSSR. Další z diskutérů podotkl, že kostel, kde se odehrál Jarošův zápas na život
a na smrt, tu dnes již nestojí, a je veliká škoda, že na jeho místě dosud nebyl českým
státem vybudován památník, který by zvěstoval Jarošův heroický boj i ostatních vojáků armády Ludvíka Svobody.
Krajská zastupitelka za KSČM Květa
Čelišová z Ústí nad Labem hovořila o tom,
jak je nesmírně složité na severu Čech s velikou nezaměstnaností působit na mládež,
propadající v drogových doupatech omamným látkám a vyznávající dekadentní styl
života. Přitom kritizovala i příznivce zdejšího Činoherního divadla, kteří se dostali
k moci na ústeckém magistrátu, jejichž chování vůči lidem, činným v politickém životě je nehorázné a odpudivé. Vůči jejich počínání byla podána policii i trestní oznámení. Konkrétně například na herce Jiřího Maryšku. Ten totiž zveřejnil na Facebooku fotografii z filmu Lidice, zachycující popravu,
s komentářem, že si takto představuje úklid
ústeckého magistrátu. Přitom vyjmenoval
adresně bývalé i současné zastupitele.
Vskutku drsný a odpudivý je Maryškův čin.
Měl by dojít potrestání! Podle Čelišové to
navíc na severu Čech vře sociálními problémy a je pouze otázkou času, kdy to bouchne!
JAN JELÍNEK
SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 3
187/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
3
SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS
Pozoruhodná díla rusk˘ch historikÛ
Čas od času se objeví i u nás knihy, které lze považovat za vskutku pozoruhodné.
Tak je tomu například i u knihy ruského
spisovatele a klasika životopisného žánru
Svjatoslava Jurjeviče Rybase. Nedávno
v českém překladu Miloše Hodače byla
vydána jeho obsáhlá kniha, pojednávající
o životě vynikajícího představitele sovětské diplomacie Andreji Gromykovovi.
Publikaci čítající 504 stran vydala společnost Rockwood and Partner (2014) a lze
ji stále doporučit všem, kdož se zajímají
o historii života A. A. Gromyka (19091989), ale i o dějinné události, jichž byl jedním z aktivních účastníků. Kniha má název
Diplomat války po válce (cena 460 Kč).
Sluší se dodat, že zmíněné dílo je jedním
z řady knih tohoto autora. Mimo jiných též
zatím pouze v ruském vydavatelství Molodaja gvardija v roce 2007 vydané knihy o J.
V. Stalinovi, jejímž spoluautorem je i žurnalistka a spisovatelka E. S. Rybasová (autorova dcera). Životopis J. V. Stalina se
u nás teprve připravuje k vydání. Bude zřej-
mě objektivnějším zobrazením této velké
historické osobnosti a jednoho z vůdčích
aktérů světových dějin na rozdíl od problematických a tendenčních publikací vydávaných u nás o J. V. Stalinovi vedených snahami o jeho dehonestaci.
V Rusku je právem tamějšími historiky J. V. Stalinovi věnována patřičná pozornost. Poukázat lze mj. například na
obsáhlé dílo Vladimira Karpova Generalissimus, jehož dva díly (přes 930
stránek) vydal v roce 2006 Izdatělskij
dom „Věče“. J. V. Stalin, jehož jméno si
právě letos v souvislosti se 70. výročím
od osvobození naší vlasti Rudou armádou a spojenci připomínáme, si objektivnější pohled plně zasluhuje, a to především od ruských historiků, ale nejen
jich!
Snad ještě jedna poznámka:
Nakladatelství Naše vojsko vydalo již
v roce 2006 třídílné Vzpomínky a úvahy
maršála Sovětského svazu Georgije Kon-
stantinoviče Žukova (1896-1974), jednoho ze strůjců vítězství nad nacistickou třetí říší, které lze k poznání vkladu J. V. Stalina pro vítězství nad fašismem za druhé
světové války čtenářům jen doporučit.
Ještě jedna poznámka: Vladimír Karpov
je rovněž autor knihy Maršál Žukov – jeho spolubojovníci a soupeři ve válce a míru, kterou vydalo Ottovo nakladatelství
v překladu Miloše Hodače z ruského originálu v roce 2012 (202 stran). Spolu s tří-
dílným již zmíněným souborem Vzpomínek a úvah maršála Žukova jde o díla, která významně přispívají i k poznání vkladu
J. V. Stalina k vítězství nad fašismem za
druhé světové války.
U nás jsme začasté svědky četných insinuací směřujících proti J. V. Stalinovi.
Jedno z úsloví říká: Nevědomost hříchu
nečiní. Ale jde vždy jen o prostoduchou
nevědomost anebo o záměr těchto pisatelů?
MIRKO SVOBODA
âechoslováci na v‰ech boji‰tích
Bránili i „hrd˘“ Albion
Ještě jim v duši zněla báseň o zradě
„hrdého Albionu“, spáchané v Mnichově, když se v Anglii začali hlásit
čeští a slovenští dobrovolníci – piloti
a další letecký personál – do královského letectva.
V pozemních bojích u Moskvy ukázal statečný odpor sovětských vojsk,
že wehrmacht je porazitelný. Ve
vzdušném prostoru to o něco dříve učinilo britské letectvo, které v roce 1940
svedlo mnoho vítězných soubojů s nacistickou luftwaffe.
V září 1940 musela luftwaffe své plány na pokoření Británie vzdát. Svou
úlohu ve vítězných vzdušných bojích
v bitvě o Británii sehrálo i na 1000 českých a slovenských dobrovolníků ve stíhacích i bombardovacích perutích.
V těchto bojích jich podle různých zdrojů přišlo 631 o život. Čeští a slovenští
letci měli čtyři perutě, s nimiž uskutečnili přes 4000 bojových letů. Sestřelili
přes 300 nepřátelských letadel, potopili
několik lodí a také ponorku. Zapojili se
(SV)
do invaze v Normandii.
Ohlasy minulosti
US-Army v posledním taÏení se pfies propagaãní snaÏení setkala i u nás pfii prÛjezdu z Estonska, Polskem a námi s protesty! Budeme si hrát na vojáky – máme tanky i bodáky!
Vzpomínka, kterou neodnesl ãas
Devátý květen 1945 nelze nikdy zapomenout. Již skomíral režim nacistické tyranie,
ale stále ještě místy kopal. V Praze tomu bylo například u Prašného mostu, u Dejvického nádraží a na Klárově, ale i jinde, kde byl
německými děly zničen první legendární sovětský tank a zabit jeho velitel poručík Ivan
Gončarenko. Padlo 692 sovětských vojáků
přímo při osvobozování Prahy a 11 365 při
celé pražské operaci. Podstatně víc, než tomu bylo při válečných operacích americké
armády na našem území.
Nejde však o srovnávání počtu obětí armád. Každá ztráta na životech na samotném
konci války byla nezměrná a všichni, kdož
bojovali za naše osvobození, si zaslouží hlubokou úctu, a to bez rozdílu národností. Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Rumuni i další.
Dodnes si připomínám slova mého otce, kte-
rý mně 9. května 1945 řekl: „Tento den si
budeš pamatovat třeba i za padesát let!“ Mýlil se jen v jednom: Osvobození Prahy Rudou armádou si pamatuji i teď: po dlouhých
70 letech! Vždyť tehdy jsme na ně tak netrpělivě čekali!
Ještě den předtím se k nám v Praze-Vokovicích prodírali němečtí vojáci, kteří právě
v Praze 9 (nyní Praze 6) měli silné útvary nedaleko. Proto jsme ráno 9. května rychle
a radostně rozebírali barikády, aby Rudá armáda mohla co nejrychleji přijet. Vítali jsme
naše osvoboditele s nepopsatelným nadšením. Tehdy už kvetly šeříky, házeli jsme jim
kytice a roznášeli aspoň vodu těm, kdož měli žízeň a přijížděli znaveni dlouhou cestou
a posledními boji. Pokleslé jsou lži o našich
osvoboditelích a 9. květnu. Nezapomínejme,
kdo nám do Prahy přinesl svobodu! (-da)
Hektické politické události, kterými je
naplněn současný svět, někdy až zahlcují
sdělovací prostředky a doléhají tím více na
čtenáře a posluchače, jimž jsou adresovány.
Problémy současného světa a jeho uspořádání doznaly globálního rozměru a mnohé
z nich byly v minulosti neznámé, pominutelné a jaksi nedůležité.
Přesto není nezajímavé všimnout si
i dnes zpráv, které zneklidňovaly život tehdejší veřejnosti a ovlivňovaly tehdejší společnost. Tak 6. května v roce 1870 se čtenář
mohl z časopisu Světozor dozvědět, že
„Rusko vypovědělo vládě rakouské smlouvu stran vzájemného vydávání vojenských
zběhů“. Tam také byla uveřejněna zpráva
o „slavnosti narozenin carových, a to s velkou okázalostí“. Ve Francii prý „přišla policie na stopu velikého spiknutí, dle něhož
Tuilerie, ministerstvo spravedlnosti, palác
generálního štábu a policejní prefektura měly se vyhoditi do povětří. V některých bytech nalezeny byly pumy a náboje ve velkém množství“.
Naproti tomu anglická veřejnost četla
zprávy o vraždách v Irsku – prý na denním
pořádku. Zmíněný list přinesl už 22. dubna
1870 zprávu týkající se Polska. Podle ní
„vláda ruská směřuje neustále k tomu, aby
se veškeré gubernie ruského Polska dokonale přivtělily k ostatní říši Ruské. Poslední
opatření v té příčině jsou rázu národohospo-
dářského, tak jest banka Polská carským
rozkazem zrušena a změněna na státní
účtárnu banky Petrohradské se sídlem ve
Varšavě“.
Neklidno bylo v Itálii. Guvernér na Sicílii žádal o posilu vojska, „aby mohl pokoj
a pořádek na ostrově zachovati“. Zajímavá
je též zpráva, že „Slovanský výbor v Moskvě zanáší se myšlenkou svolati budoucí léto
nový sjezd Slovanů do Moskvy, ku kterémuž mají se pozvati také Poláci“.
V shora uvedeném časopise ale z 13. prosince 1867 je zajímavá stať pod názvem „Co
u nás způsobila nesvornost“, kterou uvádí
motto „svornosti věci malé vzrůstají, nesvornosti rozpadají se největší“. Tehdejší
neuvedený autor si kladl otázku, kterou není zbytečné si připomenouti dnes: „Kamž
kletá nesvornosť přivedla Slovanstvo? Že
mnohá větev rozsáhlého kmene toho zvadla, že sečena rukou nepřátel závistných,
nebylo-liž účinkem nesvornosti? Že mnohá
větev, druhdy vznešeně rostoucí, chřadne,
nemohouc se více zotaviti, není-liž účinkem
nesvornosti? Že Slovanstvo, milióny svými
převyšujíc všecky ostatní kmeny evropské,
dosud poskytuje ohled slabosti a namnoze
i odvislosti: čímž jiným způsobem než nedostatkem svornosti?“ Jazykově je otázka
autorova sice už poněkud archaická, ale co
do aktuálnosti nepozbyla nic na svém významu právě v současnosti!
(-da)
Obãanské strasti
âechoslováci na v‰ech boji‰tích
Hej, Slované!
Hej, Slované, ještě naše
slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce
pro náš národ bije.
Žije, žije duch slovanský,
bude žít na věky –
hrom a peklo, marné vaše
proti nám jsou vzteky.
Jazyka dar svěřil nám Bůh,
Bůh náš hromovládný,
nesmí nám ho tedy vyrvat
na tom světě žádný –
i nechať je kolik lidí,
tolik čertů v světě:
Bůh je s námi, kdo proti nám,
toho Perun smete.
Nechať také se nad námi
hrozná bouře vznese,
skála puká, dub se láme,
země ať se třese:
my stojíme stále pevně,
jako stěny hradné –
černá zem pohltí toho,
kdo odstoupí zrádně.
1834 Slova od Sama Chalupky,
námět od Sama Tomášika.
Národní čítanka, uspořádal Cyr. Merhout, Dr. Boh. Němec,
Praha 1918, nakladatel B. Kočí)
HEJ, SLOVANÉ je považována za slovanskou hymnu. Jde o vlasteneckou píseň, kterou v roce 1834
v Praze složil slovenský básník, historik a autor historických pověstí Samuel Tomášik. Jeho básnická tvorba vyšla v roce 1888 v Praze ve svazku Básně a písně, jak uvádí i Malá československá encyklopedie z r. 1987. Samuel Tomášik (1813-1887) se vlasteneckou písní na melodii polské písně
Jescze Polska nie zginěla (později polské státní hymny) natrvalo vepsal všeslovanskou hymnou do povědomí slovanských národů. Slova hymny si zaslouží připomenout právě v současnosti, poznamenané některými tíživými problémy zejména ve vztazích východních Slovanů.
(-da)
Tentokrát jsme se o nich mohli dočíst
v ruských novinách. Týkaly se některých
všedních záležitostí, ale přesto s nevšedními
důsledky, příznačnými pro kontrasty v životě dnešní ruské společnosti.
Nejprve povzdech nad ruskou televizí.
„Cožpak mohli hlasatelé centrální televize
v naší sovětské době,“ – táže se autorka –
„hovořit s gramatickými chybami? A dnes?
Bez toho, o jaký program jde – vějíř chyb.
Nebo mohl snad v SSSR náměstek předsedy moskevského sovětu prohlásit, že
z městského rozpočtu bude utraceno neurčité množství milionů na výstavbu pravoslavných chrámů s cílem splnit projekt dvou set
chrámů v Moskvě? Ano, věřících je u nás
nyní více, možná stařečci by chtěli, aby kostely byly hned ‚za rohem‘, ale proč ve státě,
v němž je podle ústavy církev od státu oddělena a stát sebe nazývá SVĚTSKÝM, tyto stavby budují za městské peníze?
Jak se stalo možným, že moji sedmiletou
vnučku zbily její vrstevnice za to, že nemá
křížek a nevěří? A představitel církve na televizní obrazovce prohlašuje, že ve školách
je zapotřebí pokrátit fyziku, chemii, matematiku a na tyto hodiny zavést bohosloví!
V sovětském čase, když jsi vešel do lékárny, tě nemohlo ani napadnout, že ti mohou prodat propadlý lék nebo klamný pro-
středek, nepředstavující léčivo, ani ti nepřišlo na rozum, že cena léku by mohla záviset
na tom, jaké máš šaty!
Nedávno pracovníci prvního kanálu televize provedli experiment: poprosili studentku ústředního divadelního institutu, aby zašla třikrát do lékárny, ale vždy v jiné podobě. Napoprvé dívka vešla do lékárny v drahém kožichu, vzala si do ruky pěknou tašku,
přibarvila se a požádala o lék na snížení teploty. prodali jí lék za šílenou částku. Podruhé se oděla skromněji. Cena léku už byla
podstatně nižší. Když si zahrála roli důchodkyně, ukázalo se, že lék patří mezi dotovaná
léčiva a cena byla dostupná. Cožpak to bylo
možné v SSSR?“ táže se autorka článku.
Také různé drobnosti v současném životě
ukazují, že obyčejný člověk není pro nikoho potřebný a podle toho s ním náčelníci zacházejí!
Co dodat? Nejen v Rusku, ale také u nás
se můžeme setkat s tím, co lze nazvat jako
občanská strast, i když v jiné podobě, než
o ní napsali v ruských novinách. Překonávat
podobné neduhy je nezbytné. nemají-li přerůst do velkých celospolečenských problémů. Vždyť neřešené, byť dlouhodobé drobné občanské potíže a strasti zmaří mnohdy
i velké plány a iluze, což platí obecně a nejen pro Rusko!
(M. S.)
Neu‰lo nám
■ Rasismus v neofašistickém
ukrajinském pojetí se stal doprovodným
jevem tamějších událostí. Projevuje se
i antisemitismem. Názory našeho prezidenta T. G. Masaryka na antisemitismus
jsou sdostatek známy. Stačí poukázat na
jeho boj proti reakční rakouské justici
v letech 1899-1900 za takzvané hilsneriády, kdy spolu s českou pokrokovou veřejností čelil antisemitským tlakům. Také náš
další prezident Edvard Beneš odmítal antisemitismus, což byl v této otázce jeho
celoživotní postoj (viz mj. knihu Člověk
Edvard Beneš od Karla Novotného a Zlaty Kufnerové, Nakladatelství BVD Praha
2010, s. 321). Zvrácené byly nacistické
názory o „židobolševickém spiknutí“
a zrůdnosti, jež tehdejší hitlerovský režim
přinesl v genocidě. Stojí za zmínku, že antisemitou nebyl ani J. V. Stalin. Jak o něm
napsal v knize, o které píšeme na jiném
místě, ruský historik S. Rybas. Mezi poradci Stalina a lidovými komisaři bylo nemálo Židů a manželky mnohých členů Politbyra byly Židovky (s. 365, tamtéž). Pro
slovanské hnutí je antisemitismus nepřijatelný. Jiná otázka je však kritický postoj
k politice státu Izrael, tak jak se projevuje
ve vztahu k palestinským Arabům. Poukázat lze v této souvislosti na v březnovém
čísle t. r. listu Northstar compass (Kanada)
článek jordánského panovníka Abdullaha,
který sice již dříve uveřejnil i americký
tisk (The American Magazine), mající
však vypovídací schopnost dodnes.
■ Idol ukrajinských neofašistů je
nechvalně zločiny proslulý Stěpan Bandera; o zkušenosti a tradice ukrajinských nacionalistů Stěpana Bandery se prý bude
opírat ukrajinská tajná služba SBU, jak
prohlásil její náčelník Valentyn Nalyvajčenko. Zprávu o tom přinesl i denní tisk
u nás. Podivné představy o přibližování se
Evropě a zemím Evropské unie panují na
Ukrajině a ostatně i u některých politiků
u nás. Tak Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro MF Dnes sice v březnu rozumně
prohlásil „už to vidím před sebou, že budu
končit“, ale současně též je toho názoru,
že by Ukrajincům pomohl dodávkami
zbraní, což k racionální úvaze má daleko!
■ Exces Petra Suchomela, editora
MF Dnes (23. 3. t. r.), který napsal: Osvobodit znamená obdařit svobodou. Sovětský svaz pomohl vyprovodit nacisty, to
ano. Ale sotva jim uzmul znásilněnou
oběť, posadil ji za vlastní katr, do cely bez
oken, kde ji desítky let sám znásilňoval
a v mezidobí nechával pomalu hnít. Němečtí okupanti za druhé světové války šířili plakát s nápisem „Zachvátí-li Tě, zahyneš“. Na něm byl pařát jakoby bolševický. K pokleslým vývodům Suchomelovým by se hodil.
■ Obchod je obchod – říká se. Výhodnou komoditou jsou zbraně. Největším zbrojním exportérem jsou Spojené
státy, na druhém místě Rusko a pak Čína.
Největším vývozcem zbraní je Indie. Je
znám výrok připisovaný Albertu Einsteinovi, že světu hrozí v příští válce válka jaderná, ale v té další by se přeživší bili už
jen s klacky!
■ Křišťálová koule? Češi prý nejraději mají Slováky, Poláky a Řeky. Podle
veřejného průzkumu CVVM, na Moravě
respondenti lépe vnímají Slováky, Poláky,
Rusy, Ukrajince a Bulhary, zatímco v Čechách jsou lépe přijímání Vietnamci. Výhrady jsou k Romům, Arabům i Albáncům. Vzájemná úcta, respekt i tolerance je
stále aktuální!
■ Komenského „Uč se, synu,
moudrým býti“ stále i u nás platí,
ale... Jak napsaly Lidové noviny
(24. 3. t.r.), „Co se týká srovnání zaměstnanosti absolventů vysokých a vyšších
odborných škol, jsou na tom vysokoškoláci lépe ve všech oborových oblastech.
Vyšší odborné vzdělání se nejméně vyplatí absolventům humanitních a společenskovědních oborů, mezi nimiž je 22,2 %
nezaměstnaných‘
(-da)
Stránku připravil a redigoval
Mirko Svoboda. Stránka je převážně
věnována problematice západních
slovanských národů.
SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 4
4
Jednou vûtou
■ Běloruští veteráni Velké vla-
stenecké války dostanou při příležitosti 70. výročí Vítězství jednorázovou
finanční pomoc ve výši osmi milionů běloruských rublů (asi 510 dolarů), přičemž hrdinové SSSR, držitelé Řádu slávy všech tří stupňů, dostanou až 10 milionů rublů (kolem 630 Euro). Získají
i vojáci a pracovníci, kteří zodpovědně
plnili úkoly služby v týlu.
■ Spojené státy prý usilují o realizaci „Smlouvy o celosvětovém zákazu
jaderných zkoušek“, přijatou OSN již
v roce 1996, ale americký Kongres ji neratifikoval, avšak paralelně s tím tlačí na
Írán, který údajně pokračuje ve vývoji
jaderných zbraní, ale kolem Izraele, který není účastníkem „Smlouvy o nešíření
jaderných zbraní“, a přesto má ve své výzbroji přes 600 hlavic a pum, se jen opatrně „našlapuje“.
■ V Rusku klesá spotřeba alko-
holu a roste fyzická kultura obyvatelstva, podle vládní zprávy, v níž se říká,
že za poslední dva roky stoupl počet aktivně sportujících občanů o 40 % a spotřeba alkoholu klesla za pět let o třetinu.
■ Ukrajinský záměr vybudovat
u Oděsy terminál na zkapalněný plyn
blokuje Turecko, když nepovolí tankerům se zkapalněným zemním plynem
proplout průlivem, protože mohou ohrozit obyvatele Istanbulu, který průliv dělí
na dvě části.
■ Moskevská a Petrohradská
státní univerzita figurují ve stovce
nejprestižnějších světových vysokých
škol dle žebříčku britského časopisu Times Higher Education, vycházejícího
z odpovědi 10,5 tisíce profesorů působících ve 142 zemích, když Moskevská
univerzita zaujala 25. místo a oproti loňsku si výrazně polepšila o více než pětadvacet míst a Petrohradská, která je nováčkem v žebříčku, figuruje ve skupině
od 71. do 80. místa.
■ Ukrajina v rámci plánu
MMF pro „zacpání“ 40miliardové „díry“ v ukrajinských financích plánuje dle
výpočtů MMF restrukturalizovat 15 miliard svých úvěrových závazků, protože
do konce roku nebude moci zaplatit
všechny dluhy a nejpravděpodobněji prý
největší těžkosti s návratem půjčky bude
mít Rusko, jemuž nevrátí Ukrajina tři
miliardy dolarů.
■ Stavbaři, kteří v Petrohradu
budují obří mrakodrap plynárenského gigantu Gazprom, dosáhli světového rekordu v délce nepřetržitého betonování,
když pod dohledem zástupců Guinnessovy knihy rekordů během 49 hodin nalili
do základů stavby 19 264 metrů krychlových betonu.
■ Ukrajinský oligarcha Ihor
Kolomojský v Česku pravděpodobně plánuje velký obchod s naftou,
když čerstvě založené společnosti, zastupované navenek advokátem, ze dne na
den dorazily na účet tři čtvrtě miliardy
korun a analytici ministerstva financí dohledali, že stopy stejně jako cisternového
vlaku s motorovou naftou, který před nedávnem dorazil na nádraží v Pardubicích, vedou právě k němu.
■ Nový plán na propojení Evropy, Asie a Spojených států novou vysokorychlostní železnicí a megadálnicí představil na setkání v Ruské
akademii věd šéf tamních železnic a přítel Putina Vladimir Jakunin. Ten projekt
označil jako výstavbu ‚Transevropského
pásu‘ (TEPR).
■ Kozáci, kteří bojovali na
Donbasu, vyhlásili ústy šéfa své Národní gardy v Luhanské oblasti: „Jsme
součástí ruského impéria a Vladimira
Putina dnes považujeme za svého cara.“
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
187/2015
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
Jak to vidí Sergej Glazjev
Sergej Glazjev, poradce prezidenta
a akademik Ruské akademie věd, zveřejnil studii o současné geopolitické situaci
Ruska. Jsou zde pojmenovány věci, které do poslední chvíle nebyly zveřejněny
mimo zdi kabinetu.
Glazjev zejména podrobně vysvětluje, jaké příčiny vedou Spojené státy ke snaze
rozvrátit Rusko, a předkládá plán, jehož naplnění umožní zemi ochránit se před touto
hrozbou. Poslední kroky Kremlu dovolují
předpokládat, že především na základě rozpracování této stati bude vytvořena strategie
rozvoje Ruska v nejbližších deseti letech.
Uveřejňujeme ve zkratce některé důležité myšlenky:
● Za událostmi na Ukrajině stojí USA –
to je jediná síla, která má prospěch z eskalace konfliktu. USA doufají, že díky
velké válce v Evropě úspěšně projdou probíhající krizí a tak budou moci nastoupit
novou dlouhou vlnu hospodářského růstu.
● Ekonomika Ruska musí být zaštítěna
světovým finančním trhem. Především
musíme udělat toto:
- přístup k těžbě nerostných surovin
a k dalším strategickým průmyslovým odvětvím by měly mít pouze ruské společnosti;
- koneční vlastníci páteřních podniků
musí svůj majetek zaregistrovat v Rusku;
- off-shore společnosti (právnické osoby
– obdoba českých akciových společností
a společností s ručením omezeným) registrované v zemích, které těmto společnostem
umožňují příznivý daňový režim, mají platit daně v plné výši;
- kanály nezákonného a polozákonného
vývozu peněz za hranice musí být uzavřeny;
- musí být zavedeny daně na finanční
spekulace a vývoz kapitálu;
- dolarové rezervy musí být převedeny
na zlato a měny spřátelených zemí;
- export uhlovodíků, kovů a dalších produktů by měl být prováděn v rublech;
- státní korporace by si měly přestat půjčovat v zahraničí.
● Svět nyní přechází na novou technologickou bázi. Také Rusko musí učinit
technologický průlom – jinak se naše ekonomika na dobu 20-30 let uzamkne v pasti
dohánění rozvoje a surovinové specializace. K tomu by měly být vytvořeny podmínky pro rozvoj technologií. Obzvláště
důležité je přitom mít vnitřní mechanismy
k vytvoření dlouhodobého levného úvěru
– což je nyní značná část problémů ruské
ekonomiky, které jsou způsobeny chronickým nedostatkem peněz.
Tak vznikaly hranice Ukrajiny
Ukrajina byla do roku 1654 nepatrný
státeček, v rozmezí gubernie. od roku
1654 do roku 1917 ruští carové darovali Ukrajině rozsáhlé území na severozápadě, včetně Kyjeva. Kyjev byl původně
prvním hlavním městem Ruska.
V roce 1922 daroval Lenin Ukrajině východní území, zvané Novorusko. To je
ono území, ve kterém se dnes vede válka.
V roce 1939 daroval Ukrajině Stalin západní území a v roce 1945 po válce přidal
k území Ukrajiny část naší první republiky, Podkarpatskou Rus. V roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině Krym.
Ve světle této historie vzniku tohoto státu je absurdní tvrdit, že Rusko Ukrajinu
dobývalo, nebo že ji chce obsadit. Tento
historický výčet pohybu hranic Ukrajiny
ukazuje, že tento stát vznikl díky Rusku
a Sovětskému svazu. Jestliže se Rusové
dozvěděli, že Spojené státy plánují v Sevastopolu zř ídit svou vojenskou základnu, Kr ym si prostě vzali zpět, aby tomu
zabr ánili. Nikdo nevytýkal Spojeným
státům, že obsadily inter vencí svých vojsk např íklad v roce 1983 Grenadu. Grenada nikdy historicky nepatřila Spojeným
státům. Nikdo nevyčítal Anglii, že dobyla
Falklandské ostrovy. Falklandské ostrovy
historicky i geograficky patřily Argentině.
Rusové se poučili v případě Krymu od Izraelců. Ti zaútočili na egyptská letiště doslova pět minut před jejich útokem na Izraelský stát v šestidenní válce v roce 1967.
Od dob Napoleona byly na Rusko iniciovány útoky vždy ze Západu.
(kd)
● Je nutno konsolidovat společnost.
K tomu je třeba výrazně snížit sociální nerovnosti, zvýšit životní minima tak, aby odpovídala realitě, a zadat progresivní daň
z příjmu fyzických osob. Kromě toho by
měly být zvýšeny výdaje na vzdělání
a ochranu zdraví. Také je nutné obnovit institut konfiskace majetku a posílit kontrolu
nad úředníky ze strany občanské společnosti.
(kd)
âechoslováci
na v‰ech boji‰tích
Po boku
Titov˘ch partyzánÛ
Uvádí se, že partyzáni maršála
Tita vázali na sebe na 50 fašistických divizí, které by jinak posílily
německou východní nebo západní
frontu. To je hlavní význam Titových partyzánů za druhé světové
války, kteří byli pro Hitlera trvalou
černou můrou a pro armády protihitlerovské koalice naopak důstojným spojencem.
Do této historie se zapsali i Češi
a Slováci, kteří se narodili v Jugoslávii, nebo sem uprchli přes Maďarsko z protektorátu. Už košická
vláda jim vyjádřila úctu a vděčnost
a ministr Ludvík Svoboda mnoho
účastníků z jugoslávských bojišť
vyznamenal.
Podle jugoslávského historika
Václava Herouta do bojů po boku
maršála Tita se v letech 1941-1945
zapojilo 3500 Čechů a Slováků,
příslušníků brigády Jana Žižky
z Trocnova, které velel Čech Josef
Vojáček, zvaný Taras.
Brigáda, jejichž 700 příslušníků
padlo, se začala formovat jako slavonský oddíl už v roce 1941 a poté bojovala jako brigáda, založená
26. 10. 1943.
Škoda jen, že se jejího dramatického příběhu dosud neujal žádný
(SV)
český či slovenský autor.
Americká politika fiízeného chaosu
Před nedávnem zaznělo z úst jakéhosi
českého generála, že jsme ve válce, a ani
o tom nevíme. Není to poprvé, kdy pan generál opravdu neví, co činí. Ve své pokorné
a veřejně demonstrované loajalitě neváhal
projevit hluboké rozhořčení nad tím, že česká armáda musela hlídat hořící muniční
sklad místo toho, aby cvičila pro případ, že
bude vyslána na misi NATO.
České republice skutečně hrozí, že bude
zatažena do nebezpečného konfliktu. Krize
na Ukrajině je součástí politiky řízeného
chaosu, kterou využívají Spojené státy
při realizaci svých snah o udržení dominantního postavení, kterého v oblasti
svých prioritních zájmů dosáhly po vítězství ve studené válce.
USA se podařilo vytvořit oblast válečného konfliktu a nestability nejen bezprostředně u hranic Evropy (Středomoří, Střední východ), ale rozšířit jej i na citlivou oblast
Ukrajiny a Černého moře.
Demonstrace síly Spojených států
v Evropě jsou určeny především členským
zemím NATO (Moskva své zájmy hájí bez
ohledu na silácké postoje Washingtonu –
připojení Krymu bylo brilantní ukázkou politické a vojenské reakce na Američany organizovaný převrat v Kyjevě)
Spanilá jízda amerických obrněnců
východní a střední Evropou není ani tak varováním Rusku, jako upozorněním spojencům, že se jim kdykoliv může dostat „internacionální pomoci“. Bylo to i připomenutí
Německu, že jeho nezávislá politika je limitována přítomností okupačních vojsk na jeho území.
Prvořadým zájmem Spojených států je
ekonomické ovládnutí evropského trhu. Tomu má sloužit ve velké tajnosti připravované Transatlantické obchodní a investiční
partnerství mezi USA a EU (TTIP), jehož
podstatou není nic jiného než ovládnutí
Evropy nadnárodními společnostmi
ovládanými americkým finančním kapitálem..
Z toho, co doposud proniklo na veřejnost,
je zřejmé, že po podpisu TTIP žádná vláda
ani parlament – včetně USA – nebude moci
jakýmkoliv způsobem zasahovat a kontrolovat činnost nadnárodních společností. Demokracie se definitivně přemění v jakýsi
folklorní festival či lidovou veselici; ztratí
svůj smysl v duchu staré pravdy: Kdo vlastní, ten rozhoduje. V souladu s neoliberálním
názorem, který formulovala Margaret Thatcherová, společnost přestane existovat – budou zde pouze jedinci se stejnými šancemi
a svobodami, které však budou limitovány
právě těmi nadnárodními korporacemi.
Hlavním cílem americké politiky je vytvoření nikým nekontrolovatelného a jakýmkoliv národním zákonům nepodléhajícího
trhu. K tomu je nezbytné udržet spojence
v mezích blokové disciplíny, vyvolat pocit
vnějšího ohrožení a vytvořit obraz nového
nepřítele, na což se nejlépe hodí Rusko.
Rusko se vymyká americkým plánům
na ekonomické i politické ovládnutí Evropy. Proto je třeba udělat z něho nepřítele
a prostřednictvím sankcí omezit ekonomickou spolupráci a současně způsobit ztráty
i Evropské unii.
JUDr. JIŘÍ KOTLÍK
Blokáda je neporazila...
Na tajné poradě vedoucích pracovníků
zahraničněpolitických služeb Spojených
států v červnu 1984 vyhlásil americký
prezident Reagan direktivu, jak „smést
říši zla z povrchu planety“.
„Po válce, bez ohledu na hospodářskou
blokádu a další naše tvrdé sankce, tempa
rozvoje SSSR byla dvakrát vyšší než ve
Spojených státech, nemluvě o jiných kapitalistických státech s rozvinutou ekonomikou. Předstihli nás v těžbě nafty a plynu,
byli první, kdo vybudoval atomové elektrárny a ledoborce, kdo pronikl do kosmu. První člověk, který se objevil v kosmickém
prostoru, byl jejich člověk. Dohnali a předstihli nás v řadě kritických vojenských inovací, dosáhli termojaderné parity s námi, je-
jich ponorky s jadernými zbraněmi dnem
i nocí brázdí nedaleko od našich břehů.
Spolu s USA se sovětská říše zla stala velmocí, a pokud jim dovolíme splnit ještě
dvě až tři pětiletky, pak už je žádná síla
nezastaví. Naopak, řeč může být o zániku
Ameriky a celého svobodného světa,“ řekl
Reagan a dodal:
„Nejsem první prezident USA, který pochopil, že vojensky a ekonomickou blokádou Sověty neporazíme... Další aspekt našeho boje – sovětská plánovaná ekonomika. Právě ona umožnila bolševikům obstát
a zvítězit ve druhé světové válce a obnovit
národní hospodářství zpustošené válkou.
Právě ona umožnila Sovětům udržovat za
jejich éry neuvěřitelně nízkou úroveň plateb
za bydlení, elektřinu, plyn, bezplatně učit
a léčit lidi, nezvyšovat ceny.
Stačí zaměnit v Rusku socialismus divokým trhem, jaký byl na Západě před dvě
stě lety, a uvidíte, věřte mi, že Sovětský svaz
se zhroutí jako domeček z karet. Nedávno
vědci Harvardské univerzity přišli se zajímavou myšlenkou. Aby privatizace státního
vlastnictví v Rusku proběhla bezbolestně,
třeba dát každému, zdůrazňuji každému, jakýsi kupon nebo šek na část tohoto vlastnictví. Lidé, kteří prožili válku a pak ještě dva
roky po válce ‚lístkový systém‘, budou pokorně čekat na svou část majetku, aniž by
měli tušení, že se stali obětí podvodu.“
(Citováno podle listu Sovětskaja Rossija
z 27. 11. 2014.)
Neu‰lo nám
■ Podle vyjádření Angely Merkelové není cílem dohod uzavřených
s Ukrajinou vstup této země do Evropské unie, či dokonce její členství v NATO. Jejich cílem je prý umožnit lidem
v těchto zemích mít lepší budoucnost
a Ukrajině fungovat jako most mezi EU
a Ruskem. Tomuto objasnění lze rozumět, neboť členství Ukrajiny ve zmíněných uskupeních by pro Evropskou unii
znamenalo hospodářskou pohromu
a pro NATO by hrozilo riskantním vojenským dobrodružstvím. Přední ukrajinští politici však jasně deklarovali, že
jak plné členství v EU, tak členství
v NATO je jejich hlavní prioritou a v prvém případě stanovili dokonce termíny
vstupu. Ovšem Majdan rozhodně nevedl k odstranění moci oligarchů ani k náznaku snížení propastných rozdílů mezi
bohatými a chudými. A už vůbec ne
k posílení Ukrajiny jako mostu mezi
Evropskou unií a Ruskem.
■ K seznámení s výsledky roz-
sáhlého ruského vojenského
cvičení byli do vysoce utajeného zařízení ruského Národního centra obrany
pozváni zahraniční vojenští atašé, včetně zemí NATO. „Vaše letadla létají podél ruských hranic. Vaše lodě se pohybují velmi blízko pobřeží Ruska. Přesto
se ve věci vašich cvičení nechováme
hystericky. Vy sami sebe zastrašujete
a vytváříte horory. Takže vám zodpovědně dnes oznamuji, že se nechystáme
nikoho napadnout. My to prostě nepotřebujeme,“ řekl jim náměstek ministra
obrany Anatolij Antonov. Požádal je,
aby právě toto pochopili v předvečer
velké svatosti ruské země -70. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce. „Velmi vás prosím, vyřiďte ve svých hlavních městech náš vzkaz. My chceme
spolupracovat. Není potřeba z nás dělat
nějaká monstra, která ohrožují světovou
bezpečnost. Tak to absolutně není.
Pojďme žít společně!“
„Jménem celého diplomatického sboru děkuji za možnost navštívit toto centrum. Mám-li být upřímný, na mě to učinilo velmi silný dojem – jeho možnosti
a jeho funkčnost jak pro kontrolu ozbrojených sil, tak i pro organizaci vzájemné koordinace. Vyzdvihuji, že naše
dnešní návštěva je dalším důležitým
krokem k dosažení větší transparentnosti našich vztahů,“ řekl vojenský atašé
velvyslanectví Německa v RF Reiner
Schwalbe.
■ Zeman v Libereckém kraji:
„Rozhodl jsem se nakonec jet do Moskvy, a to už před několika měsíci. V mém
postoji převažuje jedna jediná úvaha.
„Komunisté mnohým z nás vzali majetek. Já sám jsem dvacet let nemohl vykonávat svoji práci. Nemohl jsem učit,
publikovat. Třikrát jsem byl vyhozen
z práce. Přesto tvrdím, že komunistická
verze budoucnosti byla stokrát lepší než
nacistická, která znamenala vyhubení
našeho národa. Byli jsme podlidé. Z tohoto hlediska chápu ten akt z roku 1945
jako osvobození. Francie či jiné západoevropské země nebyly osvobozeny sovětskou armádou. Tam ten postoj může
být jiný než ten můj. Z toho vyplývá, že
právě obava z vyhlazení národa mě vede k vyjádření úcty.“
Vzniká nová unie
Euroasijská hospodářská unie vstoupila
do života 1. ledna 2015. Dohodu o ní podepsali loni v Astaně otci zakladatelé –
prezidenti Ruska, Běloruska a Kazachstánu. Doc. Peter Jůza, slovenský politolog,
se domnívá, že se letos rozšíří o Arménii
a Kyrgyzstán. Všechny tyto země spojuje
celní unie.
Rozloha nové unie činí 2035 čtverečních kilometrů a žije v ní přes 505 milionů obyvatel. Má 20 % světových zásob
plynu a 15 % světových zásob ropy. Tato
integrační soustava představuje podle
doc. Jůzy 40 % hospodářského potenciálu
někdejšího SSSR.
(SV)
Tuto stránku věnovanou informacím
ze života východoslovanských zemí řídí
a rediguje Karel Dostál.
SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 5
187/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
5
D E N V Í T ù Z ST V Í - D E N O S VO B OZ E N Í ● D E N V Í T ù Z ST V Í - D E N O S VO B OZ E N Í
Váleãn˘ deník Jarmily Pátové
Svûdectví ‰estnáctileté dívky
Před jedním zasedáním Výboru národní kultury nám jeho zakládající členka a dlouholetá předsedkyně Jarmila Pátová, provdaná Vrchotová (nar. 29. 4.
1926, zemř. 29. 11. 2012), věnovala útlý
sešítek nazvaný Z jedné lidské paměti.
Kdo byla tato mimořádná žena? Rodinné
prostředí přálo kultuře – otec byl známý slavista, překladatel a spisovatel PhDr. František Páta, popravený nacisty v r. 1942. Obdobně skončil i strýc, také slavista,
prof. PhDr. Josef Páta. Oba se věnovali především lužickým Srbům.
Po osvobození Jarmila mohla studovat
sólový zpěv a hudební pedagogiku Univerzity Karlovy a Akademii múzických umění,
kde několik let vedla katedru zpěvu a operní režie. Prof. PhDr. J. Vrchotová-Pátová se
aktivně věnovala výtvarnému umění a literatuře. Její pěvecké výkony jsou zaznamenány na gramofonových deskách.
Publikujeme část jejího deníku psaného
od šestnácti let v reálném čase. Ohromuje
svou syrovou autentičností. Bylo mi ctí
s Jarmilou a ostatními členy Výboru národní kultury a tvůrci Lípy spolupracovat. (pn)
15. 3. 1939 Je ráno a strašné počasí.
Stojíme v tátově knihovně u okna a díváme
se na benešovskou silnici, kudy přijíždějí do
Prahy Němci. Na okno se připleskuje sníh,
ale stejně je vidět, jak ty kobylky sem proudí. Maminka mě drží před sebou kolem ramen a na ruku mně kapou její slzy.
Ale nehýbám se. Snad poprvé jsem poznala, co to je strašná, bezmocná nenávist.
To přece není konec?! Tatínek říká. Tohle
nedopadne dobře.
Vánoce 1941 Dostala jsem od tatínka
pod stromeček jako obyčejně knížky (nádherné Hrady a zámky), ale „jisté knížky malého formátu“ mně udělaly mimořádnou radost: jsou to totiž prázdné svázané listy, do
kterých si mohu zapisovat svoje verše.
Únor 1942 Připravuji se na zkoušku
na konzervatoř. Tatínek je teď stále ustaraný,
unavený. Odněkud přinesl zprávu, že Hitler
chce Čechy vystěhovat na Sibiř. Některé tátovy spolupracovníky zatklo gestapo. Válka
se vleče. Táta povídal takovým divným hlasem. Musíme se připravit na všechno.
Březen 1942 Krčská mládež se schází u Bohumila Halaburdy. Jsou to nádherné
chvíle. Recituje se, říkají se monology, hrajeme si komorně výstupy z her. A taky se
debatuje o divadle, o hudbě, o literatuře,
o výtvarném umění a samozřejmě o situaci.
Ale hlavně je někde místečko, kde se může
volně mluvit.
27. května 1942 Atentát na Heydricha. Stanné právo. Večer se nesmí na ulici.
9. června 1942 (úterý) Dnes – zatklo
gestapo strýce Pepíka, tatínkova bratra.
25. června 1942 Přišla jsem ráno do
školy a třídní učitelka Pospíšilová říká: Jar-
âechoslováci
na v‰ech boji‰tích
Také v Africe
V Tobruku, libyjském městě na
severu Afriky, hájil prapor Čechů
a Slováků šest kilometrů dlouhý úsek
obrany proti německým a italským
nájezdníkům. Podle Wikipedie tento
československý prapor, jemuž velel
podplukovník Karel Klapálek, „významnou měrou“ přispěl k vítězným
bojům, které sváděli v této části světa Spojenci. Nacistická propaganda
je nazývala „pouštními krysami“.
Zřejmě proto, že se v Tobruku doslova zahryzl do africké pouště. Do bojů byli nasazeni 21. října 1941 a až 7.
dubna 1942 je vystřídali vojáci Jihoafrické unie. V pouštních bojích pad(SV)
lo 14 Čechoslováků.
milko, nechceš jít domů? – Myslela jsem,
že zase bílá barva mé pleti je důvodem k domněnce, že mně je špatně. Ale učitelka mně
ukázala noviny. Na prvním místě mezi popravenými pro „schvalování atentátu na Heydricha“ byl tatínkův bratr univ. prof. dr. Josef Páta. Běžela jsem domů. Maminka byla
uplakaná a pomáhala tátovi uklízet psací
stůl, Hodně papírů – plakáty tatínkových
přednášek a další dokumenty pálili v prádelně pod kotlem.
27. června 1942 Byla krásná slunná
sobota. Vracím se ze setkání s novými přáteli – konzervatoristy. Je za pět minut půl
desáté večer. Otec zametá chodníček na zahradě před domem. Má na sobě staré šaty,
staré boty. V očích mám dosud obraz známého zeleného auta, které mne minulo na
silnici. Ptám se docela nesmyslně. Ty jsi ještě tady? – Kde mám být? – U večeře. – Až
to zde dometu, přijdu nahoru, dnes jsem ani
neměl kdy pořádně se najíst.
Neodpovídám, odcházím nahoru do bytu, když vtom zazní zvonek. Obracím se
a v nedobré předtuše spěchám dolů k brance. Obvyklá sestava: tři muži v civilu a jako
obvykle – zelené auto stojí o několik domů
dále, než je obydlí vyhlédnuté oběti.
Bydlí zde Páta? – Malý okamžik, prosím
– odpovídám a vybíhám za otcem. Tati, jsou
zde tři pánové a chtějí s tebou mluvit.
Srdce mi buší, ruce se chvějí – a usmívám
se (chci zahrát klid, vždyť otec je nevinný!).
Otec přichází bledý, nahrbený, v ruce lopatku a smetáček (za poslední tři dny jeho prošedivělé vlasy zbělely docela). Vezměte si
kabát, půjdete s námi! – Dva čekají dole na
zahradě, jeden odchází za otcem nahoru. –
Kdy se vrátí? – ptám se. – Proč to chcete vědět? – Proto, - odpovídám a s úsměvem udávám nějaký malicherný důvod. Smějí se
oba. Vrátí se brzy,. má jen někoho poznat...Vtom přichází otec v kabátě a klobouku. Krátce se loučíme.
Přijď brzy, usmívám se na něho a mám
pocit, že se snad zadusím. Tisknu mu ještě
ruku – je sice horko, ale cítím, že mám ruce
studené jak led. Jde teď po schodech dolů,
zavírá branku, dívá se ještě nahoru do oken
a říká: Na shledanou a pokouší se také
usmát. Pak jen v dálce zasyčí auto – a je tichá letní noc.
Červenec 1942 Chodím s kufříkem
čistého prádla pro tátu jednak na Pankrác,
jednak do Pečkárny, ale vždycky se nám za
týden čisté zase vrátí zpátky. Kde táta je?
Kancelář číslo 19 v Pečkárně vyřizuje
dotazy a informace o zatčených. Je tam
strašná fronta, kterou si může zkrátit ten,
kdo se chce informovat v německé řeči. Domluvila bych se, ale když vidím dědy a babičky, co sotva stojí, čekat tu dlouhou frontu, aby se zeptali na své děti či vnuky, ani by
mne nenapadlo, abych tam předbíhala.
Dnes jsem čekala v Pečkárně 5 (slovy
pět!) hodin. Maminku jsem pak našla na
rampě u muzea skoro šílenou. Čekala tam
celou dobu na mne a myslela si, že si mne
tam už nechali: „Když jsem se ptala nosatého gestapáka, kde by mohl otec být, zda na
Pankráci – nebo zda ho převezli do některého koncentračního tábora, vzal mne prstem
pod bradu jako malou holčičku a s výrazem
supa povídá: Třeba už je mrtvej. – Ta bestie
čekala, že se rozpláču. A pak by si mne tam
asi s chutí nechali. Tak to zase ne! – Otec
nebyl nemocný, proč by umíral, - říkám docela klidně. To gestapáka otrávilo. Povídá
stroze: Jeho kartu tady nemám. Další.
Dnes přinesl český úředník od gestapa
zprávu: Franz Pata, geb. 26. III. 1885 in Nientschitz wurde von Standgericht in Prag
zum Tode verurteilt und am 2. VII. 1942 um
19 Uhr erschossen.
Srpen 1942 Nejhorší jsou rána. Probuzení. A najednou si člověk uvědomí skutečnost, hrůzu a bezmocnost. Jak ještě dlouho to bude trvat!? Dostala jsem od K. H.
Franka podepsaný zákaz studia na všech veřejných školách.
Listopad 1942 Někteří lidé jsou
zvláštní, protože nedovedou pochopit, že
zpívám, když mně zastřelili otce! Cvičím
a chodím na hodiny. Právě proto! Svatá prostoto!
Slávu, (bratra), vyhodili ze zaměstnání
kvůli tátovi. Je rovněž „politicky nespolehlivý“. Nemá zatím místo, ale domluvili
jsme se spolu, že to mámě neřekneme. A tak
chodí ráno s pracovním pláštěm a termoskou jako do práce.
Prosinec 1942 Konečně se Sláva
umístil u fy Phillips v Hloubětíně. Mamince
řekl jen, že změnil místo. Ještě štěstí, že to
bylo před svátky a mohla jsem mu pomoct
penězi za malované sklo.
Máma se zhubla o 27 kg! Chtěla jít vydělávat jako pradlena, ale to jsme jí nedovolili.
Je jako věchýtek. Přeci to se Slávou utáhneme – a na hodiny zpěvu si taky vydělám.
Maluji na sklo, na dřevo, na kachle. Kamarádovi Vláďovi Jedličkovi nikdy nezapomenu, jak mi pomohl, že mi opatřil možnost
externího výdělku u firmy Klimovič. Malují se tam kachle do dřevěných slánek na zeď
pro „nácky“. Myslím, že by si to nikdo z nás
na zeď nepověsil, Inu, to je gusto.
Vánoce nedržíme. Zato přejeme do nového roku hodně úspěchů „generálu Mrázovi“
na ruské frontě!
Leden 1943 Dostala jsem dopis od
Loly Skrbkové. Zve mne do svého komorního recitačního sboru jako nejvyšší hlas.
(KRS – 12 lidí!) Je tam Stella Zázvorková,
Oto Budín, Luděk Kopřiva, Dunka Píchová,
Jaroslav Kubát. Zase kus pořádného života!
Únor 1943 Zatkli profesora Slavíka
a jeho ženu, kteří bydleli v našem domě
o patro níž. Když je gestapo odvádělo, řekla doktorka Slavíková: Tohle dovedou jenom fašisti. – Dostala kopanec. – Byt jim
vyplundrovali, že nezůstal kámen na kameni. První parta vyřezala kůži z křesel, pak
odvezli všechno, co mělo pro gestapáky cenu. Celá výzkumná geologická práce univerzitního profesora Slavíka se pak proměnila jen v hromadu papírů a střepů z výzkumných sklíček. Hnusná, krvelačná zvěř!
Pak mi nařídili, abych to uklidila, že byt dostane nějaký zasloužilý občan německé národnosti.
Tak to nám v baráku ještě scházelo!
Únor 1944 Oslavily jsme s maminkou
můj svátek: koupily jsme si u Bonise šest
rohlíků na lístky a šly jsme do biografu na
Slovany. Žurnál teď dávají uprostřed programu, aby o to nikdo nepřišel, kdyby se náhodou opozdil.
A tak jsme plánovaný ústup vítězné německé armády zajedly posledním rohlíkem.
Červen 1944 Komorní recitační sbor
Němci definitivně rozpustili. Rozloučili
jsme se hezkým večerem tajně v hospodě
„Na korábě“ v Kobylisích. Všichni účinkovali – i náš impresário – Jan Mikota. – Pánům okupantům se nelíbily naše programy.
Není divu. Neruda a Wolker! – Jarda Kubát
mně vykládal o E. F. Burianovi a jeho názorech na umění. Už aby to pitomé zatemnění
skončilo. Je to doba všestranného temna.
Skončila jsem kreslířskou školu. Teď
mne začne honit pracák.
Červenec 1944 Dostala jsem třetí
předvolánku na pracák. Teď už je definitivně zle. Nevím, co bude, ale maminku musím nějak uklidnit. nevím, kam mne pošlou
(hodně se chodí do Škodovky do Plzně!).
Ale je to asi fuk, protože fabriky a vlaky
jsou teď módní terče.
Srpen 1944 Dnes jsem byla na pracáku (pátek!). Ten roh Hybernské mne dlouho
strašil, ale to, co mne tam dnes potkalo, vypadá spíš jako pohádka nebo sen, z kterého
se možná za týden probudím. Když jsem
přišla do kanceláře podle předvolánky, bylo
to dost zlé. Samozřejmě, že mně hned „nabídli“ Škodovku v Plzni. Začala jsem vykládat, že nemohu mimo Prahu, protože
matka je vdova a nemocná. Nic to nepomáhalo a debata začala být hlasitější. Byla
jsem poučena, že jiní jsou na práci v Reichu
(jako bych to nevěděla, když mi to tam zabilo kamaráda – Květu Růnu!). Nevím, co
to do mne vjelo, ale prohlásila jsem, že do
Plzně nechci, že se tam bombarduje – a že
musím zůstat v Praze, protože matku nemohu opustit. To jsem si dala! Ale když bylo
poučování nejsilnější, otevřely se z vedlejší
kanceláře dveře, vyšel menší chlapík v civilu s „plackou“ na klopě a povídá mizernou
češtinou přísně. Pojďte sem! – A tak jsem
vešla do jeho kanceláře a řekla jsem si, že je
konec. Ale nebyl. Posaďte se, povídá najednou úplně mírným hlasem. – Proč nechcete
do Plzně? - Opakovala jsem znovu svoje
důvody. – Kdy zemřel váš otec? – zeptal se.
Najednou mi bylo jasné, že asi ví všechno
o mně, o nás, o tátovi. Řekla jsem, že byl
v heydrichiádě zastřelen, ale že nic neudělal, že byl člověk čestný. – A najednou ten
mrňavý chlápek s haknkrajcem na klopě povídá: Nebojte se mne. Já jsem antifašista.
Moji ženu zabila bomba v Berlíně a oba synové mně padli na frontě. Já už nemám pro
nic smysl, jen někomu pomoct. Za týden
sem přijďte zase v deset hodin, já vás zavedu do Letecko-technického zkušebního
ústavu do Letňan. Ředitelem je tam Čech –
inženýr Paulíček, ten vás tam zaměstná, ale
nemusíte s nikým jiným mluvit o tom, že
byl váš otec popraven. O mně nemluvte
s nikým – ani doma. Teď vyjděte ven těmito dveřmi přímo na chodbu. Já budu za vámi křičet, vyhodím vás. Neohlížejte se, jděte rychle pryč. Já se jmenuji Skolik.
Vyšla jsem jako ve snu. Co je to asi za
léčku? Ale neřekla jsem nic ani bratrovi.
Nemá smysl s tím někoho děsit nebo dělat
naději. Stejně nemohu nic jiného dělat, než
tam za týden přiklusat.
(Pátek!) Je to neuvěřitelné! Jsem „totální
sazenice“ v Praze! V pondělí nastupuji. Budu pracovat vedle hangáru na letišti ve skupině měřících přístrojů – vedoucí docent
Kunzl. Skolik nelhal. Zajímalo by mne,
jestli byl antifašistou vždycky nebo až potom, když ztratil všechny členy své rodiny?
Za zmoudření se platí.
Říjen 1944 Ve „fife“ /Flug-technische
Vesuchsanstalt) je skvělý kolektiv. Všichni
drží pohromadě. Už se „prozradilo“, že nejsem „špionka“. Musela jsem se tomu strašně chechtat. Mám teď báječnou funkci: hlídám přístupovou cestu k naší měřící skupině (vede přímo od hlavní budovy). Každé
ráno totiž se tady „válčí“ nad mapou s praporky. Všichni čeští zaměstnanci – muži
jsou tady vlastně naši vojáci v civilu. Musela jsem se naučit za dva měsíce psát na stroji. Píšu „berichty“ v němčině. Začala jsem
také měřit na komparátoru. Jde o zatáčkoměry pro zbraň typu „fau“ (V1, V2). Inženýr Duda mně vysvětlil, jak se dají dělat
chyby. už vidím, jak automatičtí piloti dělají po mých výměrech kotrmelce. Dnes ale
přišel a přinesl mně k měření celou složku
plnou grafů. Má věčně humor. Povídá: Dámo, tohle měřte přesně, je to pro nás.
S jídlem je to čím dál horší. Dnes jsem
koupila od jednoho dědy v Letňanech pět
vajíček za stovku (tedy jedno za dvacet korun!) Podle toho „kursu“ obnáší můj měsíční plat 41 vajec.
Foto K. Mevald
tapo zatknout tátu podruhé. Prý kvůli Národní matici pošumavské. Strašně se divili,
že už byl zastřelen. Maminka jim musela
ukázat „tótšajn“, aby tomu věřili. Bestie prý
tiše odtáhly.
Gestapo navštívilo také druhého strýce –
třetího bratra Pátu – Jindřicha. Prodává
v koloniále v Myslíkově ulici. Měl naštěstí
chřipku, ležel v posteli a potil se. Teta, která umí perfektně německy, spustila děsné
lamento, že u něj byl právě lékař a že jí svěřil, že její manžel má před sebou sotva pár
dnů života, protože má zápal plic. Prosila
gestapáky v předsíni, aby mu to nedávali
najevo, že by ho to usmrtilo ještě dřív. Odtáhli beze zbytku: „mrtvoly“ se už nezatýkají.
Březen 1945 Skoro pokaždé přiletí
v poledne do Letňan hloubkaři. Je to fofr –
od houkání „výstrahy“ do houkání náletu je
jen chvilka a do krytu je dobrý kilometr. Běhání v oranici mi připomíná zlé sny, kdy
člověk „utíká před nebezpečím a nemůže“.
Ale je lepší se zahrabat do našeho polního
krytu, než si nechat od „mustangů“ nasolit
třeba jen střepiny ze skla. Koho to postihlo
na obličeji, strašně mu to hnisá.
Po náletu na Vysočany se zjistilo, že tam
jsou ještě nevybuchlé bomby. Jezdíme do
Letňan přes Kobylisy a Střížkov. Schovala
jsem si „křidýlko“ z bomby.
Duben 1945 Snad už to nebude trvat
dlouho - Rusové ženou „nácky“ bez milosti.
Dnes nestačili houkat „přípravu“ a sotva
dozněl signál náletu, začal pořádný cirkus.
Třeskot skla a řev letadel byl stejně silnější
než sirény.
12. prosinec 1944 Nejvíc se těším
na to, že když přijdu večer domů, dá mně
maminka nějakou polívku nebo bramborový guláš převýtečné chuti (jak ten zázrak
vyrobí, to je mi záhadou!) a pokud mi hlava
nespadne a neusnu s nosem v talíři, ještě si
povídáme se Slávou i s mámou o denních
zážitcích. Topíme jen v kuchyni. Spát chodíme pod heslem „napříč zamrzlou Vltavou“, neboť ponoření se do našich postelí
připomíná plavecký sport zimních otužilců.
Zpívám a hraji na klavír v pokoji, kde budeme topit až po válce. Zpívat se v tom
jakžtakž dá, ale sedět u klavíru je hrůza.
Mám hodně oteklá kolena a prostřední
klouby na prstech a rukou. V noci to pořádně bolí, takže si i s chutí zabrečím, to jest:
žene to slzy do očí. ale k smrti to snad není.
Sobota 5. května Ač nerada, musím
porušit svou zásadu, že do této knížky budu
psát jen verše. Nemám s sebou jiný papír
a chci, aby moje zážitky byly zachovány.
Protože jsem klidná a mohu psát, píšu tedy,
dříve než budu mít v ruce něco jiného než
tužku. Marně se dovolávám telefonem do
města. Neví se, jak dlouho zde zůstaneme,
ale odchod odtud je již zhola nemožný, protože v městě se střílí. Šla bych domů ráda,
ale nevím, nebude-li zde třeba mé pomoci.
Naši muži vyčkávají, mají zbraně. Je nás tu
málo. – Ústavní německá vojenská posádka
se vzdala,. odevzdala nám své zbraně. Poprvé zaštěkal kulomet. Sehnala jsem po ústavě nějaký kbelík a vůbec nádoby na vodu do
zásoby. Přihlásila jsem se na ošetřovně ke
službě, protože je tam jen jeden lékař, jeden
asistent a jedna totálně nasazená medička,
druhá medička se hlásí vzápětí po mně. Telefonicky jsem dala domů zprávu, snad to
ještě půjde vyřídit(?), aby o mne neměli starost – jídla že mám dost a nocleh také – ve
skutečnosti ale nevím, budeme-li vůbec spát
a kde budeme spát... My, dívky z ošetřovny,
snědly jsme všechen cukr a zapíjely horkým
velmi sladkým čajem. Jsme bez cukru, ale
v ústech je náramně sladko a chce se mi
spát. Zjistila jsem, že od rána od devíti hodin jsem vůbec nejedla. Jestli mě tu „picnou“, bude ze mne počertech hubená mrtvola.
•••
Zbytek deníku líčí celkovou účast Jarmily do osvobození Rudou armádou.
10. února 1945 Když jsem přišla domů, vyprávěla mně maminka, že přišlo ges-
Stránku připravil Pavel Novák.
SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 6
6
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
187/2015
D E N V Í T ù Z ST V Í - D E N O S VO B OZ E N Í ● D E N V Í T ù Z ST V Í - D E N O S VO B OZ E N Í
V historii neexistuje kdyby
PlzeÀ: Jak to bylo
S pravdou se nedá žonglovat,
spojovat nespojitelné. Kdysi mi
při návštěvě Klatov vadilo, že byly z radnice sňaty pamětní desky
připomínající osvobození města
Američany. Byla to odveta za korejskou válku. Dnes za dění na
Ukrajině vláda, sdělovací prostředky a další ignorují osvobození velké části naší vlasti sovětskými vojsky. Kolikrát byla a je pravda ohýbána podle servilních historiků, politiků a novinářů.
Spolu s dalšími jsem jako válečné
dítě snášel strach a útrapy protektorátu
a nadšeně vítal sovětské osvoboditele.
A uráží mě, když se zeptám školáků
a studentů, kdo osvobodil Československo, a vesměs slyším – Američané.
Kdo za to může? Společnost, rodina
a škola! Ano, americká armáda podle
spojeneckých dohod osvobodila naši
západní část. Systematicky pěstované
antiruské nálady profitují z drahého
každoročního show v Plzni a okolí,
kdy bohatí pupkatí tatíci si kupují válečné džípy a jinou techniku, obléknou
„dobové“ maskáče a jedou se předvádět jako příslušníci x-té americké armády. To vše má místní a vládní podporu a médií.
Blížil se konec války
Fašisté, vědomi si zvěrstev spáchaných v Sovětském svazu a ostatních
státech se houfně hnali na západ a nekladli Američanům odpor. Na našem
území padlo 90 příslušníků US Army.
Rudá armáda i ostatní bojující strany
měly podstatně vyšší ztráty.
Odbojové skupiny na Plzeňsku se
v průběhu okupace zaměřovaly na připravenost k ozbrojenému povstání, získávání zpráv o počtech a dislokacích
vojenských a policejních jednotek a jejich výzbroji.
Mezi nejdůležitější patřila 2. lehká
tajná divize (2. LTD), hledající nejvýhodnější využití spojů pro odboj. Pošťáci distribuovali ilegální tiskoviny,
ničili anonymní udání. V r. 1942 byli
někteří pozatýkáni a dvacet z nich se
stalo oběťmi odporu.
V r. 1943, po informaci o předpokládané invazi západních velmoci došlo
k ustavení vojenské organizace v této
oblasti. Dokončení organizačních pří-
prav 2. lehké tajné divize zmařilo gestapo, protože nebyly dodrženy konspirační zásady.
Vedoucí osobnost Jindřich Krejčík
stále unikal gestapu. Sdružením skupin
odbojářů se podařilo ustavit Revoluční
národní výbor 14. dubna 1945. Bylo
zde osmnáct členů KSČ, třináct sociálních demokratů, jedenáct socialistů,
jeden lidovec a devatenáct nestraníků.
Zde se projevily dvě odlišné tendence
koncepce osvobozeneckého boje. Komunisté preferovali (po zradě Západu)
myšlenku orientace na Sovětský svaz
a zorganizovat všelidový odpor, druhá
– z 2. lehké tajné divize - se zaměřovala na československou emigraci v Londýně, aby po osvobození měli vedoucí
postavení v politickém i vojenském životě důstojníci. Již 4. května byly rozděleny úkoly, protože se předpokládal
začátek povstání 7. května.
Po pražském vzoru v ranních hodinách 5. května vypuklo v Plzni živelné
povstání občanů. Tehdy také zemřely
desítky civilistů postřílených nacisty.
Začalo strhávání německých nápisů
a živelnost přecházela v připravený organizovaný postup.
Dopoledne byla obsazena radnice
členy Revolučního národního výboru.
Na německém starostovi požadovali,
aby zabránil střelbě na civilní obyvatelstvo. V odpoledních hodinách parlamentáři jednali s velitelem sedmitisícové armády ve městě generálem von
Majewskim o pokojném předání moci
a o podmínkách kapitulace. Generál
byl ochoten podepsat kapitulaci pouze
pověřené vojenské osobě. Začala zdržovací taktika, Němci očekávali posily
od Prahy, povstalci brzký příjezd americké armády, také nadhodnocené počty odbojářů hrály svou roli. Vedoucí
parlamentářů dr. Hrbek začal psychologickou hru (spojení se štábem gen.
Eisenhowera, revoluční gardy, partyzáni).
Napětí vzrůstá
Mezitím byly aktivovány ilegální
bojové jednotky. Po jejich akcích se situace postupně zhoršila. Po krutých
bojích v Praze a okolí se Schörnerova
armáda snažila po ústupové trase Praha-Plzeň dostat za každou cenu do
amerického zajetí. Za této situace byli
vysláni dobrovolníci vstříc americké
armádě, aby urychlila postup na Plzeň.
Až třetí spojka (Jaroslav Stoklasa) projela v autě s německou vlajkou až
k Přimdě. Plukovník Noble žádal, aby
jeho vojáci nenarazili na větší odpor
Vyjednávači na zpáteční cestě však
u Křimic narazili na protiletadlovou
baterii, která mohla ohrozit Američany. Byl vyslán do Křimic dobrovolník
V. Nechanický, který po krátkém vyjednávání s velitelem zajistil kapitulaci
a volnou cestu Američanům.
Německý vysílač, který dříve rušil
londýnské vysílání, posloužil povstalcům. Pátého května se z něho ve 12 hodin 35 minut ozvalo: „Hovoří Plzeň,
svobodná Plzeň hovoří“. Jeho zásluhou
je, že svými informacemi dezorientoval Němce. Byl vysílán rozkaz vojákům stáhnout se do kasáren. Napětí,
zda americká armáda přijede včas,
vzrůstalo. V bojovém deníku 5. sboru
americké armády je napsáno, že 5.
května byla Plzeň obsazena českými
partyzány, a že se jim podařilo internovat německou posádku v kasárnách.
Šestého května ráno za mohutného
hukotu se blížila 16. obrněná divize
gen. J. Pierce. Vojáci se shromažďovali
na náměstí Republiky. Tady se kolem
desáté ozvaly výstřely fanatického nacisty z věže i odjinud. Vojáci spolu
s povstalci začali vyčišťovací akce. Jeden americký voják byl raněn.
Téhož dne v 10 hodin německý velitel Plzně gen.. von Majewski podepsal
s americkým plukovníkem Perkinsem
kapitulaci a sám se poté zastřelil. V poledních hodinách jsou bez odporu vzati do zajetí němečtí vojáci.
Závěrem
Ti, co přežili útrapy protektorátu,
nadšeně vítali sovětské i americké
osvoboditele. Za tu dlouhou dobu vymřeli pamětníci, a tak dochází buď
k přeceňování či podceňování událostí
a faktů. Použili jsme vzpomínky přímých účastníků z knihy Jak to bylo
s osvobozením Plzně (vydalo OREGO
2012) a další zdroje. Úcta a poděkování patří všem protifašistickým bojovníkům. S příchodem americké armády
do Plzně, spolu s belgickými vojáky
a částí příslušníků československé západní brigády skončily dny nejistoty.
Rumunské vojsko:
tentokráte osvoboditelské
Rumunsko se od 22. června 1941
zúčastnilo vpádu hitlerovského Německa do Sovětského svazu. Rozhodný bod zlomu v myšlení a postojích
většiny rumunských vojáků, bezpochyby nastal za stalingradské bitvy.
Pod Kavkazem a v stepích mezi Volhou a Donem bylo rozbito nejen milionové německé uskupení, ale i půlmilionové seskupení rumunských, italských a maďarských armád, zúčastňující se této „křížové výpravy“.
Byl to bolestný a tvrdě zaplacený přerod, jehož počáteční výsledek v přelomu
let 1943-44 představovala rumunská dobrovolnická Divize Tudora Vladimireca,
zvaná dle hrdiny protitureckého odboje
na Valašsku. Z dalších dobrovolníků se
pak v Sovětském svazu utvořila i 2. divize Horia, Closka, Crisana, nesoucí jména
vůdců lidového povstání z roku 1872. Základy nové orientace rumunského vojska.
20. srpna 1944 zahájil sovětský 2. a 3.
ukrajinský front od severovýchodu rozsáhlou ofenzivu do Rumunska, jejíž začátek je znám jako jassko-kišiněvská
operace. Za tři dny nato vypuklo v hlavStránku připravil Zdeněk Hoření.
ním městě Bukurešti povstání. Svrhlo
režim maršála I. Antonesca a nastolilo
novou vládu, která požádala o příměří.
Rumunský král Michal I. musel kapitulovat před protihitlerovskou koalicí
(2. 9. 1944 v Moskvě) a vyhlásit válku
nacistickému Německu.
Koncem října 1944 se osvobození dočkala poslední rumunská místa Carei
a Satu Mare. Tehdy už válčilo po boku
Rudé armády přes čtyři sta tisíc Rumunů. Podíleli se taktéž na střetech s protivníkem v Maďarsku a Československé
republice. Jako první rumunská jednotka překročil československou státní hranici 18. prosince 1944 jižně od Košic
90. pěší pluk. Nakonec na území naší
vlasti bojovaly dvě rumunské armády
i některé samostatné útvary.
Jednalo se především o 4. armádu pod
velením sborových generálů G. Avramesca a později N. Dâskâlesca. Osvobozovala či spoluosvobozovala se Sověty např. Turnu nad Bodvou, Rožňavu,
Plešivec, Brezno nad Hronom, Banskou
Bystrici, Trenčín, Uherský Brod a Prostějov. Dále to byla 1. armáda, jíž veleli
sboroví generálové N. Mančič a následně V. Atanasiu. Prošla mimo jiných měst
a obcí Lučencem, Banskou Štiavnicí,
Zvolenem, Topoľčany, Piešťany, Novým
Mestom nad Váhom a Kroměříží.
V květnu 1945 oba svazky v rámci
2. ukrajinského frontu plnily i úkoly vyplývající z pražské operace.
Rumunská vojska za postupu Československem, často v těžkých bojích,
překročila osm horských pásem (Silickou planinu, Nízké Tatry, Slovenské rudohorie, Javorie, Nitranské hory, Veľkou
a Malou Fatru, Bílé Karpaty) a čtyři větší vodní toky (Hron, Nitru, Váh a Moravu). Přičemž zajala 16 000 nepřátelských vojáků, zničila nebo ukořistila
značné množství zbraní, bojové techniky a ostatního válečného materiálu.
Osvobozeneckou misi u nás prodělalo
16 pěších divizí, letecký sbor, protiletadlová dělostřelecká divize, tankový pluk
a oddíly týlového zabezpečení. Téměř
250 tisíc rumunských vojáků, z nich 55
tisíc (některé zdroje uvádějí dokonce 70
tisíc) při ní padlo, bylo raněno, případně
zůstalo nezvěstnými. Za pomoc s vyhnáním německých okupantů z republiky se
dostalo tisícovkám Rumunů vyznamenání československými řády a medailemi.
VLADIMÍR MLEJNECKÝ
UÏ 25. dubna 1945 se na Labi setkali sovût‰tí a ameriãtí vojáci
Svým příjezdem americká armáda,
odzbrojením a zajetím Němců zabránila příštím možným střetům s plzeňskými povstalci. Definitivně tak skončila
německá okupace západočeské metropole. V průběhu zdejšího povstání odjela řada dobrovolníků na pomoc pražskému povstání.
Zpracoval (pn)
Poláci do‰li aÏ k Vltavû
První polskou jednotkou, která po boku sovětských ozbrojených sil vstoupila
na východní frontě do druhé světové
války, byla 1. pěší divize. Nesla čestné
pojmenování po velkém polském vlastenci Tadeuszi Koścziuszkovi. 12. října
1943 prodělala křest ohněm u osady Lenino v Bělorusku.
Dvanáct tisíc polských vojáků pod velením generála Zygmunta Berlinga zahájilo bojovou cestu, aby vyrvalo vlast
z krutého cizáckého jařma. Za necelé
dva roky ji polští vojáci vítězně zakončili v Berlíně a v Československu.
Po mobilizaci branců z osvobozeného
území čítalo Vojsko polské na podzim
1944 na 286 tisíc příslušníků. Patřila
k němu 1. armáda generála Stanislawa
Poplawského a nově vzniklá 2. armáda
generála Karola Świerczewského. Tvořilo ji celkem deset divizí pěchoty, jeden
tankový sbor a jedna samostatná tanková brigáda, čtyři ženijní brigády, dvanáct dělostřeleckých brigád, čtyři smíšené letecké divize a další tři letecké divize. V zásadě dobře vycvičené a zaopatřené moderní sovětskou výzbrojí tvořily
účinné úderné uskupení.
Z těchto polských částí se téměř polovina – 2. armáda – s dalšími posilovými
prostředky zúčastnila pražské operace,
zahájené 6. května 1945. Jejím prologem se stal mohutný útok tankových armád 1. ukrajinského frontu z prostoru
severozápadně od Drážďan přes Krušné
hory ve směru Praha.
Ostatní svazky, mezi nimi i generála
Karola Świerczewského, přešly do ofenzivy v ranních hodinách 7. května 1945.
Následující den Poláci dosáhli řeky Labe u Pirny a Bad Schandau. Zároveň
v noci na 9. května překročili československou státní hranici ve Šluknovském
výběžku. Tvrdý boj museli podstoupit
před Mikulášovicemi, kde se mimořádně silnou německou obranu podařilo
zlomit až v dopoledních hodinách.
S pokračováním tažení dále do našeho vnitrozemí mohli cítit, že jsou mezi
svými slovanskými bratry. Ve frontovém
časopisu Pancerni o tom tehdy psali:
„Sluncem a květy nás vítá v těchto krásných májových dnech bratrské spojenecké Československo.
Na chodnících, na náměstích a všude
při silnicích se shromažďují velké skupiny českého obyvatelstva a volají – Nazdar! Nazdar!“
10. května 1945 oddíly 1. tankového
sboru vstoupily do Mělníka . Předzvědná skupina sboru dokonce 11. května
dosáhla předměstí Prahy v Ďáblicích.
Podle rozkazu velitele 1. ukrajinského
frontu maršála I. S. Koněva se 2. polská
armáda rozmístila od Děčína po Mělník
k zastavení ustupujícího protivníka. Vytvářela tak součást vnitřní linie obkličující rozbitou německou skupinu armád
„Střed“.
Přítomnost spojenců u nás vedla k řadě manifestačních setkání. Jedno z největších se konalo v neděli 13. května
1945 v Mělníku. Za značného zájmu lidu se ho zúčastnili sovětské a polské
jednotky a českoslovenští partyzáni.
Z akce byl zaslán pozdravný telegram
československé, sovětské a polské vládě, v němž se mimo jiného pravilo: „Ve
společném boji vyrostlo společné vítězství, vykoupené bratrskou krví slovanskou. Na tomto vítězství vyroste veliká
spolupráce a přátelství všech Slovanů.
Od poloviny května 1945 začal postupný odchod Vojska polského z Československa domů.
VLADIMÍR MLEJNECKÝ
âechoslováci na v‰ech boji‰tích
60 000 slovensk˘ch vojákÛ obrací zbranû
Slovenským národním povstáním se slovenský lid jednoznačně přihlásil
k protihitlerovské koalici a také k myšlence obnovy Československa jako státu dvou rovnoprávných národů. Zasadil i citelnou ránu německým okupantům.
Nehledě na klerofašistický režim Jozefa Tisa se téměř celá slovenská armáda dala do služeb Československé republiky a jejích 60 000 mužů obrátilo své zbraně proti Němcům. K povstalcům se přidalo 20 000 partyzánů
mnoha národností, z toho asi 2000 mužů z protektorátu.
Mnoho účastníků Slovenského národního povstání zahynulo při ústupu do
hor, mezi nimi i poslanec Jan Šverma. Mnohé z nich okupanti popravili a nebo mučili a poslali do koncentračních táborů, z kterých se nevrátili. Stovky
slovenských občanů byly barbarsky umučeny nacisty a kárnými oddíly režimu Jozefa Tisa a desítky slovenských obcí vypáleny. V Kremničce nacističtí okupanti a příslušníci Hlinkovy gardy zavraždili 747 antifašistů. Fašisté
a jejich pomahači ve vápence v Nemecké zavraždili a upálili více než 900
slovenských vlastenců, mezi nimi ženy a děti.
Symbolicky se tak Slovenské národní povstání zařadilo po bok jugoslávských partyzánů, kteří vedli válku s Hitlerem od roku 1941. Zařadilo se i po
bok bojovníků obou varšavských povstání.
Byly to nejvýznamnější události občanského protifašistického hnutí odporu v Evropě.
(SV)
SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 7
187/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
7
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
■ Aby se nezapomnûlo
Balkán po vítûzství nad fa‰ismem
Prvního června 1941 byla okupace
veškerého území Albánie, Jugoslávie
a Řecka dokončena. Toto území se dostalo pod kontrolu armád Osy. Německo získalo volný přístup do Středomoří.
Domácí kolaborace v zemích Balkánu, spolu s ustašovci v Chorvatsku, učinila situaci pro národní odboj nesmírně
složitou. Přes počáteční obtíže se podařilo formovat odboj na území bývalé Jugoslávie, Albánie a Řecka tou měrou, že
nejen vázal značné síly nepřítele, ale byl
schopen i přecházet do útoku.
Závěrečná fáze osvobozování Balkánu vyvrcholila, když se do akcí zapojily
britské síly v Řecku a Rudá armáda
v Jugoslávii a Bulharsku. Samotnou Albánii a Řecko Němci vyklidili v roce
1944. Balkán byl osvobozován postupně až do roku 1945. Po úplné vítězství
nad fašismem.
sil, kdy 2. ukrajinský front pokračoval
na Maďarsko, 3. ukrajinský front postupoval na Bulharsko a Jugoslávii, neovlivnilo postup Rudé armády. V Bulharsku vypuklo povstání a jeho armáda ihned zahájila protiněmecké operace po
boku Rudé armády.
Rudá armáda překročila 7. září 1944
hranice Jugoslávie. Nastalá situace vy-
Bělehradská operace
Osvobození Srbska
K zásadnímu zlomu dochází v srpnu
1944, kdy 2. a 3. ukrajinský front jaskokišiněvskou operací nastoupil k likvidaci odporu skupiny armád „Südukraine“
operující v Rumunsku. Rumunsko jako
spojenec Německa před porážkou neváhalo a změnilo stranu a jeho vojska Rudé armádě otevřelo frontu. Zničení skupiny armád „Südukraine“ umožnilo pokračovat v útoku na Balkán. Rozdělení
âechoslováci na v‰ech boji‰tích
Za âeskoslovensko i v lesích Ukrajiny
Proti své vůli muselo několik tisíc slovenských chlapců odejít bojovat proti Rudé armádě. Mnozí z nich využili nejbližší příležitost, aby přešli k partyzánům. Jejich hroby jsou rozptýleny po celé Bělorusi i Ukrajině. Jedním
z iniciátorů těchto přechodů byl kapitán slovenské armády Ján Nálepka, který se na Ukrajině stal prvním velitelem československého partyzánského oddílu.
Když slovenští partyzáni hovořili o jeho názvu, byl Nálepka jednoznačný:
Jsme československý oddíl, protože bojujeme za obnovení Československé
republiky.
Partyzánům Jána Nálepky se podařil husarský kousek, když ukořistili
Němcům tajný plán wehrmachtu o přípravě kurské bitvy Citadela. Celý plán
odvysílali slovenští partyzáni do Moskvy.
V kurské bitvě utrpěla německá armáda totální porážku, která měla stejnou
cenu jako porážka u Stalingradu. Možná, že v tom měl svůj podíl i československý oddíl Jána Nálepky.
(SV)
OdváÏn˘ postoj proti válce
Nelze opomenout osobnost a dílo významného tvůrce chorvatské literatury
Miroslava Krležu (7. 7. 1893-29. 12.
1981) a nevzpomenout na encyklopedickou šíři jeho zájmů, s níž tvořil a zasahoval do nejrůznějších oblastí kultury,
kulturní politiky a politiky jako takové.
Šlo o zcela výjimečnou osobnost moderní chorvatské kultury, o největší individualitu chorvatské literární tvorby
dvacátého století. Dramatik, básník, autor bystrých esejů, představitel levicové
politiky, jehož jméno jsme mnohokrát
zaslechli i u nás v meziválečném období.
Počáteční básníkovo období bylo ve
znamení anarchismu a posléze vitalismu. V nich se zobrazila nejen úleva po
čtyřletém válečném běsnění a utrpení,
po krvavých válečných masakrech, ale
přinesla i opětovný příklon k životním
hodnotám, což vyjádřil i nový filozofický a literární směr označovaný jako vitalismus.
Na světovou válku reagoval básník
třemi sbírkami Básní (1918-1919) a rebelantskými protiválečnými novelami
a romány, v nichž zobrazoval hrůzu válečného běsnění, které prožívali jeho
krajané v rakouských stejnokrojích,
Charvátský bůh Mars (1922). Jeho Balady Petrici Kerempuha (1936) popisují
strasti chorvatského národa v minulosti,
ale současně nastavují zrcadlo i tehdejším drsným společenským poměrům.
V nejznámějším cyklu próz a dramat
Glembajové (1926-1930) popsal rozkvět, ale i vnitřní rozpor a pozdější úpadek fiktivního šlechtického rodu.
Pozoruhodnou kresbou povahy a stylu jednání mladého malíře v krizových
žadovala koordinaci postupu s Národněosvobozeneckou armádou Jugoslávie
(NOAJ). V Moskvě se setkává Josip
Broz Tito se Stalinem, i přes poměrně
chladný vztah obou vůdců dochází k zásadní dohodě. Rudá armáda spolu s Národněosvobozeneckou armádou Jugoslávie a bulharskými vojáky osvobodí
Srbsko a porazí zbývající nepřátelská
uskupení. Po dosažení cíle se Rudá armáda z Jugoslávie stáhne.
situacích tvůrčích i sociálních je prostoupen román Návrat Filipa Latinovicze (1932). V románové trilogii Banket
v Blitánii odsoudil totalitní režimy v Evropě dvacátého století. Román Na pokraji rozumu (1938) je emotivním obviněním lidské tuposti, v níž spatřoval jeden z hlavních zdrojů nespravedlivých
sociálních poměrů.
Byl redaktorem časopisů Plamen,
Književna republika, Danas a Pečat, časopisů s výraznou levicovou tendencí.
V době nezávislého chorvatského státu
s pravicovou vládou byl několikrát zatčen a jeho díla byla cenzurována a zakazována.
Po druhé světové válce redigoval časopisy Republika a Forum a pracoval ve
vedoucí funkci Lexikografického ústavu, vydávající slovníky a encyklopedie.
Svými esejemi doslova procestoval
nejrůznější oblasti kultury – literaturu,
historii, filozofii, právo, ale kupodivu
i medicínu (ve sbírkách Eseje, 1932, Evropa danas – Evropa dnes, 1935, Deset
krvavých let, 1937). Ve svých dramatech
se vracel k historickým námětům – Mikelandjelo Buonaroti, Cristoval Colon,
ale vždy jsme našli v jeho pojetí i odezvu soudobých společenských problémů.
Obsáhl snad všechny žánry moderní
chorvatské literatury. Ve své tvorbě prošel vývojem od symbolismu a expresionismu až k psychologicky a realisticky
laděnému pojetí literatury, s příklonem
k sociální angažovanosti. Příkladem je
právě jeho román Na pokraji rozumu. Ve
svých dílech se vždy stavěl na stranu
pokroku, proti militarismu a fašismu
a hájil plné právo člověka na svobodný
rozvoj.
ZBYNĚK KUCHYŇKA
Po překročení řeky Moravy, od 10.
října, spojené síly Rudé armády s Národněosvobozeneckou armádou Jugoslávie zahájily postupné obkličování
města a likvidaci stahujících se sil nepřítele. V Bělehradě a jeho okolí byly
soustředěny síly bojové skupiny „Serbien“ a srbský dobrovolnický sbor složený z četniků. O město byly sváděny urputné boje za podpory 17. letecké armády. V samotném Bělehradě rovněž bojovalo za osvobození na 2000 příslušníků
odboje. 14. října byl zahájen frontální
útok na město. Němci město silně zaminovali, a tak v průběhu bojů bylo nutno
odstraňovat masivní výbušné nástrahy.
Porážkou Němců byl Bělehrad definitivně osvobozen.
Osvobozením Bělehradu byly poraženy síly okupantů i domácích kolaborantů. Po pokračujících bojích bylo koncem
října Srbsko osvobozeno.
Dovršením vítězných akcí plní Stalin
slib a stahuje podstatnou část sil Rudé
armády na sever od Dunaje. Zbývající
jednotky Rudé armády jsou podřízeny
pod velení Národněosvobozenecké armády Jugoslávie. Za účasti bulharských
jednotek je osvobozena Makedonie
a Kosovo. Němcům nezbývá než stahovat poslední jednotky z Balkánu přes
Chorvatsko a Bosnu. Na osvobozeném
území probíhá mobilizace i reorganizace Národněosvobozenecké armády Jugoslávie a formování bojových jednotek
pravidelné armády Jugoslávie. Etapa
partyzánského boje končí, pokračuje
etapa boje pravidelné armády.
Formování
nové Jugoslávie
I přes složitou národnostní situaci byla situace po osvobození Jugoslávie poměrně jednoznačná. Nejprve se musela
vyrovnat s domácí kolaborací, zejména
na jedné straně s četniky prosazujícími
ideu Velkého Srbska. Na druhé straně
s ustašovskou ideou Nezávislého Chorvatska. Díky mnohonárodnostnímu složení partyzánských jednotek i samotné
Národněosvobozenecké armády Jugoslávie byl v odboji hlásán a prosazován
výhradně názor „všejugoslávské budoucnosti“.
Josip Broz Tito vedl rovněž rozhovory s W. Churchillem, kdy v červenci
1944 došlo k dohodě o sloučení exilové
královské jugoslávské vlády s Titovou
Národněosvobozeneckou frontou. Tito
se stává v březnu 1945 ministrem obrany a premiérem. V prvních poválečných
svobodných volbách v listopadu 1945
získala jednotná Národní fronta na 80 %
hlasů. Král Petr II. byl svržen a 29. 11.
1945 byla vyhlášena Federativní lidová
republika Jugoslávie. Josip Broz Tito
byl zvolen premiérem a stal se i nejvyšším velitelem branné moci.
Na nové uspořádání navazovala v Jugoslávii i řada dalších opatření. V srpnu
1945 dochází k pozemkové reformě,
v červenci 1946 je přijat zákon o kolektivizaci, a po přechodu na centrální plánování je v dubnu 1947 vyhlášen první
pětiletý plán.
A co zbytek Balkánu? V Albánii, podobně jako v Jugoslávii, došlo k politickému procesu, kdy se rozhodující silou
stali bývalí partyzáni a příslušníci odboje. Jinak se vyvíjela situace v Řecku,
kde se rozhořela občanská válka s monarchisty. Válka, která rozehnala mnoho
Řeků do celé Evropy, skončila v roce
1949 vítězstvím prozápadně orientovaných monarchistů.
Národy Balkánu osvědčily za druhé
světové války svoji sílu a mravní pevnost. Za to jim patří dík, jednou provždy se zařadily do protihitlerovské koalice!
Je to moje práce...
Západní média ho démonizují. Je
to ale úplně obyčejný člověk,“ v rozhovoru pro iDNES.cz namítá Marko
Sladojevič, který obhajuje Radovana
Karadžiče v Haagu. Radovana Karadžiče hájí již sedmým rokem.
Když jsem se s ním měl setkat poprvé,
přemýšlel jsem nad tím, co to je za člověka, který si chce vybrat za poradce někoho, komu je jenom 32 let. Říkal jsem
si, nakolik musí mít ten člověk otevřenou mysl, aby se vůbec pro něco takového rozhodl. Bylo to ale zvláštní. Ještě
včera jsem se na něj díval v televizi a najednou jsem ho měl hájit. Bylo to jak ve
filmu. Říkal jsem si, že musím být opatrný, že nevím, jestli ten člověk manipuluje nebo nemanipuluje. Nevěděl jsem,
co od něj čekat. Když jsem ho časem poznal, začal na mě působit jako úplně
obyčejný člověk. Nikdy neřekl, že by
byl rád, že někdo zahynul, byl zabit. To
ne, to garantuji. Vzal si nás, abychom
mu pomohli, aby to co nejlépe zvládl. Je
to velmi rozumný člověk, který nezavrhuje rozumné argumenty. Opravdu hodně, hodně naše rady poslouchal. V tomhle skutečně překvapuje.
Ve vězení na klientovi nijak nepozoruji jakoukoli depresi nebo skleslost. Je
plný optimismu a entuziasmu i za těch-
Volyňský masakr nebo Volyňská tragédie
– byl etnickopolitický konflikt. Konflikt doprovázený masivním vražděním banderovské, tedy Ukrajinské povstalecké armády,
zaměřeným především proti etnickým polským civilistům a civilistům jiných národností i Ukrajinců ve Volyni-Podolí. Volyně
byla až do září 1939 pod kontrolou Polska.
Masakr začal v březnu 1943 a dosáhl vrcholu v červenci téhož roku. Zahynulo více
než 35 tisíc civilistů, převážně Poláků.
Zapomínáme, že na Ukrajině povstává
z popela duch a tradice těchto vražedných
komand?
■ Kam s ním?
Tato nerudovská otázka se netýká „slamníku“, ale Řecka. Podle názoru řeckého ministra obrany Panose Kammenose pro německý Bild vyvolá případný odchod Řecka
z eurozony řetězovou reakci. Pokud Řecko
vybuchne, jsou na řadě Španělsko, Itálie nebo dokonce i Německo.
Tak preventivně, kam s Řeckem (aby EU
přežila)?
■ Dvefie dokofián
Ministři zahraničí členských zemí Evropské unie rozhodli uvést do praxe dohodu
s Bosnou a Hercegovinou, která této zemi
otevře dveře do unie. Bosna ovšem musí
ujít velký kus cesty. V zemi jsou komplikované národnostní spory. Muslimští Bosňáci
usilují o větší centralizaci, katoličtí Chorvaté chtějí autonomii a pravoslavní Srbové
chtějí samostatnost. Jestli se Bosně a Hercegovině podaří přistoupit na pravidla Evropské unie, není vůbec jisté. Země je v neutěšené ekonomické situaci, zmítána rozbujelou korupcí.
■ Srbové jako objekt
perzekuce
Na otázku, jaký to byl pocit, když
se dozvěděl, že bude členem týmu, odpovídá: „Fenomenální, absolutně.“
Moje rodina to brala tak, že profesně
to je, jako kdybych hrál fotbal za místní
klub a najednou šel hrát za Real Madrid.
Byli z toho nadšení. Jiní lidé, mezi nimi
i někteří moji přátelé, se ale ptali, jak to
můžu dělat, a tak podobně. Jsem prostě
právník a je to moje práce.
Neu‰lo nám
to okolností. Jak mi ostatně sám několikrát řekl, nepotřebuje toho hodně. Říká,
že ho můžou zavřít třeba do skleničky,
vezme si knížky a bude si číst. Myslím,
že co se týče mysli, je prostě svobodným člověkem. Ví, že je celý západní
svět proti němu, že je démonizován, ale
bojuje za svoje práva a za svoje ideály.
Největší kus práce je nyní už za námi,
čeká se na rozsudek. Než to ale skončilo, nonstop jsme všichni pracovali, i on.
Rozsudek se očekává v říjnu. Nevím ale
přesně kdy, to ví jen soudci. Možnosti
jsou od osvobozujícího verdiktu až po
doživotí. My jsme se na začátku případu
domluvili, že nebudeme myslet na konec. Uděláme všechno, co bude v našich
silách, a pak se uvidí, jak to dopadne.
Doufáme v to nejlepší.
Napsali jsme fantastické závěrečné
shrnutí o více než 800 stránkách, takže
mě zajímá jenom to, jak to soudci vysvětlí, jestliže ho budou chtít odsoudit.
Postavili jsme jim do cesty velký problém jak to udělat.
Marko Sladojevič přijel do Česka na
festival Jeden svět představit dokument
Srbský právník, který o něm natočil režisér Aleksandar Nikolič.
(podle iDNES.cz)
Srbský premiér Aleksandar Vučič je přesvědčený, že rozhodnutí mezinárodního tribunálu předvolat zpět do Haagu Vojislava
Šešelje má za cíl zastrašit srbskou vládu.
Napsal to v listu Politika, přičemž tribunál
napadl výčitkou, že „veškerá jeho politická
rozhodnutí jsou nemorální“.
■ Brání Srby v Bosnû
Srbská pravoslavná církev sbírala důkazy
válečných zločinů vykonaných na Srbech
v Bosně během války v letech 1992-1995.
S cílem ukázat světu, že neexistuje jednobarevné vidění událostí. I pravoslavní Srbové byli zabíjeni a vysídlováni. Cílem bylo
upozorňovat veřejné mínění v Evropě, že je
absurdní soudit za válečné zločiny jen jednu stranu konfliktu. Vzhledem k trvalé
a masivní protisrbské mediální blokádě nebylo tohoto cíle nijak dosaženo.
■ A maìarská strana fiekla...
„Chceme vytvořit obchodní domy v Petrohradě, Kazani, Jekatěrinburgu... Budou
fungovat na komerční bázi,“ řekl v Petrohradě maďarský velvyslanec v Ruské federaci na setkání s guvernérem Georgijem
Poltavčenkem. Maďarská strana řekla, že
považuje ruský trh za perspektivní a vyjádřila ochotu sdílet různé technologie, včetně
těch automobilových.
(U nás by jen pomyšlení na podobné vyjádření hraničilo s velezradou a ohrožením
světového míru.)
Tuto stránku věnovanou zemím
jižních Slovanů řídí a rediguje
Stanislav Hrzina.
SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 8
8
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
187/2015
K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A
A my je milovali
Franti‰ek Halas
Zpûv úzkosti
(úryvek)
Zvoní zvoní zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
Ty Francie sladká Francie
kde je tvá čapka Marianno
Sluneční štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ano
Je noc a v krytech zákopů
tep krve země zní
za tebe světe za tu Evropu
stydí se voják poslední
Pravidelně si připomínáme „kulatá“ výročí předních umělců.
František Halas (1901-1949) je dnes
výjimkou. To proto, že část veršů ohromnou silou zasáhla válečnou i další genera-
ce. Básník prožil mládí na brněnské dělnické periferii, jeho otec byl dělnický
funkcionář, takže i syn se postupně účastnil politické práce. Vyučil se knihkupcem,
publikoval. Spolupracoval s Bedřichem
Václavkem jako redaktor. Od r. 1926 žil
Halas v Praze.
Autor celý život překonával pocit skepse, zápasil s vlastní deziluzí. Otázkou života a smrti se zabývá ve své druhé sbírce
Kohout plaší smrt (1930). Ve sbírce Dokořán (1936) pozvedá svůj hlas proti řádění
fašistů ve Španělsku. Tuto tvorbu ovlivnil
Jiří Mahen a pobyt ve Španělsku. Za války přispíval do ilegálního Rudého práva.
Svůj smutek nad zradou Anglie a Francie, následnou katastrofu u nás i naději
v lepší život vtělil do sbírky Torzo naděje
(1938), odkud je také úryvek, který otiskujeme. Za okupace se vrací ke kořenům
naší kultury – Naše paní Božena Němcová (1940).
Po osvobození ve svém díle vyslovil
souhlas s budováním nového řádu. Pevnou
jistotou zůstává domov a rodný kraj, které
oslavil ve sbírce Já se tam vrátím (1947).
Jak říkal: „Knihy jsou mým osudem.“ (pn)
âechoslováci
na v‰ech boji‰tích
Povstalo celé âesko
V Přerově byli první, kdo se na
jaře 1945 rozhodli hodit rukavici
německým okupantům. Pak se
ozvala další ohniska národní revolty a 5. května k ní vyzvala i Praha.
Květnové povstání českého lidu,
jak vešlo do učebnic, shromáždilo
k nerovnému boji s po zuby vyzbrojenými vojsky maršála Schörnera až
100 000 občanů, z nichž do příjezdu
Rudé armády zahynulo či bylo popraveno několik tisíc statečných lidí. Na rozdíl od 28. října 1918 musel československý lid vykupovat
svou obnovenou svrchovanost krví.
Nikoliv jenom na světových bojištích, ale tentokráte i doma.
(SV)
Dynastie MánesÛ
Otec Antonín Mánes (1784-1843) byl
zakladatelem českého romantického krajinářství, kdy vyhledával především naše motivy. Bedlivě studoval přírodu, ale také holandské mistry. Tak postupně dospěl od romantismu k realismu. Podle svých skic
z přírody pak v ateliéru vytvářel své olejomalby.
Velký vlastenec
Padl v posledních vtefiinách války. Autorem je vynikající fotograf Tibor Honty (1945)
Syn Josef Mánes (1820-1871), jehož je
celoživotním snem „vystihnout, ba stvořit
pravý typ slovanský“, pozvednutí slovanského národa, v jehož existenci a šťastnější
budoucnost věřil, se stal učitelem a vzorem
mnoha umělců. Silně od dětství vnímal
tvorbu svého otce, strýce Václava (portrétista) a Františka Tkadlíka, který vedl Akademii pražskou. Jeho nástupce Ruben však
nebyl příznivcem otce Antonína.
Proto Josef opustil školu a v r. 1844 odešel do Mnichova. Po smrti otce vedla domácnost Josefova sestra Amálie (18171883), také malířka. V předvečer revolucí
v Evropě se Mánes vrátil domů – rok poté
začalo povstání našeho lidu (1848).
V té době založili čeští umělci Jednotu
výtvarných umělců, kde byl Josef Mánes
velice aktivní. Byl vyslán na Kroměřížský
sněm, aby zde portrétoval přední české zástupce. Zde se také blíže seznamoval s ven-
Básník na‰eho mládí V. Nezval
Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.
Zvítězili! Nyní sedí v hloučcích u harmonik.
Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.
Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí.
Jsou tak lidští, chovajíce malé pražské děti.
Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí.
Ruce zdrsněly jim bojem, duši mají hebkou.
Pěticípá hvězda, jež jim vyšla nad kolébkou,
zvítězila za svět v boji s umrlčí lebkou.
Na stránkách časopisu Host se objevil
nový termín – poetismus. Na rozdíl od
ideologie, plánu atd. hlásal volnou obrazotvornost, spontánnost fantazie, využití bohatosti našeho jazyka. Duchovním otcem
tohoto směru byl Karel Teige a jeho velkým propagátorem Vítězslav Nezval.
Poetismus je jediný směr vzniklý u nás
a zde se také rozvíjející. V roce 1934 následuje surrealismus, v jehož čele stál Nezval (1900-1958).
Postupující fašismus třicátých let minulého století začal sjednocovat pokrokové
autory. S Mnichovem a odtržením Slovenska skončilo dvacetileté období, které přineslo nejen v literatuře, ale i v životě národa mnoho pozitivního.
Nezvalovo experimentování, nesmírný
potenciál a další vlastnosti mu zajistily
v naší literatuře výsadní postavení. PocháStránku Kultury řídí a rediguje Pavel Novák.
zel z Moravy a do Prahy přišel studovat filozofii. Navázal kontakt s Jiřím Wolkrem,
vstoupil do skupiny Devětsilu, kterou vedl
K. Teige. Nezvalovou první sbírkou byl
Most (1922). Za vrchol této etapy je považována báseň Edison (1927), akcentující
víru v pokrok civilizace. Nedopsán zůstal
cyklus Historický obraz, vznikající v pohnutých letech, kdy naše armáda opouštěla pohraniční pevnosti. Po válce se Nezval
k cyklu vrátil a rozšířil ho. (Odsud je naše
ukázka).
Válečné události v Koreji našly odraz ve
Zpěvu míru. Nezval také patřil mezi naše
významné překladatele cizích autorů. Mezi jeho dramatické úspěchy patří Milenci
z kiosku (1932) a přebásnění Manon Lescaut. Varování před nebezpečím atomové
energie zdůraznil ve hře Dnes ještě zapadá Slunce nad Atlantidou (1956).
(pn)
kovany. Lidové umělecké bohatství se stalo
pramenem tvorby. Občas se však vracel
k rokokovým scénám.
Kromě Moravy cestuje na Slovensko
a Slezsko. Pro Pražský orloj vytvořil obrazy
měsíců, cestuje po Čechách, ztvárňuje krajiny, květiny. Později komponoval ilustrace
k Rukopisům, ilustruje lidové písně, maluje
prapory. Nádherný je portrét Josefiny. Žel,
jeho osobní a citové nenaplněné problémy
vedou ke zhoršení zdravotního stavu. Proto
se nemohl více angažovat při budování Národního divadla. Až při otevření tubusu ze
základního kamene z Řípu se zjistilo, že autorem velmi poškozené zakládající listiny je
J. Mánes. Jeho vlastenecký příklad byl velkou motivací pro mladé výtvarníky, které
dnes známe jako Generaci Národního divadla.
Nesmíme však zapomínat na Josefova
bratra Quida (1828-1880), vynikajícího
malíře venkovských žánrů, který neoprávněně zůstal ve stínu svého bratra.
PAVEL NOVÁK
F. Bidlo (VÛdcovo heslo: „B˘t pfiipraven, toÈ v‰e!“)
Jubilantem je také František Bidlo (1895-1945), ilustrátor a karikaturista věnující se
převážně politickým otázkám.
Na okraj T˘T˘
Naše poznámka
Každoroční zábavný pořad, v němž televizní diváci určují pořadí v jednotlivých
kategoriích TýTý, byl letos v mnohém poučný. Ačkoliv v nominacích hráli přesilovku moderátoři zpráv České televize, „zrcátko“ si opět odnesl pošesté Karel Voříšek z Primy. Z četných stesků našich čtenářů i dalších občanů vyplývá, že nestojí
o jednostranné „přepasírované“ zprávy od
pochodujících ztrnulých moderátorů.
Osobnost publicistiky obhájil Josef Klíma (pětkrát) a nechal za sebou četná zvučná jména z České televize: inu, hlas lidu.
Pěvecké i herecké výkony diváci celkem
spravedlivě ocenili. Do Dvorany slávy letos vstoupila herečka Iva Janžurová.
Seriálem roku se stala První republika,
která za sebou nechala až příliš početné
a nekonečné seriály, natočené jako časté
trapné výplody scenáristů. Již tradiční
moderátor večera Karel Šíp získal cenu jako Osobnost televizní zábavy i za Pořad
roku. Letošní diváci neakceptovali hrubou
vulgaritu, ke které se snížili mnozí aktéři.
Absolutní vítězství si tradičně odnesl
pracovitý, a žel i bulvárem pomlouvaný,
Karel Gott.
Škoda, že v počátku přenosu při vystoupení Martina Chodura početný orchestr
značně přehlušoval zpěváka. Při osvětlování scény je třeba také počítat s početnými diváky u obrazovek a tyto požadavky
harmonizovat.
Televizní Objev roku Daniel Stach vyslovil nahlas to, co těm méně úspěšným
a jejich šéfům zatím ještě nedošlo: „Nebojte se přemýšlet!“ Už proto, že se občanům nelíbí rozhazovačnost České televize,
která ke každému „pšouku“ vysílá štáb,
aby zde v několika vteřinách sdělil informaci. Nedělají to ani velké světové televize. Česká televize získává příjmy ze státního rozpočtu, povinných poplatků koncesionářů a také od reklam sponzorů pořadů.
Jako komentátoři a další hosté se téměř
pravidelně objevují stále stejní lidé. (pn)
Vfielé Sukovo srdce
Hudební skladatel Josef Suk, houslista,
pedagog, žák a zeť Antonína Dvořáka, se
narodil 4. ledna 1874 v Křečovicích. Byl
jedním z vůdčích zjevů české hudby dvacátého století. Josef Suk byl členem Českého
kvarteta (spolu s Karlem Hoffmannem, Oskarem Nedbalem a Hanušem Wihanem),
které svou uměleckou úrovní a mezinárodními úspěchy dosáhlo světového významu.
Zde působil jako druhý houslista. Studoval
pražskou konzervatoř, na které se později
stal profesorem skladby.
Josef Suk mistrně navázal na Antonína
Dvořáka, ve svých skladbách dosáhl vlastního výrazu, jenž byl určován vřelým ci-
tem a vlastenectvím. Byl představitelem
české hudby na přelomu pozdního romantismu a moderny dvacátého století. Vyšel
z podnětů impresionismu a zdůrazňoval
harmonii, rytmus a zvukovou stránku
svých opusů.
Josef Suk je autor symfonických skladeb, jako je Praga, Asrael, Pohádka léta,
Zrání, Epilog a dalších, z nichž je velice
pozoruhodná Smyčcová serenáda Es dur
a z klavírní tvorby Píseň lásky. V roce
1932 na letních olympijských hrách v Los
Angeles obdržel za pochod V nový život
stříbrnou medaili. Na motivy pohádky Radúz a Mahulena složil suitu Pohádka, která vychází z citového obsahu a atmosféry
Zeyerova pohádkového námětu. Zmíním
ještě symfonii Asrael, jíž se skladatel vyrovnával s otázkami osudu a smrti – úmrtím A. Dvořáka a Dvořákovy dcery Otilie,
manželky Josefa Suka.
Vedle mužských sborů složil J. Suk i Tři
zpěvy pro smíšený sbor a Deset zpěvů pro
ženský sbor s doprovodem klavíru. Skladateli se dostalo ve veřejnosti značné
obecné úcty a velkou poctou pro něj bylo
udělení čestného doktorátu filozofie Masarykovou univerzitou v Brně.
Spisovatel Karel Čapek o něm napsal –
cituji: „Byla to duše umělce, bylo to naivní a vřelé srdce umělcovo, byl to umělec
do posledního nervu a žilky.“
Josef Suk zemřel v roce 1935 a je pochován v rodných Křečovicích. Zde se nachází též Památník Josefa Suka v domku,
ve kterém skladatel po určitou část života
bydlel.
MILOSLAV SAMEK
SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 9
187/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
9
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
Chtûli chránit vlast
Nad Evropou tř icátých let minulého
století se začaly stahovat mr aky. Fašismus si v dobách kr ize a chaosu začal r azit cestu v Itálii, Španělsku a Německu.
Československo po vzor u Fr ancie začalo
intenzivně budovat pohraniční opevnění
proti možnému napadení. Nikdo netušil,
že to bude zrada spojenců Anglie a Fr ancie posluhujících Hitlerovi a ve snaze zachr ánit sebe obětovali Československo,
zničili naše ambice bojovat proti agresor ovi.
Dar matky nejvyšší
V jihočeském Husinci se rodině Rysů
narodilo pět synů. Otec měl ve městě malý
obchod a na nádraží sklad uhlí a vápna. Byl
váženým občanem, dlouhá léta náčelníkem
Sokola a také velkým vlastencem. Jeho syn
Vlastimil se přihlásil k letectvu na výzvu
Tisíc nových pilotů, aby doplnili stavy pilotů stíhacích letadel.
Brzy se zařadil mezi elitu. Na závěr všesokolského sletu se připravovalo vystoupení armády. Tři letadla s piloty-akrobaty No-
vákem, Širokým a četařem V. Rysem nacvičovala monogram TGM na obloze. Při
kolizi Široký a Rys zahynuli. Na poslední
cestě 26. června 1938 rakev na trupu letadla doprovázely četné zástupy a průlet tří
stíhaček. Sokolové a vojáci se skloněnými
puškami vzdali poctu. Na hrobem se se zesnulým Vlastimilem Rysem rozloučil npor.
Novák.
Trpící matka tenkrát vyslovila statečná
slova: „Byl to můj dar na obranu státu.“
Ještě netušila, že přesně do měsíce přinese
stejně hroznou oběť. Ve věku 24 let zahynul
další syn Miloš Rys. Osudnou se mu stala
během polního cvičení zatáčka, letadlo narazilo na zem. Požár pohřbil v troskách
nadporučíka Ryse.
Další ránu rodině zasadilo gestapo, když
zatklo dalšího z bratrů J ar oslava. Naštěstí
přežil. Pokud zajedete do Husince, navštivte místní hřbitov. Hned vpravo vás upoutá
dřevěná vrtule vojenského letadla na hrobu
dvou mužů činu.
(pn)
Fa‰isté zahlazovali stopy
Úprk německých fašistů v konci války
byl překotný. Už nebylo možné doufat, že
vůdce nasadí zázr ačné nové zbraně, které
vyhr ají válku. Bylo třeba balit nakradené
a zahlazovat stopy. Jenže už z nedostatku
času nebylo možné povraždit tisíce koncentráčníků a ještě „uklidit“. A tak v zimě
a nepohodě vycházejí z lágr ů, špatně oděni, z hladu a otrocké práce vysílení vězni.
Doprovázející esesáci náhle ztratili střechu nad hlavou a dlouhý pěší pochod je
vede k zuřivosti.
Přežila pochod smrti
Snímek z pohfibu ãetafie Vlastimila Ryse.
Matku podpírá syn npor. Milo‰ Rys (se
smuteãní páskou), ‰edovlas˘ otec je ve
druhé fiadû uprostfied
Partyzánská obec Mnich
V partyzánské obci Mnich u Kamenice
n/Lipou stojí pomník, připomínající jména
statečných, kteří padli v nerovném boji
s fašisty. Mementi hlásá: „Věčné jest slovanské br atr ství zpečetěné kr ví“ - následuje 15 jmen. Mezi nimi Miloslav Svoboda, otec mého spolužáka téhož jména
na gymnáziu. Otec se narodil v Žirovnici
v rodině jednoho ze zakládajících členů
KSČ a kolportéra dělnického tisku. Vyučil
se perleťářem a účastnil se zdejší bohaté
kulturní činnosti, pořádané komunisty.
Byly to společné výlety.
M. Svoboda hrál v hudební skupině
Tamburaši. Po svatbě se přestěhoval do
Nového Etynku (dnes Nová Včelnice).
Pracoval ve Vlnařských závodech, hrál
fotbal, ochotnické divadlo. Za války se zapojil do odbojové činnosti a partyzánského oddílu Klement Gottwald. V boji s fašisty padl 5. května 1945.
Odkaz statečných bojovníků připomíná
nápis: „Svou krví psali jsme bratr ství Slovanů, vy živí, čiňte tak skutky.“
(pn)
Tu drobnou čipernou paní jsem jako kantor z pohraničí často potkával v Prachaticích.
Město, poměrně tehdy malé, zažilo po Mnichovu vyhnání českého obyvatelstva. O paní
Idě všichni věděli, že jako jedna z mála přežila dlouhý „pochod smrti“. O této strastiplné cestě vyprávěla dětem ve škole, aby pochopily zrůdnost válek.
Tam jsme se blíže seznámili. Bohužel,
dnes do škol příliš nezvou dosud žijící pamětníky – proto tu máme neofašismus, pokřivený kapitalismus a další hanebnosti.
Kdysi jsem o osudu Idy psal, ukázala mi jediné, co si přinesla – průkaz a foto na jméno
Ida Haber.
V lednu 1945 byly polské německy mluvící mladé židovské dívky z oblasti Katovic
vybrány buď jako nevhodné a poslány do vyhlazovacích táborů, ostatní pak do těch pracovních. Jeden z nich byl v Grünbergu – zde
vězenkyně pracovaly ve velké textilní továr-
To je osvobození!
Na osvobození se celá naše vesnice
Svatý Kř íž u Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu př ipravovala již od stalingr adské bitvy. Nenechali jsme se zmást
goebbelsovskou propagandou s vylepováním velkých „V“ – vítězství, ani o nutnosti zkr acování východní fronty. Z rozhlasových vysílání z Londýna a z Moskvy
jsme dobře věděli, kdo u Stalingr adu zvítězil.
Bylo mi tehdy 11 let a bydleli jsme ve
skromném domku přímo u státní silnice vedoucí z Brodu směrem k Jihlavě. Děda tehdy někde našel mapu „velkoněmecké říše“
a řekl mi, že si na ní budeme zaznamenávat,
jak se zmenšuje. Kromě toho jsem si tehdy
založil i deník, kam jsem si téměř denně zaznamenával, která města byla osvobozena
Rudou armádou na východní frontě a spojeneckými vojsky na ostatních frontách.
(Mám tento sešit ve svém archivu dodnes.)
Do osvobození, které se nám zdálo již blízké, však zbývaly ještě dlouhé dva roky.
Devátého května 1945 v pět hodin ráno
nás probudil otec a celé rodině dal pokyn
ukrýt se do sklepa. Bylo mu jasné, že po
státní silnici pojedou hlavní vojenské síly
a že se zde může střílet i bombardovat. Když
o půl osmé projely kolem našeho domku
první sovětské tanky, všichni jsme zajásali.
To je osvobození! K silnici přišel náš řídící
učitel Klofáč s československou vlajkou
v ruce a pravil: „Tak teď ji, chlapci, pověste
na vysoký strom, aby byla dobře vidět!“
Ve 13 letech se najednou přede mnou
otevřel nový svět, nastal nový život. Všude
kolem silnice posedávali a polehávali znavení sovětští a rumunští vojáci a my jsme
pobíhali kolem nich. Moc jsme jim nerozuměli, ale první slova přicházela: dobryj
děň, mamaša, spasibo, davaj časy apod.
Pfied budovou praÏského rozhlasu
Když jsme vojákům přinesli krajíc chleba
namazaný sádlem nebo kastrůlek bramboračky, kterou máma zrovna uvařila, byli na
vrcholu blaženosti. za odměnu vyprazdňovali své kapsy, kde měli spoustu již bezcenných mincí – rumunských lei, maďarských pengö, polských zlotých či slovenských korun. Se zájmem jsme si je brali
a prohlíželi. Sbírku těchto mincí mám doma dodnes.
Jedním z prvních ruských vojáků, se kterým jsem se seznámil, byl řidič velkého
studebakeru. Ukázal mi, abych vylezl k němu do kabiny a posadil mne za volant. Byl
jsem nadšen, protože nikdy jsem ještě neviděl tolik palubní aparatury. Postupně nás
k němu do kabiny chodilo několik a on nás
měl rád, protože někde v Rusku měl také
přibližně stejně starého syna. I on nám rozdával bezcenné mince, ale přitom se pochlubil. Vyhrnul si rukávy a na obou rukách měl více než deset hodinek. Koukali
jsme na ně s úžasem, ale on řekl: „Ty vám
dát nemohu, to je trofej vítězství, musím je
přivézt domů – jedny pro každého z mé rodiny.“
Jednoho dne zrána bylo u silnice rušno.
Rudoarmějci odváděli do sběrného tábora
německé zajatce. Bylo mezi nimi i dost důstojníků. Vyšli jsme se na ně podívat a s námi i můj děda, který měl na nohách dřevěné
pantofle. Když si toho ruský velitel všiml,
vyzval ze zástupu zajatců jednoho německého důstojníka, který měl na nohách vysoké kožené boty. Dal mu pokyn, aby je sundal a dal je dědovi výměnou za dřeváky.
Když děda kroutil hlavou a naznačoval, že
to tak nejde, velitel mu řekl: „Vezměte si
pěkné boty, je to dluh německé armády vůči českému lidu.“
Hodně zážitků jsme měli i s rumunskými
vojáky, kteří byli součástí armády maršála Malinovského. V našem domě se usídlil rumunský
lékař a vojáci k němu
chodili na prohlídky.
Z lesa, kde se utábořili, to
k nám bylo poměrně daleko, a tak někteří přijížděli na kolech. Měli z toho velikou radost, protože se z kopce rozejeli
dosti rychle. Někteří
z nich ale neuměli ani zabrzdit, ani zatočit na vedlejší cestu. Občas to
skončilo pádem, což pro
nás byla velká legrace.
Hrdě jsme jim ukazovali,
jak se brzdí a zatáčí a oni z vděčnosti nám
přinášeli malé salámky, které si v lese udili.
Tak probíhaly čtyři měsíce našich
„prázdnin osvobození“. Prvního září 1945
jsme se zase vrátili ke školním povinnostem. Byly to dny nezapomenutelných radostných zážitků, které nám zůstaly v paJ IŘÍ OPRŠAL
měti na celý život.
Pováleãn˘ pomník na hfibitovû ve Volarech
ně. Odsud také vyšel zástup tří tisíc žen s dekou, miskou na jídlo a lžící na strastiplnou
cestu.
Jedna část se vydala přes Zelenou Horu,
Drážďany, Cvikov, Helmbrechts, Svatavu.
Cesta téměř kopírovala původní československou hranici. Šlo se většinou pěšky, za
doprovodu mužů a žen z oddílu SS. Byl teprve 10. leden – spalo se buď ve stodolách, nebo venku. Pak už se jedlo jen příležitostně.
Při odpočinku stráží občas navařili vesničané
v pařácích pro dobytek brambory nebo řepu.
Ženy neschopné chůze a nemocné byly zastřeleny.
Strasti i radost
Ida se narodila 25. 9. 1909 v Osvětimi. Tady v r. 1940 začala její pouť po koncentračních táborech – poslední byl Grünberg. Pochod vězeňkyň v pětistupech – denně ušly
kolem 30 km. Když některá vyběhla za potravou do krechtů, byla střelena do týla. V táboře Helmbrechts (západně od Aše) jim šaty
a všechny památky spálili, ostříhali dohola.
Prádlo k odvšivení se namáčelo do kotlů
a ještě mokré oblékalo na další cestu.
Strastiplná cesta skončila 4. května 1945.
ve Volarech. Z tří tisíc žen se zachránila necelá stovka. Mnohé ještě zemřely na následky pochodu. Vážily v průměru kolem 25 kg.
Po osvobození Volar americkou armádou se
paní Ida dostala do vojenské nemocnice, kde
si léčila omrzlé nohy a další problémy – půl
roku bojovala o život. Pak odešla do Prachatic. Vykonávala různé práce a jako ošetřovatelka se seznámila se svým budoucím mužem. Po prožitých útrapách nemohla mít děti, a proto si manželé v r. 1952 osvojili chlapečka Václava.
Později se naše osudy ještě více prolnuly –
„teta“ Vávrů byla tou nejskvělejší pečovatelkou o naše nemocné děti, syna Václava jsem
učil. Teta Vávrů také zaskakovala za nemocné sestry v jeslích. Hrála si s dětmi, povídala
– a ony pak nechtěly domů. Máma se vším
všudy. Prožité útrapy a nemocné srdce dohonily tuto optimistickou a energickou ženu.
Její srdce dotlouklo 27. 11. 1979.
Devadesát pět účastnic tohoto pochodu
smrti našlo svůj věčný klid na volarském
PAVEL NOVÁK
hřbitově.
âechoslováci na v‰ech boji‰tích
V Dunkerque zajato 10 000 fricÛ
Československá samostatná obrněná brigáda založená ve Velké Británii, které velel generál Alois Liška, byla na přelomu srpna a září 1944 přesunuta z Velké Británie do prostoru francouzského města Dunkerque, ze kterého Němci udělali pevnost. Naši vojáci zaujali své pozice 7. října 1944 a Dunkerque obklíčili a až do německé kapitulace je v podstatě uzavřeli, aby nacisté
nemohli narušovat záměry spojenců.
V obranných bojích padlo 183 československých vojáků, ale bylo zajato 10 500 Němců. Oddíl plukovníka Sitka vyrazil odtud do Prahy, kam přijel 9. května. V půl desáté téhož dne Němci podepsali v Dunkerque kapitulaci. Brigádě poslal blahopřání
(SV)
maršál Montgomery.
B˘t uÏiteãn˘
Tak jako většina mladých lidí za protektorátu, jsem byl i já, dvaadvacetiletý
kluk, totálně nasazen do hloubětínské firmy Havlík. Vedle tiskař ských strojů se
zde vyráběly součástky pro letecký pr ůmysl. Ve chvílích volna jsme spolu s kamarády poslouchali klasiku na gramofonových deskách.
Maminka sledovala rádio a poslech Měsíční sonáty nám přerušila sdělením, že
v Praze začalo povstání. Kluci upalovali domů. U nás se stavěla barikáda, kde jsem nemohl chybět – už proto, že strýc patřil k ilegální odbojové skupině. Z věže někdejšího
Wilsonova nádraží (Hauptstadtbahn) začali
Němci střílet z kulometů – odražená kulka
mi práskla na kabát. Na barikádě u Bulhara
(poblíž žižkovského viaduktu) jsem dostal
pušku, protože jsem si uvědomil, že v těchto chvílích musím něco užitečného dělat.
Rozšířila se fáma, že spodem od ‚Masaryčky‘ (Masarykova nádraží) se údolím valí Schörnerova armáda Mitte a chce se probít k Američanům. Tehdy vypukla panika.
V té době již povstání řídil Albert Pražák,
Josef Smrkovský a další. Šestého května
lezli esesáci kolem nádraží a stahovali se
k Bulharu. Sedmého ráno kolem 9.-10. hodiny asi dva americké tanky s bílým praporem doprovázely Schörnerovu armádu do
zajetí. Zde se také setkali s příslušníky SS
a společně směřovali na západ. To vše jsme
napjatě sledovali z viaduktu.
Devátého přijely jednotky Rudé armády
od Střešovic – nadšeně jsme je vítali na fa-
šisty vypáleném Staroměstském náměstí
(radnice), v Kaprovce a okolí. Dostal jsem
čepici s hvězdou, ale i vodku z plechovky –
důstojník bajonetem odřízl kus slaniny
z UNRRA plechovky a dával nám ji rovnou
do pusy.
Fanatičtí Němci včetně žen a kluků do
poslední chvíle stříleli do našich lidí. Právě
na Žižkově stříleli členové Hitlerjugend, zlé
to bylo i na Pražačce, kde nacisté vraždili.
Vlasovci zlikvidovali odpor esesáků, kteří si
z Lobkovicova gymnázia udělali kasárna
a kladli tuhý odpor. Mrtví byli na Masarykově nádraží i jinde. Po Praze je mnoho po-
mníčků, připomínajících oběti statečných.
Povstalci a později sovětští vojáci čistili
město od zákeřných zfanatizovaných Němců. Ti zajatí pak rozebírali barikády, obnovovali chybějící dlažbu apod. Sovětští vojáci striktně odmítali, aby někdo se zajatými
Němci krutě nakládal.
Zajel jsem také do Plzně, kde Američané
rozprodávali svou výstroj. Motorka Harley
Davidson byla za devět tisíc, Jeep za 16 tisíc, důstojnické pláště (montgomeráky) za
pět set korun. Vojáci před odchodem z republiky spálili hromady neprodané výstroDIMITRIJ KADRNOŽKA
je.
Vypálení Javofiíãka
Na hrad Bouzov přijelo 4. května šest
osobních aut. Auta zde byla poschovávána.
Velitel gestapa Hermann (či Hofmann), kolem třicítky, nebyl pravděpodobně Němec.
S podřízenými mluvil ukrajinsky, příslušníci spolu mluvili německy, ukrajinsky, polsky a částečně česky. Cestou zadržení lidé
byli vyslýcháni a týráni. Stavitelský asistent
Sedláček z Řimic byl druhý den popraven
ranou do týla.
Pátého května odešla větší skupina směrem k Javoříčku. Jeden esesák pak telefonoval na hrad, že byl přepaden partyzány. (Nikdy se to nepotvrdilo.) Byla to však připravená záminka k obklíčení Javoříčka a okolí.
Před devátou hodinou 2. května příslušníci SS a jiné vojenské jednotky začali zapa-
lovat pancéřovými pěstmi a fosforovými
bombami, které házeli do domů, obec. Pomoc nebyla možná. Odpoledne došly zprávy – všichni muži od patnácti let byli zastřeleni. (Někteří se zachránili útěkem potokem nebo byli za prací.) Stříleni byli u zdi
nebo vleže stříleni zezadu. Mnozí byli utlučeni v hořících domech. Celkem bylo zastřeleno 38 mužů z obce či náhodných návštěvníků. Ženy a děti musely opustit osadu, dobytek byl odehnán. K večeru museli
občané Bouzova na čtyřech povozech odvézt lup esesáků k Litomyšli. Blížící se Rudá armáda zabránila opakování zvěrstev
(zr )
v okolí Bouzovska.
Rubriku řídí a rediguje Pavel Novák.
SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 10
10
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
187/2015
L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A
Dûti na barikádách
J an Adámek, 13 let
V květnovém povstání 1945 se na Plzeňské ulici v Praze začaly odstraňovat německé
nápisy. Československý rozhlas volal o pomoc: „Přijďte nám na pomoc... oddíly SS zde
vraždí naše lidi.“ Otec odchází k rozhlasu
a posléze je odvelen na Barrandov, kam přijíždí obrněný vlak na Prahu. Po dobytí jede
vlak na Smíchovské nádraží, je plný zbraní
a munice, zde se zbraně dávají bojovníkům
z Revoluční gardy a dobrovolníkům.
Šestého května začíná boj o školu na Košířském náměstí, v tělocvičnách je ubytován
oddíl vojenské policie wehrmachtu. V ranních hodinách je zde před školou zastřelen jeden náš člověk. Fašisté započali ostřelovat
okolní domy, kde se ukrývali naši bojovníci.
Němci byli vyzváni, aby se vzdali. Parlamentáři neuspěli, Němci se nehodlali vzdát. Boj
pokračuje, jeden oddíl bojovníků napadl školu zezadu od zahrady – byli odraženi.
Já jako skaut, tehdy mi bylo třináct let,
jsem nechtěl zůstat stranou. Již v roce 1944
jsme k 28. říjnu, dni vzniku naší republiky,
tajně založili skautský oddíl. já a moji dva
spolužáci Mirek Sochorovský a Karel Fišer.
Bydleli jsme v Košířích - Praha 17, proto tedy skautský oddíl 117- Praha-Košíře. Nabídl
jsem se veliteli por. Josefu Šaškovi z Revo-
dívej, teče z tebe krev.“ Měl jsem v sobě několik střepin a ošklivě zraněnou nohu.
Byl konec, byla zde Rudá armáda. Rudá
armáda považovala Vlasovce za zrádce, byli
odváděni jako zajatci a moc dobře nedopadli.
Když jsem se zotavil ze svého zranění, náš
skautský oddíl se rozrostl – bylo nás 30 členů. Na výzvu rozhlasu jsme se přihlásili komisi pro vnitřní národní bezpečnost v Čechách Praha 3 a byli jsme odesláni do oblasti
Trutnova, kde jsme se zúčastnili odsunu
Němců.
Dnes je mi 83 let a vůbec mi nejde na mysl, jak jsme to tehdy jako mladí, třináctiletí
skauti, mohli zvládnout.
Emil Šneber g, 14 let
V noci z 5. na 6. května 1945 začíná nápor
na Prahu zvenčí. Při nedostatku zbraní se Praha proti tankům brání stavbou barikád. Celkem v Praze vyrostlo za noci asi dva tisíce barikád. Já jsem v té době bydlel v Praze na Kladenské ulici, v domě 425. Dne 5. května přišel k nám soused Kimi Valo, podporučík československé armády v záloze a požádal mě
a moje bratry, abychom vzali štafle a šli zamazávat německé nápisy označených ulic ve
Vokovicích a v Liboci. V poledne jsme se vraceli domů. Do stanice autobusů zrovna přijížděl autobus z letiště Ruzyně.
Vystupující vojáci wehrmachtu
byli davem lidí odzbrojováni
u Vokovické vozovny. Přijíždějící tramvaj č. 11 již měla československou vlaječku. Doma ve
12.33 jsme poslouchali volání
pražského rozhlasu o pomoc:
„Voláme o pomoc českou policii, četnictvo, vládní vojsko...,“
dodnes mi tahle slova zaznívají
v paměti.
V úseku Kladenské ulice
v ohraničeném prostoru Vokovická vozovna a cihelna byla
v roce 1940 vybudovaná kasárna Říšské pracovní služby s poSkautsk˘ oddíl Praha-Ko‰ífie zaloÏen tajnû v roce 1944 sádkou 300-400 mužů. Tato
k v˘roãí 28. fiíjna. Jan Adámek v prostfiední fiadû posádka v roce 1942 provedla
likvidaci vesnice Lidice. Ná (ten vy‰‰í)
hrobní kameny ze hřbitova
luční gardy, který souhlasil, znal mě; bydleli vozili a dávali do základu př i stavbě bar ájsme v jednom domě. Nejprve jsem byl spoj- ku a př i stavbě psince.
V odpoledních hodinách 5. května jsme se
ka, později pozorovatel na barikádě směrem
od Motola, kde hrozilo největší nebezpečí. dostali s bratrem do psince, kotce byly prázdV Motolských kasárnách byli němečtí dělo- né, obsluha tam nechala dvě pušky Mauser
98, pracovní stejnokroje, bílé montérky, sumstřelci, kteří čekali na povel ke střelbě.
ky se střelivem, plynové masky a přilby. PušMěli za úkol rozstř ílet Prahu
ky jsme zabalili včetně nábojů do montérek
Němci provedli dva útoky na naši bariká- a odvezli domů. Druhý den, 6. května, kapitán
du, aby pomohli těm ve škole. Dvakrát byli Koranda požádal mého otce, mě, mého bratra
odraženi, ačkoliv měli podporu obrněnce a další spoluobčany, jako byl Kimi Valo, Franhakla. Já jsem se stal během bojů nosičem tišek Mareš, Vladimír Havlíček, štábní kapimunice. Na barikádě jsme měli čtyři kulome- tán Novák a další, abychom šli a vyhnali z katy vzor 24, samopaly, pušky. Na naší bariká- sáren RAD posádku. Seznámil nás se situací
dě byli tramvajáci z Motolské remízy, tam ta- ve vokovické škole, kterou již od 1. května
ké byly schovány tyto zbraně československé Němci houfně opouštěli. Vokovická škola se
armády z roku 1939.
stala velitelstvím pro řízení povstání v této
Vznikla nepřehledná situace. Vlasovci mě- části Prahy.
li německé uniformy, na čepicích a rukávech
Školu do té doby používali Němci jako lačervené stužky. Nastal klid zbraní, zajatí zaret a jako velitelství 8. stíhacího sboru. KaNěmci měli být odváděni do remízy na Plzeň- pitán Koranda se svojí skupinou odhodlaných
ské ulici. V tom zmatku, kdy na náměstí byli spoluobčanů zajal zbytek likvidační skupiny
Češi, Vlasovci a Němci se náhle objevuje nad Němců a odvedl je do kina ve Veleslavíně.
Plzeňskou ulicí letadlo Messerschmidt 262, Spojil se s naší skupinou, kterou vedl můj otec
které začalo pálit ze čtyř kulometů ráže a společně jsme šli na cihelnu, odkud jsme
30 mm a odhazovat malé bomby. Nastalo pek- vedli útok na kasárna. Padlo mnoho výstřelů.
lo, padlo 30 mrtvých a byla spousta raněných. Někteří se nám vzdali, ale hodně jich uteklo
Ležel jsem blízko barikády, vedle mě jeden již v noci. Kasárna se ocitla plně v našem drnáš bojovník, střelba ho úplně přepůlila. Jako žení, tedy mohli jsme začít stavět barikádu.
zázrakem jsem vstal, všude plno krve a nářku,
Na stavbě a obraně barikády se podílelo
chci pomoci, když tu na mě někdo křičí: „Po- kolem 60-70 lidí z ulice Osamocená. Velite-
Neratovice 1945
lem barikády před domem 425 byl důstojník
Josef Šneberg, můj otec. Rovněž se již stavělo na Kladenské, ti používali tramvaje z vozovny Vokovice, jejich velitelem byl František Mareš. Další barikáda vyrostla pod vedením Františka Kšíra u cihelny, další u železářství Drda, u Vlasty na Gabrielce a jiné. Jejich velitele jsem znal osobně, byli to všechno spoluobčané. ať již z ulice, ze školy či
z mého okolí, které jsem předtím potkával.
Byli první ranění. Ve vokovické škole byla
zřízena ošetřovna, kterou řídil MUDr. Borš,
velitelem našeho úseku byl plukovník Josef
Fatka, štáb byl ve složení učitelů Šimák, Linhart, Kraus, Pelant, Šindelář velitelství Revoluční gardy.
Naše barikáda byla po celý den ostřelována z vrcholu Džbánu. Střelbu jsme opětovali.
Střílelo se po celý den. 8. května ráno dostal
otec úkol udělat průzkum na letiště Ruzyně.
Odjeli jsme s ním ve skupině s bratrem Josefem. Příjezdová cesta u letiště byla uzavřená
drátěným zátarasem a nášlapnou minou. Otec
zátaras odminoval, uvolnil průchod. Na letišti nikdo nebyl, nikdo tam nebojoval, hangáry
byly neporušené. Vpravo od vyhlídkového
prostoru stál letoun Fisler Storch 156 nepoškozen, bez pohonných hmot, posádka letounu odletěla s letadlem JU 52 půl hodiny před
námi. Toto jsme zjistili z knihy letu na věži.
V odletové hale jsme nalezli a demontovali
nálože výbušnin k vyhození budovy. Tím
jsme zabránili zničení celého objektu. Bylo
podáno písemné hlášení na naše velitelství.
Devátého května v 5.10 ráno k naší barikádě přijel první sled tankové armády generála
Leljušenka. Nastal konečně pocit radosti, pocit konce toho všeho napětí. Barikády se začaly rozebírat. Válka ovšem neskončila, ještě
se pořád bojovalo kolem nás. V Šárce padlo
37 vojáků Rudé armády a 27 obránců z bari-
cích vůbec nečekala. Přišli pamětníci těchto
událostí, s některými se mi podařilo promluvit aspoň pár slov. Bylo o čem hovořit a na co
vzpomínat.
Připomenu alespoň jeden příběh.
„Zajímavý je příběh dvou sester, které
bydlely v Praze. Tam zažily nálet na Smíchov
a Vinohrady, který jim v bytě rozbil okna. Tak
je rodiče poslali k babičce do Neratovic, kde
Neratovice 1945. Autofii knihy Ale‰ Novák, Martin âejka, Roman Dvofiák a Pavel ·anda
vé války ve svém městě, hlavně spojeneckým
náletem a osvobozením města sovětskou armádou.
Když na webu Neratoviny vyšel článek,
že se připravuje výstava a kniha o světové
válce v Neratovicích, začali se ozývat lidé.
Autoři získali negativy fotografií sovětských
samohybných děl s rudoarmějci, které ještě
nikdy nebyly zveřejněny. Byly využity i archivy. V mělnickém našli přímo poklad. Seznam a popis domů poškozených náletem,
mapy, ve které jsou všechny náletem poničené objekty zakreslené. Z amerického archivu
v Alabamě byl poslán operační plán náletu
i zpětná hodnotící zpráva.
V dnešní době, kdy se různí „historikové“
snaží zkreslit dějiny, je tato výstava a kniha
velikým činem. Mne osobně zaujala veliká
účast na vernisáži, kterou bych v Neratovi-
zažily další nálet. Hrály si v zahradním domku, babička je zavolala na oběd a krátce nato
na zahradní domek dopadla bomba.
Když se jejich maminka dozvěděla o náletu na Neratovice, jela okamžitě sem a byla
šťastná, že je našla živé. Odvezla je do Prahy,
kde zažily německý letecký útok stíhačkami
na rozhlas, nedaleko kterého bydlely.
Jedné bylo 14 let, druhé 7 let. Vlasta Jirková a Květa Volhejnová v současnosti bydlí
v Neratovicích. Od nich máme řadu fotografií, třeba kráter po výbuchu bomby v ulici
Berty Pirunčíkové.
Výstavu považujeme za významný počin,
kterého se dostalo veřejnosti zásluhou města
Neratovic s ohledem na historické události,
obzvláště v roce 70. výročí osvobození země
od fašismu.
NATAŠA WEBEROVÁ
Krvavé Velikonoce 1945
O Velikonocích v roce 1945 hřměla sovětská děla na doslech od zdí ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku. Tehdy Velikonoce byly poslední dny v březnu. Velení tábora svolalo 28. března generální apel, na
kterém byly vyčleněny „slabé a nemocné“
ženy k likvidaci plynem. Usmrtili je o velikonočních svátcích ve dnech 30. a 31. března.
V seznamu, který velitelství SS zanechalo
a který nese krycí název „Überstellt nach
mittweide“ bylo uvedeno 3660 žen různé náEmil ·neberg jako 14let˘, kdy bojoval na
barikádû
kád. Jejich ostatky jsou uloženy na Vokovickém hřbitově.
To, co píši, to je jenom malý střípek z tehdejších událostí. Bojovala celá Praha i mimopražští. Největší boje se odehrávaly v oblasti
dnešní Prahy 4 na Pankráci a na přístupech
k oblasti dnešní Prahy 5. Ale i ze severu a severovýchodu postupovaly na Prahu tankové
kolony SS divize Das Reich. Na levém břehu
Vltavy se bojovalo v Podbabě, Vokovicích,
Břevnově. Barikádu na Bořislavce hájilo 130
bojovníků, měli k dispozici jen ruční zbraně,
lehký kulomet a pancéřové pěsti. Stanoviště
ve Vokovicích chránilo 60 lidí.
Pro padlé v tomto období a pro nás, co
jsme přežili, byly tyto události otázkou cti,
svobody, bytí či nebytí národa. Pro dnešní generace je to jenom historie, častokrát překrucovaná a přizpůsobovaná požadavkům doby,
požadavkům vládnoucích světových mocností.
Proã pí‰i do SV
Rubriku Listárna řídí a rediguje Nataša Weberová.
Město Neratovice a Společenský dům,
u příležitosti ukončení druhé světové války
a 70. výročí náletu a město, uspořádalo výstavu a zároveň vernisáž stejnojmenné knihy
autorů Aleše Nováka, Martina Čejky, Romana Dvořáka a Pavla Šandy.
Tato akce se konala 23. března od 18 hodin. Výstava končí 1. května. Autoři se ve své
knize zabývají děním a koncem druhé světo-
Srdečně děkuji za Slovanskou vzájemnost,
z které jsem pocítil mimořádně velkou radost
– z vysokého ocenění, které ani snad nezasluhuji, protože na stránkách SV jsou daleko
zajímavější a důležitější články, přispívající
k boji proti falšování dějin a k šíření pravdy.
Já píši spíše pro pobavení a velice si vážím
záslužné práce autorů a redakční rady SV.
Můj příspěveček je opravdu nepatrný. Za
uznání velice děkuji a přeji kolektivu SV
mnoho dalších sil a úspěchů. Uznání mě povzbudilo k další naději, že mohu ještě tedy
něco napsat.
MIROSLAV KUBÍN
rodnosti. Byl to „Velký pátek“ ravensbrückých žen. Jakákoliv slova jsou slabá pro odsouzení tohoto hrůzného činu. Zbylé vězeňkyně vyhnalo komando SS na pochod smrti
směrem na západ k Američanům. Některým
se podařilo uniknout z tohoto pochodu při jeho leteckém napadení, a ty podaly svá svědectví. Mezi usmrcenými ženami bylo i několik lidických žen a také má milovaná 62letá babička, mlynářka z Uherského Brodu.
ZOE KLUSÁKOVÁ-SVOBODOVÁ
Blahopfiejeme
● Petr Chodil ze Staré Červené Vody se
dožívá 2. května 79 let.
● Jaromír Jindra z Prahy se 5. května dožívá 87 let.
● V Liberci se dožívá 5. května také 87 let
Zdeněk Rittich.
● Alena Grospičová, členka Celostátní rady SV ČR, oslaví v Mladé Boleslavi
11. května 58. narozeniny.
● Jan Horčic z Liberce se dožívá 15. května 81 let.
● V Praze oslaví 60. narozeniny 15. května
Bronislava Kubešová, předsedkyně Bulharské menšiny žijící v ČR a šéfredaktorka časopisu Srpska reč.
● Do Znojma blahopřejeme Vlastě Obrátilové, která se dožívá 16. května 80. let.
Také v Krupce oslaví 80. narozeniny
17. května Miloslav Kousal.
● František Fabian z Prahy, zakládající
člen, se dožívá 88 let dne 19. května.
● V Jirkově se dožívá 89 let 23. května Josef Šulc.
● Jiří Glos z Kladna oslaví 76. narozeniny
24. května.
● V Praze oslaví 67. narozeniny členka Celostátní rady SV ČR Jana Kolářová,
24. května.
● Helena Kubrtová z Týniště n. Orlicí, také členka Celostátní rady SV ČR, oslaví
79. narozeniny rovněž 24. května.
● V Pardubicích bude slavit 59. narozeniny
24. května Eva Vítězová.
● Radek Mikula z Prahy oslaví 45. narozeniny 25. května.
● Anna Holešinská v Krupce, členka Celostátní rady SV ČR, bude slavit 65. narozeniny 26. května.
● Stanislav Vittek v Liberci oslaví 76. narozeniny 26. května.
● V Horšovském Týně se dožívá 87 let Libuše Popelková 28. května.
● Ivo Vasilev z Českých Budějovic se dožívá 80 let 29. května.
● 87 let se dožívá 31. května zakládající
člen SV ČR a spolupracovník prof. Chvály, člen předsednictva SV ČR Miroslav
Mucha z Prahy.
Všem jmenovaným i nejmenovaným
oslavencům redakce blahopřeje!
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 187/2015, cena 10 Kč.
Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc.
Vydavatel: Slovanský výbor ČR.
Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák,
Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Miloš Prošek,
Jiří Stano, Mirko Svoboda, Jana Vacková, Nataša Weberová.
Distribuci vede Alexandr Pospíšil.
Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1,
III. patro, kabinet č. 147, tel.: 222 897 261, 728 009 737,
internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral).
Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její
stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 20. 4. 2015.
Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.