Britská zahradní tvorba v kontextu 20. století

Britská zahradní tvorba v kontextu 20. století

Idea
ZAHRADA - PARK - KRAJINA
Britská zahradní tvorba
v kontextu 20. století
Ing. Kateřina Pospíšilová
Zásadní změnou, kterou britská zahradní tvorba prošla ve dvacátém století,
je její demokratizace. Počátkem století skončila éra velkých panství s rozlehlými
zahradami, skleníky a zástupem zahradníků, kteří se o ně starali. Důvodem byla
přerozdělující politika liberální vlády, první světová válka a hospodářská krize.
Dvacáté století bylo zároveň stoletím, kdy se zahradní
tvorba kromě hledání nových směrů a možností vrátila
do minulosti a usilovně se pracovalo na zachování, případně obnově historických zahrad. Daleko častěji se
v zahradní tvorbě prosadily ženy. Značně se změnil
i způsob, jakým byly zahrady zakládány a udržovány,
a zásadní obrat nastal ve vnímání ekologických
aspektů zahradní tvorby.
Zásadní společenské změny
na počátku 20. století
V 19. století vrcholí ekonomická i politická síla britského impéria a vzniká nová bohatá vrstva průmyslníků a bankéřů. Zároveň ale dochází k propadu cen
půdy v důsledku levných dovozů obilí z Ameriky
a k první vlně prodejů půdy. V tu dobu je zahrada důležitým zdrojem společenské prestiže. Přísně tvarované
a pečlivě upravené záhony, exotické rostliny, velký
počet letniček a květin k řezu a dostatečné množství
ovoce a zeleniny v kteroukoliv roční dobu byly nezbytnou součástí venkovského panství. Podle rozlohy skleníků bylo možné usuzovat na majetkové poměry majitele. Sponzorování botaniků i dobrodruhů, kteří se
vydávali hledat nové rostliny, také podporovalo společenskou důvěryhodnost.
Jenže už na samém začátku dvacátého století, zatímco
král Edward VII. nechal přestavovat skleníky ve Windsoru v nevídaném rozsahu (14 skleníků na révové sazenice, osm skleníků pro broskve, tři pro fíky, dva pro
palmy, šest pro orchideje, dva pro karafiáty, tři pro
azalky, dva pro kakosty, čtyři pro okurky, čtyři pro
melouny, dva pro rajčata a mnoho dalších), se z luxusu,
který zvyšoval prestiž životního stylu bohatých, pomalu
stávalo běžně dostupné zboží. Ovoce, zelenina a květiny se dovážely z Evropy a díky rozvoji paroplavby
i z Kanárských ostrovů a severní Ameriky. Přestaly být
výsadou majitelů rozlehlých venkovských panství, nyní
si je mohli koupit i bohatí měšťané. Nákladná údržba
skleníků a rozlehlých užitkových zahrad ztratila ekonomický i společenský smysl.
Na začátku dvacátého století byli majitelé půdy nejen
pod tlakem zemědělské krize, ale také přerozdělující
politiky liberální vlády. Zvýšením daně z příjmu, zavedením „super daně“ na příjmy přesahující 3 000 liber
a zavedením nových pozemkových daní se tehdejší
ministerský předseda Lloyd George snažil o sociální
reformu. Tento pokus byl nejdříve vetován Sněmovnou
lordů a později vedl k novým volbám, nicméně původní
uspořádání založené na dědičné politické moci a nedotknutelnosti bohatství vlastníků pozemků bylo nakonec
prolomeno. Pokračoval proces prodejů půdy a její
nákup „zbohatlíky“. Většina velkých britských zahrad
20. století byla vytvořena právě lidmi, kteří koupili
půdu na počátku 20. století.
Protože vyhřívání skleníků a zaměstnávání velkého
počtu zahradníků začalo být pro řadu majitelů velkých
panství ekonomicky neúnosné, přišly vhod myšlenky
Williama Robinsona, náruživého oponenta formálního
stylu. Jeho knihy The Wild Garden a The English Flower
Garden byly velice populární a časopis Gardens Illustrated, který založil, je vydáván dodnes.
Odklon od pěstování tropických rostlin ve sklenících
zároveň vzbudil větší zájem o dovážení rostlin, které
by byly schopny růst volně v anglických zahradách. To
dalo vzniknout módě lesních zahrad bohatě osázených
rododendrony, magnoliemi a kaméliemi, s podsadbou
primulí, lilií a mákovníků.
Zároveň se noví vlastníci půdy, moderní, intelektuální
a bohatí, toužili vymezit vůči nákladné škrobenosti
aristokracie. Posloužil jim k tomu nový styl Arts and
Crafts, který smíchal strohou formalitu s nespoutaností
výsadeb a vytvořil kompromis, který zůstal populární
po celé dvacáté století v Evropě i v Americe.
Začátek 20. století byl také spojen se snahou zlepšit
životní prostředí ve stále hustěji obydlených a stále více
znečištěných městech. Urbanisté, architekti a mecenáši
se snažili problém vyřešit zakládáním zahradních měst
a čtvrtí.
Ing. Kateřina Pospíšilová (1967)
delší dobu žila, studovala
a pracovala v Londýně. Po návratu
vystudovala obor Zahradní
a krajinná tvorba na Vyšší
odborné škole zahradnické
v Mělníku. V současné době
projektuje soukromou i veřejnou
zeleň. Je členkou Royal
Horticultural Society.
První světová válka
a období mezi válkami
Pomineme-li lidský rozměr tragédie válečného konfliktu, pak nejzávažnějším důsledkem první světové
války na britskou společnost byl nárůst národního
2/2012
13
ZAHRADA - PARK - KRAJINA
Idea
Prameny:
Griffiths, Mark. 2000.
A Century in Photographs Gardening 1900 - 2000. London:
The Royal Horticultural Society,
2000.
Hobhouse, Penelope. 2002.
The story of gardening. London:
Dorling Kindersley, 2002.
Owen, Jane a Gavin,
Diarmuid. 2004. Gardens
Through Time. London: BBC
Books, 2004.
Quest-Ritson, Charles. 2001.
The English Garden: A Social
History. London: Viking, 2001.
Uglow, Jenny. 2005. A Little
History of British Gardening.
London: Pimlico, 2005.
1
dluhu více než desetinásobně. Vysoká úvěrová potřeba
byla financována vysokými daněmi a demobilizace
vedla k masivní nezaměstnanosti. Ekonomický propad
v letech 1921-22 a zvýšení minimální mzdy nezaměstnanost ještě prohloubily a ta se stala vůbec nejhorším
meziválečným sociálním problémem. Vláda potřebovala další peníze na financování dluhu a znovu zvýšila
daň z příjmů – tím se ale snížila možnost zaměstnat
potřebný počet lidí, například i na údržbu zahrad
a skleníků. Vzhledem ke snížení příjmů a zvýšení
výdajů nyní procento příjmů potřebné na údržbu sídel
a zahrad vzrostlo z předválečných 35 na poválečných
60 procent. Mnohým majitelům půdy bylo jasné, že
jejich dosavadní styl života je neudržitelný. Dědická
14
2/2012
daň zavedená na konci 19. století byla v roce 1919 zvýšena až na 40 procent a to mělo za následek další
obrovskou vlnu prodejů půdy. Čtvrtina anglické půdy
změnila v letech 1918-21 majitele.
Většinu kupujících tvořili nájemní farmáři, kteří se tak
posunuli vzhůru na společenském žebříčku. Část tvořili
bankéři, průmyslníci a obchodníci. Zahrady už byly většinou menší (asi 40 hektarů) a nezávislé na příjmech
z pronájmu farmářům. Například Sir Philip Sassoon
zdědil majetek v bankovnictví a sám byl bankéřem
a politikem. Zahradu v Port Lympne nechal přebudovat
v exotickém a neoklasickém stylu – dlouhé mramorové
schody, maurské nádvoří se šesti fontánami, zvláštní
zahrady pro begónie, jiřiny a růže a skalka s množstvím
Idea
skalniček, které při svých návštěvách rád obdivoval
Austen Chamberlain, který byl nadšeným amatérským
zahradníkem. Lionel de Rothschild, který se rád představoval jako „nadšením bankéř a profesí zahradník“,
údajně řekl, že každá zahrada, jakkoliv malá, by měla
mít alespoň hektar lesa. Byl jedním z mála, kteří po
první světové válce hospodařili na poměrně velkém
pozemku. Jeho hlavním zájmem bylo množení a křížení rododendronů a jeho obrovská zahrada vznikala
spíše organicky, tak jak ji postupně plnilo množství
vyprodukovaných rostlin. Lord Leverhulme nechal
vybudovat zahradu s nákladnou pergolou u svého
domu The Hill v Londýně. Pergolu a zahrady navrhl
architekt Thomas Mawson a pergola je nejlépe dochovaným příkladem jeho díla. Sir Harold Nicolson, politik
a žurnalista, a jeho žena Vita Sackville-West, básnířka
a spisovatelka, vybudovali zahrady v Sissinghurst Castle
ve stylu Arts and Crafts.
Dig for Victory
Ihned v počátku druhé světové války spustila britská
vláda kampaň Grow More Food (Pěstujte více potravin), kterou deník Evening Standard koncem roku 1939
nahradil chytlavějším Dig for Victory (Ryjte za vítězství), což někteří parafrázovali jako Dig for Dear Life
(Ryjte za holý život). Vzniklo půl milionu nových pěstitelských pozemků, půda byla vykupována na základě
narychlo schválené legislativy. Doporučeno bylo pěstování listové zeleniny, salátu, mrkve, fazolí, hrášku
a brambor, ale také letniček a nízko rostoucích trvalek
k dodání barevnosti a povzbuzení nálady. Rozdávány
byly letáky s doporučeními, jak postupovat při pěsto-
2
ZAHRADA - PARK - KRAJINA
vání zeleniny. Zelí se pěstovalo v Kensingtonských
zahradách, fazole okolo Tower of London. Parky
a hřiště byly zorané.
Některé zahrady se specializovaly na rostliny využitelné v lékařství, protože do té doby byla Británie
závislá na dovozu léčiv právě z Německa. Pro vyhřívání
velkých skleníků nebylo dostatek paliva, a tak byly většinou nevyužity – řada vzácných sbírkových rostlin byla
ztracena. Okrasné školky musely být z 90 procent přeměněny na užitkové zahrady, zbytek půdy byl využit
k záchraně alespoň části sortimentu.
Poválečná léta
Financování druhé světové války resultovalo v navýšení
národního dluhu Velké Británie ze sedmi miliard liber
před válkou až na 56 miliard liber (v absolutních hodnotách) v roce 1945. Už v průběhu války byla zvýšena
progresivní sazba daně, takže maximální zdanění
včetně „super daně“ se vyšplhalo na 97,5 procent a po
válce se tato nejvyšší sazba daně snižovala jen velice
pomalu, ještě v roce 1979 byla 83 procent.
Poválečná léta byla složitá – nedostatek pohonných
látek, elektrické energie, skla a stavebních materiálů
a zároveň potřeba vyrábět především potraviny znamenaly jen pomalou obnovu okrasného zahradnictví. Velká
panství, která byla v průběhu války povinně využívána
k ubytování vojáků i civilistů, byla často v tak špatném
stavu, že se tam původní majitelé nemohli vrátit.
Zahrady byly poškozené a zanedbané. Po roce 1945 bylo
navíc zavedeno národní pojištění, což značně zvýšilo
cenu práce a bylo tak značně obtížné najmout a zaplatit dostatek zaměstnanců na jejich další údržbu.
1, 2 The Hill and Pergola Garden –
Hamstead Heath, Londýn. Zahrada
založená Thomasem Mawsonem,
dokončená v roce 1925
2/2012
15
ZAHRADA - PARK - KRAJINA
1
2
16
2/2012
Idea
Idea
Mnoho okrasných školek nedokázalo po válce obnovit
činnost. Náklady na materiál, práci a energie byly prohibitivní.
Majitelé velkých zahrad, oslabeni obrovským zdaněním
příjmů i kapitálu a nedostatkem a vysokou cenou pracovní síly, velmi často nebyli schopni svůj majetek dále
udržovat v uspokojivém stavu. Někteří hledali nové
možnosti úpravy svých zahrad. Na popularitě získaly
okrasné keře, naopak bylinné patro, náročné na
údržbu, muselo ustoupit. Populární byly půdopokryvné
rostliny. Řada majitelů si ale nemohla dovolit ani to
a mnoho zahrad bylo ztracených. Zcela zásadní bylo
rozhodnutí National Trustu převzít do svého majetku
a správy i samotné zahrady. Do té doby to byla vždy
jen celá panství. První takto zachráněnou zahradou byl
Hidcote Manor v roce 1948.
Druhá polovina dvacátého století
Poválečná sociální politika s sebou přinesla další přerozdělování majetku společnosti a v padesátých a šedesátých letech i zbohatnutí střední vrstvy obyvatelstva.
Stále více lidí bydlelo v domech se zahradou a zahradničení se stalo jednou z nejoblíbenějších zábav. Prodej
automobilů rostl a zvýšená mobilita s sebou přinesla
i obrovský rozmach v navštěvování zahrad. Inspirace
a touha vylepšit vlastní zahradu přinesly oživení i do
prodeje rostlin.
Do padesátých let byly rostliny prodávány téměř
výhradně okrasnými školkami. Rostliny byly většinou
prostokořenné, jen málo z nich bylo v nádobách. Většina
proto byla prodávána jen v období vegetačního klidu. To
se však změnilo s příchodem zahradních center, která se
objevila začátkem padesátých let ve Spojených státech
a v Británii byla první z nich otevřena krátce na to.
Zahradní centra nabízela rostliny kontejnerované,
zájemci mohli rostliny vidět „v plné kráse“ a mohli je
nakupovat a sázet v podstatě kdykoliv. Zahradní centrum nabízelo i další potřebnosti – substráty, hnojiva,
nářadí, vše pod jednou střechou. Zahradní centra navíc
nakupovala rostliny od velkoprodejců a nenesla rizika
spojená s jejich pěstováním. V roce 1971 proběhla
dlouhá stávka pošty, která v té době měla na doručování
monopol, a velice tak poškodila zásilkový prodej, na
němž byla řada okrasných školek závislá.
Nicméně už v průběhu 80. let si zákazníci začínali stěžovat na nedostatečný sortiment rostlin nabízených
v zahradních centrech. Výjimku tvořily růže, jejichž
zásilkový prodej byl vývojem posledních desetiletí
téměř nedotčen. Růže rozesílané v období vegetačního
klidu byly totiž mnohem kvalitnější než růže prodávané v zahradních centrech a jejich sortiment se nijak
nezmenšil. Poptávka po rostlinách mimo zahradní
centra začala růst, navíc došlo k deregulaci poštovních
služeb, což vedlo ke zrychlení a zlevnění zásilek. Různé
okrasné školky měly různý sortiment, ale zákazníci
nevěděli, kde konkrétní rostliny hledat. To vedlo v roce
1987 k vydání katalogu rostlin The Plant Finder,
v němž bylo uvedeno přes 22 000 rostlin nabízených
dvěma stovkami okrasných školek. The Plant Finder se
stal každoročně doplňovaným a vydávaným bestsellerem. Byl navíc velmi pečlivě editován, takže se stal
i důležitou pomůckou v otázkách správného pojmenování rostlin. Publikaci brzy koupila Royal Horticultural
Society, která si v oblasti taxonomie chtěla udržet
pozici vedoucí autority. Poslední vydání The Plant
Finder 2011-2012 nabízí 70 000 rostlin od 560 dodavatelů, z toho 3 400 rostlin je v tomto vydání nových.
Kromě malých soukromých zahrad byla v druhé polovině 20. století upřena velká pozornost k záchraně velkých historických zahrad, jejichž údržbu si jejich majitelé
už nemohli dovolit. Zásadní úlohu v této snaze hrál
National Trust, jehož zahradní výbor měl na starost jak
záchranu nově nabytých zahrad, tak také údržbu, případně rekonstrukci a v některých případech i nové
vybudování zahrad panství, která již v majetku National
Trust byla. Autorem nových zahrad a navrhovaných
rekonstrukcí byl nejčastěji Graham Stuart Thomas.
Velmi vysoký standard obnovy a údržby těchto zahrad
a jejich zpřístupnění měly obrovský vliv na veřejnost,
která měla možnost zahrady obdivovat. Vkus a styl
aristokratických zahrad se tak měl možnost citlivě
otisknout do zahrad velkého počtu lidí. Graham Thomas čerpal zejména z hnutí Arts and Crafts a romantických výsadeb Gertrudy Jekyll. Ty se staly převládajícím stylem anglických zahrad druhé poloviny
dvacátého století.
Modernistické tendence byly v britských zahradách
umírněné a zahradní architekti druhé poloviny dvacátého století se i v moderním výrazu často drželi oblých
křivek Lancelota Browna. Spíše než přehršel letních
barev upřednostňovali rostliny nabízející déletrvající
a umírněný účinek a zajímavý tvar a texturu.
Na konci 20. století se dále zvyšoval disponibilní příjem
středních a vyšších vrstev. Vysoká úroveň kvality života
a velké množství snadno dostupných informací vyústilo
v posílení potřeby chránit životní prostředí. Šetřilo se
vodou, které byl koncem dvacátého století nedostatek.
Při zakládání a údržbě zahrad se stále častěji využívaly
metody šetrné k životnímu prostředí. Zahradní architekti začali projektovat „divoké“ kouty zahrad, které
měly přilákat hmyz a zvířata a umožnit jim obživu
a přezimování. Začaly se znovu pěstovat původní
odrůdy rostlin. Botanické zahrady pracovaly na rozmnožování ohrožených druhů rostlin. Zahrady a zeleň
vůbec se pro mnoho lidí staly terapií. Ozeleňování měst
se dostalo do programů místních úřadů a v rámci
guerilla gardening byla ozeleňována i místa, kde to
nikdo nečekal. Zahrada se v průběhu dvacátého století
stala zároveň modelem i prostředkem k odpovědnému
nakládání se životním prostředím a v závěru století tak
triumfovala jako nejproměnlivější a nejpopulárnější
britská zábava.
n
ZAHRADA - PARK - KRAJINA
1 Great Dixter, East Sussex –
zahrada ve stylu Arts and Crafts,
založená po roce 1910
Nathanielem Lloydem a Edwinem
Lutyensem
2 Zahrada ve stylu Arts and Crafts
v Sissinghurst založená ve
30. letech 20. století Vitou
Sackville-West a Haroldem
Nicolsonem. Nahoře White
Garden, dole pohled do Rose
Garden a Cottage Garden
Foto autorka
2/2012
17