- iVelo.cz

V KUCHYNI TÝMU SAXO-TINKOFF
Saláty pro Alberta
Hannah Alexandra
Grantová
povolání: kuchařka týmu Saxo Tinkoff
od ledna roku 2011
věk: 31 let
narozena: Kodaň, Dánsko
pracovně mimo domov: 150 dnů v roce
hobby: psaní (vedle knihy i blog popisující
dění v týmu), fotografování (sama připravila
fotodokumentaci pro svou knihu), cestování
64
padesáttřijedenáct 4/2013 TOUR DE FRANCE
ŠEST HLINÍKOVÝCH SCHŮDKŮ DĚLÍ VNĚJŠÍ FRMOL A BĚSNĚNÍ OKOLO TOUR
DE FRANCE OD SPOŘÁDANOSTI A TICHA, RUŠENÉHO JEN ZVONĚNÍM NOŽŮ
A HRNCŮ, V PROFESIONÁLNÍ KUCHYNI TÝMU SAXO-TINKOFF. PRÁVĚ TAHLE EKIPA
PATŘÍ K PRŮKOPNÍKŮM (NEBYLA-LI VŮBEC PRVNÍ) ZÁZEMÍ VLASTNÍ KUCHYNĚ.
A TAKÉ JE V TOMTO SMĚRU NEJDÁL. ASPOŇ TO TVRDÍ HANNAH GRANTOVÁ,
DÁNSKÁ KUCHAŘKA, KTERÁ MNE PŘI VOLNÉM DNU TOUR DO SVÉHO
KRÁLOVSTVÍ VPUSTILA A STALA SE SDÍLNOU PRŮVODKYNÍ.
Po mém tichém, spíše stydlivém vstupu na scénu Hannah rychle pochopí,
že nejsem ten, kdo by její dominanci v těchto prostorech jakkoli ohrozil.
„Nerad bych rušil.“ „Vůbec nerušíte, můžeme si povídat při vaření.“ Zrovna chystá salát s tuňákem a vejci, pak přijdou další chody. Krájí zeleninu,
zatímco na plotnách se vaří, pečou a dusí další suroviny, občas k některé
odskočí, ochutná, je-li hotová, odstaví ji, smíchá s dalšími, dokoření. Při tom
angličtinou hodnou rodilého mluvčího chrlí odpovědi na mé otázky, větví je,
až je nakonec jaksi přestane potřebovat zcela. Energie z ní srší stejně jako
nadšení z práce, kterou má.
Nejsem odborník, ale i z laického pohledu mi přijde, že na vybavení se
rozhodně nešetřilo. „Je to pravda. Do loňska jsme měli jiný kamion, starý,
neviděl jste ho? Potřebovala jsem lepší vybavení, ale znáte to, nejdřív kola,
zázemí mechaniků, regenerace, kuchyň je daleko v pořadí.“ Starý kamion
jsem si dobře pamatoval, v roce 2010 jsem měl možnost být v něm, zpovídat tehdejšího kuchaře. Byl nesrovnatelný (ten kamion). Loni na podzim ale
Hannah dle svých slov dostala dárek: „Mechanici potřebovali nový kamion,
já kuchyň. Dostali přednost, ale zbyl po nich ten starý, prázdná krabice. A já
sama jsem si mohla navrhnout kuchyň a nakonfigurovat vybavení!“ Vybrala
a objednala ho v Dánsku, montovalo se ve Španělsku.
Kuchyň se od standardní „kamenné“ liší v důležitých detailech, zejména
je nutné myslet na to, že jde o kuchyň mobilní, takže by při přejíždění nemělo
nic vypadávat, otevírat se. V popředí jsou pracovní pulty, vprostřed varná
deska a naproti mycí pult a dřez, vzadu trouba, lednice, úložné prostory.
Vše je dostatečně prostorné, aby se tu bez problémů mohli pohybovat dva
kuchaři. Hannah je šéfka, Jonathan druhý kuchař a pomocník. „V jednom
by to bylo jen těžko zvládnutelné, nejde jen o vaření, ale i o nákupy.“ Za mé
přítomnosti se Jonathan kuchyní mihne, Hannah mu vysvětluje recept.
S nákupy je obecně trochu problém. Vaří se z čerstvých surovin, takřka
denně je tak potřeba vyrazit na lov. „Pohybujeme se z místa na místo, neznám místní obchody, a přitom potřebuji kvalitní jídlo.“ Závodníci jí to ale
nijak neztěžují, nemívají speciální přání. Občasné odlišnosti vychází spíše
z toho, že v týmu jsou závodníci různých národností. Na této Tour se konkrétně šest z devíti jezdců lišilo původem. Mluví se anglicky, přesto Hannah
prozradí, že se začíná učit španělsky. „Zatím moc neumím, ale v tomhle
světě je tahle řeč praktická. Ne každý mluví anglicky dobře, mohu tak předejít nedorozumění.“ Možná je to případ i Alberta Contadora, který poskytuje
rozhovory pouze ve svém rodném jazyce.
Typický den kuchařky profesionálního týmu koresponduje s denním závodním programem a kolotočem Tour. Vstává tři hodiny před snídaní, tedy
okolo páté šesté ráno, aby na osmou devátou bylo vše připraveno. Jezdci se
poté autobusem přesouvají na start, Hannah s Jonathanem umyjí nádobí,
vše pečlivě uloží, pozamykají skříňky a jejich kamion vyráží na v průměru
300 km dlouhou pouť na hotel, kde se bude spát po etapě. Nakoupí potraviny, připraví svačiny, navaří večeři, která je mnohdy v pozdních hodinách,
servírují, myjí, uklízí. Když vše sečtete, je zřejmé, že dostat se do postele
před půlnocí je um. A ráno nanovo. „Ale já jsem spokojená, nepotřebuju
tolik spát, když mě práce takhle naplňuje. Jsem ve svém živlu a to okolo
je podružné.“
Zatímco na Tour de France a závodech obecně se stará pouze o menší
skupinu závodníků – nezávodní zbytek týmu jí v hotelové kuchyni –, soustředění jsou z jejího pohledu horší. Připravuje jídlo i pro 30 osob, vše se navíc
odehrává na jednom místě. „Je to spousta práce, co nemá takové flow.
Grand Tours jsou o mnoho lepší, všechno má neuvěřitelný spád.“ Ve způsobu stravování jezdců na závodech a mimo ně ale nevidí velký rozdíl. Jedí
stále dietně, drží se. Mezi závody z pozice své práce nečiní rozdíl, je jedno,
zda je zrovna na Tour, Vueltě nebo Giru, všude je to pro ni stejné, početnost
fanouškovského davu se jí netýká.
Na samotu si v kuchyni stěžovat nemohou, kdo by čekal odloučené pracoviště hodné tužeb asociálů, byl by na omylu. Jednak je tu velký zájem médií
(jen v ten samý den, kdy jsem tu byl já, se tu vystřídal jeden televizní štáb
se zástupci dalších dvou časopisů), jednak návštěvy nejen z vlastního týmu.
„Někdo nemá kuchyni vůbec, někdo ne dostatečnou. Já mám nejlepší!“
Během „mé“ hodiny zaklepe na dveře kustod Belkinu s prosbou o rozpečení
housek, následně kustod Kaťuši s originálním vyjádřením požadavku.
„Potřebuju pomoc.“
„Vše, co zmůžu.“
„Můžeš tahle jablka transformovat v džus pro mého šéfa?“
„Hm, bohužel nemám odšťavňovač. Ale ať si vezme vidličku a takhle jablka vymačká.“
Když se stejná osoba za deset minut vrací s prosbou o vodu na zapití
léku, podezírám ho vzhledem ke snadné dostupnosti tekutiny z hledání zástupných důvodů návštěvy. Vzápětí přichází jeden z jezdců s dotazem, zda
není trochu jídla navíc. „Přijela za mnou manželka s dítětem, tak kdyby
náhodou.“ „Jasně, ať si sedne ke stolu.“
Proč vlastně týmy investují do vlastních kuchyní? Není to vůbec malá
částka, auto, zařízení, provoz, platy... Ne vždy jsou ale hotely otevřeny tomu,
aby v jejich kuchyni úřadoval cizí kuchař, nakrásně tým neobsadí celý hotel,
jeho běžný provoz tak musí být zachován a není snadné vyčlenit pouze část
kuchyně. To je ale jen jeden z důvodů, ten méně podstatný. „V mé kuchyni
padesáttřijedenáct 4/2013 TOUR DE FRANCE
65
V KUCHYNI TÝMU SAXO-TINKOFF
Jednadvacet dnů Tour de France pohledem kuchařky, recepty na každý den od snídaně po večeři, vizitky jezdců
a jejich komentáře, to vše v exkluzivním balení a s vlastními fotografiemi – Hannah Grantová svou knihu představila na Tour de France zatím v dánštině, anglická mutace
bude následovat a možná přijdou další...
má všechno své místo, přesně vím, kam sáhnout, nezdržuji se hledáním.
A navíc – překvapilo mne, kolik kuchyní i v dobrých hotelech má problém
s čistotou!“ Riskovat neúspěch na velkém závodě kvůli žaludečním problémům se rozhodně nevyplatí, Hannah navíc jezdce dobře zná.
To se odráží i v jeho širším „pracovním záběru“. Kuchař není týmu platný
jen v kuchyni. Když se daří, je vše v pořádku, když se daří méně, může zafungovat i jako psycholog. „Mohu nějakým způsobem odlehčit atmosféru. Anebo třeba kluky hecnu, vyhlásím desert za odměnu za nějaký úspěch nebo
jím někoho občas odměním.“ Při druhém volném dnu je překvapila pizzou.
Jestliže Hannah je především zapálená kuchařka, mimochodem na Tour
prezentovala čerstvě dokončenou knihu, exkluzivní kuchařku pro 21 dnů
Tour de France, od snídaně po večeři, Jonathan je navíc velkým fanouškem
cyklistiky, byť tomu jeho mohutné proporce neodpovídají. Ale zdání klame, je
takovým nadšencem, že si během této Tour vyjel na Mont Ventoux. Poprvé
holou horu údajně zkusil ve svých dvanácti letech, ale dostal se jen do poloviny, pak otočil. „Na vítězství v téhle bitvě čekal celých deset let. Řekla jsem
CO SE JÍ
PO DOUBLU ALPE D'HUEZ
n salát s kozím sýrem a fíky
n zeleninové hranolky s fenyklem dušené se zeleným
pepřem a posypané borůvkami
n pečené kuře s olivami
n čerstvé párečky z jehněčího a hovězího masa
s cibulí a drcenými brambory
n moučník (sorbet)
PO ČASOVCE
n zelený chřest, vejce a salát s omáčkou
n salát z pečené brokolice, pekanovými ořechy
a brusinkami
n dušené jehněčí s lilkem a čerstvou petrželkou
n měkký lanýž s polentou
n pečené kuře
n banány v čokoládě s ořechy
O VOLNÉM DNU
oběd
n vejce zapečené se sýrem feta, šunkou, bramborem,
cuketou a červenou paprikou
n salát s kuřecím masem, sušenou šunkou, celerem,
jablkem a pestem
n čerstvě upečené rohlíky a chléb s ořechy
večeře
n plátky tuňáka na suši rýži s plátky okurky,
mořské řasy, omáčka z wasabi, sóji a zázvoru
n salát Coleslaw
n zelený salát s polosušenými rajčaty a parmezánem
n kuře s balzamikem a čerstvou kukuřicí
n čerstvé ovoce
66
padesáttřijedenáct 4/2013 TOUR DE FRANCE
mu, že když o volném dni připraví snídani, může vyrazit dokončit rozdělanou
práci,“ říká Hannah s úsměvem. Po večeři dostala zprávu, že Jonathan spolu s terapeutem Mt. Ventoux pokořili.
Napadne vás, jak se člověk stane kuchařem profesionálního týmu? Hannah vystudovala kulinářský institut v Kodani a nastoupila do práce. „Jenže
já nejsem člověk, co by dlouho vydržel na místě, jsem půl roku v jedné
kuchyni v jedné restauraci a už mám nafouklou hlavu.“ Přestože měla skvělého šéfa, pod nímž se hodně naučila, potřebovala změnu, a tak jej požádala o kontakty. Dal jí mimo jiné tip na výběrové řízení do týmu Saxo Bank.
Společně s třemi kuchaři postoupila do finále – a vyhrála. „Tohle je pro mne
ideální práce, podívejte, koukám z okna své kuchyně na Alpy, a to jsem
Dánka! Zítra se můj výhled změní a pozítří bude zase jiný.“ Její předchůdce
byl muž, začátky tak prý nebyly zrovna lehké, chvíli trvalo, než si získala
respekt. Ale povedlo se.
Sportovní výživa ji vždy lákala, měla v plánu studovat ji na univerzitě,
přes den pracovat a večer se učit, ale s tímto zaměstnáním to není možné.
Mimo domov je v součtu zhruba půl roku. Je vdaná, ale vztah tím údajně
nijak netrpí. „Manžel věděl, do čeho se mnou jde. Máme jasně nastavená
pravidla, když jsem doma, omezí své aktivity a jsme maximálně spolu. Vyhovuje nám to.“
Po hodině strávené v malé kuchyni jsem si jist několika věcmi. Že jsem
opravdu nerušil. Že jsem byl možná vítán jako někdo, kdo rád a tiše naslouchá. Že o týmové kuchyni a její vládkyni vím úplně, ale úplně všechno.
A nejen o ní.
Text a foto: Rudolf Hronza