Materiály historických mozaik

Materiály historických mozaik
Magdalena Kracík Štorkánová, Tomáš Hájek
V tomto referátu se budeme zabývat následujícím:
-
Definice mozaiky, respektive techniky mozaiky
kamenné mozaiky
keramické mozaiky
skleněné mozaiky
Definice mozaiky, respektive techniky mozaiky
Mozaiky patří k nejstarším uměleckým technikám. Enciclopedia dell’arte antica označuje mozaiku v úzkém
smyslu slova jako zdobení povrchu, které je silně vázáno na architekturu (podlaha, stěna a strop). Mozaika vzniká
řazením jednotlivých lámaných nebo řezaných a sekaných kamenných, skleněných a terakotových kusů. Hned na
počátku je potřeba říci, že techniky intarzie (vkládání barevných dřev a dalších materiálů do prohlubní v podkladu)
není většinou v literatuře řazeno mezi techniky mozaiky (a pokud ano, tak spolu s inkrustací mezi tzv. smíšené
techniky).
Pro mozaiku je příznačné kombinování různých technik a hlavním kritériem dělení mozaik je hledisko
materiálové, kterého se v tomto úvodním textu také přidržujeme. Termín „musaikon“ se objevuje teprve v pozdně
helenistických dobách. Ve 4. stol. př. Kristem se začíná rozlišovat mezi „pavimentálními“ (podlahovými) a
nástěnnými mozaikami. Ve 3. stol. n. l. v římské době se objevuje významný pojem opus musivum.
Složitost problematiky mozaik je názorně vidět právě v různých historických definicích „opus musivum“.
V antice se opus musivum používá pro techniku mozaiky s využitím zejména kamene především v grottách, a to
na stěnách či stropech. Ve středověkých recepturách se opus musivum nazývána mozaika, která obsahuje zlatý
plíšek či zlato a nachází se na stěnách nebo na stropech. V novověku se opus musivum používá jako termín pro
mozaiku jako takovou. Dnes používané slovo „mozaika“ se objevuje až ve středověku a shrnuje všechny typy
mozaikových technik.
Zahraniční literatura zpravidla rozlišuje pět základních mozaikových technik jak pro pavimentální, tak
1
nástěnnou mozaiku :
Tabulka 1: základní techniky mozaiky
Opus signinum
Opus tesselatum
Opus vermiculatum
Opus sectile
Vytváření
jednoduchého
ornamentu
ve
vápenném
loži.
Jednotlivé kostky (či
oblázky)
nejsou
opracované. Mohou
být barevné.
Vytváření
rozsáhlých obrazů
nástěnných
a
pavimentálních
z pravidelně
opracovaných
kostiček, tzv. teser.
Tato
technika
vytváří
možnosti,
jaké
náleží
malířství.
Drobné
pravidelně sekané
kostičky
obtékají
obraz, jejich tah je
jako tah štětcem
Zejména
u
pavimentálních
mozaik
se
zpracováním forem
desek
vytváří
geometrické motivy
Terrazzo mozaika a
lithostroton
Starobylá
technika,nepravidelně
opracované drobné
kameny
ve vápenném,
hliněném
nebo
sádrovém loži.
Lithostroton se skládá
z větších kamenů
Kamenné mozaiky
Začátky kamenné mozaiky jsou spjaty s využitím neopracovaných oblázku pro tvorbu pavimentálních mozaik (9.
– 8. stol. před Kristem). Velikost oblázků se pohybovala od 0,5 cm – 9 cm. V 5. a 4. stol. před Kristem převažují
černé a bílé od 4. stol. před Kristem se objevují barevné oblázky zejména červené, žluté a hnědé např. Známá
mozaika Lov jelena v Pelle v Makedonii z poslední třetiny 4. stol. před Kristem ukazuje bílé, žluté, červené,
hnědé, šedé a černé oblázky v různých barevných tónech. Ve 2. stol. před Kristem dochází k technologické
změně a v mozaikách se začíná místo oblázků používat polygonální nebo krychlové kamenné kostky. Oblázky se
následně používají především ve smíšených technikách.
Další fází ve vývoji kamenných mozaik je využití vápence, mramoru, travertinu, břidlice. Jako příklad užití
vápence je v literatuře uváděná tzv. Mozaika Gladiátorů, která obsahuje jemnozrnný jurský vápenec. V rámci
takových mozaik se docilovalo různých barevností např. i červené (pomocí oxidů železa). Co se týče mramoru
(např. ve Středozemí se jeho použití datuje začátkem 2. stol. před Kristem) je považován za mimořádně vhodný
materiál pro tvorbu mozaiky pro jeho optické vlastnosti. Teplý optický tón mramoru je dán mnohočetnou reflexí
světla těsně pod povrchem této sedimentované a následně metamorfované horniny. Tímto mramor předjímá
1
Mayer André, Mosaik, Phillip Reclam jun., Stuttgart
podmanivé světelné účinky skleněných mozaik.
V římských dobách se rozlišovaly následující mozaiky podle barevnosti použitého mramoru: Rosso
antico (červená), Cipollino (žlutá) a Portasanta. Ostře barevných tónů se i v krajinách, bohatých na mramor,
docilovalo použitím např. porfyru (červená), serpentinu (zelená), jaspisu a alabastru. Pavimentální mozaika
v chrámu Hagia Sofia z 6. stol. n. l. obsahuje tesery mramorové, alabastrové, z jaspisu, porfyru a serpentinu.
Porfyr a serpentin jsou též základními materiály pro středověkou mozaiku v Capella Palatina v Palermu.
Rozšířené je též používání břidlice, např. významná mozaika v Římskogermánském muzeu obsahuje mramor,
vápenec, břidlici, terru sigillatu a sklo. I polodrahokamy byly poměrně často používány pro své optické (a někdy i
předpokládané magické) účinky zejména pro zdůraznění očí (onyx a achát).
Kamenná mozaika na rozdíl od skleněné působí nejen svou barevností, ale zejména svou strukturou
povrchu, tvarem a skladbou jednotlivých teser. Česká kamenná mozaika je významná. Josef Novák začal
v polovině 20. let 20. století zhotovovat kamenné mozaiky z domácích kamenných materiálů, když chudší
barevnou stupnici nahrazoval využíváním kontrastů. Jeho kamenná mozaika „Pastýř“ byla vystavena na světové
2
výstavě v Paříži a oceněna zlatou medailí (1925). Další významný vývoj české kamenné mozaiky začíná
v šedesátých letech 20. století a je spojen mimo jiné s budováním pražského metra a monumentální výzdobu
veřejných budov (autoři a zhotovitelé např. Martin Sladký)
tabulka 2: Některé typy kamenů pro použití v kamenné mozaice podle barev
Vápenec
Kosořský mramor
Bohdanečský mramor
Červená
hnědý okr
Mramor
Nero Marquina
Bianco Carrara
Bianco statuario
Rosso levanto
Emperador
Žlutá
Růžová
Zelená
Modrá
Giallo Siena
Perlino
Verde laguna
Azul bahia
Giallo amarelo negrais
Černá
Bílá
Žula
Slivenecký mramor
Travertin
Další
Břidlice, obsidián
Travertino rosso
Travertino romano
classico
Travertin spišský
Jaspis
Pískovec, arkóza
Slivenecký mramor
Azul
macauba
Onyx gold
Verde smeraldo
Lapis lazuli
Šedá
Bardiglio
Račanský vápenec
Travertino Classico
1
Langhammer A., Minulost a přítomnost skleněné mozaiky v Čechách, Sklář a Keramik, ročník 53 (2003) č.4-5
tabulka 3: Příklady kamenných nástěnných mozaik
název nebo téma mozaiky
Hrady a zámky
kamenná mozaika
Husitství, Selské bouře, První
světová válka, Osvobození a
další
Husitské motivy
Kosmonauti
Doba Karla IV.
Dekorativní dlažba u fontány
abstraktní mozaika
Umístění
Pardubické nádraží
Most – Státní banka
Památník na Vítkově, Síň tradic
Metro Želivského
Metro-Háje
Metro-Karlovo nám.
před budovou Muzea hl, města
Prahy
Budova ČVUT – Praha Dejvice
autor a zhotovitel
ÚUŘ (1956-57)
Bohdan Kopecký UÚŘ (1973)
Radek Kolář, Josef Mertlík, Anna Podzemná,
Martin Sladký, Stříbrný, Oldřich Oplt, Alfréd
Fuchs (1961-1963)
Jiřina Adamcová, (1983)
Alois Fišárek (1980)
Radek Kolář (1985)
Martin Sladký
Martin Sladký (1980)
Keramické mozaiky
3
4
Materiálově jde především o hlínu, cihlu, terakotu a terru sigillatu . Keramické mozaiky z pálené hlíny patří vůbec
k nejstarším, příkladem budiž mozaikové „nýtované“ dekorace na sloupech chrámu Innany z pálené hlíny v Uruku
3
Terakottu charakterizuje neglazovaný červenohnědý střep, ostřený šamotem nebo cihlovou moučkou, viz
Rada P., Techniky keramiky, Aventinum, Praha 1990, str. 22
(3400 let před Kristem). Od 19. století před Kristem se uplatňují keramické mozaiky následujících vlastností:
barvené ve hmotě, mozaikové kostky opatřené engobou nebo glazurou (pokud se jedná o stavební keramiku). Od
antických dob nacházíme keramické mozaiky ve formě buď terakotty či terra sigillaty, nicméně i starý Egypt
vynikal v obkládání interiérů zejména glazovanými terrakotovými cihlami. Naproti tomu se v antickém Řecku
objevují nemalované a neglazované terakotové dlaždice (od 4. století před Kristem). V těchto mozaikách
keramika sloužila zejména ke zdůraznění obrysových linií, terakota i terra sigillata měla i své působení barevné.
Bylo obtížné docílit oranže nebo karmínové červené, proto se používaly kousky cihel nebo terra sigillata.
V českých zemích najdeme často keramický mozaikový dekor jako nástěnnou mozaiku interiérovou nebo
exteriériovou, využíval ji například Dušan Jurkovič. Příkladem keramických mozaik jsou: reliéfní keramická
mozaika v průčelí městského divadla Pardubice, keramická figurální mozaika ve štítě pěveckého spolku Hlahol,
keramické mozaiky v nikách zastavení křížové cesty na poutním místě Hostýn, interiéry Obecního domu v Praze
a další.
Skleněné (sklosmaltové) mozaiky
Bezesporu představují vrchol historické mozaikové tvorby, jejich silné výtvarné působení je využíváno v ranně
křesťanských stavbách (Ravenna, Řím). Objevují se v ranně asyrské době zhruba 1300 před Kristem (výroba skla
ve formě skleněných perel je podstatně starší). Velký nástup vlivu skleněné mozaiky přišel až v našem letopočtu.
Spisovatel Plinius klade počátky skleněné mozaiky s počátky nástěnných mozaik, to jest s prvním stoletím
našeho letopočtu, s počínající érou římského císařství (Pompeje, Casa dell Torrello), a posléze zejména
s nástupem křesťanství od Konstantinova Říma, přes Byzanc do středověku. Nástěnné mozaiky jsou skutečnou
doménou skla, při restaurování skleněných mozaik Santa Maria Maggiore v Římě bylo objeveno 190 barevných
odstínů a mozaikové kostky jsou pouze skleněné.
Pokud máme mluvit o technologických otázkách, například z Aššurbanipalovy knihovny máme tento
recept výroby skla: 60 dílů písku, 180 dílů popela z mořských řas, 5 dílů salpetru, 3 díly křídy. Průhledné sklo se
nepoužívalo s výjimkou opus musivum, skleněné tesery jsou zakalené; jako kalivo se používal zejména cín, který
se za vysoké teploty rozpouští, a při ochlazení rekrystalizuje.
Seznam použité literatury:
Rada P., Techniky keramiky, Aventinum, Praha 1990
Weis G., Keramika – umění z hlíny, Grada, Praha 2007
De Morant H., Dějiny užitého umění, Odeon, Praha 1983
Mayer André, Mosaik, Phillip Reclam jun., Stuttgart
Motta F.; Le Nuove Pietre, Elementi del Progetto, Arti Grafiche Motta, Milano 2002
Cangemi A., Making Mosaics, Mosaico arte ed Artigianato, Monreale, 2003
Langhammer A., Minulost a přítomnost skleněné mozaiky v Čechách, Sklář a Keramik, ročník 53 (2003)
4
Terra sigillata je římská keramika s povrchou vrstvou illitického jílu s příměsí železa, pálená oxidačně a
vyzdobena figurálními reliéfy, viz Weis G., Keramika – umění z hlíny, Grada, Praha 2007, str. 154