šlechta a kardinálové

ŠLECHTA
A
KARDINÁLOVÉ
1. DÍL
V PRAZE 2011
ING. RADKO SÁBLÍK
OBSAH
OBSAH ..........................................................................................................................................................2
PRVNÍ KAPITOLA ......................................................................................................................................3
DRUHÁ KAPITOLA ..................................................................................................................................33
TŘETÍ KAPITOLA .....................................................................................................................................50
ČTVRTÁ KAPITOLA ................................................................................................................................67
PÁTÁ KAPITOLA ......................................................................................................................................87
ŠESTÁ KAPITOLA ..................................................................................................................................105
SEDMÁ KAPITOLA ................................................................................................................................119
OSMÁ KAPITOLA ...................................................................................................................................140
DEVÁTÁ KAPITOLA ..............................................................................................................................162
2
PRVNÍ KAPITOLA
STRÝC A SYNOVEC
Tma halí starý a velmi ponurý hrad. Ten se zdánlivě vystavuje na odiv kraji svým výsostným
umístěním na kopci, ve skutečnosti částečně mizí ve skrytu neudržované a plíživě stavbu pohlcující
vegetace. Jde o poměrně jednoduchou byť velmi bytelnou stavbu, na které je patrné působení zubu času.
Hrad tvoří jedna masivní kruhová věž s dvěma patry a cimbuřím, vedle ní se rozpadá kamenná loď.
Zbytek staveb jsou vesměs prázdné přístřešky okolo kdysi hrdých hradeb. Tento hrad patří do majetku
hraběcího rodu pánů de Godille. Kdysi početný rod však v současné době tvoří již jen dva muži, strýc a
synovec. Mladý hrabě obývá druhé patro bytelné kruhové věže, strýc první.
Majetek rodu, do něhož kromě této ruiny náleží i polnosti, lesy a několik menších a poměrně
chudých vesnic, patří mladšímu z obou mužů, hraběti Armandu de Godille, který v lednu oslavil
devatenácté narozeniny. Mladík ztratil otce již v ranném dětství a o matku přišel ve čtrnácti létech. Jeho
výchovy a hlavně do té doby poměrně slušného rodinného majetku se ve velkých uvozovkách ujal jeho
strýc Pierre. Ten však je od přírody piják a tak brzy vymění nejen hotovost za alkohol, ale záhy začíná
rozprodávat i další movitý majetek, který se nachází v prostorách hradu. Štěstím pro mladíka znamená
zásah v podobě jeho uznané plnoletosti a pomoc faráře abbé Furraye, díky tomu je jeho strýc záhy zbaven
veškerých majetkových práv. Tím se pravděpodobně podaří zabránit, aby se oba muži ocitli zcela na
mizině.
3
Po dovršení plnoletosti v patnácti
letech se tak ujímá správy mladý hrabě
de Godille, ale správy čeho? Pozemky a
vesnice vynáší sotva tolik, aby měli na
hradě na základní potřeby, o vhodné
investici do rodinného sídla nemůže být
ani řeči. Jediné možné řešení
představuje sňatek mladíka s bohatou
nevěstou, jenže kde ji vzít a nekrást?
Hraběcí titul je nepochybně lákavý, ale
chudoba odrazuje případné zájemce.
Proto dlouho mladý hradní pán
nepřemýšlí o odchodu z domu a dle
rodové tradice vstupuje do královských
služby v armádě.
Po
tři
roky
slouží
ve
francouzských gardách, zúčastní se
různých tažení a půtek, nicméně žádnou velkou slávu do světa neudělá. O jeho statečnosti, někdy až skoro
ztřeštěnosti, se dobře ví, ale k významnějšímu kariérnímu postupu mu chybí především vhodný
přímluvce. Anebo dostatek peněz, aby si mohl nějaký významnější úřad koupit.
Střídá proto pobyt v armádě s nicneděláním doma, kde mu významným způsobem dělá společnost
jeho o rok starší soused Henri z rodu de Taille. Rozverní mladíci v kraji patří k obávaným smilníkům,
rváčům i vyhledávačům různých půtek, které naštěstí zatím vždy skončí nepříliš vážnými zraněními.
Většinou jejich protivníků. Jejich rodokmen a postavení mladé aristokraty potom chrání před vážnějšími
postihy a redukují řady případných stěžovatelů na jejich počínání.
Skrovný majetek mladého pana
de Godille de facto spravuje právě jeho
přítel Henri, kterému pomáhá farář na
obou jejich panstvích pan abbé Antoine
Furray, který byl od mládí jejich
učitelem. Strýc hraběte se naopak
poflakuje po panství, shání prostředky
na chlast, občas u neznalého obchodníka
vytvoří dluhy, které musí jeho synovec
následně se skřípěním zubů uhradit.
Nicméně Armand opakovaně vydává
důrazné upozornění pro místní šejdíře o
své další neochotě za strýce dluhy
hradit, čímž ten má stále menší a menší
možnosti získat prostředky na svůj
opilecký život.
Zimu na přelomu let 1640 až 1641 tráví hrabě opět na svém panství, udržovaném s vypětím všech
sil místních poddaných a nájemců. O samotné sídlo se stará pouze pár velmi špatně placených sloužících.
Naštěstí pro ně jejich pán není příliš náročný a většinu času beztak tráví na zámku svého souseda a přítele
Henriho.
Nastává znovu jaro a Armanda již opět svrbí prsty. Na panství ho drží jen zábava ve společnosti
jeho přítele, ale srdce ho znovu táhne k armádě. Sní o získání lepší služby, v níž by se mohl proslavit a jít
4
ve šlépějích svých předků. Nicméně s odjezdem otálí, ač se po zimě opět připravují různé armády, aby se
po zimním odpočinku znovu vojáci vrhli do bitek, prolévání krve, ničení a drancování.
Toho březnového dne se hrabě de Godille vrátí z projížďky po svém panství až k večeru, za svým
přítelem pojede zítra ráno. Proto pozře velmi skrovnou stravu a odebere se na kutě. Vzhledem k fyzické
únavě záhy usíná.
Zato v přízemí se je ještě živo, byť zmiňované skrovné služebnictvo již také zalehlo. V kamenné
místnosti s prázdnými stěnami, osvětlované pouze jednou prskající loučí, u dubového stolu s poničenými
okraji, sedí dva stíny, před sebou jednu prázdnou a jednu poloprázdnou láhev. První z nich je navlečen do
typického vesnického úboru, plátěných kalhot a košile, druhý má sice šaty lepší, ale rovněž v dezolátním
stavu. Špína a zašlý pot okolo mužů vytváří nepříjemný odér.
Prvním z mužů je Nicol Chrastac, druhý patří k rodu de Godille. První je osobním sluhou
druhého, ale jejich vztah se postupem času značně změnil. Pierre de Godille, sešlý čtyřicátník, se
v posledních létech většinou pohybuje ve společnosti podivných existencí v různých hostincích,
doprovázený právě Chrastacem. Tím se jejich výrazný rozdíl daný původem téměř smazává.
„Skoč pro další láhev,“ rozlije jim pan de Godille do pohárů zbytky vína.
„Pane, jen chci upozornit, že nám zůstává posledních pět láhví, pokud je vypijeme, tak zítra už
nebudeme mít nic,“ poznamená líným hlasem sluha.
„Tak zejtra zajedeš do hostince u Černý růže a přivezeš několik beden.“
„To půjde asi ztěžka. A nejen tam. Všude dlužíme a pokud nezaplatíme, tak nám nedaj už ani
kapku. Bohužel.“
„Co si to dovolujou? Kdo je tady pán?“ zrudne vzteky Pierre.
„Bohužel, pane, pán leží o dvě patra výš. A …“
„Ten spratek! Nakonec se vo to postaral von, že nám už nikde nic nedaj, co?!“
„Myslím že jo. Vím naprosto určitě, že všem znovu důrazně připomněl, že už za vás nezaplatí ani
jedinou libru a když vám budou dávat na dluh, tak ať si to vezmou vod vás! Tentokrát to asi myslí
dovopravdy!“
„To je sviňárna! Jak dlouho tohle víš?“
„Už vod včerejška,“ přizná se sluha.
„A kolik máme peněz?“
„Nestojí to za řeč. Vlastně nemáme vůbec nic. Ani na jídlo, ani na pití.“
„Co budeme dělat?“ zeptá se pán a rozhostilo se ticho.
Oba muži sedí mlčky a upíjejí levné a nekvalitní víno, dalo by se říci spíše bolehlav.
„Dones další láhev, musím se posilnit, abych mohl přemýšlet,“ poručí šlechtic.
Sluha pokrčí rameny a za chvíli se vrátí. Postaví na stůl dvě láhve, dobře ví, že by pro druhou šel
stejně za nedlouho. Oba muži se zhluboka napijí, ale stále zlověstnější ticho nikdo z nich nepřeruší.
„Myslím, že ten spratek má u sebe nějaký peníze,“ řekne jakoby pro sebe Pierre.
„Určitě, vím, že včera dostal nějakou platbu. A navíc taky vím, že si něco schovává,“ odvětí do
tmy Nicol.
„A bude tam mít taky možná něco k pití,“ zamyslí se pán.
„Má u sebe určitě pár láhví,“ odtuší sluha.
„Jak to víš?“
„Když jsem to tam u něho minule prohledával … jak jste mě poslal, abych se podíval …,“ dodá
rychle Chastac, „tak tam měl nějaký dobrý víno. Ale jen malou zásobu.“
„Spratek,“ zamumlá pan de Godille a opět se rozhostí ticho. Stále slabější světlo louče prohrává
boj s tmou, která místnost skoro pohlcuje. To však nevadí pijákům, stačí jim, že poznají na stole siluetu
poháru a láhve.
„Skoč pro další láhev,“ zamumlá Pierre.
Sluha se zvedne, trochu nejistě se zakolébá.
„A až tam budeš, tak se porozhlídni po provaze. Přines silnej provaz,“ dodá pán.
5
„Provaz?“
„Neptej se a udělej, co ti říkám,“ zachrčí zlověstně šlechtic. Pak, pozorujíc odcházejícího sluhu, se
zhluboka napije a v jeho očích se zableskne. Jeho myšlenky zmateně pulsující jeho opileckým mozkem,
jsou ještě černější než noc okolo.
„Co chcete dělat?“ zeptá se vyděšený sluha, když se vrátí s vínem a provazem.
„Myslím, že je čas, abysme si tady vysvětlili naše rodinný postavení,“ řekne odhodlaným hlasem
Pierre. Jeho bojovou náladu podporuje vypitý alkohol stejně intenzivní měrou, s jakou mu tento
nebezpečný společník zatemňuje úsudek.
„Jak to myslíte?“ zřetelně se zalekne Nicol.
„Donutím toho spratka, aby nám dal, co nám patří! Takový štěně mě nebude vomezovat!“
„Pane, rád bych upozornil, že mladej pán je právoplatným majitelem a že tu jsme jen z jeho dobrý
vůle. Pokud byste chtěl …,“ nedovolí si sloužící ani dokončit myšlenku.
„Ty mi nic nevykládej vo právu! Tady rozhoduji já …“
„Pane, vypil jste hodně vína a nerad bych, abyste udělal něco, čeho bysme pozdějc mohli voba
litovat.“
„Už sem ti řek, že já jsem pán a ty sluha!“ rozkřikne se pan de Godille.
„Dobře, ale nechci skončit pod rukama kata!“ zvýší hlas i Chrastac.
„Pche,“ zamumlá osnovatel nekalosti, „Nikdo nikde neskončí, jen ten mladej spratek dostane
lekci. Musí mu bejt jasný, že s náma bude zacházet slušně.“
„Pane, prosím, zvažte, co chcete dělat!“
„Drž už hubu a pořádně se napij!“
Sluha si skutečně přihne, ani tma však nedokáže zcela zastřít jeho znepokojený výraz. Přes
značnou hladinu alkoholu v krvi v něm stále zůstává pud sebezáchovy, který mu napovídá, že pán chce
udělat nějakou obrovskou nepředloženost, na kterou by mohli oba škaredě doplatit.
„Už sem se rozhod, co uděláme,“ promluví po delší pauze odhodlaným hlasem Pierre.
„A co?“ sípá Nicol.
„Zajdeme za tím spratkem, svážeme ho a donutíme, aby nám vydal peníze. Pak se rozhodneme, co
bude dál!“
„Nechcete mu ublížit, pane, že mu nechcete dovopravdy ublížit, že ne?“ ptá skoro plačtivě sluha.
„To víš že ne,“ zní nepříliš přesvědčivá odpověď.
„Ale pane, chci jen upozornit, že mladý pán je silnej a že nebude jednoduchý ho svázat. Mohlo by
se nám to vymknout z rukou! Víte jakou má prchlivou povahu, jak si rád hraje se zbraněma! Může nám jít
vo život!“ pokouší se o další námitku Chrastac.
„Neboj se. Však mám všechno promyšlený. To hovádko boží určitě spí jak jehňátko. Spí,
hlupáček a nic netuší. Budem vopatrný a tichý, než se vzpamatuje, bude svázanej a hotovo!“
„Pane, naposledy vás prosím, nechte to na zejtra, promyslíme to a …“
„Zejtra už nebude co pít. Sám si to říkal.“
„Tak zkusím něco sehnat. Budu se vopravdu snažit …“
„Ne, už sem se rozhod. Máme dobrou příležitost. Kdoví, kdy tady zase bude a úplně sám! Říkals,
že má u sebe nějaký peníze, tak než je někam schová nebo je utratí, tak je musíme dostat. Už nechci slyšet
ani slovo!“ rozkřikne se pán, když viděl, jak se sluha nadechuje k dalšímu prosebnému apelu.
Chrastac sklopí hlavu a povzdechne si. Má hrozný strach. Co se dnes v noci stane, může mít
nedozírné následky. Strýc synovce nenávidí, alkohol mu zatemňuje mozek a kdoví, co je schopen udělat.
Chce skutečně jen ty peníze? A co potom? Co potom udělá mladý pán? Takový zákeřný útok přece jen
tak nenechá a to jeho pán musí vědět. A zbavit se mladého hraběte, aby majetek přešel na jeho strýce?
Taková věc jim přece nemůže projít! I když by takový život bez mladého pána byl určitě příjemný, být
tady skutečnými pány a ne pouze trpěnými vyžírky … Horký pot polévá sluhu, neodváží se však k dalším
protestům, navíc i jemu alkohol dodává alespoň trochu kuráže.
„Tak deme na to,“ povstane konečně pan de Godille.
6
„Nechcete ještě počkat?“
„Nekecej a vstávej. Vem tu louč a hlavně, musíme bejt úplně potichu, jasný?!“
Dvě temné postavy záhy stoupají po kamenném schodišti do druhého patra budovy. Matný svit
doprovází jejich kroky, zlověstné ticho je obklopuje. Byť jim alkohol trochu omezuje pohyb, dávají si
velký pozor, aby nezpůsobily žádný hluk.
Staré dveře vrznou a do tmavé místnosti pronikne slabé světlo louče. Za ním se vplíží dva stíny a
pomalu se šinou k lůžku v rohu místnosti. Ta má jen dvě malá okna, skrývá v sobě jeden bytelný stůl se
dvěmi rozvrzanými židlemi, dvě ošuntělé skříně a jedno široké lůžko.
Nicol jde první, za ním Pierre s provazem v ruce. Pomalu se přibližují k lůžku. Sluha odloží
pochodeň na okraj stolu, pomalu, aby nesklouzla a aby si uvolnil ruce. Mladý hrabě zatím nic netušíc
spočívá zachumlán v pokrývce a spokojeně oddychuje.
Strýc prudce strhne pokrývku ze synovce, rychle mu omotá jednu ruku provazem a už poutá i
druhou. Nejde mu upřít obratnost. Než se mladík probere, má svázané ruce. Přesto se však pokusí o
aktivní odpor. Má urostlou postavu a tvrdé svaly a tak s ním nemají ani tak lehkou práci. Pomohou si
několika údery a zanedlouho leží hrabě zase na lůžku, jenže spoután na rukách i nohách.
„Cha, cha,“ rozesměje se strýc spokojeně, když je zákeřné dílo hotovo.
„Co to má znamenat?“ vykřikne mládenec, „Co blbnete? Zase ses vožral?!“
„Došli mi peníze,“ odvětí Pierre klidným, o to více zlověstnějším hlasem.
„Jaký peníze?“ otřese se Armand zimou. Má na sobě pouze spodky a otevřené dveře způsobují
průvan. Noc je chladná a spoutanému naskočí husí kůže. Těžko říci, zda se chvěje chladem, zlobou či
obavami.
„Poslouchej, chlapečku,“ zakřiví se strýcův obličej vztekem, „Nemám peníze. Tys zakázal, aby
nám dávali na dluh. A já nemám co pít! Vím, že si střádáš tajně penízky, tak sem tě vo ně přišel
poprosit!“
„Poprosit?“ zkřiví se obličej mladíka vztekem.
„Ty parchante, to sou moje peníze, protože se vo tebe starám!“
„Staráš? Větší kravinu jsem už dlouho neslyšel! Kdybych se vo sebe nestaral už vod patnácti sám,
tak sem chcípnul hlady! Pěkně se vo mě staráš. Než sem ti zatnul tipec, všechno si utratil, prodal, nasekal
dluhy, teď máme sotva na základní živobytí!“
„Nebudu se s tebou hádat. Máš pořád dost pozemků. Můžeš je prodat, můžeš si pučit. Všichni to
tak dělaj, jen ty seš zkurvenej škudlil! Teď ale chci ty peníze, co máš tady,“ řekne tvrdě strýc.
„Nasrat! Ty nenajdeš!“
„Najdu!“
„Nikdy! To sou moje peníze, bez nich nemůžeme vůbec hospodařit!“
„Když mi pomůžeš, určitě je najdeme,“ usmívá se pokřiveně násilník.
„Nikdy!“
„Ne? Třeba ti pomůže se správně rozhodnout tohle!“
Ve strýcových alkoholem, špínou i potem páchnoucích rukách se objeví zakřivený nůž. Špičku
nasadí nešetrně synovci přímo na hruď. Pod nabroušeným ostřím se objevilo několik kapek krve.
„Pane!“ zvolá Nicol zděšeně, ale na nic jiného se nezmůže. Mladíka polije studený pot.
„Takže, ty parchante, jaký je tvoje rozhodnutí?“ zeptá se Pierre a ostřím přejede asi dva centimetry
po kůži. Šrám se začne plnit krví.
„To se nevodvážíš,“ říká hrabě, ale jistý si svým tvrzením není.
„Takže mám přitlačit?“ zkřiví se tvář strýce rozkoší při pohledu na duševní i fyzické utrpení, které
svému nenáviděnému příbuznému způsobuje.
„Dobře, ať je po tvým,“ souhlasí Armand a dodá, „Ale rozvaž mi nohy a podej mi košili. Je mi
zima.“
„Nohy ti rozvážu a zimu vydržíš. Chtěl bys rozvázat ruce, ty zkurvenče, co?“
7
„Dobře, ať je po tvým, ty šmejde,“ posadí se na lůžku mladík. Strýc mu rozváže nohy, sluha se
chopí pochodně . Pierre strčí hraběti pod nos ostří nože.
„Jak se vo něco pokusíš, zapíchnu ti tu kudlu mezi lopatky, rozumíš?!“ varuje synovce.
„Jasný!“
Armand má svoji skrýš v přízemí v bývalé zbrojnici. Tam teď žádné zbraně nejsou, všechno už
stačil strýc rozprodat či vyměnit za chlast. Mladík bosou nohou odsune ztrouchnivělé dřevo. Pod ním se
objeví vydlabaný otvor a v něm váček se stříbrňáky, vesměs těch nejnižších hodnot. Ačkoli nalezené
peníze nepředstavují více jak třicet, čtyřicet pistolí, je opilý strýc očividně spokojen.
„Takže jo. To nám prozatím stačí,“ zastrčí váček za opasek.
„A co já? Už mě rozvážete?“ ozve se synovec.
„Ty parchante, co bys nechtěl!“ oboří se na něho strýc a v očích se mu zase škodolibě a zlomyslně
zableskne.
„Peníze si dostal, tak mě pusť!“
„To tak! Ani nápad!“
„To tu budu stát se svázanejma rukama celou noc, zatímco ty se budeš vopíjet?!“
„Můžeš si tady někde lehnout. Třeba tady takhle nahej dostaneš zápal plic, pojdeš a já budu mít vo
starost míň!“
„Jak to myslíš?“ podívá se synovec pátravě na strýce, spíše výhružně než bojácně.
„Přemejšlím vo tom, že bych tě tu měl někde uložit, ale napořád! A nejdřív tě polechtat tímhle!“
zvedne hrozivě ruky s nožem a zamává s ní mladíkovi před očima. Tomu znovu naskočí na těle ledový
pot, varovný výkřik vydá i sluha.
„Však se eště rozhodnu,“ zastrčí nůž za opasek Pierre a otočí se na sluhu, „Zavři ho tady, podívej
se do jeho pokoje, estli tam má něco k pití a pak přiď za mnou dolů. Budeme mít dobrou noc, budem
přepočítávat peníze,“ dodá a zacinká ukradenými stříbrňáky.
Hrabě uzná, že bude lepší opilce neprovokovat a mlčí. Oba útočníci opustí zatuchlou zbrojnici a
zavřou za sebou dveře. Tma a chlad obklopují zaskočeného mladíka. Teprve nyní mu začíná docházet, jak
velkému nebezpečí bezprostředně unikl, ale také zároveň, co ho může čekat. Strýc si jistě uvědomí, že
tentokrát zašel příliš daleko. Co když se rozhodne ho zabít? Vrátit se může každým okamžikem.
Armand se rozhlédne po místnosti. Nohy má volné, ruce však pevně spoutané, ne takto by se
vrahům neubránil. S tím musí urychleně něco udělat. Ale co? Stojí bez hnutí a pozoruje dveře. Nezdá se
však, že by se násilníci chtěli bezprostředně vrátit, spíše si teď prolévají hrdlo vínem a počítají lup. Má
tedy čas. Na zdi nedaleko malého okna visí dva kordy, poslední pozůstatek bývalé zbrojnice. Toho musí
využít, naštěstí si přítomnost zbraní ti opilci neuvědomili.
Mladík přistoupí ke zdi, kde tuší, že by měli zbraně být a konečně se mu podaří hlavou kord shodit
na zem. Břinknutí se pokusí zmírnit nastavenou nohou, ne zcela se mu záměr povede, pouze se lehce
pořeže na nártu. Chvíle napětí, zda hluk násilníci neslyšeli, ale nic se neděje. Proto se posadí na zem,
zbraň přidržuje nohama a poté si na ní lehne zády, čímž ruce spočinou na ostří. Ovšem tímto způsobem
přeřezat provaz není nic jednoduchého, zbraň se natáčí, často místo do provazu řeže do kůže na ruce, cítí,
jak mu teče krev. Jenže obavy o život jsou silnější než trocha bolesti z pořezané ruky.
Téměř hodinu bojuje se zbraní a provazem. Je celý zalit potem, který mu vzápětí tuhne, chlad
prostupuje jeho tělem. Ano, teď má ruce volné. Rychle uchopí kord a podívá se na dveře. Teď už mohou
přijít, teď si to s nimi vyřídí.
Zamyslí se. Jistě, když si na ně počká, až ho přijdou zabít, o čemž teď už nepochybuje, tak proti
jeho kordu ti opilci nemají žádnou šanci. Jenže když je zabije, co pak? Bude svůj čin muset vysvětlovat,
bude se vyšetřovat. Náhle se mu zdá, že slyší venku hluk. Přitiskne ucho na dveře a jak se o ně opře,
otevřou se a jeho nahé tělo pleskne o dlažbu. Ti pitomci zapomněli místnost zajistit! Rychle vyskočí na
nohy a postaví se do střehu. Všude je jen tma, strýc i jeho sluha si užívají v dolní místnosti budovy, matné
světlo může pozorovat škvírou pode dveřmi.
8
Hrabě rychle vyběhne do druhého patra do svého pokoje. Ve spěchu si oblékne kalhoty, boty,
košili a kabátec, odloží kord ze zbrojnice a připásal si svoji rodovou zbraň. Pak se sehne, uvolní prkno ze
své postele a vytáhne váček s penězi. Trochu strýce převezl. Ve zbrojnici měl jen část ukryté hotovosti,
druhou uschovává zde v posteli. Ta ve zbrojnici tvořila železnou zásobou, kdyby mu snad strýc peníze
z pokoje ukradl. Tato opatrnost se mu nyní vyplatila.
Mladík potichu sejde ze schodů, ruku stále na kordu, aby v případě nebezpečí mohl tasit a bránit
se. Zastaví se před dveřmi, odkud vychází opilecký chechot strýce i vytí jeho sluhy. Na čele mu naběhnou
žíly, ruka sevře jílec kordu, až mu klouby zbělí Znovu ucítí obrovskou chuť vtrhnout tam a ztrestat oba
proradné ničemy, ale znovu se ovládne. Ti parchanti mu nestojí za zbytečné vysvětlování, však se ještě
naskytne příležitost, si s nimi jejich proradnost vyřídit.
Projde kolem místnosti, ve stáji osedlá a odváže koně, což je velmi dobré zvíře, asi to necennější,
co se v těchto hradbách nachází. Vyvedl ho ven z hradu a teprve pak na něj naskočí. Podívá se naposledy
směrem ke svému sídlu. Ne, nemůže tady zůstat, další střetnutí strýce a synovce této noci by jeden z nich
určitě nepřežil. Vzhledem k rozložení sil je mu jasné, že by prolil rodovou krev. Ať je strýc jakýkoli
ničema, stále zůstává bratrem jeho zesnulé matky.
ARMAND A HENRI
Mladý hrabě de Godille stráví noc v krajině, zahřívá se projížďkou i chůzí. Kolem půl osmé dorazí
k velmi pohlednému a malebnému zámku, zcela jiné stavbě, než je jeho historický hrad. Zámek sice není
nijak zvlášť velký, ale halí se do velmi příjemně koncipované a udržované vegetace, která zvyšuje kouzlo
tohoto prostředí. Vstupní brána na malé
a rovněž udržované nádvoří je otevřená,
takže jí hrabě bez problémů projede.
Před vstupními dveřmi seskočí z koně a
zaklepe.
Překvapivě nemusí čekat dlouho
a ve dveřích se objeví postava v livreji.
Pan de Godille ho hned pozná, vítá ho
zdejší majordomus.
„Á, pan hrabě de Godille,“ říká
sloužící s úsměvem, v jeho hlase však je
slyšet stěží skrývaná ironie i velmi malé
nadšení z návštěvy. Domnívá se, že jeho
pán je příliš bohatý na to, aby se stýkal
s takovým nuzákem, byť titulem je v
hierarchii šlechtických rodů nesporně
výše. Ke všemu pana Henriho strhává
k mnoha výstřednostem.
„Je pán přítomen?“ přejde nepřívětivé přijetí pan de Godille. Je zde velmi častým hostem a na
jistou nevraživost pana Josepha Tunraye si zvykl.
„Je, pane hrabě, ale ještě spí. Včera byl na návštěvě u jisté dámy a přijel až nad ránem,“ odvětí
majordomus a vezme tak trochu štítivě za uzdu koně návštěvníka, byť zvíře je velmi ušlechtilé, dobře
udržované a ve výborné kondici.
„Co to tu vykládáš vo mých zábavách?!“ ozve se jim za zády, „Dovolil jsem ti snad, abys vo tom
s někým mluvil? Máš štěstí, že je to můj přítel pan de Godille, jinak bych ti tu tvou nevymáchanou … No,
tak si to pro příště pamatuj!“
9
Henri, bratr majitele zámku
barona de Taille a hrabě jsou asi stejně
vysocí, Armand má trochu robustnější
postavu a taky hrubší rysy, což je
důsledek jeho života po boku
opileckého strýce i služby v armádě.
Pan de Taille má rysy jemnější, pohyby
i řeč uhlazenější.
Oba
však
mají
hodně
společného. Když byli ještě děti, mezi
osmým a patnáctým rokem, měli oba
společného učitele. To byla jedna
z posledních služeb, kterou poskytla
nebohá matka hraběti. Najala mu
učitele na několik let dopředu a strýc
byl nucen se skřípěním zubů se dívat,
jak dle něho neúměrné množství peněz
přechází do kapes abbé Furray.
Oba dva mladíci byli velmi učenlivými žáky. Pan de Taille o trochu lépe a procítěně přednášel
verše, pan de Godille byl o dost obratnější při střelbě, šermu a jízdě na koni. V tanci vynikal Henri. Ale i
tak si na ně abbé Furray mnoho stěžovat nemohl, zvláště když mu z obou rodů plynul docela slušný
příjem.
Oba dva mladíci milují zábavu a veselí. Tahounem však je nepochybně Henri, asi také proto, že je
finančně lépe zajištěn a mnohdy jejich společné akce financuje. Chápe, že se za vydržování jeho přítel
stydí a dává si velký pozor, aby ho na to nikdy neupozornil.
„Jsem rád, že ses zastavil.
Josephe, projdeme se s panem hrabětem
v zahradě, nech nám zatím připravit
snídani,“ přikáže majordomovi místní
zámecký pán.
„Děkuji,
nabídku
s radostí
přijímám. Mám ti toho moc co
vyprávět. Bohužel však taky budu mít
jednu prosbu,“ přikývne na snídani
Armand
„Tak si všechno vyjasníme
pozděj, u jídla, ne?“
„Děkuju. Něco do žaludku mi
přijde vhod, jsem docela unavenej a …“
„Tak pojď,“ pobídne hostitel
přítele.
Projdou vkusně upraveným
vstupním vestibulem a dům opustí na
protější straně. Zde se rozkládá zahrada parkové úpravy s mnoha ozdobnými keři a cestičkami. Pod
jedním jilmem je vytvořeno sezení, nedaleko malého jezírka, zde místní pán rád tráví čas, pokud je dobré
počasí. Ale byť dnes již slunce zalévá jeho nevelkou, ale o to útulnější zahradu, stále ještě je velká zima,
která se odmítá vzdát svého panství tak snadno. Jak je ostatně v posledních letech zvykem, dlouhé a tuhé
zimy jsou již tradicí.
10
„Dobrý den, pane, dobrý den, pane hrabě,“ pozdraví je uctivě zahradník, který zrovna připravuje
pro jarní práce záhon růží. V zámku panuje čilý ruch již takto po ránu.
„Dobrý, dobrý, musím tě pochválit, máte to tu velmi pěkný,“ odpoví pan de Godille a potěší oba
dva místní muže, neboť oba jsou na zahradu pyšní.
Za odměnu následuje krátká přednáška zahradníka, který oba šlechtice provede svým hájemstvím
a upozorní na některé vzácné květiny, jež by již rády pocítily alespoň závan skutečného jara, které sice již
podle kalendáře panuje, leč noční mrazíky stále nejsou ničím výjimečným. I když sníh se již vyskytuje
jen na osamělých ostrůvcích v krajině, především odvrácených od slunečního záření.
„Pane, snídaně!“ ozve se hlas kuchařky z dveří zadního východu ze zámku.
Během jídla, které oba dva nutně potřebují, vypráví hrabě, co se mu této noci přihodilo a jak
všechno se štěstím vyřešil.
„Tak tohle už je moc,“ zlobí se Henri, „S tím musíme okamžitě něco udělat.“
„Co bys chtěl dělat?“
„Vezmeme ze zámku pár chlapů, pojedeme k tobě, ty ničemy spoutáme a předáme spravedlnosti.
Půjdou do vězení a ty budeš mít klid.“
„Do toho se mi moc nechce. Bude to i moje ostuda, když se jejich zločin bude projednávat.“
„No tak je nikomu nepředáme. Jednoduše je vodsoudíme sami a prostě zmizí. Vezmeme si jen dva
věrný muže, kterejma si můžeme bejt jistý. Ty dva vopilce nikdo hledat nebude, pouze si dost lidí
oddychne, že už je nebudou obtěžovat,“ změní plán hostitel.
„Měl jsem moc velkou chuť si to s nimi vyřídit hned na místě a sám. Na ty dva žádnou pomoc
nepotřebuju. Mohl sem je voddělat jak prašivý psy. Ale do tohoto se mi taky nechce. Mám lepší plán, už
sem tady dost dlouho,“ odvětí s jistými rozpaky Armand.
„Tak řekni, co chceš dělat. Se strýcem přeci už nemůžeš bejt, je všeho schopnej, nemohl by ses
cítit v bezpečí. Mohlo by to pro tebe dopadnout špatně.“
„To ani nechci. Je čas se podívat znovu do Paříže“
„Ty chceš zpátky do Paříže?“ usměje se hostitel.
„Ano. Teda zpátky, v Paříži sem zase tak moc nepobyl, spíš na tažení … Ale vlastně i v Paříži.“
„Ale tam jsou teď dost pochybný mravy, intriky, nebezpečí!“
„Taky zábava. Všechno je lepší než můj strýc.“
„Chceš zase sloužit ve francouzskej gardách?“
„Nó,“ protáhne Armand, „Už jsem si svoje vodsloužil. Možná by bylo na čase se povohlídnout po
lepší službě. Náš rod má moc dobrej rodokmen. Myslel jsem, jestli by mi tvůj bratr nebyl schopnej
vopatřit nějakou lepší službu. Byl bych mu za to neskonale vděčnej.“
„Ale on je jen poručíkem mušketýrů. Nemůže ti zajistit místo u dvora. Ačkoli původ na to máš,
získat tam místo není jednoduchý, taky peníze by ti asi brzo došly,“ upozorní Henry.
„Peníze,“ zrudne host při připomínce jeho nuzných poměrů, „Myslel jsem, jestli bych nemohl
vstoupit do služby třeba u těch mušketýrů. Vodsloužený roky už mám, snad i dobře …“
„Hm, nevím, jestli by se našlo nějaký místo odpovídající tvýmu rodu i tvým horším finančním
poměrům. Vím, že ty za to nemůžeš, ale bohužel situace je taková,“ řekne omluvně hostitel.
„Můžete mi s bratrem nějak pomoc?“
„A jak jsi na tom s věcmi?“
„No, moc toho nemám. Z loňský výstroje sem něco prodal. Mám pár zlaťáků ve váčku, ale
bohužel moc ne,“ skloní smutně hlavu hrabě, „Však ty přece znáš poměry na mým panství, možná líp než
já sám.“
„Hm. Něco uděláme. Tak za prvé, až skončíme snídani, půjdeš do mojí lázně. Za druhé ti dám
nějaký lepší šaty na cestu a za třetí ti vopatřím slušnou výzbroj. Vím, nechceš nic zadarmo, tedy zaplatíš
přijatelnou cenu a …“
„Do lázně?“ objeví se v obličeji Armanda zřetelný odpor k zmíněné proceduře.
„Zapomínáš na rady abbého? Čistota je důležitá, ačkoli si to moc lidí nemyslí …“
11
„Některý se nekoupou celej život.“
„Možná. Taky některý chcípnou na svrab …“
„Tvůj bratr by určitě souhlasil spíš se mnou.“
„Ten asi jo, ale já mám jinej názor! Konec konců, už je to vobehraná písnička, vždycky tě musím
přemlouvat. Trocha vody ještě nikoho nezabila.“
„Trocha toho smradu taky ne. Pořádnej chlap musí přece bejt cejtit…“
„Jo? U dvora se možná některý taky nekoupou, zato na sebe lejou litry voňavek …“
„Jeden smrad přebije druhej,“ zašklebí se hrabě, podobnou diskusi nepodstupuje poprvé, v tomhle
je jeho přítel dost zženštilý, až moc o sebe dbá, „Ať je po tvým,“ řekne s hlubokým povzdechem, jako by
se nechystal na koupel, ale na popravu.
„Skvělý. Po vobědě vyrazíme.“
„Jak to, vyrazíme?“
„Mám v Paříži taky nějaký jednání. Chtěl jsem tam jet až za týden, ale upřímně řečeno, hlavně
z lenosti. Tak to vyřídíme teď. A zároveň promluvím s bratrem a pokusíme se spolu něco vymyslet. Ale
dopředu ti nic neslibuju, bohužel za všechny místa, vodpovídající tvýmu rodu, se platí,“ upozorní Henri.
„To bohužel vím taky,“ zamračí se hrabě, „Úřady u dvora i ve vojskách se kupujou, pak nezbejvaj
na ty, který si je podle svýho rodu skutečně zasloužej.“
„Buď musíš mít peníze, hodně peněz, nebo moc dobrý přímluvce. Bohužel asi ani jedno nemáme,
ani ty, ale ani my. Ale určitě se ti nějak pokusíme pomoc.“
„Když to nevyjde, tak se asi vrátím zase do francouzskej gard …,“ pokrčí rameny pan de Godille.
Armand může být vcelku spokojený. Henri je přítel a snad pomůže i jeho bratr, který je o více než
deset let starší. On měl vlastně převzít panství, jak napovídají dobové zvyklosti. Jenže on se nepohodl
s otcem a vstoupil do královských služeb. Starost o zámek i pozemky nechal na mladším bratrovi, sám
dal přednost kariéře v královské gardě. Snad má nějaké známosti, kterých by se dalo využít, uvažuje
služby chtivý mladík.
Oba muži se ještě chvilku baví, ale už jen o obyčejných tématech, řeč se stočí k jejich posledním
dobrodružstvím v souvislosti s něžným pohlavím, především pan de Taille se nezapomene pochlubit
minulou nocí. Pak Henri zavede svého hosta do místnosti, kde se nachází malý bazének, který slouží jako
očistná lázeň. Přivítá je přívětivá vůně a pára se zvedá z ohřáté vody.
„Tak si to tady užij, já se jdu převléknout,“ řekne Henri a opustil hraběte. Tomu pomůže jeden
z místních mladých sloužících zbavit se oděvu, poté se Armand ponoří se do vonné a teplé lázně. Cítí se
dobře, náhle si bezděky přejede po hrudi a objeví se krev. Strhl si zaschlý strup, památku na počínání
strýce. Jeho tvář se zakaboní, pocítil chuť využít nabídky přítele a se strýcem skoncovat, ale za chvíli
nával zlosti ustoupí. Vlastně mu jeho strýc pomohl, konečně se rozhoupal, už se tady povaloval hodně
dlouho. Ke všemu má strýc zablokovaný přístup ke všem zdrojům, Henri i abbé Furray mají jasné
instrukce, podložené písemnou plnou mocí.
Hostitel se za chvíli vrátí, rovněž využije vodní lázně. Když se oba nasytí koupele, přičemž
spokojenější je očividně Henri, dva chlapci je osuší se a navléknou na ně připravené župany. Takto oděni
se urození pánové vrátí do vedlejšího pokoje. Jeden ze sluhů přináší právě pro hraběte troje šaty a také
spodní prádlo.
„Všechno ti bez problémů bude. Nijak se neostýchej, vyzkoušej si to oblečení,“ pobídne hosta
místní pán.
Pan de Godille odloží župan, opět s pomocí sluhů na sebe navlékne nabízené prádlo a pak přijme
z rukou barona hezké šaty namodralé barvy s červenobílým lemováním, nijak výstřední, ale dávající jasně
najevo, že jejich majitel má slušné postavení ve společnosti a vkus.
„Myslím, že se pro vás hodí, pane hrabě,“ uklonil se s úsměvem pan de Taille.
„Těžko se ti budu moci odvděčit, určitě ne hned. Ale přijmi aspoň můj vřelý dík.“
„Však se nějak dohodneme,“ mávne rukou hostitel.
12
Ale příjemným překvapením není konec. Právě se vrací sluha a nese dva zánovní páry jezdeckých
pistolí. Podá je hostovi, který si je s rozkoší prohlíží.
„Jsou to dobrý střelný zbraně, mohou se ti hodit,“ podotkne Henri.
„Mám svoje … ale musím uznat, tydle sou lepší,“ usmívá se Armand.
„No poslouchej, teď můžeš jít do tý nejlepší společnosti,“ prohlížel si dárce spokojeně přítele, pak
však dodal, „Tak si ty hadry zase sundej.“
„Svléknout?“ zeptá se Armand a v jeho hlase je cítit zklamání. Šaty se mu velmi líbí.
„Jsou tvoje,“ usmívá se Henri, „Ale musíš si vyzkoušet ještě tenhle oděv.“
Pan de Godille dostane další oblek, o něco prostší, ale na první pohled i dotek je patrné, že je
utkám z daleko silnějšího a pevnějšího materiálu. Hrabě pochopí, že o pěkné bleděmodré šaty nepřijde,
toto je oblečení na cestu.
„Navrhuju, abysme jeli kočárem,“ řekne pan de Taille.
„Kočárem?“ podivil se host.
„No jistě, proč ne.“
„Jak myslíš. Ale jak dlouho ta cesta bude trvat? Na koni bysme tam byli dřív.“
„Necelý tři dny. U oběda promyslíme zastávky. Do Saint-Germain, kde teď bydlí můj bratr,
dorazíme dle mýho plánu popozítří k večeru. Mám to už vyzkoušený. A navíc si při cestě dostatečně
odpočineme, není nutný přijet do Paříže vysílenej.“
„Jak myslíš,“ pokrčí rameny pan de Godille, ačkoli je patrné, že on sám by dal přednost koni,
neboť si na pohodlí příliš nepotrpí.
„Výborně, tak jsme dohodnutý. Zabalte to a připravte na cestu,“ poručí baron dvěma přítomným
sluhům.
„Co budeme dělat do oběda?“ zeptá se host.
„No, co chceš. Můj zámek ti je k dispozici. Pokud vím, tak jsi toho tuhle noc moc nenaspal, takže
se můžeš natáhnout v malém salónku. Pokud budeš chtít, můžeš si dát s mým mistrem šermu pár lekcí.
Ale dělej si tu, co chceš, jak můj zámek, tak moje služebnictvo jsou ti jako vždy plně k dispozici.“
„Co budeš dělat ty?“
„Já si ještě musím něco vyřídit. Domluvím se taky s abbém, u oběda si s ním promluvíš i ty.
Určitě dohlédne na tvýho strýce, aby mu nic nechybělo,“ říká hostitel, pak se mu v očích zableskne,
„Vlastně jsem si jistej, že se postará, spolu se mnou, aby mu chybělo všechno. Z výnosů nedostane ani
sou, darebák jeden. Abbé určitě znovu obejde všechny obchodníky, aby mu už nikdo nic nepůjčil. Pak ať
si tvůj strýc užívá.“
„Zmetek jeden,“ zableskne se zle v očích pana de Godille, „Kdyby nebyl bratrem mojí matky,
kdybych nectil její památku, a kdyby se mi nepříčilo prolít rodovou krev, už by jeho mrtvolu dávno trhali
vlci …,“ dodá s neskrývanou nenávistí.
SAINT-GERMAIN A NOČNÍ NÁVŠTĚVA
Slunce se povážlivě chýlí k západu, když kočár se znakem roku de Taille vjíždí do Saint-Germain.
Za kočárem klušou dva kvalitní jezdecké koně, na něm se vezou čtyři lokajové a uvnitř sedí pan de Taille
a hrabě de Godille.
Město Saint-Germain se rozprostírá u břehů Seiny nedaleko Paříže, je poměrně živé, kde se bez
problémů může cestující zastavit na doušek nápoje, večeři či si zajistit ubytování v některém ze
zájezdních hostinců, pokud nechce rovnou pokračovat do víru dění v Paříži.
Kočár s oběma šlechtici dokodrcá před poměrně honosný dům, na jehož prahu je přivítá vzorně
oblečený vrátný. Pan de Taille vystoupí jako první a požádá sluhu o vstup. Jelikož zde delší čas nebyl a
vrátný trpí určitou ztrátou paměti, zpočátku baronova bratra nepozná. Pak však, aby napravil svoji chybu,
13
je horlivost sama. Ujišťuje sourozence svého pána, že o koně, kočár i doprovod bude postaráno s tou
největší pečlivostí.
„Přijel jsem ještě s jedním přítelem, chceme se tu zdržet,“ přeruší Henri proud chvalozpěvů na
svého bratra.
„Jistě, pane, přichystám pro pány pokoje pro hosty. Pán totiž není doma a nevím, kdy se vrátí. Ale
vše, co budete potřebovat, vám osobně zajistím.“
„Dobře, zaveď nás do salónu, nebudeme tu přeci stát na ulici. A nech nám připravit večeři..
Musíme se po cestě osvěžit a posilnit,“ přikazuje pan de Taille.
„Jistě, pane, jistě,“ klaní se sluha a doprovází oba šlechtice po schodech do prvního patra, kde se
nachází přijímací salón pro hosty. Nutno dodat, že většinou bývá nevyužit, protože poručík mušketýrů si
najal dům v Paříži a tam většinou pořádá oslavy a večírky. Do Saint-Germain přijíždí jen tehdy, pokud si
chce odpočinout a být sám. Nebo s dámskou návštěvou, při níž je diskrétnost nutností.
„Kde je tvůj bratr?“ zeptá se pan de Godille.
„Zaručeně musí být v Paříži,“ odpovědí mu s úsměvem tázaný, „Musí být po ruce kapitánovi de
Treville, královi či jiným urozeným osobnostem. Sem jezdí jen když má pár dní volna a chce si
odpočinout.“
Netrvá překvapivě dlouho a oba muži si sednou k prostřenému stolu opláchnutí a ve vypůjčených
županech. Sluha se opravdu činí, na stole je dostatek ovoce, masa, chleba a také dobrého vína.
„Kdy myslíš, že se setkáme s tvým bratrem?“ zeptal se mírně nervózní Armand.
„Musíme si nejdříve vyjasnit několik podrobností,“ řekne s vážnou tváří de Taille, „Nevím, jestli
se máme snažit pro tebe získat službu tady v Paříži nebo u vojska. Třeba u armády vévody d´Enghien,
maršála de Turenne, nebo bys chtěl být například důstojníkem v nějaké posádce v nějakém zapadákově.
To asi nebude nic moc, ale může to být klidný život bez nebezpečí.“
„Na tohle je horší jednoznačně odpovědět,“ zamyslí se Armand, „Ale mám pocit, že já si moc
vybírat nemohu. Dám asi na doporučení tebe a tvýho bratra. A asi taky na to, co bude reálný.“
„Rozmysli se dobře,“ radí Henri, „protože na tomhle rozhodnutí možná bude záviset celej tvůj
život. Abys pozděj nelitoval.“
„Samozřejmě že bych nejraději zůstal tady v Paříži, jistě se tu dějou velký věci. Třeba bych tu
mohl i udělat kariéru,“ zasměje se hrabě.
„To je možný. Ale stejně jako je dobře možný při dobrejch stycích udělat velkou kariéru, tak je
taky dobře možný se stejně rychle znemožnit a upadnout do nemilosti. Stejně jako se dostat do průšvihu,
když se zapleteš do nějaké intriky. To víš, u dvora se bojuje vo místo na slunci a nezkušený lidi lehce
naletí či se stanou nástrojem nějakýho vykuka!“
„Tvoje slova mě přesvědčujou, že zůstat v Paříži v nějaké vojenské jednotce by bylo terno.“
„Dobře, respektuju tvoje rozhodnutí, ale na rovinu říkám, že nevím, jestli se to podaří. Promluvím
v tomhle duchu s bratrem. Ale je tu ještě jeden problém a určitě pro tebe nepříjemná otázka. Jak jsi na
tom s penězi?“
De Godille neodpoví, jen zřetelně zrudne v obličeji.
„Hm,“ ozval se znovu Henri, „Moc se mi vo tom nechce mluvit, ale není zbytí, Armande. Abys mi
rozuměl, když vstoupíš do služby, musíš si opatřit výstroj, oblek, a to víc než jeden, podle příležitosti.
Bejt v Paříži je jinačí než někde táhnout s armádou. Bude nutný se účastnit i oslav a pitek, což je taky
velkej útok na tvoji kapsu. Nezapomeň, že nejsi vobyčejnej voják, ale máš hraběcí titul. V Paříži je služba
něco jinýho než u armády, kdes sloužil doposud.“
„No, mám teď k dispozici tak sto padesát pistolí.“
„Tedy patnáct set liber. Hm, to není zase tak málo, ale ani nic moc. Zřejmě jsem tě podcenil,
myslel jsem, že si na tom hůř. To je dobře, ale i když se budeš snažit dobře hospodařit, tak s tím asi
v Paříži moc dlouho nevydržíš.“
14
„Co mi tedy radíš?“ neskrývá zklamání pan de Godille, téma peněz je pro něj dost nepříjemné,
vždyť ho svým způsobem už pár let jeho bohatší přítel vydržuje. Čemuž se na druhou stranu nijak
nebrání.
„Mám takovej návrh. Je možná trochu podivnej, ale voběma nám může vyhovovat.“
„Návrh? Tak povídej.“
„Ty máš kolem svýho hradu poměrně dost luk a hezkej háj. Vím, všechno je teď dost zpustošený,
ačkoli jsem se já i abbé Furray snažíme, aby se na tvým panství jakž takž hospodařilo. Ale pokud bys
s tím souhlasil, pronajal bych si tyhle pozemky od tebe. Nechci je kupovat a tak zneužít tvý současný
situace, ale pouze si je pronajmout. Když na tom budeš pozdějc líp, tak se můžeme dohodnout jinak a
když hůř, tak mi to třeba i prodáš. Ale teď bych si je jen pronajal, ty bys mi podepsal listiny a já bych ti
platil, dejme tomu, tak padesát pistolí měsíčně. Co ty na to?“
„To je skvělej nápad,“ neskrývá nadšení hrabě, ačkoli si v duchu uvědomuje, že tato velkorysá
nabídka je spíše darem než dobrým obchodem pro jeho přítele.
„Podle všeho tvoje slova znamenají ano.“
„Pochopitelně, jen hlupák by vodmítnul. Já z toho budu mít užitek a taky ta zem, co teď leží ladem
bude vobhospodařována. Jsem velmi rád za tvoji nabídku.“
„Zítra si promluvím s bratrem a dám ti vědět co a jak. Ale jak jsem řekl, nechci v tobě vyvolávat
planý naděje. Jsi můj přítel a budu se snažit, ale nevím, co dokáže bratr zprostředkovat.“
„Rozumím. Říkals zejtra? Pojedeme do Paříže?“
„Pojedeme?“ protáhne Henri, „Byl bych radši, kdybys zůstal tady. Nezlob se, ale mám tam ještě
jedno jednání a nechtěl bych, aby ses do toho zbytečně připletl. Určitě si později společně vyrazíme do
Paříže a trochu si ji společně užijeme.“
„Vo co de?“ skrývá špatně svou zvědavě hrabě, „Myslím to tajný jednání.“
„Zase tak tajný není, ale prostě mám schůzku s jednou osobou, který něco odevzdám,“ zatváří se
pan de Taille v rozporu se svými slovy hrozně tajemně.
„Jak myslíš. V takovým krásným prostředí na tebe vydržím čekat třeba měsíc,“ rozhlédne se
kolem sebe Armand.
„No, měsíc nemusíš, ale tak den nebo dva ano. Pokud se zítra nevrátím, tak se nelekej, přijedu
pozítří. Zatím si to tady užívej, prohlédni si Sanit-Germain, projeď se po okolí, ale hlavně se do ničeho
nezapleť! Některý horkokrevný hlupáci jsou schopni vyvolat konflikt s kýmkoli. Tak opatrně.“
„Jistě. Uvidíme se ráno?“
„Asi ne. Odjedu brzo ráno a budit tě nebudu,“ zavrtí hlavou pan de Taille.
„Dobrá, jak myslíš.“
„Dáme si ještě pohár a půjdeme si lehnout. Zítra mě čeká dlouhej den a potřebuji si po cestě
odpočinout. Ale jak říkám, až svou záležitost vyřídím, určitě spolu někam vyrazíme.“
Hrabě přikývne. Ještě chvíli sedí, Henri vypráví o některých historkách z minulých návštěv Paříže,
plánuje kam zajdou. Pak se odeberou každý do svého pokoje a za nedlouho se v obou místnostech
rozprostře tma. Hrabě de Godille se převrací na lůžku a přemýšlel o své zatím velmi nejasné budoucnosti.
Možná jeho přítel neuspěje a vše zůstane při starém. Ale cítí se již dostatečně starý, aby ve své kariéře
učinil další významný krok. Peníze na funkci u dvora nemá, postavení si může vysloužit pouze ve
vojenské službě. Ale i tam potřebuje příležitost, možnost se ukázat, získat uznání, slávu, časem možná i
postavení a peníze. Spánek stále ne a ne přijít.
Asi po hodině marných pokusů usnout vstane z měkkého lůžka a přistoupí k oknu. Jen tak,
mimoděk, bez jakéhokoli smyslu, snad aby přišel na jiné myšlenky. Náhle zpozorní … před dveřmi
domu, který nyní obývají, se objeví postava. Ulice je sice špatně osvětlená, ale i tak může postavu jasně
identifikovat. Vždyť jde o jeho přítele pana de Taille! Vedle něho stojí sluha, který je přivítal při příjezdu,
druhý mu přivádí koně.
15
De Godille ustoupí bezděky za závěs, byť mu je jasné, že ho ve tmě nemohou spatřit, a stojí bez
hnutí až do chvíle, dokud Henri nezmizí za rohem ulice a oba muži ve dveřích domu. Teprve pak se
pohne.
Vida, přítel mu neřekl všechno, asi jde o nějaké dobrodružství. Na jednu stranu cítí zlost, že mu
přítel neřekl pravdu a vlastně ho obelhal, na druhou stranu ho omlouvá. Buď nemohl jednat jinak anebo
mu okolnosti nočního odjezdu zamlčuje pro jeho dobro, aby ho do něčeho nezapletl. Anebo si prostě jen
odjel užít s nějakou dámou a neměl chuť mu vysvětlovat podrobnosti. Hrabě si sice znovu lehne, ale
usnout se mu stále nedaří.
Zatímco pan de Godille si na
lůžku marně láme hlavu, kam se vydal
jeho přítel, ten spěchá noční krajinou
ostrým tempem do Paříže. Může být tak
kolem půlnoci, když projíždí jednou
z jejích vstupních bran. Ulice jsou
vesměs prázdné, jen občas se v nich
mihne výhružný stín. Muž na koni
s kordem
u
boku
a
nutně
předpokládanými pistolemi v brašnách
či za pasem, je však příliš nebezpečnou
kořistí, než aby se mu nějaký pobuda
pokoušel zastoupit cestu. Ale i tak se
pan de Taille necítí dvakrát dobře, ten
stín v zákoutí ulice může být stejně tak
obyčejný občan vracející se domů, jako
lupič či najatý zabiják. Proto je velmi
ostražitý, jedna ruka drží uzdu a druhá spočívá v blízkosti pasu, kde se mu sem tam zableskne ozdobná
pažba pistole.
Šlechtic žene koně do míst, kde má dům jeho bratr. Konečně prudce zastaví koně před nevelkým,
ale udržovaným domem. Seskočí na zem a zabuší na vrata. Za chvíli se ozvou těžké kroky a zavržou
veřeje dveří. Noční rušitel klidu zírá do obtloustlého obličeje, který ihned pozná a který patří osobnímu
sluhovi jeho bratra Augusto Maqunlesovi. Na to, jak je obtloustlý, zůstává velmi mrštný a vytrvalý,
prošel už nejednou bitvou a získal zkušenosti i respekt svého pána. Ihned pokyne Henrimu, aby vstoupil
do domu a sám odvede jeho koně do vedlejších dveří, kde se za bytelným zámkem nachází stáj. Když
uváže zvíře a opět pečlivě zamkne, spěchá za hostem.
„Je pán doma?“ zeptal se pan de Taille bez pozdravu.
„Ano, máte štěstí, pane, vrátil se ani ne před hodinou. Ale asi už spí. Dnes se pohádal s jedním
kolegou mušketýrem a od odpoledne pak své usmíření oslavovali, což se jim protáhlo až do noci,“ řekne
upřímně sluha.
„Dobře, vzbuď ho.“
Augusto se ukloní a odchází splnit příkaz. Pan de Taille zůstává v předsálí sám. To, co mu sluha
řekl, ho příliš neudiví, bratr si libuje v pořádání zábav, v pitkách, nepřátelství i velmi bouřlivých
usmíření. V tom si jsou podobní, ačkoli se mnohokrát společně na takových povyraženích nesešli. Od
Henriho sedmi let žije nynější poručík ve vojsku a v poslední době působí u prestižní setniny královské
gardy v Paříži.
Přesto jsou oba rádi za každé setkání. Po smrti obou rodičů k sobě našli daleko bližší cestu a snaží
se navzájem být velmi vstřícní. Starší Horné oceňuje svého mladšího bratra za starost o rodinný majetek a
Henri zase kvituje, že se může obrátit o radu ke staršímu sourozenci.
16
Host nemusí čekat dlouho. Asi za deset minut se ve dveřích objeví rozcuchaná hlava jeho bratra.
Je mu již sice přes třicet let, ale tvář zůstává přes vojenské řemeslo překvapivě stále mladistvá. Podoba
obou je na první pohled patrná.
„Co tu děláš v tuhle dobu,
Henri?“ zeptá se poručík přívětivým, leč
roky služby v armádě přeci jen
zhrublým hlasem, ze kterého je cítit
zvyklost poroučet. I když se snaží,
udržet se zcela rovně mu dělá značné
problémy, i na delší vzdálenost je cítit
alkohol i typický zápach lokálu.
„Mám v Paříži jedno jednání.
Ale chtěl jsem se předtím zastavit u
tebe. Jak se ti vede, Hori?“ odpovědí
otázkou mladší sourozenec.
„Vede se mi dobře, však na tom
máš svoji zásluhu. Spravuješ dobře naše
panství a rentu, kterou mi zasíláš, si já
tady s rozkoší užívám,“ poplácá bratra
poručík po zádech. Hovoří pravdu,
dostává dost peněz, aby mohl bezstarostně žít v Paříži a díky tomu má i dost přátel, se kterými pořádá
bujaré pitky, kdy nešetří nějakým tím grošem. I proto nachází své příznivce jak mezi kolegy vojáky, tak
mezi níže postavenými dvořany.
„Takže vše bez problémů?“
„Určitě. Už dlouho však nebyla žádná akce, už až moc dlouho jen votevírám dvířka u králova
kočáru nebo spíš většinou jen hlídám královský sídlo. Musím přiznat, že už mě to pomalu začíná nudit.“
Horné miluje dobrodružství, v boji nechybí v první řadě, byť si zároveň dává velký pozor, aby
zbytečně neriskoval. Pokud se v Paříži strhne nějaká mela, může si být jeho nadřízený pan de Treville
téměř jistý, že se k tomu připletl poručík jeho gardy se svoji suitou. Rovněž se nevyhýbá ani soubojům,
byť jsou zakázány. Naštěstí vždy proběhly v tajnosti a díky jeho obratnosti i úspěšně. Poražený protivník
si pak léčil své šrámy a ani ho nenapadlo, aby o své porážce mluvil. Byť už jen ze studu, že neuspěl.
„Však ty se nějak zabavíš,“ pousměje se Henri.
„No jo. Půjdeme do salónku, nebo tady budeme jen tak stát?“ zeptá se poručík, který má stále
větší problémy s rovnováhou, značná hladina alkoholu v krvi koná své.
„Ale jen na chvíli, už jsem ti říkal, že mám nějaký jednání.“
„Teď v noci?“ podívá se na bratra podezřívavě mušketýr a velmi ztěžka postupuje do vedlejší
místnosti, kde více upadne než si sedne do křesla.
„Mám na tebe jednu prosbu,“ řekne Henri, když nechá předchozí otázku bez odpovědi, „Přijel se
mnou můj nejlepší přítel, však ho znáš, náš soused z Anjou, mladý hrabě de Godille. Chtěl by zkusit štěstí
v královských službách, pokud by to bylo tady v Paříži, tím lépe.“
„Ach ano, to je ten klučík od vedle,“ zavzpomíná Horné.
„Ano, ale už dávno není klučík. Svoje si taky už odsloužil. I abbé Furray mu dal stejně dobrou
školu jako nám. A se zbraněmi je minimálně stejně dobrej jako já, možná v něčem i obratnější.“
„Hm, jenže jakou funkci pro dost chudý hrabátko sehnat?.“
„O chudobě před ním radši nemluv. Však víš, v jakejch poměrech tam vyrůstal.“
„Dobře, tam mu řekni, ať se za mnou popozítří navečer zastaví, tady, zejtra se zeptám kapitána,
třeba ho něco napadne, kde bychom ho mohli upíchnout. Možná bych mu mohl zajistit nějaký místo
v družinách mých přátel,“ zamyslí se poručík, „On je hrabě, i když peněz má proklatě málo, to chce
17
nějakou hodnost, funkci. Ale ty sou vobsazený a když ne, tak se za ně proklatě hodně platí. Nebo jsou pro
milce hodně urozenejch vosob …“
„Souhlasím. Ale pokus se, slíbil jsem mu pomoc. Dohodli jsme se taky na pronájmu nějakejch
jeho pozemků, polí a luk,“ dodá Henri, když raději zamlčí pro něho nevýhodnou cenu.
„Vopravdu? Ty jejich louky a pole si říkaj už dávno po lepším správci. Ačkoli se jistě i ty snažíš
mu pomoc, nebo snad ne?“
Paříž
„Snažím, ale musím napřed myslet na náš vlastní majetek. Ale Armandův taky tak nějak spravuju.
Ale když ho budeme mít v pronájmu, určitě se budu snažit víc. Takže platí?“ zeptá se Henri.
„Jistě. Ale copak tahle žádost nemohla počkat do zejtra?“ řekne s jemnou výčitkou Horné.
„Mohla, ale chtěl jsem tě vidět, zase už uplynula doba, co jsme se neviděli. Ty domu skoro
nezavítáš … Mám tady nějaký jednání, tak jsem si říkal, že zkusím, jestli nebudeš ve službě. Jel jsem za
tebou tak nějak na náhodu a vidíš, vyšlo to.“
„Já jsem rád, že ses zastavil,“ řekne rychle poručík, „Taky tě velmi rád vidím. I když si mě dneska
právě nezastihl v moc dobrým stavu, měl jsem těžký vodpoledne a večer.“
„Slyšel jsem už od tvýho sluhy,“ zamrká šibalsky Henri.
„Ten co neví, nepoví. Ale vážně, co děláš takhle v noci v Paříži? Není tu zrovna bezpečno, je
nerozum se toulat sám po ulicích!“
„No, mám tu takovou jednu tak trochu vošemetnou věc. Mám se sejít s hrabětem de Aboa.“
„S panem de Aboa?“ zvolá překvapený Horné, „Tak to si dej velkej pozor!“
„Copak? Asi mu moc nedůvěřuješ?“
„To je přímo mistr v intrikách. Asi po otci. Všichni si na něj dávaj pozor. Nikdo přesně neví, na čí
straně zrovna stojí. Jestli přisluhuje kardinálovi nebo jeho vodpůrcům,“ varuje poručík, v jeho hlase náhle
zaznívá úzkost.
„Neboj, já toho vím trochu víc než ty.“
„Vopravdu? To bych neřek, nevíš, s kým se paktuješ! Dej si pozor, už jsem viděl padnout vyšší
hlavy, než je ta tvoje!“
18
„Neboj se, jsem vopatrnej.“
„To za ním chceš jít teď v noci?“
„Máme domluvenou schůzku, poslal jsem za ním napřed posla a dostal vodpověď.“
„Henri, buď nevobyčejně vopatrnej!. Jestli jde vo nějaký tajnosti, tak taky může jít vo léčku!
Nechceš radši, abych tě doprovodil? Moje královská uniforma má něco do sebe!“
„Děkuji, Hori, nemusíš se děsit. Nejde vo žádný spiknutí nebo tak něco. Jen jsem pro něj něco
zjišťoval tam u nás v Anjou. Nezlob se, nemohu ti říct víc, protože jsem dal slib. Ale počítám s tím, že se
sem po naší schůzce vrátím. Máš zejtra volno?“
„Mám až do večera a to je dobře, aspoň vyspím tu dnešní pitku.“
„No dobře, tak si běž lehnout, vypadáš fakt strašně. Omlouvám se, že jsem tě vytáhl z postele.“
„To udělám velmi rád. Vrátíš se sem ještě v noci?“
„Určitě. Mám dohodnutou schůzku ve dvě hodiny v noci u hraběte de Aboa, takže se sem rád
vrátím a na chvíli se prospím. Ráno dáme řeč a dohodneme se co dál. Nějakej čas se zdržím, můžeme
spolu něco vypít, přizveme i Armanda, když dovolíš.“
„Něco vypít?“ zasměje se poručík, přičemž se mu stáhne obočí od bolesti hlavy, „To zní rozumně.
Takže si dávej velkej pozor. Až se vrátíš, budeš mít připravenej pokoj. Ráno si promluvíme,“ zvedne se
velmi ztěžka opilec, nohy má jak z hadru, hlava se mu točí, ale potíže ustojí a rozvážným krokem se vydá
do svých komnat. Rukou ještě pokyne bratrovi a pak za ním dveře zaklapnou.
Henri zajde za sluhou, aby se domluvil na přípravě ložnice, neboť jeho bratr v tomto asi pokyny
už nevydá. Augusto se na nic neptá, je zvyklý od svého pána, který se také často toulá po nocích. A
jablko nepadá daleko od stromu, takže bratr bude mít podobné záliby.
Pan de Taille nechá koně ve stájích, přehodí přes sebe pouze dlouhý plášť a pokračuje pěšky.
Ruce má ukryté pod pláštěm, ale ve velké blízkosti svých dvou pistolí a dýky. I jeho kord se zřetelně
rýsuje pod pláštěm a měl by odradit případného zájemce o měšec či šaty. Přemýšlí o muži, za nímž právě
kráčí a který skutečně nemá dvakrát dobrou pověst.
Hrabě de Aboa se narodil před sedmadvaceti roky, je nadán velkou duchaplností i kombinačními
schopnostmi, což mu pomáhá se
orientovat ve spleti různých vztahů u
dvora. Krom toho dokáže jednat téměř
s každým a velmi rychle vycítit, co si
dotyčný myslí a na čí straně stojí. Jen
málo lidí u dvora se dokáže v pletichách
pohybovat s větší lehkostí než on. Bydlí
v hostinci U Bílé růže, který se nachází
daleko od Louvre.
Pan de Taille bez potíží dorazí
k hostinci a zabuší na jeho vedlejší
dveře. Musí čekat asi pět minut a
klepání dvakrát zopakovat, než někoho
napadne přijít otevřít. V otvoru se
objeví
nerudný
obličej
asi
čtyřicetiletého muže.
„Hledám volný pokoj ve druhém
patře,“ pronese noční návštěvník
domluvené heslo.
„Máme jeden, ale jenom v prvním patře,“ odpoví stejně tajemně hostinský druhou část hesla.
„Výborně. A taky potřebuji mluvit s panem hrabětem de Aboa.“
„No tak pojďte dál.“
19
Teprve teď se dveře pootevřou a Henri proklouzne úzkou štěrbinou. Stane proti muži v noční
košili, který drží v ruce svícen.
„Doprovodíte mě k hraběti?“
„Jistě,“ odvětí Misquton.
„Tak snad půjdeme, ne?!“
Hostinský přejde strohý tón, jen pokrčí rameny. Šouravým krokem vede Henriho tmavou
chodbou, kterou se dá vejít jak do hostince, tak do stáje a na jejím konci i na malý dvorek s pár záhonky a
keři. Napříč tímto dvorkem je vchod do prostor, který obývá hrabě Geoffi-Jean de Aboa. Jinak se k němu
dá vejít také z druhé strany, takto si ale náhodný pozorovatel může myslet, že příchozí je návštěvníkem
hostince a ne hraběte. Což dvořan využívá ve chvílích, kdy chce nějakou návštěvu uchovat v tajnosti.
Henri projde dvorkem, prostor na něho působí velmi depresivně, trocha měsíčního svitu a trocha
světla ze svícnu vytváří dost hrůzostrašné prostředí, až se lehce zachvěje. Hostinský však beze slov otevře
dveře na protější straně dvorku, aby je ihned po projití návštěvníka zase zavřel a znechuceně se vrací do
svého hájemství.
„ jsem na tyhle noční návštěvy fakt starej,“ brumlá si pro sebe, „Ještě že mi za to slušně platí. Ale
čert aby ty jeho noční hosty spral.“
Pan de Taille se mezitím ocitne v temné chodbě, do které dopadá jen pár paprsků luny. Spíše po
hmatu dojde až na konec chodby a zaklepe na dveře. Zdá se mu věčnost, než mu otevře sluha. I když se
snaží tvářit přívětivě, je patrné, že ani on není tímto ponocováním nadšený.
„Přivedl vás sem otec?“ zeptá se
a když vidí překvapivý výraz hosta,
dodá, „Hostinský je můj otec, víte?“
„Ano, dovedl. Můžeš mě
ohlásit? Pan de Taille, pan hrabě mě
očekává.“
Nicolas Misquton, jak se
služebník jmenuje, přikývne. Není nijak
překvapený, za ty dva roky, co slouží u
pana hraběte, si na podobné výjevy
zvykl.
„Pojďte dál, pane,“ pokyne
s lehkou úklonou.
Vejdou do další tmavé místnosti,
která slouží jako předsíň. Tam předá
Henri sluhovi plášť a klobouk, odloží
své pistole a chvíli čeká. Pak se dveře
znovu otevřou a Nicolas mu pokyne.
Projdou vestibulem a ocitnou se v malém, ale velmi vkusně a honosně zařízeném salónku.
„Udělejte si pohodlí, pane, pan hrabě přijde hned,“ řekne sluha a odejde.
Henri se posadí a rozhlédne. Vůbec by ho nenapadlo, že taková obyčejná hospoda může skrývat
takový přepych. Sešel se s hrabětem už třikrát, ale tady je dnes poprvé. Musí uznat dobrý vkus hostitele,
jediná mohutná svíce na stole osvětluje nádhernou, ale i tajemnou scenérii.
Dveře na protější straně, než vstoupil host, se otevřou a jimi vchází uhlazený mladý muž
v županu. Je poznat, že si před příchodem návštěvy na chvíli zdřímnul. Nasadí však velmi přátelský výraz
a svojí velkou vůlí potlačí veškeré příznaky únavy.
„Buďte vítán,“ pronese příjemným hlasem.
Pak se otočí, sám vezme z příborníku podnos, na kterém stojí karafa s vínem a dva skleněné
broušené poháry se zlatavým lemováním. Hrabě de Aboa se chová naprosto přirozeně, podobná jednání
jsou pro něj vysloveně živou vodou. Už čtyři roky setrvává u dvora. Přichází stejně často ke kardinálovi
20
Richelieu jako k vévodovi d´Orleans, bratrovi krále, který je už léta kardinálovým zapřísáhlým
nepřítelem.
„Prosím, poslužte si,“ nalije hrabě víno a pozvedne pohár. Přiťuknou si a zlehka se napijí. Henri
musí ocenit lahodnost a jemnost moku, který byl nepochybně pečlivě vybrán.
„Jsem rád, že jsem se k vám v tuto pozdní hodinu bez komplikací dostal. Věřím, že jsem vás
nevzbudil,“ zahájí konverzaci pan de Taille.
„Ne, v žádném případě. Jsem dokonce velmi rád, že jsme se setkali o něco dříve, než jsem čekal.
Máte oč jsem vás žádal?“ jde rovnou k věci hrabě.
„Myslím, že by to mohlo být ono,“ přikývne host.
„Ukažte,“ projeví mírnou netrpělivost pan de Aboa.
Pan de Taille vytáhne z kapsy balíček převázaný modrou stuhou a podá ho hostiteli. Ten ho
rozváže, rozloží dokumenty a nakloní se ke svícnu, aby se mu lépe četlo. Jen letmo přelétne obsah a
znovu zvedne zrak ke svému hostu.
„S kým jste o tom mluvil?“ zeptá
se.
„Mluvil jsem o tom jednak
s představeným kláštera a pak se dvěma
šlechtici z okolí. A také s dvěma jeho
vzdálenými příbuznými. Ale dalo mi to
práci, protože oni žijí teď u Nantes. Tam
jsem se s nimi setkal. Se starým
šlechticem a starou ženou. Ale to, co mi
řekli, bylo velice zajímavý. Máte to taky
v této mé pozornosti,“ ukáže Henri na
listiny, které drží hostitel v rukách.
„Byl jste opatrný?“
„Pochopitelně, domnívám se, že
má zjištění nebudou pro mnoho lidí
právě nejpříjemnější..“
„A co je s tou druhou
záležitostí?“ zeptá se pan de Aboa.
„Jak?“
„Myslím, jestli by váš bratr byl schopen nám pomoci.“
„Zatím jste mi toho řekl tak málo, že vůbec netuším, jaké jsou vaše plány. Z toho usuzuji, že do
ničeho zatím nemám právo svého bratra zatahovat.“
„Vašemu postoji rozumím. Bohužel však zatím nemohu ani vám ani vašemu bratrovi říci více,
vlastně skoro vůbec nic,“ povzdechne si teatrálně pan de Aboa.
„Nemůžete tedy ani naznačit, jaké jsou vaše záměry? Jak chcete tyto informace použít?“
„Bohužel, zatím ani sám nevím. Může jít o velmi ožehavé téma, což ostatně tušíte i vy sám.“
„Ano, ale právě proto do toho nechci bratra zasvěcovat. Já jsem vám naopak kdykoli k dispozici.“
„Za vaši pomoc děkuji. Pojďme si projít listiny, které jste mi přinesl,“ pokračuje s předstíranou
lhostejností hrabě.
„Jak myslíte,“ začne pan de Taille s vysvětlováním, „Zde je zpráva z kláštera. Je zde sepsáno, co
mi sdělil jeho opat, který toho muže vychovával. A vše je stvrzeno jeho podpisem. A připojena zjištění,
který během doby abbé učinil.“
„Ano. Podle něho je ten kněz synem zdejšího markýze. Už jenom podle nepřehlédnutelné
podobnosti.“
„Ano, podle opata je ten mladík bezpochyby markýz de Almare. Ale tomu chlapci nic neprozradil,
jednak aby ho zbytečně nezraňovali a také, aby ho tím neohrožoval.“
21
„Takové počínání bylo z jeho strany bezpochyby velmi rozumné. A co ti dva šlechtici?“ usrkne si
hostitel trochu vína.
„I podle nich měl mít pan de Almare druhé dítě. Tedy ho čekal. Pak však jeho manželka odjela do
Paříže k lékaři, protože prý měla údajné zdravotní potíže. Vrátila se už neobtěžkána, těsně předtím, než
markýz zemřel. Ale dítě u ní neviděli. Ale jako velkou náhodou těsně potom, co markýz zemřel, našli
jakési velmi dobře zaopatřené dítě zabalené v cenné látce přede dveřmi kláštera, o kterém jsme mluvili
před chvílí.“
„Jaká to náhoda. Říkalo se, že byl markýz zavražděn.“
„O tom buďte ubezpečen. Ten starý šlechtic byl u toho. Už je opravdu starej a nebojí se následků
svého sdělení. Za smrtí markýze údajně stojí druhý muž madame de Julsea, hrabě de Besiere. Podle toho
šlechtice oba přijeli spolu z Paříže. Ale ten hrabě Besiere už je taky v pánu. A pěkně dlouho.“
„Měli tehdy skutečně souboj?“ zeptá se de Aboa.
„Je to možné, byla to jedna z verzí, které kolem smrti markýze de Almare kolovaly. Stejně tak
dobře to mohla být i vražda. Ostatně podobně zahynul i hrabě de Besiere, po cestě do Paříže z Neversu. A
toho má zase na svědomí nějaký pan d´Holfene. Podle všeho si také takto vyřídil nároky na madame de
Julsea, tehdy už paní hraběnku de Besiere.“
„Co vám řekli o markýzovi?“
„Jeho žena s hrabětem de Besiere k němu nikoho nepustili. Ale jeden ze sluhů, který dlouho
sloužil markýzovi, našel v pokoji, kde spočívalo markýzovo tělo, krvavé skvrny. Nezemřel tedy na
žádnou chorobu, jak se tehdy tvrdilo.“
„Dobře, tedy ho zavraždili. Nikdo už ale vraždu asi nedokáže. Ale zabití hraběte de Besiere se dá
dokázat, alespoň doufám.“
„Jistě,“ přikývne pan de Taille, „Je o tom dokonce spis, ale jako jeho vrahové jsou označeni
maskovaní lupiči, kteří byli zahnáni statečným panem d´Holfene. Sám prý přitom utrpěl ránu na paži. To
ale spíše potvrzuje domněnku, že se po cestě pobili, zvláště když záhadné lupiče nikdo jiný nikdy
nespatřil.“
„My bohužel potřebujeme, aby se domněnky proměnily v důkazy. Jinak nemůžeme proti hraběnce
de Besiere vystoupit.
„Nezlobte se, ale já myslím, že jí nikdy nic nebudete moci dokázat. Jde z ní hrůza, její manželé
zemřeli násilnou smrtí a vždy u toho byli její milenci. I kdyby se zločin náhodou prokázal, tak ona i tak
vyjde ze všeho bez poskrvrny.“
„Hm,“ pousměje se hrabě, „já ji také nebudu nikdy dokazovat, že nechala zavraždit své dva muže.
Byť jsem o tom bytostně přesvědčen. Zločiny si udělala prostor pro své milence a především po svých
manželích dědila. Ale jde mi především o toho mladíka.“
„Z toho, co jsem zjistil, jsem nabyl dojmu, že to dítě nechtěl hrabě de Besiere. Možná jako syna
svého předchůdce, kterého se zbavil. Ale spíše jako možného budoucího dědice panství Almare. Ale asi i
oni neměli žaludek na to zabít novorozeně a tak ho strčili před ten klášter. To je alespoň trochu šlechtí,
vždyť ho mohli utratit a nikdo by jim už nikdy nic nedokázal.“
„V tom asi máte pravdu. Na druhé dcera hraběnky de Besiere, nynější markýza de Cavarlene, u
matky zůstala, ačkoli také je dcerou markýze de Almare. Zůstala v rodině i poté, co si její matka vzala
hraběte de Besiere.“
„Jenže ona není mužský dědic. Jde však jen o mé spekulace. Jejich důvody v těchto velmi
smutných rodinných záležitostech už asi nikdo po těch létech neosvětlí,“ konstatuje suše pan de Taille.
„Ale pokud budeme chtít dokázat, že je ten mladík její syn, tak by se nám náš záměr mohl podařit. Máme
písemná svědectví, jedno je také od starého lékaře, který ho sepsal před svojí smrtí a tento dokument
získal opat, když pátral po původu dítěte. Zmiňované svědectví máte taky zde. Bohužel ale opět jen o
sdělení z doslechu.“
„Možná mu pomůžeme. Ten mladík má jednu velkou výhodu!“
„Vy ho znáte osobně? Je někde tady?“ zeptá se s neskrývanou zvědavostí Henri.
22
„Budu k vám nezvykle otevřený,“ praví pan de Aboa, „Jak jinak bych na celou tu smutnou
historku, jak jste sám řekl, přišel? Ten mládenec mi vyprávěl svůj příběh o tom, jak ho našli přede dveřmi
kláštera. Chtěl jsem mu pomoci, proto jsem se pustil do pátrání. Zjistil jsem některé podrobnosti a ty mě
zaujaly. Posléze jsem také zjistil, jak velkou má ten mladík podobu na zesnulého markýze de Almare.
Protože se velká část dramatu odehrávala ve všem kraji, požádal jsem o pomoc vás.“
„Jsem rád, že jsem vám i tomu chlapci mohl pomoc. Ale ještě jsem vám neřekl, co řekli ti
vzdálení příbuzní markýze de Almare. A to se podržte. Ten starý šlechtic prohlásil, že s markýzem mluvil
asi tři neděle předtím, než došlo k té tragické záležitosti. Řekl mi, a tady to i stvrdil svým podpisem, že
pan de Almare se mu svěřil, že má syna, ale protože není zcela zdráv, tak jeho žena nechce, aby o tom
zatím nikomu říkal. Až se syn uzdraví, tak se s ním vrátí z Paříže, kde se o děcko stará nějaký doktor.
Jméno toho doktora si nepamatoval, ale prý začínal od M a ten doktor prý léčil i vysoko postavené
osobnosti, myslím pana de Luynesse, ačkoli ten byl tehdy taky mladík. Teď by tomu lékaři mohlo být tak
kolem padesátky.“
„Hrome, to je stopa!“ zvolá pan de Aboa.
„Ano, ale máte nějakou představu, kdo může být ten doktor?“
„To už je můj problém, o který se postarám. Ale jsem si teď už téměř jist, že ten mladík, kterému
teď v srpnu mu bude dvacet let, je určitě syn markýze de Almare.“
„Já jsem nabyl podobného dojmu, ačkoli jsem na rozdíl od vás nemohl srovnat jeho podobu
s některým obrazem jeho předpokládaného otce. Bohužel však stále nemáme zcela průkazné důkazy,
pouze hodně domněnek, které však stačit nemusí. Snad jen ta podoba, jak tvrdíte …,“ zamyslí se pan de
Taille, „Ale poslouchejte, nemá třeba ten mladík nějaké mateřské znaménko, něco, podle čeho by se dal
průkazněji identifikovat?“
„Má. Na levé straně hrudi má takový malý flíček. Viděl jsem ho. Ale asi jediný, kdo by ho mohl
podle toho poznat, je ten lékař. Jestli ho najdu, možná nám naše dohady potvrdí.“
„To by bylo výborné. Ale ta skvrna se mohla objevit až později, nemyslíte?“
„Mohla, ale on říká, že ji má odmalička.“
„Zeptám se ještě jednou v tom klášteře, zda si na ni pamatují. To by si asi všimli,“ uvažoval
nahlas Henri.
„Buďte ale velmi opatrný a nenápadný. Kdy myslíte, že se znovu do kláštera dostanete?“
„Tak do měsíce vám budu moci předat zprávu. Teď se chci v Paříži zdržet tak týden. Hned, jak
přijedu domů, tak se té naší záležitosti budu věnovat. A pak vám určitě hned zašlu zprávu.“
„Ale pozor!“ zvedne varovně prst pan de Aboa, „Kdyby se hraběnka de Besiere doslechla, že se o
její rodinu zajímáme, tak nebude váhat nám naše záměry překazit. Má mnoho vysoko postavených přátel,
je velmi bohatá a mocná!“
„Nebojte se, budu stále stejně opatrný. Případný vzkaz vám pošlu v nějaké neutrální formě. Pokud
to znaménko měl odmalička, tak vám můj posel vyřídí, že víno, které jste mi poslal, bylo dobré. Pokud
ne, tak že se cestou poškodilo. A kdyby si nevzpomněli, tak že polovička vína byla dobrá a polovička se
cestou poškodila.“
„Máte všechno dobře promyšlené,“ usměje se de Aboa nad způsobem konspirace svého
společníka i nad jeho zaujetím.
„Víte, kde se nyní nachází pravděpodobný syn markýze de Alamare?“ začne z jiného soudku pan
de Taille.
Hrabě se zamyslí, delší dobu váhá s odpovědí.
„Dobrá, budu i nyní k vám velmi otevřený. Věřím, že moji důvěru nezklamete,“ začne konečně
s tentokrát nepředstíranou starostlivostí, „Je v jedné ze zdejších místností, kolem které jste procházel,
když vás za mnou vedli. Oni ho totiž po vysvěcení za kněze poslali do Paříže do kostela Saint Sulpice,
teď dělá občas obyčejná kázání i v kostele Saint-Eustache. A ujišťuji vás, že jde o mimořádně nadaného
kněze, ptal jsem se na něho. Učení i řečnění zvládá skvěle, dosahuje jen ty nejlepší reference. Duchaplný,
schopný. Je i velmi bystrý, umí odhadnou lidi a ví, jak s nimi jednat a jak na ně působit. Proto byl poslán
23
do Paříže, aby měl šanci udělat kariéru v církvi. Bylo mi řečeno, že pokud bude dále stejně usilovně
pracovat, má šanci se stát biskupem. Ačkoli na druhé straně ten jeho původ …“
„Takže velmi schopný mladý muž, říkáte … No, já bych dal přednost jiné kariéře než službě
církvi,“ zavrtí hlavou Henri, „Ale to on dá možná taky, jestli dokážeme, že je dědicem poměrně slušného
majetku rodu de Almare. Myslíte, že bych s ním mohl promluvit? Třeba by mi ještě něco řekl, co by se
mi hodilo v mém dalším pátrání.“
„Abych řekl pravdu, moc se mi váš nápad nelíbí,“ odpoví upřímně hrabě, „Ale pokud ho chcete
vidět , tak zajděte hned zítra, vlastně už dneska ráno do toho nádherného kostela Saint Eustache, bude
tam. Ale buďte opatrný, on sám není do našeho pátrání příliš zasvěcen. Zatím jen ví, že hledáme jeho
příbuzné.“
„Opravdu bych se s ním rád setkal. Vy jste mu o mně řekl?“
„Přímo ne. Jen jsem mu řekl, že máme jednoho přítele, který v jeho rodišti pátrá po jeho
minulosti. Samozřejmě jsem vás nejmenoval,“ začne hrabě litovat, že byl k hostu až příliš otevřený.
„Dobře. Tak já zajdu jen jako obyčejný návštěvník do kostela a nebudu ho nijak oslovovat. Jen
bych si ho rád prohlédl, viděl jsem některé portréty markýze de Almare a mohl bych je snad porovnat
s jeho podobou.“
„To je rozumné rozhodnutí. Není nutné, aby vás zatím osobně znal,“ řekne s úlevou pan de Aboa,
„Jak už jsem vám řekl, musíme být nesmírně obezřetní!“
„Rozumím, můžete se na mě spolehnout. A my dva, uvidíme se ještě, než se vrátím zpátky
domů?“
„Asi ne. Sem už rozhodně nechoďte. Pokud se někde potkáme při náhodném setkání v dalších
dnech, tak se můžeme pouze společensky pozdravit. Ale nic víc!“
„Dobře. Respektuji vaši opatrnost, máte daleko více zkušeností než já v těchto záležitostech.
Kdybyste se mě rozhodl v následujících dnech dát nějakou zprávu, budu buď v domě svého bratra
v Paříži nebo v jeho domě v Sanit Germain.“
„Ano, beru na vědomí. Přeji příjemný pobyt v Paříži,“ usměje se hrabě.
„Děkuji. Doufám, že naše další setkání proběhne v jinou dobu a nebude už nutná taková
bezpečnostní opatření,“ usměje se i pan de Taille.
„V to doufám. Ale zatím buďte velmi obezřetný a dodržujte naše úmluvy. Možná s tím
mládencem někomu pořádně zavaříme. Proto je nutná mnou stále připomínaná opatrnost,“ dodá pan de
Aboa.
Ještě chvíli spolu hovoří, ale již jen o okrajových tématech, kdy hostitel tahá umě ze svého hosta
informace, aniž ten by si toho povšiml. Po vřelém rozloučení přivolá hrabě svého sluhu a poručí mu, aby
pana de Taille odvedl stejnou cestou, kterou přišel, tedy přes hostinec jeho otce.
Hrabě se ještě chvíli prohrabuje dokumenty, pak sám zhasne svícen v salónu a s listinami
v podpaží vejde do své ložnice. Přistoupí k velmi bytelnému ozdobnému prádelníku, čímsi na něm pohne
a v jeho boku se otevře tajná schránka. Do té vloží všechny dokumenty a poté skrýš zase uzavře.
KOSTEL SAINT-EUSTACHE
Henri de Taille ulehne asi ve čtyři hodiny ráno na připravené lože v domě svého bratra, ale kolem
osmé hodiny je už zase na nohách. Oblékne se, něco málo posnídá a chystá se odejít, když potká svého
staršího sourozence, který se právě vyhrabal z pelechu. Vypadá dost hrozně.
„Ty už zase odcházíš?“ podiví se pan domácí.
„Ano, chci zaskočit do kostela Saint-Eustache a potom odjedu do Saint-Germain. Už jsem ti
nechával vzkaz u tvýho sluhy, nechtěl jsem tě budit. Co kdybys za námi ty přijel do Saint-Germain …
vlastně ale máš večer službu ….“
24
„To je dobrej nápad. Víš co, zajdu dnes dopoledne za panem de Treville, aby mě na nějaký den
uvolnil. Myslím, že se s ním půjde dohodnout. Takže bych už dnes odpoledne, pokud to vyjde, přijel za
tebou a tvým přítelem do Sanit-Germain,“ navrhne poručík.
„To by bylo skvělý,“ zaraduje se Henri.
„Takže jsme domluveni?“
„Ano. Možná se sem už nebudu vracet pro koně, projdu se po městě a pak si najmu kočár nebo
koně, takže pokud tady bude můj kůň, tak mi ho prosím přivez, je to možný?“
„Určitě.“
„A prosím, pokud budeš mluvit s panem de Treville, nezapomeň se ho zeptat na místo pro mého
přítele, pokud se naskytne vhodná příležitost.“
„Dobrá, pokusím se něco zjistit. Přeju ti příjemnej den a uvidíme se pravděpodobně vodpoledne
nebo k večeru. Kdyby se něco změnilo, tak ti pošlu vzkaz,“ rozloučí se Horné.
„Budu se těšit na shledání. Popijeme, pokecáme…,“ odvětí mladší ze sourozenců a opustí dům.
Henri přijde do kostela právě
včas, aby si mohl vyslechnout kázání,
které toho dne vede mladý kněz
ušlechtilých rysů. Pan de Taille se
posadí a bedlivě si řečníka prohlíží. Má
příjemnou a asi i upřímnou tvář, pod
nosem nevýrazný knírek, kterým jako
by chtěl zdůraznit svoji mužnost, ale
spíše tím chmýřím jen dokazuje, jak je
doposud mlád. Henri si připomene
portréty markýze de Almare, ano, ta
podoba se skutečně nedá popřít. Jeho
trochu zženštilá tvář v sutaně vyniká a
zdá se, že některé z posluchaček
zaujímá spíše kněz než jeho slova.
Konec konců, možná i některého
z přítomných pánů.
Kostel Saint Eustache
25
Mladík mluví velmi zaníceně, ale ne fanaticky, dokáže měnit výši hlasu, udělat řečnické pauzy,
prostě prokazuje schopnost posluchače zaujmout. Pravděpodobně si řeč užívá, jeho činnost ho evidentně
baví. Působí však dojmem, že svým slovům skutečně věří. Ano, určitě je talentovaným duchovním, Henri
se však domnívá, že kariéra dvořana a třeba i politika, by mu slušela více, než ta plánovaná církevní.
Pan de Taille byl rozhodnut hned po kázání opustit kostel, když však sleduje kněze, dostane
obrovskou chuť si s ním promluvit. Vzpomene si sice na slib, který dal panu de Aboa, ale nutkání je
silnější. Chce osobním rozhovorem posoudit, zda obrázek, který si o mladíkovi utvořil, odpovídá
skutečnosti. A tak, když kázání skončí, zatímco většina zamíří ven z kostela, on vstoupí do zakristie.
Hned na prahu do něho vrazí ministrant a tuze nepěkně si uleví.
„Jak se to chováš, hochu, v místnostech božích?“ ozve se hlas kněze, zní stejně příjemně jako při
kázání, „Copak nevíš, že je zde zapovězeno podobných výrazů užívat?!“
Ministrant cosi zamumlá, asi na omluvu, ale pro jistotu rychle zmizí.
„Dobrý den,“ pozdraví pan de Taille.
„Pozdrav tě Bůh, synu,“ odpoví kněz.
Henri se musí usmát. Ani ne dvacetiletý abbé, vypadající ještě o pár let mladší, ho nazývá synem.
Jak se na takové oslovení od takového mladíčka musí tvářit ještě starší? Knězi úsměv neunikne a asi
z něho vyvodí správné závěry, protože změní zcela způsob řeči.
„Co vás sem přivádí, pane? Jestli hledáte představeného …“
„Nikoli,“ přeruší ho šlechtic a představí se.
„Bohužel, pane, vaše jméno mi nic neříká. Možná za to může moje slabá paměť, ale nejsem
schopen si vybavit naše předchozí setkání.“
„Máte pravdu, neznáme se. Ale pocházím z kraje, kde jste strávil dětství …“
„Chcete mluvit se mnou?“ zeptá se kněz a v jeho hlase se objeví nástin ostražitosti.
„Ano. Možná by bylo vhodné, pokud bychom si mohli promluvit někde, kde budeme zaručeně
sami,“ odpoví pan de Taille.
„Dobře, pane, pojďte do mého skromného příbytku, který mi je zde vyhrazen. Tam budeme mít
soukromí, o kterém jste mluvil,“ pobídne šlechtice rukou kněz a jeho ostražitost se ještě zvýší. Projdou až
do malé cely, kterou obývá mladý duchovní. Velmi skrovný a prostý nábytek, ošoupaný stůl i židle, na
něž se oba posadí.
„Omluvám se, nejsem schopen vám nic nabídnout, pane. Nemám zde opravdu nic, čím bych vás
mohl pohostit,“ projevuje svou lítost kněz.
„To vůbec nevadí,“ zavrtí hlavou Henri, „Přišel jsem jen proto, že jsem vás chtěl osobně poznat.
Možná se vám moje jednání zdá podezřelé, ale já jsem ten šlechtic, kterého požádal pan hrabě de Aboa o
pomoc při pátrání po vaší minulosti. Jde o velmi delikátní pátrání a musíme být velmi obezřetní. Proto
jsem s vámi chtěl mluvit takto v soukromí.“
„Ach tak,“ uvolní se na oko kněz, nicméně ve skutečnosti se jeho ostražitost ještě zvýší, „Pan
hrabě mi něco naznačil. Požádal prý nějakého dobrého muže z Anjou o pomoc. Bůh vám jistě vaši
laskavost oplatí.“
„Zatím však není až tak moc co oplácet, uvidíme, zda se nám podaří prokázat naše určité
domněnky ohledně vašeho původu.“
„I tak jsem vám vděčný. Od dětství jsem se trápil, neboť jsem pro všechny pouhý nalezenec.
Musím poděkovat svým bratřím v klášteře, jak dobře se o mě postarali. Jsem vděčný všem, kteří mi chtějí
v dobré víře pomoci s objasněním mé minulosti.“
„Těžko vám někdo mohl doposud něco říci, protože nikdo nic přesně neví.“
„A vy pane, zjistil jste něco? Jste schopen mi alespoň něco naznačit?“
Pan de Taille zaváhá. Mohl by všechno pokazit, kdyby se příliš rozmluvil, mladík by mohl udělat
nějaký neuvážený čin a všechny je ohrozit. Na druhé straně na něho abbé dělá ten nejlepší dojem.
„Nemusíte se bát, pane, slibuji vám, že si vše nechám pro sebe a neučiním nic, s čím by
nesouhlasil pan hrabě de Aboa,“ vycítí duchovní, nač jeho host myslí.
26
„A jak vám vůbec říkají?“ váhá stále pan de Taille.
„Jsem abbé Paul Derier. Toto jméno mi dali v klášteře. Abych vůbec nějaké měl, pane.“
„Pane abbé, snad vám něco
mohu říci. Ale musíte mně slíbit, že si
vše necháte pro sebe. Jste kněz, takže
snad mohu věřit vašemu slovu,“
rozhodne se být sdílnější Henri.
„Budu vám vděčný.“
Henri sdělí nalezenci v kostce,
co se mu podařilo doposud vypátrat.
Kněz poslouchá se zatnutými zuby,
nicméně nedá na sobě znát žádné emoce
a řečníka ani jednou nepřeruší. Když
host skončí, oba dva dlouho mlčí.
„Ale opravdu se nesnažte po
ničem pátrat na vlastní pěst. Musíte se
spolehnout na nás, musíte se chovat
jako normálně, aby si nikdo ničeho
nepovšiml. Dokážete to?“
„Samozřejmě. I když si myslím,
že bych mohl snáze než kdokoli jiný vypátrat doktora, o kterém jste mluvil. Pomocí církve se dá zjistit
mnohé, má velkou moc a obrovské možnosti.“
„Možná máte pravdu. Ale musíte mi slíbit, že bez toho, aniž by vám dal souhlas pan hrabě de
Aboa, nic neuděláte. Pokud je paní hraběnka opravdu vaší matkou, má určitě velký vliv a odhalení jejího
mrzkého činu by znamenalo jistě její pád u dvora. Možná ona zase ví mnoho na další vlivné lidi. Mohla
by svých známostí využít, aby nám vše překazila. Je opravdu strašně důležité, aby naše pátrání zůstalo
v naprosté tajnosti. Rozumíte?“
„Máte můj slib,“ přikývne Paul, stále zachovává kamenný výraz, ač v něm krev vře. Jeho host
mluvil tak přesvědčivě, leč neuvedl jediný důkaz. Mladý nalezenec se tak ocitá v pasti nadějí i hrozných
obav z následného zklamání, pokud se naznačená stopa ukáže lichou.
„Děkuji vám a věřím vám. Jak se vám líbí v Paříži?“ změní téma rozhovoru Henri.
„Zde v kostele, ale i v kostele Saint-Sulppice jsou milí bratři, mám dostatek času na práci i další
studium.“
„To si celé dny připravujete kázání a mše?“
„Ne, to určitě ne,“ zavrtí hlavou Paul, „Ale snažím se napsat jistou studii. Možná se vám moje
počínání bude zdát směšné, ale věnuji se tématu o vlivu církve na politiku v Evropě a především pak u
nás ve Francii.“
„Proč by to mělo být směšné? Ale kde k takové asi dost komplikované studii vezmete podklady?“
„Víte, za ty léta, co jsem žil v klášteře, jsem přečetl takové množství knih, jaké si asi vy jen stěží
dokážete představit. Omlouvám se, pane,“ dodá abbé rychle, „Nechtěl jsem se vás nijak dotknout.“
„Taky jsem něco přečetl,“ usměje se šlechtic, „Ale asi podstatně méně než vy. Vy máte jistě velký
rozhled. A pokud se vám váš záměr podaří, může vaše dílo jistě podpořit i vaši další kariéru. Nebo ho
s tím cílem nepíšete?“
„Ne, není mým cílem si svým psaním budovat kariéru. Dokonce ani nevím, zda jsem něčeho
takového schopný. Když jsem své napsané statě dal přečíst zdejšímu představenému, moc spokojen
nebyl. Také mě upozornil o jak ožehavé téma jde. Podle jeho mínění by naopak mohlo popudit některé
osobnosti a mé kariéře ublížit,“ posteskne si abbé.
„Opravdu mohlo?“
„Mohlo,“ usměje se Paul.
27
„Takže vám přeji mnoho úspěchů v boji s neuvědomělými čtenáři,“ zažertuje Henri.
„Pravděpodobně moje snažení nikdy nespatří světlo světa,“ zhodnotí realisticky své vyhlídky
duchovní, „Ale já v tvorbě nacházím klid a znamená pro mě i vhodné vyplnění času. Zároveň se tím stále
učím, cítím se velmi nedokonalým, pane.“
„Ovšem možná by se dal ten čas vyplnit i lépe, ne?“ zatváří se šibalsky pan de Taille.
„Jak lépe? Myslíte asi světskou zábavu, že? Jenže já jsem se zavázal sloužit Bohu a lidem. Beru
svou službu Bohu jako splátku za všechno dobrodiní, kterým mě Bůh i moji bratři v klášteře poskytli.
Bůh mi ráčil zachovat můj nehodný život, bratři se mě ujali a vychovali mě.“
„Ale taková světská zábava přeci jen může zpříjemnit život, nemyslíte?“ doráží dál Henri.
„Každý musí zvolit své místo v životě i společnosti,“ nijak se nemění přívětivý výraz ve tváři
abbého, „Já jsem si vybral službu Bohu a učinil jsem slib. Není žádný důvod, abych své rozhodnutí
přehodnotil.“
„Viděl jsem, jak si vás dnes některé ženy na kázání prohlížely. Asi musí být těžké pro mladého a
zdravého muže odolat pokušení.“
„Myslím, že podobná pokušení zvládám dobře,“ začíná být rozhovor Paulovi velmi nepříjemný,
ale vzhledem ke službě, kterou mu host prokazuje, se střeží dát najevo byť jen náznak nevole. Naopak se
obrní další dávkou trpělivosti a netečnosti.
„Nu, musím za sebe říci, že v objetí žen se čas tráví velmi dobře,“ usmívá se šlechtic a nepřijde
mu nejapné o těchto věcech hovořit ve stánku páně s jeho služebníkem, jenž složil slib čistoty. Na obranu
Henriho je možné uvést jeho zkušenosti s mnohými duchovními, kteří své sliby neberou až tak vážně a
kteří si minimálně některé světské radovánky také dopřávají.
„Vy jste muž světského života, já jsem služebník boží …,“ pokrčí rameny abbé.
„Ukažte mi kněze, který by žil tak, jak vykládá. Užívá si jako každý jiný,“ zkouší pan de Taille dál
trpělivost a sebeovládání mladého duchovního.
„Pak se nechová správně, pane. Pravděpodobně o našem stavu nemáte právě nejlepší mínění,
pane. Nevím z jakých zkušeností vycházíte. Pokud nám Bůh dopřeje se lépe poznat, pokusím se ze všech
sil vás přesvědčit, že s naším stavem není vše tak špatné.“
„Nechci vám brát iluze, mladý příteli. Neodvažuji se s vámi pouštět do odborných debat. Ačkoli i
mně se dostalo slušného vzdělání, na vaše vědomosti ty moje určitě nestačí. Ale na rozdíl od vás mám
daleko více zkušeností s tím světským životem. Ale i s mnohými příslušníky církve, kteří, jak se říká,
káží vodu a pijí víno. Ale to by asi bylo na delší diskusi.“
„Nepochybně, pane. Rád si vyslechnu vaše názory a rady,“ odvětí pokorně abbé.
„No, nebudu vás už déle zdržovat. Jsem rád, že jsem vás poznal. Musím upřímně říci, že jste na
mě udělal velmi dobrý dojem. Budu se snažit ze všech sil vám pomoci v té vaší nešťastný záležitosti. Ale
musíme být opravdu obezřetní,“ dodá Henri a zvedne se. Sám si však neuvědomuje, nakolik právě touto
svou návštěvou a svými sděleními svá předchozí slova zcela popřel.
„Odjíždíte z Paříže?“ zeptá se Paul.
„Ano, do Sanit-Germain, chci tam strávit příjemných pár dní se svým bratrem. Pak se vracím
domů a budu pokračovat v pátrání.“
„Děkuji vám, pane. Opravdu nevím, jak se vám budu moci odvděčit. Budu se alespoň za vás
modlit, aby se vám Bůh odměnil za vaše dobrodiní.“
„Zatím si díky ponechte. Snad později, pokud budeme úspěšní.“
„Děkuji i tak, za vaši snahu. Mám vás vyprovodit?“
„Ne, není třeba, východ naleznu sám,“ odmítne doprovod pan de Taille.
Henri vyjde z nuzné komnaty mladého kněze. Chvíli si prohlíží nádhernou výzdobu kostela, jeho
zdí i sloupů. Mají pravdu ti, kdo tento kostel označují za jeden z nejhezčích v Paříži. Možná dokonce
nejhezčí.
28
Když se šlechtic nabaží podívané, projde vstupními dveřmi a stane před kostelem. Chystá se
pokračovat v cestě k bratrovu domu a vyzvednout si koně, když k němu přistoupí muž středního věku i
vzrůstu a pozdraví ho.
„Dobrý den, pane de Taille. Jsem přítel pana hraběte de Aboa,“ oznámí a pokračuje, „Pan hrabě
mě za vámi posílá, pane. Něco se mu podařilo zjistit, co mi neřekl, ale prosí vás, zda byste se s ním
nemohl setkat.“
„Našel asi toho lékařem“ bleskne panu de Taille hlavou, ale neřekne nic.
„Pokud dovolíte, doprovodím vás za ním.“
„Dobře, souhlasím, můžete mě za ním zavést.“
„Dobře, pane, račte mě následovat,“ lehce se ukloní posel, „Obával jsem se, zda vás ještě zastihnu
v kostele a zda za vámi nebudu muset jet až do Saint-Germain. Proto jsem vzal kočár. Pokud budete
souhlasit, pojedeme právě jím,“ dodá na vysvětlenou, pokyne kočímu a ten předjede s tmavým kočárem,
na kterém chybí označení, komu vlastně patří. Oba muži nasednou.
„Jeď,“ poručí posel. Kočár se rozjede a ve chvíli zmizí za rohem kostela.
BARON DE TAILLE
Poručík královských mušketýrů baron Horné de Taille zamíří asi hodinu po odchodu bratra
směrem k Louvre. Už vypadá daleko lépe, má už praxi, jak se vypořádat s následky pitky z předchozího
dne. Přichází s cílem si u kapitána domluvit dovolenou, aby mohl strávit pár dní ve společnosti svého
bratra. Cestou přemýšlí, kam vyrazit, jak dobře popít.
V síni před kapitánovou pracovnou je plno. Vzhledem k tomu, že většina čekajících jsou řadoví
mušketýři, jsou nuceni dát svému důstojníkovi přednost. Přesto musel pan de Taille chvíli čekat. Konečně
dostane pokyn a může vstoupit.
Pan de Troisville respektive pan de Treville sedí za stolem s podepřenou hlavou, zdá se, že má
sám dost svých starostí. Nebyl už nejmladší, pětačtyřicet let na něj zřetelně doléhá, možná se jen trápí
starostmi u dvora.
„Pane kapitáne,“ praví pan de Taille. Velitel vzhlédne, jeho zrak je velmi unavený.
„To jste vy? Co potřebujete? Mám opravdu mnoho práce,“ postěžuje si pan de Treville.
„Nechci vás zdržovat, pane, ale mám prosbu,“ odvětí poručík.
„Tak rychle ven s ní. Ale vy dnes máte volno, pokud se nemýlím …“
„Ano, mám, nastupuji až večer. Ale chci vás požádat, zda byste mi volno nemohl prodloužit ještě
o dva dny.“
„Ale, ale, posledně, když jsem vám prodloužil volno, tak pak měl jeden manžel rozbitou hlavu a
museli jsme vaše počínání ututlat. Co zase máte za lubem?“
„Dnes nejde o čest žádné dámy,“ zavrtí hlavou poručík, „Přijel bratr z Anjou a já bych s ním chtěl
ty dva dny strávit.“
„Nu dobrá. Ale budete v Paříži, kdyby bylo třeba vás povolat?“
„Skoro.“
„Co je skoro?“ zavrčí kapitán.
„Budu ve svém domě v Saint-Germain. Když někam půjdu, tak o mně bude vědět služebnictvo,
kdybyste mě potřeboval, pane.“
„Tak dobře, ať je po vašem. Máte tři dny volna a pak nastoupíte do služby. A buďte tak laskav,
pokuste se spáchat co nejméně přestupků.“
„Budu se snažit,“ přikývne pan de Taille a chystá se odejít, když si vzpomene na žádost svého
bratra a dodá, „Pane kapitáne, měl bych ještě jednu prosbu, pokud vás ještě mohu na chvíli zdržet.“
29
„Co? Vy jste tu ještě?“ zavrčí znovu pan de Treville, ale poručík ví, že jde jen o předstíranou
nevrlost, protože on si svých mužů váží a snaží se jim pomáhat.
„Ano, pane, ještě stále jste mě nepropustil. S mým bratrem přijel mladý šlechtic a chtěl by získat
místo v královských službách.“
„A co je zač? Jestli chce mušketýrskej kabátec, tak nemáme žádný volný místo.“
„Myslím, že by stačilo něco jiného, tím přítelem je mladý hrabě de Godille, ze slušného rodu.
Odsloužil si už tuším minimálně tři roky ve francouzských gardách.“
„Pan de Godille? Hrabě de Godille? Znal jsem tuším jeho otce, moc statečnej chlapík … Chcete
nějakou funkci pro pana hraběte? A můj post byste rovnou nechtěli? No nic, možná bych mohl s někým
promluvit a zajistit mu místo důstojníka v armádě. Nebo u jiný jednotky královský gardy. Peněz asi moc
nemá, co? Asi ne, jinak by si funkci koupil a nesnažil si najít přímluvce.“
„Děkuji pane. Mohu ho tedy po svém návratu přivést k vám na audienci?“
„Pozor! Já nevedu žádnej dobročinný spolek … no, že jste to vy, pane barone, tak ho tedy s vámi
přijmu. Ale nic vám neslibuji, uvidíme, co se dá dělat.“
„Děkuji, pane kapitáne,“ vysekne poklonu pan de Taille.
„No dobře, dobře,“ naznačí pan de Treville rukou, že svého podřízeného propouští, „Přeji vám
dobrou zábavu a jak jsem už řekl, tak žádné divočiny! K čertu,“ zabručí si spíše pro sebe, „že si taky sám
sobě nemůžu udělit dovolenou, tak dva měsíce by se mi hodily.“
Poslední slova svého nadřízeného však poručík již neslyší, protože za sebou zavírá dveře.
Nezdržuje se s ničím dalším, jen oznámí svým mužům, že na tři dny odjíždí a zamíří rovnou ke svému
domovu. Tam už ho očekává sluha Augusto.
„Kapitán mi vyhověl, odjíždím na tři dny,“ oznámí mu.
„Mám se sbalit a jet s vámi, pane?“
„Ne, jedu jen do Saint-Germain, do svého domu, tam se o mě postará služebnictvo. Ty se tady
zatím postarej o vše potřebný. Možná by stálo za to tu trochu uklidit. Kdyby mě tu někdo hledal, tak ho
pošli za mnou. Jinak co bude potřeba, vyřiď sám.“
„Dovolím si jen poznamenat, pane barone, že je zde značný pořádek. I ty věci, které jste včera při
svém návratu rozházel, jsem už všechny dal na své místo,“ rýpne si sluha, kterého se dotkla slova pána o
úklidu.
„No jo, tak se tak nečerti,“ nenechá si pan de Taille zkazit náladu.
„A co když se na vás bude ptát nějaká dáma …“
„Tak jí řekni, že jsem služebně pryč a vrátím se za tři dny. A že jí vzkazuju vřelý pozdravy.
V žádném případě jí neříkej, kde mě najde.“
„Jistě, pane,“ přikývne Maqunles.
„Teď mi přichystej něco k jídlu. Balit mi nic nemusíš, v Saint-Germain mám dost svých věcí. Byl
tady bratr pro svýho koně?“
„Ne, pane, váš bratr ještě nedorazil. Ale pokud vím, tak říkal, že si možná najme kočár nebo koně
ve městě, že se asi vracet nebude.“
„Dobrá. Tak mi běž přichystat něco k jídlu,“ pokyne sluhovi rukou poručík.
Uplyne skoro půl hodina, než se baron převlékne do civilních šatů a vejde do salónu, kde mu
Augusto připraví jídlo a portské víno. Důstojník s ničím nespěchá, je spokojený s kladným vyřízením
dovolené a těší se na pár dní s bratrem. Když se nasytí, což znamená vymetený talíř a láhev beznadějně
prázdná, zavolá znovu sluhu.
„Připrav mi koně, toho bratrova.“
„Dobře, pane,“ přikývne Maqunles.
Pan de Taille povstane, zajde do své pracovny, připne si kord a přes ruku si přehodí kabátec.
Svého sluhu najde ve stáji.
„Dávej na všechno pozor, jasný?“ vyvádí poručík koně ze stáje.
30
„Jistě, pane barone, můžete se na mě spolehnout,“ zavírá dveře stáje Augusto, což přeruší, aby
pomohl pánovi do sedla. Jde ovšem zbytečný a spíše jen propagační pokus. Voják určitě v této činnosti
žádnou pomoc nepotřebuje, svižně se vyhoupne do sedla a vzápětí bez otočení pobídne svého koně.
Baron spěchá, nicméně v ulicích panuje rušný provoz a musí si dávat pozor, aby se s někým
nesrazil či někoho neporazil. Jelikož na sobě nemá mušketýrskou uniformu, nikdo mu neustupuje z cesty,
jako když je ve službě. Jakmile však projede branou, prudce pobídne koně a nechá daleko vzadu vůz
s potravinami, který přijíždí k Paříži z Bigetre.
Překonat vzdálenost mezi Paříží a Saint Germain není pro dobrého jezdce typu poručíka velký
problém, byť by s tímto tvrzení jistě nesouhlasil kůň, který by nepochybně dal přednost volnějšímu
tempu. Ale vůli jezdce se musí přizpůsobit. Poručík zpěněné zvíře zarazí před vchodem do svého domu,
uzdu hodí jednomu ze svých služebných a svižným krokem stoupá do prvního patra. Otevře dveře do
jídelny a stane tváří v tvář hraběti de Godille, který v županu končí s trochu pozdním obědem.
„Dobrý den, vy jste pan baron de Taille, že?“ povstane jedlík.
„Ano. A vy hrabě de Godille, ne?“ odvětí poručík a přidá zdvořilostní konstatování, „Vidím, že
jste už skutečně dospěl v muže. Asi vám bude služba v nějaký prestižní jednotce slušet.“
„Asi jste o mé záležitosti už s bratrem mluvil,“ lehce se ukloní de Godille.
„Jistě, copak vám to neřekl?“ podiví se pan de Taille a diví se ještě víc, když mu hrabě odpoví.
„Jak bych mohl, vždyť odjel přece za vámi do Paříže.“
„Copak on se ještě nevrátil?“ zvolá Horné a nedokáže skrýt své rozrušení.
„Ne. Mně včera říkal, že neví, kdy se přesně vrátí, myslel jsem dokonce, že dnes zůstane u vás a
přijede až zítra.“
„Ale já jsem s ním dneska ráno mluvil a dohodli jsme se, že zajde do kostela Sanit-Eustache a
potom pojede rovnou sem. Už by tu měl dávno bejt!“
„Pane barone, co se děje? Pravděpodobně se zdržel prohlídkou Paříže. Nechápu váš neklid …
nebo snad vašemu bratru hrozí nějaký nebezpečí s ohledem na jeho včerejší schůzku?“
„Co o ní víte?“ vyštěkne Horné.
„Právě že vůbec nic. Jen něco naznačoval. Měl mít prej nějaký jednání, ale nic bližšího mi nechtěl
sdělit. Vy asi víte něco víc, soudím tak alespoň z vašeho rozčilení,“ řekne rovněž rozrušeným hlasem
Armand.
„Naznačil vám aspoň něco?“
„Naopak. Dokonce mi lhal. Řekl, že za vámi pojede až dnes ráno, ale když jsem v noci uslyšel na
ulici hluk a vyhlédl z okna, viděl jsem ho, jak tajně odjíždí. Co se týká jeho schůzky, nechtěl mi říct nic
bližšího, prej aby mě do něčeho nezatahoval. Když o tom tak přemýšlím, začínám i já mít obavy.“
„Hm,“ zamyslí se nahlas poručík, „Ke mně přijel po půlnoci, otočil se a zmizel za panem de Abao.
Vrátil se až k ránu. Nasnídal se a upaloval do kostela Saint-Eustache. Předtím jsme však spolu mluvili a
dohodli se, že se sejdeme tady. Já si zařídil volno, ale bratra tu nikde nevidím. Mám z toho docela
nepříjemnej pocit.“
„Není možný, že se jen někde zdržel a přijede během následujících hodin?“
„Kéž by tomu tak bylo. Mám však strach, že se zapletl do nějaký dvorní intriky. Ten hrabě de
Aboa je pěknej vykuk, jestli si s ním zadal, může to pro něj mít nepříjemný důsledky. Vy tam na venkově
nevíte nic vo tom, jak to chodí u dvora, jak to chodí tady v Paříži. Bez urážky. Spousta lidí tu bojuje vo
místo na slunci a neštítí se ničeho. Mám strach, aby bratra nezneužili jako nástroj pro nějakou pletichu.“
„Mohl by bejt třeba zatčenej?“
„Zatčenej? To bych neřekl, bohužel často se místo zatýkání pozve dotyčný na projížďku a skončí
na nějakým tajným místě, pokud by mohl někomu překážet. Nechci ani domýšlet … některý darebáci se
neštítí ničeho, taky by někdo mohl nechat bratra v tichosti vodstranit!“
„To co říkáte mi nahání hrůzu,“ posadí se pan de Godille, teprve teď se začíná o svého přítele
skutečně bát.
31
„Tady je to tak trochu všichni proti všem a každý s každým. Jedno mocenský centrum je
královskej majestát, tedy spíš jeho přívrženci, druhý a asi dokonce vlivnější tvoří tlupa vokolo kardinála
Richelieu. Pak tady máme králova bratra vévodu d´Orleans. A taky mnoho různejch dvořanů, kteří se
snaží zalíbit jedný nebo druhý skupině a hlavně z toho vyzískat něco pro sebe. A když k tomu připočtu
všechny ty další proradný prince … Jen hodně zkušený lidi se v tom umí dobře pohybovat a je to, to mi
věřte, pohyb po vostří meče!“
„Můžeme něco udělat? Můžeme mu nějak pomoc?“
„No, asi začneme vaším návrhem. Počkáme pár hodin, zda se skutečně někde jen nezdržel a já
nemaluju zbytečně čerta na zeď. Pokud se moje pochybnosti potvrdí a bratr se neobjeví, začnu jednat.“
„Co chcete dělat?“
„Ještě nevím, musím si všechno promyslet. Však mám taky nějaký známý. Ale asi nejdřív
navštívím hraběte de Aboa a zkusím z něj něco vytáhnout. Nejhorší je, že vůbec nevím, vo co se jedná a
do čeho se můj bratr mohl zaplíst! Ale ta noční schůzka u toho intrákána mě děsí!“
„Nemůžete ještě více bratrovi přitížit, když kolem toho uděláte rozruch?“
„Vím já? Máte ale asi pravdu, trocha trpělivosti nezaškodí.“
„Pane barone, pokud vám mohu být nějak nápomocnej, tak se mnou počítejte. Váš bratr je mým
dobrým přítelem, nejlepším přítem. Společně jsme strávili mnoho času.“
„Možná se děsím zbytečně. Ale mám takovej nepříjemnej pocit. Už vod včerejška, když přede
mnou vyslovil jméno toho intrikána. Štve mě tu takhle dřepět … no, dobře, nesmíme zatím ztrácet hlavu.
Nechám přinýst láhev portskýho a můžeme si promluvit trochu vo vás, alespoň tím zabijeme čas,“ řekne
poněkud neomaleně Horné, ale Armand si jeho nezdvořilosti ani nepovšimne. Starost o kamaráda z
dětství mu svírá žaludek, vůbec nemá představu, co se v Paříži odehrává a slova poručíka ho dost
vyděsila.
„Mluvil jsem dnes s kapitánem de Treville o vás,“ pokračuje pan de Taille, když se posadí a téměř
na jeden doušek vypije pohár vína.
„To snad teď není tak důležité,“ odpoví hrabě.
„To asi máte pravdu, ale máme čas si vo vás popovídat.“
„Můžete mi nějak pomoc?“
„No, uvidíme, co se dá dělat. Mám dohodnuto s panem de Treville, že vás k němu přivedu na
audienci. Von má určitě daleko víc známostí než já a může vás někomu doporučit. Když dovolíte, trochu
si vo vašich záměrech a vo vás popovídáme,“ dodal baron.
Oba muži se následně pustí do debaty, nad níž však jak stín leží obava o osud Henriho. Nervozita
barona se dokonale přenese i na hraběte a u obou se zvyšuje s přibývajícím časem.
32
DRUHÁ KAPITOLA
NEJISTOTA
Kolem půl deváté večer spěchají baron de Taille a hrabě de Godille ze Saint-Germain do Paříže.
Jsou poháněni obavami o Henriho. Mnoho nehovoří, jejich koně dostávají zabrat, oba však jsou
výbornými jezdci a doslova letí potemnělou krajinou.
„Kam pojedeme jako první?“ zeptá se Armand, jakmile projedou branou města.
„V každém případě ke mně domů. Pak se rozhodneme co dál. Stále je malá naděje, že něco bude
vědět můj sluha.“
„Kéž by to byla pravda.“
„Ano, kéž by,“ zavrčí mušketýr a pobídne koně, takže se o dvě délky hraběti vzdálí.
Konečně baron sklouzne ze sedla na dlažbu před svým domem, podá uzdu svého koně hraběti a
zabuší netrpělivě na dveře. Netrvá dlouho a otevře mu Augusto.
„Je tady můj bratr?“ vypálí baron otázku.
„Ne, pane,“ odvětí sluha a s údivem pozoruje rozrušení svého pána.
„Zaveď koně do stáje, pak buď připravenej na další rozkazy,“ vyštěkne poručík a vejde do domu
následován hrabětem. Maqunles uváže koně bez toho, aby je ošetřil a rychle spěchá zpět.
„Sakra, jestli někdo zkřiví bratrovi vlas na hlavě, tak ho to bude pořádně mrzet,“ praští vztekle
poručík pláštěm na paraván, nečeká na Augusta a nalije si sám pohár vína. Pak se obrátí na svého
společníka, „Dáte si taky?“
„Děkuji, raději ne, chci si zachovat chladnou hlavu,“ odmítne hrabě.
„Pane?“ vstoupí sluha.
„Připrav mi můj mušketýrskej stejnokroj!“
„Co budeme dělat?“ ptá se očividně rozrušeným hlasem Armand.
33
„Já půjdu do Louvre, pokud nezastihnu pana de Trevilleho, vezmu si pár svejch mužů a začneme
pátrání. To udělám jako první.“
„Co mám dělat já?“
„Mám nápad. Navštívíte pana de Aboa. Třeba z něj něco vytáhnete. Já za ním taky zajdu, ale
pozdějc. Neřeknete mu vo mně, pouze hledáte svýho přítele, se kterým měl von v noci schůzku.“
„Jak si přejete,“ je srozuměn s plánem hrabě, „Budu sledovat, jak bude na moji návštěvu pan de
Aboa reagovat a pokusím se z něj něco vytáhnout.“
„Jednejte ale vobezřetně. Hrabě de Aboa je protřelej intrikán. Stále více věřím svý předtuše. To
von bratra do něčeho zatáhnul.“
Vstoupí sluha a přináší mušketýrský stejnokroj. Poručík se odvrátí od hraběte, převezme oděv a za
pomoci Augusta se začíná spěšně oblékat.
„Dáte mi radu, jak mám postupovat? Taky vůbec nevím, kde toho pana de Aboa hledat,“ ptá se
pan Armand.
„Bohužel zůstává jen na vás, jak to s ním sehrajete, jestli vám uvěří. Vo mně se v žádným případě
vůbec nezmiňujte, prostě jsme se nesetkali.“
„To není špatnej nápad. Jen abych ho našel.“
„Začněte v hostinci U Bílý růže, v tý má hrabě svoje bydliště, nebo spíše jeho komnaty jsou
součástí toho domu. Když budeme mít štěstí, tak bude doma a i vás přijme.“
„Nejsem si jistý, zda tu hospodu najdu. V Paříži se moc nevyznám, nestrávil jsem tady příliš
mnoho času, v minulých letech,“ upozorní Armand.
„Nakreslím vám plánek, jak se tam dostanete a ještě vám cestu vysvětlím. Zkuste se na něj
připravit, ale i tak bude vobtížný z něj něco vytáhnout. Musíte bejt vobratnej a přesvědčivej. Tak si svůj
part cestou tam promyslete.“
„Jistě, něco vymyslím. Kde se potom sejdeme?“
„Tady. Až vyřídím všecko potřebný v Louvre, vezmu pár svejch mužů a sejdeme se tady.
Řekneme si, jak kdo z nás uspěl a určíme další postup.“
„To zní velmi rozumně.“
„Taky si myslím,“ pochválí sám sebe Horné a upravuje si stejnokrok. Následně poručí sluhovi,
aby mu přinesl papír a brk a velmi přesně nakreslí a popíše cestu k hostinci U Bílé růže.
„To však není celá cesta,“ upozorní Armand.
„Není. Kousek půjdeme spolu, pak se rozdělíme, já půjdu do Louvre a vy za hrabětem de Aboa.
Vrátíme se stejnou cestou zpátky, takže dávejte pozor, ať se mi taky neztratíte.“
„Pokusím se. Snad nezabloudím,“ usměje se hrabě, ale do smíchu mu moc není.
„Snažte se. Když tak se musíte doptat. Ale upozorním vás cestou na pár míst, takže pokud nejste
zmatkář, měl byste se sem vrátit bez větších problémů.“
„Děkuji za poklonu,“ zakření se hrabě.
„Rádo se stalo. Neztrácejme čas, deme.“
Vyrazí do již setmělých pařížských ulic. Poručík cestou opravdu upozorní svého společníka na
několik budov, kolem kterých musí projít cestou zpátky a pak se rozdělí. Pan de Taille míří rovnou do
Louvre a pan de Godille na návštěvu k hraběti de Aboa.
Poručík ze setniny pana de Treville svého velitele nezastihne a nikomu dalšímu nedůvěřuje
natolik, aby se mu svěřoval se svými rodinnými problémy. Proto se pokusí sehnat několik svých
kamarádů. Musí však čekat nějakou dobu, než se mu podaří dát dohromady skupinu pěti mušketýrů, kteří
jsou mu oddáni a kterým důvěřuje.
„Co se děje, pane?“ zeptá se jeden z nich.
„Jdeme, řeknu vám všechno cestou,“ odsekne poručík a nikdo se ho už na nic nevyptává.
Důstojník nedokáže zakrýt své rozrušení, čehož si jeho doprovod povšimne. Ale nevyzvídá.
34
Původně chtěl jít pan de Taille rovnou domů a počkat na hraběte, nakonec se však rozhodne ještě
navštívit kostel Saint-Eustache, možná tam někdo viděl něco podezřelého. Cestou vysvětlí svým mužům,
že se dnes ztratil jeho bratr, ale nic bližšího jim zatím nesdělí.
Kostel je pochopitelně zamčený, což poručíka neodradí a bouchá na dveře tak dlouho, až vyleze
starý zvoník. Vypadá dost zmateně.
„Tady máš pět liber, zkus si vzpomenout. Nebyl tu dnes nějakej neznámej šlechtic na návštěvě za
někým z kněží?“ pokusí se poručík osvěžit starcovu paměť.
„Ano, matně si vzpomínám, pane, jeden moc hezky ustrojenej pán navštívil Otce Paula,“ vysouká
ze sebe konečně kostelník.
„Kdy ke schůzce bylo?“
„Po ranním kázání Jinak jen pravidelné návštěvy, ale ty lidi znám, chodí sem často.“
„Ano, ráno po kázání, to by mohlo bejt. Můžeš toho muže popsat?“
Zvoník se o pokusí přání splnit, především podle obleku poručík usoudí, že by se skutečně mohlo
jednat o jeho bratra.
„Je tady teď ten Otec Paul?“ zeptá se baron.
„Bohužel, odešel nedlouho před vaším příchodem.“
„On tady nebydlí?“
„Ne, má byt někde v Paříži, ale ne dlouho, kdysi bydlel v kostele Saint-Sulpice.“
„Dobře. Kde teď bydlí?“
Zvoník se ošívá.
„No tak, kde bydlí?“ zvýší hlas poručík.
„No, pane, možná bych si i vzpomněl, ale když na mě křičíte, tak se mi všechno nějak plete,
nemohu se soustředit. Nevím, kdybyste byl možná přívětivější …“
„No jasně,“ pochopí mušketýr, „Tady máš dalších pět liber, to ti snad paměť osvěží.“
„Jste velmi hodný, pane důstojníku. Už si matně vzpomínám. Otec Paul bydlí v nějakým hostinci,
jak se jen jmenuje … ne, pane, nezlobte se, teď se nesnažím vás připravit o další peníze, ale vypadlo mi
to jméno skutečně … vím, že v tom názvu je nějaká květina,“ snaží se opravdu rozpomenout zvoník.
„Není to náhodou hostinec U Bílé růže?“ napadne náhle spojitost Horného.
„Ano, pane, přesně tak. Jak jste na to přišel? Měl jsem to jméno celou dobu na jazyku, ale ne a ne
si vzpomenout,“ omlouvá se stařík.
„To je jedno. Podívej, tady máš ještě deset liber a zapomeneš na to, že jsme se kdy viděli. To by
při tvý paměti neměl bejt problém, že?“ podá mu mušketýr další minci.
„Vlastně tu dnes večer nikdo nebyl, nikomu jsem neotevíral,“ zastrkuje spokojený zvoník peníz do
svých šatů, rozradostněný, jak snadno přišel k velmi dobré výslužce. Vlastně za nic.
„Tak výborně, běž už zpátky,“ popožene ho pan de Taille, když však starý muž za sebou zavře,
zakleje sám pro sebe, „Krucinál, zase ta zatracená hospoda U Bílý růže. Všechno se kolem ní točí. Tak
pánové, přidejme do kroku, jdeme ke mně domů, tam se poradíme co dál,“ obrátí se na své společníky a ti
ho opět beze slova následují.
Hrabě de Godille mezitím dorazí do hostince U Bílé růže. Vstoupí dovnitř a rozhlédne se. Spatří
několik hostů, povětšinou mužů třetího stavu. Nejde o žádnou špeluňku, ale spíše o solidní zařízení pro
měšťáky. Hrabě se posadí k jednomu z prázdných stolů a počká, až se u něho objeví hostinský.
„Čím vám mohu posloužit, pane?“
„Dal bych si pohár dobrého vína,“ odvětí hrabě a když se obsluhující chystal odejít, zadrží ho,
„Potřeboval bych mluvit s panem hrabětem de Aboa,“ dodá.
Hostinský Misquton se na něj pátravě podívá. Podle ústroje ihned při jeho příchodu pozná, že se
nejedná o jeho klasického hosta. Přesto zůstává ostražitý, má ostatně své pokyny a je za jejich dodržování
slušně placen.
„Pan hrabě má byt z druhé strany. Měl byste dům obejít a zkusit zaklepat na jeho dveře,“ odvětí.
35
„Opravdu? A přes vaší hospodu se k němu nemohu dostat?“
„No, možná i ano. To záleží na okolnostech.“
„Jaké okolnosti máte na mysli?“
„Přinesu vám víno a pak uvidíme, pane, ať tady nesedíte na sucho. Nedáte si i něco k jídlu, pane?“
„Co mi můžete nabídnout?“
„Co si bude Vaše Milost přát, kuřátko do zlatova upečený, selátko v tý samý podobě, paštiku,
ryby, prostě máme velkej výběr, záleží, na co má pán chuť.“
„Přineste mi k vínu půlku kuřete a nějaké pečivo,“ poručí si hrabě, konec konců hlad skutečně má.
Hostinský předá objednávku své ženě, která stojí za pultem a ta okamžitě zamíří do kuchyně.
Hostinský přinese džbán vína a pohár.
„Jídlo bude hned, pane,“ dodá a chystá se znovu odejít.
„Počkejte!“ zastaví ho Armand, „Mluvili jsme o mojí návštěvě u pana hraběte de Aboa. Jaký
okolnosti mají vliv na to, abych s ním mohl co možná nejdříve mluvit?“
„No, pane, pan hrabě by musel být přítomen, vy byste musel být ohlášen, pan hrabě by musel být
ochoten vás přijmout.“
„To zní rozumně. Můžete mi zkusit schůzku dojednat?“
„Zkusit to mohu, Milosti, ale úspěch zaručit nemohu,“ pokrčí rameny hostinský.
„Dobře. Já si tady v klidu dám vaše víno, sním vaše jídlo a vy se zkusíte zeptat. Když budu
spokojen, nebudu váhat náležitě ocenit vaši snahu při placení útraty.“
„To na moje snažení nemá vliv, pane. Nemám takovou moc, abych mohl poroučet panu hraběti
kde má být a s kým se má setkat.“
„Rozumím, já jen, abych podpořil vaší snahu.“
„Koho mám ohlásit a jaký účel vaší návštěvy?“
„Ohlaste hraběte de Godille, který je přítelem známého pana hraběte pana de Taille. S panem de
Taille jsem včera přijel do Paříže a musím panu hraběti sdělit něco velmi závažného.“
„Samozřejmě, pane hrabě,“ ukloní se před titulem hostinský, „Vynasnažím se, Excelence. Zatím si
pochutnejte, u nás si většina hostů na jídlo ani víno nestěžuje.“
Během jejich hovoru paní hostinská přinese dřevěné prkýnko a na něm spočívá skutečně příjemně
vonící půlka kuřete a nějaká obloha, podává hostu i ošatku s pečivem. Armand se do křupavého masíčka
s chutí zakousne, přitom koutkem oka pozoruje, jak hostinský vychází z místnosti.
Misquton podstoupí cestu přes dvorek a následně svému synovi sdělí, čeho si žádá jeho host. Pak
se stejnou cestou vrací zpátky. V chodbě se srazí s mladým knězem Paulem Derierem.
„Á, pan abbé, chcete poslat do svého pokoje něco k jídlu?“ osloví hostinský příchozího.
„Ne, pane Nicolasi, velmi děkuji. Mám vše, co potřebuji,“ odvětí mladík zadumaně. Jídlo je dnes
poslední, na co má pomyšlení.
„Jak myslíte. Ale kdybyste dostal časem hlad, můžete přijít a dostane se vám pohoštění, i
v pozdější dobu,“ ujistí duchovního hostinský.
Misquton se vrátí do lokálu a rovnou zamíří k panu de Godille žádajícímu o audienci.
„Váš vzkaz jsem vyřídil, pane hrabě. Shodou okolností je můj syn sluhou pana hraběte. Pokusí se
zjistit, jak je to s těmi okolnostmi, vo kterých jsem vám říkal.“
„Dobře, děkuji vám v každém případě za vaši snahu,“ odvětí s plnými ústy Armand.
Paul, když hostinský zavřel dveře na chodbu, nezamíří po schodech do svého pokoje, ale rovněž
rychle přeběhne dvorek a zaklepe na dveře bytu hraběte de Aboa. Tomu zrovna jeho sluha Nicolas
Misquton mladší sděluje, že se jistý pán sedící v hostinci domáhá slyšení.
„Nevím, nevím, vůbec ho neznám“ zamyslí se dvořan, pak nastraží uši. „Ale neklepe už zase
někdo? Běž se podívat.“
„Ano, pane,“ odkvačí Nicolas a nechá zamyšleného hraběte o samotě. Ne však dlouho, za půl
minuty je zpátky a do dveří se za ním tlačí Paul.
„Musím s vámi nutně mluvit,“ říká rozrušeným hlasem.
36
„Jistě. Nicolasi, počkej venku. Rozmyslím se s panem de Godille a pak vám řeknu. Teď nás nech
o samotě. A vy se posaďte, Paule,“ ukáže rukou na židli, pak však dodá, „Anebo víte co, pojďme do mé
pracovny, tady by mohlo být přes dveře slyšet.“
Oba muži projdou do vedlejší místnosti a posadí se k menšímu stolku. Hrabě nalije oběma pohár
vína a pak se obrátí na hosta.
„Co se děje? Jste velmi rozrušený.“
„A kdo by nebyl. Navštívil mě dnes jeden urozený pán …“
„Urozený pán?“ zpozorní hrabě a začíná tušit větší problémy, než si před chvílí byl vůbec schopen
připustit, „Tak rychle, povídejte.“
„Ráno mě navštívil pan de Taille a sdělil mi vše, co zatím vypátral z mojí minulosti.“
„Asi vás jeho návštěva dost rozrušila, že?“ zakaboní se obličej hraběte. Tak pan de Taille porušil
jejich dohodu a pustil si pusu na špacír.
„Jistě, jeho sdělení mě dost rozrušilo.“
„Drahý Paule, promluvíme si o vašem problému později. Pokusím se vám vše vysvětlit.“
„Později? Myslel jsem …“
„Mám ještě další jednání. Paule,“ řekne naléhavým hlasem pan de Aboa, „Jděte teď prosím do
svých komnat, později pro vás pošlu svého sluhu. Zatím nikam nechoďte a čekejte ve svém bytě. Ano?“
„Děkuji, pane hrabě, věřím vás a spoléhám na vaše rady.“
Kněz bez dalšího opustí místnost, naopak se vrátí sluha.
„Jaké máte rozkazy, pane?“ zeptá se.
„Zajděte do hostince svého otce a přiveďte ke mně pana hraběte, který se mnou chce mluvit. Budu
na něho čekat v salónku,“ poručí pan de Aboa. Rozhodne se mladého šlechtice přijmout. Buď mu chce
opravdu něco důležitého sdělit anebo jde jen o provokaci. V každém případě má šanci, pokud bude
dostatečně obratný, vytáhnout z nezvaného hosta zajímavé informace.
Pan Geoffy-Jean de Aboa nemusí čekat dlouho a ozve se zaklepání. Vstoupí sluha.
„Pan hrabě de Godille,“ ohlásí hosta.
„Prosím, pojďte dál,“ vyjde mu hostitel v ústrety a nešetří vřelostí, „Prosím, pane hrabě, posaďte
se, udělejte si pohodlí. Prosím, připijme si na seznámení,“ dodá a podá mu zdobený pohár s vínem.
Armand nabídku přijme, zlehka se napije a poté se posadí. Chvilku se oba muži navzájem
pozorují, pak znovu promluví domácí pán.
„Mohu vědět, jaké důvody zapříčinily, k mé velké radosti, naše setkání?“
„Jak jsem již sdělil vaším sluhům, včera jsem přijel s panem de Taille do Paříže. Řekl mi, že jde
za vámi na návštěvu a měli jsme se dnes setkat. Bohužel se na naši dohodnutou schůzku nedostavil, proto
jsem se rozhodl ho hledat. Jelikož mluvil o vás, tak jsem vás vyhledal.“
„Ano, pana de Taille znám. Jak se znáte vy?“
„Jsme přátelé od dětství. Naše panství sousedí, měli jsme i stejného učitele. Jsme přátelé.“
„Ach tak.“
„Ano. Proto se přicházím zeptat, zda nevíte, kde je můj přítel teď.“
„Nemám vůbec tušení, pane hrabě. Může být u svého bratra, nemyslíte?“
„Bohužel, tam jsem se také ptal. Místní služebnictvo o něm neví. Pane, já jsem ho viděl naposledy
včera večer, poté odjel za vámi a už se neobjevil. Nemůžete se divit, že o něj začínám mít starost.“
„Vaše starostlivost o přítele je chvályhodná. Paříž je nebezpečné město, zvláště v noci. Ale taky
poskytuje nepřeberné množství zábavy.“
„Víte snad něco bližšího?“
„Bohužel, nemohu sloužit. Ano, s panem de Taille jsem se včera sešel, to nepopírám, ale poté, co
zcela zdráv a v naprostém pořádku ode mne odešel, jsem ho už neviděl ani s ním nemluvil.“
„Co mám dělat? Vy se vyznáte v Paříži, můžete mi poradit“
„Sdělil vám pan de Taille, proč za mnou šel?“ odpoví otázkou Geoffy-Jean.
„Nic konkrétního, pane hrabě. Pouze jsem pochopil, že pro vás něco zjišťoval.“
37
„Ano, šlo však o zcela obyčejné věci, nic, co by bylo nějaké tajné,“ usměje se hostitel.
„Jistě,“ usměje se na oplátku i Armand a zopakuje otázku, „Můžete mi poradit, jak mám
postupovat dále?“
„Ale jistě. Měl byste vyhledat bratra pana de Taille, poručíka královských mušketýrů. Ten zná
Paříž stejně dobře jako já, ale díky své vojenské hodnosti má i daleko více prostředků pro pátrání po
zmizelém bratrovi,“ odvětí s nevinnou tváří hostitel, naopak host se zahryzne do svých rtů, podobné
odpovědi se obával.
„Asi mi pomoc nemůžete,“ řekne jen.
„Ano, opravdu nemohu. Je mi to líto a pevně věřím, že pana de Taille brzy naleznete. Snad se
nestal obětí nějakých lupičů či vrahů,“ projeví starostlivost pan de Aboa.
„I já věřím. Děkuji vám za vlídné přijetí a pohoštění. Půjdu tedy, jak jste mi radil, za bratrem pana
de Taille a snad se nám společně podaří přiblížit se pravdě,“ řekne Armand s mírnou výhružkou v hlase a
povstane.
„I já vám děkuji za návštěvu a jsem rád, že jsem vás poznal. Budu se modlit k Bohu, abyste ve
svém hledání uspěli. Snad se opět budeme moci spolu znovu sejít za příjemnějších okolností.“
„Bude mi potěšením,“ odvětí host velmi chladně a mírně se ukloní.
Nicolas doprovodí hraběte zpět přes dvorek do hospody a pak se vrátí zpátky, aby byl připraven
plnit další příkazy svého pána. Ten se zatím dost rozrušený posadí ve své pracovně a začne horečně
přemýšlet. Tak pan de Taille zmizel! To je velmi nepříznivá zpráva! Možná jeho zmizení nemusí souviset
s jejich záležitostí, ale na náhody už dlouhou dobu nevěří.
Hrabě de Godille mezitím vyjde ven z hostince a dle instrukcí zamíří k bydlišti poručíka de Taille.
Se svojí misí rozhodně spokojen není. Jediné, co mu pan de Aboa přiznal, je jeho schůzka s Henrim. Ale
o tom vědí už dávno. Naopak, pan de Aboa teď ví, že Henri zmizel, pokud ovšem o jeho zmizení neví už
dávno.
Jak jde Armand zamyšlen, nepovšimne si ani několika stínů, které ho v rozumné vzdálenosti
následují. Už je dávno hluboká noc, ulice se postupně stávají pustějšími, hluk ustává. Hrabě má mizernou
náladu a ke své škodě se příliš zaobírá svými myšlenkami, takže poněkud lehkovážně nevěnuje pozornost
svému okolí.
Ve chvíli, kdy zahýbá za roh jedné ulice, přistoupili k němu náhle dva muži v černých pláštích.
„Dobrý večer. Pan hrabě de Godille, pokud se nemýlím,“ osloví ho vyšší z nich.
„Ano, ano, co .. se děje?“ zakoktá se oslovený. Oba muži stojí v jeho bezprostřední blízkosti,
dostaví se horečný pokus nějak reagovat, jenže nenachází žádné vhodné řešení.
„Musím vás požádat, abyste šel s námi!“ řekne nekompromisně vyšší z mužů.
„Kdo jste … co chcete?“ je zcela zaskočený Armand.
„Vše se dozvíte pane,“ zní odpověď.
Hrabě se pokusí otočit, ale okolo něj teď stojí už celkem čtyři muži a to tak blízko, že se vlastně
ani nemůže pohnout.
„Dokud mi nevysvětlíte …,“ pokusí se o odpor Armand.
„Pane, prosím, nečiňte nic nepředloženého,“ řekne naléhavým a důrazným hlasem mluvčí tajemné
skupiny, „Máme rozkaz vás přivézt na určité místo a máme i rozkaz zacházet s vámi velice ohleduplně.
Nikdo nechce žádné projevy násilí. Rád bych se toho příkazu držel. Proto vás prosím, pane hrabě, abyste
nás následoval.“
Hrabě je zaskočený. Na pokyn ruky vyššího muže v černém se objeví na druhém rohu ulice kočár
bez jakýchkoli symbolů a blíží se k nim. Armand pochopí, že má poslední možnost se pokusit vymanit ze
sevření a případně utéci.
„Pane!“ zvolá mluvčí agresorů, když postřehne pohyb paže mladíka směrem k pasu. V tu chvíli
však hrabě ucítí, jak ho několik párů rukou pevně svírá a vzápětí mu jsou odebrány obě střelné zbraně,
dýka i kord. Zůstává tak zcela bezbranný. Jeho protivníci tvoří sehraný tým.
„Protestuji proti takovému jednání,“ zmůže se pan de Godille na jediný vzdor.
38
„Pane, protestovat budete moci později,“ promluví chladně, ale bez náznaků emocí muž v černém,
„Já jen plním rozkazy. Jak záhy poznáte, mluvím pravdu. Nyní pojedeme na určené místo a nikdo vám
nebude činit žádné příkoří. Pouze, pokud byste se pokusil o odpor, museli bychom na vaše nevhodné a
nerozvážné počínání reagovat. Věřím však ve vaši spolupráci. Ta bude ku prospěchu nás všech..“
Hrabě konečně pochopí, že nemá absolutně žádnou šanci na odpor, byl dokonale zaskočen, nebyl
na takovou situaci vůbec připraven. Ti muži naopak jsou skutečnými profesionály. Proto usoudí, že bude
lepší, když se podvolí jejich pokynům a nebude situaci vyhrocovat. Vždyť je tu stále baron de Taille, ten
se snad nenechá také tak hloupě zaskočit.
Celá situace trvá necelou minutu a kdyby vše pozoroval nezasvěcený okolojdoucí, určitě by si
mohl myslet, že skupinka přátel postává na rohu a čeká na kočár, do kterého poté družně nastoupí. Žádné
výkřiky, žádné strkanice a už se hrabě de Godille veze neznámo kam.
HOSTINEC U BÍLÉ RŮŽE
„Máte pravdu,“ přikývne odhalený, „Vidíte tedy, že jsem vám nelhal.“
„Tak dobře, teď už víme, kdo je kdo. Ale stále není jasný, proč jdete za námi,“ není stále spokojen
poručík.
„Už jsem vám řekl, pane barone, že se mýlíte. Ulice jsou veřejné a je jen náhoda, že jsme se tady
setkali. Já i mí kolegové jsme mimo službu a byli jsme za osobními záležitostmi,“ odvětí chladně
Tabatiere.
„Nevěřím vám ani slovo!“
„To je váš problém,“ řekne gardista bez náznaku emocí, „My vás nijak neohrožujeme a nijak
neobtěžujeme. My i vy sloužíme Jeho Veličenstvu.“
„Takže mi nic víc neřeknete?“ zvolá výhružně Horné.
„Ne. To je vše. Nic víc vám ani říci nemohu, i kdybych chtěl. Znáte pravdu a je na vás, jak s ní
naložíte,“ složí ruce na prsou Tabatiere.
„Dobře, pánové,“ řekne po krátkém přemýšlení baron, „Konec konců, je mi to jedno, jen jsem
chtěl vědět, s kým mám tu čest. Jinak, abych vám ušetřil zbytečný procházky, tak já i mí přátelé jdeme ke
mně domů. Takže nyní víte, kde nás najdete a nemusíte se plížit ulicemi,“ odmlčí se na chvilku, pak však
dodá velice mrazivým hlasem, „Jen bych vám chtěl říci, že mám svýho bratra velmi rád. Chudák se mi
někde ztratil dnes přes den v ulicích Paříže. Takže kdybyste na něj někde náhodou narazili, zaveďte ho ke
mně domů. Pokud se v dohledný době nevrátí, pánové, tak vám ručím, že se v Paříži budou dít velký věci,
že se mnozí nestačíte divit! Já ho najdu, i kdybych měl město vobrátit vzhůru nohama!“
„Bohužel, vašeho bratra jsem neměl tu čest poznat a vůbec nevím, o čem mluvíte. Pokud se ztratil,
chápu vaše rozpoložení a přeji vám, abyste ho brzo našel,“ odpoví Tabatiere velmi klidným hlasem, když
si dává obzvláště záležet, aby byť jediným slůvkem rozzlobeného mušketýra nepopudil.
„Já si myslím, že jste mi rozuměl velmi dobře. Případně moje slova vyřiďte na správných místech.
Jak jsem již řekl, dnes v noci a zítra mě naleznete v mém domě.“
„Je mi jedno, kam jdete se svými přáteli. Přeji vám příjemnou zábavu. Můžeme tedy pokračovat
v naší cestě?“ zeptá se chladně gardista.
„Jistě, nikdo vám přeci v chůzi nebrání,“ ušklíbne se pan de Taille a demonstrativně rukou
naznačí, že ulice je pro trojici gardistů zcela k dispozici. Ti se ani neohlédnou a zcela volným tempem
pokračují dál. Ve skutečnosti si pořádně oddechnou, nechali se zaskočit a pokud by došlo ke konfliktu,
tak šest vycvičených mužů je víc než tři se stejnými bojovými schopnostmi a pravděpodobně i výzbrojí.
Ale na nebezpečí jsou zvyklí, pročež neprojevují žádný strach ani emoce. Volným tempem a
v předstíraném družném rozhovoru pokračují, dokud nezmizí za rohem.
39
„Co teď, pane? Nechce se mi to vůbec líbit. Do čeho se to váš bratr zapletl?“ zeptá se starostlivě
Danvere.
„Tak to přesně nevím,“ zalže
trochu poručík, „Ale řekl jsem jim
pravdu. Jdu do svýho domu a byl bych
rád, kdybyste tam mohli bejt se mnou.
Ale jak jsem vám taky už řekl, jde o
zcela soukromou záležitost a nemám
jakýkoli právo po vás cokoli žádat.“
„My jsme vám zase již
odpověděli, pane, že jsme vám zcela
k dispozici.
Samozřejmě
půjdeme
s vámi a pomůžeme vám. Jen některý
z nás maj nastoupit zítra do služby,
proto si budeme muset za sebe domluvit
náhradu,“ odpoví za všechny Gautier,
pak se starostlivým hlasem zeptá,
„Učiníme nějaký vopatření? Budeme
pátrat po vašem bratrovi? Vyptávat se?“
„Ne, navopak, půjdeme ke mně domů a budeme zatím čekat. Pokud se bratr neobjeví do zejtra do
večera, pak teprve začneme jednat,“ řekne rozhodným hlasem baron.
KARDINÁL RICHELIEU
Bez roku čtyřicetiletý pan Joseph de Concestion ve svém nenápadném tmavém obleku se právě
obrací na komorníka prvního ministra a žádá o ohlášení. Je již hluboká noc, ale první úředník Francie
ještě v soukromí pracuje. Důstojník jeho gardy a tajný agent má přístup do jeho soukromých prostor a
jeho žádost o audienci není zase tak mimořádná. Zvláště když jsou neustále připravována různá spiknutí,
které se snaží jeho věrní odhalit, rozplést, zneškodnit.
„Jistě, pane, hned vás ohlásím, račte posečkat,“ odpoví sloužící strohým hlasem, nicméně
s patrnou pokorou.
Na komorníkova slova žadatel jen mávne rukou, čekání na slyšení mu nedělá žádný problém, je
zvyklý. Nicméně tentokrát musí čekat jen chvilku. Právě odbíjí půl dvanácté, když mu komoří pokyne a
vyzve ho ke vstupu.
Žadatel o audienci projde malou místností před pracovnou a vkročí do polootevřených dveří.
Stane přímo proti stolu, za kterým stále ještě pracuje kardinál de Richelieu.
Vévoda Armand Jean de Vignerod du Plessis de Richelieu! Jeho jméno se vyslovuje stejně tak
často s obavou jako úctou. A to jak mezi nejnižšími vrstvami obyvatel, tak i v nejvyšší společenské a
politické špičce. Už dlouhá léta je prvním ministrem Ludvíka XIII, který se mnohým možná trochu
nespravedlivě jeví jako slabý král. V každém případě mnozí za skutečného vládce země považují právě
jeho prvního ministra. Celá Evropa shlíží ke kardinálovi se stejnými pocity jako obyvatelé Francie,
kterým vládne tvrdou rukou. Dokázal již zlikvidovat revolty hugenotů, upevnil moc krále v zemi, jinými
slovy nastolil skutečný absolutismus, o čemž by mohli či v mnoha případech už nemohli vyprávět ti, kteří
se proti němu pokoušeli zosnovat různá spiknutí. Kteří se mu odvážili postavit.
40
Teď zvedne tento mocný muž
tvář k důstojníkovi svých gard a
tajnému spolupracovníkovi v jedné
osobě. V obličeji prvního ministra se
zračí velká únava i tvrdý boj vůle se
stářím a nemocemi. Před svým věrným
služebníkem se nemusí přetvařovat. Je
mu již padesát sedm let, ale každý rok
vlády v jeho provedení jako by
znamenal dva roky života. Neustálý
stres, neustálé napětí, bezesné noci,
nekonečná
jednání,
opakované
odvracení úderů, ať již zevnitř jeho
země či ze zahraničí. Takové nasazení
se musí projevit i na tak silné osobnosti.
Bohužel k tomu se přidávají nemoci,
které kardinála stravují zevnitř.
„Pane de Concestion, co vás sem tak náhle přivádí?“ podívá se Richelieu velmi přísně na svého
služebníka, jeho strohost, odměřenost a odtažitost jsou pověstné.
„Vaše Eminence, jak rád bych Vaši Eminenci neobtěžovat, ale bohužel musím Vaší Eminenci říci
o jedné nepříjemné a háklivé věci,“ odpoví oslovený velmi poníženým a pokorným hlasem, ve kterém
zkušený pozorovatel může číst obavy.
„Nuže, přejděte rovnou k věci. Můj čas je drahý.“
Pan de Concestion patří jak ke kardinálově osobní gardě, která zajišťuje jeho bezpečnost, tak mu
pomáhá prosazovat jeho osobní zájmy. Přítomný důstojník velí oficiálně jedné z jednotek, ale svými
schopnostmi stojí trochu výš a má poněkud výsadnější postavení. Ministr ho neváhá pověřovat
delikátními úkoly, které potřebují víc než jen obyčejný vojenský výcvik a jednání. Proto vztah mezi
oběma muži je přeci jen více upřímnější, neboť sdílejí mnohá ne právě příjemná tajemství. Ovšem velký
respekt a ostych služebníka před pánem je více než očividný.
„Vaše Eminence, dovolím si Vaší Eminenci připomenou jeden příběh z dávné minulosti.
Vzpomínáte si Vaše Eminence na pana d´Holfene?“ začne gardista lehce se chvějícím hlasem.
„Ten je ve vězení,“ zachmuří se kardinál, z vážnosti hlasu gardisty vycítí, že se bude jednat o
nepříjemnou záležitost a rozvinutí nějaké další intriky je posledním, co nyní potřebuje. Zvláště když má
na krku velmi nebezpečné spiknutí princů, které vede hrabě de Soinssons.
„Ano, byl uvrhnut do vězení za zabití při souboji. Bez milosti Vaší Eminence by přišel o hlavu.“
„Vzpomínám si na něho. Kdysi pro mě něco vykonal.“
„Vzpomíná Vaše Eminence také na hraběte de Besiere?“
„Pane de Concestion! Není vaším úkolem ani právem mi klást otázky!“ zpraží Richelieu svého
služebníka, pak však pokračuje strohým hlasem bez jakýchkoli emocí, „Hrabě de Besiere patřil k mým
odpůrcům, především však myslel sám na sebe, na svůj prospěch. Rozhodl se špatně,“ nepohne ani brvou
„Pan d´Holfene zabil hraběte de Besiere. Jeho smrt mohla vypadat jako souboj milence a manžela,
ale já vím, že hrabě byl odstraněn, protože stál na špatné straně a ohrožoval, řekněme, bezpečnost státu,“
pokračuje pan de Concestion.
„Mluvte k věci pane de Concestion, na přednášku o historii není dostatek času.“
„Jak si přejete, Vaše Eminence. Bohužel ale musím zmínit další jméno, jde o markýze de Almare.
Byl také zabit, rovněž za podivných okolností, právě hrabětem de Besiere. Rok předtím, než se Vaší
Eminenci podařilo dojednat smír mezi králem a královnou matkou.“
41
„Pane de Concestion,“ podívá se
první ministr velmi přísně, „pokoušíte
moji trpělivost. Buďte stručný a
věcný.“
„Bohužel, musím ještě zmínit
hraběnku de Besiere.“
„Pane de Concestion, všechny ta
jména dobře znám. Pokud mi neřeknete
okamžitě, proč jste mě vyrušil, budu
muset přehodnotit své mínění o vašich
schopnostech,“ zní hlas vévody de
Richelieu ledově.
„Omluvám se, Vaše Eminence,“
ukloní se hluboce pan de Concestion,
snaží se překonat chvění svého těla,
„Bohužel se našli lidé, kteří se rozhodli
se k těm starým a krvavým událostem
vracet. Nevím přesně, o co jim jde, ale
ti lidé pátrají v této nepříjemné minulosti a pravděpodobně se pokouší vytáhnout na světlo boží události,
které by měly raději zůstat uschovány a zapomenuty.“
„Považujete jejich jednání za vážnou intriku?“ zpozorní kardinál.
„Vaše Eminence, když Vaše Eminence dovolíte, budu Vaší Eminenci vyprávět jeden příběh,
protože nevím, jak přesně je o něm Vaše Eminence spravena. Mohu získat svolení Vaší Eminence?“
„Pokračujte,“ přikývne kardinál a zavrtí se v křesle, cítil bolest ve svých údech i vnitřnostech.
„Hraběnka de Besiere sloužila střídavě rádci svého krále, svému králi i jeho matce. Měla dost
zajímavých informací, které byly cenné i pro rádce Jeho Výsosti. Bohužel měla také manžela, markýze de
Almare, který bohužel nebyl nakloněn rádci svého krále. A tak padlo rozhodnutí, že bude dobré, pokud
bude její manžel umlčen. Takové rozhodnutí vyhovovalo i dané šlechtičně. Ta ač nosila dítě svého
manžela, sdílela již lože se svým milencem. Je docela dobře možné, že vše nastrojila záměrně tak, aby
bylo vhodné se markýze de Almare zbavit.“
„Vyslovujete nebezpečné a nepodložené spekulace, pane de Concestione. Ale asi víte o čem
mluvíte, zvláště když jste velmi dobrým známým hraběnky de Besiere,“ řekne kardinál a velmi přísně se
na svého služebníka podívá. Zároveň mu naznačí, jak dobré má informací ze soukromého života svého
gardisty. Ten se zachvěje, ale s těžkým srdcem pokračuje dál.
„Zmíněné události se staly už dávno a motivy těchto činů nejsou asi tak důležité. Důležitější může
být, jak by mohly být v přítomnosti vysvětlovány. Hrabě de Besiere, milenec tehdy mladé markýzi de
Almare, se stal vykonavatelem a v souboji, o jehož čestnosti se dá dost pochybovat, zabil markýze de
Almare. Což jistě Vaše Eminence ví. Možná už Vaše Eminence neví, že hrabě de Besiere donutil svoji
milenku a budoucí manželku, aby se zbavila dítěte soka, kterého zabil. Ta svůj problém vyřešila
odložením dítěte před dveře kláštera, přeci i na ni asi bylo příliš, aby ho nechala utratit.“
„Matka odložila své dítě? Bezbožný skutek,“ řekne Richelieu, aniž se mu ve tváři pohne byť
jediný sval.
„Souhlasím, Vaše Eminence. Z jejího tehdejšího odporného činu pramení právě současná
nepříjemnost. Markýza odložila malého synka a provdala se asi dva roky poté za hraběte de Besiere.
Nechápu zcela, proč ji donutil odložit syna, když ji dovolil ponechat si dceru, ale nyní je spekulace o
jejich jednání již bezpředmětná. Ačkoli šlo asi o dědické nároky na majetek markýze de Almare.
V každém případě jejího syna vychovali v klášteře. Hraběnka si později našla dalšího milence a ten se
zbavil hraběte de Besiere, který se podílel na spiknutí proti Vaší Eminenci. Milenec koná opět v zájmu
svém i v zájmu státu a odstraní hraběte de Besiere. Vše nastrčí jako přepadení lupiči, ačkoli jeho příběh
42
není právě věrohodný. Jelikož ale nikdo neměl příliš odvahy jeho historku zpochybňovat, vše za čas
utichlo a skončilo v zapomnění. Zmiňovaný pan d´Holfebe byl později zatčen a uvězněn za jiný souboj a
jeho život zachován za slib mlčení. Nevím, zda jsem popsal události přesně, Vaše Eminence, ale myslím,
že to tak nějak k nim mohlo dojít,“ dokončí vyprávění pan de Concestion.
„Zajímavé vyprávění, pane de Concestion,“ řekne tichým hlasem kardinál, „Kdo vytahuje vaši
historku na světlo boží? Kdo nám chce škodit?“
„Bohužel, Vaše Eminence, toto doposud přesně nevím. Dokonce si nejsem jistý, jaké jsou jejich
záměry. Jejich jednání může i nemusí být namířeno i na Vaši Eminenci, vzhledem k té krvavé minulosti.
Ale pátral jsem na žádost hraběnky de Besiere, pátral jsem souběžně s těmi muži a vše, co jsem Vaší
Eminenci vyjevil, vědí ti muži také. Dokonce mají i některé písemné dokumenty, jak se mi podařilo
zjistit.“
„Máte ještě něco, pane de Concestion? Dokončíte prosím svůj příběh?“ pobídne kardinál gardistu
naprosto vyrovnaným a zdánlivě i lhostejným hlasem.
„Ten malý chlapec, kterého vychovávali v klášteře a který je vlastně legitimním dědicem markýze
de Almare, odchází už jako mladík do Paříže a jako kněz slouží v jednom z pařížských kostelů. Zde se asi
setká s jedním šlechticem, který nějak zjistí mnou vyprávěnou historku a začne pátrat po jeho minulosti.
Za tím účelem zasvětí do pátrání dalšího šlechtice, který má panství v místech, kde byl chlapec
vychováván. Shromažďují důkazy o původu chlapce. Ale jak už jsem řekl, Vaše Eminence, neznám jejich
motivy. Mohou sledovat vlastní prospěch, pochybuji totiž o motivu ušlechtilosti z jejich strany. Ale také
mohou mít zájem vyvolat skandál, mohou se za nimi skrývat i nebezpečnější protivníci Vaší Eminence.
Jejich historce mohou mnozí uvěřit, může být podána s přibarvením a se snahou očernit Vaší Eminenci.
Navíc ten mladík je tak podobný svému otci, že i hlupák si musí této podobnosti povšimnout.“
Kardinál chvíli přemýšlí a neodpovídá. Teprve po hezké chvilce opět zvedne hlavu.
„Řekněte mi jména těch dvou šlechticů dobrodinců,“ poručí.
„Ten, který pátral v rodišti chlapce, je nějaký bezvýznamný venkovský šlechtic pan de Taille. Ale
dnes ráno se sešel s tím mladíkem a asi mu všechno řekl. Proto jsem se rozhodl jednat.“
„Co jste učinil?“ podívá se velmi přísně na svého služebníka kardinála.
„Pana de Taille jsme odvezli do jednoho domu v Paříži, který náleží hraběnce de Besiere a je tam,
řekněme, na ne právě dobrovolné návštěvě. Zadrželi jsme i jeho přítele, který s ním dorazil do Paříže.“
„Bez mého příkazu jste někoho zadržel?“ je teď hlas vévody ostrý a ledový.
„Vaše Eminence, musel jsem se rozhodnout rychle. Pan de Taille má bratra, který je poručíkem
královských mušketýrů …,“ polévá horko důstojníka, uvědomuje si svou hroznou chybu. Měl postupovat
zcela opačně, zalekl se však svého jednání o den později, než by bylo žádoucí.
„Čím dál tím lépe, pane de Concestion,“ řekne tvrdě první ministr, „Vy jste povinen přesně plnit
moje pokyny. Pokud tak nečiníte, dopadají vaše skutky jako tento. Napáchal jste více škody než užitku!
Napřed bylo nutné zjistit záměry těch mužů! Vy však učiníte zbrklé rozhodnutí! Kdo je tím druhým
šlechticem?“
„Pan hrabě de Aboa.“
„Pan de Aboa patří k naším dobrým služebníkům.“
„Já bych mu moc nevěřil, Vaše Eminence,“ tváří se zoufale gardista, moc dobře ví, co znamená
upadnout do kardinálovy nemilosti. Což se může lehce stát, přes všechny předchozí dobré služby, které
prvnímu ministrovi poskytl.
„Není ve vaší kompetenci soudit. Pan hrabě de Aboa nám mnohokrát prokázal dobrou službu a
jeho zprávy byly většinou velmi přesné.“
„Vaše Eminence, mám velké obavy, že se někdo pokouší vyvolat skandál … v dnešní době …
možná jde o větší spiknutí, než se teď zdá,“ hovoří naléhavě kardinálův agent, horečně se snaží omluvit
své unáhlené kroky.
„Pane de Concestion!“ zůstává velmi odtažitý Richelieu, „Pravděpodobně se vše týká pouze
hraběnky de Besiere, která je vaší milenkou! Proto jste se rozhodl být aktivní bez mých příkazů! Vaše
43
konání je asi více z její hlavy než vaší! Promluvím s hrabětem de Aboa a ten mi jistě vše vyjasní. Bohužel
váš krok už vzít zpět nelze.“
„Co mám dělat, Vaše Eminence? Jak mohu napravit své pochybení, jak mohu neztratit přízeň Vaší
Eminence?“ padne na kolena důstojník, cítí, na jakém okraji propasti se teď pohybuje, „Jsem velmi
zarmoucen, neboť jsem svým jednáním vzbudil nelibost Vaší Eminence. Mé kroky však byly vedeny
nejlepšími úmysly. Paní hraběnka je přece také věrnou služebnicí Vaší Eminence. Ví mnoho státních
tajemství …“
„Možná ví mnoho především na vás, pane de Concestion!“ je pohled Richelieua ostrý jak břitva.
„Vaše Eminence!“ sklápí hlavu gardista, jak rychle může přijít o vše, co si léta pracně budoval.
„Kdo všechno ví o vaší nešťastné historce?“
Kardinálský palác v Paříži
„Pan hrabě de Aboa, syn pana markýze de Almare, nyní abbé Paul Derier, bratři de Taille a pak
ještě jejich přítel, který s panem de Taille přijel do Paříže, jeden bezvýznamný venkovský šlechtic.“
„Musím napravit vaše chyby, pane de Concestion,“ zní hlas kardinála mrazivě. Musí jednat
obezřetně, nemá nejmenší chuti, aby musel později hasit vypuknuvší skandál. Byť se ho zdánlivě netýká,
mnohé osoby s ním byly a jsou spojeny, měly a mají úzké vazby i na něho. Na druhé straně ale už musel
čelit daleko větším problémům, než aby kvůli této lapálii zbytečně ztrácel vnitřní klid.
„Dovolil bych si pokorně upozornit, Vaše Eminence, pan hrabě de Aboa často vysedává u pana
vévody d´Orleans,“ hlesne káraný služebník.
„Pane de Concestion,“ podívá se teď skoro shovívavě na klečícího muže první ministr, „Vždyť
jsem pana hraběte ke královu bratrovi sám poslal. Zítra ráno chci s hrabětem de Aboa hovořit. Do té doby
ho budete sledovat a budete vědět o každém jeho kroku.“
44
„Již se stalo, Vaše Eminence,“ zní odpověď, v hlase gardisty zazní trochu úlevy, snad mu horlivé
jednání projde bez větších následků.
„Postarejte se o vzorné pohostinství obou mužů, které jste svévolně zadržel. Nesmí dojít
k žádnému násilí! Vysvětlete pánům své konání, které činíte v zájmu jejich bezpečnosti.“
„Ano, Vaše Eminence. Co mám učinit s baronem de Taille?“
„Vůbec nic.“
„Jak mám jednat s domnělým synem markýze de Almare?“
„Zítra ráno mi ho také přivedete. Uvidíme, co pro něho mohu udělat.“
„Všechno přesně splním, Vaše Eminence!“
„Další chybu, pane de Concestion, již nesmíte učinit. Zítra ráno očekávám i hraběnku de Besiere,“
pokračuje Richelieu bezbarvým hlasem.
„Stane se, Vaše Eminence.“
„Zmíněné osoby přijmu tajně a tak, aby se vzájemně nesetkaly.“
„Stane se, Vaše Eminence.“
„Pane de Concestion,“ podívá se ledovým pohledem na svého služebníka první ministr, „Vaše
předchozí počínání bylo neuvážené a zbrklé. Napravte ho, abych nemusel zvažovat další opatření směrem
k vaší osobě,“ dodá a gardistovi přejíždí mráz po zádech. Udržet se v přízni mocných je nesmírně obtížné,
stačí maličkost a pád přichází záhy.
MISE PANA DE CONCESTION
První cesta pana de Concestion vede za hrabětem de Aboa. Od svých lidí ví o jeho přítomnosti i
návštěvách, které za ním dnes přišly. Zabuší na hlavní dveře. Je už dávno po půlnoci, nicméně v oknech
se ještě svítí.
„Je pán doma? Nesu mu důležitý vzkaz,“ zeptá se rozmrzelého a rozespalého sluhy Nicolase
Misqutona.
„Nevím, zda neodešel, musím se podívat,“ odpoví naučeně sluha.
„Tak to jdi zjistit,“ odvětí pobaveně gardista.
„Jistě, pane, počkejte prosím zde,“ naznačí Misquton hostu, aby ho následoval, jakmile se otočí,
zvedne oči v sloup. Dnes se opravdu všichni zbláznili, vrtí otráveně hlavou. Důstojníka vzápětí zanechá
ve vestibulu domu. Ten se sám se sebou se sází, zda se dá hrabě zapřít či nikoli.
Sluha zatím vejde do pracovny svého pána. Ten sedí za masivním stolem a listuje svými zápisky.
Když Nicolas vstoupí, trochu překvapeně povytáhne obočí.
„Co se zase děje?“ zeptá se nevrle.
„Máte návštěvu, pane hrabě, pokud jste tedy doma.“
„To záleží na okolnosti. Kdo se mnou chce mluvit tentokrát?“
„Pan de Concestion.“
„Pan de Concestion?“ rychle povstane pán domu, „Přišel sám či s doprovodem?“
„Je zcela sám, pane.“
„Říkal, co chce?“
„Říkal, že vám nese důležitý vzkaz. Mám ho uvést či mu sdělit, že jste odešel?“
„Přijmu ho,“ řekne po chvíli přemýšlení hrabě, „Uveď ho do salónu, obleču se a přijdu za ním.“
Pan de Aboa rychle poklidí na svém pracovním stole, upraví si oděv, vezme si kabátec a hluboko
se nadýchne. Pana de Concestion dobře zná, ví, komu slouží a kým je pověřován důvěrnými záležitostmi.
O jeho blízkém vztahu s hraběnkou de Besiere si také cvrlikají vrabci na střeše. Není hloupý, aby si
nespojil vše z posledních dní. Musí být opatrný a zkusit vhodnými dotazy z návštěvníka vytáhnout co
45
nejvíce. Teď už si musí hájit svůj vlastní krk, své postavení. Ještě chvilku vyčká, teprve pak otevře dveře
do salónu a vejde. Nezvaný a nebezpečný host již čeká.
„Buďte vítán, příteli, jaké potěšení spatřit vás v mém skrovném příbytku,“ zahlaholí hrabě.
„Potěšení je na mé straně,“ odvětí stejně neupřímně gardista.
„Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zeptá se Geoffy-Jean a hlas se mu lehce, sotva znatelně,
zachvěje. Je však mistrem přetvářky, host si ničeho nepovšimne.
„Vy účel mé návštěvy netušíte?“ dělá udiveného Joseph.
„Jak bych mohl? Asi nejde jen o zdvořilostní návštěvu, že?“
„Určitě ne,“ řekne posel a dá si záležet, aby hlas zněl co nejtvrději.
„Takže tajné poslání?“ usměje se hostitel, který opět nabývá rovnováhy, je zvyklý se pohybovat
v podobně ostrých situacích, „Dáte si trochu vína?“
„Nikoli, mám toho dnes na vyřizování více než dost.“
„Jak si přejete. Sdělíte mi, prosím, důvod své návštěvy?“
„Důvod? Ale ten já neznám,“ zatváří se bezelstně pan de Concestion, „Jeho Eminence, kardinál de
Richelieu, mně nařídil, abych vás vyhledal a vyřídil vám, že vás chce zítra po ránu přijmout na soukromé
audienci.“
„Mám se tedy dostavit na audienci?“
„Přijetí se bude konat v soukromí. Přijďte, prosím, k zadnímu vchodu pro služebnictvo, však vy
víte kam. Kolem šesté hodiny ranní. Pak budete za Jeho Eminencí zaveden.“
„Bude mi potěšením. Opravdu nevíte, co má být tématem mé návštěvy?“
„Ne, nevím, o čem s vámi chce Jeho Eminence jednat.“
„Děkuji za vyřízení vzkazu, dostavím se ve stanovenou dobu. Máte ještě něco na srdci?“
„Ne, nemohu se zdržet déle, jak jsem řekl, musím toho dnes vyřídit opravdu hodně,“ podíval se
důstojník na hraběte velmi významným pohledem. Oba jsou zkušení v podobných jednáních a oběma je
jasné, o čem se mluví.
„To chcete tak rychle odejít? Nedáte si alespoň doušek vína či nějaký zákusek? Jestliže máte
mnoho dalších vyřizování, trocha posílení vám může přijít vhod,“ nedá se odbýt hostitel.
„Velmi rád bych vaše pozvání přijal, ale bohužel opravdu je můj program nabitý. Budu se muset
rozloučit, pane hrabě, vzkaz jsem vyřídil a tak jsem u vás své poslání splnil,“ dá si pan de Concestion
záležet, aby jeho hlas zněl chladně.
„Škoda vašeho spěchu,“ nesleví ze své srdečnosti pan de Aboa, „Snad někdy příště. Jste v mém
domě vždy vítán. Věrný a spolehlivý služebník Jeho Eminence je zde vždy vítaným hostem.“
„Děkuji za vřelé přijetí a nabídnuté pohoštění,“ ukloní se de Concestion, pak se však s očividním
přehráváním zarazí, „Nicméně, pane hrabě, pomoci mi můžete. Musím ještě hovořit s jedním knězem,
který je ubytován ve zdejším hostinci. Pokud by mi váš sluha ukázal jeho komnaty, ušetřil bych si
probouzení hostinského.“
„Chcete mluvit s knězem, který je zde ubytován?“ zeptá se s nevinnou tváří Geoffy-Jean, nedá na
sobě znát ani náznakem, jak v něm hrklo.
„Ano, jde o mladého kněze. Je jich zde ubytovaných více? Možná však neznáte návštěvníky
hostince,“ usmívá se gardista.
„Většinou opravdu ne,“ oplatí mu stejným způsobem dvořan, „Pana abbého jsem však měl tu čest
poznat. Řeknu Nicolasovi, aby vás za ním zavedl,“ ukáže směrem ke dveřím.
„Jste velmi laskavý,“ vykročí ke dveřím Joseph.
Gardista bez dalších slov opustí v doprovodu sluhy prostory hraběte. Ten se vrátí do své pracovny
a čelo se mu zkrabatí starostmi. Jeho aktivita ohledně markýze de Almare je odhalena, dokonce hraběnka
a její milenec asi informovali i Richelieua. Ten bude zítra žádat vysvětlení. Proč chce ale kardinálův posel
mluvit s abbé Derierem? Nu nic, stejně se za chvíli dozví, co mládenci ministrův posel sdělí a podle toho
se na ranní audienci připraví. Nepropadá panice, ale dobře po těle mu také není.
46
Pan de Concestion mezitím již vartuje před komůrkou mladého duchovního, na jehož dveře sluha
Nicolas tluče. Podle rychlosti, s jakou se dveře otevřou, je patrné, že nájemce místnosti nespal.
Pravděpodobně rozjímal na lůžku, neboť v komnatě je tma a mladík má kolem pasu obtočený kus látky,
naopak jeho velmi útlý trup je nahý. Ani jeho oči nejsou očima rozespalého člověka, pouze mžourá do
svitu svícnu na chodbě, jak přichází ze tmy do světla.
„Musím s vámi mluvit, pane abbé, ve velmi naléhavé záležitosti,“ řekl místo pozdravu důstojník.
„Pane, jsem vždy připraven vyslyšet přání každého návštěvníka. Jako služebník boží jsem k tomu
předurčen, abych slyšel a případně pomáhal,“ říká mladík pokorně, v jeho tváři je zdánlivý klid a
nevinnost, byť uvnitř s ním zmítá neklid. Co tu chce uprostřed noci cizí člověk, musí se nutně ptát.
„Můžeme hovořit ve vaší komnatě?“
„Můžete mi sdělit, s kým mám tu čest?“ zeptá se na oplátku duchovní.
„Jsem pan de Concestion, byl jsem vyslán významnou osobou, abych vám sdělil velmi důležitý a
naléhavý vzkaz..“
„Prosím, pane, posečkejte chvilku, jen rozžehnu svíčku,“ říká Derier, aniž projeví navenek náznak
neklidu.
„Postarám se, pane abbé,“ řekne rychle Nicolas a aniž čeká na odpověď, proklouzne do tmy
komnaty, která se zakrátko rozzáří matným světlem lehce prskající svíčky. Jedné jediné, umístěné
v mističce na stolku. Místnost je velmi prostě zařízená, stůl, dvě židle, skříň, postel. Je však udržována
v nezvyklém pořádku, vše urovnané, včetně šatů mladého duchovního, jehož bosé nohy teď pleskají o
podlahu.
„Pokud se budeme moci na chvíli posadit, velmi rád vám sdělím účel své návštěvy,“ následuje
těsně mládence gardista, sluha za ním zavře dveře.
„Ach ano, samozřejmě, promiňte,“ nabídne Derier návštěvě židli, sám se posadí na druhou. Husí
kůže na trupu i odhalených nohách svědčí o chladu, který prostupuje jeho hubeným, šlachovitým tělem,
ale trpně hledí na svého hosta, konec konců na strádání je ze svého předešlého života zvyklý, „Bohužel
kromě obyčejné vody a skývy chleba vám nemohu nic nabídnout. Jsem jen prostý služebník boží a žiji
velmi střídmě,“ omlouvá se.
„O tom nepochybuji,“ ušklíbne se důstojník, který má o životě církevních hodnostářů své mínění,
„Nicméně já nic nepotřebuji, jen musím vyřídit vzkaz.“
„Jsem již připraven, pane de Concestion, bedlivě vás poslouchám.“
„Pane abbé,“ prohlíží si pozorně gardista mladíka, je takové holátko, tintítko, na druhé straně mu
imponuje jeho naprostý klid a vyrovnanost. Poprvé se dívá do velmi mladistvě působící tváře muže
sedícího na druhé straně stolu a musí uznat, znaje portrét markýze de Almare, podobu mládence s jeho
předpokládaným otcem. Ne, taková náhoda se nedá očekávat. Taková podoba nikomu nemůže uniknout.
„Pane?“ řekne Derier, který sedí bez hnutí a snáší pátravý pohled svého hosta.
„Zítra brzo ráno jste očekáván na soukromém slyšení u Jeho Eminence kardinála de Richelieu,“
vypálí Concestion prudce šíp a nespouští z kněze zrak. Jen jeho lehké zachvění je patrnou reakcí na tak
neočekávané pozvání, dokonce možná pramení jen z chladu v místnosti působící na obnažené tělo
abbého.
„Tak velká čest, pane,“ řekne s kamennou tváří Paul.
„Jistě, jde o velkou čest, být přijat v soukromí Jeho Eminencí,“ odvětil Joseph, „Málokomu se
takové cti dostane. Vy však jistě tušíte, čím jste si té cti vysloužil.“
„Naprosto ne, pane. Byl bych velmi rád, kdybych se od vás mohl dozvědět důvody tak
neočekávané radostné zprávy. Ale pokud nemáte právo mi je sdělit, nebudu nijak naléhat“
„Jsem bohužel jenom posel. Určitě však není obvyklé být přijat v soukromí Jeho Eminencí. Jistě
musí být velmi vážné důvody,“ pokračuje v psychickém tlaku gardista.
„Prosím tedy pouze o sdělení kdy a kde mám být.“
„Jste velmi mladý, ale jste prý i velmi schopný, jak jsem slyšel. Měl jste však prý velmi pohnuté
dětství,“ vypálí další ránu důstojník, mladík však již je připraven a obrněn.
47
„Ano, bohužel, nejsem na svůj původ opravdu pyšný, pane. Jsem obyčejný nalezenec. Nevím, co
přimělo mé rodiče mě jako novorozeně odložit. Modlím se, aby je k tomuto kroku vedly vážné důvody.
Možná jen chtěli, aby se mi dostalo bezpečí u řádových bratrů. Ti se o mě skutečně skvěle postarali,
nikdy jim nebudu moci být dostatečně vděčný,“ odvětí s ledovým klidem Derier.
„Nikdy jste se nepokoušel zjistit nic o svých rodičích?“
„Já sám nikdy, kněz, který mě vychovával, ano. Bohužel na nic nepřišel. Už jsem se vyrovnal se
svým osudem. Bůh má jistě své záměry a já mu jsem vděčný za zachování svého života. Kolik jiných dětí
živoří, umírá hlady, já dostal útěchu i zázemí kláštera. Dostalo se mi všestranné péče i výborného
vzdělání.“
„Musí však pro vás být nepříjemné nic o svých rodičích nevědět, jistě se musíte na své rodiče
velmi zlobit, jak se k vám nekřesťansky zachovali.“
„Zlobit? Nemám právo se zlobit, pane. Možná nebyli schopní se o mě postarat a odložením mi
vlastně poskytli obrovskou službu. Necítím žádnou zášť a jsem smířen s osudem. Asi se mi nikdy
nepodaří zjistit, co se tehdy skutečně stalo, možná již jsou mí rodiče mrtví, kdo ví. Kdyby se však
náhodou někdy objevili, poděkoval bych jim. Vždyť mi umožnili prožít dětství v harmonii kláštera a dát
se na dráhu kněze.“
„Váš přístup je velmi ušlechtilý,“ pokývá hlavou pan de Concestion, „Jistě máte před sebou velmi
slibnou kariéru v církvi, jste mladý, schopný, vzdělaný …“
„Budu se snažit, abych byl co nejlepším služebníkem božím,“ zazní neutrální odpověď,
„Vzhledem k mému původu ani neočekávám možnost získat vyšší posty v církevní hierarchii, ale o to
lépe jistě budu schopen naplňovat své poslání, šířit slovo Boží.“
„Kdo ví, pane abbé. Možná právě zítřejší schůzka vám může otevřít cestu velké kariéry v církvi.
Jeho Eminence pozná schopné muže a dokáže mnohé, věřte mi.“
„Kéž byste měl pravdu, pane. Možná jde jen o další zkoušku, kterou mi ve své laskavosti Bůh
přichystal. Snad obstojím se ctí, pane. Jsem stále velmi nedokonalý.“
„Pokora vám nechybí, abbé, což bude zítra jistě k vašemu užitku.“
„Možnost být přijat tak velkým mužem, ke kterému již léta s obdivem vzhlížím, naplňujete mou
duši obrovským štěstím.“
„Vraťme se ale ještě k vašemu osudu. Mohu? Pokud vás obtěžuji …,“ podívá se zkoumavě Joseph
na svého asketického hostitele.
„Nikoli, pane. Jsem velmi potěšen vaším zájmem o mou nehodnou osobu.“
„Jistě se našli mnozí, kteří by vám rádi pomohli zjistit pravdu o vašich rodičích.“
„Snažil se představený kláštera, bohužel neuspěl.“
„Pravda, již jste se zmínil. Ale zde v Paříži je mnoho vlivných lidí, kteří by vám třeba mohli
nabídnout pomoc, nemyslíte?“
„Jsem vděčný každému, kdo projeví zájem, stejně jako nyní vám, pane de Concestion. Ale jsem
smířen se svým osudem. Cítím svoji povinnost oplatit vše, co mi bratři v klášteře poskytli. Svými
nehodnými a malými schopnostmi se pokusit být užitečný, abych si zasloužil dobrodiní Boha, který mi
ráčil milostivě zachovat můj nicotný život.“
„Chápu, pane, nemáte příliš zájem se mnou o vašem osudu otevřeně hovořit. Konec konců jsem
pro vás zcela neznámým člověkem,“ řekne dost chladně důstojník a znovu se významně na mladíka
podívá.
„Naopak, pane, vždyť já s vámi mluvím naprosto upřímně. Nebylo pro mě lehké se s tím vším
vyrovnat, dříve velké množství dotěrných a neodbytných otázek trápilo moji duši. Naštěstí s věkem a
s poznáním boží milosti jsem prozřel a pochopil. Co se mi mohlo zdát jako ústrk, bylo nakonec vykonáno
pro moje dobro. S tím se žije opravdu daleko lépe.“
„Dobře, nechci na vás dále naléhat. Jen jednu dobrou radu, pokud mohu.“
„Samozřejmě, budu vám vděčný za každou radu, pane.“
48
„Velmi dobře si promyslete, co sdělíte Jeho Eminenci. Jeho Eminence je velmi mocná a velmi
přísná, ale taky dokáže být velmi štědrá ke svým služebníkům.“
„Děkuji vám, pane, budu na vaše slova pamatovat.“
„Nebudu vám, pane abbé, popisovat kdy a kde máte být. Zeptejte se pana hraběte de Aboa,“
uštědří další zdánlivě nečekaný úder gardista, opět bedlivě sleduje reakce. Nedostavuje se však žádná, ze
které by mohl cokoli usuzovat.
„Pan hrabě de Aboa mě doprovodí? Jak laskavé,“ odvětí mladík s nevinnou tváří.
„Možná vás doprovodí, možná sám bude muset ledasco vysvětlovat,“ pokrčí rameny důstojník a
zvedne se. Snaží se potlačit své zklamání, vždyť z mládence vůbec nic nevytáhl a naopak mu ještě sám
poskytl informace. Ale zase toho tolik neodkryl, hrabě de Aboa je zkušený intrikán a hned ho prokoukl.
„Velice vám děkuji za vaši návštěvu a vaše rady,“ zvedne se i Derier, „Velmi se těším na zítřejší
setkání s Jeho Eminencí. Mé srdce je naplněné blahem, moje duše je ozářena již teď. Jsem nesmírně
šťastný, pane de Concestion.“
„Přeji vám klidný zbytek noci,“ dodá gardista mnohoznačně a bez dalšího vyjde z místnosti.
Rozhodně není spokojený, ale o jednom se právě přesvědčil. Mladík je opravdu neobyčejný, ač zdánlivý
nalezenec, sálá z jeho chování vznešenost, byť nepochybně svou pokoru pokrytecky přehrává. Ale je
velmi obratným řečníkem i diplomatem, i jeho ovládání je téměř dokonalé. Přitom mu ani není ještě
dvacet. Ano, určitě v sobě má vznešenou markýzskou krev, o tom gardista již nepochybuje. Ale taky asi
intrikánskou krev své matky. Když se obojí skloubí, byť takové hádě, může být velmi nepříjemným
soupeřem každému. Jestlipak tyto jeho vlastnosti ocení i kardinál, ten má čich na schopné lidi.
Když se zavřou dveře, sesune se Derier na židli a podívá se na své ruce. Zcela se mu třesou.
Veškeré předchozí ovládání a napětí se nyní projevuje. Pátrání jeho přátel je nepochybně odhaleno.
Zájem samotného kardinála Richelieu svědčí o závažných problémech. Není opravdu hlupák, ví jak končí
lidé, kteří se zprotiví Jeho Eminenci.
Vůbec nevnímá chlad, který už doslova paralyzuje jeho tělo, na kterém není ani gram tuku. Ale je
také přikován na židli zítřejší audiencí. Co by kdysi dal za možnost uvidět nejmocnějšího muže dnešní
doby, dokonce mu být představen. Nyní ale jím prostupují hrozné obavy. Vůbec nemá ponětí, co se
všechno může stát. Může přijít krásný úsvit v jeho životě, ale také existuje i druhá varianta. Pokud bude
pro Jeho Eminenci představovat hrozbu, přinejlepším skončí jako obyčejný kněz v tom největším
zapadákově. Bohužel také může skončit v temné kopce, ovšem ne jako řádový bratr, ale jako
nedobrovolný host.
Zahledí se do nevyrovnaného plaménku svíce, vrací se do reality. Povšimne si své kůže, která ho
varuje před zimou. Je sice otužilý, tělesné strádání bere jako součást výchovy k pokoře a sebeodříkání,
ovšem nyní není důvod pokračovat v hazardu s prochladnutím. Zaváhá, má se obléci a ihned odejít za
hrabětem de Aboa, nebo se vrátit do již asi vyvěralého tepla a smrádku pod svou pokrývkou?
Ozve se zaklepání.
49
TŘETÍ KAPITOLA
ABBÉ A HRABĚ
Hrabě de Aboa stojí u okna a kouká do tmavé ulice. Ví o intimním vztahu pana de Concestion
s hraběnkou de Besiere, zítra se bude muset hodně snažit, aby se kardinál Richelieu přiklonil na jejich
stranu. Usilovně přemýšlí. Kdyby šlo jen o něho, určitě by si nějak poradil, ale není si jistý svým
chráněncem. Jak bude mladý kněz jednat? Jak bude mluvit? Nepopudí kardinála? Nezačne někoho
obviňovat? Teď, když mu pan de Taille všechno vyžvanil?
Bohužel věci zašly až příliš daleko. Zmizeli pan de Taille a hrabě de Godille, baron de Taille je
sledován, stejně jako nepochybně jeho dům. Co zabrání tomu, aby se zítra cestou někde nestal obětí
únosu i on? Není slyšení jen past, jak ho vylákat z domu?
Ano, rozehrál velmi ožehavou partii a ta se mu teď začíná vymykat z rukou. Co když poručík de
Taille udělá nějakou nepředloženost? Jestli vypukne skandál? Nebudou se snažit odstranit všechny
svědky? Jak moc je hraběnka silná, dokáže přesvědčit kardinála, aby se jí zastal? Neměl by i on raději
někoho dalšího zasvětit? Třeba vévodu d´Orleans? Jenže kdyby mu o všem nyní řekl, ten bude chtít
vyvolat pozdvižení, pak už nepůjde hru zastavit. Ne, zapojení králova bratra by se mohlo otočit proti
němu. Stejně hloupé je uvažovat o markýzi de Cinq-Mars, který podle všeho má také kardinála už plné
50
zuby a naopak jeho vliv na krále je stále větší a větší. Ten ješitný mládeneček by nebyl v této kause
dobrým spojencem.
Vyruší ho zaklepání, na jeho příkaz přivádí sluha Paula Deriera, kolem kterého se vše točí a
kterého právě opustil důstojník kardinálovy gardy. Hrabě si ho bedlivě prohlíží, mladík se snaží skrýt
svou nervozitu, ale je patrná. Což není dobré znamení.
„Tak jak se cítíte?“ začne trochu zbytečnou otázkou Geoffy-Jean.
„Nic moc, pane hrabě,“ usměje se trpce Paul.
„V poslední době se mnohé událo. Co po vás chtěl pan de Concestion?“
„Máte mě zítra přivést za Jeho Eminencí, prý už budete vědět kdy a kam.“
„Vy máte taky přijít …,“ zarazí se hrabě, „Hrome, ta audience nebude nic jednoduchého, může
rozhodnout nejen o vašem osudu …,“ dívá se teď dost nerudně na mladíka.
„Dnešní den je opravdu velmi nezvyklý a zcela v rozporu s tím, co jsem zatím zažil, pane hrabě.
Nejprve mě navštíví váš přítel pan de Taille, který mi sdělí dohady o mých rodičích. Z jeho slov bohužel
vyplývá možnost, kdy by má matka mohla být zrůdou. Tím rozmetá všechny mé naděje, všechny mé
šálivé myšlenky, kterými jsem omlouval chování svých rodičů nedostatečností, kdy by moje zanechání na
prahu kostela mohlo být z jejich strany aktem milosrdenství. Pak se objeví další muž a řekne mi o zítřejší
audienci. Kterou mi má poskytnout v soukromí sám všemocný kardinál Richelieu. Příliš mnoho událostí,
pane hrabě, moje duše je nyní rozervaná, plná nepříjemných otázek, ale také velkých obav.“
„Shrnul jste svoji situaci docela přesně,“ usměje se pan de Aboa, „Co vás děsí víc?“
„Co bylo řečeno o mé možné matce je strašné,“ zamyslí se Derier, „Představa zítřejší audience …
možnost osobně mluvit s kardinálem Richelieu ve mně vzbuzuje obrovský neklid. Víte, Jeho Eminence si
vážím, obdivuji ho … Nikdy jsem nemluvil s tak vznešenou osobou.“
„Ano, audience pro vás musí být nezvyklá.“
„Copak vy, vy jste zvyklý být v přítomnosti mnohých osobností … už jste mluvil někdy
s vévodou de Richelieu?“
„Ano, dokonce několikrát.“
„Na nějaké oslavě? Plese? Na králově dvoře?“
„Také, ale sešel jsem se s ním i na několika neformálních schůzkách,“ odpoví s trochou zaváhání
pan de Aboa.
„Opravdu?“ zvedne udiveně zrak Paul, „Vy už jste s ním mluvil mezi čtyřma očima?“
„Ano.“
„Jak na vás působil?“
„Kardinál Richelieu je opravdu velký muž. Zdá se, jako by znal vaši odpověď dříve, než ji
řeknete. Ale je velmi odtažitý, dobře zná svoji hodnotu. Zachovává si svoji strohost, svůj odstup od
každého. Dosáhl svého postavení a vyžaduje, aby ho každý respektoval a vzdával mu dle něho
zaslouženou poctu. Dám vám později pár rad, jak se chovat, abyste se nedopustil prohřešku proti etiketě.
Tím byste ho velmi popudil.“
„Máte z něj strach?“
„Strach?“ zamyslí se de Aboa, „Strach má z kardinála Richelieu skoro každý. Má ohromnou moc,
ví jak s ní nakládat, jak ji využít ve svůj prospěch. Ale já bych spíše řekl respekt. Velký respekt.“
„Pane hrabě, nevím, jak zítra audienci zvládnu. Bojím se. Pravděpodobně budu směšný, nedokážu
vůbec mluvit s takovým mužem …“
„Paule,“ usměje se teď shovívavě Geoffy-Jean, „Zbytečně se podceňujete. Ano, chápu vaše
rozpoložení, ale jste velmi bystrý a sečtělý mladý muž, máte dar hovořit, umíte se vyznat v lidech.
Pravděpodobně se obáváte zbytečně. Až budete s kardinálem mluvit, tak z vás vaše tréma spadne a budete
dobrý.“
„I kdyby. Co mi ale bude chtít a co mu mám říkat já?“ podívá se teď zoufale Derier na svého
hostitele, nesnaží se nyní nic hrát, nevidí důvod k přetvářce.
51
„Ano, tak to je problém. Na úspěchu našeho vysvětlení a našeho postoje k daným událostem
pravděpodobně závisí náš další život.“
„Máte nějaký plán? Máte nějaké rady?“
„Paule,“ zvážní pan de Aboa, „jste hodně nervózní, ale moje další slova vám na klidu rozhodně
nepřidají. Zítřejší den pravděpodobně rozhodne o celém vašem životě i vaší kariéře. Pokud audience
dopadne dobře, tak získáte mnoho, když ne, tak pravděpodobně ztratíte vše. A dost možná nejen své
místo kněze, ale i svobodu a v nejhorším případě i život. Jako dědic majetku markýze de Almare, což se
nyní jeví velmi pravděpodobné, jste pro mnohé velmi nebezpečný. Dokud budete žít, můžete své nároky
kdykoli vznést. Třeba až se změní poměry.“
„Změní poměry?“
„Kardinál Richelieu je nemocný, někteří říkají vážně nemocný. Stejně tak Jeho Veličenstvo. Jeho
Eminence má i mnohé nepřátele, nyní probíhá velmi vážné spiknutí hraběte de Soissons a dalších
velmožů, kteří vyhlásili kardinálovi otevřeně neposlušnost.“
„Netušil jsem …“
„Pro kardinála je každý den bojem o setrvání v úřadě, o setrvání na výsluní. Čelil už desítkám
různých spiknutí, doposud vždy úspěšně. Tekla krev, dokonce i vysoce urozená krev. Bohužel pro vás má
vaše pravděpodobná matka také dost významné postavení.“
„Opravdu jste mě moc neuklidnil.“
„Ani se vás uklidnit nesnažím. Naopak, musíte pochopit závažnost situace. Zítra musíte zúročit
vše, co jste se doposud naučil. Využít všech svých schopností. Vy i já musíme být na zítřek připraveni,
jde nám o kariéru a možná i o život. Dokonce nejen vám a mně, ale i dalším lidem, kteří nám v pátrání po
vaší minulosti pomáhali. Ti všichni jsou nyní nositeli tajemství o zločinu vaší matky, která určitě nechce
přijít ani o své postavení ani o majetek.“
„Pokud by hraběnka de Besiere byla skutečně mojí matkou, jak se domníváte, copak by byla
schopná mě nechat zabít?“
„Jak vás miluje vám již předvedla, když vás jako novorozeně pohodila u kláštera. Teď už možná
lituje, že vás tehdy neutopila jak nepotřebné kotě! Nečekejte od té ženy mateřské city, její touha po moci
a bohatství je větší než život nějakého mladíka, kterého sice před dvaceti roky porodila, ale pak už se o
něj nikdy nezajímala!“
„To co říkáte je strašné!“
„Ano, strašné a bohužel asi také pravda.“
„Možná existuje vysvětlení …,“ hlesne Derier, zdrcený drsným vyjádřením svého společníka
v nočním rozhovoru.
„Vždy existují různá vysvětlení,“ napije se hrabě a pobídne ke stejnému úkonu i kněze, ten však
v nabízeném moku sotva smočí rty.
„Možná byla k takovému činu donucena, později litovala …“
„Pravděpodobně jen ona a Bůh znají skutečný motiv jejího jednání. Kolem hraběnky de Besiere a
jejích přátel je mnoho krve, mnoho mrtvých. Ale také velké množství peněz, hraběnka je považována za
velmi bohatou. Umí moc dobře využít každé příležitosti.“
„Vy ji znáte, pane hrabě?“
„Ano, znám ji osobně. Ne, ne, nijak intimně, pokud byste snad narážel na … ale mnohokráte jsme
se potkali, hovořili spolu.“
„Jaká je? Mohla opravdu spáchat takové zločiny, jaké naznačoval pan de Taille? Nechat zavraždit
mého otce, svého druhého muže? Mohla bezcitně pohodit novorozeného syna před dveře kláštera?“
„Neumím vám odpovědět, Paule,“ pokrčí rameny Geoffy-Jean, „Možná není tak zkažená, jak vše
nasvědčuje. V její prospěch hovoříte vlastně i vy. Co by bylo jednodušší, než vám nechat ucpat ústa a
nos, hned po narození? Umírá přeci tolik dětí, daleko více, než se jich dožije byť jen jinošského věku,“
pokusí se do duše nešťastného mladíka vnést alespoň trochu světla a naděje.
„Možná i ji obelhali, možná jí řekli o smrti dítěte …“
52
„Budeme jen spekulovat, Paule,“ hovoří hostitel konejšivým hlasem, „Události, které se daly do
pohybu, svědčí o naší dobré stopě. Jednotlivé části mozaiky do sebe zapadají, pro mluví i vaše značná
podoba s markýzem de Almare, jak je možné zjistit při porovnání s jeho dochovanými podobiznami.
Příliš mnoho náhod, aby byly pouhými náhodami.“
„Budiž, nemá asi smyslu teď spekulovat o motivech. Domníváte se opravdu …,“ zarazí se Derier,
skoro se bojí vyslovit následnou otázku, „Mohl bych být opravdu synem markýze de Almare?“
„Nepřímé indicie takové domněnce nahrávají. Na druhou stranu nemáme vůbec žádné přímé
indicie, nic, čím bychom mohli váš původ skutečně prokázat. Možná, kdybychom mohli pátrat dále,
nalézt lékaře, který byl u porodu. Možná by si ten vzpomněl na vaše mateřské znaménko, ovšem uplynulo
už dvacet let. Pan de Taille učinil dnes chybu, když vám o všem řekl.“
„Chybu?“ zvedne teď překvapeně zrak abbé.
„Chybu, Paule. Není nic horšího, než naděje, která se ukáže jako lichá. Chtěl jsem vás ušetřit
všech velmi nepříjemných chvil, hrozného zklamání, dokud se mi nepodaří nashromáždit skutečné
indicie. Nedávat vám naději na váš neuvěřitelný původ, pokud nebudou jednoznačné důkazy. Bohužel
k jejich získání již asi nebude příležitost.“
„Nebude příležitost …,“ řekne spíše pro sebe zoufalý mladík, „Proč se o mě vůbec zajímá Jeho
Eminence? Jsem přeci tak bezvýznamný … sám jste mluvil o nějakém spiknutí, všude zuří válka. Jak
může mít vůbec čas se zabývat někým tak nicotným, jako jsem já?“
„Nicotným?“ váhá teď Geoffy-Jean, zda má vyjevit ještě více, „Paule, pokud byste byl skutečně
synem markýze de Almare, pokud by byl váš nárok skutečně uznán … Prosím, nepodléhejte teď falešné
naději. Pravděpodobnost uznání vašich práv je jistě daleko menší, než opak. Ale pokud byste byl
skutečným synem pana markýze, nebyl byste už bezvýznamným mladým mužem. Byl byste příbuzný
rodiny de Condé, což je jedna z větví bourbonského rodu …“
„Rodiny de Condé? Znám dobře historii …“
„Ano, znáte jistě hlavní větev rodu de Condé. Ale nejde jen o toto příbuzenství. Jde také o
majetek, který rozhodně není malý. Nyní ho má v držení hraběnka de Besiere, byla by nucena vám
podstoupit práva na něj.“
„Ale i tak, proč se tím zabývá Jeho Eminence osobně? Proč nepověří nějakého úředníka, aby vše
prošetřil a podal mu zprávu?“ nechápe stále abbé.
„Víte, hraběnka de Besiere v minulosti posloužila mnoha významným osobnostem a byla
namočená do mnoha intrik, spiknutí a úskoků. Pravděpodobně byla a možná stále je tajným špehem či
spojencem kardinála. Ten tak rozhodně nemá zájem, aby se aféra s odloženým synem dostala na světlo
boží. Ale o takových spekulacích se nesmíte ani slovem zmínit při zítřejší audienci!“
„Pak jsme všichni ztraceni,“ hlesne zcela zdrcený Derier a skryje hlavu ve svých dlaních.
„Tak to ne, milý příteli,“ zvolá s předstíraným rozhořčením de Aboa, malomyslnost rozhodně u
svého svěřence nepotřebuje.
„Ne? Právě jste řekl …“
„Ano, hraběnka de Besiere má styky a jistě i moc, ale ani my nejsme bezmocní. Kdyby vše bylo
tak jasné, kdyby vše bylo tak jednoduché, jistě by si nás nezval kardinál zítra na slyšení.“
„Nás? Vlastně … budete mi tedy moci být oporou.“
„Pochybuji. Pravděpodobně budeme přijati každý zvlášť.“
„Hned po ránu …“
„Ano. Máme být na místě již za pár hodin. V šest hodin … ovšem můžeme být přijati kdykoli,
z audience může i sejít, pokud se objeví závažnější problémy,“ upozorní pan de Aboa a podívá se
nervózně na hodiny, musí ještě dát tolik instrukcí, musí mládence na audienci dostatečně připravit. A čas
tak ukrutně kvapí.
„Jakou máme naději v dobrý konec?“ pozvedne svůj zrak Derier, v jeho očích ale není strach,
spíše velký smutek.
53
„Naděje jistě je. Ovšem musíme být připraveni na všechny alternativy. Právě proto spolu
mluvíme. A ještě budeme mluvit, na spánek již nebude čas.“
„Pane hrabě, co mi radíte?“
„Nemohu vám dát nějakou jednoznačnou radu, budete muset reagovat podle okolností. Z toho,
jaké řešení upřednostní kardinál. Předpokládejme, že v žádném případě nebude chtít, aby se tato aféra
dostala na veřejnost. Z toho budeme vycházet.“
„Co však z takové premisy plyne?“
„Těžko říci. Možná dostanete nějaký přijatelný návrh, který celou historii sprovodí ze světa.
Bohužel, říkám toto velmi nerad, nejméně pravděpodobné je, že by vám dal přednost před vaší matkou a
postavil se na vaši stranu. Byť ani takovou alternativu vyloučit nemůžeme, je opravdu málo
pravděpodobná.“
„Také si myslím, jsem jen obyčejný kněz …“
„No, tak obyčejný zase ne! Jinak byste nedostal příležitost zítřejší audience.“
„Pokud by uznala Jeho Eminence můj nárok, znamenalo by její rozhodnutí naopak zničení mé
matky.“
„Zničení? I kdyby vám přenechala rodový majetek, ještě by jí dost zbylo po hraběti de Besiere.
Ale je dost obtížně představitelné, jak byste v takovém případě žili vedle sebe.“
„Velmi obtížně představitelné,“ zableskne se v očích mladíka.
„A vidíte, Paule, i na takovou alternativu musíte být připravený. Kdyby náhodou taková nabídka
zazněla!“
„Jak? Abych na vše zapomněl a zaujal místo vedle ženy, která nechala zavraždit mého otce a mě
odložila?“
„Přesně tak. Pokud by taková nabídka zazněla, což ovšem nepředpokládám, tak musíte dopředu
vědět, co řeknete,“ upozorní hrabě.
„Co byste mi radil?“
„Berte, příteli, berte!“
„Vše by se tak jednoduše a prostě smazalo?“
„Ano. Já na vašem místě bych řekl, že jsem ochoten na vše zapomenout a přijmout své postavení.
Kdyby vám něco takového kardinál navrhl.“
„Sám jste ale řekl, jak málo je taková alternativa pravděpodobná.“
„Ano, ale jak jsem také řekl, musíme probrat všechny možné alternativy.“
„Dobře, budu o tom přemýšlet, i když je taková představa velmi obtížná.“
„Paule, uvědomte si, nejde zdaleka jen o vás. Jde i o moji kariéru a o další muže, kteří jsou ve
velmi nepříjemném postavení nebezpečných svědků,“ upozorní velmi důrazně pan de Aboa.
„Pane, já si vaší pomoci velmi vážím a strašně mě mrzí, že jste se kvůli mně dostali do takových
problémů. Jsem hrozně nešťastný a udělám všechno, abych vám pomohl a svým jednáním vás
nepoškodil,“ prohlásí Derier, jeho slova zní velmi věrohodně.
„Velmi správný pohled,“ zřetelně si oddechne Geoffy-Jean, mladík má, zdá se, smysl pro realitu,
„Pojďme však dál. Může padnout další zajímavá nabídka. Na vše se zapomene a vy dostanete šanci udělat
kariéru v církvi. Navždy se vzdáte nároků na titul a majetek markýze de Almare a bude vám pomoženo
stát se třeba do budoucna i biskupem. Co byste řekl na takovou nabídku?“
„O něčem takovém jsem vždy snil. Dokonce vám řeknu, že by mi taková možnost byla
příjemnější, než vámi vyřčená předchozí nabídka.“
„I tato slova rád slyším. Ovšem stále se bavíme jen o tom, co je pro vás příjemné. Ovšem tak
zítřejší audience dopadnout nemusí,“ upozorní pan de Aboa.
„Myslíte, že mi nebude nabídnuto nic?“
„No nic … třeba vám bude nabídnuto místo někde v ústraní, někde na místě venkovského kněze.
Prostě se na vše zapomene a vy zmizíte někam, kde po vás ani pes neštěkne.“
„Co na takovou nabídku říci?“
54
„Toť otázka. V takovém případě se musíte pokusit trochu smlouvat, ale opatrně. Ale stále jde o
alespoň trochu přijatelné řešení.“
„Jak pro koho,“ řekne s jemnou výčitkou v hlase mladík.
„Máte pravdu. Ale jsou bohužel i horší varianty.“
„Opravdu? A jaké?“
„Připusťme i další možnost. Vy prostě nějakou nabídku odmítnete anebo prostě žádnou
nedostanete. Pak se někdo postará, abyste už nikdy žádný nárok nevznesl. Třeba se jednou půjdete projít,
někdo vás vtáhne do kočáru a už vás nikdy nikdo neuvidí.“
„Byli by takového bezbožného jednání schopni? Posvětila by takové jednání i Jeho Eminence?
Vždyť jsem knězem, služebníkem božím …,“ přejede mráz Derierovi po zádech.
„Pokud nabudou dojmu, že není jiné východisko, jak zabránit skandálu, tak bezpochyby ano.
Anebo, pokud chcete slyšet jinou možnost, půjdete jednou domů a nějaký bezvýznamný a nikdy
neobjevený lapka vás okrade a předtím probodne.“
„Nevyslovujete pro mě nejlepší vyhlídky!“
„Jistě, proto musíte být zítra rozumný.“
„Za každou cenu?“
„Tu cenu si určíte vy, Paule, vy ale také ponesete následky. Bohužel asi ne sám,“ odvětí
pragmaticky hrabě.
„Ale co vy a vaši přátelé?“ zeptá se Derier.
„Pokud bude potřebné, z mého pohledu se nikdy nic nestalo a nikdy jsem nic neviděl. Respektive,
budu se muset rozhodnout, zda na takové řešení přistoupím. Ale nejsem žádný blázen, abych přímo
odporoval Jeho Eminenci.“
„Jak budete reagovat?“
„Podívejte, já už jsem něco u dvora prožil. Již jsem párkrát zapomněl, že se nějaké věci staly. Jsou
tajemství, které prostě musí zůstat tajemstvím.“
„Jde tedy výhradně jen o mě?“
„Ano i ne. Pokud vaše audience nedopadne dobře, tak můžeme v lepším případě přijít o kariéru a
budeme vypovězeni někam, kde lišky dávají dobrou noc. Anebo se budeme muset stále ohlížet přes
rameno, zda tam není nějaký muž, který nemá nic lepšího na práci, než vás chtít zabít.“
„Takže i vy a vaši přátelé hrajete o svou kariéru a snad i život.“
„Ano, byť věřím, že tak daleko tato hra, jak říkáte, nezajde.“
„Co kdyby přeci jen zašla?“ spekuluje Derier.
„V takovém případě dohodneme další postup. Pak už by šlo skutečně o vše. Určitě jsou lidé, kteří
by dokázali toto tajemství využít i proti samotnému kardinálovi. Ovšem pustit se do veřejné rozepře s
ním… zkuste si představit naše možnosti a možnosti Jeho Eminence.“
„A co dovolání u krále?“ chytá se posledního stébla Derier.
„U krále? Kdo má skutečnou moc ve Francii? Král anebo jeho první ministr? Bude snad chtít král
rozpoutat neshody v zemi kvůli takové prkotině, jako je sporné dědictví jednoho markýze?“ odvětí bez
emocí a znovu zcela pragmaticky pan de Aboa.
„Pane hrabě, co tedy budeme dělat?“ zvedne svůj zrak abbé, v jeho očích je možné číst obavy, ale
především bolest a nejistotu.
„Pokusím se shrnout, co bylo doposud vyřčeno,“ protáhne se pan de Aboa, „Budeme se snažit
jednat tak, abychom z toho vyšli za prvé se zdravou kůží a za druhé co nejlépe. To znamená situaci nijak
zvlášť nevyhrocovat. Bude muset reagovat dle toho, jak se bude slyšení u kardinála vyvíjet. Já již mám
dost zkušeností, proto bude bohužel úspěch záviset na vás. Říkám bohužel, i když věřím, že svůj úkol
zvládnete. Musíte být pokud možno přirozený a snažit se vždy napřed myslet, než začnete mluvit.
Naznačil jsem vám některé možné alternativy, které mohou nastat. I jak by asi bylo vhodné na ně
reagovat. Za vás však mluvit nemohu.“
„Půjdeme zítra společně?“ zeptá se Derier.
55
„Určitě. Půjde s námi i můj sluha a vezmeme ještě alespoň dva další muže. Nechci se nechat
nikým zaskočit na ulici. Ačkoli takové obavy považuji za zbytečné, chci se zajistit.“
„Mohli bychom být zítra ráno napadeni?“
„Mohli, ač takovou možnost považuji za málo pravděpodobnou. Ale zcela ji vyloučit nemohu.“
„Co vše jsem vám způsobil,“ povzdechne si duchovní.
„Stalo se, nemá smysl nad rozlitým mlékem naříkat. Pouze se dobře připravit. Paule, nechám
donést něco málo k snědku a pustíme se do instrukcí. Musíte si osvojit, jak máte jednat, jak vzdát
vyžadovanou poctu.“
„Pane hrabě, již teď hořce lituji, že jsem nezůstal ve své předchozí nevědomosti. Možná se Bůh
zlobí, neboť jsem nebyl spokojený se svým údělem, nepřijal pokorně svůj osud a připustil pátrání po mém
původu. Možná za mou rozmařilost ponesou následky i dobří lidé, kteří mi chtěli nezištně pomoci. Možná
vůbec nejsem synem pana markýze, jen jsme vyvolali nepřátelství. Bůh se na mě zlobí.“
„Nevím, zda se na vás zlobí Bůh, Paule, ale rozhodně se na vás zlobí paní hraběnka de Besiere a
její přisluhovači.“
„Omlouvám se, pane hrabě …“
„Není zač se omlouvat. Nenutil jste mě k ničemu,“ zavrtí hlavou Geoffy-Jean, „Paule, není moc
času, pojďme se věnovat otázkám etikety.“
HRABĚNKA
Pan de Concestion si po odchodu z hostince U Bílé růže prověří bdělost svým mužů, nechá si od
nich podat zprávu o výsledcích jejich sledování a pak zamíří k paláci Almare, v němž se nyní nachází
jeho současná milenka, Marion Anne de Julsea, markýza de Almare, hraběnka de Besiere.
Jejich rozmluva rozhodně nebude jednoduchá, zvláště když ona netuší nic o tom, že již informoval
o svých skutcích kardinála Richelieua. Má zlost na ni i na sebe, ona ho do této problematické situace
zatáhla, on se jak hlupák nechal přesvědčit a dokonce dal pokyn k zadržení dvou šlechticů. Byť tento
nápad nebyl z jeho hlavy, padá vina jednoznačně na něho, minimálně v očích prvního ministra, jeho
chlebodárce.
„Zaveď mě do modrého salónku a přiveď paní hraběnku, musím s ní mluvit v naléhavé a důvěrné
záležitosti,“ poručí sluhovi, který mu přijde otevřít vedlejší vchod do paláce. Ten se nijak nediví, tajné
návštěvy nejsou v paláci neobvyklé a důstojníka dobře zná. Má i povědomí o jeho důvěrném vztahu ke
své paní.
Pan de Concestion se posadí ve velmi vkusně zařízeném salónku, v němž dominuje opravdu
modrá barva. Sám sáhne do vitríny, vyndá karafu s červeným vínem a nalije si plný pohár. Posadí se do
křesla a zhluboka se napije. Potřebuje se posilnit, předchozí den a dnešní noc jsou náročné a berou mu
mnoho sil. Čert je mu tohle všechno dlužný.
Musí čekat delší dobu, než do místnosti vstoupí elegantně ustrojená a stále velmi atraktivní
čtyřicátnice. Její tvář bez nejmenších vrásek je výsledkem velmi usilovného udržováním pleti, i teď
v noci má na sobě značnou vrstvou krémů. Ale rozhodně neztrácí nic ze své krásy a přitažlivosti.
„Drahý,“ zašveholí, „jak ráda tě vidím.“
„Kéž bych mohl říci totéž,“ odpoví on chladněji, než by čekala, okamžitě vycítí mizernou náladu
svého milence.
„Nastaly nějaké komplikace?“ podívá se na něho pátravě.
„Komplikace?“ sevře on ruce v pěst, „Zašli jsme moc daleko. Moc daleko jen proto, abysme
zaretušovali tvoje hříchy z minulosti.“
„Josephe, vždyť už jsme si vše vysvětlili …“
56
„Ano, vysvětlili,“ ušklíbne se on a v ironickém tónu pokračuje, „Respektive tys mi všechno
vysvětlila. Dostalas mě do pozice, kdy můžu jen těžko vysvětlovat svoje postupy kardinálovi.“
„Nic mu vysvětlovat nebudeš muset,“ řekne ona rázně, „Až celou záležitost vyřešíme, sama mu
sdělím, co bude potřeba.“
„Sdělíš, možná dřív, než si myslíš,“ zasměje se on, ovšem jeho smích je velmi ubohý.
„Dřív? Jak dřív?“
„Sama brzy uvidíš.“
„Josephe!“ podívá se na něj pátravě, temný mrak ji přeběhne po duši, umí se ale dokonale ovládat,
„Josephe, co jsi udělal? Co si učinil?“ ptá se naléhavě.
„Před pár hodinami jsem mu všechno pověděl,“ odpoví on a ruce složí na prsou, výsměšně se dívá
do její kamenné tváře, skoro jako by
cítil zadostiučinění.
„Moc špatné!“ konstatuje ona
suše, stále se jí ve tváři nepohne ani
sval, ač jí uvnitř zmítá zloba.
„Zašli jsme moc daleko.“
„Jako by zrovna tobě záleželo
na pár bezvýznamnejch lidech,“ odpoví
mu pohrdavě.
„Záleží mi jen na jednom
člověku, drahá. Tím jsem já sám.
Nenechám se od tebe zničit.“
„Právě teď sám sebe ničíš!“
upozorní ho naléhavě.
„Nezdá se mi,“ pokrčí on
rameny.
„Co si mu vlastně řekl a jak
reagoval?“ dívá se teď ona na svého
milence pronikavým zrakem, silou velké vůle přemáhá touhu vybuchnout, vyškrábat mu oči.
„Všechno, co jsem věděl. Co vypátrali ti muži. Ale taky vo jejich zadržení.“
„Proč si porušil naší dohodu? Co říkal?“
„Zlobil se. Hodně se zlobil.“
„Řekl jsi mu všechno?“
„Ano. Snažil jsem se mu ale naznačit, že může být útok cílen i na něj.“
„Jak na tohle reagoval?“
„Spíše si myslí, že ho chceš zatáhnout do svých osobních záležitostí.“
„Osobních záležitostí?“ dělá ona velmi udivenou, „Zapomněl snad, kolikrát jsem mu posloužila?
Stála jsem na jeho straně, i když nebylo jistý, že z klání vyjde úspěšně?!“
„Podle mýho jsi vždycky stála na všech stranách,“ neodpustí si on rýpnutí.
„Na co narážíš, drahý?“ usměje se ona velmi mile i zle zároveň, i ona teď volí ironický tón.
„Však dobře víš,“ ztrácí on trpělivost, „Vždycky ses jistila na více stranách.“
„Chceš mi vyčítat opatrnost?“
„Já ti nic nevyčítám. Jen konstatuju. Nevím, co ti chce vyčítat von, v každým případě se na mě
dost rozzlobil. Kvůli únosu pana de Taille. Ostatně, je stále v tom tvým domě?“
„Jistě, hlídají ho tam přece tvoji lidé.“
„No právě. Dostal jsem vyčiněno, že jsem jednal bez jeho vědomí.“
„Snad nebude tak špatné. Možná se bude trochu zlobit, ale nakonec nám pomůže,“ zamyslí se ona.
„Bohužel se pravděpodobně mýlíš.“
„Mýlím?“ zableskne se jí v očích.
57
„Mýlíš. Ostatně, že to bylo s tím dítětem hnusný, je nejen jeho názor. Ale i můj,“ vyštěkne on a
zamračí se.
„Chcete mě soudit?“ podívá se ona přísně, „Víš, jaká tehdy byla doba? Co se všechno stalo?“
„Vím, jsme přibližně stejně staří,“ odsekne gardista a stále více a více cítí vztek na svoji milenku,
která ho do své záležitosti zapletla. I na sebe, neboť se nechal přesvědčit, aby ji pomohl tuto hnusnou
historku ututlat.
„Jsi na mě zlý.“
„Já nikoho před dveře kláštera nepohodil.“
„Drahý, nechci se s tebou hádat,“ nenechá se ona vyvést ze své rovnováhy, pokračuje v mírně
ironickém a výsměšném tónu, „Děláš, jako bys sám byl ctnost sama. Přitom ne všechny úkoly, který jsi
vykonal, by bylo možný považovat za čestný a spravedlivý.“ .
„To netvrdím. Ale když jsem vykonával nějaké služby, vykonával jsem je v zájmu státu a ne
v zájmu svém!“
„Bůh tě slyší Josephe! Hraješ si na neposkvrněnýho? Přede mnou nemusíš. Vždyť toho na sebe
tolik víme. Jako bysme pro sebe … Směšné. V zájmu státu? Spíš v zájmu svýho chlebodárce v rudým.“
„To je totéž.“
„To není totéž …“
„Ale je. Pokud jsem musel vykonat nějakou nepříjemnou služku pro kardinála, vykonával jsem ji
pro stát, protože on je stát. A nesledoval jsem tím svoje osobní zištný cíle.“
„Hraješ si na svatého, drahý. Přitom sám dobře víš, jak moc jsou tvá slova pokrytecká. Jako
bysme spolu nevykonali i skutky, které přinesly prospěch nám oběma. Co mi vlastně vyčítáš?“
„Hergot, je toho dost! Co po mně vlastně chceš? Abych riskoval svoji kariéru, abych riskoval
svoje těžce vydobytý postavení, jen abych ti pomohl sprovodit ze světa tu vohavnou historku?“ vybuchne
gardista.
„Drahý,“ zní její hlas velmi temně, „nesuď mě, já tě také nesoudím. Vím dost věcí, než abyste mě
mohli nechat na holičkách. To si nedovolíte!“
„Nevím, jak se rozhodne kardinál, ale já se zlobím hlavně sám na sebe! Poslechl jsem tě a zneužil
svoje lidi pro tvojí soukromou válku. A to prosím proto, abych ti pomáhal proti tvýmu vlastnímu synovi,
ke kterýmu ses zachovala hůř než krkavčí matka!“
„Už zase vynášíš soudy,“ cloumají jejím nitrem emoce a její mysl halí čím dál tím větší čerň,
„Možná, že jsem vždy nejednala zcela správně, ale byla jsem mladá, nezkušená, zranitelná …“
„Proboha! To se vopravdu nedá poslouchat!“ vykřikne on a vskočí, náhle v něm všechno vzplane
a vykřičí jí svá obvinění přímo do tváře, „Abys získala majetek, tak si nechala vraždit svoje muže,
jednoho za druhým! Abys získala postavení a majetek, obětovala si i vlastního syna! Jinak by totiž byl
právoplatným majitelem tohohle paláce právě von. A nejenom tohohle paláce. Když ale hnije v nějakým
klášteře, chudák, tak všechen jeho majetek patří jen tobě. Tomu říkáš nezkušená a zranitelná? Ne, už
tehdy si byla vypočítavá a nebezpečná všem, kteří tě milovali! A taková seš dosud!“
„Tak takhle o mně soudíš? A neříkal jsi nedávno, jak moc mě miluješ?“
„Právě toho se bojím,“ odvětí on trpce, ale již klidnějším hlasem, „Když si uvědomím, jak končili
všichni tvoji manželé a milenci, běhá mi mráz po zádech…“
„Tak ty se bojíš …,“ usměje se ona, „Statečný pan de Concestion má strach! Myslíš, že tě snad
taky nechám odstranit?“
„To nevím, ale spíš mě strhneš s sebou do propasti.“
„Teď jsi to řekl správně,“ zní její hlas chladně a temně, „Jestli si myslíš, že mě necháš padnout a
vyjdeš z toho neposkvrněnej, tak na to zapomeň. Buď mi pomůžeš a budeme si dál v klidu užívat toho,
čeho jsme si svými službami a činy vydobyli, nebo padneme společně. A jestli si kardinál myslí, že se
budu bát ho do toho zatáhnout … však se vždycky najde dost ochotnejch posluchačů a následně i
soudců!“
58
„Teď tě poznávám,“ vysměje se jí do obličeje, „Však mu svoje výhrůžky budeš moci říci sama a
osobně.“
„Sama a osobně? Chce se mnou skutečně mluvit?“
„Ano. Zítra. Mám tě k němu hned po ránu dovést na soukromé slyšení.“
„Proč jsi to neřekl hned?“ rozjasní se její tvář, „Určitě se s kardinálem dohodnu, ostatně jako
vždy. Známe se už opravdu hodně dlouho a máme mnoho společného. Měli jsme i mnoho společných
známých, kteří už tu s námi nemohou být,“ dodá mnohoznačně.
„Jen aby ses nemýlila. Myslím, že se tentokrát na tebe kardinál skutečně zlobí.“
„Zvládnutí Richelieua už nech na mě. Řekni mi, co přesně řekl a co chce udělat. Z toho usoudíme,
jak se máme připravit. Nemá cenu se hádat, drahý, musíme držet spolu a postarat se, aby naši nepřátelé se
svými ničemnými plány neuspěli,“ tváří se ona náhle jak nevinnost sama.
De Concestion se trpce usměje. Naopak ona nasadí opět svůj okouzlující a odzbrojující úsměv,
vstane, nalije si svůj oblíbený likér, pak si k němu přisedne, přitiskne a přiťuknou si. On k ní stále něco
cítí, stále ho dokáže dostat. Stále se nedokáže zcela vymanit z jejího vlivu.
Nechá se hladit a připije si s ní. Když je teď v její blízkosti, začíná vidět vše trochu z jiného světla,
třeba se všechno skutečně vyřeší a nikdo nepřijde k žádné úhoně.
„Drahý,“ políbí ho na ústa, „řekni mi teď velice podrobně, o čem jste s kardinálem mluvili a co
přesně říkal. Dej si záležet i na detaily, mohou být důležitý. Pak stanovíme další strategii.“
Pan de Concestion si povzdechne a začne popisovat svůj rozhovor s prvním ministrem. Ona ho
poslouchá velmi pozorně, ani jednou ho nepřeruší.
„Dobře, víme, na čem jsme,“ zamyslí se ona, když on skončí, „Teď zbývá už jen vymyslet plán.
Příliš dlouho jsem si budovala svoje postavení, shromažďovala majetek, než aby mi pár lidí všechno moje
úsilí zničilo. Důležité je, jak asi bude reagovat kardinál na naše případný kroky.“
„Na jaký kroky? Já ti říkám, že bez souhlasu kardinála už nic neudělám.“
„Ale drahý, neztrácej víru. Kardinál se do téhle věci samozřejmě nemůže zaplést. Když však celou
kausu sami dobře vyřešíme, tak nad námi podrží ochrannou ruku. Nemůžeme řešení chtít po něm, tím
bychom ho dostali velkých problémů a dilemat. Pokud mu však již přineseme řešení, zůstane on mimo a
pomůže nám celou záležitost sprovodit ze světa.“
„Co chceš dělat?“ dívá se on velmi podezíravě.
„Upřímně řečeno, budu si naše kroky muset ještě promyslet. Vše si podrobně probereme, ačkoli
nám už moc času nezbývá …Už jsi mluvil s hrabětem de Aboa i s tím knězem …“
„Ten kněz … to je tvůj syn!“ připomene jí velmi důrazně.
„Kdoví, třeba to vůbec není pravda. Třeba je jen podvodník. Ale i kdyby byl, ani tato skutečnost
mě nepřipraví o moje odhodlání udržet si svoje postavení a majetek.“
„To zní strašně!“
„Nemíním se s tebou hádat. Přijmeme potřebná rozhodnutí. Souhlasíš, drahý?“
„Máš pravdu v jednom, musíme se dohodnout, co zítra předložíme kardinálovi. Ale rovnou ti
říkám, nemám žádnou chuť udělat do tý doby nic jinýho, než jen připravit moji a tvoji řeč.“
„Špatná volba. Musíme se ujmout aktivity a podniknout důrazný kroky.“
„Drahá,“ osloví ji takto důvěrně s lehce poznatelným přemáháním, „ty už jsi byla v minulosti
hodně aktivní a z toho máme teď oba velké problémy.“
„Co je s hrabětem de Godille?“ přejde ona jeho ironii bez povšimnutí.
„Ten byl převezen do jednoho domu za Paříží, ve městě se už nenachází. Co se jeho zabezpečení
týče, platí o něm to samé jako o panu de Taille. Jsou drženi dost daleko od sebe a hlídáni.“
„Co dělá poručík de Taille?“ vyptává se ona dále.
„S ním je problém. Pobíhá po městě jako utrženej ze řetězu, byl v Louvre, nevím, s kým vším tam
mluvil, byl obklopenej svoji suitou v mušketýrských stejnokrojích v kostele Saint-Eustache, byl u hraběte
de Aboa a poté málem vyvolal bitku s mými třemi muži. Tak tak, že nedošlo k hodně nepříjemnýmu
klání. Teď se zavřel s dalšími pěti mušketýry ve svém domě a vyčkává.“
59
„Vyčkává?“
„Ano, ale neopomněl nám vzkázat, že jestli se jeho bratr nevrátí do zítřejšího večera, tak je
připravenej podniknout rozsáhlý razie po Paříži. Pak ale už vejde ve známost, že se ztratil šlechtic a asi
nebude právě lehký takový zmizení ututlat. Z něho mám velký obavy.“
„Jeho nemůžeme zajistit?“
„Leda bychom vobléhali jeho dům. Asi stěží si můžeme dovolit malou soukromou válku uprostřed
Paříže, která by unikla pozornosti,“ odvětí on hodně jízlivě.
„Co dělá hrabě de Aboa?“
„Ten je ve svým domě. Pravděpodobně si připravuje řeč, kterou se zejtra chystá kardinála
vohromit.“
„Kde je ten kněz?“
„Myslíš svýho syna?“ neodpustí si on další rýpnutí, ona se musí opravdu ovládat, aby mu úder
nevrátila. Ale nemůže ho teď rozzlobit, potřebuje jeho služby i jeho lidi.
„Nazývej toho muže jak chceš. Třeba je jen podvodník, který chce využít situace.“
„Podvodník? I slepej by poznal jeho podobu s markýzem! Pokud dáš portrét svýho prvního muže
vedle toho mladíka, tak i ten největší hlupák nebude mít pochybnosti.“
„Kde je ten mladík?“ zopakuje ona otázku.
„Ve svý komnatě v hostinci U Bílé růže. Teď ale spíš kuje pikle s hrabětem de Aboa, svým
sousedem. Vsadil bych se, že se domlouvají na zítřejší taktice pro audienci u kardinála.“
„To je hrubá chyba,“ konstatuje ona
„Hrubá chyba? V čem? V jejich domluvě? Jak bys jí chtěla zabránit?“
„Taková situace neměla vůbec nastat. Už to mělo být dávno vyřešeno!“
„Dávno vyřešeno? Jak?“
„Ten mladík už tady vůbec neměl být.“
„Ty jsi opravdu ďábel,“ zachvěje se gardista, „Nechat vodstranit kněze a k tomu ještě svýho syna!
Považuješ vážně za chybu, že jsem odmítl se k něčemu takovýmu propůjčit?!“
„Neřekla jsem přímo odstranit, drahý. Neměl už být v dosahu kardinála. Učinila jsem chybu, když
jsem požádala o pomoc tebe. Měla jsem si tuhle věc zařídit sama. Mohlo být už všechno vyřízené a
nemuseli jsme mít problémy,“ neodpustí si ona kritickou poznámku na svého milence, vzápětí svých slov
lituje.
„To jsi měla, kruci,“ přestane on znovu kontrolovat svůj vztek. „Moje chyba byla, že jsem tě
s tvou žádostí o pomoc neposlal hned k čertu. Teď tu máme takovej problém, že nevím, kde mně hlava
stojí. Využívám svý muže pro tvoji soukromou válku, využívám gardisty kardinála ke sledování tvých
nepřátel a ten mi to už dneska vmetl do obličeje! Ještě se měli pobít moji lidé s muži pana de Taille a
mohli sme tomu všemu nasadit korunu!“
„Možná by takové řešení bylo nejlepší,“ odpoví ona.
„Jakže? Kam až chceš zajít?“
„Ale drahý, snaž se potlačit svoji zlost a uvažovat logicky. Když dojde k eskalaci problému, bude
se muset kardinál rozhodnout, na čí stranu se postaví. Když dojde na lámání chleba, jistě se kardinál
postaví za nás.“
„Myslíš? Z čeho tak soudíš?“
„Pokud nebude chtít kardinál ztratit svoji tvář, bude muset hájit svoje lidi a tak budeme pod jeho
ochranou. Sám víš, jak je mocnej, pro něho nebude problém celou tu věc zprovodit ze světa!“
„Na jeho pomoc bych nespoléhal. A i kdyby! Kdyby musel zasáhnout! Nechtěl bych poté zažít
jeho hněv. Pochopil by velice rychle, jak jsme ho zneužili a využili a určitě by naše jednání nenechal jen
tak.“
„Přeháníš, drahý,“ zavrtí ona hlavou a na chvíli se odmlčí, než pokračuje, „Možná mám už řešení,
abychom z celý lapálie vyšli vítězně a zbavili se našeho problému jednou navždy,“ přeruší ticho.
60
„Nechci nic slyšet,“ zachvěje se on při jejích slovech, neboť tuší, že se ho bude snažit přemluvit k
něčemu hodně nepříjemnému.
„Chci, abys mě vyslechl. Ale dobře, tak mi napřed řekni svoje řešení.“
„Nemám žádný rozumný řešení,“ odsekne on.
„Co tedy chceš dělat?“
„Co chci dělat?“ cítí on, jak ho už zase ovládá zlost, „Prostě se budu hlásit u kardinála a dále budu
plnit jen jeho výslovné příkazy. Tak budu postupovat já!“
„Špatné řešení,“ řekne ona vzdorovitě, ale klidně.
„Lepší než rozpoutat vlnu násilí, vražd, kolotoč šílenství, který v závěru pohltí i nás. Věřím
v moudrost kardinála, který rozhodne a jeho rozhodnutí budu respektovat.“
„Ale já přece taky,“ řekne ona rychle, „Ale je nutné připravit podmínky tak, aby se kardinál
rozhodl správně. A o tom je moje řešení.“
„Už jsem ti řekl, že ho nechci slyšet,“ zopakuje on.
„Drahý,“ snaží se ona nadále o smířlivý tón, „chci jen, abys mě vyslechl. Víš, jak nám spolu bylo
dobře, víš, jak velmi tě miluji. Pokud se nám vše podaří, moje láska bude ještě větší a myslím, že najdeme
způsob, jak i ty budeš moci využít něco z majetku markýze de Almare!“ vynese poslední trumf.
„Chceš si mě koupit?“
„Já s láskou nekupčím!“ zvýší ona hlas.
„O tom si dovolím pochybovat, drahá. Právě jsi nabídla kupčení s majetkem po zavražděném
manželovi, o tom není pochyb!“
„Už mám tvých vytáček dost!“ zvýši ona hlas a nakloní se přes stolek, v očích má plameny, „Teď
vyslechneš, co ti chci říci. Už jsi do toho zapletenej dost, než abys mě mohl jen tak hodit přes palubu, což
se mi snažíš celou dobu naznačit!“
Milenec se podvědomě odtáhne a jeho tvář nabude strnulosti. Už nepochybuje o tom, že ho jen
využívala, i nyní využívá jeho touhy po ní. Ano, možná v jejím jednání je tělesná žádostivost, ale určitě
ne láska. Ona je schopna milovat jenom sama sebe.
„Budeš mě tedy poslouchat?“ zeptá se ona vyzývavě.
„Dobře, poslouchám,“ odvětí on rezignovaně, ale v jeho hlase musí ona vycítit odpor, který k ní
náhle velkou intenzitou pocítil.
„Začneme tím, co nás nejvíce ohrožuje a to je zítřejší pozvání hraběte de Aboa a mého syna ke
kardinálovi,“ použije bezostyšně poprvé výrazu „můj syn“. V těch dvou slovech však není ani zrnko
mateřské lásky, jak by také mohla něco dobrého cítit k člověku, který ohrožuje samu její existenci.
„Pokračuj,“ zachrčí on.
„Prostě a jednoduše, oba dva na audienci nedorazí. Kardinál se jich nedočká. Oba dva prostě zmizí
dřív, než by se s ním mohli setkat.“
„Co chceš potom namluvit kardinálovi?“
„Prostě dostali strach a utekli.“
„Tomu nikdy neuvěří!“
„Je velký rozdíl mezi tím, čemu uvěří a čemu bude chtít uvěřit,“ usměje se ona strašným
úsměvem, „Kardinál uvěří tomu, co pro něj bude nejvýhodnější. Znám ho, je politik. Ví, co je dobré.“
„Jak mají zmizet?“
„Prostě cestou ke kardinálovi budou přesvědčeni, aby nasedli do kočáru a odjeli někam daleko
z Paříže.“
„Jak chceš jejich zmizení vysvětlit? Kněz a šlechtic přeci jen tak nezmizí!“
„Když dobře jejich zmizení vysvětlíme, všichni mu uvěří.“
„Vysvětlíme? Jak chceš jejich zmizení vysvětlit?“
„Je tolik možností. Teď je nutné, aby se na audienci nedostavili.“
„Tolik možností? Pan hrabě de Aboa je dvořan, má mnoho vlivnejch známejch, dokonce slouží i
kardinálovi. Tvůj syn je knězem, církev se také bude ptát.“
61
„Jejich zadržením získáme čas a domluvíme se později na dalším postupu.“
„Později? Takový krok už nepůjde vzít zpátky! Jen se tím všechno ještě více vyhrotí. Nebudou už
žádný dobrý řešení!“
„Naopak. Bude dost času dobrý řešení vymyslet. Vytvoří se naopak výborné podmínky k
vyjednávání, když budou v našich rukách. Donutíme je, aby spolupracovali, aby zapomněli.“
„Donutit? Nemusí na tvoji hru přistoupit.“
„Pokud nepřistoupí, půjde o jejich škodu,“ pokrčí ona lhostejně rameny.
„I kdybychom je voba zadrželi, co potom? Co když bude tvůj syn trvat na svých nárocích? Byl by
ostatně hlupák, kdyby na nich netrval. Dvacet let si ho držela daleko vod sebe v nevědomosti. Zatímco
von žil vo chlebu a vodě v klášteře, ty sis užívala majetek jeho otce, tedy vlastně jeho majetek!“
„Výchova v klášteře mu jistě prospěla,“ odpovídá ona bez emocí, „Pořád mi něco vyčítáš, přitom
já mu zachránila život. Víš tak málo, jak se všechno tehdy seběhlo.“
„Zachránila život a připravila ho vo všechno?“
„Nemá smysl tě přesvědčovat.“
„Nemá, mám svůj názor,“ přikývne on, „Raději mi řekni, co když se nedohodneme? Co když
svého syna a hraběte nedonutíš, aby spolupracovali? Máš řešení i pro takovej případ?“
„Pokud taková situace nastane, budeme ji řešit. Je mnoho možností. Ale budiž, pokud chceš slyšet
krajní řešení, také ti ho už teď mohu předložit,“ říká ona velmi chladným hlasem, „Kupříkladu, ten kněz,
mladý pohledný muž, se setkal s hrabětem, poznali se, vznikl mezi nimi vztah, který je proti boží
přirozenosti a oni se zalekli následků. Proto uprchli z Paříže, aby se někde ve skrytu oddávali své hříšné
lásce.“
„Šílené!“
„A právě proto lehce uvěřitelné. Zvláště, když vypustíme pár fám, pár na sobě nezávislých
svědectví. A vše v krajním případě může mít i své závěrečné vyvrcholení.“
„Závěrečné vyvrcholení?“ zachvěje se důstojník.
„Ano,“ pokračuje ona bezbarvým hlasem, „Najdou je po nějakém čase někde hodně daleko od
Paříže, tedy jejich těla. Najdou je zabité ve společném lůžku, bez oděvu, takže nebude moci být pochyb,
že vše byla pravda. Když se budeme trochu snažit, nalezneme při pátrání i nějakýho náboženskýho
fanatika, který byl jejich vztahem natolik zhnusený, že vzal boží spravedlnost do svých rukou. Ten
fanatik pak při zatýkání bude klást odpor a nebude zbytí, než ho zlikvidovat. Tím se kruh uzavře a jedna
záležitosti bude jednou pro vždy vyřešena,“ dodá a podívá se do hrůzou rozšířených očí svého milence.
„Je to kněz a tvůj syn!“ vysouká on ze sebe.
„Ano, kněz, o to bude jeho počínání bráno jako opovrženíhodnější. Můj syn? Tohle je čirá
spekulace. Nikdo ho se mnou nebude spojovat. Prostě mladý pohledný kněz popletl hlavu nadějnému
dvořanovi hraběti de Aboaovi, který díky své vášni ztratil nejprve hlavu, pak své postavení a nakonec i
život. Krásná historka, který nebude těžký uvěřit! Ještě se jako pikantnost bude vyprávět v salónech. Jak
znám některý svý přítelkyně, budou s velkým morálním opovržením o všem klábosit, dávat na odiv svoje
velké pohoršení a přitom budou v duchu myšlenkami v posteli s těmi dvěmi pohlednými mladými muži.
Takové řešení přece nemá chybu. Nebude ani těžké ho uskutečnit.“
„Ale co kardinál?“
„Kdo by se zastal sodomitů? Přijme naše vysvětlení a ještě bude rád. Už nebude muset nic řešit.“
„I kdyby tento opravdu hroznej plán vyšel, jsou tu i další muži. To z nich všech chceš také udělat
tajný milence? Sodomity?“ neodpustí si on další jízlivou poznámku.
„Máš pravdu, tolik sodomitů by bylo nápadných. Ano, opravdu došlo k únosu dvou šlechticů, což
pobouří nejen poručíka de Taille, ale i všechny ostatní. Bude dáno na známost, že se hledají dva šlechtici,
kteří přijeli do Paříže a stali se asi obětí zločinců. Všichni po nich budou pátrat.“
„Všichni?“
„Jistě, všichni. Všichni budou pomáhat poručíkovi najít jeho bratra. Veřejnost mu bude nakloněna,
bude s ním soucítit. Určitě i kardinál pověří své muže, aby pomohli. No a ty a tvoji lidé budete úspěšný!“
62
„My je jako nalezneme?“
„Ano, vy je naleznete. Bohužel se oba stali oběťmi krvavé pařížské bandy, která je unesla, aby
získala výkupný. Pak, když lupiči viděli, jak je všichni hledaj, tak zpanikařili a utratili je. Ty a tvoji lidé
však zastihnou ty podlé zločince nad těly svých obětí a nebudete s nimi mít slitování. Všichni budou
litovat dva mladé nezkušené šlechtice, kteří přišli do Paříže a stali se její obětí. Ty a tvoji muži budete
hrdinové, kteří odhalili a zneškodnili bandu vyvrhelů. A další kruh bude uzavřen!“
„Nemám slov,“ vypraví ze sebe důstojník a hovoří pravdu. Je konsternován jejími předváděnými
kombinačními schopnostmi.
„Vidíš, mám všechno už promyšlený.“
„Ano. Zůstává už jenom poručík de Taille a jeho lidé. Ale řešení jeho problému máš jistě taky
dobře promyšlený.“
„Samozřejmě. Bude probíhat velké pátrání po celé Paříži, což určitě vzbudí nepokoje a strach
mezi spodinou a lůzou. Při jedné razii, kde bude přítomen poručík, protože mu někdo našeptá, že tam
může získat informace o svém bratrovi, tak tam dojde k nepokojům. Náhodný výstřel ukončí život
nadějného poručíka královský gardy. Dámy budou plakat nad smutným osudem statečnýho muže, který
v pátrání po nešťastném bratrovi, veden dojemnou bratrskou láskou, přišel o život. Opět velmi dojemná
historka, o který se bude mluvit. Tím, jak se o tom bude mluvit, tak tomu budou všichni věřit. A poslední
kruh se uzavře.“
„Tvoje řešení opravdu nemá chybu,“ přikývne gardista.
„Tvoje slova ráda slyším. Musíme se rychle pustit do příprav, už nám moc času nezbývá.“
„Mohu tvoje nápady shrnout, drahá?“ zeptá se on.
„Jistě,“ přikývne ona.
„Takže po pořádku. Skandalizujeme kněze Paula a hraběte de Aboa, posléze se jich zbavíme.
Samozřejmě ještě k tomu přidáme nějakýho fanatika. Tedy bude potřeba celkem vodstranit tři lidi. Pak se
zbavíme pana de Taille a hraběte se Godille. Aby jejich smrt byla věrohodná, musíme přitom zlikvidovat
i nějakou bandu. Tak tři, čtyři budou stačit?“
„Jistě, tři čtyři lapkové budou dost.“
„Výborně. A pak ještě náhodně zahyne poručík de Taille, když rozpoutáme nepokoje lůzy ve
městě. Aby jeho smrt nebyla tak podezřelá, bylo by dobrý, aby přitom přišel o život alespoň ještě jeden
z jeho druhů a tak dva, tři z těch darebáků, co na ně budou střílet. Tak pět mrtvých by mohlo stačit, aby
tahle historka zněla věrohodně.“
„Ano, proč ne,“ zarazí se ona a pátravě se na svého milence podívá.
„Když spočítám všechny mrtvý,“ pokračuje on s překvapivě dobrou náladou, „Máme tři mrtvý
spojený s bezbožným vztahem kněze a hraběte, dalších šest při vyřešení problému s hrabětem de Godille
a panem de Taille a dejme tomu pět při náhodném skonu poručíka mušketýrů. Bratru čtrnáct mrtvých.
Což vlastně není mnoho za zachování tvýho postavení u dvora a udržení si majetku rodu de Almare.“
„Děláš si ze mě legraci?“ zeptá se ona, protože je jí tón jeho hlasu podezřelý.
„Ty ses vopravdu zbláznila!“ zpraží ji.
„Nechceš mi pomoc?!“
„Nevím, jestli jde tvoje fantazírování uskutečnit. Je tak šílený, že by skutečně mohlo vyjít.“
„V čem tedy vidíš problém?“
„Chceš po mně a mých lidech, abysme zabili víc než tucet lidí, skandalizovali další, vyvolali
povstání lůzy v Paříži a přitom aby to všechno probíhalo podle tvýho scénáře. Vážně si myslíš, že já bych
do takový šílenosti šel?“
„Nechceš mi pomoc?!“ zopakuje ona svoji otázku.
„Ne, protože tvoje řešení má dva velmi sporný body,“ odvětí on chladně.
„Dvě chyby? Jaké?“
„Chceš, abysme já a moji muži spáchali víc jak tucet vražd!“
63
„Snad nebudeš najednou tak útlocitnej! Chceš snad říci, že by ti pár vražd dělalo takovej
problém?“
„O tom se tebou nebudu vůbec bavit, nemám vůbec chuť vraždit hrabata a navíc i kněze,
mimochodem tvýho syna! Ale i kdybych byl ochotnej takovou šílenost udělat, vše by se muselo velmi
dobře naplánovat a připravit. Musel by se připravit scénář, najít vhodný lidi k uskutečnění jednotlivejch
kroků a taky vhodný lidi, které bysme servírovali jako fanatiky a bandity. Ale čas nemáme.“
„Nemáme? Když zítra ten kněz a hrabě de Aboa zmizí, získáme potřebnej čas na přípravu dalších
plánů. Ty dva můžeme odstranit až třeba za měsíc, do té doby najdeme vhodný místo a fanatika,“ oponuje
mu zvýšeným hlasem, pak však přejde do lehčího tónu, zasměje se, „Nebuď tak utlocitnej a hlavně tak
vážnej! Vždyť nikdo nemusí vo nic přijít, nakonec můžou všichni dost získat! Řekla jsem ti na tvoje přání
i tu nejhorší alternativu, kdyby všechna jednání ztroskotala. Neřekla jsem přece, že bude nutný
postupovat tak drasticky. Můžeme se s nimi dohodnout, ale proto musí být voni v nevýhodný pozici.
Vůbec přeci nevylučuji dohodu s mým synem a hrabětem de Aboa! Hraběte de Aboa znám, ten má
rozum.“
„Díkybohu za tvé prozření. Tak chudáka kněze ušetříme?“
„Třeba nejsem tak krkavčí matka, jak se mě snažíš vykreslit.“
„Vopravdu?“
„Josephe, prosím, pojďme mluvit rozumě! Máme opravdu málo času! Teď musíme zabránit
zítřejší audienci těch dvou u Richelieua. Potom budeme mít dost času je přitlačit ke zdi, donutit je jednat
tak, jak budeme potřebovat.“
„Děkuji Bohu za tvé prozření. Možná nakonec nebudeme vraždit?“
„Josephe, chtěl jsi řešení, kdyby vše selhalo. Já ti ho poskytla. Jen teoreticky. Nikdy jsem přece
neřekla, že mám v úmyslu svého syna skutečně odstranit! Kdybych se ho chtěla zbavit, nezachovala bych
jeho život, když se narodil. Ale potřebuji být ve výhodný pozici, když dojde na jednání. Aby byl donucen
přijmout moje podmínky. Potom můžou být některý jeho nároky uznány, když podepíše dohodu, která
bude i pro mě výhodná.“
„Opravdu? Až tak jsi velkorysá?“
„Jednou bych mu stejně všechno řekla, jednou, až by nastal vhodnej čas. Hrabě de Aboa všechno
pokazil.“
„Nezpochybňuješ tedy jeho nároky? Je skutečně tvým synem?“
„Nezpochybňuju. Vždyť já ho z povzdálí sleduju, celý ty roky. Ale vše mělo mít svůj řád, až
nastane vhodná chvíle.“
„Proboha,“ říká on konsternovaně, „Vždyť mu je skoro už dvacet let! Kdys mu chtěla vyjevit
pravdu? Za deset let? Za dvacet? Na svý smrtelný posteli, až už ti bude jeho majetek k ničemu?“
„Josephe, kdybych ho tehdy neschovala v klášteře, zemřel by stejně jako jeho otec. Soudíš mě
podle pár domněnek, dohadů, zkreslenejch svědectví,“ říká ona naléhavě.
„Před chvílí si mluvila o smrti, o smrti mnoha lidí …“
„Ale jen hypoteticky. Abych tě přesvědčila, že se vždy nalezne řešení. Kdyby vše selhalo, kdyby
se vše vyhrotilo!“
„Mluvilas o vraždě vlastního syna!“
„Jen hypoteticky,“ zopakuje ona velmi důrazně.
„Už jen takový tvoje uvažování … je strašný! Chudák kluk, co všechno si už užil! Musel žít
s vědomím nalezence! Nakonec bys byla schopná ho ještě dokonale zničit! Nakonec bys z něj ještě
udělala zvrhlíka, sodomitu a nechala ho podřezat jak psa v posteli s jeho domnělým milencem …“
„Souhlasím, nezvolila jsem dobrý případ,“ lituje ona svého předchozího fantazírování,
„Domluvíme se, Josephe, nebudou žádný mrtvý, jen je pořádně přitlačíme ke zdi. Budeme je držet
v internaci tak dlouho, dokud je nezlomíme a nedonutíme k rozumný dohodě.“
„Už ti vůbec nerozumím …,“ odpoví on tichým hlasem.
64
„Josephe, prosím, pojďme mluvit věcně. Musíme zabránit zítřejší audienci u kardinála mého syna
a hraběte de Aboa. Potom vše budeme řešit. Slibuji, neučiním nic bez tvýho souhlasu. Nikomu
nezkřivíme ani vlas na hlavě. Znáš mě, vždy jsem přístupná k dohodě, která je pro mě výhodná. Mám
hodně peněz, můžu podplatit hraběte de Aboa, bratři de Taille také nepříjdou zkrátka, ani ten jejich přítel,
hrabě de Godille. Svýmu synovi taky navrhnu rozumný vyrovnání. Zařídím mu místo u dvora a slušnou
rentu. Každej bude spokojenej a všechno se urovná,“ říká ona velmi naléhavě.
„Tak jsi měla začít,“ odpoví on velmi chladně, „Tak si měla začít,“ zopakuje, „Bohužel jsi mě
přemluvila k únosům …“
„Josephe, pokud chceš vyjednávat, musíš mít výhodu na svý straně. Proto bylo nutný je
internovat. Pak nám půjdou na ruku, ještě si budou blahořečit, jak ze všeho vyvázli. Spokojí se s menším
odškodněním, když budou přitlačený ke zdi! Už mě konečně chápeš?“
„Už je pozdě, Marion, už je pozdě. Rozhodne kardinál.“
„Není pozdě! Jen si všechno svou zbrklostí zkomplikoval! Ale všechno se dá ještě napravit,
všechno se dá ještě zachránit. Jen musíme získat čas. Musíme zadržet mého syna a hraběte de Aboa.“
„Už je pozdě, audience je za pár hodin. Vlastně by ses už měla začít strojit …“
„Josephe, máš dost svých mužů. Stačí tvůj rozkaz a k audienci nedojde …“
„Bohužel, mám svázaný ruce.“
„Svázaný ruce? Kdo ti je svázal? Jen ty sám, protože jsi udělal něco bez naší domluvy. Josephe,
nic ti nevyčítám, všechno ještě zachráníme.“
„Marion, proboha, pochop už a smiř se s tím. Pan hrabě de Aboa i tvůj syn zítra na audienci
dorazí! Záleží jen na tobě, jak svoji historku podáš kardinálovi a jak ti on uvěří.“
„Ty mi nechceš skutečně pomoc,“ dívá se na něho pátravě, „Tys mi vlastně skutečně nikdy pomoc
nechtěl. Proto jen vymýšlíš důvody, proč něco nejde. Já hloupá ti naletěla!“
„Naletěla? Ty mně?“
„Ano, milovala jsem tě a celá jsem se ti odevzdávala. Udělala bych pro tebe všechno! A ty? Když
přijde první nepříjemnost, tak se ode mě odvracíš? Tak chápeš lásku? Lhal si mi, když jsi mi šeptal, jak
moc mě miluješ a co všechno bys pro mě udělal?“
„Tehdy jsem nemohl vědět, že po mně budeš chtít, abych vyvraždil půlku Paříže. Budeš si muset
najít jinýho vykonavatele. Já už jsem pro tebe udělal dost. Ale jsem připravenej dělat dost i nadále, ale jen
se souhlasem kardinála.“
„Jestli správně rozumím, kdyby ti Richelieu dal svolení, tak bys klidně půlku Paříže vyvraždil?“
ptá se ona stále velmi mírným hlasem, stále ještě doufá v dohodu.
„Pokud by kardinál usoudil, že pro blaho země bude potřeba, aby ti muži zmizeli, tak bych jeho
příkaz vykonal. Jsem jeho služebník a věřím v jeho správný úsudek. Nemohu si vybírat, zda se mi plnění
rozkazů líbí či ne, proto mám postavení jaký mám. Ale tobě já nesloužím. Tobě nejsem ničím povinován.
Ano, miloval jsem tě …“
„Miloval … miloval, teď konečně mluvíš pravdu! Už mě nechceš Když mám problém, tak rychle
utíkáš!“ podívá se na něho ona vyčítavě.
„Ano, miloval. A snad stále ještě miluju. Jsi atraktivní žena, bez zábran, jsi velmi dobrá v posteli,
ano, vzrušovala si mě a stále vzrušuješ. Ale všechno má svoji mez. Pokusil jsem se ti pomoci, ale tohle už
je příliš. Tvoje požadavky jsou nad moje síly i síly mých mužů. Se mnou už nepočítej!“
„Josephe, nechme stranou všechny city. Pojďme se bavit jako obchodníci. Kolik budeš chtít, když
mi pomůžeš?“
„Taková pomoc není o penězích!“
„Řekni si cenu. Jsem bohatá!“
„Už jsem ti řekl, se mnou nepočítej!“
„Sto tisíc liber?“
Gardista zkoprní, na jeho tváři se objeví strnulý úsměv.
„Dobře, tak sto padesát!“
65
Neodpoví, ona si jeho mlčení vysvětlí po svém.
„Poslední nabídka. Dvě stě tisíc liber a všechny výdaje s tím spojený pro tvý muže!“
Nastane ticho. On je ohromený vyslovenou částkou, ona zase čeká napjatě na jeho reakci. Její
nabídka je velmi velkorysá, nějaké peníze si už vydělal, další získal i s její pomocí v různých podezřelých
obchodních transakcích, jak se taky dá opsat vydírání či platba za následnou přímluvu. Ale taková suma
je opravdu hrozně vysoká, zabezpečí ho mnohonásobně do konce života.
„Já budu pokračovat jen v případě souhlasu a rozkazu kardinála,“ odpoví on přesto negativně,
hovoří strnulým hlasem, jako by sám sobě nevěřil, že odmítá tak velkorysou nabídku. Dohání ho však
k této odpovědi pud sebezáchovy, k čemu mu budou peníze, když na něho dopadne hrozný hněv
kardinála Richelieua, „Zítra s ním budeš mluvit, pokud ho přesvědčíš, aby ti dal souhlas anebo spíše, aby
řekl, děj se vůle boží, tak můžeme pokračovat. Ale jinak si musíš najít jiné vykonavatele.“
„Nemám naději si tak narychlo někoho najmout.“
„Pak musíš přijmout moje podmínky. Zítra proběhnou slyšení u kardinála a já budu plnit jeho
rozkazy. Ať již vyřčený nebo jen naznačený,“ pokrčí on lhostejně rameny, ona na něj pohlíží nechápavě,
odmítnout tak vysokou sumu, „Doporučoval bych ti, aby ses dobře připravila na zítřejší slyšení. Pokud
uspěješ, můžeme se bavit o ceně,“ dodá on a vstane.
„Poslední slova nejsou od tebe pěkný, Josephe,“ odpoví ona, bezvadně se ovládá, potlačuje svou
touhu svému milenci zakroutit krkem. Hlupák jeden, všechno zpackal, když informoval Richelieua.
„O nic méně než ty. Pokud zítra uspěješ, můžeš mi část zaplatit v penězích a část v jiný hodnotě,
například svojí velkou láskou ke mně. Teď už vím, že jsi mě nikdy skutečně nemilovala. Ale v tom
problém není. Stále jsi atraktivní žena a rád s tebou budu sdílet lože i nadále. Třeba bude i lepší, když náš
vztah nebudou zbytečně komplikovat city.“
„Jak myslíš,“ povstane i ona.
„Měj se dobře drahá. Zítra buď na šestou u paláce, moji lidé tam na tebe budou čekat. A dej si
pozor, pokud se nechceš setkat tváří tvář se svým synem,“ dodá jízlivě.
„Opravdu odcházíš,“ konstatuje ona suše.
„Už je na čase.“
Hraběnka de Besiere dokonale ovládá svou touhu říci od plic svému milenci mnoho velmi
peprných slov. Ale stále ho potřebuje, zítra musí přesvědčit kardinála, aby nad vším zavřel oči, čímž
umožní pokračování jejího plánu. Pak bude znovu potřebovat Josepha a jeho lidi. Jiné dohromady tak
rychle nedá. Proto ovládá svou zlost a již horečně přemýšlí, jakou zítra zvolí taktiku při rozmluvě s Jeho
Eminencí.
Pan de Concestion opouští palác značně rozrušený. Uvědomuje si nejen závažnost situace, do
které se díky své milence dostal, ale také nebezpečí dalších problémů, které mu ona sama může posléze
způsobit. Má stále hromadu peněz, přátel, moc. Nelze vyloučit, že zítra kardinála přesvědčí, aby její
počínání mlčky posvětit. Ale on teď nemůže jednat jinak. Nemůže ji pomáhat bez minimálně tichého
souhlasu kardinála.
Pak se mu na tváři objeví mírně zkřivený úsměv. Nemusí se zase tolik bát pomsty ze strany
zdánlivě zrazené milenky. Nejen ona zná mnoho jeho tajemství, i on moc dobře ví, jak tnout do živého.
Pokud by mu chtěla škodit, zná jak se bránit a způsobit jí hodně velké nepříjemnosti.
Blahořečí si v duchu za svůj prozřetelný čin, kdy vyhledal Richelieua a vše mu řekl. Takto už
neudělá nic bez jeho souhlasu. Možná půjde vše opravdu vyřešit smírnou cestou, hrabě de Aboa je sice
intrikán, ale není hlupák. Její syn vypadá taky rozumně. Když poručík de Taille najde svého bratra a jeho
přítele, taky jistě nebude dělat problémy a přistoupí rovněž na dohodu. Ano, měli postupovat od začátku
jinak, mělo se jednat a ne rovnou unášet lidi. Již si moc dobře uvědomuje svou chybu.
Vyjde na ulici a zhluboka se nadýchne. Myslela vůbec své šílenosti vážně? Nebo ho jen zkoušela,
jak moc daleko by byl ochoten zajít, aby ji pomohl? Opravdu by byla schopná nechat odstranit svého
syna? Opravdu by byla pro udržení svého bohatství a postavení schopná zajít až tak daleko? Tomu se
nechce ani uvěřit. Náhle cítí, jak se jeho láska k ní začíná měnit téměř až v nenávist.
66
ČTVRTÁ KAPITOLA
PALÁC KARDINÁLA RICHELIEU
Pan de Concestion dorazí do paláce svého chlebodárce kardinála Richelieu ještě za tmy,
nevyspalý, unavený, upachtěný. Vydá příkazy přítomným gardistům, posléze nechá zavést hraběnku de
Besiere, hraběte de Aboa a abbého Deriera do oddělených místností, takže se navzájem nemohou spatřit a
musí o samotě čekat na případnou soukromou audienci u prvního ministra. Poté se krátce před šestou
hodinou sám ohlásí u osobního komorníka prvního ministra. Ten ho bez dalších slov uvede dál, do
soukromých prostor, kde právě Richelieu dokončuje svou velmi prostou snídani.
„Pane de Concestion,“ zvedne zrak Richelieu, pohladí kočku, jenž mu sedí na klíně, „Očekávám
stručnou zprávu o vašem problému,“ dodá přísně, přičemž dá k malé radosti gardisty důraz na slova váš
problém.
„Vaše Eminence,“ klaní se přeuctivě důstojník, „Pánové de Taille a de Godille jsou internováni,
ale se vším pohodlím, nebyl jim zkřiven ani vlas na hlavě. Poručík mušketýrů baron de Taille je
s několika svými muži ve svém domě a vyčkává. Nicméně vyslal vzkaz. Pokud se jeho bratr nevrátí do
večera, tak je připraven podniknout rázné kroky, včetně rozsáhlého pátrání po celé Paříži. Zatím však je
v tomto směru klid.“
„Tak pan baron se chystá činit rázné kroky,“ konstatuje kardinál tichým, ale ostrým hlasem.
„Vaše Eminence, pan de Taille určitě nenechá zmizení svého bratra bez povšimnutí. Co se týká
dalších osob, příkaz Vaší Eminence je splněn, hrabě de Aboa, hraběnka de Besiere a abbé Derier jsou již
přítomni v paláci a čekají, zda jim Vaše Eminence poskytne audienci. Jsou odděleni, každý je nyní
v samostatné místnosti.“
„Pane de Concestion, způsobil jste značné problémy svou horlivostí. Nebo horlivostí vaší
přítelkyně, hraběnky de Besiere. Musíme vaši záležitost rázně ukončit, než bude napácháno ještě více
škody,“ říká Richelieu hlasem jako břitva, gardistovi se zdá, jako by ho skutečným nástrojem řezali. Blíží
se chvíle rozhodnutí, může opravdu lehce přijít o své těžce vydobyté postavení.
„Vaše Eminence, moje horlivost …“
„Mlčte, pane de Concestion! Vaše jednání nelze nijak ospravedlnit! Máme dost starostí i bez vás!
Jak se k celé záležitosti staví paní hraběnka de Besiere?“
67
„Vaše Eminence, celá záležitost je velmi ošemetná. Paní hraběnka de Besiere je velmi vlivná žena,
která má mnoho přátel mezi šlechtici a také je velmi nebezpečná. Určitě se nebude chtít vzdát svého
postavení a už vůbec nebude chtít připustit, aby byla obviněna z nějakých nepravostí ve své minulosti.
Kromě svých kontaktů získala za svého velmi bouřlivého života na mnoho lidí spousty kompromitujících
informací.“
„Vaše slova se dají vykládat různě, pane de Concestion!“ řekne Richelieu a změří svého
služebníka přísným pohledem, „Znám dobře paní hraběnku. Jejím jediným měřítkem vždy byl a stále je
pouze její prospěch. Nemohu jí však upřít chytrost i zásluhy z minulosti, kdy naší koruně poskytla cenné
služby. Jistě jste s ní o všem podrobně mluvil. Jak ona chtěla svou záležitost vyřešit?“
„Vaše Eminence,“ zachvěje se gardista.
„Pane de Concestion!“ je hlas prvního ministra studený jak led, „Velmi dobře zvažte co odpovíte.
Zvažte, kde je vaše místo!“
„Vaše Eminence,“ tváří se jak boží umučení důstojník, rozhoduje se mezi pudem sebezáchovy a
zbytky loajality ke své milence, může se jí pokusit pomoc, pak však ohrožuje velmi i sebe sama, nebo ji
také zcela potopit, „Vaše Eminence, mám strach o tom vůbec mluvit.“
„Mluvte zcela po pravdě, pane de Concestion! Očekávám vaší naprostou loajalitu, pokud mám i
nadále spoléhat na vaše služby,“ podívá se významně na důstojníka kardinál a zvláště poslední slova
vysloví i s patřičným důrazem.
„O mé loajalitě, Vaše Eminence nemusí pochybovat. Jsem připraven pro Vaši Eminenci udělat
cokoli. Pokud jsem se Vaší Eminenci znelíbil …“
„Jste na nejlepší cestě tak učinit, pane de Concestion. Vy a další mě zatěžujete svými
malichernosti, které mě zdržují od skutečné práce, tolik potřebné pro náš stát. Nemohu dopustit, aby
šlechta svými úskoky, intrikami, svým pletichařením za účelem svého prospěchu rozvracela království.
Mluvte otevřeně a bez okolků.“
„Vaše Eminence, paní hraběnka vymyslela šílený plán. Chtěla by hraběte de Aboa a svého syna
internovat, udělat z nich na veřejnosti milence, zdiskreditovat je a později se jich zbavit. Pan de Taille a
hrabě de Godille by se stali obětí pařížského podsvětí a během pátrání po nich by zahynul nešťastnou
náhodou i poručík de Taille. Tím by se zbavila všech nepřátel, kteří mají povědomí o jejím tajemství,“
rozhodne se nakonec gardista svou milenku zcela potopit.
„Až tak smělý plán?“ zvedne obočí kardinál, zkoumavě se na svého služebníka podívá, „Vy jste
odmítl být nadále jejím nástrojem?“
„Vaše Eminence,“ řekne rychle gardista, „já jsem oddaný služebník Vaší Eminence a ne sluha
paní hraběnky. Pokud Vaše Eminence usoudí, že je někdo nebezpečný pro Francii, ochotně s takovým
člověkem či takovými lidmi tvrdě naložím. Ale nejsem žádným vykonavatelem soukromých přání
šlechticů či šlechtičen.“
„Jak se zdá, vzpamatoval jste se na poslední chvíli, pane de Concestion,“ řekne mnohoznačně
Richelieu, „Jak se vám jeví její syn a počínání pana hraběte de Aboa?“
„Vaše Eminence, co se týká pana de Aboa, nevím, proč se pustil do této intriky. Jak ho znám,
určitě jsou za jeho konáním zištné cíle. Spíše jsem nabyl dojmu, že nejde o rozsáhlejší spiknutí, ale pouze
o jeho soukromé počínání. Netuším úmysly pana hraběte, jak chtěl či chce odhalení tohoto tajemství
využít. Co se týče syna paní hraběnky, jehož právoplatnost nároků mi ona sama potvrdila, udělal na mě
dobrý dojem. Je velmi vzdělaný mladý muž, má asi v sobě něco vznešeného po svém otci a schopnosti
ovlivňovat lidi po své matce. Snad nepochytil všechny její zlé vlastnosti.“
„Vaše vyjádření nezní moc lichotivě pro vaší milenku!“
„Vaše Eminence, co spáchala paní hraběnka za hřích na tom chlapci, se dá jen stěží omluvit. Její
počínání bylo kruté, ačkoli mu zachovala život. Ale když včera mluvila bez nejmenšího pohnutí o tom,
pokud nepřistoupí na její podmínky, jak je v krajním případě připravena se zbavit vlastního syna, jímala
mě z jejích slov hrůza!“
„Nesouhlasíte s jejími návrhy?“
68
„Vaše Eminence, pokud Vaše Eminence usoudí, že pro bezpečí Francie bude dobré, aby se něco
podobného uskutečnilo, může se na mě Vaše Eminence plně spolehnout. Ano, myslím, že jsem schopen
se svými lidmi takový plán v rozumném časovém horizontu uskutečnit. Nebudu z toho mít radost, ale jak
jsem řekl, moje loajalita k Vaší Eminenci je nekonečná,“ říká horečně důstojník, pak dodá s jistou
výčitkou v hlase, „Snad jsem o své věrnosti a loajalitě Vaši Eminenci již v minulosti přesvědčil.“
„Pane de Concestion,“ nezmění svou strohost Richelieu, „Chcete ještě něco dodat?“
„Vše podstatné jsem Vaší Eminenci sdělil. Jaké budou další rozkazy Vaší Eminence?“
„Přiveďte mi okamžitě hraběnku de Besiere.“
„Provedu, Vaše Eminence. Kde proběhne slyšení?“
„V mé osobní pracovně. Zajistěte diskrétnost.“
„Vaše Eminence se může spolehnout, vše proběhne v tajnosti.“
Richelieu pokyne svému služebníkovi rukou, což znamená konec slyšení. Zneklidněný gardista
odchází, kardinál mu vůbec ani nenaznačil, jak chce dále postupovat.
Když vejde do místnosti, kde čeká hraběnka, ta k němu vzhlédne. V jejích očích čte únavu, obavy,
ale také velké odhodlání. Pozorně si ji prohlíží. Ano, roky se nedají zastavit a i když žije v přepychu, tak
její dobrodružný a bouřlivý život opotřebovává její tělo. Náhle mu jí je líto, vzpomíná si na příjemné
chvíle, které spolu prožili.
„Kardinál vás, madam, přijme asi za necelých deset minut,“ řekne oficiálně, protože dveře jsou
pootevřené a venku stojí gardista.
„Spravil jste Jeho Eminence o mé záležitosti, pane?“ odvětí ona stejně strojeně.
„Jistě,“ odpoví on a zavře dveře, „Naznačil jsem mu, jak bys chtěla všechno vyřešit.“
„Cos mu vlastně řekl?“ podívá se na svého milence pátravě, netuší vůbec, co kardinálovi
napovídal.
„Jen obecně, musíš už jít, nesmíš ho nechat čekat.“
„Jak reagoval?“ zeptá se ona a přitom vykročí naznačeným směrem.
„Nijak, jako obvykle nedal na sobě nic znát. Vůbec netuším o čem přemýšlí.“
„Máme tedy naději, aby nad námi podržel ochranou ruku.“
„Možná máš naději Na moje slova ale vůbec nereagoval. Přeji ti příjemný pořízení,“ dodá on a
ona se na něj znovu pátravě podívá, proč jí tón jeho hlasu zní ironicky?
Pan de Concestion vede svou milenku vedlejšími chodbami do pracovny kardinála, po pravdě oba
tuto cestu dobře znají Pohybují se v prostorách, které jsou vyhrazeny kardinálovi a jeho nejbližšímu
služebnictvu, pročež nehrozí střetnutí s nežádoucími osobami.
Richelieu ji nechá chvíli stát před jeho velkým pracovním stolem, předstírá usilovnou práci, dávno
už za sebou důstojník zavřel dveře.
„Paní hraběnko,“ vzhlédne konečně první ministr od listin, jeho hlas zní tradičně klidně a
odměřeně, jak je jeho zvykem.
Ona se s mírně sklopenou hlavou zadívá na kardinála. Ano, zestárnul, ale jeho moc je naopak větší
než kdykoli předtím.
„Pan de Concestion mě obeznámil s vašimi problémy, paní hraběnko. Proto jsem vás pozval do
mé pracovny, abychom spolu hledali řešení,“ řekne Richelieu zdánlivě unylým hlasem.
„Budu nesmírně vděčná za radu a podporu Vaší Eminence,“ promluví poprvé ona a její hlas zní
medově a podmanivě.
„Paní hraběnko, můj čas je drahý, odpustíme si veškeré formality a půjdeme rovnou k věci. Proto
se vás přímo ptám, jaké vy sama chcete v té záležitosti učinit opatření?“
„Nerozumím Vaší Eminenci,“ znejistí šlechtična, neboť si není jista, co od ní chce slyšet.
„Jsem ochoten vám pomoci zamezit hrozným obviněním, které vám hrozí. Obvinění jsou opravdu
strašná a já o nich až do včerejšího dne neměl ani tušení. Ale vykonala jste v minulosti ve prospěch
Francie některé velmi užitečné služky a proto vám chci pomoci.“
69
„Vaše Eminence,“ dívá se ona nejistě, neboť stále netuší na čem je. Richelieu se na ní stále tváří
vlídně, jeho hlas zní naprosto klidně, ale jeho pohled je stejně jako vždy tvrdý a chladný.
„Paní hraběnko de Besiere. Jsem zděšen tíhou obvinění, které mají být proti vám vzneseny. Pokud
chcete, abych vám je pomohl odvrátit, musíte se držet mých rad a přijmout moje rozhodnutí.“
„Vaše Eminence, vždy jsem si vážila moudrosti a prozíravosti Vaší Eminence,“ odpoví ona
s úsměvem.
„Je ve vašem zájmu, paní hraběnko, ale i v zájmu klidu mezi šlechtou, abyste se minimálně
v nejbližší době nestřetla se svým synem.“
„Se svým domnělým synem, Vaše Eminence, ta obvinění jsou …“
„Paní hraběnko,“ přeruší ji Richelieu stále naprosto klidným hlasem „Nemíním s vámi
polemizovat o vznesených obviněních. Nechcete snad přede mnou nic tajit.“
„Vaše Eminence, nejsem si jista, zda jsou opravdu všechny informace přesné,“ hlesne ona tiše.
„Já si jistý jsem. Mám vždy správné informace od spolehlivých služebníků. Pro blaho Francie není
dobré, aby se jitřily staré rány. Tomu se dá velmi lehce zabránit, pokud nalezneme pro vás nějaké pěkné
místo, někde daleko od Paříže,“ dokončí svoji myšlenku kardinál.
„Vaše Eminence!“ zvedne ona bojovně hlavu, „Ještě se necítím tak stará, abych se musela
odebrat na venkov na odpočinek. Do vyhnanství! Vaše Eminence, vždy jsem stála na straně Vaší
Eminence a jsem připravena dobře sloužit i nadále.“
„Vždy jste dokázala správně rozpoznat, na které straně máte stát,“ opraví ji chladně kardinál.
„Vaše Eminence, prosím o pomoc a podporu. Budu až do své smrti nejoddanější služebnicí Vaší
Eminence.“
„Já se vám přeci snažím pomoci, paní hraběnko. Možná obvinění jsou tak hrozná, já se vás před
nimi snažím ochránit.“
„Ochránit?“ cítí ona, jak se jí rozevírá propast pod nohama, vší silou se snaží zachovat klid,
„Ochrana pro mě znamená udržet si své postavení u dvora a ne dožít život v nějakém vyhnanství.“
„Madam, jestli chcete, abych osobně vyřešil vaši záležitost, tak okamžitě opustíte dvůr a Paříž.
Důvody, pro které odjedete, nechám na vás, jistě jste dostatečně důvtipná, abyste zvolila přesvědčivé
argumenty. Pokud se rozhodnete pro jiné řešení, nemůžete počítat s mojí pomocí. Mohou nastat obtížné
chvíle i pro vaši dceru a vynasnažím se jí pomoci, aby si uchovala své postavení a nebyla nijak zasažena
vaším hrozným činem z minulosti. Toto je velmi přijatelné řešení.“
„Ne, Vaše Eminence, toto není pro mě dobré řešení,“ rozhodne se ona vzdorovat, „Vždy jsem
stála při Vaší Eminenci. Vaše Eminence se dokážete zastat svých služebníků, když jsou proti nim činěny
intriky. Podlé záměry některých šlechticů mě v očích Vaší Eminence očernily. Za vším stojí snaha získat
můj majetek a zničit mě. Ale jde i o útok na Vaši Eminenci!“
„Nikoli, madam, nikoli. Pouze váš hrozný čin směrem k vašemu synovi vás vystavil do této velmi
nepříjemné situace.“
„Vaše Eminence, mám řešení …“
„Ano,“ přeruší ji kardinál a poprvé projeví náznak nevole, „Jsem konsternován, kam až byste byla
ochotna zajít, abyste si uchránila svoje postavení. Ano, konsternován. Byla byste pro svůj prospěch
ochotna klidně nechat utratit svého vlastního syna! Ale asi se nemohu divit, po tom, co jste učinila
v minulosti. Rozhodla jste se napravit svůj odporný zločin, odložení svého syna, zločinem ještě
odpornějším. Přímo jeho vraždou!“
Každé jeho slovo se jí zabodává do srdce. Cítí, jak ztrácí půdu pod nohama, jak se propadá do
hluboké propasti. Její milenec ji zradil, pomluvil ji u kardinála, jen aby se před ním sám ukázal v co
nejlepším světle. Přesto ještě nechce rezignovat.
„Vaše Eminence,“ hovoří teď ona velmi naléhavě, „Pan de Concestion sdělil Vaší Eminenci
nepravdivé údaje. Ano, odložila jsem svého syna, ale zajistila mu dobré vychování. Vždy jsem ho
z povzdálí sledovala. Odložením jsem mu tehdy zachránila život, neboť by ho můj druhý manžel hrabě de
70
Besiere nechal utratit. Nikdy jsem neměla v úmyslu mu ublížit, mám v úmyslu s ním uzavřít dohodu,
jsem připravená penězi odškodnit všechny další aktéry. Vaše Eminence, prosím o možnost vše napravit.“
„Paní hraběnko, na nápravu se zdá být pozdě. Ano, měla jste už dávno legitimizovat svého syna,
vždyť hrabě de Besiere je mrtvý již dlouhé roky. I nyní jste měla znovu příležitost své hříchy napravit,
omluvit se a nastolit spravedlnost. Místo takového správného konání jste přemluvila svého milence, aby
ve vašem zájmu unášel urozené muže. Dokonce jste uvažovala o mnohých vraždách, vraždách jen z cela
osobních pohnutek.“
„Vaše Eminence, pan de Concestion mě špatně pochopil. Probírali jsme pouze hypoteticky různé
možnosti, já vždy chtěla dohodu. Vaše Eminence mi musí věřit.“
„Paní hraběnko, vaše slova se neshodují s vašimi skutky. Dva urození pánové jsou na váš popud
internováni, uvažovala jste o únosu dalších mužů.“
„Ano, Vaše Eminence,“ odpovídá ona chvatně, „Ale pouze abych získala lepší pozice pro
vyjednání. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit, byla a stále jsem připravená všem zaplatit štědré
odstupné. Dám všem peníze a domluvím se s nimi na mlčenlivosti. Uvedu svého syna do společnosti.“
„Paní hraběnko, i kdybyste jen hypoteticky uvažovala o obvinění svého syna kněze ze sodomie,
kdybyste jen hypoteticky uvažovala o jeho odstranění spolu s jeho údajným milencem panem hrabětem
de Aboa, je takové jednání neomluvitelné.“
„Vaše Eminence, jde o sprosté obvinění. Vždyť jsem svého syna před dvaceti roky uchránila před
jistou smrtí! Sama jsem tehdy velmi riskovala! Přeci bych ho nechtěla po tom všem teď utratit, vždyť je
z mé krve,“ snaží se ona, aby její slova zněla co nejvěrohodněji.
„Paní hraběnko, vámi popírané nepřístojné úvahy mi dávají oprávnění požadovat váš odjezd. Jen
tak nepocítíte v budoucnu podobné nutkání. Paní hraběnko, já vás nyní chráním za vaše předchozí dobré
skutky pro blaho Francie. Chráním vás před možným skandálem, před možným obviněním z velmi
opovrženíhodných činů. Ale musíte mi dát prostor pro následné jednání, abych napravil skutky vaše a
pana de Concestion!“ hovoří Richelieu velmi důrazně.
„Vaše Eminence, prosím vás o možnost vše urovnat. Nebudu litovat peněz, se všemi se vyrovnám,
nastolím spravedlivé urovnání. Vaše Eminence, učinila jsem mnoho pro Vaši Eminenci v minulosti. Vaše
Eminence, prosím, neopouštějte mě nyní.“
„Paní hraběnko, snažím se vám pomoci, jde však o vaše rozhodnutí. Pokud se rozhodnete moji
pomoc odmítnout, musíte počítat s případnými následky. Pravděpodobně budete obviněna, budete
internována a vyšetřována. Král bude o celé záležitosti zpraven, provedeme tajné soudní líčení, váš syn
bude legitimizován, vy uznána vinou a možná na moji přímluvu budete pouze internována na odlehlém
místě, které již nikdy neopustíte. Tím bude spravedlnosti učiněno zadost a zároveň se na veřejnost
nedostanou věci, které se tam dostat nemají,“ dokončí své hrozby kardinál a ona cítí, že každou chvílí
omdlí.
„Vaše Eminence, naposledy …,“ špitne, byť už dobře ví, že prohrála a horečně se snaží vyrovnat
s danou situací. Může ztratit ještě více, pokud bude odporovat. Richelieu nevyhrožuje planě, vše co řekl,
je schopen vzápětí do posledního bodu splnit. Nakonec, vyhnanství na nějakém rozumném místě je lepší
než internace a ani kardinál, který ji zradil, tady nebude věčně. Stárne, určitě je jeho tělo prolezlé
nemocemi, ona je o hodně let mladší …
„Paní hraběnko, čekám na vaše rozhodnutí,“ praví první ministr a velmi přísně se jí podívá přímo
do očí.
„Vaše Eminence, nedostala jsem žádnou příležitost, abych se obhájila. Stejně mi Vaše Eminence
nedává žádnou možnost se rozhodnou. Jsem nucena přijmout nabídku Vaší Eminence a uchýlit se někam
pryč z Paříže. Kdy mám opustit Paříž?“
„Ještě dnes, paní hraběnko. Veškeré další záležitosti zde za vás vyřídí vaši služebníci. Vaše
záležitosti s vaším synem, hrabětem de Aboa a dalšími šlechtici za vás vyřeším já. I oni dostanou
nabídku, kterou nebudou moci odmítnout. Tím vaše strašné tajemství zůstane i nadále tajemstvím, jen
trochu napravíme staré křivdy, sice pozdě a jen zčásti, ale přece.“
71
„Vaše Eminence, mohu mít dotaz?“ zvedne šlechtična hlavu, je skutečně silná osobnost. Své
vyhnanství již přijala jako fakt, se kterým se v tuto chvíli nedá nic dělat a nyní se už snaží vyzískat
alespoň co nejvíce.
„Prosím, mluvte, paní hraběnko“
„Mohu si vybrat místo, kam bych se uchýlila?“
„Ano, můžete.“
„Chtěla bych odjet do Londýna. Mám tam nějaké přátele, budu se tam cítit lépe než někde na
venkově. A budu dost daleko od Paříže, jak si Vaše Eminence přála.“
„Do Londýna?“ zaváhá na chvíli Richelieu a rychle přemýšlí, proč chce hraběnka odjet zrovna
tam. Ale nenachází nic, čím by mu v Anglii mohla škodit a proto přikývne, „Budiž, paní hraběnko, dnes
odpoledne odjíždíte do Londýna.“
„Jak hodlá naložit Vaše Eminence s mým majetkem a s majetkem a postavením mého zetě a
dcery?“
„Co se týká majetku markýze de Cavarlene, tam tuším není žádný problém a z něho bude dobře
zajištěna i vaše dcera. Co se týká majetku po hraběti de Bestiere, tak té části, která přináleží vám, se stane
správcem váš syn. Ovšem bude povinen vám poskytnout solidní rentu, abyste mohla žít důstojně
v Londýně. Majetek po markýzi de Almare, jehož titul vašemu synovi po právu náleží, ten přechází
samozřejmě na dědice. Pokud ovšem splní váš syn podmínky, které po něm budu požadovat. V opačném
případě …,“ pokrčí první ministr rameny.
„Mám zůstat zcela bez prostředků?“ zděsí se ona a jde o zděšení upřímné.
„V žádném případě, paní hraběnko. Pokud splníte co jsem vám navrhl a nebudou žádné další
problémy, osobně dohlédnu, aby renta, která vám bude vyplácena, byla dostatečně vysoká, aby vám
zajistila skutečně důstojný život a pohodlí,“ nesleví nic ze svých rozhodnutí kardinál.
„Jsem u Vaší Eminence v naprosté nemilosti,“ povzdechne si ona teatrálně.
„V tuto chvíli ano. Ale váš odjezd do Londýna mi vnukl jistou myšlenku.“
„Ano? Jakou?“ zeptá se ona rychle, snad jí svítá ještě naděje.
„Můžete šířit informace, že jste mojí vinou byla vyhnána od dvora. Když se vám podaří
proniknout do vyšších vrstev a budete schopna podat občas důvěrné informace, je možný za určitý čas váš
návrat. S mým souhlasem a s mojí podporou,“ snaží se využít každé situace kardinál.
„Určitý čas?“
„Rok, dva, paní hraběnko.“
„Za pár let?“ zašeptá ona zklamaně.
„Jaké je vaše konečné rozhodnutí, paní hraběnko?“ nenechá ji kardinál vydechnout.
„Vaše Eminence, jsem ztracena, ztratila jsem veškerou podporu Vaší Eminence, ztratila jsem
veškerý majetek i postavení. Vaše Eminence mě posílá v nuzných podmínkách do vyhnanství. Jsem zcela
poražena a zničena. Pokud chci mít alespoň zdánlivou svobodu v Londýně a trochu peněz, nezbývá mi
než se podrobit vůli Vaší Eminence,“ odpoví ona celá pobledá, celá rozrušená, ale přesto hovoří klidným
hlasem.
„Paní hraběnko, přeji vám příjemnou cestu do Londýna a příjemný pobyt,“ naznačí kardinál rukou
konec slyšení. V jejích očích se na zlomek vteřiny zablýskne, ale pak opět nasadí lhostejný a s osudem
smířený výraz. Bez dalšího se otočí a vyjde na chodbu. Po pár krocích se setká s panem de Concestion.
„Zrádče!“ vmete mu do obličeje, „Už tě nikdy nechci vidět! Ne, nemusíš mě doprovázet, znám to
tady jako vlastní boty, najdu cestu ven sama!“
Důstojník neodpoví, vlastně ani necítí touhu odpovídat. Místo toho udělal pár rychlých kroků a
sám vstoupí do pracovny kardinála.
„Vaše Eminence, má Vaše Eminence nějaké rozkazy?“ zeptá se, když dostane souhlas promluvit.
„Zajímá vás, pane de Concestion, jak jsme se s hraběnkou dohodli?“ zeptá se na oplátku kardinál.
„Vaše Eminence, pokud uzná Vaše Eminence za vhodné mi sdělit …“
„Paní hraběnka se rozhodla ještě dnes odjet ke svým známým do Londýna.“
72
„Ach,“ oddechne si gardista, což prvnímu ministrovi neujde, „A ti dva, Vaše Eminence…?“
„Bude záležet na mém rozhovoru s nimi. Nemám mnoho času, pane de Concestion, přijmu je oba
zároveň.“
DRUHÁ AUDIENCE
Abbé Derier a hrabě de Aboa zůstávají po svém příchodu do Kardinálského paláce každý v jedné
z menších místnosti o samotě, čímž se jejich nervozita zvyšuje.
Hrabě nemá ze všeho dobrý pocit, ale je na podobné nepříjemnosti zvyklý, naopak Paul ztrácí
poslední zbytky jistoty. Obrovská a dusivá tíseň na něho padla hned, jak vstoupil do prostor paláce.
Hrabě i abbé se setkají před pracovnou kardinála, kam je nechá pan de Concestion přivést. Vše
probíhá v naprosté tichosti, což zvyšuje napětí především u Paula. Obavy mu svírají plíce, téměř se
nemůže nadechnout. Cítí chvění po celém těle. Když překročí práh pracovny prvního ministra a uvidí
Richelieua sedět za stolem, zdá se mu, že se mu srdce každým okamžikem musí roztrhnout, jdou na něho
mdloby.
Důstojník pokyne oběma mužům, aby předstoupili před pracovní stůl, sám se otočí a zavře dveře
zvenčí. V pracovně panuje stále ticho, kardinál se zdánlivě prohrabuje v nějakých papírech na stole a
nevěnuje mužům žádnou pozornost. Až po chvíli, která se zvláště Derierovi zdá nekonečná, zvedne hlavu
a zaboří svůj zrak do obou hříšníků.
„Pánové, jistě tušíte důvod, proč jsem si vás dnes povolal,“ prolomí Richelieu konečně děsivé
ticho, jeho hlas zní jakoby nezúčastněně, jakoby přicházel z velké dálky, „Půjdeme rovnou k věci, mám
na starosti opravdu důležitější záležitosti než pletichy šlechty.“
Oba mlčí, snášejí zkoumavý pohled prvního ministra. Ten po chvilce pokračuje.
„Pane hrabě de Aboa, na vás se zlobím. Pokud jste zjistil nějaké okolnosti, které jste považoval za
závažné, měl jste mě o nich okamžitě zpravit. Ne pokoutně pátrat po dalších souvislostech a zavdat tak
příčinu k vážným komplikacím, které se dnes snažím vyřešit.“
„Vaše Eminence, jistě bych Vaši Eminenci se vším seznámil, jakmile bych nabyl jistoty. Doposud
jsem si nebyl jistý, zda má podezření jsou oprávněná. Bohužel události mě předešly,“ promluví GeoffyJean, jeho hlas zní klidně, dokáže se perfektně ovládat.
„Vaše Milosti, mohu promluvit?“ hlesne Derier, zapomíná na okolnost, kdy jen kardinál má právo
ho vyzvat k vyjádření.
„Mluvte, mladý muži,“ odpustí Paulovi první ministr jeho prohřešek proti protokolu, dobře si je
vědom jeho nervozity.
„Vaše Eminence, nežádám nic pro sebe. Chtěl bych však požádat o laskavost Vaší Eminence
k mužům, kteří se mi snažili pomoci. Vaše Eminence, nevím, zda jsem schopen dobře vyjádřit své pocity.
Byl jsem vychován a žil jsem vždy jen jako prostý kněz. Setkání s Vaší Eminencí je pro mě něco tak
ojedinělého, jen těžko hledám vhodná a smysluplná slova. Omlouvám se Vaší Eminenci, pokud se Vaší
Eminenci moje řeč bude zdát zmatená,“ chvěje se mladíkovi hlas, ale v hlavě mu probíhají myšlenky
rychlostí blesku a rovnají se v souvislé věty.
„Není třeba se strachovat, milý synu. Vážím si těch, kteří jako já zasvětili svůj život Bohu. Mluv,
milý synu, snaž se být upřímný a pokud tvoje slova nebudou tak šroubovaná a tak uhlazená jako je u
dvora zvykem, tím lépe. Pokračuj, synu.“
„Vaše Eminence, jsem jen obyčejný nalezenec, který byl vychován bratry ve víře a kterým vděčím
za vše, co jsem zatím dosáhl. Nevážil jsem si dostatečně milosti boží, které se mi dostalo zachováním
mého života, obdrženou výbornou výchovu od řádových bratří a vysvěcení na kněze. Podlehl jsem
obyčejné lidské zvědavosti a zatoužil zjistit, proč jsem byl odložen před dveře kláštera. Za tuto moji
opovážlivost, kterou jsem se protivil božímu záměru, jsem uvrhl do problémů několik ctěných mužů,
73
kteří dojati mým osudem v dětství mi nabídli pomoc při pátrání po mé minulosti. Prosím Vaší Eminenci,
aby odpustila těm mužům, pokud Vaší Eminenci způsobili nějaké problémy, neboť tak činili z pouhé
křesťanské lásky k bližnímu svému a soucitu, který k mému osudu pocítili. Pokud tak učiníte, Vaše
Eminence, budu navždy vaším nejoddanějším služebníkem, budu si navždy vážit svého kněžského šatu a
nikdy už nepodlehnu pokušení, abych pátral po boží vůli, která mně přidělila tento osud,“ dokončí Paul
s velkým úsilím svoji řeč, kterou si tolikrát předtím v duchu předříkal a hluboce se ukloní.
„Tak, tak, synu,“ podívá se na mladíka zkoumavým pohledem kardinál, „Prosíte toliko o milost
pro své přátele? A pro sebe ne?“
„Vaše Eminence, pokud bude Vaše Eminence tak laskavá a umožní mi pokračovat v mé další
kariéře kněze, budu se modlit za Vaši Eminenci až … až …,“ zakoktá se Paul, protože nemůže náhle najít
vhodná slova, říci až do smrti Vaší Eminence mu přijde strašně nevhodné a nepřístojné.
„Chcete tedy pokračovat v kariéře kněze?“ pomůže mu Richelieu.
„Ano, Vaše Eminence, lhostejno kde. Když Vaše Eminence rozhodnete o mém odchodu do té
poslední vesnice ve Francii, bez reptání tam okamžitě půjdu. Je jedno, kde budu sloužit Bohu, lidé slovo
boží potřebují všude stejně. Budu věrně sloužit Bohu a církvi a nikdy už nepomyslím na nic, co bylo
spojené s mým narozením. Ale prosím velmi poníženě Vaši Eminenci o projev velkodušnost a odpuštění
mužům, kteří se mi snažili pomoci.“
„Vaší žádosti, synu, bych rád vyhověl, ale státnické zájmy, zájmy této země nemohu jen tak lehce
obejít.“
„Vaše Eminence má vždy na paměti blaho této země. Vždy jsem obdivoval, jak dokázala Vaše
Eminence upevnit moc krále, jak dovedla Vaše Eminence upevnit moc státu, nastolit pořádek. Vždy jsem
byl obdivovatelem Vaší Eminence. Vaše Eminence má však nárok také odpouštět a projevit svoji milost.
Jsem jen obyčejný kněz a nevím, jak velké státnické problémy pátrání po mé minulosti vyvolalo, věřím
však ve schopnosti Vaše Eminence. Vaše Eminence jistě dokáže najít takové řešení, aby muži, kteří
projevili soucit s mým osudem, mohli vyjít z této záležitosti se ctí a bez postižení. Znovu prosím Vaší
Eminenci, jde o mou jedinou prosbu k Vaší Eminenci. Rád ponesu sám veškeré následky, Vaše
Eminence.“
„Vaše slova znějí hezky, ovšem velmi se blíží pochlebování. Nemusíte zdůrazňovat moje zásluhy
a moje postavení, jsem si obojího dobře vědom,“ napomene mladíka kardinál
„Vaše Eminence, já neumím lichotit, nejsem zvyklý nikomu podkuřovat. Vaše Eminence mi ve
své laskavosti přikázala, abych mluvil upřímně a já se tak snažím učinit. Možná je má řeč příliš smělá, ale
není v ní žádná faleš či předstíraní,“ ohradí se ve vší pokoře mladík a jeho vyjádření zní skutečně
upřímně.
„Co mi řeknete vy, pane hrabě?“ obrátí se kardinál na druhého z mužů.
„Vaše Eminence, mohu jen potvrdit slova mého mladého přítele. Byl jsem to já, který čirou
náhodou zjistil podobou tohoto muže s portrétem jistého šlechtice. Když jsem se dozvěděl o jeho osudu,
pokusil jsem se zjistit více i za pomoci pana de Taille. Jelikož naše pátraní vzbudilo velké obavy
některých osob, jsem přesvědčen, že naše zjištění jsou pravdivá.“
„Jaký je původ zde přítomného mladého muže podle vašeho mínění, pane hrabě?“
„Vaše Eminence v tuto chvíli už o urozeném původu mého přítele nepochybuji.“
„Co s tím zjištěním chcete dělat, pane hrabě?“ podívá se kardinál vyzývavě na šlechtice.
„Svěřím osud tohoto mladého muže do dobrodiní Vaší Eminence. Vaše Eminence bude nejlépe
vědět, jak s jeho životem naložit. Pan abbé je velmi schopný mladý muž, který by si zasloužil zaujmout
místo, které mu právem náleží. Pokud však státnické zájmy dostanou přednost, budu takové rozhodnutí já
i moji přátelé plně respektovat. Chtěl jsem přijít za Vaší Eminencí a požádat o radu a pomoc pro tohoto
mladého muže, bohužel události mé záměry předběhly,“ ukloní se hluboce hrabě de Aboa.
„Moudrá řeč,“ přikývne kardinál spokojeně. Odmlčí se, zamyslí se, podívá se demonstrativně do
svých papírů, pak znovu na oba muže. Pohrává si s jejich napětím, pase se na jejich nejistotě, ne však
dlouho.
74
„Příběh o vašem smutném osudu a dětství,“ podívá se Richelieu přímo na kněze, „ve mně vyvolal
soucit a pohnutí, pane markýzi de Almare.“
„Markýz de Almare?“ neudrží se oba muži a zopakují vyslovené jméno současně.
„Jméno, titul a vše s tím spojené vám plně náleží, pane markýzi. Vaše panství v Anjou, váš palác
v Paříži i další majetek. Ale pokud vám mám dopomoci k dosažení vašich práv, potřebuji, abyste přijal
mé rozhodnutí bez výhrad.“
Hrabě de Aboa opět nasadil svoji ledovou masku, zato Derierovi se rozzáří obličej.
„Vaše Eminence, nejsou tedy ti muži, co pátrali o mém osudu, v nemilosti Vaší Eminence?“
osmělí se mladík k dotazu.
„Pane markýzi, myslíte více na své přátele než na svá práva, jak se domoci svého postavení a
svého majetku. Takové jednání vás šlechtí. Upevňuje mé mínění o vás. Pan hrabě de Aboa měl za mnou
přijít dříve, i on se ještě musí hodně učit,“ blýskne Richelieu pohledem na jmenovaného, který se
způsobně zatváří zkroušeně a ukloní se, „Co se týká dalších mužů, bohužel se stali obětí určité pletichy a
nedorozumění. Ale jsou v pořádku a na můj příkaz jim bude okamžitě vrácena svoboda a dostane se jim i
patřičné satisfakce. Aby i pro ně bylo výhodné na některé věci zapomenout.“
„Vaše Eminence, nevím … jak mám Vaší Eminenci … poděkovat,“ začne zase koktat Derier,
poklesne na kolena, do očí se mu derou slzy dojetí, ač si ještě plně neuvědomuje celou skutečnost
přeměny své existence.
„Pane markýzi de Almare, mám několik podmínek, po jejichž naplnění vám pomohu zpět k tomu,
co vám právem náleží. Vše musí proběhnout bez rozruchu. Majetek po vašem otci vám náleží zcela a
můžete s ním nakládat podle libosti. Naopak, veškerá práva vaší sestry markýzi de Cavarlene zůstanou
zachována. Pan hrabě vás s ní seznámí a zajistí, aby mezi vámi byla nastolena shoda. Co se týká vaší
matky, dnes odjíždí na velmi dlouhý pobyt do Anglie. Vy se stanete správcem majetku, který ji přináleží
po hraběti de Besiere a budete ji vyplácet rozumnou rentu, aby mohla bez problémů v Anglii žít. Až se
zeptám na částku, kterou jste určil, předpokládám svou spokojenost. Jsou tyto podmínky pro vás
přijatelné?“
„Jistě, Vaše Eminence,“ přikyvuje horlivě abbé.
„Nepochybně potlačíte veškeré myšlenky na odplatu za předchozí příkoří, které se vám dostalo ze
strany některých osob.“
„Vaše Eminence, má předchozí slova byla opravdu upřímná. I nyní před Vaší Eminencí stále stojí
kněz, který byl vychován v boží víře. V ní se o odplatě a pomstě nemluví, naopak se očekává porozumění
a odpuštění,“ odpoví mladík s takovým zanícením, že mu kardinál plně uvěří.
„Naše slyšení se chýlí ke konci. Pane hrabě, uvedení pana markýze do společnosti a pomoci mu
při získání kontroly nad jeho majetkem dávám na starosti vám. Další záležitosti vyřídí pan de Concestion.
Počkáte na něho a domluvíte se s ním. Je snad něco, co by nebylo vyjasněno?“
„Vaše Eminence, děkuji Vaší Eminenci za moudré a šlechetné rozhodnutí, děkuji za sebe i za
mého přítele markýze de Almare. Vyplním vše a dohlédnu, aby veškeré podmínky Vaší Eminence byly
beze zbytku dodrženy,“ hluboce se ukloní pan de Aboa.
„Vaše Eminence, jsem navždy nejoddanějším služebníkem Vaší Eminence,“ klaní se i
novopečený markýz a ani o upřímnosti těchto slov kardinál nepochybuje. Ano, právě získal nepochybně
nového a velmi schopného služebníka, který mu v případě potřeby splatí dnešní pomoc.
Oba muži se rozloučí dle protokolu a následně vyjdou do prostor za kardinálovou pracovnou. Tam
již postává pan de Concestion. Pohlédne na ně. Hrabě de Aboa se tvářil naprosto normálně, z jeho tváře se
nedá nic vyčíst, ale tvář mladého kněze je plná radosti. Gardista ihned pochopí.
„Pane de Concestion, jak nám sdělila Jeho Eminence, máme se s vámi na něčem dohodnout. Kde
na vás máme počkat?“ zeptá se klidným hlasem hrabě.
„Počkejte tam, kde jste čekal na slyšení, pane hrabě. Zde přítomný gardista vás tam zavede,“
pokyne důstojník jednomu ze svých mužů, který vzápětí přikývne.
75
„Dobře, budeme čekat,“ odpoví pan de Aboa a spolu se svým chráněncem následují kardinálova
služebníka. Naopak důstojník se otočí a vstoupí znovu do pracovny prvního ministra.
„Rychle, pane de Concestion, mám málo času,“ řekne Richelieu, „Rozhodl jsem o uvedení
markýze de Almare do společnosti. Společně s panem hrabětem de Aboa vymyslíte věrohodnou a
přijatelnou historku. Hrabě se stane jeho opatrovníkem. Vy mu pomůžete. Pokud by se vyskytl nějaký
problém, budete o něm okamžitě vědět.“
„Vaše Eminence se můžete spolehnout na bezvýhradném splnění rozkazu,“ nedá na sobě znát
jediný náznak emoce gardista.
„Co se týká pana de Taille a hraběte de Godille, oba budou propuštěni. Je však bezpodmínečně
nutné, aby nedošlo k žádnému obviňování či osočování kohokoli. Promluvte s nimi a také s poručíkem de
Taille, ať vám v tom pomůže třeba i hrabě de Aboa a pak, až se dohodnete, tak je oba propustíte.“
„Pokud budou chtít nějakou satisfakci?“ zeptá se důstojník.
„Satisfakci? Je na vás, abyste se jim omluvil a vysvětlil své počínání,“ řekne kardinál, pak se však
zamyslí, „Pokud zapomenou, můžete jim drobnou satisfakce slíbit. Zjistíte, co by je zavázalo a
uspokojilo, bude-li třeba, někdy v příštích dnech je osobně přijmu a dle vašich zjištění je odměním za
jejich strádání. Není na škodu si zavázat v dnešní době další šlechtice.“
„Vaše Eminence, půjdu hned vykonat všechny rozkazy Vaší Eminence,“ uklání se gardista.
„Také dohlédněte, aby hraběnka de Besiere odjela skutečně ještě dnes pryč z Paříže a nechte ji
sledovat. Je nutné zjistit, zda dorazila skutečně do Londýna a chci vědět, co tam bude dělat minimálně
prvních pár týdnů.“
„Postarám se o obojí, Vaše Eminence.“
„Rozhodně musíte tuto nepříjemnou záležitost urovnat bez nejmenšího skandálu, rozumíte?“
pokyne svému služebníkovi rukou Richelieu, čímž ho vyhání ze své pracovny.
Pan de Concestion ihned spěchá za oběma muži, kteří vyčkávají na místě jim určeném. Stále
dodržují zásadu, že není vhodné mluvit v těchto prostorách a tak se pouze sami ve svém nitru vyrovnávají
s novými skutečnostmi. Zatímco hrabě je spokojen, protože se podařilo zle se vyvíjející situaci vyřešit,
markýz de Almare a kněz Paul Derier spolu bojují o místo v duši jednoho mladíka. Ten je zřetelně
rozrušen, stále si není schopen dobře uvědomit, k čemu vlastně došlo. Ani není vůbec schopen
odhadnout, co pro něho odhalení jeho původu znamená. Pouze si je jistý, že mu dnešní den naprosto
změní dosavadní život. Vstoupí pan de Concestion.
„Musíme sprovodit ze světa celou tu nepříjemnou situaci,“ řekne bez pozdravu.
„Jak si takové sprovození ze světa představujete?“ zeptá se ho s mírnou ironií v hlase Geoffy-Jean.
„Bude vhodné se dnes odpoledne či v podvečer sejít a na všem domluvit. Navrhl bych váš dům,
pane hrabě, tam bychom mohli mít klid. Máte něco proti tomuto návrhu?“
„Nikoli. V kolik hodin?“
„Ve čtyři hodiny odpoledne?“
„Ano, souhlasím.“
„Chci taky, aby u naší rozmluvy byl baron de Taille. Musíme se domluvit na podrobnostech, pak
budou oba zadržení pánové propuštěni. Zajistíte přítomnost pana barona?“
„Ano, zařídím jeho účast. Já, markýz de Almare a baron de Taille vás budeme čekávat ve čtyři
hodiny v mém domě na malé přátelské sešlosti. Nepochybně vše domluvíme k všestranné spokojenosti.“
„Také pevně věřím, pane hrabě. Bylo by škoda něco pokazit, když se pro vás všechno tak dobře
vyvíjí,“ řekne pan de Concestion s jemnou výhrůžkou v hlase, pak se však ještě zarazí a dodá, „Bez
ohledu na to, co se stalo v minulých dnech, jsme nyní spojenci. Musíme důvěryhodným způsobem uvést
pana markýze do společnosti a zprovodit ze světa tu trapnou záležitost se zadržením vašich dvou přátel.
Vynasnažím se, aby vše proběhlo bez nejmenších komplikací a totéž očekávám od vás. Pane hrabě,
začněte přemýšlet, jak všechno nastrojíme.“
„Určitě se spolu domluvíme,“ odvětí s kamennou tváří pan de Aboa, „Jsme oba oddanými
služebníky Jeho Eminence a naše malé nedorozumění na tom nemůže nic změnit.“
76
„Jako vždy si dobře rozumíme, pane hrabě. Postarejte se, prosím, aby také vše dobře pochopili i
vaši přátelé,“ dokončí krátký rozhovor gardista.
Pan de Aboa a Paul Derier ujdou stále beze slov řádný kus cesty, palác nejmocnějšího muže
Francie už jim zmizel dávno z dohledu.
„Pane hrabě, nevím, co mám říci. Jsem strašně zmaten,“ vyrazí ze sebe Paul.
„Drahý příteli,“ osloví mladíka familiárně hrabě, „užívejte si první okamžiky svého zrodu. Dnes
jste se vlastně podruhé narodil.“
„Nemohu stále uvěřit!“
„Ani se nedivím. Vlastně se stal malý zázrak, stalo se to, co jsme považovali za nejméně
pravděpodobné. Radujte se tedy, užijte si svého vítězství, protože nás velmi brzy čeká nesmírné množství
práce.“
„Bůh se na mě nezlobí, neboť mi splnil mé tajné přání! Dokonce mnohonásobně. Vyjevil mi
pravdu o mém původu a ke všemu nebyli mí rodiče žádní chudáci.“
„Chudáci rozhodně ne,“ rozesměje se upřímně Geoffy-Jean.
„Mám neskonalou radost a za vše vděčím kromě Boha také vám a vašim přátelům. Nikdy vám
nebudu moci být dostatečně vděčný, nikdy vám nebudu schopen dostatečně poděkovat a svůj dluh
splatit.“
„Co vy víte,“ usměje se znovu hrabě, tentokrát již méně upřímně, „získáte nové postavení, budete
mít zcela nové možnosti, takže se možná naskytne někdy v budoucnosti příležitost, kdy vy naopak
pomůžete někomu z nás.“
„Kdykoli,“ slibuje šťastný mladík.
„Teď však musíme udělat vše proto, aby vaše znovuzrození nic neohrozilo!“
„Co mě ohrožuje, když kardinál Richelieu …“
„Ano, ten se postavil na vaši stranu, ale musíme splnit jeho podmínky. Vše musí proběhnout zcela
diskrétně. Budeme mít čas si promluvit a všechno probrat podrobně, ale jen se zeptám, chápete, co
všechno je teď potřeba urychleně provést?“
„Ne, opravdu, nemám vůbec tušení,“ přizná mladík
„Řeknu vám v hrubých obrysech, co vás čeká a nemine. Nejprve musíme vyřešit záležitost
s panem de Taille a hrabětem de Godille, tedy musíme zajistit, aby oba pomlčeli o své internaci. O tom
samém musíme přesvědčit pana barona de Taille. Což musíme zajistit v nejbližších hodinách,“ začne
vysvětlovat hrabě, „Pak musíme vymyslet věrohodný příběh, proč jste se objevil na scéně vy, uvést vás
do společnosti, musíte se seznámit s vhodnými lidmi. Budete muset změnit zcela styl chování, budete se
muset naučit pohybovat v nejvyšší společnosti, zvládnout společenská pravidla a zvyklosti. Určitě budete
představen králi. Rovněž musíte urovnat svůj vztah s vaší sestrou a vaším švagrem, kteří možná nebudou
dvakrát nadšeni z vašeho příchodu. No a nesmíme zapomínat ani na majetek. Jste bohatý muž, máte
pozemky po vašem otci, dostal jste na starosti i majetek vaší matky po hraběti de Besiere. Musíme
vhodně zajistit vaši matku, aby byl kardinál spokojen. Možná bude nutné udělat nějaké ústupky směrem
k vaší sestře. Také si budete muset vyřešit svůj vztah k církvi …“
„Pane hrabě, dost, dost,“ zarazí svého přítele Paul, „Děsíte mě!“
„Jen klid, milý příteli, společně váš přerod z kněze na markýze úspěšně zvládneme. Slíbil jsem se
o vás postarat a míním svůj úkol se ctí splnit.“
„Věřím vám, pane hrabě, nejsem si však jist, zda mohu dostatečně věřit i ve své schopnosti, ve
schopnost svoji přeměnu úspěšně zvládnout.“
„Vašim pochybnostem se nedivím. Ale nebojte se, budeme postupovat pomalu a systematicky a
tak všechny nástrahy společenského vzestupu pomalu ale jistě zdoláte. Vždy budu nablízku, abych vás
v případě potřeby podepřel.“
Nastane chvilka ticha.
„Kam vlastně teď jdeme?“ změní téma rozhovoru rozrušený mladík.
„Kam? Vlastně už jsme tam! Tady za rohem má svůj dům baron de Taille.“
77
„Ach ano, rozumím, půjdeme za ním?“
„No, lépe řečeno, já půjdu za ním. Vy na mě počkáte venku. Nechci mu teď vysvětlovat kdo jste a
co tady děláte, to si všechno vysvětlíme odpoledne. Ale chci ho uklidnit s ohledem na jeho bratra a pozvat
ho na odpoledne na naši domluvenou schůzku.“
„Asi máte pravdu, bude lepší, když za ním zajdete sám,“ připustí Paul.
„Nemusíte mít obavy, dlouho vás čekat nenechám,“ usměje se Geoffy-Jean, „Vida, tady je
baronův dům. Počkejte na mě tady na rohu ulice, za pár minut budu zpátky.“
Hrabě nečeká na odpověď a vydá se směrem ke dveřím domu poručíka de Taille. Zaklepe a za
chvíli už hledí do tváře sluhy Augusta.
„Jsem hrabě de Aboa, jdu za baronem de Taille,“ sdělí stroze návštěvník sluhovi. Ten se hluboce
ukloní a pohybem vybídne hosta ke vstupu. Zavede ho do jedné z místností, kde zrovna nikdo není a
spěchá oznámit příchod hosta svému pánovi.
Pan de Aboa nemusí čekat dlouho. Netrpělivý, nervózní a nevyspalý mušketýr vpadne do
místnosti vzápětí. Nic říkat nemusí, jeho pohled mluví za něho.
„Pane barone,“ začne pan de Aboa, „předně vás chci ujistit, že váš bratr je v pořádku. Měl jsem
dnes velmi důležité jednání s jednou velmi významnou osobou a ukázalo se, že vše bylo jedno velké
nedorozumění.“
„Opravdu? To rád slyším. Takže kdy se bratr vrátí?“
„Musíme ještě probrat nějaké podrobnosti. Proto si vás dovolím pozvat dnes na čtvrtou hodinu ke
mně domů, uskuteční se tam jedna přátelská schůzka, kde všechny nedorozumění vyjasníme.“
„Nějaká schůzka? Říkal jste … řekněte rovnou, v čem je problém,“ jde přímo k věci po vojensku
mušketýr.
„Podívejte, došlo k nějakým přehmatům a je nutné, aby tyto přehmaty zůstaly bez dalších ohlasů.
Proto se uskuteční naše schůzka. Ale chci vás ujistit, že celá záležitost je vyřešena, nikomu nehrozí
nebezpečí a je jen otázkou času, kdy se váš bratr v pořádku vrátí.“
„Jestli tomu dobře rozumím, když tak mě opravte,“ shrne vyřčené poručík, „Dnes se sejdeme,
abychom se dohodli, že se vlastně nic nestalo, potom se všichni v pořádku vrátí a na vše se zapomene?“
„Myslím, že jste vystihl situaci naprosto přesně,“ přikývne pan de Aboa.
„Už tedy nehrozí, že by mohl někdo další náhle zmizet?“
„Naprosto ne. Máte moje slovo. Mám však jednu prosbu.“
„Ano? O co jde?“
„Bylo by vhodné, abyste svým mužům nějak vysvětlil nedorozumění s vaším bratrem. Bylo by
záhodno, aby i oni o všem pomlčeli.“
„Pokud se bratr v pořádku vrátí, nebude žádný problém.“
„Pokud máte stále nějaké obavy, klidně přijďte i se svými muži do hostince U Bílé růže, budou
mými hosty. Vás potom zavede můj sluha na naši schůzku, o které jsem mluvil.“
„Váš návrh zní rozumně. Budeme tam. Věřím, že budeme mít co oslavovat.“
„Jsem o tom také přesvědčen,“ odvětí hrabě, „Nyní mě už omluvte, musím ještě vyřídit nějaké
neodkladné záležitosti. Těším se na vaši návštěvu.“
„Buďte ubezpečen, že tam budu včas,“ lehce se ukloní na rozloučenou poručík. Na jeho pokyn
pak sluha vyvede hosta zpět na ulici.
78
DŮLEŽITÁ SCHŮZKA
Doba do čtvrté hodiny odpolední se pro některé aktéry schůzky vleče, jiným se čas nedostává.
Hrabě de Aboa se rozloučí se svým chráněncem, vydá pokyny k připravení občerstvení a uvedení hostů a
pak se natáhne na paraván. Je unavený, na spánek však nemá ani pomyšlení. Namáhá své mozkové závity
a přemýšlí, jak nastrojí příchod nového markýze ke dvoru.
Kněz Paul Derier svádí již poněkolikáté v mysli boj s markýzem de Almare a teprve v soukromí
svého pokoje začíná mladíkovi pomalu docházet, co se dnes skutečně událo. Několikrát se musí štípnout,
aby se přesvědčil, že nesní. Chvílemi na něj přijdou úzkostné stavy, kdy se velmi intenzivně zalekne, že
jde jen o nádherný sen, ze kterého se vzápětí probudí. Do všech zmatených myšlenek se promítá hrozná
nejistota, bude muset opustit vše, co zatím bylo jeho domovem a náplní jeho života. Tato možnost ho
neděsí o nic méně, než myšlenky na přijetí nové role. I on leží na svém skrovném lůžku, kouká do stropu
a myšlenky se mu v hlavě honí zběsilým tempem.
Baron de Taille zajde za svými muži, oznámí jim, že se pravděpodobně situace s jeho bratrem
pozitivně vyřeší dnes večer a pozve je na odpoledne na pijatiku do hostince U Bílé růže. Zůstali mu už jen
tři, dva se museli po ránu hlásit do služby. Pak se poručík odporoučí do svého pokoje a kupodivu si asi na
dvě hodinky si zdřímne. Klimbá až do doby, než ho probudí sluha, je čas chystat se k odchodu. Vyrazí i
se svými třemi mušketýry, kteří se na nic neptají.
Největší shon má pan de Concestion. Ten vysloveně zápasí s časem. Kromě běžných záležitostí
musí zajistit sledování odjezdu hraběnky de Besiere, Nařídí poslat pro hraběte de Godille, který je držen
mimo město, mají i s ním čekat kolem páté hodiny u hostince U Bílé růže. Pro barona de Tailleho zajde
osobně později, neboť ten je internován přímo ve městě v domě hraběnky de Besiere.
Baron de Taille dorazí do hostince U Bílé růže kolem půl čtvrté, posadí se i se svými muži
v lokále, kde je velmi rychle obsloužen. Jejich stůl vzápětí pokrývají džbány a poháry s vínem i několika
mísami naplněnými všemi možnými druhy dobrot, od vepřové či drůbeží pečeně po různé druhy paštik.
Jako pikanterii obdrží nadívané holoubata. Tabule je připravena skutečně na úrovni, hostinský Misquton
nemá důvod šetřit kapsu hraběte de Aboa.
Asi kolem tři čtvrtě na čtyři vstoupí do hostince i pan de Concestion se třemi muži. Když uvidí
stůl s mušketýry, vyberou si místo na druhé straně lokálu. Vzápětí jsou obslouženi se stejnou
velkorysostí. Obě skupiny po sobě občas zavadí pohledem, ale protože jejich velitelé zachovávají
naprostý klid, nemají ani jejich podřízení důvod projevit nepřátelské reakce.
Krátce před čtvrtou hodinou se objeví sluha hraběte Nicolas Misquton a odvede pana de
Concestion a pana de Tailleho do zadní části hostince, odtud pak do soukromých prostor svého pána.
„Vítejte v mém domě, pane barone,“ promluví hned na úvod pan de Aboa, „Prosím, pánové,
pojďme si sednout k malému pohoštění.“
„Možná bychom se mohli představit,“ odvětí mušketýr, „Vás pane hrabě znám, pana de
Concestion rovněž, ale dalšímu pánu jsem neměl tu čest být představen.“
„Máte pravdu. Tímto mužem je pan markýz de Almare. Možná vás zaráží jeho ustrojení, je
poněkud divné, ale záhy pochopíte proč,“ napravuje svou chybu Geoffy-Jean.
„Jak vidím, pan baron není do našeho problému zasvěcen,“ promluví pan de Concestion.
„Ano, máte pravdu, nejsem do vašich … problémů zasvěcen,“ připustí Horné.
„Tak se pojďme posadit, občerstvení je připraveno a uvedeme vše na pravou míru,“ vybídne
znovu ke stolku v salónku hostitel. Stolek je pokrytý studenou kuchyní a dobrým vínem, které se
rekrutuje z vlastních zásob domácího pána. Přesto však zůstává atmosféra více než chladná a veškeré
projevy zdvořilosti strojené.
„Pánové,“ ujme se slova Joseph, „když dovolíte, řeknu na úvod pár slov, které objasní situaci i
panu baronovi. Došlo bohužel k jistým pochybením, která mě osobně mrzí a budu se snažit vše uvést na
79
pravou míru. Tato pochybení však byla způsobena především nedorozuměním a nepochopením některých
záměrů.“
„Pane de Concestion, raději než vaše omluvy bych slyšel, o co zde vlastně jde, jak se vaše
nedorozumění dotýkají mého bratra a jak budou uspokojivě vyřešeny,“ přeruší řečníka Horné.
„Jistě, pane barone. Z mého pohledu se zde přítomný pan hrabě a váš pan bratr pokusili
zdiskreditovat hraběnku de Besiere. Nabyl jsem dojmu, neznaje všechny skutečnosti, o chystaném
spiknutí za účelem očernit nejen paní hraběnku, ale i další, pro mě velmi významnou osobu. Proto jsem
vydal příkaz k zajištění pana de Taille a pana hraběte de Godille. Rozkaz nařizoval zacházení bez
veškerého násilí, po celou dobu internace mají zajištěné pohodlí. Ani jednomu z nich nebyl zkřiven ani
vlas na hlavě,“ dodá Joseph, když zpozoruje velmi nepřátelský výraz mušketýra.
„Připouštím, pro někoho, kdo neznal všechny souvislosti, by se naše pátrání tak mohlo jevit,“
přijde na pomoc gardistovi Geoffy-Jean.
„Dovolte tedy, abych pokračoval,“ ujme se znovu slova Joseph, „Po zjištění okolností, které
vystavily počínání obou pánů do zcela jiného světla, jsem požádal o pomoc Jeho Eminenci pana kardinála
Richelieu a i jemu jsem se omluvil za nepříjemnosti, které jsem špatným odhadem situace způsobil. Paní
hraběnka de Besiere se dopustila kdysi velké nepřístojnosti, když po narození předala zde přítomného
svého syna a jediného dědice markýze de Almare na vychování do angerského kláštera. Jeho nároky na
titul a majetek, které se mu pokusili oba pánové svým jednáním zajistit, se ukázaly jako oprávněné.
Dnešním zásahem pana kardinála se k mé velké radosti podařilo nastolit spravedlnost. Paní hraběnka de
Besiere opustí Paříž na hodně dlouhou dobu, ne-li na vždy.“
Pan de Taille se velmi překvapeně dívá na všechny přítomné. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by
se jeho bratr, kterého považoval za typického venkovského šlechtice, zapletl do tak háklivé situace.
„Dostal jsem přímý rozkaz od Jeho Eminence, abych pomohl panu hraběti de Aboa zajistit pro
pana markýze jeho zaujetí právoplatného místa i získání kontroly nad jeho majetkem. Kromě toho jsem
pověřen omluvit se zde přítomnému panu baronovi a především pak jeho bratru a jeho příteli za jejich
neoprávněnou internaci. K této oficiální omluvě připojuji i svoji osobní,“ ukloní se gardista směrem
k poručíkovi.
„Nyní je snad vše vysvětleno,“ ozval se Geoffy-Jean.
„Ještě ne zcela,“ zavrtí hlavou Joseph, „Váš bratr, pane barone, a pan hrabě de Godille budou
osobně v následných dnech přijati Jeho Eminencí a jak znám Jeho Eminenci, určitě jim dokáže vhodně
kompenzovat ústrky, kterých se staly obětí. Ale je bezpodmínečně nutné, aby vše zůstalo v naprosté
tajnosti, Jeho Eminenci si v žádném případě nepřeje, aby byly zavdány jakékoli důvody k probírání této
záležitosti na veřejnosti. Poté, tím jsem si jist, se projeví přízeň Jeho Eminence pro všechny zúčastněné.“
„Pane barone,“ ozve se poprvé novopečený markýz de Almare, oblečený stále do obyčejného
kněžského roucha, „i já se připojuji k omluvě, protože moje osoba byla příčinou nepříjemností, které
potkaly vašeho bratra. Velice si vážím jeho služby, kterou mně nezištně poskytl.“
„Musím přiznat, jsem tím vším zaskočen,“ řekne s nepředstíranými rozpaky Horné, „nikoho
nechci z ničeho obviňovat či nikomu nic vyčítat. Určitě ještě bude dost příležitostí mě seznámit s těmito
záležitostmi podrobně. Pokud se vám stalo příkoří, které se pokusil napravit můj bratr, můžete
samozřejmě počítat i s mojí podporou, pane markýzi. Ale teď k věci, velice rád bych již uvítal svého
bratra a jeho přítele. Brání tomu něco?“
„Jen jedna maličkost,“ promluví znovu kardinálův agent, „Všichni víme o co se jedná. Potřebuji
váš slib, pane barone. Vše, co se událo, musí zůstat pouze mezi námi. A potřebuji, abyste o tom
přesvědčili i svého bratra a pana hraběte de Godille. Pokud se takto dohodneme, pak už nestojí nic
v cestě, abych nechal oba pány přivést.“
„Mezi námi panuje shoda. Nikdy nebylo naším cílem vyvolat skandál. Šlo nám o nápravu křivdy,
která se stala zde přítomnému panu markýzi. Což se nám podařilo, především díky velké moudrosti Jeho
Eminence. Nepochybuji, že jak pan baron, tak jeho bratr i jeho přítel nutnost zachovat diskrétnost
pochopí, zvláště když i oni z celého nedorozumění nakonec budou mít své výhody,“ řekne Geoffy-Jean.
80
„Co se mě týká, pokud bude bratr a jeho přítel v pořádku, jsem připraven na vše zapomenout.
Dokonce, jak jsem již podotkl, pokud bude zájem, rád pomohu zde přítomnému panu markýzi. Jsem už u
dvora dlouho, abych věděl, jak některé záležitosti chodí a co je moudré a prospěšné udělat,“ vysloví
souhlas poručík mušketýrů.
„Pak je tedy, pánové, na čase celou záležitost ukončit,“ povstane pan de Concestion.
„Kde je můj bratr a jeho přítel?“ zeptá se Horné.
„Pan hrabě de Godille byl mimo Paříž, každým okamžikem přijede kočárem, který jsem pro něj
poslal. Váš bratr je mimochodem v domě, který ode dnešního dne patří zde přítomnému panu markýzi,
doposud ho používala pro své neformální schůzky jeho matka. Mohu pro vašeho bratra poslat rovněž,
pokud budete chtít,“ odvětí Joseph.
„Dobrá,“ přikývne poručík, pak se však zamyslí a dodá, „Možná bude lepší, když pro bratra
zajedeme společně. Mohl by se pokusit o odpor a nerad bych, aby byl zraněn.“
„Souhlasím, pane barone, i když za své muže ručím,“ pokrčí rameny pan de Concestion,
„Počkáme tedy na příjezd pana de Godille a pak pojedeme pro vašeho bratra. Cestou panu de Godille vše
vysvětlíme a věřím, že i on bude přístupný naší dohodě.“
„Souhlasím. Vyčkáme příchodu pana de Godille dole v hostinci, máme tam svoje muže, rád bych
ty své uklidnil a rozloučil se s nimi.“
„To je moudré. Za vámi se zastavím zítra, pane hrabě. Dohodneme se, jak nastrojíme příchod pana
markýze do společnosti. Jistě přijdeme na něco rozumného.“
„Mohl bych jet s vámi? Rád bych panu de Taille osobně poděkoval,“ozve se pan de Almare.
„K tomu budete mít ještě dost příležitosti,“ zavrtí hlavou Joseph, „V tomto případě si vystačíme
sami, pane markýzi.“
„Pan de Concestion má pravdu,“ podpoří gardistu i Geoffy-Jean, „Není třeba budit zbytečně
rozruch.“
„Podvoluji se,“ přikývne Paul.
„Pánové, děkuji za vaši návštěvu a těším se na další shledání a spolupráci,“ řekl hrabě a otevře
hostům dveře. Ti si chvilku dávají přednost, než vyjdou. Sluha je doprovodí až do hostince, otevřel jim
dveře do lokálu a pak se znuděně vrací za svým pánem.
„Pane barone, půjdeme teď ke svým lidem a počkáme, až mi ohlásí příjezd pana hraběte de
Godilleho. Poté pro vás přijdu a pojedeme pro vašeho bratra. Souhlasíte?“ zeptá se tiše Joseph.
„Ano, souhlasím. Budu čekat,“ přikývne Horné.
Gardisti i mušketýři pozorují své velitele, kteří se rozdělí a zamíří k nim. Jejich chování dává
jasný signál, že se dohodli a nehrozí pokračování konfliktu.
„Bavíte se dobře?“ zeptá se pan de Taille svých třech přátel.
„Jistě, pane poručíku,“ odvětí pan de Danvere, „Ale radši jsme toho moc nepili, nevěděli jsme,
jestli ještě nebudete potřebovat naše služby.“
„Tak si svou střídmost vynahraďte, pánové, jak jsem slíbil, dnes je zde všechno pro vás zadarmo.“
„Vše je tedy v pořádku?“
„Ano, šlo o nedorozumění, které jsme si vysvětlili. Všechno je v pořádku,“ odvětí spokojeně
Horné.
„Tak si teda dáme do nosu,“ nalije všem až po okraj pan de Badier. Poručík se s nimi napije a
zakousne se do vychladlého kuřecího stehna, které ještě zůstalo na dost vymetené míse.
Zábava pokračuje více než půl hodiny, než se objeví v hostinci další gardista, ve kterém pan de
Taille poznal pana de Tabatiere. Ten přistoupí k panu de Concestion, něco mu pošeptá. Joseph se zvedne,
významně se podíval na Horného a společně s novým příchozím vyjde z hostince.
„Pánové, musím ještě něco zařídit,“ zvedne se i baron, „ale vy pijte a jezte, co hrdlo ráčí. Všechno
je vopravdu zadarmo,“ dodá významně.
„Šťastné pořízení,“ popřeje svému veliteli pan de Danvere.
81
Horné vyjde z hostince, právě odbíjí pátá hodina, v ulicích panuje čilý ruch. Poručík se rozhlédne
a spatří anonymní černý kočár, vedle něhož postává pan de Concestioin. Mušketýr k němu volným
krokem zamíří, nemá zájem vzbudit pozornost.
„Pan hrabě je v kočáru,“ konstatuje Joseph.
„Výborně. Nasedneme?“ zeptá se poručík.
„Ano. Pan de Tabatiere a pan de Seinges pojedou nahoře,“ přikáže pan de Concestion, otevřel
dvířka a na jeho pokyn vystoupí posledně jmenovaný.
Uvnitř kočáru opravdu sedí velmi nervózní hrabě de Godille. Poslední hodiny prožil ve velkém
stresu, nechápal, co se děje, netušil, co s ním zamýšlejí. Trochu ho uklidnilo, že se k němu chovali velmi
slušně. Nyní, když vystoupí gardista a místo něho se objeví pan de Concestion, velmi podezřívavě se na
něj podívá. Vzápětí se mu obličej rozzáří, neboť se dovnitř souká i pan de Taille.
„Pane barone, vy?“ zvolá radostně hrabě.
„Ano, já, jen klid, teď už bude vše v pořádku,“ poplácá ho po rameni Horné, zatímco Joseph dá
pokyn k odjezdu.
Pan de Concestion během deseti minut vysvětlí Armandovi svoji verzi a omluví se mu. Rovněž ho
požádá o diskrétnost. Hrabě tázavě pohlédne na poručíka.
„Bude lepší, pokud opravdu na tuto nepříjemnost zapomeneme,“ přikývne pan de Taille.
„Pane barone, podle všeho může být v Paříži někdo jen tak unesen a pak se všechno obejde
omluvou?“ zavrtí nechápavě hlavou Armand, přeci jen považuje únos za své ponížení a obyčejná omluva
se mu zdá málo.
„Unášet urozené pány nebývá tak úplně zvykem,“ usměje se Joseph, „Proto jsem si jist, pokud
zachováte diskrétnost, budete jistě i jinak odškodněn.“
„Chtěl jste vstoupit do královské služby, místo dalšího roku služby ve francouzských gardách,“
připomene poručík, „Pan de Concestion by možná mohl v této věci zaintervenovat na vhodném místě a
pomoci vám ...“
„Mohu se pokusit. Promluvíme si o vhodném místě odpovídající vašemu rodu později, pane hrabě.
Určitě nalezneme takové řešení, se kterým budete spokojen,“ přikývne gardista.
„Nejsem příliš zběhlý ve zdejších mravech,“ praví váhavě Armand, s neskrývanou dávkou ironie v
hlase, „Pokud mi však oba radíte, abych utrpěl ztrátu paměti, učiním tam.“
„Velmi rozumné stanovisko, pane hrabě,“ přikývne Joseph, „Především velmi rozumné pro vaši
začínající kariéru.“
Ještě chvilku spíše nezávazně tlachají, než se kočár zastaví a pan de Tabatiere otevře dveře.
Dorazili k cíli své cesty.
SETKÁNÍ BRATRŮ DE TAILLE
Pan de Concestion přistoupí ke dveřím nenápadného domu a zaklepe. Nemusí čekat dlouho a
otevře mu jeho člověk, poměrně mladý gardista Maurice Cinwaldes. Pak způsobně ustoupí stranou a
umožní příchozím volný průchod do domu.
„Je ještě kromě vás a pana de Taille v domě někdo další?“ zeptá se důstojník.
„Ne, v tuto chvíli jsem tu jen já a pan de Taille. Ten je stále dole,“ odvětil hlídač. Mluví pravdu,
vězeň je uzamčen v dolních prostorách a není obava, že by mohl utéci. Proto zde zůstal pouze jediný muž,
další odjeli vyzvednout hraběte de Godille a nyní se tak říkajíc vracejí na místo činu. Pan de Tabatiere
rovněž vstoupí do domu, další dva gardisté zůstanou u kočáru.
„Kde je bratr?“ zeptá se přeci jen trochu nervózní poručík.
„Je ve sklepní místnosti,“ odvětí Joseph a otočil se k dozorci, „Odveď nás k panu de Taille.“
82
Oslovený přikývne a začne sestupovat po špatně osvětleném a nepříliš udržovaném schodišti do
sklepního prostoru. Na konci schodiště je malé odpočívadlo, za ním bytelné dubové dveře. Maurice
vytáhne klíče, odemkne a otevře.
„Prosím, pánové,“ řekne posléze a ustoupí stranou.
První vstoupil pan de Taille. Rychle se rozhlédne po místnosti. Ta je poměrně prostorná, bez oken,
ale překvapivě solidně vybavená. Po stranách místnosti jsou dvě lůžka, z nichž jedno zůstává rozestláno,
uprostřed místnosti se nachází podlouhlý stolek a u něho několik křesel. Sice trochu zašlých, ale původně
kvalitní výroby. Na stole stojí jeden pohár s vínem a druhý s vodou, nedaleko leží dvě mísy s jídlem. Sice
vězení, ale nepochybně tu zadržený kromě denního světla a omezení volnosti pohybu nijak nestrádal.
Baron udělá dva kroky vpřed směrem k jednomu z křesel, kde zády ke vchodu, z větší části zakryt
opěradlem, sedí jeho bratr. Náhle se však zarazí a zapotácí. Nejen že se k němu bratr neotáčí, ale jeho
zrak sklouzne na zem pod křeslem, kde zřetelně spatří kaluž krve.
„Proboha!“ zvolá poručík a rychle se rozběhne ke křeslu. Po jeho výkřiku se do místnosti rychle
natlačí další příchozí a v několika vteřinách obklopí oba bratry. Ten mladší, Henri de Taille, sedí v křesle
a nehýbá se, ten starší, baron Horné de Taille, klečí v kaluži krve, drží bratra za ruku a v očích má hrůzu a
slzy.
Vzápětí se ozve několik zděšených výkřiků od všech příchozích, hrabě de Godille přiskočí
k sedícímu tělu a snaží se s ním zatřást. Nedočká se však žádné reakce. Nemůže být pochyb, muž sedící
na křesle a zdánlivě odpočívající, je mrtvý! Jeho košile je nasáklá krví, která mu unikla z těla z hluboké
rány na prsou, krev pak po ruce i šosu kabátce stékala na zem a vytvořila již zmíněnou kaluž. Zděšení
ochromí všechny přítomné.
„Pane Maurici!“ zařve s nekontrolovaným výbuchem vzteku pan de Concestion.
„Ano, pane?“ přistoupí dozorce, vzápětí zbledne jak stěna, zapotácí se. Vytřeštěnýma očima zírá
na nehybné sousoší tří mužů, z jichž jeden je však již po smrti a druzí dva ztuhlí hrůzou. Po lících živých
stékají slzy, v srdci jim klíčí obrovský vztek.
Cinwaldes však nemá moc času si tento obrázek prohlédnout, protože vzápětí cítí, jak se vznáší.
To se ho totiž za látku na prsou chopí silné ruce Josepha a odhodí ho na stěnu. Mladík je naprosto
vyděšený, vůbec ničemu nerozumí, z jeho velitele jde strach.
„Co sse tu stalo? Co ssi to udělal?!“ syčí mu do obličeje důstojník rudý vzteky.
„Já … já … pane, já nic!“
„Co se tu stalo?!“ prská mu přímo do obličeje pan de Concestion, „Rozkaz zněl jasně! Nikomu se
nesmí ani zkřivit vlásek na hlavě! Vy ste moje pokyny neslyšel?!“
„Ano … ano … pane, já vím, já věděl … já jsem nic neudělal!“ blekotá Maurice.
„Neudělal? Chcete říci, že si to pan de Taille udělal sám?!“
„Já … já nevím…“
„Tak mi řekni, co se stalo, ty debile!“ udeří důstojník podřízeného do prsou a přistoupí k mrtvému
tělu. Rozhrne krví nasáklou košili a zběžně prohlédne ránu. Jde o jediné bodnutí, které bylo vedeno velice
přesně pod prsní kost a zasáhlo srdce. Není pochyb, že způsobilo téměř okamžitou smrt. Dá se
předpokládat, že jde o dílo profesionála, tedy člověka, který nezabíjel poprvé.
Oči barona de Taille a pana de Concestion se setkají. Gardista v baronově pohledu může číst
nesmírnou bolest, nesmírný vztek, ale také nesmírné obvinění. Nevydrží ten pohled a vrátí se
k nešťastnému strážnému, který stojí opřený o zeď, těžce dýchá a celý se třese.
„Tak, pane Maurici, teď chci naprosto přesně slyšet, co se stalo!“ říká důstojník už trochu klidněji,
byť vztek ho nepřešel ani trochu.
„Pane … pane, já opravdu nic nevím,“ zalijí se oči mladíka slzami, „Já jsem tady vůbec nebyl. To
spáchal asi ten muž!“
„Jakej muž?!“
„No ten, kterýho jste sem poslal…,“ říká zmateně Cinwaldes.
83
„Tady byl nějakej chlap?“ vyjede na gardistu Joseph, „Kde by se tu vzal? A kdo to byl? Nikoho
sem neposílal! Kdy přišel?“
„Ale pane, já mám váš rozkaz …,“ sáhne za opasek mladík a třesoucí se rukou podá veliteli kus
papíru. Ten se na něj podívá a rozzuří se ještě víc.
„Ty hovado!“ zařve pan de Concestion, „Tohle jsem nikdy nepsal. Tohle není můj podpis! Nikdy
jsem ten hadr neviděl! Ale tohle ti nedaruju. Skončíš ve vězení do konce života! Už nikdy votamtud
nevylezeš!“
„Pane, já …,“ podlomí se nohy gardisty. Rukama si zakryje obličej a trup se mu chvěje.
Důstojník se znovu podívá na lístek.
„Pusťte pana Dominese za panem de Taille a nechte je o samotě.
pan de Concestion.“
Joseph prudce mrští podvrhnutým rozkazem o zem a rukou si přejede po čele. Horečně přemýšlí,
co má všechno znamenat a proč se takový zločin stal. Kdo mohl mít zájem, aby úspěšná jednání
ztroskotala? Náhle ho napadne myšlenka, při které se celý zachvěje. Uchopí třesoucího se gardistu za
oděv a násilím ho přitiskne ke zdi. Trochu se krotí, křik tu hromádku neštěstí jistě nepovzbudí, on však
potřebuje, aby mu dozorce sdělil co nejvíce podrobností.
„Pane Maurici, kdy ten muž přišel?“
„Pane, ten muž přišel chvíli poté, co moji kolegové odjeli pro dalšího zadrženého muže. Já jsem
tady zůstal sám a nevěděl jsem … myslel jsem … myslel jsem, že jste toho muže poslal. Myslel jsem, že
má něco projednat … pane, mě to tak strašně mrzí … já to neudělal schválně … pane, promiňte…“
„Prohlídnul jste si toho muže dobře?“ nenechá mladíka vydechnout pan de Concestion.
„No, pane … nevím.“
„Jak byl vysokej, starej?“
„Byl vysoký jako vy. Možná ještě o něco vyšší,“ uklidní se trochu gardista a snaží se ze všech sil
vybavit si podobu vraha, „Bylo mu tak kolem čtyřiceti let. Možná i více.“
„Poznal byste ho?“
„Určitě, pane.“
„Nevšiml jste si něčeho?“
„Nevím … možná ano, řekl bych, že měl takový malý šrám nad jedním okem, asi jizva … řekl
bych že nad pravým … ne, nad levým, ano, určitě nad levým!“
„Jak ten muž chodil?“ vyrazí ze sebe rychle Joseph.
„Jak by chodil?“ vyvalí oči Maurice, pak se však zamyslí, „Když ale o tom mluvíte, pane, možná
trochu kulhal … Ale jen trochu, všiml jsem si toho, když jsem s ním scházel ze schodů.“
Důstojník se znovu zachvěje, ale snaží se své obrovské rozrušení co nejvíce tlumit. Naposledy se
obrátí k nešťastnému strážnému.
„Teď mi přesně řekněte, co se stalo!“
„Přišel ten pán a dal mi ten váš rozkaz … falešnej rozkaz,“ opraví se rychle Cinwaldes, „Já jsem
ho potom odvedl dolů. Pustil jsem ho dovnitř a zase sem za ním zamknul. Když pak zaklepal, pustil jsem
ho zase ven. Byl tam tak pět minut. Pane! Já jsem netušil … opravdu, strašně mě to mrzí. Byl jsem
hlupák, jsem hlupák…“
„Tak v tom s vámi souhlasím, pane Maurici. Teď vaši hloupost řešit nebudu, ale vaše jednání bude
mít vážné důsledky. Muže, kterého jste měl hlídat, jste nechal zavraždit!“
Gardistovi opět vystoupí slzy do očí, ruku si přiloží na obličej, ale už nic neříká. Je si vědom, co
znamená upadnout do nemilosti svých velitelů a nedej bože i Jeho Eminence. Přistoupí k němu Tabatiere
a odvede ho z místnosti. Stačí mu pohled na velitele, ten nešťastník musí být zajištěn a on musí
dohlédnout, aby snad ze strachu z následků svého pochybení neutekl. Je jediný očitý svědek a určitě ho
budou potřebovat. Tohle bezpochyby velitel nenechá jen tak, bude se snažit za každou cenu vraha najít.
84
„Vy jste ho zabili!“ ozve se za zády Josepha, který se rychle otočí. S rukama zaťatými v pěst,
krčními žílami naběhlými a tváří plnou rozmazaných slz tam stojí hrabě de Godille.
„My ne!“ brání se pan de Concestion chabě, „Nikdo z mých mužů mu nezkřivil ani vlas!“
„Ne? Kdo teda prolil jeho krev?“ ukáže mu levou dlaň zamazanou od krve rozzlobený a zoufalý
Armand.
„To nevím. Ale buďte si jist, že to zjistím.“
„Lžete!“ vykřikne pan de Godille, „Všechno tady na nás hrajete. Celý je to podvod! Nechal jste ho
zabít a teď nás tady vobelháváte!“
„Pane, važte svá slova!“ zvolá Joseph, „Chápu vaši bolest, ale jestli mě budete urážet …“
„Tak co?“ načepýří se Armand, byť stojí beze zbraně proti zkušenému a ozbrojenému vojákovi.
„Klid, pane hrabě,“ odstrčí zuřivce pan de Taille, který povstal a zaujímá nyní místo mezi oběma
rozkohoutěnými muži.
„Pane barona,“ říká naléhavým hlasem pan de Concestion, „Slova nemohou nijak zmírnit váš žal a
žádné omluvy nepomohou. Jen vás chci ujistit, že nikdo z mých lidí tento hrozný čin nespáchal.“
„Pane,“ odvětí Horné rovněž poměrně klidným hlasem, avšak hlasem prosyceném bolestí,
„Věřím, že jste nenařídil zavraždit mého bratra. Ne, že byste toho nebyl schopen, ale nehodilo se vám to
do krámu. V tom vám věřím.“
Joseph se zakousne do rtů zlostí, ale ovládne se a mlčí, aby ještě více nevyhrocoval situaci.
„Pane,“ pokračuje pan de Taille, „v jednom má však pan hrabě pravdu. I když jste zabít mého
bratra nenařídil, tak jste za jeho smrt zodpovědnej. Na váš příkaz byl můj bratr internovanej a proto se
k němu dostal vrah. Pro mě jste člověk, který nese vinu na smrti mého bratra a budu od vás žádat
satisfakci.“
„Satisfakci?“
„Ano. Sám jste správně řekl, že tady žádný omluvy nepomůžou. Proto od vás žádám něco jiného a
tím je váš život! Jestli máte trocha cti v těle, tak mi tuto příležitost poskytnete.“
„Jak si mou smrt představujete?“ zeptá se Joseph, trochu pobledlý, ale beze strachu.
„Zítra ráno, řekněme tak kolem deváté hodiny, se tady znovu sejdeme a dostane se mi příležitosti
vyrovnat účty.“
„Chcete tedy souboj?“ pochopí gardista.
„Přesně tak. Tady, na místě, kde skonal můj bratr. Vy ale budete mít šanci bránit se svým kordem
a budete mít příležitost z duelu vyjít živý.“
„Pane barone!“ zvolá Armand.
„Mlčte, pane hrabě,“ okřikne mladíka mušketýr, „Vyjádřil jsem se jasně?“
„Ano, vyjádřil. Vaši výzvu přijímám, pokud duel považujete za vhodné řešení,“ odpoví zcela
klidným hlasem Joseph.
„Považuju. Naše meče rozhodnout. Mým svědkem bude pan hrabě de Godille!“
„V tom případě mým svědkem bude pan de Tabatiere.“
„Věřím pane, že dostojíte svému slovu, souboj proběhne čestně a vítěz bude mít všechny práva.
Pokud zvítězíte, budete očištěn. Ale pozor, nepůjde o souboj do první krve!“
„Pochopil jsem, pane barone. I já si vážím své cti. Budu zítra ve vámi stanovenou hodinu na tomto
místě připraven. Zítra ráno v devět hodin se sejdeme před tímto domem a jen my čtyři vstoupíme. Vše
zůstane utajeno a tak ten, kdo z duelu vyjde živý, nebude mít problémy s porušením zákazu soubojů.“
„Věřím vám,“ přikývne Horné a podíval se na rozrušeného Armanda. Ten je mírně překvapený,
neboť byl bez dotazu jmenován za svědka v právě domluveném duelu. V tu chvíli ani nedomýšlí, co bude
znamenat, když dva důstojníci gard poruší zákaz soubojů a budou se bít na život a na smrt. Také jím stále
lomcuje zlost a zabití nepřímého viníka smrti jeho přítele mu přijde patřičné.
„Pane barone,“ pokračuje již zcela klidným hlasem Joseph, „můžeme vám teď být nějak
nápomocni?“
85
„Ano. Řekněte svým lidem, aby dopravili tělo mého bratra do mého domu. Připravím ho na jeho
poslední cestu. Udělám i další opatření. Pokud zítra zemřu, ustanovím vykonavatelem pana hraběte de
Godille. Pokud ne, sám pohřbím bratra v místě jemu nejdražšímu, tedy v našem rodišti.“
„Samozřejmě, můžete se spolehnout,“ přikývne gardista.
„Máte představu, kdo vraždu spáchal a proč? Došlo přeci mezi námi k dohodě. Proč byla tak
hrubě porušena?“ zeptá se Horné. Snaží se být „rozumný“, ale jen stěží se ovládá. Chce se mu křičet, chce
se mu rozbít všechny věci okolo, chce se mu zabořit svůj kord do pana de Concestion a všech jeho lidí
okolo. Nicméně vůle vítězí nad bolestí a hněvem.
„Bohužel, v tuto chvíli o motivech činu nic netuším. Ale zaručuji vám, že vrah bude vypátrán a
potrestám. Hned učiním potřebné kroky. Pokud zítra budu vámi zabit, dokončí pátrání některý z mých
mužů. Až se tak stane, budete zpraven o výsledcích. Pokud zítra zvítězím, tak se o potrestání vraha
vašeho bratra postarám osobně.“
Armand se dívá překvapeně, nechápe, jak se oba muži tak klidně baví o tom, co udělají, pokud
přežijí zítřejší souboj. Jak se i v takto vypjaté chvíli ovládají a s klidem uvažují i o své možné smrti.
K oběma pocítí náhle nesmírnou úctu.
„Pane hrabě, půjdeme, tady už nás není potřeba,“ obrátí se ke svému svědkovi Horné.
„Ještě jednu věc,“ zastaví je pan de Concestion, „Dnes odpoledne byla uzavřena jistá dohoda. Rád
bych slyšel váš názor na ni.“
„Podmínky dohody byly zcela porušeny. Ostatně je zbytečné se o nějaké dohodě nyní bavit, vždyť
zítra ráno může být všechno jinak.“
„Bohužel není zbytečné znát váš postoj, pane barone. Zítřek se týká jen nás dvou, ale uzavřená
dohoda se týká mnoha dalších lidí. Proto musím znát vaši odpověď.“
„Myslím, že ji teď nedostanete.“
„Pane, pak chci minimálně váš slib, že do zítra do rána o všem pomlčíte!“ řekl velmi tvrdě pan de
Concestion.
„Dobře, to vám mohu slíbit. Půjdu teď domů a s nikým nebudu o té záležitosti mluvit. Pokud mě
zítra zabijete, pro ostatní bude dohoda platit. Pokud vyhraju já …,“ odmlčí se Horné.
„Pane barone, přijímám váš slib. Ten mi pro tuhle chvíli stačí. Mohu vám zaručit, že ze strany
mých lidí se nemusíte obávat žádného úskoku a z jejich strany jste až do zítřejšího rána v bezpečí. Co
bude dál, pokud mě zabijete, už nebudu moci ovlivnit. Ale když přistoupíte na původní dohodu, udělám
vše co je v mých silách, abych vám zajistil bezpečí. Nyní si vezměte kočár, ten vás zaveze domů. Poté
tam bude dopraveno i tělo vašeho bratra.“
„Jsme domluveni, pane,“ ukloní se lehce pan de Taille a bez dalšího vyjde z místnosti, následován
hrabětem de Godille.
86
PÁTÁ KAPITOLA
DRUHÁ MISE PANA DE CONCESTION
Baron de Taille a hrabě de Godille dorazí k domu mušketýra bez jediného slova. Poručík se
odebere do svého pokoje, aniž by prohodil cokoli se svým sluhou. Zdrcený Armand krátce vysvětlí
sluhovi Augustovi co se stalo, pak požádá o alkohol. Potřebuje se napít, hodně se napít. Posadí se
v přijímacím salónku, nejprve si dá nějakou pálenku, poté solidní víno.
Asi za hodinu přijedou gardisté s tělem Henriho de Taille. Poručík vyjde, poručí sluhovi, aby
bratra umyl a oblékl do jeho nejlepších šatů. Hlas se mu trochu třese, oči má zarudlé, tvář zsinalou. Pak se
zase zavře ve svém pokoji.
Pan de Godille pomáhá osobně sluhovi s jeho úkolem, po lících mu stékají slzy. Jediný skutečný
přítel, jeho kamarád od dětství, tu před ním leží bez jediné známky života. Stále se zdráhá uvěřit, že už
s ním nikdy nepromluví, že už nikdy nevyrazí za společným dobrodružstvím.
Pan de Concestion má zcela jiné starosti. Hned, jak vydal příslušné rozkazy, bez meškání vyrazil
do paláce kardinála Richelieu. Došlo k tak závažné změně situace, že se neodváží toto zamlčet a pokusit
se vraždu a její důsledky vyřešit sám. Požádá komorníka, aby mu zajistil soukromé slyšení. Ten se
zdráhá, protože kardinál se toho dne cítí velmi unaven, slabý a nechce být rušen, ale z tónu hlasu gardisty
pochopí závažnost prosby. Navíc moc dobře ví, jaké delikátní záležitosti důstojník vyřizuje, proto jde
zpravit Jeho Eminenci.
Joseph musí dlouho čekat, kardinál přijme posla špatných zpráv ve svém soukromí, již začíná noc,
únava i bolest ovládá tělo prvního ministra, jeho duši však zlomit nedokáže.
87
„Máte nepochybně závažný důvod mě takto rušit,“ přivítá velmi stroze gardistu.
„Vaše Eminence, mám bohužel velmi špatnou zprávu,“ sklopí hlavu Joseph.
„Tak mluvte, nepochodil jste snad s našimi návrhy?“
„Vaše Eminence, naopak, naše návrhy byly přijaty, pan de Aboa a pan de Almare vyjádřili
podporu, přidal se i baron de Taille. Souhlasil rovněž i pan de Godille.“
„Ano?“ podívá se kardinál ostrým pohledem na svého služebníka, vyzývá ho ke stručnosti i
vysvětlení.
„Když jsme se takto dohodli, odjeli jsme s baronem de Taille a hrabětem de Godille vyzvednout
pana de Taille, který byl zadržován v jednom domě. Hlídal ho tam můj člověk. Když jsme tam však
přijeli, zjistili jsme, že pan de Taille byl zavražděn!“
„Zavražděn?“ je v očích Richelieu rovněž smrt, důstojník se pod tíhou pohledu zachvěje.
„Byl probodnut, Vaše Eminence. Pověřený gardista jeho hlídáním nic nespáchal. Tedy nic přímo.
Pouze se nechal oklamat mužem, který se vydával za mého posla. Otevřel vrahovi dveře a ještě ho u
vraždy hlídal,“ konstatuje suše Joseph.
„Co máte za lidi, pane de Concestion?“ zarývají se slova kardinála do srdce jeho agenta.
„Vaše Eminence, beru odpovědnost na sebe. Nedostatečně jsem odhadl situaci, nepočítal jsem
s útokem a nezajistil tak panu de Taille bezpečnost.“
„Kdo se však odvážil porušit naše dohody?“
„Vaše Eminence, bohužel mám hrozné podezření, které však asi nebudu moci nikdy věrohodně
prokázat. Pravděpodobně vím, kdo je tím vrahem.“
„Vy znáte tu osobu? Je v našich službách?“
„Přímo ne. Popis gardisty odpovídá jistému Paulovi, nazývaném Beaucoup. Jde o muže
z podsvětí, muže, který dokáže zařídit věci, které nejdou udělat oficiální cestou. Kdysi dávno jsem s ním
párkrát spolupracoval. Pro peníze je schopen udělat cokoli, neptá se na nic a nic si potom nepamatuje.
Prostě vzorný vykonavatel. Není příliš vzdělaný, ale na tyto záležitosti je dostatečně chytrý.“
„Jste si tím jistý?“
„Musím své podezření prověřit, ale popis té osoby sedí.“
„On je ale pouhým vykonavatel, někdo mu za zločin musel zaplatit.“
„Bezpochyby, Vaše Eminence.“
„Vaše podezření?“
„Vaše Eminence,“ sklopí hlavu Joseph, „Vycházím pouze z úvah, komu může zločin prospět.
Vychází mi hraběnka de Besiere, mohla ho najmout, než odjela z Paříže. Dokonce ho možná najala už
dříve, možná ho měla jako zálohu, kdybych ji já nevyhověl.“
„Odvážila by se takového odporu? Ze msty? Msta ale není její způsob, ona vždy činí pouze co ji
může přinést prospěch,“ říká Richelieu, nicméně jeho tvář zůstává i přes jeho zlobu kamenná.
„Souhlasím, Vaše Eminence. Msta není stylem paní hraběnky. Ale může jít o jiný kalkul, Vaše
Eminence. Pokud se rozzlobí baron de Taille, začne se chovat nepřístojně, vyvolá skandál a ten může
zmařit naše dohody. Za jistých okolností by se její syn nemusel ujmout svého dědictví či by mohlo být
její vyhnanství zrušeno. Jde o velmi odvážnou hru, hru na samé hraně sebezničení, Vaše Eminence. Ale
ona vždy hrála velmi tvrdě. Možná očekává změnu stanoviska Vaší Eminence, aby se zabránilo většímu
skandálu. Ale nikdy jí podobný úmysl neprokážeme.“
„Dopadnete vraha a podrobíte ho útrpnému právu, donutíte ho, aby mluvil.“
„Vaše Eminence, jestli je mé podezření správné a je vrahem onen zmíněný Paul, tak ten raději
zemře, než by něco řekl. V tomto je naprosto spolehlivý. Splní úkol, na nic se neptá a nic neví. Jsem si
jist, že takový postup bere jako nějakou pochybnou profesní čest. Nevěřím, že bychom ho byli schopni
donutit mluvit.“
„Paní hraběnka zná toho muže?“
„Bohužel, Vaše Eminence, zná. Také z dávné minulosti. Proto mě ihned napadly zmíněné
souvislosti, když mi ho strážný popisoval. Musím své podezření samozřejmě prověřit, ale jsem si téměř
88
jistý. Bydlí v Corbeil, už jsem zařídil, aby se tam vypravili moji lidé a pokusí se zjistit, zda tam ještě je či
zda zmizel.“
„Stále nemohu uvěřit takovému porušení naší úmluvy paní hraběnkou.“
„Vaše Eminence, paní hraběnka se cítila velice zrazena. My ji veřejně z ničeho obvinit nemůžeme,
byla na cestě do Le Havre, ten muž nic neprozradí. Navíc si dovedu těžko představit, že bychom vůbec
chtěli takovou záležitost veřejně řešit. Vraždou pana de Taille postavila proti nám a naší dohodě jeho
bratra barona de Taille.“
„Musím vám dát za pravdu, pane de Concestion. Sám vidíte, kam až vedla vaše horlivost a
neposlušnost,“ konstatuje suše kardinál, slova drásají jeho služebníka, ministr však nijak svou vizáž
nemění, zachovává ledový klid, byť se mu vyřešení pletichy komplikuje, „Jak reagoval baron de Taille?
Půjde se s ním nějak domluvit?“ uvažuje věcně.
„Pan baron reagoval jako muž, kterému právě zavraždili bratra, Vaše Eminence“ odvětí zdánlivě
lhostejně gardista.
„Bude přístupen přijmout nějakou kompenzaci?“
„Milosti, nevím, jak Vaší Eminenci říci …,“ dostává se do velkých rozpaků Joseph.
„Mluvte bez okolků. Pokud mám nalézt řešení, musím znát veškeré podrobnosti.“
„Pan baron považuje za příčinu bratrovy smrti moji osobu. I když ví, že vrah jednal proti mým
příkazům, domnívá se, že vinu nesu já, který nechal jeho bratra internovat a poté ho nedokázal ohlídat.
Bohužel mu musím v tomto dát za pravdu.“
„Co chce dělat? Míní tuto věc veřejně probírat?“
„Mám od něho slib, že do zítřejšího rána nebude nic podnikat.“
„Do zítřejšího rána? Co se má stát zítra ráno?“ podíval se pronikavě kardinál na svého služebníka.
„Vaše Eminence, zdráhám se o tom mluvit, jedná se o soukromou záležitost a o záležitost cti,“
vykrucuje se Joseph.
„V této věci není již nic soukromé,“ odvětí důrazně Richelieu.
„Vaše Eminence, pan baron de Taille mě požádal o osobní satisfakci. Zítra ráno spolu zkřížíme
své kordy. Domnívá se, že jen tak může vypořádat bratrovu smrt.“
„Souboj? Nepřipadá do úvahy!“ prohlásí rezolutně kardinál.
„Vaše Eminence, jedná se o moji čest.“
„Pane de Concestion. Když pominu fakt zákazu duelů, tento souboj je i proti všem mým záměrům.
K němu nesmí dojít. Je nutné věci vyřešit dohodou,“ řekl velmi důrazně Richelieu.
„Vaše Eminence, nesmírně si vážím Vaší Eminence a bezvýhradně Vaši Eminenci ctím. Nemohu
ale nepřijmout tuto výzvu, aniž bych ztratil svoji čest,“ odvětí odhodlaně gardista.
„Já vám duel zakazuji. Přísně!“
„Vaše Eminence. Pokud zítra vyjdu ze souboje jako vítěz, prosím, ať mě nechá Vaše Eminence
zavřít a potrestat. Nebudu se nijak bránit, nebudu se nijak obhajovat, bez jediného slova výhrad přijmu
jakýkoli trest. Pokud bude úspěšný pan de Taille …,“ pokrčí rameny Joseph.
Richelieu neodpoví. Pojem čest má mezi šlechtici daleko větší váhu, než jakou tomu může
přikládat politik. Vždyť i jeho vlastní bratr zemřel při duelu. Nic nedonutí pana de Concestion, aby odmítl
výzvu svého soka. Zabránit souboji se tímto způsobem nedá. Buď by musel nechat oba muže zatknout,
což by v této situaci nebylo vůbec vhodné, nebo nějak docílit, aby byl souboj odvolán vyzyvatelem.
„Došlo mezi vámi k nějakým osobním urážkám?“ zeptá se kardinál.
„Ne, Vaše Eminence. Pan baron mi zcela klidně sdělil svoje důvody, proč se mnou chce zkřížit
zbraň, proč mě chce zabít, já jsem jeho důvody uznal a výzvu přijal. Vaše Eminence, prosím Vaši
Eminenci, nebraňte mi obhájit svoji čest. Pak ať jedná Vaše Eminence dle svého uvážení,“ říká důstojník
naléhavě.
„Kdyby baron de Taille souboj sám zrušil, přijal byste takové rozhodnutí?“
„Pokud by takové rozhodnutí učinil ze své svobodné vůle, pokud by nepovažoval za důvodné se
bít, přijal bych velmi rád jeho rozhodnutí. Nemám žádnou zášť k panu baronovi, naopak. Plně jeho
89
rozhořčení chápu, nepřímo jsem zavinil smrt jeho bratra. Já však nic takového navrhovat nemohu,
vypadal bych jako zbabělec a ztratil bych svoji čest. Je lepší zemřít než ztratit svou čest,“ prohlásí velmi
odhodlaně Joseph.
„Chápu váš postoj, pane de Concestion. Ale ke změně stanoviska může pana barona přimět někdo
jiný.“
„Vaše Eminence, musí jít o svobodnou volbu pana barona. Nevěřím však na změnu jeho názoru.
Prosím Vaši Eminenci, pokud by došlo k zásahu, který by panu baronovi znemožnil se zítra na místo naší
schůzky dostavit, hanba padne na moji hlavu.“
„Nemám v úmyslu nijak bránit vašemu setkání, ale mám jistý plán, jak bychom možná mohli
souboji zabránit. Podle vašich slov vraha paní hraběnka znala. Ten muž mohl být paní hraběnce
bezvýhradně oddán. On dle vašich tvrzení nic neprozradí, ano?“
„Tím jsem si jist.“
„Paní hraběnka byla vyhoštěna, tento muž její upadnutí v nemilost považoval za spáchanou křivdu
a chtěl tuto domnělou křivdu pomstít. Proto o své vlastní vůli, zdůrazňuji, ze svého vlastního rozhodnutí,
se odhodlal provést pomstu na tom, koho považoval za příčinu této křivdy. Je možný prosadit takový
výklad zločinu?“
„Ano, Vaše Eminence,“ přikývne Joseph.
„Ten zmatený muž, který podlehl klamnému úsudku, vykonal sám o sobě pomstu na bratru pana
barona de Taille. Tento muž bude chycen a bude potrestán. Tím se vše uzavře, pokud s tím budou všichni
souhlasit. Najdeme i způsob, jak se odměnit jednotlivým účastníkům za jejich správné pochopení této
tragické a nešťastné záležitosti. Pan de Aboa a pan de Almare nemají důvod chtít více, než se jim dostalo.
Co pan hrabě de Godille?“
„Pan de Godille pochází z velmi dobrého rodu, ale jak jsem zjistil, je nyní zcela bez prostředků.
Má odslouženo několik let ve francouzských gardách, nyní se uchází o službu v královské gardě.“
„Ano, ano,“ zamyslí se kardinál, „Jméno pana de Godille mi není neznámé. Jeho otec se
vyznačoval velkou věrností a lpěním na své cti. Padl ve službách krále. Místo důstojníka u gardy by bylo
pro pana hraběte odpovídající“
„Nepochybně, Vaše Eminence. Určitě bude pro něj i vítána jakákoli finanční částka.
Pravděpodobně by takovou kompenzaci za ztrátu paměti pan de Godille přijal. Zároveň s potrestáním
vraha jeho přítele. “
„Co nabídnout panu baronovi de Taille?.“
„On má slušný majetek, který spravoval jeho bratr. Pro svůj způsob života nepotřebuje žádné
velké peníze ani tituly.“
„Pan baron by ale jistě ocenil jiný dárek.“ .
„Dárek? Dárek, Vaše Eminence?“
„Dáte mu vraha jeho bratra. Vy mu ho najdete, zavedete ho k němu a ať sám pan baron určí trest.
Může ho potrestat na místě, vždyť se jistě bude bránit zatýkání,“ naznačí možný scénář Richelieu.
„Vaše Eminence, kdo však přesvědčí pana de Tailleho a pana de Godilleho, aby přijali zmíněné
nabídky?“
„Jděte za hrabětem de Aboa, ten vše způsobil. Řekněte mu, co se stalo, co nabízíme a co se má
stát. Pan hrabě je velmi chápavý a jistě nebude chtít také upadnout do mé nemilosti. Pan de Almare má
dar od Boha, dokáže velmi dobře hovořit. I on může přispět, vždyť jde o uznání jeho práv.“
„Vaše Eminence, pokud baron de Taille nebude souhlasit?“
„Pak už bude řešení v rukách božích. Když ho zabijete, bude vám odpuštěno. Když zabije on vás,
bude odpuštěno jemu za slib mlčení. Ale nedostane vraha svého bratra, pan hrabě de Godille nedostane
žádnou kompenzaci. Pan hrabě de Aboa upadne do nemilosti, pan markýz de Almare … tento mladík je
velmi zajímavý, s tím se domluvím později. Ale i jeho uznání práv v zájmu věci nyní můžeme
zpochybnit.“
„Vaše Eminence, děkuji Vaší Eminenci za podporu i pochopení.“
90
„Pane de Concestion, postarejte se o přijetí mých nabídek. I pro vás je takové řešení velmi
důležité. I pokud při vás zítra bude stát Bůh, přestože vám bude odpuštěno, vaše selhání nebude
zapomenuto. Pochopil jste, pane de Concestion?“
„Vaše Eminence, chápu záměry Vaší Eminence velmi dobře,“ odpovídá klidným hlasem
důstojník, „Pokud zítra zemřu, Vaše Eminence, musí říci, Vaše Eminence, vždy jsem považoval za
velkou čest sloužit.Vaší Eminenci,“ hluboce se ukloní.
„Pane de Concestion, chci od vás zítra slyšet, jak jste vše vyřešili bez jediné rány mečem,“
natáhne ruku kardinál směrem ke gardistovi. Ten rychle poklekne, symbolicky políbí nabízenou ruku
v červené rukavičce s prstenem, poté se mu dostane požehnání.
ZNOVU V HOSTINCI U BÍLÉ RŮŽE
Pan de Concestion spěchá opět do hostince u Bílé růže. Čeká ho důležitá návštěva u hraběte se
Aboa a pak se bude muset připravit na zítřejší ráno. Je zkušený voják, zažil nejednou nebezpečí
ohrožující jeho život, ale i tak musí nutně myslet na souboj. Vždyť proti němu stane stejně zkušený sok,
navíc poznamenaný vztekem nad ztrátou svého bratra. Což by na jednu stranu pro něho mohla být
výhoda, baron de Taille bude bojovat bez potřebného nadhledu, na druhé straně se bude bít
s nepochybnou zuřivostí podnícenou jeho bolem. Věří ve své schopnosti, ale ctí i kvalitu svého
protivníka. Jejich šance jsou vyrovnané.
Kráčí zamyšlen, nevěří ve změnu názoru pana de Taille, kterým by se vzdal zítřejšího souboje.
Malou naději představuje absence osobní urážky, na druhé straně jistě bolest nad ztrátou bratra bude
baronovi zatemňovat rozum a bránit mu přijmout pro všechny výhodné řešení, které navrhuje kardinál.
Joseph nestojí o souboj, necítí k baronovi žádnou osobní zášť. Pokud však proti sobě stanou
s mečem v ruce, udělá vše proto, aby zvítězil. Určitě nebude cítit žádné výčitky svědomí, byť uznává
důvody svého soka. Ano, určitě má podíl na smrti jeho bratra, ale necítí se hlavním viníkem.
Obtížen myšlenkami na zítřejší duel a nutnými obavami o svůj život, dojde až k domu hraběte de
Aboa. Přichází k hlavnímu vchodu, nemá důvod utajovat svoji návštěvu. Své lidi již odvolal, poslal je
pátrat po domnělém vrahovi, další sledují cestu hraběnky de Besiere, jiní pro jistotu dům barona de Taille.
Některé své muže poslal vyspat, sloužili v posledních dnech více než je zdrávo.
„Co si přejete, pane?“ přijde mu otevřít sluha Nicolas.
„Je doma pan hrabě?“
„Ano, pane. Jaký důvod návštěvy mám uvést?“
„Potřebuji s panem hrabětem nutně mluvit. On už bude vědět, o co se jedná.“
„Dobře, pojďte prosím dál a posaďte se ve vstupní hale,“ pokyne sluha návštěvníkovi a když za
ním zavře dveře, vykročí informovat pána o nově příchozím.
Joseph nemusí čekat dlouho. Sluha ho dle očekávání vyzve k návštěvě a zavede ho do stejného
salónku, kde se konala odpolední schůzka. Zde sedí hrabě i markýz, mají otevřenou již druhou láhev vína
a probíhá malá oslava jejich úspěchu. Na stole se nachází několik sladkostí a nějaké drobné masné
zákusky, které nabídl hostinský. Oba oslavující již jsou jen v kalhotách a košili, nálada panuje zřetelně
uvolněná. Jediný násobný svícen vytváří intimní prostředí.
„Pane de Concestion, tak brzo jsem vás nečekal,“ vyjde mu zvesela vstříc hrabě, „Ale jste
pochopitelně vítán. Pojďte si s námi připít na nový život pana markýze.“
„Ani já jsem nečekal, že přijdu tak brzy,“ povzdechne si důstojník, „Bohužel okolnosti tomu
chtěly jinak.“
„Trochu mě děsíte! Snad nějaké špatné zprávy?“ zvážní hrabě.
„Bohužel, pane,“ přikývne host.
91
„Dobrá, ale nebudeme tady takto stát. Pojďte, posaďte se, dejte si s námi pohár vína, je opravdu
kvalitní,“ pokyne pán domu a je vyslyšen. Gardista se posadí, bez otálení se napije.
„Chcete mluvit s panem hrabětem o samotě?“ zeptá se taktně Paul.
„Ne, jen zůstaňte, však se vás moje sdělení také velmi týká,“ zavrtí hlavou Joseph.
„Pane, vy mě děsíte čím dál tím víc!“ posadí se i Geoffy-Jean.
„Bohužel vaše obavy nejsou liché, pane hrabě,“ znovu si povzdechne důstojník a pohlédne na
velmi znepokojené tváře svých společníků, „Bohužel bratr pana barona, pan de Taille, byl zavražděn!“
Kdyby doprostřed místnosti dopadla dělová koule, nemohla by mít větší účinek než těchto několik
slov. Oby muži vyskočí a zděšeně zírají na gardistu. Pak se velmi zvolna a s tvářemi zsinalými opět
posadí. Joseph si vezme z dřevěného podnosu kousek sušeného masa se sladkou příchutí a pak tichým
hlasem pokračuje.
„Nějaký muž obelhal moji hlídku, pod falešnou záminkou pronikl do místnosti, kde byl internován
pan de Taille a tam ho probodl. Poté zase odešel. Ten hlupák, co pana de Taille hlídal, si ničeho
nepovšiml. Vraždu jsme odhalili, až když jsme tam přijeli.“
„Proboha, to je strašné, to je strašné,“ skryje svoji hlavu do dlaní Paul, protože dává sám sobě
veškerou vinu za spáchaný zločin.
„Na čí příkaz k vraždě došlo? Změnil snad kardinál názor?“ okamžitě se ptá pan de Aboa.
„V žádném případě. Jeho Eminence naopak trvá na tom, aby i tak byly podmínky naší dohody
dodrženy. Právě proto jsem na jeho rozkaz za vámi přišel.“
„Kdo tedy zločin spáchal?“ zvedne obličej pan de Almare, má na něm rozmazané slzy.
„Mám podezření na jednoho muže, alespoň podle popisu mého gardisty. Velmi vážné podezření,
které se dle mého brzo potvrdí. Nechává se najímat na špinavou práci.“
„Někdo ho najal?“ ujme se zase slova Geoffy-Jean.
„Budu upřímný. Řeknu rovnou, co vím. Ten muž býval oddaným služebníkem hraběnky de
Besiere, před mnoha léty. Jeho jednání asi souvisí s jejím vyhnanstvím.“
„Najala si ho moje matka?“ zeptá se s nezastřeným odporem Paul.
„Takové podezření nemohu potvrdit ani vyvrátit. Ten muž mohl také jednat sám o své vůli, ve
snaze pomstít vypovězení paní hraběnky,“ sdělí oficiální verzi Joseph a pokračuje, „Mohl cítit její
vyhnanství jako křivdu a vinil z ní pana de Taille.. Zločin mu myslím budeme schopni prokázat.“
„Jak tato vražda mění naši dohodu?“ zeptá se pragmaticky hrabě.
„Co se týká vás dvou, tak za určitých okolností nijak.“
„Za jistých okolností? V čem spočívají ty jisté okolnosti?“
„Spočívají v baronovi de Taille a hraběti de Godille, zavražděný byl bratr jednoho a velký přítel
druhého. Záleží na nich, zda i tak budou ochotni respektovat naši dohodu.“
„Jak se zachoval pan baron?“ zeptá se rychle Geoffy-Jean.
„Do zítřejšího rána nepodnikne žádné neuvážené kroky, tak zní jeho slib, který mi dal. Co však
hodlá udělat pak nevím. Chce, abych se s ním zítra ráno bil. Na kordy. Na symbolickém místě, kde
zemřel jeho bratr. Viní mě z jeho smrti a chce mě zítra ráno zabít,“ konstatuje bez emocí a suše Joseph.
„Chce vás zabít?“ vytřeští zrak markýz.
„Chce souboj na život a na smrt? Co na duel říká kardinál?“ zachová se opět pragmaticky hrabě.
„Pan kardinál s duelem nesouhlasí. Nechce, aby se souboj uskutečnil. Ale já ho zrušit nemohu,
moje čest mi nedovolí tuto výzvu odmítnout.“
„Je nějaká naděje, aby se souboj nekonal?“
„Pokud by zítra ráno přijal baron moji omluvu za smrt jeho bratra, kterého jsem nedokázal uhlídat
a umožnil vrahovi, aby se k němu dostal. Tu omluvu mu rád poskytnu, protože jsem mu ji povinován,
vlastně jsem mu ji již poskytl, nevím však, nakolik mě ale vnímal. Pokud by se s mou omluvou spokojil a
netrval na souboji, z mé strany nejsou námitky.“
„Co když baron souhlasit nebude?“
92
„Pak záleží na tom, co se stane. Pokud ho zabiji, tak musíme přesvědčit pana hraběte de Godille,
aby splnil dohody a přijal nabízené výhody. Pokud zabije on mě, tak musíte přesvědčit pana barona, aby
si vše nechal pro sebe, pak nebude nijak popotahován kvůli souboji. Také pan de Godilleho bude muset
mlčet, ovšem nemůže v takovém případě počítat s podporou Jeho Eminence. Bohužel nemohu zaručit
neměnné stanovisko Jeho Eminence, dokonce hrozí vám, pane hrabě, upadnutí do nemilosti. S vámi, pane
markýzi, bude asi Jeho Eminence ještě vyjednávat.“
„Co když ani s tím nebude baron souhlasit? Když bude chtít, aby se vražda jeho bratra
vyšetřovala, bude chtít obvinit paní hraběnku, vaše lidi?“
„Pak podle mého budou ohroženy veškeré dohody i vaše postavení. Určitě si kardinál nebude přát,
aby se obvinění řešilo veřejně. Tato varianta by přinesla nepříjemnosti všem.“
„Pane de Concestion, nyní je přeci nejdůležitější, aby nebyl ohrožen váš život,“ ozve se Paul,
„Vše ostatní je v tuto chvíli až na druhém místě.“
„Zcela se mýlíte, pane markýzi, a pan hrabě vám váš omyl potvrdí. Můj život není pro dohodu
důležitý. Jde o to, aby tato ošklivá historie zůstala tam, kde má zůstat. Tedy jen ve vzpomínkách několika
osob, které o tom nikdy nebudou hovořit. Toto je důležité, nikoli život pana barona či můj,“ konstatuje
věcně a trpce Joseph.
„S tím nemohu souhlasit.“
„Souhlasit nemusíte, pane markýzi, ale tak se věci mají. Na tom nic nezměníte. Jsem jen voják ve
službách státu a stát nepotřebuje být oslabován takovými skandály. Já jsem jen obyčejný pěšák, stejně
jako vy.“
„Teď nemá, s prominutím, smysl rozebírat význam jednotlivých aktérů,“ vloží se do rozhovoru
znovu Geoffy-Jean, „Co očekává kardinál od nás? S čím vás za námi poslal?“
„Pan kardinál by si přál, aby zítra k souboji nedošlo, aby se vše urovnalo smírnou cestou. Jde o
jeho přání. Vás žádá, abyste se pokusil přesvědčit barona de Tailleho a také pana de Godille, aby na
dohodu přistoupili. Já se souboji vyhnout nechci, pane hrabě, ujišťuji vás,“ říká naléhavě gardista, aby
snad nebyl podezříván ze zbabělosti.
„O vaší odvaze a čestnosti nepochybuji, pane,“ odpoví Geoffy-Jean, „Co můžeme nabídnout?“
„Pan baron dostane vraha svého bratra a rozhodne o jeho osudu. Moji lidé už po něm pátrají. Jak
ho najdou a shromáždí dost důkazů, bude mít pan baron možnost ho osobně zatknout. Jak zatčení provede
a zda zatčení vrah přežije, je jen na rozhodnutí pana barona.“
„To zní rozumně. Co bude s paní hraběnkou?“
„Paní hraběnka je na cestě do Anglie. Budeme vycházet z předpokladu, že vrah jednal na vlastní
popud. Ona je ve vyhnanství, což je pro ni dostatečné potrestání za příkoří spáchaném na jejím synovi.“
„Co získá hrabě de Godille?“
„Získá důstojnické místo v některé z gard. Navíc i určitý obnos peněz.“
„I tato nabídka zní velmi rozumně.“
„Ano, ale jen v případě, že baron de Taille nebude trvat na souboji a přijme naši dohodu.“
„Rozumím. Co však v případě, že bude baron na souboji trvat?“
„Když mě zabije, nebude se moje smrt vyšetřovat a on vlastně dostane generální pardon. Pokud
ovšem zachová tajemství a nebude chtít smrt bratra dále vyšetřovat. Můj život za jeho mlčení,“ řekne bez
jakýchkoli emocí Joseph.
„Taková nabídka zní strašně!“ zhrozí se Paul.
„Nepřerušujte nás, prosím, pane markýzi,“ řekne důrazně hrabě, „Co pak získá pan de Godille?“
„Nic. Zda mu vy osobně nějak vykompenzujete finančně jeho mlčení, to už je na vás.“
„Rozumím,“ usměje se Geoffy-Jean, „Pan kardinál vymyslel vše velmi dobře. Všichni jsme
závislí na změně názoru pana barona de Tailleho. Nebo alespoň, aby se spokojil s vaší smrtí a zachoval
mlčení.“
93
„Přesně tak. Proto mě za vámi kardinál poslal. Já smrt jeho bratra nechtěl. Ale pokud mu má
omluva stačit nebude, což respektuji, budeme se zítra ráno bít. Pokusím se ho zabít, ale myslím, že naše
šance jsou vyrovnané.“
„Nemohl by být pan baron internován a puštěn, až jeho vztek vychladne?“ zeptá se pan de Aboa.
„Takový postup nechci já!“ řekne důrazně důstojník „Nechci se vyhýbat výzvě, jde o moji čest.“
„Respektuji vaše rozhodnutí. Existují tudíž jen dvě přijatelné varianty,“ konstatuje suše hrabě.
„Jak můžete být tak necitelný, pane?“ neudrží se Paul, „Copak je přijatelné, aby zítra ráno zemřel
další člověk? Vždyť tu mluvíte o vaší smrti, pane de Concestion!“
„Jsem voják a navíc doufám, že budu rychlejší a šikovnější,“ usměje se gardista.
„Vaše zručnost by mnohé zjednodušila, pokud nedojde k dohodě a odvolání souboje,“ projeví
velkou pragmatičnost Geoffy-Jean.
„Ale pak přeci zemře pan baron!“ zvolá mladý duchovní.
„Pane markýzi,“ podívá se na mladíka hrabě velmi chladně, „Jste vychován jako kněz, využijte
své schopnosti. Ukažte, jak umíte přesvědčit lidi! Pokud umluvíte pana de Taille, aby se spokojil
s omluvou, nemusí téct další krev. Pokud v tomto neuspějete, můžete zítra dát jednomu z pánů poslední
pomazání.“
„Pane Bože,“ zatváří se vyděšeně Paul.
„Odcházíte?“ zeptá se pan de Aboa, když vidí, jak se Joseph zvedá.
„Jistě. Nemám už co dodat. Navíc se musím připravit na zítřek. Potřebuji si zařídit nějaké osobní
záležitosti. Také se trochu vyspat, abych mohl zítra ránu panu baronovi důstojně čelit.“
„Rozumím. Uděláme vše, aby se zítra souboj neuskutečnil. Pokud se nám náš záměr nepodaří, tak
vám přeji pevnou ruku,“ loučí se pan de Aboa.
Jakmile gardista odejde, hrabě přistoupí ke stolu, nalije si pohár a zhluboka se napije. Pak jeho
zrak padne na společníka, který sedí za stolem bledý jak stěna a připomíná hromádku neštěstí. Ani
Geoffy-Jeanovi není dvakrát do zpěvu, musí přemáhat únavu, vždyť už druhou noc budou bez spánku.
„Seberte se, pane markýzi!“ řekne důrazně. „Jděte se obléci, musíme vyrazit. Čeká nás velmi
těžký rozhovor. Uvědomte si, nebudeme mluvit s panem baronem jen o životě dvou mužů, ale také o nás.
O uznání vašich práv jako dědice markyziátu de Almare, o zachování mého postavení u dvora. Musíme se
secsakramentsky snažit, aby pan baron naše naléhání vyslyšel!“
V DOMĚ SMUTKU
Hrabě de Aboa a markýz de Almare dorazí do domu barona de Tailleho právě když odbíjí půlnoc.
Otevřít jim přijde sluha Augusto.
„Kde je pan baron?“ zeptá se Geoffy-Jean.
„Je ve svém pokoji,“ odvětí sluha.
„A pan hrabě de Godille?“
„Ten je u svého mrtvého přítele, bratra pana barona. Modlí se tam.“
„Dobře. Chceme napřed mluvit s panem de Godille. Jsme přátelé pana barona, ale nechceme ho
teď rušit v jeho smutku. Napřed promluvíme s panem hrabětem, pak i s tvým pánem. Tak nás za panem
hrabětem zaveď.“
„Koho mám ohlásit?“ zeptá se Maqunles.
„Jsem hrabě de Aboa a to je … to je Otec Paul,“ trochu zaváhá Geoffy-Jean a použije kněžské
označení svého druha.
„Pánové, prosím, pojďte za mnou,“ přikývne sluha, vpustí oba pány do domu a poté je vede až
k pokoji, kde se nachází tělo nebožtíka. Je již umyté, oblečené do pěkných ale decentních šatů a spočívá
94
na lůžku. Na almaře plápolá několik svící. V křesle nedaleko sedí pan de Godille. Když oba hosté vstoupí,
pozvedl k nim zrak. Jeho obličej je popelavě bílý, oči má zarudlé.
„Pane hrabě, potřebujeme s vámi mluvit,“ řekl pan de Aboa, zatímco pan de Almare poklekne
k lůžku a začne se modlit.
„O čem ještě chcete mluvit?“ zeptá se s bolestí v hlase oslovený.
„Náš rozhovor je opravdu nutný, jinak bychom vás ve vašem smutku neobtěžovali. Jde o osud nás
všech.“
„Teď už je všechno jedno.“
„Naopak, právě teď není nic jedno. Musíte nás vyslechnout. Můžeme jít někam, kde můžeme
chvilku hovořit?“
„Tady se vám nezdá vhodné místo pro rozhovor?“
„Upřímně řečeno, nezdá.“
„Je i vaše vina, že tu můj přítel leží mrtvý.“
„O tom se s vámi nechci přít. Chci však s vámi mluvit o naší budoucnosti.“
„Pane, tělo mého přítele ještě ani nevychladlo a vy mluvíte o budoucnosti. Nezdá se vám takové
jednání nevhodné, necitelné?“
„Naopak. Musíme si promluvit, nebo zítra možná budete oplakávat oba bratry!“ řekne velmi tvrdě
Geoffy-Jean a Armand se zachvěje. Ano, málem by zapomněl, co se má zítra ráno stát.
„Vy máte nějaké řešení?“ zeptá se rychle.
„Ano, snad. Ale potřebuji napřed mluvit s vámi a potom teprve s panem baronem. Můžeme jít
někam, kde si budeme moci promluvit?“
„A váš společník …“
„Je stále vnitřně kněz, necháme ho u vašeho přítele, on se za něho pomodlí.“
„Dobře, pojďme do mého pokoje, který mi sluha připravil. Tam si budeme moci popovídat,“
souhlasí nakonec pan de Godille. Přejdou pouze přes chodbu a vstoupí do podobné místnosti.
„Takže, co mi chcete říci?“ vyzve Armand návštěvníka. Sám si sedne na postel, jeho host zaujme
místo u stolu. V krátkosti vysvětlí, že je vlastně poslán samotným kardinálem Richelieu a přednese
nabídky, které byly učiněny.
„Pane, nyní víte všechno. Je nutné se nad návrhy zamyslet a zvolit správné řešení,“ dokončí svoji
řeč pan de Aboa.
„Víte pane, jsem z toho hodně zmatený,“ přizná se pan de Godille, „Už vlastně vůbec nevím,
čemu mám věřit. Přijel jsem do Paříže a nejdříve zmizel můj přítel a pak jsem byl unesen i já. Nyní
slyším, že ti, co mě unesli, jsou vlastně moji přátelé a Henriho zavraždil nějaký blázen. Musíte uznat, že
taková verze příběhu nezní právě dvakrát věrohodně!“
„Chápu vaše pocity i pochybnosti. Ale někdy zdání klame. Paní hraběnka de Besiere má značný
vliv a dříve poskytla různý služby nejvyšším mužům země. Tím se tato aféra stává výbušnější. Ano,
udály se hrozné věci, ale v takovém světě žijeme. Vy si musíte vybrat. Buď chcete vstoupit do tohoto
světa anebo se vrátit do svého klidu na venkov či přijmout službu v nějaké armádě. Tato služba však
nebude dozajista odpovídat tradicím vašeho rodu.“
„Ano, i o tom jsem uvažovat. Paříž asi pro mě není.“
„Proč ne? Jste z významného rodu, máte již odsloužená léta v armádě, nejvyšší čas se ucházet o
významnější post. Je tady taky hodně zábavy, máte možnost se potkat s významnými lidmi, máte možnost
se sám stát váženým mužem. Můžete tady prožít dobrodružství, o kterých se vám ani nesnilo. Můžete být
přímo v centru dění, které ovlivňuje nejen Francii, ale vlastně celou Evropu.“
„Co z toho budu mít?“zeptá se hořce Armand.
„Co budete mít z toho, když se vrátíte na své panství nebo zpátky do služby v armádě,
pravděpodobně ne na významném postu? Určitě na žádný významný post nedosáhnete bez vhodné
přímluvy či značného množství peněz, abyste si nějakou významnější funkci koupil. Jak jsem pochopil,
ani vaše finanční poměry nejsou nejlepší.“
95
„Narážíte snad na něco?“ načepýří se Armand.
„Ano, ale ne abych vás urazil či ponížil, ale abych vám pomohl. Zítra proběhne souboj mezi
panem de Taille a panem de Concestion. Z vašeho pohledu může být jedno, kdo z obou mužů z něho
vyjde vítězně.“
„Jak něco takového můžete říci?!“ zvolá pan de Godille, „Pan baron je bratr mého přítele, můj
soused, kterého jsem pravda poznal málo, ale přeci jen je můj soused. Toho druhého muže neznám a je mi
zcela lhostejný! Vlastně bych ho docela rád viděl mrtvého.“
„Nevyjádřil jsem se zcela správně,“ omlouvá se Geoffy-Jean, „Pokud dojde k duelu, bude jedno
z pohledu vaší budoucnosti, kdo z pánů zůstane na živu. V každém případě se bude hněvat největší muž
Francie, muž, který rozhoduje o všem. Pak pro vás zůstane zavřena cesta jak k významnější službě, tak ke
dvoru. Samozřejmě, pokud zachováte mlčení, určitě se vám s panem markýzem pokusíme vhodnou
částkou vypomoci. Ale být v nemilosti Jeho Eminence znamená vlastně ztrátu jakýchkoli významných
příležitostí.“
„Jak myslíte svou pomoc?“
„Pokud nedojde díky vám či panu baronovi ke komplikacím, pokud zachováte mlčení, získá
v nejbližších měsících pan de Almare kontrolu nad velmi slušným rodinným majetkem. Určitě se s ním
domluvím, aby vám poskytl nějaké prostředky, které by vám usnadnili další život. Ale zázraky čekat
nemůžete.“
„Chcete si koupit moje mlčení?“ rozzlobí se Armand.
„Mlčení? Ne, jde jen o kompenzaci. Máte ostatně nějakou jinou možnost než zachovat mlčení?“
„Požadovat úplné vyšetření vraždy mého přítele!“
„Vyšetřování? Veřejné?“ objeví se na tváři pana de Aboa shovívavý úsměv.
„Co je na takovém požadavku k smíchu?“ dere se krev do hlavy mladíka.
„K smíchu? Rozhodně nic. Řeknu vám, co se stane. Představte si, že pan de Taille zítra zabije
pana se Concestion a nespokojí se s tím. Bude chtít obvinit další lidi. Co se stane? Ano, paní hraběnka
bude skandalizována, ale ta už je tak jako tak ve vyhnanství. Možná trocha podezření padne na kardinála,
ale ten takový atak lehce ustojí. Mladý pan markýz de Almare vstoupí na scénu jako nalezenec, budou se
na něj koukat všichni skrz prsty, někteří budou jeho původ zpochybňovat. Další říkat, že je synem
poběhlice a vražedkyně. Bude dopředu znemožněn. Pan baron de Taille bude zatčen pro zakázaný souboj
a vy jako jeho svědek s ním. Tím vaše další obviňování budou znemožněna. Uzná se, že jednal v žalu a
upustí se od exemplárního potrestání. Pár let v Bastile nebo jiné internaci bude stačit. Už za pár měsíců se
na něj zapomene, o vás ani nemluvím. O vás nikdo nebude vědět nic druhý den.“
„Svá slova myslíte vážně?“ zachvěje se pan de Godille.
„Smrtelně vážně. Ostatně, váš přítel, pan baron, tohle taky dobře ví. Není u dvora týden. Jenže on
chce pravděpodobně všechno obětovat své pomstě. Ke všemu pomstě na člověku, který možná má svůj
podíl viny, ale rozhodně si smrt vašeho přítele nepřál. Naopak! Uvažujte prosím rozumně.“
„Copak tady neexistuje žádná spravedlnost?“
„Existuje,“ přikývne Geoffy-Jean, „Spravedlivé je to, co je správné pro krále, pro kardinála, pro
Francii.“
„Trochu divný, nemyslíte?“
„Myslet si mohu co chci, důležité je, co je skutečnost! Ale shrňme si vaše možnosti, abyste měl o
čem přemýšlet. První varianta, dle mého ta nejhorší, je zničení několika nevinných lidí, váš
pravděpodobný pobyt ve vězení, pak asi vyhnanství. Druhá varianta, přijatelnější, na vše se po souboji
zapomene, vy se dočkáte drobného odškodněním z naší strany, ale na přímluvu Jeho Eminence pro
získání vhodného postu zapomeňte. Pan baron se pomstí, na vše se zapomene a vy zmizíte. Já bych však
s vámi chtěl především mluvit o třetí možnosti, která vám otevře, dle mého názoru, zcela nový obzor!“
„Ale za jakou cenu!“ zvolá Armand.
„Ano, bavme se o ceně,“ řekne rovněž vzrušeným hlasem pan de Aboa, „Připusťme, že se nám
společně podaří přesvědčit pana barona, aby se vzdal pomyslné a dle mého nesmyslné pomsty na panu de
96
Concestion. Přičemž není jisté, zda z tohoto souboje vyjde jako vítěz! Na to nezapomínejte! Připusťme
tedy, že se pan de Taille spokojí s omluvou od pana de Concestion. Díky tomu mu bude předán skutečný
vrah jeho bratra a on rozhodne o jeho potrestání. Bude bez poskvrny pokračovat ve své slibné kariéře
v královské gardě. Bude mít zajištěn rodinný majetek a pokud se rozhodne, že ho služba už omrzela,
může pokračovat v pohodlném životě na svém panství či zde v Paříži. Něco takového přeci není žádná
tragédie. Já vím, už zase chcete mluvit o spravedlnosti. Ale je spravedlivé se mstít na panu de Concestion,
který jen plnil rozkazy a který rozhodně neměl v úmyslu panu Henrimu ublížit? To je spravedlivé? Není
spravedlivější potrestat skutečného vraha? I tak celou záležitost musíte brát!“
„Vaše slova zní logicky, pokud celou událost vykládáte takto,“ připustí pan de Godille.
„Taková slova rád slyším. Tak se pojďme podívat na vás. Pokud se věci vyřeší bez souboje,
získáte v dohledné době místo v některé z gard u dvora. Pan de Concestion vám osobně poskytne mnoho
užitečných rad a výcvik, který z vás udělá velmi dobrého důstojníka. Budete v přízni mocných a budete
moci pokračovat v kariéře vojáka. Pak bude záležet na vás. Můžete dál sloužit u dvora, nebo se
rozhodnete pro další vojenský postup, s vaším titulem a vaším rodem se třeba časem můžete stát i
maršálkem! Anebo, pokud se rozhodnete po čase změnit svoji kariéru, můžete se třeba stát diplomatem
nebo dvořanem.“
„Zapomínáte na moje finanční poměry,“ připomene trpce Armand.
„Právě na ty nezapomínám! Na začátek dostanete nějaký rozumný obnos, abyste se mohl
spokojeně v Paříži zabydlet a koupit si vše potřebné. Zajistit si sluhy, pronajmout si dům. Budete
váženým důstojníkem! I já a pan markýz vám pomůžeme. Třeba i s opravou vašeho sídla. Anebo později,
pokud budete úspěšný, dostanete od krále darem nějaké léno, které podpoří váš původ a titul.“
„Něco takového by bylo skutečně možné?“ dívá se nedůvěřivě mladík.
„Zatím jste poznal jen odvrácenou tvář Paříže a dvora. V každém případě dostanete příležitost se
prosadit. Budete mít po svém boku významného muže kardinálových gard pana de Concestion, který vám
může hodně pomoci a poradit. Mohu vám slíbit i svoji osobní podporu, seznámím vás s důležitými lidmi.
Určitě najdeme i způsob, jak začít pracovat na vaší špatné finanční situaci. Jak říkám, možnosti jsou
obrovské, bude pak záležet na vás, jak budete schopný využít příležitosti. Ale mít na začátek kariéry
přízeň kardinála Richelieua, mít kolem sebe několik přátel s důležitými styky, tomu se říká skutečná
příležitost. Za tu by mnoho šlechticů dalo kdoví co.“
„Jste si jist, že pan de Concestion opravdu nechtěl smrt mého přítele?“
„Musel byste být úplně slepý anebo zcela ovládnutý smutkem ze ztráty přítele, abyste nabyl
takového dojmu! Vždyť kdyby chtěli, mohli se vás obou zbavit, vás i vašeho přítele! Místo toho s vámi
jednali slušně a hledali způsob dohody. Když byla dohoda nalezena, okamžitě jste dostali svobodu.
Kardinál se postavil na naši stranu, vyhnal vlivnou hraběnku od dvora a nabídl vám satisfakci za utrpěné
příkoří. Co více chcete jako důkazy? A pan de Concestion? On pracuje velmi zodpovědně a sám udělal
mnoho, aby se věc vyřešila smírně. Vražda vašeho přítele byla dýka vražená do zad nás všech, kteří se na
dohodě podíleli. I pana de Concestion. Jak asi pohlíží Jeho Eminence na svého důstojníka, který
nedokázal uhlídat život vašeho přítele? Vždyť i jeho kariéra visí na vlásku. Díky panu baronovi teď i jeho
život!“ připomíná všechny okolnosti Geoffy-Jean.
„Co tedy po mně vlastně chcete?“ povzdechne si rezignovaně mladík.
„Co po vás chci? Vaši pomoc. Posadíme se s baronem de Taille, já, vy, pan markýz de Almare.
Vysvětlím mu, stejně jako vám, co se skutečně stalo, sdělím mu, stejně jako vám, jaké jsou možnosti. Pak
se ho musíme pokusit přesvědčit, aby se vzdal svého úmyslu se zítra bít a přijal nabízenou omluvu. Pak se
pro všechny otevřou dokořán dveře k dalším příležitostem. Všichni dostanou naději na světlé zítřky!“
dokončí své přesvědčování pan de Aboa.
„Musím uznat, vaše argumenty znějí velmi logicky a přesvědčivě,“ praví Armand, který
samozřejmě horečně přemýšlí. Obzory, které mu v takových jasných barvách vykreslil pan de Aboa, koho
by nelákaly! Jaká je cena? Zrušení souboje, se kterým stejně příliš nesouhlasí. Smrt pana de Concestion,
což samo o sobě není jisté, život příteli nevrátí. Hrozí i možnost, kdy na zámek Taille poveze mrtvá těla
97
obou bratrů. Navíc dostává slib na dopadení a potrestání skutečného vraha. Velmi rozumná nabídka,
pokud upozadí emoce spojené se smrtí přítele.
„Můžeme promluvit s panem baronem?“ zeptá se Geoffy-Jean a zkoumavě se podíval na mladíka
sedícího na posteli. Je si už téměř jistý, že se svými argumenty uspěl, chtěl však tuto skutečnost slyšet
přímo z jeho úst.
„Ano, můžeme. Budu stát na vaší straně a pokusím se panu baronovi souboj rozmluvit,“ přikývne
pan de Godille.
„Naprosto rozumné a správné stanovisko,“ povstane pan de Aboa.
Přejdou opět chodbu a vstoupí do místnosti s nebožtíkem. Paul stále klečí u lůžka a modlí se, ale
přibyl další návštěvník. Poručík de Taille sedí v křesle, v zarudlých očích je patrný nesmírný vztek, svaly
napjaté, duše rozervaná.
„Přišel jste se podívat na svoji práci, pane hrabě?“ uvítá je Horné a tvář pana de Aboa se zakaboní,
takový začátek není právě dvakrát povzbudivý. Uspokojení nad zpracováním pana de Godileho je rázem
ta tam.
„V prvé řadě dovolte, abych vám vyjádřil svoji upřímnou soustrast,“ přejde Geoffy-Jean útok bez
povšimnutí.
„Děkuji. Nejsem si však jist, zda vaše přítomnost v této místnosti je vhodná,“ zní velmi strohá a
nevstřícná odpověď.
„Chápu vaše rozpoložení, chápu vaši zlost na všechny a na všechno. Přesto musím trvat na
rozhovoru. Bohužel je nutné si o všem promluvit.“
„Není o čem mluvit.“
„Pane barone,“ říká pan de Aboa velmi naléhavě, „s tím bohužel nemohu souhlasit. Tyto události
se dotýkají bezprostředně nás všech, kteří zde jsme. Ano, každého jinak a jinou silou, ale všech. Následné
hodiny a dny budou rozhodovat o našich osudech. Proto vám musím říci, proč jsem přišel.“
„Nemám zájem s vámi mluvit. Ostatně, všechno je především vaše vina. Na rozdíl od zde
přítomných pánů znám vaši pověst a vím, co jste zač. Nevím, proč jste rozehrál tuto hru, jsem si však
jistej, že žádná ušlechtilost v tom nebyla. Co však vím bezpečně, zatáhl jste do svých intrik mého bratra,
který byl nezkušenej, naivní. Jeho naivita ho stála život. Když tak o tom přemýšlím, měl bych žádat o
satisfakci i vás. Pokud zítra přežiji zúčtování s panem de Concestion, pravděpodobně to také udělám!“
Pan de Aboa se zakaboní, ale nic neřekne, pan de Godille a pan de Almare zděšeně vzhlédnou
k nešťastnému muži, kterému, jak se zdá, bolest zcela zatemnila rozum. Pomstu chce hledat na všech.
„Takže, pane hrabě,“ pokračuje ve velmi vyzývavém duchu poručík, „Bylo už řečeno vše a já
musím trvat na tom, abyste opustil dům, ve kterém leží tělo vaší oběti!“
„Pane,“ ovládne se s velkým sebezapřením pan de Geoffy-Jean, „prosím vás, abyste mě vyslechl a
potom odejdu. Nejde tu jen o vás a o mě, ale i o osud těchto dvou mladých mužů. Jeden byl velmi
dobrým přítelem vašeho bratra a druhému váš bratr nezištně a šlechetně pomohl. Musím trvat na tom, než
zničíte oba tyto muže, musím vám říci pár slov. Pak, pokud budete chtít, jsem připraven nést osobní
zodpovědnost. Jsem šlechtic a nebudu se vyhýbat vaší případné výzvě, byť pro mě bude stanout proti vám
nepochybně velmi nebezpečné.“
„Nedovolávejte se těch dvou!“ zvolá zlostně Horné, protože právě takového vydírání se obává.
Má vztek na pana de Concestiona a pana de Aboa, ti dva jsou však v celé intrice zcela nevinně. Hra na
tuto strunu se mu vůbec nelíbí, cítí se na tomto poli zranitelný.
„Musím! Uvědomte si, chystáte se zničit život všech nás čtyř. Když vám nezáleží na vašem
vlastním a na mém, budiž. Ale co vám udělali tito dva mladí pánové? Čím se vůči vám provinili, že jste
se rozhodl je zničit?“
„Mlčte, pane!“ křikne poručík a povstane. Pak se otočí, začne se velmi nervózně procházet po
místnosti.
98
„Pane barone, zapřísahám vás, vyslechněte mě. Pojďme si všichni čtyři sednout ke stolu, na pár
minut. Pak neprodleně opustím váš dům a budu připraven přijmout jakékoli vaše rozhodnutí,“ říká
zvýšeným a obzvláště naléhavým hlasem Geoffy-Jean.
Horné ještě chvíli chodí po místnosti a horečně uvažuje. Nelze přehlédnou, s jakým napětím
k němu vzhlížejí tři páry oči. Hoří uvnitř touhou po pomstě, jejich pohledy ho nyní spalují i z venku.
„Souhlasím, vyslechnu vás,“ řekne konečně, „ale mluvte tady, v přítomnosti toho, kterého vaše
počínání připravilo o jeho mladý život. V přítomnosti muže, který zemřel pro svoji ušlechtilost a
velkodušnost.“
„Dobře, jak si přejete,“ souhlasí pan de Aboa, byť vnitřně je zcela proti. V této místnosti plné
smrti se budou pragmatické argumenty přednášet velmi těžko, v tomto prostoru plném bolesti a smutku se
budou schůdná řešení hledat jen velmi obtížně.
„Tak prosím, mluvte. Ale mějte ohledy a buďte velice stručný!“ posadí se pan de Taille znovu do
křesla. Hrabě de Godille stojí vedle lůžka a křečovitě se držel jeho kovového čela, pan de Almare zůstává
klečet na zemi, pouze se otočí.
Hrabě de Aboa opravdu velmi stručně a s co největším taktem nastíní všechny tři varianty, které
předtím vysvětloval i Armandovi. Když skončil, rozhostí se zlověstné ticho. Baron přerývaně dýchá a
není jisté, zda nevybuchne každým okamžikem.
„Nabízíte mi velmi hnusný obchod,“ řekne posléze, naštěstí klidným hlasem.
„Nejde z mého pohledu o žádný obchod. Vy máte proti mně tisíce výhrad, proto já vás už dále
přesvědčovat nebudu. Zeptejte se zde přítomných dvou pánů, dvou obětí, jaký je jejich názor,“ navrhne
Geoffy-Jean. Jde o úder pod pás a Horné se také zatváří hrozivě. Pak však přijme vnucená pravidla hry.
„Jaký je váš názor?“ obrátí se k panu de Godille. Ten cítí, jak bledne. Chápe bolest a touhu po
pomstě barona, ale také naprosto logické a racionální argumenty hraběte. Samozřejmě musí chtě nechtě
myslet i na svoje zištné zájmy, byť vedle něho leží jeho mrtvý přítel.
„Pane barone,“ začne velmi pomalu Armand, „je pro mě velmi těžké cokoli říkat. Opravdu velmi
těžké. Váš bratr byl mým velkým a vlastně jediným opravdovým přítelem. Jeho smrt mě velice zasáhla a
dal bych všechno, abych mohl jeho osud změnit. Bohužel, nemám tu moc, abych mu vrátil život.“
„Mluvte k věci. Jak se díváte na návrhy pana hraběte?“ přeruší ho netrpělivě pan de Taille.
„Musím upřímně říci, ta věc se soubojem se mi vůbec nelíbí,“ odvětí mladík, ale rychle dodá,
„Pokud se ale rozhodnete pro duel, budu pevně stát po vašem boku. Bez ohledu na možný následky.“
„Nemusíte mít strach o svoji budoucnost. Napíši vám smlouvu, kde na vás převedu své panství.
Pokud zítra zemřu, můžete ji uplatnit. Zde přítomní budou svědky, že jsem vám svůj majetek prodal.
Kupní smlouvu za symbolickou cenu vyhotovíme ještě dnes večer.“
„Pane barone!“ zvolá teď pan de Godille hluboce uražen, „Tohle jste neměl říkat. Nestojím o váš
majetek, nestojím o vaše peníze! Byl jsem přítelem vašeho bratra! Tohle jste opravdu neměl říkat!“
„Já to tak nemyslel,“ hryže se do kníru Horné, původně dobře míněným návrhem v těchto
souvislostech nepochybně hluboce urazil přítele svého bratra.
„Nevím, jak jste svá slova myslel. Ctím vaši bolest a smutek, vězte však, že i já velmi trpím! Když
jsem vám řekl, že nesouhlasím se soubojem, nemluvil jsem vůbec ze zištných důvodů!“ vybuchne teď
Armand, všechna negativní energie a potlačovaná bolest jako by explodovala, „Respektuji vaši chuť se
mstít, respektuji vás jako bratra mého přítele. Budu stát zítra po vašem boku, jak jsem slíbil, ale to
neznamená, že s vámi souhlasím. Chcete zabít muže, který vašeho bratra nezabil. Chcete, jak jsem
pochopilo, zabít i zde přítomného pana hraběte! Myslím si, že jste nasměroval svoji pomstu špatným
směrem. Oba dva, které chcete zabít, skutečně neměli zájem vašeho bratra zabít. Když pro nic jiného, tak
proto, že by jim jeho smrt nepřinesla naprosto žádný užitek! Ale prosím vás, neurážejte mě. Jestli se
chcete bít, ve jménu památky vašeho bratra budu po vašem boku. Ale neurážejte mě!“
Pan de Godille se po slovech, které velmi rozrušený vychrlil, zapře oběma rukama o čelo lůžka a
hluboce vydechuje. V místnosti nastane hrobové ticho, napětí by se však dalo krájet.
„Jaký je váš názor?“ obrátí se poručík po dlouhé době na druhého z mladíků.
99
„Vážený pane barone,“ povstane Paul, nervózně si mne prsty, cítí v sobě obrovský smutek, „Jsem
ten poslední, kdo by vám mohl radit. Jedno však vám říci musím. Já, ano, já jsem hlavní příčinou smrti
vašeho bratra. Mně on chtěl pomoci a jak se zdá, tak mi i pomohl. Zaplacená cena za tuto pomoc je však
tak vysoká, že nevím, jak se mám zachovat. Nejsem doposud žádným markýzem, jsem však dobře
vychovaným knězem. Bůh nás vede k odpouštění. Mám strach, že slova boží nedokáži naplnit. Nedokáži
nikdy odpustit sám sobě. Jen a jen kvůli mně zemřel váš bratr.“
„Vy za jeho smrt nemůžete!“ řekne rychle Horné.
„Bohužel mohu a ze všech nejvíce. Kvůli komu se všechno odehrálo? Pochybujete o upřímnosti
počínání pana de Aboa? Budiž, máte na své pochybnosti právo. Ale smíte pochybovat o pohnutkách
vašeho bratra? Sledoval snad on nějaký zištný cíl, když mi pomáhal?“
Tato slova zasáhnou poručíka přímo do srdce. Skloní hlavu a velmi vzrušeně se snaží vše
vydýchat.
„Pane barone,“ pokračuje klidným hlasem Paul, „pokud cítíte, že si smrt vašeho bratra žádá život
někoho jiného, pokud si myslíte, že jenom tak se mu dostane vykoupení, pak, pane, nabízím život svůj.
Zvolte si za soka mě. Bude spravedlivé, když bratrův život bude vykoupen mým a ne nikoho z vašich
plánovaných soků!“
Mladík právě zasadil těžkou ránu. Pan de Taille se zachvěje. Všichni se proti němu spikli, nikdy
neměl tuto diskusi připustit! Neví, co má říci, jak se má zachovat. Pan de Almare tam stojí v kněžském
rouchu, ruce zkříženě na prsou, vypadá tak nevinně a zároveň vznešeně. Ne, z jeho strany nejde o pózu,
jeho nabídka není vedená zištným úmyslem. On je opravdu připraven svým životem vykoupit život
jiných, o tom je baron skálopevně přesvědčen.
„Pane,“ řekl po delší odmlce Horné, „Vůči vám necítím žádnou zášť.“
„Pane barone,“ zavrtí hlavou mladý duchovní, „Smrt vašeho bratra mě naplnila hlubokým
smutkem. Cítím vůči němu tak velkou úctu a závazek, jaký nikdy nebudu moci splatit. Pokud však chcete
něčí život, není správné si vybírat mezi nevinnými. Vrah musí být potrestán, msta na lidech, kteří smrt
nezavinili, byť možná svým jednáním vyprovokovali jednání vraha, mi přijde z vaší strany chybná. Pane,
nevím, jak unesu smrt vašeho bratra. Vím však, že další život ztracený kvůli mně již bude nad moje síly!
Jestli máte zemřít i vy, pan de Concestion či pan de Aboa … ne, takovou vinu již nemohu unést, takové
krveprolití již nemohu připustit.“
„Pane, nepochybuji o upřímnosti vašich slov. Jste však velmi mladý a nezkažený zdejšími mravy.
Ale pánové de Concestion a de Aboa jsou příliš zběhlí v dvorních intrikách, abych mohl uvěřit, že jednali
bez postranních úmyslů a ne především ve svém zájmu!“
„Máte pravdu, světský život opravdu nemohu posuzovat. Ale snažím se najít rozumný důvod, proč
by oni měli vaší rukou zemřít a můj život by měl být zachován. Opakuji svoji nabídku. Zítra ráno jsem
ochoten se postavit proti vám se zbraní v ruce a jsem připraven zemřít!“
„Nesmysl,“ odsekne pan de Taille.
„Pane barone,“ ozve se teď Armand, „Slyšel jste slova moje i pana de Almare. Ani jeden z nás
neupřednostňujeme svoje zištné cíle před vaším chápáním spravedlnosti. Za sebe mohu říci, jsem plně
připraven akceptovat jakékoli vaše rozhodnutí.“
„Pane barone,“ přidá se Paul „než odejdu, naposledy se pomodlím u lůžka vašeho bratra. Požádám
ho znovu o odpuštění za svoji osobu a zároveň budu prosit Boha, aby vám dal sílu se správně rozhodnout.
I já přijmu vaše rozhodnutí. Návrat mých statků a mého titulu za cenu smrti vašeho bratra je cena
obrovsky vysoká, žádné pozemské statky jeho smrt nikdy nemohou vyvážit. Jsem připraven se toho vzdát
a zůstat nadále prostým knězem a v památce na vašeho bratra až do konce svého života sloužit Bohu jako
ten nejprostší kněz.“
„Děkuji za vaše slova, pánové,“ povstane pan de Taille, „Nežádám, pane markýzi, abyste se vzdal
svého oprávněného postavení a svého rodového jmění. Pak by smrt mého bratra byla opravdu nesmyslná!
Naopak, jen když se stanete tím, kým máte po právu být, může snad mít oběť mého bratra nějaký smysl.
100
A vy, pane de Godille, v žádném případě jsem vás nechtěl urazit a nepochybuji, že se na vás mohu
spolehnout.“
„Jaké je tedy vaše rozhodnutí?“ ozve se po dlouhé době pan de Aboa.
„Budu o všem přemýšlet. Rozhodnu se až ráno. Myslím, že jste mi řekli vše, co jste chtěli.“
„Děkuji pane. Pokud budete chtít, najdete ve mně toho nejoddanějšího přítele. Nikdy vám nebudu
moci bratra nahradit, ale vždy budu vaším dlužníkem a vždy budu stát po vašem boku, pokud o moji
účast projevíte zájem,“ prohlásí pan de Almare, znovu poklekne k lůžku nebožtíka a začne se modlit.
„Děkuji za vyslechnutí,“ ukloní se Geoffy-Jean a bez dalšího opustí místnost. Armand přistoupí
k poručíkovi, položí mu ruku na rameno, pak se lehce ukloní a rovněž odejde.
Zatímco pan de Aboa bez otálení opustí dům a čeká na Paula venku, hrabě de Godille přejde do
svého pokoje, lehne si na lůžko. Vzpomene si na krásné chvilky se svým přítelem a rozpláče se.
Asi po deseti minutách vstane i pan de Almare, hluboce se ukloní směrem k nebožtíkovi, pak
směrem k poručíkovi, pokřižuje se, rukou učiní kříž směrem k mrtvému a také beze slova zmizí. Pan de
Taille tak zůstane zcela sám se svým bratrem. V hlavě se mu honí myšlenky, snaží se najít argumenty pro
svůj zvolený postup a sám před sebou obhájit své rozhodnutí. Pak se zoufale podívá na mrtvého, jako by
ho žádal o radu.
PAN DE TAILLE A PAN DE CONCESTION
Poručík de Taille v noci téměř nespí. Dlouho sedí u lůžka svého bratra, teprve když začne svítat,
opustí místnost a odejde do svého pokoje. Tam vezme papír a začne vyřizovat něco na způsob poslední
vůle. Když je hotov, vloží list do obálky, zalepí ji a zapečetí. Pak si zavolá svého sluhu.
„Kdyby se mi dnes něco stalo, předáš list panu de Godille,“ nařídí.
„Pane, mohu vám něčím pomoci?“ zeptá se zřetelně nešťastným hlasem Augusto.
„Ne. Vlastně můžeš. Připrav mi ty moje modrý šaty. A taky něco ke snídani. Ale jen něco
lehkýho, trochu pečiva, nějaký ovoce. Nechci žádný víno, jen čistou vodu.“
„Čeká vás souboj pane?“ zeptá se sluha starostlivě.
„Nestarej se,“ odbude ho poručík. „Udělej, oč jsem tě žádal. Pak dones snídani do pokoje pana de
Godilleho. Chci dnes snídat sám. Postarej se, aby byl kolem osmý hodiny pan de Godille připravenej
k odchodu. Pokud bude potřebovat nějaký moje šaty, tak mu je dej.“
„Ano, pane,“ odvětí posmutnělý sluha a chvátá naplnit příkazy.
Kolem osmé hodiny jsou oba šlechtici po snídani a oblečeni. Armand čeká ve svém pokoji, Horné
jde do místnosti, kde spočívá tělo jeho bratra. Poklekne k lůžku a setrvá u něj nehybně více než deset
minut. Asi ve čtvrt na devět konečně povstane a zaklepe na pokoj svého svědka.
„Je čas jít,“ řekne pouze, když se dveře otevřou.
Vyjdou na ulici a vydají se pěšky směrem, kde má proběhnout souboj. Nepadne jediné slovo, pan
de Godille se na nic neptá a pan de Taille necítí nutnost cokoli říkat. V hrozivém tichu kráčí ulicemi, kde
se probouzí život. Obchodníci a trhovci již jsou dávno připraveni, sluhové šlechticů a měšťanů vyrážejí za
nákupy. Dvěma smutným mužům nevěnuje nikdo pozornost, pouze jim uctivě uvolňují cestu. Oba jsou
v civilních šatech, ale i ty a kord po jejich boku dávají najevo, že kráčející patří ke smetánce společnosti.
Asi ve tři čtvrtě na devět zaklepou na dveře domu, kde byl včera zabit Henri. Přijde jim otevřít pan
de Seinges. Rovněž nepromluví, pouze pozdraví lehkým pokynem hlavy. Oba příchozí pozdrav stejným
způsobem opětují.
„Vaše pláště, pánové,“ řekne gardista.
Když se mu dostalo žádaného, ustoupí stranou. Oba příchozí pomalu sestupují do sklepní
místnosti, která je lépe než včera osvětlena svícny, dveře jsou otevřené. Pánové de Taille a de Godille
vstoupí. Když pohlédnou na zaschlou skvrnu na podlaze, oba se zachvějí, Armand však daleko víc.
101
Nábytek je přestavěn ke zdím tak, že většina místnosti zůstává prázdná, aby umožnila vykonat plánovaný
duel. Oba muži se lehce opřou o stůl a vyčkávají. Přesně když odbíjí devět, vstoupí do místnosti pan de
Concestion v doprovodu pana de Tabatiere. Ten také zavře dveře a postaví se do rohu.
Joseph beze slov postoupí do středu místnosti, kam se k němu v pár okamžicích přidá i Horné.
Armand ustoupí do protějšího rohu, než postává druhý svědek.
„Jste přesný,“ konstatuje suše pan de Taille.
„Samozřejmě, nemohu vás přeci nechat čekat.“
„Budeme zde nerušeni?“
„Jistě, nikdo sem nevstoupí, dokud naši svědci neotevřou. To vám zaručuji.“
„Dobře. Jak je zaručen odchod pro vítěze?“
„Ten, kdo z nás vyhraje, může odejít jako svobodný muž. Dostal jsem slib od jedné velmi vlivné
osoby,“ odpoví Joseph.
„Slyšel jsem však o podmínkách, které si ona osoba stanovila.“
„Podmínky? Pokud mě zabijete, nikdo vás nebude nijak zdržovat. Vy i váš svědek můžete zcela
svobodně odejít.“
„Nehrozí však upadnutí vítěze do nemilosti oné nejmenované vlivné osobnosti?“
„Další bude záležet na vás. Pokud vám bude dostačovat moje smrt a dále zachováte mlčení, také
náš duel bude zcela uchován v tajnosti.“
„Dobrá,“ přikývne Horné.
„Jste s domluveným spokojen?“ zeptá se gardista, „Můžeme začít?“
„Ano, já jsem připraven.“
„Já také. Než však začneme, chtěl bych vám říci ještě jednu věc. Opravdu je mi líto, co se stalo
vašemu bratrovi. Chápu váš postoj, kdy omluvu nepovažujete za dostatečnou. Neměl jsem v úmyslu
vašemu bratrovi ublížit, naopak všechny rozkazy byly přesně opačné. V každém případě jsem učinil
všechny opatření, aby byl vrah dopaden, zatčen a bude potrestán. Nyní můžeme začít.“
„Ještě jednu otázku, pane,“ zavrtí hlavou pan de Taille na znamení nesouhlasu.
„Jistě, prosím, ptejte se, pane barone.“
„Vy znáte totožnost muže, který mi zavraždil bratra?“
„Ano. Jsem si téměř jistý jeho totožností. Moji lidé jsou mu již na stopě a shromažďují důkazy,
abysme měli úplnou jistotu.“
„Tušíte kdo ho na tuto špinavou práci najal?“
„Nemohu vyloučit zcela ani tuto variantu, v níž mohl být někým najat. Vše zatím nasvědčuje
tomu, že jednal ze svého vlastního popudu. Pracoval kdysi pro hraběnku de Besiere a byl jí velmi oddán.
Mohlo se tedy stát, když byla poslána do vyhnanství, že se rozhodl pomstít tomu, kdo dle něho její
vyhnanství způsobil. Bohužel si vše nevyložil správně a pomstil se na vašem bratrovi.“
„Mohla ho najmout hraběnka?“
„Zatím pro takovou domněnku není jediný důkaz. Ale i kdyby mu nějak naznačila, kdo může za
její vyhnanství, jen těžko bychom jí spoluúčast dokazovali. Paní hraběnka je vyhnána ode dvora a toto
budou všechny vlivné osoby považovat za dostatečné. V každém případě, když došlo k vraždě, byla
v kočáře a odjížděla pryč z Paříže, dle rozkazu Její Eminence.“
„I ten, kdo vede vrahovu ruku či ho k činu přímo či nepřímo nabádá, je vlastně také vrahem,“
upozorní Horné.
„Pane, řekl jsem vám vše, co nyní vím. Zůstává na vás, jak si moje sdělení přeberete. Je mi líto,
ale nic víc už pro vás nemohu udělat. Pouze v případě, když budu mít tu čest vás zabít. Pak vám slibuji,
že osobně dohlédnu, aby vrah vašeho bratra byl po zásluze potrestán.“
„Ano, věřím vám. Mám však ještě jednu otázku, opravdu poslední. Pokud bych přijal vaši omluvu
a netrval na další satisfakci, považoval byste takové moje jednání za nečestné či zbabělé?“
„Pane barone,“ odpoví pan de Concestion, „mohu si o vás myslet cokoli. Ale určitě bych si nikdy
nedovolil zpochybnit vaši odvahu a vaši čest. Požadoval jste tuto satisfakci a vzhledem k tomu, co se
102
stalo vašemu bratrovi, váš požadavek považuji za oprávněný. Nenařídil jsem vraždu vašeho bratra ani
k tomu nedal žádný podnět. Bohužel však moji lidé zapříčinili, že ho vrah zastihl nepřipraveného. Této
své účasti na tomto zločinu jsem si plně vědom. I proto jsem vám vyjádřil své politování a svoji omluvu,
která však vašemu bratrovi život vrátit nemůže. I proto jsem žádal Jeho Eminenci, aby v případě, že dnes
budu zabit, se vše přešlo bez dalšího postihu pro vás.“
„Ano, vím, dnes v noci jsem mluvil s panem hrabětem de Aboa,“ přikývne Horné, „Velmi jsem o
všem přemýšlel, vlastně celou noc a ještě ráno jsem nebyl rozhodnutý. Od souboje s vámi mě zrazoval i
pan de Almare i pan de Godille. Můj bratr se stal obětí zločinu a já si našel viníka, který byl nejblíže.
Nesete svou vinu, ale jste pouze voják a pouze plníte rozkazy. Platí stále vaše nabídka ohledně vraha
mého bratra? Budu moci být u zatýkání skutečného vraha mého bratra?“
„Samozřejmě, pane barone. Budete ho moci zatknout, vyslechnout a poté rozhodnout o jeho
trestu. Dle slibu oné vlivné osoby v tom budete mít zcela volnou ruku,“ odvětí Joseph.
„Dobře. V takovém případě jsem spokojen s vaší omluvou a netrvám již na souboji s vámi. Činím
tak ze své svobodné vůle a po zvážení mnoha dalších okolností. Věřím, že mě nikdo nebude podezírat, že
bych tak snad učinil ze strachu ze souboje s vámi.“
„Nikdy by mě nic takového nenapadlo a jistě ani nikoho jiného, kdo vás zná. Pokud tedy netrváte
na souboji, tak já samozřejmě také ne. Vaše rozhodnutí není dáno jakýmkoli strachem či obavami, jste
voják stejně jako já. Oba jsme zvyklí hledět smrti do tváře a ani jeden z nás by z podobné příčiny nikdy
souboj neodmítl.“
„Ano, máte pravdu,“ přikývne pan de Taille a obrátí se na svědky, „Pánové, můžete prosím
přistoupit?“
Oba dva oslovení muži sledovali rozmluvu obou soků, pan de Tabatiere na sobě nedá vůbec nic
znát, méně zkušený pan de Godille nedokáže zastřít radost z obratu.
„Pánové,“ promluví vyzyvatel vážným hlasem, „sešli jsme se zde na moje přání. Pan de
Concestion vyjádřil politování nad tím, co se stalo mému bratrovi. Toto nemůže mého bratra vrátit mezi
živé, to však nemůže ani náš souboj. Proto jsem se rozhodl, zcela svobodně a bez nátlaku, považovat
omluvu pana de Concestion za dostatečnou. Z tohoto důvodu již nepovažuji za nutné trvat na další
satisfakci od pana de Concestion. Pokud ani on netrvá, abychom se dnes bili, považuji tuto naši záležitost
za ukončenou.“
„Mohu potvrdit své vyjádření upřímné soustrasti panu de Taille, svoji lítost nad tím, co se
přihodilo jeho bratrovi a omluvu za jednání mých podřízených, kteří nedokázali splnit rozkazy a zabránit
tomuto zločinu. Pokud pan de Taille přijal tuto moji omluvu, ani já nevidím další důvod, proč bychom
dnes měli spolu zkřížit zbraně,“ řekne Joseph.
„Pak mohu jako svědek potvrdit, že zde došlo k čestné dohodě obou pánů a odpadl důvod jejich
souboje. Mohu potvrdit, že oba pánové své rozhodnutí učinili svobodně, dobrovolně a bez nátlaku a že se
toto jejich rozhodnutí v žádném případě nedotýká jejich cti,“ ukloní se lehce pan de Tabatiere a podívá se
na Armanda. Ten je náhle pln rozpaků, zaskočen nutností se vyjádřit.
„I já mohu potvrdit, že oba přítomní pánové došli ke vzájemné shodě. Jsem přesvědčen, že oba
jsou muži stateční a čestní a tedy důvody jejich dohody jsou ušlechtilé a rozumné. Čest obou pánů není
tímto jejich rozhodnutím nijak dotčena a pokud by chtěl někdo tvrdit opak, jsem připraven toto podepřít i
svou zbraní,“ prohlásí důležitě a vzletně hrabě.
„Tím je celá věc vyřízena,“ konstatuje pan de Concestion. „Je však ještě nutné projednat několik
záležitostí, nevím, zda můžeme teď anebo bude dobré se sejít někde jinde.“
„Pokud to přítomným pánům nevadí, můžeme v našem rozhovoru pokračovat zde, ačkoli mám na
tuto místnost velmi smutné vzpomínky,“ odpoví Horné. Oba svědci přikývnou.
„Pane de Taille, nejprve bych chtěl říci, jak se má pátrání po vrahovi vašeho bratra. Popis, který
mi dal můj gardista, který tak špatně plnil svoje povinnosti, mě přivedl na stopu pachatele. Nechal jsem
ho sledovat, nyní shromažďujeme důkazy, že byl skutečně zde. Rozhodně je pod stálým dohledem a
nemá naději utéci.“
103
„Kdy si myslíte, že budete mít dostatek důkazů?“
„Nechci pátrání uspěchat. Chci mít naprostou jistotu, že jde skutečně o vraha vašeho bratra. Vy,
předpokládám, budete chtít pochovat vašeho bratra.“
„Ano, chci ho nechat uložit do rodinný kopky na našem panství. To ovšem zabere dost času.
Musím přepravit tělo mého bratra, poté vykonat obřad a nakonec dát do pořádku i rodinné záležitosti.
Taková věc zabere několik týdnů.“
„Rozumím.“
„Proto bych chtěl věc s jeho vrahem vyřídit dříve! Byl bych klidnější, kdybych ukládal bratra do
hrobky s vědomím, že se jeho vrahu dostalo zaslouženýho trestu,“ dodá Horné.
„Chápu vás, pane barone. Kdy předpokládáte svůj odjezd?“
„Chtěl jsem odjet již dnes odpoledne. Pokud však bude potřeba, posečkám do zítřejšího rána.
Musíme zajistit vhodný prostředek na uložení těla mého bratra a pro jeho přepravu.“
„Pokusím se tedy věc zařídit tak, abychom mohli vyřídit celou věc dnes večer či v noci. Budu se
maximálně snažit, abychom vám mohli předložit dostatek důkazů. Budete dnes večer doma?“
„Ano, budu. Tam mě naleznete,“ přikývne pan de Taille.
„Určitě se tam dnes večer zastavím,“ přislíbí Joseph a obrátil se na Armanda, „Co se týká vás,
pane hrabě, pokud setrvává váš zájem o místo důstojníka v některé z jednotek gard u dvora, osobně
dohlédnu na získání vhodného místa a postarám se o vše potřebné.“
„Bude mi ctí, pane,“ odvětí oslovený.
„Předpokládám, že doprovodíte pana poručíka na jeho panství.“
„Ano, o to jsem chtěl požádat.“
„Záležitost vaší služby tedy probereme až po vašem návratu. Budete se hlásit u mě, já vás
představím Jeho Eminenci a také zařídím vše další. Budete potřebovat výcvik, ani ne tak ve vašem
vojenském umění, ale především ve společenském vystupování a pravidlech této služby. Garda má své
určité společenské protokoly, kterými se musíme všichni řídit.“
„Děkuji pane za vaši nabídku, určitě ji přijímám a hned po svém návratu vás vyhledám,“ přislíbí
Armand.
„Je ještě něco, co bychom nyní měli projednat?“ zeptá se pan de Concestion.
„Vše potřebné bylo vyřčeno. Očekávám vás večer ve svém domě, pane,“ připomene se Horné.
„V každém případě se u vás zastavím, ať už budu mít jakékoli zprávy. Potřebujete nějak pomoci
s ohledem na přepravu těla vašeho bratra?“
„Ne,“ zakončí rozhovor pan de Taille, úklonem naznačí záměr odejít. Ostatní pánové učiní totéž.
„Přinesu vám pláště,“ otevře dveře pan de Tabatiere.
Nikým nerušeni vyjdou po schodech. Pan de Seinges a dva další gardisté netrpělivě čekají ve
druhém patře buď na svého velitele či jeho svědka. Cesta ven z domu je skutečně volná, jak sliboval pan
de Concestion. Pan de Tabatiere se vrátí během půl minuty, předá oběma mužům jejich pláště a otevře i
dveře na ulici. Tou dobou již jeho velitel stoupá po schodech vzhůru za svými lidmi.
104
ŠESTÁ KAPITOLA
NÁVŠTĚVA
Pan de Taille a pan de Godille se vrátí do poručíkova domu. Vítá je sluha Augusto, nedokáže
zastřít velkou radost, protože vidí svého pána živého a zdravého. Byť se snaží vzhledem ke smutku
v domě své nadšení skrýt, nedá se přehlédnout. Horné jistě kvituje oddanost sluhy, nicméně mu moc do
řeči není. Stále mu vrtá hlavou, zda jeho dnešní rozhodnutí bylo skutečně správné.
Armand si zhluboka oddechl. Zrušením souboje pominulo nebezpečí, že bude bratr jeho přítele
také zabit a za druhé se pro něj otevírá šance na kariéru. Byť stále jeho mysl zaplňuje smutek za přítele,
musí chtě nechtě uvažovat i o sobě a svých nadějích.
„Za čtvrt hodiny přijď do mého pokoje, dám ti potřebné pokyny,“ řekne pán domu sluhovi, když
mu předá plášť.
„Ano pane,“ přikývne Augusto.
„Mohu vám být nějak nápomocen?“ zeptá se hrabě.
„Nyní ne. Až vydám pokyny pro svýho sluhu, budu muset jít za panem de Treville a požádat ho,
aby mi umožnil setrvat tak tři týdny mimo službu. Nepochybuji, že mi toto volno poskytne. Pak se
vrátím. Někdy kolem jedný či druhý hodiny bysme mohli společně poobědvat a při tý příležitosti si
promluvit,“ odvětí poručík.
„Samozřejmě, jak si přejete. Kdybych však mohl být jakkoli užitečný, tak mi prosím řekněte.“
„Děkuji, nyní nic nepotřebuju. Běžte si teď lehnout, váš stav vypovídá, jak málo jste toho za
poslední dny naspal.“
„Máte pravdu, jsem hodně unavený.“
„Tak vidíte. Jděte do svýho pokoje. Nebo, pokud byste si chtěl pročistit hlavu, cítil se tady v domě
stísněně, můžete se projít po Paříži. Přes den bývá v ulicích poměrně bezpečno,“ dodá Horné trpce a
hrabě se při těchto slovech zachvěje.
105
„Děkuji. Jdu do svého pokoje,“ ukloní se lehce Armand a vyrazí zmíněným směrem. Cítí se
opravdu unavený, a to jak fyzicky, tak psychicky. Poslední dny nabírají poněkud rychlý a dramatický
spád. Nejprve ho oloupí strýc a vyhrožuje mu vraždou, pak je unesen neznámými lidmi a držen ve strašné
nejistotě, stane se svědkem nálezu zavražděného nejlepšího přítele a nakonec svědkem zakázaného
souboje.
Jak již pochopil, zapletl se nevědomky do nějaké dvorní intriky, která skončila smrtí jeho přítele a
jemu paradoxně možná vynese slibnou kariéru. Lehne si na postel, stále se mu všechno míhá před očima.
Ty se mu však stále více a více klíží, až nakonec usne.
Baron nejprve předá sluhovi váček s penězi a nařídí mu, aby zajistil kvalitní truhlu na uložení těla
jeho bratra a aby najal povoz, který dopraví tuto truhlu na jejich rodinné panství. Oni sami pojedou
kočárem, který stále ještě stojí v Saint-Germain. Když je hotov se sluhou, oblékne si stejnokroj a odejde
za kapitánem de Treville. Oznámil mu onu smutnou novinu o svém bratrovi a kromě přání upřímné
soustrasti se mu dostane i třítýdenního volna. Se svými muži poručík nemluví, nechce se mu vysvětlovat
nic z toho, co se mu v posledních hodinách přihodilo. Jelikož však musí dlouho čekat na slyšení u velitele
své setniny, domů se vrátí až kolem půl třetí.
„Vše je zařízeno, pane, přesně podle vašich rozkazů,“ vítá ho sluha.
„Kdy tady bude rakev a kdy povoz?“ odevzdá Horné Augustovi kabátec a klobouk.
„Truhlu přinesou do šesti hodin, pane, povoz jsem objednal zítra na sedmou hodinu ranní.“
„Tak mi připrav oběd. Pan hrabě už je po jídle?“
„Stále je ve svém pokoji. Když jsem se vrátil, tak jsem se tam díval a spal. Myslím, že vyspává
stále,“ odvětí sluha.
„Připrav oběd pro nás oba a potom ho vzbudíš. Já se jdu zatím převléknout. Jíst budu tak za půl
hodiny.“
„Ano, pane, jak si přejete, za půl hodiny bude oběd pro dvě osoby připraven v jídelně,“ zdvořile se
ukloní Augusto.
Armand spí opravdu jako zabitý. Nahromaděná únava a následná úleva z odvolaného souboje mu
dala usnout. Procitne, až když s ním Maqunles zatřese. Překvapeně zírá a snaží se vzpomenout, kde je a
co se děje.
„Oběd je připraven, pane,“ sděluje mu sluha.
„Oběd? Ach ano, to už je poledne?“
„Už jsou tři hodiny, pane,“ usměje se Augusto.
„Tři hodiny?“ vyvalí oči hrabě, „To jsem spal tak dlouho?“
„Ano, pane. Pan baron vás očekává v jídelně. Potřebujete s něčím pomoci?
„Ne, děkuju, za pět minut tam budu,“ protře si Armand oči. Natáhl se na lůžko v šatech, takže teď
jen povstane a snaží se trochu upravit. Nemá teď u sebe žádného sluhu, pročež se mu moc nedaří, proto
své snahy nakonec nechá. Vodou z konvice si protře oči jak kočka a otevře dveře do chodby.
Oba muži jedí v naprosté tichosti, pokrm jim přichází vhod, ale nálada na rozhovor chybí. Horné
mlčí a Armand nemá odvahu začít. Pečené kuře zapíjejí vínem, přikusují pečivo. Až když jsou tak ve tři
čtvrtinách přinesených zásob, konečně baron promluví.
„Moc se mi do tlachání nechce, příteli,“ poprvé použije toto familiérnější oslovení, „Ale musíme
si bohužel vážně promluvit. Stalo se moc ošklivejch věcí, ale nezbývá, než se nad mnohým zamyslet.“
„Na to snad budeme mít dost času později, pokud se vám o tom nechce mluvit, není nutné teď …“
„Stejně se tomu nevyhneme. Přemýšlel jsem vo mnohým,“ přeruší ho baron, „Především vo svým
panství. Jsem jediný dědic rodinného majetku, o který se staral můj bratr a které sousedí s tím vaším.“
„Máte ho nádherně udržovaný,“ zalijí se oči slzami mladíkovi.
„O to vy hůře, byť ne vaší vinou,“ odvětí pan de Taille, „Mám pro vás návrh.“
„Návrh?“
106
„Ano. Jen ve službě moc nezbohatnete. Staňte se správcem mého majetku. Budete mi z výnosů
posílat stejnou částku, jakou mi posílal můj bratr. Určitě však ještě něco zbude, to jsem si jistej. A z toho
byste si mohl vopravit svůj majetek.“
„Takovou nabídku nemůžu přijmout, i kdybych chtěl.“
„Proč? Já nepotřebuju víc. Když se dožiju ve službě stáří, tak se vrátím a můžeme bejt dobrými
sousedy. Vy si můžete založit rodinu, budete žít v klidu a se slušným zajištěním. Není to snad dobrá
nabídka?“
„V jednom směru že až moc dobrá. Nemohu využívat majetku, který mi nepatří.“
„Tak to není, na oplátku byste se staral o ten můj.“
„I tak není možné vaši nabídku přijmou. Hlavně se mi nechce se vracet. Nejsem člověk, který
dokáže setrvat na jednom místě. Potřebuji dobrodružství, potřebuji napětí, potřebuji službu.“
„Nechci po vás odpověď hned, na ni bude vopravdu dost času,“ pokrčí rameny pan de Taille, „Jen
jsem vám chtěl svou nabídku sdělit, abyste vo ní mohl přemýšlet. Můžeme ji probrat pozdějc. Ale chtěl
jsem vám říci svůj návrh,“ mluví s viditelnými rozpaky, po chvilce odmlky dodá, „Když jsem šel dnes na
tu schůzku a nevěděl, jak všechno dopadne, tak jsem napsal dopis. Tam jsem vás ustanovil
vykonavatelem poslední vůle. Nemám žádný příbuzný, alespoň ne tak blízký, abych jim chtěl cokoli
dávat.“
„Pane barone,“ zvolá pan de Godille, „Vždyť vy mě vůbec neznáte!“
„Ale můj bratr vás znal a byl vaším přítelem. No nic, nechme to teď bejt, můžeme se k tomu vrátit
za pár dní. Třeba, až budeme na našich panstvích, třeba tam změníte svůj názor.“
„Jak myslíte,“ přikývne Armand a znovu se rozhostí ticho. To trvá až do doby, než vstoupí do
místnosti sluha.
„Máme všeho dost, nic nepotřebujeme,“ podívá se na něj nevrle Horné.
„Já vím, pane, ale přišel jsem ohlásit návštěvu,“ odvětí Augusto.
„Návštěvu? Přišel pan de Concestion?“
„Nikoli, přišli pánové de Aboa a de Almare.“
„Vopravdu?“ zakaboní se tvář pána domu.
„Vy na ně máte stále zlost?“ zeptá se rychle Armand, kterému neunikla mimika spolustolovníka.
„Na toho mladíka se nezlobím,“ odvětí upřímně poručík, „ale hraběti nevěřím. Myslím, že
sledoval nějaký zištný cíle a von vlastně do svých intrik bratra zatáhnul.“
„Ale šlo nepochybně o správnou věc, na to nezapomínejte.“
„Snad. V každým případě mi jejich návštěva není moc po chuti. Co zase budou chtít? Už jsem
vám vyšel vstříc a spokojil se s vomluvou, to by snad mohlo stačit.“
„Vidím, že se zlobíte i na mě,“ praví smutně hrabě.
„Ale ne. Víte, to co se stalo bratrovi, mě hodně poznamenalo. Jsem sice voják, kterej toho už dost
prožil a viděl, ale bratr byl pro mě jediným příbuzným, jediným blízkým člověkem. Jeho naprosto
zbytečná a nesmyslná smrt … možná jsem nespravedlivej, ale pan de Aboa není člověk, který by mi
seděl. Je dvořan, intrikán, vyhledává vlivný lidi a vtírá se jim do přízně. Já mám raději přímý a jasný
jednání, konec konců, jak jsem řekl, jsem voják.“
„Chápu vaše rozpoložení, nicméně myslím, že tentokrát oba byli v právu. Oni přece nezavinili
smrt vašeho bratra, i jim hrozilo nebezpečí,“ upozorní Armand.
„Možná máte pravdu, možná jsem nespravedlivej. No nic, uvidíme, s čím přijdou. Augusto, zaveď
pány do přijímacího salónku, dones něco k pití a jídlu.“
„Ano, pane, jak si přejete. Mám dojít koupit něco speciálního?“
„Už nám docházej zásoby?“
„Možná, nevím přesně.“
„Zbylo ti něco z peněz, které jsem ti dnes dal?“
„Ano, pane.“
107
„Tak pokud bude potřeba něco koupit, vína, jídlo, zákusky, ovoce, tak to zajdi koupit. Jinak nám
přines to, co tady máme. A teď už pány zaveď do salónku, my s panem hrabětem za nimi přijdeme za
malou chvilku,“ dokončí rozkazy pan de Taille a jeho sluha odkvačí.
Hrabě se nadechuje s úmyslem něco poznamenat, pak však usoudí, že je zbytečné jitřit rány a
skloní hlavu. Vloží si do úst ještě pár soust a povstane. To samé provede i jeho spolustolovník.
„Vypadáme jak dva vandráci,“ podívá se na svého společníka a pak i na sebe Horné.
„Však také nebylo moc času na udržování našeho zevnějšku,“ upozorní Armand.
„Já vím, ale i tak. Nerad přijímám návštěvy takhle. Jinak jsem jako voják zvyklej na ledasco, to mi
věřte. Ostatně jste to určitě poznal už jako voják sám, užil jste si dosytosti špíny, smradu a podobejých
radovánek taky dost.“
Oba hosté již čekají v menším, ale vkusně zařízeném a útulném salónku. Dá se použít jak pro
menší oficiální návštěvu, ale i pro intimnější příležitost. Toho také poručík čas od času využívá, když má
za hosta některou ze svých ctitelek či jen děvu lehčích mravů. Nebo pořádá menší pitku.
Pan de Aboa je oblečen do nádherných bílých šatů s červeným ozdobným lemováním, naopak pan
de Almare má na sobě stále prostou kněžskou róbu. Navzájem se zdvořile pozdraví, ale chybí skutečná
radost ze setkání. Nálada je mírně řečeno rozpačitá.
„Pánové, posaďte se prosím,“ vyzve všechny přítomné pán domu a ukáže k pěknému nižšímu
dřevěnému stolku. Jen co se uvelebí v pohodlných bleděmodrých polstrovaných křeslech se zdobenými
opěrkami, přináší sluha tác s broušenou karafou plnou portského vína a skleněnými pohárky, rovněž
velice vkusně vyrobenými. Beze slova všem rozlije víno, pak se hluboce ukloní a poodstoupí stranou.
„Přines nám ještě něco k zakousnutí,“ připomene mu hostitel.
„Jistě, pane, hned budu zpátky,“ znovu se způsobně ukloní Maqunles.
„Prosím, pánové, připijme si na další naše setkání,“ zvedne pohár baron, o upřímnosti jeho slov
však lze úspěšně pochybovat.
„Velmi rádi, pane,“ odpoví za všechny Geoffy-Jean.
Pouze pozvednutím číše si vzdají navzájem čest a lehce se všichni napijí. Pak zase odloží pohárky
na stůl a nastane krátká trapná pauza.
„Pane barone,“ přerušil ji jako první pan de Aboa, „držíte smutek a nemáte příliš chuti se zaobírat
všedními záležitostmi. Ale je potřeba ještě pár věcí projednat.“
„Máte pravdu, vopravdu nemám moc chuti se bavit vo tom, co bude. Tělo mýho bratra leží
doposud v jedný z místností tohodle domu. Dokud nebude pohřbenej a vyřízený některý náležitosti okolo
našeho rodinného sídla a majetku, nemám vopravdu chuť se zabývat dalšíma záležitostma.“
Než může někdo odpovědět, vstoupí Augusto se dvěma podnosy. Na jednom spočívají slané a
sladké zákusky, když převládají různé druhy na drobné kousky rozkrájených sýrů a na druhém rovněž
stejným způsobem upravené ovoce. S hlubokou úklonou vzápětí místnost opustí.
„Poslužte si, prosím,“ řekne poručík a dodá, „Jak jsem již řekl, moje rozpoložení vopravdu není
vhodný pro společenské návštěvy. Proto se předem vomlouvám, pokud budu poněkud špatným hostitelem
a společníkem.“
„Nepřišli jsme sem skládat zkoušky ze společenské etikety,“ odvětí Geoffy-Jean „ale právě
některé věci spojené s tragickým skonem vašeho bratra a následnými záležitostmi nás přiměli vás
navštívit.“
„Prosím, tedy mluvte.“
„Nejprve bych chtěl za nás za oba poděkovat, jak jste urovnal tu věc s panem de Concestion. Jsem
si jistý, že to pro vás bylo daleko obtížnější, než kdybyste vše řešil mečem, jak jste měl původně
v úmyslu.“
„O týhle záležitosti bych nerad mluvil,“ projeví nad zvoleným tématem nevoli i výrazem své tváře
Horné, „Je to vyřízený a hotovo.“
„Dobře. Řekl jsem, co jsem považoval za nutné a již o tom nebudeme mluvit. Musím se však
zeptat, jak zamýšlíte pohřbít svého bratra.“
108
„Zítra ráno s panem hrabětem de Godille odjíždíme domů na náš zámek a bratra odvezeme
s sebou. Bude pohřben v rodinné hrobce vedle našich rodičů, sourozenců a dalších předků.“
„Myslel jsem si to. Bylo by možné, abychom se této události zúčastnili?“
„Nevím,“ odpoví hostitel a hledá vhodná slova, jak odmítnout a příliš neurazit, „Bude se jednat
jen o velmi úzký okruh rodiny a známých, celý obřad i uložení chci provést velmi decentně. Nevím, zda
při té příležitosti je vaše účast vhodná.“
„Pane barone,“ ozve se poprvé i markýz de Almare, „mohu i já říci pár slov?“
„Ale jistě, samozřejmě.“
„Pan hrabě mě upozorňoval, že budete chtít určitě provést obřad v úzkém rodinném kruhu a naše
účast nebude vhodná a vítaná. Musím přiznat, tato návštěva je především z mého popudu. Velmi mi
záleží na tom, abych se mohl posledního rozloučení s vaším bratrem zúčastnit.“
Horné se na mladíka podívá. Jeho oči jsou plné rozpaků, ale i bolesti, jeho hlas zní naléhavě a je
z něj možné vycítit upřímnost. Nikdo nemůže mluvčího podezírat, že by se za jeho slovy skrývaly
postranní úmysly.
„Opravdu, nevím …,“ říká ztěžka poručík.
„Pane,“ pokračuje Paul, „Jsem stále ještě prostým knězem. Do doby, dokud nespočine tělo vašeho
bratra v zemi, jím rozhodně zůstanu. Chtěl jsem se s ním rozloučit právě jako kněz. A také jako člověk,
kterému váš bratr nesmírně pomohl. Kdyby nebyl jeho život násilně přerván, určitě bychom se stali
dobrými přáteli.“
„Snažím se vás pochopit, pane, ale snažte se pochopit i vy mě …,“ neví Horné, co má odpovědět,
zoufalý pohled mladého muže ho odzbrojuje.
„Pane, nechci na vás naléhat. Z mé strany šlo o žádost velmi netaktní a velmi se za ni omlouvám.
Stále mám obrovské výčitky, neboť právě kvůli mně byl zavražděn váš bratr, stále na svou vinu musím
myslet. I já se cítím opravdu hrozně. Nemohu se radovat z naplnění mého dávného snu. Poznání pravdy o
mém původu. Snu, jehož naplnění se mi před pár dny zdálo zhola nemožné. Hrozná a nesmyslná smrt
pana Henriho na mně hrozivě lpí. Převelice tíží moji duši. Ještě jednou se omlouvám za svoji nevhodnou
žádost. Namlouval jsem si, že účast na obřadu by mohla i mně pomoci najít ztracenou vnitřní harmonii.
Šlo z mé strany o sobeckou žádost a stydím se před vámi dvojnásob, pane barone.“
Pan de Taille neodpovídá a dlouze hledí do očí mladíka, ve kterých se objevují slzy. Pan de Aboa
se Paula zlehka dotkne na předloktí a naznačí mu hlavou směrem ke dveřím.
„Pane barone,“ zvedne se Paul a z jeho slov každý pozná obrovské zklamání, „ještě jednou
prosím, omluvte mě za mé obtěžování. Ctím plně vaše rozhodnutí. Budu se za vašeho bratra modlit zde
v Paříži. Vůči vám, pane barone, i vůči vám, pane hrabě,“ ukloní se směrem k Armandovi, „se cítím být
obrovským dlužníkem. Neexistuje nic, o co byste mě mohli požádat a já vám nevyhověl. Nemohu vám
nabídnout své přátelství, to se nesluší a nikdy nedokáži vyvážit velkou ztrátu, která vás potkala.
Nadosmrti zůstanu vaším oddaným dlužníkem. Neboť můj dluh na tomto světě opravdu nelze nijak a
ničím dostatečně splatit.“
Hosté se hluboce pokloní a zamíří bez dalšího ke dveřím. Horné se podívá na Armanda, který má
oči plné slz, pak na své ruce, které se mu chvějí. Odcházející jsou již téměř u dveří.
„Pane markýzi!“ zvolá poručík, „Prosím, neodcházejte ještě.“
Oba muži se otočí
„Prosím,“ pokračuje pan de Taille, „posaďte se.“
Oba návštěvníci se vrátí a znovu zaujmou svá místa u stolu. Jejich zrak padne na barona, který se
zoufale snaží najít vhodná slova.
„Nevím, jak vám mám odpovědět. Nejsem velkej řečník, mnoho let ve službě vám ubere na
pestrosti slov a váš slovník zjednoduší,“ říká na omluvu, spíše však, aby získal další čas, „Řeknu svůj
názor tedy prostě. Nemusíte se nijak vinit ze smrti mého bratra, pane markýzi. Nejste mi ničím
povinován. Prominul jsem panu de Concestion, promíjím panu de Aboa. Vám však nemám co promíjet.
Velice si vážím vašich upřímných slov a vaší nabídky. Ne, nemohu přijmout, že jste mým dlužníkem.
109
Mohu však přijmout vaši nabídku k přátelství. Známe se zatím příliš krátce a nepochybně budeme mít
více možností se seznámit blíže. Snad můžeme být v budoucnu i přáteli.“
„Děkuji vám, pane barone,“ objeví se v očích Paula slzy.
„Neděkujte,“ zavrtí hlavou Horné, který se snaží s největším vypětí sil skrýt své dojetí, „Velice si
vážím vašeho zájmu rozloučit se s mým bratrem. Bude mi ctí, pane markýzi, pokud se s ním rozloučíte
jako kněz i jako jeho přítel, ačkoli jste se téměř neznali. Souhlasím s přítomností vaší i pana hrabě de
Aboa. A teď mi prosím promiňte. Mám večer pravděpodobně ještě nějakou záležitost k vyřízení a navíc
zítra ráno brzy odjíždíme. Další podrobnosti, prosím, proberte s panem de Godille. Opravdu už nemám
mnoho sil a potřebuji být chvíli sám,“ dodá chvějícím se hlasem a zvedne se.
„Samozřejmě,“ povstanou všichni.
„Prosím, pánové, zůstaňte ještě, pan hrabě de Godille s vámi probere podrobnosti. Budete hosty na
mém zámku, musíte si ale zařídit dopravu. Omlouvám se za svoji nezdvořilost, ale opravdu teď musím
být chvíli sám.“
„Děkujeme pane za vaši šlechetnost,“ ukloní se Paul.
Poručík se otočí a kvapně opustí místnost. Když odvrátí svoji tvář od hostů, z očí mu vytrysknou
slzy. Náhle si uvědomí, že si už nikdy nepromluví se svým bratrem, už nikdy ho neobejme, už nikdy se
nebudou špičkovat. Rychle zajde do svého pokoje, lehne si tváří na lůžko a skryt před zraky všech se
rozpláče.
„Pane de Godille,“ přeruší ticho jako první Geoffy-Jean, „můžete mi říci, jak proběhla ta ranní
záležitost? Souboj se neuskutečnil, což vím od pana de Concestion, ale nic bližšího.“
„Jistě,“ přikývne tázaný a několika slovy vylíčí průběh jejich ranní mise.
„Takže je vrah odhalen?“ zeptá se Paul.
„Ano. Asi ano, očekáváme příchod pana de Concestion,“ přikývne Armand.
„Nařídila mu vraždu moje matka?“ zachvěje se při té myšlence markýz.
„Těžko říci, v každém případě, pokud mu vraždu přímo nenařídila či nenaznačila, byla ona
příčinou. Jde prý o jejího oddanýho služebníka. Blíže nic nevím,“ pokrčí rameny pan de Godille.
„Vaší matce nikdo spoluúčast nedokáže, pokud ten muž nepromluví. Mluvil jsem s panem de
Concestion a vím, kdo je podezřelým. Jde o muže pochybné pověsti, který byl i v minulosti využit na
špinavou práci. Naštěstí ho dle popisu pan de Concestion poznal, jinak by mu ten zločin asi prošel.“
„Jestli to však matka nařídila, musí být potrestána!“ zvolá Paul.
„Jak už jsem řekl, nikdy ji nic neprokážete. Ten muž nikdy nepromluví a nikdy nebudete mít
jistotu. Vaše matka byla potrestána vyhnanstvím, což pro ni znamená možná horší trest, než kdyby přišla
o hlavu. Přišla o všechno, co tady léta budovala. Zapomeňte na ni a nechte to spát,“ doporučí důrazně pan
de Aboa.
„Není přeci spravedlivé nad vším mávnout rukou,“ namítne nesměle Paul.
„Spravedlivé? V tomto případě je řešení na zdejší poměry více než dost spravedlivé. Také si vaše
matka mohla udržet své postavení a vy, my všichni, co známe vaše a její tajemství, jsme mohli zmizet či
mít roztodivné nehody. Nakonec vaše kausa nedopadla tak špatně. S výjimkou pana Henriho,
samozřejmě,“ doplní rychle Geoffy-Jean, když postřehne nesouhlasnou reakci obou svých společníků.
„Budeme vám věřit, jistě znáte dvorní praktiky a intriky lépe než my,“ řekne trpce Armand.
„Jistě. Pane hrabě, pokud se nemýlím, má pro vás můj přítel jistý návrh.“
„Pro mě?“
„Ano, pane hrabě,“ řekl rychle Paul, „Nevím, jak jste se rozhodl ohledně své další kariéry. Jak se
zdá, zdědil jsem značný majetek nedaleko vašeho panství. Také majetek tady v Paříži. Možná i něco
dalšího, což teprve budeme muset zjistit. V každém případě však hodlám zůstat v Paříži a využít
přátelství s panem de Aboa a pokusím se zajistit si své postavení zde. Proto jsem vám chtěl učinit jistou
nabídku.“
„Mně? Pravděpodobně vám zcela nerozumím,“ tváří se překvapeně pan de Godille.
110
„Myslel jsem, pokud byste s tím souhlasil …,“ je plný rozpaků markýz, „mohl byste se postarat o
moje záležitosti v Anjou. Samozřejmě tak, abyste z toho měl také svůj užitek. Prostě byste byl na svém
panství a zároveň udržoval moje nemovitosti v této oblasti. Zároveň bychom opravili vaše panství.
Nechci vás samozřejmě urazit, jste z velmi dobrého rodu, ale slyšel jsem o vašich určitých starostech s
penězi. Tímto bychom vám je snad mohli pomoci vyřešit.“
„Opravdu?“ musí se pousmát Armand.
„Omlouvám se, urazil jsem vás,“ posmutní Paul.
„Pane de Godille, já jsem pana de Almare varoval,“ vstoupí rychle do rozhovoru Geoffy-Jean,
„Pravděpodobně jste mu špatně porozuměl. Byl rozhodnut vám za vaše služby věnovat určitou část svého
nabytého majetku v Anjou, ale varoval jsem ho, že by takový dar nebyl vhodný a mohl by se vás
dotknout. Proto vám navrhl tuto možnost. Ale věřte, nechtěl vás nijak využít či urazit, právě naopak.“
„Já panu markýzi věřím,“ odvětí Armand s trpkým úsměvem, „Ovšem toto je již druhá podobná
nabídka během snad jedný hodiny.“
„Nerozumím ...,“ neskrývá své rozpaky markýz.
„Něco podobnýho mi před chvílí navrhl pan de Taille, který chce zůstat ve službě. Navrhl mi,
abych se postaral o jeho panství a zároveň dal do pořádku to svoje,“ odpoví hrabě.
„Ach tak, promiňte.“
„Velice si vaší nabídky vážím, ale jsem rozhodnutej využít třetí nabídky, kterou jsem také dnes
dostal od pana de Concestion. Nabídl mi místo důstojníka v některý z královských gard. Ale mám se u
něho hlásit až po návratu z pohřbu pana Henriho.“
„Rozumím, pane hrabě. Měl jsem obavy, že jsem vás tím urazil. Pan hrabě mě varoval, ale já se
nevyznám v otázkách cti a hrdosti.“
„Věřím v upřímnost vaší nabídky, pane markýzi. Ale právě z důvodů hrdosti a cti bych stejně
musel odmítnout. Ovšem mám i jiné důvody, jsem z krve, z rodu, kterej vždy sloužil králi na bojištích.
Tady vidím svoji budoucnost. Nepochybně budeme mít v dalších dnech více času si promluvit, možná
pak lépe pochopíte moje pohnutky. Mimochodem, panství Almare znám, párkrát jsem na něm byl, ačkoli
se tam nachází dlouhá léta jen jeho správce. Jde o velmi významný a bohatý panství. Během cesty vám o
něm budu vyprávět, pokud budete mít zájem.“
„Nepochybně,“ vloží se opět do diskuse Geoffy-Jean, „Pojedeme mým kočárem a přidáme se
k vám zítra ráno. Budeme vás tedy na cestě doprovázet a pravděpodobně budeme i pár dní hosty pana de
Taille. Přitom využijeme příležitosti a zajedeme na panství pana markýze, abychom zjistili pravý stav
věcí.“
„Čeká nás pár společných dní. Během těch bude více času se poznat,“ přikývne Armand.
„Pane hrabě, teď vás opustíme, i nás čekají přípravy na cestu, musíme ještě vyřídit nějaké listiny,
které legitimizují pana markýze de Almare a které mám přislíbené obdržet dnes večer. Ty nám umožní
uplatnit jeho nároky v Anjou,“ vysvětlí pan de Aboa.
„Kdy plánujete vstup pana markýze k pařížskému dvoru?“ projeví zvědavost Armand.
„Na vstup ke dvoru se musí připravit podmínky. Mám slíbenou podporu i od pana de Concestion,
který s požehnáním pana kardinála osloví správné lidi. Bude vhodné, pokud pan markýz přijede právě ze
svých panství v Anjou. Vymyslíme nějakou přijatelnou historku. Do té doby bude stále vystupovat jako
pan abbé.“
„Zajímavé.“
„Nepochybně nejbližší týdny a měsíce budou pro našeho přítele Paula velmi zajímavé,“ lehce se
pousměje Geoffy-Jean, „Bude si muset zvyknout na nový způsob života. Což však díky bohatému
dědictví nepochybně půjde velmi lehce. Jistě budeme úspěšní i při jeho uvedení ke dvoru. Nuže, pane
hrabě, snad večer dopadnete vraha pana Henriho a tím se tato smutná historka uzavře.“
„Také doufám, pane hrabě. Snad bude pan de Concestion schopen předložit věrohodný důkazy,“
odpoví Armand, „Protože asi jen tak budou aspoň částečně rozptýlený pochyby pana barona. Myslím si,
že stále není přesvědčenej o správnosti svýho kroku, kdy přijal omluvu a netrval na souboji.“
111
„Nepochybně bude plně uspokojen,“ vyjádří své přání pan de Aboa a povstane. Markýz následuje
jeho příkladu. Armand se s nimi rozloučí a odejde do svého pokoje. Předtím přikáže sluhovi ho okamžitě
vzbudit při příchodu pana de Concestion.
ZÚČTOVÁNÍ
Hrabě de Godille setrvává ve svém pokoji, pouze kolem půl šesté, vyrušen hlukem, otevře dveře.
Hluk působí stěhování rakve, do níž jsou následně uloženy ostatky Henriho. Truhla je velmi bytelná,
vždyť bude tělo putovat několik dní. Proto i po uzavření rakve dojde k zalití víka voskem, aby byla
omezena výměna vzduchu. Rámus utichne vlastně až s odchodem příslušných najatých pracovníků kolem
sedmé hodiny.
Armand, již značně netrpělivý, musí čekat téměř další hodinu, než se objeví sluha.
„Je tady pan de Concestion?“ vyskočí z lůžka a přivítal otázkou Augusta.
„Ano, je v přijímacím salónku,“ zní odpověď.
Hrabě na sebe rychle natáhne kabátec a vyběhne z pokoje. Do salónku vlastně vstoupí ve stejnou
chvíli jako pan de Taille, každý však jinými dveřmi. Gardista je již očekává.
„Máte pro nás dobrý zprávy?“ zeptal se bez obalu poručík.
„Ano. Jsme si jistý, že vrahem je jistej Paul, nazývanej také Beaucoup,“ odvětí klidným a
rozhodným hlasem Joseph.
„Kde ho najdeme?“ zeptá se dychtivě Horné.
„Bydlí v Corbeil.“
„Až v Corbeil? To je dost daleko,“ řekne zklamaně baron.
„Ano, čeká nás několikahodinová jízda, pokud zvolíme slušný tempo.“
„I tak tam budeme ale až dlouho po půlnoci,“ upozorní poručík.
„Rozumím, zítra ráno chcete odjet. Proto považuju za vhodný tuto záležitost vyřídit v noci. Ale
záleží na vás, jak chcete postupovat,“ podívá se gardista zkoumavě na mušketýra.
„Máte pravdu, vyrazíme ihned. Když se budeme snažit, tak tady budeme ráno zpátky na odjezd,“
rozhodne se pan de Taille, „Vezmu si jen nějaký věci a za pár minut se sejdeme u koní.“
„Pojedu s vámi, pokud dovolíte,“ vmísí se do debaty Armand.
„Nemám nic proti tomu,“ přikývne Horné.
„Jak chcete, ale myslel jsem, že záležitost vyřídíme jen my dva,“ trochu se zachmuří Joseph, pak
však mávne rukou, „Pan hrabě je beztak do všeho zasvěcenej, takže ani já nemám námitek.“
Pan de Concestion vyjde před dům, kde posečká příchodu obou pánů. Ze stáje vyvedou své koně,
nasednou na ně a vyrazí vpřed. Corbeil je od Paříže vzdáleno téměř dvacet mil, což představuje svižným
tempem minimálně tři hodiny jízdy. Byť na sobě nikdo nedává znát únavu, všichni tři muži ji
po předchozích dnech významně pociťují. Přesto či právě proto pobízeli své koně, aby urazili zmíněnou
vzdálenost co nejdříve. Ačkoli se brzy rozhostí tma, cesta je poměrně dobrá a nevelké riziko zranění koně
či jezdce se dá akceptovat.
K malému ale malebnému městečku Corbeil dorazí kolem jedné hodiny v noci. Na kraji obce je
již očekává pan Francois de Seinges a ještě jeden gardista. Při bližším pohledu v něm poznají Maurice
Cinwaldese, mladíka, který tak špatně hlídal Henriho de Taille.
„Jaká je situace?“ zeptá se pan de Concestion.
„Je doma, už šel spát. Je sám. Jeho dům je vlastně z druhý strany města, trochu stranou, vlastně se
dá říci, že je za městem,“ odpovídá trochu zmateně Francois.
„Máme ho pod kontrolou?“
„Ano, dva muži dům i Paula stále sledujou.“
„Je v domě sám a bez služebnictva nebo nějaký milenky?“ ptá se dál Joseph.
112
„Ano, všechno nám nahrává. Je úplně sám. Jeho dům je dost vzdálenej vod dalších domů, takže by
nás nikdo neměl rušit,“ říká spokojeně Seinges.
„Začneme?“ přeruší je netrpělivě pan de Taille.
Není důvod dále otálet, pročež pokračují v sedlech koní již velmi volným tempem a postupují
vlastně po obvodu městečka. Pan de Seinges je vede tak, aby vzbudili co nejméně pozornosti. Po pravdě,
mírný hluk se ozývá jen ze zájezdního hostince, jinak většina domů je ponořených ve tmě a tichu.
Francois zastaví nedaleko poměrně velkého, kamenného a dobře udržovaného domu. Za ním se
nachází ještě zdí obehnaná zahrada.
„Jak budeme postupovat?“ zeptá se tiše Horné.
„My tři půjdeme zepředu, moji lidé vlezou přes zeď do zahrady, kdyby se snad pokusil
uprchnout,“ navrhne Joseph.
„Chcete normálně zaklepat?“ není si jistý zvolenou taktikou baron.
„Máte lepší nápad? Vy dva se schováte a já normálně zaklepu na dveře. Věřím, že mi přijde
otevřít.“
„Já bych tam zkusil vniknout nenápadně,“ navrhne pan de Godille.
„Myslíte, že se nám podaří dostat do domu bez hluku? Určitě má u sebe zbraně, bude se bránit,
zbytečně budeme riskovat. Takhle je nebezpečí nejmenší.“
„Dobře, ať je po vašem,“ přikývl pan de Taille.
„Tak jdeme. Vy se postavte tak, aby vás neviděl, já budu bušit na dveře. Vy dva jděte z druhý
strany, vezměte i ty dva naše další muže, pane Francoisi. Kdyby se pokusil utéct, tak budete připravený.
Ale chci ho živýho!“ připomene pan de Concestion.
„Ano, pane,“ přikývl Seinges.
Koně přivážou k nedalekému stromu a pokračují pěšky. V blízkosti domu se rozdělí a začínají
plnit taktický záměr načrtnutý velitelem gardistů. Joseph dá svým lidem dostatek času, pak přistoupí ke
dveřím a začne bušit klepátkem do železného podkladu. Tuto činnost musí několikrát opakovat, než se
rozsvítí v prvním patře světlo, velmi chabé, pravděpodobně je použit svícen s jedinou svíčkou.
Pan de Concestion ustoupí dále od dveří, aby si ho mohl majitel domu prohlédnout, naopak oba
jeho společníci se přitisknou ke stěně. Uplynou však nejméně dvě minuty, než se dveře pootevřou a
v nich se objevil statný pětačtyřicátník. Je bosý, oblečený pouze v kalhotách a košili. V pravé ruce drží
svícen, druhou skrýval za dveřmi, což Josepha znepokojí.
„Co chcete?“ zeptá se majitel usedlosti rozespalým hlasem.
„Pan Paul, pokud se nemýlím,“ řekne nezvaný host stroze, ale zcela klidně.
„Ano, a kdo jste vy?“ podívá se zkoumavě na návštěvníka námezdní zabiják, snaží se vetřelce
rychle někam zařadit. Ale světlo na tvář příchozího dopadá velmi málo a tak není uspokojen.
„Jsem pan de Concestion, z gardy Jeho Eminence kardinála Richelieu,“ odvětí Joseph.
„Ach ano,“ natáhne ruku se svícnem vpřed Beaucoup, napětí v jeho tváři částečně povolí, „Už
jsem vás hodně dlouho neviděl.“
„Máte pravdu. Už jsme se neviděli hodně dlouho.“
„Co vás přivádí?“ zůstává stín nervozity v hlase domácího pána.
„Chcete stát tady na ulici? Musím s vámi mluvit, budu pro vás mít možná nějakou práci. Pustíte
mě dál?“
„Nevím, snad ano,“ přemýšlí Paul. Tato noční návštěva se mu pranic nelíbí. Na druhé straně mu
právě pan de Concestion již v minulosti nechal párkrát vydělat. Proto nakonec ustoupí trochu stranou, aby
mohl host projít.
Joseph však ke své nespokojenosti stále nevidí levou ruku rozespalého muže. Nicméně zdánlivě
bezstarostně vstoupí, když však je na úrovni s Beaucoupem, prudce přirazí dveře, čímž nájemnému
vrahovi přimáčkne levou ruku ke zdi. Napadený však je zkušený, rychle pozvedne svícen, aby vetřelce
udeřil do hlavy. V tu chvíli však gardista zachytí jeho ruku v zápěstí a než Paul naděje, dívá se do ústí
pistole, kterou mu pod nos strčí pan de Taille.
113
„Nedělejte hlouposti,“ varuje paralyzovaného muže gardista, „Nebo zemřete!“
„Co mi chcete?“ zeptá se zaskočený Paul, hlas se mu lehce chvěje.
„Promluvíme si,“ odpoví chladně Horné, „Ale jestli nevytáhneš pomalu tu levou ruku, bez
nejmenších výčitek ti proženu hlavu kulí. Takže pomalu, chci vidět tvojí levou ruku. Jestli v ní máš nůž
nebo pistoli, tak je pusť na zem!“
Beaucoup uvažuje. Vidí v tváří obou mužů odhodlání. Jsou sice v civilu, ale pana de Concestion
poznal a nepochybuje, že oba náleží ke kardinálově gardě. Navíc se jeho zrak stočí ke vchodu, kde spatří
siluetu třetího nezvaného návštěvníka. Uvědomí si svou mizivou šanci vzdorovat. Snad se vše vysvětlí
později.
„Mám v levý ruce pistoli. Když ji pustím na zem, mohla by vystřelit!“ řekne věcně.
„Dobře. Drž tu pravou ruku se svícnem nahoře. Pan de Concestion ti sebere pistoli. Ale
upozorňuju, při pokusu vo nějakej vodpor tě bez milosti střelím!“ nařizuje a varuje zároveň Horné.
„Vytahuju ruku, nemám v úmyslu nic dělat,“ říká Beaucoup a pomalu rozpohybuje levou rukou.
Objeví se pistole, její hlaveň však míří ke stropu. Joseph zbraň oparně odebere, pak ustoupí stranou.
„Půjdeme se někam posadit. Ale všechno stále v klidu. Veď nás,“ přikáže baron.
Beaucoup neprotestuje, povzdechne si, pozvedne ruku se svícnem a kráčí do místnosti v přízemí.
Pan de Taille mu mířil pistolí na záda a kráčí těsně za ním, následován gardistou, průvod uzavírá Armand,
který předtím zavře a zajistí vstupní dveře.
Paul je zavede do prosté jizby se stolem uprostřed a několika skříňkami okolo zdí. Ukáže mlčky
na židle, postaví svícen na stůl a posadí se. Hrabě se rozhlédne a z jedné police sundá svícen se třemi
svíčkami. Zapálí je od hořící svíce. Místnost zalije nažloutlé světlo. Žádný zázrak nevytvoří, ale mohou
teď dostatečně sledovat každý pohyb předpokládaného vraha.
„Co po mně vlastně chcete? Mohli sme si tohle ušetřit. Na ty, co mi přinášej práci nestřílím. Ta
zbraň byla jen pro jistotu,“ ptá se i vysvětluje poněkud stísněným hlasem Beaucoup.
„Netušíš?“ podívá se na něj vyzývavě Joseph.
„Kdo vás posílá? Chcete vode mě nějakou službu?“
„Službu?“ usměje se gardista, „Nikoli, tentokrát vod tebe nic nechci. Ale zajímá mě, co si dělal
včera vodpoledne. Můžeš se pochlubit?“
„Včera vodpoledne?“ zeptá se Beaucoup, nejprve se zatváří překvapeně, poté jeho mysl naplní
černé myšlenky a tvář mu ještě víc zpopelaví. Krve by se v ní nedořezal.
„No nic, počítal jsem s tvou ztrátou paměti. Vydržte pánové, někoho přivedu,“ řekne Joseph a
opustí místnost. Armand zůstává stát stranou, v ruce svírá pistoli, Horné se posadí proti Paulovi a pistolí
na něj stále míří. Zůstanou takto strnulí, vytváří živý obraz.
Netrvá dlouho a pan de Concestion se vrátí. Není však sám, po boku mu kráčí gardista Cinwaldes.
Zastaví se kousek od zadrženého. Maurice se na něj velmi pozorně zadívá.
„Tak co?“ pobídne ho Joseph.
„Pane, asi měl paruku, ale velmi dobře ho poznávám. Podívejte, tady nad tím vokem na tu malou
jizvičku. Tý jsem si velmi dobře všimnul,“ odpoví mladý gardista.
„K jeho škodě, k jeho škodě,“ pokýval hlavou jeho velitel, „Jste si naprosto jistej?“
„Ano, pane, tenhle muž včera vešel k panu de Taille a …,“ zadrhne se mladíkovi hlas. Dívá se do
tváře vraha, který nejen že zabil jím střeženého vězně, ale asi mu taky nadobro zničil kariéru. Je si dobře
vědom, že jeho chyba určitě nezůstane bez potrestání.
„To stačí. Vraťte se k vostatním!“ přikáže Joseph.
Identifikovaný sedí bez hnutí. Poznal mladíka a pochopí, proč jsou ti muži tady. Stále se však tváří
zmateně, jako by chtěl svým výrazem naznačit, ale pánové, já jsem přece na vaší straně. Začíná však tušit,
že asi není vše tak jednoduché, jak se mu zpočátku zdálo. Začíná horečně třídit své myšlenky.
„Proč?“ posadí se gardista vedle barona a zle se na vraha zadívá. Jelikož se odpovědi nedočká,
pokračuje, „Ptám se znovu proč! Máš asi poslední možnost nám to říct!“
„Nemám co říct,“ zavrtí hlavou zločinec.
114
„Nemáš? Tak já ti něco řeknu. Pod falešnou záminkou ses dostal přes mýho muže a zavraždil
člověka, kterýho ten hlídal. Dopustil ses jednak hrdelního zločinu a za druhý si mě velmi
zkompromitoval. A také Jeho Eminenci kardinála de Richelieu, k jehož gardě patřím. To ti přece muselo
bejt jasný vod začátku. Proto se znovu tady před pány ptám. Proč? Máš možnost říct, proč si tolik
riskoval!“
„Je mi líto, pane,“ složí ruce na prsou Beaucoup, začíná chápat, že vše je jinak, než se zpočátku
domníval.
„Nemáš tedy co povědět tomuto muži, který sedí vedle mě?“
„Jak už jsem řekl, pane, nemám co říct ani vám, ani tomu muži, kterej tady sedí a kterýho vůbec
neznám.“
„Ten, kterýho si včera tak podle zabil, byl můj bratr,“ procedí mezi zuby pan de Taille. V tu chvíli
Beaucoup definitivně pochopí, že jeho dny jsou sečteny. Neodpoví.
„Možná si nejednal ze svý vlastní vůle. Máš možná naději přežít, ale chci slyšet, kdo ti přikázal,
abys zavraždil mýho bratra!“
Pokrčení ramen je odpovědí.
„Znáš hraběnku de Besiere?“ vyptává se dál Horné.
„Pokud jsem ji znal, už jsem na to zapomněl,“ usměje se Paul a podíval se významně na gardistu.
„To sis myslel, že ti to projde? Když se postavíš proti mně?“ ozve se Joseph.
„Ano. Máte štěstí, pane, když máte mezi svejma chlapama tak všímavý pozorovatele. Co se stalo,
stalo se, víc k tomu nemám co říct.“
„Ani když ti to může zachránit život?“ zeptá se znovu baron.
„Zachránit život?“ usměje se trpce Beaucoup, „Znám pana de Concestion. Pokud je přesvědčenej,
že sem jednal proti jeho zájmům, tak nemám naději. Co mi můžete nabídnout? Doživotní žalář místo
smrti? Nebo snad něco jinýho? Pochybuju.“
„Pan baron de Taille má oprávnění rozhodnout vo tvým osudu,“ řekne suše Joseph, „Pokud se
rozhodne, že dnes v noci zemřeš, tak zemřeš. Pokud se rozhodne, že tě máme zatknout a uvrhnout navždy
do vězení, bude to tak.“
„Pochopil jsem. Můj názor znáte.“
„Nejsi ochotnej proti paní hraběnce de Besiere svědčit?“ zeptá se znovu Horné.
„Svědčit? Proti komu? Žádnou paní hraběnku beztak neznám,“ ušklíbne se Paul. Nyní si je již
jistý. Zapletl se do něčeho, čemu příliš nerozumí, ale jeho dny jsou sečteny. Nikdy by ho nenechali
svědčit proti významné šlechtičně, i kdyby návrh mstitele přijal. Smiřuje se s osudem, jeho čas se naplnil.
Bral cizí životy, dnes přichází řada na něj.
„Chci znát, proč musel můj bratr zemřít. Pokud mi to řekneš, tak ti slibuju, že dnešní noc přežiješ.
Máš moje slovo.“
„Nemám žádnou naději, pane. Hnít navždy v kopce, copak to je nějaká naděje? Čekat, kdy mě
někdo stejně přijde zabít? Měl jsem prostě smůlu, tak už to v našem řemesle chodí. Musí se s tím počítat.“
„Ano, v tvým řemesle. Tím ses sám teď přiznal, že se necháváš najímat na špinavou práci. Najala
tě hraběnka de Besiere?“
„Pokud mě někdo najme, navždy taková dohoda zůstane tajemstvím mezi mnou a jím. Nemám
vám co říci.“
„Najala tě vona?“ doráží stále méně trpělivý Horné.
„Myslete si co chcete,“ pokrčí rameny Beaucoup.
„Chcete použít při výslechu útrpný právo?“ zeptá se Joseph.
„Myslíte, že by při mučení něco řekl?“ odpovědí otázkou baron.
„Pochybuju.“
„Já taky. Byl najatej, vo tom navopak já nepochybuju. Ale nikdy to neprokážeme,“ povzdechne si
pan de Taille.
115
„V každým případě právě on zabil vašeho bratra. Rozhodněte o jeho osudu. Můžeme ho potrestat
hned na místě, máme k tomu oprávnění,“ podotkne gardista.
„Pane barone,“ ozve se Armand, „Nešpiňte si s tím póvlem ruce. Předejte ho spravedlnosti, ať vo
něm rozhodne soud a ať skončí rukou kata.“
„Copak jste nepochopil, pane hrabě, že žádnej soud nikdy nebude? Buď bude ten parchant někde
navždycky zavřenej, nebo zemře. Je tak?“ obrátí se Horné na důstojníka kardinálovy gardy.
„Vystihl jste jeho další osud správně,“ odvětí oslovený.
„Tak ho nechte jim. Ať ho vodvedou někam stranou a vodstřelej jako prašivýho psa. Není hodnej,
aby si s ním špinil ruce urozenej muž jako vy, pane barone. V každým případě neujde spravedlnosti,“
řekne hrabě s nejvyšší možnou mírou pohrdání k nájemnému zabijákovi.
„Mám ho nechat někomu jinýmu? Ne, zabil mi bratra a zemře mojí rukou!“ odpoví
nekompromisně Horné.
„Je tedy rozhodnuto. Jak má ten muž zemřít? Odvedeme ho na zahradu a tam ho zastřelíte?“ zeptá
se Joseph a zároveň i navrhne způsob popravy.
„Pane barone, nejste přece kat! Ať ho vodpraví ten mladej gardista, co tak špatně splnil svoji roli
hlídače,“ přijde se svým návrhem Armand.
„Není problém. Zavolám pana Maurice a ten ho popraví,“ souhlasí pan de Concestion.
„Ne, kat vopravdu nejsem,“ odvětí pan de Taille a jeho hlas zní velmi tvrdě, „Ačkoli ten muž zabil
mýho bratra zákeřně a nedal mu žádnou šanci!“
„Co tedy chcete dělat?“ podívá se zkoumavě na mstitele Joseph.
„Jsem voják a ne kat. Dám mu šanci, aby se bránil. Dostane kord a postaví se mi. Pokud zvítězí,
tak bude zatčenej a uvězněnej, pokud budu úspěšnej já, bude záležitost vyřešena,“ konstatuje suše Horné.
„Ale to nemyslíte vážně!“ zvolá rozhořčeně hrabě, „Vy se chcete bít s takovým bídákem? Ten
chlap není hodnej toho, aby zkřížil svoji zbraň s někým, jako jste vy, pane barone. To je přeci
nesmyslný!“
„Už jsem se rozhodl a hotovo.“
„Respektuji váš názor,“ ozve se pan de Concestion, „Ale musím jen dodat, souhlasím s názorem
pana hraběte. Ten muž si zaslouží smrt, ale takové výsady, aby se bil se šlechticem, mu nepřísluší. Pokud
však na duelu budete trvat …“
„Trvám na něm. Najděte vhodný místo, kde se uskuteční,“ nenechá se zviklat pan de Taille.
„Jak si přejete,“ povstane Joseph, „Podívám se, jestli by se nemohl duel uskutečnit na zahradě za
domem, pokud bysme tam zanesli nějaký světlo. Nebo někde v domě. Za chvíli se vrátím.“
„Pane, bít se s tím vandrákem je pod vaši úroveň,“ zopakuje znovu velmi důrazně své výhrady
Armand, když gardista opustí místnost, „Zaslouží si popravit jako vobyčejnej vrah, ne dostat příležitost
zkřížit zbraň s urozeným mužem.“
„Na nějaký výsady já kašlu. Chci toho parchanta zabít vlastní rukou,“ podívá se Horné pln
nenávisti na vraha, ten se jen pohrdavě usmívá. Přitom horečně přemýšlí, jestli by nešlo se přeci jen nějak
zachránit. Jenže jeden z těch mužů na něj stále míří a druhý má v ruce také pistoli. I kdyby jim nějakým
zázrakem unikl, venku budou jistě další muži pana de Concestion. Ne, je v dokonalé pasti.
„Pane barone, musím naposledy vyjádřit svůj nesouhlas,“ říká Armand naléhavě, „Když ho chcete
zabít, tak ho na tý zahradě vodstřelte jak psa. Nebo ho propíchněte dýkou, jako von Henriho. Ale
nedávejte mu možnost s vámi zkřížit zbraň v souboji. Toho není hodnej.“
„Pane hrabě, můj názor nezměníte. Nechte už vašich výtek,“ říká velmi chladným hlasem Horné,
pak se s očima plnými nenávisti obrátí na vraha, „Máš tady někde kord, ty darebáku?“
„Ne, já kord nenosím,“ odvětí Paul.
„Vidíte, další argument, proč s ním nekřížit svůj meč,“ využije odpovědi pan de Godille.
„Mě nepřesvědčíte, pane hrabě. Prostě se budeme bít a hotovo. Stejně ho zabiju. Prostě mu půjčí
kord někdo z gardistů. Jen ať se snaží. Jen ať vidí, jaký to je postavit se muži tváří v tvář. Uvidíme, jak si
povede, když nemůže vraždit ze zálohy,“ srší nenávistí pan de Taille.
116
„Snad si alespoň dáte pozor,“ povzdychne si Armand, vzdal se již naděje na změnu stanoviska
svého přítele.
„To si pište,“ přikývne mstitel.
Rozhostí se ticho. Baron bedlivě pozoruje vraha svého bratra, ten zavře oči a zdá se, že se modlí.
Možná se pouze koncentruje na souboj. Hrabě vrhá starostlivé pohledy střídavě na oba muže. Poručík
toho za poslední dny moc nenaspal, navíc jejich náročná noční cesta. I když je nepochybně dobrý šermíř,
tak svým postupem riskuje poměrně dost.
„Duel se může uskutečnit na zahradě,“ vstoupí do místnosti pan de Concestion.
„Bude tam dost světla?“ strachuje se pan de Godille.
„Moji lidé podržej lucerny a louče, obojí jsme v domě našli,“ zní odpověď.
„Souhlasím,“ povstane pan de Taille, „Máš někde boty?“
„Mám je nahoře,“ odvětí Beaucoup.
„Tak máš smůlu, nikam tě tahat nebudeme. Budeš bojovat bosej. Už takhle se ti dostává
vobrovskýho a nezaslouženýho privilegia,“ řekne suše Joseph.
Paul jen s úsměvem na rtech zkříží ruce na prsou, pak povstane. První vyjde velitel gardistů, za
ním vrah, sledován těsně mstitelem, který má stále pistoli připravenou k výstřelu. Průvod uzavírá
Armand.
Úzkou a špatně osvětlenou chodbou projdou až ke dveřím, které vedou na zahradu. Tam stojí již
čtyři gardisté ve svých černých oblecích. V rukách drží dvě lucerny se svíčkami a dvě zažehnuté louče.
Vytvoří vlastně čtverec, uvnitř něho se budou oba muži bít. Za nimi se nachází ozdobné křoví a za ním
několik vzrostlých stromů. Vše obklopuje silná zděná zeď, která neumožňuje zvenčí cokoli pozorovat.
Pan de Taille si sundá kabátec a vytáhne svůj kord. Vrah jeho bratra se postaví proti němu, ruce
stále zkřížené na prsou.
„Ať mu někdo půjčí kord!“ vyzve baron okolostojící. Na pokyn velitele gardistů vzápětí dostane
vrah zbraň od pana de Seinges.
„Uvědom si, já i pan hrabě de Godille na tebe budeme celou dobu mířit,“ upozorní pan de
Concestion duelanta Paula, „Pokud by ses pokusil utýct, vokamžitě tě zastřelíme!“
Zločinec se jen trpce usměje. Už se vzdal naděje, že dnes vyvázne živý. Vidí pistoli v ruce
gardisty i hraběte. Vidí i další čtyři muže se světlem. Ne, není úniku, ale má šanci si alespoň vybojovat
život, byť jen pro tuto chvíli. Švihne mečem, tichem se nese nepříjemný zvuk, jak zbraň protne vzduch.
„Chcete ještě někdo něco říci?“ zeptá se Joseph.
„Ne,“ zavrtí hlavou Beaucoup.
„Nechci s tím darebákem už mluvit, svoje mu řekne můj kord,“ odvětí Horné.
„Takže, pánové, do střehu!“ zvolá pan de Concestion a ustoupí vedle hraběte. Oba drží v pravici
pistole a bedlivě pozorují duelanty. Zatímco však gardista bez jakýchkoli emocí, Armand je napnutý jak
struna, strach o barona je neodbytný.
Meče se střetnou, ticho protne třeskot oceli. Paul bojuje o život, Horné má před sebou vraha svého
bratra. Nezná slitování. Po pár výpadech se však ukazuje značná zručnost nájemného vraha. Byť zločinec
podle svých slov meč při své práci nepoužívá, umí s touto zbraní obstojně zacházet. Možná se vyučil
kdysi v armádě či v nějaké potulné bandě. Několik prudkých úderů poručíka odrazí s přehledem a naopak
jednou velmi nebezpečně kontruje. I jeho útok však nemá úspěch.
Čas se vleče pomalu, oba soupeři zatím spíše testují jeden druhého. Baron je útočnější, ovšem jeho
sok se s přehledem brání. Dá se tušit překvapivě vyrovnaný duel.
Náhle noha Beaucoupa podklouzává, ztrácí rovnováhu, ale jeho zaváhání trvá jen zlomek vteřiny.
Odráží dva prudké údery, druhý na poslední chvíli, takže zbraň poručíka ho lehce zasahuje na levém
rameni. Jde však o pouhý škrábanec, ze kterého vytéká toliko pár kapek krve.
Boj pokračuje, oba duelanti jsou zalití potem, byť noc je poměrně chladná. Je tu však jeden velký
rozdíl, který začíná dominovat. Paulovi je již pětačtyřicet let a stále obtížněji se přizpůsobuje vysokému
117
tempu, ve kterém jeho sok nepolevuje. Rány Horného jsou vedeny stále s velkou silou, Armandovi se
zdá, že se musí jeden z kordů při každém dalším úderu rozlomit.
Baron tlačí soka stále blíž a blíž domu. Muži se světlem postupují také po krůčkách, stále udržují
čtverec. Beaucoup ustupuje, náhle za svými zády cítí chladnou zeď svého domu. Bosýma nohama dupe
v nějakém záhonku, něco mu zraňuje chodidla, ale na takové maličkosti není čas myslet. Stále obtížněji a
obtížněji odvrací údery svého soka. Ten cítí, že má rozhodnutí na dosah a vyráží třemi parádními výpady.
Jsou odraženy, ale ne zcela, na hrudi Beaucoupa zanechávají tři nepříliš hluboké jizvy.
„Připrav se na smrt, ty vrahu,“ křičí pan de Taille.
„Tak lehce to nepůjde,“ odpovídá s úsměvem Beaucoup, ale jeho úsměšek je ztrestán dotykem
meče na levé straně jeho hlavy. Byť nejde o hlubokou ránu, nitky krve směřují po krku na rameno, odtud
stékají na hruď i na záda a barví plátěnou košili rudě.
Dalších pět minut urputného boje, funění obou soků si nezadá s třeskotem zbraní. Paul cítí, jak ho
síly opouštějí, pokusí se trochu posunout podél zdi, ale nestačí odvrátit poslední výpad, cítí bolest
v levém boku, do něhož mu proniká několik coulů oceli. Vše doprovází radostný výkřik soka.
Beaucoup poklesá, jenže jak se jeho kolena dotknou země, jako pružinka se vymrští a zasadí ránu,
do které dává všechny zbylé síly. Horné bleskově uskakuje, meč protíná pouze vzduch. Dostává šanci
vraha svého bratra zabít, ale je si již jistý svou převahou, protahuje noční divadlo. Sklání zbraň a čeká, až
se soupeř postaví znovu do střehu. Ten se snaží nabýt znovu rovnováhy, mírně se však potácí, cítí, jak mu
krev stéká po levém stehně a s jejím úbytkem na něj jdou mdloby.
„Skončete to,“ zasípe Armand.
„Hned,“ odpovídá baron, který již má duel pevně ve svých rukách.
Neodvratného rozuzlení je si vědom i Beaucoup. Jen velká chyba soupeře či náhoda může odvrátit
jeho osud. Vyráží k ráně, ale poručík uhýbá s mečem, takže se zbraně ani nesetkají. Jenže tentokrát Horné
nečeká a sám se vrhá dopředu. Ostrá ocel trhá látku pod prsní kostí Paula, poté i kůži a svaly. Zabořuje se
hluboko do trupu. Meč vypadává zasaženému z rukou, stojí jen díky tomu, že je napíchnut na zbraň svého
soka jak jednohubka na špejli.
Pan de Taille prudkým trhnutím uvolňuje zbraň. Tělo nájemného vraha zvolna klesá k zemi,
nekoordinovaně, obličej pleskne o udupanou zem, končetiny však ještě konají trhavé pohyby, jak přichází
agonie. Není pochyb, tato rána je smrtelná.
„Postarám se o další,“ sdělí suše pan de Concestion a zastrčí pistoli za pás. Pan de Seinges pak
zvedne svůj kord, vypadlý z rukou skoleného duelanta. Baron se opřel levou rukou o zeď domu, pravou o
svůj kord, jehož čepel je pokryta krví vraha jeho bratra a těžce oddechuje.
„Jste v pořádku? Vypadáte strašně,“ zeptá se starostlivě Armand.
„Ano, bratr je pomstěnej,“ odvětí chraplavě poručík.
„Co budeme dělat dál?“
„Co? Nic. Jedeme domů a zítra ráno, vlastně už za pár hodin, vyrazíme k našim panstvím.“
„Neměli bysme odjezd raději o den odložit? Jste jistě hodně unavenej,“ upozorní hrabě.
„Nesmysl. Vodpočinu si cestou. A dost už řečí, jdeme si pro koně a vyrážíme. Už tady toho bylo
dost,“ ukončí Horné rázně všechny další návrhy svého kolegy.
Naposledy se podívá na tělo muže, který mu způsobil tolik bolu. Pod jeho již zcela nehybným
trupem se vytváří kaluž krve, patrná i v tomto velmi sporém osvětlení. Poručík však necítí žádné velké
zadostiučinění. Ani ta nejdůkladnější pomsta nevrátí život jeho bratrovi, navíc mušketýr má stále
nepříjemný pocit, že vrah byl pouze nástrojem v rukách jiných. Nástrojem, který vykonal špinavou práci.
Bohužel se bude muset spokojit zatím jen s tím, že vrah je na pravdě boží. Znalý poměrů v Paříži ví, že
v tuto chvíli dosáhl maximum možného. Snad někdy později … ne, určitě nezapomene!
118
SEDMÁ KAPITOLA
PANSTVÍ BARONA DE TAILLE
Takové ráno by z běžného pohledu mohlo být považováno za velmi zdařilé. Ačkoli je teprve
kolem osmé hodiny, vzduch nepostrádá příjemné teplo a slunce nešetří svými paprsky. Na dlouhou zimou
zpustošenou zem působí jeho doteky přímo životadárně. Obloha vymetená, nikde ani mráček, vánek
téměř necitelný. Prostě vše přináší důkazy o nadcházejícím krásném dni.
Jiný názor ovšem zastávají účastníci průvodu, který se tvoří na zahradě zámku barona de Taille.
Podle předem stanoveného scénáře se formuje skupinka mužů, žen a dětí. Vepředu stojí čeledíni oblečeni
do svátečných šatů, za nimi několik sloužících ze zámku včetně svých potomků. Kousek stranou
zasmušile postávají čtyři šlechtici v tmavých nevýstředních šatech.
Na pokyn ruky jednoho ze šlechticů, pana de Taille, uchopí čtyři čeledíni rakev s tělem jeho bratra
a zvednou ji do úrovně ramen. Urození pánové udělají několik kroků a zaujmou místo těsně za rakví,
které jim bryskně uvolní sloužící. Malý průvod se vydá na svoji krátkou a smutnou pouť.
Jdou pomalu přes zahradu směrem od zámku, směřují do míst, kde zahrada přechází v háj tvořený
listnatými stromy. Zde je vyšlapána a udržována pěšina, jež se vine na svět se deroucí vegetací. Končí u
119
kamenné stavby, rodinné hrobky rodu de Taille. Jedná se pouze o sklepní místnost s vybudovanými
úložnými kójemi pro rakve, do níž se sestupuje po širokých schodech, na jejichž konci se nacházejí
bytelné dubové dveře. Ty jsou nyní otevřeny a před nimi postává asi pětačtyřicetiletý muž v kněžském
šatu a s prošedivělými vousy. Když uslyší kroky přicházejícího průvodu, vystoupá po schodech vzhůru a
vyjde jim vstříc.
Čeledíni jemně položí rakev na zem před schody vedoucími do krypty a pokorně se zařadí na
konec průvodu. V něm se sklopenými hlavami stojí sloužící, několik metrů za čtveřicí šlechticů. Všichni
sejmou pokrývky hlavy a nervózně je mačkají v rukách. Muž v kněžském šatu, abbé Antoine Furray,
vychovatel bratrů de Tailleových i jejich souseda hraběte de Godilleho, přistoupí k rakvi, sepne ruce a
krátce se tiše pomodlí. Pak se otočí ke všem přihlížejícím.
„Jsem nesmírně smutný, že jsem byl povolán pro tuto hroznou chvíli,“ promluví hlasem, který se
mu třese dojetím, „Cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Jen on určuje dobu, která nám smrtelníkům náleží
v jeho pozemském království, jen on určuje, kdy naše duše vstoupí do jeho království nebeského. Není
naším právem soudit jeho rozhodnutí. Bůh se rozhodl a našeho bratra, přítele, laskavého pána i čestného
mladého šlechtice, povolal k sobě v jeho tak mladém věku. Musíme se smířit s boží vůlí a přijmout ji
pokorně. I když je pro nás velmi těžké se smířit s tak velkou ztrátou.“
Abbé Furray se odmlčí a setře si rukávem slzy, které se mu objevily na jeho vrásčitých lících. I
další přítomní jen stěží potlačují dojetí, oči mužů jsou skelné, ženy pláčou. Menší děti, které z dnešní
podívané ještě nemají zcela rozum, jen tiše přešlapují.
„Já jsem pana Henriho znal od jeho dětství. Měl jsem tu čest být jeho vychovatelem a učitelem,
měl jsem tu čest předávat mu svoje vědomosti. Byl žákem bystrým, snaživým a dělal mi velkou radost.
Dokázal i v mladém věku spravedlivě opatrovat své panství, dokázal se postarat o své poddané. Byl na
začátku svého života, když ho zastihla smrt. Právě tím, jak byl mlád a plný sil, zasáhla nás tato zpráva
neočekávaně, silně a krutě. Mnozí z nás stále jen stěží mohou uvěřit, že se již s ním nikdy nesetkáme, že
si již nebudeme nikdy moci s ním posedět v jeho milované zahradě a popovídat si.“
Z hloučku se ozvou stěží tlumené vzlyky. Patří zahradníkovi, který již nedokáže potlačit své dojetí
a bolest.
„Bratr pana Henriho, pan baron de Taille, se rozhodl uložit bratra k jeho poslednímu odpočinku
jen v kruhu jeho nejbližších přátel a jeho služebnictva, tedy těch, kteří ho dobře znali a milovali. Jak jsem
již řekl, nepřísluší nám zkoumat, proč k této hrozné tragédii došlo, přísluší nám však vzpomenout na
tohoto skvělého mladého muže a pomodlit se za jeho duši. Jen stěží se mi hledají slova, kterými bych ho
doprovodil na jeho poslední cestě. Snad jen tolik. Vážený pane Henri, jsem velmi rád, že jsem vás poznal,
mohl být vaším učitelem a vy jste vždy oblažil moji duši svojí veselou a upřímnou povahou. Vždy mi zde
bude chybět vaše dobrá nálada, kterou jste byl schopen kolem sebe šířit. Vaše duše již je přijímána do
království nebeského, kde se snad s boží milostí jednou spolu znovu shledáme. Do té doby nashledanou
pane Henri,“ otočí se Furray k rakvi, poklekne k ní a položí třesoucí se ruce na její víko.
Ticho je přerušováno vzlyky. Po tvářích panů de Taille, de Godille i de Almare se řinou slzy,
nestydí se za ně a nechávají je stékat po svých lících a skapávat z brady na jejich kabátce. Pan de Aboa
má rovněž oči zarudlé, nepláče, ale stěží se mu dýchá. Cítí vinu, zatažením Henriho do svých pletich
zapříčinil jeho smrt. Vzlyky se nyní ozývají zcela netlumené z hloučku čeledi a služebnictva.
„Nyní se, prosím, všichni společně pomodleme za duši našeho milovaného pána Henri,“ otočí
hlavu k přítomným kněz. Poté stále v kleče si opřel lokte o rakev, sepne ruce, na než položil svoji hlavu a
začne odříkávat modlitbu, kterou s ním všichni opakují. Následuje tradiční obřad rozloučení se zesnulým,
které již není tak osobní, nicméně podporuje tesklivou a stísněnou atmosféru.
Po skončení bohoslužby nastane ticho protkané štkaním, všichni se ve svých vzpomínkách loučí
se zesnulým a tyto vzpomínky ještě více dráždí city přítomných.
„Prosím, uložte našeho bratra k jeho předkům,“ vyzve nakonec obřadu abbé Furray.
Čtyři šlechtici se nyní osobně chopí rakve a začnou s ní pomalu scházet do krypty. Pod blikajícím
světlem ze dvou loučí zasunou rakev do připraveného otvoru ve zdi. Pak se vracejí přerývaně dýchajíc
120
zpět po schodech. Jejich dech však není ztěžklý vlivem splnění fyzického úkonu, ale díky psychickému
trýznění jejich duší.
„Vážení,“ osloví s velkým sebezapřením všechny přítomné pan de Taille, „Děkuji vám za vaši
účast. Vím, všichni jste měli bratra rádi a on měl rád vás. Co se teď změní na zámku a na našich
polnostech se dozvíte záhy, ale slibuji, pro vás tyto změny žádné nepříjemnosti nepřinesou,“ odmlčí se,
protože se mu hlas třese a on chce mluvit co nejvíce rozhodně, „Pro vás všechny je teď na nádvoří
přichystána smuteční hostina. Napijte se prosím na bratrovu památku a vzpomeňte s úctou na svého pána.
Já, mí přátelé a pan abbé, se odebereme do zámku a učiníme totéž. Dnešek budiž věnován zcela
vzpomínce na mého milovaného bratra, zítra si pak promluvíme o běžných záležitostech.“
„Pane barone,“ promluví rovněž třesoucím se hlasem hlavní komorník a majordomus zámku
Joseph Tunray, „za všechny nás tady bych vám chtěl vyjádřit naši hlubokou účast a naši hlubokou lítost.
Věrně jsme sloužili vašemu bratrovi a věřím, že byl s námi spokojen. Děkujeme za smuteční hostinu a
všichni si na vašeho bratra a našeho laskavého pána vzpomeneme s nesmírnou úctou a láskou.“
„Děkuji,“ poklepe Horné těžkou rukou na rameno služebníka a pak spěšně vykročí vpřed. Trup se
mu otřásá vzlyky, potřebuje být co nejdříve z tohoto místa pryč. Vždyť tam dole leží pozůstatky jeho
rodičů, sourozenců, co se nedožili dospělosti a teď i Henriho. Zůstává sám, poslední z rodu. Nedokázal
svého mladšího bratra ochránit, nedokázal ho udržet při životě.
Pan de Taille kráčí rychle po pěšině k zámku, za ním tři jeho přátelé a kus vzadu se snaží udržet
nasazené tempo abbé Furray. Služebnictvo nechává pánům dostatečný náskok, pak na pokyn majordoma
několik čeledínů sejde do krypty zabezpečit rakev, ostatní se vydají také k zámku. Kráčí mezi stromy a
jako by rozezněvší se zpěv ptactva byl chorálem na rozloučenou s panem Henrim.
Šlechtici vejdou do salónku, kde jsou přichystány obložené mísy a rovněž větší množství zdejšího
dobrého vína. Horné vyhlédne z okna, vidí jak si služebnictvo sedá k připravenému dlouhému stolu na
nádvoří. S povzdechem sám uchopí láhev, otevře ji a rozlije do skleněných zdobených číší. Nechce zde
mít vůbec žádné sluhy.
„Pánové,“ řekne směrem k dalším šlechticům, „Chopte se prosím svých pohárů, připijme na
památku mého bratra. Cítím, jak moc se chci dneska opít,“ dodá a smutně se podívá na chvějící se hladinu
moku ve své sklenici.
Oslovení pozvednou své číše jako hold zesnulému a decentně se napijí. Baron však nalije do hrdla
celý obsah poháru naráz a okamžitě ho znovu naplní po okraj.
„Pane barone,“ promluvil abbé Furray, „Dovolte mi, abych se omluvil. Nesmírně si vážím vašeho
pozvání do vaší ctěné společnosti, ale mé rozrušení je natolik silné, že potřebuji být sám se svými
modlitbami, rozmlouvat s Bohem.“
„Vaše přítomnost by mě potěšila …,“ napije se znovu zhluboka Horné.
„Pane barone,“ zní hlas kněze naléhavě, „velmi by mě mrzelo, pokud byste si moji žádost
vykládal jako neúctu. Opravdu potřebuji jít do hájemství svého kostela a být tam sám s Bohem. Budu se
modlit za vašeho bratra a vzpomínat,“ zlomí se nešťastnému muži hlas.
„Dobře, drahý příteli,“ položí knězi těžkou ruku na rameno pán domu, „Ale musíte mi slíbit svou
účast na zítřejším obědě. Potřebuji s vámi nutně mluvit o světských záležitostech.“
„Jistě, pane barone, slibuji, dostavím se v pravé poledne.“
„Děkuji, pane abbé, vím, jak jste měl bratra rád. Modlete se za něj. Máte štěstí, vy můžete najít
útěchu v modlitbách, mě zbývá akorát tohle,“ pozvedne s kyselým výrazem poloprázdný pohár mušketýr
a znovu ho vyprázdní až do dna.
Abbé se starostlivě podívá na svého bývalého žáka, hluboce se ukloní všem pánům a nejistým
krokem opustí místnost. Žal v jeho nitru není předstíraný, k tomu chlapci, jehož dnes pochoval, si vytvořil
obrovskou náklonnost. Považoval ho jakoby za vlastního, snažil se ho vychovat dle svých představ a teď
ho někdo zákeřně připraví o život. Co se vlastně v Paříži přihodilo, se nikdo na panství nedozvěděl, jeho
bratr jim jen oznámil, že se pan Henri stal obětí zločinu, vrah byl dopaden a potrestán. Kněz pomalým
121
krokem opouští zámek a prosluněnou a k životu se probouzející krajinou směřuje do blízké vesnice, kde
má pod patronací malý kostel.
„Takže, přátelé, neupejpejte se a poslužte si,“ nalije si Horné další pohár a dolije i ostatním
šlechticům. Armand se podíval významně na pana de Aboa, který jen pokrčí rameny a pak starostlivě na
pana domácího. Ten má očividné odhodlání utopit svůj žal v alkoholu. Možná se mu jeho záměr na chvíli
podaří, ale co potom?
Sednou si ke stolu a decentně si berou pokrm z připravených táců. Přitom stále popíjejí víno. Řeč
však zůstává většinou velmi upjatá, hovoří se jen o obecných tématech a ještě velmi opatrně. Neuplyne
však ani hodina a baron už má značně upito. I když je zvyklý na velmi bouřlivé pitky, takovému přísunu
alkoholu nemůže ani jeho cvičený organismus odolat. Ostatní tři šlechtici jsou daleko zdrženlivější, ale
neustálému pobízení domácího pána se velmi špatně odolává.
„Pánové, vždyť my se vlastně vůbec neznáme,“ posadí se ztěžka na židli opilý Horné, když dolije
zase všem poháry až po okraj. V případě sebe dokonce i více, takže víno potřísní jak stůl, tak jeho oděv.
S tím si však starosti nedělá.
„Máte pravdu, sice jsme spolu cestovali, ale vlastně o sobě nic moc nevíme,“ připustí Armand.
„No vidíte. A přitom jsme všichni sousedi, vlastně kromě vás,“ obrátí se hostitel na hraběte de
Aboa.
„To je pravda,“ přitaká znovu pan de Godille, jemuž víno také značně stoupá do hlavy.
„Vlastně máte úplnou pravdu,“ přidá se i Geoffy-Jean, jehož organismus alkoholu odolává zatím
nejlépe, „Vy a váš přítel pan Armand máte svá panství před soutokem Mayenne a Ougdonu, zatímco pan
de Almare kousek za ním. Nemám přesnou představu o hranicích panství, ale možná spolu dokonce
sousedíte přímo.“
„Sousedíme, sousedíme,“ říhne si Horné.
„Jak si naše představování představujete?“ tváří se velmi nešťastně Paul, není zvyklý pít a teď
přichází taková smršť. Nechce se dotknout hostitele, ale i když jen víno decentně usrkává, začíná jeho
působení cítit.
„No, každej bysme řekli krátce něco vo sobě. A víte co? Když jsme ti sousedi, tak bysme mohli
bejt trochu míň oficiální, co říkáte?“ pokračuje v družné náladě hostitel.
„Já proti tomu nic nemám,“ přikyvuje Armand.
„Souhlasím,“ přidá se markýz.
„Prosím, kdo teda začne? Asi vy, jste pán domu, ne?“ pokrčí rameny Geoffy-Jean, je stále ze
všech nejvíce upjatý, nemá příliš zájmu se družit, ke všemu ještě vyprávět o svém soukromí.
„Tak jo,“ udeří rukou do stolu baron, „Jmenuju se Horné, pro přátelé Hori, tak mi taky říkal můj
chudák bratr. Krucinál!“
„Já jsem Armand …,“ řekne rychle pan de Godille, když zpozoruje, jak vzpomínka na bratra
otřásla jejich hostitelem.
„Jak se vlastně jmenuji já?“ zamyslí se nahlas pan de Almare, „Dali mi jméno Paul, tedy jsem
Paul?“
„Bohužel ne,“ opraví ho de Aboa, „V listinách, které potvrzují vaši legitimitu na rodový titul a
majetek, máte uvedeno jméno po otci, tedy Pierre.“
„Pierre? Takže nejsem Paul?“ zvedne ztěžka hlavu markýz.
„Ano i ne. Máte i druhé jméno, které jste údajně dostal při křtu. Jste Pierre Paul de Almare.“
„Jsem tedy jménem Pierre, Pierre-Paul …,“ říká si sám pro sebe znovuzrozený mladík.
„Já jsem Geoffy-Jean, ale důvěrní přátelé a přítelkyně,“ dodá významně pan de Aboa, „mi říkají
Geoffi.“
„Geoffi, Geoffi, to zní dobře,“ opakuje Horné.
„Děkuji, nestěžuji si,“ odvětí hrabě rezervovaně, tato opilecká družnost mu není opravdu dvakrát
po chuti, ale střeží se, aby zavdal příčinu k nějakému konfliktu či jen neshodě s velmi opilým hostitelem.
122
„My tři jsme teď sousedi tady z Anjou, odkud ste vy, Geoffi?“ pokračuje ve familiárnostech
baron.
„Můj rod pochází z Bretagne, máme rodové panství nedaleko Nantes.“
„Takže, bez urážky, tvrdý bretoňský palice? Já mám rád lidi, který si dokážou stát za svým, který
si vážej svých předků a rodiště.“
„Abych byl upřímný, já byl vychováván od dětství v trochu jiném duchu. Pokud jste slyšel o
svérázných zvycích tohoto regionu, tak asi tato charakteristika u mě tak úplně platit nebude.“
„Vy ste vod malička v Paříži?“ mžourá Horné.
„Ano i ne. Nejprve jsem byl voják jako vy, po smrti otce jsem zaujal jeho místo u dvora, což je už
pět let,“ odpovídá trpělivě Geoffi, byť se mu směr rozhovoru vůbec nezamlouvá. Nicméně baron
nepostřehne jeho strohost projevu a pokračuje ve svém křížovém výslechu.
„Kdo se stará vo vaše panství, když ste pořád u dvora?“
„Je tam dlouholetý správce, velice schopný muž. Teď je tam i matka a můj mladší bratr Filip. Je
mu teprve patnáct let, abych předešel další otázce,“ odvětí s trochou jízlivosti pan de Aboa, bohužel
vyvolá nepříjemnou asociaci.
„Bratr, bratr, krucinál, musím se pořádně napít,“ povstane Horné, klikatou cestou ke džbánu do
sebe kopne zbytek své číše a začne znovu všem rozlévat. Minimálně třetina vína skončí na zemi.
„Je mi nějak dusno,“ vstoupí do vodopádu otázek Pierre, vycítí nelibost vyslýchaného a pokusí se
změnit téma rozhovoru.
„To máte pravdu, Pierre, říkám to dobře, že, Pierre,“ zamyslí se baron a pak přijde se spásnou
myšlenkou, „Tak se přesuneme do zahrady. Pod stromy u jezírka bude příjemnějc, ne?“
Těmito slovy pro změnu vyvolá asociace u Armanda, kterému se zalesknou oči při vzpomínce,
v zahradě často s Henrim sedávali, už jako chlapci. Ale obecně se setká jeho nápad s kladnou odezvou.
„Budu muset zavolat sluhy, aby nám tam přenesli pití,“ zapotácí se hostitel.
„Dal jste jim na čas volno,“ zadrží ho jemně markýz, „Pan Armand vám pomůže …“
„Správně. Vezmeme láhve s vínem,“ sápe se po pití pan de Taille, dvě se mu podaří ukořistit, třetí
rozbije.
„Škoda, je to dobrý víno,“ zalituje pan de Godille.
„Dyť je to jedno, vína máme dost,“ rozbije i druhou láhev hostitel.
„Až moc,“ poznamená mnohoznačně Armand a rychle dodá, „Já vezmu ty láhve, ale budete mě
muset podpírat, abych je neupustil.“
„Podpírat? Je toho na vás moc? Nejste zvyklej na pořádný pitky?“ rozesměje se Horné a zachytí se
hraběte, čímž je dosaženo jeho zámyslu.
Trvá dost dlouhou dobu, než se podaří panu de Taille a panu de Godille se posadit ke stolu
v zahradě. Geoffi a Pierre mezitím sami přemístí značnou část jídla i několik láhví, z těch co nesli jejich
dva společníci, přežila toliko jediná.
„Pánové, připijme si na památku mýho bratra, na jeho milovaný zahradě,“ nutí Horné všechny pít,
jen co se usadí.
„Souhlasím, dejme se do toho,“ povzbudí ho překvapivě hrabě de Aboa, který se rozhodne pro
jinou taktiku. Není cesty, jak zabránit baronovi se zrubat do němoty, proto bude lepší, když se zcela opije
co nejdříve a bude od něho klid. Svůj záměr začne uplatňovat. Za necelou hodinku, právě když nastává
poledne, má toho hostitel tak právě akorát.
„Dáme si ještě jednu?“ zeptá se Geoffi.
„Ještě jednu … no jasně … dáme,“ blekotá poručík, pak však sklouzne ze sedátka a uvelebí si na
zemi. Pokusí se vstát, ale jde o marný pokus. Naopak, skončí na zádech, podepřený na loktech. Vše se
s ním točí.
Armand povstane, taky trochu nejistě, aby se ho pokusil zvednout, ale pan de Aboa ho uchopil za
ruku a významně zavrtí hlavou.
123
„Možná by bylo lepší si na chvilku zdřímnul. Je teprve poledne, slunce zmáhá. Tak si na chvilku
natáhněte a pak budeme pokračovat,“ navrhne.
„Natáhnout … ale já eště … vlastně to je dobrej nápad … ale jen na hodinku, pak pojedeme …
dál,“ je baronovi stěží rozumět, protože artikulace mu činí značné potíže.
„Samozřejmě, za hodinku vás probudíme a pak naši pitku teprve pořádně rozjedeme,“ uklidňuje
ho Geoffi.
Hostitel sice chvilku váhá, pak se s nápadem zcela ztotožní. Armand přivolá služebnictvo, které
nyní již postává nedaleko a čeká na pokyny urozených pánů. Sluhové vzápětí více odnesou než odvedou
svého pána do domu.
„Vy jste ho schválně opil,“ řekne trochu vyčítavě pan de Godille, když je hostitel z doslechu.
„Já jsem jeho nevyhnutelný stav jenom urychlil. Teď už mu je dobře. Pospí si a na chvíli
zapomene. Bude to tak lepší, nevím, jakou má náladu, když se pořádně opije. Nic ve zlém, jen jsem mu
jeho záměr ulehčil,“ dodá Geoffi.
„Asi máte pravdu. Ale nedivím se mu, není lehký na Henriho nemyslet. Vždyť právě tady jsme
často s Henrim sedávali, panebože, je mi to tak líto,“ připomene si vzpomínky na přítele Armand a v jeho
očích se objeví slzy. Což dojme Pierra, pročež i jeho oči zvlhnou. Alkohol podporuje jejich tesklivou
náladu, oba jsou značně naměkko. Geoffi si povzdechne, vezme si kousek ryby a vloží si ho do úst. Pak
se chopí poháru vína.
„Pánové, připijme si raději místo vzpomínek na lepší zítřky,“ řekne.
„Chcete nás taky opít?“ usměje se hořce markýz.
„Nikoli, pánové. Ale musíme se přestat dívat zpátky a naopak se zamyslet nad svojí budoucností,“
zavrtí hlavou pan de Aboa.
„Zapomenout … to se vám lehce řekne. Jenže pro mě je to tady hrozný. Já jsem tady strávil
s Henrim tolik času, tady nás učil abbé … Henri byl vlastně můj jedinej skutečnej přítel,“ přejede si rukou
přes zvlhlé oči pan de Godille.
„Až se vrátíme do Paříže, začne vám nový život,“ pokusí se ho utěšit Geoffi, „Seznámíte se
s novými lidmi, začnete pracovat na svý kariéře. Mohu vám slíbit, pokud budete mít zájem, pokusím se
vám také pomáhat. Také si stále vyčítám, že jsem vašeho přítele do té záležitosti zasvětil. Jsem svým
způsobem příčinou toho, co se mu stalo.“
„Proč jste voslovil právě jeho?“ zajímá Armanda.
„Setkal jsem se s ním, když byl na jedné z návštěv svého bratra. Zjistil jsem, že jeho panství je
nedaleko panství rodu de Almare, takže když jsem zahájili pátrání po minulosti pana markýze, bylo
logické, že jsem se obrátil na něho. On tím byl nadšen, protože bral naše pátrání jako dobrodružství. Asi
byla chyba, když jsem ho oslovil, ale jak jsem mohl počítat s tím, že ho nechají zabít? Že všechno zajde
tak daleko? S tím jsem opravdu nepočítal.“
„I já se cítím špatně, vždyť on zemřel kvůli mně. Pokud budete chtít, budu se snažit být vaším
přítelem,“ neskrývá rozpaky Pierre, „Vždyť i já téměř nikoho neznám. Pokud mám vystoupit ze stínu a
zahájit kariéru u dvora, budu vděčný, když budu mít někoho, s kým si budu moci popovídat, poradit se.
Pane Armande, jsme na tom stejně. Snad bychom si mohli rozumět. Jste mým sousedem z Anjou, ale
máme i podobné starosti.“
„Podobné starosti?“ usměje se bolestně pan de Godille, „O tom pochybuji, pane. Ale nabídku na
přátelství určitě přijímám.“
„Jste tedy rozhodnut se vrátit do Paříže?“ změní téma rozhovoru Geoffi.
„Samozřejmě. Co bych tady dělal,“ povzdechne si Armand.
„Možná by bylo dobré, kdybyste nám řekl pár podrobností, jaké máte starosti s vaším panstvím,
mohli bysme vám být nápomocni. Jsem trochu starší než vy a určitě mám víc zkušeností. Pokud budete
chtít, dohlédnu na vaši kariéru, mám vlivný známý a to se vždycky hodí,“ napije se zlehka pan de Aboa.
„Děkuji. Vašich známostí rád využiju,“ zvedne pohár i pan de Godille, chvilku přemýšlí a pak
dodá, „Budu upřímnej, i když se mi vo tom mluví těžko. Ale považuji vás za svoje nový přátele, proto
124
nebudu nic zastírat. Stydím se za to, v jakým stavu se nachází můj majetek, kam se dostal můj rod. Byl
jsem svědkem mnoha posměšků a ústrků i v minulosti.“
„Ale vždyť vy jste z velice dobrého rodu!“
„Máte pravdu, ale i tak. A když vo tom mluvíte, víte co je paradoxní? Tahle země, kde teď jsme,
taky kdysi patřila nám. Kdysi moji předci spravovali tohle hrabství a byli váženými členy dvora vévodů
z Anjou. Náš hrad tehdy byl velmi důležitej, postavení mých předků vysoký. Patřili jsme k jednomu z
hrabství ve vévodství anjounském, bohužel, to už je dávná minulost. Pak přišel postupnej pád, naše
pozemky se začali smrskávat, zůstala jen moje větev. Poslední rána přišla se smrtí otce, kterej umřel na
bojišti pro svýho krále. Zůstal nám jen starej rodovej hrad a menší polnosti a asi dvě vesnice. Žádná
hotovost, žádný postavení. Jen historický dědičný titul hraběte. Pane markýzi, i část pozemků, které teď
patří vám, možná dokonce většina, kdysi taky byla našeho rodu Ale čas šel dál, vznikala další šlechta, vše
se měnilo,“ dodá trpce Armand.
„Stále je na čem stavět,“ upozorní pan de Aboa, „Rozhoduje postavení u dvora, současné funkce a
majetek. O tom není sporu. Ale základ je dobrý pro nás všechny. Pan markýz, řekl bych, je dokonce
v hierarchii nad námi, má také velmi dobré předky a je spřízněn s rodem de Condé. Ale i moji předci
patřili k významným rodům bretaňským. Stejně jako vaši zde, pane Armande. Je na nás, abysme se zase
vrátili na výsluní.“
„Na výsluní? Obnovit vliv našeho rodu? Je vůbec k něčemu takovýmu nějaká naděje?“ pozvedne
své uslzené oči pan de Godille.
„Jistě. K tomu, co uděláme s vašimi pozemky, k tomu se ještě vrátíme. Anebo ne, začneme s tím.
Dostal jste nějakou nabídku od pana de Taille, to samé vám nabídl zde pan markýz. Všichni tři se vrátíte
do Paříže, tedy budeme muset vyřešit, kdo se bude starat o vaše zájmy na vašich panstvích. Baron má
správu svýho panství asi promyšlenou, my zítra jedeme do Angers a pak budeme moudřejší. Až se
vrátíme, podíváme na váš hrad. Možná by šel přestavět na menší zámek.“
„Zapomínáte, pane hrabě, na opravu potřebujete peníze. Hodně peněz.“
„Nezapomínám. Pokusím se pro vás něco zajistit u kardinála, nevím však, jak pochodím. Ale pan
de Almare určitě nemá málo a když se dohodnete, mohl by vám pomoci. Jak se později vyrovnáte, to už
je jiná záležitost. Opravdu bychom mohli mít společné plány. Navzájem si pomáhat. Čím více známostí,
tím více možností.“
„Vaše nabídka zní lákavě. Až moc, raději o takovejch snech ani nechci přemejšlet, abych nebyl
pozdějc moc zklamanej. Pro mě je teď důležitý, abych uspěl v Paříži.“
„Rozumný názor. Ale každý z nás přeci musí mít své sny, co by chtěl dokázat. A musí se pak
snažit, aby jich dosáhl.“
„Jaké sny máte vy?“
„Já?“ protáhne pan de Aboa, pak se však rozhodne být nezvykle sdílný, „Já bych chtěl dosáhnout
postavení u dvora. Vojenská kariéra mě nenadchla, už jsem o tom mluvil, byl jsem kapitánem. Ale
prostředí dvora, různé zápletky, takové prostředí je mi vlastní. Chtěl bych dosáhnout třeba na členství ve
státní radě, být diplomatem, rádcem nejvyšších úředníků, možná jednou ministrem. Jde o vysoký cíle, ale
jen tak může jít člověk v před. Už na tom tvrdě pracuju pět let. Trpělivě si vytvářím známosti a buduji si
zázemí.“
„Máte vopravdu smělý plány,“ tváří se překvapeně pan de Godille.
„Možná. Teď vy, pochlubte se s těmi svými!“
„Když se ptáte tak přímo … vlastně jsem vo nějakejch takovejch snech nikdy až takhle vážně
nepřemýšlel. Ale láká mě vojenská kariéra. Takovej maršálek de Godille, to by znělo hezky, ne?“ zasměje
se sám nad svým nápadem mladík.
„Proč ne?“ překvapí ho Geoffi, „Původ na takový postavení máte. Další se dá vhodnými styky a
tvrdou prací dosáhnout. Máte na splnění svýho snu dvacet, třicet let, do padesátky by se vám jeho
naplnění mohlo podařit.“
125
„Tak pozvedám číši,“ zvedne s ironií v hlase pohár s vínem pan de Godille, „Když se pořádně
napijete, hned se vám zdá všechno daleko jednodušší, všechny cíle daleko dosažitelnější. Najednou ste
nevobyčejně silnej. Bohužel, druhý den vždycky přijde vystřízlivění.“
„Možná, možná … O čem sní pan markýz? My už se svěřili, vy jste se zatím nepochlubil!“
„Já? Byl jsem vychován v duchovním prostředí. Snil jsem o možnosti stát se jednou představeným
kláštera, opatem. Když jsem neobyčejně pustil uzdu své fantazie, snil jsem až o biskupském stolci …
Naprostým vrchol pak byl kardinálský klobouk. Ale opravdu vážně jsem chtěl být jen dobrým knězem.
Vzhledem ke svému neznámému původu jsem nemohl o vyšších postech v církvi opravdu vážně
uvažovat,“ odpovídá opět s velkými rozpaky pan de Almare.
„Proč neuvažovat i o církevní kariéře?“ pokrčí rameny Geoffi, „Vy se budete muset rozhodnout,
čemu dáte přednost. Mnoho šlechticů se stalo duchovními hodnostáři, mnoho duchovních hodnostářů se
stalo politiky. Světská a duchovní kariéra se prolíná, což vy jistě jako sečtělý muž dobře víte.“
„Nějak krásně jsme se zasnili,“ povstane Armand a všem dolije pohár, „Než se vrátíme k našemu
poněkud méně vznešenýmu životu, dovolte, abych připil na vás, pane státní rado, na vás, pane kardinále i
na sebe, pana maršálka!“
Všichni tři se zasmějí, druzí dva také povstanou, pozvednou rovněž své číše. S jistým vrávoráním
se jim podaří plánovaný akt dokončit. Když se zase posadí, rozhostí se ticho, jako by se každý pohroužil
do sebe.
„Mám však obavy pana barona. Jsme mu povinováni jistou podporou,“ obrátí list pan de Godille.
„Máte pravdu,“ souhlasí i Pierre.
„Pan baron potřebuje podporu ze všech nejmíň,“ zavrtí hlavou Geoffi, „Vrátí se ke svý jednotce a
časem zapomene. Život jde dál, pořád kolem nás někdo blízkej umírá.“
„Asi máte pravdu,“ zamyslí se Armand, kolik již pohřbil svých příbuzných, „Když už tady tak
klábosíme, nabídl jste mi radu. Mohu se zeptat, co byste mi radil udělat po návratu do Paříže?“
„Jestli s tím souhlasíte, mohu vám oběma poskytnou pár rad,“ podíval se tázavě na oba mladíky
pan de Aboa, s přibývající hladinou alkoholu i on ztrácí trochu ze své upjatosti, přestává být tolik ve
střehu, přetvařovat se, dbát na dvorní etiketu.
„Rád si vaše rady poslechnu,“ odpoví pan de Godille.
„Já také,“ přidá se pan de Almare.
„Dobře, začněme tedy vámi, pane hrabě. Nechejme teď stranou problematiku vašeho panství.
Zabývejme se teď tím nejbližším, tedy co bude potřeba udělat, jakmile se vrátíte do Paříže. Jak je známo,
máte nabídku stát se důstojníkem některé z královských gard. Nebudeme si nalhávat, nejde o žádnou
dobrosrdečnost, prostě dostáváte odměnu za mlčení v záležitosti s panem markýzem. To ale neznamená,
že nejde o dobrou nabídku a nemůže jít o dobrý počin pro vaši další kariéru. Jste připraven tuto nabídku
akceptovat?“
„Přemýšlel jsem o tom a souhlasím. Stejně mi ani nic jiného nezbývá.“
„Jde opravdu o dobrý počin. Potřebujete se seznámit se zvyklostmi, které panují u dvora. Neberte
má slova ve zlém, Armande, ale máte určitě velké nedostatky, co se týká dvorní etikety. Budete
důstojníkem gardy, pan de Concestion vám nepochybně zajistí dobré učitele, co se týče všeho, ať již
společenského jednání a vystupování, tak i vojenského řemesla. Máte sice jistě dobré vychování, ale tohle
je trochu jiný prostředí a platí tam zcela odlišný pravidla. Co se týče vojenství, výcvik není nikdy na
škodu.“
„Myslíte, že se panu de Concestion dá věřit?“ zeptá se bez obalu pan de Godille.
„Pokud jste na jeho straně, tak určitě. Když dostane úkol, aby se o vás postaral, tak ho splní zcela
svědomitě a ku vašemu prospěchu. Je velmi bystrý a schopný, ne nadarmo si ho kardinál váží a pověřuje
některými delikátními záležitostmi. To, že stál zpočátku proti nám, vás nesmí zmást. Jako milenec
hraběnky de Besiere se do všeho zapletl vlastně náhodou. Ale to nyní už je historie, kterou nechme spát.
Jsem přesvědčenej, že vám v počátcích může být velmi užitečnej.“
„Budu vám tedy věřit.“
126
„Což uděláte dobře. Zařídím vám také audienci u kardinála, ačkoli nevím, kdy se ji povede
uskutečnit. Zkusím se přimluvit, aby vám dal jako odměnu za vaše mlčení a loajalitu nějakou finanční
hotovost do začátku, ale s nějakým větším obnosem nepočítejte. S tím souvisí nutnost získat v Paříži
nějaký zázemí.“
„Zpočátku bych snad mohl být s panem baronem,“ řekne rychle Armand, „On má jeden dům
v Saint-Germain a druhý pronajatý v Paříži, něco mi v tom směru naznačoval. Oba domy jsou dost velký,
mohly stačit pro nás oba.“
„Pro začátek určitě,“ přikývne Geoffi, „Ale musíte si zajistit soukromí. Nepochybně budete
potřebovat občas přijmout delikátně nějakou dámskou návštěvu, pak je nutný zajistit anonymitu prostředí
i tý osoby, zvláště, když je třeba vdaná.“
„Rozumím,“ usměje se pan de Godille, však už má bohaté zkušenosti.
„Jakmile vstoupíte do služby, získáte základní návyky společenskýho vystupování a jakmile se
zabydlíte, začneme s vaším seznamováním se společností. K tomu můžeme využít našeho společného
přítele, zde přítomného pana markýze, který vás může zvát na setkání v jeho paláci, různý dýchánky a
slavnosti. Bude pak na vás, jak nový známosti dokážete využít.“
„Vaše návrhy zní rozumně,“ řekne spokojeně Armand, pak se však zachmuří, „Trochu mi vadí, že
vlastně zneužívám tragédie mýho přítele Henriho.“
„Vrátíte mu tím život, i kdybyste stokrát odmítnul odměnu za mlčení?“ namítne pan de Aboa.
„To určitě ne, ale …“
„Tak vidíte. Armande, jestli chcete vybudovat kariéru, musíte chytit každou příležitost za pačesy,
další podobná už nemusí přijít. Já vám mohu pomoc, poradit, zajistit známosti, ale bude pak záležet na
vás, zda budete mít dost schopností, ale i ctižádosti. Pokud chcete uspět, budete taky muset něco
obětovat, bohužel tak to chodí.“
„Jak dlouho myslíte, že budu muset být v gardě?“
„Těžko říci. Máte za sebou několik let ve francouzských gardách. Služba v královský gardě je
dalším krokem. Můžeme vám později zajistit důstojnické místo u armády. Když vám říkám, že vám
s kariérou pomohu, nemluvím do větru. Za těch pět let u dvora znám opravdu hodně vlivných lidí a od
některých z nich můžu žádat jistou službičku. Já jsem zvyklej svoje slovo držet.“
„Děkuji předem.“
„S díky počkejte. Mohl byste nám, Armande, dolít, aby se nám lépe povídalo,“ obrátí pan de Aboa
prázdný pohár dnem vzhůru.
„Samozřejmě,“ povstane vyzvaný a otevřel další láhev.
„Mně snad ani už ne, jsem hodně opilý,“ pokusí se o zbytečný odpor pan de Almare, pohár mu je
stejně doplněn až k okraji, stejně jako všem ostatním.
„Jen se neupejpejte,“ obrátí se k Pierrovi Geoffi, „Musíte si zvyknout na umění pít a přitom si
udržovat bystrou hlavu. U dvora je třeba být stále ve střehu. Život u dvora je na jednu stranu nebezpečnej,
ale na druhou stranu vzrušující. Ale to jsem odbočil.“
„Co jste vymyslel pro Pierra, pochlubte se,“ je zvědavý pan de Godille.
„Taky bude záležet především na něm. Zaujme v nejbližší době místo u dvora jako markýz de
Almare, dá do pořádku svoje majetkový poměry, urovná svý vztahy s příbuznýma, s výjimkou svý matky,
kterou bude ignorovat. Je tak?“ ujistí se hrabě.
„Souhlasím,“ přikývne probíraný.
„Mám pro vás následující návrhy.“
„To jsem opravdu zvědav,“ řekne po pravdě Armand.
„Nejprve urovnáme vaše záležitosti tady, Pierre. Promluvíme si s vaším vychovatelem v klášteře
v Angers, aby podpořil naši teorii vašeho vstupu na scénu, asi i s angerským biskupem. Pak najdeme,
věřím s jejich pomocí, vhodného správce pro váš zdejší majetek. Až zde budeme hotovi, vrátíme se do
Paříže. Vymyslím, jak vás dostat ke dvoru a najdu i vhodnou osobu, která vás představí králi. Pak
budeme muset urovnat i majetek vaší matky, který ji náleží po hraběti de Besiere a který se nachází
127
v oblasti Bourgogne u Dijonu. Měl by být rovněž v pořádku a nepoznamenán současnými válečnými
konflikty v Evropě. Taky samozřejmě převezmete palác a další nemovitosti po své matce v Paříži, s tím
začneme hned po návratu. Asi bude vhodný najít nový služebnictvo, dokonce bych řekl, že nový
služebnictvo bude životně nutný!“
„Životně nutné?“ pozvedne tázavě zrak markýz, jeho mozek je sice již zakalený
několikahodinovým pitím, ale stále ještě schopen základních úsudků.
„Služebnictvo vaší matky má jistě dobrý vztah k ní, nechtěl bych jíst stravu, co připravoval někdo
z nich!“
„To myslíte vážně?“
„Vzpomeňte na pana Henriho. Copak si opravdu myslíte, že ten vrah jednal z vlastní vůle?“ řekne
hrabě de Aboa a hned svých slov lituje.
„Šlo o pomstu mé matky?“ ožije Pierre.
„O pomstu? V žádném případě. Znám ji, ona není z těch, co podléhají emocím a jednají ze msty.
Nemůžeme s jistotou říci, zda ve vraždě měla prsty, ale její spoluúčast se nedá ani vyloučit,“ mírní své
předchozí prohlášení Geoffi, „Proto na sebe musíte dát pozor. Pravděpodobně si nikdo nic dalšího
nedovolí, ale proč zbytečně zvyšovat riziko? Určitě nalezneme schopné služebnictvo, sám vám ho
zajistím. Všechny, kdo byli u vaší matky, propustíte a nahradíte je novými lidmi.“
„Nešlo vo pomstu? Proč potom ta hrozná vražda?“ tváří se překvapeně Armand.
„Pokud by měla v tom zločinu prsty paní hraběnka, určitě ne ze msty. Ale z vypočítavosti. Aby
znemožnila dohodu, kterou nám navrhl kardinál. Mohla kalkulovat s nepřiměřenou reakcí pana barona.
Ale nemůžeme nic dokázat, je lepší na všechno zapomenout. Ale přitom nepodceňovat možný nebezpečí,
proto mluvím o nutný výměně služebnictva,“ vysvětluje Geoffi, lituje kam sám rozhovor přivedl svou
menší ostražitostí.
„Není takový postup vůči těm lidem krutý?“ zeptá se Pierre.
„Možná, ale já bych si svojí bezpečnosti, pohodlí a klidu cenil výš. Věřte mi, neradím vám špatně,
vaše matka je pro tuto chvíli mimo hru, zneškodněna, ale nikdo jí nevytrhnul její jedovatý zuby,“ varuje
poněkud pateticky pan de Aboa.
„Vaše slova zní strašně, to snad uznáte.“
„Ale mluvím pravdu. Kromě převzetí kontroly nad majetkem a vstupu ke dvoru, budeme muset
vyřešit taky vaše setkání se sestrou a jejím mužem. Bylo by dobře, kdybyste s ní navázal normální vztah.
Jde o vaši sestru, která za váš pohnutý osud nijak nemůže. Vaše dobrý souznění by mohlo být základem
pro budoucí harmonický rodinný vztahy.“
„Já se sestrou rozhodně mít problém nebudu, dokonce se na setkání s ní velmi těším. Nikdy jsem
neměl žádnou rodinu, tou byli jen řádoví bratři v klášteře,“ sám sebe dojme pan de Almare.
„Kromě představení králi vás uvedu i do společnosti. Jsem zván na různé dýchánky a slavnosti
k významným lidem, zajistím pozvání i pro vás. Budete s mojí pomocí navazovat vztahy a známosti.
Budeme získávat vlivný přátele a spojence. Určitě využijeme i výhodu vašeho mládí i vašeho zevnějšku.“
„Mládí a zevnějšku? Jak svoje slova myslíte?“ podívá se Pierre podezíravě svým zakaleným
zrakem.
„Nepochybně se stanete velmi atraktivní pro mnoho žen, jejichž náklonnost byste mohl velmi
dobře využít. Bude záležet i na vás, jak svýho mládí a svý tělesný krásy budete schopen využít.“
„Tělesné vztahy,“ zardí se markýz, ruměnec nejde přehlédnout.
„Narážíte na svoji nezkušenost? Ženy se vám ale líbí, ne?“
„Byl jsem vychován jako kněz a zatím …“
„Hm, je vám bezmála dvacet let, určitě nejvyšší čas s tím něco udělat. Buďte v klidu, milý příteli,
najdu vám i na tomto poli učitele, tedy učitelku, která vás zasvětí do tajů tělesných radovánek. Až budete
potřebovat využít svých předností, budete skvěle připraven,“ usměje se potutelně Geoffi.
„Nechce se mi teď o tom mluvit,“ je zcela rudý Pierre.
128
„Chápu, ale jsme tu jen my tři. Nikdo se vám nechce nijak posmívat, naopak, pomůžeme vám.
Nějaké rady vám mohu dát já a jistě i pan Armand, další vám zajistím přímo od … však víte. Jen mám
obavy, že až skončíme, tak mi polezete do zelí. Vaše mladá tvářička, vaše postava, ne, nebojte, uvidíte,
k vám se budou ženy sami slétat, jako včely na květ plný medu.“
„Vy jste dnes samý básnický obrat,“ vloží se do rozhovoru Armand, pobavený při představě
panictví svého nového přítele, v tak vysokém věku, „I já bych možná potřeboval nějaký rady, to víte, se
ženami sice zkušenosti mám, ale ty nebyly žádný vopravdový dámy. Taky bych potřeboval školení,“
zamrká šibalsky.
„Vy budete potřebovat pouze školení v oblasti dvorní etikety,“ ušklíbne se pan de Aboa, „V týhle
oblasti si zcela jistě dobře poradíte sám. Důstojník, šlechtic, hrabě, mladý urostlý švihák, však vy svý
tělesný schránky taky využijete, jak to nepochybně děláte už pěknou řádku let.“
„Mluvíte z vlastní zkušenosti?“
„Samozřejmě. V Paříži je spousty paniček ve všech stavech, který jsou provdány ze zištných
důvodů za starší muže. Ti jim sice mohou nabídnout majetek, pohodlí, rodinný zázemí, ale co v posteli?
Jakou si s nima mohou užít rozkoš? Takže když mají příležitost, mnohý jsou jako divý. Zvláště z počátku
mýho působení jsem využíval i svýho mládí a dalších předností s tím spojených. Z vojenskýho výcviku
mám taky dobře vyvinutou muskulaturu, tak proč ji nevyužít. Jednak by šlo o hřích a za druhý, většinou
se jedná o velmi příjemný zážitky.“
„To chápu,“ rozesměje se pan de Godille, zatímco Pierre se snažil skrýt své rozpaky. „Co však
třeba sňatek? O tom neuvažujete?“
„Určitě ano. Ale jen takový, který podpoří moji kariéru. Jestli chci uspět, tak i sňatek musí přinést
potřebný užitek. Zatím se nic podobného nevyskytlo.“
„Ale co láska?“ uklouzne markýzi a hned svých slov zalituje, protože se oba muži obrátí k němu a
on opět zcela zrudne.
„Láska? Na lásku máte milenky, na zajištění další linie rodu a kariéry vhodnou manželku. Když se
do ní i zamilujete, tím lépe. Nicméně o tom sňatek není,“ odvětí velmi pragmaticky pan de Aboa.
„Čím dál tím více mě přesvědčujete, že jste muž na svém místě. Vložit svoji kariéru do vašich
ruku bude správný,“ usmívá se Armand.
„Využívám čeho jsem se naučil,“ pokrčí rameny Geoffi.
„Mám takový pocit, že bych měl následovat pana barona,“ změní náhle téma rozhovoru markýz,
jemuž se oči klíží a hlava děsivě točí.
„Prosím, běžte si lehnout, my s Armandem si ještě můžeme chvilku povídat, ne?“
„Já ještě určitě nějakej ten pohárek vydržím“ přikývne oslovený.
„Jdu do svého pokoje,“ zvedne se pan de Almare, ale musí se vzápětí zachytit o okraj stolu, jak se
s ním svět zatočí.
„Opatrně, příteli. Zítra ráno vyrazíme do Angers a cestou bude čas si popovídat. Kolik je to mil do
Angers?“ obrátil se pan de Aboa na místního rodáka.
„Něco přes dvacet. Docela slušná vyjížďka.“
„Milý markýzi, kdybychom se už dnes neviděli, tak dobrý spaní a uvidíme se u snídaně. V kočáře
bude dost času na další rozhovor a přípravu taktiky.“
„Přeji vám příjemnou zábavu,“ potácí se Pierre, naštěstí rychle přikvačí místní sluhové, takže
urozený pán k přepravě do svého pokoje nemusí použít i své přední končetiny.
Geoffi a Armand si přiťuknou a pokračují v družné zábavě. Jelikož už mají také hodně v hlavě,
naváží na poslední téma a začnou se navzájem ohromovat historkami z ložnic. Jak už bývá zvykem,
v některých z nich upravují skutečnost tak, aby pro ně vyzněla co nejlépe.
129
OBĚD
Velmi jemné zatřesení probudí hraběte de Godille. Zvedne mírně hlavu a zamžourá na rušitele
svého spánku. Nad ním stojí s provinilým výrazem rozpačitý Joseph Tunray, majordomus zámku Taille.
Násilně probuzený mladík se nadzvedne, ale ukrutná bolest hlavy ho srazí zpět na lůžko. Nicméně se
nevzdá a na podruhé se mu povede se alespoň nadzvednout. Opřen na loktech, sklouzne jeho zrak od
vzorně ustrojeného sluhy na sebe sama. Leží v posteli svého přiděleného pokoje pouze ve spodkách,
ostatní oděv vzorně složený na nedaleké židli. Marně se snaží vzpomenout, jak a kdy se do místnosti
vůbec dostal.
„Je již jedenáct hodin, pane hrabě,“ upozorní Tunray jemně a dodá, „Ve dvanáct hodin bude
připraven oběd pro pana barona, pro vás a pro pana faráře. Možná by Vaše Milost měla zájem se trochu
upravit.“
„Upravit?“ mluví ztěžka hrabě, rty od sebe odděluje jen stěží, jazyk se mu lepí na patro, v ústech
má vyprahlo.
„Dovolil jsem si přichystal malou koupel, jak zde bývalo zvykem. Pokud bude mít Vaše Milost
zájem,“ podívá se sloužící pátravě na šlechtice, pan Henri se svou častou očistou byl mezi panstvem
výjimkou, doslova exotem, nepřívětivý výraz ve tváři hraběte svědčí o správném úsudku komořího.
„Koupel?“ zatváří se páchnoucí opilec, jako by měl být odveden na mučení.
„Mohu k Vaší Milosti poslat sloužící, aby Vaši Milost obsloužili?“ ptá se dále majordomus
„Jistě …“
„Na stole je džbán s vodou, dobrá, pramenitá, snad přijde Vaší Milosti k duhu.“
„Jste skvělej, vostatně jako vždycky,“ posadí se Armand na posteli a hlava ho rozbolí ještě víc.
„Pokud by se chtěl pan hrabě opřít …,“ zatleská majordomus, přijdou dva mladíci ze služebnictva.
Hrabě se zvedne sám a zatímco přemýšlí o těžkých ránech opilcových, přijímá vděčně džbán s
vodou. Pije hltavě a dychtivě, studená voda mu stéká i na jeho hruď a břicho, tělem při setkání
s kapalinou projede chvění. Vzápětí se shání po nočníku, neboť se hlásí o slovo i ústrojí vyměšovací.
Hrozně dlouhou dobu plní nádobu svou ranní močí.
„Odveďte mě k tý koupeli, možná se mi tam udělá líp,“ rozhodne se překvapivě pro sloužící
setrvat v tradici, kterou zde na zámku ustavil pokrokový pan Henri, „Přineste mi nějaký čistý šaty, tyhle
tady hrozně páchnou vínem,“ poručí, „Najdete pro mě nějaký šaty?“
„Nějaké máte ve svých zavazadlech, Milosti, kdyby něco chybělo, určitě naleznu vše na vaši
postavu. Teď je toho tady dost,“ zalijí se oči majordoma slzami.
Armand si teprve teď zcela jasně uvědomí okolnosti, za kterých přijel na zdejší zámek a otřese se.
Při velmi intenzivním upomenutí na smrt přítele se cítí tak hrozně, jako už dlouho ne. Naposledy si tak
prázdný, tak bezprizorní připadal pouze ve chvíli, kdy mu zemřela matka.
„Pojďme,“ zamručí, pak se obrátí na Tunraye, „Budou s námi obědvat i pan hrabě de Aboa a pan
markýz de Almare?“
„Vaší Milostí vzpomínaní urození pánové odjeli už kolem deváté hodiny do Angers. Dal jsem jim
na cestu pro jistotu místní doprovod, který posílí ten jejich. S nimi nezabloudí, navíc doba je zlá, zlí lidé
jsou všude,“ povzdechne se znovu komoří.
Poté již je hrabě dvěma mladíky doprovozen do místnosti, kde si nechal pan Henri vybudovat
malý kamenný bazének. V něm se už k velkému údivu Armanda rozvaluje baron de Taille. Zády je
přitisknut ke stěně, lokty se opírá o okraj, voda mu sahá k prsním bradavkám, oči má zapadlé a zavřené,
obličej neoholený, vlasy zplihlé. Přes částečné ponoření ve vodě šíří kolem sebe pronikavý pach alkoholu
a potu, ještě víc než nově příchozí. Zdá se jakoby spal.
„Prosím, přidejte se,“ otevře baron jedno oko a ještě jen napůl. Pak zase upadne do naprosté
strnulosti. Vyzvaný si sundá páchnoucí spodky, předá je sluhovi a ponoří se ho lázně. Má s tímto místem
své zkušenosti, na rozdíl od mnohých dbal Henri snad až moc úzkostlivě na čistotu. Však jim osobní
130
hygienu vždy doporučoval jejich společný pokrokový učitel Furray, když je strašil různými chorobami.
Chudák Henri, co mu bylo platné jeho dodržování osobní očisty, už je na pravdě boží … Koupele ho snad
ochránily před nějakými chorobami, ale ne před dýkou vraha …
Pan de Godille se potopí, pak zaujme polohu naproti baronovi. Cítí blahodárné účinky vlažné
provoněné vody na své zemdlelé tělo. Na několik minut se rozhostí naprosté ticho, možná se jen občas
ozve nepatrné šplouchnutí vody.
„Spíte?“ zeptá se Armand po chvíli.
„Kéž by. Cejtím se jako bych byl na smrtelný posteli,“ zahuhňá Horné.
„Taky se cítím hrozně. A nejen kvůli tomu včera vypitýmu vínu.“
„Rozumím,“ otevře teď obě oči baron a podívá se na muže naproti sobě, je přeci jen o dvanáct let
mladší, je stejně starý jako byl jeho bratr. Vlastně Armand zde na zámku býval velmi často, může ho
považoval tak trochu za nevlastního bratra. Když už přišel o toho vlastního, snad by mohl pomoci alespoň
tomuhle mladíkovi, napadne ho. Možná ale jenom hledá nějakou záminku, aby se necítil tak nepotřebný,
tak prázdný.
„Pane barone, co vás přivedlo do týhle lázně? Prý cachtání ve vodě moc neholdujete …“
„Věru ne,“ odpovídá se zavřenýma očima tázaný, „Chlap má pořádně smrdět, podle některejch
dokonce takovýhle koupele škodí … vím co chcete říct, taky znám teorie našeho drahýho abbého. Já však
vím taky vo jinejch, který říkaj něco jinýho. Prej skrz tu vodu můžou přijít do těla choroby, jak říkáte,
cachtání ve vodě není zdravý. Znám lidi, co tvrděj, že se nikdy v životě nekoupali …“
„Proč tedy …“
„Bylo mi po ránu tak zle … řek sem si, buď to smyju nebo se utopím …“
„Máme podobný pocity …“
„Víte, příteli,“ pokračuje huhňavě Horné, „co postihlo Henriho je krutý, ale už se s tím nedá nic
dělat. Musíme se pokusit dívat dopředu. Nemyslím to jako frázi. Bratr v každým případě naše panství za
poslední roky zvelebil, vo tom žádná. Já tady vlastně nebyl …Já jsem doma v Paříži, ve službě, tam je
vlastně moje nová rodina, moji vojáci, moje posádka, moje služba, moji přátelé.“
„Musím se přiznat,“ tváří se teď Armand provinile, „já naopak na vašem zámku, pane barone, byl
vlastně hodně často … vo moc víc, než na svým … využíval jsem vaše služebnictvo … takhle tady jsme
občas taky byli, ale s Henrim …“
„Jste tady vždycky vítanej, vlastně zdejší zámek klidně dál považujte za svůj druhej domov.
Můžete kdykoli pobejt, bez vohledu, jestli já tady budu nebo ne. Dám takový pokyny služebnictvu,
vždycky vás budou muset poslechnout.“
„Já ale pojedu taky do Paříže, přijmu nabídku na službu v gardě.“
„Děláte dobře, ale i tak sem můžete kdykoli přijet a bejt tu jako doma“ odvětí baron, „Chci tady
všechno nechat na abbém, stejně bratrovi ve všem pomáhal.“
„Nevím, jestli všechno zvládne sám. Henri tady všechno řídil, o všem rozhodoval, starostí o
panství se bavil,“ odvětí po pravdě Armand, „Abbé je určitě schopnej učitel, vzdělanej muž, ale věnuje se
především svý faře a svým ovečkám na našich panstvích. Nevím jak bude schopnej sám řešit obchodní
záležitosti a taky, zda vůbec bude ochotnej takový břímě na sebe vzít.“
„Ale nepovažujete můj nápad za nesmysl, ne?“
„Určitě ne. Mám abbého rád, vážím si ho. Určitě se mu dá věřit, což je v dnešní době strašně
důležitý.“
„Jistě. I náš majordomus je schopnej, když si budou pomáhat, tak můžou všechno zvládnout.“
„Asi ano, ale nelze dělat účet bez hostinskýho. Uvidíte, co řekne, až mu tuto nabídku přednesete,“
upozorní Armand.
„Uvidíme. Pak je tu ale i druhá věc, ještě jsme neuzavřeli vaši záležitost, kdo se postará o to vaše
panství. Pokud vím, i vám Henri pomáhal.“
„Máte pravdu,“ povzdechne si hrabě.
131
„Pokud taky vím, uzavřel jste s bratrem nějakou dohodu ohledně vašich pozemků. Chci vaši
dohodu naplnit, pozemky teď pronajmete mně a budete za nájem dostávat přiměřenou cenu. Anebo,
pokud budete souhlasit, se vaše pozemky a váš majetek z výnosů bude vylepšovat.“
„Děkuju, každá libra mi jistě přijde vhod. Nicméně mám dojem, že výnosy z mých pozemků
budou dost nízké, já budu nějaký peníze potřebovat.“
„Něco vám také, pokud vím, nabídl pan markýz, ne?“ podívá se baron pátravě na svého
společníka v koupeli.
„Ano, nabídl mi pomoc. Dobře ví, že bych dar nepřijal, proto mi navrhl úvěr. Bude však záležet na
tom, jak vyřeší jeho záležitosti na sousedním panství. Proto už dnes ráno oba odjeli do Angers. Dokud se
nevrátí, těžko můžu o nějaký půjčce spekulovat.“
„Souhlasím. Mám však jeden návrh.“
„Chcete o tom mluvit tady?“ šplouchne lehce rukou ve vodní lázni Armand.
„Proč ne? Potřebuju znát vaši odpověď, než budu mluvit s abbém, abych věděl, co mu mám říci.“
„Poslouchám.“
„Chci ustanovil abbého oficiálním správcem mého panství, se všemi právy a povinnostmi. Od vás
bych si pronajal veškerou půdu, kterou lze udržovat a která není vázána na vaše poddaný a nájemce, tedy
vaše polnosti a les, který vám náleží. Abbé by udržoval moje i vaše pozemky, staral se o jejich obnovu a
případný výnosy spravedlivě dělil. Z těchto výnosů by nám platil určitou rentu, kterou by podporoval náš
pobyt v Paříži, vyplatil sám sebe a služebnictvo a zbytek věnoval údržbě našich pozemků a nemovitostí.
Co tomu nápadu říkáte?“
„Jsem pro, pokud s tím bude on souhlasit. A pokud vůbec nějakej výnos vznikne, vono udržovat
panství není vždy výnosný. Něco málo vo tom vím. Henri dokázal dobře obchodovat, z toho byly vaše
příjmy, pane barone. Abbé bude určitě dobrým, spolehlivým a čestným správcem, pokud se k tomu uvolí.
Ale Henriho obchodnickej duch mu bude chybět. Ale snad dokáže alespoň udržovat těch pár pozemků,
který mi zůstali.“
„Jsme tedy dohodnuti.“
„Je tady ještě jeden problém, a tím je můj strýc,“ upozorní pan de Godille.
„Vím jak s ním naložit,“ odvětí pan de Taille, „Když s tím vyslovíte souhlas, velmi lehce se s ním
vypořádáme.“
„Mám z něj obavy, je zlej člověk … možná ani ne tak zlej, jako ho posednul démon alkoholu.
Udělá všechno, aby si na chlast vopatřil peníze. Když tady nebudeme, tak může abbému či případnýmu
jinýmu správci dělat velký problémy.“
„Právě proto se postaráme, aby tady nebyl!“
„Pane barone! Sice mi chtěl ublížit, ale je pořád bratrem mý matky! Nechcete ho snad …,“
zalekne se hrabě.
„Nebojte se, žádný násilí. Teda ne skutečný, jen jím můžeme trochu vyhrožovat. Prostě a
jednoduše mu voznámíme, že v Angers leží vaše výpověď vo jeho pokusu vás zavraždit a oloupit a pokud
do stanovenýho termínu neopustí náš kraj, bude na něj uplatněn zatykač. Řekneme mu, že nechceme
skandál, takže mu dáváme možnost, aby se ztratil. Ale jestliže by se tady ještě někdy vobjevil, bude
zatčenej a vsazenej do vězení,“ vysvětlí svůj plán baron.
„Vážně chcete něco takovýho udělat? Chcete ho zatknout? Nemohu souhlasit, hned ze dvou
důvodů. Nechce se mi jít do otevřenýho sporu s posledním žijícím příbuzným. A pak, vzniknul by
skandál, který by nejvíc poškodil mě. Což bych teď asi potřeboval ze všeho nejmíň.“
„Důležitý je, jestli nám ten vopilec bude věřit,“ pokusí se Horné o úsměv, jeho tvář skončí
v bolestném šklebu, „Nechte jednání na mě, umím jednat z pozice důstojníka a bejt přesvědčivej. Když
budu dostatečně důraznej, tak vezme nohy na ramena a zmizí.“
„Snad máte pravdu,“ horečně uvažuje Armand, „Mohl by se ale po našem odjezdu vrátit a škodit.“
132
„Kdyby se vrátil, tak nám dají zprávu do Paříže. Zase nějaký známý máme, abysme se s ním
dokázali vypořádat. Věřím však, že k tomu nedojde a von se někam ztratí. Navždy. Pravděpodobně někde
pojde jako pes nebo ho někdo v hádce vodpraví.“
„Vaše slova zní krutě,“ zachvěje se hrabě.
„Krutě? Vzhledem k tomu, co vám způsobil, nejsou moje slova vůbec krutá. Navopak. Dáme mu
možnost, aby začal někde jinde. V každým případě se ho musíme zbavit.“
„Souhlasím, ale pořád je z mý krve, můj strýc,“ nabere si mladík vodu do dlaní a omyje si obličej.
Při rozhovoru ho znovu hrozně rozbolela hlava.
„Budu s ním jednat v rukavičkách,“ ušklíbne se Horné, „Jinak jsme ale podle všeho domluvený.
Za pár dní zajedeme na vaše panství, vyřídíme to tam s tím vaším strýcem a potom zajedeme do Angers.
U notáře sepíšeme naše dohody a pověření pro abbého. Je takovej postup pro vás přijatelnej?“
„Přijatelnej? Vždyť mi nabízíte nezištnou pomoc, tak jakýpak přijatelný. Děkuji za vaši
šlechetnost.“
„Nebudeme se přít, vždyť i já budu moci využívat vaše polnosti a pastviny,“ odvětí baron a pak
tichým hlasem pokračuje, „Víte, Armande, když jsem viděl svýho bratra naposledy, tak jsme mluvili
právě vo vás. Požádal mě, abych vám, jako jeho příteli, pomohl. Já jsem mu to slíbil a svůj slib chci
dodržet.“
„Děkuji, pane barone,“ sklopí hrabě hlavu, také poměrně tiše pokračuje, „ale nejste mi naprosto
ničím povinován. Právě vopak je pravdou. S Henrim jsem tady trávil hodně času, užíval si s ním
milostnejch dobrodružství, téměř zneužíval jeho pohostinství. Prosím, pokud se cítíte nějak vázán vaším
slibem Henrimu, s okamžitou platností vás toho slibu zprošťuju.“
„Nechci vám pomoc jen kvůli bratrovi,“ dodá rychle poručík, „Jste statečnej a čestnej šlechtic,
z velmi dobrýho rodu, můj soused. Snad se budeme moct stát časem přáteli. Bude mi ctí, když vám budu
moc ulehčit vaše první kroky v Paříži a budu velmi potěšenej, když moji nabídku přijmete.“
„Velice si vaší nabídky vážím, vlastně všech vašich nabídek. Určitě budu velmi rád, když se
stanete mým rádcem. Vaše pomoc mi jistě přijde velmi vhod.“
„Když už mluvíte vo Paříži, budeme pak muset dořešit vaše záležitosti v Paříži,“ upozorní baron,
„Myslím, co se týká vašeho bydlení, nalezení nějakýho vhodnýho osobního sluhy a podobně. Ale na to
budeme mít čas, až vyřídíme ty naše záležitosti tady.“
„Můžu si vzít nějaký sloužící z hradu, když jsem sloužil v armádě, najímal jsem si zkušený sluhy
v Paříži,“ odpoví Armand.
„Nemluvím vo obyčejnejch sluhách, ale vo někom, na koho se můžete spolehnout. Jako například
já na Augusta. Další sloužící … prostě potřebujete někoho, kdo se vás nepokusí vokrást, komu se dá
důvěřovat.“
„Souhlasím a znovu děkuji,“ řekne s vděčností hlase pan de Godille, pak se podívá ke dveřím a
poznamená, „Jak se zdá, jde nás pan komoří vyhnat z vody.“
Opravdu právě vstupuje Joseph Tunray, aby pány decentně upozornil na dobu oběda. Za ním
přichází další služebník a přes každou svou ruku nese šaty pro oba šlechtice.
„Josefe, nic nám říkat nemusíš, už jdeme. Jen co se oblečeme, tak přijdeme do jídelny,“ předejde
majordoma baron.
Tunray se ukloní a zase zavřel dveře. Oba muži ztěžka vylézají z vody, okamžitě k nim přistoupí
dva mladí sloužící, kteří po celou dobu uctivě postávali u dveří a začínají je utírat připravenými osuškami.
Pak jim pomáhají v oblékání do pohodlných domácích šatů, které však nepostrádají ani potřebnou
eleganci.
Když oba urození pánové vstoupí do jídelny, u okna již postává Antoine Furray, stůl je bohatě
prostřen a vzorně upravení sloužící čekají, aby mohli začít obsluhovat.
„Jídlo je již připraveno, pane barone, pane hrabě,“ hluboce se ukloní majordomus, snaží se působit
slavnostně a s velkou vážností.
133
Pan de Taille zaujme místo v čele dlouhého stolu, po jeho pravici spočine pan de Godille a po
levici abbé Furray. Na pokyn komořího obsluha, dva mladíčci a dvě dívenky, nalijí všem třem víno a
chystají se pokračovat v obsluhování.
„Děkujeme,“ ozve se baron, „chceme si ale v klidu popovídat, nechte nás o samotě.“
„Jistě pane,“ ukloní se Tunray, „Nechám ještě přinést další připravené jídlo z kuchyně, když
dovolíte a pak vás již nikdo rušit nebude. Kdybyste cokoli potřebovali, stačí zazvonit, budeme ve vedlejší
místnosti,“ dodá a na pohyb jeho ruky se okolostojící služebnictvo rozpohybuje.
V místnosti panuje naprosté ticho až do doby, než jsou zavřeny dveře a trojice v jídelně zůstane
sama. Ve velkém prostoru a u dlouhého stolu působí tak trochu jako ztracenci.
„Prosím, pane abbé, poslužte si,“ vyzve faráře Horné a podívá se dlouze na duchovního. Jejich
bývalý učitel je pobledlý, unavený, rysy ztrhané, ale stále ještě je v něm dost síly a energie.
„Neříkejte mi abbé,“ odmítne Antoine pronesené oslovení, „v posledních létech se tímto titulem
pyšní především hejsci, kteří mají k víře daleko, o to blíže ke světské zábavě a ženské sukni. Jsem už stár,
pokud mohu prosit, když už mě chcete oslovovat, tak vykonávám službu faráře.“
„Nevím, jaký vztah máte ke slovu abbé, ani nevím, jaký poměry v současnosti panují v církvi. Ale
pro mě jste stále ten dobrý abbé, který mě učil číst, psát, počítat, ale také základům při vládnutí s mečem
a dalšími zbraněmi,“ odpoví baron a v jeho slovech je slyšet úctu.
„Já mohu říci jen to samé,“ přidá se hrabě.
„Urození pánové jsou jako vždy připraveni přehánět,“ odvětí kněz, ale je patrné, jak ho slova
šlechticů potěšila. Snad v nich zůstalo něco z toho, co jim vtloukal do hlavy, „Jsem však již stár a
unavený, mojí jedinou radostí je starost o mé farníky.“
„Jen nepřehánějte, drahý abbé … tedy drahý pane faráři … nebo Otče Antoine,“ opraví se baron,
„Jste muž v nejlepších létech, plný zkušeností a poznání, ale také ještě stále schopen vládnout dostatečnou
tělesnou silou.“
„Jak hezky se taková slova poslouchají, tím více, čím více jsou vzdálena od pravdy. Když mně
tak pochlebujete, moji milí urození pánové, začínám se pýřit. Také trochu bát,“ podívá se Furray
zkoumavě na své přísedící. Ti se trochu zarazí, ale neodpoví, „Jsem stále zdrcený smrtí pana Henriho,
modlil jsem se za jeho duši celou noc. Ptal jsem se Boha proč, ale odpověď jsem nedostal. Rouhal jsem
se, když jsem chtěl zkoumat boží rozhodnutí, ale nemohl jsem si pomoci,“ vystoupí mu slzy do očí a hlas
se mu opět rozechvěje dojetím.
„My jsme se pokusili žal přepít vínem, ale dnes je nám ještě hůř,“ konstatuje Horné, přejede si
rozechvělou rukou po čele a pokračuje, „Snad mi Henri promine, ale musíme se zabývat i světskými
povinnostmi. Zklamal jsem jako starší bratr a nedovedl ho ochránit, to si budu do smrti vyčítat. Nechci ho
však zklamat ještě víc a proto se musím řádně postarat o náš rodový majetek. Vlastně je to úsměvný,“
zkřiví se mu tvář bolestnou grimasou, „Já byl starší o víc jak deset let a Henri se od svých šestnácti let
staral vzorně o naše panství, zatímco já sloužil v armádě. Přitom by všecko mělo být obráceně, já měl
udržovat rodinný jmění a Henri měl odejít v patnácti letech buď do armády nebo zasvětit svůj život
službě v církvi.“
„Po vaší rozepři s vaším otcem, po jeho smrti, se vlastně Henri ujal starosti o váš majetek, ještě
mu ani těch šestnáct let nebylo. Skvělý mladý pán,“ znovu se dojme abbé, „Za ty čtyři roky učinil mnoho
správných rozhodnutí …“
„Souhlasím, pane faráři. Já jsem však naprosto jiný. Nemám vůbec pochopení pro udržování
majetku, jsem voják, také se tak chovám. Moje způsoby jsou obhroublý … Nicméně nesmíme dílo
Henriho nechat přijít vniveč.“
„Proto jste začal s tímto tématem? Chcete se poradit? Vždyť už jste zkušený muž, znalý světských
záležitostí lépe než já. Ale pokud chcete ke svému rozhodnutí moje mínění a požehnání, rád vám obé
poskytnu.“
134
„Máte pravdu. Vždycky se s vámi velice rád setkávám, ale dneska má opravdu vaše návštěva i
jiný účel, než vzdání holdu žáků svému učiteli,“ přizná bez obalu pan de Taille, po vojensku jde rovnou
na věc, „Ale prosím, nabídněte si, poslužte si.“
„Děkuji, pane barone, ve vašem zámku vždy dokáží hosta dobře nasytit i napojit,“ zakousne se
Furray do vepřové kýty a pozdvihne ke rtům pohár. Horné se napije pořádně, Armand po pozření vína
pocítí včerejší den a udělá se mu nevolno od žaludku. Rychle doušek zají taštičkou se zapečenou
paštikou.
„Drahý pane faráři,“ pokračuje pan de Taille, „Za prvé, vy zde nejste žádným hostem. Jste tu víc
doma než já. Ale jak jistě víte, mám své povinnosti u královskýho dvora, kde sloužím u mušketýrů. Budu
se tam muset záhy vrátit a bude třeba, aby se někdo postaral o moje statky. Co se týká pana de Godille,
tak vstupuje také do gardy. Dohodli jsme se na uzavření písemné smlouvy. Pan hrabě mi poskytne
pronájem jeho pozemků, za což mu bude placena část v hotovosti pro jeho potřeby v Paříži a část bude
věnována na udržování jeho panství. Považujete tuto naši dohodu za dobrou?“
„Nepřísluší mi hodnotit vaše rozhodnutí, urození pánové. Mám jistě radost z vaší shody, už kvůli
panu Henrimu. Bohužel neznám přesný stav vaší pokladny, sice jsem panu Henrimu ze všech svých velmi
omezených sil pomáhal, ale duchem všeho byl on. Ale vaše statky, pane barone, byly dobře spravované a
jsem přesvědčen, že výnosy stačí nejen na jejich udržování, udržování zámku a služebnictva, ale jsou
schopny přinášet i peníze pro vás osobně. Ovšem přesná čísla neznám, možná by vám více byl schopen
sdělit váš komoří a majordomus, který vašemu bratru také se správou majetku pomáhal.“
„Jistě, určitě se ho brzo přeptám.“
„Co se týká panství pana de Godille, tak zde je stav horší,“ snaží se hledat kněz co možná
nejmírnější slova, „Mám obavy, že výnosy budou sotva stačit na vyplacení vámi zmiňované podpory
pana hraběte v Paříži,“ pokračuje Furray.
„Pan hrabě bude za pronájem dostávat v každém případě domluvenou částku,“ řekne Horné
důrazně, „Dají se lépe využít pole i pastviny, nemyslíte?“
„Jistě, ale určitě počáteční náklady budou vyšší než prvotní výnosy. Ty by se mohly dostavit až po
určité době, snad, pokud se bude dobře hospodařit.“
„Souhlasím,“ je spokojený s odpovědí pan de Taille, „Právě proto chceme uzavřít s panem
hrabětem naši dohodu. Nechci teď mluvit vo konkrétních částkách, ale jen vo principu naší domluvy.
Prostě díky naší dohodě vlastně naše panství spojíme, bude se na nich hospodařit společně, společné
zisky se rozdělí tak, abysme mohli my dva žít slušně v Paříži, aby bylo vypláceno služebnictvo, aby se
statky udržovaly v řádném stavu. Pokud i přesto zbude nějakej výnos, tak bude sloužit pro potřeby našich
panství. Společně.“
„Taková dohoda pro vás bude možná méně výhodné, pane barone,“ podívá se abbé tázavě na
bohatšího ze společníků, který sotva znatelně dává pohybem hlavy a pohledem najevo, že nepovažuje za
vhodné právě toto rozebírat. Proto Furray rychle dodá, „V každém případě je od vás obou rozumná
vzájemná spolupráce. Je nutné zajistit svůj majetek a pak teprve si užívat radovánek.“
„V tom se všichni shodneme. O jak náročný půjde úkol?“ zeptá se pan de Taille.
„Myslíte spravovat obě panství? Pro zkušeného muže asi ne tak velký. Například váš bratr by
naplnění dohody jistě dokázal velmi dobře zvládnout. Je však nutné nejprve projít účetní knihy, zjistit si
stav hotovosti a zásob, stanovit si nutné výdaje pro další využívání vašich statků, nechat si jistou hotovost
pro nepředpokládané výdaje a pak se rozhodnout, co s dalšími prostředky, pokud nějaké zbudou. Je to
práce možná trochu nudná, pro mladé pány jako vy, ale měli byste ji zvládnout. Vždyť součástí naší
někdejší výuky byla i algebra, že?“ připomene Furray.
„Určitě jste nás učil počítat,“ usměje se poněkud trpce Horné, „Ovšem já i pan hrabě musíme za
několik dní odjet zpátky do Paříže. Těžko můžeme počítat, i kdybysme tak chtěli učinit. Samozřejmě,
můžeme si projít o čem jste mluvil, ale pak už tady nebudeme. Jaké byste mi poradil řešení?“
„Nepochybně musíte najmout vhodného správce, který toto bude činit za vás.“
„Také si myslím. Na co bych si měl dát pozor, až budu takovýho správce hledat?“
135
„Určitě na jeho zkušenosti a spolehlivost. On bude hospodařit s vaším majetkem a jak jste sami
naznačili, na každý výdaj se vás nebude moci zajíždět ptát do Paříže. Jistě, stanovíte mu jistou strategii,
ale určitě často přijdou okolnosti, kdy bude muset rozhodovat zcela sám. Navíc, když bude jednat
s obchodníky, nákupčími, tak se vždy bude dohadovat o ceně. Bohužel u některých správců může dojít
k tomu, že se za určitý obnos dohodnou na ceně pro svého pána méně výhodné, mohou také zatajit
některé příjmy. Musí taky rozumně jednat s poddanými a služebnictvem, stejně tak s obchodními
partnery. To vše může výrazně ovlivnit vaše výnosy.“
„Děkuji za vaše názory, mám podobné. Mluvil jste o komořím Josephovi, který s mým bratrem
spolupracoval. Dokázal by takovou roli zvládnout?“
„Nevím, těžko zodpovědně odpovědět, ač si pana Josepha velmi vážím,“ zamyslí se abbé, „Ale
jestli mám být upřímný, nejsem si zcela jistý. Váš komoří je jistě velmi oddaný služebník, určitě zvládne
zajistit chod zámku a asi i práce na vašich statcích, určitě by vám poctivě vedl vaše účetnictví a
neobohacoval se. Nejsem si však už jistý, zda bude schopen jednat navenek s vašimi obchodními
partnery. Zde mu určitě budou chybět zkušenost, a dovolím si podotknout, i jistý nadhled. Ten může
souviset i s jeho nedostatečným vzděláním.“
„Máte naprostou pravdu,“ praví pan de Taille, „Opět se zcela shodujeme. Věděl byste o někom,
kdo by byl pro činnost správce vhodnej a byl pro nás dostupnej?“
„Zde vám bohužel neporadím, Snad když zajedete do Angersu a poptáte se vhodných osob, snad
tam takového muže naleznete.“
„Možná někoho nalezneme, ale dá se mu věřit?“
„Bude záležet na vašem výběru. Samozřejmě, když si vezmete někoho, koho delší dobu neznáte,
vždy je velké riziko, že vás posléze zklame.“
„Tak, tak,“ přikyvuje Horné.
„Nebo už máte nějakého muže, o kterém jste přemýšleli?“ zeptá se teď abbé, „Pokud bych ho
znal, mohu posloužit svým názorem. Nebo se mohu poptat po církevní linii, tak se můžu dozvědět
mnohé.“
„Nepochybně, pane faráři. Církev ví hodně. O jednom vhodném muži jsme s panem hrabětem
uvažovali,“ podívá se pan de Taille významně na svého společníka, který stejně poťouchle pohled
opětuje.
„Ano? A kdo … mladí pánové, snad vás nenapadlo, že …,“ zarazí se teď Furray a zkoumavě
zabodne zrak do obou šlechticů. Ti se tváří jak nevinnost sama.
„Ano, napadlo. Proč hledat vhodnýho muže v Angers, když je přímo tady,“ řekne naplno svou
nabídku Horné a složí pokorně ruce na prsa.
„Chcete mi snad naznačit … tím mužem …“
„Podle nás budete tím nejlepším správcem vy,“ rozptýlí všechny dohady pan de Godille.
„Mladí urození pánové! Takový nápad nemůžete myslet vážně!“ zvolá Furray rozhořčeně a
udiveně, „Jsem už starý muž, mám své starosti o své farníky, něco takového je nad mé síly!“
„Drahý abbé,“ podívá se duchovnímu pan de Taille zpříma do očí, „nemluvte tu vo stáří! Ještě
vám nebylo čtyřicet pět let. Jste zdravej a silnej. Ty šediny svědčí ve váš prospěch, vypovídají o vašich
zkušenostech a ne o zemdlelosti vašeho těla! Nepřinášíte dobrý argument pro odmítnutí naší nabídky.“
„Pane barone, i kdybych na tom byl tělesně dobře, mám své povinnosti ke svým farníkům …“
„Ti farníci se nacházejí na mém i sousedním panství, o obojí se velmi dobře staráte,“ upozorní
Horné, „Oba jsme podporovali vaše uvedení do úřadu faráře obou našich panství. Když se bude dobře
dařit našim panstvím, určitě se bude dobře dařit i vašim farníkům. Ovšem platí to i obráceně, když budou
strádat naše statky, budou strádat i vaši farníci. Zase jste nezvolil správný argument, je tomu spíše
naopak.“
„Vida, vida,“ pozvedne káravě prst Furray, „Vidím, pane barone, že jste v Paříži velmi pokročil
v umění diskutérství a stal jste se dobrým oratorem! Kromě zmíněného, pane barone, mi však chybí
136
veškeré zkušenosti. Řídit sám hospodaření panství, bez pana Henriho, navíc ještě zvětšeného o majetek
pana hraběte, to je úkol pro zkušeného správce a ne pro prostého faráře.“
„Prosím, tohle by mohl být argument hodný zřetele,“ přikývne poručík, „Ovšem to byste nám tu
před chvílí nesměl podrobně popsat, co by měl správce vykonat. Máte dost životních zkušeností, abyste
tuto roli zastal bez nejmenších problémů.“
„Jak jistě víte, pane barone,“ pokouší se kněz být trpělivý, „teorie a praktické vykonání teorie jsou
dva zcela rozdílné úkony. I kdybych měl představu, jak takové panství řídit, zcela jiná věc je pak takovou
představu uvést v realizaci.“
„Máte pravdu, pane faráři, ale já samozřejmě nechci, abyste byl na vše sám. Můžete být
generálním správcem či vrchním správcem, vaším zástupcem či pomocníkem může být náš milý komoří
Joseph, prý máte i šikovnýho písaře, kterýho jste si sám od mala vychoval,“ opře se do křesla Horné a
vyzývavě se dívá na rozpačitého kněze.
„Pane barone, pane hrabě,“ říká zoufale Antoine, „Vy jste si prostě něco umanuli a nic nedáte na
žádné moje velmi opodstatněné výhrady. Jsem zcela zaskočený. Jinak bych byl daleko lépe připraven
s vámi vést polemiku.“
„Drahý a milý pane abbé,“ přijde na pomoc příteli Armand, „jsme si vědomi, co od vás žádáme.
Nepůjde jistě o lehkou věc a úřad správce pro vás jistě bude znamenat značné úsilí a námahu. Ale zkuste
nás pochopit. Dostali jsme se do velmi nepříjemné situace. Oba chceme budovat svoji kariéru v Paříži,
oba nemáme vlastně nikoho, zůstali jsme poslední z rodu. Nemáme ani nikoho, kdo by se o naše panství
postaral. Komu bychom mohli bezvýhradně důvěřovat. Na koho se tedy máme obrátit než na člověka,
kterému zde jedinému zcela důvěřujeme? Na člověka, kterému vděčíme za svoji výchovu, vzdělání? Na
člověka, kterého máme oba v úctě a o kterém víme, že je takový úkol schopen zvládnout?“
„Pánové, prosím, netrapte mě,“ říká s nepředstíraným zoufalstvím kněz.
„Pane abbé,“ pokračuje však pan de Godille v masáži dál, „jste pro mě něco jako otec, kterého
jsem řádně ani nepoznal. Vždycky takovým pro mě zůstanete. Jsme možná z vašeho pohledu nevděčníci,
když se vás snažíme přemluvit, abyste se ujal správy našich majetků. Možná i máte pravdu. Ale na
druhou stranu jsme i zoufalí muži, kteří se musí vyrovnávat se ztrátou svého bratra a přítele a kteří chtějí
dobře zabezpečit svůj majetek a své poddané. Byla by škoda, kdyby někdo s panstvím pana barona
provedl to samé, co dokázal za velmi krátkou dobu můj strýc se zbytky našeho rodového majetku! Za
velmi krátký čas, než jsem byl i s vaší velkou pomocí prohlášen za plnoletého a zamezil mu dílo zkázy
dokončit.“
Antoine se zadívá pátravě na oba své bývalé žáky. Vědí, jak mu hrát na jeho city, vědí, jak je má
stále rád a že na ně skutečně hledí jak na své syny. Byť, a to si musí přiznat, nejraději měl Henriho,
kterého mu sebrala smrt. Mají i v ledasčem pravdu, ovšem chtít po něm takovou věc znamená, že po něm
zároveň žádají, aby se vzdal poklidného a spokojeného života, na který si navykl.
„Drahý pane faráři,“ promluví po chvíli ticha znova pan de Taille, „Samozřejmě nechceme, abyste
se vyjádřil hned. Musíte si naši nabídku jistě promyslet. Ale na druhou stranu, jak jsem zmínil, musíme se
brzy vrátit za svými povinnostmi do Paříže. Proto vám nemůžeme dát příliš dlouhou dobu na rozmýšlení.
Co byste řekl tomu, kdybychom se sešli zítra opět na oběd a definitivně tuto záležitost rozhodli?“
Abbé mlčí, neodpovídá. Odehrává se v něm vnitřní boj. Na jednu stranu, a to si musí přiznat, ho
nabídka mile překvapila a skoro až dojala. Těší ho, jakou v něj mají oba pánové důvěru a je si téměř jistý,
že by žádaný úřad zastal dobře. Ale mluvil také pravdu, když se zmiňoval o svém věku. Má už svůj
životní rytmus, který by tímto utrpěl velký šrám, má už svoji pohodlnost, k tomu nutno připočíst i jistou
lenost, proč si ji nepřiznat.
„Nechme našeho drahého učitele přemýšlet,“ řekne Horné a obrátí se na svého přítele, „Navrhuji,
abysme zítra ráno uskutečnili cestu na vaše panství, vyhledali vašeho strýce a sdělili mu naše ultimatum.
Pozítří bychom zajeli do Angers a sepsali naše dohody u notáře.“
„Souhlasím. Mám stále ze strýce obavy, ale snad se váš záměr podaří uskutečnit,“ přikývne
Armand.
137
„Co chcete s tím nenapravitelným hříšníkem udělat?“ ožije náhle farář.
„Dáme mu den na odchod z našich panství, s výhrůžkou jeho zatčení za pokus o vraždu pana
hraběte,“ odvětí pan de Taille.
„Pokus o vraždu?“ zvolá překvapený Furray.
„Cožpak vy nevíte, co provedl mému příteli? Ale jistě, jak byste mohl! Není to tak dávno, co
k němu v noci i se svým sluhou tajně vstoupil do komnaty, svázal ho, donutil ho vydat mu zbytky
hotovosti a nakonec mu vyhrožoval zabitím! Je nutný dohlédnout, aby nemohl dále škodit. Pokud
dobrovolně zmizí, chce na vše pan hrabě zapomenout, pokud by však chtěl pokračovat ve svých
darebných rejdech, jsme připraveni učinit rázné kroky,“ vysvětluje poručík.
„Taková ničemnost,“ zděsí se abbé, „Kam to ten svět jenom spěje?“
„Nic není jednoduché, jak vidíte, drahý abbé,“ vzdychá pan de Godille, hraje znovu na city.
„Dejme tomu, ale opravdu jen teoreticky, že bych vaši nabídku přijal. Jaké byste mi dali
pravomoci, abych ten úřad mohl vykonávat?“ zeptá se Furray a tváře obou šlechticů se rozjasní. Jejich
žádost je na dobré cestě. Znají svého učitele a když už takto začíná uvažovat, mají napůl vyhráno.
„Měl byste naprosté kompetence hospodařit s našimi majetky. Všichni služební a poddaní by byli
pod vaší správou. Nám byste pouze předkládal ke schválení dlouhodobé záměry a předkládal vyúčtování,
až bychom se sešli. Pokud by nastal nějaký skutečně vážný problém, mohl byste buď za námi někoho
poslat nebo přijet osobně do Paříže a tam bysme se domluvili,“ odvětí poručík.
„V mé farnosti je opravdu jeden mladý a velmi schopný písař, o kterém jste se zmínil, pane
barone. Osobně jsem ho vzdělával, vlastně jsem ho vzal na svoji faru jako malého chlapce, je chudák
sirota. Ale je bystrý a učenlivý, mohl by mi být nápomocen a po čase by mohl být i schopen roli správce
převzít sám,“ přemýšlí nahlas Furray.
„Je jen na vás, koho si vezmete za svoje nejbližší spolupracovníky. Samozřejmě dostanete
přiměřenou odměnu a budete moci zaplatit i vašeho mladýho písaře. Kromě nákladů, které budou spojené
s vaší funkcí, můžete mít i určité procento z případných výnosů,“ kuje železo, dokud je žhavé, pan de
Taille.
„Má odměna je nepodstatná, samozřejmě budou vydání spojené s vykonáváním úřadu správce,“
vžije se do své role i Furray, „Spíše bych uvítal, kdyby místo mé odměny mohlo být určité procento
z výnosu věnováno na pomoc pro udržování příbytků vašich poddaných a také náš kostel by potřeboval
určité opravy.“
„S tím souhlasím. Když se bude našim statkům dobře dařit, určitě nebudu proti, abychom nějakou
rozumnou částku věnovali na opravu či rozšíření vaší fary. Jinak samozřejmě dostanete své vlastní
komnaty a svoji pracovnu na zámku, kde budete přebývat. Vlastně všichni vám budou podřízený, včetně
našeho milého Josepha. Určitě s ním budete vycházet dobře, konec konců se znáte už dlouho.“
„Jistě, s vaším komořím se dobře znám, určitě nalezneme společnou řeč, zvláště když počítám, že
bude velmi silně zainteresován do správy majetku. Určitě by zůstal hlavním správcem zámku a také by
asi mohl vykonávat dohled nad prováděním některých prací. Je velmi pečlivý, taková role by byla pro něj
jak ušitá a jistě by se mu i líbila.“
„To velmi rád slyším,“ usměje se pan de Taille, vlastně poprvé po dlouhé době pocítí něco jako
záblesk dobré nálady. Furraymu jeho krátké uspokojení samozřejmě neunikne, teď už těžko dokáže
odmítnout, proto si hluboce povzdechne.
„Přijímáte?“ vycítí stav věcí Armand a ptá se s nepřehlédnutelnou radostí v hlase..
„Urození pánové, urození pánové,“ zavzdychá více než je nutné teatrálně kněz, „Vy jste se
rozhodli mě zničit. Bylo by špatné, kdyby se s panstvím pana barona nakládalo špatně. Ale dohodneme se
pouze na dobu jednoho roku, pak se nad vším zamyslíte a zhodnotíte, zda jsem uspěl či nikoli. A já
rovněž tak, zda mám dost sil, abych pokračoval či nikoli. Souhlasíte?“
„Všemi deseti, drahý příteli,“ odvětí rychle Horné, „Jsem šťastný z vašeho rozhodnutí. Budeme
vás samozřejmě plně podporovat. Teď nastává ten pravej čas, abysme si na naši dohodu připili,“ dodá,
chopí se karafy a všem dolije víno.
138
„Pozor, milý pane barone, s čistou hlavou se myslí lépe a víno není dobrým rádcem,“ zvedne
varovně prst učitel, stále se zcela neoprostil od své role vychovatele.
„Máte pravdu, ale přípitek není totéž co opilství,“ oponuje poručík.
Povstanou, pozvednou své číše, přiťuknou si a pak se decentně napijí, byť baron se opět nešetří.
Když se posadí, rozhostí se ticho.
„Nezbývá nám, jak jste sami řekli, mnoho času,“ promluví po chvíli Furray, „Bude nutné,
abychom zavolali milého Josepha a domluvili se ním na provedení revizi hotovosti i statků.“
„Samozřejmě,“ neskrývá radost pan de Taille, „A víte co? Nejlépe bude, když si zítra uděláme
vyjížďku, dopoledne bychom zajeli na panství pana de Godille, přitom a potom bychom mohli objet naše
statky a na večer odjet do Angers. Tam bychom přespali a druhý den vyřídili potřebné náležitosti ohledně
smlouvy o pronájmu pozemků a také listiny, které by vás potvrzovali v úřadu správce.“
„Jdete rovnou na věc,“ usměje se poprvé i abbé, „Můžeme projížďku uskutečnit. Teď by však bylo
dobré zavolat Josepha, abychom si s ním mohli vše probrat.“
„Jistě,“ přikývne Horné a zazvoní.
139
OSMÁ KAPITOLA
NÁVRAT DO ANGERS
Kolem druhé hodiny odpolední se blíží k městu Angers kočár. Ve svém nitru ukrývá dva šlechtice,
kromě kočího na zadních stupátkách dozorují dva čeledíni ze zámku Taille. Další doprovod tvoří trojice
jezdců, najatých hrabětem de Aboa.
Angers je hlavní město provincie Anjou, rozkládá se na obou březích řeky Mainy, která vzniká
nedaleko nad městem soutokem řek Sarthy s Mayennou. Od Paříže je vzdálené asi dvě stě šedesát
kilometrů, zvedá se z větší části na pahorku. Svými úzkými, příkrými ulicemi a mnoha starými dřevěnými
domy ze čtrnáctého století si zachovává ráz středověkého města. Nejde přehlédnout znamenitý gotický
chrám sv. Mauritia z dvanáctého a třináctého století, s lodí dlouhou sto dvacet metrů a vysokou dvacet
šest metrů, se skvostnými okny z dvanáctého století a sochami vévodů z Anjou, rovněž ze třináctého
století. Mohutný zámek těchto vévodů se sedmnácti věžemi se tyčí v dáli nad řekou
Pozornosti návštěvníka může také stěží uniknout chrám Svaté Trojice, postavený ve slohu
románském z dvanáctého století, dále gotický kostel sv. Sergia či hotel Dieu. Město se pyšní opatstvím,
biskupstvím, ale i proslulým vysokým učením, založeným již roku dvanáct set čtyřicet šest. Některé
stavby dokonce pamatují ještě dobu římského císařství.
140
Protikladem honosných staveb jsou pak úzké a strmé ulice, které lemují vesměs dřevěné domy
s břidlicovými střechami. Na bulváru kolem nábřeží panuje čilý obchodní ruch. Markýz de Almare se
vykloní z okénka a navádí kočího, který s obtížemi projíždí diktovaným směrem.
„Jste si jistý, že nalezneme správné místo?“ projeví jisté obavy pan de Aboa.
„Ano, pane hrabě, nemám špatnou paměť. Brzy narazíme na zdejší nejlepší zájezdní hostinec U
Zlaté husy. Tam bychom mohli získat jak slušné ubytování, tak se dobře naobědvat.“
„Budu na vás spoléhat, už jsem dost vyčerpaném. Mám taky hroznou žízeň, včerejšek se
projevuje. Pak ta dnešní cesta,“ povzdechne se Geoffi.
„Ještě chvilku a budeme tam,“ je si jistý Pierre. Oprávněně. Vždyť zde prožil většinu svého života
a i když mu domovem byl klášter, kde trávil převážnou část času, při své zvídavé povaze zná velmi dobře
celé město. Za necelou půlhodinu již jejich sluhové stěhují zavazadla do zaplacených pokojů, zatímco oba
šlechtici si užívají bohaté a syté krmě. Hostinský je dobře odhadne a tak jeho poskokové zásobují jejich
stůl velkoryse.
„Chcete se chvilku natáhnout, anebo půjdeme rovnou za vaším vychovatelem?“ zeptá se hrabě.
„Jak chcete vy, já bych raději vyrazil co nejdříve,“ odpoví po pravdě markýz.
„Souhlasím s vámi, jen co se najíme a trochu upravíme, zajdeme na opatství za vaším
dobrodincem,“ odvětí Geoffi.
„Sluhy necháme zde, je zbytečné je vláčet po městě,“ navrhne Pierre. Je nyní oblečen do
cestovních, ale velmi solidních šatů, které odpovídají jeho novému postavení. Hrabě nezůstává v tomto
směru pozadu. Spropitné při placení znovu vyburcuje hostinského k zajištění vzorné obsluhy.
„Jak daleko je opatství?“ zeptá se pan de Aboa.
„Jen kousek, Angers není zase tak velké město jako Paříž. Ačkoli určitě patří k velmi krásným,
alespoň z těch mála, co jsem měl zatím možnost poznat.“
„Jen aby vás v klášteře nezavřeli, když jim chce ovečka utéci do světského života,“ zažertuje
hrabě, což se nesetká s velkým pochopením jeho společníka. Ten už při jídle usilovně vzpomínal a i nyní
bojuje s dojemnými vzpomínkami na své dětství.
Když pan de Almare zaklepe na mohutnou bránu kláštera, celý se chvěje vzrušením. Vždyť
devatenáct let se nedá vymazat, po tu dobu bylo zdejší prostředí jeho domovem, rodinou. Pouze poslední
rok svého krátkého života prožil jinde, v Paříži. Stalo se tak na přímluvu jeho drahého vychovatele,
nejdříve převora a nyní již opata Rolanda Mercorta.
Návrat do zdejšího prostředí je
pro mladíka stresující, na jednu stranu se
těší na setkání se svými bývalými bratry
i opatem, na druhou stranu neví, jak jim
vysvětlí změnu, která nastala v jeho
životě.
„Čeho si žádáte, pánové?“ otevře
jim mladý muž, věkem hodně blízký
markýzi.
„Chceme
mluvit
s panem
opatem,“ odvětí Pierre a zachvěje se.
Okamžitě pozná Vincenta Cauraina,
svého dobrého přítele, se kterým trávil
kdysi dlouhé hodiny v přátelských
besedách. Toho zmátl zevnějšek
žadatele, jakmile však zaslechne jeho
hlas, zvedne zrak a obličej se mu
rozzáří.
141
„Ale to je přece bratr Paul!“ zvolá, „Bratře, vítám tě doma. Pojďte dál, hned vás ohlásím, Otec
Roland bude mít jistě velkou radost. Pojďte, pojďte!“
Mladý svěřenec kláštera zavře dveře a všichni vejdou do pečlivě udržované zahrady plné
jehličnanů středního vzrůstu, do zahrady, která působí nádherně i tajemně, která poskytuje místo pro
aktivní odpočinek i možnost se v ní posadit a rozjímat.
„Zavedu vás do pracovny pana opata,“ mluví dál Caurain, „Bratře Paule, jak ses měl v Paříži? A
proč jsi tak divně ustrojen? Musíš mi o všem vyprávět, budeš mít čas? Tak dlouho už jsme neměli
možnost si popovídat, tolik mi chyběly naše zajímavé pře o víře.“
„Jistě, bratře Vincente,“ odvětil velmi nervózní markýz, „Určitě si najdu čas, abychom si spolu
pohovořili. Napřed ale musím mluvit s Otcem Rolancem.“
„Jistě, jistě, pojďte dál, posaďte se, hned ho přivedu. Je vzadu v modlitebně, kárá jednoho z našich
bratří,“ přikyvuje Caurain.
Oba šlechtici zůstanou čekat v tmavší, ale dobře zařízené kanceláři místního opata, kde masivní
nábytek svými tvary i barvou navozuje důstojnost místa. V policích leží pečlivě srovnáno velké množství
knih a spisků. Návštěvníci se posadí k dlouhému stolu, kde se obvykle schází vedoucí představitelé
kláštera a rozebírají úkoly, které je třeba plnit.
Nemusí čekat dlouho. Do dveří vrazí zadýchán podsaditý muž mírně obézní postavy ale čilého
ducha, který na chvíli ztratí kontrolu nad důstojností svého úřadu a chvátá za svým bývalým svěřencem.
Stejně jako Caurain před chvílí, nedokáže skrýt svoji radost. Velmi chytrého a bystrého Paula si nesmírně
oblíbil, staral se od něj od chvíle, kdy ho našli před branami kláštera, nejprve jako řádový mnich, pak jako
převor. Vlastně i díky jeho velkému úsilí již v pozici opata se dostal mladík do Paříže, kde mu, jak doufal,
kynula daleko větší šance na duchovní kariéru, ke které dle jeho mínění má jeho žák obrovské
předpoklady.
Jelikož se neviděli téměř rok,
velmi vřelé přivítání se neobejde bez
objetí i několika slziček v očích obou
mužů. Teprve pak se podívá opat na
ústroj svého chráněnce, udiveně a
tázavě se na něho podívá. Posadí se a
Pierre mu vypráví svůj příběh, vše, co
se mu v posledních dnech stalo, včetně
násilné smrti Henriho de Taille. Opat
poslouchá velmi pozorně, jeho tvář se
postupně více a více kaboní, ale
nedokáže ani zastřít i radost z prokázání
mladíkova původu.
„Jde o velmi smutný a dojemný
příběh,“ řekne opat zamyšleně, když
vyprávění skončí, „Musím se přiznat,
již dávno jsem něco takového tušil.
Znal jsem zběžně tvého skutečného otce, Paule, spíše tedy od vidění a ta podoba mi nedávala spát. Ale
snažil jsem se svoje domněnky před tebou utajit, protože jsem měl o tebe strach. I proto jsem tě držel
velmi zkrátka a i proto jsem tě poslal pryč do Paříže, protože jsem se bál, aby si tvé podoby někdo zdejší,
kdo by si upamatoval na tvého otce, nepovšiml. Boží prozřetelnost však rozhodla jinak.“
„Jsem z toho všeho velmi zmatený,“ řekne Pierre stísněným hlasem, „Stále se nemohu vyrovnat
s tím, že by se měl můj život tak změnit. Nejsem na takovou změnu vůbec připravený. Vlastně nastávají
chvíle, Otče, kdy nemohu všemu vůbec uvěřit. Odhalení mé identity mi přijde jako neuvěřitelný boží
zázrak. Občas se bojím, abych se neprobudil ze svého snění.“
142
„Milý synu, Bůh po zásluze odměnil tvou pokoru, tvou píli, tvé odříkání. Určitě svoji novou roli
dobře zvládneš, jsi velmi vzdělaný, bystrý a inteligentní mladý muž. Na jednu stranu jsem velmi smutný,
neboť opouštíš naše řady, ale na druhé straně mám velkou radost z tvého osobního štěstí. Naskýtá se ti
obrovská možnost své schopnosti uplatnit ve světském životě. Vzhledem k tvému výbornému vzdělání
věřím ve tvůj velký úspěch.“
„Nejsem si jistý správností svého rozhodnutí. Možná bych měl raději neměl zůstat řádovým
bratrem a pokusit se o kariéru v církvi,“ svěří se markýz se svými pochybnostmi, které ho v posledních
dnech neodbytně pronásledují.
„Milý synu, ber odhalení svého původu jako boží dar, jako další boží zkoušku,“ řekne konejšivě
opat, „Vždy se do lůna církve můžeš vrátit, kdyby ti světské postavení nepřinášelo uspokojení.
Nedokázalo ti dát, co od něho očekáváš. Ale věřím ti, Paule. I ve světském světě dokážeš uplatnit vše, co
jsi se zde naučil. Jistě využiješ svoji vrozenou schopnost být vůdčí osobností, činit rozhodné závěry a
dobře volenými slovy ovlivňovat mínění jiných.“
„Souhlasím, Otče, čeká mě další boží zkouška. Jsem ale zděšený cenou, která byla za odhalení
mého původu zaplacena. Pan Henri vykoupil moje zdánlivé štěstí svým mladým životem. Ale nejistot je
ve mně mnohem více. Bojím se setkání se svou vlastní sestrou, vždyť ona doposud o mé existenci neví.
Stejně jako já neměl ponětí o její ještě před pár dny. Děsím se chvíle, kdy se budu muset setkat se svojí
skutečnou matkou, o motivech jejího jednání nic nevím. Mám strach, zda ji dokáži odpustit, ač nás Bůh
k odpuštění vede. Jsem plný rozporů a je ve mně tolik nejistoty. Stěží mohu se svými neposednými
myšlenkami nalézt odpočinutí své rozeklané mysli ve spánku. Nejraději bych se zavřel znovu zde
v klášteře, uchýlil se své bývalé cely a velmi, velmi dlouho jen meditoval.“
„Tvoje slova jsou důkazem, že jsi své nové role hodný. Nepochybně ji zastaneš dobře. Přes
všechny své pochyby dojdeš ke správnému rozhodnutí. Tvá nejistota je pochopitelná, tvůj zmatek
logický. Nepochybně nalezneš nové přátele, kteří ti dokáží pomoci ve tvé těžké životní zkoušce,“ podívá
se představitel kláštera na dosud zcela pasivního hraběte.
„Máte pravdu, pane opate,“ promluví poprvé pan de Aboa, „Pan markýz bude jistě potřebovat
pomoc nás všech. Velmi přesně vám vylíčil, co se v několika posledních dnech událo. I mě velmi mrzí
tragédie pana de Taille. Ovšem v prvé řadě musíme urovnat záležitosti pana markýze zde v Anjou, aby
pokud možno s co nejmenšími obtížemi převzal svůj majetek, tedy svůj zámek Almare. Za druhé je nutné,
abychom přišli s nějakou rozumnou historkou, proč se pan markýz ujímá svého postavení až nyní.
V obojím bych velmi rád využil i vaší pomoci a rad.“
„Jsem vám vděčný, pane hrabě,“ odvětí Antoine, „za vaši starost o mého bývalého chráněnce. Vy
i vaši přátelé jste učinili dobrý skutek, za nějž vás jednou Bůh odmění. Jde o opravdu velmi zlou historii,
o velké příkoří, které se stalo v minulosti a které bohužel přesáhlo i do současných dní. Znal jsem pana
Henriho a jeho násilný skon se mě velmi dotýká. Také mi běhá mráz po zádech při vyslovení jména
hraběnky de Besiere, kterou jsem já sám ještě poznal jako madam de Julsea, když žila zde v Angers, než
se provdala za vašeho otce, milý synu. Jistě se postaráte, pane hrabě, o bezpečnost mého drahého bratra
Paula, nyní již markýze Pierre de Almare.“
„Budu se snažit,“ odvětí pan de Aboa, „V nejbližší době jsme pod ochranou kardinála Richelieu,
nyní si nikdo neopováží učinit žádnou nepravost a paní hraběnka je vyhnána do Londýna. Její vyhnanství
však nemusí trvat věčně, i proto je třeba, aby pan markýz pevně převzal vládu nad svými statky, byl
uveden do společnosti sobě rovných, získal postavení u dvora a vlivné přátele. To vše bude jeho nejlepší
ochranou v časech budoucích.“
„Bezvýhradně s vámi souhlasím, pane hrabě. Jakou pomoc však žádáte ode mne?“
„Vůbec nemáme tušení, jak je nyní spravován zámek a panství Almare. Potřebovali bychom
pokud možno věrné zprávy a také radu. Pravděpodobně bude nutné hledat nového správce, současný asi
bude v blízkém vztahu s paní hraběnkou. Rovněž by bylo příhodné, kdyby církev podpořila příběh, který
předložíme u dvora ohledně dětství markýze.“
143
„Rozumím. Co se týče správce zámku, ten současný je velmi schopný muž. Přátelsky se stýká
s Jeho Milostí biskupem, ten by vám mohl říci více. On by mohl výrazně pomoci i v druhé záležitosti.“
„Velmi děkuji za radu. Mohli bychom tvrdit, že pan markýz byl v mládí nemocný a tak byl dán do
opatrování do vašeho řádu. Když se zcela vyzdravěl a získal potřebné vzdělání, přichází se starat o
rodový majetek a zaujmout své místo ve společnosti. Vymyslím způsob, jak zmíněnou historku učesat,
doplnit o detaily a podat věrohodně u dvora. Bude však třeba vašeho potvrzení.“
„Vždyť půjde svým způsobem o vyjádření pouhé pravdy. Náš drahý bratr Paul u nás opravdu
strávil celý svůj dosavadní život.“
„Před chvílí jste zmínil pana biskupa, Otče Antoine. Velmi bych uvítal, kdyby se mohl podílet na
převzetí majetku panem markýzem. Podpořit jeho příchod na zámek Almare důstojností svého úřadu a
posléze zapůsobit na správce zámku a panství, aby snad nedošlo z jeho strany k obstrukcím,“ sdělí své
další přání pan de Aboa.
„Velmi rozumný názor, pane hrabě. Jeho Milost pan biskup je velmi vstřícný muž, velmi dobře se
známe. Pokusím se připravit vaše setkání zítra zde u nás v klášteře. Vyprávěl bych mu příběh bratra Paula
a požádal ho o podporu.“
„Děkuji, pane opate. Mám jen jisté obavy …už příliš mnoho lidí je zasvěceno do našeho tajemství,
tím se pomalu začíná stávat věcí veřejnou.“
„Pan biskup i já jsem osoby, které dokáží takové tajemství udržet!“ odvětí opat důrazně a dá
najevo svoji nevoli.
„Promiňte, Otče Antoine, nijak jsem se vás nechtěl dotknout. O vás a Jeho Milosti bych si
nedovolil ani na okamžik zapochybovat. Mám jen na paměti blaho pana markýze, mohou se najít osoby,
které mají vliv a které nelibě ponesou převod majetku do rukou náhle nalezeného dědice. Proto považuji
za nutnou velkou míru obezřetnosti. Však i smrt pana Henriho je varující. Věřím vám, Otče, pan markýz
je pro vás skoro jako vlastní syn, proto jsme také jako za prvním přišli za vámi. Ale na druhou stranu
pochopte i moje pohnutky a obavy, musím dbát o bezpečnost pana markýze a o nabytí všech jeho práv. Je
nutné, aby vše probíhalo delikátně a pokud možno bez komplikací,“ vysvětluje pan de Aboa.
„Rozumím vám, pane hrabě, oba máme na mysli dobro mého drahého bratra Paula,“ přikývne
opat, „V tom se naprosto shodneme. Kde jste ubytováni?“
„V hostinci U Zlaté husy.“
„Dobrá volba, ubytování je na úrovni a strava rovněž. Pokusím se co nejdříve navštívit pana
biskupa a domluvit s ním schůzku. Pro delikátnost se budu snažit, abychom se setkali zde. Nevím, kdy
bude mít čas, ale jakmile bude schůzka domluvena, ihned vám podám zprávu. Pan biskup je ve městě, to
vím jistě, což je pro naši věc dobré. Souhlasíte?“
„Jistě, velmi děkujeme,“ přikývne de Aboa.
„Otče,“ ozve se teď Pierre, „mohl bych zde chvilku zůstat a promluvit si s některými svými
bývalými bratry?“
„Jistě, i já bych s tebou chtěl mluvit, neviděli jsme se tak dlouho,“ souhlasí opat.
„Jen bych rád upozornil na nutnost o některých věcech nemluvit,“ upozorní hrabě.
„Mám pomlčet o tom, co se stalo?“ zeptá se markýz.
„Upřímně, byl bych raději. Pokud už však cítíte potřebu se svými přáteli hovořit, tak se zdržte
jakýchkoli podrobností. Maximálně můžete říci, že vás Bůh obšťastnil svoji milostí a našel vám vaši
rodinu. Víc ale neříkejte. O tom, že se stanete pánem na blízkém zámku, se asi stejně brzo dozvědí, ale
proboha nevykládejte žádné podrobnosti,“ naléhá pan de Aboa.
„Milý synu, musím dát panu hraběti zcela za pravdu. Bude rozumné, abys zatím s nikým kromě
mě nemluvil.“
„Ale můj přítel bratr Vincent mě poznal.“
„Ano, ano. Má službu a já ho zavázal mlčením. Nařídil jsem mu, aby o tvé přítomnosti nikomu
dalšímu neříkal, jako bych měl boží vnuknutí. S ním si promluvit můžeš, nicméně i před ním se zdrž
144
vyprávění o tragických událostech, ke kterým došlo v Paříži. Zavzpomínejte na roky tvého života zde,
v těchto posvátných zdech, poděl se o své dojmy z Paříže, ale nemluv o podrobnostech.“
„Děkuji, pane opate,“ je zjevně spokojený Geoffi, „Nechci být přílišným pesimistou či vyvolávat
duchy, ale opatrnosti není nikdy nazbyt.“
„V tomto případě s vámi souhlasím, pane hrabě. Historie rodu de Almare je příliš temná a krvavá,
je opravdu potřeba postupovat velmi diskrétně a obezřetně.“
„Děkuji vám za pochopení, pane opate. Když dovolíte, opustím vás a půjdu do našeho hostince.
Budu ve svém pokoji, docela rád si odpočinu. Pokud budete mít nějaké zprávy, tam mě zastihnete.
Nechám vás s vaším chráněncem, jistě si toho máte hodně co povědět. Ještě jednou vám velmi děkuji za
vaši pomoc a věřím, že naše společné úsilí přispěje ke skvělé budoucnosti našeho společného přítele,“
povstane hrabě a ukloní se.
„Oba jistě uděláme, co je v našich silách, abychom pomohli bratru Paulovi,“ přitaká opat.
INSPEKČNÍ JÍZDA A SETKÁNÍ SE STRÝCEM
Baron de Taille, hrabě de Godille, abbé Furray a komoří Tunray stráví celé odpoledne studováním
dokumentů, které se zaobírají hospodařením zdejšího panství. Zvláště poručík je celý divý do práce,
neboť v ní hledá zapomnění. Jeho elán strhne všechny ostatní. Zapojí se i hrabě, majitel vedlejších
pozemků, pro něj diskuse znamená dobrou příležitost poznat něco z udržování většího a bohatšího panství
než je jeho. Ale na druhou stranu se dost nudí.
V první řadě zjišťují, jak jsou na tom s hotovostí, pohledávkami a závazky. Za druhé se snaží
proniknout do tajů všech pozemků, zda na nich nelpí nějaké závazky, jaké jsou z nich výnosy, kolik na
nich je podaných, nájemců a podobné záležitosti.
Když nastane čas na večeři, nejsou zdaleka hotovi. Domluvili se však na dalším postupu. Druhý
den bude komoří Tunray pokračovat s tříděním dokumentů, zatímco oni podniknou inspekční cestu.
Během ní se také zastaví v sídle hraběte de Godille a večer plánují nalézt ubytování v Angers.
S tím se po večeři rozejdou. Všichni jsou velmi unaveni, i přes všechna strádání, všechny černé
myšlenky a můry, naleznou jejich rozervané duše uklidnění ve spánku, ve kterém setrvají po celou dobu
noci.
Již kolem sedmé hodiny ranní druhého dne dorazí farář Furray, stihne posnídat s pány šlechtici a
pak už jim nechá komoří Tunray přistavit kočár. Kromě kočího na stupátkách stojí dva sluhové, kteří jsou
oblečeni do zámeckých stejnokrojů. Na dveřích kočáru se skví baronská korunka, kočár je tažen dvěmi
páry hnědáků. Šlechtici jsou ozbrojeni pistolemi a kordy, oba sluhové mají pod svým oděvem rovněž
ukrytu pistoli. Pouze kočí a farář cestují beze zbraně. I tak jejich výzbroj znamená solidní potenciál, aby
se mohli ubránit náhodným lapkům, jejichž přítomnost ovšem nikdo nepředpokládá. Ale jistota je jistota.
K panství rodiny de Taille patří pozemky o rozloze necelých deseti tisíc hektarů, na nichž
v různých usedlostech žije celkem asi pět set poddaných a nájemců. Nejvíce jich je shromážděno ve vsi,
kde si nechal farář Furray zbudovat malý dřevěný kostel. Vykonává funkci farářem pro toto panství a
zároveň i pro farníky na pozemcích pana hraběte.
Majetek a titul barona obdržel prapředek pana de Taille od panovníka jako odměnu za jeho služby
a vlastně získal část pozemků, který kdysi patřili k daleko většímu hrabství Godillů, jednomu z hrabství
ve vévodství Anjounském. Panství Taille končí u řeky Ougdon, ke které má baron zajištěn přístup. Na
pozemcích rodu Taille se nacházejí pole, louky, pastviny i les, dva menší rybníky. Toto je možné vyčíst
z dokumentů, které včera zmínění pánové studovali.
Horné může být spokojen. Pole i pastviny jsou dobře udržované, usedlosti, ve kterých žijí a
hospodaří jeho poddaní či nájemci vykazují rovněž solidní stav. Furray se pochlubí i svým kostelíkem.
145
„Máte pravdu, pane abbé, bylo by třeba ho rozšířit,“ řekne pan de Taille, když vyjdou opět ven,
„Také oltář a kazatelna by měly být opraveny. Myslete na to, až budete plánovat výdaje na nejbližší
období.“
„Velice děkuji, pane barone,“ ukloní se lehce Furray.
„Třeba půjde zvýšit výnosy z našich pozemků, možná rybníky by si zasloužily rozšíření, pak
bychom mohli zvýšit prodej ryb, nemyslíte?“
„Upřímně řečeno, pane barone, zatím nemám zcela jasno.“
„Nevadí, nespěchám, máte moji plnou důvěru. Chcete mi ještě něco ukázat anebo se můžeme
rozjet k pozemkům pana hraběte?“
„Můžeme pokračovat směrem k hradu pana hraběte. Cestou se ostatně můžeme podívat i na váš
druhý rybník,“ odvětí Antoine.
„Souhlasím, nasedáme a jedeme,“ pokyne Horné všem.
Panství pana de Godille tvoří vlastně už jen střípek původního hrabství. Některé pozemky odňal
král, některých byli nuceni se vzdát předci současného majitele výměnou za finanční hotovost či propadli
věřitelům. Z kdysi rozsáhlého panství zbývá jen řádně okrouhaný cancour země. Celkem necelých tři
tisíce hektarů pozemků však patří stále do správy rodu de Godille, jeden menší rybník, les, několik luk a
pastvin a také nepříliš dobře udržované polnosti. Necelé dvě stovky poddaných a nájemců dokáže sotva
vydělat na základní potřeby pro sebe a s obtížemi odvádí poplatky církvi a panu hraběti.
Část bývalých pozemků hrabství Godille nyní patří z jedné strany baronovi de Taille a z druhé
strany markýzi de Almare, další se vrátily zpět králi a určitá část připadla jiným šlechtickým rodům.
Kočár projíždí místy, která mají být dle smlouvy pronajata baronovi. Je patrný rozdíl mezi předchozím a
tímto panstvím.
„Čeká vás dost značná práce,“ odtuší baron směrem k faráři, „Rovněž bude potřeba se postarat o
selský lid, jak vidím, nežije si dvakrát dobře.“
„Máte pravdu,“ odvětí pan de Godille.
„Vše se v dobré obrátí, příteli,“ poplácá Armanda po rameni poručík, „Jste sotva schopný
udržovat stav, co vám zanechal váš strýc. No, je nejvyšší čas se podívat na toho vykuka.“
„Máte pravdu, pojedeme už přímo k mojí zřícenině,“ odvětí s hořkostí v hlase hrabě.
Kočí na pokyn barona nasměruje kočár k bývalému významnému hradu, který kdysi strážil soutok
řek Ougdonu s Mayennou. Pan de Godille má stále přístup k řece Mayenne, ale asi jen v délce necelého
jednoho kilometru.
Již příjezd po neudržované cestě k vyvýšenině, na níž byl hrad zbudován, je dosti tristní. Stejně
smutný pohled je na vlastní stavbu či vnitřní prostory hradu, pokryté jen několika dřevěnými stavbami
přiléhajícími k již zchátralým hradbám. Tělo hradu, kulatá věž a dvoupatrová kamenná stavba, v sobě
ukrývá několik zašlých komnat bez nábytku. Vše, co se dalo odnést, již strýc rozprodal.
„Kdysi šlo nepochybně o velice pyšný hrad,“ posteskne si Furray.
„Raději mi minulost ani nepřipomínejte, pane abbé,“ povzdechne si pan de Godille.
„Milý příteli, nevěšte hlavu. Našel jste nové přátele, budete mít novou službu. Dá-li Bůh, tak
uděláte nejen kariéru, ale získáte i finanční prostředky, abyste to tady mohl opravit,“ povzbuzuje mladíka
Horné.
V tu chvíli již kočár zastavuje na neudržovaném nádvoří. Kolem je jen pár nepříliš dobře
ustrojených nádeníků, přebývajících v chatrných dřevěných stavbách podél zašlých hradeb, pár toulavých
psů a v uctivé vzdálenosti od něho několik koček. Přítomní sloužící sice uctivě zdraví panstvo, netváří se
však nijak nadšeně, dá se řídi dokonce překvapeně, že do těchto Bohem málem zapomenutých končin
také někdo zavítal.
„Jen aby tu váš strýc byl,“ znejistí pan de Taille.
„Nevím, možná zůstal někde ležet opilý,“ pokrčí rameny Armand, „Ale jestli je tady, vím kde ho
hledat.“
Dotazy u sloužících si majitel nemovitosti potvrdí své předpoklady.
146
„Tak jdeme. Už se těším, jak si ho podám,“ vstoupí do věže baron.
„Já tedy vůbec nestojím o střetnutí s ním,“ sáhne si bezděčně na prsa hrabě, kde již zbyla jen malá
jizvička po zranění, způsobeném mu strýcem, strup se již dávno odloupl.
Vede své společníky do místnosti v přízemí kruhové stavby, kde při jeho posledním odjezdu
popíjel strýc se svým sluhou a kuli pikle, jak se ho zbavit navždy. Prudce rozevře dveře. Zná svého strýce
dobře. Byť je již dávno po poledni, oba muži vyspávají na lavicích, špinaví, páchnoucí, v šatech, přikrytí
zatuchlými houněmi. Kolem dokola rozházené prázdné láhve, jedna nedopitá stále na stole. Mladík se
zastydí za svého příbuzného a sklopí hlavu.
Ne tak pan de Taille, který se rozhodne jednat rázně, po vojácku. Uchopí jednu z prázdných láhví
a třískne s ní o zem, až se rozlétne sklo téměř po celé místnosti. Třeskot probudí oba spáče. Posadí se na
lavicích a mžourají směrem k příchozím. Návštěvou jsou zcela zaskočeni.
„Co tady děláte?“ vypraví ze sebe Pierre de Godille. Pobledlý sluha Nicol Chrastac se začne
chvět, vytuší, že k nim právě vešly problémy, jejichž vážnost se obává domyslet.
„Co my tu děláme?“ zpustí zhurta Horné, „Otázka zní, co tady děláte vy dva vandráci! Opilci!
Zloději! Vrahové!“
„Co si to dovolujete? Kdo jste?“ pokusí se o odpor strýc.
„Kdo jsem? Jsem poručík královských mušketýrů baron de Taille! Svého synovce snad poznáváte.
A jistě poznáváte i abbé Furraye, váženého faráře, našeho vychovatele a správce našich panství!“
„Proč jste tady? Nikdo vás nezval.“
„Tak to už je moc,“ kopne do židle poručík, až ta odlétne směrem k sedícímu opilci a zasáhne ho
do nohy. Ten bolestně zavyje, ale neodváží se povstat, „Ty darebáku jeden. Rozkradls a propil majetek
mého přítele, zpustošil si jeho panství, jsi hanbou šlechtického stavu. Zasloužil by sis kulku do hlavy a
zahrabat na hnojišti! Ty si dovoluješ právoplatnýmu majiteli všeho toho tady říct, co že tady dělá?!“
„Pane!“ zvolá teď Pierre de Godille, „Nesmíte mě vyhrožovat. Vaše panství je jinde a tady nemáte
žádné pravomoci!“
„Že nemám? Zastupuji svého přítele, tvého synovce, o jehož život si usiloval. Který tě ve svým
milosrdenství nechal zahnívat v jeho hradu a ty ses mu odvděčil podlým úkladem! Moje pravomoci ještě
pocítíš! Víš, kdo je to poručík královských mušketýrů? Víš jakou má váhu moje slovo u dvora? Nevíš nic,
ty vožralo. Ale brzo moji moc poznáš!“
„Já jsem nikomu nic neudělal. Jestli někdo něco takovýho tvrdí, tak lže!“ vykřikne strýc.
„Ty darebáku, mám si rozhalit košili, aby bylo vidět jizvu po tvým noži?“ neudrží se už hrabě, jen
pohled barona ho zastaví, jinak by se na lháře vrhl.
„Klid, příteli,“ říká pan de Taille, „Nechte vašeho proradnýho příbuznýho mně, já jsem zvyklej
jednat s takovejma darebákama. Nešpiňte si ruce s takovou kreaturou. Však já za vás tuhle vostudu
našeho stavu vyřídím, nebojte se.“
„S vámi já mluvit nechci!“
„Mě nezajímá, co chceš či nechceš. Podstatný je, co chci já. Musím zvážit, co udělám. Nejraději
bych tebe i tvýho ničemného sluhu na místě vodstřelil, jak prašivý psy,“ rozhalí poručík plášť a dá na
odiv pažby svých dvou mohutných pistolí, „Možná však, když budete pokorný, tak svoje rozhodnutí
změním.“
„To přeci nemůžete! To by byla vražda! Na to nemá právo ani důstojník královy gardy!“
„Takhle podáno jistě ne,“ rozesměje se teď Horné, „Ale já jsem přece jen bránil svýho přítele!
Přišel v našem doprovodu na svůj hrad, kde jste se ho pokusili vy dva zavraždit! Naštěstí však nebyl sám
a v poslední chvíli jsem vstoupil do místnosti já. Jen díky přesným zásahům z mých pistolí se podařilo
odvrátit váš úklad a zachovat hraběti život!“
„To je komplot! To vám nikdo neuvěří!“
„Cože? Že neuvěří? Tři ctihodní svědci, poručík královských mušketýrů, majitel zámku, hrabě a
vážený farář, kdo by se pokusil zpochybnit naše slova? Zvláště když tady v kraji znají tu vaši povedenou
dvojici? Opilství vás dohnalo až k tomuhle bezbožnému činu. Neměli jste prostředky na chlast a mysleli
147
jste, že když odstraníte právoplatného dědice, budete moc disponovat majetkem, který jsi ještě nestačil
propít. Naštěstí jsem zabránil hroznému činu arcidarebáka, kterej pravděpodobně zcela přišel o rozum!“
„To nesmíte! Přeci nezabijete jen tak člověka!“ zírá strýc zkoumavě na mušketýra, který i bez
uniformy vzbuzuje velký respekt.
„Víš ty, kolik já už zabil lidí? Jsem voják, byl jsem v mnoha bitvách. Nespočet lidí jsem sprovodil
ze světa, a ty nebyli žádný vandráci, pouze měli smůlu, protože bojovali na špatný straně. Posledního,
jednoho vraha, jsem zapíchnul před několika dny. Ty si snad vážně myslíš, že budu váhat? Pan hrabě má
jistý zábrany, přes to všechno si jeho příbuznej, ale pro mě si jen další v řadě, který zemře mojí rukou!“
Pan de Taille mluví překvapivě klidně, byť zvýšeným hlasem, ale velmi přesvědčivě. Pierre de
Godille přestává pochybovat a jeho sluha uvěří naprosto. Celý se třese a není schopen ze sebe vypravit
ani slovo, udělat jediný pohyb.
„Synovče, ty sis na mě najal zabijáka?“ obrátí se strýc se zoufalstvím v očích na svého
příbuzného.
„Ty si s tím začal. Když si mě spoutal, mluvils velmi votevřeně. Prej by bylo dobrý mě někam
zahrabat, domlouvali jste se, že mě vodstraníte. Měl jsem štěstí, když jsem se dokázal dostat z pout, jinak
byste mě asi podřezali. Mě se nedovolávej. Nechal jsem tě tady přežívat, bylo mi tě líto, tys mě za to chtěl
zabít. Požádal jsem pana poručíka, našeho souseda, aby mi tuhle záležitost pomohl vyřešit. Pokud vás
zastřelí, tak mu mile rád potvrdím jeho verzi, kterou vám řekl,“ odvětí vzrušeným hlasem hrabě, na ničem
se předem nedomlouvali, improvizuje, hraje hru, kterou nastrojil jeho přítel.
„Faráři, vy jste kněz, copak budete přihlížet vraždě?“ vyjekne teď strýc na poslední svoji naději.
„Teď se mě dovoláváš, synu? Ty jsi zhřešil, když jsi usiloval o život pana hraběte. Mám ho velmi
rád, vždyť víš, že jsem ho učil a vychovával. Tys ho chtěl podle připravit o život. Musíme ho před tebou a
tvým sluhou chránit,“ složí ruce na prsou Furray, pochopí, kam poručík míří a i on se rozhodne mu být
nápomocen.
„Tak to není, pane faráři, to bylo nedorozumění, to je lživý vobvinění. Musíte zasáhnout …“
„Tak ty ještě lžeš?“ zvolá pan de Taille a v jeho rukách se jako blesk objeví pistole, které namířil
na oba muže, „Nemá smysl se s ním dál bavit, já to už skončím,“ dodá.
„Milost, milost,“ klesne teď na kolena Chrastac, „Všechno přiznávám, všechno přiznávám, já jsem
to říkal, říkal jsem to, že to nemáme dělat, ale pán mě neposlech!“
„Mlč!“ zařve na něj Pierre.
„Prosím, nezabíjejte mě, pane barone, prosím, všechno dosvědčím, všechno přiznám, jen mě pro
lásku boží nezabíjejte,“ kvičí sluha a plazil se po zemi směrem k poručíkovi. Ten raději o krok ustoupí a
pozvedne zbraň. Tím zastaví nešťastníka, ten si teď zakrývá rukama hlavu a hlasitě naříká. Očekává
každým okamžikem smrtící ránu.
„Dosvědčit?“ protáhne teď Armand, „Ne, to ne. Nechci aby se vaše podlost projednávala u soudu.
Už tak je náš rod dost zostuzenej. Když to uděláme tak, jak říká pan baron, tak to bude lepší. V tichosti se
všechno sprovodí ze světa a bude klid.“
„Vrazi!“ vmete jim do tváře strýc a vzdorovitě se podívá na poručíka. V jeho očích však vidí jen
naprostý chlad a lhostejnost. Nemá šanci, ano, ten muž je zvyklý zabíjet, pro něho jejich zastřelení bude
představovat jen další usmrcené v dlouhé řadě jím odrovnaných nepřátel.
„Vážení,“ ozve se teď otec Furray, „nešlo by přesto najít jiné východisko?“
„Východisko?“ protáhne pan de Taille, „Slyšel jste pana hraběte. Nechce veřejnou ostudu u soudu
a já mu rozumím. Nemůžeme ani tady ty ničemy nechat, protože by mohli svůj pokus zopakovat a mohli
by ohrožovat život pana hraběte. Ne, nevidím jiný východisko. Je mi líto, ale už jsme ztratili dost času.
Už to skončím. Pokud nechcete jejich smrt vidět, běžte za dveře, až uslyšíte výstřely, bude vše hotovo.“
„Myslíte, že je zabijete jednou ranou?“ zeptá se Armand.
„Jsem dobrej střelec, příteli, u pluku jeden z nejlepších. V každým případě budou smrtelně
zraněný, pokud nezemřou hned, tak do půl hodiny bude po nich,“ odvětí naprosto bez emocí baron.
148
„Dobře, já nechci vidět smrt muže, který byl bratrem mé matky. Půjdu ven, když dovolíte. Co vy,
Otče?“ zeptá se Armand a významně se na kněze podívá. Ten pochopí, otočí se také a předstírá odchod.
Pak však znovu zasáhne do děje.
„Počkejte, možná bych měl řešení,“ řekne.
„Řešení? Jaké?“ zeptá se synovec.
„Kdyby váš strýc, pane hrabě, tady před námi podepsal přiznání, které bychom my dva, já a pan
baron podepsali jako svědkové a kdyby se zavázal, že už nikdy nevstoupí do anjounského kraje, nebylo
by pro vás takové řešení přijatelné?“
„Nevím, mohl by slib porušit a vrátit se,“ zavrtí nesouhlasně hlavou pan de Taille, držíc stále oba
nešťastníky na mušce.
„Kdyby tak učinili, tak bych je nechal okamžitě zatknout. Přiznání by leželo v Angers na
příslušném úřadě a kdyby bylo potřeba, tak bychom ho použili. Věřím však, že by se návratu neodvážil.
Zvažte prosím můj návrh, vážení urození pánové. Ti dva si nezaslouží váš soucit, ale přeci jen, má smysl
si špinit ruce krví takových bezvýznamných pobudů?“
Strýc i jeho sluha zvednou oči a dívají se na oba šlechtice. Že by jim přeci jen svitla naděje?
„Nevím, záleží na panu hraběti, mně se váš návrh moc nelíbí,“ pokrčí rameny Horné.
„Otče, jste schopen ohlídat, aby se sem nevrátili?“ obrátí se Armand na kněze.
„Mám mnoho přátel mezi zdejšími duchovními i věřícími, jsem si tím jistý. Okamžitě bych se o
jejich návratu dozvěděl a učinil potřebné kroky. Pokud jim dáte poslední příležitost k nápravě, pane
hrabě, jsem přesvědčen, že se v našem kraji již nikdy neobjeví.“
„Nevím, Otče, jde o těžkou volbu. Chtěli mě zabít a já se přeci musím chránit. Na druhý straně,
nechci zatěžovat svoje svědomí smrtí těch dvou mizerů. Opravdu, velmi těžká volba,“ předstírá usilovné
přemýšlení hrabě.
„Rozhodněte se rychle, příteli, svrbí mě prsty, asi už brzy vyjde rána,“ poznamená pan de Taille a
oba odsouzenci se mimoděk přikrčí.
„Snad bych na váš návrh mohl přistoupit, Otče,“ protáhne synovec, „Ale vždyť jsme se ani
nezeptali, zda by byl můj strýc ochoten takový dokument podepsat!“
Oči všech přítomných se teď obrátí k proradnému šlechtici, nejupřenější pohled na něj vrhá jeho
sluha. Pierre přemýšlí. Když podepíše, vydá se jim na milost, bude navždy psancem. Co když jen blafují?
Zpočátku měl takový dojem, ale ten chladný pohled poručíka ho přesvědčil, že je připraven svoji hrozbu
skutečně provést. Teď znovu váhá.
„Nepodepíšu,“ vyklouzne mu z úst, při zvuku toho slova se sám zachvěje a zarazí, jako by ho
nevyslovil ani on sám.
„Vidíte, říkal jsem to, škoda slov. Prosím, pánové, opusťte místnost nebo zůstaňte,“ praví suše
Horné a pozvedne obě pistole, do ústí jejich hlavní zírají oba zhýralci.
„Pane! Podepište! Proboha, podepište! Copak nechápete?! Von nás vopravdu zastřelí! Proboha
podepište!“ ječí Crastac, vrhne se k nohám svého pána, které objímá a s očima plnými hrůzy i slz na něho
uhrančivě zírá.
Strýc je taky strachy bez sebe, nemůže stále uvěřit, že vypustil ze svých úst odmítavé slovo,
zděšen sám nad sebou, valí bulvy na svého synovce a kněze, jak se ti dva otáčejí a odcházejí, pak
pohlédne do chladných skelných očí poručíka a nakonec do ústí pistole v jeho rukách.
„Podepíšu, podepíšu! Souhlasím! Nestřílejte!“ vyhrkne ze sebe překotně.
„Pozdě!“ napřímí ruku se zbraní pan de Taille.
„Počkejte, příteli,“ zastavuje popravčího hrabě, „souhlasím s Otcem Antoinem, pokud podepíše,
tak ho nechám jít.“
„Třeba si svůj podpis zase rozmyslí, ztrácíme zbytečně čas. To jsou ty vaše zbytečný ohledy. Jsem
voják, já jsem zvyklej problémy řešit rázně a jednou pro vždy,“ namítá Horné.
„Rozhodl jsem se. Dám jim poslední příležitost,“ řekne důrazně hrabě.
149
„Dobře. Jak chcete, je to váš strýc a vaše panství. Ale říkám vám, už toho mám dost. Jestli jenom
na chvilku zaváhá při podpisu, tak ho rovnou zastřelím, ať si říkáte co chcete. Máte zbytečný ohledy,
příteli, musím vás chránit před sebou samým!“ hovoří s předstíraným rozhořčením pan de Taille, nohou si
přistrčí židli, posadí se na ni, pistole si podepře o stehna a sleduje své potencionální oběti.
„Děkuji, pane barone,“ odpoví Armand, „Otče, připravíte ten dokument?“
„Ano, milý synu,“ přisvědčí kněz, „Mám v kočáře papír a psací náčiní, dojdu si pro něj a
připravím potřebný dokument.“
Nastává chvíle tíživého ticha, která trvá i po návratu abbého. Ten s kusem papíru zasedne za stůl a
začne smolit obviňující řádky. Konečně je přiznání dokončené a farář zvedne svůj zrak od listiny.
„Pánové, jsem hotov,“ sdělí, „Pan Pierre de Godille se přiznává, že za účelem získání peněz
napadl, zranil a svázal zde přítomného majitele panství pana hraběte Armanda de Godille a měl v úmyslu
se ho později zbavit, aby se stal dědicem jeho panství. Dále je tu napsané, že v přítomnosti obou svědků,
tedy mě a pana barona, toto přiznal i sluha zmíněného. Zde zbývá jen přidat podpis obviněného a pak
naše podpisy svědků. Což by mělo být zcela dostačující.“
„Výborně, Otče, velmi vám děkuji. Dejte dokument mému strýci podepsat a pak ho podepište i
vy,“ požádá Armand.
„Jistě, jistě,“ přistrčí papír Furray před chvějícího se Pierra. Ten na malý okamžik zaváhá, pak se
však na zlomek vteřiny podívá do chladných očí pana de Tailleho a rychle pod dokument připojí svůj
podpis. Následně totéž učiní i kněz. Baron zastrčí pistole za pás, přistoupí ke stolu, podepíše a pak se
zblízka podívá do očí strýce svého přítele.
„Máš dneska štěstí, darebáku,“ říká pomalu, ale o to více důrazně, „Dneska se nad tebou tito dva
muži slitovali. Já bych tak velkorysej nebyl. Říkám ti však, pokud se někdy objevíš v našem kraji, tak si
tě osobně najdu a rovnou bez varování tě zabiju. Kdybych tady náhodou nebyl, tak se můj správce, Otec
Antoine postará, abyste voba byli zadržený a uvržený do vězení. Tam si vás vyzvednu a zemřete při
převozu, když se pokusíte utýct. Já nežertuju. Pokud se sem vrátíte, bude to poslední, co ve svým
zasraným životě uděláte! Pochopili ste?“
„Zničil jste mě,“ přikývne strýc a sklopí hlavu.
„Ne, vás nezničil pan baron,“ promluví Furray, „Vy jste se zničil sám, pane. Místo abyste po smrti
vaší sestry pomohl jejímu mladému chlapci zaopatřit jeho majetek a jemu pomohl ke kariéře, už tak velmi
malé jmění jste zcela rozházel. Vaše touha po pití vás dohnala až sem, vy sám jste příčinou své zkázy,
nehledejte vinu v nikom jiném.“
„Co mám ale teď dělat? Mám snad žebrat? Mám se jít voběsit?“ skuhrá vyhnanec.
„Co uděláte, musíte zvážit sám. Jako šlechtic máte možnost vstoupit do armády a pokusit se
napravit svůj předchozí nehodný život službou svému králi. Nebo se oddat Bohu a vstoupit do kláštera.
V každém případě musíte ještě dnes opustit zdejší hrad a do zítřka náš kraj. Dohlédnu, abyste tady nikde
neškodil. Přijal jsem místo správce majetku pana barona a vlastně i pana hraběte, mám tedy jejich plné
moci a mohu v jejich nepřítomnosti činit potřebná rozhodnutí. Pokud zjistím, že jste se tady objevil, pošlu
své lidi, aby vás bezodkladně zajistili a uvěznili. Pak i za pomoci dokumentu, který jste před chvílí
podepsal, budete souzen a odsouzen. Za takový zločin, ke kterému jste se doznal, je přiměřený jenom
jediný trest. Trest na hrdle,“ dokončí farář své výhružky, složí listinu a uschová ji ve své sutaně.
„Jsem zcela bez prostředků, jak mám přežít?“
„Buďte rádi, že jste vyvázli životem a nenapínejte pořád strunu mojí trpělivosti!“ oboří se na
bědujícího zoufalce pan de Taille.
„Mohu si alespoň sbalit své věci?“ skuhrá vyhnanec dál.
„Strýčku!“ ozve se Armand, „Máš čas do pěti hodin. Vezmi si co chceš, stejně už jsi tady téměř
nic nenechal! Co nebylo pevně spojený s hradem, to si rozprodal. Do pěti hodin si vezmi co chceš a než
se setmí, nebudeš už na našich pozemcích. Požádám své sousedy, aby vás zadrželi, pokud byste se
objevili. Nechci tě už nikdy vidět. Nechal jsem tě naživu jen kvůli památce mojí matky. Postarej se o sebe
a pomáhej ti přitom Bůh.“
150
„Skvělá řeč. Skvělá a jasná. Tím bylo řečeno vše a my můžeme jít. Máme ještě další povinnosti,“
ukončí celou záležitost rázně Horné, pak se však ještě jednou obrátí k oběma dosud se chvějícím
notorickým pijanům, „Nezapomeňte, já vopravdu nikdy nežertuju!“
SETKÁNÍ S BISKUPEM
Přibližně ve stejnou dobu, kdy hrabě de Godille srovnává účty se svým daremným strýcem, vchází
pan de Aboa a pan de Almare do kláštera. Čeká na ně opět mladý Caurain a nenápadně je zavede do
pracovny představeného kláštera. Tentokrát však již jsou na návštěvu připraveni, stůl je bohatě prostřen a
v místnosti se nachází dva muži ve svých církevních oděvech, odpovídajících jejich postavení.
„Vítejte, pánové,“ vyjde šlechticům v ústrety opat, „Dovolte, abych vás všechny představil, pan
hrabě de Aboa, pan markýz de Almare a Jeho Milost biskup Nollet.“
Posledně jmenovaný, představitel zdejší diecéze, postoupí o dva kroky vpřed. Je oděn do
tradičního biskupského fialového taláru, může se pochlubit menší postavou se zřetelně vystupujícím
bříškem, jeho oči sice působí trochu mžouravým dojmem, ale kdo se na něj podívá pozorně, spatří v nich
neklamné známky velké energie. Působí důstojným dojmem, přitom svým postojem i mluvou dává
najevo svou ochotu naslouchat problémům svých bližních.
Po skončení seznamovacích formalit se na pokyn opata posadí ke stolu, biskup do čela, po jedné
straně stolu představený kláštera, po druhé oba šlechtici. Pozdraví se znovu pozvednutím číší, decentně se
napijí a rovněž velmi kultivovaně začnou uždibovat z připravených mís. Panuje stále ticho, které, jak se
očekává, přeruší první biskup.
„Drazí pánové,“ promluví příjemným hlasem, „jsem potěšen naším setkáním, zde v soukromí
mého drahého Otce Rolanda, který je nejen dobrým božím služebníkem, ale také mým dobrým přítelem.
Včera jsem byl od něho o všem zpraven. Jsem pln účasti k pohnutému osudu našeho mladého a drahého
markýze de Almare.“
„Vaše Milosti, děkuji za vaši ochotu se s námi tak rychle setkat. Pokud pan opat vylíčil celý
příběh, víte tedy, o jak choulostivou otázku se jedná,“ promluví velmi zdvořile pan de Aboa.
„Ano, milý hrabě, byl jsem o
všem zpraven zcela přesně a do všech
podrobností. Byl jsem zděšen všemi
krutostmi, který tento příběh provázejí.
Včetně těch, které se udály v poslední
době. Nový a právoplatný majitel
panství rodu de Almare má mojí
bezvýhradnou podporu. Udělám vše
proto, aby se mohl ujmout svého
dědictví a aby mu nikdo nekladl žádné
překážky.“
„Vaše Milost je velmi laskavá,“
promluví pan de Almare, „Je mi velkou
ctí se s Vaší Milostí setkat osobně.
Pokusím se být dobrým správcem svého
majetku a budu i nadále velmi
pokorným služebníkem božím. Určitě
nezapomenu na podporu zdejšího
biskupství.“
151
„Děkuji vám, drahý markýzi,“ usměje se Nollet, „Vaše panství patří k nejvýznamnějším v mé
diecézi a vždy jsem si vážil podpory, která se mi z něj dostávala. Jsem velmi potěšen, že se vám podařilo
dosáhnout nápravy křivd, které na vás byly spáchány. Na druhé straně církev zřejmě přichází o výborného
služebníka, jak jsem pochopil z vyjádření Otce Rolanda.“
„Vaše Milost má pravdu,“ poznamená opat, „Náš bratr Paul byl vynikajícím žákem a bystrým
knězem. Na druhé straně Bůh se rozhodl vrátit ho do světského života a jsem přesvědčen, že i tam uplatní
boží principy, které mu v těchto zdech byly vštípeny.“
„O tom nikterak nepochybuji. V každém případě, jak jsem řekl, může náš drahý markýz počítat
s podporou našeho biskupství i mou osobní.“
„Za to vám z celého srdce velice děkuji,“ praví pokorně pan de Almare.
„Nemáte zač, už jste si vytrpěl dost, pane markýzi. Ctí vás, jak jste se dokázal se vším vypořádat.
Vaši trpělivost a strádání milostivý Bůh odměnil navrácením vašeho postavení a majetku. Smrt pana
Henriho de Taille se mě osobně dotýká, znal jsem ho dobře, šlo o velmi bystrého a schopného mladého
muže. Ale boží cesty jsou nevyzpytatelné a my je musíme respektovat. Míníte zůstat v našem kraji či se
vrátit zpátky do Paříže?“
„V každém případě odjedu brzy do Paříže,“ odvětí Pierre podívá se nejistě na svého přítele, jako
by ho žádal o pomoc.
„Určitě se brzy musíme vrátit do Paříže,“ pochopí výzvu Geoffi, „Pana markýze čeká mnoho
dalších povinností. Bude muset být představen králi, uskutečnit setkání se sestrou, vypořádat své další
majetkové poměry. Jak se poté bude vyvíjet jeho kariéra, bude záležet na něm a jeho rozhodnutí.
Nepochybně však mnoho svého času, alespoň v nejbližší době, bude muset strávit mimo zdejší rodové
panství.“
„Chápu,. Takový přerod nebude lehký a budu se za vás modlit, pane markýzi, abyste všem svým
závazkům dostál se ctí. Jsem však přesvědčen, že vše, co vás naučili zdejší bratřï, v hojné míře použijete,
abyste byl bohabojným šlechticem. Abyste byl hoden světského titulu, který vás řadí k nejvýznamnější
vrstvě urozeného panstva.“
„Vynasnažím se, abych nezklamal Vaši Milost, svého drahého Otce Rolanda, své přátele, kteří mi
tolik pomohli, ani sám sebe. Budu vždy s velkou láskou vzpomínat na zdejší klášter a své bratry a budu se
vždy snažit jednat tak, aby se za mě nemuseli stydět. Vždy se sem budu velmi rád vracet a v rozhovorech
s vámi zde hledat jak útěchu, tak i sílu do dalšího svého počínání,“ odpovídá pan de Almare s odzbrojující
pokorou.
„Velmi krásná i moudrá slova, pane markýzi“ pokyvuje spokojeně hlavou biskup.
„Pan markýz bude opravdu muset být hodně času mimo zdejší panství, což před nás však klade
velký závazek, abychom mu pomohli zajistit správu jeho majetku, která by byla k jeho užitku,“ obrátí
pozornost směrem k praktickým problémům pan de Aboa.
„Nepochybně, milý pane hrabě. Ctí vás, jak dobře staráte o zájmy svého přítele. Samozřejmě musí
být správa majetku pana markýze v dobrých rukách. Nevím, co vše víte o panství pana markýze a jeho
postavení ve zdejším kraji. V minulosti zde bylo větší množství hrabství, některá se udržela, některá
zanikla zcela a některá málem. Jedno z nich, rovněž vašeho přítele pana de Godilleho, navíc přímého
souseda pana markýze, bylo téměř rozebráno a rozděleno mezi jiná panství. Tak vznikla také převážná
část majetku markyziátu Almare, který je svou historií mladší než zmíněný rod pánů de Godille, ale
v současné době patří určitě k nejvýznamnějším. Tím nemyslím jen dědičným titulem markýze, který je
někde mezi postavením hraběte a vévody. Ale i hodnotou majetku tohoto markyziátu,“ vysvětluje biskup.
„Vy, Milosti, asi o poměrech rodu de Almare víte mnohé.“
„Patří k mé povinnosti vědět o všem v mé diecézi, také udržuji dobré vztahy s představiteli
zmíněného panství. Před dnešní schůzkou jsem si nechal zjistit další podrobnosti. Kromě již zmíněného
panství patří ještě panu markýzi dva významné domy zde v Angers, které jsou v pronájmu a rovněž
přinášejí určitý výnos.“
„Kdo však tento majetek spravuje?“
152
„V současné době má vše na starosti správce pan Achille Ronsarde, muž v kristových létech,
spolehlivý a velmi solidní.“
„Nezlobte se, Milosti, ale položím přímou otázku. Jaký je vztah tohoto muže k hraběnce de
Besiere? Ti, co jsou oddaní služebníci paní hraběnky, těžko mohou být spolehliví sloužící pro pana
markýze,“ zeptá se bez okolků Geoffi.
„Rozumím vaším obavám, pane hrabě,“ pokývá hlavou biskup, „Ale mohu vás uklidnit. Vlastně
ani nevím, kdy zde byla paní hraběnka naposledy. Nepochybně mnoho let nazpátek. Celou tu dobu se o
vše stará právě tento správce. Mohu vás osobně ujistit, že majetek je v dobrých rukách a v dobrém stavu.
Paní hraběnka si pouze nechávala posílat hotovost do Paříže a o nic jiného se nestarala.“
„Podle vašeho mínění, Milosti, není mezi zdejším správcem a paní hraběnkou užší vazba?“
„Rozhodně ne. Tento správce byl jmenován na doporučení zdejšího biskupství, býval významným
úředníkem v Angers. Jde o vzdělaného muže. S paní hraběnkou se setkal méněkrát, než je prstů na jedné
ruce. Prostě jen velmi svědomitě vykonává správu svěřeného majetku a o nic jiného se nestará.“
„Jak jsem pochopil, má Vaše Milost na toho muže ty nejlepší reference,“ podívá se zkoumavě
hrabě na biskupa. Ten pochopí a lehce se pousměje.
„Ano, mohu se za pana Achilla osobně zaručit,“ řekne, „Znám se s ním osobně, dobře spolu
vycházíme, ale mám o něm i ty nejlepší reference z jiných zdrojů. Totéž nepochybně zjistíte sami, až se
s ním seznámíte.“
„Nepochybně se s ním brzy setkáme.“
„Jsem plně připraven pomoci panu markýzi převzít jeho rodový majetek,“ objeví se spokojený
úsměv na tváři preláta, „Učinil jsem již určité kroky. Mám v té souvislosti pro vás některé návrhy, bude
záležet jen na vás, zda budou pro vás přijatelné.“
„Velice děkuji, Vaše Milosti,“ připomene se pan de Almare.
„Není zač, milý markýzi.“
„Mohl byste nás seznámit s vašimi návrhy? Je skvělé, že muž vašeho postavení, rozhledu a
znalosti zdejšího prostředí je ochoten se tak významně angažovat v naší záležitosti,“ rozhodne se Geoffi,
pro trochu pochlebování, ta rozhodně nemůže být na škodu.
„Jistě, milý hrabě, jistě,“ zableskne se šibalsky v očích biskupa, „Předně jsem požádal svého
vikáře, aby se postaral o záležitosti světské, spojené s nutnými listinami, potvrzující právo pana markýze
na jeho majetek a faktického uplatňování jeho práv. Jde o nudné záležitosti a on je tím pravým mužem,
který se s touto povinností dobře popasuje. Pokud s tím budete souhlasit, postará se o všechny běžné
úkony, čímž vám ušetří váš čas.“
„Velmi děkujeme,“ vyjádří své uspokojení pan de Aboa.
„Když už tady mluvíme o panství pana markýze, co děláte, milí pánové, zítra kolem poledního?“
„Zítra? Měli jsme v úmyslu se rozjet na panství pana markýze. Ale můžeme pochopitelně cestu
odložit, pokud má pro nás Vaše Milost jiný program,“ odpovídá Geoffi.
„Jiný program? Naopak,“ opět se šibalsky zableskne v očích biskupa, „poslal jsem ještě včera
vzkaz panu správci. V něm byl zpraven o mém příjezdu zítra na oběd, společně se dvěma mými přáteli.
Už mi došla i odpověď, jsem na zámku očekáván.“
„Vaše Milost myslí na vše,“ musí opět vyseknout poklonu hrabě.
„Vždy se snažím poskytovat pomoc svým věrným věřícím ve svém biskupství a pro tak
významnou osobu, jakou pan markýz je, jistě nebudu se svou pomocí skrblit. Naše kapitola vždy byla
štědře tímto markyziátem podporována, chci tuto tradici uchovat i za nového majiteli, jinak bych byl sám
proti sobě,“ zamrká spiklenky Nollet. Jeho bezprostřednost, ale i naznačené souvislosti s výhodami pro
něj sama, na hraběte udělají velký dojem.
„Vaše Milosti, celý se červenám,“ ozve se teď Pierre, „Vaše Milost již několikrát o mé osobě
mluvila jako o významném člověku. Já jsem jen pouhý dvacetiletý mladík, který kromě vysvěcení na
kněze a pár skrovných kázání nic nedokázal.
153
„Vaše skromnost vás ctí, milý synu,“ roztáhne se obličej biskupa do širokého úsměvu, „Ale realita
je poněkud jiná. Jste nyní významným francouzským šlechticem, markýzem a majitelem velmi slušného
jmění. Vaše rodová linie a váš titul vám zajišťuje postavení blízké velmožům. Nemám příliš v lásce
holobrádky, kteří nedokázali zhola nic, než nepříliš šťastně nakládat s majetkem vzniklým z píle jejich
předků. Ale i vy, pane markýzi, jakožto velmi vzdělaný a sečtělý muž, znáte mnoho urozených pánů, kteří
již ve vašem věku dokázali zastávat významné posty. Jistá skromnost nikdy nezaškodí, ale musí jít ve
vašem případě ruku v ruce se sebevědomím ve vlastní schopnosti. I díky Otcovi Rolandovi se vám
dostalo velmi dobrého vzdělání a vychování. I díky pomoci vašeho přítele, zde přítomného pana hraběte,
se vám dostane nepochybně dalších velmi cenných rad, jak se chovat v nejvyšších kruzích. Osobně o vás
nepochybuji, i vy své pochybnosti musíte překonat a stát se tím, kým se vás Bůh ve své milosti rozhodl
učinit.“
„Velice si cením vaší důvěry, Milosti, stejně jako vaší podpory.“
„I já děkuji Vaší Milosti za nás oba. Jak ale vše zítra nastrojíme?“ zeptá se pan de Aboa.
„Zítra po ránu vás navštíví můj vikář a domluví se s vámi na potřebných úkonech. Disponujete prý
potřebnými listinami, jistě s ním vše vyřídíte. Pošlu ho k vám na devátou hodinu. Kolem desáté hodiny
bych se pro vás zastavil já osobně. Připojíte se ke mně a pojedeme společně.“
„Vaše Milosti, musím znovu vyjádřit své bezmezné díky, stejně jako zde přítomnému Otci
Rolandovi. Nesmírně si vaší pomoci vážím a udělám vše, abych vás nezklamal,“ říká s hlubokým dojetím
Pierre.
„Když už je naše záležitost zajištěna,“ usmívá se biskup, „rád bych využil vaší přítomnosti, pane
hrabě, abych se dozvěděl nějaké novinky od dvora. Jsme přeci jen trochu vzdáleni a já jsem zvědavý
člověk. Nebude vám vadit, když vám položím několik otázek?“
„V žádném případě. Pokusím se váš zájem uspokojit, Milosti,“ odvětí rovněž s úsměvem pan de
Aboa.
POSEZENÍ U ZLATÉ HUSY
Na večer zastaví kočár barona de Taille před hostincem U Zlaté husy. Poručík zná zdejší živnost,
několikrát zde přebýval, když v dřívější době něco vyřizoval v Angers. Všichni tři se ubytují,
služebnictvo z hostince se postará o kočár a koně. Pak kněz i oba šlechtici zasednou k večeři. Dostanou
stůl v úplném rohu, kde mají největší klid i pohodlí. Do jídla se pustí s velkou vervou, vše zapíjí místním
vínem a téměř nikdo necítí potřebu zdržovat se hovorem. Až když už se částečně nasytí, ozve se Armand.
„Ještě jsem vám oběma vlastně ani pořádně nepoděkoval za vaši pomoc s mým strýcem,“ prohlásí.
„Rádo se stalo. Sice jsem ho neměl doopravdy v úmyslu zastřelit,“ trochu se pousměje Horné, „ale
na druhé straně by jeho smrt nebyla od věci.“
„Pane barone, prosím, nemluvte tak v přítomnosti kněze,“ napomene ho Furray.
„Je to darebák. Nemám z našeho řešení právě dvakrát dobrej pocit. Může se vrátit“
„Vy tady nebudete, vás ohrožovat nemůže. Já se postarám, aby se sem nevrátil. Můžete se
spolehnout.“
„Tu listinu si necháte u sebe?“ zeptá se hrabě.
„Ano, uložím ji na bezpečném místě na zámku pana barona.“
„Když už mluvíme o tý listině, zítra budeme muset zajít za notářem, sepsat naši dohodu a taky
nechat potvrdit vaše jmenování za našeho správce,“ připomene pan de Taille.
„Znám se s ním, domluvím vše potřebné,“ slibuje farář.
„To je dobře, rád bych byl už navečer doma,“ nechá se slyšet poručík.
„Rozumím vám. Také nemiluji taková podobná zařízení,“ odvětí trochu škodolibě Furray.
154
„Já jsem na ně navopak zvyklej,“ ušklíbne se Horné, „Ale mám jiný starosti. Chci co nejdříve
všechno vyřešit a vrátit se do Paříže. Mezi svými lidmi přijdu na jiný myšlenky. Však víte.“
„Jistě, rozumím vám,“ přikývne farář.
„Já se taky těším do Paříže, těším se na službu,“ přidá se hrabě.
„Nedělejte si velké iluze,“ varuje ho poručík, „Zase tak velká zábava to není, pokud teda naše
jednotky zrovna netáhnou s králem do bitvy a nedostanou privilegium zaútočit na nepřítele.“
„Pořád se válčí,“ usměje se Armand.
„Jistě. Ale většinu času jde o docela nudnou službu. Naštěstí je v Paříži tolik příležitostí
k rozptýlení. Ostatně kapitán de Concestion vám může poskytnout v tomto směru dobrý rady,“ prohlásí
Horné s ironií v hlase.
„Vy asi nemáte pana de Concestion moc v lásce,“ odtuší Armand.
„Tak bych to neřekl. Respektuji ho jako dobrýho vojáka. Ovšem ne vždy dělá to, co se slučuje, jak
bych to řekl, s dobrými mravy. Teď nemám na mysli nějaký postelový historky. Je oddanej služebník
kardinála a má u něj dobrý postavení. Za to však musel něco zaplatit. Jenže tak už to chodí.“
„Asi vám přesně nerozumím.“
„Pochopíte později. U dvora každej intrikuje proti každýmu, je lehký se do něčeho zaplíst.“
„Myslíte, že mi pan de Concestion může pomoci?“
„Určitě, především v počátku. Má zkušenosti a je dobrej voják. I když se s ním zrovna přátelit
nemusím.“
„Jaký máte názor na naše dva nové přátele?“ zeptá se přímo Armand.
„Myslíte na hraběte de Aboa a markýze de Almare?“
„Ano. Jestli však o nich nechcete mluvit, tak nebudu naléhat.“
„Ne, nemám důvod, proč bych vám neřekl svůj názor. Nemám ani důvod vám cokoli zakrývat,
prostě k vám budu upřímnej. Co se týče mladýho markýze, tak to je vyjukanej nezkaženej mládenec,
kterej byl pravděpodobně tvrdě vychovanej v klášterním řádu. Asi se bude hodně divit, až začne poznávat
světský radovánky, až pozná sobě rovný u dvora, až se stane miláčkem dam. Zatím je nezkaženej,
upřímnej a velmi bystrej. Pokud uchopí svou příležitost za správnej konec, má naději na slibnou kariéru. I
díky majetku, kterej nahrabala jeho matka. Jak, vo tom se raději nechci ani zmiňovat,“ zachmuří se pan de
Taille, přes jeho obličej se přežene velký mrak nenávisti.
„Co pan hrabě?“
„Tak to je jiná,“ povzdechne si Horné, „Už jeho otec byl pěknej filuta a von nebude jinej. Nemůžu
mu upřít schopnosti, je častým hostem u vévody d´Orleans, dokáže zaujmout u králova dvora svou
bystrostí a kombinačními schopnostmi, má nějaký vazby i na kardinála. Jinými slovy, umí dobře chodit
v temnejch vodách u dvora, kde se velmi špinavým způsobem bojuje vo místo na slunci. Povařuji ho za
typickýho dvořana, kterej ví, jak se vlichotit do přízně velmožů a dokáže z jejich přízně pro sebe těžit.“
„Považujete ho teda za muže nečestnýho či dokonce zlýho?“ zeptal se přímo hrabě.
„To jsem přece neřekl. Prostě dokáže využívat poměrů, které panujou u dvora. Neumím posoudit,
jak by se zachoval v mezní situaci, kdyby se musel rozhodovat mezi svojí ctí a nutností provést nějakej,
řekněme, nečestnej čin, podraz. Já prostě nemám k těmto lidem velkou důvěru, jeho styl života mi prostě
nesedí, to je asi vše.“
„Víte, ptám se zcela zištně,“ přizná se pan de Godille, „předevčírem, když jste usnul, jsme se
dlouho bavili o naší budoucnosti a právě on mi přislíbil pomoc. Myslíte, že s ním mám udržovat bližší
styky?“
„To je pro mě těžká otázka. Prostě, jak jsem řekl, nesedí mi styl jeho života. Ale pozor, von je
stejnej jako desítky dalších dvořanů. Nechci ho odsuzovat, jestli se chce prosadit u dvora, asi tak musí
jednat. Já jsem prostě voják a mám radši přímější jednání. To je rozdíl mezi náma. Jsem ale dalek někoho
pomlouvat či odsuzovat.“
„Neodpověděl jste mi však na moji otázku.“
155
„Vaši otázku? Odpovím vám asi takto. Jestli máte zájem udělat kariéru, tak s takovými lidmi
musíte vycházet. Jestli vám je ochotnej upřímně pomoc, tak proč toho nevyužít. Ale vždy se musíte mít
na pozoru. Teď asi ne, nezlobte se, ale váš význam není v tuhle chvíli velkej. Kdybyste však časem začal
stoupat v hierarchii, tak už to bude vo něčem jiném.“
„Neměl bych teda nabídku pomoci a přátelství odmítat?“
„Pozor! Určitě neodmítejte pomoc, je dobrý bejt hrdej, ale všechno má svý meze. Přátelství, to už
je jiná věc. Nevím, jestli u dvora něco takovýho existuje. Prostě jeden využívá druhýho, respektují se,
dokážou se však bez milosti podrazit. Dle mýho přátelství dvořanů končí tam, kde končí jejich prospěch
z toho rádoby přátelství.“
„To nejsou moc hezká slova,“ skloní hlavu smutně Armand.
„Klid, milý příteli,“ plácne ho přátelsky baron po rameni, „Musíte mě brát s určitou rezervou.
Jsem takovej zapšklej voják, navíc teď poznamenanej rodinnou tragédií. Chcete-li moji radu, neodmítejte
pomoc hraběte ani markýze, stejně jako neodmítejte pomoc moji či pana de Concestion. Buďte taky
prostě trochu sobeckej.“
„Jak myslíte to vaše buďte sobeckej? Vůči komu? Snad i vůči vám?“
„Tak obecně. Prostě, myslete na sebe. Máte titul a dobrý předky. Toť vše. Takže využijte každý
příležitosti, která se vám naskytne. V tom smyslu jsem mluvil vo sobectví. Nenabádám vás k žádnýmu
nečestnýmu jednání, jen vám říkám, myslete více na sebe. Nedávno jste se urazil, když jsem vám něco
nabídl. Ano, řekl jsem svou nabídku neomaleně, ale myslel jsem ji dobře a upřímně. Prostě využijte mojí
nabídky a nedělejte si z toho hlavu. Stejně tak postupujte, pokud vám nabídne pomoc někdo jinej. Třeba
někdy v budoucnu zase někomu vy pomoc oplatíte, až budete mít postavení a prostředky.“
„Musím přiznat, jsem z vašich rad dost na rozpacích.“
„Řeknu vám ještě něco, stejně votevřeně. Váš soused, markýz, přišel k velmi pěknýmu majetku.
Cítí se vám zavázanej, třeba vám nabídne nějakou pomoc, možná i peníze. Proč jeho pomoc nepřijmout?
Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere.“
„Mladý pane, nekažte mi zde takové nezdravé rozumy,“ vstoupí do rozhovoru farář.
„Drahý abbé, vždyť vy sám cítíte, že mám pravdu. Ne, nechci s vámi polemizovat. Nemyslím
svoje slova nijak zle. Pokud panu hraběti něco nabídne pan de Almare, půjde z jeho strany vo upřímnou
nabídku, bez postranních úmyslů. Dokonce asi bude šťastnej, když jeho pomoc pan hrabě přijme.“
„Je třeba vždy mít na zřeteli i svoji čest, byť ve většině s vámi souhlasím,“ říká rozpačitě Furray.
„Jistě. Jak jsem řekl, nenabádám pana hraběte k ničemu nečestnýmu. S panem markýzem se může
i spřátelit, jsou i stejně starý. Uvidíme, zda mu nově nabytý postavení a majetek nestoupnou do hlavy. Co
se týká hraběte de Aboa, drahý příteli,“ obrátí se Horné na Armanda, „využijte jeho styky, mějte se však
před ním vždycky na pozoru. I když mu nepodsouvám žádný zištný myšlenky, taky čím byste mu nyní
mohl být v tuhle chvíli prospěšnej, tak prostě má v krvi jistej styl jednání. Co se týká mě …,“ zarazí se,
oba spolusedící se na něj upřeně podívají, „Co se týká mě, přišel jsem o svýho mladšího bratra, vašeho
přítele. Jsem takovej morous, který si v Paříži užívá v pitkách či milostnejch dobrodružstvích, většinu
s vdanejmami paničkami měšťáků … vy si teď zacpěte uši, drahý abbé, nechci aby vás trefil šlak a já
přišel vo správce … prostě žiju ze dne na den, vod jedný zábavy k druhý. Všechno jsem si to uvědomil,
až když zemřel můj bratr.“
„Přeháníte, jste k sobě zbytečně přísný,“ pokusí se přítele povzbudit pan de Godille, zdá se mu, že
jeho zádumčivá nálada je příznakem velké deprese.
„Ani ne. Nemám rodinu, je mi už přes třicet, nemám dědice.“
„To ale neznamená, že se tak brzo nestane.“
„Ano, i na to jsem myslel. Ale nechte mě domluvit, milý příteli. Jsem vlastně takovej vopuštěnej
pařez, kterej si zvyknul na svůj způsob života a nechce bejt přesazenej. Není to život nijak povznášející,
to mi věřte, ale někdy je i dost zábavnej … ne nebojte, drahý abbé, nepůjdu do podrobností.“
„To jsem rád, milý synu,“ poznamená suše Furray.
156
„Ale abych se dostal k tomu, co jsem vám chtěl říci, příteli,“ pokračuje Horné, je nervózní, těžce
hledá slova, „prostě budu rád, když vám budu smět pomáhat v začátku vaší kariéry. V rámci svých
možností. Prostě radou či zpočátku i třeba trochu penězi. Vy z toho budete mít užitek a já svoji radost.
Možná mám i černý svědomí, vodjel jsem si užívat do Paříže a nechal mladšího bratra, aby se vo všechno
staral. Vlastně byl ještě úplnej kluk, když náš otec umřel. Bohužel, tomu už s ničím pomoci nemohu,“
zalijí se baronovi oči slzami, jako by se za ně zastyděl, přejede si přes oči rychle hřbetem ruky.
„Velice rád vašich rad i pomoci využiji,“ odvětí Armand, který rovněž s obtížemi zakrývá dojetí.
„Mám z vás radost, moji milí urození pánové,“ přidá se Furray. Depresivní nálada postihuje
všechny, hrozí, že se rozpláčí najednou. Henri de Taille je tu náhle s nimi.
„Musíme se pobavit i vo praktickejch věcech. Například vo vašem bydlení v Paříži,“ řekne rychle
pan de Taille, aby mohl přestat vnímat chmury.
„Co mi radíte?“
„Využijte zpočátku mých domů. Jeden mám pronajatej přímo v Paříži, druhý mi patří v SaintGermain. Samozřejmě, uděláme nějaký opaření, abysme měli vzájemně soukromí na případný návštěvy.
Zacpat uši, Otče! Ten dům v Saint-Germain využívám, když mám víc času a chci diskrétně přijmout
nějakou návštěvu.“
„Jak pozoruji, mravní výchova mladého pana hraběte je ztracena,“ zalomí teatrálně rukama
Furray.
„Ale jděte, Otče, můj přítel prostě jen vymění zdejší kyprý děvečky za stejně vnadný slečny a
dámy z Paříže! Nebo si snad myslíte, že pan hrabě a můj bratr tady žili v nějakým celibátu? Dle všeho
byli pořádnejma kancema, jak jsem slyšel.“
„Sodoma Gomora!“ zvedá teatrálně oči k nebi farář.
„Nějaké zkušenosti jsem na tomto poli již získal,“ řekne skromně pan de Godille, ač má o sobě ve
skutečnosti mínění o hodně vyšší, „Velmi děkuji za vaši nabídku, pane barone, rád ji přijmu. Určitě se
dokážu uskrovnit tak, abych vám příliš nenarušoval vaše zaběhlé zvyky,“ dodá.
„Moc se uskrovňovat nemusíte. Akorát se nesmí stát, až si přivedu nějakou husičku, že mi do ní
budete dělat. Jste mladší, pohlednější, vo takovou konkurenci nestojím! Dovedete si představit, co mi dá
někdy práci, abych byl úspěšnej?“ pokračuje v uvolněném duchu pan de Taille, ale je snadné poznat, jak
je jeho veselí strojené.
Armand se chystá odpovědět, když do místnosti vstoupí hrabě de Aboa a markýz de Almare.
Jejich výraz naznačuje spokojenost, jsou oblečeni stále do nenápadných šatů, ale oba působí důstojným a
vznešeným dojmem.
„Jak milé překvapení, naši přátelé,“ upozorní své spolusedící Armand.
„Já vím už dávno, že jsou zde ubytováni,“ odvětí Horné.
„Opravdu? Nejde o náhodu?“
„Tohle je nejlepší zájezdní hostinec,“ pokrčí rameny baron.
Mezitím oba jmenovaní dojdou až k sedící trojici a navzájem se pozdraví. Armand a Pierre
projevují ze setkání upřímnou radost, Geoffi a Horné zachovávají zdrženlivost a farář Furray zůstává
naprosto lhostejný.
„Prosím, přisedněte si, pojíte s námi?“ zachová pravidla zdvořilosti baron.
„Již jsme něco pojedli,“ zavrtí hlavou pan de Aboa.
„Ale na jeden pohár bychom si mohli přisednout, nemyslíte?“ navrhne markýz.
„Jistě, to bychom mohli,“ odvětí jeho druh bez valného nadšení.
„Tak se posaďte, hned jak přijde hostinský, doobjednáme poháry a ještě víno, už ho tam moc
nezbylo,“ podívá se pan de Godille na dno na stole stojícího džbánu, oba pozvaní muži jeho žádosti
mezitím vyhoví a nechají své pozadí spočinout na židlích.
„Jak jste pochodili?“ zeptá se spíše ze slušnosti Horné.
157
„Dle všeho dobře,“ odvětí Geoffi, pak si uvědomí až přílišnou strohost svého jednání, „Prosím,
nevykládejte si moji zdrženlivost špatně, ale raději bych o našich záležitostech mluvil někde v soukromí,
nemám rád takovéhle prostředí, kde vás může slyšet kde kdo.“
„Jistě, obezřetnost na prvním místě,“ usměje se mírně pan de Taille, „Nicméně tady nám snad
nehrozí, že by nás někdo odposlouchával.“
„Nikdy nevíte, pane barone Pan markýz je dost podobný svému otci a dokud není vše oficiálně
vyřízeno, snažím se být maximálně obezřetný. I naše dnešní schůzka se konala v soukromí za zdmi
kláštera. Věřte, nejde z mé strany o nezdvořilost, jen jsem prostě zvyklý být ostražitý.“
„Asi máte pravdu,“ pokrčí rameny Horné.
„Jak se vyvíjí vaše záležitosti?“ zeptá se pro změnu Pierre.
„Vyřešil jsem svůj problém se strýcem, díky velké pomoci pana barona a Otce Antoina. Vyhnali
jsme ho, snad se už nevrátí. Máme od něj podepsané doznání, že se mě pokusil zabít,“ odpovědí bez
okolků Armand.
„Jsem potěšený vaším úspěchem. Našli jste správce pro váš majetek?“
„Sedíte vedle něho, pane markýzi,“ usměje se mírně pan de Taille.
„Pan abbé? Jistě moc dobrá volba. Otče, rád bych si s vámi později promluvil, byl bych rád,
kdybyste spolupracoval s mým správcem.“
„Vy už někoho máte?“ zeptá se farář.
„Zítra se s ním seznámíme. Ostatně, budu vám vyprávět, jak skvěle jsme zde byli přijati,“ odvětí
pan de Almare.
„Vážení, mám jeden návrh,“ vstoupí do rozmluvy de Aboa, který je očividně nesvůj. Ostatní
hovoří bez okolků o citlivých věcech, jejich rozhovor mohou slyšet i další hosté. Těžko říci, zda jsou jeho
obavy oprávněné či nikoli, nikdo z dalších přítomných neprojevuje o tento stůl pražádný zájem.
„Rádi si ho poslechneme,“ odvětí bez valného nadšení Horné.
„Můj pokoj je dostatečně velký. Dovolím si vás všechny pozvat na druhou večeři, malou sešlost,
jak uznáte za vhodné. Zařídím vše potřebné. Tam budeme mít dostatek soukromí, abychom si o všem
popovídali. Souhlasíte?“
„Souhlasím,“ odpoví skoro současně Armand a Pierre.
„Nejsem proti,“ přikývne baron.
„Co vy, drahý abbé?“ obrátí se na posledního muže pan de Godille.
„Mě se vaše sešlost netýká, mladý pane. Když má panstvo jednání, není vhodné, aby tam byl
obyčejný správce,“ odpovědí pokorně Furray.
„Já bych vaši přítomnost ale uvítal,“ nesouhlasí Armand.
„Já jsem téhož názoru,“ přidá se i markýz.
„Jak jsme slyšeli, Otče, budete správcem majetku pana barona i pana hraběte, pročež by vaše
přítomnost byla nejen vítána, ale i velmi vhodná,“ řekne pan de Aboa, „Budeme muset vyřešit některé
záležitosti, které nás všechny spojují, některé věci se budou týkat i vás.“
„Jeli tomu tak, přijdu. Snad se ale urození pánové nebudou zlobit, pokud panstvo opustím dříve.
Jsem už starší a cítím se unaven,“ odvětí kněz s jistou dávkou taktu.
„Samozřejmě, vaše přání budeme respektovat,“ přikývne Geoffi, „Prosím, teď mě omluvte, půjdu
naše posezení připravit. Do té doby, prosím, se zdržte intimnějších témat. Je tolik jiných, zajímavých.“
„Máte pravdu, opatrnosti není nikdy dost,“ podpoří žádost hraběte pan de Taille.
„Co byste chtěli objednat k zakousnutí a k pití? Pokud máte někdo nějaké zvláštní přání, řekněte
si, já se ho pokusím u hostinského vyplnit.“
„Pohoštění necháme na vás, pane hrabě,“ odpoví za všechny baron.
„Jeli tomu tak, uvidíme se za krátkou chvíli,“ ukloní se zdvořile pan de Aboa, „Hned jak bude vše
nachystané, pošlu pro vás sluhu.“
Neuplyne ani půl hodiny a pětice mužů zasedne ke královsky prostřenému stolu, hostinský splnil
všechna přání a ještě přidal něco navíc. Zpočátku je patrná velmi upjatá atmosféra, kterou však záhy
158
naruší Armand a Pierre, kteří otevřeně a bezelstně vyprávějí o všem, co prožili v minulých dnech a
hodinách. Ostatní tři muži vlastně tlachání mladíků naslouchají, sem tam něco uždíbnou z bohaté tabule,
jídla moc neubývá, nikdo nemá vlastně hlad. I víno se tentokráte konzumuje decentně, drží se i pan de
Taille, který má i tak ze všech přítomných největší splávek.
Když oba mladíci skončí se svým vyprávěním, jsou všichni zasvěceni do podrobností předešlých
jednání. Na chvilku se rozhostí trapné ticho.
„Vážení,“ ozve se pan de Aboa, „dovolte mi, jako hostiteli dnešní večeře, říci pár slov. Jsem
trochu na rozpacích, jak začít. Jste tady tři sousedé ze zdejšího kraje. Nejde o náhodu, já jsem vás dal
vlastně dohromady, byť asi nevědomky a bez předchozího záměru. Když jsem začal pátrat po minulosti
pana markýze, využil jsem situace, kdy byl v Paříži u vás na návštěvě váš bratr, pane barone. Opravdu
jsem netušil, že by naše pátrání mohlo zajít až tak daleko, jak nakonec zašlo.“
Hrabě se na chvíli odmlčí, napije se vína a pak pokračuje.
„Kdybych věděl, co se může stát, nikdy bych pana Henriho o pomoc nepožádal. Velice mě jeho
smrt mrzí, ale moje rozhodnutí nelze vzít zpět. Tím pádem jsem vlastně spojil osudy vás tří a také svůj.
Stali jsme se nositeli stejného tajemství, bohužel jsme získali i stejné nepřátele. Budu se snažit všechno
vyřešit ku prospěchu nás všech, ale jak jsem již řekl, bohužel některé věci nejdou vzít zpět. Snad tak
alespoň trochu napravím, co jsem způsobil. Přemýšlel jsem velmi o všem, především v poslední době.
Velice se vám, pane barone, znovu omlouvám. Máte plné právo vůči mé osobě cítit nevraživost, neboť
jsem nepřímo zavinil smrt vašeho bratra.“
„Pane hrabě, jak jste sám řekl, už se vaše jednání nedá vzít zpět. Můj bratr se nějak rozhodl a
bohužel ho jeho rozhodnutí stálo život. Nemá význam se k tomu pořád vracet. Jistě, zůstává ve mně
hořkost, ale nechci vám pořád něco vyčítat. Bůh nějak rozhodl a já musím jeho rozhodnutí pokorně
přijmout,“ říká Horné, otázkou je, nakolik skutečně upřímně, pak se zamyslí, „Kdyby můj bratr padl
v bitvě, za slávu svýho krále, byl bych s jeho smrtí smířenej. Takovej je osud nás, urozenejch pánů meče.
Hůř se mi přijímá jeho zbytečná smrt z rukou vraha. Ale smířím se s ní, kdo z nás neztratil svoje blízký.
Smrt je pořád kolem nás, vobklopuje nás. Jako voják jsem se jí naučil přijímat. Bohužel někdy nás přeci
jen zasáhne neočekávanou silou.“
„Děkuji vám, pane barone. Všichni tady, s výjimkou pana markýze, jsme roky sloužili ve vojsku.
Proto rozumíme dobře vaším slovům. Všichni pocházíme z vážených rodů, jejichž hlavním posláním je
prolévat krev svých synů pro svého krále. Ale obraťme list, jak k mé velké radosti vy sám navrhujete. Vy,
pane barone, máte svoji službu a jak se zdá, jste s ní v celku spokojený. Mám pravdu?“
„V jistém smyslu ano. Nerozumím však, kam svým dotazem směřujete.“
„Hned vysvětlím. Co se týká mé osoby, mám jisté postavení u dvora a jsem s ním také spokojen.
Teď se dostávám k hlavnímu problému. Podařilo se, také trochu díky mně i panu Henrimu, zajistit
spravedlnost pro pana markýze. Přitom byl do celé záležitosti zatažen i zde přítomný pan hrabě de
Godille.“
„Máte pravdu. Co tím však chcete naznačit?“ stále nechápe pan de Taille.
„Já i vy, pane barone, jsme schopni se bez problémů o sebe postarat. Zbývají však naši dva mladí
přátelé. Cítím k nim jistý závazek. Mezi námi dvěma, pane barone, přes vaše vstřícné vyjádření, bude asi
stále ležet stín, ale v zájmu těch dvou bychom měli spolupracovat. O tuto spolupráci jsem vás chtěl
požádat.“
„Vážený pane hrabě,“ odvětí vážným tónem Horné, „Dnes, než jste přišli, jsme právě o tom
s mým přítelem panem de Godille mluvili. Nabídl jsem mu pomoc a na něčem jsme se dohodli. Co se
týká pana markýze, nevím přesně, jak já bych mu mohl být užitečný. Když však bude možné, abych i já
nějak přispěl, velmi rád tak učiním.“
„Děkuji vám, přesně to jsem měl na mysli. Chtěl bych, abychom v záležitostech pana de Almare a
pana de Godille postupovali jednotně.“
„V tom nevidím problém. Možná už začínám tušit, na co narážíte, pane hrabě. Pokud máte obavy,
abych snahou pomstít se hraběnce de Besiere neohrozil jejich a potažmo i naše kariéry … Určitě jsem
159
nezapomněl. Na takový věci nezapomínám. Nevěřím historce o pomatení smyslu nějakýho najemnýho
vraha. Někdo mu vraždu mýho bratra přinejmenším vnuknul. Vona je ale teď mimo Francii, sice ne
potrestaná podle mýho gusta, ale pro teď mi nezbejvá, než se s tím smířit. Nemusíte mít tedy strach.
Nemám v úmyslu po návratu do Paříže vyvolat skandál, který by ohrozil vaše plány,“ sdělí otevřeně své
pocity pan de Taille.
„Děkuji, pane barone. Velmi si vaší zdrženlivosti vážím. To je však jen jedna část, ačkoli pro další
naše záměry velmi podstatná. Musíme také ve společnosti předkládat stejné verze. Pan markýz de Almare
byl dán do vychování zdejšího kláštera a nyní se vrací právoplatně na svoje statky a zaujímá postavení,
které mu vzhledem k jeho původu náleží. Vy jste jeho sousedé, od teď předpokládám i přátelé, proto bude
logické, když tuto historku potvrdíte.“
„Samozřejmě,“ odvětí Horné a Armand mlčky přitakává.
„Naopak nepochybně nalezneme způsob, aby vaše sousedská panství úzce spolupracovala, ku
prospěchu vás všech. Kardinál Richelieu mě pověřil, abych dohlédl na veškeré záležitosti pana markýze.
Hodlám toto poslání naplnit jak nejlépe budu umět. Proto o těchto věcech hovořím právě já. Moje
poslední úvaha se týká i vás, pane faráři, ve vaší nové roli správce. Všichni zdejší urození pánové míří do
Paříže a tedy bude nutné zabezpečit jejich majetky.“
„Váš návrh zní velmi rozumně,“ souhlasí Horné.
„Co se mne týká, rád budu spolupracovat se správcem pana de Almare. Zůstane tam ten, který je
tam doposud?“ zeptá se Furray.
„Jak se zdá, tak ano. Byl nám doporučen. Zítra se s ním setkáme a podle okolností se zařídíme.“
„Pan Achile je dobrá volba. Trochu se s ním znám, navíc jsem na něj slyšel vesměs dobré
reference,“ dodá farář.
„Podobný náhled má i pan biskup. Zbývá nám ještě problematický majetek pana de Godille,“
praví pan de Aboa.
„Pane hrabě, můj majetek je moje věc …,“ zrudne Armand.
„Pane hrabě, neodmítejte pomoc, pokud se vám nabízí,“ říká důrazným hlasem Geoffi, „Na něčem
jste se dohodl s panem baronem, pokud však vím, má jisté návrhy i pan markýz.“
„Pane hrabě,“ ozve se teď Pierre, „Nechci se nijak dotknout vaší cti či vaší hrdosti. Již jsem snad
pochopil některé vaše zvyky a zásady. Pokud však budou poměry mého majetku příznivé, rád bych
poskytl bezúročnou půjčku, abyste si mohl alespoň některé věci dát do pořádku.“
„Jste velmi laskaví, ale …,“ zvedne furiantsky hlavu pan de Godille, tentokrát se však se zlou
potáže.
„Mlčte, mladý muži,“ přeruší ho ostře pan de Taille, „Už odpoledne jsem vám něco řekl. Jestliže
vám vaši přátelé nabízejí pomoc, bylo by dětinský a hloupý ji odmítat!“
„Jsem stejného názoru,“ přikývne Geoffi., „Něco se pro vás, pane hrabě, pokusím uhrát u
kardinála. Snad dá alespoň tolik, abyste se mohl slušně zařídit v Paříži. Ale určitě neobdržíte takovou
sumu, abyste za ní mohl něco postavit.“
„Postavit? O čem mluvíte?“ vyvalí oči Armand.
„Jak jsem slyšel, vaše sídlo potřebuje určitou opravu. Jistě, Louvre z něho neuděláme, ale na malý,
útulný zámeček, by se váš hrad nějak přestavět dal. Samozřejmě ne hned, ale postupem času. Uvidíme
však, jaké budou možnosti pana markýze, jak vysokou půjčku vám bude moci poskytnout. Hovořím teď
jeho jménem, neboť mě o tuto službu požádal.“ vysvětlí pan de Aboa.
„To myslíte vážně?“
„Uvidíme, příteli. Určitě se postaráme, aby se na vaše sídlo podíval architekt a aby něco navrhl.
Mluvíme zde však v horizontu let, to je nutné poznamenat.“
„Nevím, jak vám mám poděkovat,“ obrátí se Armand na markýze, který se ocitl ve velkých
v rozpacích. Právě projevů vděčnosti chtěl být ušetřen.
„Zatím jde jen o návrhy, přání, proto s díky posečkejte,“ vrací vše do reality Geoffi, „Možná se
tyto záměry ukáží nad možnosti vašich přátel. Ale máte štěstí, příteli, na takové sousedy.“
160
„Chtěl bych vám všem poděkovat. Cítím se velmi zavázán, opravdu nevím, co říci,“ blekotá
zaskočený pan de Godille.
„Tak mlčte, příteli,“ usměje se na něho Horné.
„Budu šťastný, pokud vám budu moci být alespoň trochu užitečný. Budu velmi rád, když ve vás
naleznu svého přítele,“ ozve se Pierre, jeho pohled stydlivě těká po místnosti, „Zatím však nevím, co
nabídnout vám, pane barone, ani vám, pane hrabě.“
„Co se týká mne,“ usměje se pan de Aboa, „Moje postavení u dvora zůstalo zachováno i po
vyřešení vaší záležitosti. Ale co vy víte, třeba přijde chvíle, kdy budu vaši pomoc potřebovat. Nikdy
nevíte, co se může stát.“
„Jak už v úvodu svého proslovu řekl pan hrabě,“ přidá se i pan de Taille, „Já mám svoji službu,
kde mám svoje přátele, svoje podřízený. Budu spokojenej, když pan správce zajistí můj majetek a bude
schopen mi zasílat prostředky pro můj život v Paříži. Žold mi na můj zaběhlý způsob určitě nestačí. Víc
ale nepotřebuji. Budu mít radost, když se kariéra vás dvou, pane Armande i vás, pane Pierre, bude slibně
vyvíjet. Pak můj bratr nezemřel zbytečně.“
„Jste velmi šlechetný, pane barone,“ zvedne vděčně oči markýz.
„Svým způsobem jsme na všem podstatném domluveni,“ zatváří se spokojeně pan de Aboa.
„Ještě je nutné si říci, jak si představujete vaše další působení zde, než se vrátíte do Paříže,“
upozorní baron.
„Máte pravdu, na tom se ještě musíme domluvit. Zítra pojedeme v doprovodu pana biskupa na
panství pana markýze. Nevím sice předem, jak se vše bude vyvíjet, ale asi by bylo vhodné se ještě jednou
sejít. Pokud půjde vše podle našich představ, tak za dva tři dny bychom se mohli potkat na zámku pana
markýze. Přijmete takové pozvání?“
„Velmi rádi,“ odvětí Horné.
„Měl by přijet i váš správce, pane barone. Pokud se nic nepokazí, pošleme na váš zámek posla a
ten vám sdělí, kdy se uvidíme. Souhlasíte?“
„Ano, ale déle než tři, čtyři dny se rozhodně zdržet nechci. Naopak, rád bych se co nejdříve vrátil
do Paříže,“ upozorní pan de Taille.
„Pokusíme se naše jednání urychlit. Uvidíme, s čím nás přivítá současný správce zámku Almare a
zda bude ochoten ve svém úřadě působit i pod novým majitelem. Já mám také zájem, abychom se vrátili
do Paříži co nejdříve, rozhodně jednání nebudu zbytečně protahovat.“
„Já, pan hrabě a pan správce zítra vyřídíme potřebný úřednický úkony a navečer se vrátíme zpět
na můj zámek. Tam počkáme na vaše pozvání. Podle toho, jak pochodíme, se domluvíme na dalším. Co
se týká dalších záležitostí v Paříži, určitě není problém se tam kdykoli setkat a domluvit. Vy jste u dvora,
já tam mám služby, oba naši mladí přátelé budou rovněž na blízku,“ dodá Horné.
„Kéž by všechna jednání byla tak vstřícná a příjemná,“ chopí se poháru Geoffi, „Vážení,
pozvedám číši na naše přátelství. Snad si budeme moci být vzájemně prospěšní. Jak časem zjistíte, moji
drazí mladí přátelé, právě kolem známostí se všechno u dvora točí. Bez správného přímluvce, bez
správného patrona, se prostě neobejdete.“
Ozve se zvuk, který vydávají poháry, když se navzájem setkají. Atmosféra se po chvíli přeci jen
trochu uvolní, neboť se začne s vyšší konzumací vína a probírají se vesměs obecná témata, točící se
kolem správy venkovského panství. Pak se omluví abbé Furray, který se cítí unavený a odejde.
Šlechticům se ale ještě do pelechu nechce, baron se neudrží a pustí se s vervou sobě vlastní do
organizování pitky. Ostatní se snaží jím nasazené tempo mírnit, nicméně když se po půlnoci rozcházejí do
svých pokojů, každý cítí vliv vypitého vína při koordinaci svých pohybů.
161
DEVÁTÁ KAPITOLA
PANSTVÍ MARKÝZE DE ALMARE
Druhý den ráno se všichni čtyři šlechtici opět necítí dvakrát dobře. Uspokojivě se však z opičky
vyspal pan de Taille, pan de Aboa přes jistý zákal v očích rovněž působí zcela přirozeným dojmem, ale na
obou mladících je včerejších pár pohárků přes míru patrných.
Geoffi však dohlédne, aby jeho přítel získal správný nádech v obličeji a postará se, aby si oblékl
nádherné šaty nachové modře s bohatými červenobílými krajkami. Tyto šaty pro markýze zajistil
narychlo před odjezdem z Paříže, stejně jako i další doplňky. Vše ladí, klobouk, plášť, ponožky, boty.
Vyloženě velmož jak z bájí a pověstí. Mladistvá a inteligentní tvář dodává tomu všemu skutečný nádech
dokonalosti.
Sám pan de Aboa se oblékne také dostatečně reprezentativně. On od dvora přesně ví, co se pro
jakou příležitost hodí a již při odjezdu zvolil vhodný šatník.
S odbíjením deváté hodiny dorazí slíbený vikář, probere vše potřebné s hrabětem a poté s uctivou
úklonou odkráčí plnit své další úkoly. Nezbývá než čekat na příjezd biskupa, hrabě pro jistotu sejde
zkontrolovat, zda služebníci připravili jejich kočár. Vrátí se spokojený, neboť dopravní prostředek je
vzorně vyleštěný. Tou dobou odcházejí z hostince U Zlaté husy jejich přátelé do kanceláře notáře, vede je
abbé Furray.
Biskup ve svém kočáře dorazí přesně podle dohody. Kočí i dva vozatajové jsou oblečeni do
stejnokrojů biskupství, navíc kočár doprovázejí dva po zuby ozbrojení městští biřicové. Hrabě a markýz
se připojí i se svým doprovodem a celá kolona vyrazí k zámku Almare. Jedou po obecní cestě podél řeky
Mayenne. Zastaví jen jednou, kdy sluha biskupa upozorní oba šlechtice, že právě vjíždějí na pozemky
rodu de Almare.
162
Do majetku markýze de Almare patří pozemky u soutoku a především pod soutokem řek Ougdonu
a Mayenne, nachází se na nich polnosti, lesy, tři rybníky, několik vesnic, celkem více jak tisícovka
poddaných a nájemců, panství má rozlohu více jak dvacet tisíc hektarů. Statky jsou pečlivě udržovány,
spatří i několik vesničanů pracujících na polích.
Jak se blíží k zámku, roste nervozita jeho nového majitele. Pierre cítí obrovské vzrušení, bohužel
však také nejistotu. Stále jako by mu nedocházelo, co se změnilo v jeho životě v několika málo
posledních dnech. Nemůže uvěřit, že vše okolo něho mu nyní říká pane. Jemu, který měl v klášteře vždy
tak říkajíc holou zadnici. Neměl žádný majetek, ale dokonce ani jméno. Znovu vděčně pozvedne oči
k nebi a děkuje Bohu za jeho velkodušnost.
Zámek Almare leží na břehu řeky Mayenne, již zdálky je možné pozorovat jeho majestátní vzhled.
Svojí velikostí a rozlohou se nemůže srovnávat se zámkem barona de Taille, je asi třikrát rozlehlejší.
Cesta vede ke vstupní bráně, objekt zámku se rozprostírá na rozloze více než dvaceti hektarů. Ze tří stran
je oplocen, z té čtvrté tvoří jeho okraj břeh řeky Mayenne.
Ve středu komplexu se tyčí samotný zámek výrazné žluté barvy, jehož půdorys zabírá téměř dva
tisíce čtverečních metrů. Má tři patra, zdi obsahují mnoho fresek a různých zdobení a asi deset různě
vysokých věžiček, rozprostřených nepravidelně po celém objektu. Dominantu průčelí vytváří velký
balkon v prvním patře.
Po průjezdu velkou železnou branou, kterou otevřou s úklonami dva služebníci v livrejích, vjedou
hosté na velké prostranství před zámkem. Trávníková úprava je vítá všude kolem. Udržovaná cesta se
rozděluje v polovině vzdálenosti mezi branou a zámkem a objíždí velkou kašnu se sousoším a
vodotryskem, aby se za ní opět slila v jedinou. Rozlehlé travnaté prostranství je protkáno malými
udržovanými cestičkami s mnoha pečlivě zastřiženými keři a záhony vkusně sestavených do
geometrických tvarů, v létě pak plná krásně zářících květin.
Za obdélníkovým zámkem, jehož průčelí směřuje kolmo k řece Mayenne, se nachází dvojnásobný
prostor zahrad, zpočátku tvořený rovněž keři, záhony a cestičkami, přecházející do přírodní zahrady
vhodně kombinovaných listnatých stromů a jehličnanů. V nich se ukrývá i malé jezírko, u kterého se
nachází bílý altánek pro posezení panstva a jeho hostů. To vše ale nyní přijíždějícím zakrývá budova
zámku.
Kočáry zastaví před malým desetistupňovým schodištěm, které končí u vstupních dveří do zámku,
mohutných, majestátních, zdobených ornamenty a pozlacenými kovovými částmi. Na hosty již čeká
služebnictvo. Postává způsobně seřazeno vedle schodiště, tvoří ho několik zahradníků, čeledínů,
služebných, včetně obsazení kuchyně. Celkem je nastoupeno patnáct vzorně vypulírovaných osob. Kromě
toho v livrejích vartují dva strážci u vstupní brány, další dva na kraji kamenného nádvoří před schodištěm
a třetí dvojice u vstupních dveří do objektu.
Přímo ve středu prvního stupně schodiště stojí muž mladistvého vzhledu a středního vzrůstu,
urostlé atletické postavy, oblečený do bílých šatů s červeným zdobením, bílých ponožek a bílých bot
s podpatkem. V ruce drží klobouk, hlavu mu zdobí bílá paruka. Působí velmi majestátně, takto bez
pohybu vypadá, jako by ho někdo vytesal z bílého mramoru, jako by patřil k ozdobám nádvoří.
Když Pierre uzří všechnu tu nádheru, pocítí velký tlak a mrazení v oblasti žaludku, skoro se mu
zastaví dech. Vše je velmi působivé a u mladíka vyvolá nefalšované zděšení. Až teď si skutečně uvědomí,
čeho se stal vlastně majitelem. I když strávil v Angers přes osmnáct let, o tomto zámku neměl ani tušení.
Jeho chvění neunikne zkušenému oku pana de Aboa, ale jen se mírně pousměje. Má pro stav svého
společníka pochopení.
Jako první vystoupí biskup ve svém elegantním fialovém taláru, sluhové za ním zavřou dvířka.
Jako druhý vloží nohy na kamenné nádvoří hrabě de Aboa, působil zcela přirozeně a velkopansky, je
patrné, jak si je vědom svého původu a umí dát svoji důležitost a vznešenost před prostým lidem
dostatečně najevo. Nastane chvilka čekání, pak se z dvířek druhého kočáru začne soukat třetí postava.
Markýz de Almare se postaví vedle hraběte a otočí se směrem ke správci a služebnictvu. V tu
chvíli to mezi nimi zahučí, správce vytřeští oči, pak pohledem zlostně šlehne po podřízených a ti rychle
163
zmlknou. Je však patrné, jak vyjeveně zírají na mladého šlechtice, jako by snad spatřili ducha. Pierre je
sice vnitřně velmi nejistý, navenek však zachovává dekorum a s malým úsměvem se dívá na vše okolo.
„Vaše Milosti, vítám vás i vaše přátele,“ snaží se nabýt rovnováhy správce. Prelát přikývne, oba
šlechtici rovněž, byť jim není zcela jasné, proč zjev markýze na všechny tolik zapůsobil. Ano, je
nádherný, oděv mu padne, jeho vizáž je možné označit za skvělou, ale takových šlechticů tu přeci již
museli vidět více.
„Děkujeme, pane Achile,“ pokyne biskup Nollet rukou. Všichni se hluboce ukloní.
„Vaše Milosti, račte jít dál, je již prostřeno,“ říká správce Ronsarde, přičemž nemůže odtrhnout
oči od mladého markýze.
„Děkujeme, milý pane Achile,
prosím, veďte nás,“ odvětí prelát.
Správce se znovu ukloní a začne
stoupat
do
schodů.
Livrejovaní
služebníci otevřou těžké dveře a panstvo
vejde do vstupního vestibulu. Za nimi
v uctivé vzdálenosti vstoupí několik
služebníků, další se rozejdou po své
práci, na zahradu, do kuchyně.
„Prosím, urození pánové, odložte
si pláště,“ požádá příchozí správce. Ti
ho poslechnou. „Jsem velmi potěšen
návštěvou Vaší Milosti,“ vzpamatuje se
trochu Ronsarde, pak se znovu podívá
na mladíka a svůj zrak zvedne směrem
na stěnu vlevo od nich. Tam visí velký
obraz s portrétem posledního z rodu de
Almare, otce mladého markýze. Portrét
ho znázorňuje ve věku kolem dvaceti let.
Pan de Aboa a pan de Almare okamžitě pochopí, proč se všichni tak zarazili. Vždyť i podobné
šaty má ten muž na obraze! A ta podoba! Ne, skutečně se zdá, jako kdyby velmož z obrazu obživl a přijel
dnes v kočáře na zámek. Jediný biskup není překvapen. Očekával podobnou reakci a podle všech indicií
se dobře baví.
„Pane Achile, prosím, budeme zde jen tak stát?“ pokárá teď hostitele.
„Promiňte, Milosti, omlouvám se. Jsem dnes nějaký roztržitý, omlouvám se vám i vašim
přátelům,“ snaží se nabýt Ronsarde obvyklou rovnováhu, ale vůbec se mu to nedaří.
„Milý pane Achile, opravdu, vůbec vás dnes nepoznávám,“ vrtí hlavou biskup, už není pochyb,
má potěšení z poprasku, který tady zjev mladíka způsobil, „jste vždy tak pečlivý, vyrovnaný, ale dnes se
chováte divně, skoro jako byste byl něčím posedlý. Skoro, jako kdybyste uviděl přízrak.“
„Ano, Milosti, přízrak, to je ono … ne, znovu se omlouvám, prosím, následujte mě,“ pohlédne
ještě jednou správce na portrét a pak vede hosty po mramorovém schodišti do prvního patra, kde se
nacházejí prostory pro návštěvy.
Achile byl informován o příjezdu biskupa se dvěma přáteli, proto nechal prostřít v jednom ze
salónků, na zemi se lesknou parkety i fanfarónsky září svými barvami perský koberec, na zdech gobelíny
a obrazy, stěny v barvě hnědožluté, nábytek v barvě hnědočervené. U podlouhlého stolu je již prostřeno,
byť ještě není servírováno ani pití, ani jídlo.
V čele stolu je postaveno jedno křeslo, po levé ruce dvě a po pravé jedna polstrovaná židle s
bohatě zdobeným opěradlem. Správce teď přistoupí ke křeslu, trochu ho posune a obrátí se k biskupovi.
„Prosím, Vaše Milosti, račte se posadit,“ říká.
164
Prelát však dělá, jako by si pokynu správce nepovšiml a posadí se na první židli po levé straně.
Pan de Aboa pochopí hru preláta, zaujme místo vedle něho. Není z režie duchovního právě nadšený, má
obavy, aby tímto kouskem nebyl správce popuzen. Nemá však na vybranou a sám se stává pouhým
hercem..
„Milý mladý příteli,“ obrátí se teď biskup na markýze, „prosím, posaďte se rovněž,“ dodá a ukáže
mu na křeslo v čele stolu. Pierre na chvíli zaváhá, při jeho inteligenci již také pochopil záměr Nolleta,
přesto se podívá rozpačitě na hraběte. Když ten nenápadně přikývne, zaujme místo v čele stolu. Zůstane
stát jediný správce, snažící se pochopit, proč se hosté takto divně rozsadili. Kdo je vlastně ten mladík,
který dostal místo v čele stolu? Co ta jeho podoba s portrétem?
„Pane Achile,“ nenechá ho vydechnout Nollet, „Proč zde stojíte jak bez duše? Neměl byste se také
posadit a nechat přinést předkrm a aperitiv? Milý pane Achile, co s vámi dnes je? Copak mám za vás
dávat pokyny služebnictvu já?“
„Milosti, promiňte,“ spíše dopadne na zadní část těla Ronsarde, než by se posadil, „opravdu,
nevím, co se mnou dnes je. Nejsem zřejmě ve své kůži,“ dodá zmateně a zatleská.
Na jeho pokyn již čekají dva komoří a další většinou velmi mladé služebnictvo, které vstoupí
s podnosy. První komorník nalije všem likér do malých pohárků, druhý rozdává každému závitek šunky
s pěnovou náplní. Rovněž se podiví nad rozsazením hostů, ale neopováží se dát nic najevo. Když jsou s
obsluhou hotovi, hluboce se ukloní, položí tácy na stůl a vycouvají z místnosti. Jsou však hned za dveřmi,
připraveni na první pokyn okamžitě přijít plnit své povinnosti.
„Vážení pánové,“ pokračuje v rozverném duchu Nollet, „dnešní naše malá schůzka se uskutečnila
na můj popud. Dovolte mi tedy, abych vás navzájem představil. Představení je trochu opožděné, ale měl
jsem k takovému postupu své důvody. Naším hostitelem je milý pan správce Achille, muž, kterého si
dovoluji povařovat za svého milého přítele. Stará se velmi pečlivě o zdejší panství. Dokáže být přísný a
zároveň laskavý ke svým podřízeným, dokáže zajistit opravdu dobrou správu zdejších statků.“
„Děkuji Vaší Milosti za vaše krásná a asi i nezasloužená slova,“ nedokáže skrýt potěšení nad
velmi příznivým hodnocením Ronsarde, „Je mi nesmírnou ctí Vaši Milost uvítat na zdejším zámku. Vaší
Milost i vaše urozené přátele. Budu se snažit, abych byl lepším hostitelem, než tomu bylo doposud.“
„Snažte se, milý pane Achile,“ neodpustí si drobný štulec biskup, pak však pokračuje, „Zde po mé
levici sedí vážený pan hrabě de Aboa, který zastává své místo u královského dvora. Přijel do našeho kraje
vyřídit nějaké neodkladné záležitosti.“
„Velká čest pro náš zámek, pane hrabě. Věřím, že se vám v našem kraji bude líbit a veškeré své
záležitosti vyřídíte ke své plné spokojenosti,“ ukloní se lehce přes stůl správce.
„Potěšení je na mé straně,“ promluví poprvé Geoffi, „Již jen průjezd pozemky, které opatrujete, i
stav zdejšího zámku, dává nám napovědět, jak znamenitě svoji práci vykonáváte.“
„Opět tak krásná slova, děkuji, Excelence,“ ukloní se znovu Ronsarde.
„Zbývá nám ještě představit tohoto milého mladého muže,“ přichází pro preláta zlatý hřeb oběda,
„Musím na něj prozradit, že má opravdu velmi zajímavý osud. Narodil se s vážným onemocněním a
nebylo jisté, zda si ho Bůh k sobě nepovolá v dětském věku. Jeho matka dala Bohu závazek. Pokud mu
Bůh zachová život, ona jeho osud svěří do jeho rukou, aby Bohu sloužil jako jeho ponížený služebník.
Proto bylo dítě svěřeno do opatrování angerského kláštera. Zde se chlapci dostalo vzdělání a byl vysvěcen
na kněze. Jak už bývají cesty páně nevyzpytatelné, záhadná choroba zcela zmizela a z dítěte vyrostl velmi
vzdělaný a inteligentní mladý muž.“
„Nezbývá, než Bohu poděkovat za tuto jeho laskavost,“ řekne Ronsarde zdvořile, leč marně
skrývá svou nervozitu a údiv. Ničemu nerozumí.
„Jistě, jistě, pane Achile. Ovšem tím příběh nekončí, můj milý pane Achile. Jeho matka byla před
nedávnem nucena na dlouhou dobu opustit Francii a nejvyšší kruhy našeho království usoudily, že by
bylo dobré, kdyby se tento mladý muž místo kariéry ve světě duchovním, vrátil do světského života a ujal
se postavení, které mu právem náleží. Byl jsem požádán, abych i já svou malou troškou přispěl v této
165
záležitosti. Jsem velmi rád, že mohu být nápomocný,“ pokračuje biskup a nemůže nepostřehnout, jak se
nervozita správce zvyšuje.
Prelát se na chvíli odmlčí, aby dodal situaci na dramatičnosti. Což však není vůbec zapotřebí.
„Milý pane Achile,“ dokončuje Nollet svou taškařici, „Musím se přiznat, byl jsem k vám dnes tak
trochu krutý. Zahrál jsem si s vámi škodolibou hru, ale jelikož vás dobře znám, věřím ve vaše prominutí.
Dobře jsem si povšiml, jakou reakci u vás zjevení tohoto mladíka vyvolalo. I já dobře znám portrét, který
visí ve vstupní hale. Musel bych být slepý, abych si nepovšiml této podoby.“
„Vaše Eminence, chcete říci …,“ otočí se správce vyjeveně směrem k muži v čele stolu.
„Ano, milý pane Achile, dovoluji si vám představit markýze Pierre-Paula de Almare,
právoplatného dědice zdejšího panství, jediného syna muže, jehož portrét visí právě ve vaší vstupní hale!“
„Milosti!“ vyskočí teď Ronsarde, „Promiňte, Milosti, promiňte, Milosti,“ uklání se nejprve
markýzi a poté i biskupovi, „Promiňte nehodnému služebníkovi, že nepoznal Vaši Milost. Omlouvám se
za své chování, ale jsem naprosto zmatený a zaskočený. Neměl jsem vůbec tušení … pan markýz měl
dceru, ale slyšel jsem … říkalo se …syn pana markýze byl po narození velmi nemocný a zemřel krátce po
porodu. Jsem opravdu zmatený!“
„Milý pane Achile, prosím, posaďte se,“ napomene Nollet shovívavě správce, „Tajemství pana
markýze znalo jen pár zasvěcených. Jen opravdu málo lidí vědělo, kdo tento mladý muž ve skutečnosti je.
Pan hrabě de Aboa byl pověřen samotným prvním ministrem, aby pomohl panu markýzovi převzít jeho
majetek a aby ho uvedl ke královskému dvoru. Já jsem byl požádán, abych zajistil nabytí všech práv pro
pana markýze ve své diecézi.“
„Musím potvrdit slova Jeho Milosti. Cesty boží jsou opravdu nevyzpytatelné a s některými
opravdu hrají velmi podivné hry,“ ozve se Geoffi, „Toto tajemství bylo dokonce zachováno i před zde
přítomným mladým mužem. Dlouhé léta žil v domnění, že je prostým knězem. Jak správně pan biskup
poznamenal, státnické potřeby však vedly nejvyšší místa k rozhodní, aby se pan markýz ujal svých práv a
sloužit Francii na poli světském. Byl jsem pověřen, abych mu při tom pomáhal a proto jsem zde.“
Nastane chvíle ticha, kdy se všichni dívají na správce a ten střídavě sklouzává pohledem z jednoho
na druhého. Nachází se v naprostém šoku, což by však poznal i velmi špatný pozorovatel.
„Musím se znovu omluvit za své rozpaky a roztržitost,“ promluví konečně Ronsarde, „Jsem velmi
zaskočen. Ano, byl jsem velmi zaskočený podobou Jeho Milosti s portrétem, o které mluvila Vaše Milost,
teď tedy chápu, proč tomu tak je.“
„Jistě, milý pane Achile,“ pokývá hlavou Nollet a na tváři se mu objeví široký laskavý úsměv,
„Bylo ode mne dětinské a pošetilé, vystavit vás takovému překvapení. Odpusťte však starému muži jeho
vrtochy. Pokušení vidět, jak na vás příchod pana markýze zapůsobí, bylo příliš velké, než abych mu
odolal. Snad mi vzhledem k našemu dlouhému přátelství tuto dětinskost prominete.“
„Vaše Milosti, není třeba se omlouvat,“ říká rychle Ronsarde, „Jsem mi obrovskou ctí jako první
přivítat na zámku pana markýze. Pane markýzi, Milosti, jsem vám zcela k službám,“ znovu se hluboce
ukloní.
„Děkuji, pane správce,“ promluví konečně pan de Almare, jeho hlas zní příjemně, vlídně a
překvapivě i pevně, „Chápu vaše překvapení. I já byl zaskočen, dokonce asi více než vy, když jsem se
dozvěděl skutečný stav věci. Zprvu jsem nevěděl, jestli tomu mám vůbec věřit. Když jsem však dnes
uviděl portrét mého otce, i pro mne se jednalo o velmi dramatický zážitek.“
„Jistě, pane markýzi, kdyby ho dnes tentýž malíř maloval a vy mu stál vzorem, nemohl by být
jiný. Je až udivující, jak velká podoba zde je,“ přikyvuje Ronsarde.
„Máte pravdu. Události jsou pro nás oba velmi překvapivé, ale musíme se s nimi dokázat
vyrovnat. V brzké době musím odjet s panem hrabětem do Paříže, abych byl uveden ke dvoru a
pravděpodobně delší čas nebudu moci být zde přítomen. S velikým potěšením jsem však dnes zhlédl, jak
vzorně je dědictví mého otce opatrováno.“
„Děkuji, Milosti. Vždy jsem se snažil, abych svoji práci vykonával co nejlépe. Neznám však vaše
záměry a pokud se rozhodnete ustanovit jiného správce, předám mu vše se vší pečlivostí.“
166
„Pane Achile,“ zavrtí hlavou Pierre, „musel bych být velice hloupý a nerozumný, abych něco
takového učinil. Pan biskup o vás mluvil jen v dobrém, již jen letmý pohled na vámi udržované statky i
tento nádherný zámek na mě učinil hluboký dojem. Je nepochybné, že svoji práci děláte velmi dobře a byl
bych pošetilý, kdybych na tom chtěl něco měnit.“
„Děkuji vám za vaše slova, pane markýzi,“ zardí se správce, potěšený chválou, zároveň mu i spadl
kámen ze srdce. Vše tady mu velmi přirostlo k srdci a odvolání z funkce by ho velmi ranilo.
„Není proč děkovat. Naopak, já bych vám měl poděkovat, jak udržujete moje dědictví.“
„Znovu musím poděkovat za vaše laskavá slova, Milosti. Vynasnažím se, abych vás obeznámil se
všemi podrobnostmi, předložím vám veškeré účty, seznámím vás se stavem vašeho panství, vynasnažím
se, abych splnil všechna vaše očekávání a přání.“
„Jistě, milý pane Achile,“ vstoupí do rozhovoru biskup, „Nepochybuji, že bude vše shledáno
v naprostém pořádku. Nepochybně také vyjdete oběma pánům v následných hodinách a dnech zcela
vstříc. Nějak mně však po cestě k vám vyhládlo, co kdybychom se pustili do jídla, co říkáte?“
S tímto návrhem panuje všeobecný souhlas. Napijí se aperitivu a začnou konzumovat předkrm.
Všichni prezentují velmi dobré vychování. K radosti správce i obsluha klape na výbornou, služebnictvo
se činí a oběd zdařile pokračuje. Během něho se k záležitosti náhlého zjevení dědice nikdo nevrací,
probírají se jen běžná a obecná konverzační témata. V tom hrají prim biskup a hrabě.
„Velmi jsem si pochutnal, ostatně jako vždy, milý pane Achile,“ konstatuje na závěr prelát.
„Potěšení je na mé straně, Milosti,“ odvětí Ronsarde, „Pane markýzi, Vaše Milosti, omluvte mou
troufalost, dovolím si vyslovit dotaz. Jaké další kroky ode mne Vaše Milost očekává?“ zeptá se a uvede
mladíka do rozpaků.
„Jestli bych mohl něco navrhnout,“ přijde novému lennímu pánovi na pomoc Nollet, „Navrhoval
bych, abychom se prošli ve vaší zahradě, která se nachází za zámkem. Procházka je dobrá na trávení,
vždy mě uklidňuje a moji duši povznáší pohled na nádherné boží dílo. Během této procházky bychom
mohli probrat další všední záležitosti.“
„Ano, velmi rád se podívám na zdejší zahradu,“ přidá se i Pierre, povstane, čímž jako pán domu
dá pokyn i všem ostatním.
Správce se zařadí do čela malého průvodu a vede své hosty zpět do vestibulu. Z něho vyjdou na
opačné straně, než do něj vstoupili. Ocitnou se v rozlehlé zahradě, která je udržovaná stejně pečlivě jako
ta, jež obklopuje nádvoří před zámkem.
Ač ještě zdaleka v tomto ročním období nemůže zahrada předvést vše ze své nádhery, upravenost i
skladba stromů, umístění záhonů, cestiček, působí opravdu blahodárně. Kráčejí mlčky a kochají se
pohledem. Vejdou až na cestu, která se noří mezi stromy. I ty však jsou pečlivě udržovány, prořezávány,
jejich skladba dává tušit jejich záměrnou výsadbu. Volným krokem dojdou až k místu, kde se nachází
velmi důstojný pavilón a obdélníkové umělé jezírko, do něhož je vytvořen vstup pomocí několika schodů
a na druhém konci se za ním nachází několik soch znázorňující mýtické postavy.
„Pokud mohu navrhnout, vhledem k dnešnímu příznivému počasí i přijatelné teplotě vzduchu,
doporučoval bych se zde na chvilku posadit,“ ukáže správce na vstup do rozlehlého altánku. V něm se
nachází nábytek vhodný k těmto účelům. Ve středu stojí větší stůl a polstrované židle, při krajích jsou
umístěné lavice a rovněž tři menší kulaté stolky. Je zde možné pořádat v menším počtu zahradní
posezení.
„Ano, pojďme,“ vyjádří souhlas biskup, „zdejší harmonie božího a lidského díla nám bude
nápomocná při domluvě na dalším postupu.“
Vejdou do prostoru altánu a usednou k jednomu z menších stolů. Toto usazení jim umožňuje
výhled na jezírko a jeho okolí, přitom jsou obklopeni stromy. Opravdu krásné místo na rozjímání, ale i
milostné schůzky.
„Vážený pane markýzi,“ promluví jako první správce, „Jsem vám zcela k dispozici. Jsem
připravený splnit veškeré vaše příkazy.“
167
„Jistě, pane Achile,“ odvětí pan de Almare, „Ale jak bylo řečeno, pan hrabě de Aboa byl pověřen,
aby mi pomohl s mými záležitostmi. Vzhledem k jeho větším zkušenostem, než jakými disponuji já, budu
velmi potěšen, pokud s ním budete spolupracovat. Očekávám od vaší vzájemné součinnosti převzetí
svého dědictví bez nejmenších komplikací,“ přehraje chytře další jednání na svého přítele.
„Samozřejmě. Nejprve bych se však chtěl zeptat, jak si představujete sdělení této úžasné noviny
zdejšímu služebnictvu. Jistě by bylo vhodné, aby se co nejdříve dozvěděli, kdo je jejich novým pánem,“
táže se správce.
„Až se vrátíme, mohl byste svolat služebnictvo jako při našem příjezdu a představit mě. Jinak
předpokládám, že veškeré moje příkazy ke služebnictvu půjdou výhradně vaším prostřednictvím,“ odpoví
Pierre.
„Děkuji Vaší Milosti za důvěru.“
„Po představení pana markýze bychom mohli probrat otázky zdejšího majetku,“ ujme se dle
očekávání své role pan de Aboa, „Jistě bude vše v naprostém pořádku, ale pan markýz by jistě přivítal,
kdybyste ho podrobně seznámil, jak se mají veškeré majetkové záležitosti z tohoto panství. Pan markýz
bude mít nepochybně i jiné příjmy, nicméně právě zdejší panství je jeho rodový majetek.“
„Pane hrabě, se vším vás i pana markýze seznámím,“ přikývne správce, „Účetnictví, veškeré
záležitosti majetku, jsou velmi pečlivě vedeny. Mohu kdykoli skládat účty.“
„Věřím vám, pane Achile. Na oplátku, abychom učinili formalitám zadost, seznámím já vás
s listinami, které potvrzují pana markýze jako právoplatného dědice, jsou podepsány osobně prvním
ministrem kardinálem Richelieu.“
„Pane hrabě, nepochybuji o vašich slovech, navíc ta podoba …“
„Máte pravdu, ale je nutné dostát všem protokolům. Příchod pana markýze bude velmi
překvapivý, mohou vzniknout i různé drby a fámy. Pan biskup vám řekl, jaká byla osobní historie pana
markýze. Není však vhodné se o ni jakkoli dále šířit. Pro všechny ostatní se prostě ujímá po právu svého
panství syn markýze de Almare.“
„Rozumím vašim obavám, ale dle mého jsou naprosto liché. Za posledních deset let na zámek
matka pana markýze, paní hraběnka de Besiere, zavítala jen třikrát. Vždy jen na skok. Já sám jsem byl ve
stejném počtu složit jí účty v Paříži. Vždy byla velmi spokojena a tudíž mi nechávala v rozhodování zde
volnou ruku. Sloužící svým způsobem ani netuší, kdo je skutečným majitelem. Zdejší panství žije již roky
svůj zcela poklidný a spořádaný život. Výnosy z panství a obchodů jsou velmi dobré, jak se ostatně záhy
sami přesvědčíte. S ostatními sousedy vycházím velmi dobře, stejně tak jsou výborné vztahy
s představiteli zdejší diecéze. Což snad může potvrdit Jeho Milost pan biskup,“ vysvětluje správce.
„Tím lépe. Podle mého se pro vás, služebnictvo zámku a zdejší poddané či nájemce, nezmění v
zásadě nic. Pan markýz bude muset odjet do Paříže, kde ho čeká velmi náročný program. Musí si vyřídit
své pohledávky ohledně dalších majetků v Paříži a je také pověřen správou majetku po hraběti de Besiere.
Paní hraběnce, která odjela na dlouhou dobu do Anglie, bude vyplácet dostatečnou apanáž. Nyní víte
vlastně vše. Právě dlouhodobý pobyt paní hraběnky v Anglii vedl jisté kruhy k rozhodnutí, aby se
významného majetku ujal její syn, který již dospěl ve skutečného muže. Jsem k vám zcela upřímný, pane
Achile, pochopitelně moje sdělení je určeno toliko vaším uším.“
„Děkuji za projevenou důvěru, pane hrabě. Nezklamu ji. Já jsem jen vykonavatelem vůle majitele
zdejších statků a příkazy pana markýze vždy vyplním jak nejlépe budu umět. Nepřísluší mi vůbec
zkoumat nic dalšího. Jsem však potěšen vaší důvěrou.“
„Vidíte,“ vloží se teď do rozmluvy biskup, „na pana Achileho se můžete spolehnout, jak jsem vám
říkal, pane markýzi, pane hrabě. Zároveň se můžete spolehnout i na moji diecézi, ta vždy bude pamatovat
na zájmy pana markýze. Snad můžeme na oplátku i my očekávat zachování štědrosti, které se dostává
církvi svaté ze zdejšího panství,“ hřeje si svou polívčičku.
„Na vašich domluvách pochopitelně nehodlám nic měnit,“ uklidní preláta Pierre, moc dobře ví,
jak církev vyžaduje milodary, jak je chtivá po majetku. Sice mu tento stav nikdy nebyl dvakrát po chuti,
168
ale ve své nové roli je připraven ho respektovat. Světská a církevní moc musí držet spolu, aby nebyl
narušen přirozený řád světa.
„Vždy se budeme těšit na chvíle, kdy si vyšetříte trochu času, pane markýzi, a vrátíte se sem na
své rodové panství,“ tváří se spokojeně Nollet.
„Asi vás zklamu, Milosti, ale nepředpokládám návrat pana markýze v nejbližších měsících.
Kromě zmíněného vypořádání majetků čeká pana markýze setkání se sestrou a také bude představen králi
a uveden mezi jeho dvořany. Jistě bude mít i mnoho starostí, aby se dobře seznámil s dvorními
zvyklostmi,“ upozorní pan de Aboa.
„Chápu, chápu,“ přikyvuje Nollet, „budu ve svých modlitbách pamatovat na svého milého
mladého přítele.“
„Zdrží se Vaše Milost na večeři?“ zeptá se z jiného soudku Ronsarde.
„Bohužel, nemohu. Nerad cestuji za tmy, přespat zde nemohu, neboť mám večer ještě další
neodkladné jednání. Až se vrátíme do zámku, se všemi se rozloučím a odjedu neprodleně do Angers.“
„Rádi vás tu však kdykoli znovu přivítáme. Jsem vaším velkým dlužníkem,“ řekne Pierre.
„Vím o zdejší pohostinnosti a s radostí ji opět využiji,“ usmívá se biskup.
„Pane správce, musím se ještě zeptat na jednu věc. Jak vycházíte se svými sousedy?“ vrátí se k
prozaičtějším věcem Geoffi.
„Jak jsem se již zmínil, pane hrabě, nepanují rozpory se žádnými sousedy. Ba naopak, s mnohými
výhodně spolupracujeme. Ačkoli zde žijeme spíše uzavřenějším životem. Občas se s kolegy správci
setkávám na slavnosti, kam jsem pozván. Jednou či dvakrát do roka pro sousedy pořádám podobnou
slavnost i tady. Vždy s maximální šetrností,“ dodá Ronsarde rychle.
„Znáte pana hraběte de Godille?“
„Měl jsem tu čest mu být představen. Milý a bystrý urozený pán, bohužel se dostal ne zcela vlastní
vinou do tíživé situace.“
„Znáte barona de Taille?“
„Pana barona vlastně neznám, ale jeho bratr pan Henri se u nás občas zastaví. Velmi schopný a
milý mladý urozený pán.“
„Pak vás bohužel musím zarmoutit, pan Henri před pár dny zemřel. Stala se mu nehoda a správy
panství se znovu ujal jeho starší bratr, v tuto dobu poručík královských mušketýrů.“
„Pan Henri de Taille zemřel?“ zvolá Ronsarde, vzápětí se zastydí za projevené emoce „To je mi
opravdu velmi líto. Měl jsem ho rád, byl milý a zábavný, choval se ke mně vždy velkoryse. A velmi
dobře se staral o své panství. Trochu jsme i spolu obchodovali. Touto zprávou jste mě skutečně zarmoutil,
pane hrabě.“
„Mám ještě jeden dotaz, znáte Otce Antoina, pana abbého Furraye?“
„Ano, je farářem na panství pana de Taille a pana de Godille. Velmi vzdělaný muž, vážím si ho.
Znám ho osobně a vážím si ho,“ odpovídá trpělivě správce, až netuší, kam vlastně otázky na sousedy
směřují.
„Baron de Taille a hrabě de Godille se stali přáteli pana markýze. I oni budou v Paříži a tak je
nutné se postarat o jejich panství, na které doposud vlastně dohlížel pan Henri. Oba pánové se domluvili a
jmenovali novým správcem právě abbé Furraye. Vám jistě nebude zatěžko s ním udržovat přátelské
vztahy.“
„S Otcem Antoinem se rozhodně dobře domluvím, pane hrabě. Pane hrabě, omlouvám se za svou
smělost, mají vaše dotazy nějaký konkrétní rozměr?“
„Ano, pane Achile. S pány, které jsem právě jmenoval, jsme včera večeřeli v Angers a pan markýz
je pozval na zdejší zámek. Toto setkání bychom mohli uskutečnit pozítří. Nebude v tom žádný problém,
předpokládám.“
„Jistě že ne. Pan markýz mi jen bude muset sdělit, jak velkou slavnost hodlá na jejich počest či na
počest svého návratu na své panství uspořádat. Já se dám ihned do příprav,“ podívá se Ronsarde zpytavě
na svého nového pána.
169
„Ne, ne, žádné oslavy,“ zavrtí hlavou Pierre, „Chci, aby moje návštěva zde proběhla zcela
diskrétně. Možná později, až si vyřídím své záležitosti v Paříži, bychom zde při mém dalším příjezdu
mohli bychom uspořádat slavnost a sezvat své sousedy a významné osobnosti z kraje. Do té doby nechci
žádnou slavnost pořádat. Setkání s našimi přáteli, o kterých mluvil pan hrabě, proběhne jen v našem
úzkém kruhu. Jednak pan baron de Taille drží smutek za svého bratra a pak se bude více méně jednat o
pracovní schůzku. Chceme, abyste úzce spolupracoval se správcem pana de Taille a pana de Godille.
Podrobnosti vám samozřejmě sdělím později,“ nastíní své záměry pan de Almare, čímž však svého
správce trochu zmáte.
„Úzká spolupráce? Bude mít Otec Antoine nějaké pravomoci?“ táže se Ronsarde, možná mu
pánové zcela nedůvěřují a chtějí, aby ho abbé Furray kontroloval. Jeho tvář se stáhne do bolestné
grimasy, byť se snaží své zklamání nedat najevo.
„Nehledejte ve slovech pana markýze nic tajemného,“ povšimne si rozpaků správce pan de Aboa a
rozhodne se uvést rychle vše na správnou míru, „Pan de Godille se stal velmi dobrým přítelem pana
markýze a ten by mu rád pomohl vyřešit některé problémy s jeho panstvím. V tom předpokládá vaši
spolupráci s panem Furrayem.“
„Ach tak,“ oddechne si očividně Ronsarde,
„Pan hrabě má naprostou pravdu. Avšak o těchto záležitostech bude dost času si promluvit
později,“ potvrdí slova přítele pan de Almare.
„Jistě, pane markýzi, splním všechny vaše pokyny.“
„Jak krásně se poslouchá vaše domluva, jak krásný soulad zaznívá,“ neskrývá spokojenost Nollet,
který má ve hře své zištné cíle, od správce Ronsarda dostává jeho diecéze nezanedbatelné příspěvky,
„Nyní bych však požádal o návrat. Rád bych byl přítomen představení pana markýze služebnictvu a jak
jsem již naznačil, musím být večer ve svém biskupství. Omluvám se, že vás takto popoháním,“ kaje se
vzápětí.
Všechny oči se upřou na mladého markýze, on je zde teď pánem a musí rozhodnout.
„Jistě, Vaše Milosti, vrátíme se,“ odpoví rychle, „Jsem vám velmi vděčný za váš dnešní doprovod
i za podporu, které se mi z vaší strany dostalo. Nerad bych byl příčinou, abyste se musel vracet za tmy či
dokonce nestihl svou večerní schůzku.“
Tím je vydán pokyn pro všechny, aby laskavě zvedli své pozadí a vykročili směrem k zámku. Po
cestě biskup vychvaluje zahradu, odborně se ptá na některé květiny či křoviny a dostane se mu od
Ronsarda zasvěcených odpovědí. Ten po návratu odvede panstvo do salónku kde obědvali, nechá jim tam
přinést karafu s vínem a sám odběhne zorganizovat slavnostní představení nového pána.
Přípravy trvají asi půl hodiny, poté se správce vrátí. Omluví se za prodlení a požádá pány, aby ho
následovali. Záhy sestupují po schodišti do vstupní haly, kde jsou shromážděni všichni služebníci na
zámku, které dokázal tak narychlo správce sehnat, od komořího až po posledního pacholka u koní. Je
s údivem, jak se všichni stačili převléknout do svých svátečních šatů, ve kterých většinou chodí pouze na
mše do kostela. Stojí teď nastoupeni v pravé části vestibulu. Jde minimálně o čtyřicet osob.
Pan de Aboa si záměru správce povšimne jako první a velice tím u něj stoupne v ceně.
Služebnictvo Ronsarde umístil tak, aby před očima mělo obraz otce mladého markýze. Toho naopak
naviguje přímo pod zmíněný portrét.
Zašumění davu dokazuje, nakolik záměr správce vychází. Pochopitelně se o mladíkovi, který je
podobný muži na portrétu, již v zámku hovoří, ale zdaleka ne všichni ho viděli na vlastní oči. Teď
opravdu jen těžký zákal zraku by někomu mohl zastřít již dříve zmíněnou podobu mezi mužem na obrazu
a mladíkem. Určité stíny vyvolané světlem v místnosti, napětí mezi přítomnými z náhle svolaného
shromáždění a rovněž již zmíněný podobný oděv muže na obraze a jeho potomka způsobí, že vše vypadá
téměř démonicky. Jako by na zdi visel obraz a pod ním stál živý originál, který se ve stejném stáří vrátil
po více než dvaceti létech.
Jeden malý pokyn rukou správce způsobí okamžité utichnutí šumu, rozhostí se hrobové ticho.
Ronsarde zkušeně zvyšuje napětí protahováním chvíle, než se rozhodne promluvit.
170
„Jak mi dnes řekla Jeho Milost, pan biskup angerský, cesty Páně jsou nevyzpytatelné a nám
obyčejným smrtelníkům mnohdy obtížně pochopitelné. Já dnes však díky těmto božím cestám a boží
prozřetelnosti mám obrovskou radost. Dnešním dnem, po více než dvaceti létech, vstoupil do tohoto
zámku opět dědic slavného rodu markýzů de Almare!“
Po těchto slovech nastane nejprve zdrcující ticho a pak naopak se vestibulem vine tlumený šepot.
Jako by zdáli bylo slyšet hukot mořského příboje.
„Jsem nesmírně šťastný,“ promluví znovu správce a okamžitě nastane naprostý klid, „Mám totiž
tu ohromnou čest přivítat jediného a právoplatného dědice zdejšího panství, našeho nového pána, pana
markýze Pierra-Paula de Almare. O záležitosti pan markýze se doposud starala jeho matka. Nyní se
s božím požehnáním ujímá svého dědictví sám.“
„Dovolte mi, abych se rovněž připojil,“ ozve se biskup, „Chtěl bych požehnat panu markýzi při
převzetí jeho rodového dědictví. Toto panství má opět mužského dědice ze vznešeného rodu de Almare.“
„Prosím, poklekněte před naším novým pánem,“ nařídí Ronsard, sám jde příkladem, jeho příkaz je
okamžitě splněn.
„Vstaňte, prosím,“ promluví mladík svým vlídným a pro posluchače zajímavým hlasem, „vstaňte
a vyslechněte mě.“
Poslechnou ho, hlavy nechají sklopené, ale po očku ho bedlivě pozorují.
„Jsem velmi potěšen velmi vřelým přijetím, kterého se mi zde dostalo,“ pokračuje markýz, „Celé
panství i zámek na mě velmi zapůsobil. Vy všichni tu bezpochyby vykonáváte svoji práci velmi
svědomitě. Moje díky pak patří především panu správci, který tak dobře pečuje o majetek mého otce,“
dodá a elegantním pohybem ruky ukáže na portrét za sebou.
Podoba ani na okamžik nezavdá příčinu, aby někdo zapochyboval, že mladík je skutečným
potomkem slavného rodu a muže na obraze.
„Po několik následujících dní zde setrvám a budeme mít možnost se blíže seznámit. Už první
dojem, který jsem získal, je pro mě velmi potěšitelný. Není pochyb, náš rodový majetek byl svěřen do
dobrých rukou. Určitě si vše prohlédnu podrobně a požádám pana správce, aby mi vás představil
jednotlivě. Pro tuto chvíli vám velice děkuji za vaše přijetí. Děkuji i Jeho Milosti, panu biskupu
angesrkému jak za jeho požehnání i za jeho uvedení mne do mé nové role pána na zdejším zámku a
přilehlých pozemcích.“
Pan de Almare mluví klidným ale vzývavým hlasem, jak se ostatně naučil při svých kázáních. I
proto působí naprosto přirozeně a u svých sloužících vzbudí velmi dobrý dojem. Nepostrádá vznešenost,
jeho mladistvý a hezký zjev doprovozený oblečením je ve spojitosti s přátelsky pronášenými slovy téměř
dokonalý. Žádný náznak nadutosti, ale také jasné dání najevo, kdo je zde pánem. Pánem možná přísným,
ale vstřícným a s pochopením pro své sloužící.
„Za nás všechny chci poděkovat Jeho Milosti markýzi de Almare za jeho pro nás snad až
nezasloužená slova chvály,“ ujme se slova Ronsarde, „Snad mohu mluvit za všechny, když řeknu, že si
jeho krásných slov velmi vážíme a i kdykoli v budoucnosti uděláme vše proto, aby tady Jeho Milost vždy
našla oddané služebnictvo a své panství v nejlepším stavu, jaký budeme schopni zajistit. Teď se rozejděte
se ke své práci a plňte si své povinnosti z ní vyplývající,“ vyzve přítomné.
Služebnictvo bez dalšího jeden po druhém prochází okolo mladíka, každý jedinec se mu hluboce
ukloní. Jakmile zmizí ze zorného pole pánů, nebo nabudou dojmu, že už nejsou panstvem viděni, shlukují
se a štěbetají o té velké novině. Přitom jim vrtá hlavou, proč tak dlouho trvalo, než se zde mladý pán
osobně ukázal a proč paní hraběnka nikdy v minulosti nepřivezla syna s sebou. Někteří starší se dokonce
rozpomenou, jak se kdysi říkalo, že syn jejich bývalého pána markýze de Almare zemřel krátce po
porodu. Což se ukázalo jako nepravda, jak mohou nyní vidět. Rovněž všechny šokuje obrovská podoba
otce i syna.
171
POSLEDNÍ SETKÁNÍ PŘED NÁVRATEM DO PAŘÍŽE
Následných osmačtyřicet hodin se na zámku Taille i Almare usilovně pracuje. Baron de Taille,
nový správce abbé Furray a majordomus Tunray dávají do pořádku veškeré písemnosti, lépe řečeno, se
s nimi podrobně seznamují. Otec Antoine, již legitimizovaný úředně ověřeným dokumentem, přebírá
kontrolu nad majetkem, jehož udržováním byl pověřen. Kolem nich se motá pan de Godille, dovolují mu
do všeho nahlížet, většinou je však pouhým pozorovatelem, snaží se alespoň něco užitečného o
hospodaření pochytit.
Baron následně probírá s majordomem i osobní věci svého bratra. Co se týká oblečení, přikáže
komořímu, aby sbalil nejlepší oděvy jeho bratra a dal je k dispozici panu de Godille. Ten se brání něco
takového přijmout.
„Příteli, prosím,“ položí mu svou těžkou ruku na rameno Horné, „byl jste bratrovým přítelem,
máte stejnou postavu. Mám jeho věci vyhodit nebo za babku prodat? Jistě by i bratr nebyl proti, abyste se
ujal jeho věcí vy.“
„Přijde mi hrozné, nosit věci po Henrim …,“ připadá si velmi trapně hrabě. Z mnoha důvodů.
„Příteli, jemu už život nevrátíte. Vy musíte šetřit a čekají vás v Paříži velká vydání. Přestaňte s
pýchou, přestaňte s nostalgií. Jděte okamžitě za komorníkem a vyberte si z osobních bratrových věcí vše,
co se vám alespoň trochu zamlouvá. Vemte si co nejvíc, ostatní dám spálit!“
Pan de Godille přemůže stud, ostatně některé z oděvů již měl i dříve na sobě, tak trochu i
v minulosti na Henrim příživničil. Ale tehdy byl přítel naživu a proto mu takové jednání nepřišlo tak
odpudivé. Ale Horné nehodlá o svém přání diskutovat a nechat spálit tak krásné oblečení či velmi jemné
spodní prádlo by byl skutečně hřích. Alespoň v duchu Armand děkuje Henrimu.
Na zámku Almare jeho správce Ronsarde předloží skvěle vedené účetnictví, seznámí markýze a
hraběte se stavem pokladny, pohledávkami a závazky. Pierre je překvapen, nakolik výnosy převažují nad
pasivy i celkovou sumou, kterou každoročně posílal správce jeho matce ve čtvrtletních splátkách.
Markýz se domluví se správcem na snížení odvodů na dvě třetiny a zbývající jednu třetinu mu
přikáže použít na další vylepšování zdejšího panství a dílem i na pomoc panu hraběti de Godille. Tímto
pokynem je správce sice trochu zaskočen, ale je natolik loajální a rozumný, že ho ani nenapadne tázat se
na důvody poněkud nezvyklého rozhodnutí.
Ronsarde provede nového pána a jeho přítele po celém zámku a ukáže jim všechny zákoutí stavby
i zahrady. Dalšího dne vezmou kočár a objíždějí panství. Zastavují se v jednotlivých usedlostech a
vesnicích a příjezd okouzlujícího mladíka vzbudí všude velký rozruch.
„To snad není možný, vidím to jako dnes, ačkoli je tomu už více než dvacet let,“ řekne s dojetím v
hlase jeden starý rychtář, „Právě takto sem k nám zavítal váš otec. Dnes se mi zdá, že jsem se ocitl v čase
zpátky.“
Všichni projevují nadšení, někteří povinné a někteří i nefalšované. Markýz se chová velmi
vstřícně, uhlazeně a mile, získává si rychle sympatie svých poddaných. Pan de Aboa musí skrývat své
překvapení, kolik panského je v jeho mladém příteli, ale panského v dobrém slova smyslu. Jeho uhlazený
styl, kdy bez nutnosti okázalých gest dokáže okolí přesvědčit o své výjimečnosti a naopak ještě
přihlížející dostat svoji přirozeností. Ano, byla by ho škoda někde za kazatelnou. Ten mladík má na to,
aby udělal díru do světa. Takové zhodnocení si však hrabě nechává pro sebe.
Uplynou dva dny od instalace pana de Almare do pozice lenního pána, když opět kolem poledního
vjíždí kočár na nádvoří jeho zámku. Na jehož dvířkách se skví erb baronů de Taille, v jeho nitru sedí tři
již vyhlížené osoby, baron, hrabě s abbé. Uvítat hosty přijde osobně markýz, doprovázen panem de
Aboaem a Ronsardem.
Přivítání je zpola srdečné, zpola se strojenou zdvořilostí. Oběd se koná ve stejném prostoru, jako
před dvěma dny s biskupem Nolletem. Hovor vázne, kromě pár zdvořilostních frází není nadneseno žádné
172
závažnější téma. Markýz sedí opět v křesle v čele stolu, po pravici je usazen pan de Aboa a Ronsarde, po
levici pan de Godille, pan de Taille a abbé Furray.
„Vážení,“ promluví ke konci hlavního chodu Pierre, „požádal jsem pana správce, aby nám
přichystal malé občerstvení v altánku u jezírka v zahradě. Dovolil bych si vás tam pozvat. Naši drazí
správci by tou dobou mohli probrat záležitosti, které se týkají našich panství.“
„Vše je připraveno dle přání, Vaší Milosti“ klaní se Ronsarde, „Já si pak dovolím pozvat svého
drahého kolegu do svého hájemství a proberu tam s ním vše potřebné.“
Jak je řečeno, tak se i stane. Po hlavním chodu již není servírován žádný zákusek, nýbrž se
šlechtici pod vedením pána zámku odeberou do zahrady. Markýz vede skupinu pomalou chůzí a
umožňuje hostům se kochat nádherou vzorně udržované zámecké zahrady.
„Tady jsem vlastně asi nikdy nebyl,“ poznamená pan de Godille, „Byl jsem asi dvakrát nebo
třikrát v zámku při příležitosti nějaký slavnosti, ale do těchto končin jsem asi nezavítal.“
„Máte opravdu schopné služebnictvo, pane markýzi,“ složí poklonu pan de Taille.
„Ano, můj správce je asi skutečný poklad,“ napůl Pierre zažertuje a napůl myslí svá slova vážně,
„Podle všech indicií se něj mohu spolehnout.“
„Jak vás zde přijali? Nastaly nějaké problémy?“ ptá se Armand.
„Díky podobizně mého otce ve vstupní hale, ostatně jsem si dobře všiml, jak jste si ji pozorně
prohlížel, jsem byl přijat opravdu vřele. Až z toho mám mrazení, jak hladce vše probíhá.“
„Máte pravdu, všiml jsem si. Jako byste z toho obrazu vypadl,“ usměje se pan de Godille.
„Však mi také portrét velmi pomohl. Jinak jsem i velmi spokojen s tím, co nám předložil pan
správce, ale vida, už jsme zde,“ přeruší své myšlenky hostitel, neboť se ocitnou u jezírka. V altánku je
přichystáno posezení, na ústředním stole se nacházejí mísy a tácy se zákusky, sladkými i slanými, různé
delikatesy zdejší kuchyně, také větší množství ovoce. Nezbytné víno, kterého zde servírují několik druhů,
vždy ve dvojici stejných karaf a u každé vždy čtyři nádherné broušené číše. Aby při ochutnávání jiného
druhu vína mohla být použita jiná sklenice a chuť nebyla pokažena. V uctivé vzdálenosti postávají dva
mladíci v livrejích, připraveni okamžitě splnit přání svého pána, bude-li vysloveno.
„Opravdu velmi příjemné prostředí,“ uzná Armand.
„Také jsem jím byl uchvácen, proto jsem si vás sem dovolil pozvat. Jednak zde budeme zcela
nerušeni a snad se nám zde i bude lépe hovořit,“ odpoví Pierre.
„Jste vzorný hostitel, na svou novou roli si rychle zvykáte,“ podotkne pan de Taille.
„Upřímně řečeno, dost mě moje nová role zmáhá. Tolik si musím dávat pozor, abych se vždy
choval dle očekávání, až jsem z toho vysílený. I proto jsem nás zavedl sem, zde se snad budu moci
uvolnit a oprostit se od své strojenosti,“ vyzná se ze svých pocitů markýz.
„Tak to počkejte u dvora. Tam teprve bude potřeba mít se na pozoru, abyste se jednak nezesměšnil
a jednak nevzbudil nějakou nevoli,“ straší mladíka baron.
„Já o pana markýze obavy nemám,“ zastane se přítele pan de Aboa, „Jsem mile překvapen, jak si
ve své nové roli vede. Místní lidé by mu pomalu zobali z ruky, pokud si mohu dovolit tento příměr. Jistě,
budou potřeba mnohé instrukce, ale už jsem si jistý, že náš mladý přítel dokáže skvěle zapůsobit i na
královském dvoře.“
„Děkuji za vaše pochvalná slova,“ usměje se pan de Almare, „Ale prosím, posaďme se a berte si,
přátelé. Zároveň vás znovu prosím, buďte uvolnění. Mezi námi se snad můžeme bavit bez těch dvorních
kudrlinek. Abych šel příkladem, moc si našeho dnešního setkání vážím. Věřím, že se budeme často vídat i
v Paříži. Jakmile získám kontrolu nad palácem, který obývala moje matka, určitě si vás opět dovolím
pozvat.“
„Děkuji, velmi rád takovýho pozvání využiju,“ odvětí upřímně Armand.
„Ostatně, mám pro vás dobrou zprávu,“ usměje se Pierre, „Prošli jsme si zdejší hospodaření, asi se
najde určitá část zdrojů, abych vám mohl poskytnout domluvený bezúročný úvěr. Během naší cesty po
panství jsme inkognito navštívili i vaše sídlo. Postupně by bylo možné opravit nádvoří i vlastní stavbu.
173
Požádal jsem svého správce, aby se spojil s vhodným architektem v Angers a nalezli nějaké cenově
rozumné řešení. Samozřejmě jde o dlouhodobý záměr, nelze čekat zázraky ihned.“
„Děkuji za vaši pomoc, ačkoli se cítím poněkud divně,“ trochu zrudne mladý hrabě.
„Není k tomu důvod. Věřte mi, milý Armande, mně činí větší potěšení vám alespoň trochu
pomoci. Sám jsem se řízením osudu a díky boží prozřetelnosti dostal k majetku, o kterém se mi jako
prostému knězi před nedávnem vůbec nesnilo. Budu se cítit lépe, pokud se mohu s někým o svou radost
podělit,“ odvětil Pierre a o upřímnosti jeho slov se nedá pochybovat.
„Vracíte se do Paříže také zítra?“ zeptá se rychle Geoffi, markýz si ve své snaze konat dobro
neuvědomuje, do jakých rozpaků přede všemi pana de Godille dostává. Pierre má srdce na dlani, těší ho
možnost udělat někomu radost, ale podceňuje přirozenou hrdost aristokracie. Nemá jejich návyky,
nevyzná se v otázkách cti.
„Ano, zítra ráno vyrážíme. Vy rovněž?“ odpoví baron.
„Pravděpodobně zítra po obědě anebo pozítří, definitivně se domluvíme dnes večer. V každém
případě dorazíme do Paříže o půlden či den později.“
„Kdy bych měl jít za panem de Concestion?“ zeptá se Armand rychle, hlavně odvést řeč co
nejdále od jeho sídla. Začíná mít markýze rád, ale on ho svou upřímnou snahou konat dobré skutky
shazuje před ostatními.
„Co nejdříve. Nevím, zda už pro vás bylo nalezeno vhodné místo, možná vám pan de Concestion
napřed zajistí potřebný výcvik a pomůže vám zařídit věci spojené s vaším životem v Paříži,“ odvětí pan
de Aboa.
„Pan hrabě bude prozatím bydlet v mém domě,“ upozorní Horné, „Je dostatečně velkej a jsme už
domluvený. Rovněž bude moct používat můj dům v Saint-Germain. Nemá smysl, aby zbytečně utrácel a
navíc mu můžu poskytnout i pár dobrejch rad do začátku.“
„Vaši domluvu považuji za velmi rozumnou. Pokusím se co nejdříve si vyjednat audienci u
kardinála, poté by mohl být přijat kardinálem i pan hrabě. Ovšem zaručit úspěch svého snažení nemohu,“
upozorní Geoffi.
„Pochybuji, zda bude mít pan kardinál zájem vůbec mě vidět,“ projeví pesimismus Armand.
„Uvidíme,“ usměje se pan de Aboa, „Mezitím bychom vás mohli postupně nějak dostat do
podvědomí společnosti. Mohli bychom využít i pana markýze. Pan markýz by vás mohl pozvat na některé
své malé sešlosti a tak byste se i vy spolu s ním postupně seznámil s některými vlivnými lidmi. Pokud
budete samozřejmě chtít.“
„Jsem vám za vaši starost vděčný,“ dívá se teď rozpačitě pan de Godille, „Bůh se dle všeho
neusmál jen na pana markýze. Získal jsem nové přátele, kteří mi slibují pomoc. Vše je až příliš hezké.
Možná jen sním a každým okamžikem se musím probudit. Tak nějak jste to říkal, příteli?“
„Tak nějak,“ přitaká Pierre, „Já se cítím stále jako ve snu. Také stále nemohu uvěřit. Rozhlížím se
a vše okolo mi patří. Přes noc jsem se stal velmi bohatým mužem. Pro nalezence až moc radostných
událostí, než aby mohly být pravdivé.“
„Tak sněte, mladí pánové, dokud můžete. Však brzo přijdou malé i větší starosti. Nikdy není nic
jen krásný Nepřeju vám nic špatnýho, ale přijdou i velký nepříjemnosti, je nutný s nimi počítat,“ říká
věštecky pan de Taille a oba mladíci se při jeho slovech zachvějí.
Ano, oni se radují, jako by se náhle ocitli v rajské zahradě. Jak rychle v euforii možných lepších
zítřků zapomínají na smrt Henriho. Ani paní hraběnka jistě někde v Anglii blahem do výšky neskáče. Ne
každému bude po chuti příchod nových mladých šlechticů do Paříže.
„Snad nebude tak zle,“ pokusí se Geoffi zmírnit slova poručíka.
„Přátelé,“ pozvedne svoji číši pan de Almare, „dovolte mi pronést malý přípitek. Chtěl bych
poděkovat Bohu, neboť mi dal nový život i nové přátele. Vám, pánové, chci opravdu ze srdce poděkovat
za vaši pomoc. Vždy vám budu zavázán. Bude mi potěšením, když někdy budu moci alespoň trochu
splatit svůj dluh, který k vám cítím. Každý z vás bude vždy vřele vítaným hostem v mém domě, ať
přijdete v kteroukoli dobu a s jakoukoli žádostí. Jsem si velmi dobře vědom vysoké ceny, která byla
174
zaplacena za návrat mého dědictví i odhalení mého původu. Chci vás ujistit, pane barone, budu na tuto
nesmírně vysokou cenu vždy myslet a snažit se, abych byl nově nabytého dědictví hoden.“
Pokračují v debatě, kdy se postupně začínají projevovat charaktery jednotlivých osob. Mladý
markýz de Almare je stále velmi upřímný, naivní, opravdu se srdcem na dlani. Pan de Godille je
bezprostřední, nicméně nepostrádá sobeckost, na jedné straně hrdý a pyšný, na druhé mu nikdy nevadilo
využívat svého přítele Henriho. Teď již kalkuluje, jak z nové situace pro sebe vytřískat co nejvíce. Pan de
Taille je obhroublý, zapšklý a nedůvěřivý. Jelikož však pociťuje návaly viny za smrt bratra, upíná se na
Armanda, který mu ho snad má nahradit. Pan de Aboa ani teď nepolevuje ve své obezřetnosti, nadále
zůstává ve střehu. I on myslí především na své vlastní zájmy, již teď přemýšlí, jak nových přátel využít co
nejlépe ve svůj prospěch. Jeho jednání je deformováno roky v nepřátelském prostředí dvora, kdy stačí
sebemenší zaváhání a z výsluní dotyčný putuje do posledního podpalubí.
Trvá dobrou hodinu, než se atmosféra skutečně uvolní. Příčinou není ani tak nával přátelství, jako
množství vypitého lahodného moku. V altánku panstvo setrvá několik hodin, poté se přesune do zámku a
i tam zkoumá dno mnoha karaf s vínem.
175