Ronald Reagan a vítězství ve studené válce Citát
Transkript
Ronald Reagan a vítězství ve studené válce Citát
Časopis Mladých konzervativců Brno Vážení čtenáři, na konci roku bývá zvykem otočit se zpátky a podívat se, co končící rok přinesl. Byl zvolen nástupce Václava Havla, prezident ČR Václav Klaus. Spojenecké síly provedly úder na Irák a zbavily svět i Irák samotný jednoho nevypočitatelného tyrana. V červnu naše země zažila první případ přímé demokracie – referendum o přistoupení ČR k Evropské unii. V srpnu jsme si připomněli 35 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Byl to rok nabitý událostmi. Příští rok se Česká republika společně s dalšími zeměmi stane členskou zemí EU a čekají nás troje volby. Stále se něco děje a stále se musíme rozhodovat, komu nebo čemu dáme svůj hlas. Pro někoho možná otrava, avšak ve skutečnosti veliká výsada demokracie, které stále silnější komunisté nepřejí. Važme si této hodnoty a nedopusťme, aby nám ji znovu vzali. Robert Kotzian, předseda MK Brno Citát Co se hýbe, je třeba zdanit. Když se to ještě hýbe, je třeba to zregulovat. Když se to přestane hýbat, začneme to dotovat. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová při popisu ekonomické politiky socialistů Internet Cílem Centra pro ekonomiku a politiku (CEP) je šíření a podpora idejí svobodné společnosti a tržního hospodářství a šíření a podpora myšlenek velkých osobností liberálního myšlení. Číslo 4, rok 2003 Ronald Reagan a vítězství ve studené válce ROMAN JOCH „Ronald Reagan vyhrál studenou válku, aniž by vypálil jediný výstřel.“ – řekla o něm Margaret Thatcherová. K tomu není co dodat. Porazil komunismus. Je naším osvoboditelem. Po druhé světové válce v Americe vzniklo aktivní politické a intelektuální antikomunistické hnutí, jehož mnozí představitelé byli předtím komunisty či trockisty. Své exsoudruhy, jejich taktiku a cíle, tedy znali dokonale. Proto byli přesvědčeni, že poválečná americká politika vůči Sovětům, založená na strategii zadržování (containment), je nesprávná, neboť je pouze defenzivní a tedy dlouhodobě neúčinná. Z toho důvodu požadovali přejít do protiútoku a aplikovat vůči SSSR strategii osvobozování (liberation), která by na Sověty vyvíjela vnější tlak. K ní se v 50. letech rétoricky připojil ministr zahraničí prezidenta Eisenhowera John Foster Dulles, který hodně mluvil o zatlačení (roll-back) sovětské moci; v praxi však pro to neudělal nic. Aktivním členem tohoto amerického antikomunistického hnutí byl i Ronald Reagan. Ve volební kampani v roce 1976 byl jediným prezidentským kandidátem, který kritizoval politiku détente, tj. politiku zmírňování napětí se Sovětským svazem a odzbrojování, neboť byl přesvědčen, že povede k posílení Sovětů. To se ve druhé polovině 70. let potvrdilo, a tak byl Reagan v roce 1980 zvolen 40. prezidentem Spojených států. Pokračování na straně 2 Vrtochy starého kontinentu ROBERT KOTZIAN Velvyslanec USA při NATO vyvolal 20. října t.r. mimořádnou schůzku velvyslanců členských zemí při NATO. Důvodem pro svolání byly obavy Spojených států z francouzsko-německého projektu evropského vojenského plánování. Suverenita ve vojenském plánování a vytváření vojenského bezpečnostního potenciálu na území státu je jednou ze základních podmínek jeho suverenity. Pokud jde o suverenitu, nemusí tvorba evropských vojenských jednotek sama o sobě nutně znamenat její narušení, avšak přenesení vojenského plánování z národní úrovně do orgánů EU je dalším krokem k odnětí suverenity členských zemí EU. Po celou dobu studené války zajišťovala bezpečnost svobodné části Evropy Severoatlantická aliance. Dnes pomáhá zajišťovat i naši bezpečnost. Vůdčí roli v NATO zastávají Spojené státy, kterým je někdy vyčítáno, že si hrají na světového policistu. Pokud lze takový příměr vůbec použít, pak se domnívám, že USA tuto roli nesmíme vyčítat, ale musíme jim za ni být vděční. Spojené státy jsou vojensky přítomny v mnoha zemích světa i Evropy. Držely a drží všechny potenciální agresory na uzdě. Francie a Německo spolu s dalšími evropskými zeměmi však touží mít větší moc než mají USA, chtějí být první mezi prvními. Tomu podřizují i svou politiku v EU. Nejdříve to byly pouze společné vojenské jednotky, dnes je to požadavek na společné vojenské plánování a zítra? … www.cepin.cz Pokračování na straně 4 2 POHLED ZPRAVA 2003 Bezohlednost nade vše... JIŘÍ NĚMEC Patřím mezi lidi, kteří využívají automobil téměř každý den. Vím, že když udělám přestupek, měl bych být potrestán. Stane-li se tak, akceptuji to. Nesnažím se policistům ujet, či lhát jim, že to všechno bylo jinak. Dodržují však samotní policisté to, co hájí? Dovolte mi krátce popsat situaci, které bývám svědkem téměř denně. Na jedné z brněnských křižovatek je zákaz odbočení. Pokud se chcete dostat do místa těsně za odbočením a nechcete porušovat zákon, zajedete si asi dva kilometry. Kdo tak neučiní a zákon poruší, čeká na něj téměř neustále přítomná policejní hlídka a je řádně pokutován. Mnohokrát jsem se viděl, jak do zákazu odbočení vjelo vozidlo se zelenými pruhy a nápisem Policie. V klidu, pomalu a bez majáků. Policejní hlídka tomu jen tiše přihlíží a nechává automobil svých kolegů v poklidu projet. Všichni víme, že takovéto i jiné situace, kdy policie porušuje zákon jsou běžnou praxí českých policistů a jsou na denním pořádku. Nebylo by tedy lepší začít od sebe a místo několika nárazových akcí Kryštof udělat pořádek v samotné policii pane Grossi? Navštivte naše stránky! www.konzervativci.cz/brno Ronald Reagan… Pokračování ze strany 1 Ronald Reagan byl přesvědčen, že společnost, v níž jsou lidé svobodní a vládnou si sami, je neskonale nadřazená totalitarismu; a má být před ním nejen bráněna, nýbrž sama se má zasloužit o posunutí hranic svobody ve světě. Byl vůbec prvním americkým prezidentem, který uplatnil strategii osvobozování. Nehodlal svobodný svět pouze bránit, nýbrž přešel do protiútoku. Nechtěl s komunismem koexistovat, nýbrž ho chtěl zničit. O jeho vztahu k této tyranské ideologii nejlépe svědčí jeho vlastní slova (1981): „Západ odbude komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky právě teď píšeme.“ Reagan se odradit nenechal: v západní Evropě rozmístil rakety středního doletu Pershing 2, které kompenzovaly předtím rozmístěné sovětské rakety SS-20. Embargem sabotoval výstavbu sovětského plynovodu do západní Evropy, čímž Sovětům přiškrtil hlavní přívod devíz. Odborový svaz Solidarita v Polsku tajně dostával materiální pomoc. A na periférii sovětské moci Reagan poskytoval přímou podporu guerillám bojujícím proti místním komunistickým režimům v Nikaragui, Angole, Kambodži a především v Afghánistánu, kde sovětské válečné mašinérii citelně pustil žilou. V roce 1983 přímou vojenskou intervencí svrhl marxistický režim na Grenadě; do té doby komunismus pouze expandoval (každou zemi, které se zmocnil, si i podržel), Grenada byla prvním zvrácením tohoto trendu a prvním úspěchem strategie osvobozování. Snad ze všeho nejdůležitější byl však Reaganův program protiraketové Strategické obranné iniciativy (SDI) – tzv. „hvězdných válek“ – který byl započat v r. 1983. SDI Sověty skutečně deprimovala. Právě pod jejím vlivem – v důsledku vědomí, že zkostnatělé plánované sovětské hospodářství by obdobný projekt nebylo schopno financovat – dospěl Gorbačov k přesvědčení, že Sovětský systém musí zásadně reformovat. Uvědomil si, že v opačném případě závody ve zbrojení, které Sovětům vnutil Reagan, prohraje. Jeho prvotním motivem nebylo komunistický systém demontovat, nýbrž reformovat a tak posílit. Proto ta perestrojka – hospodářská reforma. Ta si ale vyžadovala svobodu kritiky – tedy glasnosť. Jenže problémem každé despocie, každého tyranského režimu, je to, že začne-li se jednou liberalizovat, stává se zranitelným a rozpadá se. To byl i případ Sovětského svazu. Ronald Reagan jej zbrojením přinutil k reformám, a tedy i k následnému kolapsu. Teze, že ke krachu komunismu došlo pouze v důsledku jeho vnitřní hospodářské neefektivity, je neudržitelná. Nesmírně chudé režimy se udrží, jsou-li dostatečně brutální: to je příklad Severní Korey či Stalinova Sovětského svazu v 30. letech, kdy tam byl hladomor. Avšak začne-li se nesvobodný režim vnitřně reformovat, poleví-li v bezohlednosti a krutosti svých represí, může padnout. To byl případ Sovětského bloku na konci 80. let. Co však bylo příčinou touhy vládců po vnitřních reformách? Vnější tlak Západu, eskalace mezinárodního napětí, přechod ke strategii osvobozování, a závody ve zbrojení. V 70. letech Sověti neměli žádný důvod k reformám, neboť je nikdo z vnějšku neohrožoval; v 80. letech měli důvod k reformám veliký, neboť vnější tlak byl značný. Zásluhu na osvobození střední Evropy – na našem osvobození – měl tedy Ronald Reagan, nikoli Gorbačov. Jedinou zásluhou Gorbačova bylo, že v kritické hodině se nerozhodl pro kolosální masakr lidí přirozeně toužících po svobodě, nýbrž raději akceptoval ústup ze střední Evropy; i když ještě i v březnu 1991 poslal do Vilniusu tanky, aby utopily v krvi volání Litevců po troše svobody. Před pár lety potkal Ronalda Reagana jeden židovský emigrant z Ukrajiny, pozdravil ho a začal mu děkovat za svou svobodu a porážku komunismu. Reagan, již poznačen nemocí, nechápal, proč ho ten člověk zdraví, neboť už si nepamatoval, že kdysi byl prezidentem. Zdvořile mu však odzdravil a řekl mu: „Bojovat proti komunismu, to je má práce.“ – Ano, to byla jeho práce. Bůh mu žehnej! Výročí založení Československa AKCE MLADÝCH KONZERVATIVCŮ BRNO 28. října jsme vzpomněli výročí založení Československa a uctili jsme tento den položením kytic k soše T.G.M. společně s Junior klubem křesťanských demokratů a se zástupci Občiansko konzervatívnej strany Trnavského kraje ze Slovenska. Jsme si vědomi, že respekt k minulosti je jedním ze základních pilířů udržitelnosti demokratického státu. Proto, vedle seminářů, konferencí a happeningů, pořádáme i takovéto akce. Spolupráce s partnerskými organizacemi na takovýchto akcích je pro nás vyjádřením univerzality hodnot demokracie a svobody. 3 POHLED ZPRAVA 2003 Měli bychom platit školné na univerzitách? JIŘÍ ŠILHÁNEK Tato jednoduchá otázka rozděluje naši společnost na dva nesmiřitelné tábory. Jedni argumentují tím, že provoz vysokých škol je příliš nákladný na to, aby ho platil pouze stát. Druzí zas oponují, že zavedením školného by se zamezilo sociálně slabším ve studiu. Je mnoho argumentů pro a proti, mě však zaujal jeden čistě statistický, který se zde pokusím rozebrat. Český statistický úřad vydal publikaci s názvem Mzdová diferenciace zaměstnanců v roce 2002. Tato publikace, z níž čerpám data, je volně ke stažení na stránkách tohoto úřadu (www.czso.cz). V tomto materiálu mě zaujala diferenciace mezd podle dosaženého vzdělání. Napadla mě jednoduchá otázka. Kolik si člověk vydělá tím, že vystuduje vysokou školu? Počítal jsem, jaký je rozdíl mezi tím, co si za život vydělá člověk s maturitou a co člověk s diplomem. Budu zde uvažovat, že dotyčná osoba využije svůj produktivní věk z větší části, tj. zhruba 40 let práce. Dále budu předpokládat, že si vydělává pouze jako zaměstnanec a že dostává plat dvanáctkrát ročně. Osoba s maturitou a průměrným platem, podle statistik, 18 514,- Kč si za svůj život vydělá 8 886 720,- Kč. Druhá osoba s vysokoškolským diplomem má průměrný plat 31 835,Kč. Tento člověk si tedy za svůj život přijde k 15 280 800,- Kč. Rozdíl tedy činní 6 394 080,- Kč. Nyní vidíme jakou hodnotu má vlastně vysokoškolský diplom. Vyvstává tu otázka. Neměl by student zaplatit alespoň část nákladů za tento vskutku cenný papír? Většinový volební systém JAN STRELIČKA Především kvůli poměrnému volebnímu systému, který se aplikuje ve volbách do Poslanecké sněmovny, nebylo možné v krátké historii české demokracie konstituovat pevnou, stabilní a transparentní vládu (vyjma vlády chronologicky první, která však ještě dokončovala transformaci autoritářského socialistického režimu). Jedna středopravá vláda nebyla schopna dožít své řádné volební období a byla vystřídána přechodnou, nestandardní, vládou úřednickou. Následoval menšinový levicový kabinet, jenž žil z podpory strany z opačného konce ideologického spektra. Nic jiného však nezbývalo. Dnešní vláda je nejvíce možně křehkou koalicí, a to stran levice, středu a pravice. To jistě není zcela v pořádku. A jak bude vypadat vláda příští, radši ani nepomýšlet. Dosáhnou-li komunisté ještě ke všemu v příštích volbách lepšího výsledku, pro vytvoření demokratické vlády mnoho prostoru zbývat nebude. Pro současnou (latentní) krizi naší demokracie existuje, dle mého názoru, jeden efektivní lék. Tím je jednokolový neboli relativní většinový volební systém. Tento systém se doporučuje těm zemím, jež jsou národnostně homogenní, ústavně-politicky a kulturně soudržné, což pro ČR platí téměř stoprocentně. Ve světě se ho užívá v ne jedné zaběhlé demokracii, jmenovitě např. ve Velké Británii, USA, částečně v SRN. Už jen z těchto důvodů je nutno brát úvahy o radikální změně volebního systému seriózně. Jak by mohl vypadat relativní většinový volební systém do Sněmovny v ČR? Myslím si, že by se volební území ČR mohlo rozdělit do 162 volebních obvodů (dvojnásobek volebních obvodů do Senátu, do něhož se volí kvalitativně zcela odlišným dvoukolovým, absolutně většinovým volebním systémem). V každém obvodu by se volil jen jeden poslanec dle principu „the winner takes it all“ nebo taktéž „the first past the post“. Vítězný kandidát by byl ten, který by obdržel jednoduše nejvíce hlasů. Při 162 mandátech v celorepublikovém měřítku by jednoho poslance vybíralo v jednom volebním obvodu cca 50 000 voličů. Tím by se zvýšila i reprezentativnost hlasu každého z nás. Volba kandidáta by s sebou nesla i změnu mentality voliče, který by volil mnohem uvážlivěji a nesáhl by kolikrát k tzv. protestní volbě, která by se celkově minula účinkem. Změna mentality voliče by způsobila i posun v chování a jednání politických stran. A dá se předpokládat, že směrem k lepšímu. Dnešní politická realita ideji zavedení relativního většinové systému příliš nenahrává. Menší strany se obávají, že by z politického systému vymizely. Velké strany se bojí, že by byly obviněny z pokusu o uzurpaci moci a že by si menší demokratické strany, za stávající situace vždy potenciální koaliční partnery, znepřátelily. Není však nikde vytesáno do kamene, že integrace umírněné levice a umírněné pravice a vytvoření velkých politických stran či bloků je věc nemožná. Stabilní a životaschopné vlády budeme v budoucnu potřebovat. Je proto nutné opět oživit veřejnou diskusi na téma volební reformy a vzbudit tak, v nejlepším případě, u politické elity vůli k jejímu provedení. Anebo se musíme smířit s tím, že každý výsledek voleb bude vždy jen neřešitelný pat. Přidej se k nám! Ø Ø Ø Ø Také si myslíš, že svoboda jednotlivce je nejdůležitější hodnotou? Také neuznáváš revoluci jako prostředek pro dosažení politických cílů? Také jsi přesvědčen(a), že svobodný kapitalismus je nejlepším společenským uspořádáním? Chceš se s námi podílet na propagaci pravicového myšlení a je Ti 15 až 35 let? Přidej se k nám - staň se členem či členkou Mladých konzervativců! Mladí konzervativci Brno, Česká 11, Brno, 602 00 4 POHLED ZPRAVA 2003 Jak se dělá politika Vrtochy… MILAN JULÍNEK Nedávno jsem navštívil představení Miloslava Šimka a Zuzany Bubílkové Politické harašení. Oba baviče mám rád a představení se mi líbilo. Jako divadelní divák jsem však měl možnost spatřit něco, o co je divák televizní ochuzen. Chvíli před přestávkou vystoupil Miloslav Šimek, aby pohovořil, jak sám řekl, nad rámec tohoto pořadu. Promluvil o jaderné energii, o plánovaném skladišti jaderného odpadu na našem území, o zvyšujícím se počtu jaderných elektráren, ale hlavně, a to je důležité, o svém negativním postoji k této problematice. Zmínil se také o sdružení, které proti výše uvedeným „jaderným aktivitám“ bojuje, a jehož je členem. Výsledkem tohoto výstupu byly desítky podpisů na přihláškách (připravených v předsálí) do onoho sdružení. Já zde však nemám v úmyslu vyjadřovat svůj názor k tomuto tématu, ani hodnotit, zda takové výstupy mají v podobných pořadech místo. Chtěl bych upozornit na fenomén, který se na naší společenské i politické scéně čas od času objevuje, ale jen málo z nás ho vnímá a uvědomuje si ho. Jde o vliv, jaký mají mediálně známé (nepolitické) osobnosti na formování politických názorů občanů. Věřím tomu, že kdyby podobnou agitační akci uspořádala jakákoli politická strana, neměla by tato snaha zdaleka takový úspěch. Je to tím, že většina mediálně známých osobností je politicky nezainteresovaná a „nezkažená“ a občané jsou náchylnější přistoupit na názory vyslovené jejich ústy spíše, než když je slyší z úst politika. Toho využívají nejen samy osobnosti ke svému politickému prosazení, ale i politici ke zlepšení vlastní reputace v očích veřejnosti. Jako příklad sebeprosazení mohu uvést nedávné volby na post guvernéra státu Kalifornie. Arnold Schwarzenegger svou popularitu nepochybně má a politicky je čistý (kromě nevýznamné funkce za prezidentování G. Bushe staršího) jako lilie, takže voliči ani protikandidáti jeho politickou minulost příliš hodnotit nemohli. Schwarzenegger vsadil na sliby a vytýkané nedostatky v ovládání umění politiky vykompenzoval najmutím odborných poradců. Výsledkem voleb bylo nejen sesazení guvernéra Davise, ale Schwarzeneggerovi se podařilo porazit i jiné mediální hvězdy jako Larryho Flinta nebo Gary Colemana. Mediálně známé osobnosti se také objevují například v předvolebních kampaních k volbám do Poslanecké sněmovny, ale význam jejich vlivu si uvědomila i naše vláda a my jsme poté mohli v kampani před hlasováním o vstupu České republiky do EU z televizních obrazovek slyšet řadu herců, zpěváků či sportovců, kteří vyjadřovali většinou kladný postoj k našemu vstupu. Jako další příklady angažovanosti těchto osobností mohu uvést petici S komunisty se nemluví, dále Charta 77 a kontroverzní Anticharta, veřejná podpora při Sametové revoluci a další. Na závěr bych rád připomněl akci, při které znejistěli i někteří politici. Vzpomeňte si, jaký ohlas a vliv na českou veřejnost měla iniciativa „Kája Gott for president“. Proto si dávejme dobrý pozor na to, co nám do ouška zpívají naši oblíbení zpěváci. Pokračování ze strany 1 … Čím dál více se Francie s Německem snaží NATO zrelativizovat budováním paralelní, evropské, vojenské struktury. NATO je záruka naší bezpečnosti, ale evropská armáda je mocenský prostředek pro posílení pozice EU. NATO je tedy společenství ryze obranné, kdežto evropská armáda má být organizace pro mocenské konkurování EU Spojeným státům. Není žádný důvod si myslet, že by nová evropská armáda byla lepší zárukou bezpečnosti, než je desetiletí budovaná Severoatlantická aliance. Nizozemský poslanec Evropského parlamentu Max van den Berg se nechal při příležitosti zmiňované schůzky velvyslanců při NATO slyšet: „… (Američané) si musejí uvědomit, že (Evropská) unie má svou moc, své vlastní zájmy.“ Snahy o snižování významu NATO budováním jeho evropské alternativy je nezodpovědný hazard s bezpečností celé Evropy. Nesdílím úsudek, že nám teď ani v nejbližší době nic nehrozí (v současné době skutečně žádné konkrétní hrozbě nečelíme), tudíž můžeme být klidní. Technologické pokroky ve vojenství činí naši zemi stále dosažitelnější a především hrozba teroristických útoků je trvale přítomná. O svou bezpečnost se musíme umět postarat především my sami. Proto je důležitá naše úplná suverenita v oblasti vojenství. V případě napadení agresorem máme NATO. Proto je důležité nedopustit jeho znehodnocení kvůli vojenským ambicím EU. Motivací pro zahájení evropské integrace bylo vyloučení konfliktů mezi zeměmi Evropy vytvářením těsných vazeb mezi nimi v ekonomické i politické rovině. Nakolik ale ještě platí, že evropská integrace je zárukou míru? K tomu Margaret Thatcherová ve své knize „Umění vládnout“ napsala: „…věrohodnost pacifistických euronadšenců je pochybná, pokud tvrdí, že k udržení míru potřebujeme sjednocenou Evropu, když ta usiluje o to, aby se stala vojenskou velmocí.“ Čtenářský tip ROBERT KAGAN: LABYRINT SÍLY A RÁJ SLABOSTI Po letech napětí přichází náhlé poznání, že se skutečné zájmy Ameriky a jejích spojenců ostře rozcházejí a samy transatlantické vztahy se změnily, možná nezvratně. Evropa považuje Ameriku za necitlivou, příliš ochotnou k jednostranným akcím a zbytečně bojovnou. Spojené státy vnímají Evropu jako vyčerpanou, neseriózní a slabou. Vztek a nedůvěra na obou stranách se mění v neschopnost porozumět jeden druhému. Právě o tomto kontrastu je skvělá kniha Roberta Kagana s trefně upraveným českým názvem. Chcete-li se o nás dovědět více, navštivte naše stránky www.konzervativci.cz/brno nebo nám napište mail [email protected]. Naše adresa je Mladí konzervativci Brno, Česká 11, Brno, 602 00. Vydávání Pohledu zprava je dotováno z rozpočtu Statutárního města Brna