Monitoring - Pražské jaro

Přehled zpráv 25.5.2015
Pražské jaro
E15 weekly
The other Prague Spring............................................................................................................................................3
25.5.2015
E15 weekly
Pražské jaro
Irena Křížová
Hospodářské noviny
Antičtí hrdinové oblékli maskáče a ztuhli ................................................................................................................5
25.5.2015
Hospodářské noviny
Pražské jaro
Frank Kuznik
Lidové noviny
Nová hudba pro staré drama .....................................................................................................................................6
25.5.2015
Lidové noviny
Pražské jaro
Boris Klepal
Právo
Dnešní tip.....................................................................................................................................................................7
25.5.2015
Právo
Pražské jaro
Vladimír Říha
Drama při Mahlerovi ...................................................................................................................................................7
25.5.2015
Právo
Pražské jaro
Vladimír Říha
Filoktétés je Klusákovou intimní zpovědí ................................................................................................................8
25.5.2015
Právo
Pražské jaro
Radmila Hrdinová
OperaPLUS
Christian Altenburger a Orchestr Vídeňské akademie na Pražském jaru ............................................................8
25.5.2015
OperaPLUS
Pražské jaro
čtk
Maria João Pires s Budapešťským festivalovým orchestrem a Ivánem Fischerem už v pátek na Pražském
jaru ...............................................................................................................................................................................9
25.5.2015
OperaPLUS
Pražské jaro
Redakce
Znějící ticho ...............................................................................................................................................................10
25.5.2015
OperaPLUS
Pražské jaro
Jindřich Bálek
Klasika z Vídně: Beethoven a Schubert .................................................................................................................11
25.5.2015
OperaPLUS
Pražské jaro
Svatava Barančicová
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
1
Harmonie.cz
S Marií João Pires .....................................................................................................................................................12
25.5.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Luboš Stehlík
iHNed.cz
Goebbelsův scénický koncert na Pražském jaru ukáže různé prožitky války ...................................................15
25.5.2015
iHNed.cz
Pražské jaro
Daniel Konrád
Česká televize
Pražské jaro protáhne soudobou hudbu válkami a vápnem................................................................................15
25.5.2015
Českátelevize.cz
Pražské jaro
ČT24
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
2
Pražské jaro
E15 weekly
The other Prague Spring
25.5.2015
E15 weekly str. 12 Feature
Pražské jaro
Iveta Křížová
Welcome to the family jewels of Czech modern culture. The Prague Spring classical music festival jealously
guards tradition, but is not afraid to embrace novelty and experimentation. Held each May, the festival has gained
global prestige. Sell-out concerts, big name stars, acclaimed performances – Prague Spring is going from strength
to strength...
Hearing that this year marked the 70th year of the Prague Spring, one might be forgiven for believing that
someone had gotten their dates mixed up. But the Prague Spring isn’t just the name of Czechoslovakia’s brief
reformist renaissance in the late 1960s. The spirit of those events lives on in the original Prague Spring, namely a
festival of classical music that rivals similar events held anywhere across the globe. The first Prague Spring took
place in 1946, under the auspices of then Czech President Edvard Beneš, to mark the 50th anniversary of the
Czech Philharmonic. Traditionally, performances kick-off on 12 May, the anniversary of the death of composer
Bedřich Smetana. The main intended purpose of the Prague Spring is to showcase the very best classical music,
both soloists and orchestras. Usually held in Prague’s Municipal House (Obecní dům] and Rudolfinum, the event
also features a competition component, spotlighting the very best pianists, violinists, singers and other musical
performers.
“Prague Spring is among the most notable European classical music festivals,” says Pavel Trojan, press
spokesperson for the event. “Underscoring this is the fact that around 20 percent of audience members are now
foreign visitors.
Each year, around 12,000 people come to enjoy this festival, with roughly 40,000 tickets sold, accounting
for an average sell-out rate of 93 percent. The average visitor buys tickets to between three and four concerts.
Most visitors aged between 36-65, and primarily have a university or at least a high school education.
Last year, such music lovers spent around CZK 24m on tickets alone. The festival also brings in foreign
tourists on multi-day trips, spending more than all domestic Prague Spring devotees combined. Thanks to these
groups, and also due to the expenditures of the festival organisers, Prague Spring has a notable economic
footprint, bringing net gains to not only Prague, but the entire Czech economy. An expert economic analysis of the
festival in 2011, conducted by research firm Economic impact, affirmed this very point.
“One factor, which can be viewed as a sign of the devotion of Prague Spring’s customers, is that during
the first month of ticket sales (for this year’s event], meaning in December, roughly a quarter of tickets were already
sold without this event being the subject of any kind of significant advertising campaign,” adds Trojan. Indeed,
demand for tickets was so huge this year that on the first day, the festival’s ticket sales website even went into
meltdown for several hours. Ten days before the 2015 Prague Spring started, 19 of 46 concerts were completely
sold out. Tickets for the opening night concert – a performance of Smetana’s Má vlast (My Homeland] sold out
immediately. For the first time ever, this piece was performed by a German orchestra, namely the Hamburg-based
North German Radio Symphony Orchestra.
Icon
Since 1946, the festival has utilised an aptly-chosen and easily identifiable “f” sign. Mirroring the curved design of
the forte symbol of classical music notation, the icon was designed by Czech artist, illustrator and typographer
František Muzika (his surname really does translate as “music”). In 2005, the iconic and unmistakable nature of this
logo saw it chosen as one of the notable designs of the 20th century in the Czech 100 Design Icons rankings. Its
timely nature is underscored by the fact that the logo has remained stylistically unaltered since the 1940s.
Musical design
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
3
Despite widespread awareness of the Prague Spring, and its army of diehard fans, marketing and advertising still
continue to play a key role. After all, even classical music is subject to competition. For this reason, Prague Spring
initiates a regular advertising campaign across print and electronic media. PR is also assisted via media interviews
with performers in the run-up to the event, as well as spots in Czech Television, Czech Radio and Classic Praha
radio. Brochures are distributed to informational and cultural centres, and also to a 10,000-strong mailing list. A
newsletter is also sent out in similar numbers. Beyond the Czech Republic, the festival chiefly targets classical
music magazines and also airare line in-flight magazines. “We don’t work with any marketing firms, but rather
undertake advertising in-house,” explains Trojan. In recent times, communications with customers have seen a
greater shift towards utilising the internet, as well as enabling ticket sales via mobile devices. Indeed, ticket sales
have undergone a major transformation in terms of how they are sold to customers. Only three years ago, Prague
Spring sold only 19 percent of its tickets online; today that figure has risen to over 50 percent. Asides from its
website, the festival also has a Facebook profile, and a YouTube channel, offering recordings of concerts and
competition performances.
Despite keeping Prague Spring’s marketing in-house, the organisation does work with external graphic
designers, seeking to ensure visual presentations remain fresh and enticing. From 2010-13, the festival worked
with Prague-based Studio Najbrt, which created posters, advertising materials, brochures, and webpages – all
utilising a distinctive whiteon-blue design. The studio’s concept involved so-called “singing posters”, using, for
example, the major scale in texts (Cé or dáá), or borrowing the phrase “Why wouldn’t we look forward to this...?”
from Smetana’s “The Bartered Bride”. The aim was to show that classical music (in Czech known as “serious
music”) is not so “serious” after all... Last year, ReDesign assumed responsibility for the graphical presentation of
the festival. Designers Klára Kvízová and Pavla Nešverová devised a concept which featured abstract visual
representations of classical music sounds created using a computerised music visualising system. The concept led
to the pair becoming finalists at the Czech Grand Design 2014 awards. Their visuals, emblazoned across Prague
Spring’s advertising materials, present sounds in geometric forms, swirling patterns, albeit somewhat resembling
organ pipes, trumpet cones and other musical instruments. According to the designers, the concept was an attempt
to visualise music itself; to capture the magic, symmetry and harmony of music – and also to create something truly
eye-catching. “Given that the festival is symbolically connected to the spring season, we infused the visuals with
vibrant colours. We sought to create components which would serve as a kind of concert for the eyes,” explains
Kvízová.
Seeking a sponsor
But the festival’s success is not based on eye-catching ad campaigns and appearances by famous performers
alone. Naturally, money is required to thoroughly water all the proverbial plants associated with such a huge event.
For a good number of years, Prague Spring has had to rely on more than just state-funded grants. As early as the
1990s, private entities such as Motokov, Komerční banka, and Československé aerolinie stepped up with
sponsorship deals. In 2000, Prague Spring formally shifted from its status as a “state semi-budgetary organisation”
(a kind of non-profit) to a charitable trust. This led to an intensified hunt for new sponsors.
At present, the festival’s budget hovers between CZK 70-80m. Forty percent of funding comes by way of
commercial partners (sponsors and benefactors); another 40 percent comes via the public sector (the Ministry of
Culture and the Prague municipal government), while the remaining 20 percent is covered by ticket sales. As a side
note: tickets can cost anywhere from CZK 100 to CZK 4,000.
Pavel Trojan explained how much money is spent on marketing: “If we add together the costs of placing
ads, printing materials, including brochures, catalogues and concert programmes; and to that we add royalty
payments for printing or reprinting musical or musicological texts, translations and so forth, we arrive at a sum
representing around seven percent of our total budget.”
Since 2011, Česká spořitelna bank has served as the chief sponsor of the festival. However, this May the
bank announced that as of 2016 it would no longer serve as a general partner to the Prague Spring, and will
partner with the Czech Philharmonic instead. “This year, Česká spořitelna is continuing its full sponsorship of
Prague Spring, the same as in previous years,” Pavla Kozáková, press spokesperson for the bank told Strategie
magazine. “From next year, we will no longer be a general partner, but we are seeking to continue our cooperation
via other means. The decision to reduce our significant cooperation was announced to our Prague Spring partner
well in advance, giving them plenty of time to seek out a new partner. The universal convention is that long-term
general partnership programmes last for about five or six years, after which time this relationship is exhausted and
cooperation ends.” Kozáková also explained the bank’s decision to partner with the Czech Philharmonic for the first
time in its modern history: “Our name was associated with the Philharmonic as far back as the 19th century. In
1875, on the occasion of the 50th anniversary of the founding of Česká spořitelna, we built Rudolfinum, today’s
home of the Czech Philharmonic, dedicating this site to the Czech nation. Furthermore, we are also connected by
this year’s ‘round’ anniversaries – this year the Czech Philharmonic starts its 120th season, and we are celebrating
190 years since our founding.” The bank does not make public the specific sums involved in its sponsorship deals.
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
4
Meanwhile, Prague Spring continues to search for new sponsors, but is staying mum for now as to who
these benefactors might be. “We are not commenting on questions related to sponsorship of our 2016 festival. One
reason is to maintain good working relationships and to honour existing agreements with current partners, as well
as potential future ones,” says Trojan, adding that investments into the festival both from the public and commercial
sectors demonstrate a proven positive return for both Czech culture and the Czech economy.
****
Foreign visitors to the festival usually spend several days in the Czech Republic, spending more than all domestic
Prague Spring visitors combined
For four years Studio Najbrt was responsible for Prague Spring’s graphic design presentations; as of last year, this
role has been taken over by studio ReDesign
European pearl
» In 1946, with elation over the end of WWII still in full flow, Prague launched the Prague Spring music festival.
World-renowned conductor of the Czech Philharmonic, Rafael Kubelík, kicked-off the musical proceedings under
the auspices of President Edvard Beneš. » Leonard Bernstein conducted his first ever concert outside of his native
United States at the festival in 1946. He also returned to Prague the following year. » The festival continued
uninterrupted during the communist regime from 1948-89, battling to maintain both its character and international
reputation. » Following the Velvet Revolution in 1989, Prague Spring underwent turbulent changes, and also some
emotional reunions. Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný and Leonard Bernstein all fulfilled their promises to return
once Czechoslovakia again became a democratic country. » In 2000, Prague Spring became a charitable trust,
increasing both its
Foto autor| Photo: ČTK
Hospodářské noviny
Antičtí hrdinové oblékli maskáče a ztuhli
25.5.2015
Hospodářské noviny str. 16 Kultura
Frank Kuznik Pražské jaro
Klasický příběh z řecké mytologie, jejž ale doprovází moderní hudba a téměř sci-fi kulisy - v sobotu se v pražském
Národním divadle na jedno uvedení zastavil Filoktétés, nová jednoaktová opera skladatele Jana Klusáka, minulý
týden poprvé uvedená v Ostravě. Vyznívá, mírně řečeno, rozporuplně.
Přitom mohlo jít o událost: jedenaosmdesátiletý Klusák, jeden z nejuznávanějších současných českých
skladatelů, adaptoval Sofoklovu tragédii o zrazeném lučištníkovi z výpravy do Tróje coby operu pro čtyři postavy a
sbor. Režie se ujal Jiří Nekvasil a scény Daniel Dvořák, kteří s Klusákem spolupracují již od začátku 90. let.
Orchestr Národního divadla moravskoslezského diriguje výtečný Marko Ivanovič. Vše má být v naprostém pořádku.
Ještě když orchestr spustí a pěvkyně Simona Rybáková přichází oblečená v maskáčích, jako by se právě
vrátila z invaze v Iráku, vyvolá opera Filoktétés dojem, že má co říct k současnosti. Jenže zdání se rychle rozplyne.
Nekvasil, jeden z nejlepších operních režisérů v zemi, titulní postavu z nepochopitelných důvodů odkázal na stůl, z
něhož Filoktétés po celou inscenaci takřka nesleze. A opera kvůli tomu postrádá jakoukoliv energii. Jediný „pohyb“
představuje videoprojekce bublinek, z neznámého důvodu promítaná nad jevištěm.
Odysseus a Neoptolemos, tedy syn Achillův, v Klusákově libretu vedou obsáhlý dialog o tom, zda je
správné ukrást Filoktétův kouzelný luk a šípy. Neznámo proč při tom ale opakovaně stoupají na podstavce, kde
svítí jejich jména - jako by režisér pochyboval, zda si publikum během hodiny a půl zapamatuje, jak se ti dva
jmenují.
Héraklés na scénu sjíždí jako deus ex machina ve výtahu, jeho „příjezd“ ale poněkud sráží podivný gumový
obleček ze všeho nejvíc připomínající Klingona ze seriálu Star Trek. Héraklés tak trochu dělá dojem, že se omylem
teleportoval do špatné inscenace. Výhradně mužský sbor, oblečený v byrokratické šedé a rozsazený v několika
řadách jako kdesi na politbyru, plní vlastně dvojí funkci - chvíli zpívá námořníky z Neoptolemovy lodi, chvíli
představuje klasický antický chór, jenž by komentoval dění, kdyby ho v opeře bylo víc. S postavami oděnými jako
by vedly válku ve 21. století, přestože se přetahují o antický luk, si lze těžko poradit.
Což neznamená, že by na Filoktétovi bylo vše špatně. Klusákova hudba zaujme kombinací zlověstného
kvílení, výrazných perkusivních vstupů a atonálních klavírních linek, které trefně vystihují Filoktétovu agonii i
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
5
morální dilema, jemuž čelí Neoptolemos. V Sofoklově dramatu je Filoktétés vyloučen ze společnosti proto, že jej
uštkl had - kvůli strašlivému pachu a hnisající noze, jež mu zabraňuje válčit, je zanechán napospas svému osudu.
Po deseti letech se pro něj Řekové vracejí, nikoliv aby jej zachránili, nýbrž aby jej znovu zradili. A Klusákova titulní
postava nad svým osudem tak často naříká, až se nabízí úvaha, zda se autor opery do Filoktéta sám nepromítl.
Jak naznačuje i úvodní projekce, při níž se obří fotografie Jana Klusáka promění v obraz hrdiny.
Vzhledem k enormnímu objemu textu a nedostatku vizuální akce je namístě otázka, zda je Filoktétés
operou, či jen scénicky zamaskovaným oratoriem. Přesto Jakub Tolaš v náročné a takřka nepřetržitě účinkující
titulní roli od začátku podává hrdinný výkon. Jana Hrochová je v kalhotkové roli Neoptolema podobně přesvědčivá,
naopak krkolomně artikulujícímu mexickému tenorovi Jorgemu Garzovi v roli Odyssea často nebylo rozumět.
Martin Gurbal coby Héraklés nemá dost času na to, aby zanechal silnější dojem. Zato orchestr Národního divadla
moravskoslezského po celou dobu hraje velmi důstojně.
Podivné je, že byť se Filoktétés v Praze uvádí jedinkrát, a navíc v rámci festivalu Pražské jaro, snad
polovina míst v Národním divadle zůstala neobsazena. Kdyby tato opera byla dotaženější, změnilo by to na věci
něco?
O autorovi| Frank Kuznik, mailto:[email protected]
Lidové noviny
Nová hudba pro staré drama
25.5.2015
Lidové noviny str. 8 Kultura
Pražské jaro
BORIS KLEPAL
Opera Jana Klusáka Filoktétés, jež zazněla v sobotu na Pražském jaru na scéně Národního divadla, je nová i
stará zároveň. Je přirozeně soudobá, ale obrací se také k úplným začátkům žánru.
Jan Klusák vytvořil libreto své opery sám na základě stejnojmenného Sofoklova dramatu v překladu Rudolfa
Mertlíka. Máme před sebou malou, ale významnou epizodu z trojské války: Filoktéta cestou k Tróji uštknul had a z
rány se šířil nesnesitelný zápach. Nešťastný hrdina byl tedy vysazen na ostrově Lémnu a tam ponechán svému
osudu. Podle věštby ale není možné dobýt Tróju bez Heraklova luku a šípů, které Filoktétés vlastní, proto se za
ním vydávají Odysseus a Achillův syn Neoptolemos, aby jej lstí přivezli zpět. Neoptolemos z Filoktéta zbraně
vymámí, ale pod tlakem vlastního svědomí mu je zase vrátí a všechno se zdá být ztracené. Z nebe ale sestoupí
Herakles a přikáže Filoktétovi odjet k Tróji: hrdinovo utrpení i divadelní drama končí.
Příliš mnoho vjemů Divák je od začátku vystaven neuvěřitelně intenzivní záplavě hudebních i textových sdělení, za
nimiž se scénické ztvárnění až ztrácí. Zpočátku stojí velké úsilí snaha zkoncentrovat se na příjem takového
množství vjemů. Opera samotná publikum nijak nešetří a začíná to hned libretem. Je opravdu obsáhlé a během
hodiny a půl přezpívají hlavní hrdinové snad více slov než v několikahodinových wagnerovských opusech.
Sypou ze sebe svoje repliky a monology s naléhavostí, která vzbuzuje dojem, že v této chvíli na ničem
jiném nezáleží. Všechno se musí říct tady, teď a honem, nedat posluchačům šanci, aby se nad obsahem textu
zamýšleli, ale donutit je, aby jej prostě přijali. Text navíc není zhudebněný v jednoduše rozpoznatelných
schématech, zpěv plyne v nekonečných recitativech jako v prvotních operách z přelomu 16. a 17. století.
Pěvci se nikdy nezastaví na drženém tónu, rozklenuté árii, chrlí ze sebe texty v tempu svižné konverzačky.
Několik okamžiků Filoktétových lamentací v tom téměř nehraje roli, pěvce nenechá vydechnout žádná mezihra,
ritornel, nic. Interpreti se v tomto hudebním a textovém neklidu pohybovali vcelku s přehledem a náročných rolí se
zhostili vesměs se ctí.
Platí to především o Jakubu Tolašovi (Filoktétés) a Janě Hrochové (Neoptolemos), na nichž představení
stálo především. Bylo jim dobře rozumět, blížili se stylu „recitar cantando“ – tedy hereckému zpívání –, který je pro
rané opery charakteristický. Martin Gurbaľ (Herakles) se téměř nemohl hýbat v kostýmu kopírujícím starou řeckou
sochu, jeho basu nezněly nejlépe nejspodnější tóny. JorgeGarza (Odysseus) měl potíže s českou výslovností i
deklamací a byl mezi sólisty slabším článkem. Na tuto roli měl být angažován zpěvák, který česky umí bezvadně.
Dirigent Marko Ivanovič nastudoval operu solidně, pokud je možno bez předchozí znalosti a po jednom poslechu
soudit. Snad mohl více stylově sjednotit pěvce.
Režie se ujal ředitel ostravského divadla Jiří Nekvasil, který současné opeře dlouhodobě přeje a věnuje se jí od
začátku kariéry. Hudebně-dramatický tvar Jana Klusáka mu neumožnil nic jiného než dílo představit jako scénické
oratorium.
Moderní pojetí Na scéně Daniela Dvořáka byl sbor umístěn na půlkruhové tribuně v pozadí, Filoktétův ostrov
ztvárňoval velký stůl připomínající kulečník. Scéna působila střízlivým a současným dojmem, stejně tak kostýmy
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
6
Simony Rybákové. Herakles sjel z božských výšin v moderním výtahu – jakési spojnici mezi dneškem a jevištní
technikou barokních divadel.
Inscenace sama o sobě však působila cize a vytvářela k opeře svůj vlastní, paralelní svět. S hudbou by si
snad i rozuměla, ale při tak obšírném a literárním libretu je chyba nebrat jej v podstatné míře na vědomí – na to
jako by Jiří Nekvasil zapomněl. Ne snad po stránce samotného děje, ale po stránce estetické, atmosféra inscenace
a textu se rovněž většinou míjely.
V úplném závěru se na scéně objevil nadlidsky svalnatý Herakles. Před něj poklekli Filoktétés i
Neoptolemos, vzdali mu úctu, vyslechli jeho rozkazy a odešli po schodišti vzhůru. Patos libreta a jevištního
ztvárnění se najednou střetly v silném momentu, bohužel ojedinělém.
Slabinou provedení byl orchestr a sbor. Orchestr byl víc rozklížený než pohromadě, ze sboru trčely
jednotlivé hlasy. Posluchač si mohl jen představovat, jak by opera zněla a co všechno by v ní bylo slyšet při
nastudování s kvalitnějšími tělesy. Pozoruhodný hudební i myšlenkový svět Klusákovy opery si ale cestu ven přece
jen našel.
Jan Klusák: Filoktétés
Režie: Jiří Nekvasil. Dirigent: Marko Ivanovič. Scéna: Daniel Dvořák. Národní divadlo moravskoslezské (v
koprodukci s Národním divadlem Praha), světová premiéra 14. 5. 2015.
Psáno z reprízy 21. 5.
Foto popis| Charismatický Herakles. Martin Gurbaľ zpívá roli Herakla v opeře Filoktétés.
Foto autor| FOTO NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ
O autorovi| BORIS KLEPAL, Autor je hudební publicista
Právo
Dnešní tip
25.5.2015
Právo str. 9 Kultura
Pražské jaro
(VLA)
Orchestr Berg Divadlo Archa, Praha, 20 hodin
Jeden z mála zástupců soudobé hudby na festivalu Pražské jaro, pražský orchestr Berg, uvede světovou premiéru
skladby Petra Wajsara Vápenná Sinfonietta a scénicky i dílo německého autora Heinera Goebbelse Songs of Wars
I Have Seen. V režii Goebbelse tak Praha uvidí v české premiéře dílo napsané na slova Gertrudy Steinové.
Právo
Drama při Mahlerovi
25.5.2015
Právo str. 9 Kultura
Pražské jaro
(VLA)
Drama prožili účinkující i návštěvníci pátečního koncertu festivalu Pražské jaro ve Smetanově síni Obecního
domu.
Na programu byla v provedení České filharmonie pouze Symfonie č. 3 d moll Gustava Mahlera. Dílo totiž
pro svou délku bývá hráno samostatně, a tak tomu bylo i pod taktovkou šéfdirigenta ČF Jiřího Bělohlávka.
I když rozsáhlá skladba je oslavou přírody a lásky, čemuž odpovídají i jednotlivé názvy vět, právě během
úvodní téměř půlhodinové části došlo k dramatu, kdy i veškerá hudba musela jít stranou. Letošní ročník festivalu je
totiž záhadně pronásledován častými kolapsy návštěvníků, a k tomu nejvážnějšímu došlo právě při Mahlerovi.
Starší posluchačka ve třetí řadě v přízemí upadla do bezvědomí a přítomní lékaři jí museli dávat masáž srdce
přímo v uličce na zemi těsně před dirigentem Bělohlávkem. Ten, jelikož byl zády, po upozornění z orchestru
okamžitě přerušil hru, a tak se pozornost všech zaměřila na boj o záchranu života návštěvnice. Vše skončilo
naštěstí dobře, po delší chvíli přišla k sobě a mohla být odnesena ze sálu k přivolané sanitce.
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
7
Dirigent pak mohl pokračovat s orchestrem a zpěváky v podání díla, v němž celá jedna věta je věnována i
zpěvu andělů.
Za přispění rakouské altistky Elisabeth Kulman a dvou sborů – Kühnova dětského a Pražského
filharmonického – mohl být večer zdárně i umělecky dokončen.
Právo
Filoktétés je Klusákovou intimní zpovědí
25.5.2015
Právo
Radmila Hrdinová
str. 9 Kultura
Pražské jaro
V rámci Pražského jara 2015 byla v historické budově pražského Národního divadla uvedena nová opera Jana
Klusáka Filoktétés. Na jejím uvedení spolupracovalo Národní divadlo s ostravským Národním divadlem
moravskoslezským.
Vznikla podle stejnojmenného Sofoklova dramatu. Jejím hrdinou je řecký bojovník Filoktétés, který zrádně
vyvržený vlastním společenstvím prožil v odloučení a kruté bolesti dlouhých deset let. Přesto i po další zradě
dokáže překonat svou nenávist a vrací se s Řeky dobýt Tróju.
Paralela s Klusákovým životním údělem je nepřehlédnutelná. Filoktéta mohl vytvořit jen skladatel hluboce
zaujatý tématem i poselstvím Sofoklova dramatu. Je to Klusákovo vrcholné dílo, oproštěné a koncentrované ve
výrazu, v němž lze zaslechnout ozvuky všech jeho tvůrčích lásek a inspirací, ale přetavených do ryze osobitého
hudebního jazyka.
Jako by se skladatel inspirován antikou vracel k počátkům hudebně-dramatického umění, k lidskému hlasu,
jemuž podřizuje hudbu tak, aby hlas byl vskutku tlumočníkem slova a jeho obsahu. Vokální linie plyne přirozeným
způsobem, prostě doprovázena klavírem i orchestrem v rafinovaně barevné orchestraci.
Filoktéta nastudoval dirigent Marko Ivanovič s pokorou a citlivým pochopením Klusákovy výpovědi,
maximální prostor dal pěvcům, kteří nelehké party zvládají na vysoce profesionální úrovni. Obdiv zaslouží
především barytonista Jakub Tolaš v titulní roli, který přes krátkou dobu, kterou měl k jejímu nastudování, ji vytvořil
v pěvecky dokonale zvládnuté a jevištně uměřené podobě.
Mexický tenorista Jorge Garza se statečně vyrovnal s množstvím Odysseova rychle zpívaného českého
textu, mezzosopranistka Jana Hrochová má pro postavu Achillova syna Neoptolema nejen krásný, altově
zabarvený hlas, ale i schopnost vyjádřit morální dilema postavy.
V krátkém výstupu Hérakla uplatnil Martin Gurbaľ dobře svůj zvučný bas. A výborným partnerem sólistům
byl i mužský sbor.
Je otázkou, jak operu blížící se oratoriu vlastně inscenovat. Režisér Jiří Nekvasil volil nepříliš šťastnou
cestu, když položil akcent na válečnou situaci oblečením postav do vojenských uniforem sugerujících dnešní
vojenské mise, a zároveň se pokusil lehce ironizovat antické reálie. Tím vším spíše odvedl pozornost od hlavní
postavy a její výpovědi.
Uvedení Klusákovy opery je zážitkem, chvályhodným počinem obou předních operních scén i jedním z
vrcholů letošního Pražského jara.
Jan Klusák: Filoktétés Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanovič, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák.
Pražská premiéra 23. května v Národním divadle Praha
Hodnocení 85 %
Foto popis| Jorge Garza v roli Odyssea a Jana Hrochová jako Achillův syn.
Foto autor| Foto NDM – Martin Popelář
OperaPLUS
Christian Altenburger a Orchestr Vídeňské akademie na Pražském
jaru
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
8
25.5.2015 OperaPLUS
čtk Pražské jaro
Rakouský houslista Christian Altenburger za doprovodu orchestru Vídeňské akademie v neděli večer v pražském
Rudolfinu přednesl Houslový koncert D dur od Ludwiga van Beethovena, který patří k nejvýznamnějším skladbám
svého druhu a také často hraným. Beznadějně vyprodaná Dvořákova síň hudebníky odměnila několikaminutovým
uznalým potleskem. Druhou část koncertu Pražského jara vyplnila Symfonie C durzvaná Velká od Franze
Schuberta, která rovněž sklidila velký úspěch. Pražské jaro, největší festival klasické hudby v Česku, je ve své
polovině. Do 3. června nabídne ještě zhruba dvacítku koncertů. Letos osmapadesátiletý vídeňský rodák
Altenburger se věnuje mimo jiné komorní a soudobé hudbě, premiéroval nebo nahrál například díla od Kurta
Schwertsika nebo Witolda Lutoslawského. Vyučuje také na hannoverské a vídeňské hudební univerzitě. Houslista
dnes hrál na nástroj od Carla Bergonziho z roku 1733. Doma má ještě vzácné stradivárky, které mu byly před
časem ukradeny, ale pak se mu se štěstím vrátily zpět. Orchestr Vídeňské akademie vystoupil na Pražském jaru po
dvou letech. Minule zde s velkým úspěchem doprovodil slavného amerického herce Johna Malkoviche ve
zpěvohře Giacomo Variations a v roce 2011 v Pekelné komedii. Je jediným rakouským orchestrem, který hraje na
dobové nástroje repertoár od barokní hudby přes klasickou a romantickou a neváhá nastudovat i soudobé skladby.
Tentokrát se ansámbl pod vedením svého zakladatele, varhaníka Martina Haselböcka vrátil, aby Pražanům
předvedl, kam až sahá jeho repertoárový záběr. Orchestr si letos připomíná třicet let od svého vzniku, festival
Pražské jaro je o čtyřicet let starší. Orchestr Vídeňské akademie od svého vzniku dosáhl světového věhlasu díky
své virtuozitě a nezaměnitelné interpretaci.
OperaPLUS
Maria João Pires s Budapešťským festivalovým orchestrem a
Ivánem Fischerem už v pátek na Pražském jaru
25.5.2015
Redakce
OperaPLUS
Pražské jaro
Maďarského dirigenta a skladatele Ivána Fischera váže kBudapešťskému festivalovému orchestru více než
třicet let společného života. Byl jedním ze zakladatelů a také strůjcem slávy orchestru. Začátek Fischerovy kariéry
formovaly dvě velké osobnosti: Hans Swarowsky na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst a pak
Nicolaus Harnoncourt, jemuž dělal asistenta. „Více mě ovlivnil Harnoncourt. Swarowsky byl suchar, anti-romantik.
Říkal nám: nebuďte prosím sentimentální! Ale Harnoncourt mi otevřel oči, že hudba je víc než jen řady not!“,
vzpomíná dirigent na svá studia. Po vítězství v soutěži Rupertovy nadace v Londýně začal dirigovat u anglických
orchestrů BBC Symphony, London Symphony a také v Los Angeles a Washingtonu. Ale v roce 1983 se vrátil
domů, založil Budapest Festival Orchestra a tomu již zůstal věrný. Působil paralelně i v nejlepších světových
tělesech a operách, stále hostuje u nejproslulejších orchestrů, jako je Berlínská či Newyorská filharmonie,
momentálně je také hudebním ředitelem berlínského Konzerthausu a jeho orchestru. Říká se o něm, že patří k
nejvíce inspirativním a vizionářským lídrům, v orchestrálních hráčích podporuje kreativitu a respektuje jejich talent.
„Musejí hrát tvořivě, z celé duše, nebát se riskovat, být přesvědčiví.“ Když budapešťský orchestr kritici zařadili mezi
deset nejlepších na světě, poznamenal: „To nebylo cílem. Důležité je, aby člověk hudbu, kterou hraje, miloval, a
aby totéž cítilo i publikum v sále.“ Proto Fischer uvádí jen skladby, ke kterým „našel klíč“, s nimiž se ztotožňuje jako
herec se svou rolí. Na Pražském jaru zahrají 29. května, na programu je předehra keKouzelné flétně Wolfganga
Amadea Mozarta, dále jeho Klavírní koncert Es dur KV 271 a dramaturgii koncertu završuje Brahmsova První
symfonie. Sólistkou koncertu bude klavíristkaMaria João Pires, která se na Pražské jaro vrací po více než dvaceti
letech. Umělkyně s drobnýma rukama, ale obrovskou vnitřní silou patří k nemnoha ženám, které uspěly v jinak
převážně mužském oboru klavírní hry. A to vlastně „nedopatřením“. Často v mnoha variantách opakuje tvrzení, že
kariéra je pro ni vedlejší a klavír není v jejím žití až tak podstatný. Od pianistky, která patřila mezi exkluzivní umělce
Deutsche Grammophon a hostovala snad u všech významných orchestrů, to může znít jako póza, ale při pohledu
na aktivity a životní, nejen koncertní dráhu Marie João Pires ta slova dávají smysl. Narodila se v Lisabonu v roce
1944. Jako sedmiletá už veřejně prováděla Mozartovy koncerty, od devíti, kdy obdržela nejvyšší portugalské
ocenění pro mladé umělce, studovala konzervatoř v Lisabonu. Měla už za sebou turné po Portugalsku, Španělsku
a Německu, když jako šestadvacetiletá zvítězila v prestižní Beethovenově soutěži v Bruselu. To odstartovalo její
mezinárodní kariéru: podnikla turné po Evropě, Africe a Japonsku. Koncertní dráha ji svedla dohromady s
nejlepšími orchestry a dirigenty světa: s Montrealskými symfoniky a Charlesem Dutoitem, s Newyorskou
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
9
filharmonií, s Claudiem Abbadem, orchestry v Berlíně, Londýně, Bostonu, Paříži. V roce 1990 vystoupila Maria
João Pires na Salcburském festivalu s Vídeňskými filharmoniky pod Abbadovou taktovkou. Hrála s Berlínskými i
Londýnskými filharmoniky, s orchestrem Concertgebouw. V posledních letech navštívila festivaly jako SchleswigHolstein, Schubertiade, Tanglewood, Ravinia, Montpellier, Lucerne, Edinburgh či BBC Proms. Citlivá umělkyně
vždy cítila potřebu vyvažovat hektický koncertní život dlouhými přestávkami mimo pódium. „Za pochodu“ vychovala
čtyři vlastní dcery, k nimž po padesátce přijala ještě dva adoptivní chlapce. Děti, hlavně ty znevýhodněné, jejich
vzdělání a budoucnost, jsou stále v centru její pozornosti. S vehemencí se vrhá do sociálních a edukativních
projektů (jeden takový velkorysý program ji přivedl až ke zdravotnímu kolapsu). Se svým životním názorem blízkým
buddhismu považuje například hudební soutěže za nesmyslné. Umělec má podle ní zodpovědnost mnohem větší
než uspět na úkor druhých: zlepšit svět, třeba o maličko. Také klavírní recitály nazývá Pires ne zrovna šťastným
vynálezem romantické éry. Proč? „Člověk je na pódiu sám, nemůže se dělit, stává se výlučným a tedy osamělým,“
říká Pires. Intenzivně proto pěstuje komorní hudbu: hraje s violoncellistou Antoniem Menesesem a s houslistou
Augustinem Dumayem, s nímž natočila například kompletní houslové sonáty Beethovena, Brahmse a Griega. Její
sólová diskografie je rovněž velmi obsáhlá. V sedmdesátých a osmdesátých letech natočila pro Erato komplety
Mozartových a Bachových koncertů, oba Chopinovy koncerty, soubor Chopinových valčíků. Od roku 1989, kdy si ji
pod křídla vzal Deutsche Grammophon, většinu tohoto repertoáru nahrála znovu. Mezi mimořádné výkony je nutné
řadit komplet Mozartových sonát, schumannovský disk a komplet Chopinových preludií. Svůj kontrakt s firmou
Pires v roce 2013 bez velkého humbuku vypověděla – čím dál větší propojení hudby a komerce se jí příčilo.
Nicméně v minulém roce vydal Deutsche Grammophon k sedmdesátinám pianistky soubor všech jejích
dosavadních sólových nahrávek. Už před pěti lety Maria João Pires ohlašovala ukončení veškeré koncertní
činnosti. Odchodem hrozí stále, takže je o důvod víc vychutnat si její festivalové vystoupení na Pražském jaru.
Pražské jaro 2015
Maria João Pires (klavír)
Dirigent: Iván Fischer
Budapest Festival Orchestra
29. května 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
– předehra k opeře Kouzelná flétna
– Klavírní koncert Es dur KV 271
Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68
OperaPLUS
Znějící ticho
25.5.2015
Jindřich Bálek
OperaPLUS
Pražské jaro
Zápisník Jindřicha Bálka (85)
I s odstupem několika dnů přemýšlím, čím tak zaujal koncert Akademie pro starou hudbu Berlín, protože se
z dosavadních koncertů Pražského jara zatím opravdu vymyká. Koncert minulou středu měl spojující téma „voda“ a
slyšeli jsme jak barokně divadelní mořskou Bouři Marina Maraise, tak suitu Versaillské fontány Michela-Richarda
Delalanda. Ovšem vrcholem programu byly dvě „Vodní hudby“ – Telemannova a Händelova. Domnívám se, že
hlavní roli hrála nízká dynamika, tedy přirozeně tišší zvuk dobových nástrojů, který neohromuje a nutí nás jít
naproti. Až na dalším místě je hráčská virtuozita a dokonalá znalost partitury. Od začátku bylo zřejmé, že hudba
povstává z ticha – a že přirozený zvuk starých nástrojů nemusí mít nic silového, aby působil. Paradoxní je, že
teprve když se celková dynamika ztiší, je prostor pro mnohem větší barevnou a výrazovou škálu, než často mají
moderní orchestry. Neodehrával se také žádný souboj jednotlivých nástrojových skupin, protože subtilnější smyčce
i dřevěné dechy nechají vyniknout zcela přirozeně. Svou roli samozřejmě sehrála vděčnost repertoáru, protože
Telemannova Vodní hudba, to je jeden vydařený programní kousek za druhým: Spící Thetis jako
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
10
sarabanda, Probouzející se Thetis jako bourée, Hra Najád jako gavota či Mírný Zefýr jako menuet. Je velké umění
nezabít jemný humor takové kompozice. Nejvtipnější přitom je závěrečná část Veselí námořníci, kde se hraje
s falešnými tóny a předvádí se opilecké veselíl Händel je oproti tomu více koncertantní – různé kombinace
nástrojů se v nových a nových konstelacích potkávají s dalšími. A vzniká neobyčejně živý zvukový obraz. I tato
živost musí ale zůstat křehká, aby nebyla jednotvárná. To se opět mistrně dařilo. A znovu a znovu si posluchač
mohl uvědomovat, že zvuk nesmí člověka válcovat a drtit, ani „přemlouvat“ – musí ho jakoby noblesně zvát.
Vzdálenost této „staré hudby“ od dnešní, kdy se považuje za normu, že zvuk se musí valit a všemi technickými
způsoby se vnucovat. Abychom ale nezůstávali jen u staré hudby. O den později hrálFOK s nově jmenovaným
šéfem Mahlerovu Pátou a také závěrečnou část Šesté symfonie Einojuhani Rautavaary. Na této skladbě
nejvýznamnějšího severského žijícího autora si mohl posluchač uvědomit totéž: ač to byla finálová věta
s podtitulem apoteóza, nebyla to vřava. Bylo to naopak probouzení života. Mám dojem, že právě hudba severských
zemí je pozoruhodná právě jakousi jemností a klidem. Jakoby naslouchala všudypřítomnému hlasu přírody
v jakémsi ztišeném a životodárném modu. Koncert FOKu kromě zmíněného Rautaaary ukázal, že nový mladý
finský šéfdirigent Pietari Inkinen je opravdu velkým příslibem. Ani Mahlerova Pátá totiž nebyla v jeho pojetí „masou
zvuku“. Nabídl čitelné a vypracované pojetí, kde byly slyšet vnitřní hlasy symfonických vět, a dynamika se střídala
v postupné gradaci. Adagietto bylo v rychlejším tempu a přirozeně odstínované – a věta závěrečná vyzněla jako
klidný radostný hymnus. Je dobře, pokud koncert domácího orchestru na Pražském jaru nabídne takto
jednoznačnou přidanou hodnotu oproti běžné sezóně. Stejně dobré by ale bylo, aby se nasazená laťka v příští
sezóně udržela. Pietari Inkinen tam má programů hned několik.
OperaPLUS
Klasika z Vídně: Beethoven a Schubert
25.5.2015
OperaPLUS
Pražské jaro
Svatava Barančicová
Na nedělní koncert Pražského jara dorazil 24. května Martin Haselböck se svým Orchestrem Wiener Akademie,
ale namísto anoncované sólistky Elizabeth Wallfischs, která se omluvila z vážných rodinných důvodů, s nimi na
záskok přijel rakouský houslista Christian Altenburger. Program se naštěstí kvůli tomu neměnil: v první půli
Beethovenův slavný Koncert D dur op. 61, ve druhé Schubertova Symfonie C dur D 944 zvaná„Velká“. Orchestr
Wiener Akademie založený přesně před třiceti lety varhaníkem a dirigentem Haselböckem se vyznačuje tím, že díla
světových klasiků i starší hraje na původní nástroje a často se vydává i do míst jejich premiér – například loni
uvedli v cyklu RE-SOUND Beethoven všech devět Beethovenových symfonií na dobové nástroje a v původních
sálech. Od prvních tónů v Rudolfinu bylo zřejmé, jak odlišný je zvukový ideál Vídeňských akademiků od toho, čemu
říkáme „klasický“ orchestr. Dechové nástroje bez vymožeností a vylepšení zaváděných v průběhu devatenáctého
století znějí měkce a vypadají mírně exoticky – světlé hoboje i klarinety, dřevěná příčná flétna, drobnější fagoty,
horny bez strojiva s přirozenou tvorbou tónu, matně zlatavé nenablýskané pozouny a trubky. Zvuk orchestru je
subtilnější, musí mnohem více a jinak pracovat s dynamikou. Beethovenův Houslový koncert D dur má na svou
dobu (1806) neobvyklou formu, orchestr tu je nikoli jen doprovodným prvkem, ale rovnocenným protihráčem
houslisty. V dlouhé expozici úvodní věty Allegro například orchestr přináší sám tři témata, která pak housle variují.
Pro svou rozměrnou formu byl ve své době Beethovenův koncert dokonce kritikou shledáván jako únavný a citově
rozervaný a zapadl po dvě generace do zapomnění. O jeho znovuvzkříšení v polovině devatenáctého století se
postaral – jako obvykle – Mendelssohn s tehdy teprve třináctiletým sólistou Josephem Joachimem. Christian
Altenburger hrál koncert z not, tak trochu na jistotu. V první větě nasadil pohodlné rozvážné tempo, v některých
bězích se objevovalo poněkud přibližné ladění. VLarghettu naopak rakouský houslista ukázal čistotu tónů v
nejvyšších polohách a hezký jasný tón, v Rondu předvedl i hbité prsty a jistou virtuozitu. Vcelku solidní výkon,
kterému však chyběla jiskra a charisma, cokoli osobitého (kadence na konci první věty zahraná jaksi z povinnosti).
Hrál stále stejnou střední dynamikou, nevzrušivě, akademicky. Schubert po přestávce mě zaujal mnohem více.
První větuAndante zahájily horny, které musím vyzvednout jako vynikající, protože za celý večer se jim podařil
jediný malý kaz, takový miniaturní „kiks“ spíše dokreslující náročné ovládání autentického nástroje bez mechaniky.
Jinak bezpečný a prvotřídní výkon po celou dobu. Andante se Haselböckovi podařilo rozvíjet s fantastickou
účinností do radostných a slavnostních tónů a gradovat jej až do velkolepého závěru. Haselböck pracuje s
dynamikou tak, že tam, kde chybí měkkému zvuku tělesa razance a fortissimové plénum, pomáhá si akcenty a
zdůrazňuje strukturu díla, která tak vyznívá zcela nově. Na druhé straně umí pracovat i s velmi komorním zvukem a
tichou dynamikou, což předvedl i v houslovém koncertu. Ještě zajímavější bylo Andante con moto (druhá věta),
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
11
které nám představilo „odromantizovaného“ Schuberta, hraného ve smyčcích převážně rovným tónem, bez vibrata.
Témata neodbytně postupovala vpřed a proti sobě, s neúnavnou logikou a vytrvale, až to připomínalo jakousi
passacaglii. Snad ty rovné a naléhavé tahy smyčců dodávaly hudbě cosi vznešeně archaického. Byla tam místa
neobyčejné působivosti a krásy. Jiné vyznění, vskutku beethovenské, měly dvě další věty –Scherzo a Allegro
vivace. Dočkali jsme se opět velkých dynamických zvratů a bouřlivých vrcholů. Zvláště závěrečná věta měla
neuvěřitelný tah – udržet po celou dlouhou větu stále se opakující rytmickou figuru, kterou Haselböck nasadil hned
na začátku v hodně svižném tempu, to byla pro hudebníky náročná výzva. Orchestr Wiener Akademie je však pro
takové výzvy jako stvořený – na jejích členech je vidět nesmírná chuť a angažovanost s jakou hrají a živě reagují
na hudbu i pokyny svého uměleckého vedoucího. Je to orchestr sólistů. Haselböck sám se svými výraznými gesty
a bohatou uměleckou kšticí je nepřehlédnutelná osobnost, inspirujícím prvkem všeho dění na pódiu. Dirigoval
Schuberta zpaměti a bez dirigentského stupínku, ze stejné úrovně jako jeho hráči. Líbilo se mi také, že po
ohromujícím finále Schubertovy Symfonie C dur již se nedali zviklat publikem k žádnému přídavku, který by sice
prodloužil, ale možná i zředil intenzivní dojmy z vydařeného večera.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Pražské jaro 2015
Orchester Wiener Akademie
Christian Altenburger (housle)
Martin Haselböck (umělecký vedoucí)
23. května 2015 Rudolfinum – Dvořákova síň Praha
program:
Ludwig van Beethoven: Houslový koncert D dur op. 61
Franz Schubert: Symfonie C dur D 944 „Velká“
Harmonie.cz
S Marií João Pires
25.5.2015
Luboš Stehlík
Harmonie.cz
Pražské jaro
Učit se hudbě znamená učit se o životě
„Těžko hledám klavíristu s lépe zvládnutým stylem hry Chopinových skladeb. Maria João Pires uchopuje jeho
hudbu s filigránskou zručností, ale její tón je zároveň přemýšlivý, vážný, jakoby zatěžkaný a plný emocionální
hloubky.“ I mezi všemi výjimečnými klavíristy má Maria João Pires jedinečnou pozici, a aby kritici popsali její hru,
sahají k superlativům: jen stěží někdo dokáže rozkrýt hloubku Chopina a kouzlo Mozarta lépe než ona. Sama by
však raději zůstala mimo jeviště: „Hrát na jevišti nebylo a není mým sneml, musím to pouze přijmout.“ Když Maria
João Pires hrála v roce 2012 ve Philadelphii a v Carnegie Hall, dostala otázku, proč vystupuje tak málo v USA.
„Nikdy jsem k Americe neměla blízký vztah a k tomu se přidala celá ta frustrující léta Bushovy politikyl Kývla jsem
až na pozvání Charlese Dutoita, se kterým jsem dříve hrála na mnoha místech v Evropě. Práce s ním byla pro mě
příjemnou změnou.“ Portugalská klavíristka narozená v Lisabonu bývala geniálním dítětem. Již v sedmi letech
vystoupila s Mozartovým klavírním koncertem. Základem jejího hráčského výrazu je především pokora. Interpret se
podle ní nemůže stavět nad skladatele, jehož záměr by měl mít vždy navrch: „Jediný správný přístup je ten, když
se umělec snaží přenést skladatelův záměr a nevyjadřovat sebe sama hudbou. Je to tenká linie a docela složitá na
porozumění.“ Klavír studovala u Campose Coelha, Karl Engela, dějiny hudby u Francine Bendit. V roce 1986 měla
debut v Queen Elizabeth Hall, o rok později se účastnila s Claudiem Abbadem turné Gustav Mahler Youth
Orchestra, v roce 1987 podepsala první kontrakt se společností Deutsche Grammophon (první nahrávka
obsahovala Schubertovu sonátu, 6 Moments musicaux a Scherza č. 1 a 2 a Mozartovy Sonáty K. 310, K. 333 a K.
545). V roce 1990 už debutovala, opět pod vedením Claudia Abbada, jenž byl jejím věrným přítelem, na festivalu
v Salcburku. Následoval slavný komplet Mozartových klavírních sonát a nahrávka Mozartových sonát pro klavír
a housle s Augustinem Dumayem, Mozartovy koncerty s Abbadem natočila v roce 1993. Intenzivně se celý život
věnuje nejen Mozartovi, ale i Schumannovi, Beethovenovi, Schubertovi, Chopinovi, Bachovi (za nahrávku suit
obdržela v roce 1996 Grand Prix du Disque). Nesnáší hudební soutěže, považuje je přímo za velké neštěstí: „Když
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
12
se účastníte hudební soutěže, chcete vyhrát? Ale co chcete vyhrát?“ Soutěže jsou podle ní jedním z aspektů
komercionalizace hudby. „Mluví se o odumírání tzv. západní klasické hudby. Já bych to nenazvala hned
odumíráním, ale je pravda, že během uplynulých 20–30 let se situace zhoršila. Když nejdeš s dobou, nesleduješ
trendy, nechceš podlehnout obchodu, vůbec si tě nikdo nevšimne.“ Sama se rozhodla vrátit k evropským tradicím
a ve Waterloo blízko Bruselu, kde žije, rozběhla projekt na znovuoživení klasiky. Jak říká, je založen na přímém
předávání vědomostí a metodách sdílení hudby. Projekt nazvala Partitura, protože toto slovo má v sobě
zakódovanou myšlenku hotového díla i ono sdílení mezi umělcem a posluchačem. „Je to taková mezigenerační
misel Moje metoda je inspirována všemi systémy, které přinášejí filozofii sdílení do našich životů. Učit se do
hloubky, ne povrchně. Když jsem na jevišti, cítím potřebu sdílet hudbu s publikem, potkat se při ní spolu
a naslouchat jí. Proto mi také nevyhovuje způsob, jak se běžně koncerty pořádají, kdy je umělec úplně separován
od publika. Možná proto nemám ráda jevištěl“ Jedním z dirigentů, s kterými si rozumí, což není snadné, je Iván
Fischer. Budou-li nám hvězdy příznivě nakloněny, uslyšíme Dámu klavíru 29. 5. v rámci Pražského jara v Obecním
domě v jejím milovaném Mozartovi. Původně měl vzniknout 1. dubna ve Francii exkluzivní rozhovor. Bohužel z toho
na poslední chvíli sešlo, takže jsme pro vás připravili kompilaci, která se pokusí tuto podivuhodnou ženu přiblížit.
Když se ohlédnete zpět za svou kariérou – jak se liší Maria João Pires od té například z roku 1965? To je
těžké říct – je toho stále hodně, kdy se stále cítím stejně jako před 50 lety. (smích) Ale přece... Zůstala jsem
idealistkou, stále se mi chce něco budovat, něco měnit a za důležité věci bojovat. Jsem muzikant, po celý život
jsem stále něco hrála a zkoušela hudbě porozumět, poznat ji, jak bych co měla udělat. Tím člověk vyzrává a lépe
rozumí, stává se tolerantnějším. Je to krásné, být starší.
To by asi neřekl každý, ale vy opravdu věříte, že s přibývajícím věkem se umělci otevírají nové
perspektivy?Jako žena, jako umělkyně, jako člověk v běžných životních situacích si užívám svůj věk. Člověk jinak
uvažuje, něco ztratí, ale myslím, že víc dostane. Náš celý život má své kouzlo: když je člověk mladý, má hodně
síly; se stářím je člověk možná méně akční, ale zato má víc zkušeností a moudrosti.
Je ve vašem životě nějaká konstanta, ke které se vždy vracíte? Četba! Čtu všechno, filosofii, romány... to mě
doprovází stále. Je jen těžké s sebou knihy stále vozit, já jsem si ještě nezvykla na digitální čtení – z toho jsem
vždycky trochu unavená. Čtení pro mě znamená dotek papíru a brýle... Vždy si spočítám dny nebo týdny, kdy jsem
na cestách, a podle toho si přesně rozpočítám i počet knih.
Nová je nejenom digitální četba, ale i poslech se změnil. Pociťujete, že ono všudypřítomné „music to go“
proměňuje i vnímání hudby v koncertním sále? Neřekla bych. Co se změnilo, je to, jak lidé s hudbou žijí.
Problém není ani to, že se hudbou stále obklopují, ale že už nenaslouchají tichu. To je jedno z aktuálních
onemocnění lidstva.
Přála byste si, aby lidé lépe poslouchali? No určitě! Tolik by tím získali! Měli by se vědomě snažit vzájemně si
naslouchat. Dnes se to už nepraktikuje – jeden dominuje teď, ten druhý bude dominovat za chvíli. Už žádný
rozhovor. Žijeme v jakési globální diktatuře, kterou všichni akceptují, jako by tohle byla demokracie. Docela
hrozné... Mluví se stále o minulých diktaturách, ale o naší současné se mlčí. A to je škoda. Dělám, co mohu, abych
se tomu vyhnula, ale v určitých situacích se musím stejně podvolit.
Ale to se stává i v hudebním životě. Existuje video, na kterém hrajete Mozartův koncert. Orchestr nasadí
a vám se na tváři objeví zděšení, ale přesto bezchybně hrajete to, na co jste nebyla připravena. Ano, slyšela
jsem o tom videu! Jen nechápu, jakou pozoruhodnost v tom lidé vidí! To je přeci normální, to se stává! Přirozeně
není běžné, že se připravím na jiný koncert – tehdy došlo k nedorozumění s čísly koncertů podle Köchelova
seznamu, vždyť Mozart má tolik klavírních koncertů (smích). A komicky se v té situaci zachoval i dirigent Riccardo
Chailly, ještě když hrál orchestr předehru, tak se ke mně obrátil a řekl: „Tohle přeci taky umíš!“ a smál se. No
typický dirigent, ten hrát nemusí!
Fascinace touto situací možná pochází z toho, že nikdo nemůže mít v hlavě hudební knihovnu, kterou
kdykoliv může otevřít. Nevěřím tolik své hlavě jako na paměťové schopnosti těla. Když cvičíte jen mozek a prsty,
je to příliš jednostranné a přesně v těchto situacích vás to činí zranitelným. Toto spojení je příliš jednoduché
a v mozku zabírá mnoho místa. Paměť je nutno probudit naprosto celým tělem, protože jenom tak si vybaví
všechna gesta a pohyby.
Ale vaše gestikulace a pohyby těla jsou za klavírem spíše střídmé. Je to vaše vědomé rozhodnutí, nebo
vám je to vlastní? Určitě obojí. Můj způsob vystupování je takový, abych sama zůstala v pozadí hudby. Nemyslím
si, že my interpreti jsme tak významní, jak se z nás dělá. Hudba by přes nás měla procházet a měla by být
přenášena dál k posluchači. K tomu je potřeba naše plné soustředění a měli bychom „zůstat v našem těle“, schopni
vnímat přítomný okamžik a vnitřní klid. Hudba se nesmí proměnit ve zbytečné představení přehnanou gestikulací.
To nepatří k hudbě! Zbytečnými pohyby se ztrácí čas – hráč by měl spíš poslouchat a následovat zvuk. Tady jasně
platí, že méně je více.
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
13
Když čte člověk váš životopis, má dojem, jako by si hudba našla vás, než naopak. I tady bych odpověděla, že
obojí je správně. Milovala jsem hudbu už jako dítě a také jsem k ní byla vedena, bez ní nemohu žít. Každý člověk
má nějaké své směřování, mnohdy se tomu říká nadání. Všichni lidé jsou vlastně stejní, jen ta různá nasměrování
nás odlišují. No, a když jdeme svému nadání naproti, můžeme něčím smysluplným přispět i společnosti.
Vy tedy věříte, že hudba může mít nějaký vliv na společnost? No ovšem! Když vychází z hloubi srdce!
Smyslem našeho života by pravděpodobně mělo být to, že jsme nějak užiteční pro lidi kolem nás a pro sebe. Být
užitečným pro mě znamená, jít stále dál dopředu, a tím se člověk stává vyzrálejším. Se stářím by se lidé měli
stávat vyzrálejšími, ale v současnosti spíše dochází k protikladu: jaksi hloupnou a duševní život odchází. Mnozí
ztrácejí cíle. Naše existence přitom přímo závisí na vzájemné pomoci a podpoře. Hudba může velmi pomoci, ale
jen v tom případě, když je člověk duševně aktivní.
Studovala jste budhismus, abyste kultivovala svoji osobnost, svoje ego. Ale právě Chopin potřebuje
interpreta s EGEM. Je to přeci hudba pro virtuosa. Tak s tím já nesouhlasím. Chopin je především básník. Je to
velmi niterná a hluboká hudba. Rozhodně se nejedná o pouhou jiskřivou show tónů. Ale na druhou stranu Chopin
vynalezl tu hrůzu, kterou nazval recitál. Trpím tím celý životl
A co se vám na recitálu nelíbí? Protože jaksi děláte všechno sám. Nesdílet podium s nikým jiným je pro mě
obtížné. Jste vyčleněn ze společenství v sále, stáváte se někým zvláštním a speciálním. A když se stanete
zvláštním a speciálním, tak jste osamocený.
Ale vždyť jste musela strávit mnoho hodin v osamocení při studování nových skladeb. Na to já jsem nikdy
neměla dost času; byla jsem příliš zaměstnána jinými záležitostmi. Velmi brzy jsem měla děti a musila jsem
se o všechno starat sama. Nikdy jsem vlastně neměla dost času pro klavír – stále jsem tak trochu amatér. Moje
klavírní kariéra nikdy nebyla smyslem mého bytí. Ani jsem po ní netoužila a ani není vlastně moc přirozenál
Ale vy jste přirozeně vybavena pro hru na klavír. To si vůbec nemyslím. Mám malé ruce a tedy mnoho
technických problémů – ne tedy mnoho, ale nějaké přeci. Přirozeně že jsem našla společnou řeč mezi svým tělem
a klavírem a s problémy jsem se naučila zacházet, ale některé přetrvávají. Stále nejsem ráda na jevišti a nerada
„dávám“ koncerty.
A nahrávání? To miluji!
Jeden z vašich hlavních učitelů byl Karl Engel – to nebyl klavírista s ostrými lokty, s vysokým
sebevědomím. On byl především doprovazeč. Od něj jsem se naučila opravdu hodně. Učit se hudbě znamená učit
se o životě. Nenaučíte se hře na nástroj bez toho, aniž byste se naučil, jak objevovat hudbu skrze sebe sama. Váš
vztah k světu kolem nás je velmi, velmi důležitý. Prošla jsem některými velmi složitými a nepříjemnými zkušenostmi
ve svém životě, ale myslím, že přišly, aby mě naučily něco důležitého. Jednou z takových lekcí byl můj portugalský
projekt. Z něj jsem se naučila, že sveřepé usilování, zápas a boj, nejsou řešením. Je třeba ustoupit zpět
a pozorovat; rozpoznat „proč“ a porozumět „proč“ a pak objevíte důvod dění kolem vás. A já jsem po celý svůj život
byla zápasník – a myslím, že teď se už tolik neperu.
A dalším člověkem, který vás ovlivnil, byl váš otec buddhista? Ne, můj děda. Otec zemřel dva týdny před tím,
než jsem se narodila; vyrůstala jsem se sestrou, bratrem a matkou a s dědou buddhistou, což bylo tak trochu
zvláštní. Ale i můj otec žil do svých 32 let v Číně a Japonsku – studoval tamější filozofie. A o mnoho let později, to
už mi bylo přes čtyřicet, jsem i já začala studovat buddhismus. Mám k této filosofii velmi blízko, ale sama o sobě
nemohu říct, že jsem buddhistka. Když něco takového o sobě řeknete, hned se nějak vymezujete. Ale já nejsem
nic jiného než lidské stvoření. Teď však žiji v Brazílii, mám zde rozděláno pár projektů. Ale zároveň jsem velmi
často v Evropě, protože zde žijí moje děti; mám jich šest: k mým čtyřem vlastním dcerám jsem později adoptovala
dva syny a ti chtějí studovat právě tady. Začala jsem s projektem, který je platný obecně, nezáleží na tom, kde jste.
A co vaše škola pro znevýhodněné děti a mládež v Portugalsku? Kdy skončila? Podporovala vláda její
činnost? Vše skončilo v roce 2006. Nemohu si stěžovat na nedostatečnou podporu. Ale rozhodně nebudu
sdělovat důvody, proč vše skončilo. Zůstaly dluhy, které budu ještě rok, dva splácet. Mám ohromné štěstí, že mě
nikdy moc netrápily a nesvazovaly materiální záležitosti, takže jsem vnitřně tolik netrpěla. Ale i tak se můj život
hodně změnil, byla to dost drsná záležitost. A pak přišly zdravotní komplikace, které vyústily v operaci srdce, která
mi zachránila život. Mohla jsem taky umřít na jevišti jako klavíristka Tatiana Nikolayeva, která dostala infarkt během
koncertul No, není zas tak hrozné, takhle odejít ze světal
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
14
iHNed.cz
Goebbelsův scénický koncert na Pražském jaru ukáže různé
prožitky války
25.5.2015
Daniel Konrád
iHNed.cz
Pražské jaro
Pražské jaro v pondělí pokračuje večerem soudobé hudby v prostorách Divadla Archa.
Tuzemský Orchestr Berg zde za účasti autora uvede scénický koncert Heinera Goebbelse.
Tento německý rodák patří k předním současným skladatelům.
Byl to způsob, jakým Gertrude Steinová přemýšlela o válce, jenž inspiroval předního současného německého
skladatele Heinera Goebbelse k adaptaci jejích deníků nazvaných Války, které jsem prožila z roku 1943. „Steinová
kladla zvláštní důraz na rozdíl mezi osobním prožitkem války a tím, jak násilí a válečnou vřavu vnímá veřejnost.
Ukazuje to, jak je těžké o válce vůbec hovořit,“ řekl Goebbels v pondělí v Praze, když hovořil o své scénické
adaptaci Steinové nazvané Písně o prožitých válkách. Ty v pondělí večer v pražském Divadle Archa uvede
tuzemský Orchestr Berg pod taktovkou Petera Vrábela. Vystoupení se koná v rámci festivalu Pražské jaro a sám
Goebbels se zdráhá označit jej za koncert. „Toto dílo ukazuje, jak různě dovedeme vnímat. Jinak vnímáme slovo,
jinak zvuk a jinak hluk. Proto považuji Písně o prožitých válkách za něco mezi koncertem, divadlem a předčítáním
knihy,“ řekl skladatel. „Když čtete, máte nejrozvinutější představivost. Chtěl bych to zachovat i teď – byť posluchači
budou v situaci, kdy text bude někdo číst před nimi, snad je to o tu volnost představivosti nepřipraví,“ dodal.
Pro Orchestr Berg bylo podle jeho šéfdirigenta Petera Vrábela podstatné, že Goebbels svolil pracovat s textem v
češtině. Dílo Steinové, které česky nevyšlo, pro potřeby inscenace přeložil básník Jiří Měsíc, který se věnuje také
hudbě. „Když jsem toto dílo vloni uváděl ve Francii, existovaly dva překlady do francouzštiny, protože Steinová tam
kdysi žila,“ připomněl Goebbels. „Ani jeden z překladů ale nešel použít, protože překladatelé se věnovali jen
příběhu – a opomněli to, jak Steinová psala. Tam, kde používala repetice a opakovala stejné slovo, jej vypouštěli
nebo ho nahrazovali slovem zcela jiným. Proto jsme si i ve Francii museli vytvořit vlastní překlad.“ Skladatel si prý i
s vedením Orchestru Berg ještě před pěti dny elektronicky vyměňoval nahrávky určitých pasáží skladby a pracoval
na tom, aby byly v českém překladu správně rytmizovány. Goebbels v Praze hovořil také o tom, jak Steinová v roce
1943 vnímala druhou světovou válku nikoliv jako jedinečný konflikt toho času, nýbrž jen další v řadě válek, jimiž si
lidstvo prošlo v minulých stoletích. „Srovnává to, co se děje v roce 1943, s válkami, o nichž si čte v Shakespearově
Macbethovi či Richardu III.,“ upozornil. Tím také Goebbels objasnil, proč do své adaptace zakomponoval části
hudby Matthewa Locka ze 17. století k Shakespearově Bouři. Tuto část skladby Orchestr Berg zahraje na dobové
barokní nástroje. „Jsem vždy rád, když mě okolnosti donutí se dobovými nástroji zaobírat a dobře se s nimi naučit
pracovat,“ dodal dirigent Vrábel. Ředitelka orchestru Eva Kesslová pak připomněla, že pro Berg není běžné
zabývat se hudebním divadlem. Přesto orchestr s Heinerem Goebbelsem poprvé spolupracoval před více než
deseti lety a od té doby uvedl řadu jeho skladeb. Po hudebním divadlu Schwarz auf Weiss, inscenovaném roku
2009 v rámci festivalu Struny podzimu a znovu pak v roce 2011, jsou ale nynější Písně o prožitých válkách teprve
druhým zásadním Goebbelsovým dílem v repertoáru Bergu.
Česká televize
Pražské jaro protáhne soudobou hudbu válkami a vápnem
25.5.2015
ČT24
Českátelevize.cz
Pražské jaro
Pondělní večer na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro potěší ty posluchače, kteří chtějí poznat
soudobou hudbu. Za doprovodu Orchestru Berg zazní v Divadle Archa Vápenná sinfonietta, složená přímo pro
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
15
přehlídku, a také Písně o prožitých válkách. Ty do Prahy přijel inscenovat německý režisér, divadelník a skladatel
Heiner Goebbels. Ani jedno dílo není čistě hudebním zážitkem. Vápennou sinfoniettu uvede Pražské jaro ve
světové premiéře. Autorem audiovizuálního díla je Petr Wajsar. "Vizuální složka využívá svébytné poetiky
industriálního komplexu pro výrobu vápna. Stejně jako obraz vychází i hudební základ částečně z realistických
zvuků částí provozu," vysvětlil. Simulovat realistický zvuk vápenky má pomoci velké množství bicích nástrojů.
Scénický projekt Písně o prožitých válkách vytvořil Heiner Goebbels, podepsán je pod ním jako autor hudby,
konceptu i režie. Vycházel ze zápisků spisovatelky Gertrudy Steinové, která deníkovou formou zachytila realitu
válečných let 1942 až 1944. Války se podle ní nemění již od dob Shakespeara a okolnosti ji vedou k povzdechu: Je
hrozné, když bombardují Italy, ale co s tím já mohu dělat? "Její pohled na válečné prožitky je zvláštní. Válku vnímá
z politické i soukromé roviny a nechává na vás, abyste si vybrali, co je vám bližší," podotkl Goebbels.
Upozornil, že diváci nemohou očekávat klasický koncert. Stejně jako před čtyřmi lety, kdy na Pražském jaru uvedl
představení Šel jsem do domu, ale nevstoupil, v němž spojil zpěv vokalistů s literárními texty. I tentokrát na scéně,
evokující svět Steinové, hudbu střídají texty, a to v českém překladu Jiřího Měsíce. V hudbě Goebbels propojil
moderní nástroje s těmi, které se používají pro autentickou interpretaci staré hudby. Program 70. ročníku
Pražského jara zahájil 12. května Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. Bylo to poprvé v
historii přehlídky, kdy Smetanův symfonický cyklus zazněl v podání německého orchestru. Závěr festivalu obstará
2. a 3. června Královský liverpoolský filharmonický orchestr.
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
16