zde. - Yoli

(1)
Tři
Byla jsem zpátky. Před otevřeným trezorem ukrytým za velkou knihovnou s tajným vstupem se krčily dvě postavy zahalené tmou. Ztěžka dýchaly, jak se horečně snažily najít to,
co hledaly celé měsíce. Jeden z mužů strnul a veškerý pohyb
utichl. Naklonil se do trezoru a oběma rukama vytáhl tlustou
knihu v kožené vazbě.
„To je ono. Proboha, tohle je ono,“ zašeptal Jack.
Nebezpečí se vznášelo v každém koutu pokoje ozářeného
jen měsíčním svitem, který pronikal dovnitř skrz žaluzie na
jediném okně. Na stěnách visely starožitné meče a sekery,
lemující malby bitevních polí. Vzduch byl zatuchlý, neboť
zde chyběly lidské plíce, které by ho rozproudily.
Přestože jsem tu byla už mockrát, třásly se mi ruce,
protože jsem věděla, že mě co nevidět zachvátí úzkost. Blížilo se to, ale já to nedokázala zastavit. Přehrávalo se mi to
pořád dokola, jako kdybych uvízla v čase, v noční můře –
nebo v pekle.
Jack přejel prsty po pečeti uprostřed a pohlédl na svého
přítele.
„Určitě to chceš udělat, Jacku?“
„Určitě je to ona, Gabe?“ odvětil Jack. Gabe pomalu přikývl a Jack si povzdechl. „Pak odpověď znáš.“
5
Gabe trhl hlavou na stranu, protože slyšel něco, co Jackovy lidské uši slyšet nemohly. „Je pozdě,“ hlesl a těkal očima
sem a tam, jak se zaposlouchával do zvuků. „Jsou tady.“
Strčili dokumenty, artefakty i šperky zpátky do trezoru
a světlovlasý muž bez námahy přitlačil těžkou knihovnu ke
zdi, aby skryl stopy jejich návštěvy.
„Tím se teď netrap, Gabe! Jdeme!“ procedil Jack mezi
zuby.
„Snažím se získat trochu času!“
Jak muži prchali z pokoje, jejich stíny sklouzly po dřevěné
podlaze, a pak jsem vystoupila z úkrytu a tiše je sledovala,
i když jsem znala jejich osud.
Gabe se zbraní v ruce běžel napřed, protože byl zvyklý, že
za ním Jack zaostává. Počkal na něj na konci chodby a zatím
promýšlel, jak se odsud dostanou.
„Na střechu,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Vždycky utíkáš přes střechu.“
Gabe natáhl velkou teplou ruku a přitiskl Jacka ke zdi.
„Co to…?“ vyhrkl Jack.
Gabe zdvihl prst k ústům a pak ukázal k hornímu poschodí. Jack rychle přikývl a odtáhl své unavené tělo od zdi.
Rozběhli se chodbou, opatrně zahnuli za roh a pak se vrhli
ke schodišti. Oba muži brali schody po dvou, chytali se zábradlí, aby se s každým skokem přitáhli.
„Na střechu!“ zvolal Gabe, zatímco se pod nimi rozléhaly
nesčetné hlasy, které ovšem nebyly lidské.
Jack vytřeštil oči, když se zezdola ozval děsivý vřískot.
Ještě delším krokem proběhl dalšími dveřmi a vyběhl druhé
schodiště. S úlevou si oddechl. Tenké zdi drolícího se betonu
znamenaly, že střecha už je blízko.
Nad schodištěm se Gabe protáhl dvířky a rozběhl se
k okraji střechy. Pohlédl z vrchu čtyřpatrové budovy na sil6
nici pod sebou a pak na svého přítele. „Pořád nám zbývají
ještě dvě minuty, Jacku. Jsi si jistý?“
„Připadá ti snad, že v tom nemám jasno?“ vykřikl Jack
s knihou přitisknutou k hrudi. „Musím najít způsob, jak to
zastavit!“
Zamračila jsem se. V minulosti jsem tátu prosila, aby tu
knihu zahodil. Desítky návštěv tohoto místa mě naučily, že
se tahle scéna odehraje vždycky stejně. Pokaždé, když jsem
se snažila změnit výsledek, bylo jen těžší sledovat její závěr.
Gabe si odevzdaně povzdechl a pak se otočil na sever, aby
odhadl vzdálenost mezi střechami. „Tak jdeme na to.“
Jak vřískot zesiloval, Jack zavřel oči. „Musím ji zachránit,“ pronesl tichým, utrápeným hlasem.
Jackovo tělo sebou trhlo. Do krku ho pleskla kravata a kolem uší mu svištěl vítr, zatímco letěl noční oblohou. Zdálo
se, jako kdyby vzlétl a v tu ránu přistál na střeše čtvrtého
domu. Jack po tom náhlém dopadu zavrávoral, až se ohnul
v pase a hlasitě zachrčel, jak mu náraz vyrazil dech. Potom
ho Gabe pustil.
„Na tohle si nikdy nezvyknu,“ usmál se Jack a uhladil si
sako s kravatou.
„Mohl jsem tě nechat utíkat požárním schodištěm, kamaráde, ale s těmi netvory v patách by z tebe zbyly jenom
cáry,“ ušklíbl se Gabe. Úsměv mu ale rychle ztuhl na tváři,
když vzhlédl. „Přitahuje je to. Musíme utéct dál.“
Jack přikývl. Pár kroků od nich byla navlas stejná dvířka,
jakými právě unikli. Trhnutím je otevřel a Gabe ho následoval dolů po schodech. Po třech patrech Jack zpomalil, aby
popadl dech.
„Poběž!“ zavrčel Gabe.
„Vždyť běžím!“ odsekl Jack a zhluboka se nadechl, než
seběhl poslední dvě patra.
7
Když už byl východ na dohled, vřískot a vytí zesílily.
Jack se ohlédl přes rameno a uviděl, že se Gabe zastavil
a zalícil.
„Nezvládneme to. Jsou moc blízko.“ Gabe ztěžka oddechoval.
„GABRIELI!“ Nad nimi se ozval zvířecí sykot. Byl to jeden hlas a zároveň mnoho.
Gabe odjistil zbraň a přimhouřil oči. „Běž, Jacku. Zdržím je.“
„Gabe…“
„Jestli chceš zachránit dceru, tak běž!“ vykřikl Gabe.
Jack sevřel knihu v náručí a rozběhl se. Vrazil do dveří
a chytil se kolenou, jak nemohl popadnout dech. Opřel se
o dveře, zvedl tvář k nebesům a zavřel oči.
„Bože, pomoz mi,“ hlesl.
Vřískot na okamžik ustal, než znovu proťal vzduch.
Poprvé se mi Jack podíval do očí. Měl strach, což jsem
nikdy předtím neviděla. Nejdřív mi to připadalo zvláštní,
jako kdyby neměl být schopen mě vidět. Spatřila jsem v jeho
tváři známý výraz odhodlání. „Zachráním tě, Nino.“
Jako kdyby se mnou Jack ani nemluvil, těkal očima do
všech stran a rozhodoval se pro nejlepší únikovou cestu.
Zrovna když se odhodlal utéct, dřevo za ním se rozštípalo na třísky a dveře prorazily tucty dlouhých pařátů.
Jack zděšeně vytřeštil oči, když se mu démoni sápali po
těle, nohou, krku i obličeji. Ostré drápy mu rozsápaly košili
a zasekly se mu do kůže, až se mu z otevřených ran vyřinula krev.
„Nino!“ vykřikl. Dlouhé pařáty mu drásaly maso. Utrhly
mu paže i nohy a vedví roztrhly tělo, které pak zmizelo, pohlceno peklem, co na něj čekalo.
„Tati!“ zařvala jsem do tmy.
8
Něčí ruce mi stiskly natažené paže, ale já je odstrčila. „Ne!
NE! Tati!“ kvílela jsem a snažila se vymanit ze sevření, ale
neměla jsem dost síly.
„Nino, přestaň! To jsem já!“
Probudila jsem se a přestala se vzpouzet. Vedle mě na
posteli seděl Jared a držel mi zápěstí na své hrudi.
„Nino?“ oslovil mě a naklonil se, aby rozsvítil lampu.
Stiskla jsem před světlem víčka. Pot mi promáčel bavlněnou košilku a k čelu se mi lepily provlhlé vlasy. Třesoucími se
prsty jsem si odhrnula mokré pramínky z obličeje. Vždycky
mi chvíli trvalo, než jsem se uklidnila, ale tentokrát to nebyl
strach. Měla jsem vztek.
„Je to čím dál horší,“ poznamenal Jared znepokojeně.
Musela jsem si odkašlat. „Jsou tak skutečné,“ špitla
jsem. Ještě jsem cítila tátovu kolínskou a v uších mi zněl
ten jekot. Vracet se skoro každou noc na stejné místo, abych
přihlížela tomu, jak táta umírá, mi připadalo jako mučení.
Úzkost nahradila zlost, což byla dobrá věc. Měla jsem pocit,
že spíš zvládnu vztek než skličující bezmoc, s níž jsem se
obyčejně budila.
„Nino?“
Olízla jsem si sůl ze rtů. „Jsem v pořádku.“
„Tenhle týden to byla už třetí noční můra. Nemyslím si,
že bys byla v pořádku,“ pronesl Jared s vážnou tváří. „Zdá se
ti pořád totéž?“
Zdráhavě jsem přikývla. Jared se o mě chorobně bál
pokaždé, když mě musel vzbudit z noční můry. Trápilo ho,
jak křičím a třesu se, a on to nedokáže zastavit. Naše mimořádné pouto jeho úzkost a starost jen zhoršovalo. Jared
byl napůl člověk a napůl anděl. Jakožto hybrid byl citlivý
na sebemenší změny v mém těle, třeba krevní tlak, hormonální výkyvy nebo pulz. Vnímal moje pocity jako své
9
vlastní, protože jsem byla jeho taleh – člověk, kterého měl
ochraňovat.
Chvíli si mě prohlížel, než si mě přitáhl na klín. „Možná
by sis s někým měla promluvit.“
„Nepotřebuju cvokaře, Jarede. Jsou to jenom sny,“ přesvědčovala jsem spíš sebe než jeho.
Posunul se i se mnou na klíně a opřel se o pelest. Snažila jsem se uvolnit. Dny strávené bez něj vloni na jaře byly
dobrou průpravou na chvíle, kdy ho nebudu chtít obtěžovat
svými směšnými lidskými strachy, ale i po měsících zdokonalování jsem zápolila s nočními můrami.
Snažila jsem se myslet na cokoliv kromě děsivého výjevu,
jak je můj otec trhán na kusy, abych se zklidnila a usnula.
Uklidňovalo mě, jak jsem se dotýkala tváří Jaredovy horké
hrudi a vdechovala jeho úžasnou vůni. Kdykoliv jindy by mě
to hned utěšilo, ale po třetím návratu té nejhorší noční můry,
jakou jsem kdy měla, to nezabíralo.
„Jdu si dát sprchu,“ pronesla jsem a strhla ze sebe přikrývku, do níž jsem byla zabalená.
„Jsou tři hodiny ráno, Nino. Stejně za tři hodiny vstáváš
do práce. Nechceš se radši pokusit usnout?“
Posunula jsem se na kraj postele a zády k Jaredovi spustila
nohy na podlahu. „Spal jsi?“ zeptala jsem se.
Po krátké odmlce si podrážděně povzdechl. „Ano.“
„Pak není důvod, abych se snažila znovu usnout. Beztak se mi spát nechce. Kdykoliv zavřu oči, odehrává se totéž.“ Chvíli jsem čekala, ale když mi Jared nijak neoponoval,
zvedla jsem se z postele a šla do koupelny.
Otočila jsem kohoutky ve sprše, v potrubí to zahučelo,
a pak jsem si zamyšleně stoupla před umyvadlo a čekala, než
se voda ohřeje. Výjevy ze snu se mi vracely v hlasitých útržcích. Vřískot, klapání tátových bot, jak vybíhal schody. Ne10
přestávalo to. Pevně jsem stiskla víčka, abych ty vzpomínky
zahnala. Byly to vůbec vzpomínky? Šlo přece jenom o sen.
„Nino? Jsi tam v pořádku?“ zavolal na mě Jared.
Naklonila jsem se nad umyvadlo, počkala, až budu mít
dlaně plné vody, a opláchla jsem si obličej. Nechala jsem si
kapky vody stékat z nosu a brady do umyvadla a sledovala
jsem, jak se jedna po druhé slévají do pramínku a odtékají.
Když jsem se soustředila na něco jednoduchého, dařilo se mi
líp skrývat své pocity.
„Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem, jakmile jsem se narovnala a zadívala se na sebe do zrcadla. Od té doby, co jsme
se s Jaredem seznámili, se moje tvář změnila. Většinu léta
jsem strávila doma, jelikož se mi hojila noha, a tak jsem měla
bledou, mdlou pleť a pod očima mi zářily fialové kruhy.
Připadalo mi to jako věčnost od chvíle, kdy jsme v té
restauraci skoro přišli o život. Až na občasné zprávy o tom,
že schůze policejního oddělení předčasně skončila nějakou
podivnou nehodou, naše dny plynuly, jako kdyby Grahm,
Shax nebo ta kniha nikdy neexistovali.
Nechala jsem noční košilku spadnout na podlahu, pak
jsem vstoupila do sprchy a vydechla, když mi proud vody
zalil obličej.
Jared vešel do koupelny, opřel se o umyvadlo a zkřížil
ruce na prsou.
„Všechno dobrý?“ ujistila jsem se.
Jared znepokojeně přešlápl. „Děláš mi starosti.“
„Co nevidět začne zimní semestr. Mám nějaké předměty
navíc. Zřejmě to bude jenom stres z té praxe.“
„Nechápu to,“ namítl Jared. „Už celé měsíce se tu… žádný
z nich neukázal. Za celý život jsem jich nikdy neviděl tak
málo, a přesto jsi…“ Jared si promnul krk. „Nedává to smysl,
aby tě teď pronásledovaly tyhle sny.“
11
„Jarede, lidi trápí noční můry každou chvilku, aniž by
v tom měli prsty démoni. Nic to neznamená,“ pronesla jsem
a vetřela si šampon do vlasů.
„To si jenom myslíš.“
Zakoulela jsem očima. „Ale no tak. Moc to nafukuješ.
Když ti slíbím, že se mi to přestane zdát, slíbíš mi na oplátku,
že kvůli těm snům přestaneš vyšilovat?“
„Ty mi slíbíš, že se ti to přestane zdát?“ zopakoval Jared
jízlivě.
Vykoukla jsem ze sprchy s napěněnou hlavou , po tváři
mi stékaly mydlinky. „No dobře, nemůžu ti to slíbit, ale začínám z tebe mít mindrák. Pokud nevíš něco, o čem nemám
tušení, tak jsou to jenom sny.“
Jared se usmál, setřel mi stékající šampon z čela a letmo
mě políbil na rty. „Jasně, jsou to jenom sny.“
Souhlasně jsem přikývla a zatáhla za sebou závěs. „Dneska se musím zastavit v kanceláři, nevadí?“ zeptala jsem se,
i když jsem věděla, že mu to vadit bude.
„Myslíš jako, jestli mi to vadí míň než jindy?“
Doprovodit mě do Titanu znamenalo pro Jareda jen další
den v práci, ale jak jsem ho pravidelně zvala dál, vznikl kolem toho takový rituál. Každý den jsem mu nabídla, ať jde se
mnou dovnitř, a on každý den slušně odmítl. Po chodbách
Titan Mercantile se léta pohyboval Jaredův otec Gabe. Jared
o tom sice nemluvil, ale domyslela jsem si, že odmítá do
budovy vstoupit, protože se potýká s nezpracovanými pocity
vůči otci.
Hodiny do rozbřesku se vlekly a po sprše jsme s Jaredem
strávili zbývající chvíle do svítání u snídaně. Když paprsky
ranního slunce konečně prosvítily žaluzie, usmála jsem se,
jaké obdélníky vykouzlily na stěnách. Nekonečné hodiny
jsem zírala na tyhle stěny, když jsem čekala, až se mi zaho12
jí noha. Beth mě navštěvovala jen zřídkakdy, protože měla
moc práce se zařizováním svého nového bytu, Kim byla na
letní dovolené a Claire se vytrvale snažila odvrátit od nás
jakékoli nebezpečí. Jared trávil většinu času tím, že zaháněl
moji samotu a bavil mě. Sblížili jsme se a život mi připadal
normálnější než kdy předtím. Jedinou připomínkou noci,
kdy jsem skoro zemřela, byla jizva na stehně.
Sledovala jsem, jak se Jared ohání v kuchyni, a slyšela, jak
na pánvi syčí a prská naše snídaně. Položil omelety na stůl
společně s malou hromádkou pošty.
„Něco zajímavého?“ zeptala jsem se, zatímco se probíral
obálkami.
Jared se zarazil a přimhouřil oči, když četl adresu psanou
rukou.
„Co?“
„Tohle je pro tebe,“ řekl a posunul dopis ke mně.
Levý horní roh vysvětloval Jaredův výraz. Dopis byl od
Ryana.
Podle toho, jak se Jared tvářil, jsem pochopila, že nepíše
dobré zprávy. „Ty už to víš, viď?“ dovtípila jsem se, zatímco
jsem vytahovala list papíru vytržený z bloku.
„Tuším.“
„Něco, o čem jsi mi měl dávno říct,“ vyčetla jsem mu
a přelétla dopis očima.
Milá Nino,
chtěl jsem, abys to slyšela ode mě, ale nevěděl jsem, jak
Ti to mám říct, takže Ti to jen napíšu. Na Browna se už
nevrátím. Probral jsem to s jedním armádním náborářem
a cítím, že tohle je teď pro mě nejlepší místo. Znám Tě líp,
13
než si myslíš, a právě teď se cítíš provinile. To nemusíš. Jsi
šťastná a to je jediné, na čem mi záleží, opravdu. Mrzí mě,
že ses to musela dozvědět z tohohle pitomého dopisu, ale
všechno se seběhlo tak rychle, že jsem ani neměl čas Ti zavolat. Opatruj se, Nino. Budu na Tebe myslet každý den.
Ryan
Dopis mi vyklouzl z rukou a tiše dopadl na podlahu. Pocítila jsem otupělost, která byla sice nenadálá, ale vítaná.
Věděla jsem, že mě za chvíli zaplaví pocit viny a že bude
nesnesitelný.
„Odjel.“
Jared se dotkl mé ruky. „Volala Claire. Daří se mu dobře.“
„Claire je pryč?“ zakvílela jsem a vymrštila se ze židle.
I když mě ta prudká emoční změna zaskočila, vztek byl rozhodně lepší než bolest. Jared ke mně udělal krok, ale já jsem
před ním ucouvla. „Nedovolil jsi mi, abych se s ní rozloučila!
Ani s jedním z nich!“
Jared se zamračil, až se mu na čele objevila hluboká rýha.
„Chtěl to udělat, Nino. Stejně bys ho nemohla zastavit.“
„Věděl jsi, co se děje,“ hlesla jsem. „Měl jsi mi to říct.“
Začala jsem na sobě pociťovat nedostatek spánku. Tělo mi
ztěžklo. Neměla jsem sílu se zlobit.
Pohled mi sklouzl k dopisu na podlaze. „Za všechno můžu já.“
„Ne, Nino.“
Pokývla jsem. „Je to moje vina. Zlomila jsem mu srdce,
a proto tady nemohl zůstat,“ zakroutila jsem hlavou. „Měla
jsem ho nechat na pokoji. Přijde tam o život.“
„Ryan se rozhodl sám,“ utěšoval mě Jared.
14
Jeho suchý tón nebyl zrovna přesvědčivý. Měl právo se
zlobit, když sledoval svoji snoubenku, jak se trápí kvůli muži,
s nímž měla žít. Ryan byl Claiřiným talehem, což pro Jareda
znamenalo, že jsem patřila někomu jinému. Odháněla jsem
Jareda, když jsem si myslela, že svojí přítomností ohrožuju
jeho rodinu. Ryana jsem svým brilantním plánem vyhnala
do války přes půl světa. Nehledě na to, co Jared říkal, nebo
jak nerad mě viděl rozrušenou, nemrzelo ho, že Ryan odjel.
Ačkoliv jsem zuřila, mohla jsem z toho vinit jenom samu
sebe, a oba jsme to věděli.
Zavrtěla jsem hlavou. „Musím se dát do práce. Do osmi
potřebuju tyhle dokumenty odfaxovat.“
Jared si povzdechl. „Kdybych ti to řekl, co bys dělala
krom toho, že by ses o něj bála?“
Popadla jsem kabelku. „Nevím,“ odpověděla jsem a vytáhla si mobilní telefon. Projela jsem adresář, dokud jsem
nenašla Ryanovo číslo, a pak jsem telefon zvedla k uchu. Jak
jsem předpokládala, hovor hned spadl do hlasové schránky.
Ze zvuku Ryanova hlasu se mi sevřely vnitřnosti, ale když
se ozvalo pípnutí, po němž jsem měla mluvit, vzpěnila se ve
mně krev.
„Potřebuju, abys mi zavolal. Okamžitě mi zavolej, myslím
to vážně. Právě jsem dostala tvůj dopis. Nemůžeš to udělat,
prostě nemůžeš. Zavolej mi a vyřešíme to. Prosím.“
Jared mi vzal telefon z ruky a pomalu ho zavřel. „Nedostane tu zprávu, miláčku.“
„Musela jsem to zkusit,“ namítla jsem a otevřela kabelku,
aby do ní mohl hodit telefon. „Někdo to musel zkusit.“
Jared se dotkl mojí ruky. „Žádný odvedený voják není
v armádě ve větším bezpečí než on, Nino. Má Claire.“
„Jak přesně to bude probíhat? Vstoupila Claire do armády?“
15
Jared se usmál. „Ne, už jsme to probírali. Bude na Ryana
dávat pozor stejně, jako jsme to nacvičovali. Máme známosti.“
„O tom to není.“
„Já vím,“ připustil Jared a otevřel dveře.
Nepolíbila jsem ho, když jsem kolem něj procházela ven
z bytu, ani když mi jako obvykle otevřel dveře na místě spolujezdce, než si šel sednout na sedadlo řidiče. Ani se mi nesnažil omluvit, což dělal jedině tehdy, když měl pocit, že má
pravdu. To vědomí mě rozzuřilo ještě víc.
„Mrzí mě, že se zlobíš,“ prohodil.
Probodla jsem ho pohledem. „To je chabý pokus a dobře
to víš. Vůbec jsi mi neřekl, že se Ryan přihlásil do armády!
Nenechal jsi mě, abych se rozloučila s Claire! Mrzí tě, že se
zlobím…,“ zamručela jsem jeho poslední slova a se zkříženýma rukama jsem se ponořila do nepřístupné zachmuřené
nálady. Jared mi neodpovídal, a tak jsem se na něj pokradmu
koukla. Držel se, aby se nerozesmál.
„Tohle není k smíchu, Jarede!“
Okamžitě stáhl rty. „Nic takového netvrdím, já jen, že…,“
pohodil hlavou, zatímco zajížděl k chodníku před Titan
Mercantile, „…se snažíš být naštvaná a nasazuješ u toho
všelijaké výrazy, které na tvém krásném obličeji vypadají
směšně, promiň.“
„Přestaň se omlouvat a začni… já nevím… toho litovat!“
Jaredovi zacukal koutek a trochu se zvedl, než zase stáhl
rty. „Hezký den.“
Po tomhle pokusu o hádku jsem za sebou zabouchla dveře. Někdy mě přivádělo k šílenství, jak moc mě miluje.
Udělala jsem pár kroků k budově, ale pak jsem se zastavila. Vrátila jsem se k escalade a otevřela dveře. „Nepůjdeš
dál?“ zeptala jsem se nesměle.
„Dneska ne,“ usmál se.
16
Jared jako dítě strávil v Titanu nekonečné hodiny a bylo
to pro něj nejméně oblíbené místo, kam ho otec vodil. Navíc
na něj ostatní zaměstnanci vždycky zírali jako na přírodní
úkaz. Nemohli nějak rozlousknout náš vztah, i když většina
z nich věděla, že Jared je Gabeův syn a můj osobní strážce.
V době, kdy po zdejších chodbách chodíval můj otec,
bylo pro všechny normální vídat po jeho boku Gabea. Od
prvního dne mé pracovní stáže bylo zřejmé, že i já potřebuju
ochranku, a můj osobní strážce byl čirou náhodou taky můj
snoubenec. To bohatě stačilo k tomu, aby se naše rodina
dostala do řečí.
Obzvlášť intenzivně se o Jareda zajímala jedna stážistka,
Sasha. Rozhodně neztrácela čas přeslazenými zdvořilostmi,
spíš naopak. Nepokrytě mě kvůli tomu nenáviděla.
„Takže… Jared…,“ spustila, jakmile jsem vešla do naší
společné kanceláře. Zatímco mluvila, dívala se z okna na
jeho escalade.
„Mám moc práce, Sasho.“
„On tě chrání?“ Když jsem jí neodpovídala, přešla místnost, stoupla si před můj stůl a poklepávala na něj, dokud
jsem nezvedla hlavu. „Před čím?“ zeptala se jízlivě.
Nevraživě jsem pohlédla na její dlouhé nehty, které zarývala do dřeva, a pak na ni. „Mám práci.“
„Jenže Jared je tvůj přítel, ne?“
„Ne.“
„Ne?“ vyjekla o oktávu vyšším hlasem.
„Jsme zasnoubeni.“
„Není to tak trochu střet zájmů?“
„Ani ne,“ odsekla jsem a dál se probírala stohem papírů.
„Já to prostě nechápu,“ odfrkla si. „Uvědomuju si, že jsi
princezna Titan Mercantile, ale necítíš se trochu směšně,
když stojíš vedle něj? Jste takový nerovný pár.“
17
Jakmile mi došlo, co tím chtěla říct, trhla jsem hlavou
a přimhouřila oči. „Prosím?“
Sasha pokrčila rameny, přejela prstem po hraně stolu
a sklouzla po mně pohledem.
„Copak ti to nezvedá sebevědomí? Ženský se mu určitě
vrhají k nohám.“
„Ne, ani ne,“ vyprskla jsem, zatímco šla ke dveřím.
Sasha se ušklíbla a uhnula před mým nepřátelským pohledem. „Hmm, velmi zajímavé.“ Když zahýbala za roh, mrskla
svým dlouhým zrzavým copem a já ucítila, jak mi hoří tváře.
Vtom mi jako na zavolanou zazvonil telefon.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Jared na druhém konci.
Zakryla jsem si rukou oči a snažila se uklidnit, než promluvím. „Všechno je dobrý. Akorát… tu teď byla Sasha.“
„Aha, chápu. Zase ti nechala hrnek od kafe na papírech?“
uchechtl se Jared. Z nějakého důvodu mu přišlo zábavné, že
mi ta ženská leze tak na nervy, až jsem nedokázala uvažovat
rozumně.
Povzdechla jsem si. „Ne. Je… nemůžu říct, co bych chtěla, takže radši neřeknu nic.“
„Ty tu společnost vlastníš, ne? Nemusíš s ní pracovat.“
„Zatím jsem tu jenom na praxi, Jarede. A…,“ znovu jsem
si povzdechla, když jsem ji uviděla, jak flirtuje s personálním
ředitelem, „…nenaváděj mě.“
„Myslíš, že bys dneska mohla zmizet trochu dřív?“ zeptal
se Jared.
„Možná. Proč?“
„Zítra je tvůj první den zpátky na Brownu. Myslel jsem,
že bychom si mohli vyrazit na kole k dubu, dát si oběd…“
„K dubu?“
„K tomu dubu, kam tě chci vzít už dávno…, kam vzal
můj táta mámu.“
18
Usmála jsem se. „To zní skvěle, ale nejdřív musím na
poradu.“
„Aha,“ předstíral Jared, že na to zapomněl.
Urovnala jsem si sukni v pase a pak stiskla tlačítko třetího
poschodí. Poslední den svobody jsem mohla strávit s Jaredem, jenže pan Patocka svolal všechny stážisty na poslední
poradu, než začne škola. Někteří odcházeli, takže potřeboval přerozdělit povinnosti. Na tuhle poradu jsem se těšila
celý týden, protože to byl Sashin poslední den. Jako důvod
k oslavě mi to stačilo.
„Stážisté,“ začal pan Patocka a podíval se do papírů, které
svíral v ruce. Vždycky to slovo stážisté vyslovil, jako kdyby
mu po něm zbyla nějaká hnusná pachuť v ústech.
„Anna, Brad a Evan nás opouštějí a přenechají Shannon,
Johnovi, Nině a Sashe nové povinnosti. Rád bych řekl…“
Slova pana Patocky se mi slila dohromady, jakmile jsem
si uvědomila, že Sashu zařadil do špatné kategorie.
„Promiňte, pane Patocko?“
„Ano, slečno Greyová?“ opáčil viditelně popuzený. Byla
jsem si dobře vědoma toho, že kdyby ho přerušil kterýkoliv
jiný stážista, okamžitě by ho vykázal z porady, ale všichni
včetně pana Patocky věděli, že nejsem jen tak obyčejná
stážistka.
„Domnívám se, že došlo k chybě. Sasha s námi nezůstává,“ pronesla jsem tak profesionálně, jak jsem dokázala.
„Zase jsi nevěnovala pozornost oběžníku,“ vyštěkla
Sasha. „Zůstávám tady celý školní rok.“
„Cože?“ vykřikla jsem znechucenějším tónem, než jsem
měla v úmyslu. Pohlédla jsem na pana Patocku, který přikývl, a bylo vidět, jak ho obrat v konverzaci neskutečně
otravuje.
„Já… ona…“ koktala jsem a snažila se přijít na způsob,
19
jak si zachovat tvář poté, co jsem dala tak jasně najevo, že mě
ta zpráva šokovala a vyděsila.
„To je v pořádku, Nino. I nadále budeme sdílet kancelář,“
zavrněla Sasha s úšklebkem kočky, která je milá na ptáčka,
než ho sežere.
„Pojďme dál,“ pokračoval pan Patocka. „Sasho, vy převezmete úkoly po Bradovi, Shannon, vy se zhostíte Anniných povinností a John bude mít na starosti věci po Evanovi.
Očekávám, že ti, kdo odcházejí, se postarají o to, aby pokračující stážisté dostali jasné instrukce.“
„A co Nina?“ vyzvídala Sasha a úkosem na mě pohlédla
přes rameno.
Pan Patocka si povzdechl. „Nina bude během školního
roku pokračovat v praxi s Grantem, Sasho. Prosím, nesnažte
se mě ještě víc utvrzovat v dojmu, že tady dělám chůvu.“
„S Grantem?“ zareptala Sasha.
Grant byl druhý člen vedení Titanu. Po Jackově smrti
převzal řízení firmy až do doby, kdy budu připravená se
toho ujmout. Nijak zvlášť jsem se na práci s ním netěšila.
Během dospívání jsem Granta sledovala, jak tátovi podlézá
a se mnou, k Jackovu pobavení, nestydatě flirtuje.
Jack na Grantovi viděl něco, co mi unikalo. Nejen že ho
neustále povyšoval, ale dokonce se mě neúnavně snažil přesvědčit, abych s tímhle nesmírně inteligentním zaměstnancem, s touhle hvězdou na vzestupu, šla na rande.
Zatímco mně se zvedal žaludek, kdykoliv jsem se ke
Grantovi přiblížila na míň než pět kroků, Sasha se od prvního dne viděla na místě jeho asistentky. Patockovo rozhodnutí umístit mě na pozici, o niž celé léto usilovala, bez pochyby
muselo posunout hranici její dosavadní nenávisti ke mně.
Při tom pomyšlení jsem se usmála. Znamenalo to otevřenou válku s nasazením všech zbraní.
20
„Máš s tím nějaký problém, Sasho?“ zeptala jsem se ve
snaze udržet si respekt svých budoucích zaměstnanců.
„Problém? Ale vůbec ne,“ zasmála se Sasha odporně přeslazeným smíchem, jímž se dostávala ze všech trapných situací, které si vytvářela. „Omlouvám se, Nino. Neuvědomila
jsem si, že jsi tak citlivá,“ ušklíbla se.
Podívala jsem se na pana Patocku. „To je všechno?“
„Končím tím naši poradu, ale potřebuju, abyste se mnou
šla ke Grantovi do kanceláře, Nino. Chce s vámi probrat
několik věcí, než příští týden začnete.“
Ostatní stážisté vyšli z místnosti, potřásli jsme si rukama
a rozloučili se. Na každého z nich jsem pokývla, než zamířili
k výtahu. Se Sashou jsme si vyměnily laciné úsměvy.
Pan Patocka mě doprovodil chodbou k výtahu a stiskl
tlačítko čtvrtého patra, kde byla dosud kancelář mého otce.
Grantova pracovna byla na opačné straně poschodí, ale stejná jako Jackova. Polovinu stěn pokrývaly diplomy a fotky
z koňského póla, zatímco druhou půlku zabírala velká okna
s výhledem na kluziště, která prosvětlovala celou místnost.
Pan Patocka zaklepal na Grantovy pootevřené dveře.
„Ehm… pane Bristole? Přišla za vámi Nina.“
„Ať jde dál.“
Vešla jsem do kanceláře, kde seděl Grant v pompézním
zeleném křesle a tvářil se pro změnu laskavě. Pracoval pro
otce deset let a jako v každém otřepaném příběhu o splněném snu začal od píky. Nudnější by jeho příběh mohl být
snad jen tehdy, kdyby býval začal tříděním pošty, ovšem to
bychom museli mít poštovní oddělení.
Grant neodstartoval svoji kariéru v Titanu tříděním pošty, ale jako stážista.
„Nino,“ přivítal mě Grant přes své tenké hranaté brýle.
„Grante,“ pokývla jsem na něj.
21
Grant pohlédl na pana Patocku a zdvořile se usmál. „Děkuju vám, Eugene.“
Pan Patocka ustoupil ze dveří a zavřel za sebou. Ačkoliv
jsem v Grantovi viděla křiváka, ostatní zaměstnanci ho považovali za svého osobního spasitele.
„K čemu ty formality, Grante?“ zeptala jsem se a zkřížila
ruce na prsou.
„Nech toho, beruško,“ ušklíbl se.
Nenuceně se rozvaloval ve svém křesle s nohama na stole. Zamračila jsem se při pohledu na jeho směšné ponožky
s kosočtvercovým vzorem. Připomněly mi, co na Grantu
Bristolovi nenávidím. Byl dotěrně, až nesnesitelně pohledný. Většina žen ve firmě z jeho světle hnědých vlasů a čistě oholené klukovské tvářičky padala do mdlob. Dobře se
oblékal, hezky mluvil a mám dojem, že občas byl i celkem
vtipný. A pro tohle všechno jsem měla sto chutí dát mu pěstí.
Vypadal jako typická seriálová hvězda. Falešná byla nejen
jeho slova, ale i úsměv, a samotná jeho přítomnost mi byla
příjemná asi jako drápání nehtů po tabuli.
„Ehm… víš přece, že nesnáším, když mi tak říkáš,“ zavrčela jsem. „Jestli spolu máme pracovat, budeš toho muset
nechat, Grante. Myslím to vážně.“
„Tvé přání je mi rozkazem,“ usmál se nepravděpodobně
rovnými a bílými zuby. „Chci tě tady, kdykoliv nebudeš mít
výuku. Zvládl jsem to já, zvládneš to i ty. Žádné výmluvy.“
Vstala jsem, abych nevybuchla, a pousmála se na něj.
„Nashle v pondělí.“
„Ještě něco…,“ zastavil mě Grant. Otočila jsem se a čekala, co řekne. „Hezká sukně, beruško.“
Odkráčela jsem z Grantovy kanceláře a musela jsem se
krotit, abych cestou do ničeho nekopla. Když jsem zatlačila
do vstupních dveří, uviděla jsem Jaredovo auto zaparkované
22
u protějšího chodníku jako obvykle, jenomže tentokrát stál
před dveřmi řidiče a vypadal celý nesvůj, zatímco se o jeho
auto ramenem opírala Sasha, ani ne krok od něj. Viděla jsem,
jak se snaží chovat slušně, měl založené ruce a dával si pozor,
aby nereagoval na její flirtování, ale sledovala jsem hlavně
Sashu, která se chichotala a při každém druhém slovu mu
sáhla na košili, ramena nebo paže.
„Nino! Ahoj, miláčku,“ přivítal mě Jared, kterému se ulevilo, že jsem je vyrušila. Přitáhl si mě do náruče a předvedl
jí, jak mě líbá na rty.
„Ahoj, Nino,“ vyhrkla Sasha. „Zrovna jsem říkala Jaredovi, že bychom někdy měli vyrazit na dvojité rande.“
„Ne,“ vyprskla jsem, protože už mi došla trpělivost. Jared
mě doprovodil na stranu spolujezdce a otevřel mi dveře.
„Zvládnu nastoupit sama,“ utrousila jsem.
„Nino…,“ usmál se Jared, pobavený mojí náladou.
„Nech si to,“ odsekla jsem a dívala se přímo před sebe.
„No,“ zvolala Sasha z opačné strany SUV a pozvedla obočí. „Uvidíme se v pondělí. Jsem ráda, že jsme konečně měli
příležitost si popovídat, Jarede.“
Jared si nevšímal jejího posledního pokusu strhnout na
sebe jeho pozornost a chvíli si mě prohlížel, aby rozšifroval
mé pocity. Potom obešel auto a vklouzl vedle mě. Ohlédl
se za Sashou, která přebíhala přes silnici, a zavrtěl hlavou.
„Přece bys nevěřila, že…“
„Ne. Nemyslím si, že jsi s ní flirtoval,“ zamručela jsem.
Jared vyjel od obrubníku a přikývl. „Dobře, protože je
to naprostý nesmysl. Nejen že jsem bláznivě zamilovaný do
tebe, ale… ona je…“ Jared zavrtěl hlavou a udělal několik
znechucených obličejů, zatímco hledal ten správný výraz.
„Zvláštní případ.“
„To jsi vystihl,“ souhlasila jsem a založila si ruce.
23
„Jaká byla porada?“ vyzvídal.
„Chceš říct, že to ještě nevíš?“
„Sice jsem byl jedno ucho, ale bylo těžké pochytit detaily,
když se na mě Sasha lepila. Pořád se Grant chová jako blbec?“
„Ano,“ přikývla jsem.
„Co se děje?“ Jared se na chvíli odmlčel a pak mu vyletělo
obočí. „Ale.“
„Co to má znamenat?“
„Nic. Nic jsem tím nemyslel,“ ujistil mě Jared a snažil se
nesmát.
Pohodila jsem hlavou a sledovala, jak za okýnkem ubíhají stromy. Eli nám jednou řekl, že až se k sobě připoutáme
tělesně, Jared mě bude vnímat silněji. Pořád jsem si nebyla
jistá, co to bude obnášet. Jared mi nikdy nepřiznal, že by
se něco změnilo, ale když najednou přestal být zvědavý na
příčinu mých nálad nebo pocitů, pochopila jsem, že něco je
jinak. Nejednou jsem na něj tlačila, aby mi vysvětlil své nové
naladění, ale vždycky odvedl řeč a s neodolatelnou grácií se
z toho hovoru vykroutil.
„Pořád ještě máme v plánu oběd?“ zeptala jsem se s očima upřenýma k ubíhající krajině za okýnkem.
„Samozřejmě. Mám pro tebe překvapení,“ nalákal mě Jared a zvedl moji ruku ke rtům.
Teplo z jeho úst se mi rozšířilo do ruky a vmžiku se mi
změnila nálada. „Miluju překvapení.“
„Já vím,“ hlesl mi do kůže.
24