Analýza polských parlamentních voleb 2007 - ČLOVĚK

Transkript

Analýza polských parlamentních voleb 2007 - ČLOVĚK
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Analýza polských parlamentních voleb 2007 a
jejich konsekvencí pro stranický systém
Jiří Koubek
Jiří Koubek (1979) je absolventem bakalářského studia na FHS UK, nyní je studentem
magisterského studia oboru politologie na Ústavu politologie FF UK. Věnuje se
především problematice voleb, stranických systémů a přechodů demokracii.
Posudky:
PhDr. Michal Kubát, PhD. (Institut mezinárodních studií UK FSV)
PhDr. Josef Mlejnek, PhD. (Institut politologických studií UK FSV)
Obsah:
1. Úvod ....................................................................................................................................... 2
2. Tři vítězové, tři poražení ........................................................................................................ 4
3. Volební geografie – ve znamení relativní stability ................................................................ 9
3.1. Volební účast a trhlina na mapě ...................................................................................... 9
3.2. Strany podle obvodů...................................................................................................... 10
3.2.1. Občanská platforma................................................................................................ 12
3.2.2. Právo a spravedlnost............................................................................................... 14
3.2.3. Levice a demokraté ................................................................................................ 16
3.2.4. Polská lidová strana................................................................................................ 18
3.3. Město a venkov ............................................................................................................. 19
3.4. Hlasování v zahraničí: Evropa a Amerika..................................................................... 21
3.5. Segmenty, štěpení a dvě Polska .................................................................................... 21
4. Strany a stranický systém po volbách .................................................................................. 23
4.1. Strany jako jednotky...................................................................................................... 24
4.2. Strany jako systém ........................................................................................................ 27
5. Závěr – dva scénáře konsolidace.......................................................................................... 30
Abstrakt:
Předčasné polské parlamentní volby 2007 se v mnoha ohledech ukázaly jako přelomové.
Přinesly rekordně vysokou volební účast, nízký počet parlamentních subjektů, bezprecedentní
zisk pro vítěze, nebývalou koncentraci hlasů pro dvojici nejsilnější stran, relativní úspěch
vládnoucí strany a odchod radikálních stran ze Sejmu. Toto vše může být chápáno jako příslib
upevnění polské stranické politiky. Ve své studii se však pokouším identifikovat potenciální
problematické body a překážky konsolidace. V první části hodnotím, které hlavní faktory
stály za volebním úspěchem některých stran a nezdarem jiných. Následuje analýza volební
-1-
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
geografie, která se zaměřuje především na kontrasty v územní podpoře stran a současně
upozorňuje na relativní stálost většiny teritoriálních vzorců v čase. V teoretičtější části studie
se zabývám perspektivou stabilizace ve dvou rovinách: stran jako jednotek a stran jako
systému. Zvláštní pozornost věnuji vlivu přímé volby prezidenta na stranický systém a jejím
možným budoucím úskalím. V samotném závěru nastiňuji dva vzájemně kompatibilní scénáře
konsolidace, které vycházejí z různých tradic evropského politologického myšlení. Celková
bilance příznivých změn a možných rizik vyznívá mírně optimisticky. Polsko má dnes
každopádně větší šanci na existenci konsolidovaného stranického systému, než kdykoli jindy
ve své historii.
Abstract:
The early Polish parliamentary elections have proved to be exceptional in many respects.
Having witnessed unusually high voter turnout (as for parliamentary elections), the lowest
ever number of Sejm parties, a record-breaking gain of the winning party, unprecedented
concentration of votes in hands of two parties, a relative success of the incumbent government
party, as well as the dismissal of both radical parties, the 2007 elections might be regarded as
promising for the future strengthening of the Polish party politics. In this study, however, I am
trying to identify potential obstacles. The first part evaluates the principal factors leading to
the success of some parties and the failure of others. An analysis of electoral geography
follows, focusing on deepened contrasts in regional support for parties, as well as on relative
persistence of basic territorial patterns. The second, rather theoretical, part discusses the
perspectives of stabilization at two levels: parties-as-units, and parties-as-system. Special
attention is paid to the impacts of popular presidential vote on the party system, including its
possible future pitfalls. At the end, two mutually compatible consolidation scenarios are
outlined, based on distinguished traditions of political science thinking. To sum up, the
overall balance of positive post/election developments, as related to potentially problematic
issues, seems to be quite favorable. The Poland’s chances to achieve and maintain a stable
system of consolidated parties appear to be higher today than whenever in the past.
Klíčová slova:
Volby, parlamentní volby, Polsko, 2007, volební geografie, stranický systém, strany, štěpení.
1. Úvod
Předčasné polské parlamentní volby 2007 se v mnoha ohledech ukázaly jako přelomové.
Nikdy od polosoutěživých voleb roku 1989 Polsko nezaznamenalo tak vysokou účast při
parlamentních volbách, byť na evropské poměry i nadále zůstává slabá. Nikdy
v postkomunistické historii nebyl výstupem parlamentních voleb tak malý počet stran
v Sejmu. Mezi ně navíc – již podruhé v řadě – nepronikla žádná nová zvenčí, přičemž opak
platil pro všechny svobodné volby do roku 2001 (včetně). Nikdy se vítězi nepodařilo získat
tak vysoký procentní podíl i počet hlasů. A nikdy volbám natolik nedominovaly dvě
nejsilnější strany. Teprve podruhé se podařilo obhájit a upevnit pozici vládní straně, ač
tentokrát jen po dvouletém intervalu.[1] Z parlamentu navíc odcházejí nejradikálnější
politické strany, Liga polských rodin (LPR) a Sebeobrana. Jsou tedy volby znamením
-2-
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
konsolidace? Nebo dokonce triumfem demokracie, jak by se zejména s ohledem na zvýšenou
účast mohlo zdát?
Drtivá převaha dvou stran a tendence k bipolarizaci je jistě příslibem z hlediska logiky
většinové demokracie (dva hlavní aktéři soupeřící o nerozhodnuté voliče, centripetální
soutěž). V podobném duchu je možné uvítat pokles počtu parlamentních stran na čtyři. Dle
Sartoriho kritérií by takové číslo samo o sobě indikovalo umírněný multipartismus, což je
systém mnohem méně zranitelný a lépe fungující než např. polarizovaný či atomizovaný
multipartismus (Sartori, 2005, s. 185–199).
Relativní úspěch dosavadní vládnoucí strany lze z čistě systémového hlediska chápat jako
prvek stabilizace křehkého polského stranictví – zejména po zkušenostech s prudkými výkyvy
z let 2001 a 2005, kdy vládní strana v prvním případě zcela zmizela z politické mapy,
v druhém případě utrpěla zdrcující porážku.
Naděje, které vyplývají z odchodu LPR a Sebeobrany pro kýženou depolarizaci polské
politiky, jistě není třeba zvláště vysvětlovat a zdůrazňovat. Podle Sartoriho teze o elasticitě
spektra by se s klesajícím počtem hráčů mohla snižovat i ideologická polarizace v systému
(Sartori, 2005, s. 349–350). Dodejme, že v polském případě snad o to spíše, že snížení počtu
subjektů se týká právě těch nejradikálnějších.
Odchod LPR a Sebeobrany je ještě podtržen celkovým posílením poltického středu. PO i PSL
lze v kontextu parlamentní čtveřice funkčně chápat jako strany středové. To tvrdím při vědomí
komplikovanosti zacházení s pojmy pravice a levice (a tudíž i střed) v polských podmínkách
(Koubek 2007, kap. 3.3). Dále dodávám, že PO i PSL jsou středové každá zcela jiným
způsobem. Přesto je hlas pro ně nepochybně hlasem pro umírněnost.
Cílem této studie však bude upozornit na některé problematické body, které se za všemi
vyjmenovanými potenciálně pozitivními tendencemi skrývají. Například zmizení dvou
radikálních stran ještě neznamená, že se zároveň ztratila poptávka po politice tohoto druhu.
Volební geografie naznačuje, že jejich elektorát převzalo zejména konzervativně vlastenecké
Právo a spravedlnost (PiS). Není pochyb, že analytici PiS jsou si tohoto faktu vědomi.
Opoziční působení skýtá vpravdě lákavé možnosti pro pěstování a rozvíjení tohoto
radikálního potenciálu.
Výrazný příklon voličů k umírněnějším (středovým) stranám má za následek to, že PO a PSL
jsou bezmála „odsouzeny“ ke společnému vládnutí[2]. To znamená, že budou současně čelit
parlamentní opozici zprava i zleva. Úskalí takového „vládnutí ve středu“ poznaly např. české
vlády po roce 2002[3].
Pokud jde o rekordní volební účast, je nepochybné, že byla důsledkem úspěšné mobilizace
statisíců dosavadních nevoličů. Nelze však zastírat, že tato mobilizace se udála po nejostřejší
a nejtvrdší volební kampani, kterou postkomunistické Polsko pamatuje. Uvedeme-li tuto
skutečnost do širšího evropského kontextu, je jistě na pováženou, proč voliči právě takový typ
mezistranické soutěže oceňují, neřkuli vyžadují.[4]
Co se týče stabilizace parlamentní sestavy a uzavření Sejmu pro nejrůznější nové či
odštěpenecké strany, tento fakt lze stejně tak jako blahodárné ustálení systému interpretovat
jako pouhopouhý důsledek zrychleného volebního kalendáře. Volby se konaly již po dvou
-3-
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
letech, a právě zkrácený interval může vysvětlovat absenci převratných (a pro Polsko doposud
tak typických) změn voličských nálad, které by úplně změnily stranickou mapu. Navíc ani
případné upevnění stran jako jednotek nemusí ještě znamenat konsolidaci systému. Interakční
schémata se nadále mohou proměňovat s příznačnou bouřlivostí a chaotičností.
Zbývá poslední, spíše sociologizující, v řadě skeptických poznámek. Reprezentativnější
voličský vzorek, který byl důsledkem zvýšené participace, s dosud nebývalou ostrostí odhalil
zřetelnou trhlinu na volební mapě Polska. Dala by se charakterizovat jako linie mezi
„Polskem A“ a „Polskem B“, tak jak o ní píše Mlejnek.[5] Bude tato hranice nabývat charakter
propasti? Mohla by do polské politiky vnášet napětí? Nebo se naopak může stát výchozím
bodem pro upevnění struktury polských štěpení?
Volební geografie se v této studii stává předmětem zvýšeného zájmu, protože ji obzvláště
v polských podmínkách pokládám za klíčový prvek volební analýzy. V neposlední řadě se na
ni zaměřím proto, že ve starší práci, která byla v tomto časopise publikována těsně před
volbami (Koubek, 2007), zůstalo toto pozoruhodné téma z důvodu rozsahu víceméně stranou.
Omezil jsem se tehdy na některá zobecňující a shrnující tvrzení, která nebyla podložena
konkrétními důkazy, což se oprávněně stalo předmětem kritiky. Nyní se naskýtá příležitost
podrobit tyto, dle mého mínění v zásadě správné, teze hlubšímu zkoumání a pokusit se
dokázat jejich platnost.
V předvolební studii jsem položil řadu otázek týkajících se polské stranické politiky (Koubek,
2007, kap. 5–9). Je zjevné, že jedny jediné volby na ně nemohly přinést spolehlivé a konečné
odpovědi. Z krátkodobého a střednědobého hlediska ale volby 2007 přinejmenším zúžily a
projasnily pole možností pro další vývoj.
V závěrečné části této práce se pokusím rozvést některá témata z předcházející studie, a to ze
dvou hledisek: 1. konsolidace stran jako individuálních aktérů (odolnost vůči vnitřním
otřesům a štěpením, fenomén přelévání politiků mezi nimi) a 2. ustálení stranického systému.
Do druhé oblasti patří např. otázka, jaký bude model nastávající kohabitace. V té souvislosti
se nelze vyhnout úvahám o potenciálních rizicích, spjatých s blížícími se prezidentskými
volbami, načasovanými díky posunu volebního kalendáře do citlivého období po polovině
funkčního období parlamentu.
Než ovšem přistoupím k empirickému rozboru výsledků voleb (s důrazem na volební
geografii) a posléze pak k teoretičtější úvaze o perspektivách polského stranictví, pokládám za
nutné stručně shrnout základní faktory vedoucí k výsledkům voleb, které přinesly
přinejmenším tolik nových a zajímavých skutečností, kolik bylo vyjmenováno v samém
úvodu.
2. Tři vítězové, tři poražení
Pro elementární časové porovnání výsledků voleb 2007 poslouží následující tabulka. Uvádím
v ní údaje za šestici parlamentních stran, jež působily v předchozích dvou volebních
obdobích. Z důvodu omezené regionální působnosti není zahrnuta Německá menšina, na níž
se nevztahuje omezující klauzule pro vstup do parlamentu a která je v Sejmu též zastoupená.
-4-
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Tabulka SEQ Tabulka \* ARABIC 1 Výsledky voleb do Sejmu 2007 v časovém srovnání[6]
2007
2005
2001
41,51
6701010
209
24,14
2849259
133
12,68
1651099
65
PiS
32,11
5183477
166
26,99
3185714
155
9,50
1236787
44
LiD[8]
13,15
2122981
53
11,31 (17,65)
1335257 (2083913)
55
41,04 (44,14)
5342519 (5746593)
216
PSL
8,91
1437638
31
6,96
821656
25
8,98
1168659
42
Sebeobrana
1,53
247335
-
11,41 [11,62][9]
1347355
56
10,20
1327624
53
LPR
1,30
209171
-
7,97
940762
34
7,87 [8,10]
1025148
38
53,88
16495045
40,57
12263640
46,29
13591681
PO
Voleb. účast
Procentní výsledek
Platné hlasy pro str.
Počet mandátů[7]
% opráv. voličů
Počet vyd. obálek
Zdroj: www.pkw.gov.pl. (ze dne 9. 12. 2007)
Z tabulky vyplývá, že hlavními poraženými voleb jsou dvě strany, které se již potřetí v řadě
do Sejmu nevrátily a jejichž politický osud je patrně zpečetěn. Ani jedna z nich totiž se svým
cca 1 % hlasů nemá nárok na klíčový státní finanční příspěvek.
Jako bezprostřední vysvětlení jejich volebního debaklu se naskýtá jejich krátké, leč
dramatické působení v koaliční vládě J. Kaczyńského.[10] Dle mého mínění je však
skutečnost složitější. Strany s pevnou identifikační vazbou svých voličů, byť by byly
ideologicky okrajově situované, nemusí být vládnutím významně ohroženy. Navíc je-li
v příslušné společnosti potenciál pro politiku, kterou radikálové ztělesňují (např. kvůli
národnostním a etnickým sporům, hlubokým sociálním kontrastům apod.), je pravděpodobné,
že oslabení daných stran v důsledku vládnutí bude nanejvýš jen přechodné, resp. že se
poptávka po tomto politickém proudu rekonstituuje do podpory nějakého jiného
(přejmenovaného, odštěpeného) subjektu, jako tomu je v Rakousku s ohledem na FPÖ a BZÖ.
-5-
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Co z toho plyne pro polský případ? Voliči LPR nepochybně patřili mezi disciplinované a
jasně vyhraněné. Vykazovali sice silnou identifikační vazbu, ale nikoli na konkrétní
jednotlivou stranu, nýbrž na jistý politický proud, tábor, který mohl být ztělesňován tou či
jinou stranou (ROP, LPR, PiS). Rozhodující pro neúspěch LPR byl podle mého mínění
odklon kdysi spřízněných katolických médií (Rydzykovo impérium). V obou volbách
konaných před nepřátelským rozchodem PiS a LPR bylo myslitelné, aby Rydzyk podporoval
obě (popř. ještě i jiné) strany současně. Nyní se jejich podpora poprvé stala vzájemně
prakticky neslučitelnou. Je věcí elementární strategické racionality, že Rydzyk zvolil
perspektivnějšího partnera a politického patrona.
Jako hlavní příčina úpadku Sebeobrany se jeví řada skandálů, které byly s touto stranou
(nejen) v posledních dvou letech spojeny. Je zde však další faktor. Sebeobrana na sebe vždy
vázala dosti vysoký podíl typicky protestních voličů (nezaměstnaní, lidé s nízkými příjmy,
nízkým vzděláním), kteří neměli ani silnou stranickou vazbu, ale ani jasné ideologickosvětonázorové vyhranění, jako tomu bylo u LPR. Postupná proměna Sebeobrany ze strany
buřičů a jakýchsi politických výtržníků ve vyloženě „státotvorný“ a navenek dokonce až
konsensuálně vystupující subjekt musela tyto příznivce takřka zákonitě mást.[11] Velmi
nečitelná a nezakotvená byla Sebeobrana též po ideové a programové stránce.[12]
Mezi poražené patří i koalice Levice a demokraté (LiD).[13] Její sázka na kdysi mediálně
atraktivní postavu prezidenta Kwaśniewského se ukázala jako špatný krok. Adept na
premiéra, který však do Sejmu přímo nekandidoval, neobstál v klíčových televizních debatách
se soupeři.[14] Levicové koalici také uškodily personální rozpory, které doprovázely složité
sestavování kandidátek a které vyvrcholily odchodem levicovějších politiků z okruhu SLD (L.
Miller, J. Oleksy). I díky tomu Kwaśniewski v levicové koalici prosadil liberální a
centristické směřování. Ač obecně platí, že se dostředivá soutěž ve společnostech, jež nejsou
příliš sociálně polarizované, vyplácí, polští centrističtí voliči úsilí LiD neocenili a dali
přednost Občanské platformě (PO).
Klíčovou otázkou rozboru polských voleb bezpochyby je, co stálo za triumfem PO. Dle mého
mínění rozhodl samotný závěr předvolební kampaně, konkrétně velké a prestižní televizní
duely lídrů PO a PiS, resp. PO a LiD. Tomu nasvědčuje i zpětný pohled na vývoj
předvolebních preferencí. Po většinu volebního období si PO před PiS udržovala jistý náskok.
Asi 2 týdny po rozhodnutí o konání předčasných voleb (tedy koncem srpna) se však
preference obou stran takřka vyrovnaly.[15] První výkyv přinesla až úvodní z trojice velkých
televizních debat – ve složení J. Kaczyński – A. Kwaśniewski (1. 10. 2007).[16] Podpora PiS
a LiD poté vzrostla a PO poklesla. Dle výzkumů mělo dokonce PiS před PO šestiprocentní,
resp. devítiprocentní náskok.[17] Lídr PiS, který v přímém souboji s Kwaśniewským
navzdory očekáváním obstál, dlouhou dobu nejevil ochotu utkat se v televizi i s Tuskem. Lze
spekulovat, že to byla jen vůle Kwaśniewského podstoupit duel s Tuskem, která Kaczyńského
přiměla, aby i on s Tuskem před miliony diváků debatoval (veden obavou, aby to nakonec
nebyl on sám, kdo zůstane mediálně stranou).
Televizní debata Tusk – Kaczyński (12. 10. 2007) přinesla zlom.[18] Předseda PO totiž nad
svým protivníkem podle většiny politických pozorovatelů (i televizních diváků) jednoznačně
zvítězil. Tentýž vzorec se opakoval o několik dní později při diskusi Tusk – Kwaśniewski (15.
10). Teprve v této době začaly preference PO výrazně růst a vzdalovat se PiS.[19]
-6-
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Již z výše uvedeného přehledu dění jasně plyne, že k trojúhelníku PO-PiS-LiD, jakkoli reálně
velmi asymetrickému (s ohledem na slabost LiD), přistupovala televize symetricky. Každý
z lídrů vystoupil ve dvou exkluzivních debatách v hlavním vysílacím čase. Také pokud jde o
tištěná média, mohou všechny tři strany počítat s jak příznivě, tak nepříznivě nakloněnými
periodiky. Žádná z těchto stran si nemůže příliš stěžovat na „mediální diskriminaci“, byť
takové náznaky ze strany PiS i PO byly.[20]
Jediný, kdo uspěl spíše médiím navzdory, je PSL.[21] Je evidentní, že se PSL může řadit
mezi relativní vítěze voleb. Významně si polepšila od voleb 2005 (v relativním i absolutním
měřítku) a takřka zkopírovala procentní zisk z roku 2001 (avšak s citelným nárůstem počtu
hlasů – viz tabulka 1). Její výsledek je třeba vnímat ve světle toho, že výzkumy jí dlouhodobě
nedávaly šance na překonání pětiprocentní klauzule. Zlom nastal až poměrně těsně před
volbami. Zde je však třeba upozornit, že PSL byla ve výzkumech vždy podhodnocována.
Činitelů úspěchu PSL je hned několik. Naskytla se šance vyplnit alespoň část vakua po druhé
rolnické straně, Sebeobraně, což se podařilo. Kromě toho zůstala PSL v letech 2005–2007
jedinou typicky venkovskou opoziční stranou. Zbytek tehdejší opozice byl tvořen subjekty
spíše městskými (PO a LiD) a jejich zásadní průlom na venkově šlo jen sotva očekávat.
Jistého bonusu se lidovcům dostalo i od budoucího vítěze voleb. Krátce před volbami, kdy
naděje PO zažívaly strmý vzestup, začal D. Tusk lidovce stále více zmiňovat jako optimálního
vládního partnera. PO opakovaně veřejně vyzdvihovala pozitivní zkušenost se spoluprací
s PSL v samosprávě několika vojvodství.
Zbývá objasnit zřejmě nejspornější moment této kapitolky – totiž proč mezi relativní vítěze
voleb řadím i PiS. Jsem přesvědčen, že výsledek této strany lze chápat jako nezdar jen ve
světle srovnání s mimořádným triumfem PO.[22] PiS totiž posílilo o více než 5 procentních
bodů a bezmála 2 miliony hlasů – a to navíc z nevděčné z pozice vládní strany, jejíž působení
v exekutivě bylo doprovázeno řadou problémů. Na druhou stranu se PiS mohlo opírat o
vynikající hospodářské výsledky a profitovat z atmosféry relativní spokojenosti, a to i na
venkově.
PiS se zdaleka nezřeklo nástrojů, které jeho vystupování doprovázely od samého vzniku
v roce 2001 – tedy bojovně antikorupční rétoriky (ne zcela vzdálené ideji „pevné ruky“),
sociálního populismu, antikomunismu a nacionalismu. Doplnilo je ale optimističtějšími,
pozitivnějšími a celkově vlídnějšími prvky. Dokázalo se – přinejmenším s částečným zdarem
– prezentovat jako strana hospodářského úspěchu a naděje (ale také pořádku).[23]
Nelze také opomíjet vliv Rydzykových médií na cílovou voličskou skupinu, z níž PiS tradičně
čerpá podporu. Rydzykova přízeň se tentokrát koncentrovala výhradně na PiS. I v důsledku
toho Kaczyńského strana z velké části převzala voličstvo menších a radikálnějších subjektů.
V období mezi rozpadem vládní koalice PiS-LPR-Sebeobrana a volbami se vytvořila a
průběžně upevňovala atmosféra „všichni proti PiS“.[24] Domnívám se, že osamocené straně
na pravici mohla paradoxně spíše prospět než naopak. PiS dovedlo v kampani poměrně
srozumitelně artikulovat hodnoty a cíle, o něž usiluje a které za svého vládnutí prosazovalo.
Za touto vymezující linií se o „své“ principy nemuselo s nikým dělit – všichni ostatní stáli na
opačné straně. To vše se odehrávalo v podmínkách ekonomické prosperity, kterou PiS
prezentovalo jako plod svého vládnutí.
-7-
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Zbývá upozornit na poslední významný faktor. V prostředí silně personalizované a nestabilní
polské politiky to byla i vzájemná bilance významných „přestupů“ mezi PO a PiS, která
způsobila, že vítězství PO bylo nakonec tak přesvědčivé a že PiS v závěru kampaně ztratilo
dynamiku.
Hlavními úspěchy PO byly získání bývalého ministra PiS Sikorského, poslance téže strany
MęŜydła a senátora Borusewicze.[25] Ve všech případech se jedná o významné postavy
polského disentu, i když mladší Sikorski proslul spíše svou kariérou v britském exilu.
MęŜydło a Sikorski se stali obvodovými lídry PO a zejména druhý uvedený byl ve volební
kampani PO výrazně medializován.[26]
PiS se naopak podařilo získat někdejšího zakladatele PO a senátora PłaŜyńského, který však
sympatie Kaczyńského straně naznačoval již dříve, a manželku premiérského adepta PO
z roku 2005 J. Rokity. Ve druhém případě se však postupem času ukázalo, že jde o spíše
kontraproduktivní počin. PO okamžitě začala veřejně reagovat tvrzeními, že PiS je schopna
v zájmu politiky rozbíjet něčí rodinu. O míře demagogie takového argumentu si lze myslet
cokoli – každopádně byl cíleně mířen směrem ke konzervativním voličům vyznávajícím
tradičnější model rodiny. Pro takto smýšlející voliče PiS se „přespříliš nezávislé“ počínání
Rokitovy manželky nemuselo jevit v právě příznivém světle.
Oživení kampaně tehdy spíše kolísající PO přineslo necelý měsíc před volbami mimořádně
ostré vystoupení W. Bartoszewského na krakovském konventu PO. Někdejší vězeň
koncentračního tábora, disident, vězeň lidového Polska a později ministr zahraničí přímo
podpořil PO, dále velmi nevybíravě zkritizoval zahraniční politiku PiS a při té příležitosti
vyzval Poláky, aby „nevěřili deviantům“.[27]
Několik dní před volbami se na veřejnost dostal dopis K. Marcinkiewicze, v němž expremiér
z let 2005–06 a jeden z nejpopulárnějších politiků vůbec oznamuje svůj odchod z PiS. Dopis
byl datován na počátek září a dle Marcinkiewiczových záměrů se neměl dostat na veřejnost
před volbami. Jeho obsah však publikoval Dziennik.[28]
Mám-li tuto kapitolu shrnout, k rozhodujícím posunům preferencí a volebních nálad došlo
v poslední fázi kampaně. PO se zejména podařilo přivést k urnám příslušníky mladších
generací. Obraz bratří Kaczyńských u těchto vrstev má leccos společného s image J. Paroubka
před volbami 2006 – je ve znamení jakési nemodernosti, nepřitažlivosti, politického cynismu
apod. PO toho dokázala účinně využít a svou vlastní kampaní jej dotvářet (upozorňování na
nedodržení slibů atd.). J. Kaczyński šel tomuto úsilí svým způsobem sám naproti, když
kampaň PiS – tak jako před dvěma lety – postavil na určitém antiintelektualismu a zemitosti.
Volební rozhodování méně vyhraněných a vlažnějších voličských skupin zpravidla vzniká
v posledních chvílích před samotným hlasováním, přičemž absence bývá častým řešením. PO
se souhrou několika faktorů podařilo využít finále kampaně efektivněji než PiS a získat na
svou stranu rozhodující část mladých, převážně městských a středových voličů.
-8-
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
3. Volební geografie – ve znamení relativní
stability
3.1. Volební účast a trhlina na mapě
Jestliže jsem upozornil na význam předvolební mobilizace, pak se přímo nabízí otevřít tuto
kapitolu rozborem geografie volební účasti. Jako výchozí bod nám může posloužit srovnání
dvou mapek.
Obr. 1 Volební účast podle okresů
Obr. 2 Vítězové podle okresů
Převzato z: http://pl.wikipedia.org/wiki/Wybory_parlamentarne_w_Polsce_w_2007_roku (ze dne 9. 12. 2007)
Pozn.: Správnost údajů ověřena autorem podle údajů www.pkw.gov.pl (ze dne 9. 12. 2007).
Na první pohled se může zdát, že existuje jistá korelace mezi nejtmavějšími modrými místy
na mapce vlevo a nejsytějšími červenými na mapce vpravo. Jakoby tedy oblasti s nejvyšší
volební participací do značné míry odpovídaly hlavním oporám PO.
Při pečlivějším ohledání se však ukáže, že tato souvislost platí jen omezeně a že se týká
výhradně měst.[29] Zůstaneme-li u pouhého hledání korelací ve srovnávání obr. 1 a 2, je
zřejmé, že volební účast sama o sobě v žádném případě nedokáže uspokojivě vysvětlit onu
velmi ostrou hranici mezi „modrým“ a „oranžovým“ Polskem na obr. 2. Mimo města
rozhodně neplatí, že volebně pasivní regiony jsou zároveň slabinami PiS, a ad vice versa. Ba
naopak – v některých oporách PiS (jihovýchodní vojvodství Podkarpatsko, Malopolsko a
částečně Slezsko) dosahuje účast nadprůměrných hodnot. Tuto souvztažnost lze navíc
vysledovat i v delší časové řadě.
-9-
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Jestliže však naší analýze dodáme dynamický rozměr a srovnáme volební účast při volbách
2005 a 2007, jasně se potvrzuje teze o klíčovém významu mobilizace nových voličů pro
vítězství PO. K největším nárůstům volební participace totiž došlo přesně v těch oblastech,
které jsou oporami PO. Naopak v obvodech, kde zvítězilo PiS (viz obr. 3 a 4 níže), se
zvýšení pohybovalo pouze okolo 10 procentních bodů.[30] Nadprůměrná ochota obyvatel
měst dostavit se k hlasování sice není v Polsku ničím novým, oproti volbám 2005 se ale tento
trend ještě zvýraznil. Ve „venkovských“ regionech naopak došlo k částečnému dorovnání
mezi tradičnějšími polskými oblastmi, jejichž obyvatelé o volby vždy jevili větší zájem, a
např. Sudetami.[31]
Podívejme se nyní blíže na fenomén, který jsem v úvodu charakterizoval jako trhlinu na
volební mapě Polska. Obr. 2 jasně ukazuje, že v tomto označení je obsažena podstatně menší
míra nadsázky, než by se dalo předpokládat. Neváhal bych dokonce své tvrzení zesílit, a
hovořit o hluboké trhlině.
Důkazem je velký počet okresů, v nichž jeden z obou hlavních soupeřů dosáhl přes 40 %
platných hlasů. V takových oblastech lze takřka z definice očekávat, že rozdíl mezi oběma
stranami se bude pohybovat okolo 10 % a více. Výjimkou jsou jen ty regiony, kde jsou
všechny ostatní strany (zejména parlamentní LiD a PSL) velmi slabé.[32]
Za povšimnutí dále stojí, že hlavní masa světlejších okresů (ať již modrých nebo oranžových)
je situována v centrální části Polska. Jak bude ještě ukázáno, v naprosté většině se jedná o
oblasti, v nichž je relativně velmi silná PSL, nebo LiD, nebo dokonce obě. Důsledek, který
z toho plyne pro vzájemný silový poměr mezi PO a PiS v dotyčných okresech, je evidentní.
Navzdory zisku té které z hlavních dvou stran „pouze“ pod 40 % zůstává odstup mezi oběma
stranami dosti zřetelný.
Aby nedošlo k nedorozumění, i v konsolidovanějších demokraciích než Polsko je zcela
normální, že výsledky stran se liší podle území. Netvrdím ani, že je neobvyklé, aby tyto
kontrasty byly velmi příkré.[33] Zarážející jsou však dva momenty: 1. velmi slabé a málo
početně zastoupené „přechodné pásmo“, v němž by síla PO a PiS byla poměrně vyrovnaná, a
2. mimořádná územní celistvost obou makro-opor. Jedinými relevantními výjimkami z této
kompaktnosti jsou vlastně města: oranžové tečky a skvrny uvnitř modré plochy PiS.
3.2. Strany podle obvodů
Pro účely přehlednosti postoupím v rovině analýzy o jedno územní patro výše. Opustím tedy
velmi malou jednotku, kterou je okres, a nahradím ji volebním obvodem. Ve volbách do
Sejmu jich je 41, a svou velikostí (z hlediska počtu obyvatel) tak v průměru mírně převyšují
české kraje.[34]
Zajímavé je, že velmi jasný řez na mapě Polska, oddělující modré oblasti od oranžových,
neztrácí příliš na své ostrosti ani na této hrubší rovině analýzy, kde pracujeme s jednotkami, u
nichž by se vzhledem k jejich velikosti (a potažmo vyšší míře heterogenity) dalo předpokládat
jisté rozmělnění tendencí. Ani u volebních obvodů nenalezneme přechodné pásmo mezi
velkou severozápadní oporou PO a jihovýchodní baštou PiS. Namísto toho opět vidíme dva
shluky. V jednom z nich, který zhruba odpovídá oranžovému území na obrázku 2, vítězí PO
zpravidla o více než 15 %. V modrých obvodech naopak vyhrává PiS – většinou minimálně o
10 %.
- 10 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Obr. 3 Vítězové podle volebních obvodů[35]
Obr. 4 Odstup mezi vítěznou a druhou nejsilnější stranou
Obrázek 3 je přesným převedením obrázku 2 do méně podrobného měřítka 41 volebních
obvodů. Je poněkud zavádějící v tom ohledu, že tři z pěti nejsvětlejších modrých obvodů a
dva ze tří nejsvětlejších oranžových obvodů se ve skutečnosti oné (čistě arbitrárně zvolené)
40% hranici velmi blíží.
Proto přináším přehlednější a zjednodušený obrázek 4, který již vychází z mých vlastních
kritérií. Namísto absolutních procentních zisků se zaměřuje na relativní srovnání. Tmavší
odstín v obou případech vyjadřuje více než desetibodový rozdíl mezi procentním výsledkem
PO a PiS, světlejší odstín znázorňuje menší odstup. I zde je třeba podotknout, že dva z pěti
světle oranžových obvodů na desetiprocentní hranici takřka dosahují (a jeden z nich
překračuje celostátní rozdíl mezi PiS a PO čítající 9,4 %).
Na obou obrázcích můžeme identifikovat 27 vítězných obvodů PO. Z tmavších 22 Tuskova
strana ve 13 zvítězila o více než 20 %, v dalších 5 pak o více než 15 %. Tyto údaje jen
dokreslují mimořádný náskok PO před PiS v „oranžové“ části Polska.
V celostátním měřítku PO zvítězila o „pouhých“ 9,4 %. Všech 22 tmavě označených obvodů
(tedy naprostá většina vítězných obvodů PO) se nachází nad tímto průměrem – mnohé z nich
vysoce nad ním.
Podíváme-li se na 14 vítězných obvodů PiS, zjistíme, že z hlediska přesvědčivosti vítězství
představují vůči oranžové skupině důstojnou protiváhu. PiS je sice v rámci své opory o
poznání méně suverénní než PO, přesto v deseti ze čtrnácti obvodů vítězí o více než 10 %.
Porážka PiS spočívá spíše v tom, že jeho modrá oblast je celkově menší. O více než 15 % PiS
vyhrálo ve třech obvodech. Těžiště spočívá v pásmu deseti- až patnáctiprocentního odstupu,
kde se nachází hned 7 dalších obvodů.
Pokud se zaměříme na skromnou skupinku světlých obvodů, ani zde nejsou těsné výsledky
pravidlem. V šesti z těchto devíti obvodů najdeme odstupy větší než 5 %. U dalších dvou je to
jen velmi těsně pod 5 %. Zbývá tedy jediný, „nejvyrovnanější“ obvod – Chrzanowski
s rozdílem 3,97 %.
Pro lepší orientaci a přehled nyní přistoupím k analýze volební geografie každé ze čtyř
parlamentních stran samostatně. Je to nezbytné již proto, aby nezůstaly stranou oba slabší
- 11 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
subjekty, LiD a PSL. V neposlední řadě nám to umožní porovnat vývoj volební geografie
v čase.
3.2.1. Občanská platforma
Obr. 5 Nadprůměrné volební obvody PO 2007
Obr. 6 Nadprůměrné volební obvody PO 2005
Není překvapivé, že všechny nadprůměrné obvody PO jsou zároveň obvody vítěznými (srov.
obr. 5 a 4). Jsou pouze čtyři obvody, v nichž PO vyhrála, ale současně zůstala pod
průměrem.[36] Tři z nich se navíc průměru výrazně blíží.
Pokud bychom k obvodům přiřadili procentní výsledky, zjistili bychom, že uvnitř souvislého
šedého území existují značné rozdíly. Z celkových 23 nadprůměrných obvodů PO v pěti
překročila 50 %. Nejlepšího výsledku dosáhla v Poznaňském obvodě (58,6 %) a také v
ostatních čtyřech dominují významné metropole: Gdaňsk, Gdyně, Wrocław a Varšava.[37]
Další tři velkoměstské obvody zůstaly jen nepatrně pod 50 % (Katovice, Gliwice, Štětín).
Toto nejužší jádro je trvalým zdrojem podpory PO od samotného jejího vzniku (jak je dobře
patrné na obr. 9 níže). V tomto ohledu se volební geografie PO nemění.
Kdybychom obvody seřadili, viděli bychom, že v pásmu 40–50 % za sebou následují vcelku
rovnoměrně a bez velkých intervalů. Na tuto skupinu by ještě bezprostředně navázala trojice
těsně podprůměrných. Tím bychom, s výjimkou jednoho obvodu, vyčerpali všechny vítězné.
Dále je však kontinuita přerušena. Následuje 5 obvodů s cca dvoubodovými odstupy –
nejslabší z nich s výsledkem 30,46 %.
Pod touto hranicí však opět vidíme velice kompaktní skupinu, na niž navíc těsně navazuje i
výše zmíněný nejslabší obvod z pásma nad 30 %. V rozmezí 27–30 % se tísní hned osm
obvodů, které tvoří jádro „modré“ oblasti PiS (viz mapky výše). Zbývají jen nejslabší dva
obvody s výsledky mírně nad 24 %. Oba leží na úplném východě země a ani v jednom z nich
se nenachází město nad 100 000 obyvatel, což je pro volební geografii PO příznačné.
Jasně se nám ukazuje – a to plně v souladu s tezí o trhlině na mapě – že seřazené obvody mají
opět charakter dvou shluků: 26 obvodů s výsledkem nad 38,59 % (včetně) a 11 obvodů
s výsledkem pod 30,46 %. Mezi těmito velkými skupinami se nachází pouhé čtyři volební
- 12 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
obvody, které jsou nesouvislé jak geograficky, tak s ohledem na mezery mezi nimi v
pomyslném žebříčku.
Rozpětí mezi celkově nejúspěšnějším a nejslabším obvodem činí u PO celých 34,51 %,
přičemž ani jeden z krajních obvodů není příliš vychýlen od svých sousedů na žebříčku a
neroztahuje tak „uměle“ celou škálu.[38] Pro srovnání, v ČR ve volbách 2006 to u vítězné
strany bylo pouze 29,27 % – navíc dokonce s mnohem menšími (a tudíž homogennějšími a
„vyhraněnějšími“) okresy jako základními jednotkami analýzy.[39]
Porovnání obrázků 5 a 6 nám umožňuje nahlédnout vývoj volební geografie v čase. PO je
velmi mladá strana a kromě dvojích voleb, které dokumentují zmíněné mapky, se účastnila
jen voleb 2001. Jejich srovnání se budu stručně věnovat níže.
Základní vzorec teritoriálního rozložení podpory PO je mezi volbami 2005 a 2007 ve
skutečnosti ještě stabilnější, než jak by nasvědčovaly výše uvedené mapky. Vidíme, že PO
ztratila jediný nadprůměrný obvod z předchozích voleb. V roce 2007 však zůstal pod
průměrem jen těsně. Totéž se v obráceném gardu týká i čtyř obvodů, které jsou na obrázku 5
(oproti obr. 6) navíc. Dvěma z nich v roce 2005 nechyběl k úrovni celostátního výsledku ani
jeden celý procentní bod, další dva zůstaly pod polským průměrem o cca 2 %, resp. 3 %.[40]
Lze konstatovat, že teritoriální rozvrstvení voličské přízně PO se od voleb 2005 změnilo jen
minimálně. Základní trend vývoje volební geografie lze vystihnout velmi jednoduše: PO si
ještě upevnila své postavení ve svých oporách.[41] Toto by se mohlo zdát zcela přirozené.
Např. KSČM ve volbách 2002, v nichž narostla o 7 %, taktéž nejvíce získávala ve svých
tradičních baštách.
Připomeňme však, že v ČR se tento proces odehrál v kontextu snížené volební účasti (která ve
volbách 2002 jen podtrhla a zvýraznila váhu komunistických regionů), zatímco významně
zvýšená participace v Polsku naopak přivedla do hry řadu nových voličů, jejichž preference
dosud byly velkou neznámou.
V průběhu této kapitoly se pokusím ukázat, že struktura volební geografie byla
v postkomunistickém Polsku celkově relativně stabilní – možná až překvapivě vzhledem
k chronické nestabilitě takřka všech ostatních politických faktorů. Dalo by se však namítat, že
obraz této stálosti se (alespoň do voleb 2007) opíral o řadu složenou z poněkud
nereprezentativních parlamentních voleb (s nadpoloviční většinou nevoličů). Relativně
reprezentativnější volby 2007 však tuto stabilitu, snad překvapivě, spíše potvrdily než naopak.
„Noví“ voliči zkrátka celkem realisticky odevzdali hlasy těm nejrelevantnějším alternativám,
které se nabízely, a mnohdy jistě volili stranu nejméně jim vzdálenou a nesympatickou.
- 13 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
3.2.2. Právo a spravedlnost
Obr. 7 Nadprůměrné volební obvody PiS 2007
Obr. 8 – nadprůměrné volební obvody PiS 2005
Míra shody mezi mapou vítězných a nadprůměrných okresů je i u PiS velmi vysoká. Stejně
jako u PO ji narušují jen čtyři obvody, v nichž PiS uspělo nadprůměrně, leč nezvítězilo (srov.
obr. 4 a 7).
I v dalších ohledech bychom jen mohli opakovat podobné charakteristiky jako v případě PO.
Mám na mysli značné rozpětí mezi prvním a posledním obvodem (30,31 % – srov. ČSSD
2006 v měřítku „malých“ okresů: 26,34 %) a teritoriální schéma mající charakter dvou
shluků.
Skupinu 18 šedých obvodů jasně vede čtveřice jihovýchodních (ve vojvodstvích
Podkarpatském a Malopolském – historickém rakouském záboru). Stejně tomu tak bylo i
ve volbách 2005, přičemž „jihovýchodní zakotvení“ PiS na příslušné mapce (obr. 8) vynikne
ještě lépe. Hned osm obvodů je ve volbách 2007 těsně seřazeno v rozmezí 38–43 %. S malou
mezerou následuje šest dalších v rozmezí 34–37 %. Výčet nadprůměrných obvodů se tak ve
skutečnosti zastaví na hodnotě 34,43 % (tedy více než dva body nad celostátním výsledkem).
To není bez zajímavosti, protože proluka mezi šedou a bílou skupinou je poměrně velká –
žebříček 23 podprůměrných obvodů začíná na čísle 31,52 %. Navíc jakési těžiště je patrné až
v rozmezí 26–29 % (devět obvodů). Řada dále pokračuje poměrně souvisle až k spodním
hodnotám mírně nad 21 %. Sem patří pás tří obvodů, táhnoucí se z Poznaně na sever až
k moři. Z širšího hlediska je PiS slabé na celém severozápadě (Lubušské, Západopomořské
a severní část Velkopolského vojvodství) a také v Opolském vojvodství s početnou německou
menšinou.
Obrázky 7 a 8 naznačují, že mezi volbami 2005 a 2007 došlo ke zřetelné proměně struktury
volební geografie PiS. Hned čtyři obvody přišly o nadprůměrný statut. Byly však více než
vyváženy ziskem osmi nových, které navíc pokrývají velké souvislé území východní části
centrálního Polska a „vyplnily“ tak prostor mezi primární „haličskou“ (jihovýchodní) a
sekundární podleskou (severovýchodní) oporou.[42]
- 14 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Mezi procentními změnami PiS 2005–07 v jednotlivých obvodech najdeme značné regionální
rozdíly – ještě větší než u PO (srov. pozn. 41). Za pozornost stojí, že v sedmi obvodech
procentní podpora PiS od roku 2005 poklesla.[43] V dalších 20 činí nárůst méně než
celostátních 5,12 %, případně se pohybuje jen mírně nad touto hranicí. Ve všech ostatních
kromě jednoho (9,55 %) to je již o více než 10 % (vidíme tedy patrný odstup), přičemž v šesti
dokonce nad 15 %. Všech 13 obvodů s větším než 10% posílením patří do „modré
oblasti“.[44] Zdůrazňuji však, že se současně jedná o regiony s relativně menším zvýšením
volební účasti. To nás přivádí k tezi, že PiS pravděpodobně významně čerpalo podporu od
bývalých stoupenců jiných stran.
Jedná se ostatně o přesvědčivé vysvětlení i ve vztahu k samotné proměně volební geografie
PiS. Rozdíly na mapách 7 a 8 jsou odrazem skutečnosti, že PiS z valné části převzalo
voličskou základnu vyřazených stran – Sebeobrany a LPR. Obě bývaly silné právě
v „modrých“ regionech.[45]
Obr. 9 Nadprůměrné volební obvody PO 2001
Obr. 10 Nadprůměrné volební obvody PiS 2001
Mapky 9 a 10 prodlužují časovou řadu našeho srovnání až k volbám 2001, kterých se PO i
PiS účastnily poprvé. Kladu je vedle sebe zcela záměrně, aby vynikla mimořádná
podobnost. Hned třináct nadprůměrných obvodů se shoduje, stejně jako drtivá většina
podprůměrných. Rozdíl vidíme jen u tří obvodů.
Domnívám se, že se nejedná o náhodu. Obě strany si tehdy byly poměrně blízko i programově
a personálně.[46] Voliči je v roce 2001 oprávněně mohli vnímat jako vzájemně nepříliš
vzdálené alternativy. Ještě několik měsíců před volbami 2005 se všeobecně předpokládalo, že
se stanou vládními partnery a spojenci. Již během kampaně před parlamentními, ale zejména
krátce poté před prezidentskými volbami 2005 nastal skutečný rozchod, který je symbolicky
dobře ilustrován i na volební mapě. PO se celkově posunula na západ (srov. obr. 9 a 6), což
naznačuje, že převzala přinejmenším část stoupenců postkomunistické levice, která se před
rokem 2005 prakticky zhroutila. Tento trend se potvrdil v prezidentských volbách, které
následovaly v roce 2005 záhy po parlamentních, a ještě prohloubil ve volbách 2007 (obr. 5).
PiS naopak přemístilo své těžiště na východ a volebně eliminovalo Sebeobranu a LPR.
Všimněme si např., že oba Podkarpatské obvody, které v letech 2005 i 2007 patřily mezi jeho
- 15 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
nejpevnější bašty, byly ještě ve volbách 2001 podprůměrné. PiS zde bylo zastíněno LPR a
dožívající AWS.
Znamenají tyto relativně velké posuny na mapě problém pro mou tezi o stabilitě volební
geografie? Ano i ne. Stálost teritoriálních vzorců lze posuzovat buď z hlediska jednotlivých
stran, které se v průběhu času střídavě rodily, spojovaly, rozpadaly a zanikaly, nebo ve vztahu
k ideovým rodinám, či segmentům. A právě ty z hlediska volební geografie vykazují naprosto
největší trvalost v čase. Jasný důkaz by přineslo zahrnutí prezidentských voleb do naší
analýzy, což je však mimo možnosti této studie.
Rok 2001 znamenal z hlediska polského stranického systému cosi jako velký třesk –
skutečnou restrukturaci stranického spektra, jejíž důsledky (přinejmenším z hlediska
systémové konsolidace) stále trvají. Je logické, že tehdy vzniklé strany nějakou dobu musely
hledat své místo na scéně (i na mapě). Na věc by se tedy dalo podívat i z úplně opačné
perspektivy a zdůraznit, že je naopak velmi překvapivé, že v případě PO je volební mapa
natolik stabilní.
3.2.3. Levice a demokraté
2007: LiD
2005: SLD + SdPL + PD
2005: SLD
2005: SLD + SdPL
2001: SLD-UP
Obrázky 11–15: Nadprůměrná podpora pro levici v letech:[47]
- 16 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Levicové koalici se ve volbách 2007 dostalo geograficky mnohem rovnoměrnější a plynuleji
odstupňované podpory, než tomu bylo u nejsilnější dvojice stran. Tento rozdíl (který se
v menší míře týká i PSL) zčásti vysvětluje prostá matematika (velké hodnoty umožňují větší
odstupy a mezery).[48] Příklady české KDU-ČSL nebo slovenského KDH však ukazují, že i
malé strany mohou mít dosti nerovnoměrně rozloženou podporu.
Nejúspěšnějším obvodem LiD je slezský Sosnowiec (21,61 %), který soustavně vykazuje
levicové volební preference (2001 SLD-UP přes 60 %). Jedná se však o geograficky
izolovaný obvod. Hlavní jádro podpory LiD se totiž nachází v Kujavsku a severním
Velkopolsku (3 obvody nad 18 %). Na něj na západě navazuje souvislý a široký pás podél
německé hranice (Západní Pomořansko, Lubušsko, část Dolního Slezska). Podobně silná (a to
tradičně) je levice v průmyslové Lodži, kde v čele kandidátky stál lídr SLD Olejniczak.
Shrnuto, celkem 10 obvodů překonalo 17% hranici.
Druhá polovina z celkem 20 nadprůměrných obvodů nepřekračuje celostátní výsledek tak
výrazně (jen 1 z nich nad 16 %, další 2 nad 15 %). Upozornil bych jen na Białostocký obvod
(totožný s Podleským vojvodstvím), který je specifický volebními preferencemi tamní
běloruské menšiny, obývající malou část jeho území.[49]
Největšími slabinami levice jsou konzervativní regiony na jihovýchodě, a to dlouhodobě.
Tradičně se jí nedaří ve třech velkých městech (Gdaňsk, Krakov, Wrocław). Volebně
nejslabším obvodem se stal podtatranský Nowy Sącz s 6,4 %. Rozpětí mezi ním a
nejúspěšnějším obvodem (viz výše) představuje 15,21 %.[50]
Mapy 11–15 prozrazují pozoruhodnou míru stability volební geografie postkomunistů.
Zvolíme-li jako bázi komparace obrázky 11, 13 a 15 (pro zdůvodnění viz pozn. 47), osmnáct
obvodů se nikdy od roku 2001 nedostalo pod průměr. Stejný počet byl naopak pokaždé pod
celostátním výsledkem. Pohyb lze tedy zaznamenat jen u pěti obvodů – u pouhého jednoho
mezi volbami 2005 a 2007 (Poznaňský obvod – ve volbách 2007 jen těsně pod průměrem) a u
čtyř mezi volbami 2001 a 2005 („zisk“ Varšavy a Białostockého obvodu, „ztráta“ Płockého a
Katowického obvodu – všechny ale velmi blízko celostátního výsledku).
Je třeba upozornit na trendy, které takto jednoduché mapky nedovedou postihnout. Šedé a bílé
skupiny (ani u ostatních stran) nejsou homogenními celky a mezi úspěšností jejich obvodů
existují rozdíly. U postkomunistů stojí za zmínku jeden obecný a dlouhodobý trend. Levice
postupně přesouvá své hlavní těžiště (neboli, řekněme, užší jádro podpory) z úplného západu
Polska (Lubušsko, západní část Dolního Slezska a Západního Pomořanska) směrem do
polského „západního vnitrozemí“ (Velkopolsko, Kujavsko). V dřívějších super-oporách ji
nyní čím dál více zastupují Tuskovi liberálové (PO).
Navzdory tomuto dílčímu posunu lze volební geografii levice považovat za dosti pevnou a
odolnou vůči různým výkyvům.[51] Jako by vlastně ani nehrálo roli, zda příslušná strana
(koalice) celostátně získá přes 41 % (2001), nebo jen cca třetinu (2005, 2007), případně jaká
je volební účast – volební mapy jsou stále takřka stejné. Námitka by mohla znít, že prezentuji
velmi jednoduché mapy, založené na jediném kritériu. Odpovědí je, že cca dvouprocentní
zvýšení mezi volbami 2005 (SLD plus SdPL) a 2007 (LiD) je na polském území rozloženo
celkem rovnoměrně.
- 17 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Jestliže opakovaně upozorňuji na relativní stabilitu volební geografie, pak současně dodávám,
že volební výsledky jako takové se vyznačovaly velkou proměnlivostí a doprovázely je
obrovské přesuny voličů (viz tabulka 1).[52] O to více je však stálost volební geografie
pozoruhodným jevem.
3.2.4. Polská lidová strana
Obrázky 16–18: Nadprůměrná podpora pro PSL v letech:
Obr. 16: 2007
Obr. 17: 2005
Obr. 18: 2001
V řadě obecných charakteristik, které se týkaly levice, se nyní budu opakovat (ačkoli půdorys
volební geografie PSL je samozřejmě úplně odlišný). Mám na mysli zejména solidní stabilitu
v čase. Jak čteme z obrázků výše, 17 obvodů je napříč trojími volbami trvale nadprůměrných
a 19 naopak podprůměrných. Stejně jako u levice tedy mění svou polohu vůči průměru jen 5
obvodů, přičemž všechny kolem příslušných celostátních hodnot oscilují velmi blízko.
Pokud jde o procentní změny od voleb 2005, nárůsty jsou v obvodech rozprostřeny vcelku
rovnoměrně. Nikde se příliš nevychylují od celostátních cca 2 % (maximálně o dva body, ať
již nahoru nebo dolů). Pro srovnání – PiS, které celostátně posílilo o více než 5 %, hned v 7
obvodech získalo méně procent než v roce 2005. V případě PSL, jež si v průměru polepšila
pouze o 2 %, k poklesu nedošlo ani v jednom obvodě. Totéž se týká opačného směru změny
(6 obvodů s více než 15% nárůsty pro PiS, zatímco u PSL zvýšení maximálně o cca 4 %).
Počet nadprůměrných obvodů PSL v roce 2007 činí 21 (podobně u LiD – 20). Mimořádný
výsledek zaznamenaly tři nejúspěšnější – všechny kolem 19 %. Pokrývají větší část
Mazovského vojvodství (celé jeho území severně od Varšavy) a příhraniční východní
Chełmský obvod.[53] Jinak mezi obvody nejsou velké odstupy a mezery. Až na náskok výše
zmíněné trojice je souvisle pokryto celé rozpětí od 19,82 % až po 2,49 % (Varšava), které je
tedy o něco větší než u LiD (17,33 % oproti 15,21 %).[54] To je zčásti způsobeno i velmi
slabými výsledky PSL ve městech (potažmo v obvodech, kde mají velká města značnou
váhu). Příkladem je všech osm obvodů s méně než 5 % hlasů pro PSL: obvody Varšava,
- 18 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Lodž, Krakov, Wrocław, Gdaňsk, plus tři hornoslezské. Mimo toho je PSL slabá v celém
Slezsku a Pomoří – tedy v oblastech připojených k Polsku až po druhé světové válce.
Obr. 19 Vítězné obvody LiD (červeně) a PSL
Obr. 20 Vítězné obvody PO (červeně) a PiS[55]
V souvislosti s PSL a LiD bych upozornil na jeden zajímavý moment. Jejich volebněgeografické srovnání totiž dokumentuje rozdíl mezi „Polskem A“ a „Polskem B“ velmi
podobně (i když nikoli s tak hlubokým kontrastem) jako v případě srovnání obou nejsilnějších
stran. Vítězství PO nad PiS totiž, alespoň v měřítku volebních obvodů, neobyčejně silně
koreluje s vítězstvím LiD nad PSL. Dobře to znázorňují obrázky 19 a 20 výše. Vymykají se
pouze tři volební obvody – z toho ve dvou je vzájemná bilance LiD a PSL velmi
vyrovnaná.[56] Třetím obvodem je Białystok, který je, jak již bylo uvedeno, specifický
s ohledem na vyhraněné volební chování tamní běloruské menšiny.
Podotýkám, že pomyslné duely LiD-PSL jsou podstatně vyrovnanější než PO-PiS (v šestnácti
obvodech menší rozdíly než 5 %, z toho v pěti menší než 2 %). Mezi LiD a PSL také existuje
mnohem větší vzájemný průnik (10 obvodů nadprůměrných u obou subjektů – u PO/PiS jen
4). Přesto shoda vítězných dvojic pozoruhodným způsobem dokresluje výše popsaný kontrast
mezi modrým územím PiS a oranžovou volební zónou PO.
Ještě více je tato korelace patrná při porovnávání volebních charakteristik měst a venkova. To
však bude předmětem samostatného pojednání v následujícím oddíle.
3.3. Město a venkov
Tento rozměr volební geografie je pro rozbory polských voleb (a to nejen 2007) snad ještě
relevantnější a zajímavější než pouhá analýza územních vzorců. Přesto si budu moci dovolit
být v tomto oddíle stručný – díky naprosto jednoduchému a jednoznačnému schématu,
které polské reálie vytvářejí. Vše nejlépe vystihuje následující tabulka.
- 19 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Tabulka SEQ Tabulka \* ARABIC 2 Výsledek stran v % podle velikosti sídla[57]
pod 5 000
5 001-10 000
10 001-20 000
20 001-50 000
50 001-100 000
100 001-200 000
200 001-500 000
nad 500 000
celkem
PO
23.37
27.99
35.93
42.70
43.85
48.58
49.14
53.76
41,51
PiS
35.87
36.89
36.06
32.02
31.44
27.64
29.15
27.05
32,11
LiD
11.10
10.65
11.34
13.60
16.26
16.00
15.10
13.06
13,15
PSL účast
22.57 43.06
17.92 44.59
11.83 49.43
7.88 54.04
5.02 56.08
4.75 57.57
3.43 62.52
2.69 68.83
8,91 53.88
V případě PO i PSL můžeme snadno vypozorovat přímou, resp. nepřímou úměrnost mezi
volebním úspěchem a velikostí sídla (srov. – volební účast). U obou stran jsou intervaly
mezi jednotlivými kategoriemi obcí značně vysoké. Platí to obzvláště pro PO v pásmech mezi
10 až 50 tisíci obyvatel. Největší skok u PSL se nachází na hranici 10 tisíc obyvatel.[58] Dále
upozorňuji na enormní rozpětí mezi krajními hodnotami: 30,39 % u PO a 19,88 % u
(podstatně slabší) PSL.
Jakkoli plná kontrastů, není tato struktura sama o sobě překvapivá. PO (jakož i zaniklé strany,
jejichž je ideovým a personálním dědicem) představovala vždy výrazně městskou stranu, tak
jako PSL byla odjakživa jednoznačně venkovská.
O poznání menší kontrasty vykazuje PiS (celkové rozpětí 9,84 %, největší intervaly okolo 4
%, naprostá většina ale jen 1–2 %). Podstatné jsou však dva momenty: (1.) směr je opět
víceméně lineární (samozřejmě opačně než u PO). Jedinými dvěma (nepatrnými) odchylkami
od přímé úměry jsou dvě kategorie: nejmenší obce, a města v pásmu 200–500 tisíc obyvatel.
Zde se projevuje vliv několika volebně relativně úspěšných měst: Radom (nad 40 %), Lublin,
Kielce a v menší míře Białystok.[59] (2.) Důležitá je časová dynamika a „novost“ trendu. PiS
se stává „venkovskou“ stranou teprve podruhé od svého vzniku (a dokonce poprvé,
počítáme-li jen parlamentní volby[60]). To je významný posun, který jen dobarvuje význam
proměny struktury volební geografie PiS v letech 2005–2007 i 2001–2005. Může mít vliv na
budoucí politickou strategii strany.
Nejméně vyhraněným subjektem je LiD, což odpovídá i vcelku rovnoměrné podpoře, co se
týče územního rozložení. I přesto se jedná o seskupení jednoznačně městské, byť s celkovým
rozpětím jen 5,61 % a intervaly nanejvýš okolo 2 %. Tendence se podobá křivce s těžištěm ve
středně velkých městech. Za zmínku stojí pokles u pětice nejlidnatějších velkoměst,
způsobený (tradičně) slabými výsledky v Krakově a Wrocławi, které nevyvážila ani Lodž.[61]
Symbolická je hranice 20 tisíc obyvatel. Jednak odděluje u všech čtyř subjektů
podprůměrné kategorie od nadprůměrných (jedinou výjimkou je nepatrně podprůměrná
- 20 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
hodnota pro největší města u LiD). Kromě toho jako by předurčovala vítěze. Výhradně
v obcích pod touto hranicí PiS poráží PO, a totéž platí pro PSL ve vztahu k LiD.[62]
3.4. Hlasování v zahraničí: Evropa a Amerika
Volebně geografické kontrasty se neomezují jen na území vlastního Polska. Byla-li řeč o
trhlině na mapě, pak přímo propastí se ukázal být Atlantický oceán. PO, která v zahraničí
získala celkem 57,70 %, obdržela ve většině evropských států přes 60 %. Na britských
ostrovech to bylo dokonce vysoce nad 70 %.
PiS sice poprvé v historii v zahraničí zaostalo za domácím výsledkem (29,74 %), ale
v Angloamerice přesvědčilo dvě třetiny hlasujících krajanů. Zvítězilo (a průměr vysoce
překročilo) také v Austrálii, i když zde jen těsně.
Výsledek levice v zahraničí byl tradičně slabý (8,38 %). Dařilo se jí převážně v asijských
zemích. Mnoho hlasů LiD získávala v polských vojenských kontingentech.[63] PSL
v zahraničním hlasování i tentokrát naprosto propadla.
Ve vývoji zahraničního hlasování lze vysledovat značnou dynamiku. V roce 2001 takto
volilo přes 26 000 Poláků, v roce 2005 přes 34 000 a v roce 2007 již bezmála 150 000. Za
obrovským nárůstem stojí především britské ostrovy a masy mladých lidí, kteří tam
v posledních letech odjeli za prací a stali se velkým zdrojem podpory PO, jež na ně
systematicky zacílila svou celostátní kampaň.
Ale také v USA se počet hlasujících Poláků zečtyřnásobil. A přestože pravicově konzervativní
preference krajanů v Severní Americe jsou trvalým jevem[64], celkově se protiklad mezi
Evropou a Severní Amerikou (ve smyslu PO versus PiS) ve volbách 2007 oproti roku 2005
nesmírně zvýraznil. Západoevropský triumf PO je logický potud, že mladí lidé, kteří tvoří
jádro nárůstu počtu voličů v Británii a Irsku (i jinde), jsou – a vždy byli – klasickou voličskou
skupinou PO. Jak si ale vysvětlit skutečnost, že ti, kteří odcestovali za oceán (patrně také
převážně mladí), se ve svých preferencích natolik liší od evropských Poláků?
Budeme-li předpokládat, že se s novým místem svého pobytu poměrně silně identifikovali,
jediný uspokojivý důvod shledávám v odlišných zahraničněpolitických akcentech PO a
PiS. Zatímco PiS se po celou dobu své existence vymezuje zřetelně proamericky, PO se
profilovala spíše proevpropsky.[65] Tím se ale již dostáváme do oblasti vysvětlení a
interpretace, čemuž věnuji následující podkapitolu.
3.5. Segmenty, štěpení a dvě Polska
Čtyři subjekty, které se po volbách 2007 v Sejmu udržely, lze chápat jako představitele
svébytných politických segmentů či táborů.[66] Ve své předvolební studii jsem je označil
jako pravicově liberální, národně konzervativní, levicově postkomunistický a (neo)agrární.
(Koubek, 2007, kap. 7) Vycházel jsem přitom z teorie štěpení (Lipset, Rokkan, 1967, s. 1–64)
a nechal jsem se inspirovat některými programově-ideologickými klasifikacemi polských
stran (Kubát, 2005, s. 93–113; Mlejnek, 2004, s. 49–51).[67]
- 21 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Ve světle právě provedené analýzy volební geografie by se mohlo zdát, že pojetí čtyř
segmentů je poněkud v rozporu s jasným obrazem „dvou Polsek“ na volebních mapách.
Odpovědí na pochybnosti je důsledná diferenciace. Mezi štěpeními panuje vždy jistá
hierarchie (která ovšem nemusí být nutně stálá). Polsko se liší od většiny evropských
demokracií v tom ohledu, že na vrchu nestojí klasické ekonomicko-sociální štěpení, nýbrž to,
které jsem se ve starší studii pokusil definovat jako kulturní (světonázorové). Jeho jádrem je
spor tradicionalistů a modernistů (obdoba rokkanovského „stát versus církev“), ale promítá se
do něj i napětí centra a periferie (specifika někdejších záborů, resp. oblastí připojených po
druhé světové válce), jakož i města a venkova.
To neznamená, že napětí město-venkov přestává být samostatným štěpením. Jedna ze dvojice
rolnických stran obhájila svou parlamentní existenci a dokonce mírně posílila. Celkově se ale
(neo)agrární tábor ztenčil na polovinu. Ve své předvolební studii jsem vyslovil předpoklad, že
význam štěpení město-venkov by se postupem času mohl snižovat[68]. Domnívám se, že
toto tvrzení obstojí. Zpochybněno by bylo tehdy, pokud by se nově nabytá „venkovskost“ PiS
stala významnou součástí jeho identity a politické agendy podobně jako u PSL. Prozatím se
kloním k tomu, že síla PiS na polské vesnici zkrátka plyne z faktu, že ideově konzervativní
venkov ztratil motivaci podporovat protestní stranu, která beztak přišla o punc protestu, a
ultrakatolickou stranu, která ztratila podporu Rydzykových médií.
K oslabování štěpení město-venkov by nyní nově mohla přispívat i vládně koaliční
spolupráce mezi nejzřetelněji městskou, a nejvíce venkovskou z polských stran. Jejich
společná vláda by se (v případě alespoň elementárně uspokojivého fungování) mohla sama o
sobě stát zárukou, že zájmy venkova ani měst nebudou opomíjeny a že volební rozdíl mezi
městem a venkovem bude spíše statistickým faktem než zdrojem politických tenzí. V
Sartoriho smyslu bude spíše „sférou identifikace“ než „prostorem soutěže“ (Sartori, 2005, s.
383). Lijphartovsky bychom v koalici PO-PSL mohli spatřovat jakousi „mini-konsociaci“
mezi jasně odlišenými, svého druhu politicko subkulturními entitami.
Domnívám se, že volby 2007 potvrdily model vycházející z převahy kulturního štěpení a že
protikladu „Polska A“ a „Polska B“ je třeba rozumět především takto. Ekonomické
vysvětlení má jistě též svou váhu, ale jen odpovídající vzájemnému vztahu v hierarchii
polských štěpení.[69] Ne všechny regiony Polska A jsou vyspělé (viz např. Mazursko,
Kujavsko). Navíc ekonomická kritéria naprosto neobstojí při zdůvodnění, proč ona „trhlina na
mapě“ probíhá právě tudy, kudy probíhá.
Jen letmý pohled na obrázek 2 totiž jasně ukáže, že linie mezi oranžovým a modrým územím
nesmírně přesně kopíruje hranici někdejšího pruského (německého) záboru. Většina
tohoto teritoria byla k současnému Polsku připojena až po druhé světové válce. Ale i
historicky polské části německého záboru (Poznaňsko) byly obývány německou populací a
v minulosti vystaveny silné germanizaci. Současně bylo Německo (Prusko) relativním
nositelem liberálních tradic – přinejmenším ve srovnání s Rakouskem a Ruskem. Nejen díky
tomuto staršímu odkazu, ale především kvůli poválečné sociální vykořeněnosti v důsledku
přesunů obyvatelstva kladlo „Polsko A“ ve čtyřech dekádách „lidového Polska“ mnohem
menší odpor státní sekularizaci. Totéž platí obecně i pro města, jejichž anonymita a obecně
„přirozený sklon k modernizaci“ mohl generovat i ryze kladné pobídky k akceptaci nového
modelu života a životních hodnot. Odtud pak může pramenit, vycházím-li „rokkanovsky“
z historizujícího pojetí, výrazná podpora, jíž se v „Polsku A“ dostávalo do roku 2001
postkomunistům a posléze v rostoucí míře i liberálům. Ekonomické hledisko samozřejmě jistě
- 22 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
ze zřetele. Západní regiony – a především velká města – se mohly bezesporu rychleji a lépe
adaptovat na nové ekonomické podmínky po roce 1989.
Polsko B je naopak jádrem historického Polska. Zde leželo těžiště národního obrození v 19.
století. Jedná se o spíše agrární, sociálně zakořeněné a tradičně orientované oblasti. Na
rozdíl od Sudet se tu udržela jistá kontinuita občanské společnosti. Dle Linze a Stepana (1996,
s. 255–264) Polsko v komunistickém období jako jediné v regionu nesplňovalo kritéria
totalitárního režimu, čehož dokladem je právě poměrně nenarušené přežití těchto lokálně
vrostlých sítí a tradic.[70]
Z tohoto dědictví čerpá nejen PiS, jež je nejsilnější v někdejší rakouské (velmi konzervativní)
Haliči, ale taktéž PSL. Ostatně ta byla po válce komunistům vážným soupeřem – pochopitelně
jen v „historickém“ Polsku, na jehož území před válkou působila. Až do zmanipulovaných
voleb 1947 si udržela svou nezávislost.[71] Po mocenském pokoření a následné satelizaci jí
přece jen bylo dopřáno výhody podržet si organizační infrastrukturu (zákonitě především
na „starých“ polských územích), z čehož PSL profituje dosud. Není tedy zcela náhodou, že se
její volební geografie významně shoduje s územím historického Polska – a to i po čtyřicetileté
nedemokratické závorce.[72]
Pro shrnutí připomínám, že v předvolební práci jsem ve zkratce umístil liberály do
německého záboru, konzervativce do rakouského, agrární strany do ruského a levici do Sudet
(Koubek, 2007, závěr kap. 4.4). Dle mého názoru i po volbách 2007 tato schematizace s jistou
korekcí obstojí (viz rozbor volební geografie a mapy výše). Pouze levice už není natolik
výrazně „stranou Sudet“, jako tomu bývalo dříve, než ji zde zastínila PO.
Existuje ještě jedno štěpení, s nímž je v polských podmínkách třeba pracovat, a tím je štěpení
ohledně režimu. Dosud se týkalo především levice[73], která byla spíše jeho pasivním
objektem (nositelka postkomunistické nálepky, jíž se průběžně leč marně snaží zbavit).
Výhledově by se však režimní štěpení mohlo rekonstituovat, pokud by se jeho aktivním
subjektem stalo PiS a pokud by se těžiště jeho obsahu přesunulo od vztahu k lidové republice
k otázce postoje ke IV. republice. Popsaný scénář by nastal, pokud by (1.) PiS v tomto směru
stupňovalo opoziční strategii, (2.) pokud by s touto politikou u voličů uspělo a (3.) pokud by
tím všechny ostatní strany obrátilo ještě více proti sobě, než je tomu nyní. Tím se dotýkáme
palčivého polského problému, jímž je vysoká míra polarizace a institucionální nejistoty (jedno
z možných pojetí IV. republiky jako projektu fundamentálních politických změn), a od
volební geografie se tak dostáváme ke stranicko-systémovým charakteristikám.
4. Strany a stranický systém po volbách
Přirozeně se naskýtá otázka, zda jsou zjištěné hluboké volební kontrasty „pouhým“
sociologickým jevem, nebo zda mají politickou a systémovou relevanci. Obecně samy o sobě
nemusejí velké teritoriální rozdíly příliš znamenat – mohou být prostým důsledkem
momentálního rozvržení preferencí v okamžiku voleb. I pokud „něco znamenají“ a jsou
trvalé, nemusí být jejich politické konsekvence, jak nás učí teorie konsociační demokracie,
nikterak fatální. Právě naopak. Existence jasných řezů, zřetelně oddělujících jednotlivé
segmenty, je – při splnění některých dalších předpokladů – chápána jako podpůrný element
pro motivaci elit ke kooperativnímu chování (Lijphart, 1977, s. 71–99).
- 23 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
V Polsku však (1.) řezy mezi segmenty nejsou ostré (řezy myšleny v širším než geografickém
smyslu) a (2.) kontrasty koexistují s převážně konfrontačním a konfliktním modelem politiky.
Je tedy jen otázka, zda (eventuelně jakým způsobem) se elity, které stranickou soutěž spíše
vyostřují, než tlumí, těchto kontrastů chopí. To bude dále záležet na tom, jaké strany – a
v kontextu jakého systému – to budou.
4.1. Strany jako jednotky
Pro Maira je obtížnější zodpovědět, co je podstatou té které konkrétní strany, než postihnout,
co je jádrem určitého stranického systému (Mair, 1997, s. 49–54). Není divu. Otázky prvního
typu implikují absolutizující, esenciální odpovědi, zatímco ty druhého typu navozují relační,
funkcionalistické odpovědi. V prvních je mnohem více prostoru pro normativitu, a tudíž pro
neshodu.
Polsko nabízí dobré příklady. Konzervativně-liberálně orientovaní publicisté například
interpretují PO a PiS jako strany v podstatě velmi programově blízké, spjaté geneticky a
personálně (společný původ v disentu) a operující beztak pod obecnou střechou polského
hodnotového křesťanskodemokratického a protržního konsensu.[74] Liberálové typu A.
Michnika, nesmiřitelného kritika PiS, by na takové hodnocení jistě nikdy nepřistoupili.[75]
Co je tedy „substancí“ PO a PiS? Jsou to stále tytéž strany jako v roce 2001, kdy vznikaly a
kdy mohly být vnímány jako zaměnitelné volební alternativy? Nebo se od sebe mezitím
natolik vzdálily (jsouce přitom doprovázeny příslušnými posuny na volebních mapách), že se
dnes jedná o zcela odlišné, opět již svým způsobem „nové“ strany?
Připouštím, že si v tomto momentě u otázky prvního typu vypomáhám prvky odpovědi
druhého typu. Sugestivní otázkou vlastně naznačuji možnost vysvětlení „podstaty“ strany
právě a především z její relativní pozice v rámci systému. Mé pojetí tedy bude podstatně více
zaměřeno na jakousi „mezistranickou geopolitiku“ než na programatiku a ideologii.
Přesto naše úloha nebude snadná. Ani tato geopolitika dosud v polském případě není příliš
ustálená, čitelná a předvídatelná. Jako jediné jistoty se dnes jeví zablokovaná vazba PiS-LiD a
nesmiřitelná rivalita PO-PiS. Ta sama je však úzce vázána na pozici obou stran jako hlavních
hráčů na hřišti. Pokud by teoreticky vyrostl třetí pól, např. v podobě posílené levice (případně
dokonce jakési účelové aliance někdejších několikanásobných vládních partnerů, PSL a
postkomunistů), mohla by se situace dramaticky změnit.[76]
Již víme, že dějiny postkomunistického Polska jsou plné hlavních hráčů, kteří se po nějakém
politickém zemětřesení stali aktéry velmi slabými či dokonce irelevantními (AWS 2001, SLD
2005). Neméně než na „podstatě“ a „náplni“ stran tedy záleží na odolnosti vůči štěpení a
vnitřní soudržnosti – pochopitelně při zachování vnitřní sebereflexe, nezbytné pro
elementární adaptabilitu.
Volby 2007 jsou v tomto ohledu nadějí. Již proto, že tři ze čtyř parlamentních subjektů jsou
faktickými vítězi, legitimita a pozice jejich vedení by se mohla zdát být posílena. Úměrně
tomu by se uvnitř stran mohla snížit motivace k frakcionářství. Povolební revolta tří
- 24 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
místopředsedů PiS, kteří vystoupili s kritikou Kaczyńského linie a rezignovali na stranické
funkce, však ukazuje limity takového příslibu. Faktem ale je, že kauza má leccos do činění
s mou poznámkou o sebereflexi a adaptabilitě. Mimo toho je PiS také nejspornějším
příkladem „faktického vítěze“ – i proto se nespokojenost dostala na povrch.
Bývalí místopředsedové Dorn, Zalewski a Ujazdowski volají po modernizaci PiS,
dostředivější soutěži a opuštění vůdcovských praktik.[77] Jak se pokusím dokázat níže,
prosazují vlastně přesně to, co by v dnešní situaci mohlo odpovídat objektivně racionální
strategii PiS. Paradoxem jejich iniciativy však je, že strana takových cílů může dlouhodobě
dosahovat, jen pokud bude maximálně kompaktní a odolná vůči podobným individuálním či
skupinovým vystoupením, jež by ideálně měla být ventilována vnitrostranickými kanály.
Jiný paradox se nachází na straně PO. Její hlavní potenciální slabina se totiž zdá být právě
v její nynější síle. V nejbanálnějším smyslu řečeno, obrovský poslanecký klub skýtá úměrný
potenciál pro frakční aktivity. V neposlední řadě je vítěz nesmírně zatížen jak vysokými
očekáváními spojenými s rozsahem volebního triumfu, tak nadějemi vkládanými do vlády,
která má nastolit „ekonomický zázrak“ a vybudovat „druhé Irsko“.[78]
Nevyjasněná je navíc role velké postavy PO v ústraní, Jana Rokity, což je ostatně součástí
širšího fenoménu. Polsko má hned několik výrazných osobností, které jsou v současné době
stranicky nezakotveny, případně jsou podchyceny jen velmi slabě a volně. Týká se to i
několika více či méně politicky činných expremiérů a exprezidentů (Oleksy, Miller,
Cimoszewicz, Marcinkiewicz, Wałęsa, Kwaśniewski). Jejich politická budoucnost a příští role
je značně nejasná. V případě politického neklidu by se právě někteří z nich mohli stát
katalyzátory nového přeskupování na stranické mapě.
Co hovoří proti tomu, je s každými volbami se potvrzující tendence k uzavírání parlamentní
sestavy. Odštěpenci ostatně neuspěli ani ve volbách 2007 (Jurek, Miller – podrobněji viz
Koubek, 2007). Oproti tomu se nadále relativně vyplácejí přechody mezi oběma hlavními
stranami.[79] V tomto ohledu potenciálně mezi PO a PiS zejí široce otevřené dveře, což
stabilitě stran jako jednotek zvlášť nepřispívá.[80] Volby 2007 totiž ukázaly, že získání
zvučného jména z protivníkova tábora se může stát vítaným volebním bonusem. Sdílená
pravicovost obou subjektů (ať už je jejím obsahem ve skutečnosti cokoli) navíc takové
přestupy legitimizuje před veřejným míněním.
Prozatím byla řeč především o PO a PiS. Vztáhněme tedy úvodní otázku na zbývající dva
subjekty: jakými stranami jsou LiD a PSL, co je jejich podstatou? Možná překvapím,
odpovím-li, že je vnímám především jako staré strany. Tento jejich společný atribut považuji
pro náš účel za přinejmenším stejně vypovídající jako případné pokusy o programovou
charakterizaci.
Nepopírám, že jsem se v tomto směru nechal inspirovat Mairem a jeho srovnáním stability,
síly a životnosti starých a nových stran v západní Evropě, přičemž plně sdílím jeho důvěru
v odolnost starých stran.[81] Jedinou mou výhradou k Mairovi je, že v kapitolce věnované
samostatně novým postkomunistickým demokraciím až příliš automaticky pracuje
s východiskem, že všechny strany jako by byly v bodě demokratizace v podstatných ohledech
„nové“. Představa, že mladé demokracie jsou z politického hlediska tabula rasa má jistě své
dílčí opodstatnění, zdá se však, že v Mairově výkladu je tento moment přeceněn. (Mair, 1997,
- 25 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
s. 181–187). Opominut např. zůstává specifický status obnovených historických stran či
subjektů vycházejících a transformujících se z nedemokratického období.
I se skutečně novými stranami je to složitější. Příklad české ODS, která si velmi rychle po
svém vzniku vybudovala síť populárních komunálních politiků (jakýchsi místních důvěrníků,
úspěšně suplujících robustní a nákladnou strukturu masové strany), naznačuje, že také nová
strana může „zestárnout“ velmi rychle. Dokáží-li se časem podobně spolehlivě etablovat PO a
PiS, je pravděpodobné, že zvnějšku nenajdou vyzyvatele a že se současný „irský model“
v Polsku zakonzervuje. Budou však muset projít testem dospělosti a prokázat, že jsou schopny
přežít své zakladatele. Role volebních favoritů je pro ně – obzvláště ve věku Sartoriho
videopolitky[82] – nevyčíslitelnou výhodou.
Nespornou devízou postkomunistů i PSL je naopak stáří – zděděný a po čtyřicet let udržovaný
organizační potenciál. Ze všech polských stran se právě tato dvojice nejvíce blíží typu
masové strany. PSL je s cca 140 000 členů největší polskou stranou.[83] Totéž číslo uvádí
Kubát (2005, s. 105), který u PO udává počet členů 20 000 (s. 102) a u PiS pouze 2,5 tisíce (s.
104). Podotýkám ale, že od doby sepsání publikace mohla u obou „mladých“ stran tato čísla
poněkud vzrůst. Např. PiS na svých stránkách vykazuje údaj 13 000 členů.[84] I tak nízká
čísla mnoho vypovídají o organizační slabosti polských stran a jejich minimální vrostlosti do
občanské společnosti.[85]
Jeden ze „starých“ subjektů navíc vykazuje slabinu, kterou v této podobě žádná jiná polská
parlamentní strana nemá. LiD je totiž koalicí, a to se všemi riziky, která z toho plynou
(možné osobní ambice předsedů, hypotetická hrozba změn volební legislativy, které by
koalicím komplikovaly život atd.).
Jako nejbezpečnější se tedy paradoxně jeví vyhlídky nejslabší strany v Sejmu – PSL. Pouhá
skutečnost, že již ve dvou po sobě následujících volbách přežila vlastní smrt, předpovídanou
předvolebními výzkumy, již o jisté vnitřní síle vypovídá. V neposlední řadě jde o žádaného
partnera, který má – jako jediný dnešní parlamentní subjekt – všechny tři vazby teoreticky
otevřené. To je však již vlastnost vysloveně stranicko-systémová.
Než však přistoupíme k rozboru i těch ostatních, je třeba zmínit jeden důležitý prvek, který
dlouhodobě působí ve prospěch stabilizace a konsolidace stran jako jednotek. Je jím časový a
generační faktor – avšak míněno v jistém úzkém a specifickém smyslu, což tomuto tvrzení
ubírá na banalitě. Linz a Stepan v kapitole věnované Polsku identifikují některé významné
překážky pro konsolidaci demokracie. Detailně se věnují popisu antistranické a
antipolitické atmosféry, která všeobecně převládala v polském disentu 80. let – tedy
v prostředí tzv. „etické občanské společnosti“, stojící tehdy nejen vůči režimu, ale i vůči
státu.[86] Uvažování v kategoriích my-oni, jež se zákonitě zčásti promítlo i do vztahu
k novým, demokratickým politickým elitám, znesnadnilo, aby ve veřejném mínění převládl
„běžný“ realistický postoj k politice jakožto přirozené sféře lidské činnosti. Myslím tím
postoj, který by byl oproštěn jak od přemrštěných očekávání (a s ním spojených až
mesianistických nadějí), tak od paušalizujících zavrhujících soudů. Ostatně podobný problém
v menší intenzitě vnímáme i v České republice.
Je přirozené, že s postupem času – a s příchodem nových generací nezatížených tímto
dědictvím – výše popsaný fenomén slábne, a bude se zřejmě vytrácet z povědomí i nadále.
- 26 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
4.2. Strany jako systém
Jestliže se přidržím klasické Sartoriho teorie, pak se domnívám, že teprve po volbách 2007
jsou v Polsku nastoleny předpoklady pro bezpečnou klasifikaci Polska jako umírněného
multipartismu (pro výklad viz Sartori, 2005, s. 185–199). Počet relevantních stran pro to
hovoří zcela jasně a ideologická vzdálenost se odchodem LPR a Sebeobrany znatelně snížila.
Proč tedy volím tak opatrnou formulaci a hovořím o „předpokladech“? Na to, jaká skutečně
převládne mechanika systému a směr soutěže, ještě bude třeba počkat. Jistým varujícím
prvkem je existence oboustranné opozice, které je současná „ve středu“ vládnoucí vláda
vystavena. Podotýkám ale, že se tato opozice neskládá ze dvojice antisystémových stran.
V předvolební studii přináším zamyšlení o možné interpretaci PiS jako antisystémové strany
(Koubek, 2007, kap. 3.1.). PiS má nyní – v podmínkách nového složení Sejmu – historickou
šanci prokázat neplatnost takové teze, a lvím podílem tak přispět k žádoucí depolarizaci.
Poprvé od svého vzniku a vstupu do parlamentu v roce 2001 totiž vedle něj nepůsobí žádná
radikálnější strana, s níž by muselo trvale soupeřit o nacionálně cítící, silně antikomunistické
a hluboce konzervativní voliče. Zejména to platí po odchodu LPR, kterou lze, jak píše
Mlejnek, interpretovat jako vyhraněnější verzi PiS (Mlejnek, 2006, s. 364–377). Dnes se již
PiS žádného „kritického zrcadla své ideové autenticity“ (což již nejsou Mlejnkova slova)
nemusí obávat, alespoň prozatím.
Jsou tu další faktory, které by mohly PiS k větší umírněnosti motivovat. Zaprvé,
antikomunismus, který PiS periodicky vnášelo do politické agendy a který přispíval k silné
ideologizaci polské stranické politiky, v podstatě po volbách 2007 ztrácí opodstatnění,
přinejmenším krátko- a snad i střednědobě. Slabost levice, potvrzená již ve druhých volbách
v řadě, by mohla sama o sobě snižovat nutkání PiS nadále proti tomuto soupeři vést jakýsi
kulturní boj. Tento předpoklad platí samozřejmě jen potud, pokud bude postkomunistická
levice vskutku slabým aktérem. Ještě ve své předvolební studii jsem pracoval s variantou, že
by se časem mohla vrátit na své celoevropsky „přirozené“ místo na scéně a stát se hlavním
protivníkem konzervativců.[87] V tom případě by se motivace PiS k oživení antikomunismu
rapidně zvýšila. Takový scénář však přinejmenším dnes není v dohledu.
Zadruhé, evropská otázka, na níž se PiS dosud vyhraněně profilovala, postupně mění své
místo v polské politice. Stále více Poláků si realisticky uvědomuje benefity členství, případně
se o „evropské téma“ nezajímá (typický postoj veřejnosti napříč celou EU). Kontroverze
kolem někdejší ústavní smlouvy již z politického života poněkud vyšuměly. Dokonce i
Sebeobrana ke konci svého působení stále více obrušovala protievropské hroty. Pokud se
situace nezmění a pokud v polském veřejném mínění z nejrůznějších důvodů nezačne růst
nespokojenost s členstvím v EU, také PiS by mohlo k této otázce přistupovat stále
pragmatičtěji.
Zatřetí, i díky dotacím EU se pomalu zlepšuje situace na polském venkově. To znamená, že
nyní převážně „venkovské“ PiS by se nemuselo cítit nuceno bojovat o polského rolníka
pomocí vyhroceného sociálního populismu. Na druhou stranu, motivaci k použití takových
nástrojů představuje sám fakt opozičního působení PiS – a očekávatelný střet o venkov
s vládní PSL.
Tolik ideologické a sociálně-ekonomické faktory. Z úzce systémového hlediska je to samotná
absence „radikálnějších příbuzných“ na scéně, která by měla PiS motivovat k dostředivé
- 27 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
soutěži. Tato logika však platí jen tehdy, usoudí-li PiS, že umírněná strategie pro získání
rozhodujícího segmentu středových voličů neodradí ještě větší počet jeho stávajících
(radikálnějších) příznivců. K tomu by mohlo dojít ve dvou případech: 1. převládne obava, že
centripetální soutěž PiS je natolik odcizí, že rozšíří řady nevoličů. To v Polsku – s jeho
tradičně nízkou hladinou politické participace – zdaleka není nemyslitelné. Radikální voliči
mohou být vyhodnoceni jako „spolehliví“ a středoví jako příliš „nejistí“. 2. vyhranění voliči
budou mít kam odejít, tzn. vynoří se nějaký nový vyzyvatel, ať již zvenčí nebo zevnitř.[88]
Do obou popsaných variant by mohla významně zasáhnout jedna ryze nezávislá proměnná, a
sice ingerence mediálního magnáta Rydzyka, s nímž PiS udržuje strategické partnerství.
Jestliže v Rydzykových pohnutkách budou převažovat ty ekonomicko-pragmatické, postačí
mu pouhý patronát vlivné strany, která by vší silou blokovala případné politicko-legislativní
intervence proti médiím jeho typu. Pokud se ale Rydzyk rozhodne primárně „dělat politiku“,
politická autonomie PiS by mohla být omezena. Situace je komplikována o to více, že PiS
hrozí ztráta vlivu ve státní televizi, a bude tak nutkáno ještě více se na Rydzykova média
upnout.
Jak je patrné, budoucnost je otevřená pro obě cesty. Buď se IV. republika opět stane velkým
aktuálním politickým tématem ve své „ryzí“ podobě, tj. ve formě veskrze morálního projektu,
nebo se začne stále více měnit v symbol, marketingovou značku, normativní obraz, jehož
praktická realizace se bude permanentně odsouvat do budoucna.
Jestliže jsem zmínil rozvíjející se aféru v polské televizi[89], pak je třeba dodat, že tato kauza
plně zapadá do konfrontačního a „přehnaně“ soutěživého kontextu polské stranické politiky.
Ani 17 let po převratu není politický a institucionální systém konsolidován alespoň do té
míry, aby panovala plná shoda na některých základních pravidlech hry. Řečeno s di Palmou,
demokracie je sice „the only game in town“ (Linz, Stepan, 1996, s. 5–7), ale představy o
konkrétní podobě této hry se dosti liší. Míra institucionální nejistoty je stále vysoká, k
čemuž přispívají i trvající spory o číslování republik, čili o samou ideu státu. Dalekosáhlé
představy o ústavních změnách má ovšem i PO (jednokolový většinový systém, zrušení
Senátu apod.). Prozatím jejich uskutečnění obětovala na oltář partnerství s PSL, ovšem
varianta prosazení některých zásadních změn ústavní většinou spolu s PiS (např. namířených
proti menším stranám) je hypoteticky představitelná. I další kontroverze se odvíjejí spíše v
rovině základních politicko systémových parametrů, než běžné každodenní politické agendy:
role tajných služeb v politice, formy boje s korupcí, rozsah lustrací a dekomunizace apod.
Ne zcela vyjasněná je též úloha hlavy státu. Navzdory posunu směrem k parlamentnímu
režimu, který přináší ústava 1997, není zcela vyřešen problém „duální exekutivy se dvěma
nezávislými zdroji legitimity“ v Linzově smyslu.[90] Dovolil bych si tvrdit, že v kontextu
přímé volby, jejíž význam by býval nebyl od samého počátku „politicky odlehčen“ (např.
výběrem konsensuálních, nadstranických kandidátů), nemůže být definitivně vyřešen nikdy,
jelikož vždy existuje možnost přesvědčivého volebního vítězství silného ambiciózního
prezidenta, který naplno pocítí silný mandát od lidu a pokusí se jej promítat do svého
politického působení. Toto však není případ L. Kaczyńského – alespoň ne do voleb 2010.
I třetí prezident svobodného Polska se nyní stane aktérem kohabitace. Její model zůstává
nejasný. Naváže na neblahou wałęsovskou tradici, z čehož již byl obviněn významným
politikem PO[91], nebo půjde ve stopách Kwaśniewského? Je jasné, že pole možností pro
vnitropolitické zásahy je např. oproti Wałęsově éře významně omezeno – a to nikoli primárně
- 28 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
ústavou z 1997, ale naprosto odlišnou domácí politickou situací a strukturou stranického
systému.
O to suverénněji si Kaczyński nárokuje vliv v zahraniční politice. Dostal se již do sporu
s premiérem ohledně Tuskem přislíbeného stažení polských vojsk z Iráku, jakož i
odblokování polského veta proti členství Ruska v OECD. Symbolické je, že do čela
prezidentské kanceláře jmenoval bývalou ministryni zahraničí vlády PiS, která byla opozicí
považována za jeden z nejslabších článků vlády. Nového ministra Sikorského naopak
podrobil kritice a opakovaně zpochybnil správnost jeho výběru do vládní funkce. Před
jmenováním ministrů dokonce přislíbil předat premiérovi jisté tajné dokumenty, které údajně
Sikorského diskvalifikují.[92] V této souvislosti se také objevila nařčení ze spolupráce
Sikorského s cizími tajnými službami.[93]
Podstatou kontroverzí uvnitř polské exekutivy ovšem primárně nejsou personální spory.
Problém má svou hlubší institucionální a strukturální rovinu. Její dosah jde ještě nad
rámec ústavy, a to jak psané, tak nepsané (ústavních zvyklostí). Zásadní úskalí totiž
shledávám ve velkém významu, připisovaném všemi aktéry prezidentským volbám, které
jsou tak de facto kladeny na roveň parlamentním. Výsledkem je dvoukolejnost volebního
kalendáře, která nesmírně zrychluje tep vládně-parlamentní politiky a činí jej nepravidelným.
V neposlední řadě nabourává logiku a dynamiku čtyřletého funkčního období (tj.
nepopulární kroky v první polovině – vzhlížení k příštím volbám až ve druhé).[94] Polské
strany a jejich rodící se systém vykazoval dosud menší schopnost toto břemeno snášet
(Koubek, 2007, kap. 7), než je tomu v konsolidovaných demokraciích s přímou volbou hlavy
státu.
Premiér Tusk, jehož prezidentská ambice se všeobecně předpokládá, bude patrně
prezidentskými volbami 2010 zastižen v nejméně vhodnou chvíli. Kabinety bývají po 2–3
letech vládnutí na dně své popularity. V polském systému je tedy inherentně zabudována
pobídka, aby si premiéři usilující o post hlavy státu (1.) buď nějakým způsobem rozvázali
ruce, nebo (2.) populárními opatřeními maximálně zlepšili obraz své vlády (tedy učinili totéž,
co běžně přichází ke konci čtyřletého mandátu vlády). Opozice zase vystupňuje kritiku na
plné obrátky – o to více, že obhajoba Kaczyńského mandátu pro ni bude nejen věcí prestiže
(odveta za volby 2007), ale i faktického politického významu (udržení posledního „ostrůvku“
moci a zlepšení výchozí pozice pro parlamentní volby 2011).
Samotný pohled na oba letopočty (2010, 2011) naznačuje, že ne zcela vylučitelným
východiskem je shoda hlavních hráčů na zkrácení mandátu vlády a spojení obojích voleb
v roce 2010. Pokud by ovšem součástí tohoto řešení nebylo trvalé sjednocení volebního
kalendáře (tedy ústavní změna délky funkčního období jedné z institucí), další obdobná citlivá
situace by nastala již v roce 2015.[95]
Díky své neustálenosti je polská politika hrou o velmi vysoké sázky, které stranickou soutěž
vyhrocují nad rámec toho, co známe z většiny konsolidovaných režimů. Vysoké sázky jsou
dány nejen institucionální nejistotou (ambice aktérů měnit základní pravidla hry), ale i
strukturou polského volebního trhu (i zde je ve hře mnoho – přízeň velkého počtu nepevně
politicky zakotvených voličů). Jinými slovy, konsolidace, depolarizace a zmírnění soutěže je
komplikováno relativně slabou strukturou polských štěpení.
- 29 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Cleavages však nejsou jen objektivním sociálním faktem, ale také plodem intervencí
politických aktérů. Jakási „sociální poptávka“, nutná pro upevnění struktury štěpení, přece
jen v Polsku existuje (např. v podobě relativně stabilní volební geografie – viz výše).
„Politická nabídka“, reprezentovaná nestabilními a organizačně slabými stranami, však
prozatím není příliš schopna se této poptávky zmocnit.
Ocitáme se tedy v začarovaném kruhu? Snad nikoliv. Ale jeví se jako nepřekročitelné, že
rozhodující faktory pro konsolidaci polského stranického systému stojí spíše na straně
politických elit než např. sociální struktury, ekonomických podmínek, či jiných
nespecifikovaných příznivých okolností.
5. Závěr – dva scénáře konsolidace
Na tomto místě se pokusím nastínit dva způsoby uvažování, které ukazují cestu ven ze
zdánlivé pasti nestability aktérů i struktury. Oba scénáře jsou vzájemně kompatibilní a
mohou se doplňovat. Jejich společným průnikem je představa omezení soutěživosti.
Podle prvního, který ztělesňuje Sartori, se tímto omezením myslí především redukce
ideologické intenzity soutěže. Přílišná polarizace je chápána jako „ideologická horečka“
(Sartori, 2005, s. 142–143). Ekonomická analogie je zde explicitní.[96] Naopak za
předpokladu vhodných okolností, které jsou charakterizovány adekvátním počtem subjektů
na trhu (více než 1, méně než 4–5), což je nyní (poprvé) polský případ, se soutěž optimalizuje
jakoby sama od sebe, spontánně. Abych nezavdal příčinu k nedorozumění, zdůrazňuji, že
aktéři hrají v tomto mechanismu významnou roli. Pokud se však nedopustí chybného
vyhodnocení, jsou jakoby „vedeni“ objektivní racionalitou situace (dostředivá soutěž se
vyplácí v jistých podmínkách, odstředivá v jiných).
Poněkud odlišná je Mairova představa. Omezení soutěže v ní nastává ve smyslu postupného
prosazení uzavřené (přesněji řečeno uzavřenější) struktury soutěže, neboli její
předvídatelnosti a elementární srozumitelnosti.[97] To dále přispívá ke stabilizaci volebního
chování občanů, čímž se upevňuje struktura štěpení. Mair tedy pojímá vztah mezi sociální
strukturou a politickým vzorcem svým způsobem opačně, než jaká je obecná intuice, podle
níž stabilita a silná strukturace společnosti „dole“ (konkrétně např. nízká volatilita) generuje
stabilní politiku „nahoře“.[98] V důsledku vlastně dochází k podobnému jevu, který Lipset a
Rokkan (ale i Mair) v souvislosti s nástupem masové strany nazývají jako „zúžení volebního
trhu“.[99] Teprve poté, co jsou sázky takto sníženy, roste motivace stran k uzavření kartelu,
v rámci něhož je garantováno přežití všech (Mair, 1997, s. 105–109).
Blízko k druhému pojetí má Lijphart, který dokonce v jedné ze svých starších prací ojediněle
užívá pojem „kartel elit“ (Lijphart, 1969, s. 207–225). Jeho konsociační demokracie je ale,
jak se snažím dokázat jinde (Koubek, 2007a, kap. 2), mnohem pevněji vázána na jistou velmi
stabilní objektivní sociální strukturu, než je tomu u Maira, jenž na příkladu Irska dokládá
možnost uzavření soutěže za absence pevné struktury cleavages (Mair, 1997, s. 14–16).
Lijphart ovšem teoreticky nevytyčuje existenci této struktury jako nutnou podmínku pro
praktické fungování svého konceptu, ale jen jako jeden z „příznivých faktorů“. Hlavní důraz
klade na autonomní úlohu politických elit při uplatňování akomodační politiky (Lijphart,
1977, s. 53–55). Lijphartův scénář bychom tak mohli chápat jako „přímočařejší“ modifikaci
onoho Mairova – elity zkrátka (za definovaných příznivých okolností) uzavřou pakt.[100]
- 30 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Není třeba znovu detailně vysvětlovat, že po volbách 2007 nastaly pro oba scénáře mnohem
příznivější okolnosti. Opakuji, že z hlediska prvního je to pokles počtu stran i ideologické
vzdálenosti v systému. Z hlediska druhého je to šance na upevnění stran jako jednotek,
zjednodušení a zpřehlednění interakčních vazeb, a tedy jejich potenciální ustálení. Patří
sem ale i fakt, že již třetí volby v pořadí se konaly podle týchž pravidel a že voliči dostali
poprvé ve svobodném Polsku šanci a čas zvyknout si na jistý volební systém, seznámit se –
Duvergerovými slovy – s jeho mechanickým efektem a promítnout do něj i efekt
psychologický.
Cílem této studie však bylo upozornit spíše na možné překážky a problematické body
konsolidace. Pokusil jsem se identifikovat faktory, které by mohly komplikovat stabilizaci
stran jako jednotek, jakož i stranického systému. Jmenoval bych především přetrvávající
personalizaci a polarizaci, která je nebezpečná zejména v kombinaci s institucionální
nejistotou. Ztělesněním obojího jsou neuralgické body spojené s přímou volbou prezidenta.
Ta k polarizaci přispívá svou tendencí k vyostřenému duálnímu rozvrhu soutěže (nejen) ve
druhém kole.[101] Institucionální rozkolísání spočívá jednak v nabourání čtyřletého
volebního cyklu a jednak v rozostření hierarchie uvnitř exekutivy.
Stávající bilance příznivých posunů (v důsledku voleb 2007) a možných rizik však přesto
z mého pohledu vyznívá mírně optimisticky. Polsko má dnes každopádně větší šanci na
existenci konsolidovaného systému stabilních stran, než kdykoli jindy ve své historii.
Seznam použitých polských zkratek:
AWS – Volební akce Solidarita
LiD – Levice a demokraté
LPR – Liga polských rodin (strana), Liga pravice republiky (předvolební koalice 2007)
PD – Demokratická strana-demokraté.pl
PiS – Právo a spravedlnost
PO – Občanská platforma
PSL – Polská lidová strana
ROP – Hnutí za obnovu Polska
SdPL – Polská sociální demokracie
SLD – Spojenectví demokratické levice
UP – Unie práce
UW – Unie svobody
- 31 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Použitá literatura:
BARTOLINI, Stefano; MAIR, Peter. 1990. Identity, Competition and Electoral Availibility.
The Stabilisation of European Electorates 1885–1985. Cambridge : Cambridge University
Press. 1. vyd. ISBN 0 521 38292 0.
DUVERGER, Maurice. 1982. La République des citoyens. Paris : Ramsay. 1. vyd. ISBN 285956-311-3.
FIALA Petr. 1995. Katolicismus a politika: O politické dimenzi katolicismu v postmoderní
době. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury. 1. vyd. ISBN 80-85959-011.
KOUBEK, Jiří. 2005. Volby do Ústavodárného národního shromáždění v roce 1946 (Volební
geografie českých zemí) In KUBÁČEK, Jan (ed.), I. Studentský politologický almanach.
Praha: Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta. 1. vyd., s. 137–157.
KOUBEK, Jiří. 2007. Polský stranický systém a vyhlídky jeho vývoje po předčasných volbách
2007. http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2007101502 (ze dne 9. 12. 2007).
KOUBEK, Jiří. 2007a. Volby do říšské rady v r. 1907 (studie volební geometrie a geografie)
http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2006040101 (ze dne 9. 12. 2007).
KOUBEK, Jiří. 2007b. Volby 2006 do Poslanecké sněmovny: volební geografie a pět
alternativních vysvětlujících modelů. Politologická revue 2007/1, s. 97–129.
KUBÁT, Michal. 2000. Politika v Polsku po roce 1989: Volby, volební systémy a jejich
politické konsekvence. Praha : Karolinum, Univerzita Karlova. 1. vyd. ISBN 80-246-0133-8.
KUBÁT, Michal. 2005. Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky (1989–
2005). Praha : SLON. 1. vyd. ISBN 80-86429-46-6.
KUNC, Jiří. 2000. Stranické systémy v re/konstrukci. Praha : SLON. 1. vyd. ISBN 80-8585082-6.
LIJPHART, Arend. 1969. Consociational Democracy. In World Politics, Vol. 21, No. 2, s.
207–225.
LIJPHART, Arend. 1977. Democracy in Plural Societies. A Comparative Exploration. New
Haven and London : Yale University Press. 1. vyd. ISBN 0-300-02494-0.
LIJPHART, Arend. 1984. Democracies. Patterns of Majoritarian and Consensus Government
in Twenty-One Countries. New Haven and London : Yale University Press. 1. vyd. ISBN 0300-03182-3.
LIJPHART, Arend. 1999. Patterns of Democracy: Government Forms and Performance in
Thirty-Six Countries. New Haven and London : Yale University Press. 1. vyd. ISBN
9780300078930.
- 32 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
LINZ, Juan. 1994. Presidential or Parliamentary Democracy: Does It Make a Difference? In
LINZ, Juan; VALENZUELA, Arturo (ed.). The Failure of Presidential Democracy:
Comparative Perspectives. Baltimore : Johns Hopkins University Press. 1. vyd., s. 3–87.
LINZ, Juan; STEPAN, Alfred. 1996. Problems of Democratic Transition and Consolidation:
Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore and London : John
Hopkins University Press. 1. vyd. ISBN 0-8018-5158-0.
LIPSET, Seymour Martin; ROKKAN, Stein. 1967. Cleavage Structure, Party Systems and
Voter Alignments: An Introduction. In LIPSET, Seymour Martin; ROKKAN, Stein (ed.),
Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspective. New York-London : The
Free Press & Collier-MacMillan Limited. 1. vyd., s. 1–64.
MAIR, Peter. 1997. Party System Change. Approaches and Interpretations. Oxford :
Clarendon Press. 1. vyd. ISBN 0-19-829235-X.
MAIR, Peter. 2003. Political Parties and Democracy: What Sort of Future? In Central
European Political Science Review, Vol. 4, No. 13, s. 6–20.
MAIR, Peter. 2005. Democracy Beyond Parties. http://repositories.cdlib.org/csd/05-06/ (ze
dne 9.12.2007)
MAIR, Peter. 2006. Polity-Scepticism, Party Failings, and the Challenge to European
Democracy.
http://www.nias.knaw.nl/en/new_3/new_1/peter_mair/E%3A%5CUhlenbeck+Lecture+24.pdf
(ze dne 9.12.2007)
MALÍŘ Jiří; MAREK Pavel, et al. 2005. Politické strany: Vývoj politických stran a hnutí
v českých zemích a Československu 1861–2004. Brno : Nakladatelství Doplněk. 1. vyd. ISBN
80-7239-179-8.
MIRON, Dorina. 1999. Grabbing the Nonvoter. In NEWMAN, Bruce, Handbook of Political
Marketing, London : Sage Publications. 1. vyd. ISBN 076191109X, s. 321–347.
MLEJNEK, Josef. 2004. Polsko. In CABADA, Ladislav; DVOŘÁKOVÁ Vladimíra et al.
(ed.), Komparace politických systémů III. Praha : VŠE, Oeconomica. 2. vyd., s. 17–59.
MLEJNEK, Josef. 2006. Liga polských rodin – reprezentantka poražených v transformačním
procesu? In NĚMEC, Jan; ŠŮSTKOVÁ, Markéta (ed.), III. Kongres českých politologů.
Praha a Olomouc : Česká společnost pro politické vědy. 1. vyd., s. 364–377.
NOVÁK, Miroslav. 1997. Systémy politických stran. Praha : SLON. 1. vyd. ISBN 80-8585022-2.
NOVÁK, Miroslav. 2001. Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model,
efektivita a kulturně homogenní země. Brno : Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní
politologický ústav. 1. vyd. ISBN 80-210-2742-8.
- 33 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
PACZKOWSKI, Andrzej. 2000. Půl století dějin Polska 1939–1989. Praha : Academia. 1.
vyd. ISBN 80-200-0737-7.
ŘÍCHOVÁ, Blanka. 2002. Úvod do současné politologie. Praha : Portál. 1. vyd. ISBN 807178-628-4.
SARTORI, Giovanni. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Praha : SLON. 1. vyd. ISBN 8085850-94-X.
SARTORI, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. Brno : Centrum
pro studium demokracie a kultury. 1. vyd. ISBN 80-7325-062-4.
Novinové články:
Remis na górze i mocniejszy LiD. Awans PSL. In Gazeta Wyborcza 1. 10. 2007, s. 1 (pozn.:
tabulka dlouhodobých stranických preferencí)
Bartoszewski: Nie wierzcie dewiantom i dyplomatolkom! In Gazeta Wyborcza 1. 10. 2007, s.
1a4
Internetové zdroje:
http://www.samoobrona.org.pl/pages/01.Program/index.php?document=/468.html (ze dne 9.
12. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/wybory2007/article,PiS_idzie_w_gore_PO_zostaje_w_tyle,id,29
5619.htm (ze dne 9. 12. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/wybory2007/article,Tusk_przegra_obie_debaty,id,295572.htm
(ze dne 9. 12. 2007)
http://www.platforma.org/aktualnosci/newsy/art76,pierwszy-sondaz-preferencji-wyborczychpo-debacie-.html (ze dne 9. 12. 2007)
http://www.platforma.org/aktualnosci/newsy/art41,prawda-pis-u-czyli-o-nieprzyjaznychmediach.html (ze dne 9. 12. 2007)
http://www.pis.org.pl/article.php?id=10573 (ze dne 9. 12. 2007)
http://www.pis.org.pl/multimedia.php#wideoframe (ze dne 9. 12. 2007)
http://www.platforma.org/multimedia/filmy/ (ze dne 9. 12. 2007)
http://www.dziennik.pl/Default.aspx?TabId=95&ShowArticleId=64482 (ze dne 9. 12. 2007)
- 34 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
http://pl.wikipedia.org/wiki/Wybory_parlamentarne_w_Polsce_w_2007_roku (ze dne 9. 12.
2007)
http://www.wybory2005.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/F/index.htm. (ze dne 9. 12. 2007)
http://wybory2007.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/F/index.htm (ze dne 9. 12. 2007)
http://wybory2007.pkw.gov.pl/ (ze dne 9. 12. 2007)
http://wybory2007.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/W/index.htm (ze dne 9. 12. 2007)
http://dorn.blog.onet.pl/ (ze dne 9. 12. 2007)
http://www.platforma.org/program/ (ze dne 9. 12. 2007)
http://www.platforma.org/aktualnosci/newsy/art80,-tusk-kaczynski-zapis-debaty.html (ze dne
9. 12. 2007)
http://wiadomosci.wp.pl/kat,84954,wid,9366382,wiadomosc.html (ze dne 9. 12. 2007)
http://www.psl.org.pl/?p=historia (ze dne 9. 12. 2007)
http://pl.wikipedia.org/wiki/Polskie_Stronnictwo_Ludowe (ze dne 9. 12. 2007)
http://pl.wikipedia.org/wiki/SLD (ze dne 9. 12. 2007)
http://pl.wikipedia.org/wiki/Platforma_Obywatelska (ze dne 9. 12. 2007)
http://www.pis.org.pl/unit.php?o=partia (ze dne 9. 12. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Jaroslaw_Kaczynski_oskarza,id,304788.htm (ze
dne 9. 12. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Chmury_nad_szefowa_Agencji_Informacji_TVP,
id,303718.htm. (ze dne 9. 12. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Borusewicz:_Kaczynski_zachowuje_sie_jak_Wal
esa,id,303596.htm (ze dne 9. 12. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Kaminski:_Prawde_o_Sikorskim_pozna_dopiero
_premier_Tusk,id,300621.htm (ze dne 9. 12. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Prezydent_chce_sie_spotkac_z_Sikorskim,id,303
733.htm (ze dne 9. 12. 2007)
V prvním případě (SLD mezi lety 1993 a 1997) to bylo o 700 tisíc hlasů, nyní (PiS) však
takřka o 2 milióny hlasů.
[1]
- 35 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
I když teoreticky v současném Sejmu existuje alternativa PO-LiD a s mimořádnou dávkou
představivosti i PO-PiS (případně PO plus nějaká dostatečně velká a sourodá odštěpenecká
skupina od PiS).
[2]
Opoziční strany nezávisle na sobě systematicky budovaly obraz „nevýrazné vlády“. Každá
z nich mohla prezentovat vládní politiku jako „zradu“ levicových, resp. i pravicových
principů. Jedná se o obdobnou situaci, avšak nikoli totožnou, jakou popisuje Sartori
v souvislosti s tzv. dvoustrannou opozicí (Sartori, 2005, s. 138–139). Rozdíl je v tom, že
Sartoriho výklad se týká jen polarizovaných systémů s antisystémovými stranami na obou
koncích spektra. Známý je též Duvergerův „paradox středu“. Fyzicky obsazený silný střed,
tvořící základ vlády, generuje radikální opozici na obou koncích spektra. Středové vlády
bývají podle Duvergera slabé, čímž je centristická politika jako taková dlouhodobě
podkopána. Umírněnosti je naopak dán průchod, pokud jsou středoví voliči k dispozici v
soutěži dvou hlavních stran nebo bloků (pravice, levice). Lapidárně řečeno: „střed skutečně
vládne, jen když neexistuje“ (Duverger, 1982, s. 282). V současném Polsku ale bipolarita
zvláštního druhu existuje. Duvergerovské obavy by tedy mohly nabýt na váze, pokud by se
regenerovala silná levice a systém začal vykazovat tripolární tendence.
[3]
Oním kontextem míním např. české volby 2006. Není to však jen záležitost nových
demokracií – tentýž jev vidíme také ve Švýcarsku, které shodou okolností v roce 2007 volilo
svůj parlament tentýž den jako Polsko. I zde byla kampaň na místní poměry velmi vyostřená –
a volební účast se vrátila na hladinu z konce 80. let. Ostatně vztahem mezi polarizací politické
situace ve Švýcarsku a zvýšenou volební účastí se stručně zabývá i Novák, který ve výtce
adresované Lijphartovi připomíná, že v politologii existuje spor, zda lze vůbec volební účast
samu o sobě chápat jako „výtečný indikátor kvality demokracie“ (Novák, 2001, s. 38–40).
Polsko zaznamenalo vůbec nejvyšší volební účast ve své postkomunistické historii ve druhém
kole prezidentských voleb 1995, které se vyznačovaly obrovskou polarizací a silně
vyhroceným osobním střetem mezi L. Wałęsou a A. Kwaśniewským.
[4]
Mlejnek, 2006, s. 372. Podotýkám, že protiklad mezi „dvěma Polsky“ nemá jen úzce
geografickou dimenzi. Jak uvidíme, obzvláště nápadně se projevuje v rovině město-venkov.
Významné jsou ale i jeho demografické a sociologické projevy (Polsko A zahrnující mladší
lidi vyššího vzdělání s vyššími příjmy apod.). Pro stručnou charakteristiku polských stran
s ohledem na tyto důležité znaky odkazuji na práci M. Kubáta (2005, s. 100–107).
[5]
Časová řada končí v roce 2001z několika důvodů: 1. předchozí volby se odehrávaly podle
odlišných pravidel. 2. v roce 2001 došlo k rekonstituci stranického spektra – teprve tehdy
vznikly (a poprvé se voleb zúčastnily) současné dvě hlavní strany, PO a PiS. Dlouhodobější
srovnání by vyžadovalo konstrukci komparačního rámce. Bylo by např. možné porovnávat
součet AWS-UW se součtem PiS-PO (a LPR chápat jako funkční pokračovatelku ROP).
Polské reálie jsou ale složitější a personální prolínání mezi uvedenými subjekty mnohem
spletitější.
[6]
[7] Dopočet
do celkových 460 mandátů přestavují dva (ve volbách 2001, 2005), resp. jeden
(2007) poslanec za Německou menšinu v Opolském obvodě.
Údaj pro volby 2001 se týká koalice SLD-UP, pro volby 2005 pak SLD. Pro naše srovnání
je relevantnější (avšak s počtem mandátů nekorespondující) číslo v závorce, které označuje
součet procent, resp. hlasů pro SLD, SdPL (včetně UP) a PD – tedy pro všechny členské
[8]
- 36 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
subjekty dnešní LiD. Aby byl tento součet plně kompatibilní s hodnotou pro rok 2001,
doplňuji zde v závorce součet SLD-UP plus UW (tj. předchůdkyni PD, která šla do voleb
2001 samostatně).
[9] Údaj
v hranaté závorce taktéž označuje procento platných hlasů, ale bez Sosnowieckého
obvodu, kde Sebeobrana v roce 2005 nekandidovala. Totéž se týká LPR ve volbách 2001 a
Katowického obvodu. Jedná se vlastně o reprezentativnější vyjádření skutečné podpory
daných stran.
[10] Taková argumentace
by dobře zapadala do jistého zobecňujícího modelu, podle nějž
vládnutí všemožným radikálním a extrémním stranám zkrátka nesvědčí, protože z povahy
věci musí zklamat očekávání principielně neuspokojitelných protestních voličů. Jako příklad
bychom mohli uvést ono pověstné Mitterrandovo „smrtící objetí“ francouzských komunistů
v 80. letech, případně pád FPÖ po krátkém působení ve vládě s rakouskými lidovci.
[11] Sebeobrana podporovala nejen
menšinovou vládu PiS (ještě před svým vlastním vstupem
do exekutivy), ale v předchozím volebním období příležitostně i levicové kabinety SLD.
Někdejší strana nesmiřitelné opozice si mohla vysloužit nálepku oportunního hráče, který pro
podíl na moci udělá cokoli.
Ultralevicová a protievropská hesla, na nichž se strana dlouhodobě profilovala, se jen
obtížně snoubila s prvky, které začala stále více vyzdvihovat po volbách 2005: s třetí cestou a
sociálliberalismem.
http://www.samoobrona.org.pl/pages/01.Program/index.php?document=/468.html (ze dne 9.
12. 2007)
[12]
[13] Jedná se o
spojenectví spočívající ve znovusjednocení rozštěpených postkomunistů (SLD,
SdPL) a jejich alianci s tradičním partnerem, levicovou Unií práce, jakož i s marginální PD –
nástupkyní, resp. zbytkovým levým, sociálně-liberálním křídlem kdysi vlivné Unie svobody.
Matný výkon posléze sám vysvětloval chorobou, kterou onemocněl v tropických zemích.
Svou roli mohlo sehrát i proslulé vystoupení před studenty v Kyjevě, které přiživilo spekulace
o exprezidentově náklonnosti k alkoholu.
[14]
[15] Pro přehledný graf vývoje stranických preferencí od začátku července do konce září 2007
viz Gazeta Wyborcza, 1. 10. 2007.
[16] Společným
motivem obou jinak nesmiřitelných a ideologicky neslučitelných soupeřů
tehdy nepochybně bylo odsunout favorita voleb do ústraní, strhnout hlavní pozornost na
vlastní subjekty a získávat středové a nerozhodnuté voliče na úkor PO. Jednalo se o racionální
a potenciálně účinnou strategii – pokus o strategické vmanévrování nejvážnějšího soupeře do
nevděčné středové polohy. Dle předvolební rétoriky PiS Občanská platforma zradí a spojí se
s postkomunisty. Levice zase zdůrazňovala, že jedině ona (a nikoli nevýrazná PO) je
spolehlivou bariérou proti konzervativnímu projektu IV. republiky v podání PiS. Společným
motivem byla snaha o navození dojmu, že hlavní volební střet se ve skutečnosti odehrává
mezi PiS a LiD, tedy (dle výzkumů) mezi druhou a třetí nejsilnější stranou (přičemž ona třetí
vykazovala preference hluboko pod 20 %).
- 37 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
[17]
http://wiadomosci.polska.pl/wybory2007/article,PiS_idzie_w_gore_PO_zostaje_w_tyle,id,29
5619.htm (ze dne 9. 12. 2007)
Zajímavé je, že než obě klíčové debaty s Tuskovou účastí proběhly, Poláci dle výzkumů
předpokládali, že lídr PO bude oběma soupeři v televizi poražen (zejména pak
Kwaśniewským). Jako by tehdy načas vskutku fungoval mediální obraz Tuska jako postavy
slabé a nevýrazné.
http://wiadomosci.polska.pl/wybory2007/article,Tusk_przegra_obie_debaty,id,295572.htm
(ze dne 9. 12. 2007)
[18]
http://www.platforma.org/aktualnosci/newsy/art76,pierwszy-sondaz-preferencjiwyborczych-po-debacie-.html (ze dne 9. 12. 2007)
[19]
[20] PO např.
kritizovala údajné zvýhodňování PiS ve veřejnoprávní televizi (viz
http://www.platforma.org/aktualnosci/newsy/art41,prawda-pis-u-czyli-o-nieprzyjaznychmediach.html – ze dne 9.12.2007). Pro pohled z perspektivy PiS a jeho kritiku „široké pomocí
médií“ protivníkům PiS viz např. http://www.pis.org.pl/article.php?id=10573 (ze dne 9. 12.
2007).
[21] Jedná se o stranu, která se doposud lépe či hůře prosadila ve všech volbách od roku 1989.
S výjimkou mimořádného úspěchu z roku 1993 se její výsledky vždy pohybovaly v pásmu 7–
9 %. PSL vždy pracovala spíše „v tichosti a ústraní“ a nespoléhala na bombastické kampaně.
Ještě příznačněji než k podobně se jmenující české straně by se k ní hodil slogan „klidná síla“.
Podobně jako KDU-ČSL, i ona zdědila solidní organizační strukturu z dob komunistického
režimu, a může se tedy opírat o některé reziduální prvky příznačné pro typ masové strany.
Polští i čeští lidovci vykazují relativně vysoký počet členů (viz níže) a pevné (byť úzké) jádro
disciplinovaných stoupenců. Daří se jim v komunální politice, na níž kladou velký důraz. Obě
strany čerpají podporu hlavně z nejmenších obcí, z tradicionalistických regionů a od starších
lidí. Z hlediska mezinárodních vazeb sdílejí členství v Evropské lidové straně. Významné
rozdíly ale existují v programovém vymezení. Na rozdíl od české křesťanské demokracie u
PSL převažují (neo)agrární akcenty.
[22] Platí samozřejmě argument, že v politice se počítají právě ony relativní zisky – tedy
hodnocené ve srovnání se soupeři. Skvělý výsledek, který nepostačuje k vládnutí, může
znamenat méně než nepřesvědčivé a těsné vítězství. Přesto je výchozí situace PiS pro
opoziční působení více než příznivá.
[23] Symbolizují
to předvolební filmové spoty: jeden s živnostníkem, který si pochvaluje
zlepšení ekonomické a společenské atmosféry v posledních dvou letech, další z prostředí
salonu (rozuměj PO), který je rejdištěm politicko-ekonomické korupce a symbolem
odtrženosti od reality „obyčejných lidí“. Pro tyto i jiné spoty viz
http://www.pis.org.pl/multimedia.php#wideoframe (ze dne 9. 12. 2007).
[24] Byla umocněna i kontroverzně vnímaným počínáním vládní strany v oblasti tajných
služeb. Její soupeři mnohokrát artikulovali obavy, že by se PiS různými nekalými metodami
(manipulace, denunciace) mohlo pokusit těsně před volbami pokusit ovlivnit veřejné mínění.
Nelze přesně posoudit, do jaké míry byly tyto obavy reálně vnímané a do jaké míry byly
- 38 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
vykonstruované a politicky účelové. Každopádně navodily situaci, v níž se volby měly stát
jakýmsi „referendem o PiS“.
[25] Zde je třeba upřesnit, že Borusewicz byl ještě v roce 2005 do Senátu zvolen s podporou
obou stran – PO a PiS. Záhy se však přiklonil blíže k PiS a v prezidentských volbách podpořil
L. Kaczyńského.
Např. na fotografii na hlavní stránce webu PO stojí bok po boku úzkého vedení: např. H.
Gronkiewicz-Waltzové, D. Tuska a B. Komorowského.
[26]
[27] Více o Bartoszewského vystoupení, viz Gazeta Wyborcza, 1. 10. 2007. Pro filmový
úryvek viz http://www.platforma.org/multimedia/filmy/ (ze dne 9. 12. 2007). Tusk a další
činitelé PO, deklarovaní nositelé korektního a pozitivního politického stylu, týdny poté
polskou veřejnost ubezpečovali, že oni sami by takové formulace neužili a že jen autorita
formátu Bartoszewského si tak silná slova může dovolit.
http://www.dziennik.pl/Default.aspx?TabId=95&ShowArticleId=64482 (ze dne 9. 12.
2007)
[28]
Upozorňuji zejména na Varšavu, Poznaň a trojměstí (Gdaňsk, Gdyně, Sopot) s okolím,
jakož i hornoslezskou aglomeraci (kde jsou však i výrazné opory PiS), Wrocław, Krakov,
Lodž, Štětín, a další.
[29]
[30] Pro
stručnost a přehlednost budu dále ve významu „procentních bodů“ používat jen znak
%.
[31] Pro
srovnání s volbami 2005 viz oficiální stránka polské Státní volební komise:
http://www.wybory2005.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/F/index.htm (ze dne 9. 12. 2007). Po
kliknutí na mapu volební účasti, avšak mimo území Polska, se v samostatném okně otevře
velká mapa volební účasti Polska podle obcí (bez popisků). Po kliknutí na toto nové okno se
zobrazí volební účast podle okresů. Dále upozorňuji na přehledný seznam volebních obvodů i
vojvodství na téže stránce, který lze snadno porovnat s tímtéž pro volby 2007 na str.
http://wybory2007.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/F/index.htm (ze dne 9. 12. 2007).
[32] Týká se to okolí Varšavy a části hornoslezské aglomerace, kde se PiS i velmi silnému
výsledku PO relativně přiblížilo. Třetí strany byly také značně slabé např. v Gdaňsku,
Wrocławi a Krakově, ale zde si PO získala nad PiS mnohem větší převahu.
[33] Klasickým příkladem jsou segmentované společnosti ve smyslu Lijphartovy „plural
society“ (Lijphart, 1977, s. 3–4). Ale zůstaneme-li v našem regionu, Polsko vykazuje
nesrovnatelně větší územní kontrasty, než známe např. z českých reálií v podobě tzv.
„sociálnědemokratické Moravy“ a „pravicových Čech“. ODS se ve volbách 2006 v naprosté
většině moravských okresů nacházela v rozpětí 24–33 %, zatímco v Čechách to bylo 33–41
%. Rozdíl tedy není ani desetibodový (čili skoro dvakrát menší, než jaký je v Polsku rozdíl
mezi modrým a oranžovým územím u PO). U ČSSD vidíme mezi historickými zeměmi ještě
menší rozdíly. Rozpětí za Čechy a Moravu se tudíž u sociální demokracie zčásti překrývá. Ale
především – v ČR existuje mezi západem a východem plynulé přechodné pásmo. Navíc
Čechy ani Morava nejsou kompaktními územními bloky, jakými jsou Polska A a B (viz např.
levicový severozápad v rámci Čech).
- 39 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
[34] Jelikož
se v této studii nezabývám polským volebním systémem a jeho proporčností,
abstrahuji od jinak mnohem důležitějšího kritéria, a sice velikosti obvodu ve smyslu
magnitude (tedy dle počtu v něm volených zákonodárců). Pro hodnocení polských volebních
systémů odkazuji na M. Kubáta (2000). Ale doplňme ještě poznámku k „sociologické“
velikosti polských volebních obvodů. Jestliže jsem v poznámce výše použil srovnání
s českými volbami 2006 a s jejich rovnoměrnější volební geografií, pak zbývá dodat, že v ČR
pracujeme s podstatně menšími a homogennějšími jednotkami (tedy okresy), jež případným
rozdílům mnohem více umožňují vystoupit na povrch. O to více vyniká relativní volební
homogenita ČR ve srovnání s Polskem.
[35] Všechny mapy počínaje obrázkem 3 jsem vytvořil podle údajů
z http://wybory2007.pkw.gov.pl/ (ze dne 9. 12. 2007).
Jednotlivá pásma u obrázku 3 přesně odpovídají obrázku 2 (tedy PO, resp. PiS nad 50 %, nad
40 % a pod 40 %).
Všechny leží v centrálním Polsku. Všechny jsou podprůměrné i z hlediska PiS – a naopak
nadprůměrné pro obě zbývající parlamentní strany (viz obrázky níže). To dobře koresponduje
s hodnocením světlých okresů z obr. 2 (viz výše). Jinými slovy (a znovu opakuji) – odstup PO
před PiS ani v těchto obvodech není malý.
[36]
[37] Jedná se o
obvod Varšava I, který je tvořen územím hlavního města a zahraničím (to sem
spadá trvale – není určováno losem jako v ČR). Všechny ostatní velkoměstské obvody
zahrnují kromě území příslušného města alespoň jeden venkovský okres. Co se varšavských
údajů týče, pracuji v této studii s výsledky za samotnou metropoli, nikoli za celý obvod.
Volební chování zahraničních Poláků je předmětem samostatného kapitolky níže.
V roce 2001, kdy SLD-UP dosáhla podobného procentního výsledku jako PO v roce
2007, bylo rozpětí dokonce ještě větší (39,08 %). To však bylo způsobeno extrémně
vychýleným nejúspěšnějším obvodem a dvěma od zbytku dosti vzdálenými nejslabšími
obvody. Jinak byl ale spád od úspěšných obvodů k neúspěšným poněkud plynulejší a
pozvolnější. Jistou tendenci ke shlukování do dvou skupin obvodů lze sice zaznamenat, avšak
spíše v náznaku a se znatelně menší teritoriální kompaktností než u PO v roce 2007.
[38]
[39] S
Polskem by se v tomto ohledu mohl měřit slovenský výsledek z roku 2006, konkrétně
rozpětí mezi nejslabším a nejsilnějším okresem u vítězné strany SMER. Po vyřazení dvou,
zcela se vymykajících maďarskojazyčných okresů (s podporou SMK přes 75 %) by toto číslo
dosáhlo 35,43 %. Doplňme však, že tento výsledek „nadhodnocují“ další okresy obývané
maďarskou menšinou, a především že slovenské okresy jsou ještě podstatně menší (a
homogennější) než české. Pro úplnost: okresy v ČR ani v SR, které srovnáváme s polskými
obvody, samozřejmě nejsou základními volebními jednotkami. To však pro naše účely hraje
jen omezenou a nepřímou roli. Navíc vliv osobností v čele kandidátek (jako proměnná
zasahující do volební geografie obvodů v Polsku) je v českém případě suplován hojným
nasazováním osobností „okresního formátu“ – typicky starostů středně velkých a menších
měst (viz Koubek, 2007b, s. 102–105).
mapek s ohledem na zeměpisnou polohu oné čtveřice „získaných“ obvodů
(jakož i jednoho „ztraceného“) by mohlo implikovat, že PO nejvíce získávala v severní části
země. Nenechme se však mást. Nyní konstatujeme jen to, že se určité obvody přenesly přes
[40] Srovnání
- 40 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
jistou hranici. Mezivolební změny pod i nad touto hranicí, které mohou být svým rozsahem
mnohdy i významnější, mapky nejsou schopny zachytit.
Ve 12 obvodech činí nárůsty přes 20 %, ve třech z nich se procentní výsledek PO více než
zdvojnásobil. Pomyslné pořadí obvodů podle nárůstu pro PO by se odvíjelo poměrně plynule
a bez velkých odstupů. Oranžové regiony zaznamenaly zpravidla nadprůměrné nárůsty (vůči
celostátní hodnotě 17,37 %), nebo o něco menší, než je tato hodnota. Hlavní jádro „modrých“
obvodů se pohybuje jen v rozmezí 10–14 %. Specifickým případem je „modrý“ Białostocký
obvod s poměrně vysokým nárůstem (přes 17 %), za nějž však PO vděčí hlavně výsledkům za
dvě města: Białystok a Augustów (tamní populární starosta dvojkou na kandidátce). Nejmenší
mezivolební zisk najdeme v obvodě Nowy Sącz. S pouhými plus 6,84 % se však tento obvod
zcela vymyká. I s tímto ojedinělým výsledkem je však rozpětí mezi nejslabším a největším
nárůstem pro PO menší, než je obdobné rozpětí u PiS. Je tomu i proto, že u PiS došlo
k několika poklesům (viz níže).
[41]
[42] Jedná se o
široké zázemí velkoměst jako Varšava, Lodž, Kielce, Radom a Lublin – avšak
bez samotných metropolí, kde s jedinou výjimkou Radomi zvítězila PO.
[43] Z toho ve čtyřech obvodech PiS oslabilo jen v řádu desetin procenta. O to větší
symbolické ztráty ale představují další tři velkoměstské obvody: Varšavský, Krakovský a
Poznaňský. Nejvíce PiS ztratilo v Poznaňském (4,51 %). Pro srovnání, největší nárůst PiS
zaznamenalo v obvodě Chełmském (18,69 %). Rozpětí je tedy větší než u PO, což odpovídá
faktu, že vzorec volební geografie PiS prodělal větší proměnu než v případě PO.
[44] Připomínám,
že ta zahrnuje 14 obvodů – shoda je tudíž takřka stoprocentní. To zrcadlově
platí i pro 27 obvodů s malým nárůstem (či poklesem) patřících do „oranžové“ vítězné oblasti
PO.
Tento model však samozřejmě neplatí absolutně. Například v klasické volební baště
Sebeobrany, Lepperově domovském Koszalinském obvodě, podpora PiS vzrostla jen
nepatrně, a naopak zde rekordní navýšení zaznamenala PO. Připomeňme, že sám Lepper se
s Kaczyńského stranou rozešel velice ve zlém. Jeho averzi k PiS však nesdílelo mnoho
řadových poslanců Sebeobrany, která v letech před osudovými volbami prošla několika
štěpeními, natož pak jejích voličů a příznivců. Další skutečností je, že na úkor výrazně
venkovské Sebeobrany nezískávalo jen PiS, ale také druhá rolnická strana, PSL.
[45]
v disentu a v pozdějším AWS, byť u PO z větší části v UW. Ve
volbách do Senátu v roce 2001 postupovaly společně v rámci širší pravicové dohody.
Podotýkám, že senátní volby probíhají souběžně s volbami do Sejmu.
[46] Sdílely společný původ
Tři menší mapky uprostřed (všechny pro volby 2005) nabízejí různé základny pro
srovnání mezi volbami 2005 a 2007. Připomínám, že LiD je čtyřčlenná koalice SLD, SdPL,
PD a UP (viz pozn. 13 výše), jejímž jádrem je SLD. Proto obrázek 12 nabízí srovnání
s výsledkem pouze této jedné strany. Obrázek 13 reflektuje „příbuznost vyšší kvality“ mezi
nástupnickými subjekty postkomunistické levice rozštěpené po roce 2003, tedy SLD a SdPL.
Patří sem vlastně i UP, která byla v roce 2005 součástí SdPL (2001 naopak v koalici se SLD).
Oproti tomu sociálně-liberální PD (resp. její předchůdkyně UW) nikdy nebyla součástí
postkomunistického tábora. Proto ji zahrnuji až do obrázku 14. Přestože podle pravidel
počítání míry volatility (viz Bartolini, Mair 1990, s. 311) je relevantní právě a jedině tento
[47]
- 41 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
obrázek (14), považuji jej pro naše účely za nejméně vypovídající. Vidíme také, že vykazuje
nejmenší míru shody s předchozími i následujícími volbami, v nichž byla levice jednotná. Je
tomu tak proto, že v roce 2001 dnešní PD kandidovala samostatně ještě jako UW (ale již bez
pravicového křídla tvořícího už tehdy součást PO). Relativně menší shoda ve srovnání
s obrázkem 11 pro volby 2007 pramení z faktu, že typické středově liberální voličstvo z drtivé
většiny integrovala Tuskova PO. Jelikož nám nejde přísně vzato o voličskou volatilitu, nýbrž
o volební geografii, dovolím si odchýlit se od pravidel, jež uvádějí Bartolini a Mair, a zvolím
jako východisko pro srovnání obrázek 13 (SLD + SdPL). Ostatně přísně vzato by i obr. 15
(pro volby 2001) musel znázorňovat součet SLD-UP plus UW.
O územních kontrastech v podpoře SLD-UP v roce 2001 (kdy dosáhla zisku přes 41 %)
viz pozn. 38.
[48]
V tomto obvodě se nachází jediný vítězný okres LiD (viz izolovaný červený okres
Hajnowski na severovýchodě Polska na obr. 2), kde levicová koalice získala přes 40 % (srov.
celý obvod – jen mírně přes 14 %). Levice je silná i v metropoli Białystoku. Zajímavé je,
že právě v tomto obvodě byl (s podporou LiD) zvolen jediný levicový senátor – bývalý
premiér Cimoszewicz.
[49]
[50] To je podstatně méně než u obou velkých polských stran (ale i o něco méně než u slabší
PSL – viz níže), přesto však více než u srovnatelně silné KSČM (rozpětí 2006: 12,96 %). A to
navíc v Polsku pracujeme – jak znovu připomínám – s podstatně většími jednotkami než v
ČR, v nichž se některé rozdíly zaznamenatelé na nižších územních patrech částečně setřou.
Nabízí se paralela s taktéž velmi neměnnou strukturou územní podpory KSČM. Jakkoli
jde o strany diametrálně odlišné (funkčně, personálně, programově), pojí je společné dědictví
organizační základny a členské infrastruktury z minulého režimu. To je také patrně zdrojem
stability.
[51]
[52] Postkomunistické Polsko
trvale vykazuje nesmírně vysokou míru indexu volatility. Na
limity této metody, jakožto ukazatele volební (ne)stability však poukazují (pochopitelně nikoli
konkrétně ve vztahu k Polsku) Mair a Bartolini (1990, s. 1–52). Koncept volatility i způsob
výpočtu implikuje, že měřeny jsou přesuny voličů mezi stranami, jako by šlo o „uzavřený
systém“. Ve skutečnosti však do něj vstupují dynamické faktory: generační obměna voličů,
pohyby způsobené rostoucí či klesající volební účastí (což index volatility není schopen
zachytit) apod. Obzvláště posledně uvedené se Polska bytostně týká. Navíc pro posuzování
síly a stability štěpení je obecně užitečné rozlišování „celkové volatility“ a „blokové
volatility“, přičemž druhá zmíněná nebere v potaz přesuny mezi příbuznými stranami a
zaměřuje se jen na pohyby napříč štěpícími liniemi. Při analýze nekonsolidovaných nových
demokracií, v nichž stranické bloky ještě nemusí být ustálené, je však v tomto ohledu třeba
postupovat obezřetně.
Dva z těchto tří jsou zároveň hlavními slabinami PO – viz výše. Dále upozorňuji, že
trojice obvodů je nejsilnější oporou PSL v dlouhodobém časovém měřítku.
[53]
Opět se naskýtá paralela mezi českou a polskou dvojicí stran, mezi nimiž panují velké
programové a jiné rozdíly, ale současně i některé významné podobnosti. (Post)komunisté mají
v obou zemích geograficky rovnoměrnější podporu než lidovci.
[54]
- 42 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
[55]
Tento obrázek je jen zjednodušením mapky na obr. 4 výše.
V obvodě Varšava II, který představuje zázemí hlavního města, činí rozdíl dvě desetiny
procenta. V Chrzanowském obvodě, který je jakýmsi přechodem mezi Krakovem a
hornoslezskou aglomerací, jsou to necelá 2 %.
[56]
[57] Sestaveno
podle údajů z oficiálních stránek Polské volební komise.
http://wybory2007.pkw.gov.pl/SJM/PL/WYN/W/index.htm (ze dne 9. 12. 2007)
V případě PSL podpora klesá nejprve prudce (mezi prvními čtyřmi kategoriemi), ale od
hranice 20 000 obyvatel se již svažuje celkem mírně. U PO většinou vidíme odstupy kolem 5
%. Výjimkou jsou dva cca jednoprocentní kroky. Jak 50tisícová, tak 200tisícová hranice je
tedy z hlediska volební podpory PO poměrně málo relevantní.
[58]
Ze 39 měst nad 100 000 obyvatel (tedy posledních tří kategorií) PiS předstihlo PO pouze
v jednom, a to jen velmi těsně (Radom – o necelá 2 %). PO tedy vyhrávala i v těch
velkoměstech, jejichž obvody jako celky přinesly vítězství PiS (Białystok, Lublin, Kielce,
Rzeszów, Tarnów). Těsná vítězství PO jsou výjimkou (nejtěsnější výhra o necelá 4 %,
naprostá většina měst – 33 – více než o 10 %, z toho 24 měst s rozdílem nad 20 %). V 16
městech získala PO nad 50 %. Levice porazila lidovce ve všech 39 městech, a to naprosto
přesvědčivě. V jednom městě dokonce porazila PiS (Sosnowiec) a ve druhém se mu přiblížila
na setiny procenta (Włocławek). V dalších pěti najdeme mezi PiS a LiD rozdíly menší než 5
%.
[59]
[60] Prvním
případem byly prezidentské volby 2005 – zejména druhé kolo, v němž se projevil
účinek doporučení LPR, Sebeobrany a PSL ve prospěch L. Kaczyńského. Výsledkem byla
zvýšená koncentrace venkovských hlasů pro tohoto kandidáta PiS. Prezidentské volby kladu
na tomto místě do našeho srovnání proto, že v Polsku jsou všemi aktéry vnímány jako stejně
relevantní jako parlamentní volby.
Zbývající dvě města v této skupině jsou Varšava a Poznaň – obě s výsledky
odpovídajícími zhruba hodnotě za celou kategorii (a současně celostátnímu výsledku).
V souvislosti s Varšavou opět připomínám, že se sem započítávají hlasy ze zahraničí. Pro
výsledek LiD to má ten důsledek, že navzdory mírně nadprůměrnému zisku v metropoli se
obvod jako celek dostal pod úroveň celostátního výsledku. Dále opakuji, že ve studii, jejímž
cílem je rozbor volební geografie, používám údaje jen za Varšavu, nikoli za celý obvod.
Zahraničnímu hlasování se budu zvlášť věnovat níže.
[61]
[62] Všimněme si, že v kategorii bezprostředně nad touto hranicí se hodnoty úplně nejvíce
podobají celostátním výsledkům. Kategorie pod ní je zase zajímavá svou vyrovnaností
z hlediska obou pomyslných duelů (PO-PiS, resp. LiD-PSL).
[63]
Afghánistán: 26,4 %, Irák: 26,33 %, Libanon: 34,09 %, Kosovo: 23,02 %.
Například mezi Poláky v Kanadě v roce 2001 dokonce zvítězila LPR, ve volbách 2005
skončila druhá za PiS, s takřka 30 %. To napovídá na silně antikomunistické cítění
amerických Poláků.
[64]
- 43 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Mnohem vlažnější postoj než PiS zaujímá PO v otázce americké protiraketové základny
na polském území. Tuskova strana také před volbami jasně přislíbila stažení polských vojsk
z Iráku. Dále si přeje zlepšení vztahů s Německem a Ruskem.
[65]
Tím netvrdím, že Polsko je klasickou segmentovanou společností v tom smyslu, že by
struktura štěpení byla pevná a stabilní a že by u naprosté většiny voličů převažovaly silné
stranicko-politické identifikace a subkulturní loajality jako např. v Belgii či v italské první
republice, jak popisuje Kunc (2000, s. 93–97). Neplyne z toho ani, že polský stranický systém
pokládám za strukturovaný. K tomu by ony čtyři segmenty musely být stranami
reprezentovány stabilně v čase, což vskutku neodpovídá polské realitě. Používám-li pojem
„tábor“, pak ve volnějším smyslu – adekvátním pro výklad systému, který se teprve rodí a je
v pohybu, obdobně jako s pojmem pracuje historik Malíř při popisu vzniku českého
stranického systému (Malíř, 2005, s. 31–45). Pro konceptuální precizaci termínu „tábor“,
obzvláště ve vztahu k pojmu „pilíř“, viz Fiala, 1995, s. 171–175.
[66]
[67] Jako
hlavní představitelku sociálně-ekonomického štěpení (u Lipseta a Rokkana
„třídního“) jsem identifikoval PO, která se od ostatních polských stran významně odlišuje
svým ekonomickým liberalismem. Štěpení město-venkov reprezentovaly rolnické strany
Sebeobrana a PSL – dnes fakticky již jen PSL. Spor tradicionalismu a modernismu (obdoba
rokkanovského církev v. stát) ztělesňoval střet konzervativních stran PiS a LPR (nyní již jen
PiS) s obhájkyní sekulárních hodnot LiD (resp. SLD). A konečně napětí centrum-periferie
jsem chápal spíš než jako samostatné štěpení jako určitou doplňující teritoriální dimenzi –
avšak ve svém původním rokkanovském, tedy kulturním významu (z českých autorů např.
Novák, 1997), nikoliv v ekonomickém (viz Říchová, 2002, s. 109). Vedle této klasické
čtveřice jsem aplikoval novější „štěpení ohledně režimu“, které se projevuje v náhledu
některých polských stran na postkomunistickou levici (více viz Koubek, 2007, kap 4., vč.
podkapitol).
[68] V téže studii jsem konstatoval, že se PiS cíleně snaží obsadit potenciální vakuum na
venkově po slábnoucích soupeřích (Koubek, 2007, kap. 4.2). Mezi ně jsem však tehdy řadil
(pod dojmem dobových výzkumů veřejného mínění) také PSL, ačkoli jsem před jejím
podhodnocováním ve výzkumech (stejně jako u LPR) na několika místech varoval (Koubek,
2007, kap. 2.3, 4.2).
Mlejnek (2006, s. 364–377) přikládá ekonomickému faktoru relativně velký význam, byť
z jeho studie na druhou stranu neplyne, že by převažoval nad rozměrem kulturním. Především
je třeba mít na mysli, že Mlejnek vztahuje rozlišování obou Polsek k jinému tématu než já – k
analýze LPR, která vždy představovala specifickou a vyhraněnou výseč voličů.
[69]
[70] Především
se to týkalo relativní autonomie, kterou si ve vzájemném přetlačování
s režimem dokázala podržet katolická církev (Linz, Stepan, 1996, s. 256–257).
Více podrobností o prvních poválečných volbách viz Paczkowski, 2000, s. 114–120.
Podle autora PSL po válce čítala „hodně přes půl milionu členů“ (Paczkowski, 2000, s. 114).
To vysvětluje – za předpokladu jisté generační dědičnosti – dnešní prvenství PSL v počtu
členů (viz níže).
[71]
[72] Ostatně použil-li jsem na několika místech paralelu mezi polskými a českými lidovci, pak
zde je obzvláště namístě. Volební geografie KDU-ČSL (resp. jejích klerikálních ideových
- 44 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
předchůdců) vykazuje podivuhodnou kontinuitu napříč režimy a desetiletími – navzdory
dlouhým přerušením parlamentně demokratického zřízení v důsledku válek či
(post)totalitárních a autoritářských režimů. O kontinuitě územní podpory českých stran píšu
v souvislosti s analýzou voleb do říšské rady v roce 1907 (Koubek, 2007a, Závěr), voleb do
ÚNS v roce 1946 (Koubek, 2005, s. 152–153) a voleb do PSP ČR v roce 2006 (Koubek,
2007b, s. 111–115).
Vzhledem k tomu má i ono svůj geografický rozměr. „Sudetský charakter“ podpory
postkomunistů, který nezmizel, jen se oslabil, může souviset s generačně předávanou
vděčností části přesídleného obyvatelstva poválečnému režimu za nově nabyté majetky.
Obdobnou spekulaci rozvíjím jinde v souvislosti s obdobně „sudetskou“ KSČM (Koubek,
2007b, s. 117). Teoreticky spolehlivějším vysvětlením je vazba levice na průmyslové regiony
– to však tematicky pokrývá jen některé městské opory (Lodž, Sosnowiec, Bydhošť, Kielce
apod.), méně již venkovské.
[73]
Reprezentanty tohoto pojetí jsou např. P. Lisicki, a G. Górny, jejichž veřejné debaty
v Polském institutu jsem byl 15. 11. 2007 svědkem. Oba publicisté pracují se srovnáním
Polska a Irska, přičemž paralela je poměrně dalekosáhlá. Vnějškové podobnosti stranických
systémů obou zemí jsou přičítány hlubšímu sociálně konzervativnímu (hodnotově
křesťanskodemokratickému) konsensu, který podle autorů v Polsku i Irsku panuje. Ten je
navíc podle nich doprovázen převažujícími ekonomicky liberálními a protržními tendencemi,
které stojí za ekonomickým vzestupem obou zemí. PO a PiS jsou proponenty tohoto konsensu
a jejich dominance je příznakem hluboké (očistné) a pravděpodobně nevratné změny
atmosféry oproti 90. letům, a to i v mediální oblasti. Je zdůrazňován společný solidaritní
původ politiků obou pravicových stran. Stejně jako v Irsku tak vlastně hlavní strany pocházejí
ze zápasu o nezávislost. Roztržku mezi PO a PiS datovanou od voleb 2005 hodnotí jako
nešťastnou a důsledně se vyhýbají poměřování dílu odpovědnosti té které strany. Správně
poukazují, že PO není vskutku liberální, nýbrž spíše konzervativně-liberální stranou a že její
významná část vyznává tradiční pohled na klasická eticky kontroverzní témata (potraty,
sňatky homosexuálů atd.). Potud Lisicki a Górny. Jejich upřesnění programového zaměření
PO nechápu v žádném rozporu s mým funkčním zařazením této strany do liberálního
segmentu (viz výše), protože je to skutečně ona, kdo jej v současnosti reprezentuje, byť
s přesahem směrem dále doprava (více o šedých zónách mezi segmenty a o orientaci PO – viz
Koubek, 2007, kap. 6, resp. 5).
[74]
Zcela stranou nechávám možné konstrukce reality v podání samotných politiků, u nichž
se do hry – mimo sympatií a přesvědčení – dostávají zájmy a taktika. Každá ze stran snadno
dovede pro účely sebevymezení prezentovat všechny své protivníky jako vzájemně splývající
a nechá sebe sama vyniknout jako tu jedinou správnou volbu. A tak PO jistě neakceptuje PiS
jako součást „protržního konsenzu“ – naopak se vůči němu před volbami vymezí takovým
způsobem, že jej zařadí po bok levice jakožto proponenta socialismu, čemuž ostatně
předvolební kampaň PiS sama nemálo nahrála (Koubek, 2007, kap. 4.1, kap. 8). PiS zase
nedůvěřuje PO jako součásti konzervativního společenského konsenzu – naopak jej podezírá
z příklonu k levici.
[75]
[76] Pro
podrobnější rozvedení úvahy o třetím pólu – viz Koubek, 2007, kap. 8.
[77] Pro více informací pohledem jednoho z aktérů viz http://dorn.blog.onet.pl/ (ze dne 9. 12.
2007).
- 45 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
[78] „Hospodářský zázrak“ se stal
jedním z ústředních bodů volební kampaně PO – viz
http://www.platforma.org/program/ (ze dne 9. 12. 2007). Polákům, kteří vycestovali za prací
do západní Evropy, Tuskova strana přislíbila „návrat domů“ (viz tamtéž: "Powrót do domu").
Za cíl nebylo vytyčeno nic menšího než vytvořit, volně parafrázováno, druhé Irsko doma
v Polsku. „I dlatego ja znam receptę, ja znam dobrą odpowiedź na to pytanie. Zrobić Irlandię,
zrobić Anglię tutaj nad Wisłą, a nie wyrzucać naszych ludzi za granicę.“ (Donald Tusk
v televizní debatě s Kaczyńským – přepis celého pořadu viz
http://www.platforma.org/aktualnosci/newsy/art80,-tusk-kaczynski-zapis-debaty.html - ze dne
9. 12. 2007)
[79] Pro
jejich stručný přehled – viz závěr kapitoly „Tři vítězové, tři poražení“
Výše jsem se zmínil o iniciativě tří místopředsedů PiS, kritizujících styl vedení J.
Kaczyńského. PO se okamžitě vyjádřila v tom smyslu, že dva z těchto politiků (tedy s
výjimkou L. Dorna) je případně ochotna přijmout do svých řad.
http://wiadomosci.wp.pl/kat,84954,wid,9366382,wiadomosc.html (ze dne 9. 12. 2007)
[80]
[81] Starými
stranami se rozumějí ty, které vznikaly v procesu rokkanovského zamrzání
štěpení a které lze identifikovat na politické mapě Evropy dříve než v 60. letech. Mairovo
srovnání se týká demokratických zemí západní Evropy (Mair, 1997, s. 82–86).
[82] Více o medializaci a vizualizaci demokracie viz Sartori, 2001, s. 153–155. Na Sartorim
popisované fenomény logicky přímo navazují tendence k vnímání politiky jako sportovního
utkání či závodu. Pozornost médií se pak z povahy věci upírá na „hlavní favority“, „první
dvojici před cílem“ apod. Na nuance a detaily nezbývá čas, nehledě na to, že se samy o sobě
jeví jako fádní, nezajímavé nebo přespříliš komplikované. O průniku sportovních prvků do
masově mediální demokracie píše z jiného, sociologicko-marketingového hlediska např. D.
Miron (1999, s. 131–132).
Vycházím z informací, které uvádí PSL - viz http://www.psl.org.pl/?p=historia (ze dne 9.
12. 2007).
[83]
[84] Viz http://www.pis.org.pl/unit.php?o=partia (ze dne 9. 12. 2007). Podle Wikipedie činí
počet členů PiS k říjnu 2007 přes 21 000.
v absolutních číslech strany v České republice, která je však cca
čtyřikrát menší než Polsko. To jasně vypovídá o příznivější půdě pro stranictví (a jeho
nosnější tradici) v ČR. Také u nás platí, že obě hlavní strany, mezi nimiž se odehrává
dynamická soutěž, tedy ODS a ČSSD, jsou počtem členů menší, než dvě volebně slabší, leč
„staré strany“.
[85] Podobně početné jsou
Linz, Stepan, 1996, s. 269–276. V tomto prostředí se zakořenil silný morální diskurs,
v jehož rámci byly pojmy jako kompromis (v protikladu k zásadám), zájem (v protikladu k
pravdě), skupina (v protikladu k národu) či vnitřní konflikt (v protikladu k jednotě) nahlíženy
negativně. Linz a Stepan píší doslova o „politice antipolitiky“ (s. 271).
[86]
Tento scénář označuji v předvolební studii jako „maďarskou variantu“. (Koubek, 2007,
kap. 2.3.)
[87]
- 46 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
Třetí možností, vymykající se již z pravidelného a přehledného světa modelů a teorií, je,
že PiS zkrátka z libovolných důvodů situaci vyhodnotí zcela jinak – v rozporu
s politologickou racionalitou, která by dnes aktérům předpisovala dostředivé tendence. Např.
J. Kaczyński prohlásil, že vidí příčinu volebního neúspěchu v „přílišném liberalismu“ své
strany.
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Jaroslaw_Kaczynski_oskarza,id,304788.htm (ze
dne 9. 12. 2007)
[88]
Objevilo se obvinění, že jistý redaktor televize byl nadřízenými před volbami požádán o
prezentaci kompromitující reportáže proti PO, údajně za úplatu. Příslušní nadřízení jsou
považováni za osoby blízké PiS, které tato strana do vedení zpravodajství svého času
dosadila. Ostatní parlamentní subjekty nyní chtějí vliv těchto řídících pracovníků eliminovat.
Více podrobností viz
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Chmury_nad_szefowa_Agencji_Informacji_TVP,
id,303718.htm (ze dne 9. 12. 2007).
[89]
Linz, 1994, s. 58–69. Polsku věnovaná kapitolka v novější práci (Linz, Stepan, 1996, s.
276–283) se jmenuje „Semipresidentialism without a Constitution“ (s. 276). Dnes, po více než
deseti letech, již ani jeden z atributů neplatí. Ústavu Polsko přijalo hned následující rok po
vydání Linzovy a Stepanovy práce. A právě nová konstituce také snad znamená tečku za
klasifikací Polska jako poloprezidentského režimu (Kubát, 2005, s. 43–45; Mlejnek, 2004, s.
43–44). Linz a Stepan se v kapitole soustředí na jevy, které jsou zřejmě neopakovatelným
produktem hektické popřevratové doby: na kombinaci velmi specifického silového Wałęsova
prezidentství s extrémně fragmentovaným parlamentem (atomizovaným multipartismem).
Stranická roztříštěnost byla umožněna i tehdejším volebním systémem (viz také Kubát, 2005).
Konstelace nepříznivých faktorů, jež měla za následek zcela zablokovanou exekutivu, se již
v takto krystalické formě pravděpodobně nevrátí. Snížená míra rizika však přetrvává nadále
(viz níže).
[90]
Tím je Bogdan Borusewicz – viz
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Borusewicz:_Kaczynski_zachowuje_sie_jak_Wal
esa,id,303596.htm (ze dne 9. 12. 2007). Příznačné je, že tento senátor před prezidentskými
volbami 2005 Kaczyńskému veřejně deklaroval podporu.
[91]
Více podrobností viz
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Kaminski:_Prawde_o_Sikorskim_pozna_dopiero
_premier_Tusk,id,300621.htm (ze dne 9. 12. 2007).
[92]
K roztržce přispěl svým dílem i Sikorski, který se dopustil politického faux pas, když
nepřijal prezidentovo pozvání na schůzku z důvodu účasti na neformálním zasedání vlády.
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Prezydent_chce_sie_spotkac_z_Sikorskim,id,303
733.htm (ze dne 9. 12. 2007)
[93]
[94] Také Linz a Stepan v jiné souvislosti poukazují na význam volebního kalendáře –
konkrétně na nešťastnou sekvenci přímé prezidentské volby 1990 a velmi opožděných
parlamentních voleb (prvních plně soutěživých) až v říjnu 1991 (Linz, Stepan, 1996, s. 274–
275).
- 47 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
[95] Samozřejmě pokud
by volební období Sejmu 2010–2014 proběhlo pravidelně a nebylo
zkráceno.
[96] „Příliš
mnoho soutěže může vést k přehřátí trhu a směřovat k nečisté soutěži.“ (Sartori,
2005, s. 219)
Mair pracuje se třemi kritérii: s modelem alternace ve vládě (může být úplná, částečná a
nulová), s mírou inovace vládní (vládně-koaliční) formulky a s mírou vyloučení, která je
uplatňována vůči některým stranám s ohledem na jejich účast ve vládě. Systémy s uzavřenou
soutěží se tedy vyznačují (1.) úplnou alternací (bipartismy, příp. bipolární a blokově
uspořádané multipartismy) nebo nulovou (u vládních koalic – ideálně typicky např. švýcarská
„kouzelná formule“), (2.) absencí experimentování s novými variantami a kombinacemi vlád
a vládních koalic, (3.) omezeným přístupem stran do vlády. (Mair 1997, s. 206–214) Toto
jsou dosti přísná a úzká kritéria (svou vázaností na podobu exekutivy). Pro polské podmínky
by postačilo, aby se ustálily vazby typu „kdo s kým a proti komu“. Pro to nyní existují
příznivé předpoklady.
[97]
Mair, 1997, s. 221–223. Ve svých pozdějších pracích si v západoevropských stabilních
demokraciích všímá otevírání struktury soutěže (tj. růstu variability při koaličních
alternativách, snížené předvídatelnosti, eliminaci ideologických zábran, kooptaci dříve
marginalizovaných stran apod.), jdoucí ruku v ruce s poklesem stranické, volební i obecně
politické participace, jakož i s rozvolňováním politických identit voličů i politických stran
(Mair, 2006, s. 12–27). Tolik Mair. Západní Evropa tak vlastně zvláštní způsobem „jde
naproti“ pozvolna se konsolidujícím postkomunistickým demokraciím. Jinou otázkou je, zda
mezitím napříč Evropou opět nedošlo k upevnění struktury soutěže prostřednictvím utužení
bipolárního soupeření dvou bloků. Ať tak či tak, důležitý Mairův poznatek je, že případné
destabilizační trendy nevedou nezbytně k úpadku stran jako takových – neboli jako forem
politického života (Mair, 2003). Strany se jen přesouvají z občanské společnosti „dovnitř“
státu a reprezentativní funkce jsou stále více nahrazovány procedurálními (Mair, 2003, s. 6–
10). Pro Polsko by z toho např. plynulo, že početně slabé (a organizačně vágně zapuštěné)
strany nemusí být pro konsolidaci fatální překážkou. Postačí, budou-li soudržné a dostatečně
čitelné alespoň jako značky pro mediální prezentaci a obhajobu (či naopak kritiku) vládní
politiky. Pak Polsko, řekněme, přímo vstoupí do etapy vývoje stranictví, které je
charakterizováno typem kartelové strany.
[98]
Mair, 1997, s. 112. Odehrává se samozřejmě v radikálně odlišných podmínkách, než které
doprovázely nástup masových stran na přelomu 19. a 20. století. Sotva lze tedy očekávat, že
štěpení v nových demokraciích by mohla „zamrznout“ v byť jen vzdáleně podobné míře, jako
tomu bylo v kontextu pilířovaných společností před sto lety. Politický mechanismus tohoto
zúžení trhu je však podobný a ve své podstatě univerzální. Ne nutně vzájemné vyčerpání a
všeobecný mocenský pat, ale přinejmenším oslabení reálně vnímaných ambicí na absolutní
vítězství vede k restrikci soutěže.
[99]
[100] Novější a normativnější Lijphartovu koncepci konsensuální demokracie (Lijphart, 1984,
1999) lze sice považovat za spornou v universalismu svých doporučení, přesto ale z mého
pohledu zůstává imperativ konsensuální politiky pro mladé a ne zcela konsolidované
demokracie platný. Paušálnost Lijphartova doporučení nepokládám pro tuto kategorii režimů
za natolik vadnou jako u konsolidovaných demokracií. V nových demokraciích lze totiž spíš
jen spoře očekávat přítomnost toho, na čem Lijphartovi kritici staví svůj argument – totiž
- 48 -
Jiří Koubek. Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 9 (15.12.2007)
homogenní politické kultury (Novák, 2001, s. 41–50). I ve stabilních a zdánlivě homogenních
zemích jako ČR a Maďarsko tomu brání existence intenzivního režimního štěpení. Potenciál
Polska k tomu, aby toto – obecně velmi hluboké – štěpení ustupovalo do pozadí, je
v současnosti paradoxně větší než v ČR (působení relevantní nereformované komunistické
strany) a Maďarska (transformovaní postkomunisté jsou jednou ze dvou hlavních stran, proti
níž jsou v silně polarizované soutěži např. vynášeny symboly roku 1956 apod.). Polské naděje
pramení již z té skutečnosti, že hlavní těžiště mezistranické soutěže se zde zřejmě bude
odehrávat uvnitř pravice. Pro konkrétní institucionální znaky konsensuální demokracie
v ranějším pojetí viz Lijphart, 1984, s. 23–30, v pozdějším pojetí (s důkladnějším
zapracováním tzv. federálně-unitární dimenze) viz Lijphart, 1999, s. 3–4. Polsko stojí
formálně (z hlediska těchto Lijphartových dichotomií) kdesi napůl. Rozhodující však je, že
chování politických elit je silně nekonsensuální.
Z hlediska Duvergerovské logiky by takto upevněná bipolarita mohla přinést dostředivou
umírněnost, což se ale v Polsku dosud nepotvrzovalo. Jediné nepříliš polarizované volby
proběhly v roce 2000 v relativním poklidu jen proto, že výsledek (triumf Kwaśniewského) byl
předem všeobecně očekáván. Zásadní námitky proti aplikaci Duvergerova paradoxu středu
(viz výše) na náš případ znějí, že (1.) prezidentská volba koncentruje soutěž na osoby namísto
stran (kde i druhá/poražená strana zůstává zastoupena), což navozuje a umocňuje logiku hry
s nulovým součtem, a že (2.) v nepevných stranických systémech není zaručeno, že konkrétní
obsah duality prezidentské volby bude skutečně koincidovat s obsahem bipolarity parlamentní
stranické soutěže (a blahodárně tím na ni působit a posilovat ji) – zvláště není-li zajištěna
pravidelná návaznost nebo souběh obojích voleb. V Polsku bychom jen mohli uvádět
příklady: nečekaně úspěšného outsidera Tymińského (1990), případně překvapivý výsledek
Olechowského (2000).
[101]
- 49 -

Podobné dokumenty

18/2007 - Magistrát města Děčín

18/2007 - Magistrát města Děčín kraje. Ten se na soud obrátil, protože jeho představitelé byli přesvědčeni, že pohotovost má provozovat stát. Také Ústecký kraj pohotovosti provozovat nechtěl a rozhodl se je uzavřít. V současné do...

Více

EPP-ED po rozšíření EU - Centrum pro studium demokracie a

EPP-ED po rozšíření EU - Centrum pro studium demokracie a nezastírala, že si chce vybudovat pozici, která by znamenala zisk pozice předsedy Evropské komise i zisk předsedy parlamentu. Konečný výsledek voleb a tedy i zisk EPP-ED ovlivnilo několik celoevrop...

Více

Stáhnout celé číslo - Evropská volební studia

Stáhnout celé číslo - Evropská volební studia pro kalkulaci počtu politických stran ve stranickém systému, který přihlíží jak k počtu politických stran, tak k jejich relativní velikosti, byla zpočátku úzce navázána na zkoumání stranického form...

Více

XIII. Dovršení náboženského rozvratu příchodem reformace

XIII. Dovršení náboženského rozvratu příchodem reformace Král nechtěl věc hnát do krajnosti, proto nedal za pravdu ţádné straně a kněţím přikázal, aby se nesvářili a drţeli se kompaktát a starobylých řádů. Potom se král znovu vrátil k úmyslu ovládnout ko...

Více

stručně charakterizujte učení fyziokratů a merkantilismus

stručně charakterizujte učení fyziokratů a merkantilismus frikční – přirozený jev tržní ekonomiky (odchod ze zaměstnání za účelem sebevzdělávání, přestěhování, po mateřské dovolené) - je krátkodobá a neodstranitelná strukturální - vzniká v důsledku změn v...

Více

Překlad boje dýkou z Wallersteinského kodexu (a kresby

Překlad boje dýkou z Wallersteinského kodexu (a kresby Fiore Dei Liberiho). Vyloučit nelze podle mne ani to, že boj holýma rukama proti dýce Wallersteinský kodex původně obsahoval, ale někdy poté, co s ním Dürer pracoval, se tyto pasáže z rukopisu ztra...

Více