Ekologická odpovědnost

Ekologická odpovědnost firem I.
2
}
}
}
}
}
}
Od 50. let 20. stol. zaznamenávány poznatky o negativních důsledcích
působení člověka na přírodu.
1968: Římský klub – sdružení nezávislých ekonomů, průmyslníků a vědců
1972: Meze růstu (Dennis Meadows) – první teoretická reflexe: na základě
zkoumání vývojové dynamiky pěti významných trendů (průmyslový rozvoj,
čerpání zdrojů surovin, poškozování životního prostředí, růst populace,
nedostatek potravin) dospěl k závěru, že nejpozději do roku 2100 narazí
uzavřený systém země na meze růstu.
1972 Stockholm: první světová konference OSN o životním prostředí člověka
◦ Stockholmská deklarace o ŽP
◦ Akční plán
Vznik UNEP (Program OSN pro ŽP)
1987: Naše společná budoucnost – zpráva vypracovaná pod vedením norské
předsedkyně vlády Gro Harlem Bruntlandové, definuje pojem trvale udržitelný
rozvoj:
◦ Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje
potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací
naplňovat jejich vlastní potřeby.
3
}
}
}
}
1992: na Summitu Země v Riu de Janeiru přešel tento termín do
širokého povědomí. Průmyslové katastrofy posledních třiceti let
(Černobylská havárie, katastrofa chemického závodu v Bhópálu,
havárie tankeru Exxon Valdez aj.) donutily k hlubokým otázkám
veřejnost, organizace i státy.
1992: jako reakce na dvacáté výročí první zprávy Římského klubu
vydáno její pokračování, kniha Překročení mezí (orig. Beyond the
Limits). Aktualizuje informace z Mezí růstu a snaží se aplikovat
několik matematických modelů odpovídajících různému chování
lidské populace. Většina modelů předpokládá významný pokles
životní úrovně spojený s vyčerpáním zdrojů a znečištěním
životního prostředí mezi lety 2020 a 2060.
1997: Kjótský protokol: protokol k Rámcové úmluvě OSN o
klimatických změnách. Průmyslové země se v něm zavázaly
snížit emise skleníkových plynů o 5,2 %.
2002: na Summitu v Johannesburgu více jak sto hlav států
ratifikovalo dohodu vyjadřující zájem o zachování přírodních
zdrojů a planetární biodiverzity.
1
4
}
Příčiny:
◦ Stále se zvyšující nároky na uspokojování lidských potřeb – změny vzorců
– spotřeby přírodních zdrojů,
– z nich vyrobeného zboží
– a využívání energie, které je k tomu potřeba
◦ Růst lidské populace – počtu jedinců, kteří nároky na prostředí různou
měrou uplatňují
}
Dělení:
◦ Problémy čerpání zdrojů:
– Voda
– Půda a potraviny
– Suroviny a energetické zdroje
◦ Problémy znečišťování prostředí
– Znečišťování ovzduší
– Znečišťování vody
– Degradace půdy a chemizace horninového prostředí
◦ Problémy selhávání služeb přírody:
– Skleníkový efekt a globální oteplování
– Narušování ozonové vrstvy
– Ohrožení biologické diverzity
5
}
}
}
Voda je jednou z klíčových látek nutných pro existenci života na Zemi. Je
součástí těl všech živých organizmů (obs. 60-99 % vody).
Hydrosféra, neboli vodní obal naší planety, vodní plochy pokrývají asi 71
% rozlohy Země (pevnina tedy 29 %) a obsahuje přibližně 1.4 mld km3
vody. Pouze asi 3 % tohoto objemu tvoří voda sladká, vázaná především
v ledovcích (zejména v Antarktidě).
Struktura vodních zásob na Zemi (v km3)
◦
◦
◦
◦
◦
}
}
}
oceány: 1 348 000 000
sníh a ledovce: 29 000 000
podzemní voda: 8 000 000
řeky a jezera: 200 000
atmosférická vlhkost: 13 000
Ročně se z oceánů vypaří cca 430 000 km3 vody, z níž většina spadne
opět ve formě srážek do oceánů. Dalších 70 000 km3 se vypaří z pevnin.
Ve formě srážek dopadne na pevninu ročně pouze cca 110 000 km3
vody, z níž největší část se vypaří, část odteče řekami (40 000 km3 - tzv.
stabilní roční odtok) a část dosáhne moře jako podzemní voda.
I ze stabilního ročního odtoku je však využitelná pouze malá část,
protože většina odteče "rychle" po přívalových deštích a část v
neobydlených oblastech. Pouze cca 9 tis. km3 vody je využitelné
člověkem. Každý člověk přitom průměrně spotřebuje (vč. průmyslového
a zemědělského využití) cca 7-8 tis. m3 vody, lidstvo tedy celkem 3-4
tis. km3, tj. skoro polovinu celkového využitelného množství.
Distribuce na obyvatele je velmi nerovnoměrná (př. Kanada, Rusko vs.
saharské země).
6
}
Struktura spotřeby vody
◦
◦
}
}
}
}
}
Celkově: 45 % průmysl, 24 % domácnosti, 14 % obchod a služby, 12 % doprava, 3 % zemědělství, 2 %
stavebnictví
Neúspornost spotřeby a především distribuce vody: až 30 % uniká z rozvodné sítě (Praha, Brno)
Každý rok na Zemi přibude skoro 80 milionů lidí. K životu potřebují asi 64 miliard metrů
krychlových vody. Její zásoby ale - na rozdíl od světové populace - nerostou.
Se stoupající životní úrovní v zemích, jako je Čína, se navíc zvyšuje i průměrná spotřeba
vody na obyvatele, upozorňuje ve své nové zprávě "Voda v měnícím se světě" OSN.
Už v roce 2030 bude žít polovina lidstva v oblastech s akutním nedostatkem vody. O
dalších dvacet let později, kolem roku 2050, bude ještě hůř.
Současná denní spotřeba vody na obyvatele v ČR činí 96 litrů, přičemž před deseti lety to
bylo o patnáct litrů více. Na venkově je spotřeba na úrovni kolem 70 litrů , protože zde
obyvatelé využívají více alternativní zdroje vody. V Belgii tato hodnota dosahuje 120
litrů, v Německu 129, ve Francii 151, ve Španělsku 270 a v USA dokonce 295 litrů.
Problémy hospodaření s vodou (obecně)
◦
◦
◦
◦
◦
nerovnoměrná distribuce zásob
kvalita voda používané k pití
průmyslové znečištění podzemních a povrchových vod (zemědělství, průmysl, těžba, domácnosti)
znečištění oceánů (průmysl, zemědělství - splašky, těžba, havárie)
nevhodné zásahy: nevhodné odvodňování (meliorace), nadměrné zavlažování (vede k zasolení)
7
Půda
}
Souš zabírá celkem 148 mil. km2, z toho cca
}
Struktura využívání půd: 45 mil. km2 zemědělsky obhospodařováno, z toho:
}
Procesy degradace půdy
}
◦
◦
◦
◦
8 mil. km2 jsou nenarušené přírodní ekosystémy,
40 mil. km2 ostatní neobydlená území,
5 mil. km2 zastavěná plocha,
45 mil. km2 zemědělská půda.
◦
◦
15 mil. km2 intenzivně,
30 mil. km2 pastviny, louky, nepravidelně obhospodařované plochy
◦
◦
◦
◦
◦
◦
◦
◦
eroze (špatné agrotech. zásahy)
dezertifikace (např. po spásání, dlouhodobým suchem)
podmáčení (přirozeně i důsledkem zavlažování)
zasolení (zavlažováním)
chemická kontaminace (těžké kovy, PCB, hnojiva, ropné produkty)
okyselení (kyselé deště)
zhutňování (mechanizovaným zemědělstvím)
zábor (např. rozptýlenou zástavbou, komunikacemi)
Globálním problémem je degradace půd způsobená jednak intenzivním
zemědělstvím (masivní anorganické hnojení, těžká technika), tak i naopak
zemědělstvím extenzivním (spásání polopouštních a stepních porostů v pásmu
Sahelu, kácení deštných lesů a následné zakládání rychle degradujících plantáží).
Dalším degradujícím faktorem je eroze (např. na odlesněných půdách).
8
}
}
}
}
Výroba energie je zajišťována z valné části spalováním fosilních paliv
(tedy spotřebou neobnovitelného zdroje) a typicky s sebou nese
produkci skleníkových plynů.
Problémy výroby energie z jiných než fosilních zdrojů:
◦ vodní elektrárny vyžadují stavbu přehrad obvykle s rozsáhlými ekologickými, ale
často též sociálními důsledky (zábor orné půdy, likvidace původních porostů,
vystěhování obyvatelstva atd.).
◦ Jaderné elektrárny (kromě toho že také spotřebovávají neobnovitelný zdroj)
představují kromě potenciálního rizika havárie nevyřešený problém s ukládáním
vyhořelého paliva. Většina stávajících jaderných elektráren navíc "nespaluje" jaderné
palivo dostatečně efektivně.
◦ Obnovitelné zdroje dosud představují ve světové výrobě energie nepodstatný zlomek.
Distribuce a spotřeba vyrobené energie je velmi nerovnoměrná - třetina
světového obyvatelstva nemá částečně nebo vůbec přístup k elektřině,
dokonce i ve vyspělých zemích trpí jistá část - zejména staršího
obyvatelstva - nedostatkem energie pro zajištění slušné životní úrovně a
je nucena žít v tzv. "chladných obydlích" (cold homes).
Za uplynulé půlstoletí narostla spotřeba neobnovitelných zdrojů
několikanásobně (fosilní paliva, nerostné suroviny). Nebezpečí
představuje i exploatace obnovitelných zdrojů, vedoucí k jejich
degradaci - intenzivní rybolov, těžba dřeva, spotřeba vody, intenzivní
zemědělství.
9
}
}
}
}
}
Naše civilizace je zcela závislá na ropě.
Rozmístění zásob ropy na Zemi je nerovnoměrné. Těžba a prodej
ropy jsou zdrojem obrovských finančních zisků. Státy, na jejichž
území (včetně moří) se nacházejí ropná naleziště, toho využívají
jak k vlastnímu ekonomickému rozvoji, tak k politickým a
ekonomickým tlakům na další státy.
Zásoby ropy jsou však vyčerpatelné (neobnovitelné). Od roku
1980 spotřebovává lidstvo každý rok více ropy, než činí nové
objevy; náklady na těžbu ropy se stále zvyšují, jelikož ropa je
těžitelná už pouze na stále méně dostupných místech.
Hubbertova teorie ropného vrcholu, tzv. peak oil, tvrdí, že jelikož
zdroje ropy jsou neobnovitelné, musí úroveň těžby ropy
nevyhnutelně dosáhnout svého vrcholu a poté začít klesat. Podle
některých odhadů se na tento vrchol dostáváme v současných
letech.
Od počátku dějin lidstva do dneška bylo vytěženo přibližně 900
miliard barelů ropy. Za předpokladu současného objemu těžby
vystačí známé zásoby ropy na dalších 43 let. Problém je právě v
předpokladu stálé úrovně těžby.
10
Sociální politika III. Jabok, ETF,
2010.
Michael Martinek
2
11
}
Skladba atmosféry (hmotnostní podíly)
◦
◦
◦
◦
◦
}
}
dusík (N2): 0,755
kyslík (O2): 0,232
argon (Ar): 0,013
oxid uhličitý (CO2): 0,0005
další složky: H2O, He, CH4, Kr, N2O, H2, O3, Xe, SO2, CFC...
Ozonová vrstva: tvořená vzduchem s molekulami O3, v
normálním stavu je vznik a zánik O3 molekul v rovnováze
Ozonová díra:
◦ přirozené procesy a rovnováha narušena volnými radikály Cl, F,
tvořícími se hlavně z CFC (freonů)
◦ tyto radikály mají životnost až 30000x větší než molekuly O3
(jedna tedy zničí až 30000 molekul ozónu)
◦ vysoká stálost freonů (až stovky let) - velká setrvačnost v ozonové
díře/vrstvě
◦ nad póly (Antarktida) je ozonová díra (po polární zimě/noci)
zeslabena - průnik UV záření
◦ Vídeňská dohoda (1985) a přísnější Montrealský protokol (1987 mezinárodní dohoda o omezení produkce plynů narušujících
ozonovou vrstvu).
12
}
Hlavní plynné škodliviny
skleníkové plyny (CO2, metan, NO2, CFC)
oxidy síry (SO2)
oxidy dusíku (NOx, zejm. NO2)
uhlovodíky (zejm. metan - CH4), aldehydy, ketony, aromatické
uhlovodíky (zvláště v místnostech, součást automobilových
zplodin)
◦ sirovodík (H2S), čpavek (NH3)
◦ freony (halogenderiváty uhlovodíků), CFC
◦
◦
◦
◦
}
Pevné částice (popílek, prach, saze)
Tepelné znečištění atmosféry
}
Radioaktivita
}
◦ zvláště lokálně ned městy a průmyslovými centry - vede až ke
změně klimatických poměrů
◦ může existovat i antropogenní ochlazující vliv - např. velkých
umělých vodních ploch - na podnebí
◦ Radon (Rn) se dostává z geologického podloží
◦ Radioaktivita obecně z jaderného odpadu, z havárií, pokusných
jaderných výbuchů
13
}
Monitoring znečištění
◦
◦
◦
◦
◦
}
}
}
v ČR má hlavní síť ČHMÚ, dále pak Hygienická služba, místní úřady, podniky, vědecké ústavy
údaje jsou centralizovány cca 1/půl hodiny
prezentovány jako okamžité stavy, denní (24hodinové), měsíční, roční průměry
koncentrace znečišťujících látek se uvádí u NOx, SO2 a prašného aerosolu v ug/m3
24hodinové limity: NOx 100, SO2 150 (SO2 + NOx v součtu max 250), prach 150 ug/m3, CO 5000
ug/m3 (8hod limit)
Podnebí v ČR
◦
◦
◦
◦
Pronikání oceánských a kontinentálních vlivů (Čechy - oceánské, Morava, Slezsko - kontinentální)
Převažující západní proudění
Intenzivní cyklonální činnost - střídání vzduchových hmot, relativně hojné srážky
Značný vliv má nadmořská výška (střední n.v. 430 m, nad 1000 m jen 1 % plochy)
◦
◦
◦
◦
◦
◦
problémové plyny: SO2, NOx, skleníkové plyny; + pevné částice (prach, popílek)
do r. 1990 jeden z největších světových producentů SO2/obyv a SO2/USD GDP.
emise SO2 poklesly na cca 10 % stavu z roku 1990
přetrvávají lokální problémy s topeništi na hnědé uhlí (tzv. zimní/londýnský smog)
nastupují problémy s individuální automobilovou dopravou - produkce NOx (tzv. letní/losangeleský
smog)
lokální problémy s drobnými zdroji - malé kotelny, blokové výtopny atd.
◦
◦
◦
◦
zhoršování (zvláště lokální) situace s NOx (auta)
postupné řešení problémů malých zdrojů znečištění (malé výtopny)
rozšiřování zdrojů používajících obnovitelné palivo (dřevo, štěpka, bioplyn...)
skleníkové plyny: jen nepatrné změny
Aktuální problémy
Trendy v ČR
14
}
}
Globální oteplování je vědecká hypotéza, podle níž dochází od
poloviny 20. století ke zvýšení průměrné teploty nízkých vrstev
zemské atmosféry a oceánů. Většina tohoto nárůstu je pak
způsobena posílením přirozeného skleníkového efektu v důsledku
zvýšení koncentrací oxidu uhličitého a některých dalších plynů.
Globální oteplování je jedním z průvodních jevů probíhající globální
změny klimatu. Ke studiu této otázky byl v roce 1988 založen pod
patronací OSN Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC). Tento
panel v roce 2007 vydal svou Čtvrtou odhadovou zprávu (Fourth
Assessment Report), ve které shrnuje současné vědecké poznatky.
Uvádí, že
◦ ve 20. století (1906–2005) se průměrná globální teplota zvýšila o 0,74 ±
0,18 °C,
◦ s pravděpodobností větší než 90 % může za více než 50 % tohoto oteplení
lidská činnost jako je spalování fosilních paliv a změny ve využívání půdy.
V určení přesného vlivu jednotlivých faktorů na klima stále panují
nejistoty.
}
Hlavní aktivitou, která by v současnosti měla zmírnit globální
oteplování, je tzv. Kjótský protokol, ve kterém se zatím 191 států
zavázalo snížit v období 2008–2012 emise skleníkových plynů pod
úroveň roku 1990.
15
16
}
}
Biologická diverzita (též biodiverzita; angl. Biological diversity) představuje rozrůzněnost
života. Existuje spousta definicí biodiverzity, neboť se jedná o složitý několikaúrovňový
jev. Světový fond ochrany přírody definoval v roce 1989 biodiverzitu jako „bohatství
života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které
obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí.“
Rozlišujeme tři úrovně biodiverzity:
◦
◦
◦
}
}
}
}
genetickou (genová variabilita v rámci populace nebo celého druhu)
druhovou (rozmanitost na úrovni druhů)
ekosystémovou (rozmanitost na úrovni společenstev a ekosystémů)
Biodiverzita neboli biologická rozmanitost má tendenci se v průběhu evoluce zvyšovat. K
jejímu poklesu dochází v důsledku určitých katastrof, nebo například i zásahem člověka.
Zachování rozmanitosti biologických druhů je nezbytné, protože udržují stabilitu
ekosystémů. Například v době přírodní krize mohou přispět k jejímu odvrácení ty
organismy, jejichž vliv na fungování ekosystému byl do té doby nepatrný.
Studium biodiverzity se často zaměřuje na ochranu ohrožených druhů a druhů, které ke
svému životu potřebují specifické přírodní podmínky (složení půdy, vody, dobu a
intenzitu osvitu a další). Zásahy do jejich přirozeného prostředí – například vznik nové
zástavby, klimatické změny, zemědělské využívání okolí, kácení lesů – mohou jejich
výskyt omezit či je mohou zničit. Další nebezpečí představují nově zavlečené druhy –
jejich invaze do prostředí, kde nemají přirozené nepřátele. Stávají se dominantními,
jejich počet se zvyšuje na úkor ostatních druhů.
Základní dokument: Úmluva o biologické rozmanitosti (Summit Země, Rio de Janeiro,
1992).
17
}
}
}
}
}
}
}
Na Zemi žije okolo 15 miliónů druhů organismů; poznáme a umíme pojmenovat
asi něco přes 10 %, přičemž většina patří do třídy hmyzu.
Vývoj druhů byl vždy řízen dvěma základními protikladnými nástroji evoluce. Jsou
to speciace – vývoj nových druhů a extinkce – jejich vymírání. Postupně od
geologického dávnověku až k dnešku se na naší planetě podle odhadů
„vystřídalo“ možná přes miliardu druhů.
Zatímco v minulosti byly hlavním nepřítelem pro žijící skupiny organismů
nejrůznější změny v jejich přirozeném prostředí způsobené klimatickými,
geologickými i vesmírnými vlivy (změny teploty, pohyb pevnin, zemětřesení,
dopady meteoritů a asteroidů), v posledních několika tisících let je hlavním
činitelem, který způsobuje vymírání organismů, člověk.
Odhaduje se, že přirozená rychlost vymírání je asi 1–3 druhy za rok. Dnešní
rychlost mizení druhů je však stokrát až desettisíckrát rychlejší. Například jen pro
savce je vypočteno, že vymření jednoho druhu lze předpokládat jednou za dvě
stě let. Od roku 1600 bylo však zaznamenáno vymizení 58 savčích druhů, což je
více než 25krát více, než by bylo vymírání přirozené.
Nejrychleji ubývá organismů v tropických deštných lesích. Žije zde 1/2–2/3
druhů, pokud bude těžba dřeva probíhat dnešním tempem, v roce 2025 už
zbudou po rozsáhlých lesích pouhé trosky. Zároveň zmizí i většina (několik
miliónů) druhů v nich žijících, a to během několika desetiletí.
Hlavní příčinou současného mizení druhů je ubývání a změna vhodných
stanovišť.
Hrozba globálního oteplování může být zmenšena nebo dokonce zastavena právě
díky biosféře – zeleným rostlinám, které jediné dokáží v procesu fotosyntézy
vázat jeden z nejdůležitějších skleníkových plynů – oxid uhličitý.
18
}
}
}
}
Ekologická stopa je uměle vytvořená jednotka, která určuje kolik metrů
čtverečních Země potřebuje člověk k dané činnosti, či kolik metrů čtverečních
Země potřebuje pro svůj život. Jednotka v sobě obsahuje vše od získání
potravin, dopravu až po odpad, který člověk vyprodukuje.
Koncept ekologické stopy (dále ES) je zaměřen na čerpání a spotřebu
přírodních obnovitelných zdrojů definované populace (od jedince až po celé
město nebo zemi) a na převedení těchto lidských aktivit na plochu, kterou
lidstvo pro tyto účely využívá. ES je tak vyjádřena jako plocha ekologicky
produktivní země a vody potřebná k produkci spotřebovaných zdrojů a
asimilaci vzniklých odpadů této populace používající běžné technologie.
Ekologická stopa definované populace (jednotlivec, město, stát…) je celková
plocha ekologicky produktivní země a vodní plochy, využívaná výhradně k
zajištění zdrojů a asimilaci odpadů produkovaných danou populací, při
používání běžných technologií. Ekologická stopa je vyjadřována v jednotkách
plošné míry.
Koncept ekologické stopy byl vytvořen, aby odpověděl na otázku, zda lidská
populace žije v hranicích únosné ekologické kapacity či nikoliv a aby odhadl
(ve formě plochy) dopad, jaký mají aktivity člověka na přírodu. Každý
spotřebovává přírodní zdroje ve formě jídla, energie a materiálů, čímž
zatěžuje nosnou ekologickou kapacitu. V posledních desetiletích se stále
častěji ozývají varovné hlasy některých vědců upozorňující na skutečnost, že
lidský tlak na přírodní zdroje již nosnou kapacitu překračuje.
19
}
}
}
}
}
Zemědělství
Průmysl
Energetika
Doprava
Zacházení s odpady
20
}
}
}
Životní prostředí je veřejným statkem, v jeho
ochraně dochází k tržnímu selhání.
Znečišťování životního prostředí je negativní
externalitou běžné hospodářské činnosti
Internalizace negativních externalit =
začlenění negativních externalit do výrobních
nákladů znečišťovatele; k tomu slouží přímá
regulace pomocí environmentální legislativy
(stanovuje emisní limity, standardy, normy, či
nejvyšší přípustné hladiny znečišťujících
látek)
21
}
}
Jelikož životní prostředí je veřejným statkem,
má pro jeho udržení klíčový význam stát.
Další subjekty:
◦ Organizace neziskového sektoru
◦ Průmysl a obchod
◦ Média
}
Nástroje:
◦
◦
◦
◦
Administrativní řízení – legislativa, veřejná správa
Dobrovolné nástroje
Výchova a vzdělávání
Ekonomické nástroje
22
}
}
Ministerstvo životního prostředí (MŽP) bylo zřízeno 19. prosince
1989 zákonem ČNR č. 173/1989 Sb. k 1. lednu 1990 jako
ústřední orgán státní správy a orgán vrchního dozoru ve věcech
životního prostředí.
MŽP je ústředním orgánem státní správy pro:
◦
◦
◦
◦
◦
◦
◦
◦
◦
◦
◦
◦
ochranu přirozené akumulace vod
ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti podzemních a povrchových vod
ochranu ovzduší
ochranu přírody a krajiny
ochranu zemědělského půdního fondu
výkon státní geologické služby
ochranu horninového prostředí, včetně ochrany nerostných zdrojů a
podzemních vod
geologické práce a ekologický dohled nad těžbou
odpadové hospodářství
posuzování vlivů činností a jejich důsledků na životní prostředí, včetně
těch, které přesahují hranice státu
myslivost, rybářství a lesní hospodářství v národních parcích
státní ekologickou politiku.
23
}
Státní politika životního prostředí ČR (SPŽP) je pro určité období
schválována vládou České republiky a vymezuje konsensuální
rámec pro dlouhodobé a střednědobé směřování vývoje
environmentálního rozměru udržitelného rozvoje České
republiky.
SPŽP definuje prioritní oblasti životního prostředí, kterými jsou:
}
NÁVRH PRIORIT AKTUALIZOVANÉ SPŽP
}
◦ ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti
◦ udržitelné využívání přírodních zdrojů (vč. vody), materiálové toky a
nakládání s odpady
◦ životní prostředí a kvalita života (snižování zátěže toxickými kovy,
snižování zátěže ovzduší emisemi, hluk, omezování průmyslového
znečištění a rizik)
◦ ochrana klimatické systému Země a omezení dálkového přenosu
znečištění.
◦
◦
◦
◦
◦
◦
Ochrana klimatu a omezování negativních dopadů jeho změny
Snižování negativních dopadů znečištění ovzduší
Ochrana a udržitelné využívání zdrojů
Ochrana biologické rozmanitosti
Environmentálně šetrné užívání krajiny
Bezpečné prostředí
24
}
}
}
IPPC (Integrated Pollution Prevention and Control) je pokročilým způsobem
regulace průmyslových a zemědělských činností ve vztahu k životnímu prostředí.
Hlavní důraz je kladen na preventivní přístup, kdy se zabraňuje znečištění již
před jeho vznikem volbou vhodných výrobních postupů, čímž dochází k úspoře
nákladů na koncové technologie, spotřebovávané suroviny a energii.
Vyššího stupně ochrany životního prostředí je dosahováno použitím tzv.
nejlepších dostupných technik (BAT), které představují výrobní postupy nejvíce
šetrné k životnímu prostředí, které jsou aplikovatelné za standardních
technických a ekonomických podmínek. Souhrn evropských nejlepších
dostupných technik je uveden v referenčních dokumentech o BAT (BREF), které
připravuje Evropská komise ve spolupráci s průmyslem, nevládními organizacemi
a členskými státy.
Praktickou aplikací principu IPPC je integrované povolování průmyslových a
zemědělských zařízení. Pro získání integrovaného povolení musí právnická nebo
fyzická osoba podnikající, provozující průmyslovou nebo zemědělskou činnost
vymezenou v příloze č.1 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci,
předložit příslušnou žádost na krajský úřad, který povolení vydává (v případě
zařízení s vlivem na životní prostředí okolních států vydává povolení Ministerstvo
životního prostředí). Integrované povolení nahrazuje většinu složkových povolení
(např. v oblasti ochrany ovzduší, vod a nakládání s odpady).
25
}
}
}
}
Za dobrovolné nástroje označujeme takové aktivity podnikatelských a
jiných subjektů, které směřují ke snižování negativních dopadů jejich
činnosti na životní prostředí, přičemž jsou těmito subjekty zaváděny a
realizovány na základě jejich svobodného (dobrovolného) rozhodnutí a
jdou nad rámec požadavků platných legislativních norem.
Základními principy dobrovolných nástrojů jsou:
◦ dobrovolnost - v legislativě není nikde stanovena povinnost jejich uplatňování;
◦ prevence - soustředí se na odstraňování příčin environmentálních problémů, nikoliv
jejich důsledků (odstraňování škod);
◦ systematický přístup - záměrné působení na ty oblasti a činnosti organizace, které
mají negativní vliv na životní prostředí.
Využívání dobrovolných nástrojů (či dobrovolných environmentálních
aktivit) na podnikové úrovni má proto velký význam jak pro podnik
samotný, tak pro společnost jako celek. Preventivní zaměření
dobrovolných nástrojů vede k ozdravení životního prostředí a značně tak
přispívá k realizaci udržitelné výroby i spotřeby, resp. udržitelného
rozvoje. Na úrovni podniku se pak projevují i další přínosy, např.
zvyšování konkurenceschopnosti, budování lepší image či úspory
provozních nákladů.
Uplatňování uvedených nástrojů v praxi je podporováno nejen Státní
politikou životního prostředí, ale také formou jednotlivých národních
programů schválených na úrovni vlády ČR a realizovaných Ministerstvem
životního prostředí.
26
}
}
}
}
Zelenými veřejnými zakázkami označujeme takové nákupy státní či
veřejné správy při, kterých tyto subjekty uplatňují požadavky na
environmentální vlastnosti poptávaných produktů.
Veřejné instituce patří v Evropě k největším spotřebitelům, jelikož
utrácejí přibližně 16 % hrubého domácího produktu Evropské unie (což
je suma odpovídající polovině hrubého domácího produktu Německa).
Např. v roce 2002 činil objem veřejných zakázek (nákupů) v Evropské
unii 1 450 mld. EUR.
Pokud veřejné instituce využijí svou kupní sílu k výběru zboží a služeb,
které berou ohled také na životní prostředí, slouží tím jako příklad a
mohou významně ovlivnit trh s takovým zbožím nebo službami.
Výrobcům a poskytovatelům služeb tím poskytnou reálné stimuly pro
vývoj a produkci produktů šetrných k životnímu prostředí. V oblastech
některých výrobků, prací a služeb může být tento vliv obzvláště
významný, neboť nákupy prováděné veřejnými institucemi zde tvoří
velký podíl na trhu - např. kancelářská technika, energeticky úsporné
budovy a jejich vybavení, elektřina z obnovitelných zdrojů, veřejná
doprava apod.
Kromě užitku pro životní prostředí má uvedené chování přínos i pro
instituci zadávající zakázky - šetrné a úsporné technologie snižují její
provozní náklady a zároveň dochází ke zlepšení jejího obrazu v očích
veřejnosti.
27
}
}
}
}
Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) a environmentální poradenství jsou
významnými preventivními nástroji Státní politiky životního prostředí ČR. Úkolem EVVO
je vést občany k takovému myšlení a jednání, které je v souladu s principy udržitelného
rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a k úctě k životu
ve všech jeho formách.
Environmentální vzdělávání je především nezbytným nástrojem v procesu celoživotního
učení. Jeho přínosy jsou získané znalosti včetně nejnovějších poznatků výzkumu a vědy,
nových legislativních norem, metod práce s veřejností a nebo s konkrétními cílovými
skupinami, aplikace znalostí a využívání zkušeností v odborné, profesní i soukromé
sféře. Hlavním úkolem výchovy je systematické působení na mladou generaci (včetně
dětí předškolního věku) za účelem přijetí hodnot a jednání nezbytného pro ochranu a
péči o životní prostředí. Úkoly osvěty jsou zejména v rovině informativní a jsou
zaměřené na dospělou populaci a obecně na veřejnost.
Environmentální poradenství poskytuje odborné kvalifikované rady a doporučení
veřejnosti, popularizuje výsledky vědy a výzkumu ve prospěch životního prostředí,
přibližuje šetrné životní standardy požadavkům veřejnosti a ovlivňuje veřejnost ve
smyslu udržitelného rozvoje společnosti.
MŽP je hlavním garantem koordinace EVVO a resortem podporovaného
environmentálního poradenství v ČR. Fungování environmentálního vzdělávání je
výsledkem společného dlouholetého úsilí státních institucí, odborných pracovišť,
organizací a nestátních neziskových organizací (NNO). Podpora systému
environmentálního vzdělávání a poradenství je zajišťována především formou
potřebných legislativních norem a diferenciovaných finančních zdrojů, rozvíjením
metodik a témat, informováním a osvětou veřejnosti, komunikací s veřejností nebo
funkčními sítěmi školicích středisek.
28
}
}
Právo člověka na příznivé životní prostředí je obsaženo v zákoně
o životním prostředí z 5.12.1991 (17/1992 Sb.). Zákon definuje
v § 6 trvale udržitelný rozvoj jako rozvoj, který současným i
budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich
základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody
a zachovává přirozené funkce ekosystémů.
Dne 11. ledna 2010 schválila vláda ČR svým usnesením č. 37
Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky, který
určuje dlouhodobé cíle pro tři základní oblasti rozvoje moderní
společnosti – ekonomickou, sociální a environmentální.
Dokument je strukturován do 5 prioritních os:
◦
◦
◦
◦
◦
Společnost, člověk a zdraví;
Ekonomika a inovace;
Rozvoj území;
Krajina, ekosystémy a biodiverzita;
Stabilní a bezpečná společnost.
29
}
}
}
}
}
Zřízena usnesením vlády č. 778 ze dne 30. července 2003 jako stálý
poradní, iniciační a koordinační orgán vlády ČR pro oblast udržitelného
rozvoje a strategického řízení.
Předsedou Rady je předseda vlády, výkonným místopředsedou ministr
životního prostředí, místopředsedy jsou ministr průmyslu a obchodu a
ministr práce a sociálních věcí, a to z titulu svých funkcí.
Členy Rady jsou zástupci ústředních orgánů státní správy, územní
samosprávy, sociálních partnerů, akademické obce a neziskového
sektoru.
Rada ve své činnosti iniciuje, koncipuje, koordinuje, sleduje,
vyhodnocuje a podporuje strategické dimenze v řízení státu. Navrhuje
opatření ke sladění dlouhodobých záměrů a cílů se střednědobými a
krátkodobými cíli a programy v souladu s principy udržitelného rozvoje.
Sleduje a vyhodnocuje globální jevy a rozvojové příležitosti a navrhuje
včasné a odpovídající reakce státu na ně. Rada rozpracovává, koordinuje
a sleduje uplatnění principů udržitelného rozvoje při dosažení
dynamické rovnováhy jeho složky ekonomické, sociální a
environmentální.
Činnost Rady se zaměřuje především na:
◦ zpracování Strategie udržitelného rozvoje ČR a její aktualizaci,
◦ zpracování situačních zpráv s vyhodnoceným souborem indikátorů udržitelného
rozvoje,
◦ metodickou koordinaci koncepčních dokumentů.
30
}
}
}
}
V roce 1992 na Summitu Země v Rio de Janeiru se zástupci 170 zemí světa
(včetně tehdejšího Československa) dohodli na tom, jak systematicky
směřovat k udržitelnému rozvoji. Přijali dokument Agenda 21, kterým
formulovali jednotlivé kroky v různých oblastech.
Kapitola 28 – Iniciativy místních úřadů na podporu Agendy 21: „Protože jsou
(úřady )úrovní správy nejbližší lidem, sehrávají důležitou roli ve výchově,
mobilizaci při reakci na podněty veřejnosti a napomáhají tak dosažení
udržitelného rozvoje.“ (Agenda 21)
Místní Agenda 21 (MA21) představuje nástroj pro zavádění udržitelného
rozvoje na místní a regionální úrovni. Místní Agenda 21 je proces, který
prostřednictvím zkvalitňování správy věcí veřejných, strategického plánování
a řízení a zapojování veřejnosti zvyšuje kvalitu života ve všech jeho
aspektech.
Hlavní roli v procesu místní Agendy 21 hraje místní samospráva a státní
správa. Bez jejich aktivní vůle nemůže místní Agenda 21 jako dlouhodobý
koncepční proces vzniknout. Přijetí tohoto procesu by mělo být napříč
politickým spektrem – kvalita života a spokojení občané jsou nadstranické
cíle. Veřejná správa je tím, kdo zve ostatní ke spolupráci pro tuto spolupráci
vytváří podmínky.
31
}
}
}
}
}
Upraveno zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí.
Proces posuzování vlivů záměrů a koncepcí na životní prostředí je
založen na systematickém zkoumání a posuzování jejich možného
působení na životní prostředí. Smyslem je zjistit, popsat a
komplexně vyhodnotit předpokládané vlivy připravovaných záměrů
a koncepcí na životní prostředí a veřejné zdraví ve všech
rozhodujících souvislostech. Cílem procesu je zmírnění
nepříznivých vlivů realizace na životní prostředí.
V rámci procesu EIA jsou posuzovány stavby, činnosti a
technologie uvedené v příloze č. 1 výše zmíněného zákona.
Projekty posuzované v procesu EIA jsou například stavby,
komunikace, výrobní haly, těžby nerostných surovin, provozy –
nově budované, ale i jejich změny, tj. rozšiřování, změny
technologií, zvýšení kapacity apod.
Posuzuje se zvláště využívání zdrojů (voda…) a energií, nakládání s
odpadem (skleníkové plyny, toxický odpad…)
Proces EIA probíhá vždy dříve, než jsou záměry povoleny a než se
započne s jejich vlastní realizací. Bez závěru procesu EIA nesmí
povolující úřad (např. stavební úřad) rozhodnout o povolení
záměru.
32
}
}
V rámci procesu SEA jsou posuzovány koncepce uvedené v
§ 3 písm. b) a § 10a odst. 1) zákona, příp. jejich změny.
Proces SEA provádí posuzování koncepcí na úrovni
celostátní (Operační program Doprava, Strategie
regionálního rozvoje ČR pro léta 2007 – 2013, Plán
hlavních povodí České republiky ad.), regionální (Plán
odpadového hospodářství Středočeského kraje, Strategie
udržitelného rozvoje Libereckého kraje pro léta 2005 –
2020, Koncepce dopravy Plzeňského kraje ad.) a místní
(Strategický plán rozvoje Statutárního města Opavy,
Strategie pro Brno, Plán odpadového hospodářství města
Ostravy ad.).
Stanovisko SEA je neopominutelným podkladem pro
konečný návrh koncepce, bez kterého nemůže být
koncepce právoplatně schválena. Schvalující orgán je při
dalším postupu povinen zohlednit závěry posuzování
uvedené ve stanovisku.
33
}
}
}
}
Úkolem práva v ochraně životního prostředí je upravovat chování člověka ve
vztahu k jeho prostředí. Cílem právní úpravy je přispět k dosažení příznivého
stavu životního prostředí, která umožní existenci a zdravý rozvoje nejen
současné generaci ale i generacím budoucím a optimální vztah mezi
takovýmto stavem životního prostředí a ekonomickým reprodukčním
procesem.
Právo hraje klíčovou roli jako administrativní nástroj řízení ochrany životního
prostředí. Je systémem příkazů, zákazů a dovolení, kterými se reguluje
především chování znečišťovatelů a uživatelů přírodních zdrojů. Součástí
právní úpravy jsou i kontrolní a sankční kompetence orgánů veřejné správy,
jež spadají rovněž do kategorie nástrojů administrativního (přímého) řízení.
Právo životního prostředí je v současné době považováno za samostatný
právní obor, a to jak na úrovni vnitrostátní, tak i mezinárodní. Rovněž v
rámci práva ES se hovoří o právu životního prostředí.
Právo životního prostředí mělo od svého vzniku (50. léta minulého století)
donedávna upravovalo jednotlivé složky životního prostředí (ochrana vody,
ovzduší, půdy, přírody apod.). Postupně se vyvinula i tzv. horizontální neboli
průřezová právní úprava, jejímž předmětem jsou otázky týkající se celé
oblasti životního prostředí a především nástroje jeho ochrany – právo na
informace, posuzování vlivů na životní prostředí, označování výrobků,
integrovaná ochrana životního prostředí atd.
34
}
}
}
ústavní základy ochrany životního prostředí
zákon o životním prostředí
horizontální právní předpisy
◦
◦
◦
◦
právo na informace o životním prostředí
posuzování vlivů projektů a koncepcí na životní prostředí
integrovaná ochrana životního prostředí
územní plánování
}
předpisy upravující ochranu složek ŽP
}
předpisy upravující ochranu ekosystémů
}
předpisy upravující ochranu před zdroji ohrožení
◦ ochrana ovzduší
◦ ochrana vod
◦ ochrana zemědělské půdy
◦ ochrana přírody
◦ ochrana lesa
◦
◦
◦
◦
nakládání s odpady
nakládání s chemickými látkami a geneticky modifikovanými organismy
ochrana před závažnými haváriemi
ochrana před radioaktivním zářením
35
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
17/1992 Sb., Zákon o životním prostředí
123/1998 Sb., Zákon o právu na informace o životním prostředí
282/1991 Sb., Zákon o České inspekci životního prostředí a její působnosti v
ochraně lesa
388/1991 Sb., Zákon ČNR o Státním fondu životního prostřed
254/2001 Sb., Zákon o vodách (vodní zákon)
274/2001 Sb., Zákon o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu
185/2001 Sb., Zákon o odpadech
477/2001 Sb., Zákon o obalech
201/2012 Sb., Zákon o ochraně ovzduší
16/1997 Sb., Zákon o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně
žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto
druhů
100/2004 Sb., Zákon o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích
rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů
(zákon o obchodování s ohroženými druhy)
114/1992 Sb., Zákon o ochraně přírody a krajiny
115/2000 Sb., Zákon o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště
chráněnými živočichy
11
36
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
}
162/2003 Sb., Zákon o podmínkách provozování zoologických zahrad
149/2003 Sb., Zákon o uvádění do oběhu reprodukčního materiálu lesních dřevin
lesnicky významných druhů a umělých kříženců, určeného k obnově lesa a k
zalesňování,
289/1995 Sb., Zákon o lesích (lesní zákon),
334/1992 Sb., Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu
44/1988 Sb., Zákon o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon)
61/1988 Sb., Zákon o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě
62/1988 Sb., Zákon o geologických pracích
100/2001 Sb., Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí
356/2003 Sb., Zákon o chemických látkách a chemických přípravcích
59/2006 Sb., Zákon o prevenci závažných havárií způsobených vybranými
nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky
78/2004 Sb., Zákon o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a
genetickými produkty
25/2008 Sb., Zákon o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a
integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního
prostředí
76/2002 Sb., Zákon o integrované prevenci a o omezování znečištění, o
integrovaném registru znečišťování
695/2004 Sb., Zákon o podmínkách obchodování s povolenkami na emise
skleníkových plynů
180/2005 Sb., Zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie
37
}
EU má v oblasti životního prostředí jedny z
nejpřísnějších norem na světě. Týkají se celé řady
otázek a jejich vývoj trval několik desetiletí.
Hlavní priority v současnosti představuje
◦
◦
◦
◦
}
boj proti změně klimatu,
zachování biologické rozmanitosti,
omezení zdravotních potíží vzniklých vinou znečištění
odpovědnější využívání přírodních zdrojů.
Prvotním cílem plnění těchto priorit je sice
ochrana životního prostředí, příznivý vliv však
může mít také na hospodářský růst, protože je s
ním spojena podpora inovací a podnikání.
Sociální politika I. Jabok, ETF 2010
Michael Martinek
11
38
}
}
EU usiluje o to, aby byla o snížení emisí skleníkových
plynů uzavřena celosvětová dohoda, a sama za sebe
na tomto snížení intenzivně pracuje.
Vedoucí představitelé EU dospěli v prosinci 2008 k
průlomovému rozhodnutí o rozsáhlém balíčku
opatření, jimiž se emise sníží. Počítá s tím, že do
roku 2020
◦ se emise skleníkových plynů sníží oproti hodnotám z roku
1990 o 20 %,
◦ že se podíl energie z obnovitelných zdrojů na trhu zvýší o
20 %
◦ že se celková spotřeba energie (oproti předpokládaným
trendům) sníží o 20 %.
}
S intenzivnějším využíváním energie z obnovitelných
zdrojů souvisí také závazek, že 10 % paliv pro
dopravu by měly tvořit biopaliva, elektřina a vodík.
39
}
}
}
}
Ústředním bodem strategie EU pro boj proti změně klimatu je
systém obchodování s emisemi, v jehož rámci se odměňují
společnosti, které emise CO2 snižují, a penalizují ty, které
překračují jejich limity.
Systém byl zaveden v roce 2005. Týká se přibližně 12 000
továren a závodů, na jejichž vrub jde okolo poloviny emisí CO2,
které EU vypouští. Právě CO2 má rozhodující vliv na globální
oteplování.
V rámci tohoto systému stanoví vlády členských států EU limity
množství oxidu uhličitého, která se smějí vypouštět v rámci
odvětví náročných na spotřebu energie (výroba energie a
ocelářské a cementárenské provozy). Pokud tyto podniky chtějí
vypouštět víc CO2, než určuje kvóta, musejí si koupit povolenky
od ekologicky efektivnějších společností.
V budoucnu se budou kvóty vztahovat i na další odvětví, např.
leteckou dopravu a petrochemický průmysl. Země EU budou také
moct kompenzovat emise nákupem kreditů z projektů snižování
CO2 v nečlenských zemích.
40
}
EU se zavázala zastavit do roku 2010
◦ snižování stavů ohrožených druhů
◦ mizení přírodních stanovišť v EU.
}
EU má především zájem o rozšíření sítě
Natura 2000, která sdružuje oblasti, kde se
povinně chrání rostlinné a živočišné druhy i
jejich biotop. Síť v současné době čítá více
než 26 000 přírodních stanovišť v celé EU.
41
}
}
}
Udržitelný rozvoj je jednou z dlouhodobých priorit politiky
EU. Vedoucí představitelé EU přijali první strategii EU pro
udržitelný rozvoj v roce 2001. Její aktualizace z roku 2006
řeší nedostatky a zohledňuje nové problémy.
Revidovaný plán těsně souvisí s bojem proti změně klimatu a
energetickou politikou a zdůrazňuje význam vzdělání,
výzkumu a veřejných financí proto, aby byla produkce a
spotřeba i nadále udržitelná.
Úsilí při tvorbě politik v této oblasti bylo velmi intenzivní.
Nyní je nutné se soustředit na realizaci této politiky v praxi. V
roce 2009 Komise navrhla sérii opatření s cílem prosadit
produkty šetrné k životnímu prostředí, mimo jiné širším
používáním štítků označujících energetickou účinnost (nyní je
vídáme na pračkách).
42