Škótsko - krajina tradícií a záhad

Škótsko - krajina tradícií a záhad
(čítanie do autobusu)
„Musím vysloviť surovú prózu, ako je tu krásne: modré a fialové jazero medzi holými
kopcami – to jazero sa volá Loch a každé údolie sa nazýva Glen, každá hora Ben a každý
človek Mac… Škóti sú väčšinou zavalití, kvitnúcich líc a silných šijí; majú mnoho detí a
sympatické, starodávne mená klanov. Sukienky, teda kilty, nosia len na vojne alebo keď hrajú
na gajdy. Tie kockované plédy sa volajú tartany a sú to vlastne akési erby; každý klan má
tartan iných farieb, čo bol zaiste kedysi dostatočný dôvod, aby sa vzájomne vyvražďoval s
klanom inak kockovaným...
... Divná, tvrdá, akoby predhistorická zem... Koniec života; tu sa snáď nič nezmenilo za desať
tisíc rokov; iba cesty ľudia viedli a postavili dráhy; ale zem sa nezmenila;... Tieto a všetky
ostatné mená poukazujú na krásu a podivnosť ostrova. Je krásny a chudobný; a pôvodné
skrýše vyzerajú tak predhistoricky, ako by ich stavali nebožtíci Piktovia, o ktorých, ako je
známe, nie je známe nič. Potom sem prišli galskí Kaledónci a odniekiaľ z Nórska
Vikingovia... Inak všetci títo dobyvatelia nechali ostrov v pôvodnom stave, ako vyšiel z ruky
božej; divoký, pustý a rozrytý, mokrý a vznešený, strašný a ľúbezný...“
Takto ho opísal Karel Čapek v Anglických listoch, ktoré vydal pred viac než 80 rokmi. A ja
nemám inú možnosť, len s ním súhlasiť. Aj keď na otázku, prečo Škótsko milujem, neviem
dať stručnú odpoveď.
Krajina a ľudia sú v Škótsku akoby dve strany jednej mince. Čo je škótske, nemôže byť
druhá trieda, a preto treba byť na to právom hrdí. A aj sú. Na škótsku hmlu, úzke cesty vo
Vysočine, chlpaté a rohaté škótske kravy, ťažkú rašelinovú arómu whisky, bývalého britského
premiéra, Harryho Pottera i znovuvydobytý škótsky parlament, lochnesskú príšeru,
jednoducho čokoľvek škótske.
Pozrime sa Škótom do peňaženky. V Británii platia (a ešte zrejme dlho platiť budú) britské
libry. No ale keď prekročíte hranice Škótska, už sa z librových bankoviek na vás nebude
usmievať Alžbeta II., ale škótski národní hrdinovia. A keď už si mohli Škóti nechať
vytlačiť vlastné bankovky, prečo by ich nemohli mať rovno od niekoľkých bánk? Mohli a aj
majú. Majú dokonca aj jednolibrovú bankovku, aj keď inak je libra minca. Túto kuriozitu im
však turisti pomaly, ale iste odnášajú z krajiny ako zaujímavý suvenír.
Škóti si okrem bankoviek vydobili viacero „výnimiek“. Ich národná hrdosť by im snáď ani
nedovolila chodiť do anglikánskych kostolov. Majú teda vlastnú Church of Scotland. A po
300 rokoch od vytvorenia Únie s Anglickom opäť aj vlastný parlament, v ktorom
rozhodujú o vlastných záležitostiach. Angličania svoj vlastný parlament nemajú. Škóti ale
sedia aj v parlamente britskom, sídliacom v Londýne, a hlasujú o záležitostiach týkajúcich sa
nielen Británie, ale aj Anglicka. Škóti to dotiahli až na premiérsku stoličku. Vedeli ste, že
Tony Blair je rodák z Edinburghu?
Polovica obyvateľov krajiny žije v dvoch mestách na juhu krajiny – v Glasgowe a
Edinburghu. Ďalšia polovica je roztrúsená vo Vysočine a na priľahlých ostrovoch.
Shetlandy, Orkneje a Hebridy majú dohromady vyše 790 menších či väčších ostrovov.
Približne stovka z nich je obývaných, najprístupnejším z nich je ostrov Skye, spojený s
pevninou mostom. Väčšina ostrovov jej však prístupná len trajektom či lietadlom.
Trajektom sa za pár minút dostanete z väčších ostrovov na menšie - do iného sveta. Ak máte
radi suchú zimu bez snehu (a davov ľudí), vyberte sa niektorý zo škótskych ostrovov. Teplý
golfský prúd robí svoje, na väčšine ostrovov zriedkakedy sneží a turistu tu počas celého roka
stretneme len veľmi zriedkavo
Škótska galčina, ktorou hovorilo menej než 1 % obyvateľstva, zažíva svoju renesanciu.
Galčina sa vracia do bežného života, vznikajú jazykové školy vyučujúce galčinu. V
galčine nájdete nielen tabule pri cestách, vychádzajú noviny, vysiela BBC a v galčine sa
dokonca točia seriály. Ak na aute uvidíte nálepku s názvom „ALBA“, nie je to auto albánskej
mafie, ale názov krajiny v galčine. Zatiaľ čo je galčina prevažne jazykom Vysočiny a
ostrovov, na hustejšie osídlenom juhu sa používa jazyk Scots, ktorý si netreba mýliť s
angličtinou.
Škóti s obľubou používajú v geografických názvoch písmeno „ch“, ktoré ich južní susedia
majú trochu problém vysloviť. Názov loch z galčiny znamená jazero, lochan je malé jazero.
Škótsko je priam posiate lochmi. Najznámejším z nich je rozhodne Loch Ness preslávené
svojou príšerou. V dedine Drumnadrochit má Nessie svoje múzeum, kam chodia škótski
školáci na exkurzie. Ak sa o nej chcete presvedčiť na vlastné oči, treba zájsť ešte o kus ďalej,
na brehu jazera stojí ruina kedysi strategického hradu Urquhart a práve odtiaľto bola
lochnesska spozorovaná najčastejšie.
Škótske rozprávky a mýty sú plné vodných koňov, príšer a drakov. Ak patríte medzi
skeptikov, ktorí považujú lochnessku za komerčný výmysel 20.storočia, omyl. Prvá zmienka
pochádza z polovice 6.storočia od svätca, ktorý prišiel do Škótska šíriť kresťanstvo. Počet
ľudí, ktorí sú presvedčení o tom, že príšeru v Loch Ness videli sa postupne rozrastá. Ich
presvedčenie je minimálne rovnako silné, ako presvedčenie tých, ktorí videli zjavenie Panny
Márie alebo UFO. Faktom zostáva, že jazero Ness, ktoré je dlhé 37 km, hlboké najviac až 230
metrov a obsahuje viac vody než všetky jazerá v Anglicku, môže okrem potopeného
bombardéra z 2.svetovej vojny skrývať aj viac než jednu príšeru... Stačí trocha šťastia a
viery a príšera sa vraj objaví. Aj keď zlé jazyky tvrdia, že to závisí od množstva whisky
kolujúcej v krvi.
Avšak najznámejším (azda aj najobľúbenejším) škótskym vývozným artiklom je
whisky. Starí Kelti ju nazývali živou vodou „uisge beatha“ a používali ju ako všeliek. Na
koliku, obrnu, dokonca aj ovčie kiahne alebo len tak preventívne – vraj na predĺženie života.
Aj keď treba priznať, že Kelti si ju do Škótska priviezli z Írska, tej pravej whisky sa dnes
hovorí jednoducho „scotch“. Jednoducho preto, že škótski mnísi jej výrobu priviedli k
dokonalosti.
Kedysi pálená v kláštoroch, neskôr ilegálnych páleniciach roztrúsených po celej krajine, dnes
sa v krajine v menších či väčších páleniciach vyrába viac než 300 rôznych značiek. Whiskyfajnšmekri si tú svoju NAJ často môžu kúpiť len v pár špecializovaných obchodoch alebo
priamo v pálenici, jednoducho sa väčšina týchto whisky neexportuje. Vynechať návštevu
pálenice v Škótsku by bol hriech a veľká škoda. Hľadať dlho netreba, ak pôjdete rovno za
nosom, skôr či neskôr na nejakú natrafíte. V hľadaní vám môžu pomôcť čiernou hubou alkoholičkou obrastené stromy. Vyskytuje sa tam, kde sa páli whisky a daňovým kontrolórom
kedysi „pomáhala“ v odhaľovaní ilegálnych páleníc.
Škótov je približne toľko čo Slovákov. Plus mínus 5 miliónov. Dvakrát toľko Škótov sa ale
potuluje po svete – najviac v Severnej Amerike, Austrálii a Novom Zélande. Južný ostrov
Nového Zélandu v mnohom pripomína Škótsko a hovorí sa, že práve vďaka podobnej klíme
tu boli schopní vydržať len Škóti. A sú pomerne ľahko identifikovateľní. MacDonald,
MacKenzie, MacLeod, MacPherson sú všetko škótske priezviská, Mac znamená syn, takže
Mac Donald je syn Donalda. Aké jednoduché!
Škótsko však prinieslo svetu oveľa viac. Istý Škót menom Alexander Flemming vynašiel
penicilín, ďalší zas chloroform, alebo napríklad telefón, či bicykel. Dokonca aj Harry Potter je
Škót, „narodený“ v jednej z edinburghských kaviarničiek. Už v 12. storočí si vraj pastieri
krátili čas na paši tým, že drevenými palicami triafali kamene do zajačích dier. Kolískou
moderného golfu je inak nenápadná dedina St. Andrews, hrávalo sa tu už pred 600 rokmi.
Niet sa preto čomu čudovať, že tu nájdete golfové ihrisko takmer v každej dedine. V celej
krajine je ich viac než 550.
William Wallace
William Wallace (* asi 1270 – † 23. august 1305) bol škótsky národný hrdina, jedna z
hlavných postáv škótskych vojen o nezávislosť.
Narodil sa ako druhý syn sira Alana Wallacea z Elderslie, ktorý bol vazal Jamesa Stewarda,
predka neskoršej škótskej kráľovskej dynastie a rytier. Patril teda k nižšej šľachte tzv.
džentry. Williama jeho dvaja strýkovia vychovávali na povolanie kňaza, okrem iného ovládal
francúzštinu a latinčinu. O jeho ďalších osudoch pred rokom 1297 nie sú potvrdené správy,
preto sa o nich skôr špekuluje.
Za jeho prvé vystúpenie proti Angličanom sa považuje potýčka v meste Lanark, pri ktorej
zabil dvoch vojakov. Potom sa z neho stal štvanec. Sir William Heselrig, anglický guvernér
mesta Lanark v snahe chytiť Wallacea, zajal a neskôr popravil Marion Braidfute, ktorá mala
byť jeho tajnou ženou. V máji 1297 sa Wallace pomstil a Heselriga zabil. Aspoň takto opisuje
Wallaceove začiatky legenda. Isté je, že Wallace okolo seba sústredil malú armádu a v
auguste 1297 sa spojil so silami, ktoré viedol Andrew Moray pri meste Stirling.
Bitka pri moste Stirling
K bitke došlo 11. septembra 1297. Škótska armáda pod vedením Wallacea a Moraya bola
slabšia počtom aj výzbrojou, ale zaujala výhodné obranné postavenie. Angličania pod
vedením grófa zo Surrey sa pokúsili prejsť cez most, na konci mostu ich ale zatlačili späť.
Škóti podľa dopredu pripraveného plánu most strhli a veľká časť anglických ťažkoodených
rytierov sa po páde mostu utopila. Nanešťastie pre Škótov bol počas bitky Moray zranený a za
tri mesiace zraneniam podľahol.
Táto bitka dala Škótom nádej. Po nej bol William pasovaný na rytiera – pravdepodobne
Robertom Bruceom – vyhlásený za Ochrancu Škótska a za veliteľa jeho armád počas
neprítomnosti kráľa Jána Balliola. Zvyšok roka a začiatkom ďalšieho sa Wallace pokúšal
stmeliť škótsku šľachtu. Keď v apríli 1298 vtiahli Angličania do Škótska, vyhýbal sa Wallace
bitke.
Bitka pri Falkirku
21. júla 1298 sa konečne škótska a anglická armáda stretli v bitke. Wallace zaujal obranné
postavenie takzvaný šiltron, ktorý tvorili štyri štvorce kopijníkov. Táto obranná hrádza z
kopijí mala zastaviť anglickú ťažkú jazdu a zároveň poskytnúť krytie lukostrelcom a ľahkej
jazde, ktorá mala po zastavení Angličanov využiť zmätok v ich radách a rozohnať ich. Tento
plán ale počítal so spoluprácou šľachtickej ťažkej jazdy, ktorá mala napadnúť anglický tyl a
poraziť waleských lukostrelcov.
Rytieri Walacea zradili a opustili pole. Ťažkopádna formácia Škótov nemohla v takejto
situácii nijak manévrovať, čo využil anglický veliteľ, kráľ Eduard I. Pred útokom jazdy
nechal lukostrelcov, aby „pripravili pôdu“. Oslabené šiltrony neboli schopné odolať náporu
ťažkej jazdy a bitka tak skončila úplným zničením škótskej armády.
Podobný plán použil Robert Bruce v bitke pri Bannockburne. Vďaka tomu, že jeho jazda
zničila anglických lukostrelcov, skončila bitka rozhodujúcim víťazstvom Škótov.
Po prehratej bitke sa Wallace v septembri 1298 vzdal titulu Ochranca kráľovstva v prospech
Roberta Brucea, grófa z Carricku a Johna Comyna z Badenochu, bratranca zajatého kráľa
Jána. Dúfal, že svojim rozhodnutím donutí spolupracovať dvoch rivalov v boji o škótsky trón,
čo sa mu aj čiastočne podarilo. V roku 1302 sa ale Bruce zmieril s anglickým kráľom. Odpor
Škótov sa pomaly zrútil. Wallace sa pokúsil zabrániť úplnej porážke tým, že sa vydal hľadať
podporu do Francúzska. Výsledok tejto misie je nejasný.
Zajatie a poprava
Pamätná tabuľa v Londýne označujúca miesto popravy Williama Wallacea
Wallaceho zajali po tom, ako ho zradil škótsky šľachtic. Došlo k tomu niekedy v lete 1305
pred 5. augustom. Previezli ho do Londýna, kde ho obvinili z vlastizrady. Keďže považoval
stále za kráľa Škótska Jána Balliola, tvrdil že nemohol zradiť Eduarda I., ktorý nebol jeho
kráľom a ani mu neprisahal vernosť.
Súd ho uznal vinným a keďže Eduard I. dúfal, že s jeho smrťou skončí odpor a zároveň
zastraší Škótov, drasticky ho 23. augusta 1305 popravili. Tento predpoklad Eduardovi I.
nevyšiel, už v roku 1306 sa mu znovu postavil na odpor Robert Bruce. Eduard I. sa vydal na
ďalšie ťaženie do Škótska, ale po ceste zomrel.
O osobe Williama Wallaca, ako aj o bojoch škótov s Eduardom I. pojednáva film Statočné
srdce (Braveheart) z roku 1995, v hlavnej úlohe s Melom Gibsonom.
Taktiež bol jeho príbeh prenesený do hry Age of Empires II, kde slúži ako výuková kampaň a
objavil sa aj v datadisku Kingdoms pre hru Medieval II.
Dover
Dover je mesto v Anglicku a dôležitý prístav v krajine. Nachádza sa na juhovýchode
Anglicka a žije tu vyše 28-tisíc obyvateľov, v mestskej oblasti vyše 103 000 (2001).
Nachádza sa 34 km od francúzskeho prístavu Calais. Největší osobní přístav Spojeného
království (trajekty do Francie a Belgie; v současnosti konkuruje Eurotunel). Průmysl
slévárenský, papírenský, potravinářský. Námořní základna. Přímořské lázně. V okolí křídové
útesy.
Ako uvádza Ottov náučný slovník Dover [dóvr], starobylé, silně opevněné město kentského
hrabství v Anglii, na nejužším místě průlivu La Manche, t. zv. Doverské úžině čili Pas de
Calais, 34 km od protějšího města Calais ve Francii, 114 km vjv. od Londýna, s nímž je
spojeno železnicí, známé i jako lázeňské místo, malebně rozložené na úpatí křídových skal, a
hlavní přístaviště pro dopravu osob i zboží mezi Anglií a kontinentem.
Umělý, 36 ha plochy zabírající přístav je chráněn obrovskými kamennými hrázemi, zvláště
velkolepou žulovou převlakou Admiralty Pier, jež vybíhajíc 656 m do moře jest ukončena
pevností, jejíž dvěma děly těžkého kalibru lze ovládati celý průliv. Od ní odjíždí denně pět
parníků do Calais a do Ostende; největší lodi mohou zde přistati i za největší bouře. Vláda
pomýšlí rozšířením přístavních staveb změniti Doverskou zátoku na shromáždiště válečných
lodí a uhelnou stanici. Křídové skály kolem města amfitheatrálně rozložené (až 110 m vys.)
nesou rozsáhlá opevnění, jež mohou pojati armádu 25.000 mužů. Jest to jmenovitě Doverský
hrad (Dover Castle) s římskou věží a anglosaským chrámem, jehož kasárny a skladiště,
příkopy a hradby mají 22 ha rozlohy, kromě celé řady jiných tvrzí a srubů. Obchod v poměru
k jiným městům anglickým je skrovný; r. 1889 obnášel dovoz 6,358.164 lib. sterl., vývoz
domácích výrobků 1,214.942 lib. sterl., vývoz cizích výrobků 1,529.603 lib. sterl. V dovozu
přední místo zaujímají tovary vlněné a hedvábné (skoro veskrze z Francie); dále důležity jsou
příze, vlna, kůže, obilí, ovoce, víno, u vývozu pak vynikají hedvábná příze, oděv, stroje,
zbraně, nožířské zboží, výrobky sedlářské, kaučukové zboží, papír, porculán. Plavební ruch je
velmi čilý; r. 1889 kotvilo v přístavě doverském celkem 7787 lodí o 1,572.108 tunách, z nichž
1829 lodí o 253.152 tunách zabývalo se toliko plavbou pobřežní. Město, vysílající od r. 1885
do parlamentu jednoho poslance, má divadlo, museum, starobylou radnici (někdejší to
hospodu canterburských poutníků), 33.418 ob. (1891) a končí na sev.-vých. půvabným
údolím říčky Dour, jež vede do tak zv. »Kentské zahrady«. – Římané nazývali je Dubris,
Normani Dovere. Vilém Dobyvatel opevnil je hradbami. Ve válce občanské nalézalo se v
moci vojska parlamentního. Karel II. přistal zde ze svého vyhnanství. l jako jeden z t. zv.
Cinque Ports zaujímá D. vynikající místo v dějinách Anglie. R. 1851 položen zde první
podmořský telegraf na světě (do Calais); nyní je spojeno s kontinentem třemi kabely. Na
jihozápadě jest památen křídový útes Shakespeare Cliff, známý ze Shakespearova Leara. U St.
Margarets prokopán asi na 1,5 km daleko tunnel Doversko-calaiský, jehož další práce byly
však anglickou vládou zastaveny z příčin strategických.
V jasném dni jsou odlesky bělostných skalisek vidět až z Francie. Vysoké, bílé, křídové
skaliska doverských útesů vítají každého, kdo na ostrovy připluje z Francie lodí. Západní
skála se nazývá Shakespearův útes - tady se totiž "odehrálo" mnoho scén z tragédie Král Lear,
dál na západ se z moře zdvíhají do výšky 170 metrů křídové skály mysu Beechy Head a dále
pak majáky zdobená skaliska Seven Sisters.
Canterbury
Canterbury (výslovnost ˈkæntəbȉʜi] IPA)je město ve východním Kentu na jihovýchodě Anglie
a je sídlem Canteburského arcibiskupství, a primase Anglikánské církve.
História a vláda Rimanov : Nálezy z doby bronzové a kruhová mohyla z období neolitu
potvrzují, že v oblasti Canterbury existovalo osídlení již v dávných dobách. Před ovládnutím
Británie Římany byla osada Durovernon (anglicky duro - "opevnění", verno - "bažina")
nejdůležitějším střediskem v Kentu.
Canterbury (latinsky Durovernum Cantiacorum) se stalo římským administrativním centrem.
Nacházelo se na křižovatce tří cest vedoucích z přístavů Regulbium (Reculver), Dubris
(Dover) a Lemanis (Lympne). Centrum se nacházelo v místě, kde je nyní Watling Street.
Pozůstatky městských hradeb a jedné z městských bran se dochovaly do současnosti. Jméno
Canterbury pochází ze staroanglického Cantwarebyrig, které znamenalo pevnost obyvatel
Kentu. Krátce po vpádu Normanů byla v Canterbury vybudována tvrz, která byla brzy
nahrazena kamenným hradem jehož pozůstatky se dochovaly doposud.
Náboženský význam
Roku 596 papež Řehoř I. Veliký vyslal mnicha Augustina aby obrátil obyvatele Anglie ke
křesťanství. Od roku 431, kdy papež Celestýn I. vyslal Paládia aby totéž provedl v Irsku, to
byla již druhá papežská mise na Britské ostrovy. Král Kentu Aethelbert povolil roku 597
Augustinovi postavit převorství na místě kde stojí současná katedrála. Dal rovněž vybudovat
opatství mimo hranice města za jeho hradbami, kde byl po své smrti jako i jiní první
arcibiskupové pohřben. Ačkoli papež Řehoř původně předpokládal rozdělení Anglie na dvě
arcibiskupství s centry v Londýně a Yorku, Augustinův úspěch v Canterbury vedl k tomu, že
sídlo arcibiskupství bylo v tomto městě. Augustin také nechal s podporou krále postavit kostel
svatého Martina, který je používán do dnešní doby a je považován za nejstarší stále používaný
kostel v Anglii. Canterburská diecéze byla hlavním primariátem Anglie od roku 597 až do
smrti posledního katolického arcibiskupa kardinála Olea roku 1558. Opatství, katedrála a
kostel svatého Martina jsou součástí Světového dědictví.
Canterburská katedrála (pamiatka UNESCO) je místem, kde je pohřben Jindřich IV. a Eduard
IV. ale nejznámější je jako místo kde byl roku 1170 zavražděn Tomáš Becket. Na základě této
události se Canterbury stalo významným poutním místem a bylo inspirací pro Canterburské
povídky Geoffrey Chaucera. Nemocnice svatého Tomáše byla využívána jako ubytovna pro
poutníky A město bylo také počátkem nebo koncem poutí (např. Via Francigena) z
Canterbury do Říma. Město je také spojeno s rodinou Thomase Mora (jeho hlava je pohřbena
v kostele svatého Dunstana, zatímco jeho tělo v londýnském Toweru).
Opatství svatého Augustina bylo zničeno v průběhu rušení anglických klášterů na příkaz
Jindřicha VIII. poté co se nepohodl s Římem. Dochovaly se pouze jeho trosky. V té době se
na základě toho, že bylo Canterbury primariátem katolické církve, stalo i centrem nově
vytvořené Anglikánské církve. V té době byla také obnovena církevní škola King's School.
Francouzští protestantští uprchlíci se v průběhu 16. století usidlovali ve městě a položili
základ výroby hedvábí.
Roku 1461 se město stalo statutárním hrabstvím. Roku 1888 při správní reformě se město
stalo samosprávným hrabstvím. Bylo nejmenším z těchto hrabství a počet obyvatel nikdy
nepřekročil 50 000 (výsledky sčítání obyvatel z roku 1971 uvádí počet 33 175). Po další
správní reformě z roku 1972 se město stalo součástí Canterburského obvodu Kentu.
Nedávná historie
V průběhu druhé světové války bylo město vážně poškozeno při bombardování německým
letectvem. Poválečný obnova centra Canterbury a hlavně nejvíce poškozené východní části
města (nyní je tato oblast označována jako Whitefriar's development), začala nedlouho po
válce. Byl vybudován i obchvat města, který měl snížit problémy vznikající s narůstajícím
dopravním provozem.
Canterbury v současnosti přitahuje především turisty. Canterburskou katedrálu navštívilo v
roce 2001 asi 1,2 miliónů turistů. Ve městě je dále zachováno mnoho historických budov a
moderní výstavba uvnitř středověkého centra města podléhá přísné kontrole a regulaci. V
letech 2004 až 2005 proběhla výrazná rekonstrukce oblasti Whitefriars, doprovázená
archeologickými výzkumy. Canterbury tak má nyní moderní obchodní centrum, lákající
turisty k nákupům, na druhé straně v některých obvodech města zůstaly opuštěné domy, poté
co obchodní řetězce přemístily svá sídla do nově rekonstruované oblasti Whitefairs.
Správa města
Správní jednotka City of Canterbury má rozlohu asi 13 krát větší než samotné Canterbury a
zahrnuje Herne Bay a Whitstable. Canterbury je rozděleno na 5 volebních obvodů do městské
rady – Barton, Northgate, St Stephens, Westgate a Wincheap a část University of Kent (která
přesahuje hranice města). Canterbury je zastoupeno v radě správní jednotky 14 radních z
celkového počtu 50 radních.
Na jihozápadním okraji města existuje obec Thanington Without, zatímco ostatní části nejsou
spravovány jako samostatné obvody. Canterbury je zastoupeno v parlamentu jedním
poslancem.
Železniční doprava
V Canterbury se nacházejí dvě železniční stanice – Canterbury západ a Canterbury východ.
Paradoxem je, že Canterbury západ se nachází na severním okraji východní části města.
Železniční dopravu zajišťuje společnost Southeastern. Na Canterbury západ zastavují
především vlaky z vyjíždějící londýnského Charing Cross (a jen několik spojů ze stanice
Victoria) a pokračují dále na Ramsgate a Margate. Vlaky ze stanice Victoria projíždí na
Canterbury východ (cesta z Londýna trvá asi 88 minut, v roce 2009 má být město spojeno s
Londýnem rychlovlaky s délkou spojení asi 30 až 40 minut) a pokračují na Dover. Stanice
Canterbury západ je starší. Byla zprovozněno společností South Eastern Railway 6. února
1846 a 13. dubna byla dokončena trať do Ramsgate. Canterbury východ je mladší a byla
otevřena společností London, Chatham and Dover Railway 9. července 1860.
Canterbury bylo také konečnou stanicí železniční trati Canterbury and Whitstable Railway
která byla uvedena do provozu v roce 1830 a uzavřena roku 1953. Tato trať byla první
pravidelnou linkou na světě dopravující cestující soupravou taženou parní lokomotivou.
Obsahovala první významný železniční tunel a první železniční most na světě. Lokomotiva,
která byla původně používána pro dopravu na této lince, Invicta, byla ještě nedávno vystavena
v místním muzeu ale nyní je umístěna v Národním železničním muzeu v Yorku. Část původní
železniční trati je možno prohlédnout poblíž Tyler Hill.
Silniční doprava
Canterbury je nyní v dosahu dálnice A2 vedoucí z Londýna do Doveru. Je asi 72 km od
obchvatu Londýna tvořeného dálnicí M25 a asi 100 km od jeho centra. Další významnou
silnicí vedoucí městem je A28 z Ashfordu do Ramsgate a Margate. Canterbury je legendární
pro dopravní zácpy po většinu dne a rada města investovala obrovské prostředky do systému
Park-and-Ride – podpory zaparkování aut na okraji města a pokračování dále do centra
použitím prostředků městské hromadné dopravy. Autobusová doprava do a z Londýna je
zajišťována s frekvencí jedné hodiny dálkovými autobusy společnosti National Express.
Spojení je realizováno mezi Victoria Coach Station a centrálním stanovištěm autobusů v
Nejvýznamnějším divadlem a koncertním sálem v Canterbury je Marlowovo divadlo.
Mezi místní rozhlasové stanice patří kmfm vysílající pro Canterbury, Whitstable a Herne Bay,
sídlící v St Georges Place v Canterbury. Další místní stanicí má být studentská nekomerční
CSR FM jejíž studia se nacházejí v University of Kent a Canterbury Christ Church University
a jejíž program se má skládat z jedné poloviny z mluveného slova a druhou polovinu má
tvořit hudební složka [1]. V Canterbury také vysílá nemocniční rozhlasová stanice Canterbury
Hospital Radio jejíž vysílání je určeno pro pacienty Kent and Canterbury Hospital [2].
Ke známým osobnostem spojeným s Canterbury je možno zařadit – Christophera Marlowa,
Michaela Powella, Freddieho Lakera, Orlanda Blooma a Ruperta Beara.
Vzdělání
V Canterbury se vyskytuje velké množství studentů, protože je sídlem několika
vysokoškolských institucí. University of Kent se nachází na pahorku asi 3 km od centra
města. V areálu této univerzity sídlí i na této škole nezávislá Chaucer College – fakulta pro
japonské studenty. Nedaleko odsud se nachází Franciscan International Study Centre [3] –
vzdělávací instituce pro řád Františkánů. Canterbury Christ Church University [4] je umístěna
v centru města podobně jako University College for the Creative Arts. Dalšími
vysokoškolskými vzdělávacími institucemi v Canterbury jsou Canterbury College a již
zaniklá St Augustine's College (1848 až 1976).
Zástupce soukromých středních škol ve městě představují St Edmund's School, Kent College a
jedna z nejstarších škol – King's School.
Státem zřizované střední školství zastupují Archbishop's School, Barton Court Grammar
School, Chaucer Technology School, Simon Langton Grammar School for Boys, Simon
Langton Grammar School for Girls, Canterbury High School a St Anselm's Catholic School.
Cambridge
Cambridge, mestečko s nádhernou architektúrou, ležiace na brehu rieky Cam, asi 90 km od
Londýna. Na univerzitných budovách sa podpísalo 8 storočí architektúry. Univerzitné
priestory, v ktorých študovali a trávili svoj čas ľudia ako John Milton, Isaac Newton, Charles
Darvin, majú svoje hlboké čaro. Je tu známa univerzitná knižnica, patriaca k najväčšej
v Británii.
Cambridge je starobylé anglické univerzitní město a administrativní centrum hrabství
Cambridgeshire. Nachází se asi 80 km na severovýchod od Londýna a je oklopeno mnoha
malými městy a vesnicemi. Je rovněž považováno za středisko technologického centra Silicon
Fen. Nejznámější institucí je University of Cambridge. Podle výsledků sčítání z roku 2005 je
počet obyvatel města 124 000 (včetně 22 153 studentů). Počet obyvatel městské aglomerace,
Cambridge a jeho blízkého okolí, které zahrnuje i část jižního Cambridgeshire činí 130 000.
Oblast v okolí Cambridge byla osídlena již před dobou vlády Římanů. Nejstarší objevené
historické nálezy, sbírka loveckých zbraní, pochází z pozdní doby bronzové asi z doby 1 000
let př. n. l. Existují i nálezy potvrzující osídlení v době železné a pozůstatky belgického
opevnění na Castle Hill z 1. století př. n. l..
První významné sídlo vzniklo v této oblasti po vpádu Římanů okolo roku 40. Castle Hill bylo
vhodným místem pro stavbu opevnění, které chránilo přechod přes řeku Cam. Bylo také
významnou křižovatkou na Via Devana, spojující Colchester v Essexu s Lincolnem na severu
země. Římané pojmenovali tuto osadu Duroliponte. Byla centrem oblasti po celou dobu vlády
Římanů až asi do roku 400. Zbytky cest a opevnění vytvořených Římany jsou viditelné do
současnosti.
Poté co Římané opustili Británii, obsadili oblast v okolí Castle Hill Sasové. V době vlády
Anglosasů těžilo město z pozice obchodního centra v jinak těžko prostupné krajině. Informace
z období 7. století však uvádějí, že význam města postupně upadal. V Anglosaské kronice je
město uváděno jako Grantebrycge. Toto je nejstarší zmínka o mostu u Cambridge.
Příchod Vikingů do Cambridge je v Anglosaská kronice uváděn do roku 875. Vikingové
město ovládli roku 878. Jejich obchodní schopnosti způsobily rychlý růst města. Během té
doby se centrum města přeneslo z Castle Hill na levém břehu řeky na pravý břeh do místa
nyní známého jako Quayside. Poté co zde Vikingové ztratili vliv postavili Sasové roku 1025
kostel Svatého Benedikta, který zde stojí doposud.
Budova Cambridge University Press
Roku 1068, dva roky poté co ovládl Anglii, nechal Vilém I. Dobyvatel postavit hrad na Castle
Hill. Podobně jako ostatní část ovládnuté země přešlo Cambridge pod správu krále a jeho
zmocněnců. Elegantní Round Church pochází z této doby. Za vlády Normanů se jméno města
změnilo na Grentabrige nebo Cantebrigge (Grantbridge), zatímco řeka tekoucí městem byla
nazývána Granta. Postupem doby se jméno města změnilo na Cambridge, zatímco pro řeku
bylo používáno jméno Granta, i když pro analogii s názvem města kterým protéká postupně
převládlo jméno Cam.
Roku 1291 studenti vykázáni nepřátelskými obyvateli Oxfordu dorazili do Cambridge a
založili zde univerzitu. Nejstarší kolej - Peterhouse, která existuje do současnosti, byla
založena roku 1284. Stavba jedné z nejvýraznějších dominant města – King's College Chapel
byla zahájena Jindřichem VI. roku 1446. Stavba byla dokončena roku 1515 za vlády Jindřicha
VIII..
Cambridge University Press zahájila svou tiskařskou činnost roku 1534. Prvním projektem
zásobování Cambridge čistou pitnou vodou byl Hobsonův přivaděč, vybudovaný roku 1610.
Adenbrokova nemocnice byla založena roku 1766 a železniční stanice roku 1845. Ačkoli v
Cambridge sídlila univerzita, status města ji byl udělen až roku 1951. Jedním z důvodů bylo
to, že se ve městě nenachází katedrála.
V současnosti je Cambridge, z důvodu velké koncentrace společností (například Acorn
Computers a Sinclair) zaměřených na technologický rozvoj ve městě a jeho blízkém okolí,
označováno jako centrum Silicon Fen . Cambridgeská univerzita je spojená s Anglia Ruskin
University a její vzdělávací pověst vedla k tomu, že ve městě sídlí mimo jiné Open
Univerzity.
Správa
Cambridge je nemetropolitní distrikt jenž je spravován městskou radou. Radnice města je
impozantní budova postavená u tržiště. Město je také sídlem rady hrabství Cambridgeshire.
Cambridge je pro volby do městského zastupitelstva rozděleno na tyto volební obvody Abbey, Arbury, Castle, Cherry Hinton, Coleridge, East Chesterton, Kings Hedges, Market,
Newnham, Petersfield, Queen Edith's, Romsey, Trumpington, West Chesterton.
Volební obvod do parlamentu zahrnuje většinu města. Ostatní obvody jsou součástí volebních
obvodů Queen Edith's a Trumpington. Univerzita byla v parlamentu zastoupena až do roku
1948, kdy bylo toto právo univerzit zrušeno. Jedním z nejvýznamnějších poslanců volených
za univerzitu byl Isaac Newton.
Silniční doprava
Vlivem růstu dopravy od 20. století trpí Cambridge častými dopravními zácpami. Poblíž
města se protínají některé důležité dopravní tepny – například M11 z východního Londýna,
A14 – dálnice vedoucí z východu na západ, A1 a A10. Obchvat města má průměr asi 2 km.
Uvnitř území které vymezuje existují dopravní omezení pro podporu pěší, autobusové a
cyklistické dopravy a pro snížení dopravní zácpy. Město je dobře vybaveno pro systém park
and ride – parkovišti poblíž autobusových zastávek městské hromadné dopravy.
Železniční doprava
Železniční stanice Cambridge byla postavena roku 1845 s nástupištěm schopným odbavit dvě
železniční soupravy. Cambridge má přímé spojení s železničními stanicemi King's Cross a
Liverpool Street v Londýně. Rovněž tak s King's Lynn, Ely, Norwichem, Liverpoolem,
Birminghamem, Ipswichem a letištěm Stansted. Významná železniční křižovatka v
Peterborough se nachází v dosahu města. Železniční spojení mezi Cambridge a Oxfordem,
známé jako Varsity Line, bylo zrušeno roku 1968.
Letecká doprava
Letiště Cambridge City Airport vlastní společnost Marshall Aerospace, která je schopna
odbavovat vojenské náklady i běžné linky, včetně jednoho z největších letadel Airbus A380.
Na vzletové dráze letiště může přistát vyložený Boeing 747 nebo MD-11, ale letiště
neodbavuje pravidelné linky a je využíváno především pro obchodní spojení a charterové lety.
V příštích cca 5-10 letech má být letiště přestěhováno za hranice města.
Sport
Jako univerzitní město nacházející se v relativně rovinatém území s rušným provozem má
Cambridge velké množství cyklistů. Mnoho obyvatel preferuje cestování na kole a město tak
má jednu z nejvyšších úrovní cyklistické dopravy. Podle údajů ze sčítání obyvatel z roku 2001
asi 25% obyvatel používá pro cestu do práce. V Cambridge je pouze několik silnic
přizpůsobeno pro cyklistiku, což město řeší spoustou uzavřených ulic jen pro chodce a
cyklisty a cyklistickými zkratkami přes četné městské parky. Na druhou stranu, na
cyklistickou dopravu, přesto jak moc je rozšířená a oblíbená, má město vyčleněno jen 0.3%
svého rozpočtu. Vlastnit kolo je v Cambridge velmi snadné, pro někoho ještě mnohem snadší
- obyvatelé trpí četnými krádežemi kol (mezi dubnem´05 a březnem´06 zde bylo odcizeno
více než 3,000 kol). Kolo si tu koupíte za 100 liber.
Cambridge sehrálo významnou úlohu při rozvoji fotbalu. První písemně zaznamenaná
pravidla této hry vznikla na místní univerzitě roku 1848. Poprvé se podle těchto pravidel hrálo
na Parker's Piece a byla základem pravidel stanovených fotbalovou asociací vydaných roku
1863. Mezi fotbalové kluby města patří Cambridge United FC a Cambridge City FC.
Nejúspěšnějším sportovním klubem poslední doby v Cambridgi je její ragbyový klub. Jeho
hřiště se nachází v West Renault Park na ulici Granchester Road na západním okraji města.
Dalším ragbyovým klubem je Cambridge Eagles, hrající své zápasy především v letní sezóně.
Cambridge je také známé univerzitními sportovními aktivitami, z nichž nejznámějšími jsou
ragbyové zápasy univerzitních týmů z Cambridge a Oxfordu a veslařské závody.
Kultura
Vzhledem ke své velikosti má Cabridge relativně různorodou populaci. Důvodem jsou lidé,
kteří přicestovali do města z různých zemí studovat. Oblast kolem Mill Road se vyznačuje
významnou koncentrací tureckého obyvatelstva, množstvím asijských restaurací a nachází se
zde Abu Bakrova mešita. V areálu univerzity se nachází mnoho muzeí přístupných veřejnosti.
Festivaly jiné kulturní události : Cambridge Midsummer Fair 2005
• Cambridge Midsummer Fair – jeden z nejstarších trhů Velké Británie a ve středověku byl
jedním z největších trhů Evropy. V současnosti se jedná spíše o lidovou veselici s
doprovodným prodejem.
• Cambridge Folk Festival - jeden z největších folkových festivalů Velké Británie.
•
•
Strawberry Fair – trh konající se každoročně první sobotu v červnu.
Cambridge Beer Festival – pivní festival založený roku 1973. Je pořádán na Jesus Green a
jeho pořadateli jsou dobrovolníci.
• Cambridge Film Festival – považovaný za jeden z nejhodnotnějších filmových festivalů v
zemi, pořádaný v červenci.
• Pink Festival – největší jednodenní gay slavnost v Evropě.
Náboženství
Cambridge má aktivní křesťanskou komunitu která využívá mnoho kostelů vytvářejících
dominantu města. Kostel Great St Mary má status univerzitní kaple a univerzitní kněží se
účastní na bohoslužbách konaných v tomto kostele. Mnoho univerzitních kolejí má svou
vlastní kapli, kde jsou pořádány jejich vlastní bohoslužby a obřady. Ve městě se také nachází
mešita navštěvovaná muslimskou komunitou a synagoga patřící židovskému společenstvu.
V Cambridge se také nachází několik církevních kolejí různých náboženství, kde jsou budoucí
kněží připravování k vysvěcení. Tyto koleje jsou součástí jak University of Cambridge tak i
Anglia Ruskin University.
York
York, mesto známe svojou vikingskou históriou a nádhernými architektonickými
pamiatkami, najmä najväčšou gotickou katedrálou v severnej Európe - York Minster.
York je město na severu Anglie, a metropole tradičního hrabství Yorkshire, při soutoku řek
Ouse a Foss. Samotné město má cca. 140 000 obyvatel, zatímco v hranicích města žije cca.
185 000 obyvatel. York je město s postavením unitary authority v ceremoniálním hrabství
Severní Yorkshire.
Ve městě sídlí yorský arcibiskup, metropolitní biskup yorské provincie (sever Anglie). York
je též sídlem dvou univerzit: University of York založené v roce 1963, a York St. John
University, která byla založena již v roce 1841, ale status univerzity má teprve od roku 2006.
Jméno města York má zajímavou etymologii: přes vikingské pojmenování Jórvik původně
pochází z latinského jména Eboracum, odvozeného od britonského “ebor-acon”, tj. “místo
mezi tisy”. Město bylo založeno v roce 71 a má bohatou římskou a vikingskou historii. Bylo
hlavním městem římské provincie Britannia Inferior. Později se stalo sídlem yorského
arcibiskupa, jehož provincie zahrnuje celou severní Anglii; bylo též střediskem vikingského
království Jórvik. Po celý středověk byl York jedním z nejvýznamnějších měst v Anglii a jeho
relativní význam poklesl až s příchodem průmyslové revoluce. York byl hlavním městem
Anglie dříve než Londýn a i dnes je velmi živým a prosperujícím velkoměstem.
Díky hospodářské stagnaci Yorku za průmyslové revoluce se ve městě ve víceméně
nedotčeném stavu dochovala řada středověkých staveb, jež leckde jinde musely ustoupit
továrnám a manufakturám. Jedná se především o hrázděné a zděné měšťanské domy a
hostince. Nový zájem o středověk v 19. století vedl k rozsáhlému programu rekonstrukce, a
město tak dnes přitahuje značný zájem turistů. Perlou v koruně města je jeho historická
katedrála, York Minster.
Město York se rozkládá v Yorské kotlině (Vale of York), rovinaté zemědělské oblasti
ohraničené na západě pohořím Pennines, na severu vysokými vřesovišti North York Moors a
na západě vrchovinou Yorkshire Wolds. Řeka Ouse mezi svými meandry tvoří široké nivy
(ings) a v mokřinatých údolích v bezprostředním okolí města leží čtyři velké obecní louky
(stray).
Za dob Římanů byla území podél toku řek Ouse a Foss velmi bažinatá, což zlepšovalo
obranyschopnost města. I dnes je York místem častých povodní, vznikajících přelitím řeky
Ouse; město má rozsáhlou (ačkoli ne vždy dokonale fungující) síť protipovodňových zábran,
mj. povodňovou stěnu podél řeky Ouse a protipovodňová vrata na řece Foss při soutoku. Na
podzim roku 2000 město postihla ničivá povodeň, nejhorší za 350 let, která však nedokázala
prolomit povodňovou stěnu, zpevněnou pytli s pískem. Na území města odjakživa existují
rozsáhlé plochy, jež jsou vzhledem ke své snadné zaplavitelnosti nevhodné k zástavbě.
York je významným železničním uzlem. Křižují se zde hlavní železniční trati East Coast
Main Line, Cross Country Line a TransPennine.
Město York má přibližně 185 000 obyvatel; z toho přes 90 % tvoří běloši.
Hospodářství
Ekonomika města je z větší části založena na cestovním ruchu, vědě a výzkumu a službách.
Ještě v 50. letech 20. století tomu bylo zcela jinak: hlavními zdroji prosperity města byly
zdejší čokoládovny a železnice. Většina průmyslu je však již minulostí, a to včetně vagónky,
která ve své době zaměstnávala přibližně 22 tisíc dělníků. Mezi nejvýznamnější
zaměstnavatele v současnosti (2006) patří magistrát, pojišťovna Norwich Union a
čokoládovny Nestlé.
V Yorku sídlí společnost Nestlé Rowntree, světoznámý výrobce cukrovinek. Vyrábí se zde
mj. čokoládové tyčinky Kit Kat a Yorkie a bonbóny Smarties (obdoba českých Lentilek). Až
do 30. září 2005 byla v Yorku v provozu též čokoládovna Terry’s; její majitel společnost
Kraft Foods však výrobu přesunula do Polska. Historická provozní budova je však stále k
vidění vedle závodiště Knavesmire. I přes velké propouštění u velkých zaměstnavatelů v
poslední době však zaměstnanost v Yorku zůstává na poměrně dobré úrovni.
Vysoké školství
Areál hlavní univerzity města, University of York, se rozkládá na východním okraji města v
předměstí Heslington. Až do roku 2006 šlo o jedinou univerzitu ve městě; toho roku získala
statut univerzity též York St. John University, původně samostatná kolej University of Leeds.
Ve městě se nachází též několik pracovišť britské právnické vysoké školy College of Law.
Pamětihodnosti :
V centru města stojí Yorská katedrála, největší gotická katedrála v severní Evropě. Je sídlem
yorského arcibiskupa, což je druhá nejvyšší funkce v anglikánské církvi, a zároveň katedrálou
yorské diecéze. Spravuje ji yorský děkan a kapitula, sídlící v přilehlém děkanství.
Chrám má velmi širokou loď a kapitulu ve slohu dekorativní gotiky; presbyterium a východní
část stavby jsou ve slohu anglické svislé gotiky; severní a jižní příčné lodi jsou raně
anglického původu. Katedrála je proslulá svými vitrážemi. Okno v západním průčelí lodi
pochází z roku 1338; jedná se o největší středověké vitrážové okno na světě. Okno ve
východním průčelí nad kaplí Panny Marie bylo dokončeno roku 1408. V severním transeptu
se nachází tzv. Okno pěti sester, jehož každý lomený oblouk je přes 16 metrů vysoký. V
jižním transeptu je slavné růžicové okno. Varhany na kůru byly dvakrát zničeny požárem;
stávající nástroj pochází z roku 1829 a v roce 1993 prošel zásadní rekonstrukcí.
Katedrála má tři věže; ve dvojici na západní straně jsou zvony a zvonkohry. Zvon ‘Great
Peter’ v severozápadní věži váží 11 tun; v jihozápadní věži je 14 samostatných zvonů (tenor
váží přesně 3 tuny) a zvonkohra složená z 11 menších zvonků (tenor 1,17 t). Do severního
transeptu byl v roce 1955 vsazen orloj na památku severoanglických letců, padlých během
druhé světové války.
Centrum Yorku svírají středověké hradby. Po celém jejich obvodu vede vycházkový okruh,
jehož délka (včetně několika úseků bez hradeb) činí přibližně 5 km. Hradby přerušují čtyři
hlavní brány (bars), jež pocházejí z 11.-14. století: Bootham Bar, Monk Bar, Walmgate Bar a
Micklegate Bar; kromě nich se dochovaly též dvě menší brány Fishergate Bar (dnes pouze pro
pěší) a Victoria Bar (nově proražená z 19. století). Ve středověku brány omezovaly vstup do
města, vybíralo se zde clo a plnily též obrannou funkci ve válečných dobách. Brána Monk Bar
sloužila jako samostatná pevnůstka a dnes je v ní umístěno Richard III Museum. Branou
Micklegate Bar do města tradičně vstupovaly královské průvody.
Gotická pevnost Clifford’s Tower čtyřlistového půdorysu stojí na umělém pahorku
normanského původu. Původně dřevěný hrad nechal v letech 1068-1069 vystavět Vilém
Dobyvatel. V letech 1245-1265 byl přestavěn na kamennou pevnost.
Dne 16. března 1190 zde došlo k masakru asi 150 Židů. Poté, co město zachvátil požár,
hledali v hradu záchranu před plameny; protože však tehdejší vládce města Richard de Malbis
byl velkým dlužníkem židovského obchodníka jménem Aaron z Lincolnu, vyvolal v hradu
lynčování, aby se svého věřitele zbavil. Spolu s ním při masakru zahynulo dalších zhruba 150
osob.
Úzkou středověkou uličku zvanou The Shambles (Masné krámy) lemují obchody a čajovny,
původně však všechny z nich byly řeznickými krámy. Při bližším ohledání jsou patrny četné
dosud dochované háky k zavěšování masa. Stojí zde i rodný dům mučednice a světice
Margaret Clitherow, dnes přeměněný na její svatyni. V centru Yorku je mnoho dalších úzkých
uliček, ale žádná z nich nemá neopakovatelné kouzlo Shambles. S okolními ulicemi je
propojena řadou pěších průchodů (snickelways).
Město se chlubí mnoha muzei, mimo jiné zde najdeme Castle Museum (muzeum dějin města
a okolí), Yorkshire Museum, Jorvik Museum (expozice vikingského osídlení) a Merchant
Venturers’ Hall (síň cechu obchodníků, dodnes fungující a vlivné organizace). Národní
muzeum železnic (National Railway Museum) se nachází nedaleko nádraží a spravuje
rozsáhlou sbírku železniční techniky i největší sbírku lokomotiv na světě. Mezi nejzajímavější
exponáty patří nejrychlejší parní lokomotiva světa LNER 4468 Mallard a světoznámého
Létajícího Skota (4472 Flying Scotsman), jenž je dodnes nasazován v běžném provozu.
York je rovněž místem významných koňských dostihů. Na yorském závodišti ve čtvrti
Knavesmire se každoročně v srpnu pořádá turnaj Ebor Handicap Meeting. Ve městě je
zachována řada středověkých anglikánských kostelů a několik prastarých hospod a hostinců.
Nejstarší The Black Swan sídlí v původní hrázděné budově ze 14. století.
Durham
Durham je malé město a hlavní centrum City of Durham, metropolitního distriktu v
anglickém hrabství Durham. Je známé svou normanskou katedrálou a hradem. Nedaleko
centra města se nachází vězení. Durham se nachází 21 km na jihozápad od Sunderlandu. Řeka
Wear protéká severní částí města a ohraničuje centrum na třech stranách a vytváří tak
Durhamský poloostrov. Durham je město postavené na pahorcích. Dominantou města je
jeho katedrála, postavená nacházející se v centru na pahorku nad řekou Wear. Prudké svahy
na březích řeky jsou zalesněné a dotvářejí tak pitoreskní krásu města. Na západ od centra
města protéká další řeka Browney, která na jih od Durhamu vtéká do Wearu.
Archeologické nálezy ukazují na osídlení v oblasti Durhamu přibližně od 2. tisíciletí př. n. l.
Historii současného města je možno vysledovat od roku 995, kdy si skupina mnichů z
Lindisfarne vybrala kopcovitý poloostrov jako místo stavby kostela, kde pohřbili ostatky
svatého Cuthberta (podle legendy je zde přivedla dojička, které se zatoulala kráva a našla ji na
tomto místě odpočívat). Stavba současné Durhamské katedrály byla zahájena roku 1093 a
stále obsahuje ostatky svatého Cuthberta a ctihodného Bedeho. Název Durham pochází ze
staroanglického dun-holm znamenající pahorkatý ostrov.
Naproti katedrály napříč Palace Green stojí Durhamský hrad, původně budovaný Normany
od roku 1071 poté co se Vilém I. Dobyvatel vrátil z tažení do Skotska. Některé jeho části
pocházejí z pozdějšího období, především pozoruhodná Viktoriánská přístavba Anthonyho
Salvina. Obě dvě stavby jsou zařazeny do Světového dědictví UNESCO. Od roku 1837 v
hradu sídlila University College, první fakulta Durhamské univerzity. Tři staletí po dostavbě
hradu byl Durham pravidelně obléhán Skoty, včetně známé Bitvy u Nevillova kříže roku 1346
odehrávající se asi dva kilometry na západ od města.
Ve středověku byl Durham centrem moci světské i církevní, hlavně pro svou strategickou
polohu poblíž hranic se Skotskem. Hrabství Durham bylo velmi nezávislé na ústřední moci,
razilo své vlastní mince, vykonávalo spravedlnost a mělo právo udržovat svou vlastní armádu.
Durhamští biskupové disponovali rozsáhlými pravomocemi, které omezil až Jindřich VIII,
který také roku 1538 nechal zničit skříň s ostatky svatého Cuthberta. Speciální pravomoci
durhamských biskupů byly zcela zrušeny při správní reformě roku 1832.
Roku 1832 byla založena Durhamská univerzita, jejíž budovy se nacházejí jak na poloostrově
tak i na Event Hill na druhé straně řeky. v 19. století se v okolí Durhamu začalo ve větší míře
těžit uhlí. První Durham Miners' Gala slavnost horníků, jejíž součástí je průvod městem, se
uskutečnila roku 1871 a je populární do současné doby.
Metropolitní distrikt, jehož bylo město součástí, byl označován jako Durham and
Framwelgate do té doby než byl spojen s Durham Rural District a Brandon and Byshottles
urban district a vytvořil tak distrikt City of Durham.
Durhamská katedrála, nebo oficiálně Katedrální kostel Ježíše Krista, Panny Marie a
Svatého Cuthberta z Durhamu (Cathedral Church of Christ, Blessed Mary the Virgin and
St Cuthbert of Durham) se nachází v anglickém městě Durhamu. Byla založena roku 1093 a
je centrem křesťanských bohoslužeb do současné doby. Je považována za jeden z
nejkrásnějších příkladů normanského slohu v Evropě a je, spolu s Durhamským hradem
součástí Světového dědictví UNESCO.
Historie - roku 995 si skupina mnichů z Lindisfarne vybrala kopcovitý poloostrov jako místo
stavby kostela, kde pohřbili ostatky svatého Cuthberta (podle legendy je zde přivedla dojička,
které se zatoulala kráva a našla ji na tomto místě odpočívat). Hlavním důvodem výběru tohoto
místa byla jeho poloha, která umožňovala dobrou obranu proti útočníkům.
Původně zde vznikla pouze přechodná dřevěná stavba sloužící k úschově ostatků Svatého
Cuthberta. Ty byly později přemístěny do masivnější, zřejmě také dřevěné stavby známé jako
Bílý kostel. Roku 998 byl tento kostel nahrazen kamennou stavbou, z níž byla nedostavěná v
roce 1018 pouze západní věž. Se vzrůstajícím kultem Svatého Cuthberta se Durham brzy stal
poutním místem. Jedním z prvních byl i král Knut I. Veliký, který Durhamu udělil mnohá
privilegia a věnoval rozsáhlé pozemky.
Stavba první katedrály byla zahájena roku 1093. Je mimo jiné pozoruhodná žebrovaným
stropem střechy hlavní chrámové lodi, jejíž oblouky jsou podpírány relativně štíhlými pilíři.
Tyto prvky jsou předchůdci gotické architektury, která se objevuje v severní Francii o několik
desetiletí později. Dovedné využití lomených oblouků a žebrovaného stropu umožnilo
zastřešení daleko strukturovanější plochy než u předchozích staveb.
Ve 12. století byla přistavěna Kaple Panny Marie, kde jsou uschovány ostatky Bedy
Venerabilise a biskupa Lengleyho, jehož hrobka se nachází u západního vstupu do katedrály.
Ve 13. století byla v západním křídle postavena Kaple devíti oltářů. Hlavní věž z té doby byla
zničena úderem blesku, takže ta současná pochází z 15. století.
Cuthbertova hrobka byla na příkaz Jindřicha VIII. roku 1538 zničena a dochoval se pouze
skromný kamenný podstavec. O dva roky později, roku 1540, byl benediktýnský klášter
zrušen a jeho poslední převor se stal prvním děkanem katedrály.
V roce 1650 byla katedrála použita Cromwellovým vojskem jako vězení pro skotské zajatce
po Bitvě u Dunbaru 3. září 1650. Odhaduje se, že zde zemřelo asi 3 000 vězňů, kteří zde byli
drženi v nelidských podmínkách většinou bez jídla a vody.
Roku 1986 byla katedrála a hrad zařazeny na seznam světového dědictví. V současnosti je
katedrála sídlem biskupa Durhamské diecéze.
Hlavní město hrabství Durham, Durham se nachází v místním samosprávném distriktu City of
Durham, do kterého jsou zahrnuty i oblasti mimo vlastní město. Tento distrikt má 87 656
obyvatel a rozprostírá se na ploše 186,68 čtverečních kilometrů. Vlastní Durham má 42 939
obyvatel. V katedrále sa natáčal Harry Potter.
Doprava
Železniční stanice Durham se nachází na trati East Coast Main Line mezi Edinburghem a
Londýnem. Železniční trať od jihu vede přes okázalý viktoriánský viadukt vypínající se nad
městem. Hlavní silniční tepnou je dálnice A1, která prochází podél východní části města.
Letiště Newcastle na severu a Letiště Durham Tees Valley na jihu se nachází asi ve
vzdálenosti 40 km od Durhamu. Tržiště a centrum města je první (i když malou) oblastí ve
Velké Británii, kde je vyžadován poplatek za vjezd z důvodu omezení dopravy a byla takto
ustanovena roku 2002.
Turistické atrakce
Centrum města se rozkládá na poloostrově vytvořeném řekou Wear. V centru této oblasti se
nachází tržiště, kde jsou stále pořádány pravidelné trhy. Zastřešená tržnice se také nachází na
náměstí. Toto náměstí a okolní ulice jsou hlavním obchodním centrem města. Hradní nádvoří
které vede na jih kolem Palace Green je téměř celé obsazeno univerzitou a katedrálou. Na
poloostrov vedou tři starobylé mosty, které jsou v současnosti vyhrazené pro pěší. Prebends
Bridge vede na jižní část nádvoří. Na východ z náměstí vede cesta přes Elvet Bridge a dále do
městského obvodu Elvet. Na západ odsud je oblast obecně známá jako Viaduct, pojmenovaná
po dominantě této části města.
Scone Palace
Scone Palace, nádherný zámok, staroveké miesto korunovácie 42 škótskych kráľov
a kráľovien na tzv. Kameni osudu (Stone of Destiny - Stone of Scone). V nádherných
zámockých záhradách sa nachádza aj kópia tohto korunovačného Kameňa osudu (Stone of
Destiny). Narodil sa tu David Douglas (* 25. jún 1799 Scone, Škótsko - † 12. júl 1834
Mauna Kea, Hawai) – škótsky botanik, záhradník a cestovateľ. Pred ním sa pestovalo
menej ako desať lesných drevín, po ňom viac ako dvesto. Autorskú skratku pri botanických
návoch má „Douglas“.
Narodil sa v rodine kamenára v dedine Scone pri meste Perth v Škótsku. Sedem rokov
pracoval ako učeň v blízkom parku Scone Palace a neskôr v parku s bohatou zbierkou drevín
Valley Field in Fife, ktorý vlastnil Sir Robert Preston. Mladému Douglasovi, ako šikovnému
záhradníkovi sprístupnil svoju rozsiahlu botanickú knižnicu. Douglas následne odišiel
pracovať pre Wiliama Jackson Hookera do Botanickej záhrady v Glasgowe, kde tiež
navštevoval jeho prednášky z botaniky na univerzite. Sám Hooker ho neskôr odporučil do
Kráľovskej záhradníckej spoločnosti v Londýne, ktorá ho v roku 1923 vyslala na expedíciu na
východné pobrežie Severnej Ameriky, kde mal zberať najmä ovocné dreviny a tie taxóny,
ktoré neboli popísané alebo sa ešte nepestovali. Na začiatku roku 1924 botanizoval na
západnom pobreží Severnej Ameriky a za ďalších osem mesiacov navštívil Madeiru a Rio de
Janeiro. V apríli roku 1827 vystúpil samostatne na štíty Mt. Hooker a Mt. Brown a stal sa tak
prvým horolezcom v dejinách Severnej Ameriky. V tom istom roku objavil a introdukoval
Pseudotsuga menziesii. Medzi iné stromovité dreviny, ktoré introdukoval patrí Picea
sitchensis, Pinus lambertiana, Pinus monticola, Pinus ponderosa, Pinus contorta, Pinus
radiata, Abies grandis, Abies procera, introdukoval aj mnohé druhy krov ako Gaultheria
shallon a viaceré druhy Ribes sp. Spolu objavil a pomohol zaviesť do pestovania približne
240 druhov rastlín, čím natrvalo zmenil britské krajinárstvo a drevársky priemysel.
V rokoch 1830-1832 bol vyslaný na expedíciu do Kalifornie, kde popísal porasty Sequoia
sempervirens hoci ich niekoľko rokov pred ním objavil Archibald Menzies. Z Kalifornie
zaslal zozberaný rastliný materiál, ktorý rátal viac ako 670 druhov, z toho mnoho nových.
V decembri 1833 odcestoval na Hawai, kde o šesť mesiacov tragicky zahynul za záhadných
okolností keď sa pokúšal zdolať vrch sopky Mauna Ke. Mal vtedy len 35 rokov.
Na jeho počesť bol pomenovaný rod Douglasia Lindl. (Primulaceae).
V Arboréte Mlyňany SAV rastú z drevín, ktoré introdukoval tieto: Abies grandis Lindl., Abies
nobilis Lindl., Juniperus horizontalis Moench cv. Douglasii, Picea sitchensis /Bong./ Carr.,
a iné.
Falkirk
Falkirk : Na pokraji mestečka Falkirk sa nachádza technický unikát – lodný výťah - Falkirk
Wheel, ktorý je škótskou odpoveďou na londýnske oko (alebo : nechajte sa prekvapiť divom
z dielne škótskych inžinierov.
Falkirk Wheel vybudovali v roku 2002 v rámci projektu na revitalizáciu regiónu a
znovuotvorenie starého prieplavu, ktorý spájal dve najväčšie mestá v Škótsku – Glasgow a
Edinburgh. V minulosti síce táto vodná trasa prinášala obchod a priemysel do mestečiek,
ktoré sa nachádzali pri kanáli, ale teraz tento kanál slúži len na rekreačné účely, keďže jeho
pôvodnú úlohu prevzali železnice a diaľnice. Celý projekt stál vyše 80 miliónov libier, pričom
samotné koleso si odkrojilo asi 18 miliónov z tohto rozpočtu. Za 6 rokov prevádzky sa naň
však prišlo pozrieť už vyše 3 milióny turistov.
Koleso nahradilo 11 plavebných komôr, ktoré predtým spájali dva kanály Forth and Clyde
Canal a Union Canal. Prejdenie týchto komôr vraj trvalo celý deň a bolo veľmi nákladné,
kvôli neustálemu prečerpávaniu vody a nutnosti zamestnávať množstvo robotníkov. Teraz
trvá presun „výťahu“ asi 5 minút, vodu netreba prečerpávať a na otočenie kolesa stačí
elektromotor s výkonom 22 kW (asi 30 HP). Pri otáčaní sa spotrebuje len 1.5 kilowatthodiny,
čo je približne energia potrebná na uvarenie 8 elektrických rýchlovarných kanvíc s vodou.
Toto je možné vďaka konštrukcii, pri ktorej sú obidve ramená kolesa stále vyvážené bez
ohľadu na náklad aký práve prevážajú. Podľa Archimedovho zákona, plávajúce telesá
vytláčajú svojím objemom vodu von z „vane“, v ktorej sa prevážajú a teda tieto „vane“ vážia
stále rovnako.
Okrem výťahu musia lode stále prekonať jednu plavebnú komoru pred aj za kolesom, čo je
však stále lacnejšie a rýchlejšie ako to bolo v minulosti. V areáli sa tiež nachádzajú detské
ihriská, piknikový areál a rôzne prechádzkové cestičky, ktoré turistom spríjemňujú aj tak
pekný zážitok z tohoto „Wonderful Water Wheel“ (Krásne Vodné Koleso).
Z iného zdroja:
Pri mestečku Falkirk v strednom Škótsku majú nádherné obrovské oceľovo strieborné
kolesá. Prenášajú lode ako výťah hore a dole medzi kanálom Forth a Clyde a kanálom Union.
No a čo ? Čo je na tom také zaujímavé ? Výškový rozdiel medzi kanálmi je 24 metrov. Je to
jediná kolesová plavebná komora na svete.
Kanál Forth a Clyde pretína Škótsko od východného po západné pobrežie. Navrhol ho John
Smeaton. Meria 35 míľ (56 km) a má 39 plavebných komôr.
So stavbou spájajúcou zálivy riek Forth a Clyde sa začalo v roku 1768. Pre nedostatok
financií skončila až po 22 rokoch. William Symington na ňom v rokoch 1789 – 1803 testoval
svoje parné lode. Prvej používanej parolodi dal meno Charlotte Dundas. Keďže to úspešne
prežila, na kanál vtrhli ďalšie parníky zásobujúce Edinburgh a Glasgow. Z činnosti ho
vyradila po takmer 200 rokoch (1963) železničná konkurencia.
Autorom kanálu Union je Hugh Baird. Dnes z jeho pôvodného názvu Edinburgh and Glasgow
Union zostalo len posledné slovo. Vedie z Edinburghu do Falkirku a prepravovali po ňom
uhlie. Jeho 31,5 míľ (50,7 km) stavali od roku 1818 do 1822. Železnica ho pochovala po sto
rokoch (1930).
Pomohol na svet jednému objavu. Plavebný inžinier John Scott Russell pri pozorovaní vĺn v
kanáli prišiel v roku 1934 na definíciu vlnenia, ktoré sa v matike a fyzike volá soliton.
V roku 2000 sa Miléniová komisia rozhodla oživiť oba kanály na rekreačné účely a šport a
moderne ich prepojiť. Postavila im niečo, čo nemajú ešte nikde. Kolesovú plavebnú komoru
vo Falkirku. Priťahuje turistov ako magnet.
Jej ladné krivky sú škótskym patentom. Majú ich na svedomí architekti štúdia Nicoll Russell a
inžinieri spoločnosti Binnie Black a Veatch. Dodávateľom architektonických služieb bola
RMJM, Britská prax architektov so sídlom v Edinburghu.
Pýchu skvelo moderného a zároveň vysoko úžitkového škótskeho priemyselného designu
prišla v máji 2002 v rámci osláv Zlatého výročia korunovácie otvoriť samotná kráľovná
Alžbeta II.
Hriadeľové kolesá s priemerom 35 metrov sú spomienkou na dvojsečné keltské sekery.
Spájajú ich dve vodou naplnené obdĺžnikové mega „vane“, komory každá s kapacitou 80 tisíc
galónov (302 ton).
“Kolotočový výťah“ je reklamou na Archimedov zákon. Keď prídu lode do horného a
dolného kanála, každá vpláva do jednej vane. Kolesá za 5 a pol minúty položia hornú vaňu z
výšky ôsmeho poschodia k dolnému kanálu a zdvihnú tú dolnú k hornému kanálu.
Energeticky to je také náročné ako uvariť 8 kanvíc vody na čaj. 1,5 kWt za hodinu.
Nie je to jediný výťah na lode v Anglicku. No ten prvý, 132 ročný deduško Anderton Boat v
Cheshire má obdĺžnikový tvar.
Koleso samotné stálo 17,5 milióna libier. Celková obnova kanálov stála 84,5 milióna, z toho
32 miliónov prispel fond Národnej lotérie, starajúci sa o rekonštrukciu, atraktívne, a tým aj
aktívne využitie národného kultúrneho dedičstva.
Stirling
Stirling je historické mesto, dejisko mnohých bitiek spojených s W. Wallaceom. V nádhernej
prírodnej scenérii sa nachádza druhý najväčší hrad Škótska. Stirling je srdcom oblasti
nazývanej Stirling Council a taktiež centrom miestnej vlády, vyššieho vzdelávania, obchodov
a ľahkého priemyslu. S počtom obyvateľov o niečo vyšším ako 40 000 je to najmenšie
škótske „veľkomesto“.
Stirling je považovaný za akúsi vstupnú bránu do Škótskej vysočiny. Leží na rieke Forth.
Mesto bolo postupne vybudované okolo hradu, ktorý stojí na vrchu kamenného brala. Miesto,
kde sa dnes Stirling rozprestiera bolo strategicky dôležité už od rímskej okupácie Veľkej
Británie. Mestu udelil mestské práva kráľ Dávid I. v roku 1130. Vtedy bolo známe ešte ako
Strivelyn. V 13. storočí sa na Stirlingskom moste odohrávali najdôležitejšie bitky vojny o
nezávislosť a začiatkom 14. storočia bol hrad niekoľkokrát obliehaný. Pevnosť hrala dôležitú
strategickú úlohu aj počas Jakobitských povstaní v 18. storočí. V tomto období bol Stirling aj
dôležitým prístavom podporujúcim zámorský obchod. Po vynájdení železnice však začal jeho
význam upadať a do polovice 20. storočia prestal fungovať úplne. V roku 1975 zanikla oblasť
nazývaná Stirlingshire a vznikol tzv. Centrálny región. V roku 2002 ako súčasť oslavy zlatého
jubilea kráľovnej Alžbety II. bol Stirlingu udelený titul „veľkomesto“.
Oblasť okolo Stirlingu je najproduktívnejšia v krajine pokiaľ ide o úrodnú zem, preto tu bolo,
najmä v minulosti, poľnohospodárstvo značne rozvinuté. Stirling bol tiež mestom, kde sa
konali trhy. Sieť obchodov dnes slúži taktiež nielen pre mesto samotné, ale aj pre okolité
obce. Finančný a turistický sektor sú dva najrozvinutejšie z oblasti služieb. V Stirlingu sa
nachádza aj univerzita, ktorá sa od svojho vzniku v roku 1967 rozrástla na veľké výskumné
centrum, veľký vedecký park – Innovation Park.
Okrem Stirlinského hradu je v okolí mnoho iných pamiatok vhodných návštevy. Nie ďaleko
od hradu stojí kostol Holy Rude, jediný kostol vo Veľkej Británii okrem Westminsterského
opátstva, kde sa konala korunovácia (Jamesa VI v roku 1567). Potom je to Opátstvo
Cambuskenneth či Pamätník Williama Wallaca, oba neďaleko od mesta. Taktiež Blair
Drummomnd Safari Park nie je ďaleko. Stirling je tiež známy strašením. Hotel Settle Inn
poblíž hradu je považovaný za jedno z najstrašidelnejších miest v Škótsku. Na hrade vraj
viacerých vojakov vystrašila Zelená pani a okrem toho tu straší vo viacerých krčmičkách.
Rosslynská kaplnka
Rosslynská kaplnka Kaplnka, nachádzajúca sa len pár kilometrov južne od Edinburgu v
Škótsku bola vždy predmetom záujmu. Miesto okrem historikov umenia a turistov navštevujú
pravidelne aj hľadači svätého grálu, mumifikovanej hlavy Krista, stratených zvitkov
jeruzalémskych templárov, škótskych korunovačných šperky a pokladu templárov. Túto
veľkolepú kaplnku začali stavať v roku 1440 n.l. podľa predstáv sira Williama st.Clair.
Výstavba trvala približne 50 rokov. Kaplnka, ktorá stojí dodnes, mala byť pôvodne časťou
veľkej katedrály a zámer rodiny bol pravdepodobne založiť centrum vysokoškolského
vzdelávania. To hovorí aj jej druhý, menej rozšírený názov – Vysokoškolská kaplnka Sv.
Mateja. Stavba je postavená v gotickom štýle, konkrétne na jeho konci – v neskorej gotike.
Toto obdobie trvalo od roku 1150 do r.1450. Asi najtypickejší znak gotiky je lomený oblúk,
ktorý podľa povery vymyslel Opát Sugér pri modlení – na základe tvaru, ktorý vytvárali jeho
ruky. Vo svete je množstvo známych gotických kostolov ako napríklad Notre Dam a Saint
Denis vo Francúzsku, alebo pražský Chrám Sv. Víta. Rosslynská kaplnka je, ako všetky
gotické stavby, orientovaná vertikálne, t.j. ťahá sa do výšky a na rozdiel od románskeho slohu
pôsobí vzdušne a odhmotnene. Namiesto hrubých stien môžeme pozorovať vitrážové okná,
cez ktoré preniká veľké množstvo svetla. Keďže nosná funkcia múrov bola značne znížená, aj
po bokoch tejto kaplnky je postavaný oporný systém. Zvonku pôsobí mierne stroho, ostenie a
archyvolty nie sú skoro vôbec dekorované (čo je však jeden z typických znakov neskorej
gotiky). Dva chrliče v tvare príšer nám len matne napovedajú, čo nás čaká vo vnútri. Celý
pôvab a mystika stavby je založená na jej interiéri. V kaplnke sa človek cíti ako v rozprávke
zo stredoveku – očami nás sprevádzajú draci, jednorožce, zelení mužíci, levy a opice, stojace
hneď vedľa svätcov a rytierov. Bohatá výzdoba krabmi pokrýva krížové klenby so zložitou
výzdobou (ako napr. hviezdy, ruže, kvety rôznych tvarov a pod.). Mnohý v týchto symboloch
hľadajú zašifrovanú cestu k svätému grálu. Prečo však je ich predmetom hľadania práve tento
gotický kostol? Existuje teória, že pri stavbe kostola stáli aj templári, ktorí utiekli do Škótska
pred Filipom IV. Tí tam údajne skryli svätý grál a miesto uloženia zašifrovali znakmi a
dekoráciuou v kostole. Túto teóriu potvrdzoval aj šokujúci nález, objavený v
slobodomurárskej lóži – Zvitok z kérkvou, ktorý je 5,5 m dlhý a takmer 2 m široký. Uprostred
bol údajne pôdorys šalamúnovho chrámu, ktorý sa nápadne zhodoval s pôdorysom
Rosslynskej kaplnky – v mieste prekrytia sa nachádzajú pod kostolom krypty. Skrýva sa v
nich naozaj vytúžené tajomstvo? Robert Cooper, dejepisec, ktorý sa dlhodobejšie zaoberá
Rosslynskou kaplnkou a svätým grálom, túto teóriu razantne odmieta. Nákres na zvitku,
chybne považovaný za Šalamúnov chrám je v skutočnosti svätostánok v púšti. A nech ho
nakreslil hocikto, templári to s najväčšou pravdepodobnosťou neboli. Do Škótska totiž prišli
už v roku 1307 n.l, tesne pred masovým zatýkaním vo Francúzsku. Kaplnka bola postavená
skoro 140 rokov neskôr a je nepravdepodobné, že by sa niektorý z templárskych rytierov dožil
takého požehnaného veku. Rosslynská kaplnka teda nemá s templármi nič spoločné. Táto
stavba však aj naďalej zostáva záhadou a je značne frekventovaná, najmä po odvážnom
tvrdení Dana Browna vo svojej knihe, kde kaplnku spája s templármi a grálom. Pre
zaujímavosť možno doložiť, že napriek jej starodávnemu vzhľadu ani ona nezaostáva za
dobou. Keďže protestantská cirkev v Anglicku a Škótsku trpí zmenšujúcim sa počtom
veriacich, rozhodli sa kňazi z Rosslynskej kaplnky použiť internetovú komunikáciu a tak
podnietiť veriacich k modleniu sa. Prosebníci môžu totz posielať svoje modlitby
prostredníctvom internetovej stránky a e-mailu. Tento spôsob sa škótskym veriacim zapáčil,
takže teraz sa môžu rozprávať s Bohom a pritom neopustiť teplo domova, prípadne stoličky
za počítačom
Len 10 kilometrov južne od centra Edinburghu leží donedávna nenápadná dedina Rosslin.
Na hodinách biológie v tematickom celku transnukleárne klonovanie je možné spomenúť
práve túto inak nenápadnú dedinku. Rosslin je totiž známa ako miesto, kde v Rosslin
inštitúte sa od začiatku 90 – tych rokov minulého storočia robili intenzívne pokusy
s transnukleárnym klonovaním cicavcov. K najväčším úspechom patrilo v roku 1997
narodenie klonovanje ovce Dolly. Do oocytu darkyne, ktorého jadro bolo vopred odstránené
sa podarilo vniesť jadro z bunky mliečnej žľazy šesťročnej ovce. Takto vzniknutá
„zygota“(pre nebiológov - zygota je oplodnená pohlavná bunka) bola implantovaná darkyni
vajíčka. Narodilo sa jahňa Dolly, ktoré sa vo väčšine znakov zhodovalo s darkyňou
bunkového jadra. Vedúcim úspešného tímu bol profesor Ian Wilmut, prípravy projektu sa
zúčastnil aj český vedec Josef Fulka.
Škoda, že Rosslin je turistom predstavovaná iba cez bohato zdobenú neskoro gotickú Rosslin
Chapel.
Nebyť filmovej adaptácie Da Vinciho kódu, doteraz by ju turistické autobusy veselo
obchádzali aj ďalej. Nuž ale práve Rosslynskú kaplnku si Dan Brown vybral ako dejisko pre
veľké finále úspešného románu Da Vinciho kód.
Z pôvodne plánovaného kláštorného kostola sv. Matúša bol postavený iba chór, Lady Chapel
a časť transeptu (= priečna chrámová loď slúžiaca k oddeleniu presbytéria od hlavnej
chrámovej lode.). Stavba bola v roku 1484 na 400 rokov prerušená, opravy začali až nedávno.
Zvonku kaplnku zdobí veľa vežičiek, chrličov a oporných stien, vo vnútri sa nachádzajú
najmä plastiky s motívami rastlín (kaktusy, kukurica, čo svedčí o tom, že zakladateľov starý
otec , princ Henry z Orkney, bol v Amerike o 100 rokov skôr ako Kolumbus. Napriek tomu,
že kaplnka nebola nikdy dokončená, jej interiér je neuveriteľne bohato zdobený
templárskymi motívmi, ale nájdete tu napríklad aj výjavy z ľudského života, dolu hlavou
obráteného padlého anjela Lucifera či Učňov stĺp. Najzaujímavejšou časťou kaplnky je
Apprentice Pillar (učňov pirier, stĺp). Podľa miestnej legendy majster-kamenár, ktorý dostal
za úlohu vytesať podľa predlohy zdobený stĺp odcestoval do zahraničia obzrieť si originál,
zatiaľ čo jeho učeň doma stĺp pomaly zručne vytesal a vyzdobil. Po návrate majster v
záchvate žiarlivosti na krásne vyzdobený stĺp učňa zabil. Mŕtveho učňa údajne znázorňuje
malá hlava s ranou na čele nachádzajúcou sa na strope v severozápadnej časti budovy.
Traduje sa historka, že majstrovu vražednú tvár umiestnili do kúta oproti stĺpu, aby sa naň
musel pozerať celú večnosť. Vzájomne prepletené hady zdobiace spodnú časť stĺpa sú
symbolmi satana a ich autor sa pravdepodobne inšpiroval nórskou mytológiou. Rosslynská
kaplnka je skutočne tajuplné miesto, ktorému by lepšiu reklamu ako Dan Brown
nevymyslela ani stovka marketingových špecialistov.
Edinburgh.
Samotné mesto leží na juhovýchode Škótska na pobreží Severného mora. Vďaka svojej
polohe, obklopený drsnou škótskou prírodou a výnimočnej historickej zachovalosti je
Edinburg považovaný za jedno z najkrajších miest nielen na britských ostrovoch, ale aj v
celej Európe.
Nové i staré mesto Edinburgu je zapísané v zozname svetového dedičstva UNESCO (od r.
1995) a až 23% všetkých budov v Edinburgu je pamiatkovo chránených, čo je najviac zo
všetkých britských miest.
Edinburg je univerzitní město ve Velké Británii. Dominantou tohoto historického města je
zdejší hrad, Arturovo sedlo a Scott Monument. Město se vyznačuje chladným a větrným
podnebím, díky němuž se vžil název „Athény severu“.
Medzi najvyhľadávanejšie pamätihodnosti sa radí georgiánske Nové mesto, stredoveké Staré
mesto a prístav Leith. Chrbtovou kosťou starého mesta je „kráľovská míľa“, ktorou sa
označuje priestranstvo okolo cesty vedúcej od hradu, ktoré pokračuje okolím katedrály sv.
Víta z 14. až 15. storočia, a končí v Holyroode.
Dominantným znakom centra je hrad týčiaci sa nad ulicou Princes Street, ktorá bola často
krát opisovaná ako najkrajšia ulica na svete. Royal Mile pokladal Daniel Defoe za
nádhernejšiu ulici akú kedy videl, spája Edinburgský hrad a PalaceofHolyroodhouse, bola
hlavnou tepnou stredovekého mesta.
Edinburgský hrad - některé části hradu pocházejí z doby kolem roku 1100. Tzv.
Holyroodhouse se stal sídlem skotských králů včetně královny Marie Stuartovny, která byla
popravena v Anglii roku 1587. Holyrood je v současné době britským korunním majetkem.
Od roku 1603 město přišlo o titul sídelní město krále a od roku 1707 až do roku 1997 se ve
městě nescházel ani skotský parlament.
Páteří starého města je „královská míle“, což je cesta vedoucí od edinburghského hradu kolem
tří kostelů, z nichž nejkrásnější je katedrála sv. Jiljí ze 14. až 15. století, až ke královskému
opatství v Holyroodu.
Zaujímavú vyhliadku na mesto poskytuje 251 metrov vysoký vrch Arturovo sedlo (ang.
Arthur´s Seat), ktorý je zložený z vulkanických hornín – podobne ako väčšina okolitých
kopcov.
Starostlivé konzervovanie pamiatok v 20. storočí zvýraznilo osobitý charakter mestského
centra. Smerom na sever, pozdĺž zálivu Firth of Forth, sú situované doky prístavu Leith, ktorý
bol nedávno zregenerovaný štýlovými hotelmi, reštauráciami, pubmi a vínovými barmi,
pričom ďalšia výstavba pokračuje pozdĺž pobrežia východným i západným smerom.
Mimo centra je zaujímavý ostrov Firth of Forth, kopec Pentland a okúzľujúce pobrežné
mestečko South Queensferryt.
Pôvod mena Edinburg je nejasný. Mesto sa radí medzi najdlhšie nepretržite obývané miesta
v severnej Európe a jeho renesancia sa datuje od doby, keď po prvý krát zasadal Škótsky
parlament (pred 300 rokmi). Viac: http://www.skrz.sk/edinburg-pamiatky-a-muzea-letenkyhotely-a20-63-2-0-sk.htm#ixzz1R7GWxtFf
Edinburg je kompaktné hlavné mesto. Má len čosi menej ako pol milióna obyvateľov, ale pre
každého sa tu čosi nájde. Kultúra, história, móda, zábava. Priam povinnosťou každého
náštevníka Edinburghu je prechádzka po Royal Mile. Na jednom konci ohraničená hradnou
skalou, perfektnou lokalitou pre obrannú pevnosť mesta – Edinburgh Castle a presne po
jednej míli skončíte pri jednej z oficiálnych kráľovských rezidencií Holyroodhouse Palace,
nad ktorou sa týči vyhasnutý vulkán Arthur´s Seat.
Cestou sa môžete „pohrať“ cez Cameru Obscuru – stredoveký špehovací systém – s
postavičkami ľudí na Royal Mile.
Camera obscura (z lat. temná komora), dírková komora nebo pinhole je optické zařízení
používané jako pomůcka malířů a předchůdce fotoaparátu. Camera obscura je v principu
schránka (třeba i velikosti místnosti) s otvorem v jedné stěně. Světlo z vnější scény po
průchodu otvorem a dopadne na konkrétní místo na protější stěně. Promítalo-li se na papír,
mohl malíř obraz jednoduše obkreslit. Výhodou této techniky bylo zachování perspektivy a
tím větší realističnost výsledného obrazu. S popsaným jednoduchým aparátem byl promítaný
obraz vždy menší než ve skutečnosti a převrácený. V 18. století byla používána konstrukce se
zrcadlem, která obraz promítala na průsvitný papír položený na skleněné desce na vrchu
skříňky. Se zmenšujícím se otvorem je promítaný obraz ostřejší, ale zároveň se snižuje jeho
jas. Je-li otvor příliš malý, ostrost se opět začne zhoršovat vlivem difrakce. Pozdější camery
obscury používaly místo otvorů objektivy, umožňující větší průměr při zachování ostrosti
obrazu.
História :
• 5. století př. n. l. - čínský filozof Mo Ti popsal princip jevu, při kterém světlo
procházející malým otvorem do temné místnosti, vytvoří na protější stěně převrácený
obraz předmětů před otvorem
• 350 př. n. l. – Aristoteles popsal ve svém díle princip camery obscury,
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
1020 - Arabský fyzik, matematik a filozof Muhammad ibn al-Hasan ibn al-Hajtham
známý jako Alhazen se zabýval lomem a odrazem světla a čočkami. Používal přitom
desku s dírkou, před kterou vyrovnal svíčky. Jejich obraz se promítal na druhé straně
desky a zakrýváním svíček zjistil, že obraz levé svíčky se promítne vpravo, z čehož
odvodil, že světlo se šíří přímočaře. Arabové používali v astronomii při určování
polohy Slunce nebo slunečních zatmění přístroj nazvaný později camera obscura
1545 - V díle De Radio Astronomica et Geometrica holandský astronom Regnie
Gemma Frisius uveřejnil první nákres camery obscury, s jejíž pomocí o rok dříve
pozoroval zatmění Slunce
1485 – Leonardo da Vinci popsal ve svém spisu Codex Atlanticus (na kterém pracoval
v letech 1478-1519) praktické pokusy s využitím jevu, který nazval camera obscura
čili temná místnost, a na jejich základě odvodil vztah mezi funkcí oka a perspektivou
1550 - Girolam Cardan zabudoval do vstupního otvoru camery obscury skleněnou
čočku a tím výrazně zjasnil přenášený obraz
1550 – Gemma Frisius vsadil čočku do vstupního otvoru camery obscury, aby zvýšil
světelnost
1558 - Neapolský vědec Giovanni Battista della Porta ve svém díle Magia Naturalis
(Přírodní magie) zveřejnil ucelený popis camery obscury. Pro obveselení promítal
svým hostům obrazy herců na stěnu s takovým úspěchem, že ho inkvizice málem
dostala na hranici
1568 – Giambattista della Porta vynalezl clonku ke zlepšení ostrosti kresby
jednoduché spojné čočky
1568 - Daniel Barbaro zlěpšil ostrost kresby jednoduché spojné čočky camery obscury
zavedením clonky
1620 - Jan Kepler vyvinul přenosnou verzi camery obscury, která se stala vítanou
pomůckou malířů krajin
1685 - Johan Zahn popsal vliv čoček o různých ohniskových vzdálenostech na
velikost promítnutého obrazu a využití matnice
V následujících desetiletích vznikaly různé modifikace camery obscury, podle účelu,
kterému měly sloužit. Pro vědce, malíře nebo jako turistické atrakce. Vznikaly
přístroje se systémem zrcadel pro nepřevrácený obraz, malé kapesní, velké umístěné
na rozhlednách a majácích.
V Edinburgu je možné sa tiež vydať do „strašidelného“ podzemia starého Edinburghu –
Mary King´s Close. Dozviete sa ako sa žilo v stredoveku a uvidíte ako mesto fungovalo bez
kanalizácie. Prvý bohatý obyvateľ Edinburghu, ktorý vlastnil splachovaciu toaletu si ju
nainštaloval presne oproti vchodovým dverám a bez ďalších dverí. Dokonca vyberal vstupné
za to, že sa susedia chodili na tento výdobytok pozrieť.
Ak sa cestou unavíte, na tele i na duchu si oddýchnete v jednom z početných pubov
roztrúsených po celej Royal Mile. Potom sa Vám bude lepšie pokračovať dole kopcom,
smerom k hypermodernej budove Škótskeho parlamentu, ktorej mnoho obyvateľov
Edinburghu stále nevie prísť na meno. Zrejme aj kvôli tomu, že ho otvorili o 3 roky neskôr a
stál 10-krát viac ako bolo pôvodne v pláne. V stavbe pripomínajúcej cirkusové šapitó sídli
interaktívne múzem Dynamic Earth, dokonalá ukážka toho, ako má vyzerať múzeum
tretieho tisícročia.
Mosty Firth of Forth
Forth je rieka v Škótsku, no a mosty, vedú (resp. povedú) cez túto rieku, konkrétne až cez jej
cez ústie. No a v škótskej gaelčine sa takéto ústie nazýva firth.
Mosty teda vedú cez Firth of Forth, pričom z geologického hľadiska ide o fjord, ktorý vznikol
v ostatnej dobe ľadovej. Spresnime, že budeme hovoriť o dvoch existujúcich, blízko seba
ležiacich mostoch (jeden je železničný, druhý cestný), a o jednom plánovanom moste, ktorý
bude postavený v ich blízkosti. Najprv sa venujme najstaršiemu, teda železničnému mostu.
Tento most je jedným z najznámejších pamätníkov britského mostového staviteľstva i jedným
z najznámejších symbolov Škótska. Most leží na východnom pobreží Škótska, približne 14
km od stredu Edinburghu a spája toto hlavné mesto Škótska s mestom Fife, čiže severovýchod
krajiny s juhovýchodom. Výstavbou prvého železničného mosta cer ústie rieky Forth poverila
vláda v roku 1865 spoločnosť North British Railways a jej inžiniera Thomasa Boucha. Práce
na stavbe mosta sa začali v roku 1878, ale po zrútení sa mosta cez rieku Tay, ktorý tiež
navrhol Bouche, boli práce zastavené. Nový most navrhli Sir John Fowler a Sir Benjamin
Baker.
Dvojnásobné prvenstvo
Išlo o prvý konzolový most v Spojenom kráľovstve a súčasne o prvý most, zhotovený
výhradne z ocele. Bol to odvážny projekt, pretože potrebné rozpätia mosta boli takmer
štyrikrát dlhšie než rozpätie ktoréhokoľvek dovtedy postaveného britského železničného
mosta. Použitie ocele bolo v tej dobe odvážnym počinom, pretože tento materiál sa považoval
za neoverený na stavbu mostov. S výstavbou mosta začala v roku 1883 glasgowská
spoločnosť William Arrol & Co. Most, ktorý je ešte aj dnes považovaný za inžiniersky div,
má celkovú dĺžku 2 529 metrov.
46 metrov nad hladinou
Mostovka s dvomi železničnými koľajami je približne 46 metrov nad hladinou ústia rieky
Forth počas prílivu. Dve hlavné polia majú dĺžku po 521,3 m. Každé z týchto hlavných polí
pozostáva z dvoch konzol dĺžky 207,3 m, ktoré podopierajú centrálny nosník dĺžky 106,7 m.
Bočné polia majú dĺžku po 207,3 m, nájazdy na most majú 15 polí dĺžky po 51,2 m. Tri
hlavné veže sú vysoké 104 metra (niekde sa uvádza 100,6 m). Každá z veží stojí na štyroch
žulových základoch, vybudovaných v kesónoch, ktoré boli uložené do hĺbky 4,25 m až 27 m.
celkovo sa použilo 18 122 kubických metrov žuly. V špičkovom období výstavby mosta
pracovalo na stavbe približne 4 600 robotníkov.
Stavba mosta si vyžiadala 98 ľudských životov. Na výstavbu mosta sa spotrebovalo okolo
50 000 ton ocele. Jednotlivé oceľové prvky boli spájané nitovaním, pričom sa celkovo použilo
okolo 6,5 milióna nitov (niektoré zdroje uvádzajú 8 mil. nitov). Most slávnostne otvoril 4.
marca 1890 princ z Walesu, neskorší kráľ Eduard VII, ktorý zanitoval posledný, pozlátený
nit. Výstavba mosta stála 2,5 milióna libier. Osobné vlaky môžu po moste jazdiť rýchlosťou
80 km/h, nákladné len 32 km/h. Váhový limit vlaku pre jazdu po moste je 1 422 ton. Toto
obmedzenie však bolo zrušené pre vlaky s uhlím, ale za predpokladu, že na moste nie sú
nikdy naraz dva takéto vlaky.
Denne prejde po moste 190 až 200 vlakov. Most, ktorý sa nazýva Forth Bridge, alebo Forth
Rail Bridge či Forth Railway Bridge, bol do roku 1917, keď bol dokončený kanadský Quebec
Bridge, najdlhším konzolovým mostom na svete. Stavitelia železničného mosta cez ústie rieky
Forth však nemohli tušiť, že o niekoľko desaťročí sa hlavným prostriedkom individuálnej
dopravy stane automobil. Hlasy za vybudovanie cestného spojenia cez úžinu zosilneli v 20.
a 30. rokoch minulého storočia, keď na prepravu ľudí a áut cez úžinu slúžil len jeden trajekt,
neskôr viac prevozných lodí.
V 50. rokoch už trajekty vykonali ročne okolo 40 000 plavieb cez úžinu, prepraviac 1,5
milióna cestujúcich a 800 000 áut. Definitívne plány na výstavbu cestného mosta neďaleko
železničného boli schválené vo februári 1958 a s výstavbou sa začalo hneď v septembri. Most
má rozpätie hlavného poľa 1 006 metrov, bočné polia majú dĺžku 408 m. Nájazdový viadukt
na severnej strane je dlhý 252 metrov, na južnej 438 m.
Svojou celkovou dĺžkou 2 512 metrov to bol v dobe svojho dokončenia najdlhší zavesený
most mimo USA a štvrtý najdlhší na svete (v súčasnosti je na 17. mieste). Hlavné nosné veže
sú vysoké 156 metrov. Svetlá výška pod stredom mosta je 50 metrov. Na výstavbu mosta sa
spotrebovalo 39 000 ton ocele a 115 000 kubických metrov betónu. Vozovka mosta má šírku
33 m a sú na nej dva jazdné pruhy pre každý smer, popri ktorých vedú na oboch stranách
chodníky pre chodcov a cyklistov. Most je zavesený na lanách priemeru 590 mm. Laná sú
tvorené 11 918 oceľovými drôtmi priemeru 4,98 mm.
Výstavba mosta stála 11,5 milióna libier, celkové náklady, zahrnujúce cestné prípojky na
oboch koncoch, dosiahli 19,5 milióna libier. Cestný most, nazvaný Forth Road Bridge,
slávnostne otvorili britská kráľovná Alžbeta II. a vojvoda z Edinburghu 4. septembra 1964. Za
prejazd mosta sa platilo mýto, ktoré však škótsky parlament vo februári 2008 zrušil. Nárast
dopravy na moste nad predpokladanú hranicu 30 000 vozidiel denne v každom smere zvyšuje
obavy z možného skrátenia životnosti mosta, pôvodne plánovanej na 120 rokov.
V roku 2003 sa preto začal inšpekčný program s cieľom zistiť stav mosta. Počas tejto kontroly
bola objavená neočakávane veľká korózia drôtov i ich praskanie. Skúšky ukázali, že pevnosť
drôtov poklesla o 8 až 10%. Na obmedzenie ďalšieho hrdzavenia káblov sa použila pomerne
neobvyklá metóda ich vysušovania. Káble boli obklopené vzduchotesným obalom z neoprénu
a do tohto puzdra sa vháňal dvojnásobne filtrovaný vzduch. Týmto vysušovaním, ktoré stálo
11,5 milióna libier, sa vlhkosť znížila pod 40 %, čím sa korózia v podstate zastavila.
Napriek týmto sanačným prácam bolo rozhodnuté postaviť ďalší cestný most cez ústie rieky
Forth. Pôjde opäť o zavesený most, ktorý by mal byť vrátane príjazdových viaduktov dlhý
okolo 2,7 kilometra. Most bude zavesený na troch pylónoch, ktoré budú nad hladinou zálivu
čnieť do výšky 207 metrov. S výstavbou nového mosta, nazvaného Forth Replacement
Crossing (náhradný prechod cez Forth), by sa malo začať už v budúcom roku. Po dobudovaní
tohto mosta v roku 2016 by terajší cestný most mal slúžiť už len chodcom, cyklistom,
vozidlám
hromadnej
dopravy
a malým
motocyklom
(Čítajte
viac:
http://korzar.sme.sk/c/5550646/mosty-firth-of-forth.html#ixzz17yxK2DJk).
Loch Lomond
Loch Lomond (skotskou gaelštinou Loch Laomainn) je největší jezero ve Skotsku. Leží
severozápadně od Glasgow v tektonické dolině prohloubené starým ledovcem na úpatí
Grampiánských hor. Nachází se na území správních oblastí Argyll a Bute, Stirling a Západní
Dunbartonshire. Rozloha jezera je 71 km² a dosahuje maximální hloubky 192 m. Leží v
nadmořské výšce 8 m. V jižní části jezera je mnoho ostrovů. Voda z jezera odtéká řekou
Leven a do zálivu Firth of Clyde ústí u města Dumbarton. Nejvyšším místem je hora Ben
Lomond (974 m). Od roku 2002 je součástí národního parku Loch Lomond a Trossachs s
celkovou rozlohou 1865 km².Jezero se využívá k rybaření a lodní dopravě. Jezero se v
průběhu staletí stalo součástí skotských dějin a zpěvů (např. lidová skotská píseň známá i
mezinárodně díky skupině Runrig). Symfonickou skladbu Loch Lomond pro orchestr složil
Thieriot.
Fort William
Fort William (An Gearasdan ve Skotské gaelštině) je téměř desetitisícové město ve Skotsku
v pohoří Highlands, ležící při zálivu Loch Linnhe a téměř na úpatí nejvyšší hory Velké
Británie Ben Nevis. Město bývá první zastávkou turistů při objevování severního Skotska a
zároveň konečnou zastávkou známé turistické trasy West Highland Way. V minulosti spadalo
území města a okolí pod správu klanu Cameronů. Ti zde působili v obci Inverlochy, původní
vesnici, kde se také odehrála bitva o Inverlochy. Největší rozmach zaznamenalo městečko
během anglická občanské války a za vzestupu moci Jakobitů.
Ben Nevis
Ben Nevis (1344 m), skotskou gaelštinou Beinn Nibheis, je nejvyšší hora Spojeného
království. Nachází se v západní části pohoří Grampiany ve Skotsku, 10 km jihovýchodně od
města Fort William. Mezi turisty a horolezci je známý jako „Ben“ a ročně přiláká asi 100.000
návštěvníků, z nichž asi tři čtvrtiny použije k výstupu zrekonstruovanou koňskou stezku z
údolí Glen Nevis na jižní straně hory. Horolezce nejvíce láká 700 metrů vysoká stěna na
severní straně, která patří mezi nejvyšší skalní stěny ve Spojeném království.
Ben Nevis tvoří se svým severovýchodním sousedem Carn Mor Dearg propojený masiv. Obě
hory patří mezi 8 nejvyšších britských hor přes 4.000 stop (1.219 m). Západní a jižní svahy se
zvedají 1.200 m na asi 2 km od dna údolí Glen Nevis a představují nejdelší a nejprudší svahy
v celé Británii. Naopak severní svah spadá o pouhých 600 m do Coire Leis.
Vedle hlavního vrcholu vysokého 1.344 m má Ben Nevis ještě další dva vedlejší vrcholy, oba
nazvané Carn Dearg (červený kopec). Vyšší z nich (1.221 m) leží na severozápadě a bývá při
pohledu z Fort William často zaměňován za vlastní Ben Nevis. Druhý Carn Dearg (1.020 m)
ční nad údolím Glen Nevis na severozápadní straně. Dále na západě leží nižší hora, Meall an
t-Suidhe (711 m). V sedle mezi ní a Ben Nevis leží malé jezero Lochan an t-Suidhe. Oblíbená
turistická trasa z údolí Glen Nevis vede po boku Meall an t-Suidhe a poté vystupuje na
západní svahy Ben Nevis.
Ben Nevis je převážně tvořen vyvřelou žulou z devonu (asi před 400 miliony let) s příměsemi
krystalických břidlic.
Nadmořská výška, poloha a reliéf způsobují časté špatné počasí, které může špatně vybavené
turisty zaskočit. Podle pozorování observatoře na vrcholu z let 1883-1904, byla mlha
přítomná asi 80% času v době od ledna do července, a 55% času mezi květnem a červnem.
Průměrné zimní teploty byly kolem -5 °C, a průměrná roční teplota kolem –0,5 °C. V
průměru je na vrcholu každoročně 261 bouřek[1] a spadne zde asi 4.350 mm srážek, což je
velmi mnoho ve srovnání s 2.050 mm v blízkém městě Fort William a 600 mm v Inverness a
Londýně. Srážky jsou v zimě ve srovnání s jarem a létem dvojnásobné. Sníh se může
vyskytovat po celý rok, obzvláště na severní straně.
Historie
První doložený výstup na vrchol byl uskutečnil botanik James Robertson 17 srpna 1771, který
v této oblasti sbíral botanické vzorky. Další raný výstup se podařil v roce 1774 Johnu
Williamsu, který přinesl první informace o geologickém složení hory. Až v roce 1847 byla
hora oficiálně uznána jako nejvyšší v Británii, vyšší než její jiný skotský rival, Ben Macdhui.
Observatoř na vrcholu byla zbudována v létě 1883 a zůstala v provozu 21 let. První cesta na
vrchol byla zbudována zároveň s observatoří a umožňovala dopravu zásob na koních.
Otevření stezky a observatoře učinilo výstupy na Ben Nevis velice oblíbené, obzvláště po
příchodu železnice do Fort William v roce 1894. Přibližně v téže době se objevily první
návrhy na ozubnicovou železnici vedoucí na vrchol, žádný z nich však nebyl realizován. V
roce 2000 byly pozemky pokrývající jižní stranu hory a vrchol zakoupeny charitativní
organizací Scottish conservation charity.
Koňská stezka zbudovaná v roce 1883 (známá také jako Ben Path) zůstává dodnes
nejjednodušším a nejoblíbenějším způsobem výstupu. Začíná v Achintee na východní straně
údolí Glen Nevis asi 2 km od centra města Fort William a v nadmořské výšce asi 20 m n. m.
Mosty z informačního centra a youth hostelu nyní umožňují přístup i ze západní strany údolí.
Cesta prudce stoupá k sedlu Lochan Meall an t-Suidhe (570 m n. m.), potom cik-cak vychází
zbývajících 700 m po kamenném západním úbočí Ben Nevis. Nejvyšší místo je označeno
mohutnou, pevně zbudovanou kamennou mohylou, na jejímž vrcholu je umístěn triangulační
bod.
„Ben Nevis“ je poangličtěnou verzí jména Beinn Nibheis ze skotské gaelštiny. Zatímco beinn
je nejčastějším gaelským slovem pro „horu“, nibheis je chápáno různě, ačkoliv je jméno
obvykle překládáno jako „zlomyslná“ nebo „vzteklá hora“. Podle jiného výkladu je Beinn
Nibheis odvozeno z beinn-neamh-bhathais, z Neamh „nebe, mraky“ a bathais „vrchol lidské
hlavy“. Doslovný překlad by proto byl „hora, která má hlavu v oblacích“, ačkoliv překlad
„nebeská hora“ je také často užíván.
Vrchol hory tvoří rozsáhlá kamenná plošina o výměře asi 40 hektarů. Na vrcholu jsou
nápadné zbytky budovy hvězdárny. Na vrcholu věže observatoře byl zbudován nouzový
přístřešek pro turisty chycené špatným počasím. Vedle observatoře je památník obětem druhé
světové války. Z vrcholu je za dobrého počasí daleký rozhled, až do vzdálenosti 190 km.
Glen Coe
Glen Coe je údolí (údolí = glen ve skotské Gaelštině) v oblasti Skotské vysočiny. Je
považováno za jedno z nejkrásnějších míst Skotska a je součástí národní přírodní oblasti Ben
Nevis a Glen Coe.
Jméno Glen Coe je často mylně překládáno jako „údolí nářků“, možná díky strmým horám,
které zastiňují dno údolí před sluncem. Je to jméno obzvláště vhodné pro nechvalně známý
Masakr v Glencoe, který zde proběhl koncem 17. století. Úzké údolí má dramaticky
pochmurnou vznešenost a je na obou stranách sevřeno divokými a strmými horami. Směrem k
Invercoe se krajina stává méně divokou.
Údolí má U profil vytvarovaný ledovcem z dob ledových, je asi 16 km dlouhé a dno je široké
necelých 700 m, v „Pass of Glencoe“ se prudce zužuje na polovinu.
Glen Coe bylo původně součástí majetku klanu Donaldů, ačkoliv ti se zánikem klanové
struktury rozprodali většinu svých statků.
Většina údolí je nyní v majetku National Trust for Scotland, jehož informační centrum
přibližuje jak přírodní, tak i historický význam údolí. Území bylo zakoupeno horolezcem a
filantropem Percy Unna, který jej věnoval trustu za podmínky, že v údolí zůstane divoká
příroda. Výstavba informačního centra vzbudila polemiku, neboť podle některých to bylo
porušení pravidel Percy Unna. Původní středisko bylo později zavřeno a nové bylo zbudováno
níže v údolí.
Poslední část Glen Coe, kterou vlastní MacDonaldové, je oblast kolem Invercoe. V roce 1894
ji Donald Alexander Smith koupil a postavil zde majestátní statek Mount Royal. V roce 2002
Alistair MacDonald z Glencoe na poslední chvíli odkoupil zbývající pozemky od potomků
lorda Strathcona. Alistair obdržel od šesti dárců nekrytý úvěr a okamžitě založil Glencoe
Heritage Trust, neziskovou organizaci, která má chránit dědictví v Glencoe.
Glen Coe je velmi oblíbeným turistickým cílem, částečně díky dramatické krajině a historii,
částečně kvůli poloze na hlavní silnici A82, ale také pro své turistické a horolezecké
možnosti. Je proslavené úrovní a pestrostí zimního lezení a většina cest je relativně snadno
dostupná od hlavní silnice.
Mnoho turistů přichází do Glen Coe po West Highland Way, vedoucí po staré vojenské cestě
"Wade road" přes Rannoch Moor. Tato cesta přechází řeku Etive u hotelu Kingshouse. Odtud
je to asi 2 km k hornímu konci údolí a potom asi 2 km do údolí. Cesta dále sestupuje po
Devil's Staircase, prudkém, balvany posetém zářezu napříč údolím směrem ke Kinlochleven.
Na východní straně údolí Glen Etive, mimo vlastní Glen Coe, leží lyžařské středisko. Je
používané především místními obyvateli. Dalšími zajímavými místy Glen Coe jsou
„Studovna“ v „Pass of Glencoe“ a Ossianova jeskyně. V roce 1883 vztyčil klan MacDonaldů
kříž „Iona“, který má připomínat členy klanu zabité během masakru v roce 1692. Malebné
vodopády v Pass of Glencoe byly použity při natáčení filmu Monty Python a svatý grál. V
údolí byly také natáčeny některé scény z filmu Harry Potter a vězeň z Azkabazu. Ve vesnici
Glencoe je muzeum lidového umění.
Kromě několika roztroušených farem je jediným osídlením vesnice Glencoe, která leží na
západním konci údolí blízko Invercoe, kde se řeka vlévá do zálivu Loch Leven. Asi 2 km
západně na jižním břehu zálivu leží vesnice Ballachulish, v minulosti proslulá svým
břidlicovým lomem, který je v provozu od roku 1760.
Proslulá hospoda Clachaig Inn s přilehlým kempem, mezi horolezci a turisty velmi oblíbená,
leží v ohbí údolí asi 3 km od vesnice Glencoe. Hostel Scottish Youth Hostels Association leží
u téže cesty asi 2 km od vesnice Glencoe. V údolí jsou 3 oficiální tábořiště, na jiných místech
není táboření povoleno.
Linlithgow Palace
Ruiny Linlithgow Palace se nacházejí ve skotském městě Linlithgow, v kraji Západní
Lothian, 15 mil západně od Edinburghu. Ve 12. století tu existovala královské sídlo. To bylo
ve 14. století vystřídáno opevněním, které vystavěla anglická armáda krále Eduarda I. Poloha
sídla z něj učinila ideální vojenskou základnu chránící zásobovací cesty mezi edinburským
hradem a hradem Stirling.
Historie : v roce 1424 bylo město Linlithgow částečně zničeno velkým požárem. Skotský král
Jakub I. začal hrad přestavovat na velkou rezidenci skotské koruny. V následujícím století byl
hrad přestavován za Jakuba III., Jakuba IV. a Jakuba V., který se zde narodil v dubnu 1512.
Ten nechal přistavět vnější bránu a fontánu na nádvoří. V prosinci 1542 se tu narodila také
budoucí skotská královna Marie Stuartovna, která se zde příležitostně zdržovala v době
své vlády. Po spojení skotského a anglického království pod Jakubem I. Stuartem v roce
1603 se královský dvůr přestěhoval do Anglie a hrad Linlithgow se používal jen velmi málo. I
když král Jakub v letech 1618 – 1622 přestavěl severní část hradu, jediný vládnoucí panovník,
který od té doby pobýval v Linlithgow, byl král Karel I. Stuart, který tu strávil jednu noc v
roce 1633.
Labutí písní hradu se stalo září 1745, kdy Linlithgow navštívil “Bonnie princ Charlie“ Karel
Eduard Stuart během svého pochodu na jih, ale nepřenocoval tu. Říká se, že na jeho počest z
fontány teklo víno. Vojsko vévody z Cumberlandu vypálilo většinu hradních budov v lednu
1746.
Současnost : Hrad byl zrekonstruován na začátku 19. století a v současnosti ho spravuje
organizace Historic Scotland. Hrad je otevřený pro veřejnost po celý rok. V létě je přístupný i
přilehlý farní kostel sv. Michala z 15. století. Obě stavby patří mezi nejkrásnější středověké
památky Skotska.
Gretna Green
Gretna Green je lákavá v touze mnoha lidí po romantickém dobrodružství. Historky
utečenců a jejich drama kolem kovadliny v ne tak dávné době, jsou stále živé. Konalo se zde
mnoho sňatků, protože páry bez svolení rodičů zde mohly být oddány v 16ti let., v Anglii až v
21ti let.. Anglické zákonodárství se snažilo skotské ovlivnit ve smyslu zvýšení věkové hranice
pro sňatek, ale marně. Je zajímavé, že v Anglii teprve v r. 1970 byl povolený věk ke sňatku
snížen na 18 let.
První nával párů, které chtěly uzavřít manželství byl v r. 1750. O 23 let později lord Hardwick
prohlásil, že sňatky jsou nezákonné, protože zdejší kněz uzavíral manželství poblíž
londýnského vězení, odkud byl vykázán. Přesunul se do Gretna Green. Zde mohl díky
skotským zákonům rozvinout svou živnost. Skotské zákony dovolovaly každému občanu
uzavřít manželství, pokud byl svobodný a měl dva svědky.
Gretna Green leží na hlavní silnici z Anglie do Skotska a kněz měl dobré výdělky, hlásilo se
mu mnoho zamilovaných. Často byly svatby pronásledované.
Dům - kovárna, byla postavena v r. 1712 a byla centrem obce. Sňatky byly prováděny pod
kovadlinou ve staré kovárně. Poptávka po sňatcích stoupala a začala je provádět celá řada
vesničanů. Byla založena hospoda Blacksmith Inn. Většina „knězů“ zavedla registry sňatků,
některé zápisy ještě existují. Má se za to, že nejstarší doklad o uzavření sňatku je datován 11.
6. 1772. Knězi pomáhal voják Gordon, byl známý jako „kovář“, ten často zajišťoval svědky,
protože hodně párů pospíchalo. Páry byly pronásledovány často rodiči, kteří nechtěli dát
požehnání. Je spousta historek o dramatickém pronásledování v romantických novelách i v
novinách.
Obchod kvetl do r. 1830. Tehdy byla postavena nová silnice, která minula Gretnu Green. Tím
ubylo svateb, ale obchod kvetl asi 1 míli odtud na hranicích Skotska a Anglie. V následujících
l. tam bylo uzavřeno asi 10 tisíc sňatků a John Murrey tam postavil dnešní Gretna Chase
Hotel na anglické straně Sark Bridge, částečně z peněz ze svateb. Používal hotel, aby
sňatkuchtivým párům poskytl přenocování před tím, než je příští ráno převedl a podle
skotských zákonů oddal. Za to vybíral stanovenou cenu. Tomuto podnikání učinil přítrž v r.
1856 zákon lordy Bronghama. Páry musely žít 21 dnů před svatbou ve Skotsku.
Druhý nával nastal začátkem tohoto st., když se začaly vyprávět slavné historky a Gretna
Green se stala romantickou atrakcí. Pradědeček dnešního majitele znovu obnovil přitažlivost
staré kovárny a v krátké době se hrnuly páry na svatby. Uzavírání sňatků se stalo pravou
turistickou atrakcí. Turisté přijížděli vlakem a přijal je farář kovárny. V r. 1914 byla kovárna
světovou atrakcí. V r. 1960 ji navštívil král Jiří V. a královna Mary. S rozvojem automobilové
dopravy se stala Gretna Green dobře dostupnou. V té době oddával Richard Renison,
pravděpodobně ten nejslavnější „farář“. Oddal 5 147 párů pod kovadlinou. Mohl vykládat
mnoho historek. Když přišel v r. 1931 na Nový rok z jednoho pohřbu domů, stálo před jeho
dveřmi 8 párů. Když se ho jednou ptali, jaká je jeho pracovní doba, odpověděl: „Taková jako
doktora“.
V r. 1940 vydal parlament na nátlak církve zákon, že tyto kovadlinové sňatky jsou ilegální.
Šest měsíců předtím koupil Gretna Green pan Mackintosh za 2 500 liber. Zatímco mnoho
svateb se konalo v domě, zařídil kovárnu ve stájích. Ti, kteří si mysleli, že ilegalita
kovadlinových svateb je konec blahobytu obce, se mýlili. V době 2. sv. války bylo klidno,
okna se zatemňovala, nekonaly se sem žádné cesty, ale po válce kovárna opět vzkvétala.
Navštívil ji král Husain, sul-tán Mus, ministr Austrálie. Ještě v r. 1966 se tam konalo 521
svateb. V té době si pan Houston, který obhospodařoval okolí a je majite-lem návštěvnického
centra, myslel, že obilí nezničila bouře, ale páry, které neměly kde pobývat. Ještě v 80. letech
20. století se sem uchýlilo 1 000 párů za rok. Většina těchto párů jde podle tradice do
kovárny, aby tam byly oddány, ale předtím měly svatbu na radnici. Dnes Gretna Green
navštíví asi 300 000 turistů. Je to prý nejmilejší turistická atrakce Skotska. Místo je spojeno s
romantickými i hrůznými historkami svateb.
V místě se stýká pět silnic, kovárna je na horním konci obce. Je zde původní kovadlina,
muzeum kočárů a obchod se suvenýry. Obchod založený v r. 1934 je nejoblíbenější obchod s
oděvy a suvenýry. Prodávají se pletené oděvy z ovčí vlny, módní pletené oděvy, tradiční
kostkované skotské sukně (tartany), kalhoty, kravaty, klobouky, deky, šály, dětské oděvy. Je
zde samoobslužná restaurace a bar se 300 místy. K turistickému centru bylo nedávno
připojeno centrum umění, postavené v tradičním stylu. Je v něm galerie umění a hrnčířská
dílna.
Při sňatku se dodržuje tradiční ceremonie nad kovadlinou. Mnoho párů, které už byly oddány
na radnici, si zde opakuje manželský slib nad kovadlinou.
Stará kovárna má mezinárodní pověst a je často ukazována v zahraničních televizích, píše se o
ní v tisku. Majitel pan Houston našel článek i v německém vydání Playboye. Napodobeniny
kovár-ny byly na výstavě ve 30. l. v Olympii a na výstavě Garden Show v r. 1980 v
Glasgowě. V r. 1973 byla kovadlina vysoko pojištěna, když se s ní vydali na cestu do
německého Dortmundu.
Únos v kovárně : Na začátku 60 let byl „farář“ pak Renison a slavná kovadlina studenty v
Hullu uneseny. Přepadení kovárny, byla to studentská legrace v rámci výroční slavnosti.
Knězi bylo tehdy 70 let a nosili ho na ramenou v Hullu a on pak oddával páry na plese. Potom
musel maji-tel zaplatit výkupné a farář a kovadlina se vrátili do Gretna Green.
Sbírka zvláštních kočárů : V muzeu kočárů si mohou lidé přečíst záznamy o zajímavých
svatbách a o jejich účastnících. Kočáry pocházejí z 19. st. a mnohé jsou postaveny podle těch,
kterými lidé přijeli k sňatku. Ke sbírce patří nádherný kočár krále Viléma a královny
Adelaide, kterým jezdili při státních svátcích. Je zde vystaven od 1. sv. války spolu s
poštovním kočárem. Tento kočár jezdil pravidelně na trase mezi Seen a hranicí a uvezl 16
cestujících na střeše a 4 uvnitř, kočí měl červený kabát. Dále jsou zde vidět staré zemědělské
stroje, které byly taženy koňmi a mnoho fotografií.
Birmingham
Birmingham je město a distrikt v metropolitním hrabství West Midlands. Je všeobecně
považován za významem druhé město, po Londýnu, Velké Británie. Město získalo vážnost
jako hnací síla Průmyslové revoluce ve Velké Británii. Tento fakt se odrazil v pojmenování
města jako továrny světa nebo města tisíce řemesel.
O Birminghamu existují písemné dokumenty už z období před 1 000 lety. Za tu dobu vyrostl z
anglosaské zemědělské vesnice do velkého průmyslového a obchodního centra.
Okolí Birminghamu bylo osídleno v době vlády Římanů, kteří zde postavili tvrz a vedlo sem
několik vojenských cest. Ve středověku zde existovala anglosaská vesnice. Poprvé byla
písemně zaznamenána v pozemkové knize Domesday Book roku 1086, jako malá vesnička
oceněná na 20 šilinků.
Ve 12. století bylo městu uděleno právo pořádat trh. Pro svou vhodnou polohu pro obchod se
stal Birmingham brzy rušným obchodním městem.
Dostupnost zásob železné rudy a uhlí byla v 16. století základem pro vznik výroby železa v
Birminghamu. V 17. století se město stalo známé výrobou malých zbraní. Městské dílny
například zásobovaly zbraněmi Cromwelovo vojsko. Tato výroba se koncentrovala v oblasti
zvané zbrojní čtvrť (Gun Quarter).
V průběhu Průmyslové revoluce vyrostl Birmingham ve významné průmyslové centrum. Na
rozdíl od mnoha jiných anglických měst jako například Manchesteru, byla průmyslová výroba
v Birminghamu soustředěna spíše v mnoha malých dílnách než ve velkých továrnách.
Od roku 1760 se ve městě a jeho okolí (Black Country) začala stavět rozsáhlá síť kanálů pro
dopravu surovin a hotových výrobků. Tato soustava byla dokončena ve 20. letech 19. století.
Železničním spojením bylo město spojeno s okolím od roku 1837 společností Grand Junction
Railway a později London and Birmingham Railway. Obě společnosti otevřely roku 1854
společnou železniční stanici New Street Station. Brzy nato byla otevřena další stanice Snow
Hill station společnosti Great Western Railway.
Ve Viktoriánské době počet obyvatel Birminghamu stoupal velmi prudce až na více než půl
miliónů a město se stalo druhým největším městem Velké Británie. Z důvodu velkého
množství průmyslových odvětví zastoupených ve městě bylo označováno městem tisíce
řemesel. Význam Birminghamu vedl k tomu, že mu královna Viktorie udělila roku 1889 statut
města. Roku 1900 postavilo město svou vlastní univerzitu University of Birmingham.
Během druhé světové války byl Birgmingham poškozen bombardováním. Následkem toho
byla v 50. a 60. letech 20. století provedena rozsáhlá rekonstrukce centra města s
vybudováním mnoha betonových kancelářských bloků a podchodů. Město tak dostalo
přízvisko betonová džungle.
V posledních letech bylo centrum města významně renovováno a obnoveno. Byla
vybudována nová náměstí, obnoveny staré ulice, budovy a odstraněny podchody. Obchodní
centrum Bull Ring bylo rovněž rekonstruováno a v současné době se pyšní architektonicky
unikátní budovou společnosti Selfridges.
Přeměnu města z původního průmyslového centra na středisko turismu a služeb nejlépe
ilustruje to že v roce 1998 bylo hostitelem prvního summitu G8.
Birmingham se nachází nedaleko na západ od zeměpisného centra Anglie na území dosahující
výšky v rozmezí 150 až 200 m nad úrovní moře. Hlavní rozvodí ve směru sever – jih Velké
Británie prochází městem. Rozvodí řek Severn a Trent probíhá v oblasti Birminghamu Perry
Barr a Erdington.
Birmingham v poslední době zasáhlo i několik tornád, naposledy v roce 2005. Na jižním a
západním okraji města se nachází pahorky Lickey Hills, Clent Hills a Walton Hill dosahující
nadmořské výšky 315 m a je z nich dobrý výhled na Birmingham. Část centra města se
nachází na vápencovém hřebeni. Nejvyšší místo města se nachází na ulici Broad Street.
Samotné město Birmingham má 992 400 obyvatel (průměrný počet v roce 2004). Město je
součástí konurbace West Midlands (Birmingham, Wolverhampton, Solihull a města Black
Country) s počtem obyvatel 2 284 093 (dle sčítání v roce 2001). V období po druhé světové
válce se skladba obyvatelstva Birminghamu výrazně změnila rozsáhlou imigrací ze zemí
Commonwealthu.
Město je etnicky a kulturně různorodé. Při sčítání lidu v roce 2001 bylo složení obyvatel
následující – 70,4% běloši (včetně 3,2% Irů), 19,5% asiaté, 6,1% černoši, 0,5% Číňané a
3,5% smíšené nebo jiné etnikum.
Ekonomika a průmysl
Birmingham je významné průmyslové a stavební centrum. V průmyslovém odvětví je
zaměstnáno více než 100 000 lidí a přispívá miliardami liber do národní ekonomiky. Více něž
čtvrtina exportu Velké Británie pochází z oblasti Birminghamu.
Rozvoj výroby v Birminghamu urychlila především Průmyslová revoluce a do 20. století
město podporovalo tradici soukromých řemeslníků pracujících ve svých nebo pronajatých
dílnách, kteří tak působili po boku velkých továren. V době Průmyslové revoluce se rozvoj
výroby soustřeďoval zejména do oblastí zbrojní čtvrti (Gun Quarter) a klenotnické čtvrti
(Jewellery Quarter). Dílny vyrábějící kuličková pera, soustředěné v okolí klenotnické čtvrti,
pomáhaly výrazným způsobem měnit psaní. Klenotnická čtvrť je dosud oblastí s největší
koncentrací samostatných klenotnictví v Evropě a jedna třetina šperků vyrobených ve Velké
Británii pochází odsud. Do roku 2003 byly mince vyráběny v birminghamské mincovně v této
čtvrti. Jedná se o nejstarší nezávislou mincovnu na světě, která v současnosti vyrábí pamětní
mince a medaile.
Společnosti sídlící ve městě vyrábějí mimo jiné motorová vozidla, náhradní díly a doplňky k
nim, zbraně, elektrické nástroje, výrobky z plastu, potraviny, šperky a sklo. Mezi nejznámější
společnosti působící v Birminghamu patří Ariel Motorcycles, Bakelite, Bird's Custard,
Brylcreem, BSA, Cadbury-Shweppes, Chad Valley, Halfords, HP Sauce, Norton Motorcycles,
Triumph Motorcycles, Typhoo Tea, Velocette Motorcycles a Valor.
Ve městě sídlí více než 500 advokátních společností a oblast města je druhá největší
pojišťovací oblast v Evropě. V Birminghamu je pořádáno 42% kongresů Velké Británie. Dvě
ze čtyř největších britských bank – Lloyds Bank (založena roku 1765) a Midland
Bank(založena roku 1836, nyní HSBC Bank) - byly založeny v Birminghamu.
V posledních letech se ekonomika města transformovala do oblasti služeb, maloobchodu,
turistiky a pořádání kongresů, které v současné době zaměstnávají velkou část obyvatel města
a okolí. Birmingham každý rok navštíví milióny lidí a město bylo nazváno druhým nejlepším
městem pro nákupy v Anglii po londýnském West Endu.
Londýn
Londýn je hlavní město Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ležící na
jihovýchodě země při ústí řeky Temže. Produkuje 20 % HDP Spojeného království a
londýnská City je jedno z největších světových obchodních center. Londýn je společně s
městy New York a Tokio jedním z nejdůležitějších měst na světě. Pojem Londýn se používá
pro území vymezené jako jeden z anglických regionů – Velký Londýn.
Londýn byl založen na severním břehu Temže a po mnoho století přes ni vedl pouze jediný
most London Bridge, což mělo za následek, že se Londýn rozvíjel převážně na sever od
Temže. Poté, co byly v 18. století vystavěny další mosty, začalo město expandovat do všech
směrů bez větších potíží, protože rovná nebo mírně zvlněná krajina okolo řeky
nepředstavovala žádnou přírodní překážku. Ačkoli se ve městě nachází několik návrší,
například Parliament Hill anebo Primrose Hill, jsou nepříliš rozlehlé a nepředstavovaly pro
rozvoj města žádnou překážku. Díky těmto skutečnostem má Londýn téměř kruhový půdorys
a území Velkého Londýna zahrnuje 1 577 km².
Řeka Temže byla kdysi daleko širší a mělčí než je dnes. Byla sevřena do břehů a mnoho
přítoků do Temže protéká londýnským podzemím. Temže je přílivová řeka a kvůli tomu
Londýn byl a stále je ohrožen záplavami. Jako ochrana před možnými záplavami byly
vybudovány bariéry na Temži ve Woolwichi.
Londýn má mírné podnebí. Letní teploty jen občas přesáhnou 33 °C. Průměrné roční srážky v
Londýně jsou pod 600 mm (nižší než v Římě nebo Sydney).
Počet obyvatel Londýna v roce 1801 byl asi 860 000 (pro srovnání Paříž v roce 1802 měla asi
670 000 obyvatel). Londýn byl nejlidnatějším městem od roku 1825 do 1925, kdy byl
překonán New Yorkem. Počet obyvatel Londýna podle sčítání obyvatel z roku 2006 činí
7 750 000 obyvatel. V Londýně žije asi 14 000 Čechů a 17 000 Slováků.
Centrum společenského dění Londýna je Westminster, kde sídlí většina obchodů a zábavních
center. Zde sídlí také vedení největších britských průmyslových podniků (vyjma finančního
sektoru) a vláda Spojeného království.
Londýnská City je hlavním finančním centrem Velké Británie a jedním z nejdůležitějších ve
světě. Je řízená Corporation of London, institucí která má středověké kořeny a v jejímž čele je
Lord Mayor of London (v českém prostředí starosta). Původní dominantu katedrálu svatého
Pavla doplnily vysoké budovy kanceláří včetně nejvyšších Tower 42 (známa spíše jako
NatWest Tower) a 30 St Mary Axe (nazývána Gherkin, postavená v roce 2003). City má
pouze malé množství stálých obyvatel (asi 7 000), ale během dne zde pracuje až 300 000 lidí.
V poslední době se finanční centrum stále více přesouvá z City do Canary Wharf na východě
Londýna.
West End je považován za nejpopulárnější nákupní a zábavní obvod Londýna. Nalézá se zde
i Trafalgarské náměstí, jedna z nejnavštěvovanějších památek Londýna. Oxford Street je
jednou z nejznámějších ulicí světa pro nakupování módního značkového oblečení. Na jihu od
východní části Oxford Street se rozkládá Soho, síť malých uliček plných restaurací, hospůdek,
menších obchodů a butiků, divadel a kin, stejně jako mediálních, filmových, inzertních a
postprodukčních firem. Soho je rovněž známé svými rušnými kluby, bary a gay komunitou.
Piccadilly je známou dopravní tepnou vedoucí z Piccadilly Circus na východě k Hyde Park
Corner na západě. V jejím okolí nalezneme Mayfair a Green Park. Dalšími dopravními
tepnami této části města jsou Regent Street a Bond Street.
Východní Londýn byl centrem metropolitní průmyslové oblasti a většina tohoto území je v
současnosti výrazně přestavována jako část Thames Gateway. Hrála rovněž klíčovou úlohu v
úspěšné kandidatuře na pořádání Olympijský her v roce 2012, a nyní probíhá výrazná obnova
tohoto území pro zabezpečení úspěšného konání Olympiády. Je to již podruhé v moderní
historii, kdy je tato oblast výrazně přestavována, poprvé to bylo po náletech německého
letectva v době druhé světové války.
East End je nejblíže původnímu londýnskému přístavu a je oblastí kde se nejčastěji zpočátku
usidlovali přistěhovalci přijíždějící do přístavu. Byly to postupně přistěhovalecké vlny
Francouzů, Hugenotů, Belgičanů, Židů a Pákistánců. East End se rozrůstá z východní části
City a zahrnuje tyto městské části – Whitechapel, Mile End, Bethnal Green, Hackney, Bow a
Poplar. V této části města se nacházejí mnoha zajímavá místa včetně londýnských tržišť
(Columbia Road Flower Market, Spitalfields Market, Brick Lane Market, Petticoat Lane
Market) a několik muzeí například Geffrye Museum a Museum of Childhood v Bethnal
Green.
Canary Wharf - nejvyšší budova, One Canada Square, je nejvyšším britským mrakodrapem
od roku 1991. Pohled z nejvyššího přechodu Tower Bridge
Docklands, městská část na Ostrově psů (Isle of Dogs), prochází od roku 1980 bouřlivým
rozvojem. V prvních letech od roku 1980 bylo mnoho skladů ve Wapping obsazováno a
používáno jako umělecké dílny a levné ubytovny. London Docklands Development
Corporation (LDDC) byla založena v roce 1981 aby nastartovala proces využití a změny tváře
této oblasti. Nejznámějším výsledkem je oblast Canary Wharf, jejíž dominantou je budova
kancelářského komplexu 1 Canada Square nejvyšší britský mrakodrap od roku 1991. Spojení
této oblasti s metrem a s ostatními částmi města zajišťuje Docklands Light Railway (DLR).
Západní Londýn zahrnuje elegantní a nákladnou rezidenční oblast Notting Hill. Kensington
a Chelsea jsou oblasti s nejluxusnějším bydlením ve Velké Británii. Západním směrem u
White City, poblíž Shepherd's Bush, se nachází hlavní centrum BBC, a ještě dále na západ v
předměstí Hillingdon, leží letiště Heathrow. Tento kout Londýna je domovem Richmond
Parku. V této části má také stadion Chelsea FC a to na Stamford Bridge
V jižním Londýně nalezneme Wimbledon (známý pořádáním velkého tenisového turnaje).
Greenwich ležící na březích Temže v místech kde tato řeka meandruje je známá parkem a je
rovněž sídlem Královské greenwichské observatoře. Brixton, Camberwell a Peckham je
domovem pro mnoho rodin imigrantů z Karibiku, kteří se do Velké Británie přistěhovali v
létech 1950, 1960 a 1970.
Severní Londýn zahrnuje například předměstí Hampstead a Highgate, které si podržely
venkovský ráz. Jsou zde velké parky včetně Hampstead Heath s Parliament Hill. Mnoho
oblastí má výrazné zastoupení menšin nepřiklad Stamford Hill, jež je obydlen výraznou
komunitou ortodoxních židů, a Green Lanes ve čtvrti Harringey s výrazným zastoupením
turecké a řecké menšiny. Islington je jedna z nejbohatších oblastí severního Londýna a je
sídlem fotbalových klubů Arsenal nebo Tottenham Hotspur FC, jehož stadión je v blízkém
Tottenhamu.
Použitá literatúra :
www.wikipedie.cz
HUMPHREYS, R. & REID, D. : Turistický průvodce SKOTSKO + DVD. Brno :
Nakladatelství JOTA, 2007, 794 s. ISBN 9788072174720.
Zostavila : PaedDr. Anna Sandanusová, Ph.D.