Markvartice konstrukce

Čtyřúhelníkové valy –Viereckschanzen
Jedná se o typické terénní útvary, objevující se hojně v pozdní době laténské od Francie
až po Německo. Řídce se vyskytují i v Čechách, kde nejlépe prozkoumaným objektem jsou
čtyřúhelníkové valy u Mšeckých Žehrovic a u Markvartic. Na Moravě je známa dosud pouze
jediná, zatím však nezkoumaná Viereckschanze, a to u Ludéřova na Olomoucku.
V případě, že výzkum potvrdí (již nyní je to velmi pravděpodobné) laténské stáří objektu,
byla by nejvýchodněji položenou „Viereckschanze“ v Evropě vůbec. Pro tyto stavby je typický
čtvercový nebo obdélníkový prostor o rozměrech stran v rozmezí 50-200m a výměře do 2,5
ha, orientovaný podle světových stran. Prostor uzavírají v rozích vyvýšené hliněné valy s
příkopem. Na jedné straně (nikdy ne severní) bývá ve valu patrné přerušení pro vstup, aniž
by však byl přerušen příkop. Uprostřed, či při některé ze stran, bývá zjištěna hluboká šachta.
Zástavba, pokud je zjištěna, bývá řídká. Budovány byly na místech s dalekým výhledem a
alespoň v Čechách a na Moravě na okraji tehdy osídleného prostoru. Čtyřúhelníkové valy
jsou datovány do 2. – 1. století př. n. l. a převládá názor, že jsou to svatyně s obětními
šachtami a chrámky. Lze je sotva považovat za běžná sídla či obrané objekty. Spíše
můžeme předpokládat, že je obývali jedinci či skupiny výjimečného postavení – mohli to být
jistě velmoži či druidové, náležející ke keltské elitě. Tomu by konečně odpovídaly i některé
nálezy, jimž můžeme přiřknout kultovní charakter (např. kamenná hlava héroa ze
Mšeckých Žehrovic, dřevěné plastiky jelenů z Felbach-Schmiedenu v BadenskuWürtembersku apod.). Interpretace těchto objektů je však stále nejistá.
Markvartice
Keltské čtyřúhelníkové valy v Markvarticích se v současné
době stávají místem intenzivního výzkumu, který se tak stává
přirozeným pokračováním práce dr. Waldhausera z dob
koncem 60-let minulého století. Jedná se zřejmě o první
komplexní pohled na problematiku keltských čtyřúhelníkových
valů v českých zemích.
Co naznačují zatím dostupné informace:
Tak jako řadě podobných objektů byl i vznik valů u Markvartic
zpočátku přisuzován dobám husitským či válce třicetileté.
Odtud i názvy „Žižkovy valy“ nebo „Švédské šance“. První
trochu objektivní popis vzniká až v roce 1844 při návštěvě
romantického malíře a průkopníka archeologie J. V. Hellicha,
od kterého také pochází první skica lokality.
Dlouhá léta po tom však zůstávají markvartické valy stranou
zájmů archeologické i laické veřejnosti. Areál valů je navíc
nenávratně poškozen v období kolektivizace. Oba kratší valy
jsou zničeny! Zvýšený zájem o keltskou minulost v evropském
kontextu vyvolává i snahu o výzkum v českých zemích.
Stranou nezůstávají ani čtyřúhelníkové valy. Hned první
skutečně odborný výzkum vedený dr.Waldhauserem v letech
1969-70 přináší skvělé výsledky. Uvnitř valů je objeveno obětní
místo, kremační hrob i množství dalších artefaktů z pozdní
doby laténské. První krok k výzkumu valů byl tedy učiněn.
Umístění v krajině
Dalším mezníkem na cestě k poznání skutečného významu této lokality se stává činnost
amatérského archeologa p.Táborského. Tento muž patřící k početné a velmi důležité skupině
milovníků a znalců historie svého kraje, učinil podivuhodný objev. Na jedné ze svých častých
vycházek po okolí pořídil fotografii vrchu Veliš. Pan Táborský věděl bezpochyby co činí. Byl
ve správnou dobu na správném místě. Pořídil totiž fotografii východu Slunce nad dominantím
kopcem Veliš z objektu valů u Markvartic. Datum: 21.březen, den jarní rovnodennosti!
Od tohoto okamžiku se mění náhled na valy u Markvartic z pohledu archeologického a
zároveň se stala tato lokalita objektem zájmu archeoastronomů. A časem se objevují další
pozoruhodné skutečnosti. K faktu, že valy jsou umístěny velmi přesně ve směru sluneční
rovnodennosti směrem na Veliš, přibývají další poznatky.
O zimním slunovratu nám Slunce vychází
nad Holým vrchem, jež je součástí češovského
hřebene. Autoři tohoto nevídaného projektu tak
přesně vymezili umístění své stavby v terénu
s ohledem na profil okolní krajiny. Toto zjištění
je zajisté velmi pozoruhodné a překvapivé.
Pradávní
stavitelé
do
svého
plánu
zakomponovali nejen výrazný vrchol Veliše, ale
při stavbě využili i dalších dominant na horizontu
členité krajiny. A tak s údivem zjišťujeme, že
východ Slunce o letním slunovratu nastává nad
úpatím další dominanty kraje, vrchem Tábor.
Půdorys stavby
Jak již bylo uvedeno, čtyřúhelníkové valy mají nejčastěji čtvercový nebo obdélníkový
půdorys. Není to však úplné pravidlo. Tento profil odpovídá zřejmě jen ke směrování stavby a
k jejímu umístění v terénu. Jak již bylo uvedeno vznik objektu
u Markvartic využívá profilace okolního terénu, zvláště pak
horizontu se třemi výraznými vrcholy, splňujícími podmínky
slunovratového či rovnodenního východu Slunce. Samotný
půdorys může být tedy nastavený jiným způsobem! V tomto
případě je stavba orientována úhlem západu Slunce!
Valy u Markvartic tvoří na první pohled trapezoid
o nestejných úhlech i délce stran. Tato konstrukce má svůj
smysl a logiku. Směrování obou delších valů má svůj význam.
Jsou totiž postaveny k ose západu Slunce v období
významných keltských svátků!
Směr severnějšího valu vede k azimutu západu Slunce 298°, což naprosto odpovídá západu
Slunce 1. srpna, tedy v den počátku keltského svátku Lugnasa - 40dní po letním slunovratu.
Směr azimutu západu Slunce ve směru jižnějšího valu je 289° a koresponduje se směrem
západu Slunce 30.dubna tj. v době na počátku svátku Beltine – 40 dní po jarní rovnodennosti.
Pozoruhodná je skutečnost, že pozorovací místo je ve vzdálenosti cca 500 metrům od východního okraje
objektu v průsečíku obou os valů! Z tohoto místa, v blízkosti dnešního hřmenínského hřbitova, je tedy
možno sledovat úkaz západu Slunce při obou keltských svátcích.
Slunce v těchto dnech vchází přímo do prostoru keltské svatyně. Tento úkaz a jeho prezentace širší
skupině lidí byl zřejmě pravým důvodem pro konstrukci celé stavby.
Konstrukce stavby
,
Samotné konstrukci celého
půdorysu valů dominuje i
další zajímavost. Je totiž
tvořen dvěma pravoúhlými
trojúhelníky !První klasický,
v poměru stran 3:4:5, je
základní. Druhý o stejné
přeponě a tedy i o stejném
obsahu, je doplňkový.
Jak vidíme na obrázcích, rozměry objektu jsou uvedeny v metrech. Je samozřejmé, že dávní stavitelé
metrické jednotky neznali. Museli mit svoji vlastní měrnou jednotku. Použijeme-li pro přepočtení délek
v metrech koeficient 0,82, což je přibližná délka lidského kroku, jeví se nám naměřené hodnoty v docela
jiném světle. Tuto jednotku můžeme nazvat yardem markvartickým t.j. ym.
Rozměry prvního trojúhelniku jsou po tomto
přepočtu následující: strana a=150ym, strana
b=200ym a úhlopříčka u=250ym. Jedná se tedy
o nejjednodušší konstrukci pravoúhlého
trojúhelníku. Jak však stavitelé vypočítali druhý
trojúhelník? Odpověď je až překvapivě
jednoduchá: strana c=3/4 strany a, strana
d=2násobek strany c. Tímto způsobem byl
vytvořen druhý, téměř dokonalý pravoúhlý
trojúhelník.
Výsledkem této konstrukce je fakt, že oba
valy vůči sobě svírají úhel cca 10°, který
určuje rozdíl poloh Slunce při počátku
keltských svátku Beltine a Lugnasad!
Umístění brány svatyně
Čtyřúhelníkové valy (Viereckschanzen),
přes určité rozdíly ve tvaru, umístění v terénu i
ve vnitřním uspořádání, mají jednu společnou
vlastnost: jejich vstupní brána nikdy nesměřuje
k severu. Důvod je v keltské mytologii, která směru
severnímu připisovala neblahé působení nečistých
a škodlivých bytostí či sil.
Brána svatyně u Markvartic byla ve východní části
objektu.
Zvláštní je umístění brány. Ta neleží uprostřed
východního valu, ale je posunuta směrem
severním, což můžeme pozorovat na kresbě
Hellichově i na plánu archeologa Waldhausera.
Jaký je důvod této disproporce? Vysvětlení je zcela logické a spočívá v určení celé
stavby k účelům kultovním a kalendářním. Východní val svatyně je vhodný k pozorování
západů Slunce na počátku období keltských svátků Beltine a Lugnasad. Stavitelé však hledali
vyvrcholení těchto svátků nacházející se v půli cesty Slunce mezi rovnodnodenností a
slunovratem. To nastalo jen v určitych dnech. Tyto dny určují přesný střed jarního a letního
období (Cross-quarter days). Právě v tomto období Slunce vstupuje do brány objektu.
Středový posun je potom určen výškovým rozdílem mezi vrcholem valů a vstupní branou v
patě valů.
Ve světle všech těchto skutečností můžeme konstrukci čtyřúhelníkových valů u Markvartic
považovat za nejdokonalejší stavbu kultovního objektu z pozdně laténského období. A to nejen
v českých zemích. Do tohoto objektu je zakomponováno až překvapivé množství znalostí, které
nejsou této kultuře přisuzovány. Dle posledních výzkumů se i na dalších stavbách podobného
typu v Čechách (Třebsko, Skřípel), ale i v Německu, objevují shodné konstrukční rysy a prvky. Vše
tedy nasvědčuje, že se jedná o společný kultovní a astronomický projekt zahrnující velké území a
propojující různá společenství a kmeny.
© JanHejtman 2010