Stejskal Patrik Štěstí

Stejskal Patrik
21 let
1. místo
Próza nad 18 let
Štěstí
,,v žádný válce jsem nikdy nebyl, ale cejtim její emoce, aspoň tak, jak mi to můj pohled coby
nezúčastněnýho dovoluje, a dejme tomu, že naivně, potom knížky, filmy, ať jsou áčkový,
béčkový, klišejní, lživý, je to jedno, támhleti koukaj na myšlenku a támhleti na kvalitu jejího
zpracování, ale jde o něco víc, podstata válek je ukázaná, je jasná, a lidi se do hlav zkrátka
střílej, chci to zachytit okem pravdy, ukázat srdce a měnit tvorbou sebemenší lidskej hněv v
klid - starej táta u telky ať je v klidu, když ovladač nefunguje - a čim víc klidných, tim víc
klidu, rozumíš? neoplácet křivý slovo křivym slovem, hněv hněvem, zlej čin zlym činem,
závist závistí, boj bojem, ale naučit se jednat jak nejsprávnějc jednat můžeš, pokoušet se bejt
prázdnej jako je prázdnym vzduch, svym zdravym konáním dávat zdraví druhejm, je jedno, že
se každej den zboříš chlastem, sem tam uděláš nějakou klukovinku, balíš holku jednu za
druhou, hlavní je být zdravej uvnitř a usmát se i po tejdnu nespaní, když tě kluci buděj
chcankama, abys šel do práce - je to tvá zodpovědnost, tvá zkouška od života, tak upaluj do
práce, a ještě stihni klukům potřást rukou a popřát hezkej den, i když ti ještě sežrali tvoje jediný
jídlo, miluj život ve všech jeho podobách a za to, cos posral, se omluv a chybu si uvědom,
chceš bejt správňák. a pak jsou tu studěně smířený slova jako - ,,nemilujte svět ani to, co je v
něm, kdo má v lásce tento svět, nemá v sobě lásku k Otci. svět je samá touha těla, touha očí,
namyšlenost života, nic z toho není z Otce, ale ze světa.“ - ,,ideály jsou mírumilovné, historie
je násilná.“ - ,,lidstvo je tu prostě jenom proto, aby šlo do prdele.“ ,,čím míň věříš v život, tím
míň máš co ztratit.“- a pak jsou tu životy, které láskyplně říkají - ,,vládne nám nikdo a všichni“
- ,,vše lze řešit po dobrém, slova vítězí nad násilím“ - ,,život se musí prožívat. život se musí
milovat. život je tajemství, které se musí oslavovat.“ - ,,ptáte se, kde je bůh, a bůh je přímo
před vámi. bůh je všude kolem vás. je kolem vás a je ve vás, protože neexistuje nic jiného.“ a pak je tu další strana lidstva, která se juká na všechny ty řezání hlav a trhání zubů skrze
internet, komentuje to s vtipem a všechno zneváží, a pak je tu thoreau, jehož učení mluví o
zdravé hlavě střízlivosti, že se stačí pořádně kouknout na les a můžeš být v podstatě
zdrogovanej jasnou krásou - ,,odešel jsem do lesů, abych našel svobodu, abych žil naplno a
vysál všechen morek života, nechci, až budu mít umírat, zjistit, že jsem vlastně nežil“ - je tu
whitman, kterej ,,vzývá život, ať jde, kam jde“ - kerouac, kterej objel ameriku a mohl se štěstím
zbláznit pod hvězdama - ,,život je krásnej a každá chvíle v něm je hrozně vzácná“ - jsou tu
duchovní učitelé, tolle, mooji, osho, dušek, všichni pochopili vyšší rozjímání, které je vlastně
ze všech nejobyčejnější, a my na něj zapomněli - ,,přítomnost je průnik věčnosti do času“ ,,buď přítomný, teď nikdy nic nebolí“ - jsou tu zdraví nenásilní bojovníci, lennon, gándhí, king
a další - ,,boj je oplácen bojem s domněnkou, že se zvítězí a bude klid - celá historie je
postavena na tomto principu, tenhle koloběh nikdy neskončí, dokud lidé nedojdou uvědomění“
- a co mají dělat vojáci nuceně poslaní do války, střílejí-li na ně vojáci další, a téměř všichni
to nechtěj, ale jsou zahnáni do kouta, a nikdo z nich nechce umřít, stanou se z nich lidé
zavrhující všechny ty krásný myšlenky uvědomělých, zavrhnou boha, ačkoli neuvědoměle,
páč je v hlubší podstatě jinde, než aby pomohl každé válce, padnou do kamene a začnou
bezcitně mašírovat okolí – cejtíš ty rozpory? jeden život zavrhuje a druhej ho opěvuje, a někde
mezi tim a za tim a před tim a okolo je ještě milion střípků nejrůznějších myslí – jsou tu
dokonale uvědomělí pobožní lidé, křesťané, buddhisté, muslimové, kteří zdravě věří a
pochopili jádro věci, nekoukají na květinu z povrchu, ale skrze její nitro, nemají potřebu nic
od života žádat ani chtít někomu ubližovat, a támhle jeden z nich jde kolem lesa na meditační
procházku a sejme ho feťák v afektu, ten osvícenec to chápe, takhle mu to do života prostě
přišlo, umírá krásný a ještě to feťákovi odpustí – ale kde to je? jsou tu umělci, sportovci,
doktoři, ajťáci, dělníci, bezdomovci, každej žijeme jeden a jinej život a každej tim svým něco
chceme nebo nechceme přidat, a tak přidáváme anebo nepřidáváme, a pak je tu tahleta změť
všech možných otázek a odpovědí a já NEVIM, co si mam myslet, chápeš? čumim si do mýho
podělanýho xichtu v zrcadle a brečim, já kurva brečim, vlaje na mě květinovaná košile, protože
chci bejt metaforou k lásce a skrytym odkazem k hippie mírumilovnosti, mam idiotský dlouhý
vlasy, aby to bylo jasnější, rastafariánský korálky, protože ty debilní barvy údajně znamenaj
sjednocení, mír, lásku, rozumíš? obléhají mě zdi bohatýho baráku a mam, já kurva mam co
jíst, a mam všechno, na co si vzpomenu, a pak kouknu skrze okno do ulice a ona je tak
zatraceně klidná, všechno je tak klidný, blikne mi představa a vidim tam hroudy tanků a
hromady zabitejch lidí, bouchnu do zdi a napadá mě, jak se tohle vůbec může dít? JAKTO ŽE
SE TO DĚJE? jasně, jing a jang, jasně, rovnováha, osudy, náhody, zkoušky, jsem jenom malej
kluk, jenom malinkej malilinkatej kluk, kterej se třeba cpe, kam nemá a nemusí, naivně
přemejšlí, ale ta tíha závisí na mě, JÁ jsem za to zodpovědnej, cejtim, že něco musim udělat a
nemam odpověď, nevim, co mam dělat, tak hrozně uboze nevim, co mam dělat, literatura a
hudba, tvorba je mojí nejasnou odpovědí – celý dny a noci píšu, čtu citáty a knížky, abych
našel východisko, všechen ten byron, fitzgerald, proust, whitman, tolstoj, dostojevskij,
faulkner, jeffers, snyder, hemingway, bukowski, elliot, fulghum, všichni to NĚJAK řekli, a
hlavně, všichni řekli NĚCO, a pak si to všechno pospojuješ a nemáš NIC, tak se cejtim,
chápeš? jakoby na mě někde z konce světa p o m a l u vyjíždělo nějaký plesnivý pohádkový
dělo a mělo zaměřovat, a já netušim, co mu povědět - hitler je zlej, ale zahloubáš-li se hlubšim
směrem, jeho zlo mohlo být dobrem – TAK KDE TO JE? hromada písku, všechno je to tak
stejný a pravda je úplně všude, jo, pokora, moje pokora vykvetlá z těch všech spisů duchovních
učitelů a ze zkušenosti neuvěřitelnýho štěstí z pouhýho přeskoku přes potůček v mechovém
lese, ta za to může, dávám prostor kdejaký pravdě, ať mluví, a LOGICKY, ony ty pravdy
pravdu mít MŮŽOU, jako to hitlerovo zlo dobrem – tak co mam dělat? kde to je? jasně, hochu,
nenech si hořet mysl, lhostejnosti je šťastně, žije-li v jistý míře, tyhle kecy jsem napsal já a je
to moje jediný východisko, proč mi je to všechno vlastně u řiti, dostals svoje místo, máš se v
cajku, tak si to užij a snaž se při tom o lepší svět, jestli se to nepovede, je to jedno, vole, jestli
teď zmáčknou tlačítko, je to jedno, takhle to prostě spontánně přišlo a to je to kouzlo života –
jo jo jo, to je můj styl, ale můj šesti letej synovec řekl, když jsem odvracel pohled od jeho
blbinek a chtěl jsem bejt sám ,,no jo, velký kluci už si nehrajou“ a já řekl ,,hrajou“, ale
nehrajou, oni si do prdele už nehrajou, je to jen duševní nadhled optimisty, tohle se mě
sakramentsky týká, a není to jedno, protože změna začíná MNOU – a takhle si v ožralym baru,
když hoši mluvěj o týpkovi, kterej chce do války, odejdu na záchody a pořád dokola se ptám
sám sebe se slzama v pěstích, nic nevim, stejně chci jenom svojí milovanou holku jako každej,
a koneckonců, jo, to je vono, vyjdu jako ten nejšťastnější potrhlej týpek na světě a to je moje
pravda, o víc nejde a takhle dny i noci končej, končej štěstím, vole, o víc nejde, chtěl jsem ti
to jenom říct, pro myšlenku, třeba popřemejšlíš, žádný sebelítosti, nic, jen tak, jenom tak, je
čas přestat řešit banality a zatančit si ploužáček, jo, to je vono,“ dořekl a dal se do tance.