Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVIII. (XL.) • č. 2 • 2014
Pomník padlým v 1. světové válce před budovou gymnázia v Benešově
(Muzeum Podblanicka; k článku na straně 23).
První místo v 3. kategorii výtvarné soutěže ke Dni Země obsadila Lucie Jirásková ze ZŠ Netvořice
(k článku v příloze na straně IX).
OBSAH ČÍSLA
Kraj blanických rytířů národním geoparkem (P. Pešout, K. Červenková) ................................................................... 2
Blanický rytíř vyhlášen (P. Pešout, J. Pavelka)................................................................................................................. 5
Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (6) – Jablko panenské české a Avranžská (P. Jakubův) .............................. 10
Bobr evropský na Sázavě u města Sázavy (B. Vtípil) ................................................................................................... 11
Historie včelařské organizace pro Benešov a okolí (2) (H. Chmelová) ....................................................................... 13
Pražské jaro a kremelský mráz v kraji pod Blaníkem (E. Renner) ............................................................................ 16
Sarajevský atentát (V. Kochánek) .................................................................................................................................. 19
„Neviditelné“ upomínky na Velkou válku (D. Povolný) .............................................................................................. 23
První farář obnovené samostatné domašínské farnosti (I. Preislerová) ..................................................................... 26
„Pracujte dál, odcházím…“ (J. Košťák) ........................................................................................................................ 27
Sedlecký rodák Jiří Načeradský – žijící legenda české malby (P. Mach) ................................................................... 29
K stoletému výročí založení skautingu ve Vlašimi (J. Moudrý) ................................................................................... 33
100 let skautingu ve Vlašimi (J. Klaudysová, M. Bach) ................................................................................................ 35
Z historie ochotnického divadla v Týnci nad Sázavou (S. Rýdlová) ........................................................................... 38
PŘÍLOHA
Ze starších čísel
Kronika (J. Honner) ...................................................................................................................................................... I
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Dopis z fronty (2) (J. Jindráková) ................................................................................................................................. I
Regionální literatura
Spojeni v životě i ve smrti (R. Cáder) ...................................................................................................................... III
Jankov 1645 (R. Cáder) ............................................................................................................................................. III
Sedlecko a Prčicko (P. Pešout) .................................................................................................................................. IV
Učitelský volejbal na Podblanicku (J. Pavelka) ...................................................................................................... IV
Zprávy a sdělení
Kraj tónů – nová expozice v Růžkových Lhoticích (J. Nusek) ............................................................................... V
Rozhledna Špulka u Lbosína je otevřena (M. Kratochvíl) .................................................................................... VII
Soutěž ke Dni Země 2014 (I. Křížová) .................................................................................................................. VIII
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (P. Švingr) ................................................................ XI
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli .......................................................................................................................... XIII
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ................................................................................... XIV
VÁŽENÍ ČTENÁŘI,
Ročník XVIII. (XL.), číslo 2, 2014
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo roku
1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné
krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redaktor: Jiří Pavelka
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Mgr. Jan Urban
Milan Štědra
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 12. května 2014
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 20 Kč vč. DPH,
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Turistické informační
centrum, Masarykovo nám.; Kamberk:
Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny
Macešková; Louňovice p. Blaníkem:
Infocentrum; Smíšené zboží;
Načeradec: Potraviny Hergeselová;
Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
právě otevíráte letní číslo vlastivědného čtvrtletníku Pod
Blaníkem. Kromě pravidelných rubrik a příspěvků v něm
najdete připomínku „Velké války“ (ostatně jako ve všech
ostatních číslech letošního ročníku) a také dva články
k dalšímu významnému výročí – 100 let skautingu ve Vlašimi. Aktuální v souvislosti s letošní turistickou sezónou
je pozvánka do nových expozic v Růžkových Lhoticích
a také informace o zřízení geoparku Kraj Blanických rytířů.
Zejména pro vodáky bude jistě zajímavá informace, že se
při sjíždění řeky Sázavy mohou potkat nejen se zde hojnými
ondatrami a nutriemi, ale nově také s bobry.
Bobr evropský je chráněným druhem živočicha, který
historicky patří (na rozdíl od zmíněných ondater a nutrií)
do naší fauny. Má schopnost aktivně významně měnit charakter prostředí, ve kterém žije. Tato skutečnost v minulosti
(společně s lovem pro kožešinu či pro získání tzv. castorea, využívaného zejména ve středověkém léčitelství) vedla
k vyhubení tohoto druhu v rozsáhlých oblastech Evropy.
V současné době dochází k návratu bobra evropského
takřka do celého jeho původního areálu výskytu, Českou
republiku nevyjímaje. Proto není překvapením jeho výskyt
na řece Sázavě. Pobytové stopy (požerky) byly pozorovány
v letošním roce také na řece Chotýšance. Už více než tři
desítky let jsou počty bobrů na našem území na vzestupu
a jejich činnost se velmi často dostává do konfliktu s užíváním krajinných složek z hlediska zemědělství, lesnictví,
vodohospodářství. Dochází tím ke vzniku škod a omezení
hospodářské využitelnosti bobrem ovlivněných pozemků.
V současnosti se hledají řešení, která zajistí koexistenci
bobra i hospodářských zájmů v krajině.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (3. číslo XVII. ročníku) bude 31. srpna 2014. Uvítáme kratší i delší
příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii,
kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své
poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře.
Příspěvky vítáme v elektronické podobě, ale přijmeme je
v jakékoliv písemné formě. Články pokud možno doplňte
fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Pavel Pešout
KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ NÁRODNÍM GEOPARKEM
U příležitosti Světového dne životního prostředí
(5. 6. 2014) předal v Podblanickém ekocentru ČSOP
ve Vlašimi ministr životního prostředí Richard Brabec certifikát ustavující nový národní geopark Kraj
blanických rytířů.
„Jsem rád, že tento prestižní titul získala lokalita pro náš národ a jeho dějiny tak významná.
Doufám, že tato značka přiláká do regionu pod
Blaníkem ještě více návštěvníků a tím tuto oblast podpoří ekonomicky. Velmi oceňuji iniciativu
lidí, díky kterým geoparky vznikají. Uvědomují si
výjimečnost a hodnotu lokality, ve které žijí, že
je třeba toto území chránit a starat se o ně, aby
bylo zachováno i budoucím generacím.“(ministr životního prostředí Richard Brabec, Vlašim
5. 6. 2014)
Co je to geopark?
Geoparky jsou území se zajímavými a vzácnými
geologickými fenomény a navazujícím zachovalým přírodním a kulturním dědictvím, atraktivní
turistickou nabídkou a aktivní místní komunitou,
která místní fenomény využívá především formou
udržitelného cestovního ruchu. Geoparky vznikají
z dobrovolné iniciativy. Nejde tedy o kategorii
zvláště chráněného území a pro obyvatele nevyplývají z vyhlášení žádná omezení. Geoparky vznikají
kvůli lidem, kteří v nich žijí a kteří je navštěvují,
pro rozvoj jejich poznání i citové vazby k přírodě
a krajině. Certifikované národní geoparky vyhlašuje ministr životního prostředí na doporučení Rady
národních geoparků.
V České republice existuje dalších pět geoparků
– Český ráj, Železné hory, Egeria, GeoLoci a Podbeskydí. Zřízení „národního geoparku“ se připravuje ještě na dalších územích v ČR, např. Geopark
Joachima Barranda, Geopark Jeseníky, Geopark
Ralsko a Geopark Vysočina. Každé území, které
o zisk certifikátu usiluje, musí doložit svůj potenciál
jak v oblasti dobrovolné ochrany a osvěty v oblas-
Ministr životního prostředí Richard Brabec a ředitelka geoparku Kraj blanických rytířů Kateřina Červenková podepisují dokumentaci k certifikátu (foto: P. Jakubův).
2
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
3
K úkolům geoparku patří seznamování veřejnosti s místními geologickými zajímavostmi. Účastníci
letošní akce Cesta za zlatem absolvovali pochod v okolí Kamberka a Roudného a u řeky Blanice si
pod vedením zkušených zlatokopů vyzkoušeli rýžování zlata (foto: archiv ČSOP Vlašim).
ti přírodního a kulturního dědictví, tak cestovního
ruchu.
Národní geoparky titul získávají na 4 roky. Pak
musí prokázat, jak se v péči o geologické dědictví,
v podpoře cestovního ruchu i vzdělávání dále rozvíjejí, a svůj titul musí na základě těchto požadavků
obhájit.
Geopark Kraj blanických rytířů
Na první pohled se Podblanicko jeví jako kulturní
půvabná krajina s množstvím drobných šlechtických
a církevních sídel, ale při detailnějším seznámení
objevíme provázanost živé i neživé přírody s historií kraje.
Geopark je přibližně vymezen na severu řekou
Sázavou mezi městy Ledeč nad Sázavou a Sázava.
Na jih pak zasahuje k Mladé Vožici. Na východě
zahrnuje přehradní nádrži Švihov a na západě dosahuje nejdále k městu Votice. Jeho celková rozloha
činí 1 152 km2. Přesné vymezení hranice geoparku
viz mapka.
4
Geopark je převážně tvořen nejstarším stavebním
kamenem Českého masivu – moldanubikem. Začátky geologické historie geoparku můžeme sledovat
od mladších starohor. Horniny zde vznikaly před
1 miliardou až 450 miliony let jako mořské sedimenty. Příkrovová stavba moldanubika vznikla během
100 milionů let trvajícího variského vrásnění, které
začalo přes 390 miliony let. Vzniklé horstvo bylo
následně vystaveno silné erozi. Současné poznání
naznačuje, že dnešní povrch, po kterém chodíme,
byl na konci prvohor v hloubce minimálně 4 km!
Bez nadsázky tedy geopark Kraj blanických rytířů reprezentuje obnažené kořeny variského horstva.
Dominantním geomorfologickým prvkem geoparku je Blanická brázda, protékaná na řekou Blanicí
a částečně i Sázavou. Geologická struktura této rozsáhlé 130 km dlouhé příkopové propadliny dokládá
dlouhou historii jejího vzniku. Na zlomy Blanické brázdy je vázáno četné zrudnění a v propadlině
docházelo k sedimentaci a uhlotvorným procesům.
Druhým zásadním fenoménem je Sázava s jejím
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Hranice národního geoparku Kraj blanických rytířů (mapa: M. Klaudys).
složitým vývojem a významnými fenomény v podobě Stvořidel, opuštěného koryta u Chabeřic či
sedimentů na terasách vysoko nad současnou řekou.
Mezi nejvýznamnější geologické lokality geoparku dále patří: Velký a Malý Blaník, hadce s endemickou květenou u Želivky a u Mladé Vožice, Ledečský
kras, zlatodůl Roudný, vápencové čočky u Votic
a Vlašimi, permské pískovce a ložisko antracitu
u Chobota, vrch Fialník, archeologicky významný
lom Bílý kámen u Sázavy, fluoritový důl u Kožlí,
doly na tuhu u Psář a další.
Pro rozvoj turistického ruchu v geoparku Kraj bla-
nických rytířů je zásadní projekt společné propagace,
na kterém se podílí mnoho partnerů z území geoparku,
zejména města a obce. Patří do něj zejména vydávání
letáků, Rytířských novin a dalších tiskovin, společné webové stránky www.blanicti-rytiri.cz, facebook
a propagace regionu v dalších médiích. Výhodou je
také zavedené udělování značky původu „ KRAJ
BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt ®“.
Obdržení titulu „národní geopark“ je oceněním
všech dosavadních aktivit a zachovalého přírodního a kulturního dědictví Podblanicka, ale také
závazkem region dále rozvíjet při zachování všech
BLANICKÝ RYTÍŘ VYHLÁŠEN
Dne 18. dubna 2014 bylo již pošestnácté uděleno
ocenění Blanický rytíř třem fyzickým osobám, které
se významně zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Ocenění udělují třem navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Český
svaz ochránců přírody Vlašim (administrátor ceny),
Sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P.A.N.
5
Vlasáka Vlašim, Vlastivědný klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s. Český Merán,
Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody Sázava, Český
svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců
přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický
vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o.p.s., Vlašimské hudební mládí a Vlašimská
astronomická společnost o.p.s.
Pro připomenutí – dosud jsou nositelkami a nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy):
Ing. Karel Bárta z Křížova
Miroslav Berka z Týnce nad Sázavou
Radko Bílek z Vlašimi
Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc.
z Českých Budějovic
Jozef Cáder z Louňovic pod Blaníkem
MUDr. Jiří Čermák z Vrchotových Janovic
Barbora Čmelíková z Bukovan
u Týnce nad Sázavou
Eva Dočkalová z Českého Krumlova
Mgr. Věra Dudíková z Benešova
Jaroslava Hocková z Benešova
Antonín Holubovský z Votic
MVDr. Jiří Hostek z Vlašimi
Ing. Mojmír Chromý z Benešova
Milada Justová z Votic
Karel Kočí z Divišova
Ing. Jiří Kofroň z Ostravy a Jetřichovic
Vlasta Kořínková z Miličína
Mgr. Ladislav Kotek z Neveklova
Mgr. Václav Kovařík z Benešova
František Mika ze Sedlce-Prčice
František Müller z Vlašimi
Prof. Jaroslav Pánek z Prahy
V letošním roce porota vybírala z dvaceti tří nominací. Porota složená ze zástupců jednotlivých
nevládních organizací nakonec rozhodla o udělení
ceny těmto třem nominovaným:
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získala čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Eva Houdková z Vlašimi, zejména
za mnohaleté působení ve školní i mimoškolní oblasti a rozvoj dramatické výchovy na Podblanicku.
PhDr. Eva Houdková se narodila ve Vlašimi.
V roce 1963 ukončila studium hudební výchovy
a hry na klavír pro střední školy na Hudební fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vyučovat začala již
během studia v Litoměřicích na ZŠ a SPgŠ, později
na ZŠ a gymnáziu v Soběslavi. Součástí výuky byly
také dětské a dívčí sbory. Od roku 1966 žije trva6
Pavel Pavlovský z Votic
Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc. z Ouběnic
Antonín Podzimek ze Sedlce-Prčice
Jaroslav Pouzar z Vlašimi
PhDr. Eva Procházková z Benešova
Mgr. Stanislav Příhoda z Vlašimi
PhDr. Pavel Radoměrský, CSc. z Prahy
PhDr. Erich Renner z Benešova
Alexej Salzman z Mladé Vožice
Václav Stejskal z Týnce nad Sázavou
František Svatoň z Čestína
Jan Svoboda z Vlašimi
Hana Šedivá z Benešova
Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic a Libže
Milan Štědra ze Sázavy
Josef Tomaides z Trhového Štěpánova
Antonín Toula z Křivsoudova
PhDr. Jiří Tywoniak z Benešova
Rudolf Vaňkát z Vlašimi
Jarmila Zábranská z Vlašimi
Jan Zajíc z Vlašimi
Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc.
z Prahy a Pařezí
MVDr. Josef Zemánek z Benešova
le ve Vlašimi. Původní hudební aprobaci rozšířila
studiem na DAMU v Praze na katedře loutkářství,
kterou v roce 1971 absolvovala. Ve stejném roce
otevřela na LŠU dramatický obor – loutkářství. Založila dětský loutkářský soubor Kopretina, který hrál
až do roku 1991 představení pro MŠ a absolvoval
pravidelně různé soutěže a přehlídky. V roce 1975
Eva Houdková skládá doktorát filozofie na Univerzitě Karlově v Praze. Rok poté zakládá Komorní
ženský sbor, který pořádal koncerty ve Vlašimi
a v dalších městech i v zahraničí a který působil až
do roku 2006.
Na základě zkušeností z výuky loutkářství Eva
Houdková zhotovila učební pomůcku „Stavebnice
loutek“. Byla oceněna v celostátním kole pedagogické soutěže. V roce 1991 odešla do důchodu, ale
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Mezi Blanické rytíře se v roce 2014 přidali zleva: PhDr. Eva Houdková, František Kavka
a Mgr. Vlasta Kubalová (foto: J. Pavelka).
její činorodost nekončila. Založila a otevřela Atelier EH Vlašim, kde vyrábí a distribuuje Stavebnici
loutek, realizuje autorské loutkové divadlo jednoho
herce, pořádá akreditované semináře pro pedagogy
a besedy na školách. V rámci atelieru paní Houdková uspořádala přes dvacet výstav. První účast byla
v roce 1991 na Jubilejní výstavě ke stému výročí
na Výstavišti v Praze, v roce 1992 na Mezinárodní
výstavě učebních pomůcek k výročí J. A. Komenského v Praze a následovaly další na školách, v knihovnách a muzeích. Na celostátní soutěži Česká panenka získala v kategorii loutek dvakrát hlavní cenu
a řadu ocenění.
Výstavy mají své základy již v době výuky (do
roku 1989), kdy se svými žáky a kolegyněmi uspořádala celkem tři výstavy. Od té doby následovala řada
výstav, často s účastí dalších kolegů loutkářů. Zatím
poslední výstavu uspořádala v roce 2011 společně
s kolegou Milošem Povolným v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim ke čtyřicátému výročí otevření
dramatického oboru na ZUŠ ve Vlašimi.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
V březnu 2013 získaly její loutky a výrobky
Ateliéru EH Vlašim certifikát Regionální produkt
z Kraje blanických rytířů. Eva Houdková dlouhodobě spolupracuje s nadací UNICEF Praha. Její činnost prezentovala na pěti výstavách ve spolupráci
s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim. Dále
spolupracuje s Kontem Bariéry v Praze na rozšiřování náplně volného času v programu SENSEN –
Senzační senioři a v programu Živá paměť národa
Národního muzea. Věnuje se psaní pohádek s písničkami. Napsala knížku „Pohádky z chaloupky“.
Spolupracuje se Spolkovým domem ve Vlašimi
pořádáním seminářů (kraslice, výroba maňásků).
Loutky Evy Houdkové reprezentují její tvorbu
a město Vlašim nejen doma, ale i v dalekém zahraničí.
Za tuto její neúnavnou činnost v oblasti vzdělávání a dramatické výchovy si plně zaslouží udělení
ocenění Blanický rytíř.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získal čestnou cenu Blanický rytíř za celoži7
votní dílo František Kavka z Benešova, zejména
za dokumentaci a ochranu technických památek
železniční dopravy na Podblanicku.
František Kavka se narodil ve Vlašimi 24. listopadu 1947. Po maturitě v roce 1966 na SVVŠ ve Vlašimi absolvoval v letech 1966 – 1969 studium v Železničním učilišti ve Valašském Meziříčí, kde získal vyšší odborné vzdělání v oboru stavba železnic
a železniční doprava. Od roku 1971, kdy ukončil
službu u železničního vojska, pracoval na železnici
v benešovské traťové distanci až do svého odchodu
do důchodu.
Již od mládí se zajímal o historii regionu a jeho
památky, stal se aktivním členem vlašimského vlastivědného klubu, sběratelem a fotografem amatérem. Postupem času získal renomé jedinečného
znalce regionálních reálií.
Jeho práce na poli železniční historie přesahuje
hranice regionu. Zabýval se studiem vývoje místních drah, kdy na projektech nerealizovaných tratí
poukázal na širší politicko-hospodářské souvislosti. Největší význam však mají jeho práce týkající
se Dráhy císaře Františka Josefa. Publikace o trati
České Velenice – Praha (1991) byla fakticky prvním
uceleným dílem na toto téma s výjimkou rakouského
pamětního spisu z roku 1970, v českých zemích v té
době neznámého. Ačkoliv nemá historické vzdělání,
dokáže skloubit náročnou práci v archivech nejrůznějšího typu s prameny vyprávěcí povahy, jejichž
excerpci prováděl a provádí v obecních i soukromých archivech. Pro získávání tohoto typu pramenů
projevuje nebývalou schopnost komunikovat s jejich vlastníky.
Velkou zásluhu má František Kavka nejen na poli
psané železniční historie, ale i na praktické činnosti pro zachování hmotných artefaktů. V 80. letech
inicioval vznik Vědeckotechnické společnosti při
Traťové distanci Benešov a do čela tohoto spolku
se postavil a zapojil do jeho činnosti velké množství
zainteresovaných lidí, vesměs zaměstnanců železnice. Po roce 1989 a zániku Traťové distance Benešov
se spolek transformoval do Podblanického vědeckotechnického klubu železničního a v návaznosti
na VTS se zabývá historií železnice a záchraně jejích
hmotných památek. V rámci této činnosti se podařilo
zachránit několik desítek železničních vozidel (motorové vozy, drezíny, motorové lokomotivy, osobní
i nákladní vozy). Spolek pečuje o železniční vlečky
v regionu. Na poli železniční osvěty pořádá akce
k významným výročím železnice v regionu (nejen
Dráha císaře Františka Josefa, ale i lokální tratě)
– jízdy historickými vozidly, výstavy, přednášky,
8
Blaničtí rytíři obdrželi skulpturu z dílny uměleckého kováře Bohumila Hrubeše, která má v nohách symbolicky umístěný kámen ze samotné
hory Blaník (foto: J Pavelka).
pochod po části zmizelé trati Trhový Štěpánov –
Dolní Kralovice. Duší všech výše zmiňovaných
akcí a neúnavným organizátorem je vždy František
Kavka, celoživotní zastánce železnice jako nejšetrnějšího druhu dopravy.
Své znalosti a rozsáhlé sbírky (zejména unikátní
sbírka pohlednic a fotografií) uplatnil i při četných
výstavách a odborných seminářích pořádaných
ve spolupráci s paměťovými institucemi z blízkých
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
či vzdálenějších regionů. Významná je i jeho spolupráci s velkým množstvím obcí.
František Kavka působí jako zpravodaj památkové péče a v této oblasti se angažuje na celém Podblanicku. V této činnosti se však neomezuje pouze
na region, jehož topografii zná jako málokdo jiný,
ale na památkovou péči pohlíží komplexně a snaží
se aktivně řešit její problémy. Spolupracoval při vydávání několika regionálních publikací.
Jako sběratel není zastáncem pouhého hromadění
sbírkových předmětů, ale důsledně dodržuje princip
provenience a celistvosti sbírek, jejich provázání
a důsledného poznání jejich vzniku a vývoje.
Vlastivědný nadšenec František Kavka je a byl
činný i v mnoha dalších oblastech společenského
a kulturního života, bylo by snad bez nadsázky možné říci, že není na Podblanicku významné organizace, s jejíž činností by neměl nic společného. Tato
všestranná angažovanost a encyklopedické znalosti
z něj činí důstojného pokračovatele podblanických
vlastivědných pracovníků v tom nejlepším slova
smyslu.
František Kavka veškerou činnost provozuje bez
ohledu na vlastní prospěch. Je člověkem, který
zůstává pevný ve svých postojích a názorech. Je
schopen nejen vlastivědného bádání, ale je zároveň
i velmi praktickým člověkem, který si dokázal poradit s mnohými překážkami.
Vzhledem k těmto rozsáhlým aktivitám, jejichž
primárním cílem je rozvoj poznání regionu nejen
Podblanicka a ochrana jeho kulturního dědictví,
je František Kavka důstojným nositelem ocenění
Blanický rytíř.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získala čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Vlasta Kubalová z Čechtic, zejména
za kulturní rozvoj Růžkových Lhotic a Čechtic.
Mgr. Vlasta Kubalová učila dlouhá léta na základní škole v Čechticích. V 70. až 90. letech minulého
století zde založila a vedla dramatický kroužek Zvoneček, s nímž se zúčastňovala i celostátních soutěží,
kde několikrát tento soubor zvítězil. Odchovala řadu
ochotnických nadšenců, kteří v pozdějších letech
v ochotnickém divadle dále působili.
Pro školní děti pravidelně organizovala besedy se
známými spisovateli a básníky. Do současné doby
provozovala v Čechticích tzv. Kavárničky – společenské večery s významnými osobnostmi (Zdeněk
Svěrák, Jan Krůta, Gabriela Vránová, Jan Kačer,
Nina Divíšková, Táňa Fischerová a jiní) i s aktivními lidmi našeho regionu, zvláště cestovateli, výtvarPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
níky, hudebníky, vizážisty, ornitology. Již několik
let vede kroniku Čechtic, studuje historii a osudy
jednotlivých budov ve svém bydlišti.
Pracuje na životě a díle čechtického rodáka - významného spisovatele, novináře, překladatele, profesora českého jazyka Ferdinanda Čenského a podporuje Spolek přátel Ferdinanda Čenského v Praze.
Spolupracuje s Muzeem Podblanicka jako průvodkyně ve Smetanových Růžkových Lhoticích.
V rámci této činnosti organizuje besedy, kde mládež
seznamuje s životem a dílem Bedřicha Smetany.
Nadále shromažďuje a studuje literaturu o Bedřichu Smetanovi a se získanými poznatky seznamuje
návštěvníky muzea a posluchače svých přednášek.
Posluchače dokáže zaujmout svým fundovaným výkladem doplněným hudebními ukázkami z tvorby
významného českého skladatele.
Podílí se na organizování kulturních a společenských akcí na zámečku v Růžkových Lhoticích, jako
jsou koncerty, přednášky a hlavně její zásluhou zámeček „žije“.
Vlasta Kubalová je velmi činorodá, své obzory
rozšiřuje mnohaletým studiem Univerzity 3. věku
na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Dvanáct let střídavě studuje historii filmu, divadla,
vybrané kapitoly z dějin výtvarného umění, antiky,
kronikářství atd.
Spolupracuje s domovy důchodců v několika
městech ČR, kde pravidelně navštěvuje „své seniory,“ podporuje sdružení Fokus, jehož posláním je
podporovat lidi s duševním onemocněním, případně jiným handicapem, posilovat jejich samostatnost
a sebedůvěru tak, aby mohli vést plnohodnotný život
podle svých představ.
V loňském roce byla nominována na titul Senior
roku.
Vlasta Kubalová udivuje svou činorodostí a nadšením pro věc, šíří kulturu a kulturní odkaz slavných
předků i současných osobností, obohacuje kulturně-milovné občany Podblanicka, je světlonošem pro
náš region a titul Blanický rytíř si plným právem
zaslouží.
Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se tradičně účastnilo
mnoho představitelů kulturního, společenského
i politického života regionu. Pozvání přijali zástupci
Parlamentu České republiky, krajské samosprávy,
řada zástupců měst a obcí Podblanicka, ředitelé škol
z Podblanicka a mnoho dalších hostů. Za hosty k rytířům promluvil místohejtman Středočeského kraje
a poslanec Ing. Miloš Petera, za Ministerstvo škol9
ství mládeže a tělovýchovy Prof. MUDr. Zdeněk
Seidl, CSc. za podblanické obce a města vystoupil
starosta Městyse Čechtice František Nebřenský.
Nechybělo ani přivítání od starosty Města Vlašim,
senátora Mgr. Luďka Jeništy.
Blaničtí rytíři obdrželi již tradičně kromě pěkného diplomu každý svou originální hodnotnou sochu
Blanického rytíře s kamenem z hory Blaník (jde
o typickou blanickou ortorulu) od uměleckého kováře Bohumila Hrubeše. Pořízení těchto soch bylo
možné díky generálnímu sponzorovi udělování
ocenění Blanický rytíř firma Rabbit a. s. Trhový
Štěpánov a finanční podpoře z Fondu hejtmana Středočeského kraje.
Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva
k nominování na Blanické rytíře za rok 2014, kteří budou vyhlášeni na Velký pátek 3. dubna 2015.
Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu
a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanic-
ka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř.
dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní
dílo (ve výjimečných případech může být ocenění
uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek
písemně na adresu Podblanického ekocentra ČSOP
Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim. Nominace
musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta,
datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho
kontaktní adresu popř. telefon. Uzávěrka nominací
je na konci února 2015.
Pavel Pešout, Jiří Pavelka
Akce ocenění Blanický rytíř byla realizována
za finanční podpory Středočeského kraje.
STARÉ ODRŮDY JÁDROVIN NA PODBLANICKU (6)
Pokračujeme v našem seriálu o starých odrůdách, se kterými se můžeme na Podblanicku
setkat:
Jablko panenské české
Tato odrůda byla v minulosti velice oblíbena.
Svědčí o tom i popis rozšíření v knize Moravské
ovoce z počátku 20 století, kde je uvedeno: Kardinálku (lidový název této odrůdy) zná každý, je jistě
v každé osadě, ne-li dokonce v každé větší zahradě.
A opravdu s touto odrůdou se můžeme setkat stále
a to v poměrně hojném počtu. Původem je to odrůda česká a ve světě nebyla nikdy moc rozšířená.
Jedná se o jablka menší, málokdy střední, velikosti
převážně kuželovitého tvaru. Plody měly původně
temně krvavě červenou a postupem času se začaly objevovat plody výrazně světlejší dokonce i jen
s náznakem červené barvy. Dle ovocnáře pana Hrubanta z Malovid se na okrese Benešov vyskytovala
jedna varianta této odrůdy, která měla pouze výrazné
červené líčko. Pro tuto variantu se mezi místními
vžilo pojmenování Kohoutě. Obecně jsou plody Panenského velice dobré chuti s jemnou a křupavou
dužninou. Ovoce to bylo velice oblíbené a v odborné literatuře je zmíněno, že bylo užíváno k přímému
konzumu, na výrobu vína, na sušení a ve vánoční
době ke zdobení vánočních stromků.
10
Dnes bohužel každý Panenské jablko nezná, ale
často se s ním ve starých alejích můžeme setkat. Pokud tedy na svých cestách krajinou narazíte na starý
strom, který má velké množství malých červených
jablíček, s velkou pravděpodobností jste narazili
na tuto starou českou odrůdu. Neváhejte ji ochutnat,
jistě vás svou chutí příjemně překvapí.
Avranžská
Tato v minulosti, pro své kvalitní vlastnosti, velice oblíbená hruška se na rozdíl od předchozího
jablka v dnešní krajině již moc často nevyskytuje.
Pochází z Francie a jméno Avranžská vytvořili čeští
pěstitelé jako zkratku jejího původního, pro našince
poměrně krkolomného pojmenování „Bonne Louisa
d‘ Avranches“. Odrůda je to nenáročná a roste všude,
kde jí to půdní podmínky alespoň trochu umožňují.
Je vhodná pro vysoké kmenné tvary a dospělý strom
je velkého vzrůstu. Strom rodí polovelké až velké
ovoce a i když jsou plody na stromě v chumáčcích,
hrušky dozrávají bez problémů. Plody mají žluto-zelenou barvu, kterou zhruba do jedné poloviny
překrývá červené zbarvení. Dle Suchého 1907, „je
dužnina velmi šťavnatá, rozplývající, máslovitá, bez
kamínků, velmi sladké a okořeněné chuti. Pikantnost
dužniny je velmi krátká a kdo ji nepožívá v pravý
okamžik zralosti, nemá již pak pravého požitku“.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Kresba odrůdy Avranžská (zdroj: Moravské ovoce, František Suchý 1907).
Tato hruška se užívala hlavně k přímému konzumu
a dle starých pomologií by neměla chybět v žádné
zahradě. V dnešní době bychom si mohli přát, aby
nechyběla spíše v naší krajině. Aby se tak nestalo,
Český svaz ochránců přírody zařadil tuto odrůdu
do záchranného sortimentu hrušní, které je nutné
co nejdříve zmapovat a podchytit v genofondových
plochách.
Více o projektu záchrany starých odrůd jádrovin
se dočtete na webu ČSOP Vlašim.
Pavel Jakubův
Použitá literatura:
Suchý F. (1907): Moravské ovoce. Český odbor zemědělské rady moravské. Brno.
BOBR EVROPSKÝ NA SÁZAVĚ U MĚSTA SÁZAVY
Bobři žijí alespoň na nějaké části již většiny
řek v ČR. V roce 2011 byla u Havlíčkova Brodu
osídlena i řeka Sázava. Na konci roku 2013 byly
nahlodané stromy a pokácené a okousané kmeny
hlášeny i poblíž města Sázavy. Ukázkové fotografie jsou z místa samého. Při následných kontrolách
bylo zjištěno, že značky jsou obnovovány, a proto
se minimálně jeden jedinec na místě stále vyskytuje.
Další bobří řekou ve středních Čechách je Berounka, kde bobři mají Prahu na dohled. Nebude to
ostatně první hlavní evropské město s bobry, sám
jsem je pozoroval ve Vídní, Bratislavě, Budapešti
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
a Varšavě, ale i v dalších velkých městech – Drážďanech, Linci, Pasově, Řezně, Osieku a Vukovaru.
V současné době se bobři v ČR navrací takřka
do celého původního areálu výskytu. Ve středních
Čechách se zřejmě také jednotlivé větve osídlení
spojí. Trvalé osídlení je znázorněno černými body
na mapě.
Bobr evropský je druhý největší hlodavec na světě
a váží až 30 kg. Bobří rodina sestává z rodičovského
páru a jedné až tří generací potomků. Ve vrhu jsou
průměrně 2 až 3 mláďata, která matka kojí tři měsíce. Běžně žijí deset let.
11
Rozšíření bobra evropského (Castor fiber) v ČR 2011, dle záznamů na konci roku 2011
(zdroj: Recentní rozšíření bobra evropského v ČR 2002 – 2012, A. Vorel, J. Šafář, K. Šimůnková).
Bobři u města Sázavy (foto: autor).
12
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Bobří potravou je podvodní vegetace a suchozemské byliny. Zimní spánek neznají, takže se živí
větvičkami pobřežních vrb a topolů, které ukládají
do podvodní spižírny.
Jako zruční stavitelé hrabají nory a staví hrady
a na malých tocích hráze, které mají retenční
a akumulační funkci, vyrovnávají nestabilní průtoky
a usazují se v nich erozní plaveniny a splaveniny.
V EU jsou bobři chráněni, a pokud způsobí škodu,
tak je možné žádat o náhradu.
V ČR byli bobři poprvé vyhubeni v polovině 18.
století a podruhé v roce 1876. Hlavní příčiny byly
nadměrný lov kvůli masu, velmi kvalitní kožešina
a castorea – kožní žláza, jejíž výměšek se používal
ve voňavkářství a lékařství. Ve středověku byl bobr
považován za rybu a sloužil jako postní jídlo. My
víme, že je savec jako my. V západní Evropě nebyli
bobři vyhubeni na Labi a u Rhôny, přežili také v severní a východní Evropě.
Ve středních Čechách i na řece Sázavě a jejích přítocích můžeme s bobry žít bez vážnějších problémů.
Bobři až na výjimky víceméně neškodí, i když krajinu mění k obrazu svému. Změní se břehové porosty
vrb, bobr je stále zmlazuje, aby měl potravu po ruce,
když do koruny nevyleze. Zmlazené keře se při povodni ohnou a voda místem snadněji proteče (tím
trochu pomáhá v práci vodohospodářům). Významné stromy lze proti okusu relativně snadno ochránit
a je reálné zabránit i dalším možným škodám.
Z předchozího je jistě zřejmé, že mám k těmto zajímavým živočichům velkou náklonnost. Už v roce
1999 jsem v Sázavských listech vyslovil přání, abychom jejich činnost mohli pozorovat i na Sázavě.
Proto jim nyní držím palce, aby si i u nás našli svá
místa a abychom si na ně co nejdříve a bez povyku
zvykli.
Bohuslav Vtípil
Zdroje:
Vorel A., Šafář J., Šimůnková K. (2013): Program péče
o bobra evropského v České republice, AOPK Praha.
HISTORIE VČELAŘSKÉ ORGANIZACE PRO
BENEŠOV A OKOLÍ (2)
Z minulého vydání časopisu Pod Blaníkem již
víme, že benešovská včelařská organizace se může
pyšnit dlouhou historií. Od svého založení roku
1903 byl v Benešově udržován bohatý spolkový
život, který překonal všechny těžkosti, které se mu
postavily do cesty, ať už to byly obě světové války,
nebo některé zdravotní problémy včelstev.
Po výjimečné osobnosti Josefa Hrušky, který působil ve funkci jednatele organizace dlouhých 18 let
a ještě další dva roky ve funkci předsedy, se do vedení organizace dostávají nové tváře. Zmínit musíme
zejména Ing. Františka Žížalu (1933 – 2007), který
působil ve funkci předsedy úctyhodných 30 let. Ovšem existuje ještě jedna osobnost, která svou prací
pro základní organizaci Benešov vyniká nad ostatní,
a sice Jan Šíma (nar. 1944), který pracoval pro benešovské včelaře na pozici jednatele neuvěřitelných 37
let (mezi lety 1974 a 2011). Dodnes zde působí jako
nákazový referent. V roce 1980 se stal učitelem včelařství a od té doby vykonal několik set přednášek,
a to i za hranicemi okresu Benešov. Většina včelařů
si vybaví i osobnost jeho bratra Ing. Antonína Šímy
(1940 – 2007), výborného včelaře, taktéž učitele
včelařství, podnikatele v oboru včelařství a vynikajícího chovatele včelích matek.
Benešovští včelaři si vždy uvědomovali důležitost
neustálého vzdělávání. Koncem šedesátých let byla
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
založena tradice setkávání benešovských včelařů
s dětmi, které organizoval Jan Nývlt. Pro mládež
byla určena také řada včelařských kroužků vedených při školách v Benešově. Již od roku 1949
byla včelstva na odborné rolnické škole v Benešově. Na I. devítileté škole Karlov vedl včelařský
kroužek učitel Svoboda, František Tikovský vedl
včelařský kroužek při II. devítileté škole v Jiráskově
ulici. Přítel Jaroslav Kupša vedl kroužek na dvanáctiletém gymnáziu. Na střední zemědělské technické
škole vedl z počátku včelařský kroužek přítel František Žížala, později se na něm dlouhé podíleli také
Václav Dráb a Jan Šíma. Včelařské kroužky měly
v Benešově dlouhou tradici, proto jsme rádi, že se
v letošním opět otevírá včelařský kroužek pro malé
zájemce o včelaření. Děti budou se včelami pracovat pod vedením Jana Jansy, odborným garantem je
zkušený praktik Jan Šíma.
Vedle včelařských kroužků pro mládež pořádala
benešovská organizace často a pravidelně přednášky
a vzdělávací kurzy pro své členy i začínající včelaře
z řad dospělých. Několikrát se konala i včelařská
akademie, kdy se v průběhu několika týdnů konala série přednášek, o které byl vždy velký zájem.
Od roku 1991 se pravidelně pořádaly mezi včelaři
velmi oblíbené besedy pod vedením učitelů včelařství Jana Šímy a Antonína Zrna. Na těchto besedách
13
Část včelařské expozice na okresní zemědělské a ovocnářské výstavě v Benešově v roce 1956,
kde byl mimo jiné vystaven i pozorovací úl přítele Jana Vacka s živými včelami (zdroj: archiv ZO ČSV Benešov).
byly volnou formou probírány aktuální problémy
ve včelařství a pravidelně se jich účastnili nejen
včelaři z Benešova, ale i členové jiných základních
organizací, ať už se jednalo o organizaci v Bystřici, Petroupimi či Čerčanech. Besedy probíhaly až
do roku 2012, celkem jich proběhlo 130.
Benešovský spolek se staral o vzdělávání nejen
včelařského dorostu a svých včelařů, ale myslel
i na jejich rodinné příslušníky. Především mezi manželkami včelařů byly velmi oblíbené kurzy pečení
medového pečiva. Účastnilo se jich ale i dost hospodyněk z řad laické veřejnosti (účast na jednotlivých
kurzech se pohybovala mezi 20 a 25 účastnicemi).
Jednalo se zpravidla o dvoudenní kurzy, kdy v prvním dnu účastnice pekly medové perníčky a jiné
cukrovinky a druhý den pak své výrobky zdobily a jistě také ochutnávaly. Kurzy probíhaly pod
vedením učitelek medového pečiva paní Peškové
z Toušeně u Liběchova, paní Jaroslavy Kodoňové
z Dolních Břežan, ale zejména Eleonory Janíčkové
z Prahy (hlavně v padesátých a šedesátých letech).
14
Úspěšné bylo i pečení medových dobrot pod vedením Aleny Haasové z Benešova a paní Brožové
(v roce 1992).
Je třeba zmínit rok 1982, protože znamenal pro
včelaře velký zlom. Starosti jim začal dělat zdravotní stav jejich včelstev. Na území Čech totiž pronikla nová nemoc – varroáza, se kterou se včely
i včelaři potýkají dodnes. Varroáza se na území naší
základní organizace, stejně jako na území celé republiky, rychle rozšířila a je až do dnešní doby bez
nadsázky jedním z nejpalčivějších problémů českého včelaření. Varroáza je parazitární onemocnění včela způsobované roztočem Varroa destructor.
Samička i vývojová stádia se živí hemolymfou včel
a včelího plodu. Tím ochuzují včely o četné živiny,
způsobují včelám ztráty hemolymfy mnohými poraněními a navíc roztoči mohou přenášet původce
dalších včelích nemocí včetně viróz. Pokud počet
roztočů ve včelstvu dosáhne řádu tisíců a více, jsou
včely tak oslabeny, že včelstvo přes zimu hyne. Je
dobré celoročně sledovat stav populace roztočů
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
ve včelstvu a včas zabránit jejich přemnožení nasazením vhodných léčiv.
Dalším zlomovým rokem pro včelaře byl rok
1990. Přišla velká změna v historii naší republiky,
která se pochopitelně významně dotkla také včelařů. V devadesátých letech se řada včelařů musela
vyrovnat s novými principy tržního hospodářství,
zároveň se ale opět otevřela možnost podnikání
v oboru včelařství, a tak postupně začaly vznikat
včelí farmy s několika stovkami včelstev, které se
kromě produkce medu věnují i výrobě doplňkového
zboží, jako jsou například medovina, svíčky z včelího vosku, potravinové doplňky s pylem, mateří
kašičkou, kosmetické i léčebné preparáty na bázi
propolisu atd. Trh se včelími produkty je tak mnohem pestřejší a zákazník si může vybrat z nepřeberného množství výrobků. Zároveň se do Čech začalo
dovážet velké množství levného zahraničního medu
často nejasného původu a složení, a tak známost
s nějakým místním včelařem, případně osobní zkušenost s výrobky určité včelí farmy, nabývají v této
době pro české zákazníky stále na významu.
V devadesátých letech začali také benešovští včelaři pořádat včelařské plesy, potažmo společenské
večery, vždy s bohatou tombolou. Celkem jich benešovští včelaři mezi lety 1993 a 2002 uspořádali
deset, a to například v sále Jednoty v Křižíkově ulici v Benešově nebo v sále U Hlaváčků v Bystřici.
Těšili se velké oblibě nejen mezi včelaři, ale také
u široké veřejnosti, lístky byly vždy brzy vyprodány,
dorazilo zpravidla 150 až 170 hostů.
Cílem včelařů bylo také zlepšit informovanost
veřejnosti o medu a včelách. S tímto cílem byla
v roce 1993 uspořádána třídenní výstava u příležitosti 90. výročí založení základní organizace Benešov. Výstava se konala v předsálí benešovské polikliniky a včelaři se jí zúčastnili společně s místními
zahrádkáři. U příležitosti stoletého výročí založení
byla uspořádána slavnostní schůze s přednáškou
o historii včelaření v oblasti a malá výstava dobových fotografií a včelařského vybavení.
V loňském roce si benešovští včelaři připomněli
110 let od založení své organizace, a tak se opět
snažili o popularizaci včelařství. Na jaře byla uspořádána série přednášek pro veřejnost o pozoruhodném světě včel a apiterapii a počátkem října se benešovští včelaři zúčastnili třídenní výstavy společně
se svazem zahrádkářů. V listopadu pak proběhla
Perníčky a pečivo vyrobené během kurzu medového pečiva vedeného Eleonorou Janíčkovou,
učitelkou medového pečiva z Prahy (zdroj: archiv Miroslava Hrušky).
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
15
Účastnice kurzu medového pečiva (zdroj: archiv Miroslava Hrušky).
slavnostní schůze, kde byly k vidění nejen dobové
fotografie, ale i zajímavé historické exponáty vážící
se k historii benešovských včelařů. Řada členů pak
převzala vysoká svazová vyznamenání či čestná
uznání, výraz poděkování a ocenění jejich práce nejen pro včely, ale také pro spolek včelařů v historii,
ale také ocenění práce pro současný spolkový život.
V současné době stojí ve vedení spolku Ing. Josef
Čermák ve funkci předsedy (nar. 1944, předsedou
od roku 2002) a jednatelka Ing. Hana Chmelová
(nar. 1984, ve funkci od roku 2011).
Benešovští včelaři vždy milovali své včelky, s láskou věnovali svůj volný čas včelaření, ale snažili
se a snaží udržovat i bohatý spolkový život. Pevně
věříme, že benešovská včelařská organizace vytrvá
ve svém úsilí i nadále a bude stále poskytovat zázemí všem včelařům na Benešovsku a včelařský život
se zde bude rozvíjet ku prospěchu nejen včelařů
a včelařek, ale především našich včel. Neboť být
v dnešní době včelařem neznamená jen získávat
med od včel, ale je to mimořádně významná práce
především z hlediska udržení ekologické rovnováhy
v životním prostření. Prostřednictvím opylování
našimi včelkami pomáháme udržovat naši přírodu
stále pestrou a krásnou. Svým dílem tak včelaři přispívají ke spokojenému životu nás všech.
Hana Chmelová
PRAŽSKÉ JARO A KREMELSKÝ MRÁZ V KRAJI
POD BLANÍKEM
Od celonárodního hnutí roku 1968 proti totalitní vládě komunistické strany a za demokratizaci
a od jeho definitivní porážky v dubnu 1969 nás
vzdálilo už 45 let. Tak zvané Pražské jaro můžeme
bagatelizovat, zavrhovat, ale nelze ho z českých dě16
jin vymazat, prostě proto, že bylo a naši společnost
významně ovlivnilo.
Tzv. obrodný proces začal uvnitř KSČ a zahájili
ho progresivnější členové komunistické strany. Jen
tak mohl být vůbec nastoupen. Následně se otevřel
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
prostor i nekomunistům a byli vyzváni k účasti
na reformě politického života. Proto ve svém
článku budu věnovat pozornost vývoji názorů
a postojů uvnitř komunistické strany na Benešovsku. Pramenem jsou zápisy schůzí POV KSČ (předsednictva okresního výboru) a OV (okresního výboru) KSČ.
Na počátku roku 1968 měla KSČ na benešovském
okrese 337 organizací s 10.627 členy. Jen menšina
z nich byla stranicky aktivní, účast na schůzích byla
zhruba 50 %. Členská základna se úmrtím starších
členů snižovala a plánovaný nábor 600 kandidátů
byl splněn jen ze dvou třetin. Okresní funkcionáři se většinou zdržovali otázkami, které rozhodně
nebyly podstatné. Zabývali se například stoupající
návštěvou nedělních mší (9000), účastí dětí na výuce náboženství (20 %) nebo počtem církevních
pohřbů (79 %).
Volba Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem
KSČ v lednu 1968 nevyvolala zvláštní ohlas. Ozvaly se jen námitky, že s volbou se mohlo počkat až
po volbách do zastupitelských orgánů, že okres není
informován, co se v Praze děje. Objevily se obavy,
aby Dubček příliš nestranil Slovákům. Také plénum okresního výboru KSČ 11. ledna bylo vcelku
poklidné. Celkem 500 účastníků vyslechlo bez
valného zájmu projev člena ústředního výboru
KSČ a šéfredaktora Rudého práva Oldřicha Švestky, rozdávaly se diplomy a zatleskalo se delegaci z družebního sovětského města Klin. Avšak
mezi lidmi už byl ohlas na tzv. polednovou politiku ústředních orgánů zřejmý. Velkou a dosud
nedoceněnou úlohu sehrál týdeník OV KSČ a ONV
(okresní národní výbor) Jiskra. Už koncem roku
1967 vyšel kritický článek „Páni náboráři,
učitelský sbore“ s kritikou rozmisťování absolventů
základní školy. Proti tomu se ostře ohradily funkcionářky ONV Marie Pražcová (dorostová pracov‚nice) a Marie Dvořáková (vedoucí odboru pracovních sil ONV). Obě byly pod ochranou všemocného
předsedy ONV Miroslava Skočdopole1 a ten uvalil
na Jiskru tvrdý dozor. Stalo se nebývalé. Redaktor Jiskry Stanislav Houdek si vyžádal stanovisko
generální prokuratury a na jeho stranu se postavil
i ideologický tajemník okresního výboru Stanislav
Miroslav Skočdopole (1910) pocházel z dělnické rodiny
se sedmi dětmi. Vyučil se knihařem, od roku 1934 byl
zaměstnán u ČSD jako dělník, telegrafista a výpravčí. Do KSČ vstoupil v červnu 1945 a byl hned zvolen
předsedou závodní organizace. Od roku 1952 působil ve funkci vedoucího tajemníka OV KSČ Benešov
a od roku 1960 jako předseda ONV Benešov.
1
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Cacák2. Všemocný musel ustoupit a povzbuzená Jiskra začala uveřejňovat jeden kritický dopis
za druhým.
Avšak ani dogmatičtí komunisté nekapitulovali.
Na plénu OV 29. 2. vystoupil s útokem právě Skočdopole. Napadl reformní politiku ústředního výboru.
Prý se strefili do Gottwalda, Nejedlého, teď odstřelili Novotného. Co bude dál? „Když dovedeme demokracii na kopec a pustíme ji s kopce a nemá brzdy…
já si to nedovedu představit. Kdyby pokračovala
agitace těch rypáků dál, tak to za chvíli budou řídit oni a my půjdeme od toho.“ Stanislav Cacák
se v diskusi vyslovil pro novou politiku. Varoval,
že strana ztrácí mládež (budoucnost) na školách
i v továrnách a to jsou děti dělníků, nadávat jim
do chuligánů nic neřeší. Obojetný první tajemník
OV Josef Podrabský3 pochválil, že se na plénu objevují různé názory, ale žádný z nich nepreferoval.
Okresní konference v březnu 1968 vyslechla projev proreformního politika J. Smrkovského. Celkem
36 diskutujících povědělo různé často protikladné názory, převažovaly spíše ty dogmatické. Pan
J. Jankovský z Blanických strojíren proklel spisovatele Mňačka za to, že emigroval, R. Fišera z STS
(traktorová stanice) Olbramovice kritizoval, že je
„rehabilitován“ Masaryk a hájil prezidenta Novotného. Naopak redaktor krajských stranických novin
Svoboda Eman Pešan upozornil, že v 50. letech byli
postiženi i nestraníci a viníci nezákonností sedí stále
v ústředním výboru. K zásadním závěrům toto zasedání nedospělo.
Za počátek obrodného procesu na Benešovsku lze
považovat plénum OV KSČ 21. 3. v Líšně. Ředitel
Blanických strojíren Rudolf Beran4 vystihl atmosféru: „Jste tu jako na pohřbu.“ MUDr. H. Camrdová vytkla členům OV, že jsou zbytečně skleslí, že
si nechali vzít iniciativu, ale stranické ideje jsou prý
stále živé. Růžena Řemínková a Hrabáková popřely,
že něco věděli o nezákonnostech 50. let. Člen OV
Zazvonil ostře napadl Smrkovského, Gotwald ho
Stanislav Cacák (1930), původně strojní zámečník,
v KSČ od roku 1947, funkcionář ČSM(československý svaz mládeže) ve Velkých Popovicích, v Říčanech
a na KV ČSM. Absolvoval Vysokou stranickou školu
a získal titul RSDr. V 60. letech byl ideologickým tajemníkem OV KSČ v Benešově.
3
Josef Podrabský (1927), vyučil se kovářem, členem KSČ
od roku 1946. Jako politický pracovník působil ve Slaném, Mělníku, Voticích, v letech 1957 až 1960 absolvoval vysokou stranickou školu v Moskvě. Od roku 1960
vedoucí tajemník OV KSČ v Benešově. 4
Rudolf Beran (1915), vyučený soustružník, v KSČ
od roku 1945, ředitel Blanických strojíren Vlašim.
2
17
prý za první republiky vyhodil z parlamentu a dnes
nám vnucují demokracii poraženci z února 1948.
Miroslav Skočdopole se patrně pokusil posílit své
ohrožené pozice návrhem na zřízení okresu Vlašim.
Nečekaně odvážná byla kacířská námitka Jána Vozára5 proti zakotvení vedoucí úlohy strany v ústavě.
K polednové politice se jednoznačně a racionálně
přihlásil JUDr. Jindřich Kuchař, okresní prokurátor.
Podle něho se strana musí zbavit lidí, jako je Mifka,
brutální kolektivizátor zemědělství, a jmenoval další
provinilce. Nechtěl, aby byli vyhozeni ze zaměstnání, ale měli být zbaveni funkcí. „Na ÚV řeší, kdo
tam má zůstat, to musíme řešit i my dole.“ Signál
k očistě strany byl vyslán.
Velký prostor pro kritiku špatných funkcionářů
daly občanské aktivy před volbami, které měly proběhnout v květnu 1968. Sekretariát musel sám ze
svých řad vyloučit tajemníka Josefa Matěju. O jeho
krajní neoblíbenosti svědčí, že nebylo možné pro
něj sehnat místo. Měl nastoupit do Labory Votice,
vedení to označilo jako čest a posilu pro podnik,
ale zaměstnanci jeho přijetí zabránili. Podobně byl
odmítnut i na jiných místech. Svědčí to o odporu
lidí k funkcionářským diktátorům, ale také o vypjaté
společenské atmosféře. Mnozí straníci byli překvapeni a pohoršeni. Přijmout kulaky z vězení se prý
nikdo nebránil, ale komunistu nesnesou.
I progresivní členka předsednictva OV MUDr.
Hana Camrdová byla vyděšena a řekla, že postoj
zaměstnanců Labory otřásl její vírou v dělnickou
třídu.
Ostrá kritika směřovala na aktivech na Bohumila
Cinku, předsedu MěNV v Benešově, na vedoucího školského referátu Miloše Bezoušku, předsedu
Okresního stavebního podniku Josefa Šebka, ale
nejvíce na ředitele Okresního zemědělského sdružení Václava Škorpu6 a na předsedu ONV Miroslava
Skočdopole. Lidé jim vytýkali diktátorské jednání, škodlivá rozhodnutí způsobená osobní zlovůlí
i odbornou nekompetentností. Podstatné argumenty přinesl článek MVDr. Věnceslavy Holé „Může
za všechno jen pan Mifka?“ Jiskra dostávala četné
podepsané dopisy s kritikou diktátorského funkcionáře. Někteří kandidáti do voleb hrozili, že odstoupí,
bude-li na kandidátce Skočdopole. Proti možnosti,
že by se stal znovu předsedou ONV, byla většina
Ján Vozár (1933), Slovák, vyučený elektromontér,
v KSČ od roku 1952, působil ve vojenském učilišti,
pracoval jako elektrikář v Metazu Týnec.
6
Václav Škorpa (1920), řeznický dělník, v KSČ od roku
1945, vykonával různé politické funkce, byl předsedou
Okresního zemědělského sdružení v Benešově. 5
18
kandidátů i voličů. V stranických orgánech však
našel u mnohých shovívavější postoj a u některých
ochranu. Skočdopolovy zásluhy nepopíral Josef
Podrabský, důsledně se ho zastával člen POV Jaroslav Svítil, předseda revizní komise OV KSČ Josef
Pecka, dále Rudolf Beran, předválečný komunista
Jindřich Vecker a další. Soudnější funkcionáři však
věděli, že držet Skočdopole ve funkci by zvlášť
v předvolební atmosféře stranu zdiskreditovalo.
Navíc hrozilo, že odchod Skočdopole si vynutí
velmi aktivní lidová strana. Za jeho odstoupení
z funkcí se postavil důsledně Stanislav Cacák a také
MUDr. Hana Camrdová. Pan Cacák uvedl, že Skočdopole vedl jednání rady ONV diktátorsky, jiné
názory nepřipustil, vydíral lidi hrozbami, propouštěl
je bezdůvodně ze zaměstnání. Jeho jednání v 50.
letech se nedá ospravedlnit tím, že bylo v zájmu
strany. Nakonec se Skočdopole podvolil, prohlásil,
že rezignuje na členství v POV a pod tlakem Jiskry i na funkci předsedy ONV. Stranická skupina
ONV se však proti jeho resignaci postavila a Skočdopole ji odvolal s tím, že ji podal pod nátlakem.
V dlouhém projevu na plénu ONV napadl sekretariát
a OV KSČ. Pro stranu to bylo ostudné fiasko. Rychle
přinutila stranickou skupinu na ONV, aby přestala
Skočdopole hájit, a tak byl na plénu 27. 5. odvolán
61 hlasy z 64 a předsedou ONV byl zvolen J. Uhlík7.
K pohybu ve společnosti se musela strana nějak
vyslovit. Stanovisko OV KSČ říkalo, že dosavadní vývoj politické situace nejde do extrémů, strana
prý neznevažuje zasloužilé poctivé funkcionáře,
ale snaží o jejich uvážlivou a potřebnou výměnu.
Jednota strany prý není ohrožena, útoky na únor
a na znárodnění nebude tolerovat. Byla vytvořena
rehabilitační komise a dán souhlas se založením
svazu zemědělců.
Okresní konference v Týnci nad Sázavou 29. června názorový kvas, rozdílné a protikladné proudy
potvrdila. Konference se přihlásila k akčnímu programu strany, ale v 36 diskusních projevech byly
vysloveny rozdílné až protikladné názory. Odhadem
se zdá, že dosud převažovaly ty dogmatické nad
reformními. Delegát ÚV Ol. Švestka patřil rozhodně
k dogmatikům. Ve svém projevu označil sdružení
politických vězňů K231 za protistátní spolčení
a výzvu 2000 slov za signál ke kontrarevoluci. Proti
volbě Švestky za delegáta na sjezd strany postavili progresivní delegáti Stanislava Cacáka. Celkem
7
Jiří Uhlík (1923) vyučený strojní zámečník, člen KSČ,
ředitel Vývojového závodu Blanických strojíren Vlašim.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
81 % delegátů však dalo hlas Ol. Švestkovi. Hned
po konferenci proti této volbě docházely petice,
např. z ČKD polovodiče. Autor tohoto článku
v diskusi pochválil angažovanost KANu (klub angažovaných nestraníků), odmítl dopis Lidových
milicí do Sovětského svazu o ohrožení socialismu
v Československu a upozornil, že Lidové milice už
dvacet let od svého vzniku nejsou legalizovány zákonem. Projev byl přijat s nesouhlasem, podpořila
ho veřejně jedině Ing. Součková z ČKD, která se
také postavila za 2000 slov.
V červenci poslalo pět komunistických stran států
Varšavské smlouvy KSČ vyděračský dopis. ÚV ho
odmítl, ale benešovský OV se k jeho stanovisku
přidal až po ostré diskusi. Ideologické oddělení pak
organizovalo anketu, která měla zmapovat veřejné
mínění. Na otázku, jak hodnotíte dopis pěti stran,
odpovídali nestraníci jeho odmítnutím, straníci neurčitě. Na dotaz, zda vývoj situace odpovídá jejich
představám, odpovídali kladně především příslušníci inteligence, zatímco dělníci, obyvatelé venkova
a starší občané záporně. Četné rezoluce ze závodů
dopis odmítaly, ale je zřejmé, že nevyjadřovaly mínění všech zaměstnanců. Dělníci si často mysleli, že
vývoj jde víc ve prospěch inteligence, že reformátoři rozbíjejí spojenectví se Sovětským svazem, naší
záštitou proti německé revanši. Průzkum veřejného
mínění z 29. a 30. 7. potvrdil jednotnou podporu naší
delegace na jednání se zástupci Sovětského svazu
v Čierné nad Tisou.
Vývoj byl však brutálně přerušen vpádem vojsk
Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.
Erich Renner
SARAJEVSKÝ ATENTÁT
V sobotu 28. června tomu bude přesně sto let,
co výstřely Gavrila Principa v Sarajevu ukončily
„novověk“. Jak vypadaly přípravy a samotný průběh
atentátu na následníka habsburského trůnu? To se
pokusím nastínit na následujících řádkách.
František Ferdinand d’Este, arcivévoda, který je
spjat s Podblanickem díky svému panství na Konopišti, se chystal na návštěvu Bosny a Hercegoviny,
kde se měl zúčastnit vojenských manévrů. Jihovýchodní část monarchie slibovala výbušné prostředí.
Bosna byla totiž v roce 1878 obsazena vojsky rakousko-uherské monarchie a roku 1908 došlo k její
anexi k habsburské říši. Srbsko považovalo Bosnu
za svoji zemi a málem došlo k vypuknutí války.
Nakonec se muselo podrobit hrozbě svého souseda, ale pocit ponížení zůstal a nenávist k Rakousko-Uhersku dále trvala.
Čelní představitelé monarchie navštívili Bosnu
dvakrát. Hned po jejím obsazení tam zavítal korunní princ Rudolf a v roce 1910 sám císař František
Josef I.
Evropa na počátku 20. století byla pro korunované hlavy států i jejich následníky nebezpečným
územím. Na příslušníky královských rodin byla spáchána řada atentátů. A právě Bosna a Hercegovina
skýtala pro Habsburky největší nebezpečí. Ochrana následníka trůnu na této návštěvě byla zoufale
podceněna. Bosenský zemský vojenský velitel polní
zbrojmistr Oskar Potiorek bezpečnostní opatření připravil nedostatečně. Celou následníkovu cestu organizoval jako vojenskou záležitost. Chtěl ukázat, jak
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
pevně má zemi v rukou a jak rychle dokázal nastolit
pořádek. Veřejnost po provedení atentátu žasla nad
lehkomyslnými přípravami a historici se tomuto
postupu dodnes velmi diví. Při císařově návštěvě
Bosny roku 1910 celou trasu, kudy panovník jel,
lemoval dvojnásobný kordón vojáků. Ti stáli čelem
k obecenstvu, aby případné nebezpečí eliminovali.
Myšlenka na atentát v řadách srbské mládeže vyvstala hned poté, co se na veřejnosti objevily zprávy o chystané návštěvě následníka trůnu. K činu se
odhodlali tři bosenští Srbové, kteří v tu dobu žili
v Bělehradě. Jednalo se o studenty Gavrila Principa, Trifka Grabeže a typografa Nedeljka Čabrinoviće. Po atentátu shodně tvrdili, že to byli oni,
kdo se ho rozhodli provést. Všichni tři neměli ani
peníze, ani zbraně, ani výcvik. Hledali tedy spojení
a oporu, kterou se jim podařilo najít. V Srbsku tehdy
působila tajná organizace „Sjednocení nebo smrt“,
známá je ale spíše pod jménem „Černá ruka“. Ta si
kladla za cíl sjednocení všech Srbů a později všech
Jihoslovanů ve Velkém Srbsku. V jejím čele stál
plukovník srbského generálního štábu Dragutin Dimitrijević, přezdívaný Apis. Jeho muži se postarali
o vyzbrojení a výcvik zmíněných tří atentátníků. Ten
spočíval pouze v tom, že každý vystřelil pětadvacetkrát na terč upevněný na stromě. Takový výcvik byl
samozřejmě nedostatečný. I instruktáž k zacházení
s bombou byla rovněž minimální a teoretická. Apis
nevyvinul úsilí, aby atentát dobře připravil. To, že
se útok zdařil, se vymyká veškeré pravděpodobnosti i přesto, že arcivévoda František Ferdinand
19
Zatýkání Nedjelka Čabrinoviće.
byl prakticky nechráněný. Apisova příprava útoku
na následníka trůnu se stala příčinou mnoha spekulací. Pokud by se rozhodl zorganizovat atentát,
jistě by našel zkušené a chladnokrevné bojovníky
a ne tři nezkušené mladíky se špatným výcvikem.
Z tohoto pohledu nabývá na přesvědčivosti jeho
pozdější pochybná výpověď před soudem, že prý
nečekal zdařilý atentát.
František Ferdinand chtěl svou cestou ukázat, že
habsburská monarchie klade důraz na vlastnictví
Bosny a Hercegoviny. Ve dnech 26. a 27. června
1914 se arcivévoda v Bosně a Hercegovině zúčastnil
vojenských manévrů XV. a XVI. sboru. Ty proběhly
skvěle a následník trůnu byl s vojskem spokojený.
Večer po manévrech se v ilidžském hotelu Bosna
konala slavnostní večeře, které se zúčastnily přední osobnosti politického a společenského života
v Bosně.
V osudný den v neděli 28. června panovala nad
lázeňským městem Ilidža, kde byl arcivévoda s chotí ubytován, zářivě modrá obloha. Krásné počasí
se klenulo i nad celou Bosnou. Manželé posnídali
v hotelu Bosna a zúčastnili se tiché mše. Oba pak
krátce před desátou hodinou dorazili zvláštním
vlakem do Sarajeva. Město bylo na jejich návštěvu připraveno, na domech visely černožluté vlajky
20
monarchie a červenožluté vlajky Bosny. Domy zdobila květinová výzdoba a v některých oknech byly
vystaveny arcivévodovy portréty. V ulicích čekaly
početné zástupy lidí a mezi nimi i šest ozbrojených
mladíků. Posily z Vídně či Budapeště, aby ochránily následníka s jeho chotí, přibrány nebyly. Sarajevský policejní ředitel měl k dispozici pouhých
120 policistů, které rozestavil podél trasy, kterou
měla kolona s následníkem trůnu projet. V prostoru
Sarajeva se navíc nacházelo na dvacet tisíc vojáků
a technicky nebyl problém jimi lemovat cestu, ale
nestalo se tak. Novináři, kteří do Sarajeva přicestovali, se této bezpečnostní situaci velmi podivovali.
Po prohlídce kasáren vyjela kolona sedmi aut
na cestu sarajevskými ulicemi. V prvním vozidle
seděli policejní důstojníci, ve druhém starosta Sarajeva s policejním ředitelem. Třetí vůz, černý otevřený automobil, byl určen pro Františka Ferdinanda
a Žofii. Oba usedli na zadní sedadla, arcivévoda
vlevo, vévodkyně vpravo. Na nouzových sedadlech
uprostřed seděl generál Oskar Potiorek a hrabě František Harrach, majitel vozu. Automobil řídil Leopold
Loyka a vedle něho, vlevo, usedl dvorní myslivec
Gustav Scheiberg. Zbylé čtyři vozy zaplnili muži
a ženy ze svity Františka Ferdinanda a Žofie spolu
s Potiorkovými důstojníky.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Následník trůnu s chotí před sarajevskou radnicí krátce před atentátem.
Kolona projížděla špalíry obecenstva asi dvacetikilometrovou rychlostí. Dva z atentátníků nechali
auta projet, jelikož v daný okamžik nedokázali hodit
bomby či vystřelit. Třetí z nich, Nedeljko Čabrinović, ale svou bombu hodil. Ta dopadla buď na plátěnou střechu vozidla, nebo ji arcivévoda odrazil
rukou. Bomba sklouzla na zem a explodovala až
pod následujícím automobilem. Asi dvacet z okolostojících lidí utrpělo zranění a nepatrná střepinka zasáhla Žofiinu šíji. Hůře na tom byli pasažéři
z poškozeného automobilu. Podplukovník Erich von
Merizzi a Alexandr hrabě Boos-Waldeck silně krváceli a museli být následně převezeni do nemocnice.
Atentátník se snažil prchnout, seskočil do šestimetrové hloubky takřka vyschlého potoka Miljačky
a začal srkat vodu. Viděl, že pokus o atentát nebyl
úspěšný a aby získal čas, chtěl podle rozkazu z Bělehradu požít jed. Ten ale neúčinkoval, jelikož byl
starý a policie atentátníka brzy zatkla.
Několik vteřin po výbuchu arcivévodův vůz
na chvíli zastavil. Po celou tu dobu mohl přijít další
útok. Gavrilo Princip čekal totiž nedaleko. Později
vypověděl, že byl v daný okamžik velmi vzrušen
a nevěděl, zda měl atentát úspěch, či nikoli. Viděl
jen, že všechny automobily zastavily a někdo mával.
Zatímco se díval, automobily se znovu rozjely.
Kolona vozů nakonec dorazila na místo určení,
k radnici. Zde vítaly arcivévodu místní veličiny.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Po výbuchu bomby první dva automobily pokračovaly dál v cestě a jejich osádky netušily, že došlo
k pokusu o atentát. A tak sarajevský starosta efendi
Fehim Čurčić zahájil pečlivě připravenou řeč. František Ferdinand ho přerušil a řekl mu, že na něj při
návštěvě Sarajeva hází bomby. Poté nechal starostu
v jeho řeči pokračovat. Ten ale netušil, o čem arcivévoda zrovna hovořil, a znervózněl, ale nakonec
svůj projev přeci jen dokončil. Následník trůnu mu
odpověděl připravenou řečí, ale v závěru se k bombovému útoku znovu vrátil. Podle programu si arcivévoda prohlédl radniční sloupový sál a vévodkyně
se v prvním patře setkala s muslimskými ženami.
Začalo se řešit, co se podnikne dál, jelikož v ulicích mohli čekat další atentátníci. Navrhlo se, aby
vojsko vyklidilo ulice. Ve městě se v tu chvíli nacházelo přibližně 250 vojáků a z místa manévrů bylo
možné přivést další. Tomu se vzepřel generál Potiorek s námitkou, že vojáci mají obnošené a zašpiněné
uniformy a nemohou do města. Ujišťoval, že další
nebezpečí nehrozí a přijímá veškerou odpovědnost.
Nakonec došlo k přijetí změny programu. František Ferdinand chtěl navštívit zraněné v nemocnici.
Původní program počítal s tím, že automobily pojedou zpět po Appelově nábřeží k Latinskému mostu, kde odbočí doprava do ulice Františka Josefa
a budou pokračovat až k zemskému muzeu. Místo
toho bylo rozhodnuto, aby auta u Latinského mostu
21
nezabočovaly a jely rovně dál. Atentátníci většinou
ze svých stanovišť utekli, anebo byli tak psychicky
otřeseni, že na další útok už nemysleli. Pouze Gavrilo Princip chtěl původní plán uskutečnit.
Kolona se vydala znovu na cestu. Hrabě Harrach
opustil své místo na sedadle a stoupl si na levé stupátko vozu, aby svým tělem chránil následníka trůnu
a jeho choť. Změnu trasy ale nikdo neřekl řidiči
prvního vozu a ten podle původního plánu odbočil
do ulice Františka Josefa a ostatní automobily jej
následovaly. Když Potiorek viděl, že automobil zatáčí, zavolal na řidiče, aby se vrátil zpět na Appelovo
nábřeží. Šofér zastavil, aby mohl zařadit zpátečku.
Vůz se ocitl přímo před místem, kde stál Gavrilo
Princip. Ten zvedl ruku, v níž držel revolver, do vodorovné polohy a v úhlu 45 stupňů ze vzdálenosti
pěti až šesti kroků, aniž mířil, vystřelil na následníka
trůnu. Když střelil, odvrátil dokonce hlavu. K neuvěřitelné náhodě, která automobil zastavila, přibyla
ještě stěží uvěřitelná přesnost Principových výstřelů.
Jeden rozerval Žofii břišní aortu, druhý arcivévodovi krční tepnu. Obě rány byly smrtelné. Hrabě
Harrach, který chránil oba manžele svým tělem, stál
na protějším stupátku, kde útoku nemohl zabránit.
Gavrilo Princip střílel ve stavu takového vzrušení,
že ani nebyl schopen zamířit, přesto svůj cíl trefil.
Kdyby mířil na následníka, musel by střílet směrem
vzhůru, aby zasáhl hlavu či horní část, která byla
vidět. Místo toho vystřelil směrem dolů, do dveří.
Kulka je prorazila a smrtelně zranila vévodkyni, které ublížit vůbec nechtěl. Zpětný ráz výstřelu zvedl
hlaveň zbraně a druhá rána tak mířila podstatně
výše. Auto navíc o kousíček popojelo, proto kulka
zasáhla arcivévodu. Zkušený zabiják by v obdobné
situaci střílel z co nejkratší vzdálenosti a mířil by
na hlavu. Přesto by pravděpodobně nedokázal docílit dvou smrtelných zásahů.
Automobil s oběma raněnými zamířil k rezidenci generála Potiorka. Zde uložili Žofii do ložnice
a Františka Ferdinanda na pohovku v pracovně. Oba
zranění ještě žili, ale přivolaní lékaři již konstatovali
smrt. Arcivévoda žil o něco déle. Podle lékařů jejich
stav ještě zhoršila rychlá jízda.
Druhého dne večer byly rakve s ostatky arcivévody a vévodkyně uloženy do dvorního vlaku
a putovaly do Vídně, kam přijely večer 2. července. Z Jižního nádraží následně putovaly do kaple
v Hofburgu.
Za zmínku rovněž stojí, že ani smrt nepřekonala zásadní rozdíl ve společenském postavení obou
manželů. Ve dvorní kapli byla Žofiina rakev umístěna na podstavci o 30 centimetrů nižším, než se
22
Atentátník Gavrillo Princip.
nacházel sarkofág Františka Ferdinanda. Ten mohl
být také pochován v kapucínské kryptě, která je místem posledního odpočinku příslušníků habsburského rodu. Toto ale neplatilo pro jeho morganatickou
manželku. Arcivévoda se ale nechtěl od své milované ženy odloučit ani po smrti a ve své poslední vůli
uvedl, že oba mají být pohřbeni v rodinné hrobce
v Artstetten.
Dne 3. července se konala smuteční bohoslužba.
Zahraniční suveréni se mše nezúčastnili. Německý
císař a rumunský královský pár chtěli vzdát oběma manželům poslední poctu. Ale z Vídně dostali
sdělení, že vzhledem k císařovu věku, zdraví a rozrušení není účast zahraničních monarchů žádoucí.
Řada pamětníků a historiků vyslovila podezření, že
ve Vídni nechtěli, aby se na pohřbu sešli panovníci,
ministerští předsedové a ministři evropských států.
Nechtěli získat mezinárodní politickou podporu pro
potrestání vrahů, protože chtěli postupovat samostatně – mysleli už na ultimátum Srbsku a na válku.
Ve večerních hodinách vyšel z dvorní kaple smuteční průvod směrem k Západnímu nádraží, odkud
se ostatky vydaly na cestu do Arstetten, kam přijely
druhý den. Následoval smuteční obřad a oba manželé nalezli místo posledního odpočinku ve dvou
prostých hrobkách z bílého mramoru.
Nad Evropou se začala pomalu stahovat válečná
mračna. Situace krátce před vypuknutím Velké války by vydala na objemný článek. Důležité je zmínit,
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Hrobka Františka Ferdinanda a Žofie v Artstetten.
že atentát na následníka habsburského trůnu nemusel nutně vést k válce. Bojovat se začalo až měsíc
po atentátu a chvíli se mohlo zdát, že se válečná vřava
nakonec konat nebude. Někteří historici z vypuknutí
první světové války viní císaře Františka Josefa I.,
protože tehdejší situace válkou nutně skončit nemusela. Navíc za atentátem nestála srbská vláda. Mezinárodní politická situace byla již řadu let vzrušená
a je velmi pravděpodobné, že k velkému konfliktu
by později stejně došlo. Rakousko-Uhersko předložilo Srbsku přísné ultimátum. Jeho následná smířlivá odpověď byla vyhodnocena jako nedostatečná
a na řadu tak přišli vojáci. Vlivem řady spojenec-
kých smluv se tento konflikt rozrostl do nečekaných
rozměrů.
Vít Kochánek
Foto: Wikipedie
Zdroje:
Galandauer Jan (2000): František Ferdinand d’Este, Paseka.
Kvaček Robert (2013): První světová válka a česká otázka, Triton.
Pernes Jiří (2007): O trůn a lásku. Dramatický život
a tragická smrt Františka Ferdinanda d’Este, Nakladatelství Brána.
„NEVIDITELNÉ“ UPOMÍNKY NA VELKOU VÁLKU
Letos v létě si budeme připomínat rovných sto let
od vypuknutí „Velké války“ z let 1914 – 1918, které
se kvůli dalšímu celosvětovému konfliktu o 21 let
později začalo říkat 1. (první) světová válka. Ti pozornější si již všimli, že veřejnoprávní i soukromé
televizní stanice tu více, tu méně okatě zařadily do
svých vysílacích časů dokumenty, filmy, ale i seriály odkazující k tomuto válečnému střetnutí, a dočasně tak i v budoucnu účelově upozadí tématiku
2. světové války, jež je jinak daleko frekventovanější
a přiznejme si, že i díky počítačovému zpracování
daleko nejatraktivnější. Obdobný trend můžeme poPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
malu vypozorovat i u ostatních tištěných, elektronických či rozhlasových médií. Totéž platí také pro
nejrůznější nakladatelství, vydávající či připravující
do tisku nejlépe nepublikované vzpomínky přímých
účastníků anebo objevné a „objevné“ studie renomovaných a rádoby historiků domácí a ještě lépe
zahraniční provenience.
Na oslavy a připomínku se na centrální i regionální úrovni připravují i tzv. paměťové instituce,
čili do češtiny přeloženo – muzea, archivy a ostatní organizace uchovávající trojrozměrné exponáty
a různé druhy záznamů minulých událostí. Zapo23
mínat bychom samozřejmě neměli ani na kluby
vojenské historie, spolky, společnosti, sdružení
a jednotlivce, kteří se touto dobou zabývají a nyní
finišují s přípravou na velké výročí.
Někteří z nás mají někde na půdě nebo na dně staré
skříně v krabici schované zděděné blednoucí fotografie, ohmatanou korespondenci nebo žloutnoucí
stránky deníků. Jiným se při zmínce o 1. světové
válce vybaví záblesky z vyprávění rodičů a prarodičů, mladší generaci již pochopitelně reprodukované „z druhé ruky“. Sám bych mohl přispět troškou
do mlýna od mé babičky, jež dávala k lepšímu historku, jak je maminka posílala večer spát bez večeře,
v noci uvařila brambory, načež děti probudila a dala
jim najíst. Když si pak ráno libovaly, že je měly,
lakonicky je odbyla, že se jim to jen zdálo. A když
poté o takovém snu někde vyprávěly, nevzbudily nic
víc, než jen soucit naslouchajících, namísto závisti.
Komu se však vybaví, že každý den chodí či jezdí
okolo pomníku, pamětní desky, sochy či památníku,
který tiše, vytrvale a „neviditelně“ po desetiletí upomíná na místní občany, kteří na bojištích, v polních
lazaretech nebo v zajateckých táborech vydechli
naposled a byla jim upřena možnost navždy spočinout v rodné půdě na hřbitově u blízkého kostela?
Jejich příbuzní, sousedé a známí se s tím nechtěli
smířit, a proto se rozhodli uctít si jejich památku.
Je ovšem dlužno upozornit, že podobně to cítili lidé
po celém světě, a tak připomínky obětí válečného
konfliktu najdeme, jak na „nedaleké“ Korsice, tak
na vzdáleném Novém Zélandu a v Austrálii.
Před těžko uvěřitelnými 16 lety jsme tehdy spolu
s Mgr. Pavlem Marešem a později ještě s Miroslavem Dvořákem začali ve Sborníku vlastivědných
prací z Podblanicka publikovat „Pomníky a pamětní
desky obětem první světové války na okrese Benešov“. Ve třech pokračováních vyšel soudní okres Benešov (č. 38/1998), Votice (č. 39/1999) a Neveklov
(č. 42/2002). Soudní okres Vlašim a do bývalého
okresu Benešov „přesahující“ soudní okres Dolní
Kralovice aj. jsme tehdy zůstali čtenářům dlužni, ale
snad se i na tento rest v historicky velmi blízké době
dostane. Třebaže se za tu dobu leccos změnilo k lepšímu a pod dojmem našich článků některé pomníky
a desky dostaly nový kabát, jiné utrpěly jak zubem
času, tak nevítanými nájezdy nenechavých zlodějů.
S vědomím, že v tomto směru je nutno provést výhledově revizi aktuálního stavu všech připomínek
1. světové války na území bývalého okresu Benešov, budu pro potřeby tohoto příspěvku vycházet ze
situace zjištěné při psaní zmíněných studií v letech
1998 – 2002.
24
Celkem jsme zaznamenali 92 pomníků (z toho 44
Benešov, 18 Votice a 30 Neveklov), 22 pamětních
desek (z toho 14 Benešov, 7 Votice a 1 Neveklov),
jednoho památníku (v Bystřici u Benešova) a jednoho mauzolea (Benešov, na novém hřbitově). Ukazuje
se tak, že pomník byl zdaleka nejčastějším způsobem, jak si připomenout své padlé, ačkoliv pořízení desky bylo rychlejší i finančně mnohem méně
náročné, evidentně tak zřejmě převládaly morální
pohnutky, nad potenciální šetrností a efektivnějším způsobem vynaložení finančních prostředků.
Zřetelný je i jistý poměr-nepoměr mezi pomníky
a deskami v jednotlivých soudních okresech, zatímco v benešovském připadají na jednu pamětní
desku zhruba 3 pomníky a ve votickém 2,6, v neveklovském je to 30:1! Těžko ovšem spekulovat,
proč Neveklov tolik vybočuje.
Pomník padlým v 1. světové válce
v Odlochovicích (foto: D. Havránková,
Muzeum Podblanicka).
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Pomník padlým v 1. světové válce ve Voticích
(foto: D. Havránková, Muzeum Podblanicka).
Na druhou stranu na 26 obcí a osad jeho okresu připadá 31 připomínek, tzn. 1,2 na sídlo, u benešovských 46 obcí a osad s 60 připomínkami, to
činí 1,3 na sídlo a u votických 22 obcí a osad s 25
připomínkami vychází průměrně 1,1 na sídlo. To
by mohlo vypovídat o tom, že míra uvědomění si
potřeby zřídit nějakou upomínku na padlé z obce
a okolí, byla relativně všude stejně silně vnímána
a uskutečňována. Platí však také v zásadě, že čím
větší a důležitější město-obec, tím více připomínek
– Benešov 8, Bystřice 2, Čerčany 2, Ostředek 2, Petroupim 2, Tisem 2, Václavice 2 a Vranovské Lhota
2; Votice 2, Olbramovice 2 a Ouběnice 2; Neveklov
2, Strnadice 2 a Týnec nad Sázavou 3. Výsledky
ovšem trochu zkresluje výstavba pomníků náhradou
za ty zničené a poškozené během 2. světové války.
Dalším zajímavým aspektem je doba vzniku.
Přestože u všech neznáme minimálně rok vzniku,
většina z 81 datovaných byla vybudována v prvních deseti letech existence nového státu z toho 20
v prvních pěti letech a 25 v následující „pětiletce“.
Přirozenými vrcholy jsou roky 1922 s 10 a 1928
se 7 připomínkami, ovšem v roce 1925 šlo rovněž
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
o 7 pomníků a desek. Stavební boom poté dozníval
do roku 1933 – celkem 11, avšak v roce 1934 atypicky vyskočil na 8 a postupně klesal až do roku 1938 –
celkem 16. Po 2. světové válce se povětšinou na existující pomníky přidávaly desky se jmény nových
obětí, nebo vznikaly pomníky a desky nové, přesto
máme 3 připomínky z let 1947 – 1948 a 2 z let 1970
– 1972. Po roce 1989 se pak jednalo o 4 pomníky
a pamětní desky. Procentuálně v letech 1918 – 1928
vzniklo 56 %, v letech 1929 – 1938 33 %, v letech
1945 – 1989 6 % a v letech 1990 – 1998 5 % nových
připomínek na Velkou válku.
Za jejich hlavní iniciátory se z dostupných pramenů mohou považovat učitelé, hasiči a spolky obecně,
praktická realizace ovšem spočívala na bedrech hasičů, obce a různých spolků či komisí pro postavení
dané upomínky. Financování se dělo obdobně jako
dnes sbírkami mezi občany, ale také mezi členy
spolku a pozůstalými, případně z výtěžku kulturních
akcí (taneční zábavy, poutě, divadelní představení
aj.), z prodeje upomínkových předmětů a z darů.
Obec k tomu obvykle přispívala finančně či se podílela na zajištění pozemku a stavebních prací.
Náklady na desky a pomníky se lišily podle
možností a provedení. Desky začínaly na 300 Kč
a končily na 3500 Kč, za což se dal pořídit již pěkný pomník. Ten nejlevnější stál necelých 1300 Kč,
povětšinou však 2 až 8000 Kč, ty dražší pak
15 až 29.000 Kč. Vůbec k nejdražším náleží pomník
v Týnci nad Sázavou z roku 1970 za 50.000 Kč, ten
původní z roku 1936 před benešovským gymnáziem
za 60.000 Kč a nový tamtéž z roku 1948 za 170.000 Kč.
Za nejoblíbenější realizátory zakázek poté můžeme označit Rudolfa Zábrodského z Benešova
s 6, Bohumila Pánka z Říčan se 4 a rodinu Chomoutů z Šebáňovic rovněž se 4 pomníky.
Nejčastěji na pomník a pamětní desku narazíme
na návsi či náměstí, u silnice a u sakrálních objektů.
V případě desek jde obvykle o kapličky a zvoničky.
Pomníky i desky jsou zpravidla vyrobeny z žuly,
nechybí však i mramor, pískovec a sklo (u desek).
Tyto materiály byly vybrány, aby čelily nepřízni počasí, ovšem tendenci lidské paměti zapomínat a nestarat se o dědictví minulosti vzdorovat
nedovedou. Proto je třeba ho neustále připomínat
a vynakládat prostředky na jeho obnovu, ať už má
podobu omšelého pomníku, vybledlého snímku
nebo zrezivělého kříže u cesty. Jejich hodnota je totiž daleko vyšší, než jejich váha vyměněná za drobné ve sběrně.
Daniel Povolný
25
PRVNÍ FARÁŘ OBNOVENÉ SAMOSTATNÉ
DOMAŠÍNSKÉ FARNOSTI
Dne 28. března letošního roku uplyne 80 let
od úmrtí prvního faráře
obnovené samostatné domašínské farnosti Františka Paška. Domašínští
na svého faráře nezapomněli, rozhodli se opravit
jeho hrob a připomenout
tuto významnou osobnost
vzpomínkovou akcí.
František Pašek se naFarář František Pašek rodil 4. dubna 1853 v Tr– fotografie z náhrobku hových Svinech do rodiv Domašíně.
ny Mikuláše Paška a Veroniky Paškové. Ze sourozenců je známý bratr Tomáš (1855 – 1859)1 a sestra Františka. František
Pašek absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích, poté studoval dva ročníky teologie, pak
navštěvoval jeden rok Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Odtud přešel do třetího ročníku
Teologické fakulty v Praze. 11. července 1880
byl vysvěcen na kněze. Po té působil jako kaplan
ve Stanovicích. V roce 1882 se stává administrátorem v Radošovicích. Domašínským administrátorem je ustanoven 25. května 1899, kdy byla
znovuobnovena samostatnost domašínské farnosti2.
Jeho působení v Domašíně bylo vyplněno pilnou
prací i bojem o plnou emancipaci domašínské farnosti. Často se potýkal s nepřízní vlašimského faráře
i auerspergského patronátu.
František Pašek vedl velmi podrobně pamětní
knihu domašínské fary, kde popsal i okolnosti osamostatnění domašínské farnosti. V roce 1913 založil
Bratrstvo růžencové, které pořádalo přednášky s katolickou tématikou. Byl i literárně činný. Vlastním
nákladem vydal v roce 1927 publikaci Farní kostel
sv. Jakuba V., Ap. Páně v Domašíně3 a publikaci
O pevnosti Hradiště, tamním kostele; o Polánce,
železné huti, o valše a mlýnu tamtéž4. Velmi dlouho
a pilně také vyučoval děti náboženství v místní ško-
le, zasloužil se i o návrat kvalitních zvonů na věž
domašínského kostela5, jež v říjnu 1924 také osobně
pokřtil na Václava, Martina a Michala.
S přibývajícím věkem se však jeho životní síla
a energie postupně ztrácela. Dne 28. června 1933
mu byla do Domašína poslána duchovní výpomoc
– farář František Prkno. Pan farář Pašek už nemohl
kvůli svému stáří zastávat všechny úkoly. Zdraví se
stále zhoršovalo. Pokud mohl, sloužil mše v neděli a občas i ve všední dny, a to až do prosince 1933.
Do této doby vedl i hodiny náboženství ve zdejší škole6. Od konce prosince 1933 byl již upoután
na lůžko. Zemřel na Zelený čtvrtek 28. března 1934
ve věku nedožitých 82 let7. Podle vlastního přání
byl pochován na místním hřbitově. Je zde pohřbena
i jeho sestra Františka8.
Ivana Preislerová
Foto: autorka
Dostupné z: http://www.geni.com Pamětní kniha fary domašínské I, s. 71.
3
Pašek František, Farní kostel sv. Jakuba V., Ap. Páně
v Domašíně, Dějepisná črta, Praha 1927, vlastním nákladem. 4
Pašek František, O pevnosti Hradiště, tamním kostele;
o Polánce, železné huti, o valše a mlýnu tamtéž, Praha
1928, vlastním nákladem. 5
1
2
26
Opravený hrob Františka Paška v Domašíně.
Místo zrekvírovaných zvonů v období první světové
války (1917).
6
Městský úřad Vlašim, školní kronika II, s. 198. 7
http://www.geni.com/people uvádí místo úmrtí Trhové
Sviny.
8
SOkA Benešov, Archiv obce Domašín, Pamětní kniha
města nového Domašína, část druhá – Dějiny Domašína
od roku 1864, bez inv. č., s. 193. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
„PRACUJTE DÁL, ODCHÁZÍM…“
Málokdo si možná vzpomene, že Baťovu myšlenku na vybudování strojírenského komplexu
v Dolním Posázaví zvažoval v první polovině minulého století Ing. František Janeček (1878 – 1941).
Po úspěších ve zbrojním průmyslu nasměroval své
podnikání do Týnce nad Sázavou. Z původního záměru buď vyrábět zbraně a zbrojní systémy, nebo
šicí stroje doslova pro celý svět, postupně vybudoval
slévárnu a výrobu značky Jawa. Tedy lidové osobní
automobily a motocykly. Nadějný rozjezd však nezlomila válka, ale zákeřná a nevyléčitelná choroba.
Trochu místní a výrobní historie Týnce
Důležité obchodní stezky na jih a nutnost jejich
ochrany, ale také vliv náboženství přilákaly už
ve 12. století stavitele rotundy a v následujícím
období také hradu, z něhož se však dochovalo jen
věžovité torzo. Do dějin užitkové kameniny vstoupila léta 1793 – 1866. Výrobky se poznaly podle
zelené barvy a muzejní sbírka je umístěna v části
zbytku hradu. Někdejší budova výroby se změnila
v hotel, který je dobře viditelný z mostu se jménem
Ing. Fr. Janečka směrem na Benešov.
Provoz původního přívozu omezovaly jen velká
voda, led i následné jarní tání, případné rozvodnění
řeky, ale hlavně pravidelné splavování především
vyzrálého stavebního dřeva z lesů podél horního
toku řeky. Tak to tady fungovalo po staletí.
První vynálezy
Ani Janečkova životní dráha nepostrádala výjimečnosti a překvapivých zvratů. Narodil se ve východních Čechách a prameny udávají, že v rodině
technicky nadaného sedláka. Františkův starší bratr
začal těžit v době 1. světové války uhlí a o deset let
později antracit u Českých Budějovic. Mladší bratr vyráběl v Praze elektrické bojlery. A František?
Chtěl být lékařem. Otec ho však poslal na pražskou
vyšší průmyslovou školu. Udělal dobře a synovi
se v oboru zalíbilo. Rok si prohluboval vzdělání
v Berlíně, a to v elektrotechnice. Načas zakotvil
v pražské Kolbence. V roce 1901 byl vyslán do Nizozemí postavit továrnu na dynamoelektrické stroje. Úspěšnými se staly Janečkovy patenty. Z dlouhé
řady jmenujme alespoň podzemní přívod elektrického proudu, který byl finančně oceněn v Anglii
2000 librami.
V cizině se Ing. Fr. Janeček oženil. Do Prahy se
vrátil jako otec syna Františka Karla,
ale i s touhou po samostatném podniku. To mu finančně umožnil vynález obloukové lampy, za jehož
patent získal v Německu sumu, která mu umožnila
v Anglii, Německu a Belgii sbírat zkušenosti, ale
také zřídit si vlastní laboratoře poblíž pražského
Mánesu. Udivil pneumografem, který byl vlastně
předchůdcem světelných reklam. Tenkrát fungoval
na mechanickém odklápění bílých a černých čtverečků vzduchem. Praha se obdivovala tomuto reklamnímu zařízení na Národní třídě. Varšava, Petrohrad a Berlín vynález objednaly. Bohužel vypuknutí
1. světové války plány zmařilo.
Úspěšný rezervista
Ing. František Janeček
(zdroj: sbírka Muzea Podblanicka).
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
V druhém roce války byl povolán Ing. Fr. Janeček
k domobraně. Sloužil v Brixenu a na italské frontě.
Jen pár měsíců, neboť na Vánoce 1915 už je v Praze
a připravuje válečné vynálezy pro rakousko-uherskou armádu. Vrhač min a zapalovač jsou doplněny
27
Automobil Jawa 700 limuzína (limuzína z 2. série, 1936), které se montovaly ve slévárně
(zdroj: Městské muzeum Týnec nad Sázavou).
slovem odstředivý a mají souvislost s dělostřeleckými granáty. Odborníci však tvrdili, že mocnáře
nepřivedl k vítězství stejně tak jako nárazový ruční
granát. Profitovala vlastně až po válce a po rozpadu Rakouska-Uherska československá armáda
a samozřejmě Ing. Fr. Janeček. Vystřídal několik
míst, společníků, ale také výrobní program. Založil
v Praze v bývalé zájezdní hospodě Na Zelené lišce Zbrojovku a vítězil v armádní zakázce na těžký
kulomet, což mu přineslo nemalé zisky a možnost
dalšího podnikání.
Pak přesunul své podnikání do Dolního Posázaví, jmenovitě do Týnce. Kupodivu nejdříve postavil
kvůli odpočinku bílou vilu s kruhovým půdorysem.
Stal se vítaným mecenášem pro Týnecké. Vždyť
finančně přispěl na zřízení telefonní centrály, v roce
1928 na stavbu školy, na převod sekundární elektrické sítě, na výstavbu silnice od budoucího závodu do Chrástu či na nový regulační plán. To už
pomýšlel vybudovat tady konkurenci Baťova Zlína.
Pomohlo mu vlastně neštěstí v podobě výbuchu převážených granátů v pražské Truhlářské ulici k tomu,
aby se přesunul. Zakoupil necelých dvacet hektarů
28
půdy pro budoucí závod slévárny elektronu a šedé
litiny. To se psal rok 1929 a Týnci nad Sázavou
zajistil výrobní budoucnost.
Tajné sklady
Kupodivu místo zbrojovky hodlal nejdříve vyrábět šicí stroje pro šestinu celosvětové produkce. Byl
ovlivněn jednak mírovým vývojem v podnikání, jednak synem. Spolu ale zahájili výrobu pod značkou
Jawa. Název vznikl ze spojení podnikatelů Janeček
a Wanderer, a to kolem roku 1931. A tak mladí českoslovenští muži začali toužit a zvykat si na Jawy 175.
Rumpál se jim lidově říkalo pro jejich těžkopádnost
nejen kvůli problémům s přední vidlicí. „Mouchy“
byly „vychytány“ a jawičky se staly vyhledávanou
„špicou“. A protože jeden úspěch podmiňuje další,
byl předválečný trh obohacen dvoudveřovým automobilem Jawa 700. Zprvu v licenci německé DKW,
od roku 1937 už podle vlastní licence jako Jawa
Minor. Karoserie se vyráběla v Kvasinách zásluhou
Janečkova syna, montáž probíhala v Týnci. Jenomže
předzvěst 2. světové války přinutila rodinnou firmu
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
vyrábět na sklad. Některé statistiky uvádějí, že se
jednalo o 8500 motocyklů a 706 automobilů v podobě dílů.
Starý pán
Nesmířil se s Mnichovem. Tenhle rok však přinesl
Ing. Fr. Janečkovi řadu poct v rámci jeho šedesátin.
České vysoké učení technické mu udělilo čestný
akademický titul. Údajně se krátce se spekulovalo
o nominaci na prezidenta zbytku Československa.
Jeho smysl práce a budoucnosti však spočíval jinde.
Pracoval pro budoucnost ve válečné, ale i mírové
době. Ta první spočívala v protitankové zbrani, jejíž
papírovou podobu stačil Janečkův syn tajně odvézt
v den obsazení německým vojskem, tedy 15. 3. 1939
do Anglie. Tam rozběhl licenční výrobu a zůstal u ní.
Starý pán plný elánu a radosti z podnikatelských
úspěchů však zdravotně živořil. Na jeho nemoc nebylo léku. Podlehl rakovině plic. Stalo se tak v jeho
pražském závodě ráno 4. června 1941. Janečkova
poslední slova prý zněla – „Pracujte, já odcházím
…“
„Včera“ a dnes
V druhé polovině minulého století jsem o prázdninách pracoval v bývalé slévárně Metaz i v n. p. Jawa
v Brodcích. V Týnci jsem, tuším plynem, zahříval
tzv. fany na odlévání magnetu. Většinou v noční
směně na teplotu několika set stupňů. Práce sice
nebyla těžká, ale prostředí v žáru a v nebezpečných
výparech nebylo zrovna vyhledávané. A u motorek?
Tam jsem „projížděl“ v lakovně závity benzinových
nádrží všech tehdy vyráběných kubatur. Tady byl
vyžadován „grif“, rychlost a hlavně nepoškození
už krásně červených a nablýskaných skoro půlmetrových součástek zavěšených na pojízdných stojanech. O svačině či chvilkách čekání se klábosilo. Jen
jméno Janeček nesmělo zaznít. Tehdy se vyráběly
statisíce motocyklů ročně. Plán se plnil, ale zájem
byl daleko vyšší. Zlí jazykové tvrdili, že úspěchu
napomáhal způsob balení do dřevěných klecí z kvalitního dřeva. Tenhle pro náš stát pouhý „obal“ prý
kapitalistická cizina využívala v nábytkářském
průmyslu i na export do ČSSR. Červené jawičky
vítězily v soutěžích (nejen v Brodeckém okruhu),
ale také u zákazníků západovýchodním směrem.
A dnes? Část plochy Metazu u mostu Ing. Fr. Janečka slouží jako parkoviště pro Lidl.
Na druhé straně silnice směrem k řece se nachází
vodácké a turistické centrum Bisport, spol. s r. o.
Kromě jiného půjčovna lodí a horských kol, jinak
vodácké a turistické zázemí. Někdejší vila má nového cizího podnikatele podobně jako někdejší
slévárna.
A Jawa? O předcházejících Vánocích jsem zastihl
závodního lékaře v pomocné budově. Sloužil několika zaměstnancům, kteří montovali několik strojů.
Ještě malá vzpomínka k autu. Krátce po 2. světové válce v černé Jawě 700 Made in Týnec jezdíval
do chaty v Poříčí nad Sázavou herec František Filipovský. Uměl se kouzelně rozčilovat před závorami
přes železniční přejezd při dvacetiminutovém čekání
na vlak z Týnce.
Jaromír Košťák
Zdroje:
Týnec nad Sázavou k historickým kořenům města, kolektiv autorů, Město Týnec nad Sázavou, 2006
SEDLECKÝ RODÁK JIŘÍ NAČERADSKÝ – ŽIJÍCÍ
LEGENDA ČESKÉ MALBY
Jiří Načeradský se narodil 9. 9. 1939 v Sedlci
v domě čp. 165, v dnešní Komenského ulici, jako
jediný potomek učitele Josefa (nar. 1939, žije v Praze) a Růženy Načeradských. Ze Sedlce se s rodiči
v roce 1941 přestěhoval k prarodičům do Vlašimi
a odtud, po skončení války do Prahy. Tam jeho otec,
odbojář a bývalý vězeň z Terezína, dostal učitelské místo a malý byt na Vinohradech. Po maturitě
na Střední uměleckoprůmyslové škole bytové tvorby byl Jiří Načeradský v roce 1957 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru profesora
Vlastimila Rady, kde v roce 1963 úspěšně dokončil.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
V průběhu studia vytvářel vedle povinných školních prací i odvážná díla reagující na moderní západoevropské umění (především Pabla Picassa a Jeana
Dubuffeta), ve kterých se již plně projevily jeho
sklony k ironickému zkoumání vztahů mezi mužem
a ženou. Tato díla karikující posedlost erotikou mohl
představit publiku až v uvolněnější atmosféře druhé
poloviny 60. let. Jedná se např. o obrazy Housložena v terénu z roku 1960, Erotické totemy z roku
1963 anebo Dvě nudistky taktéž z roku 1963. Obraz Žena s mávátkem, který vytvořil v roce 1959
přemalováním z vývěsky strženého budovatelského
29
plakátu, zobrazoval ženu v prvomájovém průvodu
nadšeně mávající nad hlavou státní vlaječkou, nebyl
dosud vystaven ani reprodukován. Avšak toto dílo
parodující Čumpelíkovi budovatelské obrazy, kde
Načeradský obdařil soudružku nahým tělem kyprých tvarů a motiv státní vlajky nahradil geometrickým útvarem, kterým mladí hoši zobrazují ženské
pohlaví, zařadil historik umění Petr Štěpán do textu
knihy Český komiks a výtvarné umění. Zároveň jej
považuje za jednoho z prvních českých pop-artových děl, a proto by mělo být zařazeno mezi stěžejní
díla připravované výstavy Český pop-art.
Po ukončení studií pokračoval Načeradský v eroticky zabarvené figurativní tvorbě (Hysterický dvojportrét a Noc, zvířata, ptáci z roku 1964 – oba jsou
dnes ve sbírce Národní galerie v Praze, Dvě metafyzické sexuoložky z roku 1965), ale zároveň v cyklu
Zdi reagoval na tehdejší módní vlnu strukturální
abstrakce. Jak již napovídá název obrazu Nazdiprasátku z roku 1964, i v tomto cyklu přistupoval
Načeradský k námětu s ironickou distancí.
Poslední čtvrtinu roku 1964 strávil malíř v základní vojenské službě u slovenských Malacek,
kde neměl k tvorbě téměř žádnou příležitost. Pouze
poslední čtvrtinu vojenské služby, strávenou na letišti ve Kbelích, mohl zhodnotit řadou grafických
prací, kdy jako tiskové matrice použil nalezené
útržky plechů. Tyto rytiny následně v provizorních
podmínkách vytiskl. Před nástupem na vojnu a krátce po ní rozvíjel gestickou expresivní malbu, která svou živelností připomínala spontánnost dětské
kresby (Rychle a vesele z roku 1964, Necudné hlavy
a z roku 1965, Rozčílené žampióny z roku 1966),
aby ji v průběhu roku 1966 nahradily variace na staromistrovská díla (obrazy Leonardův sen, Vás ženy
jsem míval rád či Tizian aj.) a hravé groteskní malby
Rychlé šípy, Proměny upírovy a Ráda papá. Začátek roku 1967 autor výrazní pop-artový obraz Eva,
Ela, Ema, po něm přišel s existenciálně groteskním
cyklem Běžci, který mu již ve věku 28 let přinesl
velké uznání odborné veřejnosti, proslulost a časem
i zápis do dějin evropského umění. Obrazy Běžící
muži, Běžec K., Červenec – Útěk do hor, Štrajchpudlíci a několik dalších jsou již trvale zařazeny
mezi zásadní díla českého moderního umění a bez
některého z nich se neobejde žádná významnější
přehlídka či kniha mapující české poválečné umění.
Jiří Načeradský poprvé vystavoval v roce 1965
na Výstavě mladých v Praze, samostatně se představil v roce 1967 v Galerii mladých v pražském Mánesu
a v roce 1968 vystavil obrazy z cyklu Běžci v tehdy
neprogresivnější Galerii Václava Špály na Národ30
Profesor Jiří Načeradský (foto: Z. Lhoták).
ní třídě. V roce 1967 reprezentoval české umění
na Bienále mladých v Paříži, následně byl zastoupen na výstavách v Itálii, Německu, USA, Francii
a Švédsku.
V roce 1968 získal roční jazykové stipendium
ve francouzském městě Caen, v průběhu kterého se
v Paříži seznámil se svou budoucí ženou Věrou (ta
zde pobývala v rámci stipendia pro profesory francouzštiny). V roce 1970 obdržel tříměsíční výtvarné
stipendium v Paříži, které měl v úmyslu využít pro
emigraci do USA. Protože jeho ženě s roční dcerou
Klárou nedovolily úřady vycestovat s manželem,
vrátil se zpět do Československa. Po návratu byl
jako umělec bojkotován komunistickým režimem,
proto se živil restaurováním fasád historických budov.
Po neplánovaném návratu do vlasti se Načeradského deziluze a ztráta radosti ze života promítly
do cyklu Stroje, kde v soukolí těchto nesmyslných
strojů tušíme osudy lidí ztracených v době nesvobody a manipulací. Historička umění Marie Klimešová
k cyklu trefně poznamenala: „Jsme svědky toho,
že autorovi načas zcela došel humor.“ Po tísnivých
obrazech Stroj na mučení, Malý zdeprimovaný
fialový stroj, Smutek (Kocovina), Žlutá zběsilost
atd. vstoupila v roce 1973 do Načeradského obPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Jiří Načeradský – Nazdiprasátko, olej na plátně, 1964.
razů zářivá pop-artová barevnost, kterou se autor
snažil sebezáchovně reagovat na všudy přítomnou
šeď nastupující normalizace. Tuto změnu dokládají
obrazy menšího formátu Pět minut nad městem či
Cyklistky anebo v roce 1974 bravurně namalované
dvoumetrové obrazy Alpa stroje a Radary, které jsou
zároveň epilogem za cyklem Stroje. V témže roce
se v obrazech poprvé objevil motiv kudlanky. Tento
hmyzí predátor posloužil v Načeradského podání
pro zobrazení moderní emancipované ženy – monstra se zlověstně vypoulenýma očima. Autor to komentuje slovy, že žena je silnější pohlaví a je tedy
i budoucností muže. Vedle tvorby „kudlankoidních“
obrazů První kudlanka z roku 1974, Kudlanky
na klandru z roku 1978, Kudlanka-Alpa z roku
1980 se autor inspirován obaly žvýkaček vrhnul
do tvorby rozměrných komiksových obrazů, jejichž
motivy přibližují názvy děl Dva Donaldi z roku
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
1975, Donald fotografem z roku 1976, Milenka
kačera Donalda z roku 1977 anebo Harém kocoura
Mikeše z roku 1978. Toto období radostných obrazů se uzavřelo v roce 1980, kdy vznikl také obraz
Žena-kuře, který je již řadu let k vidění ve stálé
expozici Národní galerie v Praze. Potvrzením mezinárodní kvality Načeradského tvorby 70. let bylo
zastoupení sedmi jeho děl z roku 1978 pařížskou
Národní galerií – Centre Georges Pompidou.
Načeradského tvorbu první polovinu 80. let lze
nazvat geometrickou, ale figura přesto z většiny obrazů zmizela. Autor překvapivě zpracovává geometricky také krajinu, např. v roce 1982 v dílech Letní
krajina, Vršovice ve dne a Vršovice v noci. Druhá
polovina 80. let je ve znamení návratu k expresivní
figurativní malbě nejvýrazněji prezentované v cyklu
Rotujících žen (např. obrazy Hysterie, Roztoužená,
Požárnice z roku 1987) a v cyklu Ušatek (Žlutá
31
ušatka, Ušatka I., Ušatka II. z roku 1988). V této
době jsou Načeradského obrazy v cyklu Běžci zásluhou Medy Mládkové zastoupeny na dvou významných výstavách Expressiv – Středoevropské
umění, konkrétně v roce 1987 ve Vídni a v roce
1988 ve Washingtonu. Načeradského dílo je dokonce reprodukováno u recenze výstavy deníku The
Washington Post.
Protože Načeradský ani v tzv. době normalizace
neustoupil ze svých uměleckých názorů, byl koncem 80. let přizván generací mladších umělců, jako
umělecká a morální autorita, do „Volného seskupení
12/15 Pozdě, ale přece“. Jejich následovníky, generací Tvrdohlavých, byl vyzván k účasti na neveřejných Konfrontacích, kterých se také jako výrazně
nejstarší umělec zúčastnil.
Další generace poznala Načeradského po událostech roku 1989 již jako profesora na Akademii výtvarných umění v Praze a Fakultě výtvarných umě-
ní VUT v Brně, kde vychoval řadu pokračovatelů
v duchu expresivní figurální malby a někteří z jeho
studentů patří mezi výrazné osobnosti současného
výtvarného umění (např. Josef Bolf, Lubomír Typl
nebo Roman Trabura).
V roce 1990 uspořádala Galerie hlavního města
Prahy Jiřímu Načeradskému retrospektivní výstavu
tvorby do roku 1974 na Staroměstské radnici, která
potvrdila autora jako mimořádný talent české expresivní malby a jednu z vůdčích osobností Nové
figurace 60. let. V době nabyté svobody 90. let malíř
překvapil v Galerii Via Art výstavou rozsáhlého cyklu nahých ztepilých Mužů, který vznikal již od roku
1989. V roce 1994 na něj navázal cykly Autoportréty
a Vířivé ženy.
V roce 2002 byly v německých městech Karlsruhe a Halle uspořádány vůbec první konfrontace
západoevropského a východoevropského umění
60. let. Mezi vystavenými díly byl i Načeradského
Jiří Načeradský – Výzva, olej na plátně 2009.
32
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
obraz Červenec – Útěk do hor, který byl následně
jako jediný reprodukován v rámci recenze v deníku
Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Po úspěšném bilanční přehlídce velkých obrazů
ze 70. až 90. let, která proběhla v pražském Mánesu v roce 2004, se do této významné výstavní síně
autor vrátil začátkem roku 2010, aby zde předvedl
nevídaný tvůrčí výkon, a to kolekci 50 velkoformátových obrazů vytvořených sedmdesátiletým
umělcem v jednom roce. V roce 2011 Načeradský
potvrdil toto tvůrčí vzepětí hned dvěma rozsáhlými
výstavami nové tvorby v pražských galeriích – Galerie Zlatá husa a Galerie Dolmen. Publikum nejvíce
ocenilo obrazy, kde prototypem moderní ženy, autorem tradičně zobrazené jako kudlanka – monstrum
s klepety, která vrhá vyděšeného obtloustlého muže.
Historik umění Jan Kříž v recenzi výstavy nad obrazy Takové jsou všechny, Zběsilé úterý, Pozdní
vášeň či Na lovu poznamenal, že jde o námět, který
by měl zajímat především aktivistky genderového
bádání.
Úspěch posledních výstav potvrdil Načeradského nejen jako respektovaného klasika české malby,
ale také jako tvůrce, který dokáže být stále aktuální
a oslovovat i publikum o dvě generace mladší. Jeho
tvorba byla dosud představena na více než čtyřiceti
výstavách samostatných a téměř dvou stech výsta-
vách kolektivních. Jeho obrazy je možné v tuto dobu
spatřit např. ve stálých expozicích Národní galerie
v Praze, Středočeské galerii v Kutné Hoře, Moravské
galerii v Brně, Východočeské galerii v Pardubicích
nebo Galerie moderního umění v Hradci Králové.
Načeradského dílo je veřejností prezentováno také
významnými soukromými sběrateli moderního umění – v Praze mecenáškou umění Medou Mládkovou
ve stálé expozici Muzea Kampa a Vladimírem Železným v Galerii Zlatá husa, na Slovensku sběratelem Ivanem Melicherčíkem, který svou kolekci
Načeradského děl představil v loňském roce v gotickém kostele klarisek v centru Bratislavy.
V roce 2013 bude v Praze vydána obsáhlá kniha mapující Načeradského kresby, koláže a grafiky z let 1956 až 2013 a na Slovensku vyjde kniha
představující kolekci děl J. Načeradského v majetku sběratele Ivana Melicherčíka. Autorova tvorba
bude v letošním roce představena také na několika
samostatných výstavách: Od 13. března v pražské
Galerii Vltavín, následně v Letohrádku v Ostrově,
v pražské Galerii U Betlémské kaple, na Slovensku
v Oravské galerii v Dolném Kubíně a v Považské
galerii umění v Žilině. Obdivovatelé mistrovy tvorby se tedy mají nač těšit.
Petr Mach
K STOLETÉMU VÝROČÍ ZALOŽENÍ SKAUTINGU
VE VLAŠIMI
V dubnu roku 1914 byl na výborové schůzi Sokola schválen návrh na založení skautského odboru
Sokola Vlašim. Byla to doba, kdy český skauting
byl ještě v plenkách. Velice stručné zprávy o tomto
počinu uvádí Pamětní kniha města Vlašimi (1918
– 1935).
Přípravami k započetí této skautské činnosti byl
pověřen František Kulík, syn mlynáře ve Vlašimi
(narozen 10. 9. 1890, zemřel 19. 6. 1945).
Skautská myšlenka pronikala do českých zemí již
v roce 1910. Jejich propagátorem byl Antonín Benjamin Svojsík (1876 – 1938), pedagog a hudebník,
člen představenstva Mezinárodního svazu skautů
a profesor reálného gymnázia v Praze na Žižkově.
Vraťme se však k Františku Kulíkovi. Byl mlynářem, je to zajisté povolání, které svým zaměřením má asi málo společného s výchovným ideálem
skautingu. Nejde zde však o výjimku, i on byl původním povoláním učitelem. Vystudoval Učitelský
ústav v Praze a po několik let působil jako učitel
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
na vesnických školách v okolí Vlašimi. Je to doba,
kdy Františka Kulíka láká historie a hlavně příroda.
V roce 1914 je odveden do první světové války.
Po příchodu z války se ujímá zděděného mlýna.
Brzy po té se seznamuje s A. B. Svojsíkem a stává
se nadšeným příznivcem myšlenky skautingu. Láska
k přírodě jej pak provází celý život. Brzy zakládá
ve Vlašimi chlapecký oddíl, který byl nepochybně
jeden z nejstarších mimopražských oddílů vůbec.
Již v začátcích kolem roku 1920 ve Františku Kulíkovi zraje myšlenka vybudovat na břehu řeky Blanice pod lesem Březina nedaleko města skautskou
rezervaci. Byla nazvána „Měsíční údolí“, název byl
zvolen podle jedné Londonovy povídky.
V době, kdy se vlašimský skauting díky houževnatosti a neochabujícímu nadšení bratra Kulíka rozrostl, byl v Měsíčním údolí vystavěn srub nesoucí
na jeho čelní straně skautské heslo „Buď připraven“
a nahoře ve štítě velkou skautskou lilii. Slavnostní
otevření srubu proběhlo v červenci 1928 za účasti
33
zakladatele československého skautingu A. B. Svojsíka a dalších tehdejších představitelů města. Pro
náčelníka Junáka Svojsíka byl vlašimský mlynář
František Kulík příkladem skauta, na kterém může
mladé hnutí a organizace stavět, jemuž je možno
důvěřovat a svěřovat ty nejnáročnější úkoly.
František Kulík, který celý svůj život zasvětil
skautingu, byl náčelníkem Svojsíkem navrhován
do významných funkcí ve Svazu skautů. Byl zemským místonáčelníkem, místonáčelníkem Svazu
a nakonec také místostarostou svazové Ústřední
rady skautingu. Byl nositelem nejvyššího skautského vyznamenání „Stříbrný vlk“.
Tato první skautská rezervace v tehdejším Československu vyrůstala postupně od roku 1931 do roku
1938, jak jí to dovolovaly finanční prostředky. Nakonec se mohla skautská rezervace pochlubit celkem šestnácti dřevěnými chatami, kterým vévodil
velký srub „Buď připraven“, postavený v roce 1928.
Byla zde kuchyně a jídelna se zděným přízemím.
Rok od roku této první rezervaci rostla popularita.
Stala se vyhledávaným a oblíbeným tábořištěm.
Rezervaci navštěvovaly postupně skautské oddíly
z Prahy i dalších větších měst. Nebyly vzácností
návštěvy také ze zahraničí, jak ostatně zapsáno
v Kronice vlašimských skautů, zvané také „Kronika velkého srubu“, vedená od 26. 7. 1928 do 15.
Portrét Br Vů (bratra vůdce) Františka Kulíka.
Měsíční údolí skautů ve Vlašimi z roku 1932.
34
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
9. 1939. Jmenujme např. návštěvu skautů z Indie
(1933), z Německa a Švédska (1936), z Francie
(1937). Není bez zajímavostí návštěva Měsíčního
údolí dne 21. 5. 1934 velvyslance Číny s chotí nebo
dne 9. 7. 1934 tajemnice Mezinárodního úřadu pro
skauting z Londýna S. T. Warnerové a další.
V roce 1938, kdy Měsíční údolí dostalo konečnou podobu, zemřel jeden z významných skautských spolupracovníků bratra Kulíka, Ing. Jindřich
Neubauer. Byl spoluzakladatelem rezervace, který
nešetřil, stejně jako František Kulík, na výstavbu rezervace vlastními penězi ani odbornými znalostmi.
Nelze upřít, že architektura rezervace byla především dílem bratra Jindřicha Neubauera.
Po osvobození v roce 1945 umírá první vůdce
vlašimských skautů a zakladatel Měsíčního údolí
bratr František Kulík.
Josef Moudrý
Foto: archiv autora
100 LET SKAUTINGU VE VLAŠIMI
1914 – založení skautingu
Skauting byl ve Vlašimi založen na jaře roku
1914 učitelem a pozdějším mlynářem Františkem
Kulíkem. Nejprve byl založen chlapecký oddíl
a později se ke skautování přidaly i dívky, které
vedla jeho manželka.
Oddíly se scházely v zahradním altánku bratra
Kulíka, za nepříznivého počasí měli skauti k dispozici kancelář ve mlýně. Během několika let se
vlašimská skautská organizace rozrostla na tři oddíly
s celkovým počtem 70 členů. Vlašimští skauti se
aktivně zapojovali do veřejného života ve městě,
do Vlašimi jezdily návštěvy z Anglie, Holandska,
Číny, Indie.
V roce 1920 začal bratr Kulík budovat junáckou
rezervaci Měsíční údolí, která skautským oddílům
z celé republiky slouží dodnes. V Měsíčním údolí
jsou tři sruby, které poskytují skautským oddílům
zázemí při výpravách a letních táborech.
Rok 1939 – první zákaz činnosti
Bohužel pro skauty přišel rok 1939 a Junáku je
poprvé oficiálně zakázána činnost. Někteří členové
skautských oddílů i přes to ve své činnosti pokra-
Slibový oheň vlašimských skautů na letním táboře 2013 (foto: M. Setnička).
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
35
Dne 26. července 1928 byl ve skautském středisku v Měsíčním údolí otevřen Velký srub (zdroj: archiv skautského střediska Vlašim).
Velký srub, 26. 7. 1928, zleva Dr. Herles – zpravodaj Junáka, br. Stůj z Kladna, Ing. Židlický – zahraniční zpravodaj Junáka, Fr. Kulík z Vlašimi, A. B. Svojsík – náčelník Čs. Junáka,
Ing. Neubauer stavitel z Vlašimi (zdroj: archiv skautského střediska Vlašim).
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
37
čovali neoficiálně. Schůzky probíhaly v Měsíčním
údolí v chatě Há-eS. Kvůli utajení členové skautského oddílu přicházeli jednotlivě, aby nevzbudili
podezření.
1945 – obnovení činnosti
Po osvobození Československé republiky v roce
1945 se sešli skauti v Měsíčním údolí a obnovili
svou činnost. Po svém otci převzal vedení skautské
organizace ve Vlašimi Jiří Kulík. Vzhledem k tomu,
že žil mimo Vlašim, se jeho nástupcem stal doktor
Švimberský. Společně s ním se na vedení podíleli
i předváleční členové: Arnošt Rys, Gustav Melichar,
Žofie Kulíková a jiní. V počátku své obnovené činnosti získali klubovnu v Husově domě a o rok později se oddíly scházely v prostorách zámku. V této
době mělo vlašimské skautské středisko devět dětských oddílů. Poslední významnou událostí tohoto
období bylo odhalení pamětní desky Františka Kulíka 20. června 1948 v Měsíčním údolí a štafetový běh
s pochodněmi k jeho hrobu na vlašimský hřbitov.
1948 – druhý zákaz činnosti
Po roce 1948 byla opět, již podruhé, činnost Junáku zakázána. Veškerý skautský majetek byl převeden na místní pionýrskou organizaci. I v této době se
někteří členové nadále ilegálně scházeli a udržovali
skautské ideály při životě.
1968 – po naději přichází třetí
zákaz činnosti
V další, velmi krátké fázi, obnovení činnosti Junáka v letech 1968 – 1970 získali vlašimští skauti
zpět do užívání Měsíční údolí, které po letech správy
pionýrskou organizací velmi utrpělo. Některé stavby
byly ve velmi špatném stavu a musely být strženy.
Znovuobnovení se dočkal jen Velký srub a chatka
Há-eS (Hlavní stan). Vzhledem ke stavu, v jakém
se nacházelo Měsíční údolí, se letní tábory v těchto
letech konaly u Zmrhalu nedaleko Tučap. Po smrti
malířky Anny Roškotové získali skauti do užívání
zahradu na Palackém náměstí. Zde si skauti začali
stavět svou první klubovnu.
Koloběh času byl neúprosný a opět přišel zákaz
činnosti pro Junáka. Veškerý skautský majetek byl
opět předán pionýrské organizaci při ZŠ Vorlina.
1989 – znovuobnovení činnosti
Po listopadové revoluci v roce 1989 se opět schází
vlašimští skauti, aby zahájili svou činnost. Junáci
získávají za symbolickou cenu od města klubovnu
v Poděbradově ulici, kde si vybudují zázemí pro
další činnost. Měsíční údolí a klubovna na Palackého náměstí se také vrátily zpět do správy a majetku
skautského střediska. Od roku 1990 se skautské
středisko Vlašim opět začalo zapojovat do společenského života města, tvoří jeho nedílnou součást
při volnočasových aktivitách mládeže. Středisko
vedl nejprve Lumír Průcha. Ve vedení střediska byli
dále Anna Svitáková (roz. Selingerová) a Miloslav
Selinger – zástupci vůdce, Pavel Kočí, Bohumil Janouš, Alois Stříbrný. V roce 1992 členky skautského
střediska navázaly na tradiční zahraniční návštěvy.
Tento rok se vydala Hanka Šimonová na setkání
Gaglle do Hulton parku v Manchesteru. O rok později se děvčata Petra Šmídlová a Eva Koňasová opět
vydaly do Anglie na tábor Vážka, který se konal
ve Walesu. V současnosti má skautské středisko dva
dětské oddíly, které mají 55 členů, a dva oddíly dospělých v počtu 37 členů. Od roku 1996 převzala
vedení střediska Anna Grubrová (roz. Selingerová)
a ve vedení zůstává dodnes. Na vedení skautského střediska se dále podílejí Jarmila Klaudysová,
Marek Bach, Josef Mádle, Naďa Ryšánková a další
členové střediska.
Děkujeme všem, kteří podporují naši činnost
a věří skautským ideálům, které v naší zemi přetrvávají již 100 let.
Jarmila Klaudysová, Marek Bach
OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXVIII.
Z historie ochotnického divadla v Týnci nad Sázavou
Mezi místa na našem okrese, která se těší více než
stoleté tradici ochotnické divadelní činnosti, se řadí
i město Týnec nad Sázavou. Jeho počátky se datují
rokem 1899, kdy byl založen Sbor dobrovolných
hasičů obcí Týnice, Brodce a Podělusy a při něm
38
dramatický odbor. První veřejné vystoupení se uskutečnilo na mikulášské zábavě 2. prosince 1899 v sále
bývalé továrny na výrobu kameniny. Uvedena byla
komedie o jednom obraze Palečkovo dobrodružství
a sólová vystoupení Stavitel z Bráníka a Pražský
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Hra Oblaka, J. Kvapil, 1945, zleva: J. Rybář, V. Žižková, J. Bayer a M. Walzbergerová.
Véna. Představení se konala většinou v hostinci
u Korbelů, a to až do začátku první světové války,
kdy většina členů narukovala a činnost spolku téměř
zanikla. Z repertoáru uvádíme například Drama čtyř
stěn (František Adolf Šubert), Tajemství myslivny
(Filip Balek-Brodský) a Jízdní hlídka (František
Langer).
Další divadelní spolek vznikl se založením Tělocvičné jednoty Sokol v roce 1906. Činnost byla
uvedena pořádáním slavných Šibřinek a v divadelní a loutkářské práci trvala do roku 1914, kdy
z již zmíněných důvodů ustává a ožívá až v roce
1921. V následujících letech byly uvedeny hry např.
Kostnické plameny (J. F. Karas), Jedenácté přikázání (František F. Šamberk), Staré hříchy (Josef
Štolba), Vodní družstvo (Josef Štolba), Románek
na horách (Josef Skružný) a drama Karel Havlíček
Borovský (F. F. Šamberk). Od roku 1925 se spolek
stává členem Ústřední matice divadelních ochotníků
českých. Z významných režisérů je třeba jmenovat např. Jaroslava Beneše a dva učitele J. Kraifa
s J. Reitingerem. Je nutné také zmínit, že vznik saPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
mostatného Československa byl motivací k založení
divadelních spolků v samotném okolí Týnce (např.
v Peceradech a Krusičanech).
Mezi lety 1918 až 1922 působí v Týnci ještě
dvaadvacetičlenné Sdružení studujících. V počátku spolupracovalo s místními ochotníky, později
se rozhodlo pro práci s loutkami. Zakoupilo loutkové divadlo a vystupovalo pro malé i velké diváky
v místě a okolí. Studenti po ukončení studií předali
divadlo obci. Poté bylo zapůjčováno Sokolu.
Poměrně bohatá divadelní činnost byla v Týnci
v letech druhé světové války. Při místní osvětové
besedě se v roce 1941 utvořil dramatický odbor. Celkově se zvýšila i úroveň divadelní ochotnické práce.
Spolek začíná s hrou Františka Šamberka J. K. Tyl
a v témže roce jsou ještě uvedeny hry J. Vernera
Bohatý chudák a Nezbedný bakalář od Zdeňka Štěpánka. Jen v roce 1943 bylo uvedeno sedm premiér.
Rok 1943 zaznamenal vznik divadelního spolku při kulturním odboru zaměstnanců Zbrojovky
ing. Františka Janečka. Organizátory a režiséry se
stali již zmínění pánové Kraif a Reitinger.
39
Aktivita neupadá ani v poválečných letech. Mimo
práce na domácím jevišti spolek pořádá výměnná představení a zúčastňuje se mnoha přehlídek.
V soutěži Čechův divadelní máj v Benešově dosahuje úspěchů v podobě předních míst v jednotlivých
ročnících.
Od roku 1948 působí spolek jako Dramatický odbor při Závodním klubu pracujících Metazu a Jawy.
Divadlo se hrálo v přízemí budovy hotelu, původně
bývalé továrny na výrobu kameniny. „Bylo to dost
těsné prostředí, neboť ve stejných prostorách se
provozovalo i kino a konaly se i jiné kulturní alce.
Bylo třeba stále měnit a stavět hlediště a upravovat
ho k provozování kina,“ vzpomíná člen bývalého
souboru a dnešní pamětník Jiří Borovička. Situace
se změnila až v roce 1963, kdy byl objekt přestavěn
na kulturní dům. Zlepšení podmínek znamenalo pro
spolek příliv mnoha mladých nadšenců, kterým se
věnovala výborná herečka a režisérka Marie Mlejnská. Nacvičila a uvedla v sedmdesátých letech řadu
pohádkových her. Dochází k oživení divadla i zásluhou další herecké a režisérské osobnosti ing. Josefa Bayera, který věnoval veškerý svůj volný čas
ochotnickému divadlu více než padesát let. Vychoval mnoho herců a uvedl na týneckém jevišti ve své
režii řadu kvalitních představení. Jeho poslední
inscenací byla Hubačova hra Dům na nebesích
v roce 1986.
Divadelní činnost spolku ochabuje. Ztrátu režiséra
se ještě pokusil zacelit o tři roky později člen souboru
Vratislav Měchura uvedením hry Miroslava Horníčka
Dva muži v šachu. Spolek se však udržet nepodařilo.
(Přílohou elektronické podoby časopisu je seznam
uvedených her souboru v období let 1941 až 1989.)
Snaha některých členů souboru vytvořit představení ke stému výročí založení prvního divadelního
spolku a uvedení první inscenace na týneckém jevišti se nezdařila. Nahradila ji beseda nad kronikou,
kdy se sešli bývalí členové spolku a jejich příznivci.
Závěrem lze ale s radostí konstatovat, že na téměř stoletou tradici divadelní ochotnické činnosti
v Týnci nad Sázavou se podařilo navázat na podzim
roku 2003. A to hned dvěma spolkům. Ale o tom až
v příštím vydání našeho čtvrtletníku.
Slávka Rýdlová
Zdroje:
Jiří Borovička: 100 let ochotnického divadla v Týnci nad
Sázavou
Publikace Město Týnec nad Sázavou
Kronika kulturních akcí
Hra Obracení Ferdyše Pištory, F. Langer, 1958, stojící zleva: J. Gayer, Z. Huňa, J. Retinger,
D. Křížová – Huňová, O. Hadač, L. Janoušek, V. Urie, sedící zleva: H. Zikmundová, J. Janoušek,
M. Sůrová, J. Měchura a J. Borovička.
40
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
SEZNAM HER
OCHOTNICKÉHO DIVADLA
v Týnci nad Sázavou
v letech 1941 – 1989
Rok
1941
1942
1943
1944
1945
Název hry
Autor hry
J. K. Tyl
F. Šamberk
Bohatý chudák
J. Verner
Nezbedný bakalář
Z. Štěpánek
Sluneční paseka
A. J. Urban
Člověk nemá jen sebe
F.Tetauer
Vrah jsem já
B. Polách
Divotvorný klobouk
V. K. Klicpera
Ryba na suchu
K. Konstantin
Právo na hřích
V. Werner
Tragedie mládí
A. Fekete
Jakož i my odpouštíme
J. Drda
Střídavě oblačno
V. Petrovičová
O pyšné princezně
autor neuveden
Právo na hřích
V. Werner
Směry života
F. X. Svoboda
Caesar
F. Zavřel
Domov
H. Suderman
Škola základ života
J. Žák
Podučitel
autor neuveden
Oblaka
F. Kvapil
Osmnáctiletí
autor neuveden
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
41
Rok
1947
1948
1949
1950
1951
1952
1953
1954
42
Název hry
Autor hry
Velbloud uchem jehly
F. Langer
Ulička odvahy
J. Mahen
Maloměstští diplomaté
J. Štolba
Země mlčí
autor neuveden
Křídový kruh
J. Pokorný
Třetí zvonění
V. Štech
Půlnoční vlak
A. Rydley
Svět bez oken
autor neuveden
Drahá Marta
F. Kožík
Přátelství
F. Kožík
Morálka paní Dulské
G. Zapolská
Výstřely v Dlouhé ulici
A. Swirsczyňská
Ženitba
N. V. Gogol
Xantipa
L. H. Morstin
Tažní ptáci
K. Želenský
Jíra Danda
Molière
Vesnický fotograf
autor neuveden
Zvíkovský rarášek
L. Stroupežnický
Nemá kocour pořád posvícení
A. N. Ostrovskij
Hluboké kořeny
A. d´Usseau
Tartuffe
Molière
Třetí zvonění
V. Štech
Na Valdštejnské šachtě
L. Stroupežnický
Pozdní láska
A. N. Ostrovskij
Jak je důležité míti Filipa
O. Wilde
Polibek královský
J. Říha
Kačátko
T. Gurevičová
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
Rok
Název hry
Autor hry
Lišák Pseudolus
Plautus
Pivoda vodník
F. Langer
Všichni moji synové
A. Miller
Jedenácté přikázání
F. Šamberk
Ženichové
K. S. Macháček
Morálka paní Dulské
G. Zapolská
Svátek pana ředitele
Z. Skowroňski
Lidé na kře
V. Werner
Pohádka o Honzovi a princezně
J. Beneš
Léto
F. Šrámek
Pražský flamendr
J. K. Tyl
1958
Obrácení Ferdyše Pištory
F. Langer
1959
Slamník
V. Petrovičová
1960
Člověk z Marsu
autor neuveden
Slavnosti lampionů
H. Pfeiffer
Lucerna
A. Jirásek
Příliš štědrý večer
V. Blažek
1962
Svatba sňatkového podvodníka
O. Daněk
1963
Naši furianti
L. Stroupežnický
1964
Naši furianti
L. Stroupežnický
1965
Je libo cigaretu?
J. Janovský
1966
Srpnová neděle
F. Hrubín
Podvod se svatbou
O. Daněk
Nebezpečná křižovatka
V. Ivanov
Škola základ života
J. Žák
Můj bratranec Vinetou
autor neuveden
Statečný Mikeš
B. Němcová
1955
1956
1957
1961
1967
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
43
Rok
Název hry
Autor hry
Paličova dcera
J. K. Tyl
Naše drahé děti
N. Manzari
Vzpoura sněhuláků
autor neuveden
1969
O statečné Máně
J. Lada
1970
Honza ve městě lhářů
autor neuveden
1971
Šípková Růženka
L. Feldek
Čertovy zlaté vlasy
G. Schulze
Sňatková podvodnice
O. Daněk
Tajnosti pařížské
E. Sue
Švec a čert
K. Jírová
1974
Dámský krejčí
G. Feydeau
1975
Srpnová neděle
F. Hrubín
1976
Červen - počátek léta
J. Edlis
1977
Carevniny zlaté střevíčky
autor neuveden
1978
Komedie o strašidle
T. M. Plaut
1979
Pivoda vodník
F. Langer
Z pohádky do pohádky
O. Nedbal
Přátelství
F. Kožík
1980
Dívka pro mé babí léto
V. Přibský
1981
Dámský krejčí
G. Feydeau
1982
Košilka
O. Zelenka
1983
Jak zemřít na lásku
J. Jílek
1984
Svatba sňatkového podvodníka
O. Daněk
1986
Dům na nebesích
J. Hubač
1989
Dva muži v šachu
M. Horníček
1968
1972
44
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 2
ZE STARŠÍCH ČÍSEL
KRONIKA
V Bystřici u Benešova si postavili pěkný památník padlým obětem světové války; psali
jsme o něm již v loňském ročníku Pod Blaníkem na stránce 92. Ke konci září t. r. jej odevzdají veřejnosti. Otiskujeme jeho obrázek.
Památník je budova; po stranách vchodu jsou
mramorové desky. Do desek jsou vyryta jména
vojínů z Bystřice, kteří padli za světové války.
V budově bude veřejná knihovna a čítárna; to
bude v jedné polovině. V druhé polovině bude
hasičská zbrojnice.
Základní kameny k památníku byly položeny
24. dubna t. r. Přivezli je z Blaníka a z Tábora.
Při slavnosti otevření památníku bude uspo-
řádána v místnosti pro knihovnu legionářská
výstavka, k níž přispělo hodně ředitelství Památníku Národního osvobození v Praze, které
též pošle slavnostního řečníka.
Bystřičtí vykonali k uctění památky padlých
vojínů velmi krásný čin. Bude přinášeti užitky
trvalé a bude nejlepším pomníkem těm, kteří
se již svobody ve vlasti nedočkali.
Den slavnostního otevření bude oznámen
v novinách. Doporučujeme, abyste hojnou návštěvou dokázali, že se vám dobrý a prospěšný
čin bystřických občanů líbí.
řídí J. Honner
Památník padlým v Bystřici.
REGIONÁLNÍ POVĚSTI, POVÍDKY, VYPRÁVĚNÍ A POEZIE
DOPIS Z FRONTY (2)
Vpravo a vlevo na dalekých kopcích srbské
země bylo viděti sem a tam zablesknutí kanonů na znamení, že se bojuje. Slyšeti nebylo
nic, poněvadž to bylo daleko. Ale nám stačilo,
co jsme viděli: Každý z nás, i důstojníci, spatřil poprvé v životě pravý válečný oheň. Na ten
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
okamžik nezapomeneme do smrti. Každý
z nás zbledl jako stěna a žádný neměl sil, aby
vyrazil ze sebe slovo. Vystoupili jsme tiše z vlaku, postavili z kvérů pyramidy a čekali na další
rozkaz k pochodu; seřadili jsme se a šlo se
do širé tmy slavonské pouště. Když jsme přiI
šli za městečko, bylo rozkázáno nabít kvery
ostrými patronami. Byl to již pochod proti nepříteli, ovšem ještě na rakouské půdě. Tak se
mašírovalo v té tmě, že jeden druhého neviděl,
hodinu za hodinou.
Náš hejtman šel na 100 kroků před námi asi
s 50 muži jako patrola a my potmě za ním. Daleko široko ani světla ani vesnice, jen sem tam
pod našimi nohami mrtvola koně aneb rozbitý
vůz. A takovým překážkám jsme se snažili vyhýbati. Vpravo a vlevo kukuřicové pole. Slyšeli
jsme, že náš regiment (tj. pluk) byl přepaden
v kukuřicových polích nepřítelem a že jich
hrozně málo zůstalo, tak si můžete myslet, jak
nám bylo teskno, když ta kukuřice v noci jenom
trochu zašustila. Tak jsme šli čtyři hodiny, každý až nad míru utrmácený.
Těšili jsme se na odpočinek, ale sklaplo
nám. Přišli jsme na blízko jednoho vojenského
tábora, bylo vidět všelijaká světla i naše řady
byly najednou osvětleny, jenom okamžik elektrickým reflektorem, měli jsme za to, že nás
nepřítel hledá. Naši komandanti běželi honem
k hejtmanovi se ptát, co to znamená, ale to překvapení! Hejtman s 50 muži byl pryč a nebylo
možno ho najíti. Teď si pomyslete ten náš stav!
Žádného komandanta a nepřítel možná před
námi! Tak jsme obrátili a rychle zas tou cestou
zpět. Šli jsme zas asi dvě hodiny, ale dál už
to nešlo, jeden po druhém padal unavením.
Nebyla to žádná maličkost: tři dny a tři noci jet
s vlakem, skoro nic nejíst a nespat a teď takovou cestu! Když jsme ztratili asi polovic lidu,
tak se řeklo „až posud a dost“, ani krok dále,
všecko padlo na holou zem a okamžitě usnulo.
Já nespal, měl jsem velký strach před přepadením nepřítelem, pomyslete si, kdyby nás tak
spící přepadl, co by z nás zůstalo? Stál jsem
v poli a hlídal své kamarády, když už jsem nemohl spát. Mezitím se počalo rozednívat. Tak
jsem šel a vzbudil jednoho důstojníka za druhým a radil jsem jim, abychom raději z toho
místa zmizeli. To byste neřekli, jak v takovém
pádu důstojníci vyslechnou rádi radu prostého
vojáka! Vstali všichni a dali rozkaz zas kupředu, kde jsme byli už večer, ale za dne to nebylo
přec jen tak smutné.
Když jsme tak asi půl druhé hodiny šli, zahlídli jsme zas našeho hejtmana, jel nám na koni
naproti. Jemu bylo hůř než nám. Myslel si, že
II
jsme byli zajmuti. Ten tábor, co jsme v noci viděli, to byli naši vojáci. Tak jsme tam k nim ráno
dorazili a až do poledne jsme si odpočinuli.
V poledne byl dán rozkaz připravit se do boje.
Večer se domašíruje do bitevní čáry. To byla
věru podívaná. Pomyslete si náramně velkou
nepřehlednou rovinu a kam jen oko lidské stačilo samý vůz, kůň a voják. Každý se umyl, vzal
čisté prádlo na sebe a druhé věci se všecky zahodily. Tam ležely strašné kopy špinavého prádla, kartáčů, mazání a všelijakých jiných věcí.
Každý se tak sám pro sebe loučil se životem.
To byl den, na který nezapomeneme do smrti. Důstojníci s námi vyhandlovali čepice, aby
se od nás nelišili, poněvadž slyšeli, že se střílí
hlavně na ně. Seděli s námi na zemi, každý
ten šálek s polévkou mezi nohami, obědvali tak
jako my. Byl to dojemný ohled. Před námi ještě
kouřily zříceniny srbské vesnice, která za trest
skrze zradu byla vypálena a obyvatelé dílem
pobiti, dílem zahnáni. Celá stáda opuštěných
prasat, slepic celá hejna a velká síla dobytka
běhalo sem a tam. Byl to smutný obraz válečného stavu. Vojáci nachytali prasata a jako
cikáni pekli a škvařili na otevřeném
ohni, masa a sádla dost. Jiní zas vařili ovce
nebo slepice, podle toho co kdo chytil.
Srbové to dělali obyčejně tak: Když naše
vojsko přišlo, tak vystrčili bílé prapory na znamení vzdání, přivítali vojáky a když byli za vesnicí, začali do nich střílet. Na základě toho
byl dán rozkaz každou dobitou vesnici vypálit a obyvatele pomlátit až na děti. Nebyl to
hezký rozkaz, ale věřte tomu, že toho ti lidé
zasloužili.
Večer toho samého dne o šesti hodinách
bylo všecko připraveno do boje. Byl dán rozkaz pochodu, ale potěšili jsme se ještě jednou.
Šli jsme jen asi půl hodiny a tu byl dán rozkaz,
postaviti „celty“, to jsou ty vojenské boudy, a jít
spát. Hned se ty obličeje zas trochu vyjasnily,
když slyšely, že se bude spát ještě na rakouské
půdě. O osmi hodinách naši kuchaři uvařili ještě kafe a šlo se spát. Ráno jsme byli o čtyřech
hodinách zbuzeni a byl dán rozkaz připravit se
na pochod. Bylo to na sv. Václava. Náš kadet
se jmenoval Václav, tak jsme mu šli gratulovat k svátku. Smutná to událost na své jmeniny jít do boje. Všichni Václavové předstoupili
a my jsme jim blahopřáli. Stály nám všem slzy
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
v očích. Vyrazili jsme z tábora a o půl páté hodině přestoupili jsme po umělém mostě řeku
Sávu. Prostřed řeky tvoří hranici mezi Rakouskem a Srbskem. Tak jsme se na druhém břehu
nalézali již v nepřátelské zemi. Bylo nám velmi
smutno. Sluce překrásně svítilo, takže jsem si
zrovna myslil, že je to hřích do nebe volající,
takový den a taková přenešťastná práce! Každý měl jenom tu myšlenku, bude-li mu toho dopřáno, jíti zase po tomto mostě zpět a mnohý
z mých kamarádů se toho nedočkal.
(pokračování příště)
Jana Jindráková
REGIONÁLNÍ LITERATURA
SPOJENI V ŽIVOTĚ I VE SMRTI
Nakladatelství Gloriet vydalo v roce 2014
rozsahem nevelkou publikaci Spojeni v životě
i ve smrti, jejímž autorem je Jiří Chramosta. Je
věnována okolnostem atentátu na arcivévodu
Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku
hraběnku Žofii Chotkovou, který byl spáchán
28. června 1914 v Sarajevu. Autor popisuje
nejen samotnou tragickou událost, ale také co
atentátu bezprostředně předcházelo a co se
odehrávalo ve dnech příštích, a to především
z pohledu nejbližší rodiny obětí atentátu. Zajímavým pramenem, který autor využil, jsou
vzpomínky hraběte Jaroslava Thun-Hohensteina, budoucího poručníka osiřelých arcivévodových dětí. Publikace je vybavena bohatým
obrazovým doprovodem.
Radovan Cáder
JANKOV 1645
Bitva, která se odehrála u Jankova 6. března
1645, patří nejen k největším bitvám třicetileté
války, ale bezesporu také k nejvýznamnějším
vojenským operacím v dlouhé historii Podblanicka. A právě tomuto krvavému střetnutí mezi
švédským a císařským vojskem v polovině
17. století je věnována kniha Tomáše Kocha
Jankov 1645, kterou vydal v roce 2014 Historický klub z Týnce nad Sázavou. Zájemce v publikaci nalezne detailní popis průběhu bitvy, její
zasazení do širšího rámce vojenských i politických dějin třicetileté války i medailonky nejvýznamnějších osobností obou válčících stran.
Text knihy pak doplňuje množství fotografií,
které jednak reprodukují soudobé ikonografické prameny a především pak prostřednictvím
historických rekonstrukcí evokují podobu bitvy.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
Bez zajímavosti rozhodně nejsou ani fotografie
dokumentující vznik hraných scén pro obrazovou část publikace, umístěné na konci knihy.
Radovan Cáder
III
SEDLECKO A PRČICKO
Pod tímto názvem vyšel nákladem Marie Kovalové vlastivědný sborník hlásící se jako pokračovatel ke sborníku Český Merán (dokonce
je průběžně pročíslován – 18/2014).
Sborník obsahuje osm příspěvků, převážně
z pera osvědčených autorů vlastivědného sborníku Český Merán. Miroslav Fiala se věnuje uhřickým písmákům a ve svém druhém příspěvku
začátku první světové války. Marie Kovalová zařadila do sborníku čtyři své příspěvky. V prvním
se zaměřila na malíře Sedlčanska a Sedlecka
Jindřicha Stehlíka. Článek doprovodila nejen
množstvím fotografií malíře, ale také výběrem
jeho děl. V dalším článku se věnuje učiteli Františku Šmejkalovi, ve třetím připomíná 410 let od
úmrtí Jakuba Krčína, který byl významně spjatý se Sedleckem a Sedlčanskem. V posledním
článku připomíná rok po jeho smrti výtvarníka
a milovníka Českého Meránu Františka Miku.
Ladislava Doubravová, která mimochodem
graficky celý sborník zpracovala, zaznamenala a publikuje první část vzpomínek prčického
patriota Karla Táboříka. Sborník obsahuje ještě
zmínku o Karlu Spirhanzlovi, bratrovi známého
sedleckého rodáka Jaroslava Spirhanzla.
Pavel Pešout
UČITELSKÝ VOLEJBAL NA PODBLANICKU
Nejen pro učitele hrající volejbal, ale i pro
další volejbalové příznivce je věnován v pořadí vydání pátý „čtverec“, publikace Učitelský
volejbal na Podblanicku autora Stanislava Příhody.
Na osmdesáti stranách, z nichž dvacet je barevných, přináší autor nahlédnutí do historie
volejbalu, zejména do historie učitelských turnajů na Podblanicku. Publikace dokumentuje
založení tradice učitelského turnaje na Podblanicku od roku 1992 do současnosti. Každý ročník je doprovázen výsledky a bohatou
fotodokumentací. Celá publikace je věnována
nejen historickým faktům o dvaceti dvou ročnících učitelských volejbalových turnajů na Podblanicku, ale také přátelskému až recesnímu
pohledu na sportovní aktivity učitelů.
Autor publikace oslovil také pamětníky turnaje, kteří v kapitole „Vzpomínky pamětníků“
IV
připomínají jedinečné zážitky z turnajů i poděkování zakladateli této krásné podblanické
tradice.
Jiří Pavelka
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
ZPRÁVY A SDĚLENÍ
KRAJ TÓNŮ – NOVÁ EXPOZICE V RŮŽKOVÝCH
LHOTICÍCH
Dne 8. května 2014 otevřelo Muzeum Podblanicka, p. o. novou expozici v zámku Růžkovy Lhotice u Čechtic. Barokně-klasicistní zámek, vzniklý po roce 1787, spravuje muzeum
od roku 1973. Po náročné rekonstrukci v něm
roku 1984 zpřístupnilo expozici Hudební tradice Podblanicka. Letos byla jako jedna z akcí
Roku české hudby otevřena expozice nová
s názvem Kraj tónů. Tematicky navazuje na
předchozí, ale využívá nejnovější výzkumy i
odlišnou prezentaci. Ukazuje Podblanicko jako
hudební fenomén. Kraj spojený v průběhu 16.
– 20. století s mimořádným počtem osobností
české a evropské hudby. Zároveň evokuje atmosféru sídla majetných svobodníků konce 18.
a 1. poloviny 19. století.
Expozice v patře zámku využívá bývalé obytné pokoje a chodbu. První místnost přibližuje
osobnosti konce 16. až poloviny 19. století. Nechybí benešovský Jan Trojan Turnovský (před
1550 – po 1606), skladatel vícehlasých písní.
S širším Podblanickem souvisí sedlecký varhanář Bedřich Semrád (kolem 1704 – 1784).
Zvláštní pozornost je věnována Janu Dismasi
Zelenkovi (1679 – 1745), rodáku z Louňo-
vic. Reprodukce a faksimile ukazují skladby
a osoby z jeho života. K barokní hudbě patří
hoboj lipské dílny Carla Sattlera (kolem 1780).
Místo mají i méně uváděné postavy jako např.
vlašimský Primitivus Niemecz (1750 – 1806),
geniální konstruktér automatofonů. Nebo sedlecký Josef Jelínek (1758 – 1825), Mozartův
přítel a mistr klavírních variací. Plně je připomenut i rodák z Krasovic Franz Hauser (1794
– 1870). Přední evropský pěvec a zakladatel
konzervatoře v Mnichově (1846).
Druhá místnost (Zelený salon) odkazuje na
Bedřicha Smetanu (1824 – 1864), jehož rodina vlastnila Růžkovy Lhotice v letech 1835
– 1844. Bedřich tu poznával „pravý venkov“,
společenský život a prožíval lásky. Starší klavír
pochází z pražské dílny Václava Jiříkovského
a Bedřich na něm koncertoval 27. září 1840
při akademii v čechtickém zámku. Jiříkovského
klavíry se dochovaly pouze dva – v Růžkových
Lhoticích a Českém muzeu hudby. Mezi podobenkami vynikají kopie portrétů Bedřichových
rodičů. Pracovní stůl a další mobiliář evokují
pokoj obývaný Bedřichem. Autentické jsou nádoba na vodu a cvikr Bedřicha Smetany. Na
Zámek Růžkovy Lhotice s novou expozicí Kraj tónů (foto: V. Hanusová, květen 2014).
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
V
Zelený salon s klavíry Bedřicha Smetany (foto: V. Hanusová, květen 2014).
druhý klavír (značky F. Blümel in Wien) hrával
v závěru života v Jabkenicích. Komponoval
u něj zřejmě i báseň Blaník, jejíž faksimile je
vystaveno. Prostor dostala také Prodaná nevěsta, ovlivněná zřejmě poutěmi na vlašimské
Loretě. Pušky odkazují na lov, s kterým začal
Bedřich právě ve Lhoticích.
Třetí místnost připomíná především tři významné postavy spojené s Podblanickem.
Richarda Wagnera (1813 – 1883), který na
podzim 1832 pobýval na pachtovském zámku
v Pravoníně. Zdeňka Fibicha (1850 – 1900),
rodáka ze Všebořic, kde poznal poetiku lesních
zákoutí. A Gustava Mahlera (1860 – 1911),
který ve Vlašimi navštěvoval svého bratrance
Gustava Franka. Osobnosti přibližují malované portréty, reprodukce a dobové tisky. Včetně programu premiéry Mahlerovy 8. symfonie
v Mnichově (1910). Připomenuto je i působení
vlašimského Ferdinanda Hellera, divišovského Čeňka Vinaře a prčických bratrů Tausiků.
Místnost oživuje také tradici vojenských kapelníků. V čele s divišovským Franzem Rezkem
– postavou zlaté éry rakouské vojenské hudby.
VI
Atmosféru kolem roku 1850 evokuje nábytek
i klavichord slavné lipské dílny Carl August
Klemm. Ze stejné doby je většina vystavených
dechových a dalších nástrojů.
Čtvrtá, největší místnost (Modrý salon) navozuje atmosféru konce 18. století, kdy František Dorn stavěl zámek ve Lhoticích. Pozdně
barokní skříně a jídelní stůl doplňuje keramika.
Několik kusů z vlašimského zámku odkazuje
na roli Auerspergů v hudebním životě kraje.
Místnost připomíná především Josefa Suka,
rodáka z Křečovic. Nechybí klavír (Lauberger
& Gloss), na který hrál v Benešově a Švabinského grafika k mistrovým padesátinám (1924).
Zastoupeni jsou i Sukovi „podblaničtí současníci“. Na Souticích pobývala v létě 1912 a 1913
Ema Destinnová (1878 – 1930). Ve Voticích
vyrůstal Josef Horymír Čapek (1860 – 1932),
který uváděl v USA premiéry Smetanových děl.
Na Podblanicko se vracel klavírní virtuos Jan
Heřman (1886 – 1946), rodák z Neveklova. Do
2. poloviny 20. století již zasahují jankovský
pěvec Egon Fuchs (1886 – 1958) a ratměřický
houslový virtuos a dirigent Josef Vlach (1923 –
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
1988). Tématem je také Blaník jako motiv české hudby. Vedle Smetanovy symfonické básně
jsou připomenuta díla Zdeňka Fibicha, Leoše
Janáčka (1854 – 1928) či Josefa Bohuslava
Foerstera (1859 – 1951). Zámecká chodba seznamuje s historií sídla v Růžkových Lhoticích,
od první zmínky roku 1363 po současnost.
Instalace šla cestou narrative rooms, vyprávějících místností. Jsou členěny v duchu
„zámeckých interiérů“, obrazový materiál
a předměty ale pojednávají témata. Zámek tak
vypráví tři hlavní příběhy: Ukazuje Podblanicko jako kraj spojený s „velkými“ i „menšími“
jmény české a evropské hudby. Připomíná
pobyt Bedřicha Smetany ve Lhoticích. A při-
bližuje vývoj sídla, které se jako „svobodnický
zámek“ vymyká v českých zemích. Expozice
Kraj tónů byla připravena díky zvláštní dotaci
Středočeského kraje (kurátor – PhDr. Jindřich
Nusek; výtvarné a technické řešení – PhDr.
Jindřich Nusek, Mgr. Veronika Hanusová).
V rámci projektu byl vydán také skládací leták
Zámek svobodníků. Růžkovy Lhotice můžete
navštívit celoročně. Běžný provoz probíhá od
dubna do konce září denně od 9 do 16 hodin,
kromě pondělí. Skupiny se mohou objednat
i ve zbývajícím období. Zámek se zahradou
slouží také ke svatebním obřadům.
Jindřich Nusek
ROZHLEDNA ŠPULKA U LBOSÍNA JE OTEVŘENA
Přesně rok poté, co byl na vrchu Březák ským pivem a pronesl „Špulko, křtím tě jméu Lbosína položen základní kámen, nastal nem otce Mirka Kratochvíla a matky, kterou zookamžik slavnostního otevření rozhledny sobňují všichni, co pomáhali“. Po celý den zde
s příznačným jménem Špulka. vládla velmi příjemná atmosféra. Pro řadu lidí
to byl nevšední zážitek. Do samotného přestři
Vše začalo 26. dubna v devět hodin ve Lbo- žení 150 m dlouhé stuhy rozvinuté kolem rozsíně, kde ředitel ZŠ Divišov Petr Lunga společně s dětmi pěti škol přivítal návštěvníky na začátku naučné stezky. Ty si připravily zajímavá
zastavení a provedly velmi početný průvod lidí
po téměř kilometr dlouhé stezce vedoucí až k rozhledně Špulka. Slavnostní otevření regionálně významné
stavby bylo doprovázeno slovem a hudbou.
Benešovští skauti rozvinuli kolem rozhledny
dlouhou stuhu, v podání dechového orchestru Vranovanka zazněla státní hymna. Velké
shromáždění přivítal Zdeněk Eichler, starosta Městyse Divišov, o pár minut pokračoval
v projevu Libor Matoušek, předseda svazku
obcí CHOPOS. Následně předstoupila před
řečnický pult architektka rozhledny paní Torkoniaková a vyslovila pochvalu místní vřelé
občanské společnosti. Manažer svazku a koordinátor projektu Miroslav Kratochvíl předal
s poděkováním paní architektce květiny, poděkoval také všem za pomoc při realizaci projektu. V dalším projevu zazněla z úst farářů Petra
Tureckého a Martina Janaty slova mystická
a duchovní. Špulku v závěru oficiálního proDne 26. dubna 2014 byla pro veřejnost slavgramu pokřtil Miloslav Půta, spoluzakladatel
nostně otevřena rozhledna Špulka.
DSO CHOPOS. Zkropil rozhlednu benešovPod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
VII
je prakticky nemožné. Špulka je zajímavá už
svým ztvárněním. Ať se na ní podíváte odspodu nebo shora, vždycky vám bude připadat, že
někam padá. Je to jeden veliký optický klam.
Jistě je nevšední kamenná mapa mikroregionu nebo Venkovní kronika plná lidí, kterým
je Špulka blízká. Kdo se nebojí pohledu dolů,
spatří kamennou miniaturu území 21 obcí, které po řadu let táhnou za jeden provaz. Zvláštní
je určitě samotný tvar rozhledny připomínající
špulku nití. Návštěvníci kladně hodnotí daleký
výhled do všech světových stran. Za dobré viditelnosti jsou dokonce vidět Krkonoše. Poloha
místa je v tomto ohledu výjimečná.
Samotný vývoj a následná realizace je velmi unikátní. Téměř pět let trval celý projekt.
Poměrně dlouhý čas byl z dnešního pohledu
zcela nezbytný. Jak šel čas, rozvinula Špulka
kolem sebe dlouhou nit, na které je navlečena
velmi početná skupina lidí, spolků a organizací. To je na celém projektu nejcennější.
Základní a technické informace:
první myšlenky postavit v území rozhlednu
září 2009,
 výstavba rozhledny v letech 2013 – 2014,
 základní kámen položen 27. 4. 2013,
 slavnostně otevřena 26. 4. 2014,
 nadmořská výška rozhledny 532 m n. m.,
 poloha rozhledny Středočeský kraj, mikroregion CHOPOS, osada Lbosín u Divišova, vrch
Březák s nadmořskou výškou 533 m n. m.,
 maximální výška rozhledny 37,6 m (46,5 m
s anténou a bleskosvodem),
 výška vyhlídky 30 m,
 průměr základny 10,8 m,
 průměr střední části rozhledny 3,5 m,
 průměr vyhlídkové plošiny 5,8 m,
 dřevo – tlakově impregnovaný smrk a modřín,
 průměr centrální ocelové roury 1 m,
 na vrchol vyhlídky vede 150 schodů, vlastně
dnes už víme, že má o jeden schod navíc.
Miroslav Kratochvíl
Foto: autor

Rozhledna Špulka má také svého strážce,
je jím skřítek Špulík.
hledny se zapojilo minimálně 250 lidí. Možná
by to bylo i na zapsání do Guinessovy knihy
rekordů. První výstup na rozhlednu podnikly v tento den stovky lidí. Účast byla veliká
a předčila mnohá očekávání.
První měsíc provozu ukázal, že vrch Březák
u Lbosína bude velmi navštěvovaným místem.
Každý den chodí na rozhlednu desítky až stovky
lidí. O víkendech dosahuje návštěvnost až tisíce lidí. Pro veliký zájem byl u rozhledny otevřen
prodejní a informační stánek. Zkušebně je otevřen každý víkend od 11 do 17 hodin, o prázdninách bude pravděpodobně častěji.
Špulka určitě patří mezi nevšední stavby regionu. Vyhlídka v třiceti metrech jí řadí mezi
vyšší rozhledny. Zajímavostí kolem Špulky
je nespočet a popsat vše v několika větách
SOUTĚŽ KE DNI ZEMĚ 2014
Výstavou všech zaslaných prací skončil
v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim 24.
ročník výtvarné a 21. ročník literární soutěže
konané u příležitosti Dne Země. Tento svátek
VIII
si každoročně připomínáme 22. dubna.
Soutěž pořádá již tradičně v jarních měsících
AOPK ČR, Správa CHKO Blaník ve spolupráci s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
Letošního ročníku se zúčastnilo 28 základních
a středních škol a školských zařízení okresu
Benešov. Porota vybírala z téměř 500 prací.
Organizátoři pro letošní ročník soutěže zvolili
téma „Co se skrývá v lese?“. Ve výtvarné části
soutěže děti zobrazily především lesní zvířata
za použití nejrůznějších technik. Nakreslily ale
také to, co se jim v lese nelíbí – například od-
padky skryté v lese. Do literární soutěže bylo
zasláno 34 prací. Jednalo se především o básničky, ale i pohádky, bajky a příběhy ze života
lesních zvířat i nadpřirozených bytostí.
Všechny soutěžní práce byly vystaveny od
19. dubna do 11. května 2014 v Podblanickém
ekocentru ČSOP Vlašim.
Ivana Křížová
VYHODNOCENÍ
Výtvarná soutěž
I. kategorie (1. – 2. třída)
1. místo: Emma Bělohlávková, 7 let, ZUŠ Votice
1. místo: Hana Podhrázská, 7 let, ZUŠ Votice
2. místo: Marie Novotná, 7 let, ZŠ Sídliště
Vlašim
3. místo: Rádhika Průchová, 9 let, ZUŠ Vlašim
II. kategorie (3. – 4. třída)
1. místo: Matyáš Loužecký, 10 let,
ZŠ Netvořice
2. místo: Alžběta Jandová, 10 let,
ZŠ Načeradec
3. místo: Lukáš Jablonský, 10 let,
ZUŠ Vlašim
Čestné uznání: Nikola Matějková,
10 let, ZŠ Vlašim Vorlina
V první kategorii výtvarné soutěže byly uděleny hned dvě první místa a jedno z nich obsadila
Emma Bělohlávková ze ZUŠ Votice.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
IX
První místo v páté kategorii výtvarné soutěže obsadil Štěpán Svoboda z vlašimského gymnázia.
III. kategorie (5. – 6. třída)
1. místo: Soubor prací žáků 6. třídy ZŠ Netvořice (Lucie Jirásková, Daniel Dvořák,
Nela Červená, Radka Šínová, Natálie
Zahrádková, Kateřina Kutová)
2. místo: Veronika Mašková, 11 let, ZUŠ Votice
3. místo: Eva Říhová, 11 let, ZUŠ Votice
IV. kategorie (7. – 9. třída)
1. místo: Karolína Vilímovská, 14 let, ZUŠ Vlašim
2. místo: Filip Štamfr, 13 let, ZUŠ Votice
3. místo: Lukáš Fialka, 13 let, Gymnázium Vlašim
Čestné uznání: Šárka Nevšímalová, 12 let,
ZŠ Sídliště Vlašim
V. kategorie (střední školy)
1. místo: Štěpán Svoboda, 17 let, Gymnázium
Vlašim
2. místo: Václav Skála, 18 let, Gymnázium
Vlašim
3. místo: Klára Ptáčková, VOŠ a SZeŠ Benešov
Čestné uznání napříč kategoriemi
Kolektivní práce žáků ZUŠ Vlašim
X
Literární soutěž
I. kategorie (1. stupeň ZŠ)
1. místo: Milada Dvořáková, 9 let, ZŠ Týnec
nad Sázavou
2. místo: Andrea Mikerová, 10 let, ZŠ a MŠ Na
Karlově Benešov
3. místo: Kolektivní práce žáků 1. – 3. ročníku
ZŠ a MŠ Louňovice pod Blaníkem (V. Borkovcová, M. Macháček, A. Pospíšil, E. Karasová, H. Klaudysová)
Čestné uznání: Kolektivní práce žáků 4. třídy
ZŠ a MŠ Zdislavice
II. kategorie (2. stupeň ZŠ)
1. místo: Marek Bouček, 15 let, ZŠ a MŠ Zdislavice
2. místo: Adam Votýpka, 14 let, ZŠ a MŠ Zdislavice
3. místo: Kateřina Formanová, 14 let, ZŠ a MŠ
Zdislavice
III. kategorie (střední školy)
1. místo: Michal Rezek, 18 let, OA Neveklov
2. místo: Alena Šolcová, VOŠ a SZeŠ Benešov
3. místo: Petra Vachová, 4. B, OA Neveklov
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
ZPRÁVY ZE ZÁCHRANNÉ STANICE
PRO ŽIVOČICHY ČSOP VLAŠIM
Začátek jara byl v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim nezvykle klidný, postupně
však začalo přibývat stále více a více pacientů,
potřebujících lidskou pomoc. Jednalo se především o osiřelá mláďata, která z různých důvodů přišla o své rodiče a musela tak přijmout
adoptivní péči člověka. Roli náhradních rodičů
na sebe vzali ošetřovatelé záchranné stanice,
pro které to znamenalo obětovat svým malým
svěřencům spoustu času a úsilí. Odchovat
mládě do doby, než je schopno se samo bez
pomoci nakrmit, znamená celodenní krmení
v několika hodinových intervalech a u nejmenších mláďat savců je důležité nepřerušovat
krmení ani během noci. Podaří-li se mládě odchovat, není ještě zcela vyhráno. Cílem ošetřovatelů je snažit se všechna mláďata i přesto, že
byla odchována uměle, navrátit zpět do volné
přírody. Na to je však potřeba každé mládě
připravit. V některých případech dochází u ta-
kových lidmi odchovaných jedinců k přílišnému přilnutí na člověka, což má za následek
ztrátu plachosti, která velmi znesnadňuje vypuštění zvířete zpět do volné přírody. V jarním
období je každodenním chlebem ošetřovatelů
záchranné stanice řešení problémů s mláďaty drobných pěvců, kteří vypadnou z hnízda
nebo jsou z něho vytaženi kočkou. Jako dobré
řešení se v těchto případech ukázalo vybudování náhradního hnízda. Díky hlasitému pískaní ptáčat jsou většinou rodiče schopni své
potomky znovu nalézt. Odběr mláďat do umělého odchovu by měl být vždy až tou poslední
možností. Nyní je v záchranné stanici pečováno o mládě kosa, 5 malých sýkorek a jednoho
dlaska tlustozobého.
V součastné době ošetřovatelé pečují
i o mládě výra velkého, které bylo nalezeno
v hnízdě na skále u Poříčí nad Sázavou. Při
bližším průzkumu hnízda bylo zjištěno, že něco
Na záchraně káně z vypuštěného rybníka se podíleli také benešovští hasiči
(foto: archiv ČSOP Vlašim).
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
XI
Mladý výr zachráněný před vyhladověním
(foto: M. Jakubův).
není v pořádku. V hnízdě se totiž hromadilo
velké množství ulovené kořisti a navíc bylo
vypozorováno, že do hnízda létá pouze jeden
z rodičů. Z nějakého důvodu došlo pravděpodobně k úhynu samice, což bývá u dravců
a sov problém, protože samice hraje důležitou
roli při krmení mláděte. Došlo tedy k tomu, že
samec stále nosil do hnízda ulovenou kořist,
nebyl však schopen mládě výra sám nakrmit.
Proto bylo nutné mládě výra co nejdříve z hnízda odebrat, jelikož mu jinak hrozila smrt vyhladověním. Po příjezdu do záchranné stanice
se výr sotva vešel do dlaně, ale během velice
krátké doby ztrojnásobil svojí váhu a díky velké chuti k jídlu stále nabírá na váze. Kromě
výra velkého, jsou v záchranné stanici ještě
ručně dokrmována tři mláďata puštíka obecného. Všechna tři mláďata pravděpodobně vypadla z hnízda a již se je bohužel nepovedlo
do hnízda navrátit. Jeden z puštíků měl navíc
zánět v oku, proto bylo bezpodmínečně nutné
nasadit léčbu.
V druhé polovině března se také konala velká událost, při které byla v Čáslavi vypuštěna
dvacetihlavá kolonie netopýrů rezavých. Netopýři byli probuzeni z hibernace při těžba dřeva,
XII
a tak museli přečkat zimu v záchranné stanici.
Vypouštěcí akce zaznamenala velký úspěch.
Netopýry při jejich odletu sledovalo odhadem
asi 200 lidí, společně se starostou Čáslavi
a přijela dokonce i televize, díky které vznikla
i zajímavá reportáž. Kromě netopýří kolonie,
byl navrácen do volné přírody také netopýr
pestrý, který byl nalezen ve Vlašimi v blízkosti
zámeckého parku, kde byl také po úspěšné
léčbě vypuštěn. Zpátky do přírody se vrací
i ježci, kteří se k nám dostali v loňském roce,
protože neměli dostatečnou hmotnost potřebnou pro zazimování. Nálezci, kteří nám volali
nebo ježky přivezli, si pro konkrétní ježky často jezdí, aby si je mohli sami vypustit zpět do
přírody. I díky tomu se daří ježky navracet do
stejných lokalit, odkud byli odebráni.
Kromě péče o mláďata se také podařilo
dokončit stavbu přírodního výběhu, který má
sloužit především pro osiřelá mláďata vyder
říčních. Hlavní částí tohoto nového výběhu je
velký rybníček, kde mohou mladé vydry dostatečně rozvíjet své plavecké schopnosti a naučí
se zde mimo jiné také lovit ryby. Kolem rybníčku je vysázena celá řada keřů a stromů tak,
aby bylo co nejvíce simulováno přirozené prostředí těchto silně ohrožených vodních šelem.
Prvními obyvateli výběhu jsou čtyři dospívající
vydry říční, které byly do záchranné stanice
přijaty již v průběhu minulého roku. Nový domov však budou obývat jen dočasně. Pokud
vše půjde podle předpokladů, budou tyto vydry
již za několik měsíců vypuštěny zpět do volné
přírody.
Petr Švingr
Krmení mladého prasete divokého
(foto: V. Švajcr).
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
DO TOHOTO ČÍSLA PŘISPĚLI
Mgr. Marek Bach, Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko Vlašim, Poděbradova 242,
258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim
([email protected])
Mgr. Kateřina Červenková, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Hana Chmelová, ZO ČSV Benešov, Lísek 075 E, 257 01 Postupice
([email protected])
Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Jana Jindráková, Pražská 1687, 256 01 Benešov ([email protected])
Mgr. Jarmila Klaudysová, Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko Vlašim,
Poděbradova 242, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Vít Kochánek, Vracovice 71, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected])
Ing. Miroslav Kratochvíl, svazek obcí CHOPOS, budova piaristické koleje,
Masarykovo nám. 1, 256 01 Benešov ([email protected])
Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod
Blaníkem ([email protected])
Petr Mach, Pštrossova 31, 110 00 Praha 1 ([email protected])
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim
([email protected])
Jiří Pavelka, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
PhDr. Daniel Povolný, Ph.D., Vlastivědný klub města nad Sázavou a okolí,
nádv. A. Hodějovského 48, 257 41 Týnec nad Sázavou ([email protected])
PhDr. Ivana Preislerová, Severní 968, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Erich Renner, Bezručova 1257, 256 01 Benešov ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
Bc. Petr Švingr, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Ing. Bohuslav Vtípil, Český svaz ochránců přírody, U Remízu 256, 285 06 Sázava
([email protected])
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
XIII
PŘEHLED PLÁNOVANÝCH AKCÍ MUZEA PODBLANICKA A ČSOP VLAŠIM
MUZEUM PODBLANICKA – ZÁMEK VLAŠIM
http://www.muzeumpodblanicka.cz
VÝSTAVY
Otevřeno úterý – pátek 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h..
26. 6. – 31. 8. 2014: Filmový svět Leopolda Zemana. Výstava připomene dílo žijícího filmového
architekta Leopolda Zemana (*1929), vlašimského rodáka, který jako výtvarník pracoval již na filmech Všude žijí lidé (1960) či Žert (1968). Instalace představí hlavně Zemanovu televizní tvorbu,
kde stál od 60. let u desítek filmů a inscenací. Byl výtvarníkem dekorací a scény např. proslulých
Ohnivých žen (1983), Legendy Emöke (1997) a dlouhé řady pohádek jako O Popelákovi (1985),
Král a zloděj (1991) či Červený kamínek (1996). Z novějších filmů návštěvníci poznají Hodinu
pravdy (2000) a Kanadskou noc (2008). Prostřednictvím návrhů a kostýmů nahlédnou do práce
klasika filmové scénografie.
1. 7. – 14. 9. 2014: 100 let skautingu ve Vlašimi. Výstava k jubileu vlašimského oddílu.
4. 9. – 28. 9. 2014: Nečekané souvislosti. Společně vystavují Marie Košařová – tapiserie,
obrazy; Miluše Zítková – obrazy; Zdeněk Žežulík – fotografie; Pavel Ševeček – nože (umělecké
kovařství); Ondřej Payma – severské nože, výrobky ze dřeva a parohu; Jaroslav Lett – nože.
Vernisáž ve čtvrtek 4. 9. 2014 v 17 hodin.
PŘEDNÁŠKY
Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h.
Úterý 9. 9. 2014: 100 let skautingu ve Vlašimi. Přednáší Mgr. Jarmila Klaudysová.
KONCERTY
Zámek Vlašim, začátek v 16.00 h.
Neděle 14. 9. 2014: RNDr. Václav Větvička a Jana Rychterová – písničkářka s kytarou
a Vladimír Iljič Pecháček – houslista. Pořad, ve kterém je poutavé vyprávění a čtení populárního botanika RNDr. Václava Větvičky prokládáno písněmi o životě, jídle i pití, o lidských radostech
i strastech dvojice Rychterová – Pecháček.
VÝZNAMNÉ DNY
Neděle 6. 7. 2014: Vostrovecké slavení. Renesanční slavnost v zámku a parku.
13. 9. – 14. 9. 2014: Dny evropského dědictví. Vstupné do expozic 10 Kč.
Neděle 28. 9. 2014: Festival ptactva. Povede Ing. Pavel Procházka.
Otevřené expozice: Zámecké parky; Historie zámku Vlašim; Zrcadlo minulosti – dlouhodobá
výstava; S přesnou muškou – tradice lovectví a zbrojařství, Tajemství sklepení, Město pod věží
aneb Vlašim na dlani.
XIV
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301
Otevřeno úterý – sobota 10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
29. 5. – 30. 8. 2014: Panenky na počátku minulého století.
18. 9. – 1. 11. 2014: Podblanický Josef Suk. Výstava k 140. výročí narození významného
skladatele.
13. 9. 2014: Dny evropského dědictví.
Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí; Náš pluk
Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927
Prohlídky na objednání.
13. 9. – 14. 9. 2014: Dny evropského dědictví.
Otevřené expozice: Kraj tónů
Exteriér: Procházka krásnou zahradou
ČESKÝ SVAZ OCHRÁNCŮ PŘÍRODY VLAŠIM
http://www.csopvlasim.cz
VÝSTAVY
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.
1. 5. – 31. 8. 2014: Ze života hmyzu. Výstava je k vidění v paraZOO a představí snímky hmyzu, který zcela běžně žije na obyčejných loukách kolem nás. Všechny vystavené fotografie byly
pořizovány na živém, nijak neupravovaném a nepodchlazovaném hmyzu, s využitím digitální
zrcadlovky s makroobjektivem. Autory fotografií jsou: Dr. Ivan Rozkošný, Dr. Zdeňka Ryšková
a Dr. Aleš Ryška.
DALŠÍ AKCE
Čtvrtek 14. 8. 2014: Netopýří noc. Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim ve spolupráci se ZO
ČSOP Nyctalus připravilo další ročník akce Netopýří noc. Začínáme v 19 hodin v přednáškovém
sále v přízemí Podblanického ekocentra.
Sobota 13. 9. 2014: XVIII. Podblanický plenér. Tradiční výstava regionálních umělců pod širým
nebem. Díla si můžete prohlédnout v zámeckém parku za Vlašimskou bránou. Výstavu, která
probíhá v rámci Dnů evropského dědictví, pořádá Podblanická galerie ČSOP Vlašim a Klub
přátel Podblanické galerie.
Sobota 13. 9. 2014: Farmářské trhy. Na prodej bude sezónní ovoce a zelenina, textilní a pedigové výrobky, uzeniny, ovocné sirupy, víno, med, košíky a další produkty.
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim
– krajského střediska environmentálního vzdělávání,
výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XXL), čís. 2 – příloha
XV
Ekoobchůdek a E-shop
Ekoobchůdek – Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP,
Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
OTEVŘENO
EKOPORADNA a EKOOBCHŮDEK
(přízemí)
duben až září: úterý až neděle 10.00 – 18.00 h.
říjen, listopad, březen:
úterý až neděle 10.00 – 16.00 h.
úterý, čtvrtek, pátek 10.00 – 16.00 h.
NABÍZÍME
– vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty
– biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladkosti,
třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, biovíno z Moravy a další)
– potraviny z konopí (pochoutky, konopný olej lisovaný za studena),
konopnou kosmetiku Cannaderm a další textilní výrobky z konopí
– ekologické čisticí prostředky Qalt Excel (středočeský výrobce Qalt Rakovník, s. r. o.)
a Ecover
– keramiku: hrnečky, svícny, aromalampy (ruční práce, vyrábí I. Syslová, Chotýšany)
– šperky: originální ruční práce – náušnice, náramky, soupravy
– řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky a další
k přírodě i člověku šetrné výrobky
– KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt® (med, mléčné produkty, keramika,
regionální literatura, patchwork, zahradnický substrát)
– řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky a další
k přírodě i člověku šetrné výrobky
E-SHOP: http://www.csopvlasim.cz/eshop/