scénář

Scéna 0. – Dům Alonsa Quijany
Všechnoť jak jsme zvyklí, avšak ve španělštině – po poslední replice se zadrhneme, páč někdo
zpoza scény zavelí a zatáhne se opona. Následuje scéna znovu, tentokráte v češtině a
slovénščině.
Antonia:
Y prometame que esta vez se dejará usted las historias del dragón para sí.
Don Quijote: Pero, bueno, me las dejo.
Antonia:
Usted recuerda, como se, por la última vez, asustó nuestro vecino. Tuve que
explicarle que usted había bebido demasiado oporto.
Don Quijote: Qué? Sólo le he contado mis aventuras subterráneas.
Antonia:
Le asusté muchísimo.
Don Quijote: Pero, cómo podría asustarle?
Sancho:
Pienso que es por la historia del jabalívampiro. Sabe, hay gente que, después de
todo, no cree.
Antonia:
Pero, papá, no es en serio, verdad?
Don Quijote: Por supuesto que no. Pero por lo menos la espada…
Antonia:
Padre, el seňor Carrasco es un hombre docto! Como mi esposo futuro está
preparado para todo, pero seguramente no para la espada…
Don Quijote: Está bien, esta vez vamos a esconder la espada. Sancho…
Antonia:
Siempre no tiene que ser el cavial, Vuestra Merced. Y si nos basta el nabo…
Antonia:
Ni lanza!
Don Quijote: Ni mi lanza?
Antonia:
Samson Carrasco quiere llevar a un conocido suyo, al seňor Peréz!
Don Quijote: Es el sicólogo?
Sancho:
Sí, tiene su consultorio en la plaza. De vez en cuando voy a buscarle.
Don Quijote: Qué, vas al doctor Peréz?
Sancho:
No, pero de vez en cuando voy allí con nuestro perro.
Antonia:
Papá, eso me importa mucho, le ruego, hoy ningunas historias de las hazaňas.
Trate, por lo menos una vez, ver las cosas como son.
Don Quijote: Toda mi vida veo las cosas como son, pero no me… Bueno, haré cunato esté
en mi poder – al fin y al cabo me importa sobre todo tu suerte.
Scéna 1. – Dům Alonsa Quijany
DON QUIJOTE, SANCHO, ANTONIA, CARRASCO, DOKTOR+JEHO CHOŤ
Don Quijote jako Alonso Q se připravuje na příchod snoubence své dcery – seňora Carrasca.
Sancho jest sluhou, pomáhá při oblékání. Součástky brnění jsou zamítnuty Antonií, která
prosí aby alespoň u této společenské události tatínek zachoval dekorum a oblékl se jako
normální člověk a taky se proboha vystříhal řečí o (? Počítačových?) hrách na hrdiny.
Přichází Samson Carrasco, Doktor (možná se ženou). Carrasco je právníkem pohledu
střízlivého mocného a statečného. Doktor je švihlý Mudr. který provozuje (asi) psychiatrickou
praxi. Rád pokecá o případech. Carrasco o právních problémech. Když se AQ chytá, tak
pouze ve zmínkách – To mi připomíná tažení proti draku – čímž ho všichni nechápavě sledují
a zpraží pohledem (Antonia). Končí to nějakým drobným faux pas, kdy se AQ definitivně
rozhodne se Sanchou vyrazit si na malý výlet.
/ Don Quijote se šňoří před zrcadlem a Antonia mu pomáhá, je přeci jenom už vetchý /
Antonia:
A slibte mi, že si alespoň pro tentokrát necháte ty historky o drakovi pro sebe.
Don Quijote: Ale, ano. Nechám.
Antonia:
Pamatujete, jak z toho byl posledně náš pan soused vylekaný. Musela jsem mu
vysvětlit, že jste si přihnul portského.
1
Don Quijote: Cože? Vždyť jsem mu jenom pověděl o podzemním dobrodružství.
Antonia:
Pěkně jste ho vylekal.
Don Quijote: A čím bych ho asi vylekal?
Sancho:
/ přináší brnění / Já bych řekl, že to bude tím krvelačným kancodlakem. Víte,
někteří lidi by nepoznali pravdu ani kdyby je kousla do zadku.
Antonia:
/ na brnění/ To snad nemyslíte vážně, tatínku!
Don Quijote: Ale, samozřejmě že ne. Ale meč si snad…
Antonia:
Tatínku. Doktor Carrasco je učený člověk! Jako můj budoucí manžel je sice
připraven na ledacos, ale musíte si uvědomit, že meč to rozhodně není.
Don Quijote: No dobrá, pro tentokrát meč schováme. Sancho… /Snacho odnese meč a
přinese kopí/
Sancho:
Nemusí být vždycky kaviár, že milosti. A když nám stačí tuřín…
Antonia:
Ani kopí!
Don Quijote: Ani kopí ne?
Antonia:
Samson Carrasco přivede svého známého, doktora Peréze!
Don Quijote: To je ten psycholog?
Sancho:
No jo. Má ordinaci na náměstí. Občas tam zaběhnu.
Don Quijote: Ty navštěvuješ doktora Peréze Sancho?
Sancho:
Né, ale našemu psovi občas straší v makovici.
Antonia:
Tatínku. Moc mi na té večeří záleží, prosím vás – dneska žádné historky o
hrdinství! Zkuste alespoň jedou vidět věci takové jaké jsou.
Don Quijote: Celý život vidím věci takové jaké jsou, a vůbec mi to … No dobrá, udělám co
bude v mých silách – konec konců záleží mi na tvém štěstí.
/ zazvoní zvonek a návštěvy je začátek, Don Quijote a Antonia vítají, Sancho se slovy Host do
domu, hůl do ruky… otevře a decentně opodál. Carrasco má kytku pro Antonii,
aby se poznalo, že je to Carrasco/
Carrasco:
Dobrý den, promiňte zpoždění, ale po cestě nás potkala menší nepříjemnost.
Don Quijote: Přepadli Vás..?
Carrasco:
..Ne. Vlak měl zpoždění.
Doktor:
Je to zajímavé, když uvážíte, že průměrný vlak má zpoždění úpět a půl minuty.
Nepočítáme-li ovšem prodlevy vlaků nákladních.
Carrasco:
Ano. Ve své advokátní praxi jsem se setkal s několika delikátními případy, kdy
mému klientovi připadlo nemalé odškodné právě kvůli zpožděnému vlaku.
Doktor:
Již několikrát jsem se setkal s případy, kdy citlivému člověku pozdní příjezd
vlaku způsobil nemilé trauma. A to nemluvím o konsekvencích v praktickém
životě. /Sancho servíruje víno či tak něco/
Don Quijote: Také mi jednou ujel vlak. Vracel jsem se zrovna z prohrané bitvy proti hordě
azurových draků. Jen já a půl tuctu…. /ostatní na něj pohlédnou a taktně
pomlčí/
Carrasco:
Jak jste se měla má drahá, vy?
Antonia:
Dnes jsem kvůli počasí vůbec nevytáhla paty z domu. Raději jsem háčkovala.
Carrasco:
Mne má praxe zavedla na velmi tajuplné místo. Představte si, že jsem musel
svědčit v jednom zapeklitém případu a to přímo na místě – Ve té staré ruině
chrámu za městem.
Antonia:
Ó to musí být tajuplném místo.
Doktor:
Zmínky o něm se datují již do čtrnáctého století, kdy jej nechal postavit
Francesko Dobyvatel. Prý je tam snad někde dokonce pohřben. A jak to tam
vypadá dnes ?
Carrasco:
Pochmurné místo přátelé, nemám zrovna bujnou fantazii, ale klidně bych si
dokázal představit, že by na mě dýchla..
2
Don Quijote: Horda impů s palcáty! To mi připomíná…. Antonia jej umlčí/
Carrasco:
Že by na mne dýchla historie, a já si vybavil jak před lety onen komplex
vypadal.
Doktor:
Není mnoho takových míst v našem kraji. Snad ještě staré opatství u řeky se
může pyšnit podobnou historií.
Carrasco:
Ano. Mají tam překrásné zahrady, viďte má drahá?
Antonia:
Ó ano, moc se mi tak líbilo. Nejhezčí místo je asi tam u přívozu. Člověku se
snadno může stát, že ho přemůže únava
Don Quijote: A ve spánku jej zamordují obři. Proto je lepší stavět si stany a okolo nich kopí
s hlavami pobitých nepřátel, obři se bojí…
Sancho:
A do stanu pak nelezou komáři.
Carrasco:
Ehm. Přemýšlel jsem o svatební cestě a ..
Antonia:
Ano?
Carrasco:
A napadlo mne strávit ji někde u moře.
Doktor:
Výborný nápad. Perfektní nápad pro člověka s pocuchanými nervy. Jenom
klidně odpočívat u moře, poslouchat šumění příboje a pozorovat mořské
koníky.
Don Quijote: Ty bestie! Kde?
Doktor:
Mořské koníky, jak laškují na hřebenech zčeřených vln.
Carrasco:
Myslíte, že JÁ mám pocuchané nervy?
Doktor:
To rozhodně ne. Již dlouho jsem se nesetkal s někým tak kypícím duševní
jistotou a rozhodností.
Carrasco:
Vyrazili bychom na cestu týden po svatbě. To bývají dostupné manželské
slevy. Co o tom soudíte vy, seňore Quijano?
Don Quijote: Také se chystám vyrazit.
Doktor:
Opravdu? A kam? Slyšel jsem o zvýhodněné nabídce na Azurovém pobřeží pro
seniory. Pokud byste potřeboval lékařský předpis.
Don Quijote: Rytíř nepotřebuje žádný předpis, mastičkáři! Chystám se vyrazit na cestu za
dobrodružstvím. Sám. Toliko s věrným ořem. / Sancho- ehm,ehm/ a věrným
sluhou. Jenom tak může pravý muž dosáhnout vysvobození!
Doktor:
Poslyšte, že vy máte také tu novou počítačovou hru. Syn si tuhle věcičku
nedávno pořídil a úplně tomu propadnul. Já sám tyhle virtuální reality nemám
příliš v oblibě, ale když se někomu zamlouvají, prosím pořád lepší, než kdyby
se třeba… / Nepřátelsky naň hledí jak Don Quijote, tak Carrasco/ ehm. Asi
bude lepší, kdy už se odeberu domů. Přeci jen je dosti pozdě a nechtěl bych
přijít o svůj oblíbený pořad z lékařského prostředí.
Carrasco:
To asi bude nejlepší nápad doktore.
Doktor:
Ehm, tak nashledanou. / všichni krom DQ tak nashledanou/
Carrasco:
Také již půjdu. Drahá, doprovodila byste mne? /Antonia jde s Carrascem ke
dvéřím a Don Quijote za Sanchovy vydatné pomoci se navléká do brnění/
Antonia:
Tatínku! Slíbil jste mi../uvidí že je v brnění/
Don Quijote: Bylo to nad mé síly, dítě. Slyším z dálky hlas trubky který mne volá.
Dobrodružství nepočká. A když ten mastičkář uzmul mi víry ve věci budoucí
rozhodl jsem se. Sancho!
Sancho:
Tady jsem milosti. Vždy připraven, to je moje heslo. Chcete vyrazit teďka
navečer nebo se na to ještě vyspíme!
Don Quijote: Vyrážíme ihned! Mám již dosti těchto dusných místností mé tvrze. Sbohem
děvče, doufám, že budeš se svým vyvoleným šťastna.
3
Nojo, jak by nebyla. Nerada koza pod nůž ale musí…Seňor Carrasco je učenej
pán. A po těch penězích jde jak slepice po flusu… no jo, to je to právnický
vzdělání.
Don Quijote: Dosti již věrný zbrojnoši! Do sedla.
Sancho:
A jéje. / Don Quijote, patrně usedne na Sanchu/
Don Quijote: Hle, zřím slavné zítřky a možná, že záblesk té slávy dopadne i na tebe, věrný
druhu.
Sancho:
No, tak to jsem fakticky šťastnej, pane. Jak říká moje žena – když je štěstí
unavený, sedne i na kravinec! /Antonia zůstane sama a sama neví co si o tom
má mysleti/
Sancho:
Scéna 2. – Na cestě
DON QUIJOTE, SANCHO
Don Quijote: Tak co, Sancho – jak se cítíš na cestě za dobrodružstvím?
Sancho:
Ohromně, Milosti. Takovej jako povznesenej. Jenom je zvláštní, že mi ta velká
cesta ke slávě připadá zrovinka jako cesta do El Tobosa, kde za tři groše
koupíte macatou slepici.
Don Quijote: S krásou je to zrovna tak příteli – záleží na tom, kdo a jak se dívá. Jen počkej –
a spatříš věci nevídané!
Sancho:
A co třeba?
Don Quijote: Rytíře a pohany, kouzelníky, čaroděje…. A Kavalkády obrovských a
nedozírných vojsk!
Sancho:
Fuj, naskakuje mi z toho husí kůže, hele!
Don Quijote: Však taky právem. Jsou nebezpeční. Vždycky je však povede jeden – a ten
bude nejnebezpečnější ze všech!
Sancho:
A kdo je to? Kdo?
Don Quijote: Všemocný čaroděj! Před ním se měj na pozoru, Sancho, Neboť jeho myšlenky
studí a jeho dech spaluje. V jeho pohledu je ničivá síla a kam vstoupí… Jako
by prošel mor. Leč jednoho dne se s ním střetnu tváří v tvář – a potom…
Sancho:
Já bych si to tak nebral, milosti. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě
daleko!
Don Quijote: Ty máš na všechno nějaké přísloví, viď?
Sancho:
To mám, vaše milosti. Narodil jsem se s plným panděrem přísloví. Jak vždycky
říkám, plný břich, rozum tich. Výsosti, moje panděro plné přísloví mi říká, že
je čas na něco malého..
Don Quijote: Áááá!
Sancho:
Copak je?
Don Quijote: Jak dlouho je to, co jsme vyrazili?
Sancho:
Pár minut, ne?
Don Quijote: A už mne čeká krutý a nerovný boj!
Sancho:
Ej, a jaký?
Don Quijote: Cožpak nevidíš? Neblaze proslulý obr nad obry!
Sancho:
Jaký obr?
Don Quijote: Tamo vidím toho obra, nepřítele všeho dobra. Má dva páry strašných tlap – ty
má paže ty ho zab!
Sancho:
Není to větrný mlýn?
Don Quijote: Hoho! Probodám tě ze všech stran! Mrzká sketo! Teď se braň!
/ proběhne boj „s větrným mlýnem“ Don Quijote padá zmožen“ /
Sancho:
Kdo bývá na koni, bývá i pod koněm. Neříkal jsem vám to? Neříkal jsem: Je to
jen větrný mlýn..?
4
Don Quijote: Toť dílo mého nepřítele.
Sancho:
Berňák?
Don Quijote: Černokněžníka! V poslední chvíli proměnil obra ve větrný mlýn. Využije
každé příležitosti, aby… Sancho, už jsem na to přišel!
Sancho:
A na co milostpane?
Don Quijote: Čím to je, že na mne vyzrál: To je tím, že jsem dosud nebyl pasován na rytíře.
Sancho:
To není problém. Stačí říct a já vám s radostí to pásování udělám.
Don Quijote: Pasování! Díky příteli, ale to může provésti pouze nějaký jiný rytíř.
Sancho:
Tak to teda problém bude. Já jakživ žádnýho jinýho rytíře neviděl.
Don Quijote: Hradní pán by se na to také hodil. Nebo král. Nebo vévoda.
Sancho:
A nestačil by starosta?
Don Quijote: Bohužel, věrný příteli, pasování do rytířského stavu jest vznešenou záležitostí
šlechticů.
Sancho:
No jo, máš-li smůlu, pokouše tě i slimák. Budu mít cestou oči na stopkách, aby
mi žádný král nebo aspoň vévoda neušel.
Don Quijote: Áááá!
Sancho:
Co zas?
Don Quijote: Tam je to kýžené místo!
Sancho:
Kde?
Don Quijote: Tam!
Sancho:
Kdyby mi milost ráčila aspoň naznačit…?
Don Quijote: Kamenný hrad uprostřed skal.
Sancho:
Skal…
Don Quijote: A těch praporců – ó – ty rekovné korouhve vlající ve větru!
Sancho:
A co je na nich?
Don Quijote: Vidím nahrbeného jaguára – ne kočku – ve zlatohnědém poli. A pod tím nápis ,
nápis – tajemství dobré nálady!
Sancho:
NO tak to máme vyhráno. Tam by vás mohli třeba pásovat.
Don Quijote: Pasovat! Honem zaduj na trubku, ať může na cimbuří vystoupit trpaslík a
ohlásit náš příchod.
Sancho:
Ale. Ale já nevidím žádný hrad – něco tam je, ale vypadá to spíše jako
hospoda.
Don Quijote: Hospoda..
Sancho:
Uděláme líp, když se jim vyhneme, milosti. Tyhle zájezdní putyky, to je samý
grobián a ženský ještě horší.
Don Quijote: Pojď! Pojedeme přímo k padacímu mostu onoho hradu a tam tvé oči
prohlédnou!
Scéna 3. – Hospoda „Na Hradě“
DON QUIJOTE, SANCHO, KASTELÁN, DULCINEA, HOST
Don Quijote: Je přítomen pán této tvrze? Je tady pan kastelán?
Kastelán:
Já to tady vedu!
Don Q:
Očekávali jsme, pane, že náš příchod zvěstí z cimbuří trpaslík, leč žádný se
neukázal.
Kastelán:
Trpaslíci jaksi…. Všichni trpaslíci jsou teď v kuchyni.
Sancho:
Vznešení pánové a dámy. Můj pán, Don Quijote, potulný rytíř, ochránce
spravedlnosti a strůjce skutků vznešených, dovoluje si požádati o pohostinství.
Don Quijote: Nuže – ráčí pan kastelán souhlasit ?
Kastelán:
Bez debaty! Tahle hospoda – chci říci tahle tvrz má vrata pro každýho dokořán.
Jídla máme habaděj, i pro toho vašeho … zbrojnoše. Jen bych mu teď ukázal,
5
kam ustájit koně. / odchází ustájit Sanchu/ - Poslyšte, to si snad děláte
legraci!
Sancho:
dobře zaplatíme. Nebojte se, nic se nestane, jenom přespíme a zítra se vydáme
na cestu. Ale měl bych na vás jednu prosbu…/ oba odejdou /
Don Quijote: Urození rytíři! Vznešené paní ! Kdyby kdokoli z vás potřeboval , stačí slůvko a
má pádná pravice je vám k službám. Ať je to princezna, čekající na vykoupení,
nebo obležený hrad či toliko zraněný rytíř.. / Objeví se Aldonza / Dobrý bože
… toť ona ! Přesladká paní … panno bezúhonná … neodvážím se oči k tobě
pozvednouti, abych oslepen nebyl tvou krásou. Prosím tě však úpěnlivě –
vyslov toliko své jméno.
Aldonza:
Aldonza!
Don Quijote: Má jasná paní šprýmuje!
Aldonza:
Aldonza!
Don Quijote: Toť patrně jméno kuchtičky … či komorné mé vznešené paní?
Aldonza:
Už jsem ti řekla, jak se jmenuju! A teď koukej zmizet… nebo. / Odchází /
Don Quijote: Chce mě snad má paní zkoušet? Ó sladká vládkyně mého ujařmeného srdce,
věz že tě nezklamu, neboť já tě znám.. Ty jsi zář v dávných tmách, hvězdo
vzdálená, která provázíš mne na cestách necestách temných dnů – Dulcinea,
toť tvé jméno.
Sancho:
Tak je to v suchu pane, můžeme tu přespat, nějaký ten ždibíček jídla pro
hladové žaludky se taky najde a ten hospod… Pan kastelán je dokonce ochoten
udělat vám to pasování.
Don Quijote: Sancho, jsem nejšťastnější mezi rytíři! /Kastelán mezitím uvede dalšího hosta,
možno aby to byl cyklista s helmou / Aááá !
Sancho:
Copak se děje pane… To bude asi nějaký, nějaký pocestný.
Don Quijote: Pohleď však co sejmul z hlavy! Honem – ukryj se někam Sancho!
Sancho:
A jemináčku! /cyklista si jich nevšímá dokud ho Don Quijote obezřetně
nerýpne mečem /
Host:
Sakra vy jste mi dal. Chvilku se mi zdálo, že vidím rytíře ve zbroji! Odpusťte
vašnosti asi jsem toho dneska moc najel a dostal úžeh.
Don Quijote: Dostaneš něco mnohem horšího, pakliže okamžitě nevydáš tu zlatou přilbu!
Host:
Poslyšte, nepřebral jste trochu, tohle je cyklistická přilba!
Don Quijote: Cyklistická…!
Sancho:
Musím říct, milosti, že to opravdu vypadá jako ta přilba co cyklisti ….
Host:
No bodejť – jedu na kole, potřebuju přilbu, rozumíme si, abych si nenatloukl
palici, a když…
Don Quijote: Mlč! Zlatá přilba Mambrinova! Toho, kdo ušlechtilé srdce má, činí ta přilba
nezranitelným! Komus ji uloupil ty pohane bezbožný?
Host:
Já ji neuloupil!
Don Quijote: Ihned mi ji vydáš!
Host:
Já za ni dal pět stovek!
Don Quijote: Dáš ji sem nebo… /započne máchati mečem – host raději prchne, Sancho se
zmocní přilby /
Sancho:
Docela ujde. Za pět stovek jak zadarmo.
Don Quijote: /Sancho zatím chlácholí hosta, který si přivedl kastelána a vyplácí mu pět
stováků/ Bláhový! Toť zlatá přilba od Mambrina. Zlatá přilba krále Maurů mně
sílu dá a meči žár! Jsem Don Quijote de la Mancha teď světe těš se na požár!
Zlatá přilba od Mambrina – krále Maurů mne chrání. Slyším zdáli píseň
chvály! /Sancho odvede hosta/ Pane kasteláne, musím se vám k něčemu
přiznat.
6
Kastelán:
Mně?
Don Quijote: Musím vám přiznat, že jsem dosud nebyl pasován na skutečného rytíře.
Hospodský: A jéje to je rána. Váš zbrojnoš mi o tom už něco…
Don Quijote: A přitom mám pro to všechny předpoklady. Jsem statečný, dvorný,odvážný,
velkomyslný, laskavý i trpělivý.
Kastelán:
No to už je co říct.
Don Quijote: Proto si vás dovoluji požádat o velkou milost.
Kastelán:
Jen mluvte. Pokud to bude v mých silách..
Don Quijote: Probdím dnešní noc ve vaší hradní kapli a za ranního úsvitu mne vaše ruka
povýší do stavu rytířského.
Kastelán:
Hm.. Je v tom jeden háček. Kaple chybí.
Don Quijote: Jakže?
Kastelán:
Totiž – je zrovna v opravě. Ale kdybyste chtěl bdít po rytířsku někde jinde..
Don Quijote: Zde. Na hradním nádvoří. Pod hvězdami.
Kastelán:
To je nápad. A ráno vás napasuju na rytíře.
Don Quijote: Ó díky.
Kastelán:
A teď si dáte něco k večeři, ne?
Don Quijote: Jíst? Před nočním bděním? Nikoli, pane můj. Dnes v noci musím držet půst a
utišit svou duši.
Kastelán:
No pro mě, za mě.
Sancho:
Já se do rytířského stavu nechystám, takže si klidně nějakou tu menší večeři
můžu dovolit. / kastelán a Sancho odchází. Don Quijote rozjímá/
Don Quijote: Musím nyní uvážit, jak příští básníci popíší tuto historickou noc.. „Poté co
slunce ulehlo do svého lóže a soumrak se vkradl na balkony a dvory kraje La
Mancha, Don Quijote v plné vznešenosti bděl a jeho rázný krok se rozléhal po
nádvoří mocné tvrze!“ – Ó ty bohapustý vychloubači! V takovéto noci popustit
uzdu marnivosti! Nikoli Done Quijote – teď nasaj plným douškem mízu života
a rozvaž, jak ten život správně žít. – Nic krom tvé duše ti nepatří. Nespokoj se
tím, čím jsi, leč tím, čím můžeš být. / vychází Dulcinea s Hostem, který s ní má
lačné úmysly/ Buď pozorný k ženám. Žij pro tu jedinou, pro níž chceš dobýt
svět – co jméno má Dulcinea.
Aldonza:
Proč mi tak říkáš?
Host:
Pojďme odtud, ten člověk je magor.
Don Quijote: Má paní!
Aldonza:
Ale dej pokoj. Proč mi tak divně říkáš?
Don Quijote: Protože to je tvé jméno.
Aldonza:
Jmenuju se Aldonza.
Don Quijote: Vždyť já tě znám, jasná paní. / host se pochechtává/
Aldonza:
Jmenuju se Aldonza a nevím odkud bys mne znal.
Don Quijote: Celý život tě znám. Tvé ctnosti. Vznešenost tvé duše! Z celého svého srdce!
Host:
Vznešenost tvý duše- je fakt dobrej. Pojďme nemáme na to celou noc.
Aldonza:
Co po mně chceš?
Don Quijote: Nic.
Aldonza:
Lháři jeden!
Don Quijote: Právem mne peskuješ. Neboť chci poprosit svou paní….
Aldonza:
No.. Teď to přijde.
Don Quijote: Abych jí směl sloužit. Abych jí směl hýčkat ve svém srdci.
Aldonza:
Musím už jít.
Host:
JO, musíme už jít. Hýčkat jí můžeš po mně kamaráde, ale musíš si zaplatit.
Jestli sis náhodou nevšiml, tak ta tvoje „jasná paní“ je děvka a ….
7
Don Quijote: Mrzký lháři! Na místě to odvoláš, sic se jednou provždy ztrestám! / Proběhne
něco jako boj – Don Quijote utrží pár ran, ale nakonec se nějako podaří Hosta
zpacifikovat, zaplete se do toho i Aldonza. Křikem jsou přilákáni Kastelán a
Sancho/
Host:
/prchá/ Je to magor. Málem mě zabil. /Aldonze/ S tebou si to vyřídím později!
Kastelán:
Co se tu děje? Je tady kravál jako… / spatří nepořádek po bitvě/ Co jste to tady
vyváděl?
Don Quijote: Pane kasteláne, je mi ctí vám oznámit, že pravda a spravedlnost zvítězily a ../je
pocuchán bitkou/
Sancho:
Milosti, jste raněn?
Don Quijote: Ale kdeže! Jen taková náhlá slabost…
Sancho:
Tedy už jsem viděl hada chcát a opici štrykovat, ale tohle bylo teda něco!!
Aldonza:
Ten xindl bude chodit celej tejden s nohama do O.
Kastelán:
Pane, já jsem plachý a mírumilovný člověk. Víte pane rytíři, nerad bych abyste
si snad myslel, že jsem nepohostinný, ale musím vás poprosit, abyste odjel co
možná nejdřív.
Don Quijote: Lituji, že jsem urazil důstojenství vašeho hradu a za úsvitu odjedu. Leč napřed
vám, pane můj, musím připomenout váš laskavý slib.
Kastelán:
Slib?
Don Quijote: Pravda, ještě se nerozbřesklo, bděl jsem však na stráži a osvědčil se v boji.
Proto vás prosím, pasujte mne na rytíře.
Kastelán:
A jo. No jasně. Ať to máme za sebou.
Don Quijote: Sancho – můj meč. Paní, ani nedovedu vyjádřit svou radost nad tím, žes
přítomna tomuto obřadu. / Sancho donese meč kastelánovi a udílí rady jak
pasovat podle knihy /
Kastelán:
Jste připraven?
Don Quijote: Jsem.
Kastelán:
Tak dobře. Klekněte si. Done Quijote de La Mancha! Tímto vás pasuji na
rytíře.
Sancho:
Urozený pane! Kdybyste se laskavě ráčil zmínit o udatných skutcích, kterými
si tuto poctu zasloužil..
Kastelán:
Aha. Tak jo. Don Quijote de La Mancha! Jelikož jste se dneska vyznamenal
v bitvě slavné a strašné, tak já, pán této.. tvrze.. na rytíře tímto vás pasuji. /
vrací meč Sanchovi/
Don Quijote: Vaše milosti..
Kastelán:
Ještě něco?
Sancho:
Bývá zvykem udělit novému rytíři vhodné přízvisko. Kdyby tedy milost ráčila
navrhnout nějaké jméno i pro Dona Quijota..
Kastelán:
Done Quijote de la Mancha Sláva, ať hlas fanfár oslaví, že rytíř a pán je tu
slavnostně zván Rytířem truchlivé postavy! /Možno nějak zaskandovat se
Sanchou a Aldonzou, Kastelán předá meč / A já si teď jdu lehnout, pane rytíři.
A jestli vám mohu radit, měl byste to udělat taky.
Don Quijote: Rytíř truchlivé postavy….
Aldonza:
To je moc krásný jméno..
Sancho:
Pojďte milosti, už je pozdě, pojďte si raději odpočinout...
Don Quijote: Ať svět zví, že jsem tu já Don Quijote, rytíř truchlivé postavy, proti příkoří
hráz, který kráčí dobrodružství vstříc.. /odhodí občanku, která trefí Kastelána/
Sancho:
Ho odvádí / Nojo. Jak říkám, nějak bylo, nějak bude. Raději se na ta příkoří
dobře vyspěte.
8
Scéna 4. - Dům Alonsa Quijany
CARRASCO, ANTONIA, DOKTOR
Doktor:
Už to víte?
Carrasco:
Cestou sem mi to vykládalo nejméně deset lidí. Má drahá, váš milovaný tatínek
se stal terčem posměchu celého okolí. Co vám je o tom známo?
Doktor:
Jen toliko, že se náš dobrý seňor Quijana nechal unést vlastní fantazií.
Carrasco:
Spíše se zcela pominul na rozumu a trpí klamnými představami – a to je rozdíl
doktore. Poslechněte si tohle, přišlo to ranní poštou – nějaký hostinský mi píše,
že se váš tatínek nechal pasovat na rytíře a teď chce vykonat hrdinské skutky.
Dokonce zahazuje osobní doklady!
Antonia:
S tím musíme něco udělat!
Doktor:
Možná kdyby s ním promluvil některý z jeho známých či příbuzných.
Carrasco:
Promluvil? Myslím, že na místě by byl spíše převoz do nějakého sanatoria.
Obávám se však, že nás vůbec nepozná.
Antonia:
Ale s tím si nedělejte starosti.
Carrasco:
Mně spíš dělá starosti co bude s námi!
Antonia:
Jak to – s námi?
Carrasco:
S naším sňatkem, má drahá. Ono to není jen tak, mít v příbuzenstvu blázna.
Doktor:
Ale prosím Vás, doktore Carrasco…
Carrasco:
Nestojím o pomateného tchána!
Antonia:
Ale vždyť nic neudělal. Udělá si malý výlet a zase se vrátí, vždyť už se
takhle….
Carrasco:
Cože?
Antonia:
Samsone, tolik jsem doufala, že budeme šťastní. Hlavně ty. Všechno mělo
připadnout tobě. Dům, naše pozemky.
Doktor:
A pomyslete jakého věhlasu bychom – byste získal, kdybyste jej vyhojil z toho
poblouznění a přivedl ho nazpět. Třeba je to jenom nějaká neškodná
halucinace.
Carrasco:
Jak víte, že je neškodná? Kdoví jaká násilí do této chvíle spáchal! Byl
ozbrojen?
Antonia:
Mečem a kopím.
Carrasco:
Musíme ho okamžitě přivézt zpět a izolovat.
Antonia:
Ale Samsone!
Doktor:
Bude to asi přeci jen lepší, než způsobí potíže sobě .. i nám.
Scéna 5. – Hospoda „Na Hradě“
DON QUIJOTE, SANCHO, DULCINEA, CARRASCO, DOKTOR
Aldonza a Sancho
Aldonza:
Suplikace? Co to je?
Sancho:
Něco jako dopis. Kladl mi na srdce, abych to dal do ruky jedině vám.
Aldonza:
Ukaž. Neumím číst.
Sancho:
Já taky ne. Ale můj pán počítal i s touhle možností a tak mi to přeříkával tak
dlouho, až jsem se to naučil nazpaměť.
Aldonza:
Jak na to přišel – že neumím číst?
Sancho:
No. Vysvětlil mi, že prý vznešené dámy mají tolik práce s vyšíváním…
Aldonza:
S vyšíváním?
Sancho:
Vyšívají korouhve pro své rytíře. A tak prý nemají na učení kdy.
Aldonza:
Co mi teda píše?
Sancho:
Má jasná a krásná paní…
9
Ho!
Slyš, kterak já co vazal tvůj pokorně tě žádám…
Ho!
Má vílo vznešená, má nejsladší Dulcineo
Už zase s tím začíná – jmenuju se Aldonza.
No to jó, jenže můj pán vám říká Dulcinea.
Bych ráda věděla proč?
To mi není známo – ale můžu vám říct ze zkušenosti, že rytíři pojmenovávají
všecko po svém. - .. A dovol svému rytíři ať políbí lem roucha tvého….
Aldonza:
Co mi chce políbit?
Sancho:
Jestli mne budete pořád přerušovat, tak zapomenu, co je tam všechno napsané.
Aldonza:
Tak co vlastně chce?
Sancho:
Už jsem u toho! A malý důkaz mi dej, že tvou přízeň mám. A já s tou zástavou
se rád i s ďáblem utkám…
Aldonza:
Co mu mám jako dát?
Sancho:
Říkal, že obvykle se dává hedvábný šátek.
Aldonza:
Tvůj pán je cvok!
Sancho:
Ó né!
Aldonza:
Ó ano! Tak na co ještě čekáš?
Sancho:
Na tvůj šáteček.
Aldonza:
Já mu dám šáteček – Tu máš / hodí mu nějaký ten utěrák /
Sancho:
Ale, urozená paní…
Aldonza:
Nech si tu svou urozenou paní. A zmiz. Mám práci. /oba odejdou, přichází
Carrasco a Doktor /
Doktor:
Přiznám se, že nevím, co mu řeknu.
Carrasco:
Tak to nechte na mě.
Doktor:
Třeba vás ani nepozná!
Carrasco:
I s tím jsem počítal. Jestli nás nepozná…
Don Quijote: Kdopak si žádá pomoci od Dona Quijota de la Mancha? Je snad nějaký hrad
obléhán obry? Či král nějaký úpí v zajetí? Či snad mocné hordy impů pronikly
– Ne! Tohle. Drazí přátelé!
Doktor:
Vy nás znáte?
Don Quijote: Copak se někdo může neznati k svým přátelům? Seňor Carrasco! Doktor
Peréz!
Doktor:
Ach – seňore Quijano….
Don Quijote: Byl bych rád, kdybyste mne oslovoval jak se patří. Jsem Don Quijote, potulný
rytíř z La Manchy.
Carrasco:
Seňore Quijano!
Don Quijote: Done Quijote!
Carrasco:
Žádní obři neexistují. Ani zakletí králové. Ani rytíři ne. Už čtyři sta let nejsou
žádní rytíři.
Don Quijote: Tak učený a tak nevědomý..
Carrasco:
To jsou fakta.
Don Quijote: Fakta jsou nevětším nepřítelem pravdy.
Sancho:
Vaše milosti….
Don Quijote: Tak co? Přijala tě? / Sancho přikývne: No bať. / Ó nejšťastnější ze všech
zbrojnošů! A co mi posílá, co? / Sancho podává hadr: Tuhlencto. / Úplná
pavučinka. Promiňte. Docela mne to vyvedlo z míry.
Sancho:
To je totiž od jeho dámy.
Carrasco:
Tak teď se do toho zapletla i nějaká ženská!
Aldonza:
Sancho:
Aldonza:
Sancho:
Aldonza:
Sancho:
Aldonza:
Sancho:
10
Don Quijote: Dáma! Urozená paní Dulcinea. Její krása není zrovna z tohoto světa.
Dokonalost sama! Je ztělesněním všeho ženství! Omluvte mne na okamžik.
Carrasco:
Copak si neuvědomujete, že se jeho zdravotní stav pořád zhoršuje?
Sancho:
No, snad to není tak zlé. Milostpán…
Doktor:
Slyšeli jsme o té rvačce.
Sancho:
Ale to nic nebylo. A tu helmu jsem mu zaplatil. Řekl si o šest stovek, prej újma
z šoku.
Carrasco:
Musíte nám pomoci dostat ho zpátky domů dříve než někomu skutečně ublíží.
Doktor:
Nebo než ublíží sobě!
Sancho:
A vy myslíte, že by ?
Doktor:
U halucinogenních stavů se pacientův stav zhoršuje ze dne na den a je dosti
možné, že bez včasného zásahu by byl trvale upoután na lůžko pod dohledem..
Sancho:
Ale, to snad nehrozí..
Carrasco:
To se zatraceně pletete. A namísto abyste mu pomohl chytit nitku zbytků
zdravého rozumu, ještě ho v tom podporujete.
Doktor:
Co je zač, ta jeho „překrásná paní“.
Sancho:
Nó…
Carrasco:
Poslyšte člověče, tady končí všechna legrace. Jestli chcete svého pána ještě
někdy vidět svobodně chodit, musíme s tou šaškárnou rázně skoncovat.
Sancho:
A jak to tedy chcete provést?
Carrasco:
Mám plán. /und odkvačí do zákhulisí/
Aldonza:
Ten tvůj sluha mi donesl dopis.
Don Quijote: Doufám, že Vás nevylekal, má paní. Je to hodný, i když prostý člověk.
Aldonza:
Poslyš, ještě jsem ti nepoděkovala, za to, že ses mě zastal.
Don Quijote: Má paní, nemusíš děkovat někomu, kdo jen koná svou sladkou povinnost.
Aldonza:
Copak ty jsi opravdu slepý? Podívej se na mě. Prosím tě, alespoň jednou se na
mě pořádně podívej a řekni mi, co vidíš! Co opravdu vidíš!
Don Quijote: Vidím Dulcineu, kterou každý rytíř nosí ve svém srdci.
Aldonza:
Tys opravdu ztratil rozum.
Don Quijote: Jen pro Tebe, má paní.
Aldonza:
Ten kraj La Mancha… jak to tam vlastně vypadá?
Don Quijote: Je to pustý kraj, má paní, vyprahlý a plochý.
Aldonza:
Ale bláznům se tam asi daří. Proč jsi se tak divně vystrojil? Proč to všechno
děláš?
Don Quijote: Co, má jasná paní?
Aldonza:
Je to všechno k smíchu…. To co děláš!
Don Quijote: Rád bych aspoň trochu přispěl k milosti tohoto světa.
Aldonza:
Svět je jedna velká hromada hnoje a my jsme červi, co po ní lezou.
Don Quijote: Má paní zná v hloubi srdce jinou pravdu.
Aldonza:
To, co moje srdce zná, to už samo stačí na cestu do pekel! A vám váženej
seňore Done Quijote – vám jednou někdo pořádně namele.
Don Quijote: Nezáleží na tom, zda zvítězím či prohraji?
Aldonza:
A na čem teda?
Don Quijote: Jedině na tom, abych se neodchýlil od vytčeného cíle.
Aldonza:
Cíle! A co je to teda – ten tvůj cíl?
Don Quijote: Toť poslání každého rytíře.. jeho povinnost – ne, jeho výsada! Mít sen a jen
jmu se vzdát! I když sám, tak proti přesile stát! Boj o svou čest neprohrát.
Kdyby tisíce pohanů a čarodějů stanulo mi tváří v tvář chci jim čelit a tam kde
je smutek a pláč přinést radost a zpěv! A svět bude lepší, když toliko jeden rytíř
11
postaví se hrůzám a vyzbrojen mečem a statečností ….a až duši jednou
vypustím chci přitom mít na rtech tvé jméno.
Aldonza:
Víš co je nejhorší zločin? To že se člověk vůbec narodí. Za to musí být trestán
celý život! Dulcineo! Už toho mám po krk! Patříš do blázince! Tam si třešti o
ušlechtilosti! Hlavně ať tě nikdo neslyší! Nejsem žádná paní! A vznešená teprv
ne! Proč tady asi dělám? A co tady asi dělám? No? Ten chlap měl pravdu!
Každej mě může mít!
Don Quijote: A přesto jsi dáma mého srdce!
Aldonza:
A nedá pokoj! Dáma! Já mám k dámě hodně daleko! Dáma má hadry! Má
vějíř! Boty! A dáma si může vybírat! Myslíš, že kdybych byla dáma, že bych
trčela v tomhle pajzlu? Že bych šla s každým kdo si zaplatí? Tlustej, tenkej,
hloupej, hnusnej – všichni jste stejní všichni! Sundej si šupiny z očí, abys viděl,
jaká doopravdy jsem! Jsem jen Aldonza
/Za zvuku nějakého se zjevuje Carrasco – zrcadlovej rytíř a jeho“ pucfleci“ Sancho a Doktor/
Je tu ten, kdo si říká Don Quijote de La Mancha? Pokud ano a strach mu
dovolí na mne pohlédnout, ať předstoupí.
Don Quijote: Já jsem Don Quijote, Rytíř truchlivé postavy!
Carrasco:
Teď mne poslouchej šarlatáne! Nejsi žádný rytíř , leč toliko blázen, který se za
něho vydává. Tvá tvrzení jsou pro smích i dětem a tvé zásady jsou méně než
špína pod mou nohou.
Don Quijote: Ó podvodný rytíři! Taková nezdvořilost! Zde – házím ti rukavici k nohám!
Sancho:
Ne! Milosti – ne..
Carrasco:
A podmínky našeho souboje?
Don Quijote: Urči je sám!
Carrasco:
Dobrá. Podlehneš-li, pozbudeš svobody a podrobíš se každému mému rozkazu.
A tvoje podmínky?
Don Quijote: Budeš-li ještě naživu, padneš na kolena a budeš prosit o milost paní mého
srdce.
Carrasco:
Kde najdu onu dámu?
Don Quijote: Tamto stojí.
Carrasco:
Tvá dáma – je poběhlice!
Don Quijote: Stvůro! Braň se!
Carrasco:
Zadrž! Ptal ses na mé jméno! Teď ti ho sdělím! Jsem zrcadlový rytíř. / začne
mu nastavovat zrcadlo. Jest možné, že i ostatní se přidají, ač Sancho ne zrovna
nejraději. K tomu mohou přemlouvat, každý po svém aby se vrátil./ Dívej se
Done Quijote! Dívej se do zrcadla pravdy! Co vidíš? Galantního rytíře? Ne,
jenom stárnoucího blázna! Vidíš? Vidíš ho? Blázen vyšňořený na maškarádu!
Jen se podívej jaký doopravdy jsi! Šašek! Zalkni se! Utop se v tom zrcadle,
přiznej, že tvoje vyvolená je poběhlice a tvé sny jen pouhé výplody chorého
mozku.
Don Quijote: Já jsem Don Quijote, potulný rytíř z kraje La Mancha… mou vyvolenou je
urozená paní Dulcinea… Já jsem Don Quijote…. Potulný rytíř…a mou
vyvolenou… mou paní…/ zhrouťá se uprostřed/
Carrasco:
A je to!
Sancho:
Pane! Pane, to je doktor Carrasco. To je jenom Samson Carrasco!
Carrasco:
Odpusťte, seňore Quijano, ale bylo to jediné řešení.
Scéna 6. – Dům Alonsa Quijany
DON QUIJOTE, SANCHO, CARRASCO, DULCINEA
12
/ Don Quijote patrně na posteli, kolem něho tak trochu někdo /
Sancho:
Jenom na chviličku. Nechte mě s ním promluvit.
Carrasco:
Ne. Máš na něj špatný vliv, mohl by si vzpomenout. A stejně tě neuslyší.
Sancho:
Jenom pár slov..
Carrasco:
Ale o nějakých potulných rytířích ani slovo!
Sancho:
Jasně. V domě oběšencově nemluvte o provazu, že jo. Jé – odpusťte vaše
milosti. Jenom ho chci trochu potěšit. I když mně neslyší. .. Vaše milosti, tak si
představte, že ta moje mne zase tluče. Jenže já si na ty rány brzo zvyknul. No a
ona, když teď nejsem doma tak brečí, že prej vyjde ze cviku. Já jí to
samozřejmě vracel, Milosti, jenže ona má větší fortel a tak, jak říkám: Ať se
praští kamenem o džbánek nebo džbánem o kámen, stejně na to doplatí ten
džbán. A tak jsem vám samá modřina od hlavy… /Carrasco ho sleduje/
Představte si, milosti, že mne ze spaní budí drak a slyším jak mne volá –
Vstávej Sancho, pojď ven, budeme si hrát.
Carrasco:
Tak dost!
Sancho:
Copak, co jsem udělal.
Carrasco:
Já tě varoval!
Sancho:
Nic jsme neudělal, jenom jsem se pokoušel…
Don Quijote: Můj příteli…
Sancho:
Ráčila vaše milost něco říkat /tady se asi někdo seběhne/
Don Quijote: Ty jsi můj pytlík plný přísloví.
Sancho:
To se ví, milosti. Já vždycky říkám: Lepší plný měšec nežli prázdný pytel!
Antonia:
Tatínku!
Don Quijote: Má drahá… Dobré jitro.. Nebo je snad večer?
Carrasco:
Jak je vám pane?
Don Quijote: Ne nejlépe, přátelé moji.
Carrasco:
Mohl byste nám říct, jak se jmenujete?
Don Quijote: Copak vy mne neznáte?
Carrasco:
Kdybyste se nám laskavě představil sám?
Don Quijote: Alonso Quijana. Měl jsem divné sny v té nemoci. Zdálo se mi, že jsem byl.. ale
ani se to netroufám vyslovit, abyste si nemysleli, že jsem se zbláznil.
Antonia:
Na ty sny už nemyslete!
Don Quijote: Jsou pryč, má drahá. A ani nevím co znamenaly. Asi bych si teď měl
odpočinout.. /doléhají sem zvuky bitvy Aldonza versus doktor, který ji nechce
pustit/
Doktor:
To nejde, ta nesmíte!
Antonia:
Co se děje? Samsone!
Carrasco:
To je ta děvka z hospody!
Doktor:
Já ji pustit nechtěl, ale vyhrožovala mi..
Aldonza:
že ti vyškrábu oči!
Carrasco:
Vypadni odtud!
Aldonza:
Nehnu se, dokud ho neuvidím!
Carrasco:
Varuju tě, odejdi po dobrém, nebo,,
Don Quijote: Nechte ji…
Carrasco:
Seňore Quijano!
Don Quijote: Nezdvořilosti ve svém domě nestrpím! Pojď blíž děvče. Tak. Copak bys ráda?
Aldonza:
Copak mě nepoznáváte?
Don Quijote: My se známe?
Aldonza:
Já jsem přece Dulcinea!
13
Don Quijote: Je mi líto. Na nikoho toho jména si nepamatuju. /Aldonza zmatena a uvidí
Sanchu/
Aldonza:
čím vás nafutrovali?… Tenhle mě zná!
/ Sancho se chystá promluviti, ale Carrasco mu posunkem řekne, že jestli jo, tak je mrtvej)
Aldonza:
Prosím vás, pane můj!
Don Quijote: Proč mi říkáš „pane můj“. Nejsem ničí pán.
Aldonza:
Jste můj pán! Don Quijote!
Don Quijote: Don Quijote…Musíš mi prominout. Byl jsem dlouho nemocen. Všecko se mi
plete, všude samé stíny. Třeba jsem tě někdy opravdu znal, ale nemohu si
vzpomenout.
Carrasco:
/ji táhne ven/ Tudy prosím. /Aldonza se mu ještě vytrhne/
Aldonza:
Proboha prosím vás. Vzpomeňte si!
Don Quijote: Cožpak je to tak důležité?
Aldonza:
Jako nic jiného na světě. Víc než můj život. Promluvil jste na mne a všechno se
změnilo!
Don Quijote: Já s tebou mluvil?
Aldonza:
A koukal jste na mne! A dal jste mi jméno! – Dulcinea! Dulcinea..
Carrasco:
Musím bohužel trvat na tom….
Don Quijote: Nechte ji.. Tak on to třeba… nebyl jen sen..
Aldonza:
Mluvil jste o tom, že musíte mít sen a jen jemu se vzdát! A i když prohrajete,
tak se zase zvednout.
Don Quijote: Ano.. Tak nějak to bylo. Ale. Ne. Vždyť to jsou jenom věty z té hry, co jsem
loni dostal. Je mi opravdu líto. Asi byste přeci jen měla odejít. / Carrasco jí
ukáže jak nejrychleji vypadnout/ Zvláštní, jak člověka některé sny dokáží
poblouznit. Nechejte mne prosím odpočinout, cítím se zesláblý jako moucha. /
dojemně a zdráhavě se rozloučí a všelijací efektové se postupně prolínají na
pomalu se stmívající scénu, kde DonQ dodýchal. V posledním záblesku světla
se vkrade Sancho a překryje jej prostěradlem či plachtou./
THE END
(bez záruky)
14